Dějiny ekonomických teorií

Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, a.s. Vltavská 585/14, 150 00 Praha 5

Dějiny ekonomických teorií

Autoři: Základní text: Doc. Ing. Božena Kadeřábková, CSc. Otázky a úkoly: Ing. Olga Čejpová Editor: doc. Ing. Jiří Beck, CSc.

Praha 2010

© Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky, a.s. ISBN 978-80-86847-41-2

Vybrané kapitoly z dějin ekonomických teorií

1


Předmluva Ekonomická teorie je základem ekonomických předmětů, které formují profil absolventa ekonomických oborů. Předměty mikroekonomie a makroekonomie nám umožňují pochopit, jak fungují věci kolem nás, na jakých principech fungují firmy, domácnosti i stát, jaké jsou základy hospodářské politiky. V historickém vývoji ekonomické teorie vznikla řada škol, směrů a teoretických koncepcí, z nichž pouze část je součástí základů obecné ekonomické teorie prezentované v učebnicích. Hlubší pochopení příčin vzniku a jejich souvislostí s reálným ekonomickým vývojem nám umožňuje studium vývoje ekonomického myšlení. Považujeme proto za užitečné, aby se student seznámil s představiteli základních směrů a myšlenkových proudů, které tvoří obsah standardizovaných kurzů mikroekonomie a makroekonomie přednášených v bakalářském studiu. Znalost historických souvislostí umožňuje lépe pochopit základní poznatky ekonomické teorie, ocenit jejich význam a je také inspirující pro jejich praktické uplatnění. Tato publikace obsahuje pouze stručný výběr materiálů z dějin ekonomických teorií, který svým rozsahem odpovídá obsahu předmětů mikroekonomie a makroekonomie, přednášených v bakalářském programu na Vysoké škole manažerské informatiky a ekonomiky. Je žádoucí, aby se student s touto publikací seznámil buď v průběhu studia mikroekonomie a makroekonomie, nebo před státní zkouškou z ekonomie; jejím studiem získá lepší orientaci ve studovaných materiálech z obou předmětů a tedy i hlubší znalosti z oblasti ekonomické teorie. Dějiny ekonomických teorií představují velmi široký soubor poznatků a názorů; na trhu existují dnes dobré publikace, v nichž se může zájemce s těmito teoriemi podrobněji seznámit. Lze doporučit zejména tyto práce: • • •

Holman, R. a kol. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vydání Praha, C. H. Beck 2005. ISBN 80-7179-380-9 Sirůček, P. Průvodce dějinami standardních ekonomických teorií. 2. aktualizované vydání. Slaný, Melandrium 2003. ISBN 80-86175-35-9. Sojka, M., Kadeřábková, B. Stručné dějiny ekonomických teorii. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. 2004 ISBN 80-S6754-15-4

Máte-li o ekonomii zájem, ve studiu dějin ekonomických teorií naleznete zábavu i poučení.

Praha, červen 2010 Jiří Beck Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky

2



OBSAH 1

Kolébka ekonomického myšlení ........................................................................................ 4

2

Novověk - vznik ekonomie jako samostatné vědní disciplíny........................................... 6

3

4

5

2.1

Merkantilismus - jak získat peníze .............................................................................. 6

2.2

Klasická škola - vznik ekonomie jako vědy ................................................................ 7

2.3

Alternativní sociálně-ekonomické teorie................................................................... 13

Moderní doba - kořeny soudobé mikroekonomické teorie .............................................. 15 3.1

Vznik a obecná charakteristika neoklasické ekonomie ............................................. 15

3.2

První období vývoje neoklasické ekonomie.............................................................. 16

3.2.1

Rakouská subjektivně psychologická škola ....................................................... 16

3.2.2

Cambridgeská škola ........................................................................................... 18

3.2.3

Americký přínos k rozvoji neoklasické školy .................................................... 24

3.2.4

Teorie celkové rovnováhy.................................................................................. 25

3.2.5

Institucionalismus............................................................................................... 26

Od neviditelné ruky trhu k viditelné ruce státu ................................................................ 27 4.1

Pochybnosti o předpokladech a jejich kritika............................................................ 27

4.2

Ekonomie blahobytu.................................................................................................. 27

Keynesiánství ................................................................................................................... 30 5.1.1

Okolnosti vzniku a předchůdci keynesiánské makroekonomie.......................... 30

5.1.2

J. M. Keynes a jeho význam pro rozvoj ekonomické teorie .............................. 30

5.1.3

Keynesiánská ekonomie..................................................................................... 34

5.1.4

Neokeynesiánství ............................................................................................... 35

5.2 6

Neoklasická teorie růstu ............................................................................................ 40

Protikeynesiánská revoluce .............................................................................................. 41 6.1

Druhá etapa vývoje neoklasické ekonomie ............................................................... 41

6.2

Chicagská škola ......................................................................................................... 41

6.3

Ekonomie strany nabídky .......................................................................................... 43

6.4

Škola racionálních očekávání .................................................................................... 46

6.5

Teorie veřejné volby.................................................................................................. 47


3


1

Kolébka ekonomického myšlení

Kolébkou evropského ekonomického myšlení je antické Řecko a jeho představitelé řečtí umělci a filozofové. Z řečtiny také pochází název ekonomie1. Ekonomické názory antického Řecka jsou formulovány v uměleckých a filosofických dílech a odrážejí společenské postavení a původ svých autorů. V dílech z 5-4. stol. př. n. l. nalezneme popis tehdejšího hospodářského života společnosti i návrhy na jeho racionální uspořádání. Za nejstarší písemně dokladované ekonomické úvahy (8.-7. stol. př. n. l.) lze považovat Homérovy názory z básní lllias a Odyssea. Za zmínku stojí jeho pohled na zdroj bohatství, které pochází z válek, daní nebo obchodu. S těmito názory na zdroj bohatství a společenské poměry polemizuje Hesiodos. Podle Hesioda je hospodářství vytvářené a udržované prací. K dalším představitelům patří významný reformátor hospodářství a společnosti Solon (6. stol. př. n. l.). Jeho ekonomické reformy podporují střední vrstvy, tj. řemeslníky a obchodníky. Zajímavým počinem bylo organizování veřejných prací (stavby chrámů a paláců) vládcem Athén Periklem (445-430 př. n. l.). Vrcholu ekonomického myšlení je v antickém Řecku dosaženo v dílech filozofů Xenofonta, Platona a Aristotela. Všichni shodně obhajují naturální hospodářství, vyjadřují své názory na dělbu práce. Odlišné jsou jejich názory na pracovní povinnosti, jakož i na to, jak má vypadat státní zřízení a hospodářská politika státu. Již v těchto pracích najdeme charakteristiku základních ekonomických kategorií, např. užitná hodnota a hodnota zboží, funkce peněz aj. U Xenofonta najdeme zárodky myšlenek, že hloubka dělby práce závisí na velikosti trhu, které o mnoho staletí později rozpracoval A. Smith. Platon v knize „O státu“ vyjádřil svoji utopistickou představu o ideálním státu. Jeho vize státu je výsledkem krize Řecka po období peloponéských válek. Společnost dělí na 3 stavy zemědělce, obchodníky a řemeslníky, dále vojáky a nejvyšší stav je tvořen filozofy, kteří řídí stát a nemají nic vlastnit, mají žít v jakémsi spotřebním komunismu. Otroci nepatří k žádnému stavu a Platon je považuje za mluvící nástroje. Aristoteles (384-322 př. n. 1.) považuje za ideální hospodářský systém naturální hospodářství, ve kterém se obchoduje pouze s přebytky. Stát je instituce, která má zabezpečit právo a spravedlnost pro jednotlivce. Aristoteles odlišuje ekonomiku od tzv. chrematistiky. Ekonomiku představuje souhrn hodnot vytvořených ve státě, chrematistiku chápe jako hromadění peněz. Zdrojem bohatství v chrematistice je oběh. Ekonomické myšlení antického Říma, vyjma prací zabývajících se zemědělstvím, nedosahuje úrovně ekonomického myšlení řeckého. Za pozornost stojí ekonomické názory reformátorů Římanů bratří Gracchů. V antickém Římě dochází ke zrození křesťanství, které se z počátečního slabého hnutí s nihilistickým poměrem k práci postupně přeměňuje v rozhodující ideologii nejen obecně, ale i v oblasti ekonomického myšlení. Na základech křesťanské nauky se v průběhu feudalismu vyvíjí ekonomické názory sv. Augustina (353-430 n. l. ) a T. Akvinského (1225-1274). Podstatou jeho učení je teorie o „spravedlivé ceně“, tj. takové, která pokrývá pracovní náklady na výrobu „přiměřené“ živobytí, přiměřené vrstvě, ze které výrobce, resp. obchodník pochází.

1 Oikos – dům, nomos – zákon, název ekonomie má svůj původ v řeckém základu a zákonitosti vedení domácího hospodářství, nebo hospodaření městského státu.

4



Tomáš Akvinský považoval úrok za nežádoucí a vyslovil se proti úroku s odvoláním na učení sv. Lukáše v Bibli (úrok je odměna za čas a čas je dar Boží, nelze brát peníze za tento dar). Účel půjček podle něj má být charitativní, nikoliv zištný, protože úrok zvyšuje nerovnost příjmů mezi chudými a bohatými. Zákony proti lichvě na sklonku středověku a na počátku novověku většinou stanovily maximální výšku úroku z půjček. S tím souhlasil i A. Smith. Teorii úroku rozpracoval až mnohem později I. Fisher. Alternativní ekonomické názory ke katolické scholastice byly v té době označeny za kacířské. Přesto se však šířily po celé Evropě. Měly svůj projev v bouřích a povstáních. Pro kacířské názory je společné, že hlásaly myšlenky větší ekonomické rovnosti (Všichni jsme synové a dcery Boží, všichni jsme si rovni před Bohem), větší ekonomické spravedlivosti, zrušení nevolnictví, roboty a odstranění bídy. I feudální společnost zůstává především naturálním hospodářstvím s dominujícím zemědělstvím. Postoj k prvotním formám kapitálu (kupeckému a lichvářskému) zůstává negativní, i když jejich vliv postupně v ekonomikách roste. To nalézá svůj odraz v učení merkantilistů. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Vyhledejte pohádku, ve které král či princ má kladný vztah k práci, a takovou, ve které nepracuje a prací pohrdá. Určete, která je starší a proč. 2) Vyhledejte v díle Illias a Odyssea verše s ekonomickými pojmy a názory a komentujte tyto názory. 3) Uveďte některé ekonomické názory z Bible. 4) Která země je kolébkou ekonomického myšlení? 5) Z kterého slova pochází název „ekonomie“? Vysvětlete jeho původní význam. 6) Ve kterém ekonomickém směru se odráží myšlenka naturálního hospodářství s dominujícím zemědělstvím?


5


2 2.1

Novověk - vznik ekonomie jako samostatné vědní disciplíny Merkantilismus - jak získat peníze

Merkantilismus2 představoval, spíše než směr ekonomického myšlení, úvahy o hospodářské politice, která se rozvíjela v západní Evropě od 15. stol. do 1. poloviny 18. století a byl předznamenáním vzniku kapitalismu a prvním pokusem o výklad fungování tržní ekonomiky. Naturální hospodářství feudálních statků bylo stále více narušováno peněžními vztahy, růstem významu kapitálu, zejména obchodního. Objevné plavby, vznik manufaktur a rozšiřování domácích i zahraničních trhů vyžaduje ochranu a podporu ze strany státu, budování a zajištění bezpečnosti dopravních cest. Tomu odpovídá vznik absolutních monarchií, zrušení cel uvnitř států a vyšší bezpečnost obchodních spojů. Na oplátku absolutistický stát požaduje peníze. Jejich přiliv byl spojen s aplikací zvláštní hospodářské politiky, kterou byl merkantilismus. Hospodářská politika sleduje národní zájmy a zvětšování národního bohatství. Merkantilisté tak přenesli zkoumání od morálních úvah v ekonomice k praktickým problémům obchodníků a státu. Merkantilismus vzniká v Itálii, Španělsku a Portugalsku, ale největšího rozvoje dosahuje ve Francii a Anglii3. Biblí merkantilistů se stal spis ředitele Východoindické společnosti T. Muna (1571-1641) „Bohatství Anglie v zahraničním obchodě, neboli bilance našeho zahraničního obchodu jako regulátora našeho bohatství“ z roku 1664, který je výkladem hospodářské politiky pozdního merkantilismu, čili teorie obchodní bilance. Aktivní obchodní bilance má být zajištěna státní podporou vývozních odvětví a omezováním domácí spotřeby dováženého zboží a zboží určeného pro export, dovozem surovin a vývozem hotových výrobků, podporou tranzitního obchodu a vlastním obchodním loďstvem, užívaným jak pro cizí, tak pro vlastní obchody. K základním rysům merkantilistické politiky patří: - ochrana manufaktur, - vysoká dovozní cla, - zákaz vývozu surovin ze země, - zavádění nových odvětví průmyslu, - vznik společností pro zahraniční obchod. Pozdní merkantilismus, tzv. teorie obchodní bilance, přistupuje k penězům již jako ke kapitálu, na rozdíl od raného merkantilismu, tzv. teorie peněžní bilance, která nahlíží na peníze jako na poklad a brání jejich odlivu ze země. Přínosem merkantilismu, vzhledem k předchozímu vývoji ekonomického myšlení, je jeho pragmatismus a empirismus, kdy verifikací názorů není Bible svatá jako u středověkých názorů, ale fungující hospodářství založené na ziskové motivaci. Humanismus a renesance jsou pojmy, které charakterizují stejné období vývoje společnosti. V Rakousku a Německu, které byly zaostalejší v ekonomickém rozvoji oproti Anglii a Francii, se podobný typ hospodářské politiky nazývá kameralistika. Za jejího zakladatele se považuje J. von Justi. Jádrem kameralistiky byla znalost financí, daní a práva. Později se kameralistika přeměnila v tzv. politické vědy (ekonomie, finance a hospodářská politika) a až do poloviny 19. stol. byly přednášeny na univerzitách těchto zemí. K významným kameralistům patří také J. J. Becher, který v díle 2

Název pochází od anglického ekonoma A. Smitha, Merkur - bůh obchodu

3

Velmi známým z historie je francouzský ministr financí Ludvíka XIV. Colbert (1616-1683). Cílem jeho politiky bylo přes rozvoj výroby a obchodu získat finanční prostředky pro stát.

6



„Politické debaty“ rozvíjí koncepci urychleného rozvoje kapitalismu v Rakousku. Na jeho podnět vzniká státní komerční kolegium na podporu obchodu a výroby. Některé myšlenky merkantilistů se znovu objevily v průběhu 20. století, tedy po 200 - 300 letech. Bylo to např. ve 30. letech 20. století v období Velké deprese, kdy země zaváděly vysoké celní tarify, devalvovaly své národní měny, omezovaly dovozy a podporovaly vývozy s cílem ochránit svou ekonomiku před hospodářským poklesem. Ale protože tento postup zvolila většina států, výsledkem bylo zhroucení mezinárodního obchodu a kolaps mezinárodního měnového systému. Obdobným příkladem je i tlak Američanů v průběhu 80 - 90. let 20. století na zavedení stejných opatření s cílem zlepšit velký schodek obchodní bilance USA. Někteří merkantilisté tvrdili, že nízké mzdy jsou nutné k podpoře pracovního úsilí. Merkantilisté se domnívali, že vysoké mzdové sazby vedou k poklesu pracovní aktivity a k poklesu délky pracovní doby. V moderním pojetí ekonomie lze říci, že merkantilisté zdůrazňovali důchodový efekt růstu mzdové sazby, tj. že s růstem důchodu klesá počet hodin práce. Přehlíželi substituční efekt. Ten mnohem později v roce 1930 objasnil anglický ekonom L Robbins. Substituční efekt je možné vysvětlit tak, že s růstem reálné mzdové sazby roste pracovní úsilí. tj. počet hodin práce. Růst mzdové sazby znamená růst ceny volného času, a proto stejně jako u každého jiného zboží, roste-li cena, klesá poptávka po tomto zboží. Je skutečně kratší pracovní den špatný, jak se domnívali merkantilisté? Dnešní ekonomové nesouhlasí. Cílem ekonomiky je maximalizovat blahobyt členů společnosti a ne maximalizovat množství zlata a stříbra ve státní pokladně, jak chtěli merkantilisté. Jestliže společnost oceňuje jednu hodinu volna více než důchod plynoucí z této jedné hodiny, resp. soubor statků, které si můžeme za tento důchod koupit, pak kratší pracovní doba znamená větší bohatství. Merkantilistické ideje v oblasti zahraničněobchodní politiky jsou stále živé, ale země, které je aplikují, žijí v jiných podmínkách a aplikují je z jiných důvodů a v kontextu jiných ekonomických a sociálních politik, než tomu bylo v dobách merkantilistů.

2.2

Klasická škola - vznik ekonomie jako vědy

Merkantilistická politika založená na státních zásazích do ekonomiky začala postupně brzdit další rozvoj tržní ekonomiky. Z vnějšího pohledu stojí proti státní regulaci hospodářský liberalismus. V rozvoji ekonomické teorie se hledají odpovědi na mnohé otázky z praxe. Ekonomie se poprvé formuje jako samostatná vědní disciplína a její představitelé tvoří tzv. klasickou školu politické ekonomie. Jejím bezprostředním předchůdcem byla politická aritmetika. Klasická škola vládne v ekonomické teorii od 2. poloviny 18. století do 70. let 19. století. Začátky anglické klasické školy jsou spojeny se jmény W. Petty, J. Lock a D. Hume. W. Petty (16231687) položil základy ekonomické teorie, i když nevytvořil jednotný teoretický systém. Cenná je jeho práce „Traktát o penězích“, ve kterém určuje hodnotu zboží množstvím práce. Známý je jeho výrok: „Práce je otcem bohatství a příroda jeho matkou.“ Petty položil základy kvantitativní teorie peněz, tj. zkoumal otázku, co určuje množství peněz v oběhu. Nejvýznamnějším přínosem J. Locka (1632-1704) je jeho příspěvek k rozvoji teorie peněz. Domnívá se, že růst množství peněz v oběhu vyvolá růst cenové hladiny, což je formulace kvantitativní teorie peněz. Rovněž D. Hume (1711-1776) rozpracoval kvantitativní teorii peněz a definoval tzv. neutralitu peněz, tedy skutečnost, že změna množství peněz v oběhu neovlivňuje reálné proměnné jako velikost národohospodářského produktu a výši zaměstnanosti, ale jen monetární proměnné, jako jsou ceny a nominální mzdové sazby. Známý je rovněž tzv. Humův zákon o vyrovnávání platební bilance.


7


Hume rozpoznal, že strategie kooperace může být optimální v situacích, když budoucí vzájemné vztahy mezi dvěma skupinami jsou podobné. Hume napsal: „Naučil jsem se poskytnout službu druhému bez odměny, protože předpokládám, že služba mi bude vrácena, protože ten druhý ode mě očekává v budoucnu další službu či si se mnou či s ostatními chce udržet dobré vztahy.“ Tyto myšlenky našly uplatnění v analýzách tzv. opakovaných her. Optimální strategií je spolupracovat tak dlouho, dokud spolupracuje druhá strana. Teorie her byla formulována v r. 1944 J. von Neumannem a O. Morgensternem, rozvíjena v 80. letech např. R. Axelrodem. Ve vývoji klasické školy můžeme vydělit dvě období, a to období formativní a období budování systému, či ústupu klasické školy. Období formativní trvá od vzniku školy do 30. let 19. století a je reprezentováno především ekonomy A. Smithem a D. Ricardem. Pro toto období je charakteristický vznik tří soustav, a to dvou anglických a jedné francouzské, kterou představuje F. Quesnay. Období budování systému reprezentují ekonomové J. S. Mill, J. B. Say a N. W. Senior. Základní myšlenkový obsah formativního období a jeho význam spočívá v principu „přirozených“ zákonů, tj. koncepce, která říká, že hospodářství má své vlastní objektivní zákonitosti. „Svobodný obchod - free trade“a „laissez faire laissez passer - nechte činit“ jsou dnes klasická hesla hospodářského liberalismu postavená touto školou. Koncepce přirozených zákonů patří k dalším charakteristickým rysům klasické ekonomie, tak jako: -

že klasická škola je makroekonomickou školou ekonomické teorie, neboť rozhodnutí hospodářských subjektů nejsou významná pro ekonomický řád a dlouhodobý pohled na ekonomické jevy.

Zejména první charakteristický rys se později stane pro další rozvoj klasické školy velmi kritickým a poskytne v závěru 19. století ekonomům prostor pro rozvoj školy neoklasické. Kritériem agregace ekonomických subjektů v klasické škole je vlastnictví výrobních faktorů. Společnost je složena z dělníků, vlastníků kapitálu a vlastníků půdy. I toto dělení se stalo brzdou dalšího rozvoje klasické školy, neboť bránilo vytvoření vlastní mikroekonomické teorie trhu práce a kapitálu. Na rozdíl od merkantilistů, kteří spatřovali zdroj bohatství v obchodu, kladou klasičtí ekonomové důraz na materiální výrobu a manuální práci jako prakticky jediný zdroj bohatství. Otázka, jak se svobodné tržní hospodářství dostává do optima, ve kterém jsou vyřešeny dva rozporné problémy, a to uspokojení různých potřeb a efektivní výroba samotných hospodářských subjektů bez donucovacího mechanismu, čili vyrovnanost nabídky a poptávky při minimalizaci nákladů s maximálním využitím výrobních zdrojů, k jejímuž zodpovězení měla klasická škola přispět, nachází řešení v koncepci „neviditelné ruky trhu“ formulované A. Smithem. Na trhu, kde nabídka je rovna množství zboží s konstantní rovnovážnou cenou, tj. cenou nabídky, a kde poptávka je rovna množství zboží, které jsou kupující ochotni a schopni za rovnovážné ceny koupit, tj. cenou poptávky, existuje při rovnovážných cenách rovnováha. Takové ceny nazývá A. Smith „přirozeným“ cenami a Ricardo je nazývá hodnota zboží. Nerovnovážné ceny jsou ceny, kdy nabídka a poptávka se nerovnají a nejsou blíže specifikovány. Rovnovážná cena je určena výrobními náklady, které jsou chápány jako pracovní náklady, protože teorie nákladů podle klasiků je jednofaktorová (odtud také tzv. teorie pracovní hodnoty, kterou do krajnosti dovedl K. Marx, jako nástroj kritiky tržního hospodářství) nebo vícefaktorová, jako tomu bylo u J. S. Milla a dalších klasických ekonomů. Tato jednofaktorová teorie nákladů zavedla klasiky na rozcestí. Jak vysvětlit míru zisku z produkce, která v praxi byla shodná u různých zboží (lokomotivy i punčochy) při jejich různé pracovní náročnosti, a tudíž měla určit jak různé ceny, tak různé zisky? A. Smith omezil platnost pracovní teorie na dávnou minulost, zatímco v moderní

8



společnosti jsou podle něj determinantou rovnovážných cen mzdové náklady, renta z pozemků a obvyklý hrubý zisk (včetně amortizace). D. Ricardo, který zobecnil pracovní teorii hodnoty i na kapitalistickou tržní ekonomiku, provedl následně jen malou korekci tím, že se domníval, že rovnovážné ceny jsou z 93 % určeny pracovními náklady a ze 7 % kapitálem. Avšak tyto korekce se staly základem pozdější vícefaktorové teorie výrobních nákladů. Vedle teorie poměrných cen byla druhou klíčovou teorií klasické školy teorie poměrných cen služeb výrobních faktorů. Jestliže první byla klasickou teorií hodnoty, pak druhá byla teorií rozdělování. Teorie rozdělování měla dvě varianty: a) variantou teorie přebytku, která je makroekonomická. Jejími hlavními zastánci byli oba Angličané, A. Smith a D. Ricardo. Tato teorie je založena na prostém faktu, že práce vytváří více, než odpovídá spotřebě pracovníka. Tuto zvláštnost získala práce vývojem, výcvikem, dělbou práce atd. Pro tuto svou schopnost je atraktivní pro vlastníky půdy a kapitálu. Přebytek práce má podobu zisku (výnos z majetku a řízení firmy) a nájemného (z pozemků). Kvantitativně je tento přebytek dán rozdílem mezi národním důchodem a určitou formou osobní spotřeby práce. Fond osobní spotřeby je dán bud existenčním minimem, nebo tzv. mzdovým fondem, který je pro každý hospodářský cyklus pevně dán. Vzniklý přebytek je dělen na zisk a nájemné z půdy, tedy pozemkovou rentu. Mechanismus dělení vyplývá ze zvláštní tvorby cen zemědělských produktů (podle Smithe je dán převahou poptávky po potravinách nad nabídkou potravin, podle Ricarda je dán různou kvalitou pozemků a jejich vzdáleností od center spotřeby a zákonem klesajících výnosů). Tak je vlastně zisk zbytkovou veličinou omezovanou z jedné strany velikostí národního důchodu a fondem osobní spotřeby a z druhé strany velikostí pozemkové renty. Zejména Ricarda tato skutečnost velmi znepokojovala, neboť růst renty by měl za následek pokles zisků a tím i akumulačních prostředků, čímž by byl ohrožen rozvoj tržního hospodářství. b) Druhou variantou teorie rozdělování byla teorie produktivnosti výrobních faktorů, která byla svou povahou mikroekonomická. Říká, že žádný z výrobních faktorů nemůže působit bez ostatních, tedy platí tzv. komplementárnost práce, půdy a kapitálu. Všechny výrobní faktory poskytují nezastupitelné produktivní služby, kterým odpovídá určitý podíl na společně vytvořeném národním důchodu. Rozdělovacím mechanismem jsou tu jednotlivé trhy - trh práce, trh kapitálu a trh půdy. Mzda, úrok, zisk jsou ceny strasti (oběti) spojené s používáním služeb práce, řízení a odříkání se spotřeby, tj. spoření.


9


Obr. č. 2-1: Ekonomický rozvoj a zvyšování bohatství národa podle Smitha

Dělba práce

Akulmulace Akumu ace kapitálu kapitálu

Růst produktivity práce

Růst mzdového fondu

Růst národního produktu

Růst mezd

Zvýšení bohatství

A Smith (1723-1790) ve svém učení spojil všechny ekonomické znalosti své doby do jednoho celku. V r. 1776 vydal dílo „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, které mělo velký úspěch a generace ekonomů jej užívaly jako svou učebnici. Kniha mimo jiné obsahuje čtyři problémy: neviditelnou ruku trhu, růst národního bohatství, měření národního bohatství a teorii hodnoty a rozdělování. Smith se snaží odhalit zákonitosti, které vedou ke zvětšení bohatství národa a které řídí hospodářství a popisuje následky působení těchto z empirického pozorování odvozených zákonů na společnost. Smithova neviditelná ruka trhu neznamená harmonii mezi zájmy ve společnosti , ale vyjadřuje soulad mezi vlastním zájmem jednotlivce a zájmem společnosti. Tento soulad se dosahuje bez působení zásahů státu, pomocí tržních sil. Neviditelná ruka má objektivní základ v dělbě práce, v konkurenci a akumulaci. Vlastní zájem výrobců vede každého k tomu, aby dělal to, co umí nejlépe a v soutěži s ostatními vyhrával, aby spořil a investoval a rozmnožoval majetek svůj a tím bohatství společnosti. Neviditelná ruka má svou etickou a analytickou stránku. Etická stránka spočívá v poznání, že egoismus sám o sobě není zlý, ale že v systému laissez faire vede k růstu blahobytu všech. Analytický aspekt ukazuje na způsob, jakým sledování vlastního prospěchu vede k dosažení společenského zájmu, tj. k ekonomické efektivnosti a ekonomickému rozvoji. A. Smith si ve své práci Bohatství národů povšiml vztahu mezi mzdami pracovníků a jejich produktivitou. Domníval se, že např. zlatníci musí být dostatečně placeni, aby je to odrazovalo od útěku s drahokamy. Tento postřeh, že mezi výší platu a prováděnou prací je souvislost, nalezl moderní vyjádření v teorii efektivnostních mezd (např. G. A. Akerlof. J. L. Yellenová). Někteří zaměstnanci dostávají vyšší než čistě tržní mzdy, tzv. efektivnostní mzdy, aby byla omezena fluktuace práce a obcházení povinností, což by vedlo ke snižování produktivity a tím i zisku firmy. Protože méně lidí odchází a přichází, jsou také nižší náklady na výcvik nových pracovníků. Teorie efektivnostních mezd napomáhá vysvětlit frikční a cyklickou nezaměstnanost, protože efektivnostní mzdy lákají více zájemců, než kolik firmy mohou najmout. D. Ricardo (1772-1823) vydal v roce 1817 práci „Zásady politické ekonomie a zdanění“, o kterou byl stejný zájem jako o práci A. Smitha. Oba ekonomové hájili zájmy nastupujících kapitalistů. Za nejdůležitějšího činitele pokroku považoval Ricardo akumulaci kapitálu. Akumulace podle něj naráží na bariéru přírodního omezení, a to na klesající výnosy z kapitálu investovaného v zemědělství, což vede k poklesu míry zisku. Zisk byl zdrojem a motivem akumulace.

10



Akumulace zvyšuje poptávku po práci, což vede ke krátkodobému růstu mezd a k růstu populace. Větší počet obyvatel zvyšuje poptávku po potravinách a to vede k dalším investicím do zemědělství. Další vklady kapitálu do půdy jsou však spojeny s klesajícími výnosy kapitálu a tím klesá zájem o další investice. Ricardo obhajoval liberalismus ve vnitřní i zahraniční hospodářské politice, tj. v mezinárodním obchodu. Teorii obchodu obohatil o teorii komparativních výhod. Významný je i jeho přínos v teorii peněz, resp. rozvoji kvantitativní teorie peněz. D. Ricardo přišel jako první i s tzv. teorémem ekvivalence, podle něhož existuje ekvivalence mezi deficitním financováním a financováním z daní. Moderní verze, např. R. Barro uvádí, že financování státního dluhu prostřednictvím nových státních půjček je provázeno stejným zvýšením soukromých úspor. Deficitní financování dnes bude znamenat vyšší daně v budoucnu, aby bylo možné půjčky splatit a uhradit úroky. Nedojde tudíž ke zvýšení agregátní poptávky a HDP, jak se domnívala standardní makroekonomie. Fiskální politika je za takových okolností neúčinná, nebo jen slabě účinná. Francouzská větev formativního období klasické politické ekonomie je tvořena tzv. fyziokraty. Slovo fyziokracie znamená vládu přírody (fyzis - příroda, kratos - vláda) a fyziokraté věřili, že když člověk pozná přírodu, může ji využít ve svůj prospěch. Fyziokraté usilovali o oddělení ekonomie od ostatních věd. Dokazovali, že politik má hledat zdůvodnění každé hospodářské politiky v ekonomické teorii. Snaha poznat přirozený řád národního hospodářství vedla k vypracování teorie kruhového toku, kterou vysvětluje tzv. Quesneyova „Ekonomická tabulka“. Kritériem agregace subjektů je dělení hospodářství na tři sektory, a to: - produktivní sektor - zemědělství, - sterilní sektor - zpracovatelský průmysl. - pozemkoví vlastníci. Fyziokraté vycházeli ze dvou tezí a to, že 1. bohatství plyne z výroby a ne ze získávání drahých kovů, a dále, že 2. bohatství pochází z práce v zemědělství a ne z obchodu, jak tvrdili merkantilisté. Fyziokraté považují za produktivní odvětví pouze zemědělství na základě domněnky, že pouze práce v zemědělství je produktivní a vytváří přebytek nad spotřebou tohoto sektoru. Přebytek označují jako čistý produkt, který sterilní sektor jen zpracovává, přetváří, aniž by něco vyrobil. Práce v zemědělství je práce, která „násobí“ společenské bohatství. Práce ve sterilním sektoru „sčítá“ společenské bohatství. Prostou reprodukci, resp. koloběh v ekonomice, je možné prezentovat následujícím příkladem: Společenský produkt v ceně 7 mld. liber se skládá z produktu produktivní třídy ve výši 5 mld. a produktu sterilní třídy 2 mld. liber. Z produktu produktivní třídy jsou pro směnu určeny 3 mld., protože 2 mld. si ponechá pro vlastní potřebu, a to tak, že 2 mld. z těchto 3 tvoří potraviny a 1 mld. tvoří suroviny pro sterilní třídu. Produkt sterilní třídy je celý určen ke směně, tedy 1 mld. pro pozemkové vlastníky a 1 mld. pro produktivní třídu výměnou za 1 mld. surovin. Pozemková renta je 2 mld. liber a směna probíhá následovně:


11


Graf č. 2-1: Ekonomická tabulka - úhrnná reprodukce 5 mld. Roční zálohy produktivní třídy 2miliardy částky, které slouží

1 miliarda

k uhrazení renty a

1 miliarda

úroků z pův.záloh

1 miliarda

Zálohy sterilní třídy

Renta panovníkovi a majitelům půdy a příjemcům desátků 2 miliardy

1miliarda 1 miliarda

1miliarda

výdaje na roční zálohy

Celkem 2 miliardy, z nichž si tato třída ponechává polovinu

2 miliardy

na zálohu pro příští rok Celkem 5 miliard

Ekonomická tabulka je předchůdcem diagramu koloběhu v ekonomice, který bývá často zmiňován v úvodních kapitolách dnešních učebnic ekonomie. Tabulka zachycuje tok výdajů mezi třemi skupinami, a to farmáři, pozemkovými vlastníky a majiteli manufaktur a obchodníky. Zachycuje také peněžní tok, který proudí proti směru toku statků. Moderní koloběh, který poprvé použil F. Knight na počátku 30. let, také zobrazuje reálný tok a peněžní tok. Dělí ekonomiku ale jen na dva sektory, a to domácnosti a firmy, a ukazuje dva trhy - trh statků a trh výrobních faktorů. Stejně jako tabulka i moderní diagram ukazují vztahy mezi ekonomickými rozhodnutími a ekonomickou aktivitou. Obr. č. 2-2: Vztahy mezi ekonomickými rozhodnutími a ekonomickou aktivitou

náklady

důchody (mzdy, renty, úroky) Trh faktorů

Firmy

Domácnosti

Trh statků výnosy

výdaje spotřebitelů

Je pochopitelné, že klasická škola se rozvinula nejvíce v Anglii a Francii, tedy v zemích s nejvyspělejším hospodářstvím, a dosáhla zde poznatků, které znamenaly významný pokrok oproti

12



merkantilismu. Avšak na druhé straně jí chyběly některé důležité poznatky, které by mohla zformulovat v teorii trhu práce, teorii kapitálu, a které představují mechanismy tvorby a rozdělování národního důchodu. Chyběly ji základy pro mikroekonomickou teorii trhu zboží. Nejen pro tyto důvody se v následujícím období staly dominující jiné školy a teorie, hlavně škola neoklasická. Období budování systému je obdobím pokračování rozvoje i obdobím kritiky předchozích názorů a teorií. K předním představitelům formativního období patří J. B. Say (1767-1837). Jeho práce „Rozprava o politické ekonomii“ z roku 1803 je věnována vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Obsahuje slavnou větu, že „každá nabídka si vytváří poptávku“. Jde o vyjádření rovnováhy na makroekonomické úrovni, tj. rovnost agregátní nabídky a agregátní poptávky. Na jednotlivých, tj. dílčích trzích může vzniknout nerovnováha, jde o tzv. strukturální nerovnováhu, která se řeší pohybem cen. Tyto myšlenky byly označeny jako tzv. Sayův zákon trhů, k němuž se váže jeden z významných sporů makroekonomie, zda agregátní poptávka je či není bariérou rozvoje tržního hospodářství. Zastánci doktríny tvrdí, že ne, odpůrci doktríny říkají, že agregátní poptávka je bariérou rozvoje tržního hospodářství. Spojení ekonomie se sociálními vědami můžeme najít u J. S. Milla (1806-1872). Podle něj má ekonomie dát odpověď na závažné otázky své doby. Základní principy ekonomie spojoval s otázkami humanity, sociálními aspekty a společenským rozvojem. Věřil, že si lidstvo bude moci za svůj cíl stanovit více, než je pouhý boj o přežití. Ve své práci „Zásady politické ekonomie“ z roku 1848 dokončil systemizaci ekonomické teorie. Až do vydání Marshallovy učebnice v roce 1890 byla nejlepší učebnicí ekonomie v Anglii. Mill věřil, že ekonomické zákony formulované představiteli formativního období lze spojovat s určitými změnami společenských institucí a tím zlepšit postavení dělnictva. Domníval se, že lze zároveň respektovat výrobní a alokační efektivnost a zvýšit mzdy. V teorii ceny a hodnoty vychází J. S. Mill rovněž z A. Smithe a D. Ricarda. Domníval se, že cena je něco jiného než hodnota. Vztah mezi nabídkou a poptávkou určuje tržní ceny, hodnota je určena pouze náklady. Tržní ceny se k hodnotám blíží v dlouhém období. Jeho přínosem v teorii ceny bylo objevení cenové elasticity poptávky. Zejména originální byl přínos Milla v podobě teorie mezinárodní hodnoty, která je známa jako teorie reciproční ceny. Mezinárodní hodnota je určena vzájemnou, tj. reciproční poptávkou obchodujících zemí s ohledem na národní pracovní náklady. T. R. Malthus (1776-1834) je znám svou populační teorií. V roce 1820 vydal práci „Zásady politické ekonomie“, ve které označil realizaci vyrobené produkce za základní problém, který může vyvolat nerovnováhu v ekonomice. R. Malthus se domníval, že lidstvo je podřízeno populačnímu zákonu, který je přírodním zákonem, tj. nemůže být změněn prostřednictvím práva a institucí. Podle něho se počet obyvatelstva zdvojnásobuje každých 25 let, zvětšuje se geometrickou řadou, ale životní prostředky se zvyšují jen aritmetickou řadou. Malthusovy údaje však nebyly spolehlivé. Domníval se, že jakmile populační růst přesáhne možnosti obživy, dojde k regulaci populace nemocemi a hladomorem. V pozdější době dospěl k názoru, že populaci lze ovlivnit morální sebekontrolou, tj. že si lidé uvědomí odpovědnost za potomstvo a jeho výživu. Proto apeluje např. na odložení sňatků. Malthus si uvědomoval úlohu vzdělání při kontrole populačního vývoje.

2.3

Alternativní sociálně-ekonomické teorie

Soubor těchto teorií představuje dobový výklad otázek a problémů vyložených především klasickou školou a je další myšlenkovou reakcí na rodící se kapitalismus a jeho počáteční stadium rozvoje. Za všechny teorie uveďme dvě.


13


Utopický socialismus Spolu s merkantilismem vznikají v 16. století proudy označované za utopický socialismus. Utopický socialismus představuje reakci na bouřlivý rozvoj manufakturního průmyslu, zejména Francie a Anglie a tím i na rostoucí společenské konflikty. Jeho nejvýznamnějšími představiteli jsou anglický humanista T. More (1480-1535), kritik vznikajícího kapitalismu a tvůrce ideálního státu Utopie a stejnojmenného díla z roku 1516. a Ital T. Campanella (1568-1639), tvůrce díla „Sluneční stát“, který shodně s Morem označuje za příčinu všeho zla soukromé vlastnictví. V obou dílech nešlo o vědecké názory, ale o názory na důstojnější lidský život. Toto období je označováno jako raný utopický socialismus. V první polovině 19. století se tzv. pozdní utopický socialismus stal alternativní ekonomickou teorií ke klasické škole. Představiteli utopického socialismu tohoto období jsou Francouzi Saint-Simon (17601825) a Ch. Fourier (1772-1837) a Angličan R. Owen (1771-1858). Owen na základě kritiky D. Ricarda jako první dospěl k socialistickým závěrům. Všichni kritizovali nedostatky kapitalismu. Různé názory měli na vznik socialismu. Představitelé francouzské větve nepožadovali pro vznik socialismu společné vlastnictví, zatímco Owen ano. Při kritice kapitalismu se dovolávali rozumu a snažili se dokázat, že kapitalismus odporuje lidské podstatě. Marx a další vývoj marxistické politické ekonomie Jinou variantou alternativního výkladu ke klasické škole je výklad ekonomických otázek v teorii K. Marxe. Marx vychází z kritiky klasické školy, užívá však jinou metodu zkoumání a zejména ve svých výkladech teorie nadhodnoty a akumulace dospívá k závěru o katastrofickém zániku kapitalismu a revoluci. Marxova teorie je alternativním výkladem a jak historie ukázala neplodnou větví vyrůstající z klasické školy, a to přesto, že se Marxově teorii dostalo široké publicity a že se po 1. světové válce stala oficiální ideologií dělnického hnutí. Marx kapitalismus nejen kritizoval, ale chtěl společnost změnit revoluční cestou. Přes historickou podmíněnost a chybnost závěrů je v oblasti ekonomické teorie K. Marx všeobecně uznáván jako významný teoretik. Jeho hlavní dílo nese název „Kapitál“. K. Marx rozlišoval mezi prací a pracovní silou, která je za kapitalismu zbožím. Hodnotu zboží pracovní síly určil náklady na její reprodukci. Tyto náklady jsou menší, než je hodnota vytvořená v rámci pracovní doby dělníka. Přebytek hodnoty vyrobené dělníkem nad hodnotu jeho pracovní síly představuje nadhodnota, kterou si přivlastňuje kapitalista bez náhrady, což Marx označil za vykořisťování. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) 2)

Který směr byl považován za prvotní pokus o výklad fungování tržní ekonomiky? Jaká byla základní hospodářsko-politická doporučení merkantilistů a proč? Ve které zemi merkantilismus vznikl? Jak pohlíží na peníze raný a pozdní merkantilismus? 3) Porovnejte merkantilistická hospodářsko-politická opatření a hospodářskou politiku moderních vyspělých států. 4) Vyložte základní rozdíly v učení merkantilistů a představitelů klasické ekonomie. 5) Vyjmenujte předchůdce klasické školy a charakterizujte jejich hlavní myšlenky. 6) Ve kterém období vzniká klasická škola politické ekonomie? 7) Určete charakteristické rysy formativního období a období budování systému klasické školy a jmenujte hlavní představitele těchto období. 8) Určete specifické rysy francouzské větve klasické školy. 9) Jak se nazývá fyziokratický diagram, jenž je předchůdcem diagramu koloběhu v ekonomice? 10) Se kterým ekonomem je spojen termín „neviditelná ruka trhu“ a vysvětlete, co znamená. 11) Charakterizujete základní ekonomické koncepce A. Smitha a D. Ricarda. 12) Uveďte a charakterizujte alternativní ekonomické směry ke klasické škole.

14



3 3.1

Moderní doba - kořeny soudobé mikroekonomické teorie Vznik a obecná charakteristika neoklasické ekonomie

Období budování systému klasické školy skončilo 70. lety minulého století a od té doby v západní Evropě vládly v ekonomické teorii - rakouská subjektivně psychologická škola, která je spíše předchůdcem a alternativou k neoklasické ekonomii, - škola cambridgeská a - škola lausanská. Poslední dvě školy tvoří vlastní neoklasickou ekonomii. Jejich hlavními teoriemi je teorie mezního užitku a teorie dílčí a celkové rovnováhy. Ekonomický vývoj nepovažují, jak to činili klasikové, za výsledek přirozených neměnných zákonů, ale za výsledek volních rozhodnutí racionálně se chovajících ekonomických subjektů, tj. firem a domácností. Pracovní a nákladová teorie hodnoty klasické ekonomie je nahrazena teorií marginálního užitku, která spojuje užitečnost a vzácnost. V podmínkách dokonalé konkurence pak tržní mechanismy fungují automaticky a systém tíhne k rovnováze. Klasická teorie rozdělování byla neoklasickou školou rozpracována do teorie marginální produktivity. Předmětem zkoumání ekonomie je shodně s klasiky bohatství, ale to je neoklasickou ekonomií pojato ve vazbě na užitečnost a vzácnost a alternativní využití zdrojů, nikoli na množství práce. Je zřejmé, že přístup neoklasiků je převážně mikroekonomický. Východiskem nových teorií je hospodařící subjekt a tyto teorie jsou svou povahou mikroekonomické. Rozhodování subjektu je určující pro chování celku. Utváření rovnováhy (dílčí) na jednotlivých trzích vychází z analýzy funkcí nabídky a poptávky. Rovnováha na všech dílčích trzích vede ke stanovení podmínek všeobecné rovnováhy, tj. rovnováhy na úrovni národního hospodářství. Analýza je statická a tento nedostatek se pozdější autoři snažili odstranit. Metodou analýzy je metoda marginální. Proto se v minulosti se vznikem neoklasické školy hovoří o tzv. marginální revoluci. Marginální analýza znamená, že kvantitativní změna jedné ekonomické veličiny, která je funkčně spjata s jinou, je výsledkem její jednotkové změny. Užití marginální analýzy umožnilo matematizaci ekonomie a modelování ekonomických procesů. K základním rozdílům klasické a neoklasické ekonomické teorie patří to, že klasikové zkoumají nabídkovou stránku trhu a tím i teorii nákladů. Neoklasická ekonomie akcentovala poptávkovou stránku trhu. Klasikové se zajímali o dlouhodobé otázky, a tedy o problémy ekonomického růstu, populačního růstu a akumulaci kapitálu. Neoklasikové se soustředili na alokaci omezených zdrojů. Neoklasická ekonomie byla budována na představě, že hlavním aktérem ekonomiky je spotřebitel. Spotřebitel je hlavním nositelem ekonomických rozhodnutí a jeho preference jsou určující. Klasikové naopak pohlíželi na společnost jako na třídní, složenou z vlastníků půdy, kapitalistů a dělníků a zkoumali vztahy a rozdělování mezi těmito společenskými třídami. Kapitalista byl rozhodujícím nositelem ekonomických rozhodnutí, vytvářel investice, ekonomický růst i mzdový fond pro dělníky. Vývoj neoklasické ekonomie je možné z dnešního pohledu rozdělit do tří období: 1. období od 70. let 19. století do 30. let 20. století. 2. období od 30. let do 70. let 20. století. 3. období od 70. do konce 80. let - období restaurace neoklasiky v podobě neoklasické makroekonomie. Pozornost bude v této části textu věnována pouze 1. období vývoje neoklasické ekonomie.


15


Marginalistická revoluce, jak je označován v ekonomii vznik neoklasické ekonomie, měla i své předchůdce. Byli jimi matematik D. Bernoulli (1700-1782), který jako první objevil mezní užitek. Na svou dobu vynikajícím způsobem rozpracoval teorii hodnoty na základě užitku F. Galiani (17281787) a tím objasnil poptávku po statcích. Jako první zformuloval teorii mezní produktivity. H. von Thűnen (1783-1850). A. A Cournot (1801-1877) jako první nakreslil funkci poptávky a analyzoval různé tržní struktury, objevil funkce mezních příjmů a mezních nákladů a tím formuloval marginální teorii firmy. K významným představitelům marginálních teorií patří též H. H. Gossen (1810-1858), který jako první zformuloval teorii mezní užitečnosti a její tři zákony. Jsou to známé Gossenovy zákony o klesání mezního užitku, o vyrovnání mezních užitků při spotřebě různých statků a o vyrovnání mezního užitku z reálné mzdy s mezní neužitečností práce.

3.2

První období vývoje neoklasické ekonomie 3.2.1 Rakouská subjektivně psychologická škola

Zpravidla nebývá do neoklasické ekonomie zahrnována. Tato škola se výrazně liší od dalších dvou škol, tj. cambridgeské a lausanské, především důrazem na individuální psychologii, odmítáním matematizace, dále tím, že nezkoumá problémy rovnováhy a nepracuje s modelem dokonalé konkurence. Její metodou je metoda abstrakce, tak jak tomu bylo v klasické škole, a ne marginální metoda charakteristická pro dvě další školy. Rakouská škola soustředila pozornost na spotřebu individua a jeho snahu o maximalizaci užitku. Nejvýznamnější teorií rakouské školy je teorie mezního užitku a jejím hlavním tvůrcem je C. Menger (1840-1921). Mengerova základní práce nese název „Základy národohospodářské nauky“ a je z r. 1871. Teorie mezního užitku chápe hodnotu statků jako soud spotřebitele o významu, jaký pro něj mají různé spotřební statky. Míra významu je čistě subjektivní záležitost. Z toho plyne, že úlohu při určení hodnoty, resp. ceny hraje: - závažnost potřeby, a to přímo úměrně, - množství, ve kterém disponuji předmětem, nepřímo úměrně. S růstem míry uspokojení potřeby klesá význam jejího uspokojování. Jde o tzv. 1. Gossenův zákon zákon klesajícího mezního užitku. Mezní užitek je subjektivní ocenění statku, kterým spotřebitel uspokojuje svou potřebu. Je to význam poslední ještě uspokojované potřeby při daných důchodových možnostech spotřebitele. Spotřebitel jedná racionálně, tj. maximalizuje užitek. Předpokladem je, že spotřebitel je schopen hierarchicky utřídit potřeby. Tzv. 2. Gossenův zákon - zákon o vyrovnanosti mezních užitků - říká, že při omezených důchodových možnostech spotřebitel přerušuje uspokojování každé potřeby v okamžiku rovnosti významu, jaký pro něj uspokojovaná potřeba má. Formální zápis má následující podobu:

MUA = MUB MUA/PA = MUB/PB Gossenův první zákon, tj. zákon klesajícího mezního užitku, vysvětluje, proč je směna oboustranně výhodná. Jestliže farmář má mnoho kusů dobytka, mezní užitek z posledního kusu je pro něj nízký. Podobně pekař, který má mnoho bochníků chleba, má nízký mezní užitek z posledního bochníku. Směna chleba za maso je tedy pro oba výhodná, protože oběma stranám přináší statky s vyšším mezním užitkem, než měli dříve. Druhý Gossenův zákon říká, že racionální jedinec alokuje, svůj peněžní důchod mezi dva statky tak, aby mezní užitek z obou byl stejně velký na jednu jednotku důchodu. Tyto zákony se staly základem analýzy poptávky.

16



Kritickým místem teorie mezního užitku je přechod z užitečnosti na tržní cenu. Zde existují dvě řešení, a to kardinalistické a ordinalistické. Kardinalistické řešení předložili C. Menger a A. Marshall a problémem tohoto řešení je, že nelze změřit subjektivní užitečnost. V. Pareto, druhý nejvýznamnější představitel lausannské školy, vypracoval další verzi, zvanou ordinalistická, která užitek neměří přímo, ale pouze porovnává, které soubory statků uspokojují potřeby lépe či hůře než jiné soubory statků, které spotřebitel nakupuje. K dalším významným teoretikům rakouské subjektivně psychologické školy patří E. von Bőhm Bawerk (1851 -1914). K jeho hlavním pracím patří Kapitál a úrok z r. 1884. Kromě jiného rozdělil statky na přítomné a budoucí, což vedlo k vysvětlení úroku jako rozdílu mezi hodnotou přítomných statků, která je větší, a hodnotou budoucích statků, která je menší. Úrok je výsledkem času, který uplyne mezi přeměnou budoucích statků, tj. práce a kapitálu, na statky přítomné. Teorii kapitálu vybudoval na Mengerově myšlence, že statky se dělí na statky prvního řádu a vyšších řádů. Kapitál je statek vyššího řádu. Výrobní faktory „původní“, tj. práce a půda, „vyrábějí“ kapitál. Půda a práce slouží lidským potřebám oklikou, prostřednictvím kapitálu. Přímé výrobní metody jsou založeny pouze na užití práce a půdy, oklikové metody výroby užívají také kapitálu. Teorie imputace je teorií určení hodnot, resp. cen výrobních faktorů. Hodnota výrobních faktorů je odvozena z hodnoty, ceny spotřebních předmětů vyráběných těmito výrobními faktory. Vedlejším produktem této teorie je teorie nákladů obětované příležitosti. Nákladem není práce a kapitál, které jsou potřeba k výrobě, ale hodnota statků, které se nevyrobily v důsledku výroby daných statků. Další rozvoj rakouské subjektivně psychologické školy pokračoval i v díle J. Schumpetera4 (1883-1950), který usiloval o dynamizaci statické teorie. Dynamizaci pojal jako proces rozšířené reprodukce založený na inovacích, které v počátečním stádiu kapitalismu prováděli vlastníci kapitálu, zatímco v soudobém kapitalismu přešla tato úloha na manažery a různé instituce. Realizace inovací vede k ekonomickému boomu a podnikatelskému zisku. Po vyčerpání inovačního rozvoje dochází k poklesu a ke zmizení podnikatelského zisku, ekonomika se dostává do deprese. Takto pojatá dynamika vedla Schumpetera k závěru, že kapitalismus spěje k samolikvidaci. Pochybnosti o úloze skupiny kapitalistů, kteří nejsou nositeli inovací, a přeměna kapitálu na akciový kapitál vedla Schumpetera k závěru o nevyhnutelnosti socialismu, ale autor důrazně varoval před socialistickou revolucí jako před násilnou formou nastolení socialismu v zaostalých zemích. Mezi významné práce J. Schumpetera patří „Kapitalismus, socialismus a demokracie“ z roku 1942 a „Hospodářský cyklus“ z roku 1939. V neoklasickém pojetí vede konkurence k optimální alokaci zdrojů. Monopol je pro spotřebitele i společnost nevýhodný. Monopolisté nasazují vyšší než konkurenční ceny, což ústí do nižší úrovně produkce. Proto existuje protitrustová politika. J. Schumpeter přišel později s odlišným pojetím. Podle něj je konkurence dlouhodobý proces, v němž spolu firmy soutěží prostřednictvím tvorby nových produktů a procesů. Monopol není dlouhodobě udržitelný, protože monopolní ceny a zisky vytvářejí silné podněty k objevování nových produktů a metod. Takové podnikové inovace nakonec vyústí v tvůrčí destrukci, která současně vytváří nové produkty a výrobní metody a současně ničí existující monopolní sílu. Je-li taková destrukce součástí dynamiky kapitalismu, monopolizace odvětví má jen malý význam a není nutné, aby vláda působila proti existujícím monopolům. Dnešní ekonomové souhlasí s tím, že se občas tvůrčí destrukce projevuje tímto způsobem, ale ne vždy a za všech situací. Někdy mohou monopoly provádět akce na získání kontroly nad novými produkty a metodami a někdy jejich rozvoj brzdit. Antitrustová politika má své místo nejen z hlediska krátkodobé efektivnosti, ale může také napomáhat k dlouhodobému procesu tvůrčí destrukce.

4

Schumpeter se narodil v Třešti na Moravě. J. Schumpeter je samostatnou osobností. V jeho díle je patrná syntéza koncepcí rakouské školy, walrusovské teorie celkové rovnováhy i vliv K. Marxe.


17


Teorie mezního užitku ovlivnila vývoj ekonomického myšlení jak v Evropě, tak v USA. S trochou nadsázky lze konstatovat, že je dodnes živá, neboť její pokračovatelé jsou - dá se říci - našimi současníky. Jde především o F A. von Hayeka (1899-1993) a L. von Misese (1881-1973). Ludwig von Mises byl zastáncem volného tržního mechanismu bez jakýchkoli státních zásahů, což ho vedlo nejen ke kritice centrálního řízení ekonomik, ale i ke kritice keynesiánství a institucionalismu. S kritikou plánovitého hospodářství vystoupil v roce 1920. Svou kritiku postavil na faktu, že plánované hospodářství nemůže být efektivní, protože nevyužívá omezené zdroje efektivně. Je tomu tak proto, že ukazatelem vzácnosti je cena stanovená na trhu a ten v centrálně plánovaných ekonomikách chybí. Neexistence trhu vede k neracionalitě v rozhodování. Friedrich August von Hayek se věnoval ve svém díle vedle problémů dělby práce a specializace také teorii hospodářského cyklu. Jeho peněžní teorie hospodářského cyklu patří k nejrozpracovanějším. Domnívá se, že peníze jsou příčinou nerovnováhy. Rozlišuje mezi dobrovolnými a vynucenými úsporami. Dobrovolné úspory nevedou k poruchám, protože nabídka výrobních prostředků roste tak, jak klesá poptávka a nabídka spotřebních statků, protože obyvatelstvo spoří a tím se vzdává spotřeby. Na druhé straně inflace, čili vynucené úspory, znamená nerovnováhu, protože podnikatelé užívají úvěr a vyrábějí nadbytek výrobních prostředků a nedostatek spotřebních předmětů. To vede k růstu důchodů, růstu poptávky po spotřebních statcích, ale nabídka je malá. Nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou po spotřebních statcích vede k růstu cen spotřebních statků. Další vlna úvěrů zopakuje uvedené procesy a zvýší nerovnováhu. Opakovaná poptávka po úvěru zvýší úrokovou míru, která dosáhne po čase úrovně, kdy odradí od dalších investic. Tento okamžik je podle Hayeka počátkem deprese. Vyvarovat se deprese znamená užívat neutrální peníze, které by vyloučily disproporcionální vývoj různých cen. Neutrální peníze předpokládají neměnnost množství peněz v oběhu. Jeho názory byly kritikou keynesiánských doporučení na státní zásahy do ekonomiky jako východiska z Velké deprese ve 30. letech 20. století. Protože keynesiánská teorie byla po 2. světové válce dominující akademickou teorií, byly Hayekovy názory zatlačeny do pozadí až do 70. let, kdy inflace a nerovnováha vystoupily ostře jako výsledek keynesiánsky orientované monetární a fiskální politiky státu, proti kterým F. A. von Hayek tvrdě bojoval. K hlavním dílům F. Hayeka patří „Osudová nadutost a omyly socialismu“ z roku 1988, „Nové studie o filosofii, politice a etice“ z roku 1977, „Kontrarevoluce ve vědě“ z roku 1952, „Cesta do otroctví“ z roku 1944 a „Teorie peněz a obchodního cyklu“ z roku 1933. Pro první období vývoje neoklasické školy bylo charakteristické, že se orientovala na analýzu rovnováhy, která byla ztotožněna se stavem statickým. Ekonomický růst či pokles byl považován za nerovnováhu. Byla školou převážně mikroekonomickou, tj. analyzovala chování tržních subjektů domácností a firem. Teorie této školy je silně matematizovaná. Teorie mezního užitku, kterou řešila obdobně jako rakouská škola, byla rozpracována do podoby poptávky po spotřebních statcích cestou ordinalistickou, jejímž hlavním autorem byl V. Pareto. V ordinalistické verzi je subjektivní hodnota statků dána významem, jaký mají pro spotřebitele ostatní statky, tj. k odvození poptávky po statcích slouží dva logické předpoklady: - spotřebitel volí vždy soubor statků, kde je více ostatních statků při stejném množství určitého statku, - existují soubory, kde není důvod k preferenci. Souhrnně lze říci, že teorie mezního užitku je teorií racionálního chování spotřebitele. V. Pareto převzal od Edgewortha aparát indiferenčních křivek. Jejich konvexnost vyplývá ze zákona klesajících výnosů, resp. poklesu významu potřeby s růstem jejího upokojení, a sklon indiferenčních křivek je dán poměrem, v jakém lze substituovat jeden statek druhým.

3.2.2 Cambridgeská škola Klasická škola se nezabývala rozsahem produkce, neboť výrobce buď vyráběl, a pak se snažil vyrábět maximum, nebo nevyráběl vůbec. Takové krajní rozhodnutí vyplývalo ze skutečnosti, že v podmínkách dokonalé konkurence je cena výrobci objektivně dána a on ji svým malým rozsahem

18



produkce, vzhledem k celkovému množství produkce daného zboží, není schopen ovlivnit. Také rozhodnutí o technologické investici bylo pro představitele klasické školy jednoduché, protože technologie byla zavedena, byla-li rentabilní, a rentabilní byla tehdy, když podíl vzniklý vydělením ceny nové technologie rozsahem vyrobené produkce byl menší než podíl vzniklý vydělením sumy mezd ušetřených zavedením nové technologie rozsahem produkce. Neoklasická škola však řeší obě otázky jinak. Optimální rozsah produkce je záležitost rovnosti mezních nákladů a mezních výnosů, a volba technologie je záležitost mezní produktivity. Zakladatelem školy byl A. Marshall (1842-1924), který usiloval o uchování tradice anglické klasické politické ekonomie. Z těchto důvodů je také škola označena jako neoklasická. Zájem školy je soustředěn na rovnováhu na dílčích trzích, tj. na rovnováhu nabídky a poptávky na trhu určitého statku za předpokladu ceteris paribus. K Marshallovým hlavním pracím patří: „Zásady ekonomie“ z roku 1890, které byly nejpoužívanější učebnicí ekonomie. Marshall v nich formuloval obě základní teorie neoklasické školy, tj. teorii mezního užitku a teorii mezní produktivity. Tyto teorie byly známy již dříve (viz rakouská subjektivně psychologická škola a lausannská škola). K dalším Marshallovým dílům patří „Průmysl a obchod“ z roku 1919 a „Peníze, úvěr a obchod“ z roku 1923. Cílem Marshalla nebylo formulovat ucelený soubor ekonomických doktrín, ale nalézt metody a nástroje ekonomické analýzy, které by umožnily odhalit ekonomickou pravdu. Jeho vize tržní ekonomiky byla pozitivní a konkurence byla hybnou silou ekonomického růstu a společenského pokroku. Mezi další představitele cambridgeské školy patří A. C. Pigou (1877-1959). Jeho hlavním přínosem je tzv. teorie blahobytu, viz jeho díla „Bohatství a blahobyt“ z roku 1912 a „Ekonomie a blahobyt“ z roku 1920. Pigou je znám také díky tzv. Pigouově efektu, který říká, že pokles cenové hladiny vede k růstu peněžních zůstatků, lidé se cítí bohatší a zvyšují spotřebitelskou poptávku, což vede k růstu produkce a zaměstnanosti v krizi. Dalším představitelem cambridgeské školy je D. H. Robertson (1890-1963), který rozvíjel teorii peněz a hospodářských cyklů. K této škole patřil i J. M. Keynes a J. Robinsonová, kteří později vytvořili vlastní proud ekonomického myšlení zaměřený na makroekonomickou analýzu. Teorie firmy Na rozdíl od rakouské subjektivně psychologické školy, která se zaměřila na výzkum spotřebitele, zaměřila se škola cambridgeská, na zkoumání firmy. Teorie firmy vychází z racionálního chování, tedy z úsilí firmy o maximalizaci zisku a zajištění k tomu potřebného rozsahu produkce, při vhodné kombinaci fixních a variabilních výrobních faktorů. Při rozhodování firmy o rozsahu produkce jsou rozhodující mezní náklady, viz. graf č. 3-2. Graf č. 3-2: Průběh mezních a průměrných nákladu firmy v dokonalé konkurenci MC

P PB

AC

CB CA= P A

0

QA QB


Q

19


Při ceně PA bude firma vyrábět QA množství produkce (s minimálními průměrnými celkovými náklady CA), zatímco při ceně PB bude firma vyrábět rozsah produkce QB, (při průměrných nákladech CB, tedy nikoli minimálních), za podmínek dokonalé konkurence. Určující pro rozsah produktu je rovnost P=MC. A. Marshall chápal náklady jako ceny služeb výrobních faktorů. Marshall také připomenul pravidlo maximálního zisku, tj. když MC = MR. Mezní náklady jsou pro firmu rozhodující, protože budou-li mezní náklady nižší než cena na trhu, přinese každé zvýšení produkce abnormální zisk (normální zisk je součástí nákladů). Pro rovnováhu firmy platí rovnost mezních nákladů a ceny, až do této rovnosti firma snižuje či zvyšuje výrobu. Rovnováha v odvětví nastane, když ceny na trhu nebudou podněcovat ani příliv, ani odliv firem z odvětví, čili ceny budou rovny minimu průměrných celkových nákladů. Tento vztah je opět platný pro podmínky dokonalé konkurence. Marshallovo pojetí „reprezentativní firmy“ přetrvalo v mikroekonomické analýze různých typů konkurence řadu desetiletí. Marshall ani raní neoklasikové se však neptali, proč vůbec firmy existují. R. Coase v článku v r. 1937 uvedl do ekonomie transakční náklady a další kategorie. Uvádí, že firmy existují proto, že koupě a prodeje statků na trhu zahrnují vysoké transakční náklady, což jsou náklady na identifikaci zákazníků, stanovení cen, uzavírání smluv, dodržování kontraktů. Jsou-li tyto transakční náklady příliš vysoké, je ekonomicky výhodnější ustavit centralizovanou organizaci, kde mohou být rozhodnutí plánována a koordinována. Někdy však, u velkých firem, mohou interní náklady stále komplexnější organizace převýšit transakční náklady spojené s tržní směnou, z toho plynou požadavky na optimální velikost firmy. Teorie dílčí rovnováhy Teorie rovnováhy přistupuje k řešení rovnováhy, tj. k řešení vztahů mezi nabídkou, poptávkou a cenou ze dvou pohledů: a) teorie dílčí rovnováhy, která zkoumá rovnováhu na jednotlivých trzích a byla rozvinuta především cambridgeskou školou a b)teorie celkové rovnováhy, kterou se zabývala především tzv. lausanská škola, zkoumala rovnováhu v celém národním hospodářství. Věnujme nejprve pozornost dílčí rovnováze. Teorie dílčí rovnováhy představuje analýzu tvorby cen na určitém izolovaném (dílčím) trhu zboží, za předpokladu daného množství peněz a při daných cenách ostatního zboží. Východiskem je poptávková funkce Qid = f(Pi). Tedy objem poptávky po i-tém zboží je klesající funkcí ceny za předpokladu, že ceny ostatního zboží jsou konstantní, výdaje na spotřebu jsou dány a jsou odrazem spotřebitelských preferencí. Křivka poptávky (viz. graf č. 3-3) má dost podstatné vlastnosti, a to umístění v 1. kvadrantu P, Q, které závisí na výši cen a na množství nakupovaného zboží. Druhou vlastností je elasticita poptávkové křivky Ed = (ΔQ/Q) : (ΔP/P). Elasticita poptávky měří reakci nakupovaného množství zboží na změnu jeho ceny. Je v absolutní hodnotě rovna 1 nebo je větší než 1 nebo menší než 1.

20



Graf č. 3 – 3: Křivka poptávky P

d 0

Q

Nabídka je rostoucí funkcí ceny, tedy Q is = g (Pi). V souvislosti s nabídkou zavádí hlavní tvůrce dílčí rovnováhy A. Marshall prvek času a dělí období na: - velmi krátké období, kdy nabídku nelze měnit - krátké období, kdy objem nabídky se mění podle většího či menšího využití kapacit, - dlouhé období, kdy změna rozsahu nabídky může být ovlivněna změnou kapacit, - a velmi dlouhé období, kdy se do velikosti nabídky může promítnout změna výrobní technologie. Křivka nabídky má pro jednotlivá období následující sklony: Graf č. 3-4: Elasticity křivky nabídky

P

P

Q 0

P

P

Q 0

Q 0

Q 0

Pro vzájemný vztah mezi nabídkou a poptávkou platí Marshallovo „ostří nůžek“, neboť nelze určit, která strana „stříhá“. Čili zda je při určování ceny důležitější nabídka či poptávka. Ceny jsou buď rovnovážné, nebo nerovnovážné. Na grafu č. 3-5 je cena PE rovnovážná a ceny PA, PB jsou ceny nerovnovážné.


21


Graf č. 3-5: Rovnováha na trhu P S PA PE PB D QBS QAD

QE

QBD QAS

Teorie dílčí rovnováhy se pohybuje v jistém bludném kruhu, neboť určení tržních cen předpokládá, že důchody a tím i výrobní náklady jsou dány, a určení výrobních nákladů předpokládá, že tržní ceny zboží jsou dány. Neoklasická ekonomie zaměřila svou pozornost na tvorbu cen v dokonalé konkurenci shodně s neoklasickou školou. Obě školy se liší obdobím, ve kterém ceny zkoumají. Neoklasická ekonomie se soustředila na krátké období, což odpovídá koncepci racionálně jednajících a rozhodujících se tržních subjektů, zatímco klasická škola zkoumala dlouhé období, které odpovídá koncepci přirozených, věčných zákonů. Dokonale konkurenční trhy tíhnou k rovnováze s rovnovážnými cenami, které firmám kryjí náklady a zisk. Ceny menší či větší než rovnovážné, tedy nerovnovážné, vedou tržní subjekty ke změnám rozhodnutí ohledně rozsahu produkce. Významným přínosem cambridgeské školy byl i rozvoj teorie peněz. Teorie peněz byla teorií poptávky po penězích (peněžních zůstatcích) a ta byla vysvětlena jako transakční poptávka. Tato teorie získala podobu tzv. cambridgeské rovnice; M= k. Y, kde M jsou nominální peněžní zůstatky, Y je peněžní důchod a „k“ je koeficient, který udává podíl důchodu, který chce jednotlivec držet v hotovosti. Růst důchodu Y vede k růstu M, protože „k“ je konstantní. Levá strana rovnice představuje zásobu peněz, tj. nabídku peněz a pravá strana rovnice představuje poptávku po penězích. V této rovnici jde o vyjádření rovnováhy na trhu peněz. Přechod mezi rovnovážnými a nerovnovážnými cenami byla záležitost v neoklasické ekonomii problematická. Teprve další vývoj vede ke vzniku tzv. teorému pavučiny. Z něj vyplývá, že proces přechodu nerovnovážných cen na ceny rovnovážné závisí na elasticitě poptávky a nabídky a že na některých trzích je tento přechod nemožný. Marshall analyzoval jen dvě tržní situace, a to dokonalou konkurenci a monopol. Ale v roce 1933 vyšly knihy Američana E. Chamberlina „Teorie monopolistické konkurence“ a Angličanky J. Robinsonové „Ekonomie nedokonalé konkurence“. Oběma se podařilo zaplnit bílé místo, tj. popsat nedokonalou konkurenci. J. Robinsonova (1903-1983) vymezila podmínky dokonalé konkurence. Tím poukázala na to, že skutečné trhy jsou nedokonale konkurenční. Z toho plyne, že firmy mají určitý prostor k ovlivňování své ceny.

22



Graf č. 3-6a: Dlouhodobá rovnováha firmy - DK

Graf č. 3 -6b: Krátkodobá rovnováha Nedokonalá konkurence

MC = MR ≠ AR ≥ AC

MC = MR = minAC = P

Graf ukazuje odlišnost dlouhodobé rovnováhy firmy na trhu dokonalé konkurence (část a grafu) a na trhu nedokonalé konkurence (část b grafu). Přínos Robinsonové je i v oblasti zkoumání cenové diskriminace a analýzy nedokonalé konkurence na trhu výrobních faktorů. Jako první vytvořila model monopsonu, tj. jednoho kupujícího na trhu práce. Jestliže Robinsonova zkoumala firmu nezávisle na ostatních firmách v odvětví, pak Chamberlin zkoumal chování skupiny firem. Vycházel z předpokladu, že rovnováha firmy, ale i její rozhodování závisí na ostatních firmách. Za hlavní příčinu nedokonalé konkurence považoval diferenciaci produktů, tedy předpoklad, že statek není homogenní. Chamberlin odlišoval malou a velkou skupinu. Malou skupinu představuje oligopol, velkou skupinu představuje monopolistická konkurence. Chamberlinovým přínosem byla rovněž analýza monopolistické konkurence. Grafické zachycení rovnováhy firmy v podmínkách monopolistické konkurence vidíme na grafu č. 3-7. Graf č. 3-7: Dlouhodobá rovnováha firmy v monopolistické konkurenci P

MC

AC

E PE

MR

0

QE

AR Q

AR = AC ≠ MR = MC


23


3.2.3 Americký přínos k rozvoji neoklasické školy Teorií hodnoty výrobních faktorů se v neoklasické škole stala teorie mezní produktivity, kterou především rozpracoval J. B. Clark. Američan J. B. Clark (1847-1938) napsal dvě významná díla, a to: „Filozofie bohatství“ v roce 1885 a „Rozdělování bohatství“ v roce 1889. Teorie mezní produktivity je v jeho pojetí vlastně teorií rozdělování produktu mezi výrobní faktory, resp. jejich podíly v podobě mezd, zisků a pozemkové renty. Teorie mezní produktivity vychází z produkční funkce a mezní produkt je chápán jako změna celkového produktu vyvolaná změnou jednoho výrobního faktoru o jednu jednotku, jsou-li ostatní výrobní faktory dány. Mezní produkt klesá se zapojováním dalších jednotek variabilního výrobního faktoru u J. B. Clarka již od druhé jednotky variabilního faktoru, u pozdějších autorů až od dalších jednotek. Příjem z mezního produktu představuje změnu tržby v důsledku změny rozsahů prodejů za jednu jednotku. Příjem z mezního produktu určuje velikost všech důchodů - mezd, zisků, resp. úroků a rent. Podíl jednotlivých výrobních faktorů na jejich společné produkci je určen jejich mezním produktem. Platí pro něj stejně jako pro mezní užitek dva zákony, a to zákon klesajícího mezního produktu a zákon rovnosti mezních produktů, který je významný z hlediska minimalizace nákladů firmy. Graf č. 3-1: Vysvětlení mezního produktu X

x´

w

0

1

2

Q

Je-li produkt vyráběn kombinací výrobních faktorů práce a kapitálu při zaměstnání dvou jednotek práce, je příjem z mezního produktu práce 2w peněžních jednotek. Při zapojení další jednotky práce klesá příjem z mezního produktu práce (příjem z mezního produktu práce je mzdová sazba). Z celkové hodnoty vyrobené produkce 0, 2, w, X (podélně šrafovaná část) při užití dvou jednotek práce připadá na práci 0, 2, w, x´ a na kapitál x´, w, X. Takovéto dělení důchodu mezi výrobní činitele předpokládá homogenitu činitelů a jejich substituci. V průběhu 40. let dal P. Samuelson této teorii podobu izokvant a izokost, tak jak ji známe z učebnic. Dalším z Američanů, kteří přispěli k rozvoji neoklasické teorie, byl I. Fisher (1867-1947). Mezi jeho hlavní práce patří „Povaha kapitálu a důchodu“ z roku 1906 a „Teorie úroku“ z roku 1930. Významná je i Fisherova publikace „Kupní síla peněz“ z roku 1911. V této práci Fisher rozpracoval teorii peněz v podobě tzv. transakční verze kvantitativní teorie peněz. Kvantitativní teorie vychází z pojetí peněz v klasické škole, tj. z neutrality peněz. Neutralita peněz znamená, že množství peněz neovlivňuje reálné ekonomické veličiny, jako HDP, nezaměstnanost aj., ale pouze nominální proměnné, jako je cenová hladina, nominální mzdové sazby aj. Ve Fisherově pojetí je výklad založen na transakční rovnici M x V = P x T, kde M je množství peněz v oběhu, V je rychlost obratu peněžní jednotky, P je hladina cen a T počet transakcí. Vzhledem k tomu, že v dané době jsou V a T konstantní, změny množství peněz se projeví ve změně cenové hladiny.

24



3.2.4 Teorie celkové rovnováhy Tato teorie nese označení podle univerzity v Lausanne, kde působili její hlavní představitelé. Pro tuto školu je charakteristické, že rozvíjela teorii všeobecné rovnováhy, tj. zkoumala rovnováhu na všech trzích zároveň. Jestliže pro teorii dílčí rovnováhy byly charakteristické křivky nabídky a poptávky, pak pro teorii celkové rovnováhy jsou charakteristické systémy simultánních rovnic. Teorie celkové rovnováhy, jejíž základ položil představitel lausannské školy M. E. L. Walras (18341910) je prvním pokusem matematicky formulovat soustavu podmínek, při jejichž splnění by národní hospodářství bylo ve stavu rovnováhy. Národní hospodářství rozdělil Walras do čtyř trhů, a to trhu spotřebních předmětů, trhu služeb výrobních faktorů, trhu výrobních faktorů a trhu peněz. Cenu peněz položil rovnu 1 a rovnice sloužily k vyjádření cen ostatních statků. Trh spotřebních předmětů tvoří „n“ výrobků s cenami Pi, kde i = 1-n, trh služeb výrobních faktorů nabízí služby vlastníkům „m“ kapitálů za ceny „vj“, kde j = 1-m. Pro rovnováhu na trhu spotřebního zboží musí platit Qi d = Qi s. Tedy že nabízená množství statků a poptávaná množství statků v rámci celého trhu statků se rovnají. Utváření rovnováhy chápe Walras jako aukci, na které účastníci směny ohlašují své záměry: jaké množství a za kolik chtějí prodat a koupit. V „aukční síni“, v národním hospodářství, dochází k revizi záměrů a úpravě cen a po určité době hledání je nastolena rovnováha. Podobně je tomu i na trhu služeb výrobních faktorů, který je rovněž aukčním trhem. Rovnováha je nastolena, když Qd VFj = Qs VFj, čili nabídka služeb výrobních faktorů se rovná poptávce. Vlastníci výrobních faktorů musí nabídnout tolik, aby mohly být vyrobeny požadované objemy spotřebních předmětů. Ceny spotřebního zboží musí krýt náklady firem. Walrasovým nejznámějším dílem jsou „Základy čisté politické ekonomie“ z roku 1874, ve kterém prezentoval svou teorii všeobecné rovnováhy. K dalším dílům patří „Studia v sociální ekonomii“ z roku 1896 a „Studia v aplikované politické ekonomii“ z roku 1898. Walrasovým pokračovatelem na univerzitě v Lausanne byl V. Pareto (1848-1923). Pareto je znám především ordinalistickou verzí teorie hodnoty a indiferenčními křivkami. Pareto přispěl i k rozvoji teorie blahobytu, která řešila problém ekonomického optima. Dílo „Kurs politické ekonomie“ z roku 1897 je poplatné Walrasovi, ale „Rukověť politické ekonomie“ z roku 1906 již obsahuje jeho originální přínos. Kritiku socialismu shrnul v knize z roku 1902 „Socialistický systém“. Popularizátorem a pokračovatelem lausannské školy byl i anglický ekonom J. R. Hicks (1904-1989). Kniha „Teorie mezd“ z roku 1932 vyvolala pozornost hlavně kapitolou o rozdělování. K světově nejcitovanějším článkům patří „Pan Keynes a klasikové“ z roku 1937. Svůj zájem o historii prezentoval v knize „Teorie ekonomické historie“ z roku 1969. J. R. Hicks rozvíjel ordinalistickou teorii užitku V. Pareta a prezentoval ji pomocí mapy indiferenčních křivek a rozpočtového omezení. Obdobnou metodu aplikoval i na ceny výrobních faktorů, kde využil mapu izokvant (křivky stejné produkce) a izokost (přímky stejných nákladů). Optimální volba techniky výroby, tj. poměru kapitálu a práce, je obdobná jako volba spotřebitele. Hicks rovněž přispěl k rozvoji teorie blahobytu, když stanovil základní podmínky společenského optima jako podmínky optimální směny, optimální výroby a optimální skladby produkce. Teorie lausannské školy zkoumá problém ekonomické rovnováhy a blahobytu. Snaží se popsat, jak trhy fungují a zda fungují dobře, tj. zda fungování zajišťuje společenské optimum. Řešení těchto problémů vyžadovalo předpoklad o konstantním množství výrobních faktorů a jejich určitém rozdělení. To pak znamenalo, že řešení je statické a postupy, které vedly k vyřešení podmínek optimální alokace výrobních faktorů a optimálního rozdělení statků mezi účastníky směny však nemohly být užity k řešení problémů ekonomického růstu. Teoretikové lausannské školy se rovněž nezabývali institucemi.


25


3.2.5 Institucionalismus Ve Spojených státech vzniká ve 20. letech nový směr zvaný institucionalismus, který je výlučně (vyjma Angličana Hobsona) americkou záležitostí. Je reakcí na prudký vývoj americké ekonomiky na přelomu století a také na naprostý nezájem neoklasické školy o úlohu institucí. Institucionalismus vyrůstá z kritiky monopolní ekonomiky, přílišné abstraktnosti, statičnosti a kauzálního empirismu v této době dominující neoklasické školy. Usiluje o interdisciplinární přístup a zreálnění ekonomické teorie, která se stále pohybovala v oblasti hypotetické dokonalé konkurence. Jako směr je institucionalismus silně heterogenní. Jeho představitelé se domnívají, že instituce spoluurčují efektivnost ekonomiky a trhu. Trh je podle nich společenská instituce. V 80. letech se zformoval jako jednotný myšlenkový proud tzv. nový institucionalismus. Jeho základní otázkou je, jak instituce a vlastnická práva ovlivňují chování lidí. Hlavními představiteli nového institucionalismu jsou R. H. Coase (nar. 1910) a D. C. North (nar. 1920). Coase přichází s novým pojmem - tzv. transakčními náklady, tj. náklady, které vznikají při směně vlastnických práv. Mezi hlavní práce R. H. Coase patří články „Povaha firmy“ z roku 1937 a „Problém společenských nákladů“ z roku 1960. V prvním z nich řeší otázku, proč existují firmy, a řeší ji pomocí transakčních nákladů. Coase se domnívá, že ekonomická efektivnost závisí na právním systému. Selhávání trhů vede ke vzniku externalit. Soukromá vyjednávání při nízkých transakčních nákladech budou bránit vzniku externalit a povedou k optimálním výsledkům, tj. k efektivnosti. Tato úvaha byla později označena jako tzv. Coaseův teorém. V roce 1960 R. Coase publikoval svůj článek, v němž polemizoval s Pigouovou analýzou externalit. Coase uvádí, že pokud každá z obou stran disponuje vlastnickými právy, která jsou dotčena činností druhé strany, obě strany jsou motivovány k vyjednávání a není nutná vládní intervence. Podle Coaseova teorému platí, že jasné vymezení vlastnických práv může eliminovat potřebu daně podle Pigoua a jiných dávek, pokud jsou transakční náklady zanedbatelné. Avšak v reálném světě řada externalit, jako znečištění vzduchu a vody, ovlivňuje velký počet lidí, což činí vyjednávání obtížným. Např. problém globálního oteplování zasahuje tisíce firem a miliony jedinců v různých zemích. Vládní intervence se v takovém případě může stát optimální. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Které tři školy vládly v ekonomických teoriích od 70. let 19 století? Které z nich představují neoklasickou školu? 2) Kdo je hlavním aktérem ekonomiky v neoklasické škole? 3) Porovnejte metody zkoumání klasické a neoklasické školy 4) Vyjmenujte tři období, na která lze rozdělit vývoj neoklasické ekonomie. 5) Čím se výrazně liší první období vývoje neoklasické školy od dalších dvou období? S jakými ekonomickými zákony je tato teorie spojena? 6) Které dvě teorie cambridgské školy formuloval A. Marshall? 7) Na čem je založen závěr Schumpetera, že kapitalismus spěje k samolikvidaci? 8) Jaké jsou základní podmínky celkové rovnováhy ve Walrasově modelu? 9) Jak lze řešit externality podle Coase? Porovnejte Coasovo a Pigouovo řešení.

26



4 4.1

Od neviditelné ruky trhu k viditelné ruce státu Pochybnosti o předpokladech a jejich kritika

Víra v rovnováhu, v podmínky dokonalé konkurence, v liberalismus a harmonii zájmů charakteristická pro neoklasickou školu prvního období byla stále více kritizována nejen oponenty ze strany alternativních škol, ale i samotnými vyznavači neoklasické školy. Rozhodně se nedá hovořit o harmonii zájmů v oblasti rozdělování. Svobodná konkurence vede ke špatné obživě dělnictva, velkým ziskům a dividendám vlastníků akciových podniků, které se staly dominující formou firem na přelomu 19. a 20. století. To vedlo k vytyčení požadavků na ochranu zájmů pracujících a kontroly monopolů. Předmětem kritiky se stalo i proklamované automatické ustavování rovnováhy systému, které má zabezpečovat svobodná konkurence. Automatické obnovování rovnováhy a víra v něj byly otřeseny zejména Velkou depresí 1929/33. Deprese posílila důvěru v protekcionistickou politiku, nemyslitelnou v podmínkách liberalismu. Liberalismu se příčí státní intervence na záchranu důležitých soukromých firem a s intervencemi spojená kontrola, resp. spoluřízení firem ze strany státu, které však byly běžnými jevy. Kontrola ekonomiky ze strany státu se stala realitou a zesílila.

4.2

Ekonomie blahobytu

Víra v harmonii zájmů, tj. v souladu mezi obecným a soukromým zájmem, vedla u klasické školy k pojetí ekonomické teorie jako vědy o bohatství. Stejné pojetí harmonie zachovala i neoklasická ekonomie. Růst disharmonie zájmů a kritika víry v harmonický vývoj společnosti vedly k vytvoření protipólu ekonomiky bohatství, a to ekonomiky blahobytu, jejímž cílem bylo dosažení maxima společenského blahobytu. Teorie blahobytu navazuje na neoklasické učení A. Marshalla a V. Pareta. Zkoumá podmínky dosažení maxima společenského blahobytu při daných omezeních, tj. daných výrobních faktorech, které má společnost k dispozici, a v závislosti na potřebách, které mají být uspokojeny. Počátek této školy spadá do 20. let minulého století, ale její rozmach do let 30. a 40. Zpravidla se dělí na tzv. starou (klasickou či cambridgeskou) a novou ekonomii blahobytu. Předmětem zájmu této školy je úsilí o stanovení podmínek, za kterých by kapitalistické hospodářství umožňovalo dosažení co nejvyššího společenského blahobytu. Její přístup k problémům je normativní, čili zaměřuje se na to, co by mělo být. Hlavním představitelem tzv. staré ekonomie blahobytu je Arthur C. Pigou, jehož práce „Ekonomie blahobytu“ vydaná v roce 1920 stála v počátcích tohoto směru. V Pigouově pojetí je ekonomický blahobyt z daného statku měřen součtem spotřebitelova a výrobcova přebytku. Marshallovo pojetí blahobytu bylo součtem individuálních blahobytů. Růst společenského blahobytu je zabezpečen i v případě, že roste blahobyt pouze některé ze skupin obyvatelstva. Tento součet je maximalizován na konkurenčním trhu při rovnovážné ceně. Při nerovnovážné ceně je blahobyt menší a této ztrátě se říká ztráta mrtvé váhy. Pigou v této teorii rozvíjel neoklasické myšlenky svého učitele A. Marshalla. Problémem je, zda je možné sčítat individuální přebytky. Pigou se domníval, že ano. Hlavním jeho přínosem bylo odlišení soukromých a společenských nákladů a soukromého a společenského užitku. Do ekonomie zavedl pojem externalit. Pozitivní externalita vzniká, když je společenský užitek vyšší než soukromý užitek. Krajním příkladem pozitivního statku je veřejný statek. Externality představují selhání trhu v případech, kdy existují rozdíly mezi soukromými a společenskými náklady, nebo soukromými a společenskými užitky. Trhy nezajišťují efektivní alokaci zdrojů a není dosahováno společenského blahobytu. Protože Pigou viděl toto narušení efektivnosti neviditelné ruky trhu, doporučoval státní intervence v podobě daní a subvencí. Od samého počátku byl proti Pigouovým návrhům veden boj. Již ve 20. letech F. Knightem a v 60. letech R. Coasem. Oba ekonomové se domnívali, že jasné vymezení vlastnických práv může externality odstranit.


27


Představy o mechanismu poptávky a nabídky přebírá ekonomie blahobytu z „neoklasické“ marginální analýzy kapitalistického hospodářství. „Uvolňuje“ však předpoklady jejích teoretických konstrukcí. Bere v úvahu tzv. vnější vlivy ve výrobě a tzv. vnější vlivy ve spotřebě (tj. vliv preferencí a spotřeby ostatních členů společnosti na preference a subjektivní hodnocení „blahobytu“ jednotlivce). Nepředpokládá pouze tzv. klesající výnosy a konvexní tvar indiferenčních křivek, ale připouští jako stejně pravděpodobné tzv. rostoucí výnosy, konkávní tvar indiferenčních křivek apod. Vzhledem k tomu nepovažuje maximalizaci a minimalizaci mikroekonomických veličin (užitku, výdajů spotřebitele na jednotku užitku, zisku či ztrát podniku, celkových a průměrných výrobních nákladů apod.) jednotlivými hospodářskými jednotkami (domácnostmi a kapitalistickými podniky) za automatickou optimalizaci makroekonomických veličin (společenského produktu, reálného národního důchodu, spotřeby obyvatelstva apod.). Má za to, že by k takovéto optimalizaci i při dokonalé konkurenci docházelo pouze výjimečně a že by se proto ani v ideálně konkurenčním kapitalistickém hospodářství neobešla bez korekčních opatření (daní, subvencí apod.). Vliv státu považuje za součást optimalizace společenského produktu a spotřeby, což tuto školu sbližuje s keynesiánskou ekonomií. Přístup k blahobytu je subjektivní, protože ho chápe jako rozpoložení mysli. Jde přitom o ekonomický blahobyt, který je přímo či nepřímo měřitelný penězi a který je součástí všeobecného blahobytu. Indiferenční mapy jsou v jejich pojetí mapami blahobytu jednotlivců. Základem nové ekonomie blahobytu je článek A. Bergsona z roku 1938 „Nová formulace určitých aspektů ekonomie blahobytu“, který odmítá Marshallův a Pigouův kardinalistický přístup a vychází z Paretovy ordinalistické teorie mezní užitečnosti. Odmítá používat nominální národní důchod jako měřítko ekonomického blahobytu a hledá ekonomické optimum jako stav, ve kterém nikdo nemůže zvýšit svůj blahobyt, aniž by nesnížil blahobyt někoho jiného. O další rozpracování Bergsonových myšlenek se postarali O. Lange (1904-1965), P. A. Samuelson, ale i J. R. Hicks, N. Kaldor, M. Allais (1911), K. Arrow a jiní. Se jménem Arrowa je spojen tzv. Arrowův teorém formulovaný v knize „Společný výběr a individuální hodnoty“ z roku 1951. Podle tohoto teorému nelze na základě individuálních preferencí sestavit společenskou funkci blahobytu. Nová ekonomie blahobytu přístup staré ekonomie blahobytu odmítá. Spíše než společenský blahobyt je vysvětlován skupinový blahobyt. K představě o skupinovém blahobytu lze dospět bud: - paternalisticky, tj. když blahobyt je určen někým či něčím nadřazeným jednotlivcům, kteří skupinu tvoří, nebo - individualisticky, kdy se k určení blahobytu dospívá komparací individuálních blahobytů. Tomuto skupinovému blahobytu odpovídá tzv. paretovská funkce společenského blahobytu definovaná kardinalisticky jako součet individuálních blahobytů. W=(u1,u2, ...... uv)= u1+u2+u3 ........... +uv, kde u jsou funkce užitku a v jsou jednotlivci, ze kterých se skupina skládá. Možné jsou mezi-osobní komparace subjektivního blahobytu. Mezi základní postuláty patří: Stanovení podmínek optimální organizace výroby, tj. podmínek, které předpokládají, že produkci statku nelze zvýšit nebo náklady na jeho produkci nelze snížit, aniž by neklesla produkce jiných statků či nevzrostly společenské výrobní náklady. Je-li organizace výroby optimální, je společnost na hranici produkčních možnosti. Hranice produkčních možností určuje: a) maximální množství každého výrobku, které lze vyrobit s daným množstvím výrobních faktorů při daném množství ostatních statků, a

28



b) minimum každého výrobního faktoru, které je nutně k vyrobení daného souboru výrobků při daném množství ostatních výrobních faktorů. Základem společenské produkční funkce jsou soukromé produkční funkce jednotlivých firem či osob. Ve zjednodušeném modelu dvou statků X a Y si soukromou produkční funkci či soukromou produkční hranici lze představit jako křivku, kde body na této křivce označují kombinace statku X a Y, které lze vyrobit s daným množstvím výrobních faktorů. Chceme-li vyrobit více statků X, musíme obětovat určité množství statků Y. Množství, které se obětuje v zájmu zvýšení produkce jiného statku, se označuje jako mezní míra transformace. Mezní míra transformace je míra, ve které se mezní jednotka statku Y transformuje v mezní jednotku statku X. Skupina se nachází na své produkční hranici, když míra transformace mezi každými dvěma výrobky je všude stejná (protože jinak lze vyrobit se stejným množstvím výrobních faktorů více jednoho statku bez snížení druhého přesunem výrobních faktorů mezi firmami) a když v každé firmě, kde se jeden z těchto výrobků nevyrábí, je minimální míra transformace větší než v těch firmách, kde se vyrábí (protože jinak lze vyrobit se stejným množstvím výrobních faktorů více jednoho statku bez snížení druhého pouhým jeho zavedením do výroby ve firmách, které ho nevyrábí, ale mohly by ho vyrábět). Tyto dvě podmínky jsou označeny jako hraniční ekvivalence, rovnosti. Diskuse byla vedena také k prostředkům zabezpečení ekonomického blahobytu. U jedněch autorů panuje víra v možnosti dokonalé konkurence při zabezpečování ekonomického blahobytu, jiní požadují strukturální reformy. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) 2) 3) 4) 5)

Jmenujte hlavní představitele teorie blahobytu. Jaké jsou základní myšlenky teorie blahobytu? Z jakých dvou pohledů se přistupuje k řešení rovnováhy? Co je to křivka produkčních možností (PPF)? Kdy a kde vzniká institucionalismus? Čím jej lze charakterizovat? Co zapříčinilo důvěru v protekcionistickou politiku?


29


5

Keynesiánství 5.1.1 Okolnosti vzniku a předchůdci keynesiánské makroekonomie

V průběhu 20. a 30. let došlo v ekonomické teorii k velkým změnám, které jsou označovány jako keynesiánská revoluce. Jejím výsledkem byla nová makroekonomická teorie, která pochybovala o schopnostech samoregulačních tržních sil a za nástroj stabilizace považovala hospodářskou politiku státu. „Neviditelnou ruku trhu“ nahradila „viditelná ruka státu“. V průběhu těchto desetiletí sílily pochybnosti o neoklasických přístupech k ekonomickým jevům a pochybnosti se týkaly jednoho ze základních předpokladů analýzy, a to podmínek dokonalé konkurence. Zároveň došlo, jak jsme viděli, ke vzniku teorie nedokonalé a monopolistické konkurence. Na poli makroekonomie se hledal alternativní výklad pro cyklický vývoj a vysvětlení tendence k nevyužívání výrobních faktorů. Ekonomická krize přelomu 20. a 30. let urychlila vývoj nové teorie, protože krize vedla k obavám, že se naplní předpovědi A. Smitha a D. Ricarda o dlouhodobé stagnaci či zániku kapitalistické tržní ekonomiky.

5.1.2 J. M. Keynes a jeho význam pro rozvoj ekonomické teorie Nejvýznamnějším ekonomem minulého století byl J. M. Keynes. Obnovil makroekonomický přístup ke zkoumání a jeho příjmově výdajová metoda vyvolala vlnu empirických výzkumů spolu s dalším rozvojem matematické ekonomie. Keynesiánská makroekonomie se stala teoretickým základem hospodářské politiky a v podobě neokeynesiánství byla převažujícím ekonomickým směrem až do poloviny 70. let. Keynesovo učení je reformní, protože vyústilo v požadavek doplnit tržní ekonomiku státní stabilizační politikou, zaměřenou na plné využívání výrobních zdrojů. Jeho dílo je možno rozdělit na dvě období: do vyjití knihy „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz“ v roce 1936 a po napsání této knihy. Nejvýznamnější prací prvního období je „Traktát o peněžní reformě“ z roku 1923, ve které rozvíjí svou představu o nestabilitě tržní ekonomiky na základě nestálé kupní síly peněz. Reformuluje cambridgeskou verzi rovnice kvantitativní teorie peněz do podoby: M = qP, kde M je množství peněz, q je počet jednotek spotřebních statků, na jejichž základě domácnosti udržují peněžní zůstatky, a P je cenová hladina. Součin q P jsou reálné peněžní zůstatky. Je to částka určená na nákup spotřebních statků a služeb a mají určitou kupní sílu. Z rovnice plyne, že kupní sílu ovlivňuje počet jednotek q. Tento počet je závislý na reálných příjmech domácností a jejich kolísání je způsobeno nerovnoměrným vývojem ekonomiky. Reforma peněžní a úvěrové soustavy by měla zmírnit výkyvy ekonomiky a tím i příjmů. Přechodem mezi oběma obdobími je dílo „Pojednání o penězích“ z roku 1930. Ačkoli se Keynes stále domnívá, že základem úspěšného fungování tržní ekonomiky je stálost kupní síly peněz, za hlavní příčinu jejího kolísání již považuje investice. Ekonomiku dělí na dva sektory - investiční a spotřební. Vychází z myšlenky, že rozhodnutí spořit nejsou totožná s rozhodnutími investovat. Proto podíl investičních výdajů na celkových výdajích může být větší než podíl investic na celkovém produktu. Za takové situace ceny investic rostou, vznikají mimořádné zisky jejich výrobcům a spolu s optimistickými očekáváními dále rostou investiční výdaje. To zesiluje inflační proces, který se ze sektoru investic šíří do sektoru spotřeby. Podle Keynese důchody domácností vznikají v sektoru investičním a v sektoru spotřebním, tedy Y = Yi + Y, Z hlediska užití se důchody domácností vydávají na spotřebu a úspory, a platí tedy Y = C + S Po zavedení zjednodušujícího předpokladu, že náklady na jednotku statku jsou v obou odvětvích stejné, odvodil rovnici pro cenovou hladinu a z ní vyvodil, že stálost kupní síly peněz závisí na stálosti poměru mezi důchody domácností a velikostí reálného národního důchodu a na rovnosti celkových

30



nákladů na výrobu investičních statků a úspor. Hlavní příčinou nestálosti kupní síly peněz je skutečnost, že rozhodování o rozdělení důchodů domácností na výdaje na spotřebu a úspory je nezávislé na rozhodování o podílu výroby spotřebních a investičních statků na reálném důchodu. Rovnost úspor a investic vytváří stabilitu cenové hladiny. Nezávislost mechanismů tvorby úspor a investic vede k tomu, že samoregulace tržních sil nemusí ustavit rovnováhu. Proto je potřeba státních zásahů, které rovnováhu obnoví. Formou státních zásahů může být monetární politika v podobě regulace úrokové míry. Není-li účinná, např. z důvodu pesimistických očekávání podnikatelů, pak je možné užít další formu státních zásahů, a to veřejné výdaje. Dílem „Obecná teorie úroku, zaměstnanosti a peněz“ začíná druhé období vývoje Keynesova díla. V tomto období dochází k posunu v jeho názorech, který je zapříčiněn především výrazným vlivem Velké deprese z let 1929 až 1933. Svůj vliv měla i teorie multiplikátoru zaměstnanosti R. F. Kahna. V této etapě se Keynes snaží odpovědět na otázku, co je příčinou toho, že kapitalistická tržní ekonomika ve 20. století nefunguje na základě samoregulace. Domnívá se, že příčinou je nedostatečná efektivní poptávka, zejména nestabilita investic. V tomto díle Keynes usiloval o nalezení faktorů, které vyvolávají v tržní ekonomice recesi, rozsáhlé nevyužívání výrobních faktorů a zejména nezaměstnanost. Recese v jeho pojetí není nahodilý jev, ale je to jev přirozený, vlastní tržní ekonomice. Podle Keynese je soudobá ekonomika svou povahou tržní ekonomikou. Za základní příčinu recese považuje nedostatečnou efektivní poptávku spojenou s malými podněty k investování. Rozhodování o úsporách a investicích probíhá odděleně, takže chybí mechanismus, který by obnovoval soulad mezi úsporami a investicemi. Úspory domácností jsou závislé na důchodech domácností a investice jsou závislé na očekávaném výnosu ve srovnání s úrokovou mírou, to je na tzv. mezní efektivnosti kapitálu. Pokud jsou vyhlídky očekávaných výnosů pesimistické, dají podnikatelé přednost držbě peněz před rizikem investování. V takové situaci se projevuje tendence k tezauraci peněz a s ní spojená tendence k poklesu zaměstnanosti. V podmínkách nejistoty, která existuje v tržní ekonomice, mohou být peníze nejvýhodnější formou bohatství. V takových podmínkách tedy nemohou existovat záruky, že zamýšlené investice se budou rovnat úsporám. Budou-li zamýšlené investice menší než úspory, bude cena celkové poptávky (tržba za celkový produkt) nižší než tržba nezbytná pro zajištění plné zaměstnanosti. Výsledkem bude přizpůsobení, tj. omezení agregátní nabídky a růst nezaměstnanosti. Při daném podílu spotřeby na národním důchodu je zaměstnanost funkcí investic, které jsou závislé na podnětech k investicím. Podněty k investicím jsou závislé na mezní efektivnosti kapitálu a vývoji úrokových měr, jak jsme shora uvedli. Nejvýznamnější teze z „Obecné teorie“ jsou: 1. Při daných výrobních zdrojích, technologiích a výrobních nákladech je národní důchod funkcí zaměstnanosti. (Později tento vztah dostal označení keynesiánská produkční funkce). 2. Vzhledem k tomu, že je vztah mezi národním důchodem a spotřebou dán sklonem ke spotřebě (spotřeba je klesající funkcí důchodu), je i spotřeba funkcí zaměstnanosti. 3. Zaměstnanost je sama funkcí výdajů na spotřebu a na investice, je závislá na efektivní poptávce. 4. Protože je zaměstnanost funkcí výdajů na spotřebu a na investice a zpětná funkční vazba je zde pouze u spotřeby, je v konečné instanci funkcí investic. 5. Z výše uvedených tezí vyplývá, že zaměstnanost je funkcí: a) ceny celkové nabídky (ceny, která uhrazuje výrobní náklady a požadovaný zisk při určitém rozsahu agregátní nabídky), b) sklonu ke spotřebě, c) velikosti investic. 6. S růstem zaměstnanosti klesá produktivita, která determinuje reálné mzdy. Proto nemůže být dlouhodobě udržitelná zaměstnanost vyšší než plná zaměstnanost (při níž se rovná reálná mzda meznímu produktu práce a mezní pracovní oběti pracovníka), 7. Když roste zaměstnanost, roste i spotřeba. Výdaje na spotřebu však rostou pomaleji než potřebná efektivní poptávka pro udržování rostoucí zaměstnanosti. (Rozdíl mezi vývojem výdajů na spotřebu


31


a potřebnou efektivní poptávkou by měly krýt investice. Nemají-li dostatečnou dynamiku, začne zaměstnanost klesat). Byl přesvědčen, že problém efektivní poptávky je nadčasový, tj. obecný. Keynes odmítl základní koncepci neoklasické makroekonomie, tj. její víru v automatickou obnovu rovnováhy při plném využití výrobních zdrojů - tzv. Sayův zákon trhů. Tím odmítl i koncepci pružných mzdových sazeb a samočinného vyrovnávání poptávky a nabídky práce. Poptávka po práci a nabídka práce se uskutečňuje v peněžní podobě. Nominální mzdové sazby jsou strnulé směrem dolů a tím brání poklesu reálných mezd potřebnému pro automatické řešení nedobrovolné nezaměstnanosti. Skutečný objem nezaměstnanosti a výše národního důchodu jsou závislé na efektivní poptávce. Ta je v uzavřené ekonomice souhrnem výdajů na spotřebu, soukromých investic a vládních výdajů, čili E = C + I + G. Vliv efektivní poptávky na národní důchod ukazuje následující graf. Graf č. 4-1: Model s linií pod úhlem 45° C+I+G E* C´+ I´+ G´ E

45 °

0

Y

Y*

E

je efektivní či agregátní poptávka (= celkové výdaje)

E*

je efektivní poptávka odpovídající plné zaměstnanosti

Y

je národní důchod reprezentující agregátní nabídku

Y*

je národní důchod odpovídající plné zaměstnanosti

Pokud efektivní poptávka odpovídá plné zaměstnanosti, vytváří ekonomika národní důchod při plné nezaměstnanosti. Dojde-li ke snížení efektivní poptávky z E* na E dochází k poklesu zaměstnanosti a k poklesu vyráběné produkce z Y* na Y a opačně. Výdaje domácností na spotřebu jsou funkcí disponibilního důchodu, který se dělí na výdaje na spotřebu C a na úspory S. Toto dělení je založeno na působení psychologického zákona, podle kterého s růstem důchodu absolutně roste spotřeba, ale její podíl na důchodu se snižuje. Na základě tohoto zákona je definován sklon ke spotřebě jako klesající funkce disponibilního důchodu: C = C0 + c . Yd, kde c je mezní sklon ke spotřebě. c= ΔC/ΔYd. 'Empirické

výzkumy v oblasti chování spotřeby uskutečněné v USA nepotvrdily závěry psychologického zákona a daly podnět k vývoji řady nových koncepcí, jako jsou: teorie životního cyklu, teorie efektu západky a hypotéza permanentního důchodu.

32



Výdaje soukromých firem na investice jsou nejrozkolísanější složkou efektivní poptávky. Investice jsou funkcí mezní efektivnosti kapitálu a úrokových měr. Čím vyšší je mezní efektivnost kapitálu při daných úrokových mírách, tím vyšší bude sklon k investicím. Mezní efektivnost kapitálu je nepřímo úměrně závislá na vybavenosti společnosti kapitálem. Z toho důvodu existuje tendence k nedostatečným podnětům k investicím a s tím spojené nedostatečné efektivní poptávce, neužívání ekonomických zdrojů včetně vysoké nezaměstnanosti. Při rozhodování o investicích musí podnikatelé ocenit ziskové perspektivy (budoucí příjmy z investice) a srovnat je s výší úrokových měr, což je záležitost velmi obtížná. Při tomto rozhodování jde o odhad doby životnosti investice, vývoj poptávky po statcích vyráběných na této investici a na vývoji veličin, které determinují budoucí výnosy. V tomto odhadu hraje velkou úlohu nejistota. Proto důležitou úlohu při rozhodování o investicích hraje očekávání, převážně založené na podnikatelových odhadech budoucího vývoje, které se vyznačuje výrazným subjektivismem. Mezní efektivnost kapitálu je vlastně diskontní sazba, kterou lze získat diskontováním čistých výnosů z určité investice po celou dobu její životnosti. Keynes se domníval, že mezní efektivnost kapitálu s růstem kapitálové vybavenosti, tj. kapitálové saturace, klesá. Z hlediska realizace investice je důležitý vztah mezi mezní efektivností kapitálu a úrokovou mírou. Investice je rentabilní a bude realizována, je-li mezní efektivnost kapitálu větší než úroková míra. Investice mají kapacitotvorný a důchodotvorný efekt. Výklad důchodotvorných efektů investic je spojen s tzv. Kahn-Keynesovým multiplikátorem. Jeho základem je vztah investic a vytvořeného národního důchodu. Tento vztah lze zapsat: Vztah mezi investicemi a vytvářeným národním důchodem, který odpovídá našemu předchozímu výkladu, lze zapsat jako: Y = k . I nebo ΔY = k . ΔI, kde Y je národní důchod ΔY je přírůstek národního důchodu, I jsou investice, ΔI je dodatečná investice a k je Kahn - Keynesův multiplikátor či investiční multiplikátor. Investiční multiplikátor k je dán vztahem I/s, což je reciproká hodnota mezního sklonu k úsporám (s = ΔY/ΔY), nebo 1/1-c, kde c je mezní sklon ke spotřebě (c = ΔC/ΔY). Za normálních podmínek, kdy platí, že 0<s< 1, je multiplikátor větší než 1. Zkoumání důchodotvorného efektu nových investic je důležité pro úvahy o veřejných pracích, které jsou financovány ze státního rozpočtu, či pro úvahy o nástrojích pro boj s recesí a nezaměstnaností. Dodatečné investice podle Keynese by neměly mít kapacitotvorný efekt, protože Keynes předpokládá nevyužité ekonomické zdroje a nezaměstnanost. Multiplikační proces skončí v okamžiku, kdy přírůstky výdajů na spotřebu nebudou vyžadovat další rozšíření výroby. V dalším vývoji ekonomické teorie byly některé nedostatky koncepce multiplikátoru, především jeho krátkodobost, statičnost a abstrakce od kapacitotvorného efektu překonány. Keynes odmítl úrokovou míru jako nástroj automatického vyrovnání úspor a investic. Úrokovou míru chápe jako peněžní jev spojený s tzv. preferencí likvidity. Preference likvidity vyjadřuje upřednostnění držby peněz před držbou ostatních aktiv. Preference likvidity je spojena se čtyřmi motivy: a) s důchodovým motivem, který vzniká v domácnostech v důsledku časového nesouladu příjmů a výdajů. Proto domácnosti vytvářejí peněžní zásobu, která nesoulad mezi příjmy a výdaji řeší. b) Motiv podnikání, který se týká potřeby podniků zajistit plynulost podnikání; tyto dva motivy se zpravidla společně označují jako motiv transakční. c) Motiv opatrnostní, který plyne z potřeby ekonomických subjektů vytvářet peněžní zásobu pro neočekávané výdaje či neočekávané váznutí příjmů. Výše peněžních prostředků vytvářených na základě transakčního a opatrnostního motivu nezávisí na úrokové míře. d) Motiv spekulační. Ekonomické subjekty vytvářejí peněžní zásobu v důsledku očekávání určitého vývoje na trhu cenných papírů. Výše peněžní zásoby vytvářená na základě tohoto motivu souvisí s výší úrokové míry. Poptávka po penězích je složena z poptávky transakční, přímo úměrně závislé na důchodu, a z poptávky spekulační, která je funkcí úrokové míry. Na úrokovou míru je možné


33


působit množstvím peněz v oběhu, zatímco motivy preference likvidity mající psychologickou povahu nelze přímo ovlivňovat. Úroková míra je funkcí preference likvidity a množství peněz v oběhu. Růst nabídky peněz povede k poklesu úrokové míry, i když ten má své hranice. Je-li úroková míra příliš nízká, ekonomické subjekty budou očekávat růst, díky němuž poroste spekulační poptávka po penězích a další růst nabídky peněz nepovede k poklesu úrokové míry. Taková situace nese označení past likvidity. Ačkoliv Keynes nerozpracoval žádný program státních zásahů do ekonomiky, jsou v jeho díle východiska takového programu zakotvena. Tržní ekonomika v Keynesově pojetí nevytváří dostatečné podněty k plnému využívání všech zdrojů a mechanismus tržní ekonomiky nepracuje ideálně, takže musí být doplněn státními intervencemi. Podle Keynese existují tři možnosti, jak v tržní ekonomice zabezpečit plné využívání zdrojů: a) Přerozdělit důchody cestou zvýšení dědických daní a progresivního zdanění důchodů, což povede ke zvýšení sklonu ke spotřebě. b) Opatření peněžní a úvěrové politiky směřující k dlouhodobému udržování nízkých úrovní úrokových měr (politika levných peněz), což ovlivní sklon k investicím. c) Využití státního rozpočtu pro dodatečné rozšíření efektivní poptávky cestou veřejných prací, státních zakázek apod. Státní zásahy však v žádném případě nemohou narušovat tržní alokaci ekonomických zdrojů. Po roce 1936 uveřejnil Keynes ještě několik významných statí, v nichž věnoval pozornost např. otázce poválečné inflace a návrhu uspořádání mezinárodního měnového systému (doporučoval vytvoření mezinárodní měnové jednotky „bancor“). Podle Keynese je neoklasická teorie speciálním případem ekonomiky plné zaměstnanosti. Keynesova teorie je obecnější, protože ekonomika nemá tendenci vytvářet plnou zaměstnanost. Přesto může existovat rovnováha v ekonomice, aniž by tato ekonomika byla ve stavu plné zaměstnanosti.

5.1.3 Keynesiánská ekonomie Keynesovo učení mělo značný ohlas mezi stoupenci i odpůrci a ovlivnilo poválečný vývoj ekonomické teorie a hospodářské politiky. Stoupenci jeho odkaz rozvíjeli a kritikové pod vlivem Keynesova díla revidovali své názory a rovněž rozvíjeli své přístupy. Dominující vliv keynesiánství v ekonomické teorii trvá až do poloviny 70. let. Stoupenci Keynesova odkazu tvoří heterogenní směr - keynesiánství, který sjednocuje myšlenka, že tržní mechanismus není sám o sobě schopen zajistit bezporuchové fungování tržní ekonomiky a je potřeba ho doplnit stabilizační hospodářskou politikou vlády. Mezi nejvýznamnější přínosy k rozvoji Keynesovy teorie patří bezesporu její dynamizace R. F. Harrodem (1900-1978)5. Dynamizace je založená na principu akcelerátoru, který vyjadřuje vliv přírůstku důchodu na poptávku po investicích, takže: I = α . ΔY, kde α = akcelerátor, I = objem investic, ΔY = přírůstek národního důchodu. Kritériem růstu je tempo růstu národního důchodu (G), které je určeno jako: G=ΔY .

t

/Y

t - 1

Harrod rozeznává tzv. skutečné tempo růstu, tj. takové, kterého hospodářství skutečně dosahuje, dále přirozené tempo růstu, tj. takové, které odpovídá růstu zaměstnané části obyvatelstva při daných

5

Hlavní práce jsou: „Hospodářský cyklus“ z roku 1936, „K dynamické ekonomii“ z roku 1948 a „Dynamická ekonomická teorie“ z roku 1973.

34



mzdových sazbách a využití všech možností daných technickým pokrokem, a zvenčí zaručené tempo růstu, tj. rovnovážné tempo růstu, při kterém musí být splněny následující tři podmínky. 1. I = S, tj. rovnováha na trhu statků. 2. ΔQ = ΔY, kdy přírůstek výrobní kapacity = přírůstku důchodu. 3 . dosažení požadované efektivnosti kapitálu představuje určité optimální využití kapacit. Při zaručeném tempu je akcelerátor roven převrácené hodnotě optimální efektivnosti investic neboli koeficientu investiční náročnosti. Zaručené tempo růstu lze vyjádřit následující rovnicí Gw = E 0 . S = 1/α . s Je-li přirozené tempo růstu větší než zaručené, bude docházet k nezaměstnanosti. Je-li skutečné tempo růstu menší než zaručené, je dosahovaná efektivnost investic menší než požadovaná (optimální) a stupeň využívání výrobních kapacit je nízký. Za takové situace ochabují podněty k investování a dále klesá skutečné tempo růstu. Je-li skutečné tempo růstu větší než zaručené, znamená to, že efektivnost investic je větší než optimální, dochází k zvětšování investic a zvyšuje se skutečné tempo růstu. Mezi skutečným a zaručeným tempem růstu neexistuje žádný přizpůsobovací mechanismus. V období konjunktury má skutečné tempo růstu tendenci převyšovat zaručené tempo růstu, od kterého se vzdaluje až do dosažení přirozeného tempa růstu. Poté začíná efektivnost kapitálu a skutečné tempo růstu klesat a klesne až pod úroveň zaručeného tempa růstu. Tento model se stal východiskem teorií ekonomického růstu keynesiánského typu. Harrodovu modelu je blízký model E. Domara. Hlavní rozdíl mezi oběma modely je to, že Harrodův je založen na principu akcelerace, zatímco Domarův model je založen na principu multiplikátoru. Domarův model dále předpokládá plnou zaměstnanost a rovnost zamýšlených a realizovaných úspor a investic a jejich přírůstků. Domarův model říká, jaký přírůstek národního důchodu vyvolá určitý přírůstek investic a jaký vliv budou mít tyto investice na přírůstek výrobních kapacit. Neřeší působení akcelerátoru, tj. jaký přírůstek investic vyvolá přírůstek důchodu vzniklý na principu akcelerace. Další směr vývoje keynesiánské teorie bylo vyvinutí teorie stagnace, jejíž základy položil na přelomu 30. a 40. let A. H. Hansen (1887-1975). Východiskem teorie stagnace je teze, že kapitalistická tržní ekonomika směřuje do stadia, ve kterém se nebude moci dále dynamicky rozvíjet. Hansen se domníval, že stagnace souvisí s poklesem ochoty investovat a uvažoval tři hlavní determinanty velikosti investic: a) růst obyvatelstva, b) zavádění technologických inovací, c) územní expanze. Tyto tři determinanty podle Hansena v první třetině století zeslábly a nevytvářejí dostatečné podněty k soukromým investicím, tak aby bylo dosaženo plné zaměstnanosti. Na druhé straně ekonomické subjekty vytvářejí dostatečné prostředky pro investování. Již ve své době nejvíce sporů vyvolalo tvrzení, že slábne zavádění technických inovací. Hansenova teorie stagnace vedla k požadavku státních intervencí zaměřených na zvyšování podnětů k investicím. Po druhé světové válce se na univerzitě v Cambridgi zformoval směr označovaný postkeynesiánství. Americká verze keynesiánství začala být označována jako neokeynesiánství.

jako

5.1.4 Neokeynesiánství Neokeynesiánství je poznamenáno tím, že jeho stoupenci byli původně stoupenci neoklasické ekonomie a Keynesovu teorii studovali v americkém prostředí a často zprostředkovaně, tj. z děl vykladačů Keynese. Významným představitelem neokeynesiánství je L. R. Klein a A. H. Hansen


35


(1887-1978)6, F. Modiglianni7 (1918), kteří přispěli k formalizaci výkladů Keynesova díla. Proces „vstřebávání“ Keynesovy teorie neoklasickou ekonomií však byl zahájen díky článku „Pan Keynes a klasikové“ od J. R. Hickse z roku 1937. Jedná se především o model J. R. Hickse SI-LL, který Hansen upravil do podoby modelu IS - LM a model multiplikátoru pod úhlem 45° P. A. Samuelsona8. Charakteristickým rysem neokeynesiánů je snaha o přiblížení se potřebám praktické hospodářské politiky. Neokeynesiánská teorie opomíjí ve svých koncepcích faktor nejistoty a očekávání. Navíc příčinná závislost mezi velikostí úrokové míry a objemem národního důchodu je nahrazená vztahem jejich vzájemné závislosti v modelu IS - LM, který je základem rozvoje neokeynesiánské teorie. Model ukazuje možnost dosažení současné rovnováhy jak na trhu statků, tak na trhu peněz. Model IS -LM byl postupně doplněn o stranu nabídky a jako takový je slučitelný s představou o automatické obnově rovnováhy při plné zaměstnanosti, což odporuje závěrům Keynese. S Keynesovým pojetím chování tržní ekonomiky tento model sbližuje teprve závěr o bariérách, které znemožňují působení automatického seberegulačního mechanismu, jako jsou: nepružnost cen, nepružnost nominálních mezd směrem dolů, nízká citlivost investic na úrokovou míru a past likvidity. K rozvoji neokeynesiánství přispěl F. Modigliani i tzv. hypotézou životního cyklu, která rozvíjí myšlenku, že lidé spotřebovávají podle očekávaných důchodů, nikoliv v závislosti na běžném důchodu. Hypotéza životního cyklu se stala základem pro revidovanou funkci spotřeby a úspor. Další pokusy o začlenění některých neoklasických postulátů do neokeynesiánské ekonomie vedly v průběhu 60. let ke vzniku tzv. neoklasické syntézy. Hlavním představitelem neoklasické syntézy je P. A. Samuelson (1915), který ji propaguje ve své učebnici „Ekonomie“, jejíž první vydání vyšlo v r. 1948. Graf č. 4-2: Model multiplikátoru s linií pod úhlem 45°

C+I E=C+I C I 0

Y0

Y*

Y

Název je odvozen od přímky, která s osami x a y svírá úhel 45° a představuje tak rovnováhu, kdy vytvořený národohospodářský produkt je realizován. Plánované celkové výdaje E (měřené na ose y) mají dvě části, a to spotřebu C a investice I. Grafickým znázorněním funkce spotřeby je přímka C. Sklon této přímky závisí na sklonu ke spotřebě c a průsečík této křivky s linií 45° odpovídá úrovni produktu Y0, kdy celý vytvořený produkt se spotřebuje. Pro všechny větší produkty je pak část důchodu spořena. Plánované úspory tvoří disponibilní část důchodu a funkci úspor reprezentuje v modelu přímka SS. Základní podmínku rovnováhy I = S prezentuje investiční funkce, tj. křivka I. Celkové výdaje v ekonomice jsou znázorněny přímkou C + I. Investice jsou rozhodujícím faktorem, který ovlivňuje objem národohospodářského produktu. Velikost investic je dána mimo model. Přírůstek investic má multiplikační efekt na přírůstek produktu ΔY = k . ΔI; k= 1/1-c 6

Mezi nejvýznamnější Hansenovy práce patří: „Rozpočtová politika a hospodářské cykly“ z roku 1941, „Peněžití teorie a rozpočtová politika“ z roku 1949 a „Průvodce Keynesem“ z roku 1953. 7

K nejvýznamnějším pracem F. Modiglianiho patří: „Národní důchod a mezinárodní obchod“ z roku 1953 a „Sebrané stali F. Modiglianiho“ z roku 1980. 8

K nejznámějším pracím patří: „Základy ekonomické analýzy“ z roku 1947 a „Ekonomie“ z roku 1948 (16 vydání.)

36



Graf č. 4-3: Efekt změny vládních výdajů C,I,G C+I+G´ C+I+G C+I

ΔG

45 0

Y0

Y*

Y*´

Y

Stejné účinky jako přírůstek investic má i přírůstek státních výdajů (G). Multiplikátory působí v obou směrech. Na rozdíl od investičního multiplikátoru, multiplikátor vládních výdajů je spojen s komplikací, kterou představuje potřeba krýt přírůstek vládních výdajů zvýšením daní, což se odráží v poklesu spotřeby. Zahrnutí vládních výdajů do modelu se v grafu projeví posunem křivky C + I na C + I + G. Zvýšení vládních výdajů se projeví posunem přímky C + I+G na C + I + G´. Zahrnutí vnějšího sektoru ekonomiky představuje položka čistého vývozu X (rozdíl mezi vývozem a dovozem), která má obdobné účinky jako zvýšení ostatních částí výdajů. Tento model je modelem reálného sektoru ekonomiky, zobrazuje rovnováhu na trhu statků, předpokládá, že cenová hladina je dána a je fixní, že se nemění úroková míra. Mezi Samuelsonův přínos k rozvoji keynesiánské teorie patří i teorie hospodářského cyklu, kterou uveřejnil v článku „Vzájemné působení mezi analýzou multiplikátoru a principem akcelerace“ z roku 1939. Znám je i svou teorií projevených preferencí. Samuelson rovněž přispěl k rozpracování Phllipsovy křivky pro podmínky USA a k jejímu pojetí jako substitučního vztahu mezi mírou nezaměstnanosti a mírou inflace. Toto pojetí také vede k hospodářské politice, jejímž cílem je určitá kombinace míry nezaměstnanosti a míry inflace, nikoliv plná zaměstnanost. Model LS-LM. V roce 1937 publikuje J. R. Hicks stať „Pan Keynes a klasikové“ jejímž cílem bylo objasnit hlavní rozdíly mezi Keynesovou teorií a neoklasickou teorií. Zároveň tato stať přispěla k popularizaci Keynesovy Obecné teorie, která byla napsána velmi složitým a málo přístupným způsobem cestou modelu SI - LL (IS - LM). Je odvozen od dvou základních křivek, které představují proces ustavování makroekonomické rovnováhy. Keynesova teorie byla přeformulována do čtyř podmínek: - úspory jsou funkcí důchodu S = S (Y). - investice jsou funkcí úrokové míry I = I (i), - poptávka po penězích je složena z transakční poptávky, která je funkcí důchodu a ze spekulační poptávky, která je funkcí úrokové míry L = L(Y,i), - nabídka peněz je dána exogenně. Rovnováha v ekonomice nastává, je-li současně rovnováha na trhu zboží, tj. I(i) = S(Y) i na trhu peněz, M = L(Y,i).


37


Graf č. 4-4: Rovnováha v modelu IS-LM

i

LM

i0

0

IS

Y0

Y

Dnes známe model v podobě IS-LM upravený do této podoby A. Hansenem. Křivka IS představuje rovnováhu na trhu statků, kdy je dosaženo podmínky S = I. Tvar a poloha křivky IS závisí na sklonu ke spotřebě a podnětech k investicím. Investice jsou klesající funkcí úrokové míry, strmost investiční křivky závisí na koeficientu závislosti investic na úrokové míře. Čím je koeficient větší, tím je křivka plošší. Rovnováha na trhu peněz je znázorňována křivkou LM, kdy každé úrovni národního důchodu odpovídá taková úroková míra, při níž je nabídka peněz rovna poptávce po penězích. Graf č. 4-4 prezentuje spojení křivek IS a LM a umožňuje hledání takové úrovně národního důchodu a úrokové míry, při níž jsou trh statků i trh peněz v rovnováze. Hospodářská politika, ať již fiskální či monetární a její efekty lze prostřednictvím tohoto modelu dobře studovat. Monetární expanze, tj. růst nabídky peněz se projeví posunem křivky LM vpravo na LM, a za jinak stejných okolností povede k růstu produktu na Y, a k poklesu úrokové míry na r. Monetární restrikce bude znamenat opačný posun křivky LM a opačný vývoj hodnot důchodu a úrokové míry. Zvýšený podnět k investicím se v grafu projeví jako posun křivky IS na IS1, a povede za jinak stejných okolností k vzestupu úrokové míry a k růstu národního důchodu a opačně. Čistá fiskální expanze v podobě přírůstku státních výdajů bude mít stejný efekt. V souvislosti s daným tvarem křivky LM mají uvedené fiskální a monetární politiky různé účinky v závislosti na tom, v jaké situaci se hospodářství nachází, tj. v našem grafu, v jaké části křivky LM je průsečík s křivkou IS. Pro vysokou úroveň produktu, blízkou stavu plné zaměstnanosti a vysokou úrokovou míru se expanzivní fiskální politiky promítají více do růstu úrokové míry než do zvětšení produktu. V situaci blízké pasti na likviditu budou naopak expanzivní fiskální politiky provázeny silnými změnami produktu a malými změnami úrokové míry. Lze tedy předpokládal, že ve fázi recese bude účinnější rozpočtová politika a málo účinná monetární politika. Monetární politika je málo účinná i ve specifickém případě nízké citlivosti investic na změny úrokové míry (vysoký podíl samofinancování), takže křivka IS je blízká vertikální poloze. Monetární politika má jen nepatrný vliv na růst důchodu, ale významně ovlivňuje úrokovou míru. Odpověď na otázku zda makroekonomická rovnováha prezentovaná v modelu je rovnováhou, která odpovídá potenciálnímu produktu a plné zaměstnanosti nelze uvést. Tuto odpověď poskytuje až model IS - LM rozšířený o stranu nabídky. Phillipsova křivka Publikování Phillipsovy křivky v roce 19589 představuje další a to významnou etapu ve vývoji keynesiánství. Tato křivka umožnila zavést do analýzy úroveň cen a mezd, což vytvořilo základ pro hlubší zkoumání problematiky inflace. Křivka prezentuje myšlenku, že k inflaci může docházet i za stavu, kdy nezaměstnanost je větší než při tzv. plné zaměstnanosti. Jejím základem je stanovení korelace mezi mírou nezaměstnanosti a tempem růstu nominálních mezd na základě statistických 9

A, W. Phillips. „The Relation between Unemployment and the Rate of Change of Money Wage Rates in the UK“, (1861-1957).

38



údajů pro Velkou Británii v letech 1861 až 1957. Cílem Phillipsovy práce byla verifikace hypotézy, podle níž změny nominálních mzdových sazeb lze vysvětlit ze změn v poptávce po pracovních silách v jednotlivých fázích hospodářského cyklu. S růstem poptávky po práci klesá míra nezaměstnanosti, což vede k růstu sazby nominální mzdy. V recesi se zaměstnanci brání poklesu nominálních mezd, takže vztah mezi procentním přírůstkem nominálních mezd a poklesem míry nezaměstnanosti nabývá klasickou podobu Phillipsovy křivky. Graf č. 4-8: Původní Phillipsova křivka Míra mzdové inflace v %

0

Míra nezaměstnanosti v %

Dalšímu rozpracování Phillipsovy křivky se věnovala řada ekonomů, např. P. A. Samuelson a R. M. Solow sestrojili tuto křivku pro USA a provedli její úpravu na křivku vyjadřující kauzální vztah mezi mírou nezaměstnanosti a růstem cenové hladiny. Za předpokladu, že produktivita práce roste stálým dvouprocentním tempem, růst mezd o 3% spojený s poklesem nezaměstnanosti o 1,5% povede k růstu cen o 1%, jak ukazuje následující graf. Z křivky vyplývá závěr, že snižování nezaměstnanosti bude nutně provázeno růstem cenové hladiny, a proto hospodářská politika musí zvolit jedno zlo, buď opustí požadavek plné zaměstnanosti a stabilizuje cenovou hladinu nebo se zaměří na plnou zaměstnanost za cenu inflačních tlaků. Skutečné ukazatele o míře nezaměstnanosti a míře inflace se však od počátku 70. let stále více odchylovaly od předpovědí Phillipsovy křivky. Řada ekonomů navrhovala její revizi, např. E. S. Phelps a A. Greenspan. Revize spočívala v jejím posunu vpravo. Pochyby zda vztah mezi zaměstnaností a inflací odpovídá souvislosti, kterou vyjadřuje Phillipsova křivka, se objevily u ekonomů N. Kaldora, E. Kuhna a A. G. Hinese. Tvrzení Phillipsovy křivky je široce přijímáno pro krátké období. Rozlišování mezi skutečnou a očekávanou inflací se stalo základem úvah o posunech krátkodobé Phillipsovy křivky pod vlivem nepředvídatelných cenových šoků. Vliv monetarismu a nové klasické makroekonomie vede k formulaci tzv. dlouhodobé Phillipsovy křivky, která je vertikální. Vertikální křivka znamená, že pro každé hospodářství je v určitém období typická tzv. přirozená míra nezaměstnanosti, při níž nepůsobí v ekonomice tlaky na zvyšování nebo snižování inflace. Snižování nezaměstnanosti pod přirozenou míru nezaměstnanosti je možné jen za cenu inflace. Vývoj neokeynesiánství v 70. letech Uplatňování keynesiánské hospodářské politiky vedlo k posílení pozic odborů při kolektivních vyjednáváních a tím růstu mzdových sazeb. Růst nákladů, zaostávání resp. konzervování hospodářské struktury v důsledku poptávkově orientované stimulace a růst úlohy přerozdělovacích procesů vedly v průběhu 60. a 70. let k poklesu účinnosti tohoto typu politiky, zejména problematický byl boj s inflačními tlaky. Nástroje stimulace se dostaly do rozporu s rostoucí otevřeností ekonomiky. Rozpor teoretických doporučení a reálného vývoje vyvrcholil v 70. letech při vzniku tzv. stagflace. Protože neokeynesiánská ekonomie neměla rozpracovány alternativní teorie, byl její vliv oslaben. Došlo ke zvýšení významu konzervativních ekonomických směrů především monetarismu a nové klasické makroekonomie. 80. a 90. léta jsou ve znamení polarizace postkeynesiánských a neokeynesiánských názorů na straně jedné a konzervativních názorů na straně druhé.


39


5.2

Neoklasická teorie růstu

Přínosem neokeynesiánství byl také vznik neoklasické teorie růstu. Základem této teorie se stal článek R. M. Solowa10 (1924) „Příspěvek k teorii ekonomického růstu“ z roku 1956. V témže roce publikoval T. W. Swan článek „Ekonomický růst a akumulace kapitálu“. Původním cílem této teorie bylo určení příčin nestability v Harrod-Domarově modelu růstu a určení cest k jejímu překonání. Šlo tedy o nalezení podmínek, za kterých bude docházet ke stálému, případně stabilnímu nebo optimálnímu růstu. Neoklasický model růstu vychází z lineárně homogenní produkční funkce, jež předpokládá konstantní výnosy z rozsahu. Objem výroby je funkcí kapitálu a množství práce, což vyjadřujeme rovnicí: Yt = F (Kt, Lt) Investice v modelu jsou součinem průměrného sklonu k úsporám, který je fixní, a objemu výroby, což opět můžeme formalizovat do podoby: It = s.Yt. Tato rovnice vyjadřuje podmínku rovnováhy na trhu statků. Podmínku rovnováhy na trhu práce vyjadřuje 3. rovnice: Lt = L0 .en(t), ve které L0 představuje stav pracovních sil na počátku sledovaného období a en je konstantní tempo růstu pracovních sil. Řešením rovnic lze dospět k vyjádření produktivity práce na jednoho pracovníka jako funkce vybavenosti práce kapitálem. Vybavenost práce kapitálem kt vyjadřuje, jaké množství kapitálu zapojeného do výroby připadá na jednoho pracovníka v daném časovém období. yt = F (Kt/Lt, 1) = f (kt) rovnici růstu v neoklasickém modelu vyjádříme jako k´t, = sf (kt) - nkt kde k´t, je okamžitý přírůstek vybavenosti práce kapitálem. Jestliže tempo růstu kapitálu a práce je stejné, čili oba faktory rostou tempem na vybavenost práce, je konstantní. V ekonomice probíhá tzv. rovnovážný růst. Rovnici růstu ekonomiky lze převést na tvar: O = sf (k0) – nk0 S neoklasickou teorií růstu souvisí tzv. zlaté pravidlo akumulace, které rozvinuli především E. S. Phelps a J. Robinsonova. Toto pravidlo určuje velikost spotřeby. Cílem pravidla je určit takovou úroveň vybavenosti práce kapitálem, při které je spotřeba na jednoho pracovníka maximální. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Kterou hlavní myšlenkou se liší keynesiánská škola od školy klasické? 2) V čem spočívá hlavní keynesiánská myšlenka úspěšného fungování tržní ekonomiky? 3) Co je hlavní příčinou nestálosti kupní síly peněz? 4) Vyjmenujte alespoň čtyři teze tzv. „obecné teorie“. 5) Které koncepce neoklasické makroekonomie Keynes odmítá a proč? 6) Popište tzv. model „důchod – výdaje“. 7) Popište model IS - LM. 8) Jakou myšlenku prezentuje Philipsova křivka? 9) Co je to stagflace? 10) Jaká byla příčina vzniku neoklasické teorie růstu?

10

K významným Solowovým dílům patří: „Povaha a zdroje nezaměstnanosti v USA " z roku 1964, „Teorie kapitálu a výnosová míra" z roku 1965 a „Teorie růstu" z roku 1965.

40



6 6.1

Protikeynesiánská revoluce Druhá etapa vývoje neoklasické ekonomie

Po vzniku Keynesovy teorie ustoupila neoklasická ekonomie do pozadí co se týče makroekonomické teorie. Její dominantní postavení však dále trvá na mikroekonomické úrovni. Přesto jsou v jejím myšlenkovém proudu i v tomto období rozvíjeny některé makroekonomické koncepce. Po II. světové válce dochází k renesanci neoklasiky, která sílí tak, jak se nedaří hospodářské politice realizovat současně všechny ekonomické cíle (růst, nízká nezaměstnanost, nízká inflace a rovnováha platební bilance). Významným přínosem k renesanci neoklasické teorie byly práce D. Patinkina, který rozvinul teorii peněz, R. Solowa. který přispěl k rozpracování neoklasické teorie ekonomického růstu, a práce M. Friedmana11, který položil teoretické základy nového směru označovaného jako monetarismus. Byl to právě monetarismus, který v průběhu 60. let vyústil v neoklasickou renesanci. Ve 2. polovině 70. let se neoklasická teorie dostává do třetího období a mění se na tzv. novou konzervativní ekonomii. Zároveň v 70. letech dochází ke krizi neokyenesiánského proudu ekonomie, který nebyl schopen vysvětlit stagflaci, resp. slumpflaci (ekonomickou stagnaci, resp. pokles v kombinaci s inflací). To vede k posílení postavení všech ekonomických škol, směrů a názorů, které kritizují keynesiánské a institucionalistické hospodářské politiky. S růstem státních zásahů od Velké deprese ve 30. letech přes II. světovou válku a budování tzv. státu blahobytu v 50. a 60. letech narostl i byrokratický aparát. Sílící stát blahobytu vyžaduje růst daňového zatížení (v důsledku kombinace progresivního zdanění s inflací, která posunula důchody do výše zdaňovaných pásem). Stagflační vývoj 70. let ukázal, že vlády nejsou schopny zabezpečit stabilitu ekonomik. Stále více váhy v důsledku tohoto vývoje získaly koncepce, které věří v samoregulační mechanismus tržní ekonomiky. Monetarismus byl v průběhu 70. let posílen dalšími školami, jako byly nová klasická makroekonomie, teorie strany nabídky a teorie veřejné volby. Všem směrům a školám je společná víra ve schopnosti tržního mechanismu uvádět ekonomiku do rovnováhy, víra ve vnitřní stabilitu tržní ekonomiky. Za těchto okolností jsou právě státní zásahy destabilizující. Nové modely hospodářské politiky založené na těchto teoretických koncepcích dostaly v USA podobu tzv. reaganomiky a ve Velké Británii tzv. thatcherismu. Cílem těchto nových politik není plná zaměstnanost, ale především boj s inflací, odbourání regulací ze strany státu, důraz na nabídkovou stranu ekonomiky. Významnou roli hraje reforma daňového systému a omezování sociálních výdajů. Nově orientovaná hospodářská politika se prosadila především za vlády prezidenta R. Regana a opětovného oživení se ji dostalo s nástupem G. Bushe, ale více v úrovni teoretické než v samotné realitě.

6.2

Chicagská škola

Důsledným zastáncem hospodářského liberalismu a propagátorem jeho předností je nositel Nobelovy ceny za ekonomii M. Friedman. Jeho jméno je spojováno především s teorií monetarismu a ve svém zkoumání se nejdříve zaměřoval na teorii peněz a monetární politiku, později na studium kapitálu a analýzu spotřební funkce. Je autorem hypotézy permanentního důchodu. Friedman svými názory významně přispěl k formování volebního programu prezidenta R. Reagana. Z hlediska metodologického byl zastáncem metodologického positivismu. Friedman rozlišuje mezi pozitivní a normativní ekonomií, kdy smyslem pozitivní vědy je vytvořil teorii či hypotézu, která poskytne platnou předpověď. Pozitivní ekonomie musí splňovat čtyři kritéria: - logickou konzistentnost, - empirickou testovatelnost,

11

K nejvýzjiamnějším dílům M. Friedmana patři: „Studie o kvantitativní teorii peněz“ z roku 1956, „Teorie spotřební funkce“ z roku 1957, „Monetární teorie USA, 1867-1960“ z roku 1963, „Příčiny a důsledky inflace“ z roku 1963, „Svoboda a kapitalismus“ z roku 1962, „Svoboda volby“ z roku 1980 aj.


41


- soulad předpovědi a hospodářské reality, - jednoduchost a prospěšnost. Hypotézu permanentního důchodu vyložil Friedman ve své práci Teorie spotřební funkce z roku 1957. Kritizuje Keynesův závěr, že spotřeba závisí na úrovni běžného důchodu. Podle Friedmana lidé přizpůsobují svoji spotřebu dlouhodobě očekávané výši důchodu, tj. permanentnímu důchodu. Permanentní důchod je diskontovaná hodnota očekávaného toku budoucích důchodů. Je závislý na velikosti bohatství domácnosti, tedy i lidského kapitálu, úrokové míře a očekávaných pracovních příležitostech. Protože spotřeba je tedy stabilnější, než se předpokládalo (v závislosti na běžném důchodu), je stabilnější poptávka po penězích, protože její část, tzv. transakční poptávka, závisí na spotřebních výdajích a ty na permanentním důchodu. Friedman rehabilitoval kvantitativní teorii peněz a dal jí podobu tzv. nové kvantitativní teorie, tj. se stabilní poptávkou po penězích a rozdílným významem dlouhodobých a krátkodobých účinků změn peněžní zásoby. Poptávku po penězích ve Friedmanově pojetí ovlivňují tyto faktory: - reálná hodnota bohatství a její změny, - rozdělení kapitálu na lidský a nikoliv lidský kapitál, - očekávané výnosy z bohatství (portfolia bohatství) ve srovnání s očekávanou inflací, - reziduální faktor. Jsou-li tyto faktory stabilní, je stabilní i poptávka po penězích. Zvýšení nabídky peněz se přilije do růstu cen. Nabídka peněz je exogenní veličina, její změny vedou v krátkém období (6 až 9 měsíců) ke změnám reálného důchodu. Teprve po té, za dalších 6 až 9 měsíců dochází ke změnám cenové hladiny. Tím je popřena neutralita peněz v krátkém období. Změna nabídky peněz je tak příčinou nerovnováhy v ekonomice a tato nerovnováha je vyvolána vnějšími zásahy - monetární politikou. Podle Friedmana je tržní ekonomika stabilní a hospodářské poruchy do ní vnášejí státní zásahy, zejména monetární politika. Inflace je výlučně peněžní záležitostí a její příčinou je rychlejší tempo růstu nabídky peněz než reálného produktu. S pomocí pojmů adaptivní inflační očekávání a peněžní iluze provedl Friedman kritiku Phillipsovy křivky. Peněžní iluze je neschopnost ekonomických subjektů rozlišit mezi nominálními a reálnými mzdami a cenami v krátkém období. Růst nominálních mezd je vnímán pracovníky jako růst reálných mezd a vede ke zvýšení nabídky práce ze strany zaměstnanců a této výhody využívají firmy. Po čase iluze vyprchá, nabídka práce a produkt se vrací na původní úroveň a zůstává vyšší cenová hladina. Nezaměstnanost se vrací na tzv. přirozenou míru nezaměstnanosti. Pojem adaptivní očekávání znamená, že ekonomické subjekty přizpůsobují svá očekávání budoucího cenového vývoje. Opravují svá očekávání o rozdíl původně očekávaného vývoje a současného stavu. Zabudování očekávané inflace způsobuje setrvávání inflace a nikoliv její snižování při poklesu nezaměstnanosti pod úroveň přirozené míry nezaměstnanosti. Tak jak to prezentuje následující graf.

42



Graf č. 5-1: Krátkodobá a dlouhodobá Phillipsova křivka míra inflace

dlouhodobá Philipsova křivka

B

C krátkodobá Philipsova křivka s πe =4%

A

2%

krátkodobá Philipsova křivka s πe =2%

0

míra nezaměstnanosti

Nezaměstnanost v bodě A se zdá příliš vysoká a vláda činí opatření k jejímu snížení cestou monetární a fiskální politiky. Je to však za cenu inflace - bod B. Ekonomické subjekty podlehly peněžní iluzi, když poznají rozdíl mezi očekávanou a skutečnou mírou inflace, sníží nabídku práce a nezaměstnanost se vrátí do původního stavu - bod C, ovšem s vyšší mírou inflace. Friedman odmítá zásahy státu do ekonomiky a úsilí vlády o „plnou“ zaměstnanost. Rozpočtová politika má podle něj nepředvídatelné důsledky a stejně jako ad hoc prováděná monetární politika způsobuje v ekonomice šoky a destabilizuje ji. Za nejdůležitější úkol peněžní a úvěrové politiky považuje její vliv na množství peněz v oběhu. Monetární politika by podle Friedmana měla udržovat stabilní tempo růstu peněžní zásoby, které odpovídá tempu růstu potenciálního produktu. Tento růst nabídky peněz nebere zřetel na fázi hospodářského cyklu a tím přispívá ke stabilitě.

6.3

Ekonomie strany nabídky

Součástí protikeynesiánské revoluce je i škola ekonomie strany nabídky, která vznikla v průběhu 70. let jako reakce na reálné ekonomické problémy USA, především negativní vývoj konkurenceschopnosti americké ekonomiky ve vztahu k Japonsku a EU. Škola je založena na klasických a neoklasických východiscích. Její představitelé kladou důraz na racionalitu chování ekonomických subjektů, zdůrazňují úlohu motivací a očekávání v ekonomickém chování výrobců a spotřebitelů a za významný faktor ekonomického růstu považují podnikatelské a tvůrčí schopnosti podnikatelů. K teoretickým předpokladům školy ekonomie strany nabídky patří víra ve flexibilitu trhů výrobních faktorů, tj. trhu práce, půdy a kapitálu. Hlavním předmětem zájmu jsou negativní důsledky státních zásahů realizovaných především cestou fiskální expanze a zkoumání problematiky stimulace ekonomických subjektů k práci, úsporám a investicím. V tomto smyslu podává škola ekonomie strany nabídky jak kritiku keynesiánských proudů v ekonomické teorii, tak i školy monetarismu, kterému vytýká, že stranou zájmu ponechává zkoumání reálných veličin a zaměřuje se na peněžní stranu ekonomiky včetně její regulace. Představitelé školy nabídky se domnívají, že monetaristický boj s inflací má negativní dopady na stimulaci ekonomických subjektů. Keynesiánské koncepce naopak podceňují míru pružnosti faktorů a přeceňují stimulaci agregátní poptávky jako rozhodujícího nástroje růstu ekonomiky. Zároveň kritizují míru, ve které dochází k přerozdělování národního důchodu prostřednictvím státního rozpočtu. Mezi příčiny, které spolu- působily na konstituování ekonomie strany nabídky patří i vliv celosvětového hnutí označovaného jako revolta proti daním. Revolta proti daním v USA koncem sedmdesátých let byla hnutím středních vrstev, do jehož čela se dostali pravicoví politici ze stejné sociální skupiny.


43


Za její hlavní představitele jsou považováni A. Laffer. Motivace k práci je omezována vysokým daňovým zatížením důchodů, které vede k tomu, že pracovníci dávají přednost volnému času před nabídkou práce na trhu a k substituování domácí práce před nákupem služeb. Tak dochází k daňovým únikům. Zdanění důchodů domácností a zisků firem vedlo podle představitelů této školy k podlomení systému motivací. Základním doporučením této školy je snížení daňového zatížení, které jediné může mít motivační vliv na růst nabídky práce, úspor a investic, což bude mít za následek růst národního produktu a zaměstnanosti i produktivity práce. Vliv koncepce daňového zatížení na motivace ekonomických subjektů a tím i na vývoj ekonomiky je presentován pomocí tzv. Lafferovy křivky, viz graf č. 5-2. Graf č. 5-2: Lafferova křivka

% zdanění důchodu

A

zakázaná zóna

0 A´

Příjem státního rozpočtu S výjimkou bodu O existují vždy dvě zdanění, která přinášejí státu stejný příjem z daní, např. body A a A'. Jedno zdanění odpovídá vysoké daňové sazbě a druhé nízké daňové sazbě. Bod O je tzv. Lafferův bod a představuje optimální zdanění, tj. takové zdanění, které přináší největší daňové příjmy do státního rozpočtu. Tato situace má odpovídat současně i maximu produkce v ekonomice. Vyšší míra zdanění než je optimální vede ekonomiku do tzv. zakázané zóny. Poloha Lafferova bodu je proměnlivá a je závislá na mnoha faktorech. Je to míra zdanění, která ještě nemá negativní vliv na motivace ekonomických subjektů, jinak vyjádřeno, je to míra zdanění, kterou si voliči přejí být zdaňováni. Podle názorů A. Laffera a jeho stoupenců se v průběhu 70. let daňový systém USA (ale i některých dalších vyspělých zemích jako je Švédsko, Dánsko či Velká Británie) posunul do zakázané zóny. Hlavní příčiny spatřují autoři v příliš rozsáhlých programech sociálního zabezpečení (tzv. stát blahobytu) a ve skutečnosti, že daňový systém USA byl vytvořen v podmínkách daleko nižšího tempa inflace, než jaké bylo v průběhu 70. let. V souvislosti s vlivem inflace na posunutí daňového systému USA do zakázané zóny mluví autoři o tzv. taxflaci. Tímto pojmem označují snížení reálných čistých důchodů daňových poplatníků v důsledku souběžného růstu zdanění a inflace. Nominální růst důchodů vyvolaný inflací posunuje důchod do vyššího daňového rozmezí, kde je při daňové progresi více zdaňován. Lafferův ekonomický efekt je založen na typicky neoklasické víře v automatickou přeměnu úspor v investice, spojenou se Sayovým zákonem trhů. Lafferova křivka nepodává žádný důkaz o skutečné

44



existenci ekonomického efektu a není schopna sloužit ke zjištění, kde se nalézá daňový systém určitého státu. Její tvar není vůbec doložen, optimální daňové zatížení je charakterizováno zcela subjektivně a křivka není schopna věrohodně prokázat, že se daňový systém USA v průběhu 70. let posunul do zakázané zóny. To je možné prokazovat jen nepřímo poukazováním na vznik nespokojenosti s přílišným zdaněním v podobě vzniku revolty proti zdanění a nárůstem požadavků snížit rozsah zdanění. V případě Lafferovy křivky se jedná o poměrně zjednodušený pohled na vliv zdanění na hospodářskou aktivitu. Nebere se zde v úvahu, že důsledky zdanění závisejí na působení mnoha činitelů (na míře zaměstnanosti, investic, využití kapacit, výší úrokově míry, tempu inflace aj.), ani to, že kromě vlivu na substituční procesy na straně nabídky mají daně vliv i na koupěschopnou poptávku. Závažná je i existence časových zpoždění v důsledcích snížení míry zdanění důchodů. Bezprostředním důsledkem je zvýšení koupěschopné poptávky, zatímco Lafferův ekonomický efekt se může projevit se značným zpožděním, pokud vůbec. Za velmi důležité považují autoři ekonomie strany nabídky vztahy mezi tzv. podzemní ekonomikou a příjmy státního rozpočtu. Národní hospodářství je podle této představy rozděleno na dva sektory. První z nich je tzv. pozorovatelný či měřitelný sektor oficiální ekonomiky, který vytváří statisticky zjistitelný národní důchod sloužící jako daňový základ. Druhým sektorem je neměřitelný sektor podzemní ekonomiky, jehož činnost nejsou schopny běžné statistiky podchytit. Jeho rozsah lze nejvýše odhadovat, a to ještě s vysokou mírou nepřesnosti. Jedná se částečně o peněžní důchody, které nefigurují v zájmu daňových úniků v oficiálních statistikách a dále o „melouchaření“ a nepeněžní sektor domácí výroby, o naturální směny a protislužby apod. Jak peněžní, tak nepeněžní sektor podzemní ekonomiky vede k vyloučení možnosti zdaňovat příslušnou činnost. Peněžní sektor podzemní ekonomiky je spojován s daňovými úniky. Jedná se o daňové podvody, melouchaření apod., tedy o činnosti, které jsou obvykle v rozporu s platnými předpisy. Naturální sektor svým charakterem zdanění vylučuje, znemožňuje (jde o práce v domácnosti, protislužby, naturální směnu apod.) s právními normami však většinou v rozporu není. Při růstu míry zdanění důchodů dochází k snižování rozsahu činností v rámci oficiální ekonomiky podléhající zdanění a k růstu rozsahu peněžního i naturálního sektoru podzemní ekonomiky. Tím se snižuje rozsah daňového základu a v kontextu s posunem míry zdanění do tzv. zakázané zóny na Lafferově křivce dochází prý ke zhroucení ekonomické aktivity v rámci oficiální ekonomiky. Za této situace má mít snížení míry zdanění ozdravující vliv na oficiální ekonomiku a tím i příjmy státního rozpočtu, viz graf č. 5.2. Představitelé ekonomie strany nabídky zdůvodňovali stagnaci ekonomiky USA v 70. letech provázenou růstem nezaměstnanosti, inflací a klesajícími přírůstky produktivity práce na základě svých teoretických konstrukcí vcelku velmi jednoduše. V průběhu 70. let došlo prý k přílišnému nárůstu sociálních výdajů ze státního rozpočtu, k růstu míry daňového zatížení a ke ztrojnásobení státního dluhu. Růst míry zdanění vedl podle autorů k destrukci systému motivací, který prý představuje jediný reálný zdroj hospodářského růstu. Návrhy přestavitelů ekonomie strany nabídky na řešení problémů ekonomiky USA byly založeny na zdůraznění úlohy soukromého podnikání a snížení významu státní regulace. Stimulace investic a růst produktivity práce mají vycházet ze snížení míry zdanění a z přesunu zdrojů ze státního do soukromého sektoru, kde jsou prý efektivněji využívány. Mělo dojít ke snížení schodku státního rozpočtu (u některých autorů se předpokládal vyrovnaný rozpočet) a k celkovému snížení podílu státního rozpočtu na národním důchodu. Někteří autoři předpokládali zachování státu blahobytu, ale na nižší úrovni (G. Gilder). První konkrétní návrhy na snižování míry zdanění v zájmu stimulace nabídkových faktorů se začaly prosazovat od roku 1978. Snižování míry zdanění prosazované představiteli ekonomie strany nabídky se však svým zaměřením podstatně liší od keynesiánsky


45


orientovaného snížení daní, ke kterému došlo v USA za vlády J. F. Kennedyho a které bylo zaměřeno na stimulaci efektivní poptávky. Doporučení ekonomie strany nabídky se stala i důležitým zdrojem hospodářského programu vlády prezidenta Reagana.

6.4

Škola racionálních očekávání

V rámci protikeynesiánské revoluce se v průběhu 70. let začala formovat nová škola škola racionálních očekávání, nazývaná někdy jako nová klasická makroekonomie, či monetarismus II. Jde o novou teoretickou koncepci konzervativní ekonomie, která obohatila ekonomii o hypotézu racionálních očekávání. Tuto hypotézu formuloval již v roce 1961 J. F. Muth12. Avšak k jejímu rozvinutí a rozpracování došlo až v období 70. let v pracech R. E. Lucase13 (1957)“, T. J. Sargenta, N.Wallace, R. J. Barra, E. Prescotta aj. Vedle hypotézy racionálních očekávání vychází teoretická koncepce nové klasické makroekonomie z předpokladu dokonale flexibilních cen, které vyčisťují trhy a obnovují rovnováhu. Z uvedených předpokladů vyplývá, že tržní ekonomika je stabilní a příčinou případných nerovnováh jsou vnější zásahy, proto tato škola odmítá zásahy státu do ekonomiky. Teoretické koncepce školy mají podobu formalizovaných modelů, které hojnou měrou užívají matematickou symboliku. Podle hypotézy racionálních očekávání, jak vyplývá z názvu, ekonomické subjekty vytváří svá očekávání racionálním způsobem, tedy tak, že co nejlépe využívají veškerých dostupných informací. Při shromažďování a zpracování informací se ekonomické subjekty chovají cílevědomě, tj. maximalizují celkový užitek. Celkové očekávání je funkcí informací, které jsou v daném okamžiku k dispozici. Je možné, že ekonomické subjekty vytvoří chybná očekávání, avšak souhrnná, agregátní očekávání budou v podstatě správná. Chyby v individuálních očekáváních se v důsledku zákona velkých čísel vzájemně vyloučí. Hypotéza připouští i okolnosti, za kterých jsou agregátní očekávání mylná, protože hospodářský cyklus, nezaměstnanost, externality a další poruchy jsou realitou. Tyto okolnosti spočívají v tom, že ekonomické subjekty mají chybné informace nebo chybně zpracují nesystematická opatření hospodářské politiky vlády. Tím, že ekonomické subjekty vytvářejí očekávání tak, že berou v úvahu všechny relevantní informace o současnosti a budoucnosti, dochází k posunu v chápání subjektů z Friedmanova adaptivního očekávání k očekávání racionálnímu. Adaptivní očekávání vychází z minulé zkušenosti a extrapoluje ji na očekávání s tím, že došlo k opravě chyb, které vznikly při minulých odhadech budoucího vývoje. Kritikové teorie racionálních očekávání však namítají, že informace nejsou dostupné stejně pro všechny ekonomické subjekty, a že jejich získání a zpracování vyžaduje náklady. Očekávání jsou u všech ekonomických subjektů významnou součástí rozhodovacích procesů a při svém rozhodování berou v úvahu i hospodářskou politiku vlády. Hypotéza racionálních očekávání tak přispívá k obnově víry v samoregulační schopnosti tržního mechanismu a umožnila rozvinout a zrealističtil modely celkové rovnováhy. Hypotéza racionálních očekávání ruší nejistotu v očekávání, protože má-li být celková rovnováha stabilní, nemohou být očekávání mylná. Význam této teorie je i v tom, že klade důraz na mikroekonomické základy makroekonomické teorie a jejich modelů. V tomto směru škola racionálních očekávání ovlivnila i moderní makroekonomické učebnice.

12

K nejvýznamnějším pracím J.F.Mutha patří „Racionální očekávání a teorie změny cen „ z roku 1961.

13

K významným Lucasovým pracím patří „Několik mezinárodních důkazů o zaměnitelnosti produkce a inflace“ z roku 1973, „Model hospodářských cyklů“ z roku 1987 a „Studie o teorii hospodářských cyklů“ z roku 1994.

46



6.5

Teorie veřejné volby

Teorii veřejné volby lze považovat za jednu z větví ekonomické teorie, jejímž předmětem zkoumání je analýza politiky ekonomickými nástroji. Jde o analýzu politického chování a rozhodování, které stejně jako chování a rozhodování v ekonomické oblasti je racionální a sleduje maximalizaci užitku. Teorie veřejné volby má své předchůdce v T. Hobbesovi a B. Spinosovi, představitelích proudu politické filosofie a v politolozích J. Medisonovi a A. de Tocquevillovi, nepočítáme-li Aristotela, který se domníval, že člověku je vlastní politická aktivita. K rozvoji této školy nepochybně přispěla 30. a 40. léta, kdy se do popředí studia ekonomů dostaly otázky aktivní úlohy státu, efektivní alokace výrobních zdrojů a možnosti tržního socialismu. Zájem o podmínky efektivní alokace veřejných statků, problematika externalit a jiných tržních selhání a nedostatků vede k vysvětlení a ospravedlnění ekonomických aktivit vlády. Tato zkoumání vytvářejí půdu pro zkoumání státu. Jako samostatná větev se teorie veřejné volby formuje v závěru 40. a v průběhu 50. let, kdy vycházejí stěžejní díla Duncana Blacka, Jamese Buchanana14 (1919), Kennetha Arrowa a Anthonyho Downse a později v 60. letech práce Gordona Tullocka15 (1922) a Mancura Olsona. Tyto práce začlenily politický proces, tj. chování a rozhodování politiků i voličů do modelu ekonomického rozhodování a chování člověka. Nadále již politický proces není exogenní, jak ho pojímala neoklasická ekonomie. K formulaci teoretických koncepcí teorie veřejné volby přispěla i ekonomie blahobytu. J. K. Arrow analyzoval postup formulace funkce společenského blahobytu. Z této analýzy plyne, že společenská funkce blahobytu je ekvivalentní základnímu pravidlu rozhodování čili ústavě. Toto pravidlo splňuje následující kritéria: kolektivní racionalitu, Paretovo optimum, nezávislost bezvýznamných alternativ, neexistence diktatury. Avšak jak Arrow konstatuje, takové pravidlo, které by splňovalo všechna uvedená kritéria nelze formulovat. Odtud tzv. Arrowův teorém nemožnosti. Rovněž Buchanan dospívá k poznání, že neexistuje společenský cíl či společenská preference, ale jen individuální preference. Veřejná volba je volba mezi různými pravidly hry, tj. pravidly, v jejichž rámci racionálně jednající individua volí a sledují své soukromé cíle. Mezi hlavní teoretické koncepce teorie veřejné volby patří: a) Koncepce racionální ignorance, která říká, že voliči vědí, že jejich hlas nemůže změnit výsledek voleb, proto neplýtvají časem na získání informací pro správnou politickou volbu. Volič má sklon hodnotit politiku podle stávající hospodářské situace, proto politický proces má určité znaky. Před volbami jsou ze strany politiků preferovány takové politiky, jejichž efekty se dostaví dříve, než náklady na ně. Jde o tzv. efekt krátkozrakosti voliče. Státní rozpočet se tak stává nástrojem pro získání hlasů voličů. b) Odtud pak vyplývá koncepce politického cyklu. Vláda usiluje o maximalizaci počtu hlasů ve volbách. Před volbami proto vlády zpravidla preferují poptávkovou expanzi, protože rychle přináší růst produkce a zaměstnanosti. Po volbách pak se vlády zaměřují spíše na řešení inflace cestou poptávkově restrikce provázené poklesem produkce a růstem nezaměstnanosti. Tento politický cyklus se prosazuje bez ohledu na to, zda u moci je levicová či pravicová strana. Délka politického cyklu je dána volebním obdobím a značně ovlivňuje hospodářský cyklus. c) Koncepce byrokracie, která je významným přínosem teorie veřejné volby říká, že státní úředníci sledují své vlastní zájmy, tj. svůj vliv a postavení, nikoli zájmy a přání svých politických vůdců. Teorii byrokracie rozvinul William Niskanen, který do byrokratovy funkce užitečnosti zahrnul pravidelný plat, možnost vedlejšího příjmu, vliv a moc, společenské postavení a snadnost řízení

14

K Buchanovým nejznámějším pracím patří „Kalkulace souhlasu“ z roku 1962. „Meze svobody“ z roku 1975, „Teorie dobývání renty“ z roku 1980, „Moc zdaňovat“ z roku 1980“ a „Svoboda, trh a stát“ Z roku 1985. 15

Z Tullockových prací jmenujme alespoň dvě: „Politika byrokracie“ z roku 1945 a „Soukromé potřeby, veřejné prostředky“ z roku 1970


47


úřadu. To vše závisí na rozpočtu jeho úřadu. Proto úředníci usilují o maximalizaci rozpočtu. Protože politikové málo vědí o chodu úřadů, je obtížná i kontrola, selhává i kontrola účetní, protože cíle vládních i ostatních samosprávných úřadů jsou vágní. d) Koncepce parciálních zájmů znamená, že určité opatření přinese velký prospěch malé skupině voličů, ale náklady zaplatí všichni voliči. Jejich náklady jsou však malé, nicméně dochází k přerozdělování prostředků. Růst zájmových skupin vede k růstu přerozdělovaní od neorganizovaných skupin k organizovaným. Tuto oblast teorie veřejné volby zkoumal další z jejích představitelů M. Olson. e) Koncepce logrollingu, kterou můžeme objasnit jako obchodování s hlasy poslanců v zájmu přijetí určitých zákonů. Poslanec hlasuje pro přijetí nějakého zákona výměnou za to, že jiný poslanec podpoří jeho zákon. Proto jsou zákony přijímány v tzv. balíku. f) Koncepce dobývání renty je spojena se získáním určitého privilegia, jako je licence monopolní výroby či distribuce statků či služeb apod. Možnost dobývat rentu je spojena s regulací ekonomiky. g) Model středového voliče, který popisuje chování politiků. Jeho autorem je Harold Hotelling. Z modelu vyplývá, že v systému dvou politických stran nemá volič možnost volit, protože obě strany prosazují v podstatě shodnou politiku. Proto často vidíme nízkou účast ve volbách. Model říká, že v zájmu maximalizace počtu hlasů získaných při volbách, kandidáti postupně reformulují své dříve výrazně odlišné programy a posunují se k jakémusi středu, čili velmi podobným programům. Teorie veřejné volby nabízí vysvětlení, proč veřejný sektor a veřejné výdaje tolik rostou. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) 2) 3) 4) 5) 6)

Které období se označuje za renesanci neoklasiky? S jakou teorií je spojován M. Friedman? Popište ji. Co je to slumpflace? Co bylo cílem tzv. „reganomiky a thatcherismu“? Jaká čtyři kritéria musí splňovat pozitivní ekonomie? Vysvětlete rozdíl v názorech Keynese a Friedmana na spotřebu v souvislosti vývojem důchodu. 7) Co ovlivňuje podle Friedmana poptávku po penězích? 8) Vysvětlete pojem „adaptivního očekávání“. Se kterým ekonomickým jevem je tento pojem spojen? 9) Co bylo příčinou vzniku tzv. „ekonomiky strany nabídky“? Jaká je hlavní myšlenka této teorie? Kdo byl jejím hlavním představitelem? Jeho doporučení popište pomocí grafu. 10) Se kterou teorií je spojována hypotéza racionálních očekávání.? 11) Co je předmětem zkoumání teorie veřejné volby? Jaké jsou její základní postuláty?

48



NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA EKONOMII 1969 1970 1971 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990

1991 1992

Ragnar Frisch (Norsko) Jan Tinbergen (Nizozemsko) Paul Samuelson (USA) Simon Kuznets (USA) Kenneth Arow (USA) John R. Hicks (Velká Británie) Wassily Leontief (USA) Gunnar Myrdal (Švédsko) Fridrich von Hayek (Německo) Leonid Kantorovich (SSSR) Tjalling Koopmans (USA) Milton Friedman (USA) Bertil Ohlin (Švédsko) James Meade (Velká Británie) Herbert Simon (USA) W. Arthur Lewis (Velká Británie) Theodore Schultz (USA) Lawrence Klein (USA) James Tobin (USA) George Stigler (USA) Gerald Debreu (USA) Richard Stone (Velká Británie) Franco Modigliani (USA) James Buchanan (USA) Robert Solow (USA) Maurice Allais (Francie) Trygve Haavelmo (Norsko) Harry Markowitz (USA) William Sharp (USA) Merton Miller (USA) Ronald Coase (USA) Gary Becker (USA)

1993 1994

1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001

2002 2003


2004 2005 2006 2007

2008 2009

Robert Fogel (USA) Douglas North (USA) John Harsanyi (USA) John Nash (USA) Reinhard Selten (Německo) Robrt Lucas, Jr. (USA) James Mirrlees (Velká Británie) William Vickrey (USA) Robert Merton (USA) Myron Scholes (USA) Amartya Sen (Indie) Robert A. Mundell (Kanada) James J. Heckman (USA) Daniel L Mc Fadden (USA) George A. Akerlof (USA) Andrew M. Spence (USA) Joseph E. Stiglitz (USA) Daniel Kahneman (USA/Izrael) Vernon L. Smith (USA) Robert F. Engle (USA), Clive W.J.Granger (Anglie) Finn E. Kydland (Norsko), Edward C.Prescott (USA) Robert Aumann (Izrael/USA) Thomas Schelling (USA) Edmund S.Phelps (USA) Leonid Hurwicz (USA) Eric S.Maskin (USA) Roger B. Myerson (USA) Paul Krugman USA) Elinor Ostromová (USA) Oliver Williamson (USA)

49


CELKOVÁ LITERATURA: Blaug, M. Economic Theory in Retrospect, 5th ed., Cambridge, C UP, 1999. Blaug, M.. Great Economists since Keynes. An Introduction to the Lives and Works of One Hundred Modem Economists. 2Dd edition. Cheltenham Stiglitz, J. E., Edward Elgar 1998 Buchholz, T. G. Živé myšlenky mrtvých ekonomů. Praha, Victoria Publishing, 1993. Ekonomické vědy ve světě 1991, č. 1,2. Praha, EÚ ČSAV 1991. Bruc, S. L. The evolution of economic thought. 6th ed., The Dryen Press, Harcourt Inc., 2000. Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení. 2. vydání, Praha, C.H.Beck, 2001. James, E. Dějiny ekonomického myšlení 20. Století. Praha, Academia, 1968. Jonáš J. a kol. Oslava ekonomie. Přednášky laureátů Nobelovy ceny za ekonomii. 2. vydání. Praha, Academia 1994. Kadeřábková, B. Kapitoly z dějin ekonomických teorií. ČVUT, Praha, 1994. Landreth, H., Colander, D.C. History of Economic Theory. Boston, Houghton, Mifflin, 1989. Lisy, J. a kol. Dějiny ekonomických teorií. Bratislava, Iura Edition, 2003. Napoleoni, C. Dějiny ekonomického myšlení 20. století. Praha, Victoria Publishing, 1995. Pearce, D. W. MacMillanův slovník moderní ekonomie. Praha, Victoria Publishing, 1995. Petráček, J. a kol. Dějiny ekonomických teori. Praha, VSE, 1988. Samson, S.. Ekonomické myslenie, názory a teorie. TU Košice, 1998. Schumpeter, J.A. History of Economic Analysis. London, Routledge, 1994. Sojka, M. Kadeřábková, B. Stručné dějiny ekonomických teorií. VŠFS, Praha 2009 Sojka, M. a kol. Dějiny ekonomických teorií. Praha, UK - Karolinum, 2000. Sojka, M. Kdo byl kdo. Praha, Libri, 2002. Stiglitz, J. E. Ekonomie veřejného sektoru. Praha, Grada 1997.

50


Dějiny ekonomických teorií

Recommend Documents