3 zlatá pravidla angorské kočky:
v 1. Konec kritiky sama sebe Vyměňte kritiku za ocenění!:) v 2. Konec kritiky druhých Všímejte si na druhých toho, co se vám na nich líbí!:) v 3. Konec strachu z kritiky od druhých Žijte se sebedůvěrou!:)
1. Konec kritiky sama sebe Přestaňte se kritizovat! Když se vám něco nepovede, řekněte si: “V té chvíli jsi to udělala nejlépe, jak jsi mohla! Příště už alespoň víš, kudy jít nechceš a kudy jít chcešJ… A i když se ti to nepovedlo úplně podle tvých představ, i tak tě mám ráda!” Točit dokola neustále výčitky, jak jste to popletla, vás vždy jen o vaše sebevědomí okrade. Naopak podívat se na věc z budoucí perspektivy toho lepšího je to, co vám sebevědomí v každém
případě podpoří. Usmívejte se na sebe, buďte k sobě laskavá. Vždyť jste báječná! Jednejte se sebou s vlídností a přijetím. Podívejte se na sebe do zrcadla a zeptejte se sama sebe: “Co pro tebe můžu dnes udělat?” Je tolik věcí, které děláte skvěle, tolik toho zvládáte! Je toho tolik, co je na vás k obdivu! Všímejte si více toho, co na sobě dokážete obdivovat. Samochvála nesmrdí! Samochvála voní! Naopak sebekritika je lepkavá, upachtěná a nehostinná a smradlavá! Pokud se přistihnete, jak se kritizujete, uvědomte si své myšlenky, přijměte je, nebojujte s nimi. Bojem jim akorát dáváte sílu. Když je s vlídností přijmete, nemají se jak ve vás dále držet, protože už je neživíte. Vím, že to může znít zvláštně – proč přijímt něco, co vlastně vůbec nechci? Protože přijetí znamená ustání v boji. Přijetí nechtěné neposiluje. Boj nechtěné naopak posiluje. Přestaňte bojovat! Přestaňte bojovat s realitou, přestaňte bojovat sama se sebou, přestaňte bojovat se životem. Život není boj. Život je svoboda, život je tvoření, život je prožívání kontrastů, život je radost. Radujte se z toho, kdo jste! Radujte se z toho, že máte ve svých rukou, jak budete žít. Myšlenky a pocity utvářejí náš život. Pokud se kritizujeme, budeme si vytvářet takové zážitky, které nám opět přinesou jen zklamání sama ze sebe. Začneme-li se oceňovat, budeme více a více zažívat chvíle plné uznání nejen od sebe, ale i od druhých…
Ocenění sama sebe Pište si každé ráno seznam toho, co na sobě dokážete ocenit! Je totiž zajímavé, že většinou dobré záležitosti o sobě bereme automaticky, ale to, co se nám nedaří, tomu dokážeme dát velikou část svojí energie. Určitě k ocenění patří právě i ty věci,
které už jako k ocenění nevnímáme. Naopak je na čase začít je vnímat! To, že zvládáte chodit do práce a ještě máte na starosti většinou děti a domácnost, to je přeci něco neskutečně velkého! Jak to všechno všechny dokážete pojmout a jít si za svým dobrým pocitem! A další a další věci jsou na vás k ocenění například jak jste dobrosrdečné, přející, jaké jste skvělé manažerky svého času, maminky, manželky, dcery či sestry, jak dobře umíte vařit, jak pečujete o domácí úklid, vyprané a vyžehlené prádlo, jak vyděláváte peníze, jak řídíte auto, jak pečujete o svůj vzhled a jak podporujete druhé kolem sebe a hlavně samy sebe. Jak jste krásné, tvořivé, nadané a chytré! Přestaňte se kritizovat! Uvidíte tak na sobě více věcí k ocenění a více věcí kolem sebe k vděčnosti.... Jste prostě všechny skvělé a upřímně vás velmi obdivuji!!! Nemám potřebu vám pochlebovat, ale mám potřebu vám říkat, kdo skutečně jste! Jste báječné, skvělé, nádherné a nadané ženy! Nikdy na to nezapomínejte, ať se děje, co se děje!:)
2. Konec kritiky druhých Proč bychom kritizovaly druhé? Když něco nebo někoho kritizuji, aktivuji v sobě nedobré pocity. A všechny naše pocity se vracejí jako bumerang! Co se na celou záležitost podívat z tohoto úhlu pohledu: “Toto není pro mně, ale někomu se to líbí.” Když jdeme do pekařství, tak také nepoukazujeme na
všechny buchty, které nám nechutnají, ale zcela logicky ukážeme na ty, které chceme. Miluju tvarohé, hup s nimi do tašky. Makové – ty nejsou nic pro mne, ale určitě někomu jinému chutnají a brzy se vyprodají. I když makové nemám ráda – nevšímám si jich a respektuju jejich právo na “život”, protože vím, že někdo jiný je ocení. Je to docela jednoduché, co myslíte?:) P.S: Věta“Ať to dělá podle MÝCH představ!” = cesta do nespokojenosti! Proč by to měl ten druhý dělat podle VAŠICH představ? Proč by měl být takový jakého ho vy chcete mít? On je sám sebou, stejně jako vy jste samy sebou! Přestaňte ho držet pod krkem a nechte ho být tím, kým je!
3. Konec strachu z kritiky od druhých Nikdy nemůžeme mít pod kontrolou to, co si o nás myslí druzí. Naopak nás vyčerpává kontrolovat toto nekontrolovatelné. “Druzí mě MUSÍ chápat a MUSÍ se mnou souhlasit!” = cesta do nespokojenosti. A proč vlasně? To, že každý máme jiný názor neznamená, že spolu nemůžeme žít. “Nechávám moc nad svým životem druhým, protože pod tíhou strachu, co o mne řeknou, raději nežiji tak, jak skutečně toužím.” = cesta do nespokojenosti. Nikdo vás nemá právo hodnotit, protože ti druzí nestojí ve vašich botách a jedině vy samy víte, jak se v nich cítíte. A vy zase nemáte právo hodnotit druhé, protože nestojíte v jejich botách, ve kterých jedině oni sami vědí, jak se cítí. Když kritizuji druhé, bojím se pak logicky, že i druzí mě budou kritizovat. Druzí jsou zkrátka naše zrcadla – děkujeme! Tak proč
se bát něčeho, co nám ukazuje naše vlastní vyladění vztahu k sobě, k druhým i ke světu? Pokud mě někdo kritizuje, ukazuje mi to, že mám k sobě (i k druhým) být vlídnější! Tak hurá do toho!
Příběh o tom, proč se nebát kritiky Kráčeli městem tři: osel, dědeček a vnuk. Dědeček se vezl na oslovi, vnouček cupkal pěšky. Vtom jeden kolemjdoucí pohoršeně vykřikl: “No tohle! Nestydíš se, dědku? Ty si jedeš a to ubohé děcko necháš běžet. Nevidíš, jak má malé nožičky?” Stařík si vzal jeho slova k srdci. Slezl z osla a nabídl své místo chlapci. Ale hned za rohem se zhrozil jiný muž: “Chudák starý pán, no ten se dočkal! Kluk se veze jako kníže, ale starci neprokáže úctu! To ti není hanba, kluku?” Teď se zastyděl klouček. Dědeček přisedl k němu a jeli na oslovi oba dva. “Fuj! Skandál!” vyjekla jakási žena. “Chcete to ubohé zvíře zničit? Hanba! To mu chcete strhat hřbet?” Stařeček i hošík slezli a už celí spletení kráčeli vedle osla. Mládenci z hospody vybuchli smíchy!: “Podívejte, blázni!” křičeli jeden přes druhého. “Mají osla a jdou pěšky! K čemu ho tedy máte, hlupáci?” (Převzato z “Příběhů pro potěchu duše” od Bruna Ferrera)
