Vznik a vývoj literatury nejstarších civilizací, antické literatury, Bible. Literatura nejstarších civilizací Nejstarší civilizace vyvinuly svá písma v povodí největších řek (Eufrat, Tigris, Nil, Indus a Ganga). Nejstarší známé písmo bylo nalezeno v sumerském městě Uruk (Iráku) v povodí řek Eufrat a Tigris z doby kolem roku 3400 př.n.l. Tehdy se vyskytovalo ve formě tzv. piktogramů (obrázků), podobně jako v Číně (Kniha písní) od roku 1600 př.n.l., jejichž kompletní systém obsahoval více než 700 znaků, které se pro složitější vyjádření kombinovaly. Po roce 2900 př.n.l se znaky postupně zjednodušovaly, vznik klínového písma, ale až teprve po roce 2400 př.n.l. bylo písmo použito k zápisu do kronik, zákoníků či psaní dopisů. Z dob sumerského písemnictví se také dochovaly mýty o vzniku světa a velké potopě, epické zpěvy a báje. Nejstarší sumerskou památkou je Epos o Gilgamešovi, kde hrdina, patrně polomytický sumerský vládce, prožívá různá dobrodružství při své pouti za nesmrtelností. Podobný vývoj písma se vyskytl i ve starém Egyptě (Kniha mrtvých) při povodí Nilu, kde byly pro zápis používány tzv. hieroglyfy, jejichž vznik se datuje kolem období 3300 let př.n.l. a také ve staré Indii (Védy) při povodí řeky Indu, kolem roku 2500 př.n.l..
Bible Bible, nebo-li také Písmo Svaté pochází ze starého hebrejského písemnictví. Původně šlo o hebrejské náboženské texty, které si křesťanství přivlastnilo a označilo jako Starý zákon, jenž je první ze dvou základních částí Bible. Starý zákon obsahuje celkem 39 knih, z toho Pět knih Mojžíšových (Pentateuch), Genesis (stvoření světa, Adam a Eva, velká potopa, Babylonská věž), Exodus (vyvedení Mojžíšova lidu z Egypta, desatero), Samuelovu (David a Goliáš), Královskou (Král Šalamoun), Danielovu (Proroctví) ad. Druhou částí Bible je Nový zákon obsahující celkem 27 knih. Na rozdíl od Starého zákona, jenž je tvořen pouze převzatými mýty jiných kultur, které si křesťanství jako stovky dalších přivlastnilo, je Nový zákon tvořen čtyřmi evangelii (Marek, Matouš, Lukáš, Jan ; vyprávění o Kristově životě), jež byly sepsány údajně v období mezi 1. a 2. stoletím našeho letopočtu (jiné zdroje uvádějí data až do 4. nebo dokonce 7. stol. n.l.), skutky apoštolskými, epištolami (listy apoštolů věřícím) a Zjevením sv. Jana (poslední soud, Apokalypsa). Nutno upozornit, že každé zdroje uvádějí jiná data a to v poměrně širokém rozpětí, což tedy ostatně dokládá jejich „věrohodnost“. S originálem Bible již není možno se setkat, protože během staletí byla neustále upravována vždy k obrazu doby.
Antická literatura Do období antiky spadá zejména řecké a římské písemnictví, jehož kořeny jsou patrny někdy kolem roku 2000 př.n.l.. Řekové vytvořili osobitou kulturu s centry v Mezopotámii a na Krétě, která významně ovlivnila rozvoj evropské vzdělanosti. V období antiky se též rozrostla divadelní dramata a hry, které byly zvláštní jednou věcí a sice, že herci museli být pouze muži, kteří měli nasazeny masky, ženám nebylo povoleno hrát, jen pod hrozbou trestu. Hrály se komedie (Aristofanes), tragédie (Aischilos, Sofokles, Euripidés) nebo dramata a to většinou v březnu při příležitosti oslav boha vína a veselí Dionýsa. Byly spojeny s mluveným slovem, zpěvem a i tancem. Hrálo se v otevřených amfiteátrech s dokonalou akustikou. Významnou úlohu mimo herců zde hrál také chór, který do děje zasahoval a komentoval jej.
Řecká literatura Homér - řecký antický básník, jehož nejznámějšími díly (eposy) jsou Ilias a Odyssea (asi 8.stol.př.n.l.). Ilias – vypráví o boji Řeků proti maloasijskému městu Tróji. Boj vznikl kvůli Heleně, která se nechala odloudit synem trojského krále Parisem. Bojovník Achilles po urputném boji zabije trojského hrdinu Hektora, avšak ještě před koncem války je zasažen šípem do svého jediného zranitelného místa (Achillovy paty) a umírá. Řekové nakonec dobudou Tróji lstí pomocí dřevěného koně, který darují Trójanům jako znamení porážky, v němž je však ukryta řecká armáda, která v noci Tróji vyplení. Odyssea – vyprávění o bloudění jednoho z účastníků trojské války, ithackého krále Odyssea. Ten bloudí při cestě
na rodný ostrov se svou družinou mnoho let po moři, při čemž se dostávají i na ostrov Kyklopů, kde jsou vězněni. Odysseus porazí obra tím, že mu vypíchne jeho jediné oko a unikne spolu se svou družinou pod břichy ovcí. Nakonec se dostane na svůj rodný ostrov Ithaku a po pozabíjení nápadníků se setká s Pénelopou, svou ženou. -1-
Aischilos Je prvním světovým dramatikem zabývajícím se mravními otázkami a řešícím je. Čerpal ze staré řecké mytologie. Podle těchto mýtických představ určují bohové člověku jeho cestu, před kterou není úniku. Odpovědnost ze činy předků se dědí z pokolení na pokolení a tvoří tak sudbu. V dílech se kryje rozpor rodové a městské společnosti Spoutaný Prométheus Peršané – hra zachycuje vítězství Athéňanů nad Peršany u Marathónu a Salaminy. Orestcia – trilogie o vrchním, veliteli řeckých vojsk Agamemnonovi, který je po návratu z trojské války zabit svou ženou a jejím milencem. Jejich děti, Orestes a Elektra, však jeho smrt pomstí a oba zabijí. Sofokles Většinu svých námětů volil z trojských bájí a pověstí o thébském královském rodu. Antigona – zobrazuje konflikt mezi proměnlivými zákony vládců a věčnými příkazy morálky. Hrdinka tragédie, Oidipova dcera Antigona, je nositelkou a obětí tohoto sporu. Antigoně je zakázáno pohřbít svého bratra, což ale i přes zákaz krále učiní. Král Oidipus – nejlepší tragedie, s motivem konfliktu mezi sudem a lidskou vůlí vzdorovat rozhodnutí bohů. Hlavnímu hrdinovi, králi Oidipovi, je předurčeno, že zabije svého otce a stane se manželem své matky. Odtud také pochází tzv. Oidipovský komplex – chorobná závislost na matce. Platón Řecký filozof s protidemokratickými názory na uspořádání společnosti. Ve svých spisech uplatňuje formu dialogu učitele s žáky nebo několika protivníky mezi sebou, v němž si ujasňují názory a vyvracejí falešné soudy. Základem jeho učení je víra ve věčné a neproměnné ideje, jež jediné představují reálné jsoucno a zrcadlí se ve skutečných věcech. Aristotelés Ve svém díle shrnul všechno vědění starověku. Hluboce ovlivňoval filozofii a objevovaly se u něj i prvky materialismu. Prosazoval zásadu tří jednot. Dle nich se má dílo odehrávat na jednom místě, v jednu dobu a má mít jeden dějový proud. Tyto zásady platily až do 17. století jako závazné a to zejména díky tomu, že byly přivlastněny křesťanstvím. Ezop Jeden z předních autorů antiky známý též pod jménem Aisóp, proslulý zejména díky svým bajkám. Bajky jsou příběhy o zvířatech , jimž se připisovaly lidské vlastnosti, podávaly určité životní zkušenosti, z nichž plynulo ponaučení. Často poukazovaly na hloupost člověka a vysmívaly e jeho slabostem. Řecká poezie a věda: Sapfó – řecká básničkářka z ostrova Lesbos Anakreón – básník, jehož hlavním tématem je láska a víno Pindaros – největší představitel lyriky určené pro sborový zpěv, byl autorem ód na příslušníky řecké aristokracie a na vítěze olympijských her. Řecká věda: Hérodotos – zakladatel řecké historie Thúkydidés – psal především o peloponéských válkách Démosthénes – řecký řečník
Římská literatura 3. stol.př.n.l – 5. stol.n.l., je psána latinsky a vychází z řeckých vzorů. Římané převzali od Řeků mythologii a náboženství a napodobovali řeckou literaturu. Římská literatura se dělí na tři období, archaické (3.stol.př.n.l.), období zlatého věku (1.stol.př.n.l. – 0) a dobu císařskou. Období archaické: Plautus - Autor komedií archaického období. Dílo Komedie o hrnci. -2-
Doba zlatého věku: Cicero - proslulý řečník zlatého věku, jeho tvorba je považována za klasickou. Catullus – autor milostné poezie Vergilius – Bukolika (zpěvy rytířské), Georgika (zpěvy rolnické), Aeneis (o vzniku Říma) Horatius – autor satirických básní Publius Ovidius Naso - byl vypovězen z Říma do řecké osady Tomis. Metamorfosy (Proměny) – sbírka více jak 250 básní, které vycházejí z řeckých a římských pověstí a jejich společným tématem je proměna hlavního hrdiny ve zvíře, rostlinu, kámen apod. (Filemon a Baucis – stromy, Narcis – květina, Dafné – vavřín, Niobé – plačící kámen) Doba císařská: Seneca – filozof a vychovatel císaře Neróna, který nechal za své vlády jako symbol všemocnosti vypálit své vlastní město Řím a na jehož příkaz musel spáchat sebevraždu. Tacitus – významný historik, mimo jiné psal o Germánech Petronius – „rozhodčí ve věcech vkusu“, autor románu Satiricon, ve kterém kritizoval rozmařilý život Římanů
Staroslověnské písemnictví Roku 862 požádal kníže Rastislav, vládce Velkomoravské říše, jež byla v té době vystavena tlaku říše východofranské (německé), jejíž panovníci usilovali o politické připoutání velkomoravské říše k říši východofranské a o závislost jejích panovníků na německých vládcích, byzantského císaře Michala o vyslání učitelů křesťanství, aby hlásali lidu víru v jazyce jim srozumitelném, čímž sledoval cíle nejen kulturní ale zejména politické. Na Rastislavovu žádost byli vysláni ze Soluně r. 863 dva věrozvěstové Konstantin (později přijal jméno Cyril) a Metoděj. Ti s sebou údajně přinesli již hotové překlady několika náboženských textů, částí Bible a bohoslužebných textů. Jazyk, jímž byly napsány označujeme jako staroslověnštinu nebo také starou církevní slovanštinu. Oba pocházeli ze Soluně, kde se v okolí vyskytovalo slovanské obyvatelstvo, takže byly schopni vytvořit překlad takový, aby byl srozumitelný pro slovanské obyvatelstvo. Za úkol bylo nově zorganizovat moravské křesťanství, jež bylo již jistou měrou formováno misionáři ze západu v latinském jazyce. Překlady byly napsány hlaholicí, písmem, které objevili. To však mělo poměrně složitý systém a tak později vzniklo na území Bulharska písmo jednodušší zvané kyrilice. Slovanská literatura měla tři základní podoby: 1. náboženské texty – modlitby, překlady částí Bible a bohoslužebných knih 2. nábožensky vzdělavatelná četba – Paterik (Knihy otců) – sborník vyprávění o mniších a poustevnících Proglas – veršovaná předmluva k překladu evangelia, složená patrně Konstantinem. Zdůrazňuje právo věřících na bohoslužby v mateřském jazyce. Katolická církev toto právo odmítala až do počátku 20. století, tj. téměř 1100 let, ostatně jako vzdání se svých praktik konverze věřících, jež měly kořeny ještě hlouběji v minulosti a jež jsou dodnes umě zamlčovány a zkreslovány. Život Konstantinův – vypravuje poměrně podrobně o Konstantinových studiích a po způsobu řeckých legend uvádí obsáhlé filozofické disputace, jež vedl s „nevěřícími“. Život Metodějův – byl napsán brzy po jeho smrti, jeho autorem je nejspíše některý z Metodějových žáků, svým prostředí je bližší velkomoravskému prostředí než Konstantinův a je také kratší. 3. právnické památky – Zákon sjudnyj ljudem – soudní zákon pro laiky (prosté věřící) Nomokánon – sbírka církevních předpisů a dogmat Po smrti Konstantina a Metoděje byly slovanské bohoslužby zakázány a jejich žáci odešli na Kyjevskou Rus a do Bulharska. Nejdéle se staroslověnská bohoslužba udržela v Sázavském klášteře. Legenda – příběh ze života světce, obsahuje četné zázračné prvky, zachycuje zejména jeho mučednickou smrt. Původně se legendy četly v den svátku nebo výročí úmrtí daného světce. (lat. Legare = číst, legenda – to, co má být čteno)
-3-
Boj literatury staroslověnské s latinskou Vyspělému feudalismu lépe vyhovovala kultura latinská, která podtrhovala třídní rozvrstvení. Proto se vedly „války“ dvou kultur, latinské, která byla upřednostňována Přemyslovci a staroslověnská, žádaná lidem. Dvojjazyčnost trvala až do konce 11. století. Staroslověnské literární památky: Pražské hlaholské zlomky - (zlomky modliteb, obsahují české výrazy) Hospodine, pomyluj ny - náboženská píseň zpívaná hlavně při slavnostech, staroslověnského původu, obsahovala četné české prvky. Svatořeholské glosy - poznámky Vídeňské glosy Život knížete Václava Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu Latinské literární památky: Kristiánova legenda – dílo z konce 10. století, zachycuje počátky křesťanství na Velké Moravě a Čechách a život prvních českých světců. Obsahuje staroslověnskou vzdělanost, přemyslovský stát chápe jako dědice Velké Moravy. Vyšehradský kodex – korunovační evangelistář krále Rastislava, vyniká krásnou úpravou, cenné jsou zejména miniatury. Kosmas Na svou dobu byl neobyčejně vzdělaný. Vystudoval církevní gymnázium a jako vysoký církevní hodnostář podnikl několik diplomatických cest do Uher, Německa a Itálie. Jeho nejvýznamnějším dílem je pravděpodobně Kronika Česká (Kosmova kronika, 12. stol.), kterou začal psát v pokročilém věku. V ní zaznamenal vyprávění a staré kmenové pověsti o příchodu Čechů, o Krokovi a jeho dcerách, o Přemyslu Oráči, dívčí válce ad., které ovšem upravoval podle vkusu a požadavků své doby. Kronika byla psána latinsky na pergamen (papír byl vynalezen až ke konci 13. stol.) a dosvědčovala vítězství latinské literatury nad staroslověnskou. Začáteční písmena kapitol nebo odstavců byla větší (iniciály) nebo byla zdobena kresbami (iluminace) Kosmas úmyslně zamlčuje zmínky o staroslověnské vzdělanosti, jakožto věrný příslušník církve, která začíná tou dobou viditelněji soupeřit s panovníkem o moc, avšak neprojevuje úmysl o normalizaci. Kosmas rozlišuje trojí prameny a sice bájné vyprávění starců, zprávy hodnověrných svědků a vlastní zkušenost.
Počátky české literatury Ve středověku, zejména po konci 13. století, je latina vystřídána češtinou a starší hrdinská epika je vystřídána za rytířskou, hrdina tudíž neválčí o čest a slávu svou nebo svého pána, ale usiluje o přízeň vznešené dámy. Vznikají milostné písně. Mezi nejvýznamnější nelatinská díla té doby patří dvě kroniky, Dalimilova a Alexandreis. Alexandreis – vznikla na rozhraní 13. – 14. století. Jde o veršovaný epos o Alexandru Velikém. Neznámý tvůrce nastínil v obraze hrdinského krále i soudobé politické otázky. Pod maskou Alexandra se patrně ukrývá Přemysl Otakar II., který podobně jako Alexandr pronikl do cizích zemí a své výboje zaplatil zradou a smrtí. Kronika Dalimilova – veršovaná kronika ze 14. století, v níž se rýsuje obava z přílivu cizinců. Pochází z prvních let vlády Jana Lucemburského a vyniká nad všechny starší kroniky uvědomělým pojetím českých dějin. Skladatel je neznámý, avšak vylíčil dějiny od příchodu praotce Čecha až po rok 1314, přičemž využil Kosmovy kroniky a také rodových pověstí, avšak autor často nerozeznává mezi skutečnými událostmi a pověstmi a přenáší názory své doby do minulosti, přičemž si dopomáhá fantazií. Trojanská kronika – vyprávění o trojské válce a jejích hrdinech, líčí Tróju jako středověké město. Byla první tištěnou knihou v Čechách (kolem roku 1468). Život Karlův (Vita Caroli) – líčí mládí Karla IV. a první léta jeho vlády. Dílo bylo psáno nejprve latinsky, ale již ve 14. století bylo převedeno do češtiny.
-4-
Hradecký rukopis – spadá do měšťanské satiry. Je rozdělen na dvě části. První skladba, Desatero kázanie Božie, probírá a vykládá přikázání, přičemž nejvíce pozornosti věnuje přikázáni sedmému, nepokradeš. Druhou skladbou jsou Satiry o řemeslnících a konšelích, líčící nepoctivost a nesvědomitost některých řemeslníků a úplatnost městských konšelů. Podkoní a žák – spadá do satiry žákovské. Jde o výstižný obrázek života posledních let 14. století. Hádka mezi panským služebníkem pyšným na to, že může sloužit svému pánovi a chudým žákem, který doufá, že se jednou stane knězem. V díle je opět jako v mnoha dalších vyzdviháván význam církve a do co největší míry idealizován. Píseň veselé chudiny – báseň hovořící o trpké nouzi která nutila žáky opatřovat si živobytí žebrotou
Osobnost a dílo Mistra Jana Husa Jan Hus se narodil v jihočeském Husinci. Nejprve vystudoval artistickou fakultu, na níž dosáhl hodnosti mistra svobodných umění, potom bohosloví a stal se knězem. Působil jako univerzitní profesor a byl také zvolen jejím lektorem. Od roku 1402 kázal v kapli Betlémské, kde při svých kázáních kritizoval církev a její bohaté hodnostáře i rozmařilost zámožného panstva. Když začal Hus na svých kázáních vystupovat stále ostřeji, zesílily proti němu útoky církevní vrchnosti, které jej měly umlčet, avšak jen v něm budily požadavky církevní chudoby a obhajobu knih Johna Wycliffa, anglického profesora oxfordské univerzity. Poukazoval na odchýlení církve od prvních křesťanů a za jediný znak příslušnosti církvi pokládal slušný život a tvrdil, že základem křesťanského učení je Bible, přičemž vše ostatní je jen výmyslem kněží. Roku 1410 dal pražský arcibiskup spálit Wycliffovy knihy jakož to dílo kacířské. Roku 1412 napětí mezi Husem a církví vyvrcholilo a to díky otevřenému protestu proti odpustkům, za což mu byla uvalena papežem přísná klatba, spojená se zákazem konat v Praze církevní obřady (interdiktem). Hus však zákaz odmítl a protože se od něj odvrátil i jeho dřívější sympatizant Václav IV, opustil Prahu a odebral se ke svým přívržencům na Kozí hrádek a Krakovec. Tam psal svá díla a kázal venkovskému lidu až do jara 1414, kdy byl vyzván císařem Zikmundem, aby se ospravedlnil před církevním koncilem svolaném v Kostnici. Tam byl Hus nařknut z kacířství a požádán o odvoláni svého učení a podřízení se autoritě církve. Avšak protože Hus tuto možnost odmítnul i po dlouhé době vězení, jeho spisy byly označeny jako kacířské a on sám byl 6. července roku 1415 upálen. V celém Husově díle je patrný rozvoj ideologie, která dala základ pozdějšímu husitskému hnutí. Zpočátku psal Hus převážně latinské traktáty, kde se dotýkal závažných soudobých otázek jako byly falešné zázraky nebo práva kritizovat zlořády u církevních osob. Zastával názor, že pán, který není spravedlivý, nemá vládnout svým poddaným. O církvi (De Ecclesia, 1413) – spis psaný latinsky, podávající souhrn kritických názorů na poslání církve. Podle Husova přesvědčení nejsou arcibiskup a papež členy církve, pokud nežijí v souladu se zásadami křesťanství a není tedy třeba je poslouchat. O svatokupectví (1413) – nejútočnější Husův spis. Odsuzuje zde obsazování církevních úřadů za peníze a braní poplatků za náboženské úkony. Sleduje svatokupectví od papeže přes arcibiskupy, mnichy, faráře až k lidem světským, čímž tedy kritizuje celou soudobou společnost. Místy připomíná Husovo líčení části Apokalypsy. Postila (, to jest výklad svatých čtení nedělních) – velký sborník kázání, nikoliv však ve formě ústních promluv, ale pro knižní účel. Prakticky šlo o výklad evangelia, dokládaný příklady z běžného života.
-5-
