Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života

Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života Metodická příručka Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou Centra J.J.Pestalozziho Chrudim Mgr. Martina Gottwaldová a kol.

Centrum J. J. Pestalozziho, o. p. s. Chrudim 2006

Dlouhodobá příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou na vstup do samostatného života Metodická příručka Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou Centra J.J.Pestalozziho Chrudim Mgr. Martina Gottwaldová a kol.

Chrudim 2006

© Mgr. Martina Gottwaldová a kolektiv

OBSAH: I. Úvod

1

Základní informace o Centru J. J. Pestalozziho Chrudim

1

Úvod do problematiky dětí odcházejících ze zařízení ústavní výchovy

2

II. Problémy dětí s nařízenou ústavní výchovou

3

Psychické problémy dětí dlouhodobě vychovávaných v zařízeních ústavní výchovy – psychická deprivace

3

Ústavní, sociální a citová deprivace

4

III. Úskalí ústavní výchovy

6

Nedostatky v působení ústavní péče a spolupráce subjektů výchovy

6

Obtíže mladých lidí opouštějících ústavní výchovu

8

IV. Projekt „Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou“ – alternativní přístup a pomoc dětem s nařízenou ústavní výchovou. 10 Představení projektu

10

Popis projektu

10

Cíle a úkoly projektu

10

Služby poskytované Poradenským centrem (dále jen PC)

10

Personální a materiální zajištění činnosti PC

11

Vymezení PC k stávajícím poradenským zařízením ( SVP, PPP a OSPOD)

11

Postavení PC v systému služeb poskytovaných v Pardubickém kraji

13

Poradenské centrum – významný článek regionální koncepce systému prevence sociálně-patologických jevů 14 Přínos PC pro děti s nařízenou ústavní výchovou

15

Shrnutí důvodů pro realizaci projektu

15

Průběh a realizace projektu

16

Popis cílové skupiny klientů

16

Rozdělení klientů podle vzdělání, pohlaví a rodinného zázemí

18

Navrhovaná terapie v kontextu k problémům jednotlivých skupin dětí

19

Diference v péči o děti z dětských domovů a výchovných ústavů

20

Metodická část

22

Metody a formy práce s klientem

22

Metody a formy práce se skupinami klientů – víkendové pobyty

23

Formy spolupráce s pedagogickým personálem zařízení

26

Formy spolupráce se sociálními pracovníky

26

Metody a formy práce s rodinami klientů

26

Užité metody

27

V. Vyhodnocení projektu

29

Výsledky hodnotících dotazníků

29

VI. Příklady dobré a špatné praxe

32

Ukázky dobré i problematické spolupráce s ústavními zařízeními

32

Kasuistiky vybraných případů

33

Ukázky dobré i problematické spolupráce s ostatními institucemi

36

VII. Závěr

38

Přílohy

39

Situace v oblasti náhradní rodinné výchovy v České republice a Pardubickém kraji

39

Situace v Pardubickém kraji

39

Seznam spolupracujících subjektů

41

Zařízení pro výkon ústavní výchovy

41

Odbory sociální péče

41

Školy

41

Seznam použité a doporučené literatury

42

Legislativní rámec činnosti centra

42

Seznam v textu použitých zkratek

43

Ostatní přílohy

44

Smlouva mezi klientem a pracovníkem v rámci Doprovázení

44

Dotazníková metoda „Nedokončené věty“

44

Hodnocení víkendového pobytu

44

Moje úspěchy

45

Recenzní posudky zpracovali: Prof. Jiří Dunovský, CSc. Doc. PhDr. Richard Jedlička, Ph.D. Mgr. Zuzana Vučková PaedDr. Miloš Kusý

Poděkování: Projekt Centra J. J. Pestalozziho v Chrudimi Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou by nemohl být realizován bez spolupráce s pracovníky dětských domovů Potštejn, Polička, Nová Ves u Chotěboře, Holice, Moravská Třebová a Horní Čermná, dětských domovů se školou v Hrochově Týnci, Králíkách, Chrastavě a Koutech nad Desnou a bez dětí z těchto zařízení, které se do projektu zapojily. Všem proto za jejich ochotu a spolupráci děkuje kolektiv autorů: Mgr. Martina Gottwaldová Bc. Šárka Bryknerová Mgr. Petra Jendeková PaedDr. Pavel Tvrdík Iveta Blehová

Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií a státním rozpočtem České republiky. Tento dokument byl vytvořen s finanční podporou Evropské unie a České republiky. Obsah tohoto dokumentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za oficiální stanovisko Evropské unie a České republiky.

I. Úvod Základní informace o Centru J. J. Pestalozziho Centrum J. J. Pestalozziho, o. p. s., se sídlem v Chrudimi je nestátní nezisková organizace, která vznikla v roce 1992 (tehdy však měla statut nadace s názvem Návrat). Centrum realizuje několik velmi úspěšných projektů: – Domy na půli cesty (dále jen DPC) v Hrochově Týnci, Heřmanově Městci a Havlíčkově Brodě, – Jupiter, projekt pro oběti domácího násilí v Chrudimi, – Krizové centrum v Chrudimi, – Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou (dále jen PC). Obecně se činnost celé společnosti zaměřuje na pomoc ohroženým a znevýhodněným skupinám obyvatel v Pardubickém kraji a kraji Vysočina. V roce 1995 založilo Centrum J. J. Pestalozziho první dům na půli cesty v České republice. Pedagogové a další odborníci, kteří zde pracovali, měli mnohaletou praxi v práci s dětmi dlouhodobě vychovávanými v ústavních zařízeních. Jejich praktické a teoretické zkušenosti ukázaly, že děti nejsou, přes veškerou vynaloženou odbornou péči pracovníků ústavních zařízení, dostatečně připraveny na vstup do samostatného života. Dosud jim byly poskytovány materiální a sociální jistoty, které najednou, odchodem ze zařízení, končí a mladý člověk zůstává často sám se všemi problémy, které tuto náročnou situaci doprovázejí. Musí si nejen najít zaměstnání a vlastní bydlení, ale především se musí vyrovnat s vlastním hospodařením, trávením volného času, problémy s navazováním nových vztahů, a poté i s partnerským soužitím. Dům na půli cesty je variantou pro ty mladé lidi, kteří se nemají po ukončení ústavní výchovy kam vrátit (značné problémy mají ale i děti, které se vracejí do původních, většinou nefunkčních, rodin) a mohou využít pobytu v DPC jako tréninku dovedností nutných pro úspěšný život v běžné společnosti.

1

Úvod do problematiky dětí odcházejících ze zařízení ústavní výchovy Mladí lidé odcházející ze zařízení ústavní výchovy často trpí psychickou deprivací, která je způsobena zejména selháním či ztrátou rodinného zázemí a následně dlouhodobým pobytem v ústavní péči, poruchou zasahující celou osobnost dítěte (celkové opoždění psychomotorického vývoje, plochost a nediferencovanost citů, poruchy chování, nedostatek volních vlastností, potíže v navazování vztahů apod.). Tato deprivace způsobuje sociální handicap, který výrazně znemožňuje možnost začlenění dětí do společnosti po opuštění ústavního zařízení. Velmi často dochází k tomu, že kvůli nedostatečné osobní motivaci nedokončí školní docházku. To je jedním z nejzásadnějších důvodů následného selhání, protože je snížena jejich šance uplatnit se na trhu práce. Děti vychovávané v ústavní péči často dosahují nízké úrovně školního vzdělání, mají sníženou schopnost sociální integrace, mají potíže v navazování vztahů, jsou výrazně více ohroženy sociálně-patologickými vlivy než děti vychovávané v kvalitní rodině. Ústavní výchova limituje rozvoj pozitivního vztahu dětí k práci. Všechny výše uvedené faktory často způsobují selhání mladého člověka po odchodu z ústavního zařízení. Mnozí končí v řadách dlouhodobě nezaměstnaných, nemohou si udržet bydlení a jsou svými osobními problémy strháváni ke společensky nežádoucím činnostem (kriminalita, abúzus drog apod.). Významným rizikovým faktorem je návrat dítěte do původní rodiny po skončení ústavní péče. S rodinou není velmi často vůbec odborně pracováno, dítě se tudíž vrací do stejně patologického rodinného prostředí, ze kterého bylo předtím odebráno. Dochází pak i k takovým jevům, jako je okradení dítěte a zneužití jeho důvěry těmi nejbližšími. Bohužel však návrat do původní rodiny býval jedinou možností řešení bytové otázky mladého člověka odcházejícího z ústavní péče, dokud nevnikla taková zařízení, jako jsou domy na půl cesty či ubytovny pro nezaměstnané. Dosavadní zkušenosti ukazují, že kromě pomoci při řešení bytovných a pracovních problémů, potřebují tyto děti v nemalé míře především odbornou podporu a pomoc poskytovanou kvalitními poradenskými specialisty.

2

II. Problémy dětí s nařízenou ústavní výchovou S odkazem na naše dosavadní zkušenosti z práce s dětmi z dětských domovů (dále jen DD), dětských domovů se školou (dále jen DDŠ), výchovně-léčebných oddělení, výchovných ústavů, ale i z problémových rodin, chceme poukázat na některé z vážných obtíží, které mají děti vyrůstající v ústavní péči. Je třeba upozornit na to, že děti vyrůstající v DD mají poněkud odlišné problémy než děti vyrůstající v DDŠ, případně v ústavu. Jedním z důležitých rozdílů je, že pobyt dětí v DD je výrazně delší, než pobyt v DDŠ či případně v ústavu. Společným symptomem obou skupin dětí je často psychická deprivace, která je důsledkem odloučení od rodiny a dlouhodobého pobytu v ústavním zařízení. Obdobné je také jejich znevýhodnění při integraci do společnosti.

Psychické problémy dětí dlouhodobě vychovávaných v zařízeních ústavní výchovy – psychická deprivace Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček, 1974). Někdy se pojem psychické potřeby zužuje na mateřskou lásku, což se velmi přibližuje, ale jde o příliš zjednodušené vysvětlení. Výše zmiňovaní autoři přehledně rozdělili psychické potřeby na pět kategorií: 1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity. Častým společným rysem pro děti z DD je jejich pasivita. I my v projektu narážíme na tuto překážku. Můžeme se jen domnívat, zda soustavná frustrace z neuspokojení potřeby kvalitních podnětů není příčinou pasivity a nezájmu o vlastní budoucnost dětí vyrůstajících dlouhodobě v ústavní péči. Zde můžeme hledat kořeny absence motivace. Vždyť tyto děti během celého svého vývoje (v rodině či v ústavu) stále zažívají tu zkušenost, že jejich aktivity nevedou k uspokojení potřeb. Vede je to zákonitě ke „zkoušení“ jiných způsobů, často společensky nepřijatelných, nebo k pasivitě a lhostejnosti. 2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. „smysluplného světa“. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení. Ústavní výchova svým přístupem k dětem nikdy nemůže zprostředkovat jakési vnitřní urovnání. Dítě, prochází-li (i přestože je třeba dlouhodobě v jednom zařízení) během dětství a dospívání několika ústavy, tak veškerou svou energii vypotřebuje jen na přizpůsobení se podmínkám ústavu. V momentě, kdy podmínky pochopí, snaží se z nich pro sebe vytěžit to nejlepší. Děje se tak mimo jiné formou účelového chování: budu se chovat dobře, abych získal …. Nezapomínejme však, že děti se adaptují na podmínky, při pohledu „zvnějšku“, nenormální. Tato schopnost přizpůsobit se jeví v životě jako neupotřebitelná až kontraproduktivní. 3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Její náležité uspokojování přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti. Ústavní výchova svým vnitřním principem není schopna dítěti pomoci s uspokojením této potřeby. V ústavní péči se přístupy k dětem a výchovné styly nemohou vyrovnat rodině. Jak vyplynulo z dotazníku, který jsme předložili klientům projektu PC, žádný z nich neměl svého vychovatele jako důvěrníka. Individuálně se na něj obraceli jen s potížemi „technického“ rázu. Děti z výchovných ústavů berou vychovatele jako někoho, kdo je hodnotí, trestá a obstarává jim program. K nejlepším vlastnostem dobrého vychovatele patří spravedlnost. Máme zkušenost z jednoho DDŠ, kde jsou chlapci oslovováni příjmením. Naším klientem je chlapec, který v tomto zařízení vyrůstá od osmi let.

3

Překvapilo nás, že děti z dětských domovů, zejména ti téměř dospělí, nedůvěřují svým „tetám a strejdům“ téměř vůbec. Mají totiž tu zkušenost, že když se s čímkoliv někomu dospělému svěří, stane se to záležitostí celého ústavu. Prakticky mezi nimi neexistuje důvěrnost a intimita. Velmi tomu napomáhá i problém značné fluktuace pedagogických pracovníků. Případný citově „blízký“ vztah k oblíbenému pedagogovi se při jeho odchodu ze zařízení stává krutým trestem a zklamáním. Každé z dětí to zažilo nejméně jednou a už si dává pozor, aby se na někoho konkrétního moc neupnulo a tím se chránilo před touto bolestí a zklamáním. Důvěrnost a intimita může být dosti nebezpečná i pro vychovatele, který ji projeví dítěti – je nebezpečí, že bude obviněn (ať už ze žárlivosti nebo pocitu nezájmu) ze zneužívání. Kromě toho skupina, jako „svébytný organismus“, těžko odpouští jedinci lepší či výlučnější postavení, které má například podobu bližšího nebo důvěrnějšího vztahu. Takové dítě se pak často stává např. objektem šikany. 4. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastního „já“, neboli vlastní identity. To je pak dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení. Se 3. a 4. potřebou úzce souvisí také potřeba kladného přijetí, kterou může dítěti poskytnout nejen rodina, ale i ústav. Potřeba kladného přijetí je jednou z nejdůležitějších potřeb, se kterou se děti rodí, a která je hlavní socializační silou v jejich chování. Kladné přijetí spočívá v přijímání a schvalování jedince druhými a motivuje ho k respektu a poslušnosti vůči rodičům a vychovatelům. To znamená, že dítě vyrůstající v rodině bez kladného přijetí může být problematičtější než dítě vyrůstající v ústavu s uspokojenou potřebou přijetí. Úskalí spočívá v tom, že v ústavu se na výchově podílí větší počet lidí s různým přístupem. Kolektivní výchova v ústavních zařízeních v praxi velmi ztěžuje naplňování principu individuálního přístupu k dítěti. Je to dané počtem dětí v zařízení, vysokou mírou organizovanosti života, kde převládají kolektivní aktivity, a také častým střídáním vychovatelů na skupinách. Děti zde obtížně hledají svébytné místo, jakousi svou jedinečnou roli, např. roli někoho, kdo se stará o ústavní, nebo své vlastní zvíře apod., jde o něco, čím by se zviditelnilo. Dosud poměrně malý počet zařízení umožňuje dítěti, aby mělo například vlastní koutek, kde by mělo vlastní věci, koutek, který by mohl být odlišný od intimního zákoutí ostatních. Nutnost pořádku v pokojích a společných místnostech je často nadřazována nad tuto základní dětskou potřebu. Možnost a šance být „identitou“, se pak vytrácí. 5. Potřeba „otevřené budoucnosti“. Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí, podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci. Z dotazníků vyplněných dětmi v průběhu projektu PC vyplynulo, že při pohledu do budoucnosti zaznívají dvě témata: a) kdy mi skončí nařízená ústavní výchova, b) strach a bezradnost z úplně nejasné budoucnosti. Děti z výchovných ústavů, na rozdíl od dětí z DD, vidí v ukončení ústavní výchovy hlavně svobodu. Děti z DD nevidí nic, nemají většinou představu, co s nimi bude. Do projektu je zařazen chlapec (21 let), který vyrůstá v DD od útlého dětství. V červnu mu měla končit prodloužená ústavní výchova. Ještě v únoru neměl představu, kam půjde, uchylovával se ke zcela nereálnému řešení.

Ústavní, sociální a citová deprivace Důsledky prožité deprivace mohou přetrvávat až do dospělosti. Děti s nařízenou ústavní výchovou většinou zažily deprivaci v rodině. Pobytem v narušené rodině a následným pobytem v ústavním zařízení se tato deprivace často prohlubuje. U dětí vyrůstajících převážně v ústavních zařízeních můžeme mluvit o ústavní deprivaci. Jde o narušení psychického vývoje, které se může projevit v celé struktuře osobnosti, v chování, v problémech, v resocializaci, v celém životním přístupu a vztahu k sobě samému. Všechny děti v ústavní péči zažily ve svém životě různá závažná traumata. Úmrtí nebo nemoc rodiče, odmítnutí rodičem, závažné zanedbání péče, zneužívání, týrání, alkoholismus nebo trestné činnosti rodičů atd. V dětských domovech, jakožto „nejlehčím“ typu ústavní péče, nikdo terapeuticky nepůsobí, nepomáhá dítěti s odstraňováním důsledků traumatických zážitků. Ve výchovných ústavech (DDŠ a VÚ) je sice patrná snaha terapeuticky pracovat na odstraňováním traumatických zážitků a napravovat poruchy chování dětí,

4

ale je silně limitována negativním postojem samotných dětí. Ty pobyt v těchto zařízení primárně vnímají jako trest za to, co „doma“ udělaly, a ne jako pomoc se zátěží, kterou nemohou unést. Toto je také důvod, proč právě zde mohou sehrát a také sehrávají významnou roli na ústavních zařízeních nezávislé poradenské instituce jako je například PC, středisko výchovné péče (dále jen SVP) či pedagogicko–psychologická poradna (dále jen PPP).

5

III. Úskalí ústavní výchovy V současné době se v odborných kruzích a často i kruzích široké odborné veřejnosti velmi frekventovaně hovoří o potřebě umístit co nejvíce dětí do některé z forem náhradní rodinné péče, ale téměř nenajdeme zmínky o tom, jak pomoci dětem v ústavní péči. V České republice je v ústavní péči okolo sedmi tisíc dětí a velká část z nich je v ústavu umístěna v důsledku selhání péče rodinné. Žadatelů o pěstounskou péči ubývá, a tak je ústavní výchova pro velkou část těchto dětí jediným řešením. Je tedy velmi důležité zabývat se jejím zkvalitňováním, a to do doby, než se najdou a zrealizují jiná, vhodnější řešení.

Nedostatky v působení ústavní péče a spolupráce subjektů výchovy Na základě naší dlouhodobé spolupráce s ústavními zařízeními a výsledků šetření u klientů projektu, můžeme specifikovat některé nedostatky v ústavní péči: (viz tab. č. 1) – nedostatečné vzdělání pedagogických pracovníků; – absence etopeda, psychologa či psychoterapeuta v zařízení (v zákonných normách není dostatečná opora pro pracovní funkce psychologa, etopeda a psychoterapeuta pro dětský domov); – problémy s využíváním služeb externího odborníka (ten musí mít smlouvu se zdravotní pojišťovnou, čekací doby jsou dlouhé a nejedná se o okamžitou či pravidelnou pomoc dítěti v krizi). V některých lokalitách Pardubického kraje jsou tito odborníci prakticky nedostupní; – chybějící supervize jako prevence vyhoření pracovníků a jako podpora jejich odborného růstu (v rozvinutých zemích je již několik let standardně využívána.) Tab. č. 1 Možnosti poskytované odborné péče svěřencům ve spolupracujících zařízeních ústavní výchovy

Zařízení

6

zaměstnaný zaměstnaný psycholog etoped

externista psycholog

externista etoped

supervize

Možná spolupráce s odborníkem z místa

DD Polička

–

–

–

–

–

není navázaná spolupráce

DD Horní Čermná

–

–

–

–

–

PPP

DD Holice

–

–

ano

–

–

navázaná spolupráce

DD Nová Ves

–

–

–

–

–

navázaná spolupráce

DD Potštejn

–

–

–

–

–

PPP, DDÚ*

DD Moravská Třebová

–

–

ano

–

–

navázaná spolupráce

DDŠ Králíky

–

–

–

–

–

není trvalá spolupráce s odborníkem*; spolupráce s DDÚ

DDŠ Hrochův Týnec

–

ano

ano

–

ano

navázaná spolupráce

DDŠ Kostelec nad Orlicí

–

–

–

ano

–

navázaná spolupráce

DDŠ Kouty nad Desnou VLO Přestavlky

VÚ Chrastava

VÚ Brandýs nad Orlicí

–

–

–

–

–

navázaná spolupráce

ano

ano

–

–

–

spolupráce s DDÚ

–

–

–

–

–

není trvalá spolupráce s odborníkem*; spolupráce s DDÚ

ano

ano

–

–

ano

navázaná spolupráce

* Pozn.: Pravidelná spolupráce není navázána zejména kvůli velké vzdálenosti od možného poskytovatele.

– kolektivní přístup pedagogických pracovníků k dětem (je-li jeden vychovatel na směnu na skupinu dětí, nemůže umožnit dítěti individuální program daný např. nadáním dítěte); – častá fluktuace vychovatelů a provozních pracovníků; – omezení léčebně-výchovného procesu na systém odměn a trestů; – nedostatky ve výchovných systémech v zařízeních (např. taxativní vymezení trestů a odměn, odosobnění vlastního hodnocení, kdy je dítě hodnoceno řádem a ne vychovatelem, ztráta individualizace vlastního hodnocení a tím i nerespektování individuálních zvláštností dítěte); – počet svěřenců na jednoho vychovatele; – přetrvávající kolektivistický přístup k výchově dětí a s tím související nedostatek prostoru pro individuální přístup; – zákonnými normami ztížená motivace rodiny pro spolupráci se zařízením (např. ředitel zařízení vymáhá peníze za pobyt dítěte od rodičů); – děti jsou zařízením propouštěny k pobytům v rodině (i když to děti z různých důvodů odmítají), a to někdy i z důvodu cíleného snížení počtu dětí v zařízení z důvodu potřeby čerpání dovolených pedagogických pracovníků; – nedostatečná práce s rodinou dítěte, kterému byla předčasně (tzn. před dosažením zletilosti) ukončena ústavní výchova. Rodič na rozdíl od dítěte neprochází žádnou odbornou péčí, zatímco dítě, má-li mít možnost opustit např. DDŠ, musí na sobě velmi pracovat a projít velkou osobní změnou. Snadno tak dochází k selhání rodinného systému a dítě je opět vraceno často do „těžšího“ stupně ústavní výchovy; – nepružnost v jednání mezi sociálními pracovníky z míst původního bydliště dítěte, rodiči a vedením ústavů; – stále dochází oddělování sourozenců. V projektu máme pět sourozenců a chceme-li je všechny (včetně matky) navštívit nebo jim umožnit společné setkání, najedeme někdy i 444 km, bez zpáteční cesty. Tyto děti se před vstupem do projektu PC neviděly řadu let. Dále velká vzdálenost jednak mezi bydlištěm rodičů a zařízením ústavní péče, kde jsou děti umístěny, a jednak mezi umístěnými sourozenci; – problematické využívají služeb DDÚ, problémové děti mohou být navrženy na takzvaný rediagnostický pobyt. Jeho výsledkem pak často bývá přeřazení dítěte do jiného typu zařízení, často „přísnějšího“, čehož se někdy obávají ředitelé zařízení, a proto užívání této služby raději omezují, nebo vůbec nevyužívají; – normami a opatřeními ztížená praktická příprava dětí na samostatný život – vyhláška č. 334/2003 v § 3, odst. 1), pís. d) sice umožňuje samostatný nákup potravin a samostatné vaření na skupinách, zajišťované za pomoci dětí, ale dalšími souvisejícími předpisy je to téměř znemožněno. Zejména zásahy hygienické kontroly, která preferuje vyhlášku o školním stravování a hygienickou vyhlášku – normami danými touto vyhláškou neprojdou kuchyňky v rodinných skupinkách, takže se zde nemůže připravovat jídlo; Nemalým problémem je vlastní vyúčtovávání nákupu, dodržení spotřebního a potravinového koše z hlediska skladby vitamínů, problém s evidencí a skladováním nespotřebovaných potravin apod. Zařízení pak preferují nákupy na faktury, čímž se výchovný účinek hospodaření s penězi za účelem zajiště-

7

ní stravy ztrácí. Děti nemají možnost samostatně nakládat s finančním obnosem, k vlastnímu procesu nakupování se tak nedostanou. Obdobný dopad má přímé vydávání potravin pro vaření ze skladu kuchyně; – režimově sterilní podmínky k osvojování životních návyků a společenských dovedností. „K bezkonfliktnímu zapojení svěřenců těchto zařízení do společnosti totiž zdaleka nestačí předávat jim vědomosti o tom, jak se mají chovat, aby se nedostávali do střetu se zákonem. Nestačí ani provádět s nimi nácvik nejrůznějších dovedností v podmínkách jakoby umělého, skleníkového prostředí, které nejenže nikoho neohrožuje, ale nikoho ani neoslovuje. Společensky žádoucí formy chování je nutné zpevňovat na základě vlastní zkušenosti a nápodoby v takovém prostředí, které umožňuje a intenzivně vyvolává reálný prožitek.“ (Kusý, Němec, 1998, str. 43)

Obtíže mladých lidí opouštějících ústavní výchovu Mladí dospělí odcházející z ústavních zařízení jsou zvyklí na neustálou péči ze strany zaměstnanců, kteří se o ně starali a zajišťovali jim vše potřebné. Nejčastější problémy, se kterými se mladí lidé setkávají, pak jsou především důsledkem „vícehvězdičkového“ hotelového stylu výchovných podmínek a přístupů: – neschopnost hospodařit s finančními prostředky; – neschopnost, respektive nemožnost, z vlastních počátečních prostředků zajistit si vysoký standard bydlení a spotřeby, na který byli ze zařízení zvyklí. Snaha hledat rychlá řešení nápravy této „nedostačivosti“, často i prostřednictvím páchání trestné činnosti, prostituce apod.; – absence kladných rodičovských vzorů vyvolává v mladých lidech efekt vykořenění, který se projevuje nedostatečnou důvěrou ve vlastní schopnost vést normální život. Proto raději tíhnou k vrstevnickým skupinám (mnohdy problémovým), vyhýbají se běžným závazkům, převzetí odpovědnosti; – neznají ceny zboží, většinou neumí vařit, neznají právní rozdíl mezi nájmem a podnájmem, jakoukoli písemnou smlouvu považují za nežádoucí komplikaci, ve které se stejně nevyznají, chybí jim pracovní návyky (samostatné ranní vstávání do práce bez pomoci vychovatele, dlouhodobější odevzdávání vyrovnaného výkonu atd.) a v zaměstnání vydrží pouze krátkou dobu; – bývají často i vztahově naivní, velice rychle se s jinými lidmi skamarádí, jsou až nadměrně důvěřiví, mohou naletět podvodníkům, či naopak, vztahy navazují jen povrchní a účelové; – odcházejí z prostředí jim důvěrně známého, poskytujícího jim jistotu a řád, do většinou neznámého prostředí, musejí opustit přátele a kamarády, se kterými mnohdy strávili celé dětství a dospívání; – výzkumy i praxe potvrzují, že ti, kteří prožili velkou část dětství v ústavní péči, nejsou často schopni integrovat se bez komplikací do společnosti, mají velké problémy při plnění své rodičovské role, jejich děti mnohdy končí v ústavní výchově nebo jsou zanedbávány či týrány, nejsou schopni navazovat trvalé a kvalitní mezilidské vztahy, dosahují nižšího vzdělání, než umožňuje jejich vrozená inteligence, vykazují vysokou míru kriminality (muži až 54%); – systém odměn a trestů vede k účelovému chování (chovám se dobře, protože z toho budu mít výhodu), což brání rozvoji svědomí jakožto zvnitřněné zábrany před špatným chováním; – odcházejí z ústavní péče po dosažení zletilosti, případně po skončení přípravy na povolání, ve velké míře zcela nepřipravené do života, nezralé, sociálně opožděné; – nebývají dostatečně připravováni na situace, které se týkají partnerského a sexuálního života a vztahů, ačkoliv je prokázané, že děti vyrůstající v zařízeních ústavní výchovy začínají se sexuálním životem velmi brzo, často i ve 12 letech. Je přitom nutné, s ohledem na to, že nevyrůstají v klasickém modelu rodiny, který by přirozeně nabízel žádoucí vzorce chování, aby tyto děti získávaly už od ranného věku kvalitní informace o partnerství, antikoncepci, rodinných vztazích, aby se samy učily partnerským rolím. Děti nechápou pojem „partnerství“ a „vztah“ dvou lidí, kteří si vzájemně rozumí, respektují se, vycházejí si vstříc. V dospělosti pak velmi snadno v partnerství a rodičovství selhávají; – jsou velmi dobře systémem ústavní výchovy a hodnotícím systémem připraveni na soutěžení a konkurování, bohužel však na úkor dovedností spolupracovat, společně se podílet na plnění úkolů skupiny apod. Místo

8

spolupráce v pracovním týmu se spolupracovníky soutěží a tím zhoršují výsledky celého týmu; – pojem „nařízení ústavní výchovy“ je některými, zvláště staršími dětmi, vnímán negativně a vyvolává v nich odpor k pobytu v zařízení jako k trestu, dále pak nejistotu a pocit jisté stigmatizace. Určitě bychom neměli opomíjet fakt, že většinová společnost nijak neusnadňuje mladým lidem opouštějícím ústavní zařízení jejich resocializaci. Již v samém počátku svého dospělého života jsou stigmatizovaní pobytem v ústavu a hendikepovaní svou minulostí. Z dotazníků, které jsme předložili klientům projektu PC vyplynulo, že i tento fakt jim dělá starosti. Všichni dotazovaní odpověděli, že by chtěli, aby jejich minulost nebyla známa (zejména v zaměstnání), sami by se svěřili jen důvěryhodným lidem ze svého okolí. V situacích, kdy jsme s dětmi byli mimo rezidenční zařízení, se ukazovalo, že jsou velmi plaché, jakoby v neustálém očekávání útoku. Dělá jim problém uvolněná komunikace s lidmi z „vnějšího světa“, a z tohoto jejich duševního rozpoložení dochází k neadekvátním reakcím, jakými jsou nepřiměřený strach, nesmělost a agrese.

9

IV. Projekt „Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou“ – alternativní přístup a pomoc dětem s nařízenou ústavní výchovou Představení projektu Popis projektu Z mnohaletých zkušeností pracovníků Centra J.J.Pestalozziho a dalších nestátních neziskových organizací s realizací domů na půli cesty vyplynulo, že je pozdě začít saturovat to, co rodina, ústavní výchova a sociální systém celkově nenabízí, až v momentě opuštění zařízení ústavní výchovy. Na základě úvah, jak více pomoci dětem dlouhodobě žijícím v ústavní péči při jejich co nejúspěšnější integraci do společnosti, zpracovali pracovníci Centra J.J.Pestalozziho nový projekt s názvem Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou. Cíle a úkoly projektu Hlavním cílem je systematická příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou, a to již za pobytu v zařízení ústavní péče, na těžkou životní situaci spojenou s odchodem z výchovného zařízení a poskytování preventivní služby klientům, kteří jsou často ohroženi sociálně-patologickými jevy a předčasným ukončením školní docházky spojeným s nedokončením profesní přípravy. Odborným působením se pracovníci projektu snaží odstraňovat traumata spojená se selháním či ztrátou rodiny a obtíže dané dlouhodobým pobytem v zařízení ústavní péče. Pomoc takto znevýhodněným dětem je poskytována také nepřímo, a to formou spolupráce s výchovným zařízením a s pověřenými pracovníky sociálních odborů. Snažíme se tyto instituce propojit v zájmu pružnějšího a kvalitního přístupu k dětem. Klientelu tvoří děti a mladí lidé ve věku od 7 do 19 let, jimž byla nařízena ústavní výchova, a kteří původně pocházejí z Pardubického kraje. Pro projekt jsme zvolili děti, u nichž chybí rodinné zázemí nebo je natolik patologické, že je nevhodné posilovat vliv rodiny na dítě, a naopak žádoucí motivovat dítě k jiné volbě bydlení (po skončení ústavní výchovy), než je původní rodina. Obecně se zaměřujeme na zvýšení samostatnosti, sociální a psychické zdatnosti klientů. Výše uvedenými aktivitami v nemalé míře přispíváme i ke zkracování doby pobytu dítěte v ústavním zařízení, což se daří zvláště tam, kde lze aktivizovat potencionál vlastní rodiny dítěte. Dílčí kroky v plnění cíle projektu: – depistáž dětí s nařízenou ústavní výchovou původně pocházející z Pardubicka v registru městských úřadů; – oslovení těchto dětí přímo v zařízení ústavní výchovy, první kontakt, vypracování vstupní anamnézy, domluva o další činnosti s vedením zařízení; – vysvětlení vedení zařízení a pedagogům našich záměrů a nabídka pomoci pro konkrétní dítě; – seznamovací a diagnostické víkendové pobyty pro děti; – vypracování analýzy potřeb cílové skupiny: přesný počet potencionálních klientů, jejich situace, situace v bývalé rodině, možné situace po návratu, informace o možnostech uplatnění na trhu práce; – psychologická a speciálně-pedagogická diagnostika dětí; – odborné působení a dlouhodobé poradenské vedení. Služby poskytované PC Služby vycházejí ze zjištěných potřeb cílové skupiny, z cílů individuálních programů pomoci jednotlivým klientům.

10

– Vypracování individuálního programu pomoci. Podílí se tým odborných pracovníků PC (speciální pedagog, psycholog, sociální pracovnice) a klient sám, podle potřeby zástupci zařízení a OSPOD. – Vypracování a realizace cílených speciálně-pedagogických a psychoterapeutických programů pro řešení konkrétních problémů a pro jednotlivé skupiny klientů. – Individuální a skupinová psychoterapie, poradenství. – Zajištění odborných konzultací pracovníkům výchovných zařízení. – Poskytování služeb zaměřených na volbu dalšího vzdělávání a profesní přípravu. – Sociální výcvik, nácvik řešení konkrétních situací, např. žádost o zaměstnání, hledání bydlení apod. – Zprostředkování kontaktů do jiných typů zařízení dle individuálních potřeb dítěte. – Informace o styku s potřebnými institucemi. – Spolupráce s kurátory, úřady práce a dalšími institucemi, zprostředkování spolupráce mezi rodinou, zařízením a OSPOD. – Navazování kontaktu a popř. spolupráce s rodinou klienta. – Práce s rodinami klientů. – Vypracování metodiky. Personální a materiální zajištění činnosti PC Z uvedené nabídky služeb vyplývá i potřeba odbornosti jednotlivých pracovníků PC. Zaměstnanci jsou sociální pracovníci, speciální pedagog, psychoterapeut a psycholog. Poradenské centrum má samostatné pracoviště, které má dvě oddělené místnosti (kancelář a terapeutická místnost). Pracoviště je dobře uzpůsobené potřebám vlastní odborné činnosti s klientem či skupinami klientů, případě s rodinou. Vymezení PC k stávajícím poradenským zařízením (SVP, PPP a OSPOD) Středisko výchovné péče (SVP) ze zákona poskytuje preventivně výchovnou péči poskytováním speciálně-pedagogických a psychologických služeb dětem s rizikem poruch chování či s již rozvinutými projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji, u nichž není nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům. Obecně se dá shrnout, že nabízejí své odborné služby před potencionálním nařízením ústavní výchovy a po jejím ukončení. V některých ohledech se naše nabídka částečně překrývá, např. obdobným zaměřením na děti s rozvinutými projevy poruch chování a v odborném poradenství pro školská zařízení. Přesto nás tato zařízení o odborné konzultace žádají. (V odpovědích, v dotazníku pro ředitele zařízení, v bodě dotazujícím se na navázanou spolupráci se ani v jednom případě nevyskytla spolupráce s SVP). Služby PC se na rozdíl od SVP zaměřují na pomoc dětem s nařízenou ústavní výchovou. Dalším rozdílem je to, že my aktivně děti vyhledáváme a navštěvujeme v době jejich pobytu v ústavní péči. Pokud je dítěti zrušena ústavní výchova před ukončením zletilosti, doporučujeme následnou péči střediska výchovné péče v místě bydliště dítěte. Pedagogicko-psychologická poradna (PPP) je často jedinou možností odborné spolupráce pro řadu DD a DDŠ, díky jejich poměrně snadné dostupnosti. Často ale PPP nesplňují požadavky zařízení díky specifičnosti zakázky – závažnější poruchy chování, specifika ústavní výchovy apod., ale také např. kvůli dlouhým objednacím lhůtám. Služby PC a PPP se kryjí jen v nabídce psychologických služeb. Pracovníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí obcí s rozšířenou působností (OSPOD) z místa původního bydliště stejně jako pracovníci PC navštěvují dítě v zařízení. My to však děláme nepoměrně častěji.

11

OSPOD má ze zákona povinnost navštívit zařízení čtyřikrát za rok, my se snažíme dodržet lhůtu nejvíce 6 týdnů mezi jednotlivými návštěvami, má-li dítě nějaký aktuální problém, jsou návštěvy po omezenou dobu četnější (jedenkrát týdně). Základní rozdíl je v samotném smyslu návštěvy pracovníka OSPOD, který je dán zákonem, a návštěvy uskutečněné odborným pracovníkem PC. Návštěvy mají více podpůrný a terapeutický než zjišťovací charakter. Pracovník OSPOD má také často nevýhodu nálepky „zlého člověka“, který se podílel na odebrání dítěte. Kompetence pracovníka OSPOD obce s rozšířenou pravomocí končí v 18-ti (19-ti) letech, v momentě, kdy dítě potřebuje nejvíce pomoci. Pověřený pracovník mu pomůže s vyhledáním bydlení a zaměstnání, se zařízením sociálních dávek a event. i osobních dokladů, ale v okamžiku odchodu klienta z výchovného zařízení vše, co pro něj pracovník OSPOD udělá, je nad rámec jeho pracovních povinností. Pokud se dostane „absolvent“ ústavní výchovy do potíží, může se obrátit na pracovníka odboru sociálních věcí, jehož pracovní funkce se nazývá koordinátor péče pro osoby společensky nepřizpůsobené. Jde o pojmenování vskutku nešťastné, neboť jen zvyšuje stigma mladého člověka a předem jakoby ho předurčovalo k neúspěchu a „nepřizpůsobení se“. Z výše uvedeného srovnání vyplývají nejdůležitější znaky našeho odborného působení: – pružnost v nabídce (činnost není úzce vymezena zákonnými normami a předpisy jako je tomu u ostatníchzařízení); – rychlost reagování na žádost o pomoc dítěte či zařízení (jsme schopni do zařízení na základě telefonické či e-mailové výzvy dorazit tentýž nebo následující den); – poskytování telefonické krizové intervence; – ve směru působení reagujeme opačně než SVP a PPP, jezdíme za klientem do zařízení; – věnujeme se dítěti nejen za pobytu v ústavním zařízení, ale převším po skončení či zrušení ústavní výchovy; – nabízíme psychickou i faktickou podporu v momentě zrušení ústavní výchovy. Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou vyplňuje mezery v systému péče o děti s nařízenou ústavní výchovou a pro svůj přínos by se mělo stát nedílnou součástí tohoto systému. Plní funkci následné péče společnosti o dítě, které bylo do své zletilosti „někde“ a náhle přichází o toto zázemí. Poskytujeme odbornou péči a poradenství v oblasti psychologie, psychoterapie a etopedie dětem a mladým lidem a podle potřeby i institucím ústavní výchovy, což je prostředek ke snížení počtu rediagnostických pobytů dětí v diagnostických ústavech. Nabízené služby mají charakter nezávislého a důvěryhodného poradenství externisty, jenž přichází z prostředí vně režimu zařízení a rodiny. Navštěvujeme děti v zařízení. Návštěvy nesou terapeutické i přátelské atributy. Dítě tak zažívá pocity výlučnosti a individuality. Důležitá je nezaujatost a nestrannost někoho, kdo nemá nic společného s rodinou, školou, ani ústavem, kterou přijímají s povděkem velmi často i klienti SVP. Přispívá k větší otevřenosti a ochotnější spolupráci. Intenzivně pracujeme s klientem v době, kdy odchází ze zařízení a pohybuje se mezi třemi sociálními pracovníky: sociálním pracovníkem v domovském zařízení, pracovníkem OSPOD v obci a koordinátorem péče pro osoby společensky nepřizpůsobené. Toto působení trvá i po odchodu z ústavní výchovy po dobu, kterou si určuje klient sám, a má více charakter podpory a aktivizace než dohledu a kontroly jako od státních institucí (viz Doprovázení Doprovázení, kap. Použité metody). Základními znaky odborného působení je nehodnotící, individuální přístup a aktivizace klienta s hlavním cílem zvýšit jeho samostatnost a osobnostní zdatnost. Všechny naše aktivity se odehrávají mimo domovské zařízení, což umožňuje lepší poznání „vnějšího“ světa. Práce s rodinami klientů má charakter sanace původní rodiny, což orgány státní správy nezajišťují. Naším cílem v oblasti práce s rodinou je mediace a zprostředkování aktivního kontaktu mezi všemi zúčastněnými partnery (rodina, dítě, pracovník OSPOD v obci původního bydliště, výchovné zařízení) za účelem zvýšení

12

kompetencí a zodpovědnosti rodiny a klienta samého. Od 1. 6. 2006 vstoupila v platnost nová povinnost pracovníků OSPOD, a to vedle povinné návštěvy dítěte v zařízení 4x ročně, i pravidelné návštěvy v původních rodinách dětí. Pro nás v tom vidíme možný zdroj informací o rodině a potencionálně prostor pro zmiňovanou spolupráci všech zainteresovaných složek, která by vedla k sanaci rodiny, zlepšení vztahů v rodině, zlepšení péče o dítě a eventuálnímu návratu dítěte domů. Rádi bychom vstoupili do diády OSPOD a rodina, neboť se domníváme, že společenské stigma rodiče, který selhal, může zabraňovat aktivizaci a projevům rodičovských kompetencí rodičů a vede ke zbytečnému prohlubování problému. Chtěli bychom být jako nezávislí účastníci nápomocni těm rodinám, které budou mít zájem na změně současného stavu. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že podobné služby musejí být nedílnou součástí kvalitního sociálního systému, jehož cílem je snížení počtu dětí v ústavní výchově a zkvalitnění péče o ně. To vede k větší úspěšnosti při začleňování mladých lidí opouštějících ústavní výchovu do společnosti. Hlavní cíle směřování PC jsou plně v souladu s doporučeními Výboru OSN pro práva dítěte ze dne 31. 1. 2003. Postavení Centra v systému služeb poskytovaných v Pardubickém kraji V zájmu efektivity nabízených služeb jsme v úvodu realizace projektu zmapovali situaci v nabídce obdobných služeb v Pardubickém kraji. Z této analýzy vyplynulo, že v Pardubickém kraji fungují čtyři pedagogicko-psychologické poradny a pouze dvě střediska výchovné péče. Ze všech zaregistrovaných neziskových organizací působících na území Pardubického kraje (63 NNO) se žádná nezabývá totožnou cílovou skupinou klientů – dětmi s nařízenou ústavní výchovou. Rádi bychom zde zmínili spolupráci s Odborem sociálních věcí Krajského úřadu Pardubice. Postoj pracovníků je vstřícný a spolupráce velmi dobře funguje zejména v oblasti doporučování dětí z neúspěšné pěstounské péče do péče našeho PC. V uplynulém období jsme na výzvu pracovníků odboru sociálních věcí kontaktovali a následně zařadili do projektu dvě děti vrácené do DD z pěstounské rodiny.

13

Poradenské centrum – významný článek regionální koncepce systému prevence sociálně patologických jevů Tab. č. 2 Údaje o nahlášených útěcích a kriminalitě páchané dětmi umístěnými v zařízeních za období 2000–2003 2000

2001

2002

2003

191

193

196

199

celkem

7 333

7 222

7 270

7 250

z toho chlapců

4 462

4 376

4 349

4 341

z toho dívek

2 871

2 846

2 921

2 909

počet útěků (osoby)

2 803

2 716

3 086

není údaj

počet útěků (skutky)

3 774

3 781

4 150

není údaj

245

254

323

461

loupeže

87

110

176

313

vydírání

68

37

44

37

úmysl. ublíž. na zdraví

36

51

41

46

porušování domov. svobody

29

37

32

41

0

3

2

0

počet zařízení počet dětí

zjištěná trestná činnost násilné tr . č.

vraždy

56

30

44

38

majetkové tr. činy

3 188

3 213

2 626

2 072

Krádeže vloupáním

895

1 097

877

828

2 200

1 984

1 698

1 196

další majetková tr.č.

93

132

51

48

ostatní kriminalita

227

279

239

311

30

50

33

31

3 746

3 829

3 267

2 936

mravnostní tr. č.

krádeže prosté

zbývající kriminalita kriminalita umístěných dětí celkem

Jak vyplývá z výše uvedených statistických údajů, děti s nařízenou ústavní výchovou a mladí lidé odcházející z dlouhodobé ústavní výchovy jsou více ohroženi sociálně-patologickými jevy než běžná populace a významnou měrou se podílejí na páchání trestné činnosti. V práci s dětmi a mladými lidmi s nařízenou ústavní výchovou je prevence sociálně-patologických jevů trvalou součástí programu a přístupu. Obecně vycházíme a jsme v souladu se Strategií prevence sociálně-patologických jevů MŠMT a Programem prevence sociálně-patologických jevů pro region Pardubický kraj. Snažíme se svým působením zejména zaplnit prázdná místa v systému, kdy se řídíme závěry Zprávy o sociálně-patologické prevenci Pardubického kraje. Úlohu PC v oblasti prevence sociálně-patologických jevů vidíme zejména v možnosti propojení zainteresovaných institutů (zařízení ústavní výchovy, škola, rodina, OSPOD, SVP atd.) za účelem kvalitnější spolupráce při řešení problémů konkrétního dítěte. Dalším zmiňovaným problémem ve Zprávě, na který reagujeme, je nedostatek odborných pracovníků. Opakovaně zdůrazňovaná nutnost spolupráce s rodinami dětí je i naším cílem. Uvědomujeme si, že pracujeme s dětmi a mladými lidmi v rizikovém období pro nástup sociálně-patologických jevů, jakým pubertální věk bezesporu je. V souladu s doporučeními danými Minimálním preventivním

14

programem pro školy a školská zařízení klademe při práci s klienty důraz na: – prohloubení sebenáhledu klienta, – rozvoj zdravého sebevědomí a sebehodnocení, – zvyšování zodpovědnosti za vlastní jednání, – zvládání zátěžových situací, – osvojování vhodných vzorců chování a komunikace. V rámci účasti na projektu Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou jsou děti během zátěžových výjezdů a zážitkových seminářů seznámeny s možnostmi kvalitního využití volného času a se zásadami zdravého životního stylu. Jednou z hlavních metod v přímé práci s dětmi je komunitní práce, která je rovněž doporučována pokynem MŠMT. Použité dokumenty: Strategie prevence sociálně-patologických jevů u dětí a mládeže v působnosti resortu školství, mládeže a tělovýchovy na období 2005–2008 (MŠMT) Zpráva o primární prevenci sociálně-patologických jevů na území Pardubického kraje za období roku 2004 (Odbor školství Pardubického kraje) Školní preventivní program pro mateřské a základní školy a školská zařízení (MŠMT) Analýza kriminality a útěkovosti dětí a mladistvých umístěných v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy (MŠMT)

Přínos PC pro děti s nařízenou ústavní výchovou Shrnutí důvodů pro realizaci projektu Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou Jak již bylo řečeno, hlavním cílem PC je systematická příprava dětí s nařízenou ústavní výchovou, a to již za pobytu v zařízení ústavní péče, na těžkou životní situaci spojenou s odchodem z výchovného zařízení. Záměrem projektu tedy není prvoplánově kritika systému ústavní péče České republiky. Faktem je, že tento systém vykazuje mnoho nedostatků. Zabýváme se těmi, které jsou známé z naší vlastní odborné praxe a na které nás upozornili přímo ředitelé zařízení ústavní výchovy a pracovníci OSPOD. V neposlední řadě také nasloucháme problémům našich klientů, svěřenců ústavních zařízení. Právě pro ty projekt vznikl a měl by jim pomoci. Snažíme se reagovat na závěry provedené analýzy potřeb klientů. V průběhu projektu a samotné práce s dětmi neustále řešíme aktuálně vzniklé problémy. Motivující pro nás bylo, jak přivítali naše služby vedoucí pracovníci ústavů a pracovníci OSPOD. Vznikl konsensus spolupráce na partnerské úrovni, kde se obě strany přizpůsobují svým požadavkům a nárokům, a to ve prospěch dětí. Naším dlouhodobějším cílem je co nejvíce propojit tyto složky a podle možností zapojit do tohoto dialogu také rodinu a klienta samého. Prostor pro práci s rodinou se nám otevírá v motivaci rodiny ke změně, zlepšení podmínek, přijetí dítěte a péče o něj. Kvalitní práce s rodinou jde provádět, podle našich zkušeností, pouze ve spolupráci výše uvedených složek. Na základě shrnutí nedostatků v péči o děti s nařízenou ústavní výchovou a zjištění mezer v nabídce pomoci od „pomocných“ státních poradenských institucí (SVP a PPP), došlo k diferenciaci nabídky služeb poskytovaných v rámci projektu Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou: – odborné působení kvalifikovaných pracovníků v oborech: psychologie, psychoterapie, speciální pedagogika (etopedie) a sociální práce; – možnost individuálního přístupu k dítěti; – možnost terapeutického působení osoby „zvenku“ zařízení, osoby, která se neúčastní režimového systému;

15

– nehodnotící přístup založený na aktivizaci klienta a převzetí zodpovědnosti samotným klientem; – propojování rodinných vazeb, pokud je to v zájmu klienta; – možnost pružného a rychlého odborného zásahu v případě potřeby klienta nebo zařízení; – možnost využití a propojení různých nabídek pomoci; – praktická pomoc při hledání a realizaci profesního zařazení. Průběh a realizace projektu Na počátku bylo vytvoření cílové skupiny klientů. Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi má doložku o sociálně-právní ochraně (bez tohoto dokumentu není možné pracovat s dětmi). Přesto ale došlo k problémům s osobními daty potencionálních klientů projektu. Oslovili jsme sociální odbory jednotlivých městských úřadů, obcí s rozšířenou působností v Pardubickém kraji, ale zodpovědní pracovníci těchto odborů váhali s předáním jmen dětí z jejich obvodu, a to právě kvůli ochraně osobních dat. Došlo ke schůzce, kde jednali zástupci MPSV ČR, Úřadu na ochranu osobních dat a Centra J. J. Pestalozziho o možnostech nakládání s osobními daty budoucích klientů. Z tohoto jednání vzešel doporučující dokument, podepsaný ředitelkou odboru rodinné politiky a sociální práce MPSV Mgr. Marksovou, na jehož základě nám pracovníci orgánů sociálně-právní ochrany dětí v Pardubickém kraji předali seznamy dětí s nařízenou ústavní výchovou ve věku od 7 do 19 let, u nichž se dají předpokládat větší problémy při vstupu do samostatného života. Prakticky to znamená, že jsme dostali jména dětí a místo jejich současného umístění. Jednali jsme s jedenácti odbory sociálních věcí obcí s rozšířenou působností. Po úvodním seznámení a prezentaci projektu, jsme všude navázali velmi dobrou, na partnerství založenou, spolupráci. Sociální pracovníci přivítali, že přicházíme s alternativou, která má pomoci dětem s nařízenou ústavní výchovou při integraci do společnosti, kde oni už příliš pro dítě udělat nemohou, protože momentem ukončení ústavní výchovy končí i jejich možnosti pomoci. Projekt jsme také představili na MŠMT ČR, kde jsme jednali s ředitelem odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy, PaedDr. Jiřím Pilařem, na něhož jsme se obrátili s žádostí o radu, jak spolupracovat s vedením zařízení ústavní výchovy. Výstupem z tohoto jednání je doporučující stanovisko MŠMT ČR ředitelům výchovných zařízení. Dalším úkolem bylo představení projektu v samotných zařízeních ústavní péče a navázání spolupráce. Navštívili jsme 13 DD, DDŠ a VÚ v Pardubickém, Královéhradeckém, Libereckém, Olomouckém kraji a v kraji Vysočina, v nichž jsou umístěny děti z Pardubického kraje. Po jednání s vedením zařízení jsme prováděli prezentaci projektu a motivační rozhovor přímo s potencionálními klienty. Prakticky jsme začali pracovat s 36 dětmi z 13 DD, DDŠ (VLO) a VÚ. Vzhledem k velkému počtu dětí byly rozděleny do tří skupin – podle věku a současného umístění. Brali jsme také ohled na sourozenecké skupiny, které jsme prostřednictvím projektu zařadili do jedné skupiny.

Popis cílové skupiny klientů Základní skupinu tvořilo třicet šest dětí, se kterými jsme začali intenzivně odborně pracovat v projektu Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou. S dětmi pracujeme již 15 měsíců a chystáme se, s ohledem na vzrůstající zájem, i nadále ve své práci pokračovat a rozšířit počáteční skupinu klientů. Byla zpracována analýza potřeb klientů, jejich psychologická a speciálně-pedagogická diagnostika. Následně byly zpracovány individuální plány dětí. Na počátku realizace projektu jsme navázali spolupráci s třinácti městskými úřady obcí s rozšířenou působností v Pardubickém kraji, resp. se zástupci odborů sociálních věcí. Po prezentaci projektu nám sociální pracovníci vytipovali 118 dětí s původním bydlištěm v jejich regionu, které měly nařízenou ústavní výchovu. Dalším kritériem tohoto výběru bylo nefungující, chybějící nebo patologické rodinné zázemí dětí. U těchto dětí je předpoklad „špatného startu“ do samostatného života, proto jsou vhodné pro projekt tohoto typu. Dostali jsme jména dětí a místa jejich současného pobytu.

16

Tab. č.3 Počty dětí doporučených MěÚ a dětí zapojených do projektu; jejich současné umístění v krajích ČR. Stav ke dni 1. 9. 2006 Pro účast v první fázi projektu jsme, po vykonané analýze potřeb klientů přímo v zařízení, zvolili 36 dětí a mladých lidí. Navázali jsme spolupráci s třinácti zařízeními ústavní výchovy. Doporučené děti s původním bydlištěm v Pardubickém kraji jsou rozmístěné celkem v deseti krajích ČR. Obecní úřad s rozšířenou působností Chrudim Lanškroun Ústí n. Orl. Česká Třebová Pardubice Litomyšl Holice Vysoké Mýto Králíky Svitavy Moravská Třebová Hlinsko Žamberk Praha

Počet doporučených dětí 17 9 13

11 2 5

6 7 8

7 8 5

6 1

4 5

1 -

1

1

-

-

-

-

Počet dětí zařazených v 1. etapě projektu 5 6 1

18

7

11

7

-

5

4

-

1

1

1

-

-

2

19 1 4 8 12 8

6 0 0 1 4 4

13 1 4 7 8 4

10 1 1 3 9 7

2 -

4 3 1

3 -

3 1 -

-

-

2 -

1 -

1 -

11 1 0 1 2 1

4

1

3

4

-

-

-

-

-

-

-

-

-

4

5 1 1

2 1 0

3 0 1

4 1 1

1 -

-

-

-

-

-

-

-

-

0 1 1

z toho dívek

z toho Pc chlapců

V

K

O

L

Ms Pl

Jč

Ú

Jm

Vysvětlivky: Pc – Pardubický kraj V – Kraj Vysočina K – Královehradecký kraj O – Olomoucký kraj L – Liberecký kraj

Ms – Moravskoslezský kraj Pl – Plzeňský kraj Jč – Jihočeský kraj Ú – Ústecký kraj Jm – Jihomoravský kraj

Tab. č.4 Typy a zastoupení spolupracujících výchovných zařízení Stav k 30. červnu 2006 Typ zařízení

Počet spolupracujících zařízení

Počet dětí zařazených v projektu

DD

6

22

7

15

DDŠ

4

8

2

6

VLO

1

4

0

4

VÚ

2

2

1

1

z toho dívek

z toho chlapců

17

Tab. č. 5 Umístění dětí zapojených do projektu v jednotlivých zařízeních ústavní výchovy Stav k 30. 6. 2006 Zařízení

Kraj

Počet dětí

z toho dívek

z toho chlapců

DD Polička

Pardubický

4

0

4

DD Horní Čermná

Pardubický

6

1

5

DD Holice

Pardubický

3

1

2

DD Nová Ves

Pardubický

5

4

1

DD Potštejn

Královehradecký

3

0

3

DD Moravská Třebová

Pardubický

1

1

0

DDŠ Králíky

Pardubický

2

0

2

DDŠ Hrochův Týnec

Pardubický

4

1

3

DDŠ Kostelec nad Orlicí

Královehradecký

1

0

1

DDŠ Kouty nad Desnou

Olomoucký

1

1

0

VLO Přestavlky

Pardubický

4

0

4

VÚ Chrastava

Liberecký

1

0

1

VÚ Brandýs nad Orlicí

Pardubický

1

1

0

Rozdělení klientů podle vzdělání, pohlaví a rodinného zázemí Tab. č. 6 Rozdělení dětí – klientů projektu podle věku a pohlaví V projektu jsou zapojeni chlapci a dívky ve věku od 11 do 21 let. Klienti ve věku od 11 do 15 let byli rozděleni do dvou terapeutických skupin a klienti ve věku od 16 do 21 let tvoří jednu skupinu. Věková kategorie

počet dětí

z toho dívek

z toho chlapců

11 – 13 let

14

4

10

14 – 15 let

9

3

6

16 – 17 let

7

0

7

18 – 21 let

6

3

3

z toho dívek

z toho chlapců

Tab. č. 7 Vzdělání dětí – klientů projektu (dle současného stavu) Typ školského zařízení

počet dětí

základní škola

13

4

9

speciální škola

11

3

8

odborné učiliště

5

1

4

praktická škola

1

1

0

střední odborné učiliště

6

1

5

18

Tab. č. 8 Rodinné zázemí klientů projektu Rodinné zázemí

počet dětí

z toho dívek

z toho chlapců

DD

DDŠ

VLO

VÚ

Alespoň jeden rodič (nebo prarodič) projevuje zájem. Snaha o zrušení ústavní výchovy.

3

1

2

1

1

1

-

Kontakt s rodiči je nepravidelný, dlouhé pauzy v kontaktu. Kontakt vyvolaný zařízením.

5

1

4

3

2

-

1

Alespoň jeden z rodičů pravidelně projevuje zájem o děti, ti chtějí jezdit domů. Rodiče nežádají o zrušení ÚV.

6

2

4

1

2

2

1

Patologické rodinné zázemí. Děti nechtějí jet domů, nebo chtějí jen proto, aby odjeli z ústavu.

9

4

5

7

2

-

-

Děti bez rodinného zázemí.

13

2

11

11

1

1

-

Navrhovaná terapie v kontextu k problémům jednotlivých skupin dětí I. Alespoň jeden rodič (prarodič) projevuje zájem o dítě. Snaží se o zrušení ústavní výchovy. Rodiče se o dítě aktivně zajímají, jsou-li děti na pobytu doma, rodiče se jim věnují. Snaží se o zrušení ústavní výchovy. Děti s poruchami chování, afektivní stavy jako reakce na zátěžové situace, na ústavní péči se obtížně adaptují, často se chovají účelově. Mimo zařízení respektují vhodné vzorce chování. Budoucnosti se nebojí, jsou upnutí na život v rodině, což je zatím jediný cíl. Terapie: posílení osobnostní zdatnosti a adekvátních vzorců chování. Vhodné způsoby sebeprosazení, uplatnění ve vrstevnických skupinách, osobní motivace. II. Kontakt s rodiči je nepravidelný, dlouhé pauzy v kontaktu, kontakt s rodiči je často vyvolaný zařízením. Rodiče neposkytují adekvátní rodičovské vzory, jsou obvykle nevyzrálými a nezodpovědnými osobnostmi. Děti jsou dlouhodobě v ústavní péči, mají příznaky „ústavní deprivace“. Starší děti v této kategorii jsou skeptičtí vůči projevům zájmu rodičů. Chrání tím samy sebe před důsledky falešných nadějí. Jsou mnohdy velmi realistické v náhledu na své rodiče, nebo je naopak stále omlouvají. Jsou uzavřené, nedůvěřivé k dospělým, v ústavním zařízení jednají účelově s cílem získat výhody, nebo jsou nepřizpůsobivé, velmi problémové. Dlouhodobě jsou u nich výrazně narušeny sociální vztahy. Jsou bez vlastní motivace. Mladší děti stále čekají a doufají, že je rodiče kontaktují. Rodiče omlouvají, nebo o nich nemluví. Náhled na budoucnost mají celkem realistický. Projevují se u nich prvky výrazné psychické deprivace, emoční plochost a nevyzrálost. Mají narušené nebo nevytvořené vyšší city. Terapie: u této skupiny je nutné velmi citlivě respektovat zakázku dětí v řešení vztahů, chtějí-li udržovat vztahy s rodinou, pak posilovat jejich svébytnost a osobnostní zdatnost, chtějí-li se odpoutat, pak je vést k odpuštění rodičům, pomoci pochopit jejich jednání, vést je k sebepřijetí. Vedení k osvojení schopnosti navazovat kvalitní a uspokojující vztahy (to, že mě rodiče odmítli, neznamená, že jsem špatný). Nácvik vhodných způsobů chování a komunikace pomocí psychodramatu a videotréninku. Trénink vhodnějších forem sociálního chování a komunikace zatím v bezpečném prostoru terapeutické skupiny. Vedení k sebeprožívání a verbalizaci pocitů. Nalezení a vyzdvihnutí pozitivní stránky osobnosti a potenciálu ke změně a na jejich základě budování sebevědomí.

19

III. Alespoň jeden z rodičů (prarodičů) pravidelně projevuje zájem o děti, ty chtějí jezdit domů. Rodiče nežádají zrušení ústavní výchovy. Děti žijí v neustálém vnitřním konfliktu. To se projevuje černobílým viděním vlastní situace, výkyvy v chování a prožívání, častými agresivní výbuchy. Jsou labilní, sebestředné, neschopné řešit zátěžové situace. Charakteristickým rysem je velmi nízké sebevědomí, žijí v sebeklamu, nasazují a udržují psychické obrany před nepříjemnou skutečností, čímž výrazně zatěžují celý organismus. Výhledy do budoucnosti jsou stejně nerealistické jako náhled na současnou situaci. Terapie: relaxační techniky, podpora verbálního vyjádření prožívání, zlepšení sebenáhledu. Citlivé vedení k realistickému náhledu na sebe a životní situaci, psychická podpora. Nácvik zvládání zátěžových situací pomocí technik kognitivně-behaviorálních terapeutických přístupů a psychodramatu a videotréninku. Prohloubení důvěry ve skupinu, podpora vyjádření otevřeného, spontánního projevu – sám za sebe. Pomoc k přijetí situace takové, jaká je, bez upínání se k planým nadějím. Podpora seberealizace v oblasti nebo oboru, pro který má dítě předpoklady. IV. Patologické rodinné zázemí. Děti nechtějí jezdit domů, nebo jen proto, aby odjely z ústavu. Tato skupina je velmi různorodá. Záleží zřejmě na tom, v jakém stadiu zpracování situace s rodiči se dítě aktuálně nachází. Obvykle se vlivem dlouhodobé ústavní péče objevuje ústavní deprivace. Jsou dlouhodobě narušené sociální vztahy, zřetelné výkyvy v chování, často velmi problémové chování a nevyvážené sebevědomí. Pokud dítě odmítne kontakt s rodiči, vznikne prázdné místo, které ústavní výchova nezaplní. Setkává-li se dítě s rodiči i přes nepříjemné a bolestivé zkušenosti, je neustále zraňováno. Žije v neustálé nejistotě, černobílém vidění světa, prožívá ambivalentní a proměnlivé vztahy k rodičům. Terapie: stanovení jistých a pevných pravidel, stabilní a předvidatelné chování, posilování důvěry ve skupinu a v dospělé. Udržování písemného, telefonického, osobního kontaktu v mezidobí, podle potřeby poskytnutí individuální terapie. Relaxace, uvolnění, umožnění vypovídat se nezávislému a důvěryhodnému člověku, ulehčení osobní situace. Posilování sebevědomí, vyzdvihování pozitivní stránky osobnosti a jedinečnosti dítěte. Vytváření a nácvik vhodnějších forem sociálního chování v podmínkách psychologického a sociálního bezpečí psychoterapeutické skupiny, pozdější aplikace do přirozených podmínek. V. Děti bez rodinného zázemí. Děti nejčastěji od útlého dětství v náhradní ústavní péči. Děti odložené, nechtěné. V této skupině se nenachází žádný sirotek. Jsou v ní tři děti vrácené z neúspěšné pěstounské péče. Dlouhodobý pobyt v ústavní péči má za následek deprivační syndrom zasahující celou strukturu osobnosti, výraznou emoční plochost, sebestřednost, závislost na zařízení, pasivitu, nastavení jen na přijímání, nerealistický výhled do budoucnosti, strach z budoucnosti, z přijetí vlastního údělu, na různé úrovni zpracování. Terapie: aktivizace, vedení k racionálnímu náhledu na vlastní situaci a budoucnost, konkretizace problémů, hledání praktických řešení. Mobilizace vlastních sil jedince. Sociální výcvik formou zážitkové zkušenosti a přímého nácviku. Seznámení s širokým spektrem situací a jevů běžných v životě mimo ústavní zařízení, sociální realitou. Tato diferenciace spolu s diagnostikou a analýzou potřeb klientů je základem k vypracování individuálních plánů dětí a následně vodítkem odborné práce s klienty v projektu, během individuální a skupinové práce a v neposlední řadě je součástí referencí určených pedagogům ze zařízení ústavní výchovy. Diference v péči o děti z dětských domovů a výchovných ústavů V předchozích kapitolách jsme popisovali obecně osobnost dítěte dlouhodobě vyrůstajícího v ústavní péči. Z výše uvedeného nutně vyplývá, že stupeň vyrovnání se s psychickou, emoční a ústavní deprivací je u dětí z různých zařízení (DD, DDŠ a VÚ) odlišný.

20

Příčiny umístění dětí do dětských domovů – alkoholismus a užívání návykových látek rodiči – prostituce matky – zneužívání a týrání dětí – nezvládnutá výchova – nízká sociální úroveň rodiny – trestná činnost rodičů – osiření Příčiny umístění dětí do DDŠ a VÚ jsou obdobné, jen se k nim přidávají závažné poruchy chování dětí. Kusý ve své práci „Základní charakteristiky dětí umístěných do institucionální péče“ uvádí: „Jsou to děti s rizikovým chováním vykazující různý stupeň i hloubku disociality, asociality až antisociality. Jde o jistý výraz řešení vnitřních i vnějších vztahových situací. Tato řešení mají většinou charakter substituce, kompenzace, úniku, často i cestou změny stavu vědomí pomocí zneužívání návykových (psychotropních) látek. Jedná se o děti, jejichž anamnéza je charakterizována konflikty, selháním, negativními emocionálními reakcemi rodičů, učitelů, vychovatelů, sousedů, úřadů apod. Jsou u nich vytvořeny silné obranné systémy, které jsou výsledkem citového strádání. City pro ně znamenají často ohrožení, proto je nahrazují nebo potlačují intenzívním vnějším vzrušením, např. drogou, hudbou nebo dokonce trestnou činností, tj. činností, která u nich odstraňuje napětí či úzkost.“ Děti umístěné v ústavech mají oslabenou strukturu ega. ega Tento fakt lze chápat jako výsledek několika faktorů: vlivu obranného systému, výchovného zanedbávání ústícího do nedostatečné kontroly impulzů a nedostatku pozitivní identifikace. To vše způsobuje oslabení funkce svědomí a absenci internalizovaných norem a hodnot. Jsou nedůvěřivé, zejména vůči dospělým (i k dospělým, kteří se jim snaží pomoci). Anamnéza mezilidských vztahů u těchto dětí je charakteristická konflikty, selháváním, negativními emocionálními reakcemi rodičů, učitelů, policie, okolí apod. Interakce s dospělými většinou neodměňují, spíše opačně. Výsledkem je to, že dítě pohlíží na dospělého s podezřením, nedůvěrou a obavou. Důležitá je tedy otázka, v jakém prostředí a v jaké atmosféře bude probíhat reedukace. (Člověk si obvykle vybaví místa či situace, které vnímá všemi smysly. Jsou místa či chvíle, které zapomene ihned a nevybaví se mu nic. Jsou ale chvíle a místa, kdy při vzpomínce na ně si vybaví každý detail, vůni, barvu, světlo a nebo také pocit prázdna, tmy a odporu.) Mají snížený systém sebeúcty. Způsob, jak dítě vnímá samo sebe, jak nahlíží na své schopnosti, dovednosti, bývá velmi negativní a způsobuje selhání v široké oblasti působení, např. ve vztazích, vzdělávání, v normách i hodnotách. Z výše uvedeného vyplývá výrazná determinace „ústavních dětí“ jejich rodinným prostředím ještě před příchodem do zařízení. Selhání tohoto prostředí pak bývá hlavní příčinou selháním dítěte. Záměrně vřazujeme obecný popis dětí s nařízenou ústavní výchovou do kapitoly popisující cílovou skupinu klientů projektu Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou, neboť přesně vyjadřuje naše postoje a vyvozuje odborný přístup k dětem s nařízenou ústavní výchovou zařazeným do projektu. Při rozhovorech s pracovníky DD a DDÚ se setkáváme s hodnocením dětí z dětských domovů, v nichž jsou tyto děti hodnoceny jako stále více problémové, s častějším výskytem závažnějších poruch chování a poruch vyžadujících psychiatrickou péči. Otevřenou otázkou zůstává, zda je požadované vzdělání pedagogických pracovníků těchto zařízení dostačující. Alarmující je pro nás zjištění, že dělá-li dítě v zařízení ústavní výchovy jako je DDŠ a VLO pozitivní pokroky v oblasti zlepšení chování, a nemá-li možnost návratu domů, zodpovědný ředitel velmi těžko hledá vhodný dětský domov, právě díky nedostatku odborné péče, kam by mohlo být dítě přeřazeno. Jde o demotivující prvek pro děti samotné. Řešením může být odborná pomoc dětským domovům právě od pracovníků PC, což jsme konkrétním ústavům nabídli a poskytli.

21

Metodická část Metody a formy práce s klientem Návštěvy v zařízení. K individuální práci s klientem se dostáváme v rámci návštěv v zařízení nebo během výjezdů mimo zařízení ústavní péče. Náplní naší práce je minimálně jednou za měsíc navštívit klienta v jeho rezidenčním zařízení. V rámci této návštěvy probíhá nejčastěji také jednání s vedením zařízení nebo s tím pedagogickým pracovníkem, který je pro dítě významný. Jde o shrnutí aktuální situace dítěte, odbornou konzultaci eventuálních výchovných problémů dítěte a projednání nabídky služeb Poradenského centra. Se samotným klientem je veden individuální rozhovor, který zahrnuje poradenství a psychoterapii. Tématy těchto rozhovorů jsou nejčastěji: původní rodina a vztahy k jejím jednotlivým členům, problémy v mateřském zařízení a ve vrstevnickém kolektivu, osobnostní potíže, jako např. nedostatek sebevědomí, úzkost, komunikační problémy a další. U starších dětí pak zejména jejich budoucnost. Pokud je to prakticky možné, snažíme se s klientem alespoň na chvíli opustit domovské zařízení. Součástí našich služeb je i návštěva v zařízení vyvolaná aktuální potřebou klienta. Poradenství doprovází v rámci projektu všechny činnosti s klienty. Nejčastěji probíhá v rámci návštěv klientů v zařízení nebo při výjezdech mimo zařízení zařízení. Děti se na nás mohou obracet v mezidobí mezi jednotlivými setkáními pomocí telefonu nebo e-mailu. Doprovázení. Specifickou formu individuální práce s klientem a zároveň určitou fázi účasti klienta v projektu představuje Doprovázení Doprovázení. Takto pracují sociální pracovnice s těmi klienty projektu, kterým se blíží doba odchodu ze zařízení ústavní péče. Jde o doprovázení v obtížné a zátěžové situaci, kterou odchod ze zařízení je. Pracovníci vytvářejí s klientem osobní plán, písemnou dohodu o spolupráci (viz Příloha). Tento dokument podepsaný pracovníkem a příjemcem služby – klientem, má aktivizační a motivační charakter. Pomocí pojmenování a vypsání problémů, kterých se klient obává a které bude spolu s doprovázejícím pracovníkem řešit, by se měla snížit klientova tenze vyvolaná nejistotou z velké životní změny a z vlastní budoucnosti. Pracovník pomáhá klientovi ještě v době jeho pobytu v domovském zařízení se zajištěním bydlení, hledáním práce, dokončením školní docházky, doprovázením ho do místa původního bydliště, případně klienta s tímto místem seznamuje, dále napomáhá při úředních jednáních apod. Součástí práce sociálního pracovníka je také poskytování psychické podpory a v případě závažnějších problémů odkázání klienta na pomoc odborníka z jiné oblasti, ať už v rámci projektu nebo např. v místě bydliště. Např. Dvacetiletý M. (absolvent ZvŠ, v současné době učeň OU stavební) se dozvěděl půl roku před koncem školního roku, že bude muset opustit DD, ve kterém byl 17 let. Měl v plánu zůstat v DD, co nejdéle to půjde. Několik měsíců si odmítal přiznat, že bude muset odejít, a odkládal řešení praktických otázek kolem odchodu. Starší bratr mu nabídl bydlení v rodinném domku patřícím rodině, M. měl i nabídky zaměstnání. Přesto stále stagnoval, byl depresivní, hovorům o budoucnosti se vyhýbal. Pracovnice PC ho pravidelně navštěvovala v internátu, v rozhovorech podporovala jeho sebevědomí a společně hledali pozitivní momenty samostatného života a uplatnění. M. se v této době zúčastnil víkendového pobytu se III. skupinou. Zásadní bylo, že dostal zpětné vazby od ostatních členů skupiny, a to zejména k jeho dětinskému chování. Tím se otevřel prostor k rozhovoru na toto téma. Dalším krokem byl výjezd M. a pracovnice PC do domku, kam by měl jít M. bydlet, ale řadu let tam nebyl. Udělali seznam oprav a nákupů a zjistili situaci v obci, kde se domek nachází. Velkým zlomem bylo úspěšné složení závěrečných zkoušek na OU (pracovnice PC se během návštěv věnovala i přípravě M. na tyto zkoušky). Od té doby je M. optimističtější, o své budoucnosti hovoří reálněji, je ochoten s námi,na základě smlouvy, probírat jednotlivé kroky. Přeje si být námi navštíven v bydlišti. Často telefonuje a informuje o své současné situaci. Doprovázení klienta pokračuje i v době po opuštění zařízení ústavní výchovy.

22

Metody a formy práce se skupinami klientů – víkendové pobyty Skupinové formy práce používáme zejména během víkendových pobytů jednotlivých skupin. Víkendové pobyty s dětmi se v průběhu realizace projektu ukázaly být jednou z nejdůležitějších forem práce s dětmi z ústavních zařízení v tomto stádiu projektu. Důvodem je praktická nedostupnost ústavních zařízení pro pracovníky Poradenského centra (zvláště po rozšíření působnosti projektu z chrudimského regionu na celý Pardubický kraj) a dále výrazně ztížené podmínky pro přímou práci s klientem v rezidenčním zařízení. Kdybychom vždy několik hodin pracovali s klientem v jeho domovském zařízení, komplikovalo by to časový plán a program výchovné práce. Ukázalo se, že děti ve známém prostředí reagují jinak, než když jej opustí. Pro navrhované metody realizace projektu (výchovné, vzdělávací a aktivizační služby a psychoterapie) je nutný pocit důvěry a uvolnění klienta i terapeuta, čehož se v prostorách zařízení dá dosáhnout jen velmi těžko. Na víkendy jezdíme střídavě se třemi skupinami dětí. Jde vždy o skupinu přibližně deseti dětí. Skupiny jsou polootevřené, což není úplně ideální způsob organizace skupiny, ale reagujeme tak na potřeby zařízení a vnější podmínky vůbec. Náplní je zejména skupinová psychoterapie a prvky sociálně-psychologického výcviku. Struktura programu víkendových pobytů je stejná pro všechny tři skupiny dětí. Náplň je stejná pro dvě skupiny menších dětí (11 – 15 let), modifikovaný je program třetí skupiny, který je zaměřen více na sociální výcvik s ohledem na budoucnost. Témata si určili dospívající klienti sami, formou výzkumné metody focus group, a jsou probírána formou seminářů, přednášek, skupinových diskusí, nácvikových technik a výjezdů s exkurzemi. Technika focus group probíhala tak, že jsme vždy menším skupinkám zadali téma Má budoucnost po skončení ústavní výchovy – možné problémy a mladí lidé za našeho moderování na toto téma volně diskutovali. Ve všech skupinkách nejvíce převažovala heslovitá vyjádření, která jsme zaznamenávali. Po skočení diskuse jsme klientům přečetli sumář odpovědí. Pak dostali formulář se zmíněnými tématy a měli zaškrtnout tři vybraná témata. Na závěr následovaly slovní reflexe a doplnění. Pořadí nejčastěji vybraných okruhů: – hledání zaměstnání (5); – shánění bydlení (4); – samota (4); – vztahy a setkávání se s novými lidmi, řešení konfliktních situací (3); – drogy a jiné závislosti (3); – sepsání životopisu, vyplnění formulářů na úřadech, složenek, založení účtu v bance, registrace na úřadu práce, návštěva u praktického lékaře (3); – cizí, neznámé město (2); – finance a hospodaření s nimi (2); – přátelé (2); – škola – dokončení a zvyšování vzdělání (2); – partnerské vztahy (1); – původní rodina (1); – minulost – jsem z dětského domova (1); – na koho se obrátím v nouzi (1).

23

Metodologická struktura víkendového pobytu Pátek – příjezd dětí, přivítání, ubytování, večeře – zahajovací komunita (zahájení, rozehřívací technika např. seznamovací – na prvním víkendu, shrnutí aktuální situace členů skupiny, významné události, pravidla skupiny, technické informace, seznámení s programem víkendového pobytu); – skupina (podle potřeb klienta, není pravidlem); – volný program, sledování TV, individuální rozhovory s psychologem Sobota – snídaně – ranní komunita – skupina (podle potřeby klienta nebo interakční skupina vyvolaná členem skupiny) – zaměstnání I. – vycházka do okolí – oběd, polední klid – relaxace – zaměstnání II. – program zvolený dětmi dle počasí či podmínek ubytovacího zařízení – večeře – klub – sledování TV, volný program Neděle – snídaně – zaměstnání III. – sport, vycházka, volný program – závěrečná komunita (zhodnocení víkendového pobytu účastníky, náměty pro příští pobyt, dohoda o nabídce PC pro jednotlivé klienty, např. domluva návštěvy v zařízení apod., formální ukončení víkendového pobytu, dotazníky – hodnocení víkendového pobytu) – oběd, odjezdy dětí Zaměstnání – jde o bloky s různou časovou dotací a různou náplní. Je pravidlem, že je dané téma víkendu (Já a mé úspěchy, Co dobře umím, Co mi nejde, Co jsem raději neměl dělat – pocity viny,…) a tomu je přizpůsobený program celého pobytu a všech činností (zaměstnání, klub, vycházka, záměrně zvolený film ke shlédnutí apod.). Př. Tématem víkendového pobytu bylo Já a mé úspěchy. Trasa vycházky byla záměrně vybrána náročným terénem a během pochodu hlubokým sněhem se měly děti střídat na pozici toho, kdo ostatním prošlapává cestu, ostatní vždy věděli, kdo jim momentálně usnadňuje chůzi a vedoucí to hlasitě komentoval. Každý měl možnost udělat něco pro jiné a prožít si tu náročnou chvíli zároveň s pocitem vlastní užitečnosti. Na komunitě byl dán prostor k vyjádření členů skupiny k tomuto prožitku. Témata na sebe navazují a postupně by, právě prostřednictvím jejich prožití, mělo docházet k sebepřijetí a sebepoznání, ke zvýšení osobnostní zdatnosti a kompetentnosti klienta. Jde o záměrný proces, který klienta vede k uvědomění si vlastních schopností ke změně, která mu přinese usnadnění osobní situace a v ideálním případě spokojenější život, a která by mu měla napomoci odstranit či lépe zvládat potíže a zátěžové situace. V rámci zaměstnání jsou využívány všechny níže popsané metody.

24

Zaměstnání I. – je nejkratším zaměstnáním celého víkendového pobytu (max. doba trvání 1 hodina). Zařazujeme ho po ranní komunitě a před vycházkou. Často uvozuje zaměstnání odpolední a to většinou zařazením arteterapeutické techniky, ale není to pravidlem. Př. Během prvního – seznamovacího, víkendu zařazujeme arteterapeutickou techniku nazvanou Vizitka. Každý člen skupiny si vyrobí vizitku, kterou si v kruhu postaví před sebe. Je na ní uvedeno jméno, kterým chce být dítě oslovováno (to často přináší zajímavé informace, např. uvede-li dítě jméno, kterým bylo oslovováno matkou nebo pokud napíše jméno, které mu je milé, ale v domově mu tak nikdo neříká), a dále tři obrázky, jenž ho nejvíce charakterizují. Vytvoří se tak prostředí, ve kterém se nenásilnou formou, i pro děti stydlivé, představují jednotliví členové a následně se navzájem sami sebe vyptávají. Jde o úvod do skupinové formy práce včetně zažití komunikačních pravidel práce ve skupině. Př. Na závěr třetího víkendového setkání zařazujeme výrobu náhrdelníků z keramické hmoty. Na úvod děti diskutují o ziscích jejich účasti na projektu a poté jsou vyzvány, aby obrazně vtiskly vlastní zisky do korálků, které mají vyrobit z keramické hmoty. Po zatvrdnutí hmoty si děti korálky barevně dozdobí. Pracovníci vyrobí každému dítěti náhrdelník z jeho korálků a přidají dva další. Při závěrečné komunitě jsou dětem náhrdelníky předávány rituálním způsobem a je jim sděleno, za co dostávají dva korálky od dospělých (např. za odvahu při zvládání tragického zážitku, za ochotu pomáhat druhým apod.). Někdy do tohoto bloku zařazujeme činnosti podporující skupinovou kohezi, jde o reakci na aktuální dění ve skupině. Př. Na komunitě proběhla velmi otevřená a kritická diskuse, hodnotící chování některých členů. Nálada ve skupině byla pochmurná, děti byly unavené. Byla zařazena technika „Dvě země“, při níž jsou hráči rozděleni do dvou skupin a navzájem si dobývají určená území a unášejí hráče – zajatce. Vhodnou formou si zde hráči vybijí napětí a jsou nuceni spolupracovat. Hra je velmi oblíbená. Zaměstnání II. – je hlavním zaměstnáním víkendového pobytu s největší časovou dotací (cca 2 hodiny). Téměř pokaždé je skupina dělena na dvě části, kdy jedna část skupiny relaxuje a druhá pracuje. Každý pobyt má své téma. Téma skupinové činnosti je vždy předem dané a ovlivňuje dění celého víkendového pobytu. S tématem se pracuje pomocí metod: arteterapeutické techniky (kresba, malba, práce s tvrdnoucí hmotou, koláže apod.), nácvikové techniky s použitím videa (trénink komunikačních dovedností, zvládání konfliktů apod.), psychogymnastika (pantomimické ztvárnění situace), řešení problému v podskupinách, skupinová diskuse (možnosti řešení náročných situací, zkušenosti jednotlivých účastníků, přijetí jiného názoru a pohledu než vlastního apod.). Př. Zvolené téma „Moje úspěchy“ - součástí klubu byla pantomima na téma „Co dobře umím, co mi jde“. Náplní hlavního zaměstnání byl nejprve rozhovor na téma ÚSPĚCH - co si pod tímto pojmem jednotliví členové představují. Uváděli příklady úspěšných lidí ze svého okolí a z oblasti společenského života. Dalším bodem byla koláž na téma „Úspěšní lidé“, kdy děti mohly vybírat z nabídky obrázků úspěšných slavných osobností společenského, politického, sportovního a vědeckého života. Každý si vybral pět osobností a podle vlastních priorit je umístil na svou horu úspěchů. Následovaly slovní reflexe, v nichž děti popisovaly, proč zvolily právě tyto osobnosti, kdo je jejich vzorem, kde by na hoře byli umístěni jejich nejbližší a kam by se umístily ony samy. Na závěr zaměstnání děti vyplňovaly dotazník, v němž odpovídaly na otázky - můj největší úspěch v životě, komu a čím jsem udělal někomu radost apod. Následovala slovní reflexe a diskuse. Úlohou vedoucího skupiny bylo pomoci každému najít jeho rezervy a silné stránky a nasměrovat ho k jejich rozvíjení.

25

Zaměstnání III. – je závěrečné zaměstnání věnované zakončení tématu, arteterapii nebo osobnostním testům a dotazníkům (doba trvání bloku 1 – 1,5 hod.) Krátké zaměstnání k zakončení tématu „Co jsem neměl dělat – špatné svědomí“. Děti se rozdělily do podskupinek, ve kterých měly posuzovat na vytištěných krátkých příbězích, zda aktéři provedli něco špatného a zda trpěli pocity viny. Tento způsob práce se ukázal být velmi oblíbený, děti se úkolu chopily s velkým zaujetím a bouřlivě diskutovaly. Výjezdy mimo ústav. Skupinově pracujeme i při výjezdech mimo ústav ústav, kdy vytvoříme skupinku z více dětí z jednoho zařízení a doprovázíme je při společenských akcích nebo např. exkurzích do různých typů zařízení (dům na půli cesty, úřady apod.) či je vezmeme do míst jejich původního bydliště. Nejvíce zde pracujeme formou skupinového poradenství, ale využíváme i prvky sociálně-psychologického výcviku a individuálního poradenství. Formy spolupráce s pedagogickým personálem zařízení Nejčastěji jednáme s ředitelem zařízení, etopedem nebo pověřeným vychovatelem. Pravidelně podáváme reflexe, eventuálně i návrhy na opatření ve výchově, z víkendových pobytů, ale i z mezidobí. Často se na nás obracejí ze zařízení s žádostí o radu v některých sporných situacích s klienty nebo s jejich rodinami, či nás žádají o různé druhy intervence např. u sociálních pracovníků nebo v DDÚ. V několika případech jsme zařadili do projektu klienta, který nebyl navržen sociálním odborem z místa původního bydliště, ale vyhověli jsme tím žádosti ředitele výchovného zařízení. Formy spolupráce se sociálními pracovníky Nejvíce jsme spolupracovali s pracovníky odborů sociálních věcí městských úřadů obcí s rozšířenou působností v Pardubickém kraji v počátku projektu. Jednalo se hlavně o předání dat o potencionálních klientech. V momentě, kdy byla navázána spolupráce s ústavním zařízením, soc. pracovník začal jednat o podmínkách opouštění zařízení apod. s pověřeným ředitelem zařízení sám. Nyní jsme průběžně se sociálními pracovníky v kontaktu, vzájemně si vyměňujeme aktuální informace o klientovi a společně řešíme problémy a požadavky klienta. Reagujeme také na žádosti o přijetí nových klientů do projektu. Cílem spolupráce s pracovníky OSPOD je vytvoření podmínek k jednání všech zúčastněných stran (výchovné zařízení, sociální pracovník z původního bydliště, zástupce rodiny a klient) za účelem zvýšení kompetencí a osobní zodpovědnosti samotného klienta a jeho rodiny. Čekáme na další podněty v oblasti práce s rodinami klientů, zejména na základě povinných návštěv v rodinách. Méně příjemné pro nás bylo narovnávání takové situace, kdy sociální pracovník z místa původního bydliště navštěvuje klienta v rezidenčním zařízení v době, kdy je dítě, resp. mladý člověk na internátě. Důsledkem toho je, že klient nevidí pověřeného pracovníka třeba i několik let, a to i v době blížící se dospělosti a odchodu ze zařízení, kdy by jeho poradenství nejvíc potřeboval. Dochází k tomu se souhlasem domovského zařízení dítěte. Metody a formy práce s rodinami klientů Ve spolupráci s kurátory a zařízeními ústavní výchovy pracujeme s rodinami klientů. Jde nejčastěji o projednávání budoucnosti klientů projektu opouštějících ústavní zařízení. Velkou část naší práce s rodinami klientů tvoří nabídka odborné pomoci při návratu dítěte do rodiny po zrušení ústavní výchovy dříve než po dosažení zletilosti. Konkrétně se jedná o psychologickou přípravu rodiče na příchod dítěte a eventuální pomoc v době, kdy se dítě do rodiny vrátilo a všichni si zvykají na novou situaci. Uvědomujeme si náročnost této situace pro všechny zúčastněné. Výsledkem naší snahy je úspěšné fungování rodiny s dítětem, které se vrací z ústavní péče. Tato aktivita vzešla z potřeb samotných klientů a vedoucích výchovných zařízení. Chceme se věnovat sanaci rodiny jako prevenci nařízení ústavní výchovy a aktivizaci a zvýšení kompetentnosti rodičů v situaci, kdy se připravuje nařízení ústavní výchovy nebo je už nařízena a rodina má zájem

26

tento verdikt zvrátit a dostat zpět dítě do své péče. Cílem je propojení všech výše uvedených složek, které by mělo za následek co největší prospěch dítěte. Užité metody 1. Terapeutická komunita – na rozdíl od tradičně organizovaných autoritativních, shora řízených sezení bez zdůvodňování a bez diskuse, klademe v komunitních setkáních důraz na oboustrannou otevřenou komunikaci a na aktivní spoluúčast členů komunity. Vedle programu se zde projednávají také problémy ve vzájemných vztazích a společně se hledají návody k řešení, je zde prostor i ke kritice případných nedostatků provozu. 2. Skupinová sezení – sezení jsou uspořádána v kruhu. Pro skupinovou komunitní práci si skupina stanovuje pravidla. Sezení mají charakter biografický (zaměřený na jedince, který přednáší svůj předem připravený životopis nebo problém), tématický (probíráno je určité téma) nebo interakční (zaměřený na vztahy ve skupině). 3. Klub – hry s psychoterapeutickým potenciálem. 4. Psychodrama – hraní vlastní role, výměna rolí – zařazováno do programu víkendových setkání s klienty III. skupiny 5. Biblioterapie – modifikovaná forma biblioterapie, kdy je přečten úryvek z knihy a dále se pracuje tak, že zúčastnění vyjadřují své komentáře k přečtenému, vymýšlejí pokračování, přiklánějí se k jednání protagonistů, event. se metoda využívá jako úvod do psychodramatu. 6. Arteterapie – volná kresba, tématická kresba, skupinová kresba a malba, práce s různými materiály (modelovací hmota, noviny, přírodní materiály, ...), koláž. 7. Psychogymnastika – slouží zejména k odreagování agresivních tendencí, usměrňuje emocionální náboj konfliktních situací a slouží k nácviku nových postojů. 8. Relaxační techniky – autogenní trénink s imaginací, prvky Jacobsonovy svalové relaxace. 9. Individuální terapie a poradenství – zde je využíván zejména terapeutický rozhovor. Je kladen důraz na volbu témat klientem. Jde vždy o něco, co klient aktuálně prožívá jako tíživé, nebo nějaký nevyřešený problém z minulosti. Aktivizační formou je klient veden k pojmenování problému a hledání pro něj nejvhodnějšího řešení. Někdy jsou, při klientově tenzi a snížené schopnosti otevřeně hovořit, na úvod zvoleny jako pomocné arteterapeutické techniky (výtvarné ztvárnění aktuálního problému, plusy a minusy současné situace), relaxační techniky nebo prostá vycházka do okolí vedoucí k uvolnění. Často je využíváno při terapeutickém rozhovoru různých pomůcek k manipulaci, což napomáhá dětskému klientovi v popsání problému a vyjádření pocitů. Na přání klienta nebo jeho domovského zařízení je poskytována krizová intervence. 10. Vycházka se zátěžovým charakterem – v rámci vycházek dochází k individuálním rozhovorům dětí s psychologem a ostatními pracovníky. Náplní je vždy nějaká zátěžová složka (přenášení předmětů s různým stupněm obtížnosti, zdolávání náročných přírodních překážek apod.), hry v přírodě a samozřejmě poznávání nových míst.

27

11. Sociálně-psychologický výcvik – je orientován zejména na problematiku vztahů ve skupině a přeneseně v budoucnosti v rodině, partnerských vztazích, vztazích na pracovišti a vrstevnickém kolektivu. Hlavní součástí je aktivní nácvik dovedností v jednání s lidmi, zejména osvojení vhodných a pro klienta přijatelných způsobů zvládání zátěžových situací a konfliktů. Při nácvikových technikách, které zařazujeme zejména do programu skupiny starších dětí, používáme video. 12. Osobnostní testy Nedokončené věty – diagnostická technika při vstupu do projektu, kterou předkládá psycholog. Uvozující téma prvního terapeutického rozhovoru. Jsem introvert nebo extrovert, optimista – pesimista. 13. Výzkumné metody Strukturovaný dotazník pro klienty projektu hodnotící náplň víkendových pobytů. Strukturovaný dotazník pro klienty projektu hodnotící vlastní účast v projektu. Vstupní dotazník hodnotící současnou situaci klienta. Dotazník určený vedoucím spolupracujících zařízení. Skupinová diskuse (focus group). Tab. č. 9 Příklad realizace: četnost použití jednotlivých forem práce s klienty během jednoho měsíce projektu Formy práce návštěvy v zařízeních – individuální práce s klientem

četnost 11

krizová intervence

2

výjezd s klienty mimo zařízení

3

poradenství (e-mail)

3

doprovázení

2

víkendové pobyty

1

spolupráce s pedagogickým personálem zařízení

8

spolupráce s kurátory

3

motivační rozhovor s novým klientem

2

28

V. Vyhodnocení projektu – zpětná vazba Výsledky hodnotících dotazníků Projekt jsme nechali zhodnotit pomocí dotazníku klientům a ředitelům spolupracujících výchovných zařízení.

1. Dotazník pro ředitele výchovného zařízení Dotazník byl rozeslán v červnu roku 2006 do dvanácti zařízení ústavní výchovy. Zodpovězené přišly dotazníky od deseti vedoucích DD, DDŠ a VÚM. Otázka č. 1 – Je personální zabezpečení, včetně „nadstandardní“ péče (etoped, psycholog, psychoterapeut)? Ve všech odpovědích se vyskytla plná kvalifikace stávajícího personálu (zaměstnanci mají požadované vzdělání nebo si jej doplňují). Ve třech zařízeních je zaměstnaný etoped a ve dvou psycholog (zdvojená funkce) na plný úvazek. Otázka č. 2 – Spolupracujete s odborníky – externisty? O jakou jde spolupráci? Ve všech dotázaných zařízeních probíhá nějaká forma spolupráce s externisty. Ve čtyřech zařízeních je externista zaměstnán na částečný úvazek s pravidelnou pracovní dobou. Otázka č. 3 – Jaké jsou problémy ve spolupráci s odborníkem – externistou? – bezproblémová spolupráce s odborníkem vně zařízení (4) – dlouhé objednací lhůty (4) – nedostupnost, špatná zkušenost, nedostatek finančních prostředků, nutnost svolení rodičů, nezájem o spolupráci se zařízením tohoto typu (1) Otázka č. 4 – Jsou děti z vašeho zařízení zapojeny ještě do jiného obdobného projektu? Jaké máte z této spolupráce zkušenosti? Odpověď ne se objevila 8 x. Na jiném projektu spolupracují nebo v nejbližší době budu spolupracovat děti ve dvou zařízeních. Zkušenosti uvedla vedoucí jednoho DD: děti si musejí zařizovat požadavky se zajištěním každé akce samy, jsou tím vedeny k samostatnosti, velmi dobrá organizace (projekt Rozum a cit). Otázka č. 5 – Přivítali jste možnost spolupráce s PC? Odpověď ano 10x. Otázka č. 6 – V čem spatřujete pozitiva spolupráce s PC? – – – – – – –

víkendové pobyty (7 odpovědí) návštěvy dětí v zařízení (5) možnost konzultace s odborníkem (4) možnost pro děti probrat problémy s externistou mimo zařízení (2) nabídka odborných služeb (2) individuální přístup k dítěti (2) změna prostředí dětí, následná péče po odchodu z DD, kontakt sourozenců z různých zařízení, rozšíření možnosti pro uskutečnění změny ze strany klienta (1)

29

Otázka č. 7 – V čem spatřujete negativa spolupráce s PC? – – – –

nejsou (3) organizační nedostatky (2) špatná adaptace dětí na režim zařízení a požadavky na něj kladené po návratu z víkendového pobytu (2) vymezení akceptace rozdílů v pohledu na specifičnost a odlišnost našich poslání, finanční zátěž při přepravě dětí na víkendové pobyty, osobnostní změna dětí, špatná komunikace s pracovníky PC, odlišný přístup ke kouření (1) Otázka č. 8 - Jakou podobu by měly mít návštěvy pracovníka PC v zařízení?

– – – – –

individuální rozhovor s dítětem a rozhovor s pracovníkem zařízení (4) individuální rozhovor s dítětem pokud možno mimo zařízení (3) osobní rozhovory s dětmi, předem domluvená zakázka se zařízením (1) návštěva by měla trvat celý den s monitoringem všech oblastí života dětí i dospělých (1) nevěřit dětem vše, co říkají (1) Otázka č. 9 – Co byste doplnili do nabídky služeb PC?

– nedoplnili bychom nic (7) – větší výtěžnost, písemné reflexe (1) – v případě možnosti návratu dítěte do rodiny – spolupráce s rodiči (1) Otázka č. 10 – Další náměty příčinnost PC? – plán akcí na čtvrt roku dopředu – více prvků zážitkové pedagogiky – písemné hodnocení dětí

2. Dotazník pro klienty projektu Dotazník vyplňovalo 27 klientů projektu v rámci víkendového a prázdninového pobytu v červnu a červenci 2006. Otázka č. 1 – Uvítal(a) jsi možnost být zařazen(a) do projektu Poradenského centra? Proč? Odpověď na první část otázky: ano 27x Uváděné důvody účasti na projektu: – – – – – – – – – – –

poznám nové přátele (9), baví mě program, líbí se mi projekt (6), naučím se něco užitečného do života (6), poznal(a) jsem nové lidi, kteří se o mne starají (3), můžu mluvit o svých problémech (2), protože mě vybrali (1), mám možnost opustit zařízení (1), mám kontakt se sourozenci (1), zájem o mě (1), nové zážitky (1), zvýšení vlastní samostatnosti (1).

Nejvíce odpovědí bylo ANO, protože se mi líbí na pobytech a mám spoustu nových kamarádů a také protože se něco naučím do života. Méně odpovědí bylo nevím; nebo nové zážitky; vypadnu z DD; protože mě vybrali atd.

30

Otázka č. 2 – Co se ti líbilo nejvíce ze všech aktivit, které Poradenské centrum uspořádalo? (přiřaď čísla od 1 do 5 aktivitám podle toho, jak moc se ti líbily) Pořadí aktivit podle preferencí klientů: 1. 2. 3. 4. 5.

Víkendové pobyty – tyto pobyty se klientům líbí zdaleka nejvíce. Návštěvy v zařízení – tato aktivita se těší stejné nebo trochu větší oblibě než následující aktivita. Ostatní pobyty (prázdninové). Další akce (např. diskotéka). Výjezd s pracovníkem PC mimo zařízení – tato aktivita je zařazována jen pro klienty ze skupiny největších dětí.

Nejdůležitější informací pocházející z odpovědí na tuto otázku bylo zjištění, že návštěvy pracovníka v zařízení výrazně preferovaly ty děti, za nimiž pracovníci jezdí častěji. Jde tu o návštěvy terapeutické, často na žádost klienta, vždy s pojmenovanou aktuální zakázkou. Otázka č. 3 – Chtěl(a) bys být i nadále zařazen(a) do projektu? Pokud ne, tak proč? Ve všech odpovědích zaznělo – ANO Otázka č. 4 – Jaké zisky ti přinesla účast v projektu? (přiřaď čísla od 1 do 7 jednotlivým ziskům podle toho, jak moc pro tebe byly důležité) Pořadí zisků z projektu podle preferencí klientů: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Seznámení se s kamarády – toto je pro klienty zdaleka největší zisk účasti v projektu. Nové zážitky. Zjištění, že ostatní děti z DD mohou mít stejné problémy jako já. Možnost promluvit si s důvěryhodnou dospělou osobou. Vyřešení konkrétního problému. Změna prostředí (odjezd ze zařízení). Zvýšení vlastní psychické odolnosti. Sebepoznání. Otázka č. 5 – Co by mělo být ještě v náplni Poradenského centra? (navrhni konkrétní aktivity)

Mezi odpovědi klientů patřilo: fotbal; více soutěží; výletů a procházek; setkávat se s ostatními dětmi z jiných skupin; více víkendových pobytů; kola; více diskoték; méně her.

31

VI. Příklady dobré a špatné praxe Ukázky dobré i problematické spolupráce s ústavními zařízeními Jako příklad dobré spolupráce uvádíme jeden dětský domov se školou, který má pro nás mimo jiné i tu výhodu, že se nachází velmi blízko působiště PC. Jde o zařízení, v němž jednáme s etopedem, vedoucím vychovatelem, kmenovým vychovatelem i učiteli dětí zapojených do projektu. Jde o partnerský a konstruktivní dialog, kde zařízení přijalo naši nabídku a využívá ji ve prospěch dětí. Pravidelně zde dochází k výměně reflexí, zařízení respektuje naši diskrétnost v soukromých záležitostech klienta. Vždy se setkáváme s ochotou a respektováním našich požadavků. V zařízení máme společných 8 dětí, za kterými jezdíme na pravidelné návštěvy, a to návštěvy vyvolané prosbou klienta nebo výzvou ze strany samotného zařízení. Vždy se snažíme na tyto žádosti reagovat pružně. Nejvíce si ceníme pracovních schůzek s pedagogickými pracovníky, kde jsou tématem aktuální problémy dětí. Při této příležitosti se dozvíme více informací o dětech, jejich situaci v domovském zařízení, v rodině, ve vrstevnické skupině, ve škole apod. a na oplátku přinášíme „pohled zvenku“. Je pro nás příjemné, jak jsou naše odborné připomínky a náměty vstřícně přijímány ve prospěch dětí. V neposlední řadě je pro dobré fungování projektu přínosné, že toto zařízení ochotně zajišťuje dopravu děti na víkendové pobyty. Nikdy také nejsou z jejich strany problémy s uvolňováním dětí na akce pořádané PC. Jsme přesvědčeni, že fungující spolupráce je dána také tím, že pedagogičtí pracovníci tohoto zařízení jsou vzděláni ve svém oboru, je zde více pracovníků, kteří absolvovali psychoterapeutický výcvik. To zřejmě vede k většímu pochopení našeho odborného působení a nedochází díky tomu k pocitu profesionálního ohrožení. Jsme rádi, že tak dobrá a konstruktivní spolupráce není jen s jedním zařízením. Lze zobecnit, že se nám lépe pracuje se zařízeními, kde je odborně pracováno s dětmi, které mají poruchy chování. Hodnocení spolupráce mezi výchovným zařízením DDŠ a Centrem J. J. Pestalozziho na projektu Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou od etopeda výchovného zařízení. „Spolupráce s externisty našim klientům přináší možnost nezávislého kontaktu s lidmi, kteří „nejsou z pasťáku“. Umožňuje jim to svěřovat se s problémy, které z různých důvodů nemohou nebo nechtějí řešit v našem zařízení. Výjezdy a setkávání s externisty často funguje jako motivace. Klienti se na kontakt těší a pokud nějakým způsobem překročí režimová pravidla zařízení, nemusí tolik upadat do negativismu a beznaděje. Externí spolupráce (ať již skupinovou nebo individuální formou) nabízí našim klientům možnost zlepšit své sociální dovednosti, navázat nová přátelství, lépe se orientovat v některých náročných životních situacích (vztah s vlastní rodinou, etnikem, původní partou, ...). Naše spolupráce tak přispívá k prevenci sociálně-patologických jevů. Externisté také mohou fungovat jako záchranné lano (a to i po tom, co klienti naše zařízení opustí). Z pohledu nás, pracovníků zařízení pro děti s nařízenou ústavní výchovou, nám spolupráce rozšiřuje možnosti pomoci našim klientům. Díky kvalifikované zpětné vazbě můžeme také zkvalitňovat naši práci. Vzájemným kontaktem s externími spolupracovníky se informujeme a vzděláváme v problematice našeho oboru.“ Obtížnější pro nás byla spolupráce s dětským domovem, kde od počátku docházelo k nedorozumění a určité „drsnosti“ v jednání vedoucího zařízení. Zřejmě zde došlo k nepochopení základní myšlenky projektu a z toho plynoucí profesionální a lidské ohrožení. Paradoxní je, jak v některých zařízeních vítají, že děti mají radost z příjezdu pracovníků PC, a komentují to tak, že je dobře, že děti někoho „mají“, a přáli by to všem dětem, a jinde naopak velmi podrážděně reagují na bouřlivé vítání. Z našeho pohledu je to poněkud neprofesionální, zamyslíme-li se nad tím, kolik mají tyto děti ročně návštěv, mají-li vůbec nějaké. Někdy je nám vyčítáno, že jsou děti po návratu z víkendových pobytů zamlklé a vzdorovité. Nabádáme „tety a strejdy“, že možná jen stačí s pochopením nechat děti odpočinout po náročném programu. Určitě by se jim to vrátilo ve větší důvěře dětí. Je faktem, že terapeutický proces, kterým děti v rámci projektu procházejí, zvyšuje pocit jedinečnosti, výlučnosti každého jedince a s tím i vlastní zodpovědnost. Nikdy nenabádáme děti k neposlušnosti vůči vychovatelům, naopak je vedeme k respektování hranic a pravidel a naším cílem je, aby si dítě dokázalo najít ve svém okolí důvěryhodnou osobu, na kterou by se mohlo

32

obrátit a adekvátně ji požádat o pomoc. Neupíráme také vychovatelům zásluhy za jejich každodenní, mnohdy rutinní, ale přesto velmi důležitou, práci, která je nejvíce zaměřena na vyžadování plnění povinností tak, aby si je děti zvnitřnily. Je to jejich práce a je odlišná od naší nabídky, kterou zařízením nabízíme proto, že ji sama poskytnout nemohou. Uvědomujeme si, že v mnoha zařízeních přijímají naše služby s tím, že jsou rádi, že vezmeme děti na víkend, ale už s nelibostí je přijímána odborná náplň programu celého projektu, která je zaměřena na posílení individuální integrity každého jedince. Dvakrát byla jednomu chlapci z DD poskytnuta krizová intervence a byl s ním v rámci víkendového pobytu řešen velmi závažný osobní problém, o kterém jsme informovali vedení domova. Chlapce jsme po zklidnění akutního stavu navázali na jeho nového vychovatele. Tyto potíže se u chlapce od té doby nevyskytly a on dostal příležitost zažít to, že když někoho požádá o pomoc vhodným způsobem, bude mu pomoc poskytnuta. Dalším příkladem je dívenka vrácená z velmi neúspěšné pěstounské péče. Do projektu vstoupila v momentu, kdy byla ve stádiu krize z nezpracovaného traumatu. Během víkendového programu měla možnost, zejména díky ostatním dětem, nahlédnout na svůj problém a snad se i sama lépe přijmout, i se svými prohřešky. Jsme si vědomi faktu, že i my jsme občas přispěli k nejasnosti situace, a z toho plynoucího nedorozumění, například tím, že jsme nedostatečně komunikovali s kmenovou vychovatelkou čtyř dětí zapojených v projektu, které jsou z jedné rodinné skupiny. Jednali jsme hlavně s ředitelkou zařízení. Po tom, co jsme začali intenzivně diskutovat o dětech s jejich kmenovou vychovatelkou, situace se výrazně zlepšila. Nešťastné se ukázalo i zapojení většího počtu dětí z jedné skupiny. Po návratu z programu PC vytvářejí koalici oproti zbývajícím dětem. Poučení z těchto zkušeností jsme rádi využili ke zkvalitnění naši práce v dalším období. Vzorovými příklady spolupráce jsou jednání s pedagogy konkrétních dětí ve výchovných zařízeních. Na naše doporučení byl například jeden chlapec z DDŠ zařazen k docházce do běžné ZŠ. Stalo se tak po tom, co si nám chlapec stěžoval na reakce spolužáků ve třídě na jeho snahy se lépe připravovat na vyučování a ve škole se více naučit. Tyto postřehy jsme spolu s doporučením předali etopedovi zařízení, který vstřícně zareagoval a podal tento návrh na pedagogické radě. Často jsme oslovováni v případě, kdy jsou pracovníci ústavního zařízení před obtížným rozhodováním, zejména při přeřazování dítěte do jiného typu výchovného zařízení nebo rozhoduje-li se o ukončení ústavní výchovy dítěte. Problémy máme s dopravou dětí z některých DD, kde nemají k dispozici auto a nemají jak děti na víkendový pobyt dopravit. Do budoucna tento fakt představuje nebezpečí, že klienti z těchto DD budeme muset z projektu vyřadit. Občas se objeví pro nás nepříjemný moment při vracení dětí do zařízení, po skončení víkendového nebo jiného pobytu. Například se stalo, že přejímající vychovatel hodnotil negativně dítě v jeho přítomnosti. Zarážející byl fakt, že šlo vždy o děti, které bychom po víkendových pobytech hodnotili vždy kladně. Šlo o moment, který byl kontraproduktivní k naší práci a zbytečně traumatizoval dítě. Tuto situaci jsme pak řešili s vedoucím výchovného zařízení. Kasuistiky vybraných případů Chlapec V., 14 let. Matka odešla s nejstarší dcerou od rodiny a založila rodinu novou, když bylo V. 9 let. V rodině zůstaly dvě děti, V. a jeho o dva roky mladší bratr T., o které se nadále staral otec. Výchova však byla nedostačující, chlapci začali mít problémy ve škole i mimo ni (zapálený seník). Otec je navíc často s sebou bral do pohostinských zařízení, kde jim nezabraňoval v pití alkoholu a kouření. Chlapci byli umístěni v DDŠ před dvěma lety. Starší sestře byla nařízena ústavní výchova zhruba o rok později a byla zařazena do stejného zařízení jako bratři. V současné době bydlí matka se svými rodiči, partnerem a dvěma malými dětmi v rodinném domku a otec chlapců ve služební „maringotce“ nedaleko bydliště matky. Na víkendové pobyty chlapce nejčastěji vyzvedává jejich dědeček (na žádost DDŠ – má zájem jen o vnučku – starší sestru chlapců). I doma zajišťuje péči o chlapce babička s dědečkem. Matka zájem vůbec neprojevuje, podle chlapců je tomu na vině její partner. Chlapci proto nejraději tráví všechen čas u otce, kde vždy najdou láskyplné přijetí a zájem. I nadále však otec

33

nenaplňuje základní požadavky nutné k tomu, aby mu byli chlapci svěřeni do péče (nevhodné bydlení, častá konzumace alkoholu, podávání alkoholu dětem). V. si od počátku získal vychovatele v DDŠ svým milým, kultivovaným, i když uzavřeným vystupováním (tak působil i na nás v projektu). Má velmi hezký obličej, což tomuto přijetí jen nahrává. V zařízení ústavní péče si jen velmi obtížně zvykal, byl nešťastný, často utíkal, selhával v plnění povinností, jen nerad se přizpůsoboval vyžadovaným povinnostem. Dostal se do bludného kruhu prohřešků následovaných tresty jako omezení výhod a zákazy odjezdů domů. Přes veškerou snahu ze strany zařízení tento stav trval několik měsíců. V. byl odevzdaný, vzdorovitý, depresivní, nemotivovaný k jakékoliv změně a uzavřený. Jeho jediným zájmem bylo kouření a snaha dostat se pryč z ústavu. Žil v sebeklamu, kdy chtěl za matkou, která ho však odmítala, on si to však nechtěl připustit. V té době zřejmě také došlo k projevům šikany vůči jeho osobě v ústavu. Záchytnými body pro něj byli sourozenci, otec a kmenová vychovatelka, které důvěřoval. V této době vstoupil do projektu na základě doporučení kurátorky z místa bydliště. Na pobytech byl uzavřený, povrchní, schovával se za sourozence, nepřipouštěl, že by měl nějaký problém. Při pravidelné návštěvě jsme byli osloveni jeho domovským zařízením, zda bychom intenzivně s chlapcem nemohli pracovat (bylo to v době jeho největších problémů). Na základě této žádosti začala s chlapcem pravidelně pracovat terapeutka. Po několika měsících se změnily jeho nálady, byl optimističtější, začal se těšit z maličkostí, zlepšilo se jeho chování a následně měl v ústavu méně výchovných problémů a tedy i méně uložených opatření. Začalo se mu tam díky tomu lépe tomu žít. V jeho snažení ho podporovalo to, že má svůj život částečně ve vlastních rukách, má zásluhy na tom, že se mu lépe daří. Částečně si srovnal vztah k matce tak, že bude využívat možnosti jezdit domů, ale bude co nejvíce času trávit u otce, aby se nezraňoval tím, že o něj matka nejeví zájem. Přijal pro sebe názor, že matka na ně nestačí, nezvládá se o ně starat a on jí to nebude ztěžovat. Na každém dalším pobytu byl stále více aktivní, zapojoval se do programu, aktivně se podílel na organizaci her, rád individuálně hovořil s terapeuty. S terapeutkou je v kontaktu prostřednictvím e-mailu, pokud potřebuje konzultaci, požádá o ni. V současné době se připravuje na vojenskou školu, kam by chtěl nastoupit po absolvování ZŠ, chce si proto zlepšit prospěch. Jeho chování je ze strany ústavu hodnoceno jako velmi dobré. Chlapec T., 15 let T. je romského původu, pochází z početné rodiny. Dva starší bratři jsou ve výkonu trestu, starší sestra má vlastní rodinu, další starší bratr je ve VÚ, sestra v DDŠ a dva mladší bratři v DD. T. a jeho čtyři sourozenci jsou zapojeni v projektu PC a jen díky účasti v projektu se navzájem setkávají. T. je v DDŠ od svých osmi let, zřejmě za drobné krádeže. Rodina byla nefunkční, rodiče nepracovali. Citové zázemí se dětem dostávalo zejména ze strany otce, který ale dlouhodobě trpěl velmi závažnou nemocí. Spolu s T. šli do ústavní péče výše jmenovaní sourozenci. Krátce na to zemřel otec dětí. T. nebyl na pohřbu, neví, kde je otec pochován. Matka je střídavě ve výkonu trestu a na svobodě, často nezvěstná. O děti nárazově jeví zájem, jen o T. nikdy. T. je díky dlouhodobému pobytu v ústavní péči a zejména výchovnému působení v konkrétním zařízení citově oploštělý, bez sociálních návyků použitelných v „normálním“ světě. Je nedůvěřivý k dospělým i dětem, má vztah pouze k sourozencům, s těmi by byl rád, ale i na ně dokáže být hrubý, a to v situaci, kterou nezvládá. Zátěžovými jsou pro něj takřka všechny situace mimo domovské zařízení. Vůbec neumí adekvátním způsobem řešit konflikty nebo nedorozumění, byť i drobné. Je agresivní, nevstřícný, ustrašený, nemá žádné zábrany. Je odevzdaný, nemotivovaný. Děti v projektu se ho bojí a byly by většinou rády, kdyby nejezdil na víkendové pobyty. V individuálním kontaktu s terapeutem je jiný. Otevřený, komunikativní, přátelský. Má reálný náhled na svou situaci. Nechce přemýšlet, protože pak vidí, v čem žije, a je z toho smutný, někdy má deprese, které zahání tím, že „dělá virvál“. Bojí se lidí venku, je jiný, uvědomuje si svou odlišnost, a ví, že mu pomůže jen hrubá síla. Všichni ho zklamali, všechny zklamal on. Účast v projektu je pro T. zřejmě paradoxně nepřínosná, protože si díky tomu uvědomil, v jak odlišném prostředí žije, začal se bát odchodu z ústavní péče, má stále větší výchovné problémy, jimiž řeší své zoufalství. Pro T. je vhodná individuální práce s terapeutem, která je zaměřena na hledání pozitivních momentů a rezerv osobnosti a jejich rozvíjení. Konkrétně u tohoto chlapce je motivující

34

fakt, že je dobrým a zodpovědným sourozencem pro své mladší bratry a že je jimi milován. Jakékoliv výsledky terapeutické práce jsou však kontraproduktivní vzhledem k tomu, že se vrací zpět do ústavního zařízení, kde je výchovný proces zaměřen jen na tresty a T. tam už má vytvořený „obrázek“ nejhoršího chovance. Jeho chování na víkendových pobytech se zlepšuje, je vidět jeho snaha, ale nedokáže se přizpůsobit, a je pak zklamaný ze svého selhání. Chlapcovou nadějí je přechod do výchovného ústavu, kde je jeho starší bratr. Mají spolu hezký vztah. Bratr má v tomto zařízení velmi dobrou pověst a je tam spokojený. T. by šel velmi rád za ním. Měl by možnost začít někde znovu, s „čistým štítem“. Navíc je v tomto zařízení naprosto odlišná atmosféra a výrazně motivující výchovné působení. Chlapec byl na základě rozhodnutí DÚM umístěn do výchovného ústavu na opačný konec republiky. Dívka R., 13 let Dívka je se svými dvěma sourozenci umístěna v DD od svých 7 let. Rodina nefunkční, patologický vliv na děti (alkohol podávaný i dětem, domácí násilí, běžné incestní vztahy apod.). Dívka je předčasně vyspělá, ale jen po biologické stránce, rozumově mírně hendikepovaná (navštěvuje ZvŠ). V posledních letech se v chování dívky v DD projevují problémy s kouřením a krádežemi, dívka je ze školy negativně hodnocena za drzé chování. Po dívčině vstupu do projektu PC máme z DD zpětné vazby k jejímu chování po návratu z víkendových pobytů a v mezidobí mezi jednotlivými aktivitami PC. Dívka je podle slov vychovatelky vzdorovitá, mlčenlivá a problémové chování se prohlubuje. Navíc si zažádala u vedení DD přestup do výchovného ústavu. Během několika osobních návštěv pracovnice PC s R. na toto téma individuálně pracovala. Dívka je depresivně naladěná, připadá si v DD jako uvězněná, na nic se netěší, nic jí nedělá radost. Chce do VÚ, protože slyšela od dětí v projektu, jak je ve VÚ větší svoboda, vztahy mezi dívkami jsou lepší, jsou všechny podobného věku, to by ona chtěla. Kamarádky na rodinné skupině nemá, nesmí je navštěvovat na jiných skupinách. S vychovatelkou jsme se rozhodly společně postupovat tak, že budeme podporovat všechny dívčiny konstruktivní aktivity, zejména v DD se pokusí co nejvíce akceptovat vývojové problémy spojené s pubertou a podporovat její „znovuuhnízdění“ v DD. V současné době je dívka optimističtější, otevřenější, má možnost přeřazení na jinou rodinnou skupinku. Přesto má stále „v záloze“ přestup do VÚ jako do zařízení volných mravů a větší zábavy. V tomto ohledu nemají argumenty pracovníků PC u dívky žádnou váhu, plánujeme s dívkou návštěvu ve VÚM. Zlepšila se spolupráce s vychovatelkou v DD a spolupracujeme s pracovnicí SPOD v místě původního bydliště dívky. Chlapec M., 17 let. Odmalička v DD, pravidelně se stýká s matkou, která bydlí nedaleko DD. V DD je společně s dvěma mladšími sestrami. Chlapec studuje SOU – obor zedník. Z DD je hodnocen jako bezproblémový, u dětí ne příliš oblíbený. Chlapec se zúčastnil výjezdu z DD pořádaného PC. Šlo o výlet do Hradce Králové a návštěvu prostor PC v Chrudimi. Během neformálního programu při prohlídce města se M. jevil velmi sebevědomě, o nové informace se nezajímal, byl uzavřený. V prostorách PC se uskutečnil terapeutický program zaměřený na seznámení s klienty a jejich životními motivacemi a obavami. Zde už byl M. aktivnější, vytvořil koláž na téma Můj svět svět, ve skupinové diskusi se zapojoval, ale jeho názory byly neadekvátní jeho věku, působily jako převzaté z televizního zpravodajství. Nebyl sám sebou. Zdá se však, že ho činnost bavila. Zpětná vazba od ředitele DD je však jiná, M. prý aktivity nezaujaly. Víkendového pobytu se nezúčastnil, ale zřejmě pod vlivem vyprávění kamaráda z DD, který na víkendovém pobytu byl, se rozhodl, že pojede na prázdninový pobyt. Tam velmi často dával najevo, že se nudí, že mu aktivity nevyhovují. Na dotaz jak by obohatil program ke své spokojenosti řekl, že by chtěl ležet u vody, a že by v DD pracoval na PC. Protože jsme od chlapce zjistili, že by rád pracoval v rádiu, sehnali jsme mu možnost práce na projektu nemocničního rozhlasového vysílání v chrudimské nemocnici. Zpočátku M. velmi nadšeně reagoval, přihlásil se do projektu, ale ještě před jeho zahájením si to rozmyslel s tím, že hledá jinou práci.

35

Chlapec J., 17 let. Od svých deseti let v DDŠ, dva roky na útěku (sám se protloukal, byl i v zahraničí), sám se vrátil do VÚM, aby se vyučil zedníkem. Jeden z pěti sourozenců zařazených do projektu. Rodina nefunkční. Kontakt s matkou, otec zemřel. Osobnostně vyzrálý, názorově ujasněný. Na víkendovém pobytu se třetí skupinou dostal velmi pozitivní zpětnou vazbu od dětí i dospělých, byl překvapen jejich přátelským přijetím. Kladně hodnotil pravidla režimu v domovském zařízení. Dalších pořádaných aktivit se nechce zúčastnit, neboť je pro nejdůležitější pracovat brigádně, aby si vydělal peníze pro vlastní potřeby. Chlapec P., 13 let Od svých osmi let v DD. Spolu s ním je v DD mladší bratr a byla i starší sestra, která však byla po několika útěcích přeřazena do DDŠ. Otec zemřel, matka děti téměř nevyhledává. Dva starší bratři ve VÚM, všichni sourozenci jsou zařazeni do projektu. P. se v počátku účasti v projektu projevoval jako snaživý, i když plachý člen skupiny. Dětmi velmi dobře přijímán. Byly patrny výkyvy v chování, které byly přisuzovány diagnostikované ADHD. Příznačné bylo lavírování mezi „dobrem a zlem“, resp. nerozhodnost v příklonu k dětem s buď pozitivními projevy v chování, nebo naopak, kdy tyto rozdíly jsou výrazně nápadné. Obdobně je hodnocen i z DD, kde je pozitivně podněcován a jsou vyzdvihovány jeho kladné projevy a schopnosti. Ve stejném duchu jsme k chlapci přistupovali i my. Patří k nejmladším dětem v projektu a vždy byl zdůrazňován jeho vstřícný a kamarádský postoj k ostatním členům skupiny. K dospělým je nedůvěřivý, vždy se mu proto nejvíce věnoval ten pracovník, ke kterému chlapec nejvíce tíhl. Chlapec se stal otevřenější, při skupinových činnostech je aktivnější, reaguje na pochvalu. Na výtku reaguje podrážděně a často se uráží. Nadále je pozitivně motivován, na komunitních sezeních je často dáván prostor ke konfrontaci „dobrých a špatných chvilek“ v P. jednání. K výrazné změně došlo během prázdninového pobytu, kdy byl P. od začátku nepřístupný až nepřátelský. Neustále měl námitky k programu, zdálo se, že ho nic netěší. Používal velmi hrubé výrazy. Nereagoval na výzvu pracovníka k osobnímu rozhovoru, ani na žerty směřované k jeho osobě. Během pobytu se mírně zlepšovalo jeho naladění vůči programu i vůči dospělým pracovníkům, přesto i nadále narušoval program sobě i ostatním. Poprvé jsme si všímli i jeho hrubostí vůči jiným dětem, zejména děvčatům. Alarmující pro nás bylo zjištění, že chlapec nemá před nikým respekt, to je v jeho věku nepřiměřené, je necitlivý, dělá se horším než je. Mluvili jsme s chlapcem o jeho negativních projevech i o tom, jak nepříjemně působí na ostatní, ale zároveň jsme zdůraznili, že jsme pro něj k dispozici v případě, bude-li si chtít promluvit. Zmínili jsme před ním možnost, že jde o přechodné zhoršení nálady, že nejde o trvalý znak jeho osobnosti. P. si přál být o prázdninách navštíven pracovnicí PC. V tomto případě přisuzujeme výrazné zhoršení chování nástupu puberty a je také možnost, že tak chlapec reagoval na přítomnost mladšího bratra neprázdninovém pobytu. Tento chlapec je úspěšný, milý a roztomilý, proto je možné, že na něj P. žárlí a snažil se svým chováním na sebe upozornit. Chystáme se domluvit s pracovníky DD strategii přístupu k tomuto chlapci, která by byla co nejvíce jednotná. Spolupráce se zmíněným DD je funkční a partnerská. Nadále chceme také zprostředkovávat setkání P. se sourozenci. V plánu je také návštěva P.ve výchovném ústavu, což má odstrašující záměr. Ukázky dobré i problematické spolupráce s ostatními institucemi Příkladem dobré spolupráce je součinnost s oddělením sociálních věcí odboru sociálních věcí na krajském úřadě. Pravidelně spolupracujeme s pracovníky zabývajícími se pěstounskou péčí. Představují pro nás jakýsi prostředník výměny informací mezi PC a pracovníky OSPOD v jednotlivých obcích s rozšířenou působností a navrhují do projektu PC děti vrácené do DD z neúspěšné pěstounské péče. V nedávné době byly takto zařazeny do projektu dvě děti. Příkladem problematické spolupráce je nepochopení hlavních cílů a záměrů projektu PC ze strany některých sociálních pracovníků. Často jsme totiž kontaktováni s tím, že máme dětem s nařízenou ústavní výchovou zařídit

36

odjezdy ze zařízení. Je někdy těžké vysvětlit, že v našem projektu nejde prvoplánově jen o výjezdy dětí mimo ústavní zařízení. Velmi dobrá je spolupráce se sociálními opatrovníky OSPOD v jedné obci s rozšířenou působností v Pardubickém kraji. Do projektu je zapojeno 6 dětí z jejich oblasti. Jsou výborně informováni o rodinách klientů i o jejich současném stavu. Sami nás informují o novém potencionálním klientovi vhodném pro projekt. Máme možnost s nimi navštěvovat rodiny klientů. Obracíme se na ně také jako na výborné odborníky v oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Odhalují nedostatky v systému péče o dítě a následně přinášejí další náměty pro naši práci. Podnětná je pro nás spolupráce se středními učilišti, na která docházejí chlapci ze III. skupiny našeho projektu. V obou zařízeních je internát, na kterém jsou chlapci ubytováni, tráví tam tudíž prakticky více času než v domovském zařízení. Vždy nám vycházejí vstříc při odjezdech chlapců ze zařízení. Také si vzájemně vyměňujeme informace týkajících se jejich prospěchu nebo individuálních potřeb.

37

VII. Závěr Na počátku realizace projektu byla očekávání. Naším hlavním cílem byla pomoc znevýhodněné sociální skupině, dětem a mladým lidem s nařízenou ústavní výchovou. Díváme-li se zpoza „zdi“ dovnitř do zařízení ústavní výchovy na děti, které více či méně několik let tráví mimo svou rodinu, jež zpravidla selhala, vidíme často, že jde o děti frustrované v důsledku dlouhotrvajícího neuspokojení potřeb bezpečí, jistoty, náklonnosti a lásky, děti s výrazně narušenou sebedůvěrou. Neustále zažívají pocit outsiderovství a neúspěšnosti v konstruktivních činnostech. Zůstává jim pak jen oblast negativní a společensky neakceptovatelné seberealizace, ke které se tyto děti často uchylují. A právě tímto pohledem jsme započali svou práci. V žádném případě nejde prvoplánově o kritiku ústavních zařízení, práce OSPOD či dalších institucí, neboť to je oblast, ve které v rámci tohoto projektu nemůžeme nic zásadně a plošně změnit. Mohli jsme snad jen pojmenovat a popsat negativa a stížnosti těch nejpovolanějších, pracovníků ústavní výchovy, sociálních pracovníků a klientů samotných, o což jsme se pokusili. Význam projektu Poradenské centrum s nařízenou ústavní výchovou spočívá také především v tom, že nabízí pohled zvnějšku zařízení. Pohled, jenž byl ve většině zařízení dobře přijat. Dále nabízí služby, které sociální systém ani ústavní výchova nenabízí nebo nabízet nemůže. Vrátíme-li se k očekávání, která jsme měli při zahájení realizace projektu, tak musíme s potěšením konstatovat, že jsme nečekali, že v zařízeních ústavní výchovy (zejména DDŠ a VÚ) tak dobře přijmou základní myšlenku projektu a že navážeme tak kvalitní partnerskou a konstruktivní spolupráci. Co nás však nemile překvapilo, bylo zjištění, jak děti žijící v ústavní péči těžko zvládají pocit vlastní svobody a zodpovědnosti za své chování, což je základní princip přístupu při aktivitách PC, a jak moc se obávají samostatného života. Tento fakt nás přesvědčil o tom, že je nutné ještě více přiblížit těmto dětem svět mimo ústavní výchovu, a poskytl pádné argumenty pro včasnější přípravu na odchod ze zařízení ústavní výchovy než v momentě jejího ukončení. Jsme si vědomi závažné deprivace, kterou si každé dítě stále nese s sebou. O to víc se snažíme o zvýšení jeho samostatnosti, osobnostní zdatnosti a zodpovědnosti. Byli bychom rádi vzorem pro podobné aktivity i v jiných regionech České republiky, neboť jsme přesvědčeni o užitečnosti takové pomoci dětem s nařízenou ústavní výchovou i v jiných regionech. Velmi důležitým a příjemným zjištěním pro nás byla zpětná informace, jak dobře je projekt PC přijímán dětmi, které samy uváděly, že cítí, že jim projekt pomáhá a že jej potřebují. Na další práci v projektu se těší. Záporným, přesto však poučným, momentem při realizaci projektu bylo uvědomění si faktu možného nepochopení a nepřijetí naší práce některými zařízeními, která třeba svou atmosférou a výchovným přístupem na naši práci nenavazují, a my máme obavy, že když dítě do těchto ústavů vracíme, paradoxně dítěti „ubližujeme“ tím, že ho podporujeme v uvědomění si své individuality. Takové dítě začne vybočovat a tím se stane problémovým. Poučili jsme se, že se tomu dá předcházet kvalitní osvětou, podporou zvyšování odbornosti pracovníků zařízení a především zlepšením a zintenzivněním vzájemné spolupráce. Do budoucna se chceme i díky dobré spolupráci s pracovníky OSPOD více zabývat prací s rodinami dětí s nařízenou ústavní výchovou s jasným cílem přispět, dle možností, ke zkrácení doby pobytu dětí v ústavních zařízeních a urychlení jijich návratu do stabilizovaných rodin. Dále budeme pokračovat v práci s 36 dětmi a mladými lidmi již zapojenými do projektu. V příštím období budeme doprovázet šest mladých lidí při odchodu z ústavních zařízení. Co nás těší je, že máme požadavky na zapojení dalších potencionálních klientů do projektu Poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou, a to od pracovníků OSPOD a vedoucích ústavních zařízení. Pro nás je však největším úspěchem to, že si stále častěji o pomoc či radu říkají samotné děti, ať formou e-mailu či telefonického kontaktu. Při návštěvách našeho pracovníka v zařízení již samy formulují svou zakázku, s níž potřebují pomoci. Výsledky dosavadní práce oprávněně vnímáme jako úspěšné naplnění hlavní myšlenky celého projektu, jako ocenění dosavadního úsilí celého realizačního týmu a jako potvrzení potřebnosti pokračování v další práci Poradenského centra pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou.

38

Přílohy Situace v oblasti náhradní rodinné výchovy v České republice a v Pardubickém kraji Na internetových stránkách se nachází statistika, která je dosti komplexní: „V ČR je 13 kojeneckých ústavů, 16 dětských domovů pro děti od 0 do 3 let s celkovou kapacitou 2136 míst. Počet školských zařízení stoupl od roku 1989 ze 158 na 190, z toho je 120 dětských domovů s celkovou kapacitou přes 4000 míst, zbytek připadá na výchovné a diagnostické ústavy pro děti a mládež. Třetina dětí se v ústavu nachází čtyři a více let“. Úprava daná zákonem č. 109/2002 Sb., která mění původní uspořádání dětských domovů na rodinné a internátní, na DD výhradně rodinného typu, je v některých případech z důvodu nedostatku finančních prostředků jen formální. Ze statistické ročenky MPSV ČR za rok 2005 vyplývají následující údaje: – ke dni 31. 12. 2005 bylo evidováno 2500 žadatelů o osvojení a 703 žadatelů o pěstounskou péči, – ke dni 31. 12. 2005 existovalo v ČR 4720 pěstounských rodin, ve kterých žilo 6900 dětí, – v roce 2005 bylo svěřeno do péče budoucích osvojitelů 537 dětí, do péče budoucích pěstounů 365 dětí, do péče jiného občana než rodiče 1251 dětí, do ústavní výchovy 2109 dětí a do ochranné výchovy 89 dětí. Ze statistiky MŠMT ČR vyplývá, že ke dni 31. 10. 2005 se v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy nacházelo celkem 7621 dětí, z toho v dětských domovech bylo 5684 dětí, zbytek, tedy nemalé číslo, byly děti umístěné ve výchovných a diagnostických ústavech. Celkem bylo v ČR 225 školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy s celkovou kapacitou 8237 lůžek, z toho 6340 připadá na dětské domovy, 471 na diagnostické ústavy a 1426 na výchovné ústavy. Údaje z roku 2003 uvádí 1905 dětí v kojeneckých ústavech, většina z nich se do jednoho roku vrací do biologické rodiny, zbylé procento putuje do rodin náhradních a jen malá část dále do dětských domovů. Michaela Marksová-Tominová z Odboru rodinné politiky a sociální práce MPSV uvádí: „Většina dětí se do dětského domova dostala až ve starším věku, protože jejich stávající rodinné prostředí ohrožovalo jejich zdravý vývoj do té míry, že orgán sociálně-právní ochrany dětí navrhl, že je pro ně lepší umístění v dětském domově. V žádném případě tedy neplatí, že by zlí ministerští úředníci bránili opuštěným dětem dostat se do náhradních rodin a že většina těchto dětí, které celý život strávily v ústavech, potom páchá trestné činy. Nejdůležitější funkci zastává a vždy bude zastávat rodina a ústavy jsou tu pouze pro ty případy, kdy rodina selže a jiné řešení nelze v daném čase nalézt.“ (http://www.noviny-mpsv.cz/clanek.php?id=419) Nejčastějšími důvody přijetí dětí do ústavní výchovy jsou důvody sociální – 50 %, dále zdravotní důvody – 20,5 %, zdravotně sociální – 16, 5 % a jiné důvody – 13 %.

Situace v Pardubickém kraji Tab. č. 10 Statistické údaje o ústavní výchově v Pardubickém kraji za rok 2004 ze Statistické ročenky z oblasti práce a sociálních věcí MPSV Situace v ČR Podané podněty (návrhy) soudu na nařízení ústavní výchovy

Situace v Pardubickém kraji

1581

63

Počet klientů evidovaných kurátory pro mládež (děti do 15 let)

17711

863

Počet klientů evidovaných kurátory pro mládež (mladiství)

24367

1060

Případy řešené kurátory pro mládež (návrhy na ústavní výchovu) u dětí do 15 let

334

10

Případy řešené kurátory pro mládež (návrhy na ústavní výchovu) u mladistvých

334

8

39

Z uvedených údajů (Pardubický kraj) vyplývá, že v roce 2004 byly soudu podány návrhy na nařízení ústavní výchovy v 63 případech, což je třetí nejnižší číslo v celé ČR. Z celkového počtu klientů evidovaných kurátory pro mládež je 863 klientů ve věku do 15 let ( z toho počtu je 190 dívek ) a 1060 klientů ve věku nad 15 let (z tohoto počtu je 245 dívek). Případy řešené kurátory pro mládež – návrhy na ústavní výchovu, 10 případů se týkalo dětí do 15 let a 8 případů dětí nad 15 let, z tohoto počtu byly vždy 2 dívky. Velice zajímavé údaje se týkají rodinného zázemí klientů kurátorů pro mládež. V Pardubickém kraji bylo 912 dětí z úplné rodiny, což je velmi překvapující, negativní poznatek. 521 dětí bylo z neúplné rodiny, 139 z nové rodiny, 214 z rodiny s druhem (družkou), 53 klientů bylo z ústavní výchovy a 84 klientů – ostatní. V Pardubickém kraji působí 6 dětských domovů, 2 dětské domovy se školou a 1 výchovný ústav s celkovou kapacitou 320 dětí. Tato zařízení spolupracují a přijímají děti zejména z DDÚ Hradec Králové a DÚM Praha. Tab. č. 11 Počty dětí, kterým byla nařízena ústavní výchova v roce 2005 v jednotlivých regionech (obce s rozšířenou působností) Pardubického kraje Městský úřad

Počet dětí

Vysoké Mýto

35

Svitavy

29

Přelouč

0

Ústí nad Orlicí

22

Pardubice

54

Moravská Třebová

15

Litomyšl

10

Holice Chrudim

5 14

Králíky

7

Lanškroun

7

Polička

12

Česká Třebová

36

40

Seznam spolupracujících subjektů Zařízení pro výkon ústavní výchovy DD Polička DD Potštejn DD Horní Černá DD Holice DD Nová Ves DD Moravská Třebová DDŠ Králíky VÚM Brandýs nad Orlicí – pracoviště DDŠ Králíky DDŠ Hrochův Týnec VLO Přestavlky – pracoviště DDŠ Hrochův Týnec DDŠ Kostelec nad Orlicí DDŠ Kouty nad Desnou VÚM Chrastava Odbory sociální péče MěÚ Chrudim – odbor sociálních věcí a zdravotnictví Magistrát města Pardubic – odbor sociálních věcí MěÚ Česká Třebová – odbor sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Lanškroun – odbor sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Ústí nad Orlicí – odbor sociálních služeb MěÚ Svitavy – odbor sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Vysoké Mýto – odbor sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Králíky – odbor sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Moravská Třebová – odbor sociálních věcí a zdravotnictví MěÚ Litomyšl – odbor sociálních věcí MěÚ Žamberk – odbor sociálních věcí a zdravotnictví Školy SOU Česká Třebová OU Žamberk

41

Seznam použité a doporučené literatury Seznam použité literatury: 1) LAKOMÁ, J. Skupinová psychoterapie v reedukačním procesu, 2. vyd. Praha: Repronis, 1994, 2) MATĚJČEK, Z., LANGMEIER, J. Psychická deprivace v dětství dětství, 2. vyd. Praha: Avicenum, 1974 3) MATĚJČEK, Z. Náhradní rodinná péče,1. vyd. Praha: Portál, 1999, 184 s. 4) NĚMEC, J., KUSÝ, M. Aktivní sociální učení v podmínkách ústavní a ochranné výchovy výchovy, 1. vyd. Praha: MŠMT, 1998, 70 s. 5) ANTIER, E., Agresivita dětí dětí, 1. vyd. Praha: Portál, 2004 6) CAMPBELLOVÁ, J. Techniky arteterapie, 2. vyd. Praha: Portál, 2000 7) DRTINOVÁ, J., KOUKOLÍK, F. Odlišné dítě, 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1994, 136 8) HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník slovník, 1. vyd. Praha: Portál, 2004 9) HICKSON, A. Dramatické a akční hry hry, 1. vyd. Praha: Portál, 2000 10) HOPPEOVI, S. a H. Sociálně psychologické hry pro dospívající dospívající, 1. vyd. Praha: Portál, 2001 11) JANSKÝ, P. Problémové dítě a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních, 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus 12) KINCHNEROVÁ, J. Nové psychologické testy pro kluky a děvčata, 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 13) LABÁTH, V. Riziková mládež, 1. vyd. Praha: Slon, 2001, 160 s. 14) LANGMEIER, J., BALCAR, K., ŠPITZ, J. Dětská psychoterapie, 2. vyd. Praha: Portál, 2000, 432 s. 15) MACEK, P. Adolescence, 1. vyd. Praha: Portál, 1999, 208 s. 16) MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence, 2. vyd. Praha: Portál, 2003, 344 s. 17) MATOUŠEK, O., KODYMOVÁ, J., KOLÁČKOVÁ, J. Sociální práce v praxi, 1. vyd. Praha: Portál 2005 18) OAKLANDER, V., Třinácté komnaty dětské duše, 1. vyd. Dobříš: Drvoštěp, 2003

Internetové odkazy 1) Přístup z: http://www.atre.cz/zakony/page0315.htm ze dne 26. 7. 2006 Přístup z: http://www.deti.cz/stranky/klokanek/pece.htm ze dne 27. 2. 2005 2) Přístup z: http://www.deti.cz/stranky/klokanek/vyzkumy.htm ze dne 27. 4. 2006 3) Přístup z: http://www.noviny-mpsv.cz/clanek.php?id=419 ze dne 18. 7. 2006 4) Přístup z: http://www.pardubickykraj.cz/viewdocument.asp?document=3940 ze dne 20. 7. 2006 5) Přístup z: http://www.msmt.cz/Files/HTM/PKPravnivyklady0106konecne1.htm ze dne 21. 7. 2006

Legislativní rámec činnosti centra – Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí – Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině – Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních – Vyhláška o výkonu ústavní a ochranné výchovy… č. 334/2003 Sb. – Zákon č. 383/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – Ústava ČR – Úmluva o právech dítěte – Pověření k výkonu sociálně právní ochrany dětí – Metodický pokyn MŠMT k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních zřizovaných MŠMT – Vyhláška o školním stravování

42

Seznam v textu použitých zkratek Dětský domov – DD Dětský domov se školou – DDŠ Výchovně léčebné oddělení – VLO Domy na půli cesty – DPC Náhradní rodinná péče – NRP Orgán sociálně-právní ochrany dětí – OSPOD Sociálně-právní ochrana dětí – SPOD Výchovný ústav – VÚ Středisko výchovné péče – SVP Pedagogicko-psychologická poradna – PPP Střední odborné učiliště – SOU Odborné učiliště – OU

43

Ostatní přílohy: 1. Smlouva mezi klientem a pracovníkem v rámci Doprovázení. Doprovázení Smlouva o spolupráci mezi Martinem P. a pracovnicí PC Hlavní body činnosti: – ukončení vzdělání na OU Žamberk – prohlídka budoucího bydliště v R. společně s bratrem B. – prohlídka města Svitavy, ukázka úřadů a institucí – téma peníze, práce, mzda – téma bydlení, hospodaření – téma komunikace, jednání s lidmi – téma problémy, se kterými se člověk může setkat – další témata po domluvě

…………..........................………. Šárka B. sociální pracovnice

…………..........................………. Martin P. účastník projektu

2. Nedokončené věty Rád /a/ ………. Kamarád ………. Můj otec ………. Chci ………. Líbí se mi ………. Odměna ………. Jsem ………. Povedlo se mi ………. Škola ………. Moje matka ………. Minulost ………. Nejoblíbenější barva ………. Rodina ………. Moje nejtajnější přání ……….

Budoucnost ………. Štěstí ………. Moje záliby ………. Trest ………. Hádky ………. Nelíbí se mi ………. Dětský domov ………. Nechci ………. Trápení ………. Lež ………. Problémy ………. Nemám rád(a) ………. Nejoblíbenější zvíře ………. Potřebuji ………..

3. Hodnocení víkendového pobytu 1. otázka – Která činnost se ti během tohoto víkendu nejvíce líbila? a) hry b) práce ve skupině c) komunity d) klub e) vycházky

44

2. otázka – Která činnost se ti během tohoto víkendu nejméně líbila? a) hry b) práce ve skupině c) komunity d) klub e) vycházky 3. otázka – Co se ti nejvíce líbilo na chování dospělých? 4. otázka – Kdo je ti z celé skupiny nejmilejší? 5. otázka – Na koho budeš po odjezdu nejvíce myslet? 6. otázka – Kdo tě svým chováním nejvíce rušil? 7. otázka – Co bys chtěl zařadit do programu příštího víkendu? 8. otázka – Je něco, co se ti o tomto víkendu nelíbilo, co ti bylo nepříjemné? 9. otázka – Kdybys měl(a) sestavit skupinu 5 lidí + ty, koho bys ze zúčastněných dětí a dospělých vybral(a)?

4. Moje úspěchy VZPOMĚŇ SI NA SVŮJ ÚSPĚCH V ŽIVOTĚ VZPOMEŇ SI NA SVŮJ ÚSPĚCH ZA POSLEDNÍ ROK NAVŠTĚVUJEŠ NĚJAKÝ ZÁJMOVÝ KROUŽEK A PODAŘILO SE TI TAM NĚCO ZAJÍMAVÉHO? MĚL JSI NĚKDY DOBRÝ POCIT Z TOHO, ŽE JSI NĚKOMU POMOHL NEBO K NĚČEMU DOBRÉMU PŘISPĚL? VYTVOŘIL JSI NĚCO, CO SE OSTATNÍM LÍBILO?

45

Centrum J. J. Pestalozziho, o.p.s. P.O.Box 79, Štěpánkova 108, 537 01 Chrudim Tel./fax.: 469 623 083, 602 405 484 E-mail: [email protected] http://www.pestalozzi.cz

Citibank a.s., č. ú. 500 955 0001/2600

Tento dokument byl vytvořen s finanční podporou Evropské unie a České republiky. Obsah tohoto dokumentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat za oficiální stanovisko Evropské unie a České republiky.