KAPITOLA 13. Krajina pod Křemešníkem

KAPITOLA

13

Krajina pod Kˇremešníkem

Když zezlátne veˇcerní nebe nad rˇ ímsovím barokních a renesanˇcních štítu, ˚ tak typických pro pelhˇrimovské námˇestí, když se rozsvítí rybí oko hodin na vˇežiˇcce bývalého zámku a na Rynárecké bránˇe “odtrkají” dva kozli veˇcerní hodinu, zhoustne stín pod rozkvetlými lípami, dýchne medovou vuní ˚ a cˇ tyˇri lví tlamy na kamenné kašnˇe rozezní tryskající vodou starobylý rynk, ukládající se k spánku. Ve výklenku zámeckého pruˇ ˚ celí nasadí barokní Spravedlnost do své pískovcové tváˇre úsmˇev napul ˚ smyslný a napul ˚ ironˇ can, kteˇrí spravovali mˇesto, nepˇráli pˇríliš ani pelhˇriický, protože páni z Ríˇ movským poddaným, ani spravedlnosti samé. UŽ nevytrubuje hlásný do cˇ tyˇr svˇetových stran svoje noˇcní fanfáry, aby pˇripomnˇel sousedum ˚ dávnou hornickou minulost i rozpomínku na zasypané havíˇre z dob, kdy pelhˇrimovské okolí slynulo bohatstvím stˇríbra. Vysoká vˇež, strmˇející nad starobylými štíty, tˇe najednou za mˇesíˇcního svˇetla pˇresvˇedˇcí, že krása tohoto mˇesta tkví pˇredevším v jeho siluetˇe. Mˇesto, založené v tˇrináctém století kolem kostela svatého Víta, bylo už za Václava II. vyplenˇeno a spáleno, pozdˇeji znovu osazeno a opevnˇeno dokladným hrazením, nebot’ jeho pˇrirozená poloha neskýtala dost bezpeˇcí obyvatelstvu, zabývajícímu se vˇetšinou poctivým dílem soukenickým. Podléha1

13. Krajina pod Kˇremešníkem

jíc ruzným ˚ vrchnostem, zprvu církevním, pozdˇeji panským, nezasáhlo v husitských dobách nˇejak pronikavˇeji do osudu království, i když bylo tehdy spravováno husitskými hejtmany. Novému hnutí dalo jedinou výraznou postavu, táboritského knˇeze Mikuláše z Pelhˇrimova, který na koncilu v Basileji sehrál vynikající roli, pˇredstavuje jako oponent Aeneáše Sylvia nejradikálnˇejší myšleni cˇ eské reformace. Šestnácté století vtisklo obrazu mˇesta dnešní siluetu dvˇema vˇežitými branami, Rynáreckou a Jihlavskou, zanechalo po sobˇe zubaté cimbuˇrí na dochovaných hradbách u Solné brány i zbytky mˇestského opevnˇení na dnešních Pˇríkopech. Mˇesto mˇelo svou školu již v dobˇe Karlovˇe a za klidné vlády Podˇebradského1 i Jagellonských žilo se sousedum ˚ stejnˇe poklidnˇe ˇ jako v jiných mˇestech Ceského království. V letech 1446 až 1451 se konaly v Pelhˇrimovˇe cˇ tyˇri zemské snˇemy za pˇrítomnosti krále Jiˇrího1 , které skonˇcily 3. srpna dohodou mezi utrakvisty a katolíky. Smír byl velmi hluˇcnˇe oslaven na blízkém rožmberském hradˇe Kameni. Za stavovského povstání zustalo ˚ vˇerno císaˇri, za tˇricetileté války je podvakráte vyplenila a vypálila švédská soldateska, mnohokrát bylo postiženo požáry i váleˇcnými vpády, jak se doˇcítáme v jedineˇcné monografické práci historické, Dˇejiny Pelhˇrimova, kterou akademik Josef Dobiáš napsal svému rodišti s duvˇ ˚ erným znaleetvím a houževnatou vytrvalostí, jakou muže ˚ v cˇ lovˇeku vyvolat jen vˇerná rodácká láska. Je to právem chlouba Pelhˇrimovských a nevím, jsou-li autorovi dost vdˇecˇ ní za toto jedineˇcné dílo v oboru mˇestských dˇejin. Minulost dávná i nedávná vydychuje z úzkých uliˇcek a ty se laskáš s nˇežnými podrobnostmi na pruˇ ˚ celí dˇekanství, které je nejsliˇcnˇejší architekturou mˇesta, zastavuješ se u starého gymnasia v Školní ulici i na starodávných dvorcích s pavliˇckami, projdeš zbytkem podloubí a zase prodlévavˇe obzíráš od rˇ íˇcky Bˇelé kurkové ˚ stˇrechy bran i bánˇe kostelních vˇeží, bartolomˇejské, svatovítské a mariánské kaple – a celé mˇesto, stulené v údolí pod nízkým obzorem. Když se v roce 1811 zadíval na rodné mˇesto první jeho vedutista Vojtˇech Benedikt Juhn, aby nakreslil Pelhˇrimov pro pamˇet’ budoucím, zduraznil ˚ s pýchou rodáka pˇredevším sliˇcnost vˇeží a bran, tak charakteristických pro dobové mˇestské panoráma. Jemnˇe naznaˇcená vlna obzoru a kadeˇravost stromoví jsou tu proto, aby zachytily tehdejší pˇrírodní idyliˇcnost, a jen 1 Jiˇrí

25)

2

ˇ z Podˇebrad: Ceský král z rodu šlechticu˚ z Kunštátu (1458–1471). (viz obrázek na str.


šmouha kouˇre nad stˇrechou starého pivovaru jako by byla nápovˇedí pozdˇejších továren, jejichž dˇelný ruch je už nesen rytmem našeho cˇ asu. Mikoláš Aleš3 , projíždˇející mˇestem o sto let pozdˇeji, ukládá do své paniˇctí pˇredevším obraz jeho architektonické krásy, jak nám ji zanechal v obdivné slovesné zkratce jednoho dopisu. Rajmund Ondráˇcek, který se pˇriženil do Pelhˇrimova z Moravy a žil zde nˇekolik let, vytvoˇril nˇekolik grafických listu˚ se zdejší tematikou, z nichž byl reprodukován v Hollaru motiv veˇcerního námˇestí s produkcí provazolezcu˚ a pohled na mˇesto od rˇ íˇcky Bˇelé. Aloise Moravce4 pˇrivedly do Pelhˇrimova pˇredevším dva ilustraˇcní úkoly. Jednou doprovodil kresbami Vankovu ˇ vzpomínkovou knížku Na krásné samotˇe a podruhé si pˇrijel pro kreslíˇrský materiál, který potˇreboval do knihy Stanislava Augusty Strmá cesta. Tolik struˇcnˇe o výtvarném zpodobení mˇesta malíˇri ruzných ˚ generací, rozdílného vidˇení i umˇeleckého výrazu. Mˇesto samo ještˇe nevytvoˇrilo výtvarnou tradici, pˇrejíc spíš múze dramatické a muzikální. Malíˇr Jiˇrí Mádlo, žák Raduv ˚ 5 a Silovského na pražské akademii, není podle matriˇcního zápisu rodákem pelhˇrimovským, ale od svých cˇ tyˇr let prožíval zde svoje dˇetství a jinošství, tady vystudoval gymnasium a sem se pravidelnˇe vracívá na dlouhé návštˇevy k rodiˇcum. ˚ Jako jeho pˇredchudci ˚ v oblasti krajinomalby se nechal okouzlit malebnými motivy pelhˇrimovskými, jako tˇreba zákoutím v Dˇekanské uliˇcce nebo zvláštním seskupením stˇrech Dolní brány cˇ i pohledem z dˇekanské zahrady k Svatému Vítu, a koneˇcnˇe jedineˇcnˇe neopakovatelnou krásou námˇestí s vˇežní dominantou a renesanˇcními štíty, obnovenými v jemnˇe barevném ladˇení pastelové hebkosti. Tyto tempery, svˇeže malované a básnicky cítˇené, jsou vlastnˇe pˇredznamenáním grafického cyklu, jímž chce oslavit mˇesto, které má rád. Necítí je však ve všem a všudy jen sugescí historických rozpomínek. Vidí i jeho dnešní promˇenu a všímá si dˇelného života v nˇem. Cyklem z kartáˇcovny i motivy z prumyslové ˚ oblasti mˇesta, zejména z Agrostroje, rozšiˇruje své umˇelecké možnosti a vytváˇrí v cyklické grafické skladbˇe dnešní podobu Pelhˇrimova. ˇ Jeho druh, sochaˇr Josef Kˇríž, rodák z Kamenného Újezda u Ceských ˇ Aleš: Ceský malíˇr a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 34) ˇ Moravec: Ceský malíˇr a ilustrátor (1899 Chyšky u Milevska – 1987 Praha). 5 Vlastimil Rada: Ceský ˇ ˇ grafik, malíˇr a ilustrátor (1895 Ceské Budˇejovice – 1962 Praha). 3 Mikoláš

4 Alois

3


Budˇejovic, nemˇel snadnou cestu ani v životˇe, ani v umˇení. Nejdˇríve se vyuˇcil rˇ ezbáˇrskému rˇ emeslu v dílnˇe Antonína Smetáka v Pˇríbrami a po vyuˇcení pracoval jako rˇ ezbáˇrský dˇelník v pelhˇrimovském chrámovém družstvu. Odtud vedla jeho cesta za umˇením do Laudovy speciálky na pražské akademii. Svou jihoˇceskou houževnatostí pˇremohl i znaˇcné existenˇcní nesnáze svého studentského živobytí. Po ukonˇcení studií pracoval ještˇe rok se sochaˇrem Antonínem Kalvodou a vrátil se do Pelhˇrimova, aby zde již zakotvil umˇelecky i rodinnˇe, oženiv se se zdejší rodaˇckou. Pro Pelhˇrimov vytvoˇril pomník Julia Fuˇcíka pˇred školami na Fuˇcíkovˇe námˇestí, pro obˇradní sínˇ plastiku a vnitˇrní výzdobu. Navštívil jsem tohoto mlˇcelivého Jihoˇcecha v jeho dílnˇe, kterou podˇedil po malíˇri Ondráˇckovi, a vidˇel jeho umˇelecké snažení, hodné pozornosti. Vlastimil Berger patˇrí mezi ty pelhˇrimovské studenty, kteˇrí kurážnˇe vyšli za umˇením. Studoval nejdˇríve u profesora Obrovského a potom se vyškolil u profesora Slánského v restaurátorské práci. Nyní se zcela vˇenuje se svou ženou malíˇrkou restaurování vzácných obrazu˚ moderními metodami. ˇ cka plyne v lukách pod kopˇcitými políˇcky, napovídajíc mnohé tváˇre, Ríˇ rozpadlé v prach, i mnohé hlasy, dávno doznˇelé... Už je tomu sto let, kdy Josef Mánes6 zaˇcal pracovat na hedvábném praporu pro zdejší zpˇevácký spolek Záboj, namalovav na jeho líci mˇestský znak s poutníkem, který umístil do lipového vˇencoví pod nápis objednavatele. Pro rudý rub hedvábí navrhl heroického lva, jak si jej žádala lidová záliba vzrušených šedesátých let a který byl jistˇe blízký i malíˇri, jenž se v osmaˇctyˇricátém roce zúˇcastnil boju˚ na barikádách. Pro praporní hrot navrhl emblém lipového listu jako výraz svého slovanského cítˇení. Ozlý prapor stál tehdy 263 zlaté, z nichž na Mánesuv ˚ honoráˇr pˇripadlo jenom 80 a umˇelec nˇemecky psaným listem vyorodoval jeho zvýšení asponˇ o desítku. Procházeje pozornˇe mˇestem i krajem, uvˇedomíš si, že se tu na mnoha místech setkáváš s mladostí Karla Havlíˇcka Borovského. Z Horní Cerekve pocházela jeho maminka, rozená Josefina Dvoˇráková, která byla dcerou tamního sládka a zárovenˇ blízce spˇríznˇená s pelhˇrimovskými Dvoˇráky, z nichž jednomu patˇril hostinec V lázních, tehdy proslulý vlas6 Josef Mánes: Ceský ˇ malíˇr, ilustrátor, grafik (1820 Praha – 1871 Praha), jeden z nejvýznamnˇejších pˇredstavitelu˚ cˇ eského romantismu. (viz obrázek na str. 34)

4


teneckými bály a ochotnickým divadlem. V tomto sále hrával divadlo i Josef Kajetán Tyl7 , velmi vážený Dvoˇrákovou rodinou i pelhˇrimovskou spoleˇcností, jejíž vzdˇelaní pˇredstavitelé snad tehdy zazlívali Havlíˇckovi ˇ jeho pˇríkrý kritický odsudek Tylovy novely Poslední Cech, který nadlouho sklíˇcil postiženého autora. Pelhˇrimovsko dalo Havlíˇckovi manželku Julii, která vyrostla v lesnické rodinˇe u oboˇrištského zámku, a starý dub v tamním zámeckém parku zustal ˚ jediným svˇedkem jeho mileneckého štˇestí. Povíme si o nˇem víc na jiném místˇe. Nedovˇedˇel jsem se, kam se podˇela Havlíˇckova studentská kytara, pietnˇe opatrovaná na pelhˇrimovském dˇekanství až do zatˇcení dˇekana Františka Vanka ˇ za nˇemecké okupace. Cestou k poutnímu kostelíku svaté Anny mezi rozkvetlými bramborami a dokvétajícími šípky vzpomínal jsem na pelhˇrimovská studentská léta Antonína Sovy8 . Bylo k veˇceru, na obzoru temnˇely osamˇelé modˇríny, u kostelíka dozrávaly tˇrešnˇe ptáˇcnice, pomíchané vzrostlými smrky, á na vˇetrné nebe vystoupla dramatická sousoší mraˇcen, tak typická pro zdejší kraj. Nˇejaká mladá dvojice si cˇ tla z knížky, nízké slunce zažíhalo modravé jiskˇriˇcky hadincu˚ a jemnou bˇel svízelového kvˇetu v syté zeleni trav, z trnˇcí za žlutým lánem zrající rˇ epky se ozvali t’uhýci a dole z mˇesta se rozeznˇela hudba. Za javorovou alejí humpolecké silnice se prostíral kraj, vyladˇený do teskné zelenˇe a modravá lesu, ˚ jež byly odedávna pelhˇrimovskou chloubou, nebot’ pokud se týˇce rozlohy a bohatství, bylo mˇestské polesí pelhˇrimovské svou ˇ výmˇerou na tˇretím místˇe v Cechách, hned za Kašperskými Horami a Pískem. Západní okraj mˇesta zduraznila ˚ vˇežiˇcka Kalvárie, mokrá ornice i rosa zavály z jetelového lánu a do pruslyšna ˚ zapískal vlak, ujíždˇející k Jihlavˇe. Myslil jsem na mnoho Sovových veršu, ˚ pˇredevším na ty obolené ze Zlomené duše, tak citlivˇe a zjitˇrenˇe evokující zranˇené srdce samotáˇrského terciána, jenž si po matˇcinˇe smrti cˇ ítal její napomínavé dopisy, plné pˇredtuch a stesku. Jaká hoˇrká zpovˇed sirotˇcí vane z tˇechto veršu: ˚ 7 Josef Kajetán Tyl: Ceský ˇ dramatik a spisovatel (1808 Kutná Hora – 1856 Plzen), ˇ prukopník ˚ cˇ eského dramatu v dobˇe národního obrození, autor cˇ eské národní hymny. (viz obrázek na str. 43) 8 Antonín Sova: Ceský ˇ básník a prozaik (1864 Pacov – 1928 tamtéž), lyrik, symbolista, impresionista. (viz obrázek na str. 43)

5


Tu jako by všichni zbavit se mne chtˇeli, mne zavezli do vzdáleného mˇesta po krátkém cˇ ase... Mˇesto cˇ erné bylo s tou branou obrovskou, kde hoši hráli s pokˇrikem v míˇc. Nápisy starodávné na brání budily svˇet zašlý ve mnˇe, cimbuˇrí stará, podloubí tu v slunci se leskla veˇcerním a zhasínala a divný ruch tu výskal... Mladí hoši s knihami chodili tu veˇcer. Lampy hoˇrely tiše, jasnˇe tak, a dámy se smály, velká kašna na namésti cvrˇcela, jakous touhou po domovu mne mátla písen, ˇ ze zahrad jež znˇela restaurací otevˇrených. Lidé zvláštní mi pˇripadali... a já seznamoval se s pˇráteli novými na chodnících, jež ve škamnech jsem ráno vidˇel... V bolestech mnou jakýs paprsek velký svítit poˇcal nadˇejí nových, starostí a práce mne nikdone hlídal – zde netísnilo ovzduší pláˇce, prsa šíˇrila se hrdostí, samostatným tichým snˇením já poˇcal duši svoji naplnovat, ˇ své nitro tišit, ach, to staré mésto, vzdálení mˇesto miloval jsem pˇríliš! Snad právˇe tady poˇcalo “zrození básníka” v málo úspˇešném studentu, jenž vášnivˇe cˇ etl a cˇ etl, snad proto, aby ohlušil živou ránu, zející hluboko uvnitˇr nad ztrátou nejbližší bytosti. Nevíme, zda sdílel nˇejak duvˇ ˚ ernˇeji své zmatky a trápení se svým spolubydlícím spolužákem, který jako on pocházel z uˇcitelské rodiny v jiném koutku kraje, z Onšova. Jistˇe zneklidnˇen se vracíval k otci do Lukavce, do domova zhoˇrklého pˇrítomností macešinou. A pˇrece po letech zavzpomínal rád v básni, pˇripsané právˇe Pelhˇrimovsku. 6


Tím krajem ztichlým jsem bloudil rád, kde vedle panských dvoru˚ drobná selská pole jen mohla zbožnˇe, zakˇriknutˇe zrát Z tˇech mírných vršku˚ zˇrena v širém kole s malými potoky a lesy ztemnˇelými, kde stˇrídají se háje pˇrelíbezných luk a malinkých míst slabˇe tenké dýmy vždy poblíž kˇrížkových cest, božích muk. Svou tichou lásku, cˇ asem zakˇriknutou j á z odˇríkaných ctností tvých si zachránil, u drsnou pokoru tvých lidí, na kov zkutou, já od dˇetství se uˇcil, žil s ní, o ní snil, ty koute, kde se rodí drobní dˇelnici jen z prostˇredku˚ a potˇreb, jež jsou nejskromnˇejíi, dle kamenitých poli, v kopce jež se vejší dle drsných vˇetru˚ v neˇcasy se mˇenící. ˇ ri roky hostilo zdejší gymnasium Josefa Šejnosta, chalupnického synka Ctyˇ z Tˇešenova, jehož cesta za umˇením se neobešla ani bez zákrutu˚ a prodlev, ani bez finanˇcních nesnází, tak samozˇrejmých u chlapcu˚ z chudého venkovského pytle. První pouˇcení rˇ emesla získal na keramické škole bechynské, ˇ nˇejaký cˇ as pracoval v rakovnické šamotce a teprve tˇriadvacetiletý vstoupil na umˇeleckoprumyslovou ˚ školu do Prahy, kde u profesora Stanislava Suchardy pˇrišel do styku se skuteˇcným umˇením, medailérstvím, v nˇemž spoˇcívá tˇežištˇe jeho osobité tvorby. Jedna rozpomínka ve Florencii vyvolala chlapeckou pelhˇrimovskou pˇríhodu, a ta vlastnˇe rozhodla o jeho umˇelecké práci na celý život. Jeden spolužák z primy pˇrinesl do školy starou minci, nalezenou pˇri bourání jejich domu u Dolní brány. Snad to byl pražský groš s heraldickým Ivem. Když sochaˇr po letech prohlížel v Itálii sbírku renesanˇcních medailí, vzpomnˇel si na tuto pˇríhodu a rozhodl se, že se stane medailérem. Podle jeho vlastních slov si tenkráte uvˇedomil, “že takové dokumenty jsou nezniˇcitelné a že vždycky a za všech okolností mohou posilovat naše národní sebevˇedomí”. Z celé dlouhé rˇ ady jeho plaket si pˇripomenme ˇ asponˇ portrét Antonína Sovy, na jehož rubu vymodeloval dívku nabírající vodu z pramenu˚ Nadˇeje v Údolí nového království. Svuj ˚ tˇešenovský domov oslavil tváˇrí babiˇccˇ inou a lyrickou plaketou, nazvanou U rodného krbu. Architekt 7


Kamil Hilbert navrhl plány pro romaneskní stavbu U vˇetrného zámku na vrcholu Kˇremešníka, aby tak splnil dávnou tužbu svého pˇrítele po vlastní stˇreše v rodné krajinˇe. Na dum ˚ u kamenného mostu nedaleko staré zájezdní hospody U Stavu, ˚ zasadili ctitelé a žáci pamˇetní desku Václavovi Petru, ˚ prvnímu rˇ editeli pelhˇrimovského gymnasia a pˇríteli studentu. ˚ O básníˇrce Simonettˇe Buonaccini jsem slyšel poprvé na pražské návštˇevˇe u F. X. Šaldy. V jeho bytˇe visela tehdy reprodukce jezdecké sochy nˇejakého italského renesanˇcního kondotiéra, autorˇcin dar, vˇenovaný velkému kritikovi jako upomínka na slunnou vlašskou zemi. Teprve pozdˇeji jsem cˇ etl její halucinované verše ze sbírky Odi et amo a posmrtnˇe vydanou knížku Sircnin ocas, redakˇcnˇe uspoˇrádanou Františkem Halasem. Bylo velikým pˇrekvapením, když jsem se dovˇedˇel, že pod exotickým pseudonymem je skryta Ludmila Šebestová, dcerka z pelhˇrimovské profesorské rodiny. Její pˇredˇcasnou smrt jako by pˇredpovídaly nˇekteré verše svými zámlkami a tragickou pˇredtuchou... Z koncentraˇcního tábora se už nevrátil surrealistický prozaik, novináˇr a profesor Jaroslav Jan Paulík, jehož román Arizona vzrušoval po první svˇetové válce mladé cˇ tenáˇrstvo svou trampskou romantikou i exotikou. Nˇekteré stránky z románu Utonulá a Ošklivá tváˇr lásky pˇripomínají prostˇredí jeho pelhˇrimovského rodištˇe. Kromˇe vlastní tvorby citlivˇe pˇretlumoˇcil nˇekteré význaˇcné prozaiky francouzské moderny. Do Pelhˇrimova za cˇ asu˚ tˇricetileté války zasadil spisovatel Miloš Kratochvil svou Baladu dˇetskou v knize historických novelet Povídky o lásce a smrti. V pˇríbˇehu desetiletého sirotka Jakoubka je postižena mistrnou psychologickou zkratkou tragika jednoho dˇetského osudu. V postavách bakaláˇre Diviše, majitele vzácných rukopisu˚ a knih, i v postavˇe vzácného magistra artium liberalium Frieda poznáváme své souˇcasníky. V oktávˇe z roku 1926 nalézáme pˇri maturitˇe tˇri spolužáky z kraje, z nichž všichni se zajímali o umˇení jistˇe vlivem profesora Josefa Lira, malíˇre, který kreslíval do Šibeniˇcek a jehož záslužná pedagogická cˇ innost podchytila nˇekolik studentských generací. Jezdíval k nˇemu profesor Otakar Nejedlý, který v Pelhˇrimovˇe namaloval nˇekolik místních motivu, ˚ a každé prázdniny býval v Pelhˇrimovˇe malíˇr Václav Polívka, od nˇehož je zde v soukromém a muzejním majetku rˇ ada podobizen. Na Vladimíra Prušu ˚ vzpomínají verše jeho pˇrátel, básníku˚ Františka 8


Halase a Jaroslava Seiferta, s nimiž se stýkal za svých pražských studií. Zemˇrel však pˇríliš mlád, než aby zanechal po sobˇe. krom pˇríslibu nˇejaké prukaznˇ ˚ ejší dílo. Na jeho hrob položil kytiˇcku ve formˇe vzpomínkového sborníˇcku (do nˇehož pˇrispˇel i F. X. Salda) význaˇcný pelhˇrimovský kulturní a pedagogický pracovník Karel Hrabˇe. Vladimír Diviš se od studentských let zajímal o básníky a pˇreložil nˇekteré verše Apollinairovy a jiných francouzských básníku. ˚ Pozdˇeji pˇrilnul víc k výtvarnému umˇení, jemuž dnes oddanˇe slouží nejen jako pracovník Svazu cˇ eskoslovenských výtvarných umˇelcu˚ v kabinetˇe pro dokumentaci a kritiku, ale i jako monograf grafického dfla Antonína Majera a zasvˇecený glosátor pražských výstav. Vˇerna rodinné tradici vˇenovala se Anna Hostomská, dcera pelhˇrimovského soudního rady, zcela hudbˇe a posluchaˇci rozhlasu ji dobˇre znají jako poˇradatelku hudebních pásem, jako vykladaˇcku muzikálních dˇel i jako autorku knížek z oboru hudební vˇedy. Kolik asi studentských lásek pamatují laviˇcky mˇestského parku, kolik splnˇených tužeb i zmaˇrených nadˇejí... Vysoké hvˇezdné nebe strmí nad mˇestskými sady a trsání cvrˇcku˚ melodizuje noc. “Hvˇezdy do nedozírna”...Tak ji evokuje ve své vzpomínce Otomar Krejˇca, vyvolávaje si v pamˇeti maturitní cˇ as v roce cˇ tyˇricátém, kdy i nad Pelhˇrimovem studil už stín hákového kˇríže. Snad právˇe proto bylo tolik vzruchu v studentském divadelním a recitaˇcním kroužku, jehož cˇ innosti nestaˇcilo jen mˇesto, ale hostila jej i improvizovaná jevištˇe Široko daleko v kraji. Herecká posedlost zajala mladého maturanta do svého horkého víru s takovou dostˇredivou silou, že nebyly pranic platné uvážlivé domluvy rodiˇcu, ˚ ani stˇrízlivá kalkulace profesoru, ˚ aby zabránily pevnému rozhodnutí mladého maturanta vˇenovat se zcela a beze zbytku jenom umˇení. Jak klikatá cesta životních pˇrekážek a zlomyslných náhod dovedla nladého nadšence od koˇcující herecké spoleˇcnosti pˇres venkovské jevištˇe iž na scénu Národního divadla, vyzpovídal se nám sám a rˇ ekl nám i své životní krédo s horáckou neústupností: “Ale jak do života, tak do umˇení máme vcházet s pevnou povinností, s úkolem platným stejnˇe pro umˇelce jako pro kteréhokoliv jiného cˇ lovˇeka. Jen tato povinnost nám vysvˇetluje, proˇc jsme se vydali na pout’ onou nekoneˇcnou cestou, abychom tvoˇrivým žitím i umˇením pˇrinesli do života více pravdy, více odvahy a stateˇcnosti k uskuteˇcnování ˇ ideálu, ˚ více úcty k mravním hodnotám, více krásy, více svˇetla, aby svˇet byl lepší, spoleˇcenský rˇ ád v nˇem spravedlivˇejší, aby z Života, jaký je, se 9


stával život, jaký má být.” Myslím, že je tu vyjádˇrena naplno a naprosto pˇresvˇedˇcivˇe nadosobní víra v tvoˇrivou sílu umˇení a v dobro cˇ lovˇeka, jimiž, každý po svém a každý z pelhˇrimovských studentu˚ jinak, vytváˇrejí studentskou tradici mˇesta, která má závaznost odkazu i poselství nového cˇ asu. Z Krejˇcových vrstevníku˚ jsou to pˇredevším bratˇri Lipští, kteˇrí se úspˇešnˇe vˇenovali umˇení. Oldˇrich se stal známým filmovým režisérem (Limonádový Joe) a Lubomír hercem mˇestských divadel pražských. Pro poˇcetnou obec televizních diváku˚ hrál dˇedu Potuˇ ˚ cka v poˇradu Tˇri chlapi v chalupˇe, který byl svého cˇ asu velmi populární. K nim mužeme ˚ ještˇe pˇriˇradit herce Jiˇrího Liera, pocházejícího z rodiny pelhˇrimovského profesora a kreslíˇre. Z portrétu Rajmunda Ondráˇcka vyhlíží v úˇradovnˇe Chrámového družstva výrazná knˇežská tváˇr, která si jistˇe zaslouží naší vzpomínky i upˇrímného vdˇeku. Není to jen teplé a rozmarné vyprávˇení o životˇe uˇcitelské a knˇežské dvojice na Kˇremešníku, tak srdeˇcnˇe vylíˇcené v knížce Na krásné samotˇe, dodnes s oblibou cˇ tené širokou cˇ tenáˇrskou obcí, pro nˇež si dˇekan František Vanˇek získal nesporné zásluhy o pelhˇrimovský kraj. Jeho styky s umˇelci obohatily Pelhˇrimov i o význaˇcná díla výtvarná, která jsou dnešní pelhˇrimovskou chloubou. Bílkova kˇrížová cesta v bartoloraˇejském chrámu má zvláštní místo v cˇ eském umˇení s náboženskou tematikou. Za první svˇetové války tesal týž umˇelec v dˇekanské zahradˇe i pˇrekrásný pískovcový reliéf nazvaný Magnificat na náhrobek selské maminky pro svého knˇežského pˇrítele. Tuto sochaˇrovu práci, pˇredstavující Madonu mezi liliemi, pˇrijel zhlédnout s Bílkovou rodinou i Otokar Bˇrezina, blízký pˇrítel Bílkuv ˚ i pelhˇrimovského pana dˇekana, který se už nevrátil z nacistické káznice do Osvobozené vlasti. Zustalo ˚ nám po nˇem krásné literární dílo i vzpomínky mnoha význaˇcných pˇrátel... KdyŽ už jsem s dr. Janem Friedem, nad nˇehož jsem nemohl nalézti jsasvˇceenˇejšího znatclc a pruvodce ˚ po historických památkách kraje, zhlédl všechny pamˇetihodnosti a pˇreˇcetl stohy knížek, které mi vybˇeravˇe pˇrichystal, když už jsem zhlédl a nakreslil všechno staré posvátné kamení i mizející lidovou architekturu, zatoužil jsem po nˇecˇ em souˇcasném. Autobiografická knížka místního rodáka Stanislava Augusty, nazvaná Strmá cesta, seznamuje cˇ tenáˇre jednou svou pasáží se životem dˇelníku˚ v staré pelhˇrimovské kartáˇcovnˇe. Autorova vlastní neradostná proletáˇrská zkušenost by mohla být základnou pro pravdivé líˇcení pracovních pomˇeru˚ v tehdejší 10


Pelhˇrimov

ˇ can v Pelhˇrimovˇe zámek pánu˚ z Ríˇ

Kámen

Horní Cerekev

tavolník

11


ˇ “nejvˇetší továrnˇe na kartáˇce v Ceskoslovenské republice”. Pod dojmem tohoto svˇedectví jsem vstupoval do továrních vrat, abych se na vlastní oˇci pˇresvˇedˇcil o podmínkách práce v dnešním velikém závodˇe. Vidˇel jsem práci zmechanizovanou, kterou obstarávaly dumyslnˇ ˚ e seˇrízené stroje, a nad nimi soustˇredˇené ženské tváˇre, úsmˇevnˇe reagující na tolikeré otázky. Co všechno se zde vyrábí! Ve vzorkovnˇe byly v zasklené skˇríni vystaveny všechny druhy výrobku˚ nynˇejší továrny. Upˇrímnˇe jsem je obdivoval a pokál se ze své nevˇedomosti která si pˇredstavovala pˇríliš jednoduše výrobu “chlupatého dˇreva”. ˇ ˇ cice, s kterým V Agrostroji mne pˇrijal inž. Kalina, rodák z Cervené Reˇ jsem dlouho besedoval o nové technologii i o poezii. Vykládal mi historii dnešního závodu, založeného už v roce 1896 jako zámeˇcnická dílna, a rˇ eknu upˇrímnˇe, že od této návštˇevy mám bezvýhradnou úctu ke každé mašinˇe. V závodním internátu jsem navštívil jeho rˇ editele Romana Prušu, ˚ který zde pusobí ˚ rˇ adu let a té chvíle mˇel na starosti cˇ tyˇricet uˇcnˇ u. ˚ Žijí tu opravdu v krásném prostˇredí. Místní škrobárna je jeden z nejstarších závodu, ˚ vždyt’ první tovární komín v Pelhˇrimovˇe byl postaven právˇe tady. Zpracuji zde kolem IJOO vagónu˚ brambor za rok a bramborové zemˇedˇelské zázemí muže ˚ zásobit závod touto základní surovinou k úplné spokojenosti. Co pˇrepohledných bonbónu˚ a dobrot dovedou zde pˇripravit ze škrobových zrnek, že je to až k nevíˇre. Cesta podél Bˇelé pˇres Hájeˇcek a ke Kralertovu dvoru je provonˇena vuní ˚ kvetoucího tavolníku až k Rynárci. Zaujal mne tady “elektrický pasák”, o nˇemž jsme za klukovských let vubec ˚ neslyšeli. Je to vlastnˇe malý transformátorek, z nˇehož je rozvádˇen slabý proud do drátu˚ na okrajích pastvištˇe. Pavlov je tichá ves s rybníkem a zámeˇckem, kolem nˇehož se rozkládá malý park. Kromˇe kamenných božích muk za vsí, postavených roku 1681, žádnou zvláštní památností neslyne, jen starým židovským hˇrbitovem za vsí, prostírajícím se nad tichým luˇcnatým údolím a lesklou rybniˇcní hladí pod lesem, odkud je pˇrekrásný panoramatický pohled k vzdáleným vrchum. ˚ Je to konˇcina jako stvoˇrená pro milence a vzpomínání... Jedna tragická milostná historie z osmnáctého století se vztahuje k zámeˇcku. Jan Zahrádka z Bulenfelsu, muž již postarší, oženil se s mladicí, se sleˇcnou Odkolkovou z Oujezdce. Záhy zaˇcal žárlit na mladou chot’; zda právem cˇ i neprávem, už staré anály nevyprávˇejí. Její soužení neušlo pod12


daným, kteˇrí jí podvakrát naznaˇcili, že ji manžela zbaví. Potˇretí odmítla hˇríšnou vemlouvavou nabídku už jenom mlˇcením. Našeptavaˇci si je vysvˇetlili jako znamení souhlasu: kdo mlˇcí, svoluje. Jednoho rána našli Pavlovští svého pána zavraždˇeného a mladou paní svázánu s roubíkem v ústech. Nic se nevyšetˇrilo. Jeden z ranˇených pachatelu˚ hledal ošetˇrení u ranhojiˇce, kterému se celá záležitost zdála podezˇrelá, a ten podezˇrelce udal. Byl vyslýchán útrpným právem, doznal se na skˇripci a prozradil i své pomocníky. Odvezli je k soudu do Prahy a mladou šlechtiˇcnu uvˇeznili v Daliborce. Byla prý v této vˇeži posledním vˇeznˇem. Pachatelé za svuj ˚ hruzný ˚ cˇ in skonˇcili na šibenici. Mladá vdova mˇela být st’ata. Advokát ji však prohlásil za nepˇríˇcetnou, a protože se pˇred soudci celá obnažila, uvˇerˇ ili obhájci a zmírnili rozsudek. Uvˇeznili ji ve vˇeži novomˇestské radnice a konec této hrdelní pˇre je ponechán už naši obraznosti. Jen kousíˇcek cesty od Pavlova leží Skrýšov, malá ves o pˇetadvaceti cˇ íslech, ale nikoliv nejmenší, pokud se týˇce vˇehlasu, jemuž se tˇeší v celém kraji. O jeho zemˇedˇelském družstvu a jeho pˇredsedovi Františku Krejˇcovi, který je otcem známého divadelního herce a režiséra, se vypráví široko daleko. Než odboˇcíme na jinou stranu, pojd’me vyhledat jednu zvláštní památnost. Mezi Rynárcem a Bukovou, nad vesnicí Zajíˇckovem stojí chalupa, která nemá sobˇe rovné na celé Vysoˇcinˇe. Z jedné strany její stˇrechy odtéká ˇ toda do Severního a z druhé strany do Cerného moˇre... Bílé kmeny bˇríz a vunˇ ˚ e vadnoucí bramborové nati nás provázela pod modrými vyfoukanými nebesy od Pelhˇrimova až na rozcestí k Služatkám. Bylo koncem srpna, kdy rudnou jeˇrabiny a blednou zedníci, jak výstižnˇe charakterizuje tento roˇcní cˇ as stará pranostika kraje, a my jsme s pˇrítelem malíˇrem a jeho otcem profesorem vzpomínali na Antonína Slavíˇcka, jehož motivy pˇripomínala co chvíli nˇekterá krajinná scenérie. Chvojnovský9 kostel, založený roku 1296 pražským biskupem Tobiášem z Bechynˇe, má gotickou presbytáˇr s puvodními ˚ okny a náznakem stˇredovˇeké fresky, krásnˇe profilovaný portál a vˇež se sedlovou stˇrechou, kol do-kok zastinovanou ˇ košatými lípami. Zaˇcátkem patnáctého století puso˚ bil na zdejší faˇre vrstevník Biskupcuv ˚ faráˇr Jan Zídek, jenž deset let pˇred Husovou smrtí poslal pražskému arcibiskupovi stížný list, v kterém se stejnou horlivostí jako jeho milovaný mistr z Husince tepe zloˇrády tehdej-šího 9 Chvojnov:

Vesnice severovýchodnˇe od Pelhˇrimova, asi 50 obyvatel. (viz mapa na str. 44)

13


knˇežstva, dávajícího svým Životem ne zrovna kˇrest’anský pˇríklad vˇerˇ ícím.. Stará chvojnovská škola, postavená v první polovinˇe minulého století, je sympatická svou tradicí muzikantu˚ kantoru. ˚ Uˇciteloval zde otec národního umˇelce Václava Talicha a pˇred tˇriceti lety tu vychovával mládež pan Kdid Tomášek, který hrával v Lukavci kvarteta s Antonínem Sovou a jeho tatínkem, rovnˇež rˇ ídícím uˇcitelem. Je pochován na zdejším hˇrbitovˇe. Jeho ˇ syn Karel založil a redigoval Týdeník z Ceskomoravské vysoˇciny a vydal sbírku básní Zpˇevy ze soumraku. I dlouholetý rˇ editel chvojnovské školy Jan Šejk je vyhlášeným hudebníkem, který ovládá hru na nˇekolik nástroju˚ a rˇ ídí sborový zpˇev pelhˇrimovského Záboje. Jeho paní prodlužuje jinou dobrou uˇcitelskou tradici: duvˇ ˚ ernou znalost pˇrírody a vlastivˇedy rodného kraje. Lidová básníˇrka Marie Svobodová z Útˇechoviˇcek jí vˇenovala vzpomínkovou básenˇ o zdejší škole. Uslyšel jsem zde pˇrekrásnou lidovou písniˇcku, která mi dodnes zní v uších. J U Ckvojnovaje hájtiek xxxx nim zpivd pihtj ptálek sichárelek. A on xpbá o svxj milej,... abych odninechodival x den bilej. xhdy slunce sviti. Atpdsnbiief. Ji mám holku, hebkou holku tjtkekviti. xhdyx slunce sviti. Atpdsnbiief. Ji mám holku, hebkou holku tjtkekviti. Kdybych vidli, fy má budeš, nechal bych ti cestu dláždit, kudy pujdeš. ˚ Kdybych vidli, fy nebude!, nechal bych ti kámen tlouci, kudy pujde!. ˚ V jedné tˇrídˇe si zaˇrídila prázdninový ateliér zdejší rodaˇcka malíˇrka Bohumíra Hrušková, která se rok co rok vrací do Chvojnova9 malovat své oblíbené “prosté motivy”: zátiší uspoˇrádané z polního kvítí, polní cesty s šípkovým keˇrem, nebo táhlý, zalesnˇený hˇrbet Kˇremešníka, zavrcholení 14


milovaného domovského obzoru. Není sama, kdo si oblíbil zdejší krajinu. U Svárovských pobýval a maloval v zdejší konˇcinˇe malíˇr Stanislav Doležal, svérázný v každém ohledu, který nalezl poslední odpoˇcinek až na humpoleckém hˇrbitovˇe. Marnˇe by nˇekdo hledal v Chvojnovˇe9 pamˇetníka požáru, zato dlouhovˇekých lidí by zde nalezl celou rˇ adu. Ostrý vonavý ˇ vzduch je tu nad všechny apatyky a jistˇe i zdejší poklidnost prodlužuje vˇek. Nˇežný, jemnˇe fialový kvˇet máty polní, “nátkového koˇrení”, vonˇel zpod žitných stébel. V syté zeleni otav se bˇelaly svˇetlíky, které lid pojmenoval ambrožkami. Do jejich kvˇetu vložila zemˇedˇelská praktiˇcnost poznání mnoha pokolení: “Ambrožka kvete od vrška, pospíchejte se setím žital” Nikde jinde jsem neslyšel podobný název pro parnasii, než ten, který v Chvojnovˇe po sobˇe zanechal faráˇr Manˇcal, rodák košetický. Tato podzimní kvˇetina rozkvétá koncem srpna, kdy studentum ˚ konˇcí vakace, je proto pojmenování “Studentrose” jistˇe velmi výstižné. Rovnˇež pˇrízvisko “kazy” pro malé lesíky v polích má zde svoje rolnické opodstatnˇení. Z Navrátilova vrchu se návštˇevníku rozevˇre široširý obzor, v nˇemž pouˇcený zrak spoˇcine ne bez zalíbení na tˇrech jeho vrcholech, at’ je to Stražištˇe12 , Svidník nebo Kˇremešník, poznamenaný špiˇckou kostelní bánˇe. Jen domácí cˇ lovˇek, vyrostlý odmaliˇcka pod zdejší oblohou, nám muže ˚ vysvˇetlit název studny Posvátníce nebo louky Na návsi. Tady stávala Posvátná Lhota, ves, po níž nezbylo nic než toto pojmenování. Bývala zde tvrz na místˇe samoty u Dvoˇráku, ˚ odkud prý vede podzemní chodba smˇerem k Chvojnovu a cˇ erný pes v ní hlídá poklady jako v Andersenovˇe pohádce. Celou osadu zniˇcila soldateska za tˇricetileté války a do tohoto statku poruˇcila vrchnost pˇrivést jednoho vojáka v poutech, aby zalidnil tyto pustoty a vrchnost mˇela nˇejaký užitek. Dumyslná ˚ soustava rybníˇcku˚ byla vybudována v luˇcinatém údolí, jehož samoty mají dodnes název Rybníˇcky. Polní cesta, vedoucí kolem zvonících ovsu˚ a lánu mladého jetele, nás dovedla až ke Kladinským rybníkum. ˚ Mlýn pod hrází slynul mezi mléˇci dobrou povˇestí mlynáˇrské práce Josefa Machka, písmáka, jenž si rád zamudruje o životˇe a svuj ˚ citový zážitek dovede vyjádˇrit cˇ istým, melodicky plynulým veršem. Ztichlý mlýn mu ujídá spánku a naplnuje ˇ ho tesknotou po mlýnském klapotu i po díle pˇredchudc ˚ u, ˚ konaném pod tˇemito krovy 12 Stražištˇ e:

Malá vesnice východnˇe od Bˇreznice, asi 10 obyvatel. (viz mapa na str. 44)

15


po dvˇe století. Ve kladenském mlýnl ztichly víeckny stroje, utichla v nich písen, ˇ potHeni moje. Mlýn nevitá vlˇce virnl mlele svoje, mrtvým tichem milí viechnyjeho stroje. Provázel nás polní cestou kolem rybníka až k druhé hrázi, kde stojí kámen s vytesaným znamením kˇríže. Pˇripomnˇel nám povˇest, kterou zbásnila Ružena ˚ Jesenská, o potulném loutkáˇri, který byl zasypán do rybniˇcné hráze na rozkaz nelidského správce, ale bude to nejspíš hraniˇcní kámen arcibiskupského zboží, jichž je v kraji mnoho rozseto. Zrudlo veˇcerní nebe a do hladiny kreslilo tuší siluety rákosových listu˚ jako na nˇejakém starém japonském dˇrevorytu. Voda mˇenila svuj ˚ odstín podle barevných promˇen oblohy, temnˇely vˇeže smrku, ˚ mizel i les a jihlavská silnice vedla naše kroky k Strmˇechám. ˇ Nejvíce evangelíku˚ v celé Ceskobudˇ ejovické diecézi žilo v Moravci, Strmˇechách a Opatové. Evangelické kostely, postavené po vydání toleranˇcního patentu, nesmˇely mít vˇež, nesmˇely stát na veˇrejném prostranství a mohly být postaveny jen mimo hlavní cesty. Všechny tyto podmínky byly splnˇeny pˇri stavbˇe zdejšího chrámu, který není uveden ani v soupisu památek pelhˇrimovského okresu, jinak velmi podrobném. Kolem dokola se prostírá hˇrbitov, na jehož náhrobcích vidíme znamení kalicha v ruzném ˚ pojetí i provedení. Jeden z nich mne obzvláštˇe zaujal. Jan Pˇrádný rolník z Lampusu 16. io. l8Bl, zemˇrel ve válce 5. 6. X91J ve Skobelove ve Stˇrední Asii Kdo asi chodí navštˇevovat tento hrob... Zdejšího evangelického faráˇre Jelena navštˇevoval autor Brouˇcku, ˚ naší nejmilejší dˇetské knížky, Jan Karafiát. Zdejší krajina mu v mnohém pˇripomínala jeho jimramovské pusobištˇ ˚ e. Pˇres hˇrbitovní zídku nahlíží jiný kraj se svými bramboˇrišti, žitništi, loukami a temnˇe modrými pásy lesu, ˚ se svou zamlklostí a pˇremýšlivostí. Sám sebe jsem se tázal, zda se mezi strmˇechovské poctivce a hloubavce dostala nˇekdy pˇri svých pomlkách Tereza Nováková. Jistˇe by se jí líbilo výstižné jméno Strmˇechy, jistˇe by zde nalezla mnohou svéráznou postavu. 16


Pˇrehlédneme odtud celý obzor na rynáreckou stranu. Jako vinné sklepy nˇekde na Slovácku pˇripadaly mi lochy na brambory, jimž také rˇ íkají haltýˇre, které jsem vidˇel vyhloubeny do svahu návsi v Olešné. Užívalo se jich pˇredevším na chlazení mléka a pˇrípadnˇe i na uchování ryb, nebot’ zde bývalo zvykem, že musel být na stole kapr o havelském posvícení jako samozˇrejmá sváteˇcní krmˇe, zatímco na vánoˇcním stole nebyl tak duslednˇ ˚ e vyžadován. Ani u Tˇrí topolu˚ na jihlavské silnici mi neodpustil dr. Fried exkurzi do historie. Zavedl mˇe tajuplnˇe ke kˇroví, pod nímž mˇel ukrytý kámen s málo znatelným znamením kola. Podle jeho výkladu to bylo výstražné znamení formanum, ˚ aby se nevyhýbali mˇestu. Pˇríkaz byl pˇrísný: “Kdokoliv se mˇestu vyhne, bude mu odnato ˇ kolo.” Trpˇelivý poutník muže ˚ zde vyhledat i jiný kámen, mezník z roku 1787, kdy byl vyhlášen josefínský katastr. Na trávách ještˇe ležela tˇežká rosa a slunce pomalu vystupovalo z jitˇrních mlh, když jsme se vypravili z mˇesta po táborské silnici na. celodenní pout’. Nad lány ovsu˚ se projasnovaly ˇ šedˇe stˇríbˇrité lesy, v podzimkovém chladu byly plody švestek ojínˇeny první modrostí, v pˇríkopech ležely pod štˇepy pˇredˇcasnˇe spadlé padánky a celkem plochá krajina se prostírala za serpenˇ tinou u chodeˇcského mlýna až k Cížkovu. Jen v nadechnuté siluetˇe na sklo ˇ jižního obzoru jsem tušil Vlásenici s její náboženskou obcí Cistého života, která tu žila v dobách Petra Chelˇcického, a nˇeco z jejího pˇremítavého soustˇredˇení tu zustalo ˚ podnes. Žádnou zvláštní pˇríhodu jsem nezažil jako kdysi “pan amanuensis na venku”, za jehož autorem jsem tentokrát smˇerˇ oval. ˇ Cížkov je celkem nerozsáhlá obec se zámkem, obklopeným zahradou a altány, všechno postaveno na zaˇcátku minulého století. Naproti zámku stojí hospoda s bývalým pivovárkem, kde se v sládkovˇe rodinˇe narodil spisovatel, bez jehož deklamovánek se v probuzenecké dobˇe neobešla ani jediná beseda nebo merenda a snad ani jediný vlastenecký bál.’ Na jeho veselé cˇ tení v Paleˇcku se tˇešilo mnoho cˇ tenáˇru˚ na venkovských školách a farách, bez jejichž nadšení si už probuzeneckou dobu nedovedeme pˇredstavit. Na rodném domˇe cˇ teme z pamˇetní desky: František Jaromír Rubeš ˇ narozen v Cížkovˇ e cˇ p 2 17


ˇ Cížkov

Chýnov

Nová Cerekev

18


dne 16. ledna 1814 zemˇrel ve Skutˇci dne 10. srpna 1853 V témž domˇe se o pˇetašedesát let pozdˇeji narodila žena, jejíž umˇení ve tkaní gobelínu˚ bylo odmˇenˇeno vínkem laureátským a její jindˇrichohradecké dílny znˇejí, dnes Had pilnou prací dívˇcími hlasy jako za jejího života. Jistˇe si mnozí cˇ tenáˇri vybaví pˇrekrásný gobelín “Budˇejovická kotlina”, který Marie Teúiitzerová utkala se svou družinou pro budˇejovickou radnici, a jistˇe znají její jinou práci s motivem pražským, rovnˇež navrženou Cyrilem Boudou, která zdobí reprezentaˇcní sínˇ našeho velvyslanectví v Moskvˇe. Starou husitskou tradici kraje uchovává evangelická obec Moravec. Jen náhon se zachoval ze zaniklého Valkounova mlýna, kde u mlynáˇre Valkouna se skrýval mistr Jan Hus a kde i Jan Žižka nalezl útoˇcištˇe. Tak asponˇ vypráví povˇest. Jedné skále v okolí pˇrisuzuje ústní podání Husovo kázání ˇ i kazatelskou Cinnost knˇeŽÍ husitských. Jen lišky obývají dnes polosesutá sklepení a myslivci je jako škodnou pronásledují. Líbilo se mi cˇ ernovické námˇestí svou pˇrívˇetivostí, ale víc jsem vzpomínal na láznˇe U svaté Anny. Tam býval lékaˇrem dr. Kytlica, jehož žena Pavla pozdˇeji provázela životem básníka Jakuba Demia a napsala vzpomín-kovou kroniku Rodiˇce a dˇeti, v níž se setkáme s krajinou kolem cˇ ernovic i s lidmi spisovatelˇcina dˇetství. Za mˇesteˇckem stojí u silnice kamenný památník, jehož silueta má z dálky podobu kalicha. Je zbudovaný na památku poslední táborské bitvy (už po Lipanech) u kostela v Kˇreˇci, kde byli táboˇrí poraženi Oldˇrichem z Rožmberka. Kˇreˇcský kostel svatého Jakuba Vˇetšího má v konše románské apsidy i v gotické presbyteˇri obnovené gotické fresky, nedávno objevené, jejichž jemná lineární kresba, dávající “pˇrednost tichu pˇred hlukem”, má v sobˇe tolik nˇežné poezie, že nám pˇred nimi zatrne srdce. Pod velkou malbou, pˇredstavující Krista, je rozvinuto dˇejové pásmo o Kristovˇe utrpení v náznakových zkratkách, v nichž je ztajeno mnoho z citu neznámého malíˇre, jehož význam daleko pˇresahuje obvod našich zemí. Historici umˇení pˇrisuzují autora k okruhu umˇelcu, ˚ kteˇrí zdobili svou murální malbou ambity strakonického hradu. Kolik malíˇrské krásy ještˇe cˇ eká pod omítkami starých chrámu˚ na své 19


objevitele... Zdejší zimní drsnou povˇetrnost dobˇre vystihuje tato rýmovaná zkratka: ˇ U Cernovic, u Kˇreˇce, zima div se nespeˇce. ˇ e Konráda Pospíšila, Poslední Nezažil jsem ji sám tady, ale cˇ etl jsem v Crtˇ poustevník náTáborsku, jak ji ve své lesní chýši tˇcžko snášel cˇ emovický Mádl. Léta jsou prý zde teplá a pˇríjemná. Nevím, ale v den naší návštˇevy, kdy se honily po obloze šedivé cáry mraku˚ a nad ztemnˇelými lesy se rýsovaly v dálce šumavské hory, nedýchala z bramboˇrišt’ žádná zvláštní pohoda. Pozdˇeji byl pˇrekrásný pohled od Nechybový samoty k Sudkovu Dolu, vesnici s temným hranolem staré tvrze, u níž se leskla rybniˇcná hlad. Lesy jako pravˇecí ještˇerˇ i zdály se slézat do luˇcinatého údolí pod roztrženými oblaky, z kterých se linuly proudy veˇcerního slunce jako na nˇejakém Rembrandtovˇe leptu. V tomto dramatickém osvˇetlení mi vytanul jeden dávný pˇríbˇeh ze zdejšího kraje, který zaznamenala Tereza Nováková ve svém Slavínˇe žen cˇ eských. Pˇred pražskou konzistoˇr byla roku 1378, tedy v úmrtním roce Karla IV., pˇredvolána Anka z Prasctína, vlády ková dcera z krajiny mezi Chýnovem a Radˇetínem, aby se zodpovídala z neslýchaných cˇ inu. ˚ Byla obžalována, že chodila v mužských Šatech a nosila mužskou zbroj. Obžalovaná nijak nezapírala, že chodila v mužském obleˇcení tˇricet let, meˇc že nosí a na mužích meˇce dobývá. Po mužsku obleˇcena jezdívá do Prahy, a když se jednou konmo ˇ ubírala, její druh ji nazýval mužským jménem Trojan. Slíbila se svým bratrem Mikulášem, že pod pokutou deseti grošu˚ bude chodit jen žensky odˇena a zˇrekne se zbraní... Toto odboˇcení do minulých cˇ asu˚ budiž pˇrerušeno jinou krajinou, kde budeme vzpomínat na lidi bližší našemu cˇ asu myšlením i cítˇením. Nikde jinde neprojevovali obˇradnost pˇri jídle podobným zpusobem ˚ jako ve vsích kolem Nové Cerekve. Nejmladší z rodiny pˇrál u stolu dobré chutnání tímto rýmovaným vinšem: Povinnost mne nuti, abych vám popˇrál dobˇri chuti. 20


Nejstarší odpovˇedˇel za všechny rovnˇež rýmovaným podˇekováním: Diky vˇrelé jménem rodiny celé. Mˇesteˇcko jsem znal z vypravování pˇrátel, bratˇrí Koˇcu, ˚ malíˇre a sochaˇre, kteˇrí po dvoje léto pilnˇe v místˇe i okolí kreslili, malovali a pˇripravili i nˇekolik návrhu˚ pro dˇrevoryty. Nyní jsem je poznával sám. Podobu Nové Cerekve upˇresnuje ˇ v poutníkovˇe zraku cˇ ervený hranol vˇežní bánˇe chrámu svatého Tomáše z Kantuarie a stavba synagogy, pu˚ sobící ponˇekud nezvykle v tomto idylicky cˇ eském zákoutí. Milým pˇrivítáním zaznˇela rozmarná písniˇcka dˇevˇcat z oken poboˇcného závodu pelhˇrimovské kartáˇcovny a vznášela se jako chvˇejivý let vážky nad rybniˇcní hladinou. V jednopatrovém domˇe na námˇestí se narodil roku 1879 nejmladší ze tˇri synu˚ oblíbeného lékaˇre lidumila, který po cˇ tyˇri desetiletí obˇetavˇe léˇcil tvé pacienty, malíˇr Alfréd Justitz, cˇ len známé Osmy a jeden ze spoluzakladatelu˚ cˇ eského moderního umˇení. Každoroˇcnˇe pobýval v Cerekvi u bratra Arnošta, architekta, který se oženil s uˇcitelkou Kozlíkovou ze Slavˇce a vˇenoval se s ní až do své smrti vedení rodinného hospodáˇrství. Navštívil jsem ji, abych v rodišti umˇelcovˇe a pˇrímo v rodinném prostˇredí zhlédl nˇekteré neznámé obrazy a dovˇedˇel se nˇekteré ménˇe známé údaje z jeho života, vztahující se pˇrímo k rodnému mˇesteˇcku. V prvním pˇrípadˇe jsem byl ponˇekud zklamán, ponˇevadž z malíˇrova díla tu zustalo ˚ jen nˇekolik málo figurálních kompozic, namalovaných na sklo ve výplních dveˇrí. Oba bratry pˇrežil beze zmˇeny jen byt a živý plot, jejž spoleˇcnˇe sázeli na zahradˇe. Jejich tváˇre oživilo nˇekolik vzpomínek, uchovaných v pamˇeti malíˇrovy švagrové. V tomto bytˇe znívala Alfrédova hra na housle, odtud jezdíval k rˇ ezníku do Pelhˇrimova pro maso psum, ˚ jichž byl obzvláštním milovníkem, sem za ním pˇrijel Eduard Bass a jiní z pražských umˇeleckých pˇrátel, odtud vycházíval na oblíbenou procházku do Hatí nebo na besedu se starým koláˇrem Mˇekutou, on sám bytost intelektuálnˇe složitá, toužící po lidské prostotˇe a jednoduchosti. Snad pˇríklad bratruv, ˚ který zakotvil existenˇcnˇe ve svém domovˇe a vˇenoval se zemˇedˇelství a jen pro své potˇešení maloval kvˇetinová zátiší, pˇrimˇel nezakotveného malíˇre být tam, kde “by nikdy nic jiného neslyíel, nefje zopotˇrebí, aby brambory vzeily, kde by zito vzeílo...” Hruzná ˚ zkušenost frontového vojáka z první svˇetové války vyvolala vnˇem 21


na sklonku sedmnáctého roku toto vyznání, adresované lounskému pˇríteli: Vidím, jak jsem se mnoho vynbtil. Dˇrív jsem chodil do pˇrírody se švihnou hlavou, stále hloubaje, mozek plný myšlenek – a tolik krásy jsem ne vidli. Dnes na každém kroku množství obraná – vie klidné, krásné, vlídné... Složitý zjev umˇelce nˇemeckožidovského puvodu, ˚ ale vyrostlého v ryze cˇ eském prostˇredí, nám nejdusažnˇ ˚ eji prozradí rˇ ádky, psané jeho budoucí ženˇe: Kdybych Ti mohl ukázat po rˇ adí všechny své obraly, to bys teprve sama vidila celou tu cestu plnou smutku, trampot, vyteku a pochybností az k harmonii – k východu dmut. I jeho pˇredˇcasný skon je poznamenán rysem ironické tragiˇcnosti. On, z lékaˇrské rodiny, jehož otec tolikrát posloužil nemocným, umírá na omyl FIX lení Mojžíšova mohli se jím jen zvenˇcí dívat na pohˇreb svých zesnulých, obleˇcených do bílého rubáše a ukládaných do zemˇe v nenadˇrených truhlách. U malíˇrova hrobu na novˇejší cˇ ásti hˇrbitovní mne cˇ eEalo pˇrekvapení vˇeru nezapomenutelné. Skácený sloup malíˇrova náhrobku, roztˇríštˇené kamenné desky jeho bratra a zneuctˇené místo posledního odpoˇcinku jeho nej-bližších mne naplnilo odporem, bolestí a hruzou ˚ tím vˇetší, když jsem se ˇ byl spáchán patnáct let po okupaci z dudovˇedˇel, že tento vandalský Cin ˚ vodu, ˚ o nichž místní obˇcané mi nedovedli nic povˇedˇet. Ještˇe hlubší zklamání jsem prožil o cˇ tyˇri léta pozdˇeji, když jsem na témže místˇe nalezl tuto spoušt’ bez promˇeny. Krásná je cesta k Proseˇci-Oboˇrišti zjara od rybníka Hejlova, když kvetou tˇrešnˇe, stejnˇe jako od NovéCerekve za jiskˇrivé zimy, kdy jsem v zasnˇežených polích zahlédl vˇetˇrící srny, nebo v podletí, kdy sluníˇcko hˇreje, ale nepálí, kdy vzduch je pln pápeˇrí odkvˇetajících pcháˇcu˚ a v bramboˇrištích se mezi žloutnoucími trsy cˇ ernají pichlavé kuliˇcky konopice. Šel jsem do zdejšího zámku vlastnˇe pro kus havlíˇckovské historie a nakreslit si památný dub, pokˇrtˇený jeho jménem. Už je zboˇrena myslivna, která stávala v blízkosti zámku a byla domovem pana lesního Sýkory i jeho dvou dcer, Adély a Julie. Druhé patˇrí milostná básenˇ Má hvˇezda a Havlíˇckovy snoubenecké návštˇevy z Pelhˇrimova, kde pˇrespával v-tehdejším hostinci U Krasu. ˚ Býval zván i na obˇedy do zámku a koˇcí Vacek, jehož syn se stal pozdˇeji jindˇrichohradeckým proboštem, býval mu s panským koˇcárem k službám. Dlouho vzpomínal na hostovu lidumilnost i na jeho zjev v cˇ amaˇre a podˇebradce, jak vpodvcˇcer sedával na laviˇcce pod dubem 22


v parku dlouho do tmy. Jako tenkrát zrcadlí i dnes šindelovou stˇrechu zámecké kaple i taškovou krytinu zámku hlad rybníka, jejíž zamlklá dumnost pusobí ˚ na návštˇevníka melancholicky, i když si uvˇedomuje, že pod tímto dubem prožil nejstateˇcˇ nˇejší Ceský novináˇr vlastnˇe nejplnˇejší pocity štˇestí.Vazy koˇrenu˚ pˇripomínají jeho pevnost a houževnatost, klikaté vˇetve blesky jeho myšlenek a kˇrídla cˇ ernopláštníkova tolikerý smutek Juliin... Jdeš, na pˇešince se ti mihne hábit jeptišˇcí, na laviˇcce pˇristihneš staˇrenky bud v hovoru, nebo s pletacími dráty v zkroucených prstech, pod jasan se natáhl dˇedeˇcek k odpolednímu odpoˇcinku, všude se setkáváš se stáˇrím, jednou mlˇcelivým, podruhé povídavým, a uvˇedomuješ si, že celé toto prostˇredí je vlastnˇe domovem duchodc ˚ u. ˚ Mezi duchodci ˚ je i poslední bývalý majitel baron Sternbach, jehož starˇ ecká zapomnˇetlivost a vžité aristokratické sebevˇedomí nezabranují ˇ nikterak jeho mysli, že doba jeho vlastnictví a rozhodování je tatam. Stále nˇeco plá-nuje, nakupuje, prodává, stále nˇekoho v myšlenkách hostí a správce i du-chodci ˚ mu rádi dopˇreji tuto nevinnou radost... Bledé táhlé mraky se prostíraly nad pávinci, starˇcky a parnasiemi otavních luk, bˇeláskové posedali na fialové kvˇety chrpy chlumní, na Štˇepech dozrávala jablka a husí kejhání ve strništích ohlašovalo jesen. ˇ Nechtˇelo se nám už vyptat se nˇekoho na staré zaniklé vodní tvrzištˇe u Proseˇce, ale naše pout’ míˇrila k samotˇe Na poušti, kde je léˇcivá studánka, v níž jsou patrný základy zaniklé kaple, zasvˇecené svatému Jakubu. Povˇest a písniˇcka o poustevníko-vi, který zde kdysi pˇrebýval, má mnohý puvab ˚ lidové poezie. Siluetu Ustrašína tvoˇrí zvláštní bánˇ kostelní vˇeže a skupina lip. At’ už se díváme ze strany od Proseˇce nebo od veliké vrby pˇres Mlýnský rybník smˇerem od Božejova, vždycky nám vystoupí tyto dominanty. Nejvˇetší znamenitostí vsi je kopie románského bronzového tlukadla v podobˇe lví hlavy, umístˇená na chrámových dveˇrích. Na kraji lesa zustaly ˚ trávou zarostlé náspy a pˇríkopy dávno zaniklé a dosti rozsáhlé tvrze ústrašínské, jejíž majitelé byli patrony zdejšího chrámu. Jeden z nich, Mareš z Ustrašína, byl v druhé polovinˇe cˇ trnáctého století jako purkrabí na moravském hradˇe Rošteinˇe ve službách hradeckých pánu. ˚ Ozdobou Božejova je parkovˇe upravená, rovinatá, cˇ tyˇrhranná náves 8 kamennou kašnou, kostel s podsaditou vˇeží a zámek, jímž procházely dˇejiny celé osady. Nejstarší držitelé puvodní ˚ tvrze byli Tluksové z Vokov, 23


po nich Leskovcové, kteˇrí tvrz pˇrestavˇeli na zámek renesanˇcní podoby a jejich kamenné erboví s klíˇci a vidlicemi na medvˇedy je zasazeno nad chrámový portál a do zámeckého prujezdu, ˚ kde jsou ještˇe jiné znamenítosti. Z puvodních ˚ zámeckých kamen byly zachovány litinové desky s reliéfy, z nichž kyprá postava pramáti Evy svým koketním nakroˇcením pusobí ˚ nejsugestivnˇeji. Už jsou dávno zasypány hradní pˇríkopy, kdysi napájené vodou z rybníka Ratenského i Hlubokého, po nˇemž zbylo jen jméno. Za dob míru byla ve vodˇe pˇríkopu˚ nasazována rybí násada k užitku pánovˇe a v cˇ ase nebezpeˇcí byla záplava ochranou sídla. Lidová povˇest zachovala v pamˇeti jeden vražednický pˇríbˇeh, s jehož obdobou se setkáváme i v lese Hradišti na Blažkovˇe zámku u Nemojovského mlýna. Ustrašínský zeman byl pozván do boŽejovské tvrze na hostinu a byl tam pˇrijat ve vší úctˇe. Mezi hodováním šlehla najednou do oken rudá záˇr po-žáru. Hostitel s úšklebkem vybídl polekaného hosta k oknu, ukázal smˇerem k ústrašínské tvrzi a prohlásil, to že je cˇ in božejovské chasy, vykonaný na jeho rozkaz. Nastal zápas v okenním výklenku mezi obˇema muži, za kterého byl Božcjovský vyhozen do vody pˇríkopu, a tam zahynul. Tak dí povˇest, aby bylo uˇcinˇeno zadost spravedlnosti. Kámen Adámek na kraji vsi je tu postavený z doby selského vzbouˇrení, jehož spravedlivý hnˇev dopadl na hlavu správce Adámka, ubitého na tomto místˇe božejovskými sedláky. Marnˇe lomila v oknˇe rukama jeho žena, vidouc, jaká pohroma se na muže rˇ ítí, marnˇe pobízela “Adámku, utíkej I” – vzbou-ˇrenci byli rychlejší než její slova. Jenom nápis, psaný gotickou minuskulí, mne ponˇekud mate: Letna 15(79?) ten den pized htomnicemi zahynul gest tuto Cakub Mikolin z Bozejova od zrádných sedláku pa buch ec. Na polích postavené hnˇedé snopeˇcky lnu a budova lnárny na pokraji obce pˇripomene poutníku jedno z typických zamˇestnání v kraji, kde se odpradávna len pˇestoval a zpracovával. Dvoje kamenná boží muka ze sedmnáctého století mají v Božejovˇe: jedna stojí u zámku, druhá u kamenické silnice. Druhá jsou zakonˇcena žulovou Pietou a celý sloup poznamenán vtesanými nástroji Kristova umuˇcení. Nalezneme tam sloup, u nˇehož byl biˇcován, srdce probodené tˇremi šípy, a lidový kameník nezapomnˇel ani na Jidášuv ˚ mˇešec. 24


Rynárecká brána v Pelhˇrimovˇe

kostel svatého Víta v Pelhˇrimovˇe

Karel IV.

Jiˇrí z Podˇebrad

25


U rozcestí na božejovský hˇrbitov postavili nad studánkou kapliˇcku se zvláštním zavrcholením hruškovité bánˇe s kamenným kˇrížkem. Pˇrekrásná alej lip vede k hˇrbitovu, v polích, kde je ušlechtilá barokní architektura kaple svaté Anny se znakem Voraˇcických a datací 1686. Zámeˇcek v Libkovˇe Vodˇe nevyniká architektonickou krásou, ale poutník se u nˇeho rád zastaví pro vzpomínku na Bedˇricha Smetanu, který pˇred sto-letím navštˇevoval jeho majitele. Pamatuje jej i barokní statue svatého Jana, stojící pod mohutnou lípou u zámeˇcku na svažité návsi, i Platzeruv ˚ pískovcový náhrobek rodiny Srncovy u hˇrbitovní zídky, pod nimž odpoˇcívá rodina jeho pˇríznivcu. ˚ Jen výklad místního názvu této obce je nˇekolikerý. Sommer ve své topografii uvádí, že pojmenování pochází od prastaré lípy, která stávala nad studánkou pˇred zámkem, ale to vyvrací starý název latinský Libconis aqua. František Potický, malíˇr “zduchovˇelých krajin”, byl zdejším rodákem a dlouhá léta pusobil ˚ jako stˇredoškolský profesor kreslení na plzenských ˇ uˇci-lištích, kde na nˇeho vzpomíná mnoho žáku. ˚ I tady mají dvoje kamenná “mouˇcka” ze sedmnáctého a osmnáctého vˇeku a obojí se vyznaˇcují ušlechtilými proporcemi a dobrou kamenickou prací. Pujdeme ˚ kolem modˇrínového háje zpátky k Božejovu a dál k lesum ˚ pro vzpomínku na jednoho Smetanova souˇcasníka, umˇelce dnes pozapomenutého. Široký rozhled na pásy lesu˚ a luk je od myslivny u Nové Vsi za Božejovem, kde se panu lesmistru Brandeisovi narodil v roce 18x8 synek Jan Adolf, který záhy projevil velikou vlohu kreslíˇrskou. Mˇel sice být po otci lesníkem, ale když se rodina pˇrestˇehovala do Navarova v Jizerských horách, splnila se synkova dávná touha: vyuˇcil se malíˇrem porcelánu a uplatnil svoji dovednost v blízké Smržovce. Toužil však po školení umˇeleckém, a když si nastˇrádal peníze, vypravil se devatenáctiletý do Prahy. Vstoupil na malíˇrskou akademii a stal se žákem jejího tehdejšího rˇ editele Františka Tkadlíka, jehož kreslíˇrská citlivost mˇela velký vliv i na jiného žáka jeho školy, Josefa Mánesa. Mladý Brandeis se záhy uplatnuje ˇ jako portrétista, odchází za novým školením do Mnichova, žení se ve Strakonicích, nˇejaký cˇ as se školí v Paˇríži u Coutura a kopíruje slavné obrazy. Po návratu do Prahy si zˇrizuje v zahradˇe knížete Thurn Taxise fotografickou dílnu, vyrˇ ešiv si existenˇcnˇe pro sebe dobový problém portrétisty, jemuž vynález fotografie nijak neublížil. Jeho jindˇrichohradecký krajan Josef Zumsande, 26


miniaturista a podobiznáˇr, obávaje se nemožnosti uplatnˇení jako portrétista pˇri konkurenci s fotografií, pomátl se na rozumu. Brandeisovi nijak nevadila soutˇež s novým vynálezem. Pilnˇe fotografoval i portrétoval hlavnˇe pro šlechtu a mˇešt’anstvo, kde malovaný portrét zustával ˚ stále potˇrebou reprezentace. Když tˇriapadesátiletý zemˇrel rok po smrti Mánesovˇe, zanechal rozsáhlé dílo a zvuˇcné jméno umˇelecké. I pelhˇrimovské muzeum má jednu oválnou ženskou podobiznu, pocházející z proseˇcského zámku. Znamení rudé kamélie, jímž signoval svoje obrazy, nepochází z tohoto kraje, ale cit pro záˇrivou a jemnou barevnost mu mohl být dán do vínku právˇe tady. Nikdo už nevypoví kˇremešnickým návštˇevníkum ˚ jeho puvaby ˚ slovem plastiˇctˇejším než pˇred šedesáti lety pan rˇ ídící Zahálka, a nikomu se už nepovede napsat o nˇem milejší cˇ tení než panu dˇekanovi Vankovi ˇ knihou Na krásné samotˇe. Sugesce tohoto vyprávˇení provází tady poutníka na každém kroku a vy-volává ovzduší poutního místa na zaˇcátku století i život na zdejší faˇre a Škole opravdu citlivˇe a nezapomenutelnˇe. Jako bychom procházeli koncˇ inu duvˇ ˚ ernˇe známou, zastavujeme se v Putimovˇe, chtˇeli bychom obejít všech pˇetadvacet roztroušených samot, postát u lesovny Korcu˚ a pak jít pˇrímo lesem pˇres koˇreny a kameny vzhuru ˚ až na samý vrchol. Právˇe kvetly kopytníky a šíˇrily svou omamnˇe koˇrennou vuni, ˚ listy pstroˇcku˚ se jemnˇe leskly z hnˇedého dna bukového lesa, v jehož korunách záˇrila ˇ mladá zelenˇ všemi odstíny. Cerveným bobulkám pstroˇcku˚ se v klukovské mluvˇe rˇ íká psí víno a jsou vyhledávanou dˇetskou pochoutkou. Z vlhkého podhoubí zavonˇely hˇríbky, ale marnˇe jsem hledal jedovatý hˇrib satan, podle ústního podání hojný právˇe na Kˇremešníku. V tichu odklepávala žluna své údery do vyhnilého kmene. Pruvod ˚ kapliˇcek kˇrížové cesty s Foerstrovými terakotovými reliéfy vedl nás od studánky se zázraˇcnou “vodiˇckou”, která je nedaleko poustevny, kde žil poustevník Jiˇrí Mrnávek, ˇ až nahoru k božímu hrobu, Vˇetrnému zámku a chrámu svaté Trojice s ambity, kam se o velkých poutích scházela celá Vysoˇcina. Marnˇe jsem je oba hledal u hlavního oltáˇre, kde bylo možno sloužit tˇri mše najednou, i na kuru, ˚ kde zase panu regenschorimu stávkoval kal-kant, a podumal jsem i nad tragickým veˇcerem jejich lidského bytí. Zustala ˚ však knížka, která pˇrežívá jejich lidské osudy a pˇrenáší je do pamˇeti dalších 27


pokolení. V kapli mne upoutala Bílkova kropenka, svícen v podobˇe vztažené paže i pˇet medailónku˚ provedených v keramice, vše vˇcetnˇe písma poznamenané silnou osobností sochaˇrovou, který zde byl jednou i s Otokarem Bˇrezinou. Kamenná vˇež nedostavˇeného Vˇetrného zámku, který pro pˇrítele sochaˇre Josefa Šejnosta navrhl Kamil Hilbert, poslední stavitel pražského svatovítského dómu, hostí stále sedm pohádkových havranu, ˚ ale hradní pán už dávno sní zde svuj ˚ vˇecˇ ný sen. Peˇclivá ženská ruka vysázela na záhoncích žluté omany a modré ostrožky, voní tu všude jasmín a rozkvétají lípy, plné medové vunˇ ˚ e a vˇcelího chorálu. Navštívil jsem sochaˇrovu paní, která zde udržuje manželovu památku a pobývá “na krásné samotˇe” od bˇrezna do zámrazu. S ní se sem vracívá i syn Zdenˇek, rovnˇež sochaˇr a Horejcuv ˚ žák, který pokraˇcuje v otcovˇe díle. Vzpomínáme na mladá léta Antonína Sovy a na zdejší pobyt Adolfa Kašpara, sochaˇrovy milé pˇrátele, kteˇrí uŽ nikdy, nikdy nepˇrijdou na Kˇremešník. Jaký je vánoˇcní cˇ as v kˇremešnických lesích, nám povˇedˇel Jaroslav Jan Paulík v Bílé cestˇe, která je jednou kapitolkou z jeho knihy Sentimentální cesty. Ráno na Kˇremešníku je modré a bilé. Besjisté buky vesele kývají nebi na pozdrav, pes rousá si bláhoví tlapky ve vysokém snlhu, cesty, v noci sotva znatelné, jsou za jitra Široké jako silnice, cesty lesem pleným, hnldocerveným, bílým, pod modrým nebem, cesty do Branšova, Sázavy, Proseˇce. Touto cestou jsme chodili v létˇe na Bojišti lekat na králíky. Jednou lasni z rána, gp tmy, snad je Sté v noci, podupal po ni rozzlobený srnec, nezahlédli jsme ho. A dole na paloulku se pásala srna s dvíma kuzlaty, ˚ naveíer Zvon’b Z P0z zxV a Vzx táhlé volání pasáka. S rodáckou zasvˇeceností zasazuje Zdenˇek Konák ˇ nˇekteré epizody svého studentského románu Nebyl cˇ as na smutek do kˇremešnického prostˇredí a Pelhˇrimova. Se zvláštní citlivostí zachycuje jemnˇe odstínˇeným a plasticky úˇcinným slovem psychologii mladých lidí své generace v dobˇe protektorátní a jeho postavy studentské, profesorské i z ostatních spoleˇcenských vrstev pusobí ˚ na cˇ tenáˇre velice pˇresvˇedˇcivˇe. Je to první závažný román o pelhˇrimovském životˇe pˇred cˇ tvrtstoletím. 28


ˇ s pˇrekrásnou staroˇceskou My odboˇcíme lesem a luˇci-nami k ProseCi návsí, kde v hládi rybníˇcku se zrcadlí kapliˇcka s cibulovitou bání, ale zdejší obec byla proslulá v celém kraji nˇecˇ ím zcela jiným než sliˇcností. Byla to proseˇcská trouba proti mraˇcnum. ˚ V Dehtáˇrích proti kroupám zvonívali, v Kojˇcicích je záˇríkáváli, Proseˇctí proti rám vytrubovali na zvláštní trubku, vlastnˇe mušli z kˇrídlatˇence velikého, kterou bylo slyšet až do Strmˇech a na kˇremeŠnickou skálu. Vyprávˇejme si o ní pˇeknˇe po poˇrádku. V arcibiskupském dvoˇre Kamenicku, kam podle Jiráskova tománu Mezi proudy ukryl arcibiskup Jan z Jenštejna krásnou ženu šípovu, žil v minulém století správce, známý svým cˇ arodˇejnickým umˇením. Dovedl prý se pˇred oˇcima chasy rozˇctvrtit a z každého koutu pánova pokoje zírala na ni cˇ tvrtina jeho tˇela. Jindy za poledního odpoˇcinku pˇrinesl kousek zeleného ovsa, postavil jej za kamna, otevˇrel okno a po zapísknutí pˇribˇehl z polí zajíc, vyskoˇcil na kamna a popásal se s chutí na ovesné pochoutce. Jindy dvorským dˇeveˇckám pˇredvedl dojení rozsívky, z jejíchž rozpletených šnˇ ur ˚ crˇcely praménky mléka do nastavených dížek, ale nejvˇetší respekt si získal svým troubením, kterým zahánˇel krupobití. Proseˇctí vídali siluetu jeho postavy, zdviženou proti šedivým mrakum, ˚ jak z knihy pˇredˇcítá zaklínaˇci formuli. Kupodivu vždycky mu to nˇejak vyšlo a proseˇcskym polím ˇ ˇ cice, prosili ho Prosse kroupy vyhnuly. Když byl pˇreložen do Cervené Reˇ eˇctí, aby jim zázraˇcnou troubu prodal. Troubíval na ni starý Bláha až do roku 1903, kdy i v Ptoseˇci potklouklo, a od té doby ji mají v etui schovánu na místním národním výboru. I Putimovští byli pod ochranou -kouzelné trouby proseˇcské. Starý zvoník Krejˇca mˇel však zvláštní zaklínaˇci formuli: “Odstupte, nepˇrátelé, nebot’ jest zvítˇezil lev z pokolení Judova, kmen Daviduv, ˚ aleluja, aleluja I” Také k Vyskytne mne provázely povˇesti: jedna o rozpustilé svatbˇe, která se na cestˇe propadla, a druhá o nalezeném zvonu, jejž jim ukradli Jihlavští. Jedna hospodynˇe kdysi pˇredla len a chtˇela hotovou pˇrízi vy máchat v rybníce Spoleˇcníku. Máchá, máchá, ale pˇríze se jí o nˇeco zachytila, pro-tížila se, pradlena táhne, táhne, až vytáhne zvon. Celá obec se sbˇehla a zavˇesila jej do dˇrevˇené zvonice. Mˇel krásný hlas, tak krásný, že jim ho Jihlavští závidˇeli. Vypravili se do Vyskytne v temné bouˇrlivé noci a odvezli si jej domu. ˚ Ráno se však velmi podivili, když zvon byl tentam, vrátiv se sám zpátky do Vyskytne. 29


V okolí této vsi se kutalo stˇríbro a byla puvodnˇ ˚ e sídlem templáˇrským. Potom patˇrila želivským premonstrátum, ˚ a nakonec se dostala pod svrchovanost mˇesta Pelhˇrimova, které zde spravovalo hospodáˇrský dvur. ˚ Kostel vdˇecˇ í za své založeni pražskému biskupu Tobiášovi z Bechynˇe, stejnˇe ˇ cici, a je jistˇe ze staveb jako chrámové stavby v Chvojnovˇe a cˇ ervené Reˇ slohovˇe nejzachovalejších. Na prvním opˇerném pilíˇri je letopoˇcet 1290, ale ponechme historikum ˚ umˇení potvrzení jeho pravosti. Asi tˇri sta kroku˚ na západ je stará zvonice, zpola zdˇená z lámaného kamene, zpola sroubená z dˇrev. Pusobí ˚ majestátnˇe svou osamˇelostí a její stolice na zvony ze sedmnácˇ fortelným tesaˇrským dílem. Zdivo má být domnˇelým tého století je jistC zbytkem templáˇrského hradu, kdož ví... Na farním komínˇe zaklapali cˇ ápi svými dlouhými zobany, ze hˇrbitova zavonˇely noˇcní fialy, a tato hˇrbitovní vunˇ ˚ e pˇrivolala vzpomínku na malíˇre Františka Zikmunda, citlivého koloristu, který zde malovával se svým druhem Vladimírem Havlem, pobývajícím v Truplovˇe mlýnˇe. Alej modˇrínu˚ a jeˇrábu˚ provází poutníka u Opatova, kánˇe krouží nad smrkovým lesem, u šimanovské vsi ještˇe kvetou šípky a lesním pruhle˚ dem je vidˇet nˇekam k Jihlavˇe. Jen veliké mouchy, jimž tady rˇ íkají soukeníci, bzuˇcí ve vzduchu, znepokojujíce kravky, které se nestaˇcí ohánˇet svými ohán-kami. ˇ Pˇrimysletc si ještˇe kameny a lískové keˇre a máte obraz této krajiny zˇretelný jako na jesliˇckách... Od kˇremešnické skály, kam vylézali milenci v zbožné víˇre, že se do roka za sebe dostanou, se skulíme k Sázavˇe, ponˇekud rozházené vsi mezi lesy. Už byl poslední srpnový týden, ale na polích ještˇe stála žita, v boruvˇ ˚ cí mezi kameny rozkvétal vˇres a vzduch byl ostrý, až rˇ ezal do plic. Zastavil jsem se a nakreslil si kamenná boží muka u silnice k Novému Rychnovu a potom jsme pospíchali tˇrešnovou ˇ alejí, až se nám pod pásem vrchu˚ ukázala v jitˇrním oparu silueta vsi s kostelem a arcibiskupským zámkem. Kdykoliv jsem si nˇeco kreslil v Rychnovˇe, vždycky jsem se od náhodných diváku˚ dovˇedˇel nˇeco z místní historie. Poprvé pˇri mé návštˇevˇe opravovali kostel a tesaˇrský mistr Josef Blažek, milovník minulosti kraje a horlivý cˇ tenáˇr, rozhovoˇril se o Jiráskovˇe románu Proti všem. Podruhé pˇri kresbˇe harrachovského znaku, jemnˇe vymodelovaného na pruˇ ˚ celí fary, odvedl mne jeden bývalý deputátnik do kostela k náhrobním kamenum ˚ a vyprávˇel o vytesané dívˇcí postavˇe celý pˇríbˇeh. Kámen s vtesaným kˇrížem a sekerou 30


bude patrnˇe mezníkem, oznaˇcujícím arcibiskupské zboží, jakých je tu v kraji mnoho roztroušeno. Já mu zase oplátkou povˇedˇel o selské vzpouˇre z roku 177j, jež byla tehdy vojskem potlaˇcena. Za vsí smˇerem k Rohoznˇc na pokraji lesa Kuše zarosdy už dávno staré šance, které tu dal zˇrídit roku 1618 generál Dampierre. Nebyly mu nadlouho platné: když chtˇel se svými žoldnéˇri vtrhnout na Moravu, vudce ˚ cˇ eského vojska Matyáš Thurn udeˇril na císaˇrský tábor a zpusobil ˚ mu u Pelhˇrimova takovou porážku, že se pˇrekvapený Dampierre musil spasit útˇekem k Ji-hlavˇe a Jindˇrichovu Hradci. ˇ uv Na jižní stranˇe se zdvíhá Cert ˚ Hrádek, zvláštní geologický útvar, vyznaˇcující se spoustou uhlazených žulových balvanu˚ na svém vrcholu a zdola vztyˇcující do výše nˇekolika metru˚ cˇ tyˇri žulové sloupy, jakoby opracované lidskou rukou. Podoby cˇ ertovského kopyta a zadku, vtisknuté do kamene, daly vznik povˇesti i jménu. Rozlehlá ves Rohozná bývala prý samostatným zbožím a v místˇe samotném se razily v mincovnˇe “rohaté” mince, podle nichž dostala obec svoje ’ pojmenování. Zkušený jazykozpytec, profesor Emil Smetánka, sám rovnˇež rodák z Rohozné u Poliˇcky, vykládá tento název podstatnˇe jinak. Rogoz znamenalo ve staroslovanštinˇe rákosí, tudíž že to byla ves postavená na moˇcále. Její poloha tomu nasvˇedˇcuje dodnes. Po tˇricetileté válce se Rohozná dostala pod pelhˇrimovskou svrchovanost, a tady zase lidová básnivost ne-ponechává v historii prázdné místo a vyplnuje ˇ jej povˇestí o tˇrech dcerách rohozenského pána, které byly za švédské vojny Pelhˇrimovskými poctivˇe pˇrijaty. I my jsme šli hledat hrubˇe opracovaný žulový kˇríž, postavený prý nad hrobem švédského vojáka za humny mezi Holubovou a Dvoˇrákovou zahradou. Hospodáˇr, který nás k nˇemu vedl, pˇrisoudil mu tradici cyrilometodˇejskou... Tak prý se mezi lidem vykládá, a podobných kˇrížu˚ že je v zdejším okolí celá rˇ ada. Toto místo bývalo rájem dˇetských her, jak na nˇe vzpomíná Vladimír Diviš. Narodil se v zdejší chalupˇe u Holubu, ˚ vyrostl tady a ví, že se za jeho dˇetství jinak neˇríkalo než “Pojdte se vztekat k babˇel” Dˇeti nejradˇcji poslouchaly starého výmˇenkáˇre Holuba, který ještˇe umˇel ruˇcnˇe rˇ ezat šindele, když jim vypravoval místní povˇesti, bud o vojenské pokladnˇe, zakopané na šancích, anebo o rohozenském moru. Vykládal udivenému dˇetskému posluchaˇcstvu táhlým hlubokým hlasem: “Jednou sušili u lesa Kuše sena. Od Rychnova vystoupil nad les žlutý 31


mrak. Zeman vyskoˇcil na konˇe a vzkˇrikl: Lidiˇcky, utíkejte domu, ˚ pˇrijde cˇ erná smrt I Lidé vypráhli konˇe a pospíchali ke vsi pˇred tímto zlovˇestným zname-ním.” Pˇredpovˇcd zemanova se splnila, v Rohozné vypukl mor, ves vymˇrela a zpustla a potom ji osídlili cikáni. Rostou tam jablllka kyselý, fy jsou Rohoyalky veselý. Rostou tam jablíˇcka jako med, fy jsou Rohovat’ky jako kvit. To se zpívalo, když v masopustˇe chodily po vsi maškary a Rohozná byla proslulá v celém okolí svými babskými bály. Základem tu byL jak uvádí archiváˇr Vojtˇech Cvek, “žertovný zvyk babského pití, známý v ruzných ˚ obmˇenách ve všech našich oblastech s vykupováním nevˇesty pˇri svatbˇe”. Místní zpˇevaˇcka a znalkynˇe všech starých zvyku˚ Anna BiŠofová obnovila babské bály už po první svˇetové válce a rˇ ídila také kostýmovou výpravu. Archiváˇr Cvek udává, Že “pˇredvedení svatby trvá asi hodinu a obsahuje ve zkratce všechny hlavní cˇ ásti venkovské svatby. Ukonˇcí je družba vyhlášením volnosti mužum, ˚ tj. volenky mládencu”. ˚ Anna Bišofová zemˇrela už pˇred sedmi lety, ale pražští Vycpálkovci mají pˇripraveno pásmo staroˇceské svatby v Rohozné ve svém pracovním programu. Nevím, jsou-li ještˇe dnes tak veselé masopustí pruvody ˚ maŠkar na rohozenské návsi jako dˇrív, ale vˇerˇ ím, že se veselá mysl z Rohozné navždy nevystˇehovala. V blízkém Cejkovˇe vyuˇcoval pˇred první svˇetovou válkou pan rˇ ídící Josef Foˇrt, který mˇel za manželku Marii, sestru básníka Antonína Sovy. Básník se za svého pobytu v sestˇrinˇe domácnosti hodnˇe stýkal s venkovskými uˇciteli a jejich životních zkušeností použil v nˇekterých epizodách svého románu Tóma Bojar, který zobrazuje agrární a politický pˇrerod kraje. I hlavního hrdinu si vybral v tˇesném sousedství Pelhˇrimova, v pavlovském zámeˇcku, který tehdy patˇril statkáˇri Václavu Donátovi. Ten se tenkráte ucházel o pˇrízenˇ voliˇcstva pˇri své kandidatuˇre do zemského snˇemu jako kandidát pokrokovˇejšího smˇeru proti duchovenstvu a aristokracii. I rohozenský rˇ ídící Josef Diviš se úˇcastnil tohoto volebního boje a jeho zážitku˚ z volební schuze ˚ v rohozenské hospodˇe použil básník v jedné velmi vzrušené scénˇe svého románu. Když už hovoˇríme o Antonínu Sovovi, mˇeli bychom vzpomenout i na sochaˇre Josefa Šejnosta, který modeloval jeho podobiznu do kruhu medaile. Na jejím rubu umístil dˇevˇcátko stejnˇe jako na rubu medaile alšovské. Vybral si je v chalupˇe u Hanzalu. ˚ Z dˇevˇcátka se dávno stala žena a je manželkou 32


pˇredsedy místního národního výboru v Tˇešenovˇe. Odtud sochaˇr pocházel z chalupy u Hajnejch a jezdíval na návštˇevu k svému bratrovi, který na ní dosud hospodaˇrí. Sousedé se smávali dolnoccrekvickým, že mají na Petra a Pavla opravdu zvláštní pout’. Po celý rok si schovávají kosti a o pouti je vyhazují oknem, aby se zdálo asponˇ cizincum, ˚ jak oplývají masem. Mohla-li se dˇríve Dolní Cerekev pochlubit Solní branou ze sedmnácˇ tého století, kterou se vozívala ze Solné komory do Cech sul, ˚ a od té brány stup-novitˇ ˇ e postavenými domky jako v jedné jilemnické ulici, aby bylo jedním oknem vidˇet na námˇestí, má Horní Cerekev také mnohou krásu, kterou se muže ˚ pochlubit návštˇevníkum. ˚ Je to zámek, zrcadlící své stromy a stˇrechy v hladinˇe Zámeckého rybníka, je to rovnˇež námˇestí parkovˇe upravené, se svatojanskou sochou a malebným Štítem u Kopkánu˚ a dále gotikou kostela s kamennými náhrobky a erbem rodu Leskovcu˚ nad vchodem do sakristie. Má i rodáka, malíˇre Václava Polívku, který pro mˇestskou galerii namaloval nˇekolik portrétu. ˚ Tedy obˇe Cerekve nejsou bez památností a jejich mírnˇe zvlnˇené okolí pusobí ˚ na mysl poutníkovu uklidnujícím ˇ dojmem. V Nové Cerekvi se narodila jako dcera sládkova maminka Karla Havlíˇcka a jejího dvacetiletého syna nám pˇripomene Batelov. Pohled z Batelovského vrchu k Šumavˇe podnítil verše, zaˇcaté tady a dopsané v Rusku na Velký pátek roku 1844. Umírá slmetko, umírá, kdyz padá za hory do Nímee umírá Šumava naše zkrvácená toužební za sluncem do Nimec poitfrá Klekáni nad námi domnívá, klade se naviky do hrobu vlast Sirá: od rˇeky k rˇece, od hradu k hradu mlha se smutkovým závojem prostírá... Byla tu vyslovena obava pˇríštího politika a žurnalisty, jako lpy ponˇemˇcená Šumava chtˇela pˇres hranice splynout s mocným sousedem ke zhoubˇe našeho národa. Když se na zaˇcátku našeho století louˇcil s Cernovem pan rˇ ídící Znojemský, uspoˇrádali tu místní obˇcané slavnost na rozlouˇcení, cˇ ernovský žáˇcek Vašek Cháb mu pˇrednesl básniˇcku, ale dostal ještˇe jiný, závažnˇejší úkol. U starosty skládali pro noviny dopis o této slavnosti a školák jim vydatnˇe pomáhal svými pravopisnými znalostmi. “Tak zkazili život mladého cˇ lovˇeka, z kterého udˇelali žurnalistu,” vzpomíná po letech s humorem na tuto chvíli novináˇr a spisovatel Václav Cháb. 33


34

Jihlavská brána v Pelhˇrimovˇe

Mikoláš Aleš

Josef Mánes

Karel Havlíˇcek Borovský


Nebylo tenkrát na Vysoˇcinˇe v chalupách lehké Živobytí. Klesla najednou cena lnu, hlavního zemˇedˇelského produktu, a lidé hledali každou pˇríležitost k nˇejaké sezónní práci, aby si vydˇelali pár korun. I u Chábu˚ se musili uskrovnovat, ˇ když poslali hocha studovat gymnasium do Pelhˇrimova, které potom dokonˇcil v Jindˇrichovˇe Hradci. Zaˇcal studovat práva, ale nedokonˇcil je a pˇrijal vychovatelské místo u knížete Thun-Hohensteina v Zadaru. Odtud narukoval k 75. pˇešímu pluku do Jindˇrichova Hradce a po výcviku na ruskou frontu, bojoval v legiích a roku 1920 se vrátil domu˚ jako prostý voják. Dlouhá léta redaktoˇril v novinách a nakonec v Státním pedagogickém nakladatelství. Tato životopisná zkratka je nezbytná, chceme-li porozumˇet poctivé celoživotní spisovatelské a pˇrekladatelské práci tohoto novináˇre z Vysoˇciny. Z jeho puvodní ˚ beletrie uvedme asponˇ za mnohé knihy Bachmaˇc a Mariinsk Kugur, Cestu Sovˇetským svazem, Nˇemecký vpád na slovanský východ a knížky o Karlu Havlíˇckovi. Rozsáhlé a záslužné je jeho pˇrekladatelské dílo z ruštiny, polštiny a srbštíny. Kromˇe souboru díla Lva Nikolajeviˇce Tolstého pˇreložil sovˇetské autory Ivanova, Kozlova a Sejfullinovou, z jihoslovanské literatury k nám uvedl Krležu. Jako redaktor Státního pedagogického nakladatelství pˇreložil pro studium pedagogu˚ nˇekolik sovˇetských metodik a tato práce byla odmˇenˇena titulem vzorného pracovníka ministerstva školství. Platí tedy o životˇe i díle tohoto pracovitého a vzdˇelaného žurnalisty ˇ právem jeden verš Neruduv: ˚ “Cím jsem byl, tím jsem byl vždycky rád.” A to je dost Stˇríbˇritˇe zeleným údolím pospíchá ve stínu olšin rˇ íˇcka Bˇelá od Pelhˇrimova k Radˇetínu, kde si nad kapliˇckou zbudovali pˇekné koupalištˇe pro dˇetskou radost, a my budeme pokraˇcovat v pouti stinnou lipovou alejí pˇres Krasíkovice až k Pobistrýcum. ˚ Jaké podivné jméno až hruzu ˚ nahánˇející, ale nic zlého se nám tam nestalo, a proto jsme mohli zcela klidnˇe nastoupit další putování. Chvíli jsme šli lesem, chvíli mezi poli, z dálky pozdravili dvur ˚ Tˇechorázek a zastavili se až v Svépravicích. Tady se pod vsí rozkládá louka Hejtmanka a my se pˇrišli podívat na náhrobní kámen, pod nímž je podle povˇesti pochován husitský hejtman cˇ enˇek ze Svépravic, který bezúspˇešnˇe obléhal Jihlavu a po smrti byl pohˇrben na louce ve svém rodišti. U olšin jsme opravdu ’ našli kámen, ale byla na nˇem složena hromada drnu. ˚ Vtipná hospodynˇe nám tuto skuteˇcnost vysvˇetlila po svém selském rozumu zcela 35


pˇresvˇedˇcivˇe: “Kamž taky jinam mají mužští odložit ty drny než na tenhle kámen, kde nic neroste...” Na cestˇe k Sedlici jsme potkávali opálená dˇevˇcata, která šla pomáhat na žnˇe, chladem nás ovál lesní stín a za ním se zastˇríbˇrila voda Sedlické pˇre-hrady. ˇ richa ve Projekt tohoto vodního díla vypracoval muj ˚ pˇrítel inž. Josef Reˇ dvacátých letech našeho cˇ asu a hlavní objekty stavby sestávají z tˇechto cˇ ástí: z tlaˇcné štoly, betonového jezu, údolní pˇrehrady, hydroccntrály na levém bˇrehu Zelivky proti Vˇresníku a vyrovnávací nádrže pod centrálou. Bylo by opovážlivostí plést se dál inženýrum ˚ do rˇ emesla, mužeme ˚ jen podo-tknout, že horské prameny Zelivky dodávají sem vodu, kterou je dnes zásobována Praha. Pˇrešli jsme hráz pˇrehrady, pozdravili Špernou skálu i jejího druha Kyseláka a vystupovali kopˇcitým lesem, kde právˇe kvetly mˇesíˇcnice. Za malou chvíli jsme stáli pod jasany na návsi v Kleteˇcné a luštili nápis na starém ka-meni s nˇejakou vražednickou historií. Cíl naší cesty byl však mlýn u Hamzu, ˚ odkud pocházel autor Šimona kouzelníka, lékaˇr íidumil a spisovatel dr. František Hamza. Rybníˇcek za mlýnem a olšový háj tvoˇrí kulisu mlýna, donedávna klepajícího na Jankovském potoce. Patˇrila k nˇemu ještˇe pila a hospoda. Hamzuv ˚ rod tu podnes pˇrebývá. To všechno jsme nalezli, ale vˇerˇ te mi, není pro mne stavby smutnˇejší než zmlklý mlýn. Pˇripadá mi jako hodiny, které netikají, které nemˇerˇ í cˇ as, které nemají úˇcel... Jménum ˚ zdejších rybníku˚ neupˇreme puvab ˚ – jen poslouchejte. Ten lesní se jmenuje Jambor, sousední Zábojovec a u dvora Smrdova svítí zrcátkem svých hladin Strážník a Lipky. Student pelhˇrimovského a havlíˇckobrodského gymnasia František Hamza se stal profesorem sociálního lékaˇrství na brnˇenské universitˇe. Mˇel jistˇe právo pˇrednášet medikum ˚ o “sociálním lékaˇrství”, ponˇevadž svými cˇ iny pˇredešel v tomto oboru svou dobu o pul ˚ století. Jeho pozornost se upínala pˇredevším k nemocným dˇetem, pro nˇež svým nákladem zˇrídil v Luži u Skutˇce první cˇ eské sanatorium na potíráni dˇetské skrofulózy a tuberkulózy, tehdy zhoubnˇe rˇ ádící v sociálnˇe slabších vrstvách. Uvážíme-li, že léˇcba malých pacientu˚ byla zcela zdarma, jistˇe se pokloníme pˇred humanitou tohoto lékaˇre. Kleteˇcenský mlýn, kam se vracíval mezi své krajany a rodáky, byl pro 36


nˇeho milým útulkem a vhodným prostˇredím pro psaní povahopisných studií jeho Zálesí, cˇ rt ze Zálesí i Zelivských romancí. Svou lásku k lidu a kraji vyjádˇril umˇelecky poutavˇe ve svém románu Šimon kouzelník, který se cˇ estnˇe pˇriˇrazuje k Drašaru Terezy Novákové, k románu tematicky a krajovˇe nejbližšímu této práci. Stejnˇe nám vytane v jeho sousedství Holeˇcek, Herben a Baar. S Vankovou ˇ knihou Na krásné samotˇe tvoˇrí dvojici, ke které ˇ se Ctenáˇ ri, milující kraj, budou vracet s láskou a vdˇecˇ ností. Národopisci jistˇe znají lidové dˇrevˇené architektury, jakými je tˇreba stodola u Pachtu˚ v Jiˇriˇckách nebo zvonice na petrovické návsi, ale nejty-piˇctˇejší dˇrevˇenou zvonici jsem vidˇel na hˇrbitovˇe lhotickém. Bohumil Vav-roušek, autor velikého literárního atlasu a rodák slavˇetinský, si ji dal na-kreslit na své ex libris. Lhotice však zaujmou jednou kulturnˇe historickou zajímavostí. Když skladatel naší národní hymny František škroup musíl opustit své kapelnické místo a odejít z pražského Stavovského divadla, ocitl se s celou rodinou v nouzi. Pˇrivezl do Lhotic svého syna Oldˇricha k sestˇre, provdané za zdejšího uˇcitele Františka Kameše. Ale jedenáctiletý pražský hoch, hudebnˇe nej-nadanˇejší z celé rodiny, dostal v Lhoticích zápal plic a na den svatého Václava zemˇrel. Na jeho hrobˇe stával kˇríž s urazeným ramenem a nápisem dávno neˇcitelným. Péˇcí humpoleckého primáˇre dr. Jana Kašpara byl na hrob postaven kamenný náhrobek s tímto nápisem: Zemˇe cˇ eská Domov muj ˚ Zde odpoˇcívá syn skladatele národní hymny Oldˇrich škroup 1848 1839 U jiného pomníku jsme se zastavili s upˇrímným pohnutím. Jsou pod ním pochováni cˇ tyˇri obˇcané z Vitic a jeden z Lhotk, všichni byli zabiti Nˇemci u Vitic 9. kvˇetna 1945. Jiný památník jejich obˇeti byl postaven v podobˇe kamenného kˇríže v bˇrezové aleji pˇri odboˇcce silnice do Lhotic. Vzpomínám na jednu ves z opaˇcného konce kraje, na Leskovice, kde ustupující Némci vypálili celou obec a vyvraždili všechny obyvatele, pokud se jim nepodaˇrilo vˇcas uprchnout. Hruzný ˚ cˇ in pˇripomíná památník a nová stavení, ale žádná výstraha není dost pádná, aby podobná vraždˇení zamezila pro budoucnost... 37


At’ pˇricházíme k Zelivu po humpolecké silnici, nebo z druhé strany ˇ ˇ cice, všude nám cestu zastíní vzrostlé staré aleje a odevšad od Cervené Reˇ scházíme z kopce. V krásném zeleném údolí u soutoku želivky s Trnávkou, obklopeném lesnatými stránˇemi, zasvítí jasnou cˇ ervení obˇe bánˇe klášterního mariánského chrámu, svˇetlé zdivo klášterních budov i psaníˇckové renesanˇcní sgrafito Trˇckova paláce s kamennou vˇeží. Celý tento stavební areál se zrcadlí na klidné vodní hladinˇe. Nejsou to jenom hlasy pˇrírody, kterým tu cˇ lovˇek soustˇredˇenˇe naslouchá – cítíš na každém kroku duvˇ ˚ erný dotek historie. Kníže Sobˇeslav s chotí Adelaidou založili roku 1139 pro benediktýny kláštera sázavského nový klášter v tomto líbezném údolí, ale po deseti letech je vystˇrídávají premonstráti už provždycky. Opat Godes-calsus byl výraznou osobností a pod jeho správou vzkvétal klášter v Že-livˇe, ale to zdaleka neuspokojovalo tohoto podnikavého ducha. Založil ještˇe pˇet nových klášteru˚ pod duchovní supremacií svatonorbcrtskou: Gerass, Perriec, Lounovice, ˇ Kounice a Milevsko. Puvodní ˚ mariánská bazilika byla už roku 1375 pˇrestavˇena do gotiky, z té doby pochází i dnešní refektáˇr (husitské bouˇre zpustošily toto premonstrátské sídlo), ale brzy se zaleskne v novém stavebním rouše, neuplynulo však ani osm let a klášter se svým zbožím se dostává jako zástava Burianovi Trˇckovi z Lípy. Opat s konventem se usidluje v Jihlavˇe, ale ani další opat s bratˇrími se už nedoˇcká návratu do Želiva. Po Bílé Hoˇre se ujímají kláštera premonstráti ze Strahova, jejichž opat Questenberk obnovuje konvent, zakládá knihovnu a obnovuje kostelní stavbu. V polovinˇe šestnáctého století má klášter znovu vlastního opata, ale po padesáti letech rˇ ádí v klášteˇre požár a opat cˇ eského puvodu ˚ Jeroným Václav Hlína povolává vlašského stavitele Giovani Santiniho, který vtiskl chrámu sloh barokní gotiky ponechávaje mu však puvodní ˚ gotický presbytáˇr z roku 137j. V Hlínovˇe obnovovatelském díle pokraˇcuje i jeho nástupce Daniel Schindler, který se stává generálním vikáˇrem rˇ ádu a jeho péˇce se soutˇreduje k rozkvˇetu klášterního školství. Když bylo zrušeno želivské gymnasium, ujímají se premonstráˇctí profesoˇri roku 1807 gymnasia v Havlíˇckovˇe Brodˇe, a toto jejich vychovatelské úsilí nám tak nezapomenutelnˇe líˇcí už zmínˇený román Hamzuv. ˚ Za hlavním hrdinou románu, rˇ eholním profesorem Šimonem, ti najednou vytane z historie jiná výrazná postava, Jan ze Želiva, vudce ˚ pražské chudiny a památného procesí od Panny Marie Snˇežné na Dobytˇcí trh, kde 38


ˇ svržením konšelu˚ z oken novomˇestské radnice zaˇcaly husitské bouˇre v Cechách. At’ stojíme pod Zižkovým dubem nebo pod kvetoucími lípami s pokrouceným vˇetvovím, vyvoláme si dvˇe tváˇre, celému národu drahé. Zde se sešel Karel Havlíˇcek, tˇežce zkoušený životem, s Josefem Kajetánem Tylem, který si také prožil mnohá trápení, a podali si ruce na usmíˇrenou. ˇ Do Želiva odjel pˇred okupanty Josef Capek, malíˇr a spisovatel, který byl odtud odvezen a nevrátil se uŽ ani k své práci, ani do rodinného kruhu... V okupaˇcních létech tam nˇejaký cˇ as maloval Václav Mašek a grafik Vladimír Silovský. O Zdivˇe máme dvojí svˇedectví umˇelcu. ˚ První, básníkovo, nám vyvolává obraz krajiny pˇri západu slunce v svˇežích akvarelových skvrnách, jak jej známe z básníkovy lyrické krajinomalby. Sníh, íttih... A silnict se dolu˚ stáži, hned otvírá se tobl panoráma / Z hlubokých lesa nexazni let ptali, sníh, jenom sníh, a prorva, stíná samá. ZˇriS v dolinu... Zdi kláiterni a véfe Pod snihem v kotlini se nad vsi tyli. Mráx ostˇreji v ret rozpukaný rˇefe, a siutí/šl ˚ vran zástup z poli kˇrili, sem silnici jdou knlsi premonstráti, zrak doni si, v dál hledí beze slova. Pˇred nimi v kouli simce bodem tratí se s novým pony brylka prelátova. (ANTONÍN SOVA: ˇ ZÁPADU SLUNCE V 2ELIVE„ PRI Druhé je od Mikoláše Alše, který mˇel kostelní zedx pokrýti nˇejakou mu-rální malbou, škoda, že se tento zámˇer neuskuteˇcnil. Mohli jsme mít ˇ vedle Vodnan ˇ druhý skuteˇcnˇe cˇ eský chrám. Rádky, plné pohody a jasu, poslal ze Želiva tˇri roky pˇred svou smrtí dceˇri Marynˇe. Myslím, že ještˇe dnes zaujmou naše cˇ tenáˇre: Drahá Mary no! Zdiv ijho cˇ ervna ifio Tak jsme zdejiií od soboty a jíme a pijeme – a to znamenití vlˇcil Nikdy nám to nosí do naSeho bytu (2 pokoje krásné), jeden má výhled na rybník, druhý do dvora a na kostel a les, nikdy jím v refektáˇri a pan opat pˇredsedá, také nás navStlvuje. Jsou vSichni na nás velice vlídní. Pan Dvoˇrák nám pˇrijel do Pelhˇrimova naproti, viera ráno odjel. Víera t(de byla divil a mlSíanská chlapecká Škola z Pelhˇrimova na vyletí. Pan prelát je pˇrivedl pˇred náí byt, musel jsem ven. Zazpívali “Kde domov máj”. Odpoledne nato byla velká bouˇre a veier zase. Káva je taková, fy piji sám tˇri 39


Šálky k snídaní. Se Slegrovic jsme se setkali v BeneSoví na nádraží, míli velikou ra-dost. V Táboˇre byla veliká drahota v hotelu. Co jsme zde, tak mamince jeSti noha nebolela. S p. Cihelkou jsme se seSli na nádraží Táborském. V Táboˇre byl praví konský ˇ a dobytii trh, byli tam také cikáni k naSemu potiSeni. Pelhˇrimovem jsme jeli vozmo,je píkné místo, má staré vífy a domy. Maminka má zde vodovod, jsme zde samotni, maminka toéí vesele vodu, nábytek krásný. Pozdravujeme Vás vSechny a Fanince poSleme pohled, známosti máme dost a jizjsme byli na návStlvi na faˇre, pujdeme ˚ k sládkovum atd. S Bohem! VaSi Mik. AleS s maminkou Z korespondence se ještˇe dovídáme o návštˇevˇe v Humpolci 19. cˇ ervna a z ústního sdˇelení dcery Maryny vystupuje Alšuv ˚ humor ve velmi výstižné zkratce. Prohlásil po návratu, že chodil mezi želivskými premonstráty jako pánbuh ˚ mezi andˇely... Nevím, zastavil-li se v humpoleckém muzeu a vubec ˚ bylo-li už tenkrát zˇrízeno, ale jistˇe by si tam tento milovník heraldiky nakreslil do notýsku heroického lva, pocházejícího ze zaniklé tvrze v Speˇricích, kterého jsem tam vidˇcl v hrdém nakroˇcení na kachlu. ˚ Ten kachel stojí opravdu za zhlédnutí... Vyjdeme-li z Pelhˇrimova do kopce pražskou silnicí, uvidíme hned za mˇestem starou zájezdní hospodu Volemanku a pˇred ní kamenná muka. Proti nebi se zaˇcemá skupina smrku˚ a tomu místu rˇ íkají Na cikánce. Až nás zamrazí hruzou, ˚ pomyslíme-li, že tu stávalo popravištˇe a že posledním ˇ popravencem byl Celedín z Pravíkova, který zabil v hádce sedláka. ˇ ˇ cici je vroubena jasany, modˇríny a bˇrízami, od nichž Cesta k Cervené Reˇ uzˇríme evangelickou obec Cakovice, za ní na kopci Bitˇetice mezi roztroušenými lesíky a na západˇe pˇrekrásné Lipické údolí, plné idylických zákoutí a ticha. Nad bramboˇrišti se táhly svˇetle Šedé mraky, u dˇrevˇených štítu˚ už zrály tˇrešnˇe a já si vzpomnˇel na všechny obrazy Jindˇricha Pruchy ˚ s rozkvetlými ptáˇcnicemi, v nichž je tak citlivˇe vyjádˇreno pohorskˇc jaro se svým chladem pod sytˇe modrými nebesy. Pˇred bacovským mostem jsme se zastavili u snídajícího cestáˇre, zasupal traktor a modˇríny líbeznˇely v sluneˇcném jasu svou jemnou zelení. Nebudu rˇ íkat lidové pojmenování tˇrí samot, které si mužete ˚ pˇreˇcíst na rakouských 40


mapách, ponechme jim jen název ouˇrední U tˇrí králu. ˚ Kraj se rozyírá za parnaté lesy a my zahledáme kouˇr z humpoleckých továren a za nimi na lesnatém kopci zˇríceniny hradu Orlíka. Pod kopce se nám ukryl Želiv, slunce váží vodu, kraj se rozvonˇel rosou a zemí. ˇ ˇ cice se svým zámkem a cˇ ervenou bání se mi pˇred oˇcima Cervená Reˇ vyloupla z modré oblohy jako barevný pˇrelud. Upoutala i Adolfa Kašpara pˇri jedné projížd’ce krajem, že si ji s chutí nakreslil. Je to puvabné ˚ a cˇ ist’ounké mˇesteˇcko s úpravným námˇestím, kde se na kraji léta rozvoní lípy a v trávách bílý jetelíˇcek. Nejvˇetší znamenitostí je tu však arcibiskupský zámek, jehož obnovená renesanˇcní sgrafita upoutají naráz. Jedna nám pˇredstavují výjevy z rytíˇrského života a na druhých jsou vylíˇceny všechny ženské ctnosti i nectnosti. Nejstarší památeˇcnost zde reprezentuje kulatá hláska se svým kamenným, metr tlustým zdivem. I hladomorna s lombardskou rˇ ímsou zapusobí ˚ na divákuv ˚ zrak svou starobylostí a k jeho citu promluví lidským utrpením uvnitˇr jejích stˇen. V zámku si mužeme ˚ prohlédnout žulový renesanˇcní krb ještˇe z doby pánu˚ Leskovcu˚ a kamna z cˇ asu˚ baroka i rokoka. Ze všech stran mužete ˚ obcházet a kreslit tento architekˇ tonický skvost a neomrzí vás. Pˇreˇcteme-li si Rád a správu nad lidem poddaným za vlády arcibiskupské, otištˇený Augustem Sedláˇckem v jeho Hradech a zámcích, poznáme dokonale zpusob ˚ života robotného lidu na celém panství rˇ eˇcickém. Víc než sklípková klenba mne zaujal v kostele náhrobek Jana Budovce z Budova, bratra Václava Budovce, popraveného na Staromˇestském námˇestí s jinými cˇ eskými pány. Bratra Jana nestihla potupná smrt, ale smrtholka ho skosila v cˇ ase moru, pranic se neohlížejíc na puvod ˚ nebo dustojenství. ˚ Dlouho jsem dumal nad kamennou mužskou tváˇrí s knírem, zasazenou do vnˇejší zdi dˇekanství, a rovnˇež se zalíbením jsem si nakreslil obˇe kapliˇcky z roku 1605. První zdˇená i druhá kamenná jsou ozdobeny rˇ itanskjm znakem a oznaˇceny stejným letopoˇctem. Když jsem si nakreslil na námˇestí žulový morový sloup s postavou Mariinou, stojící na pulmˇ ˚ esíci a hadu, a ještˇe si k nˇemu pˇrikreslil vˇežiˇcku hˇrbitovního kostela, zašel jsem kolem severního hrazení zámku k nejstarší mˇestské cˇ tvrti – na Raˇcana. Za mˇesteˇckem se zastavíme u školky, jejíž ovocné stromy jsou prý velmi otužilé, mineme papírnu i most o tˇrech obloucích a kaštanová alej nás dovede do Kˇrelovic. Ještˇe stojí konské ˇ stáje a stará poštovní budova bývalé poštovní pˇrepˇražní stanice, odkud se rozjíždˇela diligence do Pelhˇri41


mova a Jihlavy na jednu, a do Košetic a Vlašimˇe na druhou stranu. A ještˇe stojí stateˇcek, kde hospodaˇril kdysi baron Villani, potomek probuzeneckého básníka a vlastence. Na rozcestí konˇciny pelhˇrimovské a podblanické rozlouˇcíme se s cˇ tenáˇri v této krajinˇe, jako babiˇcka se louˇcívala na Starém bˇelidle se svými hosty, a popˇrejeme jim hodnˇe zdraví, hodnˇe pokojných chvil...

42


Josef Kajetán Tyl

Antonín Sova

Kˇremešník

Jan Karafiát

43


Krajina pod Kˇremešníkem – mapa mˇest a vesnic: 1 – Pelhˇrimov, 2 – Horní Cerekev, 3 – Rynárec, 4 – Pavlov, 5 – Skrýšov, 6 – Nová Buková, 7 – Zajíˇckov, 8 – Služátky, 9 – Chvojnov, A – Stražištˇe, B – Strmˇechy, C – Olešná, D – ˇ Cížkov, E – Chýnov, F – Radˇetín, G – Nová Cerekev

44

Rejstˇrík

45

Rejstˇrík

ˇ Cížkov, 17

kostel svatého Víta v Pelhˇrimovˇe, 1, 2

Aleš, Mikoláš, 3 Mánes, Josef, 4 Mikuláš z Pelhˇrimova, 2 Moravec, Alois, 3

Basilej, 2 Chýnov, 20 Chvojnov, 13–15

Nová Buková, 13 Nová Cerekev, 20, 21

Dobiáš, Josef, 2 Doležal, Stanislav, 15

Olešná, 17

Havlíˇcek Borovský, Karel, 4 Horní Cerekev, 4

Pavlov, 12, 13 Pelhˇrimov, 1–4

Jiˇrí z Podˇebrad, 2 Jihlavská brána v Pelhˇrimovˇe, 2 Jimramov, 16 Juhn, Vojtˇech Benedikt, 2

Radˇetín, 20 Rada, Vlastimil, 3 Rožmberkové, 2 Rynárec, 12, 13 Rynárecká brána v Pelhˇrimovˇe, 1, 2

Kámen, 2 Kˇremešník, 14, 15 Karafiát, Jan, 16 Karel IV., 2

Silovský, Vladimír, 3 Skrýšov, 13 Služátky, 13 46

ˇ REJSTRÍK

ˇ REJSTRÍK

Solná brána v Pelhˇrimovˇe, 2 Sova, Antonín, 5 Stražištˇe, 15 Strmˇechy, 16 svatý Vít, 1 Svidník, 15 tavolník, 12 Tyl, Josef Kajetán, 5 Václav II., 1 ˇ can v Pelhˇrimovˇe, zámek pánu˚ z Ríˇ 1 Zajíˇckov, 13

47

KAPITOLA 13. Krajina pod Křemešníkem

Recommend Documents