DIPLOMOVÁ PRÁCE. Chování související se zdravím v dospělosti a stáří

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Psychologický ústav

DIPLOMOVÁ PRÁCE Chování související se zdravím v dospělosti a stáří Magda Hocková

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jaroslava Dosedlová, Dr.

Brno, 2016

Obsah ÚVOD .................................................................................................................................... 1 I.

TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................... 3

1. ZDRAVÍ ............................................................................................................................ 3 1. 1. Teorie zdraví .............................................................................................................. 4 1. 2. Historický vývoj pohledu na zdraví ........................................................................... 6 1. 3. Determinanty zdraví ................................................................................................... 9 2. CHOVÁNÍ SOUVISEJÍCÍ SE ZDRAVÍM ..................................................................... 12 2. 1. ZDRAVÍ PODPORUJÍCÍ CHOVÁNÍ ..................................................................... 15 2. 1. 1. Pohybová aktivita ............................................................................................. 15 2. 1. 2. Stravovací návyky ............................................................................................ 19 2. 1. 3. Péče o duševní hygienu .................................................................................... 25 2. 1. 4. Spánek .............................................................................................................. 27 2. 1. 5. Bezpečnostní opatření a prevence úrazů .......................................................... 29 2. 2. ZDRAVÍ POŠKOZUJÍCÍ CHOVÁNÍ ..................................................................... 30 2. 2. 1. Užívání návykových látek ................................................................................ 30 2. 2. 2. Chování a další faktory vedoucí k obezitě....................................................... 36 2. 2. 3. Rizikové sexuální chování ................................................................................ 39 2. 3. DALŠÍ VYBRANÉ DETERMINANTY ZDRAVÍ ................................................. 40 2. 3. 1. Sociální síť a dostupnost sociální opory ........................................................... 40 2. 3. 2. Osobnost a chování související se zdravím ...................................................... 42 3. VZTAH KE ZDRAVÍ V PRŮBĚHU DOSPĚLOSTI A STÁŘÍ .................................... 46 3. 1. Období mladé dospělosti .......................................................................................... 47 3. 2. Období střední dospělosti ......................................................................................... 49 3. 3. Období zralé dospělosti ............................................................................................ 51 3. 4. Období stáří .............................................................................................................. 52 II.

EMPIRICKÁ ČÁST ................................................................................................ 55

1. CÍLE VÝZKUMU A FORMULACE HYPOTÉZ .......................................................... 55 1. 1. Cíle výzkumu ........................................................................................................... 55 1. 2. Formulace hypotéz ................................................................................................... 56 2. Metoda výzkumu ............................................................................................................. 57 2. 1. Výzkumný soubor .................................................................................................... 57 2. 2. Použité metody ......................................................................................................... 59 2. 2. 1. Škála chování souvisejícího se zdravím ........................................................... 59

2. 2. 2. Gordonův osobnostní inventář GPP-I .............................................................. 60 2. 3. Způsob sběru a zpracování dat ................................................................................. 61 3. MAPOVÁNÍ CHOVÁNÍ SOUVISEJÍCÍHO SE ZDRAVÍM......................................... 62 3. 1. Faktory chování souvisejícího se zdravím ............................................................... 62 3. 2. Chování související se zdravím v průběhu dospělosti a stáří ................................... 64 3. 3. Rozdíly v chování souvisejícím se zdravím u mužů a žen ....................................... 69 3. 4. Osobnost a chování související se zdravím .............................................................. 71 3.4.1. Deskriptivní statistiky týkající se osobnostních charakteristik na základě GPP-I ...................................................................................................................................... 71 4. DISKUZE ........................................................................................................................ 76 5. ZÁVĚR ............................................................................................................................ 83 6. SEZNAM LITERATURY ............................................................................................... 85 7. PŘÍLOHY ........................................................................................................................ 96 7. 1. Seznam požitých obrázků, grafů a tabulek............................................................... 96

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně za použití uvedené literatury.

V Brně dne 28. 4. 2016

……………………………………….. Magda Hocková

Na tomto místě bych v první řadě ráda upřímně poděkovala paní PhDr. Jaroslavě Dosedlové, Dr. za možnost zúčastnit se výzkumu „Chování zdraví podporující a zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence“. Také děkuji za vřelost a ochotu projevenou

nejen během konzultací a za cenné rady, které mi poskytovala. Dále bych ráda poděkovala PhDr. Martinu Jelínkovi, Ph.D., za poskytnutí dat a konzultací ohledně jejich statistického zpracování.

ÚVOD Oproti dobám minulým, kdy lidé umírali na dnes již běžně léčitelné nemoci, protože je nikdo nebyl schopen vyléčit, se mnohé změnilo. V dnešní době je lékařská péče na velmi dobré úrovni, přežívají i lidé s těžkými chorobami a farmaceutický trh je přeplněn léky určenými na léčbu rozmanitých neduhů. Těch v průběhu života stále přibývá a spolu se známkami involuce přichází také jejich častější projevy. I přes to lidé vzhledem k vlastnímu zdraví stále častěji spoléhají právě na léky, potravinové doplňky, zdravotnickou péči a nejrůznější metody léčby. Nejen během nemoci se pozornost přesouvá ze samotného těla spíše na prostředky, kterými by mohlo být vyléčeno. Ke zdokonalujícím se léčivým prostředkům se přidává nedostatek času a energie po náročném pracovním dni. Oba tyto faktory přispívají k tomu, že spoléhání se na léky a zdravotní péči nabývá stále větších rozměrů. V poslední době se právě z těchto důvodů vyvíjí snaha o spouštění programů, které mají přesměrovat pozornost lidí zpět k vlastnímu tělu a zejména k chování, kterým můžou ovlivnit své vlastní zdraví. Jejich cílem je ukázat, že v případě vlastního zdraví by se člověk měl zaměřit zejména na prevenci a na to, aby svým chováním udržoval své tělo zdravé, než aby spoléhal na pomoc doktorů a léků v případě nemoci. Chování související se zdravím je v poslední době často diskutovaným tématem a je v hojné míře zkoumáno také v mnoha zahraničních studiích, z nichž některé jsou zmíněny v teoretické části této práce. Tímto tématem se ovšem nezabývají odborníci pouze v zahraničí, ale také u nás. Tato diplomová práce je parciální součástí právě jednoho takového výzkumu. Je jím výzkum „Chování zdraví podporující a zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence“, který probíhá za podpory GA ČR. Na téma chování související se zdravím byla provedena řada výzkumů, pouze zlomek z nich se ovšem zabývá otázkou, jak se toto chování vyvíjí. Cílem této diplomové práce je proto zjistit, jakým způsobem se chování související se zdravím mění během dospělosti a stáří. Zaměřuje se na část vzorku respondentů, kteří se grantového výzkumu zúčastnili. Jedná se o čtyři věkové skupiny, kterými jsou mladá dospělost (20 - 35), střední dospělost (36 - 50), zralá dospělost (51 - 65) a stáří (65+). Zajímá nás také, zda v chování souvisejícím se zdravím existují nějaké rozdíly mezi muži a ženami. Dalším cílem práce je zjistit, zda má chování související se zdravím vztah s osobností jedince a jaké konkrétní osobnostní charakteristiky s ním souvisejí více, než jiné.

Práce je rozdělena na dvě části. V první z nich se zabýváme samotným zdravím, jeho složkami a determinanty. Velkou součástí teoretické části je výčet a popis chování, 1

které může mít dopad na zdraví jedince, včetně výsledků nedávných studií. Kromě toho zmiňujeme také další důležité faktory ovlivňující zdraví jedince, jako je právě osobnost, jejíž vztah se zdravím je také předmětem našeho zkoumání. V neposlední řadě samozřejmě nechybí kapitola o změnách zdraví a chování s ním souvisejícím během dospělosti a stáří. Ve druhé, empirické části popíšeme sběr dat a metody, které k němu byly použity. Dále předložíme stanovené hypotézy, popíšeme metody jejich ověřování a samozřejmě také výsledky těchto analýz.

2

I.

TEORETICKÁ ČÁST

1. ZDRAVÍ Zdraví je pro většinu lidí jednou z nejcennějších hodnot v životě a pojmu zdraví proto všichni subjektivně nějakým způsobem rozumíme. V odborné literatuře se můžeme setkat hned s několika definicemi zdraví. Za jednu z nejvlivnějších a nejznámějších můžeme označit definici, kterou vydala Světová zdravotnická organizace (World Helath Organisation - WHO). Podle té je zdraví „stav kompletní fyzické, mentální i sociální pohody, tudíž se nejedná o pouhou absenci nemoci nebo slabosti”. Tato definice vešla v platnost v roce 1948 (WHO Constitutoin, 2005) a získala pozornost hned z několika důvodů. Do té doby bylo zdraví definováno zejména v negativních pojmech (tedy, že být zdravý znamená nebýt nemocný) a v úvahu se brala jen a pouze fyzická komponenta, což jsou aspekty, kterých se WHO při vytváření definice zdraví vyvarovala (Kaplan, Sallis, & Peterson, 1993). Podle George Stonea existují právě dvě kategorie definic zdraví. První z nich vnímá zdraví jako nepřítomnost nemoci. Každá nemoc nebo zranění je tedy odchylkou od dobrého zdraví, které lze navrátit odstraněním této nepohody. Limity této skupiny definic můžeme ilustrovat například na slepém houslistovi, který v důsledku svého nevyléčitelného postižení nebude nikdy zdravý, navzdory jeho produktivitě a přispění společnosti. Druhá kategorie se snaží tomuto předejít a uvažuje o zdraví jako o pohybu na kontinuu, kdy na jednom jeho konci se nachází výborné (až ideální) zdraví, jeho druhý konec potom představuje nemoc a zdravotní problémy. Za žádané se přitom považuje dostat se co nejblíže k tomu konci kontinua, na kterém leží stav ideálního zdraví. O zdraví ale uvažuje jako o multidimenzionálním konstruktu a je tedy nutné brát v potaz všechny aspekty života - biologické, psychologické i sociální (dle Brannon & Feist 1997). Ke druhé kategorii definic se přiklání například Sarafino (1994), podle kterého nelze zdraví brát pouze jako nepřítomnost znaků, že tělo nefunguje správně (např. zvýšený krevní tlak)

nebo symptomů nemoci. Podle něj nejsou nemoc a zdraví nezávislými

konstrukty, ale překrývají se a tvoří kontinuum, na jehož jednom konci je předčasná smrt, na konci druhém potom vysoká míra zdraví. Podle Eggera nejsou zdraví a nemoc neměnnými stavy, ale jedná se o dynamický proces, přičemž zdraví je utvářeno v každém momentě našeho života. „Zdraví je dostatečná schopnost člověka vyrovnávat se pomocí self-regulace s jakoukoli poruchou na jakémkoli stupni poškození systému. Zdraví nevzniká nepřítomností patogenu (viru, 3

bakterie…), a neznamená absenci jakéhokoli psychického stresu nebo konfliktu, ale schopnost se s těmito patogeny adekvátně vyrovnat a kontrolovat je”. Zdraví tedy vnímá jako vnitřní schopnost odolnosti, tedy jakousi „autoregulační sílu” (Egger, 2013, str. 26).

1. 1. Teorie zdraví Kromě definic se v odborné literatuře setkáváme také s rozdělením jednotlivých pojetí zdraví do teoretických konceptů. S jedním z nich přišel např. Seedhouse, který definoval čtyři skupiny teorií zdraví (dle Křivohlavý, 2009). 1. Teorie, které považují zdraví za ideální stav. Jedná se tedy o případy, kdy se člověk cítí dobře. 2. Teorie pohlížející na zdraví jako na „fitness”, tedy normální, dobré fungování organismu. 3. Teorie, které berou zdraví jako zboží. 4. Teorie, které přirovnávají zdraví specifickému druhu „síly”.

Další teorie, popřípadě dělení konceptu zdraví, vyplývá z výzkumu M. Blaxterové zjišťujícího pohled 9000 respondentů na zdraví. Na jeho základě bylo popsáno osm způsobů, jak je možné zdraví chápat (Vašina, 1999). 1.

Zdraví jako ne-nemoc: kritériem byla nepřítomnost závažnější choroby nebo nenavštěvování lékaře, jedná se o „pasivní zdraví”.

2.

Zdraví jako prožívaný stav nemoci/zdraví, navzdory onemocnění: překonání obtíží a vyrovnání se s onemocněním, radost ze života i navzdory nemoci.

3.

Zdraví jako rezerva, záloha, kapacita zdraví: schopnost rychlé rekonvalescence.

4.

Zdraví jako fyzická zdatnost, „fitness”: protiklad ke „zdraví pasivnímu”. Je upřednostňované zejména u mladých lidí.

5.

Zdraví jako energie a vitalita: živost, čilost, schopnost žít naplno.

6.

Zdraví jako sociální vazby: obvyklé zejména u žen, udržování jak rodinného krbu tak sousedských a přátelských vztahů.

7.

Zdraví jako funkce: výsledkem dobrého zdraví je zejména něco dělat, vykonávat práci nejen v zaměstnání.

4

8.

Zdraví jako psychosociální pohoda: důležitý je psychický stav, který bývá nezřídka spojován s fyzickou pohodou.

Ve své knize M. Blaxterová (2010) popisuje již pouze pět úhlů pohledu, ze kterých lze na zdraví pohlížet. 1. Zdraví jako absence nemoci: pohled, který převládal zejména v polovině dvacátého století, kdy zdraví byli ti, kteří netrpěli žádným biologickým znevýhodněním. To bylo popsáno jako postižení, které zkracuje délku života a snižuje plodnost. Toto pojetí se ovšem jeví jako poněkud limitující. Na nepřítomnost nemoci se dá pohlížet i ze subjektivního hlediska, kdy odhlédneme od medicínských pojmů a zaměříme se na to, zda se člověk sám cítí zdravý či nemocný. Toto pojetí obecně závisí z velké míry na vnímání jedince a okolnostech. 2. Nemoc jako odchylka: jedná se o jakousi odchylku od normy, která je většinou považována za něco, co si nemocný způsobil pravděpodobně sám. Chatrné zdraví je považováno za neštěstí a má mimo jiné také dopad na fungování a prosperování společnosti. 3. Zdraví jako rovnováha nebo homeostáza: nejen patogen, ale také napadené tělo má vliv na vývoj nemoci. Homeostáza zajišťuje nejen rovnováhu mezi organismem a prostředím, ale také mezi jednotlivými složkami uvnitř organismu. Jako celkový model zdraví má ovšem i homeostáza své limity, přestože se jedná o nepochybnou součást zdravého prospívání organismu. Některé přirozené funkce, jako například těhotenství, totiž rovnováhu spíše narušují než udržují a ne všechny systémy organismu jsou seberegulační. 4. Zdraví jako funkce: zdraví jako schopnost aktivního zapojení se do života, dělat věci, které chceme nebo potřebujeme k životu. Jde o přirozený a bezbolestný průběh všech funkcí organismu. 5. Zdraví jako status: jedná se o pojetí zdraví jako dlouhodobějšího stavu, kdy i v případě, že je jedinec zrovna nakažen chřipkou, dokáže o sobě říci, že je zdravý. Jedná se o obecnou charakteristiku dobrého zdraví, které může být čas od času oslabeno nemocí, která ovšem nepřejde ve stav trvající nepřiměřeně dlouhou dobu.

5

1. 2. Historický vývoj pohledu na zdraví Vzdělanci před tisíci lety věřili, že psychické i fyzické nemoci jsou zapříčiněny působením nadpřirozených sil. Na to ovšem usuzujeme pouze z proděravělých lebek, které byly nalezeny a o kterých se předpokládá, že byly vystaveny tzv. procesu trepanace - tedy vytvoření otvoru do lebky, aby démoni způsobující nemoc mohli hlavu opustit. Nejranější psané zmínky o fyziologii a nemocech nejdeme v antickém Řecku a Římě mezi lety 500 - 300 př. n l. (Sarafino, 1994). Právě zde pacienti navštěvovali chrámy za účelem vyléčení

bohem

Asklepiem.

Tato

zařízení,

pravděpodobně

první

nemocnice

vůbec, poskytovala koupele a někdy také pohybovou aktivitu v rámci ozdravných rituálů. Ve 4. století př. n. l. Řekové vyřkli myšlenku, že svět je stvořen ze vzduchu, vody, ohně a země. Na ni navázal Hippokrates se svojí humorální teorií, která spočívá v mísení čtyř tělesných šťáv - krve, hlenu, žluté a černé žluče -

jejichž nepoměr vyúsťuje

v onemocnění. Zároveň z poměru jednotlivých tekutin neusuzoval pouze na zdraví člověka, ale také na jeho temperament. Hippokrates spolu se svými současníky posunuli vnímání zdraví blíže modernímu pojetí nemocí, a to zejména vyloučením nadpřirozených sil jako příčiny onemocnění a přesvědčením, že propuknutí nějaké nemoci může být ovlivněno také tím, kde člověk žije, jaké má zaměstnání nebo jakým způsobem se stravuje. Hippokrates například tvrdil, že epilepsie je nemoc způsobená nadbytkem hlenu v mozku a není tedy důsledkem žádného zaříkadla. Díky jeho osvětovým myšlenkám se mu také dodnes říká otec medicíny (dle Friedman & Silver, 2007). O několik set let později na něj navázal Galénos, řecký filozof a anatom, který se zabýval pitváním rozličných druhů zvířat a učinil důležité objevy týkající se fungování mozku, oběhového systému a ledvin. Z jeho práce vzešla zejména myšlenka, že nemoc je lokalizovaná v určité části těla a že různá onemocnění mohou mít rozdílné projevy (Sarafino, 1994). Humorální teorie, přesněji převaha jedné šťávy v těle podle něj nevysvětluje pouze temperament, ale také příčinu onemocnění. Zároveň vnímal mentální a tělesné zdraví jako úzce související konstrukty. Byl přesvědčen o tom, že nadbytek některé ze šťáv zapříčiňuje určitou psychickou nepohodu, která následně vyúsťuje v přidruženém fyzickém onemocnění (dle Friedman & Silver, 2007). Ve východní medicíně převládalo pojetí zdraví jako rovnováhy a harmonie. Stejně jako na západě se vyvíjelo z přesvědčení o démonech a nadpřirozených silách, ale zdůrazňovalo také spirituální rovnováhu a osobní hygienu. Tradiční čínská medicína měla své základy v rovnováze mezi aktivní mužskou a pasivní ženskou silou, tedy jing a jang.

6

Některé z čínských přístupů se používají dodnes, jako například akupunktura (Friedman, Silver, 2007). Po pádu Římské říše vládl v západním světě zmatek, tudíž i doposud získané znalosti a kulturní vzorce během středověku upadaly, což pokračovalo bezmála po tisíciletí. V této době se projevoval nadměrný vliv církve, přičemž nejen lidské tělo, ale ani mysl nemohla být předmětem zkoumání. Zakázány byly také pitvy zvířat, o kterých se předpokládalo, že mají duši stejně jako lidé. Samotné duši se v této době věnovala velká pozornost. Do popředí se tedy opět dostává přesvědčení o způsobení nemoci démony nebo její vnímání jako trestu od Boha. Medicína přešla do rukou církve, v jejíž režii vypadalo léčení spíše jako mučení, kterým měl být zlý duch z těla vyhnán (Sarafino, 1994). S příchodem renesance přišla také diskuze o duši, těle a jejich vzájemném propojení. Zejména díky René Descartovi se ovšem do popředí dostalo opět spíše medicínské pojetí zdraví na úkor pojetí náboženského. Jeho myšlenka o oddělenosti duše s tělem, se stala velkou filozofickou otázkou tehdejší doby (Friedman & Silver, 2007). O těle smýšlel jako o stroji a popsal proces vzniku akcí a pocitů. Dále vyslovil hypotézu, že tělo a duše, ač jsou oddělené, spolu komunikují prostřednictvím šišinky. Věřil také, že zvířata nemají duší a že lidská duše opouští tělo po smrti (dle Leahey, 2001). Podle jeho současníka Spinozy jsou ovšem tělo a duše rozdílnými složkami jedné společné substance (dle Friedman & Silver, 2007). V 18. a 19. století došlo k prudkému nárůstu vědomostí z oblasti medicíny a vědy obecně. Velký vliv na to měl zejména objev mikroskopu a provádění pitev. Postupem času se přišlo na to, že nemoci jsou způsobovány mikroorganismy a humorální teorie byla zamítnuta. Chirurgie zažila v této době svůj rozkvět zejména díky zavedení anestezie v polovině 19. století (Sarafino, 1994). Koncem 19. století už byla pozornost zaměřena zejména na rozvoj biologie (získávání poznatků o evoluci), medicíny (se zaměřením na neurologii) a psychologie.

Vlivnou postavou byl v té době William James, který

se namísto filozofickými hádankami o těle a duši zabýval výhradně myšlením, cítěním a učením se zaměřením na mozek, nervy a hormonální systém (dle Benjamin, 1997). Na přetrvávající přesvědčení o nepropojení těla a duše navázal biomedicínský model, jehož základem bylo tvrzení, že každá nemoc nebo fyzická choroba se dají vysvětlit na základě poruchy fungování fyziologických procesů, která byla způsobena úrazem, infekcí nebo biochemickou nerovnováhou (Engel, 2012). Vědomí, že nemoc je způsobena jedním konkrétním patogenem, vedlo k rychlému vývoji syntetických léků a nových technologií v medicíně. Po zjištění, že mnoho doposud známých nemocí je možno vyléčit, 7

zaplavila pole medicíny velká vlna optimismu. Následkem toho, že choroba mohla být vystopována na jedno konkrétní místo, začali lékaři věnovat zvýšenou pozornost právě nemoci, přičemž samotné zdraví bylo opomíjeno. Biomedicínský model definoval zdraví výhradně jako nepřítomnost nemoci bez ohledu na prospívání člověka v životě (Brannon & Feist, 1997). V neposlední řadě vedl biomedicínský model k enormním nárůstům nákladů na zdravotní péči, a to především z důvodu předepisování velkého množství léků. Zejména ekonomické hledisko vedlo vědce k myšlenkám o novém medicínském přístupu (Sarafino, 1994). Snaha nalézt jiný přístup vedla k oproštění od vnímání nemoci jako záležitosti striktně biologické, vlivem čehož se na přelomu 19. a 20. století objevuje psychosomatika. Ta se snažila propojit dva paralelní, ovšem nezávislé přístupy, myšlenky medicíny biologické a psychosociální. Základy pro vznik psychosomatiky položili již Sigmund Freud se svojí psychoanalýzou a přístup Adolfa Mayera, kteří jako jedni z prvních brali v úvahu psychologické aspekty při vzniku nemoci (dle Engel, 2012). Významné pro vznik psychosomatiky jsou také objevy Deutsche, Cannona a Alexandra, kteří vyzkoumali spojení mezi emoční dysregulací a systémovým zdravotním onemocněním (dle Worley, Levenson, & Stern, 2009). V poslední čtvrtině 20. století se tedy vědci začali zabývat prosazením holistického přístupu v medicíně, jehož podstata tkvěla ve zvažování sociálního, psychologického, fyzického a dokonce spirituálního hlediska při léčení nemocí. Přestože biomedicínský model byl velkým přínosem pro léčbu nemocí, začaly se v akademických kruzích objevovat známky pochybností (Brannon & Feist, 1997). Podle bio-psycho-sociálního přístupu je pro porozumění nemoci, efektivní léčbu a volbu medicínského zákroku důležitý právě sám pacient, jeho sociální zázemí a obecně možnosti společnosti s daným onemocněním pracovat, tedy míra vyspělosti zdravotní péče. Na rozdíl od biomedicíny, kdy se nemocnost člověka určuje výhradně na základě biologických odchylek, se biopsycho-sociální model ptá také na to, zda se člověk cítí zdravý nebo nemocný, jak svou nemoc pociťuje a až na základě toho se hledají cesty léčby. Lékař by měl brát ohled v neposlední řadě také na to, jakým způsobem pacient léčbu zvládá a v jaké míře je ochoten spolupracovat, zda netrpí rozladami nebo jak se vyrovnává s rolí nemocného. Pokud se objeví problémy plynoucí z nemoci, měl by se lékař zajímat o aspekty, které pacientovo momentální prožívání ovlivňují - zda je základem samotná nemoc, nedostatek opory v okolí nebo jeho neschopnost se adekvátně se zátěží vyrovnat (Engel, 2012).

8

Vlivem dalšího vývoje se na poli zdraví objevila behaviorální medicína, což je „interdisciplinární

odvětví,

zabývající

se

vývojem

a

propojením

behaviorální

a biomedicínské vědy, jejich teorie a technik, relevantních v oblasti zdraví a nemoci a jejich aplikace při prevenci, diagnóze, léčbě a rehabilitaci” (Schwartz & Weiss, 1978, str. 250). První užití pojmu behaviorální medicína se datuje do roku 1973, kdy jej Lee Birk použil přímo v názvu své knihy (Keefe, 2011). 1. 3. Determinanty zdraví V předchozích kapitolách jsme definovali, co pojem zdraví vůbec znamená a jakým způsobem se přístupy k němu vyvíjely. Pojďme se tedy v následující části podívat na to, jakým způsobem může být zdraví ovlivňováno a na čem všem naše zdraví může záviset. Determinanty zdraví můžeme definovat jako „osobní, společenské a ekonomické faktory a faktory životního prostředí, které se vzájemně ovlivňují, a zároveň významně ovlivňují zdravotní stav jedince nebo společnosti”. Některé z těchto determinant jsou nezměnitelné (věk, pohlaví, národnost), s dalšími se ovšem dá manipulovat a v průběhu života je můžeme měnit (životní styl a chování související se zdravím). V neposlední řadě je tu skupina determinantů, které sice nejsou vrozené, ale většinou jsou za hranicemi naší kontroly. Je to například sociální status, pracovní podmínky apod. V rámci podpory zdraví a zdraví podporujícího chování, se tedy společnost zabývá zejména těmi determinanty, se kterými lze nějakým způsobem pracovat (Nutbeam, 1998). Pozornost jim začala být věnována až v roce 1974, po vydání Lalondovy zprávy pojednávající o zdraví Kanaďanů. I když pojem determinanty zdraví byl použit již dříve, Lalonde byl první, kdo je definoval a rozdělil do čtyř hlavních oblastí: biologie člověka, systémy zdravotnické péče, prostředí a způsob života. V té době vypukl rozsáhlý výzkum na toto téma a vědci se začali zabývat i jinými okolnostmi, které by mohly mít na zdraví člověka vliv. Do té doby se věnovala pozornost pouze zdravotnickým systémům a rozvoji jejich služeb, jelikož byly považovány za dominantní determinanty zdraví. Zpráva také upozornila na nutnost spolupráce jednotlivých sektorů (výchova ke zdraví, sociální marketing, výzkum, nebo celkový rozvoj společnosti), místo omezování se výhradně na oblast zdravotnictví (Lalonde, 1974; Glouberman, 2003). Detailněji se na determinanty zdraví podíváme z hlediska dělení dle Šťastného (2006), podle nějž můžeme determinanty zdraví rozdělit na přímé a nepřímé. Nepřímé determinanty mají své dopady na zdravotní stav, přestože nepůsobí bezprostředně na jedince. 9

1.

Kulturní tradice a hierarchie hodnot: například v České republice dodnes převládá velký vliv vertikální hierarchie moci a společnosti. Jsme zvyklí na informace a změny především z vyšších pozic společenského systému a při rozhodování o zajišťování životních potřeb víceméně stále spoléháme na úsudek vlády, jak tomu bylo i v minulosti. Přetrvává přesvědčení, že nejlépe se o nás postará stát, které bylo utuženo obdobím socialismu (povinné zubařské prohlídky zajišťovány školou, plošná očkování apod.).

2.

Politicko-ekonomický systém: jedním z příkladů vlivu této determinanty na zdraví může být nárůst civilizačních chorob během komunistické éry, kdy byly potlačovány jakékoli snahy o aktivní přístup k vlastnímu zdraví.

3.

Demografická situace: složení obyvatel, průměrná délka života v dané oblasti, úmrtnost novorozenců atp.

4.

Sociální stratifikace: je známo, že lidé ve společnosti výše postavení, s většími příjmy a vzděláním oplývají zdravím více než lidé na opačné straně společenského žebříčku.

5.

Role jednotlivce: jedná se zejména o aktivní nebo pasivní přístup navazující také na způsob zařazení člověka do společnosti a přístup k jeho odvedené práci. Pasivita může vést k nevhodnému životnímu stylu.

6.

Sociální prostředí: můžeme o něm mluvit jako o spojovacím článku mezi přímými a nepřímými determinantami. Člověk se svým chováním přizpůsobuje sociálním skupinám, jejichž je členem, a to i volbou životního stylu.

Mezi přímé determinanty zdraví řadíme ty, které mají bezprostřední dopad na zdraví člověka. 1.

Životní prostředí: má vliv na zdraví jedince zhruba z 25%.

2.

Genetický základ: vlivem medicíny bude možné zlepšovat genofond populace do budoucna, a je tedy nutné vyvíjet nástroje, kterými by toho mohlo být docíleno. Také genetický základ má přibližně 25% podíl na tom, zda je člověk zdravý, či nikoli.

3.

Zdravotnický systém: jeho úroveň má také vliv, obecně se prezentuje údaj o 15% podílu na zdraví jedince.

4.

Životní styl: je jedním z nejmarkantnějších determinantů zdraví v životě jedince. Jeho možný podíl na zdraví se v některých případech uvádí až kolem 60%. Sem můžeme zařadit četnost pohybové aktivity, strukturu jídelníčku, požívání psychoaktivních látek včetně alkoholu a nikotinu, vystavení stresu nebo rizikové sexuální chování.

10

Světová zdravotnická organizace (WHO) rozdělila determinanty zdraví podle toho, jaký podíl na zdraví jedince jednotlivě zastávají (Kříž, 2011). 1.

Životní styl (50%): mimo již výše zmiňované aspekty sem podle WHO patří rozložení práce a odpočinku, vzdělání, odolnost a schopnost vyrovnávat se s problémy a se stresem, sociální status.

2.

Genetické faktory (20%): vrozené vlastnosti určují, zda nemoc u člověka vůbec propukne a jakým způsobem se s ní vyrovná. Dále sem patří pohlaví a věk, kdy různé nemoci propukají v různém věku, některé více u žen a naopak.

3.

Životní a pracovní prostředí (20%): sem řadíme fyzické prostředí jako nezávadnou vodu, bezpečné bydlení, přiměřený hluk, dále zaměstnání a pracovní prostředí podmínky práce, možnost být zaměstnaný, podpora ze strany přátel a rodiny, kultura a tradice, důvěra v rodinu, která také pozitivně působí na zdraví.

4.

Zdravotní péče (10%): její dostupnost a schopnost jejích služeb využít

Je tedy patrné, že na naše zdraví má dopad celá řada faktorů. Kromě popisů skupin determinantů existuje také množřství grafů a nákresů, které se v poslední době používají mimo jiné pro seznámení laické veřejnosti s tím, co vše má na její vlastní zdraví vliv. Jedno z takových znázornění determinant zdraví a jejich výčet lze vidět v Obrázku č. 1. Z těchto informací vyplývá, že jedním z nejdůležitějších determinantů zdraví je životní styl, který si každý z nás zvolí. Jedná se tedy o determinantu, která je do značné míry ovlivnitelná, čímž je ovlivněno i zdraví každého jedince. Můžeme tedy říci, že každý především odpovídá za své zdraví sám, i když si to možná raději nepřiznává a odvolává se na systém zdravotnictví nebo nepříznivé podmínky pro život a fungování jedince. V následující kapitole se tedy zaměříme na chování, které se zdravím souvisí. Na to, co ho ovlivňuje a jakým způsobem k němu lze přistupovat.

11

Obrázek č. 1: Determinanty zdraví (Zdraví 2020, 2013).

2. CHOVÁNÍ SOUVISEJÍCÍ SE ZDRAVÍM Když se kohokoli zeptáme, co podle něj znamená chovat se zdravě, uslyšíme odpovědi jako „nemělo by se kouřit”, „nepřejídat se”, „nepít moc alkoholu” nebo „pravidelně cvičit”. Stejně tak ale všichni víme, že znalost toho, jak by se měl člověk chovat, aby byl zdravý, ještě zdaleka nezaručuje, že se tak chovat opravdu bude. Stejně jako jsme výše uvedli determinanty zdraví, můžeme v této kapitole zmínit determinanty samotného chování souvisejícího se zdravím. Jedním z faktorů je, stejně jako u determinant zdraví, dědičnost. Dědičnost má vliv na některé chování související se zdravím, jehož příkladem může být například nadměrné pití. Další můžeme zmínit způsob, jakým se děti tomuto chování učí - zda jsou za něj chváleny nebo naopak trestány, jakým způsobem se chovají jejich rodiče apod. Svoji roli hraje také sociální okolí, zda své potomky vede ke sportu a zdravé výživě, nebo je tomu naopak. Emoční rozpoložení má na chování související se zdravím také velký vliv, a to zejména stres, který může evokovat nadužívání alkoholu a jiných uklidňujících látek. To, jakým způsobem lidé vnímají své onemocnění, zda při sebemenších potížích vyhledávají doktory, nebo zda se snaží se svou 12

nemocí vypořádat sami, je další determinantou. V neposlední řadě zmíníme také kognitivní faktory. Člověk činí rozhodnutí o sobě samém a svém těle, sám přemýšlí o tom, zda je zdravý či nemocný a z jeho úsudků plyne také to, jak se svým zdravím nakládá (Sarafino, 1994). Jednu z teorií chování souvisejícího se zdravím definovali Flay a Petraitis, a to zejména ze dvou důvodů. Prvním z nich bylo porozumění příčinám chování souvisejícího se zdravím, druhým na základě toho vyvinutí efektivního programu podpory zdraví. Jedná se o TTI (Theory of Triadic Influence), která je založena na tom, že teorie a jednotlivé proměnné mohou být uspořádány na různých úrovních jejich vlivu na chování. Některé z nich mají přímý vliv na zdraví, a jsou tedy bezprostřední příčinou (jako například záměr), další jsou zprostředkovány jinými proměnnými, jsou tedy více distální a predisponující. Dále jsou zde proměnné nezávislé na dané osobě, kauzálně distální, které podléhají mnoha dalším vlivům (např. daně z tabákových výrobků). V poslední skupině jsou základní proměnné chování (příslušnost k etniku, osobnost…).

Tyto proměnné

mohou být dále rozděleny do tří relativně odlišných typů vlivu (Flay, Snyder, & Petraitis, 2009) : 1. Intrapersonální vlivy, což jsou vlastnosti přispívající self-efficacy týkajícího se chování. 2. Interpersonální sociální vlivy, neboli sociální kontext přispívající k utváření přesvědčení o daném chování. 3. Kulturně-enviromentální vlivy, tedy socio-kulturní kontext formující postoje k určitému chování. Podle TTI jsou některé typy chování spojeny podobným vznikem a zážitky a mohou tedy vyústit v podobný výsledek. Například jak cvičení, tak vyvážená strava, mohou přispívat k udržení zdravé tělesné hmotnosti, zatímco například nikotin a alkohol mohou ovlivňovat emoce. Z toho tedy plyne, že chování můžeme rozdělit na dvě skupiny - a to na chování zdraví podporující, které musí být posilováno, například již zmíněná fyzická aktivita nebo zdravá výživa, a chování zdraví ohrožující, jako kouření a pití alkoholu, které by mělo být odstraněno (Lippke, Nigg, & Maddock, 2012). Jeden z komplexnějších modelů chování souvisejících se zdravím popsal Vickers v roce 1990 (dle Dosedlová, Klimusová, & Burešová, 2016). Pomocí faktorové analýzy rozdělili toto chování do čtyř dimenzí: 13

1.

Welness behavior, neboli chování ke zdraví, kdy se jedná o chování definované jako zdravý životní styl. Lidé chovající se tímto způsobem cvičí, dodržují doporučenou dávku tekutin, vyhýbají se jídlům s vysokým obsahem cukru apod.

2.

Accident control, tedy vyhýbání se nehodám a snížení jejich pravděpodobnosti. Toto chování zahrnuje pravidelnou kontrolu auta, opravu poruch v domácnosti nebo schopnost poskytnutí první pomoci.

3.

Traffic - related risk, což je vědomí nebezpečí, které může přinést dopravní situace, ať už řidiči, spolujezdci, cyklistovi nebo třeba chodci. Jedná se o rychlé řízení, nedbání dopravních předpisů nebo řízení bez bezpečnostního pásu.

4.

Substance - risk taking, neboli připuštění si rizik vyplývajících z užívání návykových látek - alkoholu, nikotinu, těkavých látek a dalších.

Kromě klasifikace chování souvisejícího se zdravím se v odborné literatuře setkáme takés modely, jak lze toto chování predikovat. Jedním z nich je například Health Belief Model, který se zabývá právě pravděpodobností, s jakou se lidé snaží předcházet

nemocem

na základě svých hodnot (jak důležité je vyhnout se nemoci) a očekávání (jaké výsledky očekává od jednotlivých aktivit souvisejících se zdravím) (Boslaugh, 2014). První z faktorů můžeme označit také jako vnímanou hrozbu. Pod ten podle Sarafina (1994) dále spadá:  vnímaná závažnost problému, tedy zvažování, jaké důsledky z onemocnění plynou v případě nepodstoupení léčby. Čím vyšší subjektivně vnímaná závažnost je, tím pravděpodobněji člověk vyhledá pomoc.  vlastní vnímaná citlivost, tedy vyhodnocení toho, jaký dopad bude mít daná nemoc na konkrétního člověka. Čím zranitelnější se sám jedinec vnímá, tím spíše vyhledá léčbu.  vodítka k akci spočívají v tom, že člověk, který je o možném nebezpečí nebo vhodném jednání informován, vyhledá léčbu spíše než někdo, kdo o potenciálním nebezpečí neví. Může jít o vodítka interní (myšlenky, úvahy, pocity) nebo externí (poskytnutí rady, obsílka od lékaře připomínající prohlídku) (Boslaugh, 2014).  dalšími ovlivňujícími faktory jsou faktory demografické (věk, pohlaví, rasa), psychosociální (osobnost, sociální postavení) a strukturální proměnné (vědomosti, předchozí kontakt s onemocněním). Druhý faktor můžeme popsat jako vnímané zisky oproti vnímaným překážkám nebo ztrátám (finanční situace, psychosociální dopad - „pokud půjdu k lékaři, budou si o mně lidé 14

myslet, že stárnu” nebo fyzické omezení - dlouhá cesta k lékaři apod.). Pokud tedy člověk vnímá svůj aktivní přístup k nemoci jako přínosný a nějakým způsobem výhodný (tedy v případě, že zisky převáží překážky nebo ztráty), je zde mnohem větší pravděpodobnost vyhledání odborné péče (Sarafino, 1994).

2. 1. ZDRAVÍ PODPORUJÍCÍ CHOVÁNÍ V předchozí kapitole jsme nastínili chování související se zdravím, jeho možná pojetí a dělení. V následující kapitole se zaměříme právě na jednu z jeho hlavních komponent, objevující se napříč všemi teoriemi, a to právě na zdraví podporující chování. Pod zdraví podporující chování řadíme aktivity vedoucí k dobrému zdraví, fyzické i psychické pohodě. V této kapitole se zaměříme zejména na pohybovou aktivitu, zdravou výživu a dodržování vhodného spánkového režimu. To jsou komponenty, jejichž vliv se ve výzkumech zaměřujících se na zdraví ukazuje jako zásadní.

2. 1. 1. Pohybová aktivita Pohyb je nezbytnou součástí života každého jedince, ať už se ho snaží minimalizovat nebo naopak pěstovat. Již od dětství se většina vykonávaných činností realizuje právě pomocí pohybu. Jakmile malé děti dostanou možnost se samy, bez opory a bez neustálého dohledu pohybovat, ve velké míře toho využívají. Poznávají okolí, experimentují s hračkami a pomocí pohybové aktivity vybíjí svou přebytečnou energii. Čím je člověk starší, tím méně je pro něj pohyb spontánní aktivitou a musí se k němu spíše nutit s ohledem na to, co je pro něj zdravé a tělu přínosné. V současné době je pohyb bohužel eliminován již během dětství. Dnešní děti tráví raději čas na internetu, hraním počítačových her nebo sledováním televize, než pobíháním po parku. Dospělí lidé zase nemají na sport čas, jeho provozování vnímají jako finančně náročné, a tak proti způsobu, jakým jejich děti tráví volný čas, ani nic nenamítají a do elektrotechniky stále investují. Je známo, že lidé s vyšším vzděláním se více věnují pohybové aktivitě. To souvisí také s tím, že lidé s manuálním zaměstnáním mají pocit, že když vykonávají fyzickou práci, nemusí se již věnovat jinému pohybovému cvičení (King et al., 1992). Pohybovou aktivitu lze definovat různě. WHO definuje pohybovou aktivitu jako „jakoukoliv aktivitu produkovanou kosterním svalstvem způsobující zvýšení tepové a dechové

frekvence“

(“WHO:

Physical

(dle Sigmundová, Sigmund, 2015, str. 8)

activity”,

2015).

Thompson

et

al.

ji popisují jako „jakýkoli tělesný pohyb 15

zabezpečovaný pomocí kosterního svalstva, jehož výsledkem je zvýšený výdej energie nad klidovou úroveň metabolismu”. V těchto definicích si můžeme všimnout důrazu na zvýšení tepové a dechové frekvence a metabolismu. Jedná se tedy o aktivitu pro tělo náročnější. V oblasti fyzické aktivity můžeme ovšem hovořit také o tzv. habituální pohybové aktivitě, kdy ke zvýšené náročnosti a metabolickým procesům nedochází - jedná se o pohyby opakující se, zajišťující každodenní činnosti, manipulování s předměty apod. (Frömel, Svozil, & Novosad, 1999). Zbytek této kapitoly se ponese v duchu dvou úvodních definic, kdy pohybovou aktivitu chápeme ne primárně jako jakýkoli pohyb naší kosterní soustavy, ale mluvíme zejména o tom pohybu, který je pro tělo náročnější, vede ke spalování energie a změnám v metabolismu. K dokreslení představy o tom, co pro nás pohybová aktivita znamená, uvádíme popis jednotlivých možných variant pohybu. Typů cvičení a způsobů, jakými je možné fyzickou aktivitu vykonávat, je hned několik. Jedno z dělení fyzického pohybu uvádí Křivohlavý (2009), který ho dělí do několika skupin: 

Izometrické: je charakteristické vyvíjením tlaku proti pevné podložce, slouží k procvičování a rozvoji svalové síly, přičemž nemá vliv na rozvoj pohyblivosti.



Izotonické: jehož podstatou je zatínání svalů spolu s pohybem kloubů, pod tuto skupinu řadíme například vzpírání činek. Má kromě jiného také estetické výsledky.



Izokinetické: opět se jedná o cvičení svalové v doprovodu pohybu kloubů, přidává se zde ovšem možnost regulace odporu. Je k němu proto potřeba speciálního vybavení posiloven.



Anaerobické: podstatou je intenzivní výdej svalové energie v krátkém čase, např. běh na krátké trati.



Aerobické: během tohoto cvičení je po delší dobu zvýšena potřeba kyslíku a činnost srdce, což má pozitivní vliv na kardiovaskulární systém. Znamená ovšem také zátěž pro srdce, která se zvyšuje s rostoucí délkou a intenzitou cvičení. Vhodnou intenzitu cvičení lze zjistit na základě věku a maximálního možného výkonu srdce. Optimální doba, po kterou by činnost srdce měla zůstat zvýšená, aby se dostavily pozitivní účinky cvičení, je nejméně 12 minut, ideálně však 15 - 30 minut. Můžeme sem zařadit pohybovou aktivitu jako je běh na delší tratě, vysokohorská turistika nebo jogging. Za určitých okolností ovšem můžeme za aerobický pohyb označit také chůzi, plavání nebo třeba jízdu na kole (Brannon & Feist, 1996).

16

Důvodů, proč se ve volném čase věnovat fyzické aktivitě, je bezesporu mnoho. Může se jednat o smysluplné a aktivní využití času, snahu starat se o vlastní zdraví nebo začlenění se do sociální skupiny prostřednictvím sportovních aktivit. Existují dokonce teorie vysvětlující právě to, proč se lidé zúčastňují sportovních aktivit. V tomto směru můžeme mluvit o dvou proudech teoretických úvah: neoklasických a heterodoxních. Neoklasické teorie zastávají názor, že jedinec se snaží příděl svého volného času využít co nejlépe a maximalizovat jeho užitečnost. Jsou tedy postaveny na myšlence toho, že hodiny věnované práci na sobě samém budou mít odpovídající výsledky. Heterodoxní (neboli behaviorální) teorie oproti tomu sdružuje několik alternativních vysvětlení fyzické aktivity a bere v potaz také vědy sociologické a psychologické. Podle nich je člověk formován mnoha sociálními tlaky a učením se od okolí. Zapojování se do sportovních aktivit je tedy podle ní determinováno právě sociálními determinanty, nikoli pouhými „ekonomickými” zisky, jak tomu bylo u proudu neoklasického (Downward, 2007). Z pohybové aktivity plyne pro člověka hned několik výhod pozitivně ovlivňujících zdraví. Jsou jimi například snížení pravděpodobnosti kardiovaskulárních onemocnění a cukrovky, rakoviny tlustého střeva a prsu. Má pozitivní vliv na zdraví a sílu kostí, jejich mineralizaci a snižování pravděpodobnosti výskytu osteoporózy. Můžeme zde mluvit také o eliminaci výskytu chřipky a možnosti jednodušší kontroly tělesné hmotnosti. Dále podporuje pocity dostatku energie, zapříčiňuje kvalitnější spánek, snižuje míru případné úzkosti a deprese a zvyšuje sebevědomí (Marcus & Forsyth, 2010). Stabilizuje také metabolické pochody a zlepšuje zažívání, podporuje rozvoj svalové síly, a tím také bezproblémové zvládání nároků každodenního života. Dále snižuje četnost pádů ve vysokém věku, stejně jako je prevencí nebo prostředkem k oddálení chronických onemocnění přicházejících obvykle spolu se stářím (EU Physical Acitivy Guidelines, 2008). Existují také různá doporučení zdravotních organizací týkajících se frekvence a délky cvičení, aby docházelo jeho prostřednictvím k co nejvyšší možné podpoře a zlepšení zdraví. Obecně se doporučuje aerobická pohybová aktivita minimálně pětkrát týdně po dobu nejméně třiceti minut, jedná-li se o střední zátěž. Tou může být například svižná chůze, tanec, domácí nebo zahradnické práce, hra s dětmi, turistika apod. V případě vysoké zátěže je ideální zařazovat pohyb trvající alespoň dvacet minut nejméně třikrát týdně, přičemž mluvíme o aktivitách jako je běhání nebo spinning. Pro posílení a udržení dobré fyzické zdatnosti je ovšem důležité i cvičení zaměřené na posílení svalstva. V tomto ohledu se doporučuje osm až deset cviků alespoň ve dvou dnech v týdnu, které nenásledují 17

těsně po sobě. Důležité je posilování hlavních svalových skupin, přičemž k maximalizaci efektivity by každý cvik měl probíhat v osmi až dvanácti opakováních. Mluvíme zde o cvičení s činkami a jinými závažími, chození do schodů a dalších aktivitách zatěžujících hlavní svalové skupiny (Haskell et al., 2007). Také u pohybové aktivity ovšem můžeme říci, že platí známé tvrzení „všeho moc škodí”. Fyzická aktivita, nebo její specifická podoba, může za jistých okolností vést až k závislosti na této činnosti. Tento jev se nazývá „psychologická addikce” a můžeme se s ním setkat zejména u vytrvalostních běžců, horolezců apod. V literatuře se pojednává o dvou jejích pólech - pozitivním a negativním. K projevům pozitivní addikce dochází v době, kdy je fyzická aktivita z nějakých důvodů přerušena. V té době se dostavují pocity viny, úzkosti, napětí a jiné psychologické abstinenční příznaky. V případě negativní addikce se jedná o neustálé zvyšování sportovních výkonů a nároků na sebe sama. V obou případech dochází (stejně jako je tomu u jiných závislostí) k zanedbávání každodenních povinností jak v práci, tak v rodině. Kromě psychického dopadu se u osob nadměrně holdujících tělesnému cvičení setkáváme také s obtížemi v oblasti zažívání (Křivohlavý, 2009). Jak bylo zmíněno již na začátku této kapitoly, pohyb se poslední dobou vytrácí s příchodem smartphonů a tabletů, které vyplňují většinu volného času jak dětí, tak dospělých. Účinnou cestou, jak navrátit aktivní pohyb do života lidí, by tedy mohlo být využití právě této technologie, jak už se tomu momentálně děje. Čím dál častěji se v poslední době můžeme setkat s mobilními aplikacemi měřícími délku uběhnuté trati, počet kroků za celý den nebo počet splněných cviků s možností okamžitého sdílení výsledků na sociálních sítích. Sdílení umožňuje pochlubení se vlastní aktivitou s následným oceněním kamarády. Z výzkumů vyplývá, že mobilní aplikace skutečně mohou mít pozitivní vliv na chování související se zdravím, a to pomocí technik behaviorálních změn, na kterých jsou založeny. Nejpřínosnější jsou v tomto ohledu techniky jako je poskytnutí informací a stanovování cílů, postupně se zvyšující obtížnost a náročnost aktivity, monitorování pokroku oproti předešlým dnům, poskytování zpětné vazby, zjednodušení možnosti sebekontroly, poskytnutí vhodného behaviorálního modelu, možnost srovnání svých výsledků se sociálním okolím a využití sociální opory (Direito, Jiang, Whittaker, & Maddison, 2015). Každá aplikace přitom poskytuje v průměru pět technik změn chování a na trhu najdeme jejich nepřeberné množství, ať už se jedná o aplikace placené, nebo užívané bez poplatku (v kvalitě se tyto dvě skupiny dramaticky neliší). Jen na Google Play najdeme podobných aplikací zaměřujících se na pohybovou 18

aktivitu kolem 5000, na iTunes bezmála 2000 (Middelweerd, Mollee, van der Wal, Brug, & te Velde, 2014). Jejich dostupnost je tedy na velmi vysoké úrovni a vzhledem k neustálému nárůstu technické a mobilní gramotnosti i mezi starší populací už dnes můžeme říci, že je může využívat téměř každý.

2. 1. 2. Stravovací návyky Dalším, velmi důležitým aspektem zdraví, je vyvážená strava. Také na naše stravování má vliv současná uspěchaná doba, kdy většina lidí nemá čas připravovat si s sebou do práce zdravý oběd, v krajních případech si nenajde čas ani na to, aby se během dne vůbec pořádně najedla. Někteří si naopak na jídlo čas najdou, ale stravují se vysoce nezdravými a energeticky bohatými jídly, přestože jejich sedavé zaměstnání a již zmíněný nedostatek času na fyzickou aktivitu neumožňuje tuto přijatou energii v dostatečné míře zase spotřebovat. Nejen složení stravy, ale také její pravidelnost, je klíčovým faktorem zdravého životního stylu. O zdravém stravování mluvíme ve chvíli, kdy je vyváženo jak kvantitativně, tak kvalitativně. 

Kvantitativním aspektem stravy se rozumí rovnováha mezi výdejem a příjmem energie. Lidé, kteří nevykonávají fyzicky náročné práce, mají výdej energie na nižší úrovni a měli by tomu přizpůsobovat také svůj jídelníček. Pokud je příjem energie vyšší než její výdej, dochází k přibývání na váze až k obezitě, jejíž zdravotní rizika si přiblížíme v následující kapitole. Během života ovšem můžeme mluvit o obdobích, která jsou na příjem energie náročnější. Jedná se o čas dětství a dospívání, nebo těhotenství a následného kojení.



Kvalitativní složkou stravování se myslí její různorodost a všestrannost tak, aby tělu poskytovala všechny potřebné látky, včetně dostatečného příjmu vody. V případě nerozmanitého stravování, tedy přijímání ve velké míře pouze některých látek a opomíjení ostatních, může docházet k oslabení imunitního systému nebo zvýšení pravděpodobnosti kardiovaskulárních a nádorových onemocnění (Machová & Kubátová, 2009).

Co se kvalitativního hlediska týče, strava je složena z několika základních látek a živin, které by měly mít v přijímané stravě rovnoměrné zastoupení. Základními složkami stravy jsou bílkoviny, tuky a cukry. Přičemž 50 - 60 energetických procent by mělo být ideálně 19

tvořeno příjmem sacharidů, 30 - 35 tuky a 10 - 20 bílkovinami (Kunová, 2011). Funkce jednotlivých složek potravy je následující: 

Bílkoviny (proteiny): jsou nepostradatelnou složkou stravy, jelikož mají schopnost obnovovat a budovat tkáně. Jsou tedy základní stavební jednotkou organismu. Jejich přínos a kvalita jsou posuzovány zejména z hlediska množství v nich obsažených esenciálních aminokyselin, které si tělo následně rozloží na aminokyseliny, není je ovšem schopno samostatně vytvořit bez příjmu bílkovin. V poslední době se preferuje kombinace jak živočišných, tak rostlinných zdrojů bílkovin, což vede k vyššímu přínosu, než kdyby byl upřednostňován pouze jeden druh bílkovin. Živočišné bílkoviny jsou obsaženy zejména v mase, mléku, vejcích nebo mléčných výrobcích. Rostlinné potom v luštěninách, sóje, bramborách, těstovinách nebo mouce. Nedostatek bílkovin v našich podmínkách zpravidla není problém, výjimkou mohou být lidé stravující se alternativně (např. některé druhy vegetariánství, veganství apod.) nebo nevhodné dietní opatření s cílem redukce váhy (Kunová, 2011).



Tuky (lipidy): jsou nejvydatnějším zdrojem a zásobárnou energie, mají dvojnásobnou energetickou hodnotu oproti bílkovinám a sacharidům. Dodávají tělu řadu nezbytných látek, jako jsou mastné kyseliny a vitaminy rozpustné v tucích (A, D, E a K). Dále vyvolávají pocit sytosti cca po 30 minutách po pozření stravy, jídlo je díky nim lépe zpracovatelné a v neposlední řadě dodávají potravinám jejich charakteristickou vůni. Také tuky můžeme rozdělit na rostlinné (oleje a stolní tuky) a živočišné (sádlo, máslo, rybí tuk). Živočišné tuky obsahují nasycené mastné kyseliny (zejména polevy, krémy, zmrzliny, polotovary z listového těsta), které mohou představovat riziko pro kardiovaskulární onemocnění. Nenasycené mastné kyseliny, obsažené v rostlinných olejích, rybách apod., mají na zdraví pozitivní vliv (kromě trans - nenasycených m. k., které podněcují vznik diabetu 2. typu a obezity - dnes pouze v levných rostlinných tucích), měly by být tedy přijímány ve vyšší míře. Další druhy lipidů, jako například fosfolipidy, mohou působit jako prevence proti některým onemocněním a zpomalují stárnutí, je tedy vhodné je také začlenit do jídelníčku (např. panenské oleje, zejména sojový) (Piťha & Poledne, 2009).

20

 Cukry (sacharidy): představují rychlý zdroj energie, dělíme je na využitelné a nevyužitelné. Mezi využitelné sacharidy řadíme:  monosacharidy: hroznový cukr - glukóza, ovocný cukr - fruktóza - ovoce, med, některé druhy zeleniny (mrkev). Putují rovnou do krve, během jejich trávení nedochází ke štěpení.  disacharidy: řepný cukr, sladový cukr - vzniká trávením škrobu, při trávení těchto cukrů dochází k jejich štěpení.  oligosacharidy  polysacharidy: škrob, nejčastěji přijímaný - brambory, obiloviny, těstoviny. Stejně jako disacharidy v procesu trávení štěpí na jednoduché cukry (glukóza, fruktóza, galaktóza) (Machová & Kubátová, 2009). K nevyužitelným zdrojům sacharidů patří vláknina, která vytváří prospěšné bakterie v tlustém střevě (eliminace hnilobných bakterií), díky své nestravitelnosti zvětšuje objem stolice, drží v ní vodu a tím také zrychluje její průchod (z čehož plyne snížení vstřebatelnosti tuků, také však vitamínů, minerálů apod). Vlákninu můžeme najít v naprosté většině potravin, jejichž původ je rostlinný - obiloviny, brambory, luštěniny, ovoce, zelenina, ořechy a celozrnné výrobky. Denní příjem vlákniny by se měl pohybovat kolem 35g, většina lidí ovšem této hranice nedosahuje. Nedostatek vlákniny může způsobovat rakovinu tlustého střeva, kardiovaskulární onemocnění, chronické zácpy a jiné problémy spojené s trávicím a zažívacím ústrojím (Piťha & Poledne, 2009). Z extrémního nedostatku příjmu sacharidů může plynout redukce svalové hmoty nebo překyselení organismu. Negativní dopad nedostatku cukrů můžeme pozorovat také v oblasti psychických funkcí. Nadbytek sacharidů naopak způsobuje hromadění energie a její přetváření v tukové zásoby, po delší době může vyústit až v poruchu glukózové tolerance a vznik cukrovky (Kunová, 2011). Dalšími složkami, které jsou v potravinách obsaženy a je třeba dbát jejich dostatečného příjmu, jsou vitaminy, minerální látky a voda. Z výše uvedených množství a procent, které by měly jednotlivé složky potravy v našem denním příjmu zastupovat, je těžké udělat si jasnou představu o tom, jak by tedy měl náš jídelníček vlastně vypadat. Existují obecně platná doporučení týkající se toho, jak

21

by se měl člověk stravovat. Jedno z nich definovala WHO, podle které bychom měli dodržovat následující zásady stravování: 1. Udržovat rovnováhu mezi přijatou a vydanou energií. 2. Snížit příjem energie z tuků, nahradit nasycené mastné kyseliny nenasycenými, úplně vyloučit trans-nenasycené mastné kyseliny (při vaření odstraňovat tučné maso, používat rostlinné oleje, celkově omezit příjem tučných jídel - sýry, zmrzlina…). 3. Zvýšit denní příjem ovoce, zeleniny, luštěnin, celozrnných výrobků a ořechů (zařazovat zeleninu ke každému jídlu, dát si čerstvou zeleninu nebo ovoce jako svačinu, jíst sezónní plody…). 4. Omezit příjem volného cukru (minimalizovat konzumaci sladkých nápojů a sladkostí, nahradit sušenky k svačině čerstvým ovocem nebo zeleninou). 5. Celkově snížit příjem soli a sodíku a ujistit se, že konzumovaná sůl je jodizovaná (nepřidávat sůl nebo omáčky do jídel, odstranit solničku ze stolu, omezit slané svačiny a nekupovat výrobky s vysokým obsahem sodíku) (WHO, 2004). Ještě názornějším zobrazením správného složení jídelníčku jsou grafická schémata, z nichž nejznámější je tzv. potravinová pyramida. V pyramidě jsou umístěny v jednotlivých částech všechny důležité složky potravy, přičemž čím blíže k vrcholu, tím méně bychom měli potravin z dané oblasti zkonzumovat, jelikož jsou bohaté na kalorie, ale jejich výživová hodnota je relativně malá (Svačina, 2008). Potravinovou pyramidu zde uvádím i přesto, že její původní rozložení je dnes spíše zastaralé. V populaci se ovšem můžeme stále setkávat s vysokou mírou konzumace pečiva, těstovin apod., je tedy možné říci, že její vliv i navzdory novým poznatkům o zdravé výživě stále přetrvává. Rozložení jednotlivých složek stravy podle potravinové pyramidy ukazuje Obrázek č. 2.

22

Obrázek č. 2: Potravinová pyramida (Novotný, 2003)

Aktuálnější formou, která nahradila známou potravinovou pyramidu, je grafické znázornění složení stravy v podobě My Plate. To bylo vytvořeno v roce 2006 americkým ministerstvem zemědělství. Zde se již upouští od propagace pečiva a obilovin jako nejvhodnějších složek potravy a pozornost se přesouvá zejména k ovoci a zelenině. Později byl tento koncept převzat Harvardskou školou veřejného zdraví (Harvard School of Public Health), která ho nazvala Healthy Eating Plate (u nás známý pod názvem Zdravý talíř), dále ho zdokonalila, odstranila některé z jeho nedostatků a přizpůsobila ho současnému pojetí zdravého stravování. Na rozdíl od My Plate například upozornila na důležitost pravidelného přísunu vody namísto původně doporučovaného pití mléka ke každému jídlu. Dále zařadila jako důležitou složku konzumaci zdravých olejů, vyzdvihla přínos celozrnných produktů a zmínila také nezbytnost fyzické aktivity spolu s dodržováním nutričních opatření pro udržení optimální tělesné váhy. Zdravý talíř je založen na výsledcích nejnovějších výzkumů týkajících se správné výživy a není ovlivněn potravinářským průmyslem ani zemědělstvím (Kalin, 2011). Jeho jednotlivé složky a jejich poměrné zastoupení znázorňuje Obrázek č. 3.

23

Obrázek č. 3: Zdravý talíř (“Zdravý talíř: Praktická pomůcka zdravé výživy”, 2016)

Vyvážená strava je tedy nejen jednou z nejúčinnějších zbraní proti obezitě, ale také prevencí proti kardiovaskulárním nebo nádorovým onemocněním plynoucím z nesprávné výživy. Z důvodu důležitosti správné výživy pro celkové zdraví jedince je věnována pozornost cestám a způsobům, jak ji u široké veřejnosti podpořit. V této oblasti se dá mluvit o třech cestách, kterými je možno stravování lidí na obecné úrovni ovlivnit. První z nich je v poskytování informací o nutričních hodnotách, správném stravování, reklamě na zdravá

jídla

a

upozadění

marketingových

kampaní

fastfoodů,

změna

postojů

prostřednictvím známých lidí, kteří se stravují zdravě apod. Další cestou je ovlivňování struktury jídelníčku ve školách, podávání ovoce zdarma pro děti, zákaz prodejních automatů s nezdravým jídlem apod. Firemní a veřejné kantýny mohou být povzbuzovány a vedeny k vyloučení a nahrazení některých tuků a jiných složek přípravy jídel, které nesvědčí jejich výživové hodnotě. Poslední cestou mohou být daňové prostředky, kdy by se cena nezdravého jídla zvýšila, na zdravé potraviny by ovšem byla poskytována dotace (Traill et al., 2010). V současné společnosti je tomu ovšem v mnoha případech právě 24

naopak. Ovoce a zelenina jsou oproti méně prospěšným potravinám poměrně drahé, stejně tak zdravé oleje nebo tuky. Rychlá občerstvení stále ve větší míře nabízejí zejména nezdravé produkty. V poslední době však narůstá počet kantýn a bister, kde se dá stravovat poměrně zdravě. Můžeme tedy doufat, že trendy moderní doby jako je bio a raw povedou k trvalejším změnám ve stravování lidí v pozitivním slova smyslu.

2. 1. 3. Péče o duševní hygienu Duševní hygiena je další komponentou zdraví podporujícího chování. Tu můžeme definovat jako „soubor poznatků, přístupů, pravidel a postupů, které umožňují efektivní předcházení nadměrné zátěži, připravují jedince na její zvládání a minimalizují její devastující dopady” (Takács, 2015, str. 175). Do metod duševní hygieny můžeme zařadit relaxační postupy, imaginaci, práci s dechem a tělem nebo vyhrazení času pro odpočinek. Dále by měl člověk mít smysl života a stanoveny jeho cíle, radovat se i z maličkostí, udržovat sociální kontakty a někdy si udělat čas také na popovídání s přáteli. Každý by si měl stanovit hranice a nebrat na sebe přespříliš úkolů a v neposlední řadě se věnovat tomu, co ho baví a naplňuje energií (Křivohlavý & Pečenková, 2004). Metody duševní hygieny mají výrazný vliv na zdraví, a to také díky tomu, že pomáhají při zvládání stresových situací nebo s následným vypořádáváním se se stresem. Stres je definován jako „vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná“ (Křivohlavý, 1994, str. 10). V posledních letech došlo k posunu významu slova stres, kdy jsou jako stresové situace označovány problémy a zátěž každodenního života. Ty se ovšem od stresu liší tím, že člověk je schopný se s nimi vypořádat, a jsou tedy považovány v prvé řadě za stimulující a osobnost rozvíjející (Kebza, 2005). Technik, kterými lze bojovat proti běžnému stresu, je hned několik. Může se jednat o relaxace, plánování časového rozvrhu a stanovování dílčích, méně náročných cílů. Nápomocné může být také vymezení času pro pravidelný odpočinek nebo fyzickou aktivitu, vhodně se stravovat (zejména snídat) apod. Některé stresory nelze jen přehlížet a musíme se s nimi nějakým způsobem vyrovnat. Další lze eliminovat nebo ze života úplně vyřadit, přičemž důležité je takové stresory objevit (Kraska-Lüdecke, 2007). Ve většině případů se tedy jedná o aktivity, které by mohly být řazeny právě po pojem duševní hygieny. 25

Podle odborné literatury lze usuzovat na negativní vliv stresu na zdraví jedince. Mimo jiné se stres se pojí s celou řadou zdraví ohrožujících faktorů, kterými se jedinci snaží mu předcházet (alkohol, spánek, snížení aktivity…). Tento vliv můžeme označit jako nepřímý dopad stresu na zdraví jedince, jde tedy o ovlivnění zejména behaviorální roviny projevů a tím také možné ovlivnění životního stylu jedince. Druhým typem je přímý vliv na zdraví jedince, kdy se stres odráží ve funkci imunitního, endokrinního nebo nervového systému (Hladký, 1993). Stres ovšem nemusí mít na zdraví vždy pouze negativní vliv, jak se na první pohled může zdát. To, jakým způsobem se stresová situace (tedy aktivace organismu ke zvládnutí zátěže a následný odpočinek) odrazí na jedinci, je ovlivňováno mnoha faktory. Patří mezi ně zejména sociální situace, ve které stresová reakce probíhá a vlastnosti samotného člověka v ní. Jedná-li se ale o opakované, až příliš časté vystavování se stresovým situacím při absenci schopností jejich zvládání, a tedy bez možnosti následné relaxace, jeho dopad na zdraví se s určitou pravděpodobností objeví (Kebza, 2005). Chronický stres například může zanechat trvalé negativní stopy na fungování imunitního systému, zatímco krátkodobý stres jeho fungování naopak aktivuje, podobně jako je tomu v případě očkování (Aldwin, 2009). Stres může mít vliv zejména na vznik cukrovky II. typu, protože stresová reakce má vliv na mobilizaci glukózy, pozastavuje výrobu inzulinu a snižuje citlivost tukových buněk na inzulin. Dále je zde jistý vliv na srdeční onemocnění, kdy při chronickém stresu je srdce zvýšeně namáháno a dochází zde k intenzivnější kardiovaskulární činnosti než v klidovém stavu. V neposlední řadě může mít stres vliv na vznik žaludečních vředů, jelikož během stresové reakce dochází k šetření energie tam, kde momentálně není potřeba, snižuje tedy výkonnost metabolismu a dočasně pozastavuje trávení (Joshi, 2007). Z předcházejících odstavců je tedy zřejmé, že duševní hygiena nemá vliv jen na pohodu jedince. Jedná se také o důležitý faktor v boji proti stresu, čímž také ovlivňuje právě naše zdraví, které může být vlivem nadměrného stresu ohroženo. Ve většině případů se přitom jedná o činnosti, které každý z nás v životě již má. Důležité je ovšem jejich zastoupení a prostor, který jim věnujeme. Je potřeba vyhradit si dostatek času na odpočinek, přátele a oblíbené činnosti. Důležité je také aktivní trávení volného času nebo vyhrazení si chvíle pro sebe samého, a to i v případě hektických a pracovně náročných období.

26

2. 1. 4. Spánek Spánek je čas vymezený pro dočerpání energie a regeneraci organismu. Je rozdělen do několika etap, z nichž každá má svoji vlastní funkci. Rozlišujeme dvě spánková stádia, REM a NREM. REM ( rapid eye movement), je charakteristické sny, záškuby svalstva a zejména psychickou regenerací. Zvyšuje se během něj činnost srdce, teplota i dechová frekvence. Je to stádium, ze kterého se člověk obvykle probouzí. Druhé stádium, NREM (non rapid eye movement), se skládá z dalších čtyř fází, které se od sebe liší svou intenzitou a hloubkou spánku. Jsou to: 1. Fáze, kdy probíhá nejlehčí spánek. Objevuje se ospalost, relaxace, snížení dechové a tepové frekvence. Jedná se o fázi, kdy lze spícího lehce probudit. 2. Fáze je specifická lehkým spánkem, aktivita funkcí se dále snižuje. 3. Fáze je charakterizována středně hlubokým spánkem a relaxací svalstva, probudit spícího je již obtížnější. 4. Fáze je časem hlubokého spánku, celkové úplné relaxace a dochází k ní cca 30 - 40 minut po usnutí. Všechny fáze se postupně realizují během cca jedné hodiny, přičemž celý cyklus postupného upadání do spánku spolu s REM fází trvá kolem 90 minut (Mikšová, 2006). Během spánku (zejména během NREM fáze) se snižuje činnost metabolismu, která klesá až na 5 - 25% průměrné denní aktivity. Ze snížení výkonnosti metabolismu plyne také nižší spotřeba kyslíku, dochází k utlumení srdeční aktivity a tím také tepové frekvence, snížení teploty i hladiny cukru v krvi. Metabolické hladiny jsou nejnižší během hlubokého spánku, tedy ve třetím a čtvrtém NREM stadiu a mají význam zejména při regeneraci organismu, při zdravotních obtížích, nemocech, v případě hladovění nebo tělesného růstu (Borzová, 2009). Spánek má vliv nejen na zdraví, ale také na kognitivní funkce, celkovou životní spokojenost, emoční naladění nebo správný fyzický vývoj. Je tedy přirozené, že většina lidí již někdy řešila otázku, po jakou dobu je vlastně nejlepší spát, ať už ve vztahu k sobě samým, v případě vyrůstajících dětí nebo naopak stárnoucích rodičů. V roce 2015 svolala NSF (National Sleep Foundation) panel expertů. Jeho členy byli lidé zabývající se výzkumem spánku, odborníci z oblasti medicíny a dalších souvisejících věd. Účelem setkání bylo navrhnout optimální spánkovou hygienu, a to zejména ideální počet hodin spánku v různých věkových obdobích. Jeho cílem bylo předložit veřejnosti srozumitelné závěry plynoucí z rozsáhlých výzkumů, metaanalýz a pro většinu lidí nedostupných

27

vědeckých informací. Na základě těchto podkladů byl tedy stanoven následující doporučený počet hodin spánku denně: 

Novorozenecké období: 14 - 17 hodin spánku denně



Kojenecké období: 12 - 15 hodin spánku denně



Batolecí období: 11 - 14 hodin spánku denně



Předškolní věk: 10 - 13 hodin denně



Školní věk: 9 - 11 hodin spánku denně



Pubescence / adolescence: 8 - 10 hodin spánku denně



Mladá a střední dospělost: 7 - 9 hodin spánku denně



Pozdní dospělost / stáří: 7 - 8 hodin spánku denně (Hirshkowitz et al., 2015)

Z nedostatečného spánku ovšem neplyne pouze pocit nevyspání a negativní emoční naladění během dne, ale můžeme zde mluvit i o vážných dopadech na zdravotní stav jedince. Je například prokázáno, že jak nedostatek spánku (tedy méně než 6 hodin denně), tak jeho nadbytek (více než 9 hodin denně) znamená zvýšené riziko v oblasti kardiovaskulárních onemocnění, zejména ischemické choroby srdeční nebo mrtvice. Lidé s nevyhovující spánkovou hygienou se s těmito nemocemi častěji léčí a také na ně častěji umírají (Cappuccio, Cooper, D'Elia, Strazzullo, & Miller, 2011). Podobně zaměřená studie, tentokrát ovšem zkoumající specifickou populaci diabetiků a jejich náchylnost k mrtvici, prokázala podobné výsledky. Z této studie vyplývá, že zvýšené riziko je přítomno zejména u lidí, kteří spí více než 9 hodin denně (zejména u mužů) a mírné riziko také u těch, kteří spí méně než 6 hodin denně (zejména u bílé populace). Nejnižší pravděpodobnost mrtvice se prokázala u lidí, kteří spali v průměru 7 - 8 hodin denně, přičemž výsledky se mírně lišily napříč pohlavím a národnostmi (Akinseye, Ojike, Akinseye, Dhandapany, & PandiPerumal, 2016). Zde na problematiku diabetiků navážeme, jelikož také tato zdravotní obtíž může být spojena s délkou spánku, a to opět na stejném principu. Nedostatek i přebytek spánku (optimální počet je 7 hodin spánku denně) vede k větší pravděpodobnosti tohoto onemocnění (Jackson, Redline, Kawachi, & Hu, 2013). V neposlední řadě je také dokázáno, že dostatečný spánek má vliv na udržování tělesné váhy. Jeho zanedbávání může vyústit ve zvyšování tělesné hmotnosti a tím také ve vyšší pravděpodobnost obezity. Jako příklad můžeme uvést studii, která zkoumala skupinu deseti obézních nekuřáků. Ti se zúčastnili dvou čtrnáctidenních cyklů v laboratorních podmínkách, kdy byla upravena nejen doba spánku (v jednom cyklu 8,5 a ve druhém 5,5 hodiny), ale také množství přijatých kalorií. Během trvání studie došlo u všech participantů 28

ke snížení hmotnosti o cca 3 kg. Bylo ovšem zjištěno, že většina této váhy byla redukována během 8,5 hodinového spánku. Dalším zjištěním bylo to, že při delším spánku docházelo ke spalování tuků, zatímco při spánku kratším spíše k úbytku svalové hmoty (Nedeltcheva, 2010). Další podobně zaměřená studie čítala přes 7000 respondentů. Podle ní byl celkový zdravotní stav těch, kteří spali cca 5 hodin denně, na nižší úrovni ve srovnání s jedinci, kteří spali alespoň o několik málo hodin více. Respondenti spící méně než 5 hodin denně měli prokazatelně vyšší BMI i obvod pasu, byli méně fyzicky aktivní, častěji kouřili, užívali léky na kardiovaskulární onemocnění a také v oblasti mentálního zdraví dosahovali nejhorších výsledků (Stranges, 2008). Spánek ovšem není pouze důležitým faktorem objektivního zdraví, ale také toho, do jaké míry se sami zdraví cítíme. Studie ukazují, že jak lidé, kteří spí málo (méně než 7 hodin) tak ti, kteří spí naopak dlouho (více než 9 hodin) mají prokazatelně horší míru subjektivního zdraví (SRH - Self Related Health). Při zjišťování příčin a příznaků nemocí je tedy důležité ptát se, mimo jiné, právě na spánkovou hygienu, která může mít na projevy nemoci velký vliv a může vyvolávat příznaky nemoci i tam, kde se na biologickém podkladě žádná nevyskytuje (Frange, de Queiroz, da Silva Prado, Tufik, & de Mello, 2014).

2. 1. 5. Bezpečnostní opatření a prevence úrazů Obětí nehody se člověk může stát kdekoli, ať už na dálnici nebo v „bezpečí” vlastního domova. Nejedná se přitom o ojedinělé případy úmrtí, právě naopak. Úmrtí následkem úrazu je obecně v populaci na třetím místě v žebříčku, bezprostředně v závěsu za kardiovaskulárními chorobami a nádorovými onemocněními. Je tomu tak i přes to, že většina lidí nehodu přežije, potýká se ovšem s přetrvávajícími zdravotními následky. Nejčastěji smrtí končí úrazy nejmenších dětí do tří let, kdy dominují nejen autonehody, ale také úrazy v domácnosti - popálení, utopení, kontakt s elektrickým proudem. Pro minimalizaci nebezpečí lze využít nespočet ochranných prostředků a pojistek vyrobených právě pro tyto účely (pojistky proti otevření lahviček s léky, ohnivzdorná pyžama, zábradlí kolem vodních nádrží…). V tomto ohledu se ovšem vyžaduje aktivní přístup nejen dětí a jejich rodičů, kteří často přeceňují vědomosti svých dětí a bezpečnostní opatření proto zanedbávají, ale také společnosti jako celku (Křivohlavý, 2009). Mnoho výzkumů bylo provedeno na téma prevence dopravních nehod, které zastávají zhruba poloviční počet smrtí zapříčiněných úrazem. Zavádí se například speciální bezpečnostní dopravní kurzy pro adolescenty, tedy skupinu, která se stává obětí autonehod 29

nejčastěji. Dále se věnuje pozornost funkcím samotných automobilů, viditelnému a včasnému dopravnímu značení uzpůsobenému lidskému vnímání a reakčnímu času. Obecně známými, některými lidmi ovšem stále opomíjenými prvky bezpečnosti na silnicích jsou bezpečnostní pásy a helmy pro motocyklisty (Sarafino, 1994). V poslední době se k nám stále častěji dostávají zprávy o testování nových dopravních prostředků, které jsou naprogramovány tak, aby k jejich řízení nebyl potřebný lidský faktor a vše je řízeno počítačem. Tyto prostředky by měly v budoucnosti ve velké míře eliminovat počty dopravních nehod a tím také početná zranění z nich plynoucí. Je totiž známo, že 94% nehod je zapříčiněno právě lidskou chybou, nikoli selháním techniky nebo překážkami v prostředí. Jeden z nejrozsáhlejších výzkumů na toto téma momentálně provádí společnost Google. Její Google car project testuje automobily fungující na bázi autonomního režimu již 6 let, během kterých najezdily již přes dva miliony kilometrů. Po dobu celého šestiletého období se tyto automobily staly účastníky dohromady sedmnácti menších dopravních nehod, z nichž ovšem ani jedna z nich jimi nebyla přímo způsobena (“Google Self-Driving Car Project: Monthly Report”, 2015). Automobily, které samy parkují nebo jsou schopny bez zásahu člověka jet po dálnici a nadzemní dráhy fungující v autonomním režimu jsou používány již dnes, je tedy jen otázkou času, kdy lidský faktor vymizí ze silnic úplně.

2. 2. ZDRAVÍ POŠKOZUJÍCÍ CHOVÁNÍ Tak jako můžeme vymezit zdraví podporující chování, můžeme samozřejmě popsat také zdraví poškozující chování. Jedná se o aktivity, které nepřispívají dobrému zdraví, dokonce právě naopak. Takových činností je hned několik a mezi lidmi jsou poměrně rozšířené. Každého z nás takových způsobů chování napadne hned několik, pojďme se tedy podívat, co je možno pod tuto kategorii zařadit a jakým způsobem na naše zdraví dopadá. 2. 2. 1. Užívání návykových látek Užívání návykových látek je jednou z nejdůležitějších komponent zdraví poškozujícího chování, a to zejména z důvodu jejich stále častějšího výskytu ve společnosti. Mezi návykové (psychoaktivní) látky řadíme jak některá léčiva, tak zneužívané látky (ať už přírodní, nebo vyrobené synteticky). Podle Mezinárodní

30

klasifikace nemocí (MKN-10) je termín „psychoaktivní” vymezen pro ty sloučeniny, které mohou u člověka vyvolat závislost a mají jistý dopad na jeho psychiku (Doležal, 2013). Psychoaktivní látky můžeme podle Češkové (in Svoboda, Češková, & Kučerová, 2012) rozdělit do pěti základních skupin: 

Centrálně tlumivé látky, kam patří alkohol a psychofarmaka (zejména barbituráty a benzodiazepinová anxiolytika).



Opiáty, kam lze zařadit opium a jeho další deriváty.



Stimulující látky, kam patří například kokain, nikotin, kofein nebo amfetaminy.



Halucinogeny, mezi které řadíme LSD, meskalin, psylocybin a fencyklidin.



Konopí, tedy marihuana a hašiš. Vzhledem k faktu, že nejrozšířenějšími návykovými látkami jsou v dnešní době

nikotin a alkohol, budeme se v následujících kapitolách věnovat právě jim. Zaměříme se zejména na jejich vliv na zdraví člověka.

2. 2. 1. 1. Kouření Cigarety se v podobě, v jaké je známe dnes, začaly objevovat až během 20. století. Na rozdíl od dnešní doby se jejich užívání příliš nerozšířilo, jejich kouření totiž bylo považováno za zženštilé, přičemž ženy měly kouření zakázáno (Brannon & Feist, 1996). Tento názor je na hony vzdálený pozdějšímu přístupu, kdy kouření bylo naopak známkou „tvrdých chlapů” a bylo považováno za frajerství. V České republice se od roku 1997 do roku 2013 pohybuje počet kuřáků s malými odchylkami kolem 30%, jedná se tedy o poměrně stálý počet a snaha společnosti kouření snižovat se prozatím neprokazuje jako příliš úspěšná. Úmrtí následkem užívání tabáku se u nás vyskytuje v míře kolem 17%. Přesto většina kuřáků uvádí, že nemají žádné zdravotní potíže, popřípadě že nějaké zdravotní potíže mají, ale nedávají je do souvislosti s kouřením (Sovinová, H., Sadílek, P., & Csémy, L. (2012). Je ovšem prokázáno, že kouření skutečně má negativní vliv na zdraví člověka, a to moha způsoby. Některé z nich uvádí Křivohlavý (2009): 

v dlouhodobé perspektivě můžeme mluvit o rakovině nebo kardiovaskulárních onemocněních



častější dýchací potíže, bronchitida



větší pravděpodobnost vzniku žaludečního vředu



snížení kognitivního výkonu u dospívajících 31

Další nebezpečí plynoucí z kouření je také větší pravděpodobnost vzniku požáru, přičemž kuřáci jsou téměř čtyřikrát častěji obětí požáru než nekuřáci. V neposlední řadě je problémem fakt, že nejen aktivní, ale také pasivní kouření je zdraví škodlivé a kuřáci tedy vystavují nebezpečí i lidi kolem sebe (Brannon & Feist, 1996). Tomu je možno zamezit pouze vyhýbáním se sdílení společných prostor (zejména domácnosti) s kuřáky, zákazem kouření v restauracích a v neposlední řadě také snahou lékařů vysvětlit kuřákům nejen dopad na zdraví jejich, ale především na zdraví jejich blízkých. Vdechování kouře totiž může u dospělých způsobit srdeční onemocnění nebo rakovinu plic, stejně jako u kuřáků. U dětí se setkáváme nejčastěji s akutními infekcemi dýchacích cest, zánětem středního ucha, syndromem náhlého úmrtí kojenců, nedostatečnou funkčností plic nebo epilepsií (CDC, 2010). Dopadem kouření v domácnosti na děti se ve své studii zabývali například Canta a Dubois, kteří přišli na to, že dětský dýchací systém je ohrožen zejména v případě, že v domácnosti kouří oba rodiče. V tom případě je totiž mnohem těžší s kouřením přestat, třeba i kvůli dětem. Oproti tomu, v případě jednoho partnera nekuřáka v domácnosti, je mnohem jednodušší udržet cigarety pouze mimo dům a potažmo se kouření třeba i úplně zbavit (Canta, 2015). Z výše zmíněných zdravotních problémů plynoucích z kouření můžeme usuzovat na fakt, který je znám a vědecky doložen již po celá desetiletí, tedy že užívání tabáku vede v mnoha případech k předčasnému úmrtí. Je tedy zřejmé, že kouření má na zdraví negativní vliv. Otázkou ale zůstává, do jaké míry je řešením s kouřením přestat. Čím dříve toto rozhodnutí člověk ve svém životě učiní, tím pravděpodobnější je jeho pozitivní dopad na zdraví. Je dokázáno, že projevy chronických zdravotních problémů vyplývajících původně z kouření přetrvávají až několik let po ukončení kouření. Například ti, kteří přestali kouřit před méně než pěti lety, si stěžují na více přetrvávajících zdravotních problémů oproti lidem, kteří přestali kouřit před více než pěti lety. Jedinci, kteří nekouří již více než šest let, se jen málo liší svými zdravotními problémy od těch, kteří kouřit nikdy nezačali (Blaxter, 1990). Kromě neblahého dopadu na zdraví má ovšem kouření také vnitřní, často přechodné pozitivní účinky, které znesnadňují kuřákům se cigaretám vyhýbat. Cigarety jsou stále v oblibě, a to i navzdory vnějším opatřením, jako je neustálé zdražování cigaret, snaha zákazu kouření v restauracích nebo osvěta v oblasti závažného vlivu na zdravotní stav. Podle Křivohlavého (2009) mezi pozitivní účinky tabáku, a tedy i důvody, proč lidé kouří, patří například: 32



zvýšení soustředěnosti, výkonu, kapacity paměti i učení



dočasná podpora kladných emocí jako je radost a pohoda



snížení napětí a úzkosti, kladný vliv na pocit zvládání stresových situací



začlenění se do skupiny, zvýšení pocitu autonomie a soběstačnosti, vnímání sebe sama jako dospělejšího apod. Z těchto důvodů také většina lidí začíná kouřit, a to nejčastěji během dospívání.

V té době jsou děti formovány mnoha vlivy ohledně postojů a přesvědčení, a to včetně pohledu na kouření. Z výše zmíněných důvodů k tomu tedy může vést například snaha stát se členem referenční skupiny. Z výzkumů vyplývá, že na to, zda člověk začne kouřit, mají vliv zejména rodiče (ať už jejich napodobování nebo naopak touha vymezení se a opozice) a vrstevníci. Přičemž dospívající, jejichž rodiče nebo vrstevníci kouří, budou s velkou pravděpodobností kouřit také (Sarafino, 1994). Výzkumy dokazují, že vliv vrstevníků je zejména u kouření a pití alkoholu velmi vysoký, méně již u užívání jiných drog. Jakmile totiž někdo v okolí začne kouřit, cigarety se najednou pro ostatní stávají mnohem dostupnějšími. Dospívající jsou poté častěji povzbuzováni k tomu, aby to také zkusili. Stejně tak je to s výsledky vlivu rodičů na tuto problematiku, kdy se ukazuje, že čím více jsou rodiče začleněni do života dětí a věnují jim větší pozornost, tím menší je pravděpodobnost kouření a užívání jiných návykových látek (Simons-Morton, Haynie, Crump, Eitel, & Saylor; 2001, Jackson, Henriksen, Dickinson, & Levine, 1997; Fletcher, Darling, Steinberg, & McCord, 1995). Dalším aspektem, proč lidé začínají (popřípadě odmítají přestat) kouřit, může být jeho vliv na obezitu. Obecně se totiž předpokládá, že lidé, kteří kouří, jsou méně náchylní k přibývání na váze, než nekuřáci. Z jedné studie čítající přes 499 000 dospělých respondentů vyplývá, že tomu tak skutečně je, a to zejména u skupiny starších osob. U věkové skupiny pod 40 let se vztah mezi kouřením a obezitou neprokázal jako signifikantní. Je také zjevné, že bývalí kuřáci mají větší šanci stát se obézními než ti, kteří ještě kouřit nepřestali nebo ti, kteří ani nikdy nezačali. Nebezpečí obezity u bývalých kuřáků ovšem stoupá také s počtem vykouřených cigaret, přičemž lidé, kteří byli v minulosti silnými kuřáky, mají mnohem větší predispozice k obezitě než bývalí lehcí kuřáci (Dare, Mackay, Pell & Matsuo, 2015)

33

2. 2. 1. 2. Alkohol Další položkou, která by mohla být zařazena pod zdraví poškozující chování je užívání alkoholu. To je součástí společnosti již odnepaměti a můžeme se s ním setkat na velké většině společenských akcí. Alkohol je bezesporu spojen s myšlenkou oslavy. Téměř každý svůj životní úspěch, narozeninovou párty nebo setkání se starými přáteli oslaví právě alkoholem. V České republice podle dat z roku 2012 pravidelně konzumuje alkohol 15% populace nad 15 let věku, přičemž 73% této populace se řadí k umírněné formě pití (denní příjem do 40 g u mužů a 20 g u žen). Také u dětí školního věku a mladistvých (13-15 let) se dnes již setkáme s poměrně rozsáhlými zkušenostmi s alkoholem. Většina jedenáctiletých již alkohol někdy vyzkoušela a s věkem narůstá i pravidelnost jeho konzumace. S rostoucím věkem tedy můžeme počítat s častějším požitím alkoholu, ovšem v průběhu času (v letech 2002 - 2010) se velké změny v množství požitého alkoholu u dětí neobjevují. Nejoblíbenějším alkoholem je zejména pivo, ale výjimkou rozhodně nejsou ani zkušenosti s tvrdým alkoholem, z čehož můžeme usuzovat na nedostatečné dbání věkové hranice, která je u nás 18 let (Sovinová, Csémy, & Kernová, 2014). Jak nám napoví již název kapitoly, také u alkoholu je prokázán jeho neblahý vliv na zdraví jedince. Zmíníme zde negativa, která uvádí Křivohlavý (2009), podle kterého nadměrné užívání alkoholu může: 

přímo zapříčinit cirhózu jater nebo Korsakovův syndrom



vyústit v nádorové onemocnění, kardiovaskulární problémy nebo hypertenzi



mít nepřímo vliv na výskyt dopravních nehod, větší pravděpodobnost spáchání trestného činu nebo nárůst agresivity



vyústit ve změnu vnímání, snížení kognitivních funkcí, pozornosti, možnosti rozhodování a nekoordinovanost pohybů, což může zapříčinit problémy v mnoha situacích V případě, že alkohol konzumují těhotné ženy, se u narozených dětí objevuje tzv.

Fetal Alcohol Syndrome (FAS). Jedná se o rozsáhlé změny ve vyvíjejícím se mozku dítěte, který je vystaven prenatálnímu působení alkoholu. U těchto dětí se projevuje snížení exekutivních a kognitivních funkcí, problémy s verbálním vyjadřováním nebo konfliktní chování jako porušování pravidel a agresivita. Tyto problémy dále vyúsťují v neúspěchy ve škole, problémy se zákonem, závislost na alkoholu, popřípadě mentální onemocnění (Rangmar et al., 2015) 34

Rizika užívání alkoholu jsou obecně známá, i přesto jeho požívání většina lidí poměrně holduje. Je tomu tak zřejmě zejména proto, že v přiměřené míře přináší také mnoho pozitivních psychických účinků a zážitků, které povědomí o negativních dopadech na zdraví v dané situaci předčí. Pozitivní účinky totiž nastupují rychle a jsou lidmi více vnímány a připouštěny než například cirhóza jater nebo dopravní nehoda, o kterých většina lidí uvažuje jako o událostech, které je v životě s velkou pravděpodobností nemohou potkat. Při lehké konzumaci alkoholu se člověk většinou cítí uvolněnější, vytrácejí se zábrany, je tedy otevřenější komunikaci a výřečnější a může se objevit až euforie (Češková in Svoboda, Češková, & Kučerová, 2012). Alkohol má nejen pozitivně vnímaný vliv na psychiku, ale v určitých případech u něj můžeme hovořit také o kladném dopadu na zdraví. Například se ukazuje, že nejnižší úmrtnost vykazují lidé, kteří během svého života konzumují malé dávky alkoholu (zejména červeného vína), které mají vliv zejména na snížení pravděpodobnosti kardiovaskulárního onemocnění (Křivohlavý, 2009). Právě z pozitivních účinků alkoholu na psychiku plyne poměrně vysoké riziko závislosti. Závislost začíná fází, kdy jedinec vyhledává alkohol právě z důvodu snadnějšího vystupování ve společnosti, redukci ostychu nebo odvedení myšlenek od těžké životní situace. V další fázi mohou přetrvávající myšlenky na alkohol člověka ve společnosti spíše znevažovat, dochází tedy častěji k pití spíše o samotě. Následující fáze znamená výčitky a hledání viníka vlastní závislosti, který je často viděn právě ve společnosti, která jedince do stávající situace přivedla. V poslední fázi již není stopy po snaze udržet se na společenském žebříčku, závislý pije navzdory všemu, zanedbává se a ve velké míře se vyskytují problémy jak v somatické, tak psychické oblasti (Vašina, 2011). Mezinárodní klasifikace nemocí řadí syndrom závislosti do Poruch vyvolaných užíváním alkoholu pod skupinu F10, kde dále najdeme například akutní intoxikaci, škodlivé užívání, odvykací stavy, psychotické poruchy, amnestický syndrom a jiné a neurčené poruchy chování (Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: MKN-10 : desátá revize : aktualizovaná druhá verze k 1.1.2009). To, jakým způsobem tělo na alkohol zareaguje a v jaké míře se posléze odrazí na našem zdraví, je tedy dáno množstvím vypitého alkoholu. Pozitivní psychické účinky se dostavují při koncentraci 0,3-0,5 promile v krvi. V tu chvíli můžeme pozorovat již zmíněné opadnutí zábran, relaxaci a pocit lehkosti v hlavě, větší otevřenost a zpomalení pohybů. Koncentrace 1 promile již znamená značné narušení funkcí, setřelou řeč, již zmíněné potíže s koordinací a nárůst agresivity. 2 promile znamenají eskalaci narušení funkcí 35

a při koncentraci 4 promile se může dostavit až smrt (Češková in Svoboda, Češková, & Kučerová, 2012). Vliv alkoholu na zdraví můžeme pozorovat nejen v podobě přímých onemocnění, ale také ovlivněním dalších složek zdraví podporujícího chování, jako například spánku. Při mírné konzumaci alkoholu, tedy jednoho až dvou běžných drinků, dochází v průběhu spánku k redukci 3. NREM fáze a celkovému narušení kontinuity spánku. Vliv alkoholu pozorujeme zejména během usínání, kdy je zkrácena latence doby bdění před usnutím a v první polovině noci tedy dochází k ucelenějšímu spánku, který ovšem ve druhé polovině noci přechází spíše ve spánek neklidný. Střední míra požití alkoholu, která odpovídá dvěma až čtyřem skleničkám alkoholu, nemá podle výzkumů jednoznačné dopady na spánek, ovšem prokázalo se snížení doby REM fáze během spánku. Při vysoké míře pití alkoholu, tedy po více než čtyřech sklenkách alkoholu, dochází opět ve velké míře ke snížení REM fáze, přičemž první epizoda REM fáze přichází tentokrát až po latenci. Naopak jsou značně posíleny NREM fáze (Ebrahim, Shapiro, Williams, & Fenwick, 2013). Také z dalších výzkumů vyplývá, že v případě jednorázového a občasného pití alkoholu dochází v první polovině noci ve většině případů k prohloubení a zvýšení kvality spánku, ve druhé ovšem pozorujeme jeho narušení. Lidé na alkoholu závislí ovšem trpí poruchami spánku více než ti, kteří na něm závislí nejsou. Může se u nich častěji objevovat nespavost, extrémní ospalost během dne nebo změny architektury spánku, a to i v době abstinence (Thakkar, Sharma, & Sahota, 2015).

2. 2. 2. Chování a další faktory vedoucí k obezitě Zachovávání přiměřené tělesné hmotnosti je výsledkem interakce mnoha předpokladů, jako je zejména chování jedince, jeho osobnostní a psychické faktory, podmíněné především metabolickými a genetickými pochody. Z nepřiměřené hmotnosti a přijímané stravy plyne mnoho dopadů na lidské zdraví. To lze ovlivnit především správně nutričně vyváženou stravou (Mlčák, 2005). Nejrozšířenějším ukazatelem přiměřené tělesné hmotnosti je Body Mass Index (BMI), který byl poprvé popsán Adolphem Queteletem a byl vyvinut pro výpočet relativní váhy jedince, a to pomocí vzorce tělesná váha (kg) / tělesná výška (m)². Zpopularizován byl v roce 1972 Ancelem Keysem, který výpočet pojmenoval BMI. Pod tímto názvem ho známe i dnes (Blackburn & Jacobs, 2014). Dnes se BMI používá zejména jako screening pro hrubý odhad, přestože jeho hodnoty poměrně přesně korelují s podílem tuku v těle. Je dobrým počátečním ukazatelem pro zvážení rizik zdravotních problémů v důsledku 36

vysoké (popřípadě nízké) tělesné váhy, pro jejich upřesnění je ovšem nutné provést další vyšetření a přihlédnout k individualitě každého jedince. Nelze ho tedy brát jako samonosný diagnostický nástroj (NHLBI, 2013). BMI je známým pojmem i mezi laickou veřejností. Webové stránky o zdravé výživě a životním stylu se hemží kalkulačkami jeho výpočtu, tabulkami hodnot a popisem rizik vyplývajících z jednotlivých kategorií. Hranice hodnot BMI se v literatuře nepatrně liší, zde uvádíme rozdělení dle Slováčkové (2007), viz. Tabulka č. 1. Tabulka č. 1: Rozložení hodnot BMI

KATEGORIE

BMI

ZDRAVOTNÍ RIZIKA

podváha

méně než 18,5

vysoká

norma

18,5 - 24,9

minimální

nadváha

25,0 - 29,9

středně vysoká

obezita

více než 30

vysoká

1. stupeň (mírná)

30,0 – 34,9

vysoká 1. stupně

2. stupeň (střední)

35,0 – 39,9

vysoká 2. stupně

3. stupeň (morbidní) více než 40

velmi vysoká

Jak je patrné z přehledu hodnot BMI, do kategorie zdraví poškozujícího chování můžeme zařadit jak problémy s udržováním tělesné hmotnosti ve smyslu obezity, tak ve smyslu podváhy. Z výzkumů vyplývá, že jak lidé s podváhou, tak lidé trpící obezitou mají větší sklony ke zdraví poškozujícímu chování, a to nejen co se oblasti stravování týče. Tito lidé častěji kouří, pijí alkohol a vyhýbají se fyzickému cvičení, což nepřímo může vést ke zvýšenému riziku kardiovaskulárních onemocnění (Ali, 2006; Jonsson et. al., 2002). Kardiovaskulární onemocnění, zvýšená pravděpodobnost mozkové mrtvice a smrt způsobená selháním srdce jsou u lidí trpících obezitou velkým rizikem. Mnoho studií prokázalo, že obézní lidé se častěji než lidé s přiměřenou hmotností potýkají právě s kardiovaskulárními onemocněními, která často mohou vést až ke smrti (Kwagyan, 2015; Lee, 2014). Většina výzkumů zabývajících se obezitou užívá jako jeden z jejích ukazatelů právě BMI. Jak je ovšem řečeno výše, BMI nemůže být bráno jako jediný ukazatel obezity, jelikož nerozlišuje mezi svalovou a tukovou složkou, stejně jako nespecifikuje rozložení 37

tuku v těle. Je dokázáno, že i lidé s průměrným BMI, kterým se ovšem tuk nadměrně ukládá kolem břišních partií (tzv. central obesity), a bere se zde tedy v potaz poměr boků a pasu, mají větší pravděpodobnost kardiovaskulárních onemocnění a dokonce smrti než ti, kteří mají v normě jak BMI, tak rovnoměrné rozložení tuku po těle. Dokonce se prokázalo, že inklinují ke kardiovaskulárním onemocnění více než lidé, kteří spadají pod pásmo obezity s ohledem na samotné BMI (Sahakyan, 2015). Základem léčby obezity a tím také snížení pravděpodobnosti kardiovaskulárního onemocnění je změna životního stylu. Redukce váhy má vliv na hladinu cukru v krvi, čímž ovlivňuje v podstatné míře i výskyt diabetu 2. typu, a to již při snížení váhy o 2,5 - 5,5 kg během dvou let. Stejně tak má redukce tělesné váhy vliv na cholesterol, tuky a krevní tlak. Důležité je ovšem udržení zdravějšího životního stylu dlouhodobě, přičemž příznivé změny se dostavují zhruba po dvou až třech letech. Na obezitu by se tedy mělo zejména mezi lékaři pohlížet jako na chronické onemocnění, jehož odstranění závisí zejména na jednici, ale také na lékařích samotných. Jejich úkolem by měla být edukace pacienta a pravidelné kontroly dodržování předepsaného plánu k redukci váhy. Dále by měli dbát na poskytnutí svépomocných příruček a programů pro snadnější dodržování stanovených cílů, bezpečné využívání nově dostupných farmak pro redukci váhy a snížení objektivních či subjektivních překážek pacienta na cestě ke zdravějšímu životnímu stylu (Ebbert, 2014). Z obezity ovšem neplynou pouze problémy s kardiovaskulárním systémem. Dále se u tohoto zdraví poškozujícího chování můžeme setkat s jeho negativním vlivem na respirační systém, a to nejen při zvýšené fyzické námaze, ale také při odpočinku. Obézní lidé mají jak větší nároky na příjem kyslíku, tak vyšší hladinu vydechovaného oxidu uhličitého (Lin, 2012). Obezita ovlivňuje funkci plic, u těžších případů obezity (BMI < 40) se může až ve 30% vyskytovat hypoxemie a v poslední době se diskutuje také o možném propojení obezity a astmatu. Dále můžeme v důsledku obezity mluvit o poruchách spánku v důsledku opakovaných zástav dechu na dobu cca 10 sekund (apnoe / hypopnoe) během noci, což může vést až k hypoventilačnímu syndromu při obezitě ( tzv. Pickwickovu syndromu), což je vystupňování a pokročilé stádium již zmíněných respiračních obtíží (Rabec, de Lucas Ramos, & Veale, 2011). Obezita může mít své počátky již v dětství, přičemž až 80% obézních dětí se s touto komplikací potýká až do dospělosti. V dětském věku obezita přináší další zdravotní obtíže, kterých se dospělí jen těžko zbavují. Jedná se zejména o problémy s páteří a dolními končetinami v důsledku nadměrného zatěžování dětské kostry. Z toho plynou obtíže jako bolesti a zaoblení zad, skolióza, bederní lordóza, vbočená kolena nebo ploché nohy 38

(Machová & Kubátová, 2009). Obezita může být kromě doposud zmíněného také rizikovým faktorem sklouznutí hlavice femorální epifýzy (slipped capital femoral epiphysis - SCFE), která postihuje opět zejména děti a adolescenty. Postupem času se zvyšuje jak výskyt dětské obezity, tak počet dětí trpících SCFE (Murray & Wilson, 2008). Dětská obezita má přitom stejné příčiny jako obezita u dospělé populace. Vliv má vysoký energetický příjem, nedostatek pohybové aktivity, nepravidelné stravování a forma stravování v útlém věku (umělá výživa vede k obezitě ve vyšší míře než mateřské mléko) (Machová & Kubátová, 2009). Uvědomování si důležitosti zdraví a zejména přístupu k němu tedy není důležité jen pro zdravotní stav samostatných a za sebe odpovědných dospělých, ale zejména dětí, které jsou v tomto ohledu na svých rodičích závislé. 2. 2. 3. Rizikové sexuální chování Sexuální chování můžeme označit za rizikové zejména z důvodu nebezpečí pohlavně přenosných chorob (STD - Sexually Transmitted Diseases), jejichž existence se stále více dostává do povědomí lidí. Za bezpečné sexuální chování označujeme stav, kdy „spolu dva pohlavně zdraví jedinci naváží oboustranně uspokojivý sexuální kontakt a zůstávají si v něm věrní. Touto věrností se přitom rozumí neexistence sexuálních styků s druhými osobami ani ze strany muže, ani ze strany ženy” (Křivohlavý, 2009, str. 208). Obecně pod pojem rizikového sexuálního chování řadíme předčasné zahájení pohlavního života, časté střídání partnerů a promiskuitu, praktiky vedoucí ke krvácení, prostituční chování a prezentace erotického materiálu týkajícího se vlastní osoby na internetu. Za rizikový je považován také pohlavní styk (anální, orální i vaginální) bez použití kondomu mimo trvalé partnerství, kde oba partneři počítají se vzájemnou věrností. Dále má souvislost také s nadužíváním drog a alkoholu, agresivitou nebo asociálním chováním (Jonášová, 2015). Postupem času můžeme mluvit o lepší informovanosti a edukaci veřejnosti, a to jak o výskytu pohlavně přenosných chorob, tak o možnostech, jak se před nimi chránit. Z dlouholetého českého výzkumu vyplývá, že v letech 1993 - 2008 nedošlo k výraznějšímu nárůstu počtu sexuálních partnerů na osobu, naopak tento počet nepatrně klesá (ženy cca 5 partnerů za život, muži cca 10 partnerek). Ani věková hranice, kdy se lidé setkávají s prvním sexuálním stykem, se navzdory obecnému přesvědčení nesnižuje, ale stále se pohybuje kolem 18 let. K nejmarkantnějším změnám došlo v těchto letech v oblasti užívání antikoncepce, a to v pozitivním slova smyslu. Zejména při styku s náhodnými partnerkami se dnes již většina mužů (88%) chrání kondomem. Z výzkumu tedy vyplývá, že Češi se chovají v sexuální oblasti odpovědněji, ať už se jedná o prevenci pohlavně 39

přenosných chorob nebo nechtěného těhotenství (Weiss & Zvěřina, 2009). Zaměříme-li se ale na vir HIV, musíme konstatovat, že jeho výskyt v ČR v posledních letech roste, přičemž u nás evidujeme největší procento nově nakažených mužů, kteří praktikují sex s muži, v rámci celé EU (Jonášová, 2015). Nejznámější pohlavně přenosnou chorobou je bezpochyby HIV/AIDS. Možnými cestami přenosu infekce HIV (a dalších STD) je nákaza prostřednictvím krve a přenosem infekce z matky na dítě. Rizikovým chováním se v souvislosti s virem HIV myslí zejména nechráněný pohlavní styk, nadměrné střídání pohlavních partnerů, užívání drog pomocí injekčních stříkaček nebo sexuální praktiky, při kterých může dojít k poranění tkáně a krvácení (zejména soulož do konečníku) (Hygienická stanice hl. m. Prahy, 2006). Existuje také mnoho dalších onemocnění, o kterých ovšem většina lidí neví. Výzkumy se tedy zaměřují na zmapování vědomostí v této oblasti. Důležitá je zde především znalost příznaků, prevence a případné léčby nemocí (Křivohlavý, 2009). STD nepostihují pouze pohlavní orgány, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale také ústa, oči nebo konečník. Při jejich léčbě je důležité zajistit lékařskou pomoc všem sexuálním partnerům. Prevence STD spočívá zejména v dostupnosti sexuální výchovy a informací, dostatečné pohlavní hygieně, kontrole již nakažených a ohrožených osob (prostitutky) a vyšetření těhotných žen, dárců orgánů apod. (Andrésová & Slezáková, 2013).

2. 3. DALŠÍ VYBRANÉ DETERMINANTY ZDRAVÍ Kromě chování zdraví poškozujícího a zdraví podporujícího existuje mnoho dalších faktorů, které mají na naše zdraví vliv. Jedním z nich je podle dosavadních výzkumů například sociální opora, kterou nelze zařadit pod chování související se zdravím, její strukturu ovšem jedinec ovlivnit do jisté míry může. Dalším z těchto faktorů je právě osobnost, jejíž vliv na chování související se zdravím nás v rámci této práce také zajímá. V následující kapitole se s těmito dvěma faktory stručně seznámíme.

2. 3. 1. Sociální síť a dostupnost sociální opory Další oblastí, která je spojena nejen s psychickou pohodou, ale také prosperujícím fyzickým zdravím, je právě sociální opora. Stejně jako na duševní hygienu, také na setkávání se s přáteli je nutné si vyhradit čas, což v dnešní uspěchané době může být někdy problém. K nedostatku času se ještě přidávají další investice. Následkem toho může po nějaké době síla naší sociální sítě řídnout, čímž klesá také opora z ní plynoucí. 40

Poskytování (a tím pádem také obdržení) sociální opory vyžaduje naslouchání člověku, emocionální podporu, pomoc a zaktivování v těžkých nebo samostatně nezvladatelných životních situacích. Zahrnuje povzbuzování lidí kolem sebe, vyrovnání se se svěřeným trápením druhého člověka, někdy i přijetí cizích problémů a pomoc s jejich řešením (Křivohlavý, 1999). Pod pojmem sociální opora se ovšem neskrývají pouze blízcí přátelé a okruh našich známých, jak by se zejména ve vztahu s osobním zdravím mohlo zdát. Sociální oporu můžeme rozdělit do tří úrovní. Nejobecnější úrovní je makroúroveň, která se zasazuje o pomoc na celospolečenské úrovni. Jedná se tedy o neziskové a dobrovolnické organizace, sociálně - ekonomický systém pomoci obyvatelstvu, systém zdravotnictví apod. Dalším stupněm je mezoúroveň, kterou můžeme popsat jako pomoc jednotlivci v rámci nějaké sociální skupiny, které je členem. Jedná se například o případy, kdy pracovní skupina nebo sportovní klub pomáhá jednomu ze svých členů v tíživé zdravotní situaci. Nejužší, již v úvodu této kapitoly nastíněné, pojetí sociální opory spadá pod tzv. mikroúroveň a jedná se o pomoc lidí nám nejbližších - rodiny, potomků nebo dobrých přátel (Křivohlavý, 2009). Sociální opora může ovlivňovat zdraví hned několika způsoby, jak vyplývá již z výše popsaného dělení. Jedním z nich je ovlivňování zdraví přímo a nepřímo. O přímém ovlivnění zdraví mluvíme v případě, že ze sociální interakce plynou převážně pozitivní zisky a dochází tak k podpoře well-beingu a zvýšení sebevědomí (Lakey & Cassady, 1990). Well-being má potažmo vliv na autoregulační systémy, endokrinní systém a pozitivně ovlivňuje také míru, do jaké člověk začleňuje do svého života právě prvky zdraví podporujícího chování. Zvyšuje také míru pozornosti, kterou vlastnímu zdravotnímu stavu věnuje (Cohen & Shyme, 1985). Nepřímé působení sociální opory na zdraví jedince je definováno jako proces, kdy je vliv sociální podpory formován dalšími proměnnými. Těmi jsou postavení ve společnosti a přístup k poskytovaným službám a informacím, které mají vliv na zdravotní stav člověka, a to jak psychický, tak fyzický. Jedná se tedy spíše o širší pojetí sociální opory v kontextu společnosti, kdy jedinci z různých společenských vrstev mohou mít rozdílné podmínky v dostupnosti zdravotní péče a možnostech edukace o jejich zdravotním stavu (Lourel, Hartmann, Closon, Mouda, & Petric - Tatu, 2013). V kontextu sociální opory se napříč literaturou často popisuje její funkce coby „nárazníku”, který tlumí stresory a nepříznivé události, se kterými se jedinec musí potýkat a pomáhá mu se s nimi rychleji vypořádat. Z této funkce plynou také mírnější dopady těchto stresorů na zdraví. V určitých situacích se ovšem může stát, že vlivem okolností 41

(např. nemoc jedince a změna jeho chování, zapříčinění dopravní nehody…) se může okruh lidí, který v jiných situacích běžně poskytuje sociální oporu, od trpícího spíše distancovat (Paulík, 2010). Ze sociální opory ovšem neplynou vždy pouze pozitiva. Za jistých okolností může být přítomnost sociální opory pro jedince nepříznivým faktorem. Jedná se zejména o případy negativních sociálních interakcí, kdy jsou ve vztahu kladeny přemrštěné nároky, objevuje se podceňování partnerových schopností a osobnostních dispozic nebo lži. Stejně tak se původně přínosný vztah může proměnit v dále neudržitelný, a to zejména vlivem narůstajících konfliktů nebo kritiky. Pod tento pojem spadá také nevyhovující opora, manipulace s protějškem a snižování jeho sebevědomí a autonomie (Kebza, 2005).

2. 3. 2. Osobnost a chování související se zdravím Na osobnost v kontextu chování souvisejícího se zdravím se v této práci podíváme o něco podrobněji. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že na tento faktor navážeme v rámci empirické části práce, kde budeme ověřovat vztah osobnostních charakteristik a chování souvisejícího se zdravím. Současné výzkumy se kromě samotného chování souvisejícího se zdravím zajímají samozřejmě také o to, čím může být toto chování ovlivněno. Jedním z důležitých faktorů je právě osobnost, zejména některé její charakteristiky. V následující kapitole si je stručně popíšeme, abychom měli představu o tom, co vše se může v chování souvisejícím se zdravím odrazit. Chování typu A Jedná se o chování, kdy se člověk zaobírá v první řadě prací, vystupuje přehnaně sebevědomě a upoutává na sebe pozornost svou hlučností (Šolcová & Kebza, 2006). Osobnostními charakteristikami vázanými na chování typu A jsou zejména přílišná soutěživost a ctižádost, agresivní prožívání (často ovšem neprojevované), neustálý pocit časového presu, provádění obvyklých aktivit ve zrychleném tempu, nadměrná bdělost, neklid, napětí v oblasti obličejového svalstva a hostilita (Baštecký, Šavlík, & Šimek, 1993). Toto chování je jedním z faktorů, které mohou ovlivnit onemocnění kardiovaskulární chorobou (Smith, 1992).

42

Hostilita Hostilitu můžeme z psychologického hlediska definovat jako „soupeřivý až nepřátelský postoj člověka k druhým lidem, jde o psychologický nebo fyziologický projev zlosti” (Křivohlavý, 2002, str. 117). V souvislosti s chováním ovlivňujícím zdraví je právě hostilita předpokladem k zdraví poškozujícímu chování, jako je například kouření nebo pití alkoholu (Wiebe, 1986).

Hardiness Pojem hardiness můžeme chápat jako osobní nezdolnost (Křivohlavý, 2009). Jedná se o postoje a strategie, které stresové události v životě přetvoří v možnost růstu a osobního rozvoje. Hardinnes se skládá ze tří komponent. První z nich je challenge, tedy přistupování k životu jako stresujícímu, ovšem se snahou vytěžit z něj co nejvíce. Jedná se o schopnost stavět se ke stresujícím událostem jako k výzvě, na kterou můžeme zaměřit naše síly. Patří sem také vědomí, že z případných chyb se lze poučit. Druhou komponentou je commitment, tedy schopnost se i přes těžkosti k problémům stavět čelem a angažovat se v jejich řešení. Třetí komponenta, control, vypovídá o přesvědčení jednice o tom, že dokáže ovlivnit přicházející události, i když se jedná o těžká životní období. Jde o umění nepropadat pasivitě (Maddi, 2012).

Sense of Coherence Můžeme popsat jako chápání světa kolem sebe jako celku a zároveň chápání sebe sama v jeho kontextu. Také zde můžeme mluvit o třech dimenzích, kterými jsou manageability (víra ve vlastní možnosti a zdroje ke zvládání přicházejících problémů), comprehensibility (srozumitelnost situace) a meaningfulness (jakýsi motivační prvek, vyvolává pozitivní pocity při smysluplném řešení problému) (Paulík, 2010).

Self-efficacy Jedná se o tzv. vědomí vlastní účinnosti, které je výsledkem vzájemného působení tří složek: chování, vnitřních osobnostních dispozic a vnějšího prostředí. Projevuje se vědomím možnosti kontroly dění a vírou ve vlastní dovednosti, které mohou ovlivňovat zmíněné komponenty. Má vliv na to, jak lidé myslí, cítí, jak jsou schopni sami sebe motivovat a následně jednat. Jde o přesvědčení jedince o jeho vlastní schopnosti organizovat své chování a jednat způsobem, který povede k zamýšleným výsledkům a vytyčeným cílům (Bandura, 1997). 43

Locus of Control Locus of control se týká způsobu řešení problémů. V jeho pojetí existují dva typy lidí, externalisté a internalisté. Interní locus of control znamená pocit kontroly nad děním, důvěra ve vlastní schopnosti a v to, že sami řídíme svůj osud a můžeme ho ovlivňovat. Externí locus of control se naopak vyznačuje přesvědčením, že věci se nám dějí bez ohledu na to, zda do nich nějakým způsobem zasahujeme, nebo nikoli a nejsme tedy schopni je ovlivnit. Spoléháme tedy ve velké míře na externí faktory, jakým je například štěstí (Slezáčková, 2012). Ve vztahu se zdravím se vyvinul pojem health locus of control, který se zaměřuje na přesvědčení jedince o vlastní nemoci a možnostech její ovlivnitelnosti vlastními silami. Má tedy vliv také na zdraví podporující chování, kdy interní health locus of control znamená více pohybové aktivity, větší pozornost věnovaná zdravé výživě apod. (Gochman, 1998).

Optimismus Lidé, kteří si příčiny událostí vysvětlují optimisticky, se aktivněji staví také k úpravám prostředí, ve kterém žijí a tomu, jakým způsobem se v něm chovají. Jedná se zejména o odstraňování zdravotně závadných prvků, ale také o přímé budování zdravého prostředí. Co se chování týče, vede optimismus k vyšší fyzické aktivitě a celkovému zdravějšímu stylu života. Pesimisté naopak přistupují k problémům spíše pasivně, častěji sahají například po alkoholu, aby na ně byli schopni zapomenout. Peterson (dle Křivohlavý, 2012) zjistil, že u optimistů byla naopak prokázána vyšší míra zdraví podporujícího chování jako je fyzická aktivita, vyhledávání zdravějších a méně tučných potravin a pití alkoholu jen v přiměřené míře. Koncepce negativní afektivity Opět se jedná o faktor, který má vliv (tentokrát negativní) na zvládání životních těžkostí. U lidí se projevuje konstantní rozmrzelou náladou, ke které ovšem nemají objektivní důvod, věnují pozornost zejména negativním stránkám dění a mají blízko k častým rozladám a diskomfortu. Často se u nich můžeme setkat s psychosomatickými onemocněními (Baštecký et al., 1993). Výše zmíněné koncepty se ve svých myšlenkách ovšem často překrývají. Ve většině případů se jedná o varianty vlastní kontroly nad stresovou situací a celkového zvládání stresových událostí. Výzkum se tedy od dílčích osobnostních charakteristik 44

v poslední době přesouvá ke komplexnějším teoriím (Dosedlová & Slováčková, 2013). Jednou z nich je například Big Five, která se skládá z pěti dimenzí popisujících osobnost. Jejich specifikaci uvádí například Hřebíčková a Urbánek (2001): 

Neuroticismus: se projevuje zejména psychickou nestabilitou, nejistotou, úzkostí, smutkem a častým prožitkem obav. Výjimkou nejsou ani pocity zahanbení a představy, které ovšem svým obsahem neodpovídají realitě.



Extraverze: tato dimenze v sobě zahrnuje společenskost, sebedůvěru, aktivitu, výřečnost, energii a optimismus. Tito lidé mají rádi, když se kolem nich něco děje a jsou po většinu času dobře naladěni.



Otevřenost vůči zkušenosti: k této dimenzi řadíme zejména chuť experimentovat, zájem o vědu, bujnou fantazii a otevřenost ke změně. Chování bývá spíše nekonvenční a často obsahuje nové způsoby projevu. Úsudek nebývá ovlivněn okolnostmi.



Přívětivost: znamená pochopení pro druhé, porozumění problémům ostatních lidí, empatii, náklonnost, ochotu vyslechnout. Důležitými vlastnostmi jsou také důvěřivost a zalíbení ve spolupráci s dalšími lidmi.



Svědomitost: hlavními charakteristikami jsou zde cílevědomost, ctižádostivost, pracovitost, vytrvalost a organizovanost, přesnost a disciplína. Právě osobnostním faktorům se ve vztahu ke zdraví v posledních letech věnuje

ve výzkumu velká pozornost. Friedman, který toto téma zkoumá již několik let na části Termanova vzorku (1 312 osob) a věnuje se zejména longitudiálním výzkumům, během nich přišel například na to, že svědomitost v dětství má pozitivní vliv na pití alkoholu v dospělosti a je prediktorem delšího života.

Vysoká míra neuroticismu má

na dlouhověkost naopak negativní vliv, ovšem pouze u žen, u mužů se tento vztah neprokázal (Kern, Della Porta, & Friedman, 2014). Také podle dalších studií má svědomitost přímý vliv na zdraví ohrožující chování, přičemž svědomití lidé se méně oddávají přehnanému pití alkoholu, neexperimentují s návykovými látkami a řídí bezpečně. Slabší vztah byl nalezen také u rizikového sexuálního chování nebo nezdravého stravování (Bogg & Roberts, 2004). Nejen svědomitost souvisí se zdraví podporujícím chováním, ale je tomu tak i u dalších osobnostních rysů, a to zejména otevřenosti vůči zkušenosti, následovně přívětivosti a o něco nižší vztah byl objeven také u extraverze (Allen, Vella, & Laborde, 2015). Podle jednoho z nedávných výzkumů, který se zaměřil na změnu osobnostních 45

charakteristik u dospělých v průběhu čtyř let a jejich vliv na chování související se zdravím se ukázalo, že častá fyzická aktivita byla na začátku spojena s velkou mírou otevřenosti vůči zkušenosti a svědomitosti, přičemž nárůst fyzické aktivity během let byl způsoben poklesem neuroticismu a nárůstem všech ostatních dimenzí (otevřenosti vůči zkušenosti, svědomitosti, přívětivosti a extraverze). Nejen ve světě, ale také u nás se výzkumníci zabývají vztahem osobnostních charakteristik a zdraví. Podle jednoho z našich výzkumů je jedním z hlavních osobnostních rysů, které souvisí se zdraví podporujícím chováním, svědomitost. Ta má vliv nejen na zdravé stavování, ale také na pohybovou aktivitu, dodržování pravidelného režimu, prevenci a nižší míru užívání návykových látek. V pořadí další protektivní charakteristikou je otevřenost vůči zkušenosti, která má vliv opět na zdravé stravování, pohybovou aktivitu a nevystavování se slunečnímu záření a jiným škodlivým látkám. Extraverze se pohybuje na pomezí, přičemž má pozitivní vliv na prevenci a pohybovou aktivitu, negativně ovšem ovlivňuje užívání návykových látek a vystavování se slunečnímu záření. V případě přívětivosti byl zaznamenán mírný pozitivní vliv na zdraví podporující chování ve smyslu pohybové aktivity a užívání návykových látek. U posledního rysu, neuroticismu, byl zaznamenán pouze jeho negativní vliv, a to na duševní hygienu a pohybovou aktivitu (Dosedlová & Slováčková, 2013).

3. VZTAH KE ZDRAVÍ V PRŮBĚHU DOSPĚLOSTI A STÁŘÍ V předchozí části práce bylo vymezeno chování související se zdravím a hlavní oblasti, které lze pod toto chování zařadit. Každý jedinec má nějakou míru, do jaké se o svoje vlastní zdraví stará a jakým způsobem s ním nakládá. Neznamená to ovšem, že to, jakým způsobem přistupuje člověk ke svému zdraví ve dvaceti, je stejné i po šedesátce. Chování související se zdravím se v průběhu života mění. V následující části se zaměříme na jednotlivé věkové skupiny, které jsou do této práce zahrnuty. Jedná se o skupiny mladé, střední a zralé dospělosti a stáří. Kapitola bude pojednávat o vývoji od mladé dospělosti až po stáří ve vztahu s chováním souvisejícím se zdravím a jeho proměnami v tomto věkovém rozmezí. Podíváme se zde také na tělesné změny a posuny ve zdraví, které se během dospělosti zpravidla dostavují.

46

3. 1. Období mladé dospělosti Za mladou dospělost se v odborné literatuře zpravidla označuje období mezi 20 35 lety. Arnett (2000) mluví v počátku tohoto období (v rozmezí mezi 18. a 25. rokem) o tzv. vynořující se dospělosti. Dosažení dospělosti je determinováno biologicky dosažením fyzické zralosti, významně se tedy mění zejména pohled na sexualitu. Z psychosociálního hlediska je mladá dospělost obdobím vhodným pro odpoutání se od primární rodiny, vytváření nových plnohodnotných vztahů a zejména partnerství, seberealizaci v pracovním životě a finanční osamostatnění. Jde o životní etapu osobního rozvoje, otevřených možností, optimismu a velkých plánů do budoucna (Vágnerová, 2007). Z fyzického hlediska se jedná o období vitality, tělesné síly a prosperujícího zdraví. Tělesná (zejména potom svalová) zdatnost dosahuje svého vrcholu kolem 25. roku života. Již těsně po 25. roce ovšem můžeme pozorovat nepatrné ubývání na výšce a zhoršenou akomodaci oka, nejedná se ovšem o tělesné změny, které by lidem působily přílišné starosti a v mnoha případech zůstávají tyto minimální změny nepovšimnuty. Mezi 30. - 35. rokem stále dochází ke vzestupnému vývoji tělesných a duševních sil. Jedná se o období stability, kdy se člověk nachází na vrcholu a výkonnost a zdraví jsou zde stále na vysoké úrovni (Říčan, 2004). V tomto období se také vyskytuje (oproti pozdějším životním etapám) více zdraví ohrožujícího chování. Hazardování s vlastním zdravím se začíná objevovat již v adolescenci, v období rané dospělosti ovšem dosahuje svého vrcholu. Jedná se například o rizikové sexuální chování, řízení automobilu pod vlivem alkoholu či jiných chemických látek nebo ve vysokých rychlostech, hojné experimentování s návykovými látkami všeho druhu apod. (Arnett, 1992). Toto chování může vyplývat z již zmíněného experimentování a hledání sama sebe, které je pro toto období typické. Jedná se tedy o zakoušení celé řady zážitků před tím, než dojde k úplnému usazení a přijetí plné odpovědnosti přicházející spolu s uvědoměním si plné dospělosti. Dalším důvodem je vyhledávání nového (sensation seeking), tedy touha po nových a neobvyklých zážitcích (Arnett, 1994). V neposlední řadě má na toto chování u mladých lidí vliv sociální skupina a jiné sociální tlaky, které na společnost působí. Nemusí se vždy jednat o konkrétního člověka, který mladé lidi k riskantnímu chování přivede, ale stačí představa někoho, kdo hodně riskuje (sociálního prototypu) a toho, jak se chová. Tato představa může vést k větší ochotě riskovat a experimentovat se zdraví ohrožujícím chováním. Na druhou stranu ale může vyústit také ve vyhýbání se riskantnímu chování, přičemž je právě vyhýbání jedincem 47

chápáno jako prostředek vymezení se společnosti (Lane, Gibbons, O'Hara, & Gerrard, 2011). Sociální aspekt ovšem nemusí být s riskantním chováním (zejména nadužíváním alkoholu a drog) spojen pouze skrze napodobování sociálního okolí. Již na začátku kapitoly jsme zmínili důležitost sociální sítě a navazování vztahů v tomto životním období. Mnoho mladých lidí v tomto kontextu referuje o tom, že právě alkohol a návykové látky jim pomáhají snížit jejich zábrany, lépe se začlenit do společnosti, být otevřenějšími a zábavnějšími, přičemž právě to je podle nich jedním z hlavních důvodů, proč alkohol a jiné látky vůbec užívají (Miller, 2013). Je tedy zřejmé, že období mladé dospělosti (zejména potom mezi 18. - 25. rokem) znamená v mnoha případech užívání látek a zakoušení zdraví poškozujícího chování více než v následujících obdobích. Zdaleka ne ve všech případech ovšem riskantní chování odezní. V posledních letech například holdování alkoholu u mladých lidí rapidně roste a již v tak mladém věku se setkáváme stále častěji s lidmi, kteří jsou na alkoholu vyloženě závislí, a nejedná se u nich tedy pouze o přechodné období. Většina výzkumů ale ukazuje, že celková spotřeba alkoholu a opíjení se na večírcích má směrem ke 25. roku života klesající tendenci (Delucchi, Matzger, & Weisner, 2008). Také co se kouření týče, byl v posledních letech zaznamenán jeho velký nárůst právě v období mladé dospělosti. V této době je jedinec náchylnější jak k tomu, aby vůbec kouřit začal, tak k závislosti na nikotinu. Momentálně se jedná o období, kdy je prevalence kouření nejvyšší v průběhu celého života. Důvody toho opět můžeme hledat v nárocích tohoto životního období. Dalším důvodem může být také větší začleněnost do sociálního života, než tomu bylo v adolescenci (větší volnost, snižující se závislost na rozhodnutí rodičů…) (Mathur, Stigler, Erickson, Perry, & Forster, 2014). Experimentování a do jisté míry hazardování s vlastním zdravím ovšem může vyplývat také z výborné fyzické kondice, která je pro toto období charakteristická. Člověk na sobě nepociťuje žádné známky nemoci, pocity únavy se dostavují až po náročné fyzické aktivitě a objevují se pocity síly a neohroženosti. Také toto přesvědčení o vysoké fyzické odolnosti a zdraví tedy může vést k výkyvům v životosprávě, nesprávnému životnímu stylu nebo již zmíněným experimentům s návykovými látkami (Dosedlová, Klimusová, & Burešová, 2016). V posledních desetiletích můžeme u mladých dospělých zaznamenat také nárůst pravděpodobnosti obezity, a to zejména z důvodu nevhodného stravování. V posledních letech se na trhu stále častěji objevují levné, vysoce chutné a již zpracované pokrmy, o jejichž nutriční hodnotě a vlivu na zdraví by se ovšem dalo diskutovat. Mezi mladými 48

lidmi je ovšem to, zda je potravina levná, chutná a nejlépe ještě hotová bez větší námahy mnohem důležitější než nutriční hodnota těchto jídel. Mnoho mladých lidí také používá jídlo jako formu vypořádání se stresovými situacemi, na které je období mladé dospělosti poměrně bohaté. Větší pozornost nutričním hodnotám potravin věnují zejména ti, kteří jsou pohybově aktivní a posléze ženy řídící se některým z dietních opatření (tedy lidé, kteří celkově vykazují vyšší míru zdraví podporujícího chování) (Hebden, Chan, Louie, Rangan, & Allman-Farinelli, 2015). Pohybová aktivita je během tohoto období poměrně vyhledávaná, jedná se jak o prokázání vlastní fyzické zdatnosti, tak o prostředek socializace a navazování nových vztahů. Muži jsou, co se (nejen) pohybové aktivity týče, zaměřeni spíše na výkon a soupeření. Ženy se soustřeďují spíše na celkový upravený fyzický vzhled, atraktivitu, udržování tělesné váhy a pevnosti svalů (Vágnerová, 2007). V průběhu mladé dospělosti ovšem dochází k poklesu fyzické aktivity, přičemž za jeden z hlavních důvodů lze považovat těhotenství a rodičovství. V jednom z výzkumů, který byl zaměřen na mladé dospělé s věkovým průměrem 26,3 let, bylo provedeno měření fyzické aktivity před tím, než měli děti a přibližně rok poté, co se jim narodily. Věkový průměr respondentů při druhém měření byl 28,9 let. V prvním měření se ukázalo, že respondenti pěstovali fyzickou aktivitu zejména z důvodů zdravotních, dále pro pobavení, ze zvyku a ze strachu z obezity. Po narození dítěte u většiny respondentů poklesla fyzická aktivita o 3 hodiny v týdnu (z původních 5,5 hodin na 2 hodiny). O 1,3 hodiny poklesla dokonce i u menšiny osob, které byly přesvědčeny o tom, že jejich fyzická aktivita po narození dítěte naopak vzrostla. Udávanými důvody pro pokles aktivity byl zejména nedostatek času, energie a motivace. Dále pocit neustálé pohybové aktivity kolem dětí a preference jiných, více odpočinkových aktivit (Hull, 2015).

3. 2. Období střední dospělosti Je období mezi 35. a 50. rokem života. Do 40. roku můžeme stále pozorovat pozvolné nabývání na síle. Kolem 40. roku ovšem začíná docházet k tělesným změnám, které trápí zejména ženy (usazování nadbytečného tuku na bocích atd.). Na předchozí období dobré fyzické síly navazuje období střední dospělosti, kdy výkonnost již nepatrně klesá. Lehčí unavitelnost při chůzi nebo běhu zde již může být zřejmá, lze jí ovšem předcházet i lehkým fyzickým tréninkem. Také regenerace svalů a šlach je značně zpomalená a častěji dochází k úrazům, jejichž hojení vyžaduje delší čas než v minulosti, což zpravidla vede k přehodnocení vlastních fyzických sil a zvolnění tempa. Stejně tak boj 49

s infekcemi je během na delší trať, lidé v tomto věku se tedy snaží lépe chránit proti nachlazení. Také racionální strava začíná mít v životě jedince své místo, lidé začínají brát vážněji nejen obezitu, ale také další nemoci plynoucí z nezdravého životního stylu, jako je kouření nebo pití alkoholu. Prostřednictvím sportu se lidé snaží udržovat v kondici a snižovat tak pociťovaný úbytek fyzické zdatnosti a atraktivity. V tomto období také dochází k častějšímu vyhledávání lékařské pomoci a zaměňování fyzických strastí a bolestí za vážné nemoci, jako je například rakovina (Říčan, 2004). Jak je již zmíněno výše, hraje v tomto období výraznou roli fyzická aktivita. I když nedochází k rapidnímu poklesu výkonnosti, může ho na sobě člověk pociťovat, což vede k obavám o své vlastní zdraví. Pohybová aktivita může ovšem tento úbytek sil, pociťovaný zejména při fyzicky náročných situacích, zřetelně snížit, a to až do takové míry, že ho na sobě jedinec nemusí ještě po několik dalších let vůbec pocítit (Langmeier & Krejčířová, 2006). Oproti konci období mladé dospělosti, kdy fyzická aktivita z důvodu narození dětí klesá, se v tomto věkovém období opět nepatrně zvyšuje. Jedná se zejména o mírné navýšení času věnovaného rekreační fyzické aktivitě. Pohyb spojený s obstaráváním domácnosti a vykonáváním zaměstnání zůstává v tomto období stále srovnatelný (Kruk, 2007). Také podle dalšího výzkumu se fyzická aktivita mezi 40. - 49. rokem zvyšuje oproti konci předchozího věkového období (Mulder, V. Ranchor, Sanderman, Bouma, & JA van den Heuvel, 1998). Z výše uvedených informací můžeme předpokládat, že muži se v tomto období zaměřují na fyzickou aktivitu zejména z důvodu manifestace a udržení fyzických sil, jejichž úbytek může být v tomto období již nepatrně znát. Ženy se zase snaží vyvarovat zmíněných fyzických změn, kterými jsou zejména ukládání nadbytečného tuku v oblasti břicha a boků ve vyšší míře, než tomu bylo doposud. V poslední době se velmi často můžeme setkat s lidmi, kteří v tomto období začínají pravidelně běhat nebo jezdit na kole, i když doposud se sportovní aktivitě věnovali spíše výjimečně. Tento trend může být považován za výsledek dnešní doby, kdy jsou fyzická výkonnost a tělesná atraktivita považovány za stále důležitější kvality. Ideály na vrcholu sil a krásy se na nás valí nejen z obálek časopisů, ale také například při vybírání zaměstnanců se stále častěji považuje za důležitý reprezentativní vzhled a výkonnost kandidátů. Další změnou je v tomto období zhoršení smyslových funkcí, a to jak zrakových (zejména vidění na blízko, způsobené ztrátou bezchybné pružnosti čočky, na dálku zůstává vidění poměrně dobře zachováno), tak sluchových (mění se vnímání některých tónů, 50

problémy zejména s percepcí vyšších tónů, některé zvuky mohou oproti minulosti působit rušivě apod.). V dnešní době, kdy brýle jsou spíše módním doplňkem a kontaktní čočky pohodlné a běžně dostupné, můžeme zhoršování zraku velmi elegantně korigovat a je tedy menším problémem, než tomu bylo v minulosti. V neposlední řadě se v tomto období začínají objevovat chronická onemocnění (Vágnerová, 2007). Co se stravování týče, neobjevují se během střední dospělosti žádné zásadní změny. Příjem ovoce a zeleniny zůstává stále poměrně nízký, přičemž lidé v tomto věku sní v 80% případů méně než dva kusy ovoce a zeleniny denně. To bylo zjištěno v longitudinálním výzkumu trvajícím 17 let, který zahrnoval 5123 respondentů (Sabia et al., 2009). Výjimkou mohou být ženy přijímající některé z dietních opatření, opět za účelem udržení tělesné váhy a fyzické atraktivity. U mužů můžeme předpokládat změnu stravovacích návyků až v případě pocítění zdravotních problémů, které se posléze snaží zmírnit právě zdravější životosprávou. 3. 3. Období zralé dospělosti Zralou dospělostí se rozumí životní období mezi 50. a 65. rokem života. Dochází zde k dalšímu poklesu fyzické výkonnosti, klesá funkce srdce, plic a dalších orgánů zodpovídajících právě za fyzickou zdatnost. Během tohoto období také dochází k redukci tkání a svalů, čímž je negativně ovlivněno také držení těla. Snížení výkonnosti se nevyhýbá ani metabolickým procesům, dochází tedy k přibývání na váze, a to mnohem jednodušeji a rychleji než tomu bylo v předchozích stádiích (Říčan, 2004). Co se fyzické aktivity týče, můžeme říci, že nejvíce se pohybu (chůzi) věnují muži ve věku 55 - 59 let, mírné fyzické aktivitě nejvíce holduje věk 60 - 64 let, zatímco náročnější fyzické aktivitě se nejvíce věnují muži ve věku 50 let. Náročnější fyzická aktivita je druhem pohybu, který s narůstajícím věkem konstantně klesá. U žen se s mírnou fyzickou aktivitou nejvíce setkáme ve věkovém rozmezí 51 - 54 let, chůzí ve věku 55 - 59 let a náročnější fyzickou aktivitou v rozmezí 50 - 54 let. Po dosažení 54 let fyzická aktivita u žen klesá, a to rapidněji než u mužů. V období kolem 50 let se u žen v nejvyšší míře objevují sedavé aktivity, jako je sledování televize, čas strávený u počítače, cestování dopravními prostředky nebo návštěva kulturních akcí. Tyto aktivity s přibývajícím věkem klesají a nejnižších hodnot dosahují mezi 60. - 64. rokem života, tedy ke konci období zralé dospělosti. U mužů dochází v tomto období pouze k nepatrným výkyvům (Pelclová, 2015). Oproti předchozímu věkovému období se mezi 59. - 60. rokem míra fyzické aktivity nijak výrazně nemění, klesat začíná zejména po dovršení 60. roku života (Mulder et al., 1998). 51

V tomto období se na druhou stranu nejčastěji mění stravovací návyky, a to směrem k pozitivnímu a pro tělo vhodnějšímu pólu. Zdravá strava začíná být s přibývajícím věkem stále důležitější a lidé se snaží stále častěji vyhýbat nezdravým jídlům (Mulder et al., 1998). To potvrzují také Sabia et al. (2009), podle kterých lidé ve středním věku zvyšují příjem ovoce a zeleniny, přičemž 40% lidí sní denně více než dva kusy ovoce a zeleniny (v období střední dospělosti tomu tak bylo u 20% populace). Co se průměrné konzumace alkoholu týče, ta oproti přecházejícímu věkovému období u umírněného pití klesá. U lidí, kteří jsou zvyklí konzumovat více než 15 jednotek alkoholu týdně naopak stoupá.

3. 4. Období stáří Obdobím stáří se rozumí věk nad 65 let, kdy se involuce stále zrychluje. Spolu s nemocemi se vyskytují přirozené znaky stárnutí, často je ovšem těžké rozlišit, z čeho jednotlivé zdravotní obtíže plynou. Svalová síla i výkonnost orgánů jsou oproti předchozím obdobím znatelně snížené, a to ve srovnání se začátkem období mladé dospělosti až na polovinu. V tomto věku jsou již stárnutím zpravidla do velké míry postiženy zuby a oči. Jen několikadenní neschopnost a upoutání seniora na lůžko může znamenat řídnutí kostí a tím také jejich křehkost, ochabování svalstva a nedostatečnou regulaci krevního tlaku (Říčan, 2004). U seniorů pozorujeme i další biologické projevy stáří. Prohlubují se zde deficity počínající již v předchozím období, jako je rapidní snížení obrany proti infekcím, vyšší pravděpodobnost nádorového onemocnění, snížení pružnosti a hybnosti jednotlivých tkání. Také hojení ran je mnohem pomalejší než v minulosti (Langmeier & Krejčířová, 2006). Ve stáří ovšem pojem zdraví dostává poněkud odlišný význam, kdy za zdravého je člověk považován v případě, že není postižen žádnou zjevnou nemocí, sám se cítí relativně zdravý, dokáže se sám o sebe postarat, je schopen vyvinout mírnou psychickou a fyzickou aktivitu a zároveň se stále může účastnit přiměřeného společenského života a udržovat sociální kontakty (Pacovský, 1994). Mnohem větší váhu má v tomto období spíše subjektivní zdraví, než zdraví objektivní. Z důvodu častého výskytu nejrůznějších zdravotních obtíží, které u většiny lidí přicházejí spolu s věkem, je na objektivní úrovni skutečně zdravý jen málokdo. Důležité je tedy zaměřovat se na to, jak se daný člověk cítí. Cílem by mělo být odvracet jeho pozornost od fyzických nesnází a nabídnout mu aktivity a podněty, které odvedou jeho pozornost k vnějšímu světu. Pokud se totiž nemocný neustále zaobírá jen svým zdravotním stavem a tělesnými problémy, může to vést nejen ke zvýšenému působení zdravotních problémů na samotného člověka, který se jimi nechá 52

pohltit, ale také k odmítání nemocného člověka ze strany sociálního okolí, pro které jsou neustálé nářky na zdravotní stav vnímány jako nepříjemné (Vágnerová, 2007). Navzdory pozitivnímu vlivu, který má na zdraví pohybová aktivita, dochází během života a zejména po dosažení stáří k rapidnímu snižování pohybové aktivity a senioři tráví volný čas spíše sedavými koníčky. Je tomu tak zejména proto, že s přibývajícím věkem stoupá počet starých lidí, které v mnoha činnostech omezují srdeční choroby, zánětlivost kloubů, problémy s páteří atd. (Říčan, 2004). Pohybová aktivita ovšem neklesá pouze ve stáří, ale již od dětství s přibývajícím věkem. Pro představu zde uvedeme výsledky výzkumu, který zkoumal právě množství pohybu v průběhu života (a to jak pomocí objektivních měření, tak z hlediska subjektivních výpovědí respondentů). Podle tohoto výzkumu se 42% dětí do 11 let věnuje fyzické aktivitě po doporučovanou dobu 60 minut denně, zatímco během adolescence toto procento klesá na 8%. U dospělých lidí splňuje doporučené množství fyzické aktivity (30 minut 5x týdně) pouze 5% populace a s přibývajícím věkem toto procento stále klesá. Zároveň má ale většina lidí pocit, že se věnuje fyzické aktivitě více, než je tomu ve skutečnosti (Troiano et. al., 2008). Ve stáří se přitom doporučovaná doba cvičení od norem pro dospělé neliší, naopak by se senioři měli navíc věnovat cvikům podporujícím rovnováhu a posilování svalstva, a to zejména z důvodu prevence případných pádů, které s narůstajícím věkem přibývají (EU Physical Acitivy Guidelines, 2008). V kontextu pohybové aktivity ve stáří byly zjištěny kulturní rozdíly, jak ukazuje studie srovnávající fyzickou aktivitu seniorů z České republiky a USA. Ta prokázala, že čeští senioři se označují za fyzicky aktivnější (jak z hlediska častosti, tak z hlediska intenzity), než senioři z USA. Konkrétně čeští senioři uvádějí přibližně 630 minut pohybu týdně, američtí senioři 430 minut týdně. Američtí respondenti na druhou stranu vykazují vyšší míru motivačních faktorů k fyzické aktivitě, považují ji za součást svého životního stylu a pociťují vyšší míru povzbuzení, a to zejména ze strany rodiny. Stejně tak američtí respondenti více kontrolují svou účast v pohybových aktivitách než ti čeští. Další, poměrně velké rozdíly byly objeveny v oblasti toho, jakými fyzickými aktivitami lidé zahrnutí do výzkumu svůj čas vyplňují. U seniorů z USA se v nízké a střední intenzitě jedná zejména o aktivity rekreačního typu, skupinové sportovní vyžití nebo cvičení se sportovním náčiním. U českých respondentů naopak převládají aktivity jako práce na zahradě nebo v domácnosti (nejedná se tedy o čas vyčleněný přímo na pohybovou aktivitu) nebo nesportovní fyzický pohyb (jako např. procházky). U těžké fyzické aktivity se obě skupiny shodují na sportovních aktivitách jako je jízda na kole nebo plavání 53

(Mudrák, Slepička, & Elavsky, 2012). Jak již bylo zmíněno výše, dochází ve stáří k výrazným metabolickým změnám, které mohou způsobovat rychlé přibývání na váze. Toto období tedy vyžaduje jisté změny ve stravování, je ovšem důležité dbát na to, aby staří lidé jedli méně, ale hodnotně. Zejména u starých lidí se můžeme setkat s tzv. kvalitativní podvýživou, kdy člověk jí dostatečně, vybírá si ale nesprávné potraviny (nedostatek masa, zeleniny, ovoce). Nesprávné složení stravy může vést k pocitům slabosti a pociťovanému úbytku tělesné i duševní odolnosti, což ještě umocní již tak zřetelný úbytek sil ve stáří (Říčan, 2004). Některé výzkumy skutečně potvrzují, že podvýživa v populaci seniorů stále roste, a to zejména z důvodu socioekonomických změn. Senioři často zůstávají ve stáří sami a jsou zodpovědní za údržbu svého vlastního zdraví, přičemž zdravá výživa jde ale často stranou (Amarya, Singh, & Sabharwal, 2015). Lze si snadno představit, že senior žijící sám, bez partnera, již nemá tolik motivace a energie na připravování si nutričně vyvážených jídel, jako tomu mohlo být v minulosti. Z jiných výzkumů ovšem vyplývá, že právě lidé nad 60 let věku dbají ze všech věkových skupin na zdravou stravu nejvíce, přičemž nezdravá jídla postupně s věkem z jídelníčku mizí (Mulder et al., 1998). Příjem ovoce a zeleniny vzhledem k předchozímu období také roste, i když pouze nepatrně. Konzumace alkoholu obecně oproti předchozímu období klesá a zvyšuje se počet úplných abstinentů (Sabia et al., 2009). Tento trend lze přičítat faktu, že metabolismus již není tak výkonný jako dříve a trávení těžkých a tučných jídel může u starších lidí způsobovat zažívací problémy. Z toho důvodu tedy senioři sahají po lépe stravitelných a lehčích potravinách, které jsou také prospěšnější jejich zdraví.

54

II.

EMPIRICKÁ ČÁST

1. CÍLE VÝZKUMU A FORMULACE HYPOTÉZ 1. 1. Cíle výzkumu Primárním cílem diplomové práce je zmapovat chování související se zdravím v průběhu dospělosti a stáří a jeho změny během těchto životních období. Řada výzkumů zjišťovala zastoupení jednotlivých komponent chování souvisejícího se zdravím u dospělé populace. Velmi málo z těchto výzkumů ovšem bere do úvahy právě změny v tomto chování v průběhu zrání a stárnutí. Tento výzkum tedy zjišťuje proměny v chování souvisejícím se zdravím u čtyř věkových skupin, kterými jsou:  mladá dospělost (20-35 let)  střední dospělost (36-50 let)  zralá dospělost (51-65 let)  stáří (nad 65 let) Záměrem diplomové práce je tedy zjistit, do jaké míry a v jakých komponentách chování souvisejícího se zdravím se tyto čtyři věkové kohorty liší. Jedním z dalších cílů práce je zjistit, jaké osobnostní charakteristiky korelují se zdraví podporujícím chováním u našeho výzkumného vzorku. Z výzkumů vyplývá, že z osobnostních charakteristik mají na zdraví podporující chování vliv zejména svědomitost a otevřenost vůči zkušenosti (Allen, Vella, & Laborde, 2015; Dosedlová et. al., 2013). Předpokládáme tedy, že v případě našeho výzkumu budou hrát roli osobnostní charakteristiky zodpovědnost, originální myšlení a opatrnost. V neposlední řadě nás v rámci výzkumu zajímají genderové rozdíly v míře vykazovaného zdraví podporujícího chování.

55

1. 2. Formulace hypotéz H1: Existuje rozdíl v míře vykazovaného chování souvisejícího se zdravím mezi jednotlivými věkovými kohortami. H1a: Předpokládáme, že pozornost věnovaná zdravému stravování s přibývajícím věkem u jednotlivých věkových kohort stoupá. H1b: Předpokládáme, že věková kohorta mladé dospělosti vykazuje nejvyšší míru rizikového chování s dopadem zdraví (pití alkoholu, kouření a jiné návykové látky…). H1c: Předpokládáme, že pohybová aktivita spolu s přibývajícím věkem u jednotlivých věkových kohort klesá. H2: Existuje rozdíl mezi muži a ženami v komponentách chování souvisejícího se zdravím. H2a: Předpokládáme, že ženy vykazují vyšší míru zdraví podporujícího chování v oblasti stravovacích návyků. H3: Existuje vztah mezi chováním souvisejícím se zdravím a osobnostními charakteristikami. H3a: Předpokládáme, že zodpovědnost koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování. H3b: Předpokládáme, že opatrnost koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování. H3c: Předpokládáme, že originální myšlení koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování.

56

2. Metoda výzkumu 2. 1. Výzkumný soubor Data k diplomové práci byla poskytnuta v rámci výzkumu podporovaného GA ČR „Chování zdraví podporující a zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence“, jehož je parciální součástí. Výzkumný vzorek sestává z dospělých probandů ve věkovém rozmezí

20 - 93 let. Po vyloučení veškerých chybějících dat a jiných národností, než je česká, sestává výzkumný soubor z 537 osob. Z toho mužů je 196 (36,5%) a žen 341 (63,5%). Rozložení pohlaví znázorňuje Graf č. 1. Diplomová práce se zaměřuje na čtyři věkové kohorty (20-35, 36-50, 51-65, 65+), přičemž rozložení respondentů ve věkových skupinách je následující. Do věkové kohorty mladé dospělosti spadá 304 (56,6 %) osob, střední dospělost sestává ze 134 (25 %) osob a zralá dospělost obsahuje 68 (12,7 %) respondentů. Poslední věková kohorta, stáří, sestává ze 31 (5,8 %) osob. Početní zastoupení pohlaví v každé věkové kohortě je znázorněné v Tabulce č. 2. Grafické znázornění věkového rozložení zobrazuje Graf č. 2. Graf č. 1: Zastoupení pohlaví ve výzkumném souboru

57

Tabulka č. 2: zastoupení pohlaví v jednotlivých věkových kohortách Věková

20 - 35

36 - 50

51 - 65

65+

Celkem

Muži

116

51

22

7

196

Ženy

188

83

46

24

341

Celkem

304

134

68

31

537

kohorta

Graf č. 2: Zastoupení jednotlivých věkových kohort

58

2. 2. Použité metody Z kompletní testové baterie předkládané v rámci výzkumu byly vybrány pouze ty metody, které jsou relevantní vzhledem k cílům diplomové práce. Jedná se tedy o úvodní část dotazníku věnující se demografickým faktorům, Škálu chování souvisejícího se zdravím (Dosedlová, Slováčková, Klimusová et al., 2013) a Gordonův osobnostní inventář GPP-I (Gordon, 1999). Úvodní část zjišťující demografické údaje je sestavena z 12 položek zaměřujících se na věk, pohlaví, dosažené vzdělání, počet dětí, místo bydliště nebo rodinný stav. Další dvě použité metody jsou blíže specifikovány v následující části práce. 2. 2. 1. Škála chování souvisejícího se zdravím V rámci předvýzkumu vysokoškoláků byla provedena obsahová analýza, na základě které byla vytvořena Škála chování souvisejícího se zdravím. Aktualizovaná verze dotazníku obsahuje 42 položek, které mapují několik oblastí týkajících se životního stylu (stravování, pitný režim, spánek, režim a jeho pravidelnost, četnost fyzické aktivity, užívání návykových látek, preventivní opatření a duševní hygiena) (Dosedlová, Klimusová & Slováčková, 2013). Položky 1 - 32 jsou ve formě výroků (například výrok „Denně sním alespoň 3 porce zeleniny a ovoce”), na které respondent odpovídá na pětistupňové Likertově škále (1 = zcela pro mě platí, 5 = vůbec pro mě neplatí). Čím nižšího skóru respondent v této části dosáhne, tím více je jeho chování zdraví podporující. Otázky číslo 33 - 38 se zaměřují na to, jak často člověk vykonává některé činnosti („Jím smažené pokrmy”), jejichž četnost respondenti označují opět na Likertově škále (přičemž 1 = nikdy, 5 = velmi často). Položky 39 – 42 mapují množství pohybové aktivity respondenta v konkrétních časových údajích (počet hodin) a přesné množství užívaných návykových látek (alkoholu a cigaret). Některé položky byly před statistickým zpracováním výsledků překódovány, a to tak, aby vyšší skór znamenal vyšší míru vykazovaného chování, ať už se jedná o chování zdraví podporující, nebo poškozující.

59

2. 2. 2. Gordonův osobnostní inventář GPP-I Gordonův osobnostní profil – inventorium je osobnostní dotazník, který je sestaven ze dvou nástrojů, kterými jsou Gordonův osobnostní profil (GPP) a Gordonovo osobnostní inventorium (GPI) (Gordon, 1999). Dotazník se zaměřuje na čtyři základní a čtyři doplňkové rysy osobnosti: Základní:  Převaha: vysoké hodnoty v tomto aspektu značí schopnost samostatného rozhodování, sebevědomí ve vztahu k sociálnímu okolí a aktivní vystupování ve veřejných diskuzích apod.  Zodpovědnost: vysoké skóry vypovídají o cílevědomosti a vytrvalosti jedince.  Stabilita: vyšších hodnot dosahují lidé emočně vyrovnaní, nepociťující nervové napětí nebo úzkost.  Sociabilita: vyšší hodnoty v této oblasti najdeme u lidí, kteří rádi spolupracují s ostatními a vyhledávají spíše živou společnost než trávení času o samotě Doplňkové:  Opatrnost: vysoký skór značí vyhýbání se změnám a zejména riziku, pečlivé zvažování každého rozhodnutí.  Originální myšlení: vyšší hodnoty se u lidí vyznačují kreativitou, přicházením s novými nápady, intelektuální zvídavostí, kladením otázek a diskutováním o problémech.  Vztahy: vysoké hodnoty odpovídají důvěře v lidi, toleranci, trpělivosti, empatii a vnímavosti.  Ráznost: vyšší skór odpovídá velké výkonnosti a energičnosti, zvýšenému pracovnímu tempu. Základní aspekty osobnosti projevující se v každodenním fungování byly převzaty z Gordonova osobnostního profilu, Doplňkové potom z Inventoria. Sumou skóru profilu můžeme získat hodnotu sebedůvěry (Gordon, 1999). Celý dotazník se skládá ze 152 výroků, kdy respondenti volí, opět na Likertově škále, nakolik je jednotlivá tvrzení vystihují (1 = velmi se Vám podobá, 5 = vůbec se Vám nepodobá).

60

2. 3. Způsob sběru a zpracování dat Data byla sbírána jak on-line cestou, tak metodou tužka-papír. Každý z respondentů si mohl vybrat, v jaké formě předkládanou testovou baterii vyplní. S přibývajícím věkem volili respondenti spíše metodu tužka-papír, ve věkové kohortě stáří tento způsob sběru dat výhradně převažoval. Sběr dat byl zahájen v roce 2014 a pokračoval až do první poloviny roku 2015. Pro porovnání rozdílů jednotlivých věkových kohort ve faktorech chování souvisejícího se zdravím jsme použili analýzu rozptylu s následným post-hoc testem. Pro použití analýzy rozptylu je třeba zajištění určitých předpokladů, z nichž byla většina splněna. K porušení jednoho z předpokladů došlo při ověřování homogenity rozptylu pomocí Levenova testu (viz. Tabulka č. 3). Dle tohoto testu jsou rozptyly u některých faktorů heterogenní (Faktor 1, 3 a 4), jelikož je však nejvyšší rozptyl menší čtyřnásobku nejnižšího, můžeme v analýze pokračovat. Následnou post-hoc analýzu jsme provedli pomocí Tukeyho testu. Pro zjištění vztahu jednotlivých osobnostních charakteristik vyplývajících z GPP-I a faktorů chování souvisejícího se zdravím vydefinovaných ze Škály chování souvisejícího se zdravím jsme použili metodu korelační matice. Tato analýza nám umožňuje dokázat existenci vztahu mezi jednotlivými osobnostními charakteristikami a faktory chování souvisejícího se zdravím. Pro porovnání rozdílů v chování souvisejícím se zdravím mezi pohlavími jsme použili metodu nepárového t-testu, která nám umožňuje porovnat mezi sebou dvě nezávislé skupiny respondentů. Tabulka č. 3: Výsledky Levenova testu

Levene Statistic

Sig.

Zdravé stravování

2,381

,069

Návykové látky

3,049

,028

Duševní hygiena

,548

,650

Pravidelný denní režim

1,103

,347

Pohybová aktivita

9,591

,000

61

3. MAPOVÁNÍ CHOVÁNÍ SOUVISEJÍCÍHO SE ZDRAVÍM 3. 1. Faktory chování souvisejícího se zdravím Pro interpretaci Škály chování souvisejícího se zdravím a její následné využití k ověření hypotéz byla provedena faktorová analýza. Jejím cílem bylo redukovat původní počet položek při zachování co nejpřesnější původní výpovědní hodnoty. Pro faktorovou analýzu jsme použili metodu Analýzy hlavních komponent (PCA) s následnou rotací Varimax. Na základě faktorové analýzy bylo definováno 5 skupin faktorů (viz. Tabulka č. 4), které se v nejvyšší míře podílejí na chování souvisejícím se zdravím. Tyto faktory vysvětlují 38,9% celkového rozptylu a byly pojmenovány podle položek, kterými jsou syceny. Názvy faktorů a jejich vypovídací schopnost jsou následující: 1. Zdravé stravování (18,1%): dostatečná konzumace ovoce a zeleniny, celozrnného pečiva nebo vyvážená strava. Dále vyhýbání se fast foodům, slazeným limonádám, mastným potravinám, konzervantům apod. 2. Užívání návykových a škodlivých látek (7,3%): kouření, pohyb v zakouřených prostorách, alkohol a další návykové látky 3. Duševní hygiena (5,8%): kvalitně strávený volný čas s přáteli, věnování se oblíbeným činnostem, pozitivní vztah k sobě samému 4. Pravidelný denní režim (4,0%): pravidelné stravování, usínání a probouzení se ve stejnou dobu, dostatečná doba spánku, přizpůsobení denního režimu aktuálnímu stavu 5. Pohybová aktivita

(3,7%): doba strávená cvičením a další fyzickou aktivitou,

udržování tělesné hmotnosti, preference chůze před dopravními prostředky Po použití rotace Varimax se ukázalo, že některé položky sytí více než jeden faktor chování souvisejícího se zdravím. Vzhledem ke komplexnosti konceptu zdraví a zdraví podporujícího chování, která vyplývá nejen z teoretické části práce, však nejde o nic neobvyklého. Položky sytící více faktorů byly přiřazeny k tomu faktoru, který sytili ze všech nejvíce. Hodnoty jednotlivých položek a jejich přiřazení k faktorům můžeme vidět v Tabulce č. 4.

62

Tabulka č. 4: Extrahované faktory

Chování Vyhýbání se průmyslově upraveným potravinám

Zdravé stravování

Duševní hygiena

Pravidelný denní režim Pohyb

0,724

Uzeniny, sladkosti, tučné jídlo

-0,673

Smažené pokrmy

-0,673

Vyvážená strava

0,666

Slazené pití

Návykové látky

-0,620

Ovoce a zelenina

0,607

Preference celozrnného pečiva

0,592

Jídlo z fast foodu

-0,563

Instantní jídla

-0,496

Strava s ohledem na zdraví

0,477

Vyhýbání se škodlivým látkám

0,465

Přírodní léčba

0,377

0,303

0,325

0,347

Lehké drogy

0,640

Kouření

0,619

-0,462

Počet cigaret

0,610

-0,405

Pivo

0,602

Vyhýbání se kouři

-0,570

Extáze

0,512

Destiláty

0,460

Tvrdé drogy

0,413

0,441

Pravidelné snídaně

-0,375

Čas s přáteli

0,761

Přátelé a rodina

0,715

Dobrá nálada

0,705

Oblíbené činnosti

0,671

Mít se rád

0,626

0,304

Ochrana před Sluncem Opalování Dostatečný spánek

0,707

Relaxace

0,678

Dobré uspořádání času Pravidelný spánek

0,559 0,343

0,495

Denní režim dle zdraví

0,491

Předcházení nemocem

-0,421

Duševní hygiena

0,338

Pravidelná strava

0,305

0,376

0,346

0,335

Víno

-0,303

Fyzická aktivita

0,510

Omezení dopravních prostředků

0,483

Sport

0,480

Otužování

0,447

Pitný režim

0,393

Ochrana při sportu

0,329

Optimální hmotnost

0,353 0,328

Bezpečnostní pásy v autě

63

0,347

3. 2. Chování související se zdravím v průběhu dospělosti a stáří

H1: Existuje rozdíl v míře vykazovaného chování souvisejícího se zdravím mezi jednotlivými věkovými kohortami. Pro porovnání věkových kohort z hlediska chování souvisejícího se zdravím jsme použili statistickou metodu analýzy rozptylu. Ta ukázala, že všechny faktory chování souvisejícího se zdravím (kromě Faktorů 2 - užívání návykových látek a 3 - duševní hygiena), se během dospělosti a stáří mění, jak můžeme vidět v Tabulce č. 5. Pro porovnání jednotlivých věkových kohort a míry každého z faktorů v těchto kohortách jsme provedli post-hoc analýzu pomocí Tukeyho testu. Tabulka č.5: Výsledky ANOVA

ANOVA df

F

Sig.

15,752

,000

2,592

,052

1,634

,180

8,140

,000

9,489

,000

Zdravé

Mezi skupinami

3

stravování

Uvnitř skupin

533

Total

536

Mezi skupinami

3

Uvnitř skupin

533

Total

536

Duševní

Mezi skupinami

3

hygiena

Uvnitř skupin

533

Total

536

Pravidelný

Mezi skupinami

3

denní režim

Uvnitř skupin

533

Total

536

Pohybová

Mezi skupinami

3

aktivita

Uvnitř skupin

533

Total

536

Návykové látky

64

H1a: Předpokládáme, že pozornost věnovaná zdravému stravování s přibývajícím věkem u jednotlivých věkových kohort stoupá. V případě zdravého stravování, které se prostřednictvím faktorové analýzy ukázalo jako nejrobustnější faktor zdraví podporujícího chování, můžeme pozorovat rozdíly v průběhu dospělosti. Zdravé stravování se liší zejména mezi věkovými kohortami 1 (mladá dospělost) a 2 (střední dospělost), přičemž se jedná o zvýšení zdraví podporujícího chování v oblasti zdravého stravování na hladině významnosti 1%. Tento trend přetrvává i v období zralé dospělosti a stáří, nárůst v oblasti zdravé výživy však v tomto období není tak markantní, ale narůstá spíše pozvolna. Tyto výsledky lze vidět v Grafu č. 3, kde je kromě průměrů znázorněn také 95% konfidenční interval (stejně je tomu také u grafů následujících). Graf č. 3: Trend Faktoru 1 - zdravé stravování

65

Hypotézu H1a můžeme na základě zjištěných výsledků přijmout. Zdravé stravování s přibývajícím věkem mezi jednotlivými kohortami skutečně stoupá. Můžeme tedy říci, že čím starší člověk je, tím vyšší míru vykazovaného zdraví podporujícího chování v oblasti zdravého stravování u něj můžeme pozorovat. H1b: Předpokládáme, že věková kohorta mladé dospělosti vykazuje nejvyšší míru rizikových prvků v oblasti zdraví (pití alkoholu, kouření a jiné návykové látky…). V případě Faktoru 2 - užívání návykových a jiných škodlivých látek, na který jsme se v rámci této hypotézy zaměřili, nebyly rozdíly mezi jednotlivými věkovými kohortami signifikantní (p = 0,052). Průměry jednotlivých kohort pro Faktor 2 lze vidět v Grafu č. 4. Jak můžeme pozorovat, průměrné užívání návykových látek v průběhu dospělosti a stáří klesá, nejedná se ovšem o pokles na statisticky významné úrovni. Na základě zjištěných hodnot tedy byla hypotéza H1b zamítnuta. Graf č. 4: Trend Faktoru 2 - užívání návykových a jiných škodlivých látek

66

H1c: Předpokládáme, že pohybová aktivita spolu s přibývajícím věkem u jednotlivých věkových kohort klesá. Po srovnání Faktoru 5 - pohybová aktivita u všech zkoumaných věkových kohort jsme dospěli k závěru, že pohybová aktivita spolu s věkem postupně klesá. Signifikantně významné rozdíly najdeme zejména při srovnání věkové kohorty 1 (mladá dospělost) s věkovými kohortami střední dospělost (p<0,05) a stáří (p<0,01). Mezi střední a zralou dospělostí k velkému poklesu fyzické aktivity nedochází. V období střední a zralé dospělosti je tedy věnování se fyzické aktivitě poměrně konstantní, k dalšímu poklesu dochází až mezi obdobími zralé dospělosti a stáří. Rozdíly mezi průměry jednotlivých kohort lze vidět v Grafu č. 5. Graf č. 5: Trend Faktoru 5 - pohybová aktivita

Na základě prezentovaných výsledků můžeme hypotézu H1c přijmout. I přes neměnnost míry pohybové aktivity mezi věkovými kohortami střední a zralé dospělosti je trend tohoto faktoru během dospělosti a stáří klesající. Znamená to tedy, že s rostoucím věkem postupně také klesá pohybová aktivita, které by se jedinec věnoval. 67

V rámci mapování chování souvisejícího se zdravím v průběhu dospělosti a stáří, které je hlavním cílem této diplomové práce, zde uvádíme také změny těch komponent chování souvisejícího se zdravím, které v našich hypotézách nebyly obsaženy. Dalším faktorem chování souvisejícího se zdravím, který se mění v průběhu dospělosti a stáří, je Faktor 4 - pravidelný denní režim. Ten mezi mladou a střední dospělostí poklesne, poté však až do období stáří roste. Největší rozdíly v dodržování pravidelného režimu lze pozorovat mezi skupinou střední dospělosti a stářím, přičemž se jedná o rozdíl na hladině významnosti 1%. Znamená to tedy, že nejméně dbají na pravidelný denní režim lidé ve střední dospělosti, nejvíce potom respondenti v období stáří. Dodržování pravidelného denního režimu a jeho změny v průběhu dospělosti a stáří jsou znázorněny v Grafu č. 6. Graf č. 6: Trend Faktoru 4 - pravidelný denní režim

68

Poslední komponentou je Faktor 3 - duševní hygiena, u kterého se rozdíly mezi jednotlivými věkovými skupinami neprokázaly jako signifikantně významné. Tato komponenta chování souvisejícího se zdravím tedy podle našich výsledků není podmíněna věkem. Věnování se metodám duševní hygieny jako je relaxování, setkávání se s přáteli nebo trávení času oblíbenými činnostmi se tedy během dospělosti a stáří významným způsobem nemění. Průměrné hodnoty Faktoru 3 - duševní hygiena pro jednotlivé věkové kohorty lze vidět v Grafu č. 7. Graf č. 7: Trend Faktoru 3 - duševní hygiena

3. 3. Rozdíly v chování souvisejícím se zdravím u mužů a žen

H2: Předpokládáme, že ženy vykazují vyšší míru zdraví podporujícího chování v oblasti stravovacích návyků než muži. Pro ověření této hypotézy byla použita metoda nepárového t-testu, která umožňuje srovnání dvou nezávislých skupin respondentů. Výsledky t-testu lze vidět v Tabulce č. 6. 69

Tabulka č. 6: Výsledky t-testu

Std. pohlaví Zdravé stravování

Návykové látky

Duševní hygiena

Pravidelný denní režim

Pohybová aktivita

Mean

Deviation

muž

-,4641662

1,07933042

žena

,2667935

,84424303

muž

,2891452

1,30509247

žena

-,1661949

,72367081

muž

-,1454787

1,09790819

žena

,0836182

,93055029

muž

-,0219182

1,02943830

žena

,0125981

,98399215

muž

,1510764

,99762366

žena

-,0868357

,99244331

F

p 19,122

0,000

29, 044

0,000

3,667

0,010

0,649

0,701

0,037

0,008

V analýze skutečně vyšel ve Faktoru 1 - zdravé stravování signifikantně významný rozdíl mezi muži a ženami (F = 19,12, p<0,01), přičemž obecně ženy vykazují v oblasti stravování vyšší míru zdraví podporujícího chování. Hypotézu H2 tedy můžeme na základě našich výsledků přijmout. T-test prokázal, že muži a ženy se obecně signifikantně liší v oblasti zdravého stravování, a to tak, že ženy se zdravým stravováním řídí více, než muži. Genderové rozdíly můžeme pozorovat také u tří dalších faktorů. Jedním z nich je Faktor 2 - užívání návykových a škodlivých látek (F = 29,0, p<0,01). V tomto případě výsledky t-testu prokázaly, že muži užívají návykové a škodlivé látky, jako je alkohol nebo tabákové výrobky více, než ženy. Další komponentou chování souvisejícího se zdravím, u které lze pozorovat rozdíly mezi muži a ženami, je Faktor 3 - duševní hygiena (F = 3,7, p<0,05). Obecně vykazují ženy vyšší míru zdraví podporujícího chování v oblasti duševní hygieny než muži.

70

Poslední z komponent chování souvisejícího se zdravím, u které byl zaznamenán rozdíl mezi pohlavími, je Faktor 5 - pohybová aktivita (F = 0,037, p<0,01). Výsledky ukázaly, že obecně se fyzické aktivitě věnují více muži. Jediným faktorem chování souvisejícího se zdravím, u kterého nebyl prokázán statisticky významný rozdíl mezi muži a ženami, je Faktor 4 - pravidelný denní režim. Dodržování pravidelného denního režimu se tedy muži i ženy věnují poměrně stejně.

3. 4. Osobnost a chování související se zdravím 3.4.1. Deskriptivní statistiky týkající se osobnostních charakteristik na základě GPP-I Výsledkem GPP-I je osobnostní profil sestávající z 8 osobnostních charakteristik, kterými jedinec do různé míry disponuje. Průměrné odpovědi u jednotlivých osobnostních charakteristik, jejich maximální a minimální hodnoty a další deskriptivní statistiky lze vidět v Tabulce č. 7.

Tabulka č. 7: Výsledky Gordonova osobnostního inventáře GPP-I

Převaha

Zodpov

Stabilita

Sociabilita

Opatrnost

ědnost

Originální

Vztahy

Ráznost

myšlení

Průměr

3,2064

3,8689

3,2079

3,3356

3,2149

3,6804

3,1465

3,4489

Medián

3,2222

3,8889

3,2778

3,3333

3,2500

3,7000

3,1500

3,4500

Směrodat

,69674

,50529

,63423

,80071

,59861

,60588

,56696

,59395

Rozptyl

,485

,255

,402

,641

,358

,367

,321

,353

Minimum

1,00

1,83

1,11

1,22

1,20

1,90

1,30

1,60

Maximum 5,00

4,89

4,78

5,00

4,75

4,95

5,00

5,00

Per

25

2,7778

3,6111

2,7778

2,7778

2,8500

3,2500

2,7500

3,1000

cen

75

3,6667

4,1667

3,6667

3,9444

3,6000

4,1000

3,5500

3,8500

ná odchylka

til

71

H3: Existuje vztah mezi chováním souvisejícím se zdravím a osobnostními charakteristikami. Pro ověření hypotézy H3 jsme použili statistickou metodu korelační matice, která umožňuje zjištění vztahu jednotlivých osobnostních charakteristik s faktory chování souvisejícího se zdravím. Jednotlivé osobnostní charakteristiky, jejich vztah s faktory chování souvisejícím se zdravím a přesné hodnoty, včetně všech nediskutovaných výsledků, viz. Tabulka č. 8. Tabulka č. 8: Výsledky korelace osobnostních charakteristik a faktorů chování souvisejícího se zdravím Korelační matice

Převaha Zodpovědnost

Stabilita

Sociabilita

Opatrnost

Zdravé

Návykové

Duševní

Pravidelný

stravování

látky

hygiena

denní režim

*

R

,096

,144

,360

,055

,116**

Sig.

,026

,001

,000

,206

,007

R

,215**

-,202**

,125**

,142**

,132**

Sig.

,000

,000

,004

,001

,002

R

,054

-,033

,350**

,317**

,062

Sig.

,213

,446

,000

,000

,148

R

,038

,156**

,459**

,027

,108*

Sig.

,383

,000

,000

,535

,013

R

,076

-,198**

-,172**

,135**

-,068

Sig.

,079

,000

,000

,002

,113

**

Originální

R

,198

,029

,152

,020

,322**

myšlení

Sig.

,000

,499

,000

,650

,000

Vztahy

R

,084

-,072

,320**

,109*

,087*

Sig.

,051

,097

,000

,012

,043

R

,179**

-,007

,384**

,022

,237**

Sig.

,000

,879

,000

,603

,000

Ráznost

**

**

Pohyb

*. Korelace je signifikantní na hladině významnosti 5% **. Korelace je signifikantní na hladině významnosti 1%

72

**

H3a: Předpokládáme, že zodpovědnost koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování. Při ověřování hypotézy H3a analýza prokázala, že osobnostní charakteristika zodpovědnost koreluje se všemi faktory chování souvisejícího se zdravím. Ve všech případech se jedná o korelace slabé, ovšem signifikantní na hladině významnosti 1%. Nejužší (přesto ale slabý) vztah je pozorován u Faktoru 1 - zdravé stravování (r = 0,215). Jedná se o vztah pozitivní, tedy že zodpovědní lidé dbají ve zvýšené míře na zdravou stravu. U Faktoru 2 - užívání návykových látek (r = -0,202) jde o vztah negativní, kdy zodpovědnost koreluje a nižším užíváním návykových látek. V pořadí další je Faktor 4 - pravidelný denní režim (r = 0,142), následuje Faktor 5 - pohybová aktivita (r = 0,132) a jako poslední Faktor 3 - duševní hygiena (r = 0,125). Všechny tři poslední faktory korelují s osobnostní charakteristikou zodpovědností pozitivně, tedy zodpovědní lidé vykazují v rámci těchto faktorů více zdraví podporujícího chování. Hypotézu H3a, předpokládající vztah zodpovědnosti a vyšší míry vykazovaného zdraví podporujícího chování, tedy můžeme přijmout. Vztah se zodpovědností se prokázal u všech pěti faktorů. Se všemi faktory byl její vztah pozitivní, kromě Faktoru 2 - užívání návykových látek, kdy se jednalo o vztah negativní. Ve všech případech se tedy jedná o vyšší míru zdraví podporujícího chování u těch osob ze vzorku, které disponují osobnostní charakteristikou zodpovědnosti. H3b: Předpokládáme, že opatrnost koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování. V případě osobnostního faktoru opatrnosti se korelace prokazuje u tří faktorů chování souvisejícího se zdravím, přičemž u všech se jedná o vztah slabý, ale signifikantní (p<0,01). V první řadě se jedná o Faktor 2 - užívání návykových látek, kdy je vztah opět negativní (r = -0,198). Negativní korelaci ovšem můžeme pozorovat také u Faktoru 3 duševní hygiena (r = -0,172), kdy opatrní lidé vykazují naopak vyšší míru zdraví poškozujícího chování v oblasti duševní hygieny. Nejslabší vztah vychází u Faktoru 4 pravidelný denní režim (r = 0,135), kdy opatrnost koreluje s dodržováním pravidelného režimu. Na základě provedené analýzy můžeme hypotézu H3b přijmout pouze částečně. Vyšší míru vykazovaného zdraví podporujícího chování jsme zjistili u Faktorů 2 a 4. 73

U Faktoru 3 je tomu naopak, tedy že opatrnost koreluje s chováním souvisejícím se zdravím v oblasti duševní hygieny negativně. H3c: Předpokládáme, že originální myšlení koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování. Jedním ze tří faktorů, který má vztah s osobnostní charakteristikou originálního myšlení, je Faktor 5 - pohybová aktivita (r = 0,322, p < 0,01). Také u tohoto faktoru koreluje originální myšlení se zdraví podporujícím chováním v oblasti pohybové aktivity, má tedy vztah se sportem a fyzickým pohybem. Slabá, ovšem signifikantní korelace je výsledkem u Faktoru 1 - zdravé stravování (r = 0,198, p < 0,05). Opět se jedná o pozitivní vztah, můžeme tedy říci, že u lidí s originálním myšlením pozorujeme v tomto faktoru vyšší míru zdraví podporujícího chování. Posledním z faktorů, který koreluje s originálním myšlením, je Faktor 3 - duševní hygiena (r = 0,152, p<0,05). Hypotézu H3c, předpokládající vztah mezi originálním myšlením a vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování, můžeme opět částečně přijmout. Vztah originálního myšlení se i v tomto případě prokázal u tří faktorů, a to u Faktoru 5 pohybová aktivita, Faktoru 1 - zdravé stravování a Faktoru 3 - duševní hygiena. Ve všech případech koreluje originální myšlení s větší pozorností věnované těmto faktorům. Lidé s osobnostní charakteristikou originálního myšlení tedy tráví více volného času sportem a cílenou fyzickou aktivitou, dbají na konzumaci ovoce a zeleniny nebo celozrnných výrobků a tráví čas oblíbenými aktivitami. Naopak se vyhýbají dopravě automobilem, mastným a nezdravým potravinám, konzervantům a slazeným nápojům. Vztah s chováním souvisejícím se zdravím se prokázal také u dalších osobnostních charakteristik vyplývajících z dotazníku GPP-I. Jedná se zejména o sociabilitu, která má pozitivní, středně silný vztah s Faktorem 3 - duševní hygiena (r = 0,459, p<0,01). Další, značně nižší korelace se prokazuje u Faktoru 2 - užívání návykových látek (r = 0,156, p<0,01). V případě sociability jde ale o vztah pozitivní, tedy že osobnostní charakteristika sociabilita koreluje s vyšším užíváním návykových a jiných škodlivých látek. Ještě nižší, pozitivní vztah vyšel u Faktoru 5- pohybová aktivita (r = 0,108, p<0,05). Sociabilita tedy koreluje s větší péčí o duševní hygienu, pohybovou aktivitu a větší konzumací návykových a škodlivých látek. Další osobnostní charakteristikou je převaha, která má nejtěsnější vztah s Faktorem 3 - duševní hygiena (r = 0,360, p<0,01). Dále, v menší míře koreluje s Faktory 2 a 5 74

užíváním návykových látek a pohybovou aktivitou, v obou případech pozitivně. Převaha tedy koreluje s vyšší mírou pohybu, ale také častějším užíváním škodlivých látek. Osobnostní charakteristika vztahy koreluje s Faktorem 3 - duševní hygiena (r = 0,320, p<0,01), tedy lidé důvěřiví, empatičtí a dbající na dobré vztahy vykazují vyšší míru zdraví podporujícího chování v oblasti duševní hygieny. Dále lze zmínit velmi slabé korelace s Faktory 4 a 5 (p<0,05). Ráznost koreluje se třemi faktory chování souvisejícího se zdravím. V první řadě se jedná o Faktor 3 - duševní hygiena (r = 0,384, p<0,01). Slabší vztahy můžeme pozorovat u Faktorů 5 - pohybová aktivita a 1 - zdravé stravování, v obou případech na hladině významnosti 1%. Rázní lidé se tedy více věnují duševní hygieně, pohybové aktivitě a věnují lehce zvýšenou pozornost zdravému stravování. Poslední osobnostní charakteristikou je stabilita, u které se prokázal vztah s Faktorem 3 - duševní hygienou (r = 0,350, p<0,01) a Faktorem 4 - pravidelným denním režimem (r = 0,317, p<0,01).

75

4. DISKUZE Chování související se zdravím, zejména zdraví podporující chování, je poslední dobou stále častěji diskutovaným tématem. Vzhledem k narůstajícímu počtu chronických onemocnění, která jsou z velké míry způsobena životním stylem, to není překvapivé. Tato práce se zaměřuje na chování související se zdravím během dospělosti a stáří, kdy postupem času dochází k úbytku sil, častějšímu výskytu různých onemocnění a chování související se zdravím se během tohoto období stává důležitějším, než kdy dříve. Práce se zaměřuje na čtyři věkové skupiny, kterými jsou: mladá dospělost (20-35), střední dospělost (36-50), zralá dospělost (51-65) a stáří (65+). Cílem této práce tedy bylo zmapovat, jakým způsobem se chování související se zdravím mezi těmito věkovými kohortami liší a které jeho faktory se mění nejvíce. Nyní se zaměříme zejména na shrnutí výsledků výzkumu, jejich interpretaci a případně na jejich srovnání s výzkumy zabývajícími se podobnou problematikou chování souvisejícího se zdravím. V případě srovnání se zaměříme mimo jiné na článek Dosedlové a kol. (2016), jehož data pocházejí z výzkumu „Chování zdraví podporující a zdraví ohrožující: determinanty, modely, konsekvence“, stejně jako ta naše. V této studii bylo také zjišťováno chování související se zdravím v průběhu dospělosti a stáří. V naší práci ovšem nepracujeme s celým vzorkem respondentů, který sestává ze 1268 osob. Jak již bylo řečeno

v kapitole týkající se výzkumného souboru, z celkového vzorku jsme v naší práci odstranili ty respondenty, kterým, ať už ve Škále chování souvisejícího se zdravím, nebo GPP-I chyběly některé z odpovědí. Náš výzkumný vzorek z tohoto důvodu čítá 537 respondentů. Hlavním cílem diplomové práce bylo zmapovat, jakým způsobem se mění chování související se zdravím v průběhu dospělosti a stáří. V rámci ověřování hypotéz jsme se zaměřili nejprve na tři faktory chování souvisejícího se zdravím, kterými jsou Faktor 1 zdravé stravování, Faktor 2 - Užívání návykových a škodlivých látek a Faktor 5 pohybová aktivita. V případě zdravého stravování došlo k největšímu, signifikantnímu nárůstu (p<0,01) zdraví podporujícího chování mezi mladou a střední dospělostí, v pozdějších obdobích se jednalo o stoupání spíše pozvolnější. Výsledky tedy říkají, že s přibývajícím věkem lidé jedí více ovoce a zeleniny, vyhýbají se mastným a škodlivým potravinám, dávají přednost celozrnnému pečivu, nestravují se ve fast foodech atd. Na základě těchto výsledků jsme tedy hypotézu H1a, která předpokládala nárůst zdraví podporujícího chování v rámci zdravého stravování spolu s přibývajícím věkem, přijali. 76

K podobným výsledkům dospěla Dosedlová a kol. (2016). Také v tomto výzkumu se ukázalo, že pozornost věnovaná zdravému stravování v průběhu dospělosti skutečně roste. Také podle zahraničních výzkumů lidé s přibývajícím věkem jedí zdravěji a snaží se stále častěji vyhýbat nekvalitním a zdraví škodlivým potravinám (Mulder et al., 1998,; Sabia et al., 2009; Imamura et al., 2015). Dále jsme se zaměřili na Faktor 2 - užívání návykových a jiných škodlivých látek. Analýza ovšem prokázala, že v případě tohoto faktoru nejsou mezi jednotlivými skupinami signifikantní rozdíly. Z výsledků je sice zřejmé, že užívání návykových látek má v průběhu dospělosti a stáří klesající tendenci, nejedná se ovšem o pokles na statisticky významné úrovni (p = 0,052). Na základě zjištěných hodnot tedy musíme zamítnout hypotézu H1b, která předpokládala nejvyšší výskyt rizikových faktorů ohrožujících zdraví (alkohol, návykové látky) právě u věkové kohorty mladé dospělosti. Tuto hypotézu, tedy že rizikové faktory chování, které má negativní dopad na zdraví s přibývajícím věkem klesá, jsme stanovili na základě mnoha jiných studií, které nejvyšší výskyt rizikového chování v mladé dospělosi potvrzují. Podle nich mladší lidé častěji a ve vyšších dávkách užívají návykové látky jako je alkohol, cigarety nebo jiné drogy, dále riskantněji řídí, věnují se adrenalinovým sportům apod. (Arnett, 1992; Delucchi, Matzger, & Weisner, 2008). Také u české populace byl tento trend potvrzen, přičemž bylo zjištěno, že nejméně se škodlivým látkám vyhýbají mladí dospělí, nejvíce potom osoby spadající do věkové kohorty stáří (Dosedlová et al., 2016). V případě našeho výzkumu ovšem tento trend potvrtzen nebyl, rozdíly mezi jednotlivými skupinami se neprokázaly jako signifikantní, a to ani na hladině významnosti 5% (p = 0,052). Tyto výsledky můžeme pravděpodobně přičítat zejména specifikům výzkumnému vzorku, kdy se počty lidí v jednotlivých věkových skupinách poměrně liší. V případě pohybové aktivity v dospělosti se největší rozdíly prokázaly mezi mladou a střední dospělostí (p<0,05), přičemž mladí dospělí trávili pohybem více času. Skupiny střední a zralé dospělosti se mezi sebou ve věnování se fyzické aktivitě příliš neliší, pokles mezi těmito dvěma skupinami je pouze minimální. K dalšímu, ne ovšem signifikantnímu poklesu dochází mezi zralou dospělostí a stářím. Obecně ovšem analýza prokázala, že rozdíly mezi jednotlivými skupinami jsou signifikantní na hladině významnosti 1% (F=9,49). I přes to, že mezi některými věkovými kohortami nepozorujeme markantní rozdíly, můžeme na základě těchto výsledků hypotézu H1c, u které bylo očekáváno snížení pohybové aktivity s přibývajícím věkem, přijmout.

77

Stejných výsledků se dobrala také studie zkoumající právě pohybovou aktivitu v průběhu života, která dokázala, že věnování se pohybové aktivitě postupně s věkem klesá, a to již od období adolescence (Troiano et al., 2008). Klesající trend potvrdila také studie Dosedlové a kol. (2016), jejíž výsledky ukázaly, že nejvíce se pohybové aktivitě věnují lidé v období mladé dospělosti, nejméně potom lidé v období stáří. Posledním z faktorů, u kterého byly zjištěny staticticky významné rozdíly mezi jednotlivými věkovými skupinami, byl Faktor 4 - pravidelný denní režim. V rámci této komponenty pravidelný denní režim nejméně dodržovaly osoby v období střední dospělosti, nejvíce potom osoby v období stáří. Jediným faktorem, u kterého se neprokázaly rozdíly mezi kohortami, je Faktor 3 - duševní hygiena. V případě hypotézy H2 nás zajímalo, zda má na chování související se zdravím vliv také pohlaví, a to konkrétně v případě Faktoru 1 - zdravého stravování. Stanovená hypotéza předpokládala, že ženy vykazují v rámci Faktoru 1 - zdravé stravování více zdraví podporujícího chování, než je tomu u mužů. Výsledky analýzy prokázaly, že tomu tak skutečně je. Mezi muži a ženami jsou ve Faktoru 1 statisticky významné rozdíly, a to v tom smyslu, že ženy vykazují vyšší míru zdraví podporujícího chování v oblasti zdravé výživy. Hypotézu H2 tedy můžeme na základě těchto výsledků přijmout. Také studie Dosedlové a kol. (2016) prokázala, že ženy se dodržování zásad zdravého stravování věnují více než muži. Také výzkum Imamura et al. (2015), který sledoval zdravé stravování napříč věkem i pohlavím, ukázal, že zdravé stravě se věnují skutečně spíše ženy než muži. Dalšími komponentami chování souvisejícího se zdravím, u kterých byly prokázány rozdíly mezi muži a ženami, jsou Faktor 2 - užívání návykových a škodlivých látek (v tomto případě holdují návykovým látkám obecně více muži). Podle studie zkoumající vztah demografických faktorů a riskantního chování souvisejícího se zdravím muži vykazují v mnoha oblastech až dvakrát vyšší míru rizikovějšího chování, než ženy (Boričić, Simić & Erić, 2015). V neposlední řadě se jedná o Faktor 3 - duševní hygiena (o kterou se starají více ženy) a Faktor 5 - pohybová aktivita (muži vykazují v tomto faktoru vyšší míru zdraví podporujícího chování). To potvrzují také další výzkumy. Podle jednoho z nich se muži věnují pohybové aktivitě skutečně více než ženy, a to v průběhu celé dospělosti (Kern, 2010).

78

Jediným faktorem, u kterého nebyly mezi muži a ženami nalezeny signifikantní rozdíly, je tedy Faktor 4 - pravidelný denní režim. Dalším cílem diplomové práce bylo zjistit vztah mezi jednotlivými komponentami chování souvisejícího se zdravím a některými osobnostními charakteristikami, které byly výsledkem dotazníku GPP-I. Nejprve nás zajímal vztah mezi zdraví podporujícím chováním a osobnostní charakteristikou zodpovědnosti. Výsledky analýzy ukázaly, že zodpovědnost koreluje se všemi pěti Faktory chování souvisejícího se zdravím, přičemž u každého z nich znamená vyšší míru vykazovaného zdraví podporujícího chování. Ve všech případech se jedná o korelace velmi slabé, avšak signifikantní na hladině významnosti 1%. Nejsilnější korelace byla objevena u Faktoru 1 - zdravé stravování (r = 0,215). Na základě toho tedy můžeme

přijmout hypotézu H3a, která předpokládala, že

osobnostní

rys

zodpovědnost koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování. Z dalších výzkumů zaměřujících se na osobnostní charakteristiky a jejich vztah se zdravím je patrné, že zodpovědnost (svědomitost) koreluje s vyhýbáním se rizikovému chování, jako je pití alkoholu, kouření tabákových výrobků nebo nezodpovědné řízení. O něco slabší vztah byl prokázán také u rizikového sexuálního chování nebo zvýšené pozornosti věnované zdravé výživě (Bogg & Roberts, 2004; Mccann, 2005). Podle některých

autorů

je

osobnostní

charakteristika

svědomistost

dokonce

spojena

s dlouhověkostí (Kern et al., 2014). Je tedy zřejmé, že lidé cílevědomí a vytrvalí vykazují jistou míru disciplinovanosti také v oblasti chování souvisejícího se zdravím. V případě osobnostního rysu opatrnosti se významná korelace prokázala u tří faktorů. Korelace byly v tomto případě ještě slabší než u osobnostního rysu zodpovědnosti, opět byly ovšem signifikantní na hladině významnosti 1%. Nejsilnější vztah byl zjištěn u Faktoru 2 - užívání návykových látek, kdy je vztah negativní. Tedy opatrnost koreluje s nižším užíváním návykových a jiných škodlivých látek. U Faktoru 3 - duševní hygiena se ale vztah ukázal také jako negativní. Opatrnost tedy koreluje s nevěnováním se prvkům duševní hygieny. Nejslabší, pozitivní vztah byl poté prokázán u Faktoru 4 - pravidelný denní režim. Opatrnost tedy koreluje s vyšší mírou vykazovaného zdraví podporujícího chování pouze v případě užívání návykových látek a dodržování pravidelného denního režimu. Hypotézu H3b, která předpokládala vyšší míru zdraví podporujícího chování u lidí s osobnostní charakteristikou opatrnost, můžeme tedy přijmout částečně.

79

Osobnostní rys opatrnost se projevuje vyhýbáním se riziku a změnám, což se projevuje také v oblasti zdraví. Tito lidé se vyhýbají rizikům v podobě návykových látek a dalšího rizikového chování. Dále dodržují pravidelný denní řežim a neprovozují metody duševní hygieny (čas s přáteli, oblíbené činnosti), čímž se vyvarují nečekaným změnám a vybočení ze zajetého řádu. V neposlední řadě jsme zkoumali také vztah mezi originálním myšlením a vyšší mírou zdraví podporujícího chování. Vztah originálního myšlení se prokázal u tří faktorů, přičemž nejsilnější, přesto poměrně slabý vztah, vyšel u Faktoru 5 - pohybová aktivita (r = 0,322, p < 0,01). Další vztahy se ukázaly jako signifikantní na hladině významnosti 5%, a to u Faktorů 1 - zdravé stravování a 3 - duševní hygiena. Originální myšlení znamená u těchto faktorů vyšší míru zdraví podporujícího chování, tedy více pohybu, zdravých potravin a prvků duševní hygieny v životě jedinců. Na základě těchto výsledků můžeme hypotézu H3c, jejímž předpokladem byla vyšší míra zdraví podporujícího chování u lidí s osobnostní charakteristikou originálního myšlení, opět částečně přijmout. Také v dalších výzkumech byl prokázán vztah mezi originálním myšlením (otevřenost vůči zkušenosti) a zdraví podporujícím chováním, a to zejména v oblasti pohybové aktivity a vyhýbání se škodlivým látkám (Mccann, 2015). Kromě již zmíněného byl objeven vztah také v poli zdravého stravování (Dosedlová & Slováčková, 2013). Lidé s osobnostní charakteristikou originálního myšlení se vyznačují mimo jiné zvídavostí a novými nápady, jsou tedy schopni lépe vyhledávat informace a následně s nimi pracovat. Větší informovanost (mimo jiné) v oblasti zdraví tedy může být předpokladem pro vyšší míru vykazovaného zdraví podporujícího chování. Jak již bylo zmíněno v teoretické části práce, ve většině světových i českých studií se jako osobnostní charakteristiky, které mají vliv na zdraví podporující chování, ukazují zejména svědomitost a otevřenost vůči zkušenosti. Z toho důvodu jsme do našich výzkumných otázek zařadili charakteristiky zodpovědnosti, opatrnosti a originálního myšlení, jejichž popisy se u dotazníku NEO-FFI a GPP-I do jisté míry překrývají. V našem výzkumu se ovšem objevily i další osobnostní charakteristiky, které mají vztah se zdraví podporujícím chováním. Stručně zde zmíníme například ty osobnostní charakteristiky, které korelují s Faktorem 3 - duševní hygiena. Jedná se zejména o sociabilitu (r = 0,459, p < 0,01), dále převahu, vztahy, ráznost a stabilitu. Osobnostní charakteristika sociabilita dále korelovala s vyšší mírou užívání návykových látek a věnování se pohybové aktivitě. Účast v sociálních aktivitách a trávení 80

času ve společnosti má vztah s kvalitou života s ohledem na zdraví také podle výzkumu Park et al. (2015). Lidé účastnící se sociálních aktivit se podle něj cítí zdravěji, přičemž s rostoucí mírou začlenění se do společnosti roste také kvalita života v oblasti zdraví. Další studie ukazují, že sociální opora a stýkání se s lidmi ve svém okolí souvisí u mladých lidí s vyšší mírou pohybové aktivity (Fang et al., 2015), stejně jako s vyhledáváním informací týkajících se chování souvisejícího se zdravím (Kim, Kreps, & Shin, 2015). S Faktorem 4 - pravidelným denním režimem, koreluje nejsilněji osobnostní charakteristika ráznost (r = 0,317, p<0,01). V neposlední řadě bychom chtěli zmínit také limity naší práce, kterých jsme si vědomi. V první řadě se jedná zejména o nerovnoměrné rozložení respondentů do jednotlivých věkových kategorií. V průběhu sběru dat se bohužel nepodařilo zajistit přibližně stejný počet respondentů v jednotlivých kategoriích, přičemž čím starší populace, tím menší počet respondentů ve skupinách. Testová baterie předkládaná respondentům byla poměrně rozsáhlá a časově náročná, což pravděpodobně způsobilo větší nezájem starších osob o jeho vyplnění. Jedním z limitů je také nenormální rozložení osob, nejedná se tedy o reprezentativní vzorek populace. Jedním z dalších limitů je bezesporu malý počet osob ve věkové kohortě stáří, která sestává pouze z 31 respondentů. Takto malý počet (z původních 100) vznikl již zmíněným pročištěním dat od chybějících údajů. Menší počet respondentů tedy snižuje výpovědní hodnotu výsledků v tomto věkovém období, vyřazení chybějících dat ovšem na druhou stranu snižuje možnost jejich zkreslení. Dalším limitem je bezesporu neurčitelnost kauzality vztahů mezi osobnostními charakteristikami a chováním souvisejícím se zdravím. K jejich zjištění byla použita korelační matice, která nám umožńuje zjištění existence vztahu, nikoli směru. I přes uvedné limity ale věříme, že tento výzkum může sloužit k orientaci v problematice chování souvisejícího se zdravím, popřípadě k určení směru dalších výzkumů týkajících se změn chování souvisejícího se zdravím v průběhu života, která je stále poměrně neprobádaná. V neposlední řadě je zajisté žádoucí přenést výsledky do běžného života a zaměřit se zejména na ty faktory zdraví podporujícího chování, které v průběhu dospělosti a stáří klesají. Z výzkumu je patrné, že s přibývajícím věkem se zvyšuje dodržování zásad zdravého stravování a dodržování denního režimu, což jsou komponenty chování souvisejícího se zdravím, které mohou mít pozitivní vliv na vyrovnání se s přibývajícími 81

zdravotními problémy. Z výsledků výzkumu bychom se tady měli dále zaměřit zejména na pokles jednoho z hlavních faktorů zdraví podporujícího chování, kterým je pohybová aktivita. Jedná se o komponentu s vysoce příznivými dopady na zdraví a měla by tedy být u lidí v běžném životě podporována, a to zejména s ohledem na věk. Osvěta ohledně fyzické aktivity a programů zaměřených na zdraví podporující chování by tedy měla být směřována nejen k mladým lidem, ale především k lidem v pozdějších obdobích dospělosti a stáří.

82

5. ZÁVĚR Cílem diplomové práce bylo v první řadě zjistit, zda a jakým způsobem se mění chování související se zdravím v průběhu dospělosti a stáří. Zaměřili jsme se na čtyři věkové skupiny dospělých a seniorů. Za účelem srovnání jsme respondenty zařadili do skupin mladé dospělosti (20 - 35), střední dospělosti (36 - 50), zralé dospělosti (51 - 65) a stáří (65+). Dalším cílem bylo zjistit, zda osobnost a jednotlivé osobnostní charakteristiky mají vztah k chování souvisejícímu se zdravím a jeho jednotlivým faktorům, které jsme v rámci práce vydefinovali. Dále nás zajímalo také to, zda lze pozorovat nějaké rozdíly mezi muži a ženami v míře vykazovaného zdraví podporujícího chování. Hypotézy, které jsou součástí empirické části práce, jsme formulovali na základě výsledků dalších studií věnujících se chování souvisejícímu se zdravím a na základě prostudování odborné literatury nejen na toto téma. Získané informace a podklady pro stanovení hypotéz jsou zpracovány v teoretické části práce, a to jak jednotlivé komponenty chování, které mají vliv na zdraví jedince, tak jejich výskyt v průběhu života u zkoumaných věkových kohort. Většinu stanovených hypotéz se nám podařilo potvrdit, ovšem kromě hypotézy týkající se nejvyšší míry užívání návykových látek v období mladé dospělosti. V první řadě se jednalo o hypotézu H1, která předpokládala změny v chování souvisejícím se zdravím v průběhu dospělosti. Zaměřili jsme se zejména na zdravé stravování, užívání návykových a jiných škodlivých látek a pohybovou aktivitu. Jak jsme ohledně těchto faktorů předpokládali, pozornost věnovaná zdravému stravování s přibývajícím věkem stoupá. Pohybová aktivita a užívání návykových a jiných škodlivých látek jsou na druhou stranu faktory chování souvisejícího se zdravím, které s přibývajícím věkem klesají. U návykových látek se ale pokles jejich užívání neprojevil jako signifikantně významný, tato hypotéza tedy v našem případě nemohla být přijata. V případě hypotézy H2 jsme ověřovali vliv pohlaví na faktor zdraví podporujícího chování - zdravé stravování. Předpokládali jsme vyšší míru tohoto faktoru u žen, která se také potvrdila. Další skupina hypotéz, H3, předpokládala vztah mezi jednotlivými osobnostními charakteristikami a zdraví podporujícím chováním. Také v tomto případě se u zkoumaných charakteristik, kterými byly zodpovědnost, opatrnost a originální myšlení, alespoň částečně prokázal jejich vztah se zdraví podporujícím chováním u některých faktorů. Všechny hypotézy vycházející z dalších výzkumů a literatury tedy byly v rámci této práce alespoň částečně potvrzeny. Hlavní cíl práce byl tedy splněn, bylo zjištěno, že 83

u všech faktorů chování souvisejícího se zdravím byly mezi věkovými skupinami signifikantní rozdíly, ovšem kromě faktoru duševní hygieny. Pozornost nejen výzkumníků, ale zejména odborníků v oblasti zdraví podporujícího chování by se tedy měla zaměřit zejména na fyzickou aktivitu a její propagaci, jelikož má pozitivní vliv na zdraví a je jedním z hlavních faktorů zdraví podporujícího chování, který v průběhu dospělosti a stáří klesá.

84

6. SEZNAM LITERATURY Akinseye, O. A., Ojike, N. I., Akinseye, L. I., Dhandapany, P. S., & Pandi-Perumal, S. R. (2016). Association of Sleep Duration with Stroke in Diabetic Patients: Analysis of the National Health Interview Survey. Journal Of Stroke And Cerebrovascular Diseases, 25(3), 650-655. doi: 10.1016/j.jstrokecerebrovasdis.2015.11.023 Aldwin, C. M. (2009). Stress, coping, and development: an integrative perspective (2nd ed., pbk. ed.). New York: Guilford. Allen, M. S., Vella, S. A., & Laborde, S. (2015). Health-related behaviour and personality trait development in adulthood. Journal Of Research In Personality, 59, 104-110. doi: 10.1016/j.jrp.2015.10.005 Ali, S. M. (2006). Socioeconomic, psychosocial, behavioural, and psychological determinants of BMI among young women: differing patterns for underweight and overweight/obesity. The European Journal Of Public Health, 16(3), 324-330. doi: 10.1093/eurpub/cki187 Amarya, S., Singh, K., & Sabharwal, M. (2015). Changes during aging and their association with malnutrition. Journal Of Clinical Gerontology And Geriatrics, 6(3), 7884. doi: 10.1016/j.jcgg.2015.05.003 Andrésová, M., & Slezáková, L. (2013). Ošetřovatelství pro střední zdravotnické školy (2., dopl. vyd.). Praha: Grada. Arnett, J. (1992). Reckless behavior in adolescence: A developmental perspective. Developmental Review,12, 339 - 373. Arnett, J. (1994). Sensation seeking: A new conceptualization and a new scale. Personality And Individual Differences, 16(2), 289 - 296. Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the twenties. American Psychologist, 55(5), 469-480. doi: 10.1037//0003066X.55.5.469 Bandura, A. (Ed.). (1997). Self-efficacy in changing societies (1st pbk. ed.). Cambridge: Cambridge University Press. Baštecký, J., Šavlík, J., & Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada. Benjamin, L. T. (1997). A history of psychology: original sources and contemporary research (2nd ed.). New York: McGraw-Hill Companies. Blackburn, H., & Jacobs, D. (2014). Commentary: Origins and evolution of body mass index (BMI). International Journal Of Epidemiology, 43(3), 665-669. doi: 10.1093/ije/dyu061 Blaxter, M. (1990). Health and lifestyles. New York: Routledge 85

Blaxter, M. (2010). Health (2nd ed.). Malden, MA: Polity. Bogg, T., & Roberts, B. W. (2004). Conscientiousness and Health-Related Behaviors: A Meta-Analysis of the Leading Behavioral Contributors to Mortality. Psychological Bulletin, 130(6), 887-919. doi: 10.1037/0033-2909.130.6.887 Boslaugh, S. E. (2014). Health belief model [Online]. Salem Press Encyclopedia. Retrieved March 23, 2016 from: http://eds.a.ebscohost.com/eds/detail/detail?sid=1c541cae-8fcc-4a3a-b377a6e572e9455e%40sessionmgr4002&vid=5&hid=4211&bdata=JkF1dGhUeXBlPWlwLGN vb2tpZSx1aWQmbGFuZz1jcyZzaXRlPWVkcy1saXZlJnNjb3BlPXNpdGU%3d#AN=896 77562&db=ers Boričić, K., Simić, S., Erić, J. M. (2015). Demographic and socio-economic factors associated with multiple health risk behaviours among adolescents in Serbia: a cross sectional study. Bmc Public Health,15, 157. doi: 10.1186/s12889-015-1509-8 Borzová, C. (2009). Nespavost a jiné poruchy spánku: pro nelékařské zdravotnické obory (1. vyd.). Praha: Grada. Brannon, L., & Feist, J. (1997). Health psychology: an introduction to behavior and health (3rd ed.). Pacific Grove: Brooks/Cole. Canta, C. (2015). Smoking within the Household: Spousal Peer Effects and Children's Health Implications. B.e. Journal Of Economic Analysis, 15(4), 1939-1973. doi: 10.1515/bejeap-2014-0216 Cappuccio, F. P., Cooper, D., D'Elia, L., Strazzullo, P., & Miller, M. A. (2011). Sleep duration predicts cardiovascular outcomes: a systematic review and meta-analysis of prospective studies. European Heart Journal, 32(12), 1484-1492. doi: 10.1093/eurheartj/ehr007 Centres for Disease Control and Prevention (CDC). Vital Signs: Nonsmokers' Exposure to Secondhand Smoke --- United States, 1999--2008, MMWR 2010 / 59(35);1141-1146, Retrieved February 14, 2016, from: http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/mm5935a4.htm?s_cid=mm5935a4_w Cohen, S., & Syme, S.L. (1985). Issues in the study and application of social support. In S. Cohen, and S.L. Syme (Eds.), Social Support and Health (pp. 3 - 22). New York: Academic Press. Češková, E. Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek F10-19. In Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. (2012). Psychopatologie a psychiatrie: pro psychology a speciální pedagogy. Praha: Portál. Dare, S., Mackay, D. F., Pell, J. P., & Matsuo, K. (2015). Relationship between Smoking and Obesity: A Cross-Sectional Study of 499,504 Middle-Aged Adults in the UK General Population. Plos One, 10(4), e0123579-. doi: 10.1371/journal.pone.0123579 86

Delucchi, K. L., Matzger, H., & Weisner, C. (2008). Alcohol in emerging adulthood: 7year study of problem and dependent drinkers. Addictive Behaviors, 33(1), 134-142. doi: 10.1016/j.addbeh.2007.04.027 Direito, A., Jiang, Y., Whittaker, R., & Maddison, R. (2015). Smartphone apps to improve fitness and increase physical activity among young people: protocol of the Apps for IMproving FITness (AIMFIT) randomized controlled trial. Bmc Public Health, 15(1), doi: 10.1186/s12889-015-1968-y Doležal, M. (2013). Farmaceutická chemie léčiv působících na centrální nervový systém (Vyd. 1.). Praha: Karolinum. Dosedlová, J., Klimusová, H., & Burešová, I. (2016). Health-related Behavior over the Course of Life in the Czech Republic. Procedia - Social And Behavioral Sciences, 217, 1167-1175. doi: 10.1016/j.sbspro.2016.02.137 Dosedlová, J., & Slováčková, Z. (2013). Optimismem ke zdraví?: kognitivní a osobnostní determinanty zdraví podporujícího chování (V Tribunu EU vyd. 1.). Brno: Tribun EU. Dosedlová, J., Klimusová, H., & Slováčková, Z., (2013). Optimismus ve vztahu k zdraví podporujícímu a zdraví ohrožujícímu chování. In Dosedlová, J., & Slováčková, Z. (Eds.), Optimismem ke zdraví? Kognitivní a osobnostní determinanty zdraví podporujícího chování (pp. 69- 82). Brno, CZ: Tribun EU Downward, P. (2007). Exploring the Economic Choice to Participate in Sport: Results from the 2002 General Household Survey. International Review Of Applied Economics, 21(5), 633-653. Ebbert J. O. (2014). Managing overweight and obesity in adults to reduce cardiovascular disease risk.Current Atherosclerosis Reports, 16(10), 445. doi: 10.1007/s11883-014-0445x Ebrahim, I. O., Shapiro, C. M., Williams, A. J., & Fenwick, P. B. (2013). Alcohol and Sleep I: Effects on Normal Sleep.Alcoholism: Clinical And Experimental Research, 37(4), 539`-549. doi: 10.1111/acer.12006 Egger, J. W. (2013). Biopsychosocial Medicine and Health – the body mind unity theory and its dynamic definition of health. Psychologische Medizin (1), 24-29. Engel GL. (2012). The need for a new medical model: a challenge for biomedicine. Psychodynamic Psychiatry, 40(3), 377-96. Fang, M. ;Xu, L. ;Huang. X. ;Gu, F. ;Qu, X. ;Xu, M. ;Luo, X. (2015). Effects of family and peer support upon the stages of health-related behavior in adolescent. Zhonghua Yu Fang Yi Xue Za Zhi [Chinese Journal Of Preventive Medicine], 49(9), 810-6. Flay, B. R., Snyder, F. J., Petraitis, J. (2009). The Theory of Triadic Influence. In Emerging theories in health promotion practice and research (2nd ed., pp. 451-511). San Francisco, CA: Jossey-Bass. 87

Fletcher, A. C., Darling, N., Steinberg, L., & McCord, J. (1995). Parental monitoring and peer influences on adolescent substance use. In Coercion And Punishment In Long-Term Perspectives, pp 259-271. doi: 10.1017/CBO9780511527906.016 Frange, C., de Queiroz, S. S., da Silva Prado, J. M., Tufik, S., & de Mello, M. T. (2014). The impact of sleep duration on self-rated health. Sleep Science, 7(2), 107-113. doi: 10.1016/j.slsci.2014.09.006 Friedman, H. S., & Silver, R. C. (2007). Foundations of health psychology. New York: Oxford University Press. Frömel, K., Svozil, Z., & Novosad, J. (1999). Pohybová aktivita a sportovní zájmy mládeže: [monografie pro studijní účely] (1. vyd.). Olomouc: Univerzita Palackého. Glouberman S. (2003). Evolution of the determinants of health, health policy, and health information systems in Canada. American Journal Of Public Health, 93(3), 388-92. Gochman, D. S. (1998). Health Behavior Emerging Research Perspectives. Boston, MA: Springer US. Google Self-Driving Car Project: Monthly Report. (2015). Google Self-Driving Car Project: Monthly Report [Online]. In Google Self-Driving Car Project. Retrieved March 14, 2016, from https://static.googleusercontent.com/media/www.google.com/cs//selfdrivingcar/files/report s/report-1115.pdf. Haskell, W., Lee, I., Russel. R., Powell, K., Blair, S., Franklin, B. et al. (2007). Physical Activity and Public Health. Medicine, 39(8), 1423-1434. doi: 10.1249/mss.0b013e3180616b27 Hebden, L., Chan, H. N., Louie, J. C., Rangan, A., & Allman-Farinelli, M. (2015). You are what you choose to eat: factors influencing young adults' food selection behaviour. Journal Of Human Nutrition And Dietetics, 28(4), 401-408. doi: 10.1111/jhn.12312 Hirshkowitz, M., Whiton, K., Albert, S. M., Alessi, C., Bruni, O., DonCarlos, L., et al. (2015). National Sleep Foundation’s updated sleep duration recommendations: final report. Sleep Health, 1(4), 233-243. doi: 10.1016/j.sleh.2015.10.004 Hladký, A. (1993). Zdravotní aspekty zátěže a stresu: skripta pro posluchače Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (1. vyd.). Praha: Karolinum. Hřebíčková, M., Urbánek, T. (2001). NEO pětifaktorový osobnostní inventář (podle NEOFiveFactor Inventory, P. T. Costy a R. R. McCraee). Praha: Testcentrum. Hull, E. E. (2015). Parenthood and Physical Activity in Young Adults: A Qualitative Study. Journal Of Physical Activity, 12(6), 782-788.

88

Hygienická stanice hl. m. Prahy (2006). HIV a AIDS: Informační příručka pro prevenci HIV/AIDS a pro propagaci testování na HIV [online] Retrieved March, 15, 2016 from http://hygpraha.cz/files/Co%20je%20to%20HIV%20a%20AIDS.pdf Imamura, F., Micha, R., Khatibzadeh, S., Fahimi, S., Shi, P., Powles, J., & Mozaffarian, D. (2015). Dietary quality among men and women in 187 countries in 1990 and 2010: a systematic assessment. The Lancet Global Health, 3(3), e132-e142. doi: 10.1016/S2214109X(14)70381-X Jackson, C., Henriksen, L., Dickinson, D., & Levine, D. W. (1997). The early use of alcohol and tobacco: its relation to children’s competence and parents’ behavior. American Journal of Public Health, 87(3), 359–364. Jackson, C. L., Redline, S., Kawachi, I., & Hu, F. B. (2013). Association Between Sleep Duration and Diabetes in Black and White Adults. Diabetes Care, 36(11), 3557-3565.doi: 10.2337/dc13-0777 Jonášová, I. (2015). Co dělat, když: Intervence pedagoga. Rizikové chování ve školním prostředí – rámcový koncept: Rizikové sexuální chování. MŠMT Jonsson, S., Hedblad, B., Engström, G., Nilsson, P., Berglund, G., & Janzon, L. (2002) Influence of obesity on cardiovascular risk. Twenty-three-year follow-up of 22 025 men from an urban Swedish population. International Journal Of Obesity, 26(8), 1046-1053. doi: 10.1038/sj.ijo.0802060 Joshi, V. (2007). Stres a zdraví (Vyd. 1.). Praha: Portál. Kalin, S. (2011). Comparison of the Healthy Eating Plate and the USDA’s MyPlate [Online]. In Harvard Health Publications. Retrieved March 5, 2016 from http://www.health.harvard.edu/comparison-of-healthy-eating-plate-and-usda-myplate Kaplan, R. M., Sallis, J. F., Jr. & Patterson, T. L. (1993). Health and Human Behavior. New York: McGraw-Hill Inc. Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví (Vyd. 1.). Praha: Academia. Keefe, F. J. (2011). Behavioral medicine: A voyage to the future. Annals Of Behavioral Medicine, 41(2), 141-151. doi: 10.1007/s12160-010-9239-8 Kern, M. L. ;R. (2010). Predictors of physical activity patterns across adulthood: A growth curve analysis. Personality And Social Psychology Bulletin, 36(8), 1058-1072. doi: 10.1177/0146167210374834 Kern, M. L., Della Porta, S. S., & Friedman, H. S. (2014). Lifelong Pathways to Longevity: Personality, Relationships, Flourishing, and Health. Journal Of Personality, 82(6), 472-484. doi: 10.1111/jopy.12062

89

Kim, W., Kreps, G. L., & Shin, C. -N. (2015). The role of social support and social networks in health information-seeking behavior among Korean Americans: a qualitative study. International Journal For Equity In Health, 14, 40. doi: 10.1186/s12939-015-01698 King, A. C., Blair, S. N., Bild, D. E., Dishman, R., Dubbert, P. M., Marcus, B.., et al. (1992). Determinants of physical activity and interventions in adults. Medicine,24(6), 221236. doi: 10.1249/00005768-199206001-00005 Kraska-Lüdecke, K. (2007). Nejlepší techniky proti stresu (Vyd. 1.). Praha: Grada. Kruk, J. (2007). Lifetime physical activity and the risk of breast cancer: A case–control study.Cancer Detection And Prevention, 31(1), 18-28. doi: 10.1016/j.cdp.2006.12.003 Křivohlavý, J. (1994): Jak zvládat stres, Praha: Grada Avicenum Křivohlavý, J. (1999). Moderátor zvládání zátěže typu sociální opory. Československá psychologie, 43, 2, 106 – 118. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci (Vyd. 1.). Praha: Grada. Křivohlavý, J., & Pečenková, J. (2004). Duševní hygiena zdravotní sestry (Vyd. 1.). Praha: Grada. Křivohlavý, J. (2009). Psychologie zdraví (Vyd. 3.). Praha: Portál Křivohlavý, J. (2010). Sestra a stres: příručka pro duševní pohodu (1. vyd.). Praha: Grada. Křivohlavý, J. (2012). Optimismus, pesimismus a prevence deprese (Vyd. 1.). Praha: Grada. Kříž, J. (2011). Determinanty zdraví. In Ochrana a podpora zdraví (1. vyd., pp. 16-27). Praha: Nadace CINDI ve spolupráci s 3. lékařskou fakultou UK Praha. Kunová, V. (2011). Zdravá výživa (2., přeprac. vyd.). Praha: Grada. Kwagyan J. (2015). Obesity and Cardiovascular Diseases in a High-Risk Population: Evidence-Based Approach to CHD Risk Reduction. Ethnicity, 25(2), 208-13 Lakey, B., & Cassady, P. B. (1990). Cognitive processes in perceived social support. Journal Of Personality And Social Psychology, 59(2), 337-343. doi: 10.1037/00223514.59.2.337 Lalonde, M. (1974). A new perspective on the health of Canadians: a working document. Ottawa: Ministère de la santé nationale et du bien-être social.

90

Lane, D. J., Gibbons, F. X., O'Hara, R. E., & Gerrard, M. (2011). Standing Out From the Crowd: How Comparison to Prototypes Can Decrease Health-Risk Behavior in Young Adults. Basic And Applied Social Psychology, 33(3), 228-238. doi: 10.1080/01973533.2011.589296 Langmeier, J., & Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie (2., aktualiz. vyd.). Praha: Grada. Leahey, T. H. (2001). A history of modern psychology (3rd ed.). Upper Saddle River, N.J.: Prentice Hall. Lee SY. (2014). The impact of obesity on subclinical coronary atherosclerosis according to the risk of cardiovascular disease. Obesity (Silver Spring, Md.), 22(7), 1762-8. doi: 10.1002/oby.20760 Lin, C. K. (2012). Work of breathing and respiratory drive in obesity. Respirology (Carlton, Vic.), 17(3), 402-11. doi: 10.1111/j.1440-1843.2011.02124.x Lippke, S., Nigg, C. R., & Maddock, J. E. (2012). Health-promoting and health-risk behaviors: Theory-driven analyses of multiple health behavior change in three international samples. International Journal of Behavioral Medicine, 19(1), 1-13. doi: 10.1007/s12529010-9135-4 Lourel, M., Hartmann, A., Closon, C., Mouda, F., & Petric - Tatu, O. (2013). Social Support and Health:An Overview of Selected Theoretical Models for Adaptation. In Social support and health: theory, research, and practice with diverse populations (pp. 2-19). Hauppauge, New York: Nova Science Publishers, Inc. Machová, J., & Kubátová, D. (2009). Výchova ke zdraví (Vyd. 1.). Praha: Grada. Maddi, S. R. (2012). Hardiness turning stressful circumstances into resilient growth. New York: Springer. Marcus, B. H., & Forsyth, L. A. H. (2010). Psychologie aktivního způsobu života: motivace lidí k pohybovým aktivitám (Vyd. 1.). Praha: Portál. Mathur, C., Stigler, M. H., Erickson, D. J., Perry, C. L., & Forster, J. L. (2014). Transitions in Smoking Behavior During Emerging Adulthood: A Longitudinal Analysis of the Effect of Home Smoking Bans. American Journal Of Public Health, 104(4), 715-720. doi: 10.2105/AJPH.2013.301642 Mccann, S. J. H. (2005). Longevity, Big Five Personality Factors, and Health Behaviors: Presidents From Washington to Nixon. The Journal Of Psychology, 139(3), 273-288. doi: 10.3200/JRLP.139.3.273-288 Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: MKN-10 : desátá revize : aktualizovaná druhá verze k 1.1.2009. (2008-). Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: MKN-10 : desátá revize : aktualizovaná druhá verze k 1.1.2009 (2., aktualiz. vyd.). Praha: Bomton Agency. 91

Middelweerd, A., Mollee, J. S., van der Wal, C. N., Brug, J., & te Velde, S. J. (2014). Apps to promote physical activity among adults: a review and content analysis. International Journal Of Behavioral Nutrition And Physical Activity, 11(1), -. doi: 10.1186/s12966-0140097-9 Mikšová, Z. (2006). Kapitoly z ošetřovatelské péče (Aktualiz. a dopl. vyd.). Praha: Grada. Miller, T. (2013). Christian Smith: Lost in Transition. Journal Of Youth And Adolescence, 42(7), 1105-1107. doi: 10.1007/s10964-013-9959-8 Mlčák, Z. (2005). Psychologie zdraví a nemoci (Vyd. 1.). Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta. Mudrák, J., Slepička, P., & Elavsky, S. (2012). Pohybová aktivita a její sociálně-kognitivní determinanty u českých a amerických seniorů. Česká Kinantropologie, 16(3), 39-53. Mulder, M., V. Ranchor, A., Sanderman, R., Bouma, J., & JA van den Heuvel, J. (1998). The stability of lifestyle behaviour. International Journal Of Epidemiology, 27, 199-207. Murray, A. W., & Wilson, N. I. L. (2008). Changing incidence of slipped capital femoral epiphysis: A RELATIONSHIP WITH OBESITY? Journal Of Bone And Joint Surgery British Volume, 90-B(1), 92-94. doi: 10.1302/0301-620X.90B1.19502 Nedeltcheva A. V. (2010). Insufficient sleep undermines dietary efforts to reduce adiposity. Annals Of Internal Medicine, 153(7), 435-41. doi: 10.7326/0003-4819-153-7201010050-00006 NHLBI. (2013). Managing Overweight and Obesity in Adults: Systematic Evidence Review from the Obesity Expert Panel, Retrieved from: http://www.nhlbi.nih.gov/sites/www.nhlbi.nih.gov/files/obesity-evidence-review.pdf Novotný, J. (2003). Výživa: Složení stravy [Online]. In Kapitoly sportovní medicíny. Brno: FSPS MU. Retrieved March 7, 2016, from https://is.muni.cz/do/fsps/elearning/kapitolysportmed/pages/16-2-vyziva.html Nutbeam, D. (1998). Health Promotion Glossary. Health Promotion International, 13(4), 349-364. doi: 10.1093/heapro/13.4.349 Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti (Vyd. 1.). Praha: Grada. Park H. K. ;Chun S. Y.;Choi Y.;Lee S. Y. ;Kim S. J. & Park E. C. (2015). Effects of social activity on health-related quality of life according to age and gender: an observational study. Health And Quality Of Life Outcomes, 13, 140. doi: 10.1186/s12955-015-0331-4 Pelclová, J. (2015). Physical activity in the lifestyle of the adult and senior population in the Czech Republic (First English edition). Olomouc: Palacký University, Olomouc Piťha, J., & Poledne, R. (2009). Zdravá výživa pro každý den (Vyd. 1.). Praha: Grada.

92

Rabec, C., de Lucas Ramos, P., & Veale, D. (2011). Respiratory Complications of Obesity: A 6-year prospective study from the Quebec Family Study. Archivos De Bronconeumología ((English Edition)), 47(5), 252-261. doi.: 10.1016/S15792129(11)70061-1 Rangmar, J., Hjern, A., Vinnerljung, B., Stromland, K., Aronson, M., & Fahlke, C. (2015). Pediatrics, 135(1). doi: 10.1542/peds.2014-1915 Říčan, P. (2004). Cesta životem: vývojová psychologie, přepracované vydání (Vyd. 2.). Praha: Portál. Sabia, S., Nabi, H., Kivimaki, M., Shipley, M. J., Marmot, M. G., & Singh-Manoux, A. (2009). Health Behaviors From Early to Late Midlife as Predictors of Cognitive Function: The Whitehall II Study.American Journal Of Epidemiology, 170(4). doi: 10.1093/aje/kwp161 Sahakyan, K. R. (2015). Normal-Weight Central Obesity: Implications for Total and Cardiovascular Mortality. Annals Of Internal Medicine, 163(11), 827-835. doi: 10.7326/M14-2525 Sarafino, E. P. (1994). Health psychology: biopsychosocial interactions (2nd ed.). New York: Wiley. Schwartz, G. E., & Weiss, S. M. (1978). Behavioral Medicine revisited: An amended definition. Journal Of Behavioral Medicine, 1(3), 249-251. doi: 10.1007/BF00846677 Sigmundová, D., Sigmund, E. (2015). Trendy v pohybovém chování českých dětí a adolescentů (1. vydání). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Simons-Morton, B., Haynie, D. L., Crump, A. D., Eitel, P., & Saylor, K. E. (2001). Peer and Parent Influences on Smoking and Drinking among Early Adolescents. Health Education, 28(1), 95-107. doi: 10.1177/109019810102800109 Slezáčková, A. (2012). Průvodce pozitivní psychologií: nové přístupy, aktuální poznatky, praktické aplikace (Vyd. 1.). Praha: Grada. Slováčková, Z. (2007). Psychologické souvislosti zdraví podporujícího chování (Disertační práce). Masarykova univerzita, Brno. Retrieved from: https://is.muni.cz/auth/th/10547/ff_d/Disertacni_prace.pdf Smith, T. W. (1992). Personality and Health: Advantages and Limitations of the FiveFactor Model. Journal Of Personality, 60(2), 395-423. Sovinová, H., Csémy, L., & Kernová, V. (2014). Užívání tabáku a alkoholu v České republice: zpráva o situaci za období posledních deseti let (1. vyd.). Praha: Státní zdravotní ústav.

93

Sovinová, H., Sadílek, P., & Csémy, L. (2012). Vývoj prevalence v kuřáctví v dospělé populaci ČR, názory a postoje občanů ČR k problematice kouření (období 1997 - 2011). Výzkumná zpráva. Státní zdravotní ústav. Stranges, S. (2008). Cross-sectional versus prospective associations of sleep duration with changes in relative weight and body fat distribution. American Journal Of Epidemiology, 167(3), 321-329. Šolcová, I., & Kebza, V. (2006). TYPY CHOVÁNÍ, TYPY OSOBNOSTI A JEJICH VZTAH KE ZDRAVÍ. Ceskoslovenska Psychologie, 50(5), 419-430. Šťastný, J. (2006-). Zdraví a nemoc (Vyd. 1.). Hradec Králové: Gaudeamus. Svačina, Š. (2008). Klinická dietologie (Vyd. 1.). Praha: Grada. Takács, L. (2015). Psychologie v perinatální péči: praktické otázky a náročné situace (Vyd. 1.). Praha: Grada. Thakkar, M. M., Sharma, R., & Sahota, P. (2015). Alcohol disrupts sleep homeostasis. Alcohol, 49(4), 299-310. doi: 10.1016/j.alcohol.2014.07.019 Traill, W. B., Shankar, B., Brambila-Macias, J., Bech-Larsen, T., Aschemann-Witzel, J., Strand, M., et al. (2010). Interventions to promote healthy eating habits: evaluation and recommendations. Obesity Reviews, 11(12), 895-898. doi: 10.1111/j.1467789X.2010.00717.x Troiano, R. P., Berrigan, D., Dodd, K. W., Masse, L. C., Tilert, T. & McDowell, M. (2008). Physical Activity in the United States Measured by Accelerometer. Medicine, 40(1), 181-188. doi: 10.1249/mss.0b013e31815a51b3 Vágnerová, M. (2007). Vývojová psychologie II.: dospělost a stáří (Vyd. 1.). Praha: Karolinum. Vašina, B. (1999). Psychologie zdraví (Vyd. 1.). Ostrava: Ostravská univerzita Vašina, L. (2011). Vademecum psychologie clinicae. Brno: Institut mezioborových studií. Weiss, P., & Zvěřina, J. (2009). Sexuální chování české populace. Urologie Pro Praxi, 10(3), 160-163. Wiebe, D. J. (1986). Health practices and hardiness as mediators in the stress-illness relationship. Health Psychology: Official Journal Of The Division Of Health Psychology, American Psychological Association, 5(5), 425 - 438 Worley, L. L. M., M.D., Levenson, J. L., M.D., Stern, T. A., M.D., Epstein, S. A., M.D., Rundell, J. R., M.D., Crone, C. C., M.D., . . . Gitlin, D. F., M.D. (2009). Core competencies for fellowship training in psychosomatic medicine: A collaborative effort by the APA council on psychosomatic medicine, the ABPN psychosomatic committee, and the academy of psychosomatic medicine.Psychosomatics, 50(6), 557-62. 94

WHO (2004): Global strategy on diet, physical activity and health. Geneva: World Health Organization. [Online] Retrieved March 5, 2016, from: http://www.who.int/dietphysicalactivity/strategy/eb11344/strategy_english_web.pdf?ua=1 WHO Constitution. (2005). Retrieved February 15, 2016, from http://apps.who.int/gb/bd/PDF/bd47/EN/constitution-en.pdf?ua=1 WHO: Physical activity. (2015). WHO: Physical activity [Online]. Retrieved April 26, 2016, from http://www.who.int/mediacentre/factsheets/fs385/en/ Zdraví 2020 (2013). Zdraví 2020: rámcový souhrn opatření připravených s cílem pomoci vládám a všem společenským aktivitám, aby přispívaly ke zdraví a životní pohodě obyvatel evropského regionu. Praha: Ministerstvo zdravotnictví České republiky ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem a Kanceláří WHO v České republice. Retrieved from: http://www.khsbrno.cz/katalog/souodkaz/zdrav_politika/zdravi_2020_ramcovy_souhrn_op atreni.pdf Zdravý talíř: Praktická pomůcka zdravé výživy. (2016). Zdravý talíř: Praktická pomůcka zdravé výživy [Online]. Retrieved April 12, 2016, from http://www.healthyplate.eu/cz/

95

7. PŘÍLOHY 7. 1. Seznam požitých obrázků, grafů a tabulek Obrázek č. 1: Determinanty zdraví (Zdraví 2020, 2013). Str. 12. Obrázek č. 2: Potravinová pyramida (Novotný, 2003). Str. 23. Obrázek č. 3: Zdravý talíř (“Zdravý talíř: Praktická pomůcka zdravé výživy”, 2016). (str. 24.)

Graf č. 1: Zastoupení pohlaví ve výzkumném souboru (str. 57.) Graf č. 2: Zastoupení jednotlivých věkových kohort (str. 58.) Graf č. 3: Trend Faktoru 1 - zdravé stravování. (str. 65.) Graf č. 4: Trend Faktoru 2 - užívání návykových a jiných škodlivých látek (str. 66.) Graf č. 5: Trend Faktoru 5 - pohybová aktivita (str. 67.) Graf č. 6: Trend Faktoru 4 - pravidelný denní režim. (str. 68.) Graf č. 7: Trend Faktoru 3 - duševní hygiena. (str. 69.)

Tabulka č. 1: Rozložení hodnot BMI. (str. 37.) Tabulka č. 2: zastoupení pohlaví v jednotlivých věkových kohortách. (str. 58.) Tabulka č. 3: Výsledky Levenova testu. (str. 61.) Tabulka č. 4: Extrahované faktory. (str. 63.) Tabulka č. 5: Výsledky ANOVA. (str. 64.) Tabulka č. 6: Výsledky t-testu. (str. 70.) Tabulka č. 7: Výsledky Gordonova osobnostního inventáře GPP-I. (str. 71.) Tabulka č. 8: Výsledky korelace osobnostních charakteristik a faktorů chování souvisejícího se zdravím. (str. 72.)

96