Přiběhy na (ne) dobrou noc aneb co se nám muže stát

Přiběhy na (ne) dobrou noc aneb co se nám muže stát

Obsah Had, Netopýr a Štír (Jan Horák), 5-6 Zmražení nemluví (Gabriel Mahler), 7-9 Šestý smysl (Theodora Pfeffermannová), 11-13 Býval jsem člověkem (Julie Plachtová), 14-16 Proměna (Hagar Portelová), 17-20 Zvolili si Zkázu (Michaela Vítkovcová), 21-31 Vražda ve vlaku (Mikuláš Vynohradnik), 32-34

Had, štír, netopýr versus lidi Jan Horák Tento příběh je o třech kamarádech - netopýru, hadu a štíru. Had se jmenuje SoSík, netopýr má jméno Jaromír a štír se jmenuje Knír. Jednou se sešli ve velkém smutku. „Ahoj písk, ahoj sss, ahoj cvak,“ řekl Jaromír, SoSík a Knír. Všichni smutně, protože se stala věc, která ovlivnila děj celého našeho příběhu. „Všichni jsou mrtví, přežili jsme jenom my tři, řekl Jaromír zkroušeně. „Ale no tak, přežili jsssssssssssssssme my tři.“ „To ano cvak a já mám nápad jak se pomstít.“ To znamenalo, že Knír má nápad, při kterém se postaví ve válce tři utiskované druhy proti jednomu, možná se vám to zdá nefér, ale co byste dělali vy, kdyby vaši rodinu zabil jedovatý plyn a vy zůstali sami (zamyslete se nad tím). A tak se rozešli do míst, kde sídlily jejich druhy a zkoušeli je dostat na svoji stranu, některé druhy se k nim přidaly, jiné ne. Tím pádem se sešly tři obrovské armády a začalo se plánovat. „Vyšššššššššššššššleme pár netopýrů, abychom věděli, do čeho jdeme.“ „S tíííííííííííííííííííííííííííííííím souhlasím,“ řekl Jaromír „poletím s nimi.“ „Ušššššššššššššššššššššš máš ty plány?“ „Ano mám,“ řekl Jaromííííííííííííír. Příští noc se spustil ve městě poplach, vojska totiž zaútočila ze svých úkrytů. Lidé ale byli také trochu připraveni. Zuřivá válka trvala celou noc, ale jakmile vyšlo slunce, byl boj pro zvířata značně ztížen, protože se jedna armáda musela stáhnout. Pochopitelně to byla armáda netopýrů. Předtím, než se armáda stáhla, jedna bojová skupina zahlédla titulek v novinách: Muž dokázal sám vyhubit hnízda netopýrů, štírů a hadů, během jednoho dne. A právě tato skupina informovala své velitele, což bylo klíčové. Téže noci v jeskyni: „to je hrůzzza, to áááno To tedy áááno, ale co s tím uděláme cvak, už jsme zažehnali válku. Něco mě napadlo 5

sss . Toho dne se všechny armády stáhly kromě pár skupin hadů. Ti totiž měli důležité poslání. Začali se skrucovat do písmen a z těch vznikly slabiky a nakonec slova a tak vyjednali mír. S jedinou podmínkou, a ta byla, že se smějí pomstít za své rodiny. S tím lidé souhlasili. Děkuji za pozornost 

6

Zmražení nemluví Gabriel Mahler Na dvoře stálo pět černobílých policejních vozidel, o něž se opírali viditelně rozespalí policisté. Někteří z nich dokonce usnuli. Slunce už v brzkou ranní hodinu, totiž v 5:30, pálilo. Kamenná drť a písek na dvoře byly rozpálené. V tuto dobu v kanceláři popocházel detektiv Tom Bardem se svou ošoupanou nepříliš moderní dýmkou. Před necelou půlhodinou dostal zprávu o smrti tajemníka šéfa firmy Fish King. Na policii naléhavě zavolal správce, který jako první přišel do továrny. Prý spatřil mrtvého tajemníka Johna Watsona v kanceláři ředitele firmy, pár metrů od něj mrtvého čínského dělníka. Ve zdi byly střely hluboko zaražené. Dveře byly otevřeny. Stopy žádné. Revolver ředitele byla drahá zbraň od předního výrobce. Tato zbraň by nikdy nedokázala dovést kulku tak hluboko do dřeva, kterým byly obloženy zdi kanceláře. Detektiv se zamyslel a dospěl k názoru, že popocházením po kanceláři vraha nenajde. Aby někdo vtrhl do továrny a zabil jednoho z nejváženějších mužů ve městě, nebude to jen tak někdo. Byl velmi zvědavý, na výsledky z balistiky. Rozhodl se, že svolá schůzi předních pracovníků firmy. A také samozřejmě rodiny a blízkých přátel. Tímto úkolem pověřil svého nejoblíbenějšího seržanta, nařídil mu, aby mu do zítřejšího rána odevzdal seznam všech osob, které se s ředitelem stýkaly a těch, které na schůzi přijdou. Detektiv se rozhodl opustit místo činu a vydal se navštívit ředitele firmy, jménem John Parker. Tom přijel svým vlastním autem, ojetým, zeleným crazy horsem, a zastavil před domem číslo 24, ve Waterstreet v Grienfieldu. Vyšel po schodech na vyvýšenou terasu bílého dřevěného domu, na němž plála státní americká vlajka. Před ním stál drahý červený kabriolet. Tom zazvonil: Cink, cink. Nic. Znovu: „Cink, cink.“Zase nic. Detektiv se rozhodl dát si k něco k jídlo. Když se po několika hodinách opět vrátil, výsledek byl stejný. Kontaktoval dceru oběti, Betty Parkerovou. Byla nezaměstnaná, svobodná, 22letá, velmi bohatá, protože ji otec štědře finančně podporoval. Bydlela v severovýchodní části měst. 7

……… „Dobrý den, tady detektiv Tom Bardem z Empary Bay Police.“ „Dobrý den, vy asi voláte, kvůli tomu taťkovu problému, co?“ Tom se zarazil. Veřejnosti měl být případ odhalen nejdříve zítra večer. „Ano, to volám. Potřebovala bych se zeptat, kde se nalézá Váš otec.“ „Jo, aha, vy to ještě nevíte. Otec se dnes velmi brzy ráno rozhodl opustit stát, ba i zemi. Také říkal, že příští pokus už by mohl být úspěšný.“ Vtom se opět zarazila. „Dobrá, mohu se zeptat, jestli jste již dostala vzkaž seržanta Shellowna?“ „Ano, dostala jsem.“ „Mohl bych vás poprosit, abyste se za mnou stavila na 17. ulici na jihu města v mé kanceláři v pátém patře?“

…… Popocházel jsem po své kanceláři na levnějším pestrobarevném koberci, který jsem si přivezl již mnoho lety z dovolené v Peru. Byl jsem hrozně netrpělivý, chvílemi jsem se opíral o svůj dubový psací stul se zeleným koženým potahem a chvílemi koukal na obraz matky, 1 x 1 m velké plátno, na němž byla namalována stará loď v zálivu s mnoha rezavými děly a malinko ohnutým, vysokým stožárem. Obraz působil pochmurně. Na obloze byly červánky. Plátno bylo ve dřevěném tmavém rámu, ze stejného dubového dřeva jako stůl. Obraz byl pověšen na bílé zdi v 5. patře empirebayovského „scotland yardu“. Crrbfc-crbfrc! Vyskočil jsem a spěchal otevřít dveře. Znáte ten pocit, jako když si třeba uvaříte svůj oblíbený čaj a potom se s očekávaným blahem napijete, zjistíte, že chutná úplně jinak než kdy jindy. Přesně tento pocit jsem měl, když jsem otevřel dveře a spatřil mladou devatenáctiletou dceru zesnulého multimilionáře Betty Parkerovou. Vlastně bych ji ani nemusel vidět. Stačilo jen cítit. Smrad z cigaret. Poměrně špinavé šaty. Z úst byla cítit whisky a přes to vše slabý zápach potu. Ale kdybychom otevřeli oči a podívali se, představa se, myslím, nebude mnoho lišit od reality. Přede mnou stála mladá žena se strhanou tváří a s cigaretou v pravé ruce. Ceduli se zákazem 8

kouření, která visela ve vstupní hale, se patrně rozhodla.“ …………………….. Začal jsem se probouzet. Alespoň tak to vypadalo. I když se to nedalo s takovou jistotou říct. Jen matně jsem si vzpomínal na klidné časy. Připadalo mi to dávno, třeba jako před 50 lety, a přitom tam chvíle, jíž to začalo. Ta chvíle, v níž Betty Parkerová zaklepala na dveře mé kanceláře, byla nejvíce před 4 roky. V hlavě se mi honilo nejméně 500 otázek…. Hlava jakoby chtěla prasknout. Jako kdybych v ní měl obřího orla, který se snaží dostat z hlavy pryč. Jako z vajíčka. Na jedno oko jsem neviděl. Co bych dal za to, kdybych se mohl vrátit zpět. Dokola se mi točily další a další obrázky a scény, momenty i hlasy. Jediné, co jsem si přál, umřít. Při tom slově jsem sebou heknul. Začal jsem si uvědomovat, že to, co se se mnou děje, není chvíle, při níž všechno za chvíli skončí. Nebyl to ten okamžik, kdy si připadáte, že na něj nikdy nezapomenete. Plná verze již brzy v nakladatelství Gabrielizace.

9

Šestý smysl Thea Pfeffermannová Lada věděla, že jí někdo věřit nebude. Ale právě proto jim to zkusí vysvětlit.Vstoupila proto do třídy zaplavené lavicemi a židlemi, na kterých posedávali její spolužáci.,,Ahoj prcku,”zavolala na ni kamarádka Helena. Helena byla dívka se zrzavými vlasy a neskutečným elánem.Usmívala se doširoka. Teď jí to určitě neřekne. Po škole stáli všichni pod stromem u školy a opírali se o zábradlí. Lada se opřela stejně jako ostatní a čekala, až tu bude jen Helena. Když konečně všichni odešli, zkusila to podruhé.Ale jak jí to říct..,,Myslels si číslo,” pronesla a vyzvala ji najednou Lada.,,Fajn,” souhlasila nezaujatě Helena. ,,365 nebo 158, to je to težký, co?”,,Ty umíš číst myšlenky?”zeptala se jí Helena. ,,Jo,”Helena se otočila a ušklíbla. Ze školy vyšla parta kluků asi tak z kvarty. ,,Co to zkusit na nich?” vyzvala ji Helena. Lada trhla rameny a přikývla. Kluci si stoupli do rohů a podávali si papírek. Každý si ho v duchu přečetl. Stálo na něm:,,Pátek,17.večer. No na tu jejich akci.Přinesu tu,neboj.” Papírek všemi prokoloval a pak se rozešli: ,,Nó, tak to bude veselý,” pronesla Helen,a protože jí bylo jasný, když si to od Lady vyslechla. No a taky že s tím něco bude chtít dělat. A taky že jo. Lada si přes košili přehodila černé sako, na své krátké vlasy si narazila klobouk a vzala si černé sluneční brýle. Kdyby byla sledována, aby ji náhodou nepoznali. Připadala jsi jako James Bond. Vyrazila na metro. Když z něho potom vycházela, přemýšlela, co udělají, až je najdou. „“ No nic,řekla si a vstoupila do místnosti s piánem ,židlemi a ,,pódiem”, na které stál mikrofón. Lada s Helenou začaly prohledávat celou budovu. Až našly místnost plnou krabic. Schovaly se do kouta a čekaly. Nemusely čekat dloho. Brzy místnost naplnila stejnou partou, jakou sledovaly před školou.,,Měli bychom si vybrat někoho, díky kterému by nás pustili. Kdyby nás samozřejmě chytli,” pronesl jeden z nich. Najednou Lada zaslechla strašnou ránu a ucítila takovou bolest,že jí vlítly slzy do očí. Totiž Helena omylem shodila jednu krabici Ladě na ruku. V krabici se cosi zablýsklo, ale Lada něvěděla, 10

11

přesně co. Když ale ruku vyndala,měla ruku celou od krve.,,Kurde,co to…,” nedořekla Lada. To už je ale chytili a drželi jak králíky. ,,To jsou holky,” pronesl zaraženě jeden z nich. ,,Ale jako čerti,”zeptal se kluk s výsměšným pohledem.,,Zamkneme je a jdem,” rozhodl ten s brýlemi.” Zamkli je a odešli. ,,No,a co teď geniální vůdkyně?” podotkla Helena. ,,Najdi mi řezák nebo nůž,” řekla po chvilce přemyšlení Lada. Někdo otevřel dveře a vešel. ,,Schovat,”sykla Lada. Posunky naznačila Heleně, že až napočítá do tří, vyběhnou. Jedna, dva, tři…á vyběhly. Ten člověk se otočil. Dusaly chodbou a za nimi ten člověk. Byl to jeden z kluků.Už to vypadalo, že je chytí, v tu chvíli ale vběhly do haly. Helena křičela, aby je chytili a ukazovala na partičku nám známých pánů šprtů, postávajících v koutě. Na důkaz zvedla Ladě ruku a křičela: ,,Podívejte se, co udělali Ladě!” .Lidé se na ně vrhli a po chvilce zápasení pevně kluky drželi. Po rychlém a stručném vysvětlení a ukázce beden holkám uvěřili. Ukázalo se, že kluci chtěli něco pašovat. Co,to se dívky nikdy nedozvěděly. No,a tak se dívky, i když odhalily zločince,vryly se do paměti rodičům ,,jako ty co zničily společenský večer s jejich dětmi”. Děti jim zato byly docela vděčné.

12

Býval jsem člověkem Julie Plachtová Běžel jsem lesem, chtěl jsem zastavit. Udělat cokoliv, ale tělo mě neposlouchalo. Tělo mi ovládaly instinkty, mozek přemýšlel normálně. Nevím, kdo jsem byl, a radši jsem to ani nechtěl vědět, protože jsem měl chuť na maso, syrové maso a běhal jsem po čtyřech.Viděl jsem černobíle a rozmazaně. Musel jsem mít alespoň tři metry, podle výšky, ze které jsem shlížel .Točila se mi hlava, tělu bylo dobře. Byli jsme jako dva lidé nebo spíš, jako mozek a tělo. Usmál jsem se. „Čemu se směješ?“ vyrušil mě z přemýšlení Link. „Ale nic..ničemu,“ zamumlal jsem rychle. Ne že by byl Link špatný kamarád, jen byl upovídaný. „Víš, že na ples půjde a Stella...“ dál jsem ho neposlouchal. Nevím proč to všechny tak zajímá. Myslím, že jsem jediný, kdo se na něj netěší. Šli jsem deset minut, mezitím jsem mu jen přikyvoval. „Tak já jdu,“ ukončil svůj monolog Link. Když jsem došel domů, táta hned vyskočil z křesla u televize a začal mi povídat něco o výpravě. Vždycky v sobotu jdeme do pralesa na nějakou extrémně nudnou výpravu. Máme tu nevýhodu, že ho máme hned za městem. „Jdu do pokoje,“ řekl jsem mu. „Tebe nezajímá kam jdeme?“ „Jo, jdem do pralesa na nějakou nudnou výpravu.“ „Jak to víš?“ zeptal se udiveně. „Promiň máma mě k tomu nutí.“ „Hmmm...“ V pokoji jsem se hned svalil na postel. Dneska jsem byl hrozně unavený. Po chvíli jsem usnul. Zdál se mi znovu ten sen. Probudil jsem se a koukl se na hodinky. Bylo šest ráno! Vyskočil jsem na nohy a rozhlédl se. Rychle jsem se šel vysprchovat a převlíct. Chvíli byl na notebooku, potom si šel udělat domácí úkoly. Když jsem se znovu koukl na hodinky bylo už půl osmé. 15

Hodil jsem si tašku na záda a šel do školy, i když jsem měl ještě půl hodiny čas a škola byla odsud 10 minut. Den se neuvěřitelně táhl, zdálo se mi, že jsem ve škole už snad tisíciletí. Možná také proto, že byl Link dneska nemocný. Hned jak jsem vyšel ze školy, dostal jsem neodbytnou chuť jít si zaběhat. Hodil jsem si domů tašku a běžel do lesa za městem. Díky našim rodinným výpravám jsem to tam znal, jako své boty. (Zapomněl jsem se zmínit, mám ještě dvě sestry. Naštěstí jsem starší.) Když jsem doběhl na kraj lesa, uvědomil jsem si, že bych chtěl být tou obludou ve snech. Byl jsem tak volný. „A tak svobodný,“ zašeptal jsem si pro sebe. Rozběhl jsem se nevnímaje, kam běžím. Konečně jsem se zastavil. Rozhlédl jsem se, byl jsem na malém paloučku, který byl stísněný mezi stromy. Prosvítaly sem skrz stromy paprsky slunce. V tom jsem si uvědomil, že tenhle palouček je dost daleko od města a já pořád nebyl zadýchaný. Zas až tak dobrou fyzičku jsem opravdu neměl. Chtěl jsem se rozběhnut zpátky, ale začala mě bolet záda. Nechápavě jsem se opřel o strom. Najednou jsem ucítil, jako kdyby mi někdo vrazil nůž do zad a točil s ní. Podlomila se mi kolena a já spadl n znak do trávy. Po chvíli bolest ustala, opatrně jsem se začal zvedat. „Co se to do pytle děje?“ Páteř mi začala hořet. Zařval jsem a zaryl prsty do hlíny. Zarýval jsem je do ní, jako bych krájel máslo. Pokusil jsem se kouknout na ruku, už jsem tam neměl prsty, ale pařáty. Ta příšera ve snech...ale ne ne ne! To ne! To se nesmí stát! Oheň se začal rozlévat do celého těla. Bojoval jsem s tím, ale monstrum mě pohlcovalo rychleji. Rostlo to ve mně, ale zároveň jsem rostl sám. Rozhlédl jsem se, už jsem neviděl normálně, viděl jsem černobíle. Vstalo to se mnou uvnitř. Otočilo se to, pokoušel jsem se ho přemoct, vedl jsem s ním vnitřní boj. Ten hajzl byl ale mocnější. Kdo to jsem? Už to nejsem já, ale já za to mám odpovědnost. Jsem to já, moje duše a částečně i moje tělo. Všechno už bylo zbytečné. Zaryl jsem drápy do hlíny a velkým skokem jsem zamíříl k městu.

16

Proměna Hagar Portelová Annie byla úplně normální holčička. Bydlela v úplně normálním rodinném domku se svojí úplně normální maminkou a tatínkem. Chodila do úplně normální základní školy, ve které byli úplně normální spolužáci a úplně normální třídní učitelka. Všechno by bylo úplně normální, kdyby k ní do třídy nezačala chodit Tetraline. Tetraline nebyla vůbec normální. Byla hubená, měla dlouhé černé vlasy a oči. Její kůže byla velmi bledá, skoro až průsvitná. Každý den nosila stejné šaty, které jakoby se den ode dne měnily, ale byly pořád stejné. Dále nosila černé punčocháče a tenisky. Ale její vzhled nebyl to nejzvláštnější. Tetraline byla divná. Ráda šokovala svými ponurými, krvavými historkami, ze kterých by vám běhal mráz po zádech. Byla drzá a měla sklon nevědomky urážet lidi kolem sebe. Nesnášela způsob, kterým si učitelé na základní škole vynucovali respekt. Obzvláště nesnášela slečnu Pentty a její pudly. Slečna Pentty si na svých pudlech velmi zakládala. Každý den, je koupala, nakrucovala jim kudrlinky, aby byly stejně velké a oblékala je do šatiček, stejných jako měla na sobě ona. Na krk jim vázala mašli, o které si myslela, že k šatičkám ladí, ale bylo to spíš naopak. Jednou Tetraline vyprávěla třeťačkám jeden ze svých strašidelných příběhů. Holky z něj byly tak vyděšené, že nemohly večer usnout, řekly to rodičům, kteří to řekli někomu dalšímu a tak to šlo dál, až se stížnost dostala ke slečně Pentty. Slečna Pentty se na Tetraline strašně rozzuřila, dala jí důtku a zakázala jí ty příběhy vyprávět. Tetraline to naštvalo, protože slečnu Pentty vůbec nezajímalo, že si třeťačky samy vynutily, aby jim ten příběh vyprávěla a tak se rozhodla, že se jí pomstí. Druhý den se stala hrozná věc, slečně Pentty se ztratili její pudlové. Nakonec je našla v popelnici před domem. Klepali se strachy a kudrlinky měli obarvené na černo. Možná si teď říkáte, jak mohl mít Tetraline někdo rád. To si totiž říkali skoro všichni, Annini rodiče se dokonce Tetraline báli a zakazovali svojí dceři se s ní kamarádit. Říkali: ‚,Ona není, jako my, je jiná a jde z ní strach, byli bychom neradi, kdyby se ti kvůli ní 17

něco stalo!‘‘Časem však pochopili, že to stejně nemá cenu. Annie ji měla ráda právě proto, že byla taková, jaká byla. Jiná. Jednoho dne, tuším, že to byla středa, se stalo něco velmi neobvyklého. Tetraline chyběla škole. Tetraline totiž nikdy nechyběla ve škole. Středa se pomalu vlekla, až konečně nastala poslední pátá hodina a oběd. Po obědě se stala další neobvyklá věc, Annie neměla po škole co dělat. Normálně chodila s Tetraline ven nebo k nim domů, s Tetraline se nikdy nenudila, ale co teď? Annie se prodrala hloučkem hihňajících se spolužaček a šla domů. U večeře zhltla beztvarou hmotu, kterou její maminka nazývala: výborné dušené hovězí maso se zeleninou, odpověděla na tatínkovu otázku ‚,Zlato, děje se něco?‘‘ krátkým NE! a šla si lehnout. Když se to takhle táhlo asi měsíc, Annie už pomalu přestala doufat, že se s Tetraline někdy uvidí, a skamarádila se s jinými holkami ze třídy. Měla ale pocit, že mezi ně nepatří, pořád jen řešily, jaký kluk ze třídy je nejhezčí, jestli se hodí růžová k červené, nebo jestli se po lesku na rty s čokoládovou příchutí netloustne. Pak jednou uviděla Tetraline na zastávce autobusu. Zamávala na ni, ale Tetraline si jí nevšímala. Její kůže byla ještě bledší než obvykle a na rukou zahlédla krvavé škrábance. Další den se Tetraline objevila ve škole, opět si Annie vůbec nevšímala a na otázku, co se jí stalo odpověděla něco, jako ‚,To není tvoje věc‘‘. Tetraline se Annie stále více vzdalovala, dokonce už s ní ani neseděla v lavici. Jednou dostala Tetraline od paní učitelky za úkol vypočítat příklady na tabuli, vyhrnul se jí rukáv. pod ním měla do kůže vyryté nápisy, jako ‚,SMRT JE JEN ZAČÁTEK‘‘ nebo ‚,POTREFÍ MĚ PRÁZDNOTA A TEMNOTA MĚ ZAVOLÁ‘‘ Od tohoto dne chodilaTetraline do školy čím dál tím méně, až nakonec přestala chodit do školy úplně. Začala po ní pátrat policie, ale nic nenašli a časem to vzdali úplně. Ve škole ani doma o tom nikdo nemluvil. Tvářili se, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku, i když všichni věděli, že to tak ani zdaleka není. Asi měli pocit, že když se tak budou tvářit, všechno bude jako dřív. Ale Annin život už nikdy nemohl být, jako dřív.Všechno začalo být černobílé, na světě už nebylo nic, co by Annie těšilo, nic, pro co by mělo cenu žít. Nejdřív to bylo nesnesitelné, potom ale objevila něco, co ji fascinovalo, něco, co chtěla poznat. Poznat tak, jak to ještě nikdo jiný nedokázal. Byla za to ochotná dát 19

cokoli, klidně i život, teď už jí totiž na životě nezáleželo. To něco byla temnota. Své dlouhé blonďaté vlasy si obarvila na černo a začala nosit všechno černé nebo alespoň tmavé. Nožem nebo řezákem si řezala do rukou a nohou a potom rány opalovala zapalovačem. Rány se ale po čase zahojily a místo nich zbyly jenom jizvy. Rány byly čím dál hlubší, až ji nakonec napadlo, že by mohla do rukou vyřezávat slova. Nikdo se s ní nebavil, už jenom pohled na ni všechny děsil, když se dívali příliš dlouho začalo je divně mrazit u srdce…

20

Zvolili si Zkázu Michaela Vítovcová Slunce se naposledy vyhouplo na oblohu a byl tu konec světa. No, vlastně to ještě nebyl tak docela konec světa, ale když Coralie stála na střeše nejvyššího mrakodrapu a skrze ochranný obal pozorovala zvětšující se rudý kotouč, byla ráda, že tohle už je poslední den. Žít po celá léta s vědomím, že čas vymezený Slunci se chýlí ke konci, že nejdříve dojde k výbuchu supernovy, který pohltí zeměkouli tak, jako už byly zničeny všechny ostatní planety, a pak se Slunce scvrkne na miniaturního trpaslíka, to opravdu nebylo nic pěkného. Stačilo i tak vědět, že nebýt Velkého odstřelu a umělého obalu kolem Země, naše planeta by už dlouhé věky neexistovala. Rozpínající se obr by ji roztavil. Ale dnes tohle všechno skončí. Už nebude den a noc, nebudou roční období, nebude žádná vybuchující hvězda, budou jen oni sami. Osamocený národ uprostřed nekonečného vesmíru, který na nic nečeká a nikoho nepotřebuje. Vládci. Coralie se nad tou představou pousmála, rozběhla se k okraji střechy a skočila dolů. Několik vteřin se nechala volně přitahovat gravitační silou Země, pak se náhle automaticky spustilo bezpečné pole a boty s raketovým pohonem ji znovu vynesly do vzduchu. Dívka vydechla, pak chmátla rukou po přehrávači a do sluchátek začal vyřvávat nejnovější vítěz Superstar. Coralie chytila rytmus a navedla boty směrem k centru města. Velké náměstí dnes doslova praskalo ve švech, ale i tak se zdálo, že proud valících se lidí se nijak nezmenšuje, spíš naopak. Nikdo nezůstal doma. Kdo by taky zůstal doma, když se blíží takový převratný okamžik, chvíle, kterou miliardy lidí po celém světě netrpělivě vyhlížely už několik let. Zatímco se proplétala mračnem školáků na raketových botách, rozhlížela se Coralie po známé postavě. Zběžně mrkla na hodinky, 8:15. Každou chvíli by se měl objevit. Přelétla na místo, kde nebylo tolik lidí, vytáhla zrcátko a kriticky se prohlédla. Pod 21

pravým obočím měla malou šmouhu od řasenky. Z pouzdra vzala bílý kapesník a honem ji setřela. Pak si uvědomila několik dalších drobností, které považovala za nedostatky, a tak příštích několik minut strávila na místě. „Coral! Hej, Coral!!“ zaslechla po chvíli. Zleva zahlédla přilétat postavu ve vlajícím červeném tričku. No konečně. Rychle si naposledy rtěnkou přejela rty, zavřela pouzdro a otočila se. Adrian měl na sobě svoje nejvolnější a zjevně i nejšpinavější džíny a na rukávech vytahaného trička s nápisem cool way měl připíchnutou většinu svých odznáčků, dokonce několik víček od piva. Když zastavil, posunul si kšiltovku trochu víc do týla a zašklebil se. „Čau. Pěkný hadry, zlato.“ Prsty přejel po růži, kterou měla vytetovanou na břiše. Coralie se zakřenila. Chvála ji těšila, ale to před ním rozhodně nechtěla dát najevo. „Já vím,“ prohlásila lhostejně a vylétla nahoru. „Na rozdíl od tebe. Jdeš, nebo ne?“ Okamžitě zaslechla, že letí za ní. Vlastně to byla pravda. Možná by měla vystřídat kluka. Hm, to by nebylo špatný, pomyslela si. Adrian už začínal být nudný. Vyrazili ke spaceballu. Giant Central Sphere byla vidět už zdaleka a dokonce i zhasnutá slabě světélkovala, leskla se a měla zvláštní perlově zelenofialový odstín. Jenom tam, kde pod poloprůhledným povrchem bývalo posledních několik let vidět drobné postavičky pracovníků, lezoucích jako dávno vyhynulí černí mravenci nahoru a dolů po lešení, byl dnes jenom tajemný lesk dokonale hladkého povrchu. Okolo gigantické koule se shromáždila už většina lidí z města i blízkého okolí, ale stále přicházeli další. Coralie s Adrianem si to namířili co nejblíže k pódiu, kde se měl zázrak dnešního dne odehrát. Těch několik protestujících dětí, které se o ta místa ucházely, prostě odstrčili stranou. Trvalo dlouho, než se tlačenice lidí poněkud zmírnila a na pódiu se objevilo několik postav v černých, na míru šitých oblecích, které se zrovna vracely do módy, a blýskajících se botách. V obklíčení strážců pořádku Coralie zahlédla mrňavého mužíčka v dlouhém bílém plášti, který jediný byl oblečený, jako by právě vyšel z laboratoře, kde 23

prováděl chemické pokusy. „Kašpar,“ zašeptala Adrianovi, a ten se ušklíbl. Dav se posléze začal uklidňovat a tisíce párů očí se soustředěně upřely na pódium, podivně malém na pozadí úchvatného lesknoucího se spaceballu. Byl čas. Dopředu postoupil jeden z oněch nažehlených džentlmenů a obří reproduktory počaly rozesílat jeho hluboký zvučný hlas po celém náměstí. „Dámy a pánové, studenti, děti… přátelé. Jsem velice šťasten, že vás tu mohu všechny srdečně přivítat, o to víc, že jste přišli v takovém množství. Vítejte.“ Lidé začali tleskat a jásat, takže chvíli musel se zářivým, sebevědomým úsměvem čekat, než se dav uklidní a on bude moct mluvit dál. „Sešli jsme se dnes, abychom společně vykonali to, co každý z vás svým způsobem jistě už v posledních dnech udělal sám, totiž, abychom dali konečně poslední sbohem poslednímu, ano, přátelé, poslednímu nebezpečnému objektu, který nás pojí s dalekou, primitivní a necivilizovanou minulostí, kdy se člověk nijak nelišil od divokých zvířat, a dokonce s některými žil v jednom domě.“ Dav zašuměl odporem. „Již několik tisíciletí jsme se všichni obávali představy jako vystřižené z nejděsivějšího, apokalyptického hororu. Strašlivého výbuchu, který by nás, přes jakákoliv opatření, včetně ansolárního obalu, rozmetal na prach.“ Na náměstí teď panovalo takové ticho, že kdyby v tomhle městě ještě žily nějaké myši nebo brouci, jejich škrábání by se rozléhalo jako kostelní zvony. Muž si chvíli užíval, jak se na něj soustředí všechny pohledy, a pak se jeho obličej znovu rozzářil. „Ale dnes je načase se radovat, protože přichází doba spaceballu a já tímto předávám slovo profesoru Erichu Brainlesserovi, aby pohovořil o svém úžasném vynálezu!“ Teď propukla skutečná vřava, tleskání, řev, pískání, dokonce občasné výkřiky „hurá“ nebo „sláva“, jak lidé vítali svého milovaného profesora. Ti, kteří stáli dál nebo byli menšího vzrůstu, se stavěli na špičky a natahovali krky, aby si na vlastní oči mohli důkladně prohlédnout velkého vynálezce spaceballu. I Coralie se rozhlížela a ke svému zklamání nespatřila mladého okouzlujícího hrdinu s úchvatným supermozkem, jako zbraní, která zachrání svět, jehož si vždycky představovala. Velký vynálezce byl onen „páprda“ v bílém. Mužíček mezitím dohopsal doprostřed pódia a tenké žilnaté ruce se zmocnily mik24

rofonu. „Dobrý den!“ zaskřehotal a lidé mu znovu odpověděli jásotem. „Děkuji panu starostovi za úvod a vám, že jste přišli. Ano, jak již bylo řečeno, dnes se konečně rozloučíme se Sluncem. Naše hvězda zmizí a bude zcela nahrazena spaceballem. Tak tedy, stručně k našemu novému slunci. Vynález spaceballu byl dokončen zhruba před deseti lety, ale téměř stejně dlouho trvalo tuto představu zrealizovat. Celý mechanizmus, na němž Giant Central Sphere funguje, je přirozeně mnohem složitější, ale zhruba jen pro vaši představu: spaceball obsahuje částice, které po aktivaci neustále vysílají signály ke speciálně upraveným družicím okolo Země, jež jsou schopny vysílat teplo a světlo, téměř totožné se slunečním. Sphere zároveň řídí, aby bylo roznášeno rovnoměrně a stále, to znamená, že jakmile bude aktivována, nebude v podstatě existovat ani den a noc, vše tak bude jen podle vašich potřeb. Byly samozřejmě provedeny tisíce zkoušek a všechny dopadly pozitivně, můžete se tedy už teď právem nazývat skutečnými vládci svého času.“ Křik, tleskání, jásot. Profesor chvíli nechal lidi bláznit, pak jedno z jeho párátek opustilo křečovité sevření mikrofonu a zvedlo se, aby umlčelo lid, a vědec doplnil poslední údaj. „A nyní!!!“ zavřískal a náměstí zmlklo. „A nyní nadejde okamžik posledních opatření. Tento ovladač,“ z kapsy dlouhého hábitu se náhle vynořila jakási neurčitá černá věcička a byla zvednuta tak, aby na ni všichni viděli, „stejný ovladač, kterým bude spaceball uveden v provoz, teď vyšle signál raketám, které se nyní nacházejí těsně mimo dosah Slunce. Jakmile moji zprávu zachytí, vyšlou směrem ke Slunci látku, jejíž složení je mým velkým tajemstvím. Ta nejenže zastaví rozpínání, ale navíc Slunce okamžitě zbaví veškeré energie, takže přestane svítit, přestane vydávat teplo – abych tak řekl, vlastně přestane existovat.“ „To je šílený,“ naklonil se Adrian ke Coralii, zatímco se lidé radovali. „Klidně zplundruje Slunce, i když ví, že všecky řídící zařízení, co tady máme, jsou na solární energii?“ 25

Obrátila se k němu s posměšným a vědoucím úsměvem. „Víš, na to je totiž spaceball. Vysílá stejnou energii, jestli jsi to náhodou nepobral.“ „A může si bejt tak jistej, že to bude fungovat? Zabije nás to, všechny.“ Coral protočila oči a dál si ho nevšímala. Zbabělec. Nebo hlupák. Profesor přece jasně říkal, že všechny pokusy vyšly, tak co by to nefungovalo. S tím vystřídáním by si měla pospíšit.

26

Všechny oči se teď zaměřily na profesora, který odstoupil od mikrofonu a důstojně pozvedl ovladač, na kterém teď blikotavě svítilo jen jedno červené tlačítko, za doprovodu dalšího proslovu. Ten ovšem Coralii v nejmenším nezajímal, takže se přidala k tleskání a provolávání slávy ostatních lidí, zatímco upřeně sledovala každičký z trhavých pohybů bílého skřeta. Sebevědomě se usmíval a čekal na chvíli dostatečně vznešenou, aby tlačítko stiskl. „A teď přichází ta chvíle, kdy profesor…“ Dívka před Coralií najednou přestala tleskat. Coral neměla tušení, jak se ocitla na zemi. Slyšela křik, který záhadně ustal, sotva zavřela pusu a stále cítila tu hrůzu, která se jí zmocnila, poté, co sledovala pohled vyděšených očí školačky, který ji dovedl až tam, těsně pod střechu jedné z budov. A silueta se mezitím posunula o další metr. Temná. Děsivá. Ten stín něco držel v ruce. V příští chvíli už sledován stovkami párů očí, plazil se nestvůrný černý pavouk blíže a blíže, pak se zastavil na rohu domu a nehýbal se. Strnulý pohled mířil na profesora. Přesněji, na jeho ruku. Tu, která držela… Ženská polovina shromáždění zahájila vlastní útok osvědčenou taktikou, zvanou zuřivá opice a začala zděšeně vřeštět. Čtyři motory byly vmžiku zažehnuty a dvojice strážců vyrazila vzhůru. Příliš pomalu. Odpůrce spaceballu, protože přesně tohle útočník byl, si nepřátel nejdříve nevšímal. Vědom si, že je prozrazen, pak napřáhl ruku se solární paprskovou pistolí… Strážci vytáhli zbraně… Výboj s třesknutím prošlehl směrem k profesoru a minul. Minul? Nervy drásající jekot ustal stejně rychle, jako začal. Všichni najednou prostě zaraženě stáli a zírali na skřítka. Už měl být po smrti. Profesor povstal z nedůstojné skrčené polohy a jal se rychle prohlížet veledůležitý ovladač, jestli neutrpěl nějakou újmu. Starostlivě ho oprašoval a ohmatával, jako by se jednalo o nejdražší a nejkrásnější předmět světa, a když po chvilce boje ve vzduchu dopadl útočník v sevření dvou strážců na pódium, spustil onen mužík takové kázání, že by se každý kněz červenal hanbou, následované příkazem, aby rebela okamžitě odvedli do vězení. Což také udělali, a když odcházeli, řinul se za nimi nepřetržitý 27

proud nadávek a středověkých kleteb, které zde nebudu opisovat, abyste si o mně nezačali myslet něco špatného. Nikdo ho neinformoval o jeho právech, ale jaká práva má, koneckonců, člověk, který se postavil proti vůli a zájmu celého lidstva? Bílá postava stanula uprostřed kruhu starostů. Na náměstí zavládlo posvátné ticho. Všichni s úctou a očekáváním vzhlíželi k slavnému vědci, když podruhé zvedl ovladač. Bylo to tak prosté. Jediný malý pohyb, jediné stisknutí a přesto sledován většinou obyvatel Země, ať už tady nebo živě na obrazovce… „A je to!“ zvolal mužík. „Hotovo!“ „Ano, vážení přátelé, v tuto chvíli už Slunce neexistuje!“ chopil se slova starosta města, zatímco Jeho Důležitost se opět věnovala ovladači. „Pocítit bychom to měli za 8 minut, ovšem vás se to v nejmenším netýká! Nyní nastává ta toužebně očekávaná chvíle…“ Profesor pochodoval po pódiu a vypadal nervózně. Vnímal, jak se do něj jako chladná ocel zabodávají pohledy publika. Teď je nesmí zklamat. Teď ne. Oči všech visely na jeho rukou, v nichž nyní spočíval osud celého lidstva a celé planety Země. Pomalu pohyboval prsty a přejížděl černý povrch ovladače. Hučelo mu v hlavě. „…jestliže nebude aktivován…“ „…za 8 minut…“ „…ale profesor to má plně pod…“ Klepala se mu kolena. A ať se snažil, jak chtěl, nemohl z ní dostat tu neodbytnou myšlenku, která se už už drala na povrch… Klid! nařizoval si v duchu. Všechno je v pořádku. Je to jen tréma, nic víc. Obyčejná tréma, chápeš, Erichu Brainlessere? Provedl další pokus a cítil, jak mu žaludek sevřela ledová ruka a začala drtit. „…nastává ta chvíle…“ Ne. To není možné… „Je něco v nepořádku, profesore?“ Vědec se rozklepal, stíhán strachem, kamerami, snímajícími jeho trhavé pohyby a pohledy lidí, kteří mu důvěřovali… Důvěřovali, Erichu… Ne, je to jen strach, hloupá noční můra… „Já se… omlouvám… Neumím si to vysvětlit…“ Jako by na náměstí ničivě dopadla pěst strašlivého obra a zpřetrhala tenké nitky sebejistoty, kterou se doteď honosili. Muži, ženy, děti, studenti, žáci, učitelky, všichni se 28

29

náhle otáčeli k nebi. Znejistěli a jednoho po druhém se zmocňovala hrůza z vlastního činu… Co když se stín mrtvé hvězdy vrátí, aby se potrestal za jejich vzpouru? Nebe bylo stále stejné, ale …možná taky začíná tmavnout… Na čele profesora se perlil pot. Znovu a znovu tahal za páčku, stále usilovněji a s větší silou, ale spaceball neposlouchal, zatímco zlaté hodinky neúprosně odtikávaly čas. Každá ta minuta byla najednou tak krátká! Tak drahá… Lidé pod temným nebem začínali křičet a protestovat. Slabé záblesky byly znamením spěšného zapínání bezpečných polí, jako by je ta mohla ochránit... „…přátelé uklidněte se, je to jen…“ …komplikace? Ne, je to… „nebojte se, profesor to určitě…“ Ne, pane starosto. Mýlíte se. Je konec. Všichni to věděli a náměstím se šířil pláč a nářek. Nebe teď černalo každým okamžikem a přibližovalo tak zánik, o který tolik usilovali. Který si přáli… nezřetelné postavy pádily a klopýtaly ve tmě, i strážci se dávali na útěk a profesor stále klečel na zemi, řval vzteky a zoufalstvím a spaceball nereagoval… Tu se rozechvělá ruka naposledy chopila ovladače a vědec v bílém plášti se odhodlal k poslednímu zoufalému pokusu… prsty obemkly páčku… poslední zbytky světla se vytratily v nenávratnu… A zatáhl, vší silou, vší vůlí, kterou v sobě střádal, následovanou nelidským křikem… Pomsta Slunce byla ta nejkrutější. Tisíce a milióny lidí byly zastaveny tam, kde zrovna byly, tiskli se k sobě, k domům, které nebyly jejich, k rodinám, které nebyly jejich, bezmocní a ztracení v temnotě… A v ten okamžik všechna zařízení, na polokouli nastavená na denní režim přestala fungovat a aktivovala se jiná energie, mnohem silnější a ničivější a střepy a ostré kovové úlomky se jako vystřelené divošské šípy rozletěly do všech stran, skrze vše, 30

co jim přišlo do cesty. Vzduchem se nesl třeštivý zvuk pukajícího skla, domy se tříštily… Coralie si krvácejícíma rukama zoufale chránila obličej, pokrytý vodou, solí a rozpuštěným líčidlem a přeskakujícím hlasem křičela a prosila Adriana, aby ji zachránil, ona ho přece vždycky milovala… A Adrian ležel vedle ní, nehybný a kolem něho se povalovaly hroty skla, které ho nezasáhly. Pak zničehonic vybuchl i samotný spaceball a masivní části Giant Central Sphere se rozletěly bývalým městem, aby otevřely propast a Země se ve strašlivém zakvílení rozpoltila, láva bojovala s vodou oceánů a jedno nebo druhé ničilo vše, co ještě zničeno nebylo. Světlo výbuchu na okamžik osvětlilo ruku v roztrženém bílém rukávu, křečovitě svírající urvanou páčku přístroje… Tehdy nastala tma.

31

Vražda ve vlaku Mikuláš Vynohradnyk Jsem Ben Brown. Jsem soukromý detektiv a tohle je jeden z mých případů. Byl krásný den a já zrovna nastupuju do vlaku, který jede po transibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku, kde mám pomoct jednomu starému příteli. Ale zpátky, tak teda nastupuju a průvodčí Osvald Nowatsky mě uvádí do kupé číslo 31, které se nachází v první třídě. Jako normálně jsem tam se spolubydlícím, který se jmenuje – počkat, už to mám – jmenuje se John Smoke. Lehnu si na postel, přemýšlím a u toho usnu. Probudím se asi v půl šesté a vlak už jede. Jdu do jídelního vozu, najím se a jdu si lehnout. Ráno se strhne poprask, všichni křičí: „Vražda!“. Rychle vstanu z postele, obléknu se a jdu se podívat, co se děje. Leží tam muž, byl to průvodčí Osvald Nowatsky. Hned jsem se tohoto případu ujal a poprosil jsem lidi, aby šli do jídelního vozu. Sám jsem pak přivolal náhradního průvodčího, aby mi dal rozpis všech lidí z první třídy. Dal mi ho a já jsem hned zavolal prvního Coula Kolnsna, 51 let starého muže, který vystudoval medicínu. On určil smrt mezi dvanáctou a druhou hodinou ranní. Do první zastávky zbývalo 70 hodin. Proto jsem s výslechem začal sám. Začal jsem u pana Igora Potezky, který pracoval v přístavu jako hlídač. „Kde jste byl mezi půlnocí a druhou hodinou ranní?“ „Spal jsem, Co jinýho.“ „Co děláte, pane?“ „Jsem hlídač.“ „Proč jedete do Vladivostoku?“ „Kvůli práci, kterou tam mám.“ „Proč jste byl v Moskvě?“ „Do toho vám nic není!“ „Můžete jít, ale ještě se uvidíme.“ 33

Pak jsem si pozval paní Brendy Everygreenovou, 21letou krásnou ženu, která jede za svým mužem. Oné ženy jsem se na nic neptal, začala mluvit sama: „Jsem Brendy, v noci jsem spala, ale něco vám musím říct, ty dva, víte kdo?“ „Nevím.“ „Asi ti milenci nebo co, kujou pikle, ale nic jim neříkejte, já jsem to nebyla,“ Brendy Evrygreenová se rozbrečela a já ji vypustil. Hned jak odešla, zavolal jsem si tu ženskou, co o ní ta Brendy řekla, že má něco s tím Igorem. „Kde bydlíte?“ „V Moskvě asi, ne?!“ „Co děláte nebo co budete dělat ve Vladivostoku?“ „Pracovat, co jinýho, užívat si, phh, jestli si to myslíte, tak jste hloupý!“ To mě zarazilo, nečekal jsem to od hodně známé advokátky Nataši Kolarové. Vrtalo mi to hlavou. To byla celá první třída. Kdo dnes má peníze na první třídu? Ale nakonec jsem si zavolal Igora Potezky, který mi dlužil odpověď. Když jsem se jenom lehce zmínil o Nataše, rozzuřil se a pokusil se mě zabít. Proč?! Dodnes nevím, ale dost dobře vím, že právě proto jsme rozluštili dovoz morfia do Vladivostoku.

34

35