DIAGNOSTIKA SOCIÁLNÍ OPORY U DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH Jiří Mareš Anotace: Přehledová studie se obraci ke všem, kdo chtěji profesionálně pomáhat dětem a dospívajícím při zvládání školních, zdravotních i životních zátěžových situaci. Vychází z pojmu sociální opora a přibližuje dvě základní funkce sociální opory. Těžiště studie je ve výkladu diagnostických otázek. Postupně se probírají hlavni metodologické problémy diagnostikováni sociální opory. Detailněji je vyloženo šest diagnostických témat: 1. diagnostika suportivni interakce, 2. diagnostika poskytované a vnímané sociální opory, 3. diagnostika sociální integrovanos ti jedince, 4. diagnostika osobních sociálních síti, 5. diagnostika dispozičních vlastnosti a vlastnosti ovlivněných socializaci, 6. diagnostika vzájemných vztahů mezi partnery sociální opory. Klíčová slova: dítě, dospívající, sociální opora, vnímaná opora, sociální integrace, sociální sítě, diagnostika, měřeni, metodologické problémy.
Sociální opora Sám pojem je relativně nový, v odborné literatuře figuruje teprve 25 let. 0 jeho zavedení se postarali tři badatelé: Caplan (1974), lékař-epidemiolog Cassel (1976), psychiatr Cobb (1976). Takový jev pochopitelně existoval i předtím, ale měl jiné, pestřejší názvy: vstřícný přístup personálu, soudržnost rodiny, bezvýhradné pozitivní akceptování, pomoc v nouzi, navštěvování nemocných, sdílení radostí a strastí, altruistické chování atd. Poté, co se nový pojem etabloval v odborné literatuře, začal plnit klíčovou a integrující funkci v pracích věnovaných sociálnímu kontextu zdraví, nemoci, později také individuálnímu zvládání zátěže. Obdobnou funkci by mohl sehrát 1 v pedagogice, v pedagogické, školní a poradenské psychologii, neboť všude tam se staví na promyšlené přímé či nepřímé pomoci dětem a dospívajícím. Výraz sociální opora se také pozvolna zabydluje v domácí literatuře, ať už sociologické, pedagogické, ale především psychologické (Šolcová; Kebza 1999, Křivohlavý PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
1999a, 2001, Mareš et al. 2001). Ukazuje se však, že chápání jeho obsahu a rozsahu velmi kolísá a že se v odborných textech někdy pracuje spíše sjeho intuitivním chápáním než exaktním vymezením. Tento stav není jen domácí specifikou. Podobné výhrady lze najít v řadě přehledových zahraničních studií a objevuje se snaha uspořádat různé definiční přístupy (Hupceyová 1998). Prvním zdrojem rozdílů v definicích je skutečnost, že existuje několik různých teoretických přístupů ke zkoumání sociální opory. Názor na to, kolik jich vlastně je, není ovšem jednotný. Setkáváme se s tříděním do dvou přístupů podle toho, zda se akcentují aspekty sociologické, nebo psychologicko-medicínské (Šolcová; Kebza 1999). Nebo tří relativně samostatných přístupů podle toho, zda se akcentují aspekty sociologické, psychologické, komunikačně-interakční (Burleson et al. 1994), sociologické, sociálně interakční, subjektivně viděné pomoci od druhých lidí (Křivohlavý 1999a). Anebo s rozlišováním pěti relativně samostatných přístupů. Akcent
j
267
je položen: na jedincovy strategie zvládání zátěže a pomoc druhých lidí při jeho zvládání zátěže; jedincovy subjektivní interpretace distresu, hodnocení závažnosti stresoru a svých zvládacích kapacit a podle toho hledání sociální opory; sociální kognici, mentální reprezentaci sociální opory; symbolický interakcionalismus včetně sociálních sítí a sociálních rolí; osobnostní zvláštnosti zaangažovaných osob a jejich mezilidské vztahy při poskytování a přijímání opory (Lakey; Cohen 2000, Mareš 2001c). Druhý zdroj rozdílů v definicích pramení z toho, že různá vymezení pojmu sociální opora jsou formálně neúplná - obsahují jen některé atributy sociální opory, nikoli všechny a nikoli všechny důležité. Po formální stránce by měla definice sociální opory obsahovat podle J. Hupceyové (1998) alespoň čtyři atributy: zdroj sociální opory; příjemcovo vnímání poskytnuté opory; implikovaný pozitivní výsledek sociální opory*); vztah mezi poskytovatelem a příjemcem sociální opory. My jsme rozlišili pět atributů sociální opory a analyzovali podle nich 17 definic opory (Mareš 2001a). Praktickou definici sociální opory předkládá J. Křivohlavý (1999a). Říká, že sociální oporou v širším slova smyslu rozumíme pomoc, která je poskytována druhými lidmi danému člověku, nacházejícímu se v zátěžové situaci. Obecně jde o činnost, která tomuto člověku jeho zátěžovou situaci určitým způsobem ulehčuje. Dodejme, že jde o pomoc, která může být poskytována někým z rodiny (rodiči, sourozenci, příbuznými), někým blízkým (kamav
rády, přáteli, sousedy, spolužáky) anebo profesionály (učiteli, psychology, lékaři, sociálními pracovníky, teology). Pomáhat mohou jednotlivci, skupiny i celá společenství. Může jít o pomoc materiální anebo - což je častější a důležitější - o pomoc nemateriální (emocionální, kognitivní, sociální).
Funkce a typy sociální opory O sociální opoře se předpokládá (a hlavní proud výzkumů to potvrzuje), že usnadňuje jedinci zvládání zátěže, působí nejčastěji pozitivně; ba dokonce jedince chrání před negativními účinky stresu, působí tedy protektivně. Zatím odborníci tvrdí, že sociální opora funguje v zásadě dvěma způsoby. 1. Na člověka v určitém okamžiku působí stresor. Člověk se dostal do zátěžové situace, která jej ohrožuje. Sociální opora (které se mu dostane) však působí jako jistý „tlumič nárazů", jako jistý „polštář", který zmenšuje negativní účinky distresu. Mluvíme tedy o tlumícím efektu sociální opory (stress buffering effect). 2. Druhý názor je obecnější. Vychází z předpokladu, že sociální opora pomáhá všem lidem, a to pořád. Zde se nezužuje její působení pouze na osoby, které se v určitý okamžik ocitly ve svízelné situaci a prožívají výrazný distres. Sociální opora tedy působí přímo, vyvolává přímý, hlavní efekt (main effect). Rozdíly mezi těmito názory nemusejí být tak velké, jak se na první pohled zdá. Mohou pramenit ze dvou nepochopení.
Povšimněme si, že se zde mluví výslovně o pozitivních výsledcích. Jde pouze o jeden z možných pohledu na sociální oporu. Přitom je známo, že sociální opora muže mít jak pro poskytovatele, tak pro příjemce řadu negativních důsledků. Oprávněně se proto mluví o „odvrácené tváři" sociální opory (Šolcová; Kebza 1999, s. 28), „odvrácené straně" sociální opory (Křivohlavý 2001, s. 110), o odmítání či nevyužíváni sociální opory, které frustruje poskytovatele opory, o selhávání očekávané sociální opory, které frustruje potenciálního příjemce (Mareš 2001b).
První spočívá v tom, že je užitečné rozlišovat mezi působícím stresorem (termín vyjadřující objektivní pohled nezaujatého pozorovatele na zdroj distresu) a mezi zátěží (termín vyjadřující subjektivní vnímání, prožívání a hodnocení daného stresoru konkrétním jedincem, který se s tímto stresorem musí vyrovnat). Rozlišení je důležité proto, že objektivně „stejný stresor" mohou přece jedinci vnímat, prožívat a hodnotit rozdílně. Co je pro jednoho mimořádná událost, z níž se téměř hroutí, může být pro druhého jedince potíž, kterou bez velkých emocí vyřeší. Druhé nepochopení může pramenit z toho, co zahrnout pod pojem zátěž a zátěžová situace (tedy termín vyjadřující subjektivní pohled na stresor, na hrozbu, kterou představuje; na odhad jedince, zda se s touto hrozbou může snadno vypořádat). Dříve se předpokládalo, že nejde o jakoukoli zátěž, ale o zátěž, která téměř přesahuje jedincovy síly, stává se pro něj až nadlimitní (Lazarus; Folkman 1984, s. 141). V poslední době se do spektra zátěžových situací nepočítají jen závažné, velké, traumatizující okolnosti, ale také běžné, každodenní nepříjemnosti (daily hassles), které jsou sice malé, ale působí dlouhodobě a jejich účinek se může kumulovat. Pokud přistoupíme na myšlenku, že zátěž tvoří celá škála situací od velkých, jež skoro přesahují možnosti jedince se s nimi vyrovnat, až po drobné každodenní nepříjemnosti, pak tlumící efekt reprezentuje první pól a hlavní efekt zase druhý pól působení sociální opory. Nemusí jít o vylučující se alternativy, nýbrž o extrémy z celého kontinua možností. Odborníci upozorňují, že je třeba věcně i terminologicky rozlišovat mezi pěti základními podobami sociální opory: oporou nabízenou, oporou vyhledávanou, oporou poskytovanou, oporou získanou a konečně oporou vnímanou. PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
Nabízenou oporou rozumíme oporu, kterou poskytovatel možnému příjemci signalizuje; dává mu najevo svou připravenost, předkládá alternativy toho, čím může pomoci. Rozpoznal, že jedinec v nouzi potřebuje pomoc. Zpravidla nechává na něm, zda pomoc akceptuje, nebo ne. Vyhledávanou oporou rozumíme oporu, o kterou si jedinec v nouzi různými způsoby „říká" svému okolí. Cítí, že zátěžovou situaci sám nezvládne, že jeho síly nestačí, a dává najevo, že hledá pomoc (help-seeking), že potřebuje pomoc a že by ji přivítal. Může to dávat najevo nonverbálně, může však výslovně požádat určitého jedince či skupinu o poskytnutí některé z forem sociální opory. Ne vždy se mu pomoci skutečně dostane. Poskytovanou oporou rozumíme aktivity, které poskytovatel uskutečňuje s jasným cílem: usnadnit jedinci zvládnutí zátěže. Poskytovatel rozpoznal potřebu pomoci, ale už ji nenabízí, nýbrž přímo jedná. Jde o reálnou oporu, kterou zaregistruje např. nezávislý pozorovatel. Poskytovaná opora může být příjemcem schválená, akceptovaná a prožívaná jako příjemná záležitost. Poskytovaná opora však může být uskutečňována také bez příjemcova souhlasu, někdy i proti jeho přání (viz určité aktivity rodičů, učitelů motivované postojem „my nejlépe víme, co je potřeba dělat"). Jedinec pak zažívá nepříjemné pocity: domnívá se, že je považován za nesamostatného, neschopného, že bude terčem posměchu okolí atp. Jedinec může teoreticky získat sociální oporu z mnoha různých zdrojů (od rodičů, sourozenců, kamarádů, učitelů, psychologů, lékařů, zdravotních sester, příbuzných, sousedů atd.). V konkrétní zátěžové situaci mu však nepomohou všichni najednou, ale jen někteří. Získanou oporou rozumíme tu sociální oporu, kterou jedinec získává: a) jednak z vlastní iniciativy, kdy svému okolí dává
j
269
najevo, že potřebuje pomoc či si o pomoc cíleně někomu řekne, b) jednak z iniciativy okolí, kdy poskytovatel opory si sám všimne, že jedinec je v nouzi, a poskytne mu pomoc. Jedinec dostává sociální oporu z různých zdrojů, v různém množství a po různou dobu. Nezávislý pozorovatel může registrovat, kdo všechno se snaží jedinci v nouzi pomáhat a jak mu pomáhá. Jedinec, který se ocitl v zátěžové situaci, ovšem z celého „proudu" přímé i nepřímé pomoci zaregistruje jenom část. Vnímanou oporou tedy rozumíme tu část sociální opory, kterou jedinec postřehl, subjektivně ji vnímá a hodnotí jako něco, co mu pomáhá, nebo nepomáhá, anebo co úplně chybí.
Diagnostika sociální opory Diagnostikování sociální opory není metodologicky snadnou záležitostí. Už proto ne, že vychází z různých teoretických přístupů, které jsme detailně vyložili jinde (Mareš 2001c). Také proto ne, že je spojeno s řešením mnoha svébytných diagnostických problémů, kterými se budeme níže zabývat. Konečně proto ne, že je jen prvním krokem na dlouhé cestě, která končí (nebo by měla končit) cílenou intervencí. Ani v medicíně přece není stanovení diagnózy samoúčelné - je předpokladem pro hlubší pochopení problémů trpícího člověka a ústí v aktivity, jež mu mají pomoci. Problém je v tom, že právě poskytování sociální opory se sice v praxi odehrává každodenně, avšak celá tato oblast intervenčního snažení se teprve začíná vědecky propracovávat. Měly by do ní patřit: volba a plánování intervenčních zásahů (Gottlieb 2000), intervence poskytované jedním člověkem (Eckenrode; Hamilton 2000), intervence poskytované skupinou osob (Helgeson; Gottlieb 2000), intervence poskytované sociální sítí (Cutrona; Cole 2000).
Otázky diagnostikování sociální opory mají mnoho poloh. V této přehledové studii můžeme postihnout jen některé. Navíc diagnostika sociální opory je důkladně zmapovaná u dospělých osob, mnohem méně u dětí a dospívajících. Předkládaná studie je jedna z prvních, která se pokouší zaplnit mezeru v našem poznání diagnostiky právě u této specifické skupiny, odlišující se od dospělých nejen věkem, ale i osobnostními a sociálními zvláštnostmi.
Typy diagnostických nástrojů Sociální oporu můžeme diagnostikovat řadou metod: pozorováním, rozhovorem, analýzou produktů (např. kreseb), dotazníky, ale i kombinováním několika metod. Na všechny metody se ovšem můžeme podívat i z jiných hledisek (modifikovaně podle Dolbier; Steihardt 2000): Kvantitativní nástroje se soustřeďují na počet a strukturu sociálních vztahů jedince v rámci rodiny, přátel, sousedů, známých, spolupracovníků, ale také spolupacientů, ošetřujícího personálu apod. Zajímají se o počet individuálních vztahů a složitost sociální sítě, do níž je jedinec zapojen, a kvantifikují zjištěné údaje. Pro kvalitativní nástroje nejsou všechny vztahy „skoro stejné", a proto se spíše zajímají, které z nich jsou pro jedince významnější a smysluplnější, zda jde o jednosměrné poskytování opory, nebo o reciproční pomoc a které funkce vlastně sociální opora plní (např. informační, instrumentální, cenění si sebe sama, materiální). Bohatost a kvalita sociální opory se projevuje větším pocitem pohody jedince, lepším mentálním zdravím, lepším zvládáním nemoci a delším přežíváním. Nástroje specificky zaměřené. Obsahují položky, které se snaží rozkrýt, specifikovat strukturu sociální opory, její dílčí funkce
a její dílčí účinnost. Zjišťují, které potřeby jedince jsou saturovány a které nikoli, jak se proměňuje sociální opora v různých fázích nemoci, jakou podobu má u různých diagnóz. Existují studie zaměřené na sociální oporu při náročných stavech a nemocech: těhotenství, diabetu, artritidě, kardiovaskulárních onemocněních, onemocnění ledvin, roztroušené mozkomíšní skleróze, karcinomech, HIV/AID (přehled publikovaných prací viz Wills; Shinar 2000, s. 131-135). Nástroje globálně zaměřené. Tyto nástroje se nezajímají o detaily, ale snaží se načrtnout celkový obraz: zakotvenost, či nezakotvenost jedince v sociální síti, poskytují globální indexy o kvalitě sociální opory. Nástroje zjišťující poskytovanou oporu se zajímají o to, kdo nebo co je zdrojem oné opory: širší rodina, manželský partner, přátelé, spolupracovníci, profesionálové. Metody zjišťují též frekvenci a rozložení opory v čase. Jde zpravidla o „objektivní" pohled, sociologicky dobře zmapovaný. Mnohem důležitější je však subjektivní pohled na poskytovanou pomoc. Nástroje zjišťující jedincem vnímanou oporu si všímají, jak velkou část z této poskytované pomoci jedinec dokáže postřehnout, uvědomit si, jak ji hodnotí, nakolik o ni vůbec stojí. Právě vnímaný rozsah a kvalita poskytované pomoci jsou lepším prediktorem léčebných výsledků než „objektivně" nabízená a prokazatelně poskytnutá pomoc. Jedincem vnímaná pomoc má výrazný vliv na pocit pohody/nepohody, neboť jejich vztah je kognitivně a emocionálně zprostředkován. Vnímaná pomoc může snižovat pocity nejistoty, ohrožení, zatímco poskytovaná pomoc může být interpretována jako vnucování, ponižování a probouzet pocity neschopnosti, nedostatečnosti, závislosti, prohlubovat distres. Nástroje měřící ochranný, tlumivý efekt sociální opory. Tyto nástroje se zajímají o to, PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
nakolik sociální opora pomáhá jedinci, když je ve stresové situaci a musí se se zátěží nějak vyrovnat. Metody vycházejí z předpokladu, že pokud nebude sociální opora dostatečně fungovat, pak se psychický a zdravotní stav klienta zhorší. Pokud bude fungovat, bude minimalizovat působení distresu. Nástroje měřící přímý, hlavní efekt sociální opory, vycházejí z úvahy, že sociální opora je třeba neustále, neboť má příznivý efekt, i když jedinec neprožívá žádné závažné zátěžové situace. Dodejme, že rozdíly mezi nepřímým (tlumivým) efektem a přímým (hlavním) efektem sociální opory se mohou postupně stírat, neboť současná odborná literatura už ustupuje od koncepce, která pojímala zvládání zátěže jako zvládání vysoké, až nadlimitní zátěže. Novější pojetí rozšiřuje zátěž také o drobné, každodenní nepříjemnosti a tímto pólem se přibližuje к případům, kdy jedinec neprožívá žádné závažné události, prožívá běžný život. Na tomto pólu se sociální opora asi projevuje spíše přímým, hlavním efektem. V poslední době se objevují nástroje jdoucí ještě hlouběji. Snaží se zjistit smysl sociální opory pro daného jedince. Snaží se zmapovat jeho stabilní názor na sociální svět kolem něj (zda ho vnímá jako převážně dobrý, nebo převážně špatný) a jeho individuální celkový pocit, zda je okolím přijímán, odmítán, neboje lidem jeho osud lhostejný. Přestože je tento smysl sociální opory do jisté míry ovlivňován tím, co daný jedinec aktuálně kolem sebe vidí a na sobě zažívá, jedná se do jisté míry také o stabilní charakteristiku osobnosti, která může vyvěrat ze zkušeností s lidmi v raném dětství. Jedinec se tehdy učí interpretovat sociální interakci jako pozitivní, či negativní, učí se očekávat od lidí něco, nebo nečekat nic dobrého. К tomu přispívají i zkušenosti se
j
271
zdravotnickým personálem, s hospitalizací, s bolestivými výkony atd. Nástroje zjišťující smysl sociální opory (jako jedincův stabilní názor na sociální prostředí) jsou tedy globální, nikoli specifické, odrážejí subjektivní vnímaní opory, nikoli objektivní charakteristiky poskytované opory, měří přímý, hlavní efekt opory (Dolbier; Steihardt 2000).
Metodologické problémy střední úrovně Všichni, kdo vážně přemýšlejí o úskalích diagnostikování sociální opory, musí narazit na mnohé z níže uvedených metodologických problémů. Vyložíme je podle seznamu otázek ve studii Willse a Shinara (2000) a mezititulky doplníme vlastními komentáři. Funkce sociální opory pro danou populaci. Sociální oporu můžeme zkoumat u vzorku osob různého věku, různého pohlaví, různého vzdělání, různého rodinného zázemí, různé etnické příslušnosti; navíc mohou být osoby vystaveny zátěžovým situacím různého typu. Proto je nutné nejprve zmapovat všechna hlavní specifika daného vzorku а к nim teprve hledat adekvátní diagnostický nástroj. Neexistuje a nemůže existovat univerzální diagnostický nástroj pro celou populaci a pro všechny typy zátěžových situací od školních problémů přes problémy s asociálním chováním až po závažná onemocnění dětí. Sociální opora však nefunguje u všech skupin obyvatelstva stejně. Určité skupiny jedinců nevyužívají možností, které jim dává organizovaná forma sociální opory. Bývají to zpravidla příslušníci etnických, náboženských aj. menšin. Jde o skupiny, pro něž je typické vyznávání kolektivních hodnot, vyplývajících ze soudržnosti velkých rodin či soudržnosti svébytných společenství. Příslušníci etnických menšin, jak uvádí např. K. Kaniasty a F. H. Norris (2000), se jasně
identifikují se svou rodinou, jsou к ní připoutáni; mají hluboký pocit rodinných závazků a povinností. Zažívají situace vnitroskupinové vzájemnosti, zažívají solidaritu členů skupiny, zažívají vzájemnou pomoc. Od své komunity očekávají převážně kladnou odezvu, jen výjimečně odezvu zápornou. Jinak řečeno: sociální opory se jim dostává (pro určité typy zátěže) uvnitř jejich společenství, takže nepotřebují vyhledávat sociální oporu jinde, včetně opory profesionální. Nevyhledávají tedy učitele, psychology, sociální pracovníky. U nás by bylo možné hledat analogie u příslušníků romského etnika. Pracujeme-li se standardními dotazníkovými metodami, není vhodné libovolně obměňovat jejich položky (vypouštět dosavadní, vkládat nové, měnit formulace), neboť jsou výsledkem dlouhodobého výzkumu konkrétních podob sociální opory. Vznikl by tak nový nástroj, o jehož psychometrických kvalitách nic nevíme, a získané výsledky nemůžeme srovnávat s analogickými výzkumy jinde. Pokud už potřebujeme nástroj užít pro specifické podoby a funkce sociální opory, nové položky by měly tvořit samostatný a formálně oddělený celek, nový měrný nástroj, jehož reliabilitu a validitu je třeba zjistit. Adaptování metod pro specifickou populaci. Tento titulek lze interpretovat dvojím způsobem: Buď jde o výběr nej vhodnější z mnoha možných metod, anebo o úpravu, dopracování, rozšíření jedné jediné metody. Zdá se, že některé základní funkce sociální opory jsou společné pro většinu populace: emocionální opora a informační opora jsou toho příkladem. Složitější už to bude třeba s finanční a materiální pomocí, jejíž potřeba je jistě odlišná u dětí, dospívajících, dospělých v produktivním věku a u seniorů. Povzbudivé je konstatování Willise, že dosavadní výzkumy většiny suportivních funkcí sociální opory přitakávají robustnosti po-
užívaných měr a nejsou příliš ovlivněny věkem ani pohlavím osob. Současně je však třeba varovat před unáhleným přenášením diagnostických metod z jedné kultury do druhé. Srovnávacích výzkumů mezi zeměmi, kulturami, etniky je málo a ty, které byly provedeny, naznačují, že funkce sociální opory, její zdroje, její přijatelná míra, ale i její slovní označování mohou být v různých společenstvích odlišné. Adaptovat metody specifickým poskytovatelům. Odpověď je dána cíli, které sledujeme. Pokud nás zajímají obecné, typické podoby sociální opory (např. ze strany rodiny, kamarádů, vrstevníků, jiných sociálně významných osob pro dítě), pak bezpochyby můžeme sáhnout po běžných standardizovaných dotaznících a standardizovaných pozorovacích metodách. Pokud ovšem potřebujeme diagnostikovat sociální oporu nabízenou a realizovanou specifickými poskytovateli (výchovnými poradci, školními, poradenskými, klinickými psychology, sociálními pracovníky, zdravotními sestrami, lékaři), pak máme několik možností. Buď volíme jiné metody (rozhovor, grafické znázorňování, vedení deníku apod.), anebo musíme dotazníkové metody adaptovat novému okruhu možných poskytovatelů opory se všemi důsledky pro standardizaci nové metody. Adaptovat metody specifickým stresorům. Odpověď je opět dána cíli, které sledujeme. Pokud nás zajímá sociální opora v obecných, typických zátěžových situacích, pak zřejmě použijeme standardní metody. Máme šanci srovnávat údaje získané u našeho vzorku s údaji získanými u obdobných věkových skupin z jiných výzkumů. Běžnější však je (zejména u populace dětí a dospívajících), že nás zajímá sociální opora poskytovaná ve specifických situacích, které nejsou identické se situacemi ve světě dospělých. Uveďme např. distres při adapPEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
tování se na školu, distres při přechodu z jednoho typu školy na jiný, při zkoušení ve škole, při dlouhodobějším neprospěchu, při šikanování ve škole, při rozhodování o volbě povolání, při hospitalizaci na dětském hemato-onkologickém oddělení nemocnice. Adaptovat metody intervenčním účelům. V zásadě lze metody použít ke třem poněkud odlišným účelům: a) deskripci aktuálního stavu, zjištění prevalence různých typů sociální opory ve sledované populaci; b) hledání kauzálních aj. souvislostí mezi zátěží, jejím zvládáním a sociální oporou, tedy к výzkumným účelům bez okamžitého praktického využití; c) měnění aktuálního stavu, intervenční zásahy do současné podoby sociální opory. Naše přehledová studie je primárně určena diagnostice, nikoli intervenci. Přesto lze к problematice intervencí říci, že výzkumy tohoto typu se teprve rozbíhají (detailní výklad viz Cohen; Underwood; Gottlieb 2000, s. 195 a násl.). Při rozhodování o volbě diagnostických metod se doporučuje uvažovat ve třech úrovních (Wills; Shinar 2000, s. 119), tj. zabývat se: a) stresory zasahujícími danou populaci, sociální oporu, která je relevantní uvažovaným stresorům, a osoby, které by mohly tuto oporu poskytnout, b) specifikováním žádoucích výsledků intervenčního zásahu a typy zjišťované sociální opory (strukturálně-vztahové nebo funkční či obojí), c) detailními cíli intervenčního zásahu (zdroj opory, množství opory, podobu poskytované opory, vnímání sociální opory příjemcem). Měřit poskytnutou i vnímanou oporu. Výzkumy ukazují, že diagnostika nabízené sociální opory, skutečně realizované sociální opory a vnímané sociální opory jsou tři rozdílné podoby. Pohled poskytovatele opory, pohled příjemce a pohled nezávislého pozorovatele se také liší. Proto se doporučuje
j
273
diagnostikovat oba základní typy sociální opory. V deskriptivních a korelačních studiích by se tím ozřejmily jejich vzájemné souvislosti, v intervenčních studiích se zdá, že závisle proměnná {vnímaná sociální opora) se mění jen málo a obtížně, zatímco nezávisle proměnná (poskytovaná sociální opora) je snadněji dostupná cíleným zásahům. Využívání této opory jedincem je pak další intervenční a diagnostický problém. Zahrnovat jen pozitivní, nebo také negativní případy sociální opory? Běžné představy spojují kategorii sociální opory jen s pozitivními efekty. Ve skutečnosti mohou nastat mnohem složitější případy: sociální opora je nabízena, ale příjemce ji odmítá, nebo ji považuje za nedostatečnou či nevhodnou (frustrován je poskytovatel), sociální opora je očekávána, ale poskytovatel ji buď vůbec nenabídne, anebo v málo účinné či nepřijatelné podobě (frustrován je příjemce). Interakce mezi příjemcem a poskytovatelem sociální opory tedy může mít podobu příznivou, pozitivní, ale též nepříznivou, negativní. Při diagnostice musíme pamatovat na celé spektrum možností, včetně těch, které sociální opoře nepřejí, brzdí ji, blokují, zraňují příjemce či poskytovatele (Mareš 2001b). Pro tyto účely nalezneme speciální položky ve standardních metodách (viz proměnná typu „konflikty"), ale v poslední době vznikají celé svébytné metody - Unsupportive Social Interaction Inventory (Ingram et al. 2001). Dostupnost opory a spokojenost s oporou. Při diagnostice sociální opory je třeba uvažovat o různých podobách, jichž může nabývat, a celém kontextu, v němž funguje. Pokud se v rozhovoru či dotazníku soustředíme např. jen na rozsah a obsah reálně poskytnuté pomoci, mohou nám uniknout důležité souvislosti. К nim patří mj. dostupnost sociální opory (jinou záležitostí je, zda dostupná pomoc bude využita). Analogic274
ky jako kdybychom ve zdravotnictví zjišťovali poskytnutou zdravotní péči (poskytovatele, typy provedených výkonů, četnost výkonů ар.) a zapomínali si zjistit, kde lidé z daného regionu bydlí, zda zdravotní zařízení poskytuje všechny potřebné typy péče, zda lidé vědí o spektru nabízených výkonů, jak daleko mají do zdravotnického zařízení, zda se mohou bez problému dopravit tam i zpět, jaké jsou ordinační hodiny, jak dlouho se čeká na výkon, krátce - jaká je reálná dostupnost péče. Obdobně bychom si měli udělat obrázek o síti sociální opory a reálných možnostech potenciálních poskytovatelů opory dříve, než začneme diagnostikovat a interpretovat údaje o typech poskytnuté sociální opory a četnosti jejich výskytu. Pokud budeme pokračovat v analogii se zdravotnictvím, nejde jenom o typy provedených výkonů a jejich četnosti, nýbrž i o to, jak poskytnuté služby hodnotí klient, nakolik je s nimi spokojen, co hodnotí kladně, co záporně a co mu nebylo poskytnuto, ač to očekával či o to žádal. Spokojenost s poskytnutou oporou, jakož i případy opačné, které se označují jako nespokojenost s oporou, je nutné pečlivě analyzovat. Poukazují totiž na problémy v osobě poskytovatele, způsobu nabízení pomoci, na nevhodný typ opory, na nevhodný okamžik, na nevhodnou délku trvání opory atp. V odborné literatuře převažují transverzální výzkumy sociální opory, což znamená, že zachycujeme sociální oporu v nevelkém časovém úseku. Domníváme se však, že o sociální opoře právě u dětí a dospívajících musíme uvažovat v dlouhodobějším kontextu (prospektivně, retrospektivně). Aktuálnost nebo retrospektivnost pohledu na sociální oporu. V poradenské činnosti se můžeme setkat s dětmi, které zažily určité psychické a fyzické trauma. Potom s nimi pracovali odborníci a tyto děti se znovu vrá-
tily mezi vrstevníky. Víme, že jim byla poskytnuta odborná i laická pomoc. Otázkou zůstává, jak ony tehdy vnímaly poskytnutou pomoc a jak celou situaci vnímají a hodnotí dnes s časovým odstupem několika let. Pro tyto účely by mohla být výhodná screeningová metoda určená pro dospívající a dospělé osoby: Crisis Support Scale (Elklit et al. 2001).
Diagnostika suportivní interakce V úvodu jsme mluvili o různých přístupech ke zkoumání sociální opory. Začneme podrobnější analýzou diagnostických metod, které jsou typické pro psychologické a medicínské výzkumy distresu a zvládání zátěže. Ve výkladu diagnostických metod budeme čerpat z přehledové studie Reise a Collinsové (2000, s. 166 a násl.). Sociální opora vzniká, projevuje se (a někdy bohužel absentuje) při vzájemném působení lidí, při mezilidské interakci. Jistě ne během celé interakce, ale pouze v některých jejích úsecích, fázích. Pak mluvíme o suportivní interakci (supportive interaction). V ní lidé dávají najevo svůj úmysl pomáhat těm druhým a ti na to nějak reagují. Zmíněné aktivity lze označit za suportivní, tedy pomáhající, poskytující oporu druhým lidem. Výchozí premisy diagnostického přístupu jsou zde nejméně čtyři: sociální opora nebývá záležitostí dvojice osob, ale sociální skupiny; sociální opora je dynamická záležitost, aktéři na sebe působí vzájemně; opora se neodehrává ve vzduchoprázdnu či v laboratorních situacích, nýbrž v běžných životních situacích, musíme tedy znát sociální kontext opory; konečně, nelze stavět jen na subjektivní výpovědi příjemce sociální opory, aleje třeba znát názor poskytovatele opory i nezávislého (objektivního) pozorovatele. První skupinu metod tvoří standardizovaPEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
né pozorování průběhu suportivní interakce. Jeho základ tvoří mikroanalýza známá z pedagogicko-psychologických výzkumů průběhu vyučovací hodiny. Vycvičený pozorovatel sleduje průběh mezilidské interakce. Kóduje celé dění pomocí přesně definovaného souboru kategorií chování obou aktérů. Výsledek kódování - zápis ve formálním jazyce - se pak analyzuje a vyhodnocuje. Nemusí vždy jít jen o přímé, bezprostřední pozorování suportivní interakce. Můžeme se setkat s pozorováním, které je zprostředkované technickým zařízením. Zprostředkované pozorování se opírá buď o zvukovou nahrávku interakce, anebo audiovizuální nahrávku interakce. Nahrávka se obvykle přepisuje podle určitých pravidel do výzkumného protokolu a ten se teprve analyzuje. Je pochopitelně možné navíc celou nahrávku přehrát aktérům, aby viděli sami sebe v akci, a požádat j e o vysvětlující komentář к jednotlivým situacím (proč řekli nebo udělali to či ono). Jejich komentář se také nahrává, analyzuje a slouží jako doplněk к diagnostickému závěru, neboť obsahuje aktérovu výpověď o účelu jeho jednání, o cílech, které pravděpodobně sledoval. Příkladem pozorovací metody využitelné u dospívajících a jejich rodičů je PAICS Parent-Adolescent Interaction Coding System (Robin; Weiss 1980). Východiskem je dotazník o 44 položkách, který vyplňují členové rodiny. Potom následuje nahrávání dvou desetiminutových rozhovorů. Každý je věnován jednomu spornému tématu a debata rodičů s dospívajícími je popisována a analyzována pomocí 15 kategorií chování. Při rozboru nahrávky se sleduje a kóduje výskyt tří typů chování: pozitivního chování (souhlas, posouzení záležitosti, přemýšlení o důsledcích, usnadnění hovoru, užití humoru, definování problémů, řešení problémů); negativního chování (dávání příkazů, stěžování
j
275
si na dospívající, bránění, přerušování, devalvování); neutrální chování. Druhou skupinu metod tvoří postupy známé z kvalitativní metodologie. Pořizují se „vzorky událostí" se sociální oporou, mapuje se každodenní zkušenost lidí a její reflexe příjemci sociální opory a někdy i poskytovateli sociální opory. Prostředkem je metoda vedení denních záznamů (diary method). Má několik předností: suportivní/nesuportivní chování je sledováno v každodenních souvislostech, v přirozeném kontextu; snižuje se riziko zkreslení, neboť od jedinců vyžadujeme, aby popsali a zhodnotili jen krátký úsek svých zkušeností, a jejich zážitky jsou ještě čerstvé; lze zachytit proměny sociální opory v čase, nikoli „zprůměrovaný" odhad; každodenní opora je kvalitativně něco jiného než opora poskytovaná při mimořádných životných událostech. Vedení denních záznamů může nabývat různých podob, zde se zmíníme o třech. Jedinec může zapisovat své zážitky do deníku v pravidelných intervalech. Obvykle se volí konec každého dne a jedinec je požádán, aby večer bilancoval (podle zadaných hledisek), co zažil, jak to vnímal, prožíval a jak sociální oporu hodnotil. Jedinec přitom ví, že nejde o privátní zápisky, ale že je jednou bude někdo číst. Doba, po kterou si vede svůj deník, kolísá obvykle v rozmezí od 3 do 30 dnů. Deník pak převezme odborník, který analyzuje narativní text podle stanovených hledisek. Druhá podoba denních záznamů využívá technických zařízení. Jedinec obdrží digitální hodiny, elektronický diář či miniaturní počítač. Zařízení je naprogramováno tak, že vydá během dne 6 - 1 0 signálů. Signál zaznívá buď pravidelně (v pevných časových intervalech), anebo nepravidelně (podle náhodně generovaných čísel). Sig-
276
nál je pro jedince znamením, že musí zaznamenat, zda v daný okamžik zažívá nějakou sociální oporu, a pokud ano, o jakou oporu jde. Popsaná metoda diagnostikovanou osobu poněkud zatěžuje, ale z diagnostického hlediska přináší i určité výhody: zkracuje dobu mezi zážitkem opory a záznamem opory na minimum a při náhodném režimu signálů zvyšuje možnost širšího zobecnění získaných dat. Třetí podoba denních záznamů vychází z toho, že je třeba zaznamenat stresující událost a s ní související sociální oporu pokaždé, když nastane relevantní situace. Je to rozdíl od předchozích případů, neboť v prvním případě výběr záležel na diagnostikované osobě, ve druhém na volbě naprogramovaného intervalu. Souhrnně lze říci, že diagnostické metody popsané v tomto oddíle jsou poměrně pracné, časově náročné a kladou velké nároky na spolupráci diagnostikovaných osob. Jejich použití je spíše výzkumné. Mohou být ovšem použity při řešení složitějších diagnostických případů i v poradenské praxi.
Diagnostika poskytované a vnímané sociální opory Obdobně jako tomu je u diagnostiky zvládání zátěže, také u diagnostiky poskytované a vnímané sociální opory se mnohem více pozornosti zatím věnuje diagnostice u dospělých osob. Je to pochopitelné, neboť si to vyžadují její hlavní aplikační oblasti - sociální práce a zdravotnictví. Diagnostika opory u dětí a dospívajících je oblast, v níž nalezneme jen několik metod. Potvrzuje to nejnovější přehledová práce (Cohen; Underwood; Gottlieb 2000). Podívejme se na nejdůležitější metody, jichž lze použít u dětí a dospívajících (tab. 1).
Tab. 1: Metody pro diagnostikování poskytované a vnímané sociální opory u dětí a dospívajících (modifikovaně podle Wills; Shinar 2000, s. 100-101, Chou 2000, Dolbier; Steinhardt 2000) Autor
Název metody
Věkové rozmezí
Počet poloek
Struktura
Reliabilita
Poznámky
Reid et al. (1989)
MFF M y Family and Friends Measure
6 - 1 2 let
strukturovaný rozhovor, 11 otázek
opora emocionální, instrumentální, informační, společenská poskytovaná rodiči, sourozenci, kamarády, příbuznými, učiteli
0,52 a 0,82 pro jednotlivé subškály; celkově 0,68
strukturovaný rozhovor, užití nonverbálních klíčů
emocionální opora (APP) poskytovaná rodiči, vrstevníky, učiteli; opora emocionální, instrumentální, informační od členů sociální sítě (NET)
Pro APP 0,88; pro NET test/retest 0,24-0,54
opora emocionální, instrumentální, informační, společenská poskytovaná rodinou/mimo rodinu, dospělými/vrstevníky
0,52-0,85
opora emocionální, instrumentální; konflikty
0,85 (emoc.) 0,76 (instr.) 0,79 (konfl.)
Dubow; Ullman (1989)
Wolchik et al. [1989)
Wills et al. 11992)
SCSS Survey oř Children's Social Support
8 - 1 0 let
CISS Children's Inventory of Social Support
8 - 1 5 let
WPSS Wills Parental Support Scale
11-16 let
31 (pro oporu hodnocením APP)
protokol o strukturovaném rozhovoru; mnohoúrovňový nástroj, proto nelze uvést počet položek
12 (opora) 3 (konflikty)
vnímaná sociální opora dotazník pro zjišťování poskytované opory
strukturovaný rozhovor, zahrnuje též projevy negativní interakce vnímaná sociální opora zahrnuje též projevy negativní interakce vnímaná sociální opora
iarrera et al. 1993)
BSSS Barrera Social Support Scale
12-16 let
7 (opora) 1 (konflikty)
spolehlivé spojenectví, posilování užitečnosti, vedení, společenství, projevy sympatií, důvěrné přátelství poskytované rodiči, sourozenci, kamarády
0,82-0,90
názvy proměnných jsou autorovými termíny; šetření zahrnuje též projevy negativní interakce vnímaná sociální opora
EDAGOGIKA roč. Lil, 2002
277
Pokračování tab. 1 Newcomb; Bentler (1986)
NLSI Newcomb Lonelinesss and Support Inventory
14-18 let
0,54-0,82
protokol o strukturovaném rozhovoru; mnohoúrovňový nástroj, proto nelze uvést počet položek
respektování, opora, začleňování poskytované rodiči, dalšími členy rodiny, jinými dospělými, vrstevníky
40
opora emocionální, instrumentální, společenská, posilování sebedůvěry
0,70-0,80
0,81 -0,91, celý dotazník 0,88
zahrnuje též zjišťování pocitů osamělosti vnímaná sociální opora dotazník
Cohen; Hoberman (1983)
ISEL Interpersonal Support Evaluation
15-18 let
Zimet et al. (1988), Chou (2000), Canty-Mitchell; Zimet (2000)
MSPSS Multidimensional Scale of Perceived Social Support
16-18 let
12
opora poskytovaná rodinou, kamarády, jinou sociálně významnou osobou
Ingram et al. (2001)
USII Unsupportive Social Interaction Inventory
17-22 let
24
distancování se 0,76-0,85, od problémů, celý dotazník nešikovnost, 0,86 minimalizování závažnosti problémů, obviňování
vrvncn nesuportivraho chován
Dolbier; Steihardt (2000)
SSS - Sense of Support Scale
18-22 let
21
význam, důležitost sociální opory
vnímaná sociální opora
Z tabulky je zřejmé, že diagnostické metody lze rozdělit do tří skupin. Pro děti 6—71eté jsou к dispozici pouze dvě metody. Pro děti a dospívající ve věku od 8 do 13 let jsou к dispozici tři metody. Nejvíce metod (4-5), můžeme použít pro dospívající ve věku od 14 do 18 let.
Diagnostika sociální integrovanosti jedince V tomto oddíle budeme čerpat především z přehledové studie Brissetta et al. (2000). V nadpise figuruje pojem sociální integrovanost, jehož základem je sociální integrace. Tato kategorie má bohatou historii, kterou můžeme sledovat zpětně až třeba do 19. století к Durkheimovým sociologickým výzkumům sociálních souvislostí sebevražedného jednání. Uvažoval o tom, 278
vnímaná sociální opora
0,86, test/retest 0,86
vnímaná sociální opora
že stabilní sociální struktura a široce pojaté sociální normy působí protektivně, mohou jedinci pomáhat, nikoli jej vytěsňovat či svazovat. Tato linie úvah, která na sebe postupně nabalovala též zdravotní, zejména psychiatrické souvislosti, prokazovala, že sociální, kulturní aj. izolace může být výrazným rizikovým faktorem při vzniku duševních nemocí. Druhá linie úvah stavěla na pojmu sociální role, přesněji na různých sociálních rolích, které jedinec ve společenství lidí zastává. Každá role souvisí s určitými sociálními vztahy a s určitými očekáváními. Předpokládalo se, že se zmnožováním rolí, které daná osoba zastává (třeba roli matky, manželky, zaměstnankyně, členky určitého spolku, pečovatelky atd.), stoupá zátěž, jíž je vystavena, neboť je obtížné zvládnout tolik rolí najednou - viz pojem role strain. Předpoklá-
dalo se (u mužů i u žen), že musí zákonitě docházet ke konfliktu rolí a přetěžování, neboť jedinec nemůže dostát všem očekáváním, která jsou s rolemi spojena. Objevili se však autoři (např. W. J. Goode a S. D. Siber), kteří upozornili též na pozitivní stránku věci. Zastávání více rolí může být přínosem pro psychickou pohodu člověka, protože výhody z toho plynoucí (třeba kumulování privilegií, posilování svého sociálního statusu, posilování sebedůvěry, jistoty, zažívaný pocit uznání) mohou převážit nad pocity námahy, tíhy, časového stresu. Teorie akumulování sociálních rolí obrátila pozornost к výhodám, které se objevují: příznivý sebeobraz, vysoká prestiž, získávání náklonnosti, sympatií, získávání hmotných výhod. To vše otevírá prostor pro sociální oporu a ta zase - prostřednictvím změny sociální integrace - může příznivě působit na jeho zdraví. Ještě dále pokročila Thoitsová (1983), která výslovně upozornila na vazbu mezi identitou jedince a sociálními rolemi, jež ve společenství lidí zastává. Sociální role chápala jako soubor očekávaného chování, které má sociální prostředí vůči jedinci, prostředí, s nímž musí jedinec interagovat. Pokud se jedinec ztotožní s určitými rolemi a začne plnit očekávání svého okolí, začne se proměňovat. Začne spojovat smysl svého života s určitými rolemi, začne měnit své , já". Pohled Thoitsové lze heslovitě označit jako hypotézu o akumulování identity, neboť z mnoha dílčích identit se postupně rodí identita nová, přepracovává se jedincovo sebepojetí a sebehodnocení. Jak diagnostikovat sociální integraci jedince? Nej běžnější jsou čtyři skupiny metod: - diagnostika sociálních rolí, které jedinec zastává (zjišťuje se počet jednotlivých sociálních rolí a z nich plynoucích sociálních vztahů) PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
-
diagnostika aktivní účasti jedince na dění (zjišťuje se frekvence, s níž jedinec vykonává určité aktivity) - diagnostika sociální integrovanosti jedince, tak jak ji vnímá on sám (zjišťuje se, v jakém rozsahu je - podle přesvědčení jedince - on sám zapojen do určité sociální struktury, nakolik se identifikuje s určitým společenstvím lidí a se svou sociální rolí v něm) - komplexní diagnostika (zahrnuje pohledy na sociální vztahy jedince, jeho účast na fungování určité komunity, četnost jeho kontaktů s rodinou, příbuznými a přáteli)
Diagnostika osobních sociálních sítí Pojem síť má své místo v řadě vědních oborů, např. v matematické teorii grafů, v ekonometrii, sociometrii apod. Nás ovšem zajímají sociální sítě, které lze chápat jako metaforické vyjádření sociální struktury ve smyslu pletiva sociálních vztahů; můžeme je vymezit jako určité množství sociálních jednotek spolu se sociálními vztahy, které mezi nimi existují. Sociálními jednotkami mohou být osoby, skupiny osob, organizace nebo celé společnosti (Geist 1992). Pro naše téma je nejdůležitější pojem osobní síť, kterou tvoří vztahy jednotlivce к druhým osobám a institucím v jeho sociálním okolí (Petrusek et al. 1996). Zmíněné vztahy mezi lidmi mohou být přímé, nebo nepřímé. Kromě osobních sítí existují i širší sítě, označované jako sítě totální, které v sobě zahrnují jednotlivé dílčí sítě (Geist 1992). Každý jedinec, tedy i dítě a dospívající, žije, učí se, pracuje a odpočívá v určitém společenství lidí, je vřazen do sítě mezilidských vztahů. Psychologicky vzato mohou to být vztahy osobní (např. je synem/dcerou svých rodičů), ale též vztahy neosobní (je
j
279
žákem určité školy, je klientem určité poradny, je členem mládežnické pospolitosti určité církve, je hráčem určitého sportovního klubu, je pacientem určité nemocnice atp.). Podle Brisetta et al. (2000) - z jehož pře-
hledové práce čerpáme - je třeba poznat sociální oporu také prostřednictvím hlubšího poznání sociálních sítí. Charakteristiky, které jsou důležité pro popis a rozbor sociálních sítí, shrnuje tab. 2.
Tab. 2: Diagnosticky důležité charakteristiky sociálních sítí (modifikovaně podle Brisette et al. 2000, s. 73) České označení charakteristiky
Anglické označení charakteristiky
Podrobnější popis diagnostikované charakteristiky
Rozsah/velikost
Range/ size
Počet členu sociální sítě
Hustota
Density
Rozsah vztahu, v němž je síť propojena; zjišťuje se srovnáváním aktuálního počtu přímých vztahů s teoreticky možným počtem vztahů, které by mohly fungovat, kdyby všichni členové sítě byli v přímém vztahu
Stupeň
Degree
Průměrný počet přímých vztahů; maximální počet vztahů je dán počtem vztahů mezi kterýmikoli dvěma uzly grafu
Propojenost
Reachability
Používá se pro agregovanou síť vztahů; maximální počet vztahů je dán počtem vztahů mezi kterýmikoli dvěma uzly agregovaného grafu
Přesahování
Boundedness
Počet vztahů, které přesahují hranice dané sociální sítě, jdou mimo ni
Klika
Clique
Ta část celé sítě, v níž jsou všichni členové sociální sítě spojeni přímým vztahem
„Hrozen"
Cluster
Ta část celé sítě, která se vyznačuje vysokou hustotou vztahů; bývá definována méně náročnými kritérii než kliky
Složka
Component
Užívá se и agregovaných sítí; ta část celé sociální sítě, v níž kterýkoli člen sítě je v přímém nebo nepřímém vztahu s jiným členem sítě
Dosažitelnost
Dispersions
Snadnost, s níž jedinec může navázat kontakt s jinou osobou; často se zjišťuje pomocí prostorové či rovinné vzdálenosti
Intenzita vztahu *)
Intenzita vztahu mezi dvěma členy sociální sítě (příjemcem a poskytovatelem sociální opory). Příjemce subjektivně hodnotí míru sociální opory, kterou mu dává poskytovatel - také člen sociální sítě
Ukazatel doplněn námi.
Velikost sociální sítě je charakteristika, která nás informuje o tom, kolik osob dané společenství má. Můžeme ji sice zjišťovat objektivně, ale pro posouzení sociální opory je důležitější zjistit, kolik z nich je pro dítě či dospívajícího jedince sociálně významných. Zjišťujeme, které osoby dítě spontánně uvede a které naopak vynechá, protože mu nejsou oporou. Dítě můžeme navíc požádat, aby určilo a graficky znázornilo pořadí důležitosti osob a tím vneslo do sítě vztahů určitou hierar-
chii. Vztahy sociální opory se tak rozdělí na subjektivně nejdůležitější (bazální), vztahy středně silné a vztahy slabé. Po formální stránce můžeme údaje o sociální síti znázornit a následně vyhodnocovat v grafické podobě (kresba postav, terčový sociogram, síťový graf). V síťových grafech znázorňují uzly grafu jednotlivé osoby, hrany grafu pak zachycují sledované vztahy a ohodnocení hran grafu vyjadřuje kvalitu studovaných vztahů.
Druhou možností je zapsat a matematicky vyhodnocovat sociální sítě v podobě numerických matic. Pro jednodušší případy lze použít běžné statistické programy. Pokud zájemci potřebují zachytit složitější vztahy anebo mají speciální požadavky, pak odkazujeme na internetovou stránku instituce INSNA International Network for Social Network Analysis; dostupné na
. Ke znázornění sociální sítě u dětí mohou výborně posloužit jednoduché grafické metody, které mají screeningový charakter. Umožňují rychlou orientaci v síti sociálních vztahů, na kterou mohou navázat další, podrobnější diagnostické metody. Podstatu jednoduchých grafických metod si můžeme přiblížit podle prací (Křivohlavý 1999b, Křivohlavý; Zděnková 2000). První možností, jak zachytit sociální síť dítěte, je grafická metoda označovaná stručně jako metoda kruh. Dítě do předkresleného kruhu o poloměru 10 cm zakresluje sebe, otce a matku. Zjišťuje se výška nakreslených postav, jejich vzdálenost od středu kruhu i od sebe navzájem. Druhou možností je tzv. metoda pavouk. Dítě má za úkol nakreslit kolem postavičky, která znázorňuje jeho samého, všechny osoby, j e ž mu pomáhají zvládnout obtíže. К nakresleným postavičkám má napsat, o koho jde (např. máma, táta, bratr, sestra, dědeček, babička, kamarádka, strýc, lékař, zdravotní sestra, učitelka apod.). К tomu má navíc uvést, jak moc mu daná osoba pomáhá, jak velkou sociální oporu mu poskytuje. К měření intenzity poskytované opory se používá vizuální analogová škála. Pro děti nese srozumitelnější označení „ teploměr" pomoci. Uvedené metody dovolují rychlou orientaci v osobní sociální síti dítěte. Pomohou např. zjistit, které osoby dítě vnímá jako ty, které mu nepomáhají nebo pomáhají PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
málo a které osoby naopak jsou pro dítě největší oporou. Údaje získané tímto screeningem je třeba ovšem doplnit, příp. korigovat rozhovorem s dítětem a jeho nejbližšími. Často nám kresba ozřejmí i to, o čem se obvykle v rodině nemluví. Můžeme tak sociální oporu profesionálů (učitelů, psychologů, zdravotníků) provádět cíleně, se znalostí celé (ovšem subjektivně vnímané) sociální sítě. Mapování subjektivně vnímané sociální sítě, jejího „vnitřního obrazu" u dospívajících může být dobrým diagnostickým nástrojem a současně východiskem pro cílené zásahy. Příkladem je výzkum širších souvislostí problémového chování u ll-131etých dospívajících (Svedhem 1994). U problémových pubescentů se zjišťovala jejich osobní síť, sociogram jejich třídy, osobní sítě spolužáků, pohled rodičů a učitelů na problémového pubecenta (dotazníkem i rozhovorem), byl veden strukturovaný rozhovor s problémovým pubescentem. Výzkum konstatoval, že problémoví dospívající mají roztříštěné, rozpadlé osobní sítě, a proto se jim nedostává vhodné sociální opory. Vytvoření takové sítě může být vhodnou pomocí.
Diagnostika dispozičních vlastností jedince a vlastností ovlivněných socializací Výzkumy sociální opory si často všímají člověka v sociální roli „poskytovatele" nebo „příjemce" anebo „zprostředkovatele" sociální opory. Psychology však také zajímá, které osobnostní vlastnosti jedince souvisejí se sociální oporou a usnadňují ji nebo ji naopak komplikují. Jde o vlastnosti vrozené (typu dispozic), dále vlastnosti získané (mající základ v socializačních procesech) i vlastnosti, které jsou výsledkem interakce dispozic a sociálních zkušeností.
j
281
Podle Reise a Collinsové (2000) lze rozlišit tři velké skupiny dispozičních proměnných: subjektivně vnímaná citlivost partnerů, dále emocionálnost a konečně sociální kompetentnost. Začneme první skupinou, jíž je subjektivně vnímaná citlivost, přístupnost partnera v interakci. Obvykle se sleduje proměnná, pro niž se obtížně hledá český ekvivalent: náklonnost, připoutání jedince, snad nejvýstižnější je termín osobní citová navázanost (iattachment). Podle teorie osobní citové vazby si člověk vytváří mentální modely vztahu ,já-druzí lidé" už od nej ranějšího dětství, přičemž základy se kladou ve vztahu dítěte к osobě, jež o ně pečuje (bývá to nejčastěji jeho matka). Posléze si člověk zvykne navazovat mezilidské vztahy určitým, pro něj typickým způsobem, a proto se mluví o stylu připoutávání, stylu osobních citových vazeb (attachment style). Jedinec přitom vnímá svou závislost na partnerech, je mu příjemné být v jejich blízkosti, na vzájemných vztazích mu velmi záleží a obává se, zda tyto vztahy vytrvají. Pro zjišťování osobních citových vazeb mezi rodiči a dětmi či rodiči a dospívajícími byl vyvinut dotazník IPPA - Inventory of Parent and Peer Attachment (Armsden; Greenberg 1987). Další možností jsou metody kvalitativní diagnostiky, zejména narativní techniky. Např. v rozhovoru se jedinec vrací ke svým zážitkům z předchozího období, snaží seje popsat a zhodnotit. Existuje i další proměnná, která je pro studium sociální opory zajímavá. Jedinec se zajímá o to, jak jej přijímají ostatní, takže se mluví o subjektivně vnímaném akceptování jedince druhými lidmi (perceived acceptance). Úvahy o tom, zda je člověk pro druhé přijatelný, bývají často spojeny s určitými obavami. Není proto divu, že se objevují metody, které se snaží tuto citlivost na možné ohrožení vztahů zmapovat. Zmiň-
me metodu, která se dá použít u dospívajících, a tou je RSQ - Rejection Sensitivity Questionnaire (Downey et al. 1998). S její pomocí lze studovat emocionální odezvu na 18 hypotetických situací, které nastolují problém eroze sociální opory, jejího ubývání, nedostatečnosti, či přímo jejího chybění. Druhou velkou skupinu tvoří proměnné, jež by se daly shrnout pod označení emocionálnost. Sem můžeme zařadit empatičnost jedince, tedy schopnost vcítit se do toho, co asi prožívá ten druhý. Empatie pak může člověka přimět, aby projevil prosociální chování, aby se snažil být lidem v tísni emocionální oporou, příp. aby jim poskytl přímou pomoc. Řada autorů do této skupiny řadí i dovednost vyjádřit zřetelně své emoce emocionální expresivnost (emocional expresiveness) - schopnost jedince vyjádřit své city tak, aby jim ostatní porozuměli. Základem je nonverbální chování jedince, nonverbální sdělování prožívaných emocí. Zkoumají se projevy pozitivní, negativních i ambivalentních emocí, zpravidla pomocí dotazníků, nikoli přímého pozorování. Konečně je tady třetí skupina proměnných, z nichž nejdůležitější pro naše úvahy jsou sociální kompetentnost či interpersonální kompetentnost. Jde o dovednost jednat s lidmi, která se dá operacionalizovat několika způsoby. Buď jako výčet konkrétních charakteristik typu: snadnost navazování kontaktů či naopak plachost ve styku s lidmi, asertivnost, dovednost vést a řídit lidi, dovednost manipulovat s lidmi atp. Anebo velmi široce, tudíž neurčitě typu: sociální obratnost. Na zmíněné dovednosti lze také nahlížet z jiných pohledů, např. jako převážně dispoziční záležitost, jako rys osobnosti uplatňovaný ve většině situací anebo jako vlastnost získanou socializací a vázanou jen na specifické sociální situace. Sociální kompetentnost jedince se diagnostikuje: metodami založenými na sebe-
hodnocení jedince, metodami založenými na hodnocení jedince osobami, které ho dobře znají a zažívají na sobě jeho kompetentnost či nekompetentnost, metodami založenými na pozorování jedince nezávislým pozorovatelem v přirozených situacích, metodami založenými na pozorování jedince v simulovaných sociálních situacích (navozovaných např. videozáznamy). Jakkoli bývají pochybnosti o reliabilitě a validitě metod, opírajících se o sebepozorování a sebehodnocení, jsou nenahraditelné v tom, že nás informují o osobním pohledu jedince na sebe sama a své sociální okolí. Informují nás v í c e o jedinci samém než o diagnostikovaných vlastnostech. Pomáhají nám nahlédnout do subjektivního vnímání, hodnocení sebe sama i o příp. snaze prezentovat se navenek určitým způsobem.
Diagnostika vzájemných vztahů mezi partnery Zatímco v předchozím oddíle jsme se soustředili na osobnostní vlastnosti jedince samého a jeho partner stál v pozadí (obrazně řečeno byl „dán do závorky"), nyní se podíváme na vlastnosti mezilidských vztahůr, které výrazně podmiňují vnímání a poskytování sociální opory v přímém styku s partnery. Základem bude opět práce Reise a Collinsové (2000, s. 146 a násl.). Jedná se o takové vlastnosti, které člověku umožňují rozpoznat, uvědomit si a ocenit, že jeho partner je připraven mu teď poskytnout p o m o c anebo že se na něj může v budoucnu spolehnout v případě, kdyby někdy pomoc potřeboval. Vnímat, že partnerovi (jímž může být rodinný příslušník, kamarád, nejbližší spolupracovník apod.) na něm záleží, že mu přeje jen to dobré. Současně však, že i já jsem schopen si všimnout, že můj partner je v tísni, že potřebuje pomoc a tuto pomoc mu včas nabídnout, nebo přímo poskytnout. PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
Níže uvedené vlastnosti mezilidských vztahů tedy staví na předpokladu vzájemnosti sociální opory, reciprocity citlivé a účinné pomoci. Můžeme je sdružit do čtyř skupin: vnímaná citlivost partnera, vzájemná závislost, citovost ve vztazích a specifičnost vztahů v sociální skupině. První skupinu tvoří vnímaná citlivost partnera {perceived partner responsiveness), která se projevuje mj. intimností vztahu, důvěryhodností a akceptováním toho druhého. Intimnost vztahu (intimacy) nesouvisí s intimností v sexuálním smyslu. Jde o těsnost a hloubku osobního vztahu mezi dvěma lidmi, ať už různého nebo stejného pohlaví, lidmi uvnitř rodiny či mimo ni. Vhodnější termín, který by tak nesváděl к mylným interpretacím, by byl termín přátelskost či „přátelství opravdově" jako typická charakteristika vzájemného vztahu. Pro diagnostické účely se tato charakteristika specifikuje výrazem typu: svěřování se se vším důležitým, empatické naslouchání, citlivost к tomu, co partner prožívá, otevřenost a upřímnost ve slovech i skutcích, potřeba sdílet některé události s partnerem, porozumění pro druhého, braní toho druhého tak, jak je, poskytování si vzájemné opory. V dostupné literatuře jsme nenašli diagnostickou metodu, která by zjišťovala míru přátelství v souvislosti se sociální oporou u dětí a dospívajících. Je to škoda, neboť právě u dospívajících, kteří se snaží vymanit ze závislosti na rodičích, je přátelskost vztahu jednou z klíčových charakteristik důležitých pro zdravý vývoj osobnosti. Důvěryhodnost, spolehlivost je vlastnost, na kterou se dá nazírat jako na dispoziční vlastnost člověka, ale pro naše účely je vhodnější chápat ji jako charakteristiku partnerů v jejich vzájemném vztahu. Tedy jde o obecné pozitivní očekávání, že člověk může počítat s partnerovou pomocí, s jeho péčí, se
j
283
saturováním svých potřeb, a to jak nyní, tak i v budoucnu; krátce řečeno, že se na něj může spolehnout. Ani u této charakteristiky jsme nenašli diagnostickou metodu vhodnou pro děti a dospívající. Vnímaná akceptovanost jedince se odvozuje od důležité potřeby člověka někam patřit a od potřeby uznání od druhých lidí. Lze ji diagnostikovat pomocí dotazníku PAS - Perceived Acceptance Scale (Brock et al. 1998). Jeho 44 položek měří akceptování jedince matkou, otcem, rodinou, kamarády. Protipólem je jedincem vnímané odmítání, ať už pochází od jedné osoby, skupinky osob či celého společenství. Tolik první skupina vlastností. Pokročme ke druhé skupině vlastností, kterou jsme souhrnně označili jako vzájemná závislost (interdependence). Sestává z těsnosti, blízkosti vztahu, dále z orientovanosti vzájemné závislosti osob a se zavázání se jedince к určitému vztahu. Blízkost vzájemného vztahu, těsnost vztahu (closeness) je intuitivně pochopitelný termín, ale jeho obsah se dá vykládat rozdílně: jako speciální typ vztahu mezi partnery (např. manželství, sourozenectví), nebo speciální náplň vztahu (láska mezi dvěma lidmi, pečování o někoho). Čím těsnější je vzájemný vztah, tím větší je pravděpodobnost vzájemné sociální opory. Jistě však nejde jenom o to, jak moc jsou si lidé blízcí, ale také co společně sdílejí, kam je jejich vzájemný vztah zaměřen. Mluví se o orientovanosti jejich vzájemné závislosti (interdependence orientation). Tradiční dělení odlišuje dva typy - orientovanost na společné vztahy a orientovanost na vzájemnou výhodnost, na střídání role poskytovatele a příjemce. V prvním případě jedinec cítí odpovědnost za zdraví a pohodu svého partnera, nabízí mu svoji pomoc a očekává ji i od něj okamžitě, jakmile je to potřeba. Ve druhém případě pomoc a opora nesouvisejí
s aktuálními potřebami partnerů, ale opora odkazuje na přínos, užitek vztahu, který zažili oba v minulosti, a očekávají prospěšnost vztahu i v budoucnosti. Jeden člověk uplatňuje obě orientace vztahu v různých kontextech к různým partnerům. Diagnostické metody jsou spíše globální než specifické. Třetí v tomto výčtu figuruje proměnná, к níž se nesnadno hledá český terminologický protějšek - commitment. Snad by se to dalo formulovat jako rozhodnutí se pro někoho, zavázání se к určitému vztahu. V podstatě jde o tendenci udržovat mezilidský vztah a pociťovat ho jako příjemnou psychologickou závislost, vzájemnou potřebnost. Obvykle se předpokládá, že ve hře jsou tři dílčí faktory: spokojenost se stávajícím vztahem; pocit, že jiné alternativy jsou nedosažitelné; investování úsilí do udržení tohoto vztahu. Ani u jedné z právě uvedených charakteristik druhé skupiny proměnných jsme nenašli diagnostickou metodu zacílenou právě na děti a dospívající. Zřejmě proto, že tyto charakteristiky vzájemných vztahů již vyžadují poněkud vyzrálejší osobnost. Postupme ke třetí skupině vlastností. Nese souhrnný název citovost vztahu. Patří sem spokojenost se vztahem, dále láska, ale též konfliktovost vztahu. Spokojenost s mezilidským vztahem se nejčastěji zjišťuje u manželských partnerů. U dospívajících osob by možná bylo vhodné sledovat spokojenost se vztahem к partnerovi a s poskytovanou sociální oporou u mladých manželství a u manželství nezletilých. Naštěstí těchto případů není mnoho a věk vstupujících do manželství se posunul nad 25 let. Přibývá ovšem případů „soužití na zkoušku", bez manželského svazku, kde by zjištění tohoto typu mohla mít svou hodnotu. Predikční validita diagnostických metod by se ovšem musela zkoumat v prospektivních studiích.
L á s k a j e zajímavá emocionální proměnná, která se diagnosticky obtížně uchopuje. Mj. proto, že existuje bezpočet podob lásky, jejich vnějších projevů i vnitřních prožitků. Metodologicky lze vsadit nejen na dotazníky a posuzovací škály s hotovými výroky, ale také na doplňování neukončených vět.
Také pro tyto účely jsou již vytvářeny vhodné nástroje zjišťující různé role a z nich vyplývající různé sociální vztahy mezi uvádějící osobou a studentem (Cameron-Jones; О'Нага 1999).
Konfliktovost vztahu je jiná proměnná, lišící se od předchozích tím, že jednoznačně akcentuje negativnější část vztahového spektra. Jakkoli jsou v názvu konflikty, diagnosticky je mnohem důležitější zkoumat, jakými strategiemi se s nimi jedinci vyrovnávají, kdo a jak jim při zvládání konfliktů pomáhá. Tato problematika se zatím systematicky mapuje u manželských konfliktů, konfliktů mezi rodinnými příslušníky. Nenašli jsme metodu umožňující diagnostikovat využití sociální opory při zvládání konfliktů u dětí a dospívajících.
Každá vážně míněná snaha pomoci druhému člověku, poskytnout mu sociální oporu (zejména je-li tím druhým dítě či dospívající) musí vycházet z poznání aktuálního stavu. Proto je třeba propracovat diagnostiku sociální opory ve všech jejích aspektech.
Poslední, čtvrtá skupina vlastností mezilidských vztahů se týká mikrosociálního prostředí. Studie, z níž čerpáme, uvádí pouze rodinné prostředí (Reis; Collins 2000). Pro náš problém je jistě důležitý dotazník SRQ - Sibling Relationship Questionnaire (Furman; Buhrmester 1985), zajímající se o vztahy mezi sourozenci, zejména o vřelost a těsnost vztahu, o sociální status dítěte v rodině, o sourozenecké konflikty, sourozeneckou rivalitu apod. Domníváme se však, že do této skupiny rozhodně patří i sociální opora, která se vyskytuje ve školním i zdravotnickém prostředí. Také zde děti a dospívající prožívají řadu mezilidských vztahů, mezilidských konfliktů, a to se spolužáky i s učiteli. Specifickým případem je sociální opora poskytovaná studentům na praxi těmi, kdož vedou jejich první kroky do reálného života (uvádějící učitelé u kandidátů učitelství, zdravotníci ve fakultních nemocnicích u mediků, odborné učitelky řídící praxi v nemocnici u žákyň SZŠ, mistři odborného výcviku u učňů atd.). PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
Závěry
Mezi těmi, kdož budou diagnostikovat sociální oporu, budou především profesionálové: psychologové (školní, poradenští, kliničtí apod.). Ti budou používat složitějších metod. Další skupiny profesionálů budou pracovat spíše se screeningovými metodami: učitelé základních, středních i vysokých škol (na nižších stupních škol zejména výchovní poradci, třídní učitelé), dále speciální pedagogové, sociální pracovníci, zdravotníci (lékaři, zdravotní sestry). Některé jednodušší metody by mohly posloužit též neprofesionálům: rodičům dětí, členům svépomocných skupin, dobrovolníkům poskytujícím sociální oporu, ale též dospívajícím (u nich formou autodiagnostiky). Náš přehled ukázal, že v celosvětovém měřítku: - diagnostika sociální opory u dětí a dospívajících je disciplína, která se teprve rodí - dosavadní výzkumy v této oblasti probíhají izolovaně - není к dispozici příručka dosud vytvořených diagnostických metod určených pro děti a dospívající - metodologické problémy související s diagnostikou sociální opory jsou podobné, nikoli však totožné s diagnostikou u dospělých osob - sociální opora u dětí a dospívajících je složitý jev, který není postižitelný jedinou
j
285
metodou, ani jediným z šesti diskutovaných diagnostických pohledů - postoj к sociální opoře, důvěra v lidi se zakládá v dětství, a proto je nanejvýš žádoucí včas diagnostikovat rizika ohrožující další psychický vývoj mladého jedince - sama diagnostika nestačí a bude třeba stejně pečlivě propracovávat intervenční postupy, které by zlepšovaly dosavadní podoby sociální opory v rodině, ve škole, v nemocnicích aj. Diagnostika sociální opory poskytované dětem a dospívajícím (včetně jejích problematických stránek opory) by se měla co nejrychleji stát předmětem širších systematických výzkumů v ČR a poté vstoupit jako svébytné téma do přípravy budoucích učitelů, psychologů, sociálních pracovníků, lékařů a zdravotních sester. Studie vznikla s podporou GA ČR, grantový projekt č. 406/01/0659.
Literatura: ARMSDEN, G.C.; GREENBERG, M.T. The Inventory of Parent and Peer Attachment : Relationship to Well-Being in Adolescence. Journal of Youth and Adolescence, 1987, 16, s. 4 2 7 ^ 5 4 . BARERRA, M. jr.; CHASSIN, L.; ROGOSH, F. Effects of Social Support and Conflict on Adolescent Children. Journal of Personality and Social Psychology, 1993, 64, s. 602-612. BRISETTE, I.; COHEN, S.; SEEMAN, Т.Е. Measuring Social Integration and Social Networks. In COHEN, S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000, s. 53-85. ISBN 0-19-512670-X. 286
BROCK, D.M.; SARASON, I.G.; SANGHVI, H.; GURUNG, R.A.R. The Perceived Acceptance Scale : Development and Validation. Journal of Social and Personal Relationships, 1998, 15, 1, s. 5-21. BURLESON, B.R.; ALBRECHT, T.L.; GOLDSMITH, D.J.; SARASON, I.G. Introduction - Communication of Social Support. In BURLESON, B.R.; ALBRECHT, T.L.; SARSON, I.G. (Eds.). Communication of Social Support. Thousand Oaks : Sage Publication, 1994. ISBN 0-8039-4351-2, XI-XXX. CAMERON-JONES, M.; O'HARA, P. Students Perceptions of the Way That They Are Supervised During Work Experience : An Instrument and Some Findings. Assessment and Evaluation in Higher Education, 1999, 24, 1, s. 91-103. CANTY-MITCHELL, J.; ZIMET, G.D. Psychometric Properties of the Multidimensional Scale of Perceived Social Support in Urban Adolescents. American Journal of Community Psychology, 2000,28, 3, s. 391-400. CAPLAN, G. Support Systems and Community Mental Health. New York: Behavioral Publishing, 1974. CASSEL, J. The Contribution of the Social Environment to Host Resistance. American Journal of Epidemiology, 1976, 104, 2, s. 107-123. COBB, S. Social Support as a Moderator of Life Stress. Psychosomatic Medicine, 1976, 38, 5, s. 300-313. COHEN, S.; HOBERMAN, H. Positive Events as Social Supports as Buffers of Life Change Stress. Journal of Applied Social Psychology, 1983, 13, 1, s. 9 9 125. COHEN, S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York :
Oxford University Press, 2000. 345 s. ISBN 0-19-512670-X. CUTRONA, C.E.; COLE, V. Optimizing Support in the Natural Network. In COHEN, S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000, s. 2 7 8 308. ISBN 0-19-512670-X. DOLBIER, C.L.; STEIHARDT, M.A. The Development and Validation of Sense of Support Scale. Behavioral Medicine, 2000, 2 5 , 4 , s. 169-180. DOWNEY, G.; FREITAS, A.L.; MICHAELIS, В.; KHOURI, H. The Self-Fulfilling Prophecy in Close Relationships : Rejection Sensitivity and Rejection by Romantic Partners. Journal of Personality and Social Psychology, 1998, 75, s. 545-560. DUBOW, E.F.; TISAK, J. The Relation Between Stressful Life Events and Adjustment in Elementary School Children. The Role of Social Support and Problem-Solving Skills. Child Development, 1989, 60, s. 1412-1423. DUBOW, E.F.; ULLMANN, D.G. Assessing Social Support in Elementry School Children : The Survey of Children's Social Support. Journal of Clinical Child Psychology, 1989, 18, 1, s. 52-64. ECKENRODE, J.; HAMILTON, S. One-toOne Support Interventions - Home Visitation and Mentoring. In COHEN, S.; U N D E R W O O D , L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000, s. 246-277. ISBN 0-19-512670-X. ELKLIT, A.; SCHMIDT-PETERSEN, S.; JIND, L. The Crisis Support Scale : Psychometric Qualities and Further Validation. Personality and Individual Differences, 2001, 31, s. 1291-1302.
FURMAN, W ; BUHRMESTER, D. Children's Perceptions of the Qualities of Sibling Relationships. Child Development, 1985, 56, s. 448-461. GEIST, В. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992. ISBN 80-85605-28-7. GOTTLIEB, B.H. Selecting and Planning Support Interventions. In COHEN, S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000, s. 195-220. ISBN 0-19-512670-X. HELGESON, VS.; GOTTLIEB, B.H. Support Group. In COHEN, S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000, s. 221-246. ISBN 0-19512670-X. HUPCEY, J.E. Social Support - Assessing Conceptual Coherence. Qualitative Health Research, 1998, 8, 1, s. 52-^4. CHOU, K.L. Assessing Chinese Adolescent's Social Support: The Multidimensional Scale of Perceived Social Support. Personality and Individual Differences, 2000, 28, s. 299-307. INGRAM, K.M.; В ETZ, N.E.; MINDES, E.J.; SCHMITT, M.M.; SMITH, N.G. Unsupportive Responses from Others Concerning a Stressful Life Event: Development of the Unsupportive Social Interaction Inventory. Journal of Social and Clinical Psychology, 2001, 20, 2, s. 173-207. KANIASTY, K.; NORRIS, F.H. Help-Seeking Comfort and Receiving Social Support : The Role of Ethnicity and Context of Need. American Journal of Community Psychology, 2000,28,4, s. 545-581. KŘIVOHLAVÝ, J. Moderátor zvládání zátěže typu sociální opory. Československá psychologie, 1999,43, č. 2, s. 106-118. (a) Ш8Ш
PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
j 287
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdrávi. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-551-2. KŘIVOHLAVÝ, J. Zjišťování sociální opory dětí. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 1999, 34, č. 1, s. 65-71. (b) KŘIVOHLAVÝ, J.; ZDĚNKOVÁ, H. Sociální opora vnímaná dětmi hospitalizovanými na pediatrickém oddělení. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 2000, 35, s. 334-343. LAKEY, В.; COHEN, S. Social Support Theory and Measurement. In COHEN, S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000, s. 29-52. ISBN 0-19-512670-X. LAZARUS, R.S.; FOLKMAN, S. Stress, Appraisal and Coping. New York :• Springer, 1984. MAREŠ, J. Problémy s definováním sociální opory. In MAREŠ, J. a kol. Sociální opora и dětí a dospívajících I. Hradec Králové: Nucleus, 2001, s. 13-23. ISBN 80-86225-19-4. (a) MAREŠ, J. Sociální opora: případy, kdy je nepříjemná či odmítaná. In LUKAŠOVA-KANTORKOVÁ, H.; KVĚTOŇ, P. (ed.). Nové možnosti vzdělávání a pedagogický výzkum. Ostrava: Pedagogická fakulta OU, 2001, s. 252-258. ISBN 80-7042-181-9. (b) MAREŠ, J. Teoretické přístupy ke zkoumání sociální opory. In MAREŠ, J. a kol. Sociální opora и dětí a dospívajících I. Hradec Králové : Nucleus, 2001, s. 5 12. ISBN 80-86225-19-4. (c) MAREŠ, J. a kol. Sociální opora и dětí a dospívajících I. Hradec Králové : Nucleus, 2001. 152 s. ISBN 80-86225-19-4. NEWCOMB, M.D.; BENTLER, P.M. Loneliness as Social Support : A Confirmatory Hierarchical Analysis. Personality and Social Psychology Bulletin, 1986, 12, s. 520-535. 288
PETRUSEK et al. Velký psychologický slovník. II. díl. Praha : Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-310-5. REIS, H.T.; COLLINS, N. Measuring Relationship Properties and Interactions Relevant to Social Support. In COHEN, S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000, s. 136-192. ISBN 0-19-512670-X. RIED, M.; LANDESMAN, S.; TREDER, R.; JACCARD, J. My family and Friends : Six- to Twelve-Year-Old-Children's Perceptions of Social Support. Child Development, 1989, 60, s. 896-910. ROBIN, A.L.; WEISS, J.G. Criterion-Related Validity of Behavioral and Self-reported Measures of Problem-Solving Communication Skills in Distressed and Non-Distressed Parent-Adolescent Dyads. Behavioral Assessment, 1980,2, s. 339-352. SVEDHEM, L. Social Network and Behavior Problems Among 11-13-Year-Old Schoolchildren : A Theoretical and Empirical Basis for Network Therapy. Acta Psychiatrica Scandinavica, 1994, 89, suppl. s. 4-82. ŠOLCOVÁ, I.; KEBZA, V. Sociální opora jako významný protektivní faktor. Československá psychologie, 1999,43, č. 1, s. 19-38. THOITS, P.A. Multiple Identities and Psychological Well-Being : A Reformulation of the Social Isolation Hypothesis. American Sociological Review, 1983,48, s. 174-187. WILLS, T.A.; SHINAR, O. Measuring Perceived and Received Social Support. In COHEN; S.; UNDERWOOD, L.G.; GOTTLIEB, B.H. (Eds.). Social Support Measurement and Intervention. New York : Oxford University Press, 2000,
s. 86-135. ISBN 0-19-512670-X. WILLS, Т. A.; VACCARO, D.; MC NAMARA, G. The Role of Life Events, Family Support, and Competence in Adolescent Substance Use. American Journal of Community Psychology, 1992, 20, s. 349-374. WOLCHIK, S.E.; R U E H L M A N , L.S.; BRAVER, S.L.; SANDLER, I.N. Social
Support of Children of Divorce : Directs and Stress Buffering Effects. American Journal of Community Psychology, 1989, 17, s. 485-510. ZIMET, G.D.; DAHLEM, N.W.; ZIMET, S.G.; FARLEY, G.K. The Multidimensional Scale of Perceived Social Support. Journal of Personality Assessment, 1988, 52, l , s . 30-41.
V Y B Í R Á M E Z INTERNETU - Z A Z N Ě L O NA KONFERENCI ENIRDEM BERG, G. To lead or to be led - that is the question : from the unprofessional to the multiprofessional schoolorganisation. Dostupné na www:
. Hlavním tématem již 10. konference sítě ENIRDEM (European Network for Improving Research and Development in Educational Management% která se konala v září 2001 ve slovinském Bledu, bylo vedení (leadership). Většina zásadnějších příspěvků, jejichž autoři přistupovali к tématu z řady různých pohledů, není zatím běžně dostupná. Výjimkou jsou dva hlavní referáty, které již před časem umístila hostující organizace (Šola zaravnatelje) na své www stránky. V jednom z nich pojednává Gunnar Berg (Švédsko) o tzv. multiprofesionální perspektivě pohledu na školní organizaci a o možnostech vztáhnout ji na všechny skupiny pracovníků školy. U každé takové skupiny vidí dva typy rolí: specializované a všeobecné. Multiprofesionální perspektivu přitom staví do opozice tradiční uniprofesionální perspektivě, v níž převládá tendence zdůrazňovat u každé profesní skupiny školy jen tzv. specializované role. Tak např. na učitelskou profesi lze nahlížet, říká Berg, uniprofesionálně stejně jako multiprofesionálně. V prvním případě se soustředíme jen na specializovanou funkci učitelů (zdůrazňující u učitele znalost vyučovacího předmětu a metod výuky). Multiprofesionální pohled kombinuje specializovanou a všeobecnou roli. U učitele předpokládá nejen znalost vyučovacího předmětu a metod výuky, ale také porozumění hlavní misi školy a způsobům a možnostem jejího naplňování - ve spolupráci s učiteli-kolegy a s dalšími lidmi pracujícími ve škole. Stejně lze uvažovat i o dalších skupinách ve škole (lidech z vedení školy, administrativně-technickém personálu, lidech odpovědných za výchovnou práci školy apod.) a analyzovat je jednotlivě ve specializovaných, resp. všeobecných rolích, míní Berg. Multiprofesionální analýza nabízí cestu ke komparativním studiím, které mohou mj. odpovídat na otázky o existenci, event, adekvátnosti vzájemných vztahů jednotlivých profesních skupin ve škole - a také jejich vztahů ke společné misi školy. Uplatníme-li multiprofesionální perspektivu pohledu na skupinu lidí z vedení školy, dostaneme se к roli, v níž se zdůrazňuje klíčová odpovědnost za procesy a aktivity (activity-responsible school leaders). Pohlédneme-li naopak na lidi z vedení škol perspektivou uniprofesionalismu, dojdeme к roli výkonných („službu konajících") hlavních administrátorů (acting head administrators). Zatímco první z rolí podporuje rozvoj školy, neboť zdůrazňuje využívání dostupného rozsahu aktivit ve škole, role druhá je překážkou takovému procesu, uzavírá Berg svůj zajímavý příspěvek. (mp) PEDAGOGIKA roč. Lll, 2002
j
289
