Několik úvah o záměně grafémů w a b v jednom staročeském textu z raného 15. století Tilman Berger Abstract: This text deals with a Latin manuscript from the early 15 th century, which contains eight short texts and several glosses in Old Czech. The Old Czech fragments contain quite a lot of unusual writings and “mistakes”, which could lead to the conclusion that the scribe was not well qualified or even a foreigner. The author concentrates on the phenomenon that the scribe confuses the graphemes w and b (in both directions). He gives a survey of the description of similar phenomena in historical grammars of Old Czech and also reports about a similar manuscript (the Vodňany codex) described by Černá (2005). In the end he concludes that the confusion of "w" and "b" may be explained by interferences of medieval German and especially Bavarian dialects where w and b had fused into one phoneme. Key words: Old Czech; language contact; historical phonology Pozvání do sborníku Miladě Homolkové jsem přijal rád, protože si velice vážím její dlouhodobé práce na poli staré češtiny. A hned jsem věděl, že příspěvek by se měl zabývat „naším“ rukopisem, tj. rukopisem, který s jubilantkou už poměrně dlouho zamýšlíme vydat… Nejdříve uvedu několik informací o tomto rukopisu a o naší práci nad ním a potom přejdu k jedné specifcké otázce spojené s tímto textem, totiž k záměně grafémů w a b. O rukopisu mnichovské univerzitní knihovny se signaturou 4° Cod. Ms. 142 jsem se dozvěděl v roce 1991, když se na mne obrátila pracovnice knihovny Marianne Reuter, která měla na starosti bibliografi všech latinských rukopisů knihovny. Našla totiž v rukopisu staročeské záznamy a hleda la někoho, kdo by je přečetl a transkriboval. Přečetl jsem je bez větších potíží, ale nebylo úplně jednoduché je transkribovat (natož pak analyzovat), takže jsem se obrátil na pana prof. Vintra z Vídně, který mě zase odkázal na jubilantku. Ta byla tak laskava a transkribovala pro mne část zá pisů z rukopisu a domluvili jsme se, že o tom „někdy“ napíšeme společný článek. Na společný článek však dosud nedošlo. Jediné, k čemu zatím došlo, bylo, že jsem ve své přednášce v Jazykovědném sdružení1 představil své úvahy o tomto rukopisu – při té příležitosti jsem získal hodně námětů k dalšímu bádání, ale také jsem pochopil, že jde o velmi delikátní téma. Proto mám obavy, že k plánované publikaci hned tak nedojde… A tento příspěvek nemůže být náhradou onoho plánovaného textu, už kvůli tomu, že nemohu uveřejnit v článku, věnovaném paní dr. Homolkové, její vlastní práci, tj. transkripci staročeských úryvků. Proto budu dále citovat jen transliterované pa sáže z rukopisu, což snad ani nebude takový velký problém, protože jsem v bohemistických kruzích známý jako stoupenec transliterace (na rozdíl od transkripce).
1 Byla to přednáška s názvem „České záznamy v latinské knize kázání ze začátku 15. století: raný doklad německých interferencí v českém textu“, kterou jsem měl 8. října 2009 v Praze.
Řeknu pár dalších slov o rukopisu, než se dostanu k jeho specifckým vlastnostem. Nese název „Sermones de tempore et de sanctis“ a obsahuje různá kázání spíše katolické provenience, mimo jiné také o sv. Václavovi. Celkem má 326 folií a je psán dvěma písaři – první ruka sahá od začátku do fol. 311v, druhá od fol. 312r do fol. 323v. O jeho provenienci můžeme jen spekulovat. Byl zřej mě vlastnictvím univerzitní knihovny v Ingolstadtu a odtamtud se přes Landshut dostal do Mni chova2 – v rukopisu se nacházejí signatura z Ingolstadtu a pečeť z Landshutu (srov. Reuter 2000, 84). Pro bohemisty je rukopis zajímavý hlavně tím, že je v něm zapsáno celkem osm delších staročes kých úryvků z bible, spolu se třemi kratšími citáty. Jako ilustraci chci uvést aspoň jeden delší transliterovaný citát, totiž text z evangelia sv. Jana (4,46–53): (51r( 25 w ten czaſſ byeſſe geden kralik gehoz (26 ſyn wil nemoczen vmyeſtye chaphar (51v(1 naum akdyz vſlize ze gde zydowſtwa (2 do galilee od ſſel knyemu proſſe ieho (3 abi ſtupil avſdrawil ſyna geho ne (4 bo poczynal vmrzyety Tehdy gemu (5 rzekl geſiſſ Geliz vzrzyete dywy az (6 azraki newierzte wyecz gemu kralik (7 pan ſtup purwe nez vmrze ſyn muoy (8 wecze gemu geſiſſ Dy ſin twoy ſyw (9 geſt ywyerzy czlowyek ſlowom genz (10 gemu rzekl geſſiſſ ygide akdyz ſtopo (11 waſſe potkali ho ſluhy prawyecz (12 arzkucz ze ſyn geho zyw y totaza gich (1ſ wkteri wy czaz lepi bibul rzekli ze ( 14 wczera wſedmu hodynu oſtala geho (15 zymnicye ywyerzy otecz ze ta hody (16 na wyla geſt wnyezto gemu rzekl (17 geſſiſſ ſyn twoy zyw geſt ywyerzy on (18 aweczka czeled geho V transkripci jubilantky text vypadá takto: 46 V ten čas bieše jeden králík, jehož syn byl nemocen u městě Chafarnaum. 47 A když uslyše, že jde
Židovstva do Galilee, odšel k němu prose jeho, aby stúpil a usdravil syna jeho, nebo počínal mřieti. 48 Tehdy jemu řekl Ježíš: Jeliž uzřiete divy a zázraky, nevěříte. 49 Vece jemu králík: Pán, stup purve, než umře syn muoj. 50 Vece jemu Ježíš: Di, syn tvój živ jest. I věři člověk slovóm, jenž jemu řekl Ježíš, i jide. 51 A když stupováše, potkali ho sluhy praviec a řkúc, že syn jeho živ. 52 I otáza jich, v který by čas lepí byl. Řekli, že včera v sedmú hodinu ostala jeho zimnicě. 53 I věři otec, že ta hodina byla jest, v niežto jemu řekl Ježíš: Syn tvój živ jest. I věři on a všecka čeled jeho. Celkem je text charakterizován tím, že se v něm nachází celá řada problematických míst neboli chyb. V uvedeném úryvku to např. vidíme v slovech jak ſtopowaſſe (10./11. stroka) místo oče kávaného stupováše nebo ve slově totaza místo otáza. Složitější problém je, že autor užívá doko navý vid po slovese počínati (poczynal umrzyety). Text obsahuje také jiné zvláštnosti, týkající se různých fonetických a fonologických jevů, např. změnu c v ť (např. tyeſſarzowy, vczedlnyty) nebo míchání znělých a neznělých grafémů (srov. psaní z místo š, např. vſlize a psaní ſ místo ž, např. 2 Nejstarší bavorská univerzita v Ingolstadtu byla založena v roce 1472 a v roce 1800 přemístěna do Landshutu a od tud roku 1826 do Mnichova.
ſyw).. Chci se tu však soustředit na jeden zvláštní fenomén, totiž psaní grafému w místo b (např. wil, wy, wyla) a grafému b místo w (psaní písmena b místo v, např. tobariſſ, Szabel, dobrobolnoſt). Začnu z výčtu dokladů pro změnu obou grafémů. Není jich mnoho (vyskytují se hlavně v prvních českých úryvcích), ale zčásti vystupují v docela častých slovech: 1. w místo b: (a)
w ten cza∫∫ bye∫∫e geden kralik gehoz ∫yn wil nemoczen vmye∫tye chapharnaum (51 r)
(b)
w kteri wy czaz lepi bibul (51v)
(c)
ze ta hodyna wyla ge∫t (51v)
(d)
podowno ge∫t kralow∫twy nebe∫ke czlowyeku krali (69r)
(e)
genz wil dluzen de∫∫et czy∫∫icz funtow (69r)
(f)
w∫ady gey wzalarz dokladi dokud wy ne∫aplaczel w∫∫eho dluhu (69r)
(g)
a kdyz wichani3 wye∫∫e za∫tup w∫∫el ge∫∫i∫∫ (101v)
2. b místo w: (h)
notat lib<er>tas dobrobolno∫t (1r)
(i)
a padna tobari∫∫ geho pro∫∫i geho (69r)
(j)
Szabel gy∫∫cze g∫a zapalen hro∫ami aby tym proty vczedlnykom gezy∫∫owym (306 v)
Když jsem přečetl tyto doklady poprvé, zdálo se mi úplně jasné, že se taková kolísání dají vysvětlit jen německým vlivem. V středověké němčině (viz dále) foném p existoval jen v cizích slovech a docházelo k častým změnám b >w (občas i opačným směrem). Později jsem však pochopil, že situace vůbec není tak jednoduchá. Za prvé jsem zjistil, že se vzájemnou záměnou v a b zabývají historické mluvnice češtiny, za druhé jsem se dozvěděl, že se podobné jevy vyskytují také v jiných staročeských textech. Co se týká historických mluvnic, tak už Gebauer popisuje záměnu v a b v obou směrech. O změně b ve v čteme u něho (srov. Gebauer 1963: 423), že je změněno: „2. b ve v, ve včela z bъčela, srov. § 334; v stč. vedrník, vedrnyk Prešp. 719 m. bedrník, škravoška, skrawoſka Nom. 67a m. škraboška, doudl. žalova ze žaloba Kotsm. 19 (podle žalovati), alenk. vidło m. b’idło BartD. 35.“ Pozoruje však také změny v opačném směru: „3. v se mění v b (p). Změna ta jest v stč. Bzňata, Bznata KosmA. […] – kurby m. kurvy, curbizin Příp. sv.-jir.; příbuzný m. přívuzný […]“ (Gebauer 1963: 429–430). Dále v příponě -tba z -tva a „v dialektických slovích: jabor m. javor, pabuza m. pavuza, hobor m. hovor […]“ (tamtéž). V mladších historických mluvnicích jsem našel jen zmínku o druhé změně. Komárek (1969: 103) mluví o tom, že „cizí retozubné v bylo akusticky výraznější než české bilabiální v, a proto se často ztotožňovalo spíše se souhláskou b (ochtáb < octava)“, Lamprecht – Šlosar – Bauer (1986: 97) mlu ví o tom, že „bilabiální charakter [staročeského v] dokládají i změny w > b, např. Bawor > Babor, jawor > jabor, wrstvovat > brstvovat“. Tato změna je zřejmě také doložena v nářečích, např. Bělič 3 Toto slovo je zřejmě napsáno špatně. Mělo by tam být něco jako vyhnán nebo vyhnaný. Srov. v bibli Kralické: „A když byl vyhnán zástup, všed tam, ujal ji za ruku její.“
(1972: 25) se zmiňuje o změně „*w > b v jednotlivých slovech, jako bidle ‚vidle‘, bidlička, břesk ‚vřes‘, pabouk v sev. a vých. Čechách, břed, břeščet ‚vřed, vřeštět‘ v oblasti střmor. i výchmor. aj.“ Když se díváme podrobněji na hláskové změny, popsané ve vědecké literatuře, zjišťujeme, že se většinou vztahují na jednotlivá, nepříliš častá slova. Kromě toho za různých časů a podmínek pro cházely v různém směru. Zvlášť zajímavé se mi zdá, že existuje jak vidło místo původního b’idło, tak i bidle místo původních vidlí. Dále je jasné, že se nejčastěji změnilo v v b, kdežto opačná změna je mnohem řidší. V našem rukopisu je to – přes malá čísla – naopak, tam je hlavně doložena změna b v v. Než se budu věnovat otázce, co tento postřeh znamená pro výklad jevu, chci se krátce zabývat ji ným textem, kde můžeme najít podobný fenomén. Je to vodňanský kodex, datovaný rokem 1410, kterému věnovala studii Černá (2005). Popisuje celou řadu podobných jevů a mezi nimi také „zápis v místo b (a naopak)“ (viz Černá 2005: 79–80). Mezi příklady, uvedenými jí, jsou např. slova jako stbol (místo stvol), třebnú (místo třevnú), ben (místo ven), slíby (místo slívy) a rébového (místo ré vového), dále vzoví (místo bzoví), Chewdie (místo chebdie), mdlowu a mdlowie (k lexému mdloba) aj. Autorka se zmiňuje o tom, že „výslovnost hlásky v byla ještě ve 14. století bilabiální, tedy po měrně blízká výslovnosti hlásky b“ (tamtéž) a cituje Gebauera. Přesto pokládá aspoň záměnu grafé mu v grafémem b za zdánlivou, zjistila totiž, že uvedené záznamy „nelze hodnotit jako změnu hlás koslovnou, neboť velmi pravděpodobně jde o jev paleografcký“ (tamtéž, 80). „Nejedná se o zápis hlásky b grafémem b, nýbrž o zápis hlásky v grafémem v provedeným se smyčkou vedoucí na horní dotahovací linku (tzv. s horní dominantou).“ Opačnou změnu, tj. záměnu grafému b grafémem v, však přiznává, protože tu očividně nejde o variantu grafému b. Vraťme se nyní k našemu rukopisu. Za prvé můžeme konstatovat, že tam došlo k opravdové změně v v b, protože toto b se neodlišuje od jiných b v textu. Zvlášť jasné je to v dokladu (h), kde třetí a šestý grafém slova dobrobolno∫t vypadají stejně. Za druhé je zajímavé, že v našem rukopisu jsou za saženy lexémy základní slovní zásoby (např. slovesa býti), kdežto ve vodňanském kodexu a v dokladech uvedených mluvnicemi převládají řidší slova. 4 Za třetí bych chtěl připomenout, že je v našem rukopisu hlavně doložena změna b v v a nikoliv změna v v b. Tyto tři postřehy mohou sloužit jako argument pro to, že poměry v mnichovském rukopisu jsou spe cifcké a nemusejí se nutně řídit týmiž faktory, jak je popsala Černá pro vodňanský kodex. Tím menší je souvislost s docela různorodými procesy, popsanými v historických mluvnicích. To zase znamená, že pouhé srovnání s jinými texty z různých období nás k vysvětlení fenoménu nepřivede. Místo toho se podívejme poněkud podrobněji na distribuci obou záměn. Je zajímavé, že záměna grafému b grafémem w nastala v šesti případech v pozici na začátku slova (dvakrát wil, dvakrát wy, jednou wyla, jednou wye∫∫e) a v sedmém případě v pozici na konci slabiky (podowno). Záměna grafému w grafémem b zato nastala jenom v pozici mezi dvěma samohláskami (dobrobolno∫t, toba ri∫∫, Szabel). Co mohlo písaře vést k této distribuci? Na tomto místě se vrátím ke své původní hypotéze, podle níž zde mohl hrát roli jazykový kontakt češtiny s němčinou. Jako i v jiných svých pracích bych chtěl zdůraznit, že nejde jen o vnější 4 V případě vodňanského kodexu to může souviset s jeho obsahem, orientovaným na přírodní vědy, lékařství a léčitel ství (srov. Černá 2005: 71).
podobnost jevů, ale že je třeba rekonstruovat také konkrétní jazykovou situaci, v níž ke kontaktu došlo. Jak jsem doložil ve svém článku o alternativách tradičního popisu dějin českého hláskosloví (Berger 2003), významnou roli hrálo pravděpodobně právě období na konci 14. a začátku 15. století, kdy česká a zčásti i moravská města byla počeštěna a velká část německého obyvatelstva přešla k češtině. A právě v této době (nebo trochu později) vznikl náš mnichovský rukopis! Jak vypadal systém německých retnic v této době? Z německých historických mluvnic se dozvídá me, že němčina neměla ve svém systému neznělé /p/ (srov. Paul 2007: 150–151), vyskytovalo se jen na periferii v převzatých slovech.5 Znělé /b/ v systému zastoupeno bylo, vedle něho existovalo bila biální /w/ a dále retozubné souhlásky /v/ a /f/ (které se v této době ještě nevyslovovaly tak jako v dnešní němčině). V bavorských nářečích se foném /w/ změnil v /b/ (srov. Paul 2007: 143), což zase bylo důvodem hyperkorektního psaní grafému w místo b, např. v slovech jako gewurt ‘Geburt’ nebo wischof ‘Bischof’ (srov. Paul 2007: 153). Pro písaře, který byl buď německého původu nebo byl vyškolen v německé grafce, grafémy w a b označovaly jeden foném /b/. Na začátku slova mohl písař psát hyperkorektně w – věděl totiž, že existuje řada kontextů, v nichž se vyslovuje b a píše w. Uprostřed slova snad dal mezi samohláskami přednost psaní b, protože v češtině je v této pozici retnice b poměrně častá, ale snad tato záměna také souvisela s jinými procesy, o nichž jsme se zmí nili. Hypotéza německého vlivu podle mého názoru nejlépe popisuje konkrétní stav v našem rukopisu. Stálo by za to prozkoumat, jestli se další nápadné jevy nedají vysvětlit podobným způsobem. Literatura Berger 2003: Berger, T., Gibt es Alternativen zur traditionellen Beschreibung der tschechischen Lautgeschichte? In: Selecta Bohemico-Germanica. Tschechisch-deutsche Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur (Hrsg. E. Eichler). Münster usw.: LIT-Verlag 2003, 9–37. (Přetisk v: Ber ger, T., Studien zur historischen Grammatik des Tschechischen. Bohemistische Beiträge zur Kon taktlinguistik. München: Lincom Europa, 2008, 37–55.) Bělič 1972: Bělič, J., Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Černá 2005: Černá, A., Herbář z kodexu vodňanského a jeho ortografcké zvláštnosti. Naše řeč 88, 71–82. Gebauer 1963: Gebauer, J., Historická mluvnice jazyka českého 1. Hláskosloví. Praha: Nakladatel ství Československé Akademie věd. Komárek 1969: Komárek, M., Historická mluvnice česká 1. Hláskosloví. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Lamprecht – Šlosar – Bauer 1986. Lamprecht, A. – Šlosar, D. – Bauer, J., Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Reuter 2000: Reuter, M. (unter Mitarbeit von G. Schott), Die lateinischen mittelalterlichen Hand schriften der Universitätsbibliothek München. Die Handschriften aus der Quartreihe. Wiesbaden: Harrassowitz.
5 V grafickém systému se p vyskytovalo častěji, ale spíše jako způsob psaní fonému /b/ (Paul 2007, 151).
Paul 2007: Paul, H., Mittelhochdeutsche Grammatik. 25. Aufage neu bearbeitet von T. Klein, H.-J. Solms und K.-P. Wegera. Mit einer Syntax von I. Schöbler, neubearbeitet und erweitert von H.-P. Prell. Tübingen: Niemeyer.
