KAPITOLA 16. Krajina Jana z Husince

KAPITOLA

16

Krajina Jana z Husince

Tam drsnˇe se žije a pozdˇe zraje. Daleko, daleko, a pˇrece neunikneš jim, tem svahum ˚ posetým trním a kamenem. Ten kámen, ty trny i v srdci mém. >Podzimní vˇetry jí rozervaly šat a vidím zemi vyhublou, kostnatou tˇežkými vrkoˇci lesu˚ proti nebi vlát kacíˇrsky hrozíc pˇestí skalnatou, do rovin shlíží, jež posedla pýcha. Motýli úsmˇevu˚ jen mihnou se hložím na našich stráních. A srdce rozkˇresané té zemˇe kamenem vysoko vzplálo snem o království božím. 1

16. Krajina Jana z Husince

ˇ (A. M. Píša: Z jižních Cech) Lyrická evokace básníka, kterou tak zasvˇecenˇe oslavuje rodnou krajinu, vskutku výstižnˇe vyvolává konˇcinu, nad jiné bližší cˇ eskému srdci... Na rulových útesech u rˇ íˇcky Blanice živoˇrí kleˇc1 a podzimní hoˇrce dýchají do mlh temnˇefialovou kajícností. Je hoˇrká i vunˇ ˚ e vodních mát a bledost parnasií2 na lukách pod bˇrezovými hájky vyvolá dojem dívek souchotivých. Náprstníky3 na stráních pod Lažištˇem tají ve svém drsném kalichu jed, ale jsou jediným lékem pro srdce nemocná. (Rty okoralé pro suchý polibek chudoby.) Pˇrivonˇ k nim, jsou bez vunˇ ˚ e, jako popel z ohníˇcku pasáˇckova, rozvátý vichˇricemi. “Vše je tak po cˇ esku chudé”, Jene Nerudo4 . Broušena bídou až k srdci bodá té zemˇe siroba a chlad Nad lesy, nad horami chmurnˇe se sune stín Mistrovy rˇízy. Uprostˇred popeleˇcní vunˇ ˚ e rouhání svˇetu slyš a dravˇe tiché pˇredˇríkávání smrtí. ˇ (A. M. Píša: Z jižních Cech) Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek5 , Jan Neruda4 7 sestupoval k ní z Vlachova Bˇrezí a od vodnanské ˇ a chelˇcické strany pˇriputoval Antonín Slavíˇcek, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista staˇcil si jen struˇcnˇe poznamenati veˇcerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen “zpovzdáli” zhlédl rodištˇe uctívaného “svˇetce” Mikoláš Aleš8 , 1 borovice

kleˇc: Pinus mugo, kosodˇrevina (viz obrázek na str. 4) bahenní: Parnassia palustris (viz obrázek na str. 9) 3 náprstník velkokvˇ etý: Digitalis grandiflora, prudce jedovatá bylina. (viz obrázek na str. 2 tolie

4) 4 Jan Neruda: Ceský ˇ básník a novináˇr (1834 Praha – 1891 Praha), cˇ len májovcu; ˚ zakladatel žánru fejetonu. (viz obrázek na str. 9) 5 Alois Jirásek: Ceský ˇ spisovatel, známý svými historickými romány (1851-1930). 7 Vodnany: ˇ ˇ Mˇesto mezi Strakonicemi a Ceskými Budˇejovicemi, asi 7000 obyvatel; známé rybáˇrstvím a rybníkáˇrstvím. (viz mapa na str. 16, obrázek na str. 4) 8 Mikoláš Aleš: Ceský ˇ malíˇr a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 9)

2


doprovázený z Vodnan ˇ 7 na jedné cestˇe Františkem Heritesem. Vzpomíˇ nali i Svatopluka Cecha, který pˇred cˇ asem “tuto naši Palestýnu” navštívil s vodnanskými pˇráteli. Kdy tu byl Antonín Sova10 , tak citlivˇe evokující krajinu “mládí Jana z Husince11 ”, už se mi nepodaˇrilo zjistit; neprošel jí jistˇe lhostejnˇe. Znal ji už z vyprávˇení otcova, jenž pocházel z hodináˇrské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka12 . K stému výroˇcí otcových narozenin jej básník dojatˇe vzpomíná: Až pˇred smrtí, snad v umínˇeném snu mluvíval o Šumavˇe, mládí svém, a byl by rád se rozejel tam hned v obdivu jakéms jásavém, a jak by o nˇecˇ em chtˇel vyprávˇet, co milé bylo mu... Tito návštˇevníci pˇrišli jen jako hosté a zase odešli, ale tˇežký údˇel malíˇre svého kraje byl dán až husineckému13 rodáku Josefu Krejsovi. Tato krajina pozdních jar a pˇredlouhých zim, kraj, kde stupenˇ zámožnosti se mˇerˇ í už majetkem konského ˇ spˇrežení, krajina, v níž si staˇcilo uvˇedomiti neslýchané procento dˇetské úmrtnosti a neléˇcené tuberkulosy, aby ses zachvˇel, stala se osudem umˇelci, vyrovnávajícímu se s úkoly Životními a umˇeleckými za podmínek nesmíme obtížných, ale s charakterností hodnou obdivu i úcty. “Tady se tˇežce žije a pozdnˇe zraje.” To platí naplno i o mém mrtvém pˇríteli. Sám zrozen z bídy, nejlépe jí rozumˇel. Jezdívali jsme za ním s Dr Antonínem Kˇrížem, zdejším rodákem, do starého patricijského domu, jejž celý vyzdobil sgraffity, kde mˇel i dílnu u pˇrítele nakladatele Arnošta Fidlera, svého “dvojˇcete”. U nˇeho malovával na “prkejska” své kosárkovské “pohádky”, u nˇeho vysedával pod hodinami s kukaˇckou nad destiˇckami zimostrázu, aby do nich vyryl dˇrevoryt Šumavské Madony nebo Husova rodného domku, jež pak barevnˇe tiskl po japonském zpusobu. ˚ Bohémsky drsný, tˇežkopádný, tajíval pod suky slov cit dojímavˇe nˇežný, 10 Antonín Sova: Ceský ˇ básník a prozaik (1864 Pacov – 1928 tamtéž), lyrik, symbolista, impresionista. (viz obrázek na str. 12) 11 Jan Hus: Ceský ˇ kazatel a reformátor (1370-1415). (viz obrázek na str. 12) 12 Vimperk: Mˇ esto na úpatí Boubína na bývalé Zlaté stezce, asi 7800 obyvatel. (viz mapa na str. 16, obrázek na str. 4) 13 Husinec: Mˇ esto na Blanici, rodištˇe mistra Jana Husa. (viz mapa na str. 16)

3


Vodnany ˇ

4

borovice kleˇc

hoˇrec

náprstník velkokvˇetý

Vimperk


zjitˇrený horeˇckou souchotináˇru, ˚ cit, jejž skrýval pˇred neúplatnou pochyb bovaˇcností rodáku. ˚ Vymykal se jim jak zpusobem ˚ života, tak vnitˇrním habitem. Vodíval nás k “vˇetrnému království pasáku” ˚ na Babí hurku; ˚ tam malovával nejradˇeji. Tyto konˇciny turisté míjejí – ale v nich je ztajena pravá duše Husinecka. Tam uslyšíš “tit’áky”; tak pˇrezdívají cizinci zdejším, protože zakonˇcují mˇekce infinitiv. “Pudete na louku hrabat’?” – bylo slyšet zdola nˇejakou babku se “smát’”. Dole stˇríbrný provázek Blanice se leskne mezi kamením a drsnými stránˇemi, vidíš mlýn u Baštu, ˚ pilu i vsi na kopcích, na severní stranˇe sedlo Skoˇcické hory a východnˇe “pustý zámek” helfenburský. Zadíván pˇres ostrý obrys Bobíku14 k hranicím zemˇe, myslíš na tˇežké lidské dílo tam dole: na pily a sklárny, na kamenitá bramborová políˇcka, tˇežké orání na vršku, vysilující dˇrevaˇrskou práci v lesích, na bídu nízkých baráˇcku˚ s obˇedy z brambor a kyseíého zelí, na pˇredˇcasnˇe zestárlé mámy, ztrhané nežádoucími porody, na vˇecˇ nˇe nedoživené dˇeti, na lásku vystˇrízlivˇelou zklamáními, na chlapy, nahrazující si pocit štˇestí šidítkem alkoholu, na pytláky i pašery, na holubáˇre v Zábrdí, na výmˇenkáˇrky, vlekoucí v nuších ˚ suché borové šišky “krutaly” ˚ – dost, už dost! To všechno poznal duvˇ ˚ ernˇe Josef Krejsa, pokorný dˇelník ve službách umˇení malíˇrského a své krajiny rodné. Je smutná “šumavská” zelenˇ jeho obrazu˚ – ani ty polní kytiˇcky nehýˇrí veselostí jako jinde. Po jeho smrti vedl mne smuteˇcní stín malíˇrovy ženy (která by mohla psát romány o umˇelcovˇe bídˇe) do zšeˇrelé dílny, kde na opuštˇené papíry a plátna ssedá prach zapomenutí. Bože, tak rychle se zapomíná... Rozmˇerné plátno Šumavských slatí je poznamenáno vnitˇrním zápasem malíˇrovým a já, ne bez rozechvˇení, sahám na malou dˇrevˇenou destiˇcku. ˇ Je poslední prací umˇelcovou. Cím se obíral v posledních chvílích? Tušová kresba pˇredstavuje zasnˇeženou krajinu, v níž kleˇcitý chudák v dˇrevácích táhne tˇežce na saních dˇetskou rakviˇcku... Už zemˇrel i “pan Arnošt” – a ty se díváš na jedno plátno, kde mrtvý malíˇr soustˇredil do šumavské krajiny u jesliˇcek Jezulátka všechny své krajany pod stˇrechu dˇrevaˇrské boudy, jako by vˇedˇel, že chudoba dává nejradˇeji a že sama nejvíce potˇrebuje boží lásky. 14 Bobík: Šumavský vrchol (1264 m), nˇ emecky Schreiner. (viz mapa na str. 15, obrázek na str. 6)

5


6

Helfenburk

Bobík

Boubín

vodní nádrž Husinec

tˇrezalka teˇckovaná

Passau


Smutná je pout’ “pˇešinkami mrtvých”. Na stráni hˇrbitovní jsem si prohlížel Krejsovu fresku v kostele svatého Cyrila a Metodˇeje, jejž vysvˇetil Husuv ˚ 11 ctitel biskup Jan Valerian Jirsík, zastavuji se u zlomené vrtule nad hrobem bratˇrí Rysu, ˚ letcu˚ tragicky zahynuvších, a u pomníˇcku Krejsova vzpomínám, vzpomínám. Déšt’ smyje jednou s kapliˇcek a stavení jeho fresky, jeho obrazy spoˇcinou mimo tento kraj na stˇenách sbˇeratelu˚ – ale láska, jíž tak samozˇrejmˇe a nenároˇcnˇe rozdával, a jeho neumdlévající dˇelnost, zustane ˚ pˇríkladem i odkazem. Hrobaˇri Koubo, ještˇe nˇejaký cˇ as budete vyprávˇeti návštˇevníkum ˚ o mrtvých svého hˇrbitova, jejž tak peˇclivˇe opatrujete – ale já už nemám odvahu vrátit se v tato místa... Jan Neruda4 by našel dnes toto mˇesteˇcko jen málo zmˇenˇené. Na plotech už neschne dílo “punˇcocháˇru” ˚ – ti pracují v továrnˇe. Zase “elegii17 ” spíš než eklogu by zde spatˇril. “Místo velkého pomníku jen skromný medailon” na Husovˇe rodném domku – jeho rodnou svˇetniˇcku (tolik tehdy dˇesící), ponekud upravenˇejší a bez nájemníka – v cˇ ervenci by slyšel “nadšená hesla” jako tehdy – ale z Husových knih by mˇel po ruce zase jen ty staré ve vydání Erbenovˇe. Od “nadšených hesel” jsme se totiž dál nedostali. Krajina Jana z Husince11 ... Projdi ji s oˇcima otevˇrenýma. Dívej se pozornˇe do niter chodcu, ˚ na tvrdé boky skal a pochopíš s Antonínem Sovou10 , proˇc krajané nemohli uvˇerˇit po dlouhá, dlouhá pozdˇejší léta, že pˇrímý a silný ten hoch s tím hroznˇe pravdivým hledem, jenž s nimi tu kozy kdys pás, ta umínˇená hlava se kacíˇrem stal i svatým, ba svˇedomím celého svˇeta, že na hranici pálen svou pravdu, jak vˇerˇil a uˇcil, kdys mohl zpívat, že proti všem stál tu, biskupum, ˚ papeži, císaˇri, záˇr nebeskou v obliˇceji svém bledém, jež po tomto svˇetˇe již nezáˇrí, že protivit moh se a pˇrece se s nebeskou svatostí na vše dívat... * Pamatuje jej i tisíciletá chlistovská lípa, i chránˇený prales Lukenský na svahu Boubína20 , jehož hloubka má podnes “všechnu nádheru i krutost 17 elegie:

neboli žalozpˇev

20 Boubín: Šumavský vrchol (1362 m), nˇ emecky Kubany. (viz mapa na str. 15, obrázek na str.

6)

7


svobody”. Chápete zadívání k Líbinu, že ... Snad mˇel po matce pˇremítavý smutek a po Bohu hlad, že hodiny naslouchal vˇetrum ˚ a díval se v lesy a cítil zmˇen prchavé stíny od jar až do zimy mráz? Snad mˇel po otci vuli, ˚ jíž podˇríditi všecko, co do duše chytil, od otce se uˇcil chorobu krotit i radost zmáhat, lži kárat a v pokušení vždy rozeznat pravdy hlas? Tu všudypˇrítomný dlíval, když divokým dupotem se strání se plašily pastevcu˚ kozy, návratu pudem tknuty, je za sebou vlíkly, jim zaˇrezávaly do rukou provazy, když za kˇriku divého rˇevu, v posledním vzhoˇrení plamenu˚ z cˇ erného ohništˇe zmrskaný kouˇr se hád’aty vyplazí a syˇcivˇe vybuchuje a krˇcí se, zešlehán pruty, až zkomírá bíle a bezmocnˇe, tence jak sen, když sotva že nadechnutý se doprádá na myšlence... Ti všichni, kdož s ním se tu životem brali, tí všichni, kdož znali jej, sotva jej nad všecky milovali, tož pro smˇelý jeho zrak, pro zdravý jeho rust, ˚ pro pobožnost pravdivé duše, že k svˇetu rost, že se dral z rˇady, že umˇel záhy ty uˇcené cizáky z Prachatic pˇrerust, ˚ kur ˚ štˇebetných žáku, ˚ chór rozezpívaných nad pulty ješitných literáku˚ zlatem srdce a stˇríbrem úst.* Tak živˇe si pˇredstavuješ Janovo11 mládí, kráˇceje cestou, kterou on sám chodíval do Prachatic mezi lukami, plnými kvetoucího starˇcku u skály porostlé lískovím, jejíž pˇrevislý balvan tvoˇrí pˇrírodní podobu Husovy hlavy i hlavy mateˇriny, vpravo šumí Blanice (tehdy netvoˇrila ještˇe pˇrehradní jezero22 ) a tam za lesnatým hˇrbetem je mˇesto jeho školení. 22 vodní nádrž Husinec: Pˇrehrada na rˇ ece Blanici, zásobník pitné vody s malou vodní elektrárnou. (viz mapa na str. 15, obrázek na str. 6)

8


Jan Neruda

tolie bahenní

Antonín Slavíˇcek

Mikoláš Aleš

9


Ještˇe pˇrejdeme kolem Starých Prachatic, puvodní ˚ osady, po níž dostalo nové hrazené mˇesto svuj ˚ název, sejdeme krabatou polní cestou k úhoru plnému chrp23 , tˇrezalek a vlˇcích máku˚ 24 . až ke kapliˇcce na skále, kde se modrá pávinec a naše oˇci pˇrekvapí úchvatný obraz. Nedivme se, že Antonína Chittussiho zlákala temná hmota stˇredovˇekého mˇesta, sevˇrená do hradeb, k malbˇe monumentálního úˇcinu, já však nikdy nezapomenu na silný dojem prvního setkání s tímto mˇestem u “Dolní brány”. Její zubatá zed s freskou rožmberského jezdce a s dominantou svatojakubského gotického chrámu za hradbami pusobí ˚ vznosnou chmurností, a strohá gotika tohoto kostela s pˇrevysokými okny nabádá k tolikeré evokaci celých dob. Tady bylo dˇejištˇe pohnuté události za dob Žižkových25 . Prachatiˇctí Nˇemˇcíci vyprovokovali drzým výsmˇechem slepého váleˇcníka k ráznému cˇ inu. Na jeho rozkaz bojovníci husitští ztekli naráz hrazení, všechny cizí ˇ odpurce ˚ kalicha a domácích Cech u˚ zavˇreli do sakristie26 a zapálili ji. Sedmdesát pˇet mˇešt’anu, ˚ nenávistných, pyšných, zbohatlých obchodem, jejž ˇ podminoval ˇ sklad soli pro celé Cechy, škemralo nyní o milosrdí. Dívám se na prohnutou okenní mˇríž, kterou tehdy marnˇe lomcovaly ruce se zoufalou silou, chtˇejíce uniknouti pˇred plameny a dýmem. Nic jim to pomocné nebylo, že spínajíce ruce k nebi pozdvihovali a pro Pána Boha prosili, aby jich životu odpustil, aby se svých hˇríchuv ˚ mohli po káti a jich následovali a uˇcinili po jich vší vuli. ˚ K tem slzivým prozbám tˇech mužuv ˚ Táborští jako hluší uˇcinˇeni jsouc a sudy smolené pˇrivalivše a slámou obkladše metali sou do zákˇrišti na hlavy tˇem mužum ˚ zavˇreným, A tak všichni ohnˇem a dýmem zadchli sou se. Kteréžto potom oboˇrivše sklep z té zákˇrišti kamením jako v hrobˇe pˇrikryli sou, aby tu shnili. A po ulicech zbitých leželo 230. Nˇekteré pochovavše a nˇekteré do studnice vmetavše, ženy všechny i s dˇetmi vyhnali a mˇesto sami osedli, ohradivše se pˇríkopy rukami jich pilnˇe udˇelanými. (Vavˇrinec z Bˇrezové) Prachatice od té doby byly mˇestem cˇ eským. Patˇrily Rožmberkum, ˚ jejichž cˇ ervená ruže ˚ se zlatým stˇredem svítí v kostelním vnitˇrku, po okupaci 23 chrpa

polní: Centaurea cyanus L., léˇcivá bylina. mák: Papaver rhoeas, cˇ ervenˇe kvetoucí bylina, cˇ asto se vyskytuje jako plevel v obilných polích. (viz obrázek na str. 12) 25 Jan Žižka z Trocnova: Váleˇ cník a táboritský vojevudce ˚ (1360-1424) (viz obrázek na str. 14) 26 sakristie: oddˇ elená cˇ ást kostela, sloužící pro pˇrípravu knˇežích a ministrantu˚ a také pro uchovávání bohoslužebných potˇreb 24 vlˇ cí

10


zustal ˚ na sanktuariu svatý Václav a vidíš i jiný div – nˇemecké zlobˇe, snad proto, že byla tolik slepá, unikly i postavy bratˇrí solunských, ˇ z nichž Cyril drží v ruce svitek popsaný azbukou... ˇ Ceské nápisy zustaly ˚ i mezi arabeskami27 a sgraffity na pruˇ ˚ celí dvoupatrové renesanˇcní radnice, ještˇe z dob, kdy za vlády Viléma Rožmberka dosáhli Prachatiˇctí nejvˇetšího bohatství. Setkáš se tu s cˇ eštinou a latinou, ale pátrej, jak chceš, nˇemeckého nápisu nenalezneš. Jednoho obrazu si všimnˇete všichni, kdož zavítáte do Prachatic. Úplatný soudce pˇrijímá boháˇcuv ˚ dar, soudˇe chudého, ale kostlivci ruka trestá vzápˇetí jeho skutek. Abychom nebyli na pochybách, je tam jadrnˇe napsáno: Kdož pro dary krziwie saudíss chudého Wytrhnu tie z soudu y z lidu meho Nemuziete prawa osudu zbyti Gehoz co živo gest nˇemuž ugijti. Vedle svádí smrt soudce s boháˇcem pˇred zraky chudého. Na místˇe práva má býti spravedlivˇe, byt’ pˇrísnˇe souzeno: Bohatý wida zle wihne se, Chudý przed se jda v sskodu uvaíj se, Prawem každý newinny bywa dawen. Skrz dary winny bywa pomsty zbawen. Prawo pawuˇcinie se przirownawa Giž brauk prorazj, musska w nj zustawa. Mˇesto, vzniklé na Zlaté stezce28 , má dodnes i po velikých požárech mnohé památky renesanˇcní hojnosti, ale zlatá jeho doba je ta tam. Jen po desáté hodinˇe veˇcerní se každodennˇe rozezní zvon na svatojakubské vˇeži vzpomínavým znˇením, vyvolávaje od pasovské strany krosnaˇre29 a soumary, obtížené solí. Žádná politická konstelace nemˇenila v minulosti niˇceho na obchodních vztazích, z nichž bohatla obˇe mˇesta... 27 arabeska:

plošný dekorativní prvek, složený z rostlinných motivu˚ (listí, šlahouny rostlin) ˇ stezka: Systém stˇredovˇekých obchodních cest spojující Cechy s Podunajím. 29 krosnaˇr: drobný obchodník, nosící své zboží v koši nebo krosnˇ e 28 Zlatá

11


12

František Herites

Antonín Sova

Jan Hus

vlˇcí mák


Jedno starožitné stavení neopominme ˇ zhlédnoutí. Je to literácká škola, v jejímž mázhauze sedával Hus11 , a údajnˇe i Jan Žižka25 – a pod její klenbou prý na Zelený cˇ tvrtek32 a Velký pátek svistˇely biˇce flagelantu... ˚ ˇ Není už tˇreba zazdíti Hoˇrejší bránu, vedoucí do Nˇemec. Casy, kdy jen šeptmo mohla zníti cˇ eská slova v šencích a pod podloubím, doufejmež pevnˇe, se už nikdy, nikdy nevrátí.

32 Zelený

cˇ tvrtek: Poslední cˇ tvrtek pˇred Velikonocemi.

13


Jan Žižka z Trocnova

14

kostel sv. Jakuba v Prachaticích


Krajina Jana z Husince – mapa rybníku˚ a vrcholu: ˚ 1 – Skoˇcická hora, 2 – Bobík, 3 – Boubín, 4 – Libín, 5 – vodní nádrž Husinec

15


Krajina Jana z Husince – mapa mˇest a vesnic: 1 – Lažištˇe, 2 – Zdíkov, 3 – Vlachovo Bˇrezí, 4 – Vodnany, ˇ 5 – Klášterec, 6 – Vimperk, 7 – Husinec, 8 – Zábrdí, 9 – Prachatice, A – Staré Prachatice

16

Rejstˇrík

17

Rejstˇrík

Žižka z Trocnova, Jan, 10, 13

Husinec, 3

Aleš, Mikoláš, 2 arabeska, 11

impresionismus, 2 Jirásek, Alois, 2 Jirsík, Jan Valerian, 7

Blanice, 2, 5, 8 Bobík, 5 borovice kleˇc, 2 Boubín, 7

Kˇríž, Antonín, 3 Klášterec, 3 kostel sv. Jakuba v Prachaticích, 10, 11 Krejsa, Josef, 3, 5, 7 krosnaˇr, 11

Chittussi, Antonín, 10 chrpa polní, 10 Cyril, 11 elegie, 7

Lažištˇe, 2 Libín, 8

Fidler, Arnošt, 3 flagelant, 13

mázhaus, 13

Goll, Jaroslav, 2 náprstník velkokvˇetý, 2 Neruda, Jan, 2, 7

Helfenburk, 5 Herites, František, 3 hoˇrec, 2 Hus, Jan, 3, 7, 8, 13

Passau, 11 Prachatice, 8, 10, 11 18

ˇ REJSTRÍK

ˇ REJSTRÍK

Rožmberkové, 10 rula, 2 sakristie, 10 sanktuarium, 11 Skoˇcická hora, 5 Slavíˇcek, Antonín, 2 Sova, Antonín, 3, 7 Stará radnice v Prachaticích, 11 Staré Prachatice, 10 svatý Václav, 11 tˇrezalka teˇckovaná, 10 tolie bahenní, 2 Velký pátek, 13 Vilém z Rožmberka, 11 Vimperk, 3 vlˇcí mák, 10 Vlachovo Bˇrezí, 2 Vodnany, ˇ 2, 3 vodní nádrž Husinec, 8 Zábrdí, 5 Zdíkov, 2 Zelený cˇ tvrtek, 13 Zlatá stezka, 11

19

KAPITOLA 16. Krajina Jana z Husince

Recommend Documents