ČESKÁ LITERATURA
5/2014
785
Literatura v perspektivě života, nebo život v perspektivách literatury? k hrabalovskému kalendáriu Jakub Češka
Stý rok od narození Bohumila Hrabala se stal nečekanou příležitostí připomínat si v nejrůznějších ohledech život a dílo jednoho z našich nejvýznamnějších, zároveň však také opomíjených spisovatelů. V publikační expanzi a v rozličném pietním vzpomínání si zaslouží pozornost především hrabalovské kalendárium, které vyšlo pod příznačným názvem Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala, 1914–2014, jehož autory jsou Petr a Světlana Kotykovi a Tomáš Pavlíček. Toto rozsáhlé, pečlivě připravené a zdařile provedené kalendárium vydalo nakladatelství Mladé fronty ve spolupráci a s přispěním Památníku národního písemnictví v Praze v první čtvrtině roku 2014. S ohledem na reflexi především Hrabalova života (k němuž ovšem nemáme často jiný přístup než prostřednictvím jeho díla) se jedná o průkopnické a v jistém ohledu převratné dílo, které poskytuje, a to nejen pro příznivce Hrabalova díla, ale také pro jeho interprety, potřebné vodítko při reflexi jeho mimoliterárních kontextů. Přínosnost hrabalovského kalendária spočívá ve zpřístupnění bohatého a rozmanitého archivního materiálu, ať již se jedná o rodinné fotografie, vysvědčení, dobové fotografie, nejrůznější úřední dokumenty od listu oddacího k osvojovacímu, lektorské posudky, nakladatelské smlouvy, fotografie z dovolených, osobní korespondenci, obálky knih, jejich recenze, parte atp. Archiválie jsou chronologicky uspořádány, opoznámkovány, vybrané události (od těch nepatrných a Hrabalovu životu a dílu vzdálených, až po ty pro jeho život klíčové) tvoří nespojitou chronologickou osnovu doprovodného a scelujícího textu. Tento text je navíc opatřen bohatým poznámkovým aparátem, přičemž editoři odkazují na rozmanité druhy textů — od osobních vzpomínek po odborné studie. Kalendárium je tudíž věnováno jak životním peripetiím, tak i specifickým kontextům Hrabalova díla. Pokud bychom chtěli stručně zrekapitulovat, co vše jsou editoři schopni na omezené ploše postihnout, nebrala by taková parafráze konce. Jednoduše můžeme říci, že autoři
786
Jakub Češka
nabízejí plastický a ucelený pohled na Hrabalovo dílo, přitom se nedrží fádní a falešné proporčnosti životních údobí (kupříkladu tak, že by jednomu roku života věnovali jednu stránku), nýbrž rozsah kapitol dávkují podle hustoty životních a literárních událostí (od lakonických poznámek k rozsáhlejším oddílům v rozsahu několika stran). Důležitým a sympatický rysem je to, že se autoři snaží předkládat pokud možno ověřená fakta, aniž by je nějakým výraznějším způsobem interpretovali (ačkoli se jim to někdy ne zcela daří): jako by je chtěli nechat vyprávět (Blanka Činátlová nazývá svoji recenzi kalendária příznačně: „Když básní dokumenty“ [činátlová 2014]). Střídmá narativní, a tudíž také scelující, totalizační linka je vyvažována množstvím archivního materiálu. Toto defilé fragmentů nechává zaznít také jejich specifické kontexty. Takto se různorodý archivní materiál (který můžeme uchopit jako bachtinovské různořečí) staví na odpor monologické tendenci vyprávění. Proto také můžeme mluvit o přelomovém díle, a sice právě s ohledem na představený archivní materiál a náčrt reálného půdorysu Hrabalova života, v němž je přítomen kritický a reflektovaný vztah editorů k užitým pramenům. Tímto rysem totiž toto kalendárium překonává předchozí hrabalovskou biografii Tomáše Mazala (Spisovatel Bohumil Hrabal), která je výrazněji literárně stylizována a užité dokumenty v ní slouží k ilustraci spisovatelova života a díla. V hrabalovském kalendáriu je tomu naopak, neboť vypravěčská linie (sympaticky strohá a střídmá) nepozře alternativní perspektivy smyslu, které indikují uvedené dokumenty. Mluvíme-li tedy o bohatství a rozmanitosti archivního materiálu, máme na mysli zejména bohatství rozličných perspektiv, které namísto toho, aby uzavíraly hrabalovské poznání, jej naopak specifickým způsobem otevírají — ať již zmíněným různořečím dokumentů, nebo jejich fragmentárností, která nás jako čtenáře vede k tomu, abychom si sami dohledávali jejich specifické kontexty —, byť jenom tím, že si dočteme stať Susanny Rothové z roku 1997, v níž se ohrazuje proti falešné prezentaci Hrabalova odchodu ze života, přitom otevřeně mluví o jeho sebevraždě (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 242). Mýtoborná funkce kalendária Již zmíněná fragmentárnost kalendária (dále uveďme například faksimile výjezdní doložky na s. 195, upravený záznam v občanském průkazu, v něm je po smrti Hrabalovy manželky — a to včetně data jejího úmrtí, doplněn titul vdovec [s. 199]) plní také funkci mýtobornou. Reflektovaná a rozličnými dokumenty opatřená prezentace minulosti s sebou nese tedy ještě další pozitivní rys, který spočívá v její neideologičnosti. Právě věcný a obeznámený pohled (netriviální a nečernobílý) na Hrabalovu tvorbu, život a dobu se vymyká dneš-
rozhledy
787
nímu nálepkování (disent je dobrý, oficiální spisovatel v sedmdesátých letech 20. století špatný), které by minulost rádo nahradilo schematickým vyprávěním. V tomto ohledu zasazuje kalendárium ránu obvyklému dělení Hrabalovy tvorby v letech sedmdesátých a osmdesátých na sféru oficiální, která bývá hodnocena jako ta umělecky méně zdařilá na rozdíl od té neoficiální, která bývá naopak považována za vrchol Hrabalovy tvorby (Hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále). K osvobozování Hrabalovy tvorby došlo totiž dříve (jak se z kalendária na s. 200–208 dovídáme), než proběhla na podzim roku 1989 tzv. sametová revoluce. Například 20. 7. 1988 podepisuje Hrabal s nakladatelstvím Odeon smlouvu na Příliš hlučnou samotu. Před listopadem 1989 se dočkají nakladatelských smluv také další tituly, z nichž některé byly dříve vydány v samizdatu, některé z nich navíc také v exilu: Městečko, kde se zastavil čas, Svatby v domě, Vita nuova, Proluky, Utrpení starého Werthera, Něžný barbar… Příprava vydávání do té doby oficiálně nevydaných knih je však pouze jedním z příkladů, který uvádějí editoři kalendária, průniku neoficiální sféry do sféry oficiální (jako další jmenujme alespoň spolupráci Památníku národního písemnictví, který se v roce 1987 dohodne s Václavem Kadlecem, že od něj bude do sbírek Literárního archivu přijímat po jednom exempláři spisů Bohumila Hrabala). Pokud by nedošlo k listopadové revoluci, čtenář Hrabalových knih by přesto pocítil výraznou změnu ve vydávání jeho díla. A naopak, jelikož k ní došlo, to, že začnou edičně připravované tituly z konce osmdesátých let vycházet na začátku let devadesátých, by mohlo vést k perspektivnímu klamu, že k publikačnímu uvolnění došlo právě díky „revoluci“ (i když díky ní došlo k divokému podepisování nakladatelských smluv [kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 211]). Tudíž v kalendáriu předkládaná fakta mohou vybízet ke konstrukci zkusmé kontrafaktické historie, v níž bychom si odmysleli „sametovou revoluci“ a pokusili se načrtnout alternativní trajektorii posledního čtvrt století. Snad bychom poté mohli lépe vidět falešné a ohlupující černobílé vidění (v dnešní době již obtížně pochopitelné), jehož strážci se nerozpakují soustavně vyznačovat demarkační linii dobra a zla, a to zcela bez ohledu na specifické kontury minulosti (a také přítomnosti). Netriviální pohled na minulost předkládaný autory kalendária zasazuje stádnímu čtení citelnou ránu. Historické souvislosti spjaté s vydáváním Hrabalových děl v druhé polovině osmdesátých let uvádím jako příklad, jak může takto pojaté kalendárium rozrušovat ideologicky přepjaté hodnocení díla, které by upřednostňovalo jeho neoficiální polohu (tento postoj můžeme datovat do poloviny sedmdesátých let). Kromě kontextuálních linií nabízí kalendárium bohatý obrazový materiál (fotografie, koláže, ilustrované články, plakáty k filmům atp.), který dosvědčuje nejenom osvobodivou sílu imaginace, nýbrž odkrývá životní chvíle, které jsou zcela z dohledu tísnivé a tyranizující politické četby (zde bych si dovolil odkázat na fotografii z okolí Kerska, na níž je Susanna Rotho-
788
Jakub Češka
vá, Bohumil Hrabal, Josef Hampl a Vladimír Merhaut [kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 157]). Fotografie ze sedmdesátých let otevírají pohled na svobodné okamžiky Hrabalova života (s přáteli, s Pipsi) zcela z dosahu politiky. Tyto výhledy odkrývají radostné a ztišené perspektivy života, které se zcela míjejí s představou naprosté nesvobody, takto narušují faleš příliš politického čtení.1 Interference života a díla Není pochyb o tom, že roli kalendária plní uvedená publikace v plné míře. Zároveň je i zjevné, že k pochopení Hrabalova díla se bez znalosti jeho specifického kontextu neobejdeme. Vždyť málokterý spisovatel učiní přiznaně ze svého života téměř výhradní materiál pro své dílo, proto bychom jej alespoň na první pohled mohli umístit na opačný pól, než kam bychom vepsali striktně uměleckou prózu. Hrabalovu tvorbu budeme totiž pouze s velkými obtížemi číst jako čistou literaturu, při četbě budeme od přítomnosti autora odhlížet s nemalými obtížemi. Vydané kalendárium by mohlo napomoci k projasnění doposavad ne zcela reflektovaných interferencí Hrabalovy literatury a jeho života. Jak jsem již naznačil, jelikož se v Hrabalově spisovatelském typu jedná o spisovatele s životopisem, nevystačíme si při interpretaci jeho díla pouze s nástroji strukturální poetiky. Jinak by tomu bylo v kontrastním spisovatelském naturelu Milana Kundery, jehož bychom naopak mohli charakterizovat jako spisovatele bez životopisu. Nejen z tohoto důvodu se při interpretaci Kunderových románů obejdeme bez mimoliterárních souvislostí, neboť autorem soustavně reflektovaný, komentovaný a významově stabilizovaný románový svět má svůj střed a periférii, svá klíčová témata a určité tematicky uspořádané kompozice. Spisovatelé jsou uvažující bytosti, které jsou si vědomy toho, co činí již jenom tím, že nutně volí z celé řady narativních možností. Rozdíl mezi nimi poté spočívá v jejich sdělnosti (v tom, jak jsou schopni a ochotni o své poetice mluvit), a dále také v oblibě určitých narativních strategií. Dílo „se“ samo 1
Pro osvobozující poetický výhled z jinak zcela politicky sešněrovaného prostoru razí Milan Kundera metaforu oken (tyto prchavé okamžiky svobody ilustruje na Kafkově Procesu [kundera 1993: 266–271]). Klatba a bezvýchodnost politična spočívá v tom, že se nám snaží namluvit, že není nic kromě politiky. Milan Kundera si vzpomíná na své rozhovory s Čechy nedlouho po pádu komunismu. Jejich vzpomínky byly uvozeny závaznou preambulí: „po čtyřiceti letech hrůzy komunismu“, „strašlivých čtyřicet let“ a zejména — „čtyřicet ztracených let“. Třebaže tito jeho společníci nebyli donuceni k emigraci, ani nebyli uvězněni, ani vyhozeni z práce. Žili ve své zemi, ve svých bytech, svojí prací, svými přátelstvími a láskami, svými prázdninami a dovolenými, přesto redukovali svůj život pouze na jeho politický aspekt (ibid.: 269–270).
rozhledy
789
nepíše, nejedná se ovšem ani o autobiografii, neboť jeho autor vychází ze specifického porozumění literatuře a literární tradici, v tomto horizontu také utváří svůj literární rukopis. V Hrabalově případě plyne důležitost znalosti mimoliterárního kontextu navíc z jeho ironického vztahu k dějinám. Echa literatury, nebo života? Prekérnost literaturou utvářeného smyslu spočívá v tom, že jej nelze ověřit, z téhož důvodu jej nemůžeme ani vyvrátit. Na realističnost Hrabalových próz se stále příliš spoléhá,2 aniž by si někdo příliš všímal toho, že sám autor komentuje svoje specifické pojetí realističnosti literatury,3 jež nespočívá v kopírování minulosti, nýbrž v magičnosti literárních iluzí. Jednou provždy bychom tedy mohli zapomenout na představu o zrcadlení dříve zažitých událostí v díle (v Hrabalově případě jde totiž spíše o nápodobu uměleckých postupů, jako jsme to mohli vidět v předešlé citaci, v níž se Hrabal dovolává Brueghelovy imaginace). V Hrabalově případě (ostatně jako v případě jiných spisovatelů) probíhá mezi literaturou a dílem specifická symbolická směna. Postačí, pokud ji rozkryjeme, abychom si mohli ujasnit, zda a jakým způsobem můžeme interpretačně využít hrabalovské kalendárium. Reflexe této směny nám v první řadě umožní rozvrátit vágní představu o realističnosti Hrabalovy tvorby, neboť v tomto dojmu setrváme pouze teh2
V březnu 2013 uvedla rozhlasová stanice Vltava četbu na pokračování původního znění Hrabalovy Jarmilky s komentářem, že se jedná o „drsný obraz života v 50. letech minulého století v kladenských hutích, kde autor pracoval v letech 1950–1954“ (vondráček 2013). Tento realistický efekt Hrabalových próz má dlouhou tradici, pregnantně jej vyjádřil již v polovině padesátých let Josef Hiršal: „Faktografický záznam jednoho pracovního dne. […] Ještě ten den jsem povídku přečetl. Zdála se mi fantastická, i když je to téměř fotografie“ (hiršal — grögrová 2007: 123–124). 3 Pro ilustraci si dovolím uvést dvě citace: „Avšak myslím […], že napříště už nebude důležité, zda kerské polesí si přistavím do těsné blízkosti městečka, už nebude podstatné, že jsem umožnil svým postavám, aby procházkou dosáhly zamilovaného polesí a krásné mýtinky. […] Totiž, když Pieter Breughel mohl postavit Alpy hned za humna svých nížinných krajin a měst, proč bych já nemohl použít těch samých nůžek a vystříhnout si z mé krajiny a z mých lidí nejen to, co se mi do textu právě hodí, ale proč bych si nemohl ze své hlavy vystříhnout jen a jen to, o čem nejintenzivněji, a tedy nejraději sním?“ (hrabal 1994: 195). „[…] kdy jsem přečetl Skořicové krámy, já jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl, ale co má být? Fikce je někdy dokonalejší a realističtější, než sama skutečnost. Ale ne… jak tak jezdívám městečky a městy, tak sestavuji si z útržků pohledů do ulic a panoramat, vystřihuji si ty domy a ty ulice a ta náměstí, a ty potůčky a řeky, ty, které odpovídají tomu, co jsem zažil jako chlapec a student, jako dítě, je to kombinace ústřižků, ze kterých jako dítě, když si staví stavebníci, sestavuji si moje městečko, ve kterém se opravdu zastavil můj čas…“ (idem 1995a: 287).
790
Jakub Češka
dy, pokud se omezíme na jeho dílo jako na jediný pramen poznatků o jeho životě (což je markantní v případě Reegena, centrální postavy Jarmilky, jak ještě později uvidíme).4 Literaturu sice nemůžeme vyvrátit, ale můžeme zpochybňovat její realističnost. Ve chvíli, kdy se s pomocí alternativních kontextů (při jejich vyhledávání nám poskytne kalendárium nejedno vodítko) snažíme ověřit u Hrabala přeceňovanou realističnost, přivede nás její reflexe, pro někoho možná překvapivě, k antirealističnosti (k iluzivnosti) Hrabalova světa, tudíž k realistickému účinku literárních iluzí.5 Jednoduše řečeno, při verifikaci realistických prvků odhalíme nesoulad (protikladnost, převrácenost atp.) s jejich literárními protějšky, tím pádem budeme reflexí realističnosti přiváděni k literární stylizaci a imaginativní hře spisovatele. Kalendárium tedy může posloužit k odhalování literárních iluzí (jež jsme dříve mohli považovat za realistický popis), při němž se ukáže, že tyto iluze nemají svůj původ kdesi v minulé zkušenosti, nýbrž v literatuře. K tomuto verifikačnímu účinku se můžeme dobrat zejména proto, že autoři (editoři) vycházejí z řady dalších alternativních zdrojů než pouze z těch literárních, což je s ohledem na sledovaný cíl nezbytné, neboť literatura se sama usvědčit nemůže. Ovšem k důslednější reflexi realistické iluze by bylo zapotřebí vycházet nejprve z literárního díla, a teprve poté dohledávat jeho příslušné kontexty. Východiskem by měla být literatura, verifikačním kritériem alternativní prameny. I banální zjištění poté mohou indikovat nerealističnost románu, například závěr svého života neprožila maminka Bohumila Hrabala v domo4
Příkladů bychom ovšem našli celou řadu, jako další příklad můžeme uvést prosté geografické označení Thessaloniké, jehož Hrabal užívá v raném textu z devadesátých let k tomu, aby označil vysněný cíl dovolené, který klade vyšetřující důstojník do protikladu s kamarádstvím s Vaculíkem (hrabal 1995c: 287). Už tato extrapolace umožňuje číst Thessaloniké také figurativně (Hrabal dává před ideologickou platformou literatury — přátelstvím s Vaculíkem přednost koupání v moři), což by bylo ještě více zesíleno, pokud bychom zjistili, že Hrabal nejel do Thessaloniké nýbrž na Kypr (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 197). Nemůžeme to ovšem bezpečně tvrdit jistě, datace v textu Totální strachy schází, k ověření by bylo zapotřebí dohledávání mimoliterární pramenů. Tudíž i v tomto případě mohou jiné alternativní prameny, které nám umožní rozkrýt historický kontext Hrabalova života, pomoci vyloučit popisnost těchto označení a zvýraznit jejich figurativní charakter, neboť Thessalie je místo Sókratem odmítnutého exilu (v dialogu Kritón). V kontextu tohoto dialogu můžeme právě v Hrabalově volbě Thessalie vidět implicitní polemiku s politickým programem „života v pravdě“, neboť Hrabal svojí volbou dává před politikou přednost životu. 5 Při rozkrytí realistického kontextu Hrabalovy Jarmilky záhy zjistíme, že právě v jisté deformaci „faktů“ či dokonce v jejich převrácení můžeme zaznamenat nejenom nerealistickou stopu, nýbrž v ní můžeme také vidět cílenou ironii (k tomu srov. češka 2014).
rozhledy
791
vě důchodců v Lysé nad Labem v barokním Šporkově paláci (jak bychom se z Harlekýnových milionů mohli domnívat), nýbrž ve vile v Nymburce na Zálabí. Dále bychom mohli ověřit, jestli stísněnost prostoru této rodinné vily je dána její dispozicí, nebo se jedná o emoční stísněný prostor, kde do sebe všichni navzájem narážejí. V Hrabalově tvorbě nenajdeme stísněnějšího prostoru než je právě domov, neboť v něm je vše sešněrováno smyslem, blízkostí, všichni si navzájem svými životy překážejí, a proto se v něm také schyluje k vraždě. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat, pouze jsem se snažil naznačit obrácenou perspektivu, v níž bychom prizmatem literatury nahlíželi život, abychom ji zpětně s přihlédnutím k alternativním kontextům a pramenům usvědčovali z literárnosti (tudíž z nevěrohodnosti vůči minulosti, zároveň však také z neotřesitelné přesvědčivosti smyslu). Autorům kalendária nemůžeme nic vyčítat, neboť sledovali jiný cíl než rozkrývání iluzivní realističnosti. Proto také přejímají jako své vodítko životní chronologii. Jelikož je kalendárium zaměřeno na spletité linie života, nikoli na hádanky literatury, tudíž jej můžeme k „verifikaci“ využít pouze tehdy, když se v kalendáriu uvedený životní fakt stává také faktem literárním. Zde navíc vstupuje do hry problematika času a různého časového odstupu od vyprávěných událostí, neboť časovost díla se neshoduje s časovostí života. Pokud bychom se podívali na Hrabalův život prizmatem jeho díla, brali bychom v úvahu pouze fakta, která jsou klíčová pro jeho dílo, nikoli ta, jež byla pouze součástí jeho života. Vydáme-li se tedy po stopách specifické kulturní encyklopedie, která je nedílnou součástí Hrabalovy tvorby (jako její zčásti přiznaný kontext), můžeme postupně rozkrývat realistickým oparem skrývanou literárnost. Literatura je jako pramen poznání minulosti notně nespolehlivá, neboť předkládá specificky šifrovaný smysl, třebaže budí dojem jakéhosi bezprostředního průhledu do minulosti. Právě v tomto spočívá její ambivalence — málokterý způsob zprostředkování minulosti je tak nedůvěryhodný jako ten literární, třebaže v nás literatura vzbuzuje dojem zcela opačný. Ve chvíli, kdy není k poznání minulosti spisovatele jiný zdroj než jeho vlastní vzpomínky (navíc silně literárně stylizované), je zapotřebí zachovávat jistou obezřetnost. Literatura daleko spíše, než aby poskytovala svědectví o životě, nabízí vzpomínky na literaturu. Pokud nemůžeme nic z toho, co se dozvíme z literárního svědectví, ověřit, nemůžeme se na to spoléhat jako na fakt světa, nýbrž pouze jako na fakt literatury. Sugestivnost literatury — případ Reegen Jako výmluvný příklad realistického účinku literatury uveďme jednu z centrálních postav (Hannes Reegen) Hrabalovy rané novely Jarmilka. Právě na ní můžeme ilustrovat, jak snadno může být literatura považována za svědectví o skutečnosti. Realistický dojem Hrabal navíc žánrovým označením podtitulu
792
Jakub Češka
„dokument“ posiluje. To, že si Hrabal pro jméno titulní postavy vypůjčil jméno Boudníkova přítele, ještě neznamená, že by měla literární postava ve svém reálném protějšku kopírovat svůj předobraz. V Reegenově případě je tomu spíše naopak (skutečná osoba má svůj předobraz v literární postavě), neboť „znalosti“ o Reegenovi čerpáme až na výjimky právě z Jarmilky. Autoři kalendária tudíž připomínají datum Reegenova narození (17. 2. 1922) a uvádějí ho jako přítele „Vladimíra Boudníka a Bohumila Hrabala, jeho osoba byla Hrabalovi inspirací ke klíčové postavě eposu Jarmilka“ (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 23). Pokud začneme sledovat Reegenovy osudy z alternativních zdrojů6, záhy zjistíme, že postava Reegena Hrabalovy Jarmilky nemá se skutečným Reegenem téměř nic společného (až na příjmení), neshoduje se ani jejich věk, ani jejich minulost, natož pak jejich zkušenosti (Hrabal se navíc velmi pravděpodobně s Reegenem nikdy nepotkal). Pokud se spolehneme na novelu jako na pramen o životě Hanese (právě drobná odlišnost ve jménu, Hrabal užívá Hannes, odlišuje fiktivní postavu od té skutečné) Reegena, podlehneme přesvědčivosti literatury, tím pádem promítneme do minulosti fikci, která se nekryje se skutečností. Uvedení Reegena v kalendáriu je tudíž efektem literatury, nikoli skutečnosti. Zjištění nesouladu fikce se skutečností nás přivede k tomu, že začneme chápat žánrovou stylizaci dokumentu jako ironickou figuru. Jak jsem již uvedl, reflexe realistických prvků nás u Hrabala přivádí k umělecké motivovanosti Hrabalových próz. V Hrabalově díle získává skutečnost specifický smysl až jako produkt básnického gesta, snad proto bychom ho mohli přestat chápat jako zapisovatele skutečnosti. Hrabalovo dílo můžeme specifickým způsobem číst jako pikareskní román 20. století (tudíž obdobně jako román Obsluhoval jsem anglického krále), k tomu je však zapotřebí přestat se spoléhat právě na jeho realističnost. Hrabal se ve svém díle sice vrací k určitým životním údobím, ovšem s narůstáním časového odstupu je líčí idyličtěji. Abychom mohli rozkrývat jeho určitá stylizační gesta, je zapotřebí aproximovat jejich realistický základ. Důkladná historická rešerše nám může pomoci stanovit uzlové body Hrabalova života, od kterých se odvíjejí specifické iluzivní linie, v nichž je však přítomen zamlčený vztah, který k nim autor zaujímá. Proto je také při reflexi mimoliterárních souvislostí příhodné vycházet nejprve z Hrabalovy tvorby, neboť z ní se teprve dozvídáme, na jaké okolnosti jeho života máme zaměřit pozornost. Literární vzpomínka Nyní se zastavme u dvojí časovosti (života a díla). Mezi datem vzpomínky a vzpomínaného nutně vzniká tu větší, tu menší vzdálenost. Markantní je to 6
Například z těchto: merhaut 1994, placák 1994, popel 1994.
rozhledy
793
v dospělé vzpomínce na dětství — na konec první světové války (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 17). Vzpomínání je datováno počátkem osmdesátých let (hrabal 1995b [1981]), to však míří k událostem starým více než šedesát let. V literárně stylizované vzpomínce je tudíž přítomno specifické porozumění literatuře, dále je v ní zahrnuta tematika osamělosti dítěte ve světě velkých věcí. Dětský smutek a opuštěnost kontrastuje se společně sdílenou radostí dospělých. Kromě nepřekonatelné vzdálenosti dětského světa od světa dospělých je zde patrná netečnost k historii, neboť intimní horizont lidské bytosti se nekryje s převratnými dějinnými událostmi: „Pamatuji se jen, že lidi i mne objímali a křičeli na mne Je konec války! Ale já jsem to nevěděl, nechápal jsem z toho všeho docela nic. A zatímco lidé pořád jásali, já jsem byl smutný, viděl jsem, že lidé si mne nevšímají, že můj červený kabátek a klobouk s červeným peřím už nikoho nezajímá, a že je konec války, jsem poznal jen tím, že kdosi mi vzal ten můj rakouský policajtský klobouk s kohoutím peřím, a než jsem mohl zabránit, rozdupal jej na náměstí u kostela […]“ (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 17). Dále si můžeme všimnout pro Hrabala centrálního tématu, bez nějž by se tato vzpomínka neobešla, a tím je pohled druhého. Z nevšímavosti, z toho, že se nikdo nezajímá o jeho červený kabátek atp., můžeme vyčíst inverzní zpracování tematiky „stát se jedničkou“, být druhým na očích, vyznamenat se. Důrazem kladeným na osobní perspektivu (což je opět centrální hrabalovské téma, stačí změnit perspektivu a svět se od základu promění)7 se tento text přibližuje k jinému vzpomínkovému textu o dekádu mladšímu: v Totálních straších při výslechu důstojníkem Státní bezpečnosti dává Hrabal přednost „koupání v moři“ před výzvou historie (před konspirativním kamarádstvím s Vaculíkem). Důvěryhodnost vyprávění, nebo ověřitelnost zdroje? Od literárnosti Hrabalova vzpomínání, která má na svědomí plastickou představu minulosti (dojem skutečnosti je vyvolán specifickými literárními prostředky), přejděme k hodnověrnosti uváděných fakt. Bezpochyby můžeme ocenit pestrou nabídku nejrůznějších dokumentů (nakladatelské smlouvy, lektorské posudky, občanský průkaz, výjezdní doložky, rodinné fotografie, pohlednice, dopisy, články v novinách, recenze opoznámkovaná Hrabalovou rukou, obálky knih atp.). Kromě nich v doprovodném textu kalendária ovšem také narazíme na údaje, u nichž schází odkaz na zdroj. Jako příklad jsem zvolil domnělé znásilnění Hrabalovy manželky v zajateckém táboře ruskými vojáky, které editoři uvádějí jako fakt (na s. 85), a to bez odkazu na zdroj. K této volbě mě vedly tři důvody — absence odkazu 7
„[…] všechno je jinačí, než to je… jaksi všechno je na gumičce perspektivy… i život je veliká iluze, deformace, perspektiva…“ (hrabal 1992: 124).
794
Jakub Češka
ke zdroji, problematický vztah tohoto „faktu“ k Hrabalovu dílu (k jeho pochopení) a nakonec jistá indiskrétnost a bulvárnost. Uvedením neověřených faktů se dává do pohybu echolálie života, který se neodehrál (v roce hrabalovského výročí tuto tematiku zúročil bulvární deník Blesk). Navíc se jeho uvedením mohou setřít skutečné motivy Hrabalovy tvorby — Hrabal vidí v bezdětnosti podmínku svého spisovatelství: „Kdybych měl nějaké děti, tak asi bych jim také něco napsal. Třeba. Ale i to je pravda, že kdybych měl děti, kdepak se psaním! Určitě bych se staral o děti a na psaní bych si ani nevzpomenul, protože pro mne rodina a děti, to je víc než všechno ostatní“ (hrabal 1996 [1986]: 28). Zaměříme-li se na literaturu, záhy zjistíme, že tematika dětí, případně bezdětnosti plní v Hrabalově tvorbě důležitou roli. Cennější by tudíž bylo detailně ji rozkrýt, než popřávat sluchu neověřeným faktům života. Pokud bychom zvolili jednoduché kritérium, v němž bychom pomíjeli vše, co nenapomáhá pochopení jeho díla, ušetřili bychom se svodů echolálie smyšleného života, který nás zavádí až příliš daleko od stop literatury. Ve chvíli, kdy přestanou „básnit“ dokumenty, chápou se slova editoři v roli vypravěče. Tím pádem máme důvěřovat tomu, co říkají, podobně jako se svěřujeme vypravěčům literárních děl. Ve chvíli, kdy editoři nechávají promlouvat fakta, je jejich sdělení bohatší než tehdy, když se rozhodnout vyprávět. Ať již předkládají fakta (aniž by byla ověřená — nutno uznat, že takových pasáží je v kalendáriu minimum), nebo vyprávěným událostem udělují smysl. Při vyprávění jsou vystaveni dvěma nástrahám: jednak se mohou zpronevěřit faktům, jednak mohou uzavřít sémanticky otevřené situace. Úmysl je metafyzikou kata Zatímco fragmentárností se autoři kalendária přibližují Hrabalově poetice, sémantickým uzavíráním víceznačných situací se naopak tvorbě Bohumila Hrabala vzdalují. Už na uvedení minulosti Pipsi můžeme zaznamenat sémantickou koherenci, falešnou kauzalitu, jíž odhalují důvod bezdětnosti (vyprávění si čitelnost vynucuje), přesto bychom mohli hledat i jiné důvody, kupříkladu již zmíněnou obavu o tvůrčí svobodu. Smysl ovšem nemusí být v prezentovaných událostech pouze rozpuštěn, nýbrž může být událostem teprve dodán. Konvenční autorita vypravěče totiž umožňuje odhalit rub události, a tím stanovit její skutečný význam. absurditu doby výstižně dokládají dva detaily z tehdejších let [jedná se o druhou polovinu osmdesátých let; pozn. JČ]: ve stohu slámy, kde se Hrabal občas ukrývá, aby měl klid, jej vyslídí velitel Veřejné bezpečnosti ze Sadské, který se chce naučit psát povídky. Pomocník Veřejné bezpečnosti a udavač z Hájenky na Hrabalovi zase pro estébáky loudí výtisky zahraničních Proluk. (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 196)
rozhledy
795
Tato pasáž je inspirována Hrabalovým textem Totální strachy z listopadu roku 1990. První údaj autoři uvádějí pouze jako prostý fakt bez pokoutního významu (náčelník SNB se chce naučit psát povídky, ostatně, proč by tato touha měla být absurdní? Absurdní bude pouze tehdy, pokud přijmeme bipolární dělení světa, tudíž pokud podlehneme klatbě politična) — Hrabal do uvedené situace promítá klíčovou figuru zrcadlení: jelikož ho důstojníci StB v přízračné logice novely učí literatuře, on splácí dluh a uzavírá kruh tím, že na oplátku učí literatuře příslušníka SNB. Z druhého v citaci uvedeného faktu ovšem účelnost čouhá — pomocník VB neškemrá o Proluky proto, že by si je chtěl přečíst, nýbrž jimi hodlá Hrabala kompromitovat. Situace ovšem není v inkriminované povídce zdaleka tak jednoznačná. Autoři kalendária totiž eliminují její druhý význam, a sice že si chtěl Bílý Cikán (pomocník VB) Proluky skutečně přečíst. Prekérnost a trpkost situace spočívají v tom, že si Hrabal nemůže být jist, jestli si je nakonec Bílý Cikán (kterého původně v novele uvádí jako svého přítele, i když s příznačnou dávkou neostrosti a jemné ironie) skutečně nechce přečíst, a to přesto, že je po něm původně škemral pro úředníky z ministerstva (editoři mají tudíž částečně pravdu). Novela se totiž vyznačuje zvratem počáteční důvěry v nedůvěru, která činí z původně čitelných situací situace víceznačné. Proto také Hrabal svému bývalému příteli nedůvěřuje, ani když si s ním chce připít na zdraví, přestože Bílý Cikán tvrdí, že brzy umře. Hrabal v dovětku novely vzpomíná, že Bílý Cikán potom, co s ním vypil dvě vodky na zdraví, po několika nedělích skutečně zemřel. Klatba politična a osvobozující síla literatury Nedůvěra a postupná eroze privátního prostoru jsou jistou měrou také důsledkem neschopnosti představitelů neoficiální kultury konspirovat. Jeden z dvaceti devíti výtisků Proluk, které Hrabal podepsal na Prvního máje v Kersku, se nedlouho poté ocitne v rukou vyšetřujícího důstojníka StB. Bojová linie v Hrabalově podání (stále rekapituluji Totální strachy) nevede mezi odpůrci režimu a jeho přisluhovači (v tomto schématu bychom pomocníka VB řadili správně mezi konfidenty), nýbrž mezi těmi, kteří činí z literatury politikum, a těmi, kteří to naopak nečiní (tím pádem náčelník SNB ze Sadské pro Hrabala nepředstavuje žádnou hrozbu). Touto delší ilustrativní odbočkou jsem hodlal ukázat, nakolik drobný detail, kterým je vypuštění protikladného smyslu prostého faktu „prosby o Proluky“ mění sémantický horizont Hrabalova eseje z počátku devadesátých let. Neboť „totalitarita“ podle Hrabala spočívá právě v onom binárním dělení, ať již by se týkalo situace před rokem 1989, nebo po něm, jak o tom ostatně svědčí Hrabalova ironizovaná zpověď jakožto replika na invektivu dánské dámy, která ho viní hříchem nedisidentství, tudíž radostného příklonu k životu.
796
Jakub Češka
Hrabalovy texty jsou obtížně interpretovatelné, ani parafrázovat je není zrovna snadné. K tomu je zapotřebí znalost umělecké kompozice a Hrabalovy obtížně čitelné ironie. Kalendárium a narušování stereotypů Kromě těchto nepatrných nepřesností se hrabalovské kalendárium vyznačuje množstvím ověřených údajů a inspirativní prezentací bohatého archivního materiálu. Tímto se autorům také daří narušovat stereotypní obraz Bohumila Hrabala, kupříkladu pokud jde o jeho charakteristiku jako bojácného spisovatele, který by až příliš vycházel vstříc (v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století) představitelům režimu kvůli tomu, aby mohl publikovat, byť by se svými ústupky zpronevěřil literární kvalitě svého díla. S touto představou se totiž neshodují autory kalendária uváděné údaje o Hrabalově odmítnutí dalších požadovaných škrtů v inscenaci Příliš hlučné samoty ze 7. 3. 1984 (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 186). Další výmluvnou skutečností je Hrabalovo donátorství, jímž podporuje na sto samizdatových titulů v rozmezí let 1986–1990 v úhrnné sumě zhruba půl milionu korun (ibid.: 194). Známější je jeho dar na podzim roku 1989: „6. 12. 1989 cestou z hospody odnáší Bohumil Hrabal stávkujícím studentům na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy 100 000 Kč“ (ibid.: 209). Tato Hrabalova nezištná a utajovaná angažovanost (občanská statečnost) a v dnešní době ne zcela pochopitelná štědrost je přímo protikladná další v současnosti frekventované falešné charakteristice Hrabala jako normalizačního a bojácného spisovatele. Přízrak morálního zavržení Jak jsem již uvedl, autorům kalendária nejvíce svědčí věcnost, v níž se kromě přidělování smyslu zřeknou hodnotících soudů: „Bohumil Hrabal dokončuje rukopis Slavností sněženek, podobenek svérázných obyvatel Kerska a žánrových výjevů z jejich každodenního života. […] Nepatří k jeho vrcholným dílům, ač se dočkala opět nadšeného přijetí čtenářskou obcí“ (ibid.: 158). Podobně jako při uvádění neověřených faktů není jasné, kde máme hledat původ tohoto hodnocení. Navíc z citované pasáže vyplývá, že se tento soud týká také rukopisné verze, v níž lze povídku Beatrice (která byla největším trnem v oku při lektorátu a z oficiálního vydání byla vyřazena) rozhodně počítat mezi vrcholná díla Hrabalovy tvorby. Ovšem nejenom ji, celý povídkový cyklus píše Hrabal ve svém vrcholném tvůrčím období a v mnohém si nezadá s jeho povídkovou tvorbou z šedesátých let, při důkladnější analýze by se možná dokonce ukázalo, že ji v jistých ohledech převyšuje, tudíž že za vnější fasádou „žánrových výjevů“ prosvítá svébytná, působivá, silná a netriviální literatura. Není tedy nakonec tento soud ozvěnou odsudku Hrabalových prvně vydaných oficiálních próz v polovině sedmdesátých let? Proti Slavnostem sněženek se výrazně ohradil jirous (1999). Jeho odsudek byl ovšem motivován politic-
rozhledy
797
ky: za definiční rys kvality díla považoval jeho utajovanost (samizdat). Proto také v případě hodnotících soudů by byla na místě jistá střídmost, v níž by se nebylo třeba k hodnotě děl vyjadřovat, není-li navíc takový soud podpořen analytickou studií. Hrabal — Barthesův čtenář Na závěr se zastavme u ne zcela přesného odkazu, kterým autoři situují Hrabalovo seznámení s dílem Rolanda Barthese do konce šedesátých let. Přičemž explicitní odkazy na Barthese nalézáme u Hrabala teprve s počátkem osmdesátých let (v elektronické verzi korpusu díla Bohumila Hrabala [cvrček — čermák 2009] najdeme čtyřicet explicitních odkazů, nejranější text pochází z roku 1982). Autoři přitom tvrdí, že: „Bohumil Hrabal koncem šedesátých let objevuje nového učitele ve francouzském strukturalistovi Rolandu Barthesovi, z knihy Nulový stupeň rukopisu rád citoval: »Věda je hrubozrnná, lidský život je subtilní; aby se tento rozdíl vyrovnal, potřebujeme literaturu«“ (kotyk — kotyková — pavlíček 2014: 136). Uvedená citace pochází z Hrabalova rozhovoru z roku 1982 (hrabal 1996 [1982]), ovšem citát z Barthesova díla není z jeho rané marxisticky orientované analýzy rukopisu (barthes 1997 [1953]), nýbrž z jeho inaugurační přednášky na Collège de France (7. 1. 1977), která vyjde v českém překladu pod názvem Lekce až roku 1994 (barthes 1994: 86), Hrabal ji tehdy četl francouzsky. S ohledem na dobový kontext se můžeme domnívat, že Hrabal strategicky charakterizuje Barthese jako marxistu, třebaže parafrázuje jeho dílo z poststrukturalistického období, a tudíž z období více než o jeden myšlenkový přeryv Marxovi vzdáleného (o strukturalismus, ale také o tematickou kritiku). Tuto Hrabalovu „nepřesnost“ bychom mohli přičíst jeho snaze specifickým způsobem vycházet vstříc, tato drobná „lež“ mu zároveň umožňuje do své řeči propašovat to, co by přímočaře říci nemohl. Bylo by užitečné stanovit, kdy se jedná o Hrabalovu stylizaci, v níž chce říci něco jiného (Hrabal nemíní říci, že Barthes je marxista), a kdy se jedná o přímý inspirovaný odkaz. Dále by bylo vhodné rozlišit, kterého Barthese má Hrabal na mysli, jestli raného marxistického, Barthese tematické kritiky, nebo jednoho z čelních představitelů strukturalismu, či nakonec pozdního — poststrukturalistického myslitele singularity. Hrabalovo uvažování o literatuře je prostoupené hlasy jiných myslitelů, k nimž se otevřeně hlásí, a jež také specifickým způsobem přetváří. Již jen mnohost, bohatost a pestrost Barthesova myslitelského odkazu by nás mohla vést k rozkrývání určitých uzlových bodů, k odhalování určitých interferenčních sítí, v nichž by byla patrná ozvěna svérázných vypravěčských gest: rukopis jako akt solidarity či revolty s historií bychom připsali Nulovému stupni rukopisu, zatímco přednost literatury před „hrubozrností“ vědy naopak zmíněné Lekci (barthes 1994 [1978]). Nejenže se v každém případě jedná o jiný inspirační zdroj (třebaže
798
Jakub Češka
o stejného autora), nýbrž jde také o výrazně odlišné perspektivy literatury (neodčinitelná ideologičnost literatury tu stojí oproti jejímu těsnějšímu a snad můžeme říci i pravdivějšímu vztahu k životu). Z toho, že Hrabal na několika místech cituje z Nulového stupně rukopisu (česky 1967), nemůžeme ovšem s jistotou dovozovat, že Barthesovo dílo znal již od konce šedesátých let, k tomu by bylo zapotřebí najít přímý odkaz z té doby. *** Teprve ve chvíli, kdy odhalíme uzlové body Hrabalovy poetiky (počítejme mezi ně klíčová setkání — osobní a literární, dále také rozhodující události Hrabalova života), můžeme začít rozkrývat genealogii dílčích motivů a dále se pokoušet odkrývat specifické iluzivní linie. Takto bychom se mohli vydávat po stezkách určitých tematických linií a sledovat, jak si Hrabal určité vyhrocené teze specifickým způsobem přisvojuje tak, že se stávají integrální součástí jeho díla. Autoři hrabalovského kalendária položili základ k reflektovanému zkoumání co možná nejširšího kontextu Hrabalova díla. Cesta, kterou na značně omezené ploše nastoupili, ukazuje správný směr a přístup, díky němuž se v budoucnu budeme moci dobrat důslednějšího pochopení Hrabalova díla, přičemž nás konfrontace pestré palety textů a reálií bude držet v bezpečné vzdálenosti od unáhlených soudů, z nichž bychom mohli snadno sklouznout k dotváření již tak bohaté hrabalovské mytologie. Kalendárium tudíž představuje v mnohém ohledu vítané východisko pro historickou reflexi nejrůznějších kontextů jeho tvorby. Nakolik se je podaří dále detailněji mapovat a ve vztahu k Hrabalovu dílu výrazněji interpretačně rozehrávat je otázkou pro další bádání. Je však třeba kvitovat s povděkem, že základní kámen budoucího výzkumu usadili autoři kalendária pevně. Literatura:
BARTHES, Roland 1997 „Nulový stupeň rukopisu“; in Kritika a pravda; přel. Josef Čermák, Josef Dubský (Praha/Liberec: Dauphin), s. 9–78 [1953] 1994 „Lekce“; in M. Merleau-Ponty, C. Lévi-Strauss, R. Barthes: Chvála moudrosti; přel. Oldřich Kuba, Josef Wolf, Jan Neumann a Miroslav Petříček (Bratislava: Archa), s. 81–99 [1978] CVRČEK, Václav — ČERMÁK, František 2009 Slovník Bohumila Hrabala (Praha: Nakladatelství Lidové noviny) ČEŠKA, Jakub „Literárně inscenované svědectví. K emancipačním strategiím v Hrabalově novele Jarmilka“; Slovo a slovesnost LXXV, č. 2, s. 99–126
2014
rozhledy
799
ČINÁTLOVÁ, Blanka 2014 „Když básní dokumenty: Obrazová kronika života Bohumila Hrabala“; A2 X, č. 11, s. 3 HIRŠAL, Josef — GRÖGROVÁ, Bohumila Let let (Praha: Torst)
2007
HRABAL, Bohumil „Jarmilka“; in Jarmilka. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 3; eds. Karel Dostál a Václav Kadlec (Praha: Pražská imaginace), s. 88–125 [1952] 1994 „Městečko, kde se zastavil čas“; in Obrazy v hlubině času. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 6; ed. Jiřina Zumrová (Praha: Pražská imaginace), s. 93–196 1995a „Rozhovor sám se sebou“; in Domácí úkoly. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 15; eds. Karel Dostál, Vladimír Gardavský, Claudio Poeta a Václav Kadlec (Praha: Pražská imaginace), s. 284–292 1995b „Obrazy, ze kterých žiji“; in Domácí úkoly. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 15; ed. Karel Dostál, Vladimír Gardavský, Claudio Poeta a Václav Kadlec (Praha: Pražská imaginace), s. 125–140 [1981] 1995c [1990] „Totální strachy“; in Dopisy Dubence. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 13; ed. Karel Dostál a Václav Kadlec (Praha: Pražská imaginace), s. 125–140. s. 284–311 1996 „Důvěrné deníky Bohumila Hrabala“; in Kličky na kapesníku. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 17; ed. Vladimír Gardavský, Claudio Poeta a Václav Kadlec (Praha: Pražská imaginace), s. 159–164 [1982] 1996 „Kličky na kapesníku“; in Kličky na kapesníku. Sebrané spisy Bohumila Hrabala sv. 17; ed. Vladimír Gardavský, Claudio Poeta a Václav Kadlec (Praha: Pražská imaginace), s. 7–126 [1986] 1992
JIROUS, Ivan M. „Autodafé“; Revolver revue, č. 41, s. 223–224
1999
KOTYK, Petr — KOTYKOVÁ Světlana — PAVLÍČEK Tomáš (edd.) Hlučná samota, sto let Bohumila Hrabala (Praha: Mladá fronta/Památník národního písemnictví)
2014
KUNDERA, Milan „Les chemins dans le brouillard“; in Les testaments trahis (Paris: Gallimard), s. 239–287
1993
MERHAUT, Václav „Za Hanesem Reegenem aneb první beatnici v Čechách“; Revolver revue, č. 26, s. 192–195
1994
PLACÁK, Jan „Smrt je požár muzea“; Revolver revue, č. 26, s. 161–162
1994
POPEL, Jiří „Zápisník“; Revolver revue, č. 26, s. 195–198
1994
VONDRÁČEK, Jiří „Původní verze Hrabalovy Jarmilky“; dostupné online na adrese:
[cit. 24. 3. 2013]
2013
800
Jakub Češka
Résumé
This article examines a chronicle of Bohumil Hrabal’s life and work: Hlučná samota: sto let Bohumila Hrabala, 1914–2014, — Too Loud a Solitude: A Hundred Years of Bohumil Hrabal, 1914–2014, the most valuable of all the publications to have come out on Hrabal’s centenary. This chronology is outstanding for its critical presentation of the rich and varied archive material, in which the authors place Hrabal’s key biographical and literary details, as well as some marginalia too, on his timeline. This is the first truly critical examination of Hrabal’s life, and the most systematically supported by a knowledge of the sources. The chronology also raises questions that go beyond its intended horizons, as the authors are not only solving the riddles of literature, but they are also presenting the twists and turns of his life. However, as Hrabal assumes a creative and sometimes an almost imperceptibly ironic view of history and various events in the past, it would be worth considering an examination of his life from the standpoint of literature (and not just of literature from the standpoint of his life), which in spite of his considerable literary stylization is normally considered to be realistic and authentic in its way. This article focuses on further use of alternative sources that might help us to reveal certain narrative strategies that can be summarized under the term “illusion of reality”. “Realism” can be seen in Hrabal’s case to be an illusion constructed by particular strategies, which we can understand better by taking into account the alternative contexts.
Klíčová slova / Keywords
Bohumil Hrabal — Roland Barthes — iluzivnost — illusoriness — realistický efekt Bohumil Hrabal — Roland Barthes — illusoriness — realistic effect
