D razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali mezi naše řádky,

D razí učitelé, milí studenti a vy všichni, kteří jste zavítali mezi naše řádky, zima sice stále nechce přenechat své místo jaru, což pozorujeme poslední dobou především v nevypočitatelných změnách počasí, ale všichni si můžeme být jistí, že jaro už je přece jen ve vzduchu. Za tři dny tu máme oficiálně 1. jarní den a na začátku dubna nás čekají Velikonoce. V článku, který pro vás připravila Lucie Martinková, se můžete dočíst, jak to vlastně s Velikonocemi je, zda se jedná pouze o svátky jara, nebo se za dny volna skrývá něco mnohem podstatnějšího. Začátek letošního jara ale není významný jen díky těmto dnům. Zrovna dnes slaví svět, především tedy Irsko a jeho populace, Den sv. Patrika. Den, kdy se všichni příznivci tohoto svátku obléknou do zelené, konzumují převážně zelené potraviny a nápoje, účastní se pouličních oslav, které jsou plné podmanivé irské hudby, a oprašují typické irské tradice. Nebudu ovšem prozrazovat více, protože pro ty z vás, kteří máte chuť přečíst si nás další anglický text, sepsala všechno důležité Lucka Šimarová. Dalším neopomenutelným dnem je 1. duben, celosvětově známý pod názvem „April Fools Day“. Pamatuju si, že jsme se třídou ještě na nižším gymnáziu obvykle přemýšleli, jak si „vystřelit“ hlavně z učitelů, protože 1. duben přece jen každý počítá s tím, že může nějaký vtípek očekávat, a přijme ho s humorem. Apríl je velmi oblíbený také v médiích, můžete se dočíst třeba o tom, že se prezident Sarkozy nechá prodloužit, že EU připravuje zdanění chytrých telefonů nebo že Slovensko chystá vízovou povinnost pro občany České republiky. Hádám, že každý z nás má svou vlastní historku nebo zážitek, ale pokud se chcete inspirovat, jak oplatit kamarádům to, co na vás nachystali vloni, určitě si přečtěte tipy Marušky Zvonkové. Jako v každém čísle Student´s Times jsme pro vás připravili několik recenzí, tentokrát se jedná o knižní a filmovou podobu If I Stay, ale i Teorii všeho, snímku sledujícím život vědce Stephena Hawkinga, za jehož ztvárnění byl oceněn při předávání Oscarů nadějný herec Eddie Redmayne. Na úplný závěr bych ještě ráda upozornila na rozhovor v rubrice Naše celebrity, který je tentokrát zcela odlišný od těch předešlých – týká se totiž dobrovolnictví. Krásné jarní dny vám všem! (: (A těm, kteří slaví dnešní svátek: Happy St. Patrick´s Day!)

Obsah STALO SE Jaké bylo divadlo „Utíkej, Nituško!“ ? Jak Žilmen k přemýšlení přišel

AKTUÁLNĚ St. Patrick‘s Day Velikonoce – proč se vlastně slaví? Částečné zatmění Slunce Tipy na aprílské žertíky + kde se Apríl vzal?

NAŠE CELEBRITY Barbora Ovesná: Jaké je pracovat vedle narkomanů?

TIPY A TRIKY Jaký byl film Teorie všeho? Recept na vynikající ovesné sušenky! Recenze: Jestli zůstanu

Utíkej, Nituško! (Mam‘zelle-nitouche) Zpěvohra Utíkej, Nituško! byla v podání Slováckého divadla hrána už v roce 1883, odstartovala v podstatě muzikálovou tvorbu divadla a byla znovu obnovena na přání diváků. Na představení jsem se těšila, jelikož v minulém roce se mi hra Rychlé šípy velice líbila, ale letošní zpěvohra pro mne byla zklamáním. Možná byla chyba ve mně, protože jsem jela do divadla ještě s doznívající horečkou a nedokázala jsem si vychutnat herecké výkony postav. Samotný děj mne moc nezaujal a myslím si, že někteří diváci dokonce postrádali pointu. Uznávám, že hrát dvojroli musí být nesmírně namáhavý úkol, jak potvrdil samotný režisér Igor Stránský: „Je to strašná dřina. Musíte vymyslet každou situaci tak, aby to vypadalo, že to na jevišti plyne. Všechno musí být velmi dobře vypracováno, aby se nenarušil rytmus inscenace. Je to dost složité puzzle.“ Myslím, že pomyslné puzzle se podařilo seskládat dobře, ale přece jenom mi tam jeden kousek chyběl, nebyl to humor ani kvalita pěveckých či hereckých výkonů, byl to spíš nějaký spád a samotná myšlenka díla. A o čem vlastně představení Utíkej, Nituško! bylo? Objevovaly se zde už zmiňované dvojrole, kdy kostelní varhaník je ve skutečnosti utajeným operetním autorem, poručík je subretou, klášterní schovanka operní pěvkyní, a matka představená majorem. Zpěvohra byla logicky protkána písněmi, které byly opravdu kvalitně ztvárněny, a když jste se ponořili hlouběji do textu, určitě byste rozpoznali i narážky na tehdejší majetnickou církev a společenský život. I přes kvalitní výkony herců mě představení nezaujalo a troufám si tvrdit, že jsem nebyla jediná. Ale jak se říká - sto lidí, sto chutí.

(T. Fojtů, 2.G)

Jak Žilmen k přemýšlení přišel Mnozí z vás si jistě ještě vzpomenou na loňskou oktávu, ke které neodmyslitelně patří ten, kterému snad nikdo neřekne jinak než Žilmen. Většina z nás si ho bude pamatovat hlavně díky tomu, že se mu nejednou podařilo neopakovatelnými nápady rozesmát značnou část školy. Opravář dřezu jako v Bota jménem Melichar nebo ten kluk, který vás rozesmál, když jste šli po chodbě a – najednou jste se nemohli přestat smát, když jste si všimli, že je zavřený mezi okny? Ať už vám v paměti utkvělo cokoli, možná vám následující příběh, který nám Žilmen poslal, osvětlí, že se za spoustou situací skrývalo něco víc. Přemýšlení…

„To bylo tenkrát v kvartě. Přišel za námi třídní s tím, že sekunda jede na lyžák a má ještě pár volných míst. Během chvilky se našla skupinka 6 lidí. Mezi nimi i já. Tvořili jsme takové to jádro naší třídy. Určitě to znáte. Spolužáci, co rádi baví celou třídu a vymýšlí různé vtípky k pobavení nejen sebe, ale i ostatních. Zkrátka ideální parta na hory. Všichni jsme sdíleli jeden pokoj. Bohužel taky jeden klíč. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Byl zrovna čas večeře. Všichni na odchodu, jen já hledal v batohu nabíječku. „Vykašli se na to a poď už!“ zařval kámoš.

„Vydrž Prťka, vydrž! Už ju skoro mám.“ Najednou se ozvalo bouchnutí dveří a zvuk jejich zamykání. Potom už jen hlas, co říkal: „Tak, a teď budeš přemýšlet, Žilmene!“ (to je totiž moje přezdívka) V ten moment nabíječka ztratila na důležitosti. Chvíli jsem jen stál. Pak jsem se pustil do jejího opětovného hledání, doufaje, že si jen dělají srandu a hned zase otevřou. Za čtvrt hodiny už jsem zkoušel vyrazit dveře. Po pár marných pokusech mi došlo, že vyrazit dveře, které se otevírají směrem ke mně, není nejlepší nápad. „Co teď? A hele, okno. Možná tudy bych mohl uniknout ze svého vězení…“ Myšlenka skočit dolů na střechu se mi vzhledem ke kručení v břichu jevila víc a víc jako dobrý nápad. Ze střechy už by to šlo snadno. Jen seskočit dolů. Hlad narůstal. Bylo rozhodnuto. Skočím! Obouval jsem si boty, když vtom slyším kroky. Klíče zachrastily v zámku a já byl po asi půl hodině čekání a úspěšném nalezení nabíječky konečně volný. Když se mě poté učitelé zeptali, proč jdu pozdě na večeři, má odpověď zněla: „Přemýšlel jsem.“ Nikdy bych netušil, jak tento drobný incident ovlivní zbytek mého života i roky strávené na gymnáziu. „Přemýšlením“ jsem trávil minimálně hodinu týdně. Ve skladu výtvarky, ve skřínce či ve sklepě. Jelikož naše škola ještě neměla plastová okna, ale pouze klasická kastlová, strávil jsem nějakou dobu i v prostoru mezi okny. Nutno dodat, že jsem tím pobavil spoustu lidí ze školy a mnohým jsem tak nejspíš zpříjemnil jinak běžné, nudné ráno. To mě sice těšilo, ale když zazvonilo na hodinu a všichni se rozeběhli do třídy, můj úsměv rázem opadl. Vysvobodili mě až kolemjdoucí učitelé. Když se vás tedy někdo bude ptát, jak Žilmen k přemýšlení přišel, odpovědí vám může být tenhle pravdivý příběh.

“

St. Patrick‘s Day Who was St. Patrick? Well, you probably wonder who was this Patrick and why so many people all around the world celebrate this holiday. Many people connect this man and holiday just with Ireland, but St. Patrick came from England originally. At first, Patrick didn’t have any relationship with God or religion, although his grandfather was a priest. It is said that once Irish pirates came to the English coast, where his family lived - they rubbed their farm and kidnapped Patrick. After that they sold him into slavery to Ireland. He was just 16 and he was forced to look after sheep, but the worst of all was the famine which he suffered fortunately. In those hard times he found his faith, started to pray a lot and completely changed. He learned Irish and also their habits. After 6 years of slavery he managed to escape back to England. He found his parents, became a priest and later also a pontiff. When the pope gave him a permission to preach gospel in Ireland, he started his mission there.

St.Patrick’s Day St. Patrick´s Day is celebrated on 17th March. It was national holiday only in Ireland, Isle of Montserrat, Newfoundland and Labrador (both in Canada) originally. Nowadays it is celebrated almost all around the world, mostly in the Great Britain, the USA and Australia, where many Irish people live. The main colour is GREEN, people wear green clothes, eat green food, bake special St. Patrick´s cakes and sometimes even paint green shamrock on their faces. Really, green is everywhere, even beer and some rivers get this colour on 17th March. The holiday is not about praying actually, it’s about celebrating, having fun, dancing, singing and drinking dark beer – most of all Irish people love celebrating in the streets with their friends and others.

If you wonder why one of the symbols is shamrock, than you would (or wouldn’t) be surprised. St. Patrick used shamrock to explain pagans the Holy Trinity. And why green? That’s easy! Shamrocks are green, so it became the symbol of St. Patrick, Ireland and also symbol of St. Patrick’s Day. Do you want to know what is it to celebrate this holiday? Then don’t wait and find some Irish pub anywhere and be sure that on 17th of March there will be lot of fun, beer, people and green colour! If you´re which you can

interested in the traditional Irish music - which is really amazing - there are some tips listen to, or you can visit a website of St. Patrick´s Day and listen the music there (http://www.st-patricks-day.com/irish-songs-lyrics-and-audio/).

(L. Šimarová, 4. G)

Velikonoce Pomalu ale jistě začíná jaro a s ním jsou neodmyslitelně spjaty Velikonoce. Proč Velikonoce vlastně slavíme a jaký mají význam? Většina lidí samozřejmě ví, že Velikonoce jsou svátkem křesťanským. Někteří namítnou, že to jsou ale svátky vycházející z pohanských tradic, které mají oslavovat příchod jara. Ano, skutečně některé z vedlejších velikonočních tradic mají pohanský základ. Ale jinak jsou Velikonoce křesťanského původu, vždyť jak by mohli oslavovat příchod jara na jižní polokouli? Také těm, co trochu znají židovské tradice, by se mohlo zdát, že jsou založeny na nich. Židé totiž v tuto dobu slaví Pesach, na památku vyvedení z Egypta Mojžíšem. A to bylo předobrazem spásy člověka od zla a smrti. Události Velikonoc vyplnily všechny starozákonní předobrazy, a proto mají s židovskými svátky společné základy. Ještě než se podrobně podíváme na každý den, je dobré si připomenout, že před Velikonocemi je 40denní půst (neděle se jako slavnost nepočítá), který má sloužit k tomu, aby se člověk ztišil a duchovně připravil na tyto svátky. Poslední neděle před Velikonocemi se nazývá Květná. Připomínáme si slavný Kristův vjezd do Jeruzaléma a světí se „kočičky“ připomínající ratolesti, kterými Ho tam vítali. Zelený čtvrtek je dnem, kdy Kristus naposledy povečeřel se svými učedníky a ustanovil Eucharistii (přijímaní). Ustanovil novou a věčnou smlouvu, která je nekrvavá (dříve Židé přinášeli zvířecí oběti Bohu). To, že chleba a víno je proměňováno v Jeho tělo a krev, předznamenává Kristovu vlastní oběť na kříži. Na Velký pátek se jako jediný den v roce nekoná žádná bohoslužba, ale pouze „Velkopáteční obřady“. Je to jeden z dvou největších postů. V tento den byl Kristus ukřižován a zemřel jako smírná oběť za všechny hříchy lidstva. Bílá sobota je den, kdy Ježíš leží mrtev v hrobě. V noci na neděli se slaví vigilie, což je největší a nejslavnostnější mše ze všech, jelikož Ježíš Kristus vstal z mrtvých, a tím porazil smrt a veškeré zlo. Při ní se také obvykle křtí dospělí katechumeni. V neděli tyto oslavy pokračují. Pro křesťany jde o největší den ze všech. Je to den, kdy byl každý vykoupen a byla mu dána naděje na život věčný. Velikonoční pondělí je u nás ve znamení mrskačky, kterou mají především holky „v oblibě“. V křesťanské tradici se jedná o druhý den „Velikonočního oktávu“, kdy pokračují oslavy z předešlého dne. Pro křesťany Velikonoční doba trvá ještě dalších 50 dnů a končí až Letnicemi neboli slavností seslání Ducha Svatého, která uzavírá a dovršuje Velikonoce tím, že až tehdy učedníci pochopili všechny události a tajemství Velikonoc. Velikonoce jsou svátkem pohyblivým, to znamená, že nemají své přesné datum a každý rok připadají na jiné dny. Určují se podle toho, že neděle Zmrtvýchvstání je hned po prvním jarním úplňku. Mnozí z vás něco z těchto informací věděli a třeba jste někteří zjistili, proč vlastně máme 3 dny volna. A já vám přeju krásné a požehnané Velikonoce! (L. Martinková, OK)

Částečné zatmění Slunce Jistě jste v hodinách nebo na stránkách školy zaregistrovali, že v pátek 20. března dojde k významné přírodní události – částečnému zatmění Slunce. Pro studenty je proto připravena jedinečná příležitost, díky níž budeme tento unikátní jev pozorovat i u nás na gymnáziu. O co vlastně jde z astronomického hlediska? Až do června 2021 je to poslední zatmění Slunce, které spatříme z České republiky (naposledy jsme mohli z České republiky pozorovat částečné zatmění Slunce v roce 2011). Ovšem na srovnatelně velké zatmění, jaké nás nyní čeká, si budeme muset počkat až do roku 2026. Pokud jde o úplné zatmění naší nejdůležitější hvězdy, tak to už z nás neuvidí nikdo – přijde totiž až 7. října 2135. Zatmění Slunce 20. 3. 2015 je u nás viditelné v dopoledních hodinách dostatečně vysoko nad obzorem jako částečné v celém svém průběhu. Jako částečné je toto zatmění dále pozorovatelné z Evropy, severních oblastí Afriky, severozápadní části Asie, dále pak ze severovýchodní části Atlantiku a přilehlých částí Severního ledového oceánu. Pás totality, tedy území, ze kterého je možno zatmění Slunce pozorovat jako úplné, vede přes Severní moře, z pevniny se dá pozorovat jako úplné na Špicberkách a Faerských ostrovech. Mnoho cestovatelů a astronomů rovněž zvolilo expedici dánského parníku společnosti Smyril Line. Při maximální fázi bude Měsíc krátce před 11. hodinou dopolední středoevropského času zakrývat shora okolo 73 procent slunečního disku. Jev spatříme v celém průběhu a maximální fáze zatmění proběhne poměrně vysoko, přes 35° nad obzorem. Přímo při zatmění bude také příležitost vyhledat si na denní obloze planetu Venuši.

(zdroj: planetarium.cz, astro.cz)

Barbora ovesná: Jaké je pracovat vedle narkomanů? Pro březnové číslo Student´s Times pro vás připravila Verča Baksová trochu odlišný rozhovor, než na které jste v rubrice Naše celebrity zvyklí. Tentokrát si totiž můžete přečíst rozhovor s Bárou Ovesnou z 3. G, která se už třikrát vydala jako dobrovolnice na východní Slovensko.

Můžeš nám na začátek představit projekt, kterého ses zúčastnila? Na východním Slovensku v obci Žakovce je takové zařízení pro lidi, jako jsou bezdomovci, narkomani, alkoholici apod. Přímo v té obci se nachází zařízení pro muže a kousek dál pro ženy, většinou ty, co nezvládly situaci s rodinou nebo také bývalé prostitutky. Hodně lidí je romského původu. Většina lidí se tam chce opravdu změnit a něco se sebou udělat. Takoví mohou přicházet a náplní jejich života se stane práce, protože když se člověk jen nudí a nic nedělá, je lehké opět spadnout do toho starého života. Přestože tam mají volný čas, určitá doba je naplněná právě prací. Žijí pouze v areálu. Samozřejmě ho mohou kdykoliv opustit a vrátit se do starého života, stejně tak je otevřený pro

kohokoliv, kdo potřebuje útočiště. Co přesně jsi tam teda dělala ty? Je to velký areál, kde mají taky svůj dobytek - ovce, krávy, kozy, apod. Je tam pro ně vytvořená práce, například staví domy. Práce je tam hodně a někdy ji nemohou zvládnout sami - třeba dostavit dům, než přijde zima. Takže my jsme jim tam jeli jako dobrovolníci pomáhat pracovat. Moc jsem nevěděla, do čeho jdu. Měli jsme tam řád a pracovali jsme s nimi. Zároveň to pro ně mohlo být obohacující v tom, že mohli být pro změnu i s někým jiným a povídat si s námi. Když jsme tam byli, mohlo je to opět povzbudit do práce a taky se víc snažili. Pro ně jsme byli někdo z toho světa venku.

Obohatilo to nějak i tebe? Myslím, že pro mě to byl spíš přínosné než pro ně. Dřív jsem měla na lidi, jako jsou narkomani, jiný pohled, ale když jsem tam přišla, viděla jsem, že jsou na tom často morálně líp než my. Tím, jak chtěli pomáhat druhým a změnit sami sebe. Někdy jsem se za sebe skoro styděla, když jsem viděla, že i myšlenkami jsou na tom lépe než já. Než tam přišli, byli zvyklí jen brát, tady je učí dávat, což se mi moc líbí. Jak ses o této možnosti dozvěděla? Založil to jeden kněz - Marián Kuffa, který se rozhodl udělat ze staré fary zařízení pro tyto lidi. Já byla na několika jeho přednáškách a na jedné z nich právě mluvil na toto téma. Řekl, že tam klidně mohou přijet dobrovolníci i „dobrovolničky“.

Kolikrát už ses na toto místo vydala a na jak dlouho? Třikrát - jednou na deset dní a dvakrát na týden. Ale někteří lidé tam jezdí pomáhat třeba i na tři měsíce. Dokonce vím, že jedna paní tam pomáhá už téměř rok. Chystáš se tam znova? Opravdu mi to hodně dalo, jela bych určitě. Co pro tebe bylo nejtěžší? Lidé tam mají jinou mentalitu, takže někteří si moc neberou servítky. Jednou nás tam nějaké ženy obvinily z toho, že tam spíme a „vyjídáme“ je. Tehdy se mi opravdu chtělo jet domů. Taky jsem se někdy trošku bála, když jsem u sebe neměla kamarádku. Když jsem třeba zjistila, že některý muž povraždil svou rodinu apod.

Co tam pro tebe bylo naopak povzbuzením? Hodně mě fascinovalo nasazení už zmíněného zakladatel Kuffy. Přestože dokáže být velmi rázný, lidé ho tam mají opravdu rádi. Mně stačilo s ním mluvit dvě minuty a celý den jsem měla lepší (smích). Taky jsem měla možnost mluvit s jednou starou paní z tamějšího domova důchodců a slyšet, co všechno v životě udělala a kolika lidem pomohla, a zároveň jsem viděla, jak byla pokorná. Hodně lidí si opravdu vážilo jen toho, že jsme si s nimi povídali. Co tě nejvíc překvapilo, když jsi poprvé přijela? Překvapilo mě, jak byli zdejší lidé otevření. Například bezdomovci, kteří tam byli pouze v zimě a dostávali určité funkce, díky kterým pak v sobě mohli najít nějakou hodnotu.

Taky muži, kteří byli opravdu pracovití. I když stavěli domy a nestavěli je pro sebe, vážně se snažili a byli do toho velmi zapálení. Moc hezké bylo, když chtěli, abychom přijeli zase. Dokonce nám dávali i dárečky na rozloučenou, přestože mají jen malé příjmy. Mohla si pozorovat u těchto lidí nějaké změny? Nedokážu říct, jestli se úplně výrazně změnili, spíš pomalu po krůčkách zrají k tomu, aby se mohli vrátit zpět ke starému životu a své rodině. Ne na všechny ale doma ještě někdo čeká. Taky si dávali předsevzetí. Například nám řekli, že pokud znovu přijedeme, přestanou do té doby kouřit. Ale když jsme přijeli a ptali se na to, většinou to nedodrželi (smích).

→

Napadlo tě, že bys něco podobného dělala i v budoucnu? Myslím si, že na světě je strašně moc lidí, co potřebují pomoc, které se jim nedostává. Nevím, jestli bych to chtěla dělat celý život, ale někam jet a pomáhat určitě. Za chudobou se ani nemusí jezdit někam do Afriky, jen kousek od nás na východním Slovensku se nacházejí romské osady, kde lidé skoro nemají vodu a malé děti jsou okousané od krys. Tihle lidé se do toho zkrátka narodí, neznají nic jiného. Co bys vzkázala lidem, kteří by o dobrovolnictví uvažovali? Doporučila bych to každému, komu záleží na lidech, kteří potřebují pomoc. Stačí tam být a vidět to a uvědomíte si, že takoví lidé jsou kolem vás - lidé, kteří strádají a chybí jim

základní věci. Vidíte, že jsou tam lidé, kterým můžete pomoct jen tím, že s nimi mluvíte. Taky mě nadchlo vidět lidi, kteří pomáhají druhým a mají naplněný a šťastný život,

třebaže nejsou zrovna mediální hvězdy a v garáži nemají deset aut. Když už ten život máme, měli bychom ho nějak naplnit.

Pokud by vás zajímalo dobrovolnictví v Žakovcích : http://www.ikv.sk (V. Baksová, 2. G)

Aprílové žertíky Co se skrývá pod pojmem Apríl? Apríl je označení pro 1. dubnový den. Už od 16. století je Apríl spojen s různými žertíky a zlomyslnostmi. Předpokládá se, že svátek vznikl jako reakce na změnu ročního období. Ze smutné zimy na veselejší jaro. A když už jsme u těch žertíků, už vás někdy někdo pořádně napálil? Pokud ano a chtěli byste se pomstít, máme pro vás pár tipů, jak udělat váš Apríl lepší než kdy jindy. Ti, kteří jsou zadaní, by například mohli vyzkoušet trik s vlasy. Jedná se o to, že „ustřihnete“ svému protějšku kousek vlasů. Ale jen na oko. Nejdřív je potřeba si sehnat pramínek vlasů (např. z panenky, barbíny, příčesek) a poté nahrát „ustřihnutí“ pramínku vlasů. Jak to provedete, necháme na vaší fantazii. Partnera pořádně potrapte, než mu řeknete pravdu. Pokud nemáte svého vyvoleného/vyvolenou, můžete to zkusit na někoho ze svých blízkých. Ovšem jestli se vám tenhle aprílový žertík zdá být krutý, máme pro vás ještě jeden tip. Nedávno jsem slyšela, jak napálila kamarádka své malé sourozence milující čokoládu. Je to téměř jednoduché. Jak s přípravou, tak se samotným provedením. Stačí k tomu čokoláda na vaření a syrové vejce. Poté už jen vejce polít rozpuštěnou čokoládou. Až nám čokoláda zaschne, servírujte. Teď už stačí čekat, kdo se napálí nejdřív. Dávejte ale pozor ať nikomu nezaskočí. Mohu vám zaručit, že reakce napálených stojí za tu práci.

Pokud byste se chtěli podělit s ostatními, jak jste si z někoho vystřelili vy, napište nám na náš email: [email protected] !  (M. Zvonková, 3.G)

Teorie všeho Fascinující životní příběh vědce a jeho bývalé ženy Jane, kteří se nevzdali ani kvůli nejtěžší životní překážce. Závažné nemoci. Žánr: životopisný/romantický/drama Velká Británie 2014, 123 minut Režie: James Marsh Hudba: Jóhann Jóhannsson Předloha: Jane Hawking (kniha) Hrají: Eddie Redmayne, Felicity Jones, Emily Watson, Harry Lloyd, Dawid Thewlis a další Než jsem film shlédla osobně, zarážely mě ze všech stran názory, že se jedná akorát o další romantický snímek, že nadšení zůstává jen na straně režiséra, který konečně získal svolení zfilmovat memoáry bývalé Hawkingovy ženy, že vás čekají akorát dvě hodiny instagramových filtrů. Možná proto jsem váhala, jestli se do kina vydat. Pokud čekáte, že si ujasníte Hawkingovy teorie, asi jste opravdu na špatném místě. Film se totiž soustředí především na vědcův osobní život, na jeho boj s nemocí, pohádkový vztah s Jane a jeho odhodlanost postavit se k realitě čelem a nikdy se nepoddat svému handicapu. Nicméně má zde své neodmyslitelné postavení samozřejmě i jeho proslulá genialita a vědecká práce, ale po skončení nebudete z kina odcházet plní nových poznatků jako z přednášky na Cambridge. Ano, Cambridge je nejdůležitějším místem filmu. Právě tam mladý Stephen Hawking studuje kosmologii a má v plánu získat doktorát. Přestože si neodpírá nic z vysokoškolského života a často své kamarády překvapuje tím, že nevěnuje čas přípravě, je bezesporu jedním z nejnadanějších studentů univerzity, což upoutá pozornost především u tamějších profesorů. Náklonnost získává brzy i u krásné Jane, studentky umění. V té době ani jeden z nich netušil, co všechno díky vzájemné lásce překonají. Stephen zanedlouho začne pozorovat drobnosti, které jsou ve skutečnosti příznaky amyotrofické laterální sklerózy, která napadá nervový systém a má za následek postupné ochrnutí celého těla. Drobná klopýtnutí, rozlitý čaj, upadnutí pera, to vše vyvrcholí pádem, který stojí za tím, že uslyší větu, která změní celý jeho život: „Je mi líto, nemohu pro vás nic udělat. Máte před sebou dva roky života.“ Mladý student se ale rozhodl, že nezmění pohled na svět pouze ve své vědecké práci. Také díky Jane a svému rozhodnutí žít, věnovat se vědě a zvítězit v boji, který byl z medicínského pohledu předem prohraný, máme nyní stále sebou mimořádného a celosvětově uznávaného vědce. Jak jsem již zmínila, film Hawkinga provází od studentských let na Cambridge, jíž se podařilo zachovat jedinečnou atmosféru. Stephenův stav se postupně zhoršuje, ale i přesto ho Jane neopustí, vezmou se a pár

měsíců poté přichází jejich první dítě. Nemoc, která se ozývá stále hlasitěji, zapříčiní, že Stephen není schopen pohybu bez invalidního vozíku, je zcela odkázán na péči Jane, asistenci při jídle, často není v jeho silách ovládat polykání, jeho řeč je čím dál více nesrozumitelnější. Zprvu odmítá jakoukoli pomoc z okolí pro Jane, ale po nějaké době svolí, aby pomocnou ruku přijala. A tak se do rodiny Hawkingových dostává Jonathan, který se do Jane zamiluje. Když jeho city vyjdou najevo a Jane zjistí, že k němu i ona sama něco cítí, Jonathan se vzdálí. Pak ale přijde Stephenova cesta do Bordeaux, kde je pozván do Opery, což samozřejmě neodmítne kvůli milovanému Wagnerovi. Absolvuje tedy náročnou cestu letadlem, ale Jane nechá jet s Jonathanem a dětmi autem. Při hudbě Wagnera se náhle jeho zdravotní stav opět zhorší a je odvezen do nemocnice, kde přichází další rána – už nikdy nebude schopen mluvit. I přesto se ale Hawking rozhodne bojovat dál. Stejně jako v současnosti se po nějaké době začne s okolím dorozumívat pomocí počítače, což je sice poněkud zdlouhavé, ale člověka nepřestává udivovat, že si Stephen zachoval svůj pověstný smysl pro humor a sarkasmus.

Je až neuvěřitelné, že svou vědeckou činnost nepřerušil. Napsal několik knih, účastnil se přednášek, přijímal pozvání na nejrůznější vědecké i společenské události. A pak přišel další nečekaný životní zvrat. Jeho žena Jane, matka jeho dětí, která se od svého mládí rozhodla zarputile starat o milovaného člověka, přichází s onou větou, ve které Hawkingovi oznámí, že ho milovala a snažila se, ale rozhodla se odejít. Ale vy vlastně nekroutíte nevěřícně hlavou a neodsuzujete její rozhodnutí. Jane milovala Stephena jako zdravého člověka, nelitovala ho a nesoustředila se pouze na jeho postižení. Přes veškerou námahu a obětavost si nikdy nestěžovala, považovala za samozřejmé věnovat se Stephenovi a být s ním za každé okolnosti. A to vše z výjimečné lásky. I přes krok, který udělala, si ovšem i nadále zůstanou blízcí, Stephen se může kdykoli obrátit na její a Jonathanovu pomoc. Nemůžu opomenout brilantní herecký výkon Eddieho Redmayna. Není divu, že právě tento mladý a nadějný herec získal ocenění při letošním předávání Oscarů. Je mnohdy až zarážející, jak přesně a do detailů ztvárňuje světoznámého vědce, každý jeho tik a cuknutí v obličeji, mimiku, zkrácený sval a celkovou podobu handicapovaného těla. Snímek jako takový hodnotím kladně, je zde sice i řada záporných bodů – jako například téměř nestárnoucí herci, ačkoli se film odehrává přibližně v rozmezí 30 let, každopádně zastávám názor, že se jedná o film zdařilý. Celkový dojem dotváří nejen skvělé zasazení do prostředí a kostýmy, ale zmínku si zaslouží taktéž naprosto dechberoucí hudba, za kterou stojí J. Jóhannsson. Film vrcholí závěrečným retrospektivním pohledem napříč léty, jichž byl divák prostřednictvím plátna svědkem, který se tak stal zajímavou tečkou příběhu výjimečného muže, který dokázal, že záleží jen na nás, jak se rozhodneme se svým časem zacházet. (S. Matůšová, OK)

Upečte si ovesné sušenky! Chcete si osladit začátek jara bez výčitek? Máme pro vás zdravější variantu výborných sušenek. Příprava není náročná a milovníci sladkého si jistě přijdou na své. Takže s chutí do toho. Ingredience:         

3 lžíce másla 85g třtinového cukru 85 g medu 1 vejce 130 g vloček 1 lžíce vody 65 g celozrnné mouky 1/2 lžičky soli 1/4 lžičky jedlé sody

Tip na konec: můžete přidat brusinky, skořici, oříšky nebo cokoliv jiného, co máte rádi.

(K. Drobilíková, V. Baksová, 2. G)

Recenze - Jestli zůstanu (Zůstaň se mnou) Originální název: If I Stay Rok vydání: 2014, rok vy dání originálu: 2009 Počet stran: 184 Nakladatelství: Yoli (Pozn.: Kniha má dva různé názvy, protože byla v češtině vydána dvakrát, každé vydání má jiný název.) Anotace: Talentovaná violoncellistka Mia si vždy myslela, že nejtěžším rozhodnutím jejího života bude volba, zda jít za hlasem svého srdce, jenž jí radí zůstat s Adamem, nebo se naplno věnovat druhé osudové lásce – hudbě, protože to by znamenalo soustředit veškerou energii na studium na prestižní umělecké škole. Jednoho únorového rána se však všechno změní. Když se Mia po děsivé autonehodě probere, nic necítí. Vidí své mrtvé rodiče, těžce zraněného bratra – a nakonec samu sebe. Zatímco její tělo je v kómatu, ona sama může vidět a slyšet vše, co kolem děje. Najednou se musí rozhodovat, zda na tomto světě chce ještě vůbec zůstat, anebo o svůj život, který beztak visí na vlásku, bojovat přestane. Můj názor: Knížku jsem brala jako takovou jednohubku na jeden večer a nečekala jsem nic moc velkolepého, protože v knize, která nemá víc než 200 stran, se toho nikdy moc nestane a vy čekáte jen takovou tu trapnou romantickou linii, kterou obsahuje většina dnešních románů. U „Jestli zůstanu“ mě překvapilo, že autorka zašla i do jiných témat, než do řešení vztahu hlavních hrdinů. Kniha sice neměla hluboký děj, ale sem tam nutil k jemnému zamyšlení. Moc se mi líbilo, jak autorka „smíchala“ hrdinčiny vzpomínky z dětství, blízké minulosti a současnosti. To je také odpověď na to, jak autorka dokázala popsat 184 stran něčím zajímavým, protože nejde napsat 284 o romantickém ležení v nemocnici. Celá kniha se četla poměrně dobře, i když tam nebylo nic, co by vás pohánělo rychle dopředu. Děj byl tak předvídatelný a vše, co by vás nutit číst dál, odhalíte hned na začátku. Hlavní postavy nedokážu nějakým způsobem posoudit, řekla bych, že Mia byla protivná, ale kdybych já ležela v komatu a zároveň se procházela po chodbách v podobě ducha, tak by mi asi moc do smíchu nebylo. Adam jediné, co o něm vím, je, že miluje Miu, hraje na kytaru a má smysl pro humor, takže taky nic. A další postavy buď zemřeli, nebo se tam moc nevyskytovali a nešlo si na ně udělat pořádný názor. Film byl oproti knize mnohem víc rozveden do detailů a překvapilo mě, že to film vůbec dokáže, tyto detaily ale rozhodně nebylo potřeba vědět. Celý film jsem měla pocit, že filmaři nevystihli, o co v knize vlastně jde. Byl jen o rozcházení, chození, hudbě a brečení. Herci jakoby stáli na gramofonové desce a dělali to samé, jen na jiném místě. Celé to bylo takové prkenné, oproti knize. Ale tento popis rozhodně neplatí o pasážích s hudbou, bylo jich málo, ale krásné a jediné zajímavé na filmu. Závěr: Kniha dobrá, film už ne tak dobrý. Neumím si představit, co se bude dít v dalším dílu, ale docela se na něj těším. „Sometimes you make choices in life and sometimes choices make you.“ „Uvědomila jsem si, že umírání je snadné. Žít je těžké.“ (K. Zůbková, 1. G)

STUDENT’S TIMES Ročník I. | číslo 6. | 17. 3. 2015 Šéfredaktorka: Sára Matůšová Grafická úprava: Sabina Tvarůžková Redaktoři: V. Baksová, K. Drobilíková, L. Martinková, K. Zůbková, S. Matůšová, T. Fojtů, M. Zvonková, L. Šimarová Kontakt: Student’s Times Box | [email protected]