Jane WHARAM, Emoční inteligence: Cesta do středu sebe sama,

5 2015

204

Jane WHARAM, Emoční inteligence: Cesta do středu sebe sama, Praha: Práh, 2014, 198 s., ISBN 978-80-7252-542-3. Od  celkem nedávné doby, kdy se v  psychologii zvýšil zájem o  tematiku emocí, kromě jiného v souvislosti s diskuzemi o funkčním primátu emocionálních či kognitivních procesů, vystoupil do popředí také zájem o emoční inteligenci. Dokazuje to řada na našem knižním trhu nyní dostupných, někdy i reeditovaných monografií na toto téma. Takovým dílem je i předmětná kniha naší recenze, která se od jiných, u nás známých publikací v lecčem liší, především tím, že přináší nové pohledy na dané téma ve velmi čtivé a srozumitelné rovině výkladu. Emoční inteligence, nazývaná již na začátku dvacátých let „sociální inteligence“, je důležitým konceptem zejména pro sociální psychologii, neboť se výrazně uplatňuje v mezilidských vztazích jako jeden z podstatných činitelů utváření jejich kvality. Proto lze každý nový přínos k tématu emoční inteligence uvítat, a to platí i pro tuto recenzovanou knihu, informativní, velmi přístupně psanou, a proto i velmi žádoucí pro všechny zájemce o psychologické aspekty mezilidských vztahů. Autorka nabízí přehled několika dobrých definic emoční inteligence, ale snaží se čtenáře své knihy co nejdříve zavést in medias res tím, že ho seznamuje s pojmem emoční kvocient (EQ), ukazatelem míry emoční inteligence, která má sice vrozený základ, ale „může být rozvinuta nebo poškozena životními prožitky“. Rozdíl mezi EQ a  IQ (inteligenčním kvocientem) je patrný již z  toho, že i  lidé s  „oslnivým IQ“ si nedokáží udržet vztah nebo se sociálně adaptovat a naopak. Mnohdy je to způsobováno nevhodnou výchovou v rodině. Autorka přebírá „nádherně jednoduchou“ definici K. Beasleye: EQ je „schopnost cítit“, zatímco IQ je „schopnost myslet“. Teprve po přehledné analýze několika reprezentativních definic emoční inteligence dospívá Wharamová k definici vlastní: emoční inteligence je „schopnost být si vědom vlastních emocí a užívat je v komunikaci se sebou samým i s ostatními, zvládat a  motivovat sebe i  ostatní na  základě porozumění emocím“. V  tomto velmi praktickém a  srozumitelném duchu pak pokračuje celá kniha. Obsahuje cenné poznatky o  emocích vůbec a ve vztahu sebepoznávání a poznávání emocí jiných lidí a výklad podstaty empatie (vcítění), která je současně podstatným aspektem používání EQ. Vztah emocí a motivace, problém sebeovládání, „emoční gramotnost“, používání EQ a  řada dalších témat jsou obsahem této velmi užitečné knihy, kterou ukončují obsáhlé, velmi prakticky orientované Otázky mapující vaši emoční inteligenci. Milan Nakonečný (TF JU, [email protected])

5

205 2015

Kurt RUDOLPH, Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky, Praha: Vyšehrad, 2010, 450 s., přel. Jiří Gebelt, ISBN 978-80-7021-947-8. Téma gnóze patří k nejpopulárnějším v dějinách náboženství a gnostická hnutí znamenající jakousi renesanci původní gnóze zachvátila i v období na rozhraní 19. a 20. stol. západní Evropu i  tehdejší ČSR jako druh vyhraněného sektářství. Slovo „gnóze“ je řeckého původu, znamená poznání či vědění a  je používáno pro označení náboženského hnutí, které vyvrcholilo ve 2. stol. po Kr. v Alexandrii a bylo synkretismem orientální esoteriky, stoicismu a křesťanských prvků. První informace o něm přinášeli patristé („otcové“), kteří je pokládali za druh kacířství (hereze – „způsob myšlení či myšlenková škola, která se nějak liší od společenství, tedy schizma či ‚chybné učení‘, které si činilo nárok být pravou vírou pro křesťany“ – G. R. Evans, 2006 ve  svých Dějinách kacířství), protože, kromě jiného, hlásáním náboženského dualismu (existence dvou kosmických mocností, dobré a  zlé) popíralo křesťanský monoteismus a  zdůrazňovalo „spásné vědění“ jako „zjevené vědění“ („evangelium pravdy“), a tak: „Právě tento protiklad víry a vědění byl jedním z ústředních témat ve sporu církve s gnostickou herezí“ (K. Rudolph, str. 62). Autor zde recenzované knihy, významný německý evangelický teolog a historik náboženství, rozlišuje v předmětné knize gnosticismus a  gnózi: slovo „gnosticismus“ vzniklo až v  18. stol. a  mělo „negativní tón“ označující gnostické sekty, resp. „křesťansko-gnostické systémy 2. a 3. století“, kdežto „gnóze“ je „historickou kategorií“ vyjadřující „určitou formu pozdně antického světového názoru“, který, dodejme, byl i základem deviantních praktik některých gnostických sekt. Podstatnými znaky staré gnóze byla „představa o  přítomnosti božské ‚jiskry‘ v  člověku“, která upadla postupným sestupem do tohoto světa „osudu, zrození a smrti“, kde je uvězněna v zápase božské „jiskry“ („pneuma“), to je „světla“ s „temnotou“ tělesnosti a nevědomosti, a má být probuzena k obnovení v „božstvu Člověk“. Nelze zde jít do  podrobností obsahově bohaté Rudolphovy knihy, která údajně patří k nejlepším monografiím o gnózi. Tato přístupně a přehledně psaná kniha zahrnuje i analýzu gnostických spisů nalezených r. 1947 ve Wádí Kumránu a zhruba v téže době také v egyptském Nag Hammádí (historie posledně uvedných nálezů je sama o sobě vzrušujícím čtením, kde vystupuje i známý psycholog a znalec esoterních systémů Západu i Východu C. G. Jung). Kniha je vydatným a zajímavým pramenem pro všechny zájemce o dějiny náboženství. Milan Nakonečný (TF JU, [email protected])

5 2015

206

Jaroslav Coranič, Z dejín Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku, České Budějovice: Sdružení sv. Jana Nepomuckého při Biskupství českobudějovickém a Centrum církevních dějin a dějin teologie Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jako součást edice Středoevropské dějiny, 2014, 526 s., ISBN 978-80-86074-30-6. Slovenský církevní historik Jaroslav Coranič se věnuje dějinám řeckokatolické církve na Slovensku téměř celou svou profesionální dráhu. V loňském roce vydaná kniha Z dejín Gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku tak v prvé řadě shrnuje a dále rozvíjí výsledky dosavadního dlouholetého vědeckého bádání autora založené na  svědomité práci v  domácích i zahraničních archivech. V druhé řadě přináší též nové a dosud nepublikované poznatky z dějin řeckokatolické církve na Slovensku. Autor knihu rozdělil do deseti kapitol, ve kterých čtenáři přibližuje osudy řeckokatolické církve na  Slovensku od  počátků až do  současnosti. První kapitola je jakýmsi historickým uvedením do tématu, které bychom mohli také nazvat hledáním kořenů řeckokatolické církve na Slovensku. Ty autor spatřuje v působení cyrilometodějské mise na území Slovenska, tedy v tzv. velkomoravském období dějin, které jsou společné jak českému, tak i slovenskému národu a katolíkům západní i východní větve v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Vždyť přínos cyrilometodějské mise, jak ji velice přiléhavě ocenil sv. Jan Pavel II., spočívá nejen ve skutečnosti, že uvedli v život liturgii slavenou v lidu srozumitelném slovanském jazyce, nýbrž v  tom, že svatí bratři ze Soluně spojili v  živou jednotu evangelium a  domorodou kulturu národů, které evangelizovali, a že vytvořením abecedy slovanského jazyka zásadně přispěli ke kultuře a literatuře všech slovanských národů, tedy jak slovenského, tak i českého. Druhá kapitola pojednává o velmi dlouhém a dosud ne vždy zevrubně pojednaném období dějin řeckokatolické církve na Slovensku, a to od událostí 13. století přes zlomové datum 24. 4. 1646, kdy byla uzavřena tzv. Užhorodská unie, až po rok 1818. Jako církevní historik velice oceňuji v  této kapitole zejména velmi výstižně pojaté pojednání o  příčinách, které ke vzniku této unie vedly. Třetí kapitola se již zaměřuje na  dějiny Prešovského řeckokatolického biskupství v  době episkopátu prvních dvou biskupů Gregora Tarkoviče a  Jozefa Tagance. Tak jako v  jiných kapitolách, i  v  této kapitole autor vychází z  archivních dokumentů, které velmi dobře analyzuje. Snad jen drobnou vadou na kráse monografie je skutečnost, že autor poté, co důkladně analyzoval text papežské buly papeže Pia VII. z roku 1818, vzápětí v samém textu odborné monografie uvádí její plné znění v  slovenském překladu, což působí poněkud rušivě. Čtvrtá kapitola pojednává o  pro slovenský národ složitém období maďarizace, které se odrazilo i  v  duchovním životě řeckokatolíků na  Slovensku. Autor se ale zcela vhodně nesoustředil v duchu nacionalismu pouze na kritiku maďarizačních tendencí „maďarských“ prešovských biskupů, nýbrž ve své monografii rozebírá i jejich církevně administrativní činy jako dobudování chybějících struktur diecéze či snahy o liturgické reformy.

5

207 2015 Pátá a šestá kapitola pojednávají o velmi složitém období let 1918–1945, kdy se na životě řeckokatolické církve velmi negativně podepsaly události jak vzniku Československé republiky, tak období Slovenského státu. Autor se proto v  těchto kapitolách věnuje i problematice řešení židovské otázky, národnostní otázky a vztahům řeckokatolické církve ke strukturám Slovenského státu. Další kapitoly, sedmá, osmá a  devátá, pojednávají o  poválečném období, nástupu komunistického režimu a  perzekuci řeckokatolické církve. Jako historik, který se věnuje tematice pronásledování katolické církve komunistickým režimem v  Čechách, zejména oceňuji velmi dobře zpracované pojednání o hrdinovi víry a mučedníkovi totalitního režimu, biskupovi Pavlu Peteru Gojdičovi. Poslední kapitola monografie již přibližuje nedávnou, a dodejme, že radostnou, minulost a současnost řeckokatolické církve na Slovensku po roce 1989. Co dodat na  závěr recenze? Musím konstatovat, že si autor pro svou monografii zvolil velmi náročné téma, které předpokládalo dlouholetou a  velmi usilovnou práci s  velkým množstvím informací získaných studiem odborné literatury i pramenů. Vždyť již jen pouhý soupis odborné literatury a prozkoumaných pramenů, uvedený v závěru monografie, dává tušit velice náročnou heuristickou fázi práce na recenzované monografii. Nesporným kladem díla Jaroslava Coraniče je právě uchopení tématu, které autor zpracoval ve velmi zdařilou syntézu dané problematiky. Přestože je monografie velice rozsáhlá, autor nikde neodbočuje od stanoveného tématu a nezabředává do sáhodlouhých pasáží líčících marginální záležitosti. Monografie Jaroslava Coraniče Z  dejín Gréckokatolíckej cirkvi na  Slovensku je zpracována s vysokou odbornou erudicí a mohu ji směle doporučit čtenářům, kteří se zajímají o církevní dějiny Slovenska či přímo dějiny řeckokatolické církve. Martin Weis (TF JU, [email protected])

5 2015

208

Gabriela ŠÁRNÍKOVÁ a Peter TAVEL, Love and Development of Human Being. Spiritual, Philosophical, Psychological and Pedagogical Dimension of Love, Fribourg: S.É.C.T., 2015, 230 s., ISBN 978-2-8399-1548-9. V obecné pedagogické literatuře v postkomunistických zemích je v současné době častým tématem otázka výchovy a vzdělávání ke kompetencím žáků a studentů vzhledem k jejich uplatnění ve  společnosti a  vzhledem ke  zvyšování konkurenceschopnosti zemí Evropské unie na světovém trhu práce. Filosofické zázemí, ze kterého příslušné studie nebo empirické výzkumy vycházejí, se vyznačuje převážně pozitivistickým směrem pojetí pedagogiky jako vědy. Předložený text naopak nabízí čtenáři základní vhled do  fenoménu, který je úzce spjat s výchovou a vzděláváním mladé generace, ale kterému není věnována větší pozornost – fenoménu lásky. Z textu je patrné, že autoři vedle humanistického myšlenkového zázemí pro své úvahy přijímají i zázemí myšlení křesťanského, a to ve velmi širokém záběru. Tím uvádějí do úvah o výchově a vzdělávání rovinu, která se jeví jako velmi aktuální vzhledem k  morální krizi současné společnosti jak v  okruhu středoevropských postkomunistických zemí, tak v globálním rozměru celé planety. Nesouladem mezi rozšířeným zaměřením teoretických výchovně vzdělávacích úvah v  prostoru postkomunistických zemí a  pojetím problému, který si autoři knihy zvolili, si lze zřejmě vysvětlit důvod, proč byla kniha vydána v anglickém jazyce ve Švýcarsku, nikoliv slovensky či česky, aby byla šířeji použitelná i pro naše české a slovenské prostředí. Autory knihy spojuje především jejich křesťanský úhel pohledu na  smysl lásky ve  vývoji člověka. Disponují však současně i rozdílnými a zároveň komplementárními úhly pohledu: psychologa a terapeuta na jedné straně a filosoficky zaměřené pedagožky na straně druhé. V  samotném textu však tyto dva úhly od  sebe uměle neoddělují, jde spíše o  vzájemné doplňování pohledu na různé jevy spojené s láskou. Autoři postupují způsobem, který je v  podobných publikacích obvyklý – od  definice základního pojmu přes popis přístupů různých vědeckých disciplín až k historii a současnosti výskytu tohoto jevu v různých pedagogických či spirituálních projektech. Smyslem první kapitoly není dospět k  jediné přesné definici zkoumaného jevu. Autoři naopak využívají fenomenologického přístupu v tom smyslu, že vytvářejí syntézu pohledů různých autorů na fenomén lidské lásky a nechávají vystoupit do popředí bohatství lidské zkušenosti s láskou ve formě jejích různých dimenzí. Za takové „rozměry lásky“ považují lásku přijímající, dávající a oceňující, krátce je charakterizují a potom hledají projevy těchto dimenzí v obecně uznávaných typech lásky (eros, agapé, storgé /náklonnost, sympatie/ a filia). Úvaha o  vlastnostech lásky je text znějící profesním pedagogům cize, jde vlastně o  výčet

5

209 2015 tradičních i poměrně nově koncipovaných ctností a jejich širší mravní charakteristiku. Při pozorném čtení však opravdu může posloužit jednotlivým pedagogům k položení otázek po  charakteru jejich vlastního vztahu ke  svěřené generaci dospívajících, ale i  k  vlastní osobní životní praxi. Autoři mezi vlastnosti lásky počítají péči, odpovědnost, respekt, úctu, laskavost, trpělivost, odpuštění, zdvořilost, pokoru, štědrost a upřímnost. V rámci popisu některých těchto vlastností uvádějí zajímavé souvislosti s  empirickými psychologickými výzkumy; epizodicky se již uchylují k výchovným zásadám spojeným s láskou. Ve  druhé kapitole se autoři věnují pohledům různých filosofů, psychologů a  pedagogů historie i současnosti na fenomén lásky. V této části práce jde spíše o přehledovou studii, jejímž cílem zřejmě není komparace jednotlivých přístupů k  lásce, ale spíše zachycení rozmanitosti perspektiv v pohledu na fenomén lidské lásky ve vztahu k rozvoji osobnosti. Vysvětluji si tím i  skutečnost, že k  jednotlivým koncepcím zaujímají kritické stanovisko pouze výjimečně, jejich styl je spíše deskriptivní. Podrobně se věnují antickým filosofům (Platon, Aristoteles, Seneca), zvláštní pozornost věnují Augustinovi a Tomáši Akvinskému a  poté přecházejí k  novodobým koncepcím (od  Pascala až po  Wojtyłu) s  tím, že vedle autorů jako je M. Scheler, D. von Hildebrand nebo G. Marcel podrobně popisují i koncept Schopenhauerův, který je s nimi v příkrém rozporu. Dalším krokem je kapitola věnující se spirituálnímu, resp. křesťanskému, chápání lásky. Autoři se zde především odvolávají na chápání lásky ve Starém a Novém zákoně jako cesty Boží lásky k člověku, která je výzvou pro lásku člověka k Bohu, ale také k ostatním lidem a ke světu a která vrcholí v Ježíši Kristu: Přišel, aby zvěstoval Boží postoj k člověku, abychom si i my osvojili lásku jako základní životní postoj. V pojednání o lásce jako teologické ctnosti autoři ukazují na  její charakter daru, který je však přítomný nejen mezi věřícími křesťany žijícími ze zdroje Božího zjevení, ale který je přítomný univerzálně i  mezi lidmi, kteří se za křesťany nepovažují. Ve čtvrté kapitole se autoři vracejí k porozumění fenoménu lásky z pohledu psychologie. Vycházejí z  psychoanalytického pojetí lásky zejména Z. Freuda (a  z  něho vycházejícího E. Fromma), ale pozornost věnují v  této souvislosti především humanistickým směrům. Široce se zajímají o duchovní rozměr lásky v pojetí V. Frankla. Zařazují i zajímavý a méně známý koncept „lásky jako příběhu“ autora R. Sternberga a „autentické lásky“ R. Maye, který kritizuje psychoanalytické pojetí lásky. Pro křesťansky zaměřené čtenáře je zvlášť důležitá stať týkající se křesťansky orientovaným humanistickým psychologům. Objevné je zde např. „pět jazyků lásky“ G. Chapmana, mezi které nepatří pouze pozornost či dotek, ale také dar nebo projevy služby. Podobně je tomu s konceptem „laskavé neústupnosti“ J. Dobsona. Vyvrcholením knihy je rozsáhlá kapitola týkající se modelů lásky v  edukační teorii, která vychází z předcházejících rozborů filosofických, teologických a psychologických východisek pro pohled na člověka vzhledem k jeho schopnosti milovat a být milován. Autoři podávají systematický přehled novověkých konceptů lásky ve  výchově u  známých osobností (T. Moore, J. J. Rousseau, J. H. Pestalozzi, M. T. Brunswicková, F. Fröbel, L. N. Tolstoj, E. Keyová, R. Steiner, M. Montessoriová, J. Korczak, V. A. Suchomlynskij, P. Freire). Vyzdvihují humanistický a personalistický model výchovy jako směr, který zahrnuje výchovu v lásce

5 2015

210

a k lásce zejména změnou pedagogického přístupu k dítěti, směřující vedle kognitivního i  k  nekognitivnímu rozvoji, k  pozitivní  motivaci a  k  rozvíjení indirektivních vztahů mezi učiteli a žáky, ale zejména akceptováním rozměru transcendence, který právě díky postoji pedagogické lásky každá výchova obsahuje. To se projevuje zejména u křesťanských modelů výchovy vycházejících z J. Maritaina nebo K. Wojtyły. Autoři promyšlenou strukturou rozsáhlého textu postupně dospívají k závěru, že láska jako rozměr výchovy a vzdělání není záležitostí pouze tělesného, emocionálního, kognitivního, volního nebo morálního vývoje dítěte, ale že má holistický charakter zahrnující všechny tyto vrstvy včetně vrstvy směrující člověka k transcendenci, tedy skutečnosti, která jeho samého přesahuje. Škoda, že kniha nevyšla také ve slovenštině, a je tak svou anglickou jazykovou podobou českému a slovenskému čtenáři poměrně vzdálená. Ludmila Muchová (TF JU, [email protected])