Diakritické znaky v Pravopisnosti Řeči Čechské Jana Václava Póla Tilman Berger
[email protected] Je bohužel málo známé, že autorem jedné z nejúspěšnějších mluvnic vůbec byl Jan Václav Pól1 (1720–1790), učitel češtiny na vídeňském Tereziánu a v císařské rodině. Jeho německy psaná mluvnice „Deutsch-böhmische Grammatik“ z roku 1756 se dočkala celkem čtyř dalších vydání, zčásti pod změněným titulem a s trochu změněným obsahem (1764, 1773, 1776, 1786). Takový úspěch po ní měla už jen mluvnice, kterou postupně vydávali Gebauer, Ertl a Trávníček, a v novější době mluvnice Havránka a Jedličky. Většina dalších známých mluvnic češtiny vyšla jen jednou nebo dvakrát. Na Pólovy úspěchy se zapomnělo už brzy po jeho smrti, a to hlavně kvůli kritickým názorům Dobrovského o jeho díle. Kritické výroky Dobrovského, který první vydání označil jako špatný překlad Rosovy Čechořečnosti z roku 1672 (viz DOBROVSKÝ 1787, 137) a který se na různých jiných místech vyjadřoval velmi negativně až urážlivě o Pólovi (nebudu to citovat v slušném sborníku, ale odkazuji k bohaté literatuře), však také vedly k tomu, že jméno Jana Václava Póla nebylo zapomenuto. Naopak, Pól vešel do dějin a hlavně do učebnic jako autor nejhorší mluvnice češtiny, která byla vůbec někdy napsána. A to zase znamenalo, že ty mluvnice už nikdo nemusel číst ani citovat. Zmiňují se o něm v souvislosti s úpadkem češtiny po Bílé hoře všechny dějiny spisovného jazyka, ale nikdo to nepokládal za nutné přihlížet k jeho dílu v dílčích studiích. Výmluvnými příklady toho jsou jinak záslužné a důležité články Kopečného o „dobrých počátcích české mluvnice“ (KOPEČNÝ 1982) a Sedláčka o vývoji českého pravopisu (SEDLÁČEK 1993), v obou se o Pólovi nemluví vůbec. Až v poslední čtvrti dvacátého století se názory o Pólovi začaly zmírňovat. Ve své knize o začátcích českého národního obrození se německý bohemista Walter Schamschula vyjadřoval velmi kladně o Pólových zásluhách pro český pravopis (sr. SCHAMSCHULA 1973, 160n.), připsal mu však mylně návrhy, které byly prosazeny už mnohem dříve a v Pólově době už vůbec nebyly sporné (např. náhrada spřežky rž grafémem ř). Dost diferencovaně o něm mluvil Cuřín ve svých dějinách spisovné češtiny (sr. CUŘÍN 1985, 65), několik let potom Uličný popsal Pólovy puristické snahy v širším kontextu své doby (sr. ULIČNÝ 1995). První článek věnovaný výhradně Pólovi publikoval v roce 1999 1
Užívám tuto formu příjmení, protože sám Pól ve svých textech důsledně rozlišoval německý a český tvar.
Newerkla a dal přehled o jeho mluvnicích včetně slovníčků, které byly dodány k mluvnici od prvního vydání a narostly až do pátého vydání na 188 stránek (sr. NEWERKLA 1999). V tomtéž roce jsem napsal článek o Pólových představách o pravopisu pro sborník Alexandru Stichovi (bohužel zatím knižně nevyšel). V dalších letech se nakonec začalo psát podrobněji a hlavně i objektivněji o Pólově díle také v českých příručkách, a to mimo jiné zásluhou naší jubilantky. Stalo se to za prvé v knize o vídeňském podílu na počátcích českého národního obrození, která se sice hlavně zabývá Josefem Valentinem Zlobickým, ale kde se také mluví podrobně o jeho předchůdcích, např. o Pólovi (VINTR/PLESKALOVÁ 2004, 42n.). A pokračovalo to v „Kapitolách z dějin české jazykovědné bohemistiky“, kde se mluví o Pólovi v kapitolách o mluvnictví (sr. PLESKALOVÁ 2007, 39n.), o lexikografii (tamtéž, 178), o slovotvorbě (tamtéž, 257), o onomastice (tamtéž, 384), o pravopisu (tamtéž, 505n.), o purismu (tamtéž, 543) a samozřejmě také v kapitole o výuce češtiny v Rakousku (tamtéž, 582n.). V kapitole o pravopisu, kterou napsala jubilantka, věnovala Pólovým představám o pravopisu, jak je shrnul ve své Pravopisnosti Řeči Čechské z roku 1786, trochu méně než jednu stránku – co je docela mnoho, když myslíme na to, že jde o návrhy, které nikdy nebyly realizovány (kromě vlastních spisů Jana Václava Póla). Ale autorka si právě také zamýšlí nad tím, proč byly odmítnuty i takové úpravy, které „by přijaty být mohly (ú namísto ů), nebo se dokonce v novočeském prosadily“. Vysvětluje to tím, že Pól „nevycházel z dosavadního vžitého grafického úzu, nerespektoval plynulý vývoj českého pravopisu a že naopak navrhoval změny, které jej narušovaly“ a poukazuje také na „hojné neústrojné neologismy, jež narušovaly srozumitelnost výkladu (…)“. Sám bych dodal ještě skutek, že v době, jak se začínala rozvíjet obnova češtiny v samotných Čechách, renomé učitele jazyka z Vídně prostě už nestačil ve srovnání s vědeckou kvalifikací Dobrovského a jiných. Dále bych se chtěl zabývat jedním aspektem Pólových návrhů trochu podrobněji. Jde mi o návrh, kterou jubilantka shrnuje takto: „slabiky či, ži, ři, dě, tě, ně píše jako ci, zi, ri, ďe, ťe, ňe (s tečkou nad konsonantem), háček připouští pouze u ě po retnicích (bě …)“. Vlastně tu jde o tři různé fenomény, totiž za prvé o vypouštění diakritického znaku na sykavkách před samohláskou i , za druhé o to, že se měkkost souhlásek ď, ť a ň před samohláskou [e] označuje na samotných souhláskách a nikoliv na samohlásce, a za třetí o to, že Pól rozlišuje dva diakritické znaky, totiž – jak je nazýváme dnes – tečku a háček. Chci se soustředit na tyto návrhy, zčásti proto, že souvisejí s jiným polem bádání jubilantky, totiž s „nabodeníčky“ (srov. PLESKALOVÁ 2005), ale také v souvislosti s tím, že
se na tomto příkladě dá demonstrovat docela dobře, že Pólovy představy o jazyce nebyly tak zcestné, než to tvrdila tradice s Dobrovským v čele. Začněme s návrhem, že se slabiky či, ži, ři mají psát ci, zi, ri. Pro dnešního českého čtenáře to vypadá dost divoce, ale musíme si uvědomit, že se v této době po c a z psalo jen y a nikdy i (jak to stále platí pro souhlásku r, po které se vyskytuje i jen v cizích slovech). Tím, že neexistoval v systému protiklad ci:cy resp. zi:zy, byl diakritický znak před samohláskou i zbytečný, a jeho vypouštění se zdá logické. Podobně funguje dnešní polský dodnes pravopis, kde se píše ci, zi, si místo ći, źi, śi, jak to bylo ještě zvykem v 16. století (srov. KLEMENSIEWICZ 1974, 357n.). Tak konstatuji, že Pólův návrh svou logiku měl, aspoň před zavedením rozlišování grafémů i a y po souhláskách c a z. – Dodám ještě, že totéž by mělo platit pro souhlásku š před samohláskou i, ale k tomu poznatku se Pól už vlastně nedostal. Ve svých starších dílech užíval „bratrskou“ spřežku ſſ, v Pravopisnosti sice na straně 14n. doporučuje znak š (s tečkou) a užívá ho ve většině případů, neříká však nic o tom, jak se má psát š před samohláskou i. Důležitější než tento návrh je rozlišování dvou diakritických znaků. Začnu z několika poznámek o terminologii: Tečku Pól nazývá „znamlik měkosti“ (srov. PÓL 1786a, 10), později také „čelka neb tak nazwaný Puntiček“ (tamtéž, 11, 17), háček zas „ohljk neb ohlitý znamlik“ (tamtéž, 9), později už jen „ohljk“ (tamtéž, 17). Jsou to z větší části krásné novotvary, které jsou tak typické pro Póla, a typické je také, že pro jeden pojem často vymyslel několik názvů (srov. k tomu BERGER 2008, 48). „Znamlik“ je doložen v pátém vydání mluvnice jako ekvivalent německého „Tonzeichen“ a latinského „Accent“ (POHL 1783, 368). Jiné novotvary jsou doloženy jen v rukopisném německo-českém slovníku, o nemž se dlouho myslelo, že je ztracen, a který byl objeven až v roce 2002 V. Petrbokem v Rakouské národní knihovně (srov. BERGER 2008, 41). Tam nacházíme slovo „čelka“ ve významu „Punkt, Düpflein“ (fol. 105r) a „ohljk“ ve významu „Bogen“ (fol. 34r.). Rozdíl mezi oběma znaky vykládá Pól v Pravopisnosti tak, že „čelkou se znaměgi oné w prwnim Vďelu podotknute wzměkliwé Známky č ď ň ř š ť ž“ (PÓL 1786, 18), kdežto „ohljkem se znaměgi wegš podotknuté sňatliwé dwizwučky“ (tamtéž, 17). „Vzměklivé známky“ jsou změkčené souhlásky, „sňatlivou“ (tj. staženou, v německém textu se užívá termin „zusammschmelzende Doppellauter“) dvojhláskou je hlavně ě, protože vzniklo z původního ie. Vidíme, že Pól pochopil, že je rozdíl mezi, řekněme, spojením bě, kde písmeno ě označuje kombinaci [je], a spojením tě, kde písmeno ě označuje měkkost souhlásky [ť], a
myslel, že by se tento rozdíl ve výslovnosti měl odrážet také v pravopisu, tudíž navrhl, aby se psalo ťe. Tak Pólův pravopis byl do jisté míry „fonetičtější“ než tradiční systém, ale to např. pro Dobrovského nebyl žádný argument, jak můžeme vidět z jeho reakce na návrh, aby se psalo ou místo tradičního au: „Dieß gründet sich auf die itzige Aussprache. Ist dieser Grund hinreichend von einem Gebrauche, der sich durch 250 Jahre erhielt, abzugehen?“ (DOBROVSKÝ 1780, 12). Jen na okraj dodám, že se už dávno ujalo psaní ou… V literatuře se můžeme často setkat s představou, že radikální návrhy pocházejí až z osmdesátých let a že se Pól předtím řídil tradičním systémem s malými úpravami. Srov. tvrzení, „že týž autor ve své o třicet let dříve vydané mluvnici Grammatica linguae Bohemicae oder Die Böhmische Sprachkunst… (1756) soudobý úzus až na drobnější výjimky respektuje a že jeho kapitola o ortografii se nijak nápadně nevymyká z rámce tehdy obvyklých pravopisných výkladů“ (PLESKALOVÁ 2007, 506). A dále: „Pokud navrhuje změny, činí tak pouze formou doporučení doplňujícího (ne zákazu odmítajícího) současný stav“. Je pravda, že se první vydání mluvnice ortograficky nerozlišuje výrazně od dosavadního úzu. Nacházíme tam jen ú místo tradičního ů a nahrazují se spřežky typu Cž a Rž písmeny Č a Ř, tj. užívá se háček také nad velkými písmeny (srov. BERGER 2008, 43). Ale je třeba říct, že nový pravopis je poměrně důsledně realizován už v třetím vydání z roku 1773 a v dalších vydáních mluvnice, samozřejmě s výjimkou těch návrhů, které se objevily až v Pravopisnosti (např. zavedení grafému š). Ještě závažnější se mi však zdá, že Pól už tehdy rozlišuje tři diakritické znaky, totiž čárku (která nás tady nezajímá), tečku a ohnutý akcent. Srov. následující citát ze začátku druhého oddělení první kapitoly (POHL 1756, 4): „Der Accent ist ein Zeichen der Länge oder Kürze der Sylbe, und dieser ist dreyfach, nemlich: der gezohene ´ , das Düpflein oder Punct ̇ und der gebogene ̌. (…) Mit dem anderten, nemlich dem Düpflein, werden gezeichnet die lindwerdende und weich auszusprechen kommende Mitlauther, als: č, ď, ň, ž etc. Mit dem dritten, dem gebogenen Zeichen, werden gezeichnet die Diphthongi concretivae, oder in einen Lauth zusamschmelzende Doppellauther, als: dělám, ich thue, měnjm, ich wechsle, vděljm, ich werde mittheilen.“
Je trochu zvláštní, že Pól sice rozlišuje tyto tři znaky, ale sám užívá jen dva z nich. A vidíme také, že v této době ještě nevidí rozdíl mezi slabikami dě (v slově dělám) a mě (v slově měnjm), později by první slovo psal jako ďelám. Tyto nesrovnalosti se dají vysvětlit jen tím, že Pól odněkud převzal teorii o třech „akcentech“. A nepřekvapuje, že tyto akcenty nacházíme právě u Jana Václava Rosy! Rosa se vlastně nepokládá za reformátora pravopisu. V Kapitolách se o něm mluví jen krátce jako o zastánci takzv. bratrského pravopisu (srov. PLESKALOVÁ 2008, 505), a také nejpodrobnější novější studie o Čechořečnosti obsahuje jen krátké informace o kapitole věnované pravopisu (srov. KOUPIL 2007, 274s.). Poukazuje však na to, že se Rosa snažil racionalizovat pravopis, a něco takového platí také pro akcenty. Rosa rozlišuje akcenty samohlásek a akcenty souhlásek (srov. ROSA 1672, 3n.). Akcenty samohlásek jsou tři, totiž „lineatus, punctuatus, circumflexus“, ale není úplně jasné, jak se mají užívat. Zřejmě se má označovat délka čárkou (tj. accentus lineatus), písmeno i je značeno tečkou a písmeno e cirkumflexem, který má být znakem „diphthongi concretæ“, např. v slově pěkně, které se také píše jako pieknie. O souhláskách se říká, že některé z nich jsou „naturales“ a jiné „liquidæ“, a souhlásky druhé skupiny se zřejmě označují tečkou (s výjimkou pozice před samohláskou i). Celý systém na mne působí tak, jak by Rosa chtěl užívat antický systém třech akcentů (nad samohláskami) také v češtině. Čárka a diakritický znak nad ě se mu docela hodily, ale vlastně „nepotřeboval“ tečku, která za to byla nutná u souhlásek. Proto zavedl také akcenty souhlásek, nesjednotil však obě skupiny akcentů v jeden systém. To udělal až Pól, který už mluví obecně o akcentech, nezávisle od toho, jestli se kombinují se samohláskou nebo se souhláskou (i když na začátku ještě říká, že úkolem akcentu je označování délky nebo krátkosti). V mluvnici z roku 1756 jeho představy o funkci akcentů jsou spíše mlhavé, ale v dalších vydáních vypracoval celkem logický systém. Tak se na závěr ukazuje, že se i v této dílčí oblasti mluvnice resp. pravopisu vyvíjelo Pólovo myšlení podobně jako jinde. Na začátku stojí přejímání Rosových ideí v nejasné, nepromyšlené formě, později Pól pod vlivem praxe vypracoval svůj vlastní systém, který odráží realitu jazyka často lépe než systémy jeho současníků, který se však nakonec neprosadil, z různých důvodů, o nichž už byla řeč výše.
Seznam pramenů: POHL, J.W. (1756) Grammatica linguae bohemicae Oder Die Böhmische Sprach-Kunst bestehend in vier Teilen… Wien, Prag, Triest. (další vydání pod tímto titulem 1764 a 1776) POHL, J.W. (1773) Neuverbesserte Böhmische Grammatik mit allen erforderlichen tüchtigen Grundsätzen…Wien. (další vydání pod tímto titulem 1783) POHL, J.W. (1786) Wahre gegründete böhmische Rechtschreibart mit im Grunde der Sprache bewährten Beweistume zu erforderlichen Gebrauch der K. K. adelichen Akademien, und sämmtlicher Liebhabern dieser Sprache. Wien.
PÓL, J.W. (1786) Prawopisnost Řeči Čechské. Ředlňe založená, tež y dúkazmi obraňená k Vzitečné Potřebě cis. král. Vrozenjnské Wěstny Wjdenské, a weškerého obecli wydaná. Wjdeň.
Seznam literatury BERGER, T. (1999) Z dějin českého pravopisu: Jan Václav Pól. Nepublikovaný rukopis, původně určený pro sborník A. Sticha. BERGER, T. (2000) Tschechischunterricht in der Habsburgerfamilie ab 1526. Wiener Slavistisches Jahrbuch 46, s. 61-71. BERGER, T. (2004) Dobrovský und die Ortografiereformer seiner Zeit. In VAVŘÍNEK, V., GLADKOVA, H. a SKWARSKA, K. (eds.): Josef Dobrovský. Fundator studiorum slavicorum, Praha: Slovanský Ústav AV ČR, s. 393-402. BERGER, T. (2008) Der Beitrag von Johann Wenzel Pohl zur Entwicklung der slavischen Sprachwissenschaft. In: KEMPGEN, S., GUTSCHMIDT, K., JEKUTSCH, U. a UDOLPH, L. (eds.) Deutsche Beiträge zum 14. Internationalen Slavistenkongress Ohrid 2008, München: Sagner, s. 39–52. CUŘÍN, F. (1985) Vývoj spisovné češtiny. Praha: SPN. DOBROVSKÝ, J. (1780) Apologie für die alte, einmal angenommene, in ganz Böhmen übliche böhmische Orthographie. Böhmische Litteratur auf das Jahr 1780. Prag, s. 111128. DOBROVSKÝ, J. (1787) [Buchrezension] „Neuverbesserte Böhmische Grammatik mit allen erforderlichen tüchtigen Grundsätzen…“. Litterarisches Magazin von Böhmen und Mähren, Drittes Stück, Prag, s. 136-140. KLEMENSIEWICZ, Z. (1974) Historia języka polskiego. Warszawa: PWN. KOPEČNÝ, F. (1982). K dobrým počátkům české gramatické tradice (K stým narozeninám prof. J. Vašici, Wiener Slawistischer Almanach 9, s. 257–283. KOUPIL, O. (2007) Grammatykáři. Gramatografická a kulturní reflexe češtiny. Praha: Karolinum. NEWERKLA, S. M. (1999) Johann Wenzel Pohl – Sprachpurismus zwischen Spätbarock und tschechischer Erneuerung. In HOLÝ, J. a ZAND, G. (eds.): Das tschechische Barock. Sprache, Literatur, Kultur, Frankfurt a.M.: Lang, s. 49-67.
NEWERKLA, S. M. (2000) Tschechischunterricht in Wien und Wiener Neustadt bis 1775. Wiener Slavistisches Jahrbuch 46, s. 73-84. PATERA, A. (ed.) 1908: Korrespondence Josefa Dobrovského. Díl III. Vzájemné listy Josefa Dobrovského a Josefa Valentina Zlobického z let 1781-1807. Praha: Nákl. Čes. Akad. C. F. Josefa pro vědy Slov. a Umění. PLESKALOVÁ, J. (2005) Jan Hus a nabodeníčka. In: ČMEJRKOVÁ, S., SVOBODOVÁ, I. (eds.) Oratio et ratio. Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha, s. 283-287. PLESKALOVÁ, J. et al. (eds.) 2007. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia. ROSA, W.J. (1672) Cžechořečnost Seu Grammatica Linguae Bohemicae. Micro-Pragae. SEDLÁČEK, M. (1993) K vyvóji českého pravopisu, Naše řeč 76, s. 57–71, s. 126–138. SCHAMSCHULA, W. 1973. Die Anfänge der tschechischen Erneuerung und das deutsche Geistesleben (1740–1800). München: Fink. ULIČNÝ, O. (1995). O spisovné češtině kdysi a nyní, František Martin Pelcl, Sborník příspěvků z odborného semináře II, Rychnov nad Kněžnou 1995, s. 10–13. VINTR, J., PLESKALOVÁ, J. (eds.) 2004. Vídeňský podíl na počátcích českého národního obrození – J. V. Zlobický (1743–1810) a současníci: život, dílo, korespondence. / Wiener Anteil an den Anfängen der tschechischen nationalen Erneuerung – J. V. Zlobický (1743–1810) und Zeitgenossen: Leben, Werk, Korrespondenz. Praha: Academia.
Resumé Diakritische Zeichen in Johann Wenzel Pohls Pravopisnost Řeči Čechské Der Artikel behandelt einen Spezialfall des orthografischen Systems, das Johann Wenzel Pohl (1720–1790) in seinem tschechischen Orthografietraktat aus dem Jahre 1786 vorgeschlagen hat, und zwar die Verwendung der Diakritika. Es wird gezeigt, dass die Verwendung zweier Zeichen, die beide dem heutigen Háček entsprechen, nämlich des Punkts (der über Konsonanten steht) und des Bogens (der über dem e und seltener auch anderen Vokalen steht), durchaus einen Sinn hatte und die Aussprache besser wiedergab als die traditionelle (und die heutige) Orthografie. Weiter wird gezeigt, wie sich dieses System in den Werken Pohls (beginnend mit der ersten Auflage seiner Grammatik aus dem Jahr 1756)
entwickelt hat und dass Pohl zu dieser Idee vermutlich durch Bemerkungen in Rosas Čechořečnost aus dem Jahre 1672 angeregt wurde.
