ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE
FAKULTA STAVEBNÍ
DIPLOMOVÁ PRÁCE Dokumentace a vývoj měšťanského objektu
Autor: Bc. Pavel Škréta Vedoucí diplomové práce: Ing. Ilona Janžurová
PRAHA 2009
Poděkování Děkuji Ing. Iloně Janžurové a doc.Ing. Pavlu Hánkovi, CSc. za pomoc při zpracování diplomové práce. Také děkuji geodetické firmě GeoNet Praha, v.o.s. za poskytnutí nezbytných měřických přístrojů a materiálu. Dále bych chtěl poděkovat panu Petru Hulíkovi z firmy GeoNet Praha, v.o.s. za odbornou asistenci při zpracování stavebně-historického rozboru a zaměstnancům navštívených institucí, kteří mi pomohli při vyhledávání dokumentů o objektu.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci vypracoval sám a použil jsem k tomu jen uvedené prameny a literaturu.
V Praze, dne 15.12.2009 Bc. Pavel Škréta
Abstrakt Diplomová práce se zabývá zaměřením a dokumentací vývoje zvoleného objektu, kterým je dům v Týně nad Vltavou v ulici Legií č.p. 200. Náznakem také zachycuje problémy, které se vyskytují při badatelské činnosti pro zjištění historie, nebo při zaměřování, respektive kreslení stavebních výkresů takového objektu. Zároveň hodnotí využívání 3D modelů a porovnává přesnost geodetické metody zaměření fasády s metodou využívající neměřických snímků.
Thesis deals with development of a sight and documentation of elected object. The object is in Legion Street (street number 200) in Týn nad Vltavou. Sketchily also entraps problems that occurs during research activities for explanation of history, or for sighting, more preciesly creation of building drawing. Furthermore evaluates usage of 3D model and compares correctness of geodetic method and sight the facade with a method of geodesist pothos.
Obsah 1 2 3
4
5
6
7 8
Úvod 1 Historie města Týn nad Vltavou 2 Zjišťování historie měšťanského objektu v ulici Legií č. p. 200 9 3.1 Vyhledávání podkladů pro popis historie objektu 9 3.1.1 Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice 9 3.1.2 Český úřad zeměměřický a katastrální 10 3.1.3 Státní okresní archiv České Budějovice 10 3.1.4 Městský a Stavební úřad Týna nad Vltavou 11 3.1.5 Muzeum města Týn nad Vltavou 11 3.2 Popis nalezených podkladů 11 3.2.1 Pozemková kniha 11 3.2.2 Císařský otisk mapy stabilního katastru 12 3.3 Historie měšťanského objektu v ulici Legií č. p. 200 13 3.3.1 Vývoj vlastnictví objektu 13 3.3.2 Vývoj tvaru objektu 14 3.4 Stavebně-historický popis objektu 17 23 Zaměření objektu 4.1 Volba souřadnicového a výškového systému 23 4.2 Připojení pomocí GNSS 23 4.3 Pomůcky využité při měření 24 4.4 Využité geodetické metody 24 25 4.5 Stabilizace stanovisek a jejich číslování 4.5.1 Volba sítě stanovisek 26 4.6 Průběh měření 28 4.7 Zpracování výsledků měření 28 29 4.8 Přesnost měření 4.9 Specifika měření 30 4.9.1 Zaměření obytných místností 30 4.9.2 Zaměření sklepa objektu 30 4.9.3 Zaměření půdy objektu 30 4.9.4 Kótovaný polohopis okolí 31 4.10 Vyhodnocení semiměřického snímku fasády 31 Způsob zobrazování 33 5.1 Zobrazování pohledů 33 5.2 Zobrazování půdorysů 33 5.2.1 Vedení vodorovného řezu 33 34 5.2.2 Zalamování vodorovného řezu 5.3 Zobrazování svislých řezů 34 5.3.1 Vedení svislého řezu 34 5.3.2 Zalamování svislého řezu 34 Volba průběhu řezů 35 35 6.1 Vodorovný řez 6.2 Svislé řezy 35 6.2.1 Podélný svislý řez 35 6.2.2 Příčné svislé řezy 35 Specifika kreslení a zaměřování historických objektů 37 38 Vyjadřovací prostředky na výkresech 8.1 Čáry 38
8.2 Kóty 9 Tvorba 2D výkresů 10 Tvorba 3D modelů 10.1 Zhodnocení využitelnosti 3D modelu objektu při zaměření 11 Závěr 12 Seznam použité literatury 13 Seznam obrázků 14 Seznam tabulek 15 Seznam výkresů 16 Seznam příloh
39 41 42 42 47 48 49 50 51 52
1 Úvod Při výběru své diplomové práce jsem se soustředil na témata, která se zabývají oblastí běžné praxe ve standardní geodetické firmě. Tedy na oblast inženýrské geodézie, katastru nemovitostí atp. Jak již název napovídá, zabývá se práce dokumentací skutečného stavu objektu v Týně nad Vltavou v ulici Legií č.p. 200. To znamená zaměřením celého objektu a jeho blízkého okolí a následným zpracováním stavebních výkresů. Dotýká se také problematiky zaměření historického objektu. Při zpracování bylo využito i 3D modelů, které nejsou standardní součástí stavební dokumentace a práce se snaží částečně zhodnotit jejich využitelnost u tohoto druhu zaměření. Dále porovnává přesnost geodetické metody zaměření fasády s metodou využívající ke zjištění rozměrů semiměřických snímků (fotografie). Pro dokumentaci objektu je důležité i vyhledání dostupných podkladů z hlediska historického vývoje, který lze sledovat ze dvou hledisek. Prvním je vývoj jeho vlastnictví a druhým vývoj jeho tvaru. Práce zachycuje alespoň náznakem také problematiku badatelské činnosti. Objekt, který jsem si k zaměření vybral, je majetkem matky mé ženy paní Heleny Petříkové a získané výsledky tak neposlouží pouze pro moji diplomovou práci, ale i jako dokumentace vlastněného objektu. Při mé badatelské činnosti v historických archivech o práci projevil zájem Městský úřad Týna nad Vltavou. Z toho důvodu jsou v diplomové práci zařazeny některé kapitoly, které popisují v našem oboru i běžně známá fakta a údaje.
1
2 Historie města Týn nad Vltavou Informace pro tuto kapitolu jsem čerpal z internetových stránek města Týn nad Vltavou [8] a z dokumentů Archivu města Týna nad Vltavou poskytnutých Státním okresním archivem v Českých Budějovicích [5]. První písemná zmínka o městě Týn nad Vltavou pochází z roku 1229. Jednalo se o soudní při mezi pasovským biskupem Gerhardem a několika rakouskými preláty, kterou z papežského pověření soudil pražský biskup Jan II. Lze však předpokládat, že území na soutoku řek Vltavy a Lužnice bylo trvale osídleno již někdy v 11. století. Místo pro založení města bylo jistě vybráno pro svůj význam důležité křižovatky obchodních cest. Kromě ostatních tudy vedla i jedna z dálkových obchodních tras mezi Norimberkem a Vídní. Důvodem jistě také bylo, že se zde nacházel jeden z mála brodů přes řeku Vltavu. Roku 1251 zde již stály dva kostely. Jeden byl zasvěcen Panně Marii a druhý sv. Kryštofovi, ochránci brodů a cest. Tento kostel byl postaven mimo areál původní osady a stal se základem pro postavení celého města, Týna nad Vltavou. Městem byl Týn poprvé nazván roku 1327. Koncem 13. stol byl vystavěn vltavotýnský hrad, na kterém sídlila správa panství v čele s purkrabím. Kolem roku 1415 bylo kolem kostela sv. Mikuláše již 132 domů včetně 4 vltavských mlýnů. Přes řeku Vltavu zde vedl dřevěný most, který umožňoval osídlení i levého břehu, tzv. Malé Strany. Tento most byl tehdy jediný na Vltavě v úseku mezi Českými Budějovicemi a Prahou. Téhož roku (1415) bylo týnské panství i s městem zastaveno pražským arcibiskupem Konrádem z Vechty Janovi ze Sobětic. Leč krátce nato se Konrád přiklonil k podobojí a celého svého majetku, tedy i týnského panství a města, se vzdal ve prospěch královské koruny. V roce 1432 připadly na příkaz císaře Zikmunda veškeré bývalé arcibiskupské statky Oldřichovi z Rožmberka. Když do jeho služeb vstoupil Jan ze Světic, vymohl si zpět alespoň polovinu své bývalé državy, včetně Týna nad Vltavou. V bojích mezi Jednotou Strakonickou a kališnickým panstvem byl Týn, díky Oldřichovi z Rožmberka, na straně katolické. Roku 1461 vymanil Jiří z Poděbrad město z katolické strany a za 6000 kop grošů ho zastavil Janovi II. Čabelickému ze Soutic, který byl jeho věrným stoupencem. Čabeličtí se tak na 140 let stali týnskými pány. Po smrti Jana přešel Týn nad Vltavou do područí jeho syna Prokopa. Roku 1541 převzala na přání krále Ferdinanda I. zástavu Týna vdova po Prokopovi, Johana Čabelická a doživotně také její syn Jan. Ten nechal opravit hrad a značně město rozšířil přikoupením okolních vesnic. Po Janově smrti spravovala Týn vdova Kryselda rozená Berková z Dubé, poté nejstarší syn Prokop. Posledním správcem Týna z rodu Čabelických byl jeho
2
syn Ferdinand. Ten však Týnské panství spravoval pouze dva roky (1600 - 1602). Komorní soud totiž krátce po jeho nástupu do úřadu vynesl rozsudek, který Ferdinandovi nařizoval po vyplacení 30 000 kop grošů vydat celé zástavní zboží správci královské prokuratury. Ferdinand vyhověl, ale před odchodem pobral a poničil vše, co se dalo, a panství tak zanechal v zuboženém stavu. Ve výsledku však město za vlády rodu Čabelických zaznamenalo značný územní i hospodářský rozkvět. Nic na tom neměnil ani fakt, že město bylo dvakrát vypáleno (1468, 1564). Roku 1593 byla v Týně postavena solnice, která výrazně prospěla hospodářskému růstu města. Na levém břehu Vltavy stojí dodnes. Pražské arcibiskupství se po vypršení zástavní lhůty Čabelickým domáhalo navrácení týnského panství. Královská komora však nabídla jeho správu samotnému městu Týn nad Vltavou. Tento pronájem byl potvrzen roku 1601 císařem Rudolfem II. Za částku 52 000 kop grošů tak přišlo město, hrad, mlýny, 3 poplužní dvory a 27 poddanských vesnic na devět let městu Týn nad Vltavou. Před uplynutím této lhůty (8. srpna 1609) ji prodloužil Rudolf II. na požádání města natrvalo. Město bylo také povýšeno do třetího zemského stavu a byla mu udělena práva královského města. To se projevilo nejen na právech, ale i na městském znaku. Původně znak zobrazoval červený štít se stříbrnou hradební zdí z kvádrů, dvěma věžemi a uzavřenou branou. Od doby, kdy se město stalo královským (1609), se však brána zobrazovala otevřená s vytaženou mříží (obr. 1).
Obr. 1: Pečeť Týna nad Vltavou 1694 [5] Strategicky vhodné umístění města mělo i své nevýhody. Za let stavovského povstání zažívalo četné útrapy. Most přes Vltavu byl důvodem častých bojů. Město tak střídavě obsazovala vojska stavovská i císařská. Týn nad Vltavou se nakonec přiklonil na stranu českých stavů a týnská korveta se dokonce účastnila bitvy na Bílé Hoře
3
(1620). Prohraná bitva měla na město drtivý dopad. Nejen že byla městu odňata veškerá práva královského města, ale císař Ferdinand II. se rozhodl navrátit město do područí pražského arcibiskupství. V roce 1621 do města přišel arcibiskup Lohelius. Ani on však nedokázal zabránit četným škodám, které městu a jeho obyvatelům i nadále působily válečné události. Roku 1645 byl císařskými vojsky v čele s generálem Götzem zbořen most a kostel sv. Jakuba. Hned na to v roce 1648 napadla Týn švédská vojska. V té době byla ve městě obydlena asi polovina domů. Zbylé byly opuštěné nebo spálené. Klid městu přinesl až konec 17. století. Roku 1682, po nástupu arcibiskupa Jana Bedřicha, byla městu opět navrácena četná privilegia. Roku 1699 byl na náměstí postaven arcibiskupský zámek. Domy v centru města byly přestavěny v barokním stylu. V letech 1723 a 1731 potvrdili práva města Týn nad Vltavou pražský arcibiskup Ferdinand hrabě z Khünburgu a také Karel IV. Arcibiskup Ferdinand, který z důvodu morové epidemie v Praze v letech 1712 - 1714 přebýval v Týně, vydal městu v roce 1728 nový řád. Ten se vztahoval na všechny oblasti života ve městě. Pamatoval i na prevenci před požáry. Jeho požární řád je považován za první uzákoněnou podobu požární ochrany.
Obr. 2: Pečeť Marie Terezie 1748 [5] Také v 18. století měly na dějiny města výrazný vliv války. Za dob vlády Marie Terezie bylo držení strategicky výhodného města velkým cílem vojsk rakouských, francouzských i pruských. Válečná vřava však na město neměla větší vliv. Týn byl totiž chráněn tzv. Salva guardia. Tento ochranný list, který vydal František III. Lotrinský, zajišťoval městu krytí všech nákladů spojených s přebýváním vojsk ve městě. V roce
4
1749 vzniklo v okolí týna velké vojenské cvičiště císařských polních dělostřelců, které bylo v provozu až do roku 1778. Rozvoj Týna nad Vltavou a jeho okolí nejlépe dokumentují údaje o počtech obyvatel. Zatímco v roce 1830 mělo panství 8 489 obyvatel, v roce 1840 to bylo již 9648. Samotné město Týn nad Vltavou mělo v té době 3351 stálých obyvatel. Velký rozkvět také zaznamenala stavební činnost ve městě. A to hlavně na Malé Straně, kde vznikla první cihelna, ale také v Podskalí a podél silnice na Tábor (viz přílohy č. 4 a 5). V roce 1849 se nejnižšími články obecní samosprávy staly obce, bylo zrušeno poddanství a pravomoci byly svěřeny nově zřízenému okresnímu úřadu a okresnímu soudu. 1. ledna 1850 došlo k reorganizaci státní správy. Nejnižším úřadem se stalo hejtmanství a nejvyšším místodržitelství. V Týně zastával politický úřad nově vzniklý okresní soud společně s kontribučním úřadem, finanční stráží a četníky. Jejich činnost byla zahájena 1. února 1850 a to nejprve v budově radnice, později na zámku. Nově vzniklý okres Týn tehdy zabíral území odpovídající svou rozlohou zhruba bývalému arcibiskupskému panství. V roce 1854 tvořilo okres 22 obcí s celkovým počtem 17 395 obyvatel. V roce 1860 byla ve městě postavena nová škola, která byla roku 1868 povýšena na školu hlavní. Politické změny týkající se Týna však nijak neovlivnily hospodářskou stagnaci města. Svou roli zde sehrála absence železnice, malý počet řemeslníků i zrušení vojenského skladiště. Město opustila vojenská posádka, což mělo za následek citelné snížení odbytu zboží. V Týně nevznikaly nové obchody a průmysl téměř neexistoval. Městu se také vyhnula důležitá dráha z Plzně do Českých Budějovic, která byla budována od roku 1857. Tato odloučenost města od obchodních cest a s tím spojená těžká obživa obyvatel měla za následek jejich masivní odchod. Vystěhovalci se přesouvali hlavně do Německa, Rakouska, ale i za moře. První skupina dorazila do Ameriky v roce 1864. V roce 1869 zaznamenala velký rozvoj železniční doprava. Začal provoz vlakové dopravy mezi Vídní a Plzní a tři roky poté i mezi Veselím nad Lužnicí a Prahou. Jelikož však ani jedna z těchto tras nevedla přes Týn, ocitlo se město téměř v úplné izolaci. Obnovit bývalý význam města mělo hlavně zavedení železnice. O to se obyvatelé snažili již od roku 1872. Navrhované trati byly dvě. Jedna měla vést přes Bechyni do Tábora a druhá měla začínat v Protivíně a vést přes Týn do Dolního Bukovska a dále přes Veselí nad Lužnicí až do Jihlavy. Avšak žádný z těchto návrhů nebyl uskutečněn. Nakonec byl uskutečněn plán spojit železnicí Týn s Číčenicemi. Ty byly nejbližší stanicí,
5
která se nacházela na trati Plzeň – České Budějovice. S výstavbou se začalo roku 1897. První vlak přijel na Týnské nádraží roku 1898. Podle sčítání obyvatel, které proběhlo v roce 1900, žilo v Týně nad Vltavou 3 994 stálých obyvatel převážně české národnosti. V roce 1909 se průmysl ve městě začal konečně trochu rozvíjet. Na Malé Straně byly založeny dva větší průmyslové podniky. Jednalo se o dvě kruhové cihelny. Občané se také snažili o prodloužení dráhy až do Veselí nad Lužnicí, jejich přání však nebylo vyslyšeno. První světová válka se na životu města citelně podepsala. Všechny snahy o městský rozvoj byly přerušeny. Odhaduje se, že v bojích padlo až 100 obyvatel, kteří byli členy československých legií. Mezi nimi byl i Hynek Jokl, syn majitelů objektu, o němž pojednává tato diplomová práce. Jokl padl v bitvě u Zborova a jeho osobu připomíná pamětní tabulka na domě. Celá ulice pak byla díky této události pojmenována Československých legií, dnes pouze Legií. Požadavkům války mimo jiné podlehly i zvony z kostelů sv. Jakuba a sv. Jiří. Největší ztrátou byl zvon Christofor, který pocházel z 16. století, kdy byl městu darován Prokopem Čabelickým. Jediným zvonem, který se z té doby dochoval, je zvon Jiří Toušek, který nese jméno týnského starosty. Vznik Československé republiky 28. října 1918 byl v Týně, podobně jako v jiných městech, přijat s nadšením. Správu nad městem převzal okresní národní výbor. V roce 1926 byly ve městě znovu postaveny dělostřelecké kasárny, do města se tak vrátila vojenská posádka. Průmyslová výroba však ve městě stále chyběla. Ve městě ji vlastně zastávaly pouze dvě cihelny, dvě továrny na výrobu hospodářských strojů a jedna malá továrna na výrobu soustružnického zboží. Ale byla to možná i ona absence průmyslu, která ve druhé světové válce zachránila Týn od bombardování. Druhá světová válka život ve městě silně ovlivnila. Okupace Týna nad Vltavou začala 16. března 1939 příchodem německého dělostřelectva. Přední představitelé města byli záhy zatčeni a deportováni do koncentračních táborů. České spolky byly rozpuštěny. Roku 1942 byli do koncentračních táborů deportováni týnští Židé. Správu města převzala Správní komise v čele s Emilem Pisingrem. Ve městě také vznikla německá škola. Konec války ve městě probíhal podobně jako v ostatních městech. 1. května 1945 vznikl Okresní revoluční národní výbor a o čtyři dny později, kdy byla obsazena radnice města, i Městský národní výbor. Začal masivní odchod německého obyvatelstva a některých kolaborantů. 10. května 1945 byl Týn osvobozen Rudou armádou. 6
V koncentračních táborech zahynula skoro celá vltavotýnská židovská obec. Roku 1946 rozhodl mimořádný lidový soud o potrestání místních kolaborantů. Většina skončila ve vězení. Emil Pisinger byl odsouzen k smrti a popraven. Po válce se do města přesunul nový útvar československé armády. V roce 1948 bylo v celém Týnském okrese 27 obcí a 24 140 obyvatel. Poté nastala doba znárodňování. Malé obchody zanikly, větší průmyslové podniky přešly do vlastnictví státu. Ve městě ale také začaly vznikat nové národní podniky. V roce 1949 bylo otevřeno v budově bývalého arcibiskupského zámku vyšší gymnázium. S příchodem roku 1960 zanikl okres Týn nad Vltavou. Území si rozdělily okolní okresy. Jižní část okresu a samotný Týn připadl městu České Budějovice, severovýchodní část okresu se připojila k Táboru a západní k Písku. Další změnou bylo dokončení Orlické přehrady. Vzhledem ke vzdutí Vltavy a regulaci jejího toku musela být demolována téměř celá městská část Dolní Brašov. V roce 1969 byl na místě bývalého brodu postaven nový most. Starší železný most se stal pouze pěší zónou. O deset let později, tedy v roce 1979, se k Týnu připojily některé okolní vesnice (Břehy, Hněvkovice, Nuzice, …) a počet obyvatel tak vzrostl na 5 271. Nejvýznamnějším zásahem do vzhledu Týna a jeho okolí byla stavba Jaderné elektrárny Temelín, která byla zahájena v roce 1980. Na Vltavě vznikla pro potřeby elektrárny dvě vodní díla, přehrady Hněvkovice a Kořensko. V souvislosti s těmito změnami a s výstavbou elektrárny muselo zaniknout šest vesnic. Pro zaměstnance elektrárny bylo v Týně postaveno nové sídliště Hlinky. V roce 1983 vybudovali místní divadelní ochotníci otočné hlediště, které je jedinou amatérskou stavbou s tímto zařízením ve střední Evropě. Postaveno bylo na místě bývalého hradu. Divadelní představení se tu v průběhu letní sezóny konají doposud. V roce 2001 mělo město se spádovými obcemi již 8 256 obyvatel. Velká Povodeň v roce 2002 se Týnu nad Vltavou nevyhnula. Řeka ve městě kulminovala 14. srpna. Většina budov na břehu Vltavy byla poškozena, několik i zničeno. Mezi poškozenými budovami byl i mnou zaměřovaný objekt. Paradoxně povodeň zapříčinila stavební boom ve městě. Mnoho budov bylo díky dobrému pojištění proti povodním významně zrekonstruováno. V současné době je město Týn nad Vltavou jedním z oblíbených turistických cílů. Turistický ruch je zde podporován mimo jiné přehledným informačním systémem, který návštěvníky provede po zajímavých místech Týna a okolí. V muzeu a městské galerii se
7
pravidelně pořádají výstavy, v kostele sv. Jakuba koncerty a nedávno bylo zpřístupněno i městské podzemí. Na otáčivém hledišti se v letní sezóně konají představení ochotnického divadelního spolku Vltavan.
8
3 Zjišťování historie měšťanského objektu v ulici Legií č. p. 200 Zjišťování historie objektu je práce pro profesionály v daném oboru. Při hledání vhodných historických pramenů jsem navštívil pouze místa, kde by asi každý zkušený historik pouze začínal. Bylo pro mne překvapením, jak těžko se shánějí informace o konkrétním objektu. Na většině míst, kde jsem hledal, byly k dispozici pouze kusé informace. Důvody k tomu byly různé. Většina informací byla z doby nedávné. Starší dokumenty byly buď zničené, nebo se v archivech nenacházely. Cílem hledání bylo nalezení informací souvisejících se stavební parcelou č. 70 a pozemkovou parcelou č. 250. Parcelní číslo 70 náleží samotnému objektu a horní polovině zahrady. Dolní část zahrady, která sousedí s nábřežím u řeky Vltavy, má parcelní číslo 250.
3.1
Vyhledávání podkladů pro popis historie objektu Vyhledávání podkladů pro takovýto druh práce neznamená jen bádání v písemných
materiálech a mapách archivovaných oficiálními úřady, ale i osobní rozhovory s pamětníky, např. majitelkou objektu a sousedy. Pro práci lze také využít fotografií z rodinných alb, které by jinak byly nedostupné. Při řadě svých návštěv Týna nad Vltavou jsem se snažil všechny tyto příležitosti plně vytěžit. 3.1.1
Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice
Komunikace s Katastrálním pracovištěm České Budějovice probíhala prostřednictvím ing. Turečkové. Problémy s poskytnutím informací souvisejících se zájmovým objektem nebyly žádné. Po konzultaci v Budějovicích byl autorovi nabídnut seznam všech geometrických plánů od roku 1885, až do roku 1998 (obr. 3).
9
Obr. 3: Příklad zápisu na katastrálním úřadě [6] Další informací, která byla tímto úřadem zprostředkována, byl výpis z pozemkové knihy. Všechny získané materiály jsou uvedeny v přílohách. 3.1.2
Český úřad zeměměřický a katastrální
Na Českém úřadu zeměměřickém a katastrálním se mi povedlo získat poměrně dost mapových podkladů. Navštívil jsem volně přístupnou badatelnu, kde mi byl poskytnut císařský otisk mapy stabilního katastru z roku 1828 v měřítku 1:2880, mapy stabilního katastru z let 1875 a 1909 (1:2880) a dále mapa pozemkového katastru z roku 1954 (1:1000). 3.1.3
Státní okresní archiv České Budějovice
V archivu byly k dispozici plány celého města, černobílá kopie mapy stabilního katastru a řada situačních plánů jednotlivých částí města (většinou z druhé třetiny 19. století). V poměrně velké míře zde byly zachovány stavební spisy a plány jednotlivých domů z let 1838 - 1936. Nalezení potřebných dokumentů však nebylo lehké. V seznamech dostupných plánů se hledalo většinou podle jmen vlastníků, kteří danou nemovitost vlastnili. Číslo popisné se v záznamech vyskytovalo jen zřídka. Tím bylo hledání dosti ztížené. V archivu se též nalézá kronika města Týn nad Vltavou. Při konzultaci na místě mi však nebyla nabídnuta. Odkaz na ni mi byl poskytnut až od správkyně muzejních sbírek města paní Martiny Sudové. Kronika je celá digitalizovaná a volně dostupná na internetu na stránkách Státního okresního archivu České Budějovice
10
(http://digi.ceskearchivy.cz/cs/226). Je psána částečně v němčině. Informace v ní obsažené pokrývají období mezi lety 1836 - 1933. Kronika obsahuje velké množství informací. Vyhledávat zmínku o jediném objektu v dokumentu, který má 623 stránek, by bylo časově náročné, proto je zde kronika uvedena pouze jako další možný zdroj, který jsem však hlouběji neprozkoumal. 3.1.4
Městský a Stavební úřad Týna nad Vltavou
Městský a stavební úřad se historií konkrétních domů ve městě příliš nezabývá. Pokud se zde nějaké starší dokumenty nacházejí, je jejich historická hodnota minimální. 3.1.5
Muzeum města Týn nad Vltavou
V městském muzeu mi byla poskytnuta zajímavá publikace Josefa Sakaře, který byl dlouholetým historikem města a dále také cenné informace o Hynku Joklovi, který dům vlastnil v letech 1914 – 1916. Na tomto místě bych chtěl poděkovat zaměstnancům všech navštívených úřadů za ochotu a pomoc při vyhledávání podkladů.
3.2
Popis nalezených podkladů V této kapitole jsem čerpal z informací uvedených na internetových stránkách [3] a
z přednášek doc. Ing. Jaroslava Michala, CSc. z předmětu Katastr nemovitostí. 3.2.1
Pozemková kniha
Od roku 1874 byly pozemkové knihy zakládány pro každé katastrální území. Byly do nich povinně zapisovány všechny pozemky, stavby a právní poměry k těmto prvkům. Zápis se konal na základě předložené smlouvy. Muselo se dodržovat osm knihovních zásad:
intabulace – co není vloženo, to neexistuje,
volnosti – zápis se neprovádí z povinnosti, ale podle návrhu,
legality – zápis odpovídá právním předpisům,
priority – byl dodržován časový sled zápisů,
speciality – zápisy v pozemkových knihách mají stejnou formu,
materiální publicity – důvěřuji v to, co je v knihách zapsáno,
formální publicity – právo nahlížení do knih,
11
souladu s pozemkovým katastrem – zajišťovala předávání informací a vzájemné propojení obou institucí.
Hlavní kniha obsahovala knihovní tělesa, tj. parcely jednoho vlastníka. Hlavní kniha se skládá ze tří částí:
A – list podstaty statkové.
Obsahuje všechny nemovitosti, které tvoří těleso, jejich parcelní číslo, druh pozemku, číslo popisné a také věcná břemena.
B – list vlastnictví.
Zde jsou uvedeni vlastníci parcel uvedených v části A. Toto část je z hlediska hledání vývoje vlastnictví objektu nejdůležitější. Píše se v ní kdy a za jakých okolností přecházelo vlastnické právo na jinou osobu.
C – list závad.
Zde se zapisují dluhy, pohledávky či omezení, které se týkají parcel uvedených v části A. Po roce 1993 se pozemkové knihy využívají hlavně při řešení restitučních nároků, projednávání dědictví, zpracovávání komplexních pozemkových úprav, či jako zdroj informací pro zeměměřiče. V pozemkových knihách se neškrtalo, starý zápis se pouze červeně podtrhnul. V současné době jsou pozemkové knihy uloženy na katastrálním úřadě či pracovišti zpravidla pro jeden okres. 3.2.2
Císařský otisk mapy stabilního katastru
Katastrální mapy z období 19. století pokrývají většinu území ČR. Císařský otisk mapy stabilního katastru je unikátním mapovým dílem nejen z důvodu informačního, ale i estetického. Mapa je zpracována ve velkém měřítku, a tak kvalitně zachycuje tehdejší podobu krajiny i zastavěných oblastí. Mapový operát byl vyhotoven převážně v měřítku 1:2 880 a při podrobnějších měřeních i 1:1 440, či 1:720. Cílem zaměření bylo přesně určit hranice vlastnictví. Hranice katastrálních obcí byly převzaty z josefského katastru. Mapa je ručně kolorovaná. Stabilní katastr vznikl hlavně z důvodu rostoucí potřeby zvýšit příjmy plynoucí z daní. Cílem bylo určit rozsah majetku a výši daně všech potenciálních plátců. Mapa vznikla jako podklad pro tyto operace. Z dochovaných verzí map stabilního katastru je tzv. povinný císařský otisk tou nejzachovalejší. Vznikala překreslením originálních map
12
pořizovaných přímo v terénu. Zachycují tedy stav v době měření (Čechy 1826 – 1863, Morava a Slezsko 1824 - 1836).
3.3
Historie měšťanského objektu v ulici Legií č. p. 200 Na historii objektu lze nahlížet ze dvou hledisek.
3.3.1
Vývoj vlastnictví objektu
Vyhledání historie objektu z hlediska změn vlastnictví nebylo ničím jednoduchým. Archivace dokumentů, které zaznamenávají změny vlastníků, totiž není vždy samozřejmostí. Největší pomocí v tomto směru pro mě byl výpis z pozemkové knihy (viz příloha č. 12), kniha Josefa Sakaře Dějiny města Týn nad Vltavou a okolí [2] a informace získané od pamětníků a jejich potomků. První zmínka o vlastníkovi domu pochází z roku 1654. V té době objekt vlastnil Jiří Kunst. V roce 1677 přešlo vlastnictví na Dorotu Kunstovou. Dalšími majiteli byli Jakub Zbirovský (1685 - 1715), Lidmila Zbirožská (1721) a Matěj Zbirožský (1727). Poté dům přešel do vlastnictví rodiny Dubských. Ještě v roce 1772 ho držel Václav Dubský z Witiněvsi s manželkou Joannou. Roku 1773 se v domě ženil plavec lodní Ondřej Steinkugler s Marií. Jestli byl i vlastníkem gruntu, není zcela jasné. Ondřej zemřel roku 1782. Jeho druhá žena Anna Steinkuglerová se v tom samém roce provdala za Adama Hapla z Oderburgu. Sňatek však netrval dlouho. Ještě v roce 1782 Anna zemřela a domu se tak ujal Adam Hapl, který se nově oženil s Kateřinou. V letech 1784 – 1787 vlastnil dům Jiří Hájek. Po něm soukeník Antonín Pavlíček. Když ve 44 letech zemřel (1795), ujala se jeho gruntů č.p. 199 a 200 vdova Anna, která se nově vdala za soukeníka Josefa Vitáčka. V jejím vlastnictví byly objekty mezi lety 1795 – 1808. V tom roce se majitelem domu č.p. 199 stal syn z prvního manželství Matěj Pavlíček. Anna s Matesem Vitáčkem žili v domě č.p. 200 do roku 1810. Dalším majitelem byl Vojtěch Parthey a to od roku 1820 do roku 1824, kdy zemřel ve věku 64 let. Dům přešel na Annu Partheyovou s dětmi (1824 – 1828). V období mezi lety 1828 – 1864 byl majitelem postřihač Karel Wrede. Z roku 1879 pochází první zápis v pozemkové knize. Dle zápisu ze dne 4. července se právo vlastnické převádí na manžele Kašpara a Evu Loulovy. Smlouva o převodu vlastnictví pochází ze dne 8. května. Dalším zápisem ze dne 3. května 1886. Týká se opět převodu vlastnického práva. To se smlouvou ze dne 29. dubna převádí na manžele Jana a Marii Patákovy. Po smrti manželky v roce 1893 přešlo celé vlastnictví na Jana Patáka.
13
29. března roku 1900 přešlo vlastnictví na manžele Františka a Josefu Joklovy. O sedm let později přešla na Františka Jokla i náležící jeho manželce. 15. listopadu 1909 přešlo celé vlastnictví na ještě nezletilého Jána Jokla a v roce 1914 na dalšího nezletilého Hynka Jokla. 18. září roku 1916 došlo k zabavení majetku způsobené „velezrádným“ jednáním výše zmíněného Hynka Jokla (oním velezrádným jednáním bylo Joklovo sběhnutí z rakousko-uherského vojska do československých legií v Rusku). (viz příloha č. 18) 25. ledna 1924 se stal majitelem objektu Jan Rybička. Nebyl jím však dlouho. 31. července 1931 byl objekt odkoupen Matějem Chmelíkem pro syna Antonína Chmelíka. Od té doby je již objekt děděn v tomto rodu z generace na generaci až dodnes. Po smrti Matěje Chmelíka přešla jeho polovina vlastnictví na vdovu Kateřinu Chmelíkovou. Poslední záznam uvedený v listu B je z 21. srpna roku 1951 a patří převodu vlastnictví na manželku Antonína Chmelíka Annu Chmelíkovou (viz příloha č. 20). Další poznámky o historii vlastnictví objektu jsou čerpány z ústního podání pamětníků. V roce 1988 přešlo vlastnictví objektu na dceru Anny Chmelíkové Miroslavu Vackovou a po její smrti v roce 2005 na současnou majitelku Helenu Petříkovou. 3.3.2
Vývoj tvaru objektu
Co se týká tvarových změn objektu, mohl jsem čerpat téměř výhradně ze získaných mapových podkladů. Z dokumentů, které by zachycovaly stavební změny v objektu, se nedochovalo téměř nic. Map celého Týna nad Vltavou je mnoho. Na mnohých z nich však lze tvarové změny rozeznat jen velmi těžko (viz přílohy č. 1-11). Informace o vojenských mapováních byly získány z internetových stránek věnovaných prezentaci starých mapových děl [3]. Nejstarší dochovanou mapou, na které je zobrazeno město Týn nad Vltavou, je Klaudiánova mapa Čech. Tato mapa z roku 1518 je však kreslena v malém měřítku (cca 1:685 000), nelze z ní tedy o objektu zjistit nic. Další mapou, kterou se mi podařilo najít, je mapa I. vojenského mapování, které na území Čech probíhalo v letech 1764 – 1768. Podkladem pro mapování byla Müllerova mapa zvětšená do měřítka 1:28 800. Jelikož mapa vznikala měřením „od oka“, tj. pozorováním v terénu, není její obsahová správnost zaručena. V oblasti sledovaného objektu je však z mapy jasně znatelné, že zastavěnost obce sahala až do míst, kde se nachází zvolený objekt. Lze tedy předpokládat, že dům již v této době stál.
14
Císařský otisk mapy stabilního katastru pochází z roku 1828. Na této mapě je poloha objektu dobře znatelná. Mapa je doplněna o parcelní čísla, vyhledání konkrétní parcely tedy není složité. Jak je vidět v mapě, budova měla tvar písmena L. Budově náleží malý dřevěný objekt (v mapě zobrazeno žlutou barvou) a zahrada. Dřevěnou budovou je pravděpodobně chlívek. Ze stejného roku pochází i plán města Týn nad Vltavou nalezený v Národním obecním archivu města České Budějovice. Důvod vyhotovení není známý. Zájmová parcela se nachází nedaleko malého náměstí. Plán poskytuje poměrně přesný zákres parcely. Měřítko plánu však není jasné. Zůstává však zachována podoba písmene L. Znamená to, že k přestavbě došlo až později. II. vojenské mapování (Františkovo) probíhalo v letech 1836 – 1852. Výsledná mapa má měřítko 1:28 800. Předlohou byla mapa stabilního katastru v měřítku 1:2 880. Obsah je v podstatě totožný s mapami I. vojenského mapování. V období mezi těmito mapováními však došlo k velkému průmyslovému rozvoji a to se projevilo i na zastavěnosti území. To je však jediné, co lze z mapy vyčíst. Měřítko mapy neumožňuje zjistit bližší informace o konkrétním objektu. V archivu města Týna nad Vltavou se též nachází některé mapy, jejichž vyhotovení bylo objednáno z neznámého důvodu. Jednou z nich je i plánek z roku 1862, který si nechal vyhotovit jeden z obyvatel města. Na něm je poloha a tvar zvoleného objektu zachycen pouze náznakem. Mapa byla pravděpodobně tvořena pouze „od oka“. Nelze z ní tedy tvar zkoumaného objektu nějak hodnotit. Jasné je pouze to, že oblast byla již v té době zastavěna. Na mapě stabilního katastru z roku 1875 je tvar objektu nezměněný. Červenou barvou jsou v ní uvedeny změny do roku 1909. V mapě III. vojenského mapování (1877-1880) taktéž není jasný tvar objektu. Modře jsou v ní zobrazeny zahrady a růžovou barvou budovy. Rozdělení na parcely však není jasné. Mapa pouze zobrazuje, že v oblasti, kde se v současné době objekt nachází, je obec zastavěná. Katastrální mapa z roku 1909 jasně ukazuje, že tvar parcely se nezměnil. Objekt má stále tvar písmena L a rozdělení do parcel je stále stejné. Katastrální mapa sice neobsahuje parcelní čísla ani čísla popisná, ale podle tvaru je parcela jasně rozpoznatelná. Měřítko mapy je 1:2 880. Je zajímavé, že ulice, ve které se objekt nachází, se jmenuje „Solní ulice“. Dnes se ulice jmenuje Legií. Přejmenována byla na počest legionáře Hynka Jokla, který objekt obýval po roce 1916 (viz příloha č. 18).
15
Jediným dochovaným dokumentem, který zachycuje konkrétní změnu v objektu, je soubor listin z roku 1917. Ve spodní části objektu se tehdejší majitel objektu pekař Václav Šimek rozhodl přestavět pekárnu, aby mohl provozovat svoji pekařskou živnost. Korespondence mezi Václavem Šimkem a slavnou městskou radou probíhala od 27. září 1917, kdy pekař podal žádost o povolení stavby, do 12. ledna 1918, kdy mu byla radou města Týn nad Vltavou přestavba povolena. Součástí dokumentace je i plánek zachycující spodní část objektu, kde je jasné tehdejší rozložení místností a zamýšlená poloha pece (viz příloha č. 13). Z tohoto dokumentu tedy vyplývá, že pekárna se v objektu nacházela již dříve. Nepodařilo se mi však zjistit, kdy byla postavena a kým.
Obr. 4: Plánek přestavby [5] Na mapě pozemkového katastru z roku 1957 je již změna ve tvaru objektu jasně viditelná. Obslužná „ulička“ vedená podél východní stěny objektu byla protažena až na zahradu a hranice mezi oběma parcelami byla posunuta na roh chlívku. Na této hranici byl vystavěn plot s podezdívkou. K přestavbě tedy musel dojít někdy mezi roky 1909 a 1957. Dokumenty zachycující tuto změnu se mi však nepovedlo získat. V roce 1986 prováděla pražská firma SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů) stavebně historický průzkum města Týn nad Vltavou (viz příloha č. 17). Ten se týkal pouze historicky či stavebně zajímavých domů. S povolením firmy uvádím ve své práci dokumentaci k zaměřovanému objektu. V současné době je tvar parcely shodný s tvarem z roku 1957. Budova má 7 obytných místností, sklep, půdu, koupelnu a WC.
16
3.4
Stavebně-historický popis objektu Stavebně-historický popis objektu jsem provedl s odbornou pomocí pana Petra
Hulíka z firmy GeoNet Praha, v.o.s. Zájmový objekt č.p. 200, ulice Legií, Týn nad Vltavou je situován (včetně příslušného dvora a zahrady) v prostoru charakterizovaném na severu příslušnou částí uliční čáry ulice Legií, na východě resp. západě sousední zástavbou č.p. 201 resp. č.p. 450 a na jihu pak nábřežní komunikací vedenou po regulovaném břehu Vltavy. Zájmový objekt č.p. 200 je vystavěn na pozemku parcelní číslo st. 70. (vedený v kategorii – zastavěná plocha a nádvoří), k.ú. Týn nad Vltavou, Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice. K této stavební parcele přísluší úzká pěší ulička (vedená mezi východním průčelím zájmového objektu a hmotou západního průčelí sousední budovy č.p. 450) a plocha relativně rozměrného dvora umístěného při jižní partii zájmového objektu Na plochu dvora navazuje pozemek p.č. 250 (vedený v kategorii – zahrada) příslušný k zájmovému objektu, rovněž katastrální území Týn nad Vltavou. Pozemky parcelní číslo st. 70 a 250 byly stanoveny patrně již na základě středověké parcelace daného území (charakteristický podlouhlý tvar vedený od historické komunikační trasy ku břehu Vltavy). Středověký charakter parcelace této části předměstské zástavby města Týn nad Vltavou je ostatně dobře patrný v parcelním reliéfu celé okolní zástavby. Zájmový objekt poněkud nepravidelné, ale v zásadě obdélné dispozice lze rozdělit po historické, architektonické i konstrukční stránce do dvou nezávisle vzniklých i koncipovaných traktů. Oba trakty lze dle polohy rozdělit na historický trakt severní (situovaný při uliční čáře) a novodobý trakt jižní (umístěný v zadní dvorní části). Severní, po půdorysné stránce mnohem mohutnější historický trakt (cca dvě třetiny zastavěné plochy) je toliko přízemní dispozice, jižní novodobý trakt značně subtilnější dispozice (cca jedna třetina zastavěné plochy) vykazuje naproti tomu dvě plnohodnotná patra, oba trakty mají navíc navzájem zcela odlišné nivelety podlah jednotlivých podlaží. Tato výšková disproporce je v základu výsledkem odlišných časových etap výstavby severního resp. jižního traktu v závislosti na svažitém terénu staveniště (se spádištěm orientovaným k řece). Mírně svažitý reliéf terénu umožnil zřízení plnohodnotného přízemí v přibližné úrovni suterénu severního traktu. Niveleta podlahy přízemí jižního traktu je jen mírně zvýšena oproti niveletě podlahy suterénu severního traktu (zde je však nutné uvést, že
17
podlahu suterénů severního traktu tvoří druhotná navážka, skutečnou úroveň gotických sklepů je tedy možné předpokládat možná i výrazně níže). Zvýšené nároky na stavbu z počátku 20. století si navíc vyžádala zvýšení světlé výšky stropů novostavby jižního traktu, z tohoto důvodu byla i úroveň podlahy patra tohoto traktu vyvýšena o cca 1.5 m nad úroveň přízemí severního traktu. Dodržením tehdejších stavebních norem C. a k. stavebních úřadů je i výsledek adekvátního navýšení úrovně podlahy krovového systému jižního traktu vůči úrovni severního traktu (resp. úrovně hřebenů střech obou traktů). Objekt č.p. 200 tedy evidentně prošel značně komplikovaným historickým stavebním vývojem. Za nejstarší část zájmového objektu lze považovat suterénní prostory severního traktu, které lze zařadit se značnou jistotou již do středověké doby výstavby (gotická etapa). Tento předpoklad dokumentují užité stavební konstrukce v podobě aplikace charakteristických masivních valených kleneb, vytvořených z lomového kamene. Tyto silně stlačené klenby jsou založené na mohutných, již v úrovni podlahy založených klenebních nábězích. Tyto pravděpodobně gotické sklepy byly původně zpřístupněné samostatným vchodem umístěným nejspíše v původní jižní fasádní hmotě (tedy v současné partii společné zdi obou domovních traktů). Zbylá nadzemní část severního traktu je pravděpodobně renesančního původu (i zde lze však předpokládat relikty zdiva starší gotické stavby). Renesanční etapu stavebního vývoje objektu č.p. 200 nejlépe dokumentuje dosud v původní hmotě vzácně zachované uliční průčelí. To je především dosud vybaveno atikovým domovním štítem v plné šířce zájmové stavební parcely. Kompaktně působící uliční průčelí strohého kvadratického tvaru skrývá svou hmotou (zcela v duchu zásad renesančního dispozičního tvarosloví) podstatně subtilnější hmotu samotné budovy. Iluzorně je takto vytvářen dojem podstatně mohutnějšího objektu. V případě zájmového objektu je aplikace renesanční iluzorní architektury vyvedena v překvapivě dokonalé podobě. Hmota kvadraticky modulovaného štítu je v úrovni patra objektu pohledově členěna čtyřmi okenními osami bez jakékoliv aplikace architektonického zdobení. Plnohodnotnou osvětlovací funkci však plní pouze dvě západně orientovaná okna. Zbylá dvojice východních okenních systémů je pak bez jakéhokoliv užitého charakteru. Slepá okna jsou překvapivě vybavena plnohodnotnými okenními konstrukcemi. Vedle plnohodnotných, západně orientovaných oken, skrývají východní okna spádnici sedlové střechy severního traktu, umístěného asymetricky oproti uličnímu průčelí.
18
Krajní východní okenní otvor ústí do úzké obslužné komunikační trasy vedoucí podél východního průčelí zájmového objektu (charakteru požární uličky). Přízemní partie uličního průčelí je vybavena hlavním vchodem tvořeným dvoukřídlými vraty subtilní neprůjezdné šíře a dále dvojicí okenních otvorů umístěných v západní partii průčelí. Další otvor dříve umístěný v prostoru mezi okenními otvory a domovními vraty (doložený i původní nikou dochovanou v příslušné partii interiéru), který sloužil jako vchod do pekařského obchodu, byl později zazděn. Prostor bývalého obchodu dnes slouží jako koupelna a WC. Hlavní segmentově zaklenutý domovní vchod uličního průčelí je bez jakéhokoliv architektonického zdobení, samotnou dveřní konstrukci tvoří dvoukřídlá vrata vybavená kasetovými výplněmi. Vrata pocházejí z roku 2002, kdy byl objekt zasažen povodní a původní, téměř sto let stará vrata, byla zničena. Okenní otvory v partii přízemí jsou lemovány jemně profilovanými šambránami. Zbylé architektonické členění uličního průčelí tvoří profilovaná průběžná mezipatrová římsa a subtilní poprsní římsa okenních otvorů patra objektu. Mezi uvedenými římsami je umístěn reliéfní rám (typu segmentově sklenuté šambrány vybavené „uchy“), vytvořený po první světové válce pro umístění pamětní desky připomínající legionáře Hynka Jokla, majitele domu. V uvedeném plastickém orámování je v současnosti umístěna novodobá pamětní deska obsahující text:“ V tomto domě se 20.1.1893 narodil Hynek Jokl, legionář. Zemřel hrdinnou smrtí 19.6.1917. Pochován v Bratrské mohyle u Zborova.“ Nejvýraznějším architektonickým článkem uličního průčelí je však bezesporu plasticky výrazně modulovaná korunní římsa (díky aplikaci iluzorního štítu spíše charakteru atikové římsy). Uliční fasáda zájmového objektu je provedena (a relativně vzácně dochována) v čistém renesančním slohu, byť příměstského typu. Sporé barokní či novodobé úpravy nijak zásadně nenarušily hodnotný projev uličního průčelí celého objektu. Dochované stavební konstrukce přízemí severního traktu jsou vesměs rovněž renesančního původu. Jedná se o část dochovaných klenebních konstrukcí (typ valených či „pruských“ kleneb, okenních a dveřních otvorů, vybavených vesměs novodobými konstrukcemi. Součástí přízemí je i vzácně dochovaný prostor bývalé „černé“ kuchyně, v současnosti sklenutý značně komplikovaným typem klenebního systému doplněným volně koncipovanými zděnými komínovými sopouchy. Prostor nad velkou síní situovanou v severozápadní nárožní partii přízemí tvoří plochá stropní konstrukce v centrální části podpíraná dřevěným trámem.
19
Krovový systém severního traktu pochází patrně z doby přístavby jižního traktu. Zastřešení obou traktů je řešeno sedlovým typem střechy. Hřeben střechy je orientován logicky kolmo na průběh uliční čáry ulice Legií, uzávěr krovového systému je v severní části (partie v úrovni iluzorního renesančním štítu) vybaven mělkým polovalbovým uzávěrem. Krov je takto řešený klasicistním typem stojaté stolice vyztužené hambalky. Reliktem původního pravděpodobně barokního krovového systému je aplikace kráčat (náhrad vazných trámů podepřených původní pozednicí) umístěných v severozápadní partii severního traktu na masivní pozednicové zdi (evidentně staršího data vzniku). Krokve této partie krovového systému (vytvářející úžlabí se střechou sousedního objektu č.p 201) severního traktu jsou na rozdíl od ostatní výdřevy krovů vybaveny námětky. (vazníky orientovanými rovnoběžně s hřebenem střechy). Přirozené osvětlení krovového systému historického severního traktu je umožněno dvojicí plnohodnotných okenních otvorů umístěných ve východní části uličního průčelí (plná forma klasických okenních systémů dotváří díky souběžné aplikaci systému slepých oken umístěných ve východní části průčelí iluzorní dojem plnohodnotného podlaží). Jižní trakt zájmového objektu byl viditelně vystavěn později než trakt severní. Je výsledkem utilitární přístavby pekárenského provozu umístěného v přízemí traktu (tedy v analogické úrovni gotických sklepů severního traktu), patro přístavby sloužilo k rozšíření obytných prostor budovy. Přízemí jižního traktu objektu je sklenuto dobově standardní aplikací systému mělkých kleneb založených na ocelových nosnících. V této části objektu v zásadě industriálního charakteru je do současnosti unikátně zachována původní cihelná pekárenská pec vybavená technologií firmy Slabý Praha.
20
Obr. 5: Pec v přízemí jižního traktu
Patro jižního traktu objektu je plochostropé konstrukce, sedlový krovový systém, přirozeně osvětlený malým okénkem umístěným v centrální části štítové zdi, nevyžaduje podrobnějšího popisu, neboť se jedná o běžnou konstrukci krovu typu stojaté stolice. Hlavní komunikační trasu obou traktů (propojující přízemí severního traktu a patro jižního traktu i krovový prostor obou traktů) zájmového objektu tvoří úzké dřevěné schodiště vedené podél původní jižní štítové stěny severního traktu. Přístup do suterénních prostor severního traktu je umožněn samostatným vstupem umístěným v těsném sousedství (směrem k jihu) hlavního vchodu. Samostatným vchodem pak disponuje i přízemí jižního traktu, obslužný vchod je situován v závěru východní strany jihovýchodního nároží. Dvorní průčelí zájmového objektu nevykazuje žádné hodnotné známky architektonického tvarosloví, prosté fasádní stěny jsou pouze členěny více či méně pravidelným rastrem okenních systémů (rámovaných prostým typem šambrán) či dveřních systémů (povětšinou vybavených prostým dřevěným ostěním). Prostor obslužné „uličky“ vedené podél východní fasádní stěny zájmového objektu byl v nedávné minulosti (z oprávněného důvodu nestability západní fasádní stěny sousedního objektu č.p. 450) rozepřen betonovými rozpěrami.
21
Obr. 6: Betonové rozpěry v průjezdu
Zájmový objekt č.p. 200, ulice Legií, Týn nad Vltavou je po architektonické a především historické stránce vysoce hodnotnou stavbou příkladně dokumentující vývoj předměstské zástavby jihočeské provenience od středověku po současnost.
22
4 Zaměření objektu 4.1
Volba souřadnicového a výškového systému Teodolitové měření bylo připojeno na státní referenční systém S-JTSK. Připojení
proběhlo metodou GNSS (viz kapitola 3.2 Připojení pomocí GNSS). Výškový systém byl zvolen dvojí. Jeden systém se používá pro vnitřek objektu a druhý pro zahradu a okolí. Jako vnější výškový systém byl zvolen Balt po vyrovnání (Bpv). Nulová kóta vnitřního systému je umístěna na prahu vchodových dveří. Pro vztah mezi vnitřním a vnějším systémem platí:
± 0 = 356,930m
4.2
Připojení pomocí GNSS Měření probíhalo metodou RTK (Real Time Kinematic). Jedná se o metodu, kdy jsou
jedním přijímačem v terénu zpracovávány RTCM diferenciální korekce permanentních referenčních stanic získané z geostacionární družice. Aparatura zašle do řídícího centra informaci o své pozici, na základě které obdrží korekční data z virtuální referenční stanice, generovaná na základě síťového řešení. Výpočet probíhá v rámci výpočetní buňky skládající se z několika stanic CZEPOS umístěných v okolí uživatele. V této buňce je jedna ze stanic označena jako hlavní. Zpravidla se jedná o stanici umístěnou nejblíže pozici uživatele. Ostatní stanice buňky jsou označeny jako vedlejší. Svou polohu přijímač určuje na základě protínání z délek, měřených k několika družicím. Vzdálenost k družicím se určuje na základě kódových a fázových měření. Pomocí kódového měření se určuje vzdálenost mezi družicí a přijímačem. Družice vysílá dálkoměrný kód, který obsahuje informaci o času vyslání signálu. Z rozdílu časů odeslání a přijetí signálu a ze znalosti rychlosti šíření radiových vln se poté vypočítá vzdálenost. Pomocí fázového měření se zpracovává nosná vlna. Princip tohoto měření spočívá ve vyhodnocení počtu vlnových délek nosné vlny. Při použití fázového měření lze zjistit polohu s přesností v řádu milimetrů. Při měření byl využit systém Smart Station, zapůjčený firmou GoeNet Praha v.o.s. Stanovisek vhodných pro připojení metodou GNSS nebylo v objektu mnoho. Měření totiž probíhalo převážně uvnitř objektu. Vhodnými stanovisky pro připojení tak byla ta, ze kterých byla zaměřována zahrada a přilehlé ulice. Jednalo se o stanoviska 4101, 4105 a
23
4201. První dvě se nacházela na zahradě a třetí v ulici Legií naproti vchodovým vratům do objektu (viz. obr. 7). Pomocí GNSS bylo měření připojeno jak polohově, tak výškově. Přesnost souřadnic získaných metodou GNSS je ovlivněna mnoha faktory, například počtem viditelných družic, dobou měření, rozložením družic nad horizontem, zejména též použitou aparaturou atd. Přesnost připojovacích bodů zaměřených u objektu se pohybovala kolem 2 cm (tab. 1). Pro práci je tato přesnost dostačující. Tab. 1: Souřadnice a přesnosti připojovacích bodů Č.b. 4104 4101 4201
4.3
Y
[m]
755748,423 755735,986 755704,780
X
[m]
1138528,397 1138514,748 1138496,104
H
[m]
353,920 354,929 357,144
σ
[m]
0,027 0,019 0,018
Pomůcky využité při měření Při měření bylo využito přístrojů a materiálu zapůjčeného v geodetické firmě GeoNet
Praha v.o.s. Jednalo se o dvě totální stanice (Leica TCR 1205 a Leica TCR 1103), ověřené podle normy ČSN ISO EN 17 123, dva pevné stativy, hranol, dvě trojnožky a trn na nasazení hranolu. Pro oměřování stěn, měření výšek stropů, výšek postavení stroje, atd. bylo využito pětimetrové pásmo. Totální stanice Leica TCR 1205 je charakterizována přesností měřeného úhlu 5‘‘ a měřené délky 1+1,5 ppm. Totální stanice Leica TCR 1103 je charakterizována přesností měřeného úhlu 3‘‘ a měřené délky 2+2 ppm. Svou přesností přístroje vyhovují práci tohoto typu. Pro měření objektu bylo důležité, že byly oba přístroje vybaveny laserovým dálkoměrem, který umožňuje měření na tzv. pasivní odraz. To znamená, že zaměřovaný bod není nutné fyzicky signalizovat odrazným hranolem či štítkem. Po vyslání signálu vysílačem umístěným v dalekohledu totální stanice dojde k odrazu. Část záření je pohlcena, část odražena pod úhlem dopadu a pouze malá část se dále šíří všemi směry. Množství záření, odraženého ve stejném směru v jakém bylo vysláno, závisí na mnoha faktorech. Nejdůležitějším je asi odrazivost materiálu, kterým je stěna pokryta. Vliv na odraz má nejen struktura povrchu, ale i jeho barva. Čím je barva světlejší a povrch hrubší, tím více záření se odrazí.
4.4
Využité geodetické metody Při měření bylo využito standardních geodetických měřických metod. Jejich vhodným
kombinováním se práce výrazně zrychlila a zjednodušila.
24
Při měření byla hlavně využita prostorová polární metoda. Je to základní geodetická metoda, jejíž pomocí můžeme získat 3D souřadnice zaměřovaného bodu. Pro špatně dostupná místa bylo využito konstrukčních oměrných. Teodolitové měření bylo připojeno metodou GNSS (viz kapitola 4.2 Připojení pomocí GNSS).
4.5
Stabilizace stanovisek a jejich číslování Stanoviska pro postavení přístroje se nacházela jak v objektu, tak v jeho okolí.
Poloha bodů musela být stabilní, aby je bylo možné využít i v budoucnu například pro orientaci nebo pro doměření, popřípadě opravu měření. Zároveň body nesměly překážet užívání interiéru ani exteriéru, či jej poškodit. Body uvnitř budovy tak byly stabilizovány nalepovací papírovou fólií, na které byla křížkem označena přesná poloha bodu a pro rychlejší orientaci byl ještě křížek doplněn číslem bodu. V místech, kde byla jako podlahová krytina použita dlažba (záchod, koupelna, atd.), nebyl s umístěním fólie problém. Ten nastal v místnostech, kde byl na zemi položen koberec. Stabilizace bodů mimo objekt probíhala stejným způsobem jako při normálních geodetických činnostech v exteriérech. Využíval jsem měřických hřebů a dřevěných kolíků se zatlučeným hřebíkem pro přesnější určení bodu. Kvůli připojení musely být některé body umístěny tak, aby na nich bylo možné měřit metodou GNSS. Při výběru místa pro tyto body se muselo dbát na to, aby se v jejich blízkosti nenacházel žádný velký strom. Ten by totiž mohl bránit v příjmu signálu z některých družic (viz. obr. 7). 4001 – 4011 - body uvnitř objektu, 4101 – 4105 - body v zahradě a v průjezdu. U dvou z těchto bodů (4101 a 4105) byly určeny souřadnice (S-JTSK a Bpv) metodou GNSS, 4201 - bod v ulici Legií. Slouží jako připojovací bod. Jeho souřadnice (S-JTSK a Bpv) byly určeny metodou GPS, 4301 – 4303 – body využité při měření půdy, 5001 - bod umístěný na zídce v zahradě. Tento bod slouží k propojení měření v objektu a mimo něj. Je na něj vidět ze všech pater a dokonce i z půdy, 5203 – 5204 - body umístěné na fasádě protějšího domu. Slouží k propojení měření v různých patrech. Na tyto body bylo měřeno z hlavní obytné místnosti a z půdy, 7001 – 7004 – body, ze kterých byly zaměřovány sklepní prostory.
25
4.5.1
Volba sítě stanovisek
Obr. 7: Přehledka stanovisek v exteriéru (bez měřítka)
26
Obr. 9: Přehledka stanovisek 1NP
Obr. 8: Přehledka stanovisek
(bez měřítka)
1PP (bez měřítka)
Obr. 10: Přehledka stanovisek 2NP (bez měřítka) Protože objekt má podélně protáhlý tvar, bylo výhodné použít jako síť stanovisek polygon vedoucí mezi ulicí a nábřežím. Ten vedl mezi body 4201 a 4202. Tvořilo ho celkem 7 stanovisek, z toho na třech bylo měřeno i metodou GNSS. Z těchto bodů se potom vedly menší pořady skrz budovu. Pokud to bylo možné, tvořily se oboustranně připojené polygonové pořady. Jediný případ, kdy pořad nešel na svém konci připojit, nastal ve sklepě objektu.
27
4.6
Průběh měření Měření probíhalo o víkendech v době od 28.8.2009 do 20.9.2009. Přes týden totiž
nebylo možné vypůjčit stroj a materiál potřebný k měření. Nejprve bylo potřeba rozmyslet postup měření a přibližně rozvrhnout umístění stanovisek. Poté následovalo kreslení náčrtů v přibližném měřítku (1:20) a měření kontrolních oměrných. Samotné zaměření začínalo v obytných místnostech v prvním patře. Nejprve byly zaměřeny všechny obytné místnosti. Potom sklep a místnosti u zahrady, dále zahrada a přiléhající uliční čáry a nakonec půda. S výjimkou zahrady a uličních čar jsem objekt zaměřoval sám, takže jsem občas musel přistoupit k nepříliš standardním postupům měření. Např. při orientaci na některých stanoviscích bylo potřeba zacílit přímo na stabilizační značku orientačního bodu, protože na to, aby se nad všemi body rozestavily stativy, nebylo dost materiálu. Jelikož výsledkem zaměření nejsou pouze výkresy ve 2D, ale i tzv. drátový model ve 3D zobrazení, bylo potřeba při měření myslet i na pozdější zpracování. V případě měření pro 3D model je většinou potřeba na jedné hraně zaměřit dva a více bodů (přinejmenším bod, kde svislá hrana protíná podlahu a strop). Důvodem je, že při kreslení 3D modelu se musí v jednom výkresu zakreslit nejen tvary v půdoryse, ale také všechny svislé tvary, které se v půdorysném řezu neprojeví. V případech, kdy nebylo možné přímo zaměřit všechny potřebné body, protože například v záměře na bod na zemi překážel nábytek, se od laserové stopy zobrazené na stěně odměřila metrem vzdálenost k zemi a potřebný bod se poté vytvořil až při zpracování. Měření se tak stalo časově náročným a rapidně se zvětšil i počet bodů nutných k zobrazení skutečnosti. V objektu bylo změřeno 954 bodů, mimo objekt 334 bodů a na obou fasádách dohromady 232 bodů. Celkem měření probíhalo na 25 stanoviscích. V síti stanovisek byly délky i zenitové úhly měřeny obousměrně v jedné poloze. Podrobné body byly rovněž zaměřovány v jedné poloze.
4.7
Zpracování výsledků měření Výpočet souřadnic a výšek podrobných bodů zaměřených prostorovou polární
metodou byl proveden hromadně programem Groma V.8. Zpracování výkresů bylo provedeno digitálně v grafickém programu Microstation V.8 (formáty výkresů dgn).
28
Všechny stavební výkresy jsou v měřítku 1:50 a kvalitě stavebních výkresů bez zaměření inženýrských rozvodů. Tomuto měřítku odpovídá i grafická přesnost, která je pro zaměření interiéru stavby 7,5 cm. Tvary menších rozměrů tedy nemělo význam zaměřovat. Výsledkem zaměření a digitálního zpracování je také polohopisný a výškopisný plán zájmového území (účelová mapa) v měřítku 1:200. Při zaměření exteriérů objektu tedy bylo zbytečné zachycovat tvary menší, než 30 cm. Úplný přehled měřených půdorysů, řezů a fasád je uveden v seznamu výkresů na s. 51 v kapitole 15 Seznam výkresů.
4.8
Přesnost měření Tab. 2: Porovnání měřených a vypočtených délek Délka Ze souřadnic
[m]
Změřená pásmem
1,45 1,62 5,41 2,42 5,16 2,78 1,81
1,45 1,63 5,45 2,42 5,20 2,75 1,80
[m]
Rozdíl
[m]
0,00 0,01 0,04 0,00 0,04 0,03 0,01
V tabulce jsou náhodně vybrané délky některých tvarů v objektu. Jejich porovnáním s odpovídajícími délkami změřenými pásmem lze získat představu o přesnosti zaměření. Jak je z tabulky vidět, rozdíly se pohybují v řádu centimetrů. K největším odchylkám dochází u delších vzdáleností. Zde bych spíš očekával chybu v měření pásmem. Na rozdílech se také jistě projevila skutečnost, že zdaleka ne všechny stěny objektu jsou rovné. Délka pásmem může být měřena v jiné úrovni, než jsou body, z jejichž souřadnic byla vypočítána porovnávací délka. V příloze č. 21 se nachází podrobnější výpočet přesnosti zaměření, který porovnává větší soubor délek. Výpočtem bylo zjištěno, že střední chyba rozdílů vypočtených a přímo měřených měr je
s P = 0,02m . Ze zkušenosti lze říci, že dosažená přesnost je pro tento druh prací dostačující.
29
4.9
Specifika měření
4.9.1
Zaměření obytných místností
Při zaměřování obytných místností objektu se nevyskytl žádný větší problém. Měření mohl provést pouze jeden člověk. Omítky v místnostech byly většinou v dobrém stavu. Míra generalizace tak nemusela být příliš veliká. 4.9.2
Zaměření sklepa objektu
Renesanční sklep objektu je bohužel poškozen. Na jeho stavu se podepsala hlavně povodeň z roku 2002. Voda tehdy sahala asi metr nad úroveň ulice Legií. Celý sklep byl tedy zaplaven. Podlaha ve sklepě je směsí vlhkého mouru, cihel, uhlí a dlaždic. Celkově ji lze popsat jako nezpevněný povrch. Výška samozřejmě není konstantní. Stěny jsou z lámaného kamene a jako takové nemají hrany jasný průběh. Proto zde byla míra generalizace poměrně vysoká.
Obr. 11: Fotografie z měření sklepa
4.9.3
Zaměření půdy objektu
Zaměření půdy objektu bylo poměrně složité. Půda je rozdělena do tří částí. První dvě jsou odděleny dřevěnou přepážkou a třetí se nachází v jiné výškové úrovni. S volbou stanovisek nebyl problém. V každé části půdy bylo umístěno jedno.
30
Měření bylo připojeno ze stanoviska 4003, které se nacházelo nad schody do prvního patra. Ze stanoviska 4301 bylo měřeno i na body umístěné na fasádě protějšího domu (5203, 5204). Na druhé straně půdy se měření připojilo na bod 5001. Při zaměřování půdy jsem ve velké míře využíval oměrek, protože pokud má být půda zaměřena podle skutečnosti, je potřeba zaměřit mnoho bodů. Pokud by se každý z nich zaměřil přístrojem, bylo by podle mého názoru následné zpracování obtížné. Míra generalizace při zaměření půdy byla poměrně vysoká. Důvodem bylo hlavně stáří použitých materiálů. 4.9.4
Kótovaný polohopis okolí
Při zaměření okolí objektu byla nutná přítomnost dvou měřičů. Objektem měření byly všechny standardní prvky polohopisu. 4.10 Vyhodnocení semiměřického snímku fasády Snímek použitý pro vyhodnocení byl vyfocen digitálním fotoaparátem Olympus E510 s objektivem Zuiko 9-18 mm. Vyhodnocení semiměřického snímku probíhalo následujícím způsobem. Nejprve se na snímku určily 4 vlícovací body, jejichž souřadnice se zjistily z geodetického zaměření. Na tyto body se snímek natransformoval. V takto upraveném snímku bylo již možné odměřovat vzdálenosti a porovnávat je s délkami zjištěnými z geodetického zaměření fasády či délkami přímo měřenými.
Obr. 12: Snímek po transformaci
31
Tab. 3: Porovnání délek Délky
[m]
Ze snímku Ze souřadnic Pásmem 1,31 1,24 1,43 1,90 1,41 1,45 3,40
1,31 1,25 1,41 1,89 1,45 1,45 3,34
1,30 1,25 1,42 1,86 1,45 1,42 3,30
Porovnáním některých délek a způsobu, jakým byly délky získány, jsem usoudil, že zaměření fasády geodetickou metodou je přesnější než metoda využívající semiměřického snímku vyhodnoceného uvedenou metodu. Při zpracování hodně záleží na kvalitě snímku a na místě, odkud byl získán. Při transformaci totiž dojde k jeho deformaci. Tím je ovlivněna i přesnost zjištěných kontrolních délek odměřených na takovém snímku. Přesto nejsou rozdíly délek výrazné. K největší odchylce (10 cm) došlo na kontrolní délce 3,40 m. Pro práce tohoto typu taková přesnost může být ještě dostačující. K vyhotovení výkresu fasád by tedy mohlo být využito každé z metod. Navíc z časového hlediska je fotogrammetrická metoda rychlejší a z ekonomického hlediska také výrazně levnější. Problémem by ale bylo vyhotovení jižní fasády, která je z větší části zakryta stromy. V takovém případě by tato metoda nemohla být použita.
32
5 Způsob zobrazování Informace o způsobu zobrazování při kreslení výkresů jsem čerpal z Čítanky stavebních výkresů [1] a z normy [9], která se zabývá výkresy pozemních staveb. Základním principem při zobrazování stavebních objektů popřípadě jejich částí je pravoúhlé promítání na několik průměten. Výhodou této metody je, že rozměry objektů, které jsou s průmětnou rovnoběžné, se nezkreslují. To znamená, že mají skutečnou velikost. To umožňuje přímo na výkrese odměřovat rozměry objektů rovnoběžných s průmětnou.
5.1
Zobrazování pohledů Jedná se o nejjednodušší způsob zobrazení. Využívá se hlavně pro zobrazení
pohledu na průčelí. Průmětna se v takovém případě umisťuje za zobrazovaný objekt a to rovnoběžně se stěnou, která se má zobrazit. Kolmým průmětem se poté tvary, které se na stěně vyskytují, převedou na průmětnu. Tímto způsobem se kreslí hlavně pohledy na fasády, na vnitřní stěnu, na okno, dveře, obklady stěny atp.
5.2
Zobrazování půdorysů Vodorovný (půdorysný) řez je hlavním zobrazovacím prvkem při zaměření objektu.
Při tvorbě půdorysu se musí objekt otevřít myšleným vodorovným řezem a část nad tímto řezem se odstraní. V takovém řezu se zachytí nosné i nenosné konstrukce, otvory (dveře, okna, atd.) a další prvky, které jsou protnuté myšlenou plochou řezu. Výsledný vodorovný řez se potom získá kolmým průmětem na průmětnu, která je umístěna rovnoběžně s rovinou řezu. 5.2.1
Vedení vodorovného řezu
Pravidla pro vedení vodorovného řezu jsou následující:
měl by být veden rovnoběžně s podlahou nebo stropem tak, aby se plochy vnitřních prostorů, jejich tvary a vodorovné rozměry konstrukcí zobrazovaly nezkreslené ve velikosti zmenšené podle vybraného měřítka,
vodorovný řez by se měl vést přibližně v 1/3 výšky místnosti, tedy asi ve výšce 1 metr nad úrovní podlahy místnosti,
řez by měl procházet všemi otvory (okna, dveře).
33
5.2.2
Zalamování vodorovného řezu
Podmínka, aby plocha řezu procházela všemi otvory, by bez možnosti zalomení řezu byla jen těžko splnitelná. Řez se zalamuje tak, že se v určité části vede výše nebo níže, než v již zmíněné 1/3 výšky místnosti. Výška, do jaké se řez zalamuje, je dána polohou otvoru, který chceme zobrazit. Při zalamování vodorovného řezu by se mělo dbát na to, aby vzniklý obraz byl souvislý, logický a nepřerušený. Pakliže se v místnosti nachází více otvorů nad sebou, nelze řez zalomit tak, aby se ve výkrese zobrazily všechny. V takových případech je nutné vytvořit další vodorovný řez.
5.3
Zobrazování svislých řezů Svislý řez se využívá tam, kde je zapotřebí zobrazit členění vnitřních prostorů ve
svislém směru. Zachycuje vodorovné nosné konstrukce (podlahy, stropy), výškové poměry svislých konstrukcí a výšky otvorů. Získá se podobným způsobem jako řez vodorovný. Objekt se otevře myšleným svislým řezem a část objektu, která se nachází před tímto řezem, se odstraní. Tvary se kolmo promítnou na průmětnu rovnoběžnou s plochou řezu a umístěnou za řezem. Svislý řez může být veden ve dvou směrech. Vede-li plocha řezu napříč objektem, jedná se o příčný svislý řez. Pokud je svislý řez veden ve směru podélné osy objektu, jedná se o podélný svislý řez. 5.3.1
Vedení svislého řezu
Pravidla pro vedení svislého řezu jsou následující:
měl by se vést rovnoběžně se svislými stěnami objektu tak, aby se výšky prostorů a výšky konstrukcí zobrazovaly nezkreslené,
obdobně jako vodorovný řez by svislý řez měl procházet otvory (okna, dveře),
musí procházet schodištěm,
řez by měl zobrazovat charakteristický tvar zastřešení.
5.3.2
Zalamování svislého řezu
Stejně jako u vodorovný řez lze svislý řez zalamovat. Řez se zalamuje hlavně z toho důvodu, aby rovina procházela důležitými otvory a konstrukcemi, které se v něm mají zobrazit. Při zalamování svislého řezu by se mělo dbát na to, aby vzniklý obraz byl souvislý, logický a nepřerušený.
34
6 Volba průběhu řezů 6.1
Vodorovný řez Rozložení místností v zaměřovaném objektu je poněkud neobvyklé. Důvodem je, že
se objekt nachází ve svahu, a tak není jasné rozdělení místností do podlaží. To poněkud ztěžovalo volbu průběhu půdorysných řezů. Nakonec byly vytvořeny 3 vodorovné řezy. Jeden je veden sklepem a místnostmi sousedícími se zahradou, druhý obytnou částí objektu a třetí půdou. Důležité bylo, aby se místnosti, které jsou ve stejném řezu, nacházely v přibližně stejných výškách, aby nebylo potřeba řez zalamovat.
6.2
Svislé řezy
6.2.1
Podélný svislý řez
Tento řez vede přibližně ve směru podélné osy objektu. Zalomen je hlavně z toho důvodu, aby rovina řezu byla rovnoběžná se stěnou místnosti. Tvary zobrazené na průmětně tak nejsou zkreslené. Na půdě je řez zalomen tak, aby procházel osou střechy. 6.2.2
Příčné svislé řezy
Rozložení místností, vchodů a schodů mělo za následek, že byly vytvořeny 3 příčné svislé řezy. Jeden vede místnostmi, které sousedí se zahradou, druhý schodištěm a třetí vede hlavním vchodem.
35
Obr. 13: Průchod svislých řezů objektem (bez měřítka)
36
7 Specifika kreslení a zaměřování historických objektů Pravidla kreslení stavebních výkresů jsou uvedena v normě [9]. Ta se zabývá kreslením stavebních výkresů nových budov, které jsou již stavěny s velkou přesností a rozměry materiálů použitých na jejich stavbu mají přesné rozměry. Historické budovy nebyly stavěny podle nějakých přesných výkresů. Při zaměřování a kreslení historických objektů se tak vyskytují některé výjimky:
Kreslení krovů.
Při kreslení krovů jsem si musel dát pozor na detailní zaměření a zakreslení situace. V normě je například uvedeno, že krokev se kreslí čerchovanou čarou vedenou její osou. Pokud se ale jedná o historický objekt, nejsou všechny krokve stejně široké, jak je tomu u novostavby. Jejich šířka se mění podle toho, jaké dřevo bylo zrovna k dispozici. Proto se při kreslení výkresu historického objektu kreslí krokve dvěma plnými tenkými čarami znázorňujícími její šířku. Ve výkresu půdy jsou čáry čerchovány z důvodu přehlednosti.
Zaměřování bodů.
Při zaměřování podrobných bodů je třeba dbát na jejich polohovou správnost. Toto pravidlo sice platí při zaměřování jakéhokoliv objektu, ale u historického objektu to platí dvojnásob. Než se konkrétní bod změří, je třeba se přesvědčit, že v místě, kde se nachází laserová stopa elektronického dálkoměru, není na stěně žádná nerovnost způsobující změření nesprávné délky. V místě odrazu může být odštípnutá omítka, nebo může být hrana nerovná, což by způsobilo chybu v zákresu. V případě, že se poškození vyskytlo v charakteristickém místě, např. vrcholu klenby, záleželo na míře poškození a generalizace. V případě, že poškození nebylo velké, měřil se ideální průběh hrany, v opačném případě skutečný.
Nerovnosti stěn.
Při kreslení náčrtů je potřeba dávat velký pozor na nerovnosti zdí. Je třeba myslet na to, že budova nebyla stavěna současnými metodami. To se samozřejmě projevilo na nerovnostech zdí. Má-li být výsledný výkres opravdu obrazem skutečného tvaru budovy, je potřeba na takové nerovnosti dávat zvláštní pozor a v případě lomu stěny vložit při zaměření i lomový bod.
37
8 Vyjadřovací prostředky na výkresech V kapitole jsem čerpal výhradně z Čítanky stavebních výkresů [1] a z normy [9] o výkresech pozemních staveb.
8.1
Čáry Čára je nejvýznamnější prostředek k zobrazování stavebních konstrukcí. Zobrazuje
viditelné i neviditelné konstrukce, zakryté obrysy, hrany stavebních konstrukcí nebo jejich prvků a obrysy ploch. Čarou se zobrazují polohy ploch řezů, používá se pro šrafování, označuje různé druhy os, atd. Při kreslení technických výkresů se rozlišuj tři druhy čar:
plná čára – čára plynulá nepřerušená,
přerušovaná čára – čára s pravidelným opakováním týchž obrazových prvků,
střídavá čára - čára s pravidelným opakováním skupin obrazových prvků.
Čáry se dále rozlišují podle tloušťky. Ve stavebních výkresech se podle tloušťky čáry řadí do dvou skupin:
tenká čára,
tlustá čára.
Ve stavebních výkresech má barevné rozlišení čar funkci odlišit od sebe druhy materiálů. Jelikož u zaměřovaného objektu není třeba od sebe nějak výrazně materiály odlišovat, má barevné rozlišení čar pouze estetickou funkci a slouží ke zpřehlednění výkresu. Tab. 4: Druhy čar ve výkresech Název čáry
Plná tenká Plná tlustá Čárkovaná tenká Čerchovaná tenká Čerchovaná tlustá Čerchovaná se dvěma tečkami tenká Tečkovaná tenká
Použití
Viditelné obrysy hrany v pohledu, rozhraní hmot v řezu, pomocné čáry, odkazové čáry, šrafy Viditelné obrysy konstrukcí v řezu Zakryté obrysy a hrany v pohledu Osy souměrnosti, vztažné přímky, osy nosníků, vazníků, průvlaků Poloha ploch řezu Obrysy a hrany nad plochou řezu, poloha pohyblivých částí Rozhraní dvou druhů podlah
38
8.2
Kóty Kót se využívá pro určení velikosti prvků a konstrukcí. Pod pojmem kótování se
rozumí kótovací a pomocné čáry, kótovací značky a samotná kóta. Kóta je číslo určující skutečnou velikost (rozměr) konstrukce bez ohledu na měřítko, v němž je obraz na výkrese nakreslen. Také se používá pro určení výšky bodu, hrany nebo plochy zobrazené konstrukce. Kóty výškových úrovní se zapisují do půdorysu. Číslo, které určuje výšku vodorovné konstrukce, se umístí do obdélníčku. Pokud se výšková kóta umisťuje do svislého řezu, zapisuje se hodnota nad grafickou značku. Je-li povrch podlahy v místnosti nezpevněný nebo je podlaha sklopená, může se do místnosti umístit více takových výškových kót (Obr. 14).
Obr. 14: Příklad kótování ve svislém řezu sklepem (bez měřítka) Rozměr konstrukce, případně výška se podle normy uvádí v milimetrech. Vzhledem k tomu, že při zaměřování historického objektu je míra generalizace poměrně vysoká, nemá často cenu kótovat v milimetrech, ale v centimetrech. V tomto případě jsem se držel normy. Výškové kóty jak v půdoryse, tak ve svislém řezu se uvádí v metrech s přesností na centimetry. Do půdorysného řezu se také kótují výšky kleneb, trámů, či stropu. Taková kóta se umisťuje do kulatých závorek. Jedná se o relativní výšku od podlahy. Ta je získána výpočtem z výšky bodu na klenbě (trámu, stropu) a výšky podlahy. Jde-li o výšku stropu, či trámu má kóta tvar – (V=2489). Když se kótují klenby sklopené do půdorysu, je
39
potřeba okótovat jak vrchol klenby – VK=2489, tak i patu klenby – PK=2039. Nachází-li se paty klenby v různých výškách, je potřeba okótovat každou patu zvlášť (Obr. 15).
Obr. 15: Příklad kótování kleneb (bez měřítka) Na obr. 15 je taktéž dobře vidět, jak vypadá výšková kóta podlahy v půdoryse, či kóta určující výšku stropu, vztažená k podlaze.
40
9 Tvorba 2D výkresů Všechny výkresy byly kresleny v programu Microstation. Kresba v tomto programu probíhá stejně jako v obdobných grafických programech. Po vytvoření výkresu a nastavení jeho parametrů (pracovní jednotky, barvy, atd.), se načtou zaměřené body. Podle náčrtů se poté spojují body. Linie se rozdělují do vrstev podle toho, jakou hranu zobrazují. Do vrstev se rozdělují nejen linie, ale i kóty, texty, značky, atd. Důvodem k rozdělení do vrstev je snadnější orientace ve výkresu. Vrstvy je totiž možné vypnout a tím dočasně nezobrazovat všechny prvky, které se v této vrstvě nachází. Tvorba výkresu probíhala postupně po jednotlivých vrstvách. Začalo se vrstvou, která obsahovala linie v řezu. Zpracovatel si tak udělá vždy jasno o průběhu řezu. Poté se doplnily linie, které se nacházejí pod (práh, parapet, …) a před (klenba, trám, …) rovinou řezu. Následovalo kótování výkresu. Nejprve se umístily kóty vodorovných hran výkresu a následně všechny výškové kóty. Potom se doplnil popis místností a nakonec šrafy.
Obr. 16: Příklad stavebního výkresu (bez měřítka)
41
10 Tvorba 3D modelů Kresba ve 3D se od tvorby 2D modelu výrazně liší. Už jenom to, že body jsou zobrazeny v prostoru, činí jejich spojování velice obtížné. Orientace ve výkresu je závislá nejen na použitém programu, ale i na schopnostech zpracovatele. 3D modely byly kresleny v programu Microstation. Kresba ve 3D v tomto programu má své plusy i mínusy. K výhodám patří, že program nabízí možnost zobrazit výkres ve více naráz otevřených oknech. V každém z nich si pak zpracovatel může nastavit různý pohled na objekt. Orientace ve výkresu se tím výrazně zlepší. Při otáčení výkresem v jednom pohledu se využívá funkce „otočit pohled“. Tato funkce nabízí mnoho nastavení, která práci zrychlují a zpřehledňují. Využitelná je hlavně možnost nastavit rychle pohled na všechny základní roviny. Další výhodou je, že dynamicky lze pohledem otáčet i průběžně. To znamená, že se pohled otáčí plynule podle pohybu myší. Pro orientaci v modelu je tato funkce velmi vhodná. Nevýhodou kreslení 3D modelu v programu Microstation je například to, že po importu bodů si jejich čísla zafixují svou polohu ve výkresu podle aktivního pohledu a po otočení pohledu se i tato čísla zkreslují. Může se tedy stát, že čísla vůbec nejsou čitelná. Tato situace je však řešitelná zobrazením výkresu do více oken. V jednom se nastaví takový pohled, ve kterém jsou čísla dobře čitelná, a v tom druhém takový pohled, ve kterém se zpracovateli bude dobře kreslit. Lepší by samozřejmě bylo, kdyby se čísla bodů otáčela společně s pohledem. Kresba linií probíhá stejně jako u 2D modelu. Pouze se hůř hledají body, které se mají spojit. Při kreslení musí mít zpracovatel poměrně dobrou prostorovou představivost. Výkres zobrazený ze špatného směru totiž často připomíná pouze chaotickou změť čar, ve které je velmi těžké se orientovat. Problém také nastává, když chce zpracovatel nakreslit úsečku, která není mezi dvěma zobrazenými body. Při kreslení úsečky totiž záleží na aktuálním pohledu. Problémů s kreslením nebylo málo. Při zpracování se projevil hlavně ten, že využít při kreslení některé základní geodetické funkce, jako konstrukční oměrné či ortogonální metodu téměř není možné. Pokud je nastaven jiný pohled než shora, nebudou body umístěny do vodorovné roviny, a jejich poloha tak nebude odpovídat skutečnosti.
10.1 Zhodnocení využitelnosti 3D modelu objektu při zaměření Grafického zobrazení objektu ve 3D se v praxi moc nevyužívá. Většinou stačí výkresy zhotovené ve 2D. Názory na to, jestli se vyplatí zhotovovat i trojrozměrný model, se různí. Hledisek, která je třeba v řešení tohoto problému zohledňovat, je mnoho. Ze
42
zkušenosti lze říct, že ne každý je schopen se ve výkresu zhotoveném ve 2D orientovat. 3D model je v takovém případě vhodným doplňkem. Při čtení výkresu a jeho využívání, například při rekonstrukci, je ale využití 3D modelu dosti složité. Hlavním důvodem je, že kótování výkresu vytvořeného ve 3D je prakticky nemožné. V Microstationu sice lze nastavit, aby se kótovala skutečná délka úsečky, ale problémem je to, že text odkazové a kótovací čáry se správně zobrazí pouze v aktuálním pohledu na výkres. Při kótování výkresu by tedy nebylo tedy možné vůbec pohledem otáčet. V aktuálním pohledu se kóta zobrazí čitelně, pokud se však pohled otočí, stávají se kóty nečitelnými a tedy nepoužitelnými (obr. 17)
Obr. 17: Nepoužitelnost kót ve 3D výkresu (bez měřítka) Navíc v půdoryse 2D výkresu se například hrany v řezu kótují v třetinové výšce místnosti. Ve 3D není jasné, v jaké výšce by se měla kóta umístit. Proto by asi bylo potřeba umístit kóty v několika úrovních a tím by se výkres stal ještě nepřehlednějším (obr. 18). Ve výkresu by pak například nebylo jasné, jaká kóta k jaké čáře patří.
43
Obr. 18: Problém s kótování 3D výkresu (bez měřítka) Hlavní příspěvek tzv. drátového 3D modelu při zaměření skutečného stavu objektu je tedy spíš jako doplněk 2D výkresů. Zlepšuje orientaci ve výkresech a celkovou představu o tvaru objektu. I to však vyžaduje jistou prostorovou představivost zpracovatele. Pokud se však dokáže v obou výkresech zorientovat, pomůže mu 3D model v mnoha případech. Jelikož tvary v půdorysu se přehledně zobrazí již v řezu, je 3D model vhodným doplňkem hlavně co se týká výškových poměrů v místnostech. Například umístění a tvary kleneb, trámů, či okenních otvorů je z 3D modelu lépe rozpoznatelné.
44
Obr. 19: Příklad výkresu místnosti ve 2D (bez měřítka) Na obr. 19 je zobrazena místnost v přístavku u zahrady (bývalá pekárna). Jedná se o poměrně jednoduchý prostor bez složitějších tvarů. Přesto se ve výkresu nacházejí místa, kde není zcela jasné či přehledné, jak místnost ve skutečnosti vypadá. Například množství sklopených kleneb u oken a stropu větší místnosti. V drátovém 3D modelu jsou tyto skutečnosti dobře viditelné.
Obr. 20: Příklad výkresu místnosti ve 3D (bez měřítka) Nevýhodou sice je, že z vytištěného 3D výkresu nelze odměřovat délky hran, vzepětí oblouků atd., ale to lze dělat z modelu zobrazeného v příslušném programu. Důležité tedy je, aby měl zadavatel takový program k dispozici.
45
Někdy může také 3D model pomoci při zjišťování změn způsobených například rekonstrukcí. Ne vždy je z výkresu na první pohled vidět například to, že dvě místnosti vedle sebe umístěné bývaly dříve jednou velkou. U zaměřovaného objektu tomu tak bylo u koupelny a toalety. V tomto prostoru se dříve nacházela jedna velká místnost sloužící jako prodejna pečiva, které bylo vyráběno v pekárně (větší místnost na obr. 20). Tato skutečnost byla autorovi potvrzena nejen pamětníky, ale i rozborem 2D a 3D výkresů. V místnostech se nachází mnoho kleneb. Na první pohled by se zdálo, že paty některých kleneb leží v jiných výškách. Toto zdání je způsobeno tím, že byla kdysi klenba v určitém místě přerušena svislou konstrukcí, která místnost rozdělila na dvě části. Ve skutečnosti jsou však paty klenby ve stejné výšce, ale nachází se v jiných místnostech. Ve 2D výkresu je tato skutečnost jasná až při podrobnějším prozkoumání, ale ve 3D modelu je zřetelná na první pohled (viz obr. 21).
Obr. 21: Původně jedna místnost rozdělená na dvě (bez měřítka) V současnosti jsou již dostupné programy, které tvorbu stavebních výkresů spojují s prostorovým modelem. Při zpracování měření se vytvoří 3D model objektu. Poté se do programu zadá rovina, která naznačí, kudy má být veden řez a program ho sám vytvoří. Podle mého názoru je tento postup z hlediska tvorby výkresů rychlejší a jednodušší, ale hodí se spíše pro vytváření výkresů nových objektů, než pro dokumentaci stávajících. Důvodem je, že při návrhu nové budovy pracuje projektant s ideálním tvarem, zatímco při zaměření skutečného stavu objektu by měl zpracovatel zohlednit jeho reálný tvar se všemi nedokonalostmi, způsobenými v průběhu stavby.
46
11 Závěr Diplomová práce se zabývá zaměřením a dokumentací vývoje historického objektu, kterým je dům v Týně nad Vltavou v ulici Legií č.p. 200 a mimo běžně zpracovávané výkresové dokumentace se věnuje i hodnocení využívání 3D modelů a porovnává přesnost geodetické metody zaměření fasády s metodu, která při zjišťování rozměrů na fasádě využívá neměřických snímků. Zjišťování historie objektu je zajímavou, ale dosti časově náročnou prací. Badatel musí při této činnosti navštívit řadu archivů a úřadů a prozkoumat mnoho materiálů. Množství nalezených dokumentů závisí především na stáří a historickém významu objektu. Zvolený objekt pro účely diplomové práce pochází pravděpodobně z 16. století. První nalezená zmínka o jeho existenci pochází z roku 1654. Zaměření a dokumentace historických objektů vyžaduje mnoho specifických postupů a metod, jejichž popis je náplní kapitoly 4.9 Specifika měření. Také míra generalizace by měla být v tomto případě pokud možno minimální, aby výsledné výkresy zobrazovaly veškeré detaily stavby, které jsou v případě dokumentace historických objektů mnohdy velmi důležité. Tvorba výkresů probíhala standardním způsobem. Během zpracování diplomové práce jsem došel k závěru, že využití 3D modelů při dokumentaci stavby může být velmi výhodné. Lze jich však využít především jako doplňku ke stavebním výkresům, které jsou hlavním prvkem dokumentace. 3D modely poskytují především snadný pohled na prostorové uspořádání jednotlivých stavebních prvků a dále zjednodušují orientaci v často složitých výkresech. V neposlední řadě poskytují komplexní informace o výškových i polohových poměrech objektu. Porovnáním rozměrů některých prvků na fasádě získaných geodetickou metodou a metodou využívající neměřických snímků jsem došel k závěru, že pro projekt tohoto typu lze použít obě metody. Geodetické zaměření je přesnější, ale zároveň časově a ekonomicky více náročné. Druhá metoda zpracování je o něco méně přesná, ale i tak odpovídá požadavkům pro zobrazování takovéhoto objektu. Součástí příloh diplomové práce jsou kromě stavebních výkresů i mapové a jiné podklady, které zachycují vývoj, či některé ze zajímavých událostí, jež se týkaly města i objektu. Dále je uveden podrobnější výpočet střední chyby rozdílů vypočtených a přímo měřených měr, fotodokumentace objektu atp.
47
12 Seznam použité literatury [1] DOSEDĚL, Antonín. Čítanka výkresů ve stavebnictví. Irena Černá, Olga Mottlová; Ing, Jan Kubát, ing. Petr Kubát, ing. arch. Jiří Soukup, Miroslav Studený. Praha : Nakladatelství Sobotáles, 1995. 198 s. ISBN 80-85920-15-8. [2] SAKAŘ, Josef. Dějiny města Týna nad Vltavou a okolí. [s.l.] : Nákladem Bohuslava Kučery, 1935. 4 sv. (235, 173, 168, 295 s.). [3] Prezentace starých mapových děl z území Čech, Moravy a Slezska [online]. 2005- [cit. 2009-12-04]. Dostupný z WWW:
. [4] Dokumenty Ústředního archivu zeměměřictví a katastru (ÚAZK) [5] Dokumenty Archivu města Týn nad Vltavou (AM TnV) [6] Dokumenty Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště České Budějovice [7] Dokumenty Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (ČÚZK) [8] Webové stránky města Týn nad Vltavou [online]. 2005 [cit. 2009-12-05]. Český. Dostupný z WWW:
. [9] ČSN 01 3420:2004 Výkresy pozemních staveb - Kreslení výkresů stavební části, účinnost 2004-08-01, 72 s.
48
13 Seznam obrázků Obr. 1: Pečeť Týna nad Vltavou 1694 [5] Obr. 2: Pečeť Marie Terezie 1748 [5] Obr. 3: Příklad zápisu na katastrálním úřadě [6] Obr. 4: Plánek přestavby [5] Obr. 5: Pec v přízemí jižního traktu Obr. 6: Betonové rozpěry v průjezdu Obr. 7: Přehledka stanovisek v exteriéru (bez měřítka) Obr. 8: Přehledka stanovisek 1PP (bez měřítka) Obr. 9: Přehledka stanovisek 1NP (bez měřítka) Obr. 10: Přehledka stanovisek 2NP (bez měřítka) Obr. 11: Fotografie z měření sklepa Obr. 12: Snímek po transformaci Obr. 13: Průchod svislých řezů objektem (bez měřítka) Obr. 14: Příklad kótování ve svislém řezu sklepem (bez měřítka) Obr. 15: Příklad kótování kleneb (bez měřítka) Obr. 16: Příklad stavebního výkresu (bez měřítka) Obr. 17: Nepoužitelnost kót ve 3D výkresu (bez měřítka) Obr. 18: Problém s kótování 3D výkresu (bez měřítka) Obr. 19: Příklad výkresu místnosti ve 2D (bez měřítka) Obr. 20: Příklad výkresu místnosti ve 3D (bez měřítka) Obr. 21: Původně jedna místnost rozdělená na dvě (bez měřítka)
49
3 4 10 16 21 22 26 27 27 27 30 31 36 39 40 41 43 44 45 45 46
14 Seznam tabulek Tab. 1: Souřadnice a přesnosti připojovacích bodů Tab. 2: Porovnání měřených a vypočtených délek Tab. 3: Porovnání délek Tab. 4: Druhy čar ve výkresech
50
24 29 32 38
15 Seznam výkresů
Kótovaný polohopis okolí
Severní fasáda
Jižní fasáda
Půdorys – 1.PP
Půdorys – 1.NP
Půdorys – půda
Svislý příčný řez – A-A
Svislý příčný řez – B-B
Svislý příčný řez – C-C
Svislý podélný řez – D-D
51
16 Seznam příloh
52
