DŮM IGNÁCE STUCHLÉHO

DŮM IGNÁCE STUCHLÉHO 1996 - 2002

2

Obsah Obsah ................................................................................................................................ 2 Úvod ................................................................................................................................. 3 Idea domu setkávání ......................................................................................................... 3 Otvíráme… ....................................................................................................................... 4 Společný život a komuniťáky ........................................................................................... 6 DIS – Komuniťáky…………………………………………………………………….7 Prázdniny a povodně......................................................................................................... 8 Výchovné projekty............................................................................................................ 9 Mladí lidé s osobními problémy ..................................................................................... 13 Spolupráce ...................................................................................................................... 15 Starost a naděje ............................................................................................................... 16 List pastýřům………………………………………………………………………..16 Technická sekce.............................................................................................................. 18 Pracovníci DISu 1. 9. 1996 - 30. 6. 2002……………………………………………19 Stavební činnost.............................................................................................................. 20 Peníze.............................................................................................................................. 21 Závěr ............................................................................................................................... 23

2

Úvod Dům Ignáce Stuchlého (DIS) ve Fryštáku je po šesti letech existence fungující institucí, která se podílí na výchovné a preventivní práci s dětmi a mládeží nejen v místě a ve zlínském regionu, ale v rámci celé České republiky. Pro zachování historické paměti chci na těchto stránkách shrnout, co se událo v DISu v době, kdy jsem byl jeho ředitelem. Jde o osobní svědectví, ve kterém se nutně odráží můj zvláštní vztah k tomuto dílu. Věřím však, že pro mé nástupce a pro další zaměstnance a spolupracovníky DISu, stejně jako pro mladé lidi, kteří sem v budoucnosti přijedou, pro salesiánskou rodinu i pro církevní a pedagogickou veřejnost nebude toto svědectví zbytečné. Protože tato zpráva nemůže obsáhnout rozmanitost života v tak velkém díle, chtěl bych upozornit na další zdroje informací. U ředitele DISu jsou k dispozici základní dokumenty: Statut, Vnitřní řád, Výchovně pastorační projekt z 1. května 2002 a také původní Projekt z 30. července 1996, podle nějž byl DIS založen a veden ve svých počátcích. V kanceláři pedagogické sekce lze najít propagační materiály se seznamem všech víkendových a prázdninových akcí, projekty a dokumentaci k Orientačním dnům, výroční zprávy, fotoalba a kroniky, v centrálním počítači pak databáze účastníků a dobrodinců a mnoho dalších informací. Kromě toho bylo o DISu napsáno a kladně ohodnoceno několik studentských prací: -

Osobní doprovázení jako jedna z forem pastorace mládeže na okraji, magisterská práce Magdaleny Ehrlichové z roku 1999 na CMTF v Olomouci,

-

Salesiánské středisko DIS v konfrontaci s pedagogikou Dona Boska, ročníková práce Kateřiny Sasíkové z roku 1999 na VOŠ Jabok v Praze,

-

Etika a etiketa Domu Ignáce Stuchlého, bakalářská práce Josefa Vondráčka z roku 2000 na Fakultě managementu a ekonomiky VUT Brno ve Zlíně,

-

Orientační dny pro střední školy, seminární práce Michaela Martinka z roku 2001 na doktorském studijním programu CMTF v Olomouci,

-

Komunikace Domu Ignáce Stuchlého s veřejností, ročníková práce Aleny Horákové z roku 2002 na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně.

Zkušenosti z práce s mládeží v DISu a informace o jeho akcích obsahuje také časopis pro pastoraci mládeže NAIM, ročníky 1996 a 1998. Aktuální zprávy lze najít na internetových stránkách www.volny.cz/disfryst. A mezi nejcennější zdroje informací patří samozřejmě všichni současní i bývalí pracovníci DISu.

Idea domu setkávání V době, kdy jsem byl delegátem pro pastoraci mládeže v české salesiánské provincii, jsem měl možnost v rámci různých školení a setkání se seznamovat s činností salesiánů v cizině. Protože většina těchto akcí se konala v domech, které byly vybaveny ubytovací a stravovací kapacitou, zjišťoval jsem, k čemu takové domy jsou a jak fungují. A stále víc mně bylo jasné, že něco podobného naší provincii chybí. V té době jsem pracoval v Salesiánském centru pastorace mládeže v Pardubicích. Tam jsme společně s několika aktivními lidmi ze Salesiánského hnutí mládeže organizovali celoroční formační skupiny, které se scházely každý měsíc (účastníci byli z celé republiky), a několik týdenních animátorských kurzů o prázdninách. Rok co rok jsme museli shánět vhodné objekty pro tuto činnost, a tak jsme začali snít o tom, jak by bylo dobré mít vlastní dům, kde bychom ji mohli rozvinout ve větším měřítku.

4 Že by to mohl být Fryšták, to nás napadlo už dávno. Dlouho jsme však tuto možnost vylučovali, protože jsme věděli, že jde o velkou starou budovu ve velmi špatném technickém stavu a že by bylo téměř nemožné sehnat peníze na její rekonstrukci a provoz. Navíc provinciální kapitula v roce 1995 schválila rozhodnutí, že fryštácký dům pronajmeme a postupně budeme hledat vhodného zájemce, který by jej koupil. Starší spolubratři, kteří měli k fryštáckému „ústavu“ těsnou osobní vazbu, však toto rozhodnutí nepřijali, a proto se opět začalo hledat pro dům vhodné využití. Jelikož se v té době objevila možnost většího zisku pro provincii z tehdy plánovaného prodeje nakladatelství Portál, připravil jsem projekt pro dům setkávání ve Fryštáku a předložil ho na podzim 1995 tehdejšímu provinciálovi P. Benno Benešovi. Peníze na opravu však nebyly jisté a bez nich by byl projekt příliš velký hazardem, proto byl odložen. Na jaře 1996 jsem projekt upravil do reálnější podoby a (už bez naděje na větší finanční podporu) předložil jsem ho znovu. Zároveň se ozvali někteří starší spolubratři s návrhem, že by v bývalém „ústavu“ měla vzniknout internátní škola pro chlapce, podobně jako v době počátků salesiánského díla. Následovalo několik měsíců, během nichž se v debatách na různých úrovních střetávali zastánci dvou koncepcí naší pastorační a výchovné práce. Definitivní rozhodnutí nakonec udělal provinciál na základě doporučení své rady 26. srpna. Schválil projekt Domu Ignáce Stuchlého a k 1. září 1996 vydal Zřizovací listinu tohoto díla.

Otvíráme… Na následující dny a týdny vzpomínám jako na průkopnické, hektické a vyčerpávající – od začátku nám všem bylo jasné, že pokud chceme toto dílo udržet a rozvinout, musíme nasadit všechny síly právě do úvodního období. Vedení provincie nám dalo najevo, že je to zatím jen „na zkoušku“ a že během prvního roku nám nedá ani peníze (kromě platů pro dva zaměstnance) ani další spolubratry. O obojí můžeme žádat, až dokážeme, že DIS má perspektivu. (Na obhajobu tehdejšího provinciála musím dodat, že nakonec stanovenou podmínku nedodržel – platil nám od listopadu i neplánovanou kuchařku a přispěl také na stavbu nových koupelen.) Hned jsme začali plánovat víkendové akce. Už v pátek 6. září se sjelo do Fryštáku zhruba 20 lidí z bývalých formačních skupin SHM. Na toto setkání jsme se všichni moc těšili. Konečně jsme se mohli „pochlubit“ s naším novým místem ke scházení. Důkladně jsme si prohlédli celý dům: malé pokojíčky s nemocničními postelemi a plechovými nočními stolky, s papírovými stěnami, na mnoha místech poškozenými; záchody v každém patře, v nichž byly podlahy a stěny natřeny na černo a plechové stěny mezi kabinkami byly prožrané rzí; dvě koupelny, v nichž se umývalo všech 130 důchodců, kteří zde byli ubytovaní, a v každém patře na chodbě šest umyvadel, ve kterých kupodivu tekla i teplá voda; divadelní sál v prvním patře, který už P. Honka obnovil v původní podobě (domov důchodců zde měl předtím 8 pokojíčků stejně jako ve stejném prostoru o patro výš); kanceláře s nefunkčním vnitřním rozhlasovým zařízením a s velikým těžkým trezorem z minulého století; domeček s kuchyní, asi deseti pokojíky a se čtyřmi záchody a koupelnami – ten byl nejlépe vybavený, a proto jsme si v něm začali zařizovat ubytování pro sebe a pro případné další zaměstnance. Jedinou novou částí zařízení domu byla plynová kotelna, kterou nechali postavit salesiáni před dvěma lety. Komunisté po celých čtyřicet let věnovali objektu jen nejnutnější údržbářskou péči… Je to bída, ale je to naše, říkali jsme si společně, když jsme to všechno viděli. Postavíme si tady pěkné sociální zařízení, útulné pokojíčky, vybavené klubovny, kanceláře s kopírkou, faxem a spoustou telefonů a počítačů, krásnou uměleckou kapli, bar, jídelnu… Byly to jen krásné sny, neměli jsme ani peníze ani schopnosti na jejich uskutečnění – přesto to všechno dnes máme. Seděli jsme tenkrát ve velké místnosti v prvním patře úplně na konci domečku (za pár dní na to už neexistovala – Jenda Košák zajistil její rozdělení sádrokartonovou stěnou na dva pokojíčky, do kterých se nastěhovala Magda a Helena) a celou sobotu nadšeně plánovali.

4

5 První akci jsme připravili na podzimní prázdniny (23. – 26. 10.). Jmenovala se „Otvíráme“ a mělo to být oficiální zahájení činnosti s mládeží v DISu. Nakonec na ni sice místo plánovaných sto lidí přijelo necelých čtyřicet, ale i tak splnila svůj účel. Od začátku jsme se museli učit skromnosti v odhadech zájmu o naše akce. Přesto už v prvním roce jsme zorganizovali dvě „masovky“, které se pak staly tradicí: Silvestr a Velikonoce. Páteří celého školního roku měly být dvě formační skupiny s názvem „Jeden rok pro tvou budoucnost“ – to bylo pokračování práce, kterou jsme dělali v Pardubicích, měli jsme s tím už nějaké zkušenosti a těšili jsme se na to. Ty dvě skupiny se nakonec opravdu daly dohromady a scházely se každý měsíc, většinou přijelo asi 10 – 20 účastníků. K tomu jsme vymysleli ještě několik duchovních obnov a tematických setkání (Smysl života, Závislosti, Bůh a církev…) a celoroční plán akcí byl hotov. Vešlo se to všechno na jeden leták formátu A4 psaný rukou a rozmnožený na kopírce. Ten jsme se pak snažili co nejvíc rozšířit mezi mládež po celé republice. Zajistili jsme taky už naplánované dva podzimní turnusy exercicií pro salesiány (září a listopad), nabízeli jsme služby jiným církevním skupinám (např. o vánočních prázdninách jsme měli plný dům rodin s dětmi), zároveň jsme si zařizovali pokoje na bydlení, přestavovali a vybavovali kanceláře a připravovali plány na stavbu nových koupelen a záchodů. Tu jsme uskutečnili ještě během zimy, takže na velikonoce 1997 už jsme mohli nabídnout 50 mladým lidem důstojnější hygienické podmínky. Tento start by nebyl možný, kdyby se nenašli lidé, kteří byli zapálení pro společnou věc a kteří věnovali DISu svůj čas a své schopnosti. Začínali jsme ve čtyřech: z Pardubic se mnou přišla Magda Ehrlichová, která už šestý rok pracovala u salesiánů a která měla taky velký podíl na vzniku projektu DISu. V průběhu příprav jsme hledali člověka, který by se staral o administrativní a technický chod domu – našli jsme Helenu Vávrovou ze Šumperka, která měla zkušenosti z práce ve spořitelně a nebála se ani organizační odpovědnosti. V této trojici jsme se od začátku v domě ubytovali. Honzu Krčmu, který bydlel ve Fryštáku a chodil do DISu jen na pracovní dobu, jsme „zdědili“ po panu faráři Josefu Honkovi - zaměstnával ho jako civilní službu pro údržbu a úklid domu už od 1. července 1996. Netrvalo dlouho a přišla Gábina Dudáková z Českých Budějovic. Objevila se tu na podzim na nějaké akci a zeptala se, jestli nepotřebujeme kuchařku. Původně jsme sice plánovali, že vaření na akce budou zajišťovat místní ženy brigádnicky, ale už po několika týdnech nám bylo jasné, že to tak dlouhodobě nemůže být. Tak jsme Gábinu přijali a pracuje zde dodnes. V současné době je hned po mně služebně nejstarší pracovnicí na DISu. V prosinci s námi začal vyjednávat Dalibor Auf. Toho jsem znal z Pardubic. Nastoupil tam na podzim na civilní službu a brzy zatoužil změnit prostředí. Jožka Kopecký, tamější ředitel, byl velkorysý, a tak byl od ledna Dalibor převelen do Fryštáku. Měl za sebou sice vysokou školu zemědělskou, ale souznění jeho zájmů a schopností s našimi cíli bylo téměř dokonalé. Sedl si k počítači a pracoval u něj rok a půl. Jemu vděčíme nejen za vytvoření systému databází účastníků, dobrodinců a dalších lidí, se kterými jsme měli kontakt, ale i za spoustu další administrativní a organizační práce. A samozřejmě taky za pečlivou údržbu naší zahrady. Někdy po vánocích zavolal můj kamarád Jiří Kopřiva z Rajnochovic: „Slyšel jsem, že sháníte civiláka na údržbářskou práci!“ Byla to pravda – Honza měl co dělat s uklízením, Gábina vařila, Dalibor seděl u počítače, Helena účtovala a vyřizovala spoustu papírů, Magda plánovala a organizovala akce, já jsem dělal všechno, co bylo potřeba - ale praktické a pracovité ruce, které by si poradily s běžnými technickými problémy tak velikého objektu, tady stále chyběly. A tak když Jiří nabízel schopného kluka, kterého prý dobře zná a ručí za něj, neváhal jsem ani chvíli. Od února nastoupil do DISu na civilní službu Ludvík Čuba. Byl vyučený stolař s maturitní nástavbou, svému řemeslu rozuměl a dělal ho rád, a protože byl z vesnice z pracovité rodiny, byl ochoten pustit se do jakékoliv práce. Když měl za rok a půl odejít, nedovedli jsme si to bez něj představit. Nemusel jsem ho ani moc přemlouvat a zůstal u nás pracovat jako správce domu. Zajišťování běžných oprav i milionových rekonstrukcí, administrativa kolem správy domu, ubytovávání návštěvníků i organizace pracovníků v technické sekci – to všechno je Luďova práce. Nedávno se oženil a přestěhoval se do Kostelce. Naštěstí to má do Fryštáku jen tři kilometry. Ze současných zaměstnanců je po mně a po Gábině třetí služebně nejstarší.

5

6 Tak vypadala první sedmička. V tomto složení jsme pracovali až do konce srpna. Daleko víc však bylo těch, kteří s námi spolupracovali externě a bez nichž by naše činnost vůbec nemohla začít. Kdybych je chtěl všechny vyjmenovat, určitě bych na někoho zapomněl, a to by nebylo spravedlivé. Hned na začátku však nelze opomenout partu mládeže z Lipova na Slovácku (u Veselí nad Moravou) a jejich faráře, salesiána Mirka Dibelku. Díky osobním kontaktům, které začaly už dávno před Fryštákem, obsadili Lipovjané spoustu míst na našich akcích v prvním roce (tím ovšem založili tradici, takže konkrétní lidé se sice mění, ale mládež z Lipova a okolí sem jezdí stále) a jejich pan farář je vydatně podporoval, morálně i finančně. Tři z nich tu dokonce strávili nějaký čas jako zaměstnanci nebo účastníci civilní služby a někteří další s námi intenzivně spolupracují externě. Z Fryštačanů se nás nejvíc ujala rodina Košákova. Vzpomínám si na jednu epizodu z úplného začátku: Když jsem se ještě v srpnu ptal telefonem svého osvědčeného poradce Jirky Kopřivy, jestli by neměl nějaký tip na levný odvoz věcí z Pardubic do Fryštáku, tak se chvilku zamyslel a pak říká: „Jo, zavolám ke Košákům…“ A když jsem přijel poprvé do Fryštáku, už jsem seděl u Košáků na večeři a plánovali jsme, co a jak. Bylo to povzbuzující setkání pro obě strany.

Společný život a komuniťáky V projektu pro DIS, který schválila provinciální rada, bylo pár odstavců, ve kterých jsem vyjádřil svou vizi společného života a práce: -

„Animační tým žije jako komunita, s velkou mírou vzájemné otevřenosti, s hlubokými osobními vztahy a se sdílením práce, života i modlitby, zároveň však s respektem k soukromí jednotlivců i podskupin (řeholních komunit). Reflektovaný společný život je základním prvkem trvalé formace členů týmu.

-

Vytváření celkové koncepce a rozhodování o podstatných věcech se děje společně v animačním týmu, v němž jsou aktivně přítomni řeholníci i laici, muži i ženy, žijící v celibátu i v manželství, s využitím tvůrčího dialogu a skupinové dynamiky.“

Tuto představu jsem se od začátku pokoušel realizovat. V principu mně šlo o to, aby mladí lidé, kteří zde pracují a z nichž většina zároveň v domě bydlí, byli sice vázáni k tomuto dílu pouze svými pracovními povinnostmi (na rozdíl od řeholních nebo jiných komunit, kde jde často o závazek úplného životního nasazení), ale zároveň vytvářeli tým, v němž se bude vzájemná rozdílnost jednotlivých členů využívat ke kvalitnější práci. To by mělo také přispívat k osobnímu zrání každého jednotlivce. V prvních týdnech a měsících jsme tvořili typickou partu nadšenců. Všem nám šlo o to, abychom se společně prosadili, abychom i za silně ztížených podmínek dokázali, že toto dílo rozjedeme a že umíme dělat dobrou práci. Věřili jsme ve své schopnosti a věřili jsme, že pracujeme na Boží věci. Ale taky jsme věděli, že klíčem k úspěchu je naše schopnost pracovat společně. Proto jsme se už začátkem listopadu vypravili na faru do Lipova, abychom tam v klidu promýšleli, co všechno nás čeká. Když pak krátce po sobě přišli dva noví civiláci, zorganizovali jsme ve středu 29. ledna celodenní schůzi, které jsme se zúčastnili všichni (celkem 7 lidí) a která byla velmi plodná. Jedním z jejích výsledků byl plán akce, která se pak na dlouhá léta stala tradicí. Sehnali jsme faru v Hraběšicích, kterou tenkrát spravovali naši spolubratři ze Šumperka, a v neděli 23. února odpoledne jsme vyrazili na komuniťák. Byla to dobrá akce. První večer jsme jenom jedli a pili, povídali si a zpívali a bylo nám spolu dobře. V pondělí jsme si zajeli na oběd do Šumperka, po návratu jsme si dali ještě malou siestu a pak jsme se sešli na podvečerní mši v krásném hraběšickém kostelíku. Teprve večer jsme se rozpovídali o životě na DISu, ale i sami o sobě – prostě o tom, na co v běžném provozu není čas. Úterý už bylo skutečně pracovní. Až na večeři jsme se rozjeli k Vávrům do Bohutína – tato návštěva byla základem tradice, kterou jsme v dalších letech pečlivě dodržovali: poznat a pokud možno i navštívit rodiny našich členů. Bohužel, v počtu dvaceti lidí už to není tak jednoduché jako v sedmi nebo osmi. Hned po návratu jsme věděli, že komuniťák je výborná věc, a od té doby tuto tradici stále dodržujeme. Dřív jsme se snažili mít ročně pět komuniťáků, dnes to vychází tak na tři až čtyři, ale zatím nevidí6

7 me důvod k tomu, abychom se jich vzdávali, i když je to organizačně i finančně stále náročnější. Snažíme se jet pokaždé na jiné místo – z tohoto pravidla jsme udělali za celých šest let snad jen dvě výjimky. A jednou za rok – na jaře, většinou v květnu – se koná tzv. „velký komuniťák“, kdy se na čtyři nebo pět dnů vydáme někam hodně daleko. Při prvním z nich, zatím jen třídenním (3. – 6. 6. 1997), jsme jeli do Rakouska a v okolí Mariazell jsme vylezli na několik kopců. Další komuniťák byl od 27. do 30. dubna na faře v Březnici u Zlína. Tentokrát jsme to měli velmi blízko, jen asi 15 km, a tak někteří účastníci jeli tam i zpátky na kole. Protože bylo krásné jaro, vydali jsme se na celodenní túru do Luhačovic spojenou s poutí na Provodov. Ještě musím dodat, že už na podzim 1996 jsme podnikli autem ve čtyřech (Magda, Helena, Dalibor a já) exkurzi do některých salesiánských domů v západní Evropě: Navštívili jsme Don Bosco Haus ve Vídni, Aktionszentrum v bavorském Benediktbeuern a Assel v Holandsku. Všude jsme se snažili získat co nejvíc informací o chodu takového domu, o jeho pracovní organizaci, financování, ale i o zaměření akcí, osobní práci s jednotlivými mladými lidmi a spoustu dalších věcí. Spolubratři a zaměstnanci všech těchto středisek k nám byli velice vstřícní a cítili jsme, že nám fandí a že můžeme i do budoucna počítat s jejich podporou. Dnes můžu říct, že se to všechno naplnilo – v Don Bosco Hausu jsme byli od té doby mnohokrát a stejně tak rakouští spolubratři nejednou navštívili nás a taky finančně podpořili některé naše projekty. I s dalšími dvěma místy udržujeme stálé kontakty – Benediktbeuern jsme několikrát navštívili a jednou jsme tam dokonce zorganizovali prázdninový horský týden s osmi mladými lidmi, Holanďané zase byli po dva roky o prázdninách s partou mládeže u nás a další rok nás pozvali k nim. Právě proto, že v Česku jsme stále jediným domem s touto koncepcí života a práce, považuji za velmi dobré mít kontakt s partnerskými domy v zahraničí.

DIS – Komuniťáky „Komuniťák“ je akce, při které všichni DISáci společně odjedou z DISu, aby mohli odpočívat, poznávat svět a bavit se spolu o věcech, na které jindy není čas. Rozlišujeme komuniťáky malé (třídenní, vzdálenost do 100 km, 2x – 4x za rok) a velké (pětidenní, vzdálenost neomezená, jednou za rok). Během prvních šesti školních roků jsme absolvovali celkem 26 komuniťáků, z toho šest velkých. 1. 2. 3. 4.

3. – 5. listopadu 1996: Lipov - fara 23. – 26. února 1997: Hraběšice u Šumperka - fara 27. – 30. dubna 1997: Březnice u Zlína - fara 3. - 6. června 1997: ALPY - první velký komuniťák: Brno – St. Pölten – Ötscher (výstup) – Mariazell. -

5. 6. 7. 8. 9.

Školní rok 1997 – 1998

30. září – 3. října 1997: Křtiny u Brna – chata rodiny Martinkovy 1. – 4. prosince 1997: Veselá u Valašského Meziříčí – fara 22. – 25. února 1998: Borová u Frýdlantu nad Ostravicí - fara 26. – 29. dubna 1998: Stínava u Prostějova - soukromá chalupa 15. – 19. června 1998: TORINO - druhý velký komuniťák: Benediktbeuern – Innsbruck – Brenner - Merano - Passo Stelvio (2700 m) - Lago di Como – Chieri – Castelnuovo - Colle Don Bosco – Torino – Milano - Chiemsee – Praha. Celkem asi 2000 km. -

10. 11. 12. 13.

Školní rok 1996 – 1997

Školní rok 1998 – 1999 7. - 10. září 1998: Provodov - fara 8. – 11. listopadu 1998: Rajnochovice - fara 7. – 10. února 1999: Staré Město pod Sněžníkem - fara 25. – 28. dubna 1999: Šaštín (Slovensko) – salesiánská střední škola s internátem

7

8 14. 6. – 11. června 1999: OKRUH KOLEM ČESKA - třetí velký komuniťák: České Budějovice (salesiáni Čtyři Dvory, Ehrlichovi, Dudákovi) - Plzeň (salesiánské středisko mládeže) – Sokolov (chata rodiny Ferencovy, návštěva u Ferenců) - Karlovy Vary – Loket - Slaný (klášter karmelitánů - Petr Glogar) - Krouna (Vtípilovi). Celkem asi 1000 km. 15. 16. 17. 18.

1. – 4. listopadu 1999: Buchlovice - fara 3. – 6. ledna 2000: Hostýn – poutní dům 19. – 22. března 2000: Luhačovice – chata u přehrady 1. – 5. května 2000: RAKOUSKO, JIŽNÍ MORAVA - čtvrtý velký komuniťák: Brno (Martinkovi, Votoupalovi) - Wien (Don Bosco Haus) – Baden - Hohe Wand - Schneeberg – Mikulov – Pálava - Svatý Kopeček u Mikulova. Celkem asi 700 km. -

19. 20. 21. 22. 23.

Školní rok 1999 – 2000

Školní rok 2000 – 2001

1. – 4. října 2000: Křtiny – chata rodiny Martinkovy 22. – 24. listopadu 2000: Rajnochovice - Archa 14. – 17. ledna 2001: Borová u Frýdlantu nad Ostravicí - fara 11. – 14. března 2001: Březina u Javoříčka – chalupa jeskyňářů 13. – 18. května 2001: BENÁTKY - pátý velký komuniťák, po stopách Staříčka: Maribor (Slovinsko – horská chata salesiánů) – Lublaň Rakovnik (salesiánská provincie) - Gorizia (Itálie) - San Doná – Benátky – Padova – Dolomity - Cortina d´Ampezzo - San Martino in Cassies (Velehrad - dům českých salesiánů) - Klagenfurt. Celkem asi 1500 km. -

Školní rok 2001 – 2002

24. 2. – 5. prosince 2001: Pardubice – salesiánský dům 25. 24. – 27. února 2002: Velké Karlovice – turistická ubytovna 26. 5. – 10. května 2002: BATIZOVCE – SLOVENSKO - šestý velký komuniťák: Pobyt v bývalé škole v obci Batizovce pod Vysokými Tatrami (v pronájmu salesiánů z Popradu), výlety: Gerlachov – Sliezsky dom – Hrebienok – Skalnaté pleso – Tatranská Lomnica; Slovenský Raj, Levoča, Spišský hrad, Spišská kapitula, Prielom Dunajca, Slavkovský štít, Kriváň.

Prázdniny a povodně O prvních prázdninách (1997) byl DIS docela naplněný. Kromě několika akcí, které jsme pořádali sami (dvoje duchovní cvičení pro mládež, dva formační kurzy, muzikantský týden a společný týden s mládeží z Nizozemí) se tady vystřídalo několik skupin rodin a mladých lidí. Mimořádnou zkušeností však byly povodně. Voda sice nemohla přímo zasáhnout náš dům, protože stojí zhruba deset metrů nad hladinou Fryštáckého potoka, nicméně Dolní ves zasažena byla – asi 300 metrů od DISu směrem k přehradě a k rybníku už se potok vyléval z břehů, zaplavil silnici a většina domů, které stojí přímo u ní, měla brzy zaplavený sklep a část přízemí. Nějakou dobu byla neprůjezdná hlavní silnice od nás do Zlína, s napětím jsme sledovali zprávy v rádiu, abychom se dozvěděli, zda je možné se sem dostat z Brna či z Ostravy. Zatopena byla malá část Zlína a velká část Otrokovic – ty patřily mezi nevíce postižené oblasti vůbec, protože stovky baťovských domků byly pod vodou až po střechu a voda se tam držela dokonce několik týdnů. Hned v prvních povodňových dnech jsme nahlásili na krizové centrum, že dáváme k dispozici nouzové ubytovací kapacity – buď pro lidi evakuované ze zaplavených bytů nebo pro případné ubytování záchranářů a pomocných pracovníků, kteří se do zdejšího regionu sjížděli z celé republiky. Brzy nato začala hra nervů, která mě vyčerpávala po celých několik následujících týdnů. Telefon z krizového centra: 8

9 „Za několik hodin začne evakuace sídliště v Otrokovicích. Kolik lidí k vám můžeme poslat na noc?“ Okamžitě jsem zburcoval personál, připravovali jsme pokoje, povlékali postele, zařizovali přestěhování účastníků našich akcí na společné pokoje, aby se uvolnilo co nejvíc místa, pak jsme si oddechli a očekávali nápor evakuovaných. V šest večer další telefon: „Tuhle vlnu se nám ještě podařilo ubytovat do škol, ale další budeme odvážet ještě dnes večer, vydržte u telefonu, dáme vám vědět, až pojedou.“ Sedíme u telefonu, sledujeme televizi, napjatě očekáváme, kdy budou evakuovat Hradiště, Veselí, Hodonín… Teprve hodinu po půlnoci volají z krizového centra a odvolávají naši pohotovost: „…buďte připraveni zítra!“ Podobná situace se opakovala několik dní za sebou. Kromě pár jedinců či rodin, které tu přespaly jednu noc, jsme však žádný větší nápor evakuovaných nezaznamenali. V době, kdy už napětí začínalo polevovat, mě najednou probudil telefon v jednu hodinu v noci: „Přijeli vojáci z jižních Čech, budou pracovat v Otrokovicích na odklizení bahna, potřebují nouzově přenocovat, můžete je vzít?“ Během půl hodiny jich tady bylo dvacet, naštěstí s vlastními spacáky. Za pár dní nato: „Potřebujeme ubytovat bagristy a jeřábníky ze západních Čech, aspoň na tři týdny, šlo by to?“ Samozřejmě že šlo. Bylo jich tentokrát jen asi šest nebo sedm, každý večer zaparkovali na náměstí s těžkou technikou a brzo ráno zase odjížděli pracovat do Otrokovic a Tlumačova. Jednou se vrátili z hospody po půlnoci a začali zvonit na náš veliký starý zvon, který visí na chodbě v prvních patře. Celý dům byl plný rodin s malými dětmi. Vyběhli tátové, srazili jsme se všichni na chodbě a pokoušeli se zpacifikovat opilé bagristy. Podařilo se to teprve po delším boji. Hned ráno jsem volal na krizový štáb – slíbili mně, že z toho okamžitě vyvodí důsledky. Po práci za mnou přišli ostatní chlapi, bez onoho „rušitele“: „Šéfe, nechte nás tady, my za to nemůžem! Ručíme vám za to, že budem slušní, a kolega už odjel domů… My ho známe, on tohle dělá všude. Ale bez něj tady bude naprostej klid, uvidíte!“ Opravdu, dalších čtrnáct dnů už bylo bez problémů. Ve druhém týdnu povodní měli přijet Holanďané. Jak koukali u nich doma na televizi, tak si mysleli, že se sem vůbec nedostanou, a každý den volali, co je nového. Nakonec se přece jen vydali na cestu dorazili sem přes Olomouc, protože mosty přes Moravu v Kroměříži a v Napajedlích ještě nebyly průjezdné. Místo plánovaného programu jsme ovšem většinu času věnovali brigádnické pomoci postiženým. Napřed nás zavolali z Adry – hned první večer jsme jeli do Malenovic pomáhat s vykládkou humanitární pomoci z kamionů. Další den jsme se hlásili na Městském úřadě v Otrokovicích: osm chlapů a šest žen je ochotno pomoci s čímkoliv! Dvě hodiny jsme prostáli před různými kancelářemi a všude nám řekli, že sice práce je moc, ale že neví, kam by nás zrovna poslali. Nakonec, možná aby se nás zbavili, nám poradili, ať to zkusíme v Tlumačově, „tam jsou na tom hůř a mají míň pomocníků.“ V Tlumačově jsme zašli za starostou a ten byl velmi operativní: „Výborně, nejlepší bude, když zajedete do školky, tam byl metr vody, teď už opadla, ale je potřeba to všechno vynést, uklidit, vyházet a tak. Je tam pár lidí, ale každá ruka bude dobrá.“ Práce bylo skutečně nad hlavu – uvnitř mokro, venku bahno, pár metrů od nás ještě celé pole pod vodou, nábytek a vybavení nasáklé vodou a páchnoucí, jak bylo víc než týden omýváno bahnem… Odpoledne jsme přijeli domů a odpočívali. Další dva dny jsme se vraceli do Tlumačova, a protože už jsme tam poznali konkrétní lidi, pomáhali jsme jim s uklizením jejich domů. Skupina mládeže z Nizozemí odjížděla s nezapomenutelnými zážitky a se spoustou fotografií zaplavených území. Pak je ještě vystřídala parta salesiánských spolupracovníků, kteří se sem sjeli, aby pomohli svým kamarádům z postižených míst. Celé dny pracovali ve Zlíně, v Otrokovicích a v Kroměříži, k nám se sjížděli jen na noc. A já jsem se po celý ten měsíc nehnul z domu ani jsem nesměl vypnout pozornost, protože bylo nutné, aby tenhle hektický pohyb stále někdo koordinoval a se všemi skupinami udržoval spojení. Bylo to vyčerpávající a jsem rád, že jsme to podstoupili, protože jsme mnoha lidem pomohli. Ale nechtěl bych to zažít znovu.

Výchovné projekty V projektu DISu schváleném provincií bylo vyjmenováno celkem šest výchovně-pastoračních oblastí, kde jsme chtěli pracovat: 9

10 „PRO MLÁDEŽ - PROJEKT "FORMACE" Lidská a křesťanská formace mladých lidí ze salesiánských středisek, oratoří, farností a internátů, příp. i širšího okruhu mládeže - Programové víkendy pro skupiny mládeže z farností a středisek mládeže - témata podle potřeby a požadavků dané skupiny - Specializované celoroční formační programy (5 - 10 víkendů ročně): - Orientační dny pro třídy mládeže ze 2. a 3. stupně škol, zvláště církevních - nabídka dvoudenních pobytů s programem ve dnech školního vyučování. - Organizace velkých akcí pro mládež - např. velikonoce, Silvestr, Festa. - Týdenní duchovní cvičení pro mládež o prázdninách. PRO ANIMÁTORY - PROJEKT "MLADÍ PRO MLADÉ" Lidská, křesťanská a odborná formace animátorů, členů civilní služby a volontariátu, podílejících se na salesiánském poslání a práci s mládeží u nás. - Jednotlivé víkendy i celoroční formační programy (5 - 10 víkendů ročně) pro různé skupiny animátorů: - Prázdninové animátorské kurzy v několika stupních. - Jednotlivé přednáškové akce během škol. roku i o prázdninách zaměřené na zvýšení animátorské kvalifikace, s využitím odborníků - např. lipnická škola, logoterapie, pedagogika volného času apod. PRO SALESIÁNSKOU RODINU - PROJEKT "DON BOSKO" Lidská, křesťanská, salesiánská a odborná, příp. též řeholní formace salesiánů, sester, spolupracovníků, členů dalších složek salesiánské rodiny a dospělých laiků, kteří naplňují salesiánské poslání u nás. - Exercicie pro SDB, FMA, ACS, laické zaměstnance, příp. VDB - Kurzy a odborná školení pro členy sal. rodiny a profesionální pracovníky v našich dílech - Pravidelná i nepravidelná setkání pro trvalou formaci členů sal. rodiny - Setkávání a oficiální akce různých skupin salesiánské rodiny na celonárodní úrovni. - Mezinárodní akce (setkání provinciálů, pastorace mládeže...). - Ubytovávání jednotlivců a skupin salesiánské rodiny a mládeže při mezinárodních výměnných pobytech. PRO JEDNOTLIVCE - PROJEKT "DOMOV" Osobní a lidské zázemí s možností zotavení i odborného duchovního a psychoterapeutického doprovázení pro skupinky mládeže, rodiny i jednotlivce, kteří prožívají osobní krize a problémy. - Ubytování v jednolůžkových pokojích s možností částečné účasti na životě místního společenství. - Duchovní a psychoterapeutická pomoc jednotlivcům ubytovaným v domě. - Osobní doprovázení na dálku formou dopisů, telefonátů, návštěv apod. PRO PRACOVNÍKY S MLÁDEŽÍ - PROJEKT "NAIM" Pomoc všem, kdo pracují v pastoraci mládeže, skrze časopis Naim, servis pomůcek, osobní návštěvy a konzultace, příležitostnou literaturu atd… - Vydávání časopisu pro pastoraci mládeže Naim. - Vydávání dalších pomůcek pro práci s mládeží. - Spolupráce s diecézními centry pro mládež a příležitostná pomoc jejich pracovníkům formou osobních konzultací, účastí na jejich akcích, školení atd. - Pravidelná tematická setkání otevřená všem křesťanským pracovníkům s mládeží PRONÁJEM Možnost pronájmu prostor na ubytování nebo konání akcí salesiánské rodiny i jiných organizací, stejně jako možnost rekreačních pobytů pro jednotlivce a pro rodiny.“

10

11 V počátcích existence DISu jsme vsadili především na první projekt – FORMACE. Bylo to vlastně pokračování činnosti Salesiánského centra pro pastoraci mládeže v Pardubicích, která spočívala především v celoročních formačních cyklech. K nim se postupně přidávaly další víkendové a prázdninové akce. Nejvíc času a energie věnovala přípravě a organizaci této činnosti Magda Ehrlichová. Hlídala termíny na výrobu a posílání propagačních materiálů nebo na rozesílání zvacích dopisů, organizovala setkání externích spolupracovníků, osobně vedla několik let celé formační cykly. Od druhého školního roku k nám přišla Soňa Ferencová, která pak po dva roky dělala především různé sportovní a kreativní akce. Na podzim 1998 byla posílena naše salesiánská komunita o P. Jožku Glogara, který přinesl další obohacení našich víkendů a prázdnin. O rok později nahradili odcházející Soňu manželé Petra a Miloš Votoupalovi, kteří už předtím externě spolupracovali na formačním cyklu „Jeden rok pro ty, kdo to ještě nevzdali“. Největší krizi prožíval tento program ve školním roce 2000-2001, když odešla Magda a Votoupalovi. S malým zájmem a rušením naplánovaných akcí jsme se potýkali už dřív, teď však to dosáhlo hrozivých rozměrů. Naštěstí k nám nastoupila na podzim 2001 jako propagační pracovnice Eliška Vechetová, která patřila od počátku k našim aktivním externím spolupracovníkům, a svým důrazem na masivnější a kvalitnější propagaci i na osobní kontakty dodala těmto aktivitám zase víc života. Tak se nám podařilo z původních asi třiceti víkendových akcí v prvním školním roce se dostat až zhruba na 80, které připravujeme v posledních letech. Z nich ovšem přibližně čtvrtina se ruší pro nedostatek zájemců. Nepostradatelnou osobou pro tuto činnost je pracovník u počítače. Zatím jsme měli štěstí na schopné kluky, kteří u nás pracovali jako civilní služba. Dalibora Aufa nahradil absolvent Jaboku Petr Vtípil, který u nás strávil téměř dva roky a přinesl do počítačového systému spoustu nových nápadů. Mimo jiné taky zorganizoval malý kurs pro zaměstnance, kteří si doposud s počítačem moc nerozuměli. Po krátkém působení Vaška Šindeláře jsme získali Tomáše Ticháčka ze sousedního Lukovečka. Ten zde byl až do léta 2002 a všichni jsme oceňovali jeho ochotu a vstřícnost při řešení jakéhokoliv problému (nejen počítačového). Velkoryse koncipovaný projekt formace animátorů MLADÍ PRO MLADÉ se realizovat nepodařilo, především proto, že by vyžadoval široké odborné zázemí, kterým jsme nedisponovali. Navíc nabídka různých kvalitních vzdělávacích kurzů je natolik bohatá, že by byla tato činnost nošením dříví do lesa. Omezili jsme se tedy pouze na servis pro lidi, kteří nám pomáhají – scházíme se s nimi 2x – 3x za rok na společný víkend, kdy se nejen plánuje, ale taky společně žije a debatuje. Další projekt s názvem DON BOSKO počítal původně s tím, že se DIS stane hlavním střediskem pro jakékoliv pobytové akce salesiánské rodiny – od duchovních cvičení až po různá oficiální setkání včetně mezinárodních. To se uskutečnilo jen částečně, přece jen jsme nedomysleli důsledky naší přílišné vzdálenosti od center a dopravní nedostupnosti. Zvláště poté, co se zlepšily ubytovací možnosti v salesiánských domech Praze a v Pardubicích, se většina podobných akcí děje tam. Ve Fryštáku se koná několik turnusů exercicií (sal. spolupracovníci, bývalí žáci, salesiáni), provinciální kapituly, školení pracovníků středisek a některé další akce. Zvláštní historii má projekt DOMOV. Určitým způsobem se v DISu realizoval od počátku tím, že sem jednotliví mladí lidé, kteří se octli ve vážných problémech, jezdili načerpat sílu, hledat lidskou podporu a často zde pobývali po dobu několika dnů i týdnů. Protože jsme viděli potřebnost takové práce, chtěli jsme jí dát také institucionální rámec. Tak vznikl projekt „Domu na půl cesty“, který v době svého působení na DISu připravili manželé Votoupalovi (Petra v té době dokončovala studium psychologie). Znamenalo to dát k dispozici část domu pro ubytování mladých lidí, kteří byli v 18 letech propuštěni z dětských domovů nebo výchovných ústavů. Ti by zde bydleli po dobu jednoho roku a pod odborným výchovným dohledem by se připravovali na samostatný život. Realizace tohoto projektu nakonec ztroskotala na penězích. Dostali jsme sice příslib dotace z Ministerstva práce a sociálních věcí, ta by však pokryla nejvýš dvě třetiny nákladů. V tíživé finanční situaci DISu by to bylo příliš veliké riziko, a tak jsme nakonec celý projekt stáhli z programu. 11

12 V Pardubicích jsme začali vydávat časopis pro pastoraci mládež NAIM. V roce 1996, kdy jsme začínali ve Fryštáku, byl v běhu jeho třetí ročník. Ten jsme sice ještě s velkým vypětím sil dokončili, pokračovat dál už však při tolika starostech o chod domu nebylo možné. Naštěstí se brzy nato našla skupina studentů teologické fakulty v Olomouci, kteří se nabídli, že by ve vydávání časopisu pokračovali. S přestávkou jednoho roku tedy NAIM znovu oživl, bohužel však zase jen na jediný rok. Studenti přestali být studenty, noví se nenašli a na placené pracovníky nebyly peníze. Poslední plánovaný projekt PRONÁJEM se realizoval od začátku a tvoří stále důležitou součást naší činnosti. Dům je veliký a zdaleka ho nezaplníme našimi akcemi. Proto zde nabízíme ubytování a stravu různým skupinám, rodinám i jednotlivcům. Kromě finančního efektu to má ještě jednu výhodu: navazujeme kontakty s mnoha institucemi, především z církevní, výchovné a školské oblasti, můžeme se seznamovat s jejich činností, nabízet jim svoje služby a programy. V projektu FORMACE je jeden nenápadný bod, který se však postupně stal pro DIS určujícím: ORIENTAČNÍ DNY. O jejich historii se musím zmínit podrobněji. Do původního projektu se dostaly proto, že jsem tuto aktivitu znal z podobných domů v Rakousku a v Německu a věřil jsem, že někdy v budoucnosti bude možné i u nás ji realizovat. Vyžadovalo by to však velké personální nasazení i dobré technické zázemí, které jsme v prvních letech neměli. Někdy na jaře 1998 mě však navštívila učitelka němčiny Andrea Dudáková, a sdělila mně, že pracuje rok v Německu v podobném domě jako je DIS a dělá tam orientační dny pro školy. A že to považuje za velmi zajímavou věc a že by to po návratu chtěla dělat i u nás, jenom neví kde. Slyšela něco o DISu a přišla se zeptat, zda by to tady nešlo. Byla hodně překvapená, když jsem jí řekl, že mně nemusí vysvětlovat, o co jde, protože to znám a chci to tady dělat taky. Dokonale to do sebe zapadalo: Já jsem měl místo a hledal lidi, ona znala know-how a hledala místo. Jediný problém byl čas: v následujícím školním roce jsme teprve chtěli dokončit rekonstrukci pokojů a nemělo smysl rozjíždět „orienťáky“ dřív. Andrea to pochopila, našla si na další rok místo v Itálii a od 1. září 1999 začala pracovat na DISu a rozjíždět nový projekt Orientačních dnů. Začátek byl hodně těžký – oslovili jsme napřed ředitele církevních škol na Moravě, ale jen dva z nich projevili zájem a na podzim sem poslali svoje třídy. Andrea však věnovala spoustu času neúnavnému korespondování a navštěvování různých středních škol, a to pomalu přinášelo plody. V prvním roce uskutečnila 13 kurzů „orienťáků“. Většinou je dělala společně s Magdou, s některými jí pomáhali naši další pracovníci. Ve druhém roce už bylo kolem třiceti kurzů a měli jsme na ně dvě zaměstnankyně na plný úvazek – k Andreji se přidala Denisa Uhrová, která právě skončila Teologickou fakultu v Českých Budějovicích. Ve školním roce 2001-2002 jsme přijali Vladimíra Vechetu, absolventa teologie v Olomouci, který brzy přijal projekt OD za svůj, věnoval mnoho energie jeho dalšímu rozvoji a vnesl do něj různé inovační prvky. Když se na konci školního roku Andrea vdala a odstěhovala se do Německa, byl připraven převzít po ní vedení celého projektu. Nakonec se musím zmínit ještě o poslední výchovné aktivitě, která v původním projektu není obsažena – jde o činnost pro místní mládež, které jsme dali název DISKLUB. Během prvních let nebyla možná vzhledem k napjatým vztahům mezi DISem a fryštáckou farou. Teprve s nástupem nového faráře Karla Herbsta v září 2000 se mohla začít rozvíjet vzájemná spolupráce. Začali jsme jednak pracovat s místní věřící mládeží, ale pak jsme se také pokusili nabídnout prostor starším školním dětem a místní mládeži bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost, prostě něco v duchu běžných salesiánských oratoří. V prvním roce si to vzal na starost Jožka Glogar společně s Luďou Čubou. Věnovali tomu spoustu energie, ale při ostatním pracovním vytížení to nebylo jednoduché. Navíc bylo třeba stále řešit problém vzájemného prolínání různých skupin lidí – těch, kteří byli ubytováni a měli svou akci na DISu, a místních, kteří chtěli taky využívat naše možnosti (bar, lezeckou stěnu, kulečník…). Uprostřed tohoto hledání skončil školní rok, pak odešel Jožka, ale už v červenci nastoupil do DISu další salesián, novokněz František Bezděk. Ten se od začátku školního roku snažil navázat osobní kontakt s místní mládeží a pokračovat v této činnosti. Na jaře ji sice na několik měsíců přerušily stavební práce, ale od léta se zase slibně rozvíjí. Důležité je, že pro tuto činnost máme podporu města a nového faráře Emila Matušů, který sem přišel poté, co se Kája Herbst stal pražským pomocným biskupem.

12

13 Výchovná a pastorační činnost se tedy nerozvíjí přesně podle původního projektu, ale jeho hlavní rysy stále zachovává. V aktualizované verzi Projektu DISu z 1.5.2002 jsou vyjmenovány tři hlavní směry této naší práce: víkendové a prázdninové akce, Orientační dny a práce pro místní mládež.

Mladí lidé s osobními problémy Zvláště v prvních letech života na DISu jsem věnoval hodně času a energie mladým lidem, kteří žili v hlubokých osobních problémech a krizích. Byla to především individuální a často hodně vyčerpávající práce, protože spočívala na osobním vztahu. Mnozí z těchto lidí potřebovali vědět, že je někdo přijímá, že někoho zajímají jejich problémy a bolesti, že na nich někomu záleží, že někdo je ochoten jim naslouchat, trávit s nimi čas, být jim blízko v krizových okamžicích, navštívit je v prostředí jejich domova nebo práce. Nejednou jsme s personálem DISu probírali chování těchto mladých lidí a hledali jsme způsob, jak se máme chovat my k nim. Každou chvilku někdo z nich přijel, ubytoval se u nás (většinou nic neplatil) a prožil s námi několik dní, někdy i týdnů. Věděl, že zde může najít vstřícné prostředí a aspoň na chvilku se vnitřně zklidnit, než se zase vrátí do „nepřátelského“ světa. Někteří byli v pohodě. Těžší to bylo s těmi, kteří měli sebevražedné sklony, depresivní stavy, kteří vyhledávali konflikty nebo se o sebe nedovedli postarat po stránce hygieny a pořádku. Cítili jsme, že jejich přítomnost může narušit naše soužití, zároveň však jsme se shodovali v touze být jim podporou. Přítomnost problémových mladých lidí se postupně snižovala, jak se dům zaplňoval akcemi a jak přibývalo pracovníků, kteří zde potřebovali místo k bydlení. Stejně tak s přibývajícím množstvím organizační a administrativní práce se zmenšoval prostor, který jsme jim mohli věnovat my domácí. Nikdy jsme však nikoho z nich nevyhodili. Mnozí z nich už našli své místo v životě, jiní se dostali do péče psychologů a psychiatrů. Ale noví lidé s vážnými problémy v současné době přicházejí spíš výjimečně, protože život v domě už jim nenabízí tolik vstřícnosti jako dřív. Aby tato činnost nezapadla na smetiště dějin, chtěl bych zde popsat jeden projekt, který považuji dodnes za velmi důležitý a který mě mnoho naučil. Často jsem prožil pravdivost přísloví, že sdílená bolest je poloviční bolest. Když se trpící mladí lidé dostali do skupiny spokojených a šťastných, cítili se v ní špatně, protože měli dojem, že jsou jiní a že sem nepatří. Když se naopak mohli setkat s jinými, kteří také na tom nebyli nejlépe, zjišťovali, že jim někdo rozumí, protože má podobné zkušenosti. A tak jsme se pokusili dát tyto lidi dohromady, vytvořit z nich skupinu, v jejímž rámci by bylo možné aspoň trochu posílit jejich sebevědomí a jejich schopnost vyrovnat se s těžkými okolnostmi svého života. Organizace byla podobná jako u jiných formačních skupin: devět víkendových setkání v rámci školního roku. V prvním roce se přihlásilo asi deset lidí, málokdo však jezdil důsledně na každé setkání. Stávalo se také, že přijeli pouze dva z účastníků. Program na každé setkání připravoval stálý tým čtyř vedoucích, dvou mužů a dvou žen. Program se vždy snažil reagovat na situaci a potřeby účastníků, jeho cílem bylo pomoci jim k otevřenější vzájemné komunikaci a tím také ke sdílení problémů a pocitů, které pro ně byly důležité. Jasně jsme však dali najevo, že nejde o skupinu výslovně terapeutickou, protože nikdo z nás nebyl absolventem příslušného výcviku. Zhruba tři čtvrtiny přihlášených tvořily dívky a mladé ženy, zbytek byli muži. V každé skupině bylo několik děvčat, které v dětství, příp. v dospívání prožily nějakou formu sexuálního zneužívání. Další charakteristikou účastníků byla citová chladnost jejich rodičů, zvláště matky, v době raného dětství. Jen malá část trpěla vážnější psychickou nemocí. Všem, u kterých jsme příznaky těchto nemocí odhadli, jsme postupně doporučili odbornou léčbu (pokud už se neléčili dříve). Většinou však šlo o lidi se slabým vědomím osobní identity a s narušeným sebevědomím, což mělo často za následek neschopnost navázat normální partnerský vztah. Proto naše práce směřovala především k tomu, abychom jim poskytli zázemí, pocit domova a bezpečí, lidskou oporu, možnost komunikace o jejich problémech bez zábran a bez starosti, že je druzí nepochopí nebo zesměšní.

13

14 Práce s touto skupinou byla mimořádně vyčerpávající. Všichni členové vedoucího týmu byli v osobním kontaktu s účastníky prakticky nepřetržitě od pátečního večera do nedělního poledne, a to jak při programu, tak v dobách siesty a odpočinku, často i dlouho do noci. Ve společném programu jsme museli neustále sledovat, jak zážitky, hry a probíraná témata na konkrétní jedince působí. Často se stávalo, že někdo z nich najednou naštvaně odešel nebo propukl v pláč nebo naopak zarputile mlčel a odmítal se do čehokoliv zapojit. Zpravidla pak v době volna vyhledal dotyčný účastník někoho z vedoucích a chtěl s ním mluvit o tom, co se v něm odehrálo. Jindy však bylo nutné, abychom jej vyhledali my a dali mu možnost se vymluvit, protože po tom sice toužil, ale sám neměl odvahu o to požádat. Často jsme zjistili, že se účastníci v našem prostředí chovají daleko volněji než ve svých rodinách nebo místech studia či práce. Jejich citové výlevy, demonstrativní hrozby sebevraždou, agresivní výstupy apod., to vše jsme chápali jako volání o pomoc a pochopení, které lidé v jejich okolí v běžném světě už dávno neslyší. Svým přístupem jsme reagovali na jejich touhu, nabízeli jsme jim možnost mluvit a nestydět se za to, co prožili, zároveň jsme se však museli bránit jejich přílišné závislosti na nás jako osobách i na našem prostředí. Bylo třeba stále znovu jim dávat najevo, že taková závislost by je diskvalifikovala v běžném životě. Tento projekt, kterému jsme dali název „Jeden rok pro ty, kdo to ještě nevzdali“, probíhal celkem po tři školní roky, vždy s jiným složením skupiny. V dalších letech jsme s ním už nezačínali, protože vyžadoval příliš mnoho času a energie a zároveň se stále více vzdaloval ode všech ostatních aktivit DISu.

Akce v Domě Ignáce Stuchlého: září 1996 - srpen 2002 Školní rok

Víkendové akce

září - srpen

plán real.

lidé

Prázdninové akce čd plán real. lidé

Orient. dny čd akce

Ost.ub. Celkem

lidé

čd

čd

čd

1996-1997

27

25

390 1050

5

4

64

480

xxx

xxx

xxx

2402

3932

1997-1998

38

34

618 1326

7

6

69

519

xxx

xxx

xxx

1961

3806

1998-1999

59

48

649 1344

10

9

88

686

xxx

xxx

xxx

6158

8188

1999-2000

62

47

672 1689

16

13 155 1175

13

371 1113

5010

8987

2000-2001

66

44

641 1407

16

11

78

567

24

554 1532

4705

8211

2001-2002

72

49

598 1326

15

13

86

584

43 1072 2920

4851

9681

247 3568 8142

69

56 540 4011

80 1997 5565

25087

42805

Celkem

324

Tato tabulka ukazuje počet naplánovaných a uskutečněných víkendových a prázdninových akcí pro mládež během šesti školních roků. Počty účastníků se nepodařilo vždy přesně zjistit, proto některá čísla jsou přibližná. Dále je zde uveden počet tříd a žáků, kteří se v posledních třech letech zúčastnili Orientačních dnů. Poslední část ukazuje přibližný počet lidí, kteří v domě přenocovali v rámci jiných akcí nebo soukromě. Zkratka čd znamená „člověkoden“, tedy počet jednotlivých přespání (v rámci akce počet lidí x počet nocí).

14

Spolupráce DIS je v českých podmínkách experimentem. V rámci Salesiánské provincie Praha je dosud jediným dílem, které kromě aktivit pro mládež trvale nabízí i ubytování a stravování. V rámci české církve je srovnatelný s Diecézními centry života mládeže, svou koncepcí, způsobem práce i cílovou skupinou se však od těchto center značně liší. Není tedy divu, že zvláště v prvních letech musel bojovat s nepochopením z různých stran a namáhavě dokazovat smysluplnost své existence. Velkým problémem byl především vztah s fryštáckou farností, v níž jsme byli já a později i Jožka Glogar jmenováni kaplany. Zdejší farář, salesián P. Josef Honka však osobně nepřijal nové dílo v bývalém salesiánském ústavu, a proto odmítal jakoukoli vzájemnou spolupráci, včetně možnosti naší výpomoci ve farní pastoraci. Přes opakované žádosti mně po celé čtyři roky nebylo umožněno kněžské působení v kostele (kromě koncelebrací při výjimečných příležitostech). Farníci tedy nemohli být informováni o smyslu a o činnosti DISu, a proto se mezi nimi šířily různé fámy. Tento nenormální stav byl vyřešen až 1. 9. 2000 jmenováním nového faráře do Fryštáku, salesiána Karla Herbsta, který byl předtím tři roky spirituálem v kněžském semináři v Praze. Od té doby se rozvíjí normální spolupráce mezi farností a DISem. Díky těmto problémům se i spolupráce s městem Fryštákem rozvíjela zpočátku velmi váhavě. Teprve na podzim 1998, díky nástupu nového starosty Richarda Orsavy, který byl předtím ředitelem místní školy, se začaly prolamovat ledy. Byli jsme přizváni do kulturní komise města (několik let tam pravidelně docházel Ludvík Čuba) a zastupitelstvo i občané s námi pomalu začali počítat. Nejvíce společných aktivit nás postupně propojilo s místní školou, s ústavem sociální péče pro mentálně postižené děti Na hrádku, se skautskou a turistickou organizací (ta má od roku 1997 v zadním traktu DISu pronajatou klubovnu). Na úrovni zlínského okresu jsme byli pozváni k pravidelnému setkávání zástupců všech organizací, které pracují v mimoškolní výchově dětí a mládeže. Několik let jezdila každý měsíc na tyto schůze Magda, po jejím odchodu já, během posledního roku mě vystřídali Eliška a František. Jde především o cenný zdroj informací, ale díky tam navázaným kontaktům se některé organizace také seznámily s DISem a začaly v něm konat své akce. Výčet všech organizací z regionu i ze širšího okolí, které v DISu nacházejí prostor pro své výchovné, vzdělávací nebo rekreační aktivity, by byl velmi dlouhý. Zvláštní skupinu v něm tvoří školy, které sem v posledních třech letech začaly posílat své třídy na Orientační dny a se kterými pak udržujeme trvalý kontakt. Poněkud rozporná byla od počátku spolupráce se Sekcí pro mládež při České biskupské konferenci. Souvisí to především s mou osobní zkušeností, jelikož jsem byl dříve asi po 6 let aktivním členem této Sekce a nemohl jsem souhlasit s některými principy, které se v ní prosazovaly (především to, že nevycházela z reality celku současné mládeže, ale z velmi zúženého pohledu pouze na část aktivní a církevně loajální katolické mládeže, a dále že prosazovala přílišný paternalismus kněží a biskupů a nedávala mladým lidem dostatek prostru k vlastní kreativitě a odpovědnosti). Protože v práci na DISu jsem se snažil těchto chyb vyvarovat, setkával jsem se s výslovným nesouhlasem některých členů Sekce. Standardní a vstřícná byla naopak spolupráce na úrovni nižších článků, především s blízkým diecézním centrem života mládeže v Rajnochovicích a na Arše. V době, jsme ve Fryštáku začínali, tam ještě působil Jiří Kopřiva, se kterým jsem si rozuměl a vzájemně jsme si vyjasnili pole naší činnosti. Po jeho odchodu v roce 1997 jsme byli trvale propojeni s Rajnochovicemi jak osobními vztahy, tak občasnými návštěvami nebo vzájemným využíváním našich prostor. Hlubší koncepční spolupráce se však nevytvořila ani se na ní nikdy nepracovalo. Ani pro mnohé salesiány nebylo zpočátku snadné přijmout koncepci DISu. Jedním z důvodů bylo jeho přednostní zaměření na starší (dospělou) mládež, zatímco většina salesiánských středisek v té době pracovala především se školními dětmi. Těžko přijatelná však byla také skutečnost, že zde od počátku bydleli salesiáni společně s dalšími pracovníky včetně žen. Pro mě byla naopak situace zvláště prvních dvou let, kdy jsem zde byl jediným řeholníkem, velmi obohacující: učil jsem se dialogu a otevřenosti vůči

16 názorům a postojům jiných a v praxi jsem prožíval realitu spolupráce salesiánů a laiků, o níž právě v té době jednala salesiánská generální kapitula v Římě. Postupně nedůvěra salesiánů k DISu ustávala, protože díky možnostem domu zde mohl téměř každý z nich prožít několik dní (salesiánské exercicie, kapituly, akce s vlastní mládeží apod.) a na místě se přesvědčit o smysluplnosti tohoto díla i o způsobu života a práce v něm.

Starost a naděje Atmosféra na DISu se od počátku vyznačovala specifickým pojetím církve a její práce s mládeží. Chtěli jsme nabízet jiný přístup, než byl v té době (a dodnes je) díky Sekci pro mládež při ČBK převažující. Odmítali jsme zavírat oči před chybami, se kterými jsme se v běžné praxi církve u nás setkávali, ale otevřeně jsme o nich mluvili a také jsme se snažili přispět k jejich nápravě. Proto se o svatodušních svátcích roku 1998 poprvé sešla ve Fryštáku skupina asi dvaceti mladých lidí, kteří chtěli nejen diskutovat o současné situaci v církvi, ale také se za obnovu církve modlit a něco pro ni udělat. Tato skupina se pak v různém složení scházela třikrát za rok po tři roky. Dala si název Starost a naděje, a aby byl její hlas více slyšen, pokusila se zaregistrovat jako sněmovní kroužek (díky administrativnímu nepořádku na diecézním ústředí však trvalo déle než rok, než byla tato registrace uskutečněna). Cíle této iniciativy nejlépe vyjadřuje List pastýřům (celý text viz dále), který jsme vytvořili při svatodušním setkání v roce 1999 a rozeslali všem českým biskupům. Zároveň byl publikován v časopise Getsemany. Odezva byla spíše formální, nicméně na podzim téhož roku se uskutečnilo na olomouckém arcibiskupství setkání zástupců iniciativy (Magdalena Ehrlichová, Michael Martinek, Vladimír Vecheta, Marek Výborný) se zástupci arcibiskupství (Jan Graubner, Josef Hrdlička, Milán Kouba) a Teologické fakulty (Pavel Ambros). Tato akce, při níž obě hlavní zúčastněné strany zjevně mluvily rozdílným jazykem a nedostaly se k věcnému řešení žádné z otázek, byla počátkem pomalého zániku celé iniciativy. K němu došlo na začátku roku 2001, kdy už většina členů nebyla motivována k další aktivitě. Iniciativa Starost a naděje však měla (a dodnes má) hořkou dohru pro mě osobně a pro celý DIS. Má osobní angažovanost v ní a některá moje vyjádření ve sdělovacích prostředcích totiž přivedly arcibiskupa Graubnera k názoru, že moje názory jsou v rozporu s církví, že morálně kazím mládež a vedu ji ke ztrátě víry. Proto požádal arcibiskup už v létě 1999 a opětovně důrazně v lednu 2000 našeho provinciála Jana Komárka, aby mě zbavil funkce ředitele DISu. Díky intervenci mnoha lidí (mládeže, salesiánů, fryštáckých farníků) však provinciál zvolil jiné řešení: výměnu fryštáckého faráře. Tím se stabilizovala situace ve Fryštáku a ani konflikt s arcibiskupem se už dále nerozvíjel. Dodnes však trvá odmítavý postoj arcibiskupství k DISu a k celé jeho činnosti, což se projevilo například tím, že biskupská konference na jaře 2002 odmítla projednat naši žádost o podporu projektu Orientačních dnů. Tato situace mě mrzí o to víc, že se nezměnila ani mým odchodem z funkce ředitele DISu.

List pastýřům STAROST A NADĚJE Ježíš založil svou církev, aby byla pro lidi znamením a cestou do království jeho Otce a svěřil jí svého Ducha, aby ji oživoval a dovedl k naplnění. Tato církev je i naším domovem, v němž žijeme a jejž tvoříme. Proto nás nenechávají lhostejnými její starosti, proto trpíme, když vidíme, že často není tím, čím by být měla: společenstvím lásky a odpuštění, spojnicí člověka s Bohem a lidmi navzájem, jak si ji přál Ježíš. Chceme, aby církev při vší své lidské omezenosti nefalšovaně předávala radostnou zvěst o Božím zájmu o nás, aby ukazovala na naši společnou odpovědnost za osudy lidské rodiny na cestě do budoucnosti. V poslední době sílí v katolické církvi tendence a iniciativy s cílem přispět k vybudování lidštějšího a pravdivějšího společenství, k překonání propasti a odcizení mezi duchovními a laiky, mezi rolí muže a ženy, mezi těmi, kdo v církvi učí a těmi, kdo je mají poslouchat. Protože sdílí16

17 me naděje, které do církve vkládají nejen ti, kdo se k ní hlásí, chtěli bychom v duchu těchto iniciativ i my vstoupit do sítě dialogu o tváři, poslání a službě církve příštího tisíciletí. Naše skupina s názvem Starost a naděje se sešla už třikrát nad tématem církve a přijala svou vizi činnosti. Chceme se svými podněty také podílet na přípravě Plenárního sněmu katolické církve v ČR. Dále chceme každoročně o svatodušních svátcích uspořádat Letniční fórum, při němž se budeme spolu se všemi, kterým církev není lhostejná, zabývat zvolenou otázkou z jejího života. Materiály z těchto setkání budeme dávat k dispozici Vám, biskupům, dalším skupinám, kterým jde o obnovu církve, a vybraným sdělovacím prostředkům. Stálým místem našeho setkávání je Dům Ignáce Stuchlého ve Fryštáku. K palčivým otázkám, které nám při zamyšlení vyvstávaly, patří vztahy uvnitř církve, koncepce její služby a náš podíl na ní, přístup církve ke světu i její celkový obraz vytvářený vzdělaností a formací laiků, kněží, řeholníků a řeholnic. Jako základní a nejdůležitější otázka, od níž se odvíjí veškerá další služba a život v církvi, se nám jeví právě problematika vztahů uvnitř církve. Proto bylo pro letošní Letniční fórum zvoleno téma “Starosti a naděje vztahů v církvi”. Na tomto setkání, které se uskutečnilo ve dnech 21.-23.5.1999, jsme se věnovali třem základním okruhům otázek: 1. pluralita názorů a stylů života v církvi 2. hierarchický model života církve a sdílení odpovědnosti 3. komunikace v církvi Z analýzy stávající situace vyplynulo přesvědčení, že : Hierarchická struktura církve, která představuje garanci ortodoxie a tím zabraňuje extrémům, často vyhovuje křesťanům, kteří nechtějí přijmout osobní odpovědnost za svůj život i celkovou tvář církve. Proto si myslíme, že zachování základní hierarchie je nutné, ale zároveň považujeme za nutné umožnit širší zastoupení laické veřejnosti a převzetí vlastní odpovědnosti při rozhodování. Konstatujeme obecnou nepřipravenost tuto odpovědnost přijmout ze strany “základny hierarchické pyramidy” (laici) a stejně tak nepřipravenost předat určitý díl odpovědnosti ze strany “vyšších pater hierarchické pyramidy” (klérus). Z našeho dialogu vzešly některé konkrétní podněty , které Vám jako našim pastýřům předkládáme, a tímto zároveň otevíráme prostor k diskusi nad nimi. Aktivní podíl na životě církve je možný pouze v atmosféře partnerství, jejímž základním projevem je svoboda, vzájemná úcta a otevřenost k diskusi o čemkoliv. Cílem diskuse nemusí být jednotný závěr, ale vyjasnění svých stanovisek a vzájemná tolerance a přijetí v odlišnostech. Obáváme se, že dialog o zásadních otázkách života církve se podobá spíše monologu vedenému na různých rovinách, které se však navzájem míjejí. Za dialog nepovažujeme způsob dosavadní komunikace pastýřů se svým stádem, která je vedena převážně jednostranným způsobem kladení otázek a jednoznačných odpovědí z pozice autority. Proto vidíme jako velmi důležité, aby biskupové naslouchali hlasu teologů, kněží i laiků a vedli s nimi obousměrný otevřený dialog (srv. LG 12, 37). Neočekáváme od vás předkládání jasných a hotových odpovědí a závěrů, které bývají na úkor skutečnému stavu věcí. Navrhujeme, aby byly postaveny všechny potřebné platformy dialogu, např. fungující pastorační rady na úrovni farností i diecézí. Také se domníváme, že kritické hlasy skupin, kterým jde o budoucnost církve (např. Kairos ´98), nelze dále přehlížet a dialog s nimi považovat za ohrožení jednoty církve. Považujeme za velmi důležité, aby byli řadoví věřící povzbuzováni k spolurozhodování a spoluvytváření budoucnosti naší církve. Dosáhnout toho lze zdůrazňováním důležitosti hlasů všech, komu jde o dobro církve. Konkrétní motivací pak může být přenesení části odpovědnosti na zkušené a schopné laiky.

17

18 Domníváme se, že je nutné provést nejen kvantitativní, ale i kvalitativní analýzu a prognózu vnitrocírkevní i společenské situace a na jejím základě vytvořit nový model organizace diecézí a života farností. Takto máme šanci postavit se proti izolaci církve od společnosti. V souvislosti s tím je třeba promýšlet možnost, jak správcům farností umožnit , aby se mohli plně věnovat svátostné službě a duchovnímu doprovázení věřících a nebyli přetěžováni nadměrnou administrativou. Řešení vidíme v převedení části pravomocí v této oblasti z kléru na laiky (např. správa farností bez kněze schopným laikem). Pro život jednotlivých církevních obcí je zásadní otázkou možnost slavení eucharistie, zvláště nedělní, neboť eucharistické shromáždění slouží k budování církve. Domníváme se, že nejsou využity všechny možnosti k tomu, aby věřícím byla účast na nedělní eucharistii umožněna. Toho však nelze dosáhnout pouze zvyšováním počtu mší sv. celebrovaných jedním knězem. Zdá se nám, že nejsou vyčerpány všechny možnosti řešení (vyřešení situace kněží skryté církve, ordinace osvědčených ženatých mužů) Prosíme Vás o citlivý přístup k těmto palčivým otázkám. Věříme, že naše starosti a naděje jsou i Vašimi starostmi a nadějemi. Proto očekáváme, že naši iniciativu přijmete s pochopením a zaujmete k ní své stanovisko.

Technická sekce Když přibývalo lidí, bylo třeba lépe organizovat práci. Ke vzniku tzv. technické sekce došlo v létě 1998, když se stal Luďa správcem domu. Abych nemusel řešit všechny problémy spojené s chodem tak velkého objektu sám, pověřil jsem tím správce, který se tak stal přímým nadřízeným civiláků, kuchařek, uklizeček a později také barmanů a recepčních. Celou tuto skupinu lidí jsme nazvali technickou sekcí, která tak od té doby funguje vedle sekce pedagogické a ekonomické. Od léta 1998 zde pracovala Růženka Žišková z Lipova jako pomocná kuchařka a uklizečka. Ta nás však po roce opustila, ale to už jsme věděli, že potřebujeme druhou kuchařku na plný úvazek. Na podzim 1999 se tedy ke Gábině přidala Jiřina Hellerová ze Zlína. Má dva syny a manžela muzikanta, který tráví většinu života na cestách. Protože je člověkem veskrze společenským, tráví na DISu víc času, než by musela, a stala se tak pomalu naší „mámou“. Úklid jsme v prvních letech zajišťovali vlastními silami nebo brigádnicky. To však bylo stále méně únosné, jak přibývalo ubytovaných lidí. Po Růžence proto přišla Martina Grulichová a po jejím odchodu do účtárny ji vystřídaly na půl úvazku Edita Skaličková jako pokojská a brigádnicky důchodkyně paní Matulová jako uklizečka. Před plesem v lednu 2001 vyrobili naši civiláci pod Luďovým vedením nový barový pult. To byl impuls, abychom konečně začali zaměstnávat taky barmana, který by fungoval byl zároveň jako recepční. Po léta jsem trpěl tím, že náš provizorní bar byl otevřený komukoliv a zároveň že jsme neměli vrátnici, kde by byla stálá služba, která by jednak vyřizovala všechny návštěvy a telefonáty a jednak byla k dispozici těm, kdo jsou v domě ubytovaní. V březnu 2001 nastoupil tedy Michael Kachlíř (opět z Lipova) jako barman a vrátný, a to i přesto, že ze starého baru nebyl přehled o tom, kdo vchází do domu, a funkce vrátného tedy byla problematická. Nic lepšího se však v té chvíli nedalo vymyslet, jen jsme toužebně očekávali, kdy se nám podaří postavit nový hlavní vchod ze dvora, na který by byl napojen bar i s recepcí. Míša se v létě a na podzim střídal s Víťou Komárkem, při přestavbách na jaře byl jeho podnik mimo provoz, ale po velikonocích 2002 se konečně splnila naše touha a začal fungovat nový bar. Koncem května byla dokončena i veranda s novým vchodem, a tím je konečně vyřešen náš letitý problém. K Míšovi se už na jaře přidal Lukáš Koutník, profesionální barman, a dopoledne se s nimi střídala důchodkyně paní Boženka Bublíková. Technická sekce se tak postupně stala samostatně pracující skupinou lidí, která vytváří podmínky ke kvalitnímu naplňování výchovného a pastoračního poslání DISu. 18

Pracovníci DISu 1. 9. 1996 - 30. 6. 2002 (Řazeno podle data nástupu)

2

NÁSTUP FUNKCE Ehrlichová Magdalena, Mgr. 1.9.1996 pastorační asistentka 1.9.1996 civilní služba – úklid Krčma Jan

3

Martinek Michael, Mgr.

4

Vávrová Helena

1.9.1996 ředitel do 30.6.2002, kaplan ve Fryštáku 1.9.1996 tech. adm. pracovnice

5

Dudáková Gabriela

1.11.1996 Kuchařka

6

Auf Dalibor, Ing.

28.2.1998

7

Čuba Ludvík

1.1.1997 civ. služba – počítač 1.2.1997 civ. služba - údržba; 1.8.1998 správce

8

Ferencová Soňa

31.8.1999

9

Kobylíková Jana, Mgr.

1.9.1997 Pastorační asistentka 1.1.1998 Účetní

10

Tylek Ladislav

30.6.1998

11

Mikéska Aleš

1.1.1998 Správce 1.7.1998 civilní služba – údržba

12

Glogar Josef, Mgr.

30.9.2001

13

Žišková Růžena

1.9.1998 pedagog, kaplan ve Fryštáku 1.9.1998 pomocná kuchařka, uklizečka

14

Vtípil Petr

15

Grulichová Martina

16

Dudáková Andrea, Mgr.

17

Votoupal Miloš

18

Votoupalová Petra

19

Hellerová Jiřina

20

Ševčík Antonín

21

Šindelář Václav

22

Uhrová Denisa, Mgr.

23

JMÉNO

1

ODCHOD 31.8.2000 31.12.1997 31.12.1997

30.6.2002 31.12.1999 31.8.1999

1.2.1999 civilní služba – počítač 1.6.1999 uklizečka; 1.9.2001 účetní

31.7.2000

1.9.1999 Pedagožka 1.9.1999 Pedagog

30.6.2002

1.9.1999 Pedagožka 1.12.1999 Kuchařka

31.8.2000

1.1.2000 civilní služba - údržba 1.8.2000 civilní služba - počítač

30.6.2001 31.12.2001

Kachlíř Michael

1.9.2000 Pedagožka 1.3.2001 recepční, barman

24

Ticháček Tomáš

15.3.2001 civilní služba - počítač

14.9.2002

25

Bezděk František, Ing. Mgr.

26

Komárek Vít, Ing.

1.7.2001 pedagog, kaplan ve Fryštáku 1.8.2001 civilní služba - bar; 1.1.2002 ekonom

27

Matulová Marie

28

Skaličková Edita

29

Vecheta Vladimír, Mgr.

30

Musil Marek

1.9.2001 Pedagog 20.9.2001 civilní služba - údržba

31

Rupa Martin

1.11.2001 civilní služba - údržba

32

Vechetová Eliška

1.12.2001 propagační pracovnice

33

Kosmák Pavel, Mgr.

34

Koutník Lukáš

1.4.2002 pedagog, jáhen 1.4.2002 recepční, barman

35

Bublíková Božena

1.5.2002 Recepční

1.9.2001 Uklizečka 1.9.2001 Pokojská

31.8.2000

3.11.2000 31.8.2002

Stavební činnost Už na začátku jsem popsal (v kap. Otvíráme), v jakém stavu jsme převzali budovu DISu. Při její postupné rekonstrukci jsme se museli trvale potýkat s dvěma překážkami: jednou z nich byl samozřejmě nedostatek peněz, druhou stálý provoz – při všech opravách musely alespoň částečně fungovat naše akce spojené s ubytováním a stravováním. První velká rekonstrukce se dělala v zimě na začátku roku 1997. Tím jsme zavedli tradici stavění mezi vánocemi a velikonocemi, kterou od té doby celkem věrně dodržujeme. Je to výhodný čas jak pro nás (nejméně akcí a lidí v domě), tak pro stavební firmy (nedá se pracovat venku). Začínali jsme se záchody a koupelnami. Teprve po několika měsících debat a různých náčrtků jsme se shodli na návrhu postavit koupelny v místě původních kluboven pro důchodce. Zároveň jsme taky naplánovali přebudování kancelářského komplexu v přízemí, který byl přímo pod plánovanými koupelnami. Stavební projekt udělal Jenda Košák, který pak taky sehnal lidi a celou stavbu zajistil. Necelý milion, který stála, jsme zaplatili z větší části z drobných darů, které se tenkrát na začátku ještě do Fryštáku docela hrnuly, ale nakonec nám musela pomoci i provincie. Spoustu rekonstrukčních prací jsme udělali sami. Šlo například o postupné bourání papírových stěn pokojů v prvním a druhém patře a přebudovávání těchto místností na klubovny (dnes hnědá a zelená klubovna, ateliér a kaple), o vnitřní zařízení pokojů a koupelen v domečku, aby se v něm dalo slušně bydlet, o zařizování provizorní kaple v prvním poschodí, o místnost na keramickou pec ve sklepě nebo zkušebnu, kterou postavil téměř celou vlastníma rukama Jožka Glogar. Množství času a potu, které si tyto a mnohé další práce vyžádaly, už nikdo nikdy nespočítá. Největší zásluhu na nich mají především naši civiláci: Ludvíka Čubu, který se stal v létě 1998 správcem DISu, vystřídal Aleš Mikéska z Louky (farnost Lipov), po něm nastoupil Tonda Ševčík z Kandie na Hané (po odchodu z DISu pracoval několik měsíců jako dobrovolník na salesiánských misiích v Bulharsku) a od něj převzali žezlo v létě 2001 místní kluci Martin Rupa (Marten) a Marek Musil (Pangy). Na podzim 1997 jsme si od zlínské firmy Tutsch nechali udělat projekt na výstavbu dvanácti nových pokojů v průčelním traktu DISu. Ten zahrnoval i nutné prodloužení zadního (bezpečnostního) schodiště, které původně končilo v prvním patře. Tento plán se pak realizoval ve třech etapách: v zimě 1998 jsme postavili v prvním i druhém patře celkem deset malých pokojů (8 třílůžkových, 2 pětilůžkové), kterým dnes podle barvy koberců říkáme „hnědé“. O rok později se pak stavělo dvanáct dalších pokojů, tentokrát vybavených sociálním zařízením, které byly stejným způsobem pojmenovány jako „zelené“. Poslední etapou byla v zimě 2000 dostavba zadního schodiště (což znamenalo zbourat nad ním střechu a pak ji znovu postavit). Celou tuto stavbu pro nás dělala holešovská firma Rapos, jejíž vedoucí pan Ševčík s námi jednal velmi vstřícně. Horší to bylo s penězi, protože celkové náklady se vyšplhaly až k šesti milionům. Naštěstí se nám podařilo získat podporu z dobročinných organizací v Německu a v Rakousku. Charakteristickým znakem našeho domu i celého Fryštáku je věžička. V roce 1999 jsme zjistili, že je v havarijním stavu a mohla by se kdykoli zřítit díky prohnilým dřevěným trámům, na kterých stála. Stavbu zcela nové věžičky finančně podpořilo město Fryšták a uskutečnila se v průběhu let 2000-2001. V téže době jsme také museli vybudovat zcela novou kanalizaci ve dvoře, protože stará postupně přestávala sloužit a hrozilo nám, že se jednoho dne zatopíme vlastními splašky. Menší, ale velmi důležitou akcí byla výstavba horolezecké stěny v tělocvičně DISu, kterou jsme ovšem dostali k dispozici až po odchodu faráře P. Josefa Honky z Fryštáku. Stavba se uskutečnila na podzim 2001 a DIS se tak stal prvním objektem ve Fryštáku, který nabízí zájemcům možnost vyzkoušet si skutečné lezení. Zájem je zatím veliký. Po založení DISu byla ještě asi dva roky používána kaple v přízemí. V roce 1998 jsme však zařídili provizorní kapli v klubovně v 1. patře a prostor původní kaple v přízemí jsme přeměnili na víceúčelový sál. Téhož roku začal akademický sochař Daniel Trubač z Velehradu (žák Otmara Olivy) tvořit na základě předchozí dohody a písemné smlouvy architektonický návrh a umělecké vybavení ze dřeva a bronzu (oltář, ambon, svatostánek, svícny) pro novou kapli. Zakázka byla dokončena a odevzdána v červnu 2000, ale teprve v červenci 2001 byly zahájeny stavební práce na nové kapli (na místě provizorní kaple v 1.

21 patře), které byly dokončeny v září 2001. Z původní kaple je do nového architektonického návrhu zakomponována pouze socha Panny Marie Pomocnice, která má pro fryštácký salesiánský dům velkou historickou i symbolickou hodnotu. Proto jsme se rozhodli zasvětit novou kapli Panně Marii Pomocnici (přestože původní kaple byla zasvěcena Povýšení sv. Kříže). Kaple byla vysvěcena biskupem Hrdličkou 5. října 2001. Poslední velkou stavební rekonstrukci jsme dělali na jaře 2002. Jejím realizátorem byla opět firma Rapos a investorem Salesiánská provincie Praha. Šlo o přestavbu přízemí spojenou s výstavbou zcela nového hlavního vchodu ze dvora s vnějším schodištěm a balkonem. To v sobě zahrnovalo také rekonstrukci sálu, položení nové podlahy na chodbách a stavbu nového baru podle zvláštního architektonického návrhu. Tato stavba byla hodně náročná pro pracovníky DISu, neboť jsme díky ní museli po několik měsíců žít a pracovat v prachu, který se z rozkopaného přízemí neustále šířil po celém domě. Během šesti let byly tedy zrekonstruovány všechny vnitřní části domu, které jsou k dispozici návštěvníkům. O organizaci a administrativní zajištění staveb se staral Ludvík Čuba, na mě většinou zbylo shánění peněz. A nebylo jich málo, celkově jsme za tuto dobu proinvestovali téměř 10 milionů korun. To všechno by nebylo možné uskutečnit bez vstřícného postoje našeho zřizovatele a majitele objektu - Salesiánské provincie Praha, jejíž ekonomický a stavební odbor vedl zpočátku Josef Trochta, později Jan Gacík.

Peníze Zažil jsem období, kdy téměř každý měsíc nám chybělo asi sto tisíc korun na provozní náklady a ještě týden před termínem výplat jsem netušil, kde je seženu. Bylo to zhruba od začátku roku 2000 do poloviny roku 2001. Naše výchovná a pastorační činnost právě v té době nabývala na významu a kvalitě: měli jsme stále více dobrých pracovníků, odváděli jsme slušnou práci a byli jsme také lépe oceňováni jak v salesiánském prostředí, tak i v civilní školské a výchovné oblasti. Představa (velmi reálná) že právě kvůli penězům by toto všechno mělo skončit, vypadala přinejmenším absurdně. Na počátku existence DISu jsem se domníval, že když přežijeme první tři roky, máme vyhráno. Ve skutečnosti to však bylo přesně naopak: největší krize přišla až po čtyřech letech. Dnes vím, že je to zákonité: v počátečním období totiž bylo ještě dost lidí, kteří byli ochotni dát i hodně peněz. Takových dárců ovšem postupně ubývalo. Zároveň se však zvyšovaly výdaje – nejen na plyn a údržbu domu, ale především na platy zaměstnanců. Do té doby jsem stále věřil, že když dostatečně zaplníme dům, uživíme se sami (pokud jde o provozní náklady - nemluvím o investicích) – z toho, co zaplatí účastníci našich akcí nebo lidé ubytovaní v domě. Až příliš pozdě jsem zjistil, že takhle to nikdy fungovat nemůže, že vždycky budeme neziskovou organizací, že výše našich příjmů nebude nikdy tvořit o moc víc než polovinu našich výdajů. Taková organizace má v našem státě tři možnosti: buď najde nějakého milionáře, který ji bude trvale podporovat, nebo se postará o své zařazení do sítě školských zařízení a bude financována státem, anebo bude hledat peníze na všech možných státních a nadačních institucích pomocí projektů. Jelikož strýčka milionáře nemáme, pokoušíme se především od školního roku 2001-2002 o tuto poslední možnost. Díky Elišce Vechetové, která hledá, kde se dají sehnat peníze, a píše projekty, už to nese jakési plody. Zároveň jsme už v roce 2001 podali žádost o zařazení do sítě školských zařízení, to však bylo zatím neprůchodné. Věřím však, že v nejbližších letech se to podaří, a tím bude největší finanční problém vyřešen. Velké stavby hradí z většiny majitel objektu – Salesiánská provincie Praha. Snažíme se však získat peníze i z jiných zdrojů, aby mohly rekonstrukce probíhat rychleji. Zatím se nám podařilo na základě projektů získat 30 000 DM od německé organizace Renovabis a 15 000 DM od Kirche in Not (celkem asi 800 000 Kč) na výstavbu nových pokojů v roce 1999, zhruba stejnou sumu (300 000 ATS) nám věnovala také Salesiánská province Vídeň. Na jaře 2002 jsme dostali opět od Renovabis necelých 20 000 Euro (asi 570 000 Kč) na rekonstrukci přízemí – díky tomuto příspěvku jsem mohl 30. června předat DIS novému řediteli bez dluhů. Ze zahraničních příspěvků je ještě třeba připomenout 100 000 ATS (asi 260 000 Kč), 21

22 které jsme dostali na jaře 2001 od rakouské salesiánské nadace Jugend Eine Welt na pokrytí zvýšených nákladů na energii (plynové topení). Naší první účetní byla Helena Vávrová. Prožila s námi průkopnické časy, kdy musela dělat spoustu jiných věcí než jen sedět v kanceláři. Od 1. ledna 1998 ji vystřídala Jana Kobylíková ze Slušovic, které se během čtyř a půl roku na DISu podařilo dokonce dálkově vystudovat teologickou fakultu v Olomouci. Postupně se k ní do účtárny přesouvala naše uklizečka Martina Grulichová, až 1. září 2001 přenechala koště paní Matulové a stala se druhou účetní. DISu. Po celý rok pracovaly obě na šestihodinový úvazek, protože Martina měla doma děti a Jana se učila na státnice. V srpnu 2001 jsme přijali na pětiměsíční civilní službu Víta Komárka, který pochází ze stejné vesnice jako Tonda Ševčík, má vysokoškolské vzdělání a zkušenosti s ekonomikou – od dětství vyrůstal v obchodě. Protože v době civilky ukázal, že těmto věcem docela rozumí, přesvědčili jsme ho, aby na DISu zůstal a pracoval jako ekonom. Jeho přítomnost znamenala ulehčení především pro mě a pro mého nástupce, protože ředitel už nemusí sám řešit velkou část finančních problémů.

Hospodaření DISu 1996 - 2002 Příjmy Vlastní

Výdaje Provincie Dary

Dotace

Zahraničí CELKEM

Investice Provoz

CELKEM

IX-XII 1996

40 000

100 000

400 000

xxx

xxx

540 000

xxx

450 000

450 000

1997

520 000

800 000

620 000

xxx

xxx

1 940 000

800 000

1 200 000

2 000 000

1998

910 000 1 460 000

750 000

xxx

xxx

3 120 000 1 200 000

1 870 000

3 070 000

1999 1 180 000 1 365 000

650 000

xxx 1 625 000

4 820 000 2 570 000

2 290 000

4 860 000

2000 1 455 000 1 380 000

865 000

xxx

xxx

3 700 000 1 000 000

2 700 000

3 700 000

2001 1 500 000

885 000

665 000 150 000

240 000

3 440 000

800 000

3 130 000

3 930 000

895 000 2 890 000

110 000 355 000

600 000

4 850 000 2 940 000

1 415 000

4 355 000

I-VI 2002

CELKEM 6 500 000 8 880 000 4 060 000 505 000 2 465 000 22 410 000 9 310 000 13 055 000 22 365 000

Od 1. 9. 1996 do 30. 6. 1998 neměl DIS právní subjektivitu a hospodařil pod Salesiánskou provincií Praha. Účetní archiv z této doby je proto uložen na vedení provincie a zde uváděná čísla jsou odhad. Od 1. 7. 1998 jsou čísla převzata z účetní dokumentace a zaokrouhlena.

22

Závěr To, co jste právě dočetli, je pouze malý zlomek z mnohotvárného života, který v prvních šesti letech probíhal na DISu. Na závěr bych chtěl dodat několik osobních postřehů. Začínali jsme jako amatéři. Díky tomu jsme udělali mnoho chyb. Nikdo z nás nerozuměl ekonomice a managementu – až po několika letech jsem pochopil, že znalost těchto oborů je pro založení a vedení podobného díla stejně důležitá jako pedagogika a psychologie. Bylo to dáno naší naivitou a přílišnou překotností vývoje v prvních letech po získání svobody. Věřím, že moji následovníci už tyto chyby opakovat nebudou. Téměř vůbec jsem zde nemluvil o Bohu. Důvodem je mimo jiné i to, jak se v mnoha podobných materiálech zbožnými slovy plýtvá… Přesto musím doznat, že právě v těch nejtěžších chvílích na DISu jsem nejvíc zakusil Boží přítomnost. Vyprávění ze života Dona Boska a mnoha dalších světců o finančních darech, které přišly v přesné výši a v přesném okamžiku, už pro mě nemají pohádkový nádech. Zažil jsem to, a ne jednou. Stejně tak jsem se setkával s Bohem při své práci s mladými lidmi. I to však byla neustálá škola. Poznal jsem hloubku lidské bolesti. Zakusil jsem chvíle, kdy ani Bůh člověka neslyší. Naučil jsem se chápat, že víra není odpovědí na všechny mé otázky, ale uměním žít v tajemství. Moje práce na DISu byla provázena velkou hořkostí – konfliktem s farářem Honkou a s arcibiskupem Graubnerem. Váhal jsem, zda o tom mám psát. Nakonec jsem se rozhodl uvést alespoň základní fakta, protože bez nich by této zprávě chybělo něco podstatného. Navíc zde neříkám nic, co by nebylo veřejně známé. Chci k tomu pouze dodat, že přes všechnu bezvýchodnost, kterou jsem si musel prožít, moje motivace pro obnovu církve neochabla, ale naopak se posílila. Jen pro ni asi v budoucnosti budu volit jiné cesty. Každé dílo, které vzniklo z nadšení několika jedinců a jím bylo v prvních letech neseno, se musí jednou dostat do standardních kolejí. Musí v něm fungovat běžná podniková administrativa a organizační struktura a motivace ke kvalitní práci už nemůže stát jenom na nadšení, ale také na odborné kvalifikaci a finančním ohodnocení. V této situaci je nyní DIS. To je i jeden z důvodů, proč je dobré, aby se vyměnilo vedení. Nikdo nemůže překročit svůj stín. A budoucnost DISu? Dokud v něm budou kreativní lidé, kteří budou pružně reagovat na naši rychlou dobu a přizpůsobovat nabídku skutečným potřebám mladých lidí, bude DIS existovat. Až takoví lidé nebudou, může se proměnit třeba opět na domov důchodců…

Michael Martinek Dopsáno ve Fryštáku v sobotu 11. ledna 2003.