Dora Růžičková PEDAGOGIKA V PRAXI

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Dora Růžičková

PEDAGOGIKA V PRAXI

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ

Publikace vychází v rámci projektu Pedagogika v praxi a umění učit: Zvyšování atraktivity povolání učitele, č. CZ.1.07/2.2.00/15.0282 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 1. vydání Ed. © Dora Růžičková, 2012 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2012 Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. ISBN 978-80-244-3176-5

INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ

OBSAH Exkurz do waldorfské pedagogiky očima lékaře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 MUDr. Lukáš Dostal Výživa a fyzická degenerace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .26 Mgr. Věra Dudmanová Mentální anorexie a bulimie – novodobé projevy nepřijetí sebe . . . . . . . .48 PhDr. Anežka Janátová Aromaterapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .63 Mgr. Veronika Jurečková Věda jako popkultura aneb Česká sexuologická škola . . . . . . . . . . . . . .83 doc. Kateřina Nedbálková, Ph.D. Lesbické rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .88 doc. Kateřina Nedbálková, Ph.D. Pohyb ve výchově, umění a sportu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .104 PhDr. Jarmila Novotná Mně se to nemůže stát!? Aneb ženy a alkohol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112 doc. Dr. Jitka Skopalová, Ph.D. Nikdy neříkej nikdy! Přitažlivost sektářského myšlení . . . . . . . . . . . . . . .128 doc. Dr. Jitka Skopalová, Ph.D., Jaroslav Hynek Sexuální výchova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .156 Mgr. Marie Zajícová

5

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE MUDr. Lukáš Dostal

1.

ÚVOD

S waldorfskou pedagogikou jsem měl možnost zblízka se seznámit během svého čtyřletého studijního a  pracovního pobytu v  Německu a  Švýcarsku v letech 1992–1995. Nejprve jsem vnímal výsledky působení waldorfské pedagogiky na několika absolventech waldorfské školy (1.–13. ročník, včetně maturity), mých kolezích – lékařích, které jsem tam poznal. Bez výjimky to byly nadprůměrně podnětné, zajímavé a silné osobnosti s mnohostrannými zájmy, šíří a hloubkou poznatků, řemeslnými i  uměleckými dovednostmi, otevřeností, sociálním cítěním, ale i schopností prosadit svoje potřeby, lidským přístupem k nemocným i zájmem o aktuální dění ve světě. Nebyl mezi nimi nikdo, koho bychom mohli označit za nezajímavého, všedního člověka. Řada z nich patří dodnes k mým blízkým či nejbližším přátelům. Během pobytu ve  Stuttgartu a  Hamburku jsem poznal několik waldorfských škol fyzicky, většinou v souvislosti s koncerty a divadelními představeními, které se konaly v sálech waldorfských škol. Tak se ještě více prohloubil můj zájem i nadšení pro pedagogiku, která nekončila vzděláváním žáků, nýbrž se snažila být i jakýmsi kulturním centrem pro široké okolí. Kulturní ambice škol, které jsem poznal, byly patrné i v jejich architektuře. Shodou okolností byla i moje budoucí manželka, kterou jsem poznal v nemocnici v Hamburku, absolventkou norimberské waldorfské školy. Norimberská waldorfská škola je považována za svým způsobem elitní školu, která vykazuje po dlouhá léta nejlepší výsledky maturit v celé Spolkové zemi Bavorsko. Byla tak vyhledávána nejen a priori „alternativně“ orientovanými rodiči, nýbrž i rodiči, kteří chtěli svým dětem dopřát to nejlepší vzdělání. Když jsme se v roce 1995 přestěhovali zpátky do ČR, bylo pro nás samozřejmé, že budeme chtít i našim dětem dopřát tento způsob výuky. Poté, co jsem se seznámil poměrně podrobně také s „teoretickými“ základy této pedagogiky, jsem si uvědomil, jak obrovsky ovlivňují pedagogické přístupy zdraví dítěte i jaké možnosti preventivně medicínského působení výchova poskytuje. Poznatky a postupy waldorfské pedagogiky jsem pak úspěšně aplikoval i ve své lékařské praxi. Řadu chorobných stavů je totiž možné výrazně ovlivnit cílenými výchovnými zásahy. Vedle toho jsem měl možnost aktivně si vyzkoušet vlastní pedagogické schopnosti při výuce Epochy biologie člověka v 9. třídě pardubické waldorfské školy. Nejbohatším zdrojem pedagogicko/terapeutických zkušeností jsou ale nakonec naše 4 děti. 7

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

2.

PEDAGOGIKA A ZDRAVÍ

Přehled pedagogických konceptů a jejich vlivu na zdraví žáků (upraveno dle prof. H. Paschena, univerzita Bielefeld). Koncept

Orientace

Formy

Cíl, obsah

Zdraví

Příklad

Výukové pedagogiky

Teorie učení

Výuka

Vědění

Osvěta

Tradiční koncepty

Výchovné pedagogiky

Teorie socializace

Výchova

Kompetence

Výchova

Lietz, Wyneken

Vývojové pedagogiky

Vývojové teorie

Vzdělání (něm. Bildung)

Osobnost

Přímá podpora zdraví

(J. Korczak) Montessori, Waldorfská pedagogika

Waldorfská pedagogika promyšleně podporuje zdraví žáků v mnoha směrech. Pro ilustraci je možné jmenovat architekturu budov, barevné ladění místností, časové rozvržení a rytmicitu výuky, specifický přístup k žákům dle jejich konstituce, resp. temperamentu atd. Ústředním motivem je však důsledná orientace formy i obsahu výuky dle vývojových potřeb dítěte a jeho věku. Vzdělávání dětí tak nemá ve waldorfské pedagogice za cíl jen předání vědomostí a získání kompetencí, ale především rozvoj zdravé osobnosti po všech stránkách. V průběhu workshopu bylo možné dotknout se pouze základních aspektů vztahu výchovy a zdraví: 1. O přirozeném vývoji dětí aneb Jak se mění tělesné síly v duševní 2. Přirozená výchova a konstituce dítěte 3. Výchova k autenticitě a lidské zdraví Workshop byl orientován především prakticky. Uvedené procesy jsme dokumentovali každodenními zkušenostmi a  snažili jsme se společně nalézt možnosti, jak vhodně pedagogicky podpořit proces individuace, resp. metamorfózu tělesných sil v psychickém vývoji dítěte. Zmínili jsme i časté a pro zdraví dítěte závažné chyby, kterých se jako rodiče či vychovatelé dopouštíme. 8

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE

2.1 O přirozeném v ý voji dětí aneb Jak se mění tělesné síly v duševní¹ Co vlastně je a co není pro dítě přirozené? Co je kritériem přirozenosti? V jakém věku se přirozeně v dítěti rozvíjejí určité schopnosti a vlastnosti? Proč jsou právě tyto schopnosti pro daný věk přirozené a pro jiný ne? Proč je přirozené, že dítě mezi třetím až pátým rokem života kreslí často nejrůznější čtyřúhelníky, žebříky, věže apod. a teprve kolem 5. roku života začíná hrát významnou roli v jeho kresbách trojúhelník? Proč není přirozené, aby se dítě učilo psát a číst již ve 4 letech? Je vůbec přirozená péče o dítě lepší? A proč? Jaké jsou následky nepřirozených přístupů k dítěti? Cílem je naznačit, že mezi tělesným a duševním vývojem existuje bezprostřední souvislost; určité schopnosti se zákonitě objevují ve vazbě na určité etapy tělesného vývoje. Budu se především zabývat otázkou, co se kdy přirozeně vyvíjí a proč, případně budu hledat odpověď na otázku, jak k tomu či onomu vývojovému období dítěte přistupovat. O dětském vývoji od narození až do dospělosti bylo napsáno mnoho knih. V oblasti tělesného vývoje jsou průkopnické práce W. Zellera, v oblasti duševního vývoje jsou cenná především nesmírně precizní pozorování J. Piageta. Existuje velké množství přehledných příruček, které líčí krok za krokem vedle sebe jednotlivé prvky tělesného, motorického, kognitivního či sociálního vývoje včetně doporučení, co je pro dítě v určitém věku vhodné. Co se již většinou nedozvíme, je, jak spolu tělesné a duševní schopnosti a vývoj souvisí. Přitom právě zde je možné nalézt klíč k pochopení pro zákonitou přirozenost dětského vývoje.

¹ Pozn. pod čarou pro filozofy: nikterak se nesnažím řešit otázku prvotnosti těla či ducha. Možná někomu může připadat, že když odvozuje duševní funkce od tělesných, je primitivně materialisticky orientován. Naznačím zde hypotézu, ze které výše popisované pojetí vychází a která ukazuje, že opak je pravdou. Je totiž možné si představit, že je to individuální duševně-duchovní, tedy nehmotná bytost člověka, která nejprve přebudovává tělo zděděné po rodičích. Teprve ve chvíli, kdy je s některou částí této práce hotova, využívá přebudované tělo k tomu, aby se mohla sama projevit. V tomto pojetí je duševně-duchovní bytost člověka určující a aktivní, tělo se přizpůsobuje, resp. je přizpůsobováno. Že je to složité? Vývoj člověka i výchova vyvíjejícího se člověka jsou složité, zvídaví čtenáři naleznou téma podrobněji rozebrané v závěru uvedené autorově literatuře.

9

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

2.1.1 Síly regenerace a zdraví jsou v bdělém stavu k dispozici duševním silám Jak tělesné a  duševní pochody navzájem souvisí, všichni obecně známe z  vlastní zkušenosti. Představme si, jak se cítíme po  probdělé noci. Nejenže vnímáme, že naše tělo se nestihlo během krátkého spánku zregenerovat a je celé rozbolavělé, ale také naše duševní funkce jsou výrazně ovlivněné. Naše schopnost „vzpomínat si“ je zřetelně zpomalena, až narušena, obtížněji udržujeme pozornost, náš citový život je zploštělý natolik, že nás ani návštěva koncertu a poslech oblíbené hudby téměř neosloví. I naše vůle je oslabena; hůře se rozhodujeme, do řady činností, které jinak bez většího vypětí vůle zvládáme, musíme se hodně nutit, nebo je dokonce odkládáme na další den… Obdobná situace nastává např. při horečce. Nechce se nám přemýšlet, soustředit se, jakákoliv činnost nás zatěžuje. Dokonce i smyslovému vnímání a trávení bychom se nejraději vyhnuli: dělá nám dobře přítmí, ticho, lehká strava… Co nám tyto příklady říkají? Za normálních okolností dochází díky naší duševní aktivitě během dne k opotřebení organismu. Naše životní síly, které udržují organismus v chodu, jej potom především v noci ve spánku opět regenerují. Můžeme si představit, že duševní činnost využívá právě těchto sil regenerace a zdraví pro vlastní potřebu a za dne je organismu odnímá. Z tohoto pohledu je pochopitelné, proč člověka intenzivní intelektuální zátěž nebo celodenní starosti mohou vyčerpat víc než fyzická dřina. Dostane-li se organismus do situace, kdy potřebuje regeneraci ve zvýšené míře, jako např. po probdělé noci nebo při horečce, pak nejsou tyto síly k dispozici pro duševní činnost, nýbrž jsou potřeba pro tělesné procesy. Můžeme říci, že existuje rovnováha mezi silami regenerace, zdraví, života a silami duševními.²

² Stále více vědeckých prací poukazuje na to, že časný začátek vyučování, v 8 hodin a dříve, je především pro rychle rostoucí adolescenty kontraproduktivní. Nejen s ohledem na jejich intelektuální výkony, nýbrž je škodlivý i pro tělesný vývoj a zdraví. Za ideální považují odborníci začátek vyučování kolem 9. hodiny ranní, tak jak je to běžné např. ve Velké Británii, Francii či Itálii. Martha Hansenová a spolupracovníci z Northwest University v Chicagu se ve své práci uveřejněné vloni v odborném časopise Pediatrics zabývali otázkou, jaký vliv má doba začátku vyučování na délku spánku adolescentů. Zjistili, že v době školní docházky spali mladiství denně o plné 2 hodiny méně než v době prázdnin a než by odpovídalo přirozené biologické potřebě organismu. Testy zaměřené na kognitivní výkony a duševní kondici ukázaly, že výsledky byly u všech vyšetřovaných dívek a chlapců lepší v odpoledních než ranních hodinách (tj. do 8:00 hod.). Autoři dospěli k závěru, že v důsledku příliš brzkého začátku výuky trpí adolescenti masově spánkovou deprivací. Navrhli i řešení: pozdější začátek výuky a posunutí intelektuálně náročných výkonů na pozdější denní dobu. To by vedlo jak ke zlepšení zdraví, tak i ke zvýšení efektivity výuky. O pozdější začátek vyučování se zasazují i němečtí odborníci, kde tak jako u nás výuka běžně začíná v 8:00 hodin i dříve. Upozorňují na poruchy růstu mladistvých v případě výrazného spánkového

10

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE

2.1.2 Síly růstu dítěte se proměňují v duševní schopnosti Děti intenzivně rostou, jejich organismus se mění, zraje a vyvíjí se. Pro tuto činnost potřebuje organismus největší část svých životních sil. Duševní život dítěte je proto v prvních týdnech a měsících života velmi jednoduchý, jednotný. Tělesný růst a vývoj probíhá zákonitým způsobem v několika vlnách od hlavy k nohám dítěte. Při narození dítěte je hlava nejen největší v poměru ke zbytku organismu, nýbrž i nejpokročilejší ve svém vývoji. Po 2. roce života roste hlava ve srovnání s trupem a končetinami již jen nepatrně. Ve druhém roce života se dítě učí mluvit napodobováním. Tato aktivita výrazně formuje mozek, centrum řeči. Na ukončení tohoto procesu teprve navazuje vlastní duševní aktivita, první kroky vývoje myšlení. Struktura jazyka, která nejprve formovala mozek a zároveň působila na funkci svalstva, které se účastní řeči, slouží nyní, po 2. roce života, duševní funkci myšlení.³ Kolem 3. roku života dítěte začíná intenzivní vývoj hrudníku. Hrudník nejen roste, ale mění se i jeho funkce. Břišní dýchání prvních let dětského života se v tomto období začíná proměňovat na dýchání hrudní. Rostou a osifikují i kosti páteře. V dětské kresbě tohoto věku až do  5 let převažují často se opakující kříže, čtverce či obdélníky, které děti malují namísto trupu lidí. Jako by dětská kresba4 symbolizovala hlavní vývojový proces. V návaznosti na tělesný vývoj se poté kolem čtvrtého roku věku objevuje fantazie jako nový dominující prvek duševního života dítěte. Ve fantazii se citový život dítěte poprvé osamostatňuje od okolí. Radost a smutek, libost a nedeficitu i na zvýšené riziko dopravních úrazů brzy ráno: kolem 7. hodiny ranní je pozornost adolescenta na stejné úrovni jako ve 4 hodiny v noci. „Učíme naše žáky uprostřed jejich subjektivní noci,“ kritizuje profesor T. Roenneberg z  mnichovského Institutu pro chronobiologii. Chronobiolog a specialista na poruchy spánku, profesor J. Zulley z německého Řezna upozorňuje na to, že potřeba spánku i tzv. chronotyp (v extrémech tzv. „ranní skřivánci“ či „noční sovy“) se s věkem mění. Překvapivě dlouhý spánek i posunutí biologických hodin na pozdější dobu usínání i probouzení je možné pozorovat od 12. roku a trvá až do ukončení růstu kolem 20. roku života. Tato skutečnost nesouvisí se životním stylem mladistvých, nýbrž je biologicky podmíněna. Nelze ji v tomto věku změnit ani časnějším usínáním. Přesné příčiny posunu chronotypu u mladistvých nejsou známé, souvisí pravděpodobně s hormonálními změnami a rychlým růstem v tomto období. Významnou roli hraje „spánkový“ hormon melatonin, produkovaný epifýzou, který má význam i pro procesy růstu a regenerace. Jaké závěry z toho plynou pro situaci v České republice? Jak rodiče, tak pedagogové by měli mít pro zvýšenou potřebu spánku mladistvých pochopení a  režim dítěte této potřebě přizpůsobit. I odpovědní ministerští úředníci by měli při koncipování školních vzdělávacích programů, časových dotací na jednotlivé předměty, období zkoušek apod. s těmito poznatky počítat. Vyspalé dítě se totiž učí rychleji, podává lepší výkony i si lépe pamatuje právě díky upevnění naučených poznatků během spánku. Vyhláška 48/2005 Sb., § 1 dává navíc každé škole prostor pro určení začátku výuky: „Vyučování začíná zpravidla v 8 hodin, nesmí však začínat dříve než v 7 hodin...“ (§1, odst.1). Časný začátek vyučování je pouze zavedeným zvykem, který vychází především z požadavků zaměstnavatelů i osobních potřeb učitelů a rodičů. Rozhodně neodpovídá objektivním zdravotním potřebám rostoucího dítěte.

11

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ libost již nejsou pouze výsledkem působení okolního světa dítěte či jeho pochodů v organismu, nýbrž vyvěrají z nové, niterné duševní schopnosti fantazie. Zákonitosti, které můžeme v osamostatňujícím se citovém životě dítěte a ve schopnosti tvůrčí fantazie vysledovat, bychom nalezli v zákonitostech, kterými se řídí činnost orgánů hrudníku. V tomto období dítěti stačí i ty nejjednodušší hračky (např. klacík, hadříky, kaštany, primitivní látková panenka apod.) pro to, aby schopnost fantazie rozvíjely. Naopak hračky věrně napodobující realitu (autíčka, barbínky…) dávají rozvoji fantazie málo šancí. Právě tak například televize s hotovými obrazy rozvoj schopnosti fantazie ubíjí, naopak předčítání pohádek ji rozvíjí.

2.1.3 Špatný prospěch v období puberty nemusí být jen projevem lajdáctví Takto bychom mohli v líčení souvislostí tělesného a duševního vývoje pokračovat až do  dospělosti, dokonce ještě dále. Vývojové kroky a  krůčky bychom mohli popisovat i mnohem podrobněji. I prořezání jednoho zoubku je například takovým vývojovým krokem. Také zde můžeme vnímat nejprve určitou regresi v duševních projevech dítěte, labilitu, potřebu větší péče a násled³ Výzkumy S. Dewhursta a C. Robinsonové uveřejněné koncem roku 2004 v odborném časopise Psychological Science dokládají, že děti a dospělí zpracovávají slova a řeč zcela odlišným způsobem. Zatímco pro děti je důležitý především zvuk slov, dospělí vnímají téměř výlučně významovou stránku řeči. Oba autoři z univerzity v britském Lancasteru ve své studii popisují, že zadáme-li dospělému, aby si zapamatoval řadu slov spojených nadřazeným významem, např.: „postel, polštář, noc a sen“, pak si často zapamatuje i slovo jako „spánek“, které v původním seznamu vůbec nebylo. U pětiletých dětí se tento druh chybně asociované vzpomínky vyskytuje pouze okrajově, ale překvapivě se u nich objevuje jiný typ falešné vzpomínky; ve vzpomínce se jim nevybavují slova významově příbuzná, nýbrž slova, která se s původně předčítanými rýmovala. Ve věku osmi let se objevují oba typy „chyb“ vedle sebe, od jedenácti let se pak děti orientují tak jako dospělí prakticky výlučně podle významu slov. Autoři se dostávají k závěru, že mezi pátým a jedenáctým rokem dochází k významnému posunu ve fungování paměti. Paměť fonologicky (zvukově) orientovaná je postupně nahrazena pamětí sémanticky (významově) zaměřenou. Co nám tyto zdánlivě speciální a detailní poznatky říkají pro každodenní výchovu dětí? 1. Poznatek o změně orientace paměti v období mezi pátým a jedenáctým rokem života je jedním z podstatných „kamínků“, ze kterých skládáme odpověď na otázku, kdy je dítě zralé pro školu, resp. jaké formy výuky jsou pro děti v tom či onom věku přiměřené. 2. Bezprostřední význam má tento výzkum pro otázky metodiky výuky jazyků v předškolním a raném školním věku. A samozřejmě nesmíme opomenout stará dobrá říkadla a rýmovačky, které jsou pro děti v předškolním věku při osvojování řeči zcela přiměřené a důležité. Říkanky typu „Vařila myšička kašičku...“ „Kovej, kovej kováříčku...“ pomalu mizí z našeho rodičovského repertoáru a jsou nahrazovány vysvětlováním významu slov s důrazem na pochopení souvislostí. Že se tento přístup míjí s přirozenými vývojovými potřebami dětí, nám nyní dokládá i citovaná studie. 4 Tento typ kresby obecně platí pro děti celého světa bez ohledu na kulturní zázemí.

12

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE ně po  prořezání zoubku procitnutí nové kvality v  životě dítěte. Životní síly, které se účastnily růstu, jsou najednou volné a využitelné pro duševní činnost. Velmi zřetelné jsou tyto projevy v pubertě. Náhlé zhoršení prospěchu dítěte nemusí souviset pouze s jeho lajdáctvím, nýbrž může být především projevem intenzivního tělesného růstu, který si bere svou daň na duševním životě dospívajícího člověka. Pokud si to rodiče a pedagogové uvědomí, mají možnost přistupovat k dítěti zcela jinak, s větším pochopením.

2.1.4 Důsledky pro pedagogiku a medicínu Jaké jsou důsledky tohoto pohledu na vývoj dítěte? Význam poznání zákona metamorfózy tělesných sil v duševní, jak jej formuloval ve 20. letech minulého století R. Steiner, je pro pedagogický, ale i medicínský přístup k dětem obrovský. V několika bodech se pokusím načrtnout některé jeho dopady: • Budu-li předčasně učit dítě určitým schopnostem, pravděpodobně se mi to i podaří. V tu chvíli ale budu odnímat určitému orgánu či celému rostoucímu organismu síly, které právě potřebuje pro svůj další vývoj. To poté povede k funkčnímu oslabení příslušné části organismu, jež je možné jen obtížně později napravit. • Naopak, když nebudeme uvolněné síly vzdělávat, pak zplaní, zůstanou nevyužity. • Je možné si představit, že řada tělesných dovedností v dětském věku se později promění v určitou dovednost, zběhlost duševní. Z tohoto hlediska je vhodná výuka manuálních dovedností. V tomto smyslu je též např. pochopitelné, proč se určité vady řeči v dětství lépe odstraní cíleným tělesným cvičením než přímým cvičením řeči. • Podrobná znalost naznčených zákonitostí má velký význam pro tvorbu osnov, kurikula. Osnovy, které se budou opírat o zákonitost proměny tělesných sil v duševní, nebudou zaměřeny pouze na rozvoj sumy poznatků, nýbrž především na rozvoj schopností. A to nejen intelektuálních, nýbrž celku duševního organismu dospívajícího člověka. • Kvalifikované posouzení zralosti dítěte pro školu. •

•

Z určitých tělesných defektů a deficitů je možné usuzovat na určité jednostrannosti duševního života dítěte a naopak. Některé duševní svéráznosti nám mohou napovědět o poruše tělesné funkce. Uvedený přístup otevírá i  široké pole pedagogického i  medicínského výzkumu, který je i přes desítky uveřejněných prací stále v začátcích.

13

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

2.1.5

Co je tedy ve v ý voji dítěte přirozené a co ne?

Přirozené jsou ty duševní schopnosti, jež navazují a vyplývají z (přechodného) ukončení určité fáze tělesného vývoje dítěte (ukončení růstu určité partie organismu, ukončení diferenciace či funkčního vývoje určitého orgánu…). Úkolem přirozené péče o dítě, přirozené výchovy je kultivace, vzdělávání těchto sil uvolněných pro duševní činnost. Nepřirozená je každá aktivita, která se snaží předčasně, před uvolněním příslušných sil, probouzet určité duševní schopnosti. Tím odnímá organismu síly, které jsou nezbytné pro jeho zdravý vývoj. I opačný přístup je ale nepřirozený, tzn. přístup, který nepečuje o nové schopnosti a nechává je ležet ladem. Sledujte proto růst a  vývoj svého dítěte citlivě. Učte se důvěřovat tomu, co na  dítěti sami vnímáte. Snažte se nalézt vysvětlení v  dítěti samém, nikoli jen v  příručkách. Všímejte si období, kdy se duševní vývoj zpomaluje, až zastavuje. V těchto obdobích se většinou odehrává něco podstatného v tělesném vývoji. A  pozorujte, jaká nová kvalita se poté objeví v  duševních projevech a schopnostech dítěte. Zejména v předškolním věku nepřetěžujte děti předčasně intelektuálně. V  tomto věku se děti učí napodobováním rodičů a vychovatelů, ne poučováním. Buďte jim proto příkladem, který je hoden následování. A nezapomínejte na dostatek spánku i na význam prázdnin pro budoucí zdraví dítěte.

2.2

Přirozená v ýchova a konstituce dítěte

V každém okamžiku života volíš své já. Volíš ale sám sebe? Tělo a duše ti dávají tisíce možností, ze kterých můžeš zbudovat mnohá já. Ale pouze jedno je v dokonalé shodě mezi tím, kdo volil, a zvoleným. Pouze jedno – a nalezneš jej teprve tehdy… až získáš oporu v zážitku nejvyššího tajemství života: ve vědění hřivny, která ti byla svěřena a kterou jsi ty sám. Dag Hammarskjöld

2.2.1 Rozumíme svému dítěti? Každé dítě, i  to zdánlivě hloupé, problematické či nemotorné, si přináší do života svoji hřivnu. Hřivnu svého dobrého já, svých individuálních nadání a osudů. Co můžeme udělat pro to, abychom dítěti pomáhali tuto hřivnu nalézt? Abychom mu byli co nejlepšími průvodci na cestě k sobě samotnému? Prvním předpokladem je vědomí, že každé dítě, které je nám svěřeno do péče, vlastně skrývá řadu tajemství. Přistupujeme-li k němu takto, je to nejlepší cesta, jak skrytým pokladům pomoci na denní světlo. V cestě za poklady dítěte ale stojí řada překážek. Jednou z překážek jsou určité jednostrannosti, které jsou dány vrozenou tělesně-duševní dispozicí dítěte, jeho konstitucí. A zde potřebujeme druhý předpoklad: porozumění 14

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE a pochopení pro konstituční vlohy a zvláštnosti dětí a schopnost s nimi cíleně pedagogicko-terapeuticky pracovat.

2.2.2 Tělo člověka k nám promlouvá skrytou řečí Co je to konstituce? Naučný slovník nám strohou řečí říká, že je to souhrn vrozených tělesných a povahových znaků jedince. Konstituce ale není prostým součtem libovolných tělesných a duševních prvků, nýbrž každá konstituce tvoří celek, ve kterém každý detail nese motiv, „ideu“ celku. Mluvíme-li o konstituci, nemůžeme odtrhnout tělesný znak od duševní vlohy, která je s ním spojena. K určité tělesné podobě tak patří určitá duševní dispozice. Podvědomě s tím, co je konstituce, vlastně pracujeme i počítáme. Z výrazu těla a obličeje bez obtíží vyčteme nejen okamžitá citová pohnutí, nýbrž u dospělého člověka navíc jeho dlouhodobé charakterové vlohy, které se mu vrývají do tváře. Poznáme, zda je člověk dobrotivý, upřímný, životem zahořklý, přísný nebo naopak bezstarostný, jemný či hrubšího ražení, dynamický či lhostejný, dokonce tvar dolní čelisti nám může napovědět něco o volních vlastnostech. Také postava jako celek mnoho vyjadřuje. Z držení těla může mluvit důvěra, sebejistota nebo naopak strach. Tělo člověka a jeho fyziognomie v nejširším smyslu jsou knihou, ze které je možné se postupně učit číst, vnímat její skrytou řeč.

2.2.3 Co nám říká postava dítěte? U dětí je situace trochu jiná. Jejich obličej ještě není poznamenán životem. Jejich mimika je prchavá, držení těla, ale i chůze se vyvíjí a mění. To odpovídá i duševnímu životu dítěte. Přes jeho intenzitu a barevnost je ještě mnohem jednodušší, jednotnější, méně diferencovaný i méně fixovaný. Kdo by neznal náhlé střídání pláče a smíchu dětí. A kdo by neobdivoval nepředpojatost, se kterou děti ke světu přistupují. Přesto i postava dítěte nám může velmi mnoho napovědět o jeho skrytých duševních vlohách. Podívejme se na postavu dítěte. Co nám říká jeho hlava? Jak se liší kvality, které je možné na  hlavě vnímat, od  kvalit, které k  nám promlouvají z uspořádání končetin? Hlava je narozdíl od končetin kompaktním útvarem. I když se lebka skládá z množství kostí, působí jednolitým, „koncentrovaným“ dojmem. Hlava je otevřená smyslovým dojmům. Sama je, pomineme-li dolní čelist, nehybná. Pozorujeme-li něco nebo když přemýšlíme, uděláme nejlépe, když budeme v klidu. Hlava člověku umožňuje objektivní vnímání světa. Díky našemu myšlení se ve světě orientujeme, ujasňujeme si věci. Myšlení nám umožňuje získat nezávislost na okolí, odstup: toto jsem já, toto je předmět. Kvality, které spojujeme s  lidskou hlavou, myšlením a  vnímáním jsou např. jasnost, soustředěnost, světlo, lehkost, přesnost, chlad. U každého dítěte jsou obecné „kvality hlavy“ vyjádřeny jinak zřetelně. Jsou děti s jasným, klid15

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ ným pohledem, vyšším, jemně formovaným čelem, které když přemýšlí, tak se na moment zklidní. Vidíme jejich vnitřní aktivitu, ale na čele se přitom neobjeví vrásky či jiné známky namáhavého úsilí. A jsou jiné, jejichž výraz nám říká, že z tohoto obličeje k nám hovoří duše dítěte jakoby přes závoj. Podíváme-li se na pohybový systém dítěte, na končetiny, získáme zcela odlišný obraz. Anatomicky nemají končetiny „vnitřek“, jako je tomu u hlavy. Jsou složeným útvarem, kosti končetin jsou volně spojeny klouby. Směrem k periferii jsou čím dál tím členitější. Základní vlastností končetin je pohyb. Nereflektují objektivní realitu, jako naše smysly, nýbrž vnášejí do světa naše osobní, subjektivní činy. Neustále pracují s gravitací, ať již tím, že nám umožňují vzpřímenou chůzi či zdvihání předmětů. Ještě jinou kvalitu bychom nalezli v  trupu člověka, především v  oblasti hrudníku. S jeho polootevřeností, rytmickým pohybem na místě, jakoby byl mezičlánkem mezi kvalitami, které se objevují v  oblasti hlavy, a  těmi, které jsme ve zkratce popsali u končetin. Podíváme-li se na celek postavy dítěte, všimneme si u nejmenších dětí obrovské hlavy v poměru k trupu a končetinám (viz tabulka). V průběhu vývoje poté trup a končetiny rostou výrazně rychleji než hlava a hlava se relativně zmenšuje. Pro každý věk, resp. velikost dítěte existuje ale poměrně přesný poměr mezi výškou těla a  obvodem hlavy. Máme-li možnost pozorovat větší množství dětí, zjistíme, že právě s ohledem na proporce hlavy a končetin mezi nimi nalezneme dva poměrně vyhraněné konstituční typy. Tyto typy jsou natolik výrazné, že jsou zřejmé na první pohled, aniž bychom dítě měřili. Nazvěme je pracovně jako „děti s velkou hlavou“ a „děti s malou hlavou“ (viz níže uvedená literatura). A mějme přitom na mysli, že zdaleka ne všechny děti je možné zařadit do těchto dvou konstitučních škatulek. Přesto lze právě na tomto příkladě dobře ukázat, jak je možné s konstitucí dětí pracovat.

2.2.4 Děti s velkou hlavou… Většinou působí o něco mladší než odpovídá jejich kalendářnímu věku. Nezřídka mají kudrnaté vlasy, které ještě podtrhují relativní velikost hlavy. Obličej bývá kulatý, tváře zdravě zarůžovělé. I celková stavba těla vykazuje spíše oblejší tvary. Tyto děti mívají bohatou fantazii i umělecké nadání, jsou tvůrčí. Mají živé obrazné představy a dobře vyvinutou schopnost syntetického myšlení. Často je nalezneme hloubat nad nějakým zážitkem, aniž by vnímaly okolí. Bývají pomalejší a učitelé si někdy stěžují, že je dítě nesoustředěné. Opak bývá přitom pravdou: dítě je něčím zaujaté natolik, že nevnímá ani učitele. Objektem soustředění může být přitom např. svačina. Máme-li dítě, které má problémy s matematikou, ale píše krásné slohové práce, můžeme si být téměř jisti, že se jedná o dítě s konstitučně velkou hlavou. Temperamentem se jedná větši16

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE nou o děti sangvinicko-flegmatické. Celek dítěte jakoby nám říkal: kvality, které jsou spojené především s hlavou, jako je smyslové vnímání, analytické myšlení, jasné pojmové uchopení skutečnosti, nejsou tak rozvinuté, jsou poněkud opožděné (není to ale ještě zdaleka něco chorobného). Jako by si hlava uchovala něco z časnějšího dětství. Čím můžeme těmto dětem pomoci, aby si zachovaly svoje konstituční nadání a přitom v oblasti hlavy přišly k sobě, získaly bystrost, jasnost a přesnost? Jaké zážitky jim musíme umožnit, abychom je podnítili k rozlišování, zřetelnosti, pozemskosti? Tyto děti

2.2.5 ... potřebují hranice Nejjednodušším, ale při dlouhodobém praktikování velice účinným prostředkem je pravidelné ranní omytí obličeje, případně i  trupu chladnou vodou. Z příjemného snění dítě rychle přijde k sobě, prožije zřetelně rozdíl mezi teplem a  chladem, pocítí jasně hranice svého těla, vnitřně se zkoncentruje. Dítěti takto, láskyplně, pomáháme ze světa snění do reality, do světa chladu a pevnosti. Je to obrazně řečeno malý zážitek zimy. V zimě je člověk v zásadě bdělejší, soustředěnější. Dietně pomůžeme těmto dětem, když bude mít potrava výraznou chuť – měla by být dobře kořeněná, nemixovaná, nýbrž i „hmatově“ zajímavá a rozmanitá. Konstitučně dělá dětem s velkou hlavou dobře potrava slaná, ne sladká. Neznamená to samozřejmě, že by tyto děti neměly dostávat vůbec nic sladkého. Pouze s přiměřenou mírou. Sladká chuť je příjemná, vede člověka směrem ke  snění. Rozhodně dítě neprobouzí, jen prohlubuje sklon, který dítě s velkou hlavou již má v nadbytku. Pro naše zasněné děti má význam i pořádek a řád, nejen prostorový, nýbrž i časový. U starších dětí je můžeme v hodinách výtvarné výchovy vést k preciznímu pozorování a kreslení předmětů, k malování geometrických forem apod. Naopak řada technik s akvarelovými barvami vede opačným směrem. I v takových pedagogicky zdánlivě odtažitých oblastech, jako je odívání, můžeme přispět; dítěti opatříme pevné šněrovací boty, aby vnímalo svoje nohy (i doma může nosit šněrovací polobotky). Večer při koupeli, která by už neměla být chladná, můžeme dítě kartáčovat či sprchovat, opět s myšlenkou, aby vnímalo hranice svého těla. A ještě jedno, v dnešní době asi poněkud kacířské doporučení: je-li takové dítě hodně „mimo“, pak je z terapeutického pohledu zcela v pořádku láskyplný a neemocionální „štulec“ na zadní část těla. Z uvedených doporučení vidíme, že s konstitucí je možné pracovat pomocí velmi jednoduchých prostředků. A že takové prostředky jsou hodně odlišné od prvoplánových trestů, mnohahodinového doučování matematice, příkazů a rozkazů, aby se dítě konečně soustředilo apod. Věřím, že zainteresovaný rodič či pedagog nalezne ještě mnoho dalších možností, jak s takovým dítětem v uvedeném smyslu pracovat, kupříkladu jaké sporty by pro něj byly terapeuticky vhodné či jaký hudební nástroj… 17

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ A  nezapomínejme nakonec, že konstituce není nemoc, nýbrž především vloha. Nesnažíme se ji změnit nebo potlačit, nýbrž vyrovnat některé její jednostrannosti.

2.2.6 Děti s malou hlavou… jsou pravým opakem prvně uvedených. Mívají menší, výrazně zformovaný bledý obličej, neklidné oči a naproti tomu dlouhé končetiny, velké ruce a nohy. Dělají starší dojem, než odpovídá jejich věku. Bývají neklidné, často je z nich cítit vnitřní napětí. Jsou nevyrovnané, chvíle hyperaktivity se střídají s velkou únavou, zejména po jídle. Tak, jako děti s velkou hlavou, vyvolávají dojem, že v oblasti hlavy „nejsou zcela doma“. Tím je možné u těchto dětí pozorovat obdobný jev v oblasti trávicího traktu a pohybového systému. Jedí chvatně, hltavě a ani trávení „není dotažené do konce“. Stolice bývají nepravidelné, často řidší, se zbytky nestrávené potravy. S  obtížemi také ovládají svoji pohybovou (hyper)aktivitu. Oproti dětem s velkou hlavou jsou velice bystré v oblasti smyslového vnímání. Všimnou si každé maličkosti. Každá drobnost je ale také vyruší (někdo za dveřmi, letící vlaštovka na dvoře, sousedovo kručení břicha…). Skutečné obtíže se soustředěním a dotažením věcí do konce vídáme právě u těchto dětí. Dobře si pamatují detaily, mají zájem o techniku, mají skvěle rozvinuté analytické myšlení. V testech inteligence dosahují lepších výsledků než děti s velkou hlavou. Obtíže mají naopak se syntetickým myšlením, s pochopením celku, podstatných souvislostí, např. v dějepise. V uměleckých předmětech bývají vysloveně neobratní. Jak pomůžeme těmto neklidným skřítkům, kteří všechno vidí, všechno slyší, všechno rychle pochopí (pokud to nevyžaduje přílišnou námahu), ale nejsou schopni vnímané okolnosti duševně zažít, strávit, právě tak jako netráví pořádně přijímanou potravu? Tyto děti

2.2.7 …potřebují teplo Velice účinné jsou teplé zábaly večer na břicho. Provádíme je třikrát týdně večer před spaním, po řadu měsíců. Dětem přibližně do 10 let potřeme břicho rostlinným olejem ve směru hodinových ručiček a břicho ovážeme vedle pyžama vlněnou šálou, na kterou přiložíme gumovou láhev s teplou vodou. Důležité je, abychom při aplikaci oleje měli sami teplé ruce a udělali si na dítě dostatek času. Můžeme mu přečíst pohádku. I to vede k uvolnění dítěte a postupně ke zlepšení trávení. Břichu i dítěti takto dopřejeme chvilku letní, prázdninové pohody. Starší děti si již většinou nenechají mazat břicho olejem, pak použijeme pouze teplou gumovou láhev a vlněný šál. Teplá koupel s dostatkem času je pro tyto děti vhodnější než krátká sprcha. Ta pouze zdůrazňuje nadměrnou 18

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE bdělost dítěte. Dietně, vzhledem k vrozené slabosti zažívání, dělá těmto dětem dobře spíše lehce stravitelná potrava, opět dobře kořeněná domácím kořením (rozmarýn, šalvěj, tymián, majoránka, kmín…). Kořeněná ani ne tak pro chuť jako pro zlepšení trávení. I malý šálek slabého, lehce hořkého teplého pelyňkového čaje před jídlem zlepší trávicí pochody. Nepřeháníme to s množstvím syrové zeleniny a ovoce, ani s tepelně nezpracovanými celozrnnými obilovinami. Ty jsou, ač obecně zdravé, pro oslabené trávení příliš namáhavé. Důležitá je pro tyto děti sladká chuťová kvalita. Nikoliv v podobě pamlsků či potravin s rafinovaným bílým cukrem, nýbrž ve formě ovoce, sušeného ovoce, fíků, datlí, medu, ovocného jogurtu apod. Sladká chuť vzbuzuje pocity sympatie, tlumí nadměrnou bdělost, zklidňuje. Pedagogicky takové děti dobře zaujmeme dramatickými, napínavými příběhy, vždy ale s dobrým koncem. Vyvolané napětí se na konci uvolní a to je to, co potřebujeme dítě naučit. Aby našlo zdravou rovnováhu mezi bdělou aktivitou a schopností uvolnění bez extrémních poloh. Při pohybových i uměleckých aktivitách vyžaduje určité umění pedagoga či rodiče, aby dítě plně zaujal a potom je vedl k uvolnění. Zde nestačí vykonávat pouhý opak toho, co bylo řečeno pro děti s velkou hlavou. Speciálně na tyto děti mají velice zhoubný vliv televize a počítačové hry. Bez ohledu na obsah se jedná o rychlé sledy hotových obrazů, které dítě nikdy není schopno doopravdy vnitřně zpracovat, strávit. Jeho jednostranné tendenci těkat od jednoho dojmu k druhému jenom dáváme příležitost a prohlubujeme ji.

2.2.8 Učit se rozumět přirozenosti našich dětí Výše uvedené řádky se snažily vystihnout dva výrazné konstituční typy dětského věku spolu s načrtnutím možností, jak s takovými dětmi pracovat. Jmenovanými konstitučními typy nelze vystihnout zdaleka všechny děti. Řadu z uvedených terapeuticko-pedagogických přístupů však lze situačně využít i pro děti zcela jiných konstitucí. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že konstituce sama o sobě není nic patologického. Je někdy výraznějším, jindy pouze jemně naznačeným vyjádřením určitých jednostranností, které přirozeně vyplývají z lidské tělesně-duševní organizace. Každá konstituce má vždy svoje dobré stránky. Když se postupně naučíme vnímat přirozenou souhru tělesně-duševních vloh dítěte a rozumět jí, pak budeme schopni vedle konstitučně podmíněných projevů dítěte si zřetelněji uvědomovat i ty chvíle, ve kterých si z oněch… tisíců možností, které tělo a duše člověku dávají, začíná dítě budovat své já, svou hřivnu, která mu byla svěřena… Obvod hlavy a hrudníku v poměru k výšce a váze u chlapců a dívek (dle Fanconiho)

19

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Chlapci

Dívky

Výška

Váha

Obvod hlavy

Obvod hrudi

Výška

Váha

Obvod hlavy

Obvod hrudi

cm

kg

cm

cm

cm

kg

cm

cm

175

65,0

56

87

165

56,0

55

82

172

59,0

56

86

164

54,5

55

82

168

54,5

55

82

163

52,5

54

80

161

48,0

54

77

160

49,5

54

78

154

42,0

54

74

156

45,0

53

76

149

38,0

53

71

151

40,0

53

74

144

35,0

53

68

145

35,5

52

71

140

32,3

53

66

140

31,5

52

66

136

30,0

52

64

135

29,0

51

63

131

27,3

52

61

130

27,0

51

61

126

25,0

52

59

125

24,5

51

59

121

22,7

52

58

120

22,5

51

57

116

20,6

51

57

115

20,0

50

55

110

18,4

51

55

109

17,6

50

53

104

16,6

51

53

103

15,8

50

52

96

14,5

50

52

95

14,1

49

51

87

12,7

49

51

86

12,3

48

50

75

10,2

47

47

74

9,8

46

47

51

3,4

35

34

50

3,3

34

33

2.3

Výchova k autenticitě a lidské zdraví

Co mají společného Jan Hus, Maháthma Gándhí, A. Schweizer, Milada Horáková či Václav Havel? Především to, že jejich myšlenky a jejich činy byly či jsou v neobyčejném souladu. A pak také to, že tyto osobnosti byly schopné se identifikovat s  určitými všelidskými ideály a  reprezentovat je. Jak můžeme cíleně vychovávat naše děti k  tomu, aby byly v  tomto smyslu stále více samy sebou, tzn. autentické? A jak souvisí schopnost být osobností se zdravím? Na tyto otázky se nyní pokusím načrtnout odpověď.

20

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE

2.3.1 Kdo je autentický? Síla osobnosti spočívá paradoxně v tom, nakolik jsme schopni se s něčím či někým identifikovat, a ne v tom, že se snažíme za každou cenu odlišit, být „originální“. Děti se identifikují se svými rodiči, později učiteli. Po pubertě se brzy objevuje schopnost identifikace nejen se známými osobnostmi, nýbrž i s nejrůznějšími ideály, případně abstraktními ctnostmi. V tomto období se člověk poprvé snaží být např. pravdivý, spolehlivý, svobodný či odvážný na základě pochopení hodnoty těchto ideálů samotných, a ne proto, že ten či onen známý člověk je např. odvážný. Budeme-li upřímní, pak dojdeme k tomu, že za  největší část naší osobnosti, naší „originality“ vděčíme někomu či něčemu: rodičům, učiteli, který nás pro něco nadchnul, přítelkyni, díky níž jsme na sobě začali pracovat, knize, filmu, vlastním dětem, obtížné životní situaci... To, co je opravdu jenom naše, většinou nejsou zcela originální myšlenky, vynálezy, umělecká díla apod. Většinou je to náš osobitý způsob, jak k věcem přistupujeme. Každý z nás je individuálně pořádný či velkorysý, statečný či opatrný, veselý nebo vážný. Za silné, autentické osobnosti považujeme většinou někoho, kdo si vzal nějaký ideál za svůj natolik, že z něj vyzařuje, že je reprezentantem tohoto ideálu, a kdo na druhou stranu neztratil svoji lidskost, vědomí vlastní nedokonalosti ve vztahu k dokonalosti ideálů.

2.3.2 Člověk, který umí být sám sebou, je zdravější V polovině 90. let minulého století byly publikovány první výsledky z rozsáhlé epidemiologické studie profesora R. Grossarth-Maticeka z německého Heidelbergu. Tato studie trvala 27 let a účastnilo se jí téměř 36 tisíc osob. Profesor Grossarth-Maticek, lékař a sociolog, chtěl uvedenou studií potvrdit hypotézu, že lidé, kteří mají vyšší stupeň autonomie (tj. schopnost a možnost samostatně rozhodovat o svém životě), budou také zdravější. Tato hypotéza se ve vysoké míře potvrdila. Lidé s vyšším stupněm autonomie onemocněli např. v  mnohem nižším procentu případů nádorovými onemocněními. Profesor Grossarth-Maticek vyvinul také tréninkové metody, jejichž cílem je zvýšení autonomie. Pokud účastník studie již onemocněl nádorovým onemocněním a byl poté schopen tréninkem zvýšit stupeň své autonomie, pak měl přiměřeně tomu i lepší vyhlídky na uzdravení (vedle účinné léčby samozřejmě). Jak souvisí schopnost být autonomní osobností se zdravím? Autonomní osobnost lze zjednodušeně charakterizovat jako člověka, který ví, co v životě chce a co nechce. Člověka, který dokáže nalézat i ve složitých situacích cestu, jak svoje cíle uskutečňovat, případně je i proti odporu či většinovému mínění prosazovat. Autonomní lidé umí říci ne, pokud je to třeba. Umí se ale také aktivně zříct vlastních nároků, uznají-li to za vhodné, a s tímto rozhodnutím se identifikují bez pocitu hořkosti či křivdy. Autonomní lidé jsou vnitřně prav21

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ diví, přitom ale také tolerantní. Vědí, že i druzí lidé mají svoje cíle, často odlišné od těch jejich, a také svoje slabiny. Jsou to lidé se širokým srdcem. Můžeme si představit, že obdobné vlastnosti, pouze na tělesné úrovni, potřebuje i organismus, aby byl zdravý. Potřebuje fungující imunitní systém, který rozpozná, co k organismu patří a co ne, rozezná infekci a vypořádá se s ní, včas rozezná a  zlikviduje nádorové buňky, které v  těle každého člověka vznikají, je schopen vyrovnat přechodný nedostatek potravy nebo tepla, dokáže přeměnit přijatou potravu na látky tělu vlastní atd. Z psychosomatické medicíny je známo, jak úzce souvisí duševní život člověka s tělesným. Tyto vztahy jsou sice stále ještě předmětem intenzivních výzkumů, v nichž zatím existuje více otázek než odpovědí. Přesto se nabízí srozumitelná představa: autonomie, jako kvalitativní rys osobnosti, se promítá i do analogických pochodů v organismu, které na organické úrovni zajišťují jeho autonomii.

2.3.3 Malé dítě musí nejprve říct ano svému tělu i okolí Jak docílíme toho, abychom naše děti vychovávali k autenticitě a autonomii? Abychom se nesnažili z  nich udělat co nejvěrnější kopie nás samých, nýbrž abychom v nich od počátku viděli rodící se osobnosti? Tak jako je dospělý člověk výkonnější, silnější a rozhodnější, když se dobře cítí ve svém těle, tak jsou první kroky k autonomii u malého dítěte orientovány na to, aby se co nejlépe zabydlelo ve svém tělíčku. Aby se v něm dobře cítilo a identifikovalo se s ním. Jsou to zdánlivé maličkosti, přesto mají dalekosáhlé účinky: • Dítě by mělo být v tepelné pohodě; • Tělo by mělo být pro dítě zdrojem příjemných zážitků; například když se s dítětem mazlíme, hladíme jej, mažeme jej příjemným dětským olejem, koupeme ho atd. To vše vede k tomu, že se dítě cítí v těle dobře; • Obdobně působí výběr oděvu a obuvi, zejména v nejútlejším věku: přírodní vlákna – bavlna, hedvábí a jemně zpracovaná vlna – působí hmatově výrazně přívětivěji než syntetická vlákna, nemluvě o mikroklimatu, které takové látky vytváří. Stejně je to s obuví vybavenou raději z přírodních materiálů než jejich syntetickými náhražkami. • Nejmenší děti se identifikují se světem především prostřednictvím čichu, chuti a hmatu. Proto dopřejme jim tyto zkušenosti v co nejpestřejší míře. Nechme je v  přiměřené míře „ožužlat“ co nejrozmanitější předměty, např. dřevěné kostky, dostatečně velké hladké oblázky ale i hrubší kameny, hadrové panenky, chlebovou kůrku. Dovolme i o něco starším dětem sbírat zkušenosti a zážitky, samozřejmě s ohledem nenechat je přerůst v každodenní zábavu. Nechme je např. sáhnout si do záhonku na hlínu, na stole na máslo či do kaše, na studenou vodu do potůčku, na květiny i stromy, opatrně na žabku u rybníka apod. 22

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE •

Velkým pomocníkem na cestě k autonomii organismu jsou horečnatá onemocnění dětského věku. Jimi se imunitní systém vždy něco nového učí. Dobrý pozorovatel si může často všimnout, že po prodělaném horečnatém onemocnění je i dítě často najednou samostatnější, vyspělejší…

Na  děti v  předškolním věku nepůsobíme samozřejmě pouze prostřednictvím jeho těla. Malé děti zcela přirozeně a  nevědomě přebírají naše zvyky i naše postoje. Proto rodiče, kteří sami usilují o autenticitu, předávají tuto kvalitu svým dětem, aniž by jim museli cokoli vysvětlovat.

2.3.4 Dítě školou povinné potřebuje cítit sympatii U školáka je situace jiná. U něj již z velké části identifikace s vlastním tělem i bezprostředním okolím proběhla. Zde nastupuje další motiv. Dítě školou povinné, zejména v nižších třídách, potřebuje cítit k tomu, s kým se má identifikovat, obdiv, sympatii. Inspirativně se k tomu nabízí škola, resp. učitel, který tuto jednoduchou zásadu respektuje a je schopný v dětech probouzet lásku, úctu a sympatii k tomu, co je učí. Podobnou úlohu mají samozřejmě i oddíloví vedoucí, obdivovaní strýčkové či tety atd.

2.3.5 Po pubertě hledá člověk ideály V období puberty začínají mít pro dospívající děti největší význam příklady významných, autentických osobností, ať již žijících či historických nebo literárních postav. O něco později k nim přibudou i konkrétní ideály a celebrity, pro které se může 16 až 18letý mladý člověk nadchnout. V tomto věku se nám již asi nepodaří probouzet v mladých lidech sympatie pro to či ono. Naopak, nyní se musí učit si pěstovat vlastní, samostatný názor. A to, že je to často nejprve ve formě černobílých, schematických úsudků, vlastně nehraje takovou roli. V  tuto chvíli není ani tak důležité, co se vůči nám v pozici rodičů či vychovatelů snaží mladý člověk prosadit, nýbrž síla, se kterou svoje myšlenky prosazuje. Síla, jíž se snaží být samostatný, jiný než my. Když takové „konflikty“ nebereme osobně, nýbrž umožníme mladému člověku s respektem k jeho osobnosti a bez výsměchu si tříbit názory, pak mu pomáháme na jeho cestě k autenticitě. A tím i k budoucímu tělesnému i duševnímu zdraví. Právě tak je pro mladého člověka důležité, aby vnímal i nás jako lidi, kteří nepředstírají vlastní dokonalost a neomylnost, nýbrž se vyvíjejí, jsou vnitřně pravdiví a  bojují se svými stinnými stránkami, respektive si osvojují některé z ideálů. Všechny výše naznačené zásady lze uplatňovat z  největší části bez ohledu na  inteligenci dítěte, na  jeho vzdělání. Autentickými osobnostmi nejsou 23

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ jen známé osobnosti, nýbrž potenciálně každý z nás, účetní, kuchařka či matka v domácnosti. Tuto kvalitu můžeme pozorovat velice výrazně i např. u lidí s Downovým syndromem. Pokud se nám to alespoň zčásti podaří, pak si naše děti do dospělosti odnesou nejen samostatné myšlení a spolehlivý cit pro to, co je správné a co ne, ale i sílu za svou pravdu či názor bojovat. Celkově vzato předpoklady pro to, aby z nich byli zdraví lidé.

LITERATURA A PRAMENY CARLGREN, F., KLINGBORG, A. Výchova ke  svobodě. Praha: Baltazar, 1991. GLÖCKLER, M. Eltern fragen heute. Stuttgart 1992. GLÖCKLER, M. Das Schulkind – Gemeinsame Aufgaben von Arzt und Lehrer. Dornach: Verlag am Goetheanum, 1993. GLÖCKLER, M. Gesundheit und Schule. Schulärztliche Tätigkeit an Waldorf und Rudolf Steiner Schulen. Erziehung als präventivmedizinische Aufgabenstellung. Dornach: Verlag am Goetheanum, 1998. GLÖCKLER, M., GOEBEL W. Kindersprechstunde. Stuttgart: Urachhaus, 2004. GROSSARTH-MATICEK R, EYSENCK H. J. Self-regulation and mortality from cancer, coronary heart disease, and other causes: A prospective study. Personality and Individual Differences, 1995, roč. 19, č. 6, s. 781–795. HAMMARSKJÖLD, D. Zeichen auf dem Weg, 1961. HILDEBRANDT, G. Konsequenzen der Rhythmusforschung für Diagnostik und Therapie, 1975. HOLTZAPFEL, W. Seelenpflegebedürftige Kinder I., 1976. HOLTZAPFEL, W. Krankheitsepochen der Kindheit. Stuttgart: Verlag Freies Geistetsleben, 1985. KRANICH, E. M. Die Bedeutung des Rhythmus in der Erziehung. Stuttgart: Verlag Freies Geistetsleben, 1992. KRANICH, E. M. Anthropologische Grundlagen der Waldorfpädagogik. Stuttgart: Verlag Freies Geistetsleben, 1999. LIEVEGOED, B. C. J. Vývojové fáze dítěte. Praha: Baltazar, 1992. SCHAD, W. Erziehung ist Kunst. Frankfurt a. M.: Fischer Taschenbuch Verlag, 1986. SCHAD, W. Erziehung ist Kunst. Stuttgart, 1994. 24

EXKURZ DO WALDORFSKÉ PEDAGOGIKY OČIMA LÉKAŘE STEINER, R. Všeobecná nauka o člověku jako základ waldorfské pedagogiky. Semily: Opherus, 2003. ZDRAŽIL, T. Gesundheitsförderung und Waldorfpädagogik. Bielefeldu (Německo), 2000. Disertační práce k dosažení titulu Ph.D. na pedagogické fakultě university v Bielefeldu. Časopisy: Člověk a výchova Erziehungskunst (něm.) Obsáhlé odkazy na  literaturu nalezne čtenář zejména v  disertační práci Mgr. T. Zdražila, Ph.D.

25

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE Mgr. Věra Dudmanová

1.

ÚVOD

Výživou jsem se začala vážněji zabývat někdy před deseti lety, kdy jsem s mým budoucím anglickým manželem Neilem začala plánovat rodinu. Znalost angličtiny mi doslova otevírala celý svět informací o výživě a zdraví. Nepodceňovala jsem ani české původní i  přeložené publikace, které k  tématu stravy vyšly před rokem 1989 i po něm. Mnohé teorie objasňující různé speciální diety, které si často protiřečily, se mi však jevily poněkud mlhavé a „vachrlaté“. Každá přitom měla údajně vědce na své straně. Na vnitřním klidu však žádné ženě hledající ve stravě oporu pro zdraví tyto rozpory a zmatky jistě nepřidají. Pravdou pro mě ale zůstávalo, jak se lidově říká, že zdraví je jen jedno. Plně ztotožnit jsem se nakonec mohla až s tradiční stravou (TS) vycházející z kulinářských tradic našich předků z doby před rozvojem moderního potravinářského průmyslu a zemědělství. Manžel mi totiž předal do ruky obsáhlou, na fotografie bohatou publikaci amerického zubaře Dr. Westona A. Pricea, vydanou poprvé ještě před 2. světovou válkou v roce 1938, Nutrition and Physical Degeneration (Výživa a  fyzická degenerace). Díky této knize dnes pozoruji zaostřenou optikou nejen tělesné zdraví, ale i s ním spojenou tělesnou krásu člověka. Očividnost (díky nezapomenutelným fotografiím), s jakou nám autor dokazuje vztah mezi stravou člověka a jeho tělesným zdravím, byla pro mě nepopíratelná a  rozhodla o  mých dalších krocích. Tato kniha nakonec ovlivnila to, co si já a moji blízcí obyčejně klademe na talíř a vlastně každodenně i na svá bedra v podobě starostí souvisejících s životním stylem, do jakého nás i ona z velké míry katapultovala. Naše skepse k celkové zemědělské politice Evropské unie a zejména ke kvalitě potravin na trhu nás totiž vedla až k tomu, že jsme za nejsilnější garanci kvality potravin pro rodinný stůl začali považovat jejich vlastní produkci s využitím tradičních způsobů hospodaření. V praktickém vaření se inspiruji kuchařkou, která aplikuje poznatky zubaře Pricea, knihou Sally Fallonové a Mary G. Enigové, PhD. Nourishing Traditions: The Cookbook that Challenges Politically Correct Nutrition and the Diet Dictocrats (Výživné tradice: Kuchařka, která zpochybňuje politicky korektní výživu a diktátory stravy) z roku 1999.1 Autorky v jejím úvodu zdůrazňují, že volba

1

Srov. Sally Fallon a Mary G. Enig: Nourishing Traditions: The Cookbook that Challenges Politically Correct Nutrition and Diet Dictocrats. New Trends Publishing, Inc.: Washington, 1999.

26

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE moderní stravy a technik její přípravy znamená radikální změnu od způsobu, jakým se člověk živil po tisíce let, a že z pohledu dějin představují pouze módní záležitost, která nejenže velmi vážně ohrozila jeho zdraví a vitalitu, ale může ho nadobro zničit. Zdá se mi nyní ve světle informací z výše uvedených dvou knih, že lidé naší moderní civilizace trpí (obrazně řečeno) jakousi kolektivní formou poruchy příjmu potravy, určitou „anorexií“ národů, neboť vůbec nevidíme a neinterpretujeme správně tělesný obraz sebe sama, který je výsledkem naší výživy. Možná je to ale jen tím, že nám dosud nebyl standard fyzicky zdravého člověka představen ve všech hlubokých souvislostech tak, jak to učinil již ve své knize Výživa a fyzická degenerace Dr. Weston A. Price. Kvůli tíze zodpovědnosti, jakou bych pocítila coby profesionální nutriční poradkyně v tradiční stravě, ale také kvůli duchu doby, v němž lidé nejsou běžně naladěni otevřít se opačným pohledům (než jaké ukazují reklamy v masmédiích, s jejichž informačním vlivem nemohu soupeřit), se do její role nepasuji, ale raději zůstávám i nadále především starostlivou maminkou, která je velmi dobře placena úsměvy svých dvou zdravých dětí. Tyto byly počaty a vyrůstají v rámci možností podle určitých zásad přírodních národů navštívených zubařem Priceem. Abych přesto nezůstávala „jednookou mezi slepými“, rozhodla jsem se podělit o poznatky z obou výše jmenovaných knih alespoň s těmi, pro které se kategorie zdraví nachází v hierarchii hodnot nejvýše, založením blogu.2 Postupně na něm vzniká česká e-verze knihy Výživné tradice s různými komentáři, postřehy, informacemi o možnostech regenerace, o vyzkoušených receptech z tradiční kuchyně a s mými zkušenostmi z našeho malého rodinného hospodářství.

2.

KDY JE „ ZDRAVÁ” STRAVA ZDRAVÁ?

Nikdy dříve v dějinách se snad lidé nezabývali tolik tím, co jíst pro udržení optimálního tělesného zdraví, co je to zdravá strava… jako dnes. Je to stravování podle krevních skupin? Makrobiotická strava? Atkinsova paleodieta? Jídlo uvařené jen z „bio“ potravin? Veganská strava? Vegetariánská strava? Strava vitariánská? Pulo- či pesko-vegetariánská? Nízkotučná dieta? Pokyny z knihy Fit pro život? Nebo frutariánská strava? Dieta podle té či oné hollywoodské celebrity? Diskuse o tom, co je zdravé a správné jíst, jsou často zdrojem konfrontací určitých skupin, které se s tou či onou dietou ztotožňují. Jedna strana se prezentuje jako autoritativní držitelka plné míry uvědomělosti, vyčerpávajících informací i morální nadřazenosti a domnívá se, že ta druhá žije v blažené nevědomosti, a zase naopak. Ke konsensu nejspíš nedochází mimo jiné i z náboženských důvodů. 2

http://zubeni.posterous.com

27

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Podle obecných doporučení nutričních expertů, lékařů, zdravotních institucí a  směrnic ministerstva zdravotnictví v  rámci politiky veřejného zdraví nám má zdraví údajně kromě pohybu zaručit především strava; a to ovoce a zelenina, celozrnné výrobky, luštěniny, rostlinné tuky, libové maso, mléčné výrobky.3 Také napříč téměř všemi speciálními způsoby stravování, jaké se přinejmenším na západě po 2. světové válce již objevily, můžeme najít „politicky korektní“ postoj, který spočívá v doporučení jednoznačně omezit živočišné tuky a potraviny bohaté na cholesterol. Tyto potraviny jsou totiž dnes na základě lipidové hypotézy4 obviňovány z tzv. civilizačních nemocí, především kardiovaskulárních chorob. U potravin rostlinných i potravin živočišného původu se ale ve všech médiích pravidelně nijak nerozlišuje, jakým způsobem byly či mají být vyprodukovány, jak a kde zvíře žilo, čím a proč bylo krmeno, jakým způsobem byly produkty následně zpracovány a jak toto zpracování ovlivňuje nutriční vlastnosti konečného jídla. Předpokládám, že zdravá strava je ta, která jednoznačně přispívá k tělesnému zdraví. Jak takové „zdraví“ ale vypadá? Podle obecné definice WHO jde o zdraví tam, když chybí nemoc, je to komplexní stav tělesné, duševní a sociální pohody. Nás zde zajímá hlavně to, jak konkrétně vypadá tělesné zdraví, jakého si přejeme zdravou stravou dosáhnout, což vyplývá ze samotného názvu workshopu. Budeme-li to vědět, pak teprve můžeme určovat, která „zdravá“ strava je ta pravá, jelikož takové zdraví vytváří.

2.1 Zdraví a strava očima jednoho zubaře Prvním moderním badatelem, který se seriózně zabýval vlivem výživy na tělesné zdraví člověka, byl americký zubař Weston A. Price (1870–1948). Dr. Price občas zvaný „Charles Darwin výživy“ byl dobře zajištěným a na potravinářské výrobě zcela nezávislým zubařem, který potkával ve 20. letech minulého století ve své ordinaci v Clevelandu ve státě Ohio mnoho nemocných. Rozhodl se zanechat výzkumu toho, proč mají jeho pacienti v poslední době stále víc zubních kazů a jiných vad, a začít zkoumat ne nemocné, nýbrž zdravé. 3 Poněkud nedostatečně se ale zdůrazňují rizika konzumace cukru, respektive fruktózy, která je v hojné míře obsažena třeba v kukuřičném sirupu, jenž se v poslední době přidává zejména do nealkoholických nápojů pro děti, mezi nimiž stoupá výskyt obezity. Máme omezit sůl, ale není obecně známo, že běžná „sůl“ je výsledkem rafinace, která ji zbavuje důležitých minerálů. Pravá nerafinovaná mořská sůl není běžně v prodeji. Neznámá jsou veřejnosti zdravotní rizika spojená s konzumací moderních sójových výrobků, které obsahují fytoestrogeny. Sója je přitom častým skrytým nastavovadlem v uzeninách i cukrovinkách. Podceňuje se význam enzymů a laktobacilů z tradičně kvašené syrové zeleniny, které chrání náš trávicí systém od přetěžování. Například oblíbený kečup (tradičně kvašená pochutina) se dnes konzervuje octem, cukrem, stabilizátory, barvivy a nakonec sterilizací. 4 Lipidová hypotéza či teorie: lapidárně řečeno, nasycené tuky a potraviny obsahující cholesterol způsobují srdeční onemocnění i rakovinu.

28

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE Předpokládal, že zdraví zubu má souvislost s výživou. Slýchával příběhy o přírodních lidech se zdravými zuby a chtěl zjistit, co je na tom pravdy. Během 30. let 20. století cestoval tedy spolu s manželkou po světě a vyšetřoval skupiny lidí netknutých civilizací, které žily výhradně na místních potravinách. Chtěl najít zdravé jedince se zdravým chrupem (bez zubních kazů a jiných deformit chrupu) a odpovědět si na otázku, co (jaké jídlo a zásady) je vlastně zdravými udělalo. „Zdraví“ skutečně našel až u  přírodních („primitivních“) skupin a kmenů na území obou Amerik, Afriky, Austrálie, Oceánie i Evropy. Navštívil například švýcarské venkovany, irské rybáře, tradiční Eskymáky, indiánské kmeny v Kanadě,5 obyvatele ostrovů jižních moří, domorodce v Austrálii, Maory na Novém Zélandu, Peruánce, indiány v Amazonii a kmeny v Africe. Tito lidé se po celé generace živili stejnou místní tradiční stravou nedotčenou průmyslovou stravou západní civilizace. V době dr. Pricea takové izolované skupiny ještě existovaly. Neměli chronické nemoci, zubní kazy ani duševní onemocnění, byli silní, robustní a atraktivní. Děti se jim rodily snadno a zdravé generaci za generací. Nejprve se dr. Price chtěl samozřejmě při svém vyšetření zaměřit jen na zuby, pak si ale začal všímat i jiných souvislostí, a sice že stejné podmínky, jaké vedou k zubnímu kazu, vedou i k nemocem. Následný kontakt těchto lidí s průmyslovým jídlem naší civilizace měl pro ně a děti, které se jim poté narodily, tragické následky, jež se s další generací progresivně zhoršovaly. K prvním kontaktům došlo především v přístavech a místech, kam byly dostavěny kolejnice. V Knize Výživné tradice se k tomu dále píše: Dr. Price měl bezpočet příležitostí porovnat tyto zdravé tzv. „primitivy“ s příslušníky stejné rasové skupiny, kteří „se stali civilizovanými“ a žili na produktech průmyslové revoluce, jako bylo čištěné obilí, zavařeniny, pasterizované mléko a cukr. U těchto národů nalezl řádící zubní kazy, infekční onemocnění a křivé zuby, úzké obličeje, deformace kostní struktury a náchylnost ke všem zdravotním problémům.6 Zde nacházíme odpověď na to, jak tedy vypadal standard tělesně zdravého člověka podle dr. Pricea. Jeho opakem byly totiž nepříznivé tendence, na které jsme si dnes ještě více než v době dr. Pricea zvykli jako na „normální“, „dědičné“ nebo dokonce žádoucí a které již tenkrát podle doktorových výzkumů souvisely s nedostatky ve výživě. Následkem nedostatečné a nesprávné výživy je: – progresivně se zužující struktura obličeje (čím mladší sourozenec či generace, tím celkově užší obličej včetně nosu a ostré nebo nevyvinuté brady) 5 Kus práce na jejich zmapování udělal i významný antropolog českého původu dr. Aleš Hrdlička. 6 Fallon, Nourishing Traditions, s. 12.

29

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ – zubní kazy (tenkrát vedla bolest zubů bez přístupu k zubaři i k sebevraždám) – nutnost nosit rovnátka daná špatně vyvinutou úzkou zubní klenbou s přetěsnanými (křivými) zuby – nesprávný skus – tendence dýchat ústy, jež jsou trvale otevřená, což je dáno malými nosními průchody, které ovlivnil nedostatečný vývin nosních kostí – obecně s novým pokolením vyšší kostra (postava) na úkor jejího správného vývinu – nejen zubní klenby, ale i široké pánve u dívek pro primární předpoklad zdárného porodu – vrozené vady – náchylnost k infekčním (TBC) a chronickým onemocněním – obezita.

2.2 Co přírodní lidé jedli? Jedli hodně dary moře nebo jiné potraviny bohaté na  živočišné bílkoviny a tuky ve formě masa z orgánů a mléčných výrobků. Maso s tukem, ovoce, zeleninu, extra panenský olivový olej, luštěniny, ořechy, semínka a celá zrna jedli v jejich celistvém nerafinovaném stavu. Veškerá primitivní strava obsahovala trochu syrového jídla jak živočišného, tak rostlinného původu. Téměř obecně tyto společnosti fermentovaly nebo nakládaly v procesu zvaném mléčné kvašení (lakto-fermentace) obilí, mléčné produkty a často zeleninu i ovoce a různé druhy masa. Nejedli žádné produkty z bílé mouky (tedy ani těstoviny), nejedli bílý rafinovaný ani hnědý cukr. V etnické kuchyni všeobecně používali kostní vývary bohaté na želatinu a také vápník a jiné minerály. Ve  stravě zmíněných izolovaných skupin byly přirozeně lokální rozdíly – na něco jiného byli odkázáni Eskymáci na Aljašce, něco jiného museli jíst Masajové v Africe. Někdo neměl ve svém jídelníčku mléko vůbec, jiní (třeba v horské vsi ve Švýcarsku) na mléčných výrobcích byli závislí, protože z krátkého léta neuměli kromě mléka a  žita o  mnoho víc vytěžit. Některé faktory ve své stravě však přece jen implicitně společné měli: podíl vitamínů A, D a K (tehdy „Priceův faktor“) byl v jejich výživě až desetinásobně vyšší než ve stravě tehdejšího průměrného Američana. Tyto vitamíny se však nacházejí v potravinách, které moderní experti na výživu zavrhli obecně jako „nezdravé“, přestože je tito lidé po staletí považovali za nezbytné k udržení svého zdraví, správného růstu a schopnosti reprodukce. Jde o „staromódní“ nasycené tuky (při pokojové teplotě tuhé), jako je máslo, sádlo, lůj, kokosový olej; dále o potraviny rovněž obsahující cholesterol, jako 30

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE je maso z orgánů zvířat, mlíčí, vejce a výrobky z plnotučného syrového mléka. Jak je to možné? Sally Fallonová a Mary G. Enigová, PhD. hned v úvodu své knihy Výživné tradice píšou: „Zcela jistě něco musí být hodně špatně... Rady diktátorů stravy7 – to, co nám říkají, a co je stejně tak důležité, co nám neříkají – jsou mylné. Ne na 100 % mylné. V jejich vyjádřeních je kus pravdy, dost velký kus na to, aby jim dodával na důvěryhodnosti, ale ne dost velký kus na to, aby nás uchránil od útrap chronických onemocnění.“8 Vzdávat se kompletně produkce a konzumace potravin živočišného charakteru včetně živočišných tuků je „vylévání velkého dítěte i s vaničkou“, protože vedou dle pozorování dr. Pricea ke zdraví.

2.3 Zvířata a půda Jedním z argumentů hovořících proti konzumaci živočišných potravin dnes obecně je, že je to nutné kvůli snižování naší ekologické stopy. Máme být „zelenější“ a konzumovat v prvé řadě raději obiloviny a luštěniny, protože těmi, kterými bychom krmili zvířata na maso či mléko pro sebe, by se mohli najíst chudí v zemích třetího světa. Tímto se obvykle dokazuje, že je efektivnější jíst obiloviny a luštěniny. Takto vypadá i základna oficiálně doporučované potravinové pyramidy, na které leží obiloviny a luštěniny. Na spodní základně pyramidy s tradiční stravou však leží potraviny živočišného původu bohaté na tělotvorné živiny, jako jsou ryby a maso coby komplexní zdroj bílkovin, vajíčka a syrové mléko. Ovoce je až na samém vrcholu jako pouhá „třešnička na dortu“. Tradiční stravou mnohých přežvýkavců nejsou ale obiloviny. Je to tráva, respektive její sušená podoba – seno. Obiloviny přitom přicházejí na řadu nanejvýš k dovykrmení zvířete koncem léta a na podzim, což odpovídá přírodnímu cyklu, kdy zvíře9 konzumuje přírodní obiloviny, aby na zimu přibralo a bylo na ni připraveno. Na to všechno se vlastně v závěrech a řešeních vyplývajících ze statistik, které pracují pouze s moderními krmivy, nebere moc zřetel. Závěry jsou v daném zadání zcela nepopiratelné, ale domnívám se, že nedávají problém do širších souvislostí. Některé oblasti zemské souše nejsou přitom k obdělávání vhodné vůbec. Alespoň zvířata jsou v těchto oblastech pro obyvatelstvo hlavním přínosem. Vajíčka a  mléko jsou z  mé osobní zkušenosti především sezónní záležitostí.10 Slepice přes léto nejsou krmeny obilím, ale mají volný výběh na pas7 Diktátoři stravy – dle Fallonové jde o lékaře, nutriční poradce, zdravotní instituce, které také neoficiálně nazývá „hlídací psi“ lipidové hypotézy, díky které obchodně profitují výrobci rostlinných tuků a léků snižujících cholesterol. 8 Cit. Sally Fallon, Nourishing Traditions, s. 2. 9 U mléčného skotu se však přidáním obilného šrotu jen udrží či zvýší produkce mléka. 10 Pokud jde jen o produkci, protože samotná konzumace odleželých tvrdých fermentovaných sýrů vyrobených z mléka může probíhat jindy, třeba až po letech.

31

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ tvu, hnojiště a ke kompostu. V zimě produkce vajec klesá a klesá sytost žluté barvy žloutku. Totéž se týká mléka – domácí kráva dává přes zimu, kdy je jejím hlavním krmivem seno, méně mléka, máslo je méně žluté, případně záleží na tom, kdy začala laktace – zpočátku dává mléka více. Kolik dává kráva ročně mléka a slepice vajec, je tedy otázka, na kterou číselná odpověď nemusí být směrodatná. Ani znehodnocování půdy přepásáním není primárně způsobeno zvířaty. Příčina spočívá jedině v  nekvalitním a  nepromyšleném managementu pastvin ze strany chovatelů. K přepásání dochází, když byly rostliny v době růstu opakovaně ukusovány, a to konkrétně v momentě, kdy si rostlina teprve bere vlastní energii ze své podzemní části. Výsledkem je omezená produkce rostliny, eventuálně její uhynutí. K tomu dochází, jestliže je zvíře na úseku pastvy příliš mnoho dnů nebo je tam příliš brzy nahnáno zpátky, když rostlina teprve obnovuje své listí z energie z kořenů. Čas pro zotavení trávy po sečení či spasení se liší podle roční doby.11 Když je navíc po dešti, půda pastviny vystavená kopytům dobytka zůstává narušená a doba pro zotavení pro ni bude delší. Jde o chybu, s níž máme i osobní zkušenosti z našeho hospodářství. K sečení používáme ruční kosy, protože použitím sekačky s traktorem, který představuje těžkou mechanizaci, dochází ke zhutňování půdy a nenápadnému poškozování mikroorganismů v půdě a de facto k oslabení přirozené úrodnosti půdy, jejíž regenerace by opět vyžadovala léta. Záleží samozřejmě na frekvenci použití traktorů, kvůli jejichž rychlosti jsou na  životě ohrožena drobná (žáby) i větší zvířata (zajíc, srna). Na druhou stranu úplná absence býložravců, kteří by se na trávě pásli, může naopak vést ke  znehodnocení stavu pastviny. Nastřádaný biomateriál, který nikdo nekonzumoval, nakonec může rostlinnou trvalku kvůli nedostatku světla zahubit.12 V tomto smyslu plnila pozitivní roli třeba stáda bizonů v rozlehlých planinách Severní Ameriky nebo zvířat jinde ve světě, která postupovala podle sezóny z jihu na sever a opačně. Trávu spásala, případně otevírala rostlinám kopyty přístup ke světlu. Sice to trvalo léta (a třeba se i čekalo, až zaprší), ale tráva pak mohla vypadat dokonce lépe než před svým zdánlivým zničením stády zvířat. S mrvou dobytka či hnojem zkompostovaným na humus se při péči o úrodnost půdy, ale i  v  oblasti semenaření13 v  hospodářství vždy počítalo a  snad i v budoucnu bude namísto současných moderních hnojiv na bázi ropy. De11 Srov. Jody Butterfield, S. Bingham et al. Holistic Management Handbook: Healthy Land, Healthy Profit. IslandPress: Washington, 2006, s. 240. 12 Srov. Jody Butterfield. Holistic Management Handbook, s. 240. 13 Maria Thumová. Zahrada podle kosmických rytmů. Pro-bio Šumperk a Fabula: 2001, s. 42–43.

32

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE senzibilizace veřejnosti na správné využívání lidských exkrementů by jistě byla komplikovanější.14

2.4 Vliv krmiva na kvalitu živočišné strav y Krmivo, jaké dostává zvíře, může zcela změnit nutriční hodnotu masa a mléka. I to je třeba brát v úvahu při používání pojmu mléko, maso apod. V knize Výživné tradice se píše: „Další vážný problém u dnešních mlékárenských metod je krmivo pro krávy ze sójových bobů bohatých na  bílkoviny. Vyvolává to u nich produkci velkého množství mléka, ale přispívá k vysokému výskytu mastitidy (zánětu mléčné žlázy) a jiných problémů, které vedou ke sterilitě, problémům s játry a ke zkrácení života. Bylo uskutečněno málo výzkumů, které by určily, co tato sójová krmiva s druhem a kvalitou bílkovin v kravském mléce dělají. Je dnešní vysoký výskyt alergií na mléčnou bílkovinu způsoben používáním nevhodného krmení pro naše dojná stáda?“15 V záznamu vysílání rádia BBC 4 (podcast) v rámci programu Farming Today ze dne 27. 8. 2011 jeden farmář v rozhovoru zmínil, že ve Velké Británii existuje obchod s vyřazenými potravinami (jde o odpad ze supermarketů či od výrobců třeba kvůli prošlé lhůtě), jako jsou bonbóny, čokoláda, cukrovinky, margaríny, extrudované cereálie a těstoviny z bílé mouky, které v tradiční stravě lidí ani nemají místo a jsou považovány za zdraví škodlivé a vedoucí k obezitě. Znovu se údajně tyto již jednou denaturované potraviny zpracovávají jako krmivo dokonce pro skot.16 Také u vajíčka slepice pocházející z klecového chovu, kde je celoročně krmena směsmi, jejichž základem jsou obiloviny (pšenice, kukuřice a geneticky modifikovaná sója), může být obsah omega-6 mastné kyseliny až 19x vyšší než obsah omega-3 mastné kyseliny. Poměr těchto dvou mastných kyselin u vajec nosnic, které mají možnost výběhu na zelenou pastvu, je však vyrovnaný na 1:1.17 Maso či mléko „z trávy“ obsahuje přitom navíc důležitou látku, která hraje roli v prevenci proti rakovině, a sice konjugovanou kyselinu linoleovou. Ta se však z masa a mléka, pokud je šrot či podobné krmivo součástí výživy zvířete po celý rok, ztrácí.18 Konjugovaná kyselina linoleová má protirakovinné vlastnosti, pomáhá i s výstavbou svalů, s udržením si tělesné váhy… Wulzenův faktor – zvaný též stigmasterol, který syrové máslo, syrová smetana a mléko obsa14

Srov. Zahrada jako mikrokosmos. Cit. Sally Fallon, Nourishing Traditions, s. 35. 16 http://www.bbc.co.uk/podcasts/series/farming. 17 Srov. Sally Fallon and Mary G. Enig: Nourishing Traditions, s. 436. 18 Srov. Ibid. s. 17. 15

33

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ hují, je činitel, který chrání před tvrdnutím tepen, degenerativní artritidou, šedým zákalem a zvápenatěním šišinky mozkové, rakovinou vaječníků, prsu, prostaty atd.19 Protagonista povídky Oty Pavla Smrt krásných srnců o tom nejspíš intuitivně věděl své, když chtěl za každou cenu získat pro své syny před jejich odchodem do koncentračního tábora srnčí maso.

2.5 Vliv metod zpracování potravin na jejich kvalitu a dostupnost jejich živin (rafinace, pasterizace, konzervace, lakto-fermentace, vaření) Další důležitý rozdíl v nutriční hodnotě mezi tradičními a moderními potravinami je dán ve způsobu zpracování některých potravin a v postupech při přípravě jídla. Stalo se za posledních sto let samozřejmostí, že se některé potraviny jako je obilí, sůl i sladké potraviny „čistí“. Bílé pečivo chutná sice sladčeji, ale za cenu, že se připravujeme o vitamíny (E20) a minerály (dr. Price hovoří až o čtyřech pětinách), které jsou obsaženy v odstraněné otrubě zrna. Již se ví, že celozrnné pečivo je zdravější, ale sporná je kvalita většiny celozrnného pečiva na trhu. Problém je jednak v tom, zda jde skutečně o 100% celozrnné pečivo z čerstvé (nežluklé) mouky, a v tom, že bylo upečeno pomocí droždí. „Dobře míněné rady mnoha „výživářů“ konzumovat celá zrna jako naši předkové, a ne čištěnou mouku či leštěnou rýži, jsou zavádějící a často škodlivé ve svých důsledcích. Nějakou dobu naši předci celá zrna konzumovali, ale nekonzumovali je tak, jak je prezentováno v našich moderních kuchařkách ve formě rychle nakynutých chlebů, do křupava orestovaného ovsa s ovocem a ořechy a jiných narychlo připravených patlanin a jídel v rendlíku. Naši předci a vlastně všechny předindustriální národy namáčely nebo fermentovaly své obiloviny před tím, než z nich udělali kaši, chléb, dorty a nákyp.“21 Hlavním smyslem toho, proč dělám kváskový chléb doma z bioobilí, je, že si přeji dostat do našeho organismu nejen více živin díky otrubám (více než v bílém pečivu, třebaže z biomouky), ale především v takové formě, aby je naše tělo dokázalo lépe strávit. Tedy aby se pomalejším procesem mléčného kvašení (tj. prací laktobacilů, které jsou v syrovém mléce, syrovátce, ale i ve vzduchu kolem nás) dosáhlo maximálního odbourání antinutrientů, jako je kyse-

19

Srov. Ibid, s. 16. Nedostatek vitamínu E potřebný pro správnou funkci příštítného tělíska v mozku je údajně spojen s přenášením v těhotenství, nemožností kojit, prodlužováním výšky postavy za cenu zužování celého těla, což vede k problémům s uskutečněním fyziologického porodu. Je to jistě tím, že příštítné tělísko reguluje metabolismus vápníku a fosforu, jak uvádí dr. Price v knize Nutrition and Physical Degeneration. s. 365. 21 Cit. Sally Fallon: Nourishing Traditions, s. 452. 20

34

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE

liná fytová. U rychlého kynutí pomocí kvasnic údajně k nějakému odbourání sice dojde, ale ne v takovém rozsahu. Extrudované cereální přípravky (k snídani) mohou mít ještě nepříznivější účinek než rafinovaný cukr nebo bílá mouka. Toto zpracování ponechává kyselinu fytovou nedotčenou, ale ničí fytázu, enzym, který štěpí část kyseliny fytové v trávicím traktu.22 Dalším příkladem snahy o „čistění“ je třeba i obyčejná kuchyňská sůl. Jde o  rafinovanou a  chemicky – průmyslově zpracovanou potravinu, z  níž jsou mořské minerály včetně organické formy jódu odňaty (nejspíš prodány zvlášť) a pak je do ní přidán zvlášť jodid či fluor. Pravá mořská přírodní sůl je získávána pomocí vypařování, tedy slunce, je mírně našedlá, vlhká a obsahuje 14 % makrominerálů, zejména hořčík, a až 80 stopových prvků. Sůl aktivuje enzymy v našem trávicím systému, a i když se říká, že je „zdravější“ nesolit, věc je poněkud složitější – zvláště když není jasné, jakou sůl mají odborníci na mysli. Lidé unavení (třeba s již oslabenými nadledvinkami, respektive stresem unavenými adrenálními žlázami) ztrácejí údajně hodně soli močí a  potřebují si přisolit více.23 Řešením je orientovat se na tzv. keltskou, případně černou sůl z ekologicky čistých oblastí (bez radioaktivního znečištění). Ještě závažnějším problémem než bílá mouka a rafinovaná sůl je celospolečenská tolerance rafinovaného cukru (sacharózy) vyráběného z cukrové řepy nebo třtiny. Před rokem 1600 byl ve  stravě předků prakticky neznámý a  do  20. století se ve větším množství nepoužíval. Pro zpracovatele potravin je to výhodný konzervant, který navíc dodává potravinám lepší chuť. Sladidlem v  tradičních kuchyních je sušené ovoce, sušená třtinová šťáva, surový med, melasa, javorový sirup. Jde o to, že rafinovaný cukr (bílý i hnědý24) vzniká průmyslovými technologiemi, nemá žádné tělotvorné látky, vitamíny a živiny. Štěpí se na glukózu a fruktózu, k jejíž metabolizaci si tělo navíc musí vzít své vlastní zásoby minerálů, vitamínů a  enzymů. Jde spíš o  živiny beroucí negativní kalorie. Proto cukr patří mezi hlavní příčiny kostní ztráty a zubního kazu.25 Podobné vlastnosti má i jakýkoliv sladký koncentrát fruktózy, jímž je i stoprocentní ovocný džus, kterému chybí vláknina i jiné složky ovoce. Stoprocentní ovocný džus není stoprocentní ovoce. Dalším příkladem negativního vlivu na kvalitu potravin je moderní způsob konzervace zeleniny – pomineme-li fakt, že ke svému růstu potřebovala několikanásobné chemické postřiky. V našich zemích a Evropě se tradičně zelí vždy kvasilo, dnes spotřebitel kupuje zelí často sterilizované s octem, cukrem a pří22

http://www.nourishingourchildren.org/Home.html Srov. Sally Fallon, Nourishing Traditions, s. 48. 24 Má jen asi 3 % melasy. 23

35

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ datnou látkou. Tradičně se ve světě fermentovalo veliké množství druhů zeleniny i ovoce – takový kečup je původně kvašenou pochutinou s rybím vývarem a marmeláda s nakládaným ovocem v sudu se solí (např. pomeranče). Tradiční lakto-fermentace přemění škroby a cukry v zelenině a ovoci na kyselinu mléčnou pomocí mnoha kmenů bakterií produkujících kyselinu mléčnou. „Tyto blahodárné organismy vytvářejí řadu užitečných enzymů a také antibiotických a protirakovinných látek. Hlavní vedlejší produkt – kyselina mléčná – nejenže uchovává zeleninu a ovoce ve stavu dokonalé konzervace, ale také posiluje růst zdravé mikroflóry v celém tenkém střevě.“26 S dobrými výsledky fermentuji doma vše – nejen zelí. Dělám i kvašená ovocná čatní nebo švestky kvašené v syrovátce a keltské soli. Dobrým příkladem potraviny procházející průmyslovým zpracováním, které zcela proměňuje její nutriční vlastnosti, je pro nás Středoevropany mléko. Je jedno, zda nyní hovoříme o mléce z konvenčního chovu či o mléce v biokvalitě. Mléko se dnes často obecně zavrhuje s logikou, že jde o potravu jedině pro telátko. V přírodě není ovšem primární funkcí ničeho být naši potravou, prvotní funkcí i semínka slunečnice je v prvé řadě reprodukce rostliny. Žádné zvíře se sice mlékem i v dospělosti neživí, ale také na rozdíl od člověka nevytváří kulturu. Především však záleží na tradici, zda máme či nemáme problém s trávením mléčných výrobků. „Přírodní výběr je mechanismus k adaptaci izolovaného obyvatelstva na jídlo, které je mu dostupné.“ To se prý například projevuje v tom, že někteří jedinci nemají problém s trávením mléčných výrobků. Především je třeba říci, že přírodní národy, které zkoumal Price a jež jedly mléčné výrobky, mléko nepasterizovaly. Dodnes je zhruba 70 % švýcarských sýrů nepasterováno, což vzhledem k tomu, že Švýcarsko nepodléhá zákonům EU, nepředstavuje pro tamější farmáře problém.27 Pasterizace přitom mléko nutričně znehodnocuje. V ČR je sice možný prodej mléka z automatů a „ze 25 „Ke kostní ztrátě a zubnímu kazu dochází, když se přesný poměr vápníku a fosforu mění z normálního poměru o čtyřech dílech fosforu a deseti dílech vápníku. V tomto poměru může být veškerý krevní vápník správně využit. Dr. Melvin Page, zubař z Floridy, ukázal v mnoha studiích, že konzumace cukru způsobuje, že hladiny fosforu klesnou a  hladiny vápníku stoupnou. Vápník stoupá, protože je vytahován ze zubů a kostí. Pokles fosforu brání vstřebávání tohoto vápníku a činí ho nevyužitelným, a tudíž toxickým. Takto způsobuje konzumace cukru zubní kaz, nikoliv proto, že podporuje růst bakterií v dutině ústní, jak tomu většina zubařů věří, ale protože mění vnitřní chemii těla... Ortodoxní nutriční poradci připouštějí, že cukr způsobuje zubní kaz – i když se asi mýlí v tom, proč jen tomu tak je. Ale jejich varování, abychom se zubnímu kazu vyhnuli omezováním sladkostí, není upřímné. Většina lidí by byla ochotna zaplatit za špatné zuby cenu, pokud by mohli stále jíst cukr. Koneckonců zuby se dají opravit nebo vyměnit. Jenže špatné zuby jsou vždy vnějším znakem jiných typů degenerace uvnitř těla, degenerace, jakou nelze opravit v křesle zubaře.“ Nourishing Traditions, s. 21–25. 26 Cit. Nourishing Traditions, s. 89. 27 http://finance.idnes.cz/chybely-ji-svycarske-syry-tak-je-zacala-prodavat-f61-/podnikani. aspx?c=A110308_1544755_ firmy_rady_hru.

36

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE dvora“, což není samozřejmé v některých státech USA (prodejcům hrozí policejní perzekuce), otázkou je však, jak je konzumace takového mléka z velkochovu krav bezpečná. Není nejspíš problémem pro ty, kteří jsou zvyklí pít domácí kravské mléko – jako já se svou rodinou skoro osm let (s gurmánským požitkem i v těhotenství). Je pozoruhodné podívat se do  historie, kdy se s  pasterizací začalo. Bylo to v době, kdy se krávy z venkovských pastvin přestěhovaly do „měst“, tedy do  velkokapacitních kravínů, kde se změnila jejich tradiční strava na  krmi z odpadního, zbytkového jídla. Fallonová a Enigová o mléce píšou: „Učili nás, že pasterizace je přínosná, že je to způsob naší ochrany před infekčními onemocněními, ovšem bližší pohled odhaluje, že její přínosy byly dosud velmi zveličovány. Moderní mlékárenské stroje a nerezové nádrže spolu s efektivním balením a  distribucí činí pasterizaci za  účelem hygieny zcela zbytečnou. A  pasterizace není zárukou čistoty. Všechna propuknutí salmonely z kontaminovaného mléka za poslední desetiletí – a bylo jich dost – nastala u pasterizovaného mléka... Syrové mléko obsahuje bakterie, které produkují kyselinu mléčnou a chrání před patogeny. Pasterizace tyto pomocné organismy likviduje a  zanechává konečný výrobek zbavený jakéhokoliv ochranného mechanismu, pokud by nežádoucí bakterie nevítaně kontaminovaly zdroj. Syrové mléko časem příjemně zkysne, zatímco pasterizované mléko bez užitečných bakterií zasmrádne. Vysoká teplota mění mléčné aminokyseliny lysin a  tyrosin a  činí celý komplex bílkovin méně dostupný. Podporuje žluknutí nenasycených mastných kyselin a zničení vitamínů. Ztráta vitamínu C u pasterizace obvykle dosáhne 50 %, ztráta dalších ve vodě rozpustných vitamínů může vyběhnout až na 80 %. Wulzenův faktor (stigmasterol) je zcela zničen, stejně jako vitamín B12 potřebný pro zdravou krev a  správně fungující nervový systém. Pasterizace snižuje dostupnost minerálních složek mléka, jako je vápník, chlorid, magnezium, fosfor, draslík, sodík, síra a také mnoho stopových prvků. Existují důkazy, že pasterizace pozměňuje laktózu tak, že ji činí rychleji vstřebatelnou. Tento fakt a skutečnost, že pasterizace mléka klade zbytečné nároky na  slinivku, aby produkovala trávicí enzymy, možná vysvětluje, proč je konzumace mléka v  civilizovaných společnostech dávána do souvislosti s cukrovkou... V neposlední řadě ničí pasterizace všechny enzymy v  mléce – ve  skutečnosti je testem úspěšné pasterizace nepřítomnost enzymů. Tyto enzymy tělu pomáhají asimilovat všechny tělotvorné faktory včetně vápníku. To je důvodem, proč ti, kteří pijí pasterizované mléko, mohou trpět osteoporózou. Lipasa v syrovém mléce tělu pomáhá trávit a využít máselný tuk… Konečnou nedůstojností je homogenizace, která je také spojována se srdečními chorobami... Sušené odtučněné mléko je přidáváno do většiny oblíbených druhů komerčních mlék – 1% a 2% mléka. Komerční dehydratační metody oxidují cholesterol v práškovém mléce a to je pak škodlivé pro naše tepny. 37

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Sušení za vysokých teplot také vytváří velké množství bílkovin s příčnou vazbou a sloučenin dusičnanů, které jsou silnými karcinogeny, a uvolněnou kyselinu glutamickou, která je toxická pro nervový systém. Moderní pasterizované mléko připravené o svůj obsah enzymů klade enormní požadavky na trávicí systém těla. U starších lidí a těch, kteří nesnášejí mléko nebo zdědili špatné trávení, projde mléko ne zcela strávené a  může zanést malé klky tenkého střeva a bránit vstřebávání životně důležitých složek výživy a přispívat tak příjmu toxických látek. Výsledkem jsou alergie, chronické závratě a spousta degenerativních onemocnění.”28 Ve světle těchto informací vyvstává otázka, jaký prodej mléka by měl být povolen – mléka syrového, nebo pasterizovaného za velmi vysokých teplot? Domácí mléčné výrobky a výrobky ze supermarketu jsou především chuťově nesrovnatelné.29 Řekne-li se dnes maso – veliká poptávka je po  mase libovém. Zapomíná se na to, že obsahuje snadno dostupné železo, zinek a plnohodnotné bílkoviny a  že živočišným produktem z  těla zvířete není jen maso ve  smyslu svaloviny, ale také tuk (díky němuž jsou různé složky masa vůbec dostupné k absorpci), vnitřní orgány, kosti, chrupavky a kůže. Tradičně připravené vývary z těchto částí zvířete přitom obsahují nejen snadno vstřebatelné minerály, ale i kolagen a želatinu, která díky svým hydrofilním vlastnostem pomáhá trávení (přitahuje trávicí šťávy k povrchu částí uvařeného jídla v žaludku)30 a byla úspěšně použita při léčbě různých střevních poruch. Kolagen zase může ovlivňovat stav pokožky a  její odolnost vůči stárnutí, celulitidě – civilizační obtíži. Nestačilo by tedy léčit celulitidu podáváním slepičího kostního vývaru? Dnes se výborná chuť poctivého vývaru nahrazuje různými bujóny s glutamátem sodným. Ty možná nahradí chuť, ale nemohou nahradit zdraví prospěšné účinky pravého vývaru, který bychom měli do našeho jídelníčku pravidelně zařazovat.

2.6 Politicky nekorektní cholesterol Pomineme-li rozdíly mezi industriálním a tradičním způsobem zpracování potravin, výše zmíněné poznatky zubaře Pricea (především o konzumaci potravin živočišného původu, jako jsou vejce, živočišné tuky a jiné na cholesterol bohaté potraviny) jsou v rozporu se současnými „politicky korektními“ doporučeními odborníků o zdravém stravování a nutnosti omezit potraviny obsahující cholesterol. Cit Nourishing Traditions, s. 34–35. Když jsem si po čase koupila kefírové mléko v obchodě, chutnalo, jako by bylo vyrobeno ze sušeného odstředěného mléka, které někdo smíchal s vodou a octem. Asi je to tím, že se nejdříve pasterizuje a pak se do něho přídávají kultury. 30 Srov. ibid 28 29

38

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE Především samotný cholesterol je významná látka, která je nezbytná pro růst, vývin a správnou funkci mozku a nervového systému. Je potřebný pro vytváření hormonů k reprodukci a hormonů, které chrání proti rakovině, srdečním chorobám a duševním onemocněním. Živočišné tuky a cholesterol jsou životně důležití činitelé.31 Lidé však strach z něho řeší únikem k nízkotučné stravě nebo k používání hypermoderních rostlinných tuků a olejů. Máslo je údajně při zvýšení hladiny cholesterolu nutno nahradit margarínem. Přitom máslo od krav, které se pásly na zelené trávě, obsahuje vitamíny A a D, K a E, které jsou z něho velmi dobře využitelné a jsou podstatné pro správný růst, zdravé kosti, pro správný vývoj mozku a nervového systému a normální sexuální vývin (třeba jen aby dospělý muž měl hlas jako muž).32 Pokud bychom přesto akceptovali názor o domnělé škodlivosti cholesterolu, je třeba si uvědomit onen velký paradox. Cholesterol se totiž nachází tam, kde jsou zároveň životně důležité látky (včetně mateřského mléka), zejména v tucích rozpustné vitamíny A a D. Fungují jako jakési katalyzátory a bez nich nejsou ostatní živiny pro nás dostupné. Organismus malých dětí není schopen snadno přetvářet provitamín A na potřebný vitamín A.33 V tomto smyslu nelze volně zaměňovat nutriční hodnotu vaječného žloutku od slepic z volného výběhu či nutriční hodnotu kravského másla od krav, které se pásly na louce, s provitamínem A z mrkve. Vždy je nejlepší získávat živiny včetně vitamínů v přirozené formě, protože jsou v přirozeném poměru s ostatními živinami. Tímto způsobem vzniká jedna z podivných patových situací, jež je zdrojem zmatků a  rozpolceností ve  výživě. Ambivalentní pocit zažíváme třeba u  vajec, která tak trochu zdravá jsou a trochu nejsou. A tak raději nerespektujeme Stvořitele a vytváříme si „dokonalejší“ náhražky v podobě nepřirozených jídel ve formě hypermoderních margarínů34 se syntetickými vitamíny,35 ale bez cholesterolu. Je všeobecně známo, že původně šlo o levnou náhražku másla, kterou nebylo dovoleno barvit nažluto, postupně však se výrobcům podařilo část veřejnosti díky anticholesterolové kampani přesvědčit, že je nejen levnější, ale i zdravější než máslo. „Zpracovatelé potravin nepotřebují živočišné tuky, aby vyráběli junk food36 pro zisk, ale potřebují rozhodně rostlinné oleje, bílou mouku a cukr.“37 31

http://www.newtrendspublishing.com/SallyFallon/aboutSallyFallon.html Cit. Nourishing Traditions, s. 16. 33 http://www.nourishingourchildren.org/Home.html 34 Dr. Price nazýval margarín „dílo Ďáblovo“. 35 Je známo, že syntetický vitamín A může být pro těhotnou ženu toxický, je-li však v přirozeném zdroji, jako je domácí máslo, nachází se zde v přirozeném poměru s vitamínem D a toxický není. V době těhotenství jsem se proto vůbec neomezovala v konzumaci domácího másla. 36 Junk Food – termín pro jídlo s minimální nutriční hodnotou, bez tělotvorných látek, obvykle i bez vlákniny, podle TS k němu patří i ovocné džusy s vysokou koncentrací fruktózy. 37 Cit. Nourishing Traditions, s. 23. 32

39

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Podobný paradox vzniká, když se obezita začne řešit „počítáním kalorií“ a nízkotučnou stravou. Toto je také neefektivní postoj, jenž se stále míjí účinky, protože obézní člověk je určitým způsobem „podvyživený“ vlivem konzumace především skrytých sacharidů s antinutričním efektem, jeho fyzická aktivita je sice chvályhodná, ale potřebuje se hlavně lépe vyživovat a méně krmit. Potřebuje kvalitní živočišné tuky s vitamíny A a D v tucích rozpustnými, aby bylo tělo dobře živeno a mělo dost sil k odbourávání svých vlastních tuků. Přírodní lidé konzumovali nasycené tuky a nebyli obézní. Jde o široké téma, u kterého je zajímavé sledovat tok peněz za léky na hubnutí. O tristní situaci v české armádě svědčí to, že kupuje léky pro své vojáky na boj proti obezitě.38 Ve skutečnosti jsou podle zubaře dr. Pricea a odborníků, kteří jeho poznatky v dalších studiích potvrdili, živočišné potraviny (plnotučné mléko, maso s tukem, vejce a jiné) zdravé, a to ve své celistvé formě. Týká se to nejen obilí a otrub, ale i masa a tuku, mléka a másla, které patří k sobě.

2.7 Nasycené tuky – skeptický pohled zpátky Informace o cholesterolu se na internetu nacházejí zejména na stránkách, jež zároveň nabízejí prostředky k jeho snížení, případně jde o internetový portál určité značky rostlinného tuku. Není možné si nevšimnout obchodního využití teorie (možná i z obchodních důvodů vytvořené) namířené proti cholesterolu a nasyceným tukům. Nejvíce se kritice cholesterolu kromě výživových poradců, zdravotních institucí a  lékařů (Fallonová je nazývá diktátory stravy, potažmo „hlídacími psy“ lipidové teorie) věnují výrobci rostlinných tuků a olejů a především farmaceutické firmy. Nebylo to lékařské periodikum, ale Business Week, který přinesl před několika lety zprávu o tom, že moderní léky na snižování cholesterolu, které dnes bere v USA na 18 milionů občanů, nejsou tak úspěšné.39 Povážlivé jsou také výroky některých lékařů, kteří své jméno spojili s propagací náhražek másla. Jakou motivaci asi má podpora studie cholesterolemie od výrobce rostlinného tuku, je nasnadě. „Výsledky studie cholesterolemie realizované v letech 2002 a 2004 s podporou Flora pro.activ ukázaly, že více než polovina české dětské populace má zvýšenou nebo dokonce vysokou hladinu cholesterolu v krvi. Na této nebezpečné skutečnosti se, kromě jiného, významně podílí i delší dobu trvající nesprávná výživa,“40 je přesvědčen odborník z řad lékařů na internetovém reklamním portálu rostlinného tuku.41 Představa „správné“ výživy dětí je v tom38

Česká armáda letos kupuje léky pro své vojáky na boj proti obezitě viz http://www.lidovky.cz/kazdy-sedmy-vojak-trpi-obezitou-vyfasuji-leky-na-hubnuti-pm1-/ln_domov. asp?c=A110831_114242_ln_domov_pta 39 http://www.veoh.com/watch/v20011499p7GjN6Mf 40 http://www.flora.cz 41 Cit www.flora.cz

40

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE to kontextu jistě „politicky korektní“ – její součástí jsou rostlinné tuky a minimalizovaná konzumace nasycených tuků s cholesterolem a tolerování potravin z bílé mouky a cukru. Touto logikou směřujeme proti samotné přírodě, kterou nepřímo obviňujeme, že je špatná kuchařka, protože mateřské mléko má vysoký obsah nasycených tuků a cholesterolu. Podobné studie by měl podporovat někdo skutečně nestranný. Ostatně lze předpokládat, že se více vyplatí investice do reklamy na konkrétní značku rostlinného margarínu, než obecně na máslo, kterým by se dělala neplacená reklama vlastně všem jeho výrobcům. Víme, že dnes není většina dětí dlouho kojena a brzy se začíná s umělou výživou a s příkrmy. Jaké složení má mít tato výživa pro tak důležité období vývoje dětského mozku, když je do tří let dítěte z 80 % vyvinut?42 Sterilizované přesnídávky slazené cukrem, piškoty z bílé mouky a cukru a nealkoholické nápoje nejsou na živiny bohatou stravou a na rozdíl od mateřského mléka neobsahují nasycené tuky a cholesterol. Děti je přitom třeba nikoliv krmit, ale vyživovat. Fallonová a Enigová k otázce živočišných tuků píšou: „Tito ‚experti‘ nás ujišťují, že lipidová hypotéza je podepřena nevyvratitelným vědeckým důkazem. Většina lidí by se divila, kdyby zjistila, že ve skutečnosti existuje málo důkazů podepírajících tuto domněnku, že strava s nízkým obsahem cholesterolu a nasycených tuků opravdu snižuje úmrtnost na srdeční onemocnění či jakýmkoliv způsobem prodlužuje délku života člověka.“43 Na nízkocholesterolovou stravu je možné pohlížet kriticky nejen proto, že přírodní lidé vyšetřovaní dr. Pricem byli zdraví, přestože jedli mnoho potravin bohatých na cholesterol. Samotný cholesterol podle doložených studií i některých současných odborníků škodlivý není, právě naopak. Odborníci zpochybňují, že by konzumace potravin obsahujících cholesterol měla vůbec jakoukoliv souvislost se zvýšeným cholesterolem v krvi, a to s poukazem na vývoj a pozadí celé lipidové teorie, která vzbuzuje pochybnosti. Fallonová s  Enigovou v eseji Oiling of America (Nakládání Ameriky do oleje) sledují, k čemu v podstatě došlo za posledních padesát let již před začátkem celé kampaně v rámci politiky veřejného zdraví namířené proti cholesterolu v 50. letech – k mylné a unáhlené interpretaci zvýšené hladiny krevního cholesterolu u obyvatelstva, u něhož se již tehdy zvýšila úmrtnost na kardiovaskulární choroby. Při pohledu zpět do minulosti, do statistik i kuchařských knížek se po válce konzumovalo nesrovnatelně méně živočišných tuků než na přelomu století. „Před rokem 1920 bylo koronární srdeční onemocnění v Americe vzácné, tak vzácné, že když mladý internista jménem Paul Dudley White předvedl svůj německý elektrokardiograf svým kolegům na Harvardově univerzitě, poradili mu, aby se soustředil na  výnosnější odvětví medicíny.“44 Oponent lipidové teorie, 42

Jiřina Prekopová a Christel Schweizerová: Neklidné dítě. Portál: Praha, s. 21. Cit. Nourishing Traditions, s. 4. 44 Cit. Ibid., s. 5. 43

41

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ dr. Paul Dudley White, zaujal ke všemu v panelové rozhlasové diskusi pořádané Americkým sdružením pro srdce v roce 1956 odmítavé stanovisko a prohlásil, že bychom měli jíst stejně jako naši předci, kteří na infarkty umírali vzácně. Jeho názor však byl potlačen do pozadí.45 Každopádně současný nárůst kardiovaskulárních chorob jako hlavní příčiny úmrtí obyvatelstva západních zemí neodpovídá paralelnímu zvýšení konzumace nasycených tuků: „Během šedesátiletého období od roku 1910 do roku 1970 podíl tradičních živočišných tuků klesl z 83 procent na 62 procent a spotřeba másla sletěla z 8 kg na osobu a rok na bezmála 2 kg. Během posledních osmdesáti let stoupla spotřeba cholesterolu ve stravě o pouhé 1 procento. Během stejného období spotřeba stolních rostlinných olejů ve formě margarínů, tuků na pečení a rafinovaných olejů stoupla o 400 procent a spotřeba cukru, který přírodní národy nekonzumovaly, a průmyslově zpracovaných potravin stoupla o 60 procent.“46 Fallonová zdůrazňuje, že i když je u abnormálně zvýšené hladiny cholesterolu v krvi vyšší riziko budoucího onemocnění srdce, není zde jasná korelace s příjmem cholesterolu z jídla. Co je tedy příčinou kardiovaskulárních chorob, když ne cholesterol? Všechno (řada nezávislých studií) nasvědčuje tomu, že hlavním činitelem je rafinovaný cukr a navazování aminokyselin a molekuly cukru. Cukr se štěpí na glukózu a fruktózu, časem narušuje svým náporem jemný regulační mechanismus vyrovnávání hladin krevního cukru, takže některé prvky zůstanou v neustálém stavu aktivity, jiné se opotřebují (vylučováním inzulínu moc či málo) a nebudou stačit plnit funkci, jakou mají konat, a tak vzniká cukrovka. Krátké období vysokého krevního cukru uvádí do pohybu škodlivý proces zvaný glykace,47 navázání aminokyselin na molekuly cukru, když jsou hladiny cukru příliš vysoké. Tyto abnormální bílkoviny jsou poté zabudovány do tkání a mohou velmi poškodit především dlouhověké bílkoviny v oku a v myelinové pochvě kolem nervů. Těmito glykovanými bílkovinami se také poškodí kolagen v kůži, šlachy a  membrány. Proces se odehrává u  každého, kdo jí cukr, nejen u  diabetiků... V  50. letech zveřejnil britský badatel Yudkin přesvědčivá zjištění, že přemíra užívání cukru je spojena s těmito stavy: uvolnění volných mastných kyselin v aortě, zvýšení krevního cholesterolu, zvýšení triglyceridů, zvýšení přilnavosti krevních destiček, zvýšení hladin inzulínu v krvi, zvýšení hladin kortikosteroidů v krvi, zvýšení kyselosti žaludku, smršťování slinivky, zvětšená játra (hepa45

Sally Fallon a Mary G. Enig: Oiling of America. Viz http://www.drcranton.com/nutrition/oiling.htm 46 Cit. Nourishing Traditions, s. 6. 47 Též i glykosylace, tedy navázání bílkoviny cukru na jinou molekulu, obv. bílkovinu; patologické změny Alzheimerovy choroby jsou údajně způsobeny rovněž glykovanými bílkovinami, jak uvádí I. Syrový v článku v čas. Vesmír 74, 55, 1995/1, pozn. překl.

42

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE tomegalie) a adrenální žlázy... Řada následujících studií dala konzumaci cukru se srdečním onemocněním do pozitivní korelace. Tyto výsledky jsou zdaleka jednoznačnější než předpokládaná souvislost srdečního onemocnění s nasycenými tuky. I v následujících dekádách opakovaně poukazovali badatelé, jako byli Lopez v 60. letech a Ahrens v 70. letech, na roli cukru jako příčinu koronárních onemocnění srdce, ale jejich práci se nedostalo uznání od vládních úřadů ani od tisku. „Potravinářský průmysl – největší průmysl v Americe – má ohromný zájem, aby se tyto výzkumy uzavřely do vědeckých publikací a ty se skladovaly v  suterénech našich lékařských knihoven. Pokud by veřejnost byla přiměna k tomu, aby si rizika vyplývající z konzumace rafinovaných sacharidů začala uvědomovat a učinila kroky k jejich snížení, tento mocný průmysl by se smrskl na zlomek své velikosti.“48 Cukr jakoby se „skrýval“ coby pachatel za tuky, ale je to především on (kromě rafinovaných olejů, mouky apod.), který by se měl v naší stravě omezovat na minimum, chceme-li předejít nejen kardiovaskulárním nemocem, ale i obezitě, cukrovce, osteoporóze a zubnímu kazu. Není to snadné, protože cukr je návykový. Jeho omezení v potravinářském průmyslu by však mělo ještě horší ekonomický dopad, než je zákaz prodeje cigaret.

2.8 Krása, degenerace a možnosti regenerace pomocí tradiční v ýživ y Příroda si zkrátka vybírá svou „daň“ na nejméně jednom z výše zmíněných aspektů degenerace (viz 2.1) způsobené nedostatky ve výživě, k nimž mohlo dojít u obou rodičů již před početím dítěte. Jako každý, kdo přečetl knihu Výživa a fyzická degenerace, jsem si začala všímat lidských obličejů, zubů, zubního oblouku a celkové postavy. Zpětně jsem si při vzpomínkách na dva roky strávené na studiích v Tokiu uvědomila, že degeneraci je možno sledovat i na Japoncích, jejichž tradiční jídelníček také poznamenal úpadek. Podle spolehlivě fungujícího zákona o fyzické degeneraci se dalo odhadnout pořadí narozených sourozenců (třebaže dospělých věkově blízkých jedinců). Je třeba nahlížet s taktností, ohleduplností na projevy degenerace a s láskou k vyzařující kráse lidské duše, přesto považuji za tristní, pokud jsou nám kvůli nevědomosti tyto nedostatky nabízeny jako přednosti, či dokonce krása. Dr. Price se zmiňuje o celkovém prodlužování těla dívek za poslední desetiletí a s tím spojeným nárůstem těžkých porodů kvůli příliš úzkému pánevnímu oblouku.49

48 49

Cit. Nourishing Traditions, s.21–25. Srov. Weston A. Price: Nutritions and Physical Degeneration, s. 407.

43

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Podsaditá postava, krásná široká struktura obličeje zářícího zdravím, široká zubní klenba i široký nos s dobře vyvinutými nosními kostmi jsou dnes vzácností. Na molech se procházejí častěji nezdravé postavy modelek s vystouplými klíčními kostmi, úzkou hlavou, úzkým nosem a špičatou bradou s poruchou příjmu potravy, ale i na tohle si má divák potlačující své přirozené estetické cítění rychle zvykat. Zdá se, že pohled na krásu má tendence měnit se s tím, jak se člověk mění tělesnou degenerací. Myslím, že nikdo uměle nediktoval, jak mají vypadat ženské křivky krásek v 50. letech (Marilyn Monroe), v 80. letech (Cindy Crawford) a dnes v roce 2012 (povážlivě hubené, až anorektické postavy modelek), ale spíš tato těla odrážejí změny celé kostry člověka dané postupující degenerací obyvatelstva. To se však týká i mužů a dětí. Správná výživa souvisí nejen s udržením zdraví, ale naštěstí i s možnou regenerací, která může nastat u další generace i poté, co předchozí generace rodičů nezvratně utrpěla kvůli nedostatkům ve své výživě. To je velmi nadějný moment, s nímž je možné se v knize zubaře Pricea setkat. Všechny přírodní národy nezávisle na sobě praktikovaly zásadu dodržovat dostatečné věkové odstupy mezi sourozenci (přibližně 3 roky), čímž se chránilo mateřství – zdraví ženy a dětí, které by mohly být ohroženy přetížením organismu matky z nedávného předchozího těhotenství, porodu a kojení. Několik měsíců před početím budoucího dítěte se dále dostávalo speciální stravy oběma partnerům (matce i otci). Například v jedné švýcarské vesnici, kterou dr. Price navštívil, nesměli manželé počít potomka (či se dva lidé vzít), dokud si neužili červnového másla. Jinde dostávali ty nejlepší dary moře. Pro Čechy je před početím potomka ideální kombinací pro muže i ženu malá lžička syrového másla od krav, které mají možnost pastvy na čerstvé trávě, s malou lžící oleje z tresčích jater, s čímž dr. Price dosahoval vynikající výsledky u těžkých, až beznadějných případů svých pacientů.

ZÁVĚR Když jsem ležela v jedné baby-friendly porodnici („nemocnice přátelsky nakloněná dětem“) jeden den po svém termínu druhého porodu a čekala, zda se porod rozběhne, doléhalo k mým uším hlasité chrápání budoucí maminky ležící vedle mě. Měla předepsán klid, aby se dítě nenarodilo předčasně a do porodu jí zbýval minimálně měsíc. Byla zhruba o deset let mladší, měla velice úzký obličej i nos a dýchala přes ústa. Brzy do pokoje přispěchala její matka, která v jiné části nemocnice pracovala jako zdravotní sestra, s balíčkem zákusků, bílého pečiva, džusu apod. (jistě s dobrým úmyslem). Obličej matky byl širší než dceřin, postava menší. Jak asi bude vypadat v  dospělosti vnučka, která se měla narodit? V nemocnici jsem dostala ke snídani podob44

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE nou stravu – vánočku s džemem a margarínem, kakao slazené cukrem. Jindy bych tomu nevěnovala pozornost, dnes mě to zaráží – asi díky novým poznatkům, které jsem získala. Tělo malých dětí (včetně těch ještě v děloze) i velkých v podstatě po celý život potřebuje tělotvorné látky, kterými se nekrmíme, ale vyživujeme. Stále více se však kvůli nevědomosti spoléháme na zásahy lékařského charakteru. Neměli bychom dovolit, aby se za „prevenci“ onemocnění považovala pouze včasná diagnóza a z ní vyplývající zahájení nákladného léčení. Za „příčinu“ nemocí se dnes občas uvádí jen popis počátečních příznaků již narušeného fyzického zdraví. U prevence je třeba jít ke kořenům a nepodceňovat to, co jíme. Někdy jde skutečně o řízení osudu a jiných okolností, přesto bychom měli svému zdraví vyjít zodpovědně vstříc sami a zastavit tendence k degeneraci. Svým bezproblémovým otěhotněním ve 29 a 34 letech, úmyslným věkovým odstupem mezi dětmi, výborně snášeným obojím těhotenstvím, přirozeným porodem a dlouhodobým kojením nejsem reprezentativní vzorek mezi ženami. Věřím však, že zásadový postoj ke stravování měl velmi příznivý dopad na mé mateřství. Snažila jsem se pokud možno postupovat podle zásad přírodních lidí, jaké vyšetřoval zubař Price. Jinak se tedy musel začít stravovat i můj manžel před početím dětí – tradičně a bez alkoholu (včetně moderního piva). Do jídelníčku své rodiny jsem zařadila politicky nekorektní potraviny, jako je nepasterovaný domácí kefír, máslo, vejce, olej z tresčích jater, masokostní vývary. Vyřadila jsem bílou mouku, cukr, tatranky, sušenky, džusy, špagety, extrudované cereálie, nanuky, margaríny, pečivo z obchodu, slazené nápoje a jiná moderní jídla. Nezdravé jídlo je nezdravé jídlo. Vyhýbám se sice zatvrzelosti a fanatismu, to však pro mě není důvod či výmluva (alibi), abych byla pravidelně nedůsledná ve  výše zmíněných zásadách – vždyť stokrát nic umořilo osla. Je zde potěšitelná naděje regenerovat zdraví nové generace, ale i  nás dospělých. Pohled na současné děti zatím pro mě není kvůli nevědomosti celé společnosti moc radostný, protože degenerace funguje bohužel spolehlivě – rovnátka, úzké obličeje, úzká postava, obezita, dýchání přes nos atd. I degenerace však není zbytečná. Díky tomu, že lidstvo udělalo zkušenost s oběma zákonitostmi (degenerací i regenerací), víme nyní, o co se opřít, i když práce zubaře Pricea stále zůstává nedoceněna. Bylo jen otázkou času, kdy bude znovu objevena. Věřím v nezbytnost nástupu nových modelů i v zemědělství a změn ve zpracování a distribuci potravin. Když si skutečně srovnáme hodnoty a jídlu budeme věnovat větší pozornost, přirozeně z toho vyplyne zvýšení prestiže všech, kteří mají s potravinami (a tudíž s vytvářením přirozené hodnoty jako je zdraví) co do činění – od hospodářů a farmářů jako živitelů obyvatelstva až po ku45

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ chaře a ženy v domácnosti. Ty budou vařit z celého srdce, s hrdostí a vědomím, že mají skutečnou moc ve svých rukou, respektive v hrnci na plotně. Věřím, že teprve pak se budeme moci více spoléhat na prasíly, kterými nás obdařila moudrá Matka Příroda. Někdo je schopen udělat v tomto smyslu rychlé radikální kroky, někdo jen krůčky. I ten malý krok vstříc tradiční stravě, která se po staletí osvědčila, má smysl, je-li udělán s láskou.

SHRNUTÍ Tradiční strava maximalizuje obsah živin.

Moderní strava minimalizuje živiny.

TRADIČNÍ STRAVA

MODERNÍ STRAVA

Potraviny z přirozeně úrodné půdy Více ceněno organové maso Živočišné tuky Zvířata venku na pastvě Mléčné výrobky – syrové nebo kvašené Obilí a luštěniny namáčené, fermentované Kostní vývary

Potraviny z vyčerpané půdy Maso – čistá svalovina Rafinované rostlinné oleje Zavřená zvířata Pasterizované mléčné výrobky Obilí rafinované, extrudované Bujóny, glutamát sodný, umělá dochucovadla Rafinovaný cukr, umělá sladidla (aspartam) Konzervovaná zelenina Moderní nealkoholické i alkoholické nápoje Rafinovaná sůl Přidané syntetické vitamíny Mikrovlnné trouby Hybridní osivo, GMO

Nerafinovaná sladidla (med, javor. sirup) Kvašená zelenina Kvašené nápoje Přírodní mořská sůl Přirozené vitamíny z potravin Tradiční vaření Bioosivo, staré odrůdy a plemena

46

VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE

LITERATURA PRICE, W. A. Nutritions and Physical Degeneration. The Price-Pottenger Nutrition Foundation, Inc. 2003. FALLON, S., ENIG, M. G. Nourishing Traditions: The Cookbook that Challenges Politically Correct Nutrition and Diet Dictocrats. New Trends Publishing, Inc.: Washington, 1999. http://www.westonaprice.org/ http://zubeni.posterous.com

47

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE – NOVODOBÉ NEPŘIJETÍ SEBE PhDr. Anežka Janátová

Stručná anotace Stále častějším jevem u mladých lidí jsou poruchy příjmu potravy. Jako hlavní příčinu vnímám posun v hodnotových orientacích, hodnocení vzhledu, jehož ideálem je – podvýživa. Otec či matka hodnotí malou dívku – malého hocha: „Jsi tlustý/tlustá.“ Dítě nerozumí, ví, že je to něco špatného, a chce se rodičům zavděčit: „Měl/měla bych s tím něco dělat.“ Došlo ke ztrátě vědomí souvislostí darů země a práce člověka.

Možnosti terapie Uvědomění si procesu vzniku potravin jako daru země a lidské práce. Snaha o reálnou hodnotovou orientaci. Pokus o pevnější spojení se zemí. (V dobách krizí a v zemích, kde je nedostatek potravin, se poruchy příjmu potravy na psychickém podkladu nevyskytují.) U dětí je zapotřebí pracovat s celou rodinou hlavně na hodnotové orientaci.

Pedagogicko-terapeutické působení Práce v přírodě, zemědělství. Intenzivní terapie, bohužel musí být v  počáteční fázi klinická, pod lékařským dozorem.

Umělecká terapie Velmi důležitá je práce s barvami akvarelovou technikou. Barvy a malba odvádějí od vnější hodnotové orientace a přivádějí k vnitřním prožitkům.

Léčba medikamenty Poruchy potravy často souvisí s nedostatkem železa. Terapeutické působení je možné rozšířit o  léčebnou eurythmii, případně medikamenty doplnit o další chybějící prvky. 48

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE Rozvedeme teď hlouběji pozorovanou skutečnost. Naše vnímání skutečnosti a myšlení o skutečnostech je determinováno naším vzděláním. Pokud chybí tradice úcty k jídlu (chléb – Boží dar) a základní výchova dítěte babičkami, které skromnost a úctu ve vztahu k jídlu ještě zažily, musíme spoléhat na vzdělání. Pokud naším vzděláním je pouhá sečtělost (třeba na Googlu) či přejímání myšlenkových vzorců impregnovaných falešnými představami, stávají se nenápadně i z nás oživlé lidské mrtvoly nepřesně opakující, co od starších vzorů v učení získaly. Pokud toto myšlení ještě nasytíme citem odporu ke všemu, co by mohlo poukazovat na širší souvislosti, dostaneme se ke dnešní skutečnosti. Několik živých lidí vždy poukazuje na to, jak závažná je hodnotová orientace lidí, jak závažné je učit se vzájemné toleranci skupin a jak důležité je probudit vůli k práci nikoliv pro „lepší zítřky“, ale pro „trvale udržitelný život na zemi“. Zde se však dostáváme do konfliktu s různými vládnoucími ideologiemi, které se vládnoucími staly buď proto, že předložily líbivé, leč nesplnitelné iluze každému z nás, či proto, že se opřely o egoismus a touhu vyniknout a rozhodovat, což je rovněž v našich možnostech uloženo. Ideál člověka skromného, rozumějícího, myslícího a tolerantního je postupně ideologiemi vytlačován a  zesměšňován. A  tak se dostáváme k  paradoxním výsledkům, že směšné a nerozumné je považováno za trend budoucnosti a vážné a moudré je ukazováno jako to, co je reliktem minulosti. Tak je člověk manipulován k chorému jednání, pokud se manipulovat nechá. Člověk musí být osobnost zralá a silná, aby ve vlastním úsudku, založeném na zkušenosti se skutečnostmi přesahujícími jepičí módu, dokázal obstát i proti tzv. „mainstreamu“, dokázal uhájit vlastní hodnoty lidství a svým pravdivým životem být příkladem pro ty, kteří nejsou spokojeni s předkládanými trendy, chtějí si utvořit vlastní úsudek a hledají pravdivost. A opět je paradoxní, že i s touto touhou ideologie počítají, a proto používají slova, která jsou lidstvu svatá, ale v prázdných frázích a bezobsažně. Často se však stane, že bytost nezkušená nerozliší prázdnotu vznešených slov a sama se stane obětí „voňavých frází“. Je psáno, že po ovoci je možné poznati dobrý strom. A není možné, aby dobrý strom nesl ovoce špatné. Proto je třeba ideologie zkoumat v jejich dopadu, nikoliv ve zvolených sekvencích, při nichž je počítáno se ztrátou paměti. Útok současných trendů se ztrátou paměti a s neschopností vlastního úsudku počítá. Staví před duši mladých lidí zborcené obrazy skutečností, které duše jako archetypy v sobě nese a na jejichž základě se snaží postavit hodnoty a usilovat o jejich dosažení. Uvedu příklad: „Zadluž se, budeš mít možnost užívat vše teď hned.“ Člověk se upíše hypotékám, které musí celý život splácet, aniž by znal situaci, ve které bude žít v průběhu dalších 10 let. Hypotéku posiluje další hypoté49

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ kou, protože hodnoty jako skromnost a trpělivost byly vytlačeny z lidského života a nahrazeny úspěchem „teď hned“. Podobně je tomu i s obrazem ženy a ženství, muže a mužství. Tím, že se člověk blíží k úvahám o kvalitě lidství a stírají se dřívější zcela vyhraněné role, začíná se, bohužel, ztrácet kvalita a specifika ženství a mužství. (Pozn.: Když mi děti při terapeutických rozhovorech nakreslí obrázek vlastní rodiny, často musím poprosit o popisky, protože stejné figurky v kalhotách se stejnými účesy, mnohdy i ve stejné velikosti nejsem schopna rozlišit, poznat, kdo z nich je otec, kdo matka, kdo sestra, kdo bratr.) Ženství bylo ještě poměrně nedávno vnímáno jako něco tajemného, nesoucího moudrost věků i tajemství lidského bytí. Srovnejme obrazy gotických madon přes různé obrazy ženství až do současného umění. Tajemné a krásné zůstalo až do secese, kdy nádherné ženy s květinami přinášely krásu do každého interiéru. Obrazy byla nahrazeny soudružkami v pracovních oděvech s radostným budovatelským nadšením a dnes jsou vystřídány nekrofilními mátohami s kruhy pod očima i kolem očí, s anemickou pletí, které mají představovat krásu. Poněkud zjednodušuji, ale to pouze proto, že předmětem mé úvahy nejsou dějiny umění, ale mentální anorexie a bulimie. Troufám si tvrdit, že jako u mnoha moderních nemocí i u mentální anorexie a bulimie je hlavní příčinou onemocnění ztráta vztahu ke skutečnosti, ztráta vztahu k zemi, tedy to, co děsilo v padesátých a šedesátých letech minulého století všechny myslitele a co označoval Jean-Paul Sartre pojmem „odcizení“. Odcizení začalo tím, že člověk ztratil přehled nad procesy vzniku věcí, nad tím, co těmto procesům předchází a co po nich následuje. Pojem „odcizení“ byl v době nedávno minulé nahrazen pojmem „postmoderní“ a v současnosti rádi hovoříme o „paradigmatech“ (řecky = příkladech). Jsou-li děti vedeny k  pozorování procesů, jejich příčin a  následků, je již do myšlení a vnímání dětí založeno poznání o zdraví a o skutečném myšlení. Nejjednodušší proces je experimentálně si ověřit, že horká kamna skutečně pálí, zatímco studená kamna nepálí, zbývá už jen tento axiom ověřit, to je, kdy pálí a kdy ne. Experiment může prozkoumat už poměrně malé dítě. Složitější je to s procesem vzniku každodenního chleba nebo housky, kterou máme k snídani. Tady už ověření neproběhne tak rychle, protože je třeba na podzim připravit políčko, zasít žito, uválcovat a čekat. S jarním sluníčkem se políčko zazelená, v květnu vymetá klasy, které červnové větry opylí a pak už obilíčko zraje. Je dobré upozornit dítě na zmnožení zrna v každém jednotlivém klasu. Z každého zrnka vyrostl bohatý klas. Když je obilíčko zralé, posečeme či vytrháme, vymneme či vymlátíme, zrno necháme proschnout, pak meleme. A z mouky, soli, kvásku, medu, zrníček a koření zaděláme housky nebo 50

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE chléb a pečeme. I to je nakonec jednoduchý proces, který během roku můžeme zažít. Složitější už je to ve velkém množství, seje secí stroj, sklízí kombajn, melou mlýny, pečou pekárny a mezi tím vším jezdí nákladní auta, pracují lidé – až k obsluze, která nám v obchodě chléb prodá. Podobný proces můžeme promyslet i s ostatním jídlem, s oděvem, i s celým naším bytím na zemi. Člověk je závislý na mnoha lidech, jejich spolupráci a ještě do toho vstupují faktory nevypočitatelné jako počasí, neúroda, krize atd. Znát procesy vzniku, průběhu, zániku věcí a toho, co jim předchází a co po nich následuje, je podstatou tvorby hodnotové orientace jednotlivce, celých národů a i lidství. Je nutné zároveň poznat, co do těchto procesů vstupuje a ovlivňuje je uměle, to znamená z našeho poznání anebo neznalosti. Například ovlivňování výnosů půdy umělými hnojivy, bojem proti roztočům, plísním a jiným nepřátelům obilí, postřiky či ozařováním, genetickou manipulací, šetření na přísadách do chleba či housek atd. Uvedu ještě jeden příklad „vědeckého myšlení v sekvencích“, to jest bez znalosti skutečného procesu v  jeho celistvosti. Entomologický ústav Akademie věd dostal úkol vyvinout juvenilní hormony, jimiž by mohla být postříkána sarančata cyklicky ničící úrodu v Egyptě. Tyto hormony by narušily přirozený proces zrání larev u dospělého jedince a tím by zabránily dalšímu přemnožování sarančat. Experiment byl prováděn na vinných muškách, které se velmi rychle množí, a podařil se. Juvenilní hormony byly získány a úkol byl splněn. Pak však došlo na aplikaci. Tam už nastoupil výsměch přírody sekvenčnímu vědeckému myšlení prováděnému bez souvislostí. Larvy sarančat nedospěly, staly se z nich napůl larvy a napůl jedinci se žravostí mnohem větší než sarančata. Ptáci, kteří je požrali, neměli mláďata. Šelmy, které požraly ptáky, měly rovněž narušený proces rozmnožování, něco se dostalo i do půdy atd. Zlikvidovat ekologickou katastrofu dalo více práce, mělo to horší následky a vyžádalo si to i větší náklady než původní žravost sarančat. A tak bychom mohli uvést řadu dalších vědeckých poznatků, spojených se „snadným“ řešením problémů a hamižností. Za mnohé – Černobyl, Fukušima. Je mnoho i velmi pozitivních příkladů, kdy naopak bdělost jednotlivce zachránila mnohé životy (anglické děvčátko na pláži v Thajsku v roce 2004, které si vzpomnělo na poznatek sdělený paní učitelkou, že dříve než se přivalí tsunami, ustoupí moře, a začalo volat a burcovat ostatní, kteří utekli včas do bezpečí).

51

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Důsledkem hodnocení vnějšího vzhledu vzniká v duši pocit nedostatečnosti vůči stanoveným kritériím a  ten se projevuje úzkostí a  strachem. Úzkostí a strachem, že nesplňuji to, co se ode mne očekává. Tento strach poutá duši i síly člověka, takže bytost ani do vlastního životního příběhu vstoupit nemůže. Stane se otrokem nastavených kritérií a paradoxně se začne za svůj život „trestat“. Trestá se odmítáním potravy anebo zvracením, za prohřešek spojený s jejím přijetím. Tak je vlastně ze strachu z nedostatečnosti nastoupen sebezničující program. Čím blíže je bytost ke zmaření vlastního života, tím více prožívá sebe samu jako dokonalejší, krásnější – splňující nastavená kritéria. Než shrneme možnosti terapie a postupy při nich, popíšeme si základní psychogenní příčiny poruchy příjmu potravy. Hlavním znakem onemocnění poruchou příjmu potravy je vztah dítěte k jídlu a rozhodující je období kolem třetího a desátého roku života dítěte. • hubenost díky půstům (anorexie) • hubenost se zvracením (bulimarexie) • normální váha se zvracením (bulimia nervosa) • nadváha se zvracením (bulimie) • nadváha s přejídáním (adipositas) Při poruchách příjmu potravy je vždy narušen základní vztah mezi duševností a tělesností. Signály tělesnosti jsou potlačeny a duševní prožívání je úzkostně prožívané sebehodnocení s  pocitem nedostatečnosti. Mladá bytost nezískala odvahu k  postavení vlastních ideálů a  přejímá hodnocení rodiny, ve které vyrůstá. Existuje i řada případů, kdy se naopak z hodnotové orientace vlastní rodiny touží vymanit, avšak paradoxní cestou – negováním životních projevů.

Hlavní symptomy anorexie nervosa a bulimie • • • • • • • •

52

vlastní omezení příjmu potravy a odmítání jejího příjmu problémy se začnou zjevně vyskytovat v pubertě a adolescenci zmizí menstruace (amenorrhoea) spolu s úbytkem váhy nadměrná motorická aktivita (cvičení se snahou zhubnout) problémy se stolicí (obstipatio – zácpy) duševní život se začne projevovat úzkostmi a depresemi jsou omezovány sociální kontakty ztráta vhledu – neuvědomění si onemocnění

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE Často se také vyskytují úzkosti vedoucí k sebevraždám a rezistence vůči pokusům o terapie. Dříve poruchy příjmu potravy ohrožovaly převážně dívky v pubertě a adolescenci, dnes jsou časté i případy žen kolem 25 let a přibývají i muži. Anorektické dívky jsou často velmi inteligentní ve vztahu k požadavkům výuky. Mají dobrou paměť, ale postrádají tvůrčí fantazii, originalitu, vlastní postoj a vlastní úsudek. Vyjadřují se přesně, věcně, až s manickými rysy. Procesy vlastního vnímání skutečnosti a vlastní tvorba a rozumění pojmům téměř chybí. Čím větší úspěch v hubnutí, tím menší schopnost koncentrace a pozornosti. Začíná se ztrácet i paměť, protože celá kapacita myšlení se redukuje na kontrolu kalorií, váhy, doporučené diety. Pacienti upadají do denního snění, temného vědomí a realita se ztrácí. Citový život je rovněž vážně ohrožen. Děti a děvčata si všímají, že se jim nedaří správně se v rozhovoru vyjádřit, nedokáží mít vlastní názor, jsou nejistá při navazování kontaktů. Zůstává však zachován vztah ke zvířatům a malým dětem. Převládá letargická nálada nebo depresivně-rezignující postoj. Časté jsou iluze a falešná identifikace, ztráta reality. V tomto nemocném stavu není pacient schopen důvěry. Volní stránka začne preferovat perfekcionismus, stálý strach před změnami ve vytvořeném systému. Žádná činnost není dokončena, člověk si přestává věřit. Vůle je oslabena ve všech směrech, pouze kontrola potravy zůstává.

Podmínky pro propuknutí onemocnění Rozhodující jsou prožitky dítěte v období kolem třetího roku života. V tomto období se začne projevovat vlastní osobnost. Pokud se tato osobnost nemůže projevit (rozvod, drastická či problematická výchova, úmrtí rodiče, týrání dítěte apod.) nemůže se vyvinout vědomí individuality. Dále je to proces sebeprožívání a sebeuvědomování v období kolem devátého až desátého roku života. Konečně mohou nastat problémy s nastupující pohlavní zralostí v průběhu adolescence. Když – kvůli výchově – správně neproběhne „období vzdoru“ dítěte (ať už dítě má strach z rodičů či z podmínek, které v jeho životě kolem třetího roku nastaly), nejsou správně položeny základy silné osobnosti. Tento proces pak pokračuje nesprávným vývojem od sedmého roku života. Dítě touží stále po pochvale, chce být bezproblémové, aby nezatěžovalo, a bojí se přijmout za  něco odpovědnost, pokud si není jisto, že výzvě stoprocentně dostojí. Začíná žít ve strachu z horších známek, ve strachu, že se „znelíbí“. 53

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Dítě se srovnává s jinými a žije ve strachu z autorit. Dítě si vybere autoritu, se kterou se identifikuje a neproběhne proces nalézání a nalezení vlastní identity a možností. Děti pak reagují rezignací a depresemi ze svých slabostí. Nenaučily se námaze, práci se zklamáním, chuti k novým začátkům a ideálům. Setkání s druhými lidmi je prožíváno ve strachu z hodnocení. V pubertě se začne měnit postava a mladý člověk, který nevyvinul správně svou osobnost, upadá do paniky z těchto změn. Bezmocně se začne orientovat tím směrem, v němž má pocit, že může dění ovlivnit, a tím je snaha o zachování „dětských“ forem. V rodinách často bývá depresivní předobraz, alkoholismus, drogy. V rodinách pacientů je častá orientace na výkon, potřeba uznání a společenské významnosti.

Možnosti terapie Základní je analýza příčin a terapie se většinou týká celé rodiny, pokud je to možné. Práce na restrukturaci hodnotové orientace je tím nejtěžším úkolem. Terapie je vždy velmi náročná, dlouhodobá a nikdy není jistý její výsledek, protože v procesu může dojít k mnoha zvratům. Čím časněji se prodromální stadium (stadium před vypuknutím nemoci) rozpozná, tím je větší naděje na úspěšnou terapii. Podstatná terapie souvisí se skutečností života – tou je např. práce v zemědělství, se zvířaty, pečení chleba – bez televize, počítačů, vážení vlastní hmotnosti. Prostředí by mělo být tolerantní, láskyplné, vytvářející pocit bezpečí. Nejlépe je nemocného zcela vytrhnout z jeho stávajících podmínek a terapeutické působení začít v přirozených podmínkách zemědělského dvora se supervizí psychologa a psychiatra. Velmi důležitá je terapie malováním, především technikou akvarelu, seznamování se s  účinkem barev a  postupné přecházení k  malování skutečností – krajin, portrétů. Důraz musí být kladen na skutečnosti života – pěstování a pozorování růstu fazole, hrachu, stromu, květin. Pokud je situace už velmi vážná, je nutný pobyt v nemocnici a léčba medikamenty. Mentální anorexii a bulimii lze předejít výchovou ke skutečným lidským hodnotám a  k  pochopení procesu života a  vzniku potravin z  tvrdé práce v přírodě a znalostí přírodních zákonitostí.

54

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE

Kazuistiky Kazuistiky jsou přejaty z diplomové práce Renaty Bühring „Mentálně-anorektické prožívání sebe samého jako sociální fenomén“, kterou zakončila studium na Akademii sociálního umění TABOR v roce 2005.

Klára Narodila jsem se svým rodičům jako první dítě, za dva roky se narodila moje mladší sestra, a když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se do vlastního rodinného domu v malé vesnici, kde se narodila o šest let mladší dvojčátka. Maminka pracuje jako účetní v  Praze. Povahou je velmi ženská. Když mi bylo kolem deseti let (možná o něco víc), moc mě na ní rozčilovalo, že moc nemyslí. Ona uchopuje věci především cítěním a  má velmi dobrou intuici – hned odhadne člověka, má sny, které se plní, a pozná, že jde někdo z rodiny domů ještě než přijde. Vždycky řekne, že ,,ten táta by už mohl přijít,“ a on většinou do pár minut opravdu přijde. I její výchova byla ženská. Kolem dvanácti let jsem zjistila, že jsem v myšlení silnější a při sporech jsem ji slovy ,,tlačila do kouta“. Ona to cítila a cítila, že to není hezké, ale nedokázala se slovy logicky bránit. Nechala si to líbit. Věděla jsem, že jí to bylo líto, ale netrestala mě (jenom když jsem lhala, to nesnášela, nebo udělala něco opravdu špatného, tak jsem dostala na  zadek). Své „tyranství“ jsem dělala zásadně, když u toho táta nebyl, protože jsem věděla, že by mě odkázal do mezí. Vzpomínám si na silný pocit, který jsem u takových ,,rozhovorů“ s mámou mívala, a ten byl, že jsem si přála, aby se probudila, vlastně jsem ji k tomu svými otázkami provokovala. Táta nejdřív pracoval jako inženýr u  Českých drah, ale po  revoluci úplně změnil povolání, prošel různými obory a nyní vede jako soukromník finance dvěma firmám. Tato změna je pro něj velmi typická, stále hledá, co se dá udělat lépe, co má smysl. Je silný v myšlení, jako dítě jsem s ním moc ráda a často mluvila o tom, kde končí vesmír, jak vznikli lidé a Země, a on mi vždy vyprávěl vědeckou teorii (velký třesk), co se píše v Bibli a jeho vlastní teorii s tím, že jsou to jen teorie a nikdo neví, jak to bylo doopravdy. Táta dělá rád věci dobře a je trochu perfekcionista, myslím, že právě tato jeho vlastnost mě podpořila v mém anorektickém prožívání sebe samé. Např. si pamatuji, jak mi několikrát (na počátku 2. sedmiletí) řekl, že zpívám falešně a ať radši nezpívám. Když jsem potom později začala chodit do  sboru, měla jsem problém sama udržet melodii. Až později, v souvislosti s prací na sobě na Akademii sociálního umění, jsem v sobě začala samozřejmý dětský zpěv znovu objevovat a opravdu zpívat. Těmito drobnými příběhy jsem chtěla trošku charakterizovat rodiče. Protože mám mladší sestru, byla s námi maminka doma a chodila jsem do školky 55

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ jen rok před školou. Do školy jsem se moc těšila a maminka vypráví, že jedna z mých nejoblíbenějších her v předškolním věku byla na školu. Když jsem ale potom do školy opravdu přišla, bylo to něco úplně jiného, než jsem asi čekala. S učením jsem neměla problémy, vždycky jsem měla samé jedničky a černé puntíky za to, že jsem si nedělala domácí úkoly. Když na to teď vzpomínám, tak se přes vzpomínky na školu rozprostírá jemná šedá barva. Nebylo tam pro mě skoro nic zajímavého a sociální prostředí bylo trošku hrubé. Na základní školu jsem chodila až do šesté třídy a v té době se můj život odehrával venku – na zahradě a po celé vesnici s kamarádkou z vesnice. Stavěly jsme domečky, modelovaly z hlíny zvířátka, v ohni je vypalovaly, běhaly jsme po lese atd. Když se měla narodit dvojčátka, moc jsme se na ně se sestrou těšily a hodiny jsme strávily rozhovory, kdo ,,bude koho mít‘‘ – o koho se která z nás bude starat. Nakonec jsme se rozhodly, že se já budu starat o kluka a sestra o holčičku. Je zajímavé, že je bratr typově po mně (a tátovi – hodně vysoký, spíš hubený, hnědé vlasy a světlá pleť), a sestra po starší sestře (a mámě – středně vysoké, ženské tvary, tmavé vlasy i pleť). V té době jsem začala hledat to, co dává světu smysl, Ducha. Rodiče už mi nedávali uspokojivé odpovědi na mé otázky, tak jsem obcházela kostely v blízkém okolí, ale tam to také nebylo. Začala jsem si dělat něco jako obřad sama pro sebe, ale tam mi zase chyběli lidé. Asi v deseti letech jsem začala chodit ke Svědkům Jehovovým, moji rodiče i babička z toho mohli vyletět z kůže, ale já jsem věděla, že se v Bibli píše, že když se dá člověk na pravou cestu, začnou ho lidé nenávidět a Satan mu bude klást různé překážky. Brala jsem to tedy jako znamení, že jsem konečně na správné cestě. Trvalo to něco přes rok, než jsem zjistila, že ani Svědkové Jehovovi mi nedokáží dát uspokojivou odpověď na mé otázky, které pro mě byly existenčně důležité a myslela jsem je opravdu vážně. Doteď si přesně pamatuji ten okamžik, kdy jsem se jednoho pána, který byl ve skupině považován za moudrého, na něco zeptala a on mi odpověděl něco ve smyslu, že to tak prostě je, protože se to v Bibli píše. Byla jsem zklamaná a cítila jsem, jako by mi něco vzal. V šesté třídě jsem přešla na gymnázium a to byl pro mě opravdu výdech. Sociální prostředí bylo mnohem kulturnější, mezi učiteli byly zajímavé osobnosti a se spolužáky jsem mohla mluvit. Tam jsem se seznámila s Katkou. Bylo to pro mě velmi významné setkání. Katka má staršího bratra, který se velmi živým způsobem zabýval filozofií a s Katkou o tom doma často mluvil, takže v ní podobné otázky jako ve mně žily a mohly jsme si spolu povídat. Takovým způsobem jsme trávily hodiny a společně jsme navštívily i pár sekt, abychom zjistily, jak se dívají na svět. Na gymnáziu jsme experimentovaly s marihuanou a prožily si vůbec divokou pubertu.

56

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE V nižších ročnících na gymnáziu jsem chodila do sboru a hrála závodně basketbal. Potom jsme byly s Katkou a dalšími třemi spolužáky z kázeňských důvodů ze sboru vyloučeny, začala jsem mít problémy s koleny a musela jsem přestat hrát basketbal a můj život ve volném čase se začal mnohem víc orientovat dovnitř. Chodila jsem sice často ven na koncerty a se spolužáky na kulečník, ale doma jsem skoro všechen čas strávila čtením a hraním na flétnu (milovala jsem hudbu, a když jsme přestali chodit do sboru, začala jsem chodit na flétnu – v 16 letech, protože mi hudba chyběla). Tady už se začal projevovat anorektický postoj, hrála jsem jenom etudy a stupnice a cvičila přednesy, ale vůbec jsem si nehrála písničky, které se mi líbily. Cvičila jsem, abych mohla někdy v BUDOUCNOSTI hrát hudbu, kterou zní moje duše, ale současnost mi přitom jaksi unikala mezi prsty. Táta je houslista a chtěl jít po gymnáziu na konzervatoř, ale rodiče ho přesvědčili, že to není žádné povolání, tak šel nakonec studovat. Hudbu má ale stále v sobě, a když se spojila s jeho perfekcionismem, tak jsem od něj někdy slýchala věty jako ,,ten rytmus je ale hrozný“ atd. Nebylo to často, asi by se to dalo spočítat na prstech rukou, ale mně to v té době stačilo k tomu, abych se začala stydět hrát, když to někdo slyšel (kromě maminky, ta je vždy zcela nekritické publikum). Někdy probleskly lepší okamžiky, ale celkově by se dalo mému hraní v té době říct spíš cvičení. Anorexii i ve smyslu poruchy příjmu potravy jsem byla nejblíže v létě, když mi bylo asi patnáct. Byla jsem o letních prázdninách na brigádě v jednom hotelu a neměli jsme tam obědy, brávala jsem si sice svačiny, ale na celý den to bylo málo, a když jsem přišla domů, měla jsem tak stažený žaludek, že mě jídlo spíš bolelo, tak jsem toho ani doma moc nesnědla. Všimla jsem si, že moje i  tak hubené nohy se ještě ztenčily, a  nacházela jsem v  tom zvláštní zálibu. K tomu jsem se cítila mnohem lehčí a měla jsem jasnější hlavu, což mi bylo taky příjemné. Myšlenka, že by u mě mohla začínat anorexie, mě ani nenapadla, protože jsem se cítila vlastně dobře. Když jsem začala po prázdninách chodit zase do školy, jídlo se taky stabilizovalo, jedla jsem sice málo, ale pravidelně a přestala jsem pozorovat své tělo. V šestnácti letech jsem se seznámila s D., byl to pro mě první dlouhodobý vztah a tím ve mně vznikl nový konflikt. V té době jsem vážně přemýšlela o tom, že půjdu do kláštera. Hlavně proto, abych se mohla intenzivně věnovat duchovnímu životu. Nyní jsem měla partnera a k duchovní a duševní oblasti partnerství patří i fyzická – moc jsem si s ní nevěděla rady. Když mě D. asi po půl roce držení za ruce a letmých polibcích políbil ,,doopravdy“, cítila jsem se strašně, jakoby špinavá, zneužitá, rozbrečela jsem se a už jsem ho nechtěla vidět. Společně jsme to překonali a náš vztah se vyvíjel dál. Asi rok a půl od začátku našeho vztahu jsme se dostali i k prvnímu zážitku fyzického spojení. Tím, že byl přechod od jemných dotyků až ke spojení pozvolný a trval poměrně dlouho, 57

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ nebyl to pro mě takový šok. Ale stejně mi na tom něco nesedělo a líbila se mi myšlenka sexuální askeze. Už ani nevím přesně proč (tuším, že jsem to přesně nevěděla ani tenkrát), ale myslím, že jsem si připadala nějak čistší a možná se mi líbilo to napětí, které tím mezi partnery vznikalo (jistým způsobem jsem měla nad svým partnerem moc a on byl na mě jakoby upnutější). D. jsem to odůvodnila tak, že mi nepřipadá správné milovat se a nebýt v manželství, a já jsem se v té době vdávat nechtěla, takže sexuální askeze byla jediná ,,správná cesta“. Nějakou dobu jsme to vydrželi, potom napětí jakoby explodovalo v novém spojení. Musela jsem uznat, že sexuální askeze je pro zdravý vztah neúnosná, ale protože jsem se s  tímto rozhodnutím nemohla úplně ztotožnit, netrvalo moje pochopení dlouho a celý proces se ještě jednou nebo dvakrát opakoval. V lehce anorektickém stavu jsem dochodila gymnázium a na kurzu arteterapie na UK jsem se přes Katku seznámila se studentkou Akademie sociálního umění a přes odpor rodičů jsem si prosadila, že tam budu studovat. Když jsem byla na přijímacích zkouškách a setkala jsem se s lektorkou, byla jsem si úplně jistá, že jsem na správném místě. A tím začala moje léčba. Když jsem měla v 1. ročníku přečíst před spolužáky vlastní báseň, pokaždé jsem se nejdřív rozbrečela. Opravdu otevřít svou duši pro mě bylo velmi těžké. Ve druhém ročníku začala lektorka dělat narážky na mou anorexii. Vůbec jsem ji nechápala a byla jsem pevně přesvědčená o jejím omylu a o tom, že už všude vidí pacienty. Na konci třetího semestru jsem měla zážitek, který popisuji v kapitole Anorektické prožívání sebe samého. Po rozhovoru s lektorkou o té situaci jsem začala chápat, co myslí mou anorexií, a přemýšlet o tom. Začala jsem anorexii na sobě vidět a zkoušela jsem vědomě změnit své vnitřní postoje – např. oprostit se od určité závislosti na hodnocení ostatních a opravdu prožít, že můžu být taková, jaká jsem. Začala jsem přesouvat část své aktivity z pólu myšlení a představ do pólu vůle, např. jsem začala pracovat s vlnou (příst, plést a háčkovat) a vyřezávat. Zkouším lidi kolem sebe a vůbec své okolí nejenom vnímat, ale i se do něj opravdu zapojovat, protože si uvědomuji, že jsem žila v určitém odstupu od lidí, kteří nebyli mými nejbližšími přáteli.

Sára Rodiče si z  předchozích manželství přinesli každý dvě větší děti a  potom jsem se s věkovým odstupem deseti let od nejmladšího z nich narodila já. Většinou jsem se tedy pohybovala mezi staršími lidmi. Mamka měla vždy problém se svojí postavou. Říkala, že máme tloušťku v rodě a už jako malé dítě mě na to upozorňovala. Často jsem od ní slýchávala: „Vypadám jako převázaný pytel.“ Má a vždycky měla často strach, spíše úzkosti, z čehokoli nového nebo neobyčejného. Často se o mě bojí, prožívá noč58

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE ní můry a představy, které ji pronásledují, mají podobu hororů. V posledních letech se to stupňuje až ke střevním křečím, zácpám a průjmům. Tvrdí, že je to dědičné, že její otec byl ještě horší, když šla např. přes ulici koupit noviny, nezapomněl se nikdy vyklonit z okna a zavolat na ni, aby dávala pozor, aby ji nepřejelo auto. Já v tom cítím jistý podíl nedůvěry ke světu, jakoby jí chyběla vnitřní duchovní opora. Tato nedůvěra se potom projevovala i v mé výchově jako nespokojenost s tím, jak vypadám. Nemám konkrétní vzpomínku na rozhovor s ní na toto téma, ale v mlžném tušení paměti jich cítím mnoho. Asi nebyly příjemné, tak jsem je vytěsnila. Táta se k otázce štíhlé postavy nijak nevyjadřoval, a protože moji sourozenci byli o dost starší, nevím ani, jak to prožívali oni. Jako dítě jsem měla každý den v týdnu nějaký kroužek, nepamatuji si od koho ta iniciativa přicházela, ale připadala jsem si jako štvanec. Vždycky jsem měla dobrou chuť k jídlu a tu mi mamka kvůli péči o postavu vyčítala. Když se teď dívám na staré fotky, vidím, že jsem měla jako dítě normální postavu, přesto mě mamka už ve třetí třídě v létě poslala na odtučňovací pobyt. Ve vzpomínkách mám, že jsem to sama chtěla, že jsem sama chtěla být hubená, ale při zpětném pohledu vidím, že to bylo určitě rozhodnutí mamky, které jsem od ní přejala. Pamatuji si na dopis z lázní, ve kterém jsem mamce doslovně psala: „Já prostě potřebuji tvoji lásku, mami.“ Plakala jsem, když jsem to psala, a i vždycky potom, když jsem si na to vzpomněla. Když si pro mě po šesti týdnech mamka přijela, měly jsme dost času, než nám jel autobus domů, a ona měla asi výčitky svědomí, tak mě vzala do hospody, kde jsme si objednaly kachnu. Byla pořádně mastná a já jsem ji snědla. Šest týdnů jsem něco takového nejedla a když jsme potom jely autobusem domů, dostala jsem silné křeče, řidič musel zastavit a já jsem měla silný průjem. I když jsem byla postavou normální dítě, tak strach nebo nepříjemný pocit z toho, že budu tlustá, který jsem přejala od mamky, mi ta kila opravdu přitáhl. Bylo to trochu jako začarovaný kruh, strach ze ztloustnutí jsem potlačovala jídlem a jedla jsem jakoby „naschvál“ – já jsem prostě taková a nebudu s tím nic dělat. Po základní škole jsem se rozhodla, že půjdu na uměleckou školu. Při malování najednou nebyla důležitá moje postava, ale moje dílo. Vždy jsem se ale bála okamžiku, kdy se pozornost z díla obrátí zase na mě. Hodnocení uměleckých prací ve škole ve mně podpořilo postoj, který jsem v sobě měla už z domova. Postoj, kdy se sama hodnotím očima druhých. Únik z vnějšího světa, který sledoval mou postavu, jsem nacházela ve tvoření. Hrála jsem na  violoncello a  malovala. Tvořivé síly, kterým se říká talent, jsem používala ke zmatení nepřítele – případného útočného pozorovatele. Všechno jsem toužila vyjádřit s obrovskou dynamikou, jemnost pro mě byla problém. 59

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Jako určitý způsob maskování mi na střední škole sloužila extravagance. Nosila jsem různé hadry, podivné účesy, každé ráno jsem si na čelo malovala tužkou na oči obrázky (např. kočičku), a když se mi obrázek povedl, obtáhla jsem si ho fixou, aby déle vydržel. Můj komplex z postavy se odrážel i ve vztazích. Abych sama sobě dokázala, že se někomu můžu líbit, moc jsem nepřemýšlela při výběru partnera a neváhala při navazování nových známostí. Vztahy ale zároveň na mém komplexu i troskotaly. Partnerovi jsem nevěřila, že mu nevadí, že jsem silnější. Buď to pravda byla a později jsme se rozešli, a i když to pravda nebyla, tak jsem ho z toho tak dlouho obviňovala, až jsme se rozešli. To se odehrávalo přibližně mezi šestnáctým a devatenáctým rokem. Tato doba je spojena i s experimenty s alkoholem a marihuanou, které pomáhaly z tohoto světa uniknout a uvolňovaly zábrany. Přibližně v té době jsem zkoušela držet různé diety, ráno mě z toho vždycky hrozně pálila žáha. Nejedla jsem maso a pokoušela se o dělenou stravu, ale cítila jsem se u toho velmi nepřirozeně. Zvlášť když všichni ostatní jedli normálně a já jsem se musela pořád hlídat. Vydržela jsem to tak týden nebo čtrnáct dní, potom jsem to jednou porušila a měla jsem pocit, že už je to vlastně jedno, a následovalo „natruc“ přejídání, z toho jsem měla strašné výčitky a koloběh držení diety začínal zase od začátku. Nevědomý spodní proud myšlenek a citů, který mě k dietám motivoval a držel u nich, byl americký obraz štíhlé, perspektivní, šťastné mladé ženy, jako z časopisu Svědků Jehovových. Kolem třináctého a čtrnáctého roku jsem četla časopis Dívka a stále si vybavuji silný zážitek, který s tím mám spojený. Četla jsem fotoromán o dvou dívkách (jednalo se tam o rodinnou situaci, o rozvod rodičů, přesně si už děj nepamatuji) a v tom okamžiku na mě asi nejsilněji dýchl duch Ameriky. Ležela jsem v posteli, plakala a moc po tom toužila. Po té kvalitě průměrnosti, normálu, sterility, ideálu americké Barbie. Rodiče jsou oba umělci, takže bylo doma vždy alternativní prostředí, neměla jsem nějak pevný režim, spíše svobodu a prostředí divokosti. Pamatuji si, že jsem zákazy, ale i pevnost doma a hnízdo, jejichž dojem tak u mě vznikal, spolužačkám záviděla, i když jsem na druhé straně tento postoj jejich rodičů odsuzovala. Doteď tyto zážitky a svou postavu vnímám jako velkou tíži a byla by lež říct, že jsem s tím vyrovnaná. Chtěla bych to proměnit, ale nevím, kde to vězí. Možná v tom, že jsem ještě nedokázala mámě opravdu odpustit, jak se na mě dívala a pořád ještě dívá. Cítím, že by mi mohl pomoci tanec nebo eurythmie, a cítím silnou vnitřní potřebu tancovat.

60

MENTÁLNÍ ANOREXIE, BULIMIE

Daniela Vyrůstala jsem v rodině jako třetí ze čtyř dětí, přede mnou se narodily dvě sestry a po mně přišel ještě bratr. Nejvíc mě vychovávala mamka, táta už neměl sílu do výchovy zasahovat. Vyprávěl, že výchova starších dvou sester probíhala tak, že táta věci zakazoval a mamka je zase povolovala. Jako malá jsem to nevěděla a měla jsem kvůli tomu pocit, že mě táta nemá moc rád. Komunikace s ním proto byla – hlavně v pubertě – těžká. Když do výchovy zasáhl, bylo to velmi prudké. Měla jsem k němu respekt a také se ho bála. Vždy mne to stálo hodně přemáhání, než jsem jej požádala o peníze nebo o propustku na diskotéku. Neměla jsem ho ráda, v pubertě dokonce nesnášela a cestu k  němu jsem začala nacházet, až když mi bylo kolem dvaceti let. Táta je umělec a na rozdíl od mamky pro něj nejsou moc důležité vnější věci, je šetrný a vzbuzuje úctu. Mamka pochází z rodiny, kde se při hádkách běžně jadrně mluvilo a křičelo. Už její maminka má silně hodnotící postoj, své vnučky oceňuje např. způsobem: „Ty jsi hezká, dobrá,“ nebo „ty jsi hodné děvče.“ Mamka to má od ní. Jako malá, vlastně i teď, si myslí, že ji babička nemá tak ráda jako ostatní děti, slýchala od ní, že je nemožné děvče, a tak si doteď připadá. Vedle táty se cítí bez hodnoty, ráda by taky tvořila, ale není to pro ni tak jednoduché. Tento pocit podporuje i to, že táta umělecké záležitosti konzultuje se staršími sestrami, ne s mamkou ani se mnou. Mamka má hlad po uznání, obdivu a pochvale. Jako dítě jsem jí opovrhovala, připadala mi hloupá a viděla jsem, že spoustu věcí nezvládá. Kolem šestnácti nebo sedmnácti let jsem jí při hádkách sprostě nadávala, byla pro mě hadr. Cestu jsem k ní začala pořádně hledat až po dvacítce. Obě starší sestry šly na uměleckou školu a já jsem od malička taky ráda malovala. V  osmé třídě jsem přemýšlela o  tom, že bych také ráda dělala něco uměleckého. Začala jsem doma malovat, zkoušela si úkoly, které se objevují při talentových zkouškách. Obrázky jsem ukazovala tátovi, ale ten mě nijak nepodpořil. Prožívala jsem to tak, že neuznal, že jsem dobrá, a ve vztahu k sestrám jsem si připadala méněcenná. Myslím, že tam se objevil v malování zlom, do té doby jsem nepřemýšlela, jestli jsem v tom dobrá nebo ne. Nakonec jsem kvůli tomu, že jsem byla přesvědčená, že nemám dost talentu, šla na gymnázium, ale stále jsem se k umělecké škole v myšlenkách vracela. Měla jsem v sobě touhu být umělcem, to byl podle mé představy „někdo“. Pamatuji si také, že jsem se velmi často pozorovala v zrcadle – doslova se pozorovala zvenčí – a trávila tím poměrně dlouhé chvíle. Byla jsem přesvědčená, že opravdu nejsem hezká. Na gymnáziu jsme výtvarku neměli a malování pro mě ustoupilo do pozadí. Když jsem potom začala studovat na pedagogické fakultě, uvědomila jsem si při hodinách malování, že mi to jde, a měla jsem pocit, že jsem dobrá. S tím61

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ to pocitem jsem přišla na Akademii sociálního umění. Bylo pro mě důležité uznání, že jsem dobrá, pochvala a toužila jsem nějak vyčnívat. Na Akademii jsem viděla, že jsou i lepší a že to ani není tak důležité. Nikdo mě nijak nehodnotil, ale ani nechválil. Zjistila jsem, že se při malování nedokážu uvolnit, bylo pro mě těžké malovat ve skupině. Dokud byl obrázek ve fázi barevné atmosféry, tak to většinou šlo, ale měla jsem problém, když jsem chtěla přejít k formě. Často se mi to nedařilo podle mé představy a potom se mi obrázek přestal líbit, cítila jsem beznaděj, pocit, že je to hrozné a nic s tím už neudělám, a zároveň i lítost a vztek, že to neumím udělat tak, aby se mi to líbilo, byla jsem naštvaná, bez chuti dál pracovat a cítila jsem velké zklamání, někdy se mi do očí draly slzy. Srovnávala jsem svůj obraz s obrazy druhých. Uvolnit jsem se dokázala, když jsem doma malovala malá přáníčka, z těch jsem měla často radost. Neměla jsem strach z toho, že si o mně někdo bude myslet, že jsem špatná (v něčem nedokonalá), ale bylo pro mě těžké unést, když si o mně okolí nemyslelo, že jsem dobrá, když jsem nevyčnívala a nebyla uznaná. I když jsem studovala pedagogickou fakultu, učitelkou jsem nikdy být nechtěla. Možná to souvisí s tím, že mamka byla učitelka a měla ve třídě problémy, děti ji nebraly. Vždy to pro mě bylo podřadné povolání. Během studia na Akademii jsem se ale shodou „náhod“ učitelkou stala a byl to pro mě zážitek, který mi pomohl pocítit vlastní hodnotu, kterou jsem dosud nikdy necítila. Mohla jsem si prožít, že můžu v něčem sama stát a zvládnout to. Myslím, že s vědomím vlastní hodnoty nepotřebuji tolik hodnocení z vnějšku, uznání, pochvalu. Je důležité si malování užít, uvolnit se a naslouchat obrazu, který tvořím, odložit představu, která zabíjí. Pak může vzniknout něco, co bych si třeba ani nedokázala představit. Tréma vzniká, když má člověk strach, že něco zkazí, strach z okolí, strach ukázat, co je v něm a kdo je.

62

AROMATERAPIE

AROMATERAPIE Mgr. Veronika Jurečková

Historie – jak vznikla aromaterapie Aromaterapie (AT) – objasnění pojmu Éterické oleje – zdroje – cesty získávání – vlastnosti – kategorie éterických olejů – vliv na organismus

Aromaterapie jako holistická vědní disciplína – celostní pohled na člověka – cesty působení na člověka – bezpečnost při užívání ÉO Možnosti využití aromaterapie v praxi Využití aromaterapie v pedagogické praxi

63

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

ÚVOD Aromaterapie – název pro vědu podloženou klinickými studiemi a chemickými rozbory. Jako regulérní disciplína zaměřená na celostní ošetření klienta je používána v mnoha zemích i na půdě zdravotnických zařízení (Velká Británie, Francie, Rusko…) Je na čase, aby i široká veřejnost v České republice dostala možnost seznámit se s tímto oborem jako se seriózní terapeutickou metodou aplikovatelnou ve všech odvětvích lidské činnosti. A to nejen formou vědecko-populární literatury či konferencí pro specializované odborníky, ale i formou odborných přednášek pro ty, kteří hledají informace využitelné pro svou vlastní specializaci. V posledních letech i v naší zemi stále vzrůstá zájem o celostní (holistický) pohled na člověka a jeho integritu s okolím. Vše z okolí jedince ovlivňuje. Každá informace přicházející zvenčí je organismem přijímána, zpracovávána a určitým způsobem uchovávána. Jak poslední výzkumy ukazují, právě čichové vjemy z  okolí jsou pro naše chování klíčové. Ovlivňují fyziologické funkce, jsou stimulem pro vyvolání pocitů, vzpomínek a asociací Aromaterapie je metodou působící na náš čichový aparát, jež následně ovlivňuje nervový systém a dále fungování celého organismu. „Vědecké pokusy dokázaly, že podráždění dutiny nosní působením různých vůní má rozmanitý a složitý vliv prakticky na všechny funkce organismu.“ (Nagornaja str. 28) Ke stimulaci čichového nervu v aromaterapii slouží celé spektrum rostlinných aromatických olejů. Dalším způsobem využívajícím jejich chemického složení je aplikace přes kůži a sliznice. Možnosti využití aromaterapie jsou skutečně velké. Stačí jen pochopit její principy a  respektovat pravidla celostního přístupu. Tím se nám dostává do rukou jemná, ale zároveň velmi silná metoda pro optimalizaci našeho okolí, léčbu a prevenci nejrůznějších obtíží.

Historie – Jak vznikla aromaterapie Pokud se zamyslíme, kterou informaci jsme schopni vyhodnotit z prostředí jako první, zjistíme, že je to informace pachová. Pokud budeme hledat podnět z okolí, který nejrychleji vyvolává fyziologickou reakci, opět dojdeme k závěru, že se jedná o pachový podnět (například při zápachu ze zkažených potravin se může dostavit nausea, až zvracení). Když se budeme zajímat o fylogenezi, opět se dovídáme, že čich je nejstarší smysl… Takto bychom mohli pokračovat dál a dostávali bychom další důkazy o důležitosti čichu pro život člověka.

64

AROMATERAPIE

Jak vznikla aromaterapie? Život člověka je od prvopočátku spjat s rostlinami. Ty byly užívány nejen k obživě, ale už od prvopočátku sloužily k léčbě, jež vycházela z nabytých zkušeností – empirický přístup. Už v dokladech starých kultur Sumerů, Asyřanů, Egypťanů, Řeků, Římanů a jsou zprávy o znalosti léčivých schopností rostlin. Je tedy nereálné přesně definovat datum a místo, kdy a kde „vznikla“ aromaterapie. V oblasti dnešního Orientu byly aromatické léčivé rostliny využívány již před 5 000 lety. Je tedy zřejmé, že o významu aromatických olejů jako léčivých látek ale i pachových signálů z okolí věděly již starověké kultury a hojně využívaly léčivých ale i omamných účinků aromatických olejů. Například vonné koupele, vykuřování obřadních místností, pálení borovicových větví v ulicích v době morových epidemií… Dovoluji si uvést pár dat a jmen lidí z novodobější historie, které považuji za důležité pro vznik vědeckého přístupu k oboru aromaterapie: Velký pokrok ve využívání éterických olejů nastal díky středověkému perskému učenci, filozofovi, politikovi, básníkovi, přírodovědci a lékaři jménem Avicenna (980–1037) – je mu připisován objev parovodní destilace, sloužící k získání obsahových látek z rostlin. Další významnou postavou z dějin aromaterapie je René Maurice Gattefosse – francouzský chemik, který se zajímal o využití silic v kosmetice a později i v medicíně. Průkopník myšlenky aromaterapie jako uceleného oboru. Poprvé užil termín AROMATERAPIE ve stejnojmenné knize (1928). Jeho znalost obsahových látek v éterických olejích dodala oboru punc vědeckosti. Třetí osobností, také z  nedávné historie, je Jean Valnet, francouzský lékař – na základě válečné praxe vznikla kniha Aromatherapie (1964). Ta měla zásadní význam pro přijetí aromaterapie jako skutečné léčebné metody. Sám jako lékař používal aromatické oleje k léčbě vojáků. Někteří další současní aromaterapeuté – účastníci Mezinárodních konferencí asociace českých aromaterapeutů – úplný přehled přednášejících na konferencích najdete na www.aromaterapie.cz XI.MEZINÁRODNÍ KONFERENCE AČA 2006 Vivian Lunny – Péče o ženu od první menstruace po klimakterium

65

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ XII. MEZINÁRODNÍ KONFERENCE AČA 2007 Valerie Ann Worwood – Aroma Genera-Emoční signatury aroma a jejich typy osobností, Aromaterapeutické ošetření endometriózy, Energie éterických olejů – spirituální rozměr aroma XIII. MEZINÁRODNÍ KONFERENCE AČA 2008 MUDr. Juranev Georgij Leonidovič, Csc., MUDr. Tamara Vladimírovna Tchorževskaja – respirační onemocnění, MUDr. Olga Viktorovna Igonina – Současný stav AT v Rusku XIV. MEZINÁRODNÍ KONFERENCE AČA 2009 Ulla-Maija Grace – Důležitost psychické vyrovnanosti u seniorů, Psychologické a psychosomatické poruchy, Nejběžnější psychologické poruchy ve stáří, Péče o staré lidi ve Finsku, Péče o sebe – mentální a fyzická pohoda terapeuta. XV. MEZINÁRODNÍ KONFERENCE AČA GABRIEL MOJAY – KLINICKÁ AROMATERAPIE Z POHLEDU ORIENTÁLNÍ MEDICÍNY 6. – 7. listopadu 2010 Gabriel Mojay (MBAcC, MRQA, MISB, MRSS) je ředitelem a  hlavním lektorem Institutu tradiční přírodní medicíny a  aromaterapie (ITHMA) v  Londýně a  je registrovaným terapeutem v  oborech aromaterapie, shiatsu, akupunktury a fytoterapie. XVI. KONFERENCE ASOCIACE ČESKÝCH AROMATERAPEUTŮ 5. – 6. listopadu 2011 RHIANNON HARRIS – POUŽITÍ ÉTERICKÝCH OLEJŮ V  ONKOLOGII A PALIATIVNÍ PÉČI Rhiannon Harris – celosvětově uznávaná klinická aromaterapeutka, pedagožka, autorka a editorka mezinárodního časopisu Journal of Clinical Aromatherapy (IJCA). Žije ve  svém sídle v  Provence (Francie), kde nedaleko svého domova má učebny pro výuku aromaterapie. Přednáší po celém světě řadu témat, týkajících se klinické aromaterapie s uměním používat éterické oleje. IJCA (http://www.ijca.net/) je jediný aromaterapeutický časopis na  světě s klinickým zaměřením, založený na průkaznosti studií. Díky těmto a mnoha dalším osobnostem můžeme v současnosti aromaterapii řadit mezi naprosto seriózní vědní disciplíny.

66

AROMATERAPIE

Aromaterapie (AT ) – objasnění pojmu aroma = terapie =

vůně, odér léčba, léčebné působení

• aromaterapie – součást oboru fytoterapie (z řeckých slov fyton, tj. rostlina, a therapeuein, tzn. léčit) – léčba rostlinami • aromaterapie = cílené holistické (celostní) používání vůně – čistých éterických (= esenciálních, aromatických) olejů k získání, zlepšení a udržení tělesné a duševní pohody a k obnově harmonie a navrácení zdraví

Éterické oleje zdroje definice ÉO cesty získávání vlastnosti kategorizace éterických olejů Na tomto místě bych se chtěla čtenářům omluvit. V textu je minimum citací. Je velkou měrou čerpáno z přednášek a konferencí. Pokud budou i přesto mít pocit, že se jim dostává příliš mnoho teoretických informací, je to proto, aby byly osvětleny principy fungování aromaterapie. Bez jejich pochopení se nedaří účinně tuto metodu aplikovat a zůstává jen voňavou hračkou.

Zdroje éterických olejů Rostliny obsahují vonné látky – rostlinné silice Rostlinné silice jsou v rostlině uloženy v malých měchýřcích – mají za úkol vytvoření mikroklimatu rostliny (imunitní ochrana), tvoří „auru“ rostliny – komunikační kanál s okolím. Vytěžením rostlinné silice z rostliny získáme látku nazvanou éterický olej (ÉO) = esenciální olej = aromatický olej.

67

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

Definice ÉO • ÉO jsou složité směsi uhlíkatých sloučenin obsahující fenoly, estery, terpeny, terpenoly, kumariny a další. • ÉO jsou produkty sekundárního metabolismu rostlin, zdrojem ÉO bývají její různé časti – různé oleje (pomerančovník – plod, list, květ). • Jejich molekuly jsou těkavého charakteru a způsobují stimulaci čichového nervu. Množství sloučenin v jedné směsi čítá až několik set. Je tedy téměř nemožné udělat přesnou kopii syntézou v laboratorních podmínkách. Vždy se jedná jen o pouhé přiblížení skutečnosti. Cesty získávání – Parovodní destilace – Extrakce (vzniká absolue) – Lisování • Pro ilustraci – na 1ml růžového oleje je zapotřebí 5 kg okvětních plátků růží.

Vlastnosti Fyzikální vlastnosti Vonné Těkavé – volně rozptylující se v prostoru Hustota většinou menší než u vody (eukalypt), větší (skořice). Převážně hydrofobní – nerozpustné ve vodě

Vlastnosti ÉO vzhledem k organismu V koncentrované formě dráždí pokožku Mají antibakteriální, antimykotické a antivirální účinky. Působí na psychiku tlumivě, posilujícně, povzbudivě. Na tkáně působí prokrvujícně nebo relaxačně.

68

AROMATERAPIE

Kategorizace éterických olejů Dle potřeby se dělí éterické oleje podle různých kritérií. Těkavost Podle zdroje ÉO Účinky na psychiku Účinky na tělo Podle těkavosti Dělení podle těkavosti je důležité při výrobě parfémů. A to nejen pro estetické účely, ale též při využití aromaterapie při psychických obtížích – klient si z terapie odnáší domů OSOBNÍ PARFÉM pro krizové okamžiky. Oleje lehké – vysoká těkavost, silice vyprchá do  prostoru do  24 hodin (eukalyptus, máta…) střední – střední těkavost, vyprchá do 48 hodin (většina silic – fenykl, germanium, levandule…) těžké – nízká těkavost, vyprchá do jednoho týdne (vetiver, nerol, růže…) Silice s  nízkou těkavostí jsou používány při výrobě parfémů jako fixátory vůně. Podle zdroje ÉO Éterické oleje jsou získávány z různých částí rostliny. Jak bylo zmíněno již dříve, z jedné rostliny mohou pocházet různé druhy ÉO. Pocházejí ale z rozličných částí rostliny. A stejným způsobem, jak se liší místo jejich vzniku, liší se i  jejich vlastnosti. Například z  pomerančovníku získáváme éterický olej z oplodí (sladká vůně), z listů (hořká vůně – petitgrain) a z květů (lehká květinová vůně neroli).

69

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

Také jednotlivé druhy rostlin se od sebe hodně liší svou stavbou těla (porovnejme například heřmánek a borovici). Podle britské aromaterapeutky Valerie Ann Worwood můžeme rozdělit lidi do 9 kategorií. Stejně jako silice podle místa, odkud byly získány. Vonná směs vytvořená z více silic jedné skupiny dovede emocionálně oslovit jedince náležejícího do dané skupiny. Jednotlivým skupinám lidí pak náleží určité povahové charakteristiky. (podle zápisu z přednášky Valerie Ann Worwood – Aroma Genera – Emoční signatury aroma a jejich typy osobností, XII. konference Asociace českých aromaterapeutů – Praha 2007) Kategorie ÉO podle vzniku: Bylinkové Květové Ovocné Listové Semínkové Kořeněné Dřevité Kořenové Rezinoidní 70

AROMATERAPIE Ruský lékař I. V. Sakov a lotyšská aromaterapeutka Ludmila Guba využívají klasifikace éterických olejů podle účinků na psychiku. Podle působení na naši psychiku dělí ÉO na: Simulanty Relaxanty Adaptogeny Stabilizátory Stimulanty – tonizace NS, zvýšení energie, zvýšení fyzické a psychické práceschopnosti, zvyšení soustředěnosti a vnímání. Všechny ÉO mají tyto vlastnosti, ale jinou úroveň (lehké, střední a těžké). Relaxanty – uvolnění jak svalů, tak psychiky. Zpomalení nervových procesů; navození stavu klidu a míru. Pokud na nás působí silně, chce se spát. Adaptogeny – regulace vegetativního systému, jak parasympatiku, tak sympatiku; při aklimatizaci, při reakci na počasí, když měníme čas, ve chvílích výběru (svatba, práce, stěhování, změna kolektivu). Pomáhají nám stabilizovat se při změnách. Čím menší dávkování, tím silnější působení. I když vůni necítíme, působí. Stabilizátory – Stabilizační ÉO se projevují stabilizací psychemocionálního stavu. Podle působení na tělo Opět se setkáme s relaxačními a stimulačními účinky silic. Dále však musíme zohlednit i jejich účinky na jiné živé organismy (bakterie, viry a houby – plísně). Jaký účinek můžeme od éterického oleje očekávat, bude záležet na jeho chemickém složení – podílu jednotlivých sloučenin. Pro jednodušší představu uvádím porovnání s běžnou věcí ze života – vaření polévky. Příroda má v  rostlině malé měchýřky, ve  kterých, stejně jako my v  hrncích, „vaří“. Ona však v našem případě vonnou látku zvanou rostlinná silice. Na vaření má různé ingredience, které mají své vlastnosti. My máme též své ingredience s konkrétními vlastnostmi.

71

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ My máme: Maso – kuřecí, slepičí, hovězí, rybí… Tuk – sádlo vepřové, sádlo husí, olej slunečnicový, olej olivový, máslo Koření – koriandr, kmín, pepř, majoránku, nové koření… Zeleninu – mrkev, petržel, celer… Každá tato kategorie má svou vlastní charakteristiku, ale uvnitř kategorie se jednotlivé položky liší. Takže i když na vaření polévky použiji vždy jen tyto 4 kategorie, mám nepřeberné množství „receptů“, které z těchto surovin můžu uvařit. Polévka nakonec bude mít takový charakter, jaká bude nejvýraznější složka v polévce – třeba houby. Jejich procentuelní zastoupení je v receptu malé, ale jejich výrazná chuť nakonec určí, že budou dominantní – určující charakter polévky. Teď zpět k „vaření“ rostlinné silice. Kategorie látek obsažených v silicích jsou: MONOTERPENY – antiseptické, mikrobicidní, analgetické FENOLY – protiinfekční, hypertenzní ALKOHOLY – monotrepenoly – protiinf., imunostimulační diterpenoly – regulace horm. hladin seskviterepnoly – tonika, imunostimulanty ALDEHYDY – vysoce protizánětlivé, hyppotenzní ESTERY – snižování napětí a další… V každé z těchto kategorií (ESTERY, FENOLY…) je pak velké množství konkrétních sloučenin. Jejich vzájemným smícháním pak vzniká obrovská škála vonných látek obsažených v rostlinách. Není v lidských silách (už z ekonomických důvodů) udělat 100% kopii éterického oleje i se všemi detaily. Bylo by to i velmi nesmysluplné.

72

AROMATERAPIE

Aromaterapie jako holistická vědní disciplína Celostní pohled na člověka Cesty působení na člověka

Celostní pohled na člověka „Neměli bychom se pokoušet o léčení žádné části, aniž bychom se pokusili vyléčit celek. Neměli bychom se snažit o léčení těla opomíjejíce duši. Pokud mají tělo a mysl být zdravými, musíš začít léčením duše (…) protože velkou chybou dneška v léčení lidského těla je, že lékaři jako prvou oddělují od těla duši.“ Platón: Republika, 382 př. n. l. Celostní = holistický přístup vidí člověka jeho obtíže a nemoc ve všech souvislostech. Projeví-li se nemoc na nějakém orgánu, vidí holistický přístup nemocného celého člověka, nejen daný orgán. Chápe člověka jako systém, který je třeba ošetřovat v celku. A je také zapotřebí zohledňovat jeho vazby na okolí. Příklad: zdánlivě nesouvisející události se mohou při holistickém přístupu ke člověku jevit jako řetězová reakce: Ranní neshody mezi rodiči (třeba kvůli špatně uložené zubní pastě) vedou k jejich podrážděnému chování. Dítě jako (většinou) nejslabší a nejcitlivější článek v rodině funguje jako hromosvod. Do školy přichází s tenzí, kterou vyvolaly ranní rozepře mezi rodiči a následné výtky směrem k dítěti. Tenze dítěti nedovolí ve škole pracovat na plný výkon. To se odrazí na prospěchu. Domů přinese známku, která vybudí další zlostné chování rodičů. Napětí roste, kolotoč se opakuje. Až se může stát že se dítě před školními neúspěchy uchýlí do nemoci a začne využívat sekundárního zisku z nemoci. Dovolím si tu s trochou nadsázky tvrdit, že otcem (matkou) špatně uložená pasta způsobí angínu dítěte. Pokud nenajdeme souvislosti a neodstraníme příčinu, nebudeme léčit, ale pouze potlačovat nežádoucí projevy. Éterické oleje nepomohou najít kořen problémů. Ale mohou velmi šetrně na psychické i fyzické úrovni současně, pomoci k nápravě.

73

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Cesty působení ÉO na člověka Přes kůži a sliznice: – inhalace – koupele – zábaly – masáže Přes čichový aparát: – aromalampy, keramické destičky – aromahračky – při údržbě domu – do vody – do vysavače – aromapřívěšky Bezpečnost při užívání ÉO 1. Zjistit maximum informací – kontraindikace, toxicita, fototoxicita (toxicita způsobená současným působením ÉO a slunečního záření)!! Při použití nového oleje na kůži provedeme test snášenlivosti. 2. Bezpečné ředění – vysoké koncentrace mohou být nebezpečné 3. Vhodné nosiče – oleje za studena lisované, koupel – med, mléko... 4. Není dovoleno užívat ÉO vnitřně!!! 5. Nejsme-li si jisti, v jakémkoliv směru, poradíme se s odborníkem 6. Aromaterapie nenahradí lékařské ošetření – př. nevyléčí zánět slepého střeva, nezašije ránu... 7. Nejednáme bezmyšlenkovitě, na něčí „babskou“ radu, vždy se nad, jistě dobře míněnou, radou řádně a důkladně zamyslíme, než ji aplikujeme... 8. Vždy naslouchejme ošetřovanému, on nejlépe nám poví, jak ÉO působí, ač je to s podivem, existují mezi námi lidé, kteří aromaterapii nesnáší... Přehled rizikových faktorů (podrobně viz B. Nováková, Z. Šedivý: Praktická aromaterapie) • Děti • Epilepsie • Fotosenzibilita • Homeopatie 74

AROMATERAPIE • • • • • • • • • • • •

Chemoterapeutická léčba Kojení Křeče Ledvinové potíže Nízký krevní tlak Omamné éterické oleje Podráždění pokožky Těhotenství Toxicita Vnitřní užití Vysoký krevní tlak Zvýšená srážlivost krve

Možnosti v yužití aromaterapie v praxi Z výše uvedeného je patrné, že možností jak využít éterické oleje je mnoho. Jsou i různé cesty, kterými ÉO na náš organismus působí. V  individuální terapii je zapotřebí nejprve stanovit obtíže a  jejich kořeny, následně vytvořit vhodnou kompozici. Aplikace je provádí pak skrz kůži nebo inhalací. Pro individuální využití aromaterapie v rámci kolektivu je možné využívat aromaamuletů a přívěšků. Při plošném využití aromaterapie (optimalizace čichových podnětů pro učení, pro relaxaci, pro zvýšení chuti k jídlu…) musíme vybrat takové silice, které splňují daný požadavek a  přitom nenesou s sebou riziko kontraindikace. I když se jedná o aplikaci přes čichový nerv a intenzita podnětu se pohybuje v prahových hodnotách, i tak je z bezpečnostních důvodů potřeba nepoužívat nebezpečné silice. Možnosti aplikace jsou zde využití ÉO při běžné údržbě prostor, aromalampy, difuséry a přístroje pro kultivaci ovzduší.

75

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

Využití aromaterapie v pedagogické praxi Pro pedagogickou praxi může být aromaterapie přínosem při odstraňování nežádoucích psychických stavů a naopak při podpoře žádoucích. Cestou aplikace bude inhalace – dochází k dráždění čichového nervu (čichový vjem je veden do čichového bulbu, dále pak do čichového mozku a lymbického systému. Ten odpovídá za  zpracování čichových informací, projevy emocí.) a vstřebávání ÉO kapilárami nosní sliznice (vstřebané látky zasahují do humorální regulace). Při dráždění čichového nervu dochází k  odezvě organismu na  úrovni jak psychické, tak fyziologické, a to dvěma mechanismy – reflexivním a asociačním. Cítíme-li zkaženou potravu, reflexivně se nám zvedne žaludek. Pokud ucítíme vůni, kterou známe z doby, kdy jsme navštěvovali babičku, vybaví se nám vzpomínky a emoce z té doby. Při podprahovém a prahovém působení není jedinec schopen rozpoznat, co ovlivňuje jeho pocity, ale vůně z okolí se projeví na psychickém rozpoložení a fyziologických změnách.

Jevy, které můžeme působením ÉO ve třídě ovlivnit: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.

Ozdravení ovzduší – snížení nemocnosti dětí i pedagogů Podpora dechové aktivity – dostatečné okysličování je důležité pro funkce mozku Povzbuzení pozornosti Snížení úzkosti Odstranění apatie Podpora při astenii a neurastenii Pomoc při bolestech hlavy Snížení agresivního chování Potlačení depresivních stavů Podpora při neurotických poruchách Pomoc při poruchách pozornosti Snížení nepřizpůsobivosti Snížení nervozity a iritability

Body 5.–13. jsou podle I.V. Sakova.

76

AROMATERAPIE Ad 1. Ozdravení ovzduší Používáme silice antivirální a antibiotické: Blahovičník zářivý, Eukalyptus radiata Borovice lesní, Pinus sylvestris Citron, Citrus limon Hřebíčkovec kořeněný, Eugenia caryophyllata Majoránka zahradní, Organum majorana Tea tree, Malaleuca alternifolia Ad 2. Podpora dechové aktivity Všechny jehličnany a eukalypty Ad 3. Podpora při neurotických poruchách Neroli, Citrus aurantium Kozlík lékařský, Valeriana officinalis Levandule lékařská, Lavandula officinalis Heřmánek pravý, Matricaria chamomilla Santal, Santalum album

77

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Ad 4. Snížení úzkosti Levandule lékařská, Lavandula officinalis Meduňka lékařská, Melissa officinalis Šalvěj muškátová, Salvia sclarea Kadidlo, Boswellia carteri Ylang-ylang, Canaga odorata Petitgrain, Citrus aurantium Bergamot, Citrus aurantium bergamia Jasmín, Jasminum officinale Dobromysl, Organum vulgare

Ad 5. Odstranění apatie Lemongrass, Cymbopogon citratus Máta peprná, Menta piperita Rozmarýna, Rozmarinus oficinallis Blahovičník kulatoplodý, Eukalyptus globulus

78

AROMATERAPIE Ad 6. Podpora při astenii a neurastenii Litsea, Litsea cubeba Jasmín, Jasminum officinale Rozmarýn, Rosmarinus officinalis Bazalka, Ocimum basilicum Lemongrass, Cymbopogon citratus Máta peprná, Menta piperita Šalvěj muškátová, Salvia sclarea Ad 7. Pomoc při bolestech hlavy Máta peprná, Menta piperita Citron, Citrus limon Levandule lékařská, Lavandula officinalis Heřmánek pravý, Matricaria chamomilla

Ad 8. Snížení agresivního chování Kadidlo, Boswellia carteri Kozlík lékařský, Valeriana officinalis Levandule lékařská, Lavandula officinalis Heřmánek pravý, Matricaria chamomilla

79

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Ad 9. Potlačení depresivních stavů Levandule lékařská, Lavandula officinalis Jasmín, Jasminum officinale Neroli, Citrus aurantium Růže, Rosa damascena Ylang-ylang, Canaga odorata Grep, Citrus paradisi Pomeranč, Citrus aurantium sinensis Mandarinka, Citrus reticulata Bergamot, Citrus aurantium bergamia Ad 10. Pomoc při poruchách pozornosti Litsea, Litsea cubeba Rozmarýn, Rosmarinus officinalis Lemongrass, Cymbopogon citratus Bazalka, Ocimum basilicum Ad 11. Podpora adaptace Šalvěj muškátová, Salvia sclarea Levandule lékařská, Lavandula officinalis Pačule, Pogostemon cablin Cedr, Cedrus atlantica Meduňka lékařská, Melissa officinalis Santal, Santalum album Kadidlo, Boswellia carteri Ylang-ylang, Canaga odorata Jasmín, Jasminum officinale Růže, Rosa damascena Heřmánek pravý, Matricaria chamomilla Dobromysl, Organum vulgare Majoránka zahradní, Organum majorana Jedle, Abies alba Neroli, Citrus aurantium Bergamot, Citrus aurantium bergamia Vetiver, Vetiveria zinzanoides

80

AROMATERAPIE Ad 12. Snížení nervozity a iritability Anýz, Pimpinella anisum Levandule lékařská, Lavandula officinalis Heřmánek pravý, Matricaria chamomilla Santal, Santalum album Kozlík lékařský, Valeriana officinalis Ylang-ylang, Canaga odorata Dobromysl, Organum vulgare Kadidlo, Boswellia carteri Meduňka lékařská, Melissa officinalis Neroli, Citrus aurantium Růže, Rosa damascenka

Volba oleje Máme velký výběr možností, jak si zpříjemnit proces výuky a  zvýšit jeho efektivitu. Je ale třeba, abychom předtím, než se rozhodneme začít s aplikací aromaterapie při výuce, byli obeznámeni se zdravotním stavem dětí a kontraindikacemi jednotlivých éterických olejů. Způsob aplikace se pak bude odvíjet od dané situace. Jak lze oleje používat bylo uvedeno v předešlých kapitolách. Jistě se mezi citronovonnými a jehličnany najde favorit do každé třídy na plošné využití. A pro ošetření problémů jednotlivých žáků pak bude stačit půl kapky na kapesník položený na lavici. Vždy ale respektujme, že v tomto případě méně znamená více.

Shrnutí Představili jsme si zde aromaterapii jako vědní a  terapeutickou disciplínu s dlouhou tradicí a širokým vědeckým základem. Seznámili jsme se éterickými oleji jako s léčebnými látkami. Uvedli jsme možné cesty aplikace a možnosti využití. Dále také indikace a kontraindikace jednotlivých olejů. Chtěla bych všem čtenářům popřát, aby načerpané informace pomohly aromaterapii zařadit do jejich běžného života. A aby jim tento obor přinesl hodně radosti a užitku. S přáním provoněných dní Veronika Jurečková

81

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

LITERATURA NAGORNAJA, N.V. Aromaterapie v  pediatrii, Vyd.1., Ústí nad Labem, CKHI 2002. NOVÁKOVÁ, B., ŠEDIVÝ, Z. Praktická aromaterapie, Vyd. 1., Praha, Pragma 1996. PETŘEK,J. Základy neurofyziologie, Vyd.1., Olomouc, Universta Palackého,1991. RATTNER, J. Základy holistické léčby, Vyd. 1., Bratislava, Eugenika 2201. RŮŽIČKA, J. (ed.) Psychosomatický přístup k člověku, Vyd. 1., Praha, Triton, 2006. SAKOV, I.V. Vůně pro duši – Úvod do aromapsychologie, Vyd. 1., Příbram, Marie Noe One Woman Press, 2010. Worwood, V.A. Voňavá lékárna, Vyd. 1., Jihlava, Marie Noe One Woman Press, 2009. Tisserand, R. Umění aromaterapie, Vyd. 1., Příbram, Alternativa, 1992.

82

VĚDA JAKO POPKULTURA

VĚDA JAKO POPKULTURA ANEB ČESK Á SEXUOLOGICK Á ŠKOL A doc. Kateřina Nedbálková, Ph.D.

Sexuologie je disciplína mnoha tváří, píše se v úvodu knihy „Vše o sexu: sexuologie a sexuální praxe pro každého“ (Zvěřina, Budínský 2004: 11). Čeští sexuologové se dovolávají bohaté intelektuální historie školy a ctí své zakládající otce i žijící legendy.1 S hrdostí a pocitem přináležitosti jde ruku v ruce též povědomí o hranicích, které tuto školu vymezují vůči jiným disciplínám. Jiné jsou z pozice sexuologické školy zejména sociální vědy, přičemž obzvlášť ostře mají, když na to přijde, zamířeno zejména na některé z nich. Příkladem může být sociologie, konkrétně například konstruktivismus. (...) postmodernistická relativizace zdraví a nemoci, funkce a dysfunkce, kterých jsme svědkem v názorových směrech založených na sociálně konstruktivistickém zpochybnění vědeckých poznatků (...), je ve své podstatě ideologická (...). (Weiss 2002: 17) (…) postmodernistická relativizace všeho vede do slepé uličky. (…) do poslední chvíle budu bránit vaše právo říkat věci, které říkáte, a budu se snažit seč mohu proti vašim názorům bojovat jako proti nevědeckým a zavádějícím. (Weiss, email, březen 2005) Sociální konstruktivismus je v těchto citacích označen za nevědecký a ideologický. Pokud bychom se z pera sexuologů chtěli dobrat detailnějšího rozvedení této kritiky, budeme zklamáni. Podívejme se tedy alespoň na to, jak někteří sexuologové chápou vědu. Náš spor je v zásadě sporem mezi esencialistickým a sociálně konstruktivistickým pojetím věd, což je samozřejmě legitimní diskuse. Věda však není demokratická, a i kdybychom si v celostátním referendu jednomyslně odhlasovali, že 1+1 jsou tři, tak i pak to nic nezmění na skutečnosti. (Weiss, e-mail, březen 2005)

1 V roce 1921 byl v Praze založen Sexuologický ústav, který, je nejstarším sexuologickým univerzitním pracovištěm na světě.

83

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Ačkoli se o vědě skutečně nehlasuje v celostátním referendu, proces přijímání vědeckých poznatků zdaleka nemá charakter objevování všem stejně samozřejmé skutečnosti. O výsledcích vědecké práce, stejně jako o použitých metodologiích, metodách a teoretických konceptech se na vědeckém poli a vědeckými prostředky diskutuje a  vyjednává. Vědci různých i  stejných oborů spolu konzultují, debatují, souhlasí nebo si odporují na domácích a zahraničních konferencích, recenzují odborné statě svých kolegů v časopisech, reagují na publikace druhých vlastními texty. Realita lidského světa, tedy i toho vědeckého, je totiž spíše než objektivně existující daností materiálem provždy otevřeným výkladu a interpretaci. Jména českých sexuologů bychom však v odborných zahraničních časopisech už dávno hledali marně. Daleko spíše jsou sexuologové hosty zábavných televizních pořadů nebo vystoupení v regionálních domech kultury, herci v reklamách nebo pro masmédia vždy připravenými experty vcelku na cokoli. Jejich hlavní kvalifikací je přitom to, že říkají věci velmi stručně a hlavně nekomplikovaně. Ve výše citovaném úryvku z e-mailové korespondence Weiss poukazuje na spor mezi esencialistickým a konstruktivistickým pojetím povahy sociálního bytí a stejnou polarizaci používá i při argumentaci na konferenci, z níž cituji v následujícím odstavci. Na  konferenci pořádané studenty psychologie po  jednom z  příspěvků Weiss v diskusi obhajuje svou esencialistickou pozici. Kritizuje konstruktivismus, který podle něj tvrdí, že pohlaví, gender nebo sexualita jsou věcí volby, tedy dnes jsem homosexuál, příště heterosexuál, teď muž, dříve žena. Obrací se k publiku s otázkou, zda si v něm skutečně někdo není jistý tím, jestli je muž nebo žena. S uspokojením konstatuje, že se nikdo nehlásí (autorčiny terénní poznámky z konference). Nepochybuji o tom, že pro Weisse byla zmíněná situace jasným důkazem toho, že je jeho tvrzení pravdivé. Redukovat diskusi o povaze genderu či sexuality do bipolárního schématu esenciální (dané, vrozené) versus konstruované (jednoduše naučené, odučené či přeučené) je však banálním zjednodušením, karikaturou, která v lepším případě pobaví, jejíž vysvětlující hodnota je však mizivá. Pokud tvrdím, že sexuální orientace ani gender nejsou jednoduše vrozené, neříkám, že jsou jednoduše naučené. S pomocí konceptů P. Bourdieua bychom mohli spíše hovořit o  zprostředkovaném vrůstání do  společnosti, která je strukturována klasifikačními schématy kultury, jaké představují například gender, třída a etnicita nebo sexuální orientace, opakovanou a soustavnou socializací. Zastavím-li se krátce u první kategorie (genderu), podívejme se v následujících odstavcích na to, jaké analytické prostředky nám k jeho uchopení nabízí sociologie. Sandra Harding svým konceptem překračuje banalitu rozděle84

VĚDA JAKO POPKULTURA ní na biologické pohlaví a sociální gender a nabízí porozumění genderu prostřednictvím pojmu genderová struktura společnosti. Ta je podle ní rozpoznatelná na třech základních rovinách. První a zároveň nejkonkrétnější z nich je rovina osobních identit. Aniž bychom potřebovali znát či vidět primární pohlavní znaky konkrétní osoby, vnímáme většinu lidí buď jako muže, nebo jako ženy. Řídíme se přitom konkrétními charakteristikami vzezření, oblékání, zdobení, jednání apod. Na  základě těchto – normativních – předpisů mužství a ženství posuzujeme a zařazujeme nejen druhé, ale dennodenně je aplikujeme taky sami na sebe. Druhou rovinou je genderově specifická dělba práce: ženy jsou spojovány se sférou reprodukce zahrnující sexualitu, rodinný život, příbuzenství a plození dětí a v tomto duchu jsou směrovány do sféry soukromé, zatímco za primární doménu mužství je považována sféra veřejná, tedy pracovní trh. Třetí a nejvíce abstraktní rovinou genderové struktury je pak genderově specifický symbolismus poskytující prostředky či východiska vědeckému poznání. Tento symbolismus vytváří dichotomie, jako je například mysl–tělo, kultura–příroda, já–to druhé, racionální–citový, abstraktní–konkrétní, objektivní–subjektivní, aktivní–pasivní apod., z nichž prvnímu v dvojici je jednoznačně rozuměno jako mužskému, zatímco ženám je přisouzena opačná (ta druhá) kategorie každé dichotomie. V uvedených dichotomiích se pak utváří naše vnímání světa a každodennosti (Harding 1986). Na základě těchto všeobecně užívaných myšlenkových schémat se určité odchylky či odlišnosti (zvláště tělesné) jeví jako objektivně existující, přirozené rozdíly, zatímco jsou to však právě ona schémata, co potvrzuje a udržuje zdánlivě „přirozené“ diference při životě (Bourdieu 2000: 11). Genderová struktura společnosti je utvářena právě skrze spolupůsobení těchto tří rovin. Kromě zjednodušujícího pohledu na proces konstituování genderu se sexuologové dopouštějí podobné banalizace v případě sexuální orientace. Nesouhlasím-li s častým tvrzením, že sexualita (například homosexualita nebo nějaký typ sexuální deviace) je neměnnou a trvalou charakteristikou jedince, je mi obvykle podsunuto, že tvrdím, že o své sexualitě mohu volně rozhodovat, vybírat ji či měnit. V sexuologických textech českých autorů nalezneme nejen jasné charakteristiky sexuality a homosexuality, ale i exaktní odhady počtů homosexuálů ve společnosti. Právě na tomto příkladu bych chtěla ukázat problematičnost sexuologického pojetí sexuality. Sexuální orientace nebývá obvykle zjišťována vyčerpávajícími šetřeními typu sčítání lidu, nejčastěji se u nás objevuje jako jedna z proměnných ve výzkumech sexuálního chování obyvatelstva. Při důkladnějším zamyšlení nad povahou této otázky a kontextem, ve kterém je kladena, není těžké si představit, jak snadno či těžko, rádi či neradi, upřímně či konvenčně na ni budou respondenti odpovídat. Vezmeme-li tedy výsledky českého výzkumu z roku 2003, devadesát sedm procent obyvatel se v něm 85

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ označilo za heterosexuální a tři procenta mužů a žen uvedla, že se považují za homosexuální nebo si svou sexuální orientací nejsou jistí (Weiss 2006). To je počet ještě nižší, než jsou obvykle zmiňovaná a citovaná čtyři procenta. Nejednoznačnost určení základní populace ještě ostřeji vystupuje v  souvislosti s nejednoznačností definice sexuální orientace a zvolených indikátorů, pomocí kterých (pokud vůbec) lze sexuální orientaci měřit. Sexuální orientaci se tak můžeme pokoušet zachytit na  úrovni sebeidentifikace, emocionální náklonnosti, sexuální přitažlivosti nebo konkrétního chování. V sexuologické praxi je stále využívanou metodou penilní pletyzmografie (PPG), metoda, která se používá pro určení sexuálních deviací. Při promítání specifické sady obrazových materiálů zaznamená přístroj objemové změny penisu nebo změny prokrvení zevních pohlavních orgánů u žen. Výsledkem takového měření je pak křivka, kterou interpretuje metody znalý sexuolog. Osobně pro mne bylo velkým překvapením, že nemálo gay mužů toto vyšetření samo vyhledalo, neboť připouštěli, že jim poskytne jasnou a exaktní odpověď na jejich pochybnosti. Vladimír popisuje své vyšetření následovně: Vejdem do místnosti bez oken. Uprostřed stojí velké křeslo a před tím počítač. Sestra mi řekne, že si mám odložit a sednout si. Mám se vysvléct a dát si na přirození zahnutý kovový spirálový přístroj. Odešla vedle do místnosti, která byla s  tou mou spojena okýnkem. Dívám se do  počítače a  najednou se tam objeví nahé malé děti – kluci. Zírám na to, pak to zmizelo, čekám tam ve tmě a za chvíli se tam objevila žena, úplně nahá, zmizlo to a pak se objevili asi čtyřicetiletí starší chlapi, v tvrdé pozici análního sexu. Ach to je strašný, říkám si, brrr. Pak to zmizelo, objevil se tam sympatický pár muže a ženy. Ten muž byl sympatický, doma mám totiž takové obrázky. (…) Pak tam byly další a najednou se tam objevila fotka. Ale tak příjemná! Takovej sympatickej a mladej kluk, 20–24 let, nahý a na pláži u moře. Já na to tak koukám, úplně mě zavalil takovej příjemnej pocit, projevilo se to tím, že mi bylo ve spirále těsněji a těsněji, a to i potom, co byla na obrazovce zas tma. Jen jsem slyšel od sestry vedle takové Ježiši. (Vladimír, 19 let, e-mail, prosinec 2005) Sexuoložka výsledek vyšetření později klientovi vyhodnotila slovy: Dopadlo to dobře, reagoval jste na  heterosexuální fotky, na  homosexuální téměř ne, až na toho chlapce. Doporučila Vladimírovi zkusit necking a později petting s nějakým děvčetem. Yearley popisuje, jak se technologie a stroje v současné společnosti stávají aktéry svého druhu (2005). Právě k falografu je pak možné se vztahovat jako k nezaujatému expertovi na měření sexuálního vzrušení. Vladimír od něj očekával jednoznačnou odpověď na své velmi konkrétní pochyby ohledně sexuální orientace. K tomu, aby falograf takové rozřešení vydal, je však potřeba výkladu jiných expertů – psychologů, psychiatrů nebo se86

VĚDA JAKO POPKULTURA xuologů, kteří křivku zaznamenanou falografem vyloží. Při tomto odborném a zdánlivě objektivním čtení (při této komunikaci s křivkou) odborníci zaujímají různé názory na to, jak nejlépe křivku vykládat, na co se v křivce soustředit, co je naopak méně podstatné; navíc však zúročují své často normativní představy o mužství a ženství jako koherentních identitách, ve kterých spolu souzní připsané biologické pohlaví, genderová identita, genderová role a sexuální orientace. Vladimír se dle křivky sexuoložce jevil jako obecně vzrušivý, a tak ho podle svého nejlepšího přesvědčení podpořila v tom, co sama považovala za správné a vhodné. Sexualita je spíše než objektivně existující daností či majetkem konkrétní osoby polem, které je strukturováno kategoriemi genderu, třídy a etnicity, je pojmem s nejednoznačným a obtížně fixovatelným charakterem, neboť je svou povahou fluidní. Sexuální orientace je tedy kategorií chování a  jednání, ale také kategorií normativní, sociální, emocionální a politickou. Různost pojetí sexuality napříč vědními obory nám umožňuje vidět vědu jako diferencované hřiště strukturované určitými pravidly, kde se bojuje s různým kapitálem o různé věci: pravdu, granty neboli peníze, mediální pozornost či vliv na veřejné mínění. Česká sexuologie se prezentuje jako exaktní věda vyvracející stereotypy a zažité mýty, k tomu jí však často chybí sebereflexe i snaha držet krok s věděním v oboru. Platforma masmédií, populární zábavy a politiky, kterou někteří sexuologové ochotně volí, je naopak laickému, očekávanému a neproblematizujícímu vnímání přibližuje. Sexuologie je disciplína mnoha tváří a Česká sexuologická škola svou vědeckou tvář ztrácí.

Literatura: BOURDIEU, P. Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000. HARDING, S. The science fiction in feminism. Ithaca: Cornell University Press, 1986. WEISS, P. Sexuální deviace. Praha: Portál, 2004. WEISS, P.  Změna sexuálního chování Čechů. In Vesmír 85 (1), 2006, s. 29–32. YARLEY, S. Making sense of science. Understanding the social study of science. London: SAGE Publications, 2005. ZVĚŘINA, J., BUDINSKÝ, V. Vše o sexu. Praha: Ikar, 2004.

87

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

LESBICKÉ RODINY Mezi stereotypem a autenticitou doc. KateřinaNedbálková, Ph.D.

Úvod 1. Americká socioložka Judith Stacey se v poslední kapitole knihy In the name of the family [Ve jménu rodiny] zamýšlí nad konceptem gay a lesbického[1] rodičovství, které bývá charakterizováno jako oxymóron (1996: 106).[2] Jeho rozporuplnost vyplývá jednak z commonsensuálních očekávání, ale i z odborného společenskovědního diskurzu, a co je pozoruhodné, ambivalentní toto téma zůstává i v interpretacích vycházejících přímo od aktérů gay a lesbické komunity. Stacey nás podobně jako Jeffrey Weeks provádí po linii odvíjející se od vnímání homoparentality jako něčeho zvláštního a nemyslitelného k jejímu uchopení jako příkladné paradigmatické ilustrace rozmanitosti a (re)konstruovanosti postmoderních podmínek příbuzenství, kdy se modely rodičovství jeví – spíše než jako přirozeně a jednotně habitualizovaný model – jako směsice experimentu, pastiche a  nostalgie (Weeks 2001). Neheterosexuální rodičovství dokládá proces (vy)nalézání nových forem a vzorců intimity, peroucích se (obrazně) o  místo a  význam. Stacey dokonce mluví o  unikátním experimentu, ve kterém g/l rodiny ztělesňují řadu změn, které zejména v posledních desetiletích instituci rodiny provázejí a z nichž těmi nejčastěji jmenovanými jsou: odkládání manželství do pozdějšího věku, formování nových vzorců intimity, rozvolňování tradičních genderových rolí či nárůst nesezdaných soužití (Stacey 1996).[3] Takzvaná přirozená laboratoř g/l rodin poskytuje ideální podmínky k  prozkoumání osvojovaného charakteru genderu, sexuality, identity, tak jak jsou ustavované skrze každodenní praktiky sociálního jednání. 2. Výzkum g/l rodin zároveň není jen bádáním akademickým, ale nese i politické konsekvence s konkrétními dopady na rodinnou a sociální politiku. Pierre Bourdieu tematizuje propojení instituce rodiny s institucí státu, který z pozice své autority určité formy rodiny podpírá a  jiné upírá (1998). Rodina je dobře střeženou fikcí, jejíž mytizované obrazy drží pohromadě celá řada partikulárních předpokladů. Ideologická východiska a před-porozumění svazují či vedou intelektuální konceptualizace tohoto tématu ve vědě (Stacey, Biblarz 2001).

88

LESBICKÉ RODINY 3. Již dříve zmíněné praní se o  význam probíhá mimo jiné právě prostřednictvím společenskovědních konceptualizací tématu vedených z různých pozic, které si nárokují pravdivé zvýznamnění tohoto fenoménu. Rešerše společenskovědních interpretací g/l rodičovství bývají strukturovány podle různorodých kritérií: (1) chronologicky se snahou uchopit proměnu charakteru výzkumů a jejich zjištění v čase, (2) podle disciplín jsou členěny nejčastěji na psychologické a sociologické, (3) podle ideologických východisek na obhajující pro a diskreditující proti a (4) podle předmětu zájmu na ty, které jsou zaměřené na výzkum dětí, a ty, které se soustředí na kvalitu partnerského vztahu a fungování rodiny jako jednotky. Odkazování na existující výzkumy nemá v  tomto textu nabídnout žádný z  takových zastřešujících příběhů výzkumnictví na  tomto poli, ale slouží jako referenční rámec legitimizující zjištění vlastního výzkumu, a to zejména v druhé polovině textu, kde se zabývám genderovou strukturou g/l rodin v konfrontaci s normativním ideálem heterosexuální rodiny. 4. V  tomto textu mi jde o  zvýznamnění g/l rodin jejich umístěním ve  dvou typech referenčních rámců obydlených typifikovanými a stereotypizovanými aktéry a  vztahy. Prvním z  nich je rámec gay a  lesbické komunity, potažmo hnutí, a druhým diskurz o rodině umístěný v širší genderové struktuře společnosti. Oba referenční kontexty používají ideální a idealizované normativní předlohy jednání a identifikační vzory, vůči kterým jsou gay a lesbické rodiny nejen poměřovány, ale co je důležitější: se kterými se tyto rodiny samy reflektovaně srovnávají. Zajímalo mne tedy, jak se zejména lesbické ženy žijící v g/l rodinách srovnávají, poměřují a střetávají se dvěma stereotypy: lesby či gayové na straně jedné a takzvaně normální rodiny na straně druhé. 5. Při psaní textu jsem vycházela z dat získaných kvalitativním etnografickým výzkumem v deseti českých rodinách, v naprosté většině (9) šlo o rodiny lesbických matek.[4] G/l rodinu jsem ve výzkumu chápala v širším smyslu, jako zahrnující dvě z forem, které se v rámci homosexuálního rodičovství nejčastěji rozlišují. Jednalo se o páry vychovávající společně děti z předchozího heterosexuálního manželství jedné z partnerek / jednoho z partnerů (6 rodin) a ve čtyřech případech o lesbické páry, které získaly dítě či děti v asistované reprodukci spermatem anonymního dárce. První výzkumná rodina, do které jsem se později opakovaně vracela, byla oslovena po diskusi na téma lesbického rodičovství, pořádané g/l občanským sdružením STUD. Moje aktivní participace v tomto sdružení, a tedy fakt, že jsem informantkám nebyla úplně neznámá, sehrála v pozitivní odezvě na výzvu k účasti na výzkumu nezanedba89

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ telnou roli. Kontaktování dalších rodin probíhalo metodou sněhové koule, neboť se ukázalo, že některé lesbické páry nejenže vědí o jiných párech a rodinách, ale udržují s nimi aktivní přátelské vazby. Realizace samotného výzkumu zahrnovala polostrukturované rozhovory, ve většině případů s oběma partnerkami/partnery, ve  čtyřech případech za  přítomnosti dítěte (dětí).[5] Rozhovory obvykle probíhaly přímo v rodinách, což také dávalo možnost k zúčastněnému pozorování. V devíti případech se jednalo o rodiny žijící ve velkých městech nad 400 000 obyvatel. Rozhovory byly nahrávány a později doslovně přepsány. Naše vlastní pozorování, postřehy a bezprostřední interpretace byly zaznamenány ve  formě terénních poznámek. Tyto poznámky a  přepisy pak byly hlavními zdroji dat pro pozdější analýzu a interpretaci, ve které jsme se s kolegyní (společně i každá sama) snažily třídit a uspořádávat jednotlivé významové struktury, přičemž jsme se opíraly (aniž bychom snad ztratily vlastní půdu pod nohama) o již existující výzkumy a konceptualizace g/l rodičovství zejména z angloamerického kontextu.

„Jaká je vlastně definice lesby?“ 6. Lesbická rodina nese ve  svém názvu zařazení do  dvou stereotypních schémat. Ať už se rodiny samy označují za lesbické či nikoli, g/l komunita, subkultura či hnutí, tvoří v narativech rodin jeden z referenčních rámců. Vyprávění jsou vedena nejen z určité pozice, ale také určitým jazykem a právě pojmenování a označení aktérů g/l komunity (a také pojmenování, která slouží jako distancování se od těchto aktérů) mi budou sloužit jako výchozí bod pro tuto podkapitolu. 7. Otázku „Jaká je vlastně definice lesby?“ mi paní Jitka položila bezprostředně poté, co jsme téma v rozhovoru zavedly ke gay a lesbické komunitě. Pojmy lesba i komunita byly přitom aktérkami v této rodině vnímány spíše negativně, což se později ukázalo být charakteristické i pro vyprávění, které jsme slýchaly v jiných rodinách. Rodina Jany a Ivy však představovala ve své pozici určitý vyhraněný typ. 8. Ačkoli paní Jitka žije pět let ve vztahu se svojí partnerkou Irenou a společně vychovávají dvě děti, které se do tohoto vztahu plánovaně narodily a kterým je paní Jitka biologickou matkou, sama by se, jak řekla, za lesbu neoznačila. Pro charakteristiku lesby tedy jakoby primární nebyla sexuální orientace ani žitý partnerský vztah s jinou ženou. Podívejme se nyní na to, co pro paní Jitku a Irenu lesbictví znamenalo a jaký obraz měly při svém vymezení se vůči němu na mysli. 90

LESBICKÉ RODINY Já si sama o sobě nejsem jistá, jestli jsem vůbec lesba. Jednak si tak nepřipadám vzhledově, a i mě to trošku uráží. Já bych to o sobě někomu jinému neřekla. Styděla bych se. (…) Ty holky mi připadají jako poddruh, který není mužem ani ženou. Prochází vnitřním bojem. (…) Ta lesba patří na ose už blíže k těm transsexuálům, je rozpolcenou osobností. (Jitka) 9. Lesbickou ženu paní Jitka popisovala jako muže chyceného v ženském těle, které se snaží zapírat volným oblečením, přičemž skutečnému muži zůstává vždy jen směšnou napodobeninou. Lesbická žena není jen charakteristikou vzezření, ale má i „vyloženě lesbická gesta“. Adjektiva jako „typický“, „klasický“, „vyložený“ nebo „jasný“ byla nezbytnou součástí Jitčina vyprávění o lesbách, mužství a ženství, protože právě stereotypní kategorizace nám umožňují tyto entity uchopit se zdánlivou samozřejmostí. Kouřit se dá žensky a chlapsky... Kouření není prostě stejné. Sedět se dá žensky a chlapsky, oblíkat, vyslíkat se dá žensky, chlapsky, všechno prostě se dá dělat jinak. (Jitka) 10. Podle paní Jitky by ženy měly dělat věci žensky, a dělají-li je mužsky, je to vnímáno jako deviace, nedostatek či handicap. To kontrastuje s interpretacemi jiných žen, které používaly přisvojení a přeznačení mužskosti jako akt emancipace a posílení. Kouřím, no a co? Nekouřím jako dáma a ani tak nevypadám, ale proč to musí znamenat, že kouřím jako chlap? Kouřím a dává mi to pocit svobody. (Dana) 11. Některé ženy mluvily o mužském vzhledu a chování jako o jedné z fází přijímání ženství a (homo)sexuální orientace. Srovnání a vyrovnávání se se stereotypními obrazy gayů a lesbických žen, nebo šířeji gayství a lesbictví, vystupovalo i ve vyprávění paní Inge, kde je zasazeno do prostředí gay a lesbických barů. Když vidím ty holky... [v barech] vidíš takový ty ztracený duše, tak je ti jich líto. Já jsem takovej citlivej člověk (...), tam jsou fakt takový lidi, některý opravdu chudáci. (...) Říkám si: „Ty jo, co já tady dělám?“ Tam jsou vlastně buď ty cikánky, nebo takový ty bouchačky v těch koženejch bundách. (Inge) 12. Inge se v uvedené citaci také distancuje od stereotypu lesby reprezentované opět maskulinní ženou (bouchačkou), ke které přiřazuje další, v této souvislos91

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ ti také stigmatizující, označení „cikánka“. Jinou kontextualizaci lesbictví představuje zobrazení v médiích. Dřív jsem měla pocit, že se na  televizní obrazovce nemůžou ukazovat žádný vošklivý ženský a říkat „já jsem lesba“, když prostě já se s nima pak nemůžu identifikovat. (Zuzka) 13. Všem čtyřem zmíněným citacím je společná stereotypizace lesbictví skrze vizuální image mužsky vypadající, spíše ošklivé lesby. Tento obraz je také specificky dramatizován jako role a jevištěm pro tuto dramatizaci je prostor gay a lesbické komunity. Komunita je vnímána jako uzavřené sociální společenství s  atributy podzemního tajného spiklenectví obklopujícího společné stigma. „Naopak, myslím, že je to špatný, že se ty lidi tak nějak uzavíraj hodně do těch komunit, je to blbost“. (Ivana) Je pozoruhodné, že toto pojetí homosexuální komunity bylo příznačné pro ženy, které o vlastním lesbictví či sexuální orientaci mimo kontext nejbližších a důvěrných osob (ať už to byla vlastní rodina, rodiče, širší příbuzenství nebo přátelé) nemluvily a v některých případech se zde (nejčastěji v kontextu zaměstnání) záměrně prezentovaly jako heterosexuální. Předpokládala bych, že tyto ženy budou vyhledávat situace a prostředí, kde je to, co jinak zůstává skryto, pozitivně přeznačeno, a tedy uznáno, respektováno a normalizováno. Takovým místem a časem bývá obvykle prostor g/l komunity. Navštěvování barů a klubů však většina respondentek nepovažovala ani za instituční formu zábavy, ani za příležitost či možnost k hrdému přihlášení se k jednotné komunitě či identifikující kategorii. 14. Jestliže byla komunita ve  vyprávěních zmiňována pozitivně, bylo to spíše v kontextu vzpomínání na to, jak věci bývaly. Odtud lze snad také sledovat onen domnělý podzemní charakter komunity, která do  devadesátých let opravdu ve  formě oficiálních institucí neexistovala. Dnešní působení těchto institucí představuje kromě prostoru setkání, seznámení, konzumu a zábavy také ambici nárokovat si legislativní změny a opatření ustavující práva g/l minority. Ani k  těmto aktivitám nenajdeme u  konverzačních partnerek jednoznačně pozitivní postoj a ve dvou případech ženy zastávaly myšlenku jakési emancipace shora, když volaly po veřejném přihlášení se k homosexualitě ze strany některých mediálně známých osobností, zatímco normálnímu obyčejnému člověku (jako jsou ony samy) může podle jejich názoru publicita spíše uškodit jako stigma. 15. Jiné vnímání komunity bychom nalezly u paní Lucie a Marty, které se v tzv. gay a lesbické komunitě aktivně angažovaly nebo angažují. Toto zapojení bylo v obou případech motivováno také profesí, která dávala oběma ženám přísluš92

LESBICKÉ RODINY né dovednosti a vědění, jež mohly ve svých aktivitách pro g/l hnutí zúročit. Podílení se na politicko-aktivistických formách gay a lesbického hnutí bylo těmito ženami vnímáno jako prestižnější, zároveň bylo stejně jako v předchozím případě častěji vzpomínkou umístěnou do minulosti nebo něčím, co se minulostí brzy stane. A potom, potom jsem toho trochu nechala, právě kvůli Tomášovi. Nechtěly jsme, aby měl nějaké potíže, já nevím, třeba nějaké ústrky od spolužáků. A tak nějak vůbec jsme potom měly jiný starosti, takový ty materiální, musela jsem spíš pracovat. (Lucie) 16. Dosud jsem se v textu zabývala obrazem negativně vnímaného stereotypu lesby, který aktérky sdílejí s většinovým vnímáním a který ve většině případů neusilují rehabilitovat alternativním a pozitivnějším přeznačením. V průběhu rozhovoru v rodině paní Jitky a Ireny mne překvapil moment, kdy se paní Irena nazvala feministkou, vnášejíc tak do diskurzu další typ označení. I v tomto případě mělo označení „feministka“ atributy negativního stereotypu, ale na rozdíl od stereotypu lesby, byl tento ostouzený obraz rehabilitován a reformulován, aby tato kategorie poskytla možnost identifikace. Tomuto přeznačení můžeme porozumět v kontextu profese paní Ireny. Práce byla pro paní Irenu důležitou statusotvornou institucí a  její prestižní a  ceněné zaměstnání jí propůjčovalo obraz ženy s kariérou ve sféře primárně vyhrazené spíše mužům. Irena: Musím dát za pravdu všem feministkám, že prostě úloha ženy je úplně jiná než vařit chlapovi večeři a prát ponožky a... Jitka: Ty ponožky jsi mohla vynechat... To už je moc ostré. Irena: Nelíbí se mi, že ta role feministky ve společnosti je zakořeněná tak obráceně, že oni si myslí, že feministka si nenechá otevřít dveře, že feministky chtějí pracovat u soustruhu, v dole nebo jezdit s traktorem. Ti chlapi to vždycky tak prezentujou, že to jsou jako ty mužatky, tyhle feministky. 17. Feministka je na konci citace stereotypizována jako mužatka (obdobně jako lesba), paní Irena však tuto prezentaci odsuzuje jako nesprávnou a feministku (a sebe samu) pozdvihuje na ženu s ambicemi většími než vařit a prát. 18. Následující citace odkazuje k práci nejen jako k profesi, ale také jako ke každodenní aktivitě, která v  sobě zahrnuje aspekt dramatizace jako záměrného a  zaměřeného performativního vyjádření, které je inscenováno s  ohledem na jiné sociální aktéry. Práce zde slouží k normalizaci a zařazení na straně jedné a k distancování se od předjímané stereotypizované jinakosti lesbictví manifestované držením se za ruce na straně druhé. 93

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Jitka: Tady nepřišly nějaké exhibicionistky, které se tady budou vodit za ruku. Záměrně jsme na to dávaly pozor a přicházely jsme tedy do obce s tím, že budou, můžou být problémy, takže ještě víc se musíme chovat slušně. To jsme si dávaly enormně pozor, než tu babičku jsme pozdravily nahlas, a hlavně tady pomohlo to, že my jsme si postavily ten dům a samozřejmě jako celá obec, tak jako obyčejní a ještě komunisti, žijou nějakým stylem a přijdou nějací přistěhovalci z Brna, co maj prachů. (...) A nám pomohlo hlavně to, že abysme si tady postavily ten dům, tak jsme celý rok pracovaly od jara do zimy na té zahradě... Irena: ... a makaly jak mouřeníni. Fakt jsme tady chodily soboty neděle, tak ti křesťané chodili na procházky, ty rodiny, a my jsme tady byly v tom prachu a celý rok jsme tady pracovaly. Jitka: Celý rok jenom v montérkách. 19. Oproti klasickému lesbictví vymezovala paní Jitka ženství, které je na rozdíl od  lesbictví uchopeného negativním stereotypem maskulinní hrubé lesby ilustrováno pozitivním idolem, v tomto konkrétním případě osobou Dagmar Patrasové. „Máme ji moc rády. Jinak ji většina leseb nesnáší. Od té doby, co máme děti, ji zbožňujeme. Je hrozně sexy, strašně sexy. Vypadá výborně na svůj věk.“ (Jitka) Tento idol tedy slouží i jako forma distancování se od stereotypního lesbictví, když tvrzení, že většina leseb Patrasovou nesnáší, v sobě implicitně obsahuje také sdělení, že respondentky nejsou jako většina leseb. Patrasová je oceňována jako takzvaně sexy, což bylo slovo, které ve své negaci později při vypravování se na společnou procházku Jitka použila při komentování Irenina vzhledu v šusťákových kalhotách. Označila ho jako „strašně asexuální“, což však bylo v kontextu vycházky do lesa tolerováno. Obdobně jako při stereotypizaci lesbictví je i zde kategorie ženství primárně určena vzhledem, který konvenčně přitakává ženství performovanému namalovanými nehty, sukněmi, make-upem a dlouhými vlasy. Patrasová zároveň reprezentuje úspěšnou emancipovanou ženu s  kariérou založenou na  dětském showbyznysu, čímž stvrzuje a zároveň posvěcuje ženskost tím, co je pro ženskou roli vnímáno jako zásadní a určující, tedy mateřstvím a péčí o děti.

94

LESBICKÉ RODINY

„Rozdělený role mezi náma moc nejsou“ 20. V  první části textu jsem se snažila ukázat, jak se konverzační partnerky poměřují a  konfrontují se stereotypem lesbictví. V  následující částí se budu věnovat jinému stereotypu či normě a tou je představa takzvané správné tradiční nebo ideální rodiny. Tradiční rodinou zde rozumím nukleární rodinu složenou z heterosexuálního manželského páru a ideálně dvou dětí v závislém věku, rodinu, kde otec chodí do práce a matka zůstává doma s dětmi. 21. Ideál rodiny vystavěné na genderovaném modelu komplementárního mužství a ženství byl od začátku také součástí výzkumů g/l rodičovství. Zejména pro první výzkumy je typická obava z toho, zda bude gay nebo lesbický pár schopen poskytnout přiměřené vzory mužských a ženských rolí, které jsou tradičními očekáváními stále považovány za jediné zdravé rozdělení rolí v rodině (Stacey, Biblarz 2001; Tasker, Golombok 2002). Role maskulinní je se samozřejmostí přirozeného vázána na osobu biologického muže a role femininní na biologickou ženu. Jinakost a vzájemná doplňující funkce mužského a ženského těla i jednání je jednou ze základních struktur našeho habitu, která se promítá i do vztahů a organizací, jež primárně rodinné nejsou. Je potom logické, že máme snahu tuto komplementaritu hledat (a nacházet) i v rodinách a párech tvořených dvěma osobami stejného pohlaví. Odtud rozšířený názor, že v  homosexuálním páru vždy „jeden (jedna) dělá ženskou druhý (druhá) chlapa“. Jednou z interpretačních perspektiv, které lze na toto „dělání“ uplatnit, je rozlišení takzvaného biologického a sociálního rodičovství. Ve většině rodin byla jednou ze základních oblastí rozlišení povinností a rolí v rodině sféra péče o dítě (děti). Status biologické matky přitom určoval prioritní kompetence v péči o dítě zejména v raném věku, když biologická matka zůstává s dítětem na mateřské dovolené. Dávám prostor Janě, aby s  dětma měla užší kontakt. Mně na nich taky záleží, nejsem teta, co s něma bydlí, jsme prostě dvě matky. Ale dávám prostor Janě, když děti někoho potřebujou, v tomto je ta role jasně rozdělená. Co se týče toho chodu domácnosti od starání se o zahradu, o auta, kdo umývá zem a kdo vaří, tak tam je to takový úplně rovnocenný. (Irena) Jedna věc je stejná a ta se nezmění, když dítě zabrečí, když dojde jakoby na lámání chleba, tak matka je ta, která musí vždycky. Kdežto ten druhej partner je ten, kterej může, když má dobrou vůli. Ale ty prostě musíš. (Pavla)

95

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ 22. Citace odkazují k  povinnosti biologické matky na  straně jedné a  případné ochotě partnerky ji zastoupit na straně druhé. Paní Irena mluví o „dávání prostoru“, které bychom mohli reformulovat jako delegování kompetencí. Při vyjednávání či aktivování účasti sociální matky se zdá být rozhodující její participace ve veřejné sféře, její zapojení na trhu práce. Biologické matce obvykle není prostor k péči o děti třeba dát, neboť v něm symbolicky i fyzicky dominuje od samého začátku. Partnerka, která zůstává s dítětem doma, zastává nejen péči o děti, ale také většinu každodenních úkolů a povinností spojených s chodem domácnosti a obvykle to považuje za spravedlivé. Partnerka pracující mimo rodinu je z těchto povinností omlouvána, což není legitimizováno přirozeností, ale faktem, že přináší do rodiny více finančních prostředků a není v ní fyzicky přítomná tak často, aby biologickou matku mohla, chtěla nebo musela při každodenním úklidu, vaření či nákupu předběhnout. 23. Dvojí typ mateřství je přeložen do jazyka každodenního chodu rodiny, v samotném oslovení obou matek dítětem. To, co je v heterosexuálních rodinách samozřejmostí, stává se v neheterosexuálních rodinách opět předmětem vyjednávání a reflexe. Furt jsme si říkaly, co budeme. Jako dvě mámy, nebo jako co? Potom si pamatuju, jak jsem stála na tý chodbě v porodnici a vzala jsem Matouše a takhle jsem ho dala před Zuzku a říkám: „Koukej, to je tvoje druhá máma.“ A  moje matka se úplně oklepala a řekla: „No to se bude muset nějak vyřešit.“ (...) Jana z toho byla úplně špatná a já jsem byla tenkrát taková nebojovná, nechtěla jsem si nechat kazit ten pocit a něco řešit, tak jsem mlčela. Jana pak říkala, že si stejně jako máma nepřijde, že si přijde jako rodič, a ne jako matka, že matku má člověk jenom jednu. A tak z toho nějak vyšla ta teta. (Pavla) 24. Citovaný pár Zuzky a Pavly se na radu psycholožky rozhodl pro označení „teta“, které i zpětně hodnotí jako funkční zejména v kontextu samotné rodiny, v situacích, kdy se role tety objeví v jiném kontextu než jako sociální matka; je však třeba tuto roli od role ostatních tet odlišit. Například ve školce odmítal syn Matouš oslovovat pečující personál teto, právě protože je pro něj toto označení naplněno jinou rolí.

25. 96

LESBICKÉ RODINY Tak jako „teta“ v některých rodinách, je-li pojmenováním matky, překračuje obvyklou roli tety, tak naopak „tatínek“, který není podepřen aktivovanou rolí ze známého kontextu, se stává jen pojmenováním pro svého nositele. Ilustruje to následující citace. A jednou byla [dcera] zmatená, víš na tý chalupě. Tam přijel tatínek od jednoho malého chlapečka, tříletýho, se kterým se kamarádila, a ten kluk na něj volal: „Tati, podívej, jak jsem to namaloval.“ Ona [dcera] tam taky něco tvořila a nevěděla, jak se ten tatínek jmenuje, tak na něj taky zavolala: „Tati, podívej.“ (Zita) 26. Některé páry preferovaly oslovovat tzv. sociální matku křestním jménem a pouze biologickou matku slovem „matka“. To se týkalo hlavně rodin se staršími dětmi z předchozích manželství. Ve dvou rodinách partnerky zvažovaly variantu, kdy by dítě oslovovalo obě ženy jako matky. Konkrétní pro a proti, která hrála při jejich rozhodování roli, byla vždy zvýznamňována s ohledem na předjímané reakce okolního publika (děti a rodiče na hřišti či pískovišti, lidé na úřadech a v obchodech). V jedné z rodin bylo uvnitř rodiny tolerováno, když dcera oslovovala jednu z matek „táto“, zatímco mimo zákulisí rodiny bylo toto oslovení považováno s ohledem na publikum za nežádoucí. 27. Anticipace pohledu a reakcí různých typů publika ilustruje také kontextovost, s jakou jsou diferenciace rolí v g/l rodinách prezentovány. Pár, který se při prvním výzkumném rozhovoru prezentoval jako rovnostářský, o rok později, procházeje krizí, otevřeně komentoval nevyhovující nerovné rozdělení péče o dítě a domácnost. Otevřené diskutování o problému v páru následně vedlo k dohodě tyto role obrátit. Jestliže v neheterosexuálních rodinách postrádá diferenciace rolí své biologické posvěcení, stává se daleko více předmětem vyjednávání. Před outsidery bývá nerovné rozdělení rolí partnerem, který nese větší zátěž, omlouváno a interpretováno jako funkční nebo někdy i skrýváno. Krize ve vztahu nebo rozchod však dávají volnost ke kritice partnera, negativnímu přeznačení situace, která je vnímána jako utlačivá. Rozdělený role mezi náma moc nejsou. Asi. A už mě to začíná trošku unavovat. Já bych někdy vítala, kdyby byly rozdělený. Mám chvilkama pocit, že už mě nebaví bejt ta emancipovaná a feministická lesba bez rolí. Někdy bych prostě chtěla říct: „Tak ale tohle udělej ty, víš, jako to může říct ta ženská.“ A chlap řekne: „Proč bych to měl dělat?“ a já řeknu: „Protože jsi chlap.“ (Pavla)

97

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ 28. Vybraná citace prozrazuje, že stereotypní rozdělení mužsko-ženských rolí, povinností a  kompetencí není možné vnímat jen jako utlačující a  omezující model, ale nese v  sobě také aspekt konejšivé jistoty, předpověditelnosti a ochrany. Genderovaná polarita bývá zjištěními odborných studií homoparentality zpochybněna a kritizována. Například Kurdek (1995) konstatuje, že v každodenních praktikách gay a lesbických vztahů existuje stereotypní rozložení tradičně ženské a mužské role jen velmi zřídka. Z jeho zjištění vyplynulo, že gay a lesbické páry považovaly za důležitý indikátor kvality partnerského vztahu pocit rovnoměrné distribuce moci uvnitř vztahu (Kurdek 1995). Egalitářský model se stal jakýmsi kánonem, ke kterému se výzkumníci ve svých závěrech opakovaně přihlašovali. Na  konci devadesátých let se mu dostává kritiky ze strany amerického etnografa Christophera Carringtona, který jej označuje za daty nepodložený mýtus (1999). Naše zjištění egalitářský mýtus do jisté míry podporují. Takřka všechny výzkumné rodiny považovaly při vyprávění o své každodennosti za důležité se od tradičního rozdělení rolí distancovat a shodovaly se na tom, že dělba práce dle pohlaví v jejich případě nefunguje. Co mi to povídáte? Ježiš, sme dva chlapi a prostě pochopitelně vykonáváme činnosti takový a takový a prostě tam neni jako funkce matky nebo otce. Oba dva, všichni děláme všechno. (Marek) 29. Toto vymezení se vůči tradičnímu modelu lze interpretovat jako důsledek neustálé reflexe vlastního jednání a jeho referenčního rámce v podobě heterosexuální rodiny. Síla působení tohoto schématu se odvíjí od jeho všudypřítomnosti a  nestálého vědomí, že vše odlišné bude vnímáno jako alternativa k  tradičnímu rodinnému modelu. G/l rodiny tuto pozici částečně přijímají, ale stejně tak se chtějí prezentovat jako platná alternativa, která ve srovnání s většinovým modelem obstojí, aniž by jej kopírovala. Nenapodobovat v této souvislosti také znamená být autentický a tato autenticita může být posilována odvoláním se na přirozenost g/l rodičovství. Odtud také snaha některých lesbických žen uplatnit tento nárok na přímou biologickou reprodukci tak, že se oplodněné vajíčko jedné z partnerek implantuje do dělohy partnerky, která dítě porodí. 30. Genderové role však nejsou volány do pozornosti jen jako dynamika partnerského vztahu rodičů, ale také jako model poskytující identifikační vzorce dětem. Co se týče socializace do genderových rolí, výzkumy dosud nenaznačovaly žádný významný rozdíl. V projektivních psychologických testech se 98

LESBICKÉ RODINY děti identifikovaly v souladu se svým biologickým pohlavím (Tasker, Golombok 2002; Stacey 2001). Děti se také nelišily ve volbě oblíbeného televizního programu, televizního hrdiny, oblíbené hry či hračky, které byly v obou skupinách v souladu s konvenčními preferencemi (Kirkpatrick 1981; Green 1978). Mám tady Aspekt, že jo, „Nerodíme se ženami, stáváme se jimi“ a všechno jsem to všechno podrobně četla, zrovna právě před porodem jsem si říkala, tak si přečtu ještě Aspekt tady vo tom, fakt já jsem ten názor změnila. Zrovna u toho Tomáše jsou ty věci některý daný jako mužský. (...) My jsme mu to nevnucovaly. Má i kuchyňku, vidělas ho, že tady vaří. No, ale jak, že jo. A kdo mu to ukázal, že má mlátit do modelíny kladivem? Jemu byl rok a půl, ještě nemluvil, ale už si hučel. Vzal na písku autíčko a v tu ránu s ním začal jezdit. Já vím, to může dělat i holka, ale kdo ho učil držet třeba pokličku jako volant a lítat po bytě a řvát: „Nabourám, nabourám.“ Kdo ho to učil? (Pavla) 31. Zuzka s Pavlou se vůči tradičně genderovanému modelu rodiny vymezovaly kriticky, sympatizovaly s feminismem tak, jak si jej interpretovaly z četby u nás dostupné literatury, nejčastěji zprostředkovávané slovenským feministickým časopisem Aspekt. Příklad této rodiny podporuje zjištění, které shrnuje Stacey, když tvrdí, že určité jemné rozdíly byly zaznamenány v případě rodin lesbických matek, kdy se zdá, že tyto matky u svých dcer tolik úzkostlivě nelpěly na genderově stereotypních hrách a hračkách (Stacey 2001). Tyto preference však podle jiných autorek měly jen malý vliv na preference jejich dětí, které volily hračky a aktivity spíše genderově stereotypní (Tasker, Golombok 2002: 5). V rodině Jitky a Ireny obě matky preferovaly hračky a oblékání genderově tradiční a s potěšením nám svěřovaly svou radost z toho, že si jejich tříletá dcera zkouší boty na podpatku, což lze právě vnímat jako osvojování si žádoucího obrazu ženství. 32. Protože rodiče a jejich vztahy a výchovné strategie nepředstavují jediné nositele vzorů jednání, výzkumy opakovaně zvýznamňují existenci či absenci širších sociálních sítí, které tvoří referenční rámec pro přijetí genderovaných rolí. Neheterosexuální rodiny jsou si možného obvinění z neadekvátní genderové socializace vědomy a mají připraveno vyprávění o patřičných vzorech, tak jak to příkladně ilustruje následující citace. Mařenka, která od narození měla ty dvě ženy, ona ví, že jsou muži a že jsou ženy. Ví, že se berou muži a ženy mezi sebou, vidí babičku, dědečka, vidí, že Tomáš má přítelkyni. Máme morčata, 99

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ tak vidí, že to je samec a samička. Ona sama rozhodně nemá problémy s tím, že by se neztotožňovala s mužem, s ženou (...). Rozhodně, kdybyste udělaly nějaký odborný výzkum, tak byste věřím zjistily, že její psychologický a sexuální vývoj je naprosto v pořádku. (Lucie) 33. Tato reflektovaná zakotvenost g/l rodin v  širších příbuzenských a  přátelských vazbách byla typická pro vyprávění, která jsme slýchaly i v jiných rodinách, korespondujíce tak se zjištěními Pattersonové, která dospěla k závěru, že lesbické matky vyjadřovaly (v porovnání s rozvedenými heterosexuálními matkami) větší starost o to, aby jejich dcery měly ve svém okolí možnost interakce s dospělými muži (2000). Obecně lze s ohledem na existující výzkumy tvrdit, že rodiny gay rodičů nežijí sociálně izolovaně, ale udržují živý kontakt jak s generací prarodičů, tak s jinými dospělými příbuznými a přáteli. Lesbické matky také údajně svým dětem po rozvodu umožňují kontakt s otci daleko častěji než ženy heterosexuální (Kirkpatrick, 1981).

Závěr: „(Ne)jsme obyčejná rodina“ 34. Britský sociolog Anthony Giddens popisuje reflexivní charakter modernity, kdy jako bychom se jako sociální aktéři neustále ohlíželi přes rameno, abychom viděli, jak jednají ostatní a co tito ostatní soudí o jednání našem. Těchto ostatních zároveň rozlišujeme celou řadu typů, jejichž referenční rámec je pro nás různě silný a různě důležitý. V případě gay a lesbických rodin je tato reflexe patrná právě ve vyrovnávání se s normativním ideálem heterosexuální rodiny. Tak samozřejmě jsme trochu jiní. To je na první pohled vidět, že jsme jiná rodina. (...). Jako když kdekoli příjdem, nejsme obyčejná rodina, že. Na druhé straně já v tom žiju, pro mě je to samozřejmé, protože v tom žiju. Necítím se výjimečně. Ale jako z vnějšího okruhu je to vidět, že nejsme normální rodina. (Irena) 35. Matky a otcové z homoparentálních rodin se na sebe dívají i pohledem druhého a dovedou z toho pohledu vnímat jinakost, která se jim z jejich perspektivy obvykle jeví jako normální, přirozená a samozřejmá. Jinakost prvního pohledu se tedy při bližším prozkoumání jakoby rozpouštěla v šedi normality. Pavla, jejíž desetiletý vztah se Zuzkou získal širší publicitu skrze zobrazování v televizi a tisku a díky internetovému serveru lesba.cz, po rozchodu zmiňovala pocit viny ze selhání v roli pozitivního vzoru pro jiné g/l páry.

100

LESBICKÉ RODINY Mám pocit, že jako lesbická rodina musíme obstát na sto procent, tím je to celý ještě horší. Vůbec si nedovedu představit, že bych na úřadě řekla, že jsem svobodná matka, to spíš řeknu, že jsem lesba a  mám partnerku, ale svobodná matka, to bych nemohla. (Pavla) 36. Vinu za rozpad vztahu přičítala sobě a zároveň reflektovala, že v tomto sebeobviňování zaujímá typicky ženskou roli. Pavla pociťovala svůj nový status svobodné matky s dítětem (bez partnerky) jako stigmatizující nejen před úřady, ale hlavně před svými rodiči, kterým se bála o rozchodu říct. Ve své kategorizaci a vnímání jednotlivých typů rodin se zde shodovala s tradičním majoritním pohledem na párový charakter rodiny, který stigmatizuje například model jednorodičovský. Citace paní Pavly také potvrzuje už například Carringtonem reflektovaný tokenismus g/l párů a  rodin, které jsou si vědomy toho, že budou posuzovány a hodnoceny ne jako individuální případy, ale jako reprezentanti specifické skupiny. Toto vědomí pak s sebou nutně nese další posílení snahy obstát a nabízet pozitivní obraz nejen veřejnosti, ale také identifikační vzor pro jiné gaye a lesby. 37. Ať už je ideál takzvané normální rodiny explicitně artikulován nebo ne, dá se říct, že implicitně je něčím, co je v diskuzi o alternativních rodinách přítomno vždy. Homosexuální rodina přitom není redukovatelná na hru odrážející pravidla heteronormativní genderové struktury, není hrou na něco, imitací, kopírováním originální předlohy (Butler, 1991). I přes časté odvolávání se k podobnosti s takzvanou normální, tedy heterosexuální rodinou, g/l rodiny nechtějí být kopií rodin heterosexuálních, naopak usilují o prezentování autentické a plnohodnotné rodinné formy. Tak jako lesbickým ženám upírá autenticitu jejich stereotypní vnímání jako napodobenin mužů, nechtějí lesbické rodiny vystupovat jako replikace rodin heterosexuálních. 38. Na příkladu neheterosexuálních rodin lze, jak už jsem naznačila v úvodu, ilustrovat mechanismy normativní a mocenské konstrukce sexuality a jejich reprodukci či popření v  individuálních vztazích. Lesbické rodiny balancují mezi stigmatizujícím stereotypem lesby, ze kterého se snaží vymanit, a obrazem autonomní rodiny, která většinový model rodiny nekopíruje, ale plně obstojí jako rodina dobrá, dobrá zejména v poskytování milujícího domova svým dětem. Dobrá rodina zde také znamená neviditelná rodina, která na sebe nepoutá pozornost zvláštního a zdůrazňovaně jiného. Naše respondentky většinou nebyly hrdými bojovnicemi za práva gayů a leseb, obecně ani za práva rodičů a dětí. Jestliže bývá proces přijetí homosexuální orientace popisován an101

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ glickým termínem coming out, tedy jako jakési vyjití najevo, pak úspěšnou g/l rodinu můžeme charakterizovat spíše pojmem coming in. Gayové a lesby jako by rodinným životem autenticky vcházeli a zapadali do světa ostatních, normálních, očekávaných.[6]

Poznámky [1] V textu budu občas místo gay a lesbický používat zkrácenou formu g/l. Toto obecnější označení používám i přesto, že náš výzkum probíhal takřka výhradně v rodinách lesbických. [2] Tato studie vznikla s podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy – výzkumný záměr „Reprodukce a  integrace společnosti“ (MSM002 1622408). [3] K novým formám rodinného soužití viz Beck Gernsheim (1995), Možný (2002). [4] Tento výzkum jsem v roce 2004 realizovala s psycholožkou Mgr. Evou Poláškovou. [5] Pro rozhovory jsme měly připravenu osnovu, která mapovala tři oblasti g/l rodičovství: charakteristiku partnerského vztahu, dítě (děti) a vztahy s širší rodinou a okolím. Pořadí a konkrétní forma kladení otázek byly vždy takzvaně šity na míru konkrétní rodině v průběhu rozhovoru. [6] Za cenné poznámky a komentáře děkuji anonymním recenzentkám a Judith Halberstam.

LITERATURA BECK, U. / BECK-GERNSHEIM, E. The normal chaos of love. Cambridge: Polity Press, 1995. BOURDIEU, P. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998. BUTLER, J. Imitation and Gender Insubordination. In: D. Fuss, ed.: Inside/out: Lesbian theories, gay theories. New York: Routledge, 1991. CARRINGTON, Ch. No place like home: Relatioships and family life among lesbians and gay men. Chicago/London: The Universtity of Chicago Press, 1999. GIDDENS, A. Modernity and self-identity: Self and society in the late modern age. Cambridge: Polity Press, 1991. GREEN, R. Sexual identity of 37 children raised by homosexual or transsexual parents. American Journal of Psychiatry, 135: 692-697, 1978. KIRKPATRICK, M. / SMITH, C. / ROY, R. Lesbian mothers and their children: A  comparative survey. American Journal of Orthopsychiatry, 51: 545-551, 1981. 102

LESBICKÉ RODINY KURDEK, L. A. Lesbian and gay couples. In: A.R. D'Augelli & C.J. Patterson, eds.: Lesbian, gay and bisexual identities over the life span: Psychological perspectives. New York: Oxford University Press, 1995. MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. PATTERSON, C. J. Family relationships of lesbians and gay men. Journal of Marriage and the Family, 62: 1052-1069, 2000. STACEY, J. / BIBLARZ, T. J. (How) does the sexual orientation of parents matter? American Sociological Review, 66: 159-183, 2001. STACEY, J. In the name of the family: Rethinking family values in the postmodern age. Boston: Beacon Press, 1996. TASKER, F. L. / GOLOMBOK, S. Growing up in a lesbian family: Effects on child development. New York & London: The Guilford Press, 2002. WEEKS, J. Same sex intimacies: Families of choice and other life experiments. London & New York: Routledge, 2001.

103

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

POHYB VE VÝCHOVĚ, UMĚNÍ A SPORTU PhDr. Jarmila Novotná

Kdo z vás viděl nahrané ultrazvukové vyšetření teprve 3 měsíce starého plodu v lůně matčině, nezapomněl a nikdy nezapomene na neuvěřitelnou pohyblivost budoucího človíčka. Malý plavec v děloze matky je trochu podobný kosmonautovi, který vystoupil z  kosmické lodě do  vesmíru. Trhavými pohyby, podobně jako ve stavu beztíže, otáčí se kolem své osy mnohokrát za jednu minutu. Napadne vás, jak to může vydržet, tolik pohybu! A už hledíte do tváře toho malého E.T., kterého opravdu svými velikými nadočnicovými oblouky v  tomto stadiu vývoje připomíná. V  tom již mizí jeden obratel za  druhým v  ladné další otáčce a  díváte se do  urputné tvářičky budoucí lidské bytosti. A najednou je tu opět celá, celičká páteř té malé osůbky, která neúnavně tančí v radostném pohybu z budoucího života, křepčí v očekávání nádherného světa, napadne vás. Tu vidíte malá varlátka a hned šup a je tu opět ta něžná, jako korálky navlečená šňůrka páteře, připomínající zatím sice spíše páteř rybičky. Napadne vás – skoro lidský obličej a rybí páteř a obdivujete ten tanec z říše živočišné, uvědomíte si zázračnost přírody, vzpomenete na školní znalosti ontogeneze opakující vývoj fylogenetický, žasnete a trochu vás zamrazí nad velikostí přírody – kam až došla ve vývoji typu živočicha homo sapiens! Do jakého světa se narodí malý hrdina z ultrazvukového videa? Do světa globalizovaného, přetechnizovaného, netolerantního, zamořeného chemikáliemi, ukřičeného světa, bojujícího v  antagonistických šarvátkách o moc, zisk a světové trhy. Do světa hladu a nemocí, ale i nadbytku, marnotratnosti, plýtvání. Do světa válek, i když ne světových. Do světa, který se snaží zachovat vypleněné zbytky lesních porostů, lesů, které přirozeně obnovují atmosféru planety. Do světa lidí, kteří vyhubili stovky a stovky živočišných druhů a činí tak stále nevídanou rychlostí. Ta malá tančící kouzelná osůbka plná pohybu se narodí do společnosti holdující nepohybu, pohodlí, často i povalečství. Přijde do světa stresu, spěchu, rychlosti, hluku, světa, kde se jedni přejídají, a  druzí trpí hladem. Vyhlídky má nevábné... Na miminko ale čeká maminka a tatínek, babičky a dědové, ti budou bránit své milované novorozeně proti všem zlům naší doby a nedovolí, aby malému klučíkovi někdo ublížil. Jsou dnešní rodiče dostatečně vybaveni a vzděláni k tomu, aby vychovávali své děti? Jak pečují dnešní rodiče o své děti? Zajišťují výživu, hygienu, učí dítě chodit, mluvit, vychovávají dítě podle svých představ a škál osobních hodnot. 104

POHYB VE VÝCHOVĚ, UMĚNÍ A SPORTU Vzpomínám na  6měsíční mateřskou dovolenou, když jsem sama měla děti. Byla jsem pyšná, že mohu být s dítětem 6 měsíců doma, protože kolegyně v práci (tehdy mého nynějšího věku) vzpomínaly, jak mateřská dovolená bývala za jejich mateřství 6 týdnů. Vyprávěly, jak po ranních toaletách a medikaci odbíhaly domů nakojit své potomky a potom běžely zpátky do nemocnice na svá pracoviště. Totéž se opakovalo po obědě. Nemůže se tedy nikdo divit mé „pýše na socialistické zřízení“, které nám matkám dovolilo být 6 měsíců se svými dětmi. Potom musely nastoupit babičky. „Mladé“ babičky však ještě většinou pracovaly, a tak bylo nutné dát dítě do jeslí. Bylo to bolestivé, ale nedalo se nic jiného dělat. Nástupní plat fyzioterapeuta býval 780 Kč. (Ten dnešní, po vysoké škole, je „závratných“ 8 700 Kč hrubého) Dnešní matky mají však po mateřské dovolené další placenou dobu na péči o dítě a to do věku 3 let dítěte. Již neplacený je rok čtvrtý, kdy musí zaměstnavatel takové matce místo držet. Je to nádherné a báječné, ať jsou tyto státní příspěvky jakkoliv malé! Výchova jedince od kojence po školáka až k dospělosti je unikátní! Sledování růstu a vývoje bezbranného tvorečka až po dospělého člověka je cesta neopakovatelnosti, je to cesta, kterou musí ujít dítě, rodiče i prarodiče. Je to cesta vychovatele do vlastního dětství, cesta ohromné, bezbřehé lásky, vlastního sebepoznávání a také obětavosti a znovu lásky a radosti. Jistě je to i nejkrásnější období ženy a já vím, že i babiček. Někteří pedagogové, ale i pediatři a psychologové říkají, že dítě bude takové, jak jsme ho vychovali do  3 měsíců života. Nejsem pedagog, ani pediatr, ani psycholog. Jsem fyzioterapeut, který dokonce nemá specializaci pro novorozence ani batolata s  vadami pohybového aparátu, ať už vrozenými, či získanými. Znám dětské pacienty až od věku 5 let a výše. A přesto, anebo právě proto, jsem chtěla napsat tento článek. V lidském těle je kolem 300 příčně pruhovaných svalů na každé polovině těla, svalů, které vykonávají pohyb, drží člověka ve vzpřímeném stoji, při chůzi a sedu. Jejich váha je u různě trénovaných jedinců různá, pohybuje se od 36 % až po  42 % váhy štíhlého jedince (podle trénovanosti). A  potom je tu 200 kostí, které mají v těle různé funkce, většina z nich ovšem patří do systému pohybového. Kosti se podílejí na celkové váze těla štíhlého jedince 5060 %. A také jsou tu vazy a šlachy a klouby a kloubní pouzdra a dráhy aferentní a eferentní, které vedou vzruchy ke svalu nebo naopak informují zpátky do mozku, co se na periferii děje. Také náš mozek, pýcha celé fylogeneze, opravdový zázrak přírody, je především centrem pohybu. V procentech řečeno, více jak 66 % mozku jsou centra pohybu. Sečteno a  podtrženo, z  pohledu pohybového aparátu nejsme nic jiného než pohybový aparát, však zkuste sečíst zmíněná procenta. Tedy jen pomysl105

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ ně, ono ani zde nelze sčítat jablka a hrušky. A přesto je to číslo vypovídající! A já vám říkám, že dokonce ani toto číslo není konečné! Vidíme proto, abychom se mohli pohybovat v  prostoru, a  dýcháme proto, aby pohybový aparát měl kyslík, a jíme proto, aby pohybový aparát měl živiny. Nejsme nic jiného než pohybový aparát! Jakkoliv se bude něžná lidská duše bránit těmto závěrům a apelovat na rozum a duši. Je to tak! Přijměte, prosím, toto moje „vykřikující“ zjednodušení. Chci totiž říci, nestálo by za to o těchto asi 80 % váhy našeho těla pečovat? Vždyť tělo je schránka naší duše, tělo je vzácnost, kterou jsme dostali k opatrování na pouti životem. Soma, sarx, péxis, péče o tělo je péčí i o duši a naopak. Dnešní lidé ale „nemají na takovou péči čas“. Situace dospěla tak daleko, že bolestivé signály těla, hlásícího, že je cosi v nepořádku s pohybovým aparátem, považují za  normu. Zeptáte-li se kohokoliv, zda ho bolí v  zádech, odpoví naprostá většina tázaných: „No, tak normálně.“ Co je to normálně? Bolest se stala normou?! Tedy zeptáte-li se: „Bolí tě zub nebo břicho atd.“ odpoví tázaný buď bolí, nebo nebolí, jak logické. Avšak bolest pohybového aparátu je normální! Představa o léčbě této bolesti je mírně řečeno velmi naivní. Jak ze strany samotného trpícího, tak z pohledu českého zdravotnictví. Složité 6 let trvající lékařské vzdělání nezahrnuje disciplíny svalové dysbalance, to je nerovnováhy svalů tonických a fázických, která bolesti v zádech způsobuje, lékař nestuduje kineziologii, ani biomechaniku a  vývojovou kineziologii. Už vůbec anebo jen minimálně je pak poučen o vzniku a závažnosti svalových řetězení spastických svalů i léčbě těchto závažných obtíží. Jediný on však může tuto léčbu předepsat, aby ji pojišťovny hradily. Fyzioterapeuti, v oboru vzdělaní (vysokoškolsky nebo středoškolsky), pak podle svého přesvědčení tyto ordinace vykonávají, eventuelně upravují, na což ovšem nemají právo. Někdy jsou to ale předpisy hodně „neuvěřitelné“. Generalizovat právě zde je velmi jednoduché! Většina péče sestává z masáží a elektroléčby, s podporou léků. Účinnost této léčby je krátkodobá nebo vůbec žádná. Přesto pojišťovny hradí miliony a miliony Kč za tuto „léčbu“. Za  35 let mé praxe se na tomto divném běhu léčby pohybového aparátu trpícího svalovou dysbalancí nic nezměnilo. Mnoho pacientů z tohoto neefektivního kolotoče vystoupilo a řeší své bolesti pojídáním prášků, hledá alternativní způsoby pomoci s různým efektem nebo přijme své bolesti za součást života. Nutno podotknout, že ani doporučení „musíte cvičit“ mnoho efektu nepřináší. Široký pojem „cvičit“ bez detailního vysvětlení jak, kolikrát, jak dlouho a proč nemá smysl. A tak odhodlaný jedinec po letech od školní docházky zcela určitě v dobrém přesvědčení zamíří do posilovny. „Vůbec mně to nepomohlo,“ hlásí pak pacient, „naopak hrozně se to zhoršilo.“ Nekonečné téma... 106

POHYB VE VÝCHOVĚ, UMĚNÍ A SPORTU Samozřejmě je zde také lenost, únava po celodenním shonu, nedisciplinovanost jedince. Po celodenním sezení u PC usedá majitel bolavého těla do auta a jede domů, kde relaxuje u TV obrazovky. Variace nepohybu jsou také nekonečné. Přitom tělo je celek, jenom jedna jeho část v nesnázích vyvolává obrovské potíže jiných částí a orgánů. Byl Sókratés moudřejší než celá dnešní medicína? Chápali naši antičtí předci vzácnost lidského těla lépe než my dnešní vzdělanci? I Sókratés si stěžuje, že ne všichni lékaři jsou úspěšní, vysvětluje však, že z nepochopení celku těla. Sókratés: Snad jsi i ty slyšel o dobrých lékařích, že kdykoliv k nim někdo přijde s nemocí očí, oni říkají, že jim není možno podnikat léčení toliko očí, nýbrž že je nutno ošetřovat i hlavu, má-li to být dobré s očima, a zase že je velká nerozumnost domnívat se, že by někdy bylo možno léčit hlavu samu o sobě bez celého těla. Podle této zásady se pak obracejí s předpisy o životosprávě k celému tělu a spolu s celkem podnikají ošetřování a léčení částí... Ale jako se nemá podnikat léčení hlavy bez léčení těla, tak se nemá ani tělo léčit bez duše, nýbrž to je také příčina, že mnohé nemoci unikají řeckým lékařům, že se totiž nestarají o celek, o který třeba pečovati, neboť když ten není v dobrém stavu, není možné, aby byla v dobrém stavu část. Platón, Charmidés 156 Co se změnilo v neměnící se situaci české rehabilitace? Mnohé a k horšímu, především u dětí, kde se situace vadného držení těla sleduje (vadné držení těla je způsobeno zmíněnou svalovou dysbalancí a provázeno velkým množstvím potíží nejen pohybového aparátu). V době mých studií, tedy před 35 lety, mělo v tehdejším Českoslovenku 25 % dětí ve věku 9–11 let vadné držení těla. Stejná screeningová vyšetření se prováděla v ČR na konci 90. let. To už bylo procento dětí s vadným držením zásadně vyšší: 96 %! Měl by někdo křičet, měly by zvonit zvony, měly by se organizovat záchranné akce, bubnovat na bubny a zase křičet. Nikdo nekřičí ani nebubnuje. Přitom jde o 80 % lidské bytosti, nevinného dítěte, které se narodilo (nebo narodí) do 21. století. Předurčeno je k životu v bolesti, chcete-li bolestivému vertebrogennímu syndromu, syndromu, který přináší mnoho dalších trápení, počínaje problémy s amenorheou, dysmenorheou, anorgasmií, neplodností mužů i žen, pseudocardiálními problémy, bolestí hlavy a radikulárními syndromy. Trpí i psychika, protože život s bolestí není život ideální. Nutno říci, že to není problém jen ČR, ale celosvětový. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je na světě nejvíce nemocných s kardioopulmonálními problémy, také procento úmrtnosti je u  těchto nemocí nej107

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ vyšší. Na druhém místě nejsou onkologické choroby, jak si většina lidí myslí, ani AIDS, ani diabetes, ale jsou to choroby pohybového aparátu z inaktivity. I my držíme krok se světem. Usedli jsme po milionech a milionech let našeho vývoje na zadek. Jsme však stvořeni k pohybu! Sedavý způsob života jsme my lidé nastoupili z pohledu historie jen velmi nedávno, někdy v polovině 18. století, kdy lidé začali používat parní stroje. Lidské, eventuelně zvířecí svaly nahradil poprvé stroj. Pyšné století páry všechno začalo! Ještě v polovině 20. století však byla situace, z dnešního pohledu nepohybu, solidní. Teprve 90. léta konce minulého století celosvětově omezila pohyb občanů v každé i rozvojové zemi dostupností automobilů, televizorů a počítačů... Bez jediné ironie v otázce se ptám, kde jsou ty stovky a stovky absolventů FTVS UK a dalších univerzit, které vzdělávají budoucí učitele tělovýchovy? Kde jsou stovky a stovky cvičitelů vyškolených v postgraduálních disciplínách? Kdo určuje na Ministerstvu školství, že dvě hodiny tělocviku týdně jsou dostatečné na školách základních i středních? A kdo se ptá žáků a studentů, jakou náplň tyto 2 hodiny mají. Nejsem školní inspektor a  nemám kompetence ke  kritice. Musím říci, že jen zprostředkovaně, ale často poslouchám výpovědi těchto školáků a středoškoláků. Stále stejná „písnička“: „My cvičíme jen jednu hodinu týdně, ta druhá je na supl,“ nebo „My hrajeme pořád jen vybíjenou,“ nebo „My jen běháme,“ atd. Řeknete si, alespoň něco. Ale jen běhat nebo jen hrát vybíjenou nestačí! A už vůbec ne 1× týdně! Dokonce ani 2× týdně to nestačí. Kompenzace „sedící populace“ musí zahrnovat speciální cvičení, které protahuje svaly tonické a posiluje svaly fázické. Děti ztuhlé jako lidé po 70. roce života! To je běžný obraz dnešních mladých pacientů. Bez jediné nadsázky! Zkrácené flexory kolen, kyčlí, zkrácené svaly prsní, šíjové, ochablé břišní a hýžďové svaly. Sedící prvňák si v sedu nedosáhne na vlastní špičky nohou, jiný má úklon hlavy 0 stupňů atd. Tyto děti přicházejí s rodiči kvůli bolestem hlavy, jedné „kratší“ noze, skolióze nebo obstipaci. Tyto problémy, i desítky dalších, způsobuje svalová nerovnováha! Rodiče trápí bolesti svých potomků, ale vysedávání u  TV „jen 2 hodiny denně“ se jim nezdá nepatřičné. Není to pro ně ani příliš zvláštní a připustí dokonce bez ostychu, že denně dřepí jejich Bohoušek ještě také 2–3 hodiny u PC her. Žijí dokonce v přesvědčení, že se synek takto vzdělává. Přičtěte 5–6 hodin, které sedí dítě ve škole, a další hodinu, kterou má adolescent v PC kroužku, nedá se tomu všemu ani věřit. WHO doporučuje rodičům 14letých dětí, aby jejich děti nesledovaly TV déle jak 30 minut denně. Děti mladší tato organizace nezmiňuje a o PC také nic nehlásí.

108

POHYB VE VÝCHOVĚ, UMĚNÍ A SPORTU Dnes děti nechodí do školy kilometry a kilometry pěšky, popojedou dokonce i jednu stanici trolejbusem či tramvají. Takových dětí je naprostá většina, jiné vozí rodiče do školy autem. Kde jsou časy mé babičky, která vystudovala reálné gymnázium v Pardubicích. Denně musela našlapat 11 km do školy a 11 km zpátky do Sezemic. Jak jinak? Narodila se v roce 1896. Byla to krásná žena a první žena učitelka v masarykovském Československu. Nevzpomínám si, že by ji někdy bolelo v zádech. Do svých 94 let obdělávala malou zahrádku. Kde jsou ty časy?! Co pozitivního přidat k  výše uvedeným smutným faktům? Rozhodně ke kladům patří možnost péče matek kojenců a batolat daná státem v délce 4 let. Ale... od počátku 90. let minulého století, kdy byla tato podpora výchovy dětí matkou uzákoněna a stát zrušil instituce jeslí, zhoršily se řečové vady předškolních dětí v ČR o 60 %. Je logické říci, že když děti chodily do jeslí, mluvily sestřičky s dětmi více než matky? Ano, je to logické. Jsou matky ochotné a schopné rozvíjet řečové i pohybové návyky svých kojenců a batolat? Určitě mnoho takových maminek existuje. Vztah k pohybu získá dítě vždycky nejvíce v rodině. Považuji především rodiče za odpovědné v pohybové výchově svých dětí. Ti především rozhodnou o budoucím vztahu k pohybu a o životní dráze svých dětí. Skvělý tělocvikář už může jen rozvíjet a kultivovat pohybové aktivity dítěte. Špatný tělocvikář dítě ze sportovní rodiny již od pohybu neodradí. Rodiče a celá širší rodina jsou odpovědní za celý vývoj dítěte, tam vznikají návyky, i ty pohybové. Rodiče se stávají partnery svých dětí ve  všech pohybových hrách. Vzniká trvalý a nádherný vztah, který zůstane dítěti celoživotně „zakódován“. Rodič je příkladem nejdokonalejším, pohybové aktivity rodičů jsou budoucími pohybovými návyky jejich dětí. Dětští lékaři by měli takto apelovat na rodiče již těch nejmenších. Děti milují pohyb přirozeně, opak pohybu je pro ně téměř nemožný! Nařídíme-li dítěti, aby sedělo v klidu, nedokáže to. Bude alespoň vrtět prsty na rukou, podupávat nebo se kývat. Z této přirozenosti vychází i snadný vztah dítěte k pohybu. Dítě, vedeno dospělým, může svoji přirozenost využít pro začátky svých smysluplných aktivit. Rodič by měl pěstovat v dítěti všestrannost pohybu, pěstovat tak všechny složky pohybu, sílu, obratnost, rychlost, ohebnost, pružnost, vytrvalost, vše úměrně věku potomka. Všechny pohybové dovednosti dítěte se ukládají v „zápisu“ jeho těla, všechny budou dále zúročeny. Dítě s těmito dovednostmi se pohybuje lehce a svobodně, je i sebevědomé a klidné. Cvičení rodičů a dětí má i hluboké aspekty psychologického působení na dítě. Rodiče jsou ve všech pohybových aktivitách partnery svých dětí, kamarády, na jejichž ruce se dítě může vždycky spolehnout. Cvičení je pro dítě vždycky hrou, rodiče i dítě hrají role létajícího broučka, včelky, tančícího medvěda atd., a tak rozvíjí dítě svoji fantazii, řečové doved109

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ nosti a disciplinovanost, protože každá hra má nějaká pravidla. Dítě tak chápe, učí se a rozvíjí své logické pochody. Smyslem takových her a cvičení se stává tedy nejen pohybová aktivita, ale i radost z úspěchu, radost vůbec, šťastné dětství v rodinném kruhu. Pohybem se jedinec učí desítky důležitých návyků hygieny, míry, přátelství v kolektivu, schopnosti pomoci slabším, ochotě ustoupit silnějšímu soupeři atd. Pohyb hraje i  velmi důležitou zprostředkovací roli při všech vývojových krocích dítěte. Dítě poznává, získává zkušenosti, prospívá a vyjadřuje své myšlenky i emoce pohybem. Rodiče mohou být rovnocennými partnery, kamarády, pomocníky a také obdivovateli. Díváte-li se na dvouleté dítě, jak chce malou hokejkou odpálit míček, uvědomíte si, že nemá problém ani s  držením, ani se švihnutím hokejky, ono nedokáže odhadnout vzdálenost míčku a délku k čepeli hokejky, kterou by míček odpálil. Urputně bojuje s tímto svým handicapem, znovu a znovu se předklání, vystrkuje zadeček a snaží se o odpal, ale vždycky je čepel dále nebo blíže než ležící míček. Znovu a znovu poměřuje tu zpropadenou vzdálenost, míček netrefí. Trénuje dítě pohyb, nebo své oči? Obojí. Při jakékoliv sportovní aktivitě trénujeme nejen svaly, ale i své schopnosti zraku, sluchu, hmatu, citu pro míru, schopnosti logických úvah a své funkce vitální. Spolu s mámou, tátou, sourozenci cítí dítě také sounáležitost, místo v kolektivu, sociální pochopení rolí a lásku rodičů, vždy ochotných pomocníků v nesnázích. A  tak vyzývám všechny rodiče, babičky a  dědečky: „Vstupte bez zábran do světa dítěte, váš společně strávený čas bude plný radosti, smíchu a lásky!“ Rodiče mohou dát dítěti vztah k pohybu nejlépe. Příklad vlastních pohybových schopností táty a mámy je příkladem nejdokonalejším. Malý „opičák“ chce vždycky umět to stejné, co maminka a tatínek. Správná cesta rozvoje pohybových aktivit je cesta všestrannosti. Dítě se musí naučit chodit, běhat, skákat, plavat, lézt po stromech, chodit po úzké kládě, vydržet šlapat po lesních pěšinách, vylézt kopce, jezdit na lyžích, bruslích, šplhat i házet šišky na cíl, přeskočit potok a hodit nejdál kamenem. Příklad rodiče je příklad na celý život. Děti takových rodičů předávají příklad vlastní i svým dětem. Bohužel, častější představa dnešních rodičů je jiná. Únavu z  nepohybu a stresu léčí nepohybem u TV, díváním se na stresující zprávy a hororové detektivky. Nemají špatné svědomí, protože synek se zatím ve slunečním nedělním odpoledni „učí“ u  PC her. Navíc už před týdnem vzali svého šestiletého kluka za ruku a dovedli ho do sportovního oddílu, tam ho všechno naučí a bude vybrán do sportovního družstva a časem začne sklízet úspěchy, nejlépe kdyby z něj byl „Hašek“ nebo „Jágr“, tam se točí peníze! Jak zjednodušená představa! Takoví jsou rodiče, kteří pěstují své pohodlí nebo nevědí, že dítě, které nemá zkušenosti z  lezení po  prolézačkách, stromech a  běhání 110

POHYB VE VÝCHOVĚ, UMĚNÍ A SPORTU po hřišti, trávě a na písku, hopsání v lese, výstupu na kopce, bude mít výraznou ztrátu proti dětem, které to díky svým rodičům zažily. Nedostatek příležitosti k pohybu nebo jeho omezení v ranném věku nelze nikdy dohonit... Navíc ambice bezohledných nebo nevědomých rodičů, kteří touží po slávě svých dětí a od nejútlejšího věku tahají své děti 3× týdně z postelí a nutí je do sportů přinášejících v dnešním zvláštním světě závratné milionové příjmy, škodí svým dětem stejně, ne-li více než rodiče dětí žijících bez pohybu a sportování. Maminky, tátové, babičky a  dědové!! Nenechte se ochudit o  něžný stisk dětské ručky, kdykoliv povedete dítě přes úzkou kládu v tichém lese. Nenechte si vzít smích dítěte, kdykoliv hrajete na honěnou. Nevynechejte jedinou možnost býti oporou a jistotou při lezení po stromech a těšte se z úspěchu svých dětí. Vychutnávejte ten blažený a překvapený i obdivný pohled vašich potomků, když se rozhlédnou z vrcholků kopců a hor, které spolu s vámi poctivě vyšlapali. Radujte se z prvních plaveckých či lyžařských dovedností svého dítěte, radujte se spolu se svými dětmi, že jsou šikovné a plné pohybu. Obdivujte spolu s vašimi dětmi nádheru přírody a pohybu v ní. Vnímejte a učte vnímat vaše děti velikost přírody. Radujte se ze všech jejích uměleckých výtvorů, ať už malých broučků, něžných kvítků, obrovitých hor, zurčících potoků, stejně jako zpěvu ptáků, včelího bzukotu, pohybu přírody v každém stvolu trávy, těšte se z umělecké palety barev přírody na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Učte své děti moudrosti přírody a nedovolte nechat je napospas laciným televizním programům. I to je cesta k budoucímu umění či sportu. Všestrannost pohybového rozvoje dětí je především ve vašich rukách. A vůbec nezáleží na tom, zda z dítěte vyroste další sportovní šampión. Vím, že i můj hrdina z úvodu, tančící zatím v děloze své matky, se narodí do láskyplné náruče svých sportovních rodičů. Už nyní je to jeho výhra. Věřím, že ho čeká nádherný život plný pohybu. Je to můj druhý vnuk. Ten první, dvouletý, zatím pochopí vzdálenost míčku a čepele hokejky a bude odpalovat míčky jeden za druhým... Přeji všem dětem sportovní rodiče nebo alespoň rodiče se vztahem k pohybu.

111

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. doc. Dr. Jitka Skopalová, Ph.D.

Alkohol je starý jako lidstvo samo a jeho minulost je velmi dávná a je známo, že alkohol byl objeven dávno, již v době kamenné, při přechodu od kočovného života k usazení se. Alkohol, jako nejstarší a velmi rozšířená droga, oslovuje šamany, kněze, pohany, umělce, filozofy, ale i obyčejný lid. Alkohol také získal mnoho výrazů v jazyce, obřadních úkonech, bájích a umění.1 Lidé již dávno přišli na to, že alkoholický nápoj může vzniknout působením vzduchu z čehokoli (například z kukuřičné kaše) a právě od tohoto náhodného objevu používali ke kvašení snad všechny druhy ovoce a je známo, že prehistorická obživa obsahovala zkvašené rostliny, rostoucí bez pomoci člověka či vypěstované.2 Za objevitele alkoholu, lehké, těkavé a hořlavé látky, je považován Arnaud de Villeneuve, žijící ve 13. století, avšak někteří alchymisté jej zřejmě dokázali oddělit již dávno předtím. Prostřednictvím svých vlastností dostal alkohol latinský název spiritus („duch“3) a v arabštině jej najdeme pod pojmem „khol“, který se užívá obecně pro hořlavé látky. Také v té době filozof a lékař Raymond Lulle objevil povzbuzující účinky alkoholu a nazval jej aqua vitae („voda života“4)5. Alkohol je snad nejrozšířenější společenská droga a  pije se téměř všude na světě. Je znám lidstvu zřejmě od počátku dějin a ve starých bájích a pověstech se označuje za dar bohů. Prakticky všechny národy světa znají dnes nějaký druh nápoje, který obsahuje etylalkohol. Alkohol patří mezi legální drogy a mnoho lidí si ani neuvědomuje, že se také jedná o drogu, a to o drogu mnohem nebezpečnější, než je třeba marihuana. Postoje lidské společnosti k požívání alkoholických nápojů a k výstřelkům s tím spojených se měnily podle doby, stupně kultury a soudobých názorů. V České republice je alkohol problém, který je často bagatelizován. Dá se říci, že lidí, kteří problematicky konzumují alkoholické nápoje, jsou v Česku desetitisíce. Pozornost z hlediska nadměrné konzumace alkoholu byla donedávna věnována výhradně mužům. Spoluzodpovědnost za narůstající problémy s alkoholem a jinými drogami, mají podle materiálů Světové zdravotnické organizace i socioekonomické změny, ke kterým v zemi dochází. Každodenní společenské 1

SOURNIA, J. CH. Dějiny pijáctví. Praha : Garamont, 1999, s. 7. Tamtéž, s. 15. 3 http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=spiritus) 4 http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=aqua+vitae 5 SOURNIA, J. CH. Dějiny pijáctví. Praha : Garamont, 1999, s. 35–36. 2

112

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. tlaky jsou nejčastější příčiny psychologických problémů. Stále více lidí v takových situacích sahá po uklidňujících či stimulačních látkách. Socioekonomické změny pociťované jako zátěž se mohou uplatňovat nepřímo, např. prostřednictvím rodinných vztahů. Zvláště ženy jsou podle odborníků na zátěžové životní události a stres tohoto typu citlivé. V literatuře nalezneme celou řadu definic alkoholu. Po chemické stránce je alkohol definován jako Etylalkohol (C2H5OH).6 „Název slova alkohol pochází z arabského slova al-ka-hal, což je označení pro zvláštní, jemnou látku. Chemicky se jedná o čirou, bezbarvou tekutinu, která má charakteristický zápach a palčivou chuť s bodem varu 77° C a bodem tuhnutí 130° C. Chemická značka alkoholu, přesněji řečeno etylalkoholu, je C2H5OH.“7 Laboratorní zkoumání alkoholu zjistily, že v alkoholu působí nejen etylalkohol, ale i  např. amylalkohol, acetaldehyd, mnohdy i  železo, olovo, měď či kobalt. V současné době je známo, že účinky alkoholu jsou dány působením ethanolu, ale i acetaldehydu, které ovlivňují nejen orgánové soustavy, ale především játra a centrální nervovou soustavu.8 Alkoholický nápoj je tekutina, která obsahuje alkohol (etylalkohol) a je určena k pití. Téměř všechny alkoholické nápoje jsou vyrobeny kvašením s následnou destilací, například pivo se vyrábí ze zkvašeného obilí s  přísadou chmele, víno se vyrábí ze zkvašených plodů bobulovin, medovina z  kvašení medu, saké z rýže, chica z kukuřice a tak podobně. Existuje několik tisíc druhů alkoholických nápojů. Je známou skutečností, že množství alkoholu v krvi závisí na vypitém množství, na rychlosti konzumace alkoholu, na tělesné váze a na rychlosti metabolismu jedince. Po požití alkoholu následuje jeho okamžité vylučování pomocí ledvin, dechu a kůže. Alkohol má několik vlastností9: • jed – otrava alkoholem se projevuje při náhlém či dlouhotrvajícím předávkování, • omamný prostředek, • potravina s vysokým energetickým obsahem, • „lék“ – na spaní, uklidnění a uvolnění. 6 NEŠPOR, K., PROVAZNÍKOVÁ, H. Slovník prevence problémů působených návykovými látkami. Praha : SZÚ, 1999, s. 8. 7 SKÁLA, J. Až na dno!? : fakta o alkoholu a jiných návykových látkách : zneužívání a závislost. Praha : Avicenum, 1988, s. 9. 8 MEČÍŘ, J. Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže. Praha : Avicenum, 1990, s. 39. 9 GÖHLERT, F. Ch., KÜHN, F. Od návyku k závislosti : toxikomanie : drogy: účinky a terapie. Praha : Ikar, 2001, s. 79–80.

113

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Z výše uvedeného vyplývá, že alkohol má tyto 4 role: • sociální (přispívá k sociální interakci), • výživná (součást jídla, je využitelným zdrojem energie), • anxiolytická (snižuje úzkost, napětí) a • orgastická (slouží jako prostředek záměrné legální intoxikace). Definice problému alkoholismu Světové zdravotnické organizace zní: „Alkoholici jsou nadměrní pijáci, jejichž závislost na alkoholu dosáhla takového stupně, že se u  nich projevují značné duševní poruchy nebo jsou patrné následky na duševním či tělesném zdraví, na mezilidských vztazích, na normálním sociálním a profesním postavení, nebo u kterých se projevují náznaky uvedených následků. V tom případě je třeba, aby podstoupili léčbu.“10 Alkoholismus představuje pojem, který je v  současné době nahrazován souslovím „závislost na alkoholu“. Přesto se v běžné mluvě stále užívá. Co je to alkoholismus? Palčová v „Terminologickém slovníku“ píše: „Alkoholismus je všeobecně používaný termín pro označení chronického, kontinuálního pití nebo pro periodickou konzumaci alkoholu, který je charakterizován porušením kontroly pití, častými intoxikacemi, nadměrným zaměstnáváním se alkoholem a pokračováním v pití navzdory různým nepříjemnostem.“11 Tomáš Garrigue Masaryk použil pro alkoholismus označení „všeobecné pití ze zvyku.“12 Nadměrné pití alkoholu není jev izolovaný, ale úzce propojený se zvýšenou chorobností, úmrtností a širokým spektrem rodinných, sociálních, ekonomických a společenských důsledků. Když se řekne „alkoholik“, snad nikdo z nás si nepředstaví ženu. S tímto pojmem se spojuje představa muže s určitým, velmi konkrétním zjevem. Skutečnost je však taková, že do léčeben přichází stále více žen s problémy s alkoholem. Paradoxně jsou to ženy vzdělané, často v nejproduktivnějším věku, vdané a vychovávající děti, ženy atraktivní. Žádnou z nich by ani ve snu nenapadlo, že se stane závislou na alkoholu, protože tento jev je v naší společnosti skutečně chápán jako „mužský“. V současnosti se žena dostává do nových rolí, nových hodnot, nových úkolu, zůstáva10

SOURNIA, J. CH. Dějiny pijáctví. Praha : Garamont, 1999, s. 205–206. PALČOVÁ, A. Terminologický slovník z oblasti alkoholu a drog. Praha : Psychiatrické centrum Praha, 2000, s. 19. 12 MASARYK, T. G. O alkoholismu. II. O ethice alkoholismu. Brno : Moravskoslezské zem. ústředí Čs. abstinentního svazu, 1938, s. 31. 11

114

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. jí jí však všechny původní v potřebě harmonického manželství, vztahu k dětem, vytvoření kvalitních emočních vazeb. Přijetím nového životního stylu se zvyšuje počet žen, které mají pravidelný kontakt s alkoholem. Zvýšené nároky, resp. hrozba společenského selhání, jsou často motivací k vyhledání další drogy jako potencionálního pomocníka k rozšíření schopností a možností, k potlačení úzkosti nebo stresu.13

Související pojmy Úzus je mírná konzumace alkoholu, v době, která je považována za vhodnou – po příchodu ze zaměstnání, při chvíli relaxu či na různých společenských akcích. Alkohol je požíván jako pochutina, doplněk jídla, a to v takových dávkách, které nemají výrazný vliv na  fyzickou a  psychickou stránku člověka, a tudíž nijak výrazně nezasahují do jeho chování a zdraví apod.14 Abúzus je nadměrná konzumace alkoholu, projevující se až opilostí, porušením stránky hospodářské, pracovní, morální i zdravotní. Při jednorázovém abúzu jsou tyto následky výjimečné, avšak při opakujícím se či při častějším abúzu budou následky skoro vždy se projevující a postihnou nejen člověka samého, ale také okolní společnost. Abúzus s návykem vzniká působením větších, častých a dlouhodobě užívaných dávek alkoholu, způsobujících chorobnou závislost na alkoholu. Měřítkem tohoto stavu je neschopnost alkoholika s pitím natrvalo skoncovat, i když již pití způsobuje řadu různých problémů jak pijákovi, tak okolí. Alkoholická toxikomanie „Alkoholická toxikomanie je vystupňovaná forma návyku na alkohol a chorobné závislosti na něm.“15 Toxikomanie je opakující se nebo dlouhotrvající otrava škodící jednotlivci i společnosti a je zaviněna opakovaným užitím drogy, uměle či přirozeně vyrobené. Hlavními znaky toxikomanie jsou: • Neodolatelná touha či potřeba pokračovat v užívání drog a opatřovat si ji všemi dostupnými způsoby. • Úsilí zaměřené na zvyšování dávek. • Psychická i fyzická závislost na droze a jejich účincích.

13 TRÁVNIČKOVÁ, I. Specifické aspekty zneužívání drog u žen. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s. 4. 14 SKÁLA, J. Alkoholismus : Terminologie, diagnostika, léčba a prevence. Praha : SZdN, 1957, s. 10. 15 Tamtéž.

115

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Alkoholickou toxikomanii nelze zcela úplně zařadit do  tohoto popsaného typu toxikomanie, protože opatření alkoholu není trestné, tak jako například opatření tvrdých drog. Stupňování dávek alkoholu není smrtelné a  závislost na alkoholu se projevuje po delší době než závislost na tvrdých drogách, která se může vytvořit za několik týdnů. Stejně tak i náhlé odnětí alkoholu není tak bouřlivé (i  když jisté potíže nastanou), jako abstinenční příznaky u  tvrdých drog. Ovšem na druhou stranu nemůžeme alkoholické toxikomanii přikládat lehkou váhu a řadit ji k takovým návykům, jako je závislost na nikotinu či na  kofeinu, protože společenské příčiny alkoholické toxikomanie jsou o mnoho vážnější.16 Závislostí na alkoholu se rozumí záliba v opakovanou konzumaci alkoholu a vyvolává příjemný subjektivní pocit tělesné a psychické pohody. Závislostí se rozumí stadium dlouhotrvající či opakující se otravy alkoholem, které škodí jednak jednotlivci samému, ale i okolní společnosti. Charakteristickým znakem je opakovaná touha zneužívání alkoholu, opatřování si jeho dávek všelijakými způsoby, zvyšování dávek a duševní a tělesná závislost na jeho účinnosti.17 „Syndrom závislosti je skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu je touha (často silná, někdy přemáhající) brát psychoaktivní látky (které mohou, avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák.“18 „Návykovou látkou nebo drogou rozumíme pro naše účely každou přírodní nebo syntetickou látku, která rychle a výrazně ovlivňuje psychiku člověka, jeho cítění, myšlení a  chování.“19 Kombinací různých návykových látek bývá účinek silnější nežli součty účinků jediné návykové látky a je vyšší riziko otravy. Seskupení různých návykových látek vyvolává i takové účinky, které by jediná samotná látka nevyvolala (například kombinace alkoholu s různými léky či drogami).20 Pojem závislosti řeší i Americká psychiatrická asociace (DSM – IV). Pro určení závislosti by měl jedinec mít alespoň tři z těchto sedmi příznaků v období 1 roku: 16

Tamtéž. MEČÍŘ, J. Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže. Praha : Avicenum, 1990, s. 39. 18 NEŠPOR, K. Návykové chování a závislost : současné poznatky a perspektivy léčby. Praha : Portál, 2011, s. 9–10. 19 NEŠPOR, K., CSÉMY, L., PERNICOVÁ, H. Jak předcházet problémům s návykovými látkami na základních a na středních školách : příručka pro pedagogy. Praha : Sportpropag, 1996, s. 22 20 Tamtéž, s. 28. 17

116

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. • zvyšování tolerance (vyšší dávky návykové látky), • abstinenční příznaky po vysazení látky, • užívání návykové látky v  delší době a  větším množství, než měl člověk v úmyslu, • několikanásobná snaha o omezení přijímání návykové látky, • ztráta času užíváním, obstaráváním či zotavováním se po jejím užití, • nezájem o společenské, pracovní či odpočinkové aktivity v důsledku užívání dané látky a • užívání látky nadále, i přesto, že závislý dlouhodobě pociťuje opakující se společenské, fyzické či duševní potíže, o nichž ví. Příčin, které rozšířily požívání alkoholu, je mnoho. Jednou z nich byla potřeba příjmu tekutiny ve  formě nápoje; pití alkoholu při konzumaci jídla se stalo zvyklostí. Hostinské živnosti sestavovaly a upravovaly jídla tak, aby přímo vyžadovala dané alkoholické nápoje, a to nejen pro zdroj tekutiny, ale i pro úpravu chuti. Ovšem hlavní důvody rozšíření alkoholu jsou v jeho vlastnostech – zvednutí nálady, elánu, pohody či odbourávání starostí.21 Konzumace alkoholu je pro každou společnost význačná a  můžeme říci, že všichni, kdo s pitím alkoholu začínají, dělají to při příležitostech příznačných pro danou společnost. Členové takové společnosti si zachovávají zvyklosti konzumace alkoholu, tolerované společností. Existuje však jistý počet osob, které využijí účinku alkoholu, přestanou jej brát jako rys společenských zvyklostí a nápoje a užívají jej jako drogu.22 Podle J. Skály23 nebo J. Mečíře24 lze lidi požívající alkoholické nápoje rozdělit do čtyř skupin podle toho, co od těchto nápojů žádají: do skupiny abstinentů, konzumentů, pijáků a do skupiny osob závislých na alkoholu. Abstinenti – hasí žízeň a uspokojují své chuťové buňky kteroukoli nealkoholickou tekutinou, konzumaci alkoholu i v nejmenším množství odmítají. Abstinenti alkohol nepijí zejména kvůli zdraví či pro nepříjemné vzpomínky s pitím alkoholu z vlastní zkušenosti. Abstinent je člověk, který nepožil žádný alkoholický nápoj po dobu minimálně tří let. Pravých abstinentů je málo

21

SKÁLA, J. Alkoholismus : Terminologie, diagnostika, léčba a prevence. Praha : SZdN, 1957, s. 22. Tamtéž, s. 24. 23 SKÁLA, J. Až na dno!? : fakta o alkoholu a jiných návykových látkách : zneužívání a závislost. Praha : Avicenum, 1988, s. 6. 24 MEČÍŘ, J. Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže. Praha : Avicenum, 1990, s. 40. 22

117

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ a pokud jsou, patří mezi ně většinou děti ve věku od pěti až šesti let. Po tomto věku totiž na základě podnětu některého z rodičů dítě zkusí zpočátku pivo, později víno apod. Konzumenti od  alkoholu očekávají jen chuť a  tekutinu, v  podstatě nevědí nebo nepřemýšlí nad tím, jaké má alkohol účinky na nervovou soustavu. Konzumenti si dopřávají alkohol zejména pro chuť, berou na vědomí i působení látky na psychiku, požívají jej při společenských příležitostech či po práci, avšak svůj organismus alkoholem neovlivní a mají své hranice. Dospělý konzument pije alkohol ve  vhodném věku a  množství, které zdravá játra dokážou rozložit během vstřebávání, což je do jedné hodiny, a tak se alkohol v krvi prakticky neobjeví a  neovlivní činnost nervové soustavy. Mezi konzumenty patří malé procento mužů, větší procento žen a bohužel také naší mládeže, která by měla do osmnácti let spadat do skupiny abstinentů. Pijáci nekonzumují alkohol proto, že mají žízeň, a ani proto, aby uspokojili své chutě. Od alkoholu očekávají jakýsi příjemný subjektivní pocit tělesné a psychické pohody, který jim dá právě hladina alkoholu v jejich krvi. Pijáci v alkoholu vidí nápoj, chuť i euforii, konzumují jej často, s častými stavy opilosti. Lidé závislí na  alkoholu pijí zejména pro změnu svého duševního stavu, nad pitím ztrácí kontrolu, pijí až k opilosti a nemají-li přísun alkoholu, objevují se u nich tzv. abstinenční příznaky. Ve chvíli, kdy člověk začne brát alkohol jako zdroj odstranění napětí, potíží a stresu, pro změnu nálady či úlevu, začne tak pro něj cesta, během které se z pijáka může vyvinout, a často vyvine, těžce závislý člověk na alkoholu. Zatím velmi málo víme, proč k závislosti na alkoholu některého pijáka dojde a u jiného nikoli. Jen částečně vystihuje situaci výrok anglického alkohologa J. Y. Denta: „Každý piják se může stát alkoholikem, záleží však na tom, kolik množství alkoholu potřebuje, aby se jím stal.“ Alkohol se svými vlastnostmi a  účinkem neuplatňuje u  každého jedince stejně a  záleží do  značné míry i na různých vlastnostech jedince, zejména na jeho vyšší nervové činnosti, na látkové přeměně, jejich poruchách a individuálních odlišnostech, na činnosti žláz s vnitřní sekrecí apod. Požívání alkoholu snižuje v člověku napětí a úzkost. Jestliže jedinec bude požívat alkohol právě proto, aby snížil tuto úzkost a napětí, vytvoří v sobě návyk, který bude muset posilovat alkoholem stále častěji. Alkohol má však i jiné účinky: příjemné emoce vyvolává např. jen u osob, které nejsou v napětí a konzumují jen malé dávky alkoholu. Navíc je účinek alkoholu značně ovlivněn i okolností, že člověk předem od něho očekává určité specifické účinky. Mimo uvedené možné příčiny má nesporný význam při vzniku závislosti na alkoholu i výchova v dětství. Autoritářství, vyžadování úspěchu a přílišné moralizování vesměs představují nenaplnění potřeb 118

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. dětského citového života. Při autoritářství jde zpravidla o příliš přísného otce se současně příliš ochranným postojem matky. Tento nevhodný postoj připravuje dítě o pocit samozřejmé rodičovské lásky, která pak závisí jen na poslušnosti dítěte. Autoritářství také potlačuje postupné a včasné uspokojování potřeby osamostatnění a dítě se stává loutkou rodičů. Výsledkem je silný pocit méněcennosti. Rodiče, kteří vyžadují od dítěte úspěch, činí svou lásku k dítěti závislou na tom, jak je dítě schopné uspokojit svými úspěchy jejich samolibost. Jestliže rodiče vyžadují takové úspěchy, připravují dítě o potřebu vlastního zaměření a  zatíží ho cíli, které vyvolili sami a  které jsou často svou dosažitelností nad schopnostmi a inteligencí dítěte. Většina osob závislých na alkoholu se vyvine z původně bezproblémových typů osobnosti – primární závislost na alkoholu a jen menšina z lidí od počátku vybočujících z normality osobnosti – sekundární závislost na alkoholu. Proto je nutné před alkoholem chránit a varovat všechny lidi, zdravé i psychicky vybočující z normy, protože i jim je možné pomoci, aby uměli v  životě řešit své problémy jiným způsobem, než pomocí alkoholu. Vždyť často vidíme, že tytéž rysy a povahové vlastnosti osobnosti vedou u  jednoho člověka k  abúzu, zatímco u  druhého člověka k úspěchu. Je tedy možné říci, že vrozené rysy osobnosti hrají při vzniku závislosti na alkoholu sice důležitou roli, že však neexistuje žádný specifický rys, který předurčuje člověka právě jen k závislosti na alkoholu. Jinak řečeno, nikdo není předurčen k tomu, aby se stal závislým na alkoholu, ale nikdo také nemá předem jistotu, že se jím nestane.25

Vý vojové fáze alkoholové závislosti Kanadský psychiatr E. M. Jellinek významnou měrou přispěl k  vymezení konceptu alkoholismu jako nemoci a následný vývoj závislosti rozdělil do čtyř fází.26 Vývojová stadia a pořadí jednotlivých příznaků jsou typické pro větší část závislých na alkoholu a představují v podstatě vývojové pravidlo alkoholismu. Rozestup mezi jednotlivými fázemi a jejich délka se liší podle individuality jedinců a podle prostředí, ve kterém se vyskytují.27 Počáteční (iniciální) fáze alkoholismu Start konzumace alkoholu má společenský základ skoro u každého pijáka, později alkoholika. Ovšem alkoholik brzy zjistí, že mu alkohol přináší jistou úlevu. Zdali prožívá tuto úlevu silněji, je to proto, že má častěji nepříjemné sta25 SKÁLA, J. Až na dno!? : fakta o alkoholu a jiných návykových látkách : zneužívání a závislost. Praha : Avicenum, 1988, s. 39. 26 ŘEHAN, V. Závislost na alkoholu a jiných drogách – psychologický přístup. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1994, s. 35–36. 27 SKÁLA, J. Alkoholismus : Terminologie, diagnostika, léčba a prevence. Praha : SZdN, 1957, s. 25–27.

119

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ vy, je nespokojený, podrážděný a neumí si s tím poradit. Na začátku hledá alkohol jako pomocníka při úlevě, jen příležitostně, ale během několika měsíců, let, jeho odolnost klesá a po alkoholu sahá častěji, pravidelněji, někdy až denně. Při konzumaci alkoholu není opilý, ale dosahuje při ní takového stupně omámení, který mu zaručí odbourání nežádoucích a nepříjemných stavů. Ačkoli se neopíjí, i tak konzumuje větší dávky alkoholu ve srovnání s jinými pijáky. Toto stadium není nápadné jak jemu, tak ani okolí. Po určité době dochází u budoucího alkoholika ke zvýšení tolerance, tzn. potřeba většího množství alkoholu než dříve a následné dosažení pocitu úlevy. Zvyšování tolerance může trvat několik měsíců až let. To je tedy počáteční fáze alkoholismu, počínaje obdobím příležitostného pití pro úlevu a končící érou, kdy budoucí alkoholik hledá tuto úlevu pravidelně. Varovná (prodromální) fáze alkoholismu Mění se pijákův postoj k alkoholu. Pivo, víno a destiláty pro něj již nejsou jen druhy alkoholických nápojů, ale jsou to pro něj zdroje látky či drogy, bez které se neobejde. Příčinou tohoto postoje si někdy piják uvědomuje, že pije jinak než ostatní (předem, rychle, tajně). Dělá to proto, aby jej druzí, kteří konzumují alkohol jen na společenských příležitostech, nekritizovali a nepochopili by, že pro něj je již alkohol nutností. Konzumování alkoholu je v této fázi značné, avšak není ještě příliš nápadné a neprojevují se rušivé projevy opilosti. Mohou se projevit chybějící stopy v paměti, tzv. okna, kdy se piják zúčastní konverzace či jakékoli jiné činnosti a příští den si na ni nemůže vzpomenout. V této fázi lze ještě budoucnost alkoholiků zachránit, avšak zpravidla záleží vše na alkoholikovi, zda se vyhne konzumaci jakéhokoliv druhu alkoholu. V závěru této fáze pak budoucí alkoholik ztrácí kontrolu i míru ve svém pití, kterou ještě nedávno měl. Tato fáze trvá převážně několik let. Rozhodná (kruciální) fáze Ztráta kontroly a míry v pití se projevuje ihned po vypití, i sebemenší dávky, alkoholického nápoje, jelikož piják má potřebu pít dále, tato potřeba je fyzickou nutností. Tato potřeba trvá tak dlouho, dokud se piják neopije tak, že již další konzumace alkoholu je nemožná. Opilost byla zaviněna prvním alkoholovým douškem, po kterém si již nemůže odříct další. Po zotavení z opilosti nastane opíjení znovu, po několika dnech či týdnech. Se ztrátou kontroly nad pitím přichází i vysvětlování důvodů k napití. Nakonec se najde jakýkoli důvod, který byl vhodný pro opití se. V této fázi je již piják nápadný a rodina, přátelé či kolegové z práce jej začínají varovat.

120

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. U  pijáka v  této fázi můžeme vypozorovat snížení sebevědomí a  sebeúcty, záchvaty štědrosti, krátkodobé píle, stranění se společnosti, agresivní chování, často vůči členům rodiny. Chování pijáka silně vybočuje z normy, zajímá jej to, jak si alkohol opatřit a má i starost s tím, aby mu zaměstnání či jiné aktivity nezasahovaly do jeho „programu“. Snižuje se zájem o jeho dřívější záliby a mění se vztahy k lidem, které měl třeba kdysi rád, a lituje se on sám, že jej nikdo nemá rád. Piják začíná doma schovávat lahve alkoholu na  nejrůznějších a  i  na  těch méně možnějších místech. Stravování, které již dříve zanedbával, nyní zcela zanedbává a s tím souvisí i zdravotní problémy a onemocnění, která se u něj projevují. Změny nálad, myšlení, výčitky, snížená sebeúcta a  sebevědomí a přesvědčování vlastního ega, že je vše v pořádku, přivádí alkoholika do takového duševního pocitu, že si musí dát dávku alkoholu již ráno, aby byl schopen jít do zaměstnání. Jeho ranní dávka účinkuje několik hodin, během dne své dávky udržuje a večer zrychlí tempo konzumace a dávky zvýší. Přes den je pro něj velmi těžké, aby se neopil. Ranní dávky alkoholu jsou znamením toho, že rozhodná fáze alkoholismu končí a objevuje se již fáze terminální. Konečná (terminální) fáze Projevuje se stupňující se potřebou alkoholu, začínající ráno a  končící v pozdních večerních hodinách, a mizí jeho schopnost udržení pití alkoholu přes den v mezích, tudíž se opíjí během pracovní doby a je schopen se opíjet i několik dní za sebou, dokud se zcela fyzicky nevyčerpá. Charakteristickým znakem této fáze je snížení tolerance. Už i ta sebemenší dávka, na kterou byl kdysi piják zvyklý, jej přivádí do stavu opilosti. Piják trpí pocity úzkosti, strachu, má třesavku a často dochází k pomočování se. Tyto příznaky se zřídka objevují i předtím, avšak nyní se dostavují pravidelně, při nedostatečném přísunu alkoholu. Pokud se piják nenapije, je neschopen při takových úkonech, jako je například zapálení si cigarety či snězení jídla. Heller a  kol.28 v  klasifikaci abúzu poukazují na  odlišnosti mezi mužskou a  ženskou závislostí. Rozlišují abúzus alkoholu na  symptomatický, systematický a juvenilní. 1. Symptomatický abúzus vede k  závislosti s  psychogenním podkladem, pro který je typické samotářské pití. Alkohol může být prostředníkem k navázání nových kontaktů. Tento typ abúzu je typický zvláště ženám. 2. Systematický abúzus je založený na  stereotypním pití alkoholu, které souvisí s rozvíjejícím se „pijáckým“ chováním a vzniká na společensko-sociálním podkladě. 28 HELLER, J., PECINOVSKÁ, O. a kol. Závislost známá neznámá. Praha: Grada Publishing, 1996, s. 25–29.

121

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ 3. Juvenilní etylismus začíná často v dětství, ale později ustává. Kolem třicátého roku života ovšem často přechází do závislosti. Juvenilní etylismus souvisí do značné míry s etnickými, genetickými a konstitučními faktory. Jeho výskyt je poměrně vzácný. Zároveň uvedení autoři upozorňují, že se jednotlivé druhy abúzu obvykle nevyskytují v čisté formě, nýbrž ve vzájemných kombinacích. Problematika žen závislých na alkoholu je diametrálně odlišná od problematiky mužů. Mezi nejčastější mužské pacienty patří muži ve věku 25 let, kdy dochází k prvnímu kontaktu s psychiatrickými pracovišti. U žen k tomuto jevu dochází průměrně až o deset let později než u mužů. Marhounová, Nešpor,29 Heller a kol. tvrdí, že menší následky lze připisovat závislosti otce a větší závislosti matky. Dále zmiňují, že u matek závislých na alkoholu byl zjištěn i trojnásobně vyšší výskyt dcer později také závislých na alkoholu. Zajímavá je statistika, kterou autoři zmiňují. V dětských psychiatrických léčebnách je hospitalizováno až 25 % dětí z rodin, kde je alespoň jeden závislý rodič. Fetální alkoholový syndrom vymezil v roce 1973 K. L. Jones, který jej definoval jako samostatnou klinickou jednotku. Fetální alkoholový syndrom (dále jen FAS) vzniká nadměrným požíváním alkoholu matkou v době těhotenství. V současnosti je prokázáno, že již dávka kolem 0,6 ‰ alkoholu v krvi může narušit embryonální a fetální vývoj dítěte. Důsledkem tohoto nadužívání alkoholu se pak rodí děti se specifickými tělesnými a psychickými následky, pro něž se celosvětově vžil název FAS, neboli fetální alkoholový syndrom.30 Syndrom, o němž se v této kapitole pojednává, s sebou přináší také řadu důsledků a omezení, které jsou s užíváním alkoholu matkou v době těhotenství spojeny. Na dítěti se syndrom projevuje řadou odlišností: • malá velikost hlavy při porodu, mozkové abnormality a abnormality v oblasti hlavy a obličeje, popř. poruchy vývoje mozku, • srdeční a cévní vady, kosterní vady, vrozené vady ledvin, oční a sluchové vady, • nízká porodní váha, • pomalé přibývání na váze – problémy s příjmem potravy, • poruchy chování, které mohou být spojené se špatným sebeovládáním a impulsivitou, • poruchy smyslového vnímání a špatná pohybová koordinace, • učební problémy – poruchy vyjadřování, soustředění, horší paměť atd. 29

MARHOUNOVÁ, J., NEŠPOR, K. Alkoholici, feťáci a gambleři. Praha: EMPATIE, 1995. ŘEHAN, V. Závislost na alkoholu a jiných drogách – psychologický přístup. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1994, s. 41.

30

122

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. Schmidtová uvádí, že matky, které v  době těhotenství užívají v  nadměrné míře alkohol, mohly být samy také sexuálně zneužívány, psychicky nebo fyzicky týrány. Důležitou roli v tomto nadužívání alkoholu hraje také fakt, že jsou vystaveny nadměrné fyzické zátěži již od dětství. Podle Schmidtové dítě v době těhotenství trpí stresem a podotýká, že s důsledky stresu v těhotenství se dítě a jeho okolí musí vyrovnávat celý život. Pokud žena užívá alkohol v  době těhotenství, jedná se o  abnormální chování, které podle Schmidtové souvisí většinou s komplexem, jež se týká sociálních, emocionálních a fyzických faktorů. Zajímavé je také zjištění, že riziko poškození plodu se vyskytuje u žen, které nadužívají alkohol v podobě pěti a více standardních sklenek alkoholu alespoň každý víkend, kdy se jedná o  riziko 2–5× větší u matky, která má 30 a více let.31 Komplikovanější sociální role ženy se v současné době projevuje v podstatně menší a omezenější možnosti psychické relaxace a rehabilitace sociálním způsobem v porovnání s muži. Opilství mužovo jako únik od sociálního tlaku je legalizováno (muži se něco takového přece muže stát), žena své pohnutí musí zvládnout sama.32 Rozdíly ve vztahu společnosti k mužům užívajícím drogy a k ženám mají své kořeny v dlouhodobém vývoji člověka a jeho kultury. Pro rozvoj závislosti je u žen typická potřeba osobního úniku. U žen, více než u mužů, se na vzniku závislosti podílejí problémy v rodině a v partnerských vztazích.33 Odlišnosti ve srovnání s muži z hlediska vývoje závislosti a její následné léčby by se daly shrnout do těchto tezí: • Důsledky abúzu a závislosti na alkoholu jsou u žen vážnější a jejich úprava složitější – izolace a odmítání závislých žen ze strany jejich okolí je podstatně větší ve srovnání s muži. • Důsledky závislosti na tělesném a duševním zdraví se manifestují rychleji a výrazněji než u mužů (ženy rychleji degradují sociálně, morálně i zdravotně, žena alkoholička rychleji stárne). • Výskyt psychóz je u žen relativně vyšší než u mužů. • Pro ženy je typické samotářské pití, pijí tajně a osamoceně, okolí tak reaguje opožděně. • U žen závislých na alkoholu je vysoký výskyt závislosti na alkoholu i u jejich rodinných příslušníků. 31 SCHMIDTOVÁ, J. Fetální alkoholový syndrom (FAS) a spektrum vrozených alkoholových poruch (FASD). In MALÁ, E., a kol. Dítě a stres. Praha: Tigris, 2007, s. 74. 32 HELLER, J., PECINOVSKÁ, O., a kol. Závislost známá neznámá. Praha: Grada Publishing, 1996. 33 TRÁVNIČKOVÁ, I. Specifické aspekty zneužívání drog u žen. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001, s. 5.

123

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ • Ženy jsou více úzkostné a méně agresivní než muži. • Častěji než u  mužů je u  žen začátek abúzu reakcí na  životní komplikace a nezdary. Větší pozornost je třeba věnovat rodinným vztahům, např. u žen vzniká závislost na alkoholu nebo na drogách častěji než u mužů v souvislosti se soužitím s partnerem, který alkohol či jiné psychoaktivní látky sám škodlivě užívá nebo je na nich závislý. • Jiným příkladem je syndrom prázdného hnízda (pocity osamělosti u žen, jejichž dospívající nebo dospělé děti se odpoutávají od rodiny). To u žen nezřídka předznamenává rozvoj závislosti. Důležitá zde může být jistá emancipace ve vztahu k manželovi a dětem i rozvoj vlastní zájmové sféry a sítě sociálních vztahů. • Ženy častěji ztrácejí dobré rodinné zázemí, popřípadě celou rodinu. Motivace k léčbě u žen nejčastěji souvisí se zdravím a rodinou, problémy se zákonem jsou méně časté než u mužů. Rodinná terapie je u žen zvláště důležitá. • Na začátku i v průběhu léčby spolupracuje podstatně méně žen než mužů. Ženy mohou mít při vyhledání odborné pomoci pro návykovou nemoc větší zábrany a  narážet i  na  další problémy, jako je nepochopení okolí nebo nezajištěná péče o děti. • V průběhu léčby vytvořením náhledu přijme nutnost abstinence více žen než mužů, více žen je ochotno investovat své úsilí do doléčovacích programů. Žena alkoholička je společností vnímána jako dvojí deviant. Je problematická nejen pro samotné užívání drogy, ale zklamává rovněž ve své roli manželky a matky. Nesplňuje očekávání společnosti, že bude zodpovědná ke své rodině, tedy ke své gender roli („gender“ vyjadřuje postoje a chování, které jsou určitou kulturou považovány za vhodné pro dané pohlaví) a že bude do jisté míry závislá na svém mužském protějšku. Takové společenské klima pak ženě brání, aby vystoupila z anonymity. Bojí se určité stigmatizace a také hrozby, že jí budou děti odebrány z péče. (Přitom je prokázáno, že matky – uživatelky drog se dokáží daleko lépe postarat o své děti, než je tomu u stejně závislých mužů na drogách.) Pití alkoholu výrazně narušuje rodinné vztahy. Život s alkoholikem obecně představuje velkou zátěž pro všechny členy rodiny. Alkoholik se chová bezohledně, lže, nedodržuje sliby. Není tedy divu, že ztrácí respekt a úctu všech členů rodiny. Komunikace v rodině s alkoholikem vázne, dochází k odstranění kontroly negativních osobnostních rysů u všech členů, což se projevuje extrémním chováním a ztrátou kompromisního jednání. 124

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. Závislost na alkoholu má největší dopad na děti, přestože samy alkohol nekonzumují. Jejich psychický vývoj bývá ohrožen. Děti obecně těžko snášejí nevyjasněné role svých rodičů a napětí, které to v rodině vyvolává. Musí pak často převzít odpovědnost rodičů, kteří nejsou schopni plnit svou funkci. Děti tak přicházejí o své dětství a o radosti, které jejich vrstevníci zcela běžně prožívají. Stávají se předčasně dospělými. Děti z rodin závislých rodičů se hůře adaptují mezi svými vrstevníky. Jedná se především o děti, které mají závislou matku. Problémy, které dítě v rodině má, mu brání, aby své síly soustředilo na školu nebo na své zájmy a svůj volný čas. To je důvod, proč děti alkoholiků mají horší prospěch ve škole, přestože jejich schopnosti by mohly odpovídat lepším výsledkům. V dospělosti mívají rovněž problém s uplatněním v pracovním i společenském životě. „…existenci rodiny ohrožuje víc alkoholismus žen, některé údaje mluví dokonce o desetkrát větší pravděpodobnosti rozvodu v rodinách alkoholiček než v rodinách alkoholiků…“34 Rodina alkoholičky je více ohrožena i  v  plnění všech funkcí rodiny. Žena pije zpravidla sama doma v osamocení, a tak dlouhou dobu je to pouze partner nebo rodič alkoholičky, kdo o její závislosti ví a kdo usiluje o její abstinenci. Problém však bývá v tom, že se zpravidla jedná o osoby, které představují příčiny jejího pití. Muži tolerují svou ženu alkoholičku do té doby, dokud problém zůstává uvnitř rodiny. Jakmile se problém objeví na veřejnosti, ženu zpravidla opouští. Muži nejčastěji pijí se svými kamarády v  hospodách, kde tráví převážnou část svého volného času. Manželka pak má sice více práce, ale dokáže se s takovou situací snáze vypořádat, než je tomu u muže. Žena v takové situaci přebírá veškerou odpovědnost za rodinu a v rodinných záležitostech zcela samostatně rozhoduje. Zvlášť ambiciózním ženám to nečiní příliš velké potíže. Stresovou situaci, kterou alkoholik v  rodině představuje, může rodina řešit různým způsobem. Jedním z nich je například rozvod, který ovšem často mnoho neřeší, jelikož bytové podmínky mnohdy brání, aby partneři žili zcela odděleně. Neshody pak mohou i narůstat a ohrožení ženy ze strany opilého agresivního partnera přetrvat. Co se týče dětí, pak ty po rozvodu získávají do péče nejčastěji ženy, a to i tehdy, jestliže jsou samy závislé na alkoholu. Alkohol může někdy představovat falešnou příčinu problémové situace v rodině a alkoholik je považován za viníka všech rodinných problémů. Jeho léčení se považuje za automatické, nevede však k odstranění potíží. V dalších případech může dojít k tomu, že alkohol začnou pít všichni členové rodiny, aby unikli stresové situaci, ve které se nacházejí. 34

MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství, 1993.

125

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Závislost na alkoholu neohrožuje pouze samotného jedince a jeho rodinu, ale má negativní vliv i na společnost. „…Alkohol odstraňuje zábrany a narušuje schopnost sebeovládání i adekvátního reagování na podněty vnějšího prostředí…“35 Mnozí alkoholici se díky závislosti dopouštějí trestných činů, mohou někoho napadnout a  ublížit mu na  zdraví, dále mohou způsobit materiální škody a být příčinou mnohých nehod. Neléčený alkoholik rovněž ztrácí schopnost postarat se sám o sebe přijatelným způsobem, a tak často končí na ulici jako bezdomovec, zcela odkázán na pomoc druhých. Kolik je v Česku lidí závislých na alkoholu nelze jednoznačně určit. Udává se, že 3–4 % společnosti tvoří právě alkoholici. Podle tohoto odhadu by pak u nás bylo asi 300 000 závislých. Ovšem těch, kteří pijí přes míru a alkoholem si vážně ubližují, je mnohem víc. A k nim je ještě třeba připočítat jejich blízké a vůbec lidi, kteří s těmito osobami přicházejí do styku a zažívají s nimi problémy. Vždyť rodina alkoholika trpí mnohem víc než samotný „postižený“. Statistiky z března roku 2010 uvedené L. Csémym36 udávají, že v naší zemi je zhruba 550 tisíc lidí závislých na alkoholu, což je 4× více, než se doposud předpokládalo. Procentuálně se jedná o 25 % závislých mužů a 10 % žen. Průzkumy však ukazují i na zvyšující se počet mladistvých (do 18 let), kteří začínají s konzumací alkoholu. Z uvedeného výčtu plyne, že alkohol ovlivňuje negativně (přímo i nepřímo) téměř každého z nás.

LITERATURA GÖHLERT, F. Ch., KÜHN, F. Od návyku k závislosti : toxikomanie : drogy: účinky a terapie. Praha : Ikar, 2001. HELLER, J., PECINOVSKÁ, O., a kol. Závislost známá neznámá. Praha: Grada Publishing, 1996. MARHOUNOVÁ, J., NEŠPOR, K. Alkoholici, feťáci a  gambleři. Praha: EMPATIE, 1995. MASARYK, T., G. O alkoholismu II. O ethice alkoholismu. Brno : Moravskoslezské zem. ústředí Čs. abstinentního svazu, 1938.

35 36

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 2004. Dostupné z WWW – http://www.alkoholik.cz/zavislost/

126

MNĚ SE TO NEMŮŽE STÁT!? ANEB ŽENY A ALKOHOL I. A II. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství, 1993. MEČÍŘ, J. Zneužívání alkoholu a nealkoholových drog u mládeže. Praha: Avicenum, 1990. NEŠPOR, K. Návykové chování a závislost : současné poznatky a perspektivy léčby. Praha : Portál, 2011. NEŠPOR, K., PROVAZNÍKOVÁ, H. Slovník prevence problémů působených návykovými látkami. Praha : SZÚ, 1999. NEŠPOR, K., CSÉMY, L., PERNICOVÁ, H. Jak předcházet problémům s návykovými látkami na základních a na středních školách : příručka pro pedagogy. Praha : Sportpropag, 1996. PALČOVÁ, A. Terminologický slovník z  oblasti alkoholu a  drog. Praha : Psychiatrické centrum Praha, 2000. ŘEHAN, V. Závislost na alkoholu a jiných drogách – psychologický přístup. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1994. SCHMIDTOVÁ, J. Fetální alkoholový syndrom (FAS) a spektrum vrozených alkoholových poruch (FASD). In MALÁ, E., a kol. Dítě a stres. Praha: Tigris, 2007. SKÁLA, J. Až na dno!? : fakta o alkoholu a jiných návykových látkách : zneužívání a závislost. Praha : Avicenum, 1988. SKÁLA, J. Alkoholismus : Terminologie, diagnostika, léčba a prevence. Praha : SZdN, 1957. SOURNIA, J. CH. Dějiny pijáctví. Praha : Garamont, 1999. TRÁVNIČKOVÁ, I. Specifické aspekty zneužívání drog u žen. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2001. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 2004.

127

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

NIKDY NEŘÍKE J NIKDY! PŘITA ŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ doc. PhDr. Jitka Skopalová, Ph.D., Jaroslav Hynek

Motto „Nesouhlasím ani s jedním slovem, které jste řekl, ale jsem připraven zemřít za Vaše právo ho vyslovit.“ (Voltaire) „Člověk byl stvořen jako svobodná bytost s právem rozhodnout se pro jakékoliv řešení, názor či postoj. Sám však také nese odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí.“ (Maurice Verfillie)

Obsah I. Úvod – vstup do tématu a problematika terminologie II. Současná duchovní a náboženská scéna v ČR III. Příčiny vstupu do sekt IV. Základní znaky sekt V. Rozdělení sekt a jejich základní charakteristika VI. Legislativa ČR VII. Možnosti prevence VIII. Komunikace s členem sekty a blízkými člena sekty Použitá a doporučená literatura

128

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ

1. Úvod – vstup do tématu a problematika terminologie Nesprávné a zjednodušené představy o čemkoliv jsou vždy velmi nebezpečné. Neplatí to jen pro názory těch druhých, ale také o našich představách, které máme o sektách. Zabýváme-li se problematikou náboženských sekt, musíme si uvědomit, že komplexní pohled nám umožní pouze interdisciplinární přístup. Toto téma zabíhá do několika společenskovědních oborů, a to především do sociologie, psychologie i psychiatrie, teologie, religionistiky, ekonomie, pedagogiky a jistě i dalších.

Jsou sekty problémem? Se kterým výrokem souhlasíte? • Existence a fungování sekt jsou pro společnost problémem a mělo by se v této oblasti preventivně i restriktivně působit. • Máme svobodu náboženského vyznání a každý si může věřit, čemu chce – je to zaručeno Listinou základních práv a svobod. Oba výroky jsou pravdivé. Každý člověk touží po jistotě. Pohybovat se v napětí mezi dvěma tezemi je velmi těžké, přesto v některých oblastech života nic jiného nezbývá. Právě u sekt se setkáváme s nabídkou, která rezonuje s lidskou neschopností žít s výzvou stálého hledání odpovědí na otázky života. Někdy jde až o drasticky zjednodušené odpovědi na tyto otázky. Konkrétní odpověď přináší do života jistotu. Pro člověka je často přijatelnější primitivní, nepravdivá odpověď na jeho otázku než život s otevřeným prostorem, který další otázky předkládá. Jistota neúplné odpovědi je tak pro člověka lákavější než pravda. To platí v životě obecně, ale také v oblasti našeho pohledu na sekty.  Jak přistupujete k otázkám, na které nemáte jednoznačnou odpověď?  Jaká je vaše zkušenost se sektami, ze setkání s nějakým členem? Co je sekta? Je nezbytné respektovat svobodu náboženského přesvědčení, možnost volby jakékoliv víry, ať je sebebizarnější. Na druhé straně je však nutné pochopit, že právě proto, aby se člověk mohl rozhodnout pro svou víru skutečně svobodně, musí mít možnost seznámit se před svým rozhodnutím se všemi dostupnými informacemi o dané skupině – jedině tak může být ono rozhodnutí skutečně svobodné. Pro sekty je charakteristické právě to, že zamlčují svým potenciálním členům fakta, která jsou pro toto rozhodnutí podstatná. (Řeknou tedy A, ne však už B.) Jedním z podstatných prvků psychické manipulace je i rozhodování na základě neúplných informací. 129

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Svoboda podmiňuje možnost svobodného rozhodování. To je však zároveň ovlivnitelné možností svobodného přístupu k informacím. Velmi nebezpečné jsou i  naše falešné představy o  sektách, mohou nám zkreslit obraz sekty a tím i posunout filtr našeho vnímání nebezpečných prvků při kontaktu s určitou skupinou.

Vysvětlení základních termínů: Slovo sekta – z lat. secare – oddělit, odštěpit, či sequi – následovat; je náboženská nebo paranáboženská skupina, která je charakterizována určitým způsobem fungování a v níž jsou výroky vůdců považovány předem za naprosto pravdivé a za absolutně zavazující svědomí. Nutno dodat, že u nás je slovo „sekta“ vnímáno vždy s jeho negativní konotací. Proto je nutné rozlišovat mezi různými „novými náboženskými proudy či hnutími“ a skutečně nebezpečnými sektami, které mají negativní vliv na psychiku jednotlivce i společnost. V tomto materiálu jsme se rozhodli slovo sekta používat i přes jeho výše uvedené problematické vnímání, a to pro skupiny s opravdu sektářskými rysy. Náboženství – je označením specifické formy víry (niterného osobního vztahu) člověka v něco, co jej přesahuje, např. v Boha, v nějaký vyšší princip, ideál, co člověk bere se vší vážností, co mu vysvětluje smysl života, vznik světa, ukazuje mravní hodnoty, je mu posilou a nadějí v životě. Náboženství interpretuje vztah mezi božským (empiricky nepoznatelným) a pozemským (světským). Slovo náboženství se odvozuje z lat. relegio (znovu svazuji; pečlivě chápat, brát na vše ohled). Náboženskost – dle sociobiologů jde o geneticky vrozenou vlastnost člověka předpokládat prvotní příčinu všeho mimo empiricky poznatelný svět. Nová náboženská hnutí – se objevují v  období společenské, náboženské, filozofické aj. krize, kdy dosud zastávané hodnoty a  interpretace jevů a  reality není již pro lidstvo dostatečná, a  jejímž důsledkem je pak zvýšení zájmu o náboženské či pseudonáboženské hodnoty. Tento jev tedy můžeme pozorovat například i současné době, v období nejistoty a změn, kdy mají tato hnutí mnohem vyšší potenciál k přijetí, neboť veřejnost je mnohem sugestibilnější, lidé hledají jistotu a ukotvení. Tento pojem však nelze chápat jako synonymum slova sekta.

130

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ Kult – (z  lat. cultus – úcta, pěstění) obecně zahrnuje všechno, co se týká souhrnu úkonů ve styku s božským nebo posvátným. V tomto smyslu můžeme pojem kult chápat jako významově neutrální. Zejména v zahraniční literatuře je však tento pojem používán také s přívlastkem destruktivní a nahrazuje se jím termín sekta. Psychická manipulace – zneužití převahy (informací, intelektu, výřečnosti, momentální situace, různých psychotechnik apod.) k ovlivnění rozhodování a jednání druhého ve vlastní prospěch či prospěch určité skupiny (náboženské, politické, komerční…). Sugestibilita – přirozená vlastnost lidské psychiky, reagovat na vnější podněty a přejímat je bez nutnosti kritického hodnocení. (Její intenzita je individuální a je relativně snadno ovlivnitelná vnějšími faktory.) Většina lidí má za to, že lidem v sektách je něco přikazováno a zakazováno. Když se pak s nějakým členem setkají, zjistí, že lidé jsou tam naprosto dobrovolně, nic se jim nevnucuje příkazy a  zákazy. Jsou přesvědčeni o  tom, že se ke skupině přidali s vlastního svobodného rozhodnutí a že jim to přineslo zlepšení kvality prožívání jejich života. K falešnému obrazu o sektách přispívají i média, vybírají si jen extrémní události (hromadné sebevraždy, velmi nezvyklé rituály...), a tím zkreslují u diváků či čtenářů obraz, který si člověk o fungování sekt udělá. Když se pak potká s nějakou skupinou, která nic tak excentrického neprovádí, otupí se jeho ostražitost, neboť její praxi poměřuje s nesprávně utvořeným obrazem, který díky médiím získal.  Jak si člověk tvoří názor na věci kolem sebe? Co všechno jej ovlivňuje?  Doporučujeme zhlédnout film Vrtěti psem.

131

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

2. Současná duchovní a náboženská scéna v ČR Dějiny duchovního života na území dnešní České republiky jsou velmi bohaté. Vlivy, jejichž význam přetrval dodnes, se dají shrnout do pojmů christianizace (Cyril a  Metoděj, 863), římskokatolická církev, Jan Hus, husitství a následná reformace, Jednota bratrská, vznik samostatného Československého státu, éra komunismu, vstup nových náboženských hnutí na  naše území po roce 1989. V současné době se o České republice hovoří jako o nejateističtější zemi světa. Podle sčítání lidu z roku 2001 se k určité formě náboženské víry přihlásilo asi 30 % obyvatel. V letošním roce (2011) však proběhlo nové sčítání lidu a formulace otázky zjišťující náboženské vyznání obyvatel se změnila. Přibyla možnost odpovědět na otázku víry kladně, bez nutnosti přihlásit se k nějaké konkrétní náboženské skupině. Je tedy možné očekávat zvýšení procenta obyvatel hlásících se k určitému typu víry a tím se přiblížit procentu věřících lidí v populaci ve srovnatelných zemích. Následující tabulka uvádí počty obyvatel hlásících se k  určité náboženské skupině při sčítání lidu v roce 2001, jde o v té době 21 církví a náboženských společností registrovaných na Ministerstvu kultury.

Zdroj: www.csu.cz.

132

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ V  současné době existuje v  ČR asi 150 náboženských skupin. Celkem 30 z nich je registrováno na MKČR jako církve a náboženské společnosti (mimo uvedené v  tabulce výše např. Ústředí muslimských obcí, Česká hinduistická společnost, Hnutí Hare Krišna, Křesťanská společenství, Buddhismus diamantové cesty aj.), jiné na  MV ČR jako občanská sdružení, ostatní pak fungují jako společenství bez právní subjektivity. Patří mezi ně jak skupiny etablované na našem území, tak skupiny, jejichž způsob fungování a praktiky mohou působit v českém prostředí nezvykle, až bizarně, a také skupiny, kterým odborníci přisuzují prvky potenciálně nebezpečné pro jednotlivce i společnost.

3. Příčiny vstupu do sekt Karel žil v  malém městečku, odmaturoval a  dostal se na  vysokou školu do  130 km vzdáleného univerzitního města. Domů jezdil jednou za čtrnáct dní. Odloučil se tak od rodičů a ostatních přátel, kteří studovali či pracovali jinde. V novém prostředí potřeboval najít nové kamarády. Na kolejích objevil plakáty, které jej zvaly na zajímavé přednášky, volejbal... Setkal se s příjemnými lidmi, kteří byli slušní, přátelští a sdílející jeho zájmy. Po krátké době získal dojem, že žijí pro stejné ideály jako on, stal se členem společenství, které by kdykoliv předtím považoval za zcela nepřijatelné. Proč vznikají sekty?  Jak je možné, že se člověk rozhodne vstoupit do sekty či se přidá k uctívání nějakého kultu? Hlavní příčinou je, že lidé mají potřebu do sekt vstupovat. Problém nespočívá v tom, že jsou tu sekty, které se snaží získat nové členy, ale v tom, že lidé nejsou schopni žít v realitě a nést odpovědnost za svá rozhodnutí, a tak rádi využijí nabídky zdánlivě jednoduššího života. Zároveň jsou však členové sekt v  mnoha případech lidé s  nadprůměrnou inteligencí a vzděláním, ale především s vysokým morálním kreditem, který často může zahanbovat zbytek populace. Jsou to lidé, kteří přemýšlejí, kterým není lhostejný osud této planety a jejich vlastního života. Lidé, kteří jsou nespokojeni se sebou samými, vidí svou nedostatečnost a touží po změně a růstu své osobnosti.  Dovedete si představit, že byste vy nebo někdo z vašich blízkých někdy využil nabídku nějaké sekty? Z jakého by to mohlo být důvodu?

133

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ A. Zneužití přirozených potřeb člověka Každý člověk má své základní přirozené potřeby, jejich neuspokojení však může být příčinou oslovení sektou. Pokuste se promyslet následující potřeby a uvedené nabídky, které jsou sekty schopné poskytnout: • někam patřit (společenství, parta, kolektiv) – přátelství, dokonalé vztahy • být přijímán jako osobnost (prosadit se) – lichocení, obdiv (love bombing) • ulehčit v odpovědnosti za své rozhodování – jasné vedení, šablony chování • altruismus (pomoc druhým) – službu, podíl na záchraně světa • založit kvalitní rodinu – zaručené recepty na dokonalou rodinu • poznávat, vědět víc, vzdělávat se – studium, kurzy, meditace, vyšší vědomí • zdravý života (životospráva, ekologie, drogy, AIDS) – zásady života v souladu s přírodou • touha po moci – možnost růstu v hierarchii sekty • ovlivnit osud ve svůj vlastní prospěch – metody, techniky, principy jeho ovládání • orientace v nepoznaném, magickém, mystickém, záhady – možnost prožít, porozumět a ovládat je • zasloužit si své spasení – úkoly, úkony (plněním – zdánlivá jistota) • nalézt smysl života (mít pro co žít) – konkrétní a konečné naplnění této potřeby • zbavit se stereotypu, nespokojenost s konzumem – zvláštní, alternativní životní styl  Jaké jsou vaše potřeby? Víte, jak je můžete naplnit? B. Zneužití momentální situace člověka Velmi častým spouštěcím mechanismem pro zájem o  sektu je také určitá momentální potřeba, která probudí zájem o otázky, které v nás doposud pouze dřímaly. Právě určité krizové okamžiky tyto otázky probudí a žádají si být odpovězeny, lze je rozdělit na: 1. akutní – osobní, rodinné či společenské tragédie, nemoci, živelné pohromy, smrt blízkého člověka, rozvod, změny zaměstnání, bydliště, školy – koleje (tato cesta je velice nebezpečná díky odloučení ze známého prostředí, kde všechny vazby usychají a člověk potřebuje navázat nové, rodiče a jeho blízcí nemohou pozorovat změny v jeho chování. Někdy je to otázka pouze dnů. 2. chronické – komplexy, osamocenost, dlouhodobá nemoc, únava a vyčerpání, stres, znechucení z jiných oblastí života (nevydařené manželství, 134

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ zaměstnání, rozčarování z  nedostatků své církve…), dysfunkční rodina – touha po péči (společenství sekty jako náhradní rodina).  Jak řešíte krizové situace? Jaké jsou možnosti pro znovunalezení stability v životě? C. Zneužití náboženskosti člověka Současná sociobiologie vidí náboženskost jako vrozenou, geneticky podmíněnou vlastnost lidské psychiky předpokládat, že prvotní příčina všeho leží mimo empiricky poznatelný svět. V místech s nízkou religiozitou obyvatel mají sekty mnohem vyšší předpoklad oslovit, probudit v lidech jejich náboženskost. V  takovéto společnosti pak mají větší úspěch skupiny působící na člověka sekulárním dojmem, vše zní vědecky a přitom to nenápadně uspokojí náboženskou potřebu. Náboženskosti – tohoto přirozeného sklonu člověka dokáží sekty velice dobře využít – navázat na něj a předložit svůj model, který vede k psychické závislosti na  této skupině a  neschopnosti další reflexe plnosti života a  dalšího hledání pravdy. Socialistická éra naší země navíc způsobila vyprahlost a dezinformovanost v duchovních hodnotách lidí. Nabubřelý ateizmus není vítězstvím ve smyslu prevence, ale spíše možnou příčinou vstupu do sekty, neboť jisté jevy dnes předkládané nelze vysvětlit čistě materialisticky. Slovy dr. Prokopa Remeše: sekty „parazitují na přirozené náboženskosti člověka“. D.

Zneužití sugestibility člověka

 Jak moc jste ovlivnitelní? Necháte se lehce zmanipulovat? Většina lidí by zřejmě odpověděla, že ne. Nemusí jít o nějaké zvláštní techniky, stačí využít jednoduchých psychologických poznatků a asi byste se divili tomu, jak jednoduše lze ovlivnit rozhodování druhého člověka. Každý člověk je ovlivnitelný, tato míra sugestibility je sice u každého různá, ale také velmi jednoduše ovlivnitelná vnějšími faktory. Je nutné vědět, že naše úsudky a názory modifikují především emoce, naše osobní angažovanost v určité věci, předsudky vůči něčemu či někomu, hysterie, momentální nálada či zdravotní stav, okolnosti, vyvolaná atmosféra apod. Záměrnou sugescí lze docílit, aby objekt tohoto působení přejal některé duševní děje, zvláště emoce a  názory (které jsou hlavním motivačním nástrojem k našemu jednání a směřování naší vůle), a to přímo bez použití vlastního kritického myšlení. Vliv přenosu je sugestivnější, je-li podán pěknými duchaplnými frázemi, nenutícími k přemýšlení, vtipnými přirovnáními, důvě135

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ ryhodnou osobou, ze které čiší silné vlastní přesvědčení o věci, kterou předkládá, a navíc jej dokáže podepřít emočně strhujícím řečnickým přednesem. Jsme-li totiž o věci přesvědčeni emočně, jsme náchylní přejmout za správná i fakta, která jsou pod touto emocí vyslovena. Tento vliv umocňuje také časté opakování. Samostatnou kapitolou je pak vliv skupiny, která všechny výše uvedené prvky ještě umocňuje – tzv. dynamika davu. (Vhodný příklad síly vlivu skupiny na chování jednotlivce je u sportovních fanoušků, kdy se skupina chová zcela jinak než by se chovali její jednotliví členové, pokud by byli o samotě.)  Prožili jste někdy osobní zkušenost s tím, že jste sami sebe nepoznávali, pokud jste byli strženi k určitému jednání skupinou kamarádů, spolužáků, davu...?  Promyslete si citát: „Mladí lidé prahnou po originalitě a vyjadřují to tím, že se oblékají všichni stejně.“ Lardner Ring jr. Kouzlo zjednodušení  Mnoha lidem se zdá být život velmi složitý a komplikovaný. Řada situací a událostí skutečně není jednoduchá. Jak hledáte odpovědi na opravdu složité otázky, které život přináší? Síla sekt je v  tom, že dokáží dát člověku jednoznačné, jasné, stručné odpovědi na  jeho otázky. Nabízejí také velmi jednoduché šablony příčin a  následků v životě. Na podobných zjednodušeních stojí i veškeré pověry. (Vidím kominíka, budu mít štěstí, černá kočka = smůla.) Všechny tyto modely mají jedno společné – snahu vyhnout se odpovědnosti za důsledky, které s sebou nese osobní svobodné rozhodnutí. V  oblasti učení je pro některé skupiny charakteristický, a  pro nové směry zcela typický, synkretismus – tj. utváření nauky spojováním principů a myšlenek z nejrůznějších již existujících náboženství či psychologických metod. Jejím nebezpečím je degradace původních (případně i  dobrých, hodnotových systémů), ale také to, že se díky tomuto spojování jeví univerzálně, inteligentně, tolerantně, mírumilovně, což je velmi přitažlivé pro dnešního především mladého člověka. To, že si někdy i velmi zjevně protiřečí a zjednodušuje principy, je nechává chladnými. Lidé touží po naplněném životě. Současný svět předkládá obrovskou spoustu náhražek. Reklama se nám snaží vnutit, že právě vlastnění všech těch „dokonalých věcí“je to, co nám chybí k dokonalému štěstí a zajištění plného života. 136

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ Život v plnosti ale zahrnuje právě onu celkovou barevnost a pestrost. Patří k němu radost i smutek, úspěch i zklamání. Metody na vyhnutí se všemu zlému na tomto světě jsou vždy podezřelé. Ať je nabízí reklama, nebo sekta. Smyslem tedy není naučit se techniky, díky kterým se nám teď již nemůže či nemá stát nic zlého, ale abychom se dokázali správně rozhodovat a zlému nepropadali. Nejlepší prevencí před vstupem do sekty je žít tak, aby člověk jejich nabídku nepotřeboval.  Jak hodnotíte kvalitu prožívání svého života? V  čem vidíte kritéria pro toto hodnocení? Co je pro vás důležité?

4. Základní znaky sekt Začnete-li se touto problematikou zabývat, zjistíte, že téměř každý autor uvádí jiné znaky sekty. Předkládáme určitou syntézu těchto znaků, které uvádí různí autoři. Pokládáme za velmi důležité zdůraznit, že postavit rozlišení, zda jde o sektu, či ne pouze na tom, jestli daná skupina splňuje určité běžně uváděné znaky, je nedostatečné. Pokud se s nimi seznámíme, zjistíme, že tyto znaky jsou natolik obecné, že je vykazují prakticky všechna lidská společenství, skupiny či kolektivy (fanoušci sportovního týmu či populárního zpěváka, politické strany, ale i samotná rodina) a někdy mohou být užity i v pozitivním smyslu, k dobrému účelu. Proto uvádíme jen ty nejcharakterističtější, které mají určitou váhu, i když samy o sobě nejsou všeříkající. Některé znaky lze totiž přiřknout i veškerým církvím. Sekty tyto nástroje však užívají záměrně pro daný cíl a nefungují v nich kontrolní mechanismy, které by mohly daný znak eliminovat. Znaky týkající se VEDENÍ: • autorita jediného vůdce nebo úzkého okruhu vedoucích (neomylnost a absolutní závaznost výroků) • prezentace skupiny pod nepravým jménem či charakterem společnosti (ne náboženství, ale „věda“) • utajování struktur a nauk (neprůhlednost) Znaky týkající se OVLÁDÁNÍ: • umělé vytváření souhlasu – snaha o identifikaci se skupinou

137

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ • zneužívání základních potřeb člověka, momentální situace člověka a manipulačních technik (viz. výše) • vybízení k rozhodnutím pod nátlakem skupiny (vytváření atmosféry strachu či řízené vděčnosti) • navozování změněného stavu vědomí • řízené chování, myšlení, emoce, informace – separace literatury Znaky týkající se UČENÍ: • manipulace s texty základních posvátných knih klasických náboženství • prohlášení všeho mimo sektu za zlé (opozičnost) • učení považováno za jediné správné (vede k elitářské mentalitě – výlučnosti) Znaky týkající se ŽIVOTA: • individuální vůle podřízena vůli skupinové • nutnost důsledného přerušení bývalých vztahů (výlučnost) • uzavřenost ideová (vede k „černobílému“ myšlení) nebo i fyzická (izolace) • potírání osobnosti člověka – jeho vlastní hodnoty (prezentováno jako nutnost pokory) • prohlubování pocitu viny u členů • členové se stávají psychicky závislými • nemožnost přirozeného odchodu

5. Rozdělení sekt a jejich základní charakteristika V  České republice působí kolem jednoho sta nejrůznějších skupin, které mají sektářské rysy. Na celém světě jsou to pak tisíce. Právě z toho důvodu není podstatné zabývat se jednotlivými skupinami, ale spíše principy, které mají společné. Dělení sekt je velmi obtížné. Existuje mnoho skupin s  nejrůznějším učením, organizační strukturou atp., takže najít ideální systém na jejich rozdělení je prakticky nemožné.

138

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ 1. Kritérium nebezpečnosti Novináři rádi hovoří o tvrdé či měkké sektě, toto dělení je však velmi nevhodné, neboť nikdy nelze stanovit kritéria, podle kterých by bylo možné takto zjednodušeně tyto skupiny dělit. 2. Kritérium uzavřenosti Opodstatněnější je však už dělení sekt na uzavřené komunity, kde členové žijí pohromadě, a na skupiny, kde členové žijí rozptýleni, třeba jako vaši sousedé. V uzavřených skupinách bývá mnohem přísnější vnitřní řád i extrémnější prožívání každodenní praxe. 3. Kritérium zaměření Možná pro vás bude překvapením, že sekty nemusí být jen náboženské. Podle zaměření je můžeme rozdělit na  a) Politicko-ideologické, b) Komerční – obchodní, c) Psychoterapeuticko-výchovné, d) Náboženské. Vzhledem k omezenému prostoru se budeme zabývat jen třetí a čtvrtou skupinou sekt. 4. Kritérium koncepce Od druhé poloviny 20. století můžeme pozorovat určitý posun v základní koncepci samotného schématu fungování i  obsahu učení některých skupin se sektářskými rysy. Nadále vznikají tradiční skupiny charakteristické uzavřeností, výlučností atd., ale začínají vznikat i tzv. moderní skupiny, které se odlišují v řadě důležitých aspektů – viz přehled v následující tabulce. TRADIČNÍ

MODERNÍ 1 – Koncepce

Uzavřenost, elitářství

Volná hnutí 2 – Prezentace

Zřetelně náboženská skupina

Svůj charakter spíše psychologizují 3 – Členství

Výlučné, oddanost

Pouze sympatizanti, klienti

139

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ 4 – Vedení Skupina členy přesně vede

Skupina členy pouze usměrňuje

5 – Víra Jasně formulovaná dogmata (věří se v co)

V prožitek, zkušenost, funkčnost (věří se že) 6 – Obsah víry

Jedinečnost, vyhraněnost

Charakteristický synkretismus 7 – Základní otázka

Co je pravda?

Co mi to přinese? 8 – Spása

Jediná cesta k záchraně

Více možných cest k záchraně 9 – pojetí boha

Víra v osobního boha

Neopanteismus či bůh uvnitř člověka 10 – Argumentace

Apelace na rozum, logiku, systém

Apelace na emoce, city, prožitek 11 – Jazyk

Archaický, klasické náboženské termíny

Mystický, „vědecký“ 12 – Pojetí času

Zpravidla lineární

Převážně cyklické 13 – Eschatologie

Vnější zásah z nebe (konec světa)

140

Vše se vyřeší nyní (ráj na zemi)

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ Náboženské sekty pak dále můžeme dělit také podle mnoha různých kritérií. Příkladem může být dělení „sekt“ dle Wlisena (Enorth, s. 19) podle hlediska, jak se dané skupiny staví ke světu: Skupiny, které se staví ke světu záporně – hlásají, že systém našeho světa je špatný a zvrácený, zdůrazňují nutnost být před touto špatností chráněn, mají sklon odlučovat své věřící od širší veřejnosti a vytvořit oddělený komunitní životní styl – např. Hare Kršna, Boží děti, Kristova rodina ap. Skupiny s lhostejným přístupem ke světu – světskou společnost tolerují, ale povzbuzují členy k tomu, aby ve světě usilovali o čistší a duchovnější život, aby se snažili „být ve světě“ a nikoli „ze světa“. Zpravidla nezakládají komunity, studují, mají zaměstnání apod. – např. Mezinárodní cesta, někteří členové Církve sjednocení ap. Skupiny zkrášlující svět – vědomě usilují o  posílení svého potěšení z účasti na životě celé společnosti, jejich cílem je proměna a zdokonalení sebe sama, mnohé z nich jsou kvazi náboženské nebo se prohlašují za nenáboženské – např. Transcendentální meditace, Scientologická církev aj. Nejčastější je však dělení náboženských sekt podle původu (duchovních kořenů). A. Sekty křesťanského původu Sekty s určitou vazbou na křesťanské kořeny (nazývány též „s křesťanským pozadím“, „na  pomezí křesťanství“ apod.) se vždy více či méně odvolávají svým specifickým způsobem na Bibli, Ježíše Krista atp. Některé jsou svým vyznáním i  praxí velice vzdáleny od  etablovaných křesťanských církví, jiné se od nich neliší mnoho, ale přesto mohou obě představovat téměř stejně závažné nebezpečí: z pohledu psychické závislosti a kontroly myšlení a jednání, z teologického pohledu degradace Boha v představách lidí. Svědkové Jehovovi (NSSJ), Církev sjednocení (Moonisté), Mormoni (CJKSPD), Rodina (Boží děti), Extrémní charismatické proudy B. Sekty východního původu I na našem území, stejně jako v 60. letech v USA a západní Evropě, nastal boom nabídky i zájmu o religiozitu vycházející s tradičních východních náboženských systémů, především z hinduismu. Společnými body jejich víry a praxe je zejména reinkarnace, meditace, mantry, proces očišťování apod. Nutno zdůraznit, že jde o směry pouze vycházející z klasických východních náboženství, až tragicky přetavených pro potřeby západní kultury. A to nejen formou, 141

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ ale i úpravou základních principů (např. jedna z tradičních východních ctností – neulpívání (na věcech, hmotě...) je v těchto novodobých systémech proměněna na možnost získání „mantry prosperity„). Transcendentální meditace, Hare Kršna, Sahajajoga, skupiny guru: Sri Chinmoy, Osho C. Sekty ezoterně-okultního původu Do této skupiny bývají tradičně řazena dvě hnutí – New Age a satanismus spolu se stále populárnějšími novodobými „šamany, mágy a čaroději“. V podstatě navazují na staré náboženské představy, kulty a rituály, které se snaží oživit a dát jim modernější háv. Mohou se však s úspěchem začlenit i do New Age. Někteří autoři sem řadí i UFO kulty, které uvádíme samostatně jako skupinu E. Do této kategorie patří i satanismus. Je velice těžce zachytitelný, neboť má mnoho podob, od zřetelně organizované „církve“ až po zcela samostatné skupinky bez žádné další návaznosti. Jeho podstatou je však vždy negace hodnot většinové společnosti, a to zejména křesťanských. D. Psychoterapeuticko-výchovné sekty Velice zajímavou, a právě proto i nebezpečnou skupinou sekt jsou ty, které se dokáží velice pružně prezentovat vzhledem k daným podmínkám, někdy jako náboženství, a jindy zase jako „věda“. Tato „psychoterapie“ je však prováděna většinou laiky (někteří však mohou mít i řádně vystudované adekvátní obory), kteří mohou způsobit výraznou duchovní a duševní újmu. Pro svou nenáboženskou terminologii jsou velice přitažlivé právě pro oblasti vychované v ateistickém klimatu. Tyto skupiny organizují často setkání či kurzy, na kterých slibují sebezdokonalení, rozvoj osobnosti, zlepšení komunikačních dovedností, ale také průnik do vyšších dimenzí života, metody, jak ovládat nepříznivé okolnosti, které nám vstupují do života apod. Scientologie (Dianetika), Silvova metoda, Zlatá mysl, Modrá alfa Jaká kritéria byste uplatňovali při rozhodování o tom, zda jde o řádnou vědeckou disciplínu a terapii, či podvodné jednání nějaké skupiny či jednotlivce, který se za odborníka pouze vydává? E. UFO kulty Patří k nejnovějším skupinám. Místo tradičních náboženských termínů používají termíny z  oblasti ufologie (např. místo bohů mluví o  vesmírných lidech, místo spásy o evakuaci do korábu). Většinou tvoří menší skupinky lidí kolem tzv. kontaktérů, kteří svým následovníkům přímo zprostředkovávají vůli dokonalejších vesmírných lidí. V těchto skupinkách se silně projevuje 142

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ synkretismus, nesmí vás tedy např. překvapit jejich tvrzení, že nejvyšším velitelem těchto mimozemšťanů je Ježíš Kristus. Vesmírní lidé (Ivo Aštar Benda), Nebeská brána (již neexistuje – hromadná sebevražda)

6. Legislativa ČR V období po roce 1989 byl vztah církví a náboženských společností upraven dvěma zákony: Z. č. 308/1991 Sb. a  z. č. 161/1992 S., Podle zákona č. 308/1991 Sb. o  svobodě náboženské víry a  postavení církví a  náboženských společností, mohl každý občan naší republiky vyznávat, praktikovat a šířit náboženství, kterému věří. Podle tohoto zákona platila v naší zemi úplná náboženská svoboda. Z. č. 161/1992 S., o registraci církví a náboženských společností, upravoval vztah státu a církví a náboženských společností. Ty skupiny, které této registrace dosáhly, získaly další práva, můžeme říci i výhody – např. právo na státní příspěvky, právo vstupovat se svým programem do škol, armády, věznic a nemocnic. Musely však splnit určité předpoklady – nebyla-li členem světové rady církví (SRC), musela získat nejméně 10.000 podpisů lidí „hlásících se k ní“ (což bylo MK ČR vykládáno „řádných členů“) na její podporu, musely mít formulované skutečné učení, nesměly ohrožovat život, zdraví ani bezpečnost lidí a učení nesmělo být v rozporu s platnými zákony ČR. Žel, i tyto podmínky se dají obejít, což se již v praxi i stalo. Především podmínku vysokého kvora členů kritizovala EU jako diskriminaci, tak i proto byla právní úprava v této oblasti zcela přepracována a byl přijat nový zákon, který výše popsané nahradil, a  to zákon 3/2002 S., o  svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Ten upravuje minimální výši kvora na 300 lidí, nicméně církev či náboženská společnost tak získává pouze právní subjektivitu a tzv. první stupeň registrace. Aby mohl tento subjekt požívat tzv. zvláštních práv (např. na  státní příspěvky, uzavírat manželství, působit ve školách, armádě atd.), musí splnit další požadavky – působit na území ČR více než 10 let, mít počet členů rovnající se 2 promile společnosti (což je cca 20 tisíc).

143

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Tento zákon uvádí v § 5 také podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností: „Vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž činnost je v rozporu s právními předpisy a jejíž učení nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů a jejich sdružení včetně jiných církví a náboženských společností, ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost a a) je v rozporu s ochranou veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví, principy lidskosti a snášenlivosti a bezpečnosti občanů, b) popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení, rozněcuje nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporuje násilí nebo porušování právních předpisů, c) omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický a fyzický nátlak k  vytvoření závislosti, která vede k  fyzickému, psychickému a  ekonomickému poškozování těchto osob a  jejich rodinných příslušníků, k poškozování jejich sociálních vazeb včetně omezování psychického vývoje nezletilých a omezování jejich práva na vzdělání, zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám nebo d) je utajována vcelku nebo v některých částech, stejně jako organizační struktura církve a náboženské společnosti a vazby na zahraniční složky, je-li částí církve nebo náboženské společnosti působící mimo území České republiky.“ Nicméně prokazování těchto skutečností by bylo zřejmě velmi komplikované. O registraci rozhoduje Odbor církví Ministerstva kultury ČR. Nutno podotknout, že fakt registrace skupiny na MK ČR není garancí kvality či její bezpečnosti pro členy a společnost. Další duchovní skupiny mohou v ČR působit jako občanská sdružení podle zákona o sdružování občanů 86/1990, nesmí však mít ve svém názvu slovo církev. Náboženská svoboda je též zaručena Listinou základních práv a  svobod, článkem č. 16: „(1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

144

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a  pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

7. Možnosti prevence Prevence zůstává samozřejmě nejdůležitějším prvkem v řešení problematiky sekt. Steven Hassan užívá výstižného pojmu, říká, že je třeba „imunizovat“ občany před jejich zhoubným vlivem. Je však důležité zdůraznit, že každý člen sekty je přesvědčen, že do ní vstoupil zcela svobodně, ze své vůle, vlastním rozhodnutím, na základě zvážení všech faktů, které racionálně vyhodnotil, naprosto dobrovolně a při plném vědomí. Jakákoliv argumentace o psychické manipulaci a ovládání členů vedením sekty je proto zcela lichá. Prevence je tedy prvořadá. Co pro ni mohou udělat nejrůznější složky společnosti? A. Stát – legislativa • odpovědné udělování registrace náboženských skupin • pečlivě zvažovat i podmínky a kritéria registrace • sledovat praktické dopady současné legislativy pro případné novelizace • zdůrazňovat veřejnosti, že státní registrace není v žádném případě garancí kvality „nezávadnosti“ registrovaných společností – jde o pouhou "úřední“ registraci, nikoliv schvalování • podporovat instituce, které mohou kvalitně a důkladně informovat občany o problematice sekt, informace by měly být v každém případě kdykoliv dostupné • podporovat zdravé využití volného času zvláště mládeže • svou politikou přispívat především k sociálnímu klidu občanů • dlouhodobé vytváření základních životních jistot občanů (podpora rodiny, zaměstnanost apod.) Stát může sehrát v prevenci velmi důležitou roli, nutno však žel poznamenat, že v současné době ji nedokáže plně využít. Novelizace příslušných zákonů je však v jednání a lze očekávat relativně radikální změny. Vzhledem k aktuální politické situaci ale nelze počítat s jejich brzkým schválením. 145

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ B. Instituce, odborníci Rádi bychom uvedli výčet organizací, které by se měly této problematice věnovat nebo se v ní alespoň orientovat, aby byly schopny spolupracovat se specializovanějšími, které mohou poskytnout další péči. Jsou to tedy především: • pedagogicko-psychologické poradny, zaměřující se hlavně na práci s mládeží • linky důvěry, zabezpečující akutní kritické situace, které i v této oblasti mohou nastat • poradny pro rodinu, věnují se situacím a problémům, které mohou nastat v rodině • krizová centra, mohou svou činnost zaměřit např. na různé cílové skupiny • charitativní organizace, které poskytují především konkrétní pomoc lidem • zdravotnická zařízení, zjištěním a oznámením případné jak fyzické, tak psychické újmy v souvislosti s touto problematikou • školy, obrovské možnosti (např. právě ve spolupráci s PPP či specializovanými institucemi) • církve, nabídkou zdravé religiozity • specializované instituce na problematiku sekt Právě úloha posledně jmenovaných není u nás (alespoň prozatím) řádně doceněna. Zejména ony by měly být základním prvkem prevence v této oblasti. Měly by tuto problematiku studovat, koordinovat činnost odborníků, nabízet služby veřejnosti, spolupracovat s bývalými členy atd. V zahraničí podobné instituce existují např. i jako vládní meziresortní komise. V naší zemi pracuje Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, která nabízí širokou paletu kvalitních služeb (mj. přednášky, brožury, poradenská činnost). Další specializovanou institucí pro tuto problematiku je CPoNS při YMCA Olomouc. Hlavním úkolem všech odborníků (psychologů, sociologů, lékařů – zejména psychiatrů, právníků, teologů, kriminalistů, pedagogů, politologů, sociálních pracovníků atd.) by měla být vedle studia jejich oboru také jeho aplikace pro tuto oblast a předávání těchto výsledků široké veřejnosti, jinými slovy – informovat a znovu informovat. C. Média Největším zprostředkovatelem informací a vlastně tím, kdo utváří obecné povědomí o sektách v myslích lidí, jsou bezesporu média. Přestože mají největší vliv, nelze říci, že jejich činnost je vždy pro prevenci v této oblasti přínosem. Stojí sice na prvním místě těch, kdo o sektách informují, ale žel ne už těch, kdo jsou o sektách objektivně informováni. Některé reportáže či příspěv146

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ ky v tisku mohou svou neobjektivitou či senzacechtivostí zcela zkreslit obraz diváků či čtenářů o mechanismech, které v sektách fungují, a tím vytvořit přesný opak toho, co by bylo potřebné. Nutno však vyzdvihnout i kvalitní TV pořady či články, publikované v seriózních tiskovinách. Média by měla o sektách informovat věcně, objektivně, a znovu zdůrazňujeme, průběžně a opakovaně. Právě média mohou ve spolupráci s odborníky splnit úlohu hlavního podílníka na poli prevence, a to zejména primární. D. Rodina a přátelé Ze všeho nejvíce je však člověk ovlivňován lidmi, kteří jsou mu nejblíže, tedy rodinou a blízkými přáteli. Dobré mezilidské vztahy na této úrovni jsou tou nejlepší prevencí proti všem nežádoucím jevům (myšleno obecně – i drogám promiskuitě atp.). Mají velký vliv v prevenci primární i sekundární, a přímo klíčový význam v prevenci terciální. Chtěli bychom nabídnout několik hlavních zásad prevence ze strany nejbližších: • získat důvěru člověka a umět mu naslouchat • dokázat s ním otevřeně hovořit o problémech a jeho potřebách • předcházet nudě vytvářením vhodných aktivit • být člověku vzorem pozitivním přístupem k životu (myšlením, chováním, apod.) • chránit člověka před nevhodnou společností, ale nesvazovat ho • chránit a posilovat jeho sebevědomí • nezanedbávat někoho na úkor druhého • podporovat zdravé kritické myšlení. Čím více rodina neplní svoji funkci, tím je větší riziko vstupu některého jejího člena (nejen dítěte) do sekty. Mnoho lidí, kteří se během života stali členy sekt, pochází z disfunkčních rodin. Také tam, kde rodina nebo přátelé chybí nebo je s nimi přerušen kontakt, je větší pravděpodobnost vstupu do sekty. Pokud některý člen rodiny či přítel přijde do kontaktu se sektou, je role příbuzných a přátel ještě důležitější právě pro možnost jeho návratu. Co je však zanedbáno předem, jen těžce se později napravuje. E. Úloha jednotlivce V konečném důsledku má v prevenci nejdůležitější místo člověk sám. Většina lidí je zodpovědných sama za  sebe a  je schopna odolat vlivu sekt. Co tedy lze považovat za významné prvky jak primární, tak sekundární prevence u jednotlivce: 147

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ 1. uvědomit si, že při vstupu do sekt nerozhoduje vzdělání nebo intelekt, ale především psychosociální situace člověka (viz kap. III). 2. žít tak, aby on sám, ani nikdo z jeho blízkých nabídku sekt nepotřeboval: – žít bohatý, smysluplný život – udržovat dobré vztahy s partnerem, rodinou, přáteli atp. – mít důvěru a  porozumění k  nejbližším, chovat se k  ostatním ohleduplně – mít za kým jít, promluvit si o svých starostech, otázkách a pomoci je řešit i druhým – mít základní informace o  rizikových jevech současnosti (ekologie, drogy, AIDS…) – uznávat nějaké duchovní hodnoty, žebříček hodnot, zásady, a pokud je člověk věřící, žít svoji víru opravdově. 3. snažit se být informován: – vědět, co jsou sekty a destruktivní kulty, umět je rozpoznat – znát metody jejich náboru a vyhýbat se jim (nezapomínat na možnost oslovení někým blízkým, nejen letáčky, přednášky, oslovení na ulici či návštěva u dveří). 4. pokud už je člověk v jistém kontaktu s nějakou náboženskou sektou: – uvědomit si, že nikdo není proti používaným psychotechnikám imunní, uvědomit si vlastní zranitelnost (pomůže udržet obranné mechanismy a kritické myšlení) – uvědomit si, že se člověk dostává do kontaktu se školenými a zkušenými lidmi ve verbální i neverbální komunikaci. Úlohou jednotlivce je myšleno především prožívání svobody člověka, plného lidství. To však s sebou přináší neoddělitelně vědomí vlastní odpovědnosti za svá rozhodnutí v životě. Za své názory, postoje, činy, reakce… Svoboda znamená především přijetí vlastní odpovědnosti. Každý jedinec je zodpovědný za to, kam se ve společnosti zařadí a čím pro ni bude přínosem. Ani stát, ani instituce, ani odborníci nenahradí přístup člověka k sobě samému a ke svému okolí.

148

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ

8. Komunikace s členem sekty a blízkými člena sekty Jak se můžete setkat se sektou? Většina lidí má představu, že sekty, kulty, nejrůznější nová náboženská hnutí stojí zcela mimo dosah jeho života a zájmů. Představují si, že lidé, kteří se s tímto jevem nějak v životě potkají, k tomu mají určité dispozice. Pokud se tedy o náboženství nezajímám, pak jsem přesvědčen, že se touto problematikou nemusím vůbec zabývat, protože se mě nijak netýká. Přesto bychom právě vás rádi upozornili na několik možností, jak se právě vy můžete s tímto setkat, aniž o to usilujete: • členem nějakého kultu může být váš blízký příbuzný • členem nějakého kultu může být váš spolužák, spolupracovník • členem nějakého kultu může být váš učitel či nadřízený • členem nějakého kultu může být váš soused • členem nějakého kultu se může stát váš přítel, příbuzný, spolužák… • váš přítel, příbuzný, spolužák může být bývalým členem nějakého kultu • váš partner může být bývalým členem nějakého kultu Všechny tyto situace se mohou vyskytnout ve vašem životě, aniž se o to sami přičiníte. Proto i z těchto důvodů je dobré něco o této problematice vědět. Sekty nabízejí přesně to, co člověk potřebuje a kde vidí okamžitý a uchopitelný efekt. Nejčastější a  nejnebezpečnější falešná představa o  sektách je, že mě sektář bude o něčem přesvědčovat, něco vnucovat, co já nechci, že to bude velice nepříjemný rozhovor s divným člověkem a že to všechno dokážu racionálně zhodnotit a odmítnout. Přesný opak je pravdou, nikdo vás nebude přesvědčovat, bude to velice příjemný rozhovor s příjemným člověkem a vůbec nepůjde o logiku a rozum, ale o překvapivý prožitek, emoci, která bude vaše, a proto nebudete mít snahu ani důvod zpochybňovat sebe sama. Každý z nás hledá pro svůj život něco pevného, něco, na co se může spolehnout. Přitom ty nejzákladnější věci v životě člověka spočívají na víře, důvěře, ne na argumentech. Sekty tuto jistotu do života zdánlivě přinášejí. Lidé žijící v sektách jsou subjektivně často šťastnější, svobodnější, vyrovnanější než zbytek populace. My máme neustále nějaké potíže, problémy, těžká rozhodnutí, neřešitelné situace… Lidé v sektách ne! Vše je jim jasné, jasný cíl života i prostředek, jak jej dosáhnout. Co je na sektách tak lákavé? Dr.  Prokop Remeš definuje touhu lidí po  vstupu do  sekty jako „závislost na obranách proti zraňujícímu světu“. Člověk má často potřebu utéct z tohoto zraňujícího světa – jde o kouzlo závislosti. Sekta dokáže nabídnout, a do urči149

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ té míry i poskytnout, tuto obranu proti okolnímu světu, který každý z nás alespoň čas od času pociťuje jako zraňující, nepřátelský. Každý člověk je více či méně obrácen na sebe, má snahu o sebelitování, určité bolestínství, nedokáže se vyrovnat s náporem událostí, které jej přemáhají, a rád by se zbavil břemene odpovědnosti především v  oblasti rozhodování. Většina z  nich apeluje na pozitivní věci – rodina, zdravý životní styl, pomoc druhým, harmonické vztahy – nic špatného! Líbí se mi životní styl těchto lidí, chci žít také kvalitní život bez drog, alkoholu, promiskuity, AIDS, ekologicky, altruitivně, chci založit harmonickou rodinu – sekty často podávají zaručený návod, jak toho dosáhnout – jediný pravý! Myšlení sekt je vždy velice zjednodušené, až doslova černobílé. Život je stálé hledání odpovědí na tyto otázky. Pokud nám někdo nabízí jednoznačné odpovědi, mějme se na pozoru. Psychologicko-sociologické předpoklady pro úspěšnost sekt Nejvíce ohroženou skupinou jsou mladí lidé ve věku 18–25 let, tedy studenti SŠ a VŠ. Vedou k tomu tyto skutečnosti: • Jsou to intenzívně hledající lidé (smysl života, sociální zařazení), jsou vyhledáváni, oslovováni právě pro jejich otevřenost a potřebu odpovědět si na tyto své bolestivé otázky. • Mají již určitý přístup a  možnost relativně svobodně manipulovat s  finančními prostředky. • V určitém smyslu je tu inteligenční vybavenost člověka přitěžující okolností, neboť zvláště některé sekty se zaměřují na vzdělanější část populace (jak z ekonomických, tak mocenských důvodů) a oslovitelnost např. VŠ sektou je „paradoxně“ vyšší (snazší), i když samozřejmě existují sekty, které se ne tak jasně specializují na určitou část obyvatelstva. • Snaha o  osamostatnění se, vymanění se z  vlivu rodičů – následkem je uvolnění vazeb. • Často odchod z trvalého bydliště za studiem – koleje, internáty – ztráta vazeb se spolužáky, kamarády, a tím následné hledání nových vazeb v novém místě. • S tím souvisí další nebezpečí – ztrátou vazeb a každodenního soužití dochází ke  snížení schopnosti rozeznat změny v  chování člověka, který se dostal pod vliv určité sekty. • Nabízí zřetelné formulace pravdy – přitažlivé v dnešní relativistické době. • Nabízí „jistoty“ v nejistém světě. • Nabízí možnost určité seberealizace až po  možnost uspokojení touhy po moci a ovládání druhých (pro zneuznané v jiných sociálních a společenských skupinách). 150

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ • Nabízí možnost být něčím odlišný, výjimečný až po určitý pocit nadřazenosti (poznání, až zasvěcení do jistých principů, které nejsou zjeveny každému). • Slibují zvýšení lidského potenciálu, jeho možností, schopností… • Uspokojí náboženskost člověka – která je dnes vystupňována duchovní vyprahlostí přetechnizovaného světa, v ČR navíc ještě absencí duchovních hodnot v posledních desetiletích. Při komunikaci se členem sekty je důležité si uvědomovat, že jeho myšlenkový svět je jiný. Jak vypovídá schematické znázornění, viz obr. 1., člen sekty se vnímá jakou součást až ideální či dokonalé skupiny – A, kterou obklopuje nepřátelský, zlý, padlý svět – B. Při kontaktu s  tímto světem – C dochází z  jeho strany ke  dvěma možným přístupům – buď se mu snaží vyhnout, jeho postoj je obranný nebo je cílem jeho kontaktu misie – pak je jeho konobr. 1 takt aktivní. V přístupu k tomuto člověku je pak vhodné si uvědomit, že ráznou, až nevybíravou formou odmítnutí posilujeme jeho představu o  správnosti jeho černobílého vidění – dělení světa – na dobro a zlo. Vztah člověka ke skupině je proces, který prochází v  čase jistým vývojem. Zjednodušené schéma obr. 2 znázorňuje intenzitu vztahu (v) člověka ke  skupině v  čase (t). Po  kladné reakci člověka na  nabídku sekty (bod 0) začíná jeho vztah ke  skupině rychle stoupat (A) – v  tomto období člověk nekriticky přijímá vše, co mu skupina předloží, dá se přirovnat k zamilovanosti, člověk je ochoten obr. 2 snadno přijmout řadu dogmat i  změnit velmi významně své chování a  zvyky. Toto období může trvat několik měsíců i let v závislosti na typu osobnosti a povaze skupiny. Bod B znázorňuje okamžik, kdy si jedinec začíná uvědomovat, že skupina není tím dokonalým společenstvím, začíná uvažovat kritičtěji, 151

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ je přístupný jiným pohledům na skupinu. Jeho vztah ke skupině klesá. V bodě C se rozhoduje o tom, zda skupinu opustí – D, tuto možnost umocňují nepřerušené či obnovitelné vztahy s rodinou či dalšími lidmi mimo skupinu, nebo zda pro něj bude přijatelnější především ze sociálních důvodů zůstat uvnitř skupiny – E, i když už s méně vřelým vztahem ke skupině. Rady pro blízké členů sekt Vždy je užitečné každou konkrétní situaci, kdy má někdo podezření, že se jeho blízký dostal do kontaktu s určitou náboženskou skupinou, konzultovat s někým, kdo se této problematice věnuje. Může tak zabránit řadě nedorozumění, která pak mohou vést ke zbytečným komplikacím a nesnadnému napravení vztahů i dopadů přijatých rozhodnutí. Obecně lze uvést alespoň několik základních pravidel, která publikovala ve své práci Cecilie Militká: 1. Všímat si změn Pro to, abychom člověku mohli pomoci v první fázi, kdy je pomoc ještě možná, je třeba si všímat změn. V jeho chování, myšlení, názorech, toho, že často není doma, jeho nových přátel. A také s ním o nich mluvit, zajímat se, ptát se. 2. Nepropadnout emocím Často je první spontánní reakcí hněv, hádka, agresivní přesvědčování. Takové reakce jsou naprosto neúčinné a mají spíše opačný efekt. Rodiče mají také často pocit viny a hanby za to, že nedokázali ochránit své dítě. Takové pocity v této situaci také příliš nepomohou a navíc je důležité opět mít na paměti, že nikdo není vůči působení sekt imunní. I člověk z dobré rodiny, vyrovnaný a šťastný, je sektou oslovitelný. 3. Nechovat se nepřátelsky Nepřátelské je pro člena jakékoli přemlouvání, citové vydírání, označování skupiny za  sektu, kritizování, zesměšňování. Ani rozumová argumentace a konfrontační přesvědčování nemají význam. 4. Udržet kontakt Pokud chceme být člověku v sektě opravdu nápomocni, je nutné s ním udržet kontakt. I když odejde od rodiny, měl by stále vědět, že ta o něho neztratila zájem, že je stále milován. Velký význam má snaha pochopit motivy, které ho vedly do sekty, a pokusit se odstranit příčiny. Dát mu najevo, že může kdykoliv přijít. To je důležité hlavně kvůli jeho případnému odchodu ze sekty. Ruší to také obraz světa, který skupina členovi podává.

152

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ 5. Projevovat respekt I když se nám zdá víra našeho blízkého a skupina, do níž patří, sebebizarnější a hloupější, měli bychom respektovat jeho rozhodnutí. Člen by měl vědět, že náš postoj ke skupině je negativní a kritický. Ale také by si měl být jist, že postoj k němu je vstřícný, že respektujeme jeho svobodu a zodpovědnost za vlastní život. V úctě bychom měli mít také jeho potřebu duchovního života a nepovažovat ho za hlupáka jen proto, že si vybral neobvyklou víru či způsob života. 6. Dobře se informovat O skupině bychom se měli dobře informovat, zjistit, jestli jsou naše obavy oprávněné. Dobré je přečíst si kritické články, sledovat pořady v televizi, informovat se u odborníků, kteří se touto problematikou zabývají. Vhodné je si také přečíst něco ze sektářské literatury (která nám bude jistě nabídnuta), také proto, aby člen viděl náš zájem o něho. Nejlepším zdrojem informací jsou bývalí členové sekty, kteří nám také mohou dobře poradit. 7. Dbát na vlastní potřeby Zapomenout bychom neměli také na svoje vlastní potřeby a problémy. Nejlépe můžeme pomoci, pokud jsme vyrovnaní sami se sebou. Zbytečně riskovat bychom také neměli účastí na aktivitách skupiny. Militká, C. Metodika informací a rad pro blízké členů sekt. Absolventská práce, Caritas – vyšší odborná škola sociální, Olomouc, 1999, s. 29–31.

LITERATURA ABGRALL, J. M. Mechanismus sekt. 1.vyd. Praha : Karolinum, 1999. ISBN: 80-7184-774-7. BÜCHNEROVÁ, B. Co máme vědět o sektách. 1.vyd. Praha: Amulet, 1999. ISBN: 80-86299-02-3. HASSAN, S. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. 1. vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1994. ISBN 80-85880-03-2. ENROTH, R. Průvodce sektami a  novými náboženstvími. Praha: Eelac, 1995. ISBN: 80-85495-29-5. HOLE, G. Fanatismus: sklon k extrému a jeho psychologické kořeny. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-183-5. HORA, L. Problematika tzv. alternativní religiozity a jejího podílu na formování životní orientace mládeže. Praha: UK, 1995. ISBN: 80-7184-106-4. LUŽNÝ, D. Nová náboženská hnutí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997. ISBN 80-210-1645-0. 153

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ NOVOTNÝ, T. – VOJTÍŠEK, Z. Základní orientace v nových náboženských směrech. Praha: Oliva, 1995. ISBN 80-85942-00-3. PORTERFIELDOVÁ, K. M. O sektách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN: 80-7106-233-2. VÁCLAVÍK, D. Sociologie nových náboženských hnutí. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-86702-22-3. VOJTÍŠEK, Z. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice: náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-798-1. VOJTÍŠEK, Z. Netradiční náboženství u nás. 1. vyd. Praha: Dingir, 1998. ISBN 80-902528-0-X. VOJTÍŠEK, Z. Nová náboženská hnutí a  jak jim porozumět. Praha: Beta Books, 2007. ISBN 978-80-86851-64-8. Základní listina práva a svobod. Zákon 3/2002 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.

Lektoři doc. Phdr. Jitka Skopalová, Ph.D. Docentka pedagogiky na PdF UP v Olomouci. Vědecko-výzkumná činnost v  oblasti teorie sociálních deviací, sociologie negativních způsobů chování a sociální gerontologie. Autorka odborných článků a publikací. Řešitelka grantů MŠMT ČR. Studijní pobyty např. v Německu – Universität Viadrina a Polsku – Uniwersytet Ślaski v Cieszyne. Jaroslav Hynek Problematikou psychické manipulace a náboženských sekt se zabývá již 20 let. Je spoluzakladatelem CPoNS – Centra pro prevenci v  oblasti náboženských sekt při YMCA Olomouc, věnuje se zejména přednáškám a poradenství. Účastní se seminářů a konferencí na toto téma. Zároveň je spoluzakladatelem a zástupcem výkonného tajemníka SPONS – Společnosti pro ochranu náboženské svobody.

154

NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY! PŘITAŽLIVOST SEKTÁŘSKÉHO MYŠLENÍ CPoNS – Centrum pro prevenci v oblasti náboženských sekt Sídlo: CPoNS při YMCA Olomouc, Šafaříkova 7, 772 00 Olomouc 2 Centrum bylo zřízeno za podpory MŠMT ČR v roce 1996. Kontakt Jaroslav Hynek, Na Poříčí 12, 115 30 Praha 1, tel.: 224 872 059, mobil: 605 262 997 Konzultační hodiny: středa 15.00–18.00 hod. Internet: www.cpons.cz, e-mail: [email protected] Služby pro jednotlivce jsou anonymní a bezplatné!

155

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA Mgr. Marie Zajícová

Workshop byl zaměřen na sexuální výchovu ve školách, především na druhém stupni základní školy. Sexuální výchova by měla být ve škole plnohodnotným předmětem, neboť přináší nejen poučení o bezpečném sexuálním chování, ale pomáhá také mládež vychovávat v oblasti lidských hodnot, norem, morálky a  pomáhá pěstovat osobnost v  mnoha oblastech. Sexuální výchova vychází z etických pozic sebeurčení a úcty k životu. I v dnešní moderní době je hovořit otevřeně o věcech týkajících se sexu očividně problém. Na otázky našich zvědavých svěřenců nám chybějí slova nebo jsou k dispozici nevhodná slova. Učitel má obavy, aby se nezesměšnil, neztrapnil, neztratil autoritu. Workshop byl připraven tak, aby si účastníci mohli vyzkoušet praktické aktivity na vlastní kůži, prožít si to, co budou prožívat a cítit jejich žáci. Pracovali jsme ve skupinách, ve dvojicích, individuálně, formou situačních her a dramatizací. Se skupinou studentů byla velmi příjemná spolupráce. Sexuální výchova je součástí předmětu Výchova ke zdraví a vyučuje se na základní škole od šesté do deváté třídy. To znamená, že je to období, kdy žáci procházejí neobyčejně rozsáhlou, hlubokou a náročnou proměnou. Jde o dramatické, mnohdy až drastické proměny tělesné, s  bohatými, neméně drastickými důsledky psychickými. Dochází k  mimořádně závažným změnám v oblasti sexuálního zrání se širokým spektrem důsledků prožitkových a názorových, s  hlubokými zásahy do  oblasti toužení a  snění, ale také životních plánů. Velmi často si ani okolí, ani dotyčný jedinec neví s  těmito změnami rady. V důsledku toho vznikají vážné potíže, kolize, vnitřní krize a prožitková traumata. A tady je důležitá role učitele a jeho odbornost! Dokáže odpovědět na palčivé otázky: jsem hezký nebo ošklivý, oblíbený nebo neoblíbený, mohu si tohle dovolit, kde mám hranice, jak se mám zachovat, jak vybrat partnera? Učitel s odborným vzděláním vybere vhodné metody, formy, přednášky, besedy a převede své svěřence přes toto období. Učitel výchovy ke zdraví, sexuální výchovy by měl v žácích pěstovat schopnost sexualitu adekvátně vyjádřit sdělením, naučit volit vhodná slova a překonávat zbytečná tabu. Měl by poskytovat potřebné informace, varovat před možným nebezpečím pohlavních chorob, těhotenství nezletilých, neuváženého střídání partnerů – promiskuity, nákazy HIV apod. Měl by pěstovat vztah k hodnotám a normám, chránit před chybnými informacemi a mýty, osvobozovat od nevědomosti a falešného umění, zbavovat klišé, předsudků. Velmi citlivě by měl přistupovat k odlišnostem pohlaví, odstraňovat bariéry mezi před156

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA stavami a běžným životem a především se odborně i metodicky „pohybovat“ na výši svého oboru v souladu se současností.

Než učitel začne výuku, měl by si uvědomit některé základní skutečnosti: • Koho chce oslovit – jaké je složení skupiny (pohlaví, stáří, vzdělání, předchozí zkušenosti, sociální poměry aj.)? • Jaké jsou osobní vztahy ve skupině? Jaký mají vztah žáci k učiteli? Důvěřují mu? • Jaké jsou dosavadní zkušenosti žáků? Je pro ně členění na skupiny a hraní her obvyklé? • Jak lze žáky motivovat? • Jakým způsobem se o sexualitě vyjadřují? • Kolik času je k dispozici? • Jaké materiály, média, pomůcky mám k dispozici, o co se ještě musím postarat? • Pracuji sám, nebo v týmu? Najdu podporu u vedení nebo u kolegů? Nebo budu omezován? • Co si já sám potřebuji ujasnit? (využití literatury apod.) Důležitým pravidlem je, aby spolupráce v  hodinách probíhala zásadně na bázi dobrovolnosti. Jestliže se někdo v dané chvíli nechce zapojit do cvičení, respektujeme to. Musí mít jistotu, že bude respektována jeho osobnost. Můžeme s ním problém konzultovat individuálně.

157

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ

AKTIVIT Y 1. Láska a sexualita – hra s řečí bez řečí, významy Pro dívky i chlapce od 13 let Potřeby: papír, psací potřeby, pro učitele stopky Žáky rozdělíme na dvě skupiny. Každý účastník ve skupině napíše na papír jeden pojem z oblasti láska a sexualita (dbáme na slušné a vhodné vyjadřování). Pak vybereme jednoho člena ze skupiny „protihráčů“ a stranou mu dáme přečíst jeden pojem, který musí zdramatizovat pantomimou své skupině. Skupina se snaží pojem co nejrychleji uhodnout. Skupiny se v roli předváděče střídají. Učitel sleduje čas potřebný k uhodnutí pojmů. Vyhrává rychlejší skupina. Návrh pojmů: antikoncepce; člověk, který ti zlomil srdce; vášeň; pravá láska; nevhodný partner; kondom; milostná báseň; rande apod. Cílem aktivity je, aby žáci dokázali bez studu „hovořit“, v tomto případě neverbálně se vyjádřit o lásce a sexualitě. Na závěr můžete s žáky situaci analyzovat: Co bylo lehké předvést a proč? Co bylo naopak těžké předvést a proč? Styděl/a jsem se? Je lehčí tyto pojmy předvádět beze slov, nebo o nich mluvit? Objevilo se slovo nebo sousloví, které mě překvapilo nebo které jsem doposud neslyšel/a? 2. Jak se nazýváme Pro dívky i chlapce od 12 let Potřeby: papír, psací potřeby, tabule nebo flip Rozdělíme tabuli nebo flip (může být i velký balicí papír) na dvě poloviny. Na jednu napíšeme velkým písmem MUŽ, na druhou napíšeme velkým písmem ŽENA. Požádáme žáky, aby jednotlivě chodili a psali, co je zcela spontánně napadne – všechny pojmy. Necháme je psát i vulgarity. V závěru vyplyne poučení.

158

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA Např.: MUŽ Milda zelenáč čekanka sígr týpek hošík kamarád milenec gigolo poklad klacek protiva strejdánek Casanova táta děda zlatíčko rošták měkota tvrďák

ŽENA amazonka panna girl štetka kamarádka kočka káča flundra Lolita stará škatule baba čertice modrá punčocha perla

Pojmy rozdělíme na kladné (+) a záporné (–). Znaménka píšeme nad slova. Můžeme je také rozlišit barevně. Červeně kladné, zeleně záporné. Nyní nastane diskuse a hodnocení: Které pojmy používáte běžně? Které nikdy nepoužíváte a proč? Které pojmy degradují lidi na jejich funkce? Jak vypadají lidé, na které se pojmy hodí? Jak se chovají? Jaký je jejich charakter? Co říká užití jednotlivých výrazů o tom, kdo je užívá? (Na tomto místě se většinou ti, kdo napsali hanlivá slova, zastydí). 3. Muž a žena Pro dívky i chlapce od 12 let Potřeby: balicí papír, psací potřeby, pastelky, barvy Žáky rozdělíme na dvě skupiny – na chlapce a na dívky. Skupina dívek nakreslí na balicí papír postavu chlapce v životní velikosti, se všemi pohlavními znaky. Skupina chlapců nakreslí dívku v životní velikosti, se všemi pohlavními znaky. Každý ze skupiny by se měl na obrázku podílet. Většinou je těžké pro dívky nakreslit penis a předávají si psací náčiní z ruky do ruky, než najdou odvahu. Chlapci nemají s ženskými pohlavními znaky zpravidla problém a jejich obrázek je hotový dříve. Když mají obě skupiny obrázek hotový, požádáme je, aby dali svým postavám jména. Potom vedle postavy, kterou namalovali, napíší milostné vzkazy. Nakonec dolů pod obrázek napíší, čeho si na druhém pohlaví váží – jde o empatii. Co si dívky myslí o tom, čeho si chlapci na nich váží a naopak. Skupiny si své postavy navzájem představí: Dívky představují obrázek chlapcům: Milí chlapci, představujeme vám našeho kamaráda, jmenuje se Jindřich, na dívkách si váží toho, že vůbec jsou, že 159

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ jsou matkami a pak babičkami a pečou dobré buchty, že jsou tím, co se nám líbí, že je pěkné s nimi kamarádit a přátelit se, že se můžeme do nich zamilovat a prožívat s nimi to dobré i to špatné. Na ženách si Jindřich váží, že si jednu může vybrat a založit s ní rodinu. Jindřich posílá vaší dívce tyto milostné pozdravy (každý říká pozdrav, který sám napsal): ahoj poklade; zlatíčko moje; stýská se mi; těším se, až se zase uvidíme a budeme si povídat a plánovat společný čas apod. Chlapci představují obrázek dívky: Milé dívky, představujeme vám naši kamarádku, naše představy při kreslení se trochu lišily, a proto je dívka nahoře vyvinutá a dole velmi štíhlá. Pojmenovali jsme ji Eva na počest první ženy. Eva si na mužích váží toho, že jsou většinou stateční, umí zajistit rodinu, nepomlouvají a bývají dobrými přáteli. Eva je ráda, že muži jsou na světě, protože jinak bychom jako lidstvo vymřeli. Eva posílá vašemu chlapci tyto milostné pozdravy: Je krásné, že existuješ; napiš mi sms, ať se mi tolik nestýská; nemohu bez tebe žít; jsi mým snem apod. Diskuse: Jak se vám pracovalo ve vaší skupině? Co bylo nejtěžší? Dozvěděli jste se o sobě něco nového? V čem je rozdíl mezi psaním, kreslením a řečí? Bylo těžké nebo zábavné kreslit druhé pohlaví? Jak jste se cítili při psaní a potom při vyslovení milostných vzkazů? Jak se vám hledaly výrazy pro to, čeho si vážíte na ženách/mužích? 4. Co je a není láska Pro dívky i chlapce od 13 let Potřeby: papír, psací potřeby, dvě misky nebo dva malé košíky, tabule Požádáme žáky, aby na jeden papír napsali svůj názor na otázku, co je láska. Na druhý papír pak napíšou svůj názor na to, co není láska. Umožníme jim, aby psali v klidu a měli možnost přemýšlet. Když mají své názory napsané, pozveme je do komunikačního kruhu a své papíry dají doprostřed. Učitel papíry důkladně promíchá a položí doprostřed misky nebo košíky. Příklady odpovědí: Co je láska: starost o druhého, dávat si dárky, věřit si, sdělovat si tajemství, nehádat se, důvěra, péče, laskavost, respekt, chtít být spolu, rozhodovat se společně, vzájemné naslouchání, společné řešení problémů, dělat spolu zábavné věci, sex.

160

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA Co není láska: vymlouvání se, trávení veškerého volného času každý jinde, sobectví, žárlivost, zlost, nenávist, násilí, očekávání, že partner za vás vyřeší všechny problémy, omezování svobody, citové vydírání, odpírání finančních prostředků, sex (patří do tohoto sloupce v případech, kdy chybí projevy citu a společné radosti).

Každý z  žáků přichází k  hromádce papírů, jeden si vybere, přečte nahlas a sám se rozhodne, zda jej dá do nádoby s nápisem „to je láska“, nebo do nádoby s nápisem „ to není láska“. Je důležité, aby nahlas zdůvodnil, proč umísťuje zrovna tento výrok do této nádoby. Může se stát, že s ním někdo nebude souhlasit, protože se jeho představy liší. Necháme proběhnout diskusi, vyslechneme argumenty. Nespěcháme, necháme účastníkům dostatek času, aby si mohli tyto pojmy uvědomit. Když jsou všechny lístečky s názory umístěny, vezmeme nádobu s nápisem „to je láska“ a přepíšeme názory na tabuli, totéž učiníme s nádobou a lístečky z nádoby „to není láska“. Postavíme se před tabuli a důkladně si prohlédneme oba póly. Znamená pro všechny pojem láska stejná slova a výrazy? Shodli jsme se na tom, co není láska? Změnil někdo názor na základě argumentů svých vrstevníků? Dozvěděli jste se o sobě něco nového? Dozvěděli jste se o významu slova láska něco nového? A co? Jak nejlépe popsat láskyplný vztah? Překvapila vás některá reakce spolužáků? Která odpověď na otázku, co je láska, se vám líbila nejvíce, a která je pro vás nepřijatelná? Dost často se stává, především u mladších účastníků, že se názory na lásku a nelásku liší. Patří slovo hádka do lásky nebo do nelásky? Kam patří žárlivost? Vždyť kdo nežárlí, nemá rád – to jsou časté argumenty. Vedeme diskusi citlivě, posloucháme argumenty a názory. Jistě se bude mluvit o násilí. Je třeba na závěr zdůraznit, že žádné násilí není láska. Někdy se také diskutuje o souvislosti mezi láskou a vzhledem. Měli bychom zdůraznit, že nikdo ošklivý ani krásný ve skutečnosti neexistuje; „nehezký“ člověk se může k někomu hodit a potom je pro něho krásný. Krása je stín harmonie. Není to tak, že byste se zamilovali do krásného člověka. Je to přesně naopak. Pokud se do někoho zamilujete, připadá vám nádherný. Láska vyvolává zdání krásy, není to naopak. Krása je v mozku, ne v oku. 161

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ 5. Hadovka – milování Pro dívky i chlapce od 15 let Potřeby: připravené malé kartičky s  pojmy (pojmy uzpůsobit počtu účast níků): Večeře při svíčkách Příjemná konverzace Slovní laškování Letmé doteky Pohledy do očí Jemná pohlazení Vyslovení přání – milovat se Odchod do ložnice Muž svléká ženu Žena svléká muže Hlazení Mazlení Milostná předehra Vzájemné vzrušování Erekce Nasazení kondomu Zavedení penisu do pochvy Soulož Vzájemné uspokojování Orgasmus ženy Orgasmus muže Ejakulace Hlazení, mazlení Uklidnění Odchod do sprchy Bezpečné a hygienické odstranění kondomu Společná sprcha Oblékání nočního úboru Odchod do ložnice Polibek na dobrou noc Připravené pojmy rozstříháme po jednom a vložíme do obálky nebo krabičky. Účastníci přistupují a vytahují si kartičky. Jejich úkolem je seřadit se za se162

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA bou v takovém pořadí, jak by měl milostný akt proběhnout. Většinou nastane zmatek, účastníci pobíhají po místnosti a nahlas říkají slova, která mají na kartičkách. Někteří z nich dokonce poprvé v životě řeknou nahlas slušně slovo erekce, orgasmus apod. Situace bývá komická: „Co máš?“ „Já mám erekci.“ „Ta sem nepatří.“ „Až po ztopoření penisu.“ „Co hledáš?“ „Já mám ejakulaci.“ „Tak se postav před orgasmus.“ Když účastníci vytvoří „hada“ a myslí si, že mají správné pořadí, přečtou nahlas své pojmy. Pak zkontrolujeme. Většinou se napoprvé správné pořadí nepovede. Hru můžeme zpestřit časovým omezením. Diskuse: Jak se cítíte? Proč si myslíte, že jsme tuto hru hráli? Bylo to jen pro zábavu? Bylo něco, co vám bylo nepříjemné? Získali jste nějakou novou informaci? Je něco co vás překvapilo? Jakou máte představu o  milování vy? V našem „příběhu“ byl použit kondom; jaké další prostředky pro bezpečný sex znáte? Jaký je pro vás rozdíl mezi sexem a milováním? Je dobré získávat mnoho sexuálních zkušeností? V diskusi, která se rozvine, můžeme probrat pojem promiskuita a její příčiny. Promiskuita je sexuální nestálost, nevázanost a  časté střídání partnerů. Na dané téma můžeme narazit na mnoho názorů. Pohled na ni může ovlivňovat náboženství, výchova, emoce, geny, ale také různé vědecké výzkumy. Je to věc špatná, hodná opovržení, nebo má naopak své světlé stránky a  podstatné místo v našich životech? Necháme účastníky se vyjadřovat, argumentovat. Pokud to není nutné, nezasahujeme, posloucháme. Možná se sami dozvíme něco, co nás překvapí, co bychom od účastníků nečekali. Potom můžeme pojem společně vyhledat ve slovníku: Promiskuita je doslovně řečeno volné obcování mužů s ženami nebo mužů s muži a žen s ženami a platí to i pro skupinový sex bez rozdílu sexuální preference a orientace. Jedná se o vyhledávání sexuálních objektů výhradně za účelem sexuálního ukojení bez jakýchkoliv dalších závazků. Často se o promiskuitním chování mluví ve spojení s rizikem přenosu pohlavně přenosných chorob a AIDS, které je pro tyto choroby jednou z nejzásadnějších podmínek jejich existence.

163

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Koho se promiskuita týká? Touhu po sexuální slasti má každý. Zásadní otázkou zůstává morální charakter jedince, kterak silná je jeho vůle a  ochota ke  zodpovědnosti a  vnitřní disciplinovanosti. Pamatujme, že i silný a vysoce charakterní jedinec, který je vystaven silným erotickým podnětům, není vůči takovému dráždění zcela imunní. Zejména pokud se vyskytujeme v prostředí s velkým množstvím potencionálních partnerů a silnými erotickými podněty, vzrůstá pravděpodobnost, že podlehneme vnitřní přirozené potřebě sexuálního aktu. Zejména se jedná o různé noční kluby, diskotéky a party. Co jsme přečetli od odborníků, můžeme nyní srovnat s našimi názory a předešlými argumenty. 6. Nevhodní partneři Pro dívky i chlapce od 14 let Potřeby: psací potřeby, tabule nebo flip Požádáme skupinu, aby se posadila, a učitel se postaví u tabule. Žáci se formou brainstormingu vyjadřují k nevhodným partnerům pro život. Učitel zapisuje na tabuli. Zapisuje všechno, co bylo řečeno – např.: alkoholik; žárlivec; někdo, kdo se neumí postarat o rodinu; nezodpovědný jedinec; hysterička; muž o mnoho let starší; závislý na návykových látkách; někdo, kdo pořád říká „nemohu bez tebe být“ a omezuje druhého; duševně nemocný; někdo, kdo je podobný mému otci. Je až s podivem, koho označí žáci za nevhodného partnera. Následuje diskuse k jednotlivým vyjádřením, argumentace, proč takového partnera ano či ne. Necháme žáky volně diskutovat, posloucháme, popřípadě můžeme reagovat na některé předsudky (láska ho napraví). Volně můžeme přejít ke zkušenostem starších: je třeba vnímat signály, když jsme s nevhodným partnerem. Když jsme zamilovaní, nevnímáme „dobře míněné rady“ zkušenějších. Nevnímáme „vnitřní trknutí“, nejsme schopni odhalit jeho skryté vlastnosti a skutečnou povahu. Připomeneme, že zamilovanost je jenom jednou fází vztahu.

164

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA 7. Co se mi (ne)líbí Pro dívky i chlapce od 14 let Potřeby: staré noviny, nůžky, papír, tužky Skupina se rozdělí na dívky a chlapce, aby bylo možné lépe propracovat specifické rozdíly podle pohlaví a chlapci i dívky měli v homogenních skupinách více jistoty. Úkolem je, aby účastníci hledali odpovědi k otázkám: Co mne přitahuje u druhého pohlaví v oblasti sexualita a vztahy? Co mne u druhého pohlaví odpuzuje v oblasti sexualita a vztahy? Potom každý sám za sebe nakreslí dva obrysy těla. První obrys zaplní pojmy, které ho přitahují, druhý naplní pojmy, které ho odpuzují. Učitel připomene, aby jmenovali „vnější“ i „vnitřní“ vlastnosti. Potom se sejdou ve skupinách. Dívky s dívkami, chlapci s chlapci. Ve svých skupinách předvedou své postavy a mohou si navzájem postavy „představit“, porovnat, srovnat. Je dobré, když jsou skupiny ochotny si své postavy s vlastnostmi navzájem předvést, prodiskutovat, vyměnit si názory. Příklady toho, co mne přitahuje na vnějším vzhledu: milé oči, sportovní postava, hezké nohy, sexy, pevný zadeček, pevná ňadra, pěstěné nehty, dlouhé vlasy, pěkně oblečená, inteligentní, voňavá Příklady toho, co mne odpuzuje na vnějším vzhledu: asexuální vzhled, zápach z úst, tělo jako puding, nemyté vlasy, nesportovní postava, nemoderní oblečení, okousané nehty Na závěr diskuse v komunikačním kruhu: Co se mi psalo lépe? To, co mě přitahuje, nebo to, co mě odpuzuje? Proč? Mám s někým stejné nebo podobné požadavky na protějšek? Byla mi diskuse ve skupině příjemná nebo nepříjemná? Dozvěděl jsem se nějaké nové informace ohledně sexuality a vztahů? Dozvěděl jsem se něco o sobě?

165

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ 8. Výraz citů Pro studenty a studentky od 16 let Potřeby: jemná hudba Často se stává, že mladí se z nejistoty začnou smát nebo dělají hloupé vtipy. Proto je dobré nacvičit vyjádření citů. Je užitečné pro život umět se spontánně vyjádřit. Skupinu rozdělíme na dvojice. Partneři sedí proti sobě a dívají se do očí. Střídavě si sdělují, co si v tom okamžiku o sobě navzájem myslí a co k sobě právě cítí. Vždy mluví střídavě. Vůbec nejde o to, dostat se do „ohnivého“ rozhovoru, ale umět přicházející pocity postřehnout a vyjádřit je slovy. Může se stát, že mezi jednotlivými sděleními uplyne dost času. Cvičení podporuje příjemná hudba. Tentokrát budeme hodnotit situaci ve dvojici: Jak se mi s tebou spolupracovalo? Jaké to bylo hledět na sebe? Jak se mi dařilo hledat slova a vyjádření pocitů? Potom můžeme diskutovat v celé skupině: V běžném životě partnerů a lidí vůbec se něco takového stává jen zřídka, dokázali byste říci proč? 9. Pomozte mi, prosím Pro dívky i chlapce od 15 let Potřeby: papír, psací náčiní Cvičení nám má pomoci uvědomit si, co to znamená mít zodpovědnost v sexualitě za sebe i za druhé. Nejprve dáme prostor volnému rozhovoru o tom, co je v sexualitě nezodpovědné vůči sobě i vůči druhému. Potom si na příkladu ujasníme chápání zodpovědnosti a nakonec porovnáme. Vytvoříme malé redakční rady – skupiny po čtyřech až pěti členech. Do redakce přijde dopis od mladé dívky Mileny: 166

SEXUÁLNÍ VÝCHOVA Milá redakce, píšu vám, protože potřebuji nutně poradit. Vůbec si nevím rady. Asi před pěti měsíci jsem se zamilovala do svého trenéra tenisu. Je mu 36 let, mně je 17 let. On se mi líbil už dávno. Je tak milý a sympatický, něžný a pozorný. Jednou po tréninku mě odvezl domů. Pozvala jsem ho dovnitř. Hodně jsme se sblížili, začali jsme se scházet, a když rodiče odjeli na chalupu, pozvala jsem ho na víkend. Vyspali jsme se spolu a bylo to prostě nádherné. Strašně ho miluju! Jen se strašně stydím, že je o tolik starší. Kamarádkám se to bojím říct, aby se mi nevysmály, a rodičům ještě víc. Ti se to nesmějí dozvědět. S nimi o tom přece nemůžu mluvit. Poraďte mi prosím. Co mám dělat? Přikládám obálku s adresou. Napište mi prosím. Milena Redakční rada na dopis odpovídá společně. Necháme jim dostatek času, aby mohli diskutovat, probírat možná řešení. Odpověď vloží do obálky. Odpovědi jednotlivých skupin si navzájem přečteme. Liší se? Liší se zásadně? Na závěr prodiskutujeme: Jakých předsudků se dopis Mileny týkal? Dovedete si představit, že byste se ocitli ve stejné situaci? Cítili jste se za Milenu zodpovědní? Byla odpověď na dopis těžká? Proč? 10. Pohlavní provoz (hodnocení vlastního sexuálního vývoje) Pro dívky i chlapce od 15 let Potřeby: papír, psací náčiní, pastelky, vtipné nápady Každý sám má za úkol nakreslit dopravní značku, která podle jeho mínění představuje výstižný symbol jeho pohlavního vývoje. Tato aktivita účastníky donutí k zamyšlení, ale také se u ní dobře můžeme pobavit. Když jsou dopravní značky nakresleny, sejdeme se v komunikačním kruhu. Jednotlivě značku ukážeme ostatním a přidáme slovní hodnocení.

167

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Příklady: Já jsem značka STOP. Otec mě (značku STOP) dával vždy na dveře koupelny ze strachu, aby dcera nezahlédla cokoli z těla. Otec mě dával i na dveře obýváku vždy, když dávali nějaký film, ve kterém se objevila nějaká nahá část těla, ať už ženského, či mužského. Já jsem značka Dej přednost v jízdě. Dost často přebírám kamarádům jejich dívky. A to je potom jízda. Já jsem značka Objížďka. Jsem velmi nesmělá, tichá, než bych oslovila svůj vysněný sexuální objekt, raději ho obejdu obloukem.

Když účastníkům vyjmenujeme dost příkladů dopravních značek, určitě si po chvíli dokážou vybrat tu vhodnou pro sebe. Závěr V současné době se hodně diskutuje o tom, zda má být sexuální výchova vyučována jako každý jiný předmět. Byla vydána nová příručka pro učitele týkající se sexuální výchovy a vyvolala velký rozruch, společnost rozdělila na dva tábory. Pro jedny se jedná o věc rozumnou a vhodnou, pro druhé je to způsob, jak nabádat děti k sexu bez lásky. Co ale sexuální výchova pro žáky znamená? Především by měla sexuální výchova sloužit jako prevence rizikového chování (prostituce, nežádoucí otěhotnění, násilí v  rodině), informovat nezaujatě o všem, o tom dobrém i špatném, pěstovat návyky potřebné k soužití v mezilidských a rodinných vztazích.

LITERATURA SIELERT, U. Sexuální výchova. Trizonia, 1994. ISBN 80-85573-36-9.

168

Ing. Dora Růžičková, Ph.D. editorka

UŽITEČNÁ ZDRAVOTNÍ TÉMATA VE ŠKOLSTVÍ Výkonná redaktorka: Mgr. Emílie Petříková Odpovědná redaktorka: Vendula Drozdová K vydání připravily: Ing. Dora Růžičková, Ph.D. Mgr. Markéta Maléřová Mgr. Jana Rušinová Technická redakce: Zdenka Gelnarová Návrh a grafické zpracování obálky: Zdenka Gelnarová Vydala a vytiskla Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.upol.cz/vup Olomouc 2012 č.z. 2012/387 1. vydání Ediční řada – Sborníky ISBN 978-80-244-3176-5 Neprodejné

ISBN 978-80-244-3176-5