Hostina, kapitola 13 Stránka 1

13. Píšťalu za píšťalu Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mne na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe. Rozjímání skutků Božích

František Sušil, Moravské národní písně Táhlé tóny dalekonosných houslí se rozletěly jako ptáci nad hřbitovem a první hroudy zmrzlé hlíny dopadly na víko dřevěné rakve. Sněhu nebylo moc, teploty však klesly citelně pod nulu. Ale navzdory zimě a všem problémům, jež s sebou přinášela, byla na hřbitově za kostelem shromážděna celá dědina včetně návštěvníků, kteří přijeli na Dimitriho pohřeb odjinud. Vzhledem k tomu, že byl ve folklorním světě známou osobností, jich vůbec nebylo málo. Místní se na první pohled od ostatních lišili kroji, starého majstra přece nebylo možno na jeho pohřbu urazit civilním oblečením. A ve vyšívané košili byl i on sám, uložený v obyčejné jedlové truhle, jakou si přál. Pohřeb probíhal v režii mladého Roháče, a byl tedy luteránský, což bude část sousedstva později, až poněkud odezní účinek smířlivých slov jejich evangelického faráře, peprně komentovat. Inu, není na světě člověka, aby se všem zavděčil, ačkoli panu faráři se to před chvílí téměř podařilo. Tomáš přijel už předchozího dne a neměl času na vlastní žal, kolik bylo na poslední chvíli starostí a práce, aby všechno vyšlo, jak má. Potlačoval vztek kvůli neschopnosti či neochotě ostatních a lepil na poslední chvíli, co se kde dalo. Trochu se ho dotkla samozřejmost, s níž čekali, že všechno zařídí z města a málem i zaplatí. A také lvím dílem zaplatil, i když něco šlo z Dimitriho odložených peněz a něco z nevelkého fondu jejich muziky. Nakonec ho majster ustanovil svým dědicem, tak co. Aspoň matka syna podpořila, jak jen mohla, a připravila pohoštění i celý statek na přijetí smutečních hostí. Ale tak to chodí, oni se nadřou, vydají z peněz, a stejně budou podrobeni kritice, že něco nebylo, jak se patří, ať už se jednalo o farářovu řeč, výběr písní, nebo kvalitu slivovice. Jeho přátelé z města, kteří přijeli ráno, byli také zkoumáni přísným okem valašské dědiny. Obzvlášť krásná blondýnka v luxusním dlouhém kožichu, co se provdala, jak jinak, za prachy toho velkopanského Rusáka stojícího vedle ní. Valach jí zřejmě nepřipadal dost dobrý. Úplně novým návštěvníkem byl divný, hodně vysoký chlap s nehybnou tváří a černými Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 1

brýlemi na nose, kterým by mohli snad strašit děcka, a ještě jeden hrozně hubený kolohnát. Ten vypadal tak nemocný, že by z toho hřbitova snad raději neměl ani odcházet. Oba muži vyhlíželi zcela cizorodě a ani jeden z nich nebyl místnímu osazenstvu sympatický. Ostatní znali, hubenou tmavovlásku s malým děckem v šátku, o níž se mezitím po dědině rozneslo, že je snad Židovka. Hezký kabát, kozačky a mimino uvázané v loktuši, vrtěly hlavou sousedky. Ale jí bylo zřejmě docela jedno, že nevypadá elegantně. Navíc postávala jaksi sama, a tak nebylo patrné, čí to její děcko vlastně je? No, možná ani nemá otce, čemuž by se tetky nijak zvlášť nedivily. Holka se jim ostatně zdála dost podezřelá už posledně, i když Roháčena z ní byla celá nadšená. Jenže ta byla sama divná, a jak se říká, vrána sedá k vráně. Pak tam stála ta malá s ubrečenýma očima a vedle ní Tomášova nová, která prý jezdí na motorce jak blázen. No, čím dál líp, to si zas uměl cosi najít. Přidružila se k nim i Ludmila se svým Pražákem, posledně se s motorkářkou nějak skamarádily. Budou obě na jedno brdo, doktorky. Takové pořád někde bere čert, o děcka nestojí a domácnost dohromady nevedou. Pro dobrého chlapa žádné vyhlídky, které by co něco stály. Však Ludmilin Pražák taky podle toho svého štěstí vypadá, hlava holá, ubledlý jak čerstvá nedělka a hubený až pánbůh brání. Copak chce mladý Roháč dopadnout podobně? A jako poslední z Tomášových podezřelých kamarádů se tam potloukal nazrzlý mladý muzikant, takový nic moc mužský a pajdavý k tomu, ale držel se ode všech bokem. I od té malé, na které byl posledně v jednom kuse nalepený. Asi se spolu pohádali. Mladý Roháč s nikým nemluvil, jenom dělal všecko, co bylo potřeba, ze všeho nejvíc podobný své uzavřené matce. A zůstával takový dokonce i ve chvíli, když ostatní prolévali pro Dimitriho slzy a všude po hřbitově zněla slova útěchy. Stál tam a přijímal soustrastné projevy tichým kývnutím, čelo zamračené a čelist napjatou. Roháčovi měli prostě s projevováním citů na veřejnosti odjakživa potíže. Pozůstalí ostatně nesetrvali dlouho, zima je vyháněla ze hřbitova. Všichni se přesouvali buď do hospody, nebo na Roháčův statek, kde budou nad sklenkou něčeho ostrého na zahřátí pokračovat v sousedských řečech, však o mrtvém enem dobře. Tomáš pomáhal balit nástroje, mráz jim určitě neprospěl, ale zkrátka se to nedalo udělat jinak. Pak řekl potichu Martinovi, aby ho tam na chvilku zastal, že potřebuje trochu klidu, a nenápadně se odpojil. Poslední hosté se vytráceli hřbitovní brankou, ale on je nenásledoval. Měl svou vlastní cestičku, z časů, kdy mu bylo osm nebo devět let. Do lesa odtud bylo jenom pár kroků. Tam utíkal se svými žaly už od dob svého dětství a snad i teď bude konečně chvíli sám. Uvnitř lesa bylo sucho a zdálo se i jaksi tepleji, jak tam nefoukal vítr. Vzpomněl si na chvíli, kdy ráno zůstal s majstrem o samotě. Přinesl mu do kostela housle, chtěl, aby byly Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 2

pochované spolu s ním. Položil je k němu a pohladil ho po kostnaté ruce, naposledy. A nějak se přitom stalo, že Dimitriho letitým nošením opotřebený snubní prstýnek sklouzl z prstu, na němž vždycky vypadal tak definitivně, zajištěný zbytnělým kloubem. Tomáš ho vzal a zkoušel ho jemně vpravit na původní místo, jenže ať dělal, co chtěl, nešlo to. Pak za ním vrzly kostelní dveře. Polil ho leknutím pot, ale byla to jenom Mara. Chtěla se s Dimitrim rozloučit stejně jako on. Beze slova jí ukázal zlatý prsténeček na dlani. „Dárek,“ řekla s úplnou jistotou. „Majster tě znal, Medvídku. Rozuměl ti líp, než ty sám sobě.“ Pak si sundala řetízek a pověsila prstýnek Tomášovi na krk. Byl trochu krátký a Tomáš na krku nikdy nic nenosil, tak jej toho dne cítil při každém pohybu. Když nesl společně s ostatními rakev, když jako první nabíral lopatou hlínu. Automaticky pokračoval hlouběji a ještě hlouběji do lesa, mířil až k temu kameňu, k samotnému pupku lesa. Tady ho nikdo neuvidí a on si konečně uleví. Tomáš většinou snášel nelásku své rodiny a neporozumění sousedů stoicky, ale dnes, když se loučil s Dimitrim, to nedokázal. Opuštěný, nechráněný, jako nahý si na hřbitově připadal. Přemáhal se a zatínal zuby, jenom vydržet do konce. Cítil rejdivé oči a nepokojné jazyky sousedek, zvědavých na děvčata z města a na jeho nové, pokud možno pohoršující avantýry. Uvědomoval si kosé pohledy chlapů hodnotících jeho přátele včetně aut, jimiž přijeli. Každá jedna nevyslovená kritika na něj dnes dopadala, jako by ji vykřičeli nahlas. Byl jenom kousek od cíle, už se mu otevřel pohled na mělké údolí, když pocítil takovou směs hněvu a zklamání, že nahlas zaklel. Někdo tam totiž stál, u mělkého dolíku, v jehož středu ležel velký plochý kámen. Ten zatracený kulhavý kašpar stál opřený o strom a právě vytahoval píšťalu, že zahraje. Tak to mu nedovolí, věděl naráz s naprostou jistotou. Ať si píská jako krysař někde ve svém snovém podsvětí, až vyleze z děr všecka nečistá havěť, co jí tam je, ale tady, v jejich valašském lese hrát nebude. Áron nasadil klouzavý, melancholicky zastřený tón a Tomáš byl v mžiku u něho. Spraví si s ním účty, s tím hajzlem, za sebe i za všechny ostatní. Vyrvat překvapenému Áronovi nástroj bylo dílem jediné vteřiny a praštit s ní o kámen té následující. Píšťala se rozštípla a Tom třískami ježatý zbytek, který mu zůstal v ruce, zahodil velkým obloukem pryč. „Hybaj odtud, tady nemáš co vyhrávat,“ zasyčel. „Dimitri mi posledního večera řekl, abych sem zašel,“ zmateně vysvětloval Áron, ale jestli ho dost nenaštval doposud, nyní se mu to podařilo. „Cože?“ vykřikl, úplně bez sebe. „Ještě i majstra si budeš brát do svojí špinavé, prolhané huby? Pakuj se, nebo tě srovnám, že tě doma nepoznají!“

Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 3

Hartmann k němu zvedl modré oči, načež udělal nečekanou věc. Místo, aby stáhl ocas mezi nohy a pelášil pryč, vrhl se na něj, samou zuřivostí jako šílený. Než stačil Tomáš jakkoli zareagovat, Áronova pěst mu dopadla do obličeje a vychýlila jej z rovnováhy. Jeho noha sklouzla a tvrdě dopadla na kámen, jako když neurolog udeří kladívkem na okostici a spustí příslušný reflex. A skutečně, ve chvíli, kdy se kamene dotkl, sama dubovým listím stlaná země vyslala zprávu do Tomášových nohou a odtud do celého těla. Jsou jedno, les a on sám. Jeho čas se stal časem dubů okolo, jejich síla jeho silou. Vyplivl krev a zařval jako medvěd, načež byl obří mocí země, stromů a kamene uprostřed katapultován do akce. Zaslechl zvuk praskajících švů kabátu, jak ho chytil, a pak dostal Velmistr slavné Komendy od něj, obyčejného valašského kluka, šílenou nakládačku. Za Julii, za Annu, za Kovku i za toho mizeru Johana, což mu jmenovitě vyložil, aby věděl, za co fasuje. A taky za sebe, za Tomáše Roháče, za ty dva zatracené roky, kdy šlo v jeho životě všecko podělaným navrch. Hartmann mu jeho údery zarputile vracel, i když to bylo k smíchu, jako by se pral vzteklý veveřák s grizzlym. Ale na druhou stranu nepřestával, ne a ne. „Nech toho, ty prašivý, bohem zapomenutý potkane, nebo tě tady zabiju!“ drtil mezi zuby a ještě přidal na razanci. Jestli má tomu zmetkovi někdo vymlátit duši z těla, bude to on. A taky jo. Hartmann dál nedokázal vykrývat jeho rány, svezl se ke kameni, u něhož se skrčil do klubka jako dítě v mateřském těle a schovával hlavu ve snaze uchránit ji před nejhorším. Jeho šik klobouček odletěl do opadaného borůvčí už dávno. Tomáš padl přímo na něj, až Áronovi břinkla lebka o šutr, a pokračoval v díle odplaty tak dlouho, než ustal jakýkoli odpor. Pak se z něj svalil a těžce oddechoval. „Mazej odtud,“ nařídil mu zadýchaně, „a ukliď si po sobě.“ Áron se omámeně posadil, z nosu a po rozklepané bradě mu tekla červená. Držel se za temeno, jak se praštil o kámen, a na tváři mu zářily potupné stopy facek. Setřel si rukávem krev a nadechl se k zajíkavé řeči, navzdory všemu značně nepokorné. „Myslíš teď, jaký nejsi chlap. Není těžké někoho zmlátit, pokud jsi o hlavu větší a o dobrých dvacet kilo těžší. Ty ses prý nestyděl bít dokonce ani Julku. Co tím dokazuješ, kromě toho, že jsi zbabělec, když mlátíš holku, a idiot, když myslíš, že bys snad mohl ublížit mně?“ Znovu se vyhrabal na nohy a narovnal, zválené oblečení a nazrzlé vlasy ještě rozcuchanější než obyčejně. Límec košile měl zamazaný od krve a její kapky byly rozstříknuty i na zemi. Tomáš pozoroval krev na kameni a zmocnil se jej na chvíli silný dojem déjà vu. Jenže neměl čas, aby to luštil. „Ses teda ukázal, hrdino,“ pokračoval Áron. „Celý šťastný, že tě Hajduk konečně vzal do party, co? Snažíš se mu zavděčit, jak se dá.“ „Drž hubu a vypadni, nejsem zvědavý na tvoje kecy,“ odmávl ho. Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 4

„Přišel jsem na tohle místo přemýšlet, jak tobě a tvým kamarádům zachránit zadky před hrozící katastrofou. Což jsi právě úspěšně překazil, takže se balím a jdu. Mimochodem, kdybyste měli vy tři mušketýři dohromady naložené, co mám já, tak se z toho vespolek poserete,“ vyložil mu Áron. „Však sis všecko zavařil sám a bohužel i nám ostatním,“ zavrčel Tomáš. „Já chci jen jedno jediné, aby to už nějak skončilo a ty odtud vypadl někam do pekla. Aby byl pánbůh tak dobrý a já se nemusel dál dívat na tvůj zkurvený ksicht.“ „Třeba tě vyslyší,“ utrousil. „A možná z toho budeš mít menší radost, než si teď představuješ.“ Ještě roztřesený sbíral ze země třísky rozbité píšťaly. Škoda jí, měl ji rád. Ale tak už to s věcmi tohoto světa chodí. Skoro se nemohl hýbat, jak ho všechno bolelo. Neměl sem chodit, ostatně s lesem byly spojené jeho nejhorší zážitky. Jenomže ho sem poslal starý Dimitri. Říkal mu před svým odchodem, že se tady může nadít jakési zásadní odpovědi na své palčivé existenciální otázky. No, jak je vidět, ani staří cikáni nemusí být neomylní. Nebo mají zvláštní smysl pro kanadské žertíky. Tomáš s pochmurným uspokojením pozoroval Áronova vzdalující se záda a rozčepýřenou hlavu poskakující nahoru dolů v rytmu jeho kulhavého kroku. Zapomenutý frajerský klobouček sebral a s chutí pověsil na strom. Sám ještě chvíli setrval na místě, jež opanoval, užíval satisfakce a zhluboka vdechoval mrazivý lesní vzduch. Domů se vracel oklikou. Ztratil sice k dalším procházkám po lese náladu, ale do společnosti se mu ani trochu nechtělo. Bylo něco po poledni, když došel ke statku. Prosmýkl se dovnitř a rychle prošel nahoru, nedbaje, že na něj kdosi volá. Došel do koupelny, opláchl si obličej a pak jej pečlivě kontroloval v zrcadle. Áron mu vlastně nic moc neudělal, jenže ho ten blb praštil tak, že to zanechalo viditelnou stopu. Tohle vypadalo jako výsměch, trefil se přesně tam, co inkasoval posledně od Adama. Ale k něčemu byla ta rvačka dobrá, skoro neúnosný stres posledních dní povolil. Znovu si vybavil nevysokého Árona, jak do něj odhodlaně mydlí se zarytým výrazem ve tváři, myš zahnaná do kouta v zuřivé obraně. Známé lehké Mařino zaklepání a její nervózní dotaz: „Něco se ti stalo? Nepotřebuješ pomoct?“ „Těžko,“ otočil se k ní. „Nepohodli jsme se s Áronem a on mě takhle vylepšil.“ Vykulila oči a otevírala pusu, ale on ji zarazil, ještě než začala. „Otázky si nech až napotom, prosím. Až odtud vypadneme.“ Dveře vrzly podruhé a vešla Anna. Ještě tady chybí Jerry, pomyslel si Tomáš. Chvíli se nechal něžně ošetřovat, obklad z pytlíku zmrzlého hrášku, aby mu ret moc neotekl, od Anny a trochu slivovice na vzpamatování od Maryšky, načež se


Stránka 5

sebral. Zamaskovat se to nedalo, leda kdyby si přes hlavu přetáhl burku. Bude tomu čelit, rozhodl se. A že si ho vychutnají. Naštěstí bylo dole plno a lidé zabraní do vlastních hovorů. Kaštanovou čupřinu k své nelibosti zaznamenal v blízkosti Julie a Michala Zahradníka. Ten člověk je neuvěřitelný, pomyslel si s nevolí, dveřmi ho vyhodíš a on oknem vleze zpátky. Ale konfrontace už proběhla a Tomáš nechtěl vyvolávat nějaké scény ještě v domě svých rodičů. Následoval tedy děvčata k jejich místům u stolu. Nikolaj choval na klíně Kovku a hned zevrubně informoval Johana o stavu jeho obličeje. Tak jim to jednou či dvěma větami vysvětlil. Nikolaj zachoval neutralitu, ale na Johanově tváři ta zpráva vyvolala výraz nefalšovaného blaha. Nina trochu nevěřícně zírala na trio tvořené zraněným Tomem a dvěma obětavými ošetřovatelkami, načež se rychle zvedla. „Jdu se podívat, jak je na tom ten druhý.“ Jestli něčí záda dokázala vyjadřovat nesouhlas, tak to v tu chvíli byla její. „Bouřka na obzoru, Medvěde,“ glosoval situaci Johan. Rozhostilo se rozpačité mlčení, Anna si přebrala dítě a provinile na Tomáše pokukovala. Kovka to napětí nevydržel a začal nahlas brečet. Rozjížděl se, až měl tvářičku řevem rudou jako rak a z očí mu stříkaly slzy, čímž na sebe upoutali mnohem více pozornosti, než si Tomáš přál. Lidé se po nich ohlíželi a pak se zas otáčeli k svým sousedům, aby věc patřičně probrali. Směrem k soudné stolici, místu, kde seděly vrstevnice jeho matky jak slepice na hřadě a pomlouvaly kdekoho, nechtěl raději ani pohlédnout. Ale když nejde hora k Mohamedovi, zajde Mohamed osobně, a tak se mnozí a mnohé zvedli, aby obhlédli a slyšeli všechno, co se dalo. I Adam vyslal Lucku na výzvědy. Bydlela už zase s ním, protože láska je jednou láska. Nemluvila pro změnu se svým tatínkem, který jí silou mocí bránil, aby se k Adamovi vrátila, čemuž se dalo vzhledem k jeho pití a modřinám, jimiž zdobil svou mladou choť, docela dobře rozumět. Janek se zastavil sám, protože tam to bylo obráceně, Kača si posílala, kam chtěla, jeho. A pak k nim na chvilku přisedli ještě i Pavel s Ludmilou. To už byla Nina zpátky a živě se s nimi bavila, ale Tomáše nadále míjela očima. „Měli bychom už jet,“ navrhla po další hodince toho všeho Anna. Dobrý nápad, vypadnout odtud. Měl toho právě dost a perspektiva vysvobození byla v tu chvíli to nejlákavější, co si uměl představit. Určitě se nehodlal zdržet déle než ostatní. „Dobře, když myslíte, jeďte,“ souhlasil. „Já pojedu hned za vámi, půjdu se jenom rozloučit s rodinou.“ Zašel za matkou do kuchyně. Jasně, všechno připravovala, ale zároveň se tam, bezpečně zabarikádovaná za spoustou svých úkolů, schovávala před výřečnými sousedkami. Znal ji a nakonec i sám sebe. „Už jedeš?“ zeptala se překvapeně a utřela ruce do zástěry.


Stránka 6

Mrzelo ji to, těšila se, že si s ním dá v klidu aspoň kafe a popovídají si jen ve dvou. „Jo, dneska to tak bude lepší,“ pousmál se. Vtom si všimla jeho rozbitého rtu. „Co se ti zase…?“ „To nic není,“ skočil jí do řeči. Zamžikala očima a bezradně spustila ruce. Objal ji na rozloučenou a chvíli držel. Matka byla vysoká, robustní ženská a on stejný, tělo z jejího těla. Naráz si uvědomil, jak jsou si blízcí, tatáž krev, tytéž kosti. „Teď už mám jenom tebe, mami,“ vyrazil neplánovaně. „Co to povídáš,“ zašeptala, v krku knedlík. „Já myslím doopravdy,“ upřesnil, co má na mysli. Na to se nedalo nic říct. Sedla na lavici a vzala ho do náruče. Chlap jako hora, ale to bylo v tu chvíli docela jedno. Zadušeně vzlykal, až se mu široká záda otřásala, pro majstrův odchod, pro své vlastní chyby, tvrdost své rodiny a kdožvíproč ještě. Ale ať už plakal pro cokoli, ona je jeho matkou. Nebude syna soudit. Prostě ho dnes objala a udělá to i kdykoli příště. Dveře kuchyně vrzly a pak se zas zavřely, vetřelec, ať to byl, kdo chtěl, pochopil, že není vítaný. „Já vím, ty to asi neuděláš, ale kdybys chtěla, dojeď za mnou. Na Vánoce. Nebo kdy chceš.“ Tomáš se vyplakal z nejhoršího a utíral mokré oči kostkovaným kapesníkem, který vytáhla ze zástěry. Jemně se dotkla jeho tváře. „Nebudu z teho spat. Kdo ti to udělal?“ „Nikdo odtud. Julčin nový, ten zrzavý. Je to parchant, že bys pohledala. Ale je pravda, že jsem začal.“ „Je ti to zapotřebí? Vždyť je mrzák, jestli jsem si dobře všimla.“ „Ujely mi nervy, mami. Ale zřezal jsem ho, jak zasloužil,“ vysvětlil a pak matka řekla něco dost těžko stravitelného pro každého chlapa z rodu Roháčových. „Mně se to nelíbí. Možná jsi byl v právu, ale kulhá a je proti tobě jak pápěra. Měl by ses omluvit.“ „Mami, ten klame tělem. Vůbec nic o tom chlapovi nevíš,“ odporoval jí. „Možná. Ale o tobě snad něco málo vím. Také o dědovi, tvém otci, o bratrech. Nejvíc o tom, jak jsme tady dopadli. A nemuseli jsme, nebýt té nesmiřitelnosti.“ Jenom vrtěl hlavou, to přece ne. „Jak myslíš, chlapče,“ povzdychla matka a zvedala se. „Už jsi nakonec dospělý. Tak šťastnou cestu, ve zdraví dojeď. Myslím na tebe každý den. A modlím se,“ dodala rozpačitě. To od ní bylo nezvykle intimní přiznání. Byl jím tak vyvedený z míry, že si ani následující loučení s otcem a bratry příliš nepřipouštěl. Padla nějaká jízlivá poznámka, přesně toho druhu, jak čekal. Otec ho neobjal, ani nepodal ruku. Viděl i Adamův spokojený úsměv. On má zpátky svou ženu a děcko, brácha, jak je vidět, od kohosi schytal pár spravedlivých facek a starý majster, který Tomášovi ve všem všudy nadržoval, byl právě pochovaný. Může být něco lepšího? Janka nemohli najít, tak mu Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 7

vzkázal aspoň pozdravení. A ještě jedna věc, Nina na něj nečekala, čemuž se švagrová Kačenka hezky nahlas, jak byla zvyklá, divila. Aby to náhodou někomu neuniklo. Nina odjela v autě s Michalem, Áronem a Julií, s nimiž ráno přicestovala. Ostatní cestovali s Nikolajem a kluci z muziky zase plánovali, že se ještě zdrží přes víkend. Včetně Gheorgha, který se dal mezi muzikanty slyšet, že si od Hajduka moc rád pár dní odpočine. Zrovna dneska se to tak sešlo, ale když sedal sám do auta za rychle padající tmy, připadal si dvojnásob opuštěný. K tomu sněžilo jemnou krupicí, bubnující na čerstvě očištěná skla. Už zapínal pás, když mu někdo zaklepal na boční sklo. Pootevřel dveře. K jeho překvapení to byla Ludmila. „Můžu?“ zeptala se a nasedla vedle něho. „Jedeme?“ zasmál se. „Nejsi zrovna vtipný,“ uhnula očima. Dobře, viděl, legrace nebude. Ani jen docela pitomá. „Copak, Ludmilko?“ zeptal se a usiloval, aby nezněl nezdvořile nebo netrpělivě. S bývalými láskami je to složité, i když právě není unavený a přetížený jako toho podvečera. „Ale, jen že ses zřejmě zase porval. Zkrátka jsem si vzpomněla. Asi jsem za tebou neměla chodit, jenom tě zdržuju.“ „Nevadí, jsem rád,“ lhal, aby neranil její city. „Rvačku přiznávám, ale tentokrát s ní Adam nemá co dělat. Ani s holkama to nijak nesouviselo, nebo ne přímo. Prostě mi kdosi lezl na nervy. Jistě, taky jsem si nemohl nevzpomenout, když se trefil přesně tam, co posledně brácha.“ Usmála se do tmy. „Jo, byli jsme mladí a dost pitomí. I tak jsme všechno do posledního zaplatili, mládí a neznalost neomlouvá.“ „Ty, Liduško? Tys něco platila?“ zeptal se a neodpustil si trochu ironie, po všech těch letech. „Nepřišla jsem ti o tom vykládat,“ chtěla obrátit list. „Přišla jsem tě pozvat, abyste k nám s Ninou zašli, až tu budete. Měla bych radost.“ Ale v Tomášovi se už jednou vařil jed. „Jo? A co tvůj Pavel, bude mít taky radost? Jemu se o bratrech Roháčových ještě nic nedoneslo? Jsme přece opilci, rváči a kurevníci, že jim tu není rovno, ne?“ Ludmila bolestivě polkla a mlčela. „A co bys od toho asi tak čekala ty sama?“ „Byla blbost, že jsem za tebou přišla,“ odtušila. „Zřejmě nostalgie, majstrův pohřeb a vůbec. Ty máš zaplaťpánbůh zdravý rozum, a já ho tím pádem musím mít taky. Mám dobrého manžela. Je moc hodný, citlivý a věrný. Vždycky mi ve všem vyjde vstříc. Akorát ho nemám ráda. Vlastně mám, ale ne jistým způsobem. Nedaří se mi otěhotnět a myslím, že právě proto. Divokou valašskou krev neošidíš. Složitá věc a tetky, co o mně celé roky všude vykládají, jaká jsem bezcitná a sobecká, mají nejspíš pravdu. To je ten můj díl, jak ses ptal. Snést naši Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 8

dědinu, samu sebe a bezpečného, odevzdaného chlapa, za kterého jsem se vdala. Sníst do posledního drobku, co jsem si navařila. Všichni myslí, jaký med nelížu. A když si to myslí ostatní, je to na beton, ne?“ Ludmila otevřela dveře, prameny černých vlasů stržených větrem zavlály. „Ludmilo! Počkej!“ volal za ní, ale ona jen zrychlila krok. Hergot! Do prdele se vším! Ta taky absolutně neví, co chce. Ale on ji tu nebude honit po dvoře statku. Je jí třiatřicet, ne patnáct. Něco si jednou vybrala a snad věděla, do čeho jde. Tak ať si toho hledí. Otočil razantně auto, světla ozářila široký půlkruh a kola toyoty jemně podklouzla. Musí řídit opatrně, nebo skončí na šrot, uvědomil si. Vyjel na cestu a pomalu se spouštěl z kopce. Silnice před ním byla jen úzkým zásekem mezi mohutnými temnými křídly lesa a on klesal do údolí. Působilo to nepříjemně, jako by se ocitl na dně čarodějnického kotle, v němž se převalovala dýmající mlha z údolní říčky. Ovanulo ho lezavým chladem i uvnitř auta. Pustil si muziku, aby zahnal tíseň, a těšil se, až se zas ocitne v otevřené krajině. Chtěl si vyčistit hlavu a události dnešního dne hodit někam do zadní komory. Vytáhne je na světlo, až bude mít sílu. Jenom jednomu se asi nevyhne, bude si muset nějak usmířit Ninu. Naráz se chovala docela iracionálně, zdálo se mu. Přece jí došlo, jak jsou pro něj tady, doma, věci náročné, dozvěděla se o tom posledně až dost, jak zjistil. Ale místo, aby měla ohledy a situaci mu ulehčila, ještě přidává. Otevřeně jí vysvětlil, jak to s holkama má, snad by ho mohla pochopit, ne? Vždyť je dospělá, starší než Anna, a psychiatr. Navíc tady nejde vůbec o nic, nač by snad musela žárlit. Co bylo, bylo, dnes už své vztahy mají všichni dobře zvládnuté. Teda kromě paní doktorky. Mohla by být úplně v klidu a nad věcí, jenže z jakýchsi záhadných důvodů nebyla. A všem to předvedla, ostentativně se od něj odtáhla, načež odjela, ani se s ním nerozloučila. Všichni si mohli hned udělat jasné závěry. Budou ho tady uvádět jako odstrašující příklad, pokud s tím už nezačali: Vidíte? Tak dopadne chlap, který svoje mládí rozměnil na halířky. Kdeco vymetl, všelijakých holek měl až hanba a teď, když má nejvyšší čas na ženění, už ho žádná nechce. Což tady dnes dobře slyšeli a viděli. Má ale ta Roháčena s děckama smůlu. A jeho zlomyslná švagrová to ještě ke všemu hezky rozmazala. Ta teda hubu nadarmo neživí. Nahlas jí vysvětlil, a tetkám natahujícím uši od své soudné stolice také, že jejich přítel doktor Zahradník, jak si jistě všimli, není zdráv a Nina o něj jako lékařka pečuje. Sousedky se na sebe jen zmateně podívaly. Ešče toto k temu. Dcérka neščastná, tá dochtorka. Stejně tady nikdo nepochopil, co ten doktor, který vypadal, jak kdyby už seděl hrobníkovi na lopatě, vlastně dělá. Užitečného asi nic. Ostatně, nemocný chlap stejně


Stránka 9

k ničemu pořádnému není. Ale nakonec co, jednou na svět, podruhé z něho. Zbytečným útlocitem se tady nikdy nezatěžovali. Tomáš doufal, že cesta bude aspoň trochu slušná, sněžilo už docela intenzivně. V polích se zřejmě začnou brzo tvořit jazyky. Les pomalu řídl, kolem se trochu prosvětlilo a právě projížděl kolem barokní sochy sedícího bolestného Krista s palmovou ratolestí v ruce, když si jí povšiml. Zamžoural do metelice. Tohle přece nemůže být Anna? Ale byla to ona, mimo každou pochybnost, v dlouhém tmavém plášti s vysokými kozačkami na podpatcích a stopovala ho. Zastavil, krajně překvapený. Dovnitř vevanul čerstvý vzduch plný vůně sněhu, ona se usmála a zcela samozřejmě usedla vedle něj. „Kdes nechala Kovku?“ zeptal se nervózně. „Kde by, zůstal u tatínka. Jen ať si ho na chvilku taky užije. Ostatně, má k ruce další dva pomocníky. Já jsem si akutně potřebovala vyvětrat hlavu. Věděla jsem, že tudy za chvilku pojedeš, a čekala na tebe.“ Zahnízdila se jako kočka, hledajíc, jak by se nejlépe uvelebila. „Takový klid, bože.“ Ale jemu to stejně nesedělo, situace byla hodně zvláštní. „Chceš mi říct, že tě Johan nechal v tomhle psím počasí na vymlácené okresce, kilometry nikde nikdo, v elegantním městském kabátku a v kozačkách na půlmetrovém podpatku?“ „Jsem vdaná, ale ne zbavená práva rozhodovat, co budu nebo nebudu dělat,“ řekla zatvrzele. „Chtěla jsem se projít. O samotě.“ Co dneska s těma lidma je? Je fakt, že Hajduci se mu už pár týdnů jaksi nezdáli, jenže neměl čas o tom víc spekulovat. Probere věc některý den s panem kolegou, jestli si taky něčeho nevšiml, rozhodl se. Střelil po Anně pátravým pohledem. Měla zvláštně bezvýrazný obličej, lehce zakloněnou hlavu a temné oči přivřené. K tomu rty natřené lesklou, sytě červenou rtěnkou. Asi ze sebe potřebovala dnešní pohřeb nějak setřást, tak se nalíčila. Vypadala přitažlivě a záhadně, v plášti a s větrem nadýchanými vlasy, na nichž roztávaly sněhové vločky. A ještě nějak, vyzývavě. Jako tehdy ve Vídni, když s ním tancovala oblečená v široké cikánské sukni. Tehdy se zdálo, že ho chce, jenže pak bylo všechno jinak. A teď? Musel se soustředit na cestu, ale držel ji v periferii zorného pole a pokoušel se situaci rozluštit. Jeho tělo však reagovalo docela nekomplikovaně a jednoznačně. Nebo to bylo líným, tanečním gestem její ruky ozdobené jemným náramkem? Štíhlé prsty se zastavily v krční jamce a pak pomalu klesaly, jak rozepínaly jeden knoflík, druhý a třetí. Jistě, v autě je dost teplo, on řídil jenom v košili. Štěrbina černého pláště se lehce pootevřela, aby v úzkém průhledu odhalila nepřerušenou bělobu její kůže od hrdla až k matnému hedvábí kalhotek.


Stránka 10

Překvapením polknul a během vteřiny byl vzrušený až k hranici bolestivosti. „Ty sny,“ zašeptala a výmluvným způsobem mu pohladila ruku na řadicí páce. „Počkej, Anno, počkej,“ zápasil s dechem. Rty skoro odmítaly tvořit slova. „Ne, už jsem čekala dost,“ usekla trucovitě. Byla tvrdohlavá, to se o ní vědělo. Pronikala mu mezi prsty, až se zmocnila páky. Také jeho vůle, pokud ještě nějakou měl. Zato ona jasně věděla, kam směřuje. „Zastav,“ nařídila. Zamířil tedy k výjezdu na lesní cestu. Za tohle si může Johan sám, uvažoval horečně. Je naprostý blázen, když v takové slotě nechal Annu čekat u cesty a nastoupit do jeho auta. On už teď neměl žádnou možnost volby, v odvíjejícím se ději nebylo jediného prostoru, kam by se jeho vůle vklínila, kromě toho mezi jejími dlouhými stehny. Rty se bez odkladu spojily, jedny precizně nalíčené a druhé poznamenané rvačkou. Vnikl jí jazykem do úst, rozevřel plášť a hladil roztřesenými prsty tvrdě nalitá prsa. Zavzdychala vzrušením, ano, přesně tak to od něj chce. Jemná, světlá kůže a vůně po jablkách, nohy mizející v kozačkách na provokativních podpatcích. Křehké ruce hbitě rozepínaly jeho košili, zatímco mu voňavé, teplé mléko prýštilo ostrými tenkými pramínky mezi prsty a odkapávalo na dokonalé hladké kalhotky. O ženském těle věděl ledacos, nemyslel, že by mohl být ještě něčím překvapen, ale tato situace byla nová a nepopsatelně vzrušující. Taky trochu perverzní. Táhla ho za vlasy dolů a stříkala mu sladké mléko rovnou do úst, až měl mokrý obličej, krk i košili. Vyvrcholení přijde každým okamžikem, věděl, nedá se to nijak zadržet. A také ano, mohutný výbuch orgasmu se dostavil, sotvaže se dotkla jeho rozkroku. Ante portas, jak jeliman v pubertě. Chvíli prudce oddechoval, víčka zavřená, než jí znovu pohlédl do tváře. Co bude, vynadá mu, že je nemožný? Začne se smát? Opravdu se usmála, tak trochu zvláštně. Možná si napřed musela vzpomenout, jak se to vlastně dělá. „Ještě,“ zaprosila a rozkošnicky olizovala kapky vlastního mléka z jeho hrudi. Z té jizvy, k níž přišel tehdy v lese. Zvláštní, myslel, že v ní ztratil veškerý cit, ale teď ho pod jejím kočičím jazýčkem jemně pálila. Opravdu, Anna byla smyslná, jak o sobě vždycky tvrdila, a teď ho požitkářsky, živočišně líbala na zarostlá prsa a břicho. Tmavovlasá hlava mu klesla do klína a on zavřel oči. Dál už vnímal jen její horká ústa a naprosto geniální cit pro věci mužské rozkoše. Rukou spočívala na té najednou až nesnesitelně citlivé jizvě, kterou hladila a hnětla, jako by to pro ni bylo nejerotičtější místo na celém jeho těle. Pro něj nakonec možná také, což bylo velmi, velmi nezvyklé. Hruď mu stravovala jemně palčivá rozkoš, až měl dojem, že mu vypoví srdce. Jizva zvláčněla, stala se prostupnou a její ruka pronikala stále hlouběji, trochu násilně a slastně, jako když proniká muž do ženy. Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 11

Tohle je přece naprosto šílené, uvědomil si v polosnu tím nepatrným kouskem soudnosti, který mu ještě zůstával. Nějaká halucinace způsobená přetažením. Vzpamatuj se, chlapče. Přemohl omámení, otevřel oči a instinktivně ji chytil za zápěstí, ještě než zmizí v jeho těle. Skutečně, byl obětí přesvědčivé iluze, že se do něj její prsty mandorlou vazivem zarostlé jizvy vlhce noří, tam a zase nazpět. Násilím ji tahal ven a nešlo to nikterak lehce, bojovala s ním a její prsty se protahovaly dovnitř jako nohy nějaké pavoučí potvory. Navztekaně k němu zvedla hlavu, co se děje, že jim kazí hezkou chvilku? A Tomáše uprostřed všech prolitých tělesných šťáv prudce zamrazilo. To nebyla Annina tvář, i když měla její rysy. Byla to maska, prostá jakéhokoli lidského výrazu, voskový odlitek se rty a obočím namalovanými štětcem. Oči byly jenom prázdné, chladná, černá propast. V panice vykřikl a chytil ji za vlasy, aby ji od sebe oddálil, jenže mu ta tmavá hříva zůstala v ruce. Pouhá paruka, která hladce sklouzla z lebky stejně holé, jako mívají figuríny ve výkladních skříních. Děsem ztuhl, ale ona neztrácela čas. Zvedala se klouzavým hadím pohybem, až měla oči naproti těm jeho. Ucítil její jemný, studený dech na tváři a vůni parfému, velmi originálního, tolikrát obdivovaného parfému. Z těla pozůstala jen světlá šmouha, když se ta už nepotřebná past na jeho smysly rozpouštěla. Přiblížila se k němu bleskově jako útočící kobra a on byl pohlcen mrazivou tmou, věčně přebývající za tenkou skořápkou její tváře. Byl v lese, poznal to podle vůně, ač kolem panovala taková tma, že jej až tlačila do očí. Jen nevěděl, jestli je na denní nebo noční straně světa. Nebo na nějakém úplně jiném, doposud neznámém místě. Byla tam zima, mrazivá zima stoupající zespodu, pokud byl schopen správně určit směry. Co se stalo naposled, přemýšlel horečně. Nejprve se mu vůbec nic nevybavovalo, ale pak si přece na pár fragmentů vzpomněl. Ježíši, zaskučel, už je to tak. Počíhala si na něj ježibaba a chytila ho. A teď ho nejspíš vykrmí a sežere. Nebo ho dá sežrat jiným, jak už ostatně jednou plánovala. „Správně. Jsme spolu tam, kde už jsme jednou byli, vzpomínáš? Ale krmit tě nemusím, je tě dost,“ ozval se její hlas. „Ani vařit, smažit a péct tě nebudu, oni mají stejně nejraději syrové. Myslím živé. Stačí jen čekat, budou tady každou chvilku.“ „Co? Koho?“ zajektal zimou. „Nebuď hlupák,“ napomenula ho. „Přece naši hosté, to je jasné. Cítím je přicházet. Stoupají k nám z nepředstavitelných hlubin a moc se na tebe těší. Jsi totiž ta nejlepší návnada, jakou si vůbec lze představit. Něco jako absolutní chuť, Les v každém soustu. Můžeš na sebe být právem hrdý, kam se na tebe ostatní hrabou.“ Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 12

Aha, to je to šílenství, o němž už něco slyšel, vzpomněl si. Od Johana a Michala. „Jste úplný blázen, ženská. Jestli o tom něco vím, pozvat sem tyhle tvory odjinud je jako sestrojit si na dvorku atomovou bombu. A jestli sežerou mě, tak vás určitě taky, dřív nebo později.“ „Nejspíš. A bude to už brzy. Ostatně, hádej, kde vlastně jsem?“ Tomáš chvíli bloudil očima v černočerné tmě a pak, když konečně pochopil, vykřikl v zoufalé obraně: „Ne!“ „Ale ano, ano,“ napodobila posměšně rytmus pohybů jejich zvráceného milování, kdy ona pronikala do něj, ač příroda určila, aby tomu bylo opačně. „Nermuť se, paní rozmilá, samas mě přece vpustila!“ Pošklebovala se mu nějakými neznámými veršíky. Opět jej zasáhla vlna vlhkého chladu stoupajícího odspodu, tentokrát doprovázeného slabým puchem hub. Nebo ryb hnijících na mořském břehu. Smrad byl každopádně tak odporný, že se mu obrátil žaludek. Takhle on přece neskončí, nemůže, uvažoval zmateně. To je mimo veškerý smysl a jakoukoli logiku. Zavyla smíchy: „Smysl a logika! Bože, jak ty mě bavíš, chlapče.“ „Pomoc!“ zařval odbojně. „Pomoc! Jestli je vám život milý, zachraňte mě!“ Vstal a hmatal okolo, ačkoli se třásl hrůzou a odporem při představě, na co by tak v té temnotě mohl narazit. Ale našel jen mlhou kluzké kameny. Nebylo kolem něj mnoho místa, byl v nějaké díře. Nebo průrvě. Ale z díry se přece lze vyhrabat. Musí to aspoň zkusit. Poslepu šlo o riskantní podnik, nahoře byla stejná tma jako dole a on netušil, jak vysoko musí vylézt, jenže nic jiného nezbývalo. Odhodlaně se pustil do výstupu a přitom pořád volal o pomoc. Noha mu uklouzla ve výšce tak dvou, dvou a půl metru. Spadl, až to zadunělo, a nejspíš se taky zranil, když narazil bokem těla o kámen. Vyražený dech a bolest, že se mu jiskřilo před očima, zatímco ona se bez zábran chechtala. Musí znovu, rychle. Nedbal bolesti, jejího smíchu ani ironických poznámek a šplhal, přičemž se snažil nevdechovat sílící zápach. Upínal mysl na Lovce, na červeného rytíře, na Michala. Přijďte, prosím vás, zapřísahal je, zatímco mu ruce přimrzaly ke kamenům. Copak necítí, že je v krajní bídě? Aspoň Johan, vždyť je Lovec. Čarodějnice se tiše smála, upřímně pobavená. „Nejspíš by tě uslyšel, kdybych se o to nepostarala. Jo, tak neschopný zase není,“ uklidnila ho. Nový pád a nová bolest. Snad se už nezvedne. A půda se zachvěla, jak ji rozrušovalo něco, co k nim odspodu vzlínalo jako kyselina. Tomáše dostal na nohy čistý strach, nic víc. Do třetice, jestli selže i tentokrát, skončí spolu s tou mrchou v pekle, které sem tak vehementně přivolává. Stoupnout na jeden kámen, na druhý a přitáhnout. Vtom zaslechl tóny


Stránka 13

rákosové flétny. Cože? Co? Ten magor se stovkou píšťal, tisíci kloboučky a bandou vousatých gangsterů, držených v přísném celibátu? „V celibátu by se ti určitě nic podobného nepřihodilo,“ promluvil posměšně Áron v jeho hlavě. „Polez rychle nahoru, já ti pomůžu.“ Jak asi, přemítal, ale lezl. Nic jiného mu nakonec nezbylo. Ale nahoře se trochu rozšeřilo a on uviděl proti nočnímu nebi Áronovu siluetu, jak stojí na okraji strže a hraje. Vedle něj se proti obloze rýsovalo vysoké kopí zaražené do břehu. Nyní naštěstí nacházel pevnější a větší kameny, na které mohl stoupnout, a sem tam i kořen, jehož se mohl chytit. Šplhalo se mu rychleji a lépe, ale to se ježibabě vůbec nelíbilo. „Ne,“ ozvala se nespokojeně a pocítil škubavý tah sílící gravitace. Hlava se mu začala točit a prsty ochabovaly bolestivou únavou. „Poslouchej mě,“ napomenul ho Áron. „Soustřeď se, nepřestávej stoupat.“ Tomáš tedy lezl dál a chytal se tónů rákosové flétny, chvíli to šlo přetěžce a pak zase pocítil úlevu, jak v něm dvě vůle spolu bojovaly. Ale k té Áronově přidával i svou vlastní, poháněnou mrazivým strachem z hrůz číhajících tam dole. Vymrštilo se to zespod přesně ve chvíli, kdy mu pištec nahoře podával ruku. Věnec obřích stínových chapadel hrábl do prázdna a stáhl se zpět. Čarodějnice vykřikla nevolí a smýkla jím nazpět, ale ten druhý ho držel pevně. S tlukoucím srdcem se odtáhl od okraje propasti a Áron popadl kopí, aby jím s výkřikem udeřil o skálu. Tomáš zahlédl záblesk, spršku jisker a pak už slyšel jen mohutný rachot uvolněných kamenů valících se dolů v sílící lavině. Něco se zazmítalo v hloubce, rej fosforeskujících světélek, a stín se stáhl zpět do hlubin. Kusy skal to dunivě pohřbily, ať už šlo o cokoli. Áron oblečený ve staré kutně, s mnišskou tonzurou, široce rozevřenýma očima a pozvednutýma rukama něco šeptal jako v transu, snad slova latinské modlitby. Tak, zázrak se nakonec přece jen konal. Pro tentokrát zachráněni, uvědomoval si pomalu Tomáš s pocitem obrovské úlevy. A také už jasně věděl, kde je, kopí a benediktinský hábit nebyly věcmi z všední tváře světa. „No, kdoví,“ odpověděl na jeho myšlenky, když ukončil své modlení. „Míchá se nám to spolu, jako nikdy předtím. Navíc, ještě není hotovo. Začal připravovat na oheň, snášel dřevo a byliny. Tom pocítil obrovskou nechuť setrvávat na tom místě u čerstvě propadlého, hlubokého a temného příkopu, a ještě k sobě v nočním Lese kdovíco přilákat ohněm. Pryč odtud. Zvedal se, ale on jej zastavil. „Klekni si na kolena.“ „Co?“ nechápal.


Stránka 14

„Chceš se snad probudit s tím hnusem uvnitř? Nečeká tě nic příjemného, ale pořád lepší, než nechat jej v sobě.“ Načež se trochu zlomyslně ušklíbl a vytáhl k Tomášovu překvapení jeho Panovu flétnu. „Píšťala za píšťalu, Valachu, to je naprosto spravedlivé. Zkus říct, že nemám pravdu,“ podíval se na něj přísně a zvedl naj k ústům. „A teď ukaž, jaký jsi chlap.“ Hrál, zatímco jeho začal zalévat studený pot a krušila jej sílící nevolnost. Bylo mu zle a pak ještě hůř, až se zhroutil do klubka a bolestivě lapal po dechu. Tohle nevydrží, selže mu srdce, copak to ten blázen nevidí? Nebo ho teď chce po všem zabít? Svíjel se bytostnou úzkostí, ale nemohl ani křičet, jen chroptěl v zápase o jediné nadechnutí. Hrudník se mu při těch bizarních porodních bolestech stahoval a jizva na hrudi mokvala krví. Ještě chvíli a rozletí se tím tlakem na tisíc kusů. Načež padl na všechny čtyři a zvracel, jako by snad chtěl vyvrhnout i vlastní střeva. Jizva se rozšklebila a něco z ní vytékalo, kluzký hlen zapáchající rybinou. A úplně nakonec z něj vypadl na trávu kus tmavé tkáně bez tvaru, připomínající snad pavouka, snad červa. Živě se to mrskalo jak ryba vytažená z vody a sekalo čímsi připomínajícím nohy. Áron tu ohavnost obloukem nakopl do ohně, jen se hezky smaž. Tomáš zvracel dál, teď už jen čirým hnusem. Velmistr ho chvilku potměšile pozoroval a pak mu podal jakousi bylinu. „Žvýkej.“ Podezřelé kytičky, vzpomněl si, jedovaté a nebezpečné lesní byliny, ale pak si ji vzal a strčil do úst. Byla intenzivně hořká, neměl z ní však zlý pocit. Ostatně, kdyby ho chtěl oddělat, měl dneska v noci už nejmíň deset příležitostí. Když byl schopen zase dýchat a mluvit, poděkoval. „To je dobrý. Jde nakonec o Les,“ napůl ho odmítl. „Ale vedlejším efektem byla moje záchrana,“ pousmál se Tomáš. Áron stroze přikývl a Tom váhavě dodal. „Ještě něco. Omlouvám se za ten včerejšek. Přehnal jsem to.“ Mnich na něj bystře pohlédl. „Měls teda pořádný vztek. Naštěstí jsem dost nerozbitný. Na oplátku jsem si vzal tvůj naj.“ „Tak si ho měj,“ mávl rukou, i když nástroj neoželí lehce. Měl jich několik, ale tento byl ze všech nejstarší a spojený se spoustou krásných zážitků. Kromě toho jej dostal od Dimitriho. „Na tu chvilku,“ poznamenal Áron záhadně a spíš pro sebe, načež dodal, obraceje se k němu: „Nakonec ti rozumím, vám všem. Víc, než si myslíš. Čím jsem tady déle, tím míň jsem sám za sebe, jestli rozumíš.“ Pokusil se vysvětlit něco těžko sdělitelného a Tomášův nechápavý výraz mu potvrdil, že příliš neuspěl. Pokračoval nějak neurčitě směrem k lesu: „K čertu s tím vším, už ani nevím, co je pro mě dobré. Jestli vůbec něco a zda nějaké dobro existuje. Ale jak jsi říkal, spískal jsem si to celé sám. Stěžovat si můžu tak na lampárně. Když Jana Richterová - Zahrada 5/ Hostina, kapitola 13

Stránka 15

je mi hodně blbě, zajdu za Michalem, protože on je na tom ještě o poznání hůř. Což mně jako správnému darebákovi drží morálku.“ „Měl jsem pocit, že ti ji drží Julka, ne?“ osmělil se Tomáš. „Julka,“ střelil po něm podmračeným pohledem. „Opravdu hodně složitá otázka, Medvěde. A nevím, jestli bych o ní měl mluvit právě s tebou.“ „Jo, s ženskýma to není nikdy jednoduché a Jerry určitě nepředstavuje výjimku. Spíš naopak. Ale asi je vážně blbost, abychom se o tom bavili zrovna my dva.“ Áron k němu zvedl tvář zespodu ozářenou řeřavějícím ohněm, smutné, prázdné oči a nad nimi směšný postřih, vyměřený zřejmě podle kastrolu z nějaké dávné klášterní kuchyně. Chvilku ho pozoroval a pak se rozhodl. „Dobře, Medvěde, když jde o Julii, blbá žárlivost stranou. Klidně ti tvůj naj vrátím, ale prosím, slib mi, že na ni dáš pozor. Myslím, až dojde k vyslyšení tvých modliteb a můj zkurvený ksicht odtud nadobro zmizí.“ Tomáš vytřeštil oči, tady zelenější než na druhé straně. Kam zmizí? Nebo jak to myslí? Je přece nesmrtelný, věčný kulhavý kocour na skateboardu. „Jo,“ potvrdil Áron, „jistě že jsem. Aspoň co zůstane Les Lesem.“ Potom zvážněl: „Ale Medvěde, o tomhle ani slovo, ani jedinou myšlenku, jasné? Kvůli ní.“ Tomáš chtěl protestovat proti něčemu tak nelogickému a nesmyslnému, ale slova mu uvázla na rtech. Ten proti němu byl příliš smutný a unavený, než aby se mu dalo cokoli říct. Slíbil mu tedy, co žádal, i když o Julku bylo těžko pečovat, jak se několikrát trpce přesvědčil. Poté se ještě obrátil k svým vlastním záležitostem. „Taky bych tě rád požádal o diskrétnost. Může to, co se tu dnes přihodilo, zůstat jen mezi námi? Aby si snad někdo něco špatně nevyložil.“ Áron projevil pochopení, ostatně nemívá ve zvyku zbytečně žvanit. S úsměvem k němu natáhl ruku a vracel mu naj. „Tady ho máš. Ke mně nepatří, i když to byl fajn pocit, zahrát si na něj.“ „Zvykej si,“ odpověděl Tomáš zadrhlým hlasem. „Udělá ti dobře, počítám.“ Áron se trochu zarazil, ale pak přijal. Teď už byla píšťala darem. A něco šlo s ním, to, co se mezi tvrdými chlapy z Valašska nikdy nevyslovuje nahlas. Ještě chvíli seděli u ohně a hleděli každý jinam, aby se vyrovnali se svými pocity, vlasatý Tomáš v hrubých lněných kalhotách a Áron v opotřebované kutně. Když nastal čas odejít, svorně uhasili doutnající oheň oním prastarým posvátným obřadem známým všem mužským spolčením. Tohle Tomáš zažil mnohokrát, ale nikdy po boku nějakého mnicha. „Hlavně ráno nepanikař. A počkej, pošlu ti pomoc,“ připomínal mu Áron při loučení.


Stránka 16

Tomáš opravdu nepanikařil, protože na to neměl čas. Probudil se až zaklepáním na zasněžené okénko auta. Ludmila. „Volal mi tvůj kámoš muzikant, že jsi tady. Mám se o tebe postarat. Prý se ti udělalo zle a rozhodl ses přenocovat v autě. Pěkná hovadina, ty blbče, víš, kolik je stupňů pod nulou? A ty zůstaneš stát pár kilometrů od dědiny u krajnice! Vždyť jsi tu mohl zmrznout!“ obořila se na něj. „Ale nemohl. Je to fajn kámoš, nenechal by mě,“ pousmál se koutkem úst Tomáš. „Bože, smrdí ti to tu jak v ratejně. Tys pil mlíko? A jedl ryby?“ vyptávala se zcela neromanticky, ale vlastně mu nahrála. „Možná šlo o nějakou lehkou otravu z jídla,“ připustil. „Můžeš řídit?“ pokračovala ve vyšetřování, a když potvrdil, že je řízení schopen, vyzvala jej, aby jel za ní. Tak se stalo, že Tomáš strávil dopoledne v lékařské péči u Ludmily a Pavla na Rokytově, nové ulici plné módních vilek, úplně stejných jako na jakémkoli předměstí či satelitní vesnici na Moravě. Coby architekt se k tomu raději vyjadřovat nebudu, rozhodl se. Znovu navázaným, dosud velmi křehkým přátelstvím by to vůbec nemuselo dělat dobře. Odpoledne byl lékařský dozor ještě zostřen, protože si ho tam přijela vyzvednout Nina. Ti tři doktoři zřejmě společně usoudili, že kombinace interní a psychiatrické péče je přesně tím, co mu v dané situaci prospěje nejvíc. Pokud v tom ovšem neměl prsty ten nový kamarád.


Stránka 17

Hostina, kapitola 13 Stránka 1

Recommend Documents