Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
Diplomová práce PRÁVNÍ INSTITUT KONKURZU A JEHO STÁVAJÍCÍ ÚPRAVA V PRÁVNÍM ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY. PERSPEKTIVY VÝVOJE DO BUDOUCNA Petr Horák 2006
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právní institut konkurzu a jeho stávající úprava v právní řádu České republiky. Perspektivy vývoje do budoucna zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
PODĚKOVÁNÍ: Tímto bych předem rád poděkoval Mgr. Miroslavu Dosedělovi, advokátu a konkursnímu správci, že mi umožnil nahlédnout do problematiky konkursního řízení, z jeho praktické stránky. Zároveň patří můj dík JUDr. Iloně Schelleová, Dr., vedoucí mé diplomové práce, která mi poskytla cenné rady a informace.
2
OBSAH Úvod……………………………………………………………………5
1.Historický vývoj konkursního řízení................................................8
1.1. Počátky konkursního řízení v římském právu………………….8
1.2. Konkurs ve středověku………………………………………...11
1.3. Počátky konkursního řízení v českých zemích………………...12
1.4. Konkursní řízení od vzniku ČSR do roku 1989………………..15
2. Návrat ke konkursnímu řízení po roce 1989…………………….16
3. Stávající úprava konkursního řízení……………………………...19 3.1. Konkursní soud………………………………………………..19
3.2. Konkursní podstata…………………………………………….21 3.2.1. Obsah konkursní podstaty…………………………………21
3.2.2. Majetek vyloučený z konkursu……………………………23
3.2.3. Zjištění a soupis konkursní podstaty………………………24
3.2.4. Změna rozsahu konkursní podstaty………………………..26 3.2.4.1. Rozšíření konkursní podstaty…………………………26
3.2.4.2. Zúžení konkursní podstaty……………………………29
3.3. Správce konkursní podstaty…………………………………...30 3.3.1. Ustanovování konkursního správce……………………….31
3.3.2. Činnost konkursního správce……………………………...33
3.3.3. Ukončení činnosti správce konkursní podstaty……………38 3.3.4. Odpovědnost konkursního správce………………………..40
3.3.5. Odměna konkursního správce……………………………..41
3.4. Účastníci konkursního řízení………………………………….45
3.4.1. Věřitelé…………………………………………………. ..45 3.4.1.1. Konkursní věřitelé……………………………………. 46
3.4.1.2. Věřitelé podstaty……………………………………. .. 47 3.4.1.3. Věřitelé vyloučení z konkursu……………………… .. 49
3.4.1.4. Věřitelé s nároky na vyloučení věcí z podstaty……… 51 3
3.4.1.5. Oddělení věřitelé……………………………………..53 3.4.1.6. Věřitelské orgány…………………………………….54
3.4.2. Úpadce…………………………………………………..56
3.5. Průběh konkursního řízení…………………………………...58
3.5.1. Přípravné řízení…………………………………………..58
3.5.2. Prohlášení konkursu a přihlášky věřitelů………………...62
3.5.3. Zjišťování podstaty………………………………………65
3.5.4. Přezkumné řízení…………………………………………65
3.5.5. Zpeněžení konkursní podstaty……………………………67
3.5.6. Konečná zpráva…………………………………………..70 3.5.7. Rozvrh……………………………………………………71
3.5.8. Zrušení konkursu…………………………………………74
3.6. Nucené vyrovnán……………………………………………..75
4. Perspektivy vývoje konkursního řízení do budoucna…………...79
Závěr…………………………………………………………………....84 Resumé…………………………………………………………………87
Použité prameny……………………………………………………….90
4
ÚVOD
Tématem této diplomové práce stalo konkursní řízení. Zvolené téma
jsem si vybral záměrně. Již nějakým rokem vypomáhám v advokátní kanceláři, která se právě konkursy zabývá. Já osobně jsem tak mohl
sledovat probíhající práce na třech konkursech, což se domnívám je už
dostatečný počet pro to, abych mohl získat určitý úsudek o průběhu konkursu.
Počátky konkursního řízení sahají až do dob slavné římské říše, která
ve své době představovala vrchol civilizace. Potvrzovala i na poli právním.
Vedle známých základů občanského práva dala světu také základy
konkursu. Již v římské době se věřitelé potýkali s problematickými
dlužníky, kteří nebyli schopni dostát svých závazkům. A bylo to tedy římské právo, které poskytlo základ českému konkursnímu řízení, kterému se věnuje tato celá práce.
Celá diplomová práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol:
1-Historický vývoj konkursního řízení, 2-Návrat ke konkursnímu řízení po roce 1989, 3-Stávající úprava konkursního řízení, 4-Perspektivy vývoje
konkursního řízení do budoucna. Cílem mé práce bylo obsáhnout základní okruh otázek vztahujících se ke konkursnímu řízení.
V první kapitole rozdělené na čtyři podkapitoly: Počátky konkursního
řízení v římském právu, Konkurs ve středověku, Počátky konkursního
řízení v českých zemích a Konkursní řízení od vzniku ČSR do roku 1989,
bylo mým cílem nastínit jakým vývojem prošlo konkursní řízení od svého prvopočátku sahajícího do dob říše římské až do roku 1989, který v dějinách české země znamená jistě jeden velký předěl v novodobé
historii. Nastínil jsem také jaké rozdíly v konkursním řízení se projevovaly v jednotlivých údobích. Můžu konstatovat, že konkurs je možné považovat za jednu z privilegovaných částí každého právního řádu, neboť úprava
právní , která se zde vyskytuje po dobu delší jak dva tisíce let bez většího přerušení si jistě zaslouží uznání. Konkurs nedokázaly vytlačit z právního 5
řádu historické okolnosti středověku, jako byla třicetiletá válka, ani v novodobé historii oba světové konflikty.
Druhá kapitola se věnuje návratu konkursu do českého práva po jeho
potlačení do ústraní za dob komunistické normalizace. V té době, kdy vládla idea socialistického vlastnictví, kdy každý vlastnil všechno a zároveň,
neměl
konkurs
v právním
řádě
téměř
žádný
význam.
Zadostiučinění se konkursu dostalo až s pádem železné opony a sametovou revolucí v roce 1989. opět se prosadila myšlenka soukromého vlastnictví založená na kapitalistických idejích. To také dalo prostor pro vznik nových
podnikatelských aktivit, které na to však ještě mnohdy nebyly připraveny.
Podnikatelé se tak začali dostávat do potíží a nástrojem, který by jim měl pomoci, zejména jejich věřitelům se stal opět konkurs. A tak v roce nabývá účinnosti nový zákon, zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, čímž mi bylo vlastně umožněno napsat tuto práci.
Třetí kapitola, která je z celé diplomové práce nejrozsáhlejší se již
zabývá současnou úpravou konkursního řízení. Je rozdělena do šesti
podkapitol: Konkursní soud, Konkursní podstata, Správce konkursní podstaty, Účastníci konkursního řízení, Průběh konkursního řízení a
Nucené vyrovnání. Jednotlivé podkapitoly jsou ještě dále členěny.
Podkapitola Konkursní soud se zabývá pravomocí a příslušností konkursního soudu. Také jeho obsazením. V podkapitole Konkursní podstat jsem se zaměřil především na vymezení konkursní podstaty, co je jejím obsahem , a co na druhé straně je z konkursní podstaty vyloučeno, jak se v průběhu konkursního řízení podstata může měnit a také jak vůbec probíhá
její zjištění a soupis. Další podkapitola je věnována správci konkursní podstaty. Jde o osobu, která má chod konkursu na starosti, proto jsem věnoval pozornost výběru
konkursního
správce, jeho činnosti a
odpovědnosti, ale také jeho odměně a nakonec také ukončení jeho funkce.
Čtvrtá podkapitola je věnována účastníkům řízení, tedy věřitelům a úpadci, přičemž konkursní zákon zná více skupin věřitelů, kteří se v konkursu
objevují. O těchto je právě v podkapitole psáno. Další podkapitola je již 6
věnována samotnému průběhu konkursního řízení. Od podání návrhu na prohlášení konkursu přes zjišťování podstaty, až ke konečné zprávě a rozvrhu, zrušením konče. Podal jsem ucelený výklad o všech fázích
konkursního řízení, takže si může každý učinit alespoň určitou představu, jak konkurs může probíhat. Realita se však většinou značně liší, takže pokud někdo konkurs skutečně nezažije, nemůže tvrdit, že ho zná. Poslední
podkapitola je zaměřena nucené vyrovnání. Alternativu poskytnutou úpadci, aby nemuselo dojít k jeho zrušení.
Čtvrtá kapitola je zaměřena budoucí možnou úpravu konkursu,
s uvedení možného vzniku nového insolventního zákona.
Doufám, že se mi podařilo alespoň nastínit jak se konkurs postupem
času vyvíjel, jaká je jeho stávající právní úprava a také jaká nás v případě konkursu čeká budoucnost.
7
1. Historický vývoj konkursního řízení
1.1. Počátky konkursního řízení v římském právu
Jestliže budeme považovat za základ kontinentálního práva a tedy i ve
své podstatě práva českého nebo lépe řečeno za základ českého právního
řádu právo římské ve své historické podobě, je nutné z práva římského vyjít i při řešení problematiky konkursu v jeho raných počátcích.
Římské právo neznalo jak známe dnes pojem konkursu nýbrž jej
ztotožňovalo s exekučním řízením nebo lépe řečeno nerozlišovalo mezi
těmito dvěma právními instituty, jak tak činíme v současné době. Konkursní řízení v době existence římského práva bývalo zahájeno na návrh jednoho nebo několika věřitelů v případě, že dlužník neplatil své
platné závazky a na rozdíl od současného právního stavu k tomuto mohlo
dojít nejen za života dlužníka, ale i dokonce po jeho smrti.1 Řízení bylo
zahajováno praetorským nebo místodržitelovým dekretem, jímž byla udělena missio in bona debitoris, ta byla veřejně vyhlášena, a to za dvěma
účely. Za prvé jím byla dána možnost ostatním věřitelům dlužníka, aby se
k řízení připojili, tedy přistoupili a za druhé třetím osobám, aby za dlužníka
dluh zaplatily, případně převzaly jeho obranu. Po uplynutí stanovených lhůt k učinění těchto možností byl praetorem vydán další dekret, ve kterém
praetor vyzval věřitele ke zvolení jednatele (magister bonorum), jenž měl za úkol provést zpeněžení dlužníkova majetku za podmínek, na kterých se
věřitelé domluvili.2 Dělo se tak ve veřejné dražbě, v níž jednatel (magister
bonorum) vystupoval jako dražitel. Ten přiklepnul dražený majetek tomu
kupujícímu, jenž podal nejvyšší nabídku za dražený majetek. Jinak řečeno
tomu, kdo za pohledávky věřitelům zaplatil nejvyšší částku. Nabyvatel
takového majetku se pak stával universálním nástupcem dlužníka. Nestávalo se tak však ipso iure, nýbrž praetor musel dlužníkovi pohledávky
na nástupce převést buď actione Serviana, která zakládala fikci, že se
nástupce stal dlužníkovým dědicem nebo pomocí actione Rutiliana, při 1 2
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 15 Kincl, J., Urfus, V.: Římské právo, Praha, Panorama, 1990, s. 170
8
které docházelo k záměně subjektů v intenci a kondemnaci. Věřitelé tak
nyní mohli uplatňovat své nároky přímo vůči nástupci, ale pouze do výše procenta, za které byl dlužníkův majetek prodán. Všichni měli nárok na
stejné procento, přičemž žádný z věřitelů nemohl dostat nic na úkor
ostatních věřitelů. Výše popsaný postup byl důsledkem toho, že praetorovou missione in bona nenabyli věřitelé vlastnické právo k dlužníkovu majetku, nýbrž jen custodiam a zástavní právo k tomuto
majetku společně s actio in faktum proti případným zásahům třetích osob. Z řízení byli vyloučeni věřitelé s ruční zástavou. Stejné důsledky jako ve
výše popsaném postihovali dlužníka i v případě, že se skrýval, aby se vyhnul žalobě na soudě, když nečekal podle Juliova zákona na odsouzení a provedl cessio bonorum, tedy dobrovolně vydal všechen majetek věřitelům,
když podstoupil kapitisdeminuci a nový majitel nepřevzal jeho dluhy, když
zemřel bez dědice, když se neobhajoval ve stadiu in iure a zůstal tak indefensus a konečně také, když ve stadiu in iure žalobní nárok uznal a dal ve všem žalobci za pravdu.
Pro samotného dlužníka však podrobení se missio in bonam
neznamenalo jen ztrátu svého majetku, ale jak bylo pro římskou kulturu a právo pověstné, znamenalo také infamii a ztrátu občanských práv, což se ve
své podstatě rovnalo otroctví.3 Toto částečně odstranila lex Julia, která poskytla dlužníkovi možnost jak tomuto uniknout, tedy věznění, infamií a případnému prodání do otroctví a v některých krajních případech i smrti
tím, že postoupil veškerý svůj majetek svým věřitelům, tzv. cessio bonorum. Dělo se tak bez účasti úřadu a to dobrovolným převedením
majetku na věřitele dlužníkovým bezformálním prohlášením. Věřitelé se
však ani v tomto případě nestávali vlastníky, nýbrž se dostávali do stejného postavení jako při missio in bonorum. Věřitelé tedy majetek dostávali jen do své detence a k uspokojení svých pohledávek museli majetek prodat stejným postupem jako při missio in bonorum.
3
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 15
9
Již v této době se ukazovalo, že není příliš výhodné prodávat majetek
dlužníka jako celek, nýbrž byla dána možnost, aby se tak stalo po částech.4
Důvod byl prostý. Bylo velmi obtížné, ne-li nemožné v některých případech najít kupce na takový majetek, aby přitom bylo získáno přiměřené procento z jeho prodeje. Toto rozprodávání majetku dlužníka, při
němž se nabyvatel nestával universálním dlužníkovým nástupcem bylo
zprvu vyhrazeno jen pro případy, že dlužník požíval senátorské hodnosti. Obecným jevem se tento postup stal za doby Justiniánovi. Možnost prodat dlužníkův majetek po částech vedla ve svém důsledku k rozlišení konkursního a exekučního řízení, která do té doby byla sjednocena a nebyl
mezi nimi činěn rozdíl. Tato úprava poskytla dlužníkovi naději, že nepřijde o veškerý svůj majetek, ale v případě, že byly pohledávky nižší jak celé
dlužníkovo jmění, postačilo uspokojení se jen z části dlužníkova majetku, která postačila ke splacení dluhu. Pokud však hodnota pohledávek převyšovala dlužníkův majetek došlo k rozprodeji celého majetku. Již
v právu justiniánském se objevují privilegované, dnes bychom je pojmenovali jako přednostní, pohledávky. Jednalo se o pohledávky fisku, císaře a císařovny, manželky a dětí pro věno, výlohy nemoci a pohřbu.
Justinián se v oblasti dlužnických řízení dostal do širokého povědomí.
Postaral se o podstatné změny v těchto řízeních. Již v jeho době se objevují tendence, aby se řízení účastnili všichni věřitelé, kteří mohli své pohledávky ohlásit a prokázat do dvou let a pokud byli nepřítomni tak do
čtyř let. Další novum představovala povinnost uložit případný utržený přebytek za prodaný majetek, který zůstal po uspokojení věřitelů, kteří se
přihlásili, aby z něho mohli být uspokojeni věřitelé, kteří by se ještě později
přihlásili, v místním kostele. Další novinkou zavedenou za dob Justiniána bylo stanovení, že dlužník, který zchudl pro neštěstí a který dobrovolně své
jmění postoupil na své věřitele, nepodléhá infamii ani tělesným trestům, což dozajista představovalo pokrok jak v uspokojování věřitelů tak i pro
samotného dlužníka, pro něhož dle mého v té době znamenalo mnohem 4
Kincl, J., Urfus, V.: Římské právo, Praha, Panorama, 1990, s. 171
10
větší utrpení být postižen infamií nebo prodáním do otroctví, než pouhá ztráta svého jmění. Za této nové úpravy mohl dlužník složit iuramentum
manifestationis, jímž potvrzoval vydání všeho jmění a navíc také, že věřitelé jsou oprávněni v důsledku cessionis bonorum oprávněni požadovat také pozůstalosti, odkazy a dary, které dlužník později nabude, bez toho,
aby bylo nutné nové cessio bonorum. Za Justiniánovi doby roste také ve značné míře vliv soudů a úřadů na průběh řízení. Soud povoloval prodej,
uděloval missionem in bona, ale i volba curatora bonorum se děla za jeho
vrchnostenské účasti. Úřednímu dohledu podléhalo i rozdělení výtěžku z prodeje. Od vydání zákona Poeteliova z roku 326 př. N. l. byla z exekuce vyloučena osoba dlužníka
Vznik
1.2. Konkurs ve středověku
konkursního
řízení
ve středověku je nutné spojovat
s okamžikem, kdy se začalo v soudní praxi prosazovat jako samostatný druh řízení zaměřený na uspořádání majetkových poměrů insolventních
dlužníků takovým způsobem, který by věřitelům zajistil poměrné
uspokojení jejich nároků podle jejich výše. Byl to teprve středověk kdy zcela převládla myšlenka rozprodávat majetek dlužníka jen v nutné míře a prodej celého jmění byl nutný pouze v případě dlužníkovi insolvence.
Proces vzniku tohoto samostatného druhu řízení je nutno spojovat
s významnými obchodními centry v Itálii, kde docházelo k největším obchodním transakcím a právě i zde se tedy muselo vyskytovat největší množství dlužníků, kteří nemohli nebo nechtěli své závazky po právu plnit.
Právě toto ekonomické nazírání na problematiku insolventních dlužníků dal za vznik tomuto zvláštnímu druhu řízení. Z Itálie se pak takovýto pohled na úpravu dlužnických řízení rozšiřoval do celé tehdejší Evropy, zejména pak
do Německa, kde se konkursní řízení vyvinulo z italského arestačního řízení smíšeného s domácím obyčejovým právem.5
5
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 16
11
1.3. Počátky konkursního řízení v českých zemích
Prvotní myšlenky na vznik konkursu v Čechách pocházejí již z konce
16. století kdy dochází k tzv. cenové revoluci, vyznačující se rychlým růstem cen a všeobecnou drahotou, která ve svých důsledcích zasahovala šlechtu, která jejich následkem upadala do dluhů.6
Za pravý počátek konstituování konkursního řízení jako samostatného
druhu soudního řízení v Čechách je zřejmě nutné považovat počátek
třicátých let 17. století. Od třicátých let probíhal proces vytváření a prosazování konkursu do českého právního řádu. Ve čtyřicátých letech byl
tento proces dokončen a konkursní řízení bylo již plně uznáno jako samostatné řízení a v němž byla dotvořena jeho definitivní podoba. Jednou z okolností, která měla vliv na toto dalo by se říci implementování nebo
prosazení myšlenky konkursu měla soudní praxe, která postupem času začal konkursní řízení rozvíjet.
První zákonná zmínka o konkursu se nachází v Obnoveném zřízení
zemském z roku 1627, konkrétně v jeho článcích LXXII-LXXIV nazvaných:
O placení dluhův, kteří větší jasu nežli dlužník svého statku neb jmění má. Za pravý počátek konkursu v Českých zemích je však nutno považovat
císařský reskript z 29. srpna 1637 a na něj navazující místodržitelský patent
z 23. listopadu 1937.7 tyto předpisy tak představovaly osamostatnění a
vydělení se konkursního řízení v samostatný druh řízení z dosud jednotného soudního řízení. Na základě těchto dokumentů docházelo k veřejné výzvě
všem možným dlužníkovým věřitelům, aby ve stanovené preklusivní lhůtě uplatnili své nároky vůči dlužníkovi.
Další vývoj pak představovaly Deklaratoria a Novelly z roku 1640.
Novelly představovaly první český konkursní řád. Oba předpisy také začaly rozlišovat mezi konkursem (konkursus) a vyrovnáním (krida). Značným 6 7
Schelleová, I.: konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 17 Schelleová, I.: konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 17
12
právním přínosem Novell bylo rozdělení pohledávek do pěti tříd dle
priority jejich uspokojení. Vydání Deklaratorií a Novel znamenalo vyvrcholení jedné fáze vývoje konkursního práva v českých zemích.
Další posun v konkursním právu je spojen stejně jako s většinou
právních odvětví s Josefem II. V roce 1781 vzniká nový Obecný konkursní
řád Josefa II. Byla to reakce na hospodářský rozmach rozvíjející se již od počátku století, a tím i samozřejmě nárůst konkursů, které se s počtem
obchodních styků a peněžních vztahů zvyšovaly. Josefínský konkursní řád představoval komplexní úpravu konkursního řízení, což vyplývalo z jeho
pojetí konkursu jako smíšeného hmotně a procesně-právního institutu.8
Konkurs se zahajoval z podnětu dlužníka, který prokázal, že není schopen
plní své splatné závazky, popřípadě z podnětu dlužníkova dědice. Řízení mohlo být samozřejmě zahájeno také na návrh jednoho nebo více dlužníkových věřitelů, a sice podáním žaloby k soudu, ve které muselo být
hodnověrným způsobem uvedeno, že věřitel má vůči dlužníkovy splatnou
pohledávku. Dlužník se však mohl konkursu zprostit zaplacením svých dluhů v přiměřené době, popřípadě prohlášením, že v brzké době bude
schopen tak učinit. Pokud toto dlužník neučinil, byl povinen sestavit seznam svého majetku a platných závazků. Konkurs na dlužníka se
prohlašoval soudním ediktem. Zároveň byl ustanoven zástupce konkursní
podstaty. Ten měl za úkol zastupovat a bránit dlužníka vůči jeho věřitelům. K přihlášení pohledávek byla stanovena lhůta od jednoho až do šesti měsíců. Pohledávky se do konkursu přihlašovaly formou žaloby. Stejně
jako je tomu nyní se ustanovoval tehdy tříčlenný věřitelský výbor. Josefínskému konkursnímu řádu je kladeno za velký nedostatek zdlouhavost a nákladnost řízení založené na principu perpetuace, čili že konkurs trval do té chvíle, do které nebyly uspokojeny veškeré
Urfus, V.: Vznik a počátky konkursního práva v Čechách, Praha, Československá akademie věd, 1960, s. 42
8
13
pohledávky.9 Proto nenesl josefínský konkursní řád velké obliby a věřitelé i
za cenu ztrát řešili vyrovnání se s dlužníkem formou mimosoudní.
Řešení přinesl až v roce 1868 nově uzákoněný rakouský konkursní řád
uveřejněný pod číslem 1/1869 ř.z. tento nový konkursní řád, vypracovaný
dle vzoru pruského konkursního práva, byl rozdělen do dvou dílů. První obsahoval hmotně-právní stránku konkursu, druhý díl pak procesně-právní
ustanovení. Věcně příslušnými k projednání konkursního řízení byly krajské soudy. Majetek dlužníka, který měl sloužit jako dnešní konkursní
podstata, tedy majetek k uspokojení věřitelů, byl vyňat z dlužníkovi
dispozice a mohl s ním nakládat pouze správce podstaty.10 Byla zavedena
nutnost mnohosti věřitelů, tedy alespoň dvou k možnosti prohlášení konkursu. Již tehdy nebylo možné konkurs zahájit v případě, že by majetek
dlužníka nepostačoval na náklady řízení. Věřitelé měli stanovenu prekluzivní lhůtu k uplatnění svých pohledávek, která se pohybovala
v rozmezí od 30-ti dnů do šesti měsíců. Stejně jako nyní byla i tehdy
stanovena povinnost uveřejňovat informace o konkursu v novinách a navíc, pokud se věřitel nacházel v zahraničí, i v zahraničních novinách. O které noviny se mělo jednat určoval soud. Celkově úprava konkursního řízení obsažená v rakouském konkursním řádu z roku 1868 se velmi podobala
dnešní úpravě konkursního řízení. Samozřejmě až na výjimky vyplývající
zákonitě z tehdejší doby. Tento konkursní řád byl založen na principu univerzality. Tato však byla značně nedůsledná. Znamenala, že značné
množství bylo pokládáno za přednostní a na pohledávky třetí třídy tak většinou zbývalo jen velmi málo, ne-li vůbec nic. Vytýkána byla i malá ochrana věřitelů ve vyrovnacím řízení. Tyto nedostatky vedly k tomu, že konkursní řád byl novelizován císařským nařízením č. 337/1914 ř.z.11
Finta, M.: Významné mezníky ve vývoji klasického konkursního řízení na našem zemí, Právo a podnikání, 2004, č. 7-8, s. 45-49 10 Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 22 11 Finta, M.: Významné mezníky ve vývoji klasického konkursního řízení na našem zemí, Právo a podnikání, 2004, č. 7-8, s. 60 9
14
1.4. Konkursní řízení od vzniku ČSR do roku 1989
Rok 1918 znamenal v českých dějinách nejen změnu státního a
politického uspořádání, ale změny se dotkly i konkursního práva. Aby byla zachována kontinuita se stávajícím právní řádem, došlo i v oblasti konkursu k recepci dosud platné úpravy, tedy do té doby platného a v roce 1914 novelizovaného konkursního řádu. Stalo se tak recepční normou, zákonem
č. 11/1981 Sb. z. tato převzatá norma platila až do roku 1931, kdy byl
vydán nový zákon č. 34/ 1934Sb. z., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Tento zákon také odstranil dualitu v konkursním právu, jež znamenalo do té doby zvláštní úpravu pro Čechy a Moravu, kde
platilo císařské nařízení z roku 1914 a pro Slovensko a Podkarpatskou Rus
kde platil Konkursní zákon z roku 1881 a Vyrovnací řád z roku 1915.12
Samotná úprava byla na dobu vzniku poměrně moderní a kvalitní. Platila až
do roku 1950. nejednalo však o nijak radikální změny od předchozích úprav. Zákon navazoval na předešlé úpravy konkursu a příliš se od nich
nelišil. Konkurs mohl být prohlášen buď na návrh dlužníka nebo věřitele. Nově zákon zakotvoval znaky insolvence, tedy nutnost existence více
splatných závazků, které dlužník není schopen plnit nebo vytváří domněnku
že o insolvenci se jedná i v případě, že dlužník zastavil své platby.
V souvislosti s rokem 1948, který znamenal společenský a politický odklon
od dosavadního smýšlení přestal tento zákon v roce 1950 platit. Bylo to důsledkem
přechodu
od
soukromého
vlastnictví
k vlastnictví
socialistickému, kdy tato norma ztratila svůj smysl. Úprava konkursu, nebo
spíš co z něho zbylo byla převzata do nového Občanského soudního řádu z roku 1950. ten místo konkursu a vyrovnání zavedl institut exekuční likvidace spočívající v prodeji veškerého dlužníkova majetku. Získaný výtěžek z prodeje se poté rozdělil mezi věřitele. Nový Občanský soudní řád z roku 1963 pak převzal likvidaci majetku kvůli reciprocitě potřebné pro vedení konkursů v zahraničí.
12
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 24
15
2. Návrat ke konkursnímu řízení po roce 1989
Rok 1989 představuje v dějinách českého státu další z mezníků naší
historie. Znamenal návrat k demokratickým idejím, které byly potlačeny a
nahrazeny idejemi socialistickými v roce 1948. dalo by se říci, že rok 1989
znamená pravý opak roku 1948. Toto se muselo zákonitě projevit i
v úpravě konkursu. Přechod od socialistického vlastnictví zpět k vlastnictví soukromému, znamenalo nutnost opět obnovit konkurs v českém právu.
Stalo se tak zákonem č. 328/1991 sb., o konkursu a vyrovnání.13 Předlohou
pro tento předpis byl prvorepublikový konkursní zákon č. 34/1931 Sb. z. Nový zákon o konkursu a vyrovnání nabývá účinnosti 1. října 1991.14
Z počátku jeho existence bylo jeho použití ztíženo, protože byla stanovena
jednoroční lhůta od účinnosti zákona, ta byla ještě nakonec o šest měsíců prodloužena, ve které nebylo možné podat návrh na prohlášení konkursu na
státní podniky a společenství s výhradní účastí státu z důvodu insolvence. Možné to bylo pouze z důvodu předlužení. Důvodem k tomuto kroku byla
obava z tzv. druhotné platební neschopnosti státních podniků, která by
znamenala zánik většiny ekonomických subjektů.15 Protože zákon o konkursu a vyrovnání je prakticky převzatý zákon č. 34/1931 Sb. z., který
byl vytvořen pro jiné ekonomické prostředí, než ve kterém se Česká
republika nacházela po tzv. sametové revoluci, bylo ihned jasné, že stávající úprava nemůže plně vyhovět stavu ekonomiky v zemi. Zákonodárci však svou úlohu jako obvykle nezvládli, což ve svém důsledku znamenalo, že zákon o konkursu a vyrovnání byl od svého vzniku již 23krát novelizován.
První z novel konkursního zákona představoval zákon č. 122/1993
Sb., který z důvodu stále přetrvávajících obav z prohlašování konkursů na
státní podniky, což nevyřešila ani zmíněná jeden a půl roční omezující lhůta, zavedl ochranou lhůtu. Ochranná lhůta, která je tři měsíce, tak
dlužníkovi, který o ni musel požádat, umožnila, aby si uspořádal své Kotoučová, J., Raban, P.: Konkurs a vyrovnání, 2. vydání, Praha, Orac, 2001, s. 11 Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1994, s. 2 15 Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 26 13
14
16
majetkové poměry. Dále novela zavedla obligatornost věřitelského výboru, jež má chránit zájmy věřitelů a dohlížet také kromě soudu na činnosti dějící
se v konkursní podstatě, která je pro věřitele jedinou nadějí na uspokojení jejich pohledávek. Důvodem byla také velmi často značná mnohost věřitelů a bylo by komplikované svolávat všechny k projednání otázek týkajících se vedení konkursu.
Další významné novum představoval zákon č. 84/1995 Sb., který vzal
v úvahu, že je možné prohlásit konkurs i na banku, a tak vytvořil konkrétně
pro banky zvláštní rozvrhovou skupinu věřitelů: vlastníky hypotečních zástavních listů.
Zákonem č. 94/1996 Sb. dochází k procesní úpravě řízení, zavedeny
jsou povinné zálohy na náklady konkursu, dochází k doplnění definice úpadku ve formě předlužení zároveň bylo stanoveno a určeno, které úkony
úpadce jsou nadále neúčinné upřesňuje odklad aplikace zákona ve vztahu
k bankám spadlým pod nucenou správu, politickým stranám a subjektům, u nichž došlo k povolení ochranné lhůty.
Další významnou novelou byl zákon č. 12/1998 Sb., který zpřesnil
vymezení pojmu předlužení, zároveň stanovil povinnost dlužníkovi podat návrh na prohlášení konkursu i z důvodu insolvence. Dále byla touto novelou zkrácena lhůta pro předložení konečné zprávy správcem konkursní
podstaty na osmnáct měsíců od prohlášení konkursu, čímž se mělo zabránit
neúnosnému protahování konkursů. Tento počin však vyšel vniveč, neboť i přes toto ustanovení se konkursy přímo vlečou i mnohonásobně déle než tato novela předpokládala. Zejména je to z důvodu, že tuto lhůtu lze v odůvodněných případech prodlužovat, což se stává prakticky při každém
konkursu. Z dalšího je nutné zmínit i povinnost úpadce spolupracovat s konkursním správcem, konkrétně povinnost sestavit seznam svého majetku
a
závazků,
sankcionováno.
což
při
nesplnění
17
může
být
trestněprávně
Za nejrozsáhlejší novelu té doby je však asi nutno považovat zákon č.
105/2000 Sb.16 Tato novela zasáhla snad téměř všechna ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, ale nejen jeho nýbrž se dotkla i ustanovení
obchodního zákoníku a trestního zákona. Z důvodu zrychlení určitých procedur byla část pravomocí soudu přesunuta na konkursního správce.
Dále se do ust.§1 odst. 2 vrátilo sousloví: ,,po delší dobu´´, jež bylo vypuštěno zákonem č. 12/1998 Sb. Do zákona o konkursu a vyrovnání se
vnáší nový institut, a sice předběžný správce. Účelem této novely bylo
především posílit postavení konkursního správce, věřitelů nad dlužníky,
zavést trestní postihy pro dlužníky neplnící své zákonné povinnosti, zjednodušit, zrychlit a zlevnit konkursní řízení a odstranit aplikační problémy zákona o konkursu a vyrovnání.
Prozatím poslední novelou byl zákon č. 377/2005 Sb., který se dotkl
zejména postavení bankovních institucí, který vyloučil použití konkursního
zákona na uspořádaní majetkových poměrů, a sice po dobu, po kterou jsou nositeli licence dle zvláštních předpisů. Jako dle mého hlavní přínos této
novely je nutno považovat ustanovení o navýšení odměny konkursní správce, plátce DPH, o tuto daň. Neexistence tohoto ustanovení přinášela
konkursním správcům velké potíže. Je však také nutno podotknou, že zákonodárci přišli s tímto ustanovením až s křížkem po funuse. Celkem by se dalo shrnout, že zákon č. 377/2005 měl upravit a zpřesnit postavení a
poměry finančních institucí v případech, že by se měl použít konkursní zákon.
Schelleová, I. a kol.: Konkurz a vyrovnání, 2. doplněné vydání, Praha, EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 92 16
18
3. Stávající úprava konkursního řízení 3.1. Konkursní soud
Konkursní řízení, aby mohlo řádně splnit svůj účel, tedy poměrné
uspokojení konkursních věřitelů, je nutné, aby existoval subjekt, který
představuje právní jistotu zákonného provedení celého konkursu.17 Tímto subjektem v demokratickém právním státě by neměl být nikdo jiný než
nezávislý soud. Tak tomu je i v českém konkursu. Který soud je příslušný k projednání konkursu se nedozvíme z konkursního zákona nýbrž ze
zákona o občanském soudním řízení, konkrétně pak z jeho ustanovení § 9 odst. 3 písm. s) a
t), který stanoví, že krajské soudy dále rozhodují
v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve věcech konkursu a vyrovnání a ve sporech vyvolaných konkursem a vyrovnáním, ledaže jde o
vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů. Na rozdíl od
právní úpravy platné do 31.12.2000 již není rozhodující zda je subjekt zapsán v obchodním rejstříku či nikoli. Za soud rozhoduje samosoudce, jak
je stanoveno v ust. § 36a odst.3 o.s.ř. místní příslušnost konkursního soudu je pak vymezena ustanoveními paragrafů 85 a 85a o.s.ř. pokud je
dlužníkem fyzická osoba nepodnikající je příslušným soudem k projednání konkursu krajský soud v jehož obvodu má dlužník bydliště, popřípadě
nemá-li ho, v jehož obvodu se zdržuje.18 U podnikatele, fyzické osoby, se
místní příslušnost řídí místem podnikání této osoby. Pokud však místo podnikání nemá, řídí se místní příslušnost dle bydliště popřípadě místem , kde se podnikatel zdržuje. Místně příslušným soudem pro právnickou
osobu je pak soud v jehož obvodu má subjekt sídlo. Dalo by se tedy
shrnout, že pro místní příslušnost soudu je rozhodující bydliště, místo podnikání nebo sídlo dlužníka. V případě konkursu však není možné
uplatnit pravidlo dle ust. §87 o.s.ř. o možnosti výběru místní příslušnosti, Eliáš, K.: Konkurs II. České konkursní právo. Subjekty konkursního řízení, Právník, 1995, č. 2, s. 112 an 18 Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Brno, Doplněk, 2003, s. 579 17
19
např. podle umístění organizační složky. To samé platí i pro ust. § 88 kde je
možné určení místní příslušnosti např. dle umístění nemovitosti, o kterou se
má jednat. V obou případech jde o důsledek dalo by se říci jednotnosti řízení, tedy, že se má o majetku dlužníka rozhodovat jako o jednom celku, tedy aby byl pro celý konkurs stanoven jeden příslušný soud. V tomto případě tedy soud krajský. V rámci možného odvolání proti rozhodnutí
krajského soudu je poté příslušný Vrchní soud v Olomouci nebo v Praze,
podle obvodu, do kterého patří krajský soud, o jehož rozhodnutí se týká.19
V rámci dovolání je místně i věcně příslušný Nejvyšší soud ČR v Brně.
Jak bylo již výše zmíněno, přestavuje existence konkursního soudu
jednu ze záruk zákonnosti. Konkursní soud však není jen určitým
pozorovatelem, nicméně je subjektem, jež má konkursní řízení značný vliv.
A to již od samotného vyhlášení konkursu, což může právě jen a pouze
učinit ten který příslušný krajský soud.20 Tak však soud učiní jen za předpokladu, že jsou splněny všechny podmínky, aby tak mohl učinit. Právě v době před prohlášením konkursu je soud zdá se nejaktivnější a
právě v této době by měl být soud zvláště pečlivý, protože poslat do konkursu dlužníka v případě, že pro to nejsou splněny podmínky, by pro takového nešťastníka bylo likvidační. Velký důraz by měl soud věnovat konkrétním důkazům a informacím o stavu dlužníkova majetku, aby
nedošlo k nevratným následkům. Konkursní soud však není ani v dalším průběhu konkursu, po jeho prohlášení, jen prostým pozorovatelem. Jeho kontrolní a dozorová činnost se line a proplétá celým konkursem. Soud jako
jediný může prohlásit na dlužníka konkurs, jmenuje správce konkursní podstaty, nařizuje a řídí přezkumné jednání, schvaluje konečnou zprávu a
rozvrh a taktéž konkurs ukončuje. Soudní rozhodnutí jsou možná jen ve formě usnesení. Soud může také požadovat od konkursního správce zprávy
a vysvětlení, zároveň mu může nařídit, aby si obstaral potřebné informace či vyjádření od věřitelského výboru k určité věci.
Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, s. 203 20 Zoulík, F.: Konkurz v soudní praxi, Beckovy právnické sešity, Praha, C. H. Beck, 1997, s. 4 19
20
Konkursní soud se v rámci své činnosti neřídí pouze konkursním
zákonem, nýbrž jak stanoví § 66a konkursního zákona, použije se na
konkursní řízení přiměřeně občanský soudní řád pokud nestanoví konkursní
zákon něco jiného. Z toho vyplývá subsidiární použití občanského soudního
řádu. Na závěr k této problematice je nutné zmínit i velké nebezpečí, které
představuje rozhodování o prohlášení konkursu jediným soudem, prakticky
bez možnosti se takovému rozhodnutí bránit. Jako příklad je možné si ukázat aféru kolem soudce Berky, který posílal podniky do konkursu, aby
se na nich spolu se svými společníky mohl značně obohatit. Toto je opravdu veliký problém a zákonodárce by se měl zamyslet nad konkrétními kontrolními mechanismy, aby k takovým jednáním nemohlo docházet.
3.2. Konkursní podstata
Konkursní podstata představuje základní a zároveň jediný prvek
v konkursním řízení, který umožňuje konkursním věřitelům, aby z něho
mohli být alespoň poměrně uspokojeni. Konkursní podstata je souhrn majetku patřící úpadci, který může být k uspokojení věřitelů použit, a to
zpeněžením. Takže na velikosti konkursní podstaty a hlavně jejím
peněžním oceněním záleží nakolik se dostane věřitelům splacení jejich pohledávek.
3.2.1. Obsah konkursní podstaty
V konkursním zákoně je konkursní podstata vymezena pozitivisticky.
Konkrétně v § 6 konkursního zákona. Přesné znění je toto:
konkurs
se
týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého
nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné
příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon
rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není. Za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných
právních úkonů dlužníka. Z tohoto vymezení vyplývá, že do konkursní 21
podstaty náleží úpadcovy jak věci movité, tak i nemovité, a to i se svým příslušenstvím. Dále to jsou úpadcovi pohledávky, zvláště jeho mzda a jí podobné příjmy, vyjma pohledávek, které jsou osobního charakteru, vázané
pouze na osobu úpadce a tudíž nepřevoditelné. Dále do konkursní podstaty náležejí úpadcovi spoluvlastnické podíly, jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty, jako např. práva z průmyslového vlastnictví, know how atd.
podstata zahrnuje i úpadcovi podíly na obchodních společnostech, majetek, který mu připadne po vypořádání společného jmění manželů. V zákoně
konkursu a vyrovnání se však pozitivní vymezení majetku spadajícího do
konkursní podstaty nenachází. Z tohoto důvodu se při vytyčení majetku, který možné považovat za součást konkursní podstaty často vychází z obchodního a občanského zákoníku.
Důležité pro konkursní podstatu je, že do ní patří pouze majetek, který
úpadce vlastnil v době prohlášení konkursu, popřípadě i majetek, který po
prohlášení konkursu získá.21 Okamžik prohlášení konkursu tak představuje
pomyslný mezník ve vztahu k celému průběhu konkursního řízení. Zvláště
pak ke konkursní podstatě. Velkou důležitost toto prohlášení představuje
totiž hlavně k rozsahu a obsahu konkursní podstaty. Dle ust. § 13 odst. 6 konkursního zákona, nastávají účinky prohlášení konkursu až vyvěšením
usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu. Tímto okamžikem se z dlužníka stává úpadce. Aby bylo zabráněno zmenšování konkursní podstaty v případě, že hrozí prohlášení konkursu, jsou některé úpadcovi
dispoziční úkony s majetkem možné k napadnutí soudní cestou jako neúčinné či použití odporovatelnosti. Má se tím zabránit, aby dlužník v případě, že je prohlášení konkursu nevyhnutelné se nesnažil ještě více své věřitele poškodit tím, že se zbaví svého majetku, v důsledku čeho pak bude
uspokojení takovýchto věřitelů ještě nižší než kdyby tomu tak nebylo. Proto
je tomuto nešvaru nutno bránit, protože uspokojení pohledávek konkursních věřitelů bývá i v případě, že nebyla konkursní podstata Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, s. 216 21
22
takovýmto činem ochuzena opravdu jen poměrné to i takovým způsobem,
že prostředky, které z konkursu získají bývají často směšné. Setkal jsem se se řadou konkursů, kde věřitelé ze své pohledávky okolo 10.000,-Kč byli uspokojeni 47,-Kč. V takovém okamžiku opravdu člověk neví jestli se má
smát nebo brečet. Na tomto příkladu je vidět, že poslat dlužníka do konkursu není žádná výhra, ale hodně těžká prohra. Jak je výše popsáno, je
tedy možné, aby konkursní podstatu tvořily jen věci ve vlastnictví třetích osob. Toto vlastnictví je však vůči konkursním věřitelům odporovatelné a
může tak být i neúčinné. Proto by si měli všichni, kteří hodlají nabýt majetek od osoby, nad kterou se stahují mraky prohlášení konkursu být vědomi, že mohou snadno o svůj takto nově nabytý majetek přijít.
3.2.2. Majetek vyloučený z konkursní podstaty
Jak bylo výše zmíněno, obsahuje konkursní zákon v ust. § 6 odst.2
negativní vymezení konkursní podstaty, tedy majetku, jež není možné do
konkursní podstaty zahrnout. Toto ustanovení říká, že do konkursní podstaty nelze zahrnout majetek, jež nepodléhá výkonu rozhodnutí.
V tomto případě si musíme vypomoci občanským soudním řádem konkrétně jeho paragrafy 321 a 322. občanský soudní řád vylučuje
z výkonu rozhodnutí věci, jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán, nebo které dle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dále jde o věci ve vlastnictví úpadce, které potřebuje k uspokojování
hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění pracovních úkolů. Jako
demonstrativní výčet občanský soudní řád uvádí v § 322 odst. 2 toto: z výkonu rozhodnutí jsou vyloučeny běžné oděvní součásti, obvyklé
vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty obdobné povahy zdravotnické potřeby, hotovost do částky 1.000,- Kč. Třetí odstavec se již ze samotné povahy věci v konkursu nepoužije. Zde je stanoveno, že je-li
dlužník podnikatelem je z výkonu rozhodnutí vyloučen majetek, jež
nezbytně nutně potřebuje ke své podnikatelské činnosti. V případě konkursu to totiž je především majetek určený k podnikání, ze kterého se 23
konkursní věřitelé uspokojují. V neposlední řadě jsou z konkursu vyloučeny věci ve vlastnictví třetích osob, které má úpadce v době
prohlášení konkursu u sebe. Může se jednat o různé půjčky, výpůjčky či nájmy.
3.2.3. Zjištění a soupis konkursní podstaty
Co je však v otázce konkursní podstaty nejdůležitější je hlavně její
zjištění a soupis. Bez důkladně provedených těchto úkonů by mohlo dojít i mnohdy ke značnému poškození konkursních věřitelů. Proto by měl
konkursní správce věnovat svůj čas pečlivému zjištění obsahu konkursní
podstaty. Hlavně na základě zjištění a soupisu majetku spadajícího do konkursní podstaty závisí do jaké míry budou pohledávky konkursních věřitelů uspokojeny. Zájem konkursních věřitelů samozřejmě směřuje
k tomu, aby obsah konkursní podstaty byl co největší, popřípadě, aby skýtal
naději značného zpeněžení. Při zjišťování obsahu konkursní podstaty je nutná spolupráce jak konkursního správce, tak především úpadce. Ten má
povinnost sestavit seznam svého majetku a závazků s připojením adres svých věřitelů v případě, že podává návrh na prohlášení konkursu na svou
osobu.22 Takovýto seznam je povinen podepsat a prohlásit, že je správný a
úplný. Takto má dlužník učinit i v případě, že návrh na prohlášení podal někdo z jeho věřitelů, a sice po doručení návrhu na prohlášení konkursu na
základě výzvy mu sdělené soudem. Tento seznam je povinen odevzdat
soudu ve lhůtě soudem určené, která však nesmí být kratší patnácti dnů.23
Stejná povinnost je určena v § 17 konkursního zákona, který ukládá úpadci
neprodleně sestavit a odevzdat konkursnímu správci takovýto seznam, zároveň své účetnictví a všechny potřebné doklady a poskytnout mu nutná
vysvětlení. Takto by měl učinit do 30-ti dnů od prohlášení konkursu. V případě, že je úpadcem právnická osoba, vykoná tyto úkony statutární orgán nebo jeho členové, v případě likvidace likvidátor a v posledním případě nucený správce pokud byla na úpadce uvalena nucená správa podle Svoboda, I.: Problematika konkurzu a vyrovnání 3. část, Daňová a hospodářská kartotéka, 1993, č.5, s. E21 an 23 Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 131 22
24
zvláštních předpisů. Pokud osoby povinné sestavit seznam takto neučiní
může konkursní správce požádat soud o nutnou součinnost. Ten může, pokud ani v dodatečné lhůtě povinné osoby svou povinnost nesplní, předvolat je k výslechu, a zároveň je poučí o trestněprávních následcích nesplnění jejich povinností.
Konkursní správce se však ve většině případů nespoléhá jen a pouze
na seznam poskytnutý mu úpadcem, ale často využívá možnosti dané mu paragrafem 9d konkursního zákona, který mu umožňuje požadovat
potřebné informace od orgánů státní správy, jako jsou katastrální úřady, finanční
úřady
či
jiné,
tak
i
od
bank,
pošt,
provozovatelů
telekomunikačních služeb a jiných institucí, které mohou poskytnout relevantní informace pro průběh konkursu, v našem případě pro sestavení
soupisu konkursní podstaty. Dotčené osoby jsou povinny poskytnout informaci bez zbytečného odkladu. Pokud by tak neučinily, mohly by odpovídat konkursním věřitelům za škodu, která jim tímto vznikla. Institutu
součinnosti třetích osob se ponejvíce využívá v případě zjišťování, zda úpadce vlastní nemovitosti, motorová vozidla, či čísla bankovních účtů.
Soupisem se rozumí listina, která opravňuje konkursního správce ke
zpeněžení majetku v ní obsaženého. Tento soupis však nemusí být po celou dobu trvání konkursu stejný a neměnný. Je možné, že se objeví nový majetek, který lze do podstaty zahrnout či se může stát, že nějaká věc
z podstaty vypadne. V druhé případě to může být způsobeno excindační
žalobou. Tedy žalobou na vyloučení věci z konkursní podstaty. Jde
v podstatě o jakousi obranu osob jejichž majetek se dostal do konkursní podstaty ač se tak stát nemělo. Žalobu je však nutné uplatnit v soudem
stanovené lhůtě poté co byl takový majetek do podstaty zanesen. Po dobu řízení o vylučovací žalobě nesmí konkursní správce sporný majetek
zpeněžit či s ním nějak nakládat, vyjma případu, že odvrací hrozící škodu. V praxi se vyskytují i případy, že dojde k zapsání určité věci do dvou či
více konkursních podstat, tedy u různých úpadců. V této otázce panují rozpory jak takovou situaci řešit. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že by se 25
mělo použít pravidlo priority, tedy majetek by měl spadat do podstaty, kde byl zapsán jako první. Jiní se kloní k názoru, že by měl správce použít
excindační žalobu na vyloučení z konkursní podstaty. První způsob řešení
tohoto problému je jistě elegantnější a jednodušší a hlavně znamená značnou časovou úsporu oproti druhé variantě. Excindační žaloby jsou také jedním z důvodů, proč u nás dochází k takovému značnému protahování
konkursů proti zákonem stanovené lhůtě. Nicméně v praxi se uplatňuje především právě použití vylučovací žaloby.
3.2.4. Změna rozsahu konkursní podstaty 3.2.4.1. Rozšíření konkursní podstaty
Jak bylo již výše zmíněno, představuje konkursní podstata dalo by se
říci živel, který není po celou dobu ustálený, ale tu a tam dochází uvnitř
konkursní podstaty ke změnám, ať už k jejímu zmenšení, v tom lepším
případě k jejímu rozšíření. Jeden ze způsobů rozšíření konkursní podstaty je
popsán v předchozím bodě. Excindační žaloba může tudíž sloužit jak zmenšení rozsahu podstaty, na druhé straně však může naopak znamenat
rozšíření podstaty jiného konkursu. Jako další možnosti rozšíření podstaty
je možné použití institutů neúčinnosti a odporovatelnosti, které jsou výslovně uvedeny v paragrafech 15 a 16 konkursního zákona. Neúčinností
jsou stiženy zákonem učiněné úkony dlužníka, které byly učiněny v době
posledních šesti měsíců před prohlášením konkursu. Neúčinnost nastává
přímo ze zákona, tak že není nutné se jí dovolávat. Institut neúčinnosti je však uplatnitelný pouze ve vztahu ke konkursním věřitelům. Tak se ze zákona stávají neúčinnými úkony, jimiž:
- se dlužník podílí na založení právnické osoby nebo ji sám zakládá,
- nabývá majetkovou účast v obchodní společnosti či družstvu, -
popřípadě na podnikání jiné osoby,
převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na
jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek 26
s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým -
-
příležitostem,
na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky,
odmítá dědictví nebo dar, aniž k tomu měl závažný důvod, který, nespočívá v jeho majetkové situaci
uzavírá smlouvy o nájmu nebo o výpůjčce svého majetku nebo k tomuto majetku zřizuje věcné břemeno za nápadně nevýhodných podmínek.
Toto ustanovení má zabránit, aby došlo ke zmenšení konkursní
podstaty, a tím ke snížení šance domoci se svých pohledávek pro konkursní věřitele. V případě, že konkursní správce hodlá uplatnit
neúčinnost
z nějakého důvodu v zákoně uvedeném, je povinen toto uvést při zahrnutí
věci, o kterou se jedná, do soupisu majetku. Pokud správce neúčinnosti
využije, zpravidla vyzve osobu, která se obohatila z neúčinného úkonu, aby plnění, které obdržela, vrátila, pokud to již není možné, aby poskytla
ekvivalentní částku do konkursní podstaty. Tak jednoduché to však ve většině případů nebývá a takové osoby se snaží aby byla předmětná věc vyloučena z konkursní podstaty.
Další možností jak rozšířit konkursní podstatu je použití institutu
odporovatelnosti. Ten se použije ve spojení s § 42a občanského zákoníku.
Odporovatelnost může namítat kterýkoliv věřitel nebo konkursní správce. Oprávněná osoba se tedy může domáhat, aby soud určil, že právní úkony, které zkracují její
pokud
zkracují
uspokojení
její
vymahatelné
pohledávky, jsou vůči ní právně neúčinné. Takto je možné odporovat
právním úkonům učiněným dlužníkem v posledních třech letech v úmyslu zkrátit svého věřitele. Podmínkou však je, že tento úmysl musel být druhé straně znám. Dále je možné odporovat právním úkonům dlužníka, kterými
byli věřitelé zkrácení a k nimž došlo také v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil ve prospěch
těchto osob, a výjimkou případů, kdy druhá strana dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. 27
Pokud nelze využít ani jednu z předešlých variant, pak je možné
využít neplatnosti právního úkonu. Ta může být jak absolutní, tedy vzniklá přímo ze zákona a není tudíž nutné ji namítat, nebo relativní, kdy naopak
záleží na poškozeném, zda neplatnosti využije. Pokud ne, tak je i nadále právní úkon platný. Jak absolutní, tak i relativní neplatnost právního úkonu jsou upraveny v paragrafech 37 až 40a občanského zákoníku. Pokud došlo
k neplatnému právnímu úkonu,tak v případě absolutní neplatnosti, nastalé přímo ze zákona, vzniká osobě, jež měla prospěch z neplatného úkonu,
povinnost, aby vydala vše oč se obohatila. Došlo totiž k plnění bez právního důvodu, což znamená, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení
dle ust. § 451 odst.2 občanského zákoníku. V případě relativní neplatnosti povinnost navrátit oč se osoba obohatila až na základě rozhodnutí soudu, který má určit, zda právní úkon byl neplatný či nikoli. V případě relativní
neplatnosti, je však nutné uplatnit žalobu v promlčecí lhůtě, tedy v tří,
popřípadě čtyřleté lhůtě. Absolutní neplatnost promlčecí době nepodléhá. Osoba povinná by měla vydat vše, oč se obohatila. Není-li to možné má být poskytnuta peněžitá náhrada.
V pořadí čtvrtým způsobem, jakým je možné rozšíření konkursní
podstaty je případ vymožení pohledávek, jež má úpadce vůči svým
dlužníkům. V případě těchto pohledávek není nutné čekat až nabydou splatnosti,
neboť
prohlášením
konkursu
se
automaticky
všechny
pohledávky úpadce stávají splatnými. Tato automatická splatnost má zlepšit postavení konkursních věřitelů a zjednodušit celý průběh konkursu, protože by nebylo jistě účelné ani ekonomické čekat než ta která pohledávka
nabyde splatnosti, která by v některých případech mohla nastat i za několik
let. Toto je asi jedna z mála myšlenek v konkursním zákoně, která se zákonodárcům povedla. Pohledávky úpadce má za úkol vymáhat konkursní
správce, jak mu ukládá § 27 odst. 4 konkursního zákona. Tuto povinnost má jak vůči peněžitým, tak i vůči nepeněžitým pohledávkám úpadce za
svými dlužníky. U nepeněžitých pohledávek se pak musí jednat o pohledávky penězi ocenitelné. Pokud by tomu tak nebylo, nemělo by žádný 28
význam z pohledu konkursních věřitelů takové pohledávky vymáhat.
V praxi se však tohoto soudního vymáhání pohledávek příliš nepoužívá. Vhodné je to v případě, že se jedná o pohledávku s vysokou hodnotou,
která by mohla značným způsobem vylepšit konkursní podstatu. Častějším způsobem bude naopak prodej takovýchto pohledávek úpadce za dlužníky.
Tento způsob je jistě rychlejší než vleklé soudní spory a výsledek je jistý. K tomuto způsobu je sice třeba souhlasu věřitelského výboru, nicméně ten
by měl mít ve většině případů zájem na rychlosti a jistotě finančního výnosu, tudíž se ve většině případů správci souhlasu k prodeji pohledávek dostane.
Posledním způsobem rozšíření konkursní podstaty je navrácení věci
patřící úpadci třetí osobou. Osoba, která má věc úpadce u sebe je povinna
tuto skutečnost oznámit správci konkursní podstaty, jakmile se dozví, že
byl na vlastníka věci prohlášen konkurs. Na vyzvání konkursním správcem, by měla být věc vydána. V případě, že se tak nestane je nucen správce věc
vymáhat soudní cestou. V této souvislosti se bude zpravidla jednat o věci, které má detektor ve své moci na základě půjčky, výpůjčky či nájemní nebo podnájemní smlouvy.
3.2.4.2. Zúžení konkursní podstaty
V zásadě existuje několik možných způsobů, jak může dojít ke zúžení
obsahu konkursní podstaty. Jeden takový způsob byl popsán již výše, a sice uplatnění práv třetích osob na základě vylučovací žaloby. K tomuto
způsobu se již vracet nebudu. Pokládám za dostačující co bylo popsáno výše v kapitole 3.2.3. Jiný možný důvod může představovat vyloučení nedobytné pohledávky, věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které
nebylo možné prodat. Tento způsob přepokládá předchozí souhlas
věřitelského výboru a schválení soudem. Jde o hodně neoblíbenou
problematiku zvláště konkursních věřitelů, kteří vlastně tímto okrádají sami sebe, proto bývá za časté, že se věřitelský výbor zdráhá udělit souhlas
k vyloučení z podstaty a požaduje i nadále, aby se konkursní správce 29
pokusil takovýto majetek zpeněžit. Nejčastěji se tomto případě bude jednat o věci, které jsou nepoužitelné poškozené nebo nijak neupotřebitelné, v případě pohledávek se poté bude jednat o pohledávky, na které bylo bezvýsledně vedeno exekuční řízení.
Pokud je úpadcem fyzická osoba podnikatel, zaniká v případě, že je
ženatý či vdaná prohlášením konkursu společné jmění manželů. Toto je
potřeba vypořádat. Jde ozvláštní způsob zániku společného jmění manželů dle ust. § 149 občanského zákoníku. Za normálních okolností nastává zánik
společného jmění manželů až jeho skončení. Po vypořádání SJM přechází
do konkursní podstaty pouze ta část, se kterou úpadce podnikal. Pokud již v době prohlášení konkursu na dlužníka probíhalo řízení o vypořádání SJM přechází účastenství v tomto řízení z úpadce na správce konkursní podstaty.
V případě, že došlo v posledních šesti měsících před prohlášením konkursu ke zúžení rozsahu SJM, stává se takovéto ujednání ex lege neplatným.
K vypořádání společného jmění manželů může dojít dohodou manželů
nebo rozhodnutím soudu o vypořádání SJM. Dohodu o vypořádání SJM je oprávněn místo úpadce uzavřít s manželem jen konkursní správce, na
kterého toto oprávnění prohlášením konkursu přešlo. Dohoda ještě navíc ke
své platnosti požaduje schválení soudu. Pokud k uzavření dohody nedojde, pak by měl správce konkursní podstaty podat návrh soudu, aby tak učinil.
V tomto případě se poté bude jednat o porušení jednotnosti konkursního řízení, neboť řízení o vypořádání společného jmění manželů se vede před
okresním soudem a ne před soudem konkursním. Výsledkem je poté rozhodnutí soudu o vypořádání SJM nebo schválení smíru.
3.3. Správce konkursní podstaty
Správce konkursní podstaty je bezpochyby jednou z nejdůležitějších
osob zúčastněných na konkursním řízení. V praxi je však výběru správce
kladena jen malá pozornost, přestože je to hlavně správce a jeho schopnosti
na kom záleží jak budou konkursní věřitelé uspokojeni. Funkce konkursního správce se vyvinula z římského pojmu ,,magister bonorum´´, 30
který byl jakýmsi jednatelem jmenovaným praetorským dekretem na návrh
dlužníkových věřitelů. Jeho úkolem poté bylo zpeněžení dlužníkova majetku ve veřejné dražbě, kde vystupoval jako dražebník. Dnešní podoba
funkce a postavení správce konkursní podstaty tak vychází z tohoto
jednatele, i když plynutím času se jeho osoba vyprofilovala do subjektu na jehož bedrech leží zájmy konkursních věřitelů. I v současné době dochází k uspokojování pohledávek, i když jen v poměrných částech z prodeje dlužníkova majetku, ale konkursní správce by měl být také dobrý ekonom a
obchodník, protože jak již ze samotného názvu vyplývá, správce spravuje
dlužníkův majetek, nikoli ho jen prodává, ale i nadále, pokud je správce
schopný, podnik úpadce vede a snaží se činnost udržet co nejdéle, čímž se samozřejmě hodnota úpadcova majetku zvyšuje a tím také poměrné uspokojení pohledávek konkursních věřitelů.
Základní ustanovení o konkursním správci, včetně předběžného,
zvláštního a zástupce správce, vymezuje zákon o konkursu a vyrovnání v paragrafech 8 až 9f.
3.3.1 Ustanovování konkursního správce
Konkursní správce se stává zúčastněnou osobou na konkursním řízení
okamžikem vydání usnesení krajského soudu, kterým se prohlašuje na
úpadcův majetek konkurs a zároveň se jmenuje ten který příslušný správce. Schválně používám výrazu zúčastněnou osobou a ne účastníkem řízení,
konkursní správce ze zákona nedisponuje oprávněními a povinnostmi jako
konkursní věřitelé či úpadce.24 Výše popsané však platí až na dvě výjimky,
kdy se správce účastníkem řízení stává.25 V prvém případě je tomu tak,
jestliže v rámci konkursního řízení uplatňuje své vlastní pohledávky vůči podstatě, a sice pohledávky odměny a úhrady vynaložených nákladů. Ve druhém případě pak jde o spory, které s konkursem souvisejí a v době
prohlášení konkursu již probíhal, nebo jde o tzv. incidenční spory. 24 25
Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Brno, 2002, s.581 Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s.
31
Z procesního hlediska je však konkursní správce považován za samostatný
subjekt a nelze jej podle stanoviska Nejvyššího soudu považovat za zástupce ani úpadce, ani konkursních věřitelů.
Seznam správců konkursních podstat je veden u každého konkursního
soudu, kterým je příslušný krajský soud. Každý konkursní soud má jeden tento seznam, do kterého se nechávají zapisovat zájemci o činnost konkursního správce. Do seznamu může být zapsána bezúhonná fyzická
osoba, plně způsobilá k právním úkonům, jež má přiměřenou odbornou
způsobilost a se zapsáním souhlasí nebo může být a to je druhá možnost, zapsána veřejná obchodní společnost, která bude činnost konkursního správce vykonávat prostřednictvím svých společníků. Ti však také musí
prokázat, že splňují podmínky pro zapsání do seznamu správců.26 Dojde-li
ke jmenování správce konkursní podstaty veřejnou obchodní společnost, je tato neprodleně povinna oznámit danému soudu, který ze společníků bude funkci správce jejím jménem vykonávat. Ve věci může být jmenován pouze
jeden konkursní správce, a to takový, který je na konkursu nepodjatý.
V současné době, kdy je prohlašování konkursu velmi výhodným podnikem, o čemž svědčí zejména aféra se soudcem Berkou, by měl soud klást značný důraz na otázku výběru správce, zejména s ohledem na jeho
podjatost či nestrannost. Jak uvádí zákon, může být ve výjimečných případech jmenována konkursním správcem osoba do seznamu správců
konkursních podstat nezapsaná.27 Ovšem opět za předpokladu, že splňuje podmínky pro zapsání do seznamu a se svým jmenováním souhlasí. O jaké
výjimečné případy se bude jednat zákon nic neříká. To je a bude asi ponecháno na judikatuře a uvážení soudu, kdy tak učiní. Lze se však domnívat, že půjde o případy, kdy více jak znalost právních předpisů bude
nutná především znalost oboru úpadce. Jak jsem výše uvedl, není dnes kladen důraz na okamžité rozprodání úpadcova majetku, zvláště pak pokud
dlužníkův majetek je nedostatečný k úhradě konkursních pohledávek, což Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, s. 206 27 srov. ust. § 8 odst. 1 konkursního zákona 26
32
je velmi časté, nýbrž je snaha, aby činnost jeho podniku nadále pokračovala, a tím se zvyšovala šance na vyšší uspokojení pohledávek z konkursní podstaty. Tento zájem by měl představovat jedno z vodítek pro výběr toho správného konkursního správce.
3.3.2. Činnost konkursního správce
Jak je výše řečeno, ujímá se konkursní správce své funkce okamžikem
prohlášení konkursu na dlužníka, kdy je zároveň tímto usnesením správce jmenován. Od tohoto okamžiku, přecházejí na správce konkursní podstaty
určitá práva a povinnosti, aby mohl splnit účel konkursního řízení. Prohlášením konkursu přecházejí na konkursního správce některá
oprávnění, kterými do té doby mohl disponovat úpadce. Ten tímto okamžikem tato práva ztrácí. Ve vztahu ke konkursnímu správci má prohlášení konkursu na dlužníka tyto účinky:
- oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní
úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům
neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu. Z pohledu konkursních věřitelů se toto oprávnění, které přechází na konkursního
správce, jeví jako nejdůležitější. Tím, že úpadce ztrácí možnost disponovat s majetkem podstaty se dostává věřitelů určité jistoty, že by majetek, ze kterého budou jejich pohledávky uspokojeny, měl mít určitou velikost. Z toho vyplývá, že úpadce nebude moci svým jakýmkoli jednáním své
věřitele ještě více poškodit tím, že by se začal svého majetku zbavovat, a tím zmenšovat konkursní podstatu.
- úpadce může odmítnout přijetí daru nebo odmítnout dědictví jen se
souhlasem správce. I toto ustanovení má především chránit konkursní věřitele tím, že nedává možnost úpadci bezdůvodně odmítat dědictví nebo
dary. Jako pojistka v tomto případě je právě souhlas takovýmto jednáním
konkursního správce. Na druhou stranu může toto ustanovení skýtat pro
úpadce značnou nespravedlnost. Pokud bychom přivedli tuto myšlenku až 33
ad absurdum, mohlo by se stát, že by úpadce mohl být nucen přijmout předlužené dědictví. I když v praxi se toto nejspíš stát nemůže, neboť konkursní správce má přeci jenom hájit zájmy konkursních věřitelů, a tímto by spíše došlo k jejich poškození.
- řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž
účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však
nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je
třeba přihlásit v konkursu ( § 20 konkursního zákona ), lze v řízení pokračovat
na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a
správce se stává účastníkem řízení místo úpadce. Z tohoto ustanovení je vidět, že základní lidské hodnoty, tedy ochrana nezletilých dětí a
bezpečnost obyvatelstva musí mít přednost před majetkovou hodnotou, o
kterou jde v konkursním řízení. Zda ostatní řízení zůstanou přerušena nebo se v nich bude pokračovat, závisí dozajista na míře prospěchu, jaký by z pokračování měli konkursní věřitelé. Pokud by náklady řízení znamenali značný zásah
do konkursní podstaty a přitom šance na výhru ve sporu
by nebyly jednoznačné, pak je nutné předpokládat, že ani konkursní věřitelé, ani konkursní správce nebudou chtít v přerušeném řízení pokračovat.
- řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo
které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba
přihlásit v konkursu (§ 20 odst. 1konkursního zákona), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v § 23 a 24konkursního zákona. Tímto se dostává do rukou správce aktivní i pasivní legitimace ve sporech týkajících se nějakým způsobem konkursní
podstaty. Z tohoto ustanovení dále vyplývá, že je nutné žalovat v případě sporu přímo konkursního správce a nikoli úpadce. Toto dělá v praxi často potíže a takto špatně označená žaloba může být soudem zamítnuta. 34
- správce je oprávněn vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvu a
smlouvu o výpůjčce uzavřenou úpadcem ve lhůtě stanovené zákonem nebo
smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. V případě, že je úpadce účastníkem výše zmíněných smluv, přecházejí i v tomto případě práva a povinnosti z této smlouvy na konkursního správce. Ten má dokonce možnost takovéto
smlouvy vypovědět, což úpadci původně nepříslušelo. Opět je to z důvodu ochrany zájmů konkursních věřitelů. Jistě bude záviset na tom, zda úpadce
byl v těchto smlouvách pronajímatelem či půjčitelem a nebo naopak vystupuje v pozici nájemce či výpůjčitele. Pokud půjde o první variantu, tak lze předpokládat, že správce nebude mít zájem takovou smlouvu
vypovědět, pokud z této smlouvy budou do konkursní podstaty přicházet
další finance. Při druhé variantě tomu bude jistě naopak. Věřitelé budou jen těžko ochotni platit z majetku, na kterém se mají zhojit, pokud jim to žádnou výhodu nepřinese.
- konkursní správce může odporovat právním úkonům za podmínek
stanovených v § 42a občanského zákoníku. O této problematice bylo pojednáno v kapitole 3.2.4.1., zabývající se rozšířením konkursní podstaty.
- správce má dále nárok na získání seznamu věřitelů úpadce a jejich
adres, to samé platí i o účetních knihách.
- správce je oprávněn a zároveň povinen sestavit na základě seznamu
poskytnutého mu úpadcem soupis konkursní podstaty.
- správce je dále pasivně legitimován ve sporech týkajících
neoprávněných zanesení majetku třetích osob do konkursní podstaty.
- správci se dále doručuje jeden stejnopis každé konkursní přihlášky.
Z těchto je poté správce povinen sestavit seznam podle pořadí pro účely rozvrhu.
- konkursnímu správci přísluší přezkoumat došlé přihlášky podle
obchodních knih a jiných dokladů úpadce. Z přezkoumaných přihlášek poté
sestavuje seznam, který se předkládá soudu. Blíže o této problematice bude pojednáno níže, v rámci kapitoly o přezkumu. 35
- správce může popírat přihlášené pohledávky do jejich výše nebo
důvodu. Na druhou stranu správci přísluší pokládat přihlášené pohledávky za zjištěné, splňují-li pro to podmínky. V otázce zjišťování oprávněnosti přihlášené pohledávky by si měl správce konkursní podstaty dávat velký
pozor, aby neuznal pohledávku, která tyto podmínky nesplňuje. Je totiž prakticky nemožné takovou chybu zhojit nově tuto pohledávku popřít.
- jak je výše uvedeno, přísluší konkursnímu správci provést
vypořádání společného jmění manželů namísto úpadce. To samé platí i o uzavření dohody o vypořádání SJM, kterou uzavírá místo úpadce.
- správce je oprávněn vyloučit se souhlasem věřitelského výboru
nedobytnou pohledávku či nezpeněžitelnou věc z konkursní podstaty.
- konkursní správce dále zpeněžuje se souhlasem věřitelského výboru
a soudu majetek konkursní podstaty.
- správce je dále povinen předkládat soudu a věřitelskému výboru
zprávy o své činnosti.
- závěrem svého působení ve funkci je správce povinen sestavit
konečnou zprávu a návrh rozvrhového usnesení.
Výše byly popsány práva a povinnosti konkursního správce jak si je
představuje zákonodárce v zákoně o konkursu a vyrovná ve spojení se
subsidiárním použití občanského soudního řádu a občanského zákoníku.
Realita je však ve skutečnosti úplně jiná. Vedle meritorního úkolu, tedy zpeněžení konkursní podstaty, plní správce i úkoly jiné. Prohlášením konkursu na něj totiž přešla oprávnění a povinnosti, které do té doby mohl vykonávat jen úpadce. Takto je konkursní správce oprávněn vykonávat
akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty,
rozhodovat o obchodním tajemství, vykonávat a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony, zajistit vedení účetnictví a plnění daňových
povinností. Na tomto výčtu bylo jasně ukázáno, že konkursní správce by
měl být ve své podstatě především podnikatelem. Hlavním úkolem konkursního správce je uspokojení přihlášených pohledávek konkursních 36
věřitelů. K tomuto cíli by měla směřovat veškerá činnost konkursního
správce. Jedním ze způsobů jak tohoto dosáhnout je jistě rozprodání celé konkursní podstaty, pokud možno v co nejkratší době. Toto je určitě v očích konkursních věřitelů příjemná vidina. Tento hlavní cíl však není tak snadné realizovat, jak se na první pohled může zdát. Rozprodat majetek,
který se v ne zřídka vyskytujících případech může pohybovat v hodnotě
stovek milionů korun, se nemusí hned podařit. Je značně obtížné najít kupce, který je ochoten vynaložit takovéto sumy. Významnou roli v této otázce samozřejmě hraje druh majetku, který se prodává.bude jistě snazší
prodat nemovitosti ve významné městské lokalitě, než například stroje na obrábění obuvi. Právě za těchto okolností se teprve projeví pravý
význam konkursního správce. Požadavky na něj kladené by měly
představovat celou škálu znalostí. Právní oblastí počínaje, přes znalosti z oblasti účetní až k obsáhnutí informací o oboru, ve kterém úpadce
působil. Konkursní správce by neměl jen bezhlavě rozprodávat konkursní
podstatu, ale měl by být také obchodníkem. Jistě není od věci pokud se rozhodne pronajímat majetek konkursní podstaty do doby, kdy už bude nutné se veškerého majetku zbavit. Toto však z velké míry záleží také na
věřitelském výboru, který musí dát k tomuto podnikání souhlas. Činnost
správce konkursní podstaty ji dozajista prací zajímavou a rozmanitou. Klade však na správce značné předpoklady, čemuž se však soudy při
výběru konkursních správců nevěnují. Bylo by určitě výhodnější a efektivnější, kdyby byli konkursní správci vedeni v seznamech krajských
soudů podle oborů své činnosti. Znamenalo by to zlevnění a šetření peněz konkursních věřitelů, neboť konkursní správce, který dokonale neovládá
některou z činností, jež musí uplatnit, potřebuje z tohoto důvodu zaměstnat osobu ve věci znalou, a to samozřejmě něco stojí. Proto i z tohoto důvodu by se měla výběru konkursního správce věnovat větší pozornost.
37
3.3.3. Ukončení činnosti správce konkursní podstaty
Činnost
konkursního
správce již
povahy konkursního řízení
představuje činnost dočasnou. V tom lepším případě by se mělo jednat navíc o činnost krátkodobou. To je však v našem státě utopií. Konkursního
správce jmenuje v usnesení o prohlášení konkursu na dlužníka soud. Z toho vyplývá, že to nemůže být nikdo jiný než zase soud, který může správce
konkursní podstaty jeho funkce zbavit. Způsoby skončení činnosti správce
konkursní podstaty jsou v zásadě tři.28 Prvním z nich je zcela určitě smrt
konkursního správce. Ač o tom sice zákon o konkursu a vyrovnání v žádném ze svých ustanovení nehovoří, je v celku logické, že smrtí kromě
jiného zaniká i funkce konkursního správce. Důvody, pro které může
skončit vykonávání funkce konkursního správce jsou v zákoně uvedeny.
Jeden výjimečný v ust. § 8 odst. 5 a 6 a poté způsob obvyklý v § 44 odst.4 konkursního zákona.
Jak bylo výše zmíněno, je funkce správce činností dočasnou, a to
nejen ve smyslu řádného dokončení své činnosti, ale může nastat i případ, kdy bude konkursní správce své funkce zbaven. Jde o případ dle ust. § 8
odst. 5, kdy může dojít k tomu, že se věřitelé mhou usnést na návrhu, aby byl konkursní správce své funkce zproštěn. Z tohoto vyplývá, že věřitelé
nejsou sami oprávněni konkursního správce své funkce zbavit. Toto přísluší
pouze soudu. Věřitelé mohou pouze podat podnět soudu, aby tak učinil. Tento postup je logický, neboť věřitelů, potažmo věřitelskému výboru
nepřísluší ani konkursního správce do funkce jmenovat, proto by bylo nanejvýš nelogické, kdyby ho mohli z funkce odvolat. Soud byl měl takovému návrhu v zásadě vyhovět, až na případ, že by měl o změně osoby
konkursního správce pochybnosti. Soud by měl především zkoumat, jaké důvody vedli věřitele, k tomu, že chtějí konkursního správce jeho funkce
zbavit. Mělo by se jednat o závažné porušení jeho povinností ve vztahu Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, s. 206 28
38
ke konkursu. Jako zcela jednoznačný důvod pro odvolání z funkce by mělo
bez pochyby být, že se konkursní správce dopustil jednání mající znaky
trestného činu, a tohoto by se měl dopustit při vedení konkursu. Jiným důvodem by mohli být nejrůznější průtahy v řízení nebo neprofesionální přístup ke konkursnímu řízení. Z dalších důvodů to mohou být například
zdravotní nezpůsobilost či podjatost v konkursním řízení. Zda však soud konkursního správce jeho funkce zbaví je jen na jeho úvaze. Stejně může
soud učinit i bez návrhu shledá-li k tomu závažné důvody. Stejně tak může
soud učinit, požádá-li o to samotný konkursní správce. Lze předpokládat,
že nemá-li správce nadále zájem setrvat ve své funkci, nelze předpokládat, že bude své povinnosti plnit s náležitou pečlivostí a v zájmu konkursních věřitelů. Domnívám se, že pokud se tento případ vyskytne, neměl by soud setrvávat na tom, aby konkursní správce nadále zůstával ve funkci. Dojde-li
ke zproštění konkursního správce z jeho funkce, jmenuje soud zároveň
správce nového. Konkursní správce se může proti usnesení o zproštění funkce bránit odvoláním. Pokud v průběhu konkursu dojde z nějaké z výše
popsaných důvodů ke zproštění konkursního správce jeho funkcí, neznamená to pro již bývalého konkursního správce , že by mu i nadále
nezůstávali ve vztahu ke konkursu určité povinnosti. Takto například
nezaniká správcova odpovědnost za jeho počiny za dobu výkonu jeho funkce. Tímto se má zabránit, aby v případech, kdy se správce za dobu své
funkce dopustil nějakého nečestného jednání, bylo možné ho popohnat
k odpovědnosti, pokud by tomu tak nebylo, mohlo by se stát, že by za činy způsobené původním správcem musel odpovídat nově jmenovaný správce,
v tom horším případě, že by nebyl odpovědný nikdo. Bývalý konkursní správce
je
také
řádně
povinen
informovat
svého
následovníka
o dosavadním průběhu konkursu a předat mu veškeré doklady k dispozici.
Druhým způsobem ukončení funkce konkursního správce, je jeho
zproštění při ukončení konkursu dle ust. § 44 odst. 4 konkursního zákona.
Jde o jistě vítaný závěr činnosti konkursního správce poté, co si musel v průběhu konkursního řízení vytrpět. Soud by měl konkursního správci 39
zprostit jeho funkce, když dojde k vyplacení všech financí konkursním věřitelům a uzavření všech účetních knih. Zpravidla závěrečná fáze
konkursu neprobíhá tak jednoznačně a jednoduše, jak by si jistě všichni na konkursu zúčastnění přáli. Velké části totiž závisí i na samotném konkursním správci kdy ukončí svou činnost.
3.3.4. Odpovědnost konkursního správce
Odpovědnost
je
polyvalentním
pojmem
užívaným
v různých
odvětvích, ne jen v právních. Já se však budu zabývat právě otázkou právní.
Institut odpovědnosti se vyskytuje snad ve všech právních odvětvích.
Civilní proces, do kterého je možné konkurs zařadit, nevyjímaje. Odpovědnost, kterou se nyní budu zabývat, znamená nesení následků za
své činy. Konkursní zákon se právní odpovědností konkursního správce příliš nezabývá. Zákonodárce věnoval odpovědnosti správce pouhé dva
odstavce, a sice § 8 odst. 2 a odst. 6 v konkursním zákoně. Odstavec druhý osmého paragrafu obsahu je vcelku obvyklou a ustálenou frázi, že by měl
konkursní správce při výkonu své funkce postupovat s náležitou a odbornou
péčí. V této první části celé věty jde o jakousi proklamaci a zbožné přání, které najdeme snad v každém zákoně. Důležitější však z našeho pohledu a i
z praktického využití je druhá část věty, ve které je řečeno, že konkursní správce odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá
zákon nebo mu uloží soud. Toto platí pro správce fyzickou osobu. Pakliže
je správcem ustanovena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu
způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Z výše řečeného vyplývá, že se v případě
konkursního správce jedná o odpovědnost subjektivní, tedy je třeba určitá forma zavinění. O druhu zavinění se v zákoně nepíše, proto se lze
domnívat, že postačí zavinění z nedbalosti. Jakým zákonem by se poté měla
správcova odpovědnost řídit bude zřejmě záviset z jakého úkonu
odpovědnostní vztah vznikl. Proto se lze domnívat že bude použitelný občanský zákoník, obchodní zákoník, domnívám se že i zákoník práce. 40
V případě hrubého porušení povinností bude jistě možné použití trestního zákona. Jelikož se v konkursech točí obrovské finanční sumy, byl pro tentokrát zákonodárce prozřetelný a uložil konkursní správci povinnost
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce. Tato povinnost nevzniká osobám zapsaným v seznamu konkursních správců. Vztahuje se až na osoby, které byly do funkce dosazeny. Správce by měl proto smlouvu
o pojištění odpovědnosti uzavřít v co nejkratší době poté, co se ujal své funkce. Pokud by tak neučinil, mohlo by to být pro věřitele i pro soud signálem, že není něco v pořádku a měl by zvážit možnost takového správce z funkce odvolat.
V paragrafu 8 odst. 6 je zachována odpovědnost konkursního správce,
v případě, že byl své funkce soudem zproštěn, za dobu, po kterou byl ve funkci. Tomuto byla věnována také předchozí kapitola.
Uplatnění odpovědnosti v praxi, vyjma případů trestní odpovědnosti,
je jako šafránu. Ač se to totiž nezdá, takřka každý právní úkon konkursního
správce podléhá schválení soudem, popřípadě alespoň věřitelským
výborem. Proto bude uplatnění civilněprávní odpovědnosti přicházet v úvahu spíše v případech, kdy se právě konkursní správce neřídil pokyny
soudu nebo věřitelského výboru, popřípadě kdy si potřebný souhlas vůbec nevyžádal. V těchto případech se tedy dostane na užití § 420 a násl.
občanského zákoníku nebo § 373 a násl. obchodního zákoníku. V § 8 odst.4 konkursního zákona je navíc soudu dána možnost uložit konkursnímu správci pokutu do výše 100.000,-Kč pokud řádně neplní svoje povinnosti.
3.3.5. Odměna konkursního správce
Je vcelku logické, že konkursní správce nepracuje zdarma jen ze své
dobré vůle. Toto řeší ust. § 8 odst.3 konkursního zákona, dle kterého má
konkursní správce nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů.29
Do náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a 29
Sojka, D.: Odměna správce konkurzní podstaty, Právní rozhledy, 1997, č. 8, s. 416 an
41
archiv úpadce.30 Toto ustanovení je možné bráti pouze jako uvozovací,
neboť přímo odměny a její konkrétní výpočet řeší vyhláška ministerstva spravedlnosti
č. 476/1991 Sb., na základě zmocnění z § 71 konkursního
zákona. Odměna
konkursního
správce je dle zmíněné
vyhlášky
dvousložková.31 Největší část z celé odměny pak představuje její první část
dle ust. § 7 odst.2 vyhlášky č. 476/1991 Sb. První část odměny je závislá na celkovém zpeněžení konkursní podstaty. Tato část odměny je tvořena
pevnou sumou 45.000,-Kč a poté procentní částkou dle výše, o kterou
zpeněžení podstaty převyšuje 300.000,-Kč. Je tedy na správci jakou
odměnu z konkursu získá, hlavně na jeho obchodních schopnostech. Toto však platí v případě, že jde o rozsáhlý konkurs a ne o případy, kdy celkové
zpeněžení může být v řádech jen několika milionů. Jak praví pěkné české
pořekadlo: ,,kde nic není, tam ani smrt nebere´´. Tudíž záleží hlavně na štěstí, k jakému konkursu se správce dostane.
Druhá část odměny je poté tvořena z počtu přihlášených konkursních
věřitelů. Za každého přihlášeného věřitele náleží správci odměna ve výši 500,-Kč. Nejméně však 5.000,- a nejvíce potom 1.500.000,-Kč. Tato druhá
částka je v našich poměrech spíše z říše snů. Pokud se jedná o konkursy
s větším počtem věřitelů, pak se většinou bude jednat o zaměstnance úpadce, kteří ve většině případů budou mít mzdovou pohledávku. Hlavně
z důvodu zdlouhavosti konkursních řízení, která se ve většině případů vlečou i roky může soud povolit, aby konkursní správce získával odměnu
zálohově. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by nemožné najít osobu ochotnou ujmout se funkce konkursního správce. Navíc získávání odměnu formou
záloh představuje pro konkursní správce šanci jak omezit své příjmy
z důvodů daňových, aby mohli zvýšit šanci nespadnout pod placení DPH.
Rovněž věřitelé se souhlasem soudu mohou poskytnout správci zálohu na úhradu jeho výdajů. Mohou tak učinit i opakovaně. Naopak mohou věřitelé tuto zálohu účelově vázat.
srov. ust. § 8 odst. 3 konkursního zákona Zelenka, J.: K výpočtu odměny správce konkursní podstaty-aplikace vyhlášky č .476/1991 Sb., Právní praxe v podnikání, 1997, č. 10, s. 9 an 30 31
42
Z hlediska konkursního správce, plátce DPH je zcela nejvýznamnější
ustanovení o navýšení odměny a náhrad o daň, kterou je nucen zaplatit. Tato věta, která byla zanesena do konkursního zákona až s účinností od
30.4.2005 představuje pomyslnou záchranu správců konkursních podstat. Bohužel přišla až příliš pozdě. V současné době je otázka daně z přidané
hodnoty ve vztahu k odměně správce konkursní podstaty velmi rozšířenou. Dokonce se byl nucen k tomuto problému vyjádřit i Ústavní soud.
V čem však je ten obrovský problém? Je těžké označit jeden stěžejní
bod, který leží konkursním správcům v žaludku. V prvé řadě jde o to, zda činnost konkursní správce vůbec spadá pod zákon o DPH ve spojení se zákonem o správě daní a poplatků. Finanční úřady na základě metodického
pokynu D-247 pokládají činnost správce za službu dle ust. § 2 odst. 1 písm.b. ZDPH. Toto však již v roce 2002 popřel Ústavní soud ve svém
nálezu č. 403/2002 Sb. Ten konstatoval, že činnost správce není
podnikáním ani službou ve smyslu zákona o DPH, ale naopak má konkursní správce postavení svého druhu, neboť není ani účastníkem
konkursního, ale zvláštním procesním subjektem. V odborné veřejnosti, ale i v soudních rozhodnutí se objevují názory, že funkce konkursního správce
je výkonem veřejné funkce. Z tohoto pohledu by se tedy dalo dovodit, že
by konkursní správce vůbec podroben dani z přidané hodnoty být neměl.
V tomto se projevuje nesoulad státní správy na jedné straně a odborné veřejnosti a soudů na straně druhé. Na tomto problému si můžeme také demonstrovat, že teorie právní poněkud pokulhává za skutečným právem(neprávem). Na všech právnických fakultách se učí formální
prameny práva, tedy prameny práva s obecnou působností, které ukládají
adresátům práva a povinnosti. Ministerstvo financí však tuto ustálenou
praxi zcela popřelo, neboť ukládá povinnosti subjektům práva metodickým
pokynem, podle kterého postupují finanční úřady, ač se zcela evidentně nemůže jednat pro adresáty z vnějšku státní správy o závazný právní
předpis. Na základě metodického pokynu D-247 totiž ukládají finanční
43
úřady daňovou povinnost správcům konkursních podstat.32 Jiná opora
v zákoně neexistuje. Zdálo by se, že novelou konkursního zákona, kterou
bylo do paragrafu 8 odst. 3 vneseno ustanovení o navýšení odměny a náhrady hotových výdajů o DPH, bude vše vyřešeno. V normálním státě by
tomu tak jistě bylo, jenže naše finanční úřady opět zaperlily a porušily další ze všeobecně uznávaných právních zásad, a sice zákaz retroaktivity. Každý
normálně smýšlející člověk, že povinnost odvádět DPH by měla vznikat do budoucnosti, kdy konkursnímu správci tato povinnost na základě ZDPH
vznikne. Tedy z odměny, kterou získá poté, co se stane plátcem DPH. Avšak toto neplatí v našem státě. Finanční úřady totiž požadují zaplatit DPH i za dobu, kdy konkursní správce plátcem DPH nebyl, tedy za celou
dobu trvání konkursu.33 Jako takovou malou náplast na tento problém zákonodárce vymyslel, že se toto nevztahuje na konkursy, kde nebyla do
1.5.2005 ještě vyvěšena konečná zpráva. Ostatní mají smůlu. Sám jsem byl svědkem, že v jednom konkursu byla vyvěšena konečná zpráva čtrnáct dnů
před tímto datem, a tedy konkursní správce je nucen DPH zaplatit. Na vině
je hlavně ministerstvo financí, které předem neinformovalo o této zamýšlené změně, a tak konkursní správci, kteří chtěli dostát liteře zákona a
snažili se konkurs ukončit co nejdříve splakali nad výdělkem. V současné době tak nezbývá, než se odvolávat a podávat správní žaloby. Výjimkou
nejsou ani ústavní stížnosti a v brzké době se jistě dočkáme žalob k soudu
pro lidská práva ve Štrasburku. O tomto problému by se dala napsat jedna celá diplomová práce avšak spíše na katedře finančního práva. Mým cílem
bylo jen v této části nastínit, jakým problémům v současné chvíli konkursní správci čelí. Jistě bude zajímavé sledovat, jak tato otázka nakonec skončí.
Správce dále není oprávněn uzavřít s účastníky řízení dohody o jiné
odměně, než kterou stanoví zákon, potažmo vyhláška ministerstva. Takovéto dohody jsou ex lege neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů se poté provádí až v konečné zprávě. Pokud této není, při zrušení konkursu. 32 33
Kulhavý, V.: Správci konkursní podstaty versus daně, Konkursní noviny, 2004, č. 10, s. 2 an Taranda, P.: Nálezy Ústavního soudu ke konkursnímu řízní, Poradce, 2003, č. 2, s. 132 an
44
Soud má také v pravomoci odměnu správce podle okolností případu
přiměřeně zvýšit nebo snížit. Vodítkem soudu by v tomto případě mělo být, jakou měrou se konkursní správce postaral o konečné uspokojení
konkursních věřitelů, tedy nakolik byl úspěšný. Pakliže nejsou v konkursu žádné peníze, vyplatí se konkursnímu správci odměna ze zálohy na náklady
konkursu, kterou je povinen složit navrhovatel prohlášení konkursu na dlužníka.
Účastníci
3.3. Účastníci konkursního řízení
konkursního
řízení
jsou
vymezeni
v paragrafu
7
konkursního zákona. Zákon za účastníky považuje jen konkursní věřitele,
tedy osoby, které řádně přihlásily pohledávky vůči dlužníkovi a pak samotného dlužníka.
3.3.1. Věřitelé
Účastníkem konkursu jsou všichni věřitelé, kteří si přihlásili svou
pohledávku do konkursu. Někteří z nich však toto postavení mohou ztratit, ukáže-li se, že jejich pohledávka neexistuje nebo již byla uhrazena. Celkový počet věřitelů není nijak omezen a v průběhu konkursu se může
měnit. Před prohlášením konkursu je to jen navrhovatel na jeho prohlášení. Za věřitele se považuje každá osoba, která má pohledávku vůči dlužníkovi
a podala návrh na prohlášení konkursu nebo se po prohlášení konkursu se
svou pohledávkou do konkursu přihlásila.34 Prohlášení konkursu má vliv i
na samotné dlužníkovi věřitele. Ztrácejí některá práva, která před
prohlášením konkursu měli. Tak se například věřitelé se soudně přiznanou pohledávkou nemohou domáhat exekuce vůči dlužníkovi. Není také možné započtení pohledávek, kdy jedna z nich vznikla až po prohlášení konkursu.
Pokud však bylo započtení možné ještě pře prohlášením konkursu, je možné tak učinit, a to i po prohlášení konkursu. 34
Zoulík, F.: Konkurz v soudní praxi, Beckovy právnické sešity, Praha, C. H. Beck, 1997, s.5
45
Hlavní důsledkem pro věřitele v prohlášení konkursu tkví v tom, že již
nadále nemohou samostatně své pohledávky uplatňovat, ale musí se plně podřídit režimu konkursního zákona. Ztrácejí také výhody, které by mohli
mít vůči jiným věřitelům, a co je jistě nepříliš populární, musí se smířit
s tím, že jejich pohledávky budou uspokojeny jen z poměrné části.
Nelze toto však tvrdit zcela s určitostí. Konkursní zákon přeci jenom
mezi věřiteli určité rozdíly činí. Existuje tedy více skupin věřitelů, jejichž práva a povinnosti se mění základě skupiny, do které jsou zařazeni. 3.4.1.1. Konkursní věřitelé
Konkursní věřitelé představují skupinu osob, jejichž nárok vůči úpadci
vznikl ještě pře prohlášením konkursu na něj. Pohledávka konkursních
věřitelů musí existovat již v den prohlášení konkursu. Pohledávky konkursní věřitelů musejí také splňovat charakter obligační, a zároveň
osobní.35 Nejde tedy o věřitele, jež mají věcněprávní pohledávku vůči
úpadci. Tito jsou oddělenými věřiteli a bude o nich pojednáno v následujících kapitolách. Z dalšího je nutné podotknout, že věřitel se nestane konkursním věřitelem automaticky. Aby se tak stalo, je nutné, aby svou pohledávku do konkursu přihlásil. Pokud tak neučiní, nemá nárok být uspokojen z konkursní podstaty. Dalším požadavkem na konkursní věřitele
je možnost uspokojení jejich pohledávek ze společné konkursní podstaty. Právní důvod vzniku takovéto pohledávky je vzhledem ke konkursnímu
řízení irelevantní. Do konkursu nelze přihlásit naturální obligace neboť
úpadce ztratil možnost disponovat se svým majetkem, z toho tedy vyplývá,
že lze přihlásit pouze pohledávky, které jsou ocenitelné v penězích.36
Peníze
totiž
představují
jediný
způsob
uspokojení
pohledávek
v konkursním řízení. Pokud tedy tuto vlastnost nemají, nebude je možné považovat za pohledávky pro konkurs způsobilé. Naopak konkursní věřitelé
35 36
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 94 Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 94
46
nemusejí čekat až se jejich pohledávka stane splatnou, neboť prohlášením konkursu se automaticky všechny pohledávky věřitelů stávají splatnými. 3.4.1.2. Věřitelé podstaty
Do skupiny věřitelů podstaty jsou zařazeni věřitelé, jejichž konkursní
pohledávka vznikla až po prohlášení konkursu.37 Běžně se tyto pohledávky nazývají pohledávkami za podstatou. Jejich taxativní výčet je uveden v § 31
odst.2 konkursního zákona. Jde především o hotové výdaje a odměnu
konkursního správce, náklady spojené s udržováním a správou podstaty, daně, poplatky, pojistné, výživné, ale také nároky věřitelů ze smluv
uzavřených správcem. Tyto pohledávky lze uspokojit kdykoli během
konkursu. Věřitelé podstaty tedy většinou nemusejí čekat až na konečnou zprávu a rozvrh. Správce by měl takovéto pohledávky uspokojit
okamžikem splatnosti. Jedním ze znaků pohledávek za podstatou je, že vznikly pro potřeby konkursu, nebo lépe řečeno pro potřeby konkursní
podstaty. Z tohoto důvodu se jim také dostal název pohledávky za
podstatou. Nevznikly totiž vůči úpadci nýbrž vůči konkursní podstatě.
Pohledávky za podstatou jsou nedílnou součástí každého konkursu. Na první pohled by se mohlo zdát, že dochází ke zbytečnému zmenšování
konkursní podstaty a tedy ubírání konkursním věřitelů. Aby se však mohli konkursní
věřitelé
domoci
alespoň
poměrného
uspokojení
jejich
pohledávek, je také nutné vynaložit určité prostředky na správu konkursní
podstaty. Vznik některých pohledávek však nelze vůbec vyloučit. Jde o
daně, různé poplatky, pojištění, ale i například platby za elektrickou energii nebo plyn. Bez takto vynaložených nákladů by se brzy mohla konkursní
podstata zhroutit a konkursní věřitelé by nakonec dostali podstatně méně, než kdyby tyto náklady vynaložili. Oprávnění nakládat s konkursní
podstatou přísluší správci konkursní podstaty. Ten v rámci její správy může uzavírat nejrůznější smlouvy, podepisovat směnky a provádět jiné úkony Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, s. 212 37
47
v zájmu konkursní podstaty. Pokud by se od svých pravomocí odchýlil, nevznikl by druhé stráně nárok vůči konkursní podstatě nýbrž vůči
samotnému správci.38 Pohledávky za podstatou na rozdíl od pohledávek
konkursních věřitelů musejí být uspokojeny v plné výši. Pohledávky za
podstatou se uplatňují přímo proti konkursnímu správci a ne vůči podstatě, k čemu by mohl svádět samotný název pohledávek za podstatou. Rovněž
spory, které by z plnění smluv za podstatou mohli vzniknout se žalují vůči konkursnímu správci. Ten je v tomto případě pasivně legitimován k žalobám plynoucích z pohledávek za podstatou. Z uvedeného vyplývá, že věřitelé podstaty jsou privilegováni vůči ostatním konkursním věřitelům.
Mezi věřitele podstaty je možné svým smyslem zařadit také
zaměstnance úpadce, kteří se přihlásily se svými pracovními nároky vůči úpadci. Taxativní výčet možných pracovních nároků je uveden v § 31 odst. 3 konkursního zákona. Pracovní nároky se od pravých pohledávek za
podstatou liší tím, že mohly vzniknout i před prohlášením konkursu. V případě mzdových nároků, odměn za pracovní pohotovost a odměn
z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, je možné tyto uplatnit i tři roky nazpět pře prohlášením konkursu. U ostatních pracovních nároků jako jsou odstupné, různé náhrady za mzdu či hmotné zabezpečení platí, že
musely vzniknout nejpozději v měsíci, v němž byl konkurs na úpadce
prohlášen. Je lhostejné, zda poté trval pracovní či jiný zaměstnanecký poměr i po prohlášení konkursu. Není také vyloučeno, aby vznikl pracovní
nárok až po prohlášení konkursu. I pro takového věřitele platí, co bylo právě popsáno. Zvláštní úprava v rámci pracovních nároků je poté zvolena
pro vedoucí pracovníky dlužníka. Těchto se přímo týkají ust. §§ 67a a 67b konkursního zákona. Nároky vedoucích zaměstnanců, jež byli do své funkce ustanoveni jmenováním, které vznikly po prohlášení konkursu se
uspokojují jen do výše, kterou se souhlasem soudu určí konkursní správce. Ostatní pracovní nároky vedoucích pracovníků jsou zařazeny do druhé třídy v rámci rozvrhu. Pro vedoucí pracovníky a jejich blízké osoby navíc platí 38
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 95
48
omezení v možnosti nabývat vlastnictví k věcem z konkursní podstaty, a to ani ve dražbě, a dokonce do tří let po skončení konkursu. Veškeré právní úkony, které by byly v rozporu s tímto zákazem jsou neplatné 3.4.1.3. Věřitelé vyloučení z konkursu
Věřitelé vyloučení z konkursu představují skupinu věřitelů sui genesis.
Konkursní zákon je totiž za účastníky konkursního řízení nepovažuje. Je to z důvodu akcesorické povahy jejich pohledávek, které není možné v rámci
konkursu uspokojit.39 Tím ovšem není řečeno, že by jejich pohledávky zanikly. To v žádném případě. Věřitelé vyloučení z konkursu mohou své
pohledávky uplatnit po skončení konkursu nebo mohou zkusit štěstí a vyčkat si zda správce pohledávku uzná či popře. Stejně tak může dojít k tomu, že pohledávka bude tzv. zjištěna, tedy správcem uznána a přitom nepopřena žádným z věřitelů. Takto zjištěná pohledávka pak může v době
po konkursu znamenat exekuční titul. Pohledávky vyloučené z uspokojení v rámci konkursního řízení vymezuje § 33 odst.1 konkursního zákona.
V prvé řadě jde o úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z
pohledávek věřitelů vzniklých před prohlášením konkursu, jestliže přirostly
v době od prohlášení konkursu.40 Důvodem, proč jsou právě tyto nároky
vyloučeny z konkursního řízení je, že konkursní podstata zpravidla
nepostačuje ani k uspokojení základních pohledávek, natož jejich
příslušenství, což v tomto případě právě úroky a penále představují. Navíce by také došlo k prolomení rovnosti konkursních věřitelů zvýhodněním jedné skupiny z nich, které by právě k přihlášené základní pohledávce úroky či penále přirostly. V případě úroků je také irelevantní, zda se jedná o
úroky zákonné či smluvní nebo právní důvod jejich vzniku. Jak je výše
uvedeno, je důležité, aby úroky či penále přirostly až po prohlášení konkursu. V opačném případě se úroky vzniklé před prohlášením konkursu připočtou k základní pohledávce
Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související (komentář), Praha, C. H. Beck, 2002, s. 263-264 40 Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 98 39
49
Jako druhé v pořadí jsou z konkursu vyloučeny náklady účastníků
řízení vzniklé jim účastí na konkursním řízení. Jde o náklady vzniklé z aktivní účasti v konkursním řízení. Může jí o náklady vzniklé
zastoupením věřitele, ušlý výdělek, tlumočné atd.41 Naopak soudní poplatek
vyměřený úpadci za konkurs nebo náklady výdajů člena věřitelského výboru pod paragraf 33 nespadají a lze je tedy v konkursu uplatnit.
Třetími v pořadí jsou nároky věřitelů z darovacích smluv. Jde o
případy, kdy došlo k darování, respektive k uzavření darovací smlouvy,
ještě před prohlášením konkursu, ale k předání daru dosud nedošlo nebo
v případě nemovitosti nenabyl právní moci zápis v katastru nemovitostí. Toto ustanovení se vztahuje pouze na darování učiněné před prohlášením konkursu, neboť po jeho prohlášení už úpadce platně darovat nemůže, neboť dispoziční právo k jeho majetku přešlo na správce. I v případě, že
bylo darováno ještě před prohlášením konkursu v posledních šesti měsících před jeho prohlášení, je možné takovýto úkon napadnout neúčinností dle §
15 nebo odporovatelností dle ust. § 16 a to i pokud k němu došlo tři roky před prohlášením konkursu. Samozřejmě za předpokladu, že je naplněna hypotéza alespoň jednoho ze zmíněných paragrafů.
Jako čtvrté v pořadí jsou z konkursu vyloučeny mimosmluvní sankce
postihující majetek úpadce, s výjimkou penále za nezaplacení daní,
poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti nebo pojistného na veřejné zdravotní pojištění včas a ve správné výši, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před prohlášením
konkursu.
V prvé
řadě
je
nutné
zdůraznit
slůvko
mimosmluvní. Z toho je možné dovodit, že například smluvní pokuta pod toto ustanovení spadat nebude. Zkrátka veškeré souhlasně přijaté sankce jsou z použití paragrafu 33 vyloučeny. Za mimosmluvní sankce je možné
považovat trestní sankce, jako je peněžitý trest, propadnutí věci nebo
propadnutí majetku. Dále to mhou být peněžité sankce na základě Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1994, s. 145 41
50
správního řízení a podobně. Půjde tedy o sankce ze vztahů, kde mezi subjekty neexistuje rovné postavení, tedy ze vztahů veřejnoprávních. Druhá
část § 33 odst.1 písm. d, kde je hovořeno o výjimce z tohoto pravidla, znamená zcela zjevné zvýhodnění státního fisku. Veškeré vyjmenované
sankce z této výjimky totiž plynou do státního rozpočtu. Toto je příklad, jak se stát vždy umí postarat o své pohledávky. I když na úkor prostých občanů.
Jako poslední v pořadí jsou z konkursu vyloučeny smluvní pokuty,
pokud by nárok na ně vznikl až po prohlášení konkursu. Toto je téměř pravý opak předchozího odstavce. Zde se naopak jedná o sankci přijatou
souhlasem obou smluvních stran. Pokud by nárok na smluvní pokutu vznikl ještě před prohlášením konkursu, pak by s ní bylo nutné nakládat jako s pohledávkou konkursního věřitele
3.4.1.4. Věřitelé s nároky na vyloučení věcí z podstaty
V tomto případě se jedná o osoby, jejichž majetek byl nějakým
způsobem zapsán do konkursní podstaty ač se tak vůbec stát nemělo. Jde o případy, kdy má úpadce u sebe cizí věc jen v detenci a konkursní správce ji
zapíše do podstaty. Do konkursní podstaty patří pouze věci, které dlužník vlastnil v den prohlášení konkursu nebo které za dobu konkursu nabyl. Je zde tedy nutná existence vlastnického práva k věci. Jiný věcněprávní titul
není způsobilý k tomu, aby byla věc do podstaty zapsána. Vznikne-li tedy
při soupisu konkursní podstata pochybnost o tom, zda nějaká věc do podstaty patří či ne, je nutné o tom v soupisu učinit poznámku. To má také za následek, že do vyřešení celého problému nesmí správce se spornou věcí
disponovat, tedy hlavně prodat.42 Věci způsobilé k vyloučení z konkursu na
základě nároku třetích osob musejí vykazovat individuální znaky. Nelze
tedy vyloučení z podstaty uplatňovat vůči věci určené jen genericky. Důvodem je, že případ vyloučení věci na základě nároku třetí osob
představuje jedinou situaci v konkursním řízení, kdy dochází k uspokojení 42
Kotoučová, J., Raban, P.: Konkurs a vyrovnání, 2. vydání, Praha, Orac, 2001, s. 37
51
věřitele in natura. Lhostejný je právní důvod vzniku nároku třetí osoby. Je
jedno zda nárok je povahy věcněprávní nebo obligační. Podmínkou je, aby nárok na vyloučení věci z podstaty existoval ve chvíli, kdy je vůči správci
uplatňován. Další podmínkou je, že třetí osoba nesmí v danou chvíli spornou věc ovládat. Je přitom jedno, zda věc má u sebe úpadce nebo jiná
třetí osoba. Důležité je, aby věc měla u sebe osoba jménem úpadce. Je také nutné podotknout, že nárok na vyloučení věci z podstaty se nemusí týkat jen hmotné věci. Mohou to být i práva, tedy např. práva vyplývající z duševního vlastnictví, jako je právo autorské nebo známkové.
Subjektem uplatňujícím nárok na vyloučení věci z podstaty nemůže
být úpadce.43 I když má velmi podobné postavení v době, kdy se sestavuje
podstata. Některý majetek úpadce do podstaty zahrnut být nemůže. Pokud
by se tak tedy stalo, dostal by se úpadce do prakticky stejného postavení jako věřitel s nárokem na vyloučení věci z podstaty.
Právním titulem k uplatňované věci nemusí být pouze vlastnické
právo, jak je tomu případě zahrnutí majetku úpadce do podstaty, ale nárok
se může opírat o jiný věcněprávní titul, tedy držbu, spoluvlastnictví, ale i detenci v případech zástavního práva nebo výpůjčky. Zvláště významné je
jestli má věc v případě uplatnění nároku úpadce u sebe. Tak například i v
případě, že úpadce spornou věc již před prohlášením konkursu prodal třetí
osobě, ale do prohlášení konkursu ji nepředal. Zůstane věc zapsána v konkursní podstatě a kupec má smůlu a vylučovací žalobu použít nemůže.
Rovněž opačný případ, kdy si úpadce věc koupí, má ji již u sebe, ale dosud nezaplatil, rovněž tato zůstane v konkursní podstatě.
Nárok je nutné uplatnit vůči konkursnímu správce a nikoli vůči
úpadci. O tom jsem již výše zmínil. Důležité je, učinit tak také ve stanovené
lhůtě. V případě, že existují pochybnosti o tom zda věc do konkursní
podstaty patří či nikoli, měl by o tom konkursní správce učinit v soupisu
podstaty poznámku. Z toho by poté měl vycházet konkursní soud a upozornit takového věřitele, aby v soudem stanovené lhůtě podal proti 43
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 102
52
správci vylučovací žalobu. Pokud toho věřitel ve stanovené lhůtě nevyužije
platí, že věc byla do podstaty pojata oprávněně. Pokud správce v soupisu
poznámku o spornosti zanesení věci do podstaty neučiní, je na obezřetnosti osoby uplatňující nárok, aby se sama zajímala a podala vylučovací žalobu i bez vyzvání soudu. Pokud věřitel ve sporu uspěje, rozhodne soud, aby mu věc byla vrácena. Jde tedy o jediný případ v konkursním řízení, kdy se nevyplácí peněžitá náhrada, ale vrací se přímo sporná věc. 3.4.1.5. Oddělení věřitelé
Skupina oddělených věřitelů má v konkursním řízení zvláštní
postavení. Privilegované vůči o statní věřitelů v konkursu. Toto jejich výjimečné postavení vyplývá z toho, že jejich pohledávka vůči úpadci je zajištěna nějakou věcí nebo právem úpadce. To odděleným věřitelů
umožňuje, aby jejich pohledávka byla uspokojena již v průběhu konkursu. Na rozdíl od věřitelů s nárokem na vyloučení věci z podstaty, kteří jsou
uspokojeni jejich vlastní věcí, u oddělených věřitelů dochází k uspokojení pohledávky z věci, jejímž vlastníkem je úpadce. Navíc oddělený věřitel
dostává peněžní částku vzešlou z prodeje věci, která slouží k zajištění.
K prodeji takové věci je oprávněn pouze správce podstaty, takže není
možné, aby se oddělený věřitel sám rozhodl, že si věc ponechá nebo ji sám
prodá a výtěžek si ponechá. Ze zajištění pohledávky věřiteli plyne
povinnost oznámit správci podstaty, že věc, která zajišťuje jeho pohledávku má ve své držení. Správce poté co se informaci dozví je oprávněn si
zmíněnou věc prohlédnout a nechat ocenit. Poté ji zapíše do podstaty a
posléze zpeněží. Z výtěžku prodeje bude věřitel uspokojen. Z toho vyplývá, že oddělený věřitel si zajištění nemůže ponechat, ale je povinen ho na výzvu vydat správci, jinak odpovídá za škodu, která by mohla vzniknou
kdyby tak neučinil. Pohledávka odděleného věřitele může být zajištěna
zástavním právem, právem zadržovacím, omezením převodu nemovitosti, převodem práva nebo postoupením pohledávky. Oddělený věřitel nezískává celou částku, která byla z peněžením práva, věci nebo pohledávky utržena, 53
ale tato je snížena o náklady vynaložené na její správu, udržení a prodej. Pokud by tedy poté částka nepostačovala k pokrytí celé pohledávky, platí
pro nesplacenou část, že se věřitel přihlásil do konkursu dle ust. § 20 konkursního zákona. Ve zbytku nesplacené částky se tedy stává
konkursním věřitelem. Pro oddělené věřitele je také zásadní pořadí v jakém je jejich pohledávka zajištěna. Podle pořadí poté dochází k jejich uspokojení. Oddělení věřitelé jsou uspokojováni do výše 70% zpeněžené částky.44 Zbývající částka bude uhrazena v rozvrhu podle třídy, do které je jejich pohledávka zařazena.
Významné také je, že zpeněžení zanikají veškerá zajišťovací práva
k věci, pohledávce nebo právu, a to i v případě, že oddělený věřitel svou
pohledávku nepřihlásil. Taková věc se prodejem tedy stává právně čistou. Toto je také důvod, že bývá velká poptávka takové věci, práva či
pohledávky získat, protože kupující má jistotu, že nemůže být žádným zajišťovacím institutem zatížena.
3.4.1.6. Věřitelské orgány
Konkursní zákon ve svém paragrafu 10 vymezuje dva věřitelské
orgány. Schůzi věřitelů a věřitelský výbor.
Schůze věřitelů představuje nejvyšší věřitelský orgán. Jde ve své
podstatě o modifikovanou podobu valných hromad obchodních společností. Na rozdíl od valné hromady, kterou svolávají samy společníci, v případě konkursu tak může učinit pouze, a to jen v případě, že je nutné získat
konkrétní stanovisko pro průběh konkursu. Navrhnout svolání schůze konkursních věřitelů je kromě soudu také konkursní správce a věřitelský
výbor. Pokud tito o svolání požádají, má soud povinnost žádosti vyhovět. Jediným případem, kdy je nutné svolat schůzi věřitelů i bez návrhu je
případ ochranné lhůty, kdy dle ust. §5b odst.5 soud současně s povolením ochranné lhůty svolá schůzi věřitelů. Na rozdíl od všech ostatních případů je tato povinnost stanovena přímo zákonem. Mezi pravomoci schůze 44
Zoulík, F.: Změny konkurzního práva v České republice, Obchodní právo, 1996, č. 9, s. 13 an
54
věřitelů v prvé řadě náleží volba věřitelského výbor. Samozřejmě jen pro případ, že počet konkursní věřitelů je vyšší jak 50. v tomto případě mají
přímo povinnost věřitelský výbor zvolit. Pokud je počet konkursních
věřitelů nižší jak 50, pak záleží na uvážení věřitelů zda věřitelský výbor zvolí či nikoli. Informace o svolání schůze věřitelů by měla být k dispozici s určitým předstihem. Není nutné informovat každého věřitele zvlášť,
neboť u rozsáhlých konkursů se značným počtem účastníků by se tak dálo jen s velkými obtížemi. Proto se obvykle používá vyvěšení na úřední desce
soudu nebo oznámení v Obchodním věstníku. Věřitelské schůze řídí soudce. Účastnit se schůze mohou všichni věřitelé v konkursu. Hlasovací právo však mají jen konkursní věřitelé. Všechny ostatní skupiny věřitelů na
věřitelské schůzi hlasovat nemohou. Dalším předpokladem pro možnost
hlasovat na schůzi věřitelů je, že pohledávka věřitele byla řádně zjištěna. O
možnosti umožnit hlasovat i věřitelům, jejichž pohledávka zjištěna nebyla, je sporná nebo je podmíněná může rozhodnout soud. Usnesení schůze
věřitelů jsou přijímána prostou většinou hlasů, přitom počet hlasů každého věřitele je odvozen od výše jeho přihlášené pohledávky. Na schůzi není
nutná osobní účast věřitele, takže je možné,a by se nechal zastoupit. Zástupce má stejná hlasovací práva jako zastoupený.
Druhým věřitelským orgánem je věřitelský výbor. Jak bylo výše
řečeno, povinnost zvolit věřitelský výbor stíhá věřitele v konkursech, kde je
více jak 50 věřitelů. V ostatních případech záleží jen na vůli konkursních věřitelů. V těchto případech mají na výběr si zvolit budˇvěřitelský výbor
nebo zástupce, popřípadě ani jednu z těchto variant. Věřitelský výbor musí mít nejméně tři a nejvíce devět členů, přičemž každý z nich musí mít náhradníka. Členy věřitelského výboru a jejich náhradníky potvrzuje ve
funkci soud. Není příliš výhodné volit vysoký počet členů věřitelského výboru, neboť jen zřídka kdy se všichni členové na schůzi věřitelského
výboru dostaví. Počet členů věřitelského výboru však závisí pouze na
konkursních věřitelích. Podmínkou jsou jen zákonem stanovené meze od tří
do devíti členů. Členové věřitelského výboru poté ze svého středu volí 55
předsedu věřitelského výboru a jeho místopředsedu. Volba věřitelského výboru zpravidla probíhá na první chůzi konkursních věřitelů. Zajímavostí je, že ačkoliv soud nemá zřejmý vliv na konstituování věřitelského výboru, je oprávněn na návrh některého z konkursních věřitelů nebo správce nebo i
z vlastního podnětu, odvolat celý věřitelský výbor nebo některého jeho
člena. Věřitelský výbor se schází z vlastní iniciativy nebo z podnětu správce, popřípadě jej může svolat soud. Na schůzích se rozhoduje většinou svých členů. Funkcí věřitelského výboru je chránit zájmy konkursních věřitelů. Tak věřitelský výbor dohlíží na činnost konkursního správce, dává souhlasy k některým úkonům správce, je oprávněn podávat návrhy.na
věřitelském výboru z velké části závisí jak se postarají o hladký průběh konkursu a jak budou hájit zájmy konkursních věřitelů.
3.4.2. Úpadce
Druhým účastníkem konkursního řízení vedle věřitelů je úpadce. Je
v celku logické, že účastníkem je úpadce, když je konkursní řízení vedeno
kvůli němu. Na úvod by bylo asi nutné zmínit rozdíl mezi úpadcem a dlužníkem. Jde pouze o rozdíl pojmový. Dalo by se zjednodušeně říci, že
dlužník je dlužníkem do doby než se stane úpadce. A dlužník úpadcem se
stane okamžikem prohlášení konkursu. Pojmenování úpadce má spíše funkci informativní a aby byl učiněn rozdíl v postavení dlužníka, potažmo úpadce. Je ale myslím zbytečné se tímto v dalším blíže zabývat.
Úpadce respektive v původní podobě dlužník je účastníkem konkursního
řízení po celou dobu jeho trvání.45 To je rozdíl od konkursních věřitelů, kteří v průběhu konkursu postavení účastníka konkursního řízení mohou pozbýt. Úpadcem se může stát kterákoli fyzická nebo právnická osoba, která pro to splňuje zákonné požadavky. Na některé subjekty však konkurs
použít nelze. Výčet těchto subjektů vypočítává konkursní zákon v § 1a. Tak nelze konkurs použít na
uspořádání majetkových poměrů územního
samosprávného celku nebo jiné právnické osoby zřízené zákonem, jestliže 45
Schelleová, I. a kol.: Konkurz a vyrovnání, 2. vydání, Praha, Eurolex Bohemia, 2004, s. 221
56
stát převzal její dluhy nebo se za ně zaručil a dále na uspořádání majetkových poměrů banky, spořitelního a úvěrního družstva, pojišťovny a
tuzemské zajišťovny, a to po dobu, po kterou jsou tyto osoby nositeli
licence nebo povolení podle zvláštních zákonů upravujících jejich činnost. Tito se tedy nemohou stát úpadci v pojetí konkursního zákona. To stejné platí i pro stát, i když to není přímo v zákoně uvedeno, nicméně to vyplývá
ze zmíněného paragrafu 1a konkursního zákona.46 U některých subjektů je
možnost prohlásit na ně konkurs omezena.47 Konkrétně nelze prohlásit
konkurs: -
na majetek politické strany nebo politického hnutí v době ode dne
vyhlášení celostátních voleb do Poslanecké sněmovny, Senátu, zastupitelstev měst a obcí nebo zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků do desátého dne po posledním dni těchto
-
voleb
po dobu ochranné lhůty, ledaže by bylo zjištěno, že v návrhu na její povolení dlužník uvedl nepravdivé nebo neúplné údaje
Pro první případ je zjevný zájem státu na své vlastní existenci a
nerušeném výkonu veřejné správy. V případě ochranné lhůty to poté vyplývá z funkce samotné ochranné lhůty. Ta má právě dlužníkovi umožnit
uspořádat si své majetkové poměry, aby na něj konkurs nemusel být prohlášen.
Prohlášení konkursu na dlužníka má konstitutivní povahu ve vztahu
k dlužníkovi. Jak bylo výše popsáno, stává se z dlužníka úpadce. Prohlášení konkursu však znamená i citelný zásah do úpadcových práv. Rovněž mu
vznikají nové povinnosti, které dosud neměl. Takto například úpadce ztrácí
dispoziční právo ke svému majetku. Je povinen sestavit seznam svých věřitelů s uvedením jejich adres, předat správci všechny účetní doklady a
obchodní knihy. Dále není oprávněn činit některé právní úkony nebo pouze Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, s. 210 47 Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, s. 210 46
57
se souhlasem konkursního správce, jako např. odepřít přijetí daru nebo dědictví. Úpadce však nemá pouze samé povinnosti, ale i určitá práva. Úpadce je oprávněn podat návrh na povolení ochranné lhůty, může také
navrhnout soudu, aby z důležitých důvodů odvolal správce. Má právo
vyjádřit se seznamu přihlášených pohledávek. Důležitým oprávněním úpadce je popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. V neposlední řadě má právo navrhnout nucené vyrovnání a v případě, že
s tím budou věřitelé souhlasit také zrušení konkursu. Zvláštní postavení má
úpadce při přezkumné řízení. Jeho účast na přezkumu je nutná a bez účasti úpadce vůbec proběhnout nemůže.
3.4. Průběh konkursního řízení
Celý průběh konkursní řízení je ovládán zásadou legálního pořádku,
což znamená, že řízení se skládá z jednotlivých na sebe navazujících fází.
Pořadí těchto etap je dáno zákonem a nelze jejich pořadí měnit. Každá fáze je také předpokladem té následující, takže dokud neproběhne jedna, a to
splněním všech zákonných předpokladů, nemůže následovat fáze druhá.48
Rovněž je vymezeno, jaké úkony se v té které fázi činí. Není možné je
přenášet do fáze jiné. Existuje řada názorů na to jak konkursní řízení členit. Já sem ho rozčlenil do osmi částí: přípravné řízení, prohlášení konkursu a
přihlášky věřitelů, přezkumné řízení, zjišťování podstaty, zpeněžení konkursní podstaty, konečná zpráva, rozvrh a zrušení konkursu. O jednotlivých fázích bude nyní blíže pojednáno.
3.4.1. Přípravné řízení
Předpokladem pro zahájení konkursního řízení je, že někdo podá
návrh na jeho prohlášení. Návrh může podat dlužníkův věřitel nebo může
návrh sám na sebe podat samotný dlužník. V paragrafu 3 konkursního
zákona je navíc stanoveno kdy je dokonce povinnost konkrétních subjektů
podat návrh na prohlášení konkursu. Takto právnická osoba nebo fyzická 48
Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 124
58
osoba-podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena.
Je nutné osvětlit pojem úpadku. Úpadek znamená, že dlužník má více
věřitelů a není po delší dobu schopen plnit své splatné závazky. Pokud
dlužník zastavil platby, platí zákonná domněnka, že není po delší dobu plnit své splatné závazky. Jinou formou úpadku je předlužení. V tomto případě musí mít dlužník také více věřitelů a zároveň jeho splatné závazky musí
převyšovat jeho majetek včetně předpokládaného výnosu z pokračující
podnikatelské činnosti. Povinnost podat návrh na prohlášení konkursu mají také
statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v
likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby
tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně.
Návrh na prohlášení konkursu se podává u místně příslušného
krajského soudu. Návrh je osvobozen od soudního poplatku. Navrhovateli může být v některých případech uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady konkursu až do výše 50.000,- Kč, a to i opakovaně. Má se tím zabránit, aby byly podávány zbytečné návrh a aby věřitelé nemohli návrhy
šikanovat dlužníka. Tato záloha se ve většině případů vrací, pokud nebude
na náklady využita. Zákon neřeší zda zálohu je povinen zaplatit je
navrhovatel-věřitel nebo zda tato povinnost stíhá i navrhovatele-dlužníka. Je možné se přiklonit k druhé variantě neboť ze zálohy je možné
v případech, že není v podstatě dostatečný majetek, uhradit odměnu konkursnímu správci.
Návrh na prohlášení konkursu musí kromě obecných náležitostí
splňovat další podmínky. V případě, že návrh podává dlužník, je v návrhu
povinen osvědčit, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku a uvést
okolnosti svědčící dlužníkově úpadku. Zároveň je povinen přiložit listiny jichž se dovolává. Důkazem úpadku jistě není okolnost, že dlužník neplatí 59
své závazky. Je nutné dokázat alespoň jednu z forem úpadku.
Navrhovatele-věřitele ještě stíhá povinnost doložit, že dlužník má alespoň ještě jednoho věřitele se splatnou pohledávkou. Takže v případě, že má
dlužník pouze jednoho věřitele, může podat návrh na prohlášení konkursu
pouze samotný dlužník. Pokud návrh na sebe podává sám dlužník je také
uvést důkazy o jeho úpadku. Zároveň je povinen sestavit seznam svého majetku, dlužníků a věřitelů s uvedením jejich adres.
Podání jiného dalšího návrhu na prohlášení konkursu se považuje za
přistoupení k řízení. Pro přistupujícího platí stav, v jakém se řízení již
nachází. Návrh je možné také vzít zpět, ale pouze za předpokladu, že s tím budou souhlasit všichni věřitelé. Je tak ovšem možné učinit jen do okamžiku prohlášení konkursu. Pro konkursní řízení neplatí překážka věci rozhodnutí, takže i v případě, že byl návrh vzat zpět, je možné ho znovu
podat i pro tytéž pohledávky. O podání návrhu na prohlášení konkursu se také informuje úřad práce, v jehož obvodu má dlužník bydliště nebo sídlo. Úřad práce je poté oprávněn podat návrh, aby byl ustanoven v zájmu zajištění dlužníkova majetku předběžný správce.
Dlužníkovi je přiznáno po podání návrhu ještě jedno zvláštní
oprávnění. Může požádat o povolení ochranné lhůty. Institut ochranné lhůty byl zavede hned první novelou konkursního zákona, zákonem č. 122/1993
Sb. Ochranná lhůta má sloužit dlužníkovi, aby urovnal své majetkové
poměry v tom smyslu, že by na něj nemusel být konkurs prohlášen. O
povolení ochranné lhůty je dlužník povinen požádat do patnácti dnů od doručení návrhu na prohlášení konkursu, samozřejmě jen v případě, že
návrh nepodal on sám. Návrh musí obsahovat všechny náležitosti uvedené
v ust. § 5a odst. 2 konkursního zákona. Mezi tyto patří zejména údaje
zapisované do obchodního rejstříku, seznam nemovitostí včetně zástavních a podzástavních práv na nich váznoucích. Podnikatelé jsou povinni také
předložit poslední účetní závěrku. Celkový výčet náležitostí je vymezen ve shora zmíněném paragrafu. Nejvýznamnější náležitostí návrhu potom je
určitý plán na uspořádání jeho právních poměrů a opatření ohledně jeho 60
podniku během ochranné lhůty. Z tohoto soud vychází při rozhodování, zda
ochrannou lhůtu povolí či nikoli. Pokud by tedy dlužníkův návrh na uspořádání jeho majetkových poměrů neskýtal dostatečnou šanci, že majetkové
poměry
dlužníka
nebudou
dány
do
pořádku,
soud
pravděpodobně ochrannou lhůtu nepovolí. Soud tedy ochrannou lhůtu povolí při splnění těchto náležitostí: -
návrh je podán včas, oprávněnou osobou a obsahuje předepsané
-
netýká se právnické osoby, která je v likvidaci
-
náležitosti
týká se podnikatele, který zaměstnává alespoň 50 osob v pracovním poměru
nejde o opětovný návrh na povolení ochranné lhůty v témže řízení.
Proti rozhodnutí o povolení ochranné lhůty není možné odvolání.
Dlužník by si tohoto měl být vědom a dát si záležet, aby návrh uspořádání
jeho právních poměrů měl všechny náležitosti a skýtal dostatečnou naději na vyřešení jeho poměrů. Usnesení o povolení ochranné lhůty se doručuje dlužníkovi, jeho věřitelům, rejstříkovému soudu a případně zřizovateli nebo
zakladateli dlužníka. Navíc se usnesení o povolení ochranné lhůty vyvěšuje
na úřední desce soudu a zveřejňuje v Obchodním věstníku. Má se tím
umožnit i dalším věřitelům dlužníka, aby se mohli do řízení přihlásit. Současně s povolením ochranné lhůty svolá soud schůzi věřitelů, která má
zvolit věřitelský výbor. Na místo svolání věřitelské schůze může soud ustanovit věřitelům opatrovníka.
Ochranná lhůta začíná běžet vyvěšením povolení na úřední desce
soudu. Ze zákona ochranná lhůta trvá tři měsíce, ale na dlužníkův návrh a
se souhlasem věřitelského výboru může být prodloužena, nejdéle však o tři
měsíce. Povolení ochranné lhůty má pro dlužníka zásadní důsledky.
Činnost soudu se omezí jen na procesní úkony. Věřitelé nemohou vůči dlužníkovi vymáhat uspokojení svých pohledávek výkonem rozhodnutí s výjimkou pohledávek z pracovního poměru a s výjimkou pohledávek z
titulu daní, poplatků, cel a pojistného na sociální a zdravotní pojištění. 61
Pokud v těchto otázkách již probíhá řízení, povolením ochranné lhůty se přerušuje. Je možné také na návrh věřitelského výboru nebo opatrovníka omezit některé právní úkony dlužníka. Dlužníkem provedené právní úkony,
kterými by byly zkracovány zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek, jsou vůči věřitelům neúčinné.
Ochranná lhůta končí uplynutím doby, zastavením konkursního
řízení, prohlášením konkursu nebo povolením vyrovnání. Ukončením
ochranné lhůty zanikají účinky uvedené v předchozím odstavci. V případě, že ochranná lhůta skončí uplynutím doby, zůstávají některé účinky zachovány. Konkrétně pod ust. § 5d písm. b) až d).
3.5.2. Prohlášení konkursu a přihlášky věřitelů
Završení přípravné fáze je, pokud jsou splněny všechny zákonné
podmínky, prohlášení konkursu. Předpokladem prohlášení konkursu je, že byl podán návrh na jeho prohlášení, je osvědčeno, že se dlužník nachází v úpadku, bylo složena záloha na náklady konkursního řízení a hlavně musí
existovat dostatečný majetek, který by pokryl alespoň náklady konkursního
řízení.49 Při splnění všech těchto podmínek soud na dlužníka konkurs prohlásí. Ovšem jen za předpokladu, že tu nejsou okolnosti vylučující prohlášení konkursu, o kterých bylo pojednáno v předchozí kapitole.
Současně s prohlášením konkursu se ustavuje konkursní správce a
zároveň jsou vyzváni všichni úpadcovi věřitelé, aby do konkursu přihlásili své pohledávky ve lhůtě stanovené soudem, která nesmí být kratší 30 dnů a
delší tří měsíců, a to bez ohledu zda jsou již splatné nebo ne, neboť s prohlášením konkursu se všechny splatnými stávají. Ve výzvě musí soud věřitele upozornit, že pokud své nároky ve stanovené lhůtě nepřihlásí, nebude k nim již v dalším průběhu konkursního řízení brán zřetel. Věřitelé
jsou v konkursní přihlášce povinni uvést výši svého uplatňovaného nároku, právní důvod jeho vzniku a případné zajištění. Věřitelé jsou také v přihlášce
povinni uvést zda požadují oddělené uspokojení. Přihlášku je nutno podat 49
Stavinohová, J, Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Brno, Doplněk, 2002, s. 592
62
dvojmo. Jeden stejnopis přihlášky se doručuje konkursnímu správci a jeden
se zakládá do soudního spisu. Z těchto se poté sestavuje seznam podle pořadí pro účely rozvrhu. Přihlášením pohledávky se přerušuje běh promlčecí lhůty. Dále soud také vyzve všechny osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, aby je plnili vůči konkursnímu správci
Usnesení o prohlášení konkursu se doručuje všem věřitelům,
dlužníkovi, příslušným daňovým úřadům a úřadu práce. Dále se vyvěsí na
úřadní desce konkursního soudu a v případě, že je jeho sídlo nebo bydliště
mimo sídlo soudu také na úřední desce soudu do jehož obvodu spadá. Další povinností soudu je toto oznámit také rejstříkovému soudu úpadce, který má za povinnost provést o prohlášení konkursu na dlužníka v rejstříku záznam. Má se tím zvýšit ochrana třetích osob. Které by případně chtěli vstoupit do obchodního kontaktu s úpadcem.
Dnem vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na dlužníka má také
určité právní důsledky: -
oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem
smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření -
věděla o prohlášení konkursu
úpadce může odmítnout přijetí daru nebo odmítnout dědictví jen se souhlasem správce
řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní
podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v
němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o
výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu
(§ 20 konkursního zákona), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce 63
-
řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty
nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o
pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20 odst. 1 konkursního zákona), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon
rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v § 23 a 24 -
-
konkursního zákona
nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek
patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení
zanikají práva na oddělené uspokojení, která se týkají majetku
patřícího do podstaty a věřitelé je získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu; byly-li však věci, práva nebo pohledávky v
-
této době také zpeněženy, patří do podstaty získaný výtěžek
nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být
uspokojeny z podstaty, považují se v konkursu za splatné; toto ustanovení nemá vliv na splatnost jakékoli pohledávky nebo závazku, které mají být zahrnuty do závěrečného vyrovnání podle zvláštního
-
právního
kapitálovém trhu
předpisu
upravujícího
podnikání
na
zanikají úpadcovy příkazy, pokud zvláštní právní předpis
nestanoví jinak, plné moci včetně prokury a dosud nepřijaté návrhy na uzavření smlouvy, jestliže se týkají majetku patřícího do
podstaty; plné moci udělené dlužníkem pro konkursní řízení -
-
zanikají až dnem právní moci usnesení o prohlášení konkursu
započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné; to se nevztahuje na závěrečné vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu
zanikají věcná břemena zatěžující majetek patřící do podstaty,
která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek v posledních 64
dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo -
po podání tohoto návrhu
zaniká společné jmění úpadce a jeho manžela, přičemž ta jeho část, s níž úpadce podnikal, spadá vždy do podstaty; byl-li vznik společného jmění úpadce a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku
manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky -
jako zánik manželství
staví se lhůta stanovená zvláštním předpisem pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů
k účinnosti smlouvy o fúzi nebo k převodu jmění na společníka úpadce, která nenabyla účinnosti před prohlášením konkursu, je třeba souhlasu konkursních věřitelů
Pokud byla v době před prohlášením konkursu na dlužníka mezi ním a
třetí osobou uzavřena smlouva, jejímuž plnění do prohlášení konkursu nedošlo, může od ní jak úpadce tak i druhá strana odstoupit. Prohlášením konkursu také vzniká věřitelů právo odporovat jeho úkonům za splnění
podmínek ust. § 16 konkursního zákona ve spojení s ust. § 42a občanského
zákoníku, nebo mohou uplatnit neúčinnost právních úkonů úpadce dle ust § 15 konkursního zákona. Završení této etapy, přechází se v konkursním řízení k etapě, kdy je nutné zjisti jaký majetek tvoří konkursní podstatu.
3.5.3. Zjištění podstaty
Této problematice již byla věnována kapitola 3.2.3., takže nepokládám
za důvodné znovu opisovat co již bylo v uvedené kapitole uvedeno a přejdu k přezkumnému řízení.
3.5.4. Přezkumné řízení
Když bylo zjištěno, jaký majetek úpadce tvoří konkursní podstatu a
zároveň již vypršela lhůta pro podávání konkursních přihlášek, přistupuje se k jejich přezkoumání. K přezkumu nařizuje soud zvláštní jednání jehož
65
nutnými účastníky jsou úpadce a konkursní správce.50 Pokud by se jeden z nich přezkumu nezúčastnil, nemůže jednání řádně proběhnout.
Účelem přezkumu je zjistit, které přihlášky je možné považovat za
zjištěné tedy, které budou z konkursního řízení uspokojeny. Ne všechny
přihlášky, které byly do konkursu přihlášeny, jsou toho totiž způsobilé. Je tedy nutné, aby všechny prošly přezkumným sítem. Přezkoumání se provádí podle seznamu sestaveným správcem.
V rámci přezkumného jednání mohou úpadce, věřitelé a správce
popírat pravost, výši i pořadí došlých přihlášek. Pohledávka je považována
zjištěnou, pokud byla uznána správcem nebyla popřena žádným z konkursních věřitelů. Uznání pohledávky správce však nemá stejné
následky jako při uznání dluhu podle občanského zákoníku.51 Jde v tomto
případě jen o zvláštní procesní institut. Popřít nějakou pohledávku lze
učinit ústním projevem přímo při přezkumné jednání nebo písemně. Písemné popření je však nutné adresovat soudu. Věřitelé a správce jsou při přezkumu v nerovném postavení vůči úpadci. Popřeli totiž pohledávku
věřitel nebo správce, má to za následek vyvolání incidenčního sporu, na rozdíl od popření pohledávky pouze úpadcem, kdy se toto pouze poznamená do seznamu přihlášek.52
Výsledkem přezkumného jednání zápis v seznamu přihlášených
pohledávek, který je součástí zápisu o přezkumné jednání. Případy kdy byla pohledávka popřena konkursním správce představuje pro majitele těchto
pohledávek domáhat se soudní cestou, aby byly pokládány za zjištěné. Spory o pravost, výši nebo pořadí pohledávek představují sumu incidenčních sporů, kterým je konkursní nucen čelit. Incidenční spory tak
také představují největší pemzum soudních sporů při konkursním řízení. Tímto bylo pojednáno o takzvaném prvním přezkumu.
srov. ust. 21 odst. 1 konkursního zákona Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1994, s. 116 52 Schelleová, I.: Konkursní a vyrovnací řízení, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, s. 130 50 51
66
V konkursu se však někdy vyskytuje i druhý přezkum. Ač zákon
pojmy první a druhý přezkum nepoužívá, běžně se tomu tak při konkursech
říká. Druhý přezkum může soud nařídit v případě, že zde existují přihlášky
došlé po přihlašovací lhůtě. Z tohoto jsou vyloučeny pohledávky došlé později než dva měsíce od prvního přezkumu, o čemž musejí být věřitelé správcem zpraveni. Při druhém přezkumu však již
věřitelé nemohou
popírat přihlášky přezkoumané již při prvním přezkumu. Poté co došlo k přezkoumání všech došlých pohledávek začíná pro správce teprve jeho nejdůležitější činnost. Tedy správa konkursní podstaty a její rozprodání.
3.5.5. Zpeněžení konkursní podstaty
Na výsledku zpeněžení konkursní podstaty z velké části záleží jak
bude konkurs úspěšný, tedy nakolik se dostane konkursním věřitelů uspokojení jejich pohledávek. Jde o rozsáhlou činnost, kterou je konkursní správce v průběhu konkursu vykonat, ovšem s ohledem na rozsah
konkursní podstaty. Zpeněžení představuje jediný způsob realizace účelu celého konkursu, tedy rozprodání celé konkursní podstaty a z výtěžku
vyplacení poměrných částek konkursním věřitelů za jejich pohledávky. Z toho vyplývá, že se konkursní věřitelé nemohou zhojit přímo rozebráním konkursní podstaty.
V případě konkursu existují v zásadě jen tři způsoby zpeněžení
konkursní podstaty. Jde o veřejnou dražbu věcí a jiných penězi
ocenitelných hodnot, soudní výkon rozhodnutí a prodej mimo dražbu. jiný způsob správce použít nemůže. Ten je také jediným oprávněným k prodeji
majetku z konkursní podstaty. Správce by se také měl snažit udržet
úpadcův podnik co nejdéle v chodu a tím zvýšit majetek konkursní podstaty.
Průběh veřejné dražby se řídí zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných
dražbách. Dražbou se rozumí zvláštní veřejné jednání jehož účelem je převedení vlastnictví k věcem v dražbě nabízených příklepem licitátora
osobě, která nabídne nejvyšší částku. Jde v podstatě o nejdemokratičtější 67
způsob prodeje nějakého majetku. Z dražby jsou však vyloučeny věci na
nichž vázne zákonné předkupní právo státu, spoluvlastníků nebo nájemců. Při dražbě se za vlastníka dražené věci dokud není vydražena považuje konkursní správce. Dražba se provádí na základě smlouvy uzavřené mezi
licitátorem a konkursním správcem. Odměna dražitele se stanoví
z vydražené částky, přičemž může činit nejvýše 1.000.000,-Kč. Dražba se považuje za nejsnazší a nejrychlejší způsob rozprodeje majetku konkursní
podstaty. Lze tak totiž učinit i bez souhlasu věřitelského výboru nebo soudu. Výhodou pro věřitele je, že mohou vyzískat ve veřejné dražbě větší
částku něž při ostatních způsobech zpeněžení podstaty. Je zde totiž větší množství zájemců, kteří pokud mají o předmět dražby vážný zájem mohou
zaplatit i více než by při běžném prodeji museli. Zároveň veřejná dražba představuje jistotu, že prodej nebude zmanipulován neboť dražitel by měl být na konkursu nezainteresován, navíc záleží jen na výsledku dražby, kolik budou muset konkursní věřitelé na její náklady zaplatit.
Druhým možným způsobem zpeněžení majetku konkursní podstaty je
soudní výkon rozhodnutí podle části šesté občanského soudního řádu nebo podle exekučního řádu.
Ze způsobů možných výkonů rozhodnutí dle
občanského soudního řádu jsou pro konkursní řízení použitelné jen prodej movitých věcí a prodej nemovitostí. Tyto způsoby zpeněžení konkursní podstaty se používají v modifikované úpravě oproti běžnému výkonu
rozhodnutí. Je to z důvodu, že v tomto případě se nejedná o výkon rozhodnutí, ale jen o jeden ze způsobů prodeje majetku podstaty. Ve své
podstatě jde při soudním výkonu o podobný princip jako u veřejné dražby. I
při soudním výkonu rozhodnutí dochází k prodeji věcí ve dražbě. Tato je však zcela v dispozici občanského soudního řádu na rozdíl od veřejné dražby. Která je upravena samostatným předpisem. Rozdíl mezi veřejnou
dražbou a dražbou podle o.s.ř. je také, že občanský soudní řád stanoví
nejnižší možné podání, které u movitostí představuje jednu třetinu odhadní nebo úředně stanovené ceny a u věcí nemovitých třetiny dvě z takto stanovené ceny. Při veřejné dražbě žádná omezení nejsou. Jinak dražba dle 68
o.s.ř. probíhá prakticky stejně jako dražba veřejná. Rozdíl však přeci jen je v tom, že prodejem movitých věcí je pověřen vykonavatel a v případě
nemovitostí pak soudce. Návrh na soudní výkon rozhodnutí podává konkursní správce, který má také procesní postavení oprávněného. Výkon
rozhodnutí podle exekučního řádu je v podstatě shodný výkonem rozhodnutí podle občanského soudního řádu.
Třetí ze způsobů zpeněžení podstaty je prodej mimo dražbu. Tento je
možné provést jen se souhlasem soudu. Soud by si však předtím měl vyžádat stanovisko věřitelského výboru. Ve svém rozhodnutí by měl
přihlédnout k době předpokládaného zpeněžení a k nákladů, které by bylo nutné vynaložit na další správu a udržování podstaty. Z hlediska
konkursních věřitelů jde pro ně o nejméně vhodný způsob prodeje, neboť majetek může být prodán i pod odhadní cenu. Věci, které jsou
bezprostředně ohroženy zničením lze prodat i bez souhlasu soudu. Soud může dále stanovit správci závazné podmínky pro prodej mimo dražbu.
Může se jednat např. o minimální prodejní cenu, omezení počtu zájemců, vyžádání si platby předem či cokoli jiného, co může s prodejem věci
souviset. Při jejich porušení může být správce postižen pořádkovou pokutou nebo v krajním případě se může jednat o důvod, pro který jej lze zprostit funkce.
Výše bylo pojednáno o možných způsobech zpeněžení konkursní
podstaty. Konkursní zákon má však pro některé případy ještě zvláštní úpravu.
Takto je například správci stanovena povinnost vymáhat pohledávky,
které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které tyto pohledávky
zajišťují, a to jak mimosoudní, tak i soudní cestou. Pokud by však majetek konkursní podstaty nepostačoval k pokrytí nákladů na jejich uplatnění nebo vymáhání, má tuto povinnost jen v případě, že mu konkursní věřitelé
poskytnou zálohu k jejich pokrytí. Pokud budou v konkursní podstatě jen těžko vymahatelné pohledávky nebo budou sporné, může je správce se
souhlasem soudu převést. V případě nedobytných pohledávek nebo jen 69
obtížně zpeněžitelných věcí či práv, může tyto dokonce vyloučit z podstaty. K tomu je však požadován souhlas jak soudu, tak i věřitelského výboru.
Další zvláštní úprava se týká prodeje podniku. V tomto případě je
správci dána možnost prodat podnik jako celek, aniž by bylo nutné prodávat každou část zvlášť. Je to jediná možnost, jak udržet podnik nadále fungovat. Docílí se tak i menších ztrát pro zaměstnance podniku, kteří
nemusejí přijít o práci. K prodeji podniku jako celku jednou smlouvou je
nutný souhlas soudu a předchozí vyjádření věřitelského výboru. Podmínkou k tomu, aby bylo možné prodat podnik jako celek je, že je zapsán v soupisu
konkursní podstaty jakou soubor věcí, tedy věc hromadná. Proto je důležité
v soupis konkursní podstaty přesně uvést co je součástí podniku. Na nabyvatele
podniku
přecházejí
z nároků
jen
práva
a
povinnosti
pracovněprávních vztahů. Podnik je tak prodejem očištěn od všech původních závazků.
Zpeněžení konkursní podstaty se také týká okruh možných nabyvatelů
majetku z konkursní podstaty. Jde v podstatě jen o vymezení osob vyloučených z nabývání majetku podstaty. Jde o vedoucí pracovníky úpadce a jejich blízké , a to po dobu tří let od skončení konkursu. To samé
platí i pro akcionáře úpadce pokud vlastnili akci v hodnotě větší jak deset procent základního jmění. V případě akcionářů může soud povolit výjimku o zákazu nabývat majetek podstaty.
3.5.6. Konečná zpráva
O zpeněžování správce průběžně informuje soud i věřitelský výbor.53
Na konec správce předkládá konečnou zprávu o průběhu celého konkursu,
spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů, poté co byl zpeněžen veškerý
majetek podstaty. Odměnu a výdaje mohou vyúčtovat i případný správcův
zástupce, zvláštní správce a případně bývalí správci.54 Konečnou zprávu je Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, str. 250 54 Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, str. 250 53
70
soud povinen přezkoumat a za účasti správce v ní odstraní případné
nedostatky či chyby. V praxi je to ale spíše na samotném správci. Nejsou
výjimky, kdy musí správce konečnou zprávu i několikrát měnit. Záleží z velké části na soudci, zda se mu líbí nebo ne. Postup však bývá spíše ten, že soudce řekne, co se mu nelíbí a správce poté podle pokynů soudce upraví. Toto se může opakovat i několikrát. Jde přeci jenom o významný
dokument, který by měl zmapovat a popsat celý průběh konkursního řízení.
Jakmile je soud s konečnou zprávou spokojen, informuje úpadce a věřitele
o jejím vypracovaní s upozorněním, že proti ní mohou podat ve lhůtě
patnácti dní od jejího vyvěšení na úřední desce soudu, námitky. Po uplynutí této lhůty nařídí soud k projednání konečné zprávy a případných námitek zvláštní jednání. O projednání závěrečné zprávy soud informuje úpadce, správce, věřitelský výbor a konkursní věřitele, kteří podali námitky.
Projednání závěrečné zprávy je završeno jejím schválením nebo zamítnutím. Ve druhém případě je správce povinen konečnou zprávu
přepracovat podle představ vyplynuvších z jejího projednání. Schválením konečné zprávy končí hlavní část konkursního řízení. Veškerý majetek
konkursní podstaty je zpeněžen, okruh věřitelů a výše jejich nároků jsou stanoveny, takže stačí už jen uspokojit konkursní věřitele.
3.5.7. Rozvrh
Finální fází pro konkursní věřitele je rozvrhové řízení. V rozvrhu by
měl být rozdělen výtěžek z prodeje konkursní podstaty úpadce. Vyplacení se děje na základě rozvrhového usnesení vydaného na návrh konkursního
správce.55 Z návrhu musí být především patrné, kolik by mělo být vyplaceno na každou pohledávku.rozvrhové usnesení se doručuje všem
věřitelům, vyjma věřitelů, jejichž pohledávky byly uspokojeny již v průběhu konkursu, dále úpadci a správci. Kromě toho se ještě vyvěšuje na úřední desce soudu.
Pelikánová, I.: Konkurs II. Rozvrh nebo nucené vyrovnání ( I. část ), Právní praxe v podnikání, 1993, č. 1, s. 11 an 55
71
Existuje také možnost povolit částečný rozvrh. Děje se tak v době, kdy
ještě není schválena konečná zpráva. Soud tak může učinit na návrh
správce a se souhlasem věřitelského výboru na druhé straně je také možné,
že bude vydáno další rozvrhové usnesení, a to po splnění rozvrhového
usnesení. Jde o případy, kdy správce popřel nějakou pohledávku je nutné
vyčkat až do rozhodnutí soudu. Pokud tedy ještě probíhá řízení o spornou pohledávku je správce povinen uložit do soudní úschovy prostředky na její případné uspokojení.
Z uspokojení pohledávek až na základě rozvrhového usnesení existují
dvě výjimky.56 Některé pohledávky jsou vyloučené z uspokojení v rámci
konkursu vůbec na druhé straně jsou zase pohledávky, které lze uspokojit
již v průběhu konkursního řízení přičemž není nutné čekat až na pravomocné rozvrhové usnesení. O první výjimce bylo psáno již v kapitole 3.4.1.3 v rámci vymezení věřitelů vyloučených z konkursu.takže se budu
věnovat rovnou druhé výjimce, tedy případu kdy lze pohledávky uspokojit již v průběhu konkursu. Mezi tyto je možné zařadit nároky na vyloučení
věcí z podstaty. Jde o případy , kdy třetí osoby úspěšně namítaly zařazení
jejich věci do podstaty. Jako další to jsou nároky oddělených věřitelů, kteří mají nárok být uspokojeni z výtěžku věci na níž vázne jejich zajišťovací právo. Jako poslední mezi takto privilegované náleží pohledávky za podstatou a pracovní nároky.
Uspokojování pohledávek na základě rozvrhového usnesení však
představuje
největší
objem
všech
uspokojovaných
pohledávek.
Rozdělování prostředků na uspokojování nároků věřitelů na základě
rozvrhového usnesení je založeno na diferenciaci jednotlivých druhů přihlášených
pohledávek.
V případě
rozvrhu
dochází
k rozdělení
přihlášených nároků do dvou tříd. Za pohledávky první třídy se považují nároky úpadcových zaměstnanců vznikle z pracovněprávních vztahů za
poslední tři roky před prohlášením konkursu. Dále to jsou nároky účastníků Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, str. 251 56
72
penzijního připojištění se státním příspěvkem a jako poslední do první třídy náleží pohledávky výživného ze zákona. Všechny ostatní přihlášené pohledávky jsou zařazeny do druhé třídy.
Před tím, než se uspokojí pohledávky podle tříd, mají právo na
přednostní uspokojení dosud nezaplacené pohledávky za podstatou a pracovní nároky. Pokud by však výtěžek z podstaty nedostačoval ani
k jejich uspokojení je nutné uhradit nároky tomto pořadí: nejdříve hotové výdaje a odměna správce, potom náklady spojené se správou a udržováním
podstaty, poté soudní poplatek za konkurs a nakonec pohledávky výživného ze zákona. Ostatní pohledávky se uspokojí poměrně.
Uspokojování nároků podle tříd však neznamená, že by byla nejprve
uhrazena první třída, a z toho co zbyde, třída druhá. Jde pouze o to, že poté
co byly uspokojeny nároky mimorozvrhových věřitelů, rozdělí se zbylá část
výtěžku podstaty na část představující 30% zbylé části, která slouží k uspokojení pohledávek první třídy. Pokud zbydou nějaké takto vyčleněné
prostředky po uhrazení všech pohledávek první třídy, přesune se jejich zbytek na úhradu pohledávek druhé třídy. V první třídě by mělo dojít ke
stoprocentnímu uhrazení nároků. Pokud to nebude možné, uspokojí se poměrně, s tím že nezbylé nevyplacené části budou uhrazeny ve druhé třídě.
Zbylých
70%
výtěžku
podstaty,
který
zbyl
po
uhrazení
mimorozvrhových nároků tedy připadá na druhou třídu. Ve druhé třídě se
uhryzují pohledávky poměrně. Pokud by však prostředky postačovaly, tak plně.
Pokud ještě zbyly nějaké prostředky, uhrazují se tzv. podřízené
pohledávky. To znamená, že tyto mohou být uspokojeny až pokud byly uhrazeny všechny ostatní nároky. Jedná se o pohledávky z podřízených
dluhopisů a o pohledávky, které jsou vázány stejnou nebo obdobnou podmínkou podřízenosti. Podřízené pohledávky se uspokojují podle tříd.
Poté, co byl rozdělen veškerý výnos z konkursní podstaty, nebrání již
nic zrušení konkursu.
73
3.5.8. Zrušení konkursu
Jelikož konkurs není trvalým řešením majetkových problémů úpadce,
ale jen jakýmsi jejich vyřešením, je vcelku logické, že konkurs musí také
někdy skončit. Mělo by se tak stát právě po vyplacení všech prostředků
z konkursní podstaty, tedy poté, co byl dovršen rozvrh a splněn jeho účel. O zrušení konkursu rozhoduje soud svým rozhodnutí, kterým prohlašuje konkurs za skončený. V zásadě platí, že by měl být konkurs zrušen až po
splnění rozvrhového usnesení. Je však možné, aby byl konkurs zrušen ještě v jeho průběhu, tedy před rozvrhem. Lze tak učinit na úpadcův návrh,
pokud s tím bude souhlasit konkursní správce a všichni věřitelé. Popřípadě
může zrušit předčasně konkurs i samotný soud bez návrhu, a to v případě, že se v průběhu konkursu zjistí, že pro jeho prohlášení nebyly vůbec
splněny podmínky, např. že se dlužník nenacházel v úpadku. Jiným případem předčasného zrušení konkursu je, že majetek podstaty nepostačuje k náhradě nákladů konkursu. O zrušení konkursu rozhoduje
soud, který ho prohlásil usnesení, proti kterému je přípustné odvolání, na
rozdíl od usnesení o prohlášení konkursu, proti kterému není odvolání přípustné. Ke dni zrušení konkursu je správce povinen uzavřít účetní knihy a sestavit účetní závěrku. Poté, co tak správce učiní, zprostí jej soud funkce.
Zvláštním případem zrušení konkursu je úmrtí úpadce. Konkurs se
tímto zruší a pohledávky věřitelů se poté uspokojují v dědickém řízení.
Právní mocí usnesení o zrušení konkursu zanikají právní účinky
prohlášení konkursu. Existují však výjimky. Například zanikají všechny
zajišťovací instituty nebo se také např. neobnovuje společné jmění manželů, které bylo v průběhu konkursu vypořádáno. Skončení konkursu
také nepředstavuje definitivní uspořádání úpadcových majetkových vztahů. Pokud po zrušení konkursu nadále úpadce existuje, tedy nebyla provedena jeho likvidace a výmaz z obchodního rejstříku, mohou i nadále věřitelé vymáhat po dlužníkovi své pohledávky. Konkurs nemá totiž vliv na zánik
pohledávek, které nebyly v průběhu konkursu plně uspokojeny. Tyto
74
konkursem nezanikly. Se zrušením konkursu nelze tedy předpokládat stejné účinky jako je oddlužení. Konkurs povahu oddlužení nemá.
3.6. Nucené vyrovnání
Kapitolu o nuceném vyrovnání jsem záměrně ponechal až téměř úplný
závěr této práce. Jde totiž o zvláštní způsob vyřešení majetkových poměrů dlužníka. Konkursní zákon totiž ponechává dlužníkovi možnost, aby se sám pokusil o nápravu jeho majetkových potíží. Nucené vyrovnání také
představuje pro obchodní společnosti a družstva jedinou možnost, jak
zabránit jejich zrušení, ke kterému by konkursní řízení vedlo.57 Nucené
vyrovnání je možné povolit pokud ještě nedošlo k vydání rozvrhového
usnesení. Úpadce může o nucené vyrovnání požádat až poté, co došlo k přezkumnému jednání. Ideální dobou pro podání návrhu je okamžik, než dojde ke zpeněžování podstaty.
Důležité však je, aby úpadce podal návrh s tím, že úpadce nabídne
věřitelů částečné uspokojení jejich pohledávek. Zpravidla se tak děje i s tím, že třetí osoby se zaručují za úpadcem nabízená plnění. V tom případě je nutný jejich úředně ověřený podpis na návrhu. Nucené vyrovnání tak
představuje alternativu konkursního řízení, ve které sice dojde jen k částečnému uspokojení věřitelů, za to je nucené vyrovnání rychlejší a
operativnější. Z hlediska postavení úpadce je také mnohem výhodnější, neboť nuceným vyrovnáním dojde k jeho oddlužení, k čemuž by v případě dokončeného konkursního řízení nedošlo.
Při zkoumání podmínek nuceného vyrovnání by měl soud zkoumat
jaké vyrovnání úpadce nabízí a zároveň poctivý záměr úpadce. Soud
nucené vyrovnání nepovolí, pokud nejsou splněny všechny předpoklady, zejména pokud okolnosti nasvědčují, že záměr úpadce byl nepoctivý. Takto
lze usuzovat z toho, že úpadce dostatečně nespolupracuje při zjišťování jeho majetku, řádně nevede obchodní knihy, zkracoval věřitele v době před Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002, str. 259 57
75
prohlášením konkursu, již dříve na něj byl prohlášen konkurs nebo vyrovnání nebo, že nabízí neúměrně nižší uspokojení pohledávek věřitelů než které by se jim dostalo v konkursu. V těchto případech soud návrh na
povolení nuceného vyrovnání zamítne. Mohou se samozřejmě vyskytnout i jiné důvody, pro které by soud neměl nucené vyrovnání povolit.
Pakliže zde tedy nejsou okolnosti, které by povolení nuceného
vyrovnání nedovolovali, nařídí soud jednání o nuceném vyrovnání a
zároveň odloží zpeněžování konkursní podstaty. Toto jednání je povinnou
součástí nuceného vyrovnání. Zde by se mělo vyřešit, zda se nucené vyrovnání povolí nebo zamítne. V rámci jednání podává správce ucelenou
správu o důvodech úpadku, o stavu hospodaření ale i možném výsledku
konkursního řízení kdyby nebylo povoleno nucené vyrovnání. Na jednání jsou předvoláni úpadce, osoby, které se za úpadce zaručily, konkursní správce, věřitelský výbor a věřitelé, kteří zatím v průběhu konkursu nebyli
uspokojeni. Zároveň se informace o konání jednání vyvěsí na úřední desce
soudu. Účast úpadce je nutná. Pokud by se na jednání bez řádné omluvy nedostavil, platí zákonná domněnka, že od svého návrhu upustil. Na
jednání se hlasuje podle velikosti přihlášených pohledávek. Pro přijetí návrhu je nutný souhlas většiny přítomných věřitelů, kteří řádně přihlásili své pohledávky, a jejichž hlasy zároveň představují tři čtvrtiny všech
přihlášených pohledávek. Hlasování je umožněno jen věřitelů, kteří se
osobně dostavili nebo jsou řádně zastoupeni. Hlasovat na jednání naopak nemohou: -
konkursní věřitelé, jejichž práva nuceným vyrovnáním dotčena
-
konkursní věřitelé, kterými jsou osoby úpadci blízké, ledaže nabyli
nebudou
pohledávku od osoby, která není úpadci blízká, dříve než šest
měsíců před prohlášením konkursu; jejich hlasy se však počítají, hlasují-li proti návrhu na nucené vyrovnání
76
-
-
právní nástupci osob blízkých, jestliže pohledávku nabyli od osoby blízké během šesti měsíců před prohlášením konkursu; jejich hlasy se však počítají, hlasují-li proti návrhu na nucené vyrovnání
konkursní věřitelé, jejichž pohledávka přihlášená v konkursu
nebyla ještě zjištěna, je sporná nebo podmíněná, ledaže soud po slyšení ostatních účastníků jednání jim hlasovací právo přiznal.
Soud může návrh na nucené vyrovnání jen potvrdit nebo zamítnout.
Jinou možnost mu zákon neposkytuje. V usnesení se také uvádí znění nuceného vyrovnání. Usnesení se doručuje všem osobám, které byly na
jednání předvolány, zároveň se také vyvěsí na úřední desce soudu. Proti usnesení mohou podat odvolání jen věřitelé, kteří s vyrovnáním výslovně nesouhlasili, úpadcovi spoludlužníci a ručitelé.
Právní mocí usnesení o povolení nuceného vyrovnání vydá soud další
usnesení, kterým vrátí úpadci oprávnění nakládat s majetkem náležejícím
do podstaty, prohlásí, že úpadce vstupuje do postavení správce ve všech
řízeních, která vedl namísto úpadce , a že účastníkem se v nich místo něho stává úpadce a vrátí úpadci ostatní práva omezená prohlášením konkursu.
Poté, co bylo povoleno nucené vyrovnání a soud usnesení vrátil
úpadci práva, která prohlášením konkursu pozbyl, mělo by následovat splnění nuceného vyrovnání. Úpadce by tak měl splnit své závazky vůči jeho věřitelům, a to ze svého majetku nebo z prostředků získaných od třetích osob.
V případě, že se úpadci podaří naplnit podmínky nuceného vyrovnání,
znamená to pro něj značné výhody. V prvé řadě je oproštěn platit věřitelům
újmu, kterou nuceným vyrovnáním utrpěli a dále nelze přiznat úroky za dobu od prohlášení konkursu.
Může se však stát, že se úpadci nepodaří zcela svůj záměr dovést do
konce. Pokud se úpadci nepodaří uspokojit pohledávku některého věřitele,
a to ani v dodatečné nejméně však osmidenní lhůtě, považuje se nucené
vyrovnání za nesplněné. Což ve své podstatě znamená, že pokud dosud
77
nebyl konkurs zrušen, pokračuje se v něm. Jinak mohou věřitelé podat návrh na nový konkurs.
Zvláštním případem je , kdy dojde ke splnění nuceného vyrovnání
podvodem nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod některým
konkursním věřitelům. Pokud se tak stane, tak může každý z věřitelů, který se podvodného jednání neúčastnil, uplatnit ve lhůtě tří let od potvrzení nuceného vyrovnání, nárok u soudu, aby byla jeho pohledávka plně uspokojena. Nucené vyrovnání se navíc stává zcela neplatným, pokud byl úpadce pravomocně odsouzen za úmyslné dosažení nuceného vyrovnání.
78
4. Perspektivy vývoje konkursního řízení do budoucna
Poslední kapitola mé diplomové práce bude věnována možným
posunům v otázce vývoje konkursního řízení pro nadcházející období. Již
delší dobu se v odborné veřejnosti objevují hlasy o nutnosti rekodifikace celého konkursního práva.
V současnosti platný zákon č. 328/1991 S., o konkurzu a vyrovnání, je
prakticky postaven na až do roku 1950 platném zákonu č. 64/1931 Sb. z..a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Ten byl
samozřejmě přijat v úplně jiné době, která se od jeho vzniku razantně změnila. Zákon z doby první republiky, tak byl samozřejmě vytvořen na
požadavky doby svého vzniku. Doba se však za osmdesát let dozajista změnila. Zákon o konkursu a vyrovnání, který vychází z prvorepublikového
zákona tak už ztrácí na své objektivní použitelnosti. Koneckonců po revoluci přijatý nový zákon o konkursu a vyrovnání již v době vzniku nebyl
schopen reagovat na rychle se měnící ekonomické prostředí nově
vznikajícího státu, i když to v době jeho přijetí zákonodárci ještě netušili. Záhy však pochopili, že stávající právní úprava úpadku je nedostatečná, a
tak zahájili proces oblíbené novelizace. Tak se stalo, že byl konkursní
zákon od svého vzniku již 24krát novelizován. Z tohoto je možné si učinit úsudek, jak kvalitní jistě zákon o konkursu a vyrovnání je. Rychle se
vyvíjející ekonomické prostředí České republiky si však vynucuje, aby došlo k úplně nové úpravě úpadku.
Již od roku 2001 probíhají práce na novém insolventním zákoně, který
by měl reagovat na trendy vývoje konkursního práva ve vyspělých
zemích.58 Týmy, které dostali za úkol vypracovat nový insolvenční zákon
se snaží do nového zákona zanést zkušenosti z podobných úprav v západní
Evropě a USA. Největší důraz však bude kladen v souvislosti se zapojením České republiky do EU na provázanost s nařízením Rady ES č. 1346/2000.
58
Richter, T.:Rekodifikace českého insolvenčního práva, Právní fórum, 2004, č. 5, s. 188
79
Nový insolvenční zákon by tak měl v první řadě zkultivovat právní
prostředí České republiky. Mělo by se tak dostat signálu zahraničním investorů, že nemusí mít obavy své finanční prostředky do České republiky
přinést. Zatím se jim takového ujištění nedostalo. Úkolem nového insolventního zákona by tak mělo být co nejvyššího poměrného uspokojení věřitelů dlužníka. Jak bylo již výše řečeno, na pracích okolo vytvoření
nového insolventního zákona se podílejí dvě skupiny pracovníků. Jedna, pod vedením doktora Krčmáře a druhá pod vedením inženýra Jahna. Připravený
zákon
předpokládá
čtyři
způsoby
řešení
úpadku
v v insolvenčním řízení. Mělo by se jednat o konkurs, reorganizaci, vyrovnání a oddlužení.
Konkurs by se měl velmi podobat stávající úpravě. Zjištěné
pohledávky věřitelů by měly být poměrně uspokojeny zpeněžením majetkové podstaty. Termín majetková podstata by měl nahradit současnou
konkursní podstatu, neboť se z ní budou věřitelé uspokojovat i v jiných řízeních než jen konkursním.
Reorganizace představuje z mého hledisko významný posun kupředu.
Cílem reorganizace by mělo být vytvoření ozdravného plánu dlužníkem,
který bude schvalovat soud. Toto je však slabina reorganizace, neboť
nedává věřitelů možnost jakkoli se na plánu podílet a taktéž nemohou
případně posoudit jaké možnosti může skýtat. Toto je ponecháno na soudu,
který však nemůže disponovat takovými prostředky jako věřitelé, kteří by
plán mohli nechat podrobit znaleckému posouzení. Věřitelé by se mohli pouze podílet na průběžné kontrole plnění plánu. Plus reorganizace je v tom, že umožňuje dlužníkovi nadále provozovat svůj podnik a že se mu
tedy nedostane takových omezení jako v případě stávajícího konkursního zákona.
Třetím způsobem řešení úpadku by mělo být vyrovnání. To by mělo
sloužit jen dlužníkovi, který není podnikatelem. Nutný však bude jeho návrh. Mělo by se podobat současnému nucenému vyrovnání, tedy došlo by k poměrnému uspokojení pohledávek věřitelů s tím, že v nesplacené části 80
pohledávky by došlo k jejímu zániku. Ovšem jen za předpokladu, že bude vyrovnání splněno.
Jako poslední možnost řešení úpadku by potom mělo být oddlužení.
Zde mělo dojít ke schválení plánu oddlužení. Oddlužení by se mělo týkat jen fyzických osob, které nejsou podnikatelem nebo fyzických osob, které sice podnikatelem jsou, ale nemají pracovněprávní závazky a přitom mají méně jak 20 věřitelů. Plán oddlužení by schvaloval insolvenční soud.
Další novinkou by mělo být zřízení insolventního rejstříku. Mělo by se
jednat o veřejný seznam vedený insolvenčním soudem. Ten by měl být
všem přístupný a tak zajišťovat informovanost osob, jejichž právem
chráněné zájmy by mohly být dotčeny. Součástí by měl být i seznam
insolventních správců. V insolvenčním rejstříku by se zveřejňovali soudní rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení, dále všechna podání a listiny. A jako významnou novinku je možné považovat, že by bylo možné podávat přihlášky či jiné návrhy v elektronické podobě.
Připravovaný zákon také zavádí možnost, že v případě, že by majetek
podstaty nepostačoval na náhradu nákladů správce, uhradí je stát. Tímto by
stát převzal záštitu nad insolvenčním řízení. Jde o první zapojení státu do insolventního řízení. Bude se tak činit ovšem jen v případech, kdy nebude jiné východisko, než řešení problémů úpadcem formou úpadku.
Čím se však návrh nového insolventního zákona nezabývá, je
problematika vzdělávání insolventních správců a soudců. Toto je Achillova pata navrhovaného zákona. Správci a potažmo soudci představují
v insolvenčním řízení subjektivní prvek. Pokud nebudou dostatečně obeznámeni s celou problematikou insolventního řízení, je jakákoli změna zbytečná.
Řešení problému konkursního práva formou zcela nové úpravy je jistě
krásné a všemi chtěné, nýbrž není možné očekávat, že by se v nejbližší
době většího pokroku podařilo dosáhnout. Navíc záměr zákonodárce vytvořit nový insolvenční zákon zároveň s rekodifikace občanského
zákoníku a obchodního zákoníku toto jen potvrzuje. Jako schůdnější, 81
alespoň pro nejbližší budoucnost bude nejspíš opět změna stávajícího konkursního
zákona
formou
novely.
K otázce
možné
novelizace
konkursního zákona se vyjádřil Tomáš Pohl v Obchodním právu č.1 z roku 2005.59
Vyzdvihuje nutnost jisté synchronizace s právem evropské unie
zejména pak se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 201/24/ES o
reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí. Jelikož funkcí směrnice v právu unie je jistá harmonizace předpisů, kterou mají za povinnost učinit
členské státy, padá v tomto případě povinnost tak učinit i na český stát. směrnice řeší problém, kdy podnikatel z jednoho státu má své organizační
složky nebo pobočky na území jiného státu. Pokud je na podnikatele v jeho
sídle prohlášen konkurs, samozřejmě podle práva jeho sídla, je zde možnost, že se úpadce bude chtít svého majetku zbavit tím, že jej přesune
ze státu svého sídla do státu, kde má svou pobočku nebo organizační složku. Vydanou směrnicí se těmto přesunům majetku má zabránit.
Dalším významným dokumentem práva ES je známé nařízení
č. 1346/2000. Toto nařízení se stalo po vstupu České republiky do evropské unie součástí našeho právního řádu. Jelikož se jedná o nařízení, tak není zapotřebí žádného transformačního řádu. Cílem nařízení v první řadě je
zabránit současnému nešvaru zvanému forum shopping. Jde o převody
majetku z jednoho státu do druhého za účelem získání určitých výhod.
V tomto případě právních. Pozornost všech státních institucí by se tak měla zaměřit na zjednodušení soudních procedur a na uznávání soudních rozhodnutí jiných členských států.
Já se však domnívám, že bude ještě dlouhou dobu trvat než dospějeme
k nějaké právní úpravě, která by vyhověla současným potřebám. Když se podíváme na stávající úpravu konkursního řízení, tak v ní můžeme vidět
celou řadu nedostatků. V současné době tak také pronikají hlasy věřitelů, že by měli mít mnohem větší pravomoci ve vztahu ke konkursnímu řízení. Pohl, T.: Úvahy nad novelou zákona o konkurzu a vyrovnání v kontextu našeho členství v EU, Obchodní právo, 2005, č. 1, s. 2 59
82
Objevují se požadavky, aby konkursního správce mohli vybírat věřitelé,
s tím, že by samozřejmě při hlasování závisel počet hlasů na velikosti přihlášených pohledávek. Toto je však velmi ožehavá představa. Věřitelů,
kteří mají v konkursu největší částky ve svých pohledávkách by se do rukou dostala velká zbraň. Je možné předpokládat, že tito věřitelé by se
snažili do funkce prosadit svého člověka. Tedy osobu, která by jednala
především v zájmu těchto věřitelů. Na druhou stranu je možné tento požadavek považovat za oprávnění, neboť se jedná o jejich peníze a
zpravidla se bude jednat o hodně vysoké částky, o které nebudou jistě chtít přijít. K tomu by jim měl právě jimi jmenovaný správce napomoci. Tímto
by však došlo k prolomení pomyslné rovnosti mezi konkursními věřiteli a jedna skupina by tak byla zvýhodněna na úkor ostatních. Toto je však dle mého nepřípustné. Nelze činit rozdíl mezi věřiteli jen na základě výše přihlášené pohledávky. Zákonodárce se také tomuto brání. Není se co divit.
Konkursní správce by měl být v prvé řadě nestranný, a to by v tomto případě byl jen s velkými obtížemi. Takže může jen čekat zda se lobby
projeví a my se dočkáme nové úpravy ve prospěch jedné skupiny konkursních věřitelů.
83
ZÁVĚR Zákon o konkursu a vyrovnání byl vytvořen v době, kdy se rozpadaly
staré hodnoty, které ovládaly český stá čtyřicet, založené na ideji
socialistického společného vlastnictví, a vznikaly hodnoty nové, ty staré, komunistickým režimem vnucené bourající. Znovu se začalo rozvíjet podnikatelské prostředí, které bylo po roce 1948 zcela potlačené. Navracejí
se tak hodnoty soukromého vlastnictví a podnikání. V této době vzniknuvší zákon o konkursu a vyrovnání tak měl napravovat chyby, kterých se noví
podnikatelé začali dopouštět. Dlužníci nejsou delší dobu schopni dostát svým splatným závazkům a přecházejí do úpadku. Ke slovu se tak dostává konkursní zákon.
Jak bylo řečeno zákon vznikal v době, kdy teprve začínal rozvoj
ekonomického prostředí v republice. Měl tedy sloužit k řešení tehdejších
problémů. To se snad více méně podařilo. Pro současnou dobu, kdy dochází k nové hospodářské expanzi je již však nedostatečný. Nechci tvrdit, že
konkursní zákon v jeho stávající podobně je snad nepoužitelný, ale jistě by potřeboval prodělat určité změny.
Již několik let probíhají přípravné práce nového insolvenčního zákona.
Dosud však žádné hmatatelné výsledky nevzešly, a pokud skupiny na přípravě nového zákona pracující dostojí svému návrhu, že by měl být nový
zákon připraven s účinností nového občanského zákoníku a obchodního
zákoníku, což se má stát v roce 2007, tak nás čeká nejméně ještě jeden rok se stávajícím konkursním zákonem. Osobně se domnívám, že nebude připraven jak insolvenční zákon, tak ani oba zmíněné zákoníky.
Budeme si tedy muset vystačit se stávající úpravou. Většina osob
zainteresovaných na konkursních řízeních stále volá po nějakých změnách
konkursu. Nedomnívám se, že bude nový insolvenční zákon nějakým
spasením. Věřitelé by si přáli, aby dostali více pravomocí a měli větší vliv
na průběh konkursního řízení, čímž se domnívají, že se jim dostane většího uspokojení jejich pohledávek. Toto je však nespasí. Lepší by bylo se 84
zamyslet, proč vůbec dochází ke konkursů a proč přihlašované pohledávky
představují velmi vysoké sumy. Já se domnívám, že je chyba na straně
věřitelů. Ti se nedostatečně starají o své nároky. Je to možné vidět u
nejrůznějších finančních institucí. Když obyčejný člověk nezaplatí jednu splátku půjčky, tak banka neváhá a provede exekuci. Jak je potom tedy
možné, že existují konkursy, kde mají banky přihlášeny pohledávky ve výši několik miliard. Těžko také mohou očekávat, že by v konkursu mohly
vůbec jenom zahlédnout zlomek z této částky. Když velké společnosti nedokážou ochránit své investice a nechají nesplacení svých pohledávek dovést až do krajností, tak jsou jakékoli větší pravomoci zbytečné.
Často je také propírána otázka konkursních správců, zejména
s ohledem na jejich ustanovování. Mám zato, že konkursním správců není
věnována taková pozornost, jakou by si zasluhovali. Jsou to přece
konkursní správci, kteří se mají o celý konkurs postarat a získat pro věřitele z konkursu peníze. Na správci tak z největší části záleží jak vysoko budou
přihlášené pohledávky uspokojeny. Měl by se věnovat prostor pro další vzdělávání správci. Myslím si, že by nebylo zcela od věci, kdyby správci představovali
samostatné
povolání,
které
by
vykonávali
pouze
profesionálové. Nebylo by na závadu, kdyby měli konkursní správci svou Komoru jako mají advokáti či notáři. Stejně tak nevidím větší problém, že
by se konkursní správci vzdělávali na vysokých školách a vznikl by tak nový obor. Je možné, že nějaká z těchto tezí se někdy v budoucnu v právní řádu objeví.
Velkou slabinou českého konkursu je, že neexistuje prakticky jiná
možnost řešení úpadku než je konkurs a vyrovnání. Pouze tyto dvě varianty
mají sloužit k řešení majetkových problémů dlužníků. Mohu jen kvitovat snahu pracovních skupin připravujících nový insolvenční zákon. Vytvoření
dalších dvou institutů, tedy reorganizaci a oddlužení, by jistě většina zainteresovaných přivítala. Je bohužel s podivem, že zákonodárci trvalo
patnáct let, než přišel na to, že je výhodnější ponechat podnik dlužníka
fungovat a z jeho pokračující činnosti tak získat prostředky na uspokojení 85
nároků věřitelů, než celý podnik zlikvidovat. V současné době, kdy se
nezaměstnanost pohybuje okolo deseti procent, není příliš výhodné zlikvidovat nějaký podnik a připravit tak o práci spoustu lidí. To znamená
dalších příjemců podpory v nezaměstnanosti, kterou vyplácí stát. Měl by to být tedy především stá, kdo by měl mít zájem na udržení provozu podniků. Musí tuto možnost však realizovat nějakým právním počinem. Nezbývá tak
než jen doufat, že se v brzké době objeví snad nová právní úprav úpadku, která bude schopna čelit novým problémům. Jestli se tak ovšem v nejbližší době stane, nejsem schopen říci.
86
RESUMÉ This thesis analyses Czech bankruptcy proceedings; their definition
from the very beginning dating back to the Roman empire, through Medieval arrangement of bankruptcy up to the current existing arrangement
of bankruptcy proceedings in Czech legislation. Bankruptcy represents a
special legal institute of Czech civil proceedings. Its purpose lies in the
correction of property difficulties of debtors. The legal arrangement of bankruptcy has not changed much over time and we may still find the principles of bankruptcy from the Roman period. The real keystone and purpose of bankruptcy remained - the satisfaction of receivables of creditors of the debtor who became unable to meet their obligations.
Like the majority of legal branches and their components, Czech
bankruptcy is based on the arrangement of insolvency proceedings from the
Roman period. The current Act on bankruptcy and composition that was
passed after the change of the political regime in the Czech Republic in 1989 is not an exception. The authors of the bankruptcy act primarily found
inspiration in the bankruptcy laws of the First Republic. Therefore, it is obvious that the act based on arrangement valid 80 years ago shows, in
relation to current insolvency problems, great deficiencies. It is also related
to the liberalization of the business environment in our country. More and more people try to run a business pursuing a vision of easy and fast profit.
However, they aren’t usually prepared for the problems related to business. Therefore, it happens that they get involved in difficulties when their
creditors are loosing patience due to late payments or, sometimes, no
payments at all. Then the only option is to claim their receivables in a
different way, by means of bankruptcy proceedings. Currently, Czech legislation provides only two methods of bankruptcy solution, solution to a situation when the debtor is insolvent and not able to meet their outstanding obligations. It concerns bankruptcy proceedings and composition. Composition, however, was not the theme of my thesis, so I shall leave its 87
analysis to others. I have concentrated only on the arrangement of
bankruptcy proceedings. The Act No 328/1991 Coll., on bankruptcy and
composition, is the law that was my paramount interest. This act, which is fifteen years old, has already been amended 24 times during its existence.
However, this arrangement may not satisfy the present requirements and it
in actuality does not satisfy them. It will have been 5 years since two working teams were established in order to prepare a new insolvency act. According to their affirmation, the new insolvency act should be ready,
together with the new Civil Code and Commercial Code becoming effective, in 2007. However, we may expect that this goal will not be
achieved. Thus, we will have to get by with the existing act on bankruptcy and composition.
It is absolutely necessary to specify what the new arrangement of the
bankruptcy proceedings should bring. The biggest issues are related to the
future status of bankruptcy creditors. The existing act provides the creditors, under bankruptcy proceedings, with certain rights. However,
from the creditors’ point of view they seem to be insufficient. The creditors request greater influence on the bankruptcy process. The increasing
requirements for providing creditors with greater powers in terms of an appointment of a receiver are obvious. However, this would, at the same
time, bring further issues regarding the principle of equality of bankruptcy creditors.
Another issue that will have to be sorted out in the future is the issue
of receivers. At present, there is not sufficient certainty in terms of their quality. The establishment of an independent chamber of receivers that
would sponsor their activities represents a certain guideline for the future arrangement. The receivers do not usually possess sufficient education
necessary for such a demanding activity. Generally, they are either notary publics or attorneys. That is not enough. Under bankruptcy, there are various problems to be solved that might not be of a legal nature. They
primarily concern economic issues. The receivers usually do not understand 88
these issues and they hire specific professionals, which makes the process more expensive and thus reduces the yield for the creditors.
Looking at the existing arrangement of solution to bankruptcy, it is
obvious that the only two methods of its possible solution are not sufficient. The prepared act brings two more methods, which should ensure better adjustment to the specific situation of the bankrupt. They concern reorganization and discharge from debts. They concern two non-dissolving
methods that should ensure further continuation of the business of the bankrupt.
In my thesis, I have outlined the past, present and future of bankruptcy
proceedings in the Czech lands. I believe that I have at least provided some theoretical guideline for the readers of my thesis helping them to familiarize
themselves with the issue. The past teaches us how to avoid past mistakes.
Primarily the members of Parliament should be aware of that and thus prepare an act, which would satisfy at least the majority of interested parties. The question is whether they do so and when we may get this new
insolvency act providing the basis for solution of insolvency related issues. I do not want to be a pessimist but I think that it will not be any time soon.
89
POUŽITÉ PRAMENY Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kolektiv: Kurs obchodního práva:obecná část: soutěžní právo, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2002 Eliáš, K.: Konkurs II. České konkursní právo. Subjekty konkursního řízení, Právník, 1995, č. 2, s. 112 an Finta, M.: Významné mezníky ve vývoji klasického konkursního řízení na našem zemí, Právo a podnikání, 2004, č. 7-8, s. 45-61 Holešovský, M.: Konkurs a vyrovnání v praxi, Praha, Newsletter Praha, 1997 Kincl, J., Urfus, V.: Římské právo, Praha, Panorama, 1990 Kotoučová, J., Raban, P.: Konkurs a vyrovnání, 2. vydání, Praha, Orac, 2001 Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související (komentář), Praha, C. H. Beck, 2002 Kozel, Roman.: Analýza příčin nízké vymahatelnosti pohledávek, Právní rozhledy, 2003, číslo 7, str. 343 - 346 Kozel, Roman.: K některým otázkám uplatňování zákona o konkursu a vyrovnání v praxi, Právní rozhledy, 2003, číslo 4, str. 174 – 178 Kulhavý, V.: Správci konkursní podstaty versus daně, Konkursní noviny, 2004, č. 10, s. 2-10 Pandula, V.: Předpisy o konkursu a vyrovnání, Praha, Linde, 1994 Pelikánová, I.: Konkurs II. Rozvrh nebo nucené vyrovnání ( I. část ), Právní praxe v podnikání, 1993, č. 1, s. 11 an Pohl, Tomáš.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Krok za krokem, 2. vydání, Praha, Prospektum, 2000 Pohl, T.: Úvahy nad novelou zákona o konkurzu a vyrovnání v kontextu našeho členství v EU, Obchodní právo, 2005, č. 1, s. 2-9 Richter, T.: Prohraná bitva v prohrané válce?, Ekonom, 2005, č. 9, s. 58
90
Richter, T.:Rekodifikace českého insolvenčního práva, Právní fórum, 2004, č. 5, s 188-192 Schelleová, I.: Konkurs a vyrovnání, Praha, Eurounion, 1998 Schelleová, I. a kol.: Konkurz a vyrovnání, 2. doplněné vydání, Praha, EUROLEX BOHEMIA, 2004 Schelleová, I.: Konkursní a BRUNENSIA, 1995
vyrovnací
řízení, Brno,
IURIDICA
Schelleová, I.: Právní úprava konkursního řízení ( historie a současnost ), Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1995 Sojka, D.: Odměna správce konkurzní podstaty, Právní rozhledy, 1997, č. 8, s. 416 an Soudní judikatura rozhodnutí soudů ČR, 2004, č. 1, s. 45-53 Soudní judikatura rozhodnutí soudů ČR, 2004, č. 6, s. 480-493 Soudní judikatura rozhodnutí soudů ČR, 2004, č. 7, s. 570-575 Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Brno, Doplněk, 2003 Steiner, Vilém.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář, 2. vydání, Praha, Linde, 1996 Svoboda, I.: Problematika konkurzu a vyrovnání 3. část, Daňová a hospodářská kartotéka, 1993, č.5, s. E21 an Taranda, P.: Nálezy Ústavního soudu ke konkursnímu řízní, Poradce, 2003, č. 2, s. 132 an Urfus, V.: Vznik a počátky konkursního práva v Čechách, Praha, Československá akademie věd, 1960 Winterová, A.: Civilní právo procesní, 2. vydání, Praha, Linde, 2002 Zelenka, J.: K výpočtu odměny správce konkursní podstaty-aplikace vyhlášky č .476/1991 Sb., Právní praxe v podnikání, 1997, č. 10, s. 9 an Zoulík, F.: Konkurz v soudní praxi, Beckovy právnické sešity, Praha, C. H. Beck, 1997
91
Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1994 Zoulík, F.: Změny konkurzního práva v České republice, Obchodní právo, 1996, č. 9, s. 13 an
92
