l
O
LŽIČKA v šuplíku
1/2011 Reportáž|Jiří Kalát Svobodný dialog pod plátěnou střechou Poezie|Martin Bílý|Miroslav Vepřek Magdaléna Stárková|Soňa Odstrčilová Renáta Svobodová|Lucie Faulerová Jaroslava Mračková|Aneta Hyrníková Recenze|Łukasz Dębski: Café Szafé Rozhovor|Jan Jeništa „Za mafiány se nechystám.“ Próza|Martina Šviráková|Dana Kristlová Petra Plevová Pět otázek pro…|Antonín Bajaja „Inspiraci nacházím uvnitř.“ Speciální příloha|Jana Hajdová Enkaustika
LŽIČKA V ŠUPLÍKU Občasník pro literárně-kulturní degustátory
Reportáž z batohu|Eva Johnová Jiří Kalát: Svobodný dialog pod plátěnou střechou .........................................2 Na světlo světa zveršovaná věta|Světlana Kopřivová / Renáta Svobodová Martin Bílý: Pomíjivost ..................................................................................4 Miroslav Vepřek: V kolébce víry .....................................................................5 Magdaléna Stárková: Paměť města ................................................................9 Soňa Odstrčilová: Prázdné místo ..................................................................13 Renáta Svobodová: Malba světlem ...............................................................14 Lucie Faulerová: Snad je to peřinou ..............................................................17 Jaroslava Mračková: Nekonečno.com ..........................................................19 Aneta Hyrníková: Stále uniká ........................................................................20 Drozdí zpěvy|Vendula Drozdová Jednu kávu s trochou povídání, prosím (recenze na knihu Łukasz Dębski: Café Szafé) ..............................................21 Na kávě s…|Eva Johnová Jan Jeništa: „Za mafiány se nechystám.“ (rozhovor s překladatelem knihy Café Szafé) .................................................24 Divnodění|Eva Johnová Divnodění ZAPRVÉ .......................................................................................27 Je to prozaické, přátelé|Jana Kopečková / Vendula Drozdová Martina Šviráková: Marie a já .......................................................................28 Dana Kristlová: Fikční světy ..........................................................................32 Petra Plevová: Kotiin ....................................................................................34 Pět otázek pro…|Vendula Drozdová Antonín Bajaja: „Inspiraci nacházím uvnitř.“ (rozhovor) .................................38 Příborník|redakce doporučuje .....................................................................40 Speciální příloha|Jana Hajdová Enkaustika
Editorial
JANA KOPEČKOVÁ|srdcem i duší je sice v severních Čechách, ale ve skutečnosti stále někam cestuje a zažívá při tom úžasná dobrodružství. Už si třeba připínala na klopu kabátu žlutý špendlík Je noc před tiskem. Dělám finální korektury, a jak si postupně čtu všechna ta slova posbíraná a bojovala za lepší Stínadla, s Vlaštovkami ztroskotala na ostrově, zažila pád Cařihradu, s Vilémem z různých šuplíků, zdá se mi, že rádoby vtipný text, který jsem o Lžičce napsala před měsícem, z Baskervillu se snažila proniknout do tajemství kláštera, navštívila Ďáblovu dílnu, vhodila prsten do se sem jaksi přestává hodit (pokud se sem vůbec někdy hodil). A tak ho škrtám, vzdávám se Hory osudu a napsala milostný dopis klínovým písmem. Naposledy se prosekávala peruánským vtípků v závorkách a hrubého stylu, který mi stejně nebyl vlastní a kterým jsem chtěla jen popralesem a pomáhala Amě najít smysl života. V redakci má za úkol společně s Vendulou míchat zlobit zbytek redakce, a vplouvám do světa vytvořeného teprve tím, že se vše spojilo do celku. prozaickými texty a upozorňovat svět mimo Šuplík o tom, co se kde dobrého uvařilo. Před několika měsíci jsme se náhodou v Betánce nad kávou dohodly, že založíme časopis. Každá úplně jiná, některé jsme se seznámily teprve před chvílí. Jediné, co nás bylo ve |v šuplíku se ocitla omylem při utírání nádobí. Je spojovalo, čajovým sítkem, SVĚTLANA KOPŘIVOVÁ kterém se svou neustálouA kritikou nápadů ostatních a podrýváním jejich jedno nadšení snaží zachytit naše studium bohemistiky. mě ze všeho nejvíc už od začátku trápilo právě jediné – co to, co použitelné, skutečné a dobré. ale, že někdy je příliš řídkáji vůbec? a někdyJsme zase moc jsme zač.jeCo nás svedlo dohromady, jakouPřipouští máme společnou poetiku, a máme hustá. Tak už do to na světě chodí. Když zrovna skrz mozkové závity vše, je spjaté schopny vložit časopisu meziřádkovou liniinecedí nesoucí nějaké poselství? Mělaco jsem pocit,sžečeskou a mou jazykem, cedí duši veliké stromy, hrabe sestejné v hlíně a přemýšlí nad ekologickou ne.literaturou Na každou otázku po skrz nějaké identifikaci se mi dostalo odpovědi – jsme otevřené a světovým mírem. nepohrdnerozčilovala. šálkem dobrého zeleného či bylinkového čaje. a stopou nevyhraněné. Strašně mě taNikdy nevyhraněnost V redakcijsem má na poeticképrohlášení, rubriky. mnoho hodin jsem strávila jejich přepiNapsala pakstarost několikprosévání programových sováním. Pohybovala jsem se někde mezi patetickým zamyšlením a popichující polomystifikací. JITKAjsem KRATOCHVÍLOVÁ |většinu dneuměleckou tráví předorientaci. monitorem počítače jsem při hraní si sjsem, písmenky Chtěla vyždímat nějakou konkrétní Nevyždímala ji. Zjistila a obrázky. Asi proto má taky v časopisu za úkol sazbu a grafiku, tedy poskládat vše dohromady, že to není třeba. Našla jsem totiž místo, kterého jsme se všechny někdy dotkly, kterého se dotkli aby se ti, texty nikam nerozutekly. Zbožňujeazpěv kosů,vyvěrá krásu inaše absurditu každodenního života. i všichni jejichž texty jsou tu „odkryty“, z kterého společná řeč. A v tom to je.Nesnáší mokro v botách a plastové příbory. V zasnění, v představách, ve fikčních světech, v miniaturách, nuancích a detailech. V pokoře ke světu i slovu. Malá sousta jen na špičku lžičky. Jako kaviár. Čtu postupně všechno, co obsahuje toto číslo a vidím ruce těch lidí, z nichž mnohé ani neznám, jak uchopují slova jako vzácné poklady. Každé z nich párkrát převrátí, než je uloží na papír. Něha ke slovu. Krok před tou hranou, která vede do patetična a přes kterou možná právě sama padám. Jak to dělají? LŽIČKA V ŠUPLÍKU Asi bych neměla tolik vychvalovat tak trochu vlastní dílo. Ale přeci jen si neodpustím jedno dečíslo 1|první ročník 2011 gustátorské doporučení: ochutnávejte pomalu, ale žádný chod nevynechejte. Protože všechny šéfredaktorka|Renáta Svobodová dohromady tvoří to, co jsem hledala a co snad budete hledat i vy – Ducha Lžičky. zástupkyně šéfredaktorky|Eva Johnová a Světlana Kopřivová technická redaktorka|Jitka Kratochvílová Světlana Kopřivová korektorky|Renáta Svobodová a Světlana Kopřivová reportáž z batohu Eva Johnová|na světlo světa zveršovaná věta Světlana Kopřivová a Renátav Svobodová|drozdí zpěvy života Vendula Drozdová|na kávě s…Eva Johnová|divnodění Eva Lžička šuplíku a smysl jejího Johnová|je to prozaické, přátelé Jana Kopečková a Vendula Drozdová|pět otázek pro…Vendula Lžička v šuplíku je fantomem. Před světem skrytým, hovícím si v temnotě zásuvky Drozdová
Tiráž
a čekajícím na svou chvíli. Až bude vyzdvižen na světlo světa a použit k zamítelefon|736 275 409 chání kávy, uždíbnutí z čokoládového dortu nebo rozbití skořápky vejce na měkko. e-mail|
[email protected] Lžičky si v tichu a temnotě svého království vyprávějí příběhy o světě plném barev, světla a sladkosti. V tichu šuplíku vzniká nesmírné množství příběhů, slovních časopis vychází za podpory Evropského sociálního fondu a katedry bohemistiky FF UP hříček, maličkostí nezapomenutelných i velkolepostí zapomenutých. vytištěno ve w-copy, Masarykova 8, Olomouc Čím je časopis Lžička v šuplíku? Cestou ven ze šuplíku… polňačkou pro poezii
[email protected] i prózu, vtípky a hrátky, stezkou pro recenze a reportáže, pro obrázky a fotogravyšlo Olomouci v březnu 2011pouze nezahálely, ale prostřednictvím slov a obrazu se fie. Abyv lžičky našich talentů v nákladu 150 ks probojovaly k barevnému světu plnému světla a vonícímu tiskařským inkoustem. časopis je neprodejný
Eva Johnová
uzávěrka zasílání příspěvků do druhého čísla je 17. dubna 2011
[email protected]
Editorial
Obsah
1
Reportáž z batohu
pod plátěnou střechou
2
„Znáš tam vůbec někoho?“ ptám se klopýtaje po noční pláži své průvodkyně Aylet, ta jen pokrčí rameny. „No vlastně jenom jednoho člověka,“ řekne po několika minutách, „a ani on neví, že přijedeš také.“ Tu holku jsem včera potkal v osadě Dan na Golanských výšinách. Po několika hodinách mě přemluvila, abych s ní jel do sto čtyřicet kilometrů vzdáleného města Cesarea, přesněji na místní pláž, kde by měla být skupina lidí ochotná k diskuzi o všech možných tématech. Připadal jsem si trošku jako blázen, který se nechal unést do noční temnoty dobrodružství na Blízkém východě. Izrael je zvláštní země se spoustou zajímavých lidí, však většinou uzavřených a trošku ustrašených z cizích návštěvníků. Možná i proto jsem si nemohl nechat ujít tuto možnost slyšet názor místních. Vlny se líně převalují po pláži, moře šumí, romantická idylka, pokud ji hledáte. Jenže my sem nepřijeli obdivovat krásy přírody, ale najít bandu hippíků ve stanu. Nevidíme vůbec nic, žádná známka po přítomnosti lidí. „Ještě chvíli, padnu a budu spát,“ říkám si. Po celodenním putování toho mám plné zuby a moje zmatená průvodkyně mi moc nepomáhá, spíše naopak. Snažím se uklidnit sebe i ji. Postupujeme stále dál, pláž končí a objevují se cedule se zákazem vstupu. V dálce za nimi se rýsuje silueta nevelké plátěné stavby. Z ní se linou tóny relaxační hudby a drobná barevná záře. Beze slov k ní zamíříme jako komáři za světlem. Osoba oblečená do půl těla se vynoří z útrob. Bez překvapení se na nás usměje: „Vítám. Já jsem Alon a tohle je můj poutní příbytek.“ Mrkavě hledím do barevných žárovek a snažím se rozeznat detaily interiéru. Na zemi u nízkého stolu polosedí, pololeží skupina čtyř lidí a tváře jim vesele září. Vnitřní vybavení se podobá arabským obydlím: koberce, polštáře a nezbytná vodní dýmka. Zhruba třicet metrů čtverečních prostoru. Tak jsme tedy dorazili do Nomádského stanu (hebrejsky – דדונ להואOhel Noded). V Izraeli není mnohdy jednoduché vyjádřit svůj názor. Tísnivá atmosféra zakázaných témat je stále cítit ve vzduchu. K svému překvapení zjišťuji, že na vině není LŽIČKA V ŠUPLÍKU
JIŘÍ KALÁT|narozen v roce 1984 v Havlíčkově Brodě na Vysočině. V současné době žiji v Jeruzalémě v Izraeli. Cestuji po této starobylé zemi a hledám informace, které by mi hlouběji osvětlily problematiku izraelsko-palestinského konfliktu, místní kultury a života. Snažím se proniknout do světa cestovatelů a novinářů. Má práce v novinách začala díky jedné fotografii během druhého ročníku střední školy. Od té doby se mi poštěstilo sbírat zkušenosti v několika redakcích, jako žurnalista jsem pracoval v Havlíčkobrodském deníku. Během studií na Univerzitě Palackého v Olomouci mě zaujal projekt naseadresa.cz, ve kterém jsme společně s mými kolegy vytvářeli zpravodajství o UP. Mé toulavé boty mě zavedly například na Aljašku, do Guatemaly, Mexika či na Nový Zéland.
[email protected]
Jiří Kalát
svobodný dialog
státní aparát nebo tajná policie, ale samotná společnost, obyčejní lidé, sousedé či příbuzní. „S vládou problémy nebyly, ale mnoho mých přátel či rodinných příslušníků se ode mě odvrátilo, když jsem začal pracovat pro Breaking The Silence,“ řekl mi jednou Ayal Kantz. Jako bývalý voják pracuje pro organizaci, která se snaží ukázat zájemcům nezkreslený obraz okupace a to, co jako příslušník IDF (Israel Defense Forces) dělal pro svoji zemi. Otevřená diskuze je ve Svaté zemi velice problematická, propaganda a demagogie na obou stranách hraniční zdi je natolik silná, že vede k výbušným sporům a ničemu nepomáhajícím hádkám. Posadil jsem se k malému stolku, zapálil cigaretu, otevřel pivo a začetl se do pravidel místní diskuze. Jsou jednoduchá a dala by se shrnout do několika vět: Každý má právo otevřeně říci svůj názor. Povinností ostatních je vyslechnout mluvčího. Neargumentuje se, cílem není dosáhnout řešení problému, ale vyslechnout různá hlediska a pohledy lidí. „Hlavním cílem je pozvat lidi a dát jim unikátní prostor, kde se mohou vyjádřit, změnit úhly pohledu a učit se. Tohle je něco jako chrám diskuze v pravém slova smyslu. Chceme, aby se všichni akceptovali a respektovali,“ představuje hlavní myšlenku stanu jeho stavitel a přenositel Alon. „Začal jsem o tomto projektu přemýšlet během studia diskuzních skupin okolo Davida Boama. Myslím si, že hlavním problémem naší společnosti je způsob, jakým mluvíme. Neustále argumentujeme místo toho, abychom vedli reálný dialog. To děláme všichni na různých společenských stupních a já myslím, že to jde změnit,“ dodává. V roce 2011 vyrazí tato stanová společnost na tour po celém Izraeli. Od června do října bude vždy na týden zastavovat na různých místech země a zvát lidi k dialogu. Prozatím jich je jenom pár s několika stovkami přátel na facebooku, ale to by se mělo časem změnit. Možná začnou svoji malou revoluci a lidé si i tady, v zemi zmítané válkou, budou naslouchat a vnímat jeden druhého jako lidské bytosti. Tři dny na pláži. Slunce, písek a několikahodinové povídání skoro o všech současných problémech. Musím se přiznat, že jsem rozuměl jen velice málo. Většina konverzace se vedla v hebrejštině, ale i z té trochy, co ke mně dolétla, jsem pochopil a díky atmosféře i také cítil respekt mezi diskutujícími. Bylo jedno, jestli to byli přátelé, kteří přijeli s cílem navštívit stan. Turisté procházející okolo. Židé, muslimové i křesťané seděli pod plátěnou střechou a snažili se najít cestu ven z toho marastu místní propagandy, lží a mýtů.
3
MIROSLAV VEPŘEK|V kolébce víry|se od renesančního člověka neliší počtem oborů, kterým se věnuje, ale tím, že ve všech oborech dosahuje maximálně průměrnosti. Nejraději píše básně s rybářským prutem či s balónem na kopačkách a živí se výukou a zkoušením staroslověnštiny.
Všední ráno (na motivy skutečných událostí) Poslední koláč a trochu kafe zbývá ve snídaňovém souznění a tklivá cikánka dnes poprvé zpívá přes dvorek z oken vězení.
Cholina Labuť přistála na Hané a natahuje šíji cholinského kostela.
Otevřená okna soudních kanceláří, než bude vedro k zbláznění a slunce svítí svou rozespalou tváří vězeňské škole umění.
Krajinou tiše běží srpen. A trámoví spojené čepy drží můj svět na půl cesty k sýpkám a daleko od sladoven. Ač jindy v dostatku tohoto světa chci umřít vyhladoven, odsud je pohled jako na usínající dítě.
Pomíjivost
4
Koleje smrti Když přijel na Hanou první parní vlak, od Babic k Mladějovicím, Pán Bůh těžko sháněl mašinfíry. A v zájezdním hostinci našel jenom Darwina, jak se noří do vína nad revoluční pravdou, že smrt je kolébka víry.
MARTIN BÍLÝ|Pomíjivost|první báseň jsem napsal ještě na základní škole. Dětem se líbila, učitelům už méně. To mi zůstalo mnoho let, než mě přátelé přesvědčili, že mám napsat i něco vážného, a ne pouze satiru. A protože rád kritizuji cizí básně, chtě nechtě jsem musel s kůží na trh. Tak tady tu kůži máte. Ostatně proč ne, hledání těch pravých slov je i má profese… LŽIČKA V ŠUPLÍKU
14. července 2010
[email protected]
Martin Bílý|Miroslav Vepřek
Na světlo světa zveršovaná věta
Mandala z písku, kruh z obelisků, barvy na křídlech motýlů … najděte deset rozdílů.
13. srpna 2008
5
Legenda o Zachariášovi Vernířovice
Jsem svobodný jako afatik s křídou, jemuž příchod k tabuli
Hory se loupou veseleji než cibule a potí se jenom pod paží jak dáma s vějířem.
je zvěstován.
Jen jaro umí toužebně odpadnout z plného stolu.
Laskavost smrti Labuť znovu přistála na Hané a šla hlavní třídou. Byl červen,
Chtěl bych a doufám, že pro vždy, poděkovat říčce Mertě, že tady jednou svedla můj pohled odshora dolů.
takový ten nevynucený polibek. A jen básníci, opilí zjevením puzzle, které Bůh skládá místo čáry života, se ptali, proč
O stovky kilometrů níž v bůhvíjakém stavu stárneme spolu.
smutek se měří počtem spatřených kolíbek. 6. června 2010
Slatinice Z probodeného boku Kosíře vytryskla zatím voda. Voda s přívlastkem baroka. Na světlo světa zveršovaná věta
Voda probodená vínem.
6
Mně zbylo něco víry, něco uzdravení, jako když vypouštějí kapku jedu ze žil. Nevím, proč jen člověk dělí čas na dobu, kdy žil a kdy nežil. 3. října 2008
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
6. července 2009
Staré Město pod Sněžníkem Kristus rozepjal ruce od Sněžníku k Trnové hoře a jeho jeřabinová krev stéká údolími po břevnech kříže. Přemýšlím, koho jsem zradil a čím. Za třicet Stříbrnic. A nevím – je lepší, když zemře jeden za lid, než lidstvo v klidné oáze? Člověk se rodí, žije a umírá v gotickém obraze.
Miroslav Vepřek
A nějak nechci věřit Bohu, jako boxer, co prohrál jenom na body, že mnohem více svobody znamená psáti jméno Jan.
23. listopadu 2007
[email protected]
7
MAGDALÉNA STÁRKOVÁ|Paměť města|studium a doufám, že časem i povolání: judaistika. A proč píšu? Protože psaní je výborná forma psychohygieny, protože chci zachytit své paralelní světy a těšit se z maličkostí, které delší prozaický text nikdy neposkytne. A taky to mám jako cestovní zápisník. Píšu od té doby, co jsem se naučila držet v ruce tužku. Šlo jen o to rozšířit publikum, když už mi češtinář jako jediný fanoušek přestal stačit.
U Vezery Náklo Je čas letní meditace v rovině, nad níž dráty pískají dis moll, svůj zvláštní trojzvuk od kříže k kříži. V místě Ábelova prvního odpočinku. Je čas sledovat nerovný zápas svobody s hlínou, s očima zkoumavě upřenýma někam k východu a s hrstí bezmasého jídla na cestu.
přeručkovat přes rozbouřenou paměť města a neohlížet se jak Cikánka na nábřeží látá naše figurky z barevných ústřižků náhody hluboko v klíně rozšklebená lví tlama
Píseň pro betonového námořníka vemlouváš se mi do tahů husím brkem ruce ještě ponořené v sakurách celý život čekáme na loď
Ztrestej, kdo sám jsi bez trestu.
8
Miroslav Vepřek|Magdaléna Stárková
Na světlo světa zveršovaná věta
4. března 2009
1999, jak być kochaną můj otec se na mě nikdy nepodíval to jen jantarové plazí oči zaskočené vlastní smrtelností číhaly na siluety kamarádek
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
[email protected]
9
Ve Čtvrti prší Hřbitov v Lage
ve Čtvrti prší vybledlé zítřky neonových deštníků v poslední kapce srpna zlatá dvacátá jako rybízová šťáva ti stéká do krku budoucnost
chodidla jí postupně zarůstala
Katzencafé úzko jak pro náš čas naježených hřbetů
kořeny jako vojáci padlí spíš pro formu moje nehty očernily myšlenky a špínu některé životy se žijí jen pro příběh
beru ti do dlaní zkamenělé věty já závistnice šikmookých citer
Mošav Sittrija
10
právě teď si psi po celé planetě položili hlavu na obrubník a tvoje stopy otištěné do křídel konipasa píšou partituru vzpomínek tohle město je kulaté touhou po dálkách a zuby mu sotva raší aby chytilo utržený ocas ještěrky po svědomí v kaluži
Magdaléna Stárková
Na světlo světa zveršovaná věta
Domsheide, 23:30
odpoledne visí nad poli jako unavené hlavy přezrálých avokád teta Chaya strouhá mrkev na salát z každého článku prstu zachyceného pohledem struhadla steče kapka melounové šťávy jakoby se styděla před dětskou tváří strýc odjel do Ramly pro tahínu a chleba takže se svět točí jen kolem inkoustové díry po kulce
Hodinky jsem prodala tramvaje z Domsheide vyjíždí co úder srdce
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
[email protected]
11
A M Ě Ť M
Ě S
N E K O N E
Na světlo světa zveršovaná věta
P O M
12
M A L B A S V Ě T T Á L E V U N I K Á LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Měsíci spletl ses, měsíci na hladině mého šálku nic tě nečeká
Někde Někde vprostřed těla prázdné místo To nad lesem a domy slunce plují bledá A z klidných vln se na svět dere život A neslyšíme ani kousek, co se říká A nerozdělíš chleba, nemáš nač si zvykat A mlha půlí sny už jenom k ránu A odevšad že neunáhlí a není jich už třeba A někde vprostřed těla po něm prázdné místo
SOŇA ODSTRČILOVÁ|Prázdné místo|je mi 30, jsem narozena na den dětí a svátek mám na den učitelů, takže se to na mě trochu projevuje. Nejvíc tím, že jsem vystudovala pedagogiku volného času a pak taky, že si ze všeho nejvíc ráda hraju. Nejraději se slovy a s obrázky, s pocity a situacemi. A mám radost, když mi někdo řekne, že co jsem napsala, nebo nakreslila je to, co on prožívá… První básničku jsem napsala v devíti letech, byla o pampelišce a věnovala jsem ji svojí učitelce z kroužku. Od té doby se mi nashromáždilo přes 500 básničkohříček, z nich tak 150 je čitelných, 40 prezentovatelných a 6 jich mám moc ráda. Vlastně to nejsou ani tak básničky jako deník mého života.
[email protected]
Soňa Odstrčilová
P
P R T A Á Z D N É S Č N O . C O M Í A D S Í J I V O S T E O T O P L E M Ř I N K O L É B C E V Í R Y U
13
RENÁTA SVOBODOVÁ|Malba světlem|drží v ruce čajové sítko a pomalu míchá obsah šuplíku zvědavou lžičkou. Jinými slovy, snaží se zastávat funkci nadšené šéfredaktorky a hledat a vytahovat na světlo talenty schované v hlubinách. Libuje si v miniaturách, detailech, neobvyklých obrazech, zpěvu, vyrábění náušnic, vyšívání ubrusů a dalších kreativních činnostech. Plave mezi barevnými verši, občas některé (hlavně ty od R. M. Rilka) vytrhává z kontextu a zaznamenává si je. Spolu se sítkem prosévá básně do poetického koutku šuplíku.
Rozpitý čaj V kuchyni na stole zamrzl rozpitý heřmánkový čaj
Zase jsem se za…
Virtuální
Zas mě to hřeje jak čaj z termosky na vršku hory první pohlazení po vlasech letmý dotek šály
Rozpouštím se ve virtuálních dnech mizí můj hlas a pohledy nešeptají ani nekřičí gesto ustrnulo v malbě světlem zbyl ze mě pahýl v letu osekaný a rozmazaný
s lístkem na šňůrce pohrává si průvan
jsem zazimovaná
Vlakové setkání
14
Kruhy Jsou body v paměti kterých se dokola dotýkáme – kruhy pod očima
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Pohromy lidstva Záplavy talentů Tornáda slávy zamotala naše hlavy a spustila náhlé tělatřesení člověk se mění tajemství není moderní
Zapršené ráno Ráno promlouvá Šepotem kapek deště Cvakla konvice
Renáta Svobodová
Na světlo světa zveršovaná věta
Dvě PET láhve jedna poloprázdná v červené druhá plná v modré etiketě koukají na sebe přes okna v protějších vlacích než se ta jedna roztřese a pomalu vyšumí z dohledu
[email protected]
15
LUCIE FAULEROVÁ|Snad je to peřinou|je mi 21 let a studuji češtinu na filozofické fakultě. Mé představy o budoucím povolání se v průběhu dospívání změnily snad tisíckrát. Ale prakticky od chvíle, co jsem se naučila psát a budovat si svůj vlastní svět, jsem pochopila, že tohle budu dělat vždycky. Protože nelze jinak. Primárně se věnuji próze, přesto mi často z pera vyleze báseň/ nebáseň, o kterou se ráda podělím.
Nedotčená Pohladil ji pomerančovou vůní nesměle a průsvitně na rýhu pod nosem rozehrál kaRetní hru Prší… Usmívá se v něm Zůstala do úsvitu otevřená a nedočtená kniha na jejím klíně
Sutiny snovidin Parfém Ulicí prošla Dlouhá stopa parfému – Rozkvetly bezy
čekat na rozkrytí světa zpod peřiny do zim jar a ještě dál až na kraj strmé úbočiny rozbořená z tichých skal zahalená do sutiny snovidin a stěnoblan
Popelková natřikrát
16
Teras(n)ová
Ze mě třesení
Popadané okvětní lístky na terase mění svou barvu a mezi nimi vrabec klove obraz do rohlíku
na pět prstů a jeden otisk vtírám se ti pod kabát z husích kůží
Hřbitovní Slunce se snáší jak mýdlová bublina za nejvyšší kříž
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
na pár slabik a jedno ticho obkresluješ do slabin ze mě třesení
a neztratila střevíc když sbíhala po schodech z plechu jen vyvrtla si v hrudním koši závaží stulené v nachu a zaprášený zaprášený bál její kroky – lapače strachu pohřešované ve spáncích discotepu víc a víc pak už jen trochu zadupávala do dýní první druhou třetí dobu potom přišla – půlnoc
[email protected]
Renáta Svobodová|Lucie Faulerová
Na světlo světa zveršovaná věta
a ona čekala zády k tanečnímu sálu na těle sazemi posázeném šaty šité z prachu
17
JAROSLAVA MRAČKOVÁ|Nekonečno.com|prodavačka v obchůdku Rozmanitosti. Jak dlouho píšu, to nevím, začala jsem s tím když jsem přestala kreslit, už to bude takových 10 let, ale nevím to přesně, a navíc píšu jen občas. Jen když potřebuju svému srdci najít nějakou útěchu, a ne vždycky to jsou básně, ale i náhodné myšlenky. Někdy sama sobě popisuju, co cítím, abych se z toho nezbláznila úplně. Je to takový můj lék nejen na smutek, ale i zoufalství, vztek, neklid a tak.
Snad je to peřinou miluj mě na botníku pod věšákem s kabáty můžem se mezi rukávy pomalu ztrácet a rychle moc rychle nalézat
Bez názvu dívej se na mě minutu dvě pak zavři oči uvidíš černý skvrny a šedý kola
miluj mě na stole mezi zbytky od večeře drobky vrýsované do dlaní tolikrát obtiskneme a ještě ještě víckrát je rozmetem
těší mě to jsem já
http://… Na adrese www… někde… nekonečno.com máš přátele ve slovech písmenkách monitoru Na adrese www… někde… zoufalství.net lhostejnost v činech když nechceme být spolu…
miluj mě na koberci kolejnice vystrouhaná do páteře jako příslib nových strupů které strhnout netřeba které bolet vůbec vůbec nebudou
18
snad je to polštářem snad je to peřinou snad je to tím že se náhle cítím být ochočenou
Obleva hráváme hru Krutější vyhrává a nejsme hlasití a neničíme nádobí strategie: bludný kruh mlčíš protože mlčím mlčím protože mlčím z páteře mi odkapává falešná voda z rampouchů měkce sténají ledy čekáme k sobě zády až roztají těšíme se na oblevu a oba potají
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
…org …com …cz
[email protected]
Lucie Faulerová|Jaroslava Mračková
Na světlo světa zveršovaná věta
jen nepokládej mě na postel však víš ta matrace je prokletá když mě položíš usínám
19
Łukasz Dębski|Café Szafé
Jednu kávu s trochou povídání, prosím!
Bod zlomu (inspirováno Petrem Hruškou)
ŁUKASZ DĘBSKI|pochází z Polska, konkrétně z Krakova, je mu šestatřicet let, má diplom z žurnalistiky a politologie (z čehož se dá usuzovat, že umí psát a má onen pověstný všeobecný přehled). V polských knihkupectvích najdete několik jeho dětských knih a také – Café Szafé (2006), tedy knihu o známé kavárně (rovněž v Krakově), v níž hosté sedávají ve skříních.
„záchranné nafukovací úsměvy“ snaha dofouknout prasklý kruh smysl
Zjara Někdy je člověk jako strom, na který posedá hejno vran. A pak snad…
Na světlo světa zveršovaná věta
Zjara ty černé myšlenky odlétnou.
20
ANETA HYRNÍKOVÁ|Stále uniká|nechávám se unášet životem, protože změna je život a život mění nás. Ten můj mě zatím unesl z Ostravy přes Olomouc do Brna, kde studuji žurnalistiku, vzpomínám na bohemistická léta na Univerzitě Palackého a oddávám se plodnosti slov bez osnov. LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Łukasz Dębski: Café Szafé. přel. Jan Jeništa, Praha : Dauphin, 2009.
Budiž pozitivní zprávou pro všechny čtoucí, že Café Szafé je útlá knížečka, která se zavděčí i nenáročnému čtenáři. Je to přesně to pravé čtení k odpolední kávě – lehce stravitelné a vonící. Přesto ale tvrdím, že teprve náročný čtenář dovede tuto knihu nejlépe vychutnat a ocenit i lehké tóny (sebe)ironie a čehosi mile poetického, co se lehounce vine celou knihou. Pro lepší představu bych měla říci pár slov o kompozici, o jazyku a stylu, psychologii postav a tak dále, protože o tom se většinou píše, když se píše o knize. Tak tedy do toho: Café Szafé je povídání o kavárně a nutno dodat, že se od podobných knih o jiných kavárnách, hospodách a dalších občerstvovacích zařízeních moc neliší (tedy co se té kompozice týče). Jedná se o klasickou skládačku, v níž jednotlivé kousky představují příběhy nejrůznějšího druhu, které si nad šálkem kávy vypravují stálí hosté navzájem a k nimž pan kavárník tu a tam přidá své vlastní povídání (ale jen pro vaše uši).
[email protected]
Vendula Drozdová
stále uniká
21
Drozdí zpěvy
foto: Café Szafé
22
znovu a jinde. To proto, aby měl čtenář pocit, že i když čte relativně samostatné kapitoly, je tu přece jen něco jako kontinuita a všechno hezky souvisí se vším a tak to má být. V Café Szafé je takovým motivem pan Mrožek (osobnost polské literatury!) a zmizelá taška s koňakem, knížkou a dvěma vejci natvrdo LŽIČKA V ŠUPLÍKU
zeně, což Dębski pochopitelně ví. Skutečnost, která však Dębskému unikla a která je méně přirozená, je ta, že všechny postavy mluví jako pan Dębski. Chci tím říct, že se zde setkáváme s několika postavami různých povolání, různého věku a různých sociálních vrstev a není moc pravděpodobné, aby
se ve svém vyjadřování lišily tak málo. Škoda, mohlo to být ještě zajímavější. Snad jediná postava, která nemluví jako Dębski, je mladík jménem Lucius. Ten mluví úsporně a sprostě: „ ,Toe jako nahnutá situace, jo? Si ďáš prdel?‘ rozčílil se Lucius. ,Ti povim, coe nahnutá situace. S nahnutou situací se měl co ďat převčírem…‘ “ V souvislosti s Luciovým vyjadřováním musím zmínit kapitolu s názvem Luciův sen, která je (jak jinak) o Luciově snu, v němž se jeho slovní zásoba střetává v boji s jinou, nikdy nepoužívanou. Vím, že takto narovinu napsané to zní nudně a možná i hloupě, ale věřte mi, je to snad nejoriginálnější kapitola z celé knihy a je to právě jedna z těch kapitol, při jejichž čtení jsem se smála také nahlas. Upozorňuji však, že toto vyprávění není pro slečinky, které rudnou a umlkají, když uslyší něco vulgárního. Nastal čas zmínit se o psychologii postav, ale prosím, to po mně nemůžete chtít. Dębski není Dostojevskij a o charakteru postav se toho z jejich vyprávění dozvíte přesně tolik, kolik potřebujete. Poslední věc, kterou bych tím pádem chtěla ke Café Szafé dodat, je, že mám v úmyslu si tuto knihu pořídit do své osobní knihovny a to je, mí přátelé, to nejlepší doporučení.
po nás ať přijde potopa
dekadentně buřičský bočírek úterý 29. 3. 2011 v sedm v esku dekadentní tombola bouřlivé vyhlášení nejlepší masky vstupné 70 Kč|v masce 50 Kč| prváci 30 Kč
VENDULA DROZDOVÁ|nesnáší: brzké vstávání, jídla ochucená kari kořením, vysoké lidi, kteří si v kině sednou na sedadlo před ni, nerudné řidiče autobusu. Má ráda: borůvkové koláčky u Illyho, kavárny, prvorepublikové filmy, velké černé kocoury. V tomto žurnalisticko-literárním experimentu má na starosti všechny prozaické záležitosti, což není vždy tak prozaické, jak by se mohlo zdát. A také kritizuje (z pověření vyšší moci – šéfredaktorky) a dává do toho vážně všechno. Možná je to velké sousto pro ni, možná pro vás, možná vám nebude chutnat (moc hořké, sladké, kyselé?). Ochutnávat se bude po lžičkách, tak můžeme v klidu žvýkat a hodnotit… buď to spolkneme, nebo vyplivneme s degustátorským fuj! A protože o sobě nerada moc mluví, nechá si další informace o své maličkosti pečlivě zamčené na dně šuplíku.
[email protected]
Vendula Drozdová
(neptejte se na okolnosti, to si musíte přečíst, jinak to nejde). Proti stylu, jímž je kniha napsána, nemám výtek – jak dokládá onen diplom z žurnalistiky, Dębski psát umí. Zvláště bych vyzdvihla jeho slovní zásobu a schopnost popsat velice jednoduše a zároveň velice efektivně situace, v nichž se správná slova hledají jen těžko. Samozřejmě, stylisticky a syntakticky příliš složitá vyprávění by z úst kavárenských hostí zněla dost nepřiro-
radosti života
Mělo by být Dębskému přičteno na vrub, že vás mnohé tyto příběhy opravdu pobaví. Budete se velmi často usmívat a při čtení některých vyprávění se budete smát i nahlas (nedoporučuji tyto kapitoly číst v autobusu, lidé se pak divně koukají). Dębski si je rovněž vědom toho, že v každé pořádné knize poskládané z kousků by se měl objevit spojovací prvek – něco, co se tu a tam ukáže a pak zase zmizí jen proto, aby se to ukázalo
23
„Za mafiány se nechystám.“
Na kávě s…
S překladatelem Janem Jeništou o knize Café Szafé, jazykových experimentech a čtení od poslední stránky si povídala EVA JOHNOVÁ.
24
Podle čeho si vybíráte knihy, na kterých později pracujete? Proč jste si vybral právě Café Szafé? Polských knih, které by mělo smysl pře� kládat do češtiny, není kupodivu zase tolik. Snažím se sledovat nejnovější li� terární produkci v Polsku, zejména tvorbu mladých autorů a autorek. Dob� rým měřítkem jsou polské literární ceny – NIKE, Pasy týdeníku Polityka, Cena Kościelských… Oceněných beletristic� kých titulů je každoročně řekněme pět až deset, ale často jsou to knihy, které by z různých důvodů neměly v čes� kém prostředí ohlas. Pak musíme ode� číst knihy renomovaných autorů a au� torek, kteří mají své stálé překladatele do češtiny. Zbude tedy jeden až dva ti� tuly, které byste mohli přeložit, o které se porvete nebo gentlemansky rozdělíte s ostatními mladými překladateli. Café Szafé kupodivu mezi úspěšné tituly v Polsku nepatří. Podařilo se mi najít jedinou recenzi v polském tisku, která byla navíc dosti kritická. Dębskému v ní bylo doporučeno, aby se raději vrá� til k psaní knížek pro děti. Knihu jsem LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Jak se Vám kniha překládala? S jakými problémy jste se při práci potýkal? Łukasz Dębski naštěstí nepatří mezi jazykové experimentátory, jako jsou Kuczok, Masłowská nebo Witkowski, kteří reformují až deformují současnou polštinu. Dębski se drží klasického vy� právěcího modelu a používá běžný spi� sovný jazyk s hovorovými prvky. Proto nebylo těžké najít překladový „klíč“. Hodnota knížky spočívá v dobře poin� tovaných drobných příbězích, snažil jsem se hlavně vystihnout a zachovat jejich vtip a citlivou ironii. Na čem teď pracujete? Hrnu před sebou několik překlado� vých úkolů, které musím co nevidět do� končit. Především jde o dva romány Michała Witkowského, který s oblibou střídá jazykové konvence. Než začne psát román, hledá velmi dlouho vhod� nou slovní zásobu v různých profesních
nebo zájmových skupinách. Když chce psát o řidičích kamionů, vydá se s nimi na měsíční cestu po Evropě a sbírá ma� teriál. Když chce napsat o mafiánech, navštěvuje je ve vězení a nahrává si je� jich zpovědi na diktafon. Zároveň je ja� kožto filolog velmi sečtělý a nebojí se ve svých textech parafrázovat či „recyklo� vat“ texty svých předchůdců i součas� níků. Jako překladatel musíte všechny skryté odkazy dešifrovat a najít k nim paralelu v českém jazykovém prostředí. Občas vám pomůže sám autor, občas musíte provést stejný terénní výzkum v daném prostředí. Už jsem navázal na internetu kontakt s českými „kami� oňáky“, za mafiány se ale nechystám. Když jsem si nevěděl rady s barokními obraty v Královně Barbaře, našel jsem inspiraci v české barokní lidové či po� lolidové tvorbě, která je kupodivu hravě přisprostlá, což se k Witkowskému vý� borně hodí. Kterého autora byste si přál přeložit? Koho čtete nejraději? Velmi rád bych přeložil Panenku Jacka Dehnela, to je román, který na příběhu Dehnelovy babičky popisuje pohnuté středoevropské dvacáté století. Bohu� žel má ale asi čtyři sta stran, takže bych na tak rozsáhlou věc asi nenašel čas. Co čtu? Sbírám design 60. let, takže mám také docela slušnou kolekci knížek z té doby. Nejdřív jsem je kupoval jen kvůli přebalu či ilustracím, ale postupně jsem je taky začal číst. Když tedy zrovna ne� čtu Poláky či Ukrajince, nejraději sáhnu po prvním vydání Hrabala, Fukse, Lus� tiga nebo Škvoreckého, pořád mám co objevovat. A z těch mladších mám rád Patrika Ouředníka, Jana Nováka a Mi� loše Urbana.
Jak by podle Vás měl vypadat literární časopis? Vlastně mi vyhovují dva typy literár� ních periodik: tím prvním je tištěný ča� sopis, který dostanu do schránky nebo koupím do vlaku a řádně „prostuduju“. Protože nečtu denní tisk ani nesleduju televizi, ocením v takovém časopise kromě odborných statí, recenzí a uká� zek taky trochu takové té „zábavičky“, co se chce člověku číst ve vaně nebo u snídaně. Časopis čtu vždycky od po� slední strany směrem dopředu, na konci je totiž to nejzajímavější smetí, dopisy čtenářů, minirecenze, komentáře, pře� hledy. Třeba ve Tvaru mě ohromně ba� vila rubrika Poslední rozptýlení, která představovala náhrobky slavných čes� kých osobností, bohužel byla nedávno zrušena. Myslím, že nejbohatším a nej� všestrannějším počtením je pro mě čtr� náctideník A2, kterému jsem věrný od jeho počátků. Druhým typem je časopis interne� tový, ve kterém dobře funguje zpětná vazba. Proto mám rád třeba portál iLiteratura.cz – můžete tam k recenzím a ukázkám přidat svůj komentář, pří� padně se na něco zeptat a obvykle je vám odpovězeno. Děkujeme za rozhovor.
JAN JENIŠTA|absolvoval studia polské a ukrajinské filologie na FF UP, v současné době zde působí jako doktorand na Srovnávací slovanské filologii. Za překlad povídky Berlín, o nějž jsme přišli Serhije Žadana a Knihy ulice Michała Witkowského byl oceněn čestným uznáním v Soutěži Jiřího Levého pro mladé a začínající překladatele.
[email protected]
Eva Johnová s Janem Jeništou
Jan Jeništa:
objevil v podstatě náhodou v jednom krakovském knihkupectví. Není lehké ji sehnat. Vypráví se v ní o kavárně, do které skoro nikdo nechodí, ale když už někdo přijde, stojí to za to. Postavičky jako vystřižené z Hrabalových poví� dek se v kavárně střídají a nad sklen� kou portského a šálkem kávy vyprávějí o svých bizarních životech. České čtenáře může Café Szafé oslo� vit už jen proto, že do Krakova jezdí mnoho Čechů jako turisté a knihu si můžou přibalit na cestu. Kavárna na� víc opravdu existuje a Dębski je jejím spolumajitelem, takže můžou na místě srovnat realitu s literární fikcí, objevit kus krakovského génia loci a příleži� tostně poklábosit s autorem.
25
divnodění
Matrix
Nesnaž se ohnout lžíci. Je to nemožné. Radši se snaž uvědomit si pravdu. Lžíce tu není. Tak pochopíš, že to, co se ohýbá, není lžíce. Jsi to ty sám.
S jednou lžičkou medu chytíte víc much než s dvaceti sudy octa. Jindřich IV.
Divnodění
Můj úspěch se podobá pokusu odhrabat Mount Everest pomocí čajové Gerald Durrell lžičky.
26
EVA JOHNOVÁ|jsem… a neustále kvůli tomu udivená. Nehody se mi lepí na paty, studium ničí duševní zdraví, na cestách se ztrácím. Jsem klidný člověk povídající si se stromy a snící o dálkách a plném životě. Můj obraz se nejčastěji zrcadlí v šálku čaje. Jsem sběratel zvláštních situací a šťastného smíchu, mořských pobřeží a křiku racků. A sním o inspiraci pro každého, o procesí lžiček vycházejících ze šuplíků, jo a ještě o pomalovaném indickém slonovi, který mě odnese až k úpatí Himaláje. LŽIČKA V ŠUPLÍKU
ZAPRVÉ… Po roce nepřítomnosti jsem se opět přistěhovala do Olomouce. Holubi povyrostli, dlaždice na chodnících se kývaly ještě mnohem víc a tekla pod ně voda. Taky víc pršelo. Chůze městem se po dešti stala životu nebezpečnou. Při každém kroku hrozilo nebezpečí, že člověk na nějakou skrytou dlaždicovou bombu šlápne a bude pak celý den chodit mokrý, zablácený a naštvaný. Vím to, protože… jsem se po roce opět přistěhovala do Olomouce. Ovšem do vzdálenosti pětatřiceti minut chůze od centra. Několik drasticky mokrých dní a člověk se naučí našlapovat jako kočka. Ale to je vedlejší. Na kývajících se dlaždicích v Olomouci vážně není nic divného. Chtěla jsem psát o našem domku. A jeho podivných obyvatelích. Už od začátku jsem měla problém napočítat, kolik lidí vlastně v těch čtyřech malinkých pokojích bydlí. Počet kolísal mezi deseti a patnácti stálými obyvateli. Občas se vynořovali z temných koutů lidé, které jsem nikdy předtím neviděla, a s výrazem „bydlím tu odjakživa“ usedali za miniaturní kuchyňský stůl. Ve většině případů se už nikdy více neobjevili. Podivné události se začaly dít v našem domě asi před měsícem. Před tím šlo jen o náznaky. Panický strach slečny, která se zvláštní náhodou ocitla o víkendu sama v domě. Praskavé zvuky ozývající se ze zadního traktu, neustálý pocit úzkosti, že nás někdo pozoruje. Tak tedy jednoho dne jsem přišla domů, už nevím odkud, ale bylo kolem půlnoci. Hned u dveří mě obklopil oblak kouře. Byl hutný a voňavý, lišil se od obvyklého dýmu spáleného chleba. Divné. Vždyť i vánoční purpura v našem podání příšerně páchla. V kuchyni bylo šero a u stropu mraky kouře. Spolubydlící stála u plotýnky a posouvala sem a tam jakési bylinky. Prý šalvěj. Potkala ducha. Ne, agresivní nebyl. Jen se nesouhlasně ušklíbl a usedl za stůl. Muž, vysoký a temný. Spíš stín než muž. Indiáni prý pro uklidnění duchů pálí šalvěj. A přihodila další list na plotnu. Zasyčelo to a ona vystrašeně poskočila. Začaly jsme si dávat dvě a dvě dohromady. Divné tušení, divný pocit, že v místnosti nejsme samy, noční strach jít do koupelny. Nikdo vlastně neví, co se s domečkem dělo dříve. Současný majitel ho koupil v exekuci, nikdy zde nežil, pouze ho trochu opravil a začal pronajímat. Jediné, co je možné zjistit o našem přízraku, je to, že miluje moravské lidové písně. Když zpívám lidovky, cítím se bezpečně a atmosféra kolem je přátelská. No, možná se také cítím jako idiot, vždyť není normální několik hodin zpívat dokola Když jsem šel z Hradišťa. Co by však člověk neudělal pro svůj duševní klid a duchovu spokojenost. Není nad to potěšit dvě duše najednou. Po čase náš neobvyklý spolubydlící dostal jméno Felix (líbí se mu) a byla mu vyhrazena židle v čele stolu. A je klid. Žádná šalvěj už není potřeba. A pak, že je vymýtání duchů těžká a nebezpečná práce!
[email protected]
Eva Johnová
Michal Ajvaz: Druhé město
Recitační pták umí nazpaměť národní epos Zlomená lžička a při slavnostech z něho recituje předepsané pasáže.
27
Martina Šviráková
…a já
Je to prozaické, přátelé
ávokčepoK anaJ
Každý večer já a Marie otevřeme láhev vína. Potom si Marie sedne na polštář na zem, zakloní hlavu a já ji vískám ve vlasech. V těch jejích krásných dlouhých rusých vlasech. Myslím v tu chvíli vždy na moře. Myslím na to, jak se jeho hladina vlní, leskne a třpytí, vidím jednotlivé vlnky, mísí se a mění, vidím moře zbarvené v tom kouzelném okamžiku, kdy se láme den. To moře dýchá a šumí a hučí. A já se brodím tím rudým mořem Mariiných vlasů. Marie je telefonní operátorka. Nedokážu to pochopit, ale říká, že ji to baví. Každopádně tak pracuje už několik let, stále ve stejné kanceláři za stejným stolem. Několikrát do roka bývá oceněna jako nejlepší pracovnice měsíce. Dostává pak platové bonusy a kupuje za ně drahé kávy z celého světa a na večer pro nás dvě i lepší vína. Občas si představuji Marii, jak sedí na své polstrované židli, před sebou má telefon a hromadu papírů s telefonními čísly, na která dnes musí zavolat. Moc by mě anzes@ u k i l p u s .v . a k cTřeba izl 73 Mariizcta.mčísla zajímalo, co pro znamenají. si za každým z nich představí toho, komu volá. Pak hlubokým barytonem na její otázky odpovídá skoro šestadvacetiletý student, který se stále nedostal přes první ročník univerzity, a pisklavě Mariinu nabídku odmítne prodavačka růží. Za ta léta Marie v telefonu slyšela snad sto tisíc hlasů a vymyšlení tolika lidí, to je víc než umění, opravdová dřina, co jednoho zaměstná. Nedokážu si vysvětlit, co jiného by Marii v práci bavilo. Další večer; zase nořím prsty do rudých pramenů. Překládám je přes sebe a jemně Marii masíruji pokožku. Marie má zavřené oči a já je přivírám taky. Neříkáme si nic. Dál pozoruji moře, které se právě začíná měnit. Dnes dřív než obvykle. Celá proměna je tak klidná a plynulá a také nevratná. Moře ustupuje. Snad před něčím utíká. Už ho skoro nevidím. Pouštím Mariiny vlasy, konečky mi tečou mezi prsty jako vlnky. Marie odchází z pokoje, já ještě zůstávám sedět. Nikdy jsem Marii nevyprávěla o rudém moři, ale brzy budu muset. Byt, ve kterém s Marií žijeme, není ani velký ani malý. V ložnici máme světle žluté tapety, ostatní pokoje jsou vymalované jen na bílo. Nemáme tu asi nic nevšed-
28
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
[email protected]
Martina Šviráková
MARIE…
ního a už vůbec ne překvapivého. Marie ani já nemáme rády pozlacené porcelánové sošky zvířátek, co mají v bytech jiní. Na stole máme jen režný ubrus a skleněnou nebroušenou vázu. Do ní každý týden kupuji novou kytici. Marie se ke mně přistěhovala na jaře. Pamatuju si, že ten týden byly ve váze tulipány. Odpověděla jako první na inzerát v novinách. Ani si neumím představit, že by tu se mnou žil někdo jiný než Marie, že bych večer neotevírala víno a neprobírala se červenými vlnami jejích vlasů. Nemyslela bych na moře, měla bych úplně jiné zvyky, které bych měla ráda a bez kterých bych se nedokázala obejít. Třeba kdybych tu žila s tichým pošťákem, tak bychom každý večer otevřeli jeden cizí dopis a skládali z něj origami. Ten dopis by nikdy nepřišel tam, kam měl, a my bychom si vymýšleli příběhy, co se kvůli tomu všechno přihodí. Naše papírové skládačky bychom rovnali na poličku v ložnici, až by byla úplně plná. A pak by se jednou na poště dozvěděli, co můj pošťák dělal s dopisy, vyhodili by ho a on by musel za prací někam, kde ho nikdo nezná, a opustil by mě. Já bych potom vzala naše labutě, větrníky, draky a loďky, šla k řece a všechny je poslala po vodě do cizího města za tichým pošťákem. Nebo bych k sobě do bytu pustila Jezinku, co by se mi tu sama zabydlela a než bych stihla cokoliv říct, zaplnila by mi byt porcelánovými soškami slůňat. Zvedám se a jdu do ložnice. Marie už leží, ale ještě nespí. Chce, abych jí něco vyprávěla, a tak jí povídám o tichém pošťákovi. Marie usíná. Sleduji ji ve světle lampičky a myslím na náš první společný večer. Odpoledne jsem koupila víno a čekala, až přijde. Kromě jména jsem o ní nevěděla nic. Měla zpoždění, a tak jsem si během čekání vymýšlela několik desítek rozdílných Marií. Ale tu opravdovou jsem si nepředstavila. Víno Marii chutnalo, pomohlo nám přes počáteční stud, a ani nevím, jak se to seběhlo, najednou seděla Marie přede mnou na zemi a já se brodila jejími vlasy. A tehdy jsem poprvé uviděla moře. Jenomže tenkrát odliv nepřišel a neodnesl s sebou moře pryč. To se stalo až později. V den, který jsem si pro zjednodušení nazvala dnem K. Den K. byl navlas stejný jako den před ním i po něm. Ovšem pro Marii ne. Přišla z práce ve stejnou dobu jako vždycky, ale nebyla s ní řeč. Prý ji v telefonu urážel nějaký chlap. Neměla chuť na víno a šla spát dřív bez vískání ve vlasech. Bylo to úplně poprvé, co ho vynechala. Já jsem pak tu noc nemohla usnout, pokoušela jsem se ukrátit si čas před usnutím nejrůznějšími představami, ale, kdo ví proč, vůbec mi to nešlo. V tlumeném světle lampičky jsem pozorovala Mariin spánek a zpětně si vybavuju, že vypadala úplně v pořádku. Nakonec jsem taky usnula. Zdálo se mi o dně. Byl odliv. Byly tam uschlé řasy a suché kameny. Moře chybělo. Odlivu jsem se potom nedokázala zbavit. Viděla jsem ho v každém večerním probírání jejích vlasů. Věděla jsem, že nad tím nemůžu jen mávnout rukou. Marii se muselo v den, který jsem pak sama nazvala K., stát něco opravdu vážného, důsledky čehož si snad ani sama neuvědomovala. A jediné, co jsem měla, byla chabá zmínka o chlapovi z telefonu. Ptala jsem se znovu Marie, co jí to tehdy přesně do te-
29
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Připomínala jsem jí taky, že ona sama trvala na tom, že se moře zachránit musí, i když to něco bude stát. Dostala jsem přece její svolení. Nevím, jestli mě Marie poslouchala, jen přecházela sem a tam jako bez duše, stále se shýbala a sbírala ze země prameny vlasů jako by trhala květy do kytice. Nemluvila. Neřekla mi ani slovo, ani když se svými nejnutnějšími věcmi z našeho bytu odešla. To byla Marie. Píšu inzerát do novin. Myslím na Marii, na víno a na moře… Ale vím, že mě čeká zase něco nového. Představuju si, kdo mi na inzerát odpoví. Nebojím se.
Zjisti, co všechno se dá se lzičkou podniknout a v jakých situacích se lžička může ocitnout. Vyfoť to. A pošli nám to.
vydej
se
PO
STOPÁCH LŽIČKY
[email protected]
Nejlepší fotografie budou uveřejněny ve Lžičce v šuplíku. Uzávěrka pro zasílání fotografií je 17. dubna 2011.
MARTINA ŠVIRÁKOVÁ|je mi dvacet jedna. Při psaní této povídky jsem dokola poslouchala album Dana Bárty Theyories a četla Haruki Murakamiho. A v noci jsem spala.
Martina Šviráková
Je to prozaické, přátelé
30
lefonu říkal, ale vůbec nevěděla, o kom to mluvím. Musela jsem jí to dlouho vysvětlovat a stejně z toho nic nebylo. Jako by to Marii úplně vypadlo z hlavy. Přemýšlela jsem nad tím několik dní v kuse, přerušila jsem všechny své další představy a snažila se přijít jen na záhadu odlivu. Jedna odpověď mě napadla, ale jednalo se o věc tak šílenou, že se vymykala zdravému rozumu, takže jsem ji okamžitě odmítla. Jenomže ona se mi v hlavě usadila, a jak jsem se k ní opakovaně vracela, získávala na přesvědčivosti. Nakonec jsem jí uvěřila. Dá se říct, že v pravý čas, moře totiž s každým večerem mizelo rychleji. V den K. byla Marie prokleta; byl to den Kletby. Udělal to ten mizera z telefonu, kletbu vyřkl ve svých nadávkách. A provedl to skutečně dobře, schoval ji do moře uvnitř ní, takže o tom Marie neměla nejmenší tušení. Do moře zanesl semínka zloby, která způsobila, že se začalo stahovat a vysychat. Nedokázala jsem si představit, co by z Marie zbylo, kdyby o moře definitivně přišla. Musela jsem jednat rychle. Další večer. Víno je vypito, mé ruce se noří do rudých vln. Ležíme, Marie je ke mně otočená čelem. Její dlouhé vlasy se vlní všude, kam se podívám. Čeká na to, co jí povím dnes, ale já nemám nachystanou žádnou historku, dnes budu mluvit o moři. Ještě nikdy jsem o něm Marii nevyprávěla, ale právě dnes musím. Mluvím i o odlivu a zmizení moře. Marie klidně leží a poslouchá, vůbec netuší, jak úzce s ní to moře souvisí. Když se jí zeptám, jestli si myslí, že by se mělo moře zachránit a obnovit, souhlasí. Chce za moře bojovat i v případě, že to bude něco stát. A stát to bude hodně, jak postupně zjištuji, ať se té myšlence bráním sebevíc… Na ten večer jsem koupila tři lahve místo jedné. Řekla jsem Marii, že oslavuju povýšení. Měla ze mě hroznou radost a pila s chutí. Dolívala jsem jí víc než sobě a pozorovala, jak jí víno stoupá do hlavy. I když jsem vína tolik nevypila, byla jsem ten večer jako omámená. Myslela jsem jen na to, jak budu lámat kletbu, a bylo mi z toho trochu špatně od žaludku. I dnes si Marie sedla na obvyklé místo na zemi, měla už trochu problémy udržet rovnováhu, takže se i v sedě kývala do stran. Jemně jsem ji hladila ve vlasech. Nejspíš naposledy. Moře jsem zahlédla jen letmo, tak rychle již mizelo. Opravdu bylo na čase. Marie brzy usnula, právě na to jsem čekala. Zvedla jsem se a šla jsem do kuchyně, ze zásuvky jsem vytáhla velké nůžky. A začala lámat kletbu. Bylo mi rudých pramenů líto, padaly na zem jako podzimní listí. Zvuk stříhání mi byl nepříjemný. Zněl jako nehty na tabuli a polystyren. Ale pokračovala jsem. Mlžily se mi oči a rozostřoval zrak. Kletba vzdorovala, ale postupně, jak mizely rudé prameny Mariiných vlasů, se moře opravdu přibližovalo. Nejdřív jsem zaslechla slabou ozvěnu příboje, to mi dodalo sílu, abych pokračovala. Brzy se moře valilo ze všech stran, hučelo a radovalo se. Splnila jsem svůj úkol. Marie byla zachráněna. Ani jsem neměla sílu dojít do postele a už vůbec ne tam přenést i Marii. Usnula jsem vyčerpáním na podlaze vedle ní. Rudé prameny, které byly všude kolem nás, hezky voněly. Ráno Marie hodně brečela, její pláč byl nejdřív vzteklý a pak už jen smutný, brala do rukou rudé prameny, které se válely všude na zemi. Snažila jsem se jí všechno vysvětlit. Řekla jsem jí o kletbě, kterou jsem zlomila a která už pro ni není hrozbou.
[email protected]
[email protected]
31
3 5 8
6
DANA KRISTLOVÁ 7
11
9
1 10
ávokčepoK anaJ
FIKČNÍ SVĚTY ávokčepoK anaJ
ávokčepoK anaJ
Jana Kopečková
Mám spoustu napůl domyšlených myšlének, ale… kam s nimi?
53
32
Jana Kopečková
Jana Kopečková
ávokčepoK anaJ
Je to prozaické, přátelé
Bylo nebylo v zemi nezemi na vrcholku lesa za zelenými dveřmi, kam se odváží jen z c . u k i l p u s v a k c i z l .w w w ti nejstatečnější 5 z 3odvážných obyvatel říše Za námořnicky proužkovanou oponou snění, žili byli, nežili a nebyli lidé, zvířátka, mluvící knihy a létající vánoční přání. s v a k c i z l .w w w z c . u k i l p u s v a k c i z l .w w w 53 Lidé „chodili“www.lzickavsupliku.cz po světě, jak se jim zachtělo. Dotýkali se křídly nebe i země, bo35 sýma nohama jemně našlapovali do oranžové jarní trávy plačící do hůry kousky www.lzickavsupliku.cz 35 mokré rosy. Nebe zeleně kvetlo a oni se usmívali doširoka rozevřenýma očima do i l p u s v a kvec i tvaru z l .w w wpozdní anglické snídaně. Lidé. 53 dálekzc.zaukmraky www.lzickavsupliku.cz DANA KRISTLOVÁ|je studentkou české a anglické filologie na Masarykově univerzitě v Brně. A jejich svět za zelenými 35 l p u s v a k c i z l .w ww Ráda chodí po světě, čte a setkává se s lidmi. Často utíká do podivných fantazijních světů. Když dveřmi. Jiný neznali. Hrála jím zvláštní hudba a kolem probíhala zvířátka. Malá www.lzickavsupliku.cz má v hlavě až moc myšlenek, píše, kreslí nebo sní. Obdivuje nekonečný vesmír, lidi, hudbu všei velkolepá a vážená jako třeba stádo jedenácti růžových slonů, byli to ti, do kte35 možných stylů a pohádky. rých se vždycky počítá, když jeden nemůže uvěřit svým očím a potřebuje se uklidz c . u k i l p u s v a k c i z l .w w w
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
[email protected]
Dana Kristlová
4
Jana Kopečková
2
nit. Moc uklidnit. Sloni byli seřazeni od největšího k ještě většímu a na zádičkách měli vymalovaná elegantní čísílka. Jenomže těm čísílkům nikdo za mák, tvaroh ani povidlo nerozuměl (možná kdyby nabídli něco víc… možná, že by rozuměli za čokoládu). I vážky a ne-vážky na vážkách, také mravenci, mravkolvi a mravné i nemravné berušky, potápníci v plandavém neoprénu, zlatoočka a jiná i soukromá očka poočku sledující život této země nezemě a očkující stromy proti hlouposti, která by mohla projít skrz dřevo zelených dveří, z toho světa za nimi, o kterém nikdo nic nevěděl… A pak tu byly ony mluvící knihy, ve kterých se skrývala veškerá moudrost zdejších lidí. Těch poletujících, usměvavých, bosých a dotýkajících se, žijících nežijících ve šťastné myšlence na existenci a přítomnost. Poslouchajících moudra uložená do knih. Znělo to jako hudba. Jako barvy. Jako melodie dálek. Tisíce hlasů. A taky jen jeden, ten, který jste chtěli zrovna slyšet, který měl promlouvat jenom k vám (nebo tedy k nim) některé knihy také křičely. Křičící knihy a padající lidé. Naštěstí oranžová tráva byla měkká a pružná, pády nebolely, jen lechtaly a smích přece léčí… A vánoční přání? O těch nikdo nevěděl, kde se vzala, no a knihy o nich nechtěly nebo možná nemohly mluvit. Všechno to souviselo se zelenými dveřmi, možná, to zpoza nich se totiž jednou ozval ten hlas, který řekl: „K Vánocům bych chtěl…“ A ta myšlenka, otisk nebo cokoli to bylo, se rozlétla tehdy tmavěpurpurovou oblohou s obláčky mandarinkového dýmu a roztříštila se v kapičkách malých přání, která říkala jedno přes druhé... „být zdravý“ a „tamagoči“ a „konečně být s ní/m“ a „nezestárnout“ a „panenku“ a „košili“ a „ponožky“ a „novej mobil“ a „empétrojku“ a „psakočkuscarabblepuzzleláskuneláskuštěstíneštěstívideohryčokládovoufontánuknížkujeleňovitíplakátsjohnnymdeppemlyžebruslekabelkunovýbotyšminkynovejbágl“… Ale byly tam, nekonečná spousta vánočních přání, a nikdo pořádně nevěděl, co s nimi. Pro knihy bylo těžké se s nimi pouštět do konverzace, protože přání byla jen nehmatatelné a nemastné touhy, stále dokola opakující totéž tímtéž prosebným nebo rozkazovačným tónem, navíc se přání vznášela mnohem níž při zemi a nebyla schopná tak akrobatických kousků jako mluvící knihy. Lidé přání občas přibírali křídly, přání se trhala a kousky zvuků ulpívaly na koncích křídel… a lidé je vnímali, snažili se je pochopit, poslouchali je a prohlíželi svýma obrovskýma usměvavýma očima... a pomalu začínali toužit… …a jednoho dne… o mnoho a mnoho nekonečných dní později zvuk vánočních přání utichl. Zelené dveře se prudce otevřely a všechny mluvící knihy umlkly… A lidé se možná trochu změnili a zapomněli létat (protože měli křídla až příliš obtěžkána touhami)… …ale přesto jsou lidmi… nebo možná právě proto.
33
Kotiin
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
V rádiu právě dozněla písnička z Pearl Harboru, která jí vehnala slzy do očí. Právě tuhle melodii nechala zahrát Dance na pohřbu. Když se jí před třemi týdny paní Dvorská ptala, jakou melodii vybrat, nic lepšího ji nenapadlo. Jusi na ni starostlivě pohlédl a přerušil více jak hodinové ticho, které v autě panovalo od odjezdu z Rautalampi. „Nemám na chvilku zastavit?“ navrhl a zase se přestal věnovat řízení. Okamžitě chytla volant a s hrůzou v očích zírala na silnici. Aniž by její téměř hysterickou reakci komentoval slovy, začal se naoko bedlivě soustředit na dopravní situaci. V pět hodin ráno byla silnice prázdná a poslední auto míjeli před čtvrt hodinou. „Nezastavuj, ať stihnu to letadlo,“ odpověděla po příliš dlouhé pauze a stejně jako Jusi předstíral zaujetí řízením, ona sledovala neměnící se krajinu za okny, jako by ji viděla poprvé. To první léto ve Finsku strávila sběrem jahod. Od rána do večera klečely se Zuzou mezi řádky a plnily plastové košíky. Jediný volný den v týdnu jim zpříjemňoval návštěvami a výlety Jusi, který pravidelně jezdil kontrolovat své dělníky na blízkou stavbu. Týden před plánovaným návratem domů oběma nabídl měsíční brigádu právě na stavbě ve strýcově sousedství. Zuza odletěla v půlce září, ona zůstala nejdřív na měsíc, potom do Vánoc a nakonec z toho byly celé tři roky. Za tu dobu se domů nepodívala ani jedenkrát. Jen vloni na jaře za ní přijela i s Jakubem Danka. Bylo to naposledy, co se s ní viděla. Do smrti si bude vyčítat, že za ní nikdy nejela, že se nevrátila domů, že jí neřekla, jak moc ji má ráda. Teď už na to bylo pozdě. Za oknem ubíhaly stále stejné stromy, silnice vedla stále stejně rovně a ji už to přestávalo bavit. Jestli jí tady něco vadilo, pak to byly ty nekonečné cesty, které jakoby někdo narýsoval pravítkem a přímku obklopil hustými lesy. Občas v ranní mlze zahlédla tmavou hladinu jezera. Bylo bezvětří, voda se ani nepohnula a vypadala jako lesklý kámen. Minuli obrovský ukazatel, do Helsinek zbývalo ještě téměř dvě stě kilometrů. To znamená nejmíň další dvě hodiny cesty. Do desíti měli ale pořád dost času. Přála si už sedět v letadle a mít za sebou ty vlekoucí se hodiny vedle Jusiho. Věděla, že rozloučit se s ním pro ni bude jedna z nejtěžších věcí, co v životě musela udělat. A zároveň si byla jistá, že na ni doma čeká ta druhá nejtěžší věc v životě. Jaksi se nemohla rozhodnout, zda pro ni bude těžší opustit Jusiho, práci v jeho firmě, usměvavou Tanju a jejich děti, se kterými se ani nerozloučila, nebo naopak shledat se s Jakubem. S tím modrookým veselým klučinou, kterého viděla naposledy před víc jak rokem. Se svým synovcem, který půjde příští rok do školy a před třemi týdny mu umřela máma. Danka vychovávala Jakuba sama. Jeho otec se k synovi nikdy nepřihlásil a jak se obě sestry shodly, bylo to pro dítě vlastně to nejlepší. Pamatovala si, jako by to bylo včera, když ten malý uzlíček Danka přivezla z porodnice. Ona tehdy ještě chodila na střední a jako hrdá teta po odpoledních a víkendech korzovala s kočárkem po parku. Žili si v bytě po babičce hezky ve třech docela spokojeně. Její život fungoval jako dobře zaběhnutý kolotoč. Škola, synovec, spolu se sestrou vedla domácnost. Občas někam vyrazila se Zuzou, ale na nic víc jí nezbýval čas. Nebo spíš, ona
[email protected]
Petra Plevová
Je to prozaické, přátelé
34
Seděla vedle Jusiho a hleděla z okna ven. Šero brzkého rána pomalu ustupovalo vycházejícímu slunci a ji napadlo, že po propršeném týdnu bude dnes snad konečně hezky. Až ji zamrzelo, že o to přijde. Bezmyšlenkovitě se na sedadle schoulila do klubíčka a Jusi, aniž by se na ni podíval, pustil topení. Byl konec srpna a rána už tady byla opravdu chladná. Vzpomněla si, jak jí ze začátku vadilo, že přichází o horká léta, jak je znala z domova. Ale postupně se otužila a zvykla si. Bylo to už její třetí léto tady. Jusi si jednou rukou obratně otevřel láhev s pitím a zhluboka se napil. Nenápadně ho sledovala a hlídala silnici. Neměla ráda, když se plně nevěnoval řízení. Před očima jí okamžitě vyskočil obraz Danky, rozjetého auta, úleku z přebíhající srnky, její výkřik, puštěný volant a strom za zatáčkou. Pevně sevřela oči a zhluboka se nadechla. Na své ruce křečovitě sevřené v pěst ucítila Jusiho teplou dlaň. Otevřela oči a snažila se dělat jakoby nic. Stále mlčel a ona doslova cítila, že přesně ví, na co právě myslela. Občas měla pocit, že je schopen zcela samozřejmě vnímat její myšlenky. Za ty tři roky se mezi nimi vytvořilo pevné pouto, kterému se naučila nepřikládat větší význam. Přestože k němu cítila mnohem víc, než by měla zaměstnankyně ke svému šéfovi cítit, stále si byla vědoma toho, že mezi nimi stojí Tanja a hlavně Ana a Kasperi. Milovala Jusiho děti a ony milovaly ji. Díky nim se naučila docela obstojně finsky a díky nim se v jejich velkém domě cítila jako doma. Jen nerada si přiznávala, že je součástí rodiny především díky Jusiho ženě. Tanja ji vzala pod svá ochranná křídla a chovala se k ní jako k mladší sestře. Svěřovala se jí se svými problémy i radostmi a koneckonců o tom, že se stane Jusi potřetí otcem, věděla od Tanji taky jako první právě ona. Tu radostnou událost jí svěřila před třemi týdny, přesně dva dny před tou zprávou z domova. Lehce odstrčila Jusiho ruku ze své a aniž by na něj pohlédla, pustila rádio. To ticho jí začalo vadit, neměla náladu se s ním bavit, ale ani nechtěla mlčet. Na chvíli se zabavila hledáním vhodné stanice, a když naladila nějaký hudební kanál, pohodlně se opřela do sedadla a znovu zavřela oči. Vzpomínala, jaký byl její první den tady. Přijela tehdy jako vyjukaná dvacetiletá holka z paneláku, která byla kdy nejdál v Chorvatsku u moře a z domu neodjela na víc jak čtrnáct dní. A najednou měla strávit celé léto kdesi na farmě mezi řádky jahod uprostřed finských jezer a lesů. Netušila, co ji čeká, ale Zuza si byla jistá, že si se svou nejlepší kamarádkou užije skvělé léto. Farmář, u něhož se spolu s partou dalších pěti lidí první prázdninový den hlásily, jim ale zhatil plány. Zaměstnal místo nich jakési Rusy a Ukrajince a skupinu českých sběračů jahod poslal zpátky domů. Podnikavá kamarádka ji ale přesvědčila, že si dokážou najít jinou práci. A skutečně! Ujal se jich drobný farmář a obě děvčata zaměstnal na celé léto. Farmář se jmenoval Petra Plevová Valteri a byl to Jusiho strýc.
35
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Dvouhodinový let ke svému překvapení prospala. Když ale letuška oznámila, že za deset minut přistanou na Ruzyni, roztřásla se jí kolena. Představila si, že pár stovek metrů pod ní čeká v letištní hale paní Dvorská s Jakubem. Bála se, jaké bude jejich setkání. Nebude Jakub plakat? Pozná ji vůbec? Třeba s ní ani nebude chtít jít domů. Když vešla s kufrem do příletové haly, stalo se něco, s čím při myšlenkovém procházení možných i nemožných scénářů přivítání ani ve snu nepočítala. Dřív, než se stačila v prostoru zorientovat, přiběhl k ní blonďatý klučina, zprudka ji objal kolem pasu a podíval se na ni zářícíma očima. „Teto, ty sis pro mě přijela!“
! ? Antoine de Saint-Exupéry
„Jestliže člověk ve své podkrovní komůrce chová touhu, která je dostatečně silná, zapálí ze své podkrovní komůrky svět.“
Zapal svůj svět!
Píšeš?
Básníš?
Pošli to do Lžičky.
Vylez ze své komůrky!
[email protected]
uzávěrka zasílání příspěvků je 17. dubna 2011
PETRA PLEVOVÁ|byla jednou jedna holčina. Sotva se naučila číst, četla všechno, co jí přišlo pod ruku. Pak se naučila psát. V první třídě napsala třídní učitelce svoji první povídku. Knížky Astrid Lindgrenové v ní probudily celoživotní náklonnost k severským státům, cestování a knihám vůbec. Vysnila si, že se bude psaním živit. Když vyrostla, vystudovala žurnalistiku a psala, psala a psala. Sportovní reporty, komerční články, fejetony, soukromý deník i povídky. Ty ale dopsala jen málokdy, snad kvůli své netrpělivosti a sebekritičnosti. Učila se četbou od mistrů v čele s Milanem Kunderou i osobně od svého spolurodáka ze Zlína a nositele Státní ceny za literaturu Antonína Bajaji. A jednou si její tvorby někdo všiml. A zveřejnil ji. A ji napadlo, co takhle oprášit staré texty a dopsat je? Jestli neumřela její fantazie, bude psát až do smrti.
[email protected]
Petra Plevová
Je to prozaické, přátelé
36
nic víc ke spokojenosti nepotřebovala. Sotva odmaturovala, přemluvila ji Zuza k té brigádě ve Finsku. Aniž by nad tím víc přemýšlela, souhlasila. Souhlasila, přestože ji to z domu nijak netáhlo. Odjela od Danky a dvouletého Jakuba s tím, že za dva měsíce bude zpět. To by ale nesměla poznat klid nekonečných severských lesů, čistotu finských jezer a hlavně Jusiho. Od první chvíle věděla, že je to chlap, na kterého tak dlouho čekala. Rozuměli si, dokázali se spolu bavit o čemkoliv a jakkoliv dlouho. Nechtěla si přiznat, že kvůli jeho očím a neodolatelnému úsměvu zapomněla na svou rodinu doma. Zezačátku si naivně vysnila, že jí jednoho dne Jusi vyzná lásku a všechno tak zapadne do těch správných kolejí. V okamžiku, kdy poznala Tanju a děti, ale velmi rychle pochopila, že si Jusiho náklonnost vyložila špatně. Tato rána však nebyla natolik tvrdá, aby jí zabránila zamilovat si i jeho rodinu a zaplnit tak místo Danky a Jakuba. „Zastavím se na kafe, dáš si taky?“ otočil se na ni Jusi, když odbočil k jedné z mála benzinek podél silnice. Zavrtěla hlavou a usmála se na něj. „Počkám na tebe v autě.“ Oplatil jí úsměv a zaparkoval. Nevzal si na sebe ani mikinu a rychlým krokem zamířil ke vstupním dveřím benzinky. Sledovala ho, dokud nezapadl dovnitř. Potřebovala být chvíli sama a on jí nevědomky splnil přání. Zcela bez zábran se rozplakala a nechala slzy stékat po tvářích. Věděla, že až za pár hodin nasedne do letadla, skončí všechno, co tady za celé tři roky prožila. Už nikdy nebude s Tanjou vařit borůvkovou marmeládu, už nikdy se nebude s Anou a Kasperim honit po lese a vyprávět jim pohádky v sauně, už nikdy neuvidí západ slunce nad jezerem z loďky, kterou jí Jusi daroval k narozeninám. Byla si jistá tím, že tahle etapa jejího života Dančinou smrtí skončila. Jusi s Tanjou ji sice přesvědčovali, aby přijela zpátky i s Jakubem a děti běhaly po zahradě nadšené, že budou mít nového kamaráda. Nabídku naoko přijala, ale věděla, že se už nevrátí. Nemohla Jakubovi vzít jedinou jistotu, která mu ještě zbyla, jeho domov. Na letiště přijeli těsně před devátou, zdržela je hodinová zácpa při vjezdu do města. Jusi ji doprovodil do haly a počkal, než jí odbaví kufr. Vzala si s sebou jen to nejnutnější, aby nevzbudila podezření, že se už nevrátí. Zbývalo jí posledních dvacet minut před nástupem do letadla. Chtěla se ale rozloučit co nejdřív a zmizet z Jusiho dohledu. Bála se, že se neubrání slzám. „Tak už jdi, Ana s Kasperim tě budou nedočkavě vyhlížet,“ pokusila se usmát. „Ale ještě nedočkavěji budou vyhlížet tebe a Jakuba,“ mrknul na ni a zazubil se jako malý kluk. Měla mu říct něco jako, však se brzy dočkají, už se těším, až budeme zpátky, nebo tak nějak. Místo toho jen hlesla. „Pozdravuj je ode mě!“ Objala ho a pak se beze slova otočila a odešla. Neřekla mu, měj se hezky, ahoj ani děkuju. Rozbrečela se, až když jí kontrolovali obsah kabelky. Jen těžko mohla celníkům vysvětlit, že nejde o lítost nad neexistující zbraní pašovanou na palubu letadla.
37
Většinou nevznikne, není důvod ho znovu – knižně – ventilovat. Spisovatelství je, alespoň v mém případě, velmi samotářská existence. Cokoli jsem v minulosti předem vyžvanil, to jsem buď nenapsal, nebo mi to pak dalo velice zabrat. Mluvím o próze. V novinařině to tak striktně neplatí, novináři potřebují nepřetržitý styk s událostmi, potřebují pořád živě diskutovat. Niterný proces tvorby je, hlavně u zpravodajů, jaksi potlačen. Tím jsem, doufám, odpověděl. Mohu jen dodat, že téma, které tu neprozradím, si nejdřív potřebuji ověřit v petrohradské Ermitáži. Kéž by se mi to podařilo během letošních bílých nocí.
Antonín Bajaja:
„Inspiraci nacházím uvnitř.“
Pět otázek pro…
Rozhovor vedla VENDULA DROZDOVÁ.
38
ANTONÍN BAJAJA|do české literatury vstoupil roku 1982 románem Mluviti stříbro. Od té doby má za sebou několik úspěšných literárních počinů, včetně románu Zvlčení (2003), za který získal cenu Magnesia Litera, a dosud posledního díla Na krásné modré Dřevnici (2010), oceněného Státní cenou za literaturu. V současné době vede kurzy tvůrčího psaní na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. S námi se tento významný český spisovatel podělil o své plány, inspiraci a názory a my máme to potěšení podělit se o ně zase s vámi. LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Je nějaké téma, o kterém byste rád napsal knihu, ale zatím k tomu nedošlo? A proč? Zkušený autor ví, že předem prozrazená témata, a zvlášť když je navíc zveřejní noviny, se pak velice těžko uskutečňují. Dotyčný se vykecá a záměr ztratí na naléhavosti, která je hnací silou každé tvorby. Jinak řečeno: mluvkové mají sklon k předčasnému uvolňování napětí, které v nich při každém nápadu roste, a to má neblahý vliv na výsledný text, pokud vůbec vznikne.
Jaký druh literatury rád čtete, co jste četl v poslední době? Doporučil byste některou knihu čtenářům? Mám rád beletrii, ale nejsem velký čtenář co do počtu knih. Zato čtu soustředěně. Miluji okamžiky – a ty jsou nečekané, téměř neuchopitelné – kdy se dotknu dna textu, jeho prchavé podstaty. To samé mě baví i při psaní. Právě jsem dočetl rozsáhlý esej Pierra Bayarda Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Publikace je postavena na faktu, že na světě jsou miliony titulů a denně k nim přibývají tisíce dalších, nikdo proto nepřečte ani jejich zlomek. Autor mimo jiné tvrdí (cituji): „Být vzdělaný neznamená mít přečtenou tu či onu knihu, ale umět se orientovat v jejich celku, uvědomovat si, že knihy určitý celek tvoří, být schopen umístit jednotlivé prvky do správného vztahu k ostatním. (…) Pro vzdělaného člověka tak není důležité, že nějakou knihu nečetl, protože i když nemá přesné informace o jejím obsahu,
dokáže rozpoznat její polohu, tedy její vztah k ostatním knihám. Rozdíl mezi obsahem knihy a její polohou je naprosto zásadní, protože právě její poloha umožňuje lidem, které kultura a vzdělanost neděsí, mluvit bez obtíží o jakémkoli tématu.“ Bayardova publikace je podnětná, budí tedy chuť k polemice. Ale mne jako čtenáře přednostně nezajímá obecný přehled, tedy ten typ vzdělanosti, který mi umožní mluvit bez obtíží o jakémkoli tématu. Nebaví mě povrchní listování knihami, a hlavně mě to nijak neobohacuje. Kniha je hlavně svět, který přečtením vstupuje do mého světa, kde „něco“ zanechává. Nechci tím samozřejmě popírat doporučení, že v moři titulů, jež se kolem nás kupí, bychom si měli najít metodu „proplouvání“, ale to by se mělo týkat především literárních vědců, kritiků, knihovníků a knihkupců. Prostým čtenářům bych ponechal jen radost ze čtení a ono „něco“, které jim knížky dávají. Bez ohledu na „obecný přehled“. A rád k tomu přidávám definici krásné literatury podle psychoanalytika Bruno Bettelheima, vztahující se původně k dětské beletrii (volně cituji): „Většina literatury buď informuje, nebo baví. Příběh přirozeně musí bavit a budit zvědavost, má-li upoutat pozornost. Jestli má však obohatit život, musí navíc podněcovat představivost, pomáhat rozvíjet rozumové schopnosti, vyjasňovat pocity, provokovat k přemýšlení. Musí být v souladu s úzkostmi a tužbami, ale zároveň nabízet řešení problémů, které matou.“ Nedávno jsem přečetl básnickou sbírku Josefa Hrubého Otylé ach a prózu Edy Kriseové Necestou slečny H. a dnešní
[email protected]
Vendula Drozdová s Antonínem Bajajou
foto: Jan Němec
39
Příbor
NÍK
Afrikou. Obě knihy doporučuji, obě vyObsah jasňují pocity, provokují k přemýšlení a tak dále.
V čem nacházíte svou inspiraci? Nacházení inspirace – to je téma na Reportáž z batohu|Eva Johnová obrovskou knihovnu. Dotknu se jediJiří Kalát: Svobodný dialog střechou .........................................2 ného aspektu, který je mipod čímplátěnou dál bližší. Mluvím o stárnutí. V raném věku nás Kopřivová / Renáta Svobodová Na světlo světa zveršovaná věta|Světlana redakce doporučuje inspiruje kdeco, protože kdeco je přeMartin Bílý: Pomíjivost ..................................................................................4 kvapivé, udivující, vzrušující a poprvé. Miroslav Vepřek: V kolébce víry .....................................................................5 Inspirace je zbrklá, vášnivá, oslepuje; Magdaléna Stárková: Paměť města ................................................................9 rychle nám bere dech, rychle vyprSoňachává, Odstrčilová: Prázdné místo ..................................................................13 ale pocit prázdna a neklidu hned Renáta Svobodová: Malba světlem ...............................................................14 zaplňují další podněty. Většina přiWEB Luciechází Faulerová: Snad je to peřinou ..............................................................17 z vnějšího okolí, bývají mezi nimi www.pismak.cz Jaroslava Mračková: Nekonečno.com ..........................................................19 i knihy. Ale já už mám ranou fázi dávno amatérský literární server Aneta Hyrníková: Stále uniká ........................................................................20 za sebou. Inspiraci nacházím stále časwww.kulturni-noviny.cz těji zpěvy|Vendula uvnitř: v těch Drozdová překvapivých, udiDrozdí Družstevní list pro politiku, společnost, vujících a vzrušujících momentkách, Jednu kávu s trochou povídání, prosím vědu a umění v těch pozitivech a negativech, co se mi (recenze na knihu Łukasz Dębski: Café Szafé) ..............................................21 vpálily do paměti. Příborník Na světlo světa zveršovaná věta
Na kávě s…|Eva Johnová Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spiFILMY Jan sovatelem? Jeništa: „Za mafiány se nechystám.“ Opravdová kuráž (rozhovor s překladatelem knihy Café Szafé) .................................................24
JANA KOPEČKOVÁ|srdcem i duší je sice v severních Čechách, ale ve skutečnosti stále někam cestuje a zažívá při tom úžasná dobrodružství. Už si třeba připínala na klopu kabátu žlutý špendlík a bojovala za lepší Stínadla, s Vlaštovkami ztroskotala na ostrově, zažila pád Cařihradu, s Vilémem z Baskervillu se snažila proniknout do tajemství kláštera, navštívila Ďáblovu dílnu, vhodila prsten do Hory osudu a napsala milostný dopis klínovým písmem. Naposledy se prosekávala peruánským pralesem a pomáhala Amě najít smysl života. V redakci má za úkol společně s Vendulou míchat prozaickými texty a upozorňovat svět mimo Šuplík o tom, co se kde dobrého uvařilo. SVĚTLANA KOPŘIVOVÁ|v šuplíku se ocitla omylem při utírání nádobí. Je čajovým sítkem, ve kterém se svou neustálou kritikou nápadů ostatních a podrýváním jejich nadšení snaží zachytit to, co je použitelné, skutečné a dobré. Připouští ale, že někdy je příliš řídká a někdy zase moc hustá. Tak už to na světě chodí. Když zrovna necedí skrz mozkové závity vše, co je spjaté s českou literaturou a jazykem, cedí skrz duši veliké stromy, hrabe se v hlíně a přemýšlí nad ekologickou stopou a světovým mírem. Nikdy nepohrdne šálkem dobrého zeleného či bylinkového čaje. V redakci má na starost prosévání poetické rubriky. JITKA KRATOCHVÍLOVÁ|většinu dne tráví před monitorem počítače při hraní si s písmenky a obrázky. Asi proto má taky v časopisu za úkol sazbu a grafiku, tedy poskládat vše dohromady, aby se texty nikam nerozutekly. Zbožňuje zpěv kosů, krásu i absurditu každodenního života. Nesnáší mokro v botách a plastové příbory.
LŽIČKA V ŠUPLÍKU
Tiráž
číslo 1|první ročník 2011
Řeknu to schválně pateticky. Chtěl hrají| Jeff Bridges, Matt Damon, Hailee bych být multimilionářem. Takovým, Divnodění|Eva Johnová Steinfeld, Josh Brolin co podporuje vzdělanost. Především režie| Ethan a Joel Coenovi Divnodění ZAPRVÉ .......................................................................................27 hasnoucí kulturu čtení a vše, s čím je Nevinnost Čili bych financoval klidné, / Vendula Je tospřízněna. prozaické, přátelé|Jana Kopečková Drozdová hrají| Ondřej LŽIČKA VVetchý, ŠUPLÍKU Zita Morávková, kultivované užívání přírody včetně civi40 Martina Šviráková: Marie a já .......................................................................28 LŽIČKA V ŠUPLÍKU 40 Anna Geislerová lizace – tedy světa. Dana Kristlová: Fikční světy ..........................................................................32
šéfredaktorka|Renáta Svobodová zástupkyně šéfredaktorky|Eva Johnová a Světlana Kopřivová technická redaktorka|Jitka Kratochvílová korektorky|Renáta Svobodová a Světlana Kopřivová reportáž z batohu Eva Johnová|na světlo světa zveršovaná věta Světlana Kopřivová a Renáta Svobodová|drozdí zpěvy Vendula Drozdová|na kávě s…Eva Johnová|divnodění Eva Johnová|je to prozaické, přátelé Jana Kopečková a Vendula Drozdová|pět otázek pro…Vendula Drozdová
kvalitní literární časopis? Pět otázek pro…|Vendula Drozdová OSTATNÍ Neměl by„Inspiraci se podbízet. A přesto by (rozhovor) Antonín Bajaja: nacházím uvnitř.“ .................................38
telefon|736 275 409 e-mail|
[email protected]
Příborník|redakce doporučuje .....................................................................40 bavný. Měl by kromě „vědy“ publikoKavárna Metropol
časopis za podpory Evropského sociálního fondu a katedry bohemistiky FF UP vytištěnovychází ve w-copy, Masarykova 8, Olomouc
[email protected] vytištěno ve w-copy, Masarykova 8, Olomouc vyšlo v Olomouci v březnu 2011
[email protected] v nákladu 150 ks v březnu 2011 vyšlo v Olomouci včasopis nákladuje150 ks neprodejný
režie| Jan Hřebejk PetraJaká kritéria by měl podle Vás splňovat Plevová: Kotiin ....................................................................................34
Pět otázek pro…
měl být čtivý, samozřejmě taky zá-
vat i živou literaturu. Čím víc, tím lépe.
Speciální Kdybypříloha|Jana takový byl a Hajdová kdybych byl mulEnkaustika timilionářem, pravidelně bych na jeho
40
účet posílal multimiliony. LŽIČKA V ŠUPLÍKU
spánková poloha „lžička“
komorní pěvecký sbor Kassiopea z Olomouce skupina Alibaba
časopis je neprodejný uzávěrka zasílání příspěvků do druhého čísla je 17. dubna 2011 uzávěrka zasílání příspěvků do druhého čísla je 17. dubna 2011
TEĎ JSME CHVÍLI TADY, SI POBUDEM. A PAK UŽ
NEBUDEM,
BUDEM TI TAM.
lžička v šuplíku
nelep se odlep se
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky
Dotazy a připomínky zasílejte na e-mailovou adresu
[email protected]