ABSTRAKTY PŘÍSPĚVKŮ Mgr. Pavel ČECH, Ph.D. (FF UK) Chaos, ba přímo tohuvabohu ve Starém zákoně Slavný biblista H. Gunkel v díle Schöpfung und Chaos in Urzeit und Endzeit ukázal, jak je na počátku i na konci biblických dějin řád ohraničen chaosem. Bližší čtení textu odhalí opakující se výstavbu, vedoucí od chaosu přes ideální stav do reálného světa, a z tohoto úhlu pohledu jsou jak chaos, tak ráj předstupni k diferencované společnosti. V „předpotopní“ historii, popsané zejména v prvních 11 kapitolách knihy Genesis, je chaos znázorněn jako amorfní masa, nebo personifikován jako vodní příšera (nejznámější pod jménem Livjátan), jež je Bohem přemožena a poté využita při stvořitelském aktu. Výjimečně – např. v 45. kapitole knihy Izajáš – je zlo stvořeno ex nihilo samotným Hospodinem. Tyto představy, v mnoha ohledech podobné motivům z babylonských a ugaritských mýtů, nabývají v poexilní době na barvitosti. U proroků jsou síly chaosu někdy historizovány do postav reálných (Egypt, Asýrie) či legendárních (Góg, Magóg) nepřátel, obvykle přicházejících ze severu. Teologicky jsou interpretovány jako součást božího plánu, která má obrátit hříšné Izraelce zpět k Bohu. Popis chaosu a božího hněvu se v mnoha ohledech podobají.
Bc. Marek VÁCHAL (FF UPA) Chaos a řád v křesťanském paradigma Koncept „Chaos a řád“ je dnes pojímán jako relevantní kategorie při typologizaci určitých fenoménů napříč civilizačními okruhy. V dřívějších vědeckých publikacích je „Chaos a řád“ zkoumán především v okruhu náboženství, v nejnovějších je toto schéma užíváno i v bádáních dalších odvětví lidské civilizace. Jedna z dnes přijímaných tezí o vzniku náboženství je, že prvotní člověk žil v chaosu, který představoval zlo a temnotu, ze strachu před tímto stavem si utvořil první bohy, kteří dali světu řád a byli jeho ochránci. Příspěvek není zaměřen na konkrétní případ výskytu schéma „Chaos a řád“, ale snaží se z metodologického hlediska ukázat, jak je tento koncept převzat z křesťanské teologie. Představí pasáže z Bible, ve kterých je daný koncept přítomen, čímž získáme přesnou představu o jeho definici. Tím bude také ukázáno, jak je chápán lidmi s křesťanským konceptualizováním světa. Příspěvek si neklade za cíl zdiskreditovat danou koncepci, ale pouze vytyčit hranice její možné aplikace.
Mgr. Jitka PAITLOVÁ (FF ZČU) Řád v Platónově filosofii Ve svém příspěvku se pokusím vysvětlit „řád“ v Platónově filosofii, a to na několika úrovních. Zaprvé to bude analýza formálních výskytů slova κοσμος (řecký výraz pro řád) v Platónových dialozích. Zadruhé to bude pokus o rekonstrukci užších i širších významových analogií „řádu“ v rámci Platónovy filosofie, a to na rovině kosmologické (κοσμος),
epistemologické (νοησις), estetické (καλος), etické (σωφρο συνη) a politické (δικαιοσυνη). A zatřetí to bude nastínění možné analogie řádu a chaosu v protologii (εν και παντα), tj. v Platónových nepsaných naukách. Tím vším se tedy pokusím dokázat, že celá Platónova filosofie je právě řádem veskrze prostoupena.
Mgr. Karolína JIRUŠKOVÁ (FF ZČU) Lidské smysly a uspořádání světa u Hérakleita z Efezu Příspěvek je zaměřen na vztah mezi lidskou orientací ve světě (kosmu) a vlastním řádem světa, v myšlení Hérakleita z Efezu chápaného jako logos. Lidé se na základní rovině ve světě orientují podle svých smyslů. Zdá se, že právě odkazy na smysly hrají v mnoha jeho zlomcích klíčovou roli. Poukazují na to mimo jiné časté výskyty slovesa slyšet, vidět, cítit. Analogicky k výčtu zde nalezneme též slova označující jednotlivé smyslové orgány a jejich funkce. Při srovnání výskytů zjistíme nápadnou četnost smyslového poznání spjatého se zrakem, proto se domnívám, že jednotlivý zkušenostní obraz podle Hérakleita poukazuje nejen na lidskou orientaci, ale směřuje k pochopení světa jako celku. Jakým způsobem celý proces probíhá, bude vysvětleno za pomoci výkladu vybraných zlomků a na pozadí diskuze mezi současnými badateli.
Mgr. Zdeněk TŘEŠŇÁK (FF ZČU) Chaos, řád a harmonie Pojem harmonie (ἁρμονία) ve starověkém Řecku znamenal spojení, provázání či skloubení. Toto spojení nebylo vždy pevné, ale spíše dynamické a následkem provázání neslučitelných částí vznikala nová entita. Pythagoras využíval slovo harmonie jako synonymum pro kosmický řád, dle kterého funguje celý vesmír na matematických základech. Harmonie pro něj tedy představovala jistý protiklad chaosu. Jen o několik let později tento pojem používal Hérakleitos z Efesu, ale v odlišném smyslu. Podle jeho výkladu je harmonie spojení neshodného – souznění protikladů. V této perspektivě harmonie neznamená řád, ale představuje jakousi spojnici mezi extrémními protipóly (protikladnými silami), za které lze považovat například i chaos a řád. Hérakleitos zmiňuje existenci zjevné a nezjevné harmonie, z nichž nezjevná je mocnější. Zjevná harmonie je mechanická, estetizující či matematická. Co se však skrývá pod pojmem nezjevná? A existuje Hérakleitův současník, který by harmonii přikládal takovou důležitost? Podobným otázkám je věnován tento příspěvek.
Mgr. Roman BREJCHA (AÚ AV ČR) Projevy synkretismu a vzájemná percepce pohanství s křesťanstvím v raně středověké sídelní oikumeně slovanských gentes ve světle archeologických pramenů Pronikání křesťanské ideologie do raně středověké sídelní oblasti slovanského etnika nelze chápat jen jako šíření nové víry, nýbrž jako jeden z hlavních ideologických nástrojů akulturačního procesu. Faktickým posláním křesťanství bylo zprvu zajistit kulturně-politický vliv vládnoucích světských elit a stávalo se tak účinným jednotícím prvkem eliminujícím
roztříštěnost variant slovanského pohanství ve prospěch jasně definovaného dogmatického řádu. Téměř nikde se takto centralizovaná forma vlády neudržela na první pokus a v období 9. – 12. stol. často docházelo k tzv. pohanským reakcím, tedy k ozbrojeným povstáním ústícím v dočasnou renesanci staré víry. Vyznačovaly se bořením křesťanské sakrální architektury či naopak ničením posvátných okrsků v případě potlačení povstání. Zpravidla následovalo, archeologicky dobře zjistitelné, nahrazování zničené svatyně stavbou opoziční, která zajišťovala (znovu) konsekrování dobytého prostoru. Přestože křesťanská ideologie nakonec převládla, v závěrečných fázích koexistence lze pozorovat období tzv. dvojvěří, kdy shora bylo oficiálně křesťanství již přijato, ovšem v praxi ještě převažoval pohanský způsob myšlení, jenž se archeologicky nejlépe odráží v pohřebních zvyklostech.
Doc. RNDr. Jiří FIALA CSc. (FF ZČU) Fraktální dimenze Fraktály bývají definovány jako geometrické útvary s neceločíselnou dimenzí. V přednášce bude vyložen pojem fraktální dimenze v historické souvislosti od Bolzana přes Weierstrasse, Peana až k Hausdorffovi a Mandelbrotovi. Ilustrováno bude na jednoduchých názorných příkladech. Přednáška bude hodně úvodní, elementární s minimální matematickou náročností.
RNDr. Peter ZAMAROVSKÝ, CSc. (FEL ČVUT) Hýlozoismus, hýlonekrismus a kosmos Jsoucna zásadně rozlišujeme na živá a neživá. Živé je uspořádáno a funguje jinak než neživé, je ovládáno jiným řádem. Tento řád se jeví z hlediska řádu neživého jako chaotický a nedeterministický. Distinkce mezi živým a neživým se však v historii vyvíjela. Pro nejstarší a primitivní myšlení je charakteristický hýlozoismus, tj. pokus redukovat vše na živé. Tento přístup se týkal i chápání vesmíru jako celku (viz např. Platónův Tímáios). Pro moderní dobu je naopak charakteristický „hýlonekrismus“, tj. snaha vidět vše jako v základě neživé. Dřívější fyzika se dělila na organickou a anorganickou, moderní fyzika je už v podstatě jen anorganická. Avšak kritéria rozlišení živý - neživý se problematizují, hlavně vlivem počítačových věd. Hýlozoistická pojetí se v posledních letech na scénu vracejí i v oblasti kosmologie. Fyzik Fritjof Capra prohlašuje za základní vědu biologii, James Lowelock se proslavuje teorií Gaia, Lee Smolin spekuluje o živém kosmu. Mají tyto tendence šanci na přežití?
Mgr. Lukáš Hadwiger ZÁMEČNÍK, Ph.D. (FF UP) Modely chaotické dynamiky a problém reprezentace reálného systému Příspěvek s poukazem na kontinuitu ve vývoji kvalitativní analýzy (od dob Poincarého) přináší základní matematické zakotvení pojmů „teorie chaosu“. Představuje klíčové vlastnosti modelů chaotického chování dynamického systému s ohledem na explanační a prediktivní sílu modelů. Z pozice filosofie vědy podrobuje pojmové analýze především reprezentační aspekty modelů chaotické dynamiky systému. Nejzajímavějším aspektem těchto modelů je přísné
omezení jejich reprezentační úlohy s ohledem na splnění podmínky hyperbolicity nutné pro platnost stínového lemma.
PhDr. Vladimír HAVLÍK, CSc. (FF ZČU) Chaos, řád a evoluce Vznik nelineární dynamiky (teorie chaosu) umožnil vysvětlit chování mnoha dynamických systémů v nejrůznějších oblastech skutečnosti a zároveň vedl k rozvoji mnoha speciálněvědních disciplín, jež se zaměřily na výzkum samoorganizace a vznik nového. Ať již se jednalo o termodynamický popis nerovnovážných systémů (I. Prigogine a bruselská škola), vznik nových struktur a samoregulace (H. Haken a stutgartská škola), samoorganizujících se systémů (M. Eigen) či sebeutváření živých systémů (H. Maturana a F. Varela). Kromě těchto přístupů k odhalení dynamických zákonitostí vzniku nového jsou známy mechanismy vedoucí nejen ke vznikání nových struktur, ale i k jejich druhové sounáležitosti v procesu adaptace v daném prostředí. Evoluční mechanismy, jež se mohou vyznačovat zvyšující se komplexitou a diverzifikací také vstupují do sledovaného souladu či napětí mezi chaosem a řádem. Výzkumy na poli teoretické biologie ukazují, že koevoluce vede k udržujícímu se řádu na samé hranici chaosu (S. Kauffman) a snaží se vysvětlit komplexitu biologických systémů nejen Darwinovým přírodním výběrem, ale i samoorganizací a nerovnovážnou dynamikou. V přednášce se soustředím na některé filosofické důsledky těchto výzkumů.
Ing. Mgr. Ondřej SLOUP (FF ZČU) Paradox Boltzmannova mozku Multivesmírné teorie tvrdí, že velice nízká míra entropie (která je krajně nepravděpodobná) v okamžiku Velkého třesku, je následkem nekonečného množství náhodných fluktuací. Problém se objevuje v souvislosti se skutečností, že právě díky entropii, je mnohem pravděpodobnější, že náhodná fluktuace vytvoří celý vesmír ve stavu, ve kterém je právě dnes, spíše než aby vytvořila počáteční podmínky pro Velký třesk. Dále ona fluktuace mnohem spíše vyprodukuje vesmír, který je kombinací řádu a choasu, jako protějšku k vesmíru, který je zcela ovládán řádem. Budeme-li následovat danou logiku ještě dále, pak je ještě mnohem pravděpodobnější, že náhodná fluktuace vyprodukuje jeden jediný mozek, spíše než vesmír skládající se ze sta miliard galaxií. Je tomu tak proto, že nejpravděpodobnější fluktuace, která vysvětluje vaše aktuální myšlenky, vzpomínky, emoce atd., je tzv. Boltzmannův mozek (jehož neurony jsou náhodně nakonfigurovány do přesně té podoby, kterou má Váš vlastní mozek právě teď) zcela obklopený chaosem.
Mgr. Martina CHALUPSKÁ (FF ZČU) Počátky zkoumání chaosu aneb úsvit nelineární dynamiky Po velmi dlouhou dobu jsme si mysleli, že žijeme v bezpečném a přesně vypočitatelném světě lineární kauzality. Klasická mechanika popisovala systémy pomocí deterministických vzorců a lineárních rovnic, nevyskytovala se nespojitost a náhlé, nepředpověditelné nestability. Newton nám odkázal představu světa, jakožto hodinového stroje, uvedeného do chodu
v okamžiku jeho stvoření a dále běžícího ve zcela neměnných kolejích. Je to deterministický obraz světa bez ponechání místa náhodě. Jako první zahlédl stopy chaosu francouzský polyhistor Henri Poincaré a odkryl tím roušku zcela jiného pohledu na svět umožňujícího komplexní uchopení nelineárních dynamických systémů vykazujících prvky nahodilosti a neuspořádanosti. Vedle teorie relativity a kvantové mechaniky představuje teorie deterministického chaosu třetí velkou revoluci 20. století v přírodních vědách. Spojuje dva zdánlivě neslučitelné pojmy - jednoznačnou determinovanost a nepředpověditelnou nahodilost.
