DOBROU NOC MILOVANÉ ZEMI Už západ hasne v červánkových studních, s opálu nebe padá hvězdná tíž. Lodička naše zmítaná na prohlubních zas o den svému domovu je blíž. Života dar den každý vděčně berem kdo neměl by tě, krutý světe, rád? Však je-li souzeno, kdys, podvečerem pak statečně jej chceme odevzdat.
-
Uprostred křivd a slepé nenávisti ať nepokřiví se nám jeho růst! Už brzy dej, at v naší zemi příští jen český jazyk z českých zazní úst! Když myslímjria ni, oko slzou rosím, jí nejvíc, Bon, přispěj na pomoc a brzy nás kmní doved zpátky, prosím! Přátelé, zemM spěte. Dobrou noc!
||J| L' "I
¡íček chleba)
v
O INDIÁNSKÉM NÁČELNÍKOVIAluška byla na první pohled docela hezká a hodná holčička. Ale na druhý pohled t o m u bylo docela jinak. Aluška si totiž vzala do hlavinky, že bude indiánským náčelníkem. Marně jí to kdekdo vymlouval. Kdepak! O n a bude R u d ý m zubem a všichni se před ní b u d o u třást hrůzou, od paní d o m o v níkové počínaje až po strýčka Toníka konče. Jako svoji indiánskou válečnou píseň si oblíbila tu, co se v ní zpívá: » — enem někteří, kteří nosija na hlavách peří — a hujája, hujája, tramtarata, tramtarata, hujája, hujája, tramtarata b u m ! « T o hujája se každou chvíli odněkud ozývalo j a k o válečný pokřik a znamenalo to, že se chystá nějaká čertovina. Jednou to skončilo převráceným kořenáčem s pelargonií, jindy přetrženou šňůrou s právě sušen ý m prádlem. Aluška si nejvíce zamilovala staré klepadlo 11a koberce, které sloužilo podle nálady b u d j a k o » Černý hřebec « nebo j a k o » rozeklaný smok v o ň « , nebo dokonce j a k o »srázy Kordilér«. Když několikrát Aluška spadla s horního břevna a natloukla si kolena a tatínek vyhrožoval výpraskem, viděl náčelník R u d ý zub, že potřebuje nutně spojence. Přišoural se tedy zcela neindiánsky prosebně za babičkou a škemral tak dlouho, až m u ta chudera nakonec slíbila, že spolu vykouří f a j f k u míru. Také ano. Byla to sice j e n čokoládová cigareta, ale od té chvíle byla bábinka spojenecký náčelník D o b r ý buvol. O v š e m ke každé pořádné h ř e j e třeba mít náležité kroje
2
do vyrábění indiánských čelenek, náhrdelníků a mokasínů a tomahawků. Když byly se vším hotovy, podnikli oba náčelníci v nové výstroji i výzbroji první válečnou výpravu proti » Sošon ů m « . Sošoni - to byla sousedova kočka, která s oblibou chodila pít mléko psovi Ňafíkovi. Vidíte, málem bych zapomněl. Pes Ňafík byl válečný zvěd a zároveň statečný válečník » Hrozný h r o m « z k m e ne náčelníka R u d é h o zuba. A tak, zatímco babička objížděla prérii na své houpací židli j m é n e m » Žlutý mustang « a hlídala, Aluška R u d ý zub chystala léčku na bídné Sošony. Odvlekla Nafíka - pardon, Hrozného hroma, do zálohy a sama z provázků, starých plechovek a několika prutů udělala lukostříl, který měl zdrtit bídné Sošony, až se zase odváží do lovišť Hrozného hroma. Když bylo vše hotovo, R u d ý zub nalil opatrně do misky mléko. Nakázal psovi Ňafíkovi, že se nesmí ani
hnout a sám si vylezl na obhlídkovou skálu na srázu Kordilér. A — a veliké dobrodružství započalo. Babička objížděla dál prérii na Žlutém mustangu, ale po chvíli usnula v sedle. Hrozný h r o m - pes Ň a f í k nevydržel napětí, položil udýchanou tlamu na přední tlapy a usnul. Aluška čekala, čekala, ale kočka tentokrát nešla a nešla. Náčelník R u d ý zub dostal ze všeho hrozitánský hlad a opustil obhlídkovou skálu a odložil dokonce svoji výzbroj. Aluška šla dovnitř na svačinu. Ale to neměla dělat. V tu chvíli totiž přicházel na návštěvu strýček Toník, viděl na zahrádce houpací židli a tak si chtěl popovídat s babičkou. Jak přesel ale okolo Nafíka, probudil ho. N a f í k - Hrozný h r o m měl po spánku náramnou žízeň a zanedbav příkazu R u d é h o zuba, šel se napít. Jo, ale on to také neměl dělat. Jak se dotkl misky s mlékem, samoluk sestrojený Aluškou z prutů, plechovek a provázku spustil. Naneštěstí strýček
ADOLF F .
J.
KARLOVSKÝ,
Toník byl tak blízko, že byl zasažen sítí, uklouzl na jedné plechovce, zavrávoral a s výkřikem spadl na psa Nafíka, který byl už také j e d n o u n o h o u chycen v oku důmyslné léčky. N a f í k zavyl, vyrazil zpod těla strýčkova a přitom zvrhl misku s mlékem, která přistála na strýčkově hlavě. Babička, která se hlukem také p r o budila, vyjekla: » Ha, bídní Sošoni jsou v pasti «. T o všechno samozřejmě uslyšela i Aluška a s válečným pokřikem Hujája, hujája vyrazila ze dveří. » Sošoni, bídní Sošoni, na ně!!«. Pes štěkal a kvílel, chtěl se dostat z pasti, strýček se rozčiloval hrozně nahlas a do toho zněl válečný ryk obou indiánských náčelníků... Jaké bylo překvapení, když všichni poznali, co se stalo, nelze ani popisovat. Nejhorší bylo, že » bídní Sošoni « - ta zpropadená sousedovic kočka, se uvelebila na kůlu v plotu, vše drze či spíše ledabyle pozorovala a lízala si kožich. Milan Křesadlo
člen-korespondent Mezinárodní heraldické akademie
0 SLOVENSKÉM REKTORU KARLOVY UNIVERSITY A 0 MEDVĚDU V JEHO ERBU Nesbírám sice autogramy, ale mívám přece vždycky zvláštní pocit, jestliže spatřím podpis někoho, jehož díla si vážím, člověka, jemuž ani staletí, která uplynula od jeho smrti, nic neubrala na velikosti. A jako heraldik prožívám takový pocit tím silněji, je-li vedle podpisu ještě vyobrazení erbu, nebo otisk znakové pečeti takové osobnosti. Proto také nikdy nezapomenu na chvíli, když jsem v knihovně Strahovského kláštera - dnes přeměněného na Památník národního písemnictví - nalezl barevně provedený erb profesora Jana Jessenia s připojenou krátkou poznámkou a jeho vlastnoručním podpisem.
Bylo by jistě zbytečné mluvit o tom, co tento dvojnásobný doktor university v Padově, »ve Vratislavi rozený Uher«, jak o něm psávali, znamenal pro lékařskou vědu vůbec a u nás zvláště. Vždyť dříve, než byl zvolen do čela Učení Karlova, byl už rektorem wittemberské university, osobním lékařem dvou císařů a autorem řady vědeckých knih nejen lékařských, ale i filosofických, děl, která znovu vyšla ještě i v minulém století a pro která byl často nazýván Hippokratem 17. století. A nebyl při tom všem snad pouze suchým vědcem, ale také dokonalým kavalírem se širokými společenskými styky, osvěd3
čil se jako výborný řečník a obratný diplomat. Dokázal to mimo jiné i v době, kdy se připojil ke stavovskému povstání, které předcházelo porážce na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Jeho úspěšná jednání v Uhrách byla pro stavovský odboj hned na samém začátku prvořadým politickým triumfem, neboť přivedla do tábora odpůrců Ferdinanda II. významnou část silně protihabsbursky orientované uherské šlechty. To mu ovšem císař nikdy neodpustil a proto po porážce stavovské armády na Bílé hoře musela také přijít odplata katovým mečem. Šlechtický původ a vědecká reputace učence, který provedl první pitvu člověka v Čechách, jej uchránily alespoň před potupnou smrtí na šibenici. Vraťme se však k rodu a erbu Jesenských z Jesené, jehož potomci dosud žijí na Slovensku. Byli příslušníky drobné zemanské šlechty doložené už v roce 1271, kdy drželi Velkou a Malou Jeseň v turčianské župě. Někteří z nich, i předkové doktora Jessenia, se odtud vystěhovali v 16. století před Turky do Slezska, kde jim byl 7. května 1563 potvrzen šlechtický stav a erb. Jednotlivci z tohoto rodu přišli i na Moravu a do Čech, ale považovali se většinou i nadále za uherské poddané a tak si v Království Českém ani nedali své šlechtictví potvrdit, ač ve společenském styku bylo ovšem vždy respektováno. Potvrzuje to například i pamětní mince, ražená pražskou Karlovou universitou na počest Jesseniovy volby rektorem, kde je kromě jeho portrétu na líci proveden na rubu i rodový znak. V jeho zlatém štítě je na zeleném trávníku zele-
ný strom - snad to má být jasan, jako narážka na rodové jméno - za nímž kráčí černý medvěd s hlavou zpět obrácenou. Z oblaku v horním zadním rohu štítu vynikají dvě lidské ruce v červených rukávech, které medvěda bodají zlatým oštěpem. Rovněž znakovou přílbu zdobí » rostoucí « medvěd, který drží v předních tlapách zelenou - snad opět jasanovou ratolest. Znamení míru a pokoje, který veliký lékař skoro nepoznal. Pro zajímavost dodejme, že jedna z větví rodu Jesenských byla 13. února 1860 povýšena v osobě majora Mikoláše Jeszenského de NagyJeszen do stavu svobodných pánů.
STRAŠIDLA NA ZÁMKU Na letním táboře v Pitztalu četly děti » Podivuhodná dobrodružství žáků Kopyta a Mňouká«. Petrovi Petrlíkovi (13 let) se tato dobrodružství obou žáků tak líbila, že sám napsal povídku o novém dobrodružství, které tito povedení žáci spolu prožili. K tomu ještě nakreslil obrázek hradu v kterém se to jako mělo stát. Petrovi posíláme jako honorár poštovní známky. Ve vsi se říkalo, že na zámku straší a že pan hrabě s paní hraběnkou zmizeli. Tohle se dostalo až k uším žáků 4
Kopyta a Mňouká. A proto, když skončila v poledne škola, povídá Mňouk Kopytovi: »Ty, Kopyto, co kdybychom se dnes večer na ten hrad podívali a vše prozkoumali. Já na strašidla nevěřím. Za tím zmizením hraběte a hraběnky něco bude «. »Ale jak se dostaneme z domova?« povídá Kopyto. » No jako kdyby jsme se chtěli dostat ven poprvé« povídá Mňouk. »Dáš si předem do kůlny šaty a baterku a až vaši
budou spát, tak vylezeš oknem a v kůlně se převlíkneš. V deset hodin se sejdeme u kapličky na kraji lesa«. Naštěstí odešla maminka žáka Kopyta večer kamsi na návštěvu, tak měl únik z domova dokonce lehčí než Mňouk. V deset hodin večer se tedy sešli u kapličky. » Nezapomněl jsi provaz a prostěradlo ?« zeptal se Kopyto Mňouká. »Samozřejmě, bez těch věcí bychom se do hradu nedostali«.
Asi za půl hodiny byli u hradu. Třikrát ho obešli, aby vše důkladně zvenčí obhlédli. Všude tma, jen jedno okno svítilo. Vyšplhali se k němu s pomocí provazu. Za oknem v místnosti seděli tři chlapi. A protože okno bylo pootevřeno, slyšeli jak si povídají, že všichni lidi ve vesnici se bojí strašidel a k hradu si netroufnou ve dne, natož v noci. Moc se uvnitř mluvilo. A tak se žáci Kopyto a Mňouk dověděli, že Pokračování
na str. 8
n n n n
D
o
q
p
T
O
P
^EfrOOf&CwP
NÁŠ ADVENTNÍ VĚNEC V některých zemích bývá zvykem uplést na začátku prosince adventní věnec, na kterém se o čtyřech adventních nedělích p o s t u p n ě zažíhají svíčky. Připomíná se tak blížící se svátek Spasitelova příchodu na svět. Malou náhradou za opravdový věnec z chvojí m ů ž e být malý adventní věneček z papíru, který najdete na následující stránce. N Á V O D K PROVEDENÍ:
1. matujte 2. 3. 4. 5. vašeho
Především si přečtěte celý Radar. Pak se vraťte k tomuto návodu a zapasi postup práce. Opatrně vyjměte tento dvojlist z Radaru. Vymalujte zeleně a červeně stuhu, zeleně listí a červeně bobule. Vystřihněte jednotlivé části. Listy a bobule nalepte na věnec, který pak přišpendlíte na dveře bytu nebo pokojíku. 5
ADVENTNÍ
hrabě a hraběnka jsou zavřeni v hradním sklepě a kde je ukryt klíč od dveří. Kopyto a Mňouk už věděli dost, proto slezli z okna dolů, aby se poradili, co budou dále dělat. Rozhodli se, že obejdou ještě jednou hrad a pokusí se otevřít nějaké okno do sklepa. Nikde to nešlo. Všechna okna byla dobře uzavřena. Až jedno okno se jim podařilo otevřít. Ale ouvej, před nimi byla další překážka. Za oknem byla mříž, silná jako jejich ruka. Mňouk povídá: » Kopyto, prostrč hlavu skrz mříž. když projde hlava, projde i tělo«. Kopyto s hekáním a funěním se pokoušel prostrčit hlavu. Konečně se mu to podařilo, jen si při tom odřel trochu uši. Pak protáhl i tělo a skočil dolů. » Auu! « vykřikl Kopyto. » Proč tak křičíš ? « diví se Mňouk, »ještě se prozradíme! « vyčítá Kopytovi. » Co to tady chrastí ?« polekal se Kopyto, » Mňouku, posviť sem baterkou! « Mňouk rozsvítil baterku a oba žáci se velice podivili. Kolem nich byly samé peníze a šperky. »Aha« řekl Kopyto, »ted vím, co tu ti bandité hledají. « Mezitím se podařilo i Mňoukovi dostat se do sklepa a díval se jako vyjevený na to bohatství. » Nekoukej jak vejr «, povídá Kopyto, »je nejvyšší čas abychom našli hraběte a hraběnku, ti jsou přednější než peníze. « Oba žáci se vydali na obhlídku sklepení, až přišli před silné, těžké a železem pobité dveře. » T o by mohlo být ono «, povídá Mňouk. » A za čtvrtou cihlou vpravo od zdola má být schovaný klíč,« řekl žák Kopyto. A skutečně, podařilo se jim vyndat čtvrtou cihlu od zdola a ve zdi našli ukrytý klíč. Otevřeli s ním ty těžké dveře a ve sklepní místnosti byl pan hrabě i s hraběnkou. Ti se podivili, když viděli oba žáky. Poděkovali jim a řekli, že se musí
Je opravdu tak těžké nakreslit tento obrazec jedním tahem a bez obtahování téže čáry? Zkus to — a srovnej s řešením na poslední stránce.
8
uvědomit policie. »Ale jak« povídá Mňouk, » zpátky to bude těžké «. » Naši předci zde udělali tajný východ, který vede někam do vesnice «, povídá hrabě. A hned zavedl všechny k tajným dveřím od tajné chodby, otevřel je tajným zmáčknutím tajného kamene ve zdi. Všichni vešli do tajné chodby. Kopyto šel první a svítil baterkou. Za ním šel Mňouk a hraběnka a poslední šel hrabě. Dostali se na okraj vesnice a hned utíkali na policejní strážnici a řekli policii, co se v hradu děje. Hrabě s hraběnkou zůstali na policejní stanici, aby si odpočinuli a žáci Kopyto a Mňouk se vydali s policií zpátky ku hradu. Cestou dostal Mňouk nápad a povídá: » Když se objevíme náhle v pokoji, mohou nám bandité utéci oknem, ale když je vystrašíme tak poběží ke dveřím a my je hned chytíme. Ne nadarmo jsme vzali s sebou prostěradlo «. Všichni s tím nápadem souhlasili. Mňouk si dal na sebe bílé prostěradlo a vylezl na okno. Zabouchal na něj a silně zakřičel. Bandité se tak polekali, že jeden přes druhého utíkal ke dveřím, kde už na ně čekala policie a pochytala je. Inspektor poděkoval žákům Kopyto a Mňoukovi a nechal je odvézt policejním autem domů. Rodiče obou žáků spali, tak se oba potichu převlékli a vklouzli do postele. Ráno povídá paní Kopytová: » Ten Kopyto spí tak pevně, jako kdyby v noci nespal « a u Mňouků zrovna tak. My se jim však nedivíme, víme přece, co prožili.
Gertruda Goepfertová
ZLATÁ
NEDĚLE
Růženka a Rostík mají pokladničky stejné. Truhličky obtočené plechovými pásky obití, uvnitř je holé dřevo, zvenku jsou pěkně světlehnědě a tmavohnědě mourovaté, trochu jako sloupky na oltáři, a uprostřed vybouleného víka je díra, kudy se strkají peníze. Ale ani se mince nemusejí prodírat vyřezaným otvorem, Růženka i Rostík mají od pokladničky klíčky. Jenže Růženka klíčkem spíš zamyká a Rostík spíš odemyká. Růženka hází skulinou penízky málokdy, ale často je přepočítává. Rostík hází stejně málokdy, ale občas klíčkem otevře a vezme si, počítáním se nezdržuje. Jakmile Růženka spatří Rostíka u pokladničky, stará se: Ty, jen nevybírej, nebo nám na vánoce nestačí. T o víš. Slyšíš? Ponožky pak zrovna ty kupovat nechceš. Kravata! Ale za co? Ze v létě vyhazuje Rostík za šumidla, to Růženka dobře ví. Aby ho nechytila, slíže šumící prášek na schodech rovnou z papírku, nejde jej domů rozpustit do vody. Co by rozpouštěl, sliny šumidlo rozpustí také a doma Rostík zapije vodou. Jednou vyhodil za bonbony cucací fialky, jsou sice nejlacinější, ale stejně. Stejně Růženka neutrácí zbytečně vůbec. A vydání zapisuje. Nalinkovala si sešit červeným inkoustem, aby se podobal tomu, co má mamička kupovaný a napsala jako mamička: Příjem Vydání Zbytek. Příjem od dědy patnáctého srpna o prázdninách dvě koruny. Od tety Anny padesát haléřů. Vydání dvacet haléřů kostelníkovi do míšku. Příjem od piva od tatíčka pět haléřů. Vydání Rostíkovi k svátku dvě známky sedmdesát haléřů. Za co ale může plýtvat penězi Rostík v zimě ? Přece nemá chuť na šumidlo. Růženka by to ráda věděla, jenže zeptat se Rostíka nemůže. T o dobře ví, že prozradit to Rostík nechce. A kdyby se ho večer zeptala, mohl by se dopálit a bylo by po povídání. V posteli se nehádají, hádají se jen ve dne, ale v posteli, když je mluvit zakázáno, to ne. Mamička přikreje, zhasne, řekne po-
GirtrLida
GG
modlete se a budte zticha a spěte a zavře dveře. Na to Růženka a Rostík čekají. Zticha začnou: Tak mluv. Ale potichu, řenke Růženka. Začni ty, řenke Rostík. O čem, odvětí Růženka potichu. O čem chceš, pokračuje Rostík. Já nic nevím, nechce se Rostíkovi. Tak vzpomínej, pobízí Růženka. Když budu vzpomínat, nemůžu mluvit, trochu se chce spát Rostíkovi. T y seš ale. Víš přece, že o darech. A kde letos nakoupíme. Že bysme mohli v neděli, co se prodává, poslední před Štědrým dnem, do velkých obchodů. Ne ve všední den do malého. Na Zlatou neděli. Třeba by nás pustili. Oni nás nepustí, nedá to Rostíkovi nepřít se. Tatíček jistě ne. Seš ty ale, lituje Růženka. Tak bude tu ticho nebo ne? otvírá mamička dveře. Už máte dávno spát. Hned spěte. Nebo přijdu a uvidíte. Vidíš, to máš z toho, žes křičel, vyčítá Růženka. Tys křičela na mne, vrací Rostík. Tak teď ale doopravdy. Přece ted si musíme popovídat, to je jako vyndávat čerty před Mikulášem, to je ještě o moc víc všeho. Představ si, Rostíku. V poledne mačká mamička ze špičatého plátěného pytlíku kávu a povídá naléhavě, obrácena nad kamna a konev: Ty děti chtějí v neděli nakupovat, víš, dárky, oni už nechtějí, abych je zavedla ke Kutálkům na Dejvickou třídu. Ale tam vám přece stará pani Kutálková hezky ukázala zboží, co jste chtěly a vybírala s vámi a slevila vám padesátník a já jsem se obrátila a nedívala jsem se. Pokračování 9
mm
Milí přátelé, píší vám učitelé české doplňovací školy z Toronta. Dostali jsme do rukou výtisky časopisu Radar a použili jsme je ve vyučování. Máme radost z každého vydání, která se k nám dostane. Naše Masarykova doplňovací škola má svoji dlouholetou tradici. Celkově máme tři třídy, rozdělené podle věku žáků. V nejmladší třídě jsou děti od 4-6 let, v pokročilejší od 7-9 let a děti do 14 let patří do třídy nejvyspělejší. Letos má škola asi 50 dětí a jsme velice rádi, že rodiče posílají děti do školy a podporují je při získávání znalostí češtiny a slovenštiny. Každoročně máme besídku k vánocům a ke svátku matek. Ovšem, shánění materiálu nám dělá nemalé potíže. Proto se na vás obracíme s prosbou o pomoc. Rádi bychom, abyste nám napsali, co a jak používáte vy ve vyučování a odkud berete materiál. V případě, že vlastníte nějaké knihy či učebnice, měli bychom zájem na jejich koupi. Máte-li k dispozici popř. další zdroj informací o učebnicích či pomůckách, budte tak laskaví a sdělte nám. Těšíme se na další číslo Radaru a na Vaši odpověd! Masarykova doplňovací škola Toronto
Pokračujeme ve výběru zajímavostí z vašich prázdninových zápisníků - a zároveň děkujeme všem, kteří nám je laskavě poslali k nahlédnutí: * Lenka J A N E Č K O V Á z Německa vymyslela tento vtip: Jeníček se ptá Mařenky: » Na jednom břehu řeky stojí kráva, na druhém tele. Jak se dostane to tele ke krávě?« Mařenka neví a kroutí hlavou. Jeníček : »Jak to může vědět to tele, když to ani ty nevíš! « * H o n z a V Y D R A z N ě m e c k a píše, že nejmladší člen rodiny, jeho sestřička (jméno neuvádí, jen věk dva a půl roku), se vyznačuje tím, že nechce spát! * Z Kanady jsme dostali hned tři vyplněné zápisníky od Marie, Věry a L í d y Fialových (samozřejmě, začínáme jmenovat od té nejmladší!). Z každého tedy něco: - Maruška (tak jí říkají doma), má nejraději dědečka, protože je jenom sám, babička už umřela. - Věra považuje za nejhezčí den svých prázdnin »poslední táborák v camp Hostýn. V 8,30 jsme se všichni shromáždili kolem hranice a táborák byl zapálen. Vypadalo to krásně. Plameny šlehaly tak vysoko, že požární hlídka přišla na nás. U táboráku jsme si zazpívali a zatancovali. My malé jsme šly spát a velcí zůstali u ohně.« - Lída (ve škole jí říkají Flip Wilson) si také pochvaluje pobyt na táboře, kde vyhrála první místo. Poslala nám i fotografii, Liduška je druhá vlevo na houpačce! * Kosťa se může pochlubit nej starším rodokmenem. Žádný div, že může připomínat svého předka Jana Dlaska z Vchynic, z roku 1287, vždyť Kosťa patří k rodu KINSKÝCH! Tábor Hostýn v Kanadě
10
URČENO PRO RODIČE
- Léto 1975 S pomocí Boží a mnoha velkodušných lidí jsme ukončili opravy českého rekreačního a kulturního střediska v San Martino-Casies, v blízkosti Dolomit. V letošním roce bylo už místem setkání, osvěžení i kulturního, národního a náboženského obohacení pro hezký počet dětí, mládeže i dospělých. Pro zajímavost vzpomeneme některých: - Duchovní a Novém
cvičení mládeže o vánocích roce
- Rekreační
pobyt dětí z
Mnichova
- Svatý týden a velikonoce mládeže - Zájezd dětí z Curychu - Přípravný
kurs mladých
dospívající
vedoucích
- Pres prázdniny, od konce června do poloviny září se vystřídaly 4 různé turnusy - V říjnu pobyt dětí ze Z naší olimpiady
Švýcar.
A už se rýsují další a další.
Neradi bychom tedy, aby někteří z našich věrných táborníků byli ochuzeni v roce 1975 o pobyt v tomto čistém, moderním, krásném a zdravém horském domově. N a léto 1975 plánujeme v San Martino-Casies následující
rekreace:
- 28. 6. - 19. 7. 75. děti obojího pohlaví ve věku od 9 do 13 let. - 21. 7. - 2. 8. 75. mládež obojího pohlaví ve věku od 14 do 17 let. - 4. 8. - 23. 8. 75 děti obojího pohlaví ve věku od 9 do 13 let. Prosíme rodiče, kteří mají o některou z těchto rekreací zájem, aby nám v brzké době, prozatím nezávazně, zaslali vyplněný přiložený lístek. Další informace a podmínky pošlem pouze zájemcům. II
GDFi™ Jak už jste si jistě všimli, ve mnoha svobodných zemích, kde dnes žijete, se čas od času vrací do kin starší úspěšné filmy. K těm starším snímkům patří i velkofilm »Desatero přikázání« {The Ten Commandments). Do náboženství většinou chodíte, tak nemusím vysvětlovat, co desatero přikázání je. Filmové dílo samo vypráví ovšem o daleko více; o pouti židů z egyptského zajetí, o příhodách na poušti a líčí všechny zajímavější biblické děje z knih Mojžíšových. Popisuje osobní život vůdce Izraelitů, jeho zápasy občan-
VLAŠTOVKY Člověk je opravdu zajímavý tvor: dovede páchat ty nej nemožnější věci, vymýšlí ty nejrafinovanější zbraně, střílí, zabíjí, z nenávisti by vyhladil nejen jednotlivce, ale celé národy a světadíly. Anebo zase chodí po polích a lesích a jen tak pro zábavu zabíjí, co jen živého potká ... A najednou zvedne hlavu a všimne si, že na okapech a telegrafních drátech sedí celé houfy vlaštovek, které náhlá zima překvapila v jejich letních sídlech a nemají už dost síly k odletu na jih. Co ten krutý člověk udělá? Světe, div se ... a raduj se! JEDNÍM TAHEM-ŘEŠENÍ
Už máš betlém GGG?
AIR
ské i duchovní setkání s Bohem. Na všechno to se dnes na stříbrném plátně díváme jako na nepochopitelnou a velikou pohádku, ale kdo věří, ten poznává opravdovost i hluboký smysl všeho, co se kdysi dávno událo. Říkat o filmu »Desatero přikázání«, že je zajímavý, poučný, či dokonce dobrodružný, by bylo jistě nesprávné a bylo by to málo. Je daleko více než poučením. Konečně to poznáte sami, budete-li mít možnost ho shlédnout. A když už jste film snad dávno viděli, dáte mi jistě za pravdu, že vidět takový celulojdový přepis dávných příběhů dvakrát, není nic, co by se dalo pokládat za zbytečné utrácení času, peněz či dokonce za marnivost. Milan
MAIL
V lidech se probudilo něco dobrého a ušlechtilého. Nechali stranou své egoistické zájmy a postarali se o zesláblé a promrzlé vlaštovky způsobem opravdu velkolepým: dohodli se mezi sebou, uložili vlaštovky do velkých krabic, L u f thansa dala k dispozici své moderní Boeingy 727 a už se letělo na jih ... A vlaštovky? Po pravdě řečeno, ani se příliš neobtěžovaly nějakými projevy vděčnosti. Jakmile se na letišti v Římě krabice otevřely a nad vlaštovkami zazářilo teplé sluníčko, otřepaly se a frr, honem dál do Afriky, možná i proto, aby se vyhnuly zdlouhavým celním a pasovým formalitám. Jen některá letuška, která chtěla » něžnou « vlaštovičku pohladit a popřát jí šťastnou cestu, si musela ošetřit poškrábané ruce. Pokus se zdařil, ať žijí lidé dobrého srdce! Projevem vděčnosti bude vlaštovka sama, až se za pár měsíců vrátí a ohlásí nám opět nové jaro!
Dostaly jste minulé číslo Radaru? Četly jste je? Neušel vám tedy jisté obrázek československého státního znaku na straně 3. Vaší pozornosti jistě také neunikla jedna zvláštnost, dost nápadná... Nebylo to úmyslné, použil jsem štočku, který jsme měli po ruce a který byl úmyslně... O co vlastně jde? Kdo z vás na to přišel, anebo přijde po tomto upozornění? Chcete být přesně informovány, vy a vaši rodiče, o prázdninách v Casies ? Nezapomeňte odeslat přihláškový lístek, přiložený k tomuto číslu. Vede se vám dobře ? Opravdu mě to těší, a potěšilo by mě ještě víc, kdybyste nám o tom napsali do Radaru, aby se i ostatní čtenáři mohli potěšit s vámi! A nakonec, abych nezapomněl, tisíc pozdravů všem posílá P. Ladislav
