Chapter from Interlinguistics Kapitola z interlingvistiky Josef Vojáček Abstract: Man as “lord of creation” is due to its brain endowed with the ability to communicate in an articulate speech. But there is one problem – during development was created thousands of languages that are mutually unintelligible. One of the ways to address the issue of international communication is the use of artificially created – a planned language. This issue deals with a relatively young branch of linguistics – interlinguistics. It examines not only the construction, development and implementation of planned languages, but also ethnic languages used for international communication. It uses a number of auxiliary sciences for research from various aspects such as culture, semiotics, psychology, language policy, cybernetics, pedagogy, sociology. From this relatively broad area I chose for my paper some interesting parts to form a basic idea of interlinguistics. Keywords: Interlinguistics, esperantology, planned language, IALA, conlangs. Abstrakt: Člověk jako „pán tvorstva“ je díky svému mozku obdařen schopností dorozumívat se artikulovanou řečí. Je zde však jeden problém – během vývoje vznikly tisíce jazyků, které jsou vzájemně nesrozumitelné. Jednou z možností, jak řešit otázku mezinárodní komunikace, je využití uměle vytvořeného – plánového jazyka. Touto problematikou se zabývá poměrně mladé odvětví lingvistiky – interlingvistika. Zkoumá nejenom konstrukci, vývoj a uplatnění plánových jazyků, ale také etnické jazyky, sloužící k mezinárodní komunikaci. Využívá řadu pomocných věd pro výzkum z různých hledisek, jako je kultura, semiotika, psychologie, jazyková politika, kybernetika, pedagogika, sociologie. Z této poměrně široké oblasti jsem vybral pro můj příspěvek některé zajímavé části pro vytvoření základní představy o interlingvistice. Klíčová slova: Interlingvistika, esperantologie, plánový jazyk, IALA, conlangs.
1 Úvod Termín „interlingvistika“ byl vytvořen z termínu „interlingva“ – mezinárodní jazyk. Tyto pojmy použil lingvista Giussepe Peano v roce 1903. Jules Meysmans, představitel lingvistické naturalistické školy, navrhl v článku „Nová věda“, publikovaném v roce 1911 v časopise „Mezinárodní jazyk“, aby interlingvistikou byla nazývána věda, která zkoumá obecné zákony pomocných jazyků. Protože většina těchto jazyků zůstala ve stadiu projektu, nebylo je možno zkoumat stejnými metodami jako fungující etnické jazyky. Meysmans doporučil zkoumat umělé jazyky pouze v kontextu s mezinárodními etnickými jazyky a převzít jejich metody. S vývojem plánových jazyků se postupně měnila náplň, metody a definice interlingvistiky, která se také stala potřebnou speciální jazykovědnou disciplínou pro vytvoření a nejuspokojivější řešení mezinárodního jazyka. V 30. letech se Otto Jespersen zabýval interlingvistikou jako samostatnou jazykovědnou disciplínou, kterou definoval jako jazykovědné odvětví, které zkoumá strukturu a základní pojetí všech jazyků s cílem stanovit normu pro interlingvy – umělé pomocné jazyky pro komunikaci mezi lidmi, kteří se nemohou domluvit svými mateřskými jazyky. Interlingvistika zkoumá problémy konstrukce a fungování plánových jazyků, tj. jazyků mezinárodních a umělých. Výkladový slovník esperanta „Plena Ilustrita Vortaro“ z roku 1970 uvádí tuto definici: Interlingvistika je věda zkoumající sociologické, kulturní a jazykové podmínky užívání společného normovaného jazyka v mezinárodních stycích. XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
1
Německý interlingvista Detlev Blanke definoval v roce 1985 interlingvistiku jako mezioborové jazykové odvětví, zkoumající mezinárodní jazykovou komunikaci se všemi politickými, ekonomickými, lingvistickými, informačně teoretickými a jinými aspekty. Hlavním předmětem interlingvistické práce jsou především plánové jazyky, a to z těchto důvodů: 1. Vznik interlingvistiky jako vědecké disciplíny je těsně spjat s vývojem a dějinami plánových jazyků. 2. Plánové jazyky slouží pro ulehčení mezilidské komunikace. 3. Fungují jako prostředek mezinárodní komunikace, což je teoreticky i prakticky dokazatelné. 4. Asi 60 % interlingvistické literatury je publikováno v plánových jazycích. 5. Interlingvisté ovládají plánové jazyky.
2 Pohled do historie Některé etnické jazyky byly a jsou užívány ve funkci mezinárodního jazyka, ať už z důvodů politických, kulturních nebo ekonomických. Postupně byly modifikovány, zjednodušeny a zpravidelněny. Začátky je třeba hledat v antice. Z 19. století před naším letopočtem je známa biblická legenda o stavbě babylonské věže a zmatení jazyků, která se jeví jako nevědecká. Obsahuje však dva fakty: informaci o mnohojazyčném charakteru starověké babylonské říše a povědomí o nepřirozenosti tohoto stavu, kdy výhodou může být společný jazyk. V této roli se vystřídaly Aramejština, Sanskrt, Řečtina a Latina. Latina byla nejdéle a v největším rozsahu užívaný přirozený mezinárodní jazyk Evropy. Její rozšíření souviselo s expanzí Římské říše. Antická latina je dokumentovaná od 3. století před naším letopočtem. V oblastech, kam Římané pronikli, se obyvatelstvo postupně latinizovalo, někde rychleji, někde pomaleji, podle místních podmínek a také v závislosti na délce kolonizace. Germáni, díky hranici na Rýnu, se neromanizovali. Po rozpadu Římské říše mezi 8. a 10. stoletím vznikaly románské jazyky, latina zůstala mezinárodním jazykem vzdělanců a církve. S křesťanstvím pronikla i tam, kam se za Římské říše nedostala (Irsko a Británie). Překladem Odyssey z řečtiny začíná latinská literatura a utváří se spisovná latina. Na začátku našeho letopočtu se stabilizoval latinský literární jazyk; Ciceronův, Caesarův, Ovidiův a Vergiliův jazyk platí dodnes jako klasický vzor. Až do středověku byla využívána vulgární latina jako interetnický hovorový jazyk, kdy se stala základem románských jazyků. Zdroje lidové latiny byly kuchařské knihy, cestopisy, příručky domácího léčitelství, herbáře, domácí kroniky. Středověká latina byla neutrálním mezinárodním dorozumívacím jazykem, řečí vzdělanců, lid však přešel na románské jazyky. Byl to živý a spontánně používaný jazyk s bohatou literaturou, byl prostředkem intelektuálního sjednocení Evropy. V 17. století došlo k oživení zájmu o antickou civilizaci, kulturu, filozofii a jazyky, hlavně latinu. Jazyk jako nástroj myšlení měl být filozofickým obrazem, nástrojem pro vyjádření pojmů. Z této doby pochází asi 30 projektů mezinárodního jazyka, jsou to pasigrafie (jazyky existující jenom v písemné podobě) a filozofické jazyky. Problematikou mezinárodního jazyka se zabývala řada středověkých filozofů, mezi nimi Leibniz, Descartes a především Jan Amos Komenský. Ve svém díle „Via Lucis“ (1640) píše, že pro šíření světla moudrosti je třeba jazyk, kterému by všichni rozuměli. Pro vzdělance byla latina, tu však nedoporučoval z těchto důvodů: 1) mezinárodní jazyk má být pro všechny, ale latina jen pro ty, kteří se jí pracně učili; 2) mezinárodní jazyk je lék proti zmatení pojmů, za-
XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
2
tímco v latině je mnoho synonym, homonym a idiomů. Je třeba jazyk jednoduchý, jasný a snadno naučitelný. Dále toto dílo obsahuje návrh na založení mezinárodní vědecké akademie, která by pro mezinárodní styky užívala mezinárodního jazyka. V díle „Všeobecná porada o nápravě věcí lidských“ (1644–1666) chce Komenský napravit lidstvo vhodnou výchovou a vzděláním. V páté ze sedmi částí „Všemluva“ (Panglottia) říká, že je třeba vzdělání nejen morální, odborné, umělecké, vědecké a náboženské, ale také jazykové. Uvádí dvě možnosti pro univerzální jazyk: buď apriorní, logický nebo empirický, založený především na latině. Předpokládá spojení výhod několika jazyků do jednoho jazyka. Jeho velmi moderní myšlenky jsou dodnes platné, avšak myšlenka pro jazykové vzdělání dosud nenašla adekvátní uplatnění. V 18. a 19. století došlo k přechodu od teoretického filozofování k praktické konstrukci a realizaci plánových jazyků. V roce 1856 byla v Paříži založena „Société internationale de philologie“, která sestavila 23člennou komisi a pověřila ji vypracováním projektu apriorního univerzálního jazyka. Jedná se o první případ kolektivního řešení takovéhoto úkolu. Komise stanovila tyto požadavky: jazyk musí být jasný, jednoduchý, snadný, racionální, logický, filozofický, libozvučný, elastický, schopný dalšího rozvoje. Byly odmítnuty etnické jazyky a přes 10 dalších projektů. Se svým návrhem uspěl Sotos Ochando, jehož systém z roku 1845 představuje další krok v praktické přeměně filozofických a pasigrafických systémů. Vypracoval učebnice ve španělštině a francouzštině, publikoval několik článků a postaral se o určité rozšíření svého jazyka. Francouzský historik Charles de Brosses napsal podrobné dílo o jazykovém mechanismu. Doporučil nesestavovat umělý jazyk, hlavně ne číslicovou pasigrafii, ale hledat základ pro univerzální jazyk v přirozených etnických jazycích. Tyto myšlenky, příliš smělé na svou dobu, ukázaly cestu pro další etapu interlingvistiky. Pro zajímavost stojí za zmínku projekt Solresol z roku 1817, jehož autorem je Jean Sudr. Stavebním materiálem jsou slabiky sedmi základních hudebních not, jejichž názvy tvoří slabiky. Slova jsou apriorně konstruovaná z jedné až pěti slabik, kombinace jedné až dvou not tvoří částice a zájmena, nejužívanější slova se skládají ze tří slabik. Slova se dělí do tříd, protiklad je vyjádřen obráceným pořádkem slabik, slovní druhy jsou vyznačeny přízvukem. Vincent Gajevski vypracoval pro Solresol posunkový systém. Solresol lze psát, mluvit, hrát na hudební nástroj, zpívat a psát notami. Jako apriorní jazyk (který nemá základ v etnických jazycích) je obtížnější než etnické jazyky, ale je propracovanější než pasigrafie a filozofické systémy. V dalším vývoji byla latina vystřídána evropskými národními jazyky, ale zůstala jako vhodný základ pro univerzální jazyk. Latinidní systémy začaly hojně vznikat až koncem 19. století. Prvním pokusem zjednodušení latiny byl jazyk z roku 1732, který jeho autor Carpophorophilus nazval „Scripturae oecumenicae consilium“ (rada k univerzálnímu způsobu psaní). Jako další projekty novolatinských plánových jazyků lze uvést: „Langue universelle“ (Dénis 1837 a 1838), „Langue simplifiée“ (Parrat 1856), návrhy F. A. Gerbera (1831), Rösslera (1862) a Le Hira (1867). Objevily se také návrhy sestavit mezinárodní jazyk na základě etnických jazyků, a to i slovanských. Například chorvatský kněz Jurij Križanič vypracoval v roce 1666 podrobnou gramatiku mezislovanského literárního jazyka „Ruski jezik“ na základě ruštiny a srbochorvatštiny. „Wspólny jęzik slowianski“ S. B. Lindeho (1807) čerpá z polštiny. Projekt na základě francouzštiny sestavil J. Schipfer roku 1839. Autory projektů zjednodušené angličtiny jsou Swift, 1711, Lawth, 1787 a James Bredshaw, 1847. V Berlíně se objevil anonymní projekt zjednodušené němčiny „Weltdeutsch“ v roce 1853. Podobný projekt doktora Lichtensteina byl uveřejněn v témže roce. Mezinárodní jazyk z maďarštiny, „Világnyelv“, vytvořil J. Bolyaie v roce 1832. Vzrůstající zájem o mezinárodní jazyk připravil příznivé podmínky pro přijetí vhodného plánového jazyka. První důkaz je rozšíření Volapüku na konci 19. století. XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
3
3 Období plánové lingvistiky – nejúspěšnější plánové jazyky Jak vyplývá z předcházející kapitoly, do konce 19. století nebyl vytvořen plánový jazyk, který by sloužil pro mezinárodní dorozumívání a který by doznal většího rozšíření. Tuto funkci neměl ani nejstarší známý umělý jazyk, Lingua ignota (1134), vytvořený Hildegardou von Bingen (1098–1178), který sloužil hlavně k utajení; byl to vlastně kryptojazyk pro křižáky. Středověké pasigrafie a filozofické jazyky byly apriorní a obtížně naučitelné jazyky, které byly vytvořeny a fungovaly pouze na teoretické úrovni. V 18. a 19. století došlo k přechodu od teoretického filozofování k praktické konstrukci a realizaci plánových jazyků. Změnu jak v teoretické, tak praktické rovině přineslo až koncem 19. století vytvoření prvního plánového jazyka, který se díky svému rozšíření začal používat pro mezinárodní komunikaci.
3.1 Volapük (1879) Autorem je katolický kněz Johan Martin Schleyer. Byl to polyglot, ne však lingvista. Přesto se mu podařilo vytvořit jazyk syntetického typu, s logickou pravidelnou gramatikou, slovníkem založeným na evropských etnických jazycích, především na němčině a angličtině. Značně však změnil fonetickou podobu slov, takže slovní zásoba byla obtížná i pro Němce. Například název jazyka je složeninou dvou anglických slov: World speak. Vznikl tak historicky nový typ jazykové společnosti, protože Volapük byl jazyk, který nebyl ničí mateřštinou, ani nebyl vázán na národ a stát. K jeho rozšíření došlo nejen v Německu a Rakousko-Uhersku, ale také ve Francii a ve Švédsku. S. N. Kuzněcov o Volapüku napsal, že byl sestaven jako logický jazyk a byl mnohokrát reformován na empirické bázi. Jedná se o novou fázi jazykového plánování, plánové jazyky začaly být zkoumány metodami pro etnické jazyky. Intelingvistika se tak stala vědou popisnou, nejen předepisující. V roce 1887 byla ustavena Akademie Volapüku, jejímž ředitelem byl do roku 1891 Kirckhoffs, po něm pokračoval Woldemar Rosenberger. Ten vytvořil jazyk „Idiom Neutral“, založený na opačných zásadách než Volapük, slovní zásoba vycházela hlavně z latiny. August Kirckhoffs sestavil učebnice a slovník Volapüku a provedl v něm několik změn. To se však nelíbilo autorovi, který považoval jazyk zcela za své dílo a jedině on si činil nárok na provádění jakýchkoliv změn. Tato roztržka s autorem rozdělila hnutí na dva proudy, v roce 1912 po smrti autora bylo rozloženo. Vedení hnutí převzal po Schleyerovi pastor Sleumer, ale ani jeho oběžník „Volapükanes valik“ z května 1913 nedokázal oživit zájem o jazyk. V době jeho rozkvětu vycházelo 58 časopisů ve/o Volapüku, které postupně zanikaly, po roce 1912 zůstaly po jednom v Německu a v Holandsku. Další aktivita závisela na jednotlivcích. Švýcar Jakub Sprenger v letech 1921–1935 vydával časopis „Nüniel“. Přijal reformy doktora Arie de Jonga, obnovitele aktivity Volapüku v Nizozemí v roce 1930. V následujících letech ještě vycházely brožury o Volapüku a v 60. letech se hnutí zcela rozpadlo. Nyní existuje několik izolovaných volapükistů.
3.2 Esperanto (1887) Dne 26. července 1887 vyšla ve Varšavě útlá knížka v ruštině s názvem Měždunarodnyj jazyk, jako autor byl uveden Doktor Esperanto. Tento pseudonym Ludvíka Lazara Zamenhofa přešel do názvu jazyka. Slovní zásoba vychází z evropských jazyků, hlavně románských, výjimečně se mění fonetická podoba slovních kořenů. Je to jazyk aglutinačního typu, který využívá racionální kombinovatelnost kořenů a významových afixů. Vnitřní vývoj jazyka je spontánní jako u etnických jazyků, nebylo třeba, aby byl řízen jazykovou akademií. Jak Volapük, tak esperanto byly mnohokrát reformovány. Esperanto přežilo okolo třiceti reformních projektů, z nichž nejnovější jsou Hipersigno (1992) a Trasermo – syntéza esperanta a latiny (12/1994). Používá diakritiku a jeden gramatický člen – určitý. Diakritika je přičítána XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
4
k nevýhodám, mluvčím západoevropských jazyků chybí neurčitý člen, Slovanům přebývá i tento jeden. První uživatelé si esperantem dopisovali, ale protože pocházeli z různých míst, neměli možnost spolu mluvit. Byli proto zvědaví, zda a jak je možno se esperantem domluvit. V roce 1905 byl svolán do francouzského města Boulogne sur mer první mezinárodní esperantský kongres, kterého se zúčastnilo téměř 700 esperantistů-pionýrů. Všichni se esperantem bez problémů domluvili a tak rychle se sblížili, že se spolu bavili jako staří dobří známí. Na kongresu bylo mj. ujednáno, že se mezinárodní kongresy budou konat každoročně, vždy v jiné zemi. S výjimkou válečných let to bylo realizováno, většinou s účastí 1–3 tisíc esperantistů. Jubilejní kongres k 100. výročí vzniku esperanta ve Varšavě v roce 1987 měl téměř 6 tisíc účastníků. Devadesátý devátý kongres v roce 2014 bude v Uruguaji vzhledem k 60. výročí přijetí speciální rezoluce o esperantu v roce 1954 konferencí UNESCO v Montevideu. Organizované esperantské hnutí supluje neexistující stát. V roce 1908 byla založena mezinárodní esperantská organizace UEA (Universala esperanto asocio), která má nyní sídlo v Rotterdamu a má členy ve 118 zemích. S UEA spolupracuje asi 500 organizací, v esperantu vysílá kolem 30 rozhlasových stanic, některé na internetu, vychází několik set časopisů, existuje zhruba 40 000 literárních děl, původních i přeložených. Esperanto uznává, případně využívá řada organizací, což svědčí o jeho životaschopnosti.
3.3 Reformované esperanto – Ido (1907) V roce 1901 byla v Paříži ustavena „Delegace pro přijetí univerzálního jazyka“, jejímž úkolem bylo vybrat z existujících projektů plánových jazyků vhodný pomocný jazyk pro mezinárodní komunikaci. Podmínky pro výběr byly tři: 1. jazyk má sloužit společenským a obchodním stykům a také vědě, 2. být přístupný méně vzdělaným lidem, hlavně Evropanům, 3. být neutrální, nikoli etnický. Po mnoha jednáních se jako nejpříhodnější projekty jevily: Apoléna (Raoul de la Grasserie) na základě řečtiny, The Master Language (Houghoton) s latinským slovníkem a anglickou gramatikou, Universal (Molenaar), latinidní projekt, Idiom Neutral a Idiom Neutral reformed (Rosenberger), Novilatiin (Beerman) založený na klasické latině; Novilatin (Blondel) a esperanto, zastupované L. Beaufrontem. Komise nakonec rozhodla, že žádný z předložených jazyků nelze přijmout beze změn. Vzhledem pro relativní dokonalost a všestranné použití rozhodla přijmout Esperanto, ale v reformované podobě, kterou předložil „anonym“ pod názvem Ido. Jak se ukázalo, autory byli Beaufront (který měl obhajovat esperanto) a Couturat. To vyvolalo velké rozhořčení mezi členy Delegace, kteří považovali rozhodnutí komise za nekorektní, protože úkolem nebylo vytvoření nového jazyka a komise nevzala v úvahu názory všech členů. Pro vnitřní neshody byla Delegace 16. 10. 1910 hlasováním rozpuštěna. Struktura Ida je v podstatě stejná jako esperanta, změny jsou jen v 15 % slovníku a gramatiky, nemá diakritické znaky. Oproti esperantu má o čtrnáct derivačních afixů více, má více koncovek přídavných jmen, bohatší tvary a pestřejší vyjadřování, ale tím je obtížnější pro naučení. Některé změny zpětně ovlivnily esperanto. Část esperantistů přešla na Ido. Ani Ido nebylo bez vady a brzy se objevila řada kompromisních projektů. Ze stovky časopisů, které měli idisté před druhou světovou válkou, zbylo asi pět, počet členů „Uniono por la Linguo Internaciona“, založené roku 1923, klesl ze šesti set sotva na polovinu.
3.4 Latino sine flexione (1903) Prvním plánovým jazykem, vytvořeným v roce 1903 na základě latiny, který dosáhl praktického uplatnění, byl Latino sine flexione – latina bez flexe. Je to naturalistický projekt, který vychází přímo z latinského zdroje, pro latiníky snadný jazyk s minimalizovanou gramatikou. XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
5
Jeho autor, Giuseppe Peano, byl profesorem matematiky na turínské univerzitě a od roku 1909 byl ředitelem bývalé volapükistické akademie, která po projektu Idiom Neutral přijala latinu bez flexe pod názvem „Interlingua“ jako jazyk pro rychlou výměnu vědeckých informací. Peano neuvažoval o hnutí s myšlenkami sjednocení lidstva, ale chtěl dát vědcům a spisovatelům snadný jazyk k předávání informací na mezinárodní úrovni. Nebyl určen ani pro poezii, která může být psána v klasické latině. V roce 1908 vyšla v Latino sine flexione rozsáhlá publikace „Formulario mathematico“, která byla důkazem, že tato forma latiny je bez problému použitelná pro vědecké účely. V následujícím roce vyšel slovník „Vocabulario commune ad linguas de Europa“, který byl doplněn v letech 1913 a 1915. Obsahoval 14 000 kořenů v 5–10 indoevropských jazycích. V časopise „Schola et Vita“, orgánu akademie, vyšlo kolem 5 000 stran odborných textů v latině bez flexe. Akademie postupně přijala i jiné systémy, vhodnější pro širší použití. Latina bez flexe se v 60. letech přestala používat.
3.5 Occidental (1922) Autor Edgar de Wahl pracoval na tomto projektu 30 let, zveřejněný byl v roce 1922. Wahl se nejprve zajímal o Volapük, byl reformátorem esperanta a znal také Ido. Charakteristickým znakem Occidentalu je přirozenost tvarů, jaké existují v etnických jazycích, tedy snaha o co největší naturalismus. Neexistuje-li společný tvar, pak je použit latinský originál. Pravopis zachovává existující podobu, někdy je možno použít více variant. Existují zaměnitelné afixy, to vede k synonymitě. U Occidentalu se počítá se znalostí evropských jazyků. V projektu byly prováděny neustálé změny, v roce 1946 byl dokonce změněn jeho název na „Interlingue“. Největšího rozkvětu dosáhl v 50. letech. Vycházela řada časopisů: Cosmoglottic (1982), Europa (1976), Exon (1959), Interlingue Forum (1980), Interlingue Information (1950), Interlinguist (1934), Novas in Interlingue (1950), Učitel světomluvy (1930), Voce del Ost (1957), Almanae International (1951), Interling (1964), Voce de Est Europa e Orient (1968). Vyšla také dvacítka slovníků v různých evropských jazycích, například osmijazyčný „Radicarium“: Occidental, španělština, angličtina, portugalština, francouzština, němčina, italština a ruština a Occidental – esperanto – Ido.
3.6 Novial (1928) Nov International Auxiliary Lingue – Novial – publikoval Otto Jespersen v roce 1928. Jako člen „Delegace…“ znal existující plánové jazyky. Jeho hlavní zásadou byla snadnost gramatiky, ale zůstal na úrovni gramatik evropských jazyků. Fonetika je bez obtížně artikulovatelných zvuků, pravopis je fonetický. Roku 1930 vydal Jespersen čtyřjazyčný slovník Novial-anglicko-francouzsko-německý a provedl několik změn ve slovní zásobě. Další změny následovaly v roce 1934. Jeho názor byl, že jejich vhodnost se projeví při užívání jazyka. Do abecedy přidal „c“, což byl další krok k romanizaci. Jespersen měl zájem o výměnu názorů s interlingvisty. Z jeho popudu byl idistický časopis „Mondo“ roku 1934 přejmenován na „Novialiste“. V červnovém čísle z roku 1935 v něm byla zveřejněna diskuse s de Wahlem. Dobře si rozuměli, z čehož je zřejmé, že oba jazyky, představující naturalistické systémy, jsou si velmi podobné. Oba věřili, že užíváním v mezinárodní komunikaci dojde k postupnému sblížení a modifikaci obou systémů, a že tak dojde k přirozené syntéze obou jazyků. Oba lingvisté byli členy organizace IALA (International Auxiliary Language Association), která si takovou syntézu kladla za cíl. Byla založena v roce 1924 a sehrála důležitou roli v dalších letech. Rozsáhlou profesionální vědeckovýzkumnou činnost umožnila velká materiální pomoc Američanky Alice Vanderbild-Morrisové. XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
6
3.7 Interlingua (1952) O vytvoření tohoto jazyka se zasloužila výše zmíněná organizace IALA, která zajistila projednávání interlingvistické problematiky na různých mezinárodních kongresech a sympoziích. První návrh bylo přijetí nebo modifikace některého z existujících mezinárodních jazyků včetně latiny, další návrh se týkal sestavení nového jazyka na vědeckém základě. IALA si kladla za cíl zavedení syntetického jazyka jako druhého jazyka pro celý svět. Pro to byly stanoveny tyto základní úkoly: • Prostudovat otázky týkající se zavedení mezinárodního jazyka. • Přimět oficiální vládní místa k uznání důležitosti přijetí mezinárodního jazyka a ustavení oficiální komise pro jeho odborné posouzení. • Pomoci všem organizacím, které o mezinárodní jazyk projeví zájem. Základní kriteria pro výběr vhodného mezinárodního jazyka byla: • Snazší naučitelnost než u etnických jazyků. • Jednoznačně definovaná struktura a vhodný slovník. • Existence mluvčích. Byla provedena srovnávací analýza: překlady textů z různých oborů, dále srovnání abecedy, fonetiky, slovních druhů, syntaxe, slovotvorby, vhodnosti pro reprodukční techniku ap. Roky 1924–1933 byly určeny k analýze existujících mezinárodních jazyků, s centrem v Liverpoolu. Ředitelem byl B. Collinson, spolupracovali význační lingvisté jako O. Jespersen a E. Sapir. Od roku 1925 probíhala experimentální výuka esperanta v USA, od roku 1928 také v Evropě, pod vedením Rousseauova institutu v Ženevě. Tyto pedagogické experimenty byly ukončeny v roce 1939 a zhodnoceny výsledky: esperanto ulehčilo následnou výuku jazyků, konkrétně francouzštiny a latiny. Další jednání byla na kongresu UEA v Ženevě v roce 1925, kterého se zúčastnili také zástupci jazyka Ido a na Mezinárodní lingvistické konferenci v roce 1930, také v Ženevě, které se zúčastnili zástupci řady plánových jazyků: Esperanto (Stojan), Ido (Auerbach), Nov Esperanto (Saussure), Occidental (de Wahl), Novial (Jespersen), Latino sine flexione (Peano). Při jednání dospěli k závěru, že jsou třeba další výzkumy. Následoval Mezinárodní lingvistický kongres v Ženevě v roce 1931. Byla provedena podrobná analýza zkoumaných mezinárodních jazyků a srovnávací studie angličtiny, němčiny, španělštiny, francouzštiny, ruštiny, italštiny a latiny, byly zpracovány pojmy, tvorba slov, odvozování, frazeologie, syntax, slovní zásoba, gramatika, schémata jazykových struktur a aplikace výsledků na mezinárodní jazyk. Lingvisté byli dotazováni na názor na přijetí umělého jazyka jako pomocného mezinárodního jazyka – odpovědi byly většinou kladné. Další pokračování bylo na lingvistickém kongrese v Římě v roce 1933, kde 38 profesorů z 28 univerzit 13 států podepsalo závěrečnou zprávu. V období 1933–1936 vyzrála myšlenka vytvořit nový mezinárodní jazyk, protože srovnávací studie naturalistických projektů nepřinesly očekávaný výsledek. Ředitelem výzkumu se stal C. E. Stillmann. Hlavním požadavkem na nový jazyk bylo jeho normování podle mezinárodnosti kořenů ze Standard Average European. Úkoly pro toto období byly: • Vytvořit syntézu existujících mezinárodních jazyků. • Přimět světovou veřejnost k přiznání potřeby mezinárodního jazyka. • Zajistit spolupráci zainteresovaných organizací a představitelů jednotlivých systémů. Do roku 1936 bylo publikováno 35 prací v sérii srovnávacích jazykovědných studií. Na jazykovědné konferenci v Bruselu v témže roce byla kritéria na požadovaný jazyk rozdělena do XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
7
28 bodů. Od roku 1938 probíhal výzkum ve dvou skupinách: v Liverpoolu vedená profesory Collinsonem a Stillmannem a v New Yorku pod vedením Helen S. Eatonové a Alexandera Gode. Byl vytvořen slovník s 2000 kořenů splňujících požadavky mezinárodnosti, což byla nejdůležitější činnost IALA po roce 1939, kdy se její sídlo přestěhovalo do New Yorku. V tomto roce byly uspořádány ještě čtyři konference. Byly vypracovány frekvenční slovníky angličtiny, francouzštiny, němčiny a španělštiny a lingvistické studie o nejužívanějších afixech. Do roku 1945 byly provedeny práce na mezinárodním slovníku. Jako kontrolní jazyky byly použity angličtina, francouzština, italština, portugalština a španělština. Každé slovo se muselo vyskytovat minimálně ve třech z těchto jazyků. Další práce umožnila nalézt gramatická pravidla. Tak vznikly čtyři varianty mezinárodního jazyka, hlasováním 3 000 lingvistů v Evropě a v Americe byly vybrány dvě naturalistické varianty a na jejich základě vypracoval A. Gode, ředitel IALA, závěrečnou verzi s názvem Interlingua. V roce 1951 byla publikována její gramatika a „Interlingua – English Dictionary“, v předmluvě Gode vysvětlil zásady a metody konstrukce jazyka. Tím skončila činnost IALA a v roce 1953 byla rozpuštěna. Vytvořila důležité studie a ukázala cestu, kterou by se měla interlingvistika ubírat. Interlingva má oproti ostatním plánovým jazykům jedno velké privilegium – byla uvědoměle vytvářena kolektivem odborníků IALA. Našla uplatnění v odborné oblasti, hlavně pro resumé vědeckých prací a přednášek z medicíny díky její blízkosti s latinou. V roce 1967 byla uznána jako vhodný jazyk pro mezinárodní terminologii organizací ISO. Na kongresech se schází kolem 100 delegátů, vychází sedm periodik.
4 Conlangs S příchodem internetu koncem 20. století se objevila nová možnost tvorby umělých jazyků, tzv. Conlangs – Constructed languages. V roce 1990 začal prostřednictvím elektronické pošty fungovat diskusní kroužek „Constructed Language Mailing List“, který organizoval John B. Ross, s členy z USA, Kanady, Británie, Austrálie, Nizozemska a Německa. V roce 1996 se oddělil „Auxiliary Language Mailing List“ pro tvorbu, diskuzi a užití mezinárodního pomocného jazyka. V letech 1996–2005 běžel na internetu Projecto Auxilingua s podkategoriemi: Auxlangs, Artlangs (art languages), Planlangs (planned languages), Devlangs (developped languages), Wordlangs (world languages). Iniciátorem byl americký učitel jazyků Jay Bowks, který se naučil jazyky Esperanto, Latino sine flexione a Interlingua, v roce 1979 vytvořil pomocný jazyk „Auxilingua“. Stránka projektu obsahovala v rubrice „Members of Auxilary Language Community“ asi 250 zájemců a 10 pomocníků do roku 2005. Bylo registrováno 650 pomocných jazyků, 1 120 interlingvistů a třetí seznam obsahoval bibliografie interligvistických periodik a knih. Hojně navštěvovanými internetovými stránkami byl průvodce pro konstrukci optimálního pomocného jazyka Richarda K. Harrisona „Proposed Guidelines for the Design of an Optimal International Auxiliary Language”. Průvodce obsahoval kapitoly: Fonologie, Pravopis, Morfologie, Slovník a Gramatika. Harrison byl autorem padesátistránkové bibliografie plánových jazyků s uvedením zdrojů dosažitelných v USA. Dalším pomocníkem tvůrců Conlangs byl profesionálně administrovaný portál Jeffrey Henninga „Langmaker“ – dílna a archiv plánových jazyků (1995–2008). Kromě sbírky conlangs zde byla široká nabídka služeb. V roce 1995 začal Henning vydávat internetovou revue „Model languages“. V prvním čísle byl úvod k jazykovému hoby: „An introduction to the hobby of model languages”. Henning s přáteli povzbudil autory, sbíral a komentoval všechny zaslané conlangs, katalogizoval je v přehledné databázi s krátkou charakteristikou a odkazem na příslušnou stránku. Do roku 2008 bylo registrováno kolem 2 000 conlangs. Langmarker napodobovaly mnohé portály a vikie. Často byly tak propojené, že se uživatel dostal do smyčky. XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
8
Oblíbenou zábavou tvůrců jazyků se staly řetězové překlady, které fungovaly následovně: Originální anglický text přeloží osoba A do conlangu A, překlad a gramatiku se slovníkem A pošle osobě B, která text přeloží do conlangu B a stejně pošle osobě C atd., až poslední přeloží text zpět do angličtiny. Soutěží dva týmy, čí zpětný překlad bude blíž originálu. V 17 sériích se zúčastnilo 133 osob, nejen se svými jazyky, ale také s jazyky Klingon, Latina, Volapük, Esperanto.
5 Závěr Interlingvistika je vyučována na několika univerzitách v Evropě. Na filologické fakultě univerzity ELTE v Budapešti existoval v letech 1966–2006 obor interlingvistika. Od roku 1994 se vyučuje Interlingvistika a esperantologie (obor, zaměřený na esperanto) na univerzitě v Turíně. Na univerzitě v Amsterdamu byla založena katedra interlingvistiky v roce 2002. Na Univerzitě Adama Mickiewicze (UAM) v Poznani existuje od roku 2005 distanční postgraduální studium Interlingvistikaj studoj. Na řadě vysokých škol se interlingvistika vyučuje většinou ve spojení s jazykovědou, případně i jinými obory (Berlín, Magdeburg, Frankfurt, AixProvence, Debrecín, Soul, Hamburg, Paderborn, Praha, České Budějovice, Nitra, Sibiu). Já vyučuji jednosemestrový předmět Úvod do interlingvistiky a ve dvou semestrech Esperanto I a II na Filozofické fakultě MU v Brně pod Ústavem jazykovědy a baltistiky jako volitelné předměty. Zájemci o hlubší studium plánových jazyků a další interlingvistické problematiky mohou najít potřebné studijní materiály v celé řadě dokumentačních středisek a v dokumentačních a výzkumných střediscích při velkých knihovnách. Mezinárodní esperantské muzeum ve Vídni, jako součást Rakouské národní knihovny, původně sídlilo v Hofburgu, od roku 2005 je Oddělení pro plánové jazyky a Esperantské muzeum umístěno ve vídeňském barokním paláci Pallais Mollar-Clary, Herrengasse 9. Ve Švýcarsku bylo založeno v roce 1967 při Městské knihovně v La Chaux-de-Fonds „Středisko dokumentace a studia mezinárodního jazyka“ (CDELI). „Centrum výzkumu a dokumentace o světovém jazykovém problému“ (CED) vzniklo v 50. letech pod patronátem UEA. Vydává mnoho studií o problémech světové komunikace, o esperantu a v esperantu, v angličtině a ve francouzštině. Řada odborných konferencí je pořádána v USA. V letech 1969–1977 vycházel vícejazyčný časopis „Světový jazykový problém“, od roku 1977 vychází v Amsterdamu pod názvem „Language Problems and Language Planing“. Z knihoven je možno uvést Knihovnu britského esperantského svazu, Hodlerovu knihovnu při UEA, esperantskou nadaci Veřejné knihovny v Kortrijku, Maďarskou esperantskou knihovnu v Segedu, Německou esperantskou knihovnu v Aalen, Španělské esperanstké muzeum v San Pau ď Ordal, interlingvistickou sbírku Státního archivu v Masse a Fajsziho sbírku v Budapešti. V České republice bylo 20. 9. 2008 otevřeno Muzeum esperanta ve Svitavách. Sbírky v každém z těchto středisek obsahují desetitisíce dokumentů. Z historického vývoje můžeme vysledovat, jak postupně přibývalo projektů mezinárodních a umělých jazyků. Ve starověku fungovalo několik etnických jazyků jako mezinárodní jazyky, ve středověku (v 17. století) bylo kolem třiceti umělých jazyků, koncem 20. století existovala asi tisícovka plánových jazyků a s existencí internetu bylo během dvou desetiletí vytvořeno asi 2000 Conlangs. Jak tedy vybrat nejvhodnější jazyk pro mezinárodní komunikaci? Kritéria vhodnosti se s menšími obměnami opakovala, objevovaly se reformní projekty, které měly odstranit nedostatky reformovaných jazyků. Vývoj nakonec ukázal, že nejvíce životaschopné je esperanto, které dosáhlo největšího rozšíření a je používáno prakticky ve všech oblastech lidské činnosti. Interlingua, na jejímž vytvoření se podílela řada odborníkůlingvistů, je vhodná pro odborné využití, především v těch oborech, které mají blízko k latině. Také v esperantu existuje odborná terminologie v mnoha oborech a je postupně doplňována a rozšiřována. K tomu je třeba mezinárodní kolektiv odborníků, takže v těch oborech, kde se XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
9
takový kolektiv nesešel, zatím odborná terminologie pokulhává. Pro větší využití esperanta je potřebné jeho větší rozšíření, ale díky tomu, že za ním nestojí hospodářská a politická moc jako za národními jazyky, postupuje jeho šíření poměrně pomalu. Oficiální uznání esperanta, případně jeho zavedení do škol, není záležitost lingvistická, ale politická. I v tomto směru došlo k pokroku, protože existují také politické strany, které esperanto podporují. Jsou to EDE – Eǔropo-Demokratio-Esperanto s organizacemi ve Francii, v Německu, v Maďarsku, v Polsku a v Bulharsku a UM – Unu mondo (Jeden svět) s reprezentanty v 16 zemích. Německá sekce Eine-Welt-Partai se v roce 2014 zúčastní voleb do Evropského parlamentu se svými kandidáty. Otázka mezinárodní komunikace je stále aktuální a nedořešený problém, kterým se také zabývá interlingvistika. V tomto příspěvku bylo ukázáno, jak se vyvíjela jazyková situace v Evropě a především plánové jazyky, ucházející se o řešení této otázky. Byla částečně přiblížena obsáhlá oblast, kterou se zabývá interlingvistika a která není příliš známá.
Použité zdroje BARANDOVSKÁ-FRANK, Věra, 1995. Úvod do interlingvistiky. Nitra: SAIS – Spoločnosť na podporu Medzinárodnej akademie vied San Marino v Nitre, 1995. ISBN 80-967425-0-7. BARANDOVSKÁ-FRANK, Věra. Interlingvistiko. [online]. [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://edukado.net/klerigejo/4?m=superrigardo&id=16 1 BLANKE, Detlev, 2004. Interlingvistika Cesty k odborné literatuře. Z esperantského originálu přeložil Miroslav Malovec. Dobřichovice: KAVA-PECH, 2004. ISBN 80-85853-69-8. The Conlang Mailing List [online]. [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://listserv.brown.edu/archives/conlang.html Eǔropo-Demokratio-Esperanto [online]. [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://eo.wikipedia.org/wiki/E%C5%ADropo_-_Demokratio_-_Esperanto UNU MONDO Esperantista partio por justa tutmondiĝo [online]. [cit. 2014-03-13]. Dostupné z: http://www.unu-mondo.org/index.html
Ing. Josef Vojáček, PhD. důchodce Poříčí 25, 639 00 Brno, Česká republika E-mail:
[email protected] Telefon: +420 721 110 752
1
Studijní materiál v esperantu na stránkách edukado.net. Pro přístup je třeba se na stránkách registrovat.
XXXII International Colloquium, Brno, May 22, 2014
10
