Dodržování mezinárodního humanitárního práva v izraelsko-palestinském konfliktu

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ

Gabriela PAŠKOVÁ

Dodržování mezinárodního humanitárního práva v izraelsko-palestinském konfliktu Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Lenka Dušková Olomouc 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a ţe jsem uvedla veškeré pouţité zdroje.

V Olomouci, dne 29. dubna 2010

_________________ Gabriela Pašková

Ráda bych poděkovala Mgr. Lence Duškové za cenné rady a čas, který mi při vedení práce věnovala.

Abstrakt Práce uvede čtenáře do problematiky současného mezinárodního humanitárního práva, přiblíţí jeho vývoj a seznámí se základními normami tohoto právního odvětví. Dodrţování norem mezinárodního humanitárního práva je analyzováno na případu válečné operace „Cast Lead“ mezi izraelskou armádou a palestinským hnutím Hamás. Pro pochopení důvodů zahájení této válečné operace je v práci věnována značná pozornost vývoji celého izraelsko-palestinského konfliktu a aktérům, jeţ tento konflikt ovlivňují. Klíčová slova: mezinárodní humanitární právo, válečný zločin, Izrael, Palestinská národní správa, Hamás

Abstrakt The paper introduces the reader to contemporary international humanitarian law problematic, explains its development, and familiarizes the reader with the basic norms of this branch of law. The observance of the international humanitarian law standards is analyzed on the case of the “Operation Cast Lead” between the Israeli Army and the Palestinian movement Hamas. To understand the reasons for launching the military operation the paper devotes considerable attention to the whole Israeli-Palestinian conflict development and to the actors that influence this conflict.

Keywords: international humanitarian law, war crime, Israel, Palestinian National Authority, Hamas

Obsah Seznam zkratek .............................................................................................................8 Seznam tabulek .............................................................................................................9 Seznam obrázků ............................................................................................................9 Úvod ........................................................................................................................... 10 Diskuse literatury ........................................................................................................ 11 1. Mezinárodní humanitární právo ............................................................................. 13 1.1 Definice a význam mezinárodního humanitárního práva ........................... 13 1.2 Vývoj a prameny mezinárodního humanitárního práva ............................. 15 1.3 Působnost mezinárodního humanitárního práva ......................................... 17 1.4 Zásady mezinárodního humanitárního práva ............................................. 18 1.4.1 Zásada lidskosti .......................................................................... 18 1.4.2 Zásada rozlišování ...................................................................... 19 1.4.3 Zásada vojenské nezbytnosti ....................................................... 19 1.4.4 Zásada proporcionality ............................................................... 19 1.5 Zakázané metody boje .............................................................................. 19 1.5.1 Napadení civilního obyvatelstva jako takového nebo jednotlivých civilních osob ........................................................ 20 1.5.2 Napadení civilního objektu ........................................................ 20 1.5.3 Nerozlišující útoky .................................................................... 21 1.5.4 Uţití lidských štítů .....................................................................21 2. Analýza izraelsko-palestinského konfliktu ............................................................. 23 2.1 Historie izraelsko-palestinského konfliktu ................................................. 23 2.2 Izrael a Palestinská národní správa ............................................................ 27 2.2.1 Stát Izrael .................................................................................. 27 2.2.2 Palestinská národní správa ......................................................... 29 2.3 Klíčový aktéři izraelsko-palestinského konfliktu ....................................... 31 2.3.1 Palestinští extremisté ................................................................. 31 2.3.2 Izraelští osadníci ........................................................................ 33 2.3.3 Palestinští uprchlíci.................................................................... 34 2.2.4 Izraelské obranné síly – Israel Defense Forces........................... 35 2.4 Válečná operace „Cast Lead“ ...................................................................36 3. Dodrţování mezinárodního humanitárního práva během válečné operace „Cast Lead“ ........................................................................................................... 41 3.1 Izraelská armáda ....................................................................................... 41 3.1.1 Uţití lidských štítů .....................................................................41 3.1.2 Napadení civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilních osob ............................................................................ 43 3.1.3 Napadení civilního objektu ........................................................ 45 3.1.4 Nerozlišující útoky a princip proporcionality ............................. 46 3.2 Hamás ...................................................................................................... 48 3.2.1 Nerozlišující útoky a útoky na civilní obyvatelstvo .................... 49 3.2.2 Uţití lidských štítů a vyuţívání civilních objektů k vojenským účelům ..................................................................50 Závěr ........................................................................................................................... 53 Pouţité zdroje .............................................................................................................. 54

Seznam zkratek AI

Amnesty International

ČČK

Český červený kříţ

DFOP

Demokratická fronta pro osvobození Palestiny

HRW

Human Rights Watch

IDF

Israel Defense Forces / Izraelské obranné síly

LFOP

Lidová fronta pro osvobození Palestiny

MHP

Mezinárodní humanitární právo

MVČK

Mezinárodní výbor červeného kříţe

OOP

Organizace pro osvobození Palestiny

OSN

Organizace spojených národů

8

Seznam obrázků: Obr. 1: Ztráty palestinského území ve prospěch Izraele v období 1946 - 2000 ........... 29 Obr. 2: Palestinská území rozdělená do bezpečnostních zón ...................................... 30 Obr. 3: Počet raket odpálených z pásma Gazy na území Izraele v roce 2008 .............. 36 Obr. 4: Počet minometných střel odpálených z pásma Gazy na území Izraele v roce 2008.......................................................................... 37 Obr. 5: Izraelská města v dosahu palestinských raketových útoků z pásma Gazy ....... 38

Seznam tabulek: Tab. 1: Počet zabitých Palestinců během válečné operace „Cast Lead“ dle jednotlivých organizací…….............…………………………...................39 Tab. 2: Počet zabitých Palestinců během válečné operace „Cast Lead“ dle IDF…….. 40

9

Úvod Mezinárodní humanitární právo je mezi českou veřejností poměrně neznámým právním odvětvím. Největší vliv na to má fakt, ţe se na našem území od doby druhé světové neodehrával ţádný ozbrojený konflikt. Mezinárodní humanitární právo, ač to z jeho názvu není patrné, upravuje vedení ozbrojeného konfliktu. V porovnání s významnými historickými válkami, jako byla jiţ zmíněná druhá světová válka či válka třicetiletá, se dnešní ozbrojené konflikty odehrávají na mnohem menším území. Často jde o konflikty vnitrostátního charakteru. To ovšem nemění nic na jejich krutosti a důsledcích dopadajících především na civilní obyvatelstvo. Důvodem vzniku mezinárodního humanitárního práva bylo ochránění osob, jeţ se bojů přímo neúčastní. Práce uvede čtenáře do problematiky mezinárodního humanitárního práva, přiblíţí jeho vývoj a seznámí se základními normami tohoto právního odvětví. Dodrţování mezinárodního humanitárního práva bude analyzováno na případu válečné operace „Cast Lead“ mezi izraelskou armádou a palestinským hnutím Hamás, která proběhla mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009. Jiţ v průběhu této válečné operace a především po jejím skončení se objevily spekulace o tom, ţe obě strany konfliktu porušovaly závazky vyplývající z mezinárodního humanitárního práva. Zaměřím se proto na tato tvrzení a na základě dostupných informací se pokusím objektivně určit, zda byly jednotlivé normy mezinárodního humanitárního práva porušeny či nikoliv. Toto kritické zhodnocení způsobů, jimiţ obě strany konfliktu vedly válečnou operaci „Cast Lead“, bude hlavním cílem této práce. Pro pochopení důvodů zahájení válečné operace „Cast Lead“ bude v práci věnována značná pozornost vývoji celého izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelskopalestinský konflikt je velmi komplikovaný. Přestoţe si mnozí lidé myslí, ţe Izraelci a Palestinci jsou spolu v konfliktu odnepaměti, není tomu tak. Počátek izraelskopalestinského konfliktu se datuje přibliţně do první poloviny 20. století. Jeho kořeny však sahají hluboko do minulosti. Kromě toho je tento konflikt ovlivňován mnoha aktéry a v cestě za úspěšným mírovým jednáním mezi oběmi znesvářenými etniky stojí řada překáţek. Dílčím cílem práce proto bude najít hlubší souvislosti vedoucí k válečné operaci „Cast Lead“ a determinovat nejvýznamnější aktéry konfliktu a klíčové překáţky mírového procesu.

10

Diskuse literatury Mezinárodnímu humanitárnímu právu se z českých autorů nejvíce věnuje Jiří Fuchs. Jeho nejvýznamnější knihou o této problematice je kniha Mezinárodní humanitární právo z roku 2007. Kromě knih, které se zabývají konkrétně mezinárodním humanitárním právem, lze nalézt řadu informací také v právnických publikacích zabývajících se obecně mezinárodním právem veřejným, pod které mezinárodní humanitární právo spadá. Propagace znalosti mezinárodního humanitárního práva patří mezi činnosti Českého červeného kříţe, který o něm proto vydal několik, spíše stručnějších, publikací. Nepostradatelným zdrojem informací pro tuto práci byly také úmluvy upravující vedení ozbrojených konfliktů, především Ženevské úmluvy a jejich Dodatkové protokoly. O vývoji izraelsko-palestinského konfliktu publikuje mnoho českých i zahraničních autorů. Z českých autorů uvedu předního českého odborníka na izraelskopalestinskou problematiku Marka Čejku, který o izraelsko-palestinských vztazích vydal dvě knihy: Judaismus, politika a stát Izrael v roce 2003 a Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu v roce 2007. Kromě toho je autorem řady článků v odborných časopisech, které byly při tvorbě této práce taktéţ vyuţity jako zdroje informací. Mezi zahraniční autory patří například Chaim Herzog, mimo jiné šestý prezident státu Izrael. K analýze válečné operace „Cast Lead“ z hlediska dodrţování mezinárodního humanitárního práva byly vyuţity oficiální zprávy mezinárodních organizací. Delegace OSN vedená bývalým jihoafrickým soudcem Richardem Goldstonem vyšetřovala dodrţování mezinárodního humanitárního práva během této válečné operace a v září roku 2009 vydala rozsáhlou zprávu, v níţ obě strany konfliktu obviňuje ze spáchání válečných zločinů. Výsledky svých šetření zveřejnily také organizace zabývající se ochranou lidských práv, například Amnesty International, Human Rights Watch a další. Jejich závěry byly konfrontovány s postoji a prohlášeními obou stran konfliktu. Prohlášení palestinské strany byla převzata ze sekundárních zdrojů z důvodu mé neznalosti arabského jazyka, ve kterém je většina prohlášení Palestinců zveřejňována. Ve všech uvedených případech byly informace získány v elektronické podobě. Při psaní práce byla vyuţita rešeršně-kompilační metoda, tedy sběr a kompletace informací relevantních k tématu práce, jejich analýza a následná interpretace. Citace jsou uváděny přímo v textu v závorkách. Kompletní seznam pouţitých zdrojů je zařazen

11

na konci práce. Doplňující informace jsou z důvodu zachování plynulosti textu umístěny do poznámek pod čarou.

12

1.

Mezinárodní humanitární právo Kaţdá válka je vţdy bezpochyby spojena s obrovským utrpením lidí, jeţ válku

mnohdy nezavinili ani se jí přímo neúčastní. Ostatně Jean-Jacques Rousseau trefně shrnul svůj názor na vedení války v knize O společenské smlouvě (Rousseau, 20–21, 1949), v níţ píše: „Válka není vztahem člověka k člověku, nýbrţ vztahem jednoho státu k druhému, přičemţ jednotlivci jsou nepřáteli jen náhodně, nikterak jako lidé, ani jako občané, nýbrţ jako vojáci; nikterak jako členové vlasti, nýbrţ jako její obránci. [...] Jelikoţ je cílem války zničiti nepřátelský stát, má člověk právo zabíti obhájce nepřátelského státu, pokud jsou ve zbrani; ale jakmile je sloţí a vzdají se a přestávají tak býti nepřáteli nebo nástroji nepřítele, stávají se opět jen lidmi, a člověk nemá jiţ práva nad jejich ţivotem“. Jean-Jacques Rousseau tím v podstatě vyjádřil základní myšlenky mezinárodního humanitárního práva.

1.1

Definice a význam mezinárodního humanitárního práva Mezinárodní humanitární právo je odvětvím mezinárodního práva veřejného a

tvoří soubor norem upravujících vedení ozbrojených konfliktů za účelem ochránění základních práv a svobod občanů (Gasser, 1994, 255). Mencer (1983, 61) předpokládá, ţe válčící strany povedou válku jedině za účelem zlomit ozbrojený odpor protivníka, coţ v praxi znamená vyřadit z boje co největší počet bojovníků druhé strany. Od doby studené války se však charakter konfliktů změnil. V současnosti se můţeme setkat spíše s vnitrostátními separačními konflikty, popřípadě s humanitárními intervencemi. Proto je třeba Mencerovu interpretaci doplnit o snahy aktérů dosáhnout ozbrojeným bojem osamostatnění, svrţení diktátorského reţimu či zastavení násilí páchaného představiteli státu na vlastním obyvatelstvu. To však neznamená, ţe strany konfliktu mohou těchto cílů dosáhnout jakýmikoliv prostředky. Mezinárodní humanitární právo reguluje moţnosti vedení všech typů ozbrojených konfliktů s cílem zhumanizovat tyto konflikty a zmírnit tím utrpení lidí. Zabraňuje tomu, co není nezbytné pro dosaţení válečných cílů, a pomáhá tak omezovat fatální následky ozbrojených konfliktů. A jak ve své knize píše Jiří Fuchs (2007, 9): „Nejedná se přitom jen o řečnické fráze bez reálného obsahu. Omezení ničivých důsledků války znamená zachráněné ţivoty, a to jak civilních osob, tak vojáků, ochráněné kulturní dědictví a zachované majetkové hodnoty, coţ je důleţité pro poválečnou obnovu postiţených regionů.“

13

Mnohdy je velmi těţké zjistit, kdo konflikt vyvolal. Z pohledu mezinárodního humanitárního práva to však není důleţité. Normami mezinárodního humanitárního práva jsou vázány všechny strany konfliktu bez ohledu na to, kdo je agresorem. Stejně tak mezinárodní humanitární právo nijak neřeší legalitu pouţití ozbrojené síly. (Fuchs, 2007, 10) Kromě pojmu mezinárodní humanitární právo se můţeme setkat s označením válečné právo nebo právo ozbrojených konfliktů. V období před první světovou válkou se válečným právem v širším slova smyslu rozuměla pravidla týkající se války, tedy právo na válku – ius ad bellum a právo platné za války – ius in bello (Potočný/Ondřej, 2006, 428). Právo na válku aţ do první světové války opravňovalo státy řešit spory s jinými státy, prosazovat své nároky či vést zahraniční politiku prostřednictvím války. Toto právo států sáhnout kdykoli ke zbrani bylo po první světové válce postupně omezováno. Úplně zrušit se ho poprvé pokusil Briand-Kelloggovův pakt z roku 1928. Ten však nebyl úspěšný, neboť se jednalo pouze o prohlášení států, ţe odsuzují válku, nikoli o právně závazný zákon. Zakázat útočnou válku se nakonec podařilo aţ v čl. 2 odst. 4 Charty OSN z roku 1945, v němţ stoji: „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo pouţití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“ Právo platné za války se uplatňuje v průběhu ozbrojeného konfliktu. Upravuje a omezuje způsoby vedení války za účelem zhumanizování konfliktu a zmírnění utrpení lidí. Právo platné za války svůj význam nikdy neztratilo, neboť existují výjimky1, kdy je pouţití síly povaţováno za legitimní. Právě v těchto případech hrají pravidla, upravující vedení válečných konfliktů, i nadále velmi důleţitou roli. Více neţ o válečném právu se však po zákazu útočné války začalo mluvit o právu ozbrojených konfliktů (Potočný/Ondřej, 2006, 428). V současnosti je nejčastěji pouţíván pojem mezinárodní humanitární právo, jeţ je podle Českého červeného kříţe (2009, 5) stále více upřednostňován mezinárodními organizacemi či státy, kdeţto první dvě označení pouţívají spíše ozbrojené síly. Často se setkáváme s rozdělením mezinárodního humanitárního práva na tzv. ţenevské a haagské právo. Ţenevské právo je zaměřeno na ochranu obětí ozbrojených konfliktů, haagské právo tvoří pravidla upravující vlastní vedení bojových operací

1

Charta OSN povoluje pouţití síly v případech sebeobrany a kolektivní obrany. Valné shromáţdění OSN v roce 1965 přijalo rezoluci č. 2105, v níţ uznává oprávněnost pouţití boje i při snaze národů o národní sebeurčení (plné znění této rezoluce dostupné na http://www.un.org/documents/ga/res/20/ares20.htm)

14

(Fuchs, 2007, 17). V posledních desetiletích dochází k postupnému sbliţování těchto dvou oblastí mezinárodního humanitárního práva a ke stírání rozdílů mezi nimi. Mezinárodní humanitární právo má velmi blízko k mezinárodnímu právu lidských práv. Obě tato odvětví mezinárodního práva sledují stejný cíl – ochranu základních práv a svobod člověka. I přes tuto podobnost však mezi nimi nalezneme rozdíly. Mezinárodní právo lidských práv chrání člověka za kaţdé situace a jeho normy se musí dodrţovat za kaţdých okolností. Mezinárodní humanitární právo je platné pouze během ozbrojeného konfliktu (Fuchs, 2007, 11). U mezinárodního práva lidských práv existuje moţnost, aby vláda v situacích veřejného ohroţení omezila určitá lidská práva (s výjimkou základních lidských práv jako právo na ţivot, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucené práce atd., jeţ nelze omezit v ţádném případě). Naproti tomu omezování norem mezinárodního humanitárního práva je nepřípustné. (ČČK, 2009, 36–37)

1.2

Vývoj a prameny mezinárodního humanitárního práva S válkami se lidé střetávali jiţ od samotných počátků dějin. A stejně jako se

vyvíjela lidská civilizace, měnily se i způsoby vedení války a prostředky pouţívané k poraţení nepřítele. Na počátku byli lidé beze zbraní, bojující jen vlastním tělem. V době husitské se uţ střílelo z praků, kuší či houfnic. V první světové válce bylo hojně vyuţíváno tanků, letadel a dokonce bojových plynů. Druhá světová válka se nesla ve znamení koncentračních táborů a rasisticky zaměřeného vyhlazování Ţidů, Romů a dalších etnických skupin obyvatelstva. Nehumánní praktiky konané během druhé světové války vedly k obrovskému počtu mrtvých, především na straně civilního obyvatelstva. Zatímco během první světové války byl poměr civilních a vojenských ztrát 1:10, za druhé světové války to jiţ bylo 1:1 (ČČK, 2009, 11). Tyto a další změny ve způsobech vedení války přirozeně přispěly ke změnám v mezinárodním humanitárním právu. Vraťme se ale na začátek k samotným počátkům tohoto práva. V podobě obyčejů existovala pravidla upravující vedení válečných konfliktů jiţ ve starověku a většina těchto obyčejů se později stala součástí nově vznikajících úmluv (Gasser, 1994, 255). U zrodu dnešní podoby mezinárodního humanitárního práva stál především Henri Dunant, který pobouřen událostmi bitvy u italského Solferina vyjádřil své myšlenky

15

v knize Vzpomínky na Solferino (Dunant, 1862, 51–52): „Neměli bychom si přát, aby podobných mimořádných příleţitostí, […] pouţili oni muţové ke stanovení mezinárodních, smluvních a posvátných zásad […] Jest tím důleţitější dorozumět se jiţ předem o příslušných nařízeních, protoţe při vypuknutí nepřátelství se válčící strany jiţ těţko dorozumívají a řeší podobné otázky jen z vlastního hlediska“. Henri Dunant se později stal jedním ze zakladatelů Mezinárodního výboru Červeného kříţe, jeţ v roce 1864 přijal Ţenevskou úmluvu o zlepšení osudu raněných v poli, která poloţila základy současného mezinárodního humanitárního práva. V průběhu času byla tato první Ţenevská úmluva rozšířena a upravena tak, aby lépe vystihovala měnící se způsoby vedení války. Postupně byly přijaty další tři Ţenevské úmluvy, v nichţ byly zohledněny další oběti války jako trosečníci na moři, váleční zajatci či civilní obyvatelstvo. Všechny zmíněné dohody byly po druhé světové válce přepracovány a v roce 1949 znovu podepsány. Tyto úmluvy z roku 1949: Ţenevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil (dále jen „I. Ţenevská úmluva“), Ţenevská úmluva o zlepšení osudu nemocných, raněných a trosečníků ozbrojených sil na moři (dále je „II. Ţenevská úmluva“), Ţenevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci (dále jen „III. Ţenevská úmluva“), Ţenevská úmluva o ochraně civilních osob za války (dále jen „IV. Ţenevská úmluva“) a dva jejich dodatkové protokoly z roku 1977: Dodatkový protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (dále jen „Protokol I“) a Dodatkový protokol o ochraně obětí vnitrostátních konfliktů (dále jen „Protokol II“) tvoří základní prameny ţenevského mezinárodního humanitárního práva. Kromě ţenevských úmluv existují i úmluvy práva haagského. Jejich hlavním úkolem je omezit určité metody vedení boje a zakázat pouţívání některých bojových prostředků. Patří mezi ně např. Deklarace Petrohradská o zákazu pouţívání výbušných nábojů ve válce z roku 1968 nebo Úmluva o zákazu vojenského nebo jakéhokoliv jiného nepřátelského pouţití prostředků měnících ţivotní prostředí z roku 1976. Povaţuji za důleţité zmínit se také o Římském statutu Mezinárodního trestního soudu z roku 1998 (dále jen „Římský statut“). Je to mezinárodní smlouva, která kromě toho, ţe zakotvuje pravomoci Mezinárodního trestního soudu, vymezuje trestné činy, které spadají pod jeho jurisdikci. Pro tuto práci je Římský statut podstatný proto, ţe mezi trestné činy, jeţ spadají pod jurisdikci Mezinárodního trestního soudu patří i válečné zločiny. Válečným zločinem se totiţ rozumí váţné porušení mezinárodního humanitárního práva (ČČK, 2009, 35). Výčet a definice jednotlivých válečných zločinů nalezneme v čl. 8 Římského statutu. 16

Dalším pramenem mezinárodního humanitárního práva je mezinárodní obyčej. Přestoţe se mezinárodní obyčej a mezinárodní úmluvy v mnoha případech obsahově překrývají, jsou obyčejová pravidla minimálně stejně tak důleţitá jako ustanovení mezinárodních smluv. Ve své knize nás o tom přesvědčuje i Jiří Fuchs (2007, 21–22): „Některé vojensky významné státy v čele s USA odmítají ratifikovat některé důleţité smlouvy mezinárodního humanitárního práva. Mezinárodní obyčej tak v mnoha případech zaceluje právní mezery.“ Obyčejová pravidla jsou totiţ právně závazná i pro státy, které nejsou smluvními stranami jednotlivých úmluv (Gasser, 1994, 269). Důvod tak silného postavení obyčejového práva v systému práva mezinárodního vysvětluje ve své knize Jaromír Harvánek (Harvánek a kol., 2008, 264) následovně: „Právní řád mezinárodního společenství je řádem suverénních států. Není zde tedy unikátní autorita, která by, jako je tomu ve vnitrostátním právu, legitimovala obecně závazné prameny práva.“ Proto obecně závazné prameny mezinárodního práva tvoří právě obyčeje.

1.3

Působnost mezinárodního humanitárního práva Přestoţe existují závazky vyplývající z mezinárodního humanitárního práva, jeţ

jsou státy povinny plnit jiţ v době míru nebo naopak aţ po skončení ozbrojeného konfliktu, většina norem mezinárodního humanitárního práva je aplikovatelná za ozbrojeného konfliktu (Fuchs, 2007, 26). Aplikace těchto norem však není nijak vázána na formální vyhlášení války. Mezinárodní humanitární právo se začíná uplatňovat, jakmile vypukne ozbrojený konflikt, tedy od chvíle, kdy padne první výstřel (Fuchs, 2007, 39–40). Vymezují se dva typy ozbrojených konfliktů, na něţ se mezinárodní humanitární právo vztahuje, a to mezinárodní ozbrojené konflikty a ozbrojené konflikty nemající mezinárodní charakter. Způsoby vedení ozbrojených konfliktů, jeţ nemají mezinárodní charakter, jsou upraveny v omezenější míře. Vztahuje se na ně Protokol II a čl. 3, který je společný všem Ţenevským úmluvám. V této práci je dodrţování mezinárodního humanitárního práva analyzováno na ozbrojeném konfliktu mezi izraelskou armádou a palestinským hnutím Hamás, který proběhl na přelomu prosince 2008 a ledna 2009. Tento konflikt řadíme do první skupiny, tedy mezi mezinárodní ozbrojené konflikty. Vyplývá to ze společného čl. 2 všech čtyř Ţenevských úmluv, které upravují vedení mezinárodních ozbrojených konfliktů. V tomto článku je stanoveno: „úmluva se bude

17

rovněţ vtahovat na všechny případy částečné nebo úplné okupace“. Izrael v roce 1967 přistoupil k vojenské okupaci pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Tato území měla dle rezoluce OSN z roku 1947 připadnout Palestincům. Okupace Západního břehu Jordánu trvá dodnes. Z pásma Gazy se izraelské vojenské jednotky stáhly v roce 2005, nicméně faktickou správu nad tímto územím nadále vykonává Izrael a pásmo Gazy je tedy stále povaţováno za okupované. Tento názor zastávají i organizace Human Rights Watch a Amnesty International (HRW, 2009-03-16; AI, 2009, 80). Izraelskopalestinský konflikt tedy bude v této práci posuzován jako mezinárodní ozbrojený konflikt.

1.4

Zásady mezinárodního humanitárního práva Ruský právník a diplomat F. Martens na Haagské konferenci v roce 1899

prosadil myšlenku (tzv. Martensovu doloţku), která se po té stala součástí preambule Úmluvy o zákonech a obyčejích války pozemní z roku 1907, podle níţ i v případech, které nejsou upraveny ţádnou mezinárodní smlouvou, zůstává obyvatelstvo i válčící strany pod ochranou zásad mezinárodního práva, vycházejících ze zvyklostí mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a poţadavků veřejného svědomí (Potočný a Ondřej, 2006, 436). To znamená, ţe i v právně neupravených situacích ozbrojených konfliktů by se měli všichni účastníci konfliktu řídit obecně uznávanými zásadami mezinárodního

humanitárního

práva.

Současná

kodifikace

mezinárodního

humanitárního práva je jiţ na takové úrovni, ţe jsou pokryty téměř všechny problematiky ozbrojených konfliktů. Martensova doloţka však i dnes poukazuje na univerzálnost zásad mezinárodního humanitárního práva a na jejich aplikovatelnost na jakýkoliv ozbrojený konflikt. Výčet obecných zásad, jimiţ by se měli účastníci ozbrojeného konfliktu řídit, se v jednotlivých publikacích o mezinárodním humanitárním právu různí. Vybrala jsem z nich ty, dle mého názoru, nejdůleţitější: 1.4.1 Zásada lidskosti Tato zásada hovoří o nutnosti předcházet či alespoň zmírňovat utrpení osob, které se konfliktu přímo neúčastní, i těch, kteří z něj byli vyřazeni z důvodu nemoci, zranění, zadrţení, vzdání se nebo jakékoliv jiné příčiny. Se všemi těmito osobami musí

18

být zacházeno humánně bez jakéhokoliv nepříznivého rozlišovaní, i kdyţ patří ke straně protivníka. (čl. 3 odst. 1 IV. Ţenevské úmluvy) 1.4.2 Zásada rozlišování Zásada rozlišování ukládá všem stranám v konfliktu za všech okolností rozlišovat mezi bojovníky a civilisty, jakoţ i mezi objekty vojenskými a civilními. Z čl. 48 Protokolu I vyplývá, ţe vojenské operace lze vést jen proti vojenským cílům. 1.4.3 Zásada vojenské nezbytnosti Jiří Fuchs (2007, 19) vysvětluje tuto zásadu jako: „povinnost uţívat pouze takový druh a takové mnoţství síly, jeţ je nezbytné pro vojenskou poráţku nepřítele v nejkratším moţném čase a s nejmenšími moţnými ztrátami a náklady.“ To jinými slovy znamená, ţe bojovníci nesmí pouţívat takové způsoby a prostředky vedení války, které by mohly zapříčinit zbytečné ztráty na ţivotech či zranění a které nejsou nezbytné k zlomení odporu nepřítele. 1.4.4 Zásada proporcionality Zásada proporcionality nařizuje bojovníkům poměřovat předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu, která má být získána konkrétním útokem, s rizikem způsobení přidruţených škod (Fuchs, 2007, 60). Podle mezinárodněprávního obyčeje je zakázáno „zahájit útok, u něhoţ lze očekávat, ţe můţe způsobit náhodné ztráty na ţivotech civilních osob, jejich zranění, poškození civilních objektů nebo kombinaci těchto případů, které by převyšovaly předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu (Henckaerts, Doswald-Beck, 2005, 3)“.

1.5

Zakázané metody boje Zásady mezinárodního humanitárního práva se promítají do zakázaných metod

vedení boje. Těch mezinárodní humanitární právo vymezuje mnoho. Pro účely této práce však povaţuji za vhodné objasnit zde jen ty, které jsou relevantní vzhledem k válečné operaci „Cast Lead“ a k dalším částem práce.

19

1.5.1 Napadení civilního obyvatelstva jako takového nebo jednotlivých civilních osob Zákaz napadení civilistů jednoznačně vyplývá ze zásady rozlišování mezi civilisty a kombatanty 2 . Pojem „civilní osoba“ je v čl. 50 Protokolu I vymezen negativně, tedy ţe civilní osoba je kaţdá osoba, která nepatří do ţádné z kategorií osob uvedených v článku 4 A), 1), 2), 3), 6) Třetí ţenevské úmluvy a v čl. 43 Protokolu I. Po nahlédnutí do uvedených článků zjistíme, ţe civilní osoba je kaţdá osoba kromě příslušníků ozbrojených sil některé ze stran v konfliktu, jakoţ i příslušníků milic nebo příslušníků dobrovolnických sborů. Dále vyjma příslušníků jiných milic a jiných dobrovolnických sborů, včetně členů organizovaných hnutí odporu, kteří přísluší k jedné straně v konfliktu, přičemţ tyto milice, sbory a hnutí musí splňovat následující podmínky: mají v čele osobu, zodpovědnou za své podřízené, mají pevný rozeznávací znak viditelný na dálku, nosí otevřeně zbraně atd. Civilisty také nejsou příslušníci pravidelných ozbrojených sil, kteří se hlásí k vládě nebo k moci, kterou protivník neuznává. Právně je tento zákaz ukotven v čl. 51 Protokolu I, podle něhoţ civilní obyvatelstvo a jednotlivé civilní osoby poţívají ochrany proti nebezpečí, které plyne z ozbrojeného konfliktu, a nesmějí být předmětem útoku. Čl. 50 odst. 1 a 3 Protokolu I hovoří o skutečnosti, ţe v případě pochybností, zda je daná osoba civilní osobou, bude tato osoba povaţována za civilní, přičemţ přítomnost jednotlivců neodpovídajících definici civilní osoby, uvedené v čl. 50 odst. 1 Protokolu I, uvnitř civilního obyvatelstva nezbavuje obyvatelstvo jeho civilního charakteru. Podle čl. 8 odst. 2 písm. b (i) Římského statutu je „úmyslné vedení útoku proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilním osobám, které se přímo neúčastní vojenských akcí“ válečným zločinem. 1.5.2 Napadení civilního objektu Podle čl. 52 Protokolu I objekty civilního rázu nesmějí být předmětem útoku. Útoky musí směřovat pouze na vojenské objekty. Vojenské objekty jsou podle čl. 52 odst. 2 Protokolu I takové objekty, které svou povahou, 2

umístěním, účelem nebo

Pod pojmem kombatant se rozumí především příslušníci ozbrojených sil. Status kombatanta mají ale i civilisté, kteří se aktivně účastní ozbrojeného konfliktu – to znamená, ţe pouţívají zbraně či jiné bojové prostředky proti nepřátelské straně konfliktu. Z důvodu ochránění civilistů, je povinností kaţdého kombatanta odlišovat se od civilních osob minimálně tím, ţe nosí viditelně zbraň v době útoky a během přípravy na něj. (Jukl, 2006)

20

pouţitím představují účinný příspěvek k vojenským akcím a jejichţ celkové nebo částečné zničení, obsazení nebo neutralizace poskytuje za daných okolností zjevnou vojenskou výhodu. A stejně jako u civilního obyvatelstva i zde platí zásada, ukotvená v čl. 52 odst. 3 Protokolu I, ţe v případě pochybností, zda se objekt, který je obyčejně vyuţíván pro civilní účely, uţívá k účinné podpoře vojenských akcí, předpokládá se, ţe tento objekt není vojenským objektem. Útok na civilní objekt je povaţován za válečný zločin podle čl. 8 odst. 2 písm. b (ii) Římského statutu. 1.5.3 Nerozlišující útoky Povinnost respektovat a ochraňovat civilní obyvatelstvo a objekty civilního rázu ukotvuje čl. 48 Protokolu I s názvem Základní pravidlo, v němţ stojí: „strany v konfliktu budou vţdy činit rozdíl mezi civilním obyvatelstvem a kombatanty a mezi objekty civilního rázu a vojenskými objekty a v souladu s tím povedou své operace pouze proti vojenským objektům“. Definici nerozlišujících útoků nám poskytuje čl. 51 odst. 4 Protokolu I. Nerozlišujícími útoky podle tohoto odstavce jsou: „útoky, které nejsou zaměřeny na konkrétní vojenské objekty; útoky, při nichţ se pouţívají bojové způsoby nebo prostředky, které nemohou být zaměřeny na konkrétní vojenské objekty nebo útoky, při nichţ se pouţívají bojové způsoby nebo prostředky, jejichţ účinky nemohou být omezeny, takţe v kaţdém takovém případě zasahují vojenské objekty i civilní osoby nebo objekty civilního rázu bez rozdílu.“ Za válečný zločin se v této souvislosti podle čl. 8 odst. 2 písm. b (iv) Římského statutu povaţuje „úmyslné zahájení útoku s vědomím, ţe v souvislosti s takovým útokem dojde ke ztrátám na ţivotech nebo zranění civilních osob či poškození civilních objektů nebo k rozsáhlým a závaţným škodám na přírodním prostředí, které budou zjevně nadměrné v poměru k očekávaným konkrétním a přímým vojenským ziskům“.

1.5.4

Užití lidských štítů Uţití civilních osob jako ţivých štítů zakázala jiţ IV. Ţenevská úmluva v čl. 28:

„Ţádné chráněné osoby se nesmí pouţít k tomu, aby svou přítomností uchránila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti.“ Tuto poněkud strohou definici později upřesnil čl. 51 odst. 7 Protokolu I následovně: „Přítomnosti nebo pohybu civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilních osob se nesmí vyuţít k ochraně určitých bodů nebo oblastí před vojenskými operacemi, především k pokusům ochránit vojenské objekty před útoky nebo k zamaskování, zvýhodňování nebo 21

narušování vojenských operací. Strany v konfliktu nebudou řídit pohyb civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilních osob tak, aby tím chránily vojenské objekty před útokem nebo aby tím zamaskovaly vojenské operace.“ Porušení zákazu uţívání lidských štítů je podle čl. 8 odst. 2 písm. b xxiii) Římského statutu válečným zločinem.

22

2. Analýza izraelsko-palestinského konfliktu Izraelsko-palestinský konflikt trvá jiţ desítky let a je značně komplikovaný. Zřejmě nikdo není schopný s jistotou říci, na čí straně je pravda. A ani má práce si neklade za cíl na tuto otázku odpovědět. Pokusím se však v této části práce stručně nastínit historii celého konfliktu, jeţ je klíčová pro pochopení celé izraelsko-palestinské problematiky. Přestoţe se konflikt začal vyvíjet aţ v 20. století, jeho příčiny sahají daleko do minulosti a obě strany mluví o historické křivdě, která na nich byla spáchána. Z důvodu geografického zařazení konfliktu a popsání specifických politik obou stran je do práce zařazena podkapitola pojednávající o geograficko-politické charakteristice Izraele a Palestinské národní správy. Dále budou v této části práce determinováni a charakterizováni nejvýznamnější aktéři celého izraelsko-palestinského konfliktu. Na závěr kapitoly přiblíţím průběh a důsledky válečné operace „Cast Lead“.

2.1

Historie izraelsko-palestinského konfliktu Na palestinském území se zrodila dvě významná světová náboţenství –

křesťanské a ţidovské. Ţidovský stát byl v této oblasti zaloţen roku 1025 př. n. l. V roce 70 n. l. Římané vyhnali většinu ţidovského obyvatelstva ze země. Ti pak hledali útočiště po celém tehdejším světě, kde se ovšem setkávali s útlakem, pronásledováním a zabíjením. To vše i přes rovnoprávnost, kterou získali v západní Evropě po francouzské revoluci v roce 1791 (Terner, 1993, 7–8). Jiţ na začátku 12. století se do Palestiny začali vracet první Ţidé z Itálie a střední Evropy a od počátku 16. století přicházeli další, tentokrát ze Španělska a Portugalska (Pojar, 2009, 27). Palestina ale byla jiţ dlouhá léta osídlena Araby, kteří v 7. století Palestinu ovládli a přinesli do této původně ţidovské země islám (Russell, 2007, 134). Arabové se zpočátku proti ţidovskému přistěhovalectví nijak nebouřili, nechávali příchozí Ţidy obdělávat arabskou půdu a spolupracovali s nimi. Utlačování Ţidů, ţijících nadále v Evropě, vedlo po druhé světové válce k rostoucímu vlivu nacionalistických hnutí. V druhé polovině 19. století došlo k zaloţení sionistického hnutí, jehoţ hlavním cílem bylo vytvoření vlastního ţidovského státu, v němţ nebudou Ţidé pronásledováni (Terner, 1993, 7–8). Theodor Herzl, hlavní představitel sionismu, nebyl první, kdo s touto myšlenkou přišel. Dokázal však tuto ţidovskou myšlenku prosadit do povědomí světové veřejnosti a to především

23

svou knihou Židovký stát – Pokus o moderní řešení židovské otázky3. Herzl přemýšlel o více moţných místech, kde by mohl být budoucí ţidovský stát zaloţen. Nejváţněji uvaţoval o Argentině a Palestině (Herzl, 2009, 68–69). Herzl měl také velký podíl na zaloţení Světové sionistické organizace. Na Basilejském kongresu této organizace v roce 1897 bylo rozhodnuto, ţe nový ţidovský stát vznikne na území biblického Izraele, tedy v Palestině (Čejka in Herzl, 2009, 23). Postupem času se sionismus rozdělil do široké škály různých ideových proudů. Herzlův sionismus patřil k umírněnějším. Z idealističtějších uveďme například labouristický sionismus, jehoţ největším představitelem byl David Ben Gurion, pozdější první ministerský předseda Izraele. Podstatné na tomto proudu sionismu je to, ţe labouristé nebrali v potaz kompromis se současnými obyvateli Palestiny, kterými byli právě Arabové, chtěli vytvořit ţidovský stát na území Palestiny, ovšem bez Arabů (Čejka in Herzl, 2009, 31–39). Nutno podotknout, ţe „sionistické hnutí bylo reakcí na obtíţe a útlak Ţidů v Evropě, nikoli Ţidů v arabském světě“ (Mendel, 1992, 21). Arabové se na útlaku Ţidů v Evropě nijak nepodíleli a proto nerozuměli tomu, proč by měli přijít o část svého území. Dne 2. listopadu 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur J. Balfour tzv. Balfourovu deklaraci, v níţ Ţidům slíbil podporu při budování jejich národní domoviny v Palestině (Čejka, 2007a, 35–36). O tři roky později byl v Palestině z rozhodnutí vítězů z první světové války ustanoven Britský mandát. Záhy po první světové válce se do Palestiny stěhovali další Ţidé, nyní z východní a střední Evropy (Pojar, 2009, 39). Arabové v té době jiţ nehodlali akceptovat další přistěhovalectví Ţidů do Palestiny. Sporů mezi Ţidy a Araby přibývalo a komplikovaly se i vztahy s britskou správou. Velká Británie si s touto sloţitou situací nevěděla rady. Řešení konfliktu se proto ujala Organizaci spojených národů (dále jen „OSN“). OSN dne 29. listopadu 1947 dospěla ke zdánlivému vyřešení vyostřené situace. Většina členských států OSN odhlasovala rozdělení Palestiny na ţidovský a arabský stát a na mezinárodní Jeruzalém. Ţidé s tímto rozdělením souhlasili a 14. května 1948 vyhlásili Stát Izrael. Arabové však byli proti takovému rozdělení a svůj stát nezaloţili. Místo toho začali na nově vzniklý izraelský stát s podporou okolních arabských zemí útočit. Izrael ovšem útok odrazil a zvítězil i v následujících vojenských konfliktech v letech 1956, 1976, 1973 a 1982. (Terner, 1993, 9–10)

3

v originále Der Lugenstaat – Versuch einer moderen Losung der Jugefrage

24

Odpor palestinských Arabů proti Izraeli začal po roce 1967 působit pod záštitou Organizace pro osvobození Palestiny (dále jen „OOP“), v jejímţ čele stál Jásir Arafat (Terner, 1993, 10). V prosinci 1987 vypuklo v pásmu Gazy a posléze i na Západním břehu Jordánu povstání nazývané intifáda (z arabštiny „povstání“). Jak uvádí řada autorů (Herzog, 2008, 508; Hurník, 2001, 322; Čejka, 2007, 170), roznětkou pro vznik tohoto masového povstání se stala nehoda izraelského nákladního auta, jehoţ řidič naboural do palestinského vozidla a při tomto střetu zahynuli čtyři obyvatelé uprchlického tábora v pásmu Gazy. Palestinci to však nepovaţovali za nehodu, nýbrţ za úmyslný čin Izraelců a následující den zahájili intifádu. Ta se nesla ve znamení demonstrací, zapalování pneumatik, vrhání kamenů a dalších pouličních násilností. Izrael na palestinské jednání odpovídal značně improvizovaně, bez jednotného velení. Ztráty na Palestinské straně se stále zvyšovaly, coţ vedlo k ještě drsnějšímu jednání bouřících se Palestinců (Čejka, 2007a, 170–171). Intenzivní nepokoje trvaly tři roky, přesto se jako oficiální datum skončení první intifády uvádí aţ září 1993, kdy byla podepsána mírová dohoda – tzv. dohody z Osla (Herzog, 2008, 516). Tato mírová dohoda byla jednou z řady dohod, jeţ mezi sebou uzavřeli Izrael a Palestinská národní správa. Všechny dohody však stihl stejný osud. Nikdy nedošlo k jejich úplné implementaci. V mnoha případech za to mohla radikální palestinská hnutí, jeţ odmítala umírněnější postoj palestinských představitelů. Po kaţdém domluveném kompromisu organizovala sebevraţedné útoky, které vţdy zmařily dosavadní výsledky vyjednávání. (Introvigne, 2003, 53) Na konci září roku 2000 vypukla v Jeruzalémě druhá intifáda, zvaná téţ Intifáda Al-Aksá, která se záhy rozšířila na další palestinská a izraelská území (Čejka, 2007a, 213). Druhé intififádě předcházela řada událostí, jeţ komplikovaly probíhající mírový proces, jako neutichající násilí, propad palestinské ekonomiky (ţivotní úroveň poklesla o 30%, nezaměstnanost se na některých místech, především v Gaze, vyšplhala na 50%), dále izraelské restrikce obchodu a investic do Palestiny atd. (Čejka, 2007a, 14). Přesto se spekuluje o tom, ţe pravým důvodem vypuknutí druhé intifády byla návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v Jeruzalémě (Eichler, 2007, 93). Tato hora je pro muslimy jedním z nejposvátnějších míst a Arabové proto povaţovali návštěvu izraelského politika na ní za provokaci. Den poté propuklo kruté násilí vedoucí k řadě usmrcených a nespočtu zraněných lidí. Druhá intifáda trvala čtyři roky, byla daleko krvavější a přinesla řadu sebevraţedných atentátů na území Izraele, při nichţ umírali především nevinní lidé. Kameny a zápalné láhve, typické pro první intifádu, vystřídaly střelné 25

zbraně a výbušniny. Palestinské útoky nemířily výhradně na okupovaná území, ale zasahovaly i oblasti samostatného Izraele. Další rozdíl mezi těmito dvěmi intifádami spočíval ve faktu, ţe v průběhu druhé intifády jiţ existovala zvolená a uznávaná Palestinská národní správa, jeţ celý konflikt pod vedením prezidenta Jásira Arafata řídila. (Herzog, 2008, 546–547) Po období druhé intifády teroristické akce i nadále pokračovaly. Izraelskou odpovědí na neustálé palestinské sebevraţedné atentáty byla stavba bezpečnostní bariéry okolo palestinských území, jeţ měla slouţit k minimalizování teroristických útoků na území Izraele (Passia, 2004a). Palestinci proti budované bariéře zprvu neprotestovali, neboť si mysleli, ţe by mohla slouţit jako vymezení hranic jejich samostatného státu. Bariéra totiţ měla sledovat tzv. zelenou linii, tedy hranici platnou mezi lety 1949 a 1967. Realita je však jiná. Bariéra tvořená z větší části plotem a z menší části betonovou zdí na mnoha místech zelenou linii významně přesahuje směrem na palestinská území, v jiných oblastech zase nepochopitelně připojuje k izraelskému území palestinské vesnice, i kdyţ by tomu tak být nemuselo (Čejka, 2007a, 239–240). Mnoha lidem tak bariéra značně zkomplikovala ţivot. Přesto všechno podle údajů Izraele bezpečnostní bariéra plní svůj účel – zabraňuje palestinským teroristům pronikat na izraelské území a tím pádem zmenšuje počet teroristických útoků a jejich případných obětí (Israel Ministry of Defence, 2004). Miloš Pojar (2009, 110) hodnotí výhody a nevýhody bezpečnostní bariéry následovně: „Od výstavby bariéry klesly sebevraţedné útoky o 90%. Mezi bariérou a zelenou linií z roku 1967 ţije 95 000 Palestinců a 140 000 ţidovských osadníků.“ V lednu 2006 vyhrála volby do Palestinské legislativní rady organizace Hamás. Tato organizace si přízeň palestinských voličů získala především svými rozsáhlými sociálními programy, kterými pomáhá zabezpečit Palestincům jejich základní potřeby jako vodu, stravu, ubytování, zdravotní péči atd. (Eichler, 2007, 106). Vítězství Hamásu také napomohl fakt, ţe dosavadní lídr palestinské politiky Fatah a další frakce OOP byly hojně kritizovány kvůli korupci (Čejka, 2006). Prezident Palestinské národní správy a zároveň předseda OOP Mahmúd Abbás, jeţ je znám svým umírněným postojem k Izraeli, vyhlásil na 26. července 2006 referendum o vytvoření státu Palestina v hranicích z roku 1967 a taktéţ o uznání Izraele. Toto referendum však odmítl Hamás i tehdejší premiér Izraele Ehud Olmert a mezi palestinskými frakcemi to způsobilo boj v pásmu Gazy (Pojar, 2009, 106). Právě rozpory mezi jednotlivými palestinskými vládními organizacemi velmi komplikují mírový proces. 26

Dne 19. června 2008 vstoupilo v platnost půlroční příměří mezi Izraelci a palestinským hnutím Hamás, vyjednané prostřednictvím egyptských mediátorů. Tomuto příměří předcházel rok plný raketových útoků odpalovaných na Izrael ze strany radikálního Hamásu4. Raketové útoky tak po podepsání příměří utichly a Izrael uvolnil blokádu, jíţ před časem odřízl Gazu od okolního světa, veškerých dodávek potravin, pohonných hmot, lékařské pomoci atd. (Ministry of Foreign Affairs, 2008-07-27). Ještě před vypršením smluveného příměří však Hamás raketové útoky obnovil a dal tím zřetelně najevo, ţe nehodlá příměří prodlouţit. V sobotu 27. prosince 2009 Izrael zahájil vojenskou operaci s názvem „Cast Lead“.

2.2

Izrael a Palestinská národní správa Z důvodu zasazení izraelsko-palestinského konfliktu do geograficko-politického

kontextu je do této části práce zařazena obecná charakteristika státu Izrael a Palestinské národní správy. Pozornost je věnována především územnímu vymezení a specifické politické struktuře obou stran konfliktu. 2.2.1 Stát Izrael Izrael je stát rozkládající se při východním pobřeţí Středozemního moře. Jeho rozloha včetně anektovaných Golanských výšin a východního Jeruzaléma činí 22 145 km², bez těchto území, tedy v hranicích do roku 1967, je to 20 770 km² (Zastupitelský úřad Tel Aviv, 2009, 2). Izrael sousedí s Libanonem na severu, Sýrií na severovýchodě, Jordánskem na východě a Egyptem na jihozápadě. Izraelský stát byl vyhlášen 14. května 1948 na základě rezoluce OSN č. 181 z 29. listopadu 1947. V Izraeli, jako v jediné zemi na Blízkém východě, nepřevaţují vyznavači islámu, nýbrţ judaismu. Podle údajů izraelského ministerstva zahraničí přibliţně tři čtvrtiny obyvatel vyznávají judaismus, zbylou čtvrtinu tvoří příznivci neţidovských náboţenství, především islámu (Israel Ministry for Foreign Affairs, 2008-12-15). Izrael se tak nemůţe těšit přízni ţádného z okolních států. Zřejmě i proto klade velký důraz na zbrojení a výcvik vojáků. Neustálé vojenské výdaje však ochromují jinak velice moderní a výkonnou ekonomiku Izraele, způsobují zpomalování hospodářského růstu, nárůst nezaměstnanosti a inflaci

4

Hámás červnu roku 2007 ovládl Pásmo Gazy, ze kterého vyhnal konkurenční Fatáh v čele s prezidentem Palestinské národní správy Mahmúdem Abbásem.

27

(Eichler, 86–87). K 30. září 2009 ţilo v Izraeli dle izraelského Centrálního statistického úřadu 7 472 700 obyvatel (Central Bureau of Statistic, 2009). Izrael jako své hlavní město udává Jeruzalém. Toto město bylo po první izraelsko-arabské válce v roce 1948 rozděleno na západní izraelskou část a východní arabskou část, jeţ včetně historického jádra připadla Jordánsku (Müller, 2004, 76–77). Po Šestidenní válce v roce 1967 Izrael ovládl i východní polovinu města a v roce 1980 prohlásil Jeruzalém za své „věčné a nedělitelné hlavní město“ (Gelvin, 2008, 275). Status Jeruzaléma je dodnes jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinci totiţ taktéţ povaţují Jeruzalém za své hlavní město a poţadují navrácení jeho východní části. Jeruzalém navíc jako hlavní město Izraele neuznává většina zemí světa a své diplomatické mise proto udrţují v Tel Avivu. Izrael je parlamentní demokracií. Zvláštností politického systému Izraele je, ţe nemá psanou ústavu, která je v Izraeli nahrazena tzv. jedenácti základními zákony. Legislativním orgánem Izraele je jednokomorový parlament zvaný Knesset. V čele státu stojí prezident, který má ovšem pouze reprezentativní funkci, faktickou politickou mocí disponuje premiér (Zastupitelský úřad Tel Aviv, 2009, 11–12). V současnosti zastává post prezidenta republiky Šimon Peres a premiérem je Benjamin Netanyahu. Na právní systém má dodnes významný vliv ţidovské náboţenské právo Halacha, které se nejvýrazněji projevuje v otázkách manţelství či národních svátků. Do roku 1977 v zemi vládla levicová vláda. V roce 1977 ve volbách zvítězila pravicová strana Likud, která sestavila první pravicovou vládu v dějinách Izraele. Nástup pravice do vlády znamenal nárůst nacionalismu, který se projevoval prosazováním myšlenky tzv. Velkého Izraele, tedy Izraele v biblických hranicích, nebo zrychleným tempem budování izraelských osad na Palestinských územích či zesíleným vlivem pravicových extrémistů (Čejka, 2003, 23). Poslední volby se v Izraeli konaly v únoru roku 2009. Vyhrála je centristická strana Kadima, vládu však sestavil pravicový Likud, který získal o jeden mandát méně. Tyto dvě strany v současnosti tvoří základ izraelského politického spektra. Likud odmítá jakékoliv ústupky v izraelsko-palestinském konfliktu, Kadima je liberálnější a usiluje o co nejrychlejší vyřešení tohoto letitého konfliktu. (Zastupitelský úřad Tel Aviv, 2009, 11) Izrael je jedinou zemí na světě, ve které platí povinná vojenská sluţba nejen pro muţe, ale i pro ţeny. Pro Izrael je typická také velká provázanost armády a politiky. Řada vrcholových politiků Izraele dosáhla vysokých vojenských hodností, jako příklad 28

můţeme uvést bývalého ministerského předsedu a nynějšího ministra obrany Ehuda Baraka, který dříve působil na postu „náčelníka generálního štábu“ (The Knesset, 2010). 2.2.2 Palestinská národní správa Palestinská národní správa je částečně autonomní státní útvar skládající se ze dvou oddělených území – Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu – o celkové rozloze 6 020 km². Historická Palestina se původně rozkládala na celém území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Velkou část této oblasti však v průběhu dějin zabral Izrael (viz obr. 1) a rozpoutal tím vleklý izraelsko-palestinský konflikt, jehoţ řešení je dodnes v nedohlednu. Obr. 1: Ztráty palestinského území ve prospěch Izraele v období 1946 - 2000

Zdroj: The Leeds Palestine Solidarity Campaign, 2010. Upraveno autorkou.

Od roku 1967 byla obě dnešní palestinská území plně pod izraelskou okupací. Po roce 1995, tedy po podepsání dohody zvané Interim Agreement5, jsou palestinská území rozdělena do tří bezpečnostních zón: A, B a C. Zóna A je zcela pod palestinskou správou. V zóně B má Palestinská národní správa civilní pravomoci a zodpovědnost za 5

Tato dohoda bývá často nazývána jako „Oslo II“.

29

dodrţování veřejného pořádku, ale ostatní bezpečnostní pravomoci spadají pod izraelské orgány. Zónu C spravuje výhradně Izrael. Obr. 2 znázorňuje jednotlivé zóny na mapě. O rozdílném smyšlení Izraelců a Palestinců svědčí i fakt, ţe Izraelci povaţují bezpečnostní zóny B a C za „spravovaná“ území, kdeţto Palestinci o nich hovoří jako o „okupovaných“. (Styčný úřad ČR Ramalláh, 2009, 2) Obr. 2: Palestinská území rozdělená do bezpečnostních zón

Zdroj: Russell, 2007, 133. Upraveno autorkou.

Palestinská národní správa je republikového charakteru. O výkonnou moc se dělí prezident a premiér. Od roku 2005 je prezidentem Palestinské národní správy Mahmúd Abbás. Zákonodárnou mocí disponuje Palestinská legislativní rada. Ta ovšem v současnosti neplní své funkce z důvodu sporů mezi nacionalistickým Fatahem a islamistickým Hamásem, jeţ v lednu roku 2006 vyhrál parlamentní volby a v roce 2007 přebral kontrolu nad pásmem Gazy. Nefunkčnost politického systému kromě

30

neschopnosti spolupráce Fatahu a Hamásu způsobuje také korupce, odmítavý postoj Hamásu ke kompromisům týkajícím se izraelsko-palestinského konfliktu, teroristické atentáty na Izrael i kroky, které proti Palestinské národní správně podniká Izrael. Důleţitým aktérem na politické scéně je Organizace pro osvobození Palestiny, která sdruţuje hlavní politická uskupení kromě Hamásu. (Styčný úřad ČR Ramalláh, 2009, 13)

2.3

Klíčový aktéři izraelsko-palestinského konfliktu Izraelsko-palestinský konflikt je velmi komplikovaný a existuje mnoho aktérů,

kteří do celého izraelsko-palestinského konfliktu zasahují a více či méně negativně tento konflikt ovlivňují. Tito aktéři představují hlavní důvody, kvůli kterým se izraelskopalestinský konflikt doposud nepodařilo vyřešit. Pro účely této práce byli vybráni čtyři nejdůleţitější aktéři 2.3.1 Palestinští extremisté Palestinští extremisté významnou měrou ovlivňují izraelsko-palestinský konflikt svými sebevraţednými atentáty a raketami odpalovanými směrem na území Izraele. Mají také výrazný vliv na politická rozhodnutí palestinských představitelů (Introvigne, 2003, 12). Válečná operace „Cast Lead“ byla namířena proti palestinské extremistické organizaci Hamás, proto jí v této části práce věnována největší pozornost. Hamás, celým názvem Hnutí islámského odporu, je jedním z největších teroristických hnutí6 působících v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. Vyvíjel se v 70. a 80. letech 20. století, ale do povědomí lidí se dostal aţ na počátku první intifády v prosinci roku 1987 (Hurník a Tůma, 2001, 378). Toto fundamentální hnutí se dá rozdělit do dvou křídel. Civilní křídlo podporuje chudé Palestince, provozuje školy, systém sociálního zabezpečení a je velmi oblíbené mezi palestinskou veřejností. Militantní křídlo Hamásu je ve světě daleko známější, především kvůli sebevraţedným atentátům. Jeho vojenské jednotky – brigády “Izzadín al-Kasám” mají na svědomí řadu sebevraţedných atentátů. V Gaze a na Západním břehu Jordánu působí více radikálních skupin, přesto, jak ve svém článku píše Marek Čejka: „teror Hamásu vţdy vzbuzoval největší hrůzu, neboť nerozlišoval mezi izraelskými bezpečnostními sloţkami a civilisty. Hnutí to vţdy

6

Hamás je na seznamu teroristických organizací EU, USA a dalších zemí.

31

zdůvodňovalo konstatováním, ţe stejně všichni Izraelci, včetně ţen, slouţí v okupační armádě, takţe pojem civilista není na místě.“ (Čejka, 2006-02-04). Jednání Hamásu je značně ovlivněno islámem. Hamás ve své Chartě z roku 1988 uvádí, ţe z islámu pochází všechny hlavní myšlenky a ustanovení Hamásu i pohled na ţivot všech příznivců tohoto hnutí (Introvigne, 2003, 81). Členové Hamásu jednoznačně odmítají jakékoli debaty o nastolení míru mezi Palestinci a Izraelci, neboť za jediné správné řešení izraelsko-palestinského konfliktu povaţují dţihád

7

a mezinárodní

konference, zabývající se touto problematikou, povaţují za plýtvání časem (Introvigne, 2003, 37). Palestinská společnost je značně heterogenní a Hamás tedy není jedinou extremistickou organizací, jeţ ovlivňuje dění v Palestině a potaţmo celý izraelskopalestinský konflikt. Druhou nejsilnější palestinskou extremistickou organizací je Palestinský islámský dţihád, který zastává velmi podobné názory jako Hamás. Taktéţ nehodlá uznat existenci Izraele a odmítá jakoukoli dohodu mezi Izraelci a Araby. Jeho cílem je likvidace Izraele a jeho nahrazení islámskou teokracií. Stejně jako Hamás podniká sebevraţedné útoky s cílem uškodit Izraelcům a upozornit na izraelskopalestinskou problematiku. Obě tyto organizace povaţují terorismus páchaný proti Izraeli za legitimní. (Hurník a Tůma, 2001, 378) Palestinský islámský dţihád se od Hamásu odlišuje pouze tím, ţe nemá téměř ţádný sociální program, o to více příznivců se však snaţí získat sebevraţednými atentáty (Čejka, Nedorostová, 2002). Další významnou palestinskou organizací je Fatah. Je to jedna z nejstarších organizací, jeţ bojuje za práva Palestinců. Jejím zakladatelem a dlouholetým vůdcem byl Jásir Arafat. Po jeho smrti se do čela Fatahu dostal současný prezident Palestinské národní správy Mahmúd Abbás. Od roku 1968 Fatah dominoval na palestinském politickém poli, v roce 2006 byl však v parlamentních volbách poraţen Hamásem. Přes nespočet teroristických útoků, jeţ Fatah v minulosti spáchal, a řadu ozbrojených frakcí, které z Fatahu vzešly, dnes patří spíše k umírněnějším palestinským organizacím. Kromě výše zmíněných organizací působí v pásmu Gazy a na Západním břehu následující organizace: Brigády mučedníků Al-Aksá, Lidová fronta pro osvobození Palestiny (LFOP), Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFOP), Palestinská osvobozenecká fronta a další. Všechny tyto organizace, vyjma DFOP, jsou zapsány na seznamu teroristických organizací EU i USA. Brigády mučedníků Al-Aksá jsou

7

dţihád = svatá válka v zájmu šíření nebo obrany islámu (zdroj: ABZ slovník cizích slov)

32

organizací nacionalistického typu. Tato organizace vznikla jako ozbrojené křídlo Fatahu. Negativně ovlivňuje izraelsko-palestinský konflikt svými sebevraţednými atentáty jak na okupovaných územích tak na území Izraele. (Čejka, 2007b, 42) LFOP byla původně nejradikálnější organizací OOP. V 70. letech začala kritizovat Arafatovu umírněnější politiku a z OOP vystoupila. Svými postoji kombinuje arabský nacionalismus s marxismem-leninismem a usiluje o vytvoření demokratického státu v hranicích historické Palestiny. V minulosti byly pro LFOP typické únosy letadel, v současnosti se soustředí na teroristické atentáty na území Izraele. (Passia, 2002) DFOP vznikla v roce 1969 odtrţením od LFOP. Tato organizace je zastánkyní marxismu-leninismu a usiluje o osvobození Palestiny prostřednictvím „lidové revoluce“. V minulosti DFOP podnikala bombové atentáty a nechvalně se proslavila masakrem ve škole v izraelském městě Ma´alot. Na přelomu 80. a 90. let omezila svou činnost a rozdělila se na dvě frakce – umírněnou a radikální. (Čejka, 2007b, 49–50) 2.3.2 Izraelští osadníci Ţidovské osady jsou dalším ze závaţných problémů, jeţ komplikují mírové dohody mezi oběma znesvářenými stranami. Ţidé začali stavět osady na palestinských územích po svém vítězství v šestidenní válce v roce 1967. Od té doby se datuje ţidovská vojenská okupace v Palestině. Ţidovské osady jsou v rozporu s mezinárodním humanitárním právem. Článek 49 čtvrté ţenevské úmluvy zakazuje transfer obyvatelstva okupující mocnosti na okupovaná území. Izrael navzdory tomu podporoval přesun svého obyvatelstva na okupovaná území nejrůznějšími výhodami, například daňovým zvýhodněním (Gelvin, 2008, 276). Za nelegální označila ţidovské osady i OSN. V rezolucích č. 446 a 452 z roku 1979 vyzvala Izrael, aby přestal stavět osady na okupovaných územích, včetně Jeruzaléma, a nepřeváděl na tato území další části svého obyvatelstva. O rok později OSN vydala rezoluci č. 465, v níţ Izrael vyzývá, aby zrušil všechny stávající osady a nepokračoval s výstavbou nových osad. Izraelská vláda sice koncem 90. let přistoupila k evakuaci několika osad, jednalo se však o osady s velmi malým počtem obyvatel a skutečně problémové osady zůstaly dodnes nedotčeny (Čejka, 2003, 159–162). Přestoţe se Izrael oficiálně zřekl budování dalších osad, jejich „přirozené“ rozšiřování stále pokračuje a z některých osad se jiţ stala desetitisícová města (Čejka, 2002-02-04). Ţidovské osady jiţ v některých případech ze všech stran obklopují palestinská města a ty pak nemají moţnost se dále rozvíjet. Nejpalčivější situace je v pásmu Gazy. I přesto, ţe je tam jedna z největších hustot zalidnění na světě 33

a více neţ milion Palestinců ţije v bídných podmínkách, třetinu rozlohy Gazy pro sebe zabralo zhruba sedm tisíc ţidovských osadníků (Čejka, 2003, 165). Osady vyvolávají nevoli Palestinců, neboť závaţným způsobem ovlivňují jejich kaţdodenní ţivot (Gelvin, 2008, 276). Jako příklad můţeme zmínit silnice propojující jednotlivé osady či checkpointy. Na většinu z těchto silnic mají přístup pouze ţidovští osadníci a vojáci. Izolace Palestinců, omezování jejich pohybu a neustálé kontroly na checkpointech brání palestinským obyvatelům okupovaných území v jejich cestě do práce, školy, nemocnice atd. (Pigler, 2002). Problematická je také distribuce vody. Ačkoli jí mají ţidovští osadníci dostatek, Palestinci trpí jejím akutním nedostatkem. Osady se totiţ často nacházejí na strategických místech jak z hlediska vojenského tak i ekonomického – např. tedy v místech výskytu vody, jeţ je, jak známo, na Blízkém východě velmi vzácná. (Pilger, 2002; Russell, 2007, 136) Izraelské osady na palestinských územích jsou jedním z největších problémů, jeţ brání vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelští osadníci nehodlají osady opustit, coţ velmi komplikuje případnou dohodu o vzniku palestinského státu, který by za současného stavu nemohl vzniknout na celistvém území. Palestinci by se tak museli vzdát části území, jeţ jim měla dle rezoluce OSN č. 181 z roku 1947 připadnout, a museli by se smířit s přítomností ţidovských enkláv uvnitř svého území. Na to ovšem Palestinci v nejbliţší době zřejmě nepřistoupí. 2.3.3 Palestinští uprchlíci Počátek problematiky palestinských uprchlíků se datuje do období po první arabsko-izraelské válce, která proběhla v roce 1948 (Passia, 2004b). Strany konfliktu zaujímají rozdílný názor na důvody útěku Palestinců. Izrael vše svaluje na prohlášení arabských států o tom, ţe zničí nově vzniklý stát Izrael a záhy na to umoţní Palestincům návrat do vlasti, Arabové naopak mluví o krutosti Izraelců, kvůli které byli nuceni odejít (Čejka, 2004). Před vyhlášením státu Izrael ţilo v oblasti přibliţně 800 tisíc Arabů. Po první arabsko-izraelské válce jich tam zůstalo osmkrát méně a stali se tak menšinou v izraelském státě. Většina uprchlíků se usídlila na území dnešního Západního břehu a pásma Gazy, ostatní odešli do Jordánska, Sýrie, Libanonu, Saudské Arábie a jiných zemí. (Passia, 2004b) Dalších přibliţně 300 tisíc uprchlíků opustilo okupovaná území po šestidenní válce v roce 1967. Většina z nich se uchýlila do Jordánska, kde vesměs spokojeně ţijí dodnes. Situace v jiných místech je však daleko horší. Na Západním 34

břehu a v pásmu Gazy je dnes celkem 27 uprchlických táborů a právě v Gaze jsou ţivotní podmínky uprchlíků zdaleka nejhorší. Bídná situace v uprchlických táborech je navíc ţivnou půdou pro extremistické skupiny typu Hamásu, Palestinského islámského dţihádu apod. (Čejka, 2004) Problematika palestinských uprchlíků je další z hlavních překáţek izraelskopalestinského mírového procesu, neboť Izraelci odmítají zodpovědnost za situaci uprchlíků a jsou proti jejich případnému návratu. Představitelé Palestinské národní správy naopak na návratu trvají. (Čejka, 2004) 2.2.4 Izraelské obranné síly – Israel Defense Forces Israel defense forces (dále jen „IDF“) jsou vojenskou sloţkou izraelských bezpečnostních sloţek. Jejich úkolem je chránit existenci státu Izrael a jeho nezávislost. IDF na svých oficiálních webových stránkách uvádí, ţe jejich vojáci jsou povinni chovat se podle zásad IDF, přičemţ musí dodrţovat práva státu a normy ochraňující lidskou důstojnost. Právě zásada lidské důstojnosti patří mezi tři hlavní morální zásady IDF. Tuto zásadu IDF definují následovně: „IDF a jejich vojáci jsou povinni chránit lidskou důstojnost. Kaţdá lidská bytost důleţitá bez ohledu na jeho nebo její původ, náboţenství, státní příslušnost, pohlaví, postavení či pozici.“ (Israel Defensy Forces, 2010) Domnívám se však, ţe tato zásada není ze strany Izraele zcela dodrţována. Podobný názor zastává i řada autorů, zabývajících se tímto konfliktem. Například Jan Eichler (2007, 99) ve své knize píše o snaze Izraele fyzicky zlikvidovat palestinské aktivisty podezřelé z organizování či uskutečňování teroristických atentátů. Tyto „mimosoudní popravy“ nebo také „cílená zabíjení“, jak se této praxi začalo říkat, sice přinesly smrt řadě palestinským teroristům, mají však i velmi negativní vedlejší dopady – umírá při nich řada nevinných civilistů, další z nich jsou zraněni, dochází k ničení obydlí a infrastruktury a tím ke zhoršovaní jiţ tak bídných ţivotních podmínek Palestinců. Mimosoudními popravami a jejich dopady na civilní obyvatelstvo se zabývá také Marek Čejka (2007, 215) : „…tzv. mimosoudní fyzické likvidace, při kterých byli vybraní palestinští teroristé zneškodňováni pomocí raket odpálených izraelskými vrtulníky. Šlo o značně kontroverzní počin nejen kvůli samotné „mimosoudní“ likvidaci (coţ je v rozporu s principy právního demokratického státu), ale také proto, ţe velmi často během podobných likvidací zahynuli nevinní lidí nacházející se shodou okolností v blízkosti teroristů“. Podobných případů existuje mnohem více a také během válečné operace „Cast Lead“, jeţ je hlavním předmětem této práce, doházelo ze strany IDF 35

k akcím přinejmenším ohroţujícím lidskou důstojnost. Tyto akce IDF vyvolávají stupňování odporu Palestinců vůči Izraeli a významně tak ovlivňují izraelskopalestinský konflikt.

2.4

Válečná operace „Cast Lead“ Ve válečné operaci nazvané „Cast Lead“ (do češtiny často překládáno jako „Lité

olovo“) se mezi sebou střetli IDF na izraelské straně a Hamás na straně palestinské 8. Izraelská armáda zahájila operaci 27. prosince 2008 v 11 hodin 30 minut izraelského času. Oficiálním důvodem zahájení operace bylo zastavení raketových a minometných útoků Hamásu na Izrael (The State of Israel, 2009, 32). Jak vyplývá z obr. 3 a 4, frekvence těchto útoků po skončení příměří mezi Izraelem a Hamásem opět zesílila. Spekulovalo se ovšem i o tom, ţe by válečná operace „Cast Lead“ mohla být součástí předvolební kampaně k volbám do Knessetu naplánovaným na únor 2009 (Inter Press Service, 2008). Obr. 3: Počet raket odpálených z pásma Gazy na území Izraele v roce 2008

Zdroj: Intelligence and Terrorism Information Center at the Israel Intelligence Heritage & Commemoration Center, 2009, 6. Upraveno autorkou.

8

V průběhu operace do konfliktu zasáhly i jiné palestinské militantní organizace - například Brigády mučedníků Al Aksá. Nejednalo se však o systematický boj. Tyto organizace jiţ řadu let odpalují rakety na území Izraele a nebylo tomu jinak ani během operace „Cast Lead“. Tato operace byla primárně namířena proti Hamásu, proto není v této části práce ostatním militantním skupinám věnována pozornost.

36

Obr. 4: Počet minometných střel odpálených z pásma Gazy na území Izraele v roce 2008

Zdroj: Intelligence and Terrorism Information Center at the Israel Intelligence Heritage & Commemoration Center, 2009, 6. Upraveno autorkou.

IDF chtěly v prvních minutách operace vyuţít momentu překvapení. Vojáci byli instruováni překvapit Hamás tvrdým útokem. Arik Dubnov, jeden z izraelských vojáků, v rozhovoru pro The Jewish Chronicle vypověděl: „Bylo nám řečeno: ‚na jakoukoli známku nebezpečí, zahajte masivní palbu„“ (The Jewish Chronicle, 2009-03-05). Od 27. prosince 2008 do 3. ledna 2009 probíhala fáze izraelských leteckých útoků. IDF se od počátku operace soustředily na likvidaci objektů Hamásu. Mezi cíle patřily vojenské základny, výcviková střediska, tunely slouţící pašerákům zbraní, domy velitelů Hamásu, vládní budovy, policejní stanice apod. Jak se později ukázalo, některé z cílů, na něţ IDF útočily, nebyly legitimní. Kontroverzní byly především útoky IDF na mešity, školy či jiné, na první pohled civilní, objekty.

37

Hamás na izraelskou leteckou ofenzívu odpovídal odpalováním raket na izraelská města poblíţ pásma Gazy. Obr. 5 ukazuje izraelská města nacházející se v dosahu raket odpalovaných z pásma Gazy a počet obyvatel jednotlivých měst. Obr. 5: Izraelská města v dosahu palestinských raketových útoků z pásma Gazy

Zdroj: IDF Spokesperson‟s Unit, 2009-01-21. Upraveno autorkou.

Dne 3. ledna 2009 se do operace v pásmu Gazy zapojily také pozemní jednotky, které měly za úkol zničit teroristickou infrastrukturu Hamásu s cílem redukovat počet raket odpalovaných na izraelské území (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2009-0103b). Pozemní jednotky byly i nadále podporovány letectvem i námořními silami (The State of Israel, 2009, 32). Krátce po zahájení pozemní fáze izraelská armáda rozdělila pásmo Gazy na dvě části a v severní oblasti izolovala město Gaza. Jejím záměrem bylo zabránit přesunům ozbrojenců Hamásu a znemoţnit pašování zbraní. (Centrer for Strategic & International Studies, 2009, 41) Dne 4. ledna 2009 do oblasti dorazila diplomatická mise OSN vedená tehdejším českým ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem. Tato mise nedokázala

38

vyjednat mír, podařilo se jí však sjednat pravidelné přerušení bojů, aby do pásma Gazy mohly vjíţdět humanitární organizace se svou pomocí (Permanent Mission of Czech Republic to the UN in New York, 2009-01-21). Tato sjednaná příměří nebyla ze strany Hamásu zcela dodrţována (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2009-08-16). Ve čtvrtek 8. ledna 2009 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o okamţitém zastavení bojů (Evropský parlament, 2009). Ani tato rezoluce na konfliktu nic nezměnila. Válečný konflikt i nadále pokračoval. Ozbrojenci Hamásu ostřelovali oblast jiţního Izraele, IDF postupovaly hlouběji do pásma Gazy směrem k lidnatým městům. Cílem IDF v této fázi operace bylo zničení teroristické infrastruktury Hamásu a přebrání kontroly nad místy, z nichţ palestinští extremisté odpalovali rakety a minometné střely (The State of Israel, 2009, 33). Boj v hustě obydlených oblastech byl jedním z důvodů vysokého počtu obětí. Tab. 1 ukazuje počty zabitých Palestinců během válečné operace „Cast Lead“ dle Izraelského informačního centra pro lidská práva na okupovaných oblastech B´Tsetelem (B´Tsetelem, 2009-09-09), palestinské nevládní organizace sídlící v uprchlickém táboře Jabalia v pásmu Gazy Al Mezan Center for Human Rights (Al Mezan, 2009) a palestinské nevládní organizace Palestinian Centre for Human Rights (PCHR, 2009-0312), která působí taktéţ v pásmu Gazy. Statistiky všech tří organizací se od sebe nijak významně neodlišují v celkovém počtu zabitých Palestinců. Rozdíly jsou pouze v poměru zabitých civilistů a kombatantů. Izraelská organizace B´Tsetelem tvrdí, ţe mezi zabitými Palestinci bylo přibliţně o sto kombatantů více neţ uvádí obě palestinské organizace. Tab. 1: Počet zabitých Palestinců během válečné operace „Cast Lead“ dle jednotlivých organizací Organizace Civilisté B´Tsetelem

1021

Al Mezan

1172

PCHR

1181

děti Kombatanti Nezařazeno Celkem ženy 320 330 36 1387 111 342 – 237 1409 111 – – 236 1417 –

Zdroj: Vytvořeno autorkou na základě údajů výše citovaných organizací.

39

Výrazně odlišná čísla zveřejnily IDF – viz tab. 2. Jejich statistika navíc jasně neodlišuje kombatanty a civilisty, neboť „člen Hamásu“ nemusel být nutně přímým účastníkem boje a tedy kombatantem. Mimo to, z kategorie „nezúčastnění Palestinci“ („uninvolved Palestinians“) není zcela zřejmé, o koho se jedná. Tab. 2: Počet zabitých Palestinců během válečné operace „Cast Lead“ dle IDF Celkový počet zabitých Palestinců

1166

z toho: Členové Hamásu

709

Palestinci nepřipsaní k žádné organizaci

162

Nezúčastnění Palestinci

295

Zdroj: vytvořeno autorkou na základě údajů IDF (2009-03-26).

Ztráty na izraelské straně byly podstatně menší. Podle izraelského ministerstva pro zahraniční záleţitosti zahynuli na jihu Izraele tři civilisté a jeden voják (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2008-27-12). V pásmu Gazy přišlo o ţivot devět vojáků, čtyři z nich byli omylem zasaţeni střelbou z vlastních řad (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2009-01-03). Dne 17. ledna 2009, tedy 22 dnů po zahájení válečné operace „Cast Lead“, izraelská vláda rozhodla o ukončení bojů s odůvodněním, ţe IDF jiţ dosáhly vytyčených cílů. Náčelník generálního štábu Gabi Ashkenazi však vzápětí oznámil, ţe operace ještě neskončila a IDF zůstanou v pohotovosti. Teprve aţ 21. ledna 2009 se izraelští vojáci stáhli z pásma Gazy a vrátili se zpět do Izraele. (Israel Ministry of Foreign Affairs, 2009-01-21) Izrael povaţuje válečnou operaci „Cast Lead“ za úspěšnou. Podle statistik Izraele počet raketových a minometných útoků na izraelská města během válečné operace významně klesl a od 20. ledna 2009 do 7. července 2009, tedy v období necelých šesti měsíců od ukončení válečné operace „Cast Lead“, Izrael zaznamenal na svém území pouze 106 raketových a 65 minometných útoků ze strany palestinských extremistů (The State of Israel, 2009, 33–34). V porovnání se stejným obdobím roku 2008 se jedná přibliţně o 90% pokles (viz obr. 3 a 4).

40

3.

Dodržování mezinárodního humanitárního práva

během válečné operace „Cast Lead“ V této části práce bude analyzováno dodrţování mezinárodního humanitárního práva během válečné operace „Cast Lead“. Jiţ v průběhu této válečné operace se objevily spekulace o tom, ţe obě strany konfliktu porušovaly závazky vyplývající z mezinárodního humanitárního práva. Zaměřím se proto na tato tvrzení a na základě dostupných informací se pokusím objektivně určit, zda byly jednotlivé normy mezinárodního humanitárního práva porušeny či nikoliv. Tvrzení organizací, jeţ izraelskou armádu nebo Hamás obviňují z porušování mezinárodního humanitárního práva, porovnám s postoji obou stran konfliktu.

3.1

Izraelská armáda Izraelská armáda byla ze strany OSN, Amnesty International, Human Rights

Watch a dalších organizací obviněna z řady činů, kterými měla porušit MHP. Patří mezi ně vyuţívání civilních osob jako lidských štítů, úmyslné útoky na civilní osoby či civilní objekty, nerozlišující útoky, nehumánní a nedůstojné jednání s civilisty a další. Případů, kdy měly IDF porušovat mezinárodní humanitární právo, tyto organizace uvádí mnoho. V této práci však není moţné vyjádřit se ke všem incidentům, proto jsou z nich vybrány jen ty nejvýznamnější. 3.1.1 Užití lidských štítů Amnesty International ve své zprávě uvedla, ţe izraelští vojáci opakovaně přebírali kontrolu nad palestinskými domy v pásmu Gazy, přičemţ přikazovali jejich obyvatelům, aby zůstali v přízemí, zatímco zbytek objektu vojáci vyuţívali jako vojenskou základnu a pozice pro ostřelovače (AI, 2009, 48). Izraelští vojáci tak vědomě riskovali ţivoty palestinských civilistů. Amnesty International dále tvrdí, ţe izraelští vojáci v několika případech nutili neozbrojené palestinské muţe, aby vojáky chránili vlastními těly. Tito muţi byli nuceni vcházet do podezřelých objektů a kontrolovat, zda se v nich nenachází vojáci či nastraţené výbušniny. Teprve aţ poté do těchto budov vstupovali samotní vojáci (AI, 2009, 49). Amnesty International k těmto závěrům dospěla na základě výslechů postiţených osob, jejichţ výpovědi ve zprávě citovala.

41

Lidskými štíty se ve své zprávě podrobně zabývá i delegace OSN. Delegace OSN vyšetřovala celkem čtyři případy, ve kterých měli izraelští vojáci vyuţívat palestinské civilisty jako lidské štíty. Vyslechla přitom výpovědi několika svědků. Všichni svědci popisovali stejný postup. Skupina izraelských vojáků násilně vnikla do domu a všechny jeho obyvatele donutila svléknout se do spodního prádla. Poté, co je vojáci prohlédli, přikázali jim znovu se obléct. Následně si vojáci vybrali jednu osobu, nejčastěji otce rodiny. Ten byl nucen jít před vojáky a prohledávat okolní domy. To vše se zbraní u hlavy a pod pohrůţkou zabití jeho rodiny. Pokud odmítl, byl zbit. Ostatní členy rodiny vojáci drţeli svázané a se zavázanýma očima v jejich domě bez potravy, a to aţ několik dnů. Výjimečné nebylo ani dotazování na informace o Hamásu, taktéţ pod výhruţkami smrti či fyzického násilí. (OSN, 2009, 281–293) Mluvčí IDF se k tvrzení, ţe vojáci IDF vyuţívali civilisty jako lidské štíty, vyjádřil následovně: „Kaţdý, kdo se pokouší IDF obvinit z akcí tohoto typu, utváří klamný a falešný dojem o IDF a jeho bojovnících, kteří jednají v souladu s morálními kritérii a mezinárodním právem.“ Dále uvedl, ţe vojáci IDF byli jednoznačně instruováni nevyuţívat civilisty jako lidské štíty, a ţe při následném šetření nebyly nalezeny ţádné důkazy, jeţ by tato tvrzení potvrzovaly. (Haaretz, 2009-10-26) I přes tato tvrzení IDF se na základě získaných informací domnívám, ţe izraelská armáda porušila čl. 28 IV. Ţenevské úmluvy a čl. 51 odst. 7 Protokolu I, které zakazují vyuţívání lidských štítů. Dále se provinila porušením obyčejového práva, konkrétně pravidla 97 dle klasifikace obyčejových norem MHP MVČK, které pojednává taktéţ o zákazu lidských štítů. Mimo to nedodrţela ani čl. 31 IV. Ţenevské úmluvy, který zakazuje vykonávání tělesného a duševního nátlaku za účelem získání informací. Izraelská armáda se svým jednáním dopustila válečného zločinu dle čl. 8 odst. 2 písm. b xxiii) Římského statutu. K přesvědčení, ţe IDF opravdu vyuţívaly civilisty jako lidské štíty, mne přivedl také fakt, ţe se izraelská armáda podobného jednání dopouštěla i v minulosti. Jeden z případů řešil izraelský Vrchní soud, jeţ 6. října 2005 rozhodl o nezákonném jednání Izraele, který v průběhu druhé intifády uţíval civilisty jako lidské štíty. Další dva případy uţití lidských štítů izraelskou armádou zaznamenala organizace B´Tsetelem v roce 2007. (B´Tsetelem, nedatováno) Podle Amnesty International docházelo také k situacím, kdy IDF násilně přebraly kontrolu nad civilním domem, po několik dnů tam drţely jeho obyvatele, pak je vyhnaly a následně dům srovnaly se zemí. Údajně se objevily i důkazy o tom, ţe se 42

izraelští vojáci v domech Palestinců chovali jako vandalové – „počmárali“ stěny rasistickými nápisy, zničili nábytek a zanechali své exkrementy po celém domě 9 (AI, 2009, 59). Mezi nápisy, jeţ po sobě měli izraelští vojáci v domech zanechat, patřila tato hesla: „Smrt Arabům“, „Dobrý Arab, mrtvý Arab“, „Přišli jsme vás vyhladit“ (AI, 2009, 9). Kromě Amnesty International informaci o vandalském chování IDF během válečné operace „Cast Lead“ nepřinesla ţádná jiná organizace, proto nemohu objektivně posoudit, zda k těmto činům docházelo či nikoliv. Jedná se však o velmi váţné obvinění, které by si zaslouţilo patřičné prošetření a v případě prokázání protiprávního jednání potrestání odpovědných osob. 3.1.2 Napadení civilního obyvatelstva nebo jednotlivých civilních osob Během válečné operace „Cast Lead“ zahynulo přes tisíc osob a na pět tisícovek dalších bylo zraněno. Jistě ne všechny oběti byly důsledkem porušení mezinárodního humanitárního práva a spáchání válečných zločinů. Ostatně princip proporcionality připouští, ţe za určitých podmínek můţe dojít ke ztrátám na ţivotech civilních osob, aniţ by to znamenalo provinění se proti MHP. Objevily se však výpovědi, ţe se mnoho civilistů stalo obětí přímých a úmyslných útoků. A jak ve své zprávě uvádí AI (2009, 7): „[…] zabití mnoha stovek palestinských civilistů, včetně 300 dětí, nemůţe být jednoduše ospravedlněno jako „vedlejší škody“, provázející jinak legitimní útoky, nebo jako omyly.“ Delegace OSN vyšetřovala jedenáct incidentů, kdy existovalo podezření, ţe IDF úmyslně útočily na civilisty (OSN, 2009, 198–247). Delegace OSN deset z těchto jedenácti případů uzavřela s přesvědčením, ţe se ze strany IDF jednalo o úmyslné útoky na civilní osoby (OSN, 2009, 231). OSN tvrdí, ţe v ţádném z případů neměly IDF důvod předpokládat, ţe se tito civilisté aktivně účastní konfliktu (OSN, 2009, 231). Jeden z vojáků, nasazených v čele pozemní ofenzívy, řekl pro The Jewish Chronicle: „Poprvé, kdyţ jsme vstoupili [do pásma Gazy], dostali jsme rozkaz zamířit našimi kulomety na kaţdý podezřelý cíl, který by na nás mohl střílet. Stříleli jsme na všechno, co se hnulo. Civilisté v oblasti uţ o našem příchodu věděli, takţe jsem se necítil špatně kvůli tomu, ţe jsem někoho zranil, neboť ti, co zůstali v oblasti, museli být členové Hamásu. Později jsme byli pečlivější a snaţili jsme se ujistit, ţe jestli

9

Dle dokumentárního filmu od australského ţurnalisty a dokumentaristy Johna Pilgera se IDF tohoto jednání dopouštěly také v minulosti (Pilger, 2002).

43

vidíme civilisty, nemůţeme střílet. Ale nebylo jasné, kdo je kdo. Byl jsem ve válečné zóně, nemohl jsem stále čekat.“ (The Jewish Chronicle, 2009-03-30). V obydlených oblastech je pro vojáky sloţité přesně určit, jestli je cílem kombatant nebo civilista, a rychle se rozhodnout, zda střílet či nestřílet. V případě těchto pochybností platí pravidlo, právně zakotvené v čl. 50 odst. 1 Protokolu I, povaţovat takové osoby za civilní. Nehledě na toto pravidlo však během válečné operace „Cast Lead“ docházelo k situacím, kdy IDF útočily na civilisty, kteří jim svůj status dávali zřetelně najevo bílými vlajkami. Výpovědi o těchto útocích zveřejnily nevládní organizace zabývající se ochranou lidských práv i OSN. Izraelská strana se konkrétně k těmto útokům nevyjádřila. Human Rights Watch zveřejnila zprávu, v níţ podrobně popisuje sedm incidentů, při nichţ měli izraelští vojáci útočit na civilisty, jeţ nesli zřetelně viditelné bílé vlajky. „Všechny dostupné důkazy ukazují na to, ţe izraelští vojáci měli kontrolu nad inkriminovanou oblastí, v té době se tam nebojovalo a ţádný palestinský bojovník se neschovával mezi civilisty, jeţ byli zastřeleni. Ať uţ mávali bílou vlajkou či nikoliv, tito lidé byli civilisté, kteří se aktivně neúčastnili konfliktu, a tudíţ neměli být cílem útoku.“ uvedla Human Rights Watch ve své zprávě (HRW, 2009a, 2). Všechny tyto případy svědčí o tom, ţe izraelští vojáci nerozlišovali mezi kombatanty a civilisty, nýbrţ úmyslně stříleli na osoby, o nichţ věděli, ţe jsou civilisté. Human Rights Watch při svém vyšetřování kromě výpovědí očitých svědků zkoumala také balistické důkazy a lékařské zprávy. Ke kaţdému případu připojila výpovědi několika svědků a tato svědectví se vţdy shodovala. Výpovědi se tedy, stejně jako celá zpráva Human Rights Watch, zdají být velmi věrohodné. Podobná svědectví přinesla i Amnesty International. Ze všech případů, jeţ zveřejnila tato organizace, jako příklad vybírám svědectví muţe, který popsal situaci, kdy vojáci bezdůvodně stříleli do skupiny civilistů oblečených v bílých šatech. Tento čin izraelské armády byl velice krutý. Mimo to, ţe tito civilisté měli na sobě bílé šaty, svědčí o krutosti útoku i počet kulek, jeţ oběti zasáhl, a také věk obětí. „Moje dcera Amal měla devět kulek v hrudi. […], dcera Souad dostala deset nebo dvanáct kulek také do hrudní oblasti, dcera Samar schytala několik kulek do hrudi a břicha a má matka byla zasaţena do ramene a hýţdě.“ řekl Amnesty International Khaled Abed Rabbo. Jeho dcery, dvouletá Amal a sedmiletá Souad na místě zemřely, čtyřletá Samar a její babička útok přeţily se zraněními. (AI, 2009, 25–26)

44

Výpovědi civilistů, napadených pod bílou vlajkou, získala také organizace B´Tsetelem. Dle zprávy této organizace svědkyně Nuha a-Najar vypověděla: „Vojáci hlásili přes reproduktor, abychom opustili oblast. […] Kolem osmé hodiny ranní jsme opustili dům. Rawhiya šla první, nesla bílou vlajku. Všichni jsme ji následovali. Po té, co jsme ušli pár metrů, řekla jsem Rawhiye, ţe vidím vojáky v domě Farese Sulimana aNajara, vedle nás. Chvíli po té jsem slyšela střelbu a viděla Rawhiyu spadnout k zemi. Třiadvacetiletá Yasmin Khaled a-Najar, která byla s námi, ji zkoušela ošetřit, ale vojáci stříleli i na ni a zasáhli ji do nohy. Všichni jsme utíkali zpět do blízkého domu patřícího našim sousedům.“ (B´Tsetelem, 2009). Z výpovědi je patrné, ţe vojáci stříleli z okolních budov, tedy ze vzdálenosti, z níţ museli bílé vlajky vidět. Delegace OSN také vyslýchala svědky stejných či podobných událostí a na základě jejich svědectví dospěla ke stejnému názoru jako výše uvedené organizace. Izraelští vojáci se dle delegace OSN v těchto případech nemohli cítit ohroţeni a tudíţ nebyl důvod střílet na civilisty (OSN, 2009 221; OSN, 2009, 224). Všechna dostupná svědectví se zdají být věrohodná. Výpovědi stejných osob přineslo více organizací a výpovědi se ve všech případech shodovaly. Proto se domnívám, ţe k podobným akcím ze strany IDF během válečné operace „Cast Lead“ skutečně docházelo a ţe tedy IDF porušily č. 51 odst. 2 Protokolu I, který zakazuje útoky na civilní obyvatelstvo, jakoţ i na jednotlivé civilní osoby, a dopustila se válečného zločinu podle čl. 8 odst. 2 písm. b (i) Římského statutu. 3.1.3 Napadení civilního objektu Během válečné operace „Cast Lead“ bylo zničeno 3000 domů a 20 000 jich bylo poškozeno (AI, 2009, 54). Toto číslo je příliš vysoké na to, aby mohlo být ospravedlněno jako „vedlejší škody“. Amnesty International zkoumala zničené domy a nenašla ţádné důkazy potvrzující tvrzení IDF, ţe by tyto domy měly slouţit jako vojenské základny, sklady zbraní atd. (AI, 2009, 56). IDF útočily i na mnoţství veřejných budov jako Parlament, Ministerstvo zahraničí, Centrální věznici apod. Podle Amnesty International neexistuje ţádný důkaz, ţe by tyto budovy slouţily vojenským účelům a tudíţ nemohou být povaţovány za vojenský cíl (AI, 2009, 50). Civilní objekty mohou být legitimním cílem útoků, pouze pokud jsou vyuţívány k vojenským účelům, například jako sklady zbraní nebo vojenské základny. Izrael naproti tomu neprávem zastává jiné vymezení legitimního cíle. Dle mluvčí IDF Avital Liebowitz je legitimním cílem vše, co je jakýmkoli způsobem spojeno s Hamásem 45

(Washington Post, 2008-30-12). Vysoký činitel IDF, jeţ si dle deníku Washington Post přál zůstat v anonymitě, izraelské pojetí legitimního cíle vysvětluje následovně: „Existuje mnoho podob Hamásu a my se pokoušíme udeřit na celé jeho spektrum, protoţe

všechno

je

propojené

a

všechno

podporuje

terorismus

proti

Izraeli.“ (Washington Post, 2008-30-12). Toto pojetí legitimního cíle, které zastává izraelská armáda, je v rozporu s MHP. Podle norem MHP mohou být cílem útoků pouze osoby, které se aktivně účastní konfliktu, nebo vojenské objekty. Vojenskými objekty se dle čl. 52 odst. 2 Protokolu I rozumí takové objekty, které svou povahou, umístěním, účelem nebo pouţitím představují účinný příspěvek k vojenským akcím a jejichţ celkové nebo částečné zničení, obsazení nebo neutralizace poskytuje za daných okolností zjevnou vojenskou výhodu. Organizace Human Rights Watch uvedla, ţe tyto objekty neslouţily k vojenským účelům a tudíţ nemohly být legitimním cílem (HRW, 2009-03-16). Stejné stanovisko zaujala i Amnesty International (AI, 2009, 60). Kromě veřejných budov bylo zničeno také značné mnoţství obytných domů. Amir Marmor, voják slouţící ve městě Jabaliya během válečné operace „Cast Lead“, v rozhovoru pro The Jewish Chronicle vypověděl: „Operace byla nám i celému národu prezentována jako promyšlená odplata za útoky Hamásu, ale mě se to jevilo jako cvičení z trestání. Zdálo se mi to tak být z enormního rozsahu destrukce. Byli jsme tam jeden týden a navzdory tomu, ţe na nás de facto nikdo nestřílel, střelba a demolice pokračovala nepřetrţitě. Velmi pochybuji, ţe tak velká demolice můţe být ospravedlněna.“ (The Jewish Chronicle. 2009-03-05). Human Rights Watch i Amnesty International zastávají názor, ţe mnoho obytných domů bylo izraelskou armádou zničeno naprosto bezdůvodně (HRW, 2009-03-16; AI, 2009, 55–59). Delegace OSN v případech útoků na domy civilistů dospěla k názoru, ţe IDF opakovaně porušily čl. 52 Protokolu I, jenţ zakazuje útoky na civilní objekty. IDF dle delegace OSN ničily civilní majetek, aniţ by toto jejich chování mohlo být ospravedlněno vojenskou výhodou (OSN, 2009, 275). Toto jednání zakazuje čl. 147 IV. Ţenevské úmluvy. Po analýze všech dostupných informací zastávám názor, ţe IDF svými útoky na výše uvedené civilní objekty porušily čl. 52 Protokolu I a spáchaly válečný zločin dle čl. 8 odst. 1 (b) ii) Římského statutu. 3.1.4 Nerozlišující útoky a princip proporcionality Amnesty International se ve své zprávě pozastavuje nad tím, jak mohly tak přesné zbraně, které pouţívali izraelští vojáci, zabít či zranit stovky civilistů. AI tvrdí, 46

ţe izraelští vojáci selhali při rozlišování mezi civilisty a kombatanty: „[útoky] byly velmi bezohledné a v některých případech důkazy nasvědčují tomu, ţe vojáci mířili přímo na neozbrojené civilisty, včetně těch, kteří se pokoušeli utéct do bezpečí“ (AI, 2009, 11). Jedním z prvních kontroverzních případů celé válečné operace byl útok izraelských vojáků na palestinské policisty. Bombardování policejních stanic mělo v ranních hodinách dne 27. prosince 2008 za následek smrt 240 palestinských policistů. Je pravdou, ţe někteří ze zabitých policistů byli členy militantního křídla Hamásu, v době útoku se však válečné operace neúčastnili, a tudíţ nebyli legitimním cílem. Navíc většina ze zabitých policistů nepatřila k ţádné militantní skupině. (AI, 2009, 6) Delegace OSN ve své zprávě uvedla, ţe „zabití policisté nebyli v době útoku zapojeni do vojenských akcí a ani se na boj nepřipravovali.“ (OSN, 2009, 131). I kdyby IDF měly informace o tom, ţe se mezi civilisty nachází kombatanti, měly vést útok pouze proti těmto konkrétním osobám a neútočit na celé policejní stanice. IDF tudíţ porušily princip proporcionality a čl. 57 Protokolu I, který zakazuje útoky na civilisty. Případ policejních stanic nebyl jediný, který zapříčinil pochyby o legálnosti izraelských útoků. Zřejmě nejdiskutovanějším tématem, týkajícím se izraelského vojenského arsenálu, byly zbraně obsahující bílý fosfor. Bílý fosfor bývá nejčastěji pouţíván jako tmář, zakrývající pohyb vojáků na bojišti, neboť se při jeho pouţití uvolňuje hustý kouř. Popřípadě můţe slouţit k signalizaci či osvětlení bojiště. Jeho pouţití v hustě obydlených oblastech je vţdy značně kontroverzní, protoţe bílý fosfor je extrémně nebezpečný pro ţivý organismus. Při kontaktu s pokoţkou způsobuje velmi hluboké popáleniny. Mezinárodní úmluvy pouţití bílého fosforu nezakazují, bojovníci však musí při jeho pouţití učinit všechna proveditelná opatření, aby ochránili civilní obyvatelstvo. IDF vyuţívaly během válečné operace „Cast Lead“ zbraně s bílým fosforem ve značné míře a vyvolaly tím debatu o tom, zda tyto zbraně pouţívaly legálním způsobem. Amnesty International ve své zprávě zveřejnila několik případů, kdy byly civilní osoby zasaţeny bílým fosforem. Řada z nich zemřela, ostatní mají doţivotní následky, kromě toho bylo bílým fosforem poškozeno mnoho civilních budov včetně škol, nemocnic, obchodů atd. (AI, 2009, 27–36). OSN dospěla k názoru, ţe IDF pouţívaly bílý fosfor v obydlených oblastech neuváţeně. „Delegace OSN musí zdůraznit, ţe je znepokojena nejen nadměrným rizikem z pouţití bílého fosforu ze strany IDF, ale také škodami, které byly ve skutečnosti způsobeny.“ (OSN, 2009, 249). Human Rights 47

Watch vydala zprávu, v níţ se podrobně zabývá šesti případy pouţití bílého fosforu izraelskou armádou. Tato organizace tvrdí, ţe IDF ve všech těchto případech porušily MHP dvěma způsoby – neprovedly veškerá moţná opatření, aby minimalizovaly riziko zasaţení civilních osob a objektů, a porušily zákaz nerozlišujících útoků (HRW, 2009b, 63–64). Izrael nejdříve pouţívání bílého fosforu během válečné operace „Cast Lead“ zcela popíral. Mluvčí IDF dne 7. ledna 2009 v rozhovoru pro CNN prohlásil: „S jistotou vám mohu říct, ţe rozhodně nepouţíváme bílý fosfor.“ O týden později IDF toto tvrzení vyvrátily a pouţívání bílého fosforu přiznaly. Zdůraznily však, ţe veškerou munici obsahující bílý fosfor pouţívají v souladu s normami mezinárodního humanitárního práva. (CNN, 2009-01-12) Izrael po skončení válečné operace „Cast Lead“ ve své zprávě napsal, ţe „ţádná výbušná munice obsahující bílý fosfor nebyla pouţita v obydlených oblastech pásma Gazy“ (The State of Israel, 2009, 146). IDF dále tvrdí, ţe provedly všechna moţná opatření, aby minimalizovaly nebezpečí moţných ztrát a zranění civilistů (The State of Israel, 2009, 149). Navzdory těmto tvrzením izraelské strany mnoţství obětí a poškozených objektů v hustě obydlených oblastech nasvědčuje tomu, ţe IDF bílý fosfor v hustě obydlených oblastech pouţívaly. Na základě toho jsem dospěla k názoru, ţe IDF selhaly v provedení veškerých moţných opatření, kterými by ochránily civilní obyvatelstvo, a nevhodně zvolily typ zbraní pouţívaný v hustě obydlených oblastech. IDF se tak provinily porušením čl. 48 Protokolu I tím, ţe v těchto oblastech pouţívaly munici, jeţ nemůţe dostatečně rozlišovat civilisty a kombatanty.

3.2

Hamás V souvislosti s Hamásem a dodrţováním MHP během válečné operace „Cast

Lead“ se nejčastěji mluvilo o porušování povinnosti rozlišovat při útocích kombatanty a civilisty. Tohoto protiprávního jednání se měl Hamás dopouštět svými raketovými a minometnými útoky. Druhým nejvíce diskutovaným ustanovením MHP byl zákaz uţití lidských štítů.

48

3.2.1 Nerozlišující útoky a útoky na civilní obyvatelstvo Oficiálním důvodem zahájení izraelské ofenzívy dne 27. prosince 2008 byly neutichající raketové a minometné útoky, jeţ Hamás a další palestinská hnutí odpalovali na území Izraele z pásma Gazy. Palestinské útoky váţně ovlivňují ţivot v oblasti jiţního Izraele, kam rakety nejčastěji dopadají. Šíří strach mezi izraelským obyvatelstvem, kterému způsobují psychické obtíţe. Ničí jak veřejné budovy, tak i obytné domy. Poškozují infrastrukturu a negativně ovlivňují ekonomickou situaci v oblasti. Tyto útoky byly také hlavním způsobem vedení boje ze strany Hamásu během válečné operace „Cast Lead“. Hamás při svých útocích pouţíval především dva typy raket – většinou podomácku vyráběné rakety krátkého dosahu Qassam a rakety sovětské výroby Grad. Oba typy raket jsou značně nepřesné a nemohou být zamířeny na určitý cíl. Hamás tak nemohl dostatečně rozlišovat mezi civilisty a kombatanty, jak ţádá MHP. V této souvislosti je však potřeba objasnit rozdíl mezi dvěma typy útoků. V případě, ţe měl Hamás v úmyslu zasáhnout vojenský cíl, avšak ve skutečnosti tyto nepřesné rakety zasáhly civilistu nebo civilní objekt, spáchal Hamás nerozlišující útok. Pokud ovšem bylo jeho záměrem zasáhnout civilisty nebo civilní objekty, nelze tento útok klasifikovat jako nerozlišující, nýbrţ jako přímý útok. V obou případech se však jedná o velmi váţné porušení MHP a v případě přímého útoku na civilisty nebo civilní objekty také o válečný zločin. Izrael obviňuje Hamás, ţe svými raketovými a minometnými útoky porušoval princip rozlišování, který je jedním z nejdůleţitějších principů MHP. Tvrdí, ţe Hamás odpaloval rakety a minomety na jiţní Izrael s cílem ublíţit izraelským civilistům a rozšířit mezi nimi teror (The State of Israel, 2009, 52–54). Amnesty Internetional a Human Rights Watch v tomto případě zastávají stejný názor jako Izrael. Obě tyto organizace svorně konstatují, ţe se Hamás svými raketovými útoky dopouštěl válečného zločinu. (AI, 2009, 74; HRW, 2009-03-16) OSN ve své zprávě uvádí: „delegace zjistila, ţe raketové a minometné útoky, odpalované

palestinskými

ozbrojenými

skupinami

v Gaze,

způsobily

teror

v postiţených oblastech jiţního Izraele a v Izraeli jako celku.“ (OSN, 2009, 473). OSN také mluví o moţnosti, ţe způsobení teroru v Izraeli bylo jedním z hlavních cílů těchto útoků (OSN, 2009, 473). Delegace OSN ve své zprávě taktéţ kritizovala pouţívání nepřesných raket a minometů, které není moţné zamířit na přesný cíl. V této souvislosti delegace sdělila: „[…]minomety a rakety jsou neovládané a neovladatelné, respektive. To naznačuje spáchání nerozlišujícího útoku na civilní obyvatelstvo v jiţním Izraeli, 49

válečného zločinu, a moţná [zločinu] rovnajícímu se zločinu proti lidskosti.“ (OSN, 2009, 473–474). Zásada proporcionality a zároveň čl. 57 odst. 2 a) iii) stanovuje: „ti, kteří plánují útok nebo o něm rozhodují, nezahájí útok, u něhoţ se dá předpokládat, ţe způsobí náhodné ztráty na ţivotech civilních osob, zranění civilních osob, poškození objektů civilního rázu nebo kombinaci těchto případů, které by převyšovaly předpokládanou konkrétní a přímou vojenskou výhodu“. Otázkou je, zda Hamás vůbec usiloval o „předpokládanou a přímou vojenskou výhodu“? Jak jiţ bylo zmíněno v předchozích částech práce, Hamás povaţuje všechny Izraelce za nepřátele a jeho cílem je zničit stát Izrael jako celek. Domnívám se tedy, ţe při rozhodování velitelů Hamásu o odpalování raket a minometů na Izrael pro ně byla zásada proporcionality naprosto irelevantní a nedodrţeli proto výše uvedené ustanovení. Hamás a ostatní palestinské ozbrojené skupiny si museli být vědomi následků, jeţ vyplývají z odpalování raket a minomentů na obydlená města v oblasti jiţního Izraele. Není pochyb o tom, ţe porušili čl. 48 a čl. 51 odst. 4 Protokolu I o zákazu nerozlišujících útoků. Dále se přikláním k názoru, ţe porušili čl. 51 odst. 2, který zakazuje útoky na civilní obyvatelstvo. Stejný článek zároveň zakazuje útoky, jejichţ základním cílem je terorizování civilního obyvatelstva, kterého se dle mého názoru taktéţ dopustili. Toto jednání se rovná válečnému zločinu dle čl. 8 odst. 1 (b) i), ii), iv) a v). 3.2.2 Užití lidských štítů a využívání civilních objektů k vojenským účelům Izrael obvinil Hamás, ţe jeho bojovníci vyuţívali během válečné operace „Cast Lead“ civilisty jako lidské štíty a úmyslně se mísili s civilním obyvatelstvem, aby znevýhodnili IDF (The State of Israel, 2009, 69). Dále, ţe zneuţívali sanitní vozy pro přepravu a evakuaci svých bojovníků z bojiště (The State of Israel, 2009, 64–67). Hamás měl také dle tvrzení Izraele vyuţívat veřejné civilní objekty, zejména mešity a nemocnice, jako sklady zbraní a munice (The State of Israel, 2009, 60-61). Na podporu svého tvrzení Izrael ve své zprávě The operation in Gaza – Factual and legal aspects zveřejňuje fotografie, jeţ mají slouţit jako důkaz, ţe Hamás vyuţíval civilní objekty jako sklady vojenského materiálu (The State of Israel, 2009, 60). Tyto fotografie ovšem nejsou opatřeny datem a časem pořízení a nelze tedy zjistit, zda byly pořízený během válečné operace „Cast Lead“ nebo v dřívějších letech. Proto nemohou být uznány jako dostatečný důkaz.

50

Delegace OSN vyšetřovala všechna výše zmíněná tvrzení Izraele. Z jejího šetření vyplývá, ţe nenašla ţádné důkazy, které by nasvědčovaly tomu, ţe by se ozbrojenci Hamásu úmyslně mísili s civilním obyvatelstvem za účelem krytí sebe samých před útokem (OSN, 2009, 146–147). Stejně tak delegace OSN nenalezla důkazy usvědčující Hamás z vojenského vyuţívání nemocnic a sanitních vozů (OSN, 2009, 142) Tvrzení Izraele o vyuţívání mešit jako skladů vojenského materiálu ze strany Hamásu delegace OSN uzavřela s tím, ţe není schopná určit, zda k této skutečnosti docházelo či nikoliv (OSN, 2009, 148). Amnesty International se tvrzeními Izraele taktéţ zabývala. Ve své zprávě uvedla, ţe „několikrát ţádala izraelské úřady, aby poskytly informace dokládající jejich tvrzení o tom, ţe Hamás vyuţíval obyvatele pásma Gazy jako lidské štíty, ale dosud neobdrţela ţádnou odpověď.“ Hamás naproti tomu zdůvodnil přítomnost kombatantů a vojenské výzbroje v obydlených oblastech pásma Gazy nutností ochránit obyvatelstvo pásma Gazy před izraelskou armádou. Ohledně skladování vojenského materiálu v civilních objektech se Amnesty International vyjádřila následovně: „Hamás a ostatní skupiny obecně skladovaly zbraně v civilních oblastech a není ţádný důvod věřit, ţe tomu bylo během operace ‚Cast Lead„ jinak“. (AI, 2009, 75) Hamás tak učinil z původně civilního objektu vojenský a vystavil tím civilní obyvatelstvo nebezpečí. Tím se ovšem neprovinil proti ustanovení o zákazu vyuţívání lidských štítů. Přestoţe Amnesty International nepochybuje o přítomnosti Hamásu a výskytu zbraní v civilních oblastech, nepovaţuje to za dostatečný důkaz pro obvinění Hamásu z vyuţívání lidských štítů (AI, 2009, 77). Amnesty International zastává názor, ţe Hamás ani jiní bojovníci neřídili pohyb civilních osob za účelem ochránění vojenských objektů. Ba naopak zdůraznila, ţe samy IDF opakovaně vyuţívaly civilistů jako lidských štítů. (AI, 2009, 76) Organizace Human Rights Watch se k tvrzení Izraele vyjádřila s tím, ţe nenašla ţádné důkazy svědčící o tom, ţe by Hamás vyuţíval civilisty jako lidské štíty. Vzápětí však podotkla, ţe její vyšetřovaní bylo omezeno zákazem vstupu do pásma Gazy ze strany izraelské vlády. (HRW, 2009-03-16) Z důvodu nedostatku důkazů, jeţ by podpořily tvrzení Izraele, nemůţe být Hamás obviňován z porušení čl. 28 IV. Ţenevské úmluvy a čl. 51 odst. 7 Protokolu I, jeţ pojednávají o zákazu vyuţívání lidských štítů. Izrael kromě výše popsaných obvinění dále tvrdí, ţe Hamás odpaloval rakety z těsné blízkosti škol, nemocnic a obytných domů (The State of Israel, 2009, 52–56). 51

Izrael ve své zprávě přináší výpovědi několika svědků – aktivistů Hamásu, jeţ IDF zadrţely a následně vyslýchaly. Podle jejich výpovědí bojovníci Hamásu odpalovali rakety z mešit, škol a jiných civilních objektů, s domněním, ţe IDF nebudou opětovat palbu na tyto cíle (Israel Security Agency). OSN, Amnesty International i Human Rights Watch při svých šetřeních dospěly k názoru, ţe ozbrojenci Hamásu skutečně odpalovali rakety na oblast jiţního Izraele a na IDF uvnitř pásma Gazy z bezprostřední blízkosti civilistů a civilních objektu (OSN, 2009, 150; AI, 2009, 75; HRW, 2009-0316). Boj v obydlených oblastech, sám o sobě, neznamená porušení MHP. Účastníci boje však musí, v souladu s čl. 57 odst. 2 Protokolu I, učinit veškerá moţná preventivní opatření, aby maximálně omezili náhodné ztráty na ţivotech civilních osob, počet zraněných osob a škody na objektech civilního rázu. Na základě získaných informací se domnívám, ţe Hamás selhal v zajištění těchto preventivních opatření, kterými by ochránil civilní obyvatelstvo a civilní objekty před následky, jeţ vznikají při bojích uvnitř obydlených oblastí. A zároveň je vystavil nebezpečí, které vyplývá z moţného izraelského protiútoku.

52

Závěr Izraelsko-palestinský konflikt je značně komplikovaný. Při řešení tohoto konfliktu nelze spoléhat pouze na izraelskou vládu a představitele Palestinské národní správy. Konflikt významným způsobem ovlivňují další důleţití aktéři, charakterizovaní v kapitole 2.3. Nutno podotknout, ţe jej povětšinou ovlivňují v negativním slova smyslu. Jiţ několikrát nastaly případy, kdy byli představitelé obou stran konfliktu ochotni spolu jednat a nebylo daleko k úspěšnému dovršení mírových jednání. Proti se však postavili tito aktéři, kteří odmítají přijmout vyjednané kompromisy. Izraelští osadníci nesouhlasí s rušením osad na palestinském území, palestinští extremisté nechtějí uznat existenci státu Izrael atd. Neschopnost činit kompromisy – to je dle mého názoru hlavní příčinou toho, ţe se doposud nepodařilo izraelsko-palestinský konflikt vyřešit. A dokud nebudou všichni aktéři konfliktu ochotni přijmout určité ústupky, nebude izraelsko-palestinský konflikt zřejmě nikdy vyřešen. Válečná operace „Cast Lead“ byla, ostatně jako celý izraelsko-palestinský konflikt, značně asymetrická. Na jedné straně konfliktu stála izraelská armáda, patřící mezi nejlepší armády světa, disponující špičkovými zbraněmi. Na straně druhé militantní organizace pouţívající proti Izraeli, většinou podomácku vyrobené, rakety a minomety. Obě strany konfliktu během této válečné operace porušovaly mezinárodní humanitární právo a páchaly válečné zločiny. Důsledky jejich jednání dopadly především na civilní obyvatelstvo. Mnoho civilistů zemřelo, řada z těch, kteří přeţili, má doţivotní následky, stovky lidí přišly o střechu nad hlavou. Palestinské raketové a minometné útoky na izraelská města jsou samozřejmě neomluvitelné, nemyslím si však, ţe Izrael zvolil nejlepší cestu, jak je zastavit. Zastávám názor, izraelská ofenzíva a její důsledky spíše podnítily nenávist Palestinců vůči Izraeli, coţ můţe vést k další radikalizaci konfliktu.

53

Použité zdroje Al Mezan Center for Human Rights. Cast Lead Offensive in Numbers [online]. 2009 [cit. 2010-03-17]. Dostupné z WWW: . Amnesty International. ISRAEL/GAZA : Operation "Cast Lead": 22 days of death and destruction. London : Amnesty International Publications, 2009. 118 s. Dostupné z WWW: . B‟Tsetelem – The Israeli Information Center for Human Rights in the Occupied Territories. Press Releases [online]. 2009-09-09 [cit. 2010-03-17]. B´Tsetelem. Dostupné z WWW: . B‟Tsetelem – The Israeli Information Center for Human Rights in the Occupied Territories. Testimonies [online]. 2009 [cit. 2010-04-07]. B‟Tsetelem. Dostupné z WWW: . B‟Tsetelem – The Israeli Information Center for Human Rights in the Occupied Territories. Human Shields [online]. Nedatováno. [cit. 2010-03-30]. B‟Tsetelem. Dostupné z WWW: . Central Bureau of Statistic. Central Bureau of Statistic : TABLE 1.- POPULATION, by District and Sub-District [online]. 2009, 2009-12-07 [cit. 2010-03-10]. Population of Localities with over 2,000 residents and by other geographical divisions-September 2009. Dostupné z WWW: . Centrer for Strategic & International Studies. THE GAZA WAR : A Strategic Analysis. Washington : CSIS, 2009. 92 s. Dostupné z WWW: . CNN. Controversial Israeli weapon [online]. 2009-01-12 [cit. 2010-04-07]. CNN. Dostupné z WWW: . ČEJKA, Marek. Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno : Barrister & Principal, 2007b. 223 s. ČEJKA, Marek. Izraelský pravicový radikalismus a fenomén osadnictví [online]. 200202-04 [cit. 2010-03-17]. Global Politics. Dostupné z WWW: . ČEJKA, Marek. Ženevská konference o palestinských uprchlících [online]. 2004-06-23 [cit. 2010-03-10]. Infoservis společnosti Člověk v tísni. Dostupné z WWW: . 54

ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina : Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007a. 321 s. ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a stát Izrael. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. 252 s. ČEJKA, Marek. Teror, charita a volební úspěch. MF Dnes. 2006-02-04. 5 s. ČEJKA, Marek. Theodor Herzl a současné dědictví jeho myšlenek. In HERZL, Theodor. Židovský stát : pokus o moderní řešení židovské otázky. Praha : Academia, 2009. s. 9–39. Český červený kříţ. Mezinárodní humanitární právo : Odpovědi na vaše otázky. Praha, 2009. 41 s. Dostupný z WWW: . Dodatkový protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů. DUNANT, Henri. Vzpomínka na Solferino. 1. vyd. Praha : Úřad Českého červeného kříţe, 2004. Reprint z roku 1862. s. 51–52. EICHLER, Jan. Terorismus a války na počátku 21. století. Praha : Karolinum, 2007. 352 s. Evropský Parlament. Usnesení Evropského parlamentu o situaci na Blízkém východě / v pásmu Gazy [online]. 2009-01-13 [cit. 2010-03-30]. Evropský Parlament. Dostupné z WWW: . FUCHS, Jiří. Mezinárodní humanitární právo. Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a sluţeb, 2007. 230s. GASSER, Hans Peter. Civilní obrana a mezinárodní humanitární právo. Praha : Magnet-Press, 1994. 291 s. GELVIN, James L. The modern Middle East : a history. Oxford : Oxford University Press, 2008. 360 s. HAARETZ. Gazans: IDF used us as \"human shield\" during offensive [online]. 200910-26 [cit. 2010-04-03]. HAARETZ.com. Dostupné z WWW: . HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. , s. 264.

55

HENCKAERTS, Jean-Marie; DOSWALD-BECK, Louise. Customary International Humanitarian Law; přeloţil Jukl Marek; Český červený kříţ, 2005. HERZL, Theodor. Židovský stát : pokus o moderní řešení židovské otázky. Přeloţil Ondřej Buddeus. Praha : Academia, 2009. 139 s. HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války : válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost . Pilát Vladimír. Praha : Nakladateltsví Lidové noviny, 2008. 617 s. Human Rights Watch. Letter to EU Foreign Ministers to Address Violations between Israel and Hamas [online]. 2009-03-16 [cit. 2010-04-07]. Human Rights Watch. Dostupné z WWW: . Human Rights Watch. Rain of Fire : Israel’s Unlawful Use of White Phosphorus in Gaza . New York : Human Rights Watch, 2009b. 71 s. Dostupné z WWW: . Human Rights Watch. White Flag Deaths : Killings of Palestinian Civilians during Operation Cast Lead . New York : Human Rights Watch, 2009a. 61 s. Dostupné z WWW: . HURNÍK, Zdeněk, TŮMA, Petr. Encyklopedie Světový terorismus : od starověku až po útok na USA . Praha : Svojtka & Co., 2001. 236 s. Charta OSN. IDF Spokesperson‟s Unit. Rocket and Population Map, 21 Jan 2009 [online]. 2009-0121 [cit. 2010-04-19]. Israel Defense Force Spokesperson. Dostupné z WWW: . Intelligence and Terrorism Information Center at the Israel Intelligence Heritage & Commemoration Center. Summary of rocket fire and mortar shelling in 2008. 2009. s. 6. Dostupné z WWW: . Inter Press Service. Gaza Becomes a Chessboard for Israeli Leaders [online]. 2008 [cit. 2010-04-19]. IPS. Dostupné z WWW: . INTROVIGNE, Massimo. Hamás : islámský terorismus ve Svaté zemi. Pospíšil Ctirad. Praha : Vyšehrad, 2003. 108 s. Israel Defense Forces. Majority of Palestinians Killed in Operation Cast Lead: Terror Operatives [online]. 2009-03-26 [cit. 2010-03-17]. Israel Defense Forces. Dostupné z WWW: .

56

Israel Defense Forces. Ethics [online]. 2010 [cit. 2010-03-17]. Israel Defense Forces. Dostupné z WWW: . Israel Ministry of Defence. Israel’s Security Fence - Questions and Answers [online]. 2004-02-22 [cit. 2010-01-28]. Dostupný z WWW: . Israel Ministry of Foreign Affairs. One month of calm along the Israel-Gaza borde [online]. 2008-07-27 [cit. 2010-04-20]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z WWW: . Israel Ministry of Foreign Affairs. Israel in Brief [online]. 2008-12-15 [cit. 2010-03-10]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z WWW: . Israel Ministry of Foreign Affairs. Victims of Hamas rocket fire after Hamas ends calm [online]. 2008-12-27 [cit. 2010-03-18]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z WWW: . Israel Ministry of Foreign Affairs. IDF soldiers killed in Operation Cast Lead [online]. 2009-01-03a [cit. 2009-01-03]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z WWW: . Israel Ministry of Foreign Affairs. Operation Cast Lead expanded [online]. 2009-0103b [cit. 2010-03-18]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z WWW: . Israel Ministry of Foreign Affairs. IDF Operation in Gaza: Cast Lead [online]. 200901-21 [cit. 2010-03-19]. Israel Ministry of Foreign Affairs. Dostupné z WWW: . Israel Security Agency. Selected Examples of Interrogations Following Operation Cast Lead [online]. c2007 [cit. 2010-03-30]. Israel Security Agency. Dostupné z WWW: . JUKL, Marek. Co je mezinárodní humanitární právo [online]. 2006, 2009 [cit. 2010-0418]. Dostupné z WWW: .

57

MASTNÝ, Václav. Vybrané problémy mezinárodního práva veřejného II. Praha : Praha : Policejní akademie České republiky, 2006 , 2006. 85 s. MENCER, Gejza. Nové mezinárodní humanitární právo : (Vybrané problémy). Praha : Academia, 1983. 216 s. MENDEL, Miloš. Židé a Arabové : Dialog idejí a zbraní. Prachatice : Rovina, 1992. , s. 20-21. MÜLLER, Zdeněk. Jeruzalém mezi minulostí a budoucností : posvátné město, nebo ohnisko nepokojů?. Praha : Paseka, 2004. , s. 76-77. OSN. HUMAN RIGHTS IN PALESTINE AND OTHER OCCUPIED ARAB TERRITORIES : Report of the United Nations Fact Finding Mission on the Gaza Conflict. Human Rights Council, 2009. 575 s. Palestinian Centre for Human Right. Press Releases [online]. 2009-03-12 [cit. 2010-0317]. Palestinian Centre for Human Right. Dostupné z WWW: . Passia. Palestinian Refugees [online]. Jerusalem : Palestinian Academic Society for the Study of International Affairs, 2004b [cit. 2010-03-10]. Dostupné z WWW: . Passia. Dictionary of Palestinian Political Terms [online]. 2006 [cit. 2010-04-07]. Passia Diary 2002. Dostupné z WWW: . Passia. Settlements and the Wall [online]. Jerusalem : Palestinian Academic Society for the Study of International Affairs, 2004a [cit. 2010-03-10]. Dostupné z WWW: . Permanent Mission of Czech Republic to the UN in New York. Czech EU Presidency on the situation in the Middle East [online]. 2009-01-21 [cit. 2010-04-07]. Permanent Mission of Czech Republic to the UN in New York : Stálá mise České republiky při OSN v New Yorku. Dostupné z WWW: . PILGER, John. Palestine Is Still the Issue [online]. 2002 [cit. 2010-03-17]. Dostupné z WWW: http://video.google.com/videoplay?docid=2813754003794505399# POJAR, Miloš. Izrael. Praha : Libri, 2009. 202 s. POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné : zvláštní část. 5. dopl. vyd. Praha : C.H. Beck, 2006. 511 s.

58

ROUSSEAU, Jean-Jacques. O společenské smlouvě : neboli o zásadách státního práva. Veselá Jarmila. Dobrá Voda : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002. Reprint původního vydání z roku 1949. s. 20-21. RUSSELL, Malcolm B. The Middle East and South Asia 2007. Harpers Ferry : WV : Stryker-Post Publications, 2007. 272 s. Styčný úřad ČR Ramalláh. Souhrnná teritoriální informace Palestina. Ramalláh : 2009. 36 s. Dostupný z WWW: . TERNER, Erich. Stát Izrael : encyklopedický přehled. Pardubice : Kora, 1993. 111 s. The Jewish Chronicle. Gaza soldiers speak out [online]. 2009-03-05 [cit. 2010-04-07]. The Jewish Chronicle. Dostupné z WWW: . The Knesset. Knesset Members [online]. 2010 [cit. 2010-03-17]. The Knesset - The Israeli Parliament. Dostupné z WWW: . The Leeds Palestine Solidarity Campaign. Palestine [online]. 2010 [cit. 2010-03-18]. LeedsPCS.org.uk : The Anti-Apartheid Movement for Palestine. Dostupné z WWW: . The State of Israel. THE OPERATION IN GAZA 27 DECEMBER 2008 – 18 JANUARY 2009 : FACTUAL AND LEGAL ASPECTS . The State of Israel, 2009. 159 s. Dostupné z WWW: . The Washington Post. Israel vows \'all-out war\' on Hamas. [online]. 2008-12-30 [cit. 2010-04-07]. Boston.com Dostupné z WWW: . Zastupitelský úřad Tel Aviv. Souhrnná teritoriální informace Izrael.. Tel Aviv (Izrael) : 2009. 59 s. Dostupný z WWW: . Ţenevská úmluva o ochraně civilních osob za války.

59