D razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali mezi naše

D

razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali mezi naše

řádky, už jen pouhý měsíc a pár dnů. Ano, brzy přivítáme dlouho očekávané nejkrásnější období roku. Vánoce. 24. prosinci však předchází spousta jiných - o nic méně milejších - okamžiků. Několik sychravých listopadových dní, které budou jistě občas protkány loučícími se teplými slunečními paprsky. Poslední z poletujících draků nad pestrobarevnou krajinou. Advent. Mikuláš. Vánoční šílenství v přeplněných nákupních centrech – jeho nepříznivci, přiznejme si, že alespoň ty koledy a první slova Lennonova v písničce „So this is Christmas“ v nás vzbuzují ty známé příjemné pocity. Mandarinky už nejsou letním podpultovým zbožím, je jich dostatek pro všechny. Vánoční trhy provoněné punčem a svařákem. Počátky řad cukroví. Náš neopomenutelný Mikulášský jarmek, o kterém se více dozvíte o pár stránek dál díky Lucce Šimarové. Horké kaštany ve stáncích na náměstích. Vymýšlení dárků pro naše drahé a milované - pokud zmíněná aktivita ale nepatří mezi vaše oblíbené, snad vám ji ulehčí Verča Baksová a její tipy. Očekávání. Mladší sourozenci, jejich nedočkavé ujídání čokoládek z adventního kalendáře (pousmáli jste se, protože většina z vás je ujídá taky, i když se za děti dávno nepokládáte, viďte?) a nekončící počítání dnů, které zbývají do onoho vytouženého dne. První (snad) sněhové vločky. Reklama na Coca-Colu. Vůně jehličí. Slavnostní odhalení rukavic, šálů a čepic. Rozsvěcování vánočních stromů. Ten nejvhodnější čas na čtení a sledování filmů, které máte v plánu už tak dlouho – a pokud v zásobě nemáte nic, nechte se inspirovat recenzí „Hvězdy nám nepřály“, kterou pro vás připravila Klárka Zůbková. Vánoční Vídeň a další velká města rozjasněná kilometry vánočních světélek. Horká čokoláda s marshmallows a skořicí, která se stala populární už i u nás. „A tati? Bude mít ty velký zahnutý zuby nahoru?“ Je to tak, dočkáme se. Ale nesmíme přitom zapomenout ani na významné události, které před 25 lety probíhaly na území tehdejšího Československa a zapříčinily pád komunistického režimu. Žijeme přece na témže území a měli bychom si uvědomovat, o jak důležitou (dnes už) součást historie se jedná.

Krásnou předvánoční atmosféru všem.

Obsah STALO SE Jak se studuje němčina v Regensburgu? Leukémie – rozhovor s Petrou Slavíkovou AKTUÁLNĚ 17. listopad Jak se žilo po 17. listopadu 1989? Daruj kostní dřeň NAŠE CELEBRITY Kluci z Jiu-Jitsu CO SE CHYSTÁ 23. Valašský mikulášský jarmek je tu! Pozvánka – Výstava fotografií studentek gymnázia Pozvánka – T.O.P. CLUB SOUTĚŽE Soutěž mladých výzkumníků! KVÍZ Kterému učiteli se nejvíc podobáš? TIPY A TRIKY Tipy na vánoční dárky Recept na dýňový koláč

Jak se studuje němčina v Regensburgu?

Již v březnu jsem se dozvěděla, že se díky Nadaci Livie a Václava Klausových zúčastním 2týdenního kurzu německého jazyka v Regensburgu. V neděli 19. října jsem se konečně vydala na cestu směr Regensburg. Je to malebné středověké město, které v minulosti zasahovalo i do našich dějin, a proto jsem tu také za dobu mého pobytu viděla mnoho českých stop. Je zde spousta nádherných a významných památek. Například Dóm Sv. Petra, Kamenný most nebo Walhalla. Po celodenní jízdě vlakem jsem konečně dorazila na místo a hned první zkouška byla přede mnou - a to najít podle mapy byt mé hostitelské rodiny. Pobyt v hostitelské rodině mi dal možnost nahlédnout do života německé domácnosti a také si o něco více procvičit jazyk. Mohla jsem ochutnat německou kuchyni a poznat zdejší životní styl. Přes týden jsem navštěvovala jazykovou školu Horizonte, která se nacházela přímo v historickém středu města. Ve třídě jsem byla se spolužáky z celého světa - z Austrálie, USA či Kolumbie. Díky tomu jsem také poznala tradice a zvyky jiných kultur. Samozřejmě jsem se především naučila lépe porozumět a reagovat v němčině. Díky malému počtu studentů byl přístup naší učitelky velmi individuální a mohla se nám všem intenzivně věnovat. Ve třídě vládla velmi příjemná a přátelská atmosféra, která také přispěla k tomu, že mě škola velmi bavila. Celý pobyt jsem si opravdu užila. Nasbírala jsem mnoho cenných zkušeností a poznala spoustu nových přátel. Procvičila si němčinu v praxi. Jsem velmi ráda a vděčná, že jsem měla možnost se tohoto kurzu zúčastnit. (L. Martinková, OK)

Rozhovor s Petrou Slavíkovou

Leukémie je závažnou nemocí, která se objevuje kolem nás, aniž bychom si toho třeba všimli. I studenti z naší školy měli letos v říjnu možnost se s ní blíže seznámit prostřednictvím přednášky a darovat krev. Do registru dárců kostní dřeně od nás vstoupilo 38 žáků. To jsou další lidé, kteří můžou dát nemocným možnost na lepší zítřky a zdravý život. Především proto vám přinášíme tento rozhovor s paní Petrou Slavíkovou (v české i v anglické verzi), která tuhle nemoc prodělala. Můžete se krátce představit? Jmenuji se Petra. Narodila jsem se v roce 1979 ve Zlíně, ale roku 1983 jsme emigrovali do Kanady, kde jsme s rodinou žili 21 let. V roce 1994 jsme se poprvé vrátili do České republiky, abychom viděli naše příbuzné. V roce 2001, když jsem zde byla znovu, jsem potkala mého manžela. Tři roky jsme spolu měli vztah na dálku. Při jeho druhé návštěvě Kanady jsme jeli na výlet do Britské Kolumbie do Skalnatých hor, kde mě požádal o ruku. V roce 2004 jsme se přestěhovali do České republiky a žijeme tu šťastně deset let. Jako učitelka

angličtiny jsem více než sedm let pracovala pro jazykovou školu ONLY4 ve Zlíně. Jak se máte dnes? Dnes se mám dobře. Každý den je jiný, ale momentálně se cítím dobře díky pokroku medicíny. Už netrpím třasem, což bylo pro mě velice frustrující, protože jsme nemohla pít kafe bez brčka a protože mi jídlo padalo, dělala jsem nepořádek a styděla jsem se jíst na veřejnosti. Mnoho ostatních nežádoucích projevů bylo stabilizováno, takže se začínám cítit trochu jako dřív.

Kdy vám byla leukémie poprvé diagnostikována? Poprvé mi byla leukémie diagnostikována v květnu 2010, bylo to devět měsíců po narození dcery. Kdy před touhle diagnózou vás napadlo, že vaše tělo nefunguje tak, jak by mělo? Osm měsíců po Eliščině narození jsem začala pociťovat únavu, trpěla jsem bolestmi hlavy, ale myslela jsem si, že je to nedostatkem spánku, kojením a malým množstvím výživy (málo železa). Začaly se mi dělat modřiny

a taky červené fleky na těle. Na mé narozeniny jsem byla se svými přáteli a má bolest hlavy byla tak velká, že jsem musela jít domů. Dva týdny jsem se snažila bolest překonat, než jsem šla konečně k doktorce. Vzala mi krev a ještě ten den mě poslala do Brna. Byl to den, na který nikdy nezapomenu. Co vám dodávalo sílu bojovat? Mnoho věcí, ale především má rodina, má dcera a manžel. Říkala jsem si, že nikam neodejdu, že budu žít, abych viděla svou dceru, jak se vdá, a že se stanu babičkou. Když se vám taková nemoc znovu objeví, jde si vůbec ještě říct „zachovej chladnou hlavu“? Zajímavá otázka. Byla to má prohlídka v červnu 2014, když mi vzali kostní dřeň. Doktor mi zavolal v srpnu a řekl mi, že byly nezvyklosti v krvi, ale mohla to být pouze laboratorní chyba, protože začala nová procedura testování krve. Vůbec jsem se nebála, jelikož jsem se cítila dobře, začala jsem být znovu aktivní, hrála jsem volejbal a jezdila na výlety na kole s manželem a dcerou, prostě jsem

se cítila skvěle. Na začátku září jsme šla na nové testování kostní dřeně a 23. Září, 20 minut před mou první hodinu, mi zavolali z Brna. Řekli mi novinky a já jsem byla naprosto šokována, ohromena a nemohla jsem jít učit. Nešílela jsem z toho, byla jsem smutná, protože jsem věděla, že to znamená další rok života strávený léčbou v nemocnici, že budu naprosto vyčerpaná a už nebudu tou osobou, co dřív. Nebudu tu moct být pro mou dceru, hrát si s ní, učit ji a být dobrou manželkou. První věc, na kterou jsme pomyslela, nebylo, že bych mohla umřít, ale má rodina. Přemýšlela jste o smrti? Ne, ne úplně. Když mě poslali v pátek do Brna, vůbec jsme nevěděla, o co půjde. Nemohla jsem spát a v noci jsme seděla u svého počítače a psala jsem emaily mým přátelům v Kanadě, zavolala jsem mé sestře a dávala jsem si dohromady informace a otázky pro doktory na další den. Když dorazil můj manžel a sestra, ptali se na různé věci, až jsem se zeptala, jestli bych kvůli tomu

mohla zemřít. Moje sestra se na mě otočila a řekla: „ Ne nikdy, doktoři vědí, co dělají, a je to velmi dobrá léčba, takže nepůjdeš nikam.“. A od tohoto okamžiku jsem si už nikdy nepředstavila, že bych mohla umřít, a tak přemýšlím stále. Jak jsme řekla předtím, plánuji zestárnout se svým manželem, dcerou a vnoučaty. Může vás taková nemoc v životě udělat silnější? Záleží to na vaší povaze, na podpoře, kterou máte, na přátelích a rodině, kteří se vám snaží pomoci. Třebaže rakovina zanechá různé fyzické a emocionální jizvy, věřím, že vás může posílit. Co vás dělá šťastnou? Na co se těšíte? Nejšťastnější mě dělá má rodina, především moje dcera. Je jí pět let, ustavičně mluví, zpívá a chce být se mnou, i když jsem unavená, nemůžu se jí prostě nabažit. Jedna z věcí, na kterou se nejvíce těším, je návrat mého zdraví do pořádku (lépe dýchat, běhat, být schopná cvičit, aniž by mě to na několik dní zničilo) tak, bych mohla chodit tancovat s mojí sestrou a přáteli, protože hudba pro mě byla a stále je nejlepší léčbou zkrátka miluju tanec.

Could you introduce yourself? My name is Petra. I was born in Zlin in 1979, but immigrated to Canada in 1983, where I lived for 21 years with my family. I returned to the Czech Republic for the first time 1994 to visit our rather large family. It was in 2001 when I came for a visit that I met my husband. We had a 3 year long distance relationship. Upon his 2nd trip to Canada, we travelled to British Columbia for a road trip to the Rocky Mountains, where he proposed to me. In 2004 I moved to the Czech Republic and have been happily married and living here for 10 years. I am an English teacher. I have been working for ONLY4 language school for over 7 years. How are you today? Today is a good day. Everyday is different, but these days because of the reduction of medicine I feel better. I don't have the shakes anymore, which was very frustrating because I couldn't drink a coffee without a straw and eating in public was embarrassing because my food would fall and I would make a mess. Many other side effects have also been reduced so I'm starting to feel a little more normal these days. When was leukemia first diagnosed to you? I was first diagnosed with leukemia in May 2010, 9 months after my daughter was born. When did you find out that your body had not worked as well as it should have functioned? I started to feel tired and get headaches about 8 months after Eliska was born. But I thought it was because of the lack of sleep, breast feeding and lack of nutrition (low iron) because I started to bruise easily (from Eli's pinches and grabs at my arms), but I also started to get red dots on my body. It wasn't until my birthday when I went with my

friends and my headache got so serious I had to go home. I waited about 2 weeks trying to manage the pain but finally went to the doctor. She took my blood and on the same day I was sent off to Brno. It was a day I'll never forget. What did gave you a power to go on and fight? Many things, but mainly family, my daughter and husband. I told myself that I'm not going anyway and I will live to see my daughter get married and to become a grandmother. When you were diagnosed with the disease again, was it still possible to keep calm? Interesting question. Because it was my appointment in June 2014 that they took my bone marrow. The doctor called me in August. He said that there were some irregularities with the blood work but that it could easily be a lab mistake because it was a new procedure of checking the blood. I wasn't at all worried because I was feeling great. Active again, playing volleyball, going on bike trips with my husband and daughter, I just felt great. So I went for another bone drain at the beginning of September, and on Monday Sept 23 just 20 mins before I was suppose to teach my first lesson I got the call from Brno. He told me the news and yes, I was shocked, overwhelmed and couldn't teach. I wasn't mad, I was sad because I knew that this meant that another year of my life was going to be spent in the hospital with treatments and being absolutely drained, exhausted and not the person I was worked so hard to be on that very day. I wouldn't be around so much for my daughter to play with or teach her things, or to be a good wife. That was the first thing I thought of, it was my family, not that I could die.

Did you think about death? No, not really. When I was sent to Brno on the Friday, I didn't know what was going on. I couldn't sleep and in the middle of the night I sneaked on the computer to email my friend in Canada to call my sister and get together information and questions for the doctors the next day. When my husband and sister arrived, they asked all kinds of questions and so much information was given that at one point I asked if I could die from this. It was then my sister turned to me and said: "No, never. The doctors know what they are doing and there is such good treatment for you so you're not going anywhere." And ever since that precious moment I have never thought that I could die and that is I think now. Like I said before - I plan to grow old with my husband, daughter and grandchildren. Can such a disease make you personally stronger? It really depends on the person you are, the support you have, the family and friends who try to help. And even though cancer of any kind leaves physical and emotionally scars I do believe it does make you stronger. What makes you happy? What are you looking foward to? My family makes me the happiest, especially my daughter. She is 5 yrs old and she is constantly talking or singing and wanting to be with me that even when I'm tired, I just can't get enough of her. One of the things that I'm looking forward to the best is to get back into better physical health (to breathe better, to run, to be able to exercise without it ruining me for days after) so I can going dancing with my sister and friends, because if anything music was and is now the best treatment for me and I just love to dance.

(H. Martinková, 1. G)

Dárcovství kostní dřeně Nejprve trochu teorie: Kostní dřeň vyplňuje vnitřek kostí a je velice důležitá pro krvetvorbu (tvorba krevních destiček a krvinek). Rozlišujeme druhy: - červenou kostní dřeň (je krvetvorná, její činnost ve všech kostech končí kolem čtvrtého až pátého roku života a zůstává pouze ve vnitřku plochých a krátkých kostí a v koncových částech kostí dlouhých) - žlutou kostní dřeň (vzniká z červené kostní dřeně a nepodílí se na krvetvorbě, obsahuje tuk) - šedou kostní dřeň (vzniká ve stáří ze žluté kostní dřeně)

Proč se stát dárcem? Nejčastěji darováním kostní dřeně pomůžete lidem, kteří trpí leukémií, ale i jinými krvetvornými chorobami. Tito lidé mají šanci na uzdravení i po chemoterapii, ale bez krvetvorné tkáně postrádají bílé krvinky, které tvoří náš imunitní systém. Smutné na tom je, že leukémií trpí nejčastěji děti nebo mladiství. Tento problém se může týkat nás samotných i někoho blízkého z našeho okolí.

Několik z mnoha kritérií pro darování kostní dřeně - aneb co je podmínkou a co se toleruje -

-

věk 18-35 dobrý zdravotní stav, žádné závažné onemocnění v minulosti ochota překonat určité nepohodlí a ztrátu času, spojené s jednou či několika návštěvami zdravotnického zařízení, případně s odběrem krvetvorných buněk v zájmu záchrany života druhého člověka lehká alergie prodělání žloutenky typu A bez následků ženy trpící chudokrevností infekční mononukleóza

Průběh darování kostní dřeně Součástí je podrobné předodběrové vyšetření (tzv. „work-up”). Po této proceduře si člověk vybere způsob darování kostní dřeně a podstoupí další ještě podrobnější vyšetření EKG, RTG plic a základní rozbor krve včetně infekčních markerů. Ty slouží k odhalení krví přenosných nemocí - HIV, žloutenka typu B a C, syfilis, infekce cytomegalovirem a akutní fáze mononukleózy. Podle potřeby může být toto vyšetření ještě rozšířeno o další. Způsoby darování: - klasickým odsátím dřeně z vnitřku kostí (probíhá při celkové narkóze) - získáním kostní dřeně z žilní krve procesem, který se nazývá separace (aferéza). Probíhá pouze s použitím růstového faktoru G-CSF (Granulocyte Colony Stimulating Factor) Další užitečné informace: http://www.kostnidren.cz/registr2014/index.html (B. Ptáčková, OK)

…A PAK JEDEN LISTOPADOVÝ DEN SEHRÁL ROLI V OSUDU NÁRODA ČESKOSLOVENSKÉHO

Chladný listopadový večer. Mihotavé světlo svíček. Obláčky páry stoupající od úst. Na jedné straně v očích jiskřičky odhodlání, očekávání, do jisté míry strachu. Na druhé straně zoufalé, ale také nenávistné pohledy. Štíty uprostřed. Večer 17. listopadu 1989. Jaké události mu však předcházely? A jak 17. listopad skončil? Vezmi s sebou květinu… 17. listopadu si připomeneme 50. výročí slavných i tragických událostí, k nimž došlo v souvislosti s pohřbem studenta lékařské fakulty UK Jana Opletala, smrtelně zraněného při protiokupantských demonstracích 28. října 1939. Zdánlivou tečku za tímto novým protinacistickým vystoupením znamenala okamžitá brutální perzekuce: 9 studentských předáků bylo popraveno, na 1500 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů a české vysoké školy byly uzavřeny. Současně se však ve světě zvedla vlna rozhořčení, která v brzku vedla k ustavení právě 17. listopadu za Mezinárodní den studentstva. Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy a my se nechceme dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před 50 lety odvážně vystoupili. Proto dne 17. listopadu po 16. hodině půjdeme od patologického ústavu na Albertově, odkud vyšel pohřeb Jana Opletala, přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulicí do Opletalovy ulice, kde v parku před Hlavním nádražím položením květin pietní akt ukončíme.

17. listopad, 1989, Praha Kolem tři čtvrtě na čtyři už bylo na Albertově zhruba 600 lidí, přicházeli však stále další. Během chvíle byla ulice Na Slupi a Ke Karlovu dočista zaplněná – lidmi i ze všech stran znějícími hesly jako „Za akademickou svobodu“, „Proč se učit nesmysly“, „Pro svobodnou republiku ve svobodné Evropě“. Po oficiálním zahájení přivítala shromáždění po společně zazpívané studentské hymně Gaudeamus igitur Monika Pajerová. Dále promluvil Josef Šárka, který se v roce 1939 zúčastnil Opletalova pohřbu: „Studenti, nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát.“ Silná slova byla následována silným potleskem a mohutným provoláním: „Svobodu!“ S projevem vystoupil též zástupce Městské vysokoškolské rady SSM J.Jaksmanický, často ho však přerušoval nesouhlas ozývající se z davu. Čistě polické skandování ale začne naplno teprve při promluvě zástupce Nezávislých studentů Martina Klímy. Účastníci měli mimo jiné narážky na Jakeše. Jakmile Klíma svůj proslov zakončí slovy: „Za svobodu se musí bojovat!“, reakce davu je v podstatě jednoznačná: „Ať žije Charta!, Václavák!, Ať žije Havel!" Pět minut před tři čtvrtě na pět shromáždění oficiálně skončilo. Pořadatelé však přítomné vyzvali k odchodu na Vyšehrad, spousta ze zúčastněných se ale chtěla vydat na Václavské náměstí, jak bylo v uvedeném plánu na letácích. Průvod prošel několika ulicemi a dorazil na Vyšehrad. Lidé (přibližně 10 tisíc) zaplnili blízké okolí hřbitova, vybraní zástupci položili květiny a zapálili svíčky u hrobu jednoho z největších českých básníků hrajícího důležitou úlohu na podzim roku 1939 – Karla Hynka Máchy. Společně se pak všichni spojili ve zpěvu státní hymny. Demonstrace, tedy přesněji její oficiální část, skončila o čtvrt na sedm. Lidé se vraceli stejnou cestou do ulice Na Slupi, rozhodli se ovšem pokračovat přes Karlovo náměstí do centra. Pár minut poté ale následoval zásah speciální jednotky Odboru zvláštního určení a části pohotovostního pluku. Jistě znáte jejich fotky s typickými bílými helmami a dlouhými obušky. Ačkoli zněl původní rozkaz, aby zasáhli, jen pokud budou napadeni davem, a studenti skandovali: „Máme holé ruce!“, brzy došlo k prvním incidentům a zadržením. Průvod i přes komplikace pokračoval dál. Stejně tak i pohotovostní pluk, který byl vyslán na Národní třídu. Dav prošel též kolem Národního divadla za skandování: „Svobodu umělcům“, „Svobodu kultuře“, „Ať žije pan Kemr“. Šel dál po Národní třídě směrem k Václavskému náměstí. Za okny Zlaté kapličky zdravili demonstranty někteří z herců. Pluk se snažil o blokování. Následovalo poněkud nečekané chování demonstrantů v předních řadách – posedali si na zem. Mezi nimi a příslušníky bezpečnosti tak vznikl pruh, ve kterém studenti zapálili svíčky. Některé ze studentek zasunovaly policistům za štíty květiny. Jejich odezva nečekala dlouho. Pendreky. Nelze si ani představit, jaká panika musela vzniknout. Před pár hodinami studenti nejspíš jen těžko počítali s krveprolitím, které je čekalo. Mnozí z nich byli zatčeni a odvezeni připravenými autobusy, spoustě se podařilo ukrýt v okolních domech a jejich chodbách, do kterých je vpouštěli zdejší obyvatelé. Brutalitě s pendrekem v ruce bylo jedno, jestli zasáhla muže či ženu, studenta či studentku, starého či mladého. Kolem čtvrt na deset byl dav, který násilí nezamýšlel, rozehnán. Policisté zasáhli ještě u obchodního domu Máj, kde skupina tvořena asi 200 lidmi pokládala svíčky v podloubí. V jedenáct hodin téhož se večera se pak se studenty sešli v prostorách Divadla Na zábradlí herci Jaromír Hanzlík, Jiří Lábus, Miroslav Krobot a Ivan Rajmont. Mimo myšlenku studentské války byla zmíněna i hrozivá zpráva o možných mrtvých.

Takto probíhal 17. listopad před 25 lety v Praze. Tento den odstartoval události, které vedly k samotné Sametové revoluci. Jak uvedl můj hlavní zdroj, idnes.cz: „Lid se studenty v čele tehdy ukázali, že se přestávají bát, komunistický režim zase prokázal, kam až je schopen zajít, aby se udržel u moci.“ Tyto události pak způsobily pád komunistického režimu v Československu, díky němuž žijeme dnes v demokratické České republice, můžeme cestovat, studovat vysoké školy našich snů, nakupovat, kdykoli dostaneme chuť, nemusíme stát fronty na nedostatkové zboží, nikdo nás neomezuje v náboženství, které vyznáváme – a mohla bych pokračovat dál, jsme zkrátka mnohem svobodnější, než si generace před námi dokázaly představit. Jistě, ona má svoboda a vznešená myšlenka demokracie občas také nějaké ty trhliny, ale nikdy bychom neměli zapomínat na odvahu, kterou studenti před námi měli. Měli bychom jít v jejich šlépějích, bojovat vždy za spravedlnost a nebát se ovlivňovat to, co je v našich silách. (S. Matůšová, OK; idnes.cz)

Jak se žilo po 17. listopadu 1989?

Tento týden si připomínáme velice významnou událost pro naši společnost a to 17. listopad. Myslím, že je jednou z událostí, na kterou bychom ani zdaleka neměli zapomínat. Stále jsou lidé, kteří vám řeknou, že tehdy bylo lépe. Vybojovali jsme si možnost svobody a volného žití. Je tedy jen na nás, jak s tímhle budeme pracovat a vždy bychom měli zdůrazňovat, co se dělo a jak se žilo v té době. Jsem pyšná na všechny, kteří se tehdy nevzdali a bojovali, dokud mohli. Mí rodiče tuto událost taky zažili a zde je krátký rozhovor s mojí mamkou právě o Sametové revoluci.

Jak ses dozvěděla o událostech 17. listopadu a jaká byla první reakce? Dozvěděla jsem se to z televize a byla jsem šťastná, že se konečně něco děje. Jak jste oslavili tuhle událost? Nijak speciálně. Neustále jsme sledovali noviny, televizi a poslouchali rozhlas. Chystali jsme se na svatořečení sv. Anežky České do Prahy a zde

jsme to už prožívali naplno. Byli jsme na Václavském náměstí a atmosféra byla úžasná. Už jsme se nebáli, že se režim vrátí. Když mi došlo z okresního soudu ve Zlíně rozhodnutí, že pozastavují trestní stíhání za šíření petice Několik vět, tak jsem uvěřila, že začínám žít ve svobodném světě.

Jaké byly tvé pocity okolo trestního stíhání? Už jsem byla režimem, tak otrávená, že jsem byla rozhodnutá bojovat. O sebe jsem se nebála, jen o moji rodinu. Jaké byly první svobodné volby? Byla jsem nadšená. Myslím, že většina lidí šla volit, a že se mnou sdíleli ten pocit.

Myslíš, že má důvod si 17. listopad připomínat? Určitě se to má připomínat. Neměli bychom zapomínat na to, jak se žilo před tím a měli bychom to předávat i svým dětem.

Když se podíváš na dnešní společnost, naplnily se tvoje představy o demokracii? Z větší části ano, protože ta jedna z nejvyšších hodnot svoboda, tu je. Jen se v ní

musíme naučit žít, což je pro některé lidi velmi těžké, ale to neznamená, že já osobně jsem zklamána.

(H. Martinková, 1. G)

Rozhovor s kluky z Jiu-Jitsu! To, že máme na škole nadané výtvarníky, hudebníky nebo třeba sportovce, asi všichni víte. Na školní akademii jste ale mohli vidět, že někteří z našich řad vynikají i v nezvyklých aktivitách. Řeč je o Ondřeji Holbovi, Martinu Holcovi, Jakubu Kudelovi a Davidu Figarovi, kteří se věnují sebeobrannému bojovému umění - konkrétně Jiu-Jitsu. Nebylo vůbec snadné se s nimi setkat, ale nakonec vám přináším s Ondrou, Martinem a Davidem rozhovor.

Pro ty, kteří neví, o co jde - co je vlastně Jiu-Jitsu? Ondra: Jiu-Jitsu je tradiční japonské sebeobranné umění. Jeho počátky sahají až do období samurajů. Existují různé odvětví třeba brazilské, small circle, … a vyvinula se z něj většina bojových umění. Jak dlouho se už Jiu-Jitsu věnujete? Ondra: Už 8 let. Martin: Já 3 roky.

David: Já se mu věnuji 4 roky, ale přerušovaně.

David: Já jsem se k tomu dostal přes taťku, který je trenér.

Jak jste se k Jiu-Jitsu dostali? Ondra: Já jsem se k němu dostal asi v 10 letech. Hledal jsem něco, kde bych se mohl vybít a narazil jsem na tenhle kroužek. Teď už pomáhám trénovat začátečníky. Martin: Myslím, že jsem se k němu dostal v 15ti. Už dlouho jsem chtěl zkusit něco podobného a Ondra mě překecal, abych chodil taky.

Jak moc je Jiu-Jitsu náročné? Jak často trénujete? Ondra: Já trénuju 3x týdně - 2x v pokročilých a jednou týdně pomáhám učit začátečníky. Fyzicky to pro mě moc náročné není. Martin: Trénuju 3x týdně. Je náročné pro začátečníky, ale když má člověk nějakou fyzičku, už je to v pohodě.

David: Trénuji dvakrát do týdne se staršími a jednou s mladšími, takže stejně jako Martin s Ondrou. Jak vypadá trénink? Ondra: Trénink začíná nástupem – seřadíme se v kimonech a pozdravíme se. Rozcvičíme se a zahájíme trénink samotných chvatů. Na konci se opakuje nástup. Mohou Jiu-Jitsu cvičit i holky? Ondra: Ano, je to sebeobrana vhodná i pro ženy. Jaké máte pásky a jak se určují? Ondra: Pásky jsou: bílý, žlutý, oranžový, zelený, modrý, hnědý a černý. Aby jste dostali pásek, musíte složit zkoušku. Ta se skládá z praktické a z teoretické části. Já mám oranžový. Martin: Já mám žlutý.

David: Já mám taky žlutý. Kolik a jaké jsou techniky? Ondra: Technik je hodně, řadí se do různých skupin – např. hody, škrcení, porazy, páky, … Co vás na Jiu-Jitsu nejvíce baví? Ondra: Potřebuji si vybít přirozenou agresivitu, takže ubližování ostatním, tlučení do živého, … (smích) Martin: Zlepšíte si fyzičku, vybijete přebytečnou energii, odreagujete se u toho. Taky se mi líbí ta filozofie. David: Dobrá komunita, naučení základní sebeobraně a fyzická aktivita. Jak vidíte svoji budoucnost v JiuJitsu? Kam se chcete dostat? Ondra: Rád bych v tom pokračoval

i nadále a v budoucnu bych chtěl trénovat sebeobranu začátečníků. Martin: Taky bych se tomu chtěl věnovat dál a třeba i cvičit ty začátečníky. David: Chtěl bych pokračovat minimálně do vysoké školy, potom se uvidí. Jsou i soutěže? Zúčastnili jste se? Vyhráli jste někdy něco? Ondra: Soutěže nejsou – je to čistě sebeobranné umění, nedá se v tom soutěžit, takže nezúčastnili. Ale kdyby ano, určitě bychom vyhráli. (smích) Jaké byly ohlasy na vaše vystoupení na akademii? Jste se svým výkonem spokojení? Ondra: Všechno vyšlo podle plánu, byli jsme nadšení z pozitivních ohlasů.

(S. Tvarůžková, 1. G)

23. Valašský mikulášský jarmek O Valašském mikulášském jarmeku jste všichni už určitě slyšeli, ba co víc, minimálně jednou jste ho i navštívili. Letošní ročník bude obzvláště kouzelný, protože datum jarmeku připadá přesně na svátek sv. Mikuláše, a to 6. prosince.

HISTORIE Nejdříve ale trošku z historie této akce. Valašský mikulášský jarmek se prvně pořádal v roce 1992. Cílem hrstky dobrovolníků (především z Kosenky) bylo obnovit zašlou tradici, ukázat lidem, jak se na Valašsku žilo dříve, seznámit je s řemesly, zvyky, tradicemi - a v neposlední řadě uvést je do období adventu. Tato snaha se vyplatila a jarmek se stal brzy oblíbeným. Za zmínku stojí například to, že se umístili na I. místě v anketě "O nejvýznamnější počin v oboru za rok 2002" v kategorii "Společenské a kulturní akce". ŘEMESLA, TRADICE A ZVYKY Kromě toho, že určitě potkáte papučáře, kteří k Valašským Kloboukám neodmyslitelně patří, nebude nouze ani o dráteníky, kteří už vám ale nenabídnou opravu hrnce, nýbrž předvedou umění šperků, ozdob a přímo uměleckých děl! Máte chuť na domácí med, frgál, kyselicu nebo snad něco ostřejšího? Stačí se poohlédnout a najdete všechny možné pochoutky a nápoje. Na Kosence si můžete vyzkoušet krouhání zelí, tkaní a podívat se na to, jak trávili obyčejní lidé všední dny. Bohužel, dnes už nezažijeme tmu po čtvrté hodině, která by se dala krájet, a neuslyšíme babičky a maminky vyprávět příběhy u draní peří… Přesto nám o tom všem budou lidé na jarmeku ochotni vyprávět, jako by to bylo snad včera.

SOUTĚŽE Na jarmeku můžete také leccos vyhrát! Stačí se zúčastnit jedné z mnoha soutěží. Pečete rádi? Upečte kynutého pána nebo perníček, který znamenitě nazdobíte, a odměna vás nemine! Jsme na Valašsku, tak co si budeme nalhávat, slivovice tu teče snad jako voda… máte i vy doma mistrovský kousek? Doneste na košt! Ale poctivou, pěkně z trnek! Jablíčka, ta si spíš nechte do soutěže o nejkrásnější jablko. A protože na zimu člověk potřebuje vitamíny, takové kysané zelí pěkně ve sklepě může být skvělým pomocníkem. Není však zelí jako zelí, dokonce i o nejlepší kysané zelí se tady bude soutěžit. Pokud ale nejste pěstiteli jablek ani trnek, pekařky, nebo vám zdobení perníčků moc nejde, nezoufejte! Ten kdo vidí krásu, dokáže ji zachytit na fotografii – a právě ta vaše může vyhrát! Pro studenty je tu ještě jedna speciální soutěž, máte-li špetku nadání, napište do soutěže Pro valašskú řeč. Udělejte si „starý valašský večer“, nechte v kamnech praštět dříví a poslouchejte, co vám poví prarodiče. Tento příběh stačí potom hezky napsat, možná to budete právě vy, kdo se bude pyšnit prvním místem! A CO VÁS TEDY ČEKÁ? Jarmek není jen o tom poznávat tradice, ale tak trochu o vytvoření tradice vlastní. Rok co rok se tady potkávají staří známí, přátelé, rodiny… Můžete poznat nové lidi, nové věci, zavzpomínat a vzpomínky si udělat. V mrazivém prosincovém počasí vás zahřeje svařené víno, medovina, horké ovocné nápoje a čaje. Hlady také neumřete, pokud vám bude ale stále zima, nic vám nezabrání koupit si třeba ručně pletené rukavice, šálu či čepici. V KD Klobučan tradičně zazní cimbál a děvčata v krojích roztočí své sukně. Aby ale i dívčí oči měly co obdivovat, uvidí ty správné Valachy a odzemek. A že se bude na co dívat! První víkend v prosinci zavládne v Kloboukách vždy přátelská atmosféra, ve vzduchu je cítit advent. A když napadne sníh, tak už nemůže mít nikdo pochyby o tomto nádherném období. Láska a přátelství jsou tady přímo hmatatelné! No snad byste se o to nechtěli připravit?

(L. Šimarová, 4. G)

Pozvánky:

T. O. P. CLUB můžete navštívit každé úterý ve 14:15 ve studovně, budete vítáni!

SOUTĚŽ MLADÝCH VÝZKUMNÍKŮ Baví vás zkoumat svět okolo sebe a získávat poznatky s prací v laboratoři? Zní pro vás nabídka využití nejnovější technologie lákavě? Tak to jste vhodnými adepty projektu „Badatel“, který pořádá Univerzita Palackého v Olomouci! Nabízí totiž stáže na pracovištích své Přírodovědné fakulty, které vám umožní vyzkoušet si pod vedením vysokoškolských expertů, jak se dělá opravdová věda. To však není všechno, čeká na vás také možnost prezentovat výsledky své práce na Studentské konferenci mladých přírodovědců v květnu 2015. Pokud se vaše nadšení s každým dalším slovem této nabídky rozrůstá, určitě nepromarněte příležitost, veškeré informace naleznete na webu www.badatel.upol.cz.

1. a) b) c) 2. a) b) c) 3. a) b) c)

Jaké je vaše oblíbené jídlo? Zdravá strava, losos Fast food Nutella Jak trávíte vaše ideální večery? S rodinou Na nějaké party Sledováním sportu v TV Jaké jsou vaše nejoblíbenější aktivity? Fotbal, popřípadě jiné sporty Jízda na motorce Sledování filmů

4. Styl vašeho oblékání je: a) Sportovní

 ● ~

●  ~

~  ●

~

b) Nezáleží na tom, hlavně pohodlně c) Módní

● 

5. a) b) c)

Povahou jste spíše: Melancholik Flegmatik Sangvinik

● ~ 

6. a) b) c)

Vaší přední vlastností je hlavně: Komunikativnost Zábavnost Trpělivost

 ~ ●

7. Dovolená snů: a) Aktivní b) U moře s rodinou c) Plavba na moři

~ ● 

Výsledky: Nejvíc  = p. uč. Macková – jste vždy plní energie, která z vás sálá všude kolem. Kdyby vás vaši kamarádi neznali, na první dojem by vás zařadili mezi temperamentní jižanské národy. Jde na vás okamžitě poznat, že si život užíváte plnými doušky. Nejvíc ● = p. uč. Janáčková – jste vyrovnaní, trpěliví, jen tak vás něco nerozhodí. Ačkoli by to do vás nikdo neřekl, nevzdáte se své záliby v nezdravém jídle, ať už jde o brambůrky či hranolky. Nemáte rádi fyzické aktivity, vaší vášní je sledování filmů a jste spíše pro méně tělesně náročný druh pohybu. Nejvíc ~ = p. uč. Charvát – každý, kdo se ocitne poblíž vás, se nedokáže přestat smát, ovládáte umění rozesmát své okolí, i když mluvíte vážným tónem. Milujete sport a všichni vědí, jak si vás získat – Nutellou. (L. Martinková, M. Rumánková, OK)

Tipy na vánoční dárky

pro nás z této

Vánoce se nám již pomalu, ale jistě blíží, a přestože se může zdát, že ještě zbývá spousta času, věřím, že se ani neohlédneme a budou tady. Je dost možné, že většina lidí nechává nakupování dárků na poslední chvíli, ale pokud patříte mezi ty, kteří si to „odbudou" co nejdříve, aby si poté mohli v klidu užívat pečení cukroví a sledování tradičních filmů, nebo už aspoň teď přemýšlíte nad tím, co byste komu mohli nadělit, zde je pro Vás připravena malá inspirace. A ještě před tím bych Vás ráda povzbudila, abyste si kromě samotných Vánoc užili především vymýšlení, nakupování, vyrábění a hlavně nadělování dárků, protože by nemohlo být nic smutnějšího, než kdyby se radosti stala jen nemilá každoroční povinnost.

V jednoduchosti je krása… Na vánočních nákupech se asi často rozhlížíme po velkých hodnotných darech, přitom je tolik maličkostí, které dokážou někomu udělat radost. U každého člověka se jich určitě dá najít spousta a Vánoce mohou být skvělá příležitost k tomu, abyste jich nastřádali pro někoho co nejvíce a zabalili dohromady. Například ve formě balíčku či krabičky plné věcí jako jsou šperky, sladkosti, vzkazy nebo cokoli jiného, co má dotyčná osoba ráda. Zkrátka spousta maličkostí v jednom dárku.

Něco na zub… Mám pocit, že „jedlé" dárky nejsou moc běžné a přijde mi to jako velká škoda. Přitom často v obchodech vídám krásně zabalené košíčky se sušeným ovocem nebo čokoládovými bonbóny. Ale klidně si můžete udělat svůj vlastní, tím že koupíte oblíbené sladkosti (či slanosti) osoby, kterou chcete obdarovat, a jakkoliv kreativně je zabalíte. A můžete být ještě nápaditější. Co takhle zabalit vlastní upečené sušenky nebo dortíky?

Něco navíc… Vím, že to není moc definované, ale snad se k tomu dostaneme. Nevím jak vy, ale já osobně si myslím, že dárky mají být spíše o tom, co chceme, než co potřebujeme, a líbí se mi myšlenka dávat lidem to, co by si nejspíš jen tak nekoupili, ale přesto jim to může udělat velkou radost. Takže ne vždy musíme u výběru dárků přemýšlet jen prakticky, zkusme někomu darovat něco navíc. Jako třeba pěnu do koupele, vonnou svíčku a další podobné zbytné drobnosti, které mohou zpříjemnit každodenní život.

Dopisy… Je jasné, že jakožto studenti si obvykle nemůžeme dovolit nakupovat ve velkém, přestože bychom opravdu chtěli našim blízkým ukázat, jak je máme rádi. Ale možná k tomu ani drahé dary nepotřebujeme. Není lepší jen obyčejná maličkost společně s dopisem? Nejen že samotné dopisy jsou něco výjimečného - a to především v této době - ale také můžeme dotyčnému sdělit, jak nám na něm záleží, vyjmenovat věci, kterých si na něm vážíme, nebo popsat naše oblíbené zážitky s ním.

Zaznamenejme vzpomínky… Zarámované fotografie mohou jistě být krásným osobním dárkem, ale nemusí zůstat jen v rámečku, určitě s nimi můžete být kreativnější. Například vyrobit foto-knihu se zvěčněnými zážitky. Můžete zapátrat a najít nejstarší fotografie vašich rodičů od narození přes svatbu až po přítomnost a „sepsat" tak příběh jejich života. Nebo udělejte foto-koláž. A nemusíte zůstat jen u samotných fotografií, určitě se mezi vámi najdou talentovaní jedinci schopní zaznamenat vzpomínky nebo portréty jen s pomocí papíru a úhlu, které můžete zarámovat a zabalit…

Zážitek… Asi to není moc typické, ale proč nevnést víc zážitků do vánočních dárků, když žijeme v tak materialistickém světě? Ovšem ne každý si může dovolit nadělovat pod stromeček lístky na koncert, do divadla či do kina. Ale jak už jste se mohli dočíst, v jednoduchosti je krása a obyčejné osobní dárky mohou být o dost lepší než ty hodnotné. Takže můžete vymyslet svůj vlastní a třeba i lacinější zážitek. Například někoho vzít na speciální výlet nebo něco podobného. Další nápady už nechám na Vás…

(V. Baksová, 2. G)

Nejlepší kniha roku 2013 aneb jak Hazel k Augustovi přišla Obecné informace o knížce: Název (v originále): The Fault In Our Stars Název (český): Hvězdy nám nepřály Autor: John Green Rok vydání: 2013 Počet stran: 240 Varování: Pokud čekáte knihu ze středoškolského prostředí o pubertálních „slepicích“, pro které je jedinou starostí, aby jim držel účes a získaly svou životní lásku, se kterou se za dva týdny rozejdou, tak jste šáhli vedle. Možné vedlejší účinky knihy: pláč, záchvaty smíchu a smutku, závislost, nespavost, divné pocity v břiše a zrychlený puls.

Děj: Kniha začíná tím, že Hazelina (hlavní hrdinka) matka usoudí, že má Hazel depresi, proto ji posílá na společné sezení dětí s rakovinou do Ježíšova srdce, kde se potká s Augustem Watersem. Mají stejné zájmy, názory a společnou nemoc. Gusovi rakovina sebrala nohu a Hazel s sebou všude tahá kyslíkovou bombu, aby mohla - sice mizerně, ale stabilně - dýchat. Děj se hodně točí kolem knihy Císařský neduh od Petera van Houtena, za kterým se vydají do Amsterodamu, aby jim zodpověděl na otázky týkající se knihy. Můj názor: K přečtení této knihy mě nutily (opravdu nutily) reklamy a komentáře typu: „Nejvtipnější smutný příběh“, „Nejlepší kniha, co jsem kdy četl, nikdy na ni nezapomenu“ nebo „Trápí vás nečistoty v očích? Přečtěte si ,Hvězdy nám nepřály´a nečistoty se ihned vyplaví“. Jednoduše má tolik chvály, kolik kniha vůbec může mít, že se bojíte zklamání, protože čekáte něco nadprůměrně úžasného. Myslím, že na každého správného knihomola reklamy zabraly a knihu si přečetli, stejně tak i já. První dojem při četbě byl asi takový: „Kde je, do prkýnka, to vtipné, vždyť se vůbec nesměju, je mi z toho spíš smutno. Bééé “. Ale pak se v knize objevil Gus a jeho inteligentní humor. Humor posazený na místech, kde by ho nikdo nečekal. Vlastně celá kniha se nesla ve veselém duchu, teda až na tu rakovinu. Děj pěkně odsýpal, alespoň pro mě v knížce nebyla žádná taková část, kdy čtete, čtete a přečtete 10 stran a pak si uvědomíte: to pořád mluví o tom šamponu, nebo o čem? „To ne já, to moje Schauma, bla,bla, bla…“ – aha, pořád mluví o šamponu. Tím chci říct, že kniha je úžasně napsaná, panu Greenovi patří velká poklona, protože vytvořil obyčejný příběh, ale neobyčejně ho napsal, a proto si ho mnozí z nás zamilovali. Hlavní postavy: Všechny byly sympatické, protože byly jakoby opravdové, takové obyčejně neobyčejné lidi můžete potkat na ulici a klidně je obejít a dál se s nimi nezabývat, kdežto když potkáte temného anděla či

lovce stínů, tak na něho zíráte jako blbečci s otevřenou pusou, ale tady jsou to lidé jako jiní (alespoň na pohled). Film: Jako jeden z mála filmů podle knižní předlohy knihu respektoval. Ve filmu jsem našla jak základní zvraty knihy, tak detaily, které se s knihou shodovaly. Tento film se dá opravdu nazvat jako „film podle knižní předlohy“. Na rozdíl od některých, které si takto vznešeně říkají, ale s knihou mají společný jen nápad a děj si filmaři vymysleli svůj. Herci svůj úkol zvládli skvěle, je jasné, že každý si hlavní postavy představuje jinak, ale tento kompromis se mi líbil. Když mám knihu porovnávat s filmem, nedokážu si vybrat, co je lepší, protože obojí je vytvořeno geniálně. Závěr: Hvězdy nám nepřály, nejsou tou nejlepší knihou, kterou jsem kdy četla, mám k ní nějaké výtky, ale je to přesně ta kniha, po jejímž přečtení máte hned jiný pohled na svět, a měli byste ji číst každý rok znova, protože každý rok se vám bude zdát jiná. Citáty:

„Stopy, které po sobě zanecháme, jsou příliš často jizvy.“ „Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna.“ „Bolest se dožaduje procítění.“ „Svět není továrna na splněná přání.“ „ Já jsem si ještě nikdy žádnou nezapálil. Je to metafora, chápeš? Strčíš si zabijáka do pusy, ale nedovolíš mu zabíjet.“

6 knih, které byste si měli přečíst, pokud se vám líbily Hvězdy nám nepřály: 1. Než jsem tě poznala - Jojo Moyesová 2. Je to i můj život - Jodi Picoult 3. Moře klidu - Katja Milllay 4. Jestli zůstanu (nově Zůstaň se mnou) - Gayle Forman 5. Jednou ano, dvakrát ne - Cylin Busby 6. Ještě než umřu - Jenny Downham

+ další knihy od spisovatele Johna Greena • Papírová města (tip šéfredaktorky, nedokázala se od nich odtrhnout ) • Hledání Aljašky

(K. Zůbková, 1. G)

DÝŇOVÝ KOLÁČ

elikož zažíváme krásný podzim známý nejen pestrým počasím, ale také nápaditými recepty, jeden jsme si pro vás připravili i my. Přestože nám už Halloween a s ním vyřezávání dýní skončilo, doufáme, že nepohrdnete tímto originálním receptem pocházejícím přímo z americké kuchyně. A pokud by vás mělo odradit čtení nudných seznamů ingrediencí a postupů, můžete se podívat na náš videorecept!

Těsto:    

130g hl. mouky 110g Hery (případně sádla) trocha vody špetka soli

Všechny ingredience smícháme dohromady, zpracujeme, vyválíme těsto a vyložíme s ním formu.

Náplň:      

400g uvařené (příp. zavařené) rozmixované dýně/dýňového pyré 160g hnědého cukru (příp. klasický cukr krystal) 1/2 lžičky skořice 1/2 lžičky mletého muškátového květu 1/2 lžičky mletého zázvoru 1/2 lžičky soli

Smícháme dohromady a vlijeme do formy s těstem. Pečeme asi 45 minut na 200°C.

A tady je video: https://www.youtube.com/watch?v=tKwARZxE44g

(K. Drobilíková a V. Baksová, 2. G)

STUDENT’S TIMES Ročník I. | číslo 2. | 17. 11. 2014 Šéfredaktorka: Sára Matůšová Grafická úprava: Sabina Tvarůžková Redaktoři: H. Martinková, V. Baksová, K. Drobilíková, L. Martinková, B. Ptáčková, S. Tvarůžková, L. Šimarová, K. Zůbková, S. Matůšová, M. Rumánková Kontakt: Student’s Times Box | [email protected]