názorně NÁZORY A KOMENTÁŘE STUDENTŮ IKSŽ FSV
číslo 4
Dočká se prokletý Arsenal vysvobození? Jakub Martinovský
Už je tomu přes osm let a deset měsíců, kdy londýnský Arsenal vyhrál svoji poslední velkou trofej. Bylo tomu v roce 2005, kdy tento slavný klub porazil ve finále FA Cupu, nejstarší soutěže na světě, Manchester United po penaltovém rozstřelu. Od té doby jako když utne. Velká očekávání, že se to konečně změní, mají fanoušci tohoto klubu před každou sezonou. Nejblíže tomu Arsenal byl v roce 2011, kdy se ve finále Carling Cupu utkali proti Birminghamu, kdy byli v zápase výrazným favoritem. Nicméně sláva se nekonala. Vítězný gól Birmingham vstřelil 2 minuty před koncem po velké chybě obrany Arsenalu, když se srazil stoper Koscielny s brankářem Szczęsnym a Martins pohodlně zasunul do prázdné brány. O tom, že to letos už musí konečně vyjít, byli přesvědčeni fanoušci Arsenalu i před touto sezonou. O to víc, že oproti předchozím letům tým neopustil žádný klíčový hráč, a navíc byl posílen o německého reprezentanta Mesuta Özila, který přišel z Realu Madrid za 50 milionů eur. Pro kletí klíčo vých zápasů
Začátek sezony vyšel Arsenalu na výbornou. Po úvodní porážce s Aston Villou přišla série výher a
již od startu ligové soutěže se tým ze severního Londýna usadil na prvním místě. Díky přesvědčivým výkonům se stali jedním z horkých kandidátů na titul a začalo se nahlas mluvit o tom, že letos čekání na titul pro Arsenal konečně skončí. Dnes, kdy je odehrána více než polovina soutěže, je však situace o poznání horší. Jako každou sezonu na Arsenal dolehla výsledková i herní krize, kdy nezvládá klíčové duely proti silným soupeřům, kde prohry 3:6, 1:5 a 0:6 na hřištích Manchesteru City, Liverpoolu a Chelsea jsou tomu tím nejlepším důkazem. Arsenal se nyní nachází
Je to tedy pro Arsenal začarovaný kruh. Bez hráčů nebudou trofeje, bez trofejí nebudou hráči. Další otázkou je pozice trenéra Arséna Wengera. až na 4. místě se ztrátou 7 bodů na první Chelsea. Přitom se rozhodně nedá říci, že by měl Arsenal o tolik horší hráče než výše zmíněné anglické týmy. Celý tento problém zřejmě spočívá ve
hlavách hráčů, kteří si po dlouhých letech neúspěchů prostě nevěří, že by mohli klíčový zápas sezony zvládnout. Začaro van ý kru h s h ráči
Z týmu také v posledních letech odešlo mnoho hráčů, kteří v týmu patřili k nejlepším. Ať už jimi byli Samir Nasri a Robin van Persie, kteří odešli ke konkurenčním týmům v Anglii, nebo Cesc Fabregas, jenž posílil španělskou Barcelonu. Tito a mnoho dalších opustili londýnský klub především z důvodu, že toužili vyhrát nějakou trofej, a tak odešli do týmu, kde šanci budou mít větší. Je to tedy pro Arsenal začarovaný kruh. Bez hráčů nebudou trofeje, bez trofejí nebudou hráči. Další otázkou je pozice trenéra Arséna Wengera. Od roku 1995, kdy do Arsenalu přišel, získal s týmem 3x ligový titul, 4x FA Cup a v roce 2006 hrál se svým týmem finále Ligy mistrů proti Barceloně. Z neznámých mladíků udělal superhvězdy a tím Arsenalu při jejich prodeji vydělal velké peníze. Od zmíněného roku 2005 však výsledky jeho týmu uvadají, a tak se zvyšují spekulace, že by měl Arsenal opustit. Jestli se tomu tak opravdu stane, se dozvíme v nejbližších dnech, kdy už Arsenalu zase začíná téct do bot.
Remku, máme tu problém! Barbora Majerová
Chudák Vladimír Remek. Než se jediný československý kosmonaut a někdejší europoslanec za KSČM v Moskvě mohl rozkoukat v nové roli českého velvyslance, Rusko už stihlo anektovat kus Ukrajiny, destabilizovat politickou situaci v Evropě a poštvat proti sobě většinu západního světa. Minulý týden navíc Remkovo diplomatické působení, které oficiálně trvá od ledna, nevybíravě napadl poslanec TOP 09 Daniel Korte. M i lo š a j eh o trafi ky
Korte, jenž ve sněmovně proslul mimo jiné díky výkladům o korektním užívání češtiny či nutkáním vyzpívat své stanovisko při důležitém hlasování, na čtvrteční sněmovní schůzi vyjádřil v souvislosti se situací na Ukrajině pochyby ohledně Remkovy diplomatické služby. Poslanec TOP 09 Remka označil za kovaného komunistu promoskevského ražení, jehož loajalitu vůči České republice lze zpochybnit. Směrem k šéfovi české diplomacie Lubomíru Zaorálkovi pak vznesl dotaz, zda by nebylo na místě pozvat si
velvyslance „na kobereček“. Ministr Zaorálek se diplomata zastal tvrzením, že o jeho zodpovědné práci pro Českou republiku nemá důvod pochybovat. Dodal také, že v dnešním tvrdě kapitalistickém Rusku je status kovaného komunisty spíše přítěží, než předností. Přesto přiznal, že další den se skutečně plánuje s Remkem setkat, podrobnosti o náplni schůzky však neuvedl. Nutno podotknout, že celé situaci příliš nepomohl ani sám Remek, který odmítl situaci kolem Krymu jakkoliv komentovat. Stejně tak se nevyjádřil ani k setkání se Zaorálkem. Velvyslancovo zaryté mlčení nahrává do karet těm, kteří se chtějí domnívat, že možná kuje promoskevské pikle. Remkovo jmenování na post velvyslance provázela značná kontroverze, kdy jeho kandidaturu zuřivě prosazoval prezident Zeman, kterého bývalý kosmonaut veřejně podpořil v předvolební kampani. Po několika měsících průtahů a tahanic ruskou diplomatickou misi definitivně zprůchodnil až předseda překlenovací vlády Jiří
Glosa: Česko na Slovensku proti Ukrajině? Hokejový Doněck nemůže v play-off Kontinentální ligy hrát domácí zápasy na Ukrajině, politická situace ho vyhnala do Bratislavy. Tam však má podporu slovenských fanoušků, čtvrtfinálovou sérii totiž hraje proti Lvu Praha. Hráči českého klubu museli po prvním duelu na bratislavské půdě spolknout hodně nadávek. A hodně se tomu divili. Prý je to smutné, vždyť jsme bývali jeden národ. Kapitán Lva dokonce vytasil na
ochozy prostředníček. Jenže se nechal trochu unést. V Bratislavě přece sídlí Slovan, úhlavní nepřítel Pražanů. Blízká národní příslušnost jde v takové situaci stranou. Dokonce je naprosto běžné, že nenávist v rámci sportu kvete mezi občany jednoho státu. A můžete se podívat kamkoliv: do Česka, Kanady nebo třeba Švédska. Potíž tedy nebude ve Slovácích, možná ale ani v Češích, alespoň ne primárně. Kontinentální liga chce
Rusnok. A tak znalec ruských poměrů Remek, přestože se dříve prokázal jako aktivní europoslanec, vstoupil do funkce ambasadora v Rusku s protekční skvrnou. N a vlastn í pěst? To asi n e.
Výstup Daniela Korteho byl ovšem zbytečně hysterický a nepřinesl žádná konkrétní fakta, která by Remka usvědčovala z nekalých úmyslů. Vyčítat přiznanému komunistovi samotný fakt, že je komunistou, tak trochu svědčí o nedostatku argumentů. Ať už si o komunistech myslíme cokoliv, je třeba mít na paměti, že demokracie s politickými ideály, které jsou jim vlastní, prostě počítá. A není už trochu nuda klást automaticky rovnítko mezi komunismus a pokřivený charakter? V každém případě představa, že by se Vladimír Remek, ať už z proklamovaného rusofilství či snad z vděku za dávnou možnost podívat se do kosmu, rozhodl pokoutně a z vlastní iniciativy podkopávat zájmy České republiky, je tak trochu... vesmírná. mít evropský lesk, ale pořád zůstává ruskou soutěží. Vedení je ruské, rozhodčí jsou převážně ruští a 25 z 28 klubů je z bývalého Sovětského svazu. I proto hokejisté Lva můžou cítit potřebu hrát roli takřka osamělých válečníků, kteří bojují proti východnímu kolosu a zlobí se, když je v tom někdo neruský nepodporuje. Řešení? Dát větší kus kontinentálního koláče Evropě. Daniel Poláček
fotožurnalismus v rytmu Orbánova čardáše Iva Melíšková
Stát s puncem rebela, Maďarsko, už zase dělá neplechu. Poté, co před časem odezněla největší kritika nového mediálního zákona a změny ústavy, přichází Maďarsko s další novotou, pro tentokrát s kontroverzním občanským zákoníkem, který opět (jaká novinka!) omezuje občanské svobody. Momentálně přišla řada na fotografy a fotožurnalisty, kteří nesmí pořídit snímek náhodného kolemjdoucího (a prakticky vlastně úplně kohokoliv s výjimkou davů a veřejně vystupujících osob), aniž by k tomu od něj předtím dostali souhlas. EU se zlo bí
Pakliže posléze chtějí pořízenou fotografii někde uveřejnit, musí mít dokonce písemné svolení. Na koho pak toto omezení nejviditelněji dopadá? Na média, samozřejmě. Pro bulvár, který v podstatě žije z paparazzi fotografií a s obrazovou složkou ta psaná stojí i padá, to má prakticky devastující vliv. Parádně nepříjemné je to pak i pro seriózní média. Ta buď fotografie na truc neuveřejňují vůbec, anebo tak činí
s typickou černou páskou přes oči, na jakou jsme si v českých médiích zvykli v dobách přijetí náhubkového zákona. Vždyť kdo by riskoval žalobu? Je vůbec způsob, jak Maďarsko probrat do demokratické střízlivosti? Jak už si totiž Viktor Orbán zvykl, v EU mu leccos projde, jakkoliv se tato instituce ohrazuje a mává kolem sebe Listinou základních práv Evropské unie. Proč se jí proto bát? Vždyť i ten vysoce kritizovaný mediální zákon platí vesele dál (byť s menšími úpravami), a ani nápadná likvidace opozičních médií nikomu nepřišla hodna jakéhokoliv zásahu, jak je evidentní z příkladu dříve hojně poslouchaného Klubrádia. Než ale začneme nadávat na zdánlivou nečinnost EU, je třeba zmínit, že má omezeně nástrojů, jak Maďarsko donutit v tomto směru k „poslušnosti“. Již před časem si totiž definovala v Lisabonské smlouvě, že média jsou součástí kultury členských států, jejíž regulace se EU zříká (s výjimkou audiovizuálních médií, o něž ale momentálně nejde). Rezoluce,
Glosa: Turecká opozice z konzumu Pohled směrem k Bosporu budí dojem, že tureckému premiérovi Erdoganovi ruply nervy, pořídil v knihkupectví titul „Kterak postaviti autoritářský režim na periferii Evropy“ a začal od první kapitoly. Pozdě. Ingredience pro funkční tuhý režim jsou tři: strach, omezení šíření informací a „lesk“ západní kultury. Turecko svým obyvatelům (a turistům) nabídlo ostrůvky evropskosti, ale díkybohu hrubě podcenilo cenzuru informací
zvenčí. Na kraji Taksimu se ve fast foodech amerických řetězců převlékají mladé dívky z nikábů do minisukní, aby se ponořili do víru noci a zapařili jako na Stodolní. Nad ránem se zase vtělí do kůže pokorných dcer a s šátkem na hlavě se proplíží domů do konzervativních čtvrtí. Jenže zdá se, že tato pokrytecká dvojakost přestává mladé Turky bavit. Turecko se dostává do zvláštní situace, kdy „druhá kultura“ a opozice vyrůstají ne
iniciativy a další podobná opatření pak sice hezky znějí, ale v reálu nezmůžou vůbec nic. Znamená to tedy, že se bude jen nečinně přihlížet? Novináři křičí „cenzura!“, ale zdá se, že jsou spíše osamělými bojovníky proti všemohoucímu Viktoru Orbánovi. Fi d esz vlád n e všem u
Maďarský premiér se totiž evidentně shlédl v síle a odvaze Vladimira Putina a snaží se regulovat vše, co se regulovat a řídit dá. Nahrává mu také dvoutřetinová parlamentní většina, která mu odhlasuje prakticky všechno, co si zamane. Oporu může hledat i v Mediální radě obsazené jeho příznivci. Někdo by už ale měl Viktora Orbána a jeho stranu Fidesz odkázat do patřičných mezí a ukázat jim, že existují nějaké hranice. „Pochlapit“ by se v tomto směru měl hlavně Ústavní soud. Ono totiž jen nečinně čekat, až maďarskému premiérovi v květnu vyprší mandát, by bylo slaboduché a rozhodně ne správné řešení. z intelektuálního prostředí, ale z toho konzumního. Díky tomu proti Erdoganovi a jeho restrikcím nestojí hrstka intelektuálů, ale mladá progresivní generace, kterou zkostnatělý státní aparát zřejmě nemá šanci na virtuálním bitevním poli nových médií porazit. Dokazuje to více než 1,2 milionů tweetů odeslaných během jediného dne i přes úpornou snahu vlády Twitter kompletně zablokovat. Lucie Palkosková
Egyptský doutnák už hoří Přemysl Adamec
V Egyptě soud odsoudil 529 stoupenců Muslimského bratrstva k trestu smrti. Z toho více jak tři čtvrtiny v nepřítomnosti. Navíc dal soudce obhajobě pouze den na prostudování rozsáhlých soudních spisů. Proti rozsudkům je však možné se odvolat. Otázkou zůstává, jestli to obviněným k něčemu bude. Prozatímní průběh soudu totiž spíše nasvědčuje tomu, že ne. Egyptská armáda, v čele s Abdalem Sísím, pravděpodobným budoucím prezidentem Egypta, má na politickou moc v zemi obrovský vliv a s obviněnými nebude mít s největší pravděpodobností slitování. Eskalace n ási lí?
Další otázkou je, co z toho pro zemi, která je od svržení prezidenta Mursího a zilegalizování Muslimského bratrstva sužována teroristickými útoky, které se nevyhnuly ani turistickým destinacím, vyplyne. Téměř s jistotou se dají očekávat rozsáhlé demonstrace. Jedny na podporu Muslimského bratrstva, druhé na podporu prozatímní vlády a
Glosa: DALŠÍ ZVACÍ DOPIS? „Wagnera moc často poslouchat nemůžu, dostávám při něm silné nutkání přepadnout a dobýt Polsko.“, napsal ve scénáři pro jeden svůj film Woody Allen. Jak to tak vypadá, místopředseda ruské Státní dumy Vladimir Žirinovskij to poslední dobou přehání s poslechem vážné hudby, která v něm vyvolává nutkavou potřebu zabrat území jakéhokoli státu, které Rusko ještě nemá nebo se jen opět potvrdilo, že má zvláštní smysl pro humor. Tipuju to na druhou
generála Sísího. I z českých končin víme, že když městem pochodují dvě znepřátelené skupiny, nezřídka to končí alespoň nějakými těmi hozenými dlažebními kostkami. Jenže u nás nejsou tyto střety nijak časté a navíc v relativně malém měřítku. V Egyptě však v minulém roce během demonstrací vycházeli lidé do ulic v desetitisícových davech a ne jen v hlavním městě Káhiře. Lze tedy očekávat výraznou eskalaci násilí, jelikož všech 529 v budoucnu popravených budou radikální muslimové v zemi považovat za mučedníky, které bude třeba pomstít. S přibývajícím počtem bombových útoků se bude situaci v zemi vyostřovat a armáda nejspíše přistoupí k razantním opatřením, kterými se budou snažit potlačit rozsáhlé demonstrace. Dojde ke střelbě, zraněných a mrtvých bude přibývat. Odkud jen tento scénář znám? Už vím. Z Ukrajiny nebo třeba Sýrie. Sýrie je ukázkovým příkladem, jak lehce se z protivládních demonstrací může na Blízkém východě stát občanská válka, která zmítá celou zemí a některé oblasti,
jako například město Homs, de facto srovnat se zemí. Jen pro úplnost představy situace, v Sýrii probíhá občanská válka už tři roky a vyžádala si už přes 150 tisíc obětí na životech na obou stranách. Nemluvě o dalších desítkách tisíc uprchlíků v sousedních zemích.
možnost, oficiální dopis polskému ministerstvu zahraničí s jeho autogramem na konci je jenom dalším z jeho vtipů. Rusko se svými sousedy zase hraje škatulata hejbejte se a Žirinovskij se musí královsky bavit. S Polskem to už hráli, tak to zkouší na Ukrajině. A právě Polsko jim v tom má pomoct. Co víc, mají si vzít oblasti, které jsou údajně stejně dávno polské. Když si uvědomím tu ironii osudu, vlastně už nepochybuji o tom, že je to jenom vtip.
Rusko se svými hranicemi asi nikdy nebude spokojené. A když už je ta hra moc nápadná, pošle dopis některému z menších států, aby jim trochu vypomohli. Popřípadě se tváří, že jsou zvaní hosté a čekají na svůj welcome drink. Tentokrát jim to ale asi nevyjde, v Polsku jsou rádi, že se je v tomhle století nikdo nepokusil dobýt, takže silně pochybuji, že by se jim chtělo útočit na spřáteleného souseda. Rusko bude muset někomu jinému.
K o bčan ské válce
Egypt se v tuto chvíli nachází ve velmi riskantní situaci. Podmínky pro vznik velmi krvavého a ozbrojeného konfliktu jsou takřka ideální. Občanská válka by Egypt, který je takřka závislý na turistickém ruchu, totálně ochromila. Jak známo turisté do válečných zón příliš nejezdí a váleční reportéři a humanitární pracovníci toho v letoviscích obvykle mnoho neutrácí. Navíc při pohledu na mapu Afriky a Arabského poloostrova zjistíme, že ze Sýrie je to do Egypta, co by dlažební kostkou dohodil a na východě Sýrie a západě Iráku působí silná odnož al-Kaidy, která nebude šetřit na zbrojní podpoře svých utiskovaných muslimských bratrů v Egyptě.
Nikola Chomátová
Glosa: Brno nadále kouše Amazon do ruky. Amazon minulý týden už potřetí slyšel z úst brněnských zastupitelů jasné ne. Nemusíte přitom být americký komentátor, aby vám přišlo zvláštní, co si to ta „vesnice u Prahy“ dovoluje. Odmítnout investici 100 milionů eur (tedy asi 2,7 miliardy korun) a vidinu 1500 stálých pracovních míst, to chce skutečně celé zastupitelstvo. Zatímco česká vláda v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou kroutí nad rozhodnutím
magistrátu hlavou, jihomoravský hejtman Michal Hašek už hledá, kam jinam by obří logistické centrum americké internetové firmy upíchnul. Naproti jde Amazonu i agentura CzechInvest se svými pozemky u Ostravy, případně ve Zlínském nebo Plzeňském kraji. A proč se vlastně nenašla na brněnské radnici potřebná většina 28 lidí pro schválení stavby? Vedle důvodů změny dopravní
situace v některých brněnských městských částech zastupitelé svoje odmítání zdůvodňují hlavně až příznačně tuzemskou paranoiou. Město se především bojí, že nejrůznější sliby, které v souvislosti s nutností změnit územní plán pro stavbu logistického centra, dostává, nakonec protistrany (čili zejména developer CTP) nenaplní a Brno tím poškodí. Nebude lehké tyto pocity americkým investorům vysvětlit. Tomáš Miklica
Glosa: Roztálo v ČT až příliš mnoho ledu?
Petr Dvořák je kritizovaný za ledasco, jedna věc se mu však musí přičíst k dobru. Žáby na pramenech, které udělovaly roky stopku zajímavým projektům, byly vyhnány, a Česká televize začala konečně podporovat vznik žánrových a vyhraněnějších projektů. Produkce, které roky stagnovaly, třeba antidopongové drama Fair Play, mají znenadání po premiéře a běží nám tu hned několik zbrusu nových seriálů zároveň. Na pohled jde přímo o
pohádkový zvrat. Bohužel jde o radost jaksi z principu. Kvalita výsledných děl je velmi různorodá, tedy s jednou výjimkou – do nadprůměru dosahuje možná s odřenýma ušima Čtvrtá hvězda a ono Fair Play, to je tak vše. I když oficiálně to nikdo nepotvrdí, šušká se, že produkce dostala za úkol utratit určitou sumu peněz, tak dostalo zelenou zkrátka vše, co bylo na stole. Najednou. Vysvětlilo by se, proč vzniká souběžně hned několik kriminálek, což je chování poměrně
nelogické, zvlášť když tento žánr v našem prostředí po revoluci prakticky ztratil zázemí, takže by bylo tisíckrál rozumnější počkat na reakce diváků po Případech 1. oddělení. To samé platí u sitcomu Marta a Věra, který opakuje chyby Čtvrté hvězdy, protože nebyl prostor pro poučení se. Roztálo najednou až mnoho ledu a ten příval vody se nepodařilo zkrotit. Do příštích sezón by to rozhodně chtělo víc rozmyslu. Matin Svoboda
Glosa: Bez alkoholu se ta politika dělat nedá
Je v pořádku, že si senátor Kubera nemůže při jednání horní komory zapálit Startku bez filtru, je v pořádku, že po půdě poslanecké sněmovny nechodí Lubomír Zaorálek ve slipech, jak ale chcete dělat politiku bez alkoholu? Faktem je, že když bude kdokoliv z poslanců chtít, může se bez problémů kdykoliv opít z lahve zakoupené ve stánku. Nařízení Jana Hamáčka o zákazu prodeje alkoholických nápojů v době jednání, může tedy spíš než sebevědomý tah připomínat snahu
o vyčištění Augiášových chlévů úředníkem z ministerstva práce a sociálních věcí. Pokud nejde jen o snahu vytočit Miroslava Kalouska (což se podle jeho vlastních vyjádření zdá se povedlo) jedná se o tah nezralý a nebezpečný. Alkohol patřil k politickým jednáním od nepaměti a upřímně řečeno, často je to jediný způsob jak dosáhnout nějakého pro obě strany přijatelného kompromisu. Smutným faktem je potom především skutečnost, že zákaz nejvíc postihl pijáky piva. To
je skoro neúcta k národní tradici. Vzpomeňme na vyhlášení samostatného Československa z Obecního domu (budova plná hospod), nebo večírky disidentů v osmdesátých letech. Ve světovém měřítku stojí za zmínku čtyřicátá léta, kdy alkoholici Churchill a Stalin porazili abstinenta Hitlera. Alkohol od politiky oddělit nelze. Ptát se jestli je to dobře nebo špatně je jako snažit se zjistit proč existuje slepé střevo. Prostě to tak je. Ondřej Krutilek
Glosa: Bezpečnosti se na stadionech nedočkáme Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… Či snad jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… Trapných a klišovitých přirovnání, která reflektují český fotbal, bychom našli tolik, že by vydala na celou (minimálně) glosu. Po víkendu jsou opět nabíledni, o české fotbalové lize už zase mluví i ti, co v životě nekopli do míče. Pro vysvětlení – opět se nám na dvou stadionech při zápasech první ligy „předvedli“ výtržníci a chuligáni. A dva dny poté se opět ozval šéf
fotbalové asociace Pelta s apelem na změnu zákonů. Chce, aby se fanoušci museli registrovat při vstupu na stadion, a byli tak snadněji dohledatelní a tedy trestatelní. Podobných „reforem“ už bylo… Kupříkladu v září 2012 přišli poslanci (po podobném zápase, při kterém bylo zraněno na několik desítek lidí) s novým paragrafem, podle něhož mohou být chuligáni trestáni až dvěma roky odnětí svobody či pokutou do 10 tisíc.
Zákon platí, přesto je to chuligánům evidentně jedno. Stačí si ostatně přečíst několik výroků, které oni sami napsali na sociálních sítích. Jen namátkou na nich zaznělo (popsal deník Sport): „Fotbal není divadlo ale živel“ či „Stadion není kino, tak se s tím smiřte! Nenávist.“ Dokud nedostanou tito (a že jich není málo) „fanoušci“ jasnou STOPku na stadiony, bezpečno na nich v dohledné době určitě nebude. Michaela Rozšafná
CC Flickr Rupert Ganzer
