šs et dr éá n k y
Obsažník šedostranný: Karlova a Matyášova katedrála (kulturní okénko) … 01
Karlova a Matyášova katedrála
Lživaldemar: podvodník nebo nešťastná oběť? (historická detektivka) … 05 Expedice Mangart 1999 (Mirek Vostrý) (řádnej vejšlap z původního setkávadla) … 08
s dalším (a posledním, definitivně úspěšným) pokusem o christianizaci českého knížectví. Křesťanský vliv tentokrát přišel z východu, z Velké Moravy, jejímž vazalem Bořivoj byl.
(kulturní okénko) Jednoduchá „stavební“ definice praví, že sídelní chrám pražské arcidiecéze je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. V době vrcholného středověku, tedy v éře Karla IV., byla jakýmsi zhmotnělým symbolem mystického propojení světského a duchovního rozměru panovnické moci. Dnešní stavba, jak ji známe, je velkým zakladatelským počinem císaře Karla IV. Prvním stavitelem, který začal vtiskávat do kamene představy Otce vlasti, byl geniální architekt Matyáš z Arrasu (1290 – 1352), často neprávem stojící ve stínu svého nástupce Petra Parléře. Proto tohle „kulturní okénko“ tak trochu věnuji právě jemu. Ovšem Karel s Matyášem nezačali svůj chrám budovat na zelené louce. Navázali na více než čtyři staletí trvající tradici centrálních kostelů na Pražském hradě. Před založením hradu Nejstarší dosud zjištěnou sakrální stavbou v Praze je kostel Panny Marie, postavený přemyslovským knížetem Bořivojem někdy po roce 885, tedy ještě před vlastním založením hradu. Vybudování této svatyně souvisí
V té době se na budoucím hradním kopci nacházelo hradiště zřejmě obehnané palisádou, plnící patrně hlavně kultovní funkci. Takže kostel reprezentující nové náboženství měl „pohřbít“ a překrýt pohanskou minulost. Poblíž pozdějšího Starého proboštství na nynějším třetím nádvoří bylo nalezeno pohřebiště s hroby několika bojovníků z předkřesťanské doby. Někde v těchto místech tehdy existovala skalnatá vyvýšenina, jež nebyla 1
nikdy obydlena, s vrcholem zhruba tam, kde je dnes zasazen kamenný obelisk. Dějepisci se domnívají, že právě zde bývalo posvátné místo nazvané někdy později „Žiži“. Někteří badatelé spojují tento prapodivný název se staroslověnským sieža (sezení). A jiní se ho snaží (možná trochu násilně) propojit s keltskou a germánskou bohyní kojení jménem Ciza. Další teorie odvozují jméno Žiži od významu zříti. Žiži mohlo být místem zření. Vladaři zde kdysi sedávali, aby zřeli. Zní to dost přitaženě za vlasy, nicméně je faktem, že posledním králem, kterému zde bylo umožněno zříti, tedy naslouchati nebesům, byl Karel IV. Za jeho vlády byl pahorek Žiži částečně zastavěn katedrálou a zbytek zmizel pod terénními úpravami. Lze předpokládat, že na nejposvátnější půdu byla situována Kaple sv. Václava. První předchůdce katedrály: Václavova rotunda Stavbu vlastního Pražského hradu zahájil nejspíš Bořivojův syn Spytihněv I. Za vlády Vratislava I. byl na hradě postaven druhý kostel a zasvěcen sv. Jiří. Až do roku 973 plnil funkci hlavního kostela knížecího paláce i celých Čech. Zrod budoucí katedrály nemá na svědomí nikdo jiný, než mystický patron národa, kníže Svatý Václav. Ten nechal asi roku 929 vystavět na vyvýšeném místě akropole pražského hradiště další církevní objekt, rozměrnou rotundu, původně zřejmě jen s jednou apsidou. Tato svatyně byla vlastně schránou pro převzácnou relikvii, kterou Václav získal od východofranckého krále Jindřicha I. Ptáčníka. Jednalo se o ostatek (konkrétně paži) italského světce sv. Víta. Pobočný kníže vložil dotyčnou kost do rotundy, kterou pak sv. Vítu zasvětil. Celá akce byla manifestací Václavovy orientace na „německou“ říši. Jeho mladší bratr Boleslav razil politiku jinou, mnohem autonomnější. Jeho cílem bylo vybudovat silnou říši s centrem v Čechách, s vazbami na východ a severovýchod Evropy – jako protiváhu německé moci. Zásadní rozpor mezi oběma bratry ukončila až záhadami obestřená boleslavská tragédie 28. září roku 935 (zřejmě). Nedlouho po Václavově mučednické smrti byly do rotundy uloženy i jeho ostatky. Tím fakticky započal kult svatého vévody české země, který nedá zahynouti nám ni budoucím. Tedy doufejme. Rotunda dosloužila, nahradila ji bazilika Roku 973 bylo založeno pražské biskupství, a rotunda se stala jeho diecézním chrámem a tím pádem metropolitním kostelem celého knížectví. Po výpravě Břetislava I. do Hnězdna roku 1038 přibyly do rotundy ukořistěné ostatky sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa. Tím byla završena trojice světců, kterým je od té doby chrám zasvěcen. Kvůli uložení ostatků sv. Václava a sv. Vojtěcha byly doplněny dvě apsidy, severní a jižní. Při takovém návalu světců už rotunda praskala ve švech. Narůstání intenzity dvorského života navíc kladlo další neuspokojitelné nároky na její kapacitu. Bylo jasné, že dosloužila. Přece jen nebyla nafukovací.
A tak bylo za Spytihněva II. přikročeno k zahájení výstavby nového chrámu – mnohem větší a reprezentativnější trojlodní románské baziliky. Podle kronikáře Kosmy byla stavba zahájena na svátek sv. Václava roku 1060. Práce pokračovaly rychle, a tak už roku 1061 mohla být rotunda zbořena. Její fragmenty jsou však uchovány pod kaplí sv. Václava, která zachovává původní umístění Václavova hrobu. Krátce po zahájení stavby kníže Spytihněv II. zemřel. V budování pokračoval Spytihněvův bratr, kníže Vratislav II. On sám vytýčil půdorys a dispozice stavby s půdorysem ve tvaru kříže. Na délku měřila 73 metrů. K roku 1074 je u ní zmiňována krypta sv. Kosmy a Damiána. Po požáru, který již hotové dílo postihl roku 1091, byla definitivně dokončena v roce 1096. Stavba s dvěma věžemi se stala krásnou ukázkou vrcholně románské architektury a novou dominantou Pražského hradu. Sloužila jako sídlo diecéze, dále jako svatostánek kláštera Kostela pražského (ten byl vlastně přistavěn k její severní straně) a Svatovítské kapituly. V roli metropolitního kostela pak přetrvala celá dvě a půl století. Od časů basiliky se dodržovala unikátní tradice: „Jestliže byl v jejím centru pochován panovník svatý Václav, nechť jsou čeští králové i napříště zde nejen korunováni, ale též pohřbíváni!“ Půdorys baziliky je dodnes dobře doložen. V podzemí jižní části dnešní katedrály se dochovaly bohatě zdobené sloupy západní i východní krypty, fragmenty zdiva, dlažby a nosných sloupů. Karlův monument Dne 30. dubna 1344 byla Praha povýšena na arcibiskupství a vyňata z poslušnosti arcibiskupa mohučského. Šest dní nato bylo papežskou bulou uděleno pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic právo korunovat českého krále. V kontextu s těmito událostmi historického významu bylo rozhodnuto nahradit baziliku novým, vskutku monumentálním arcidiecézním chrámem. A tak se 21. listopadu 1344 konala okázalá slavnost. Kralevic a markrabě moravský Karel, arcibiskup Arnošt z Pardubic, král Jan Lucemburský, a Karlův bratr Jan Jindřich položili základní kámen katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava. Matyáš z Arrasu, první architekt katedrály Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu (Artois), kterému bylo v době zahájení stavby už 54 let. Krátká biografická zpráva o něm je obsažena v latinském nápisu nad jeho bustou v triforiu: „Matyáš rodilý z Arrasu, města francouzského, první tohoto chrámu stavitel, jejž Karel IV., tehdy markrabí moravský, když za římského krále zvolen byl, z Avignonu s sebou přivedl, aby stavěl kostel tento. Počal jej stavěti od základů r. 1342 a řídil stavbu až do r. 1352, v kterémž zemřel.“
2
Nápis skrývá jednu faktickou chybu, místo roku 1342 má být správně 1344. Ale to je vedlejší. Důležitá je informace, obsažená v nápisu jaksi mezi řádky. Mladý český princ Karel se s Matyášem, tehdy již rutinovaným architektem, setkal během svého pobytu v Avignonu. Arras tam pracoval v papežských službách. Znal dobře katedrály v Narbonne, Toulouse a Rodez, což mělo nesmírný vliv na jeho tvorbu. Samozřejmě včetně pražské katedrály. Francouzský stavitel udělal na Karla veliký dojem, a prozíravý Lucemburk usoudil, že to je ten pravý muž, který by mu mohl v brzké době prokázat velké služby v Čechách. Koneckonců, stavbu nového katedrálního chrámu v Praze Karel již nějakou dobu promýšlel. Přece jenom, Spytihněvova bazilika působila vedle monumentálních francouzských katedrál jako kůlnička na dříví. A tak si Karel Matyáše přivedl do Čech, aby mu postavil vysněný dóm. A nejen to, zkušenému Arrasovi je rovněž připisováno založení Karlštejna. Dále se zřejmě podílel i na projekčních pracích nového Kamenného mostu, Nového Města pražského a kostela Matky Boží před Týnem. Arras se pokusil posunout Prahu na jih Francie Ale zpět na Hradčany. První plány budoucí svatovítské katedrály vypracoval Matyáš z Arrasu podle vzorů jihofrancouzských katedrál, které důvěrně znal. Jeho záměrem tedy bylo vystavět nám na Hradčanech nádherný a v naší zemi zcela nevídaný chrám. Takový chrám, který by napodobil fascinující nádheru a temperament architektury, jež byla v té doby v té době nejúchvatnějším stavebním fenoménem Evropy. Pro jihofrancouzské katedrály je typické řešení chóru s využitím vysokého kůru s ochozem, věncem polygonních kaplí a s přípornými pilíři a oblouky na zevní straně. Tento v Čechách neobvyklý komplex architektonických prvků můžeme díky Matyášovi na Pražském hradě dodnes obdivovat. Stavba jela jako po másle Matyáš v Praze zřídil vlastní stavební huť. Stavbu katedrály řídil pouze osm let, ale během této krátké doby se dílo rodilo velmi svižně (kéž by si z toho vzali příklad stavitelé našich současných silnic, dálnic a tunelů). Výstavbu zahájil východním kněžištěm, aby se co nejdřív mohly sloužit mše. Závěr chóru s arkádami vyrostl až do výše triforia. Ve vnitřním chóru ve tvaru podkovy zbudoval Matyáš osm arkád. Na ně navazují části ochozu včetně kaplí se shodným půdorysem, jimž odpovídají lichoběžná pole ochozu. Klenby rostou na drobných hlavičkách hruškovitých příporných pilířů, celek je střízlivý a prostý. Dále Arras vybudoval východní část dlouhého chóru s jednou kaplí (sv. Anny) na severní a dvěma na jižní straně. Na jihu zahájil stavbu včetně obvodového zdiva Kaple Svatého Kříže, která byla zprvu umístěna samostatně mimo rozestavěnou část katedrály, na severu začal budovat sakristii. Pět závěrných kaplí spolu s ochozem
bylo dostavěno ještě za jeho života nebo nejpozději brzy po jeho smrti. Matyášově době přináleží též založení Kaple Svatého Václava, kterou dostavěl Petr Parléř. Ten převzal roku 1356 řízení stavby, a zásadně přepracoval Matyášovy plány. V katedrále použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. Parléřovského typu, jež je vlastně klenbou valenou s výřezy na okna s krásným zdobením, tehdy ještě nosných žeber. Ústřední spirituální bod chrámu, Kapli Svatého Václava, postavenou nad světcovým hrobem, pojal Parléř jako téměř kubickou místnost, zaklenutou do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru. Její podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů místnosti do třetin stěn. Kaple byla vysvěcena roku 1367 a do roku 1373 vyzdobena. Vedle ní vznikla do roku 1368 jižní předsíň a v patře korunní komora, kde jsou uloženy české královské korunovační klenoty.
Jihofrancouzský rukopis Matyáše z Arrasu, kterým se podepsal na pražské katedrále Parléř slízl smetanu V souvislosti s výstavbou chrámu asi každému jako první vytane Parléřovo jméno. Ano, on je zodpovědný za vzhled převážné většiny katedrály. On to byl, kdo Matyášovy plány v podstatě kompletně překreslil. Kdyby tak neučinil a Arrasova záměru se držel trochu více, mohli jsme mít v Praze dílo, jež v podstatě nemá ve Střední Evropě obdoby. Takto nám vyrostl konvenční dóm ve stylu vrcholné německé gotiky. Ale i tak je krásný. -jr-
Svatý Vít Kdo byl vlastně první patron budoucí katedrály, který se o ni „podílí“ se dvěma ikonickými světci tuzemské provenience? Svatý Vít (okolo 297 – okolo 304) je světec pocházející ze Sicílie (latinsky Vitus „veselý“, „živý“). Náleží mezi tzv. „čtrnáct pomocníků“, což je skupina svatých, která je v římskokatolické církvi společně uctívána. Důvodem je přesvědčení, že jejich přímluva je obzvláště účinná, především proti různým nemocem. Tento fenomén se zrodil ve 14. století během morové epidemie v Porýní. 3
Podle legendy byl Vít synem bohatého pohana jménem Gelas. Vítova kojná Crescenntia a učitel Modestus byli tajní křesťané a svého svěřence vedli k tomuto náboženství. Když bylo chlapci sedm let (nebo dvanáct, v tom se legendy různí), byla jejich diverze prozrazena. Vít se odmítl vzdát implantované víry, což se mu vymstilo – a nejen jemu. Údajně na příkaz samotného císaře Diocletiana byl i se svými vychovateli nejprve vařen v kotli s olejem, poté předhozen lvům, a když oboje přestáli bez úhony, nakonec sťat.
Svatý Vít od Mistra Theodorika Legendy však též vyprávějí epizody z jeho útěku společně s vychovatelem Modestem do Lucany v jižní Itálii. Vít měl údajně při tomto útěku zbavit Diocletianova syna posedlosti démonem, avšak pro svou vytrvalost v křesťanské víře byl přesto nakonec popraven. Takže si vyberte, která z verzí se vám víc líbí. Každopádně v církvi se věří, že Vít zemřel jako mučedník roku 303. Jeho svátek slaví katolíci 15. června, pravoslavní podle juliánského kalendáře 28. června. Bývá znázorňován jako chlapec v bohatém odění, s palmovou ratolestí v ruce jako znakem mučednictví. Často též s kotlem, kohoutem či lvem. Je prastarým patronem herců, komediantů, tanečníků, houbařů, rybářů a epileptiků, ochránce před bleskem či očními chorobami. Je mystickým ochráncem Čech, Prahy, Saska, chorvatské Rijeky a italského města Forio v Kampánii. Je podle něj pojmenováno množství míst v Rakousku a Bavorsku. Po dobytí slovanských území křesťany byl právě Svatým Vítem pozvolna nahrazován kult pohanského boha Svantovíta. Nejstarším literárním svědectvím o Vítovi a dalších sicilských mučednících je text, obsažený ve spisu Martyrologium Hieronymianum (In Sicilia, Viti, Modesti et Crescentiae). Kult sv. Víta se začal šířit po sepsání legendy
o jeho životě kolem roku 600. První kostel mu byl zasvěcen v Římě. Roku 756 byly jeho ostatky přeneseny do baziliky Saint Denis u Paříže. O osmdesát let později putovaly do opatství v Corvey. Podle legend získal kníže Svatý Václav někdy koncem dvacátých let 10. století jeho paži jako dárek od Jindřicha Ptáčníka, což bylo impulsem pro vybudování rotundy na Pražském hradě. Ještě vzácnější relikvii získal Karel IV. Roku 1355 byla do Prahy převezena světcova hlava, a uložena do svatovítské katedrály. Jihofrancouzské katedrály Ve výše uvedeném článku jsou v souvislosti s Matyášem z Arrasu zmíněny tři jihofrancouzské chrámy, které tento stavitel dobře znal, a tudíž mu byly inspirací pro koncepci pražského dómu. Jedná se o Narbonne, Toulouse a Rodez. Prvně jmenovaný, narbonnský, je vlastně nedostavěný. Nachází se v místě, jež sloužilo ke kultovním potřebám již v pozdní antice. Tehdy tam stála bazilika, zbudovaná krátce po ediktu milánském z roku 313, umožňujícím křesťanské bohoslužby. Tento chrám byl zničen požárem v roce 441, ovšem již o čtyři roky později byla postavena bazilika nová. Původně byla zasvěcena svatému Genesovi z Arles, ale roku 782 se zasvěcení změnilo „ve prospěch“ španělských mučedníkům Justa a Pastora. Předrománská katedrála byla kolem roku 890 přestavěna arcibiskupem Theodardem. Z této stavby se dochovala pouze zvonice, z velké části obnovená. Stavba gotické katedrály byla politickým rozhodnutím papeže Klementa IV., který byl bývalým arcibiskupem z Narbonne. Základní kámen kostela položil arcibiskup Maurin 13. dubna 1272 a nachází se v základech dnešní kaple Nejsvětějšího Srdce. Stavba katedrály byla navržena v roce 1264, začala až roku 1272 a chór byl dokončen v roce 1332.
Katedrála v Narbonne Dóm v Toulouse byl možná vybudován na základech kaple, založené svatým Saturninem, ovšem vzhledem k neexistenci pozůstatků to nelze potvrdit. 4
Rozsáhlou přestavbu původně románského kostela na gotickou katedrálu zahájil roku 1272 biskup Bertrand-deL'Isle. Projekt zůstal v plánovaném rozmezí nedokončen, čímž vzniklo originální spojení dvou odlišných stavebních segmentů. Část lodi je románská a chór je gotický. Oba celky byly spojeny až v 16. století Chór je dvakrát širší než loď. Románská jižní zeď je prodloužená až ke gotickému chóru. Okna v této zdi jsou ořezaná, následkem snížení výšky kostela. Severní zeď postavená později již tuto anomálii nemá. Na západním průčelí je rozeta inspirovaná katedrálou Notre-Dame v Paříži.
Lživaldemar: podvodník nebo nešťastná oběť? (historická detektivka) Jak už se stalo zvykem, v historické detektivce navazuji na hlavní téma čísla, kterým je tentokrát karolinské výročí. Někdo by možná mohl čekat, že otevřu výše naťuknutou otázku, zda úmrtí Karlových protivníků (a manželek) bylo vždy úplně přirozené a náhodné. Zvlášť, když se celkem běžně stávalo, že taková úmrtí přicházela přesně ve chvíli, kdy se to císaři nejvíc hodilo. Tuto otřepanou písničku omílat nehodlám. Místo toho se zaměřím na jednu roztomilou epizodu z rozsáhlých Karlových diplomatických manévrů. Je tak rozkošná, že si to neodpustím, a zmíním ji. Jedná se o příběh tzv. „Lživaldemara“. Kdo to byl a jak souvisel s Karlem? A byl to opravdu podvržený podvodník, nebo existuje alespoň nějaký náznak možnosti, že byl skutečně tím, za koho se vydával?
Katedrála v Toulouse Nejstarší zmínka o chrámu v Rodezu pochází z doby kolem roku 516. Z první stavby, přestavěné na přelomu milénia, se nedochovalo prakticky nic. Roku 1276 bylo rozhodnuto o vybudování zcela nové katedrály. V důsledku morové rány a Stoleté války byly práce na dlouhou dobu zastaveny, a obnoveny až na počátku 15. století. Z této doby pochází chór, transept a část lodi. Po požáru v roce 1510 nechal biskup François d'Estaing v letech 1513 - 1526 kostel znovu přestavět. Celá stavba byla dokončena ve 30. letech 16. století. Navzdory dlouhému stavebnímu vývoji se katedrála vyznačuje pozoruhodnou jednotou gotického slohu. Je postavena z červeného pískovce. Dvě mohutné věže v průčelí napovídají, že měla v minulosti i obrannou funkci; západní průčelí bylo kdysi součástí městských hradeb. Zvonice je vysoká 87 metrů a nese sochu Panny Marie s pěveckým sborem čtyř andělů.
Wittelsbachové měli dlouhé prsty … ale ne dost … V tematické části čísla jsem se v článku o Anně Falcké zmínil o klíčovém zápase o říšské císařství, který musel Karel podstoupit koncem čtyřicátých let, krátce poté, co jej roku 1346 papež Klement VI. prosadil jako nového císaře. Tím byl z jeviště smeten Ludvík IV. Bavorský, kletbami stíhaný velmož z rodu Wittelsbachů. Rodu velmi ambiciózního, se silným vlivem v celém Německu, a krajně nepřátelsky naladěného vůči papežství. Tento akt samozřejmě vyvolal obrovskou reakci v říši, konkrétně ze strany Wittelsbachů a jejich spojenců. Hlavním předákem této bandy byl braniborský markrabě Ludvík Starší (1315 – 1361), syn odkopnutého císaře Ludvíka IV. Bavorského. Po boku mu stál bratranec, tedy císařův synovec, rýnský falckrabě Rudolf II. Spolu tvořili čelo wittelsbašské protilucemburské opozice. Vypadalo to, že Karel bude bojovat doslova „proti všem“. Odpor Wittelsbachů vůči Karlovi (a Lucemburkům jako takovým) vedl tak daleko, že usilovali o úplné zničení české státnosti. Ponechme stranou úvahu, jestli by to náhodou v dané situaci nebylo dobře (já myslím, že ne), a zaměřme se na to, jak mocenský zápas probíhal, a co dělal Karel pro to, aby silné protivníky setřásl. Spojení Ludvíka s Rudolfem, tedy dvou mužů, kteří v té době hráli v říši klíčovou roli, bylo pro Karla zatraceným problémem. A zatracený problém je nutné vždy řešit, nejlépe zatraceně překvapivým způsobem. V boji s nimi využil mladý Lucemburk všech dostupných politických úskoků, včetně opravdu půvabné politické lži, jejímž hlavním protagonistou byl falešný braniborský markrabě. O co vlastně šlo?
Katedrála v Rodezu 5
Ludvík ukradl Lucemburkům pyskatou Markétu … samozřejmě i s věnem … Abychom celou šarádu pochopili, musíme se vrátit v čase přibližně o čtvrt století. Než se dostalo Braniborsko pod nadvládu Wittelsbachů, držel ho rod Askánců. Ten roku 1319 vymřel (zdánlivě?) bez potomstva. Expozice jejich příbuzného Jindřicha II. Landsberského skončila již následujícího roku jeho smrtí. Příhodně uprázdněné léno udělil císař Ludvík IV. Bavorský roku 1323 „své“ rodině Wittelsbachů, konkrétně vlastnímu synovi Ludvíku Staršímu (tehdy osmiletému). Taková malá domů to byla, už tehdy se to umělo. Pro Lucemburky to nebyla dobrá zpráva, protože Braniborsko bylo významnou součástí jádra říše. Jednalo se o další posílení pozic Wittelsbachů proti lucemburským říšským spádům. V dané chvíli v polovině dvacátých let, však byly jejich říšské ambice hudbou budoucnosti. Karel se ještě jmenoval Václav a byl malé děcko. A jeho otec Jan se ve sporu mezi wittelsbašskou a habsburskou stranou o říšské císařství klonil spíše k Wittelsbachům. Ovšem Karel vyrostl, a vyrostlo mu i sebevědomí. Pod vedením kardinále Pierra de Rosiérs, svého strýce kardinála Balduina, a pochopitelně také otce Jana, nastoupil cestu za císařským majestátem. Jinými slovy, Lucemburkové zahájili novou politickou linii, vedoucí k získání klíčového vlivu v říši. Witteslbachové měli být (a byli) největší překážkou na jejich cestě. Tato překážka se projevila mj. tím, že Witteslbachové „vyfoukli“ Lucemburkům Tyrolsko, strategicky významnou bránu do Itálie. Ze strany Wittelsbachů se pochopitelně jednalo o politický projekt, jehož smyslem bylo oslabit drzé Lucemburky a donutit je „zalézt“ do Čech. Hlavní roli v této akci sehrál braniborský markrabě Ludvík Starší. Lucemburkové drželi Tyrolsko jako věno, a to díky prozíravému sňatku Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha s Markétou Maultasch (česky Markéta Pyskatá). Tato zřejmě velmi eroticky založená žena svým lucemburským manželem pohrdala a veřejně jej osočovala ze slabých sexuálních výkonů (velmi mírně řečeno). Nakonec ho zapudila, čímž ho vystavila posměchu celé Evropy, a roku 1342 se provdala právě za Ludvíka Staršího.
Braniborský markrabě Ludvík Starší
Střídání: Ludvík na lavičku, Karel do hry To už ale situace nazrávala ke konečnému střetnutí. Nenechalo na sebe dlouho čekat. Roku 1342, tedy v roce Ludvíkovy svatby s Markétou Pyskatou, usedl na papežský stolec v Avignonu lucemburský spojenec Piérre de Rosiéres, čili papež Klement VI. Bylo jasné, že pokud to aspoň trochu půjde, tak s odbojnými a opakovaně prokletými Wittelsbachy zamete. Jejich otevřené nepřátelství vůči papežství už bylo opravdu otravné. Svými ambicemi poněkud hodně překročili vlastní stín. A tak byl roku 1346 Karel zvolen novým císařem, a odstavený Ludvík Bavor v následujícím roce příhodně zemřel. A jak jsem zmínil v úvodu článku, braniborský markrabě Ludvík Starší se postavil do čela odboje proti Lucemburkům, čili osobně proti Karlovi. Ten neváhal, a Ludvíka se pohotově zbavil. Pravda, jen na dobu nezbytně nutnou, ale v tom je právě ta genialita. Zbavil se ho nikoli hrubou silou, ale mazaností. Poslal ho na lavici hanby tak chytře a tak rychle, že se neobratný Wittelsbach nestačil divit. Obratný manévr Někdy ve čtyřicátých letech (nejspíš až roku 1348) se na braniborském dvoře objevil podivný človíček. Tvrdil o sobě, že je Askánec, jmenuje se Valdemar, a že je jako syn stejnojmenného otce (jenž zemřel roku 1319, oficiálně bez mužského potomka) dědičným markrabětem braniborským z rodu Askánců. Tento chlapík tedy vznesl nárok na braniborské markrabství. Kde se vzal? Přesně nevíme, ale brzy se ocitl kde? Inu, kde jinde, než na čtverácké politické šachovnici ďábelského stratéga Karla IV.! Český král a římský císař se ho ujal a nastrčil do Braniborska prostřednictvím svých spojenců, severoněmeckých knížat v čele s arcibiskupem magdeburským a kurfiřtem saským. Cíl byl jasný: odstavit Ludvíka Staršího od mocenského postavení v Braniborsku, a ochromit tím pozici protilucemburské strany v říši. V říjnu roku 1348 zrušil Karel IV. wittelsbašské držení Braniborska, které udělil jako léno Lživaldemarovi. Ludvíku Staršímu zbyly leda oči pro pláč. Samozřejmě se s tím nesmířil, sedl na koně a jeho muži s ním. Začala válka o markrabství, ovšem pro Ludvíka se dlouho nevyvíjela dobře. V bojích totiž získal Lživaldemar četné stoupence v celém Braniborsku a ovládl většinu země. Dokonce to zašlo tak daleko, že svému dobrodinci Karlu IV. postoupil Dolní Lužici, jako „poděkování“ za podporu a pomoc. Za této situace byla wittelsbašská opozice paralyzována, a dalo se s ní rozumněji mluvit. Konstelace sil nakonec přiměla Rudolfa II. Falckého jít Karlovi na ruku a uzavřít s ním spojenectví, zpečetěné Karlovým sňatkem s Rudolfovou dcerou Annou. Epilog příběhu už známe – kratičká a k nezdaru předem odsouzená expozice vzdorokrále Günthera ze Schwarzburgu, instalovaného wittelsbašskou partou, skončila dřív, než pořádně začala. Karel ovládl říši. Bylo léto roku 1349. Celý manévr trval zhruba rok. Obdivuhodný Karlův výkon! 6
Děkujeme, odejděte … ale ne tak docela, můžete se ještě hodit No, a co se pak stalo s Lživaldemarem? Jeho konec přesně zapadá do šablony Karlových politických lží. V okamžiku akutní potřeby ho instaloval na klíčovou pozici, a jakmile tato figura ztratila význam, pohotově ji odstranil ze šachovnice, jakoby se nechumelilo. Po uzavření dohod s Wittelsbachy se císař svého žolíka zřekl, a ten byl z rozhodnutí knížat již roku 1350 vlády v Braniborsku zbaven. Té se znovu ujal Ludvík Starší. I když ne na dlouho. Odstavený podvodník bojuje … V tuhle chvíli nazrála situace pro vyšší level Karlovy politické lži. Falešného markraběte se sice veřejně zřekl, ale konspirační cestou jeho prostřednictvím Wittelsbachům (a Ludvíkovi osobně) dál pořádně zatápěl. Otevřeně se proti nim postavit nechtěl, vždyť s nimi uzavřel příměří. Ale pochopitelně jim nevěřil ani za mák (oni jemu také ne). Při nejbližší příležitosti by mu vpadli do zad. Bylo potřeba se pojistit. A tak Lživaldemar nezmizel úplně. V Braniborsku se nakonec udržel nečekaně dlouho - až do roku 1355! Byl velmi oblíbený, zejména mezi prostým lidem a nižší šlechtou. S jejich podporou (a samozřejmě hlavně s podporou Karla IV.) vedl po celých pět let (!) povstání proti Wittelsbachům, které tento boj nesmírně oslaboval. Karel se k němu oficiálně neznal, vzhledem k příměří s Wittelsbachy ani dost dobře nemohl. Odstranil ho tedy z „veřejné“ politické šachovnice, ale neshodil ho na smetiště dějin. Jen ho vtipně přemístil na šachovnici konspirační. A tak Lživaldemar vedl pod vedením mazaného císaře svůj marný a předem ztracený boj. Za co vlastně? No to je otázka … Ještě se k ní dostaneme. Epilog Na smetišti dějin nakonec skončil Ludvík Starší. S císařem Karlem IV. se roku 1350 usmířil, a za uznání své vlády v Braniborsku se mu poddal. Tím byl proces neutralizace wittelsbašské opozice zdánlivě završen. Ovšem Ludvíkova pozice byla vratká. Povstání oblíbeného Lživaldemara nakonec přispělo k jeho rychlému politickému pádu. Není divu, vždyť Ludvík obecně v oblibě rozhodně nebyl, a nezbylo mu už mnoho vlivných spojenců. A tak již roku 1351 odstoupil Braniborsko svým bratrům Ludvíku Římanovi a Ottovi výměnou za Horní Bavory. O deset let později, roku 1361, zemřel v pouhých 46 letech. Lživaldemar ho ještě o čtyři roky předešel, na věčnost se odebral roku 1357, nedlouho poté, co byl z Braniborska vyhnán. Karlovým zájmům posloužil více než výtečně, ovšem na konci po něm císař ani nevzdechl. No, a detektivní zápletka nebude? Ale ano … Byl Lživaldemar opravdu podvodník? Hned na začátku bych chtěl konstatovat, že na 99,9 % ano. Ale jako vždy je tu ta prokletá jedna desetina procenta. Na každém šprochu … no však to znáte.
Bez velkých řečí přikročme k mému už osvědčenému modelu – zrekapitulujme si pro a proti. Nejprve: co hovoří pro alternativu, že byl Lživaldemar skutečně podvodník. Takže … Karlovi se tato figura náramně hodila, a když se mu něco hodilo, nešel pro lež, klam a podvod příliš daleko. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl poslední askánský markrabě Valdemar (zemřel 1319) opravdu (legitimního) syna jménem Valdemar, který by byl roku 1348 ještě naživu. Podle dobových svědectví se Lživaldemar svým předkům vůbec nepodobal a neměl ty správné „šlechtické“ způsoby. To jsou velmi silné, ba přímo v podstatě neprůstřelné argumenty. A teď: co by mohlo svědčit pro Lživaldemarovu legitimnost. Takže … Nespadl ze vzduchoprázdna, svůj nárok vznášel už před „nastartováním“ Karlova zájmu. Jinými slovy, Karel se ho ujal, nestvořil ho. Sice podobou nezapadl do askánské linie, ovšem v prostředí vysoké politiky se evidentně pohybovat uměl, byť po svém. Že neměl způsoby, to lze snadno vysvětlit tím, že byl vychován v plebejském prostředí. Ostatně po „návratu“ do aristokratického světa ony „způsoby“ alespoň částečně získal, měl je prostě v krvi. Pokud nebyl askánským šlechticem, zřejmě měl jiný aristokratický původ. To, že dokázal po svém sesazení celých dlouhých pět let (!) vzdorovat nesmírně silné wittelsbašské moci, svědčí o nezlomné vůli. Ale hlavně o odhodlání, které je hodno člověka do morku kosti přesvědčeného o oprávněnosti svého nároku! Podvodník by sebral měšec zlata a v tichosti se vypařil. Způsob, jakým dokázal zapůsobit na nezanedbatelný okruh braniborského obyvatelstva, svědčí o značně pronikavém charismatu. A také o tom, že „jeho“ poddaní v něm skutečně viděli askánského markraběte … To je asi vše, co k tomu dokážu vymyslet. Názor si laskavě udělejte sami. Jak pravím výše, sdílím konvenční přesvědčení, že Valdemar byl nejspíš skutečně Lživaldemar, ale červík pochybností ve mně bude asi hlodat vždy. Přece jenom, pět let bojovat za lživou, vymyšlenou a hlavně předem ztracenou věc, místo, abych se někde v ústraní ztratil s odměnou za maškarádu, to je na pováženou … To nevypadá úplně logicky … -jr-
Jan Jindřich milovník Jak je uvedeno výše v článku, Markéta Maultasch oficiálně zapudila českého prince Jana Jindřicha (1322 – 1375) z důvodu sexuální neschopnosti. 7
Že se opravdu jednalo o pouhou průhlednou záminku politicky motivovaného tahu, o tom svědčí příslovečná bujnost pozdějšího moravského markraběte. Ta je plně v souladu se srovnatelným apetitem jeho otce Jana i bratra Karla.
Expedice Mangart 1999 Mirek Vostrý (řádnej vejšlap) Z původního Setkávadla jsem tentokrát vybral kouzelně sepsaný (a redakčně zkrácený) cestopis Mirka Vostrého z expedice na Triglav, z níž se v jejím průběhu stala „pouze“ expedice na Mangart. Jinými slovy, v září roku 1999 jsme si s docela velkou skupinou vyrazili na procházku do Julských Alp. Akci jsem organizoval já, a byla to vůbec největší grupa, jakou jsem kdy do nějakých hor táhl. Zodpovědnost za životy účastníků mi v jistou chvíli způsobila jeden z nejhorších stresů, jakými jsem v životě musel projít. Ale nepředbíhejme, všechno se dozvíme z následujících řádků, otištěných původně v Setkávadle 3/1999 …
Moravský markrabě Jan Jindřich Jan Jindřich se totiž po rozluce s Markétou Pyskatou oženil ještě třikrát, a žádná z jeho manželek si nestěžovala. Poprvé to bylo roku 1349 s Markétou Opavskou, dcerou vévody Mikuláše II. Opavského. Tento sňatek, jenž byl obratným diplomatickým tahem císaře Karla IV., dal vzniknout šťastnému manželství, z něhož vzešlo šest dětí. Po smrti opavské choti roku 1363 se Jan Jindřich hned v únoru 1364 oženil s Markétou Habsburskou, dcerou rakouského vévody Albrechta II. a trochu paradoxně vdovou po Menhardu III. Tyrolském. Ten nebyl nikým jiným, než synem první manželky Jana Jindřicha, Markéty Pyskaté. Trochu to vypadá, jako kdyby byl Jan Jindřich vysazený na jméno „Markéta“. Ovšem čtvrtá manželka, s níž se oženil roku 1366 krátce po smrti Markéty č. 3, se jmenovala pro změnu Alžbětou Oettingenská. A tak byl Jan Jindřich ženat celkem čtyřikrát, stejně jako jeho bratr Karel. Všichni jeho legitimní potomci pocházeli z druhého manželství. O tom, že jeho vášnivosti nepostačovalo manželské lože, svědčí fakt, že se stal otcem nemanželského syna Jana, pozdějšího vyšehradského probošta.
Sobota Délka pochodu: 5 km Převýšení: cca 150 m Ve značně nelidskou hodinu, kdy ještě nebylo zřejmé, jeli den nebo ještě noc, se nás před rezidencí Honzy Brůny (jenž ze dveří vyhřezl s nezabaleným batohem, zato k nepoznání ověšen mnohými igelitkami) sjelo jedenáct (cestovně pojištěných). Záhy se však ukázalo, že někteří z nás mají pojistku jen do 2.000 m n. m., což byla hodnota, kterou jsme se rozhodně chystali překonat. Bylo tedy rozhodnuto, že v případě pojistné události budou dotyčné osoby bez milosti sraženy pod zmíněnou hladinu, abychom předešli potížím s pojišťovnou. V této věci byla nehorlivější Žanet, jež se tak chtěla pohotově zbavit svého bratra, přestože tento – a to mohou téměř všichni z nás potvrdit – má sklony chovat se k ní až nezaslouženě pozorně. Bez větších problémů jsme se třemi zodpovědnými vozidly dopravili do Villachu, kde jsme dotyčné vehikly zanechali u nádraží na místě, jež vypadalo trochu jako staveniště. Tiše jsme doufali, že ve středu budeme mít čím odjet. V Tarvisiu, kam jsme se k večeru přesunuli vlakem (tzv. babosedem, čili motorovým courákem), jsme poprvé uviděli nádherné bílé hory, které jsme chtěli zdolat. Ještě než jsme vyšli z Tarvisia, stali se někteří z nás obětmi předvýpravního šílenství, o čemž svědčí výroky typu: „mě bolej nohy,“ nebo „já už nemůžu“ či dokonce „a sou tam vůbec ňáký hory?!“ Za Tarvisiem jsme se napojili na cestu do hor, jež měla být značená. Měla však drobné nedostatky, jako třeba to, že značená nebyla, dále pak, že končila v lomu. Vrátili jsme se a z města vyšli jinudy. To už se zešeřilo, a všechna místa vhodná k táboření byla soukromá. Téměř již za tmy jsme našli vhodné zastrčené místo na paloučku u lesa, a tam jsme přenocovali. 8
Neděle Délka pochodu: 15 km Převýšení: 580 m Počáteční nadmořská výška: 800 m Nejvyšší nadmořská výška: 1 380 m Ráno došlo ke dvěma pamětihodným událostem. Žaneta, seznavši, že to poněkud překysličila s váhou báglu, rozdala (využívajíc přirozeného ženského šarmu) záhy několika naivním členům expedice jeho obsah, načež se po horách potulovala se splasklým zavazadlem. Jana naopak prohlásila: „co jsem to za holka, když nemám gumičky“ a měla určitě pravdu.
Veliki Mangart 2 677 m n. m. Zpočátku nás čekala cesta mírně do kopce a po vrstevnici směrem k horám a nakonec výstup na hřeben na bivak Tarvisio. Že půjde o dobrodružnou cestu, se začínalo rýsovat, když jsme za vsí Ortigara poznali, že italské značení je místy červené, pak černé, občas žádné či vedoucí zcela jiným směrem, než ukazuje mapa. Takto se nám podařilo nastoupat mnohem víc, než jsme potřebovali, až jsme se ocitli u paty strmého skalního hřebenu. Podél něj jsme si museli probíjet trasu kamennou sutí a klečí, pro niž je „neprostupná“ naprosto nedostatečný výrazivem. Postupovali jsme velmi pomalu nahoru a zase dolů a vidina bivaku Tarvisio se zvolna rozplývala. Tato nepochybně zajímavá cesta bude v příštím vydání naší skvělé mapy zanesena jako Jirkova vrstevnice. Cestou dolů kamenným polem se mi jeden dovádivý půltunový oblázek neúspěšně pokusil vyskočit na záda, a já skončil s nohama nahoře pod batohem, neschopen se zvednout. Když už jsme si dost užili, sešli jsme do sedla pod Rotondou. Tam jsme se posilnili a seskotačili do krásné Mangartské doliny, sevřené ze dvou stran vysokými bílými horami a ze třetí zalesněnou Rotondou. Zrovna, když jsme potřebovali doplnit vodu, objevila se usedlost s žertovným pramínkem, který tekl, dokud pod ním nebyla lahev. Pak vždy přestal, a znovu tekl, až když to nikdo nepotřeboval. Pavel toto místo po právu ztrestal tím, že si v korýtku umyl nohy. Po této přestávce jsme zamířili ke skalní stěně, kudy jsme měli lézt na bivak. Jak jsme se přibližovali, narůstal respekt těch soudnějších z nás, a postupně přerůstal v nechuť zemřít pádem ze skály. V našem postoji nás utvrdilo i několik kolemjdoucích, podle jejichž informací nebylo radno pokoušet štěstí (jednalo se o ferratu, a my jsme šli
nalehko, bez vybavení – pozn. red.). Nakonec jsme se dohodli, že ne všichni jsme zdatní horolezci (po pravdě, někteří z nás to ještě nezkusili), čímž jsme se museli vzdát vidiny zdolání Triglavu, a jako náhradní cíl expedice byl zvolen o málo nižší vrchol hory Veliki Mangart. Utábořili jsme se na louce na konci doliny, a nad námi se tyčily hory osvícené zapadajícím sluncem. Večer jsme se u ohně ohřívali a sušili propocené hadry. Pondělí Délka pochodu: 10 km Převýšení: 1 357 m Počáteční nadmořská výška: 1 320 m Nejvyšší nadmořská výška: 2 677 m Ráno se Jirkovi nepodařilo vyhnat nás z rosou navlhlých stanů včas, nicméně jsme celkem svižně sbalili a nabrali směr k bivaku Nogara pod Mangartem. Bivakem se v tomto případě rozumí řádně ukotvená devítimístná dřevěná chatička. Při výstupu po zatraceně příkré prosluněné stráni jsme se pořádně zapotili. Bivak byl prázdný, pročež jsme jej bez váhání zrekvírovali, usušili stany, a po obědě vyrazili ztéci Mangart. Samozřejmě nalehko, bez bagáže. Nevím už, která zatemnělá mysl zplodila vražedný nápad přelézt několik set metrů vysokou stěnu, podobnou té, již jsme se včera vyhnuli. Co se týče horolezeckého vybavení, chybělo nám vše, včetně jakýchkoli zkušeností (jimiž disponovalo jen několik jedinců). Jedinou jistotou bylo hladké (místy i slizké) ocelové lano, ladně se vinoucí přes úzké římsy, pukliny, a kluzké a chatrné stupy. A rovněž pak přes taková místa, kde pod námi nebylo vůbec nic. Tedy až na nějakých 150 metrů osmdesáti až pětaosmdesáti metrového srázu, který člověka přímo přitahoval (čili další ferrata, obtížnost B/C, s D úseky, pozn. red.).
Pitomci na ferrátě, bez vybavení. Neradno napodobovat. Chybný krok či chybné hmátnutí tady mohlo znamenat velmi svižnou a pohodlnou smrt. Po našich tělech stékal studený pot, a bylo téměř možné pozorovat, jak se na kamenech srážejí jeho koncentrované směsi se závratí, vznášející se všude kolem nás. Že jsme se dostali živí asi do dvou třetin stěny, lze považovat za štěstí, byť poněkud 9
pochybné, jelikož nad námi byla jen neschůdná stěna. Čekala nás tedy cesta nazpět. Při této představě se mnohým z nás přitížilo. Lukáš Fára s Jirkou Soljakem se ještě pokusili prozkoumat možnost vyšplhání do sedla pod Mangartem, kam jsme ale již nebyli ochotni lézt, neb tam nebylo ani lano. Když jsme se dostali na pevnou zem, neměli jsme již chuť podnikat nic významnějšího, ale vylezli jsme alespoň do sedla pod Travnikem, abychom viděli hory na druhé straně. Celkem pochopitelně se vyskytly obavy, že nezůstane jen u toho. Jak se očekávalo, překročili jsme slovinskou hranici, a za chvíli už jsme se blížili k Mangartu. Když to zaznamenala zcela nešťastná Janička, rozdělila družstvo na Lukášovce, kteří se poškrábou kamkoliv, a na nás ostatní. Lana se sice objevila i během závěrečného výstupu na vrchol Mangartu, ale svah byl schůdný a cesta pohodlná. Netrvalo dlouho, a stáli jsme u kříže, kde se dostavil onen známý „vrcholový“ pocit. Umocněný navíc skutečností, že pro nás nedosažitelný Triglav se taktně schoval do mraku. Mangart byl dobyt!
nebyl, naopak jsem se tomu zuby nehty bránil. Leč byl jsem přehlasován. Po návratu do Tarvisia jsme přejeli vlakem do Villachu (na nádraží jsme měli drobný problém se zakoupením jízdenek, jsa v Itálii, kde je často problémem úplně vše). Odtud jsme se vypravili do Gröbmingu a nad ním přespali na louce, kde bylo „campierung verboten“. Díky tomu se mi ráno podařilo jinak strašně línou a ochrápanou čeládku vykopat ze stanů zavčasu, neb se báli, že přijde kontrola a budou pokuty. To nám umožnilo stihnout rychlý jednodenní výstup na Kammspitzi (2 141 m n. m.), odkud je nádherný výhled na celý masiv Dachsteinu. Jen k tomu ještě podotknu, že dobytím Velikeho Mangartu jsem si stanovil výškový rekord, který vydržel celých dlouhých 13 let, než jsem se vyškrábal na Passo Due Denti na Brentě. A o rok později padla Tofana di Mezzo, která je se svými 3 244 m n. m. mým „vejškáčem“ i nyní. Uvidíme, jestli se ještě někdy vyhrabu výš . -jr-
Zdroje (čili použitá literatura):
V sedle pod Travnikem, potažmo pod Velikim Mangartem. Teď už bylo jasné, že ho zdoláme. Tolik tedy Mirek Vostrý a jeho cestopis. Já už k tomu doplním jen tolik, že udělat takovou neskonalou pitomost jako my, a zkusit slézat jakoukoli ferratu bez sedáku a helmy, je prachsprosté hazardování se životem. Nedoporučuji. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, je mi fyzicky špatně. Asi není nutno podotýkat, že můj nápad to
Internetové servery: artmuseum.cz leporelo.info libri.cz schnablova.net cojeco.cz wikipedie.cz wikipedie.fr Tištěná literatura: Jiří Spěváček: Karel IV. Život a dílo, Svoboda 1979 Setkávadlo 3/1999
