Co z vás (ne)dělá buddhistu

Dzongsar Jamyang Khyentse

Co z vás (ne)dělá buddhistu Co z vás (ne)dělá buddhistu

DharmaGaia

Dzongsar Jamyang Khyentse

Co z vás (ne)dělá buddhistu

DharmaGaia 2010

Přeložili Martin a Vladimír Vimrovi

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Khyentse, Jamyang Co z vás (ne)dělá buddhistu / Dzongsar Jamyang Khyentse ; [z anglického originálu ... přeložili Martin a Vladimír Vimrovi]. -- Praha : DharmaGaia, 2010. -- 131 s. -- (Mangalam) Název originálu: What makes You not a Buddhist ISBN 978-80-7436-008-4 24-1/-9 * 24-584.5 * 165.322 * 24-4 * 17.02 * 24 * 2-31 * (34) - Buddha, ca 563-ca 483 př. Kr. - učení buddhismu - duchovní cesta -- buddhistické pojetí - duchovní poznání -- buddhistické pojetí - náboženský život -- buddhistické pojetí - smysl života -- buddhistické pojetí - náboženští zakladatelé -- Indie -- 6.-5. stol. př. Kr. - populárně-naučné publikace 22/24 - Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5]

Copyright © by Dzongsar Jamyang Khyentse, 2007 Translation © by Martin and Vladimír Vimr, 2010 Czech edition © by DharmaGaia, 2010 ISBN 978-80-7436-008-4

Úvod

Seděl jsem v letadle vznášejícím se nad Atlantikem, pohodlně uvelebený na prostředním sedadle, a sympatický muž, který si sedl vedle mě, se pokusil navázat se mnou přátelský rozhovor. Podle mojí oholené hlavy a červenohnědého roucha usoudil, že jsem buddhista. Při servírování jídla mi ohleduplně nabídl, že pro mě objedná vegetariánské menu. Předpokládal, že jako buddhista nejím maso. Tím náš rozhovor začal. Let byl dlouhý, a abychom zahnali nudu, povídali jsme si o buddhismu. Postupem času jsem si uvědomil, že si lidé často buddhismus a buddhisty spojují s mírem, meditací a nenásilím. Buddhistu z vás podle mínění mnoha lidí dělá šafránové nebo červenohnědé roucho a klidný úsměv. Jako pravověrný buddhista musím být hrdý na takovou pověst, zejména na aspekt nenásilí. V naší době plné válek a zejména nábožensky motivovaného násilí to je něco velmi vzácného. Zdá se, že náboženství bylo v historii lidstva často příčinou brutality. Dokonce i dnes v televizním zpravodajství dominuje násilí páchané náboženskými extremisty. Ale myslím, že mohu směle prohlásit, že my buddhisté jsme se takovým chováním neposkvrnili. Násilí nikdy nebylo součástí šíření buddhismu. Nicméně jako vzdělaný buddhista cítím určitou nespokojenost, když je buddhismus spojován jen s vegetariánstvím, nenásilím, mírem a meditací.

Úvod 7

Princ Siddhártha, který se vydal hledat osvícení a obětoval všechno pohodlí a požitky života v paláci, určitě neusiloval jen o pasivní život a o to, aby mohl pečovat o keříky na zahrádce. Přestože je buddhismus ve své podstatě velmi prostý, není snadné ho vysvětlit. Je téměř nepředstavitelně rozsáhlý, hluboký a komplexní. Ačkoli je nenáboženský a neteistický, je obtížné o něm hovořit tak, aby to neznělo teoreticky a nábožensky. Během svého šíření do různých částí světa v sobě nashromáždil rozmanité kulturní znaky, které jeho pochopení ještě více zkomplikovaly. Náboženské příkrasy v podobě kadidla, zvonků a barevných čapek mohou lidi zaujmout, ale zároveň se mohou stát překážkou. Lidé si myslí, že to je to hlavní, o co v buddhismu jde, a odvádí je to od pochopení jeho podstaty. Z pocitu marnosti nad tím, že Siddhárthovo učení neoslovuje tak, jak bych si představoval, nebo díky vlastním ambicím, se občas zabývám myšlenkami na reformu buddhismu. Uvažuji o tom, jak to udělat, aby byl přístupnější – přímočarý a puritánský. Představovat si (jako občas já) buddhismus zjednodušený na předepsanou a jasně definovanou praxi, například třikrát denně meditovat, dodržovat určitá pravidla oblékání nebo zastávat jisté ideologické přesvědčení, třeba takové, že celý svět musí konvertovat k buddhismu, je chybné a zavádějící. Myslím, že kdybychom mohli zaručit, že podobné praktiky přinesou okamžité, hmatatelné výsledky, bylo by na světě buddhistů víc. Když se ale z podobných fantazií proberu (což se mi stává jen vzácně), moje střízlivá mysl mě varuje, že by svět plný lidí, kteří si budou říkat buddhisté, nebyl nezbytně lepší. Hodně lidí se mylně domnívá, že Buddha je „bůh“ buddhismu. Dokonce i někteří lidé ze zemí považovaných za buddhistické – z Koreje, Japonska nebo Bhútánu – mají k Buddhovi a buddhismu teistický přístup. Proto v této knize používám jmen Siddhártha a Buddha zaměnitelně, abych připomněl, že Buddha byl jen člověk, který se Buddhou stal.

8 Úvod

Je pochopitelné, že někteří lidé považují buddhisty za následovníky konkrétního muže, kterého nazýváme Buddhou. Nicméně Buddha sám zdůrazňoval, že bychom neměli uctívat osobu, ale především moudrost, které učí. Obecně se předpokládá, že základní pilíře buddhismu tvoří reinkarnace a karma. Setkáváme se s celou řadou dalších hrubých omylů, například tibetskému buddhismu se někdy říká lamaismus a zen není občas považován za buddhismus vůbec. Lidé, kteří mají o trochu víc informací, používají termíny jako prázdnota nebo nirvána, a nechápou přitom jejich význam. Když začnete s někým mluvit, jako já se sousedem v letadle, může se stát, že se vás jako „nebuddhista“ zeptá: „Co z vás dělá buddhistu?“ To je ta nejtěžší otázka, jakou můžete dostat. Pokud má dotyčný opravdový zájem, není možné mu v úplnosti odpovědět během nezávazné konverzace a zobecňování může snadno vést k nedorozumění. Předpokládejme, že dotyčnému dáte přesnou odpověď, odpověď směřující k samému jádru této 2 500 let staré tradice. Buddhistou jste, pokud přijímáte následující čtyři pravdy: Všechny složené věci jsou nestálé. Všechny emoce jsou bolestné. Žádná věc neexistuje nezávisle. Nirvána je mimo koncepty. Tyto čtyři výroky, vyřčené samotným Buddhou, jsou obecně známé jako „čtyři pečeti“. Pečeť je obvykle považována za určitý znak stvrzující pravost. V zájmu jednoduchosti a plynulosti budeme těmto čtyřem tvrzením říkat buď pečeti, nebo „pravdy“, ale je třeba, abychom tyto „pravdy“ nezaměňovali za čtyři vznešené pravdy buddhismu, které se zabývají výhradně utrpením. Ačkoli se říká, že ve čtyřech pečetích je obsažen celý buddhismus, zdá se, že se o ně lidé příliš nezajímají. Bez dalšího vysvětlení poslouží jen

Úvod 9

ke zchlazení nadšení a větší zájem často nevzbudí. Rozhovor se stočí jinam, a je konec. Význam čtyř pečetí bychom měli chápat doslovně, ne metaforicky nebo mysticky – a měli bychom je brát vážně. Pečeti ale nejsou nařízení, nějaké výnosy nebo přikázání. Pokud o nich trochu uvažujeme, zjistíme, že nemají nic společného s morálkou nebo rituálem. Není v nich ani zmínka o dobrém nebo špatném chování. Jsou to světské pravdy založené na moudrosti a moudrost je pro buddhistu to nejpodstatnější. Morálka a etika jsou až na druhém místě. Když si někdo párkrát potáhne z cigarety a trochu se poflakuje, nebrání mu to v tom, aby byl buddhistou. To ale neznamená, že máme právo být zlí nebo nemorální. Obecně je možné říci, že moudrost má původ v mysli, která obsahuje to, čemu buddhisté říkají „správný náhled“. Ale nemusíte se ani považovat za buddhistu, a přesto můžete mít správný náhled. Náhled je tím podstatným, co určuje naši motivaci i naše činy a co nás na buddhistické cestě vede. Pokud čtyři pečeti spojíme s prospěšným chováním, stanou se z nás ještě lepší buddhisté. Kdy ale buddhistou nejste? Buddhistou nejste, pokud nesouhlasíte s tím, že všechny složené nebo vytvořené věci jsou nestálé, pokud věříte, že existuje nějaká základní substance nebo koncept, který je stálý. Buddhistou nejste, pokud nejste schopni přijmout, že vše chny emoce jsou bolestné, pokud věříte, že některé emoce jsou skutečně zcela bezbolestné. Buddhistou nejste, pokud nejste schopni přijmout, že všechny jevy jsou iluzorní a prázdné, pokud věříte, že některé věci existují samostatně a nezávisle. A buddhistou nejste, pokud si myslíte, že osvícení existuje v rámci času, prostoru a úsilí.

10 Úvod

Co z vás tedy dělá buddhistu? Nenarodili jste se v buddhistické zemi nebo buddhistické rodině, nenosíte mnišské roucho a neholíte si hlavu, jíte maso a vašimi idoly jsou třeba Eminem a Paris Hilton. To neznamená, že nemůžete být buddhistou. Abyste byli buddhistou, musíte pochopit, že všechny složené věci jsou nestálé, všechny emoce jsou bolestné, nic neexistuje nezávisle a osvícení je mimo koncepty. Není nezbytné si tyto čtyři pravdy bez přestání donekonečna uvědomovat, ale je třeba, aby se ve vaší mysli usadily. Během dne si také neustále nepřipomínáte svoje jméno, ale když se vás na něj někdo zeptá, okamžitě si ho vybavíte. Nepochybujete o něm ani chvíli. Každý, kdo uznává tyto čtyři pečeti, třeba i nezávisle na Buddhově učení a aniž kdy slyšel jméno Buddha Šákjamuni, je na stejné cestě jako on. Po chvíli, kdy jsem se pokoušel vysvětlit to všechno svému sousedovi v letadle, jsem zaslechl tiché chrápání a uvědomil jsem si, že tvrdě spí. Náš rozhovor jeho nudu očividně nezahnal. S oblibou zobecňuji, a během čtení této knihy se s tím setkáte mnohokrát. Omluvou mi může být skutečnost, že zobecňování je jeden z mála způsobů, pomocí kterých můžeme my lidé komunikovat. Ale i to je samozřejmě jenom zobecnění. Při psaní této knihy není mým cílem přesvědčit lidi, aby následovali Buddhu Šákjamuniho, stali se buddhisty a praktikovali dharmu. Záměrně neuvádím žádné meditační techniky, praxi nebo mantry. Mým hlavním záměrem je poukázat na jedinečnou část buddhismu, která ho odlišuje od ostatních pohledů na skutečnost. Co řekl tento indický princ, že si vysloužil tolik úcty a obdivu dokonce i od některých moderních skeptických vědců, například od Alberta Einsteina? Co řekl, že přiměl tisíce poutníků, aby se klaněli celou cestu z Tibetu až do Bódhgaji? Čím se buddhismus liší od ostatních světových náboženství? Věřím, že jsou to právě čtyři pečeti, a já jsem se pokusil tyto složité koncepty vyjádřit v rámci svých možností co nejsrozumitelněji.

Úvod 11

Siddhártha se chtěl především dostat k jádru problému. Buddhismus není vymezený určitou kulturou. Prospěch, který z něj plyne, není omezený na určitou společnost ani nikterak spojený s vládou nebo politikou. Siddhárthu nezajímala akademická pojednání a vědecky prokazatelné teorie. Nestaral se o to, zdali je svět kulatý nebo plochý. Šlo mu o něco jiného. Chtěl se dostat k základům utrpení. Rád bych ukázal, že jeho učení není grandiózní intelektuální filosofií, o které si přečteme a dále ji nenásledujeme, ale funkčním, logickým náhledem, který může v praxi užít úplně každý. Proto jsem se pokusil používat příklady z nejrůznějších oblastí života – od milostného poblouznění až po vznik nám známé civilizace. Tyto příklady se liší od příkladů používaných Siddhárthou, poselství jeho učení je ale platné dodnes. Siddhártha však také řekl, že jeho učení by nemělo být přijímáno bezmyšlenkovitě, takže slova někoho tak obyčejného, jako jsem já, by měla být určitě pečlivě prozkoumána, a proto vás vybízím, abyste důkladně analyzovali obsah následujících stran.

12 Úvod

K apitola I

Vznikání a nestálost

Buddha nebyl bůh, ale obyčejný člověk. Nebyl ale tak úplně obyčejný, protože pocházel z královského rodu. Jmenoval se Siddhártha Gautama a mohl mít všechno, na co si jen vzpomenul. Ve městě Kapilavastu měl nádherný palác, milující ženu a syna, rodiče, kteří ho zbožňovali, věrné poddané, kvetoucí zahrady plné pávů a zástupy vnadných kurtizán. Když byl Siddhártha ještě malý chlapec, jeden astrolog předpověděl, že by se princ mohl v dospělosti stát poustevníkem. Siddhárthův otec Suddhódana byl ale pevně rozhodnut, že po něm princ nastoupí na královský trůn, a tak dbal na to, aby byl ve zdech paláce splněn každý princův požadavek a každé jeho přání. Život v paláci byl pohodlný, plynul bez námahy a vcelku pokojně. Siddhártha svou rodinu velmi miloval, nikdy se svými příbuznými neměl rozepře a s láskou se o ně staral. Kromě občasných neshod s jedním z bratranců byl vždy se všemi zadobře. Jak Siddhártha dospíval, začal se zajímat o svoji zem i svět za jejími hranicemi. Král nakonec podlehl synovým prosbám a dovolil mu vypravit se na projížďku za zdi paláce, ale vozataji Čannovi nařídil, aby princi ukázal pouze to, co je krásné a zdravé. Siddhártha spatřil hory, řeky i ostatní krásy přírody a byl velmi šťastný. Na zpáteční cestě ale narazili na venkovana sténajícího při kraji cesty, zničeného bolestí, kterou mu působila trýznivá choroba. Po celý svůj život byl Siddhártha obklopen statnými strážci a udržovanými dvorními dámami. Sténání a pohled na tělo zmučené nemocí jím silně otřásly. Poznání zranitelnosti lidského těla na něj hluboce zapůsobilo a do paláce se vrátil s těžkým srdcem.

Vznikání a nestálost 13

Po nějaké době se zdálo, že princův život bude stejný jako dřív, ale Siddhártha zatoužil vydat za zdi paláce znovu a Suddhódana s tím nakonec zdráhavě souhlasil. Tentokrát princ spatřil bezzubou stařenu, belhající se podél cesty, a okamžitě Čannovi přikázal, aby zastavil. Zeptal se ho: „Proč jde ta žena tak podivně?“ „Je stará, můj pane,“ odpověděl Čanna. „Co to je stará?“ zeptal se Siddhártha. „Její tělo bylo po dlouhou dobu používané a opotřebovávané,“ řekl Čanna. Siddhártha, šokovaný takovým pohledem, nechal Čannu, aby ho dovezl domů. Siddhárthovu zvědavost už nebylo možné utišit. Co všechno se ještě skrývá za zdmi? A tak se s Čannou vydali na třetí cestu. Princ se znovu těšil z krásy krajiny, hor a řek. Když se ale vraceli zpět, potkali čtyři pohřební nosiče vlekoucí na nosítkách bezvládné tělo. Princ nikdy v životě nic takového neviděl. Čanna mu vysvětlil, že to ochablé tělo je mrtvé. Siddhártha se zeptal: „Zemřou i ostatní lidé?“ Čanna odpověděl: „Ano, pane, všichni zemřou.“ „I můj otec? Dokonce i můj syn?“ „Ano, každý. Ať jsi bohatý či chudý, ať pocházíš z kasty vysoké nebo nízké, smrti uniknout nemůžeš. To je úděl všech, kdo se zrodí na této zemi.“ Když poprvé slyšíme příběh o počátcích Siddhárthova poznávání, může se nám zdát, že byl mimořádně prostoduchý. Připadá nám podivné, že princ, který má jednou vládnout celému království, pokládá tak jednoduché a naivní otázky. Ve skutečnosti jsme ale naivní my. Dnešní doba je přeplněna informacemi a obrazy smrti a zániku na nás dorážejí ze všech stran: stínání hlav, býčí zápasy i krvavé vraždy. Tato podívaná slouží zisku a zábavě, a ani v nejmenším nám nepřipomíná náš úděl. Smrt se stala spotřebním produktem. Většina z nás o povaze smrti hlouběji neuvažuje. Neuvědomujeme si, že naše tělo a vše kolem se skládá z nestabilních částí, které se mohou rozpadnout kvůli tomu nej-

14 Vznikání a nestálost

nepatrnějšímu impulsu. Samozřejmě víme, že jednoho dne zemřeme, ale pokud nezjistíme, že trpíme nevyléčitelnou chorobou, žijeme většinou v domnění, že jsme pro tuto chvíli mimo nebezpečí. Ve vzácných okamžicích, kdy na smrt pomyslíme, nás napadá: „Kolik asi zdědím?“, nebo: „Kde rozpráší můj popel?“ V tomto směru jsme velmi prostoduší. Po třetí cestě byl Siddhártha hluboce sklíčený, trápil se, že není schopen ochránit své poddané, svou rodinu a především svou milovanou ženu Jašódharu a syna Ráhulu před neodvratnou smrtí. Mohl je zabezpečit před chudobou, hladem a ztrátou domova, ale stárnutí a smrt zastavit nemohl. Stravován těmito myšlenkami se Siddhártha pokusil hovořit o smrtelnosti s otcem. Král byl pochopitelně bezradný, když viděl, že princ je tolik zaujatý problémy, které on sám považoval jen za teoretické. Také v něm vzrůstala obava, že se vyplní proroctví a jeho syn si zvolí cestu askety, místo aby usedl na trůn jako jeho právoplatný dědic. V těch časech nebylo nijak výjimečné, aby se bohatý, vysoce postavený hinduista stal asketou. Navenek Suddhódana Siddhárthovo zaujetí přehlížel, ale na proroctví ve skutečnosti nikdy nezapomněl. Siddhárthu nesužovala pouze nějaká přechodná deprese, byl doslova jako posedlý. Suddhódana chtěl prince uchránit dalšího trápení, a tak mu řekl, aby palác už neopouštěl a sloužícím tajně přikázal prince bedlivě sledovat. Jako každý starostlivý otec zatím dělal, co mohl, aby princ na své trápení zapomněl a odstranil z jeho dohledu všechny známky smrti a zániku.

Dětská chrastítka a jiná rozptýlení V mnoha ohledech jsme jako Suddhódana. Pokoušíme se chránit sebe i ostatní před pravdou a očividných známek zániku si nevšímáme. Snažíme se sami sebe povzbuzovat; říkáme si, že bychom


to „neměli brát tak vážně“, a ujišťujeme se, že nakonec všechno dobře dopadne. Narozeniny oslavujeme sfouknutím svíček, a ani nás nenapadne, že právě zhasnuté svíčky mohou být také připomínkou faktu, že jsme smrti zase o rok blíž. Nový rok vítáme šampaňským a ohňostrojem a odvádíme tím svou pozornost od skutečnosti, že starý rok se už nikdy nevrátí a nový je plný nejistot, protože stát se může cokoli. Když se pak přihodí něco nepříjemného, svoji pozornost od toho záměrně odvádíme, stejně jako maminka rozptyluje dítě chrastítky a hračkami. Když nejsme ve své kůži, jdeme nakupovat, dopřejeme si nějaké potěšení nebo vyrazíme do kina. Sníme o dosažení svých celoživotních cílů: o domech na pobřeží, pamětních deskách a trofejích, brzkém odchodu do důchodu, krásných autech, laskavých přátelích a rodině, slávě, o tom, že se zapíšeme do Guinessovy knihy rekordů. V dospělém věku toužíme po věrném partnerovi, se kterým bychom se mohli plavit po moři nebo chovat čistokrevné pudlíky. Časopisy a televize vytvářejí a dál posilují podobné modely štěstí a úspěchu, a aby nás upoutaly, vynalézají další a další iluze. Tyto iluze jsou jako naše dětská chrastítka pro přestárlé. Téměř nic z toho, co celé dny děláme nebo o čem uvažujeme, nenaznačuje, že si jsme vědomi křehkosti života. Čas trávíme v multikině, kde čekáme na začátek špatného filmu, nebo spěcháme domů, abychom se mohli podívat na televizní reality show. Sedíme, díváme se na reklamy… a život nám zatím uniká mezi prsty. Jediný letmý pohled na stáří a smrt vzbudil v Siddhárthovi touhu odhalit pravdu v její úplnosti. Po návratu ze třetí cesty se několikrát pokusil z paláce uprchnout, ale jeho útěk byl pokaždé odhalen. Avšak jedné pozoruhodné noci, po večeru naplněném jako obvykle oslavami a veselím, obestřelo královský dvůr tajemné kouzlo a přemohlo všechny kromě Siddhárthy. Princ bloudil komnatami paláce a zjistil, že všichni, králem Suddhódanou počínaje a nejnižším služebníkem konče, upadli do hlubokého spánku.


Buddhisté věří, že celý palác usnul díky společným zásluhám celého lidstva, protože tento spánek byl počátečním podnětem ke zrodu velké bytosti. Kurtizány, které nemusely oblažovat dvořany, chrápaly s ústy otevřenými dokořán, ruce bezvládně svěšeny, s prsty ozdobenými prsteny namočenými v miskách kari. Ztratily všechen půvab jako uschlé květiny. Siddhártha se nesnažil dát všechno do pořádku, jak bychom se možná pokoušeli my. Ta podívaná jen posílila jeho odhodlání. To, že kurtizány přišly o svoji krásu, bylo jen dalším důkazem pomíjivosti. Zatímco všichni spali, mohl princ konečně nepozorovaně opustit palác. Naposledy pohlédl na Jašódharu a Ráhulu a vytratil se do noci. V mnoha ohledech se Siddhárthovi podobáme. Nejsme sice princové a nemáme pávy, máme ale svoji kariéru, domácí kočky a spoustu povinností. Máme i svoje „paláce“: jednu místnost někde ve slumu, mezonetový byt na předměstí nebo podkrovní byt v Paříži; a máme i svoje Jašódhary a Ráhuly. Neustále se objevují další a další problémy, domácí spotřebiče nefungují, sousedé se hádají a do střechy zatéká. Naši blízcí umírají, možná že ráno před probuzením oddechují s pokleslými čelistmi stejně jako Siddhárthovy kurtizány a vypadají jako mrtví. Nebo páchnou po vyčpělých cigaretách a česnečce z předešlého večera. Komandují nás, a přitom přežvykují s otevřenou pusou. Takový život většinou vedeme dobrovolně a nijak se nesnažíme jej změnit. Někdy se ale rozzlobíme, pomyslíme si, že toho už bylo dost, a se svým partnerem se rozejdeme. Jenže za chvíli si začneme znovu to samé s někým jiným. Ten koloběh nás nikdy neomrzí, protože věříme a doufáme, že tam „někde“ na nás čeká naprosto dokonalý partner nebo Shangri-la bez jediného kazu. Myslíme si, že každodenní problémy můžeme vyřešit, že jsme schopni „dát vše do pořádku“. Všechno je možné napravit, zuby je možné vyčistit, a můžeme být zase šťastní.


Možná si myslíme, že jednoho dne díky našim životním zkušenostem dosáhneme úplné zralosti. Předpokládáme, že budeme dokonalými mudrci jako mistr Yoda z Hvězdných válek, ale neuvědomujeme si, že zralost je jen dalším příznakem rozkladu. Podvědomě nás přitahuje představa, že jednou přijde čas, kdy už nebudeme muset nic řešit. Jednoho dne dosáhneme „věčného štěstí“. O možnosti nalezení „konečného řešení“ jsme skálopevně přesvědčeni. Jako by vše, co jsme dosud prožili, celý náš život, byl jen generálkou. Věříme, že naše „velká chvíle“ teprve přijde, a tak nežijeme současností. Pro většinu lidí jsou nekonečná řešení, předělávání a vylepšování definicí „života“. Ve skutečnosti vlastně čekáme na to, až život začne. Pokud se nás někdo zeptá na to, oč usilujeme, většina z nás připustí, že naše úsilí je zaměřeno na dosažení nějaké dokonalé budoucnosti: důchodu, který budeme trávit ve srubu na pobřeží nebo v chýši na Kostarice. Možná sníme o tom, že svoje stáří prožijeme v idealizované lesní krajině, jakou známe z čínských maleb, v poklidné meditaci v čajovém pavilonu s výhledem na vodopád s jezírkem, ve kterém budou plavat exotické rybky. Často si také myslíme, že po naší smrti bude svět pokračovat dál. Bude vycházet stejné slunce a kolem něj budou kroužit ty samé planety právě tak, jak tomu podle našich představ bylo od počátku věků, a naše děti tuto zemi zdědí. To prozrazuje, jak málo toho víme o neustalých proměnách tohoto světa i všech jevů. Děti vždy nežijí déle než rodiče, a pokud jsou naživu, nemusejí nutně odpovídat ideálům svých rodičů. Naše malinké, roztomilé, dobře vychované děti se mohou změnit ve výtržníky šňupající kokain, kteří si domů vodí pochybné milence. I nejspořádanější rodiče mohou zplodit výstředního homosexuála, a naopak nejbezstarostnější hippies mohou mít nakonec ty nejkonzervativnější děti. Přesto dál lpíme na archetypu rodiny a sníme o svých rodokmenech, charakteristických rodových rysech, příjmeních a tradicích, ve kterých musí pokračovat naši potomci.


Hledání pravdy může vypadat jako něco špatného Je třeba si uvědomit, že princ neutíkal před svými rodinnými povinnostmi, nesnažil se vyhnout odvodu, aby se mohl přidat ke komunitě hospodařící na biofarmě nebo jít za jakýmsi romantickým snem. Opouštěl rodinu s odhodláním muže, který obětuje své pohodlí, aby rodině mohl darovat cosi nesmírně cenného, i když z pohledu ostatních to tak možná nevypadalo. Jen těžko si můžeme představit Suddhódanův zármutek a zklamání příštího rána. Asi se cítil podobně jako rodiče, kteří zjistí, že jejich dospívající děti, v honbě za nějakými utopickými, idealistickými vizemi, utekly do Káthmándú nebo na Ibizu podobně jako květinové děti v šedesátých letech. (Z nichž mnoho pocházelo z dobře situovaných bohatých rodin.) Siddhártha se vzbouřil, ale místo kalhot do zvonu, piercingu, fialových vlasů a tetování spočívala jeho vzpoura v tom, že odložil svoje nádherné šaty a šperky. Odhodil věci, podle kterých bylo možné poznat, že je vzdělaný aristokrat. Oblékl se do odhozené látky a stal se žebrákem bez domova. Tato společnost zvyklá posuzovat lidi spíš podle toho, co mají, než podle toho, jací jsou, by od Siddhárthy očekávala, že zůstane v paláci, povede život plný radovánek a naváže na rodinnou tradici. Naším vzorem úspěchu je Bill Gates, Gándhího si s úspěchem spojujeme jen výjimečně. V určitých vrstvách asijské společnosti, a občas i na Západě, nutí rodiče děti k úspěchu ve škole daleko víc, než by bylo možné považovat za rozumné. Děti musejí mít dobré známky, aby se dostaly na výběrové školy, a diplomy z těchto škol zase potřebují k tomu, aby mohly zaujmout vysoké posty v bankách. A to všechno jen proto, aby zůstala sláva rodinné dynastie navždy zachována. Zkuste si představit, že se váš syn zničehonic vzdá skvělé, lukrativní kariéry, protože si náhle uvědomí nevyhnutelnost stáří a smrti. Najednou mu přijde nesmyslné pracovat čtrnáct hodin


denně, pochlebovat nadřízeným, neúprosně likvidovat konkurenci, devastovat životní prostředí, přispívat k využívání dětské prácea žít v neustálém stresu jen kvůli několika týdnům dovolené v roce. Řekne vám, že chce v hotovosti vyplatit svoje akcie, dát všechno sirotčinci a stát se tulákem. Co byste dělali? Dali byste mu požehnání a známým se pak chlubili tím, že váš syn konečně přišel k rozumu? Nebo byste mu řekli, že je naprosto nezodpovědný, a poslali ho k psychiatrovi? Pouhý odpor vůči stáří a smrti nebyl pro prince dostatečným důvodem k tomu, aby dal sbohem svému životu v paláci a vykročil do neznáma. K takovému drastickému kroku ho vedla skutečnost, že si nebyl schopen logicky vysvětlit fakt, že stáří a smrt jsou osudem všech lidí, kteří se kdy narodili a kteří se v budoucnu narodí. Pokud je vše, co se zrodí, předurčeno k rozkladu a smrti, pak všichni ti pávi v zahradách, klenoty, baldachýny, kadidla a hudba, zlatý podnos na jeho trepky, karafy z dalekých zemí, jeho láska k Jašódhaře a Ráhulovi, jeho rodina a země nemají žádný smysl. Jaký je účel toho všeho? Proč by měl soudný člověk prolévat krev a slzy pro něco, o čem předem ví, že to nakonec zmizí nebo to bude muset opustit? Proč by si měl dál v paláci užívat falešného štěstí? Možná nás napadne otázka, kam se Siddhártha mohl vydat. Ani uvnitř, ani vně paláce nemohl najít místo, kde by se vyhnul smrti. Dlouhý život by si nemohl koupit ani za celé své královské bohatství. Vydal se pátrat po nesmrtelnosti? Dobře víme, že ji nikde nalézt nemohl. Fantastické mýty o řeckých bozích, příběhy o svatém grálu a nápoji nesmrtelnosti i příběh Ponce Leona, vedoucího conquistadory na bezvýslednou výpravu za pramenem věčného mládí, nám slouží spíše k pobavení. Čínský císař Čchin Š’-chuang-ti, který vyslal panice a panny do vzdálených krajů hledat elixír dlouhého života, nám je k smíchu. A možná že si myslíme, že Siddhárthovi šlo o něco podobného. Pravda, jeho odchod z paláce byl svým způsobem naivní, věčný život by své ženě a synovi nedokázal zajistit nikdy. Jeho pátrání však nebylo marné.


Co Buddha zjistil Bez jakýchkoli vědeckých prostředků (a pomůcek) usedl princ Siddhártha na trávu kuša pod posvátnou smokvoň ( ficus religiosa) a zkoumal lidskou přirozenost. Po dlouhé kontemplaci došel k poznání, že vše, co má formu, včetně našeho masa a kostí, všech emocí a veškerého vnímání, je složené – vše vzniká spojením dvou nebo více prvků. Když se spojí jakékoli dvě nebo více složek, vzniká něco nového – z hřebíků a dřeva se stane stůl, z vody a listí čaj a ze strachu, z oddanosti a spasitele se stává Bůh. Výsledný jev ale nemůže existovat nezávisle na jednotlivých částech. Věřit, že jev existuje skutečně nezávisle, je ten největší omyl. Jednotlivé součásti se mezitím změnily. Jejich vlastnosti se proměnily jen tím, že se spojily s jinými částmi, a společně se tak staly něčím jiným – něčím „složeným“. Poznal, že to platí nejen pro lidskou zkušenost, ale i pro vše chno hmotné, celý svět a vesmír, protože to vše je vzájemně závislé, všechno to podléhá změně. Ani jediná věc v celém vesmíru neexistuje v autonomním, stálém, čistém stavu. Ani kniha, kterou držíte v rukou, ani atomy, dokonce ani bohové. Znamená to, že vše, co může naše mysl obsáhnout, včetně našich představ, například člověka se čtyřma rukama, je závislé na existenci něčeho jiného. Tak Siddhártha objevil, že pomíjivost neznamená smrt, jak si obvykle myslíme, znamená změnu. Vše, co se ve vztahu k něčemu jinému třeba jen nepatrně mění, podléhá zákonu nestálosti. Díky tomuto poznání Siddhártha nakonec našel způsob, jak se vymanit z područí utrpení smrtelnosti. Přijal skutečnost, že změna je nevyhnutelná a smrt je jen částí celého cyklu. Uvědomil si, že neexistuje žádná všemocná síla, která by mohla zvrátit cestu ke smrti, a díky tomu se nemohl dát oklamat falešnými nadějemi. Pokud nepodléháme marným nadějím, nejsme ani zklamáni. Ve chvíli, kdy víme, že je všechno pomíjivé, na ničem nelpíme, a když na ničem nelpíme, neomezuje nás pocit, že něco máme nebo že něco postrádáme, a žijeme proto plně.


Siddhárthu nazýváme Buddhou nebo Probuzeným, protože se probudil z iluze stálosti. Dnes, po dvou a půl tisících letech, vidíme, že jeho objev a jeho učení jsou nesmírně cennými poklady inspirující miliony lidí, vzdělané i negramotné, bohaté i chudé, od krále Ašóky po Allena Ginsberga, od Kublaj-chána po Gándhího, od Jeho Svatosti dalajlamy až po Beastie Boys. Na druhé straně, kdyby tu byl Siddhártha dnes, asi by byl poněkud zklamaný, protože většina jeho objevů zůstává bez povšimnutí. Ne proto, že by moderní technologie byla tak skvělá a jeho objevy zastaralé. Nesmrtelným se nikdo nestal. Všichni musí jednou zemřít, každý den umírá okolo 250 tisíc lidí. Lidé, kteří jsou nám blízcí, umírají a budou umírat, a i když jsme otřeseni a zarmouceni jejich odchodem, přece stále hledáme pramen mládí nebo návod k dlouhému životu. Naše cesty do obchodů se zdravou výživou, lahvičky retinolu a deanolu, korejský ženšen, power jóga, plastická chirurgie, kolagenové injekce a zvlhčující pleťové vody jsou jasným důkazem, že s císařem Čchinem tajně sdílíme touhu po nesmrtelnosti. Princ Siddhártha už nepotřeboval elixír věčného života nebo ho nechtěl. Poznáním, že všechny věci jsou složené, že jejich přetváření je nekonečné a že žádný z jednotlivých komponentů ne existuje nezávisle, trvale a v čistém stavu, dosáhl osvobození. Všechny složené věci (a tím máme na mysli naprosto všechno) a jejich nestálá povaha jsou spojeny v jedno, stejně jako voda s kostkou ledu. Když vhodíme kostku ledu do sklenice, dáme do ní současně led i vodu. Stejně tak když Siddhártha někoho uviděl, a mohl to být docela zdravý člověk, viděl současně, jak žije i jak se rozpadá. Možná se vám zdá, že to není zrovna veselý pohled na život, ale vidět obě stránky současně může být úžasné. Takový pohled může být zdrojem hluboké spokojenosti. Ani v nejmenším se to nepodobá horské dráze naděje a zklamání, která bez přestání uhání hned nahoru a hned zas dolů. Pokud se na věci díváme tímto způsobem, začnou se rozpouštět. Budeme svět vnímat jinak a v určitém ohledu jasněji. Snadno pochopíme, proč lidé nedokáží se-


stoupit z horské dráhy, a budeme s nimi soucítit. Jednou z příčin, proč pocítíme k lidem soucit, je skutečnost, že pomíjivost je přímo před jejich očima, ale oni ji přesto nevidí.

Dočasnost Proces skládání je přirozeně vymezený časem, má počátek, střed a konec. Tato kniha dříve neexistovala, momentálně zdánlivě existuje, a nakonec se rozpadne. Podobně je i naše včerejší „já“ jiné než „já“ dnes. Naše špatná nálada se změnila v dobrou, možná jsme se něco naučili, máme nové vzpomínky a oděrka na našem koleni se trošku zahojila. Naše zdánlivě nepřetržitá existence je sérií časem vázaných začátků a konců. Dokonce i samotný akt vznikání je podmíněný časem: dobou před počátkem existence, dobou vznikání a ukončením vznikání. Lidé, kteří věří ve všemocného Boha, své pojetí času často neanalyzují, protože se obecně má za to, že Bůh je na čase nezávislý. Avšak abychom ve všeovládajícího, všemocného Stvořitele mohli uvěřit, musíme faktor času brát v úvahu. Kdyby svět existoval odjakživa, nebylo by třeba ho stvořit. Nemohl proto existovat v době před stvořením a existuje proto v rámci vymezeného časového úseku. Protože se Stvořitel, řekněme Bůh, musí nevyhnutelně řídit zákony času, musí i on sám podléhat změnám, i kdyby tou jedinou změnou bylo stvoření tohoto světa. Všemocný a věčný Bůh není schopen změny, a je tedy lepší mít Boha, který věčný není, který je schopen vyslyšet naše modlitby a měnit počasí. Pokud jsou boží činy tvořeny souborem začátků a konců, pak je Bůh nestálý, jinak řečeno, je zdrojem nejistoty, a není spolehlivý. Pokud není papír, není ani kniha. Pokud není voda, není ani led. Pokud není začátek, není ani konec. Existence jednoho je do značné míry závislá na existenci druhého, skutečná nezávislost proto není možná. Pokud se jen maličko promění nebo pohne jediná sou-


část, řekněme noha stolu, pak je v důsledku vzájemné závislosti integrita celku narušena. Přestože máme dojem, že jsme schopni změny ovládat, není to většinou možné díky nesčetným okolnostem, kterých si vůbec nejsme vědomi. V důsledku vzájemné propojenosti (závislosti) je zánik všech věcí neodvratný. Jakákoli změna v sobě obsahuje prvek smrti. Dnešek je smrtí včerejška. Většina lidí uznává, že všechno, co se zrodí, musí nakonec zemřít. Avšak způsob, jakým definujeme pojmy „všechno“ a „smrt“, se může lišit. Pokud Siddhártha mluví o zrození, má na mysli jakékoli vznikání, nejen vznik květin, hub a lidských bytostí, ale všeho, co se jakýmkoli způsobem zrodí nebo co je složené. A smrtí nazývá jakoukoli formu rozpadu nebo rozkladu. Siddhártha neměl k dispozici žádné studijní granty ani asistenty, jen rozpálený indický prach a za svědky několik buvolů, kteří procházeli kolem. S těmito prostředky dosáhl hlubokého pochopení pravdy o pomíjivosti. Jeho poznání nebylo velkolepé jako objev nové hvězdy, nemělo za cíl morálně lidi soudit, zakládat sociální hnutí nebo náboženství a nebylo ani proroctvím. Pomíjivost je prostý světský fakt. Je vysoce nepravděpodobné, že se jednoho krásného dne nějaká zlomyslná složená věc stane stálou. A ještě méně pravděpodobné by bylo, že bychom byli schopni takovou věc prokázat. Dnes ale Buddhu považujeme buď za boha, nebo se na něj snažíme vyzrát pomocí rozvinuté technologie.

A přesto to dál ignorujeme Dva tisíce pět set třicet osm let poté, co Siddhártha vyšel z bran paláce, v době, kdy miliony lidí oslavují a s radostí očekávají začátek nového roku, kdy si jedni připomínají Boha a jiní využívají slev v obchodech, světem otřásla strašlivá vlna tsunami. I ti nejbezcitnější zalapali v hrůze po dechu. Někteří z nás si při sledování událostí v televizi přáli, aby Orson Welles přerušil vysílání


a oznámil, že to všechno byl jen žert, nebo aby se shůry snesl Spiderman a všechny zachránil. Při pohledu na oběti, které tsunami spláchla ze břehu, by princ Siddhártha nepochybně pociťoval hluboký zármutek. Ještě víc by ho ale rmoutilo naše překvapení – důkaz vytrvalého odmítání pomíjivosti. Tato planeta je vytvořena z nestabilního magmatu. Všechny pevniny – Austrálie, Tchaj-wan i oba americké kontinenty – jsou jako kapky rosy chystající se sklouznout ze stébla trávy. Přes to všechno se budování tunelů a mrakodrapů nikdy nezastaví. Kvůli výrobě čínských hůlek na jídlo na jedno použití a tunám reklamních letáků nenasytně ničíme lesy a pomíjivost tím vlastně ještě urychlujeme. Nemělo by nás překvapit, když vidíme známky blížícího se zániku nějakého jevu, ale přesvědčit nás je velmi obtížné. Dokonce i smrt a ničivé následky tak strašlivé připomínky pomíjivosti, jakou byla tsunami, budou brzy zakryté a zapomenuté. Na místech, kam lidé přicházeli identifikovat těla svých blízkých, budou stát přepychová rekreační střediska. Lidé na celém světě se budou dál zaplétat do skládání a vytváření svých verzí reality a budou doufat v trvalé štěstí. Touha být „věčně šťastný“ není ničím jiným než projevem skryté touhy po stálosti. Vytváření konceptů jako „věčná láska“, „trvalé štěstí“ a „spása“ je jen dalším důkazem pomíjivosti. Naše záměry a výsledky našich činů se liší. Pokoušíme se sebe a svůj život zajistit, a přitom zapomínáme, že rozklad začíná zároveň se stvořením. Nesnažíme se zániku dosáhnout, ale naše činy nás k němu neodvratně vedou. Přinejmenším bychom se podle Buddhy měli snažit mít pomíjivost na mysli a nesnažit se ji vědomě skrývat. Když budeme mít na paměti složenost jevů, začneme si uvědomovat vzájemnou závislost. Díky poznání vzájemné závislosti pochopíme také pomíjivost. Když si budeme uvědomovat, že věci jsou pomíjivé, sníží se pravděpodobnost, že nás budou ovládat naše domněnky (předpoklady),


zkostnatělé představy (jak světské, tak náboženské), žebříčky hodnot a slepá víra. Toto uvědomění nám pomůže, abychom neupadali do zajetí nejrůznějších dramat v osobním, politickém i rodinném životě. Postupně si začneme uvědomovat, že věci nemáme a nikdy nebudeme mít tak docela pod kontrolou, a přestaneme očekávat, že se všechno musí vyvíjet podle našich nadějí či obav. Když se něco pokazí, nebudeme na nikoho svalovat vinu, protože vzniklá situace bude důsledkem nesčetných příčin a podmínek. Toto poznání lze aplikovat na nejzazší oblasti naší představivosti (mysli), stejně jako na subatomární úroveň. Dokonce ani atomům nelze „důvěřovat“.

Nestabilita Planeta Země, na které se při čtení této knihy nacházíte, bude nakonec, pokud ji dřív nezničí meteorit, bez života stejně jako Mars. Možné je i to, že výbuch obřího vulkánu zakryje Slunce a všechen život na Zemi zanikne. Mnohé z hvězd, na které zasněně hledíme, už dávno neexistují – díváme se na světlo hvězd, které vyhasly před miliony světelných let. Kontinenty na povrchu naší křehké Země se bez přestání posouvají. Oba americké kontinenty, jak je dnes známe, byly před třemi sty miliony let součástí jediné rozlehlé pevniny, kterou geologové nazvali Pangea. K tomu, abychom mohli vidět změny, ale není nutné čekat tři sta milionů let. I v průběhu našeho života jsme svědky toho, jak se velkolepé plány na vytvoření říší vypařují jako vlhká skvrna na rozpáleném písku. Například Indie; vládla jí královna žijící v Anglii, v zemi, jejíž prapor vlál nad mnoha zeměmi po celém světě. Ve většině těchto zemí se dnes už britská vlajka netřepetá. To, co označujeme za národnosti a rasy a s čím se tak silně identifikujeme, prochází neustálou proměnou. Bojovné kmeny Maorů a Navahů po staletí ovládaly svá území, dnes však žijí natěsnány v rezervacích a vládnou jim imigranti, kteří přišli z Evropy v prů-


běhu posledních dvou set padesáti let. Čínští Chanové byli zvyklí říkat Mandžuům „oni“, pak ale čínská vláda rozhodla, že Čína je republika složená z mnoha etnických skupin, takže dnes jsou Mandžuové „my“. Navzdory neustálým změnám dál však obětujeme své životy a zdraví v zájmu vytvoření mocných národů, hranic a společenství. Kolik krve bylo ve jménu politických systémů v průběhu staletí prolito? Každý systém se skládá a vytváří z nes četných nestabilních faktorů – ekonomiky, úrody, osobních ambicí, kardiovaskulárních potíží vůdce, chtivosti, chtíče a štěstí. Ani legendární vůdci nejsou stálí, někteří upadnou v nemilost, protože kouří, ale kouř nevdechují, jiní se zas dostanou k moci díky podvodům s volebními lístky. V oblasti mezinárodních vztahů se spletitost pomíjivosti a nestability všeho složeného zvětšuje ještě víc, protože definice toho, kdo je nepřítel a kdo spojenec, se neustále mění. Před ne dávnem Američané bez váhání útočili na nepřítele jménem komunismus. Dokonce i Che Guevara, hrdina bojující za sociální spravedlnost, byl odsuzován jako terorista, protože patřil k nepřátelské straně a nosil baret s červenou hvězdou. Ale kdo ví, jestli byl Che Guevara tak dokonalým komunistou, jak si dnes myslíme. O několik desetiletí později si pak Bílý dům namlouvá Čínu – největší komunistickou zemi světa – označuje ji za zemi nejvyšší důležitosti a přehlíží nepravosti, kvůli kterým Američané dřív vyhlašovali války. To, že Siddhártha odmítl Čannu, když ho prosil, aby ho směl doprovázet na cestě za pravdou, způsobila jistě prchavost přátelství a nepřátelství. Dokonce i přátelství s nejbližším důvěrníkem a přítelem podléhalo změně. V osobních vztazích se často z přátel stávají nepřátelé a naopak. Nejlepší přítel, se kterým jste sdíleli svá nejdůvěrnější tajemství, se může snadno stát vaším úhlavním nepřítelem, protože má možnost obrátit vaše tajemství proti vám. Prezident Bush, Usáma Bin Ládin a Saddám Husajn se veřejně velmi bouřlivě rozkmotřili. Toto trio, které mezi sebou mělo po dlou-


hou dobu úzké přátelské vztahy, je dnes prototypem zapřisáhlých nepřátel. Kvůli touze prosadit svá rozdílná pojetí „morálky“ proti sobě zahájili krvavé tažení, které stálo mnoho tisíc životů, a využívali přitom toho, že se navzájem důvěrně znali. Koncept morálky si zachovává alespoň minimální hodnotu jen proto, že jsme pyšní na své zásady a často je vnucujeme druhým. Definice „morálky“ se ale v průběhu historie lidstva měnila podle hodnot různých období. Nad tím, jak se v naší společnosti neustále pohybuje barometr toho, co je a co není politicky přijatelné, nám zůstává rozum stát. I když se snažíme hovořit o jednotlivých rasách a kulturách co nejkorektněji, někoho vždycky zákonitě urazíme. Pravidla se neustále mění. Jeden den pozveme na večeři kamaráda, který je zapřísáhlý vegetarián, a musíme kvůli němu upravit jídelníček. Když k nám ale přijde příště, diví se, kde je maso, protože se z něj stal fanatický zastánce proteinové diety. Nebo se člověk, který byl před svatbou horlivým obhájcem pohlavní zdrženlivosti, poté co si to jednou vyzkoušel, najednou stane velmi promiskuitním. Starověké asijské umění zobrazuje kráčející ženy s odhaleným poprsím. Ještě v nedávné době některé asijské národy považovaly za přípustné, aby se ženy ukazovaly s obnaženými ňadry. Pak ale přišly složené jevy televize a západní žebříček hodnot a přinesly novou etiku. Najednou je morálně nepřípustné vyjít na ulici s nezakrytými ňadry. Žena, která si nezahalí poprsí, je považována za vulgární a může skončit ve vězení. Země, které byly dříve svobodomyslné, se teď předhánějí v přijímání všemožných mravnostních norem, nařizují nošení podprsenky a zakrývání všeho, co je možné zakrýt, dokonce i v horkém období monzunu. Na ňadrech není ve své podstatě nic špatného a nijak se nezměnila, změnila se morálka. Ňadra byla přeměněna v něco hříšného a americká Federální komise pro komunikaci neváhala uložit televizní stanici pokutu ve výši 550 tisíc dolarů za to, že Janet Jackson při vysílání odhalila na tři vteřiny jednu prsní bradavku.


Příčiny a podmínky: Vejce je uvařené a nic s tím nenaděláte Když Siddhártha mluvil o „všech složených věcech“, měl na mysli víc než jen jevy, které je možné snadno vnímat: DNA, vašeho psa, Eiffelovu věž, vajíčka nebo spermie. Mysl, čas, paměť a Bůh jsou také složené jevy. A každá z částí, ze kterých se něco skládá, je sama také vytvořena ze složených částí. Siddhárthovo učení o pomíjivosti jde za hranice obvyklého uvažování o „konci“, za hranice představy, že jednou nastane smrt a bude po všem. Smrt probíhá nepřetržitě od okamžiku zrození, od chvíle stvoření. Každá změna je určitou formou smrti, a když se jedna věc rodí, jiná zároveň umírá. Bez neustále probíhající změny by se slepičí vejce nikdy neuvařilo. Abyste mohli uvařit vejce, potřebujete určité příčiny a podmínky. Musíte mít samozřejmě vejce, hrnec s vodou a nějaký zdroj tepla. Potom máte ještě některé méně důležité příčiny a podmínky: kuchyni, světlo, hodiny a ruku, která dá vejce do vody. Další důležitou podmínkou je, aby vaření vejce nic nepřerušilo, aby nevypadla elektřina nebo aby dovnitř nevkráčela koza a hrnec s vejcem nepřevrhla. Mimoto každá z podmínek, například slepice, vyžaduje další soubor příčin a podmínek. Potřebuje jinou slepici, která snese vejce, aby se mohla narodit, bezpečné místo, kde k tomu může dojít, a potravu, aby mohla růst. Krmení pro kuře je třeba někde vypěstovat a kuře ho musí sezobat. A tak bychom mohli pokračovat v analyzování postradatelných a nepostradatelných podmínek až na subatomární úroveň s neustále se rozšiřujícím počtem forem, tvarů, funkcí a označení. Pokud se sejdou všechny příčiny a podmínky a neobjeví se překážky nebo nedojde k přerušení procesu, jsou následky neodvratné. Mnozí to mylně považují za osud nebo za štěstí. Přinejmenším zpočátku však máme možnost příčiny a podmínky ovlivnit. V jistém okamžiku se ale vejce uvaří, i kdybychom se sebevíc modlili, aby se neuvařilo.


Všechny jevy jsou stejně jako vejce produktem složeným z nespočetných součástí, a jsou tudíž proměnlivé. Naprostou většinu z těchto nespočetných součástí nemůžeme ovládat, a proto se nechovají podle našich očekávání. Je možné, že nejméně slibný kandidát na prezidenta vyhraje volby a zemi povede k rozkvětu a prosperitě. Kandidát, kterého jste si vybrali, může zvítězit, dovést zemi k ekonomickému a sociálnímu úpadku a zničit vám život. Liberální levicoví politici se vám mohou zdát osvícení, ve skutečnosti však mohou být příčinou šíření fašismu a hnutí skinheads, protože jsou samolibí, prosazují toleranci vůči netolerantním lidem, případně chrání lidská práva jedinců, jejichž jediným cílem je zničit práva ostatních lidí. Stejně nepředvídatelné jsou všechny hmotné věci, pocity, vnímání, tradice, láska, důvěra, nedůvěra, skepticismus, dokonce i vztah mezi duchovním mistrem a žákem a mezi lidmi a jejich bohy. Všechny tyto jevy jsou pomíjivé. Vezměme si například skepticismus. Jeden Kanaďan byl naprostým zosobněním skeptika. S oblibou se účastnil buddhistických setkání, aby se mohl přít s učiteli. Byl poměrně zběhlý v buddhistické filosofii a jeho argumenty byly díky tomu přesvědčivé. S velkým potěšením citoval buddhistické učení, které říká, že Buddhova slova je třeba zkoumat, a ne přijímat jako dogma. Uběhlo pár let a z tohoto muže je oddaný stoupenec proslulého psychického média. Ten největší skeptik teď sedí před svým prozpěvujícím guruem, z očí se mu řinou proudy slz a je naprosto oddaný někomu, kdo nenabízí ani tolik logiky, co by se za nehet vešlo. Víra či oddanost jsou obecně považovány za neochvějné, ale jsou pomíjivé stejně jako skepticismus a všechny ostatní složené jevy. Ať už se pyšníme svým náboženstvím nebo tím, že žádné nevyznáváme, hraje v našem životě víra důležitou úlohu. I „nevěřit“ vyžaduje víru, naprosto slepou víru v platnost naší vlastní logiky a v důvody, které jsou závislé na našich neustále se měnících pocitech. Není proto nijak překvapivé, když najednou přestaneme důvěřovat něčemu, co jsme dříve považovali za naprosto přesvěd-


čivé. Nelogičnost víry není nic záhadného. Víra ve skutečnosti patří mezi jevy, které vznikají díky největšímu množství složených a vzájemně provázaných částí. Je možné začít věřit díky jedinému správnému pohledu na správném místě a ve správný čas. Naše víra může být závislá na povrchní podobnosti. Dejme tomu, že jsme misogyn a setkáme se s člověkem, který veřejně propaguje nenávist k ženám. Bude se nám zdát přesvědčivý, budeme s ním souhlasit a budeme mu do určité míry věřit. Oddanost může posílit i něco tak bezvýznamného, jako je společná obliba sardinek. Možné je i to, že člověk nebo instituce dokáží zmenšit náš strach z neznáma. Další faktory, jako rodina, země nebo společnost, ve které jsme se narodili, se spojují v to, čemu říkáme víra. Obyvatelé mnoha zemí, kde převládá buddhismus, například Bhútánu, Koreje, Japonska nebo Thajska, jsou buddhistické doktríně slepě oddáni. Na druhé straně mnozí mladí lidé z těchto zemí jsou buddhismem rozčarováni, protože nemají dostatek informací, mají kolem sebe příliš mnoho rušivých podnětů, a tak v nich tradiční víra nemůže zapustit kořeny. Proto nakonec následují jinou víru nebo svůj vlastní rozum.

Pomíjivost pracuje pro nás Pochopení procesu skládání – toho, že uvaření jediného vejce vyžaduje tak ohromné množství fenoménů – nám přinese velký užitek. Pokud se naučíme vidět složenost všech věcí a situací, naučíme se rozvíjet i svoji schopnost odpouštět, chápat, být otevření a odvážní. Někteří lidé například považují Marka Chapmana za jediného viníka v případu vraždy Johna Lennona. Kdybychom ale tolik neuctívali celebrity, Marka Chapmana by možná nikdy nenapadlo Johna Lennona zabít. Po dvaceti letech Chapman připustil, že když Lennona zastřelil, nevnímal ho jako skutečnou lidskou bytost. Chapmanova mentální nevyrovnanost byla zapříčiněna celou


řadou složených faktorů (chemickými procesy v mozku, výchovou, systémem péče o mentálně postižené ve Spojených státech). Když budeme schopni pochopit proces utváření nemocné a trýzněné mysli a rozpoznat, za jakých podmínek funguje, budeme snáze odpouštět lidem podobným Marku Chapmanovi. S vraždou je to stejné jako s uvařením vejce, i kdybychom se sebevíc modlili, aby k vraždě nedošlo, v určité chvíli jí už zabránit nelze. Ale možná že i když tohle všechno pochopíme, budeme se Marka Chapmana kvůli jeho nevypočitatelnosti dál bát. Strach a úzkost jsou dominantní psychologické síly ovládající lidskou mysl. Za strachem se skrývá neustálá touha po dosažení jistoty. Neznámého se bojíme. Touha mysli po jistotě má své kořeny ve strachu z pomíjivosti. Odvážnými se stáváte, když dovedete ocenit nejistotu, když máte pevnou víru v to, že navzájem provázané součásti nemohou zůstat nehybné a věčné. Pak v pravém slova smyslu najdete sami sebe, budete připraveni na nejhorší, a zároveň otevřeni tomu nejlepšímu. Budete důstojní a vznešení. Tyto vlastnosti umocní naši schopnost pracovat, bojovat, přinášet mír, zakládat rodinu a mít radost z lásky a osobních vztahů. Pokud víme, že na nás může něco čekat hned za dalším rohem, pokud přijímáme nespočet možností, které od tohoto okamžiku existují, získáme schopnost pronikavé pozornosti a předvídavosti jako zkušený generál, který nepodléhá paranoii, ale je připravený. Pokud by neexistovala pomíjivost, nebyla by podle Siddhárthy ani možnost vývoje nebo změny k lepšímu. Pochopil to i létající slon Dumbo. Když byl malý, všichni se mu smáli kvůli jeho ohromným uším. Byl osamělý, sklíčený a bál se, že ho z cirkusu vyhodí. Pak ale zjistil, že jeho znetvoření je jedinečné a cenné, protože mu umožňuje létat, a nakonec ho všichni měli rádi. Kdyby od začátku věřil v pomíjivost, nebyl by v mládí tolik trpěl. Rozpoznání pomíjivosti je klíčem k osvobození od strachu, že jsme navždy uvízli v nějaké situaci, zvyku nebo náladě.


Osobní vztahy jsou nejdokonalejším příkladem nevypočitatelnosti složených jevů a pomíjivosti. Některé páry jsou přesvědčené, že vzájemný vztah udrží, „dokud je smrt nerozdělí“, pomocí četby knih a návštěvami manželské poradny. Poznání, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, je klíčem jen k pár očividným příčinám a podmínkám způsobujícím disharmonii. Tyto malé pravdy mohou do určité míry pomoci uchovat dočasné příměří, ale spousta skrytých faktorů, ze kterých se vztah skládá, zůstává nepovšimnuta. Kdybychom dokázali vidět neviděné, možná bychom žili v dokonalém vztahu, nebo bychom třeba ani žádný vztah nepotřebovali. Aplikování Siddhárthova porozumění pomíjivosti na milostný vztah nás vede k rozkoši vyjádřené v dojemných slovech, která říká Julie Romeovi: „Loučení je tak sladké trápení…“ Chvíle loučení jsou často tím nejhlubším okamžikem celého vztahu. Každý vztah musí jednou skončit, nejpozději v okamžiku smrti. Pokud si to uvědomujeme, dokážeme spíše ocenit příčiny a okolnosti, které vztah umožnily. Zvlášť zjevné to je v případech, kdy jeden z partnerů nevyléčitelně onemocní. Naše iluze „navždy“ zmizí, a tento fakt je překvapivě osvobozující. Naše péče a náklonnost přestane být podmíněná a naše radost je daleko více spjata s prožíváním přítomného okamžiku. Dát najevo lásku a podporu je pro nás daleko snazší a přináší to i větší uspokojení, když jsou dny našeho partnera „sečtené“. Zapomínáme ale, že naše dny jsou vždy sečtené. I když intelektuálně chápeme, že všechno, co se narodilo, musí zemřít a vše, co je složené, se nakonec rozpadne, pocitově neustále sklouzáváme zpátky k jednání, které je založené na víře v trvalost a na vzájemnou závislost úplně zapomínáme. Tento zvyk může být příčinou nejrůznějších negativních stavů: paranoi, pocitu osamělosti nebo provinilosti. Může se nám zdát, že nás někdo pronásle duje, ohrožuje, zneužívá, zanedbává – jako kdyby byl celý svět proti nám.


Krása je v očích pozorovatele Siddhártha neopustil Kapilavastu sám. Ještě před rozbřeskem, když jeho rodina i sloužící spali, šel do stájí, kde spal vozataj a princův nejbližší přítel Čanna. Čanna úžasem oněměl, když před sebou zčistajasna spatřil Siddhárthu. Osedlal ale podle pokynů svého pána jeho nejoblíbenějšího koně Kanthaku a společně projeli městskými branami, aniž by je kdokoli spatřil. Když měli město daleko za zády, Siddhártha sesedl z koně, sundal si všechny náramky, nákotníky a svlékl i drahocenné roucho, předal je Čannovi a přikázal mu, aby vzal Khathanku a vrátil se zpátky do města. Čanna prosil Siddhárthu, aby mu dovolil ho doprovázet, ale princ byl neoblomný. A tak se musel Čanna nakonec vrátit a dál sloužit královské rodině. Princ Čannu požádal, aby královské rodině řekl, že se o něj nemají strachovat, protože se vydává na velmi důležitou pouť. Již předtím dal princ Čannovi všechny své ozdoby s výjimkou jediné, překrásných dlouhých vlasů, nejvyššího symbolu vznešenosti, kasty a odznaku královského majestátu. Sám si je odřízl, podal je Čannovi a sám se vypravil na cestu. Vydal se na výpravu za poznáním pomíjivosti. Věnovat kráse a marnivosti tolik úsilí se mu zdálo nesmyslné. Neodsuzoval upravený zevnějšek ani krásu jako takovou, jen víru v jejich stálost. Často se říkává: „Krása je v očích pozorovatele.“ Tento výrok má hlubší smysl, než by se mohlo na první pohled zdát. Koncept krásy je proměnlivý. Příčiny a podmínky ovlivňující módní trendy se neustále mění, stejně jako ti, kteří se o módu zajímají. Až do poloviny 20. století se mladým dívkám v Číně ovazovala chodidla na nohách, aby se zamezilo jejich růstu a nebyla větší než osm až deset centimetrů. Výsledek tohoto mučení byl považován za krásu. Pach látky, kterou se nohy ovazovaly, dokonce v mužích vzbuzoval erotickou rozkoš. V současnosti podstupují čínské ženy jiná utrpení, nechávají si například prodlužovat holenní kosti, aby vypadaly jako modelky na stránkách Vogue. Indické dívky se zase mučí hladem,


aby zredukovaly smyslné tvary svých postav, jejichž plnost a půvab jsou tak dobře patrné na malbách v Adžantě, a aby se podobaly vyhublým pařížským modelkám. Hvězdy němého filmu byly na Západě obdivovány pro rty menší než jejich oči, dnes jsou ale v módě široká ústa se rty tlustými jako párek. Možná že příští charismatické celebrity budou mít ústa jako ještěrky a papouščí oči a všechny ženy s plnými rty budou nuceny platit za jejich zmenšení.

Pomíjivost je dobrá zpráva Buddha nebyl pesimista, nebyl katastrofista, nebyl poslem špatných zpráv. Buddha byl realista, zatímco my máme často sklon před skutečností utíkat. Když prohlásil, že všechny složené jevy jsou nestálé, nebylo jeho záměrem nás deprimovat, nestálost je prostý vědecký fakt. Pochopení této skutečnosti a náš přístup k ní může být klíčem k naději, inspiraci, slávě a úspěchu. Takové jevy, jako je například globální oteplování či chudoba způsobená nenasytným kapitalismem, je možné zvrátit díky nestálé povaze všech složených jevů. Místo toho, abychom se spoléhali na nadpřirozenou boží vůli, stačí pochopit pomíjivou podstatu složených jevů. Když jevům porozumíme, můžeme je měnit, a ovlivňovat tak příčiny a okolnosti. Možná by nás překvapilo, do jaké míry by jeden malý krok, například ukončení výroby plastových tašek, mohl zpomalit globální oteplování. Pochopení nestálosti příčin a podmínek nám umožňuje pochopit naši schopnost překonávat překážky a nemožné měnit na možné. Platí to ve všech oblastech života. Když nemáme Ferrari, máme možnost vytvořit takové podmínky, abychom si ho mohli koupit. Dokud Ferrari existuje, máme šanci ho získat. Stejně tak, pokud chceme žít déle, můžeme přestat kouřit a začít cvičit. Máme pak vcelku opodstatněnou naději. Beznaděj – stejně jako její protiklad – slepá naděje, je důsledkem víry ve stálost.


Máme možnost přetvářet nejen hmotný svět, ale i svět emocionální. Můžeme se například vzdát své ctižádosti, a vnitřní zmatek tak proměnit v klid mysli, nebo můžeme začít jednat laskavě a altruisticky, a nedostatek sebedůvěry tak přeměnit v jistotu a odvahu. Kdybychom se všichni dokázali vžít do pocitů druhých, pozitivně by to ovlivnilo vztahy v našich domovech, mezi sousedy i mezi státy. Tyto příklady nám ukazují, že složené jevy je možné ovlivnit i v běžném životě. Siddhártha přišel také na to, že i nejděsivější úrovně pekel a zatracení jsou pomíjivé, protože jsou také složené. Peklo není neměnné místo někde v podzemí, kde zatracenci zakoušejí nekonečná muka. Spíš se podobá noční můře. Sen, ve kterém nás rozdupe slon, se nám zdá z mnoha různých příčin: především proto, že spíme, a možná také proto, že máme se slony nějakou špatnou zkušenost. Nezáleží na tom, jak dlouho noční můra trvá. Dokud sen probíhá, jsme v pekle. Nakonec se díky určitým příčinám a podmínkám – zapnutému budíku nebo proto, že jsme se už dostatečně vyspali – probudíme. Sen je dočasné peklo a podobá se naší představě „opravdového pekla“. Stejně tak prožíváme peklo, když někoho nenávidíme a chováme se k němu agresivně nebo se mu snažíme pomstít. Příčinami pekla na zemi jsou nenávist, politická manipulace a touha po pomstě. Když si malý chlapec, menší, hubenější a lehčí než AK 47, který drží v ruce, nemůže ani jediný den hrát nebo oslavit narozeniny, protože z něj udělali vojáka, je vlastně v pekle. Všechna tato pekla existují díky určitým příčinám a podmínkám, a můžeme je proto ukončit pomocí lásky a soucitu, které použijeme jako protilátky vůči hněvu a nenávisti, tak jak to řekl Buddha. Koncept pomíjivosti nevěstí armageddon nebo apokalypsu ani to není trest za naše hříchy. Ve své podstatě není ani pozitivní, ani negativní, je jen součástí procesu skládání jevů. Obyčejně jsme schopni akceptovat jen jednu stranu pomíjivosti. Přijímáme zrození, ale ne smrt, přijímáme zisk, ne ztrátu, konec zkouškového ob-


dobí, ale ne jeho začátek. Skutečné osvobození spočívá v ocenění celého cyklu, bez ulpívání na tom, co považujeme za příjemné. Uvědomujeme-li si proměnlivost a nestálost jak pozitivních, tak negativních příčin a podmínek, můžeme je využít ke svému prospěchu. Bohatství, zdraví, mír a sláva jsou stejně dočasné jako jejich protiklady. Siddhártha samozřejmě nedával přednost prožitkům nebe nebo ráje, protože jsou pomíjivé stejně jako všechno ostatní. Možná se ptáte, proč Siddhártha řekl: „Všechny složené věci jsou pomíjivé.“ Nestačilo by jenom: „Všechno je pomíjivé?“ Říci, že všechny věci jsou pomíjivé, bez použití upřesňujícího pojmu složené, by nebylo chybné. Ale abychom podpořili logičnost celého výroku, je třeba si první fázi, skládání, neustále připomínat. „Skládání“ je v zásadě velmi prostý koncept, obsahuje ale mnoho vrstev, a abychom ho důkladně pochopili, potřebujeme tuto neustálou připomínku. Nic z toho, co existuje, žádný výtvor naší představivosti, nic procházejícího naší myslí, ani mysl sama, nezůstane navždy beze změny. Některé věci mohou přetrvat po celý náš život nebo i po další generace, ale mohou také zaniknout rychleji, než bychom čekali. V každém případě je změna nakonec neodvratná a pravděpodobnost (míra pravděpodobnosti) ani náhoda v tom nehrají roli. Až někdy budeme zoufalí, připomeňme si tento fakt a uvědomme si, že nemáme důvod si zoufat, protože příčina našeho zoufalství je také pomíjivá. Všechno se musí změnit. Nelze vyloučit, že se Austrálie stane součástí Číny nebo Holandsko částí Turecka. Nelze vyloučit, že zapříčiníme smrt druhého člověka nebo že budeme upoutáni na invalidní vozík. Možná se staneme milionářem, zachráncem celého lidstva, laureátem Nobelovy ceny míru nebo osvícenou bytostí.


Dzongsar Khyentse věnuje veškerý zisk z této knihy neziskové organizaci Khyentse Foundation, založené v roce 2002 na podporu institucí a jedinců věnujících se studiu Buddhovy vize moudrosti a soucitu. Své poslání nadace naplňuje prostřednictvím řady projektů, které mimo jiné zahrnují studijní fond na podporu klášterního vzdělání, publikační fond, podporu při zavádění buddhistických studií na hlavních universitách a zakládání buddhistických škol pro děti. Více informací najdete na: www.khyentsefoundation.org.

Bližší informace o autorovi knihy a jeho aktivitách najdete na: www.siddharthasintent.org a siddharthasintent.cz

Obsah Úvod / 7 K apitola I

Vznikání a nestálost / 13 K apitola druhá

Emoce a bolest / 38 K apitola třetí

Všechno je prázdnota / 60 K apitola čtvrtá

Nirvána je mimo koncepty / 86 Závěr / 109 DODATEK O PŘEKLADU POJMŮ / 127 PODĚKOVÁNÍ / 129 poznámka Překladatel ů /

13 0

„Co z vás tedy dělá buddhistu? Nenarodili jste se v buddhistické zemi nebo buddhistické rodině, nenosíte mnišské roucho a neholíte si hlavu, jíte maso a vašimi idoly jsou třeba Eminem a Paris Hilton. To neznamená, že nemůžete být buddhistou. Abyste byli buddhistou, musíte po chopit, že všechny složené věci jsou nestálé, všech ny emoce jsou bolestné, nic neexistuje nezávisle a u to r o va V la stn í p o d o b i z na

a osvícení je mimo koncepty.“

Dzongsar Jamyang Khyentse, provokující učitel, významný filmař, umělec a spisovatel, je jedním z nejkreativnějších a nejinovativnějších tibetských buddhistic kých učitelů naší doby. Jeho kniha Co z vás (ne)dělá buddhistu nás vybízí ke zkoumání našich základních předpokladů a vžitých představ. S neobvyklou intenzitou a originali tou čtenáři předkládá esenci buddhismu formulovanou do čtyř bodů – čtyř pečetí bud dhismu – a základní principy buddhismu vysvětluje přístupnou formou, které může porozumět každý. Dzongsar Jamyang Khyentse se narodil v roce 1961 v Bhútánu. Jeho hlavním guruem byl Dilgo Khyentse Rinpočhe. Studoval u více než pětadvaceti dalších vý znamných lamů ze všech čtyř škol tibetského buddhismu. Již v mládí se zasloužil o publikování řady vzácných buddhistických textů, u nichž hrozilo, že budou navždy ztraceny. V roce 1980 zahájil obnovu kláštera Dzongsar v Ti betu. Založil mnoho buddhistických škol a retreatových center v Indii a Bhútánu a je hlavou proslulého kláštera Dzongsar a klášterní university Dzongsar v Tibetu. Stará se o výchovu a vzdělání zhruba šestnácti set mnichů žijících v šesti klášterech a institutech v Asii. Dohlíží na chod organizace Siddhartha’s Intent, spravující šest center, zaměře ných na učení a praxi dharmy, v různých částech světa, a také na neziskové organizace Khyentse Fundation a Lotus Outreach. Napsal a režíroval dva filmy: The Cup (Pohár) a Travellers and Magicians (Poutníci a kouzelníci).

Co z vás (ne)dělá buddhistu

Recommend Documents