ROP SEVEROZÁPAD
PROJEKTY MLUVÍ SAMY ZA SEBE
Regionální operační program regionu soudržnosti Severozápad • Podporováno z Evropského fondu pro regionální rozvoj • „Vize přestane být snem”
Obsah Modernizace Gymnázia Jateční v Ústí n. L.
„Vize přestane být snem“
Gymnázium v Jateční – z ošklivého káčátka labuť
Děčínská knihovna v Atlantiku
Vydal: Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad Foto: archiv ÚRR Severozápad prosinec 2012 Texty: NOESIS s.r.o. Produkce a konzultace: NOESIS s.r.o. Grafický návrh, DTP a tisk: NOESIS s.r.o. Neprodejné
30
V Sokolově vzniklo „Království žáků“
Nové přístroje pro litoměřickou nemocnici
28
Všichni dobří rodáci z Březové
Moderní zázemí ISŠTE Sokolov
26
Hoooříííí! – V Chomutově vychovávají špičkové hasiče
Multifunkční centrum v Březové
24
V Perninku se baví i vzdělávají
Moderní učebny ISŠE Chomutov
22
Ve Vysoké Peci se snaží nahradit rodinu, a daří se
Prostory pro komunitní život v Perninku
20
Karlovarská krajská nemocnice mění tvář
Rekonstruovaný dětský domov ve Vysoké Peci
18
Chráněné bydlení ve Vejprtech: Už se chystá svatba
Karlovarská krajská nemocnice, a. s.
16
Vrátný na úřadě je přežitek, vědí v Sokolově
Kvalitní zázemí pro soc. služby ve Vejprtech
14
Duševní nemoc nemusí být důvod pro život v léčebně
Rekonstruovaný Městský úřad Sokolov
12
Špýchar „na konci světa“ skrývá poklady nevšedních umělců
Chráněné bydlení v Ústí nad Labem
10
V Chodově mají děti Bludiště, ve kterém nezabloudí
Psychiatrická léčebna Petrohrad
8
Tma a ticho ukrývají historické poklady Chebska
Dům dětí a mládeže Chodov
6
Děčín září knihovnou z knih
Depozitář pro karlovarské krajské muzeum
4
Nemocnice, do které se mohou pacienti těšit
32
Modernizace Gymnázia Jateční v Ústí n. L. Gymnázium v Jateční – z ošklivého káčátka labuť Příjemce dotace: Ústecký kraj Výše dotace z ROP Severozápad: 138,5 milionu Kč
„Co si dáš? Já dvojku.“ „Já jedničku,“ radí se dva primáni ústeckého gymnázia v Jateční ulici před zařízením na objednání obědů ve školní jídelně. Pravděpodobně vůbec netuší, že ještě před pár lety si jejich starší spolužáci museli nechat o jídelně, natož o takové, kde se obědy objednávají elektronicky, jenom zdát. „My jsme museli na obědy chodit třeba do Armaturky, do menzy. Bývalí žáci by mohli vyprávět,“ vzpomíná ředitel školy Alfréd Dytrt na dobu, kdy byla původní školní jídelna z hygienických důvodů uzavřena a ani zbývající prostory školy rozhodně nebyly ke chlubení. Dnes se gymnázium v Jateční ulici svou budovou naopak směle chlubit může. Už několik let prochází rozsáhlými stavebními úpravami a modernizací, z významné části hrazenými z Regionálního operačního programu Severozápad. „Tady je původní školní budova, která byla před lety v opravdu žalostném stavu,“ ukazuje Alfréd Dytrt na barevný plánek, ze kterého je dobře patrné, jak bude za pár let škola vypadat. „Přistavěli jsme jídelnu a tělocvičnu, starou tělocvičnu přebudovali na aulu a teď vzniká trakt s několika odbornými učebnami,“ jezdí ředitel Dytrt prstem po půdorysu ve tvaru kruhové výseče. „V budoucnu ještě plánujeme hřiště a také naučnou stezku,“ uzavírá ředitel a zve na prohlídku po škole. Technika brání studentům v lumpárnách Jdeme chodbami, které tak jako v jiných školách zdobí výtvarné práce žáků, nástěnky a vitrínky. Trochu nezvykle, alespoň pro ty, co už mají školní docházku déle za sebou, mohou působit velké monitory s informacemi o suplování a dalších důležitých věcech. „Dřív jsme studenty o suplech nebo o tom, kde se která hodina koná, informovali na cedulkách, které se věšely na nástěnku. Studenti se občas bavili tím, že cedulky přepisovali. Teď už nic takového dělat nemohou,“ směje se ředitel Dytrt a otevírá dveře nové auly.
4
Aula je rozlehlá a hodně prosvětlená místnost s francouzskými okny, polovina z nich je teď ale zatemněná. Právě tu totiž probíhá hodina angličtiny a na rozměrné plátno se promítá film v anglickém znění. „Aulu využíváme opravdu různorodě. Jak na rozličná setkání a celoškolní akce, jako je třeba loučení se se čtvrťáky, tak třeba pro samotnou výuku,“ vysvětluje
ředitel. A ukazuje ven na dělníky, kteří budují nový trakt: „Mezi budovami pak vznikne dvůr, kde budou studenti moci trávit čas o velkých přestávkách nebo pauze před odpoledním vyučováním.“ Tělocvična, která nadchne i největší lenochy Ten, kdo ve školních lavicích seděl naposledy, když počítač byl zvláštností z amerických filmů, má určitě školní tělocvik spojený s nesympatickou tělocvičnou s charakteristickým zápachem žíněnek, kde se prováděly tak „záživné“ aktivity jako nácvik výmyku nebo přeskok švédské bedny. Člověku s touto zkušeností může návštěva tělocvičny gymnázia v Jateční ulici způsobit šok a i ten největší odpůrce tělocviku
si musí pomyslet, že sem by možná chodil rád. Spíš než tělocvičnu připomíná sportovní halu. Prostor na cvičení je zhruba dvakrát větší, než mívají běžné tělocvičny. „Chtěli jsme, aby tu mohly probíhat zároveň dva tělocviky. Proto je tu například ta síť,“ ukazuje Alfréd Dytrt na síť, která půlí prostor tělocvičny. Za ní hrají děvčata přehazovanou, což není jediná hra, která se tu dá hrát. Na speciálním barevném povrchu je nalajnováno několik hřišť, na zdi jsou koše na basketbal, v zázemí branky na házenou i sítě na volejbal nebo nohejbal. Opravdová třešnička na tomhle tělocvičném dortu se skrývá nad diváckou tribunou, která se táhne podél stěny tělocvičny. „Máme tu bezvadně vybavenou posilovnu,“ ukazuje pyšně ředitel na řadu nablýskaných strojů, na kterých se právě potí skupinka kluků. „Musím se smát, když si vzpomenu, jak před několika lety chtěla skupina rodičů stáhnout přihlášky svých dětí na tuhle školu, protože tu prý není tělocvična. Ta tu sice byla, ale je fakt, že její stav byl hodně neutěšený,“ vzpomíná ředitel Dytrt. Pohledný leguán s luxusním bytem hledá vážnou známost Poslední zastávkou procházky po gymnáziu v Jateční ulici je jídelna, o které už byla řeč. Je vybavená pěkným barevným nábytkem a prosklená, takže i odsud je možné sledovat, jak se škola rychle mění. Kromě obědvajících žáků a učitelů sleduje stavební práce i leguán Evžen. Obývá obrovské terárium, které se táhne přes zadní stěnu jídelny. „Je to určitě nejlépe ubytovaný leguán v Česku,“ směje se Alfréd Dytrt. Tak velké terárium prý asi žádný jiný Evženův kolega nemá.
A jak se sem vlastně dostal? „Říkali jsme si, že by tu mělo být něco živého, aby se ta čistá moderní jídelna trochu oživila. Nakonec jsme zvolili ještěra. Pomohli nám ho přes inzerát sehnat známí z ústecké zoo,“ vysvětluje Evženovu přítomnost ředitel. Teď mu prý gymnázium chce sehnat ještě slečnu. Být ředitelem školy, která prochází tak velikými úpravami jako gymnázium v Jateční, znamená spoustu povinností. Spolupracovat s architekty, jednat s investorem, chodit na kontrolní dny, hlásit nedostatky hotových prací, ale také řídit školu a snažit se, aby stavební práce neomezovaly výuku. Nebude to nakonec Alfrédu Dytrtovi chybět? „Určitě bude. Dlouho se totiž se stavem školy nic nedělo, dokonce jsem uvažoval o odchodu. Pak začala rekonstrukce a to mě nabilo obrovskou euforií, že se konečně něco děje. Tak doufám, že až bude všechno hotovo, nadšení mi ještě pár let vydrží,“ říká s úsměvem ředitel gymnázia, které se po skončení všech úprav zařadí mezi ta nejmodernější u nás.
5
Děčínská knihovna v Atlantiku Děčín září knihovnou z knih Příjemce dotace: statutární město Děčín Výše dotace z ROP Severozápad: 185 milionů Kč
Čemu slouží budova vedle děčínského Tyršova mostu na pravém břehu Labe, je jasné hned na první pohled. V domě, který vypadá jako regál s knihami, nemůže být nic jiného než knihovna. Městská knihovna Děčín má tohle výmluvné sídlo od podzimu roku 2012. „Do té doby jsme byli v budově, která sice byla postavena přímo pro účely knihovny, ale její kapacita už dávno nestačila nejen pro náš depozitář, ale ani pro naše další aktivity,“ říká ředitel knihovny Ladislav Zoubek. Více místa, více čtenářů Barevná budova na břehu Labe, postavená díky podpoře Regionálního operačního programu Severozápad, ale nakonec děčínské knihovně přinesla mnohem víc než jen větší prostor. „Počítali jsme s tím, že do nové knihovny bude chodit více lidí než do té staré, ale zájem, který nakonec vyvolala, nás překvapil,“ vypráví ředitel Zoubek. Počet dospělých čtenářů se zvýšil zhruba o čtvrtinu, což se trochu očekávalo, ovšem děti vyrazily knihovníkům dech. „Hned během prvních dvou měsíců se počet dětských čtenářů zvýšil o sto procent. Dříve do dětského oddělení chodilo kolem 40 dětí, dneska jich je asi stovka,“ chlubí se ředitel. A důvod? Odpověď nabízí budova sama. Je prostě hezká zvenčí i uvnitř a člověk se tu moc dobře cítí. Už neokázalý vstup, ke kterému vede trochu křivolaký mostek, vzbudí v návštěvníkovi pocit, že nejde do nějaké vznešené instituce, ale na útulné místo. „I knihovníci jsou tu rádi, a i když zpočátku se jim ze staré knihovny do nové moderní architektury stěhovat nechtělo, teď říkají, že už by se nevrátili,“ usmívá se Ladislav Zoubek a dodává: „Koneckonců pojďte se přesvědčit, že je to tu pěkné.“
6
Kam na rande? Do knihovny! „Od té doby, co jsme v nové budově, se z knihovny začíná stávat místo, kam se nejen chodí pro knihy, ale kde lidé tráví také volný čas a setkávají se,“ říká ředitel Zoubek, zatímco vcházíme do dětského oddělení. To je stejně jako celá knihovna díky prosklené fasádě plné světla. Mezi regály dětských knih jsou barevné židličky a stolky. „Děti si sem nechodí jen půjčovat knížky. Pořádáme pro ně spoustu akcí, třeba předčítání, divadelní představení nebo různé tvořivé
dílny,“ ukazuje ředitel na různé dětské výtvory. „Také sem začali chodit rodiče s dětmi předškolního věku. Buď si tu s nimi prohlížejí obrázkové knížky, nebo se prostě setkávají s jinými rodiči a dětmi,“ vypráví dál Zoubek. „Mně se tenhle trend moc líbí. Klidně ať si tady třeba dávají mladí rande. Určitě nám nebude vadit, když si někde za regálem dají pusu,“ směje se.
Jazyky, počítače, zahrada, bytový design… Pohled na tabulku s otevírací dobou knihovny trochu zarazí. Nejen že se tu knihy dají půjčovat i v sobotu a v neděli, ale ve všední den je otevřeno až do 20 hodin. „Pořádáme tu totiž celou řadu kurzů a doprovodných programů a ty bývají až do 21 hodin. Přišlo nám hloupé, aby knihovna svítila až do večera, ale půjčovna přitom byla zavřená,“ vysvětluje ředitel cestou k výtahu, který zastavuje ve druhém patře budovy. V něm je několik učeben, které jsou každý den plně vytížené. Ředitel Zoubek ukazuje na cedulky u dveří jednotlivých tříd s rozpisy vzdělávacích kurzů. Angličtina, němčina, italština, bytový design, zakládání zahrady, hra na kytaru, výtvarná
dílna, účetnictví… „Je o ně veliký zájem, v mnoha případech bylo více zájemců, než kolik dokážeme uspokojit,“ říká Ladislav Zoubek a otevírá dveře do prostorné místnosti se zvukovou aparaturou a řadami židlí. „Tady pořádáme kulturní vystoupení. Recitace, koncerty, autorská čtení,“ vysvětluje. „Tím ale služby knihovny stále nekončí. V přízemí máme informační centrum s certifikátem Cyklisté vítáni, je tu také malá kavárnička, kde si čtenáři mohou chvilku s knížkou zpříjemnit čajem, kávou, limonádou,“ vypočítává ředitel. Opravdu se tedy není co divit, že tahle knihovna tolik přitahuje lidi. A aby toho nebylo málo, ze střešní terasy budovy je krásný výhled na centrum Děčína, řeku Labe a Pastýřskou stěnu.
7
Depozitář pro karlovarské krajské muzeum Tma a ticho ukrývají historické poklady Chebska Příjemce dotace: Krajské muzeum Karlovarského kraje, příspěvková organizace Výše dotace z ROP Severozápad: 28,5 milionu Kč
Ještě nedávno zde bylo plno světla a na chodbách hlučeli mladí studenti. Nyní budovu pohltilo ticho a tma. Mohlo by se zdát, že je zde něco špatně, ale opak je pravdou. Nenápadná budova nedaleko centra Chebu sloužila ještě nedávno jako střední škola, nyní je z ní depozitář chebského muzea, který skrývá tisíce historických pokladů města a širokého okolí. Na školní historii depozitáře dá vzpomenout snad jen bytelná návštěvní kniha, do které se musí zapsat každý, kdo do budovy vstoupí. „S předchozími podmínkami, ve kterých historické předměty přebývaly, se současný depozitář nedá srovnat. Nešlo vůbec regulovat teplotu nebo vlhkost. Nebylo možné zvlášť rozdělit například kovy od nábytku. To vše ovlivňovalo stav těchto cenných předmětů a urychlovalo jejich zkázu. Ta změna je obrovská, nyní máme velmi moderní depozitář,“ říká s hrdostí v hlase Roman Procházka, ředitel chebského muzea, kterému nový depozitář patří. Při vyprávění o nových podmínkách pro práci se rozzáří oči také jednomu z konzervátorů depozitáře, Dušanu Vančurovi. „Podmínky pro konzervátorskou práci jsou nesrovnatelné. Máme zde několik konzervátorských místností vybavených mimo jiné i odsávacím zařízením. Nemusíme tak už vdechovat mnohdy i zdraví nebezpečné výpary a prach, které se při konzervaci historických předmětů uvolňují,“ srovnává Vančura. Sbírky chebského muzea přebývaly od 60. let minulého století v takzvaném Špejcharu. Ten byl ale pro uchovávání takto vzácných historických předmětů nevyhovující. Nový depozitář vznikl díky podpoře z Regionálního operačního programu Severozápad. Exponáty se do něj stěhovaly v roce 2010.
8
Skříně, skříně, skříně Třípatrová budova depozitáře je až po okraj zaplněná truhlami, dobovým oblečením, loutkami, židlemi a divany, historickými obrazy, sochami převážně ze sakrálních staveb a mnoha dalšími exponáty. Vstupujeme do největší expozice, která zabírá téměř polovinu jednoho z pater
budovy. S překvapením zjišťujeme, že největší prostor depozitáře zabírají dobové skříně. „Skříně, skříně, skříně,“ paroduje proslulou repliku české filmové klasiky Dušan Vančura při proplétání se labyrintem exponátů. Na konci několikaminutové cesty nás čeká zasloužená odměna, překrásná dvoukřídlá barokní skříň, která se majestátně tyčí nad všemi ostatními.
Staré předměty jsou podle Romana Procházky velmi náchylné na poškození světlem a vlhkem. Proto jsou v každé místnosti depozitáře zatemněná okna. „To bychom ještě potřebovali dotáhnout, zatím jde o provizorní řešení,“ dodává. Všude je také odvlhčovací zařízení. „V každé místnosti můžeme regulovat teplotu a vlhkost vzduchu, což je pro předměty zásadní. Momentální i dlouhodobé naměřené hodnoty pak vidíme na centrálním počítači, ze kterého můžeme prostředí pro jednotlivé exponáty regulovat,“ popisuje Dušan Vančura. Sbírky depozitáře nejsou ani dnes zdaleka uzavřené. Do herbářů například přibývají nové rostliny. „Příští rok slaví naše muzeum 140 let od svého založení. Nové předměty získáváme od dárců, z archeologických výzkumů, někdy
něco nakoupíme, jindy exponát získáme tak, že nám lidé ohlásí bourání nějaké staré budovy nebo nám přenechají pozůstalost po příbuzných,“ říká ředitel muzea. I Spejbl a Hurvínek jsou v suchu Mezi nejslavnější obyvatele chebského depozitáře bezesporu patří legendární loutky Spejbla a Hurvínka. Ti se do chebského muzea rozhodně nedostali náhodou. Jejich autor, který je vyřezával pro slavného loutkáře Josefa Skupu, Augustin Nosek totiž v Chebu prožil větší část svého života. „Loutky Spejbla a Hurvínka, jež v našem muzeu máme, jsou podle dostupných zdrojů druhými nejstaršími, které Augustin Nosek pro divadelníka Skupu vyrobil,“ zdůrazňuje vzácnost chebských večerníčkovských figurek ředitel muzea. Loutky s nevyčíslitelnou hodnotou jsou v současné době „na výletě“ mimo depozitář přímo v budově chebského muzea. „Občas je půjčujeme také na výstavy loutek do různých muzeí,“ dodal Roman Procházka.
9
Dům dětí a mládeže Chodov V Chodově mají děti Bludiště, ve kterém nezabloudí Příjemce dotace: město Chodov Výše dotace z ROP Severozápad: 9,1 milionu Kč
„Romčo, můžu ty oči vybarvit modře?“ prohodí do ticha, které ruší jen šustění papíru a namáčení štětce, devítiletá Nella. Dotaz směřuje na vedoucí Romanu Špačkovou, která pobíhá mezi několika školáky a radí, jak z lahvičky od sprchového gelu vytvořit co nejzajímavější vánoční rybu. Je čtvrtek odpoledne a v Domě dětí a mládeže Bludiště v Chodově na Karlovarsku právě začíná kurz „Šikovné ruce“. Jsme v nejvyšším patře vesele zařízené vily, kterou před více než 125 lety nechal postavit majitel místní porcelánky. Vila je nejstarším domem v Chodově a více než 40 let se využívá jako dům dětí. „Vila již potřebovala kompletní rekonstrukci. Protékalo střechou tak, že nejvyšší patro se téměř nedalo používat, protože zdi byly vlhké. Místnosti jsme museli stále vymalovávat. Celý suterén jsme nemohli využívat vůbec, protože zdi byly plesnivé a byla tam cítit zatuchlina. Potřebovali jsme ho odvodnit. Dům byl v podstatě v dezolátním stavu,“ popisuje ředitelka chodovského domu dětí Renata Dočkalová nedávnou realitu. V roce 2009 ale byla budova kompletně zrekonstruována od střechy přes fasádu až po odvodnění suterénu – vše díky dotacím z Regionálního operačního programu Severozápad. Stovky dětí, zábava i poučení Po „bludišti“ pobíhají děti a míří na své kroužky. Venku se na nově postavených prolézačkách prohánějí další školáci. „Skončila jim družina a venku na prolézačkách čekají na kroužek angličtiny. Prolézačky jsme také pořídili díky podpoře operačního programu,“ vysvětluje Renata Dočkalová. V létě jsou podle ředitelky prolézačky obsypané dětmi a využívají je i maminky s kočárky jako jakousi oázu uprostřed města.
10
V současné době dům dětí navštěvuje téměř sedm set dětí a dospělých, kteří chodí do více než padesáti kroužků. „Asi nejoblíbenější jsou ty keramické. Navštěvují je především školní děti, ale vyrábět si sem chodí i školky. Zájem je také o sportovní kroužky,“ říká Renata Dočkalová. Není se co divit, vždyť velmi podobný obor – výroba porcelánu – má v Chodově mnohaletou tradici a donedávna tu fungovaly dvě
porcelánky. O budoucnost v této oblasti má Chodov zřejmě postaráno. Do vypalovacích pecí právě směřují vymodelovaní čerti, hrnky, misky nebo prasátko. „Ze zrušené porcelánky jsme získali několik pěkných forem. Dnes budeme třeba zkoušet vázu,“ říká Martin Voleman, vedoucí kroužku.
Dům dětí a mládeže Bludiště ale neslouží pouze dětem. V přízemí funguje také městská galerie. „Vystavují tu různí umělci, ale i děti z nedaleké Základní umělecké školy. Pravidelně jednou ročně pořádáme také výstavu prací, které v průběhu roku vytvořily v kroužcích naše děti,“ dodává ředitelka. V rohu galerie stojí elektrický klavír, pořízený rovněž z prostředků regionálního operačního programu. „Hrají na něj hlavně děti z nedaleké Základní umělecké školy, nebo ho využíváme při malých koncertech v rámci vernisáží či dalších akcí,“ dodává Renata Dočkalová a hned nás vede po schodech do dříve nepoužitelného suterénu.
Ten zatím není kompletně zrekonstruovaný, ještě se tu pracuje. Otevíráme dveře místnosti s nápisem Ubytovna, ve které jsou rozprostřeny palandy a uprostřed je stůl se židlemi. „Ubytovnu využíváme multifunkčně. Slouží jako učebna angličtiny, když jsou všechny ostatní místnosti plné. Ubytováváme tu také například děti z Německa při výměnných pobytech. Dřív jsme je museli ubytovávat v hotelu, takto můžeme ušetřit,“ popisuje ředitelka. Jak ale vlastně vznikl nevšední název Bludiště? „Vznikl asi proto, že je tu tolik místností a není napoprvé úplně snadné se zde zorientovat,“ říká s nadsázkou Romana Špačková. A dodává: „Je to ale spíše proto, aby k nám zabloudily děti, které se doma nebo venku nudí, a našly u nás zábavu.“ A to se v chodovském Bludišti evidentne daří.
11
Psychiatrická léčebna Petrohrad Špýchar „na konci světa“ skrývá poklady nevšedních umělců Příjemce dotace: Ústecký kraj Výše dotace z ROP Severozápad: 25,9 milionu Kč
Pomalu se stmívá a ocitáme se téměř na konci světa, na konci Ústeckého kraje. Jako zrnko obilí je posazena uprostřed polí a lesů malá obec, která nese velký název – Petrohrad. Pomalu sjíždíme z kopce k návsi a zastavujeme prvního kolemjdoucího. „Kde tu, prosím, najdeme psychiatrickou léčebnu?“ ptáme se. „Jeďte dvě stě metrů rovně a pak zatočte doleva, tam najdete zámek,“ říká s naprostou jistotou vousatý muž středního věku. Zatočíme na úzkou cestu a v šeru se z ničeho nic před námi rozprostře rozlehlý, ale nijak okázalý zámecký areál. Kdysi patřil známému šlechtickému rodu Černínů, již desítky let ale funguje jako psychiatrická léčebna. Míříme k bráně, kde nás vítá postarší vrátný. Projdeme malou vrátnicí, a ocitáme se v jiném světě. Pevným stiskem ruky nás vítá ředitel léčebny Ladislav Henlin. Po vydlážděné cestě stoupáme mírným kopcem a ocitáme se před nevšední budovou s malými okny a nepřehlédnutelně vysokou střechou. „Je to bývalý špýchar, který kdysi sloužil pro uskladnění vymláceného obilí. Později sloužila budova pro naši léčebnu jako skladiště nepotřebného materiálu. Dnes je objekt využíván pro ergoterapii našich klientů,“ říká s úsměvem na tváři Ladislav Henlin. Otáčí klíčem a vcházíme do potemnělé budovy. Na zdi visí několik dřevěných obrazů, z nichž vyniká žena ve tvaru Věstonické venuše. „Ano, to vše jsou výtvory našich klientů,“ všímá si našich nevyslovených dotazů ředitel léčebny. Polovinu ze zhruba 150 klientů léčebny totiž tvoří lidé se schizofrenií, kteří velmi často bývají umělecky nadaní, dozvídáme se později. Umění je v budově bývalého špýcharu, která byla v roce 2008 zrekonstruována i díky prostředkům Regionálního operačního programu Severozápad, cítit na každém kroku. Vznikl zde rozlehlý prostor pro ergoterapii, odborně – léčbu prací.
12
Po mohutných dřevěných schodech vystoupáme do druhého patra. Ocitáme se v rozlehlé místnosti, nad kterou se klenou staré trámy původní sýpky. V přítmí na nás vykukují plátna s překrásnými, chtělo by se říct profesionálními malbami. „Tento prostor slouží pro psychoterapii našich
klientů, kteří se zde scházejí s psychology. Předtím než byl špýchar zrekonstruován, jsme podobnou terapii neměli kde provozovat. Je to pro léčebnu velký přínos,“ říká Ladislav Henlin, zatímco naše oči sklouzávají po úchvatných barevných malbách rozvěšených v prostoru. O patro níž je podobná, ještě větší místnost. „Ta slouží především jako výstavní prostor. Tyto výstavy běžně navštěvuje také veřejnost nebo i školy. Každý rok zde
probíhá několik vernisáží výstav,“ dodává ředitel léčebny. Před rekonstrukcí špýcharu bylo podle něj něco takového v léčebně naprosto nemyslitelné. Nebyl na to prostor. Jednou ročně se zde uskuteční také speciální výstava. „Na té ukazujeme výtvory našich klientů. Má to vždy neopakovatelnou atmosféru,“ popisuje Ladislav Henlin. Scházíme do přízemí a otevíráme dveře s nápisem Dílna. Po místnosti jsou rozmístěné pracovní stoly a ponky. Na zdech visí skříňky ukrývající vzorně srovnaná dláta, štětce, palice a další pracovní náčiní. Na jednom ze stolů jsou připravené k natření sošky snad každému známého golema. „Ty jsou již vypálené a čekají na nabarvení,“ popisuje ředitel léčebny.
Ve vedlejší místnosti je keramická pec a vedle ní v regále vykukují Pat a Mat, kteří z ní právě čerstvě „vyskočili“. Pomalu vcházíme do truhlářské dílny se soustruhem, pásovou pilou a dalšími potřebnými truhlářskými stroji. Z artefaktů, jež leží na stolech, je cítit umělecký talent a zanícení těch, kteří je opracovávají a vtiskávají jim podobu uměleckých předmětů. „Jsme nesmírně rádi, že tento tvůrčí prostor vznikl. Pro naše klienty je to obrovský přínos,“ říká Ladislav Henlin a zamyká při tom mohutné dveře bývalého špýcharu. Na nádvoří se loučíme, usedáme do auta. Léčebna i s bývalým špýcharem mizí ve tmě.
13
Chráněné bydlení v Ústí nad Labem Duševní nemoc nemusí být důvod pro život v léčebně Příjemce dotace: Fokus Labe Výše dotace z ROP Severozápad: 7,9 milionu Kč
Naučit se věci, které většina lidí zvládá, aniž by si to vůbec uvědomovala. Rozhodnout se, co uvařit, zda jít večer do kina nebo posedět s přáteli, naplánovat si, kdy jít nakoupit, kdy odpočívat a kdy třeba uklidit. Právě to je smyslem a cílem pobytu lidí s duševními nemocemi v novém domě chráněného bydlení, který vybudovalo sdružení Fokus v Ústí nad Labem. „Bydlí tu lidé, kteří až dosud žili v psychiatrických léčebnách s diagnózou těžkého duševního onemocnění. Nejčastěji jde o schizofrenii nebo maniodepresivní psychózu,“ vysvětluje předsedkyně sdružení Fokus Lenka Krbcová Mašínová. V patrové budově na konci města je pět bytových jednotek. Ve čtyřech z nich mohou bydlet dva lidé, v páté jednotce čtyři. „Každý klient má svůj vlastní pokoj, se svými sousedy se dělí o kuchyňku a sociální zařízení. Všem pak slouží ještě společenské prostory v přízemí domu,“ ukazuje prakticky, ale přívětivě zařízené místnosti Lenka Krbcová Mašínová. Přestupní stanice k samostatnosti S nácvikem „běžného“ života, kde za klienta nerozhoduje personál nějakého ústavu, ale on sám, pomáhají obyvatelům domu odborní terapeuti. „Klienti samozřejmě netráví celý den jen v našem domově. Přes den chodí do práce. Do chráněných dílen nebo kaváren na půli cesty, které Fokus provozuje,“ říká předsedkyně Fokusu. „Když pobyt v chráněném bydlení dobře zvládnou, což může být asi po dvou letech, mohou se přestěhovat do našich chráněných bytů, kde už žijí téměř samostatně,“ vysvětluje Krbcová Mašínová princip chráněného bydlení. V ideálním případě pak klienti z těchto chráněných bytů odcházejí do běžného bydlení.
14
Chráněné bydlení je důležitým krokem na cestě duševně nemocných zpátky do „normálního“ světa a uplatnění se v něm. A právě tato cesta je posláním sdružení Fokus. „O vybudování chráněného bydlení jsme usilovali bezmála deset let. Ve škále služeb, které našim klientům, duševně nemocným lidem, nabízíme, nám právě tento první stupeň chráněného bydlení chyběl,“ říká Lenka Krbcová Mašínová. Dům pro ty, kteří jsou sice nemocní, ale nemusejí proto strávit celý svůj život za zdmi ústavů, nakonec vyrostl díky podpoře Regionálního operačního programu Severozápad.
Prospěch pro celou společnost „Návrat duševně nemocných do společnosti neznamená jenom, že tito lidé mohou prožít plnohodnotný život,“ připomíná předsedkyně Fokusu. Prospěch z něj mají vlastně všichni. „Nemocný, který žije v léčebně, pochopitelně nepracuje a zdravotní pojišťovna za jeho pobyt a léčbu platí značné sumy. Pokud ale takový člověk žije ve společnosti a využívá komunitní péče, jakou poskytují organizace
podobné Fokusu, může chodit do práce a stát mu přispívá jen na chráněné bydlení nebo další sociální služby,“ podotýká Krbcová Mašínová. V první řadě jde ale samozřejmě o to, aby nemocní lidé nebyli zbytečně zavíráni za zdi léčeben a odtrhováni od běžného života. „Jsou pochopitelně klienti, kterým jejich choroba navzdory naší komunitní péči vůbec neumožní začlenit se do společnosti. Máme ale i úplně opačné případy,“ vypráví Lenka Krbcová Mašínová. „Například manželský pár, který se potkal právě u nás ve Fokusu. Pracují v našich kavárnách a donedávna bydleli v našem chráněném bytě. Přesto,že se léčí se schizofrenií, našli si normální bydlení a mají spolu dítě. Kdyby nebylo komunitní péče, trávili by svůj život v ústavu,“ říká předsedkyně Fokusu.
15
Rekonstruovaný Městský úřad Sokolov Vrátný na úřadě je přežitek, vědí v Sokolově Příjemce dotace: město Sokolov Výše dotace z ROP Severozápad: 18,2 milionu Kč
„...ve vrátnici seděl vrátný. Ten, pokud měl náladu, člověka někam po úřadě nasměroval. Občas se stalo, že tu ale lidé i trochu bloudili,“ popisuje s nadsázkou vedoucí správy majetku Pavel Beran to, jak to také někdy v minulých let mohlo vypadat při vstupu do Městského úřadu v Sokolově. Dnes je to zde ale naprosto jiné. Budova městského úřadu, která se již několik desítek let tyčí nad městem jako jedna z jeho dominant, je skutečně moderním prostorem. Již od rána panuje na úřadě čilý ruch. Lidé procházejí nově zrekonstruovaným vestibulem a většinou se zastavují u navigační tabule. Nejprve musejí ale do městského úřadu vystoupat několik desítek schodů. „Pro maminky s dětmi, starší lidi nebo tělesně postižené jsme proto vybudovali bezbariérový vstup do úřadu přímo z ulice,“ popisuje Milada Dudková z městského úřadu. Bezbariérový vchod je součástí rekonstrukce budovy podpořené Regionálním operačním programem Severozápad. Mladá žena vstupuje do prosklených dveří nadepsaných písmenem I. Jde o nové Informační centrum v rámci Městského úřadu v Sokolově, které je nově vytvořeným prostorem. Funguje jako Czechpoint a zároveň jako recepce a místo k nasměrování po budově pro lidi, kteří nevědí, kam se přesně vydat. „Žena si zde byla ověřit podpis na svém dokumentu. Vyřídili jsme to během pěti minut. Nemusí tak již například chodit po budově a hledat matriku. Vše se odehrálo zde,“ hlásí pracovník za přepážkou, když vcházíme do jeho „království“. Vedle ověřování podpisů má ale na starosti mnoho dalších činností. Pomáhá například těm, kteří se i přes fungující navigační systém v úřadě nevyznají. „Na přepážce lidi nasměruje tam, kam je potřeba. Podle našich dosavadních zkušeností to funguje, protože jednoznačně ubylo takových těch bloudičů,“ chválí provoz úřadu Pavel Beran. Místo toho, aby lidé trávili čas blouděním po úřadě, vědí přímo, kam mají jít.
16
Naše průvodkyně Milada Dudková klepe na další dveře, ústící přímo do vestibulu v přízemí úřadu. Jde opět o nově vybudovanou zasedací místnost. „Dobrý den, klidně si tu pracujte, my si to tu jen vyfotíme,“ uklidňuje několik mírně
vystrašených kolegů, když vcházíme dovnitř. V místnosti právě probíhá školení několika úředníků ze sokolovského úřadu, které je financováno evropskými fondy. „Místnost ale není využívána pouze pro školení našich zaměstnanců. Dlouho nám zde chyběl prostor, kde by se mohli scházet zástupci města nebo úředníci s občany,“ dodává Milada Dudková. Místnost je tak využívána například pro jednání o složitějších stavebních řízeních, kamerovém systému či dopravě a podobně.
Vycházíme ze zasedací místnosti a nastupujeme do velkého výtahu, který nás odváží do suterénu. Projdeme zhruba dvacetimetrovou chodbou, a aniž bychom museli sejít jediný schod, ocitáme se na jedné z hlavních ulic v centru Sokolova. „Právě jsme prošli bezbariérovým přístupem, který zde také nově vznikl. Je určen především pro starší lidi a maminky s dětmi,“ vysvětluje naše průvodkyně po úřadu. Těsně před námi pak do budovy vklouzává maminka s kočárkem. Přidržujeme jí dveře, to je ale zřejmě jediná pomoc, kterou jí cestu na úřad můžeme ulehčit. To, co je běžnému návštěvníkovi sokolovského městského úřadu skryté, ale je to stejně podstatné jako to, aby se zde
lidé cítili dobře, je bezpečnost. Také tato stránka byla řešena v rámci rekonstrukce budovy. „Rekonstrukce jsme kompletně vyřešila také požární únikové cesty, máme oddělené požární úseky,“ dodává Pavel Beran. Díky rekonstrukci topení v kancelářích, které bylo nefunkční, se také zvýšil komfort při práci úředníků. „Navíc předpokládáme, že bychom užíváním nového systému vytápění měli ušetřit provozní náklady,“ dodává vedoucí odboru správy majetku úřadu. Mimo to se ještě na úřadě zrekonstruovala sociální zařízení.
17
Kvalitní zázemí pro soc. služby ve Vejprtech Chráněné bydlení ve Vejprtech: Už se chystá svatba Příjemce dotace: Městská správa sociálních služeb Vejprty Výše dotace z ROP Severozápad: 22,9 milionu Kč
„Poznáte, kde je hranice s Německem?“ ptá se nás Gabriela Valešová, vedoucí chráněného bydlení Městské správy sociálních služeb ve Vejprtech na Chomutovsku. Dívá se při tom z okna nově zrekonstruovaného objektu na střechy domů těsně sousedících měst Vejprty a Bahrenstein. „Ty převážně červené plechové střechy jsou vejprtské a ty černé se stylově opravenými fasádami německé,“ odpověděla si sama. Obdobný rozdíl je nyní i mezi do dálky zářícími fasádami dvou objektů chráněného bydlení pro zdravotně postižené a ostatními nevýraznými domy ve Vejprtech. Proměnu obou budov zajistila finanční podpora z Regionálního operačního programu Severozápad. Chystá se svatba V přízemí bývalé městské ubytovny, dnes objektu „Vysoká“, jak mu říkají místní podle názvu ulice, v níž se nachází, je slyšet zvuk ždímání. V místnosti je jednatřicetiletý Pavel, tři pračky a dvě sušičky. „Nejprve vytřídím špinavé prádlo, pak to sem dám a tady to zmáčknu,“ vysvětluje Pavel, který rutinně spouští prací program. Spolu s ním zde bydlí dalších 15 klientů s vyšší i nižší mírou podpory, to však neznamená, že personál za ně všechno dělá. Většina z nich si například sama pere nebo se pravidelně střídají v úklidu společných prostor. Stoupáme do prvního patra po schodišti, které je vybaveno až do druhého poschodí bezbariérovou plošinou. V prvním a druhém patře jsou útulné jedno- a dvoulůžkové pokoje se společným sociálním zařízením a společnou kuchyňkou s jídelnou. „Nejmladší je devatenáctiletá Eva a nejstarší jsou paní Marta a Gertruda, kterým je už přes osmdesát. Převažují klienti s mentálním postižením, ale jsou zde i lidé s postižením tělesným,“ pokračuje vedoucí chráněného bydlení. Ve společné kuchyňce potkáváme právě Evu. „Když k nám asi před měsícem přišla, byla zcela nesamostatná. Nyní se velmi zlepšila,“ pochválila ji Gabriela Valešová. V blízkosti Evy se objevil Pavel, na první pohled zamilovaný pár. „Brzy chystáme svatbu,“ ujistil Pavel o vážné známosti. Podle vedoucí se v obou objektech chráněného bydlení vytvořily společné páry hned čtyři. „Všichni se znali už z minulosti, ale nemohli spolu bydlet – neměli kde. Až tady u nás se jim splnil sen,“ dodává spokojeně Valešová.
18
Někteří mají zaměstnání Sedáme do auta a jedeme asi půl kilometru k druhému objektu chráněného bydlení, někdejší nevyužívané a časem
zchátralé chirurgii. Stejně barevná fasáda domu napovídá, že jsme na místě. Před domem několik zaměstnanců městských služeb v oranžových vestách zametá a sbírá odpadky do přistaveného velkoobjemového kontejneru, jeden z nich je klientem chráněného bydlení. „Městská správa zaměstnává šest klientů v kuchyni a jednoho jako uklízeče. Jsou rádi, že
si mohou přivydělat, a navíc pracovní návyky jim pomáhají k větší samostatnosti,“ vysvětluje vedoucí. Uvnitř budovy, ve které je i bezbariérový výtah, nás na chodbě zaujmou na první pohled nevšední nafialovělé tapety s přírodními reliéfy. Nahlížíme postupně do několika pokojů. Je zde ubytováno 16 klientů s menší mírou asistence, kteří nebydlí v pokojích, ale v samostatných bytech se sociálním zařízením. Z klientů vyzařuje spokojenost. „Dobře se tady bydlí,“ odpověděl stručně na dotaz mladý Vincent, který přehrával na počítači své partnerce Veronice oblíbenou hudbu. „Chodili spolu, ale ona bydlela v domově v Kovářské a Vincent byl z Vejprt. Společného bydlení v bytě se dočkali až u nás,“ přibližuje další případ společného štěstí paní Valešová. Samostatnost na prvním místě Cílem chráněného bydlení je naučit klienty co největší samostatnosti a postupně je začlenit do života. Gabriela Valešová se věnuje péči o osoby zdravotně postižené již 23 let, a tak může porovnávat. „Chráněné bydlení klientům nesmírně nabíjí sebevědomí a výrazně je povzbuzuje k samostatnosti,“ je přesvědčena. Důkazem o úspěšnosti naplňování tohoto úsilí je získání částečného navrácení způsobilosti k právním úkonům. Během půldruhého roku od otevření chráněného bydlení ve Vejprtech získalo tuto způsobilost už osm ubytovaných, tedy čtvrtina klientů obou budov. „V praxi to obnáší především samostatné hospodaření s finančními prostředky. Přesnou výši určí soud každému individuálně, většinou jde o několik set korun týdně,“ vysvětlila vedoucí. Podle ní se důstojné prostředí chráněného bydlení jednoznačně pozitivně promítá do větší samostatnosti klientů a následně jejich úspěšného začleňování do společnosti.
19
Karlovarská krajská nemocnice, a. s. Karlovarská krajská nemocnice mění tvář Příjemce dotace: Karlovarská krajská nemocnice, a. s. Výše dotace z ROP Severozápad: 138,8 milionu Kč
Karlovarská krajská nemocnice mění tvář, ale nejen tu vnější. Mění se i uvnitř. Při vstupu do nově otevřeného Pavilonu akutní medicíny v Karlových Varech na vás dýchne atmosféra amerických seriálů z medicínského prostředí, a to bez nad sázky. Ještě před rokem se přitom zdálo, že se některé změny nepodaří dotáhnout do konce. „Nastoupil jsem do Karlovarské krajské nemocnice se svým týmem v září 2011 a za rok se zde odvedl neuvěřitelný kus práce. Podařilo se nám to díky velkým investicím nejenom od Karlovarského kraje, ale i z evropských programů,“ vysvětluje s úsměvem generální ředitel Luděk Nečesaný. Naprosto zjevná je změna pro ty, kteří v nemocnici delší dobu nebyli. „V nemocnici jsem nebyla hodně dlouho a tady ve Varech jsem ji ani nemohla poznat. Četla jsem to v novinách, ale že bude vypadat tak krásně, jsem nečekala,“ líčí 68letá Alena Kovářová, která přišla podle svých slov do karlovarské nemocnice po deseti letech. Čeká ji plánované vyšetření na jedné z nejmodernějších magnetických rezonancí v Česku. Právě magnetická rezonance, která dosud v Karlovarské krajské nemocnici nebyla, je jednou z novinek, jež si nemocnice mohla pořídit díky dotacím z Regionálního operačního programu Severozápad. „Náš přístroj je nadstandardně vybaven vyšetřovacími cívkami. Umíme velmi dobře vyšetřovat mozek, celou páteř, měkké tkáně krku, všechny klouby od zápěstí až po hlezno. Dále orgány dutiny břišní, včetně neinvazivního vyšetřování žlučových cest,“ upřesnil primář radiodiagnostického oddělení Jiří Hofmann. Nový přístroj je navíc daleko šetrnější, protože na rozdíl od CT při vyšetření pacienty neozařuje. „Magnetická rezonance nemůže CT vyšetření plně nahradit. Obě metody se částečně překrývají a doplňují,“ vysvětluje primář.
20
Lůžkové komplety jako z Chicago Hope Kromě moderních přístrojů jsou obě nemocnice, v Karlových Varech i v Chebu, vybaveny zcela novými lůžkovými komplety, pořízenými rovněž z dotace Regionálního operačního programu Severozápad. Ty výrazně usnadňují práci zdravotníkům, ale zároveň zvyšují i pohodlí pacientů. „Jejich velkou předností je možná manipulace při ošetřování ležících
pacientů, kdy zabraňují vzniku proleženin. Další výhodou je snadné polohování pacientů. To mohou díky elektrickému ovládání zvládnout i sami pacienti,“ ukazuje nové zařízení hlavní sestra karlovarské nemocnice Gabriela Píchová. Jediným zmáčknutím tlačítka zvedá část lůžka pod hlavou, pod nohama i v oblasti zad pacienta. Nastavitelná výška lůžka je ulehčením při vstávání a rehabilitaci. „Stará lůžka toto neumožňovala, takže menší pacienti měli problém zejména
při špatné mobilitě a vstávání po operaci, kdy nohama nemohli dosáhnout na zem,“ popisuje hlavní sestra. Podobně si nové vybavení chválí na jednotce intenzivní péče i v chebské nemocnici. „Naše nemocnice se díky tomu dostala do 21. století. Máme moderně vybavené nové pokoje s novým nábytkem. Našim pacientům jsme schopni nabídnout daleko větší komfort než dosud,“ dodal primář interního oddělení chebské nemocnice Jan Vohralík. Modernizované jsou i operační sály. „Máme nové digitalizované vybavení, nové operační stoly, nové chirurgické nástroje nebo operační lampy,“ dodal lékařský ředitel nemocnice v Karlových Varech Josef März.
Nové přístroje získala karlovarská nemocnice také na oddělení gastroenterologie. „Jedná se o novou endoskopickou věž, videogastroskop, videokolonoskop, které jsou používány při vyšetření celého trávicího traktu,“ doplnil lékařský ředitel. Karlovarská krajská nemocnice také pro pacienty vybudovala v Pavilonu akutní medicíny nové bistro, prodejnu anebo lékárnu. Modernizován byl i vyvolávací systém pacientů v obou nemocnicích.
21
Rekonstruovaný dětský domov ve Vysoké Peci Ve Vysoké Peci se snaží nahradit rodinu, a daří se Příjemce dotace: Ústecký kraj Výše dotace z ROP Severozápad: 29,4 milionu Kč
Jsme několik kilometrů od Jirkova na Mostecku a sjíždíme na vedlejší silnici vstříc Krušným horám. Po chvíli se před námi objevuje obec Vysoká Pec. Na nedalekém zalesněném kopci nad obcí vidíme nově opravenou budovu stejnojmenného dětského domova. Přijíždíme k němu po pohodlné asfaltové příjezdové komunikaci. Až později se dozvídáme, že hladký příjezd ani opravená budouva zde dlouho nebyly samozřejmostí. Pomohly až peníze z Regionálního operačního programu Severozápad. Vcházíme do budovy domova. „Prosím o chvilku strpení,“ omlouvá se jeho ředitelka Libuše Houdová, která drží jedno zajímavé prvenství. V roce 1992 se stala ve svých třiceti letech nejmladší ředitelkou dětského domova v tehdejším Československu. Po chvilce odchází z ředitelny s úsměvem mladý pár. Na slečně je vidět, že ji už brzy čekají mateřské povinnosti. „Omlouvám se, ale přišla za mnou naše bývalá odchovankyně, která se svou matkou neprožila šťastné dětství. Svůj domov našla až u nás,“ vysvětlila ředitelka. „Zatím všichni, kdo od nás odešli, mají zaměstnání nebo žijí s pracujícími partnery,“ pochlubila se v úvodu setkání. Celé patro pro velkou rodinu Jako velkokapacitní pokoje na školách v přírodě nebo na letních táborech, tak to ještě před několika málo lety vypadalo uvnitř hlavní budovy. Dvě ložnice s kapacitou 15 lůžek, dvě třídy, hygienickým požadavkům nevyhovující kuchyně, střecha a okna v havarijním stavu. Od listopadu 2009 je to ale ve Vysoké Peci již naštěstí minulostí. „Nyní máme v hlavním objektu dvě skupiny po osmi dětech s funkcí velké rodiny. Část dětí ve skupině tvoří sourozenci,“ říká ředitelka, která nám ochotně ukazuje všechny místnosti budovy.
22
Vcházíme do prostorného obývacího pokoje s kuchyní a přítomné děti nás hned způsobně pozdraví. Pětiletá Irenka se hned věší jako prádlo na kolíček na kolegyni fotografku. Její bratři, sedmiletý Daniel a osmiletý Lukáš, píší s vychovatelkou Hanou Peterovou domácí úkoly. „Ještě máme nejstarší sestru Svatavu, která teď maluje na kroužku, a další tři sourozence. Jsou ještě malí, proto jsou doma s rodiči,“ vysvětluje mi Lukáš. Do místnosti právě vchází
po poledním spaní čtyřletý Daneček, který je v „rodině“ přibližně měsíc. Je částečně rozespalý a částečně rozpačitý z nečekané návštěvy. Náladu mu záhy vylepšuje druhý chod oběda – rýže s vepřovým masem. Po domácích úkolech je na řadě odpolední program. Vychovatelka usedá k digitálnímu pianu a s dětmi hraje a zpívá. „Jsou moc šikovné,“ chválí je vychovatelka. Děti se už odmalička učí samostatnosti a domácím povinnostem. Například si třídí s vychovatelkou špinavé prádlo. „Ráno
velké děti pomáhají malým připravovat snídaně a svačiny, ve skříních i na pokojích mají pořádek,“ popisuje chod domova jeho ředitelka. Střešní kolektory spoří elektřinu Zvenku zdobí hlavní budovu domova barevná fasáda, na střeše nelze přehlédnout solární kolektory na ohřev teplé vody a z jižní strany je u objektu postavena prostorná pergola. „Rekonstrukce budovy byla nevyhnutelná. Vedle zlepšení komfortu bydlení a podmínek rodinného soužití přinesla i každoroční velkou úsporu elektrické energie na vytápění a ohřev vody,“ vypočítává další z důležitých přínosů rekonstrukce Libuše Houdová.
Prodloužení radostného dětství O několik desítek metrů dál vedle hlavní budovy stojí nový objekt, který pro domov nechal postavit Ústecký kraj. Také v něm bydlí dvě velké rodiny po osmi dětech. Právě vytvoření rodinných skupin je podle ředitelky tím největším přínosem nedávných stavebních úprav. „Děti poznají podobné vztahy jako v rodinném prostředí, kdy se částečně spoléhají na sebe, na pomoc sourozenců a rodičů – vychovatelů. Zlepšilo se zde vybavení a zázemí, což umožnilo i větší individuální přístup k dětem při respektování jejich soukromí a podmínek pro učení,“ zdůrazňuje Libuše Houdová. Podle ní se to pozitivně odráží i v sebevědomí odcházejících dětí. S hrdostí v hlase dodala, že mezi absolventy domova patří například student dokončující Právnickou fakultu v Plzni či učitelka v mateřské škole a zároveň úspěšná modelka.
23
Prostory pro komunitní život v Perninku V Perninku se baví i vzdělávají Příjemce dotace: obec Pernink Výše dotace z ROP Severozápad: 35,2 milionu Kč
„Tak děti, stačí. Pojďte ke mně. Zahrajeme si teď vybíjenou. Řeknu vám pravidla,“ pronáší mladá učitelka k hloučku asi dvanácti dětí, od prvňáků po čtvrťáky. Její slova se rozléhají po téměř prázdném prostoru sportovní haly. V mžiku utichá dětské štěbetání. Jsme v Kulturním a komunitním centru krušnohorské obce Pernink. A právě ve sportovní hale, která je součástí centra, probíhá jedna z mnoha hodin tělocviku místní základní školy. Jak ale upozorňuje starostka obce Jitka Tůmová, Kulturní a komunitní centrum Krušnohorka má pro Pernink mnohem širší využití než jen jako tělocvična. Na místě dnešního komunitního centra stála stará tělocvična, která patřila k základní škole. „Dlouho jsme hledali projekt, který by nám pomohl se společenským životem v obci. Lidé se v podstatě neměli kde scházet, neměli jsme kde dělat obecní plesy, maminky s malými dětmi neměly kam chodit, fotbalový klub neměl přes zimu kde trénovat,“ vyjmenovává starostka, co vše život v obci ještě nedávno postrádal. Kulturní a komunitní centrum postavila obec v roce 2009 díky podpoře Regionálního operačního programu Severozápad. Dnes se centrum využívá téměř nepřetržitě. „Máme sestavený týdenní plán, který je zaplněný především ve večerních hodinách, a to včetně víkendů,“ popisuje Jitka Tůmová. Využití centra je opravdu různorodé, od volejbalu, cvičení pro ženy či fotbalu až po klasický tělocvik místní základní školy. Světový věhlas Perninku? Z velké tělocvičny stoupáme po schodech do nejvyššího patra. Procházíme kolem baru a vstupujeme do jednoduše zařízené místnosti. Tu, jak je to v podobných projektech pravidlem, využívají místní lidé mnohostranně. „Místnost využíváme samozřejmě v rámci naší základní školy. Zasedání zde mívá ale také sdružení obcí, nedávno se tu uskutečnila přednáška o houbách nebo autorské čtení,“ vyjmenovává Jitka Tůmová. V rohu místnosti jsou naskládány hračky, které dávají tušit, že tu své „dýchánky“ tráví také místní maminky se svými ratolestmi.
24
Dominantou místnosti je bezesporu multimediální tabule. „Tu využíváme například pro výuku češtiny pro začlenění lidí, kteří přijdou ze zahraničí a usadí se zde,“ popisuje starostka
Jitka Tůmová. Že by svět objevil věhlas Perninku? Ne asi tak přímo, ale kupodivu zjišťujeme, že cizinců v krušnohorské obci známé především lyžařskými sporty není zrovna málo. Na stálo zde bydlí například Vietnamci nebo lidé z bývalého Sovětského svazu. „Nemovitost si tu koupila také Irka, která se zde rozhodla usadit. Kurzy českého jazyka navštěvuje například také jeden Rumun,“ dodává starostka.
Pernink je známý především díky zimním sportům. Každou zimu sem míří spousty návštěvníků za lyžováním, ať už na místních sjezdovkách nebo na běžeckých tratích. „Když zrovna nevyjde počasí, jsou určitě rádi, že mohou také využít naše centrum a jít si třeba zasportovat,“ naznačuje Jitka Tůmová. Přítomnost centra kvitují i nedaleké spádové obce. „Spousta lidí z Perninku i okolí se těší především na obecní ples, který má velký ohlas a bez nového centra jsme ho pořádat ani nemohli. Letos se bude konat již třetí ročník. Poprvé jsme jej uspořádali právě v nově postavené hale,“ dodává starostka. Vedle toho se mohou lidé bavit také při různých zábavách, karnevalech nebo mikulášských nadílkách.
„Máme tu areály pro sjezdové lyžování, běžecké tratě, cyklostezky, za kterými jezdí turisté. Podobné zařízení nám tu dlouho chybělo a pomůže nám i v rozvoji turistického ruchu,“ říká starostka Jitka Tůmová a zavírá za námi dveře „svého“ Kulturního a multifunkčního centra. Loučíme se a odjíždíme zpět dolů z hor s pocitem, že v téhle obci „to žije“ mnohem víc než ještě před několika málo lety.
25
Moderní učebny ISŠE Chomutov Hoooříííí! – V Chomutově vychovávají špičkové hasiče Příjemce dotace: Ústecký kraj Výše dotace z ROP Severozápad: 50 milionů Kč
Mezi policejní stanicí a sídlem profesionálních hasičů v Chomutově vyrostla nová jednopodlažní hala s výrazně žlutou fasádou. Jde o praktické výukové prostory pro budoucí hasiče a strojní mechaniky s moderním technickým vybavením. Jsou součástí místní Střední odborné školy energetické a stavební, Obchodní akademie a Střední zdravotnické školy. Vítá nás Luboš Vavro, který má na starosti praktické vyučování strojních oborů. „Konečně máme vlastní prostory. Do té doby probíhala praktická výuka žáků v nedalekých elektrárnách v Tušimicích, Prunéřově a Počeradech,“ vzpomíná Vavro. Podle něj byl starý model náročný na dojíždění i organizaci. Nová hala, která byla postavena díky podpoře Regionálního operačního programu Severozápad, šetří nyní žákům a pedagogům čas i peníze. Opravy aut i pro děvčata S naším průvodcem vstupujeme do nižší části budovy, kde nemůžeme minout šatny pro 30 chlapců a, kupodivu, i pro desítku dívek. „Jsme připraveni umožnit stejnou přípravu také pro dívky, přestože převažují chlapci. Odpovídá to současným trendům teoretické a praktické výchovy a zároveň výjimečnosti tohoto oboru,“ přiblížil Luboš Vavro, který nás dále zve do první ze tří dílenských částí. Nad montážní jámou stojí zaparkovaná Škoda Octavia. „Žáci se zde učí opravovat osobní vozy. Škola má několik služebních vozů, takže je stále co opravovat,“ doplnil s úsměvem náš průvodce. Zbylé dvě části jsou „těžší třída“ – slouží pro výuku obsluhy a oprav nákladních aut včetně speciálních požárních automobilů. Škola proto úzce spolupracuje s chomutovskými hasiči, kteří sídlí ve vedlejší ulici. Pokud žáci zvládnou zdejší prestižní čtyřletý obor s maturitou strojník požární techniky, splní všechny zákonné podmínky pro výkon povolání profesionálního hasiče. Díky této spolupráci jim nebudou navíc chybět ani praktické dovednosti profesionálních hasičů.
26
Pekárna u hasičů? I to je možné Naši pozornost v hale upoutal červený přívěsný vozík na požární příslušenství, který při zásahu používají jednotky dobrovolných hasičů. „Chystáme v nejbližší době úpravy tohoto vozíku zvaného „pekárna“, který patří sboru dobrovolných hasičů naší školy,“ přiblížil Luboš Vavro. Sbor vznikl z řad učitelů a žáků v roce 2005, nyní má téměř třicet členů a pravidelně se zúčastňuje hasičských soutěží.
Poblíž „pekárny“ sestavují dva žáci 3. ročníku oboru strojní mechanik – zámečník recesistický motocykl vytvořený z prázdných nádob hasicích přístrojů. A co říkají na novou halu samotní její uživatelé? „Je to fakt dobrý, že máme možnost si v praxi osahat i velká auta a poznat speciální
techniku. Baví mě rozebírat jednotlivé součástky a zase je skládat dohromady,“ svěřil se sedmnáctiletý Patrik. Jeho stejně starý spolužák Honza je montážní dílnou nadšený. „Nejvíc mě baví, že pracujeme s auty. Ne každý má možnost se vlastně při vyučování naučit těmto dovednostem,“ myslí si Honza. Kontrola z prosklené „kukaně“ Na zručnost strojních mechaniků při opravách dohlížejí v každém dílenském prostoru učitelé z prosklené kanceláře, která svým vzhledem připomíná škodováckou kancelář Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje!“ Z těchto „kukaní“ je vidět na každý dílenský prostor a umožňují bezprostřední kontakt učitele se žáky. Součástí objektu je také počítačová učebna pro teoretickou
výuku s moderním zázemím, nechybí zde například dataprojektor nebo interaktivní tabule. Jak vysvětlil učitel praktické výuky Jan Korbel, žáci jsou vedeni k samostatnosti. „Praktické poznatky a zkušenosti jim předáváme nejen přímo jak na zlatém podnosu, ale podporujeme také jejich zvídavost a schopnost spoléhat se sám na sebe. Když dostanou například konkrétní úkol něco opravit, část postupu prací si musejí vyhledat s pomocí internetu,“ dodal. Špičkové vybavení Chloubou prostorné dílenské haly je všestranné a moderní technické vybavení. Pod stropem ve vyšší části haly je zabudován portálový jeřáb pro zvedání až přes tři tuny vážících břemen. „Dále tu máme například soustruh, frézu, pásovou pilu nebo zouvačku a vyvažovačku kol. Jsme opravdu soběstační, v rámci praktické výuky můžeme vypomáhat s opravou vozového parku nejen naší škole, ale i jednotkám sborů dobrovolných i profesionálních hasičů,“ vypočítává plusy nové haly Luboš Vavro.
27
Multifunkční centrum v Březové Všichni dobří rodáci z Březové Příjemce dotace: město Březová Výše dotace z ROP Severozápad: 40,5 milionu Kč
To není film, to je skutečnost, která se odehrává ve městě Březová v Karlovarském kraji. A o co jde? V Březové mají opravenou školu, v Březové postavili nové Multifunkční centrum, v Březové..., zkrátka v Březové si umějí pomoci. A navíc – jsou to rodáci. V doprovodu starosty Miroslava Boudy a správce Pavla Suchého vcházíme velkými prosklenými dveřmi do místního Multifunkčního centra. Možná se příliš neliší od podobných staveb v mnoha českých městech a vesnicích, má však jednu zvláštnost, kterou nelze přehlédnout hned při vstupu. „To nám věnoval místní rodák, sochař Karel Ontko,“ ukazuje starosta na dřevoryt s názvem „Rodák z Březové“, který visí na stěně přímo ve vstupní hale. Ještě více ale zaujme dvoumetrová, ze dřeva vyřezaná socha přímo u vchodu do multifunkční haly. Na plechovém štítku uměleckého díla je nápis „Březovský rodák“. Chtělo by se zvolat „Všichni dobří rodáci“! Nestačíme se vynadívat, a už se nás ujímá místní správce Pavel Suchý, který je v Březové podle svých slov stále považován za „náplavu“, přestože se sem přiženil před notnou dávkou let, těsně po dokončení vojenské služby. Vstupujeme do haly a zastavujeme se u týdenního rozpisu jejího provozu. Na pečlivě připraveném plánu bychom prázdné místo hledali jen velmi těžko. „Začínáme dopoledne tělocvikem místní školy. Další termíny jsou zamluvené pro trénink místního fotbalového klubu. Je tu také nějaké cvičení a gymnastika. O víkendu proběhnou mládežnické závody. No, v podstatě tu je téměř stále nějaký program,“ lakonicky dodává Pavel Suchý.
28
Vstupujeme na plochu multifunkční haly, která byla postavena díky podpoře z Regionálního operačního programu Severozápad. Proti světlu jsou na některých místech vidět malé oděrky jinak téměř dokonalé plochy, využívané především pro sport. Ale od jakého sportu mohou oděrky být? „To není od sportu, to je od podpatků,“ vysvětluje správce. Otázku, kde se zde vzaly podpatky, již nestačíme vyslovit. Naučenými mrštnými pohyby Pavel Suchý odtahuje obrovskou několikadílnou stěnu. Za ní
rozpoznáváme složené pódium. „Nedávno se tu uskutečnil... ples, další ples chystáme. Pódium se vysune a na plochu se rozestaví stoly, tady pak vznikne taneční parket,“ popisuje proměnu sportovní haly v obecní sál Pavel Suchý. Zábava především – nejen pro rodáky Než se stačíme probrat z němého úžasu, vede nás správce po schodech dolů, kde čeká další překvapení. Ocitáme se v jiném multifunkčním prostoru – bowling, golfový
simulátor, top-squash, šipky, fotbálek nebo shuffleboard. Před stolem určeným pro hru zvanou shuffleboard vrháme na správce tázavé pohledy. „Je to takový malý stolní curling,“ vysvětluje správce a pokládá na hladkou dráhu miniaturní kameny. Po několika pokusech, kdy nám kameny padají do postranního „příkopu“, hru vzdáváme. „Chce to trénink,“ pronáší s úsměvem Pavel Suchý a vede nás ke golfovému trenažéru. Na plátně před námi se objevuje první jamka profesionálního hřiště kdesi na Floridě. Beru do ruky doporučenou hůl a pálím. „Nějakých 85 metrů. Pro začátek to není špatné, ale chce to trénink,“ opakuje již známou větu
Pavel Suchý. Dodává, že tuto část Multifunkčního centra nevyužívají jen místní. „Sjíždějí se sem lidé ze širokého okolí. Dokonce se stává, že si celou tuto část pronajímají firmy například na své firemní večírky nebo na pořádání školení.“ A ještě jedna zajímavost. Tato část Multifunkčního centra není prodělečná, takže obec nemusí přispívat na její provoz. „A to je také nezanedbatelné,“ dodává Pavel Suchý.
29
Moderní zázemí ISŠTE Sokolov V Sokolově vzniklo „Království žáků“ Příjemce dotace: Integrovaná střední škola technická a ekonomická Sokolov Výše dotace z ROP Severozápad: 370 milionů Kč
Vyčnívá téměř nad většinou staveb ve městě, skoro jako bílé „Království žáků“. „Nejsme v bance?“ ptáme se jeden druhého s fotografkou, když procházíme otočnými vstupními dveřmi do rozlehlé místnosti. Uprostřed ní stojí bílý ostrůvek s nápisem Recepce. Vítejte v Integrované střední škole technické a ekonomické Sokolov. „Proč by měly být hezké jen banky?“ vítá nás s úsměvem ve své kanceláři ředitel školy Mgr. Pavel Janus. Rekonstrukce a dostavba střední školy, kterou podpořil Regionální operační program Severozápad, je tak trochu jeho „dítětem“, které „vyženil“ po svém předchůdci Josefu Novotném. „Je pravda, že to bylo poměrně hektické období a připadal jsem si často jako stavební dozor společně se stavbyvedoucím, mnohdy víc než jako ředitel,“ říká s nadsázkou, když si prohlížíme fotografie z rekonstrukce původních objektů. Ty škola využívala plných 55 let. „Přece jen se ale za tu dobu úroveň výuky určitě posunula, proto jsme se rozhodli jít do výstavby nového vzdělávacího centra,“ doplňuje Pavel Janus. Rozšířený areál nyní může navštěvovat více než tisícovka studentů. A najdou zde skutečně špičkové vybavení. „Dnes již to máme rozdělené tak, že každé patro slouží jedné skupině předmětů. Je to výhodné pro organizaci výuky a výměnu zkušeností učitelů,“ vysvětluje ředitel. Startujeme prohlídku školy. Během deseti vteřin se dostáváme výtahem do nejvyššího, sedmého patra. Na široké chodbě, kterou rozdělují průhledy ve tvaru plástve či sloučenin uhlíku, se promenují žáci. Zvoní a během několika sekund se rozprchnou do svých tříd. Otvíráme jednu z nich, ve které začala výuka. Na každém stole stojí počítač. „Máme jich tu celkem na tři sta. Máme špičkové vybavení, ale jsme těžkou školou, kde má výuka vysoký standard,“ pochvaluje si Pavel Janus. Nezapomíná nám ukázat také knihovnu, která slouží rovněž jako studovna, ale i jako přednáškový sál. „Není zatím ve finálním stavu, vše se ještě postupně upravuje pro technickou knihovnu,“ poznamenává ředitel.
30
Učebny a knihovnu má snad každá škola, ale tato střední škola v Sokolově je vyhlášená především přípravou žáků
pro technické obory. Scházíme proto postupně do přízemí budovy, kde panuje čilý ruch. Vstupujeme do učebny, kde se několik teenagerů snaží za pomoci mistra zapojit elektrické obvody. Vedlejší třída je zase vybavena zařízeními demonstrujícími využití solární energie. A to není všechno. Přecházíme do dalších dílen. V jedné dva mladíci opravují již notně opotřebované auto, v jiné další žáci řežou kovové části, naproti je pak malá dílna se třemi CNC stroji, na kterých jeden ze žáků vyrábí speciální kovové součástky. V nově vybudované svářecí škole železných i neželezných
kovů a plastů se učí žáci svářecímu řemeslu. „Snažíme se žáky připravit pro praktický profesní život. Využíváme k tomu i spolupráci s firmami, do kterých naše studenty posíláme na praxi a odborný výcvik. Je důležité, aby ze školy odcházeli připraveni na reálný život,“ zdůrazňuje Pavel Janus. Ale nejen prací živ je člověk, jak říká klasik. A tak míříme do prvního patra, kde je naproti ředitelně vstup do tělocvičny. Ve skutečnosti je to spíše malá sportovní hala. „Honzóó, nahraj mi to taky!“ huláká jeden ze žáků na svého spolužáka, který se právě snaží driblovat s basketbalovým míčem. Ve druhém rohu se žáci jiné skupiny pokoušejí vyšplhat po laně nebo tyči ke stropu haly. Právě probíhá hodina
tělocviku. „Z haly máme určitě radost. Navíc není určena jen našim žákům, ale mohou ji využívat i obyvatelé města. K tomu slouží ještě jedna stejně veliká sportovní hala ISŠTE Sokolov, která je naproti,“ dodává ředitel. Dalo by se toho napsat ještě mnohem víc o tom, co se ve škole díky dotacím zlepšilo. „Podstatné je, abychom předávali firmám kvalitní zaměstnance. A špičkové vybavení a zázemí je prvotním předpokladem, i když pouze kvalitním prostředkem. To důležité je v lidech a jejich přístupu ke vzdělávání,“ dodal Pavel Janus.
31
Nové přístroje pro litoměřickou nemocnici Nemocnice, do které se mohou pacienti těšit Příjemce dotace: Městská nemocnice v Litoměřicích Výše dotace z ROP Severozápad: 24,9 milionu Kč
„Gynekologicko-porodnické oddělení je takovou naší chloubou,“ usmívá se ředitelka litoměřické nemocnice MUDr. Stanislava Pánová. V roce 2010 totiž ženské oddělení prošlo rozsáhlými úpravami lůžkové části. „Tahle investice hodně pomohla tomu, že se značně zvýšila porodnost v naší nemocnici. V uplynulých letech populačního boomu se tu rodilo k devíti stovkám dětí ročně,“ chlubí se ředitelka. Prostě super! Není se co divit, že litoměřická porodnice maminky láká. Nejen nadstandardní, ale i standardní pokoje jsou moderně a zároveň útulně vybavené. Dokládá to i hodnocení porodnice samotnými pacientkami na různých „maminkovských“ webech: „Jinak vybavení i jídlo super.“ „A nadstandardní pokoj je super! Výborné jídlo, návštěvy do 21 h, prostě super!“ „I přesto, že jsme neměli v Litoměřicích zaplacenou předem nadstandardní péči tak jako v Praze, tak jsme ji měli od počátku až do konce.“ „Předporodní oddělení poskytuje dostatek soukromí a pohodlí pro maminku i její doprovod.“ „Myslím, že se litoměřická porodnice hodně polepšila.“ Nadstandardní standard Právě „polepšení“ vybavení je to, co porodnice hodně potřebovala. „Dotace z Regionálního operačního programu Severozápad nám pomohla v tom, že jsme mohli stavebně vyřešit nejpalčivější problémy hygieny a ubytovacího standardu rodiček nebo pacientek gynekologie,“ říká Stanislava Pánová. Ještě nedávno litoměřické ženské oddělení za běžným průměrem opravdu trochu pokulhávalo. Například dnes běžné požadavky na nadstandardní ubytování čerstvých maminek téměř nebylo možné uspokojit. Vždyť porodnice měla nadstandardní pokoj jen jeden. Dnes jsou tři a pacientky tu mají mimo jiné k dispozici televizi, rychlovarnou konvici nebo rozkládací lůžko, na kterém může přespat návštěva. Velikou proměnou ale prošly i běžné pokoje. Moderní nábytek, zrekonstruovaná sociální zařízení, která plně odpovídají kapacitě oddělení. I tady si maminky klidně mohou připadat nadstandardně.
32
Nové cétéčko šetří čas zdravotníků i pacientů Kdyby si nějaký speciální web jako maminky založili i pacienti rentgenologie, nevedlo by si asi špatně ani oddělení
radiologie a zobrazovacích metod litoměřické nemocnice. Je totiž druhým nejmodernějším pracovištěm svého druhu v Ústeckém kraji. Litoměřická nemocnice, opět za pomoci evropské dotace, nedávno pro oddělení RTG zakoupila nový počítačový tomograf, takzvané CT. Ten nahradil původní sedm let starý tomograf, který už současným požadavkům stačil jen těžko. Jak vysvětluje primář oddělení Vladimír Šild, nový přístroj usnadňuje práci zdravotníkům a zároveň je přátelštější
k pacientům: „Nové cétéčko nám umožňuje vyšetřit daleko více pacientů než staré vybavení a také provádět mnohem složitější vyšetření. Z pohledu pacienta je ale nové CT jednodušší, protože zatímco dřív byla vyšetření spojena s hospitalizací, v současnosti je můžeme provádět ambulantně.“ Nové zařízení umožňuje individuální dávkování rentgenového záření, což pro pacienta znamená minimalizaci radiační zátěže a také nižší dávky kontrastní látky, která je pro provedení vyšetření nezbytná. Bez zajímavosti určitě není ani skutečnost, že nový tomograf má vyšší nosnost. Zatímco starý přístroj byl schopen vyšetřit pacienty, kteří měli nanejvýš 130 kilo, nový stroj „unese“ i dvousetkilového člověka.
Lékař léčí, příroda uzdravuje Pobyt v nemocnici nebývá tím, co by si člověk nějak zvlášť užíval. Přesto, nebo právě proto mohou být v nemocničním areálu místa, která hospitalizaci zpříjemní. V případě litoměřické nemocnice má takovou funkci nový parčík. „Vybrali jsme pro něj prostor mezi novým objektem dětského pavilonu a internou, kde je taková klidová zóna,“ vysvětluje ekonomický náměstek litoměřické nemocnice Vladimír Kestřánek. Ještě před několika lety to prý bylo docela nevábné místo. „Za evropské peníze jsme tam vysázeli novou zeleň a celý prostor upravili tak, aby tu naši pacienti mohli v teplejších měsících posedět a oddechnout si,“ dodal Vladimír Kestřánek.
33
„Vize přestane být snem“
Regionální operační program regionu soudržnosti Severozápad Podporováno z Evropského fondu pro regionální rozvoj
„Vize přestane být snem”
www.europa.eu www.nuts2severozapad.cz
