Bodyguardka
1.
Chorvatsky je rys ris, norsky gaupe, německy der Luchs, finsky ilves. Rysy podle kresby rozeznávám kočičí, liščí a vlčí, poznám bez potíží i stopy. Za to, že jsem nezaměstnaná, může rys. Anita Nuutinenová, pro kterou jsem rok pracovala, se chtěla jít podívat na dekorativní velikonoční vejce do klenotnictví v jednom z nejluxusnějších mos kevských obchodních center. Do budovy se vstupovalo přes bez pečnostní rám a ten se samozřejmě ozval, když jsem jím prošla. Řekli mi, že si svého glocka ráže devět milimetrů musím nechat v úschovně. „Je to můj pracovní nástroj,“ snažila jsem se vysvětlit zdejší ostraze, která byla sama až po zuby ozbrojená, ale nepomohlo to. Pokud jsem s Anitou chtěla dovnitř, musela jsem se po dobu nákupu obejít beze zbraně. „My hlídáme, aby se sem nedostali žádní nezvaní hosté,“ vy kládal jeden z nich lámanou angličtinou. Tomu příslibu jsem vůbec nevěřila. Za dostatečně velkou sumu lze koupit každého. Ale Anita to riziko chtěla podstoupit.
5
„Pojďme, když už tu jednou jsme. V nebezpečí se když tak ocitnu přece já.“ Anitin úsměv byl upjatý a naléhavý. Neopětovala jsem ho. Velikonoční vejce pořídila Anita bez potíží. Jen jsem polkla, když za něj bez mrknutí oka zaplatila tolik, kolik činil můj tříměsíční plat. Samozřejmě to nebylo pravé Fabergé, takové by vyšlo na mých deset ročních platů. Ale tahle ozdoba Anitě nestačila, chtěla se ještě podívat do vedlejšího kožešnictví. Většinou svým klientům radím, aby nenosili oblečení, které budí přílišnou pozornost, třeba drahé kožichy. Anita patřila k těm, kteří na mé rady nikdy nedbali. Ti mrtví norci a stříbrné lišky, které si na sebe věšela, se mi nijak zvlášť nelíbili, ale snesla jsem je. Moje tole rance však měla své hranice – v podobě rysího kožichu. I rusky se rys řekne ris. Odhadovala jsem, že na ten kožich ke kotníkům padlo tak dvacet rysů. Pulz se mi zrychlil, záchvat zuři vosti se blížil. Snažila jsem se klidně dýchat. Studovala jsem různé techniky dýchání, ale teď žádná nezabírala. Anita si rysy oblékla na sebe. Obě prodavačky v kožešnictví se k ní vrhly, aby jí pomohly a poradily, jak se kožich zapíná. Byly u Anity tak blízko, že by do ní snadno mohly vrazit nůž nebo otráve nou injekci. Měla bych jít blíž a celou situaci jistit, ale nešla jsem. „Lynx, very beautiful, velmi pěkný,“ usmívala se Anita na pro davačky a pak finsky pokračovala: „Co říkáš, Hiljo? Není to elegant ní? Cítím se v tom úplně jako kočka.“ Anita neměla ani tušení o mé minulosti s rysy. Nevykládala jsem jí o sobě víc, než bylo nutné, beztak jsem ji nezajímala. Na to byla příliš zaujata sama sebou a svým úspěchem. „Ty kožichy jsou krásné – na rysech.“ Můj hlas připomínal hlu boké vrčení a Anita sebou trhla. „Cos to řekla?“ Přitáhla si kožich těsněji k tělu a pohladila jemnou srst. „No, na tvém názoru nesejde. Vezmu si to. I'll take that, thank you.“ Anita si svlékla kožich a začala hledat kreditku. Měla čtyři různé. Velikonoční vejce platila kartou American Express, teď byla na řadě
6
Visa. Prodavačka nákup balila do hedvábného papíru. Rysi, které kvůli němu zabili, měli kresbu kočičí, hřbetní skvrny byly pod ru kama prodavačky jasně patrné. „Jestli si ten kožich koupíš, dám okamžitě výpověď.“ „Co to povídáš?“ otočila se Anita ke mně a kreditní karta jí v prstech zazářila. „Slyšela jsi dobře. Nepracuju pro lidi, jejichž činy neschvaluju.“ „Já si přece jenom kupuju kožich.“ „Rysí kožich.“ Teď se zase začala vztekat Anita. Mnohokrát jsem zažila, jak seř vala své neschopné podřízené nebo mizernou obsluhu. Anita měla dost peněz a čekala, že za ně dostane všechno. Zaměstnanec jako já si na ni mohl sotva vyskakovat. Já nedám žádnou výpověď, to ona mě ze svých služeb vykopne. Hulákala jsem na ni, že je mi to fuk. Bylo mi jasné, že jsem úplně rudá, strašně jsem se potila. Ze všech sil jsem se držela, abych věšáky v obchodě neskopla na zem a ze zrcadel nenadělala střepy. Zkoprnělé prodavačky poslouchaly náš křik a ze zadní místnosti vylezl obr s černým knírem, soukromá ochranka toho obchodu. Kolem něj se vznášel silný zápach kyselého zelí. Ani muž, ani prodavačky samozřejmě nerozuměli naší finské slovní přestřelce, ale viděli, kdo z nás dvou má peníze. Muž si to namířil ke mně. „Iditě,“ řekl mi rusky. Což, pokud vím, znamenalo „zmizte“. Natolik byl slušný, že mi aspoň vykal. „Nemysli si, že ode mě dostaneš doporučení! Zařídím, aby sis už ani neškrtla, aspoň ve Finsku!“ ječela dál Anita. „Nemáš zas takový vliv, jak si myslíš,“ křičela jsem na ni, a když mě muž uchopil za paži, musela jsem se držet, abych s ním netřískla o zrcadlo. Vyzvedla jsem si zbraň v úschovně a neposlouchala údiv ostrahy nad tím, že Anita neodchází se mnou. Na našich společných cestách jsem se trochu ruštiny přiučila a mým oblíbeným slovem bylo „durak“ – idiot. Sykla jsem ho na jednoho z nich, když se pokoušel zabránit mi v odchodu bez Anity. Náš řidič vstal, aby otevřel dveře,
7
prošla jsem kolem něj beze slova. Z obchodního centra k hotelu to bylo pěšky jen kilometr. Mapu Moskvy jsem měla v hlavě a našla jsem to bez potíží. Vyjela jsem výtahem do desátého patra. Jako vždy jsme s Anitou obývaly sousední pokoje, mezi nimiž byly dveře. Anita nesnesla představu, že by se mnou spala v jedné místnosti, ale musela jsem být na doslech. Často jsme k tomuto účelu využívaly elektronickou chůvičku. Vlastně jsem si tu výpověď načasovala skvěle. Bylo prvního září a plat za srpen mi dorazil na účet minulý týden. To možná Anitu naštvalo, že mi stihla zaplatit. Možná vymyslí, jak mi nezaplatit dovolenou. Připojila jsem se k internetu a podívala se, jestli je na dnešních letech ještě místo. Místa byla jen v ekonomické třídě a ne v byznys třídě, kterou jsme s Anitou létaly, takže bych svou středeční letenku nemohla přebukovat bez značného doplatku. Zatelefonovala jsem na nádraží. I večerní vlak byl plný. Místa byla v zítřejším Tolstém, jedno třílůžkové kupé bylo dokonce prázdné. Zarezervovala jsem si místo v něm. Pak jsem zavolala do sousedního hotelu a podařilo se mi tam získat pokoj na jednu noc. Sbalila jsem si věci a zmizela, aniž bych Anitě nechala nějaký vzkaz. Když jsem jen pomyslela na rysí kožich, popadl mě takový vztek, že jsem o své čerstvě bývalé zaměstnavatelce nechtěla už ani slyšet. Hodila jsem klíč na pult v recepci a neposlouchala, co za mnou portýr volal. Nezajímalo mě to. Odmítla jsem taxi a odkráčela jsem do hotelu, ve kterém jsem ještě nenocovala. Nový pokoj byla zakouřená kobka, ale jednu noc to šlo vydržet. Telefon zazvonil, Anita se pokoušela volat. Nevzala jsem to. Šla jsem do hotelové restaurace a objednala si talíř s variací předkrmů: bliny, kaviár, kyselé okurky, med, kysanou smetanu a houbový salát. A vodku. Gruzínské červené víno bylo z nápojového lístku vyškrtnuto, důsledek války. Silné litevské pivo ale měli. První jsem vypila na pár loků a hned si objednala další. Anitu jsem nikdy neměla ráda, ale to na mou práci nemělo vliv. Před sedmi lety jsem s výborným prospěchem absolvovala bezpečnostní akademii v Queensu, v New Yorku. Ve Finsku je
8
podobných bodyguardek poskrovnu, takže jsem mohla brát jen nejlepší nabídky. Anita Nuutinenová mi platila dvakrát tolik, než kdokoliv z předchozích zaměstnavatelů. Jezdila z Helsinek do Moskvy a Petrohradu aspoň jednou měsíčně a potřebovala chránit. Její obchody s realitami se pohybovaly na hranici legálnosti, ale do kud jsem nebyla zapletena do nezákonných operací, nebála jsem se, že o svou licenci přijdu. Jenže chybějící doporučení není žádná maličkost. Mike Virtue, hlavní školitel v queenské akademii, by nad mým počínáním vrtěl hlavou. Mike nám zdůrazňoval, že základem práce bodyguarda je dobrá pověst. Může dojít i k chybám, jeden člo věk třeba nedokáže objekt ochránit před kulkami atentátníků ukry tých na deseti různých místech, ale důvěru klienta nelze zklamat; jako by mi v hlavě kázal jeho hlas, když jsem dopila druhé pivo. Samozřejmě že se mi Anita pokoušela volat a vzít zpátky mou výpověď. Věděla jsem toho o ní až moc, mimo jiné to, jak fungují bezpečnostní systémy ve firmě i u ní doma. Ti, kteří Anitě vyhrožo vali, by za ty informace dali slušný balík. Kdybych chtěla příští dva roky žít na vysoké noze, stačilo by jen prodat tyto údaje tomu, kdo Anitu ještě počátkem léta opakovaně ohrožoval na životě. Postupně jsem ji přiměla, aby mi odkryla, kdo jsou podle ní její nepřátelé. Bodyguard musí umět uvažovat jako zločinec a předvídat jeho pohyb. Dávala jsem si pozor na to, aby se Anita nepohybovala sama. Pan Nuutinen se už před mnoha lety stáhl z jejího života někam do východního Laponska a jediná dcera žila v Hongkongu, takže jsem mnohdy na noc zůstávala u ní, v dvousetmetrové řadovce na ostrově Lehtisaari. Nejdřív jsem předělala bezpečnostní systém celého domu, protože nejpravděpodobnější hrozbou byl její bývalý milenec, který dům předtím mnohokrát navštívil. Byl to Valentin Fjodorovič Paskevič, jeden z moskevských realitních magnátů, který se moc netvářil na to, že mu finská kolegyně ohrožuje byznys s chatami v Jižní Karélii. Zase mi zvonil telefon. Zase Anita. Jen ať si teď volá. Jestlipak je hodně v úzkých, bojí se každého projíždějícího auta, vyhýbá se
9
protijdoucím? Jestlipak se zamkla ve svém pokoji a zabarikádovala dveře? Řidič Sergej Šabalin nám sloužil věrně, ale asi i on má svou cenu, za kterou by se nechal uplatit. Anita vždycky věděla, že nej lepší zárukou bezpečí je být ten, kdo zaplatí nejvíc. Myslela si, že v tomhle světě to všichni dělají stejně jako ona, chrání jen sami sebe. Záměrně jsem před Anitou hrála silnou a bdělou, ale ne moc inteligentní. Anita netušila, že jsem si přesně zaznamenávala její pohyby a schůzky, prý proto, abych tak mohla co nejlépe zaručit její bezpečnost. Ale stejně tak jsem prostřednictvím těchto informací mohla Anitě udělat ze života peklo plné nebezpečí. Panák vodky a dvě piva mi i přes vydatnou porci jídla stouply do hlavy. Zaplatila jsem a vydala se na procházku. Už se začínalo šeřit, na ulicích postávaly skupinky lidí. Koupila jsem si v kiosku lahev koly a lahev minerálky. Z titulní strany nejnovější Pravdy na mě civěla fotografie premiéra Putina, komentoval situaci v Gruzii. Pas kevič patřil mezi Putinovy podporovatele, i proto se ho Anita bála. „Kak děla, děvuška?“ zeptal se mužský hlas vedle mě. Jen jsem periferním pohledem zkontrolovala, že to není žádné známé Paske vičovo torpédo. „Nejsem pro tebe žádný děvče,“ odpověděla jsem finsky a šla pryč, přestože muž volal děvuška ještě i za mnou. Snad si nemyslel, že jsem lehká žena? Nic na mém zjevu by k tomu nemělo zavdávat příčinu. Měřím sto osmdesát centimetrů, vážím sedmdesát kilo a vlasy mám ostříhané na kluka. Na sobě jsem měla pohodlné oblečení vhodné pro ochranku: džíny, krátkou koženou bundu a při odchodu z hotelu jsem se přezula do vysokých bot s okovanou špičkou. V nich bych neprošla detektorem v obchodním centru, takže jsem je nosila jen zřídka. Teď mě těšilo pomyšlení, že bych mohla jediným kopnutím dospělého muže zbavit vědomí. Kráčela jsem zpátky k hotelu, kde jsme bydlely s Anitou. Poznala jsem její okno, protože jsem měla vždycky ve zvyku zjistit si základní věci kvůli ochraně. Někdy světlo v okně může prozradit nezvanou návštěvu. V Anitině pokoji bylo světlo a ani závěsy neměla zatažené.
10
Leena Lehtolainen — Bodyguardka Z finského originálu Henkivartija, vydaného roku 2009 nakladatelstvím Tammi v Helsinkách, přeložila Lenka Fárová. Obálka, grafická úprava a sazba Jiří Franc, studio 3mosquitos. Jazyková redakce Jitka Hanušová. Odpovědný redaktor Miloš Urban. Jazyková korektura Klára Kolčavová. Technická redaktorka Saša Švolíková. Korektury Mirka Jarotková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, e-mail
[email protected], www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2 187. publikaci. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. isbn 978-80-257-1082-1 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas, sklad Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
