Dominique Venner
Za pozitivní kritiku
Délský potápěč 2012
Kroky podniknuté po krachu z dubna 1961 iniciovaly používání nových prostředků. Mobilizovaly velké množství partyzánů a rázně prosazovaly násilné a tajný způsob vedení boje. Tato změna formy boje však neovlivnila základy metod používaných předtím. Ty zůstaly v souladu s charakterem národního osvobozeneckého boje, vyznačujícího se akty odvahy a politováníhodnými chybami. V roce 1917 Lenin riskoval vojenskou porážku, aby vytvořil podmínky pro bolševickou revoluci. Franco vyznačil své ovládnutí povstaleckého velení v roce 1936 popravou vlastního bratrance, který ho odmítal následovat. To jsou dva příklady chování protikladného k chování „národovců”. V kontrastu s tím odmítání skutečně něco udělat 22. dubna 1961 v metropoli Francie, jako krvavou a zbytečnou pařížskou demonstraci 6. února 1934, je typické pro „národoveckou” mentalitu. CHYBY V POJMECH „Národovci” používající slovo “revoluce” bez znalosti jeho významu, věří ve spontánní „národní probuzení”! Věří také, že „masy se pohnou.” Spoléhajíce se na tyto dva neuskutečnitelné sny, považované za zázračnou léčbu si neuvědomují nezbytnost vzdělávání partyzánů pomocí důvěryhodné doktríny, která vysvětluje příčiny západní dekadence, nabízí řešení a slouží jako kormidlo pro myšlenky a činy. Proto se převalují v řadě politických zmatků, které jsou zodpovědné za jejich nezdary.
Ideologický chaos Národovci útočí na důsledky zla, nikoli jeho kořeny. Jsou antikomunisty, ale zapomínají, že kapitalistické a liberální režimy jsou hlavními činiteli propagace komunismu. Nepřáli alžírské politice vlády, ale zapomněli, že tato politika byla produktem režimu, jeho ideologie, jeho zájmů, jeho finančních odborníků a technokratů, stejně jako jeho politických a ekonomických struktur. Chtěli zachránit francouzské Alžírsko před režimem, ale do svých výpočtů zanesli jeho principy a výmysly. Dokážete si představit první křesťany uctívající pohanské modly a komunisty pět chválu na kapitalismus?
Konformismus Všichni „národovci” mají své dobré gaullisty, své dobré technokraty, své dobré ministry. Podléhají starým buržoazním reflexům a obávají se „dobrodružství” a „chaosu”. A jakmile člověk režimu zamává praporem, dají mu svou důvěru. Upřednostňují pohodlí slepoty před jasnou myslí. Sentimentálnost a omezenost vždy převažují nad politickými úvahami. V plané naději uspokojit všechny si odmítají vybrat a neuspokojí nikoho.
Archaismus Z nedostatku představivosti „národovci” stále troubí na polnici Derouledeovu, která však mnoho lidí neupozorní. Programy a slogany jsou fixovány na předválečnou trikoloru. Od armády u moci po negativní antikomunismus, přes kontrarevoluci a korporativismus, „národovecké programy” spíš odpuzují víc, než nadchnou. Tento politický arsenál pochází z poloviny století. Nemá na naše lidi vliv. ***Paul Déroulède (2.9.1846 – 30.1.1914) francouzský spisovatel a politik, vedoucí postava francouzské pravice. V roce 1882 se stal spoluzakladatelem a později presidentem “Ligy patriotů”***
ORGANIZAČNÍ CHYBY Příčina, která způsobuje že „národovci” popírají nezbytnost idejí v politickém boji také způsobuje že popírají nezbytnost organizace. Jejich aktivita je narušena nedostatky, které vysvětlují všechny jejich kolapsy.
Oportunismus Významní „národovci”, členové parlamentu a ostatní, vojáci a civilové, jsou oportunisty díky osobním ambicím. Záminka, na kterou se obecně odvolávají aby zakryli své ambice jsou „schopnosti”. Ve jménu schopnosti „národovci” podporovali referendum roku 1958 a od té doby také podnikání politiků. Za všemi těmito pózami je vidina medaile, sinekury nebo zvolení. Vědí, kam fouká vítr a mohou být agresivní, dokonce pobuřovat, když se to jeví jako prospěšné. Jejich ostré proslovy nevystraší nikoho. Útočí na člověka, vládu, ale jsou opatrní, aby neútočili na hlavního viníka, a tím je režim sám. Alžírsko bylo dobrým odrazovým můstkem a příležitostí vydělat jmění na štědře rozdávaných subvencích, zatímco radikální militanti museli bojovat holýma rukama. Když se vítr otočí, neváhají zradit svůj prapor a své soudruhy. Křeslo v parlamentu není prostředkem, ale cílem samotným: musí se udržet za každou cenu. Prostí partyzáni jsou oportunisty z nedostatku doktríny a organizace. Dají svou důvěru uhlazenému řečníkovi a vnějšímu dojmu spíš než politické analýze myšlenek a faktům, jsou předurčeni k ošálení.
Mýtománie Čtení špionážních románů, pamětí hnutí odporu a jiných zvláštních služeb, příběhů spiklenců, gaullistů a podobných zavlékají „národovce” do atmosféry přetrvávajících snů. Partička bridže s penzionovaným generálem, poslancem parlamentu nebo seržantem armádních rezerv se stává temnou a významnou konspirací. Pokud naverbují jen deset vysokoškolských studentů považují se za Mussoliniho. Pokud se chvástají, že řídí skupinu pěti tisíc organizovaných mužů, znamená to, že mají k dispozici dav několika stovek. Když náhodou obdrží dopis z vojenské instituce, zveřejní obálku s výrazem spiklenců, povzdechy a zlověstným mlčením o důsledcích. Jsou stoupenci jednoty a mají pouze trpké výčitky pro sektářství militantů, kteří je odmítají brát vážně. Stejní „národovci” jsou v období skutečného utajování pozavírání se seznamem adres a dokumentů a začnou mluvit jen, co policie zvýší hlas.
Terorismus Nesprávná analýza situace, nedostatek doktríny a organizace, které jedny tlačí k oportunismu, vhazuje další do kontraproduktivního násilí a terorismu. Chabé vyznění primitivních studií věnovaných určitým aspektům komunistické subverze FLN tuto tendenci zvýšilo. Rozbušky umístěné pod domovníkova okna nepřinesla Francouzskému Alžírsku jediného stoupence. Slepý terorismus je nejlepším způsobem jak se izolovat od populace. Je to zoufalý čin. Stejně tak jako tajná operace nebo vypočítané použití síly může být nezbytné, když národ nemá žádné další způsoby jak se bránit a v tom případě má akce za cíl zapojit lidi do boje, terorismus staví ty, kdo ho používají mimo oblíbenou společnost a je odsouzený ke krachu.
Anarchismus „Národovci” kteří u ostatních tolik obdivují disciplínu, jsou v praxi opravdovými anarchisty. Neschopní rozpoznat své postavení v boji mají zálibu v neukázněných akcích. Jejich domýšlivost je tlačí k bezdůvodným individuálním akcím, i když tím jejich věc utrpí. Ignorují sliby a nikdo
nedokáže předpovědět, kam je jejich fantazie zavede. Úzkostlivě následují vůdce a daří se jim v malých klanech. Nedostatek obecného ideologického odkazu zvyšuje jejich rozptýlení a nedovoluje se sjednotit. K NOVÉ REVOLUČNÍ TEORII Tato kritika nedostatků „národovců” byla nezbytná předtím, než vůbec začneme přemýšlet o definování něčeho konstruktivního. Někteří, z nedostatku politické dospělosti, to nebudou schopní pochopit. Na druhou stranu ti, kdo načerpali znalosti z vlastní zkušenosti, rozpoznají její nezbytnost. Revoluce není násilný čin, který někdy doprovází převzetí moci. Ani to není prostá změna institucí nebo politických klanů. Revoluce je ani ne tak o převzetí moci jako o jejím užití pro stavbu nové společnosti. Tento obrovský úkol nelze předpokládat vprostřed neuspořádaných myšlenek a činů. Vyžaduje ohromný aparát příprav a organizaci. Boj „národovců” ustrnul ve vyježděných kolejích poloviny století. Nejdříve ze všeho musí být vytvořena nová revoluční teorie. NEJSOU SPONTÁNNÍ REVOLUCE Vždy je možné konat, méně snadné je uspět. To platí ještě víc v revolučním zápasu, boji na život a na smrt proti všemocnému, lstivému a zkušenému nepříteli, se kterým se musí bojovat spíš idejemi a bystrostí než silou. Často je však slyšet o protikladu myšlenek a činů. Je to víra ve spontaneitu revoluční akce. Citován je příklad fašistické revoluce v Itálii. Zapomíná se, že když se „fasci” v roce 1919 zformovali, bojoval již Mussolini více než dvanáct let jako propagátor a novinář. Zapomíná se zejména na podmínky zápasu v Itálii po příměří v roce 1918, které vůbec nejsou podobné podmínkám v dnešní Francii. V Itálii, stejně jako u mnoha dalších evropských národů, byl stát výjimečně slabý, naprosto neschopný vnutit své zákony ozbrojeným klikám bojujícím po celé zemi. Stát se musel vypořádat s každou z těchto skutečně politických armád. V říjnu 1922 byla armáda „Černých košil” silnější a získala moc ve státě. Dnes je pro liberální režimy západu typická velká kasta privilegovaných, agentů finančních skupin, kteří ovládají všechny politické, administrativní a ekonomické páky a jsou sjednocení svou konečnou spoluvinou. Mohou se spolehnout na gigantický administrativní aparát, který nekompromisně řídí lid, zejména pomocí sociálních služeb. Drží monopol politické a ekonomické moci. Ovládají většinu médií a jsou studovanými filozofy. Jsou chráněni přízní ohromných policejních sil. Přeměnili občany v poslušné ovce. Tolerována je pouze fiktivní opozice. Na konci prví světové války znamenala komunistická revoluce bezprostřední hrozbu pro celou Evropu. Nebezpečí vždy vyvolá obranný pohyb: fašistické hnutí toho využilo. Jako jediná síla schopná postavit se hrozbě rudých, dostali fašisté silnou podporu a přízeň velkého množství stoupenců. Dnes tovární sověty a Čeka patří minulosti. Komunisté na Západě se stali buržoazií, jsou součástí kulis, jsou nejstabilnějšími obránci režimu. Muž s nožem v zubech již není komunista ale aktivista. A Rusko vidí kapitalisté jako nový trh. Na rozdíl od první poloviny dvacátého století je uspokojení základních materiálních potřeb dostupné všem. Veřejné vývařovny a divoké stávky jsou zapomenuty. Až na některé ohrožené menšiny je velká většina pracujících přesvědčena, že násilím mohou mnohem více ztratit než získat to co jim pokojné požadavky a čas nevyhnutelně přinesou. Chomout sociálních zákonů a vydírání bankovními úvěry zbavuje všechny ostatní bojovnosti.
Veřejné uvědomění, občanská a politická odvaha jsou dnes omezeny na malou menšinu, jejíž legální způsoby projevu byly systematicky omezovány. To nás přenáší daleko od Itálie dvacátých let. Osobní genialita Mussoliniho byla dostatečná pro shromáždění a mobilizování vášnivého davu a k poražení státu neschopného se bránit. Taková situace již dávno v Evropě ani ve Francii není. Protože moc náleží protivníkovi je třeba velké lsti. Vzhledem k tomu, že idea “významného muže” (kromě toho že takový muž neexistuje) je příliš znehodnocena musí se člověk spoléhat na tým. Kvalita militantů, metodický a odůvodněný boj, kolegiální vedení potřebují vzdělání, doktrínu. Po roce 1947 francouzská armáda bojovala v obraně zámořských teritorií, vítězila v poli a byla přinucena k následné kapitulaci skupinou politických a ekonomických sil, které utvářely režim. Bylo nutné počkat až do dubna 1961, čtrnáct let na malou skupinu důstojníků, která rozpoznala jejich skutečného nepřítele. Nepřítele, který nebyl ani tak v poli ve formě Vietkongu nebo feláhů, ale spíš v samotné Francii, ve správních radách, bankách, redakcích, národním shromáždění a ministerských úřadech. Nepřátelský sentiment byl namířen proti mýtické dekadentní Francii spíše než realitě režimu. Tato omezená realizace měla krátké trvání. K jeho dobytí je nutné porozumět co režim je, objevit jeho metody, spláchnout jeho spoluviníky, ty kteří se maskují jako patrioti. Je nezbytné určit pozitivní řešení, které umožní konstrukci společnosti zítřka. To vyžaduje důkladnou sebeanalýzu, důkladné posouzení přijatých pravd a revoluční uvědomění. REVOLUČNÍ UVĚDOMĚNÍ Není nic spontánnějšího než revoluční uvědomění. Revolucionář si plně uvědomuje souboj mezi nacionalismem, nositelem tvořivých a duchovních hodnot Západu a materialismem, ve své liberální nebo marxistické formě. Nemá předsudky, nezná podvody a podmíněné reflexy, se kterými se režim brání. Politické vzdělání, které člověku dovoluje se od toho oprostit, se samozřejmě získává osobní zkušeností, ale zejména díky vědomostem získaným pouze studiem. Bez tohoto vzdělání je i nejodvážnější a nejsmělejší muž pouhou loutkou manipulovanou režimem. Podle okolností režim tahá za nitky, které ovládají jeho chování: patriotismus, slepý antikomunismus, hrozbu fašismu, právní dogmatismus, jednotnost armády apod. Neustálou jednosměrnou propagandou, které je každý od dětství vystaven, režim v mnoha ohledech postupně omámil Francouze. Všechny národy pod demokratickým vedením se nacházejí ve stejném bodě. Jakákoli kritická informace, jakékoli vlastní myšlení je zničeno. Stačí vyslovit klíčová slova a spustí se podmíněné reflexy potlačující jakékoliv argumenty. Spontánnost dovoluje podmíněným reflexům přetrvávat. Vede pouze k revoltám snadno zneškodněným nebo přesměrovaným několika povrchními ústupky, několika kostmi k ohlodání, nebo několika změnami kulis. A tak to bylo mnohokrát s francouzskými Alžířany, armádou a „národovci”. Tváří v tvář smrtelnému ohrožení je možné vybudovat obrannou frontu. Příkladem je Hnutí odporu na konci poslední války a OAS. Boj byl otázkou života nebo smrti; fyzický zápas s fyzickou silou viditelného protivníka může být totální, bez soucitu. Předpokládejme, že revolta zvítězí, jakmile je nebezpečí odvráceno, fronta se rozpadne do mnoha klanů a masa stoupenců nemajících další důvod k boji se vrátí ke známým úkolům, demobilizují se a svěří zachráněné město těm, kteří jej ztratili na prvním místě. Francie a Evropa musí uskutečnit svou nacionální revoluci, aby přežili. Povrchní změny nezasáhnou zlo. Nic se nestane, dokud nebudou zárodky režimu vymýceny do posledního kořene. Proto je nutné zničit jeho politickou organizaci, svrhnout jeho idoly a jeho dogmata, vyřadit jeho
oficiální i tajné mistry, ukázat lidem jak byli podvedeni, zneužiti a pošpiněni. Pak rekonstrukce. Nikoli na papíře, ale založená na mladé a revoluční elitě naplněné novou koncepcí světa. Může být akce, která by měla přivodit takovou revoluci, započata bez vedení revoluční doktrínou? Zajisté ne. Jak se lze postavit protivníkovi, který je vyzbrojen dobře otestovanou dialektikou, bohatý dlouhou zkušeností, silně organizován bez ideologie, bez metody? ŽÁDNÁ REVOLUČNÍ DOKTRÍNA, ŽÁDNÁ REVOLUCE I když nabývá vojenské formy je revoluční boj především psychologický. Jak ho vést, jak přesvědčit a inspirovat nové stoupence bez jasné definice nové ideologie, bez doktríny? Doktríny chápané ne jako soubor abstraktních pojmů, ale jako kormidlo pro myšlenky a činy. Udržování morální převahy vlastních stoupenců a přenášení svého přesvědčení na váhavce, jsou dvě nezbytné podmínky rozvoje Nacionalismu. Bylo dokázáno, že při akci nebo ve vězení, když je morálka podkopávána, když protivník zdánlivě triumfuje, vzdělaní militanté, jejichž promyšlené názory podporují jejich důvěru, mají neobyčejnou sílu odolávat. Rozvoj nové doktríny je jedinou odpovědí pro nesmírně rozdělené aktivisty. Není pochyb o sjednocujícím významu činu. To je jasné. Ale takové sjednocení nemůže vytrvat a být užitečné bez ideologického sjednocení kolem jasné doktríny. Vydavatel France-Observateur, funkcionáři SFIO, komunisté, všichni mají společnou ideologii: marxismus. Jejich výchozí doktrína je tedy stejná, jejich představa světa je podobná. Slova, která používají, mají stejný význam. Patří do jedné rodiny. Navzdory jejich naprosté nejednotnosti v činech usilují souběžně o stejnou ideologii. U nacionální opozice tomu tak není. Její aktivisté neuznávají žádné společné předchůdce. Někteří jsou fašisty, další maurrasovce, integristy a všechny tyto kategorie obsahují mnoho variant. Sjednocují je pouze negativa: antikomunismus, antigaullismus. Nerozumí si navzájem. Slova, která používají jako „revoluce, kontrarevoluce, nacionalismus, Evropa, atd.” mají různé často protichůdné významy. Jak by nemohli být vzájemně v opozici? Jak by mohli mít stejnou ideologii? Revoluční jednota je nemožná bez jednotné doktríny. ***SFIO (Section Française de l'Internationale Ouvrièr) francouzská sekce druhé internacionály založena roku 1905 jako francouzská socialistická politická strana*** ***Básník a politolog Charles Maurras byl kontroverzní postavou, zakladatel protivládního a promonarchistického hnutí ‘Action Francais’ , které napadlo samotné principy republiky. ***
Marxovo dílo je rozsáhlé, nečitelné a těžko pochopitelné. Bylo třeba Lenina, aby z něj vytáhl srozumitelný základ doktríny a přepracoval tento obrovský mišmaš v účinnou zbraň politické války. Nacionalismus má za sebou svého společného Marxe, stejně nejasného a nepoužitelného jakým byl Engels pro Rusko roku 1903. Je zcela nezbytné vytvořit společného Lenina. Nacionalismus je dědictvím nekonečně bohatého myšlenkového zdroje, ale je příliš rozmanitý, neúplný a pokažený anarchismem. Nadešel čas vytvořit syntézu, přidat symboly, kvalifikovaná stanoviska vynucená příchodem nových problémů. Například propracovaná studie velkokapitálu, nebo doktrín nacionalismu by mohla být vynikajícím přístupem k odpovědím na tyto potřeby. Důvody, které na konci 19. století, přivodily zrod nacionalismu jako politické ideologie (a ne jen probuzení národního uvědomění v užším smyslu) se příliš nelišily od dnešních. Nacionalismus se zrodil z kritiky liberální společnosti devatenáctého století. Později byl stavěn proti marxismu, nemanželskému dítěti liberalismu… Po odpůrcích encyklopedistů, pozitivistech, Tainovi a Renanovi, jejichž učení částečně zůstává v nacionalismu, vyznačili Drumont a Barrés trvalé znaky této ideologie ke které Charles Maurras,
José Antonio Primo de Rivera, Robert Brasillach, Alexis Carrel, a mnozí další v Evropě přispěli svým vlastním géniem. Založen na hrdinské představě života, se nacionalismus, který je návratem ke zdrojům lidového společenství, snaží vytvořit nové sociální vztahy na komunitním základě a vystavět politický řád na hierarchii významu a hodnoty. Po odstranění těsného obalu vynuceného dobou se nacionalismus stal novou politickou filozofií. Evropská ve svém pojetí a výhledech přináší tato filozofie universální řešení problémů kladených před lidstvo technickou revolucí. PERSPEKTIVY NACIONALISTÚ Netečnost veřejného mínění a zbabělost tradičních elit tváří v tvář událostem v Alžírsku otevřely oči všem lidem schopným přemýšlet. Za cenu bolestivých korekcí, rozchodu s jejich předchozím přesvědčením se často přeskupili kolem nově definovaného nacionalismu. Nebudeme se zde pokoušet testovat doktrínu. Nezbytné jsou studie a konfrontace. Je však možné vyznačit základní teze. KRITIKA LIBERALISMU A MARXISMU Po určitou dobu může být liberalismus přitažlivý svým zevnějškem a ušlechtilostí. Skutečnost však tento sen rozptýlí. Tato mrtvá idea dnes maskuje licoměrnou diktaturu mezinárodního kapitalismu zahrnující všechny západní demokracie. Kapitalistická oligarchie se zrodila na konci osmnáctého století. Liberální myšlenky, které se v té době rozšířily po Francii, byly použity k odůvodnění společného zájmu vysoké šlechty a bohatých proti autoritě centrální moci, která je po dlouhou dobu měla pod kontrolou. Tento zápas bohatých zájmových skupin proti populární moci (v tomto případě francouzské monarchii) lze v historii nalézt opakovaně. V organizovaných společnostech, jakmile je stržen institucionální obal monarchistické nebo republikánské formy skrývající realitu, lze rozlišit dva základní typy moci: první je založen na lidech tak že součástí jsou zájmové skupiny feudální nebo finanční, druhý je v rukou zájmových skupin tak že lidi vykořisťuje. První se ztotožňuje s lidovou společností a stává se sluhou jejího osudu druhý si podřizuje společnost pro výhradní uspokojení svých choutek. Moderní demokracie náležející k druhému typu následují vývoj kapitalismu, jehož byly pouhým politickým výplodem. Poté co kapitalismus ztratil svou osobní a národní formu, stal se finančnictvím bez státní příslušnosti, přešly demokracie pod kontrolu mezinárodních finančních skupin. Těch několik rozdílů, které mezi nimi zůstávají, zmizí, jakmile se objeví ohrožení v podobě národního probuzení. Pokud lži a úskoky, ve kterých se stali mistry, nestačí, použijí zhoubnější zbraně, agresivnější omezení. Nikdy necouvli před genocidou, atomovým bombardováním, koncentračními tábory, mučením a psychologickým znásilňováním. Kapitalistická oligarchie je netečná k osudu národních komunit. Jejím cílem je uspokojit neukojitelnou vůli po vládě nad světem pomocí ekonomické převahy. Lidstvo a jeho civilizace jsou obětovány pro její čistě materiální záměry, které jsou podobné těm marxistickým. Pro technokraty stejně jako pro komunisty je člověk ekonomickým zvířetem obdařeným dvěma schopnostmi: produkovat a konzumovat. Co nelze změřit logaritmickým pravítkem je označeno za postradatelné a to se musí podřídit základnímu: ekonomickému výkonu. Individualistické tendence, které jsou nevhodné pro osvětu a aplikaci plánů, musí zmizet. V materialistických společnostech je prostor pouze pro naprosto poslušné, stejnorodé a standardizované masy. Ti kdo nejsou ochotní přijmout formování mysli a kastraci mas musí nosit nálepku fašistů. Pochybovat o upřímnosti mistrů názoru v demokracii nebo poukazovat na rozpory v „linii” komunistického režimu, odmítat srovnání kultury Západu s prehistorickým kvílením černochů nebo morbidním rozkladem jistého modernismu, opovrhování „universálním vědomím”, smíchem když
někdo mluví o právech člověka na sebeurčení, jsou důkazy podezřelého a rebelantského ducha. Protesty vedou v komunistickém režimu k fyzickému odstranění a v liberálních režimech k eliminaci společenské. Tak jeden i druhý ničí tvořivé individuality a lidové kořeny, samotnou podstatu lidstva a jeho společnosti. Přivedli humanitu do slepé uličky, do nejhoršího ústupu. Historie lidstva je jedním dlouhým úsilím osvobodit se od zákonů hmoty. Náboženství, umění, věda a etická pravidla jsou výdobytkem statečnosti a lidské vůle. Nepřetržitost těchto vítězství dala vzniknout civilizacím. Civilizace jako svévolné výtvory citlivosti, inteligence a energie lidí, se rozvíjejí a vyzrávají tak dlouho, dokud si udržují svou tvořivou sílu. Lidé, kteří je vytvoří, ztratí sílu bránit se vnějším útokům, když se jejich původní moc a životní síla vytratí a jejich civilizace se postupně vytratí nebo upadne. Takový je logický důsledek vykořisťování lidstva kastou technokratů nebo „novou vedoucí třídou”. Tyto dvě síly vycházejí ze stejné filozofie. Liberalismus a marxismus se vydali po dvou různých cestách, které je dovedly do vzájemné opozice, ale vedou ke stejnému výsledku: podmanění lidí nejprve pomýlených demokratickým mýtem. Demokracie je pro lidi nové opium. MUŽNÝ HUMANISMUS Evropané v minulosti vybudovali výjimečnou civilizaci. Její kreativní síla navzdory tisíciletím nevyprchala. Její otevření nepřátelé ve skrytu uznávají její univerzálnost. Mezi tradiční východní podřízeností metafyzickým pravidlům a novými materialistickými společnostmi, spojuje evropská civilizace duchovní touhy a materiální potřeby. Dokonce, i když je kdekoli na světě uniformita davu prohlášena za ideál, oslavuje individualitu schopných, triumf lidských předností nad průměrností. Zahrnuje v sobě rovnováhu, aby mohla být prohlášena za řešení zvratů vytvářených v životě lidstva technickou revolucí. Tato nová harmonie založená na hodnotách individua a společnosti může být definována jako mužný humanismus. Mužný humanismus jako nové měřítko hodnot odmítá falešná pravidla čísel a hledá jak podřídit síly techniky a ekonomie civilizačnímu úsilí evropského člověka. Na známém základě, uvnitř své rodiny a ve své původní kultuře znovu najde svět odpovídající jeho velikosti. Objeví smysl svého života ve splnění vlastního osudu, věrný způsobu života založenému na evropské etice a cti. Etika cti je v protikladu k otrocké morálce liberálního nebo marxistického materialismu. Potvrzuje, že život je bitva. Vyzdvihuje hodnotu oběti. Věří v převahu vůle nad událostmi. Zakládá vztahy mezi muži jedné komunity na loajalitě a solidaritě. Přiznává práci důležitost nezávislou na zisku. Obnovuje smysl opravdové důstojnosti lidstva, neudělené ale vybojované neustálým úsilím. Buduje v Evropanech vědomí odpovědnosti ve vztahu k humanitě, které je přirozeným vykonavatelem. PRAVIDLA ŽIVOTA Legitimita moci nemůže být vyjádřena jako dohled nesmírně různorodých psaných zákonů nebo jako souhlas davu získaný psychologickým tlakem propagandy. Legitimní je taková moc, která sleduje práva národů, jejich nepsané zákony vyjevené historií. Nelegitimní je taková moc, která se odklání od osudu národa a ničí národní specifika. Legitimita pak náleží těm, kdo usilují o obnovu práv národa. Jasná menšina tvoří revoluční elitu, na které závisí budoucnost.
Svět se nepodvoluje systému, ale vůli. Nemusíte hledat systém, ale vůli. Základní struktura státu musí být samozřejmě ustavena na některých vedoucích principech: autoritě, kontinuitě, síla jeho vytváření spočívá v kolegiální formě; musí stavět na hierarchické organizaci politických kádrů, podporovaných skutečně lidovou reprezentací profesí a regionálních společenství schopných promyslet své vlastní problémy. Je však důležité zocelit muže, na kterých bude společnost a budoucnost civilizace záviset. Není to ani elektronické vybavení ani vědci, kdo rozhodnou o osudu humanity. Ohromné problémy přinesené novým technickým vývojem vyžadují politickou elitu vědomou si poslání, obdařenou železnou vůlí ve službě jasného uvědomění své historické mise. Tato nezměrná odpovědnost od nich zaručeně bude vyžadovat více než od ostatních lidí. Pět procent jedinců, jak tvrdí sociologové, je nesmírně zvrhlých, bláznivých a krutých. Na opačném pólu může člověk pozorovat stejné množství lidí, kteří mají přirozené a rozvinuté mimořádné schopnosti moci a sebeobětování, které je předurčují sloužit společnosti a vést ji. Demokracie, které nastolí vládu podvodu a peněz jsou, z velké části ovládány těmi prvními. Národní revoluce bude muset odstranit předchozí a uvést posledně jmenované. Výběr a vzdělávání této elity již od mládí bude jednou z prvotních činností nové společnosti. Jejich formování bude podporovat sílu jejich charakteru, rozvíjet smysl pro obětování se a otevře jejich intelekt duchovním disciplínám. Udržováním se ve své původní čistotě, nejen věrností svému poslání, ale také přísnými a přesnými zásadami, budou utvářet životní řád během času obnovovaný, ale ve svém duchu vždy stejný. Tím bude moc finančníků nahrazena mocí zastánců a militantů. ORGANICKÁ EKONOMIE Ekonomie není sama o sobě cílem. Je to prvek života společností, jeden z nejdůležitějších, ale pouze jeden prvek. Není zdrojem nebo vysvětlením vývoje humanity. Je nositelem nebo důsledkem. Vysvětlení dějin najde člověk v psychologii lidí, jejich životním elánu a politické moci. Ekonomie musí být podřízena politické vůli. Pokud se vytratí, jak je příznačné pro liberální režimy, zatáhnou nekontrolované ekonomické síly společnost k anarchii. Ohromný problém ekonomie je přirozeně částí národní revoluce. Bylo by návratem ke smrtelným chybám „národovců” popírat její důležitost nebo se ji zbavovat zaklínadlem stejně zmateným a diskutovaným, jako je například „korporativismus.” Kapitalismus vytvořil umělý svět, do kterého lidstvo nepasuje. V ostatních ohledech je společnost využívána úzkou kastou, která si monopolizuje všechnu moc a usiluje o mezinárodní nadvládu. Konečně, kapitalismus skrývá za hýřením novými slogany zastaralou koncepci, kdy ekonomie nese všechny následky. Tato kritika platí slovo od slova pro komunismus. Řešení nepřizpůsobivosti lidstva světu, který pro něj není stvořen je, jak jsme viděli, politický problém. Technický a ekonomický vývoj nenachází sám v sobě ospravedlnění, záleží na jeho použití. Nový Stát si podřídí ekonomii svému řádu, aby z ní vytvořil nástroj nového evropského jara. Vytváření kulturních hodnot, vytvoření zbraní nezbytné síly, pozdvižení kvality lidí pak budou jeho cíle. Znamená to naprostou transformaci struktury firmy (hovoříme pouze o firmě, kterou finanční kapitalismus vstřebal, ne o malé rodinné firmě, která musí být ochraňována a kde nejsou takové problémy) a obecné organizace ekonomiky, jejímž prostřednictvím je rozbita nehorázná moc
technokratické kasty, potlačeno vykořisťování dělníků, nastolena skutečná spravedlnost, nalezena skutečná zdravě fungující ekonomika. V kapitalistickém režimu stejně jako v komunistickém je firma výlučným majetkem finančníků v předchozím a státu v posledně jmenovaném případě. Pro zaměstnance ať jsou to vedoucí nebo jen dělníci, je výsledek stejný: jsou oloupeni, bohatství vytvořené jejich prací je pohlceno kapitálem. Tato výsadní pozice dává kapitálu všechny síly obchodní společnosti: zaměření, vedení, dokonce, i když jsou vnější a zacílené především k vytvoření finančního zisku, někdy ke škodě výroby a podniku samotného. Slavná Proudhonova slova „Vlastnictví je krádež!” zde nacházejí svůj pravý význam. Odstranění přivlastňování si cizí práce je jediným řešením, které uvede do života komunitní podnikání. Kapitál pak zaujme své pravé místo jako prvek výroby, bok po boku s prací. Jeden i druhý se budou podílet silou odpovídající jejich důležitosti v podniku, na jmenování jeho vedení, na ekonomickém řízení a na rozdílení skutečného zisku. Taková revoluce v podnikání bude odpovídat nové organizaci ekonomiky založené na profesích a regionálním systému. Zbavením se parazitů a moci finančníků se vytvoří skupina prostředníků. Nové struktury schopné se jednoduše integrovat do Evropy nemohou být definovány lépe než jako „organická ekonome”. MLADÁ EVROPA Americké a Sovětské vítězství v roce 1945 ukončilo konflikty evropských národů. Hrozba soupeření a společných ohrožení, samozřejmá solidarita v dobrých a špatných časech a podobné zájmy vytvořily zveličené pocity jednoty. Tento sentiment je potvrzen argumenty. Jednota je nezbytná pro budoucnost evropských národů. Ztratily převahu v počtech; spojeni mohou obnovit svou civilizaci, tvořivého génia, organizační a ekonomickou sílu. Rozdělením jsou jejich území zatracena, armády poraženy; společně však vytvoří neporazitelnou moc. Osamocení se stanou satelity, s jistým úpadkem jak se některým již stalo pod sovětskou nadvládou. Evropská civilizace se dostane pod systematický útok a to bude konec vývoje humanity. Naproti tomu spojením budou mít evropské národy prostředky vynutit a zaručit své civilizační poslání. Jednota neznamená pokračování finančních a politických forem ustavených po válce. Jejich účelem je rozšířit mezinárodní moc technokracie, která řídí všechny jejich mechanismy, a uchovat politická a ekonomická privilegia, která jsou skrývána za reklamou na demokracii. Tyto instituce dnes po celé Evropě chyby a prohlášení vyprodukovaná režimem každého národa a násobí je. Ve jménu Evropy urychluje rozvoj těchto institucí její zánik. Jednota neznamená rovnost. Standardizace a kosmopolitismus může Evropy zničit. Její jednota bude postavena na národních reáliích, které mají všichni lidé zájem bránit: historickou příbuznost, původní kulturu, spojení s půdou. Snaha vymezit Evropu buď latinským, nebo německým vlivem by bylo udržováním jejího rozdělení, dokonce rozvíjením nového nepřátelství. Především by to ale popřelo evropskou skutečnost realizovanou Římem během středověku spojením jejích dvou proudů - kontinentálního a středozemního. Představovat si Evropu pod nadvládou jednoho národa by bylo obnovením krvavého snu, ze kterého si historie nese nedávné jizvy. Rozmanitost jazyků a původu není překážkou. Mnohé státy
jsou vícejazyčné a římské impérium, které první vytvořilo jednotnou Evropu, pokud se týká shromážděných lidí a jejich kultur, mělo císaře narozené v Římě stejně jako v Galii, Ilyrii a Španělsku. Evropské hranice nekončí na umělé linii železné opony zavedené vítězi roku 1945. Zahrnují totalitu evropských států a národů. Přemýšlení o jednotě je především přemýšlením o osvobození všech uvězněných národů od Ukrajiny po Německo. Osud Evropy je na Východě: rozlomení řetězů, svržení sovětské tyranie, odvrácení asijského přílivu. Mimo kontinentální Evropu tvoří národy a státy patřící k její civilizaci Západ. Evropa je jeho duší. Jejich úplná solidarita se prosadí zejména v západních centrech Afriky. Jsou to základny nové organizace afrického kontinentu, jehož osud je spojen s evropským. Při výstavbě Evropy naleznou nerozvinuté národy příklady a řešení svých vlastních obtíží. Není to žebrání, co potřebují, ale organizaci. Evropa vládne jedinečnou skupinou expertů specializujících se na zámořské otázky. S organizačním talentem těchto specialistů podporovaných probuzenou evropskou dynamikou nemůže soupeřit žádná moc. Dostanou tyto národy ze strádání a anarchie a přivedou je zpět k Západu. Evropu nesjednotí ekonomické úmluvy, ale věrnost jejich národů nacionalismu. Překážky, které se jeví nepřekonatelné, jsou způsobeny demokratickými strukturami. Jakmile bude režim smeten, zmizí tyto falešné problémy samy od sebe. Je tedy zřejmé, že bez revoluce není evropská jednota možná. Úspěch revoluce u jednoho národa Evropy (a Francie jako jediná splňuje všechny nezbytné podmínky) umožní rychlé rozšíření na ostatní národy. Spojenectví dvou národů osvobozených od režimu rozvine tak silnou přitažlivost a dynamiku, že se starý systém, železná opona a hranice rozpadnou. První krok sjednocení bude politický a vytvoří se jediný rovnostářský stát evoluční formy. Další kroky, vojenské a ekonomické, budou následovat. Národovecká hnutí Evropy budou nositelem této jednoty a srdcem budoucího evropského řádu života. Mladá Evropa, založená na stejné civilizaci, stejném prostoru a stejném osudu bude aktivním centrem Západu a světového řádu. Mládí Evropy bude stavět nové katedrály a budovat novou říši. ORGANIZACE A AKCE Úsilí vynaložené kolem událostí v Alžíru ukázalo, že „národovci” mohou přispět k vytvoření příznivé situace, ale z jejich projevu je zároveň stejně jasná (bez ohledu na události před druhou světovou válkou) jejich naprostá neschopnost transformovat lidovou revoltu v revoluci. Zárodečné národovecké organizace, navzdory úsilí militantů, nedrží krok se spontánními revoltami. Z toho důvodu se převažující „národní” pojetí a nový odboj vzniklý pod příznivými politickými podmínkami po 22. dubnu 1961 s množstvím stoupenců a zdrojů, stalo směšným a zneuctěným. Avšak toto období tajného boje a represí ukovalo revoluční militanty, většinou mladé a okolnosti kolapsu poučily velké množství stoupenců, kteří dali svou důvěru „národoveckým” metodám. Nacionalismus v budoucnu najde bojovné zastánce a kádry, které v minulosti postrádal. Mladí Francouzi budou po léta poznamenáni posledními boji spojenými s obranou integrity národního teritoria Alžíru. Jejich nejlepší část se aktivně účastnila. Riskovali všechno, mučení, věznění, smrt. Odsouzení teroristických metod se netýká těch, kdo odvážně vykonávali rozkazy a je na ně poukazováno, ale velitelů, kteří se rozhodli takové zhoubné metody použít. Revolta mládí proti senilní a nepřátelské společnosti je skutečností.
Nikdo nepředpovídal příliv Poujadistů roku 1955 nebo vzpoury rolníků z roku 1961. Navzdory chladničkám a televizím vyšly stovky a tisíce lidí do ulic. Porušování zákona ze strany režimu způsobí v budoucnu novou lidovou explozi. Pokud tyto vzpoury nebudou organizované, zaniknou stejně jako ty předcházející. Veškerá činnost se tedy musí zaměřit na přidávání kvasnic do těsta. *** Pierre Poujade byl francouzský populistický politik, který založil Svaz na ochranu obchodníků a řemeslníků (UDCA) a jeho jménem žádal různé úlevy na daních pro živnostníky. Svaz se roku 1956 dostal i do parlamentu. ***
Organizační práce, pronikání, vzdělávání lidí je vždy pomalé. Je třeba si pamatovat, že všichni revolucionáři dvacátého století museli bojovat dlouho předtím, než triumfovali: Lenin téměř třicet let, Hitler třináct, Mao Ce-tung třicet tři … Během obtíží boje získávají masy revoluční uvědomění, objeví se nové kádry, organizace je zlomena a znovu posílena. Vývoj revoluční akce nikdy není postupný a harmonický. Podobně jako přerušovaná čára je vytvořen s částečných úspěchů, překážek, zotavení, nových pádů a zjevných stagnací. Všechna revoluční hnutí poznala katastrofické neúspěchy, když se vítězství zdálo na dosah: bolševici v roce 1905, národní socialisté v roce 1923, čínští komunisté v roce 1927 a 1931. Jejich úspěch spočíval ve schopnosti analyzovat příčiny těchto neúspěchů, poučit se, upravit své jednání a přizpůsobit novým podmínkám boje. Bolševici opustili naprostou ilegalitu, aby vyzkoumali legální i nelegální možnosti. Národní socialisté odmítli povstaleckou cestu, aby podnikli legální boj o moc. Mao-ctung opustil městský proletariát a zaměřil se na partyzánské akce. Revoluční akce se stejně jako válka řídí jednoduchými pravidly. Národovci je musí vyhledávat ve světle svých vlastních zkušeností a přizpůsobit se nové situaci. FUNKCIONÁŘI NEBO MILITANTI?
Pro člověka nebo ideu? Volič, prostý stoupenec sleduje hesla na plakátech, dobře známá jména, současného spasitele. „Národovci” mají takové možnosti v oblibě. Pasivní davy očekávají od zázračného muže všechno. I malé skupiny mají svůj idol. Nevyhnutelné vymizení velkých mužů zanechává naivky zatrpklé a znechucené. Národovci nepotřebují stoupence, ale militanty, kteří se vymezují ve vztahu k doktríně ne k nějakému muži. Nebojují pro pseudospasení, protože spasení nachází sami v sobě. Ti kdo si určí směr boje, se mohou ztratit, tím se však hodnota činu neztrácí, jsou nahrazeni. Militanti se obětují pro své ideje, ne pro člověka. Organizace musí být společností militantů a ne soukromým majetkem. Budou řízeny veliteli, kteří budou pouze dočasnými mluvčími nacionalistů. Velitelé budou řídit aktivity militantů, protože prokážou nejlepší kvalifikaci pro službu organizaci, bez které by nikým nebyli.
Trik a účinnost Nesmírné sumy peněz soustředěné v případě francouzského Alžírska pohltili funkcionáři a politici, kterým důvěřovali. Nějaké letáky, konference, cesty, plakáty snažící se ospravedlnit své použití. S těmito obrovskými zdroji funkcionáři neudělali nic. Během této doby militanti vyvinuli promyšlenou aktivitu ze směšných zdrojů pocházejících pouze z osobních příspěvků. Pořádali veřejná shromáždění, pokryli zemi nápisy, ručně malovali plakáty, s malými penězi uskutečnili okázalé akce, použili cyklostyl od jednoho konce Francie na druhý. S málem dokázali udělat mnoho. To je charakteristické pro militanty.
Hodnostáři a řadoví členové Pro vedoucí funkcionáře nacionalistů jsou militanti podřadnou třídou. Jsou pouze řadovými členy, kteří jsou využiti pro politický zápas. Jsou částí volebního materiálu. Jsou pěšáky neustálých spiknutí. Jejich sebeobětování slouží jako stupínek pro ambiciózní kariéristy. Pokud se věci vyvíjejí špatným směrem, jsou militanti lehce zapomenuti. Národovecká organizace odsune funkcionáře stranou. Jejími členy a vůdci budou militanti nepřicházející z volebních laboratoří nebo pařeniště spiknutí, ale z boje: noční vylepování plakátů, veřejné projevy, nápor, bouřlivá shromáždění, noční tisk letáků na cyklostylu a jejich distribuce za úsvitu, zadržení, výslechy, násilnosti, vězení, soudy, rozčarování, rány, netečnost, překážky… Zde to budou ti nejhouževnatější, nejoddanější, nejuvědomělejší kdo budou první, zde se formuje revoluční elita. SVAZ „NÁRODOVCÚ” NEBO ORGANIZACE REVOLUCIONÁŘÚ
Maskovaní nepřátelé Mnoho politiků, civilních i vojenských se po dlouhou dobu obracelo na Alžírsko jako na odrazový můstek svých ambicí. Muži náležející k režimu svými zájmy a uskupením zůstávají zapřisáhlými nepřáteli revoluce. Byli dokonce vhodnější pro boj s ní, protože se zdálo, že jsou jejími stoupenci. Gaullisté do 13. května, určití členové parlamentu, určití vůdci poté, jsou obrazem infiltrace režimu do revolty. Jeden ze spiklenců 13. května, Léon Delbecque tuto metodu nestydatě popisuje: „byl jsem organizátorem 13. května,” prohlásil 6. června 1958 na konferenci Socialistických republikánů. „V kancelářích, které jsem užíval jsem byl sveden k účasti na spiknutí často namířeného proti republice a republikánskému režimu, spiknutí o kterém policie věděla, ale nebyla schopná ho zastavit. Podařilo se mi být ve správném místě ve správnou dobu, abych odvrátil povstání proti generálu de Gaulle, které by se objevilo.” Vedení OAS bylo plné takových individuí, kterým „se podařilo být na správném místě ve správnou chvíli” aby revoltu přivedli ke konci. Pokud by Organizace tajné armády (OAS) mohla svrhnout de Gaulla, stejní lidé by dovolili režimu překonat tuto krizi bez nehod stejně jako 13.května. ***OAS - Organisation de l'armée secrète – Tajná armáda francouzských ultrapravicových sil byla aktivní během Alžírské války 1954-62 s cílem zabránit samostatnosti Alžíru.***
Jsou obratní v užívání chaosu zrozeného z očividně stejných cílů. Je jim známo, že národovci bez politického vzdělání podléhají unionistickému vydírání a mají provinilou slabost pro zdánlivě kajícného protivníka. Přistoupení na jejich hru by bylo padnutím do jejich rukou. Znamenalo by to stát se jejich spoluviníkem, být zticha a neodhalit je všemu lidu. Žádné spolky s muži režimu! Musí být co nejdůrazněji odsouzeni. Za tuto cenu přestanou být masy sváděny z cesty, stoupenci ztratí svou přirozenou naivitu a stanou se vzdělanými militanty.
Nula plus nula Nula plus nula se vždy rovná nule. Spojení mýtotvůrců, intrikánů, nostalgiků, kariéristů a národovců nikdy nedá vzniknout soudržné síle. Uchovávání naděje o spojení neschopných je setrvávání v omylu. Několik hodnotných jedinců bývá ochromeno blázny, kteří je obklopují. Názor
lidu je zde neomylný. Způsobují také značnou škodu nacionalismu, ze kterého jsou často rozčarováni. Způsobí, že zdravé skupiny utečou a zabraňují náboru kvalitních. Spojení s nimi je mimo jakékoli otázky. Na druhou stranu je nezbytné zdůraznit zásadní rozdíly, které je dělí od nacionalismu. Pomatenci musí být nemilosrdně odsunuti stranou. Za těchto podmínek bude možné zaujmout nové živly, efektivní stoupence.
Svazy a hnutí Ani OAS se svou dynamickou aktivitou, jednoduchým velením, svými obrovskými zdroji a nezbytným společným cílem se nepodařilo ve Francii federalizovat stoupence francouzského Alžírska. Jak by si člověk mohl myslet, že tento zbožný sen tak starý jako nacionální opozice může být v budoucnu uskutečněn v nekonečně méně příznivých podmínkách? Svazy a hnutí mají pouze jeden cíl: prospět těm kdo je organizují a řídí. Lidová fronta podporuje komunisty, jako nacionalisté sloužili Soustellovi. Další zúčastnění byli důvěřivými hlupáky. ***Jacques Soustelle za války vedl v emigraci francouzskou výzvědnou službu. V roce 1945 se stal ministrem informací, v roce 1955 generálním guvernérem Alžírska. Soustelle odmítal nezávislost Alžírska, v roce 1960 byl odvolán z vlády a připojil se k Organisation de l'armée secrète. V letech 1961 až 1968, kdy byl amnestován, žil v exilu.***
Svazy a hnutí navržené různými hodnostáři mají mnohem častěji volební cíl. Obstarají si levné lepiče plakátů a týmy spolupracovníků; jsou vynikajícím vysavačem peněz. Když volební období skončí, jsou svazy uloženy ke spánku, aby očekávaly novou příležitost k zneužití nezměnitelné důvěřivosti národovců. S první vážnou obtíží, například rozhoduje-li se o rozporuplné události, fronta vybuchne a každý se opět osamostatní. Sen skončil. Politický boj, stejně jako válka, vyžaduje manévrování: předstíraný ústup, útok. Vyžaduje naprostou disciplínu a jednoduché velení schopné neustále převzít iniciativu, nasadit všechny své síly. Nerovnoměrné složení a rozdílné představy jejich vůdců zabraňují svazům uplatnit tyto zákonitosti; jsou tedy předurčeni k oportunismu a rozpadu. Jak si někdo může představovat, že nesourodé stádo vedené žvanily, kariéristy a podivíny rozvracené souboji klanů a individualistů, je schopné boje proti vysoce organizovaným silám režimu? Pravdou je, že to není cílem „národoveckých“ funkcionářů. Tato forma akce je definitivně zavržena zkušeností. Frontová taktika nemůže být představitelná bez silné nacionalistické organizace schopné dodávat elán a prosazovat svou politickou linii.
Monolitická a disciplinovaná organizace V posledních letech vykonávali práci malé týmy dokonce i osamocení militanti. Toto tvrdé jádro bylo vytvořeno ze skutečných militantů, vzdělaných, spolehlivých a zdatných. S nepatrnými zdroji, ale s houževnatostí a představivostí byli autory všech dílčích úspěchů zaznamenaných v tomto zápasu. Je dokázáno, že pět militantů je více než padesát podivínů. Kvalita militantů mnohem důležitější než množství. Okolo malých účinných skupin se shromáždí masy a ne naopak. Jsou-li v revolučním hnutí účinné menšiny evidentně neznamená, že všechny menšinové skupiny jsou rovněž revoluční. Je to příliš jednoduchá výmluva pro průměrnost některých z nich. Účinné menšiny nejsou sterilními sektami, jsou v přímém kontaktu s lidmi.
Národovecká organizace určená k boji musí být jediná, monolitická a hierarchická. Vytvoří ji seskupení všech militantů získaných pro Nacionalismus, zasvěcených a disciplinovaných. Jejich věk ani prostředí, z něhož pocházejí, nejsou důležité. Ať už budou studenty, rolníky, dělníky nebo techniky, ve všech místech budou propagovat a organizovat revoluci. Podle okolností bude jejich aktivita zřejmá či nikoli. Její nasměrování jim umožní zajistit všeobecní proniknutí nacionalistické organizace až do mechanismů režimu. SPIKNUTÍ NEBO LIDOVÉ POVSTÁNÍ
Pozadu s dobou Příklad Gaullistického spiknutí, systematický terorismus FLN nebo IRA v Irsku se zamlouval mnoha „národovcům”. Je jednodušší kopírovat minulost než si představovat budoucnost. Přežitek v politice, stejně jako na vojenském poli, zaručující porážku; člověk nemůže vést zákopovou válku ve věku tanků. Některé příklady způsobily v minulosti velkou škodu. Španělská občanská válka, nepokoje v řadách armády roku 1936. 13. květen a vojenská pseudorevoluce. Výzva vojákům, tak drahá „národovcům”. Francouzská armáda je jednou ze součástí režimu; její velitelé byli pečlivě vybráni pro jejich samolibou poslušnost, její kádry jsou většinou jednodušší funkcionáři, ale ne armádou s velkým A. Budou dobří pouze jako pomocníci v záplatování režimu. Nedostatek sebevědomí a odmítání jakékoli námahy způsobily, že „národovci” vyprázdnili všechnu svou důvěryhodnost ve slepé víře v pomyslná vojenská spiknutí. Je to intelektuální zbabělost, falešná výmluva jak uniknout od obtížných úkolů militantů.
Tisíce revolučních kádrů Všeobecný souhlas ani pouliční akce nejsou dostatečné k zajištění úspěchu revoluce v technicky rozvinuté společnosti. Není moci bez vnitřního vedení technického mechanismu, který zajišťuje fungování moderního státu. Vysoká složitost nejvyššího vedení, jeho skrytá moc a obsazení kastou technokratů jej činí po celém světě neproniknutelné a všemocné. Pouze přítomnost revolučních kádrů v těchto mechanismech, dokonce i v malém počtu, je umožní neutralizovat a podvolit „národovecké” vůli. Určité veřejné služby životně důležité pro fungování země, infiltrované technokraty a komunisty jsou ve stejné oblasti zájmu. Na veřejnosti, jako hlasatel nacionalismu, bude mít politické hnutí samotné úkol získat veřejnost na svou stranu projevy. Využije podle okamžité potřeby všechny legální prostředky propagandy a akce. Postavené na hierarchickém složení kádrů a vzdělaných militantů, organizováno na základě buněk teritoriálních a profesionálních, přitáhne širokou podporu. „Základny” budou organizovány progresivně s otevřeným nebo skrytým vztahem politickému hnutí. Jak bylo vysvětleno výše účelem „základen” je vytvářet a vést specifické prostředí pomocí sociální a politické akce, eliminace odpůrců a pohlcení nerozhodných. Jejich práce vytvoří různé vztahy upravené podle vybraných podmínek prostředí. Bude zcela záviset na nacionalistických kádrech, specializovaných a schopných starat se o organizaci. Proniknutí do mechanismu státu, politické hnutí a lidové základny budou základními prvky Nacionalistické organizace. Budou vystavěny na sboru kádrů, hierarchickém, specializovaném, přítomném ve všech sociálních organizacích, spojeném s ústředním vedením kolegiální formy. Organizace tak bude schopná připravit stejnou kampaň po celé zemi a ve všech formách. Bude
schopná disciplinovaně a bez prodlení manévrovat v bitvě. Kádry a militanti mezi lidem budou jako kvasnice v těstě. Tisíc elitních revolučních kádrů přivede nacionalismus k vítězství. V MĚŘÍTKU ZÁPADU
Vnější plíce V čase následujícím po 22. dubnu 1961 dostávaly aktivity na podporu francouzského Alžírska permanentní a aktivní podporu od různých skupin s nacionalistickým změřením z celé Evropy a dokonce i ze Spojených států. První účinná přeshraniční solidarita spojených obyvatel západního světa. Propagandistické zdroje těchto skupin byly mobilizovány, aby podpořily akce uskutečňované ve Francii. Noviny, letáky, konference, setkání, demonstrace, podpůrné výbory přijaly stejná hesla ve všech jazycích. Několik národů se určitým způsobem stalo vnějšími plícemi francouzského odboje, dovolujícími aby znovu nabral dech. Byly ustaveny pracovní skupiny. Bylo zorganizováno přechovávání partyzánů na útěku. Režim pochopil nebezpečí. Intervenoval na diplomatické úrovni, aby byla podpora francouzským militantům zastavena a potlačeny projevy solidarity.
Solidarita a příprava Postaveni před trvalé spiknutí liberálních režimů a mezinárodních komunistických organizací jsou nacionalisté ze západu nuceni nejen vytrvat ve své cestě, ale také zvýšit svou aktivitu a vylepšit své metody. Bojovníci evropských národů musí za hranicemi nalézt podporu propagandě, která vysvětlí jejich boj, podpoří jejich odvahu, odsoudí represe a brutalitu kterých jsou obětí a probudí pocit společného boje Evropanů za přežití proti těm, kdo je chtějí zotročit. Rozšiřování těchto iniciativ musí dovolovat skutečnou organizaci kolem velmi jednoduchého ústředního tématu: boje proti komunismu a všem kdo ho podporují. Naprosto různými kanály – tiskem, skupinami studentů, odbory, členy parlamentu, politickým hnutím, kulturními spolky, bývalými vojáky, mládežnickými organizacemi, sdruženími intelektuálů – může být veden protiútok proti sovětským podnikům a těm kdo je podporují. Taková akce, která poukazuje na tajné spojení liberálních režimů a komunismu, taková a jí podobné, které jsou schopné podnítit všeobecnou nespokojenost, mohou být okamžitě provedeny a vynuceny kdekoli a ve stejný okamžik. Koordinační sbor ponechávající každému svobodu akce bude sbírat informace a rozšiřovat je pro účely dalšího využití.
Nová krev Vstup mladých do politického boje, vliv zápasu vedeného ve Francii, nové problémy urychlily potřebu nové definice nacionální ideologie jako doktríny Mladé Evropy. Množství kontaktů, výměn myšlenek a společné konference ukázaly sbližování koncepcí všech evropských militantů. Posledních několik let, která jsou nesrovnatelným zdrojem vzdělávání pro francouzské nacionalisty, se zároveň jeví jako neporovnatelná zkušenost pro nacionalisty Evropy. Zde se ukovala metoda přizpůsobená novým podmínkám zápasu. V pozitivní kritice podstoupené francouzskými radikály naleznou evropští militanti lekce, které je povedou v jejich činnosti.
NA ZAČÁTEK Pro začátek je nezbytné vytvořit podmínky pro novou všeobecnou a naprosto legální akci. Z tohoto pohledu musí být poslední pozůstatky OAS, které je od nynějška silným nástrojem režimu, zničeny, protože jsou nebezpečné. Všude a na všech úrovních je důležité rozvinout pozitivní kritiku předchozích aktivit, pracovat společně na nové definici nacionalismu. Ne nezbytné mluvit, psát, vysvětlovat a požadovat pro tuto práci národní opoziční tisk. všechny příležitosti musí být uchopeny a práce všech musí být inspirovány tímto zájmem a těmito potřebami. Propaganda musí být vedena tak, aby neustále vysvětlovala nacionalismus. Pláč nad minulostí nebo uplatňování politiky nenávisti by bylo opakem prosazovanému cíli. Odpovědnost za odstoupení Alžírska neleží na oklamaném lidu, ale na režimu a politicích (civilních i vojenských), kteří vedli „národní” boj. Ze stejného důvodu je nezbytné udržovat kontakty se všemi upřímnými stoupenci. Pomoci těm, kteří trpí. Být aktivně přítomen mezi našimi krajany uprchlými z Alžírska a nenechat iniciativu pouze na silách režimu. Toto přechodné období musí být dobře využito pro podrobnou práci a přípravu na dobu, kdy se dosud rozptýlení militanti dají dohromady a založí Nacionalistickou organizaci, definují její program a zahájí boj. Ne, spiknutí nic nevyřeší, jsou zhoubná. Spiklenci se podobají starým pannám, které se potkávají, aby daly volný průchod své mrzutosti a jedovatým pocitům. Salonní spiklenci nebo teroristé se odstřihávají od svých krajanů. Přebírají nepochopitelné způsoby uvažování, stávají se popudlivými a převládá v nich vztek. Musí trvale zmizet z nacionalismu a vítězství.
Teatrální revolucionáři Revoluční organizaci necharakterizují použité prostředky ale cíle. Prostředky samotné jsou závislé na okolnostech. Bolševická strana užívala ilegalitu a násilí, zatímco národně socialistická strana, stejně revoluční organizace, užívala naprosto legálních prostředků k získání moci. Naopak extravagantní projevy, sliby apokalypsy nikdy nacionalismus neposunuly ani i krok. Protivníci snadno nacházejí argumenty, lidé se odvracejí od mužů, kteří vypadají jako nebezpeční blázni, stoupenci ztrácejí odvahu nebo jsou zvikláni ve svém přesvědčení. Teatrální revolucionáři, jejich poznámky, jejich přístup a jejich aktivity jsou nepřáteli revoluce. Zejména mladí by se před nimi měli mít na pozoru. Oblékání do čehosi nazývaného uniforma, zavádějící nesmiřitelné sektářství, předvádění bezdůvodného násilí jsou infantilními zvyky. Někdo zde nachází vyzdvihování morbidního romantismu. Revoluce není ani maškarním bálem ani prostorem pro mýtomaniaky. Revoluční akce není příležitostí pro zesílení purismu.
Základny mezi lidmi Akce má za cíl osvítit lidi otrávené silnou propagandou režimu, předložit národní ideál a
připravovat vítězství. Proto je největší důraz kladen na propagandu. Tato aktivita zacílená na masy musí být zcela legální. Práce mezi lidmi není výsadou komunismu. Vyžaduje to pouze vhodnou metodu. Systematické a trpělivé pronikání zahrne všechny různorodé aspekty. Nespokojenost dělníků ve firmě proti oficiálním odborům, protesty v chudinských čtvrtích, koncentrace uprchlíků ze Severní Afriky v těsných činžovních domech, založení federace farmářů, studentského spolku, volby na oblíbeném obecním úřadě, armádní výcvikové centrum, odborné učiliště, zde se nachází tolik příležitostí k postupnému vytváření nacionalistických „základen” při zachování a bezvadné adaptaci na jejich prostředí. Učitel, technik, důstojník, odborář, nacionalistický militant, každý z nich je ve svém prostředí potenciálním organizátorem těchto „základen”. Organizace takových základen v lidovém prostředí zahrnuje specializaci práce a koncentraci úsilí všech na několik bodů vybraných po pečlivé analýze šancí a prostředků, které mohou být použity. Je lepší ovládat v celé Francii jen jednu společnost, jen jedno město, jednu fakultu university než rozvinout všeobecnou agitaci bez vlivu na masy. Tato útočiště nacionalismu se stanou příkladem nejlepší složkou propagandy. Budou to školy militantů a organizátorů, kteří vykonají svou práci v odlišných podmínkách. Je to dlouhý a náročný úkol bez slávy a elegance. Je to bolestivý úkol, ale jediný účinný. ŘEMESLNÁ VÝROBA NEBO EFEKTIVITA
Řemeslná výroba Na počátku nacionalistického boje, rozptýlené iniciativy a slabé počáteční zdroje koncentrované na velmi malém počtu militantů platily na celý úkol. Co bylo nezbytné v první fázi, se v rozvinuté organizaci stalo katastrofou. Několik organizátorů je zavalených nespočetnými aktivitami, z nichž každá je stejně důležitá jako ty ostatní. Kolem nich je zvykem spoléhat se na ně ve všem. Ze strachu, že by nový člen splnil svůj úkol špatně, provádí organizátoři všechno sami. Duch iniciativy se vytrácí a s ním chuť k akci. Hodnotní militanti jsou pověřeni základními úkony; ztrácí důvěru a dynamiku. V této fázi řemeslné výroby musí každý vědět všechno a nikdo není za nic určitého zodpovědný. Osobní schopnosti militantů jsou ignorovány. Řemeslná výroba vede k výjimečné ztrátě energie a kvality. Člověk tak vidí vynikajícího ekonomického novináře, dobře napojeného na USA, obviněného z šíření letáků OAS na poštách. Byl zatčen během jedné takové operace, kterou mohli provést vysokoškolští studenti místo něj, zatímco nikdo ho nemůže nahradit v jeho specializaci, kde je jeho užitečnost zřejmá. Přepracovaný organizátor, stejně jako nevyužívaný militant se shodnou v pocitu zbytečnosti a znechucení. Oba si připadají, jakoby pracovali ve vzduchoprázdnu. Pro budoucí nacionalistickou organizaci existují v dostatečném množství prověření miltanti, kteří odmítají řemeslné provádění práce, které vede k zadušení.
Rozdělení práce a centralizace Rozličnost aktivit organizace, rozdílná prostředí do kterých musí proniknout, skrytý i otevřený charakter zápasu, si vynucuje rozdělení práce v určitých případech až rozškatulkování. Rozdělení na různé pobočky vedené vyzkoušenými veliteli je logicky doprovázeno jediným a centralizovaným vedením shora.
V každé pobočce musí být spravedlivě rozdělena práce a specializace jejich členů. Místní organizace musí být schopné soustředit se na akci s maximální efektivností, centralizace a specializace úkolů by jim měla dát šanci. Například ten kdo je zodpovědný za propagandu by měl být schopen dodat místním skupinám přímo pro ně upravený materiál, spíš než řemeslně prováděné iniciativy bezmocné v zápasu proti nepřátelské propagandě. Organizace musí mít své militanty přítomné všude, i v nepřátelském táboře. Přítomnost militantů v určitých ekonomických a administrativních mechanismech může být nesrovnatelně důležitějším nástrojem než jejich účast na činnostech skupiny aktivistů. Zápas neprobíhá jediným způsobem. Na úrovni místních organizací proto musí být práce spravedlivě rozdělena. Její členové musí být aktivními prvky společné práce, zodpovědnými za specifické úkoly a ne jen prostě vykonávat rozkazy. Za těchto podmínek se budou formovat schopní militanti, organizátoři a kádry.
