Faktory ovlivňující eskalace řecko-tureckého konfliktu

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Faktory ovlivňující eskalace řecko-tureckého konfliktu (magisterská práce)

Martina Dočkalová

Vedoucí práce:

doc. PhDr. Zdeněk Kříţ, Ph.D.

UČO: 180182 Obor: MVZ Imatrikulační ročník: 2010

Brno, 2011

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. ........................................................ podpis

2

Za vedení práce, cenné rady a připomínky bych ráda poděkovala doc. PhDr. Zdeňku Kříţovi, Ph.D. Poděkování rovněţ patří mým nejbliţším za značnou dávku tolerance v průběhu sepisování textu a také Ioanninské univerzitě v Řecku, bez jejíţ knihovny by tato práce nemohla vzniknout.

3

Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 6 2. Metodologie ........................................................................................................................... 9 2.1. Vymezení pojmů, zařazení řecko-tureckého konfliktu v Egeji ....................................... 9 2.2. Stanovení výzkumné otázky a výzkumného postupu .................................................... 12 3. Uvedení do problematiky ..................................................................................................... 19 3.1. Diskuse dosavadní literatury ......................................................................................... 19 3.2. Stručná historie Egeje .................................................................................................... 21 3.3. Egejská ropa .................................................................................................................. 23 3.4. Roviny egejského konfliktu ........................................................................................... 25 4. Eskalace 1976 ....................................................................................................................... 28 4.1. Popis eskalace ................................................................................................................ 28 4.2. Řecko – vnitřní faktory .................................................................................................. 30 4.3. Řecko – vnější faktory ................................................................................................... 33 4.4. Turecko – vnitřní faktory ............................................................................................... 37 4.5. Turecko – vnější faktory ................................................................................................ 42 4.6. Analýza faktorů eskalace 1976 ...................................................................................... 46 5. Eskalace 1987 ....................................................................................................................... 49 5.1. Popis eskalace ................................................................................................................ 49 5.2. Řecko – vnitřní faktory .................................................................................................. 52 5.3. Řecko – vnější faktory ................................................................................................... 55 5.4. Turecko – vnitřní faktory ............................................................................................... 59 5.5. Turecko – vnější faktory ................................................................................................ 63 5.6. Analýza faktorů eskalace 1987 ...................................................................................... 65 6. Eskalace 1996 ....................................................................................................................... 69 6.1. Popis eskalace ................................................................................................................ 69 6.2. Řecko – vnitřní faktory .................................................................................................. 71 4

6.3. Řecko – vnější faktory ................................................................................................... 73 6.4. Turecko – vnitřní faktory ............................................................................................... 77 6.5. Turecko – vnější faktory ................................................................................................ 80 6.6. Analýza faktorů eskalace 1996 ...................................................................................... 81 7. Závěrečné shrnutí ................................................................................................................. 85 7.1. Které faktory jsou rizikové? .......................................................................................... 85 7.2. Barometr řecko-tureckého konfliktu ............................................................................. 94 8. Pouţitá literatura .................................................................................................................. 96

5

1. Úvod Kdyţ před dvěma lety vyšlo najevo, v jak sloţité situaci se nachází řecká ekonomika, mnoho evropských médií se podivovalo nad tím, jak je moţné, ţe země dál ve velkém nakupuje zbraně za stovky milionů eur. Novináři z německého deníku Der Spiegel si přitom všimli, ţe zadluţené Řecko je pátým největším importérem zbraní na světě a jednou ze zemí Severoatlantické aliance (NATO), které tradičně na zbrojení dávají nejvíce peněz v poměru ke svému hrubému domácímu produktu (HDP).1 Podle aktuálních informací NATO vydalo v roce 2010 Řecko na obranu částku odpovídající 2,9 procentům jeho HDP, evropský průměr je přitom jen 1,7 procent HDP.2 Proč Řecko tak usilovně zbrojí, kdyţ všichni jeho sousedé jsou členy (nebo kandidáty do) spřátelené vojenské aliance, a nečelí tedy ţádnému evidentnímu vnějšímu nebezpečí? Důvod tohoto řeckého počínání je třeba hledat především v napjatých vztazích s východním sousedem a severoatlantickým spojencem – Tureckem. Historie řecko-tureckého „stýkání a potýkání“ je dlouhá a spletitá. Moderní národnostní povědomí Řeků a Turků se do velké míry formovalo ve vzájemných střetech – jen na přelomu 19. a 20. století spolu oba státy válčily hned čtyřikrát. Od 30. let 20. století se sice zdálo, ţe bude dlouhodobý řecko-turecký spor normalizován, a ţe spolu oba národy konečně začnou ţít v míru (optimistický vývoj umoţnil i přijetí obou států do NATO v roce 1952), řecko-turecké détente ale nemělo dlouhého trvání. K obnovení řecko-tureckého konfliktu přispěly především dvě sporné oblasti. Tou první byl od poloviny 50. let ostrov Kypr a druhou se stalo Egejské moře, kde geologové v 70. letech objevili těţitelná loţiska ropy a zemního plynu. V obou těchto „arénách“ prošel během posledních padesáti let řecko-turecký konflikt celou řadou eskalací, které téměř přerostly v ozbrojený střet. Jelikoţ násilný konflikt mezi dvěma členskými státy NATO – organizace, jejímţ členem je i Česká republika – by mohl mít závaţné důsledky, primárním cílem mé práce bude identifikovat rizikové faktory, které se na eskalacích řecko-tureckého konfliktu mohou podílet.

1

V České republice o této situaci informoval například týdeník Týden. Viz Bankrotující Řecko zbrojí a zbrojí a zbrojí... . 2 Viz Financial and Economic Data Relating to NATO Defense , s. 6.

6

Protoţe se však obě zmíněné roviny řecko-tureckého konfliktu liší – největším rozdílem mezi nimi je v případě Kypru introdukce třetího aktéra (samostatné Kyperské republiky, která vznikla v roce 1960)3 a spor o podmořské bohatství v případě Egeje4 – není podle mého názoru vhodné zkoumat v tomto textu tyto roviny dohromady. Proti důkladnému zpracování celého řecko-tureckého konfliktu v posledním půlstoletí v obou jeho rovinách (Kypr i Egejské moře) hovoří i rozsahové moţnosti této práce. Po důkladné úvaze jsem se proto své badatelské úsilí rozhodla zaměřit pouze na Egejské moře. Důvodů pro to mám několik. Mou hlavní motivací je především to, ţe konflikt v Egejském moři bývá v odborné literatuře značně opomíjen na úkor Kypru. I kdyţ někteří autoři označují egejské spory za pouhé vedlejší jeviště kyperského konfliktu,5 takový pohled by byl značně zjednodušující. Předně, krize na Kypru v letech 1963–64, 1967 a 1974 neměly ţádný vliv na formování podobných eskalací v Egejském moři (kde situace eskalovala aţ v letech 1976, 1987 a 1996). Naopak po objevení ropy v Egeji jako by se těţiště řecko-tureckého konfliktu přesunulo právě sem. Turečtí představitelé se také v minulosti opakovaně vyjadřovali v tom smyslu, ţe egejská otázka je pro ně stejně důleţitá – nebo dokonce i důleţitější – neţ Kypr.6 Tomuto pohledu by odpovídal i postřeh, který zaznamenal někdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger. Kissinger se ve své knize Roky obnovy zmínil o tom, ţe v letech 1972 a 1973 se představitelé Řecka ani Turecka o kyperské otázce příliš nevyjadřovali. Teprve v dubnu 1974 si podle něj ve Valném shromáţdění OSN začali vzájemně vyhroţovat vojenskou akcí – příčinou však nebyl Kypr, ale právě právo provádět průzkumné vrty v Egeji.7 Kromě případných důsledků vypuknutí násilného střetu mezi Řeckem a Tureckem pro NATO a s ním i pro naši republiku, mě ke zpracování tohoto tématu vede i to, ţe problematice současných řecko-tureckých sporů – a tím méně konfliktu v Egeji – se v České republice dosud nikdo důkladněji nevěnoval. Rovněţ úsilí identifikovat faktory předcházející eskalacím

3

A právě vnitropolitické události v Kyperské republice měly na eskalace konfliktu na ostrově největší vliv. Viz např. Hradečný, P. (2000). Řekové a Turci: Nepřátelé nebo spojenci? Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 84–115. 4 Tento aspekt egejských sporů by se ovšem v budoucnosti mohl objevit i u kyperského konfliktu, protoţe i v okolí Kypru se v posledních letech uvaţuje o těţbě nerostných surovin. Viz Cyprus and Turkey clash over oil exploration . 5 Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010). Dějiny Turecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 216. 6 Rizas, S. (2006). I ellinoturkikes scheseis ke to Egeo 1973–1976. Athina: I. Sideris, s. 29, 35, 46. 7 Kissinger, H. (2002). Roky obnovy. Praha: BB Art, s. 168.

7

tohoto konfliktu je téma unikátní nejen na české půdě. Tuto problematiku, pokud je mi známo, dosud nezkoumali ani zahraniční odborníci. Dalším důvodem, proč jsem si vybrala téma z oblasti řecko-tureckých vztahů, je to, ţe v průběhu psaní této práce bych ráda v maximální moţné míře vyuţila i svou znalost řeckého jazyka. Z hlediska vyváţenosti textu ovšem můţe být určitou nevýhodou, ţe neovládám turečtinu.8

8

Jazyková poznámka: Řecká jména, s výjimkou názvů, pro které existují zaţité české ekvivalenty (např. Athény), přepisuji podle současné výslovnosti. Stejný přístup budu uplatňovat i pro názvy řeckých knih a internetových zdrojů v poznámkách pod čarou. V originální řecké transkripci tyto zdroje uvedu v seznamu literatury. Turecká jména – opět s výjimkou těch, pro které jsou zaţité české ekvivalenty (např. Istanbul) budu zapisovat originální transkripcí. Čtenář nechť prosím vezme na vědomí, ţe výslovnost některých tureckých znaků je odlišná od češtiny: c = dţ, ç = č, ö = německé ö, ş = š, y = j, j = ţ, ı (i bez tečky) = y, ğ = nejčastěji se nevyslovuje – prodluţuje předchozí samohlásku (po měkké samohlásce se vysloví jako j), ü = německé ü, znaménko ^ prodluţuje samohlásku, nad níţ se nachází (př. â = á). Viz Hradečný, P. (2000), s. 210.

8

2. Metodologie 2.1. Vymezení pojmů, zařazení řecko-tureckého konfliktu v Egeji 2.1.1. Konflikt Na jednotné definici konfliktu dosud nepanuje shoda. Různí autoři a různé instituce se v chápání pojmu „konflikt“ liší. Vědci se nicméně obvykle shodují na tom, ţe konflikt 1) musí mít aktéry, 2) kteří nějak jednají, 3) aby prosadili své zájmy, 4) které jsou neslučitelné. Na základě toho se dá konflikt obecně definovat jako sociální situace, kdy v tomtéţ okamţiku minimálně dva aktéři usilují o získání téhoţ statku a tohoto statku není dostatek k tomu, aby uspokojil zájmy všech zúčastněných. Takováto definice je uplatnitelná na konflikty od nejniţší interpersonální úrovně. Pro účely této práce je ovšem třeba stanovit i bliţší definici konfliktu v mezinárodních vztazích (někdy také označovaného za politický konflikt). Kupříkladu Šárka Waisová definuje konflikt v mezinárodních vztazích jako sociální situaci, která vzniká, pokud dva či více aktérů (z nichž alespoň jeden je stát) usilují o získání téhož statku v oblasti národních hodnot a témat a tento statek nestačí k uspokojení potřeb všech aktérů.9 Podobně konflikt definuje i německý Heidelbergský institut pro výzkum konfliktů (Heidelberg Institute for International Conflict Research, HIIK). Podle vědců z tohoto institutu jsou konflikty střetem zájmů (různých pozic) přinejmenším dvou stran v oblasti národních hodnot (území, autonomie, ideologie, národní moc, zdroje aj.), který má určité trvání a cíl, a v němţ jsou zúčastněné strany odhodlány prosadit své zájmy a zvítězit.10 Z hlediska řecko-tureckého konfliktu v Egejském moři je také důleţité rozdělení konfliktů, které pouţívá Heidelbergský institut, konkrétně jde o rozčlenění konfliktů dle intenzity na násilné a nenásilné. Heidelbergský institut rozlišuje tři skupiny a pět stupňů intenzity konfliktu. Do první, nízké skupiny intenzity spadají nenásilné konflikty. Ty mají dva stupně: latentní konflikt (artikulace rozdílných zájmů, vnímání této rozdílnosti oběma stranami) a manifestovaný konflikt (prostředky, které předcházejí násilné fázi konfliktu, verbální tlak, hrozby uţití síly aj.). Násilné konflikty se mohou nacházet ve skupině střední či vysoké intenzity. Třetí stupeň intenzity Heidelbergský institut označuje jako krizi a definuje ji jako 9

Waisová, Š. (2005). Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, s. 35–6. Methodological Approach since 2003 .

10

9

vypjatou situaci, kdy alespoň jedna ze stran pouţije sílu). Čtvrtý (vážná krize) a pátý (válka) stupeň uţ spadají do konfliktů vysoké intenzity.11 Pro přehlednost uvádím i tuto tabulku: Použití násilí Nenásilné konflikty

Skupina intenzity Nízká Střední

Násilné konflikty

Vysoká

Stupeň intenzity

Název

1

Latentní konflikt

2

Manifestovaný konflikt

3

Krize

4

Váţná krize

5

Válka

Vědci z této organizace také upozorňují, ţe všechny násilné konflikty včetně válek se vyvinuly z nenásilných a ţe konec násilného střetu neznamená automaticky konec konfliktu jako takového.12 Výzkum by se tedy podle nich neměl zaměřovat jen na konflikty vysoké intenzity, protoţe bez toho aniţ bychom zkoumali konflikt celistvě (od kořenů a včetně jeho nenásilných projevů) by pro nás bylo obtíţné pochopit, proč se daný konflikt vyvíjí tím či oním směrem, a ještě obtíţnější by bylo přispět k jeho trvalému vyřešení. Řecko-turecký konflikt v Egejském moři je na škále stanovené Heidelbergským institutem moţné zařadit mezi nenásilné latentní konflikty. V průběhu své existence (od počátku 70. let – viz dále) ovšem prošel celou řadou eskalací v manifestovaný konflikt, u nichţ hrozilo, ţe přerostou v krizi a ozbrojený střet. Na závěr této části ještě uvedu, ţe konflikty je také moţné dělit podle předmětu sporu na konflikty zájmů a hodnot. Konflikt zájmů je veden o nějaký materiální statek, kterým můţe být například území, surovinový zdroj nebo ekonomický zisk, ale i politická nadvláda. Konflikty hodnot a postojů se vztahují k méně hmatatelným statkům, například k víře nebo etnické příslušnosti.13 Co se předmětu sporu týče, v případě Egejského moře lze hovořit o konfliktu zájmů, který se týká především území a surovinových zdrojů. Konflikt má ovšem i

11

Tamtéţ. Jako vyhraněný typ mezinárodního konfliktu chápe válku kupříkladu i Wolf-Dieter Eberwein. Viz Eberwein, W. (1981). The Quantitative Study of International Conflict: Quantity and Quality? An Assessment of Empirical Research. Journal of Peace Research, vol. 18, no. 1, 19–38. 12 Viz ppč 10. 13 Šmíd, T. a kol. (2010). Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Brno: Masarykova univerzita, s. 17–21.

10

politický aspekt, obě strany usilují o získání mírné strategické převahy nad protivníkem v této oblasti.14 2.1.2. Eskalace Eskalaci definuji jako situaci, kdy dochází k transformaci vztahu mezi stranami sporu na základě principu akce a reakce, přičemž žádná strana nechce ustoupit ze svých maximálních požadavků.15 Eskalaci je moţné rozčlenit do čtyř fází, které se liší způsobem komunikace a interakci mezi stranami konfliktu: 1. diskuse, 2. polarizace, 3. izolace, 4. destrukce.16 Ve fázi diskuse ještě není narušena důvěra mezi stranami konfliktu ani výměna informací. Nástrojem řešení je vyjednávání. Ve fázi polarizace se sniţuje vzájemná důvěra a vzájemný respekt aktérů, protivníci se ovšem ještě neuchylují k násilnému jednání. Nástrojem řešení je konzultace, soudní řešení a mediace. Ve fázi izolace se aktéři chovají nepřátelsky ve snaze poškodit a ohrozit protivníka. Komunikace mezi nimi je omezena na minimum a ke slovu přichází propaganda, prohlubuje se konfrontace a narůstá nedorozumění. Strany sporu mobilizují své ozbrojené síly a dochází k omezeným vojenským střetům. Nástrojem řešení můţe být například konzultace, arbitráţ, sankce, nebo embargo. Ve fázi destrukce konflikt přechází z nenásilné fáze do násilné. Řecko-turecký konflikt se během tří analyzovaných eskalací dostal aţ do fáze izolace. Ozbrojené síly obou zemí byly několikrát v pohotovosti, objevovala se propaganda a problémy s komunikací. Ozbrojenému střetnutí se však prozatím vţdy podařilo předejít a konflikt deeskaloval17 především díky konzultacím, mezinárodnímu jednání a mediaci třetí strany (zpravidla USA).

14

Turan, I. – Barlas, D. (1998). Turkish-Greek balance: A key to peace and cooperation in the Balkans. East European Quarterly, vol. 32, no. 4, s. 485. 15 Waisová, Š. (2005), s. 49–54. 16 Tamtéţ. 17 Deeskalaci Waisová definuje jako situaci, kdy dochází k oslabení konfliktu, sniţování poţadavků stran sporu, k obnovení komunikace a výměně informací. Obě strany sporu se snaţí najít řešení. Tamtéţ.

11

2.2. Stanovení výzkumné otázky a výzkumného postupu 2.2.1. Faktory předcházející eskalacím Přestoţe se uţ mnoho akademiků pokoušelo identifikovat příčiny eskalací mezinárodních konfliktů, ve svých výzkumech se většinou zaměřili pouze na jednu jedinou z nich. Kupříkladu teorie eskalace, která vychází z předpokladů o rovnováze moci, se zaměřuje na určení poměru sil mezi aktéry a na základě toho se snaţí určit situace, za kterých je ozbrojený střet více, či méně pravděpodobný. Z této teorie například vyplývá, ţe pokud je moc mezi protivníky vyrovnaná, sniţuje se pravděpodobnost vypuknutí ozbrojeného střetu, protoţe aktéři si uvědomují nejistotu zisků, kterých by mohli, ale také nemuseli dosáhnout.18 I pokud by toto pojetí bylo v obecných rysech pravdivé, není příliš pouţitelné v předvídání jednotlivých eskalací mezi Řeckem a Tureckem. Poměr sil mezi těmito státy byl totiţ po celé sledované období přibliţně stejný (favorizoval Turecko), ale přesto a nezávisle na tom, došlo k několika váţným eskalacím sporu. Výsledky výzkumů, kde se autor nebo autoři zaměřují jen na jeden ze sledovaných faktorů, si také někdy přímo protiřečí. Zatímco někteří badatelé testující teorii eskalace, která vychází z předpokladů teorie demokratického, míru došli k závěru, ţe demokratické státy by měly být měně náchylné k pouţití síly v konfliktu, jiní vědci naopak zjistili, ţe jakmile se demokracie dostane na práh ozbrojeného konfliktu, je větší šance, ţe tento eskaluje aţ k válce.19 Ani samostatné zkoumání typu reţimu není v případě Egejského moře příliš uţitečné, protoţe i reţimy v obou zemích zůstávaly po celou sledovanou dobu přibliţně stejné a není proto moţné na základě teorie demokratického míru dospět k ţádným smysluplným závěrům o tom, proč dochází k eskalacím v Egeji. 2.2.2. Aplikace induktivního přístupu – výhody a nevýhody Zmíněné teorie podle mého názoru nedochází k přesným a jednoznačným výsledkům proto, ţe konflikt můţe ovlivňovat – ať uţ přímo či nepřímo – celá řada faktorů. Ve svém výzkumu jsem se proto nesnaţila aplikovat nějakou existující teorii eskalace na řecko-turecký konflikt, 18

Reed, W. (2000). A Unified Statistical Model of Conflict Onset and Escalation. American Journal of Political Science, vol. 44, no. 1, 84–86. 19 Tamtéţ, s. 86.

12

ale rozhodla jsem se postupovat induktivně – nejprve důkladně prozkoumat situaci, která předcházela třem vybraným největším eskalacím řecko-tureckého konfliktu v Egeji (v letech 1976, 1987 a 1996), a po té ji analyzovat s důrazem na hledání pravidelností během jednotlivých eskalací. V závěru bych se následně chtěla pokusit o určení moţných rizikových faktorů, které by se mohly podílet i na budoucích eskalacích. Základním metodologickým východiskem tedy bude induktivní přístup. Induktivní výzkum je stručně řečeno typ výzkumu, v němţ jsou ze sběru konkrétních dat odvozeny obecné závěry, které tato data vysvětlují. Někteří zastánci induktivních výzkumů dokonce odmítají formulovat i výzkumnou otázku před tím, neţ se pustí do sběru dat, a nechávají otázku vyvstat ze samotné sociální situace. V tomto ohledu je protikladem indukce výzkum deduktivní, v rámci něhoţ jsou konkrétní předpoklady odvozeny z nějaké obecné teorie a následně testovány na sesbíraných datech.20 Základní postup indukce je následující: sběr dat  hledání pravidelností  zobecnění. Metoda indukce je tedy zaloţena na pozorování konkrétních událostí, z jejichţ opakování vědec usuzuje na existenci obecných zákonitostí, které s určitou pravděpodobností mohou vést k opakování dané události i v budoucnosti.21 Pokud bych například zjistila, ţe během všech egejských eskalací byla v obou nebo alespoň v jednom státu u moci slabá vláda (podrobněji níţe), zařadila bych tuto skutečnost mezi rizikové faktory. V této souvislosti se ale dostávám k největší nevýhodě induktivního postupu. Zatímco deduktivní metoda dokáţe ze své podstaty garantovat přenos pravdy na závěr (za podmínky, ţe všechny premisy i logika úsudku jsou správné),22 induktivní přístup tuto jistotu zaručit nemůţe.23 Jednoduše řečeno to znamená, ţe opakování nějaké události v minulosti ještě nemusí vést k jejímu opakování i v budoucnosti se stoprocentní jistotou. Jak napsal kritik induktivní metody, Karl Popper: „Bez ohledu na to, kolik případů bílých labutí jsme

20

Chambliss, D. F. – Schutt, R. K. (2010). Making Sense of the Social World: Methods of Investigation (3rd ed.). Los Angeles: Pine Forge Press, s. 25–31. Srov. Bryman, A. (2008). Social research methods (4th ed.). Oxford: Oxford University Press, s. 9–13. 21 Kučera, R. – Radvan, E. (2000). Filosofické aspekty metodologie vědy. Brno: Vojenská akademie, s. 130–7. 22 Tohoto problému si filosofové všimli uţ v době antiky. Nesprávné pouţívání tzv. filosofických sylogismů ve svém dialogu Dražba životů zesměšňoval například spisovatel Lúkianos: „Je kámen těleso?“ – „Ano.“; Je živá bytost těleso? – „Ano.“; „Jsi živá bytost?“ – „Alespoň to tak vypadá.“; „Jsi tedy kámen.“ Viz Lúkianos (1983). Pravdivé výmysly. Praha: Odeon, s. 88. 23 Viz ppč 21, s. 122–4, 131.

13

pozorovali, neospravedlňuje to závěr, že všechny labutě jsou bílé.“24 Pro účely mé práce by tato skutečnost znamenala například to, ţe kdybych zjistila, ţe k eskalacím docházelo vţdy, kdyţ byla alespoň v jednom z obou států přítomna slabá vláda, nemuselo by to nutně znamenat, ţe při další eskalaci se tento vzorec zopakuje. Někteří vědci se tento problém snaţili vyřešit důsledným lpěním na provedení co moţná největšího počtu pozorování daného fenoménu za co nejpestřejších podmínek, protoţe „čím větší je počet případů nalezení věci, kdy A a B jsou navzájem sdruženy, tím větší je pravděpodobnost, že A a B budou sdruženy v nejbližším možném případě, kdy víme, že se jedna z nich vyskytla.“25 Ţe ani toto ale nezaručuje zcela pravdivý závěr, ilustroval filosof Bertrand Russell na příběhu krocana, který kaţdý den po celý rok dostával přesně v 9 hodin naţrat, bez ohledu na den v týdnu, počasí či další faktory. Přestoţe krmení v 9 hodin se opakovalo tolikrát, ţe krocan mohl na základě induktivní logiky dojít k závěru, ţe jde prakticky o jistotu, jednoho dne opeřence místo krmení zařízli a upekli.26 Mnoho filosofů a vědců, počínaje Aristotelem (který doporučoval indukci začátečníkům a dedukci zkušenějším posluchačům),27 proto povaţovalo dedukci za nadřazenou indukci.28 Nemusí tomu ale tak být vţdy. Jak upozorňují Daniel Chambliss a Russell Schutt, induktivní výzkum se například velmi hodí k prozkoumávání kontextu, objevování nových skutečností či náhledů a stanovení nových neortodoxních otázek nebo směrů výzkumu.29 Také David Dessler si myslí, ţe při budování nějaké kauzální teorie nemusí dedukce přinášet ţádné speciální výhody, protoţe vytvoření abstraktního vztahu logické nutnosti není náhradou za empirické zkoumání příčiny a následku ve skutečném světě.30 Uvědomění si opakování určitých pravidelností ve světě kolem nás je podle mě prvním krokem k tomu, abychom měli důvod se zamyslet nad podstatou daného jevu a formulovali teorie, které ho vysvětlují. Jak si všiml uţ Platón ve 4. století před naším letopočtem, sociální děje není moţné vysvětlovat pouze na základě materiálních příčin31 a není proto podle mého 24

Popper, K. (1997). Logika vědeckého bádání. Praha: Oikoymenh, s. 3–4. Ochrana, F. (2009). Metodologie vědy: Úvod do problému. Praha: Karolinum, s. 48. 26 Viz ppč 21, s. 135–6. 27 Aristotelés (1975). Topiky. Praha: Academia, s. 186. 28 Dessler, D. (1991). Beyond Correlations: Toward a Causal Theory of War. International Studies Quarterly, vol. 35, no. 3, s. 345. 29 Chambliss, D. F. – Schutt, R. K. (2010), s. 25–31. 30 Viz ppč 28. 31 Viz např. Platón (2005). Faidón. Praha: Oikoymenh, s. 65–7. 25

14

názoru moţné se stoprocentní jistotou predikovat, jak se daný sociální fenomén (v tomto případě mezistátní konflikt) bude přesně dál vyvíjet. Pokud je ale induktivní metoda schopna předpovědět alespoň zvýšenou pravděpodobnost, ţe k určitému fenoménu můţe dojít, stojí podle mého názoru za to, ji vyzkoušet.32 Abych pouţila Popperovu metaforu – nemám sice absolutní jistotu, ţe další labuť, kterou uvidím, bude bíla, ale za to na základě induktivní logiky disponuji poměrně velkou šancí, ţe výsledek, který předpovím, bude správný (totiţ, ţe další labuť, kterou uvidím, bude bílá). Koneckonců i slavný „mistr dedukce“ Sherlock Holmes ve skutečnosti pouţíval indukci. Kdybych například – jak bylo řešeno výše – zjistila, ţe během všech egejských eskalací byla v obou nebo alespoň v jednom státu u moci slabá vláda, neznamenalo by to sice, ţe tomu tak bezpodmínečné musí být i v budoucnosti, ale ţe je pravděpodobnost, ţe by tomu tak být mohlo – a tudíţ, ţe je třeba si na tuto skutečnost dávat pozor, protoţe riziko eskalace můţe být vyšší neţ za jiným okolností (tj. kupříkladu za přítomnosti silné vlády). Pokud tedy budu v hledání rizikových faktorů úspěšná, ideálním výstupem mé práce bude jakýsi barometr řecko-tureckého konfliktu v Egejském moři, který by mohl slouţit jako nástroj ke včasnému varování, ţe se blíţí další eskalace. Závěry mého výzkumu by také mohly být testovatelné i na jiných podobným dvoustátních konfliktech. 2.2.3. Výzkumná otázka a výzkumný postup Podle Chamblisse a Schutta deduktivní výzkum nejčastěji pouţívá kvantitativních metod, kdeţto induktivní výzkum metod kvalitativních. Nejlepších výsledků je ovšem podle těchto vědců moţné dosáhnout při kombinaci obou metod.33 Proto se i já pokusím o určitou konjunkci obou postupů. Protoţe jakýkoli výzkum je závislý na správných datech, jeho kriticky důleţitou součástí je přesná deskripce.34 Nejdříve proto důkladně popíšu události, které jednotlivým eskalacím předcházely, a následně je podrobím kvalitativní analýze. U analýzy ale neskončím a pokusím 32

Tento názor sdílí kupříkladu i autoři Susanne Schmeidl a Craig Jenkins, kteří si myslí, ţe ačkoli moţnost špatné předpovědi není nikdy moţné vyloučit, přesto má cenu výzkum, který určí podmínky zvýšené pravděpodobnosti výskytu eskalace, pokud můţe přispět ke včasnému varování. Viz Schmeidl, S. – Jenkins, C. J. (1998). The Early Warning of Humanitarian Disasters: Problems in Building an Early Warning System. International Migration Review, vol. 32, no. 2, s. 478. 471–486. 33 Chambliss, D. F. – Schutt, R. K. (2010), s. 25–31. 34 Tamtéţ, s. 25–31.

15

se jednotlivé faktory operacionalizovat tak, aby bylo moţné provést alespoň jednoduchý kvantitativní výzkum. Například vládu v obou státech budu na základě toho, jestli má dostatečnou oporu v parlamentu, silný konsenzus uvnitř případné koalice nebo mezi ministry i podle dalších faktorů hodnotit buď jako slabou, nebo silnou. Určitým omezením výzkumu v tomto směru je to, ţe badatelský proces můţe být ovlivněn dostupností patřičné literatury i mým rozhodnutím, na jaká data se budu zaměřovat, jak je budu zkoumat, hodnotit a operacionalizovat.35 Těmito rizikům ale čelí obecně kaţdý sociální vědec. Primárním cílem této práce je zjistit odpověď na následující výzkumnou otázku: „Jaké jsou rizikové faktory, které mohou přispívat k eskalacím konfliktu mezi Řeckem a Tureckem v Egejském moři?“ Aby se mi na tuto otázku povedlo odpovědět, budu po stručném uvedení do problematiky řecko-tureckých sporů v Egeji pracovat podle následujícího plánu: 1) Popíšu, o co v té které eskalaci šlo, jak probíhala a s jakým výsledkem skončila. 2) Popíšu situaci, která eskalaci předcházela, přičemţ se zaměřím přitom na vnější a vnitřní faktory, jeţ stanovuji níţe. 3) Zjištěné údaje nejdříve podrobím kvalitativní analýze, poté se je pokusím operacionalizovat a shrnout do stručných tabulek, které budou ve všech třech případech obsahovat totoţné proměnné rovněţ stanovené níţe. 4) V závěru se pokusím identifikovat rizikové faktory konfliktu v Egeji. Při hledání faktorů, které se mohly na eskalaci konfliktu v Egeji podílet, budu zkoumat domácí prostředí obou států i mezinárodní kontext.

35

Kučera, R. – Radvan, E. (2000), s. 130–7.

16

Vnitřní faktory Ve stanovení oblastí, na něţ se budu zaměřovat, vycházím jak z vlastního úsudku, tak z řady odborných textů. Například Michael Colaresi a William Thompson36 upozorňují, ţe důleţitý vliv na eskalaci můţe mít vnitropolitická situace. Z tohoto pohledu budu zkoumat, jestli na zhoršení vztahů v Egeji nemůţe mít vliv nějaká konkrétní politická strana či určitá vnitropolitická situace (například slabá vláda, na kterou tlačí opozice či koaliční partner, nebo blízkost voleb, před nimiţ se stany snaţí získat, co nejvíce hlasů kupříkladu i „ráznou“ zahraniční politikou). Budu tedy sledovat a následujícími kvantifikačními hodnotami opatřovat především tyto vnitropolitické faktory:  Vládnoucí strana/y: jméno/a (a její charakter, program…)  Charakter vlády: slabá – silná (za silnou vládu budu povaţovat vládu s dostatečnou oporou v parlamentu, silným konsenzem uvnitř případné koalice či absenci vnitřních tenzí)  Blízkost parlamentních voleb: počet měsíců Z vnitřních faktorů se pokusím prozkoumat i ekonomickou situaci obou států, protoţe – slovy amerického profesora Williama Reeda: „Státy, které prožívají ekonomickou recesi, se mohou zapojit do konfliktu proto, aby odvrátily pozornost od domácích problémů.“37  Hospodářská situace: dobrá – zhoršená (hodnotit ji budu především podle na základě přítomnosti ekonomického růstu/recese, míry inflace, průmyslového růstu, státního dluhu, a dalších faktorů – například situace obyvatel – míra nezaměstnanosti, chudoba, stávky, občanská nespokojenost…)

36

Colaresi, M. – Thompson, W. R. (2002). Strategic Rivalries, Protracted Conflict, and Crisis Escalation. Journal of Peace Research, vol. 39, no. 3, s. 274. 37 Reed, W. (2000), s. 89.

17

Jak upozorňuje Lisa J. Carlsonová, ve vědecké komunitě také panuje široce přijímaná shoda, ţe na to, jestli se určitý stát rozhodne eskalovat situaci ve vztahu s druhým státem, můţe mít vliv i jeho aktuální vojenská kapacita.38 Jako poslední z vnitřních faktorů tedy budu zkoumat zbrojní aktivity obou zemí, výši výdajů na obranu v procentech hrubého domácího produktu, jejich poměr, a rozdíl oproti předchozím/následujícím letům před/po jednotlivých eskalacích.  Výdaje na zbrojení: hodnota v procentech HDP Vnější faktory Na mezinárodní konflikt ale pochopitelně nemusí mít vliv pouze domácí prostředí, důleţité je také prozkoumat faktory vnější, kupříkladu přítomnost/absenci spojenců. Podle Everta Van de Vlierta mohou třetí státy či mezinárodní organizace vývoj určitého konfliktu ovlivňovat různými způsoby (například pomocí spojenectví, mediace, rozsuzování aj.).39 Řecko i Turecko se v minulosti snaţilo internalizovat své vzájemné spory v naději, ţe se jim podaří získat zahraniční podporu k prosazování svých zájmů vůči soupeři. Nejdůleţitější vnější hráči řecko-tureckého konfliktu jsou Spojené státy a EHS/EU40 budu se proto zaměřovat především na jejich vztahy s Řeckem a Tureckem. Sledovat a následujícími kvantifikačními hodnotami opatřovat tedy budu také tyto vnější faktory, které mohou mít vliv na eskalace řecko-tureckého konfliktu v Egeji:  vztahy s USA: dobré – zhoršené  vztahy s EHS/EU: dobré – zhoršené Při určování těchto hodnot (dobré – zhoršené) se ve své analýze zaměřím na důleţité smlouvy a diplomatické procedury, kontakty lídrů, jejich výroky i názory a postoje veřejnosti Řecka a Turecka. Pokud nenajdu ţádný váţnější konflikt, budu daný vztah hodnotit jako dobrý, v opačném případě jako zhoršený. 38

Carlson, L. J. (1995). A theory of escalation and international conflict. The Journal of Conflict Resolution, vol. 39, no. 3, 514. 39 Van de Vliert, E. (1981). Siding and Other Reactions to a Conflict. A Theory of Escalation Toward Outsiders. The Journal of Conflict Resolution, vol 25, no 3, 495–520. 40 Meinardus, R. (1991). Third-party Involvement in Greek-Turkish Disputes. In Constas, D. (Ed.), The GreekTurkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 157.

18

3. Uvedení do problematiky 3.1. Diskuse dosavadní literatury V zahraničí byla řecko-tureckým střetům věnována poměrně rozsáhlá literatura, a to jak ze strany Řeků a Turků, tak i badatelů jiných národností. V Řecku se touto problematikou zabývá například Thanos Veremis, Sotiris Rizas, Vangelis Kufudakis (publikující i pod jménem Van Coufoudakis) nebo Kostas Ifantis.41 Zajímavé jsou i ţivě, byť poněkud subjektivně, napsané knihy řeckého důstojníka Nikose Kurise.42 Z tureckých autorů se o řecko-turecké vztahy zajímá například Yücel Acer,43 Deniz Bölükbaşı,44 Tozun Bahcheli, Ali Çarkoğlu45 nebo Mustafa Aydin. Z anglicky píšících odborníků stojí za pozornost zvláště práce Heinze Kramera nebo Richarda Clogga. V České republice ovšem problematice řecko-tureckých vztahů dosud nebyla věnována větší pozornost. Jednou z mála výjimek byl historik Pavel Hradečný, autor výborné knihy Řekové a Turci. Nepřátelé nebo spojenci z roku 1999, v níţ přibliţně na dvou stech stranách podal stručný vhled do vývoje řecko-tureckých vztahů od středověku aţ do roku 1999. Hradečný také jako jeden z mála současných českých historiků ovládal řečtinu i turečtinu. Dalšími z těchto výjimek jsou například Jan Wanner, kterému v roce 2009 vyšla kniha Krvavý zrod moderního Turecka. Ankara mezi Londýnem a Moskvou; Miroslav Šedivý, autor nové knihy o řeckém povstání Krvavá odyssea nebo odborník na středomořskou oblast Jaroslav Bureš, který se ovšem o řecko-turecký konflikt zajímal spíše jen v rámci širšího kontextu středomořského regionu.46 Ţádný z těchto autorů také neovládá ani jeden z pramenných jazyků.

41

Například Veremis, Th. (2005). Istoria ton ellinoturkikon scheseon 1453–2005 (4th ed.). Athina: Ι. Sideris, Coufoudakis, V. (1985). Greek-Turkish Relations, 1973-1983: The View from Athens. International Security, vol. 9, no. 4 nebo Aydin, M. – Ifantis, K. (Eds.), Turkish-Greek Relations: The Security Dilemma in the Aegean. London: Routledge. 42 Kuris, N. (1997). Ellada-Turkia: O pentikontaetis „polemos“. Athina: A. A. Livani. 43 Acer, Y. (2003). The Aegean maritime disputes and international law. London: Ashgate Publishing Group. 44 Viz například Bölükbaşı, D. (2004). Turkey and Greece: The Aegean Disputes. Cavendish: London. 45 Bahcheli, T.(1990). Greek-Turkish relations since 1955. Westview Print: London. Çarkoğlu, A. – Rubin, B. M. (2005). Greek-Turkish relations in an era of détente. Routledge: London. Knihy těchto autorů jsem však k dispozici neměla. 46 Jaroslav Bureš se zajímá především o arabské země. V roce 1998 ale řešil grant Ministerstva zahraničních věcí ČR „Řecko-turecké vztahy v kontextu evropské integrace“. Viz PhDr. Jaroslav Bureš .

19

Pro popis tří mnou vybraných největších eskalací v Egejském moři budu vyuţívat především následující publikace. Kniha I ellinoturkikes schesis ke to Egeo 1973–1976 (Řecko-turecké vztahy a Egejské moře 1973–1976) z roku 2006 od Sotirise Rizase popisuje genezi řeckotureckých sporů v Egeji a eskalaci z roku 1976, vychází přitom hlavně z pečlivě sesbíraných dobových diplomatických pramenů. Kniha Simeona Soltaridise Apo tin krisi tu Martiu 1987… sto Davos 1988 (Od krize v březnu 1987… k Davosu 1988) je věnována eskalaci z roku 1987 a konečně kniha Alkise Kurkulase z roku 1998 Imia. Kritiki prosengisi tu turkiku paragonta (Imia. Kritické přiblíţení tureckého faktoru) zkoumá takzvanou imijskou krizi z roku 1996. Důleţitou pozornost věnuji především událostem, které všem zmíněným krizím předcházely, a proto se snaţím čerpat hlavně z podrobně zpracovaných moderních dějin obou zemí. Moderní dějiny Turecka bohuţel zatím nejsou kvalitně a dostatečně obšírně zpracované v češtině a proto bude mým hlavním zdrojem z monografie nizozemského historika Erika J. Zürchera Turkey: A Modern History, která vyšla v Londýně v roce 1998 a studie The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World, kterou editoval turecký profesor Reşat Kasaba. Jako další zdroj budu vyuţívat publikaci Democratisation in Turkey. The Role of Political Parties od turecké autorky Huri Türsanové z roku 2004. Co se řeckých dějin týče, vycházet budu jak z výborných česky psaných Dějin Řecka, které editoval Hradečný, tak ze závěrečného dílu velmi obšírné šestnáctisvazkové edice „Historie řeckého národa“ – Synchronos ellinismos apo 1941 os to telos tu eona (Moderní Řecko od roku 1941 do konce století) z roku 2000. Velmi inspirující pro mě byla také studie The GreekTourkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences z roku 1991, kterou editoval Dimitris Constas.

20

3.2. Stručná historie Egeje Egejské moře je jedním z okrajových moří Středozemního moře. Leţí mezi řeckou pevninou na západě a tureckou Malou Asií (Anatolií) na východě. Je přes šest set kilometrů dlouhé a asi tři sta kilometrů široké. Zahrnuje přes dva tisíce ostrovů, z nichţ většina je řeckých.47 V minulosti nicméně Egejské moře a jeho ostrovy patřily k rozlehlé Osmanské říši. Teprve v 19. století, kdyţ vznikl samostatný řecký stát, byly některé z egejských ostrovů připojeny k Řecku.48 Po balkánských válkách Řecko získalo dominanci nad všemi ostrovy v Egeji s výjimkou Imvrosu (Gökçeada) a Tenedosu (Bozcaada) při ústí Dardanel, které zůstaly Turecku, a Dodekanés (skupiny třinácti větších a mnoha malých ostrovů u jihozápadního pobřeţí Malé Asie), které od turecko-italské války v letech 1911–12 okupovala Itálie.49 Po první světové válce Řecko v mírové smlouvě, kterou podepsali zástupci Osmanské říše ve francouzském Sèvres v roce 1920, získalo kromě ostrovů Imvros a Tenedos i rozsáhlé území ve východní Thrákii (a s ním i přístup k Černému moři) a na maloasijském pobřeţí.50 Po řecko-turecké válce z let 1919–22,51 jejíţ výsledky potvrdila v roce 1923 mírová smlouva ze švýcarského Lausanne, však o tato území (včetně Imvrosu a Tenedosu a všech ostrovů a ostrůvků, které leţí do tří mil od asijských břehů) zase přišlo.52 Přestoţe podmínky nové mírové smlouvy s Tureckem byly pro Řecko (zvláště pro řeckou menšinu v Turecku53) velmi těţké, vztahy mezi oběma státy se po jejím podepsání postupně konsolidovaly. Někteří autoři toto řecko-turecké meziválečné détente připisují na vrub především přítomnosti silných vlád v obou zemích.54 V roce 1933 zástupci Řecka a Turecka podepsali pakt o „upřímné svornosti“, v němţ si vzájemně garantovali nedotknutelnost svých 47

Aegean Sea . Hradečný, P. – Dostálová, R. – Hrochová, V. – Oliva, P. – Vavřínek, V. (2004). Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 299. 49 Rizas, S. (2006), s. 17. 50 Text této smlouvy je dostupný i online. Viz The Peace Treaty of Sèvres [online]. Dostupné z: . 51 Zmíněné řecko-turecké válce se věnuje výborná nedávno vydaná kniha českého historika Jana Wannera. Viz Wanner, J. (2009). Krvavý zrod moderního Turecka: Ankara mezi Londýnem a Moskvou. Praha: Libri. 52 Lausanne Peace Treaty [online]. Dostupné z: . 53 Součástí smlouvy bylo i několik samostatných konvencí. Konvenci o výměně obyvatelstva podepsali dřívější nepřátelé v lednu 1923. Na základě této dohody opustil Turecko více neţ jeden milion Řeků a turkofoních křesťanů, zatímco z Řecka do Turecka muselo odejít půl milionu Turků a řecky mluvících muslimů. Viz Hradečný, P. a kol (2004), s. 394. 54 Coufoudakis, V. (1985), s. 187. 48

21

hranic. V roce 1934 se obě země zavázaly ke garanci svých hranic i v rámci nově ustavené Balkánské dohody.55 Po druhé světové válce získalo Řecko od poraţené Itálie Dodekanéské ostrovy56 a v jeho moci se tak ocitly téměř všechny ostrovy v Egejském moři. Díky zisku Dodekanés se mořská hranice mezi Řeckem a Tureckem prodlouţila téměř o polovinu. O této skutečnosti se zmiňuji proto, ţe jednou z důleţitých rovin řecko-tureckého konfliktu (nejen v Egeji) je otázka strategická. Kdyby se totiţ kromě Dodekanés povedlo Řecku ke svému území připojit i ostrov Kypr, mořská hranice mezi oběma státy by se opět více neţ zdvojnásobila.57 Turci tento fakt během jednání o kyperské otázce v 50. letech58 vnímali jako hrozbu pro bezpečnost své země ze dvou příčin. Tou první byly obavy o narušení strategické rovnováhy ve Středomoří ve prospěch Řecka, které by díky připojení Kypru „obkličovalo“ Turecko od Dardanel aţ k syrským hranicím. Druhou obavou Turecka byla nedůvěra v řecké schopnosti zajistit bezpečnost v oblasti.59

55

Hradečný, P. (2000), s. 52–59. Ve smlouvě bylo jmenovitě uvedeno 14 ostrovů, ostatní území bylo shrnuto pod termín „přilehlé ostrůvky“, coţ později vedlo k odkrytí dalšího sporného tématu v Egeji. Text smlouvy je k dispozici zde: Treaty of Peace with Italy [online]. Dostupné z: . 57 Zürcher, E. J. (1998). Turkey: A Modern History (4th ed.). London: I. B. Tauris, s. 249. 58 Kyperská otázka se stala sporným tématem v řecko-tureckých vztazích v polovině 50. let, kdy Velká Británie, která do té doby ostrov spravovala, přizvala k jednání o budoucnosti Kypru i Turecko, které mělo hájit zájmy tamější asi dvacetiprocentní turecké populace. Kompromisním řešením kyperské otázky se nakonec stala dohoda o vzniku samostatné Kyperské republiky (byla vyhlášena v srpnu 1960). Hradečný, P. a kol. (2004), s. 243, 325, 393, 407 a 488–89 a Hradečný, P. (2000), s. 74–84, 84–115, 134. 59 Rizas, S. (2006), s. 23–24. Turecký ministr zahraničí Fatin Zorlu na trojstranném jednání Velké Británie, Řecka a Turecka v Londýně v roce 1955 prohlásil: „Pokud země, která ovládá Kypr, ovládá i západní ostrovy [tj. egejské ostrovy – pozn. autora], obklíčí dusivě Turecko. A žádná země by neměla nechat svou obranu na jiné, byť by to byl sebelepší přítel a spojenec.“ Kuris, N. (1997), s. 141–43. 56

22

3.3. Egejská ropa Kromě strategických důvodů se na vytvoření sporných témat v Egeji největší měrou podílel objev ropy u řeckého ostrova Thasos na začátku 70. let. Podle řeckého historika Sotirise Rizase to byla právě egejská ropa, která se stala katalyzátorem dlouhodobého sporu Řecka a Turecka v Egeji. Do objevení ropy totiţ nebyly mezi oběma státy v této oblasti ţádné územní spory.60 Kvůli geologické minulosti Řecka se mnoho geologů domnívalo, ţe oblast Egejského moře je příhodná pro vytváření geologických kapes s loţisky ropy a zemního plynu. Na začátku 20. století se dokonce předpokládalo, ţe zde mohou leţet ropná loţiska, která si velikostí nezadají například s loţisky v Iráku, či dokonce v Saúdské Arábii. Pro tehdejší těţební a průzkumnou techniku ovšem nebyla ropa z mořských šelfů dostupná.61 Teprve v 60. letech začalo řecké ministerstvo průmyslu ve spolupráci s geologickým institutem provádět rozsáhlé geologické průzkumy po celém Řecku a od roku 1969 se tyto průzkumy začaly soustředit na moře. Na počátku 70. let získalo konsorcium zahraničních firem v čele s americkým Oceanicem62 povolení k průzkumu mořského šelfu na severu Egejského moře mezi poloostrovem Chalkidiki a hranicemi s Tureckem. Průzkum odhalil ropná loţiska především v oblastech kolem ostrova Thasos, který se nachází blízko severořeckého města Kavala, asi 150 kilometrů východně od Soluně. V letech 1972–73 bylo několik kilometrů západně od Thasosu objeveno loţisko zemního plynu „Jiţní Kavala“ a loţisko ropy „Prinos“.63 Dne 14. února 1974 oznámil řecký ministr průmyslu, ţe loţiska u Thasosu jsou obchodně těţitelná, a ţe předpokládaná produkce je deset tisíc a výhledově aţ padesát tisíc barelů

60

Rizas, S. (2006), s. 30–33. Současné odhady egejských zásob uţ jsou mnohem střízlivější. Podle americké Energetické informační agentury má Řecko v současnosti pouze 10 miliónů barelů ověřených ropných rezerv. Pro představu: to je o třetinu méně neţ Česká republika (15 miliónů barelů). Je však nutno podotknout, ţe řecko-turecké přetahovaní, trvající posledních čtyřicet let, vedlo k tomu, ţe Egejské moře zatím není příliš důkladně geologicky prozkoumané. Dočkalová, M. – Daniel, J. (2011). Řecká těţba ropy a zemního plynu v Egejském moři: mnoho povyku pro nic? . 62 V roce 1976 společnost Oceanic nahradila kanadská Denison Mines a zmíněné konsorcium začalo operovat pod názvem North Aegean Petroleum Company (NAPC). Tamtéţ. 63 Tamtéţ. 61

23

denně.64 To bylo při tehdejších spotřebě Řecka mnoţství, které mohlo uspokojit více neţ dvacet procent domácí poptávky, a šlo tedy v době ropné krize o nezanedbatelné mnoţství této suroviny.65 Mezi ropným bohatstvím a jeho získáváním ovšem stála jedna překáţka – Turecko. Turci totiţ nebyli ochotni uznat výsostné právo Řecka na vyuţívání nerostného a jiného přírodního bohatství Egeje a hlásili se o svůj podíl.66 Konflikt v Egeji se proto v průběhu sedmdesátých let vyhrocoval a postupně získal několik významných rovin.

64

Tehdejší řecký ministr průmyslu dokonce věřil, ţe by se Řecko díky objevené ropě mohlo stát nezávislým na dovozu této suroviny ze zahraničí. Viz Rizas, S. (2006), s. 41. 65 Těţba ropy v oblasti Prinosu a zemního plynu v nalezišti Jiţní Kavala byla oficiálně zahájena 24. května 1981. O rok později, v srpnu 1982, produkce ropy v Prinosu dosáhla 26 tisíc barelů surové ropy za den. S takovou výtěţností pokrývalo toto naleziště 10 % řecké spotřeby. Produkce nicméně od roku 1984 konstantně klesala a v roce 1997 uţ Prinos mohl uspokojit jen 2,5 % řecké poptávky. V roce 1998 musela být kvůli nízkým cenám ropy těţba v oblasti Prinosu dokonce zastavena. V současnosti se zde vytěţí pouze čtyři aţ pět tisíc barelů denně, coţ představuje méně neţ jedno procento řecké spotřeby. Dočkalová, M. – Daniel, J. (2011). 66 Rizas, S. (2006), s. 29.

24

3.4. Roviny egejského konfliktu Nejvýznamnější rovinu egejských sporů představuje spor o kontinentální šelf a s ním i na právo k průzkumu a těţbě zdejší ropy. Za samotný začátek řecko-tureckého konfliktu v Egeji je moţné stanovit na podzim 1973, po prvním ropném šoku v říjnu 1973. Tehdejší skokové zvýšení cen ropy odhalilo zranitelnost Turecka na dovozu ropy ze zahraničí67 a domácí představitelé se proto začali poohlíţet po bliţších zdrojích – a to do Egejského moře. 1. listopadu 1973 turecká vláda oznámila, ţe poskytla státní Turecké petrolejářské korporaci (Türkiye Petrolleri Anonim Ortaklığı, TPAO)68 povolení k průzkumu kontinentálního šelfu v Egejském moři, zatím ale nespecifikovala kde. Dne 21. února informoval řecký tisk o tom, ţe turecká vláda vydala povolení k průzkumu oblastí západně od řeckých ostrovů Lesbos a Chios, v oblasti, která sice leţela v mezinárodních vodách, ale kterou Řecko na základě ţenevské Konvence o kontinentálním šelfu z roku 195869 povaţovalo za součást svého šelfu.70 Ţenevská konference vymezila šelf jako podmořské území mimo teritoriální vody státu do hloubky 200 metrů, nebo takové odkud je moţné těţit nerostné bohatství (čl. 6). Podle této smlouvy, kterou Řecko ratifikovalo v roce 1972,71 bylo právo na kontinentální šelf přiznáno i ostrovům (čl. 1, část b). Co se hranic týče, v této konvenci se také píše, ţe pokud se dva státy na vymezení hranic svých šelfů nedohodnou, pak „bude hranice určena aplikací principu stejné vzdálenosti od nejbližších bodů základní linie, od nichž je měřena šíře teritoriálních vod každého státu“ (čl. 6, odstavec 2).72 Pro Řecko tedy byla otázka vymezení kontinentálního šelfu jasná: jeho hranice probíhaly ve střední linii mezi východním pobřeţím řeckých východoegejských ostrovů a západním pobřeţím turecké Malé Asie. Turecko, které tuto konvenci nikdy nepodepsalo, výslovně nezpochybnilo právo ostrovů na svůj vlastní šelf, ale tvrdilo, ţe šelf kontinentu je důleţitější neţ šelfy ostrovní. A protoţe dno 67

Zürcher, E. J. (1998), s. 280. Turkish Petroleum Corporation . 69 Konvence vstoupila v platnost 10. června 1964. Viz Law of the Sea: Régime of the Territorial Sea . 70 Rizas, S. (2006), s. 27–9. 71 Tamtéţ, s. 30. 72 Viz Convention on the Continental Shelf 1958 [online]. Dostupné z: 68

25

Egejského moře je pokračováním anatolského kontinentálního šelfu, měly by z turecké perspektivy hranice mezi řeckým a tureckým kontinentálním šelfem vést přibliţně středem Egejského moře. Tato interpretace byla pro Řecko nepřijatelná, protoţe turecký šelf by v takovémto případě obsáhl i velkou část řeckých ostrovů a z pohledu Řeků by tak podlomil jejich suverenitu v této oblasti.73 Řecko věřilo, ţe je v právu a doporučovalo, aby konečný verdikt o této záleţitosti vyřkl Mezinárodní soud v Haagu. Turecko místo toho preferovalo cestu přímých bilaterálních jednání obou zemí. Turečtí představitelé ovšem upozorňovali, ţe spor o kontinentální šelf nevnímají jako problém právní, nýbrţ politický.74 Na tomto fundamentálním rozdílu spor o kontinentální šelf prakticky „zamrzl“ dodnes. Jen u tohoto sporu ovšem nezůstalo. Další rovinou egejského konfliktu se proto brzy staly teritoriální vody. Turci se totiţ obávali moţnosti, ţe Řecko by mohlo vyhlásit rozšíření svých teritoriálních vod v Egejském moři z šesti na 12 mil, jak to umoţňovalo aktuální mořské právo. Protoţe by se takové rozšíření vztahovalo i na ostrovy, řecké teritoriální vody by po rozšíření zabíraly aţ 64 procent Egeje (místo současných pětatřiceti) a rozsah mezinárodních vod by klesl na 26 procent.75 I kdyţ Turecko nic nemělo proti pravidlu jako takovému (samo přistoupilo k rozšíření svých teritoriálních vod v Černomoří a ve Středomoří naproti Kypru na 12 mil), argumentovalo zvláštnostmi Egeje a svými obavami o zachování svobodné plavby na volném moři. Hlavní důvod tureckých obav je však třeba spatřovat v tom, ţe rozšíření teritoriálních vod na 12 mil by také zahrnulo prakticky celou spornou oblast kontinentálního šelfu i s jeho přírodním bohatstvím.76 Turci proto několikrát označili moţnost případného jednostranného rozšíření teritoriálních vod v Egeji ze strany Řecka za casus belli.77

73

Acer, Y.: The Aegean maritime disputes and international law. London. Ashgate Publishing Group 2003, s. 149–54. 74 Rizas, S. (2006), s. 76–7, 106 a 145–6. 75 Hradečný (2000), s. 123–4. 76 I samotní turečtí politici upozorňovali na to, ţe pokud by Turecko uznalo právo na rozšíření teritoriálních vod v Egeji na 12 mil, znamenalo by to, ţe Řecku by připadlo 97 procent Egeje z pohledu ropných zásob i podmořských zdrojů. Soltaridis, S. A. (1988). Apo tin krisi tu Martiu 1987… sto Davos 1988. Komotini: Vivliopolio tis Estias, s. 22. 77 Kofos, E – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000). Istoria tu elliniku ethnus IST. Synchronos ellinismos apo to 1941 os to telos tu eona. Athina: Ekdotiki Athinon, s. 346–8 a Rizas, S. (2006), s. 30, 46–7, 77.

26

Další sporné téma zmíním kvůli omezenému rozsahu této práce jen stručně. Řecko a Turecko se také přou o šíři řeckého vzdušného prostoru. V roce 1931 Řecko jednostranně vyhlásilo, ţe za šíři svého vzdušného prostoru bude povaţovat vzdálenost deseti námořních mil od pobřeţí.78 V 70. letech ale Turci začali řecké právo na 10 mílový vzdušný prostor zpochybňovat s poukazem k jeho asymetrii vůči šestimílovým teritoriálním vodám, a vyhlásili, ţe budou uznávat právo Řecka jen na šestimílový vzdušný prostor.79 V pozdějších letech se tento spor dostal aţ do absurdní roviny, například za rok 1984 Řecko hlásilo u NATO celkem 421 porušení svého vzdušného prostoru Tureckem.80 V souvislosti s letectvím se obě země přely také o vymezení oblasti řízení letecké dopravy v Egeji. Řecko do svého FIR (Flight Information Region) vţdy zahrnovalo celou Egeu, Turecko mezi lety 1974–9 trvalo na tom, ţe řízení letů ve východoegejské oblasti bude spadat do istanbulského FIR.81 Další související spory se týkaly operační kontroly Egeje v rámci NATO.82 Oblast vzájemných sporů představuje také otázka demilitarizace egejských ostrovů. Té se ovšem v této práci nebudu podrobněji věnovat.

78

Coufoudakis, V. (1985), s. 199. Rizas (2006), s. 47. 80 Constas, D. (1991). Chronology of majot events related to Greek-Turkish relations. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmilla, s. 247. 81 Kofos, E – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 348. 82 Veremis, Th. (2005), s. 194–9. 79

27

4. Eskalace 1976 4.1. Popis eskalace V dubnu 1976 Turecko znovu začalo udělovat výzkumné licence k průzkumu v Egejském moři.83 Dne 13. července 1976 turecká Národní bezpečnostní rada (MGK, Milli Guventlik Kurulu, viz níţe) rozhodla, ţe výzkumem v tureckých teritoriálních vodách a v mezinárodních vodách v Egeji pověří plavidlo MTA-Sismik I. Tuto informaci doplňovalo prohlášení, ţe Turecko podnikne všechna přiměřená opatření, aby plavidlu zajistilo nerušený průběh jeho výzkumných aktivit. Moţná i proto Sismik, v Řecku spíše známý pod označením „Chora“, doprovázela turecká minolovka a kontrolovala turecká letadla.84 Mise Sismiku začala 23. července 1976. Turecký premiér Suleiman Demirel začátek její plavby okomentoval slovy, ţe v případě narušení mise výzkumné lodi, Turecko podnikne odpovídající protiopatření. Demirelova slova se dostala i do řeckého tisku a vyvolala pobouření řeckého veřejného mínění. Opozice, v čele s pozdějším premiérem Andreasem Papandreu z levicové strany PASOK, dokonce poţadovala potopení plavidla.85 Na začátku srpna začal Sismik provádět průzkum v blízkosti ostrovů Limnos a Mytilini, v mezinárodních vodách, ale v oblasti, kterou Řekové povaţovali za součást svého kontinentálního šelfu.86 Dne 7. srpna poslala řecká vláda Turecku protestní nótu, kterou Turci vzápětí odmítli. V další nótě z 9. srpna Řekové ţádali okamţité ukončení tureckých výzkumných aktivit. 10. srpna se Řecko obrátilo se stíţností na OSN. Země ţádala okamţité setkání Rady bezpečnosti OSN s tím, ţe Turecko ohroţuje řecká suverénní práva a ţe vytváří bezprostřední nebezpečí pro mír v oblasti. Šlo zatím o jediný případ, kdy se řecko-turecké spory v Egeji dostaly na pořad jednání RB OSN.87 Současně se Řekové obrátili na Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (International Court of Justice, ICJ) s ţádostí o předběţná opatření, která by Turecku zabránila provádění dalších

83

Kofos, E – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 346–8 a Constas, D. (1991), s. 236–37. Bölükbaşı, D. (2004), s. 258–69. 85 34 chronia apo „vysisate to Chora“ . 86 Clogg, R. (1991). Turkish–Greek Relations, Post 1974. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 16–17. 87 Viz ppč 84 a 86. 84

28

výzkumů ve sporné oblasti, dokud nebude přesně vymezen kontinentální šelf obou zemí. 88 Dne 11. srpna přešly řecké ozbrojené síly do pohotovosti a řecký premiér Konstantinos Karamanlis poslal do oblasti, kde Sismik prováděl výzkumy, řecká válečná plavidla a vojenské letouny.89 Odpověď OSN ani Haagského soudu nebyla z řeckého pohledu příliš uţitečná. 25. srpna vydala RB OSN rozhodnutí 395/1976,90 které obě země nabádalo ke sníţení napětí v Egejském moři a k zahájení dialogu. RB také vyzvala obě země k uţší spolupráci s ICJ. Mezinárodní soudní dvůr ovšem 12. září odmítl řeckou ţádost o prozatímní opatření s tím, ţe Sismik řecká suverénní práva v Egeji neohroţuje a doporučil oběma zemím zahájit bilaterální jednání.91 Po rozhodnutí RB OSN Řekové ţádali okamţité přerušení mise Sismiku s tvrzením, ţe není moţné začít jednat před tím, neţ bude odstraněn spouštěč sporu. Turci nakonec souhlasili se zkrácením mise do 25. září.92 Po té spor postupně deeskaloval a prozatímní tečku za ním přineslo setkání řeckých a tureckých expertů v Bernu na začátku listopadu 1976.93 Výstupem bernských rozhovorů byla stručná deklarace o základních principech dalšího vyjednávání za účelem vymezení kontinentálního šelfu v Egeji z 11. listopadu 1976. V desetibodovém dokumentu se obě strany shodly na tom, ţe budou jednat s cílem dosáhnout dohody a ţe další jednání by měla být vedena upřímně a důkladně, zároveň však také důvěrně s vyloučením tisku. Nejdůleţitější byly body 5 a 6, v nichţ představitelé Řecka a Turecka deklarovali, ţe během jednání nebudou v Egeji podnikat ţádné aktivity, které by mohly ztíţit dosaţení dohody či diskreditovat druhou stranu.94

88

Viz ppč 86. Constas, D. (1991), s. 236–37 a Hradečný (2000), s. 125. 90 K nahlédnutí například zde: Complaint by Greece against Turkey [online]. Dostupné z: < http://daccess-ddsny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/294/83/IMG/NR029483.pdf?OpenElement>. 91 Constas, D. (1991), s. 236–37. 92 Rizas, S. (2006), s. 153–6. 93 Tamtéţ, s. 159. 94 Bern Agreement Between Turkey and Greece [online]. Dostupné z: . 89

29

4.2. Řecko – vnitřní faktory 4.2.1. Vnitropolitická situace V roce 1974 v Řecku v důsledku událostí na Kypru padl reţim vojenské junty, která předtím zemi vládla pevnou rukou více neţ sedm let. V červenci 1974 sestavil novou vládu ostřílený řecký politiky Konstantinos Karamanlis, který se po několikaletém exilu konečně mohl vrátit do vlasti. Karamanlis byl odhodlaný co nejdříve začít prosazovat demokratické reformy, protoţe sedmiletá vláda plukovníků v očích veřejnosti značně zdiskreditovala dřívější reţim „autoritativní“ demokracie i pozici krále.95 Mezi první kroky vlády „Národní jednoty“ patřilo provizorní obnovení platnosti předjuntovksé ústavy z roku 1952, zrušení výjimečného stavu, propuštění politických vězňů a legalizace aktivit politické levice.96 V září 1974 Karamanlis zaloţil novou politickou stranu – Novou demokracii (Nea Dimokratia, ND), která se na politickém spektru zařadila mezi strany pravého středu, ale její program obsahoval kromě pravicových prvků i některé body levicového charakteru (například důraz na státní kontrolu ekonomiky nebo na sociálně spravedlivější přerozdělování národního důchodu).97 Ve volbách, které se konaly v listopadu 1974, získala Karamanlisova nová strana, jejímţ největším volebním triumfem byl jako „obnovitel demokracie“ on sám, nadpoloviční většinu hlasů a díky volebnímu systému zesíleného většinového zastoupení jí tak připadlo přes sedmdesát procent křesel v parlamentu. Karamanlisova jednobarevná vláda tedy byla stabilní a silná. Přesto postupně musela čelit rostoucímu tlaku opozice, která kritizovala především její ekonomická a zahraničně-politická rozhodnutí a vyzývala ND k větší rozhodnosti ve vztahu k Turecku.98 Obzvláště úspěšnou rétoriku v tomto ohledu vedl Andreas Papandreu, zakladatel a lídr nejvýznamnější řecké levicové strany Všeřeckého socialistického hnutí (Panellinio Sosialistiko Kinima, PASOK). PASOK vznikl v září 1974 jako poměrně radikální politické uskupení s antikapitalistickým a nacionalistickým programem. Jeho heslem bylo „Řecko patří 95

V prosinci 1974 v Řecku proběhlo referendum, v němţ se většina voličů vyslovila proti návratu krále z exilu a pro to, ţe Řecko se stane republikou. Moderní demokratická řecká ústava schválená v červenci 1975 proto vyhlásila Řecko republikou. Hradečný, P. a kol. (2004), s. 525. 96 Tamtéţ, s. 520–1. 97 Tamtéţ, s. 523. 98 Tamtéţ, s. 523–4 a 534.

30

Řekům“ a v duchu tohoto hesla strana usilovala o zásadní reorientaci řecké zahraniční politiky především na domácí zdroje. Poţadovala vystoupení z NATO a odstranění amerických vojenských „základen smrti“ z řeckého území. Stejně tak odmítala členství v EHS a na poli ekonomické preferovala svou vlastní „třetí cestu k socialismu“.99 Řecká společnost, která po neblahých zkušenostech s reţimem vojenské junty zaznamenala zřetelný posun doleva, a kterou po kyperských událostech zmítala vlna antiamerikanismu, na hesla PASOKu velmi dobře slyšela. I vládní strana proto na rétoriku opozice musela nějakým způsobem reagovat, aby to nevypadalo, ţe dostatečně nehájí řecké národní zájmy. V době před eskalací i během ní musela Karamanlisova vláda čelit vnitřním těţkostem a silnému tlaku opozice, která poţadovala, aby Řecko na váţné turecké provokace, jako byla ta z roku 1976, odpovědělo vojensky.100 V souladu s rozvášněným veřejným míněním, které přiţivoval řecký tisk, například Andreas Papandreu poţadoval jednak zmíněné potopení Sismiku nebo okamţité rozšíření řeckých teritoriálních vod v Egeji na 12 mil.101 Další volby měly proběhnout aţ v roce 1978, právě vzrůstající tlak opozice však Karamanlise přiměl vyhlásit na listopad 1977 volby předčasné.102 4.2.2. Ekonomická situace Karamanlis si uvědomoval, ţe ke stabilizaci vnitropolitických poměrů bude také nutné zlepšit tíţivou sociálně ekonomickou situaci obyvatel. V důsledku prvního ropného šoku, i dalších faktorů, řecká ekonomika v roce 1974 poklesla o více neţ šest procent oproti předchozímu roku. Vláda proto začala přijímat urychlená opatření na oţivení průmyslu, posílení exportu a zvyšování platů a mezd, která se ukázala jako poměrně úspěšná. Příznivé tendence byly patrné v průmyslové výrobě, vývozu průmyslových výrobků a lodní přepravě. Řecká ekonomika rostla v letech 1975 aţ 1978 rychlostí kolem čtyř procent za rok,103 coţ bylo více neţ u většiny ostatních zemí OECD.104 Konkrétně v roce 1975 99

Tamtéţ, s. 523–5. Coufoudakis, V. (1991). Greek Political Party Attitudes towards Turkey 1974–89. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 45. 101 Rizas, S. (2006), s. 118–20, 145–51. 102 Hradečný, P. a kol. (2004), s. 534. 103 Průměr ekonomického růstu v 70. letech byl přitom 6,36 procent ročně. Viz Georgiou, G. M. – Kapopoulos, P. T. – Lazaretou, S. (1996). Modelling Greek-Turkish Rivalry: An Empirical Investigation of Defense Spending Dynamics. Journal of Peace Research, vol. 33, no. 2, 231. 100

31

rostla rychlostí 6,4 a v roce 1976 dokonce 6,9 procent HDP ročně.105 Ekonomickou situaci je proto celkově možné hodnotit jako dobrou. Značnou zátěţ pro řeckou ekonomiku ovšem brzy začala představovat alokace velké části rozpočtových prostředků na vojenské účely.106 4.2.3. Vojenské výdaje Během krátké doby od nástupu do úřadu – po druhé turecké invazi v srpnu 1974 – musel Karamanlis zvaţovat moţnost vojenského zásahu proti Turecku na Kypru. S ohledem na nepoměr vojenských sil Řecka a Turecka, nedostatečnou připravenost řecké armády a moţné důsledky ozbrojeného konfliktu pro územní integritu Řecka a pro stabilitu rodícího se demokratického zřízení však nakonec válečnou alternativu odmítl.107 Rok 1974, kdy Turecko provedlo svou invazi na Kypr, ovšem přinesl přelom v řeckém strategickém myšlení. Především došlo k přesunu pozornosti od hrozby ze severu (SSSR a satelity) k hrozbě z východu (Turecko).108 Řekové totiţ věřili, ţe ke střetu s komunistickými sousedy by mohlo dojít jen v rámci širší západo-východní konfrontace a tuto moţnost nepovaţovali za příliš aktuální. Hrozba ze strany Turecka byla naproti tomu blízká a hmatatelná.109 V Řecku také zavládla vlna skepticismu vůči NATO. Pro většinu Řeků bylo to, ţe „nějaký člen NATO použije alianční zbraně a 35 tisíc vojáků z aliančních struktur k okupaci jiné demokratické evropské země“ důkazem toho, ţe NATO je neschopné působit jako aktivní garant řecko-tureckých hranic110 a ţe si Řecko v tomto ohledu bude muset pomoci samo. Karamanlis se proto zaměřil na posilování obranyschopnosti státu. Jeho cílem bylo vytvoření vojenské rovnováhy ve vztahu k Turecku. Tomu odpovídal i prudký nárůst výdajů na

104

Hradečný, P. a kol. (2004), s. 526–7. Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 320. 106 Dopad vojenských výdajů na řeckou ekonomiku zkoumal například Nicholas Antonakis. Viz Antonakis, N. (1997). Military Expenditure and Economic Growth in Greece, 1960–90. Journal of Peace Research, vol. 34, no. 1, 89–100. 107 Viz ppč 104, s. 522. 108 Rizas, S. (2006), s. 104–5. 109 Coufoudakis, V. (1991), s. 42–43. 110 Tsakonas, P. – Tournikiotis, A. (2003). Greece's Elusive Quest for Security Providers: The `ExpectationsReality Gap'. Security Dialogue, vol. 34, no. 3, 301–314. 105

32

obranu.111 Zatímco v roce 1973 a 1974 Řecko vydalo na obranu 4,1 respektive 4,3 procenta HDP, v roce 1975 uţ to bylo 6,8 procent a v roce 1976 6,9 procent. Výdaje na obranu kulminovaly rokem 1977, kdy do tohoto rezortu směřovalo rovných sedm procent řeckého rozpočtu.112 Rozdíl v obranných výdajích v letech 1974 a 1976 byl tedy veliký, ale mezi lety 1975 a 1977 zůstával řecký zbrojní rozpočet na přibližně stejné úrovni, což nesvědčí o tom, že řečtí politici by plánovali začít nějakou eskalaci v Egeji. Pomocí navyšování rozpočtu na obranu však zřejmě země chtěla být připravena na eventualitu, ţe k takové situaci dojde.

4.3. Řecko – vnější faktory 4.3.1. Vztahy mezi Řeckem a Tureckem Karamanlisova vláda po svém nástupu do úřadu přinesla radikální změnu politiky v kyperské otázce. Upustila od prosazování konceptu připojení ostrova k Řecku, zřekla se vměšování do vnitřních záleţitostí Kypru a zaujala stanovisko, ţe kyperská otázka není sporem Řecka a Turecka, ale problémem vyvolaným tureckou agresí proti samostatné Kyperské republice, který můţe být vyřešen pouze okamţitým staţením tureckých jednotek z ostrova a jednáním mezi znepřátelenými komunitami.113 Ve srovnání se zdrţenlivým postupem v záleţitostech Kypru ale řecká vláda projevovala z obavy před další tureckou rozpínavostí velkou rozhodnost ve vztahu k Egeji, která byla motivována především snahou nepřipustit po Kypru další „poníţení“ své země.114 I to umoţnilo vyhrocení vztahů obou zemí v roce 1976.115

111

Hradečný, P. a kol. (2004), s. 522. Viz ppč 103, s. 230. 113 Viz ppč 111, s. 529. 114 Tamtéţ, s. 530 a Rizas, S. (2006), s. 147–9. 115 Tamtéţ, s. 131–4. 112

33

4.3.2. Vztahy s USA Americký faktor je v kontextu řecko-tureckých vztahů velmi důleţitý. Američané měli (a samozřejmě i dodnes mají) velký zájem na udrţení stability jihovýchodního křídla NATO, a proto v tomto konfliktu hráli a hrají aktivní usmiřovací úlohu. Ve vztahu k oběma státům se Američané vţdy snaţili vystupovat neutrálně – a moţná právě proto je oba státy osočovaly z nadrţování druhé straně.116 Po událostech na Kypru v roce 1974 se vztahy mezi Řeckem a Spojenými státy značně zhoršily. Řecká veřejnost i většina politiků totiţ svoji nespokojenost s okupací ostrova obracela jak proti Turkům, tak proti USA a NATO. Řekové Spojené státy podezřívali z podílu na zorganizování vojenského puče v Řecku v roce 1967, vinili je z podpory vlády vojenské junty i ze spolupodílu na kyperských událostech. Nelíbilo se jim, ţe NATO proti turecké invazi nijak nezasáhlo a podezřívali tuto organizaci z toho, ţe s ohledem na větší vojenský potenciál a významnější strategickou úlohu Turecka v případě konfliktu se SSSR či na Blízkém východě zaujímá proturecká stanoviska a toleruje tureckou expanzi na úrok Řecka.117 V srpnu 1974 Karamanlis – který sám sebe označil za jediného přítele USA v Řecku – kvůli tlaku veřejného mínění oznámil, ţe Řecko na protest proti (ne)postupu NATO na Kypru vystupuje z vojenských struktur Aliance. Naznačil také, ţe jeho země posoudí otázku dalšího zachování amerických základen na svém území.118 Vlnu antiamerikanismu v řecké společnosti příliš neuvolnilo ani americké embargo na vývoz zbraní do Turecka z února 1975 (viz níţe). Uţ o rok později totiţ byla podepsána nová turecko-americká smlouva o obranné spolupráci, na jejímţ základě se Washington nejen zavázal odvolat své zbrojní embargo, ale také poskytnout Ankaře během příštích čtyř let vysokou vojenskou materiální i finanční pomoc.119 Smlouva byla hořkým zklamáním pro řeckou vládu a způsobila pobouření řeckého veřejného mínění, které v ní spatřovalo potvrzení filoturecké americké politiky.120 Karamanlis si přesto uvědomoval, ţe další zhoršení vztahů s USA a NATO by jednostranně nahrávalo Turecku a 116

Tamtéţ, s. 106 a 146. Meinardus, R. (1991), s. 158 a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 522 a 531. 118 Tamtéţ, s. 522 a 531–2. 119 Tamtéţ. 120 Rizas, S. (2006), s. 110–2. 117

34

proto se rozhodl s USA začít jednat na nové řecko-americké obranné smlouvě. Řekové ţádali, aby nová smlouva zajišťovala stejný právní status amerických základen v Řecku, jako by podle nově smlouvy měly mít ty v Turecku a aby byla zachována rovnováha sil ve východním Středomoří – vojenská pomoc Řecku měla být podle představ Athén stejná jako ta Turecku.121 Na jaře a v létě 1976 sledovali Američané turecké plány na vyslání průzkumné lodi do Egeje s neklidem. Nejprve se američtí diplomaté snaţili Turky od jejich úmyslu odvrátit, kdyţ neuspěli, vyzývali k rozumnosti Řeky.122 Spojené státy zastávaly názor, ţe vědecký výzkum v mezinárodních vodách není porušením výsostných práv ţádné země. I kdyţ uznávaly, ţe za takové porušení by mohl být povaţován výzkum průzkum hloubkový, nebo průzkum za obchodními účely, nepovaţovali ani za takovéto situace případné uţití síly ze strany Řecka za opodstatněné. Jednoznačně se stavěly proti jakékoli jednostranné akci, která by mohla ohrozit stabilitu oblasti.123 Ačkoli je možné vzájemné vztahy mezi Řeckem a USA hodnotit jako zhoršené, důleţitou roli v ochotě Řecka eskalovat situaci v Egeji mohlo hrát určité nedorozumění mezi tehdejšími ministry zahraničí Řecka a USA Dimitriem Bitsiosem a Henry Kissingerem, k němuţ došlu v dubnu 1976. Kissinger během jejich rozhovoru ve Washingtonu uznal, ţe turecké výzkumy ve sporné oblasti jsou provokací, na níţ bude americká vláda odpovídajícím způsobem reagovat – Bitsios si to vyloţil tak, ţe by se v případě konfliktu postavila za Řecko.124 Kissinger na setkání s Bitsosem také prohlásil, ţe „Spojené státy budou aktivně a jednoznačně oponovat pokusům obou stran řešit problém v Egeji vojenskými prostředky a že vyvinou velké úsilí, aby takovým pokusům zabránily.“ Coţ bylo podle Ronalda Meinadruse nejblíţe k tomu, kam se Řekové dostali v hledání bezpečnostních záruk ze strany USA.125

121

Řecko během občanské války z let 1946–9 dostávalo větší vojenskou pomoc neţ Turecko, ale po jejím ukončení ve prospěch pravicových sil se tento vzorec obrátil. V roce 1959 například Turecko dostávalo dvakrát větší vojenskou pomoc neţ Řecko. Ve smlouvě, kterou Řekové vyjednali s Američany v červenci 1977, nakonec bylo ustanoveno, ţe nový klíč k rozdělování vojenské pomoci oběma zemím bude v poměru 7 pro Řecko ku 10 pro Turecko. Přestoţe tato, ani zmíněná turecko-americká smlouva nakonec nebyly ratifikovány, klíč 7:10 ve vztahu k rozdělování americké vojenské pomoci Washington dodrţoval aţ do 90. let. Hradečný, P. a kol. (2004), s. 532, Rizas, S. (2006), s. 115, 122–4 a 141–2 a Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 327 a Krebs, R. R. (1999). NATO and the Greco-Turkish Conflict. International Organization, vol. 53, no. 2, s. 364. 122 Viz ppč 120, s. 136–9. 123 Tamtéţ, s. 146 a 130. 124 Tamtéţ, s. 141–2. 125 Meinardus, R. (1991), s. 161.

35

4.3.3. Vztahy s EHS Kvůli zhoršení řecko-amerických vztahů se Řecko začalo poohlíţet po novém spojenci, kterého spatřovalo především v Evropě. Řecko podepsalo asociační dohodu s EHS uţ v červnu 1961, důvody k tomu tehdy mělo především ekonomické. Cílem asociační dohody bylo vytvoření celní unie mezi EHS a Řeckem k roku 1984, a za tímto účelem začala země dostávat finanční pomoc. Řecko pokračovalo v plnění stanoveného harmonogramu, i kdyţ EHS v reakci na vojenský převrat v Řecku v roce 1967 přestalo dohodnutou finanční pomoc poskytovat.126 Krátce po změně reţimu premiér Karamanlis začal vyvíjet enormní diplomatické úsilí, nejen aby obnovil asociační proces, ale aby svou zemi pomohl začlenit přímo EHS. Důvodů k tomu měl několik – od zajištění rychlého hospodářského rozvoje Řecka a stability nového demokratického systému, přes oslabení dosavadní závislosti na USA aţ po upevnění pozic země ve vztahu k Turecku.127 V červnu 1975 podala Karamanlisova vláda oficiální ţádost o plné členství v EHS. Evropská komise se zpočátku bála, ţe členství Řecka by mohlo vést k narušení vztahů s Tureckem, a proto přijetí Řecka nejprve podmiňovala vyřešením řecko-tureckých sporů. Díky intenzivní řecké lobby, ale Rada ministrů v únoru 1976 řeckou ţádost schválila a v červenci téhoţ roku byly zahájeny rozhovory o přistoupení.128 Vztahy mezi Řeckem a EHS je tedy v tomto období možné hodnotit jako dobré.

126

Stephanou, C. – Tsardanides, Ch. (1991). The EC Factor in the Greece–Turkey–Cyprus Triangle. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 207–8. 127 Hradečný, P. a kol. (2004), s. 522 a 527–9. 128 Dohoda o vstupu podepsána v květnu 1979. Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 339– 45 a Stephanou, C. – Tsardanides, Ch. (1991), s. 208–9.

36

4.4. Turecko – vnitřní faktory 4.4.1. Stručný kontext moderních tureckých dějin Aby čtenář pochopil vnitropolitickou situaci Turecka v 70. letech a později, je nutné nejprve popsat stručný kontext tureckých dějin – z toho důvodu do své práce zařazuji i tuto podkapitolu. Moderní Turecká republika vznikla v říjnu 1923. Roku 1931 bylo Turecko oficiálně vyhlášeno státem s jedinou politickou formací, Republikánskou lidovou stranou (Cumhuriyet Halk Partisi, CHP), kterou zaloţil první turecký prezident Kemal Atatürk v roce 1923.129 Po Atatürkově smrti roku 1938 se nový prezidentem a lídrem Republikánské lidové strany stal İsmet İnönü.130 İnönü za druhé světové války prosazoval důkladnou neutralitu své země, která vedla k tomu, ţe Turecko formálně vyhlásilo válku nacistickému Německu aţ v únoru 1945.131 Po válce se však především díky sílícímu sovětskému tlaku132 země začala aktivně snaţit o sblíţení se Západem. Ve snaze získat podporu z poválečných fondů Marshallova plánu se političtí představitelé země rozhodli urychlit přechod k politickému pluralismu po západním vzoru. V roce 1945 Turecko konečně povolilo registraci dalších politických subjektů. Na začátku roku 1946 vznikla silná opoziční Demokratická strana (Demokrat Parti, DP), která v lednu 1950 v prvních tureckých opravdu svobodných volbách zvítězila. İsmet İnönü potom musel po dvanácti letech strávených v čele země odejít do opozice. Novým prezidentem se stal Celâl Bayar.133 Počínaje Bayarem začíná moc tureckého prezidenta ustupovat do pozadí a nejdůleţitějším představitelem turecké politické scény se stává premiér. Demokratická strana, která díky systému většinového volebního zastoupení získala drtivou většinu poslanců v parlamentu, se ovšem – zvláště během svého druhého volebního období na konci 50. let – jako příliš demokratická strana nechovala. Její představitelé postupně přijali 129

Türsan, H. (2004). Democratisation in Turkey. The Role of Political Parties. Brussels: P.I.E. - Peter Lang, s. 34–39. Pirický, G. (2006). Turecko. Praha: Libri, s. 81, Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010), s. 184. 130 Pirický, G. (2006), s. 94–6. 131 Kasaba, R. (2008). Chronology. In Kasaba, R. (Ed.), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge: University Press, s. xvi. 132 Po druhé světové válce se zhoršily vztahy země se SSSR. Moskva v listopadu 1945 vypověděla smlouvu o neutralitě s Tureckem z roku1925, protoţe uţ „neodpovídá hlubokým změnám způsobeným druhou světovou válkou“, začala proti svému sousedovy vznášet územní poţadavky a koncem roku 1945 soustředila 200 000 vojáků na turecko-bulharských hranicích. Viz Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010), s. 188 a Pirický, G. (2006), s. 105. 133 Türsan, H. (2004), s. 34–39. Pirický, G. (2006), s. 98–103, Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010), s. 203.

37

zákony omezující svobodu tisku i opoziční aktivity – to spolu se zhoršující se ekonomickou situací vedlo k vojenskému puči z 27. května 1960. Vedoucí představitelé reţimu byli zatčeni (a tři z nich později popraveni), DP zakázána a země dostala novou ústavu. Parlament – na který začala dohlíţet vlivná Národní bezpečnostní rada (MGK) sloţená hlavně z armádních důstojníků – měl nově dvě komory, do kterých se začalo volit podle poměrného volebního systému.134 Nový systém měl napříště předejít přílišné koncentraci moci v rukách jedné strany. V důsledku však vedl k sérii slabých a často se střídajících vlád, v nichţ se navíc k neproporčně velkému vlivu dostávali radikálové z menších stran, které slouţily jako jazýček na vahách mezi největšími stranami. První volby podle nové ústavy proběhly 15. října 1961. Vyhrála je sice İnönüho CHP, ale jen těsně před Stranou spravedlnosti (Adalet Partisi, AP), nástupkyní Demokratické strany.135 AP v době svého vzniku zahrnovala mnoţství rozličných politiků s širokým spektrem ideologických názorů, které spojoval především odpor k CHP.136 Po sérii několika republikánských slabých kabinetů se po volbách v říjnu 1965 do čela státu dostala opoziční AP, která získala absolutní většinu voličských hlasů. V čele nové vlády stanul Süleyman Demirel, jedna z nejcharismatičtějších postav moderní turecké politiky137 a na ministerském postu vydrţel téměř šest let – do března 1971.138

V roce 1971 byla

Deremilova vláda paralyzována politickými přeběhlíky a stala se zcela nekompetentní k řešení poltických i ekonomických problémů země.139 Armáda proto 12. března dala politikům ultimátum, aby okamţitě zformovali novou silnou vládu, která si poradí s anarchií ve městech a bude prosazovat reformy v „kemalistickém duchu“. Demirel okamţitě rezignoval a do čela státu byla jmenována nová úřednická vláda s podporou armády. Dne 27. dubna 1971 vyhlásila MGK výjimečný stav v jedenácti tureckých provinciích (z celkem sedmašedesáti), včetně všech velkých měst, jehoţ trvání se postupně protáhlo na dva roky.140

134

Pirický, G. (2006), s. 102–10, Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010), s. 203–6. Zürcher, E. J. (1998), s. 258–62. 136 Türsan, H. (2004), s. 110–2. 137 Viz ppč 135, s. 261–70. 138 Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010), s. 276. 139 Od přelomu 60. a 70. let Tureckem začala zmítat vlna politického radikalismu, v jehoţ jménu byly páchány bombové útoky, vloupání, únosy i vraţdy. Politické násilí odstartovala radikální levice, v krutosti si s ní ovšem nezadali ani turečtí nacionalisté. Zürcher, E. J. (1998), s. 263–5. 140 Tamtéţ, s. 263–73. 135

38

4.4.2. Vnitropolitická situace před eskalací 1976 Parlamentní volby v říjnu 1973 vyhrála CHP, ale opět jen těsně před AP. Ani jeden z největších subjektů turecké politické scény tak neměl v parlamentu většinu a bylo nutné vytvořit koalici. V lednu 1974 vznikla nesourodá koaliční vláda CHP a islamistické Strany národní spásy (Millî Selâmet Partisi, MSP) Necmettina Erbakana. Premiérem se stal nástupce İnönüho v čele CHP, Bülent Ecevit, další důleţitá postava moderních tureckých dějin. Přestoţe Ecevit nově definoval pozici své strany jako „nalevo od středu“, stále se ale přidrţoval kemalistické nacionalistické tradice a antikomunismu.141 Strana se také povaţovala za stráţce sekularistických principů Turecké republiky.142 O to větší podiv vyvolalo její spojenectví se stranou MSP, která kladla důraz na islámské tradice a proslula svými protilevicovými a proti-západními postoji.143 Za Ecevitovy vlády se vyhrotila situace na Kypru, kde řečtí plukovníci v roce 1974 zorganizovali s pomocí kyperské národní gardy puč a vyhlásili sjednocení ostrova s Řeckem. Ecevitova vláda nejprve protestovala a ţádala intervenci Velké Británie, která spolu s Řeckem v roce 1960 souhlasila, ţe bude garantovat nezávislost a ústavní pořádek na Kypru. Kdyţ Británie odmítla, Ecevit se rozhodl jednat nezávisle a nařídil vojenskou intervenci, která začala 20. července 1974. O dva dny později bylo dohodnuto příměří. Občanské násilí na Kypru ale pokračovalo a Turci proto 14. srpna začali druhou ofenzívu, během které zabrali téměř 40 procent ostrova. Na domácí půdě tato akce zajistila Ecevitovi obrovskou popularitu. V očích obyčejných Turků byl důrazným politikem, který pomohl zachránit ţivoty Turků na Kypru.144 Díky kyperské krizi se Ecevit stal přes noc národním hrdinou a chtěl vyuţít své nově získané popularity k zisku absolutní většiny hlasů v předčasných volbách. V září 1974 proto rezignoval a čekal, ţe bude třeba vyhlásit předčasné volby. Toto nebezpečí ale spojilo ostatní turecké parlamentní strany, které se dohodly na zformování takzvané vlády Národní fronty. Šlo o širokou a nesourodou koalici AP, islamistické MSP, extremisticky nacionalistické Strany národní akce (Milliyetçi Hareket Partisi, MHP) a dalších subjektů.

141

Tamtéţ, s. 267–76 a Kasaba, R. (2008), s. xvii. Türsan, H. (2004), 107. 143 Tamtéţ, 115–8. 144 Zürcher, E. J. (1998), s. 287–91. 142

39

Po rozštěpení AP na začátku 70. let se tato strana v protikladu k CHP umístila na politickém spektru vpravo od středu. Šlo o konzervativní stranu s programem, který kladl důraz na tradiční hodnoty, integritu státu a anti-levicové postoje.145 MHP byla nejpravicovější stranou turecké politické scény. V jejím programu byl zakotven ultranacionalismus i prvky fašistické ideologie. Strana byla anti-kapitalistická a zároveň anti-komunistická. Participovala na politickém ţivotě, ale zároveň měla ozbrojené sloţky, které se značně podílely na eskalaci politického násilí v ulicích.146 Demirelovu koaliční vládu je možné označit za velmi slabou. Jednotlivé strany se ve svých programech značně lišily a dá se říci, ţe kabinet drţel pohromadě jen strach z moţného Ecevitova volebního vítězství. Koalice nicméně vydrţela pohromadě aţ do voleb v roce v červnu 1977.147 Tehdejší vládní koalice, zvláště prohlášení některých tureckých ministrů především z řad islamistů a nacionalistů, kteří nabádali k neústupnosti ve vztahu k Řecku, u Řeků značně přiţivovala pocit ohroţení v době před červencovou eskalací.148 K tvrdému postupu vůči západnímu sousedovi se ovšem přikláněla i turecká opozice, zvláště předseda republikánů Ecevit.149 Misi Sismiku přitom turečtí představitelé chápali jako praktickou demonstraci tureckého odhodlání bránit svá práva v Egeji, takţe pokud by loď odvolali, minula by se celá její výprava účinkem.150 4.4.3. Ekonomická situace V 60. letech bylo Turecko závislé na dovozu téměř veškerého průmyslového zboţí (kromě textilu, ţeleza a oceli) a také téměř všechny spotřební výrobky pocházely ze zahraničí. Naproti tomu ekonomicky se vzmáhající městská populace od 50. let postupně ţádala čím dál tím více aut, ledniček a dalšího zboţí. Turecko se proto v této době rozhodlo přijmout ekonomickou strategii nahrazování importu. Stát podporoval domácí průmysl pomocí subvencí, daňových úlev, importních kvót, vysokých cel nebo díky udrţování uměle vysokého kurzu turecké liry. Zpočátku byla tato strategie poměrně úspěšná a turecká 145

Türsan, H. (2004), 112–3. Tamtéţ, 119–21. Příslušníci mládeţnické organizace této strany, Šedí vlci (Bozkurtlar), dokonce absolvovali paravojenský trénink a jejich úkolem bylo dobýt ulice nad levicí. Zürcher, E. J. (1998), s. 266–70. 147 Tamtéţ, s. 274–6. 148 Rizas, S. (2006), s. 113. 149 Tamtéţ, s. 142–4. 150 Tamtéţ, s. 150. 146

40

ekonomika rostla mezi lety 1963 a 1976 průměrnou rychlostí 6,9 procent ročně, později se ale objevily problémy.151 Přes veškerou snahu se totiţ Turecku nepodařilo odstranit závislost země na dovozu dílů, materiálů a surovin – a ruku v ruce s tím šlo nutné udrţování velkých zásob cizí měny. Do problémů v tomto ohledu se turecká ekonomika dostala zvláště po ropných šocích v letech 1973 a 1979.152 Turecká centrální banka na tuto situaci zareagovala tisknutím peněz, coţ značně zhoršovalo inflaci (na začátku 70. let byla inflace kolem 20 procent za rok, na konci uţ to bylo kolem 90 procent za rok). Vláda se snaţila regulovat ceny, coţ ale jen přispělo k vytvoření rozsáhlého černého trhu.153 Turecká ekonomika jako celek sice nadále rostla (průměrný ekonomický růst v 60. letech byl 3,93 procent ročně a v 70. letech 4,83 procent ročně),154 v době kolem eskalace 1976 se ale postupně začala dostávat do problémů, které vyústily v ekonomickou krizi provázenou výrazným propadem HDP v roce 1978.155 Ekonomickou situaci země v době před eskalací 1976 proto budu hodnotit jako zhoršenou. 4.4.4. Vojenské výdaje Na konci 40. let byla úroveň vybavení i výcviku tureckých vojáků na velmi nízkém stupni. Po vstupu do NATO se Turecko dostalo k štědré – především americké – vojenské pomoci, která mu umoţnila armádu modernizovat a mechanizovat.156 Modernizaci ale podmiňovaly patřičné investice. V 60. letech směřovalo na vojenské výdaje státu v průměru 4,77 procent rozpočtu, v 70. letech činil průměr vojenských výdajů 4,83 procent.157 Mezi lety 1970 aţ 1973 dávalo Turecko na obranu v průměru 4,3 procenta rozpočtu, v roce 1974 to ovšem bylo jen 3,9 procent rozpočtu, coţ nesvědčí o tom, ţe by se Turecká republika nějakým výrazným způsobem připravovala na konflikt s Řeckem, ať uţ na Kypru či v Egeji. V roce 1974, ale turecký zbrojní rozpočet prudce narostl; roku 1975 na 5,8 procent HDP a o 151

Zürcher, E. J. (1998), s. 277–80. Po druhém ropném šoku dvě třetiny tureckých peněz v cizí měně na nákup ropy. Viz Tamtéţ, s. 280. 153 Tamtéţ, s. 280–82. 154 Georgiou, G. M. – Kapopoulos, P. T. – Lazaretou, S. (1996), s. 231. 155 Dunne, P. – Nikolaidou, E. – Vougas, D. (1998). Defense Spending and Economic Growth: A Causal Analysis for Greece and Turkey. Economics Discussion Paper Series, Middlesex University Business School, no. 56, s. 3–7. 156 Zürcher, E. J. (1998), s. 249–50. 157 Viz ppč 154, s. 230. 152

41

rok později dosáhl s 6,1 procenty maxima. Vzhledem k tomu, že v dalších letech se turecké výdaje na obranu postupně snižovaly (přibližně na úroveň kolem 4,5 procent), 158

mohlo by to svědčit o tom, že obranné výdaje země měly na eskalaci z roku 1976

určitý vliv. Právě od poloviny 70. let do poloviny let 80. také nejvíce připomíná korelující křivka vojenských výdajů Řecka a Turecka závody ve zbrojení, přičemţ obě země byly citlivé na vojenské výdaje druhé strany.159 V případě Řecka se zdá, ţe zbrojení vyvolaly především události na Kypru a omezená reakce NATO. V případě Turecka je však otázkou, jestli se na růstu peněz alokovaných z rozpočtu na obranu podílela spíše analýza řeckých vojenských výdajů, nebo roztrţka se Spojenými státy (viz níţe).

4.5. Turecko – vnější faktory 4.5.1. Vztahy s USA Jak uţ bylo řečeno výše, po druhé světové válce se Turecko odklonilo od cesty neutrality a rozhodlo se plně se začlenit do západní sféry „velkého přítele“ USA a „velkých spojenců“ Británie a Francie.160 Nejdůleţitějším poválečným spojencem Turecka se staly Spojené státy, od nichţ si země výměnou za svou loajalitu slibovala ochranu před rozpínavostí SSSR a ekonomickou a vojenskou pomoc.161 V srpnu 1950 Ankara oficiálně podala přihlášku do NATO. Turecku se povedlo získat velkou prestiţ v USA díky aktivní participaci v Korejské válce,162 a proto – i přes počáteční nesouhlas některých členů Aliance – se 18. února 1952 zemi povedlo do NATO skutečně vstoupit.163 Za vstup do Aliance Turecko vděčilo i své geostrategické poloze, vzhledem k níţ figurovalo v amerických plánech jako klíčová země ve strategii zadrţování Sovětského svazu. V roce 1955 se země stala členem takzvaného Baghdádského paktu, který roku 1960

158

Tamtéţ, s. 230. Tamtéţ, s. 230–4 a Kollias, Ch. G. (1996). The Greek-Turkish Conflict and Greek Military Expenditure 1960–92. Journal of Peace Research, vol. 33, no. 2, s. 217–8. 160 Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010), s. 203–4. 161 Zürcher, E. J. (1998), s. 287–9. 162 V Koreji bojovalo na 25 tisíc Turků, desetina z nich padla. Tamtéţ, s. 234, 245–49. 163 Kasaba, R. (2008), s. xvii. 159

42

nahradilo CENTO (The Central Treaty Organization). Přestoţe nešlo o příliš úspěšnou organizaci, Turecko v ní vţdy vystupovalo jako loajální partner USA.164 Turecko a USA nebyly spojenci pouze v rámci NATO a CENTO. V průběhu 50. a 60. let obě země uzavřely celkem 56 dohod nejrůznějšího obsahu. Smlouva z roku 1954 o vojenských zařízeních kupříkladu umoţnila Američanům v Turecku budovat vojenská zařízení a základny. Od roku 1957 byly v Turecku umístěny jaderné rakety Jupiter, které ovšem Američané na začátku 60. let v důsledku kubánské krize stáhli.165 V průběhu 60. let se turecko-americké vztahy začínaly zhoršovat. Postupné zhoršování vztahů odstartovalo právě staţení amerických Jupiterů z Turecka, které v očích mnoha Turků vzbudilo podezření, ţe Spojeným státům ve skutečnosti nejde ani tak o ochranu spojenců, jako o ochranu svou vlastní. Přestoţe to nebyla pravda, protoţe zastaralé Jupitery na Turecké pevnině de facto nahradily moderní střely Polaris na amerických ponorkách ve Středomoří, partnerství USA a Turecka od té doby začala ostře kritizovat především domácí levice.166 Obyčejným Turkům se také nelíbil americký tlak na tureckou vládu, aby zastavila produkci opia ve východních částech země. Z opia se totiţ vyráběl heroin, který se dováţel především do USA. Naproti tomu Turkům v chudých částech země přinášelo pěstování opia slušný zisk a nařízení omezující jeho produkci proto byla v Turecku velice nepopulární.167 Další ohnisko svárů představoval Kypr. Během krize na Kypru v roce 1964 hrozila turecká vláda invazí na ostrov. Americký prezident Lyndon Johnson však poslal tureckým představitelům dopis, ve kterém informoval, ţe USA jakýkoli násilný zásah na Kypru odmítají a ţe pokud na Turecko v důsledku jeho akcí na ostrově zaútočí SSSR, země nebude automaticky moci počítat s podporou NATO. Dopis, který tehdejší americký náměstek ministra zahraničí George Ball označil za nejtvrdší diplomatickou nótu, kterou kdy viděl,168

164

Řádnými členy Baghdádského paktu byly Velká Británie, Turecko, Irák, Írán a Pákistán, USA měly pozorovatelský statut. Členy CENTO byly USA, Velká Británie, Turecko, Írán a Pákistán. Konec tohoto paktu přinesla íránská revoluce v roce 1979. Zürcher, E. J. (1998), s. 245–9. 165 Tamtéţ, s. 287–9. 166 Tamtéţ. 167 Tamtéţ. 168 Krebs, R. R. (1999), s. 361.

43

později unikl do tisku a odstartoval v turecké společnosti vlnu antiamerikanismu, která vyvrcholila v únoru 1969 násilnými demonstracemi v Istanbulu.169 Po turecké invazi na Kypr, schválil americký Kongres ukončení vojenské pomoci Turecku a 5. února 1975 vstoupilo v platnost zbrojní embargo. Americké embargo bylo pro Turecko šokem, který otřesl premisu z 50. let o velkém spojenectví s USA a podle tureckého Ministerstva zahraničních věcí „způsobilo značnou škodu na turecko-amerických vztazích.“170 Turci v reakci na embargo uzavřeli všechna americká vojenská zařízení na svém území s výjimkou jedné letecké základny.171 Přestoţe si Američané záhy uvědomili, ţe toto embargo působí proti americkým strategickým zájmům, z různých důvodů zůstalo v platnosti aţ do roku 1978.172 Vzájemné turecko-americké vztahy v době před eskalací je tedy možné označit za zhoršené. V důsledku toho skončila neúspěchem i nová turecko-americká Smlouva o obranné a ekonomické spolupráci (DECA) vyjednaná 26. března 1976, která nakonec nebyla ratifikována ani v Turecku, ani v USA a proto nikdy nevstoupila v platnost.173 4.5.2. Vztahy s EHS Kvůli zhoršujícím se vztahům s USA se i turečtí politici snaţili přiblíţit svou zemi k EHS, které se v 60. letech stalo větším obchodním partnerem Turecka neţ USA.174 Začlenění země do EHS se postupně stalo jedním z předních úkolů turecké zahraniční politiky. Uţ v září 1963 Turecko podepsalo asociační dohodu s EHS. Vedly ho k tomu jak ekonomické, tak politické motivy. Asociační dohoda s Tureckem zemi poskytovala desetileté přechodné období, během kterého mohlo své zboţí dál chránit celními tarify. V listopadu 1970 EHS s Tureckem podepsalo Doplňkový protokol, jehoţ cílem bylo vytvoření celní unie do dvaadvaceti let.175

169

Viz ppč 165, s. 287–9. Turkish-U.S. Political Relations a Laipson, H. (1991). US Policy towards Greece and Turkey since 1974. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 167. 171 Kissinger, H. (2002), s. 194–5. 172 Vztahy mezi oběma zeměmi nadále vyostřovala například arménská a řecká lobby v USA a spory ohledně dodrţování lidských práv v Turecku. Viz Zürcher, E. J. (1998), s. 287–9 a Kissinger, H. (2002), s. 194–5. 173 Aydın, M. – Erhan, Ç. – Erdem, G. (2000). Chronology of Turkish-American Relations. Turkish Yearbook of International Relations, vol. 31, 247–265. 174 Zürcher, E. J. (1998), s. 287–91. 175 EU-Turkey relations a Stephanou, C. – Tsardanides, Ch. (1991), s. 207–8. 170

44

K určitému zhoršení politických vztahů s EHS došlo po turecké invazi na Kypr v roce 1974 (mezi největší kritiky tureckého počínání patřila Francie), k ţádným praktickým sankcím ale Společenství nepřistoupilo.176 Přestoţe se zdá, ţe bilaterální vztahy Řecko/Turecko-EHS zatím v této době nehrály podstatnější úlohu, jak upozorňuje Heinz Kramer, turečtí politici povaţovali a povaţují za velmi důleţité, aby se s jejich zemí jednalo jako s rovnocenným spojencem a se zemí, která je integrální součástí západu. V tomto ohledu si turečtí politici velice hlídali, aby jejich země nebyla diskriminována na úkor Řecka, protoţe „Turecko nechce být jen bezpečnostní výspou Evropy, ale její integrální součástí.“177 Zvláště počínání Řecka v Egeji, které bývá často tureckou stranou interpretováno jako úsilí udělat z tohoto moře „řecké jezero“, si Turci vykládají jako snahu izolovat Turecko od Evropy a spolu s ní i od západu. Na Egejské moře se totiţ Turci dívají jako na evropské, a v jejich pojetí je tak kaţdá „egejská“ země zároveň i evropská.178 I z tohoto důvodu mohla úspěšnější řecká politika v začleňování do EHS hrát svou roli v eskalaci 1976. Turecko totiţ na start rozhovorů o členství Řecka reagovalo velice negativně. Odmítlo návrh EHS na kompenzaci (především skrze finanční pomoc) i účast v asociačním výboru naplánovaném na polovinu července 1976. Podle některých názorů bylo skutečným účelem mise Sismiku vyvolat krizi, která by EHS ukázala, jaká nebezpečí by s sebou přijetí Řecka do EHS mohla přinášet.179 Tento názor by potvrzovala i pozdější slova tureckého ministra energetiky, který v říjnu 1977 řekl v Bruselu, ţe členství Řecka v EHS nepřispěje k řešení egejské ani kyperské otázky180 nebo tureckého vojenského činitele İhsana Gürkana, ţe „dřívější vstup Řecka do EHS by mohl přinést problémy“.181 Z výše nastíněných důvodů je proto turecko-evropské vztahy v době před eskalací možné označit za zhoršené.

176

Tamtéţ, s. 208–9, 221. Tamtéţ, s. 215. 178 Kramer, H. (1991). Turkey’s Relations with Greece: Motives and Interests. In Constas, D. (Ed.), The GreekTurkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 64–6. Srov. Perception of the Aegean Sea . 179 Stephanou, C. – Tsardanides, Ch. (1991), s. 208–9. 180 Constas, D. (1991), s. 238. 181 Gürkan, İ. (1980). NATO, Turkey, and The Southern Flank: A Mideastern Perspective. New York: National Strategy Information Center, s. 35. 177

45

4.6. Analýza faktorů eskalace 1976 Eskalaci odstartoval turecký úmysl pátrat v egejských vodách po zásobách ropy. V červenci 1976 poslali Turci do Egeje loď Sismik, která měla provádět průzkum i v oblastech, které si nárokovalo Řecko jako součást svého kontinentálního šelfu. Loď doprovázela turecká válečná plavidla. Řekové si na turecký postup stěţovali u OSN a ICJ a do oblasti poslali vlastní vojenské loďstvo. Podle mé analýzy měly na tuto eskalaci na straně Turecka největší vliv ekonomické faktory. Turecká ekonomika se po prvním ropném šoku postupně začínala dostávat do sloţité situace a vidina na získání podílu na egejském ropném bohatství byla pro Turecko lákavá. Zvláště kdyţ optimistické odhady Řeků hovořily o velkých egejských ropných zásobách. Turecké ekonomické problémy se navíc v druhé polovině 80. let začaly kombinovat s problémy politickými. Zemi trápil politický radikalismus, kvůli němuţ byl v mnoha regionech vyhlášen výjimečný stav. Série slabých vlád si s domácími problémy nevěděla rady – a proto je moţné, ţe se uměle snaţila odvádět pozornost k zahraniční politice. I v období před eskalací mělo Turecko velmi slabou vládu, kterou drţel pohromadě jen strach z hrozícího volebního vítězství opozice. Kromě středopravé Strany spravedlnosti (AP) byla v této vládní koalici i islamistická Strana národní spásy (MSP) a ultranacionalistická Strana národní akce (MHP) – zvláště posledně jmenovanou stranu, která disponovala vlastními ozbrojenými milicemi, je moţné zařadit na nejpravicovější místo na turecké politické scéně. Poslední dvě jmenované radikální strany přitom vzhledem k poměru získaných voličských hlasů disponovaly disproporčně velikou mocí. Na straně Řecka se ovšem zdá, ţe domácí ekonomická ani politická situace nebyly v eskalaci z roku 1976 důleţitými faktory. Řekové měli silnou vládu pravicové strany Nová demokracie (ND), která disponovala většinou křesel v parlamentu a které se podařilo oţivit průmysl i hospodářský růst. Důleţitou roli v řeckém odhodlání tvrdě bránit svá práva v Egeji ovšem hrál nacionalistický sentiment a bezpečnostní obavy z turecké rozpínavosti. Řekové byli po turecké invazi na Kypr v roce 1974 přesvědčeni o expanzivních úmyslech svého souseda a k otázce Egeje zaujímali nekompromisní postoj, s cílem vyhnout se dalšímu případnému „poníţení“ své země.

46

V tomto ohledu k vyhrocování vztahů Řecka a Turecka přispívaly také výroky politických představitelů obou stran přetiskované řeckými, respektive tureckými médii, kterým se tak dařilo rozdmýchávat nacionalistické vášně veřejnosti obou zemí. Řecký premiér Karamanlis potom musel čelit rostoucímu tlaku opozice i domácího veřejného mínění silně poznamenaného antiamerikanismem, které poţadovalo tvrdý postup vůči Turecku. Určitou úlohu v ochotě eskalovat situaci v Egeji mohly zastávat i vysoké zbrojní výdaje obou zemí. V Řecku šlo v roce 1976 na zbrojení 6,9 procent HDP a v Turecku 6,1 procent. Turecký zbrojní rozpočet kulminoval právě rokem 1976, v Řecku ale aţ o rok později, kdy dosáhl rovných sedmi procent HDP. Vztahy obou zemí se Spojenými státy byly v období před eskalací zhoršené. Mezi řeckou i tureckou veřejností byl v této době silný antiamerikanismus. Řecko po událostech na Kypru v roce 1974 vystoupilo z vojenských struktur NATO. Turecko-americké vztahy zase poznamenalo americké zbrojní embargo, po jehoţ vyhlášení Turci uzavřeli téměř všechny americké základny na svém území. Přestoţe nová obranná smlouva mezi USA a Tureckem byla uzavřena uţ v březnu 1976, nedošlo v důsledku zhoršených vztahů k její ratifikaci v Turecku, ani v USA. Spojené státy se ve vztahu k oběma zemím snaţily prezentovat neutrálně. Jejich cílem bylo především odvrátit ozbrojený střet mezi dvěma členy jihovýchodního křídla NATO. K eskalaci ovšem mohlo přispět to, ţe si Řekové po rozhovoru s americkým ministrem zahraničí Kissingerem mysleli, ţe Spojené státy uznávají oprávněnost řeckých nároků a ţe by se v případě konfliktu postavily za Řecko. Obě země na zhoršení vztahů s USA reagovaly hledáním nového spojence v rozšíření vztahů s EHS. Úspěšnější v tomto ohledu bylo Řecko, s nímţ byly v červenci 1976 zahájeny rozhovory o vstupu. To Turci ovšem sledovali nelibě a je moţné, ţe svým počínáním v Egeji chtěli dát najevo, ţe Egejské moře je stejně řecké jako turecké, a ţe se nemíní Řeckem nechat izolovat ani od něj, ani od Evropy. Existují dokonce názory, ţe skutečným účelem mise Sismiku bylo vyvolat krizi, která by EHS ukázala, ţe brzké přijetí Řecka do EHS by s sebou mohlo přinést i vtaţení Společenství do řecko-tureckých sporů.

47

4.6.1. Tabulky eskalace 23. července – 25. září 1976 Faktory Vládnoucí strana/y Charakter vlády

Řecko ND Silná vláda

Blízkost parlamentních voleb Hospodářská situace

16 měsíců Dobrá

Vojenské výdaje

6,9 procent HDP

Vztahy s USA

Zhoršené

Vztahy s EHS

Dobré

Faktory Vládnoucí strana/y

Turecko AP, MSP, MHP a další

Charakter vlády Blízkost parlamentních voleb Hospodářská situace

Slabá vláda 11 měsíců Zhoršená

Vojenské výdaje

6,1 procent HDP

Vztahy s USA

Zhoršené

Vztahy s EHS

Zhoršené

Poznámka Strana pravého středu Čelí ale silnému tlaku opozice a veřejného mínění, které poţaduje tvrdý kurz ve vztahu k Turecku Listopad 1977, předčasné volby Růst 6,4 (1975) a 6,9 procent ročně (1976), více neţ u většiny ostatních zemí OECD. Příznivé tendence v průmyslové výrobě, vývozu průmyslových výrobků a lodní přepravě Výdaje na obranu kulminovaly rokem 1977, kdy na ní směřovalo rovných 7,0 procent HDP Antiamerikanismus napříč veřejností i politickým spektrem, v roce 1974 výstup z vojenských struktur NATO V červnu 1975 Řekové podali oficiální ţádost o vstup do společenství, rozhovory o přistoupení byly zahájeny v červenci 1976

Poznámka Široká koalice třech pravicových stran a několika dalších subjektů. Dva koaliční partneři AP měli extremistický program Krizi vyhrocují prohlášení členů vlády i opozice Červen 1977 V roce 1976 sice pokračoval růst, ale turecká ekonomika se postupně dostávala do problémů, které vyústily v ekonomickou krizi provázenou výrazným propadem HDP v roce 1978 Desetileté maximum, o třetinu více neţ v roce 1973 (3,8 procent HDP) Trvá zbrojní embargo ze strany USA (1975–8), nová obranná smlouva, vyjednaná v roce 1976 nebyla ratifikována v Turecku, ani v USA Roztrţka kvůli zahájení rozhovorů mezi EHS a Řeckem

48

5. Eskalace 1987 5.1. Popis eskalace Na konci února 1987 řecká vláda oznámila úmysl získat dominantní podíl akcií kanadské ropné společnosti North Aegean Petroleum Company (NAPC), která těţila ropu a zemní plyn u ostrova Thasos. Pokud by se s NAPC nedohodla, počítala i s případným znárodněním podniku.182 Na začátku března NAPC oznámila, ţe bez ohledu na hrozící znárodnění, začne na konci měsíce s vrtným průzkumem asi deset mil východně od Thasosu, mimo řecké teritoriální vody.183 Obě

tyto

nové

skutečnosti

značně

znepokojily

Turecko,

které

obvinilo

Řecko

z expanzionismu, z porušování Bernské dohody z roku 1976 a z nerespektování rezoluce RB OSN 395/1976, která obě země nabádala k tomu, aby dělaly, cokoli je moţné, ke sníţení napětí v Egejském moři. Turci také oznámili, ţe přijmou nezbytná opatření, aby ochránili svá práva v Egeji.184 Řekové tvrdili, ţe Bernskou dohodu povaţují za neplatnou, protoţe její obsah se vztahoval jen k době probíhajících rozhovorů (ty však byly přerušeny uţ v roce 1981 po nástupu vlády PASOKu, které předsedal Andreas Papandreu) a obviňovali Turky z agresivních úmyslů vůči Řecku.185 Turci si za těchto okolností mysleli, ţe řecký vrtný průzkum mimo teritoriální vody by znamenal negaci tureckých nároků v Egeji a podle politického komentátora Mehmeta Biranda měli jen dvě moţnosti, jak reagovat: snaţit se Řeky od jejich úmyslu odvrátit silou, coţ by mohlo znamenat začátek války, nebo také začít s vrtným průzkumem.186 Nakonec se rozhodli pro druhou moţnost. Dne 19. března proplula s poţehnáním turecké vlády Egejským mořem v blízkosti ostrovů Limnos, Samothraki a Thasos a poloostrova Athos turecká výzkumná loď Piri Reis doprovázená dvěma válečnými loděmi. Pohyb tureckých plavidel pečlivě sledovaly

182

Coţ se také v květnu 1987 stalo. Viz Kuris, N. (1997), s. 344. Soltaridis, S. A. (1988), s. 20–4. 184 Tamtéţ, s. 22–26. 185 Tamtéţ, s. 24–27. 186 Birand, M. A. (1991). Turkey and the Davos Process’: Experiences and Prospects. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 32. 183

49

řecké síly. Dne 20. března si Andreas Papandreu vyţádal zprávu o připravenosti armády k případnému boji na obranu řeckých práv v Egeji.187 Dne 25. března se sešla turecká Národní bezpečnostní rada (MGK) a vydala domácí petrolejářské společnosti TPAO povolení k ropnému průzkumu mimo turecké teritoriální vody, v blízkosti řeckých ostrovů Lesbos, Limnos a Samothraki. Tento průzkum měla uskutečnit loď Sismik – důleţitý objekt krize z roku 1976.188 Do pohotovosti byla uvedena turecká vojska v Thrákii a na egejském pobřeţí Malé Asie a turecké loďstvo se začalo shromaţďovat v Marmarském moři. 26. března se v Řecku sešel krizový štáb a do pohotovosti byly uvedeny i řecké ozbrojené síly.189 Následující den začalo v Egeji řecké vojenské cvičení „Poseidón-Zeus ‘87“ původně plánované na 30. březen. Tři válečné lodě vyčlenili Řekové k pozorování Sismiku. Turecko oznámilo, ţe Sismik uţ brzy vpluje do Egeje v doprovodu válečných plavidel, která mají zajistit jeho ochranu a nerušenou plavbu.190 27. března Papandreu na tiskové konferenci vyhlásil odhodlání bránit práva své země v Egeji, a informoval o přátelské návštěvě řeckého ministra zahraničí v Bulharsku. Oznámil, ţe vyplutí Sismiku do oblasti řeckého kontinentálního šelfu bude znamenat začátek války. Ten samý den se Řekové rozhodli pozastavit činnost americké vojenské základny v Nea Makri v blízkosti Athén.191 V té době do vypjaté situace mezi Řeckem a Tureckem zasáhli představitelé NATO, kteří začali vyvíjet silný tlak na obě země, aby se spor snaţily vyřešit mírově. Turecký premiér na základě toho ještě večer 27. března oznámil, ţe se jeho země zdrţí provádění výzkumů ve sporných vodách, pokud stejný závazek přijmou i Řekové a následně slíbil, ţe Sismik se bude pohybovat jen tureckými teritoriálními vodami.192 Pohyb Sismiku přesto nadále bedlivě sledovaly řecké lodě. Kdyţ se Řekové přesvědčili, ţe výzkumná loď skutečně zůstává v tureckých teritoriálních vodách, omezili své vojenské

187

Kuris, N. (1997), s. 319, 326–27. Constas, D. (1991), s. 250–2 a Soltaridis, S. A. (1988), s. 30–33. Srov. Kolonis, D. (1997). I apili. I turkikes diekdikisis se varos tis Elladas: Dokumento. Athina: A. A. Livani, s. 174–80. 189 Kuris, N. (1997), s. 319, 328–31. 190 Tamtéţ, s. 319, 334–5 a Soltaridis, S. A. (1988), s. 45. 191 Soltaridis, S. A. (1988), s. 34–41, 50 a Kuris, N. (1997), s. 337. 192 Soltaridis, S. A. (1988), s. 51 a Kuris, N. (1997), s. 338–9. 188

50

cvičení jen na oblast kolem ostrova Samos. Řecké ozbrojené síly však i nadále zůstávaly v pohotovosti, na předkrizový stav se vrátily aţ 24. dubna 1987.193 K diskuzi o konfliktu v Egeji se premiéři obou zemí nakonec sešli během konference Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu v lednu 1988. 31. ledna vydali společné prohlášení, které zdůrazňovalo potřebu vyhnout se podobným konfrontacím. Davoskou dohodu PASOK vydával za svůj velký úspěch a označoval ji za smlouvu o neválčení. Oba lídři se také dohodli na vytvoření horké linky mezi Athénami a Ankarou, zavázali se ke vzájemným státním návštěvám a k prohloubení kontaktů na všech úrovních. Souhlasili i s vytvořením dvou společných komisí, které měly prozkoumat moţnosti rozvinutí bliţší politické a ekonomické spolupráce obou zemí (vzájemné obchodní styky mezi oběma zeměmi byly v té době na velice nízké úrovni).194 Pozitivní „davoský duch“ ale netrval dlouho. Řekové si stále stěţovali na porušování svého vzdušného prostoru tureckými letadly, různice pokračovaly i uvnitř NATO. Objevil se také nový předmět sporu v Egeji, který se týkal záchranných námořních operací. Turci tvrdili, ţe jsou zodpovědní za provádění tohoto typu záchranných operací v celé východní polovině Egeje, Řekové trvali na tom, ţe pod jejich zodpovědnost spadá celý prostor jejich FIR.195

193

Tamtéţ, s. 339–43. Clogg, R. (1991), s. 17–22. 195 Tamtéţ. 194

51

5.2. Řecko – vnitřní faktory 5.2.1. Vnitropolitický vývoj Předčasné parlamentní volby v roce 1977 opět vyhrála Karamanlisova Nová demokracie a znovu získala většinu křesel v parlamentu. Do pozice nejsilnější opoziční strany se ovšem vyhoupl Papandreův PASOK, který získal téměř dvakrát více hlasů neţ během předchozích voleb. Vliv Papandreovy strany v následujících letech nadále narůstal. PASOK sice v této době stále ještě oficiálně přidrţoval radikálního programu zmíněného výše, v praxi ovšem stranický lídr Papandreu svůj původní tvrdý kurz postupně opouštěl a v domácí i zahraniční politice se postupně přikláněl k pragmatismu.196 V roce 1980 zvolili Karamanlise poslanci jeho vlastní strany do prezidentského úřadu, který byl podle ústavy z roku 1975 vybaven rozšířenými pravomocemi.197 Kvůli absenci schopného lídra i jasného programu, kterému by se podařilo oslovit voliče, ND v parlamentních volbách v roce 1981 prohrála a musela odejít do opozice. Díky systému zesíleného poměrného zastoupení PASOK získal pohodlnou většinu křesel ve třísetčlenném parlamentu a tuto většinu si uchoval i po dalších volbách, které proběhly v roce 1985.198 V průběhu druhého volebního období Papandreova vláda musela čelit vzrůstajícím vnitřním těţkostem, které pramenily především z nepříliš uspokojivého ekonomického vývoje (viz níţe). Zemi zasáhla občanská nespokojenost a na začátku roku 1987 i velká vlna stávek,199 coţ mohlo přispět k tomu, ţe se Papandreu snaţil odvést pozornost od domácích problémů k zahraničně-politickým otázkám. Politikům PASOKu ale u domácí veřejnosti neprospívaly ani různé morální a korupční skandály. V roce 1984 se navíc do čela Nové demokracie, nejsilnější opoziční strany, dostal Papandreův osobní nepřítel Konstantin Mitsotakis, coţ značně přispělo k politické polarizaci.200

196

Hradečný, P. a kol. (2004), s. 534–6. Tamtéţ, s. 525 a 536, 547–8. V roce 1985 se novým prezidentem stal Christos Sartzetakis. Ve stejný rok PASOK prosadil změny v ústavě, které pravomoci prezidenta opět omezily. Hlava řeckého státu tak získala čistě reprezentativní úlohu. Tamtéţ. Srov. Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 359. 198 Viz ppč 196, s. 536–7, 548. 199 Greece on Aegean oil crisis with Turkey (1987) [cit. 1. listopadu 2011]. 200 Viz ppč 196, s. 546–7, 558–61. 197

52

Ve věci krize 1987 ovšem panovala napříč řeckým politickým spektrem poměrně široká shoda. Představitelé opozičních stran (ND, Komunistická strana) většinou vyjadřovali přání, ţe ke střetu nedojde, ale pokud by to bylo nutné, byli i oni rozhodnuti bránit práva Řecka v Egeji.201 Papandreovu vládu v tomto období je tedy možné hodnotit jako silnou. Další parlamentní volby proběhly v řádném termínu v červnu 1989.202 5.2.2. Ekonomická situace Uţ na začátku 80. let se řecká ekonomika začala dostávat do váţných problémů. Bylo to jednak v důsledku světové ekonomické recese po druhém ropném šoku v roce 1979, jednak kvůli strukturálním těţkostem řeckého hospodářství a chybným rozhodnutím vlád Andrease Papandreu.203 Po nástupu PASOKu k moci v roce 1981 strana prosadila například výrazné zvýšení platů, mezd a důchodů a jejich automatické přizpůsobování míře inflace. V důsledku nárůstu mzdových poţadavků muselo mnoho podniků propouštět, coţ vedlo k velkému nárůstu nezaměstnanosti.204 S ní se PASOK snaţil bojovat s pomocí zvyšování počtu zaměstnanců ve státních sluţbách. Začaly také výrazně růst výdaje na školství, zdravotnictví a sociální účely. Papandreu věřil, ţe povzbuzení poptávky pomocí zesílených státních výdajů povede k navýšení investic do produktivních sfér, k rozšíření domácí výroby a nastartování rychlého vývoje domácí ekonomiky. Místo toho se však zvýšila závislost země na dovozu a výrazným způsobem narostlo zadluţení země (v roce 1987 bylo na splátky dluhů vyčleněno téměř 25 procent rozpočtu).205 Rozšiřování veřejného sektoru také přineslo další pokles produktivity práce, a naopak nárůst byrokracie a výrobních nákladů. Zůstával problém s daňovými úniky, korupcí a stínovou ekonomikou, která v té době podle odhadů odpovídala aţ čtyřiceti procentům hrubého

201

Soltaridis, S. A. (1988), s. 41–3. Hradečný, P. a kol. (2004), s. 558. 203 Tamtéţ, s. 527 a 539. 204 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 365. 205 Veřejný dluh stoupl mezi lety 1981 aţ 1985 z 39,4 na 85,1 procent HDP, zahraniční zadluţení vzrostlo z 11,9 na 42,5 procent HDP. Viz ppč 202, s. 538–40 a s. 548–50. 202

53

domácího produktu.206 Kromě těchto faktorů měly na řeckou ekonomiku negativní vliv i vysoké výdaje na zbrojení, které patřily k nejmohutnějším v NATO.207 Úsporná opatření, která začala vláda provádět aţ po volbách v roce 1985, vedla k devalvaci drachmy, sníţení platů a mezd, uvolnění kontroly cen a zvýšení daní. Přestoţe díky těmto krokům řecká ekonomika dosáhla některých pozitivních výsledků, bylo to jen za cenu zvýšeného finančního zatíţení větší části občanů, a nikoli díky modernizaci a restrukturalizaci ekonomiky.208 Řečtí voliči navíc – jak jiţ bylo řečeno výše – dávali svou nespokojenost s vládní politikou najevo masovou vlnou stávek, která vyvrcholila právě v roce 1987. V polovině 80. let tedy byla řecká ekonomika v hluboké krizi209 a její stav proto jednoznačně není možné hodnotit jako dobrý. Průměrný ekonomický růst Řecka se zpomalil z 6,36 procent v 70. letech na 1,67 procent v letech osmdesátých.210 Průměrný růst v zemích Evropského společenství byl přitom 2,3 procent ročně.211 V roce 1986 Řecko rostlo rychlostí jen 0,5 procenta, následujícího roku země zaznamenala dokonce ekonomickou recesi, v roce 1987 totiţ řecké hospodářství pokleslo o 2,3 procenta HDP.212 5.2.3. Vojenské výdaje V lednu 1985 Řekové přijali novou strategickou doktrínu, která potvrdila obrat v řeckém strategickém myšlení po roce 1974, a která za hlavní nebezpečí a „úhlavního nepřítele všech Řeků“ vyhlásila Turecko.213 Země Varšavské smlouvy přitom nová obranná koncepce povaţovala jen za nepřímou hrozbu.214 Řečtí představitelé také explicitně vyjádřili, ţe budou

206

Tamtéţ, s. 538–40 a s. 548–50. Řecko vydávalo na zbrojení v průměru téměř dvakrát větší podíl rozpočtu neţ jeho ostatní spojenci. Kollias, Ch. G. (1996), s. 217–8 a Antonakis, N. (1997), s. 90. 208 Hradečný, P. a kol. (2004), s. 548–50. 209 Tamtéţ, s. 547 a Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 359. 210 Tamtéţ, s. 231. Antonakis uvádí pro 80. léta ještě menší číslo – 1,4 procenta HDP. Průměrný růst v zemích Evropského společenství byl přitom 2,3 procent. Viz Antonakis, N. (1997), s. 90. 211 Tamtéţ. 212 Viz ppč 204, s. 365. 213 Hradečný, P. (2000), s. 137 a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 542. Doktrínu v podobném znění však Turci vyhlásili uţ roku 1978 (u moci tehdy byla Ecevitova vláda). Viz Constas, D. (1991), s. 249. 214 Platias, A. (1991). Greece’s Strategic Doctrine: In Search of Autonomy and Deterrence. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 92–9. 207

54

další tureckou vojenskou akci na Kypru nebo další pokus o těţbu na řeckém kontinentálním šelfu v Egeji povaţovat za casus belli.215 Nová doktrína potvrdila i trend k větší samostatnosti v rámci Aliance216 a za těchto okolností vojenské výdaje zůstávaly vysoké. Mezi lety 1977 a 1980 za vlády Nové demokracie sice řecké výdaje na obranu klesly ze 7,0 procent HDP na 5,7 procent. Během osmiletého funkčního období strany PASOK však opět narostly.217 V průměru dávalo Řecko v 80. letech na zbrojení 6,44 procent rozpočtu.218 Řecké zbrojní výdaje kulminovaly rokem 1984, kdy šlo na obranu 7,1 procent HDP. V roce 1985 to bylo 7,0 procent, v roce 1986 6,1 procent a v roce 1987 6,3 procent a rok později 6,2 procent.219 Tento trend tedy nehovoří o tom, že by se Řecko pomocí navyšování zbrojních výdajů nějak připravovalo na eskalaci konfliktu s Tureckem.

5.3. Řecko – vnější faktory 5.3.1. Vztahy s Tureckem Po jednání v Bernu v roce 1976 došlo mezi oběma zeměmi k určitému oteplení vztahů, které se projevilo například výše zmíněným mírným poklesem vojenských výdajů. Pozitivní vývoj však zkomplikoval odmítavý postoj Turecka ke znovuzačlenění Řecka do vojenských struktur NATO, z nichţ Řecko vystoupilo na protest proti turecké invazi na Kypr v roce 1974. Svůj názor Turecko přehodnotilo aţ po nástupu vojenské junty v roce 1980, kdy přijalo kompromisní návrh tehdejšího vrchního velitele NATO Bernarda Rogerse, a Řecko se tak v říjnu 1980 opět mohlo stát plnohodnotným členem Aliance.220 Zatímco Turecko začalo od roku 1980 vůči Řecku uplatňovat smířlivý kurz (viz níţe), v Řecku to po nástupu PASOKu k moci v roce 1981 bylo naopak. Ačkoli Papandreu zmírnil

215

Kollias, Ch. G. (1996), s. 218. Platias, A. (1991), s. 99. 217 Georgiou, G. M. – Kapopoulos, P. T. – Lazaretou, S. (1996), s. 231. 218 Jiné zdroje uvádí údaje dokonce ještě vyšší – 6,52 procent HDP. Viz Dunne, P. – Nikolaidou, E. – Vougas, D. (1998), s. 5–6. 219 Viz ppč 217, s. 230. Srov. Sezer, D. (1991). The Strategic Matrix of the SEM. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan, s. 121. 220 Hradečný, P. (2000), s. 126–7. 216

55

svůj tvrdý přístup k mnoha zahraničně-politickým otázkám (například ve věci vystoupení země z NATO a EHS), vůči Turecku stále uplatňoval tvrdou linii. Oficiálně sice tvrdil, ţe Řecko usiluje o přátelství a mírovou koexistenci s Tureckem, ale zároveň byl přesvědčen o tureckých expanzionistických úmyslech, a odmítal přátelství s Turky obětovat byť jen „kousek řecké půdy“.221 Vláda PASOKu také zastávala názor, ţe vyjednávání s Ankarou je zcela zbytečné, protoţe Turecko nemá na Egeu ţádné právo, a připouštěla řešení sporu o Egejské moře jen přes Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.222 Jednání s Tureckem zahájená za vlády ND proto ustala. Za této situace PASOK uţ v roce 1981 vyhlásil Bernskou dohodu z roku 1976 za nefunkční.223 Vztahy obou zemí se zhoršily především po roce 1983. Po nezdaru vnitrokyperských jednání o vzniku volné federace totiţ tamější Turci 15. listopadu 1983 jednostranně vyhlásili samostatnou Severokyperskou tureckou republiku.224 Zřejmě i z tohoto důvodu (jehoţ leitmotivem mohla být obava z dalšího tureckého expanzionismu) řecké zbrojní výdaje vygradovaly rokem 1984. Vývoj na Kypru se také mohl promítnout i do zmíněné nové řecké obranné doktríny. K vylepšení vzájemných vztahů nepřispěly ani diplomatické přestřelky na půdě NATO a dalších organizací, prohlášení vrcholných politiků, porušování řeckého vzdušného prostoru tureckými letadly či konflikty ohledně rybářských lodí.225 5.3.2. Vztahy s USA Vzhledem k antiamerickým názorům premiéra Papandrea a jeho levicovému zaměření, zůstávaly v 80. letech vztahy Řecka s USA, pod konzervativní vládou Ronalda Reagana, napjaté. Vzájemné vztahy poškozovala především vládní rétorika Řecka, která otevřeně kritizovala americkou mezinárodní politiku a obviňovala USA z nadrţování Turecku.226 Američané naproti tomu začali povaţovat Řecko kvůli jeho mnoha kontroverzním

221

Coufoudakis, V. (1991), s. 45–7. Haagský tribunál ovšem v roce 1978 ohlásil, ţe ve věci egejského kontinentálního šelfu nemůţe rozhodnout, pokud se na něj obrátí pouze jedna ze stran sporu. Viz Constas, D. (1991), s. 240. 223 Veremis, Th. (2005), s. 202–4, Clogg, R. (1991), s. 17–22 a Hradečný, P. (2000), s. 129–31. 224 Tento stát Turecko vzápětí uznalo. V roce 1985 „Severokypřané“ schválili vlastní ústavu. Hradečný, P. a kol. (2004), s. 540–5 a Clogg, R. (1991), s. 17–22. 225 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 392–3. 226 Tamtéţ, s. 380–2. Papandreu například veřejně označoval USA za „metropoli imperialismu“ viz Laipson, H. (1991), s. 169–73. 222

56

zahraničně-politickým krokům227 za problémového člena západního bloku, a neprojevovali příliš důvěry ani v řecké schopnosti zajistit bezpečnost byť jen na domácí půdě. V červenci 1985, po únosu letadla amerických aerolinek v Athénách, USA vydaly prohlášení, ve kterém svým občanům z důvodu rizika terorismu nedoporučovaly cestovat na athénské letiště.228 I to v řecké společnosti dále přiţivovalo antiamerikanismus a nedůvěru v americkou politiku. Po svém nástupu do čela vlády byl Papandreu původně rozhodnut ukončit činnost amerických základem na řecké půdě, ale nakonec i na toto změnil názor z obavy, ţe takové rozhodnutí by dále posílilo pozici Turecka na úkor Řecka. V roce 1983 vyjednalo Řecko s USA novou Dohodu o obranné a ekonomické spolupráci (DECA). Výměnou za pokračování vojenskoekonomické pomoci ze strany Spojených států Řecko souhlasilo s prodlouţením existence základen v Řecku o dalších pět let. Řekové vyjednali i posílení domácích práv nad těmito základnami a moţnost ukončení jejich provozu.229 V této souvislosti Papandreova vláda označovala smlouvu za harmonogram odchodu Američanů z Řecka.230 Papandreu původně prosazoval také vystoupení Řecka z NATO, ovšem i k této věci změnil na premiérském postu přístup a snaţil se členství v Alianci vyuţít k posílení vyjednávacího postavení své země vůči Turecku. Papandreu se například v NATO snaţil prosadit návrh na přijetí bezpečnostních garancí nejen proti nečlenům, ale obecně kaţdé bezpečnostní hrozbě. V této snaze však neuspěl.231 Třenice s Tureckem také vedly aţ k paralyzaci jiţního křídla NATO, protoţe řecká vláda na protest proti tomu, ţe spojenci uznali turecký postoj ve věci demilitarizace ostrova Limnos a nezahrnovali ho do operačního prostoru cvičení, nejenţe nevysílala na cvičení vlastní jednotky, ale odmítala k nim propůjčit svůj vzdušný prostor a teritoriální vody, coţ vedlo k tomu, ţe se v Egeji po mnoho let necvičilo.232 Problémy ve vztazích s největším severoatlantickým spojencem vedly Řeky ke sbliţování s balkánskými sousedy, které bylo motivováno především snahou zajistit hranice země 227

Řecko například oponovalo rozmístění nových amerických raket středního doletu v Evropě, předkládalo návrhy na vznik zóny bez jaderných zbraní na Balkáně a stalo se aktivním propagátorem zákazu jaderných zkoušek. Prosazovalo také détente ve vztahu k balkánským komunistickým sousedům, které podle nové doktríny přestalo povaţovat za hlavní bezpečnostní hrozbu. Hradečný, P. a kol. (2004), s. 540–5, a 551–3. 228 Laipson, H. (1991), s. 171. 229 Viz ppč 225, s. 380–2. 230 Viz ppč 227, s. 540–5. 231 Viz ppč 229. 232 Tamtéţ a Meinardus, R. (1991), 157.

57

v případě konfliktu s Tureckem. Dobře se vyvíjely styky Řecka s Bulharskem. V září 1986 Papandreu podepsal s Todorem Ţivkovem Deklaraci o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci, která obsahovala i zárodek vojenského spojenectví. Ačkoli deklarace nebyla oficiálně namířena proti ţádné třetí zemi, část jejího obsahu byla evidentně protiturecká.233 I kdyţ se vztahy Řecka s USA v druhém Reaganově volebním období poněkud normalizovaly a objevovalo se méně vzájemných sporů, přesto obě země nadále vykazovaly sníženou úroveň zahraničně-politických aktivit,234 a proto je v době před eskalací budu hodnotit jako zhoršené. 5.3.3. Vztahy s EHS V roce 1981, ještě před volebním úspěchem PASOKu, vstoupilo Řecko jako desátý člen do EHS. Přestoţe byl Papandreu původně podle hesla „Řecko patří Řekům“ radikálním odpůrcem členství své země v Evropských společenstvích, během několika let u moci se proměnil na aktivního stoupence prohlubování evropské integrace. V této organizaci totiţ začal vidět vítaný zdroj peněz pro stagnující řeckou ekonomiku i diplomatickou páku proti Turecku, se kterým Brusel kvůli vojenskému puči v roce 1980 zmrazil asociační dohodu.235 Řecko se snaţilo své spory s Tureckem evropeizovat a dávalo svému východnímu sousedovi najevo, ţe další rozvoj evropsko-tureckých vztahů je na quid pro quo bázi podmíněný větší vstřícností v řecko-tureckých sporech.236 Od poloviny 80. let také bylo Řecko nadšeným propagátorem vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky společenství.237 Vztahy Řecka s většinou evropských států byly na dobré úrovni.

233

Hradečný, P. a kol. (2004), s. 552–3 a ppč 231, s. 387. Laipson, H. (1991), s. 169–73. 235 Clogg, R. (1991), s. 17–22 a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 524, 540–5. 236 Meinardus, R. (1991), 161–3. 237 Viz ppč 233, s. 540–5, a 551–2. 234

58

5.4. Turecko – vnitřní faktory 5.4.1. Vnitropolitická situace Na konci 70. let nebyly dvě nejsilnější turecké politické strany (CHP a AP) kvůli ideologickým rozdílům i antipatiím svých lídrů schopny spolupracovat na prosazování nutných ekonomických reforem ani na potlačení vrůstajícího politického násilí v ulicích238 a turecký politický systém se postupně paralyzoval.239 Pořádkové problémy, kurdský separatismus,240 zmraţený politický systém, ekonomické problémy a vzrůstající rizika islámského fundamentalismu241 – to vše vedlo k tomu, ţe se moci v Turecku opět ujala armáda. Ve dnech 10.–12. září 1980 proběhl vojenský puč, jehoţ oficiálním cílem byla záchrana demokracie a očista domácího politického systému. Armáda rozpustila parlament, pozastavila činnost všech dosavadních politických stran (později byly zakázány) a zatkla všechny důleţité politické lídry. Výjimečný stav byl vyhlášen v celé zemi. Všechna moc přešla do rukou MGK.242 Během následujícího roku vojenská junta zatkla více neţ 120 tisíc lidí, mnoho z nich bylo mučeno a souzeno před vojenskými soudy. Celkem 3600 lidí si vyslechlo rozsudek smrti (vykonáno jich bylo 15) a tisíce dalších byly odsouzeny k niţším trestům. V zemi se sice podařilo sníţit počet teroristických útoků o 90 procent, způsob jakým toho bylo dosaţeno, ovšem kritizovala nejen Amnesty International, ale i západoevropští spojenci Turecka.243 Armáda také rozhodla o vytvoření nové ústavy, kterou v listopadu 1982 schválilo referendum. Parlament se opět stal jednokomorovým. Ústava posílila pravomoci prezidenta a MGK. Omezena naopak byla svoboda tisku a práva občanů.244 Pozdější volební zákon začal 238

O rozsahu tehdejšího politického násilí svědčí, ţe jeho obětí se stalo na 1500 lidí, včetně mnoha veřejně působících osobností. V roce 1978 Turci kvůli němu vyhlásili výjimečný stav ve 13 (později dokonce ve 20) svých provinciích z celkem 67. Viz Constas, D. (1991), s. 241 a Zürcher, E. J. (1998), s. 275–7. 239 Příkladem bezmocnosti parlamentu byla prezidentská volba v roce 1980, kdy turečtí poslanci a senátoři ani po stech kolech hlasování nikoho nezvolili. Tamtéţ. 240 K prohloubení vnitřních problémů země navíc v této době přispěl i kurdský separatismus. V roce 1978 zaloţil Abdullah Öcalan Kurdskou stranu pracujících (Partiya Karkerên Kurdistan, PKK), jejímţ cílem bylo vytvoření kurdského státu na jihovýchodě země. Tamtéţ. 241 Zvláště strach z rozšíření íránské revoluce z roku 1979 i do Turecka. V září 1980 proběhly velké demonstrace islamistů v Konyi, na nichţ lidé volali po obnovení islámského práva v zemi. Tamtéţ, s. 282. 242 Constas, D. (1991), s. 243 a Zürcher, E. J. (1998), s. 292–3. 243 Tamtéţ, s. 294–5. 244 Neslo se však ve značně nedemokratickém duchu. Ústavu například podle zákona nebylo moţné veřejně kritizovat. Tamtéţ, s. 295–7.

59

favorizovat největší strany a pro vstup do parlamentu byla stanovena hranice minimálně deseti procent hlasů, aby uţ malé strany nemohly získávat disproporčně velké pravomoci v rámci koaličních vlád.245 V březnu 1983 turecká junta konečně povolila vznik nových politických stran, které ovšem nejprve musela schválit MGK. Členy nových stran nemohli být politici aktivní před rokem 1980, studenti, učitelé a úředníci. Národní bezpečnostní rada nakonec souhlasila se vznikem pouze tří z patnácti zaloţených stran. Dvě z nich přitom měly těsné vazby na tureckou juntu a poslední z nich – Vlastenecká strana, (Anavatan Partisi – ANAP) pod vedením Turguta Özala – si tak vyslouţila pověst jediné skutečné protiarmádní opozice.246 Ve volbách v listopadu 1983 zaznamenala ANAP velký úspěch a zajistila si většinu křesel v novém čtyřistačlenném Velkém národním shromáţdění. V prosinci téhoţ roku se Özal stal premiérem.247 Strana ANAP se na tureckém politickém spektru zařadila na pravý střed. Byla poněkud nesourodou koalicí mnoha ideologických a zájmových skupin, jejichţ zástupci neměli po zákazu předchozích stran jinou politickou alternativu. Volili ji především dřívější stoupenci AP, MSP a MHP. Sám Özal byl částečně spojen s dřívější AP.248 ANAP kladla důraz na ekonomické otázky, v jejím programu ale nechyběla ani nacionalistická a náboţenská rétorika.249 Za vlády ANAPu dále pokračoval proces liberalizace turecké politické scény. Před obecními volbami v březnu 1984 podpořila ANAP účast dalších politických subjektů, i přesto se jí však povedlo udrţet pozici nejsilnější turecké strany. Tu potvrdila i v následujících parlamentních volbách, které proběhly 29. listopadu 1987.250 V době eskalujících problému v Egeji v březnu 1987 nebyl premiér Özal v Turecku, ale na zdravotní návštěvě ve Spojených státech, kde se zotavoval z operace srdce, a chystal se k návratu do Turecka se zastávkou v Londýně.251 Za dobu jeho nepřítomnosti učinila MGK

245

Türsan, H. (2004), s. 183–4. Viz ppč 244, s. 296–7. 247 Constas, D. (1991), s. 251 a ppč 244, s. 297. 248 Veremis, Th. (2005), s. 202–4, Türsan, H. (2004), s. 199 a Zürcher, E. J. (1998), s. 297. 249 Viz ppč 245, s. 199–202. 250 Zürcher, E. J. (1998), s. 298 a Constas, D. (1991), s. 251. 251 Birand, M. A. (1991), s. 32 a Soltaridis, S. A. (1988), s. 46–7 a 50–1. 246

60

mnoho závaţných rozhodnutí, která přispěla k vyhrocení situace.252 K relaxaci vypjatých vztahů mezi oběma zeměmi ovšem přispíval svými ostrými výroky ani sám turecký premiér, jehoţ vyjádření hojně citovala řecká média. Na stranu „svých“ politiků se naopak postavil turecký tisk. Turecké noviny shodně zodpovědnost za krizi svalovaly na Řecko a premiéra Papandrea označovaly za blázna a člověka, který prosazuje svou expanzivní politiku vůči Turecku.253 Na turecké politické scéně stejně jako v Řecku panovala v otázce rozhodného postupu vůči západnímu sousedovi shoda. Jediná kritika, s níţ se Özal na domácí půdě setkal, byla v souvislosti s tím, ţe v se v krizové době nenacházel v Turecku. Přestoţe to byl Özal, kdo nakonec na nátlak spojenců udělal ústupek a odvolal misi Sismiku, domů do Turecka se 29. března vrátil jako vítěz, který překazil řecký úmysl začít vrtat v Egeji mimo teritoriální vody.254 Özalovu vládu během eskalace je tedy možné označit za silnou. 5.4.2. Ekonomická situace Na konci 70. let byla turecká ekonomika ve špatném stavu. Reţim vojenské junty si proto stanovil její stabilizaci za jednu ze svých priorit. Plukovníci se snaţili domácí ekonomiku zcela restrukturalizovat. Místo strategie nahrazování importu, se země zaměřila na export. Vláda podporovala exportéry a zahraniční investice. Bylo vytvořeno několik zón volného obchodu a vláda masivně investovala do infrastruktury a rozvoje turismu.255 Po těţkém začátku v letech 1980–1, kdy ekonomika poklesla, začal reformní program přinášet ovoce. Mezi lety 1980–7 export narůstal v průměru o 22 procent ročně a proměňoval se jeho charakter. V roce 1979 tvořily většinu tureckého exportu zemědělské plodiny, o deset let později to byly hlavně průmyslové výrobky, především textil. Největším obchodním partnerem Turecka byly evropské státy, ale země také hodně vyváţela do embargem postiţeného Íránu.256

252

Turkey on Aegean oil crisis with Turkey (1987) . 253 Soltaridis, S. A. (1988), s. 44–5. 254 Tamtéţ, s. 53. 255 Zürcher, E. J. (1998), s. 314–20. 256 Tamtéţ.

61

Zatímco v 70. letech rostlo turecké hospodářství v průměru o třetinu pomaleji neţ řecké (6,36 vs. 4,99 procent), v 80. letech se tento poměr značně změnil. Řecko kvůli svým ekonomickým problémům i chybným rozhodnutím vlády zaostávalo s hodnotou 1,67 i za evropským průměrem, kdeţto Turecko rostlo průměrnou rychlostí téměř čtyřikrát vyšší – 6,55 procent ročně.257 V roce 1986 Turecko zaznamenalo sedmiprocentní a v roce 1987 dokonce desetiprocentní růst.258 Ekonomická situace země tedy byla dobrá. 5.4.3. Vojenské výdaje Kromě Řecka vnímali Turci před Özalovým nástupem do vlády jako hrozbu všechny své sousedy – SSSR, Bulharsko, Sýrii, Írán i Irák. Protoţe se však vláda ANAPu chtěla soustředit na ekonomické reformy, snaţila se o zlepšení vztahů s okolními zeměmi.259 V tomto ohledu sice dosáhla některých pozitivních výsledků, ale turecké vojenské výdaje stále zůstávaly vysoko nad průměrem ostatních zemí NATO, byť to bylo přibliţně stejně jako v předchozím desetiletí. Zatímco v 70. letech Turci dávali na obranu v průměru 4,83 procent HDP ročně, v 80. letech to bylo 4,57 procent.260 Turecký zbrojní rozpočet byl v době před eskalací poměrně vyrovnaný. Za vlády vojenské junty se pohyboval ve výši kolem pěti procent rozpočtu, po nástupu Özalova ANAPu o několik desetin procenta spadl. V roce 1985 šlo konkrétně na obranu 4,6 procent rozpočtu, v roce 1986 to bylo 4,8 a v následujících dvou letech vojenský rozpočet dále klesal,261 což nesvědčí o tom, že by se Turecko připravovalo na nějaký střet s Řeckem.

257

Georgiou, G. M. – Kapopoulos, P. T. – Lazaretou, S. (1996), s. 231. Turkey GDP - real growth rate . 259 Birand, M. A. (1991), s. 28–9. 260 Viz ppč 257. 261 Tamtéţ, s. 230. Sezer uvádí čísla ještě o něco menší 4 procenta v roce 1985 a 4,2 procent v roce 1986. Viz Sezer, D. (1991), s. 121. 258

62

5.5. Turecko – vnější faktory 5.5.1. Vztahy s Řeckem a EHS Na rozdíl od konfrontačního kurzu Andrease Papandrea se turecký premiér Turgut Özal snaţil vůči Řecku uplatňovat umírněnou politiku (tzv. linii olivové větve). Opakovaně vyzýval k obnovení přerušeného dialogu mezi oběma zeměmi a v roce 1984 se mu v parlamentu podařilo prosadit zrušení víz pro Řeky cestující do Turecka.262 Özal potřeboval détente s Řeckem z mnoha důvodů. Chtěl soustředit síly na domácí ekonomické reformy, stabilizaci politického systému, potlačení kurdského separatismu a posílení své pozice ve státu a uvnitř své strany. Od zlepšování vztahů své země s Řeckem očekával i oţivení stagnujícího procesu začleňování Turecka do EHS, který právě Řekové se svými námitkami blokovali.263 Turci řecké obstrukce sledovali jen s nelibostí. Podle Özala by totiţ integrační proces mohl přispět k řešení sporů mezi oběma zeměmi. Po deeskalaci situace v březnu 1987 dokonce prohlásil, ţe pokud by Turecko uţ tehdy bylo členem EHS, podobná krizová situace by nikdy nenastala.264 Po vojenském puči v Turecku se pozornost evropských politiků zaměřovala na (ne)dodrţování lidských práv v zemi a vztahy mezi Ankarou a EHS proto zůstávaly napjaté.265 V lednu 1982 pozastavilo EHS platnost asociační dohody s Tureckem i poskytování finanční pomoci, Rada Evropy hrozila Ankaře vyloučením a ke značné redukci došlo i na poli státních návštěv evropských politiků v Turecku. Odpor v EHS vyvolalo i turecké uznání Severokyperské turecké republiky v roce 1983. Společenství tento krok odsoudilo, apelovalo na mezinárodní komunitu, aby tento separátní stát neuznávala a na Turecko, aby své uznání odvolalo.266 Od roku 1983 se sice politické vztahy mezi EHS a Tureckem opět zlepšovaly (obchodní vztahy mezi Tureckem a EHS zůstaly i přes vojenský puč nedotčeny),267 přesto ale nebyly 262

Hradečný, P. (2000), s. 137–8. V 80. letech bylo Řecko hlavním kritikem vnitropolitických poměrů v Turecku a dlouhodobě oponovalo obnovení asociační dohody Turecka s EHS. Argumentovalo přitom existencí vnitřních represí v Turecku, trvající okupací Kypru a agresivními postupy vůči Řecku. Clogg, R. (1991), s. 17–22 a Hradečný, P. (2000), s. 137–8. 264 Zürcher, E. J. (1998), s. 331, Constas, D. (1991), s. 249–51 a Soltaridis, S. A. (1988), s. 53. 265 Bylo to především v důsledku existence velkých tureckých menšin v evropských zemích, přílivu politických uprchlíků i lobby ze strany Řecka. Viz Zürcher, E. J. (1998), s. 330–1. 266 Stephanou, C. – Tsardanides, Ch. (1991), s. 211–4. 267 Hradečný, P. (2000), s. 132–3 a Zürcher, E. J. (1998), s. 330–1. 263

63

ideální. Svědčí o tom i to, ţe tureckou přihlášku k úplnému členství v EHS z dubna 1987 Společenství nakonec odmítlo.268 5.5.2. Vztahy s USA Zatímco Evropané se v důsledku řeckého lobby zaměřovali spíše na dodrţování lidských práv v zemi, Američané kladli důraz na bezpečnost.269 Uţ v září 1978 USA oficiálně ukončily zbrojní embargo vůči Ankaře a v reakci na to Turci v říjnu 1978 znovuotevřeli americké vojenské základny.270 V březnu 1980 byla v Ankaře podepsána nová turecko-americká Smlouva o obranné a ekonomické spolupráci (DECA).271 Vojenský puč přijaly americké vládnoucí kruhy s porozuměním. Reaganova administrativa viděla v Turecku klíčový faktor pro udrţení bezpečnosti a stability v regionu a americký prezident v průběhu roku 1981 několikrát označil Ankaru za důleţitého spojence, vyjádřil pochopení pro turecký boj s terorismem a zdůraznil, ţe americká vojenská pomoc Turecku bude pokračovat. Ve stejném roce Turecko s USA podepsalo prodlouţení smlouvy o jaderné spolupráci a o rok později „Memorandum porozumění“, na jehoţ základě mělo dojít k modernizaci stávajících amerických leteckých základen a zprovoznění dvou nových.272 Dobré vztahy pokračovaly i ve druhé polovině 80. let, kdy se do čela vlády postavil velký obdivovatel prezidenta Reagana a premiérky Thatcherové, Özal.273 V roce 1985 oba státy podepsaly smlouvu o vzájemných investicích. V únoru 1987 navštívil premiér Özal ze zdravotních důvodů USA, při té příleţitosti se ale setkal i s prezidentem Reaganem.274 V USA byl turecký premiér i během vrcholící eskalace v Egeji. Naopak několik amerických vysokých armádních činitelů se v březnu 1987 nacházelo v Turecku, coţ si Řekové vykládali jako jasné vyjádření preferencí USA. Vztahy mezi Tureckem a USA v 80. letech je proto jednoznačně možné hodnotit jako dobré.

268

Grigoriadis, I. N. (2003). The changing role of the EU factor in Greek-Turkish relations. Symposium Paper, London School of Economics and Political Science, 1st PhD Symposium on Modern Greece, s. 2. 269 Zürcher, E. J. (1998), s. 330–1. 270 Constas, D. (1991), s. 240. 271 Aydın, M. – Erhan, Ç. – Erdem, G. (2000), s. 251. 272 Tamtéţ, s. 252–3 a Hradečný, P. (2000), s. 132–3. 273 Viz ppč 269, s. 301. 274 Viz ppč 271, s. 253–4.

64

5.6. Analýza faktorů eskalace 1987 I druhou velkou eskalaci v Egeji motivoval spor o zdejší podmořské bohatství. Odstartoval ji řecký úmysl začít s vrtným průzkumem mimo teritoriální vody. Jedním z nejdůleţitějších faktorů této eskalace opět byla ekonomická situace. Problémy však tentokrát neměla modernizovaná turecká ekonomika, která si vedla velmi dobře, ale ekonomika řecká. Hospodářství Řecka se v důsledku světové ekonomické recese po druhém ropném šoku, strukturálním těţkostem, vysokým nákladům na obranu i chybným rozhodnutím vlád Andrease Papandrea začalo v 80. letech dostávat do váţných problémů. Řecko neúspěšně bojovalo s byrokracií, zadluţením, nízkou produktivitou práce, s daňovými úniky a korupcí. Stagnovala domácí průmyslová výroba, zvyšovala se naopak inflace a nezaměstnanost. Průměrný ekonomický růst země se zpomalil ze 6,36 procent v 70. letech na 1,67 procent v letech osmdesátých, coţ bylo hluboko pod průměrem ostatních zemí Evropského hospodářského společenství. V roce 1986 řecká ekonomika rostla rychlostí jen 1,2 procenta, a v následujícím roce země zaznamenala dokonce reálný pokles hrubého domácího produktu. Nepříliš úspěšná snaha socialistické vlády o provádění alespoň umírněných úsporných opatření nevedla k modernizaci a restrukturalizaci ekonomiky, ale ke zvýšenému finančnímu zatíţení větší části občanů, kteří právě na začátku roku 1987 začali vlnou stávek a demonstrací dávat najevo svou nespokojenost s hospodářskou politikou vlády. Tento fakt potom mohl přispět k tomu, ţe se vláda snaţila odvést pozornost od domácích problémů na zahraničně-politická témata. Rizikový faktor na straně Řecka mohla představovat i vládní přítomnost levicového PASOKu, který se oficiálně stále nezřekl svého radikálního programu a který prosazoval tvrdý kurz vůči Turecku. Papandeova vláda dávala od počátku Turkům najevo, ţe v otázce řeckých národních zájmů nemíní dělat ústupky. Ihned po svém nástupu k moci přerušila dialog s Ankarou (který po předchozí eskalaci zahájila vláda Nové demokracie) blokovala obnovení asociační dohody s Tureckem zmraţené po vojenském puči v roce 1980, vyhlásila Turecko za největší bezpečnostní hrozbu a pokračovala v linii diplomatického přetahování s Ankarou na půdě NATO.

65

Tato nacionalistická politika PASOKu se však vzhledem k pokračujícím antitureckým a antiamerickým náladám veřejnosti na domácí půdě setkávala s pozitivním ohlasem. Také v době eskalace v roce 1987 panovala v otázce rozhodné obrany řeckých práv v Egeji široká shoda napříč veřejností ale i politickým spektrem – takţe politická pozice levicového kabinetu byla během eskalace silná. V Turecku byla v březnu 1987 u moci středopravá Vlastenecká strana (ANAP) pod vedením Turguta Özala. ANAP kladla důraz především na ekonomické otázky, v jejím programu ale nechyběla ani nacionalistická a náboţenská rétorika. V tureckém parlamentu měla tato strana většinu, ale na celý domácí politický systém po puči v roce 1980 stále ještě pevnou rukou dohlíţela armáda. Také v březnu 1987, v době nepřítomnosti premiéra Özala v Turecku, učinila MGK mnoho závaţných rozhodnutí, která přispěla k vyhrocení situace v Egeji. Byla to například právě ona, která udělila společnosti TPAO povolení k ropnému průzkumu mimo turecké teritoriální vody. Na vyhrocování situace se ovšem rovněţ podílely výroky jak obou premiérů, tak i jiných politických představitelů, které hojně citovala řecká i turecká média a tím přispívala k růstu nacionalistického sentimentu, jenţ v obou zemích vedl k odhodlání bránit za kaţdou cenu své národní zájmy proti druhé straně. Na vysoké úrovni zůstávaly také zbrojní výdaje Řecka a Turecka, nezdá se ale, ţe by měly na spuštění eskalace z roku 1987 podstatnější vliv. Řecké zbrojní výdaje v roce 1987 (6,3 procent HDP) sice byly nejvyšší v druhé polovině 80. let, ale příliš výrazně se nelišily od výdajů v předchozím a následujícím roce (6,1 a 6,2 procent). Turecký zbrojní rozpočet dosáhl nejvyšší hodnoty (4,8 procent HDP) v roce 1986, v následujících letech ale klesal (na 4,3 procenta v roce 1987 a 3,8 procent o rok později). Turecké výdaje však byly kromě zahraničních vlivů motivovány i vnitřní bezpečností situací – především ve východních částech země, kde se od poloviny 80. let hlásili ke slovu kurdští separatisté. Co se vlivu EHS a USA týče, zdá se, ţe během této eskalace hrál podruţný vliv. Řecko sice udrţovalo lepší styky s EHS, jehoţ členem se stalo v roce 1981, Turecko ale zase mělo výborné styky s USA. Státy Evropského hospodářského společenství kritizovaly Turky za nedodrţování lidských práv, svérázné řešení kurdské otázky i uznání separatistické Severokyperské republiky. Vztahy Athén s Washingtonem byly napjaté vzhledem k antiamerickým názorům premiéra Papandrea, jeho levicovému zaměření a kontroverzním zahraničně-politickým aktivitám.

66

V době eskalace v březnu 1987 se turecký premiér nacházel v USA a několik amerických vysokých armádních činitelů naopak v Turecku, coţ si Řekové vykládali jako jasné vyjádření preferencí Spojených států pro Turecko. I přes tento fakt však Řekové byli ochotni bránit své práva v Egeji i násilnou cestou, pokud to okolnosti budou vyţadovat. Případným spojencem v tom jim měl být člen nepřátelské Varšavské smlouvy – Bulharsko, s nímţ Papandreu v roce 1986 podepsal deklaraci o spolupráci. V době vrcholící eskalace také řecký premiér poslal svého ministra zahraničí na sluţební cestu do Bulharska.

67

5.6.1. Tabulky eskalace 19.–28. března 1987 Faktory Vládnoucí strana/koalice

Řecko PASOK

Charakter vlády

Silná vláda

Blízkost parlamentních voleb Hospodářská situace

27 měsíců Zhoršená

Vojenské výdaje

6,2 procent HDP (1986)

Vztahy s USA

Zhoršené

Vztahy s EHS

Dobré

Faktory Vládnoucí strana/koalice Charakter vlády

Turecko ANAP Silná vláda

Blízkost parlamentních voleb Hospodářská situace

8 měsíců Dobrá

Vojenské výdaje

4,8 procent HDP (1986)

Vztahy s USA Vztahy s EHS

Dobré Zhoršené

Poznámka Levicová strana, s oficiálně radikálním nacionalistickým programem Shoda napříč politickým spektrem v odhodlání bránit národní zájmy Červen 1989 Hospodářské problémy, nejpomalejší ekonomický růst ze všech zemí EHS, v roce 1987 ekonomická recese (-2,2 procenta HDP) Výdaje na obranu kulminovaly rokem 1984, kdy šlo na obranu 7,1 procent HDP Antiamerikanismus u vládnoucí strany i napříč veřejností, bojkot cvičení NATO v Egeji. Během eskalace byla dočasně uzavřena americká základna v Nea Makri V roce 1981 se Řecko stalo desátým členem EHS, od poloviny 80. let vystupovalo jako aktivní zastánce evropské integrace

Poznámka Strana pravého středu Shoda napříč politickým spektrem v odhodlání bránit národní zájmy Listopad 1987 Rychlý ekonomický růst (7 procent v roce 1986, 10 procent o rok později), restrukturalizace domácí ekonomiky, orientace země na export V následujících dvou letech ale vojenský rozpočet dále klesal Důraz na bezpečnost Důraz na lidská práva. Kritika nedodrţování lidských práv a řešení kurdské otázky, kritika uznání Severokyperské republiky

68

6. Eskalace 1996 6.1. Popis eskalace Dne 26. prosince 1995 najela turecká nákladní loď Figen Akat na mělčinu v blízkosti dvou neobydlených ostrůvků Imia (turecky Kardak), které se nachází asi pět a půl mil východně od řeckého ostrova Kalymnos a 3,8 mil západně od maloasijského pobřeţí Turecka, a odvysílala ţádost o pomoc. Na místo nejdříve dorazil řecký remorkér, ale turecký kapitán odmítal pomoc s tím, ţe se nachází na tureckém území a čeká na pomoc domácích plavidel. Řecký kapitán se ale obával ekonomických ztrát ze zbytečného vyplutí své lodi a tak se se svým tureckým protějškem nakonec dohodl na odtaţení lodi do blízkého přístavu na anatolské pevnině.275 Turecký kapitán si ale později na řecký postup stěţoval u domácích úřadů, které 29. prosince vydaly prohlášení, ţe Imia patří Turecku. Řekové ovšem v polovině ledna 1996 turecké nároky odmítli a řecký ministr obrany se rozhodl pověřit domácí ozbrojené síly, aby ve sporné oblasti byly obezřetné. Kdyţ se o sporu dozvěděli novináři, přenesli téma z oblasti diplomacie do centra pozornosti veřejného mínění a zahájili nacionalistickou kampaň za podporu práv „svých“ zemí v Egeji.276 Nejdříve si imijského „problému“ všimli řečtí novináři, kteří se na tyto ostrůvky poprvé důkladně zaměřili 24. ledna. Reportáţ odvysílaná řeckou televizí Athenna (ANT TV) vedla k vlně nacionalistického sentimentu, které podlehl i starosta města Kalymnos (na stejnojmenném ostrově), jenţ 25. ledna ze své vlastní iniciativy umístil na Imii řeckou vlajku.277 V té době se do sporu svérázným způsobem vloţili i turečtí novináři. Několik ţurnalistů z redakce deníku Hürriyet si 27. ledna 1996 pronajalo helikoptéru, s níţ letěli na Imii, kde odstranili řeckou vlajku a před televizními kamerami ji nahradili za tureckou. Další den se

275

Kurkulas, A. (1998). Imia. Kritiki prosengisi tu turkiku paragonta. Athina: I. Sideris, s. 27–9 a Arapoglou, S. (2002). Dispute in the Aegean Sea the Imia/Kardak Crisis. Research report. Air University Alabama, no. 11, s. 15-7. 276 Arapoglou, S. (2002), tamtéţ a Kurkulas, A. (1998), s. 33–6 a 41. 277 Tamtéţ.

69

záběry vysílaly v televizi a – jak napsal řecký novinář Akis Kurkoulas – tím odstartovaly „jednu z největších krizí v řecko-tureckých vztazích vůbec“.278 Turecká vlajka vydrţela na Imii jen několik hodin, neţ ji odstranili řečtí námořníci z válečného hlídkového člunu Panagopulos. Dne 29. ledna se na větším z imijských ostrůvků vylodila malá skupina z řeckých speciálních sil pověřená „ochranou řecké suverenity“. Dne 30. ledna si pozval turecký ministr zahraničí řeckého velvyslance a ţádal okamţité staţení řeckých jednotek a symbolů z Imie a zahájení dialogu o přesném vymezení hranic obou států ve východní Egeji. Do oblasti byly také vyslány turecké námořní síly a sešel se krizový štáb.279 Turecko na místo poslalo tři fregaty, tři útočné čluny, jeden torpédoborec a helikoptéry, Řecko dvě fregaty, jeden torpédoborec, tři útočné čluny a bojová letadla.280 Napětí dramaticky narostlo v noci z 30. na 31. ledna, kdyţ se na menším z imijských ostrůvků vylodily turecké speciální jednotky a vztyčily na něm tureckou vlajku. Ozbrojené skupiny obou států přitom dělilo jen několik set metrů. Nebezpečí dalšího vyhrocení bylo blízko především k ránu téhoţ dne, kdy havarovala řecká helikoptéra z fregaty Navarino. Na její palubě zemřeli tři muţi, ale turecká strana popřela, ţe by s tím měla něco společného a dokonce nad událostí vyjádřila politování.281 Nebezpečnou situaci se nakonec podařilo zaţehnat americkým diplomatům v čele s prezidentem Billem Clintonem. Po silném americkém diplomatickém tlaku, který trval celou noc, nakonec k ránu 31. ledna obě strany slíbily, ţe stáhnou své ozbrojené síly i vlajky a ve věci Imie obnoví status quo ante. Všichni vojáci ještě téhoţ rána ostrůvky opustili. Otázka řešení tohoto konkrétního sporu však nadále zůstávala otevřená.282

278

Kurkulas, A. (1998), s. 33–6. Tamtéţ, s. 42–9. 280 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 410–3 a Arapoglou, S. (2002), s. 15-7 a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 582. 281 Viz ppč 278, s. 52–5. 282 Tamtéţ a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 582. 279

70

6.2. Řecko – vnitřní faktory 6.2.1. Vnitropolitická situace Na začátku 90. let, po dvakrát opakovaných volbách, vytvořila vládu Nová demokracie, která se postupně změnila z politického uskupení „jednoho muţe“ na moderní pravicovou stranu hlásící se k thatcherovskému kapitalismu a provádění ekonomických reforem. Řeckým premiérem se v roce 1990 stal Konstantinos Mitsotakis.283 Mitsotakis se chtěl soustředit především na domácí hospodářské reformy a proto byl zastáncem umírněné zahraniční politiky. V důsledku politického vývoje na Balkáně však bylo Řecko v této době zasaţeno vlnou nacionalismu, který šířila i většina sdělovacích prostředků. Nacionalismus byl přítomen ve všech politických stranách, včetně Nové demokracie, a Mitsotakis proto musel čelit silnému tlaku, aby neopomíjel národní zájmy země. Rozdílné náhledy na prosazování zahraniční politiky uvnitř Nové demokracie nakonec vedly k pádu Mitsotakisovy vlády a předčasným volbám v roce 1993. Jejich vítězem se opět stal Papandreův PASOK, který získal většinu křesel v parlamentu.284 Stejně jako Nová demokracie, tak i PASOK se na začátku 90. let konečně oficiálně přeměnil z radikálního

levicového

uskupení

na

moderní

sociálně-demokratickou

stranu

západoevropského typu. Symbolickým výrazem nové image strany byl vstup do Socialistické internacionály v roce 1990.285 Stana pod vedení Papandrea se však alespoň na začátku svého vládnutí nevyhnula mnoha zahraničně-politickým kontroverzím (viz níţe). Andreas Papandreu zůstal v premiérském křesle aţ do listopadu 1995, kdy těţce onemocněl a byl nucen odstoupit. Papandreovým nástupcem v čele vlády se 22. ledna 1995 stal umírněný sociální demokrat a ekonom Konstantinos (Kostas) Simitis. Simitise ovšem zvolili poslanci PASOKu jen těsnou většinou,286 takţe jeho premiérská pozice nebyla příliš silná. K eskalaci navíc došlo ještě předtím, neţ řecký parlament stihl hlasovat o důvěře pro nový Simitisův kabinet.287

283

Hradečný, P. a kol. (2004), s. 556–61. Tamtéţ, s. 563, 570–2. 285 Tamtéţ. 286 V prvním kole hlasování získal stejný počet hlasů jako jeho protikandidát, a ve druhém byl zvolen poměrně těsnou většinou 86 ku 75 hlasům, někteří poslanci se přitom zdrţeli hlasování. Kurkulas, A. (1998), s. 34–5. 287 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 402 a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 581. 284

71

Simitisovi oponenti také získali některá důleţitá ministerstva, například ministerstvo obrany, – a během imijské krize se několikrát zdálo se, ţe premiér občas nad rozhodnutími ministra obrany nemá kontrolu.288 Simitisovu vládu tedy hodnotím jako slabou, i přestože vládnoucí PASOK disponoval většinou křesel v parlamentu. Později se nicméně Simitisova pozice stabilizovala. V září 1996 přivedl PASOK k dalšímu volebnímu vítězství v řádných parlamentních volbách a řeckým premiérem zůstal aţ do roku 2004.289 6.2.2. Ekonomická situace Zatímco ekonomická politika PASOKu v 80. letech se nesla ve znamení populistických kroků, které velmi přispěly k obrovskému zadluţení země, v 90. letech se domácí vlády konečně zaměřily na úsporná opatření a snaţily se oţivit stagnující řeckou ekonomiku. V březnu 1991 přijala Mitsotakisova vláda stabilizační program, který zahrnoval sníţení státních výdajů, platů mezd a důchodů. Řečtí politici také konečně odstranili regulaci cen, snaţili se omezit státní zásahy do ekonomiky a podporovat privatizaci. Program měl pozitivní efekt na sníţení rozpočtového schodku a míry inflace. Úsporná opatření se ale setkávala se silným odporem na domácí scéně, který vedl k opětovnému nárůstu popularity opozice.290 Ani PASOK se ovšem po svém volebním vítězství nevrátil k populistické ekonomické politice, ale zaměřil se na pokračování stabilizačních opatření. V zemi proběhla daňová reforma a přitékaly do ní značné finanční prostředky z EHS/EU, které pomáhaly zlepšovat některé makroekonomické ukazatele. Klesla inflace, opět se nastartoval ekonomický růst. V roce 1994 Řecko rostlo rychlostí dvou procent, v roce 1995 to bylo 2,1 procent a rok později 2,4 procent HDP.291 Přes určité výhrady (například pokračující zadluţování země292) je tedy možné předeskalační ekonomickou situaci Řecka hodnotit jako dobrou.

288

Greece on Imia-Kardak islet crisis with Turkey (1996) a Kurkulas, A. (1998), s. 43. 289 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 402 a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 700. 290 Tamtéţ, s. 555 a 562–3. 291 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 399 a 403–9. V roce 1996 Řecko rostlo rychlostí 2,4 procenta HDP ročně, kdeţto EU jako celek vykazovala růst 1,7 procent. Viz Real GDP growth rate - volume . 292 Hradečný, P. a kol. (2004), s. 573–4.

72

6.2.3. Vojenské výdaje Zatímco po studené válce se obranné rozpočty většiny zemí NATO i EU pomalu smršťovaly, řecké výdaje na obranu stále zůstávaly vysoké a v absolutních číslech dokonce stoupaly.293 Například v letech 1985 aţ 1997 Řecko na zbrojení dávalo v průměru 5,1 procent rozpočtu (průměr NATO byl 2,9 a průměr zemí EU dokonce jen 2,4 procent HDP).294 Přesto byl řecký zbrojní rozpočet na začátku 90. let velice vyrovnaný a ani v v případě imijské krize se tedy nedá hovořit o tom, že by se na ni Řekové usilovným zbrojením nějak připravovali. Konkrétně v roce 1994 Řekové dávali na zbrojení 5,6 procent rozpočtu, v roce 1995 to bylo 5,5 procent HDP a o rok později opět 5,6 procent).295

6.3. Řecko – vnější faktory 6.3.1. Řecká balkánská politika Kdyţ v roce 1990 nastoupila do úřadu nová vláda pravicové ND, premiér Mitsotakis předpokládal, ţe Řecko by mohlo vyuţít mocenského vakua na Balkáně, vzniklého po pádu komunistických reţimů, k posílení svého vlivu v oblasti. Myslel si, ţe Řecko by mohlo hrát vůdčí roli při stabilizaci Balkánu a působit jako jeho prostředník ve vztahu k západu. Vývoj v regionu ovšem nesměřoval k demokracii a stabilizaci, ale k oţivení mezietnických a mezináboţenských sporů, minoritních otázek a nacionalismu.296 Řečtí politici sledovali s nelibostí především rozpad Jugoslávie a vyhlášení samostatné Makedonie na řeckých hranicích. Obávali se totiţ, ţe nový stát by vzhledem ke svému jménu a symbolice mohl vznášet územní poţadavky vůči Řecku. Zahájili proto tvrdou mezinárodní kampaň proti Makedonii, kterou později OSN a většina západoevropských státu uznala pod jménem Former Yugoslav Republic of Macedonia (FYROM). Na špatné úrovni byly na začátku 90. let i vztahy Řecka s Albánií a Bulharskem. Naproti tomu turecké vztahy 293

V absolutních číslech řecké výdaje na zbrojení stouply mezi lety 1989–98 o 24,2 procent, kdeţto v zemích NATO klesly v průměru o 26,3 procent. Athanassiou, E. – Kollias, C. – Nikolaidou, E. – Zografakis, S. (2000). Greece: Military Expenditure, Economic Growth and the Opportunity Cost of Defense. Economics Discussion Paper Series, Middlesex University Business School, no. 80, s. 4–5. 294 Tamtéţ. 295 Dunne, P. – Nikolaidou, E. – Vougas, D. (1998), s. 7, Hradečný, P. a kol. (2004), s. 569 a kol a Kollias, Ch. G. (1996), s. 225. 296 Hradečný, P. a kol. (2004), s. 561 a 565–8.

73

s balkánskými státy byly natolik dobré, ţe mezi Tureckem a dvěma z nich došlo k uzavření bilaterálních smluv o vojenské spolupráci.297 Neasertivní řecká politika na Balkáně se nesetkávala s pochopením ani na straně spojenců Řecka, kteří se jen utvrdili ve svém náhledu na Řecko jako na problémový stát a černou ovci EHS/EU a NATO.298 Z tohoto důvodu (v kombinaci s obavou z moţné izolace Řecka na Balkáně a případných důsledků pro konflikt s Tureckem) došlo na přelomu let 1994 a 1995 ke změně řeckého přístupu, který vedl k postupnému zlepšování vztahů s Albánií, Bulharskem i s Makedonií/FYROM.299 6.3.2. Vztahy s Tureckem V důsledku zhoršování vztahů s balkánskými sousedy nejprve Mitsotakisova vláda usilovala o détente s Tureckem. V lednu 1992 se premiéři Mitsotakis a Demirel sešli ve švýcarském Davosu a vydali společné prohlášení, které obsahovalo plán na vytvoření smlouvy o přátelství, dobrém sousedství a o spolupráci. Po nástupu Tansu Çillerové (viz níţe) do úřadu turecké premiérky se ale vztahy obou zemí opět začaly zhoršovat. Podle řeckého historika Thanose Veremise se nová turecká premiérka snaţila hledat východisko z domácích problémů ve vyvolávání sporů s Řeckem.300 Nedá se ovšem říci, ţe by Řekové vůči Turecku v době před eskalací uplatňovali bezvýhradně smířlivou politiku. Řecko zařadilo ostrov Kypr do své nové strategické doktríny a v březnu 1994 uzavřelo s Kyperskou republikou dohodu o obranné spolupráci, v rámci níţ se obě země se domluvily na harmonizaci zbrojních rozpočtů a spoluúčasti na armádních cvičeních. Řecko také Kypřanům slíbilo vzdušnou a námořní podporu v případě vypuknutí ozbrojeného konfliktu na ostrově.301 Pozdviţení na turecké politické scéně vyvolala jednomyslná ratifikace Konvence o mořském právu (United Nations Convention on the Law of the Sea, UNCLOS)302 řeckým parlamentem v červnu 1995. Konvence znovu potvrzovala moţnost rozšíření teritoriálních vod na 12 mil a řečtí poslanci tak Turecku dávali jednoznačně najevo, ţe jejich 297

Tamtéţ, s. 565–8, 575–8. Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 418–22. 299 Viz ppč 296, s. 575–9. 300 Viz ppč 298, s. 410–3. 301 Viz ppč 296, s. 577–580. 302 Tato konvence vznikla v roce 1982 a v platnost vstoupila v listopadu 1994, po té, co ji ratifikoval dostatečný počet států. Hradečný, tamtéţ. Text konvence je dostupný i online, například zde: United Nations Convention on the Law of the Sea [online]. Dostupné z: . 298

74

země se tohoto práva nemíní vzdát. Turci v reakci na to oznámili, ţe jsou odhodlaní na ochranu svých národních zájmů pouţít všechna nezbytná opatření včetně vojenských.303 Diplomatické potyčky mezi oběma zeměmi pokračovaly i na půdě NATO, kde si Řecko a Turecko i nadále častými vety blokovaly nadále své vzájemné záměry.304 6.3.3. Vztahy s USA Období mezi lety 1989 až 1996 v řecko-amerických vztazích je podle Theodora Kulumbise možné charakterizovat jako bezproblémové. Zásluhu na jejich normalizaci měla především vláda Konstantina Mitsotakise. V roce 1990 Athény s Washingtonem podepsaly novou Dohodu o ekonomické a obranné spolupráci (DECA), v níţ si zajistily pokračování vojenské i finanční pomoci a zachování vojenské přítomnosti USA na svém území. V rámci zlepšení vztahů s USA také Řecko s velkým zpoţděním oproti ostatním západním zemím konečně de jure uznalo Izrael, a během operace Pouštní bouře vyslalo dvě válečné lodě do Perského zálivu. V roce 1991 navštívil Řecko americký prezident George Bush starší a obě země podepsaly několik důleţitých dohod.305 Ani za vlády PASOKu uţ nebyly vztahy s USA tak vypjaté jako v minulosti – i kdyţ ani tentokrát nebyly bez chybičky. V řecké veřejnosti i na politické scéně stále panovalo přesvědčení, ţe USA nadrţují strategicky lépe situovanému Turecku. Řečtí politici si mysleli, ţe jen díky tichému souhlasu USA se Turecko můţe rozpínat ve východním Středomoří a ignorovat výzvy mezinárodních organizací ke staţení svých vojsk ze severního Kypru. Nelíbila se jim ani skutečnost, ţe zvláště během války v Perském zálivu USA poskytovaly Turecku vyšší vojenskou pomoc, neţ jaká odpovídala zaţitému principu 7 ku 10.306 6.3.4. Vztahy s EHS/EU V 90. letech bylo EHS/EU povaţováno všemi domácími politickými silami s výjimkou komunistů za hlavní vnější oporu a spojence Řecka. Země byla velkým podporovatelem Maastrichtské smlouvy, na jejímţ základě vznikla dnešní Evropská unie. V řeckém parlamentu pro smlouvu hlasoval mnohem větší procentuální podíl poslanců neţ v jiných

303

Hradečný, P. a kol. (2004), s. 577–80 a Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 410–3. Tamtéţ, s. 411. 305 Tamtéţ, s. 418–22. 306 Viz ppč 296, s. 569–70. 304

75

zemích. Z Bruselu ale zaznívala opatrná skepse vůči Řecku, kterému se přes všechny evropské dotace nepovedlo transformovat ekonomiku307 a jehoţ zahraniční politika na Balkáně stála v opozici oproti většině ostatních zemí Společenství.308 Na první polovinu roku 1994 připadlo řecké předsednictví EU, přes obavy některých zemí, dopadlo dobře. Země se zaměřila na prosazování institucionální reformy a rozšíření společenství o další členy – především o Kypr.309 Dalším vstřícným krokem bylo i to, ţe Řecko v roce 1995 přestalo blokovat vytvoření celní unie mezi EU a Tureckem. Nešlo ale o krok zcela altruistický. Řecko výměnou za staţení svého veta získalo záruky na finanční odškodnění domácího průmyslu a také příslib urychleného zahájení jednání o přistoupení Kyperské republiky do EU.310 Přes určité výhrady je tedy možné řecko-evropské vztahy v této době označit za dobré.

307

I v souvislosti s tím se objevovaly návrhy o dvou rychlostní integraci EHS/EU. Řecká vláda však byla kategoricky proti a naopak podporovala jednotu společenství v oblasti ekonomiky i zahraniční politiky. Tamtéţ, s. 564–5. 308 To se týkalo například podpory Miloševičova reţimu a sporů s Makedonií/FYROM, které v roce 1994 vyústily v uvalení obchodního embarga. Vztahy mezi Makedonií/FYROM a Řeckem se začaly postupně zlepšovat aţ od října 1995, kdy obě země podepsaly prozatímní dohodu o řešení svých sporů. Viz ppč 304, s. 426–7. 309 Tamtéţ, s. 427 a Hradečný, P. a kol. (2004), s. 578. 310 Tamtéţ, s. 580 a Grigoriadis, I. N. (2003), s. 3.

76

6.4. Turecko – vnitřní faktory 6.4.1. Vnitropolitický vývoj Ve volbách v listopadu 1987 si ještě Özalova strana ANAP udrţela parlamentní většinu, ale politická podpora strany postupně upadala. Özal se proto takticky z premiérské pozice přesunul v roce 1989 na prezidentský post.311 Ve volbách roku 1991 se ANAP umístila aţ jako druhá, za středopravou Demirelovou312 Stranou správné cesty (Doğru Yol Partisi kısaca, DYP) a před Sociálně demokratickou stranou (Sosyal Demokrasi Partisi, SODEP) Erdala İnönü. Dobrého výsledku dosáhla i Strana prosperity (Refah Partisi, RP), reinkarnace Erbakanovy MSP. Vítězná strana v těchto volbách nezískala dostatečný počet mandátů, aby mohla vládnout sama, vznikla proto koalice stran DYP a SODEP.313 V dubnu 1993 nečekaně zemřel „druhý největší turecký reformátor po Atatürkovi“ Turgut Özal a novým prezidentem země se stal Süleyman Demirel. Premiérské křeslo po něm převzala ministryně hospodářství Tansu Çillerová. Nová turecká premiérka v mnohém navázala na Özala. Stejně jako on měla extrémně pro-americké názory a nezdolnou víru ve fungování volného trhu. Mezi priority její vlády patřila ekonomika, řešení kurdského problému a přibliţování Turecka k Evropské unii.314 Ve straně DYP patřila k liberálnímu křídlu.315 I Çillerová vytvořila vládu se sociálními demokraty, kabinet ale nebyl příliš stabilní. Rostoucí spory ve vládě nakonec vedly k jejímu pádu v říjnu 1995, coţ zemi uvrhlo do období váţné politické nestability. Premiérka se nejprve snaţila vytvořit minoritní vládu své strany, ta ale nezískala důvěru parlamentu. Nová přechodná vláda, která byla zformována opět v koalici se sociálními demokraty, získala důvěru v listopadu 1995316 a jejím úkolem bylo především dovést zemi k předčasným volbám, které proběhly na Štědrý den roku 1995. Ve volbách zvítězila islamistická strana RP. Těsně za ní se umístily středopravé ANAP a DYP, levice 311

Zürcher, E. J. (1998), s. 299. Demirel se do politiky vrátil po referendu v roce 1987, které odstranilo zákaz politické aktivity stranických lídrů před pučem 1980. Türsan, H. (2004), s. 202–3. 313 Viz ppč 311, s. 307–10. 314 Tamtéţ. 315 Viz ppč 312. 316 Tamtéţ, s. 237–8. 312

77

utrpěla volební poráţku.317 Podle některých názorů byly tyto volby především vyjádřením odmítavého názoru veřejnosti na nepříliš uspokojivou ekonomickou situaci širokých mas (viz níţe).318 Ţádná ze stran nezískala dostatečný počet hlasů, aby mohla vytvořit vládu a povolební jednání byla extrémně obtíţná. Provázel je tlak armády a obchodní komunity, které si nepřály islamistickou vládu. Vzhledem k osobním sporům lídrů stran ANAP (Mesut Yılmaz) a DYP (Tansu Çillerová) bylo vytvoření koaliční vlády mezi těmito stranami provázeno několikaměsíčním vyjednáváním.319 Během eskalace v lednu 1996 prozatímně zůstávala premiérkou země Çillerová.320 Vládní koalici vzhledem ke všem těmto událostem proto není možné hodnotit jako silnou. Podle některých názorů je moţné, ţe Imijská krize mohla být pokusem Çillerové odvrátit pozornost od domácích politických a ekonomických problémů.321 6.4.2. Ekonomická situace Na začátku 90. let se Turecko se svou restrukturalizovanou ekonomikou orientovanou na export stalo velmi citlivým na globální ekonomické trendy a jeho ekonomický růst se v této době stal těţko předvídatelným. V roce 1993 například Turecko rostlo rychlostí 8 procent, ale o rok později se růst propadl do záporných hodnot (-5,5 procent).322 Tato nestabilita přivedla zemi do ekonomicky velmi obtížnějšího období, které dokonce turecký profesor Şevket Pamuk nazývá „ztraceným desetiletím“.323

317

Zürcher, E. J. (1998), s. 310–5. Turkey on Imia-Kardak islet crisis with Turkey (1996) . 319 Ukončeno bylo teprve v březnu 1996, kdy se obě strany dohodly na vytvoření koalice, ve které by se o premiérské křeslo jejich vůdci střídali. Ahmad, F. (2008). Politics and political parties in Republican Turkey. In Kasaba, R. (Ed), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge University Press, s. 257–9. 320 Zürcher, E. J. (1998), s. 310–5 a Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010), s. 276. 321 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 410–3 a Turkey on Imia-Kardak islet crisis with Turkey (1996). 322 Turkey GDP - real growth rate a Zürcher, E. J. (1998), s. 322. 323 Pamuk Ş. (2008). Economic change in twentieth-century Turkey: is the glass more than half full? In Kasaba, R. (Ed), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge University Press, s. 289–90. 318

78

Vláda premiérky Çillerové, která si ekonomiku stanovila jako jednu ze svých priorit proto ihned zahájila program úsporných opatření, který zahrnoval zvýšení daní, cen a rozpočtové škrty. V roce 1995 se vládě povedlo sníţit inflaci (ze 150 na 80 procent) a obnovit ekonomický růst (dosahoval 7,2 procent HDP a v následujících letech se udrţoval přibliţně na této hodnotě).324 Potřebné strukturální reformy, které by zemi pomohly ochránit před vnějšími šoky, ovšem byly odloţeny, nedařilo se privatizovat státní podniky, na nízké úrovni zůstávaly zahraniční investice. HDP na hlavu sice stále rostl, ale příjmy různých společenských vrstev byly značně nerovné. Zatímco někteří Turci se stávali milionáři, ve velké části tureckých domovů panovala zcela hmatatelná chudoba.325 6.4.3. Vojenské výdaje Ke zlepšování ekonomické situace země nepřispívaly ani stále rostoucí výdaje na obranu. Zatímco ostatní země NATO své zbrojní rozpočty postupně sniţovaly, protoţe se po pádu sovětského bloku zbavily hlavní hrozby, bezpečnostní rizika uvnitř i vně Turecka zůstávala stále aktuální. Velké prostředky Turci alokovali především na boj s kurdskými separatisty na východě země. Bezpečnostní výzvu pro Turecko ovšem představoval i Írán, Irák, Sýrie, Arménie a Řecko.326 To ve spojitosti s „dohledem“ na politický islám a udrţováním strategicko-politické pozice v NATO a snahou ovlivňovat trans-regionální rizika a příleţitosti vedlo k tomu, ţe turecký zbrojní rozpočet zůstával na vysoké úrovni. Od roku 1992 byl však turecký zbrojní rozpočet vyrovnaný, bez zjevných výkyvů, které by mohli svědčit o nějakém vzrůstajícím tlaku ke střetu se sousedy. V roce 1994 dávala země na obranu 4,1, v roce 1995 to byla 4 a o rok později opět 4,1 procent HDP.327

324

Viz ppč 322. Pamuk Ş. (2008), s. 289–90 a Zürcher, E. J. (1998), s. 320–3. 326 Cizre, Ü. (2008). Ideology, context and interest: the Turkish military. In Kasaba, R. (Ed), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge University Press, s. 330–1 a Pamuk Ş. (2008), s. 289–90, Kollias, Ch. G. (1996), s. 225 a Dunne, P. – Nikolaidou, E. – Vougas, D. (1998), s. 7. 327 Tamtéţ, s. 7 325

79

6.5. Turecko – vnější faktory 6.5.1. Vztahy s USA Vztahy Turecka se Spojenými státy zůstávaly výborné i v 90. letech. Velkou úlohu v tom hrál prezident Özal, známý svými pro-americkými postoji, ale tento vývoj pokračoval i po jeho smrti v roce 1993 a za vlády stejně pro-americky naladěné premiérky Çillerové.328 Během operace Pouštní bouře v letech 1990 aţ 1991 bylo Turecko jedním z nejaktivnějších podporovatelů americké politiky. Války se aktivně účastnilo a dokonce svolilo s vyuţitím letecké základny v İncirliku (v blízkosti Adany) k bombardování iráckého území.329 V roce 1991 Turecko navštívil americký prezident George Bush starší a jeho návštěva se nesla ve vřelém spojeneckém klimatu.330 V roce 1993 označil americký ministr zahraničí Warrcn Christopher Turecko za regionální mocnost, schopnou přispět k mírovému řešení sporů, šíření volného trhu a sekulární správy v regionu. V roce 1995 americký diplomat Richard Holbrooke vyzdvihoval geostrategickou polohu země a prohlásil, ţe Turecko se stalo ze země na křídle NATO (flank country) zemí v první linii (front country). Ve stejném roce obě země uzavřely několik obchodních a bezpečnostních smluv.331 6.5.2. Vztahy s EHS/EU Přibliţování země k EU bylo jednou z priorit všech tureckých vlád. Za Turecko se v tomto ohledu přimlouvali i Američané, kteří v evropeizaci země viděli záruku další demokratizace a stabilizace. Největším „evropským“ úspěchem Turecka bylo podepsání protokolu o celní unii s EU v březnu 1995, kterou evropský parlament ratifikoval v prosinci téhoţ roku a která vstoupila v platnost 1. ledna 1996.332 Určité napětí mezi EU a Tureckem v této době se točilo kolem nedodrţování lidských práv a řešení kurdské otázky. Vzájemné vztahy přesto nebyly poznamenány žádnou větší krizí a je proto možné je hodnotit jako dobré. 328

Zürcher, E. J. (1998), s. 333–4. Tamtéţ. 330 Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 419. 331 Aydın, M. – Erhan, Ç. – Erdem, G. (2000), s. 256–7 a Cizre, Ü.: (2008), s. 330–1. 332 Viz ppč 328, s. 330–2. 329

80

6.6. Analýza faktorů eskalace 1996 Jádrem lednové eskalace byl spor o příslušnost skupiny skalnatých ostrůvků Imia u jihozápadního pobřeţí Malé Asie. Tento spor odstartovalo ztroskotání turecké lodi, jejíţ kapitán zpočátku odmítal pomoc řeckých lodí s tím, ţe se nachází na tureckém území. Podivné chování tureckého kapitána, který se více zajímal o územní příslušnost dvou skalnatých ostrůvků, neţ o rychlou záchranu své lodi, později u některých Řeků vyvolalo podezření. Ti potom začali tvrdit, ţe celý incident sehrála turecká strana úmyslně z toho důvodu, aby mohla zpochybňovat status drobných řeckých ostrůvků ve východní Egeji a tak si našla další spornou poloţku na dlouhém seznamu egejských neshod. Jak ale upozorňuje Akis Kurkulas, turecký kapitán se mohl řídit zcela racionálními důvody – řecké poplatky za námořní záchranné práce totiţ byly výrazně vyšší neţ turecké.333 Rozhodnout o tom, která země tuto eskalaci začala, není právě jednoduché. Bylo to Turecko, které si v půlce ledna začalo nárokovat tyto skalnaté ostrůvky, nebo Řecko, jehoţ vojenské síly odstranily vlajku, kterou před tím na Imii vyvěsili turečtí novináři v reakci na stejnou akci řeckého starosty? Nepřehlednost eskalace svědčí o tom, ţe k ní došlo zcela neplánovaně a je proto obtíţné určit, která ze stran měla na eskalování situace větší podíl. Kořeny této situace je třeba hledat v nepřehledném politickém prostředí obou zemí v lednu 1996. Řecko i Turecko v době před touto eskalací procházelo vnitropolitickými změnami, v důsledku nichţ byla pozice jejich vlád slabá. V Řecku nastoupil teprve 22. ledna do čela vlády nový premiér Kostas Simitis, kterého jeho spolustraníci zvolili na místo nemocného Andrease Papandreu. Přestoţe PASOK disponoval v řeckém parlamentu dostatečným počtem křesel, Simitisovi odpůrci ovládali několik důleţitých ministerstev, včetně ministerstva obrany – a během eskalace se několikrát zdálo, ţe premiér nemá úplnou kontrolu nad rozhodnutími ministra obrany, která k eskalaci v Egeji přispívala výraznou měrou. V Turecku zase probíhala obtíţná politická jednání o nové vládě, která by reflektovala rozloţení sil po volbách z prosince 1995. Zemi prozatímně vládla koalice středových stran DYP a SODEP v čele s premiérkou Tansu Çillerovou. Podle Kurkulase reagovala část tureckých politiků na situaci kolem Imie umírněně, ale byli i tací, kteří se ji snaţili vyuţít k zisku popularity a odvedení pozornosti od domácích problémů – coţ platilo především pro

333

Kurkulas, A. (1998), s. 28, 36.

81

premiérku Çillerovou.334 Ovšem i popularita Simitise v Řecku, které díky mediální kampani zasáhla vlna nacionalismu, byla během eskalace vysoká.335 Tím se dostávám k tomu, ţe obrovskou roli během této eskalace hrály sdělovací prostředky. Domnívám se, ţe bez jejich zájmu by k eskalaci dokonce vůbec nemuselo dojít. Aniţ by média o situaci informovala, by pravděpodobně řecký starosta nikdy na Imii nevyvěšoval státní vlajku, bez státní vlajky by se zřejmě na ostrůvek nikdy nevypravili turečtí novináři se svým vlastním státním symbolem, kteří by potom nemohli odstranit řečtí vojáci. Vlády obou zemí čelily obrovskému mediálnímu tlaku (například turecká televize Interstar během krize stále dokola vysílala obrázky z vyloďování a umisťování turecké vlajky na nějakém ostrůvku, který neměl s krizovou oblastí vůbec ţádný vztah),336 který je nutil hájit „národní zájmy“ a neustupovat. Určitý vliv na eskalaci mohla mít i ekonomická situace, která se opět v obou zemích odlišovala. Zatímco řečtí politici konečně přistoupili k realizaci úsporných opatření, která přispěla k postupnému zlepšování ekonomických ukazatelů, turecká ekonomika v 90. letech vstoupila do období nestability. V roce 1994 turecká hospodářství pokleslo o více neţ pět procent, vysoká zůstávala míra inflace a nezaměstnanost. Mnoho tureckých domovů zasáhla zcela hmatatelná chudoba, zatímco politici se potýkali se sérií korupčních skandálů, během nichţ museli vysvětlovat své náhlé zbohatnutí.337 Turečtí voliči potom svou nespokojenost vyjádřili právě ve zmíněných prosincových volbách, kde mnoho z nich dalo před umírněnými stranami přednost islamistům. Vojenské výdaje ovšem jak se zdá opět neměly na eskalaci ţádný vliv. Ač byl obraný rozpočet Řeků a Turků o mnoho vyšší neţ v případě jejich severoatlantických spojenců (a v absolutních číslech dokonce postupně narůstal), zůstával během sledovaného období vyrovnaný (v případě Řecka kolem 5,5 a v případě Turecka kolem 4 procent HDP). V období před eskalací nedošlo k ţádnému výraznému zvýšení státních rozpočtů obou zemí na obranu, coţ nesvědčí o tom, ţe by eskalace z roku 1996 mohla být uměle vyvolaná. 334

Tamtéţ, s. 37–49 a Kofos, E. – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000), s. 410–3. Po smírném řešení krize ovšem rychle klesla, protoţe většina občanů poţadovala mnohem důraznější řešení krize. Greece on Imia-Kardak islet crisis with Turkey (1996). 336 Viz ppč 333, s. 46–7. 337 Türsan, H. (2004), s. 204 a Zürcher, E. J. (1998), s. 320–3. 335

82

Podruţný vliv v eskalaci situace hrály, jak se zdá, i zahraniční vlivy. Vztahy obou zemí s USA i EU byly přes drobné výhrady dobré, bez závaţnějších epizod. Obrovskou úlohu ovšem hráli američtí diplomaté během úspěšné mediace eskalace v noci z 30. na 31. ledna. Premiérka Çillerová později přiznala, ţe té noci musela čelit „silným mezinárodním tlakům.“338

338

Kurkulas, A. (1998), s. 52.

83

6.6.1. Tabulky eskalace 25.–31. ledna 1996 Faktory Vládnoucí strana/y Charakter vlády

Řecko PASOK Slabá vláda

Blízkost parlamentních voleb Hospodářská situace

8 měsíců Dobrá

Vojenské výdaje

5,5 procent HDP (1995)

Vztahy s USA

Dobré

Vztahy s EHS/EU

Dobré

Faktory Vládnoucí strana/y Charakter vlády Blízkost parlamentních voleb

Turecko DYP a SODEP Slabá vláda - 1 měsíc

Hospodářská situace

Zhoršená

Vojenské výdaje

4 procenta HDP (1995)

Vztahy s USA

Dobré

Vztahy s EHS/EU

Dobré

Poznámka Sociálně-demokratická strana PASOK měl sice dostatečnou podporu v parlamentu, ale jeho poslanci nebyli jednotnými podporovateli nového premiéra, který byl jmenován 22. ledna. Nově zformovaná vláda během eskalace ještě nezískala důvěru parlamentu Září 1996 Vlády provádějí stabilizačních opatření. V zemi proběhla daňová reforma a přitékaly do ní značné finanční prostředky z EHS/EU Řecký zbrojní rozpočet byl na začátku 90. let poměrně vyrovnaný, dlouhodobě se pohyboval na této úrovni Řekové ovšem negativně vnímali „nadrţování“ Turecku ze strany USA a pokračovali s diplomatickým přetahováním s Tureckem na půdě NATO Řecko povaţovalo EU za hlavní vnější oporu země, podporovalo integrační procesu a rozšiřování unie. Určité neshody ale panovaly především v otázce svérázné řecké politiky na Balkáně

Poznámka Strany pravého a levého středu Přechodná vláda Prosinec 1995, na domácí politické scéně probíhala sloţitá jednání o vytvoření nové vlády, která by vzešla z prosincových volebních výsledků Vysoká inflace a nezaměstnanost, vysoká citlivost na ekonomické zahraniční tlaky, která vedla k nerovnoměrnostem v ekonomickém růstu Turecký zbrojní rozpočet byl na začátku 90. let poměrně vyrovnaný, dlouhodobě se pohyboval na této úrovni USA si cení geostrategickou polohu země i ochotnou podporu své politiky Uzavření celní unie v roce 1995, určité napětí zůstává ve vztahu ke kurdské otázce a nedodrţování lidských práv v Turecku

84

7. Závěrečné shrnutí Na předchozích stranách své práce jsem čtenáře stručně uvedla do problematiky řeckotureckého konfliktu v Egejském moři, popsala jsem kořeny sporu i jeho hlavní roviny. V dalších třech částech práce jsem se zabývala třemi největšími eskalacemi egejského konfliktu v letech 1976, 1987 a 1996. Stručně jsem popsala, o co v té které eskalaci šlo a analyzovala jsem vnitřní i vnější faktory, které na jednotlivá vyhrocování egejských sporů mohly mít vliv. Z domácích faktorů jsem zkoumala vnitropolitickou a ekonomickou situaci a výdaje na obranu, z faktorů vnějších především vztahy obou zemí se Spojenými státy a EHS/EU. V závěrečné části práce nezbývá, neţ se pokusit určit, které ze zkoumaných faktorů se ukázaly jako rizikové (hrály roli ve všech zkoumaných eskalacích), a které ne. Do hodnocení přidávám i hodnotu „částečně rizikové“, která má zahrnout faktory, jeţ se objevily jen u některých z egejských eskalací, ale které vnímám na základě jejich dopadu na zkoumané události jako potencionálně rizikové v budoucnosti.

7.1. Které faktory jsou rizikové? 7.1.1. Vládnoucí strana/y Eskalace

Řecko

Turecko

1976

ND

AP, MSP, MHP a další339

1987

PASOK

ANAP

1996

PASOK

DYP a SODEP

Během první eskalace byla v Řecku u vlády pravicová Nová demokracie, za následujících dvou levicový PASOK. Strana PASOK v čele s Andreasem Papandreu zpočátku prosazovala radikální nacionalistický program a v době první egejské eskalace tlačila na vládu ND, aby proti Turecku neváhala pouţít ani ty nejtvrdší metody. Jejich případného uţití se ovšem PASOK nezřekl, ani kdyţ byl sám u moci a v Egeji došlo v roce 1987 k druhé váţné eskalaci. Svůj podíl na zhoršování situace v Egeji měla

339

Tučným písmem je v tabulkách označena strana, která danou eskalaci začala. U poslední eskalace je však tuto skutečnost velmi obtíţné rozsoudit, a proto ponechávám tučným písmem obě poloţky v tabulce.

85

„papandreovská“ sloţka PASOKu i během poslední eskalace. V lednu 1996 se nástupcem váţně nemocného Papandrea na premiérském postu stal Kostas Simitis, ale jeho odpůrci a zároveň přívrţenci ex-premiéra Papandrea ovládali například i ministerstvo obrany. Několikrát se v době eskalace v Egejském moři zdálo, ţe premiér Simitis nemá úplnou kontrolu nad rozhodnutími, které právě toto ministerstvo dělalo. Nelze ovšem říct, ţe by přítomnost PASOKu ve vládě či na politické scéně zůstala rizikovým faktorem aţ do dneška. Program i charakter strany se totiţ od Papandreova odchodu (a pozdější smrti v roce 1996) značně proměnil a umírnil. Od konce 90. let byl PASOK aktivním stoupencem sbliţování s Tureckem a strana dokonce začala podporovat i členství svého východního souseda v Evropské unii. V Turecku v roce 1976 vládla široká koalice pravicových stran AP, MSP, MHP a dalších subjektů, během následující eskalace pravicový ANAP, a v roce 1996 dvojkoalice stran pravého a levého středu DYP a SODEP (premiérský post zastávala lídryně středopravé DYP). Během všech egejských eskalací tedy měla v tureckých vládách rozhodující slovo pravice, ale ani v tomto případě není moţné tvrdit, ţe by to bylo jedním z rozhodujících faktorů, které by se jednoznačně podílely na egejských eskalacích. Velkým zastáncem tvrdého postupu proti Řecku totiţ byla kupříkladu i středolevá strana CHP Bülenta Ecevita, který byl premiérem i během turecké invaze na Kypr v roce 1974 nebo v roce 1978, kdy Turecko schválilo obrannou doktrínu, která za největší bezpečnostní hrozbu země vyhlásila Řecko. Přítomnost nějaké konkrétní existující politické strany ve vládě tedy není moţné jednoznačně hodnotit jako jeden z rizikových faktorů. Jak ale ukázala zkušenost s PASOKem pod vedením Andrease Papandrea v 70. a 80. letech, rizikovým faktorem by se aktuálně vládnoucí strana(y) mohla(y) stát v případě, kdyby ve svém programu či rétorice prosazovala konfrontační kurz vůči druhé zemi – proto tento faktor budu hodnotit jako částečně rizikový. Rizikové: částečně

86

7.1.2. Charakter vlády Eskalace

Řecko

Turecko

1976

Silná

Slabá

1987

Silná

Silná

1996

Slabá

Slabá

Jak jsem si stanovila na začátku, „sílu“ vlády jsem hodnotila na základě toho, jestli měla dostatečnou oporu v parlamentu, silný konsenzus uvnitř případné koalice a/nebo mezi svými ministry. Během tří zkoumaných eskalací se v obou zemích vystřídaly různé kombinace slabých a silných vlád: v roce 1976 to byla slabá (T.) a silná vláda (Ř.), v roce 1987 dvě silné vlády a v roce 1996 dvě slabé vlády. Přestoţe tedy není moţné zařadit slabou vládu mezi jednoznačně rizikové faktory, jak vidíme z tabulky, slabé vlády se na egejských eskalacích podílely o něco více neţ vlády silné. Podle mého názoru to můţe být proto, ţe slabší vláda je více citlivá na existenci domácích politických i ekonomických problémů (viz níţe) a na tlak veřejného mínění, a je proto moţné, ţe se politici slabých vlád s větší pravděpodobností snaţí o odvrácení pozornosti veřejnosti od problematického vývoje na domácí scéně k zahraničně-politickým otázkám. Tomu by nasvědčovala i situace v Turecku v roce 1976 (ekonomické problémy, politické násilí, paralyzace politické scény), v Řecku v roce 1987 (ekonomické problémy, velká vlna stávek nespokojených občanů, morální a korupční skandály veřejných činitelů) a v obou zemích v roce 1996 (Turecko – obtíţná jednání o nové vládě, korupční skandály vedoucích politiků; Řecko – mocenský boj uvnitř PASOKu po odchodu Papandrea). Jak naopak upozorňují někteří autoři (například Vangelis Kufudakis), silné vlády stály v minulosti za obdobími vzájemného détente vztahů obou zemí. Za částečně rizikový faktor je proto podle mého názoru moţné označit politickou nestabilitu, jejímţ projevem během dvou ze tří zkoumaných egejských eskalací byla i přítomnost slabé vláda u moci. Rizikové: částečně

87

7.1.3. Blízkost parlamentních voleb Eskalace

Řecko

Turecko

1976

16 měsíců

11 měsíců

1987

27 měsíců

8 měsíců

1996

8 měsíců

-1 měsíc

V souvislosti s vnitropolitickou situací jsem se rozhodla prozkoumat také, jestli eskalace v Egeji některou ze stran v období před parlamentními volbami nemohly slouţit k získání hlasů nacionalisticky orientovaných voličů. Sledovala jsem proto blízkost voleb od jednotlivých eskalací a zjistila, ţe při kaţdé ze zkoumaných eskalací alespoň v jednom státu (Turecko 1976 a 1987 a Řecko 1996) zbýval do parlamentních voleb méně neţ rok. Tuto situaci je však podle mého názoru moţné povaţovat spíše za náhodu. Podle mé analýzy se totiţ zdá, ţe blízkost voleb mohla hrát určitou roli jen na straně Turecka během první eskalace v roce 1976, kdy do parlamentních voleb zbývalo osm měsíců. Tehdejší vládnoucí strany skutečně mohly vyuţít eskalace situace v Egeji k zisku politických bodů, proti opoziční straně CHP, u níţ se předpokládalo, ţe další volby snadno vyhraje (volby skutečně vyhrála, ale s horším výsledkem, neţ se čekalo). Lídr CHP Ecevit získal obrovskou popularitu právě svým rozhodným postupem na Kypru, který vyústil v tureckou invazi a okupaci téměř čtyřiceti procent ostrova. Je proto moţné, ţe vládnoucí koalice chtěla navázat na Ecevitův úspěch zase svým rozhodným postupem v Egeji. V roce 1987 ale blízkost voleb u iniciátora eskalace nehrála roli, protoţe volby měly proběhnout aţ za více neţ dva roky. Stejně nehrál tento faktor ţádnou roli ani u eskalace v roce 1996, která vypukla velmi nečekaně, a není podle mého názoru pravděpodobné, ţe by ji některá ze stran úmyslně iniciovala. Eskalace a její řešení také samozřejmě nemusí popularitu zúčastněných politiků jen posilovat, jak se ukázalo například v případě Kostase Simitise, jehoţ oblíbenost u řecké veřejnosti po smírném řešení eskalace z roku 1996 značně poklesla, protoţe nacionalisticky naladěná veřejnost povaţovala po svých představitelích mnohem rozhodnější postup. Rizikové: ne

88

7.1.4. Hospodářská situace Eskalace

Řecko

Turecko

1976

Dobrá

Zhoršená

1987

Zhoršená

Dobrá

1996

Dobrá

Zhoršená

Hospodářskou situaci obou zemí jsem na základě přítomnosti ekonomického růstu/recese, míry inflace, průmyslového růstu, státního dluhu, a dalších faktorů (například situace obyvatel – nezaměstnanost, chudoba, stávky, občanská nespokojenost) hodnotila jako dobrou případně špatnou. Ve vztahu ekonomické situace a egejských eskalací přitom můj výzkum odhalil některé zajímavé pravidelnosti. Eskalacím docházelo v obdobích, kdy se jedna ze zemí potýkala s ekonomickými problémy, zatímco hospodářství druhého státu se dařilo. Tento trend je moţné pozorovat uţ roku 1974, kdy došlo k turecké invazi na Kypr. Ekonomika Řecka tento rok výrazně poklesla, kdeţto tureckému hospodářství se dařilo, a ekonomický růst dosahoval vysokých hodnot. Na konci 70. let se však tento trend obrátil, zatímco Řekům se povedlo ekonomickou situaci své země stabilizovat, s ekonomickými problémy se začali potýkat Turci. Ekonomické důvody také podle mojí analýzy hrály v eskalaci z roku 1976 velmi důleţitou roli a to především na straně Turecka, jehoţ ekonomika se po prvním ropném šoku postupně začínala dostávat do sloţité situace. Vidina na získání podílu na egejském ropném bohatství proto byla pro Turecko značně lákavá, zvláště kdyţ optimistické odhady Řeků hovořily o velkých egejských ropných zásobách. K dalšímu obratu došlo během eskalace v roce 1987. V 80. letech se turecká ekonomika úspěšně modernizovala a reorientovala na export. Roku 1987 turecký hospodářský růst dosáhl nejlepších hodnot za celé minulé i následující desetiletí. Řecké hospodářství naproti tomu stagnovalo a v krizovém roce se dokonce o dvě procenta HDP propadlo. Řecko se kvůli špatnému stavu ekonomiky a finanční situaci svých obyvatel také potýkalo s velkou vlnou stávek, která byla projevem nespokojenosti voličů s ekonomickou politikou vlády, coţ mohlo být pro premiéra Papandrea důvodem, aby se snaţil odvést pozornost od domácích problémů své země k zahraničně-politickým otázkám.

89

Stejný trend je moţné vystopovat i před eskalací z roku 1996, kdy se do problémů opět začala dostávat turecká ekonomika, kdeţto řecké hospodářství se konečně poněkud stabilizovalo. V polovině 90. let Turecko bojovalo s vysokou inflací a rostoucí nezaměstnaností. Mnoho tureckých domácností výrazně zchudlo a svou nespokojenost obracelo i proti zavedeným politikům. Turecké vládnoucí kruhy se proto mohly snaţit vyuţít rázného řešení egejské eskalace k zisku alespoň nějakých politických bodů Můj výzkum také ukázal, ţe země s ekonomickými problémy rovněţ měla větší tendence k iniciaci eskalace. Zhoršenou hospodářskou situaci tedy budu řadit k rizikovým faktorům egejského konfliktu. Na tomto místě je ovšem třeba poznamenat, ţe právě u tohoto faktoru se v průběhu mého výzkumu ukázala nevýhoda indukční metody: ačkoli se výše naznačený vzorec zopakoval u všech pozorovaných případů, byly i situace, kdy k eskalacím nedošlo, přestoţe se alespoň jeden z obou států (například na přelomu 70. a 80. let) nacházel ve zhoršené ekonomické situaci. Rizikové: ano 7.1.5. Vojenské výdaje Ve svém výzkumu jsem se zaměřila také na výdaje obou zemí na obranu. Jejich vliv na situaci v Egejském moři se však neprokázal. S výjimkou roku 1976, kdy kulminoval turecký zbrojní rozpočet hodnotou 6,1 procent HDP (viz graf), nenasvědčuje výše zbrojních výdajů obou zemí během pozdějších eskalací, ţe by se Řecko či Turecko na eskalaci konfliktu v Egeji nějak připravovalo pomocí navyšování výdajů na obranu. Od roku 1976 turecký zbrojní rozpočet postupně klesal, a sestupný trend si zachoval i během eskalace v roce 1987. Na začátku 90. let sice opět stoupl, příčinu je ale moţné hledat v nových bezpečnostních výzvách v regionu po konci studené války i na domácí půdě (kurdský separatismus). V době před eskalací 1996 byl turecký obranný rozpočet vyrovnaný, bez výrazných zvratů. Z korelující křivky na přiloţeného grafu je také moţné vyvodit, ţe v letech 1974 aţ 1983 mezi oběma zeměmi probíhaly určité závody ve zbrojení, později šly ale země ve svých obranných výdajích vlastními cestami. 90

Od roku 1985 postupně začal klesat i řecký zbrojní rozpočet. V době před druhou a třetí eskalací zůstávaly řecké zbrojní výdaje přibliţně na stejné úrovni jako v předchozím a následujícím roce. Takţe ani řecký zbrojní rozpočet nesvědčí o tom, ţe by se země v tomto směru nějak připravovala na konflikt v Egeji. Rizikové: ne Graf. 1 Výdaje na obranu v Řecku a Turecku mezi lety 1970–1996340(vyznačeny jsou roky eskalací)

7.1.6. Vztahy s USA Eskalace

Řecko

Turecko

1976

Zhoršené

Zhoršené

1987

Zhoršené

Dobré

1996

Dobré

Dobré

Ve své analýze jsem zkoumala také vztahy obou zemí ke Spojeným státům a EHS. Zaměřila jsem se při tom na důleţité smlouvy a diplomatické procedury, kontakty lídrů, jejich výroky i názory a postoje veřejnosti obou zemí; a podle toho jsem vzájemné vztahy hodnotila jako dobré, nebo zhoršené. Během zkoumaných eskalací se vyskytly různé kombinace těchto proměnných ve vztahu k USA: za první eskalace byly vztahy obou států s USA zhoršené,

340

Pro konkrétní údaje pouţité v grafu viz Georgiou, G. M. – Kapopoulos, P. T. – Lazaretou, S. (1996) a Dunne, P. – Nikolaidou, E. – Vougas, D. (1998).

91

v době druhé zůstávaly zhoršené vztahy pouze mezi USA a Řeckem, a za třetí eskalace se dají vztahy obou zemí ke Spojeným státům hodnotit jako dobré. Přestoţe se na první pohled zdá, ţe obě země byly ochotné eskalovat situaci, která se týkala jejich vitálních zájmů bez ohledu na kvalitu aktuálních vztahů k USA, je zajímavé, ţe k iniciaci eskalace měla větší sklon strana, s níţ Spojené státy právě udrţovaly o něco horší vztahy. To platí pro rok 1976, kdy turecko-americké vztahy ochromilo zbrojní embargo a silný antiamerikanismus turecké veřejnosti, kdeţto vztahy s Řeckem (byť zhoršené) mohly do jisté míry uklidnit určité bezpečnostní záruky, které zemi poskytl americký ministr Kissinger. Také druhou eskalaci v roce 1987 iniciovala strana (Ř.), jejíţ vztahy s USA byly horší neţ v případě druhé země. Během této eskalace byly vztahy obou zemí k USA diametrálně odlišné. Zatímco s Tureckem Washington udrţoval bezproblémové kontakty, mezi konzervativní Reaganovou vládou a svérázným levicovým kabinetem Andrease Papandrea panovalo napětí. Řekové si mysleli, ţe Spojené státy nadrţují Turecku a podporují (nebo alespoň tolerují) jeho expanzionismus. To ale Řeky od konfrontační politiky neodradilo, naopak je to přimělo hledat si spojence jinde, byť to bylo za hranicemi nepřátelského bloku – v Bulharsku, kam během eskalace 1987 odcestoval ke konzultacím řecký ministr zahraničí. To samé je ale částečně moţné prohlásit i o třetí eskalaci z roku 1996, protoţe to bylo právě Řecko (jeţ udrţovalo o něco horší vztahy s USA), které jako první poslalo na Imii své speciální jednotky. Je proto moţné, ţe podrobné zkoumání této problematiky by mohlo odhalit nějaké další zajímavé souvislosti. Vzhledem k výše uvedeným faktům proto vztahy obou států k USA budu hodnotit jako částečně rizikové. Na závěr musím ještě doplnit poznámku, ţe Spojené státy také hrály nezastupitelnou úlohu v deeskalacích egejského konfliktu. USA totiţ měly a mají velký zájem na udrţení stability jiţního křídla NATO, a proto do mediace situace mezi oběma zeměmi během eskalací investovaly velké diplomatické úsilí. I díky němu se ozbrojený střet mezi dvěma aliančními zeměmi zatím povedlo zaţehnat. Rizikové: částečně

92

7.1.7. Vztahy s EHS/EU Eskalace

Řecko

Turecko

1976

Dobré

Zhoršené

1987

Dobré

Zhoršené

1996

Dobré

Dobré

Co se vztahů obou zemí k EHS/EU týče, má analýza neprokázala, ţe by jejich kvalita patřila mezi rizikové faktory egejských eskalací. Společenství po celou sledovanou dobu do řeckotureckého konfliktu nijak významněji nezasahovalo, a snaţilo se udrţovat dobré kontakty s oběma státy. Během první a druhé eskalace byly vztahy mezi EHS a Řeckem dobré, kdeţto evropsko-turecké vztahy zhoršené. V době poslední eskalace byly na dobré úrovni kontakty EU a obou států. Přesto EHS určitou – byť nepřímou – roli v egejských eskalacích hrálo. Jak upozorňuje Heinz Kramer, turečtí politici povaţovali a povaţují za velmi důleţité, aby se s jejich státem jednalo jako s rovnocenným spojencem a se zemí, která je integrální součástí Evropy a západu. Pokud měli turečtí politici pocit, ţe je tomu tak není, mohl se tento fakt odrazit i do egejských eskalací. Tak tomu alespoň bylo během první eskalace v roce 1976, o níţ někteří autoři soudí, ţe byla „ţárlivou“ reakcí Turecka na zahájení přístupových rozhovorů s Řeckem a ţe jejím účelem bylo vyvolat krizi, která by EHS ukázala, jaká nebezpečí by s sebou dřívější přijetí Řecka do Společenství mohla přinášet. Tato ţárlivost byla částečně přítomná i během eskalace v roce 1987, po níţ premiér Ecevit prohlásil, ţe kdyby uţ Turecko bylo členem EHS, k podobným problémům by vůbec nemuselo dojít. Při poslední epizodě v Egeji, ale jak se zdá evropská karta nehrála ţádnou významnější roli. Mezi přímé rizikové faktory tedy není moţné vztahy s EHS/EU zařadit, výše zmíněné skutečnosti je však třeba při určování pravděpodobnosti eskalací brát v úvahu. Rizikové: ne

93

7.2. Barometr řecko-tureckého konfliktu Kaţdá ze zkoumaných egejských eskalací měla svá specifika a probíhala v odlišném vnitropolitickém prostředí i mezinárodním kontextu. Přesto v nich bylo moţné vypátrat určité společné rysy. Primárním cílem této práce bylo zjistit odpověď na následující výzkumnou otázku: „Jaké jsou rizikové faktory, které mohou přispívat k eskalacím konfliktu mezi Řeckem a Tureckem v Egejském moři?“ Pokud byla data, ze kterých jsem vycházela, přesná a pokud byla správná i moje následná analýza, je moţné tvrdit, ţe v eskalacích řecko-tureckého konfliktu v Egejském moři hrají mnohem důležitější úlohu faktory vnitřní než faktory vnější. Za nejvíce rizikový faktor je podle mé práce možné považovat zhoršenou ekonomickou situaci, svou roli ovšem, jak se zdá, hraje i situace vnitropolitická. Určité riziko také můţe představovat výrazné zhoršení vztahů některé z obou zemí ke Spojeným státům, ale tento faktor by ovšem bylo nutné podrobit dalšímu výzkumu. Stejně tak by mohlo být zajímavé zaměřit pozornost na roli mediálních tlaků v eskalacích tohoto konfliktu. Obrovská role médií byla patrná především za eskalace v roce 1996, ale určitý vliv novinářů na vyhrocování egejského konfliktu je moţné vystopovat i během předchozích dvou eskalací. Další výzkum by například mohl analyzovat obsah různých sdělovacích prostředků v době před jednotlivými eskalacemi, prozkoumat existenci/absenci mediálního tlaku a jeho vliv na veřejné mínění a politické představitele. Na úplný závěr nezbývá neţ se podrobněji rozepsat o dvou nejrizikovějších faktorech, které by v budoucnu mohly vést k dalším eskalacím řecko-tureckého konfliktu v Egejském moři: 1) Ekonomika Všechny studované eskalace byly výrazně ovlivněny obecným pozadím konfliktu, které tvoří ekonomický spor o vyuţívání podmořského bohatství Egeje. S tím souvisí, jak pokusy o ropný průzkum v egejských vodách (eskalace 1976 a 1987), tak spory o příslušnost egejských ostrůvků (podle kterých se potom určuje šíře teritoriálních vod, v nichţ má daný stát krom jiného i právo těţit; eskalace 1996).

94

Ekonomická situace se proto ukázala jako nejrizikovější faktor egejských sporů a to ve dvou rovinách. Zaprvé: hospodářské problémy jednoho nebo obou států mohou vyústit ve zvýšené úsilí pomoci domácí ekonomice díky rozjetí těţby nerostných surovin (coţ se promítlo do eskalací v letech 1976 a 1987). Zadruhé: pokud je v zemi špatná ekonomická situace, roste pochopitelně i nespokojenost občanů-voličů s establishmentem. Vládnoucí politici potom mohou mít tendenci odvracet pozornost od domácích problémů na zahraničně-politické záleţitosti, na otázky národní suverenity a cti (tento faktor byl přítomen ve všech sledovaných eskalacích). Konkrétně by k budoucímu vyhrocení situace v Egejském moři mohly přispět například tyto události:  Jednostranné oznámení úmyslu některé ze stran zahájit průzkum/těţbu mimo své teritoriální vody  Vyslání průzkumné/těţební lodi do sporné oblasti  Úmysl rozšířit/rozšíření teritoriálních vod Řecka v Egejském moři  Další vyhrocení sporu o některé ostrůvky (a s nimi o mořské hranice ve východní Egeji)  Ekonomické problémy, recese, provázená masovou nespokojeností občanů, protesty, stávkami  Vnější ekonomický šok, výrazné zdraţení ropy 2) Domácí politika Kromě hospodářských těţkostí mohou být dalším rizikovým faktorem tohoto konfliktu i problémy politické. Například politické násilí v ulicích, komplikace na politické scéně či korupční skandály vrcholných politiků, které rovněţ mohou vést k pokusům zákonodárců odpoutat pozornost voličů na zahraničně-politické otázky. I tento faktor byl ve větší či menší míře přítomen u všech egejských eskalací – a to na straně státu, který danou eskalaci inicioval. V roce 1976 v Turecku, které se potýkalo s vlnou politického násilí a paralyzací vnitropolitické scény, v roce 1987 v Řecku, jehoţ političtí lídři museli vysvětlovat své morální a korupční skandály a v roce 1996 v obou zemích. Turečtí politici v době eskalace vedli obtíţná jednání o sestavení nové vlády. Řeckou vládní stranou

95

PASOK tehdy zase zmítal mocenský zápas, který odstartoval odchod jejího dlouholetého lídra Adrease Papandrea. Rizikovým faktorem by se eventuálně mohla stát také vládní přítomnost nějaké politické strany, která by prosazovala agresivní kurz vůči sousední zemi nebo národovecká politická či mediální agitace, která by rozněcovala nacionalismus ve veřejném mínění. K eskalaci konfliktu v Egeji by konkrétně mohlo vést například:  Politické násilí v ulicích, masivní občanská nespokojenost s vládní politikou  Slabá vláda, výrazné spory na politické scéně, silný tlak opozice  Přítomnost nějaké strany s radikálním protiřeckým/protitureckým programem ve vládě  Mediální tlak a nacionalistická agitace Jak jiţ bylo řečeno v úvodu, přítomnost ţádného z těchto faktorů či rizikových událostí nezaručuje, ţe k eskalaci v Egejském moři skutečně dojde, ale výskyt těchto proměnných můţe slouţit jako nástroj včasného varování, ţe vypuknutí nějaké krizové situace v Egeji je aktuálně pravděpodobnější neţ za jiných okolností. Pokud se například některá ze zemí v budoucnu bude potýkat s hospodářskými problémy v kombinaci s politickou nestabilitou, pokud její občané budou hlasitě dávat najevo nespokojenost s vládní politikou a média – v kontextu zhoršených vztahů obou zemí – šířit nacionalistickou rétoriku vůči druhé zemi, je podle mé analýzy výskyt další eskalace pravděpodobný. V praktické politické rovině by výskyt těchto faktorů měl znamenat, ţe je třeba řeckotureckým vztahům věnovat zvýšenou pozornost.

96

8. Použitá literatura Primární literatura Bern Agreement Between Turkey and Greece [online]. Dostupné z: . Ověřeno k 16. 9. 2011. Convention on the Continental Shelf 1958 [online]. Dostupné z: . Ověřeno k 16. 9. 2011. Complaint by Greece against Turkey [online]. Dostupné z: < http://daccess-ddsny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/294/83/IMG/NR029483.pdf?OpenElement>. Ověřeno k 1. 11. 2011. Lausanne Peace Treaty [online]. Dostupné z: . Ověřeno k 19. 9. 2011. The Peace Treaty of Sèvres [online]. Dostupné z: . Ověřeno k 19. 9. 2011. Treaty of Peace with Italy [online]. Dostupné z: . Ověřeno k 21. 9. 2011. United Nations Convention on the Law of the Sea [online]. Dostupné z: . Ověřeno k 21. 10. 2011.

97

Sekundární literatura -

Monografie a studie

Acer, Y. (2003). The Aegean maritime disputes and international law. London: Ashgate Publishing Group. Ahmad, F. (2008). Politics and political parties in Republican Turkey. In Kasaba, R. (Ed), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge University Press. Aristotelés (1975). Topiky. Praha: Academia. Birand, M. A. (1991). Turkey and the Davos Process’: Experiences and Prospects. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Bölükbaşı, D. (2004). Turkey and Greece: The Aegean Disputes. London: Cavendish. Bryman, A. (2008). Social research methods (4th ed.). Oxford: Oxford University Press. Cizre, Ü. (2008). Ideology, context and interest: the Turkish military. In Kasaba, R. (Ed), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge University Press. Clogg, R. (1991). Turkish–Greek Relations, Post 1974. In Constas, D. (Ed.), The GreekTurkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Constas, D. (1991). Chronology of major events related to Greek-Turkish relations. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Tourkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Coufoudakis, V. (1991). Greek Political Party Attitudes towards Turkey 1974–89. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Gürkan, İ. (1980). NATO, Turkey, and the Southern Flank: A Mideastern Perspective. New York: National Strategy Information Center. 98

Hradečný, P. – Dostálová, R. – Hrochová, V. – Oliva, P. – Vavřínek, V. (2004). Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Hradečný, P. (2000). Řekové a Turci: Nepřátelé nebo spojenci? Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Chambliss, D. F. – Schutt, R. K. (2010). Making Sense of the Social World: Methods of Investigation (3rd ed.). Los Angeles: Pine Forge Press. Kasaba, R. (2008). Chronology. In Kasaba, R. (Ed.), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge: University Press. Kissinger, H. (2002). Roky obnovy. Praha: BB Art. Kučera, R. – Radvan, E. (2000). Filosofické aspekty metodologie vědy. Brno: Vojenská akademie. Kuris, N. (1997). Ellada-Turkia: O pentikontaetis „polemos“. Athina: A. A. Livani (Κοσρής, Ν. (1997). Ελλάδα-Τοσρκία: Ο πενηηκονηαεηής „πόλεμος“. Αθήνα: Α. Α. Λιβάνη). Kolonis, D. (1997). I apili. I turkikes diekdikisis se varos tis Elladas: Dokumento. Athina: A. A. Livani (Κολώνης, Γ. (1997). Η απειλή. Οι ηοσρκικές διεκδικήζεις ζε βάρος ηης Ελλάδας: Νηοκοσμένηο. Αθήνα: Α. Α. Λιβάνη). Kurkulas, A. (1998). Imia. Kritiki prosengisi tu turkiku paragonta. Athina: I. Sideris (Κούρκοσλας, Ά. (1998). Ίμια. Κριηική προζέγγιζη ηοσ ηοσρκικού παράγονηα. Αθήνα: Ι. Σιδέρης). Kofos, E – Veremis, Th. – Svolopulos, K. a kol. (2000). Istoria tu elliniku ethnus IST. Synchronos ellinismos apo to 1941 os to telos tu eona. Athina: Ekdotiki Athinon (Κωθός, Δ. – Βερέμης, Θ. – Σβολόποσλος, Κ. et al. (2000). Ιζηορία ηοσ ελληνικού έθνοσς ΙΣΤ. Σύγτρονος ελληνιζμός από ηο 1941 ως ηο ηέλος ηοσ αιώνα. Αθήνα: Δκδοηική Αθηνών). Kramer, H. (1991). Turkey’s Relations with Greece: Motives and Interests. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan.

99

Kreiser, K. – Neumann, Ch. K. (2010). Dějiny Turecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Laipson, H. (1991). US Policy towards Greece and Turkey since 1974. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Lúkianos (1983). Pravdivé výmysly. Praha: Odeon. Meinardus, R. (1991). Third-party Involvement in Greek-Turkish Disputes. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Pamuk Ş. (2008). Economic change in twentieth-century Turkey: is the glass more than half full? In Kasaba, R. (Ed), The Cambridge History of Turkey. Volume 4. Turkey in the Modern World. Cambridge University Press. Ochrana, F. (2009). Metodologie vědy: Úvod do problému. Praha: Karolinum. Pirický, G. (2006). Turecko. Praha: Libri. Platias, A. (1991). Greece’s Strategic Doctrine: In Search of Autonomy and Deterrence. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Platón (2005). Faidón. Praha: Oikoymenh. Popper, K. (1997). Logika vědeckého bádání. Praha: Oikoymenh. Rizas, S. (2006). I ellinoturkikes scheseis ke to Egeo 1973–1976. Athina: I. Sideris (Ριζάς, Σ. (2006). Οι ελληνοηοσρκικές ζτέζεις και ηο Αιγαίο 1973–1976. Αθήνα: Ι. Σιδέρης). Sezer, D. (1991). The Strategic Matrix of the SEM. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. Stephanou, C. – Tsardanides, Ch. (1991). The EC Factor in the Greece–Turkey–Cyprus Triangle. In Constas, D. (Ed.), The Greek-Turkish Conflict in the 1990s: Domestic and External Influences. London: Macmillan. 100

Soltaridis, S. A. (1988). Apo tin krisi tu Martiu 1987… sto Davos 1988. Komotini: Vivliopolio tis Estias (Σοληαρίδης, Σ. Α. (1988). Από ηην κρίζη ηοσ Μαρηίοσ 1987... ζηο Νηάβος 1988. Κομοηήνη: Βιβλιοπωλείο ηης Δζηίας). Šmíd, T. a kol. (2010). Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Brno: Masarykova univerzita. Türsan, H. (2004). Democratisation in Turkey. The Role of Political Parties. Brussels: P.I.E. Peter Lang. Veremis, Th (2005). Istoria ton ellinoturkikon scheseon 1453–2005 (4th ed.). Athina: Ι. Sideris (Βερέμης, Θ. (2005). Ιζηορία ηων ελληνοηοσρκικών ζτέζεων 1453–2005 (4th ed.). Αθήνα: Ι. Σιδέρης). Waisová, Š. (2005). Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál. Wanner, J. (2009). Krvavý zrod moderního Turecka: Ankara mezi Londýnem a Moskvou. Praha: Libri. Zürcher, E. J. (1998). Turkey: A Modern History (4th ed.). London: I. B. Tauris.

-

Články v odborných periodikách a working & symposium papers

Aydın, M. – Erhan, Ç. – Erdem, G. (2000): Chronology of Turkish-American Relations. Turkish Yearbook of International Relations, vol. 31, 247–265. Antonakis, N. (1997). Military Expenditure and Economic Growth in Greece, 1960–90. Journal of Peace Research, vol. 34, no. 1, 89–100. Arapoglou, S. (2002). Dispute in the Aegean Sea the Imia/Kardak Crisis. Research report. Air University Alabama, no. 11. Athanassiou, E. – Kollias, C. – Nikolaidou, E. – Zografakis, S. (2000). Greece: Military Expenditure, Economic Growth and the Opportunity Cost of Defense. Economics Discussion Paper Series, Middlesex University Business School, no. 80.

101

Carlson, L. J. (1995). A theory of escalation and international conflict. The Journal of Conflict Resolution, vol. 39, no. 3, 511–534. Colaresi, M. – Thompson, W. R. (2002). Strategic Rivalries, Protracted Conflict, and Crisis Escalation. Journal of Peace Research, vol. 39, no. 3, 263–287. Coufoudakis, V. (1985). Greek-Turkish Relations, 1973–1983: The View from Athens. International Security, vol. 9, no. 4, 185–217. Dessler, D. (1991). Beyond Correlations: Toward a Causal Theory of War. International Studies Quarterly, vol. 35, no. 3, 337–355. Dunne, P. – Nikolaidou, E. – Vougas, D. (1998). Defense Spending and Economic Growth: A Causal Analysis for Greece and Turkey. Economics Discussion Paper Series, Middlesex University Business School, no. 56. Eberwein, W. (1981). The Quantitative Study of International Conflict: Quantity and Quality? An Assessment of Empirical Research. Journal of Peace Research, vol. 18, no. 1, 19–38. Georgiou, G. M. – Kapopoulos, P. T. – Lazaretou, S. (1996). Modelling Greek-Turkish Rivalry: An Empirical Investigation of Defense Spending Dynamics. Journal of Peace Research, vol. 33, no. 2, 229–239. Grigoriadis, I. N. (2003). The changing role of the EU factor in Greek-Turkish relations. Symposium Paper, London School of Economics and Political Science, 1st PhD Symposium on Modern Greece. Kollias, Ch. G. (1996). The Greek-Turkish Conflict and Greek Military Expenditure 1960–92. Journal of Peace Research, vol. 33, no. 2, 217–228. Krebs, R. R. (1999). NATO and the Greco-Turkish Conflict. International Organization, vol. 53, no. 2, 343–377. Reed, W. (2000). A Unified Statistical Model of Conflict Onset and Escalation. American Journal of Political Science, vol. 44, no. 1, 84–93.

102

Schmeidl, S. – Jenkins, C. J. (1998). The Early Warning of Humanitarian Disasters: Problems in Building an Early Warning System. International Migration Review, vol. 32, no. 2, 471– 486. Tsakonas, P. – Tournikiotis, A. (2003). Greece's Elusive Quest for Security Providers: The 'Expectations-Reality Gap'. Security Dialogue, vol. 34, no. 3, 301–314. Turan, I. – Barlas, D. (1998). Turkish-Greek balance: A key to peace and cooperation in the Balkans. East European Quarterly, vol. 32, no. 4, 469–488. Van de Vliert, E. (1981). Siding and Other Reactions to a Conflict. A Theory of Escalation Toward Outsiders. The Journal of Conflict Resolution, vol. 25, no. 3, 495–520.

-

Internetové zdroje

Centre for the Study of Ethnic Conflict . -

Greece on Aegean oil crisis with Turkey (1987) . Ověřeno k 1. 11. 2011.

-

Greece on Imia-Kardak islet crisis with Turkey (1996) . Ověřeno k 21. 11. 2011.

-

Turkey on Aegean oil crisis with Turkey (1987) . Ověřeno k 1. 11. 2011.

-

Turkey on Imia-Kardak islet crisis with Turkey (1996)
103

TurkishNegotiationsandCrises1983-2003/T-AegKardak96/#d.en.178166>. Ověřeno k 21. 11. 2011. Encyclopedia Britannica < http://www.britannica.com/>. -

Aegean Sea . Ověřeno k 10. 10. 2011.

EurActiv.com . -

Cyprus and Turkey clash over oil exploration . Ověřeno k 21. 11. 2011.

-

EU-Turkey relations: Timeline . Ověřeno k 21. 11. 2011.

European Commission -

EU-Turkey relations . Ověřeno k 10. 11. 2011.

-

Real GDP growth rate - volume . Ověřeno k 10. 11. 2011.

Global Politics . -

Dočkalová, M. – Daniel, J. (2011). Řecká těţba ropy a zemního plynu v Egejském moři: mnoho povyku pro nic? . Ověřeno k 10. 10. 2011.

Heidelberg Institute for International Conflict Research . -

COSIMO 1 . Ověřeno k 10. 10. 2011.

-

Methodological Approach since 2003 . Ověřeno k 10. 10. 2011.

104

I Eleftherotypia (Η Δλεσθεροησπία) . -

34 chronia apo „vysisate to Chora“ (34 τρόνια από ηο «βσθίζαηε ηο Χόρα») . Ověřeno k 10. 10. 2011.

Index Mundi . -

Greece GDP - real growth rate . Ověřeno k 10. 11. 2011.

-

Turkey GDP - real growth rate . Ověřeno k 7. 11. 2011.

International Energy Agency . -

Crude Oil Proved Reserves (Billion Barrels)

-

Nigeria Energy Data – Oil . Ověřeno k 10. 10. 2011.

NATO.int . -

Financial and Economic Data Relating to NATO Defense . Ověřeno k 1. 10. 2011.

Republic of Turkey. Ministry of Foreign Affairs . -

Turkish-U.S. Political Relations . Ověřeno k 10. 10. 2011.

-

Perception of the Aegean Sea . Ověřeno k 1. 11. 2011.

105

Turkish Petroleum Corporation . -

Turkish Petroleum Corporation . 10. 10. 2011.

Týden -

Bankrotující Řecko zbrojí a zbrojí a zbrojí... . Ověřeno k 1. 10. 2011.

-

Po 34 letech rozdělení svítá naděje na sjednocení Kypru . Ověřeno k 1. 10. 2011.

United Nations . -

Law of the Sea: Régime of the Territorial Sea . Ověřeno k 10. 10. 2011.

Ústav mezinárodních vztahů . -

PhDr. Jaroslav Bureš . Ověřeno k 1. 12. 2011.

106