DĚJINY BIOLOGIE Mgr. Hana Baroušová, Gymnázium Uherské Hradiště 2004.
Obsah: Úvod ........................................................................................................................................... 2 Starověk...................................................................................................................................... 2 Středověk.................................................................................................................................... 2 Novověk (do 18. století)............................................................................................................. 3 18. a 19. století ........................................................................................................................... 3 20. století .................................................................................................................................... 5 Literatura: ................................................................................................................................... 6
-1-
Úvod Základy vědecké biologie spadají do 16.-17. století. Pojem „biologie” se objevuje v roce 1802 současně u dvou vědců - u Francouze Lamarcka (viz dále) a Němce Trevirana (Gottfried Treviranus, (1776-1837), německý histolog a lékař).
Starověk Kořeny biologie sahají do starověku, zde jsou úzce spjaty s filozofií a lékařstvím. Ve 3. tisíciletí př.l. existují lékařské spisy z Egypta i Sumeru, z 6. století př.l. lékařské spisy z Indie. Základ evropské biologie představuje antická věda. K nejznámějším učencům patří: Démokritos (asi 460-370 př.l.), Řek, sestavil herbář léčivých rostlin, autor atomární teorie. Hippokrates (asi 460-370 př.l.), Řek, „otec lékařství”. Zakladatel lékařské školy, dílo „Corpus Hippocraticum”. Přisuzuje se mu autorství Lékařské přísahy. Aristoteles (384-322 př.l.), Řek, vychovatel Alexandra Velikého, žák Platónův. Filozof. Zakladatel zoologie, díla „Zoologie”, „Morfologie živočichů”, „Rozmnožování živočichů”. Je autorem „Teorie samoplození”, tj. teorie naivní abiogeneze. Vytvořil zoologický systém, v němž živočichy dělí na „bezkrevné” a „krevnaté”. Theofrastos (373-288 př.l.), Řek, Aristotelův žák, zakladatel botaniky. Vytvořil botanický systém. Plinius Starší (23-79 n.l.), římský spisovatel, encyklopedické dílo „Naturalis historia” (Přírodověda), které obsahuje přehled antické botaniky, lékařství, zoologie, mineralogie. Dioskorides (1.st. n.l.), Řek, lékař, napsal dílo „De materia medica” (”O lékařství, 5 knih”). Zde pojednává o léčivých rostlinách, dílo je využívané až do renesance. Autor termínu „botanika”. Galenos z Pergamu (asi 129-200 n.l.), Řek, lékař, působil v Římě jako osobní lékař římských císařů, vytvořil ucelený systém lékařství.
Středověk V Evropě biologie stagnuje. Abú Alí Ibn Síná = Avicenna (980-1037), představitel arabské vědy, tádžický učenec íránského původu, dílo „Kánon medicíny”, zde encyklopedicky probírá jednotlivé disciplíny lékařství. Albertus Magnus (1193-1280), německý přírodovědec, teolog, chemik, lékař, nejvýznamnější přírodovědec středověku, učitel Tomáše Akvinského. Snažil se skloubit Aristotelův odkaz s potřebami církve, je u něj snaha o vytvoření jednotného filozoficko-teologického systému. Tomáš Akvinský (1225-1274), nejvýznamnější středověký církevní teoretik, snažil se spojit učení Aristotela (jeho metafyziku) s církevní filozofií.
-2-
Novověk (do 18. století) Rozvoj přírodních věd přináší renesance. K významným učencům patří např. Leonardo da Vinci, Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler. Kolem roku 1590 dochází k objevu mikroskopu, jako objevitelé jsou uváděni otec a syn Jansenové, optikové, holandští brusiči drahokamů. Pietro Andrea Mattioli (1501-1577), Ital, lékař, působil od roku 1544 v Praze, dílo „Herbář aneb Bylinář”. Do češtiny ho přeložil roku 1562 Tadeáš Hájek z Hájku (osobní lékař Rudolfa II.) Andreas Vesalius (1514-1564), Vlám (území dnešní Belgie), ale působil v Padově, zakladatel novodobé anatomie. Dílo „Sedm knih o stavbě lidského těla.” Ján Jessenius (1566-1621), Slovák, působil v Čechách, rektor UK, roku 1600 provedl v Praze první veřejnou pitvu, osobní lékař císařů Rudolfa II. a Matyáše. William Harvey (1578-1657), Angličan, lékař, fyziolog, 1619 popsal krevní oběh člověka (publikováno 1628). Názor, že vše živé se vyvíjí z vajíčka (1651), tedy odmítá teorii samoplození. Marcello Malpighi (1628-1694), Ital, lékař, zakladatel mikroskopické anatomie. Popsal krevní kapiláry savců, vylučovací orgány hmyzu - „Malpighiho trubice”. Anthony van Leeuwenhoek (1632-1723), Nizozemec, zdokonalil mikroskop a mikroskopickou techniku, popsal bakterie, prvoky, spermie, krevní kapiláry. Robert Hooke (1635-1703), Angličan, objevil buňky tvořící tělo rostlin. Myšlenka opakovaných potop světa a nového stvoření organismů.
18. a 19. století Carl von Linné (1707-1778), Švéd, lékař, botanik, působil na univerzitě v Upsalle, zakladatel systematiky. Dílo „Systema naturae” - 1735. Rozlišuje říši minerálů, rostlin a živočichů. Živočichy třídí do tříd červi, hmyz, ryby, plazi, ptáci a savci. Člověka řadí mezi opice pod názvem Homo sapiens. Zavádí systematické jednotky třída, řád, rod, druh. Je autorem binomické nomenklatury. Popisuje 7 300 druhů rostlin. Popírá vývoj přírody, je zastáncem kreační teorie. Georges Louis Leclerc Buffon (1707-1788), Francouz, názorový předchůdce evoluční teorie, dílo „Dějiny přírody”. Uvádí proměnlivost druhů, vyvolanou vlivem prostředí. Jean Baptiste Lamarck (1744-1829), Francouz, autor evoluční teorie, tzv. lamarckismu. Dílo „Filozofie zoologie”. Uvádí postupný vývoj organismů od jednoduchých po složité. Uznává vliv prostředí na organismy. Dnes není uznáván jeho názor, že vývoj organismů je řízen vnitřní božskou vůlí a tak se organismy aktivně prostředí samy přizpůsobují. Dále pak tvrzení, že organismy nevymírají. Jiří Procháska (1749-1820), Čech, působil v Praze a Vídni, lékař, fyziolog, zakladatel učení o reflexech v nervové soustavě. Georges Cuvier (1769-1832), Francouz, názorový předchůdce evoluční teorie, autor „teorie kataklyzmat” - obrovské katastrofy opakovaně zničily život a ten pak byl znovu stvořen Bohem. Neuznával vývoj druhů. Zakladatel paleontologie. -3-
Etienne Geoffroy Saint-Hilaire (1772-1844), Francouz, názorový předchůdce evoluční teorie, srovnávací anatom, embryolog. Vývoj se podle něj děje náhlými změnami, tj. „vývojovými skoky”. Příčinou vývoje jsou podle něj vnější podmínky prostředí. Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), Čech, fyziolog, embryolog. Spoluautor buněčné teorie, zavedl pojem „protoplazma”, studoval fyziologii zraku, pojem „Purkyňovy obrazce”. Dále pojmy „Purkyňovy buňky” v mozečku, „Purkyňova vlákna” v srdci. R. 1853 založil časopis Živa, 1862 spoluzakladatel Časopisu lékařů českých a Spolku českých lékařů. Národní buditel. Charles Lyell (1797-1875), Angličan, geolog. Uvádí myšlenku postupného geologického vývoje Země. Na něj navázal svou evoluční teorií Charles Darwin. Matthias Jacob Schleiden (1804-1881), Němec, botanik, autor „buněčné teorie” (1838) Theodor Schwann (1810-1882), Němec, fyziolog , autor „buněčné teorie” (1839) Charles Robert Darwin (1809-1882), Angličan, autor evoluční teorie (darwinismu). Základní dílo: „O vzniku druhů přírodním výběrem” (1859). K darwinismu viz dále učivo nižších ročníků gymnázia!! Claude Bernard (1813-1878), Francouz, zakladatel experimentální fyziologie. Objasnil fyziologii trávení, fyziologii krevního tlaku. Rudolf Virchow (1821-1902), Němec, patolog, zakladatel buněčné patologie, spoluzakladatel buněčné teorie. Uvádí tvrzení „každá buňka vzniká z buňky”. Johann Gregor Mendel (1822-1884), Němec, moravského původu, kněz, biolog, zakladatel genetiky, žil v Brně. Roku 1865 formuloval zákony dědičnosti. Louis Pasteur (1822-1895), Francouz, chemik, mikrobiolog, imunolog, zakladatel preventivního očkování proti infekcím, vybudoval středisko pro výrobu očkovacích látek proti vzteklině (1888), z něhož vznikl Pasteurův ústav v Paříži. Ivan Michajlovič Sečenov (1829-1905), Rus, lékař, zakladatel fyziologie nervové činnosti, objevil proces útlumu v mozku při nervové činnosti. Ernst Haeckel (1834-1919), Němec. Autor „biogenetického zákona” (1866). Definoval ekologii jako vědu o vztazích mezi organismy a jejich prostředím. Robert Koch (1843-1910), Němec, lékař, zakladatel mikrobiologie. Izoloval původce sněti slezinné - Bacillus anthracis (1872-1876), cholery - Vibrio cholerae (1883), TBC Mycobacterium tuberculosis, tzv. „Kochův bacil” (1882). Nobelova cena 1905.
-4-
20. století Camillo Golgi (1843-1926), Ital, lékař, patolog, histolog. Roku 1906 Nobelova cena spolu se Santiagem Ramónem y Cajalem (1852-1934, Španěl, biolog, histolog) za práce o struktuře nervové soustavy. Ilja Iljič Mečnikov (1845-1916), Rus, objevitel fagocytózy a antibiózy. Nobelova cena roku 1908 spolu s Paulem Ehrlichem za práce o imunitě. Ivan Petrovič Pavlov (1849-1936), Rus, fyziolog. Roku 1904 Nobelova cena za fyziologii trávení. Roku 1926 publikoval práci o reflexech a vyšší nervové činnosti. Paul Ehrlich (1854-1915), Němec, lékař, Nobelova cena 1908, objevil lék salvarsan (1910). Emil Adolph von Behring (1854-1917), Němec, lékař, bakteriolog. První nositel Nobelovy ceny za lékařství. Získal ji roku 1901 za objev séra proti záškrtu. Pozn.: Nobelova cena je udělována od roku 1901 každoročně dne 10. prosince (den úmrtí Alfreda Nobela) ve Stokholmu a v Oslu. Dmitrij Ivanovskij (1864-1920), Rus, fytopatolog. První rozlišil viry od bakterií - na modelu virus mozaiky listů tabáku (1892). Thomas Hunt Morgan (1866-1954), USA, zoolog, genetik, autor tzv. Morganových zákonů. 1933 Nobelova cena za vysvětlení funkce chromozómů při dědičnosti. Aleš Hrdlička (1869-1943), USA, narozen v Humpolci. Antropolog. Studoval domorodé kmeny Ameriky, Afriky i Austrálie, teorie o jednotném původu lidstva, dále o tom, že všichni lidé prošli neandertálskou fází vývoje, že Amerika byla osídlena z Asie přes Behringův průliv. Oswald Theodore Avery (1877-1955), USA, lékař,biochemik. V roce 1944 objasnil spolu s C.M.MacLeodem a M.Mc.Cartym genetický význam DNA. Alexander sir Fleming (1881-1955), Brit, mikrobiolog. 1922 objev lysozymu, 1928 objev penicilinu. Nobelova cena 1945 - spolu s ním ji dostali za objev a využití penicilinu pro léčení britský biochemik Ernst Boris Chain (1906-1968) a britský lékař Howard Walter Florey (1898-1968). Frederic Grant Banting (1891-1941), Kanaďan, 1922 izolace inzulínu, Nobelova cena 1923. Alexandr Ivanovič Oparin (1894-1980), Rus, biochemik, 1924 kniha „Původ života”. Zde uvádí základy teorie vývojové (evoluční) abiogeneze. Karl von Frisch (1886-1982), Rakušan, etolog, zakladatel psychologie zvířat. Nobelova cena 1973. Hans Adolf Krebs (1900-1981), Brit, biochemik, Nobelova cena 1953 za objev cyklu kyseliny citrónové - Krebsův cyklus. Spolu s ním dostal Nobelovu cenu Fritz Albert Lipmann (1899-1986), USA, biochemik, též za studium cyklu kyseliny citrónové. Též je objevitelem koenzymu A. Konrad Lorenz (1903-1989), Rakušan, zoolog. Zakladatel etologie. Nobelova cena 1973. Nikolaas Tinbergen (1907-1988), Brit, zoolog, etolog, zakladatel psychologie zvířat. Nobelova cena 1973. Ernst August Fridrich Ruska (1906-1988), Němec, elektroinženýr. Roku 1931 spolu s Maxem Knollem sestavil první elektronový mikroskop. Nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1986. -5-
James Dewey Watson (1928), USA, biochemik, Francis Harry Crick (1916), Brit, biochemik, Maurice Hugh Wilkins (1916), Brit, biofyzik. Roku 1953 objasnili strukturu DNA. Nobelova cena 1962. Marshall Warren Nirenberg (1927),USA, biochemik, 1966 objasnění genetického kódu, totéž Har Gobind Khorana (1922), USA,biochemik. Robert William Holley (1922-1992), USA, biochemik, objasnil strukturu t-RNA. Všichni dostali Nobelovu cenu roku 1968. Joseph Leonard Goldstein (1940), USA, genetik, Michael Stuard Brown (1941), USA, genetik, u obou v roce 1985 Nobelova cena za studium metabolismu cholesterolu Stanley B. Prusiner (1942), USA, fyziolog, Nobelova cena roku 1997 za objev prionů. Arvid Carlsson (1933), Švéd, biochemik, za objev dopaminu, Paul Greengard (1925), USA a Erik Kandel (1930), USA, za objev mechanismu přenosu signálů mezi neurony, u všech tří Nobelova cena v roce 2000. Leland Hartwell (1939), USA, Paul Nurse (1949), Brit, Tim Hunt (1943), Brit, u všech Nobelova cena v roce 2001 za výzkumy buněčného cyklu. Sydney Brenner (1927), Brit, Robert Horvitz (1947), USA, John Sulston (1942), Brit - u všech Nobelova cena v roce 2002 za objasnění zákonitostí při řízeném odumírání buněk. Paul C. Lauterbur (1929), USA, Peter Mansfield (1934), Brit, Nobelova cena v roce 2003 za objevy na poli magnetického rezonančního zobrazování. Richard Axel (1946), USA, Linda Buck (1947), USA, Nobelova cena v roce 2004 za objevy týkající se lidského čichu. Dokázali, že asi 3 % lidských genů odpovídají za rozlišování asi 10 000 různých čichových vjemů.
Literatura: 1. Rosypal S. a kol: Přehled biologie. SPN, Praha, 1987, str. 29-37. 2. Encyklopedický institut ČSAV: Ilustrovaný encyklopedický slovník, díl I-III. Praha, Academia, 1980. 3. Encyklopedický institut ČSAV: Malý encyklopedický slovník A-Ž. Praha, Academia, 1972. 4. Encyklopedický institut ČSAV: Malá československá encyklopedie. Praha, Academia, 1984. 5. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Praha, Diderot, 1997. 6. Weinlich R.: Laureáti Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Alda, Olomouc, 1999. 7. Stloukal M. a kolektiv: Biologie pro III. ročník gymnázií. SPN, Praha, 1986, str. 21-30. 8. Lidové noviny, 14. 10. 2000 9. Mladá Fronta Dnes, 20. 10. 2001 10. Mladá Fronta Dnes, 8. 10. 2002 11. Právo, 5. 10. 2004.
-6-
