CHARLES UNIVERSITY IN PRAGUE FACULTY OF EDUCATION

CHARLES UNIVERSITY IN PRAGUE FACULTY OF EDUCATION

Department of English Language and Literature

BACHELOR THESIS The translation and stylistic analysis of five chapters of the book Rid of Me: A Story by Kate Schatz Prague 2013

Supervisor: Mgr. Jakub Ženíšek

Written by: Jan Švejdík, AJ/ZSV

Declaration I hereby declare that this bachelor thesis, titled The translation and stylistic analysis of five chapters of the book Rid of Me: A Story by Kate Schatz, is my own work and that all the sources I used are included in the reference list.

Prague, April 30th 2013

Acknowledgements I would hereby like to thank Mgr. Jakub Ženíšek for his time, patience, advice and supervision regarding the compilation of this bachelor thesis.

2

Abstract This bachelor’s thesis focuses on the translation of work of fiction from English language into Czech language. The first part of the thesis consists of translation of Prologue and first five chapters of Rid of Me: A Story by American author Kate Schatz, a novel loosely based on music album Rid of Me by English musician PJ Harvey. The second part is theoretical and deals with the analysis of the translating process and justification of selected issues according to theories of translation.

Key words Translation, Kate Schatz, Rid of Me, PJ Harvey, feminism

Abstrakt Tato bakalářská práce se soustředí na překlad beletrie z anglického jazyka do jazyka českého. První část práce je tvořena překladem Prologu a prvních pěti kapitol knihy Rid of Me: A Story od americké autorky Kate Schatz. Kniha je volně založena na hudebním albu Rid of Me od anglické muzikantky PJ Harvey. Druhá část je teoretická a zabývá se analýzou procesu překladu a obhajobou vybraných problem dle teorie překladu.

Klíčová slova Překlad, Kate Schatz, Rid of Me, PJ Harvey, feminismus 3

Table of contents Declaration ................................................................................................................ 2 Acknowledgements .................................................................................................... 2 Abstract ..................................................................................................................... 3 Key words .................................................................................................................. 3 Abstrakt..................................................................................................................... 3 Klíčová slova .............................................................................................................. 3 Table of contents ........................................................................................................ 4 Introduction ............................................................................................................... 6 My translation of five chapters of the book Rid of Me: A Story by Kate Schatz...................... 7 Prologue .................................................................................................................... 8 1. Rid of Me ............................................................................................................... 9 2. Missed ................................................................................................................. 15 3. Legs ..................................................................................................................... 23 4. Rub ‘Til It Bleeds ................................................................................................... 27 5. Hook .................................................................................................................... 32 Prolog........................................................................................................................ 8 1. Rid of Me ............................................................................................................... 9 2. Missed ................................................................................................................. 15 3. Legs ..................................................................................................................... 23 4. Rub ‘Til It Bleeds ................................................................................................... 27 5. Hook .................................................................................................................... 32 Analysis of my translation ............................................................................................. 41 Stylistic equivalence .................................................................................................. 42 Syntactic equivalence................................................................................................ 43 Lexical equivalence ................................................................................................... 44 Analogy ................................................................................................................ 45 National specific features ....................................................................................... 46 Phrasal Verbs ........................................................................................................ 46 Reference ............................................................................................................. 47 4

Substitution .......................................................................................................... 48 Connotations ........................................................................................................ 48 Interjections ......................................................................................................... 49 Vulgarisms ............................................................................................................ 50 Graphical equivalence ............................................................................................... 51 Punctuation .......................................................................................................... 52 Conclusion ............................................................................................................... 54 Works Cited ............................................................................................................. 55 Primary sources .................................................................................................... 55 Internet sources .................................................................................................... 55 Other Sources ....................................................................................................... 55

5

Introduction In this bachelor thesis I combine two of my great interests. One of those is obvious: ever since I received first advanced insights into the English language on the university, I started translating as my part time job to keep me going through my studies as well as to practice the use of English. And while I unfortunately did not manage to enrol in the Translation courses, I believe that both practice and theoretic study makes perfect. Despite my translations are far from being perfect, I have no doubt the two years of practice helped to improve my skills and language proficiency. The other reason of choosing this topic is my interest in music. Before I actually read through the thesis guidelines, I was planning to translate a book concerning the development of recent music movements. However, such book did not meet the criteria set by the guidelines and I had to pick my next best choice. Though even Rid of Me: A Story does not contain the prescribed dialect which could greatly broaden the topics for stylistic analysis, which is the most important aim of this thesis, the language and its motivation proved to be complex enough for full analysis. Finally, the work enabled me to practice translation of fiction in its broad language and factual context, which was relatively new to me. The novel is based on the music and lyrics of the second album Rid of Me by British rock musician PJ Harvey. Its release in 1993 met with almost unanimous praise from music critics and boasted exceptional sales. To this day, the dark music of this album is considered to be groundbreaking and became a rock classic of early 90s over the years. And the editor, teacher and fledgling writer Kate Schatz paid tribute to it in her own way. Her work of fiction was been selected to be released under the independent internet project “33 1/3” that introduced a series of short books based on acclaimed music albums. While most of the eighty six titles released under its brand so far depict the circumstances and background of the individual albums’ production, Kate Schatz’s story is quite different and very special for it. The novel is divided into chapters, each named and themed by a respective song on the album. These reinterpreted songs then tell a unique dystopian story of two young women in unspecified time and space, running from the malechauvinist conventions of their hometown into the mysterious woods to start a whole new life there.

6

PRACTICAL PART

My translation of five chapters of the book Rid of Me: A Story by Kate Schatz

7

Prologue

Prolog

There’s a thing that happens: You love an album. You get into it–listening over and over, taking in every sound, beat, shift, and phrase. You sing along, memorize the silence between each song. You absorb it, you feel it. And it gets into you. A great album tells a story, whether explicit and linear or subtle and discrete. And when you love that album, when it’s gotten inside you and you know the characters, landscapes, lyrics, and rhythms, there’s another thing that happens: it becomes yours. You own it, you have a relationship with it. You know each other. It’s your music, they’re your stories – you become free to put meaning here, add interpretation there, and decide exactly what it’s all about (then change your mind with each listen). It’s mutual and consensual and very, very private. And then sometimes you make it public. The album’s narrative begets new narratives and you want to share that somehow, let these expanded possibilities be known. A declaration of adoration, a kind of self-serving homage. Maybe it takes the form of a cover song, freely or closely interpreted. Or the written word: a critical essay, a trenchant article, a dissertation.

Někdy se stane, že si zamilujete hudební album. Dostanete se do něj neustále opakovaným poslechem, vnímáním veškerých zvuků, taktů, přechodů a frází. Naučíte se texty i ticho mezi každou písní. Celé ho vstřebáte. Celé ho cítíte. A ono se na oplátku dostane do vás. Výborné album je vlastně příběh, ať už doslovný a přímočarý nebo skrytý a rafinovaný. A když takové album milujete, když se do vás takto dostane a vy poznáte postavy, nálady, texty a rytmy, stane se něco dalšího: přivlastníte si ho a vytvoříte si k němu nějaký vztah. Vzájemně se poznáte. Hudba se stane vaší a stejně tak příběhy – najednou můžete tu dát význam, tam přidat interpretaci, a nakonec sami rozhodnout, o čem vlastně celé album je (a pak klidně měnit svůj názor při každém dalším poslechu). Celý ten proces je citově vzájemný a velmi, velmi osobní. A výsledek pak třeba můžete chtít zveřejnit, aby i ostatní mohli poznat široké možnosti vašeho oblíbeného alba. Hudba plodí nové příběhy a o ty se chcete nějakým způsobem podělit. Je to prohlášení obdivu, jakési samoúčelné pocty. Tento výsledek může nabýt podoby volně nebo úzce interpretované cover verze nebo psaného slova: kritiky, břitkého článku nebo pojednání. Vy ale nejste hudebník ani kritik – jste spisovatel, který miluje hudbu a příběhy. Cítíte potenciál ukrytý v každé písni a ve všech textech. A mezi ostatními vyčnívá jedno album. Jedno, na které musíte stále myslet a které vám připadá stejně fascinující dnes, jako roku 1993, kdy poprvé vyšlo; v době, kdy jste s hlavou v oblacích dospívali, fascinováni vztekem, krásou, a temným a pokřiveným humorem obsaženým v jeho hudbě. Syrové kytary,

But you’re not a musician or a critic–you’re a fiction writer who loves music, who loves stories. The potential within each song, each lyric. And there’s one album that stands out, that you can’t shake, that you find as fascinating now as you did when it came out, in 1993, and you were a swoony daydreamy teenager mesmerized by the music’s anger, its beauty, its dark and twisted humor. Raw guitars, crashing drums, love-wrecked lyrics

8

telling stories of betrayal, revenge, isolation, sex. The seduction, the violence, those moans and howls. That voice. It was a whole other world. You love what PJ Harvey’s Rid of Me did then, what it still does, what it can do. So you embark on an experiment. You reenter it, once again listening over and over, sometimes just one song on repeat for hours. You get into it and it gets right back into you. Characters, lyrics, and landscapes. Moods and tones and those feelings. You begin writing. With each song, to each song, from each song. Around and near and under and then, at some point, it takes a shape. Characters emerge. These two women. Those woods. Chapters like songs, book like an album. It becomes a new story, years of listening spiraled out into new words and meanings. This is the book. It’s not about Rid of Me–it’ because of it.

burácející bicí, zdrcené texty o zradě, pomstě, samotě, sexu. Ty svůdné vzdechy a křiky. Ten hlas. Úplně jiný svět. Milujete, co album Rid of Me od PJ Harvey dokázalo tehdy a co stále dokáže i dnes a tak se pustíte do experimentu. Znovu se k albu vrátíte, znovu do něj vstoupíte, znovu ho budete dokola poslouchat, klidně i hodiny stále jednu píseň. Dostanete se do ní a ona se na oplátku dostane do vás: postavy, texty, nálady, tóny a hlavně ty pocity. Začnete psát. S každou písní, každé písni, z každé písně. Popíšete je ze všech úhlů a v jistou chvíli text nabere nějaký tvar. Zrodí se postavy. Dvě ženy. Lesy. Písně jsou kapitolami, album je knihou. Stane se z něj nový příběh, léta poslechu rozkvetou do podoby nových slov a významů. Toto je ta kniha. Tato kniha není o albu Rid of Me – je jeho výsledkem.

1. Rid of Me

1. Rid of Me

Mary

Mary

“Tie yourself to me,” she whispered, without turning around, as I snuck up from behind. My boots scraping in the dirt, sweat running into my eye, the salt stinging me, my heart thudding, my dry mouth hanging open, tasting the electricity between us. “No one else.” She said it again: “Tie yourself to me.” It was no longer a whisper: the words were sure, though slightly slurred. It was the first time I’d heard her voice – I wanted it in my ear forever. My arms fell to my side, the rope limp in my clenched left hand, its short fibers pricking me. I stared down at her black silk head and wanted to howl with joy. She had come.

„Připoutej se ke mně,“ zašeptala bez otočení, když jsem se k ní zezadu připlížila. Mé boty vrzaly v prachu, pot mi tekl do očí, sůl mě v nich pálila, srdce bušilo. V bezvládně otevřené puse jsem cítila jiskření mezi námi. „K nikomu jinému.“ Řekla to znovu: „Připoutej se ke mně.“ Už to nebyl šepot: slova byla jistá, i když trochu nezřetelná. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela mluvit a hned jsem se do jejího hlasu zamilovala. Mé paže klesly. Z pevně zaťaté levé ruky visel provaz a jeho krátká vlákna mě škrábala. Zírala jsem na její hedvábně černou hlavu a měla jsem chuť výt radostí. Přišla.

9

***

***

When I left it all I’d headed straight to the highway – it’s the only way out of that town – and made my way to the woods. Those dark forbidden woods. I’d been plotting my escape for so long, staring out that little window at the black sea the forest makes. The trees moving in the far-off wind like waves, birds swooping down and up like fish leaping towards the sun. For five long years I was so good and patient. Every few months I was allowed to walk unsupervised, for an hour or so, around a patch of grass surrounded by a weak fence – I could have done it, could’ve bent the flimsy metal, thrown my body over the top and ran. But I didn’t. I waited.

Když jsem vše nechala za sebou, zamířila jsem k dálnici – to byla jediná cesta z města – a od ní jsem se dostala k lesu. K tomu temnému, zakázanému hvozdu. Tak dlouho jsem svůj útěk plánovala. Ze svého malého okénka jsem sledovala černé moře stromů houpající se ve vzdáleném větru jako vlny, zatímco se z něj a do něj vznášeli ptáci nahoru a zase dolů jako ryby vyskakující ke slunci. Po pět dlouhých let jsem byla hodná a trpělivá. Jednou za několik měsíců mi dovolili se asi na hodinu projít bez dohledu po malém trávníčku obklopeném chatrným plotem. Mohla jsem to udělat, mohla jsem ohnout zrezivělý kov, vrhnout přes něj své tělo a utéct. Ale neudělala jsem to. Čekala jsem.

***

***

On the day of my release he came and picked me up in his long black car and took me to the house. I spent several days there, back in that room, yet another cell. When the coast was finally clear I made my escape – I took his truck and drove it to a body of water on the edge of the city, near the highway’s entrance. It rolled in without much splash and went down fast beneath the inky water. I crept backward from the water through some brush and scruffy trees. When I reached the road I paused at the green metal sign with the white arrow pointing toward the highway that juts out like a long and broken arm. I glared at the gun-coloured city. The big fat moon lit the house on the hill that I had just left. I closed my eyes and pictured her sleeping: cheeks flushed, black braids tangled. I tried one last time to enter her dreams. You’re going to follow, I whispered. You’re going to leave too. Please. As the words left my lips I imagined them dropping to the ground, forming sweet ripe apples, a trail of golden

V den mého propuštění mě vyzvedl ve svém dlouhém černém autě a zavezl nás do svého domu. V té místnosti, další cele, jsem strávila několik dnů. Když byl vzduch konečně čistý, utekla jsem. Vzala jsem jeho auto a dojela k vodě na kraji města, poblíž vjezdu na dálnici. S tlumeným šplouchnutím do ní sjelo a v inkoustové vodě se rychle ztratilo. Podrostem a stromovím jsem se plížila směrem od vody. U cesty vyčnívala jako zlomená ruka zelená značka s bílou šipkou ukazující k dálnici. Odtud jsem zírala na šedivé město. Tlustý měsíc osvětloval dům na kopci, který jsem právě opustila. Zavřela jsem oči a představila si, jak spí, tváře rudé, zapletené černé copy. Naposledy jsem se pokusila vejít do jejích snů. Taky půjdeš, zašeptala jsem. Taky odejdeš. Prosím! Představila jsem si, jak vyřčená slova padají k zemi a tvoří sladká čerstvá jablka, cestičku zlatých drobků, kterou bude moct sledovat. Otočila jsem se a vyrazila.

10

breadcrumbs. I turned my back and headed out. Between there and here is a wide swath of nothing: something like a desert, a dead midway, a blank buffer between town and a forest, just a dried-earth no-man’s land. The trucks used to run steady on this road, like salmon on a rich current, but now it’s just a dry, cracked riverbed. No one comes in, and no one really goes out – and when they do, no one knows where to. I kept looking over my shoulder; nothing behind me but what I just passed. I walked and I walked and I ran at some points and I stumbled over rocks, cans, abandoned mufflers and the farther I got from the city, the darker it became and the moon was my only light and I could just make out the white line running down the middle of the road and the silhouettes and shapes of trees and in the waving distance those woods. I collapsed under a single ailing tree, among the asphalt and dust and the shit coming through the cracks, the lonely things trying to live their own way. The mountains and trees were so black I couldn’t tell whether they were at the tips of my fingers or the ends of the earth. And I told myself: I’m headed to the place where I’ll find everything, the place where I’ll be believed. Where I can live again, eyes wide to a far black sky, feet inches off the earth below. The sleep came in waves. My eyes flipped open every so often, expecting to see the old peeling walls of my room, the leathery faces of men swimming above me. In one dream I sat high above him on a throne in a tree holding a golden crown to my head, legs tied to the trunk, swaying in the wind, laughing. In the morning I woke up dusty, aching like hell, and bug-bitten. I’d made it far, though, and the trees clung tight together, green and brown and black, holding fast and strong, towering giants with thin spires so high up. They blanketed the mountain, they rose from

Mezi mnou a tím místem je široký úsek ničeho, něco jako poušť, mrtvá silnice, prázdná hraniční zóna mezi městem a lesem, pustá země nikoho Kdysi tudy vytrvale projížděly kamiony, jako lososi plovoucí po silném proudu, ale dnes už je to pouze vysušené a popraskané koryto. Nikdo sem už nejezdí a nikdo neodjíždí. A když už, nikdo neví kam. I když jsem za zády nikdy neměla nic, co bych před chvílí neobešla, neustále jsem se musela dívat přes rameno. Šla jsem a šla, občas běžela, klopýtajíc o kamení, odpadky, opuštěné hadry a čí víc jsem se vzdalovala od města, tím víc se stmívalo. Jediným světlem se mi stal měsíc a pouze s jeho pomocí jsem dokázala rozeznat bílou čáru procházející středem silnice, siluety, stromy, a v tmavé dáli ty lesy. Zhroutila jsem se pod osamoceným suchým stromem do společnosti prachu a havěti snažící se žít vlastním životem mezi popraskaným asfaltem. Hory a stromy byly tak černé, že jsem ani nedokázala rozeznat, jestli jsou na dosah mé ruky nebo na druhém konci světa. Jak jsem hleděla do tmavých dálek, přesvědčovala jsem se, že mířím na místo, kde budu mít vše. Místo, kde budu sama sebou. Kde budu moct znovu žít. Pomalu na mě doléhal spánek. Ze strachu, že znovu uvidím tolik známé zdi mé komory a nade mnou budou proplouvat ostře řezané mužské obličeje, jsem se občas s vytřeštěnýma očima probrala. V jednom snu jsem nad ním seděla na trůnu z vysokého stromu, rukama si přidržovala zlatou korunu, nohama připoutaná ke kmeni a ve větru jsem se houpala a řehtala se. Ráno jsem se probudila celá od prachu, zdřevěněla a pokousaná od brouků. Ale dostala jsem se daleko, zelené, hnědé a černé stromy už byly pevně semknuté pohromadě jako do výšin se čnící špičatí obři. Životem pokrývaly celý kopec, rostly z každého čtverečního metru

11

every square foot of earth, they teemed with the life I knew was inside. I shivered. A hawk rose from deep within the forest and soared straight up, his wings thick sails, and he circled and circled and found what he needed – then shot back down, gone into a heart I couldn’t see. I went in. To the woods. No path or trail or plan – I just went. Blind and thrashing through, pulled by some force that kept me going, and I was scared and thrilled and scratched and then – I found it. I found it. I stumbled into a clearing and there it was. The surrounding trees seemed to be leaning back, giving it space, letting the light in, allowing a thick mist to rise up around it. I went to it, touched it, rubbed the walls. Got slivers in my fingers, my palms. Home. It was real. Waiting for me. I worked all day and night cleaning it up, getting it ready. Then I found my way back to the highway so that I’d be out in the open in case she came looking. About a mile out of the woods I stumbled into a dim roadside bar that I swear wasn’t there before. I thought it was an apparition at first, but it was real. Had I missed it in the dark? I must’ve gone right by it, too focused on my trek to see it. I pulled my hat low and slid on in. It was empty: just dustcovered vinyl booths, ancient liquor bottled cobwebbed together. A man sat behind the bar, wearing a red satin jacket with the words BIG LONELY embroidered across the back. It seemed to me the perfect phrase. I staked my claim in a corner booth where I ate popcorn and cheese fries, peanuts and ancient candy from the rusted dispenser. I drank glasses of gin but tasted nothing – just my nervous heart and bitter hunger. Sometimes I went outside and walked the highway up and down, pacing and pacing and

země, kam jen oko dohlédlo. Otřásla jsem se. Z hlubin lesa se vznesl jestřáb, na křídlech připomínajících plachty vystoupal do výšin. Kroužil stále dokola dokud konečně nenašel to, co hledal. Pak vystřelil zpátky k zemi, přímo do srdce, které jsem neviděla. Vešla jsem do lesa. Žádné stezky, stopy ani mapy – prostě jsem šla. Slepou a zmatenou mě táhla jakási síla. Měla jsem strach a zároveň jsem byla vzrušená. A doškrábaná. A pak jsem to našla. Našla jsem to. Došla jsem na mýtinu a tam to bylo. Okolní stromy jakoby se ohýbaly nazpět a uvolňovaly místo pro denní světlo a hustou mlhu. Přikročila jsem, dotkla se zdí a radostí je začala mnout. Do prstů i dlaní se mi zadřely třísky. Domov. Byl skutečný. A čekal jenom na mě. Celý den i celou noc jsem uklízela a připravovala. Pak jsem se po vlastních stopách vrátila zpátky na dálnici, abych byla na otevřeném prostoru vidět, kdyby přišla. Pár kilometrů od lesa jsem u silnice narazila na potemnělý bar. Přísahala bych, že tu předtím nebyl. Nejdřív jsem se domnívala, že je to jen zjevení, ale byl skutečný. Že bych ho ve tmě minula? Musela jsem projít přímo kolem něj, příliš zaměřená na samotnou cenu, než abych si ho všimla. Stáhla jsem si čepici a vklouzla dovnitř. Byl prázdný, nic kromě zaprášených kožených sedaček a prastarých, pavučinami spletených lahví. Za barem seděl muž v červené bundě, na zádech vyšito SAMOTÁŘ. Zdálo se, že ho to dokonale vystihuje. Usadila jsem se na rohové sedačce a snědla svůj popcorn a hranolky se sýrem, arašídy a starobylé bonbóny ze zrezivělého automatu. Zapila jsem to několika sklenicemi ginu, ale pořád jsem cítila jen svou nervozitu a trpký hlad. Občas jsem vyšla ven a prošla se tam a zpátky po dálnici. Krok za krokem jsem

12

searching. For some sign, some thing. The city sat far and sad in one distance, the mountains large and dark in the other. Here, it was just leafless trees, like sticks stuck in the ground, broken bottles and cardboard scraps and the dirty arm of a doll whose body was missing. I wanted to rip the trees from their earth, gnaw on the roots, suck in the dirt until I swallowed something molten. My feet hurt. I kept on. I had to believe that she’d show up.

pochodovala a čekala na nějaké znamení. Jakékoliv! Město smutně sedělo v dáli jedním směrem, vysoké a temné hory druhým. Zde ale byly jen suché stromy připomínající klacky zapíchnuté v zemi, rozbité lahve, rozježený karton a špinavá ruka z panenky. Měla jsem chuť ty stromy vyrvat ze země, ohlodat jejich kořeny a vysát z nich veškerou špínu dokud bych se nedostala k morku. Bolely mě nohy. Ale nevzdávala jsem to. Musela jsem věřit, že se ukáže.

***

***

On the third day I lifted my head from a nap on the table and saw a figure in my periphery, headed toward the bathroom. It was just a flash: long braids whipping around, thin neck, shoulder blades, big T-shirt, jeans, those blue shoes. Her hand quickly gripping the doorframe as she disappeared. It was enough though – my body tightened and my heart froze and I was about to yell but I stayed still. Is it her? Could it be? It is her. Yes. I sat and trembled and waited for her to emerge but after a while my patience grew out. I knocked. Silence. Some bird somewhere cried, a wind blew through the bar and the glasses clinked. I turned the handle – it wasn’t locked. Bathroom empty, window open. That wind blowing in dust and the smell of ground outside. I looked out the window, scanning the packed dirt, the dry flora. There. She sat straight backed on a large flat rock, inches from the highway, a small purse next to her, hands folded in her lap, knees and feet together. Waiting. Her head was turned the slightest bit and I saw it – those braids, that face. Her. Do you know what it feels like to be in one of these moments? When the thing you’ve wanted so bad sits before you, within your reach? A wave of nausea and terror sweeps over you, your heart seizes and your skin

Když jsem se třetího dne probouzela z dřímoty na stole, zahlédla jsem bokem postavu směřující do koupelny. Byl to jen záblesk: dlouhé zapletené copy, hubený krk, lopatky, nepadnoucí triko, džíny, ty modré boty. A její ruka, když zmizela ve futrech. I to stačilo. Svaly mi ztuhly, srdce se zastavilo a málem jsem vykřikla. Je to ona? Nezdá se mi to? Ne, je to ona. Musí. Vsedě jsem čekala, až se zjeví a celá jsem se chvěla. Po chvíli mi ale došla trpělivost.

Zaklepala jsem. Z neviděných dálek se ozval nějaký pták a v průvanu zacinkaly sklenice na baru, jinak ticho. Zabrala jsem za kliku, zamčeno nebylo. Koupelna však byla prázdná a otevřeným oknem vítr dovnitř foukal prach a čerstvá vůně lesa. Vyklonila jsem se z okna a zkoumala hlínu a suché květiny. Seděla tam, narovnaná na velkém kameni, sotva pár centimetrů od dálnice, ruce složené v klíně, nohy semknuté, vedle sebe malou kabelku. Čekala. Dívala se trochu stranou a já konečně viděla její copy, její obličej. Viděla jsem ji. Znáte ten pocit? Když to, po čem jste tolik toužili, najednou sedí před vámi jako na dlani? V takovou chvíli vás zaplaví pocit nevolnosti a hrůzy. Srdce se zastaví a kůže se napne, začnou se vám zatínat čelisti a najednou si intenzivně

13

tightens, the muscles in your jaw pulse and you become acutely aware of the back of your neck. It’s your moment. My gut burned, and I had to act. I grabbed my backpack and slipped out the back door. I crept around the building like a spy: back flush against the wall, head still, eyes darting, foot over foot, aware of the sound that each crushed leaf made. I reached the corner and peeked around. She was still. The highway silent. Not a soul around, not another body, nothing moving but that circling hawk, and an ant that crawled on my boot. I watched it climb the curve of the toe and tried slow my rapid breath – I closed my eyes, squared my shoulders, felt my body, my strength. The heat surrounding me, the sweat beads forming on my forehead. I reached into my pack to see what I had – among the candles and batteries and socks and matches I found some rope and a burlap strip. I pulled the knife from the sheath on my belt and tiptoed out, toward her. It seemed an interminable distance. She was so still. I was right behind her. When she spoke first I froze – she’d seen me coming. My long black shadow cast out over her. I hadn’t thought of that. Did I ruin it? I put my hand on the back of her neck. “There is no one else,” I said, and I meant it. I wrapped the strip of burlap around her eyes. Gently. My hands shaking. “You’re going to wish you’d never met me,” she murmured. “I doubt that’s true.” I apologized as I held her wrists together and tied them with the rope. “Come on. Let’s get out of here.” Without a word she offered me her boundup hands and I pulled her to her feet. The rough rock scraped her leg as she stood and she gasped. I leaned down and licked the thin drip of blood. It mixed with the dust – everything so hot from the sun – and my tongue burned on

uvědomíte vlastní šíji. Toto je vaše chvíle. Vnitřnosti mě pálily a musela jsem něco dělat. Popadla jsem svůj batoh a vyklouzla zadními dveřmi. Plížila jsem se kolem budovy jako špion, zády opřená o zeď, s hlavou strnulou a pohledem těkala kolem sebe. Jak jsem se krůček po krůčku přibližovala rohu budovy, uvědomovala jsem si každičký zvuk pod svýma nohama. Na rohu jsem vykoukla. Byla nehybná. I dálnice byla tichá. Kolem ani duše, nic se nehnulo. Vysoko nad námi jen kroužil jestřáb a po botě mi lezl mravenec. Sledovala jsem ho škrábat se na ohyb mého palce a pokusila se zpomalit dech. Zavřela jsem oči a narovnala ramena. Soustředila jsem se na sebe samou a na svou sílu. Obklopoval mě žár a na čele mi vyvstávaly kapky potu. Sáhla jsem do batohu, abych zkontrolovala, co s sebou mám. Vedle svíček, baterek, ponožek a zápalek jsem našla i lano a kus pytloviny. Vytáhla jsem zpoza opasku nůž a po špičkách zamířila směrem k ní. Vzdálenost se zdála být nekonečná. Byla tak nehybná. Ocitla jsem se přímo za ní. Když promluvila, strnula jsem. Věděla o mně. To jak na ni dopadl můj dlouhý černý stín. To mě nenapadlo. Zkazila jsem to? Položila jsem jí ruku na šíji. „Nikdo jiný není,“ řekla jsem a myslela jsem to naprosto vážně. Jemně jsem jí uvázala kolem očí pytlovinu. Ruce se mi třásly. „Budeš si přát, abys mě nikdy nepotkala,“ zamumlala. „To pochybuju.“ S omluvou jsem jí provazem svázala ruce. „Vyrazíme.“ Beze slova natáhla svázané ruce a já ji postavila na nohy. Přitom se ale škrábla o ostrou hranu kamene a zajíkla se. Sklonila jsem se a olízla kapičku krve. V tom vedru mě jazyk z krve smíchané s prachem pálil. Její zářící černé kadeře se přiblížily k mému rameni a já se v tu

14

her. Her shiny black head came up to my shoulder and I felt myself tower over everything. The dying trees, the endless sky, the burning sun, and even the roadside bar – it all retreated into a minute distance, a soundless tiny nothing. My heart pounded and pounded and oh it pounded and then – I finally looked closely at her. She was beautiful, even with the blindfold. “I’ve always wanted to be kidnapped. It’s like being rescued.” I pushed her in front of me, and began our march toward the woods. I held the wrapped wrists of my captive and tasted her red blood on my tongue. I felt like the core of the earth. “Lick my legs,” I thought. “I’m on fire.”

chvíli cítila, jako bych čněla nad celým světem. Nad vadnoucími stromy, nekonečnou oblohou, planoucím sluncem, dokonce i nad barem u silnice. Vše se v tu chvíli vzdálilo do malého tichého ničeho. Srdce mi bušilo jako o závod. Teprve tehdy jsem se na ní konečně podívala zblízka. Byla nádherná, a to i se zavázanýma očima. „Vždy jsem chtěla být unesena. Je to skoro jako záchrana.“ Popohnala jsem ji před sebe a vydaly jsme se na cestu k lesům. Držela jsem zavázaná zápěstí své zajatkyně a na jazyku převalovala chuť její krve. Připadalo mi, jako bych byla středem světa. „Lízej mé nohy,“ pomyslela jsem si. „Hořím.“

2. Missed

2. Missed

Kathleen

Kathleen

He should not be hid. He was just too big. I couldn’t live there, hidden with him. It was all my fault. I fed him. The doctors said he needed the pills, that the sickness must be monitored, every moment. Make another appointment. Next week, and the week after that? Forever? When I was in third grade my teacher once day said, “Class, I have a question: if you could only be on thing for the rest of your life, would you choose to be rich, famous, or happy?” I immediately raised my hand for “famous” thinking maybe I could be a movie star, maybe I can escape and be famous and everyone will love me. The rest of the children nodded calmly and raised their hands for “happy,” apparently already familiar with the value of not being miserable. “Kathleen,” my teacher began, with the slow tone of great importance, “you can be famous

Neměl by být schovaný. Byl v celém domě. Nemohla jsem tam žít schovaná, ne s ním. A všechno to byla moje vina. Krmila jsem ho. Doktoři říkali, že potřebuje prášky a neustálý dohled. Domluvit další schůzku. Příští týden a týden po něm. A ten další taky. Když jsem chodila do třetí třídy, učitelka se nás zeptala: „Pokud byste do konce života měli být jenom bohatí, slavní nebo šťastní, co byste si vybrali?“ Okamžitě jsem se přihlásila a odpověděla, že bych chtěla být slavná, třeba by ze mě mohla být filmová hvězda, třeba bych se prosadila na vlastní pěst a všichni by mě milovali. Spolužáci jen tiše přikyvovali. Pak poslušně zvedali ruce a, patrně vědomi si hodnoty štěstí, odpovídali ke spokojenosti paní učitelky. „Kathleen,“ začala učitelka důležitě, „slavná můžeš být z mnoha důvodů. I těch špatných.

15

for many things. Bad things. You could be famous for falling off a bridge. And drowning.” To a girl whose mother had so recently died, it was a very cruel thing to say. But true. It was most likely the most attention she’d ever paid me, and I felt a little famous right then, with all the other kids actually looking at me rather than around or through me. She stared for a few seconds more, her lips taut; then she nodded, satisfied, and began to talk about happiness by asking various students what it meant to them. While they chimed in and shared thoughts of birthdays everyday and no more wars or fighting, I glowered at my desk, shrinking back and down. I shut my eyes, my stomach lifting to my heart as I felt myself on the rim of the bridge, the wind pushing me off balance, the huge swirling fall and then the deep water breaking over and swallowing me. I was rushed on a cold current out to sea and that is where I remained, not famous, not happy, just floating, miserable, for years.

Třeba kvůli pádu z mostu. A utonutí.“ Bylo od ní kruté něco takového říkat dívce, které nedávno umřela matka. Ale byla to pravda. To bylo poprvé a naposledy, kdy se mi tolik věnovala a v tu chvíli jsem se cítila být slavná. Konečně se všichni spolužáci dívali na mě. Ne jen skrz mě, na mě. Učitelka se na mě chvíli upřeně dívala s vyšpulenými rty, pak spokojeně přikývla a svůj výklad o štěstí začala otázkami, co pro koho to slovo znamená. Zatímco se ostatní přidávali a dělili se o svá přání mít každý den narozeniny nebo sny o světovém míru, já se ve své lavici s mračením stáhla sama do sebe. Zavřela jsem oči a zvedl se mi žaludek. Představovala jsem si, jak stojím na římse mostu, do zad se mi opírá vítr a shazuje mě do hlubin pode mnou, a jak mě ty hlubiny pohltí. Silný studený proud mě odnesl do moře a tam jsem skončila. Nebyla jsem slavná. Nebyla jsem šťastná. Jen jsem léta bezútěšně plula.

***

***

What can you say about the life I led, of no consequence to anyone, except my mute sick father whom I kept alive each day? The man who became stricken with a mysterious illness the day his second wife dies, but who didn’t bat an eye when his first wife–my mother–died. Even though he had no voice he was louder than anything, so loud, so loud that even when I covered my ears I could hear him.

Co se dá říct o životě, který jsem vedla, bez jakýchkoli důsledků na životy druhých, kromě mého němého a nemocného otce, kterého jsem každý den udržovala při životě? Člověka, kterého schvátila záhadná choroba v den, kdy podruhé ovdověl, ale přitom ani okem nemrknul, když zemřela jeho první žena, má matka. Přestože nemluvil, vše přehlušil. Byl tak hlasitý, že jsem ho mohla slyšet i když jsem si zacpala uši. Říct se snad dá jenom, že jsem žila v oparu mé vlastní mlhy. I já jsem bývala obyčejným šťastným dítětem s matkou, hračkami a špinavými dodřenými koleny. Ale už dávno odešla. Všichni kromě mě na ni dávno zapomněli. Dělala jsem pro něj všechno. S nikým jsem nemluvila.

Say that I lived in a fog of my own making. I’d once been a normal happy child, with a mother and toys and dirty scraped knees. But she was long gone, forgotten to everyone but me. I did everything for him. I didn’t speak to anyone.

16

The neighbours were scared of us, and I of them. The lady next door with the little dog–I looked away every time she tried to say hello. I went outside once a week and headed straight to the market and back, avoiding the main roads and the neighborhoods. I am not pretty, I do not appear healthy. No one notices me. I sometimes had sharp, clear thoughts that burst through like music in the middle of nowhere. And I did believe that there was someone waiting to find me, someone who would see me clearly. I’m not talking about love and princes–it’s more than that. So say that I don’t know what happened that night, or during the day leading up to it. That’s a lie. I know what, but I don’t know why. Things happen–I do things–but I don’t know why or how. What I can remember is that it began like all my days: I woke at six to his grunting and pounding. I lay in bed and stared at my ceiling and considered killing myself. I looked at the birds that lived on the branch outside my window. I watched them fly away. I stared at my blue ceiling. At some point I went downstairs and made him his meal: eight baked eggs and buttery toast, ten strips of bacon, salt. I cut open a lemon and licked it slowly. It stung the cuts on the inside of my lip, the place where I bit down in the night. On the television–it was always on–madefor-TV movie droned. A dumb drama, with tormented characters deep in deceit. My father, in his worn-through flannel bathrobe that he never took off, and his bulbous nose, and his permanent stubble, wasn’t paying attention–he just required the sounds and the flashing moving images. I kept wishing for something to happen–an explosion or the ripping off of a roof, a sudden tornado to hurl all the characters into the air. But it still wound up with a misunderstanding and then a reunion

Sousedé se nás báli a stejně tak já jich. Odklonila jsem zrak vždycky, když se mě ta ženská odvedle s tím jejím malým ratlíkem snažila pozdravit. Ven jsem vycházela jen jednou týdně a i tehdy jsem zapadlými uličkami chodila rovnou do obchodu a zpět. Nejsem nijak atraktivní a nevypadám zdravě. Nikdo si mě nevšímá. Občas se ve mně probudily naprosto jasné myšlenky, jakoby se v mrtvolném tichu rozezněla hlasitá hudba. Někdo na mě čeká, někdo, kdo mě uvidí takovou, jaká jsem. Žádný princ a životní láska, mnohem víc než to. Řekněme, že nevím, co se stalo tu noc ani během dne, který k ní vedl. I když je to lež. Vím, co se stalo. Nevím však proč se to stalo. Občas se stává, že něco udělám, ale nevím jak a proč. Pamatuji si, že ten den začal jako každý jiný: jeho bručení a bušení mě probudilo v šest hodin. Ležela jsem na posteli a přemýšlela jsem o sebevraždě. Koukla jsem na ptáky hnízdící na větvi za oknem. Když odletěli, zírala jsem dál na modře vymalovaný strop.

Nakonec jsem šla dolů a uvařila mu snídani: omeletu z osmi vajec, toust s máslem, deset plátků slaniny, sůl. Rozřízla jsem citron a pomalu si ho vychutnávala. V místech, kde se v noci koušu do rtů, štípal. Ve věčně zapnuté televizi hučel nějaký televizní film. Nějaké tupé drama s trýzněnými postavami zmítanými intrikami. Otce to nijak nezajímalo. Jak tam seděl ve svém obnošeném flanelovém županu s tím svým nafouknutým nosem a neudržovaným strništěm, potřeboval jen zvuky a blikající obrázky. Přála jsem si, aby se něco stalo. Cokoli! Aby jim výbuch urval střechu. Aby všechny herce najednou odfouklo náhlé tornádo. Jako vždy to ale skončilo nedorozuměním, usmířením za východu slunce a pomalu stoupajícími titulky

17

and a sunrise and slow credits. When it was over he grunted and shifted in his chair. I propped up his thick socked feet – this was a struggle, even, to grasp his ankles and l lug them up onto the hassock–and fetched him a soda. In the kitchen I shook and shook and shook the soda. I clenched my fists and screamed inside my mind. I exited the kitchen and he pointed to the portrait of my dead stepmother that hung above the TV. I dusted it, obligingly, as I did everyday. I pretended the rag was a knife and with every arcing wipe I cut her face. Then I dusted and polished the wretched furniture, her chintzy crap. I did laundry and waxed the kitchen floor. It’s the house I grew up in, but it couldn’t have felt less familiar: everything I’d known and adored was cleared out when she moved in. After the cleaning session I went up the dark stairs to my bedroom. Through my window, my beloved window, the one aspect of my home that she couldn’t take away, I could see the highway, straight and empty until it hit those mountains, and those woods–that raging mass of black trees. Pine needles, I imagined. Everything, I dreamed. Little animals, creature, elves, violent wolves. Kingdoms and freedom and total, utter mystery. It terrified me beyond belief. When you’re a child in this town the first thing anyone ever tells you is: Do not go into those woods. They are dark and thick and dangerous. When you’re very young they tell you it’s monsters. Then when you’re slightly older they sit you down and tell you there are bad men there, whole packs of them, with beards and mean eyes and terrible, unspeakable intention and they just lurk and wait for you. (The second thing they tell you, when you’re a girl in this town, is shhh.) I can’t tell you how many times I stood there shivering, my eyes closed, picturing myself flying away, getting carried on the wind to an

Když skončily, s mručením se začal vrtět ve svém křesle. Podepřela jsem mu jeho tlusté nohy. Boj jako vždy, zvednout ho za kotníky a vytáhnout je na polštář. Skočila jsem mu pro sodovku. Uvnitř jsem křičela, když jsem s ní v kuchyni se zaťatými pěstmi zběsile třepala. Vyšla jsem z kuchyně a otec ukázal na portrét mé mrtvé macechy visící nad televizí. Stejně jako každý den jsem ho poslušně oprášila a představovala si, že v ruce nedržím hadr ale nůž.

Pak jsem oprášila a vyleštila její žalostný kartounový nábytek. Vyprala jsem a v kuchyni vytřela. V tomto domě jsem vyrostla, a přesto mi nemohl být víc cizí. Když se nastěhovala, muselo jít všechno, co jsem znala a milovala, pryč. Po úklidu jsem se vrátila nahoru do své ložnice. Mé okno, mé milované okno, jediná část domova, kterou mi nemohla vzít. Z něj jsem sledovala prázdnou dálnici, dokud se neztratila za horami. A lesy, tu obrovskou plochu ponurých stromů. Asi hlavně borovice. A nejenom ty. Malá zvířátka a další tvorové, skřítci, zuřiví vlci. Jejich království a svoboda a naprosté tajemno a neznámo. Neuvěřitelně mě ta představa děsila. První věc, kterou se dítě v tomto městě dozví je, že se do těch lesů nesmí. Že jsou temné, husté a nebezpečné. Později mu řeknou, že tam žijí příšery. Pak, že tam žijí tlupy zlých lidí. Číhající a vyčkávající vousatí zloduši se zlýma očima a nevyslovitelnými choutkami. Druhá věc, kterou mladé dívce řeknou je „pšt.“ Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem u toho okna stála se zavřenýma očima, celá se chvěla a představovala si, jak letím pryč na svěžím větru změny. Každou noc, kdy byla pryč, jsem pod měsícem snila. Prosila jsem lunu, aby mi dala odvahu se osvobodit.

18

alternate world. I wished on the moon every night that she was out. I begged her to give me the courage to be free. Then I saw one of the baby birds that had only just learned to fly. (I had watched the mother push him from the nest, and saw him struggle and flail and finally right himself, understand his little wings, and take to the sky.) And he was flying toward me, toward the nest, toward his mother who waited, I saw, with a worm in her pale beak (I almost cried then, on that gesture alone, that mother providing that food). He flew past her and looked right at me, and he hit my window with a gentle thud. His body remained for a moment, crushed up against the glass, and then it dropped to the empty flowerbed below. I felt his impact deep within me: something cracked or split or began to break off. The mother bird didn’t react; she just sat and waited with the writhing worm. I choked back my tears and wanted to vomit. I put on my blue shoes and my wide-brimmed hat. It was Tuesday, and I had to head to market It was the normal walk, the normal route, but somehow things felt different: as I cut across the hospital grounds, the breaking feeling inside of me grew and changed into a kind of tingle, like the crackling air before a storm. But I went on: bought eggs, meat, soda, ice cream, and brandy. Came home. Made him hamburger, slapping ground red meat back and forth in my palms, smacking it into discs. Served him. Wiped him down–I gave up on the showers long ago, now it’s just a wet washcloth. Gave him his pills. Clawed my eyes out (or thought about it). Covered him with that orange afghan. Endured his wicked glares and wordless disdain. Retreated to my room. Inspected my window for flecks of bird blood or little bits of feather. Found none. Tried to catch my breath. Couldn’t. Shook, shivered. Felt the storm brewing in my chest, dark clouds

Pak jsem jednoho dne viděla, jak se ptáčata zrovna učila létat. Sledovala jsem, jak jedno z nich matka vystrčila z hnízda, jak zápasilo s vlastním tělem, jak se v poslední chvíli vzchopilo, pochopilo svá křídla a odletělo vstříc nebi. Vstříc mému oknu, vstříc hnízdu, vstříc své matce, která na něj čekala s červem ve svém bledém zobáku. Ten obrázek mě málem rozplakal. Matka obstarávající potravu. Prolétl kolem ní, a zrovna jak koukl mým směrem, jeho tělo se s jemnou ranou rozbilo o mé okno. Chvíli zůstalo bez pohybu, rozlámané o neúprosnou skleněnou plochu, a pak spadlo do záhonu pod ním. Jeho náraz jsem cítila hluboko uvnitř, něco se ve mně zlomilo nebo aspoň nalomilo. Jeho matka na to nijak nereagovala, prostě dál seděla a čekala se svíjejícím se červem v zobáku. Zatlačila jsem slzy a bylo mi na zvracení. Nasadila jsem si modré boty a široký klobouk. Bylo úterý a já musela jít nakoupit. Obyčejná procházka, obvyklá cesta, ale přesto se něco zdálo jinak. Jak jsem procházela pozemkem nemocnice, ten zvláštní pocit, že ve mně něco láme, rostl a změnil se v brnění, jako šum ve vzduchu před bouří. Přesto jsem pokračovala v rutině. Nakoupila jsem vejce, maso, limonádu, zmrzlinu a brandy. Vrátila jsem se domů. V dlaních jsem vytvarovala placky červeného masa na hamburgery. Když je dojedl, umyla jsem ho – mokrou žínkou, na sprchování už jsem dávno zanevřela. Dala jsem mu prášky. Vyškrábala jsem si oči. Nebo jsem o tom aspoň přemýšlela. Zakryla jsem ho jeho oranžovou dekou. Přetrpěla jsem jeho zlobné pohledy a mlčenlivé pohrdání. Stáhla jsem se zpět do své místnosti. Prohlédla jsem okno. Žádné skvrny ptačí krve ani peří. Marně jsem se pokusila zhluboka nadechnout. Třásla jsem se. Žaludkem se mi šířily temné mraky a v hrudi

19

spreading to my belly. Bit my lip. Fell into bed. Slept. I remember the dream–I jumped out my window and caught the baby bird before he hit the glass and then– I woke abruptly. I wasn’t groggy – I was clear and full, as if I was bursting, full to the brim in some way. Something made me rise in the darkness and slip from my bed. Something moved me down the stairs – was I floating? I don’t recall my feet touching the carpet. I was moving with a sense of purpose, but it was not my own. When I reached the base of the stairs and the adjacent kitchen, I kept going. I went right to him, where he slept, in his foul brown chair in the dark living room, dead asleep. The sound of his choking snore drowned out my movements: I unplugged the telephone, and then the television. I wrapped my fingers around the orange plastic bottles that held the pills that kept his heart beating and I put them all in the purse that hung over my shoulder. I ran my hand over my long black braids–had I not undone them before bed?–and smoothed them down against my skull. I looked into his big red face. It made me nauseous. It looked like Mars. There was no sound aside from his snoring: No crickets or night owls or feral cats screaming. No cars on the streets, no wind. I went to the kitchen, then, the yellow kitchen with its country-themed wallpaper, faded patterns of chickens and eggs and white wicker. The knife I’d used to cut my morning lemon still lay on the table. I gripped its blade and only know I was cut when the blood dripped onto the floor. I returned to the living room and went to the windows. I yanked down the dark olive drapes and they collapsed at my feet. Dust plumed up around me as I stared out through the massive plate-glass window. And there was the world, our sad quiet street. The yellow streetlight that stood outside the house was like a spotlight on him and it was then that

bouřilo. Kousla jsem se do rtu. Pád do postele. Spánek. Pamatuji si sen: vyskočila jsem z okna a chytila to ptáče, ještě než vrazilo do okna a… Náhle jsem se probudila. Nebyla jsem ospalá, naopak úplně živá. A jakoby plná, přeplněná. Jako bych měla prasknout. Nějaká síla mě donutila vstát do tmy a vyklouznout z postele. Něco mě hnalo ze schodů. Nevznášela jsem se? Zdálo se mi, jako by se mé nohy nedotýkaly koberce. Nezastavila jsem se, ani když jsem se dostala pod schody ke dveřím do kuchyně. Šla jsem přímo do obýváku, k jeho odpornému hnědému křeslu, ve kterém spal jako mrtvola. Ve zvuku jeho chrápání se ztratily mé pohyby. Vypojila jsem telefon i televizi. Pak jsem se zmocnila oranžových pilulek, těch, co udržovaly jeho srdce v chodu. Strčila jsem si je do kabelky a pročísla si rukou své dlouhé černé copy. Nerozmotala jsem si je před spaním? Uhladila jsem si je a koukla se mu přímo do toho velkého červeného obličeje. Udělalo se mi zle. Vypadal jako Mars.

Krom jeho chrápání nebylo slyšet žádný zvuk. Žádní cvrčci, žádné houkání nočních sov ani mrouskání divokých koček. Na ulici žádná auta, žádný vítr. Pak jsem přešla do kuchyně. Její zeď byla lemována venkovskou tapetou: zašlé vzory kuřat, vajíček a bílého proutí. Nůž, se kterým jsem ráno krájela citron, stále ležel na místě, kde jsem ho nechala. Sevřela jsem jeho čepel, a že krvácím jsem si uvědomila teprve, když kapky mé krve začaly dopadat na podlahu. Vrátila jsem se do obýváku a strhla tmavě olivové závěsy. Když mi dopadly k nohám, všude kolem mě se zvedl prach a já skrze tlusté sklo okna mžourala na svět, naši smutnou a tichou ulici. V tu chvíli na něj ale dopadlo reflektor připomínající žluté světlo pouliční lampy stojící před naším domem. Na to

20

he opened his moon eyes. He looked at me with such great fear, this awful recognition, as if he’d been expecting this. As if my time had come. He tried to speak but he couldn’t so he grunted and grunted and pounded his fists. I stared back with flint eyes and then – still not knowing why or what I was doing – I rushed around the house, ripping down every curtain, pulling out every shade. The light, the moonlight, the yellow light, the night’s light, the spotlight, kept coming. I left the door wide open. Everything unlocked. All the lights turned on. I grabbed a stone from the old dead flowerbed and when I got to the sidewalk I threw it. I am not very strong, I am pale and weak, but in that moment I possessed a force I’d never known and the stone shattered the window. In the yellow streetlight the glass looked like rain as it fell. And I ran. I went so fast down that street. Something called me, pulled me, compelled me to go. The town fell away behind me. I ran out to that highway. I had never been there before. I had never been anywhere. It was you. Say that it way you, moving me.

otevřel bledé oči a z jeho pohledu vyzařovala bázeň a vyděšené pochopení. Jako by to čekal. Jako by nadešel můj čas. Pokusil se promluvit, ale z pusy vyšlo pouze bručení a tak jenom bručel a mlátil pěstmi do křesla. Zírala jsem na něj neústupným pohledem a, stále bez vlády nad vlastním tělem, jsem se rozběhla kolem domu a za sebou strhala každou záclonu a roletu. Světlo měsíce, žlutá lampa, světlo noci, reflektor, záře zaplavila celý pokoj. Dveře jsem nechala dokořán. Všechno odemčené. Všechno rozsvěcené. Vzala jsem kámen z dávno uvadlého záhonu a od chodníku jsem ho hodila. Nejsem moc silná, spíš bledá a vyzáblá, ale v tu chvíli se ve mně vzbudila nadlidská síla a rána roztříštila okno. Ve světlu lampy vypadaly padající střepy jako déšť. A já utíkala. Něco mě volalo, táhlo a nutilo spěchat. Město se za mnou rychle vzdálilo. Běžela jsem přímo k dálnici. Nikdy jsem tam nebyla. Nikdy jsem nikde nebyla. To ty. Řekni, že jsi to byla ty. To ty jsi mě táhla. Řekni to, Mary. Řekni to!

Say it, Mary, say it. ***

***

I had a seizure as a child, on the playground during recess. I slid down a metal slide and then the other children’s faces became blurry–I felt my body begin to shake: I remember it perfectly, as if I were watching it while it occurred, because I can tell you how my head snapped back on my thin neck and my hair – so long and black even then – flew wildly. And I can see all these kids in bright socks scrambling away from me, terrified, and one girl who ran to get help. I was carried to the bright white

Jednou, když jsem si jako malá o přestávce hrála na hřišti, jsem dostala záchvat. Sjela jsem z klouzačky a najednou se obličeje ostatních dětí rozmazaly a já cítila, že se třesu. Ten pocit si pamatuju dokonale, spíš jako bych sledovala záchvat někoho jiného. Přesně si pamatuju, jak se můj hubený krk prohnul nazpět a mé už tehdy dlouhé vlasy za mnou divoce vlály. Taky si pamatuju, jak se nohy všech děti strachy rozutíkaly a že jedna holčička běžela pro pomoc. Dvě učitelky mě i s průvodem dětí

21

nurse’s office by two teachers and a procession of children, and woke to the sound of paper crackling beneath me, a thin paper sheet laid out over a vinyl bench. I heard it before I opened my eyes and it sounded like the earliest part of a fire. I dreamed briefly I was beginning to burn and as I became hot a hand landed on my tense face and I opened my eyes, the round nurse was above me, I was not on fire. I was no longer seizing, but inside I still felt the sharp pulses of something stabbing through me, in my bones and my blood, and I smiled up at the nurse and told her I loved her. The memory of that feeling has remained with me, something I’ve always desired and never felt again. Until that moment when I sat at the edge of the highway, blurry-eyes, gritting my teeth, unclear as to how I got there, knowing only that I was supposed to be there. The earth moved in starts and stops before me, and when you came up and took me from behind I finally felt that charge. I’m almost always scared but at that moment I was not myself. I knew you intended to take me and then you put that blindfold over my eyes I didn’t flinch. I didn’t try to call out, to make a scene – yours was all the attention I needed. When you held my hands and led me away I followed without question or protest. When I felt the asphalt under my feet I didn’t worry that a truck might strike us down, and when the ground beneath me became grit and gravel, I knew we’d left the road and I didn’t think once about violent wild animals. You led me and I felt calm. A little bit thrilled. Like when you’re a child and you pretend to be blind. I began to suspect we were nearing the wood when I could feel the shadows of the tall trees looming over me, the hot sun lessening, the air beginning to smell different. Like pine and earth and small animals and very deep cold secrets. And then you stopped. You told me not to move. You

odnesly do sesterny, kde mě položily na lehátko vystlané tenkým papírovým prostěradlem. Probudil mě zvuk krčícího se papíru připomínající praskání ohně. Chvíli se mi zdálo, že hořím a začal mě zaplavovat obrovský žár, když se mého obličeje dotkla sestřina ruka. I když jsem v kostech i v krvi stále cítila ostré bodání, už jsem nehořela. Usmála jsem se vstříc jejímu obličeji a pověděla jí, že ji miluji. Ten pocit ve mně zůstal dodnes, jako něco, po čem jsem vždy toužila, ale od té doby už nikdy necítila. Alespoň dokud jsem neseděla na té krajnici. Všechno bylo rozmazané a já skřípala zuby. Netušila jsem, jak jsem se tam dostala. Věděla jsem jen, že jsem na tom místě měla být. Země se pohnula a nade mnou se zastavily všechny hvězdy, a když ses mě zezadu zmocnila, konečně jsem ten pocit zažila znovu.

Jsem sice plachá, ale v tu chvíli jsem nebyla sama sebou. Bylo mi jasné, co děláš a když jsi mi zavazovala oči, ani jsem necukla. Nepokoušela jsem se křičet o pomoc ani dělat scénu. Všechno, co jsem potřebovala, byla tvoje pozornost. Bez jakýchkoli pochyb jsem tě pak nechala mě vést pryč. Na asfaltu jsem se nebála, že nás srazí auto. Když se pod námi asfalt změnil v hlínu, ani na vteřinu mě nenapadlo, že by na nás mohly zaútočit divoké šelmy, přestože jsem věděla, že jsme v lese.

Vedla jsi mě a já cítila klid. A trochu vzrušení. Jako když si dítě hraje na slepého. Začala jsem tušit, že se blížíme k lesu, když se přese mě začaly drápat chladné stíny vysokých stromů, ostré slunce oslabovalo a vzduch ovládla vůně borovicí, hlíny, drobné zvěře a hluboko pohřbených tajemství. Pak ses zastavila. Řekla jsi, ať se nehýbu, utáhla mi uzel

22

tightened my blindfold, you cinched my wrists more, and I was suddenly aware of your smell: your sweat, your scalp, your breath were like a hot basement. And it was not until then, when the path began to slope upward, and we were climbing, and my thighs started to burn, and it was cold, and I could only hear your labored breath, our feet stumbling over what I assumed were rocks and logs and jutting tree roots, crunching sounds like leaves and sticks, your fingers gripping my wrists and arms to keep me from slipping as we entered what I definitely knew were the woods – these are the woods, she is taking me into the woods – it was not until then that I began to feel frightened. You must have sensed this fear rising up in me because you finally spoke to me. You told me we’d be safe. You told me you were taking me home. But I couldn’t help it when my fear came bubbling up inside me. All I’ve ever wanted is to be away from my house, to leave it all behind–but it’s all I’ve ever known. I’ve never been anywhere else. I began to miss it, to panic. What did I do? What did I– and you were pulling me up this hill and I saw his face again, his face in my mind bright like a planet, his feet still up on that hassock, the look in his eyes as I backed out the door. I didn’t know where I was, where we were going, who I was, and who you were. I missed my bedroom and my dark dim house and the streetlights and lemons and knives–and I missed him.

Řekla jsi, že jsme v bezpečí. Řekla jsi, že mě vedeš domů. Ale tomu strachu jsem nedokázala poručit. Jediné, co jsem kdy chtěla, bylo dostat se pryč z toho domu a opustit celý svůj dosavadní život. Jenže nic jiného jsem neznala. Nikdy jsem nikde nebyla. Začalo se mi stýskat, začala jsem panikařit. Co jsem to provedla? Co jsem to… a ty jsi mě tlačila stále výš a já si vzpomněla na ten jeho obličej připomínající rudou planetu, jeho podepřené nohy, ten jeho pohled, když jsem couvala ze dveří. Netušila jsem, kde se nacházíme, kam jdeme, kdo jsem já nebo kdo jsi ty. Stýskalo se mi po ložnici a tmavém domě, po pouličních lampách, po citronech i nožích. Stýskalo se mi po něm.

3. Legs

3. Legs

Kathleen

Kathleen

“Oh, you’re divine. Did I tell you you’re divine?” I wake to these words, this woman's voice, and to this moaning.

kolem hlavy i zápěstí a já si náhle uvědomila to aroma. Tvůj pot i vlasy i dech, všechno dohromady mi připadalo jako útulný sklep. V tu chvíli se cesta začala svažovat. Z výšlapu přes kamení, klády a vystouplé kořeny mě začaly pálit nohy. Držela jsi má zápěstí, abych neuklouzla, a já neslyšela nic kromě tvého těžkého oddychování a pod našimi nohami praskajícího listí a větví. Byla jsem si jistá, že jsme v těch lesích. To jsou ty lesy, proboha, ona mě vede to těch lesů. Teprve v tu chvíli jsem se začala bát. Musela jsi to cítit, protože až tehdy jsi konečně promluvila.

“Ach, jsi tak dokonalá. Řekla jsem ti už, že jsi dokonalá?“ Do těchto slov jsem se probudila, do toho hlasu, do toho sténání.

23

Oh Oooohhhh. Ohhh. Owwww.

Ach. Aaach. Ach. Aaaach

But it's not my father’s moaning, that sound I’m so used to. It's mine. My voice, wet and bottomless, like an aching mermaid. I am on the ground, a cold floor. There are rough boards beneath me, splinters in my arms, back, and thighs. Something covering my eyes–harsh fabric. I can’t be dead because I’m in too much pain. My head‘s in a lap, damp rough hands stroke my face over and over, like a cat’s tongue cleaning her kitten. Filthy kitten. I inhale through my nose–moss, pine, rot, sweat–sharp pain shoots through me, something in my head, stabbing in my head, from my nostrils to my forehead. My forehead beats like a heart. My wrists burn, my muscles cry. My legs sting everywhere. I try to move, to roll over, but am held tight by those hands. I struggle for a moment, my head closes in on itself. My lips hurt, there’s blood in my mouth, dirt in my mouth. I try to unveil my eyes and my fingers touch my forehead. I cry out. “You hit your head,” says the voice, “when you fell. I’m so sorry.” The backs of my eyelids explode over and over. I run my tongue around my gritty teeth, try to wiggle my toes. . “I tried to stop you, to warn you, but you didn't listen. You tried to run. Blindfolded. Through the woods. Not a good idea, my dear.” She uncovers my eyes then, lifts the cloth and my lids with her thumbs and leans her face close to mine. Lightning in my brain–stars flashing, red spirals, a buzzing flashing feeling. It’s night, so there’s very little light. Behind her head I can make out a ceiling–wood–some walls–wood? I try to spit but it just slides down my chin.

Ne jako sténání to mého otce, na které jsem tak zvyklá. Mé. Můj hlas, vlhký a bezedný jako hlas roztoužené mořské panny. Ležím na chladné podlaze. Pode mnou drsná prkna a v rukou, zádech i stehnech třísky. Něco mi překrývá oči, nějaká hrubá látka. Mrtvá nejsem, na to to moc bolí. Hlavu mám položenou v něčím klíně a tváře mi stále dokola hladí drsné a vlhké ruce, jako kočka omývající své kotě. Špinavé kotě. Nasaju okolní vůně: mech, borovice, plíseň, pot a… Najednou mnou projede prudká bolest. V hlavě, jako by se něco snažilo ji rozbít zevnitř. Čelo mi zběsile tepe. Zápěstí pálí a svaly křičí. Štípou mě celé nohy. Snažím se pohnout, převalit se, ale ty ruce mě pevně drží. Chvíli s nimi zápasím, ale mysl se mi zatemní. Rty mě bolí a pusu mám plnou krve. Plnou krve a prachu. Pokouším se odkrýt si oči. Prsty se dotknu čela a bolestí vykřiknu.

„Upadla jsi“ povídá ten hlas, „a praštila ses do hlavy. Je mi to líto.“ Víčka mi pulzují. Přejíždím si jazykem po suchých zubech. Snažím se zakroutit palci na nohách. „Snažila jsem se tě zastavit a pomoct ti, ale neposlouchala jsi. Snažila ses utéct se zavázanýma očima. A lesem. Nevím, co tě to popadlo.“ S těmi slovy se nahne těsně nad můj obličej a palci mi z očí sundá látku. Najednou mi hlavou třeskne blesk, všechno se točí a v uších mi piští a všechno se blýská. Je noc, málo světla. Za její hlavou rozeznávám dřevěný strop. Dřevěné stěny. Odplivnu si, ale sliny mi jen stečou po bradě.

24

“It was a nasty fall–you tripped over a tree stump and tumbled down a hill.” “It hurts,” I manage to say, through the blood and dirt. “I know. But it‘s okay–I’m taking care of you. Just don’t try to run off again.” “I won't.” My mouth feels as if it will crack into pieces. “Promise?” “Yes.” “If you try again, I might have to do something drastic to make you stay. Cut off your legs or something.” I work to see the face above me, to see if she’s serious. Flashing, spirals, it’s all fuzzy but I adjust–and she’s smiling, and through my haze l can see that she is beautiful. A large mouth and strong nose and her hair is short and golden. It fluffs out around her head like a halo or a glowing light. She’s not going to hurt me. I reach up and touch her sweater. “Where were you trying to go, Kathleen? Were you trying to run away?” I can't answer her honestly. I don’t know anything but this moment and my pain is starting to feel good and warm, like when you’re a child and you fall and cry until your mother holds you and your body just wants to feel that embrace, that desire. It’s stronger than the pain and maybe that’s why you hurt yourself in the first place. I look at her and I remember: my father in his chair, my feet hitting the sidewalk, the highway, the sky, her back at the bar, the dirt, the bathroom window, the knife, the door, a baby bird smacking a window, heavy curtains, dark clouds, a compulsion, the pills–the pills? My purse. I had a purse. ”Where’s my purse?” She took me. “You dropped it when you fell and I tried to look but–I couldn't find it.” She wanted me.

„Byl to ošklivý pád – zakopla jsi o pařez a zřítila se z kopce.“ „Bolí to,“ procedím stěží skrz krev a špínu. „Vím. Ale bude to v pořádku – postarám se o tebe. Jen už se znova nesnaž utíkat.“ „Dobře.“ Připadá mi, jako by se mi měla pusa rozletět na sto kousíčků. „Slibuješ?“ „Slibuju.“ „Jestli se o to pokusíš znova, budu tě tu muset udržet nějakým horším způsobem. Třeba ti uřezat nohy.“ S námahou se na ni otočím. Myslí to vážně? Všechno je tím motáním a blýskáním rozmazané, ale zvykám si: usmívá se. I přes ten opar vidím, že je krásná. Plná ústa, výrazný nos a krátké zlaté vlasy. Třpytí se kolem její hlavy jako pulzující svatozář. Neublíží mi. Zdvihám k ní ruku a dotýkám se jejího svetru. „Kam jsi chtěla jít Kathleen? Snažila ses ode mě utéct?“ Nedokážu jí upřímně odpovědět. Nevybavuju si nic kromě tohoto okamžiku. Aspoň, že bolest se postupně začíná mírnit. Je mi teplo, jako když malé dítě upadne a pláče dokud ho matka nedrží pevně v náručí. Bolavé tělo chce cítit to obětí a touhu. A ten pocit je silnější než bolest, možná je to vlastně důvod, proč vlastně upadlo. Kouknu na ní a vzpomenu si na otce sedícího ve svém křesle, na mé nohy a chodník, po kterém jsem běžela, dálnici, nebe, její záda na baru, špínu, okno koupelny, nůž, dveře, ptáče rozbíjející se o okno, těžké záclony, tmavé mraky, nutkání, prášky. Prášky? Kabelka. Měla jsem přece kabelku. „Kde je moje kabelka?“ Vzala mě. „Pustila jsi ji, když jsi spadla. Nemohla jsem ji pak nikde najít.“ Chtěla mě.

25

“There were pills in it, my father’s. I took them because I wanted him to–” Am I speaking out loud? What am I doing? He was slumped in that chair, he was reaching for me, I was backing away, he panted and gasped. She knows my name. The highway. That place–that bar. How did I end up there? Did she know I was coming? She was waiting there for me. She knows me? My eyes adjust completely: I can make out the top of a doorframe (is there a door attached to the frame?), and through a small square window the black outlines of trees, some patches of black sky with white stars. Is there glass in the pane or is it empty? Something moves in the trees–something’s out there—something dashing and now it’s gone. What is that? Am I seeing things? Who’s out there? A rustle in some brush, feet scampering? Where are we? She knows me. “You don't need it, Kathleen. You don't need anything anymore.” “Kath-leen.” I let the word fill my mouth, let it weigh down my jaw. My name. “How do you know it?” “You don't remember? You told me on the way here. We were talking and I was explaining everything. Before you fell. I guess when you hit your head. … But you’re safe now. Just rest.” She puts the rough cloth back over my eyes. “Where are we?” Even with the cloth I still see the flashes, spirals, stars, light. Her face reflecting golden in my mind, on top of his face, mom’s face, witch face, my face. “Shhh,” she whispers. “We're in the woods. When you wake tomorrow I‘ll explain everything.” “The woods? At night? We might as well be dead.” “For all anyone knows, yes. But we’re not. And that’s the beauty of it all.” I have always wanted to go to the woods. I

„Byly v ní prášky, prášky mého otce. Vzala jsem mu je, protože jsem chtěla aby…“ Mluvím nahlas? Co to dělám? Byl k tomu křeslu přikovaný. Snažil se po mě natáhnout, supěl a lapal po dechu a já couvala. Zná mé jméno. Dálnice a to místo, ten bar. Jak jsem se tam ocitla? Věděla, že přijdu? Vždyť tam na mě čekala. Copak mě zná? Oči se mi konečně ustálily. Rozeznávám nad sebou vrch futer. Jsou tam i dveře? Malým čtvercovým oknem vidím siluety stromů a kousíček hvězdného nebe. Je to okno prosklené nebo prázdné? Ve stromech se cosi hýbe, něco… něco se tam mihnulo. Co to je? Mám snad halucinace? Kdo tam je? Šustění v keřích, upalující nohy? Kde to jsme? Zná mě.

„Už ji nepotřebuješ, Kathleen. Už nepotřebuješ nic.“ „Kath-leen.“ To slovo mi naplnilo celou pusu, převalovala jsem ho na jazyku. Mé jméno. „Jak to víš?“ „Ty si nevzpomínáš? Řekla jsi mi ho po cestě. Bavily jsme se a já ti všechno vysvětlovala. Ještě než jsi spadla. To asi jak ses udeřila do hlavy. Ale teď už jsi v bezpečí. Jen si odpočiň.“ Znovu mi přes oči položí tu hrubou látku. „Kde to jsme?“ I se zakrytýma očima se všechno točí a blýská. V hlavě se mi promítla její zářící tvář shlížející na něj, na matku, na tu čarodějnici a na mě. „Pššt,“ zašeptala. „Jsme v lesích. Až se zítra probudíš, všechno ti znovu vysvětlím.“ „V lesích? V noci? Vždyť to je sebevražda.“ „Podle ostatních ano. Ale žijeme. V tom je ta krása.“ Vždy jsem chtěla jít do lesů. To si pamatuju.

26

remember. I left. I ran. The woods! I grin, though it hurts, my lips spreading back over my teeth, my mudded cheeks cracking, my white teeth exposed. I let my heavy hurting head fall back on her leg. “Oh, Kathleen: You are going to be my life” She laughs a dark laugh: “But if you don't want to be here, I could kill you instead.”

Utekla jsem. Do lesů! I přes bolest se culím, rty se mi natahují, zaschlé bláto na tvářích praská, cením bílé zuby. Nechávám svou bolavou hlavu dopadnout zpátky na její nohu.

4. Rub ‘Til It Bleeds

4. Rub ‘Til It Bleeds

Kathleen& Mary

Kathleen& Mary

„Ach, Kathleen: budeš mým životem.“ Zle se zachechtá: „Ale jestli tu nechceš být, můžu tě taky zabít.“

Speak … I’m listening. … I can’t do much else. But will you tell me where we’re going?

Povídej … Poslouchám … Nic moc jiného mi nezbývá. Řekneš mi aspoň, kam jdeme?

Look, you must believe what I’m saying–I’m not lying. This was meant to be. I saw you from the hospital, from my window, and I wanted you. I’ve been talking to you, thinking of you, commanding you to come–and now look. Through the bars in my little room, once a week, every Tuesday morning at 10 a.m. you went to the market. I guessed that, because of that mesh bag you carried and because I know that Tuesday is market day. You hung your head so low. You took the strangest route, so roundabout and illogical but absolutely perfect– because where did you go?

No tak, prostě mi věř, nelžu ti. Takhle to má být. Viděla jsem tě ze svého pokoje v nemocnici a od té doby jsem tě chtěla. Mluvila jsem s tebou, přemýšlela o tobě, nutila tě přijít. A podívej, jak to dopadlo. Skrz mříže v mém malém okně jsem tě sledovala, jak každé ráno v úterý chodíš nakupovat. To jsem odhadla: v úterý se nakupuje a pak podle té pletené tašky, co jsi s sebou nosila. Mívala jsi tak svěšenou hlavu. A chodila jsi tou nejdivnější cestou, tak nelogickou oklikou. Ale byla dokonalá. Víš, kudy jsi chodila?

I went … to … the old hospital grounds?

Šla jsem … do … starého areálu nemocnice?

My hospital grounds.

Do mého areálu nemocnice.

Your hospital grounds.

Do tvého areálu nemocnice.

Why did you go that way?

Proč jsi tím areálem chodila?

I went … you were right … the market. The only time I left my house, really, and I–I don’t like the roads and the neighborhood streets. I liked the big oaks and that huge lawn. The

Chodila jsem … měla jsi pravdu … nakupovat. Z domu jsem vlastně vycházela jen proto. Nemám ráda silnice a rušné ulice a měla jsem ráda ty velké duby a obrovský trávník. A

27

sculptures and fountains. It was like a castle in a book … I didn’t think anyone could see me.

sochy a kašny, působilo to na mě jako pohádkový hrad … Myslela jsem si, že mě nikdo nevidí.

You walked right below my window. I saw you.

Já tě viděla, procházela jsi přímo pod mým oknem.

It was so quiet–like no one was there …

Bylo tam tak ticho. Jako by tam nikdo nebyl …

I know. Not even bird sounds, or wind sounds. Such a crazy, silent place. Except for one time–you must remember. I really want to know if you remember. You were passing right below my window, and there was a scream–a woman screamed. This woman who’d been comatose, she just woke up and screamed so loud and it echoed in the building and you must have heard it–you turned.

Úplné bezvětří a nikde ani pípnutí. Šíleně tiché místo. Jen jednou to tak nebylo. To si musíš pamatovat. Vážně potřebuju vědět, jestli si to pamatuješ. Procházela jsi přímo pod mým oknem, když se ozval výkřik. Ženský výkřik. Jedna žena se zrovna probudila z kómatu a její křik byl tak hlasitý, že se rozléhal po celé budově. Musela jsi to slyšet, sama ses otočila.

I don’t know. … It’s hard to remember. … Are we in the woods? We are, aren’t we?

Nevím. … Nemůžu si vzpomenout. … Jsme v lesích? Jsme, že?

Your head jerked around and the sun hit your face–and do you know it was the only time I ever saw your face? You always kept your head down, staring at the ground I guess, or those blue shoes you’re always wearing. I saw your profile, your cheekbone, your nose, your brow, half your mouth. You’re beautiful.

Trhla jsi hlavou a obličej ti osvítilo slunce. Víš, že to bylo poprvé, co jsem ti viděla přímo do obličeje? Vždy jsi chodila se skloněnou hlavou. Asi jsi zírala na zem. Nebo na ty své oblíbené modré boty. Viděla jsem tě z profilu, tvé líce, tvůj nos, tvé obočí, tvá ústa. Jsi nádherná.

I’m not

Nejsem.

You are. What’s your name?

Jsi. Jak se jmenuješ?

Are we going to stop soon? Where are we going?

Oddychneme si už? Kam to jdeme?

I’ll tell you if you tell me your name.

Řeknu ti to, až když mi povíš své jméno.

It’s … it’s Kathleen.

Jmenuji se … Jmenuji se Kathleen.

Okay Kathleen. You’ll see where were going. You’ll see so soon. You kept me going, Kathleen,

Dobře Kathleen. Uvidíš, kam jdeme. Brzy. To díky tobě jsem to přežila, Kathleen, díky těm

28

those Tuesday morning walks. You were always there, you never failed. I relied on you, and you never failed.

procházkám. Byla jsi tam každé úterý a nikdy jsi mě nezklamala. Spoléhala jsem se na tebe a ty jsi mě nikdy nezklamala.

You said you’d tell me where we’re going. Will you take this thing off my eyes?

Slíbila jsi, že mi řekneš, kam jdeme. Sundáš mi to konečně z očí?

Just listen. Because I have to tell you this, how everyday was the same in there, Kathleen, everyday the same, pacing the room and thinking and thinking, not wanting to die, despite what they thought. I’ve always wanted to live, Kathleen, that’s the thing I’ve always just been trying to live, even when I tried to– look, I don’t mean to be dramatic, but I see that town as it is: peeling and sloughing and rotting into itself. I had to get out. And you did too! That entire hospital was caving in–even that green lawn you liked so much–its edges were browning and dead patches were starting to spread. I stayed in that room and watched it all rot. Just like I did when I was in my father’s home. My home. That place. … There was hardly any difference, really, between my room in the hospital and my room at home. Same cell, different captors. Sometimes, Kathleen, I think that a queen is the loneliest woman in the world. She has more love and devotion than one could imagine and no actual relationships because everyone fears her. She paces alone in her palace, dragged down by the weight of her gown, her robes, her jewels, her underthings. She pets her dogs and watches her kingdom– she thinks, What do you do with all this land? Is it my job to keep it alive? She has a mirror by the window so she can watch her back and see if anyone’s entering her chamber. She could kill anyone who crosses her with the dagger in the sheath on her belt. The belt’s beneath her dress, see–there’s a special slit, like a pocket, and she can reach in, to the belt where the dagger is ready. Her mother approaches, her child approaches, her most trusted guard comes

Ještě chvíli poslouchej. O tomto ti musím říct. Každý den tam byl stejný. Celé dny jsem v té místnosti jenom přecházela od jedné stěny k druhé a přemýšlela a dumala. Nechtěla jsem umřít, přestože si mysleli opak. Vždy jsem chtěla jenom žít, Kathleen, to je to jediné, o co jsem se vždy snažila. A to, i když jsem… Pochop, nechci znít dramaticky, ale já to město vidím takové, jaké opravdu je: vidím, jak hnije a bortí se samo do sebe. Musela jsem odtamtud pryč. A ty přece taky! Celá nemocnice se hroutila. I ten tvůj oblíbený trávník začal na okrajích blednout a celé trsy trávy na něm odumíraly. Ze svého okna jsem sledovala, jak všechno tlí. Stejně jako v domě mého otce. V tom domě, kterému jsem říkala domov. … Sotva mezi nimi byl nějaký rozdíl, mezi mým pokojem doma a v nemocnici. Stejné vězení, jiní bachaři. Víš, někdy se mi zdá, že královna musí být ta nejosamělejší osoba na světě. Dostává se jí víc lásky a oddanosti, než si kdo dokáže představit a zároveň nemá žádné opravdové vztahy, protože se jí každý bojí. Ověšená bohatou róbou a šperky se sama prochází chodbami svého paláce. Mazlí se se svými psíky a dohlíží na své království, ale hlavou se jí honí otázky. Co s celou tou zemí? Mám ji udržovat při životě? U okna má zrcadlo, aby vždy viděla ostatní vcházet do jejího pokoje. Na opasku schovaným pod jejími šaty je zvláštní kapsa, ve které může kdykoli zalovit pro schovanou dýku a zabít kohokoli, kdo jí zkříží cestu. Přistoupí její matka, přistoupí její potomci, přiblíží se její nejdůvěryhodnější stráž. Pokud by musela, všechny by je mohla hned podříznout. Všichni, kdo jí milují, jsou vlastně tak trochu mrtví.

29

near–she could slash them all in a moment, should she need to. And so everyone she loves is already a little bit dead. Zastavíme se někdy?

Will we ever stop? Are you listening to me? I have so much to tell you and we’re gonna keep going and going and going and–

Posloucháš mě vůbec? Musím ti ještě tolik říct a budeme pochodovat a pochodovat a pochodovat a…

oh Kathleen, I’m sorry, I–I was joking, of course we’re going to stop, we have destination, Kathleen. We have a place, a home–please don’t cry.

božínku, Kathleen, odpusť mi to. To… to byl jen takový vtípek. Samozřejmě, že se zastavíme. Máme totiž cíl, Kathleen. Máme místo, domov… Prosím tě, neplač.

please don’t cry. I’m doing the best that I can, and I know you’re going to love it here, you will. I knew, I knew when I’d watch you walking, that you’re like me. You’re younger, I know, but I could see some of me in you–I could sense that you wanted out of that place, and your life, so bad. You’re like no one else–with your hair and your head hung down and the way you lift your knees–you’re like no one else. That’s why you’re here.

prosím tě, neplač. Rychleji se tam nedostaneme a vím, že to tam budeš milovat, opravdu. I z okna jsem viděla, že jsi jako já. Ano, jsi mladší, ale přesto jsem v tobě viděla kus sebe. Cítila jsem, že jsi z toho místa chtěla vypadnout, jak moc jsi chtěla nový život. Jsi jedinečná. Tvé vlasy a sklopená hlava a ten zvláštní způsob, jakým při chůzi zvedáš kolena: jsi jedinečná. Proto tady jsi.

Okay, okay, but, please just–I’m scared. Just let go of me for one second.

Dobře, dobře, ale mám strach. Prosím. Nech mě vteřinku jít volně. Dobře, chviličku, dobře, ale… Kathleen, stůj!

Fine, yes, one second, okay, and–Kathleen! Stop! Don’t! Your blindfold!

Ne, vždyť nic nevidíš!

Look out–

Pozor!

No!

Ne!

I’m coming!

Už běžím!

Are you okay? Oh please be okay, please be okay, please don’t be – Kathleen, sweet thing … speak.

Jsi v pořádku? Pane bože, prosím buď v pořádku, prosím, prosím, ať se ti… Kathleen, miláčku … řekni něco. … moje hlava …

… my head …

30

You head your head, you’ve hit your head, okay, you hit your head Kathleen, you’ve hit your head on this tree, okay, you fell down a hill and you’re–you’re all scratched up but you’re okay, it’s okay, I’ll make it better I will. … Just lie steady in this moss, it’s just moss, it’s soft, it won’t hurt you. Here. Rest your head on me. There. Good …

Tvoje hlava, hlavička, praštila ses do hlavy, jo, bouchla ses do hlavy Kathleen, praštila ses o tento strom, spadla jsi z kopce a jsi… jsi celá doškrábaná, ale to bude v pořádku, napravím to, napravím. … Jen lež v mechu, je to jenom měkký mech, nic ti neudělá. Tak. Polož si na mě hlavu. Tak, dobře …

Oww … is it bad?

Aau … jak to vypadá?

It’s okay. You have a bruise on your forehead Je to v pořádku. Budeš mít pěknou bouli … … it’s swelling very quickly. It must feel tight, dost rychle to otéká. Bolí to, cítíš ten tlak? right, a lot of pressure? … right … It looks–it looks–it’s filling with blood.

… jo … Vypadá to… Vypadá to jako by… plní se to krví.

… blood … ?

… krví … ?

Yes, yes, so I need to rub it.

Ano, jo, musím to mnout.

… rub? No–

… mnout? Ne…

It’ll hurt, Kathleen, it will, but I’ve got to rub it, to break the skin, We have to let the blood out–believe me, we’ve got to bleed it out, it’s the right thing to do, it might hurt now but it will make it better–So stop. Shh.

Bude to bolet Kathleen, bude to bolet, ale musím to mnout, aby se to dostalo ven. Musíme tu krev dostat ven, věř mi, musíme to nechat vykrvácet, musíme, asi to teď bude bolet, ale bude to tak lepší… Nebraň se, pšt.

Don’t move. I’m just going to do this, see, like this–

Nehýbej se, jenom tě takhle budu hladit, vidíš, jemně

No …

Ne …

Yes, just rub it until it–

Ano, mnout, dokud…

31

5. Hook

5. Hook

Mary

Mary

“I was blind. I was lame. I was nothing until you came.” She speaks these words as if in a trance, and then sits up straight once they leave her mouth. Her nostrils flutter, she cranes her neck. She’s awake. “My name is Kathleen. I left my home, and now I'm here.” She touches the cloth that covers her eyes. She winces when her fingers brush the bruise. “I want to see where we are. Please take this blindfold off.” Her voice now is so different—clear and strong yet careful, as if her mouth and tongue have just fully formed. That she is finally awake fills me with relief and my heart pounds like a snare drum: crash crash crash crash crash. I put my hand on her chest–it’s the same. Crash crash crash crash. The sun has just come up and it's the most beautiful day. “Yes, yes. I'm going to. How do you feel?” “I ache, but it’s not as bad as it was … last night? Was that last night?” “Let’s go outside.” I didn’t sleep all night. I ignored the moisture that soaked through my clothes and didn't dare move us to the rough bed I’d made. I didn't want to disturb the position she’d ended up in after I carried her here, unconscious and heavy, her lovely face bloody. I sat down on the floor and laid her on my lap– my legs were out straight in front of me, wide open like the road, her torso draped over my right leg, her head heavy on my left thigh. Left arm stretched up behind her head, right arm crossed over her thin chest, fingers twitching

„Slepá, chromá, byla jsem nulou před tvým příchodem.“ Říká to, jako by byla v transu. Pak se vsedě narovná, natáhne krk. Zachvějí se jí nozdry. Je vzhůru. „Jmenuji se Kathleen. Utekla jsem z domu a teď jsem tady.“ Dotkne se látky zakrývající její oči, ale cukne s sebou, když prsty zavadí o ránu. „Ráda bych viděla, kde jsme. Sundej mi to, prosím.“ Hlas se jí změnil, najednou je ryzí a silný, a zároveň opatrný, jakoby ho v sobě objevila poprvé. Už jen to, že je konečně vzhůru mě naplnilo úlevou a srdce mi bije jako bubínek: bum bum bum bum. Pokládám ruku na její hruď: bum bum bum bum. Venku zrovna vyšlo slunce a začíná nádherný den. „Sundám, neboj. Jak se cítíš?“ „Všechno mě bolí, ale není to tak hrozné jako … včera? Byla to včerejší noc? „Pojďme ven.“ Celou noc jsem nespala. Nevšímala jsem si promokajícího oblečení a neodvážila jsem se spolu s ní přesunout do tvrdé, ale ustlané postele. Nechtěla jsem s ní pohnout poté, co jsem ji sem donesla, těžkou a v bezvědomí, půvabný obličej celý od krve. Posadila jsem se na podlaze a položila si ji do klína. Nohy jsem měla před sebou, rovné jako ta dálnice, kde jsem ji potkala. Pravou nohu přikrytou její hrudí, její hlavu položenou v klíně. Levou rukou jsem jí podpírala hlavu a pravou objímala. Dýchala jsem jen zlehka a pravidelně, a kromě

32

on occasion. I kept my breath shallow and even and didn't move, even when my limbs were tingling, and then numb. And now she’s awake. I take one last look at the house–I want it to be perfect. It’s clean–I made a broom out of a branch and a clump of pine needles and swept the floor. Before the sweeping I walked like a crushing giant on everything that lay on that floor: layers of wet leaves, bits of sticks, crumpled paper, tufts of fur, feathers, balled-up tinfoil, gum wrappers, cardboard, matchbooks, old newspaper scraps, pieces of plastic, glass shards. I swept most of it outside, but the gusts that blow through are constant, and it all returns. I lead her outside and as we exit I caution her on the sharp drop–the front step is missing. We walk about fifteen feet and then I turn her around. The trees are pressing in, an anxious mass, sharing my anticipation. I pull off her blindfold. She has the stunned face of a koala taken from its tree. “Here it is, Kathleen. Your home and mine.” She blinks. Squints. Pulls the messed-up black braids from her filthy face and stares. She moves her head slowly, taking it all in. She winces–still sore. She looks down: her shoes are covered in mud and blood. She looks at me: her eyes, I finally notice, are a watery pale blue, like milk. And deadly, wholly curious. She stares at the house, lips parted just a bit. It stands before us, small and huge at the same time, squat and wide like a brick. The long worn logs that make its walls are varying shades of brown, gray, and black, depending on the splits and frays and knots and whorls. The roof is obscured by everything the trees have shed: their branches, their nests, their pinecones and buds. The doorframe stands in the middle, white paint barely there, flaking off in thin bits that collect on the ground. The door is no longer attached to its frame; I found it in some nearby brush but couldn't manage to get

občasného škubnutí v prstech jsem se ani nehnula. Ani když mi začalo brnět v nohách i rukách, ještě než mi zdřevěněly. A konečně je vzhůru. Ještě jednou kouknu po domě, musí být dokonalý. Je čisto, zametla jsem podlahu s podomácku vyrobeným koštětem z větve a jehličí. Předtím jsem si tady připadala jako obr, pod svýma obrovskýma nohama jsem ničila celá města z vrstev promoklého listí, větviček, zmačkaného papíru, trsů kožešiny, peří, alobalových kuliček, obalů od žvýkaček, kartonu, zápalek, starých novin, plastu a střepů. Všechno jsem to vymetla ven, ale všudypřítomný průvan odpad neústupně vrací na své místo. Vyvedla jsem ji a ven a u dveří jsem ji upozornila na chybějící schod. Ušly jsme asi pět metrů a otočila jsem ji. Okolní stromy se na nás tlačí, stejně dychtivé jako já. Když jí konečně rozvážu oči, její výraz připomíná zmatenou koalu sundanou proti své vůli ze svého eukalyptu. „Tak to je ono. Náš domov.“ Zamrká. Zašilhá. Ze špinavého obličeje si odhrne rozcuchané tmavé copy a zírá. Pomalu otáčí hlavou a vnímá celou scénu. Cukne s sebou, pořád to bolí. Koukne pod sebe, boty má pořád od bláta a krve. Koukne na mě: konečně vidím, že má bledé, tyrkysově modré oči s nebezpečně zvědavým pohledem. S pootevřenou pusou zírá na dům. Stojí před námi a svým širokým a nízkým tvarem připomíná cihlu. Zdá se být malý i obrovský zároveň. Jeho zdi z dlouhých opotřebovaných klád jsou střídavě hnědé, šedé a černé, podle toho, kde jsou zrovna praskliny, otřepy a suky. Střecha je pokrytá vším, co na ni v průběhu let stromy nasypaly: větvemi, ptačími hnízdy, šiškami a pupeny. Vchod stojí uprostřed, po zemi pod ním tenké kusy odloupnuté bílé barvy. Panty jsou odhalené, dveře jsem našla až v jednom keři, ale nepodařilo se mi je dostat ven. Dvě přední okna

33

it out. The two front windows are of different sizes: the one on the left is a small perfect square, the other a larger rectangle. No glass remains–it too gathers on the ground-and the rotting remnants of curtains hang from small metal rods. I look closely and can make out pink flowers, green leaves, some faint brown round smudges that could be bloody fingerprints. “What is it?” “It's a house.” “I know, but what is it?” And like a cat in a new space, she creeps forward to the structure and begins to inspect its every detail. As she walks its perimeter l follow, and as she examines the house I examine her. She runs her right hand along the logs, touching the knots, the moss and lichen and cobwebs. She crouches down and peers into the dark space beneath the house-it rests on four large blocks– and touches its underbelly, grabs a mass of pine needles and brings them to her nose. She inhales deeply. That sweet sticky scent undercut with dust. She sneezes. When she gets to the back she notices the low stone wall that runs the length of the house. It’s made of thick, uneven stone and at one point it must have been quite long, perhaps even surrounding the house, but what remains is only a few yards in length. I'm impressed that she sees it–the vines and brambles and bushes that cover its crumbling face make it easy to miss. She reaches through the thorns and rubs the cool rock. She moves on, letting the fingertips of her left hand ride along its wide top, rising and dipping with the misshapen stones. Before she reaches the end she stops and crouches again, near the far back corner of the house. I go to her: something small and gray is cupped in her hands. “It’s a bat,” she whispers. “A baby. It’s dead. Look at its crumpled little wings.” And she holds it up to me. It appears soft and furry, and its paper-thin wings are folded beneath its birdlike

mají různé velikosti, to vlevo je malé, úhledně čtvercové, druhé větší a vysoké. Střepy z nich jsou rozdrobené pod nimi, za okny pouze visí na tenkých kovových tyčích hnijící zbytky závěsů. Pozorně se na ně zadívám a rozeznám vzory růžových květů, zelených listů a nahnědlé šmouhy připomínající krvavé otisky. „Co je to zač?“ „Dům.“ „To vím, ale co je zač?“ Jako kočka v novém domě se plíží blíž a zkoumá každý detail. Následuji ji v jejím kruhu kolem domu a stejně, jak ona zkoumá dům, i já zkoumám ji. Pravou rukou přejíždí po kládách, dotýkajíc se suků, mechu, lišejníků a pavučin. Dům stojí na čtyřech mohutných kvádrech a ona si kleká a zkoumá temnotu pod ním. Tak sáhne na jeho podbřišek, vytáhne ruku plnou jehličí a zhluboka si k němu přičichne. Ta sladká vůně s nádechem prachu. Kýchne. Když se dostane za dům, všimne si nízké kamenné zídky vedoucí kolem stěny. Je postavená z těžkých nerovnoměrných kamenů a kdysi dávno musela být delší, snad objímala i celý dům. Teď je ale dlouhá sotva několik metrů. Divím se, že si jí všimla, je snadné ji pod vší tou révou, ostružinami a keři přehlédnout. Natáhne se skrz trny a dotkne se chladného kamene. Jde dál a nechává prsty levé ruky sjíždět po vrcholcích a jamkách znetvořených kamenů. Kousek před jejím koncem, poblíž jednoho rohu domu, se zastaví a znovu si klekne. Přikročím k ní: v dlaních má cosi malého a šedého.

„Netopýr,“ zašeptala. „Mrtvé mládě. Podívej se na ta zmačkaná křidélka.“ Podrží mi ho před obličejem. Vypadá křehký a chlupatý, a ta tenoučká křídla má zmačkaná pod svým malým

34

body. It has the face of a puppy and is the size of a large plum. I want her to put it down. Instead she says, “I’m going to keep it,” and she places the bat in a pouch she makes with the bottom half of her T-shirt. I say nothing. She says, “Let’s go inside.” Though we’re deep in the woods we’re not immune to the summer heat; the sun is inching up overhead and the sweat spreads across my back, down my neck and arms. She, however, seems unaffected by temperature–her face is dry and composed, though the blood on her forehead remains. Once inside she looks around slow: it's just one large room, and it measures about fifteen by thirty feet-when I first found it, I laid down along the wall over and over, counting the number of times that my tall frame fit. The floorboards are rough and split with cracks and gaps, worn more heavily in some places-by the front door, below the windows, in the very center of the room. She follows the length of the boards until they meet the far wall and then follows the wall up to the ceiling. It was once probably nine feet high, but time and the weight of the woods have dragged it down. There is a hole near one corner where a fallen branch stabbed its way through; I removed the branch, as it was home to a million spiders, and stuffed the hole with leaves and some newspaper pages that I found. (I looked for a date, but they had all been torn off.) . Against one wall is the bed that I made: there was a filthy blanket in here when I found it, so I put that down first, then covered it with layers and layers of needles. Over that I put moss that I scraped off the trees, and then the one blanket that l brought. I balled up my sweater to make a small pillow. Near the bed are several piles that I made while cleaning: things I found that I didn't want to throw away. She points to the mound of small round metal

tělíčkem tvarem připomínající ptáče. Obličej má jako štěně, asi o velikosti větší švestky. Měla by ho položit. Místo toho řekne, že si ho nechá a uloží ho opatrně do kapsy z dolní půlky svého trička. Mlčím. „Pojďme dovnitř,“ navrhne. Ačkoli jsme hluboko v lese, slunce visí přímo nad našimi hlavami a po krku, zádech i pažích mi stékají kapky potu. Naopak ona vypadá, jako by ji vedro nijak neovlivňovalo. Kromě krvavé skvrny na čele je její obličej suchý a vyrovnaný.

Uvnitř se kolem sebe pomalu rozhlédne. Dům tvoří pouze jedna velká místnost, když jsem se sem poprvé dostala, odkrokovala jsem postupně stěny a naměřila zhruba pět metrů do šířky a deset do délky. Podlahu tvoří hrubá a popraskaná prkna. V některých místech jsou opotřebovaná více, než jinde, především kolem dveří, oken a uprostřed místnosti. Pohledem přejíždí od jednoho konce prken na druhý a u protější zdi pohledem pokračuje po dřevěné zdi až do rohu, kde se pojí se stropem. Kdysi mohl být vysoký asi tak tři metry, ale věk a tíha haraburdí na střeše ho znatelně snížila. Poblíž jednoho rohu si větev prorazila cestu dovnitř. Musela jsem ji vyhodit, žili v ní miliony malých pavoučků, díru jsem pak zacpala listím a kolem se povalujícími novinami. Zajímalo mě, jak jsou staré, ale všechny byly potrhané a nečitelné. U jedné zdi je rozestlaná postel. Původně na ní ležela špinavá deka, tak jsem ji narovnala, pokryla vrstvami jehličí a mechu z okolních stromů a navrch dala mou vlastní deku. Jako provizorní polštář slouží můj zmuchlaný svetr. Poblíž postele leží hromádky věcí, které jsem nasbírala při úklidu a které mi bylo líto vyhazovat. Na jednu z nich ukazuje.

35

things. “Do you know what those are?” “No. Do you?” “They’re shell casings. From a shotgun.” She looks up at me. “This must have been a hunting cabin.” She seems pleased with her knowledge. I laugh. It’s all I can do. “Perfect. That’s perfect. Of course it’s a hunting cabin. A place for men to sleep and kill. She looks at me funny, her head cocked and eyes narrowed. Like a child who's realized her parents are lying. “Well, what did you think it was?” The truth is I don't know. I was exhausted, crashing through the trees, and when I pushed through into this clearing and saw it I went right to work and made it mine. I didn’t ask questions. The sun was setting–I didn’t have time. She removes the bat from the T-shirt pouch and lays it in on a window ledge. We're standing there and though I have already bound her, gagged her, and dragged her through a forest, I’m nervous. My mouth waters. “I like it here,” she finally says. “I think it feels safe.” “Really?” “Familiar ...” “Yes.” “... but strange. Like you.” I say nothing. The floor creaks and the glassless windows yawn so wide that any creature could see in, could come in. The wind enters, and the scent of every tree in the forest surrounds us. She touches the bloody wound on her forehead. “So who are you?” “What?” “Who are you? You seem to know me–I remember now, what you told me, about

„Víš, co to je?“ „Ne, ty ano?“ „Jsou to nábojnice z brokovnice.“ Koukne na mě. „Musel to být lovecký srub. Vypadá, že je pro své vědomosti sama se sebou spokojená. Zasměju se. Co jiného mi zbývá? „Skvělé. To je dokonalé. Jasně, že je to lovecký srub. Místo, kde chlapi přespávají mezi zabíjením.“ Zúží oči a s nakloněnou hlavou se na mě podívá zvláštním pohledem. Jako když si dítě uvědomí, že mu rodiče lžou. „No a k čemu myslíš, že ta chata byla?“ Popravdě netuším. Po pochodu jsem byla vyčerpaná, a když jsem se dostala na mýtinu, rovnou jsem se pustila do práce a srub si tak přivlastnila. Na nic jsem se neptala. Zapadalo slunce a já neměla čas. Vyndá si z trička netopýra a položí ho na parapet. Jen tak tam stojíme, a přestože jsem ji už svázala, nasadila roubík i táhla lesem, jsem nervózní a sbíhají se mi sliny.

„Líbí se mi tady,“ řekne konečně. „Cítím se tady v bezpečí.“ „Vážně?“ „Jako bych to tu už znala …“ „Ano.“ „… ale je to tady zvláštní. Jako ty.“ Neodpovím. Podlaha pod námi vrže a vysklená okna jsou tak široká, že by dovnitř mohl nakouknout nebo vejít jakýkoli tvor. Místo nich však vejde vítr a s ním vůně každičkého stromu okolního lesa. Zdvihne ruku k ráně na svém čele. „Takže kdo vlastně jsi?“ „Cože?“ „Kdo jsi? Chováš se, jako bys mě znala – aha, už si vzpomínám. Říkala jsi, že jsi mě sledovala

36

watching me from the hospital.” “You remember?” “Yes. You watched me walk by. Why were you there?” The moisture in my mouth is gone: “It’s complicated.” “Are you crazy?” I try to speak and almost gag. “Let’s talk about something else. How’s your head?”“It hurts. Look at me. Everything hurts. I remember falling. Were you … were you there your whole life?” “Did you notice the bed I made?” “I did. But why–” “I collected those needles for hours. Threw away the rotting ones, kept only the softest–” She continues so softly. “I used to wish I was in there. Once, I asked my father if I could live there instead and–” “No. No. You would never want that, no matter how bad your house was.” “I-I’m sorry–you don’t have to yell.” She hangs her head. “I also collected all the moss. For the bed. I removed all the insects and worms.” “Thanks.” I take her hand and lead her back inside. I motion to the bed. “Let’s sit for a while.” And we do. Side by side, polite–the opposite of the entangled night. I sit on my hands, dig my nails into my thighs, want to gag. My heart is nauseous and l cannot stop thinking about that little room, those cruel dark walls, my endless nights. I notice she’s shivering. She's so thin I’m afraid I’ll hear her bones clacking. “Are you cold?” “No.” “But you’re–” “I have poor circulation. I’m always like this.” “Are you scared? I don't want you to be scared.”

z nemocnice.“ „Takže už si na všechno vzpomínáš?“ „Ano. Sledovala jsi mě, jak procházím. Proč jsi tam byla?“ V ústech mi najednou vyschne: „To je složitý.“ „Jsi blázen?“ Pokusím se odpovědět a málem se zalknu. „Bavme se o něčem jiném. Co tvá hlava?“ „Bolí. Však se na mě podívej, všechno mě bolí. Pamatuji si, že jsem spadla. Byla… Byla jsi tam celý život?“ „Všimla sis té ustlané postele?“ „Všimla, ale proč…?“ „To jehličí jsem sbírala hodiny. Vyhodila jsem sešlé a nechala si jenom to nejjemnější…“ Zasněně mě přeruší: „Přála jsem si tam žít. Jednou jsem se otce zeptala, jestli bychom nemohli žít tam a…“ „Ne! Ne, věř mi, ať byl váš dům jakýkoli, tohoto bys litovala.“ „P-promiň… Ale nemusíš křičet,“ svěsí hlavu. „Taky jsem sama posbírala všechen ten mech. Do postele přece. Vyčistila jsem ho i od hmyzu a červů.“ „Dík.“ Chytnu ji za ruku a odvedu ji zpátky dovnitř. Ukážu k posteli: „Pojď si na chvíli sednout.“ Sedneme si vedle sebe ve vší slušnosti, na rozdíl od minulé noci strávené na podlaze. Sedím si na rukách, nehty zarývám do hýždí a je mi na zvracení. Srdce mi buší a nemůžu přestat přemýšlet o tom malém pokoji, o těch krutých tmavých stěnách a nekončících nocích. Všimnu si, že se třese. Je tak hubená, že bych se nedivila, kdybych slyšela, jak jí chřastí kosti. „Je ti zima?“ „Ne.“ „Vždyť se…“ „Mám špatný krevní oběh. Takhle dopadnu vždycky.“ „Máš strach? Víš, že nemusíš mít.“

37

“It’s just how I am.” “What, cold and scared? That’s how you are?” She sighs, and touches the rope burn on her right wrist. “Yeah.” “Not anymore,” I say, and I wrap my sweater around her shoulders. She smiles faint. “Thank you.” “I’m glad you’re here, Kathleen.” She runs her hands along the floorboards. I wince, imagining the splinters entering her skin. “Do you have friends?” “No.” “Me neither. Do you have a family?” I bristle. “It’s complicated.” “Are you married?” She’s looking at my hand, my finger, the cut scabbed red skin around the tight gold band. How many times I have tried to pry it off, saw it off, break it into gold dust. The time that I moved the knife from my throat to the base of my finger and screamed to him, I’ll cut it off and throw it at you. But it remains, glistening and cruel. “I am … but it’s complicated and–and–“ “You already said that.” “So?” “So now you’re … trying to escape him?” “I’m not escaping. I'm starting over.” “Why did you marry him in the first place?” She asks too many questions. I have a hard time with answers–they’re so often used against me. “He was … he hooked me. I thought he was someone different. Something else entirely. He told me–he told me things.” “Lies?” “Of course.” “Did you love him?” “Like a prisoner loves a key.” “Oh.” She sees my face turning red and feels my

„Taková už prostě jsem.“ „Zmrzlá a vystrašená? Taková že jsi?“ Povzdychne a dotkne se pohmožděniny od provazu na zápěstí. „Jo.“ „Tak teď už ne,“ a s tím jí kolem ramen přehodím svůj svetr. Lehce se usměje. „Děkuji.“ „Kathleen, jsem ráda, že tu jsi.“ „Přejíždí rukama po podlaze. Při představě, jak se jí do nich zapichují třísky, ve mně cukne. „Máš nějaké přátele?“ „Ne.“ „Já taky ne. A rodinu?“ Naježí se mi všechny chloupky. „To je složitý.“ „A vdaná jsi?“ Kouká na mou ruku, na prsteníček a na něm sedřenou kůži kolem tenkého zlatého prstenu. Kolikrát jsem se ho už snažila servat nebo ho upilovat a změnit ve zlatý prášek. Naposled jsem si sundala nůž z krku a s řevem ho dala k prstu: „Uřežu ho a hodím ho po tobě!“ Ale jeho krutý lesk mě trápí dodnes. „Ano, ale je to složitý a…a…“ „To už jsi říkala.“ „Takže?“ „Takže teď… teď od něj utíkáš?“ „Neutíkám, začínám nanovo.“ „Proč sis ho tedy vůbec brala?“ Moc se ptá. A s odpověďmi mám problém, už tolikrát je ostatní použili proti mně. „Býval … zaujal mě. Myslela jsem si, že je úplně jiný. Říkal… tolik mi toho napovídal.“ „Lži?“ „Samozřejmě“ „Milovala jsi ho?“ „Stejně jako vězeň miluje klíč.“ „Aha.“ Vidí, jak rudnu. Cítí, že mé srdce buší jako o

38

heart pounding like mad and I want to be calm because I want this to be good. I want her to like me. To need me. The wind picks up again and swirls through the house, making it sway slightly–we shut our eyes against the dust. “How long were you in the hospital?” “Five years.” “Where did you live before that?” “In town.” “Where?” “On the hill.” “Where?” “In a room.” “Where?” “In a tower.” Silence. “Were you locked there?” “Essentially.” “Like Rapunzel. Like a princess.” “I’m not a princess.” “Me neither.” We're distracted then by the sound of wings flapping and the sight of a small red bird that flies in one of the windows. He perches on the ledge and looks at us, his little head cocked. These two women on a bed of moss. This dark cabin in the middle of trees. “I wonder what he's thinking,” whispers Kathleen. “I used to hate birds. Always swooping and shrieking and mocking me. Flaunting their freedom.” “I know what you mean. What’s your name?” How does she do this, cut right through me? This creature, this fragile stick-girl with the milky owl eyes and playground braids, this gorgeous thing, like a deep dark pond, like a little halo, like a camera, like a lure, like a key. It’s exactly what I hoped for–and that is terrifying. “It‘s Mary.” “Mary. Mary. Mary. ” In her mouth my

závod. Chci se uklidnit. Chci, aby to fungovalo. Chci, aby byla jako já. Chci, aby mě potřebovala. Venku se znovu zvedne vítr a profoukne domem a ten se zlehka zhoupne. Přivřeme oči před přívalem prachu. „Jak dlouho jsi byla v nemocnici?“ „Pět let.“ „A kde jsi žila předtím?“ „Ve městě.“ „Kde?“ „Na kopci.“ „Kde?“ „V místnosti.“ „Kde?“ „Ve věži.“ Ticho. „Byla jsi tam zavřená?“ „V podstatě ano.“ „Jako Locika, jako princezna.“ „Nejsem žádná princezna.“ „To já taky ne.“ Vyruší nás zvuk křídel a za oknem přistane malý červený pták. Sedne si na římsu a s hlavičkou nakloněnou na nás kouká. Dvě ženy na mechové posteli. Tmavý srub uprostřed stromů. „Zajímalo by mě, co si myslí,“ zašeptá Kathleen. „Kdysi jsem ptáky nenáviděla. Za to, jak se mi z výšin vysmívají tím jejich vřískotem. Jen se chlubí vlastní svobodou.“ „Ten pocit znám. Jak se jmenuješ?“ Jak to dělá, že mě vždy tak rozhodí? Toto malé stvoření, tato křehká vyžle s bledýma sovíma očima a s copy jako z dětského hřiště, tato kráska připomínající hlubokou temnou tůni, malou svatozář, fotoaparát, návnadu, klíč. Je vším, v co jsem doufala. A to mě děsí. „Jmenuji se Mary.“ „Mary. Mary. Mary…“ Z jejích úst zní mé

39

name is something new. It’s soft. It has air in it. “I like that name.” “Thank you.” I run my hand over the floor and a fat splinter slips into my palm. “So who locked you in the tower?” “Shouldn't I be asking you some questions?” “There’s not much to say about me.” “I doubt that, Kathleen.” “So who locked you there?” “I did.” “You did.” “Yes.” “Why?” “To protect myself. To make myself seen and heard.” “For how long?” “Months.” “Oh. Mary?” “Yes?” “How did you get that scar on your throat?” Here comes the wind again. Kathleen is looking at me with those milk-eyes, and that rage is back knocking, pounding and I don't know how to keep my doors shut now. I want to tell her everything and l want to destroy, I am reeling, his voice in my head I’ll make you sing, babe he’d said. I ’ll make you feel like a queen he’d claimed but he was just like the rest of them and that is why I tried and all I want is that which is mine what is rightfully mine and the trees outside on all sides make noise in the wind and I want to be nowhere but here nowhere but here with her swept up together on a hot fast gust, so rid of everyone clean out of time.

jméno úplně jinak. Tak nějak jemně a vzdušně. „To jméno se mi líbí.“ „Děkuji.“ Přejíždím rukou po podlaze a do dlaně se mi zapíchne tlustá tříska. „A kdo tě vlastně zamkl v té věži?“ „Není teď s otázkami řada na mě?“ „Nemám toho o sobě moc co říct.“ „To pochybuji, Kathleen.“ „Kdo tě tam teda zamknul?“ „Já sama.“ „Ty sama…“ „Ano.“ „Proč?“ „Abych se ochránila. Abych se zviditelnila.“ „Na jak dlouho?“ „Byly to měsíce.“ „Aha. Mary?“ „Ano?“ „Jak jsi přišla k té jizvě na krku?“ Zase ten vítr. Kathleen se na mě dívá těma mléčnýma očima a ve mně zase víří vztek a nevím jak ho zkrotit. Chci jí říct všechno, chci ničit, vrávorám, to ten jeho hlas v mé hlavě. Rozezpívám tě, miláčku, říkal. Budeš se cítit jako královna, tvrdil. Ale byl jako všichni ostatní a proto jsem to zkusila, chci jenom to co je moje, právem moje. V tom větru nás obklopuje šumění stromů. Chci být tady, jenom tady, spolu s ní smetena tím teplým vichrem, vyděděná a naprosto mimo čas.

40

THEORETICAL PART

Analysis of my translation

41

This part of thesis focuses on problematic sections of the translation and their analysis. The text is result of combined knowledge of the musical background behind the story itself, general insight into English language culture and study of theory on translation.

Stylistic equivalence Překladatel by měl mít na paměti úzus svého cílového jazyka, ale i funkční styl a žánr (…) Podle toho řídí výběr konektorů, logického, přesného propojení myšlenek, nebo prostého kladení informací vedle sebe. Ale i zde záleží na tom, komu je text určen, jak velkou míru informovanosti může pisatel předpokládat, jaký je individuální styl autorův apod. (…) Obecně platí, že překladatel musí hledat rovnováhu mezi přesností, věrností výchozímu textu, záměru jeho autora a přirozeností vyjádření v cílovém jazyce. (Knittlová 103) The most difficult part of the translation was no doubt its link to the music album it is based on. This includes especially the overall nature of the text. While the qualities of the original text might be questioned, the translation had to follow such qualities to the letter despite their relative faults. Whether intentionally or not, in her text, Kate Schatz manages to authentically interpret the teenage mentality she speaks of in the Prologue. The final form is thus full of incomplete sentences and overly dramatic sentimental passages that unfortunately cannot be translated into Czech directly. While respecting the author’s narrative style, various modifications still had to be made. Stylistic changes of such cases are spread throughout the whole text: first example shows simple addition of connector for the sake of natural language flow (Knittlová 102). The second one then shows a syntactic change of a sentence merger, as well as stylistic change of following passive sentence (Knittlová 94). Examples: (…) long braids whipping around, thin neck, shoulder blades, big T-shirt, jeans, those blue shoes. Her hand quickly gripping the doorframe as she disappeared. (…) dlouhé zapletené copy, hubený krk, lopatky, nepadnoucí triko, džíny, ty modré boty. A její ruka, když zmizela ve futrech. “I like it here,” she finally says. “I think it feels safe.” „Líbí se mi tady,“ řekne konečně. „Cítím se tady v bezpečí.“ Final example demonstrates more radical stylistic change. The most obvious changes are those of merged incomplete sentences. Missing personal pronouns on their beginnings is the most distinct aspect of this passage. Since similar style cannot be transferred into Czech, the resultant translation lacks all connectors between sentences.

42

This is supposed to induce the feeling that the sentences are only fragments piled together. Example: Inspected my window for flecks of bird blood or little bits of feather. Found none. Tried to catch my breath. Couldn’t. Prohlédla jsem okno. Žádné skvrny ptačí krve ani peří. Marně jsem se pokusila zhluboka nadechnout. The other, probably most striking stylistic aspect of the translation is the names of chapters. These have intentionally been left in original. If translated properly, the book would lose a very important allusion to PJ Harvey’s music album. Even a reader well acquainted with it could easily miss the references.

Syntactic equivalence Whereas in English the meaning of complex sentences is still quite distinct and clear, while stylistically retaining some form of the much sought dramatic tension, dramatic passages in Czech are usually written in shorter sentences. Syntactic and stylistic modifications of these complex sentences also allow translator to avoid various stylistic errors such as aforementioned passive sentences. Examples: My arms fell to my side, the rope limp in my clenched left hand, its short fibers pricking me. Mé paže klesly. Z pevně zaťaté levé ruky visel provaz a jeho krátká vlákna mě škrábala. About a mile out of the woods I stumbled into a dim roadside bar that I swear wasn’t there before. Pár kilometrů od lesa jsem u silnice narazila na potemnělý bar. Přísahala bych, že tu předtím nebyl. I was rushed on a cold current out to sea and that is where I remained, not famous, not happy, just floating, miserable, for years. Silný studený proud mě odnesl do moře a tam jsem skončila. Nebyla jsem slavná. Nebyla jsem šťastná. Jen jsem léta bezútěšně plula. Some short and incomplete sentences do not necessarily have any meaning in Czech or, when they do, they disrupt the fluency of text. These cases have to be treated with greater care and I finally interpreted their meaning into a whole different form. 43

Example: Just like I did when I was in my father’s home. My home. That place. Stejně jako v domě mého otce. V tom domě, kterému jsem říkala domov.

Lexical equivalence Při porovnávání kontextově zapojených lexikálních jednotek různých jazyků zjišťujeme četné rozdíly v oblasti významových složek denotačních i pragmatických. Sémantický rozdíl týkající se denotačních významových složek vyplývá z různého pojmenovacího přístupu ve výchozím a cílovém jazyce, z nestejné úrovně abstrakce, ze zaujímání neshodných hledisek ke skutečnosti, ze zdůrazňování odlišných rysů znaku. (Knittlová 33) One word appearing throughout almost whole translated passage is a perfect example of central-peripheral distinction of the lexical units and can in the end undergo pragmatic analysis as well. That word is “blindfold”. In the original text it is used seven times and for this frequency, its Czech equivalent idiom “páska přes oči” is too long. What is more, it simultaneously expresses shape and even indicates the material it is made of. This means it is unsuitable for the purposes of this translation. The shortened equivalent “páska” could be considered, yet it still contains similar material connotations and does not even clearly communicate what its purpose is. Examples: She was beautiful, even with the blindfold. Byla nádherná, a to i se zavázanýma očima. You tightened my blindfold, you cinched my wrists more, (…) (…) utáhla mi uzel kolem hlavy i zápěstí (…) Don’t! Your blindfold! Ne, vždyť nic nevidíš! She touches the cloth that covers her eyes. (…) Please take this blindfold off.” Dotkne se látky zakrývající její oči, (…) Sundej mi to, prosím.“ I pull off her blindfold. Když jí konečně rozvážu oči, (…) The text sporadically features also other words which presented considerable translating challenge. While for instance the word “chamber” is typically translated as “komora,” its use in the fourth chapter in the phrase “(…) and see (a queen) if anyone’s entering her chamber” is translated as “pokoj” since the room referred to is most probably a royal chamber. The literal translation “královská komora” does exist in Czech, 44

but was used as proper noun referring to a historic bureau. The equivalent of the original is in this case “královský pokoj” despite its possible interpretation as “royal suite.” Various words, while having the direct opposite in Czech, are unusual to local environment or have a form that (possibly for the same reason) stands out in text, which could be undesirable in the current situation. For example, the word “tinfoil” stands for Czech “staniol”, a thin metallic pliable sheet of tin-lead alloy used as a protective wrapping1, that is actually not so commonly used in Czech environment. However, the word “tinfoil” is also used for the Czech “alobal”, despite their slightly different referents. And since “alobal” is used on a daily basis in Czech Republic, it fits the translation of the list of items that Mary cleared from the floor of the cabin much better since it does not stand out. Particularizations are a similar case. The perfect example is the one appearing at the beginning of fifth chapter: “(…) my legs were out straight in front of me, wide open like the road, (…)” There is no clear indication as to why the definite article is used with “road” neither before, nor after this sentence. The only road mentioned in the book that could probably be described as “straight” and “wide open” is the highway, where the two main characters meet in person for the first time. Thus the resultant translation: “Nohy jsem měla před sebou, rovné jako ta dálnice, kde jsem ji potkala.“ Another similar process is used again only couple of lines later in sentence: “She has the stunned face of a koala taken from its tree.” The presumptive phrase “its tree” is translated as “eucalyptus” for its typical association with koalas.

Analogy Translation of the words that do not have a direct opposite in Czech, despite their local possible existence is topic very similar to the previous. Afghans in the example are blankets originally made in Afghanistan but North America adapted their use for decoration purposes2. In Czech environment, blankets are used similarly and “deka” is thus a sufficient alternative that does not confuse the reader or draw undesirable attention to it. Example: Covered him with that orange afghan. Zakryla jsem ho jeho oranžovou dekou.

1 2

http://ssjc.ujc.cas.cz [4 April 2013] http://www.thefreedictionary.com/ [4 April 2013]

45

National specific features Nezvyklé měrné systémy, např. ruský a anglický, často nahrazujeme naší metrickou soustavou. I když aršíny, stopy, couly, pinty, gallon apod. mají jistou hodnotu koloritní, nemají zase pro české čtenáře jasný významový obsah, čtenář nemá u méně známých měr představu o velikosti. (Levý 124) The undefined time and space of the book’s setting limits any possible analysis of these specific features. In the end, only few examples of this kind it can be found and most concern measures. First example shows the approximate conversion of the imperial measure into metric, thus the cautious use of word “asi.” The other example then needed to interpret a vague use of foreign measure into local equivalent.3 Examples: We walk about fifteen feet and then I turn her around. Ušly jsme asi pět metrů a otočila jsem ji. There. She sat straight backed on a large flat rock, inches from the highway, a small purse next to her, hands folded in her lap, knees and feet together. Seděla tam, narovnaná na velkém kameni, sotva pár centimetrů od dálnice, ruce složené v klíně, nohy semknuté, vedle sebe malou kabelku.

Phrasal Verbs Problem of phrases, whose meaning is not easily translated are typical issues in this translation. Following are examples of such problematic passages and their translations as used in final text.4 Examples: “Did you notice the bed I made?” „Všimla sis té ustlané postele?“ I run my hand over the floor and a fat splinter slips into my palm. Přejíždím rukou po podlaze a do dlaně se mi zapíchne tlustá tříska. The third paragraph of the chapter three, Legs, contains the most difficult phrase of this text: “my head closes in on itself.” Very different from common idiom “close in on somebody”, my research showed its use in various sentences such as “wound closed in on itself” with meaning of the (possibly open) wound healing itself5, or a culture closing in on 3

http://www.onlineunitconversion.com/length_common.html [4 April 2013] http://www.thefreedictionary.com [4 April 2013] 5 https://sites.google.com/site/newsforlife/Page1 [4 April 2013] 4

46

itself6. The meaning of second example is not very clear either but it is used in the context of a cultural group closing its notional borders to any outside influences. This finally pointed me to this translation of the original sentence: “mysl se mi zatemní.” This sentence is closely followed by another difficult passage with description of nearly unconscious state of light concussion: “Lightning in my brain–stars flashing, red spirals, a buzzing flashing feeling.” Almost every its element had to be changed in order to maintain intelligibility so I inserted a dynamic verb into the incomplete first clause and substituted the specific, almost cartoon-like visual impressions of this state with abstract feelings. This is repeated again couple of paragraphs later when translating “Flashing, spirals, it’s all fuzzy but I adjust–(…)” as “Všechno je tím motáním a blýskáním rozmazané, ale zvykám si: (…)“ and once more with “Even with the cloth I still see the flashes, spirals, stars, light.” translated as “I se zakrytýma očima se všechno točí a blýská.“

Reference Reference reprezentuje odkaz na výraz užitý v textu, v angličtině jde nejčastěji o zájmennou referenci, některé jazyky odkazují raději lexikálním opakováním, jiné mají opět jiné zvyklosti. Pro překladatele do flexívní češtiny plyne v této oblasti úkol uvážit, kdy odkazovacího zájmena použít a kdy ne. Čeština by neměla zájmen nadužívat (zejména pozor na zájmena přivlastňovací!), jsou ovšem případy, kdy je nutno na vázanost upozornit, především tehdy, když koncovka nerozliší, na koho či na co se odkazuje. (Knittlová 101) Only the two major characters of the novel have name. The rest of their past acquaintances have to be referred to by other means. Two frequently appearing of those are Mary’s husband and Kathleen’s father. Since the men of this novel represent the chauvinistic aspect of society and at the same time the traumatic past of the two heroines, the personal pronouns are commonly used to underline the negative connotations. That is the reason I decided to consciously ignore recommendations found in Knittlová in few cases, as shown in first two examples. The third example shows the typical and more common situation, where such rules had to be followed to maintain fluency of the language. Examples: My father, in his worn-through flannel bathrobe that he never took off, and his bulbous nose, and his permanent stubble, wasn’t paying attention (…) Otce to nijak nezajímalo. Jak tam seděl ve svém obnošeném flanelovém županu s tím svým nafouknutým nosem a neudržovaným strništěm, (…) 6

http://news.bbc.co.uk/today/hi/today/newsid_9546000/9546089.stm [4 April 2013]

47

(…) and I saw his face again, his face in my mind bright like a planet, his feet still up on that hassock, the look in his eyes as I backed out the door. (…) výš a já si vzpomněla na ten jeho obličej připomínající rudou planetu, jeho podepřené nohy, ten jeho pohled, když jsem couvala ze dveří. He should not be hid. He was just too big. I couldn’t live there, hidden with him. It was all my fault. I fed him. The doctors said he needed the pills, Neměl by být schovaný. Byl v celém domě. Nemohla jsem tam žít schovaná, ne s ním. A všechno to byla moje vina. Krmila jsem ho. Doktoři říkali, že potřebuje prášky.

Substitution With few exceptions, Czech language does not use this cohesion tool of replacing a full word with a substitutionary unit (Knittlová 102, as translated and paraphrased by Jan Švejdík). One such exception is, however, showed in example two. Examples: “I collected those needles for hours. Threw away the rotting ones, (…) „To jehličí jsem sbírala hodiny. Vyhodila jsem sešlé, (…) (…) how everyday was the same in there, (…) Každý den tam byl stejný.

Connotations (…) každý národní jazyk má svéráznou, jen pro něj charakteristickou konotaci slov. Neexistují dva jazyky, a to ani nejbližší, v kterých by byla významová konotace slov stejná. (Knittlová 113) Typical English phrase “my dear” in intimate situation can be translated simply as “drahý/drahá” or similar. However, its use in English is much more common than in its Czech alternative and can be used even between persons on friendly terms, not necessarily intimate (“used to address someone you love or are being friendly to, not used between men”7). As Czech does not have any alternative for such situation that would not imply any inappropriate impressions (intimate terms or irony), I decided to leave this form of address out. With consideration ambivalent meaning of word “thing“, I decided it best to avoid it at the very beginning. Resultant merger of two sentences of the first premise seemed wrong 7

http://dictionary.cambridge.org/ [4 April 2013]

48

at first, since it might look as if the “thing” in the first sentence predetermines the object of the whole prologue. However, author mentions “another thing that happens” only couple of lines later. This merger however introduces a new problem, that of tense used in the whole passage. “There’s a thing that happens” introduces an action that repeats indefinitely, while the following action itself continues as an expression of a fact in simple present tense. It would be possible to translate the tense in this passage into czech with exactly same function but the outcoming form, despite being perfectly intelligible, is not natural even outside the book’s main narrative. What is used in the translation is transformation of repeating action in introduction into word “Někdy”, followed by conversion of the whole passage into simple future tense (as in “zamilujete”, “naučíte se”). Similar process is then repeated in following paragraph. Examples below present both described translations. Example: Někdy se stává, že milujete hudební album. Dostanete se do něj neustále opakovaným poslechem, vnímáním veškerých zvuků, taktů, přechodů a frází. Znáte texty i ticho mezi každou písní. Někdy se stane, že si zamilujete hudební album. Dostanete se do něj neustále opakovaným poslechem, vnímáním veškerých zvuků, taktů, přechodů a frází. Naučíte se texty i ticho mezi každou písní. Much less ambiguous is the use of “thing” in the fourth chapter: “You said you’d tell me where we’re going. Will you take this thing off my eyes?” Its direct translation to Czech as “věc” still does not serve its purpose well enough. Instead, I thus chose to translate the two sentences as follows: “Slíbila jsi, že mi řekneš, kam jdeme. Sundáš mi to konečně z očí.“ The personal pronoun “it” points out the stress more naturally than the aforementioned option. Finally, “thing” appears by the ends of chapter four chapter five. The “sweet thing” and “gorgeous thing” used here to describe Kathleen is translated simply as “miláček” and “kráska” respectively so they provide appropriate connotations.

Interjections Primární citoslovce postrádají jakoukoli denotační hodnotu. Mezi užitím anglických a českých citoslovcí neexistuje korespondence, v angličtině je jejich frekvence vyšší, převádějí se spíše modálními částicemi nebo kontaktovými prostředky. (Knittlová 63) Examples: oh Kathleen, I’m sorry, I–I was joking, of course we’re going to stop, we have destination, Kathleen. 49

božínku, Kathleen, odpusť mi to. To… to byl jen takový vtípek. Samozřejmě, že se zastavíme. “Did you love him?” “Like a prisoner loves a key.” “Oh.” „Milovala jsi ho?“ „Stejně jako vězeň miluje klíč.“ „Aha.“ Unlike the examples above, the interjection “oh” used multiple times in chapter three are interpreted sighs of the song “Legs” and cannot be transferred into Czech conventionally. The translation does not follow the pronunciation of the song’s original, as the possible alternatives of the Czech version would not sufficiently represent the sound described as moaning and their graphical form could lead to misinterpretation by the reader. Also, even the original is not a precise transcription of moaning in the song itself. Example: “Oh, you’re divine. Did I tell you you’re divine?” “Ach, jsi tak dokonalá. Řekla jsem ti už, že jsi dokonalá?“

Vulgarisms Vulgarismy patří mezi slova tabuová, záleží ovšem opět na době a společnosti, co je kdy považováno za dovolené a co za zakázané. S tímto aspektem je nutno přistupovat k překladu literárních děl. Konotace vulgárnosti a tabuovosti je rovněž nestálá. S frekvencí se vulgárnost oslabuje a stírá a tabuovost ustupuje. Proto je při překladu i při jeho analýze a hodnocení nutno přihlížet k značně širokému kontextu jazykovému i mimojazykovému a respektovat pragmatický aspekt. (Knittlová 65) The translated book does not contain many vulgarisms which might be surprising considering the nature of music it is supposed to be a result of. The translated chapters actually contain only one such word. While its presence is distinctive in the text, its questionable meaning is much less so. Example: I collapsed under a single ailing tree, among the asphalt and dust and the shit coming through the cracks, the lonely things trying to live their own way. Zhroutila jsem se pod osamoceným suchým stromem do společnosti prachu a havěti snažící se žít vlastním životem mezi popraskaným asfaltem. 50

Despite not being able to find any fitting simile, the sentence structure and most importantly the used conjunctions point to the meaning, that the word “shit” in this particular occasion is anaphora for “the lonely things” and does not stand for its original meaning. Meaning of “the lonely things” is ambiguous as well, as it could represent grass growing through the asphalt or even junk that the narrator could see as a vital part of the environment, I finally decided to merge the two referents into one and translate them as vermin and bugs that Mary refers to in the next paragraph: “In the morning I woke up dusty, aching like hell, and bug-bitten.” The word “havěť” is definitely not as striking to eye as the original but it does contain negative connotations to filthiness. Since even the original lacks the vulgar reference it substitutes the word well enough.

Graphical equivalence V překladu by měla být rovněž zachována prostorová strukturace, jež často nese vlastní, specifický význam; jindy formálně grafická realizace koresponduje se sémantickým obsahem komunikátu, graficky ho dotváří. (…) Porušením tohoto přístupu, tj. Nezačleněním širších mezer mezi řádky v daném úseku textu, by byl potlačen autorský záměr, který netradičním řádkováním vyvolává ve čtenáři moment překvapení, ozvláštnění.(Hrdlička 96) According to Hrdlička, graphical aspects of text are used frequently as means of impression of symmetry, harmony or move. His conception of graphical means includes graphical symbols and spatial structure of text. First mentioned means are common to almost any book, whether used intentionally or not. Spatial structure of text is rarer. It includes division of paragraphs, spacing or placement of symbols on lines. Rid of Me: A Story makes use of these in large degree. One of such commonly used means is spatial organization. For instance, each first paragraph of every chapter does not use standard indentation as rest of the book. Reason for this could be the electronic edition of the book; however, number of chapters start with cited or paraphrased lyrics of their respective songs. In chapter three, this is closely followed by additional text depicting moaning. Since it resembles vocalists moaning on the music record, this is also a part of these music inspired passages. And to draw further attention to it, its indentation is doubled compared to remaining text, and also marks the first use of double spacing on its beginning and end to further distinguish it from its surroundings. Example: “Oh, you’re divine. Did I tell you you’re divine?” I wake to these words, this woman's voice, and to this moaning. 51

Oh Oooohhhh. Ohhh. Owwww. “Ach, jsi tak dokonalá. Řekla jsem ti už, že jsi dokonalá?“ Do těchto slov jsem se probudila, do toho hlasu, do toho sténání. Ach. Aaach. Ach. Aaaach

Punctuation Punctuation is only one representative of graphical symbols mentioned in beginning of this section, but it is one most commonly used in most of books, including this one. The previously mentioned stylization of text into incomplete sentences makes use of punctuation as important intentional graphical aspect. Following the advices provided by “Ústav pro jazyk český” on its website8, I found elipsis and dash acceptable in Czech text and made frequent use of both of them. Compared to the original text though, I tried to reduce their use, as their overuse, especially that of dash, does not seem plausible in Czech. It should be noted that hyphens in second example have different meaning and since possible similarly creative Czech version of “made-for-TV” would be clumsy, the technical term “televizní film” has to suffice. Examples: It was the first time I’d heard her voice – I wanted it in my ear forever. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela mluvit a hned jsem se do jejího hlasu zamilovala. On the television–it was always on–made-for-TV movie droned. Ve věčně zapnuté televizi hučel nějaký televizní film. While in cases of unfinished sentences, both mentioned punctuation marks are interchangeable, both have their specific use as well. The first example shows how both these symbols can be interchanged in both languages. As shown in the next example, dash can also substitute commas in parenthesis.

8

http://prirucka.ujc.cas.cz/ [4 April 2013]

52

Example: When I left it all I’d headed straight to the highway – it’s the only way out of that town – and made my way to the woods. Když jsem vše nechala za sebou, zamířila jsem k dálnici – to byla jediná cesta z města – a od ní jsem se dostala k lesu. It can also be used in sentences or direct speech, where pause implied by comma could be considered too weak (short) and full stop too strong (long). In second example, the dash is not separated from the accompanying words by spaces. While in English, different grammars dictate various, sometimes contradictory rules, dash in Czech is always used with spaces. Examples: I went in. To the woods. No path or trail or plan – I just went. Vešla jsem do lesa. Žádné stezky, stopy ani mapy – prostě jsem šla. “It was a nasty fall–you tripped over a tree stump and tumbled down a hill.” „Byl to ošklivý pád – zakopla jsi o pařez a zřítila se z kopce.“ Ellipsis used in the translated book is often written wrong according to official typography rules. While their basic meaning is same as in their official use, the spaces from both sides might be author’s intention to stress the pause between words more visually. Because of this, the translation copies the author’s original style and ignores the aforementioned official rules of use of ellipsis in Czech. Examples: “He was … he hooked me. „Býval … zaujal mě. I went … to … the old hospital grounds? Šla jsem … do … starého areálu nemocnice?

53

Conclusion The main goal of this thesis was to identify most notable difficulties related to translation of an English work of fiction into Czech. The translated book itself offered additional points of interest due to its link to popular music and also made an extensive use of its own visual aspect. Side by side translation of the practical part gradually eliminated any of my doubts about the appropriateness of the text for future analysis and presented me with vast number of problems to deal with. The respective parts of the theoretical part describe various topics that have been dealt with in cited works on theories of translations. The extent of bachelor thesis cannot cover the entire range of problems a translator can encounter. The chief aim was at least partially met, however, and the analysis thus presents the most common and significant problems encountered during the complex process of translation.

54

Works Cited Primary sources Hrdlička, Milan. Literární překlad. Praha: ISV nakladatelství, 2003 Knittlová, Dagmar. K teorii i praxi překladu. 2nd ed. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. Levý, Jiří. Umění překladu. 3rd ed. Praha: Ivo Železný, 1998.

Internet sources Collins English Dictionary – Complete and Unabridged. 1991, 1994, 1998, 2000, 2003. HarperCollins Publishers. 4 April 2013. . News for LIFE. Google Sites. 4 April 2013. . "Norway 'will not close in on itself'." BBC News. 23 July 2011. BBC. 4 April 2013. . Dictionary.Cambridge.org. Cambridge Dictionaries Online, 2011. 4 April 2013. . Online Unit Conversion. 4 April 2013. . Internetová jazyková příručka. Ústav pro jazyk český. Akadamie věd ČR. 4 April 2013. . Slovník spisovného jazyka českého. Ústav pro jazyk český. Akadamie věd ČR. 4 April 2013. .

Other Sources Harvey, Polly Jean. Rid of Me. Island Records, 1993. CD.

55