B L Á R S K Ý D V O J Z P R A V O D A J N o . 21 - část
Corriere della Blára № 21 - parte 2 Expeditione
VENEZIA 2014 -
díl poslední, 4.
Co jsme Vám dosud neprozradily aneb Musíme
tam znovu !
2
No vidíte - výletní megaloď je konečně pryč, megavlny mizí a my jedeme vaporettem dále - blížíme se k ostrovu Giudecca...
Basilica del Santissimo Redentore (bazilika Nejsvětějšího Spasitele) na ostrově Giudecca.
V létě 1575 propukla v Benátkách strašlivá epidemie moru (vzpomínáte -i Tiziana si Černá smrt odnesla). Doktor Zobák dělal, co mohl, ale v září 1576 se zdálo, že není v lidských silách mor zapudit. Co počít? Přece postavit nový kostel zasvěcený Spasiteli. Geniální Andrea Palladio (1508-1580), tehdy už hlavní architekt benátské republiky, zhotovil promptně plány a 3. května 1577 už položili základní kámen (la prima pietra). A ejhle - mor se zalekl a zmizel (předtím ovšem stačil během dvou let vyhubit třetinu obyvatel, na 50.000 lidí). Už 20. července se pak mohl u provizorního oltáře slavit konec epidemie... Palladio 1580 zemřel a stavbu za něho dokončil Da Ponte 1592. Na památku slavného spasení od moru se od té doby každou 3. neděli koná obří slavnost - Festa del Redentore...
Hned vedle Giudeccy je ještě menší ostrov a kostel (Isola e chiesa) San Giorgio Maggiore (architektura: opět Andrea Palladio)
Blára měla to štěstí, že zažila Benátky nikoliv za morové epidemie, ale v jarním rozpuku. Jaro, italsky PRIMAVERA - tak se jmenuje také část skladby Čtyři roční doby od jistě nejslavnějšího benátského hudebníka: Antonia Vivaldiho. To je notoricky známé. Ale věděli jste, že Vivaldi tuto část koncertu pojmenoval po Bláře?? No ano - je to slovní hříčka - prima/vera, což znamená OPRAVDOVÁ PRIMA! Vyrazilo Vám to dech?? A možná jste také dosud nevěděli: Benátčan Vivaldi zemřel roku 1741 skoro v Čechách, ve Vídni, a je tam i pohřben! Vzpomínáte, jak Blára popíjela punč na vánočním trhu před Karlskirche? Tam byste hned vedle našli Technickou univerzitu - a na jejím místě se dřív nalézal hřbitov; někde v těch místech ležely (a možná ještě leží) Vivaldiho kosti...To jsme vůbec netušily! A pozor - i další Benátčan-hudebník zemřel ve Vídni, roku 1736: Antonio Caldara, svého času mimořádně populární skladatel, violoncellista a dirigent na vídeňském dvoře císaře Karla VI., pohřben je přímo v dómu sv. Štěpána.
Vzadu vidíte ještě kousek ostrova Giudecca, ale to už Blára proplouvá kolem Celnice (Dogana). Ještěže zásadně nikdy nic nepašujeme... tedy, kromě cukrové řepy do Dánska ☺
Takhle to vypadalo v okolí Celnice za časů malíře Francesca Guardiho... Za Celnicí vidíte Basilicu Santa Maria della Salute - barokní kostel od Benátčana Baldassara Longheny (1568-1682). Popud k postavení baziliky byl stejný jako u „Redentore“ (Kostela Nejsvětějšího Spasitele): roku 1630 začal v Benátkách opět řádit mor (zkosil zase téměř 50.000 obyvatel) - a jelikož Spasitel už jednou pomáhal, byla tentokrát na řadě Panna Maria. A taky pomohla. Nebylo to ale jen tak - Longhena pracoval na bazilice s přestávkami skoro celý život, od roku 1631 do roku 1682, a stejně to nestihl - stavba byla dokončena až 5 let po jeho smrti, 1687.
Okolo roku 1900 už bylo u Celnice o poznání klidněji.
Zpět do současnosti : plavba Bláry vaporettem končí a prima L (vpravo) se tváří nazlobeně: pohádala se s Luigim (vlevo), prima B ji s ním navíc vyfotografovala a vyhrožovala, že fotografii ukáže panu Milanovi, neřekne-li L 10x za sebou „Cavaradossi“!
Teď už se opět procházíme po „pevnině“ (dá-li se tento termín v Benátkách použít). Vzadu vidíme naše známé paláce Giustinian („Tristan“) a o něco vyšší Ca´ Foscari (univerzita) hned vedle.
Squero. Tak se nazývaly loděnice specializované na výrobu/restaurování gondol a jiných člunů určených pro přepravu na laguně. Tento squero se nachází u kostela San Trovaso. Všimněte si, že je postaven ze dřeva - na rozdíl od většiny kamenných staveb v Benátkách. Je to možná tím, že v 17. stol. si tuto loděnici postavili tesaři z Dolomitů - ve stylu horských staveb...
Od San Trovasa jsme proklouzly na nábřeží Zattere, abychom pro Vás vyfotografovaly ceduli na rodném i úmrtním domě „mistra zvuků a ticha“ Luigiho Nona.
V roce 1961 byla v divadle La Fenice uvedena Nonova jednoaktová opera Intolleranza 1960. Nono ji věnoval svému tchánovi Arnoldu Schönbergovi. Výtvarné provedení scény svěřil svému benátskému příteli, malíři Emiliu Vedovovi (viz Zpravodaj č.13). Libretto si zpracoval Nono sám a věřte nevěřte, použil v něm m.j. i úryvky z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce!
A pak - pak prima R vhodila do pověstné Lví tlamy (Bocca di leone) udání. Že si prima B nechtěla čistit boty a že prima L večer špatně umyla talíře od špaget!!! Původně se do Tlam totiž měla vhazovat udání prohřešků obyvatel proti hygienickým pravidlům, majících za následek šíření nejrůznějších nákaz atp. Ale znáte to - hygienou to začíná a těžkým žalářem za pomluvu třeba Rady deseti nebo prezidenta Erdogana to končí... No, však se s námi do těch dóžecích vězení ještě podíváte!
Nejdřív ovšem do divadla... La Fenice - Fénix, příhodný název, z popela muselo vstát už několikrát, naposled po požáru v roce 1996. Důvod požáru byl ostatně docela pikantní - ale o tom si přečtěte někde jinde sami...
La Fenice už zevnitř trochu znáte ze Zpravodaje č. 17 pozorní čtenáři vědí, že onoho květnového večera 2014, kdy tam Blára dlela, zavraždila operní pěvkyně Floria Tosca podlého guvernéra Scarpiu.
Představte si - i zatím předposlední, 25. brunettiovská detektivka
Donny Leon „Falling in love“ - v němčině pod názvem „Konečně má“ - z roku 2015 se odehrává v La Fenice. Tato slova Scarpia vykřikne těsně před tím, než je probodnut: „Finalmente mia!!!“ Je dobře možné, že Donna Leon navštívila v květnu 2014 stejné představení Toscy jako Blára - a navzájem o sobě nevěděly!
Tady večer přistávají operní návštěvníci v gondolách. Nahoře vpravo opět reliéf fénixe, la fenice. Když už jsme u opery: víte, že i proslulý Verdiho librettista Francesco Maria Piave pocházel z Benátek?? Sice přesněji řečeno z Murana, ale to se samozřejmě počítá...
Ač prima R vždy dávala před Mariou Callas přednost velké Renatě Tebaldi, neodolala a na Ponte Maria Callas - Mostě Marie Callasové u La Fenice zazpívala árii Toscy „Vissi d´arte, vissi d´amore“ v manýře této oslavované Řekyně. Pod mostem vidíte rychle prchajícího gondoliéra...
Palazzo Contarini dal Bovolo. Pozdní gotika, patřil rodu Contarini, se slavným (přistavěným) renesančním točitým schodištěm. Po schodišti jsme se netočily, jelikož bylo zavřené a stejně by se primám B a L zatočila hlava. Palác stojí nedaleko La Fenice, směrem k piazza San Marco. Apropos - Contarini dal Bovolo: kdo si vzpomene, jaký přídomek má jiný palác rodiny Contarini u Canal Grande, kde v roce 1880 bydlel Richard Wagner s rodinou? Odpověď je ceněna na 50 blárských bodů (nápověda - Zpravodaj č.17)
Ještě než Vás od Contarini del Bovolo zavedeme do Dóžecího paláce na piazza San Marco, podívejte se, jak jsme cestou pro Vás vyfotografovaly zácpu gondol. Když to nejede, tak to nejede.
Nu a teď Vás už konečně vezmeme do paláce dóžat, Palazzo ducale. (Kopule v pozadí k němu samozřejmě nepatří, to je Dóm sv. Marka.) Asi jste tam už sami byli, tak Vám nemusíme líčit, jak je velkolepý! Strávily jsme tam jedno dopoledne (poslední den), což je málo, ale alespoň něco - nebyly jsme na tom totiž nejhůř: míhaly se kolem nás zájezdové skupiny, které měly na celý palác evidentně stěží půl hodiny... - Toto je nádvoří.
Na nádvoří se vstupovalo tzv. Porta della Carta, Papírovou bránou. Detail: Dóže Francesco Foscari (1373-1457) klečí před lvem sv. Marka. Nešťastný osud tohoto dóžete si můžete připomenout ve Verdiho opeře I due Foscari - libretto napsal právě zmíněný F.M. Piave (podle Byrona!!) Francesco Foscari zemřel ve svém paláci, který už dobře znáte: dnešní univerzita hned vedle „tristanovského“ Giustinianu. Do paláce samotného vystoupáte po Schodišti obrů, Scala dei giganti (z r. 1484). Obři = sochy Marta a Neptuna (Sansovino). Na schodišti probíhala korunovace dóžat.
Dóžete Foscariho jste viděli na Papírové bráně - a tady je namátkou další dóže - Leonardo Loredan. Obraz namaloval věhlasný Benátčan GIOVANNI BELLINI v roce 1501. V dóžecím paláci visívala spousta Belliniho obrazů, ale většina jich shořela při velkém požáru paláce roku 1577 (jak vidíte na obrazu dole).
Tintoretto - Ráj
Největším sálem paláce je 54m dlouhý Sala del maggior consiglio. Je to zároveň největší sál v Evropě bez dodatečných vnitřních opor. Nu, chválabohu se na nás nezřítil a mohly jsme obdivovat světoznámý Tintorettův obraz „Ráj“. Malbu začal Veronese, jenže ji nestačil dokončit, protože umřel - a jelikož nebyl Benátčan, tak se o tom moc nemluví ☺. Veronese zakázku získal právě po zmíněném požáru paláce 1577, kdy shořely nejen obrazy Belliniho, ale např. i Tiziana nebo Carpaccia*. Také jsme dlouho obdivovaly portréty dóžat, umístěné po horním obvodu sálu. Tajuplný je např. portrét dóžete, na kterém žádný dóže není, jelikož obraz je zamalován černou rouškou: to byl dóže Marin Falier, sťatý za velezradu...
* (Pro Vás, kdo znáte carpaccio jen jako tenoučké plátky masa, uvádíme, že VITTORE CARPACCIO byl benátským malířem, 1465 - 1525/26)
Dóžecí palác, to ale není jen zlatý skvost a pyšná pompa: ano ano, slavný dobrodruh a spisovatel GIACOMO CASANOVA * by o tom mohl vyprávět své... Pod střechou paláce, nad Sálem inkvizitorů, byly vestavěny vězeňské cely, tzv. „piombi“- „olověné komory“ : střecha byla totiž kryta olověnými pláty. Když je v létě slunce řádně nažhavilo, nebylo tam právě příjemně... Těžko ale říct, jestli v tzv. „pozzi“, kobkách umístěných dole, se vězňové cítili lépe: při aqua alta je asi pěkně zábly nohy... Každopádně - Casanovovi se v piombi nelíbilo a ve své autobiografii mj. popsal dobrodružný útěk po střeše paláce na svobodu. Nic pro vězně trpící závratí... * jistě víte, že Casanova je pohřben v severočeském Duchcově!
Na předchozí straně jste jistě poznali Most vzdechů/Ponte dei sospiri.. Když už kapacitně nestačily „piombi“ a „pozzi“, muselo se přistavět Nové vězení. Leží vedle Dóžecího paláce hned přes kanál a obě stavby spojuje právě tento slavný můstek. Prohlídka Nového vězení byla zajímavá - ač pochmurná. Natolik, že většina návštěvníků se tam jen mihla a běžela zas ven. Proto jsme si mohly stavbu prozkoumat poměrně nerušeně...
Po prošetření udání, vhozeného primou R do Bocca del leone (věc: nevyčištěné boty, špatně umyté talíře od špaget) byly primy L a B souzeny v Síni inkvizitorů a poté uvězněny v chodbě č. 4, cela 16. Poté, co prima R své udání odvolala, byly ale po několika hodinách propuštěny - a dopadly tedy podstatně lépe než nebohý astronom, básník, filosof a kněz Giordano Bruno. Toho v Benátkách udal jeho hostitel Mocenigo, Bruno byl zatčen (jaká náhoda - přesně 22. 5 1592, tedy 221 let před narozením Richarda Wagnera) a uvězněn zde, v dóžecím paláci. Po 7 výsleších sice odvolal, ale ne všechno. Byl pak po roce převezen do Říma, vězněn (jako Cavaradossi z Toscy!) v Andělském hradě - a po 7 letech v r. 1600 upálen jako Hus...
Osvobozené, ale přesto rozzlobené Primy L a B se pak primě R vzdálily a ona zůstala v Nových vězeních docela sama. Jakýmisi dvířky vyšla na nádvoří, kde také nikdo nebyl, jen mrtvé ticho. Venku za pevnou mřížovou branou (viz obrázek na další straně) procházely nic netušící hlučící davy turistů - a tady?? Jestlipak by evakuační klíček, umístěný ve schráně vedle brány, ve svém prorezlém stavu vůbec fungoval?? V té chvíli nebylo těžké vcítit se do pocitů dávných vězňů...
Jedna z cel v Nových vězeních, Prigioni nuove.
Co jiného než takovýto hrůzný výjev jsme mohly vidět poté, co se nám podařilo opustit středověká vězení... ! Kašna z boku baziliky sv. Marka. Mořští rackové jsou ale čistotní, to je nutno přiznat. Pěkně si jídlo vždycky omýt - kdyby to tak dělali Benátčané ve středověku, mohli si jistě ušetřit spousty epidemií cholery ☺
Nové prokuracie Staré prokuracie Napoleonské křídlo
Protože malíř Vittore Carpaccio není malicherný a nepodepsal se pod ten uraženecký dopis na začátku Zpravodaje, otiskujeme zde jeho slavný obraz Dvě Benátčanky. Naleznete jej právě v Museo Correr. * pan Teodoro Correr, Benátčan, zanechal městu svou obrovskou sbírku knih, manuspkriptů, obrazů a spoustu dalších věcí...
Když racek dojedl, vydaly jsme se od Markovy baziliky přes Markovo náměstí do tzv. Napoleonského křídla (Ala Napoleonica) benátských Prokuracií. Když dobyvačný Napoleon ovládl Benátky a ukončil tak 1797 * všechnu slávu benátské republiky, usadil se právě v Prokuraciích - a staré a nové spojil pomocí tohoto zadního křídla. V části Prokuracií jsou dnes sbírky Muzea Correr (kam také ještě platila naše vstupenka z dóžecího paláce). Před několika lety byly navíc v Napoleonském křídle krásně zrenovovány komnaty, kde při návštěvě Benátek přebývala Sisi, Alžběta Bavorská, císařovna rakouská. (* rok narození Franze Schuberta ve Vídni ☺)
Tu ji máme, naši krásnou císařovnu, tetu-sestřenku Ludvíka II. Bavorského...
Co vidí prima R věšteckým zrakem (kromě paláců Giustinian a Foscari) ??? Snad ne konec blárského pobytu v Benátkách???
Už je to tak... odjezd se blíží (A to jsme prosím - ehm, hm - jaksi ani nestihly navštívit to nejbenátkovitější - inu - samotnou baziliku sv. Marka ..ach ty davy...!)
Pohled z Cannaregia na Most svobody, Ponte della Libertá. Zítra už nás po něm autobus poveze pryč, na pevninu/terraferma, do Mestre, kde na nás trpělivě čeká Druhá Astra Blárská a zvířátka...
Ještě veselá poznámka: poslední den v našem bytě vypadla elektřina a nešla nahodit. Ale Blára si ví vždy rady povečeřely jsme romanticky při svitu svíce. V supermarketu Billa ovšem obvyklé svíčky ke koupi nebyly, nicméně žádný problém v katolické zemi: svítily jsme si jednoduše svíčkou Padre Pia (zároveň jsme mu poděkovaly, že nás v Benátkách nestihla žádná epidemie ) !
Cestou zpátky krátká přestávka v Tarvisiu (Tarvis), hraniční městečko velké asi jako Kamenice nad Lipou. V hostinci na náměstí u kostela jsme se občerstvily, prohlédly si kostel Svatých apoštolů Petra a Pavla i s hřbitůvkem - a ujížděly dále ...
Druhá Astra Blárská (Benátky byly její první blárskou výpravou!) pak obětavě vysupěla na rakouské straně až nahoru na Katschberg, aby primy ušetřily za mýtné v tunelu. Na rozdíl od cesty tam už nepršelo, horské nebe bylo modré. Za pár hodin pak už primy zamávaly Salzburgu, prima L si před Linzem zopakovala výslovnost „Vöcklabruck“, pak dálnice skončila, protože jsme už byly v Čechách - a Velká expedice Benátky 2014 byla definitivně u konce. Přes 80 stran dvojzpravodaje č. 21 je za Vámi, zbývají jen závěrečné titulky...
Addio, Serenissima! Ci torneremo, tu meravigliosa cittá sull´acqua! La tua Blára.
Jak to stálo na titulní straně: musíme tam znovu. Čím dál víc je nám jasné, že jsme z Benátek a laguny viděly jen nepatrný zlomek... Proto - Benátky, vydržte, ještě se nepotápějte, Blára se vrátí!!!
Fotografie: Blára, Wikipedia
www.blara.mypage.cz
© BLÁRA 2016
