Diskuse P. Aleš Opatrný: Dovolil bych si uvést n kolik témat ekn me startovních, které potom bude P. Pintí laskav dopl ovat a moderovat, a zárove si diskusi uhlídá tak, abychom mu „nevypálili rybník“ ohledn tématu jeho p ednášky. Budete tedy žádáni o vaše názory a zkušenosti; moje „menu“ startovních otázek by mohlo být asi toto: V em vidíte zásadní problém svátosti smí ení pro d ti, p ípadn pak pro dospívající, pro rodi e d tí, a kdybyste byli opravdu odvážní, tak pro vás osobn ? Kde lov k vidí dnes problém, když každá doba má své vlastní problémy? Nemyslím tím dnes rozší ené výk iky, že se d ti nikoho nebojí, všechny jsou neukázn né; ale kde vidíme problémy d tí malých i velkých, u jejich rodi , p ípadn u nás samotných? Dále bychom potom mohli možná p ejít ke dv ma zásadním pojm m i bod m, které se týkají této oblasti, a to je h ích a odpušt ní. Op t m žeme uvažovat o h íchu jako o n em, co se týká Boha, a jak je to d tem blízké nebo ne, co se týká vztahu k bližnímu, to je takové jednodušší, a jako n co, co ubližuje mn samotnému. A podobn odpušt ní: jak d ti chápou odpušt ní, a to ve svátosti, ve vztahu k Bohu, ve vztahu k lidem a ve vztahu k sob . Toto není ur ení p esné osnovy, které je pot eba se držet, ale p ipomenutí n kolika bod , na které m žete nav sit své vlastní poznatky a zkušenosti. A myslím si, že odpov di na otázku, co je dnes zásadním problémem pro d ti, pro v tší d ti, pro rodi e a p ípadn pro nás samotné v oblasti svátosti pokání, mohou být docela užite né. Naším úkolem není v první ad d ti a dosp lé posoudit, natož odsoudit, ale celá katechetická práce znamená, že se jim má pomoci. Pokud mám n komu pomoci, pak musím v d t, kde ho tak asi tla í bota, protože jinak mu budu plést rukavice a to mu od té tla ící boty nepom že. Takže toto je m j skromný návrh a p edávám slovo vám. Nebudu toho asi mít tolik co íci, protože te vedu ve farnosti spíš malé d ti, ale vy jste mne hodn inspiroval. Hned jsem p emýšlela o tom, co jste íkal, a jak jsem sledovala vlastní dcery i d ti, které jsem m la sv ené, vidím problém v jednom: pokud k dít ti p istupuje okolí s úctou a ukazuje mu, že je milované a osobnost, pak ono nemá ani problém p iznat vinu a vyznat se, a vidím, že takové d ti nemají ani problém se svátostí smí ení. Pokud dít zažilo, že bylo asto odsuzováno a po ád m lo pocit, že nestíhá být takové, jak si od n j p ejí ostatní, že kolikrát je tupeno zbyte n , nebo že není p ijímáno ve škole, pak mám pocit, že se potom bojí i svátosti smí ení. Jeho zkušenost s námi lidmi kolem je brzdou k tomu v it, že ten B h je dobrý a laskavý, dobrotivý a umí odpustit. D ležitý je tedy p ístup rodi k dít ti, dál p ístup pedagoga k dít ti a p ístup kn ze k dít ti. To dít pot ebuje zažít, že je zde p ijímáno, pak je uvoln n jší. Hodnotím to t eba i te zp tn , že mládež, kterou jsem m la ve škole na náboženství, te je jim t eba kolem osmadvaceti, za mnou asto p ijdou s n jakými svými problémy a ešíme to spolu. Dost asto zjistím, že problém vznikl tak, že si nerozum li v rodin , že nezažívali to pochopení, že se necítili p ijímaní. Pokud je škola bere tak, že musí um t, jinak je to za p t, pak tam d v ra nebo pocit, že mohou voln r st, není. Pak ješt jedna zkušenost: my jsme se zapojili do experimentu domácího vzd lávání, takže jsme p t let vzd lávali jednu dceru doma, a to je tedy studijní materiál. Když jsem ekla d tem v náboženství: tak a bude se zkoušet, bude pololetí, ona nem la problémy. Našt stí jsme m li školu, která ji vždycky zkoušela tak, že k ní byli ohleduplní a p istupovali k ní s úctou. Vlasta Apltauerová: Cht la bych jen íci, že náš d stojný otec Grygiel navrhl, že bychom mohli uspo ádat farní letní tábor. Proto jsem se rozhodla, že p jdu rovnou do rodin v ících d tí, a teprve p i rozhovoru s rodi i jsem poznala, jak je pot eba lépe a pe liv ji p istupovat k d tem, aby
svátost smí ení byla dokonalejší, protože oni teprve p i rozhovoru byli teprve ochotni p iznat své nedostatky, a ten výsledek byl velice pozitivní. To znamená, že je t eba sblížit se s rodi i, a tím vlastn poznat lépe sami sebe. S pokorou a s vírou p istupovat k d tem i k rodi m. Filip Dostál: Dobrý den, já neu ím náboženství, ale na gymnáziu, i osmiletém, malé d ti, a rád bych vám ekl, že co se tý e mé role u itele v tšinou nev ících d tí, normální populace, pak pro mne bylo t ch n kolik let, co na gymnáziu u ím, jedno ohromné p ekvapení, s jakým p ístupem berou d ti ešení káze ských problém . V praxi u itele ob as dojde k n jakým velice vážným p estupk m, které musíme n jakým zp sobem ešit, a já si troufám tvrdit – a aspo na škole, kde u ím, je to jev obecný – že i když s t mi d tmi lov k rozebere a velice dob e jim vysv tlí, aby pochopily, pro jejich chování bylo špatné a pro tedy musejí být potrestány, tak tyto d ti na to v bec nereflektují, protože ve svém uvažování úpln zrušily rozdíl mezi kategoriemi obecn dobré a správné a „pro mne p íjemné a mn vyhovující“. A když já toto zjistím, jsem v pozici, kdy nem žu jako pedagog v bec nic ud lat. Já to p iblížím na p íkladu: jako by dosp lý lov k neuznal, že není možné na silnicích jezdit nadm rnou rychlostí. Není to špatné pro n j osobn , špatné je to pouze v okamžiku, kdy ho zastaví policista a dá mu pokutu. A ta pokuta je pro n j špatná, ale ne ten skutek samotný; z toho vyplývá, že tam, kde není možnost, aby ho policista chytnul, nebude ešit, jestli jet povolenou rychlostí nebo nejet. Berte to jenom jako moje osobní sv dectví, jako jednu kasuistiku, na tento zp sob myšlení narážím dnes a denn a vidím, že moje výchovná práce jako obecného vychovatele v podstat kon í a toho se bojím a d sím. D ti zam nily hodnoty, mají utilitaristickou morálku, ídí se tím, co je p íjemné a vhodné, a v bec nejsou schopny p ijímat vysv tlování o obecn dobrém, obecn prosp šném v zájmu vyššího celku, t eba celé školy. A ani rodi e to nep ijímají, protože oni nap íklad i ty nejzásadn jší káze ské p estupky d tem p ikryjí. P. Aleš Opatrný: D kuji za p ísp vek. Je velice dobré ukázat celé toto panorama, ale na to by navazovala otázka, jestli to úpln stejn cítíte v katechezích; nemyslím si, že by tam ten problém v bec nebyl. Nebo máte zkušenost s tím, když to vezmu z nejoptimisti t jšího konce, že katechizované d ti jsou z domova tak dob e vychované, že tam tento problém není? Já bych na to navázala a zárove bych se cht la i zeptat, protože bych pot ebovala zp tnou vazbu od vás kn ží. Já te u ím pátou t ídu a zárove budu mluvit o své vlastní zkušenosti jako rodi e. Mám pocit, že katecheta jako takový toho moc nezm že, d ležité je, jak to vypadá v rodin . Dala jsem nedávno t m svým d tem z páté t ídy napsat, pro chodí ke zpov di, jako dopis kamarádovi, který má jít ke zpov di a má k tomu negativní postoj. N kte í jsou schopni napsat krásné v ci, ale jsou to taková nau ená klišé, pod kterými nic není, žádné osobní rozlišení. Mám z nich n kdy pocit, že mluví moc hezky, ale že je to n co nau eného, co slyšely od katechet , ode mne, od rodi , u zpov di, ale samy to cít ní v bec nemají. Možná, že se mýlím; je to dít od dít te. Oni eknou „h ích“ a já mám n kdy opravdu pochyby, jestli v bec v dí, o co jde, a jestli to v bec cítí. eknou krásnou v tu, teolog by zajásal, a pak najednou vidím, jak jsou k sob tvrdí a zlí a vlastn to ani necítí. To bych cht la od kn ží slyšet: jestli jsou d ti tak do toho jedenáctého roku ve stavu opravdu vnímat, že n co ud laly špatn , a litovat toho. P. Adolf Pintí : Zaslechl jsem tady dv v ci, které si musím zaznamenat, a vrátím se k té první; chci se zeptat, jestli je tu n kdo kn z; a tedy jaké máte zkušenosti se zpovídáním? O to tady jde. Vy
byste rádi slyšeli, jaké problémy mají kn ží s t mi vašimi d tmi, protože to všechno m žete slyšet jenom zprost edkovan . První há ek: je tu zpov dní tajemství, ili kn z vás nem že vzít n kam stranou a íct, že se n kdo zpovídal z toho i onoho. On je tedy zablokovaný zpov dním tajemstvím. Za druhé: vy p ipravujete d ti na zpov , pak je dostane do rukou n jaký kn z, a vy v bec nevíte, jak to funguje. Musí to pro vás být frustrující, nebo ne? ekal jsem, že budou ruce naho e a že uslyším: Tohle je náš problém, nám chybí jakákoliv možnost zp tné vazby. eknu vám jeden sv j vlastní zážitek, kdy jsem p ipravoval na svátosti d ti ve farnosti, byly to d ti rodiny, kterou jsem dob e znal, a v d l jsem tedy o vnit ních problémech, které vstupovaly do hry. Byly to normální dospívající d ti, nic mimo ádného, ale protože jsem znal vztahy, které jsou v rodin , mohl jsem samoz ejm jako zpov dník na to reagovat. Ale snažil jsem se práv respektovat to, že a koliv je to klu ina mámy, kterou znám, má svoji identitu a já nem žu zkrátka své v domosti zneužít. A p esto nastala situace, že se matka neuhlídala a zeptala se svého syna, když se vrátil od zpov di, co mu dal kn z za pokání. Ona mu v podstat cht la pomoci, protože v d la, že je lajdák, že já mu ve zpov di eknu, co má za pokání ud lat, a on po t ech krocích neví, co má ud lat. Ona v d la, že když mu ekne, aby si po sob uklidil talí od ob da, nechá ho tam. Takže ona mu cht la pomoci, a to dít na to zareagovalo tím, že v tu chvíli eklo: A on ti prozradil, z eho jsem se zpovídal? Vidíte, že on velmi dob e p es všechno v d l, že v tom okamžiku se sv uje n co, co je hájeno a vázáno zpov dním tajemstvím, a jakékoliv signály komukoliv jsou jeho porušením; je to velice delikátní záležitost. A z profilu toho dít te by nikdo nep edpokládal, že by se eklo, že ten chlapec má k takové citlivosti daleko. Takže vidíte, jaká je to složitá situace a jak velmi citliv se musí s dít tem pracovat. Musíme respektovat jednu d ležitou v c: kdybychom si vymezili, že se tady hlavn soust edíme na d ti mladšího školního v ku, které se p ipravují v tomto v ku na p ijetí svátosti smí ení a na první svaté p ijímání, tak d ti v tomto v ku nemohou mít takové absolutní v domí h íchu. A my je nem žeme zatížit tím, že to je h ích proti Pánu Bohu, protože to je n co v tak abstraktní velikosti, že to dít absolutn není schopné se do t ch výšin ani podívat, natož potom to n jak vnímat na teologické úrovni. Tím samoz ejm ne íkáme v bec, že h ích takový není. Dít v tomto v ku má dokonce veliké potíže uv domit si svoji sociální sounáležitost, že n koho sociáln poškozuje. Nesmí se to podce ovat; spole nost, ve které žijeme, adu sociálních vazeb rozrušila a dít žije v a-sociálním prost edí; to je poznámka k té zmínce o škole. Takže d ti mohou t žko chápat n jaký sociální dopad svého jednání. Když není dít socializované (do závorky íkám, že se socialismem to nemá nic spole ného), to znamená, že neumí pozdravit, neumí s nikým pracovat dohromady, neumí se spole n radovat, neumí spole n hledat ešení n jakého problému, tak nem že znát ani sociální dopad svého inu. Cht necht musíme za ít práv od nejnižší roviny h íchu, a to od té individuální. Tam se musí za ít, jít na tu druhou úrove a sm ovat k té t etí. Všechno to tam musí být n jak p ítomno, ale p im en . Takže to teologické musí být jenom v odkazu, sociální jenom v takové dimenzi, které je to dít schopno, a východisko musí být z toho individuálního, tedy kdo jsi, jaký jsi, jaké máš svoje nad je, nebo n jaké mohutnosti a schopnosti. Z toho je t eba vyjít a te vid t, co je správné a co není správné, jít k tomu druhému – a to se te dostávám k tomu úpln prvnímu tématu, které tady zazn lo. My se práv p i výchov ke svátosti smí ení musíme snažit vyvážen vnímat oba rozm ry, totiž ten individuální, kdy se lov k zamýšlí nad tím, jaký je m j h ích (zpytování sv domí, mé h íchy apod.), a jaký je sociální aspekt té svátosti. Každá svátost, nejenom svátost smí ení, má ú inky pro celou církev. Takhle to zní hezky teologicky, ale ona to není jenom n jaká dogmatická položka. Jestliže v konkrétní farnosti p t d tí p ijme bi mování, tak to má dopad pro celou tu farnost. A to ne že je tam najednou p t n jakých prosvícených Duchem svatým,
ale ta svátost se slaví ve spole enství. Nep išel tam p ece jenom biskup a t ch p t d tí a p t kmotr , sešla se celá farnost a celá farnost to slavila. A stejný dopad na celou farnost má, když d ti oné farnosti poprvé slaví svátost smí ení. Nemá dopad jenom na jejich maminku a tatínka, nejenom na jejich babi ku, nejenom na jejich kmotry, nejenom na pana fará e, ale na celou farnost. Toto jsou tedy pastora ní momenty, kdy kn z musí íct: Podívejte se, milá farnosti, p ipravujeme d ti na svátosti, je postní doba, a my budeme s t mi d tmi slavit poprvé svátost smí ení. To není individuální záležitost t ch p ti d tí, neodbývá se to tak, že se ekne, že ostatním do toho nic není, p ive te mi sem t ch p t d tí, já je te vyzpovídám a ostatní o tom ani nebudou v d t. To je záležitost celé té farnosti, protože h ích má sociální ú inky na celou církev. Jak mám v it, že má m j h ích sociální ú inky a dopad na církev v Malajsii, když nev ím, že má ú inky t eba na farnost, na rodiny, které žijí ve vesnici, kde práv jsem. Nejd ív to práv musím cítit v sociálním okolí, abych to pak vid l v sociálním spole enství celé církve. Je t eba postavit svátost tak, aby se tam tyto aspekty ukázaly. Moc d kuji za to, co bylo tady e eno. Mám te erstvou zkušenost, že když jsme d tem – p ipravuji skupinku d tí ze druhé t ídy – ekli, že to, co oni d lají dobrého i zlého, má dopad na jejich okolí, tak to m lo veliký úsp ch a oni byli radostn p ekvapeni. Strašn se jim to líbilo a uv domili si vlastn … ne že bych cht la íci, že si uv domili n jaký pocit moci, ale m li pocit, že i oni, malí, mohou n co ovliv ovat. A potom jsem se cht la sv it nebo se zeptat: na gymnáziu, kde u ím, se setkávám u student s podobným utilitaristickým postojem, respektive je to zúžení lidské bytosti na její vn jškové jednání a jedin to je považováno za hodnotitelné. A u t ch d tí z druhé t ídy jsem n kolikrát narazila na rodi e, kte í si osvícen p e etli n jaké p íru ky a íkají, že d ti nemohou pracovat s abstraktními pojmy atd. Já tedy vlastn , když s t mi d tmi mluvím, provádím– a to se chci zeptat – riskantní krok. Trochu zažívám nepochopení u rodi , kte í cht jí slyšet, o em jsme si povídali v rámci p ípravy, a když jim to eknu tohle, vyd sí se, že je to na d ti moc složité. P ed sebou obhajuji tento postoj tím, že se domnívám, že tak, jak se p edstaví d tem jak h ích, tak to, jak oni sami mají sledovat a zpytovat své sv domí, že bohužel musíme po ítat s tím, že to je poprvé a n kdy i naposledy. Není to tak, že se to t m d tem pozd ji vysv tlí. Známe to v našich farnostech: chodili jsme jako d ti na katechismus, na náboženství, a to nám sta í. Takže myslím, že to je poprvé a naposled, co se d ti s takovým podrobným výkladem setkají. P. Adolf Pintí : Já se te pokusím spojit t i v ci. Za prvé to, co íkala kolegyn o výpov di d tí o zpov di, že používají ur ité fráze atd.; to souvisí práv se schopností abstrahovat. Dít mladšího školního v ku ur ité v ci využije, schová to za n jakou frázi, ale ve skute nosti já zase až tak dob e nevím, co se za tím skrývá. Já bych byl opatrný s odsouzením, že je to jenom fráze. Nitro toho dít te je tak složité, že to nedokáže n jak formulovat. Víte, k es anství je náboženství slova. A my to tak bereme, víme, že Jan íká, že na po átku bylo Slovo… a ono to není jenom slovo, ono to je podstata k es anského náboženství. Život lov ka se totiž de facto rozplizne ve chvíli, kdy nedokáže n které skute nosti pojmenovat. A te jsme u toho: ím se cítím? Co mne napl uje? Co jsem? A vidíte, nejde to ani íct. ekl bych t eba, že jsem nadšený, ale chybí mi to slovo. Ve chvíli, kdy to slovo najdu, jsem skute nost pojmenoval, a rázem všichni ví… tedy všichni: ti, kte í respektují dané pojmy. My t eba máme zam n né dva pojmy, a to „chci“ a „mohu“. Já chci n co ud lat a já si taky myslím, že to mohu ud lat. A to se tak lehce – te tedy myslím ve spole nosti, nemyslím k es any – zam uje. K es an je práv ten, kdo od sebe tyto dv v ci odd luje, a ví, že n co chce, ale že to nem že. To jsou dv r zné v ci. Spole nost, ve které žijeme, tyto skute nosti manipuluje a p ekrývá je: co chci, to také mohu. Chceš žít ješt veseleji? Kup si tenhle mobil.
Chceš? M žeš! Ale k es an je lov k, který ví, že má svého pána. Když to tady p i bohoslužb zazn lo, naplno jsem si uv domil, že to ve skute nosti nechápeme. Shodou okolností jsme m li v diecézi t i soboty duchovní obnovy pro r zné vikariáty. A protože jsem je d lal s našimi katechety, dop ával jsem si takový luxus, že jsem si bral s sebou takovou jednu knížku, proroka Jonáše od Brandtstättera. A tak jsem si ji tak pro ítal, a snad díky tomu, když tady otec Aleš mluvil o tom pánu, jsem si vybavil, že vlastn jazykov židovský sv t – byli jsme ve Starém zákon – nep ipoušt l vyslovení slova B h, Jahve, a opisoval to ozna ením Adonai. A kdybychom hledali eský ekvivalent, tak to je Pán. Sko íme-li do rané k es anské doby, pak to rané k es anství nasálo k es anskou zásadovost, že není jiný Pán než B h. Nikomu jinému nelze íct Pán než Bohu. My si to po t ch dvou tisících letech ani neumíme p edstavit; je to tak kategorické, že kon í veškerá diskuse, není o em mluvit. P itom v židovství není ta hr za pohanských božstev atd. Je tu trochu jiný problém, který ešil Pán Ježíš, ale rané k es anství má v sob tento zásadní postoj: Ježíš je Pán. Ale úžasný Pán, který mne nejen nenutí, abych se p ed ním plazil, ale který mi dovoluje, abych p ed ním stál. Který mne vybízí, abych se p ed ním postavil na nohy, který mne pozvedá. Takto kategoricky to tam stojí. A to je práv to „chci“ a „mohu“. Já chci, ale nemohu, protože mám svého Pána. A tohle si lov k sám v sob íct musí, to nem že z stat jenom neartikulované, nepojmenované, neuchopené. Zpov se svým zpytováním sv domí, se svou soust ed ností na to, co jsem vykonal, s tímto pohlédnutím je p íležitostí tyto skute nosti artikulovat. Když tedy p ipravujeme dít na zpov , toto je hlavní moment, na který se soust e ujeme. Dan Pikálek Rád bych zmínil ješt jednu v c: tady zazn lo, že p i p íprav na první svátost smí ení to m že být poprvé a naposled, kdy se d tem n co ekne k tomu, jak by to m lo vypadat, což m že být i vážný problém. Já bych zmínil osobní zkušenost s mým zpovídáním, když jsem byl dít . Vím, že to bývá obecn jší problém, jak jsem pozd ji poznal, když jsem vychovával mládež. Také jsem byl p ipraven na první svatou zpov , to bylo v po ádku, a n jakou dobu jsem se vícemén pravideln zpovídal. Když mi bylo trnáct nebo patnáct let, nikdo mi už nikdy ne ekl k zpovídání nic, a já jsem se v tom v ku „zasekl“ v tom, že mi bylo trapné po ád d tinsky íkat, že jsem se nemodlil ráno a ve er a neposlouchal jsem maminku a tatínka. A když jsem se sám podíval do n jakých zpov dních zrcadel pro dosp lé, zjistil jsem, že to pro mne není, nerozum l jsem tomu a kv li tomu jsem se na dlouhou dobu p estal zpovídat. Bylo mi to trapné povídat n co jako d átko, nikdo mi dál nic ne ekl, sám jsem se na to bál zeptat a vím, že tento „úraz“ má více lidí. Já jsem se potom znovu u il zpovídat až v dosp losti. P. Adolf Pintí : Ale ono to nem že být jinak. Já vás chci te trochu osvobodit od n jakého pocitu p ílišné zodpov dnosti. Podívejte se, dít se v ur itém v ku nau í jezdit na kolob žce, pak na kole, a nakonec se nau í jezdit autem. Když už jezdí na kolob žce, m že se setkat s dopravními zna kami a m že se nau it „Dej p ednost“ a spoustu dalších v cí, ale nem žete ho nau it dob e ídit to auto. Vy už ho nem žete posadit za volant. Za ten si sedne ve v ku, až dostane idi ský pr kaz, a pak záleží na tom, kdo s ním v tom aut sedí, jak ho to u í, a jestli si už na té kolob žce osvojil n jaké pozitivní návyky. To je d ležité. Ale nesmíte mít odpov dnost za to, že už te , když jezdí na kolob žce, ho musíte taky správn u it ídit auto. Dan Pikálek Myslel jsem spíš na to, že pokud na to máte n jaký vliv, pracujete s mládeží nebo doprovázíte ty d ti dál, p ípadn plánujete ve farnosti, jakým zp sobem se to vedení vyvíjí, nezapomínejte na to, aby v každém v ku toto znovu n jakým zp sobem p im en ukázalo.
P. Adolf Pintí : Snad jen ješt jednu poznámku. Není n jaká „d tská zpov “. Je prost zpov . Vid l jsem takový hezký vtip, jak maminka zaklepe na ordinaci, kde je napsáno „D tský léka “, ven vyjde malé dít a povídá: „A co jste myslela, když je na dve ích napsáno D tský léka “? Když jsem to vid l, íkal jsem si, že nem žeme psát plakáty „D tská mše“: je mše pro d ti nebo mše s d tmi. Takže i zpov s d tmi, ale ne n jaká d tská zpov . Kdyby byla d tská zpov , tak potom nastává ten problém. Ale když je zpov dob e ud laná, tak to podstatné tam je a potom se to dále rozvíjí; jako když se jezdí na kolob žce, na kole a nakonec autem. Dan Pikálek Jen dodám drobnou glosu: práv to je problém n kterých „d tských“ zpov dních zrcadel. Vzpomn la jsem si, jak tady sestra katechetka íkala o t ch krásných d tských odpov dích: mám zkušenost, že jsem kdysi jednoho kluka, takového zlobila, byl asi v sedmé t íd , pochválila, jak krásn odpov d l p ed celou skupinou. Byla to opravdu nádherná teologická odpov , že jsme žasli, kde se to v n m bere, když jsme navíc v d li, jaký je, a já jsem mu ekla: Tedy tys to ekl ale nádhern , a on pak povídá: Nojo, ale jedna v c je teorie, praxe, to je horší. Já bych rád navázal ješt na to, co tady možná malinko zapadlo: jak íkala tady paní kolegyn , když d ti chodí na náboženství na prvním stupni, pak p ijdou do toho pubertálního a adolescentního v ku a je konec. To je velice závažná otázka. Já si osobn myslím, že d ti p ijdou do takového v ku, kdy za ínají recipovat životní styl a návyky svých vrstevník , které jsou s tím životním stylem, které katolická církev p edepisuje, v tak zásadním rozporu, že by to bylo vnit n neudržitelné, a tak ty d ti na náboženskou praxi v etn zpov di rezignují. To je ovšem kardinální problém, který bychom m li ešit. A sou ástí toho, že to v adolescen ním v ku za nou recipovat, jsem se snažil neobratn vyjád it v mém p edchozím p ísp vku. Já jsem si to te trošku zformuloval: jak za ínají adolescentní d ti p istupovat k morálce? Ony si za ínají osvojovat právo být sám sob nejvyšší autoritou v posuzování, zda je n jaký zákon, norma, školní ád, p ikázání církve dobrá i ne, a potom vnit n zaujmou zcela svobodný postoj k využití všech obcházení objektivn daných norem, pokud je za dobré neuznají. A jak chcete tyto d ti dostat ke zpov di? To nejde, vždy vy tam chcete vlastn pravý opak, aby se lov k sám od sebe vnit n zamyslel nad svojí rozporností mezi objektivn danou normou a svým objektivn daným chováním. Oni prost od t ch svých vrstevník , mezi kterými vyr stají, set ou ten velice p kn podaný rozdíl mezi „chci“ a „mohu“. Možná se mýlím, ale tyto d ti jsou pak prakticky nezpovídatelné. A já bych se cht l zeptat, jestli tahle moje zkušenost ze školy pln laicizované, se zcela nev ícími d tmi, se nedá aplikovat na vaši vlastní katechetickou práci, jestli d ti z k es anských rodin jsou jiné. Velice rád bych slyšel, že ano. Ale pokud mi tvrdíte, že se p estávají zpovídat po prvním stupni základní školy, zamyslete se nad tím, jestli nejsou stejné. P. Adolf Pintí : Já bych byl nerad, kdybyste mi íkali, že jsou jiné. Nejsou, to bychom si n co nalhávali. Nenalhávejme si, že máme jiné d ti. Máme d ti takové, jaká je spole nost. Bu me realisti, nežijme v n jakých omylech, ale nepropadejme beznad ji. Já si myslím, že to není tak beznad jné, i když samoz ejm , že spole nost má veliké problémy. Ale katecheze není bezmocná. Jenom vás prosím: když budu chtít u it n koho n emu spole nému, m žu si ho vzít na chvilku stranou a n co mu íct, ale pak ho zase musím vrátit do toho spole enství a tam se to musí u it. Tedy jestliže naším problémem je p emíra individualizace, neodstraním ji
tím, že apeluji na jedince a nechávám ho izolovaného, ale musím ho zapojit do spole nosti, do spole enství. Podívejte se, svátost smí ení jako svátost má také práv sociální rovinu. V katechezi na to zapomínáme. Naše katecheze o svátosti smí ení je o té individuální stránce svátosti, ne o té spole né. Kdybych se p edtím, než jsem tohle ekl, zeptal, co považujete za nejd ležit jší p i p íprav na zpov skupiny, o které mluvíme, tedy mladšího školního v ku, tak co by se tam objevilo? Co v t ch d tech pot ebujete rozvinout, co je pot ebujete nau it, co by si m ly osvojit? Soust edili byste se asi na rozvoj a výchovu jejich sv domí, ne? A kdy si to uv domují? P ece když zpytují to sv domí, ne? No vidíte, jak jste si to ode mne nechali nalhat. Práv že ne. Tato v ková skupina to p ece není schopná unést jako jedinec, to jsou ta naše úskalí. Jsou ješt jiné možnosti, jiné prostory ke svátosti, kdy d ti slaví spole n . A díky tomu, že to slaví spole n , rozvíjejí svoje sv domí mnohem lépe, než když je to u íme my, když je vezmeme ze skupiny a ekneme jim, co se musí nau it. A ony se vrátí do té skupiny a nerozpoznají sv j in jako n co, co ubližuje tomu druhému. A to dít odchází od zpov di a dostane otázku: Tak jakou ud láš mamince radost; když máš za pokání ud lat jí n jakou radost? Odpoví: No ud lám jí n jakou radost. Umyju jí nádobí. Ono si to totiž odneslo z katecheze, protože katechetka ekla: Ud lejte mamince n jakou radost, umyjte jí t eba nádobí. A když se zeptáme, jakou by t eba mohlo ud lat mamince radost, tak dít ekne, že si t eba uklidí své v ci – ale to je p ece úpln normální, to je povinnost. A vy zjistíte, že vlastn to osmileté d átko není dostate n socializované ani v i své mamince. A to není v tom, že by bylo ze špatné rodiny, to je stav. Socializace spole nosti je v tomhle narušená. D ív bylo dít odmali ka socializované, dvouleté nebo t íleté dít p išlo do kuchyn a maminka mu ekla: Tak už jsi se vyspinkal? Tak poj , nasnídáme se. Ale jak je to dneska? Já to nevy ítám, to musíme brát jako stav. Takže tyto kroky musí v sob dít rozvinout, aby si mohlo uv domit, že když do n koho vrazí, protože je vzteklé a nedo kavé, tak ud lalo h ích. Ono to neví, ili je marné mu dávat seznam h ích , protože ono tam sv j in nerozpozná. Nejd ív ho musím dostat do prost edí, kde vadný negativní in rozpozná a zastydí se za to, protože takové být nechce. Ale neví si s tím rady, a tak mu musím pomoct, jak se vyprosí odpušt ní, jak to íct, protože si s tím neví rady. Chybí mu slova. Te mne napadá situace… jak to d ti íkají, když prosí za odpušt ní? Krásn je z toho vid t, že dít neví, co íká: Prosím za svoje h íchy. Neuv domují si tu souvislost, p estože jsou katechety dob e vedené, není to jenom jejich problém. Ale katecheze by byla bezmocná, kdyby nepostihla sociální rovinu. To není s tím dít tem ješt víc, ješt lépe, ješt intenzivn ji zpytovat sv domí, ale rozvinout v n m prostor, kde se toto sv domí m že n jak uchytit a formovat samo. Dít toho víc okouká, než se dozví.
