DĚJINY SVĚTOVÉ LITERATURY NEBO DĚJINY SVĚTOVÝCH LITERATUR?

43

DĚJINY SVĚTOVÉ LITERATURY NEBO DĚJINY SVĚTOVÝCH LITERATUR?

D o názvu tohoto příspěvku jsem dal otazník o b d o b n ě jako v ý z n a m n ý me­ todolog Dionýz Ďurišin (1929-1997), který se tázal v názvu své knihy Čo je svě­ tová literatura? (1992). Také René Wellek se před léty tázal, zda;'e možné na­ psat literární dějiny, tj. napsat něco, co bude i literární, i dějiny. D . Ďurišin ovšem považoval za závažnější systematiku myšlení o literatuře všeobecně a o meziliterárnosti zvláště n e ž definitivní odpověď na otázku, kterou si položil v názvu své monografie. P ř i t o m se domníval, že hledisko mezilite­ rárnosti vnáší do jednotlivých kategorií a p o j m ů poetiky a teorie literatury nové obsahové kvality. N a schématu, které Ďurišin ke knize přiložil, znázornil svou představu o koncepci světové literatury jako konečné literárně historické jednotce, o koneč­ ném mezilierárním společenství. Jde n e s p o r n ě o skutečně d ů k l a d n ě p r o m y š l e ­ nou koncepci, která bere v úvahu všechny nebo t é m ě ř všechny složky. Dosa­ vadní pojetí světové literatury bylo, jak z n á m o , založeno na třech principech nebo koncepcích: První z nich chápala světovou literaturu jako soubor jednot­ livých n á r o d n í c h literatur, d r u h á vycházela z utilitárních pohnutek a třetí pro­ sazovala literárně historické jevy. Místo d o s a v a d n í h o dualistického pojetí dějin n á r o d n í a světové literatury však D . Ďurišin prosazuje monistický výklad všech složek j e d i n é h o literárního procesu. Přesto se najednou znovu ocitáme jakoby na m r t v é m b o d ě , na p o m y s l n é křižovatce. Jsme najednou bezradní, jak definovat světovou literaturu v o b d o b í globalizace. K takové definici nás vyzývají organizátoři této konference. Jako by globalizace měla být jediná a trvalá koncepce s o u d o b é h o v r c h o l n é h o stádia ka­ pitalismu ovládaného finanční oligarchií. Je ovšem fakt, že p r ů v o d n í m jevem globalizace je tzv. informační exploze neboli p ř í m o revoluční z m ě n y v informa­ tice. Nepředznamenávají však snad všechny ty n e k o n e č n é televizní seriály, ero­ tické thrilery, sexuální deviace, rostoucí pedofilie a neurotizující dětští „ h r d i n o ­ vé" na „ m o d r é obrazovce" konec literatury? Vybereme si i pro toto p ř e c h o d n é o b d o b í tzv. globalizace (což je pouze jiné označení pro internacionalizaci nebo kosmopolitizaci) jeden z u v e d e n ý c h tří základních p r i n c i p ů zpracování světové literatury? A který z nich? Zvolíme - l i si tzv. výběrovou koncepci světové literatury (koncepci světové klasiky), pak si m u s í m e položit otázku, zda a nakolik se dnes čte tzv. světová klasika. Čte dnes ještě n ě k d o např. H o m é r o v u Odysseu a Iliadu, Dantovu Božskou komedii, G o ethova Fausta nebo V o j n u a m í r L. N . T o l s t é h o ? 1

2

1

2

Ďurišin, D.: Čo je světová literatura? Bratislava 1992. Ďurišin, D., Korkoš, L.: Světová litera­ tura perom a dlátom, Bratislava 1993. Dorovský, I.: Dramatické dílo Iva Vojnoviče u nás. SPFFBU, X / l , 1998, s. 55-56.

44

Slovanské meziliterární shody a rozdíly

Skončila snad tzv. klasická doba čtení literárních děl v d o b ě , kdy se stále častěji prosazuje citátovost a intertextuálnost (o nichž se ještě podrobněji zmí­ n í m v dalším výkladu) a kdy je podle některých a u t o r ů veškerá literatura do jisté míry plagiát té předcházející (Jorge Luis Borges)? Jak jsou tzv. klasická díla, která m y ř a d í m e do dějin světové literatury, zastoupena např. v programech výuky n á r o d n í a světové literatury na gymnáziích a na jiných typech středních škol? A jak jsou na filozofických a pedagogických fakultách našich univerzit k tomu p ř i p r a v o v á n i b u d o u c í středoškolští pedagogové? Johann Wolfgang G o ethe sice ve své autobiografii Báseň a pravda napsal, že každé dílo m á svého ducha, svůj v n i t ř n í základ, své prabytí, což se ovšem m ů ž e měnit. V tomto smyslu je proto také třeba chápat jeho výrok v Utrpení mladého Werthera, že každý člověk čte svého HoméraA 3

P o k u d se d o m n í v á m e , že skončila klasická doba čtení jako nejzákladnější z p ů s o b recepce literárních děl, pak m u s í m e hledat cesty k jeho revitalizaci, k transformaci uměleckých děl tak, aby vyjadřovala pocity, myšlenkový svět, požadavky a očekávání dnešního recipienta, který by snad chtěl v nich hledat klíč k sobě samému, ke svému nitru a k d n e š n í realitě. M n o h á díla, která byla ne­ d í l n o u součástí literárního a obecně k u l t u r n í h o vývoje své doby, jsou dnes těž­ ko „přijtelná", jsou „nečitelná" a nepochopitelná mj. proto, že je nelze „trans­ formovat" tak, aby mohla být pojata do receptivního a m e d i á l n í h o rámce, jaký je akceptovatelný pro s o u č a s n é h o recipienta (čtenáře). P ř i t o m postup civilizace m ě n í mj. také v d o b ě globalizace hodnotovou hierarchii uměleckého díla. V y ­ lučuje nebo zatlačuje do pozadí jednu jeho strukturu a naopak prosazuje struk­ turu jinou. 5

Chceme-li se však znovu zamýšlet nad tím, jak definovat dějiny světové l i ­ teratury (a co dějiny např. světového filmu?), pak se m u s í m e zamýšlet přede­ vším nad t í m , co to je n á r o d n í literatura a jaké místo zaujímá v hierarchii ostatních k u l t u r n í c h hodnot a tvůrčích činností d a n é h o n á r o d n í h o společen­ ství. Bude i nadále n á r o d n í literatura vymezena pouze tzv. n á r o d n í m jazykem? Jak budeme chápat biliterárnost (polyliterárnost), která do určité míry narušuje r á m e c n á r o d n í literatury, zabírá mnohem širší prostor a směřuje k proklamo­ v a n é a p r o s a z o v a n é n a d n á r o d n í meziliterárnosti? Jestliže jsem dal do názvu svých úvah p o c h y b o v a č n o u otázku, pak jsem vy­ cházel z toho, že se v poslední d o b ě objevily některé práce, které jsou označené jako dějiny světové literatury, třebaže do nich jejich autoři zařazují pouze dějiny některých n á r o d n í c h literatur, regionů a zón , s n i m i ž pracuje např. I. G . Neupokojevová a o nichž píše Ďurišin jako o t e r m í n e c h p o m o c n ý c h . 6

7

Goethe, J. W.: Aus meinem Leben. Dichtung und Wahrheit (1811-1822, Z mého života. Báseň i pravda, č. 1931). Goethe, J. W.: Die Leiden des jungen Werthers, 1774, přepracovaná verze 1787, Utrpení mladého Werthera, č. 1901,1968). Dorovský, I.: cit. dílo, s. 56. Světové literatury 20. století v kostce. Pod vedením I. Pospíšila zpracovali S. Dembická, J. Kolář, K. Křížová, P. KylouSek a I. Přikrylová, Praha 1998. Ďurišin, D., Korkoš, L.: Světová literatura perom a dlátom, Bratislava 1993, s. 47.

Dějiny světové literatury nebo dějiny světových literatur?

45

Globalizace (třebaže toto dnes tak m ó d n í a zprofanované slovo nerad uží­ vám) n e z n a m e n á snad pouze urbanizaci, industrializaci, sociální mobilitu a vzdělávání, n ý b r ž také kulturní indigenismus, to jest n á v r a t k d o m á c í tradici, k vlastnímu jazyku a k jeho zesílené o c h r a n ě , návrat k n á b o ž e n s k ý m s y m b o l ů m a institucím apod. Tento návrat k minulosti se v dějinách objevoval ( a objevuje se u většiny n á r o d ů také dnes) v takových zlomových obdobích, kdy se radikálně měnil žeb­ říček hodnot - kulturních i h m o t n ý c h . Po rozpadu b i p o l á r n í h o světa si m n o z í literární historikové, historikové i (pseudo)politologové představovali z m ě n y tak, že to, co bylo o z n a č e n o za kladné, označili z á p o r n ý m z n a m é n k e m a nao­ pak. Postupem doby se však oni i další přesvědčují, že vývoj není tak jedno­ značný a p ř í m o č a r ý . Podle m é h o n á z o r u také v době tzv. globalizace m u s í být zachována a prvo­ řadě rozvíjena identita n á r o d a . N á r o d n í státy musejí i nadále zůstat rozhodují­ cím faktorem vnitřní i m e z i n á r o d n í politiky. A p r o t o ž e dnes nenajdete v Evro­ pě stát, v n ě m ž by nežily n á r o d n o s t n í m e n š i n y a etnické skupiny, jsou již dříve existující a dnes vznikající tzv. n á r o d n í státy m u l t i k u l t u r n í . N e m o h u souhlasit s těmi literárními historiky, kteří mluví o d i s k o n t i n u i t ě n á r o d n í h o literárního nebo obecné k u l t u r n í h o vývoje. Jelikož historický vývoj, který nelze zastavit, m á četné podoby a formy, tak také kultura v nejširším slova smyslu nabývá různých forem a podob. N i k d y však nejsou její r ů z n o r o d é pro­ jevy zastaveny. Trvají nadále a k o n t i n u i t n ě se vyvíjejí mj. v n e p ř e b e r n ý c h a pes­ trých projevech ústní lidové slovesnosti, v rukodělných uměleckých dílech (de­ sign výšivek na lidových krojích, na vzorech r u č n ě tkaných koberců aj.), na ikonách apod. Rovněž nelze mluvit o atypické kontinuitě. Každá kontinuita je typická pro určité evropské, africké nebo asijské literatury a kultury. V posledních desetiletích zesílil zájem jazykovědců, etnografů, historiků i politiků a politologů nejrůznější orientace o dějiny, kulturu, jazyk, lidovou slovesnost, postavení a práva n á r o d n o s t n í c h m e n š i n a etnických skupin, o vztah tzv. m a j o r i t n í h o n á r o d a k n i m apod. Hovoří se o jejich tzv. identitě a hledají se základní složky, které ji tvoří. Jednou z nich je p ř i r o z e n ě jazyk. N a konci 20. stol. m á m e již z n a č n ě usoustavněné poznatky, které n á m do­ volují v n i t ř n ě diferencovat jak obecné dějiny, tak také dějiny literatury, u m ě n í a kultury a vytvářet některé interdisciplinární a zvláštní formy literárních dějin a jejich filozofie, metodologie jejich studia a jejich periodizace, dále např. textologie, dějin komparatistiky, dějin n á r o d n í a světové literatury, dějin r o m á n u , dramatu, filmu aj. Dějiny literatury bychom mohli studovat mj. také v r á m c i teorie a metodo­ logie poetiky, kritiky, genologie, textologie a komparatistiky, dále v r á m c i čet­ ných humanistických věd (filozofie, estetiky, stylistiky, filologie, etnografie, folkloristiky, dějin náboženství, antropologie, sociologie, kulturologie aj.), ba do­ konce ještě v mnohem širším rámci statistiky, informatiky, paleografie i obecné sémiotiky. Tzv. kulturní okruhy přebírají některé závažné funkce (úkoly) bývalých ideologických bloků. Pokud dojde k realizaci n á z o r ů některých futurologů, pak

46

Slovanské meziliterární shody a rozdíly

se v 21. století bude ve světě rozvíjet desítka tzv. velkých kultur: 1. japonská, 2. konfuciánská (sinofilská), 3. hinduistická, 4. islámská, 5. slovansko-pravoslavná (Pax orthodoxa), 6. slovansko-katolická, 7. západní, 8. tzv. evropsko-atlantická, jež m á ovšem hebrejsko-řecké kořeny, 9. latinskoamerická a 10. africká, která m á ovšem ještě m n o h é další vzájemně p r o p o j e n é kultury. V posledních deseti­ letích dochází k o s t r ý m s t ř e t ů m (konfliktům) mezi jednotlivými k u l t u r n í m i okruhy ( z ó n a m i ) , např. mezi islámskou a neislámskou z ó n o u . 8

K l a d u si otázku, zda bychom neměli při našich úvahách o cestách ke světo­ vé literatuře vycházet mj. také z existence uvedených kulturních zon. Ostatně s á m Ď u r i š i n se k p o d o b n ý m z ó n á m přikláněl, třebaže je pojmenoval p o n ě k u d zúženě a n e p ř e s n ě centrismy. V jednotlivých kulturních zónách (okruzích) se střídaly centra a periferie a vznikaly (a mohou vznikat) meziliterární a obecně k u l t u r n í společenství. D o tzv. c e n t r i s m ů , společenství či celých zon lze d o d a t e č n ě včleňovat další literární jevy z j e d n é zony do d r u h é , z jednoho n á r o d n ě literárního procesu do j i n o n á r o d n í h o literárního procesu atd. Pokud p ř i j m e m e model kulturních o k r u h ů nebo zon, zbavíme se d o s a v a d n í h o převážně eurocentristického pohle­ du na literární proces. Kulturní okruhy se totiž týkají jak evropských, tak také m i m o e v r o p s k ý c h n á r o d n í c h literárních procesů. Ernest Robert Curtius ve své jedinečné práci o evropské literatuře a latin­ ském s t ř e d o v ě k u (La littérature européene et le tnoyen áge latin, Paris 1956. Charvátský překlad Evropská književnost i latinsko srednjovekovlje, Zagreb 1971) c h á p e lierární dějiny jako filologickou a srovnávací analýzu literárních textů a struktur a nikoli jako soupis faktů. Curtius je přesvědčen, že evropská literatura tvoří duchovní celek. V z á j e m n é o b o h a c o v á n í jednotlivých kulturních zon ( o k r u h ů ) o nové speci­ fické, n e t r a d i č n í a výrazové složky a jejich prolínání a vzájemné působení m ů ž e n e s p o r n ě o b s a h o v ě i formálně obohatit kulturu d a n é h o k u l t u r n í h o okruhu a tím i jednotlivé složky směřující k vytvoření světové literatury. To nijak není v rozporu s Ď u r i š i n o v o u systematikou terorie meziliterárnosti. 9

V současné literární teorii a kulturologii se projevují dvě na pohled proti­ c h ů d n é a vzájemně si odporující tendence. Jedna prosazuje tzv. multikulturalismus jako p r i m á r n í , d r u h á se pokouší o úzkoprsé uzavření své n á r o d n í kultu­ ry a o její ochranu p ř e d „cizími" vlivy. V e skutečnosti jsou však obě tendence vzájemně p r o p o j e n é a podmiňují jedna druhou. M a x i m á l n ě všestranný rozvoj n á r o d n í kultury, jejíž v ý z n a m n o u součástí je literatura, n a p o m á h á k o b o h a c e n í multikulturnosti. Multikulturnost bude taková, jakou z ní udělají jednotlivé n á r o d n í kultury. Č í m svéráznější, svébytnější, pestřejší bude n á r o d n í kultura, tím bohatší a svéráznější bude také multikulturalita toho kterého k u l t u r n í h o okruhu i multikulturalita Evropy a světa. V souvislosti s multikulturnosti se stále častěji prosazuje tzv. interkulturní věda (interkulturistika?), která se zabývá tím, co není naše, co je cizí, ba dokon-

Dorovský, I.: Balkán a Mediterán, Brno 1997. Ďurišin, D.: Systematika medziliterárneho procesu. Bratislava 1988.

Dějiny světové literatury nebo dějiny světových literatur?

47

ce vztahem cizinců ap. Současná kulturologie prosazuje princip v z á j e m n é h o sepětí všech projevů kultury, tedy i literatury. Dialog v literární komunikaci m ů ž e ostatně vzniknout jedině za p ř e d p o k l a d u , že se v ě d o m ě vžijeme do toho, co je „naše" i do toho, co není „naše", co je „cizí". Tematika cizosti souvisí k r o m ě jiného s tzv. alterací (alteritet), tj. s rozdílem mezi fixovaným textem a jeho aktualizací. Bývá jak s y n c h r o n n í , tak diac h r o n n í , neboť v literatuře patří p o z n á n í „cizího" už od p o č á t k u v z n i k u p í s e m ­ nictví k základním j e v ů m . Bez migrace epických n á m ě t ů , m ý t ů a pověstí, bez vzájemného styku a vzájemných impulsů, p o d n ě t ů a inspirací rozličných (ci­ zích) kultur a civilizací si těžko m ů ž e m e představit světový literární proces. N ě ­ kteří literární teoretici (např. H . R. Jauss) se dokonce domnívají, že alterace je p ř e d p o k l a d e m literární komunikace mezi národnostně různými literaturami a kulturami. 10

11

Goetheho myšlenka o světové literatuře (Weltliteratur) podle m é h o n á z o r u nijak neznamenala nějakou globalizaci nebo nivelizaci r ů z n ý c h literatur a k u l ­ tur, n ý b r ž jejich vzájemné působení a obohacování. Vlastní rozvoj každé n á ­ rodní literatury a kultury je m o ž n ý jedině v ě d o m o u recepcí a apercepcí kultur­ ně rozličných (cizích) kultur. Jde o syntézu o b e c n é h o a zvláštního, chcete-li dnešní terminologií - globálního a individuálního. G o e t h ů v cyklus milostných a filozofických básní Západovýchodní divan je například pro vzájemné p ů s o ­ bení různých kultur velmi příznačný. 12

K d ů k l a d n é m u p o z n á n í a p a t ř i č n é m u rozlišení co je „cizí", jiné, a co je vlastní, slouží vzájemné srovnávání neboli komparace. P ř i t o m s r o v n á n í n e m ů ­ žeme chápat jako postavení dvou p ř e d m ě t ů nebo jevů vedle sebe, nýbrž v sou­ ladu s René Wellekem jako reprodukci, analýzu, interpretaci, h o d n o c e n í a zo­ becnění. 13

Vracím-li se ke komparatistice jako k základní literárněvědné disciplině, vede m ě k tomu několik d ů v o d ů . U všech nejdůležitějších škol - od francouz­ ské, americké, n ě m e c k é , sovětské po tu naši a slovenskou - u všech zjistíme, že k r o m ě mnoha protikladných n á z o r ů a postojů všechny hledaly teoretické z d ů ­ v o d n ě n í a odpověď na tyto základní otázky: na genetické vztahy mezi literatu­ rami, na typologické analogie a na meziliterární spojitosti. K n i m však v součané d o b ě přibyla interdisciplinárnost. Srovnávací studium se nesoustřeďuje pou­ ze na jevy, které překračují hranice nějaké n á r o d n í literatury, n ý b r ž také na z k o u m á n í vztahů literatury s dalšími oblastmi u m ě n í a lidské činnosti - s vý­ tvarným a sochařským u m ě n í m , hudbou (Steven Paul Scher například rozlišuje mezi literaturou a hudbou tři vzájemné vztahy: libreto opery, literatura v hud­ bě, hudba v literatuře v p o d o b ě n a p o d o b o v á n í , přizpůsobení textu n ě k t e r é m u z h u d e b n í c h útvarů (fuga), tematické prožívání hudby), architekturou, s histo­ rií, filozofií, náboženstvím, se společenskými (sociologie, ekonomie, politika) a v různých historických o b d o b í c h pak s p ř í r o d n í m i vědami. N a to upozornil 1 0

1 1

1 2

1 3

Polazišta. Izbor radova Z. Konstantinoviča povodom osamdesetog rodjendana. Novi Sad 2000, s. 174 n. Tamtéž, s. 181. Goethe, J. W.: West óstlicher Divan, 1819,(č. 1928.1955). Wellek, R.: Begriff und Idee der Vergleichenden Literaturwissenschaft. Arcadia 2,1967, s. 2.

48

Slovanské meziliterární shody a rozdíly

14

jit v roce 1963 H e n r y H . H . R e m a k . P ř i t o m východiskem z k o u m á n í musí být j e d i n ě a závazně literární jev. Proto jsem již v polovině 80. let D . Ďurišinovi navrhoval a trval jsem na t o m (a také jsem to ve svých statích převážně dodr­ žel), abychom meziliterární společenství (později centrismy) označovali jako meziliterární a o b e c n ě kulturní společenství. Podle Z o r a n á Konstantinoviče, který pro díla překračující určité n á r o d n í a ja­ zykové hranice navrhl termín transliterární spojitosti, jsou pro současnou komparatistiku p ř í z n a č n é především dva modely: p ř í t o m n o s t textů z jiných literatur v nějakém textu a aktualizace tohoto textu v nějakém j i n é m jazykovém a kul­ t u r n í m p r o s t ř e d í . Text je jednou provždy fixován a to, co je v takovém stavu fi­ xace obsaženo z jiných textů, je jeho intertextuálnost - psal Z. K o n s t a n t i n o v i č . Při aktualizaci však m ů ž e být text pochopen s k a ž d ý m n o v ý m čtením jinak, než jej autor p ů v o d n ě zamýšlel. N e n í již pevně fixován. Aktualizován ve čtená­ řově v ě d o m í jako estetický p ř e d m ě t se text m ě n í , tj. alteruje. Naše v ě d o m í si osvojuje n ě c o , co m ě l o jinou, cizí jazykovou a d u c h o v n í tradici. D v o j d o m á bulharsko-francouzská teoretická Julija Kristevová (Julia Kristeva) vyšla p ř i defimování pojmu intertextuálnost z Bachtinova konceptu o dialogičnosti slova. A tahle intertextuálnost se zejména v p o s l e d n í m desetiletí stala jakoby s t ř e d e m pozornosti literární vědy. První impulsy v tomto s m ě r u ovšem n e u p ř e m e D i o n ý z u Ď u r i š i n o v i . N ě m e c k ý komparatista Manfred Schmeling Ď u r i š i n o v o pojetí rozšířil a stanovil k analýze intertextuálnosti tři základní po­ stupy: 1. rozbor k o n k r é t n í c h bezprostředních i n e p ř í m ý c h textuálních procesů, jež probíhají v r ů z n ý c h jazykových (idiolekty) a jiných ( vyprávěcí techniky aj.) rovinách, 2. zjištění h e r m e n e u t i c k ý c h p o s t u p ů a 3. odhalení meziliterární sym­ biózy. P ř í t o m n o s t takového textu a jeho sepětí s jiným textem m ů ž e být fixována, m ů ž e se prolínat se z k o u m a n ý m textem, ale také n e m u s í . M ů ž e být ve zkou­ m a n é m textu p ř í t o m e n pouze n ě k t e r ý m i prvky, které dokonce nemusejí být na p r v n í pohled zřejmé. Jde o tzv. referenciální text. S tím, co jsme dosud řekli, těsně souvisí citát. Citátovost m ů ž e být dvojího druhu: 1. tzv. ilustrativní typ m ů ž e sloužit vlastnímu textu jako vzor, takže jej cizí text motivuje. N e n í to p o u h é uvedení nějakého cizího vyjádření, nýbrž za­ hrnuje vše, co tento text spojuje s jinými literárními i mimoliterárními texty napsal Z . K o n s t a n t i n o v i č . U iluminativního typu jde naopak o obrácenou si­ tuaci - cizí text neslouží jako vzor vlastnímu textu, nemotivuje jej. Při čtení tex­ tu n á m m ů ž e signalizovat něco, co je n á m z n á m o z nějakého jiného textu b u ď jako postava literárního díla, nebo jako motiv, výrok či p o d o b n á situace, zkrát15

16

17

18

19

20

1 4

1 5

1 6

1 7

1 8

1 9

2 0

Comparative Literatuře. Its Definition and Function. In: sb. Horst Frenz-Newton P. Stallknecht: Comparative Literatuře. Method and Perspective, 1963, s. 3. Dorovský, I.: Bibliografie, Brno 2000. Konstantinovič, Z.: Vergleichende Literaturwissenschaft. Bestandsaufnahme und Ausblicke. Bern 1988, s. 91-112. Polazišta.s. 176-177. Ďurišin, D.: Vergleichende Literaturforschung. Versuch eines methodisch-theoretischen Grundrisses, Bratislava-Berlin 1976, s. 50-52. Polazišta.s. 178. Tamtéž, s. 179.

Dějiny světové literatury nebo dějiny světových literatur?

49

ka - jako reminiscenci. Takto pak m ů ž e m e odhalovat p ř í t o m n o s t jiných textů a kultur v nějakém textu, tj. intertextuálnost. Srovnávací literární věda by tedy měla zkoumat každý akt konkretizace a vyložit jej z d a n é h o kontextu. Přirozeně že nelze komparatistiku zúžit pouze a v ý h r a d n ě na srovnávání. T í m se totiž její metoda z k o u m á n í nevyčerpává, ne­ boť v p r ů b ě h u svých metodologických východisek pojala do svých p o s t u p ů také teorii komunikace a hermeneutiku i četné p o m o c n é disciplíny. U alterace bude mít rozhodující ú l o h u například systém sémiotických z n a k ů kultury, zatímco u analýzy intertextu se neobejdeme bez naratologie. Je n e s p o r n é , že každá teorie, tedy i teorie literatury, je podrobena časové prověrce svých t e r m í n ů a východisek, dynamice časově p o d m í n ě n ý c h z m ě n literárního systému a u m ě l e c k é h o díla. Snad se shodneme v tom, že je třeba n á r o d n í litraturu chápat především jako r á m e c ke studiu literárního a obecně k u l t u r n í h o procesu a literatury a kultury vůbec. Pak tedy budeme zkoumat meziliterární vazby a analogie i transliterární spojitosti. A to by podle Z . Konstantinoviče byla teorie, která by nejlépe odpovídala komparatistice neboli srovnáva­ cí literatuře v jejím pokusu o to zachytit všechny pohyby, jež vedou přes hranice nějaké národní literatury k světové literatuře v celku a k zapojení se do všeobec­ ného prostoru všech jevů spjatých s lidskou kulturou. O b d o b n ě jako m n o z í literární teoretici a literární historici si také innsbrucký slavista a komparatista Z . Konstantinovič položil otázky, na něž hledá odpo­ věď a jež p ř e d k l á d á m na závěr svých úvah všem p ř í t o m n ý m i dalším literárním o d b o r n í k ů m : No sta je zapravo světská književnost: zbir svih nacionalnih književnosti ili kanón najboljih dela svih jezika i svih vremena (pri čemu se neminovno postavlja pitanje ko je objektivno kompetentan da odredi ovakav kanón), ili je ona pre svega onaj neprekidni proces razmenjivanja literarnih vrednosti i saznanja, znáči zapravo nepresušno i uvek iznova plodotvorno, ničim nezaustavivo komuniciranje? D o m n í v á m se, že dějiny světových literatur mohou být z p r a c o v á n y a chá­ p á n y jako soubor esteticky nejlepších děl, jež vznikla v jednotlivých deseti k u l ­ turních okruzích (zónách) v p r ů b ě h u staletí. P ř i t o m kánon nejlepších děl na­ psaných ve všech jazycích d a n é kulturní zony objektivně určují v ý h r a d n ě nebo především příslušníci jednotlivých n á r o d n í c h literatur d a n é zony. Z těchto zo­ nálních dějin literatur by pak mohly vzniknout dějiny světové literatury jako součást světové kultury a civilizace. 21

Tamtéž, s. 191.