Předmluva Ženy z posledních dvou generací významných českých šlechtických rodů by samy sebe za šlechtičny nejspíš neoznačily. A za aristokratky už vůbec. To si člověk musí zasloužit, říkají. Jednoho z rodičů mají většinou bez modré krve, žijí civilní životy bez oficiálního titulu, který by jim ještě před sto lety patřil – hraběnka, princezna, komtesa. Jejich dětem přijde představa maminky coby princezny dokonce legrační, jak například říká Lila Morgan Schwarzenberg, dcera Karla Schwarzenberga. Na rozdíl od svých vrstevníků můžou ale dnešní mladé aristokratky třeba pořádat večírky v prázdné kašně na nádvoří rodinného sídla; nebo mohou vzpomínat na to, jaká zažívaly dobrodružství, když se jako malé musely plížit do koupelny dlouhou chodbou kolem strašidelných dveří do prastaré kaple. Jakmile se pak mladým šlechtičnám narodí potomci, musejí jim vysvětlit, že není úplně běžné, že babička vlastní zámek a ke kadeřnici se chodí po ulici, která je pojmenovaná po jejich rodině. Některé z dnešních dcer slavných rodů vyrůstaly v paláci a v noci tajně utíkaly oknem, aby si mohly užít pubertu aspoň trochu jako „normální dívky“ a nemusely jen zívat na dlouhých večeřích, kde bylo plno starých tetiček s podivnými přezdívkami, jimž se musela líbat ruka. Jejich rodiče a prarodiče je učili už před nástupem na základní 7
školu držet lokty u těla, a jak se správně bere do ruky vidlička. Jiné příslušnice nejmladší generace aristokratických rodin se na svá historická sídla začaly v důsledku dějinných zvratů 20. století stěhovat až docela nedávno jako dospělé. A pak teprve zjistily, co vše obnáší rodinné dědictví. Generace jejich prarodičů a rodičů se staly prvními, které ve společnosti začaly kvůli svému původu zaujímat úplně jiné místo, než bylo v jejich rodinách po staletí zvykem. Posledními opravdovými urozenými dámami z velkých domů byly jejich babičky či prababičky. Některým rodům, jako jsou například Troskovové nebo Daczičtí z Heslova, téměř žádný majetek po předcích nezbyl. Snad jen erbovní kniha nebo rodinné zkazky. „Bez nás bude svět chudší jako bez některých pestrých brouků,“ řekl Karel Schwarzenberg v jednom z rozhovorů s novinářem Karlem Hvížďalou. Česká šlechta je podle něj ohrožený druh, něco jako bílý jelen, kterého si každý chce vyfotit na památku. Současní potomci českých šlechtických rodů určitě žijí skromněji než jejich předci. Ani dcery z domů Kinských, Troskovů, Belcrediů, Sternbergů, Dobrzenských, Daczických a Czerninů nevítají návštěvy v honosných zámeckých salónech a nejezdí na zimu do Vídně. Zkrátka, jak říká Zuzana Czerninová, nejsou žádné princezny, co pod šesti matracemi cítí kuličku hrášku. Svoji vznešenost nebo urozenost už dnes prokazují jinak. Jaké to ale vlastně je, žít uprostřed toho, co zbylo ze světa staré aristokracie, v prostředí, do něhož se neúprosně dere jednadvacáté století a ze kterého jeden po druhém mizejí poslední z těch, kdo pamatují „staré zlaté časy“? Na to se pokouší odpovědět právě tato knížka.
8
/
BJK
Ba rb ora Jarošo vá Ki ns k á
„A to bych jako měla mít rokokovou paruku?“ Třešňový zámek – Ruina obehnaná plechem – Pane hrabě, k tabuli! – Lekce výchovy od prarodičů – Krycí příjmení – Čtyři sta let starý argument – Z Prahy do Arábie – Tří stříbrné vlčí zuby
D
o impozantního zámeckého parku v Kostelci nad Orlicí se vstupuje krásnou kovanou bránou. Hned za ní stojí cedule, která prosí návštěvníky, aby si domů neodnášeli nově vysazené rostlinky. Místní porosty jsou vyhlášené pro hojné jarní lány sněženek, bledulí a sasanek a také vzácnými dřevinami a rododendrony. Stejně jako u jiných sídel, která se po revoluci navrátila původním majitelům, ani zde Kinští nezavřeli dveře a ponechali místním obyvatelům i turistům volný přístup do zahrad. U kulatého jezírka loví zlaté kapříky dva malí kluci, Alexius a Maxmilián, nervózně je při tom pozoruje jiný hošík. Po chvíli už to nevydrží a pokárá je: „To se nesmí!“ – „Ale prosím tě, my můžeme. Zámek je naší babičky,“ odpoví s klidem zmatenému malému návštěvníkovi jeden ze synů Barbory Jarošové Kinské, dcery současného majitele Františka Kinského. „Sice jsem synům nakázala, aby šli do parku až večer, ale nějak se to neuhlídalo. Učím je, že není normální mít babičku se zámkem,“ vypráví Barbora, která ke svému druhému domovu v Kostelci nad Orlicí přišla až na prahu dospělosti, v devadesátých letech. I když žije v Praze, do Kostelce se s rodinou pravidelně vydává alespoň na návštěvy. Přirostl jí k srdci.
11
Třešňový zámek Empírovému Novému zámku rodiny Kinských v Kostelci nad Orlicí se říkalo také Třešňový zámek, podle třešňového dřeva, ze kterého byl vyroben nábytek. Postavený byl v letech 1829–1833. Až do roku 1948 tu žila část rozsáhlé rodiny Kinských, její kostelecká větev. Majitelé zámku si například mohli užívat jedné z prvních koupelen s tekoucí vodou v Čechách nebo horkovzdušného topení. Zámek je malý, spíš pro větší rodinu a pár návštěv, s několika hospodářskými budovami a krásným výhledem do krajiny. Naštěstí pro dnešní majitele vídeňský architekt Jindřich Koch nestihl přistavět i další dvě plánovaná křídla. Po znárodnění se ze zámku stal Výzkumný ústav pro chov prasat, a když kostelečtí Kinští po roce 1990 dostali majetek nazpět, k budově obehnané bedněním museli nejprve zavolat statika, než si mohli zámek prohlédnout i zevnitř. Až do roku 2003 se o panství staral Josef Kinský, v dnešní době je majitelem jeho syn František, který si také jako poslední člen rodu mohl – byť pouze na kratičkou dobu – užít tamního dětského pokoje, narodil se v roce 1947. Naštěstí tu správce provedl docela pečlivou katalogizaci, a některé kusy nábytku, včetně dětské postýlky nebo knihoven na míru, se zachovaly po půdách, u známých nebo na jiných zámcích. V prvním patře nákladně opraveného Nového zámku je nyní k vidění expozice o životě v biedermeieru, v bývalých hospodářských budovách žije část rodiny a je zde také příjemná kavárna, kterou provozuje syn majitele Kristián, bratr Barbory. U upravených cest kvetou růže, fasády svítí novým nátěrem, trávník je zastřižený. Kdo si zajde prohlédnout výstavu, jako první uvidí velkou fotografii Josefa Kinského z roku 1993, už v pokročilém věku, a za ním ruinu zámku.
12
Ruina obehnaná plechem Barbora Jarošová má první setkání s rodinným majetkem stále v živé paměti. „Když jsme přijeli poprvé, park byl docela zachovalý, ale zámek byl obehnaný vlnitým plechem. Z důvodů bezpečnosti se tam nesmělo ani vstoupit. Stáli jsme před ním se starým dědečkem Josefem a zírali. Dům byl ve strašném stavu, navíc tak vlhký, že se prstem dalo malovat do omítky. Někdo má ale zřejmě stále představu, že se od devadesátých let válíme ve zlatě, protože nám vrátili nějaký majetek. Dědeček byl naštěstí skvělý obchodník, dokázal bezvadně hospodařit. Přesto nazýval Kostelec podnikatelskou sebevraždou, dostal totiž ke spravování totální zříceninu. Investoval poté do zámku spoustu peněz, o kterých věděl, že se mu už nikdy nevrátí. Mnoho z původního nábytku se sice zachránilo, velké kusy byly detailně katalogizovány při zabavení zámku a daly se dohledat. Stejně se musí postupně opravovat,“ vzpomíná na dobu před dvaceti lety Barbora. „Nedovedu si představit, že by mi někdo vrátil můj původní domov, ze kterého mě před čtyřiceti lety vyhnali. Za těch deset let života, co dědečkovi zbylo, dokázal z ničeho udělat fungující objekt. Když někdo kritizuje restituce, posílám ho na návštěvu do Kostelce. Kdyby neproběhla restituce, zámek by už dávno spadl. A stejné je to s většinou šlechtického majetku. Pokud vím, všechny restituované zámky stojí. Ani jeden ze staronových majitelů si nevzal na dům hypotéku a následně neodjel na Kanárské ostrovy. Všichni se o svoje dědictví vzorně starají. Často prodali vše, co měli, vrátili se z ciziny a nastěhovali se zpět do svých původních domovů. Například Podstatští přiletěli ze Španělska i se synem. Ten tu byl naprosto zoufalý, celý život vyrůstal u moře, a najednou se ocitl ve Velkém Meziříčí, kde je půl roku zima.“
13
Pane hrabě, k tabuli! Barbora i její bratr Kristián přirozeně vždycky věděli, že mají aristokratické předky. „Na základní škole za komunismu jsem tím já už ale netrpěla. To jen snad bratr měl snaživou mladou učitelku, která ho s despektem oslovovala hrabě. Bylo mi čtrnáct, když přišla revoluce. Rodiče nás nevychovávali k velkému sebevědomí nebo ctižádostivosti, nikdo nevěděl, že éra komunismu skončí. I když osmdesátá léta nebyla tak tuhá, že bych musela skončit jako soustružnice, stejně ale výhled na nějakou kariéru nebyl zrovna růžový. Myslím, že nás to oba s bratrem poznamenalo. Že jsem Kinská se začalo řešit až v prvním ročníku na gymnáziu. Do té doby si moje příjmení spíš spojovali s herečkou Nastassjou Kinski. A stále se někdo podivoval, že nevypadám jako komtesa. To bych jako měla mít rokokovou paruku a do školy přijíždět v kočáře taženým čtyřmi koňmi? Taková je česká představa… Vidí princezny v nákladných šatech, jak sedí a vyšívají a nic jiného nedělají!,“ říká Barbora. Poslední dámou z rodu Kinských, která by na Novém zámku v Kostelci mohla sedět a nic nedělat, případně vyšívat, byla prababička Barbory, Pavlína, ze savojského rodu Bellegarde. Paní Pavlína se ale spíš než nicnedělání věnovala zajištění chodu velkého domu. Zachovala se po ní i příručka: Lexikon des Lebens Die Frau, kde se dá najít vše – od první pomoci až po kuchařské recepty. Chovala jezevčíky a měla jich několik desítek. V jednom z nově opravených pokojů je její portrét, netypicky z profilu. Říká se, že krásnou dámu prý jeden ze psů pokousal. Stejný portrét pak visel na faře, kam do dvou pokojů vystěhovali praprarodiče ze zámku komunisté v roce 1948. Z návštěv u babičky a dědečka si obraz vybavuje i Barbora. „Pamatuji si také na jednu starou fotografii. Na ní je terasa, tam sedí dvoumetrový pradědeček a táta jako malý tlusťoučký klouček mu nacpává dýmku. Nejsem schopná vyjmenovat všechny předky, které mi otec trpělivě znovu 14
a znovu ukazuje na obrazech, kdo byl čí muž a kdo byla čí žena. Buď to byli Rudolfové, nebo Františkové! Studnicí těchto informací byl dědeček, který dokázal vytahovat pikantní historky sahající až do hlubokého dávnověku. Bohužel bylo málo příležitostí k tomu, aby nám vyprávěl rodinné pohádky. Nevím, kdo to bude vyprávět mým dětem. Já jsem hlava děravá,“ míní Barbora. Lekce výchovy od prarodičů Barbora Jarošová Kinská často dává rozhovory o tom, jaké to je být jednou z posledních českých šlechtičen a zda se jí dostalo zvláštní výchovy. Většinou pak dojde na historku o vidličce. Tak je prý s bratrem Kristiánem otec učil správně stolovat – za lokty na stole byl šťouch vidličkou. „Tatínek se zlobí, že vyprávím, jak nás píchal vidličkou do loktů. Podle něj to není pravda. Ale my si to oba s bratrem pamatujeme! Lidé se mě hodně často ptají, jestli jsem měla přísnější výchovu. Spíše než od rodičů jsme dostávali lekce od prarodičů. Moje babička byla vždycky elegantní a také velká dáma. A výborná kuchařka. Tohle označení dědeček nesnášel, vždyť ona přece není žádná kuchařka! Dědeček chodil v bílé košili a tvídovém saku. Jen na chalupě měl modré montérky. Od zdejších poměrů si mohli oddychnout jednou za rok, a to pak vyjeli do zahraničí. Babička i dědeček byli také katolíci, chodili každou neděli do kostela a my jsme tak také vychovaní. Jsme věřící, jsme biřmovaní, děti jsou pokřtěné a svatbu jsem měla v kostele. Ale každou neděli už do kostela nechodíme. To jen na návštěvě v Kostelci, děti nadávají, že musejí vstávat. Babička sedí vždy v první lavici a přátelí se s každým knězem, který tam zrovna slouží.“ Barbořin dědeček Josef do parku od padesátých let nikdy nevkročil, ačkoli do Kostelce jezdil za svým otcem Františkem Josefem. Pradědeček zemřel ve stejném roce, kdy se Barbora narodila. Byl to právě on, kdo v roce 1938 přečetl 15
prohlášení starých českých rodů, které tímto vyjádřily podporu prezidentu Benešovi. Jeho protáhlou štíhlou tvář si tak může pamatovat jen z obrazů nebo fotografií. Portréty několika generací Kinských, byly jedněmi z prvních věcí, které se na zámek vrátily. I když staletí ubíhají, některé rysy se mezi příbuznými dědí z pokolení na pokolení. Například výška, muži z rodu Kinských jsou většinou dvoumetroví. „Největší byl strýc Antonín, který v roce 2012 zemřel. Jednou za rok nás vždycky vytáhl s bratrem – bez dětí – na dovolenou. Společně jsme si vyrazili i na Madeiru, kde je spousta malých Portugalců. Antonín si ve své víc než dvoumetrové výšce vykračoval po jednom přístavním městečku, za ním se zastavovaly davy a děti si na něj ukazovaly. Říkali mu tam Big Man. Bratr je také světlovlasý, také dlouhán. Když vylezl v Indii z letadla, vzbudil docela pozdvižení,“ vzpomíná Barbora, která na rozdíl od mužských potomků rodovou výšku nezdědila. Na společný výlet s oblíbeným strýcem se už bohužel nevypraví, Antonín Kinský v roce 2012 zemřel. Bylo mu pouhých 56 let. Zavzpomínat na něj lze například u filmu režiséra Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo, kde si zahrál roli Kinského, napsanou ovšem podle osudů hraběte Czernina, řidiče sanitky. „Přestala jsem v té době číst diskuze pod články na internetu. Strýc byl společenský člověk, vyšla jich o něm spousta. Můj muž rozkliknul jednu z debat a varoval mě, ať to nikdy nedělám. To jsou výkřiky ubožáků, kteří jsou schovaní v anonymitě a do očí by nám to nikdy nebyli schopní říct. Jednou jsem byla v rádiu, kde jsem také odpovídala na dotazy posluchačů. Většina byla slušná, možná je cedili přes režii. A pak tam byli takoví volající, kteří se mě například ptali: Víte vy, co je to vůbec robota? Člověk nezmůže nic, snad jedinou cestou je dělat správné věci. V Kostelci trvalo místním lidem poměrně dlouho, než moji rodinu přijali. Vzali nás na milost, až 16
když viděli, že o park je krásně postaráno, že dům je opravený, pořádají se v něm koncerty a je v něm pěkná kavárna. Většina lidí je uvnitř slušných. Když zjistí, že šlechtic nepodvádí, nedře z nikoho kůži, není dementní a nelže, přestávají si ho představovat jako novodobého Trautenberka. Překvapuje mě, že stále ještě jsou záležitosti šlechty tolik žhavé téma. Přijde mi, že lidé jsou stále ještě pod vlivem komunistického školství. Toho, co do nás rvali na základní škole. Největším hrdinou byl Jan Žižka, největší tyrani byli feudálové a šlechta. To my jsme z těch poddaných dřeli kůži,“ zamýšlí se Barbora a s trochou nadsázky dodává, že její děti mají zakázané Krkonošské pohádky, protože se u nich jejich maminka vždycky rozčílí. Stejně tak přepíná televizi, když vidí dementního knížepána v příbězích o loupežníku Rumcajsovi. Krycí příjmení „Nechuť ke šlechtě byla dříve v dětech zakořeňována od malička. Mně osobně nikdo neřekne nic ošklivého přímo do obličeje, většinou to schytává můj muž. Dokonce ani někteří z mých známých tuhle vnucenou nenávist ke šlechtě ještě nedokázali překonat. Přestože už dvacet let vědí, že všechno bylo trochu jinak. Ale pak je tu i druhý extrém, skalní monarchisté. Tento typ lidí mi líbá ruku a pokleká přede mnou. Jsou i tací, kteří si na šlechtu rádi hrají a mají tendenci mi říkat drahá sestřenko. Jednou jsme seděli v naší oblíbené hospodě. Jsem provdaná Jarošová, takže se tím trochu kryju. Občas to ale prosákne. Seděl tam můj vrstevník, od pohledu trochu sociální moula, který si ke mně rovnou sedl a začal mi říkat sestřenko. To pak nemám většinou sílu se ohradit, a tak čekám, až manžel zachytí moji zoufalou grimasu a přijde mě vysvobodit.“ Jako možná jediný historický klad komunismu vidí Barbora to, že se její rodiče mohli seznámit a vzít. „Jinak by se třeba ani nepotkali. Šlechtické rodiny se dost úzce stýkají zejména mezi sebou. Tak to bylo kdysi a mnohdy to tak stále je 17
za hranicemi na Západě. Dřív neměli mladí šlechtici vlastně ani šanci poznat někoho neurozeného, chodili do prestižních škol, společenské akce byly také jen mezi aristokracií. Teď už je to naprosto běžné, dokonce ani v královských rodinách se na původu tolik nebazíruje. Moje maminka není šlechtična, takže ani mně do výběru partnera nikdo nemluvil.“ Navíc, po roce 1948 tu zůstalo jen několik málo rodin, a jak vzpomíná František Kinský: všechny v úvahu připadající mladé dívky byly tehdy jeho sestřenice. Z Prahy do Arábie Barbořinou maminkou je Martina Kinská, rozená Forejtová, dcera novináře a dobrodruha Vladislava Forejta Alana, na jehož cestopisy z třicátých a čtyřicátých let minulého století možná ještě narazí návštěvníci antikvariátů. Vladislav Forejt se narodil v roce 1897 v Rokycanech a po skončení první světové války chtěl odjet za strýcem do Spojených států. Potíže s vízem ale změnily směr jeho cesty, takže skončil v roce 1920 v Argentině, v Buenos Aires. Jméno Alan dostal cestou na rovníku při Neptunově křtu, což je více či méně veselá záležitost, při které jsou „nováčci“ na lodi různě trápeni, například namáčeni do mořské vody. Tento křest nečeká jen námořníky, ale i turisty, kteří při svých cestách poprvé překročí rovník. Do Jižní Ameriky se pak Vladislav Forejt vrátil ještě několikrát, pokaždé šel po stopách českých emigrantů. Jeho specialitou byly ovšem dálkové jízdy. V autě Walter-Junior dojel z Prahy až do Saudské Arábie. V roce 1945 se aktivně zapojil do bojů během květnového povstání a utrpěl těžké zranění. Později byl vyznamenaný Československým válečným křížem. Po roce 1948 pak odmítl vstoupit do KSČ, a tak mu zakázali publikační činnost.1 1
Informace o Vladislavu Forejtovi Alanovi jsou z článku Vladimíra Ustohala pro časopis Cestopisy.
18
Zajímavý příběh má i rodina Barbořina manžela, Alexeje Jaroše. Jeho otec, Alexej Jaroš starší, byl celosvětově uznávaným výtvarníkem filmových plakátů. „Doma si říkáme, že láska hory přenáší. Můj muž pochází z výtvarné rodiny, je reklamní grafik. Jeho dědeček byl malíř, přesvědčený komunista. Ve stejném roce, kdy dostal od Štrougala vyznamenání, mého dědečka vyhodili z práce,“ naráží na dějinný paradox. Sama se živí na volné noze jako překladatelka filmů z angličtiny, momentálně také „animáků“ pro Disney Channel. „Překladatelství je v dnešní době byznys, který je hodně o známostech. Trvalo mi šest let, než jsem se etablovala a začala dostávat pravidelné zakázky.“ Překládání pohádek ji baví a hodí se jí i v současnosti, těsně po mateřské dovolené. Starší syn Alexius se narodil v roce 2004, mladší Maxmilián o dva roky později. Oba hrají fotbal a Barbora je pravá „fandící máma“, která s nimi jezdí na turnaje. Čtyři sta let starý argument Sešly jsme se spolu těsně po prezidentských volbách, tedy došlo i na politiku. A je vidět, že předsudky lidí vůči české šlechtě Barboru Jarošovou Kinskou trápí. „Rozčilovalo mě, když říkali o Karlu Schwarzenbergovi, že je cizák. Kdo mi je schopný dokázat, že jeho rod je tu déle než rodina Schwarzenbergů? Vždyť většina z nás má mezi předky Němce nebo jiné národnosti. A potom ta slavná bitva na Bílé hoře, která se tu stále omílá. Schwarzenbergové byli přeci zlí katolíci a zabírali majetek protestantské české šlechty! Čtyři sta let starý argument!“ podivuje se. Podle ní platí, že potomci aristokracie politice prospívají, jako její otec František Kinský působící coby zastupitel v Kostelci. „Táta je pyšný, že se dostal do zastupitelstva, že ho lidé zvolili. Stejně jako u Karla Schwarzenberga věřím tomu, že to nedělá pro peníze. Angažují se, protože chtějí něco udělat pro naši zemi. Jako naši předci před stoletími. 19
Jsou to slušní lidé, to o nich vím,“ říká a přidává historku svého bratra z nedávné doby. „Vedle naší chalupy na horách postavili v osmdesátých letech obludný hotel, kde je volně přístupný bar. Bratr tam nedávno zašel na panáka a potkal tam jakési středoškolské učitele z Moravy. Samozřejmě si z něj hned začali utahovat, že je Pražák. Jeden z těch lidí dělal pro Wienerbergra, firmu, jejíž součástí je i bývalá cihelna Kinský. Když se mu Kristián představil, přišla ohromná změna v chování. Chlapík zvážněl a ptal se: Ty jsi od pana Kinského z Kostelce? Dědeček měl u lidí velkou úctu,“ uzavírá vyprávění o rodinné historii Barbora. Drobná plavovláska si zapálí cigaretu, o níž z legrace říká, že je to „poslední trocha punku, co jí zbyla“, a odchází pracovat do svého bytu na Smíchově. Její dva synové se už na samostatný lísteček na rozsáhlém rodokmenu, který je nakreslený na zdi v Kostelci, nedostanou. Jsou Kinští už „jen“ po přeslici. Správu zámku jednou převezme Kristián Kinský. Přesto Barbora své syny vychovává v „šlechtických“ hodnotách: zodpovědnost, pravdomluvnost, noblesa, které zná od svého otce nebo dědečka. A které by ale vlastně měly být úplně normální. Tři stříbrné vlčí zuby Barbora Jarošová se narodila do rodiny, bez jejíž podpory by podle historika Petra Maška byl vznik moderního českého národa mnohem těžší. Kinští podporovali vědu, umění i důležité národní instituce. Jméno Kinský vzniklo z původního Wchynsky, podle vsi Vchynice poblíž Lovosic na Litoměřicku, a prvním známým předkem byl zřejmě Martin z Medvědíče, který žil na začátku 13. století. V erbu mají Kinští tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítě. Do stavu hraběcího byli povýšeni v 17. století, jedna větev pak v 18. století do stavu knížecího. V současné době žijí v České republice zejména potomci dvou větví – Kostelecké a Chlumecké.
20
Rodina Barbory Jarošové Kinské (v horní řadě druhá zprava) na Novém zámku v Kostelci nad Orlicí. V praktickém lexikonu našla Pavlína, prababička Barbory, vše potřebné k chodu velké domácnosti: od první pomoci po recepty.
Barbora s manželem Alexejem a se syny Alexem a Maxem. Rodina Jarošova žije v Praze. Barbora překládá z angličtiny a Alexej pracuje jako grafik. Svatba Barbory a Alexeje proběhla v kostele. Zcela vpravo stojí gratulant Zdenek Sternberg.
Portrét mladé Pavlíny (Pauliny) ze savojského rodu Bellegarde. Paulina Emanuela se narodila v roce 1888 v Mariboru, zemřela v roce 1953 v Kostelci nad Orlicí. Její manžel František Josef ji přežil o dlouhých 22 let.
Nový zámek v Kostelci nad Orlicí s krásným výhledem do kraje. V okolí je hned několik dalších zámků v soukromém vlastnictví, ať už šlechtickém nebo podnikatelském: Doudleby, Častolovice nebo Potštejn.
