Cestování osob se zdravotním postižením po národních parcích České republiky

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

Cestování osob se zdravotním postižením po národních parcích České republiky

Diplomová práce

Brno 2011

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

PhDr. Mgr. Lucie Procházková, Ph.D.

Bc. Pavlína Dobruská

Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“

V Brně 20. dubna 2011

2

Poděkování Tato práce byla napsána pod vedením PhDr. Mgr. Lucie Procházkové, Ph.D., která poskytla odbornou oporu a patří jí za to dík. Na překladu pracovala moje dcera, Pavlína Dobruská, připomínkoval Ing. Jiří Hák. Důleţitá byla i pomoc spolupracujících organizací sdruţujících osoby se zdravotním postiţením, které byly nápomocné v distribuci dotazníku a v některých případech pomáhaly s jeho vyplňováním. Zvláštní poděkování patří mému manţelovi, Ing. Rudolfovi Dobruskému, a téţ mým dcerám za to, ţe mi vytvořili podmínky pro psaní a byli mi oporou.

S úctou autorka

3

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 5 1 Definice osob se zdravotním postižením .................................................................... 7 1.1 Teoretické vymezení pojmů .................................................................................... 7 1.2 Legislativní vymezení pojmu zdravotně postiţený ............................................... 12 1.3 Zastoupení osob se zdravotním postiţením v populaci České republiky ............. 14 2 Problematika cestování osob se zdravotním postižením ........................................ 22 2.1 Historický pohled k problematice cestování zdravotně postiţených .................... 22 2.2 Cestování osob se zdravotním postiţením ............................................................ 23 2.3 Doprava osob se zdravotním postiţením .............................................................. 31 3 Národní parky v České republice ............................................................................. 36 3.1 Zkušenosti organizací............................................................................................ 36 3.2 Připravenost národních parků pro zdravotně postiţené ........................................ 38 3.3 Dotační tituly ......................................................................................................... 46 4 Analýza potřeb handicapovaných osob pro cestování do národních parků......... 50 4.1 Cíle práce a hypotézy, metodologie výzkumu ...................................................... 50 4.2 Charakter výzkumného souboru ........................................................................... 51 4.3 Vlastní šetření........................................................................................................ 52 4.4 Závěry výzkumu.................................................................................................... 77 Závěr .............................................................................................................................. 80 Resumé ........................................................................................................................... 83 Summary ........................................................................................................................ 84 Seznam použité literatury a jiných zdrojů ................................................................. 85 Seznam grafů ................................................................................................................. 90 Seznam příloh ................................................................................................................ 91

4

Úvod Dnešní uspěchaná společnost vyvíjí tlak na celou populaci. Aby lidé ustáli takové tempo, potřebují ho nějakým způsobem ventilovat a relaxovat. Vhodným prostředkem můţe být cestování. Cestování je spojené nejen s relaxací, ale přináší i objevování nového, poznávání naučeného nebo načteného, rozšiřuje obzory. Cestovat se dá v kaţdém věku. Jen je třeba zvolit vhodnou lokalitu, vhodný způsob dopravy a přiměřenou délku trasy. Nezanedbatelné jsou i finanční prostředky. Ovšem nemusí platit, ţe cestovat lze jen s cestovní kanceláří, do zahraničí nebo na druhý konec republiky. Cestování můţe být příjemné i v rámci okolí svého bydliště či nejbliţšího regionu. Sociální turistika představuje pojem, který byl donedávna v pozadí. Soustředí se na cestování osob se zdravotním postiţením, kteří bývají i v této oblasti zranitelnou skupinou. Cílová skupina těchto osob je velice rozmanitá. Z tohoto důvodu mají různé speciální potřeby. Důleţité je tyto potřeby znát, aby se mohlo předcházet zbytečným bariérám, které dokáţí vlastní cestování znepříjemnit. Téma diplomové práce bylo zvoleno na základě zkušeností a práce s osobami se zdravotním postiţením a znalostí problematiky v oblasti sociální turistiky. Z tohoto důvodu autorka seznamuje s tematikou cestování osob se zdravotním postiţením, se specifickým zaměřením na národní parky. Sama pracuje v občanském sdruţení, které se zabývá i touto oblastí. V mnohém tedy čerpá z poznatků, které svou praxí nashromáţdila. Cílem diplomové práce je vymezit potřeby osob se zdravotním postiţením v oblasti sociální turistiky a zjistit skutečné moţnosti této cílové skupiny v cestování po národních parcích v České republice. Výstupem bude zpracovaný souhrn informací, který bude podkladem k vlastnímu monitoringu v uvedených regionech a mohou ho provádět jiţ některé organizace zabývající se touto problematikou. Diplomová práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola je zaměřena nadefinici osob se zdravotním postiţením. Na teoretické úrovni jsou zde vymezeny pojmy ,,osoba se zdravotním postiţením“, ,,bariéry“, ,,mobilita“ a ,,potřeby“. Je tu uvedeno legislativní vymezení pojmu ,,člověk s postiţením“. Pozornost je také věnována zastoupení osob se 5

zdravotním postiţením v populaci České republiky, kde je uvedena charakteristika osoby s tělesným postiţením, osoby se zrakovým postiţením, osoby se sluchovým postiţením, osoby s mentálním postiţením a osoby s jiným postiţením. Druhá kapitola jiţ postihuje problematiku cestování osob se zdravotním postiţením. V úvodu představuje historický pohled k problematice cestování zdravotně postiţených, na které navazují jejich vlastní moţnosti k cestování. Třetí kapitola jiţ nastiňuje situaci v národních parcích v České republice. V úvodu nabízí zkušenosti organizací, které se jiţ zabývají touto problematikou. Poté uţ sleduje připravenost národních parků pro zdravotně postiţené a seznamuje s moţnostmi v Krkonošském národním parku, v Národním parku Šumava, v Národním parku Podyjí a v Národním parku České Švýcarsko. Část se věnuje moţnostem získání finančních zdrojů na sociální turistiku osob se zdravotním postiţením. Závěrečná kapitola je empirická. Vymezuje cíle výzkumného šetření, hypotézy a metodologii výzkumu. Cílem výzkumného šetření je vymezit potřeby osob se zdravotním postiţením a tím připravit podklad k vlastnímu monitoringu v českých národních parcích pro organizace zabývající se touto problematikou. Ke zpracování diplomové práce byla pouţita technika dotazníku, prostřednictvím kterého byla oslovena cílová skupina osob se zdravotním postiţením přímo nebo spoluprací organizací sdruţujících tyto osoby.

6

1 Definice osob se zdravotním postižením 1.1 Teoretické vymezení pojmů Osoba se zdravotním postižením Společnost je tvořena lidmi různých národností, ale i kultur a kaţdá z nich jiným způsobem přistupuje k osobám se zdravotním postiţením (dále OZP). U nás se vlivem polistopadových událostí (roku 1989) mnohé změnilo. Dříve byly tendence takové osoby izolovat, nejlépe v malých odlehlých obcích v ústavech. Osobám s těţším postiţením se nedostávalo ani vzdělání, byli označováni za nevzdělavatelné. Mnohdy ,,přeţívali“ v nedůstojných podmínkách, nebylo přihlédnuto k jejich specifickým potřebám. Nyní se u nás společnost snaţí různými způsoby připravovat takové podmínky pro tyto osoby, které by respektovaly jejich specifické potřeby. Pojem osoba se zdravotním postiţením se začal pouţívat aţ na přelomu dvacátého a dvacátého prvního století. Procházková (2009) uvádí, ţe z analýzy české i zahraniční literatury vyplývá určitá nejednotnost v uţívání pojmu postiţení, postiţený člověk, člověk s postiţením. Prof. Jedlička publikoval v Praţské lidové revue (1913), kde lze nalézt definici: ,,Mrzáci jsou děti, které jsou trvale neschopny jednotlivých údů těla dostatečně a svým ţivotním potřebám přiměřeně pouţívati, jestliţe je tato neschopnost způsobena vrozenými vadami tělesnými anebo získanými ztrátami, zkřiveninami, obrnami neb křečovým stavem jednotlivých částí těla.“ (sec. cit. Jedlička, R. 1913 in Vojtko, T. 2007, s. 56). V dalším období tento pojem upřesňuje především jako porušená výkonnost a ne jako změna tělesné formy (Vojtko, T. 2007). Uţ Frejka říká, ţe Rudolf Jedlička formuloval poţadavek, aby si stát ,,sám uvědomil svou povinnost starati se o zmrzačelé, a aby se naučil dívati se na investice pro zmrzačelé jako investice uţitečné, které by se státu dobře národohospodářsky vyplácely, neboť je vhodnějším starati se o léčbu a výchovu mrzáků, neţ platiti zmrzačelým doţivotní renty nezaměstnanosti.“ (sec. cit. Frejka, 1929 in Renotiérová, M. 2003, s. 13). Jesenský (2000) jiţ hovoří o postiţených nebo handicapovaných., kterým se zvyšuje kvalita ţivota a rovnost šancí. Titzl (2000) vysvětluje, ţe se původní obsah pojmu ,,postižený“ rozšířil. Pouţívané pojmy ,,člověk znevýhodněný“ a ,,člověk se speciálními potřebami“ jsou výrazy obsáhlejší, zahrnují i jiné členy společnosti neţ lidi postiţené zdravotní vadou, nemocné a vymykající se svým chováním obecně 7

uznávaným normám. Proto sem řadíme i osoby znevýhodněné v oblasti osobního a společenského ţivota (Titzl, B. 2000). Moţno však zaznamenat určitý posun od označování osob s postiţením – jiţ nemluvíme o postiţeném, ale o člověku, osobě či jedinci s postiţením. Rovněţ se při definování osob s postiţením nezabýváme jejich postiţením, jejich nedostatky, ale jejich potenciálem a potřebou pomoci a podpory (Procházková, L. 2009). Sander (1991) uvádí, ţe se postiţení vyskytuje, kdyţ je člověk nedostatečně integrován do svého prostředí na základě poškození nebo sníţení výkonu (sec. cit. Sander, A. 1991 in Renotiérová, M. 2003). V německy mluvících zemích se setkáme s pojmenováním postiţený člověk (behinderter Mensch) nebo člověk s postiţením (Mensch mit Behinderung), kdy je kladen důraz na uţití slova člověk, čímţ se zdůrazňuje, ţe v popředí stojí člověk a aţ na dalším místě je jeho postiţení či omezení (Procházková, L. 2009). ,,Pouţívání pouze slova postiţený (Behinderter) jako označení člověka je chápáno jako diskriminující“ (Procházková, L. 2009, s. 8). Můţeme se zde setkat i s pojmenováním benachteiligt (znevýhodněný), kdy se zdůrazňuje: ,,Man ist nicht behindert, man wird behindert“, tzn., ţe ,,člověk není postiţený, nýbrţ bývá postihován“ (Procházková, L. 2009, s. 8). Angličtí autoři uţívají pojem handicap, ale i novější, pro někoho méně diskriminující nebo stigmatizující disabled (znevýhodněný, postiţený) (Procházková, L. 2009). Neexistuje tedy jednotná definice, která by tento pojem vymezovala. Český pedagogický slovník vysvětluje pojem ,,postiţený“ jako: ,,Postiţený je jedinec postiţený nějakým druhem trvalého tělesného, duševního, smyslového nebo řečového poškození, které mu bez speciální pomoci více-méně znemoţňuje splňovat poţadavky běţného vzdělávacího procesu a provozu“ (Pedagogický slovník 2001, s. 171). Hartl, P., Hartlová, H. (2000) uvádějí, ţe se jedná o ,,jakoukoli poruchu duševní nebo tělesnou, která můţe být dočasná, dlouhodobá nebo trvalá, která brání jedinci účinně se přizpůsobit běţným nárokům ţivota“ (Hartl, P., Hartlová, H. 2000, s. 442). Dnes se pojem postiţený člověk stále více nahrazuje jinými termíny, jako jsou např. znevýhodněný člověk nebo člověk se speciálními potřebami. Je to zejména z důvodu posunu ve formálně – právním posuzování postavení postiţených, kteří uţ nejsou pouze předmětem začleňování do společnosti, ale přispívají také k její rozrůzněnosti. Tito lidé nejsou jiní, mají jen v různých fázích svého ţivota jiné potřeby. A tím, jak společnost v naplňování těchto potřeb postiţené podporuje, je klasifikována společnost, ne 8

postiţení (Titzl, B. 2000). Protoţe se jednotlivé definice odlišují, dalo by se říci, ţe určitým způsobem vytvořila Světová zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization) jednotné řešení při obecném vymezení pojmu postiţení, která se ve své Mezinárodní klasifikaci poškození, omezení a postiţení (International Classification of Impairments, Disabilities and Handicaps, 1980) zaměřuje na dopad postiţení jedince a rozlišuje tři oblasti (Procházková, L. 2009). První oblast tvoří impairment (vada, poškození), který vysvětluje jako jakoukoliv ztrátu nebo abnormálnost psychologické, fyziologické nebo anatomické struktury nebo funkce. Druhou oblastí je potom disability (omezení, znevýhodnění), jenţ znamená jakékoliv omezení nebo ztrátu (vyplývající z vady) schopnosti jednat a provádět činnosti způsobem nebo v mezích, které se pro lidskou bytost povaţují za normální. A poslední oblastí je handicap (postiţení), jenţ je přibliţuje jako nevýhodu vyplývající pro daného jedince z jeho vady nebo postiţení, která omezuje nebo znemoţňuje naplnění role, která je pro tohoto jedince (s přihlédnutím k věku, pohlaví a sociálním a kulturním činitelům) normální, postiţením podmíněné nevýhody v sociální struktuře (www.sons.cz). Tato

klasifikace

navazovala

na

Mezinárodní

klasifikaci

nemocí

WHO

(International Statistical Classificationof Dieseases and Related Health Problems), nyní se pouţívá její 10. revize (ICD-10), ale jiţ byla překonána Mezinárodní klasifikací funkčnosti, postiţení a zdraví (International Classification of Functioning, Disability and Health, 2001), kde došlo k nahrazení pojmu omezení (disability) novým pojmem aktivita a pojmu postiţení (handicap) novým pojmem participace (Procházková, 2009, str. 10). Švestková uvádí, ţe zde byla zavedena nová dimenze prostředí (enviroment) (sec. cit. Švestková, 2001 in Procházková, L. 2009). Odlišnosti v porozumění pojmu postiţení lze nalézt i mezi jednotlivými obory. Sociálně právní hledisko ho vysvětluje jako stupeň sníţené pracovní schopnosti, medicínský přístup vidí následky nemoci, speciálně pedagogický úhel pohledu ho vnímá jako narušený proces vzdělávání a sociologický pohled mu rozumí vysvětlením nedostatečné sociální začlenění (sec. cit. Biewer, G. 2009 in Procházková, L. 2009). Slowík (2010) uvádí, ţe slovo handicap bývá překládáno jiţ zřídka, ale většinou správně jako znevýhodnění. Poukazuje však na to, ţe lidé nerozlišují rozdíly mezi pojmy vada, porucha, postiţení či handicap a všechny si vysvětlují prakticky totoţně. Definice samotného postiţení Světové zdravotnické organizace (WHO) zní: ,,částečné nebo úplné omezení schopností vykonávat některou činnost nebo více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánu“ (Procházková, L. 2009, s. 11). To ale 9

nemusí být vysvětlováno jako sníţení kvality ţivota jedince nebo jeho schopnost vzdělávat se a pracovat. Pokud k něčemu obdobnému dochází, vypovídá to, ţe asi nebyly vyuţity mechanismy podporující vyrovnání příleţitostí a kompenzující překáţky nebo tyto mechanismy nebyly vůbec vytvořeny (Procházková, L. 2009). To potom vede k tomu, ţe je jedinec znevýhodněn oproti jiným lidem ve společnosti (Novosad, P. 2009). Vţdyť je v zájmu kaţdé vyspělé společnosti podporovat a pomáhat takovým jedincům k vyrovnání jejich šancí. Defektologický slovník definuje zdravotní postiţení jako původně jednu ze základních pojmových kategorií v somatopedii (pro osoby nemocné a zdravotně oslabené). ,,V současnosti se pouţívá jako shrnující označení pro všechny vady či poruchy, defekty či anomálie. Místo o osobách defektních, vadných či úchylných se hovoří ohleduplněji jako o osobách zdravotně postiţených čili v jistém smyslu hendikepovaných.“ (Defektologický slovník, 2000, s. 272). Zdravotní postiţení potom Hartl a Hartlová vysvětlují ,,jako dlouhodobý nebo trvalý stav, který nelze léčbou zcela odstranit, lze však nepříznivý dopad zdravotního postiţení zmírnit soustavou promyšlených opatření“ (Hartl, P., Hartlová, H. 2000, s. 442). Procházková (2009) poukazuje na změnu pohledu na omezení a zdůrazňuje také tzv. ,,sociální postiţení“, kdy je patrné ovlivnění postiţení na ţivot ve společnosti, jeho začlenění. Nejedná se jen o znak defektu člověka, ale i znak vztahu mezi jednotlivcem a jeho kaţdodenní realitou. A samotné postiţení se stává zásadním v momentu překáţky při konfrontaci s očekáváním ,,běţného ţivota“ (Procházková, L. 2009). Dnešní pohled k této problematice uţ vnímá nejprve samotného člověka a aţ poté si všímá jeho případného postiţení. Změny nastaly i v přístupu postiţeného jedince ve společnosti a roli společnosti. Dříve se uvaţovalo o začlenění postiţeného jedince do společnosti, potom byly snahy, aby se jedinec přizpůsobil společnosti a jejím podmínkám, nyní uţ jsou tendence, aby se společnost změnila, přizpůsobila a nastavila takové moţnosti a podmínky, které by vycházely vstříc specifickým potřebám jednotlivců. S tím souvisí i v poslední době pouţívané pojmy integrace (scelení, ucelení, sjednocení) a inkluze (uzavření, zahrnutí) (Procházková, L. 2009). I Novosad (2009) upozorňuje, ţe se stále více ukazuje pojem zdravotní postiţení jako nevýstiţný. Zdůvodňuje to tím, ţe je lidské zdraví primárně více vztahováno k absenci či výskytu nemoci nebo poruchy, ale komplex příčin i důsledků toho, ţe je něco poškozeno a jedinec můţe být z tohoto pohledu znevýhodněn, je věc druhá (Novosad, L., 2009).

10

Bariéry Slovo bariéra je pojmem, se kterým se dost často setkáváme. Moţná si to ani neuvědomujeme. Pod pojmem bariéra je moţno si představit bariéru architektonickou, komunikační či psychickou (v myšlení lidí). Význam slova bariéra se dá vysvětlit jako překáţka, zábrana, která můţe existovat fyzicky jako zvuková nebo architektonická, a nebo můţe být v psychice člověka, popřípadě v uspořádání organizace či společnosti (Hartl, P., Hartlová, H. 2004). Geist (2000) ji definuje jako kaţdou překáţku v uskutečňování určitého cíle. Dost často se ale můţeme setkat s pojmem komunikační bariéra, která můţe být shodná se zvukovou, ale není to podmínkou. Stačí pouţívat jiný jazyk v oblasti, kde tento není běţný. Při setkání s člověkem jinak naladěného (tzn. nebude chtít naslouchat) nelze docílit vzájemného porozumění. Odlišné ale můţe být i původní znění např. nějakého výroku, který je vytrţen z kontextu a zopakován při jiné příleţitosti a v jiné situaci. Dochází ke komunikačnímu šumu. Ovšem člověk po úraze nebo s nějakým onemocněním můţe mít své komunikační moţnosti omezené, proto na jeho straně i na straně jeho blízkých, lékařů či odborníků mohou vznikat komunikační bariéry. Mobilita Tomuto pojmu můţeme rozumět jako souhrn pohybů, které umoţňují přemísťování těla a vykonávání práce (Hartl, P., Hartlová, H. 2004). Sovák M. a kol. tuto formulaci ještě upřesňují jako souhrn pohybů těla, které umoţňují přemísťování těla a vykonávání pracovních činností. ,,Tyto pohyby jsou řízeny především z motorických oblastí mozku a provádějí se kosterním svalstvem (svaly příčně pruhovanými)“ (Sovák M. a kol., 2000, s. 192). Vítková (2006) popisuje mobilitu jako předpoklad sociální integrace. Pro potřeby této diplomové práce bude dostačující význam slova jako přesun člověka z jednoho místa na druhé v souvislosti s cestováním těchto osob. Potřeby Potřeba, angl. need, znamená nutnost organismu něco získat nebo se něčeho zbavit. Také můţe signalizovat stav lidského organismu, který znamená porušení vnitřní rovnováhy nebo nedostatek ve vnějších vztazích osobnosti (Hartl, P., Hartlová, H. 2004). Geist (2000) potřebu vysvětluje jako výraz se širokým spektrem významů, které se liší podle jeho místa v referenčním systému významů jednotlivých škol, směrů, autorů, jejich pojetí a teoretických východisek. Ottova encyklopedie (2004) tento pojem 11

přibliţuje jako základní motivační stav organismu, pociťovaný zpravidla jako určitý nedostatek nebo porušení vnitřní rovnováhy. Rovněţ aktivuje chování vedoucí k pozitivní úpravě stavu. V tomto případě jsou myšleny takové potřeby, které mají osoby se zdravotním postiţením (kaţdý má jiné) a souvisí s cestováním.

1.2 Legislativní vymezení pojmu zdravotně postižený V České republice se většinou upřednostňuje výraz postiţený nebo zdravotně postiţený (člověk). Renotiérová (2006) uvádí, ţe náš právní řád neuvádí ţádnou komplexní

definici,

která

by

vysvětlovala,

koho

je

moţné

povaţovat

za handicapovaného. Pokud se hovoří o uplatnění v pracovním procesu, pouţívají se pojmy jedinci se zdravotním postiţením. Vychází se z vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí (dále MPSV) č. 359/2009 Sb. viz níţe. Za zdravotně znevýhodněnou osobu se povaţuje fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo vyuţít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat, jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona povaţuje nepříznivý stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle neţ jeden rok a podstatně omezuje psychické, fyzické nebo smyslové schopnosti a tím i schopnost pracovního uplatnění. Nově se potom s účinností od 1.1.2010 posuzuje invalidita podle Vyhlášky MPSV ČR č. 359/2009 Sb., o posuzování poklesu pracovní činnosti pro nárok na invalidní důchod, kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti pro účely invalidity a tři stupně invalidity zavádí Zákon č. 306/2008 Sb., který novelizuje současný zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. 1. stupeň invalidity je přiznán osobám, jejichţ pracovní schopnost poklesla nejméně o 35 %, nejvíce však o 49 %. Invalidita 2. stupně se týká těch osob, u kterých poklesla pracovní schopnost nejméně o 50 % a nejvíce o 69 %. 3. stupeň invalidity (nejtěţší) je určen osobám, kterým poklesla pracovní schopnost nejméně o 70 %. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání vymezuje v § 16 Vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Dle tohoto paragrafu jsou osoby se speciálními vzdělávacími potřebami osoby se zdravotním postiţením, kterými jsou osoby s mentálním, tělesným, 12

zrakovým nebo sluchovým postiţením, s vadami řeči, se souběţným postiţením více vadami, s autismem a s vývojovými poruchami učení nebo chování. Další skupinou jsou osoby se zdravotním znevýhodněním, kam patří zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyţadují zohlednění při vzdělávání. Do této skupiny řadíme i osoby se sociálním znevýhodněním, jeţ můţe znevýhodňovat rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohroţení sociálně patologickými jevy, nařízená ústavní nebo ochranná výchova a postavení osob, na které se vztahuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, po jeho novele provedené zákonem č. 165/2006 Sb. (Valenta, J. 2007). Platné znění částí zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, pohlíţí na dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav tak, ţe má podle poznatků lékařské vědy trvat déle neţ jeden rok, a který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu a soběstačnost (www.mpsv.cz). Osoby, které jsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci, z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8, mohou poţádat o příspěvek na péči. Ve vyhlášce č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, není přímo pojem ,,těţce zdravotně postiţený občan“ definován. ,,Z ustanovení § 31 vyplývá, ţe vţdy bude takovým občanem ten, komu byly přiznány mimořádné výhody jakéhokoliv stupně“ (Hutař, J. 2009, s. 58). Oproti tomu Vítková (2006) uvádí, ţe se v doporučení, které zpracovala Rada Evropy Všestranná politika pro rehabilitaci osob se zdravotním postiţením (přijatém Vládním výborem ministrů 9. dubna 1992, s. 9) o osobách se zdravotním postiţením hovoří bez ohledu na povahu či původ jejich postiţení. Srovnává to i s národními plány Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany, kde není rozlišován termín zdravotní postiţení pro jednotlivá postiţení (sec. cit. Národní plán pomoci zdravotně postiţeným občanům, 1992, Národní plán opatření pro sníţení negativních důsledků zdravotního postiţení, 1993, Národní plán vyrovnání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením, 1998 in Vítková, M. 2006). Na druhé straně ale vysvětluje, ţe důvodem, proč se pouţívaly definice týkající se druhu postiţení, bylo zařazení jedinců do příslušných institucí a škol, které se zřizovaly podle druhů postiţení (Vítková, M. 2006). 13

1.3 Zastoupení osob se zdravotním postižením v populaci České republiky Zdravotní postiţení můţeme tedy povaţovat za následek vleklé, kontinuálně se měnící dysfunkce prazákladního systému ,,člověk versus příroda a člověk versus společnost“, jejíţ důsledky jsou vţdy závaţné pro společnost i jedince (Novosad, P. 2009, s. 17). Na základě komplexnějšího průzkumu Českého statistického úřadu (2007) zastoupení OZP v české populaci vyplývá, ţe z 10,287 milionu obyvatel ČR představují 9,87% OZP. K uvedenému šetření se vycházelo z následující definice: ,,Zdravotně postiţenou je osoba, jejíţ tělesné, smyslové anebo duševní zdraví jsou odlišné od typického stavu pro odpovídající věk a lze oprávněně předpokládat, ţe tento stav potrvá déle neţ jeden rok. Odlišnost od typického stavu pro odpovídající věk musí být takového druhu či rozsahu, ţe obvykle způsobuje omezení nebo faktické znemoţnění společenského uplatnění dané osoby“ (Novosad, P. 2009, s. 17). K nejčastějším typům zdravotního postiţení patří onemocnění vnitřních orgánů, zejména oběhové soustavy, zhoubné novotvary a nemoci endokrinní, výţivy a přeměny látek. S menším rozdílem je následují nemoci nebo postiţení pohybového ústrojí. Novosad (2009) uvádí šest základních typů zdravotního postiţení, které byly rozlišeny při tomto šetření. Jedná se o osoby s vnitřním postiţením, s tělesným postiţením, s duševním postiţením, resp. psychiatrickým

onemocněním,

s mentálním

postiţením,

s postiţením

zraku

a s postiţením sluchu. Dle závaţnosti postiţení (viz Metodika MPSV ČR, která se váţe k soběstačnosti a práceschopnosti) je nejčastěji zastoupeno středně těţké postiţení (Novosad, P. 2009). Z celkového počtu osob se zdravotním postiţením – 1 015 548 se do této skupiny řadí 418 423 osob, následuje 301 500 osob s těţkým postiţením, 188 756 s lehkým a 103 955 s velmi těţkým postiţením. U 2 904 osob nebyla míra postiţení určena (Novosad, P. 2009). Osoby s tělesným postižením Pod pojmem tělesné postiţení si většina představí pohybové omezení. Osoby s tímto postiţením tvoří heterogenní skupinu, jejichţ společným znakem je právě 14

omezení pohybu. Zpravidla postihuje celou osobnost člověka (sec. cit. Vítková, M. in Pipeková, J. et al. 2010). Nejčastěji se za tělesné postiţení povaţují trvalé nebo přetrvávající nápadnosti, sníţená pohybová schopnost s působením na kognitivní, emocionální a sociální projevy. Příčiny mohou být různé. Mohou to být změny na pohybovém aparátu, které se týkají kostí, kloubů i měkkých tkání a vznikají na základě dědičnosti, nemocí nebo úrazem (Renotiérová, M. 2003). ,,Tělesným postiţením rozumíme vady pohybového a nosného ústrojí, tj. kostí, kloubů, šlach i svalů a cévního zásobení, jakoţ i poškození nebo poruchy nervového ústrojí, jestliţe se projevují porušenou hybností. Patří sem také všechny úchylky od normálního tvaru těla a končetin, tedy deformity, téţ abnormity čili anomálie“ (sec. cit. Kraus, J., Šandera, O. 1964 in Renotiérová, M. 2003, s. 29, 30). Tato poškození vznikají na základě dědičnosti (vrozená), nemocí nebo úrazem (získaná) (Vítková, M. 2006). Tělesné postiţení můţe souviset s omezením poznávacích schopností (u dětí). Ve škole bývají takovéto děti odkázány na pomoc svého okolí. Renotiérová (2003) uvádí, ţe po stránce fyzické atrofují a slábnou svaly, protoţe nejsou funkčně zatěţovány pohybem. Rovněţ je omezen rozsah poznání, zejména u dětí, protoţe nemohou proţívat různé situace, nemohou si samy ověřovat poznatky získané zrakem a sluchem (četbou a vyprávěním). Ovlivněn je i rozsah a kvalita poznání. Myšlení se omezuje malou aktivizující psychickou činností při nedostatku motorických a kinestetických podnětů (Renotiérová, M. 2003). ,,Lidé s pohybovým nebo jiným tělesným postiţením, resp. s dlouhodobým onemocněním či zdravotním oslabením tvoří nejenom v rámci celé populace, ale také mezi osobami se zdravotním postiţením poměrně velkou a různorodou skupinu“ (Slowík, J. 2010, s. 31). Jejich počet bývá odhadován na 3 – 4 % celkové populace. Statistiky u nás uvádějí aţ okolo 550 tisíc osob, ne všechny osoby jsou však podchyceny (sec. cit. ČSÚ, 2008 in Slowík, J. 2010). Do této skupiny můţeme zařadit i osoby s chronickým onemocněním (s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem), které omezuje kvalitu ţivota a můţe vést k nechtěnému utlumení fyzických a sociálních aktivit. Tito lidé mají odlišné potřeby. Je nutné jim dopřát dostatek času, odpočinku, v případě potřeby sklenici vody, u diabetiků moţnost častých svačin (z nutnosti dodrţení reţimového opatření) (Novosad, P. 2009). Rovněţ pacienti s onkologickým onemocněním, chronickými vnitřními chorobami nebo zdravotními oslabeními typu alergií či respiračních chorob se bohuţel mnohdy setkávají s necitlivostí okolí, které nemá vţdy dostatek porozumění 15

pro skryté, nepříjemné a někdy velice bolestivé příznaky nemoci. Proto je nutné apelovat na potřebu větší informovanosti, která můţe zlepšit pochopení někdy velmi zvláštních a jinak obtíţně vysvětlitelných projevů takto znevýhodněných osob (Slowík, J. 2010). Osoby se zrakovým postižením V dnešní době jiţ není nic výjimečného potkat nevidomého člověka, zejména ve větších městech, kde mají tito lidé mnohem více příleţitostí. Obvykle je poznáme podle bílé hole či vodícího psa (pozn. autora – červenobílou hůl pouţívají lidé hluchoslepí). Osoby, které jsou jinak zrakově postiţené, moţná i přehlédneme. Nebývají tolik nápadné, ve známém prostředí se dobře orientují. Velká část veřejnosti jiţ zná opatření, která napomáhají vytvářet bezbariérové prostředí i pro osoby se zrakovým postiţením. Patří k nim zvukové signalizace semaforů na přechodech pro chodce, speciální reliéfní úpravy na dláţděných chodnících (tzv. varovné pásy), označení zastávek městské hromadné dopravy nápisy v Braillově písmu (ve větších městech) apod. (Slowík. J. 2010). ,,Přehledné „ohmatatelné“ prostředí tvoří nezbytné podmínky pro přijatelný pocit jistoty zrakově postiţeného“ (Novosad, L. 2009, s. 152). Zrak patří k nejdůleţitějším smyslům. Poskytuje 80 – 90 % informací. KvětoňováŠvecová (sec. cit. 2000 in Vítková ed. 2004) uvádí, ţe termínem zrakové vady jsou označovány nedostatky zrakové percepce různé etiologie i rozsahu. Naopak Jesenský (sec. cit. 1998 in Vítková ed. 2004) definuje zrakovou vadu jako ztrátu nebo poškození anatomické stavby zrakového analyzátoru a poruchu v jeho funkcích. ,,Dle WHO (1992) je osoba se zrakovým postiţením ta, která má postiţení zrakových funkcí trvající i po medicínské léčbě anebo po korigování standardní refrakční vady a má zrakovou ostrost horší neţ 0,3 (6/18) aţ po světlocit, nebo je zorné pole omezeno pod 10 stupňů při centrální fixaci, přitom tato osoba uţívá nebo je potenciálně schopna pouţívat zrak na plánování a vlastní provádění činnosti“ (sec. cit. WHO 1992 in Vítková, M. ed. 2004, s. 215). Často bývá zrakové postiţení způsobeno vrozenými zrakovými vadami (geneticky podmíněné, infekčním onemocněním matky), ale můţe být i získané. Příčinou bývají zákaly (katarakta, glaukom), nádory, následky úrazů nebo intoxikace, ale i patologické změny sítnice (retinopatie) vyvolané cukrovkou nebo cévním onemocněním (Slowík, J. 2010). Zrakové postiţení znamená omezenou nebo ztíţenou schopnost přijímat vizuální informace. Nováková (sec. cit. in Pipeková et al. 2010) uvádí, ţe zraková vada 16

ovlivňuje psychický i fyzický vývoj, zapříčiňuje senzorickou deprivaci. Senzorická deprivace potom značně omezuje rozvoj poznávacího procesu (sec. cit. Ludíková, L. in Renotiérová, M., Ludíková, L. a kol. 2006). Osoby se sluchovým postižením ,,Jedinci se sluchovým postiţením představují velmi nehomogenní skupinu, jejíţ variabilita je dána především různou strukturou a hloubkou sluchové vady, dobou, kdy k postiţení došlo, celkovou úrovní rozvoje osobnosti a sociokulturními podmínkami, v nichţ probíhala časná i následná surdopedická intervence“ (sec. cit. Souralová, E., Langer, J. in Renotiérová, M., Ludíková, L. a kol. 2006, s. 175). Tento termín se týká osob neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých. Na tuto problematiku lze pohlíţet z několika různých pohledů. Medicínské hledisko hodnotí kaţdou poruchu funkce sluchového orgánu jako sluchové postiţení a vymezení kategorií se určuje z funkčního hlediska, tedy kvantity a kvality sluchového vjemu. Pedagogické hledisko si všímá narušených vztahů člověka s postiţením sluchu s okolním prostředím a jeho moţnostmi komunikačních kompetencí v závislosti na preferovaném komunikačním systému (sec. cit. Horáková, R. in Pipeková, J. et al. 2010). Samy osoby se sluchovým postiţením nechtějí být v poslední době povaţovány za postiţené. Cítí se být jazykovou a kulturní menšinou, nazývají se ,,Neslyšícími“ (Hrubý, J. 1999). Hrubý (1999) uvádí kulturní definici hluchoty jako: ,,Úplná hluchota, ke které dojde před vytvořením řeči, je jediné zdravotní postiţení a asi jediná vnější podmínka vůbec, která vede k tomu, ţe se člověk stává členem kulturní a jazykové menšiny.“ (Hrubý, J. 1999, s. 47). Údaje o četnosti sluchových vad jsou rozdílné. Nejčastější poruchou u novorozenců bývá vrozená porucha sluchu (sec. cit. Lavička, L., Šlapák, I. 2002 in Pipeková, J. et al. 2010). Ideální by bylo, kdyby u všech narozených dětí mohlo být plošně provedeno včasné vyšetření sluchu v podobě screeningu, které by při případném podezření přítomnosti sluchové vady urychlilo provedení dalších vyšetřovacích technik, jenţ by diagnostikovaly typ a stupeň sluchového postiţení, na základě kterého by doporučily vhodné rehabilitační postupy (sec. cit. Horáková, R. in Pipeková, J. et al. 2010). Uvádí se, ţe v České republice ţije asi 500 000 osob se sluchovým postiţením. Většinu z nich tvoří nedoslýchaví, u kterých došlo ke zhoršení sluchu ve vyšším věku (sec. cit. Horáková, R. in Pipeková, J. et al. 2010). U lidí se sluchovým postiţením je nejvíce zasaţenou oblastí komunikace. Ne kaţdý je schopen komunikovat běţnou řečí. I přesto si zaslouţí naši pozornost a snahu stát se 17

pro ně komunikačními partnery (Slowík, J. 2010). Pro osoby se sluchovým postiţením, které nemohou komunikovat běţným jazykem, existuje několik dalších dorozumívacích komunikačních systémů. Patří mezi ně Český znakový jazyk, znakovaná čeština, daktylní (prstová) abeceda (jednoruční a dvouruční), ale i mimika a gestika, dramatizace a pantomima. Někteří lidé se sluchovým postiţením dokáţí i odezírat a dorozumívat se psaným projevem (sec. cit. Sobotková, A. in Vítková, M. ed. 2004). Nedoslýchaví lidé většinou komunikují běţnou řečí, i kdyţ s obtíţemi. Těţce nedoslýchaví a neslyšící si mohou zvolit formu dorozumívání. Umoţňuje jim to Zákon č. 423/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (Slowík, J. 2010). Osoby s mentálním postižením Mentální postiţení lze velmi obtíţně popsat. Jeho projevy jsou velice individuální, stěţí zobecnitelné, různorodá je i škála jeho příčin. Vţdy záleţí na intenzitě postiţení a období vzniku. Dříve se uţíval výraz oligofrenie. Můţe být způsobeno poškozením mozku dítěte před narozením, během porodu, popřípadě do konce druhého roku po narození (Slowík, J. 2010). Definice mentálního postiţení dle MKN-10 ji popisuje jako ,,stav související s opoţděným nebo omezeným vývojem myšlení, charakteristický zejména sníţením schopností, které vytvářejí celkovou úroveň inteligence – tedy schopností poznávacích, komunikačních, motorických a sociálních“ (sec. cit. WHO, 2006 in Slowík, J. 2010, s. 46). Vţdy se jedná o postiţení vývojové a trvalé. Termín mentální postiţení znamená opoţděnost rozumového vývoje. Nejznámější definice mentálního postiţení u nás od Dolejšího zohledňuje všechna hlediska. ,,Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh; na porušeném stavu anatomickofyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učení; na zvláštnostech

vývoje

motivace, zejména

negativních

zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti“ (sec. cit. Dolejší, M. 1973 in Vítková, M. ed. 2004, s. 293). Vágnerová (2004) uvádí, ţe mentální retardace ,,je definována jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně neţ 70 % normy), přestoţe postiţený jedinec byl přijatelným způsobem výchovně stimulován“ (Vágnerová, M. 2004, s. 289). 18

Mentální retardaci můţeme klasifikovat podle 10. revize WHO, která rozlišuje čtyři kategorie – lehkou mentální retardaci, kde se IQ pohybuje přibliţně mezi 50 – 69; střední mentální retardaci, u které IQ dosahuje 35 – 49; těţkou mentální retardaci, u které se IQ pohybuje v pásmu 20 – 34 a hlubokou mentální retardaci, kde IQ dosahuje nejvýše 20 (sec. cit. Krejčířová, O. in Renotiérová, M. Ludíková, L. a kol. 2006). Mentální postiţení zasahuje celou osobnost. Vţdy je ovlivněna i komunikace v závislosti na individuálních zvláštnostech jedince různým způsobem a v rozdílné míře (Slowík, J. 2010). Většinou se udávají 3-4 % osob s mentálním postiţením zastoupení v populaci. Poslední dobou se eviduje nárůst poruchy. Příčinou můţe být lepší lékařská péče či narůstající dynamika vývoje civilizace. Z hlediska stupňů mentálního postiţení platí pravidlo nepřímé úměry – čím hlubší postiţení, tím niţší četnost. Ze statistických údajů lze vyčíst, ţe v České republice ţije asi 300 000 osob s mentálním postiţením, v celosvětovém měřítku potom asi 200 milionů. Péče o osoby s mentálním postiţením podléhá v mezinárodním kontextu ,,zvláštnímu reţimu“ (Valenta, M., Müller, O. 2007). ,,Valné shromáţdění OSN přijalo jiţ v roce 1971 Deklaraci práv mentálně postiţených osob respektující poţadavky Deklarace o všeobecných a speciálních právech mentálně retardovaných publikovaných o tři roky dříve. Vydala je Mezinárodní liga pro osoby s mentálním postiţením (dnes Inclusion International), která sdruţuje národní společnosti zabývající se péčí o mentálně postiţené včetně našeho Sdruţení pro pomoc mentálně postiţeným“ (Valenta, M., Müller, O. 2007, s. 35). Osoby s jiným postižením Jak jiţ bylo uvedeno, Novosad (2009) uvádí šest základních typů zdravotního postiţení, které byly rozlišeny při šetření Českého statistického úřadu (2007) v české populaci. Patří k nim i osoby s kombinovaným a psychickým postiţením. Osoby s kombinovaným postiţením jsou ty, které vykazují příznaky současného výskytu více postiţení. Zároveň představují skupinu osob, které mají nedostatky v kognitivní, motorické, komunikační nebo psychosociální sféře a vyţadují individuální přístup, u dětí i pouţití speciálních metod a modifikaci obsahu vzdělávání. Uvedený deficit je vţdy spojený s aktuálním výskytem minimálně dvou rozdílných postiţení, narušení nebo

jejich kombinací.

,,Vícenásobné

postiţení je multifaktoriální,

multikauzální a multisymptomatologicky podmíněný fenomén, který se manifestuje signifikantními nedostatky v kognitivní, motorické, komunikační nebo psychosociální 19

oblasti u jeho nositele“ (set. cit. Ludíková, L. in Renotiérová, M., Ludíková, L. a kol. 2006, s. 303). Vašek (1996) pouţívá pojem ,,viacnásobné postižení“, které vysvětluje tím, ţe se ,,v důsledku působení některých limitujících faktorů mohou vyskytovat těţkosti v recepci informací, při jejich centrálním zpracování nebo v expresi, rovněţ v jejich kombinacích. Vícenásobné postiţení se vyskytuje v různých početních variantách, v rámci kterých je třeba vzhledem k interindividuálním rozdílům postupovat přísně individuálně“ (sec. cit. Vašek, Š. 1996 in Pipeková, J. et al. 2010, s. 343). Výskyt těchto jedinců tvoří nezanedbatelnou část populace, jejich výskyt má zvyšující se tendenci. Nelze však početně přesně určit, jaký je výskyt v populaci. Vašek (2003) člení tuto oblast do tří symptomatologických skupin. První představují mentálně postiţení v kombinaci s dalším postiţením, jenţ představuje nejpočetnější skupinu vícenásobně postiţených. Do druhé zařadil slepo-hluchotu, která představuje nejtěţší formu. Ve třetí skupině jsou poruchy chování v kombinaci s dalším postiţením či narušením (sec. cit. Vašek, Š. 2003 in Renotiérová, M., Ludíková, L. a kol. 2006). Přičemţ kombinovat lze nejen závaţnější stupně postiţení, poruch či narušení, ale i jejich lehčí stupně navzájem nebo s těţšími stupni postiţení. Také nelze vyloučit kombinaci postiţení či narušení s nadáním nebo talentem (sec. cit. Ludíková, L. in Renotiérová, M., Ludíková, L. a kol. 2006). U těchto osob nastávají problémy i v oblasti komunikace, protoţe většinou nemohou pouţívat orální řeč a jsou odkázány na alternativní a augmentativní systémy (sec. cit. Ludíková, L. in Renotiérová, M., Ludíková, L. a kol. 2006). U osob s psychickým onemocněním zpravidla nebývá narušena inteligence, oproti mentálnímu postiţení. Výrazné jsou však projevy v chování, komunikaci a sociálních vztazích, které neodpovídají inteligenční úrovni. Většina psychických poruch a onemocnění je léčitelná, některá i vyléčitelná (Slowík, J. 2010). Duševní poruchy a onemocnění zahrnují široké spektrum různých typů postiţení psychiky, u kterých se setkáváme s řadou projevů, jeţ můţeme kategorizovat a rozlišovat (podle MKN-10, WHO, 2006) na poruchy osobnosti, poruchy nálad (afektivní poruchy), schizofrenní poruchy, neurotické poruchy apod. (Slowík, J. 2010). U osob, které trpí psychickými poruchami či onemocněním, se objevují zvláštnosti v emocionálním projevu, jako je afektované nebo teatrální jednání, nápadná silná uzavřenost apod. Zvláštnosti se objevují i v neobvyklém chování (nutkavé jednání, nápadné stereotypy apod.)

20

a v obsahu sdělení (nápadná podezíravost a vztahovačnost, neobvykle egoistické zaměření, vyjadřování strachu a zoufalství apod.) (Slowík, J. 2010). Shrnutí Osoby se zdravotním postiţením představují skupinu osob, která má z důvodu svého zdravotního postiţení ztíţené podmínky k ţivotu. Takové osoby najdeme jiţ mezi dětmi, mezi dospívajícími, dospělými, ale i v seniorském věku. Někteří z nich mají své postiţení vrozené, jiní získané, ať uţ vlivem nemoci či úrazu. Přesto jsou tito lidé součástí naší společnosti. V současné době se společnost snaţí prostřednictvím legislativy, nabízené péče a především prostřednictvím některých organizací těmto lidem připravovat podmínky, které by jim umoţnily integraci, ale především vytvářely inkluzi.

21

2 Problematika cestování osob se zdravotním postižením 2.1 Historický pohled k problematice cestování zdravotně postižených Problematika mobility handicapovaných ve světě vystoupila v popředí zájmu skutečně aţ v osmdesátých letech dvacátého století. Nejdříve si toto začali uvědomovat v Západní Evropě, ve Švédsku a Severní Americe v souvislosti s pouţíváním veřejné dopravy. Prvním rokem zdravotně postiţených tak byl vyhlášen rok 1981, který vyhlásila Organizace spojených národů (dále OSN) jako Mezinárodní rok zdravotně postiţených osob. Jeho nejvýznamnějším výsledkem bylo přijetí Světového akčního programu na podporu osob se zdravotním postiţením (World Programme of Action concerning Disabled Persons) v roce 1982. Další období od roku 1983 do roku 1992 bylo prohlášeno za Dekádu OSN, která byla věnována otázkám zdravotně postiţených osob a tím byl určen časový rámec, kdy by vlády měly zavést a uplatnit aktivity doporučované Světovým akčním programem (www.vlada.cz). Jeho hlavním tématem je ,,zrovnoprávnění příleţitostí“. Opatření se pak zaměřují na prevenci zdravotního postiţení, rehabilitaci a vyrovnání příleţitostí. Mezinárodní den osob se zdravotním postiţením (od 3. prosince 1981 si ho připomínáme kaţdý rok) by měl přispět k plnění závazku mezinárodního společenství k zvyšování míry integrace osob se zdravotním postiţením do společnosti (www.vlada.cz). V r. 1953 byla zaloţená na Evropské konferenci ministrů dopravy mezivládní organizace CEMT, která měla pracovní skupinu ,,Doprava a osoby se sníţenou mobilitou“, jenţ byla později přejmenována na ,,Přístupnost a začlenění“. Tato organizace prováděla výzkum ve svých členských zemích (1999) a zjistila, ţe u některých států jiţ nějaká forma podpory zakotvená v zákoně existuje. Dále si všímala celospolečenského vnímání osob se sníţenou schopností pohybu a orientace a jejich potřeby začlenění do ţivota společnosti. Zjistila, ţe v 90. letech se situace mírně zlepšila. Osoby se zdravotním postiţením mají totiţ právo se přepravovat jednoduše a bez vynaloţení všech svých sil, nechtějí ,,něco navíc“. Důleţité je však celospolečenské vnímání osob se sníţenou schopností pohybu a orientace a potřeba jejich začlenění do ţivota společnosti. ,,Jde o to přijmout skutečnost, ţe osoby se zdravotním postiţením mají právo se přepravovat pokud moţno jednoduše a bez vynaloţení všech svých sil“ (sec. cit. Houserová, A. 2006 in www.bezbarier.cz). 22

Změna v myšlení lidí představuje největší bariéru. Týká se všech dopravců i zaměstnanců dopravce a souvisí s tím i školení personálu. Protoţe se prodluţuje lidský věk, týká se chápání potřeby mobility všech občanů. Jsou nutné změny v politice států. Osoby se zdravotním postiţením mají zpravidla niţší příjmy. V cizině jsou peníze ze sociální sféry předávány přímo adresátovi, u nás se těmto lidem poskytují slevy. Velká Británie v roce 1995 schválila Zákon o diskriminaci zdravotně postiţených osob (Disability Discrimination Act – DDA), kde byly poprvé formulovány základní principy tzv. ,,dobrých praktik“ v dopravě a právní úpravy. V České republice se na tvorbě legislativy obsahující potřeby osob se zdravotním postiţením podílí Národní rada osob se zdravotním postiţením České republiky (dále NRZP ČR) a další obdobné organizace. Dnes je prioritní otázkou integrace práv osob se zdravotním postiţením definovaná v legislativě, která zahrnuje všechny oblasti (sec. cit. Houserová, A. 2006 in www.bezbarier.cz). U nás se po roce 2000 začaly realizovat projekty, které se týkaly sociální turistiky osob se zdravotním postiţením. Mezi prvními byl pilotní projekt poradenské společnosti Kazuist, spol. s r. o., která ho realizovala s podporou iniciativy EQUAL, s názvem ,,Beskydy pro všechny“. Projekt usiloval o zpřístupnění turistické infrastruktury, produktů a destinací všem, kteří mají specifické potřeby (www.outdoorquide.cz). Vznikl také portál www.jedemetaky.cz, který na svých stránkách uveřejňuje restaurační a ubytovací zařízení v Moravskoslezském kraji, která jsou vhodná pro osoby se zdravotním postiţením (www.jedemetaky.cz). Další obdobné projekty se začaly realizovat i v jiných částech České republiky. Jedná se o Krkonoše, Podyjí, Šumavu a České Švýcarsko (viz níţe). O zpřístupnění některých lokalit nebo částí měst pro osoby se zdravotním postiţením se snaţili i některé organizace v dalších oblastech republiky. Jejich aktivity se však nezaměřovali na sociální turistiku této cílové skupiny (viz níţe).

2.2 Cestování osob se zdravotním postižením Moţnost volného pohybu a kontakt s přírodou patří k základním potřebám člověka. Civilizace nás stále více obklopuje, moderní prostředky nabývají na síle a lidé si uvědomují větší potřebu potvrzování vlastních biologických kořenů. Vţdy záleţí na osobnosti kaţdého jedince, kterou část upřednostňuje, a které části svého ţivotního 23

prostoru přikládá větší váhu. Zda touţí spíše po proţitku z přírody, nebo po bludišti městských ulic a lákadel v něm se nabízejících. Zdravotně postiţený člověk musí čelit nástrahám přírody a otevřené krajiny. V opačném případě je mu lépe v bezpečí domova a jasně vymezeném uličním teritoriu. ,,Kvalitu demokracie hodnotíme podle toho, jaký prostor poskytuje menšinám. Kvalitu společnosti podle toho, jak se snaţí dávat všem stejné výchozí podmínky pro jejich ţivoty“ (Špaček, L. 2007, s. 3). Zdravý člověk většinou nemá problém se samostatně pohybovat v jakémkoliv prostředí. Chůze po ulici je pro něj stejně přirozená jako toulky po lesní cestě. Zvládne se plně zorientovat, zpozorovat či předvídat moţné překáţky, vyhnout se jim a případně je překonat. Omezen je svou momentální kondicí. Pokud se nepohybuje v extrémním prostředí či podmínkách nebo tam, kde je jeho činnost předem závislá na spolupráci s druhými, můţe se zejména spolehnout sám na sebe, na své vlastní síly a schopnosti. Osoby se zdravotním postiţením jsou stejní jako lidé intaktní, mají různé zájmy, koníčky, záliby. Jen s tím rozdílem, ţe tyto své aktivity musí spojit se svými moţnostmi, které je mnohdy omezují. Neméně důleţité jsou pro mnohé z nich i finanční náklady. Ne kaţdý z těchto lidí má práci nebo můţe pracovat. Tito lidé bývají závislí na svých invalidních důchodech či různých příspěvcích pro osoby se zdravotním postiţením, nebo na dávkách státní sociální podpory, proto často zvaţují své moţnosti i z tohoto hlediska. Člověk s postiţením je mimo své důvěrně známé a pro něj přizpůsobené prostředí (domov, pracoviště) zpravidla odkázán na nějakou formu pomoci a spolupráci s druhými. Někteří lidé k sobě potřebují doprovod (asistenta), někdo vodícího / asistenčního psa, jiní pouţívají kompenzační pomůcky. ,,Nikdy nebudeme moci těm, kteří naši pomoc potřebují, dát tolik, aby ţili stejně bezstarostně jako my“ (Špaček, L. 2007, s. 2). Člověk se zdravotním postiţením musí překonávat bariéry, potřebuje být maximálně informován o prostředí, ve kterém se pohybuje. Při jakémkoli cestování musí člověk s handicapem s tímto počítat a svou cestu musí velmi dobře naplánovat a načasovat. Pokud nemá vlastní dopravu, cesta musí být promyšlená i v souvislosti s hromadnou dopravou, její dostupností či vzdáleností od cílového místa. Od osob, které jsou postiţeným osobám ku pomoci, se vyţaduje schopnost bezproblémové komunikace s nimi, aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním. Špaček (2007) uvádí, ţe ,,lidské vztahy jsou zaloţeny na vzájemném respektu, toleranci, na slušnosti a zdvořilosti“ (Špaček, L. 2007, s. 2). Jiří Guth-Jarkovský (zakladatel novodobé české 24

etikety a první ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka) by mohl doplnit, ţe ,,slušnost je člověku vrozená, je to blahovolné a dobrotivé smýšlení člověka vţdy hotového k jistým obětem a jistému sebezapření, jehoţ vyţaduje ţivot společenský vůči spolubliţním“ (Špaček, L. 2007, s. 2). Pro osoby se zdravotním postiţením by bylo jednodušší, kdyby mohli nahlédnout do nějakého katalogu či publikace, která by jim nabídla souhrnné, ucelené informace o místech vhodných k rekreaci, výletům alespoň v rámci nějaké lokality, popřípadě v rámci celé republiky, kde by se dozvěděli něco blíţe o daném místě, o moţnostech poskytovaných sluţeb restauračních a ubytovacích zařízeních, o připravenosti regionu pro osoby se zdravotním postiţením (pro koho je dané místo dobře dostupné či je nějaký problém v bariérovosti) atd. Inspiraci lze nalézt v Travel manuálu, který byl vytvořen v rámci projektu ,,Beskydy pro všechny“ (www.jedemetaky.cz). Není horší zjištění pro člověka na vozíku, který se vydá na plánovaný výlet, kdyţ se nedostane do budovy, aby se mohl občerstvit, pouţít toaletu či další jiné potřebné sluţby. I zdraví lidé při svých cestách jezdí na místa osvědčená, kam se rádi vrací, nebo hledají místa, která jsou pro ně neznámá, zajímavá, lákavá. Moţná volí i na základě doporučení někoho známého. Vţdy je ale bude zajímat, jaké sluţby dané místo nabízí, dopravní dostupnost, moţnosti stravování, ubytování, zajímavosti v okolí, vyuţití volného času, půjčovny sportovních potřeb. Osoby se zdravotním postiţením toto také zajímá, ale potřebují toho vědět trochu víc v souvislosti s jejich postiţením. Moţno vyuţít zkušeností z Travel manuálu ,,Beskydy pro všechny“ (www.jedemetaky.cz) nebo ,,Šumava pro všechny“ (www.trianoncechy.cz). Pro účely této práce budou uvedeny specifické potřeby lidí s postiţením při pohybu a pobytu v přírodě, a to zvlášť pro osoby na invalidním vozíku a osoby s omezenou pohyblivostí, pro nevidomé a pro neslyšící. Kaţdý druh handicapu má svá úskalí a vyţaduje specifický přístup. Dále bude práce vycházet z předpokladu, ţe zázemí národních parků poskytuje pohyb většinou po zpevněných cestách (částečně i asfaltových), turistické přístřešky, základny či ubytovny s běţným přístupem nijak zvlášť bezbariérovým. I v těchto poněkud ztíţených podmínkách je pobyt v přírodě pro milovníky přírody s handicapem moţný, zvláště pokud mají kolem sebe přátele či asistenty ochotné pomoci a dostatek informací. Pak je moţné zdolávat i spletité kořeny stromů a kamenité cesty stoupající strmě vzhůru.

25

Lidé odkázaní na pomoc vozíku Vítková (2006) uvádí, ţe je důleţité všem lidem, kteří mají pohybové postiţení, kompenzovat jejich omezený pohyb. Pokud by k tomu nedošlo, mohlo by dojít k vyřazení člověka ze škály činností, které dosud běţně vykonávali. Tím by se omezili na účasti ve společenském dění. Podpora osob na vozíku přispěje k aktivitám, které jim pomohou být aktivní a zamezí tak sociálnímu vyloučení. Cestování pro ně nemusí být nevhodné a můţe být pozvánkou k dalšímu vyţití. Někteří vozíčkáři jsou schopni se po zpevněné cestě pohybovat vlastními silami, záleţí na charakteru a stupni postiţení. Zde jim můţe být překáţkou pouze příliš velké převýšení či délka trasy. ,,Pohybové postiţení je příčinou omezení samostatnosti, posiluje závislost na jiných lidech, je zábranou pro získání mnoha zkušeností a s tím souvisejícím omezením socializace, resp. sociální adaptace“ (Vágnerová, M. 2004, s. 251). Ti, kteří se nemohou plně spolehnout na sílu a pohyblivost svých paţí, potřebují někoho, kdo bude vozík tlačit. V opravdu těţce schůdném terénu mohou pomoci další dva lidé, kteří z obou stran vozík chytí nad předními kolečky a pomáhají táhnout. Na tato místa je moţné uvázat i taţné lano. Je nutno zdůraznit, ţe takový způsob zdolávání terénu můţe být opravdu fyzicky náročný. Pro člověka sedícího na vozíku nemusí být ani zvlášť příjemný, protoţe bývá nakloněn dozadu – jízda na vozíku po zadních kolech je v terénu vhodnější, malá přední kolečka se zasekávají o nerovnosti, a jízdou po nerovnostech je člověk patřičně „natřásán“, coţ můţe zásadně narušit stabilitu sedu. Další variantou je pohyb na elektrickém vozíku, který v mnohém dopomáhá svému majiteli v samostatnosti. Dokáţe na něm ujet poměrně velkou vzdálenost do dalšího nabíjení baterie, poradí si i s převýšením v krajině či s lehčím terénem. Kamenem úrazu bývají ovšem písčité cesty, kde se kola elektrického vozíku zaboří a majitel vozíku v tu chvíli můţe uvíznout na místě. Mára (2007) uvádí srovnání elektrického a mechanického vozíku. ,,Elektrický vozík má sto dvacet kilo, ale umoţňuje vozíčkáři nezávislý pohyb na další osobě“ (Mára, J. 2007, s. 8). ,,Mechanický vozík je nutný v situacích, na které elektrický nestačí. Na cestách člověk nikdy neví, kdy a kde bude dobíjet baterku, a pak také stačí pár schodů a na ně je električák krátký. Jezdit po schodech neumí a díky své váze se nedá ani přenášet v rukou“ (Mára, J. 2007, s. 8). V terénu se člověk na vozíku prakticky nepohybuje vlastními silami, proto mu můţe hrozit prochladnutí, i kdyţ z ostatních můţe „řinout pot“. Stačí, kdyţ fouká 26

chladnější vítr, o dešti nemluvě. Proto u něj dvojnásob platí, ţe by měl mít k dispozici teplý oděv, ochranu proti větru, případně i rukavice a čepici. Vhodná je i speciální pláštěnka, která překryje jak nohy sedícího člověka, tak i zadní opěrku vozíku a voda stéká zcela mimo vozík. Při pouţití běţných pláštěnek hrozí, ţe voda nateče sedícímu člověku přímo do klína a za záda a v kombinaci s chladem mu způsobí nemalé útrapy. Zajímavá zkušenost je s dřevěnými lávkami na naučných stezkách ve zvlášť chráněných oblastech, např. na slatinách. Jsou-li chodníky tvořeny krátkými vodorovnými prkénky či kulatinami, pohyb s vozíkem na nich je s patřičnou opatrností moţný, i kdyţ ne zrovna příjemný. Některé lávky však jsou (zejména po rekonstrukci) tvořeny třemi podélnými prkny a mezery mezi nimi mají takovou rozteč, ţe do nich kola vozíku přesně zapadnou. Jízda s vozíkem je na takovýchto lávkách velmi obtíţná, nebo dokonce nemoţná. Tyto poznatky prakticky ověřovali zástupci Správy národního parku Šumava v projektu ,,Dostupná Šumava“ společně s člověkem na vozíku (www.npsumava.cz). Turisté se sníženou možností pohybu Mnoho lidí s tělesným postiţením není přímo odkázáno na vozík, ale s oporou či dopomocí jsou schopni samostatné chůze. Způsob jejich chůze je velmi individuální, od těch, kteří chodí velmi pomalu a s velkou námahou, aţ po takové, kteří se o berlích pohybují dokonce rychleji, neţ je běţná chůze zdravého člověka. Typ terénu, po kterém se mohou pohybovat, je přímo závislý na jejich moţnostech. Někdo je rád, kdyţ ujde pár desítek metrů po rovné cestě, jiný hravě vyskáče vzhůru po kamenech. Sjednocujícím faktorem je však to, ţe lidé se ztíţenou moţností pohybu zpravidla ujdou kratší vzdálenost a niţší rychlostí. Ti, kteří jsou si vědomi svých limitů, si s sebou berou obvykle vozík, na který se mohou kdykoliv posadit, odpočinout si či urazit část trasy na vozíku. Na rozdíl od lidí přímo odkázaných na vozík jsou však schopni překáţku, která by byla s vozíkem těţko překročitelná, zdolat po nohou, buď sami, nebo s pomocí průvodců. S touto moţností je dobré počítat při plánování trasy. Vágnerová (2004) uvádí, ţe ,,je důleţitá míra soběstačnosti a nezávislosti, která je vázaná na zachování přijatelné pohybové funkce horních i dolních končetin“ (Vágnerová, M. 2004, s. 251). Jsou i tací turisté se sníţenou moţností pohybu, kteří chodí samostatně bez pomůcek, ale ve sloţitém terénu ztrácejí jistotu a rovnováhu, proto potřebují příleţitostnou oporu. Tito milovníci přírody se rovněţ rychleji unaví a rozhodně neujdou mnohakilometrové trasy. Paradoxně pro ně můţe být lepší chůze 27

po měkké lesní půdě neţli po tvrdé asfaltové cestě. Pohybové postiţení bývá totiţ častým problémem, zvláště u starších občanů (Vágnerová, M. 2004). Při výletu do přírody nebo návštěvě parku pomáhají dostupné informace o délkách a kvalitě tras (v kilometrech, u náročnějších tras v metrech), kvalitě jejich povrchu (asfalt, písčité podloţí, ušlapaná půda, štěrk, atd.), převýšení (stoupání či klesání), moţnosti prochladnutí (na kterou trasu se přiobléknout – vede ve skalách, hlubokým lesem, atd.), ale i upozornění na specifika naučných stezek nebo specifických míst na trase – lávky, chodníčky, přechody přes vodu, mosty, schůdky, atd.). Neméně důleţitá je i dostupnost bezbariérového sociálního zařízení. Je to z důvodu plánování trasy. Tyto osoby většinou nemohou řešit toaletu v přírodě, proto potřebují předem plán trasy i s informacemi o bezbariérových toaletách. Zajímavá můţe být potom případná moţnost bezbariérového ubytování v nejbliţším okolí. Tyto informace bývají často náročné na dohledání, přitom hodně pomáhají v rozhodování, kam se vydat. Pomoc v podobě euroklíče V souvislosti s problematikou cestování tělesně postiţených je zapotřebí a namístě zmínit nadnárodní projekt Euroklíč. Jedná se o dlouhodobý evropský projekt, ve kterém je zapojena i Česká republika. Jeho cílem je nejen zajistit osobám se sníţenou mobilitou rychlou a důstojnou dostupnost veřejných sociálních a technických zařízení (WC, schodišťové plošiny aj.), ale i vytvořit síť jednotně přístupných sociálních a technických kompenzačních zařízení (výtahů, svislých a schodišťových plošin) a vypracování jednotné databáze, která je důleţitá z pohledu rozvoje cestovního ruchu. Německý klub CBF vydává, pravidelně aktualizuje a distribuuje publikaci ,,Der Locus“, kde je uveden mezinárodní seznam objektů osazených eurozámkem. Tato publikace slouţí jako návod pro plánování tras a ovlivňuje volbu cílových destinací pro zdravotně postiţené (www.eurokeycz.com). Myšlenka ke zřízení jednotného evropského klíče se zrodila v hlavě Martina Dederichse – technika i autora zároveň, při jedné jeho noční zastávce u čerpací stanice. Všiml si zde totiţ starší dámy na invalidním vozíku, která se opakovaně nemohla dostat na toaletu. Pomoc jí však byla nabídnuta pozdě (www.eurokeycz.com). V roce 1986 přišlo ředitelství německých dálnic s prosbou o pomoc při zajištění jednotného přístupu na sociální zařízení pro osoby se zdravotním postiţením u dálničních odpočívadel a čerpacích stanic. Výsledkem potom byla spolupráce

28

ředitelství dálnic s klubem pro osoby se zdravotním postiţením CBF, ze které vzešel univerzální klíč a speciální zámkový systém (www.eurokeycz.com). Díky euroklíči mohou jeho majitelé otevřít univerzální eurozámky, které jsou nainstalovány na mnohých WC pro postiţené na čerpacích stanicích, v motorestech, budovách státní správy, bankách, spořitelnách, pojišťovnách, zdravotnických zařízeních apod. Tento klíč je k zakoupení či objednání u výhradního distributora, kterým je Národní rada osob se zdravotním postiţením ČR pro drţitele průkazů ZTP a ZTP/P s trvalým bydlištěm v ČR. Je moţné ho zapůjčit osobám pečujícím o dítě mladší 3 let prostřednictvím krajských kanceláří Sítě mateřských center v ČR. Tento klíč je platný i v zahraničí a jeho vlastníci mají jistotu, ţe dané zařízení bude bezbariérové. Seznam míst osazených eurozámky je na www.eurokeycz.com (Nápadník, 2010). Turisté se zrakovým postižením Situace lidí s úplnou nebo částečnou ztrátou zraku je velmi různorodá. Vliv na jejich schopnosti orientace v prostoru a na samostatnost má mnoho faktorů. Jedním z nejpodstatnějších je období, kdy o zrak přišli – zda aţ během ţivota, nebo zda jsou nevidomí od narození. Někteří se dokázali na svět temnoty dobře adaptovat, jiní potřebují stálý doprovod a ochranu. Dalším faktorem je, jak velká ztráta zraku je postihla, jestli plná nebo částečná. Kaţdopádně tito lidé vnímají přírodu velmi intenzivně všemi ostatními smysly. Mojţíšek (2007) hovoří o ,,netradičních kompenzačních prostředcích, které mohou více či méně uţívat nevidomí“ (Mojţíšek, J. 2007, s. 8). Jejich nevýhodou je, ţe se nedají koupit. Nejedná se o předměty, ale o metody řešení (Mojţíšek, J. 2007). Základním orientačním smyslem lidí se zrakovým postiţením bývá sluch. Vytvářejí si zvukovou mapu prostředí, v němţ se vyskytují. Proto pro ně bývá mnohem náročnější poznávat nová místa. Neznámé zvuky přicházející z otevřeného nového prostoru je mohou zneklidňovat a dezorientovat. Je důleţité s takovými lidmi stále komunikovat, podrobně jim vysvětlovat, jak vypadá okolí, jaké překáţky jsou před nimi, kudy se jde, kdo jde s ním. Upozorňovat na jevy, které moţná můţeme povaţovat za samozřejmé a nevýznamné, ale těmto lidem mohou pomoci utvořit si ucelenější představu o tom, kde jsou. Nápomocné můţe být Desatero pro komunikaci s postiţenými, které je vhodné pro majitele restauračních a ubytovacích zařízení (www.jedemetaky.cz). I osahání kmene stromu, listů na větvích, trávy u nohou či vody v potůčku můţe mít pro takového člověka prvořadý význam a umoţní mu přímé spojení s přírodou. 29

Při vedení nevidomého je dobré se drţet obecných zásad kontaktu s nevidomým. Lze k tomu vyuţít Desatero pro komunikaci s pacienty se zrakovým postiţením, Desatero pro komunikaci při doprovodu pacientů se zrakovým postiţením a Desatero pro komunikaci s nevidomým s asistenčním psem (www.nrzp.cz). Příkladem můţe být, ţe nevidomý se volně přidrţuje za loket svého vůdce. Ten je vţdy o krok napřed a upozorňuje na případné překáţky a změny terénu a další. Při výletu do přírody nebo návštěvě parku potom pomáhají informace o trasách v Braillově písmu nebo informace na webových stránkách ,,blind friendly“. Je to z toho důvodu, aby nevidomí mohli získat maximum informací ještě před tím, neţ se vydají na trasu. Dále je důleţité předchozí upozornění na nebezpečné úseky během trasy (skály, převisy přes cestu, nerovnosti, srázy a stěny, mokřiny, aj.). Velkým přínosem potom můţe být hmatová expozice, která přiblíţí nevidícímu terén i přírodní zvláštnosti dané oblasti. A moţnost průvodce na některých trasách, který by dokázal svým hlasem vykreslit a více přiblíţit dané místo, by pomohla těmto lidem získat co nejširší nabídku o dané lokalitě. Turisté se sluchovým postižením Osoby se ztrátou sluchu se dokáţou v přírodě orientovat a pohybovat bez větších problémů. Pokud by se neslyšící člověk ocitl zcela sám uprostřed divočiny, moţná by se mu mohlo stát osudným, ţe neslyší například varovný řev tygra nebo dusot stáda nosoroţců, ale takové situace je moţno pro případ českých národních parků vyloučit. Rozhodující je tedy v případě výletu do přírody přítomnost někoho, kdo se dokáţe s neslyšícím domluvit znakovým jazykem, znakovanou češtinou, prstovou abecedou či jiným dorozumívacím způsobem nebo dostatek materiálů a informací v písemné podobě, která by byla srozumitelná pro tuto cílovou skupinu. Nápomocné můţe být opět Desatero pro komunikaci s pacienty se sluchovým postiţením (www.nrzp.cz) nebo Desatero pro komunikaci s postiţenými, které je vhodné pro majitele restauračních a ubytovacích zařízení (www.jedemetaky.cz). Při výletu do přírody nebo návštěvě parku mohou těmto lidem pomoci podrobné písemné materiály o lokalitě i o trasách. Je však nutné podotknout, ţe tyto materiály musí být v krátkých jednoduchých větách a velmi konkrétní (bez pouţití abstraktních pojmů). Velkým plusem by potom byla znalost znakového jazyka u některého ze zaměstnanců v informačním centru. Vágnerová (2004) uvádí, ţe výhodným komunikačním prostředkem pro tyto osoby je znakový jazyk.

30

Pro všechny lidi s handicapem, kteří se do parku chtějí vydat sami, by mohlo být přínosné zapůjčení zařízení, které by v případě nouze mohlo přivolat pomoc, a které by daný člověk získal při vstupu do parku (výměnou za zálohu) a při návratu vrátil.

2.3 Doprava osob se zdravotním postižením Nedílnou součástí cestování je i doprava, která je buď vlastní, a pokud člověk není majitelem automobilu, můţe k cestování pouţít městskou hromadnou dopravu na úrovni místního cestování. To ovšem znamená, ţe musí mít štěstí a bydlet v obci, kde taková doprava funguje. I to je ovšem moţné za určitých podmínek. Maximální flexibilitu a samostatnost jim pomůţe zajistit vlastní automobil. Kdo ho nevlastní, můţe vyuţít příspěvek na jeho zakoupení. Osoby s tělesným postiţením, zejména ty, které jsou odkázány na mechanický či elektrický vozík, potřebují k přepravě vlastním autem mít v autě upravené řízení vzhledem k jejich postiţení, někteří potřebují i asistenci k tomu, aby jim někdo vozík pomohl naloţit do auta či z auta. V tomto případě je moţné zaţádat o příspěvek na úpravu řízení a na další nezbytné úpravy (vyhláška č. 182/1991 Sb., § 33 a § 35). Vlastními úpravami aut se zabývají některé firmy (Nápadník, 2010). Aby člověk s tělesným postiţením mohl řídit auto, potřebuje nejen uzpůsobené řízení, ale i získat řidičské oprávnění, pakliţe doposud ţádné neměl. V opačném případě je nutné si zajistit přezkoušení k řízení u některé autoškoly, která se specializuje na osoby se zdravotním postiţením. Takových autoškol bohuţel není dostatečný výběr. Autoškolu lze absolvovat i ve vlastním upraveném voze, je nutno ale podat ţádost o povolení na odboru dopravy podle místa svého bydliště. Kdo auto nevlastní nebo ho nemůţe momentálně pouţívat, můţe téţ vyuţít sluţbu, kterou nabízejí některé organizace – dopravu speciálně upravenými vozidly (Nápadník, 2010). Tato auta totiţ mají nájezdovou plošinu pro vozíčkáře se speciální fixací uvnitř vozu. Lze se takto přepravovat jednorázově i pravidelně. Nevýhodou ovšem je, ţe tyto sluţby nabízejí většinou organizace ve větších městech a jsou za úhradu, kterou si stanoví poskytovatel sluţby. Součástí ceny je i cena za čekání. Situace v přepravě OZP městskou hromadnou dopravou se sice zlepšuje, ale týká se opět větších měst. Tam se uţ rozšiřuje pokrytí tras speciálními linkami nebo nízkopodlaţními tramvajemi, autobusy či trolejbusy. V Brně mají tito lidé k dispozici

31

dopravního asistenta, který pomůţe při nastupování, pohybu ve voze i při vystupování, při vyhledávání spoje i orientaci v podmínkách dopravy (Nápadník, 2010). Pokud takový člověk nevlastní auto, tak na větší vzdálenost uţ je potom odkázaný na autobusové či vlakové spojení. Zde uţ potom opět nastává spousta problémů. Pokud takový člověk není mobilní, pouţívá mechanický nebo elektrický vozík, potřebuje, aby takové spoje měly sníţenou nájezdní plošinu. A to není samozřejmá věc. Mívají ji jen některé spoje, většinou v MHD ve větších městech. Vlaková přeprava U vlaků je situace ještě sloţitější. Pokud chce člověk na vozíku někam cestovat vlakem, musí si zjistit, zda nádraţí, odkud a kam pojede, má k dispozici zdvihací plošinu. Kdyţ ji nemá, je nutné si zaţádat, aby si ji nádraţí zapůjčilo. To vše s předstihem. Není to ještě stále běţná věc. Sice uţ se situace o něco zlepšila, ale stále není pro osoby na vozíku ideální. Ani to ovšem nestačí. K tomu, aby člověk na vozíku se mohl přepravit vlakem, je třeba, aby vlaková souprava měla vagon s dostatečně širokými dveřmi, který není součástí kaţdé soupravy. Souprava pro přepravu osob na vozíku bývá označena piktogramem. Samotná sluţba i objednání jsou bezplatné. Další navazující nutností při vlakovém přesunu je znalost toho, zda zdvihací plošina je k dispozici i na místě výstupu. Bez ní se člověk na vozíku z vlaku nedostane. I přesto nabízejí České dráhy, a. s. cestujícím s handicapem více sluţeb. Pro regionální dopravu nakupují nízkopodlaţní bezbariérová vozidla nebo bezbariérová vozidla

vybavená

nástupní

plošinou.

Také

se

pamatuje

na

bezbariérovost

při rekonstrukcích nádraţí. Nápadník (2010) uvádí, ţe na webové adrese www.cd.cz jsou informace pro cestující se zdravotním postiţením. Dá se tam najít i on-line formulář pro objednání zvedací plošiny nebo seznam vlaků vybavených zdvihací plošinou (Nápadník, 2010). Pro ţeleznice navíc platí od prosince 2009 závazné Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1371/2007 o právech a povinnostech cestujících v ţelezniční dopravě, které obsahuje zákaz diskriminace osob s postiţením, uděluje povinnost zajistit přístup na nádraţí a zastávky včetně nástupu a výstupu z vlaku včetně potřebné pomoci a poskytnout odškodnění v případě ztráty či poškození pomůcky k mobilitě (eur-lex.europa.eu in Nápadník, 2010). Zvýhodněné tarify nabízí většina ţeleznic zemí EU a CEMT v určité formě pro přepravu osob se sníţenou schopností pohybu a orientace. V kaţdé zemi se uplatňuje u jiné cílové skupiny. Tarifní slevy ale většinou platí pro tuzemce. Výjimku 32

tvoří Nizozemí, kde senioři místní či cizinci cestují za stejných zvýhodněných podmínek v prostředcích hromadné dopravy. Bliţší informace lze nalézt na www.cd.cz v sekci Jízdné a slevy v mezinárodní přepravě. K dispozici je téţ bezplatná infolinka o Evropské unii 800 200 200, kterou provozuje Ministerstvo vnitra ČR (Nápadník, 2010). Letecká a lodní doprava Při úvaze o cestování mimo republiku, připadá v úvahu ještě letecká nebo lodní přeprava. K významnému posílení a zajištění práv osob se zdravotním postiţením v oblasti letecké dopravy došlo však přijetím nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2006 o právech osob se zdravotním postiţením a osob s omezenou schopností pohybu a orientace v letecké dopravě, které je v ČR účinné od 26. července 2008. Na základě tohoto nařízení musí být osobám se sníţenou pohyblivostí poskytnuta bezplatná asistence, a to jiţ od vstupu na letiště aţ po nástup do letadla. Další sluţby jim potom musí být zajištěny na palubě letounu. Jde třeba o bezplatnou pomoc s invalidními vozíky či převáţení slepeckých psů (www.helpnet.cz). Na www.csa.cz je moţné najít základní informace ohledně speciálních sluţeb pro těţce se pohybující se cestující. K přepravě prostřednictvím jejich společnosti je nutné se 48 hodin před odletem domluvit s cestujícím, který musí potvrdit dopravci svůj poţadavek. Dopravce si téţ můţe vyţádat i lékařský souhlas, který je uveden na zvláštním formuláři MEDIF a je k vyzvednutí v prodejních kancelářích ČSA. ČSA řeší podrobně problematiku handicapovaných ve svém interním dokumentu – ,,Manuál pro přepravu cestujících“, a to v části C – Provoz, Přeprava cestujících/Nemocní a těţko pohyblivý cestující, kapitola 6.2, který platí od 1.1.2002. ČSA má ovšem další podmínku k přepravě handicapovaných cestujících. Tranzitní cestující musí mít, mimo dohodnutí a potvrzení letu, také potvrzení od všech zúčastněných přepravců. Při vyplňování výše uvedeného formuláře MEDIF se první strana vyplňuje dvakrát a druhá část vyplněná a potvrzená od lékaře – je tajná (,,Confidental“) – se pouze zkontroluje, zda je úplná a správná. Aţ kdyţ je formulář vyplněn, můţe být provedena rezervace. Osobní asistent musí mít svou letenku, vodící a asistenční psi jsou přepravováni zdarma (Nápadník, 2010). U ČSA je moţné vyuţít zpoplatněnou asistenční sluţbu ,,Meet and Assist“, která je určená pro cestující, kteří se obávají komplikací při odbavování (jazyková bariéra, neznalost procesů prostředí). V takovém případě má cestující k dispozici pracovníka 33

k tomu určeného po celou dobu odbavování přes nástup do letadla aţ po přistání v cílové destinaci. Na stránkách Ministerstva dopravy ČR (www.mdcz.cz) je ke staţení průvodce leteckou dopravou pro osoby se zdravotním postiţením (Nápadník, 2010). Na webových stránkách (hausbot-dovolena.cz) lze nalézt informace o cestování pro vozíčkáře lodní dopravou. Tyto stránky doporučují k pouţití přepravy imobilním osobám na vozíku lodě typu Penichette – Terasse. Zde se mohou vozíčkáři bez problémů a bezpečně pohybovat mezi kajutou, salonem a terasou v zádi lodě. Některé lodní spoje v Brně jsou téţ vybaveny mobilní schodišťovou plošinou (schodolezem) pro snazší nástup vozíčkářů. Schodolez je moţné pouţít na zastávkách Bystrc, U kotvy, Rokle a Cyklistická (www.dpmb.cz). Cestování a rekreace Cestování můţe být spojeno s cestou za prací, zájmy, koníčky, výlety či rekreačními pobyty nebo jinými cestami. Osobám se zdravotním postiţením můţe přinášet i příjemné záţitky. Předchází tomu ovšem určitá příprava a plánování. Jiţ se začínají objevovat v nabídkách některých cestovních kanceláří katalogy, kde bývají označené zájezdy piktogramem vozíku. Osoby se zdravotním postiţením se začínají stávat klienty těchto cestovních kanceláří. Není tomu tak ale ještě všude. Kaţdý provozovatel hotelu či ubytovacího zařízení můţe mít jiné představy o přístupnosti, proto je dobré si tyto informace předem ověřit přímo v cestovních kancelářích, na internetu nebo v některé z jiţ vydaných broţur, které se týkají zvolené destinace. Dá se tím předejít nemilým překvapením. Seznam přístupných rekreačních objektů v ČR je k dispozici

v Nápadníku.

Dají

se

ale

vyuţít

i

webové

portály

www.svozikemnacestach.cz, www.handicaptour.cz nebo www.stezka.cz (Nápadník, 2010) nebo jiné odkazy, jako je např. www.trianoncechy.cz, kde lze najít odkaz na projekt ,,Základy sociální turistiky v prostoru české a bavorské Šumavy“, u kterého je travel manual mapující lokalitu Šumavy. Shrnutí Osoby se zdravotním postiţením jsou součástí naší společnosti. Mají stejná práva i povinnosti, jen k nim někdy mají ztíţený přístup. To ale neznamená, ţe si nemohou svůj ţivot plnohodnotně proţít. Aktivní způsob ţivota pro ně znamená obdobné hodnoty jako pro ostatní. Cestování, doprava, zaměstnání i volnočasové aktivity jsou součástí běţného ţivota pro většinu osob. Pro některé zatím však zůstávají mnohdy 34

nepřekonatelnou nebo obtíţnou bariérou. Je třeba poukázat na tyto překáţky a nabídnout moţnosti řešení.

35

3 Národní parky v České republice 3.1 Zkušenosti organizací Poslední dobou v oblasti sociální turistiky dochází k určitým změnám a zlepšením. Některé organizace (většinou jde o nestátní neziskové organizace – NNO) se pokouší mapovat a monitorovat části našeho území pro potřeby osob se zdravotním postiţením z hlediska sociální turistiky. Ale jsou i takové organizace, které se snaţí přiblíţit zajímavá místa ve větších městech (většinou Praha) jako jsou památky, parky či některé stezky. Protoţe to je celkem finančně nákladná záleţitost, není takových organizací mnoho. Většina organizací se to snaţí finančně řešit s realizací nějakého projektu, který se k této problematice vztahuje, řeší ji. Liga vozíčkářů ve svém sborníku informací a rad pro ţivot s postiţením – Nápadník v kapitole Kontakty uvádí přístupné rekreační objekty v ČR. Na mnohých místech v republice vznikají mapy a turističtí průvodci, které zohledňují skupinu osob s omezením pohybu a orientace. Například bariéry v hlavním městě mapuje Praţská organizace vozíčkářů, která jiţ vydala publikace Bezbariérová Praha, Jiná Praha – průvodce přístupností praţských parků, Přístupnost městské hromadné dopravy v Praze a jsou k dispozici na objednávku či ke staţení na www.pov.cz, včetně knihy Jak dobýt hrad – památky takřka bez bariér (Nápadník, 2010). V Brně vytvořilo o. s. Liga vozíčkářů ve spolupráci s Magistrátem města Brna v rámci projektu Brno – město bez bariér Mapu bezbariérových tras a objektů (Nápadník, 2010). Pro inspiraci dále Nápadník (2010) uvádí tyto publikace a mapy - Tatry bez bariér, Jizerské hory pro osoby na vozíku, Průvodce Českým Krumlovem i pro handicapované, Dřina – relax na vozíku? Zkuste naši turistiku!, Seznam vybraných nemovitých kulturních památek přístupných pro osoby se sníţenou schopností pohybu, Jak dobýt hrad, památky takřka bez. Na konci roku 2005 byla zahájena realizace projektu ,,Beskydy pro všechny“, jehoţ cílem bylo otevření turistických oblastí Těšínské Beskydy a Pobeskydí handicapovaným turistům. Realizoval jej KAZUIST, spol. s r. o. a byl zaměřen na podporu rozvoje bezbariérového cestování a sociální ekonomiky. Projekt byl realizován v rámci programu CIP EQUAL a byl úspěšně dokončen v roce 2008. Více na www.projekt-

36

beskydy.cz nebo www.jedemetaky.cz. Z tohoto projektu vzešel Travel manual (www.projekt-beskydy.cz). Zmapovat Šumavu se pokusilo o. s. TRIANON – ČECHY ve svém menším pilotním přeshraničním projektu ,,Šumava bez bariér – základy sociální turistiky v prostoru české a bavorské Šumavy“. Projekt byl získán z grantu z Dispozičního fondu programu Cíl 3 Česká republika – Svobodný stát Bavorsko a probíhal od června 2009 do března 2010. Zájmové území lze definovat devíti obcemi (6 na české a 3 na bavorské straně Šumavy – Kubova Huť, Horní Vltavice, Borová Lada, Lenora, Stráţný, Stoţec, Philippsreut, Haidmühle a Mauth). Cílem projektu bylo zmapovat připravenost restauračních a ubytovacích zařízení k přístupnosti osob se zdravotním postiţením v zájmovém území po obou stranách hranice. Výstupem z projektu je tištěná i elektronická broţura z monitoringu řady ubytovacích a restauračních zařízení, která umoţní handicapovaným lepší orientaci v nabídce pro ně adekvátních sluţeb (www.trianoncechy.cz). Na tento projekt TRIANON – ČECHY, o. s. navázal dalším, větším, z Cíle 3 ,,Cestujeme bez bariér na Šumavě a v Bavorském lese“. Opět se jedná o přeshraniční projekt, zájmové území je jiţ vymezeno od Nové Pece po Kvildu, znovu po obou stranách Česko – Německé hranice. Doba řešení projektu je od září 2010 do prosince 2012. V tomto projektu se znovu realizátoři chtějí zaměřit na zmapování ubytovacích a restauračních zařízení, jiţ na větším území. Samotným handicapovaným by potom mohla pomoci mapa se systémy piktogramů míry bezbariérovosti, travel manual, publikace s popisem jednotlivých zařízení, webové stránky, které by poskytovaly informace handicapovaným návštěvníkům, ale i školení personálu jednotlivých zařízení (www.trianoncechy.cz). Své zkušenosti s cestováním po národních parcích ve světě také sepsal ve svých knihách Ing. Jiří Mára, který díky tomu, ţe jeho syn trpí svalovou dystrofií, chtěl dopřát svému synovi poznávat svět a nezalekli se ţádných překáţek. Zpočátku tyto překáţky překonávali s pomocí několika přátel, které později vystřídala manţelka s dcerou. Celá rodina se snaţila a stále snaţí nejen poznávat krásy různých zemí a co nejvíce je zpřístupnit synovi, ale i učit se cizí jazyk a poznávat kulturu jiných krajů a vše tak, aby u toho zvládli rehabilitovat. Od roku 2005 tak postupně vznikaly knihy - Nový Zéland – země protinoţců, Nový Zéland – návrat k protinoţcům, Na vozíku na rovníku, Japonskem s otevřenou pusou, Ve stopách Vikingů, které jsou doplněné spoustou barevných fotografií (Mára, J. 2005, 2007, 2008, 2009, 2010). Kaţdá jejich cesta je 37

zdokumentovaná na DVD, které tak zájemcům přiblíţí krajiny méně známé a méně dostupné (Nový Zéland – země protinoţců – severní ostrov, Nový Zéland – země protinoţců – jiţní ostrov, Hola Ekvádor! & Galapágy, Japonsko – v zemi pramenů a zahrad, Kde se zlobí sopky a telí ledovce).

3.2 Připravenost národních parků pro zdravotně postižené Národní parky jsou území, která jsou cenná z přírodních hledisek. Převaţují v nich přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy. Vyuţívání parků směřuje k zachování nebo zlepšení přírodních poměrů. Také je v souladu s jeho vědeckým a výchovným posláním. Všechny činnosti, které se provádí v národním parku, jsou odstupňovány podle jednotlivých zón, pobyt v nich se řídí návštěvním řádem. Na území naší republiky jsou čtyři národní parky – Národní park České Švýcarsko (www.ceskesvycarsko.cz), Národní park Šumava (www.npsumava.cz), Národní park Podyjí (www.nppodyji.cz) a Krkonošský národní park (www.krnap.cz) (příloha 2). Nejstarším je Krkonošský (vyhlášen v roce 1963), nejmladším je České Švýcarsko (vyhlášen v roce 1999). Podyjí bylo vyhlášeno národním parkem v roce 1991, stejně jako Šumava. Krkonošský národní park Krkonošský

národní

park

(KRNAP)

(www.krnap.cz)

má

jednoznačně nejvíce zkušeností s danou problematikou ze všech národních parků v ČR. Byl zaloţen na ochranu jedinečné krajiny, výjimečných ekosystémů a vzácných rostlin a ţivočichů. Od roku 2006 Správa KRNAP vyvíjela projekt Krkonoše bez bariér (www.krkonose.eu). Ten vychází z myšlenky, ţe vozíčkáři do přírody jezdí poměrně málo, protoţe nemají informace o tom, jaké je v přírodě čekají cesty. Zdravý turista pouhým pohledem do běţné mapy zjistí okamţitě, zda třeba na vrchol Sněţky vede cesta a víc informací nepotřebuje. Vozíčkář zjistí, ţe tam cesta je, ale netuší, jaké bariéry na ní jsou. Neví, jestli je s bezproblémovým asfaltovým povrchem nebo pro vozíčkáře s nepřekonatelnými schody. Krkonoše mají asi 800 km nejrůznějších cest, z nichţ je jen malá část vysloveně horských kamenitých a pro vozíčkáře tudíţ nesjízdných. Značné procento krkonošských cest má rovný povrch. Problémem mohou být ale příčné odvodňovací svodnice a sklon 38

cesty. Pro zdravého a nezkušeného člověka je velmi obtíţné posoudit prostupnost nebo průjezdnost cest pro vozíčkáře. Proto jiţ v roce 2003 Správa KRNAP navázala kontakt s trutnovským Klubem vozíčkářů (www.trutnov.cz/vozik) a občanským sdruţením Esy handicap Help z Liberce (www.esyhandicaphelp.wgz.cz). Od poloviny roku 2009 s některými z nich začala vytipované cesty projíţdět. V současné době jsou přesně zmapovány cesty na Labské louce, v Obřím dole, v Rudolfově údolí u Janských Lázní, u Mumlavy a na Pomezních Boudách. Zároveň s tím byl připraven projekt „Krkonoše bez bariér“, na který se podařilo získat dotaci z fondů EU (příloha 4). Jeho záměrem bylo vytipování, zmapování a vyznačení několika tras pro cílovou skupinu a zpracování projektové dokumentace na rekonstrukci některých objektů Správy KRNAP (bezbariérové vstupy a toalety) a cest. Pracovníci Správy KRNAP vytipovali Top 10 a Next 20. Top 10 označuje deset tras, které povaţuje jiţ nyní za vhodné pro cílovou skupinu bez nutnosti stavebních zásahů. Tyto trasy byly v rámci projektu zmapovány, popsány, zaneseny do mapového podkladu, uveřejněny na internetu, vybaveny turistickou infrastrukturou vhodnou pro cílovou skupinu, vyznačeny v terénu a je nutné je stále propagovat. Next 20 představuje dalších 20 tras, které jsou dle názoru pracovníků Správy KRNAP relativně vhodné, ale drobné překáţky, jeţ by však bylo moţné stavebními úpravami odstranit, brání jejich označení jako „bezbariérové“. Tyto trasy bude nezbytné zmapovat, popsat a připravit projektovou dokumentaci na stavební úpravy. V rámci realizace projektu Krkonoše bez bariér bude vypracována také projektová dokumentace na bezbariérový přístup do informačních středisek Správy KRNAP v Harrachově, Peci pod Sněţkou – Obřím dole, Špindlerově Mlýně a Vrchlabí (www.krkonose.eu). V roce 2010 byly zmapovány cesty z Top 10 a získané informace byly zapracované do mapové vrstvy, která bude k dispozici na internetu Správy KRNAP (příloha 3). Vozíčkáři si tak svůj výlet po horách budou konečně moci naplánovat v klidu z domova a výlet samotný si uţijí bez obav „co je čeká za příští zatáčkou“ (www.svaztp.cz). Souběţně s monitorováním cest připravila spolupracující organizace No Limits, o. s. projekt mapující dostupnost vybraných krkonošských chalup a zajímavostí. Z dat sesbíraných v terénu vznikne další mapová vrstva dostupná na internetu, k tomu informační leták atd. V další fázi pak budou v souladu s projektem Správy KRNAP „Krkonoše bez bariér“ upravena informační střediska a některé další cesty Správy KRNAP tak, aby byla dostupná pro kaţdého.

39

Top 10 stezek pro vozíčkáře: 1.

Pomezní Boudy – U Kostela – Černá Voda – Pomezní Boudy

2.

Pec pod Sněţkou – Obří Důl – Pec pod Sněţkou

3.

Špindlerův Mlýn – Labský důl – Špindlerův Mlýn

4.

Janské Lázně – Rudolfovo údolí – Janské Lázně

5.

Špindlerova bouda – Petrovka – Špindlerova bouda

6.

Špindlerův Mlýn – Důl Bílého Labe – Špindlerův Mlýn

7.

Špindlerův Mlýn – Svatý Petr – Špindlerův Mlýn

8.

Benecko – Rovinka – Krausovy Boudy – Benecko

9.

Harrachov – Krakonošova snídaně – Harrachov

10.

Vrbatka – Pramen Labe – Labská bouda – Vrbatka Značení tras je provedeno standardními směrovými tabulkami, pouţívanými

pro turistické značení, pouze s tím rozdílem, ţe je doplněn symbol vozíčkáře. Takovéto tabulky má správa připraveny i pro další trasy, na stávající směrovky pak je moţné doplňovat samolepky se symbolem vozíčkáře ve třech barvách udávajících stupeň náročnosti trasy shodně se značením pro obtíţnost sjezdových tras (modrá, červená a černá). Tento způsob značení odpovídá systémovým zásadám pro značení turistických tras Klubu českých turistů. Navíc se pro označení trasy pouţívá i doplňkové značení na gravírovaných dřevěných deskách (www.krkonose.eu) (příloha 4). Trasy, které je zde moţno najít popsané, jsou předem vyzkoušené lidmi s tělesným postiţením, na vozíku mechanickém či elektrickém. Protoţe se jedná o horské trasy, je nutno počítat s výskytem terénních nerovností i na asfaltových stezkách (např. příčné odvodňovací svodnice). Rovněţ je zde moţné prudké stoupání či klesání s případnými zákrutami. Z těchto důvodů je lidem s tělesným postiţením a zejména lidem na vozíku doporučován doprovod. Souvisí s tím i časté změny počasí, které jsou v této oblasti běţné. Proto je namístě zvolit správné oblečení a do batohu další moţnosti vrstvení oděvů, včetně pláštěnky, pro turisty na vozíku i deku, nánoţník či fusak. Kartička zdravotního pojištění, léky a kartička s popisem postiţení by neměla chybět, stejně tak jako nabitý a zapnutý mobilní telefon, mapa a číslo na horskou sluţbu (602 448 338). Nutno počítat i s pohybem mimo signál. Dobrým pomocníkem můţe být i znalost Desatera Horské sluţby a Desatera rozumného vozíčkáře v Krkonoších (příloha 5) (www.krkonose.eu).

40

Zajímavou akcí, která spojuje Krkonošský NP a NP České Švýcarsko je projekt Tour de Labe handicap. Akce se konala 13. 9. - 21. 9. 2010 s cílem zdolat Labskou stezku od pramene aţ k moři v celkové délce 1233km bez bariér. Součástí akce byl skupinový pokus o zápis do knihy rekordů v jízdě vozíčkářů po Labské stezce v délce 350 km. Cílem akce byla integrace tělesně postiţených osob, prezentace schopností handicapovaných sportovců, vytvoření paspartu bariér na Labské stezce, následné působení na odstranění těchto bariér, natočení filmu o bariérách a jejich překonávání (www.novinky.cz) (příloha 6). Národní park Šumava Národní park Šumava je největším národním parkem nejen v České republice, ale i v celé střední Evropě. Jeho předpolím je Chráněná krajinná oblast Šumava (vyhlášená v roce 1963). Na bavorské straně sousedí s Národním parkem Bavorský les. Tato tři území tvoří jednotný, v Evropě jedinečný přírodní celek. V roce 1990 jej UNESCO vyhlásilo za biosférickou rezervaci a tvoří tzv. Zelenou střechu Evropy (www.retour.cz). Správa NP a CHKO Šumava se problematice turistiky osob s pohybovým omezením věnuje s přestávkami a s různou (spíše niţší) intenzitou asi deset let. Nicméně aktuálně se tématu Správa začíná více věnovat s významným příspěvkem Ing. Lenky Dvořákové, pracovnice oddělení marketingu Správy NP a CHKO Šumava. V současnosti je v NP Šumava připraveno pět tras pro vozíčkáře o celkové délce asi 30 km. Reliéf tras je rovinatý s pevným povrchem. Další dvě trasy se připravují. Pro seniory a osoby s niţší mobilitou jiţ několik let funguje speciální program Dostupná Šumava (příloha 7). Jedná se o celodenní autobusový výlet s nástupem ve Vimperku nebo v Sušici, s dvanácti zastávkami na zajímavých místech v západní části NP Šumava. Projekt Dostupná Šumava je provozován a. s. ČSAD Autobusy Plzeň ve spolupráci se Svazem tělesně postiţených v ČR, o.s., Místní organizací Vozíčkáři Plzeň a samozřejmě i Správou NP a CHKO Šumava. Výlety jsou organizovány v období mimo hlavní prázdninovou sezónu, tj. od poloviny května a v červnu a poté v září a říjnu; v případě dostatečného zájmu (alespoň 22 osob) je připraveno třináct termínů. Výletním autobusem se mohou zájemci dostat do míst vzdálených, kam není povolen vjezd běţnými dopravními prostředky. Jedním ze zastávkových míst je i Hauswaldská kaple u Srní, která je pro osoby s pohybovým postiţením zajímavá i z toho důvodu, ţe se jedná o místo s pramenem léčivé vody (www.npsumava.cz). 41

Informace o nabídce pro handicapované osoby je na internetových stránkách Správy poměrně lehce vyhledatelná. Trasy pro vozíčkáře jsou umístěny v sekci Turistika na Šumavě, přístupné ze záloţky Pro veřejnost na hlavní stránce. Popis tras je dostatečný, s uvedením moţností parkování doprovodného vozidla, včetně upozornění na problémová místa a moţnosti pouţití toalety nebo úkrytu při nepohodě. Chybí však jakékoliv zobrazení v mapě nebo odkaz na mapu. Projekt Dostupná Šumava má téţ svoji webovou stránku, ovšem umístěnou v jiné sekci – Doprava po NP (www.npsumava.cz). Na této stránce je nabídnut ke staţení i plnobarevný informační leták kaţdoročně renovovaný a distribuovaný na všechna návštěvnická střediska správy, informační zařízení obcí a ubytovatelům. Trasy pro vozíčkáře nejsou v terénu nijak speciálně vyznačeny. Běţně uţívanými trasami jsou cesty podél obou šumavských plavebních kanálů – Schwarzenberského i Vchynicko – tetovského (příloha 8), kde je moţné buďto se pohybovat tam a zpět nebo přejet doprovodným vozidlem k cílovému místu. Populární je i trasa Povydřím z Antýglu na Čeňkovu pilu (celkem 7 km s naučnou stezkou a občerstvením cca v polovině trasy na Turnerově chatě), ovšem v tomto případě opravdu s nutností přejezdu doprovodného vozidla, zpětný pohyb vozíčkářů na parkoviště u Antýglu je pro stoupání fyzicky velmi náročný. Vzhledem k tomu, ţe vozíčkářská trasa začíná vlastně na konci naučné stezky, je první (č. 5 - Viklany) informační panel vzdálen více neţ 2 km od startu, tento panel je umístěn mimo trasu tak, ţe vozíčkář k němu nemá přístup, coţ by vyţadovalo nápravu. Cesta k pramenu u Hauswaldské kaple je rovněţ do strmého svahu, takţe vyţaduje asistenci či elektrický vozík. Na poválkové stezce k jezírku na Chalupské slati byla nově zřízena oboustranná vodicí hrana zabraňující náhodnému sklouznutí vozíku. Po terénním průzkumu samotných vozíčkářů zde byl zřízen i nový pozvolný nájezd na poválku. Na Jezerní slati je přístup bezproblémový, ovšem kromě jednoduchých dřevěných tabulek s názvy typických druhů rostlin zde pro vozíčkáře není ţádná atraktivní nabídka. Vyhlídkovou věţ nemohou vyuţít, proto by bylo vhodné doplnit alternativní nabídku, např. projekci leteckých záběrů nebo alespoň plakát snímků pořízených z vyhlídkové věţe (www.npsumava.cz). V nejbliţším období budou v NP Šumava na parkovištích u vozíčkářských tras vymezena parkovací místa pro pohybově postiţené osoby a na 4 lokalitách budou

42

doplněny nové mobilní toalety. Jsou přichystány i úpravy kolizních míst a opravy povrchů. Správa NP a CHKO Šumava má připravený investiční záměr na zřízení návštěvnického střediska zaměřeného na handicapované osoby, a to nejen pohybově, ale i smyslově. Chystaná rekonstrukce střediska Svinná Lada zahrnuje expozice s vyuţitím Braillova písma a reliéfních zobrazení, hmatové expozice a panely i projekce filmů s titulky pro osoby se sluchovým postiţením. Negativním jevem, s nímţ se pracovníci správy potkávají při realizaci projektu úprav turistických tras pro osoby s postiţením, je fakt, ţe se nedaří dlouhodobě přesvědčit zdravé o nutnosti úprav ve prospěch handicapovaných spoluobčanů (www.npsumava.cz). Správa uvádí, ţe při řešení problematiky zpřístupnění NP pro postiţené osoby spolupracuje s občanským sdruţením Asistence. Kromě vlastních stezek jsou na území NP Šumava a NP Bavorský les mapována restaurační a ubytovací zařízení z pohledu zdravotně postiţených. Toto je realizováno občanským sdruţením Trianon Čechy ve spolupráci s okresním úřadem FreyungGrafenau. Projekt byl řešen v rámci grantu z Dispofondu Cíle 3. Prvním výstupem z monitoringu je Travel manuál dostupný v informačních střediscích (příloha 9) (www.trianoncechy.cz). Národní park Podyjí Národní park Podyjí má výjimečně zachovalé říční údolí v bohatě zalesněné krajině jihozápadní Moravy. Vyznačuje se mimořádnými scenériemi, které tvoří pestrá mozaika skalních amfiteátrů a srázných stěn, meandry, rozsáhlá suťová pole a těţko prostupné strţe, nivní louky podél Dyje a prosluněné lesostepi s pestrými koberci teplomilných rostlin. Jsou pro něj charakteristické rozmanité zde vyskytující se ţivočišné a rostlinné druhy a jejich vysoká koncentrace na relativně malé ploše. Poloha chráněného území na rozhraní dvou biogeografických soustav

podmiňuje

významnou

druhovou

pestrost

rostlin

a

ţivočichů

(www.nppodyji.cz). V Národním parku Podyjí je zatím ze všech českých národních parků nejméně iniciativ a atraktivit, které by se zaměřovaly na osoby se zdravotním postiţením. Jako jedinou dosud zaznamenanou systematickou aktivitu je moţno nalézt na internetových

43

stránkách www.bezbariér.cz, kde je popsána jediná pro vozíčkáře schůdná stezka od návštěvnického střediska NP v Číţově do Rakouského Hardeggu (5km). ,,Cesta začíná na okraji vesničky Číţov kde je kromě perfektně vybaveného střediska pro návštěvníky NP (zvonek + schodišťová plošina + WC pro vozíčkáře, uvaţuje se s výtahem do prvního patra ke stálé výstavě o NP). Ze začátku se asfaltová cesta mírně svaţuje dolů (ZTP volný vjezd) a po asi 2 km se na rozcestí (přístřešek) vnoříte do původního listnatého lesa. Klesání si zachovává mírnější charakter a po 1 km je odbočka na Hardeggskou vyhlídku (malé parkoviště). K vyhlídce vede lesní cesta s občasnými hrboly (výzva pro doprovod)“ (www.bezbarier.cz). Správě Národního parku Podyjí zatím chybí kapacity – jak personální, tak hmotné – pro vytváření nabídky turistických příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením. Na rozdíl od všech ostatních národních parků na Podyjí chybí i regionální partner pro řešení této problematiky. Proto se aktivity Správy dosud omezovaly jen na pomoc při organizaci jednotlivých akcí – doprovod autobusové exkurze, přednáška s posezením u ohně atp. Podle vyjádření samotné Správy NP je pro pohyb vozíčkářů v terénu vhodných cca 10 km turistických tras, které však nemají speciální značení. Těchto 10 km je zhruba desetina celé sítě turistických značených cest uvnitř NP. Na webových stránkách NP Podyjí není ţádná informace o nabídce pro návštěvníky s pohybovým nebo smyslovým omezením. Jen na stránce věnované pěší turistice (www.nppodyji.cz) je zmínka o turistické trase Hennerwer v bilaterálním NP Thayatal, která je nenáročná a vhodná i pro rodiny s malými dětmi v kočárcích, tedy lze usuzovat, ţe je zvládnutelná i pro osoby na vozíku. Tato trasa má charakter naučné stezky s mnoţstvím informací na poutavých panelech. Na stejné stránce je umístěna přehledná mapa turistických tras společně o obou bilaterálních NP. Pracovníkem Správy NP Podyjí zodpovědným za turistiku je RNDr. Jan Kos, který udává občasné negativní zkušenosti v případech, kdy postiţení nebo jejich doprovod přecení své moţnosti (www.nppodyji.cz). NP Podyjí má v této oblasti ještě značné rezervy, přičemţ území by si pozornost rozhodně zaslouţilo. Národní park České Švýcarsko České Švýcarsko je nádherný region, který nabízí spoustu záţitků, překrásnou přírodu, zajímavou starobylou architekturu i cenná

44

umělecká díla. Z míst, která jsou velmi dobře přístupná i pro osoby s handicapem, je moţné zmínit např. Kyjovské údolí, výlet k lokalitě Na Tokání či procházku alejí k osadě Mezná. Pro vozíčkáře by mohlo být dostupné také například sedlo Pravčické brány, kam ještě po válce pohodlně dojelo auto, alespoň část soutěsek a další. Třeba v Rynarticích by mohli i s dopomocí vyjet (vyjít) nahoru ke kříţi, odkud jsou úchvatné výhledy. Nicméně strategií územně znalých klíčových hráčů na poli cestovního ruchu je v tuto chvíli spíše dobrá propagace stávajících a dostupných tras, neţ za kaţdou cenu zpřístupňování tras nových (www.ceskesvycarsko.cz). Ukázkou integrace osob se zdravotním postiţením je informační středisko Dům Českého Švýcarska v Krásné Lípě, který má bezbariérový vstup a bezbariérový pohyb i v interaktivní expozici. Vyuţití bezbariérových toalet je samozřejmostí. Navíc expozice v informačním středisku je koncipovaná tak, aby podporovala vnímání všemi smysly, tedy do značné míry uspokojí i zrakově či sluchově postiţené návštěvníky (www.ceskesvycarsko.cz). Speciální trasy pro pohyb osob s postiţením se v NP České Švýcarsko nenacházejí, ovšem je zde řada tras se zpevněným povrchem, které jsou pro pohyb vozíčkářů vyuţitelné.

Řada

z nich

je

skutečně

vozíčkářům

doporučovaná

(www.ceskesvycarsko.cz). Tyto trasy jsou uvedené v příloze 11 Jedná se o 15 tras, které jsou podle navrhovatelů přístupné maminkám s kočárky, ale také osobám připoutaným na invalidní vozík. Ovšem lidé znalí tohoto regionu a specifických potřeb osob na vozíku by mohli mít oprávněné připomínky – mnohé z doporučených tras nejsou pro vozíčkáře zdaleka vhodné. Chtělo by to zásadní klasifikaci náročnosti tras s uvedením potřeby asistenta a typu povrchu cesty. Klíčová je přítomnost vozíčkářů. Samotná Správa nejmladšího českého národního parku dosud nevyvíjí ţádné speciální aktivity vzhledem k osobám se zdravotním postiţením. Nicméně Správa NP České Švýcarsko má v regionu velmi silné partnery, kteří se o rozvoj turismu v regionu starají na profesionální úrovni, a také s nimi úzce spolupracuje. Především se jedná o partnerskou

obecně

prospěšnou

společnost

České

Švýcarsko

(www.ceskesvycarsko.cz). Speciální akce pro postiţené Správa neorganizuje, pouze řeší individuální ţádosti a případně povoluje výjimky, neboť specifický terén mnohdy kamenitý a plný kořenů není pro pohyb postiţených osob vhodný. Správa se proto s touto problematikou setkává spíše sporadicky, i kdyţ udává, ţe v posledních letech zaznamenala zvýšený zájem o vymezení tras pro vozíčkáře, takţe v budoucnu hodlá navázat aktivní 45

spolupráci s organizacemi s tímto zaměřením a pomoci s vyhledáním a vyznačením vhodných tras. Na webových stránkách Správy národního parku není ţádná specifická informace pro postiţené návštěvníky, na všech stránkách se však zobrazuje aktuální informace pro návštěvníky, na níţ je interaktivní mapa regionu s vyznačením dostupnosti jednotlivých tras a míst. Pro místně neznalého návštěvníka je však trochu nepřehledná, jedná se spíše o doplňkové informace. Z webu www.npcs.cz jsou prolinky na www.ceskosaske-svycarsko.cz a www.ceskesvycarsko.cz, coţ jsou velmi pěkné weby, bohuţel zde chybí přímá navigace pro handicapované návštěvníky (příloha 10) (www.ceskesvycarsko.cz).

3.3 Dotační tituly Národní programy Konkrétní moţností financování mohou být dotační tituly ČR nebo EU, kterých mohou vyuţít zájemci k pokrytí finančních nákladů na své projekty. Jedním z nich jsou Národní programy. Národní program podpory cestovního ruchu na roky 2010 – 2013 V roce 2010 na základě Rozhodnutí ministra pro místní rozvoj č. 25/2010 ze dne 10. února 2010 byl schválen Národní program podpory cestovního ruchu pro rok 2010, včetně zaměření podprogramu Cestovní ruch pro všechny. Podprogram je zaměřený na tvorbu nových produktů domácího cestovního ruchu, včetně marketingové podpory nově vytvořených produktů a také na vytvoření podmínek pro realizaci nových produktů domácího cestovního ruchu ve vztahu k cestovnímu ruchu pro všechny (např. bezbariérový přístup, dětská herna, dětský koutek, mobilní bazén, vybavení třídy pro školy v přírodě apod.); maximálně do 20 % z celkových způsobilých výdajů projektu. Podpora je poskytována formou dotace, která můţe dosáhnout maximální výše 50 % celkových způsobilých výdajů akce (www.mmr.cz). Cílem programu Cestovní ruch pro všechny je zachování zaměstnanosti v oblasti cestovního ruchu v souvislosti s aktuální ekonomickou situací ČR, podpora tvorby nových produktů domácího cestovního ruchu s cílem sníţení sezónnosti cestovního ruchu a vytvoření podmínek pro zajištění pracovních míst v podnicích cestovního ruchu po dobu celého kalendářního roku a začlenění nových cílových skupin, pro které je 46

účast na cestovním ruchu obtíţná. Do cílových skupin lze zařadit rodiny s dětmi, zdravotně handicapované, turisty, návštěvníky a seniory (osoby starší 60 let). Příjemcem dotace můţe být podnikatelský subjekt, který podniká v ubytování, stravování a pohostinství, činnosti cestovních agentur, kanceláří a jiné rezervační související činnosti. Podnikatelský subjekt však musí prokázat minimálně dvouletou historii v oboru vztahující se k předmětu akce. Podpora je poskytována formou systémové dotace (dále jen dotace) na realizaci vybraných akcí. Na podporu není právní nárok. Dotace je přísně účelová a její čerpání je vázáno jen na financování akce, na kterou byla poskytnuta. Přiznání dotace v daném rozpočtovém roce nezakládá právní nárok na poskytnutí dotace v dalších letech. Dotaci lze vyčerpat i před profinancováním vlastních zdrojů ţadatele (www.mmr.cz). Krajské dotační tituly Všech 13 krajů kaţdoročně vyhlašuje grantová řízení na cestovní ruch, ve většině krajů se objevují tituly jak na investiční, tak neinvestiční projekty. Vyhlašovány jsou 1 x, max. 2x ročně a jsou financovány z rozpočtu krajů na daný rok. Granty se pohybují od 100 000,- Kč do 2 000 000,- Kč. Nevýhodou těchto projektů je, ţe doba realizace je omezena na max. 1 rok (www.nuts2moravskoslezsko.cz). Evropské dotační tituly K těmto finančním moţnostem lze zařadit Regionální operační programy – ROP NUTS II Severozápad, ROP NUTS II Severovýchod, ROP NUTS II Střední Čechy, ROP NUTS II Jihozápad, ROP NUTS II Jihovýchod, ROP NUTS II Moravskoslezsko a ROP NUTS II Střední Morava (www.mzcr.cz). Kaţdý z regionů má ve svém „ROPu“ cestovní ruch. V tomto případě se jedná o investiční dotace a z hlediska hodnocení předloţení ţádostí je jako jedno z významných hodnotících kritérií právě bezbariérovost vybudovaných, popř. rekonstruovaných a modernizovaných zařízení. Cílovou skupinu zastupují tuzemští a zahraniční turisté a návštěvníci. Příjemcem dotace mohou být Příspěvkové organizace, NNO, Podnikatelské subjekty, Obce, města. Podpora je poskytována formou systémové dotace (dále jen dotace) na realizaci vybraných akcí. Na podporu není právní nárok. Dotace je přísně účelová a její čerpání je vázáno jen na financování akce, na kterou byla poskytnuta. Výše dotace tvoří maximálně 56 – 92,5% podíl způsobilých výdajů z celkového rozpočtu akce, zbytek tvoří vlastní zdroje ţadatele. Ve většině ROPů se pohybuje výše dotace od 500 000,- Kč 47

aţ 150 000 000,- Kč. Z hlediska procentuální výše se ve všech ROPech pohybuje výše od 56% - 92,5%. Je to odvislé od zaměření konkrétního projektu, zda generuje zisk a můţe být konkurenceschopný vůči zahraničním subjektům podnikajícím v cestovním ruchu, cyklostezky, pěší stezky. Programy přeshraniční spolupráce K těmto programům lze zařadit Cíl 3 Česká republika - Svobodný stát Bavorsko 2007 - 2013, OP Přeshraniční spolupráce ČR - Polská republika 2007 - 2013, Cíl 3 Evropská územní spolupráce Rakousko - ČR 2007 - 2013, Cíl 3 na podporu přeshraniční spolupráce 2007 - 2013 mezi Svobodným státem Sasko a Českou republikou, Program přeshraniční spolupráce SR - ČR 2007 - 2013 (www.krajjihocesky.cz). Podporované projekty musí mít přeshraniční charakter a velmi vítány jsou tzv. projekty zrcadlové, tzn., ţe na obou stranách hranice jsou realizovány totoţné aktivity. Z hlediska bezbariérového cestování se to jeví jako optimální finanční nástroj, neboť je moţné financovat jak investiční, tak neinvestiční aktivity. Jednou z dalších finančních moţností, ze kterých lze čerpat finance na podporu cestovního ruchu, jsou EHP / Norska, Program Švýcarsko – Česká spolupráce či Meziregionální spolupráce (INTERREG IVC) 2007 - 2013. Ve všech těchto uvedených dotačních titulech je třeba znát moţnosti daného regionu a splnit podmínky konkrétního programu.

48

Shrnutí Národní parky se často stávají cílem tuzemských i zahraničních turistů. Není tomu tak jen u nás. Jsou to místa, která se hojně navštěvují i v cizině. V zahraničí uţ nebývá takovou vzácností, kdyţ je vypraven zájezd pro osoby se zdravotním postiţením. Některé národní parky na tuto skutečnost jiţ zareagovaly a snaţí se handicapovaným turistům usnadnit přístup a nabídnout prohlídku zajímavých přírodních úkazů. Přesto to není jednoduché, na jedné straně upravit terén, vstupy, připravit bezbariérové toalety, atd. a na druhé straně zachovat ráz krajiny a nenarušit soulad s přírodou. I přesto turisté se zdravotním postiţením ocení sebemenší snahu k zpřístupnění těchto přírodních skvostů a opominou některé nedostatky. Vlídný přístup ještě posílí jejich proţitky.

49

4 Analýza potřeb handicapovaných osob pro cestování do národních parků Sociální turistika je součástí volnočasových aktivit osob se zdravotním postiţením a v naší zemi o ni začíná být stále větší zájem. Celých 10% populace je moţné zařadit mezi osoby se zdravotním postiţením. Připočteme-li rodinné příslušníky či asistenty, kteří téměř vţdy doprovází zdravotně postiţené cestovatele, dostáváme se k potenciálu 30% turisticky aktivní populace se specifickými nároky a poţadavky. To je jiţ významná cílová skupina, které je zapotřebí věnovat zvýšenou pozornost. Tato práce se snaţí zmapovat přípravu podmínek pro turistiku osob se zdravotním postiţením po národních parcích České republiky.

4.1 Cíle práce a hypotézy, metodologie výzkumu Osoby s handicapem mají speciální potřeby, které souvisí s jejich postiţením. Přesto jsou plnohodnotnou součástí společnosti, mají svá práva i povinnosti. Mohou se vzdělávat, pracovat (pokud to jejich zdravotní stav dovolí) a účastnit se dalších aktivit, které je zajímají. K těmto aktivitám můţe patřit i cestování, které člověka obohacuje v poznávání nového, přispívá k ověřování zprostředkovaných informací, které umoţňuje proţívat, ale i díky němu člověk získává lepší fyzickou kondici, která napomáhá k potřebné rehabilitaci. Cílem výzkumu bylo zjistit a vymezit potřeby osob se zdravotním postiţením v oblasti sociální turistiky, zjistit skutečné moţnosti této cílové skupiny v cestování po národních parcích v České republice a tím připravit podklad k vlastnímu monitoringu v českých národních parcích pro organizace zabývající se touto problematikou. Předkládaná práce má přispět k zatraktivnění českých národních parků pro zdravotně postiţené spoluobčany právě definováním potřeb handicapovaných, aby se případní realizátoři monitoringů mohli o tyto potřeby opřít, stavět na nich a v daných zařízeních ověřovat, do jaké míry splňují kritéria pro návštěvníky s handicapem.

50

S uvedenými cíly souvisí stanovené hypotézy: H1: Osoby s pohybovým postiţením potřebují více přizpůsobených podmínek k sociální turistice neţ osoby se smyslovým postiţením. H2: Cestování osob s tělesným postiţením je finančně nákladnější neţ cestování osob se smyslovým postiţením. H3: Čím horší je mobilita osob se zdravotním postiţením, tím jsou tyto osoby více motivovány k cestování. H4: Lidé s pohybovým, smyslovým a kombinovaným postiţením mají více problémů s cestováním po národních parcích neţ lidé s jiným typem postiţení. H5: Čím více je handicapovaný méně mobilní, tím více potřebuje znát připravenost dané lokality pro osoby se zdravotním postiţením.

4.2 Charakter výzkumného souboru Vzhledem k uvedeným cílům a také s ohledem na skupinu respondentů byla zvolena kvantitativní metoda statistickou technikou dotazníku. V dotazníkovém šetření bylo pouţito 19 otázek, z nichţ první tři zjišťovaly demografické údaje. 3 otázky byly přímé, 5 polootevřených, 4 byly uzavřené vylučující a 5 uzavřených konjuktivních. Otázky byly voleny jednoduché, aby jim mohl kaţdý snadno

porozumět.

V případě

respondentů

s mentálním

postiţením

mohli

zprostředkovatelé dotazníku pomoci s pochopením otázek jejich dovysvětlením na konkrétních případech, nesměli však ovlivnit vlastní hodnocení tázané osoby. Dle sdělení zprostředkovatelů bylo dovysvětlení pouţito pouze u 5 respondentů s těţším mentálním postiţením. Při sestavení otázek byly vyuţity znalosti a zkušenosti, které autorka získala ze svého zaměstnání, z osobní praxe s cílovou skupinou či ze zprostředkovaných konzultací od svých kolegů (tyto připomínkovali otázky uvedené v dotazníku). Osloveny byly osoby se zdravotním postiţením. Protoţe neexistuje ţádný seznam cílové skupiny (osob se zdravotním postiţením), byla k výběru vzorku pouţita technika 51

sněhové koule (snowball sampling) (Disman, M. 2009). Dotazník jim byl rozesílán elektronickou poštou, předán osobně nebo prostřednictvím organizací sdruţující osoby se zdravotním postiţením, jeţ byly předem poţádány o spolupráci. Dále byl připravený dotazník zasílán prostřednictvím Center zdravotně postiţených či jiných organizací spolupracujících s handicapovanými k vyplnění samotným zdravotně postiţeným. Cílová skupina – osoby se zdravotním postiţením – měly moţnost odpovědět na dotazník sami elektronicky nebo zasláním poštou, prostřednictvím asistenta, rodinného příslušníka či zástupce některé z oslovených organizací. Dotazníky byly distribuovány od června 2010 a ukončení navrácených dotazníků bylo do konce srpna 2010. Během měsíce května proběhl předvýzkum, jehoţ cílem bylo ověřit srozumitelnost otázek pro respondenty s různými druhy postiţení. Byl proveden u 10 osob a na jeho základě byly otázky dopracovány do výsledné podoby. Distribuováno bylo 250 dotazníků, autorce se podařilo z průzkumu získat 233 odpovědí. Sedmnáct oslovených se odmítlo zapojit. Respondenti vyuţili všech moţných variant odpovědí, tedy vyplnění dotazníku a zaslání zpět e-mailem, poštou, ale i osobním kontaktem. Odpovědi autorka shromáţdila ze všech oblastí České republiky, avšak četnost nebyla rovnoměrně rozloţená. Nejvíce odpovědí se sešlo z Prahy, Jihočeského a Středočeského kraje.

4.3 Vlastní šetření Během průzkumu byla pouţita elektronická i tištěná forma dotazníku, včetně průvodního dopisu (Příloha 1). Základní otázky kladené v dotazníku reflektují potřeby handicapovaných při návštěvě národních parků, mapují dosavadní zkušenosti a třídí návrhy na zlepšení sluţeb. Dále autorka uvádí vyhodnocení odpovědí formou grafů s detailním rozborem a hodnotícím komentářem. Grafy obsahují rozdělení na podskupiny dotazovaných osob a pro kaţdou podskupinu je graf zpracován zvlášť. Rozdělení podskupin bylo provedeno dle druhu postiţení – sluchové, zrakové, pohybové a kombinované. Obecně se vyskytují typy otázek, na které panuje v odpovědích shoda napříč celým spektrem podskupin – jsou to spíše obecně poloţené otázky typu délky výletu v národním parku, způsobem dopravy do cílových lokalit, popř. otázky týkající se způsobu získávání informací o cílové lokalitě při plánování výletu. 52

Tam, kde jsou otázky konkrétněji směřované, např. na to, co respondenty nejvíce omezuje při pobytu v přírodě, popř. čeho se při pobytu v přírodě nejvíce obávají, pak jiţ se spektrum odpovědí logicky štěpí podle druhu postiţení.

53

Graf 1: Pohlaví respondentů Pohlaví respondentů

ženy muži

101 - 43% 132 - 57%

Hodnotící komentář: Celkový počet získaných odpovědí na zaslané dotazníky byl 233, z toho 132 odpovědí patřilo ţenám (57%) a 101 muţům (43%). U respondentů se sluchovým postiţením odpovídalo 18 muţů (49%) a 19 ţen (51%), se zrakovým postiţením 6 muţů (40%) a 9 ţen (60%), s pohybovým postiţením 42 muţů (42%) a 57 ţen (58%) a s kombinovaným postiţením 16 muţů (46%) a 19 ţen (56%). Za ţeny odpovídalo 57%, za muţe 43%. Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

6 - 40%

18 - 49% 19 - 51%

9 - 60%

Respondenti s pohybovým postižením

Respondenti s kombinovaným postižením

42 - 42%

16 - 46% 19 - 54%

57 - 58%

54

Graf 2: Věk respondentů do 15 let

Věk respondentů 54 - 23%

16-20 let

54 - 23%

21-30 let 31-40 let 41-50 let

46 - 20% 42 - 18%

51-60let

14 - 6%

5 - 2%

61-70 let

14 - 6%

4 - 2%

71 a starší

Hodnotící komentář: Věkové rozlišení respondentů je uvedeno v jednotlivých grafech. U celkového společného rozlišení získaných odpovědí odpovídalo nejméně respondentů v kategorii do 15 (4) a od 16 do 20 let (5), a to 2%. Nejvíce odpovědí bylo získáno od respondentů od 31 do 40 let 23% (54) a od 41 do 50 let 23% (54). U respondentů se zrakovým postiţením odpovídali pouze dotazovaní od 21 do 30 let (4 – 27%), od 31 do 40 let (6 – 40%) a od 41 do 50 let (5 – 33%). Respondenti s kombinovaným postiţením neměli zastoupení v mladším věku, a to u osob do 15 let. Nejvíce odpovědí bylo získáno od věkové kategorie od 31 do 40 let (11 – 31%). U občanů se sluchovým postiţením neodpovídal nikdo ve věkové kategorii do 15 let, nejvíce odpovídali od 41 do 50 let (10 – 27%). Pohybově postiţených odpovídalo nejvíce ve skupině od 51 do 60 let (28 – 29%), nejméně ve skupině od 16 do 20 let (2 – 2%). Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

10 - 27%

5 - 33% 4 - 27%

9 - 24% 8 - 22% 3 - 8%

4 - 11% 1 - 3%

6 - 40%

2 - 5%

Respondenti s pohybovým postižením

Respondenti s kombinovaným postižením 11 - 31%

19 - 19% 28 - 29%

15 - 15%

13 - 13% 2 - 2%

9 - 26%

8 - 23%

7 - 7%

4 - 11%

11 - 11%

2 - 6%

4 - 4%

55

1 - 3%

Graf 3: Bydliště respondentů dle krajů Jihočeský

Bydliště respondentů dle krajů

Praha Jihomoravský

42 - 18%

Středočeský

38 - 16% 68 - 28%

Moravskoslezký Olomoucký

27 - 12%

3 - 1% 4 - 2% 5 - 2%

Pardubický

19 - 8% 6 - 3% 6 - 3% 6 - 3%

Liberecký

9 - 4%

Královéhradeck ý Zlínský Karlovarský Plzeňský

Ústecký Hodnotící komentář: Z tohoto grafu je patrné, ţe nejvíce odpovědí bylo získáno Vysočina z Jihočeského kraje (68 – 28%). Nejméně odpovědí bylo získáno z Plzeňského kraje

(3 – 1%). Respondenti se sluchovým postiţením odpovídali nejvíce v Jihočeském kraji (15 – 41%), nejméně v Libereckém kraji (2 – 5%). Nejvíce odpovědí bylo získáno od dotazovaných s postiţením zraku v Jihočeském kraji (5 – 33%). S pohybovým postiţením odpovídalo nejvíce respondentů z Jihočeského kraje (29 – 29%). Respondenti s kombinovaným postiţením měli nejvíce zastoupení v Moravskoslezském kraji (8 – 22%). V některých krajích nebyly získány ţádné odpovědi. Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

1 - 7%

10 - 27%

15 - 41%

5 - 33%

3 - 20%

3 - 8% 2 - 5%

3 - 8%

6 - 40%

4 - 11%

Respondenti s pohybovým postižením

Respondenti s kombinovaným postižením 4 - 11%

20 - 20%

1 - 1% 3 - 3% 3 - 3%

3 - 9%

20 - 20%

29 - 30%

3 - 3%

8 - 22%

6 - 17%

11 - 11% 1 - 1% 3 - 3%

4 - 11%

2 - 6%

5 - 5%

56

2 - 6%

1 - 3%

3 - 9% 2 - 6%

Graf 4: Druh zdravotního postižení Druh postižení

37 - 16%

47 - 20%

35 - 15% 15 - 6%

99 - 43%

pohybové jiné sluchové kombinované zrakové

Hodnotící komentář: Tento graf představuje výsledky, kde měli respondenti označit své postiţení. Dle uvedených záznamů převládá zastoupení pohybového postiţení (99 – 43%), coţ je pro výzkum této práce ţádoucí, neboť tělesné postiţení bývá často největší překáţkou v cestování a je nejvíce bariérové. Vytvořený dotazník neanalyzoval míru postiţení respondentů, takţe rozsah omezení můţe být různý, od postiţení částečného, aţ po úplné, coţ má samozřejmě vliv na povahu odpovědí v dalších otázkách. Poměrně vysoké procento kategorie „jiné“ (47 – 20%) nevyuţilo moţnost doplnění (upřesnění). Nejméně odpovídalo dotazovaných se zrakovým postiţením (15 – 6%). Respondenti z Jihočeského kraje

Respondenti z Prahy

12 - 18%

9 - 21% 15 - 22% 10 - 24%

20 - 48%

6 - 9%

29 - 42%

3 - 7%

6 - 9%

Respondenti z Jihomoravského kraje

Respondenti ze Středočeského kraje

8 - 30%

20 - 52% 6 - 16% 11 - 40% 3 - 8%

5 - 13%

4 - 15% 4 - 15%

4 - 11%

57

Graf 5: Jak často chodíte/jezdíte do přírody? Jak často jezdím do přírody

1 x měsíčně 1 x týdně

70 - 30%

4 x ročně 1 x ročně nejezdím vůbec

100 - 43%

44 - 19% 17 - 7% 2 - 1%

Hodnotící komentář: Graf ukazuje, ţe otázka cestování do přírody je pro lidi s postiţením velmi aktuální – valná většina z respondentů odpověděla, ţe do přírody jezdí alespoň jednou měsíčně (100 – 43%), jen 2 respondenti odpověděli, ţe nejezdí vůbec. Jak konkrétně vypadají výlety lidí s handicapem do přírody, a jak by si takové výlety představovali, je obsahem dalších otázek. Tyto výsledky pak poskytují informace o tom, jestli se nabídka národních parků setkává s poptávkou, a kde by šlo tyto dvě části ještě více přiblíţit. Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

5 - 14%

2 - 13%

2 - 13% 1 - 7%

15 - 40%

7 - 19%

9 - 60%

10 - 27%

Respondenti s pohybovým postižením 1 - 1% 14 - 14%

1 - 7%

Respondenti s kombinovaným postižením 2 - 6%

7 - 7% 46 - 47%

4 - 11%

12 - 34% 17 - 49%

31 - 31%

58

Graf 6: Do přírody chodíte/jezdíte nejčastěji: S kým jezdím nejčastěji

40 - 17% 65 - 28%

s rodinou, s partnerem 23 - 10%

s přáteli sám s asistentem

23 - 10%

s organizovanou skupinou

82 - 35%

Hodnotící komentář: Výsledky ukazují, ţe lidé s postiţením v menší míře jezdí do přírody s organizovanou skupinou a s asistentem (23 – 10%). Důvodem tu není patrně nechuť k takovýmto výletům, ale spíše nedostatek příleţitostí – je málo příleţitostí k tomu zapojit se. S organizovanými výlety se setkáme především v činnosti některých občanských sdruţení a organizací, ale nebývá jich moc. A proto je snadnější variantou pro lidi s handicapem naplánovat si vlastní výlet s rodinou či partnerem (82 – 35%) nebo přáteli (65 – 28%) a časově nebýt závislí na celé skupině zájezdu (výletu). Lidé s postiţením mají různé potřeby. Někdo potřebuje delší a častější pauzy, jiný kratší délku trasy, atd. I toto můţe být důvodem, proč tito lidé upřednostňují organizaci vlastního výletu či dovolené. Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku 1 - 7%

5 - 14%

8 - 22%

1 - 7%

4 - 27%

3 - 8%

1 - 7%

6 - 16% 15 - 40%

8 - 52%

Respondenti s pohybovým postižením

Respondenti s kombinovaným postižením 3 - 9%

19 - 19% 26 - 26%

11 - 11%

4 - 11% 5 - 14%

8 - 8%

17 - 49%

35 - 36%

59

6 - 17%

Graf 7: K výletům do přírody používáte jako dopravní prostředek: Jak se nejčastěji dopravuji na výlety autobus vlak řídím sám

46 - 19%

48 - 20%

neřídím pěšky

31 - 13%

51 - 21%

jiný

9 - 4%

53 - 23%

Hodnotící komentář: V tomto dotazu měli respondenti moţnost odpovědět více moţnostmi. Ve způsobu dopravy na výlety nejvíce uváděli autobus (53 – 23%), nejméně jiný druh dopravy (9 – 4%). Sluchově postiţení nejvíce chodí pěšky (10 – 27%), nejméně vyuţívají osobní auto, kde neřídí (4 – 11%). Zrakově postiţení nejvíce pouţívají vlak (6 – 33%), nejméně chodí pěšky (3 – 17%). Respondenti s pohybovým postiţením nejvíce odpovědí označili moţnost autobusu (27 – 28%), nejméně ve shodě moţnost pěšky a jiný druh dopravy (5 – 5%). Dotazovaní s kombinovaným postiţením nejvíce odpovědí označili auto – neřídím (11 – 31%), nejméně osobní auto – řídím (3 – 11%). Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku 5 - 28%

4 - 11%

6 - 16%

10 - 27% 3 - 17%

6 - 33%

8 - 22% 9 - 24%

4 - 22%

Respondenti s pohybovým postižením 26 - 26%

19 - 19%

Respondenti s kombinovaným postižením 11 - 31%

17 - 17% 5 - 5%

27 - 28%

3 - 8%

5 - 5%

6 - 17%

60

7 - 19%

4 - 11% 5 - 14%

Graf 8a: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku Šumava je pro vás ještě přijatelná? Přijatelná vzdálenost výletu na Šumavu do 30 km

51 - 22%

81 - 150 km

68 - 29%

nad 150 km 46 - 20%

31 - 80 km

68 - 29%

Hodnotící komentář: Odpovědi respondentů jsou rozdělené přibliţně rovnoměrně do všech kategorií. Shodně zvolili moţnost odpovědí do 30 km a 81 –150 km (68 – 29%), nejméně označili variantu 31 – 80 km (46 – 20%). Moţnost do 30 km označili jako nejvíce vhodnou respondenti se sluchovým postiţením (12 – 37%), nejméně potom nad 150 km (7 – 19%). Respondentů se zrakovým postiţením zaškrtlo nejvíce variantu do 30 km (6 – 40%), nejméně nad 150 km (1 – 7%). Nejvíce odpovědí respondentů s pohybovým postiţením zvolilo moţnost do 30 km (32 – 33%), nejméně nad 150 km (18 – 18%). Dotazovaní s kombinovaným postiţením zaškrtli jako nejvíce moţnou délku výletu do 30 km (13 – 38%), nejméně přijatelnou vzdálenost 31 – 80 km (5 – 14%). Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

7 - 19%

1 - 7%

5 - 33%

10 - 27%

8 - 22%

3 - 20% 6 - 40%

12 - 32%

Respondenti s pohybovým postižením 24 - 24%

Respondenti s kombinovaným postižením

18 - 18%

11 - 31%

25 - 25%

6 - 17%

5 - 14%

32 - 33%

13 - 38%

61

Graf 8b: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku České Švýcarsko je pro vás ještě přijatelná? Přijatelná vzdálenost výletu do Českého Švýcarska

81 - 150 km

70 - 30%

nad 150 km

77 - 33%

31 - 80 km do 30 km

58 - 25% 28 - 12%

Hodnotící komentář: Zvýšená ochota cestovat větší vzdálenost svědčí o atraktivitě území, stejně tak jako o důvěře v existenci základního servisu sluţeb v cílové oblasti. Nejvíce respondenti uváděli moţnost nad 150 km (77 – 33%), nejméně 81 – 150 km (28 – 12%). Sluchově postiţení nejvíce označili moţnost 31 – 80 km (15 – 41%), nejméně moţnost do 30 km (2 – 5%). Zrakově postiţení nejvíce uváděli variantu 31 – 80 km (5 – 34%), nejméně nad 150 km (2 – 13%). Pohybově postiţení nejvíce odpovídali na moţnost 81 – 150 km (39 – 40%), nejméně do 30 km (17 – 17%). Dotazovaní s kombinovaným postiţením nejvíce uváděli moţnost 81 – 150 km (14 – 40%), nejméně do 30 km (3 – 9%). Zajímavé se mohou zdát v odpovědích respondentů se zrakovým postiţením téměř shodné výsledky u všech variant moţností. Respondenti s postižením sluchu 2 - 5%

Respondenti s postižením zraku 3 - 20%

14 - 38%

15 - 41%

5 - 33%

6 - 16%

Respondenti s pohybovým postižením

5 - 34%

Respondenti s kombinovaným postižením

19 - 19% 24 - 24%

2 - 13%

6 - 17% 17 - 17%

3 - 9%

12 - 34%

14 - 40%

39 - 40%

62

Graf 8c: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku Krkonoše je pro vás ještě přijatelná? Přijatelná vzdálenost výletu do Krkonoš

nad 150km

53 - 23%

81-150km

70 - 30% 33 - 14%

31-80km do 30km

77 - 33%

Hodnotící komentář: Zde je moţno vidět opět zvýšenou ochotu cestovat větší vzdálenost, pravděpodobně z totoţných důvodů. Nejvíce uváděli respondenti odpověď nad 150 km (77 – 33%), nejméně do 30 km (33 – 14%). Sluchově postiţení uváděli shodné odpovědi, nejvíce nad 150 km (14 – 37%), nejméně do 30 km (5 – 14%). Zrakově postiţení nejvíce označili variantu 31 – 80 km (6 – 40%), nejméně 81 – 150 km (2 – 13%). Pohybově postiţení nejvíce uváděli moţnost nad 150 km (28 – 29%), nejméně do 30 km (21 – 21%). Dotazovaní s kombinovaným postiţením nejvíce odpovídali nad 150 km (17 – 48%), nejméně do 30 km (1 – 3%). Krkonoše patří k destinacím, které jsou nejlépe připraveny přizpůsobovat podmínky pro osoby se zdravotním postiţením. Jsou i naším nejstarším národním parkem. Snad proto také více lákají turisty i s postiţením. Respondenti s postižením sluchu

5 - 14%

Respondenti s postižením zraku

14 - 37%

3 - 20%

4 - 27%

2 - 13%

8 - 22% 10 - 27%

6 - 40%

Respondenti s pohybovým postižením

Respondenti s kombinovaným postižením

24 - 24% 15 - 43%

21 - 21% 17 - 48%

26 - 26% 28 - 29%

1 - 3%

63

2 - 6%

Graf 8d: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku Podyjí je pro vás ještě přijatelná? Přijatelná vzdálenost výletu do Podyjí nad 150km 31-80km

47 - 20%

81-150km

58 - 25%

do 30km

42 - 18%

86 - 37%

Hodnotící komentář: Zde je moţno opět vidět zvýšenou ochotu cestovat větší vzdálenost pravděpodobně z totoţných důvodů. Převaţují odpovědi nad 150 km (86 – 37%) oproti výletu do 30 km (42 – 18%). Sluchově postiţení nejvíce volili moţnost do 30 km (13 – 35%), nejméně 31 – 80 km (7 – 19%). Respondenti se zrakovým postiţením nejvíce volili 31 – 80 km (5 – 33%), nejméně do 30 km a nad 150 km (3 – 20%). Pohybově postiţení vybrali nejvíce 31 – 80 km (27 – 28%), nejméně do 30 km (22 – 22%). Dotazovaní s kombinovaným postiţením nejvíce vybrali 31 – 80 km (17 – 48%), nejméně do 30 km (2 – 6%). Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

13 - 35%

3 - 20%

8 - 22%

9 - 24%

7 - 19%

4 - 27%

Respondenti s pohybovým postižením 22 - 22%

25 - 25%

3 - 20%

5 - 33%

Respondenti s kombinovaným postižením

25 - 25%

2 - 6%

9 - 26%

7 - 20% 27 - 28%

17 - 48%

64

Graf 9: Jakou délku pobytu v národním parku preferujete? Jakou délku pobytu v NP preferujete

krátký výlet celodenní

93 - 40%

vícedenní s dojížděním

33 - 14%

vícedenní s noclehem komentář

12 - 5% 95 - 41%

Hodnotící komentář: Graf ukazuje převahu výsledků ve prospěch krátkého výletu (95 – 41%) oproti vícedenního s noclehem (12 – 5%). To poukazuje na potřebu lidí s handicapem vyuţít maximálně času investovaného do cestování, které nebývá jednoduché. Celodenní výlet (93 – 40%) je také v popředí zájmu, maximalizuje výsledky cestování. Sluchově postiţení nejvíce označili krátký výlet (16 – 43%), nejméně vícedenní s noclehem (3 – 8%). U zrakově postiţených převaţoval krátký výlet (6 – 40%) oproti vícedennímu s noclehem (2 – 13%). Pohybově postiţení nejvíce označili krátký výlet (41 – 42%), nejméně vícedenní s noclehem (4 – 4%). Respondenti s kombinovaným postiţením upřednostňují krátký výlet (17 – 48%) oproti vícedennímu s dojíţděním i s noclehem (2 – 6%). Z toho je třeba vycházet při koncipování nabídky pobytu a programu pro handicapované návštěvníky národních parků. Respondenti s postižením sluchu 3 - 8%

Respondenti s postižením zraku

16 - 43%

3 - 20%

4 - 27%

4 - 11%

2 - 13%

14 - 38%

6 - 40%

Respondenti s pohybovým postižením 31 - 31%

Respondenti s kombinovaným postižením 2 - 6% 2 - 6%

23 - 23%

4 - 4%

14 - 40%

41 - 42%

65

17 - 48%

Graf 10: Co vás nejvíce láká na výletech do přírody? Co vás nejvíce láká na výletech do přírody odpočinek, relaxace pobyt ve zdravém prostředí poznávání

46 - 19% 53 - 22%

změna stereotypu

39 - 16%

nové zážitky jiné

35 - 14% 67 - 27%

6 - 2%

Hodnotící komentář: Ve výsledcích na tomto grafu se ukazuje poměrně vysoké zastoupení kategorie odpočinku (67 – 27%). Naopak nejméně respondentů zvolilo moţnost jiné (6 – 2%). Sluchově postiţení nejvíce volili pobyt ve zdravém prostředí (11 – 28%), nejméně nové záţitky (5 – 13%). Zrakově postiţení nejvíce volili odpočinek (7 – 32%), nejméně moţnost jiné a nové záţitky (1 – 5%). Pohybově postiţení nejvíce upřednostňovali odpočinek (27 – 26%), nejméně změnu stereotypu (16 – 16%). Dotazovaní s kombinovaným postiţením nejvíce volili odpočinek (15 – 41%), nejméně změnu stereotypu (2 – 5%). Respondenti s postižením sluchu 6 - 15%

Respondenti s postižením zraku 6 - 29%

9 - 23% 7 - 32%

11 - 28%

5 - 13%

1 - 5%

Respondenti s pohybovým postižením 18 - 18%

4 - 19%

Respondenti s kombinovaným postižením 2 - 5%

16 - 16%

23 - 23%

2 - 10%

1 - 5%

8 - 21%

3 - 8%

9 - 24%

17 - 17%

15 - 41% 8 - 22%

27 - 26%

66

Graf 11: Co vás odrazuje, popřípadě co brání v ještě častějším pobytu v přírodě? nedostupnost, bariérovost

Co vás odrazuje od častějších výletů do NP

nedostatek fin. prostředků

43 - 18%

49 - 20%

obavy z potíží

42 - 17%

nedostatek času nedostatek informací

57 - 25%

1 - 0% 24 - 10%

25 - 10%

nemám s kým cestovat jiné

Hodnotící komentář: Největší překážkou je bariérovost (57 – 25%)! Přitom se však jedná o překáţku nejsnáze řešitelnou! Nejsme schopni řešit příjem osob se zdravotním postiţením, ale rozhodně jsme schopni řešit bariérovost. Alespoň tím, ţe bariéry budeme sniţovat a minimalizovat, popřípadě předcházet jejich vzniku. U sluchově postiţených jsou obdobné výsledky – nejvíce zastoupená bariérovost představuje 23% (9), u zrakově postiţených rovněţ (3 – 17%), u pohybově postiţených taktéţ (26 – 27%) a u kombinovaně postiţených obdobně (15 – 37%). Jak nedostupnost, tak obavy z obtíţí, přímo souvisí s problematikou této práce, především v souvislosti s informovaností. Výsledky vypovídají o tom, ţe přestoţe národní parky a chráněné krajinné oblasti mají některé bezbariérové úseky a dostupná sociální zařízení, tak cílová skupina není o nabídce dostatečně informovaná! Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

7 - 19%

8 - 22%

4 - 22%

1 - 6%

2 - 11%

5 - 14% 9 - 23%

3 - 8% 1 - 3%

3 - 17%

4 - 11%

Respondenti s pohybovým postižením 21 - 21%

2 - 11%

6 - 33%

Respondenti s kombinovaným postižením

19 - 19%

12 - 30%

15 - 37% 8 - 8%

18 - 18% 26 - 27%

2 - 5%

7 - 7%

67

1 - 3%

4 - 10%

6 - 15%

Graf 12: Co vás nejvíc omezuje, když jste v přírodě? špatná možnost pohybu

Co vás nejvíce omezuje při pohybu v přírodě

nedostupné sociální zařízení (WC...) špatná orientace v terénu

40 - 16%

49 - 20%

31 - 12%

povětrnostní podmínky (zima, teplo, déšť...) nedostatečná síť možnosti občerstvení jiné

23 - 9% 15 - 6%

91 - 37%

Hodnotící komentář: Celkové výsledky grafu ukazují, ţe při návštěvě přírody nejvíce omezuje respondenty ztížená možnost pohybu (91 – 37%). Nejmenší hodnoty jsou u jiných důvodů (15 – 6%). U respondentů se sluchovým postiţením převládá překvapivě největší omezení v nedostatečné síti moţnosti občerstvení (12 – 32%), nejméně tuto skupinu omezují povětrnostní podmínky a jiné důvody (7 – 19%). Lze to vysvětlit i tím, ţe ostatní omezení nejsou tak výrazná či limitující. U osob se zrakovým postiţením je nejvíce omezujícím faktorem nedostupné sociální zařízení (6 – 40%), nejméně potom nedostatečná síť občerstvení (1 – 7%). U respondentů s pohybovým postiţením jednoznačně převaţuje špatná moţnost pohybu (37 – 36%), nejméně je zastoupen faktor nedostatečné sítě občerstvení (3 – 3%). U kombinovaně postiţených převaţuje opět špatná moţnost pohybu (22 – 46%), opak tvoří povětrnostní podmínky (2 – 4%). Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku 1 - 7%

11 - 30%

3 - 20%

7 - 19% 6 - 40%

7 - 19%

5 - 33%

12 - 32%

Respondenti s pohybovým postižením

Respondenti s kombinovaným postižením

35 - 34%

13 - 27%

37 - 36%

22 - 46% 5 - 5%

5 - 5%

3 - 3%

8 - 17%

17 - 17%

3 - 6%

68

2 - 4%

Graf 13: Podle čeho si vybíráte cíl výletu? atraktivita cíle

Podle čeho si vybíráte cíl výletu

vzdálenost 58 - 25%

přístupnost (bezbariérovost) 58 - 25%

pro mne neznámá lokalita jiné

72 - 31%

5 - 2%

40 - 17%

Hodnotící komentář: Přes veškeré objektivní potíţe a různá omezení, převládá stále při výběru cíle výletu atraktivita místa (72 – 31%), nejméně hrají roli jiné faktory (5 – 2%). Sluchově postiţení si nejvíce volí cíl výletu podle vzdálenosti (12 – 32%) nejméně dle přístupnosti a shodně i neznámé lokality (7 – 19%). Respondenti se zrakovým postiţením nejvíce ze všech ostatních kategorií postiţení volili výběr cíle výletu podle přístupnosti (6 – 40%). Je to pochopitelné. Právě tito lidé většinou musí řešit znalost terénu, doprovod, popřípadě informovanost, aby mohli vycestovat do neznámých míst U pohybově postiţených převládá bezbariérovost (29 – 30%), nejméně volí dle neznámé lokality (18 – 18%). Kombinovaně postiţení vybírají nejvíce podle vzdálenosti (13 – 38%), nejméně podle neznámé lokality (4 – 11%). Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

7 - 19%

5 - 33% 7 - 19%

12 - 32%

6 - 40% 11 - 30%

Respondenti s pohybovým postižením 25 - 25%

4 - 27%

Respondenti s kombinovaným postižením 11 - 31%

27 - 27% 13 - 38%

18 - 18% 29 - 30%

4 - 11% 7 - 20%

69

Graf 14: Jaká je pro vás ideální délka vlastního výletu v národním parku? 2 km

Jaká je pro vás ideální délka výletu 55 - 24% 39 - 17%

1 km 5 km

15 - 6%

10 km více než 10 km

56 - 24% 68 - 29%

Hodnotící komentář: Odpovědi na tuto otázku značně souvisí s druhem postiţení, s mírou omezení pohybu a stářím respondenta. Přesto s převahou je jako nejčastější délka výletu udávána vzdálenost 2 km (68 – 29%), nejméně volená délka více neţ 10 km (15 – 6%). Je to pochopitelné, protoţe cílová skupina potřebuje většinou menší fyzickou zátěţ, kterou zvládne, na rozdíl od turistů intaktních. Tato informace je důleţitá zejména pro odpovědné pracovníky správ národních parků při plánování a vytyčování nových lokalit pro cílovou skupinu zdravotně postiţených. Neméně bude i důleţité propojení těchto naplánovaných tras s dopravní dostupností, která je pro osoby se zdravotním postiţením nezbytná. Pro sluchově postiţené jsou shodně ideální délky 2 a 10 km (9 – 24%), neideální 1 km (4 – 11%). Pro zrakově postiţené je optimální 5 km (8 – 53%), neoptimální 2 km (3 – 20%). Pohybově postiţeným nejvíce vyhovují 2 km (30 – 31%), nejméně délka více neţ 10 km (5 – 5%). Pro kombinovaně postiţené je ideální 1 km (12 – 35%), nevhodné více neţ 10 km (1 – 3%). Respondenti s postižením sluchu 8 - 22%

Respondenti s postižením zraku

9 - 24%

8 - 53% 3 - 20%

4 - 11%

9 - 24%

7 - 19%

4 - 27%

Respondenti s pohybovým postižením 20 - 20%

Respondenti s kombinovaným postižením 7 - 20%

18 - 18%

12 - 35% 26 - 26%

4 - 11% 1 - 3%

5 - 5% 30 - 31%

11 - 31%

70

Graf 15: Jak získáváte informace o cílové destinaci? Jak nejčastěji získáváte informace o cílové lokalitě

informace od přátel, známých internet

26 - 10%

47 - 19%

11 - 4%

67 - 27%

z tisku 101 - 40%

po telefonu jinak

Hodnotící komentář: Výsledky grafu ukazují velkou převahu informačních toků především od přátel a známých (101 – 40%), jiných zdrojů informací je nejméně (11 – 4%). Pro respondenty je důleţitá informace, ţe touto trasou šel někdo, koho znají, v koho mají důvěru, ţe dobře odhadne moţnosti handicapovaných, u koho se lze spolehnout na validitu informací. Nabízí se řešení spolupracovat s lidmi s handicapem, kteří sami nejlépe dokáţí odhadnout své moţnosti. Dále jimi předávané informace a dále sdílené zkušenosti, například formou blogů či diskusních fór, mohou být cenným přínosem. V neposlední řadě se nabízí moţnost posoudit dostupnost samotnými zájemci formou reálných informací o terénu, jeho sklonu, povrchu, případné snímky či natočené záběry z náročnějších míst. Sluchově a zrakově postiţení nejvíce čerpají informace shodně od přátel (15 – 37% a 6 – 40%), nejméně po telefonu (1 – 3% a 1 – 7%). Pohybově a kombinovaně postiţení opět shodně nejvíce informací získávají od známých (29 – 28% a 26 – 60%), nejméně jinak (2 – 2% a 2 – 5%). Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

1 - 3%

11 - 28%

15 - 37%

6 - 40%

1 - 7%

13 - 32%

Respondenti s pohybovým postižením 17 - 17%

2 - 2%

6 - 40%

2 - 13%

Respondenti s kombinovaným postižením 26 - 60%

29 - 28%

25 - 25%

2 - 5% 28 - 28%

7 - 16%

71

5 - 12% 3 - 7%

Graf 16: Jaké národní parky jste navštívil/a? žádný, nevzpomínám si

Jaké NP jsem již navštívil

Krkonoše Šumava České Švýcarsko

41 - 18% 72 - 32%

Podyjí 40 - 17% 24 - 10%

3 - 1% 5 - 2% 6 - 3%

15 - 6% 8 - 3%

8 - 3%

11 - 5%

Slovensko Německo Rakousko Skandinávie Evropa, jiné Ostatní svět

Hodnotící komentář: Odpověď na tuto otázku není třeba uvádět do dílčích grafů dle jednotlivých druhů postiţení, není to podstatné pro tuto práci. Z uvedeného grafu vyplývá, ţe 72 respondentů (32%) nenavštívilo doposud ţádný národní park. Vysoké zastoupení návštěvnosti mají naše dva největší národní parky Šumava (40 – 17%) a Krkonoše (41 – 18%), poměrně vysoké procento je téţ u národního parku České Švýcarsko (24 – 10%). Niţší zastoupení návštěv má dle výsledků Národní park Podyjí (15 – 6%). Návštěvy na Slovensku (11 – 5%) mají také vyšší skóre (moţná i pro snadnější dorozumívání?), kde asi polovina návštěv byla do Vysokých Tater, druhá polovina rozdělena do ostatních národních parků na Slovensku. Z ostatních odpovědí vyplývá, ţe nejniţší návštěvnost těchto turistů byla v národních parcích ve světě (3 – 1%).

72

Graf 17a: Zaregistroval/a jste jiné podmínky pro cestování či služby na území národních parků v ČR oproti ostatním lokalitám? České národní parky: Srovnání nabídek a služeb v ČR na území NP a mimo něj 30 - 32% 3 - 3%

srovnatelné v NP lepší než jinde v NP horší než jinde

60 - 65%

Hodnotící komentář: Výsledky ukazují, ţe respondenti nezaznamenali ţádné výraznější rozdíly v podmínkách, sluţbách či informovanosti mezi územím uvnitř národních parků a ostatní volnou přírodou. Srovnatelné nabídky sluţeb zvolilo 60 respondentů (65%), horší pouze 3 (3%). U sluchově a zrakově postiţených převaţují lepší nabídky v národních parcích (7 – 54% a 5 – 62%), srovnatelných nabídek bylo o něco méně (6 – 46% a 3 – 38%). Pohybově a kombinovaně postiţeným se zdají více srovnatelné nabídky (27 – 61% a 11 – 79%), v národních parcích horší potom 2 (5%) a 1 (7%) respondentům. Výsledky jsou překvapivé, moţná částečně ovlivněné negativní mediální i celospolečenskou kampaní vůči národním parkům v ČR. Zde je mimořádně velký prostor pro práci v terénu národních parků, ale také v oblasti „public relation“. Paradoxní ovšem je, ţe toto hodnotili i respondenti, kteří v grafu 16 odpověděli, ţe v ţádném národním parku nebyli. Na tuto otázku odpovědělo pouze 93 respondentů. Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

3 - 38%

6 - 46% 7 - 54%

5 - 62%

Respondenti s pohybovým postižením

Respondenti s kombinovaným postižením

2 - 5% 2 - 14%

15 - 34%

1 - 7%

27 - 61% 11 - 79%

73

Graf 17b: Zaregistroval/a jste jiné podmínky pro cestování či služby na území národních

parků

v ČR

oproti

ostatním

lokalitám?

Porovnání

českých

a zahraničních národních parků: Srovnání nabídek služeb v NP v ČR s ostatními NP ve světě lepší ve světě

3 - 4%

35 - 47%

srovnatelné horší ve světě

36 - 49%

Hodnotící komentář: Většina respondentů povaţuje nabídky a sluţby poskytované v českých národních parcích za srovnatelné (35 – 47%) s nabídkou a sluţbami poskytovanými v národních parcích jinde ve světě (36 – 49%). Menšina (3 – 4%), která pozoruje horší nabídky, je spíše na straně lepších podmínek a sluţeb poskytovaných v národních parcích v ČR. Opět neodpověděli všichni respondenti, odpovědi jsou pouze od 74 dotazovaných. Oba závěry jsou podnětem pro zlepšení práce českých národních parků. Nabízí se otázka, jakou váhu přikládat těmto odpovědím, kdyţ z grafu 16 vyplývá, ţe v národních parcích v zahraničí bylo pouze 51 respondentů. Respondenti s postižením sluchu

Respondenti s postižením zraku

6 - 55%

3 - 60% 5 - 45%

2 - 40%

Respondenti s kombinovaným postižením

Respondenti s pohybovým postižením 2 - 7%

1 - 8% 7 - 54%

15 - 52%

12 - 41%

5 - 38%

74

Graf 18: Jaké aktivity vedoucí ke zpřístupnění národního parku byste nejvíce ocenil/a? více bezbariérových tras

Jaké aktivity vedoucí k zpřístupnění NP byste uvítal 39 - 17%

42 - 18%

hustší síť zázemí pro OZP

36 - 15% 45 - 19%

povolení vjezdu pro vozíčkáře do vybraných lokalit přehledné informace, značení

11 - 5% 60 - 26%

organizované cílené zájezdy s průvodcem

Hodnotící komentář: Výsledky ukazují potřebu více přístupných tras (60 – 26%), ostatní

v menšině jsou ostatní aktivity (11 – 5%). Otázkou je, zda respondenti mají dostatek informací o skutečně všech přístupných místech a trasách v národních parcích či chráněných krajinných oblastech. Opět výsledky poukazují na informovanost nedostatečnou nebo špatně přístupnou. Potřeba organizovaných výletů ukazuje na potřebu jezdit do přírody, kdy lidé s handicapem postrádají příleţitosti. Málo organizací nabízí přímo výlety do národních parků či chráněných krajinných oblastí za přírodou. Sluchově a zrakově postiţení by nejvíce ocenili organizované zájezdy s průvodcem (12 – 33% a 5 – 33%), zrakově postiţení téţ hustší síť zázemí (5 – 34%), pohybově a kombinovaně postiţení spíše více bezbariérové trasy (28 – 29% a 13 – 37%). Podrobný přehled neupravených, autentických odpovědí je k dispozici v příloze 12. Respondenti s postižením sluchu

3 - 20%

12 - 33%

8 - 22%

Respondenti s postižením zraku

9 - 24%

2 - 5%

2 - 13%

6 - 16%

5 - 33%

Respondenti s pohybovým postižením 27 - 27%

9 - 9%

5 - 34%

Respondenti s kombinovaným postižením

10 - 10%

8 - 23%

7 - 20%

5 - 14%

28 - 29% 25 - 25%

2 - 6% 13 - 37%

75

Graf 19: Co byste navrhoval/a za konkrétní změny v přístupu národních parků vůči osobám se zdravotním postižením? Co změnit v přístupu NP vůči OZP

47 - 20%

41 - 18% 34 - 15%

48 - 21%

13 - 6%

zázemí pro postižené, parkování, WC, odpočinková místa programy pro postižené s průvodcem a dalším servisem cílené info pro skupinou zdravotně postižených dostupnost cílových míst

50 - 20%

povolení vjezdu či půjčovny elektrických vozíků diskuze s cílovou skupinou, účelné změny

Hodnotící komentář: Závěrečná otázka z dotazníku by chtěla vyuţít konkrétní podněty a připomínky od samotných osob s postiţením, protoţe tito lidé vycházejí ze svých zkušeností a potřeb. Ne u všech uvedených odpovědí je reálná moţná změna. Přesto by tyto postřehy měly vést k zamyšlení a případnému zvaţování o moţnosti maximálního přiblíţení osobám se zdravotním postiţením. Výsledky odpovědí autorka nepovaţovala za nutné zaznamenávat do jednotlivých grafů konkrétního postiţení respondentů. Odpovědi by byly s nepatrnými rozdíly. Z celkového grafu však vyplývá, ţe je nejvíce tíţivé pro handicapované turisty zázemí pro postiţené, parkování, WC a odpočinková místa (50 – 20%), nejméně jich navrhovalo diskusi s cílovou skupinou (13 – 6%).

76

4.4 Závěry výzkumu Cílem práce je zjistit a vymezit potřeby osob se zdravotním postiţením v oblasti sociální turistiky, zjistit skutečné moţnosti této cílové skupiny v cestování po národních parcích v České republice, připravit podklad k vlastnímu monitoringu v českých národních parcích a tím přispět k zatraktivnění českých národních parků pro osoby se zdravotním postiţením právě definováním potřeb handicapovaných. Lze se domnívat, ţe cíl byl splněn jak po teoretické tak i v praktické části. Ke splnění byla vyuţita nejen odborná literatura, zákony, vyhlášky a praktické zkušenosti některých organizací, ale téţ dotazníky rozeslané samotným handicapovaným z celé republiky. Vyhodnocením odpovědí z navrácených dotazníků došlo k potvrzení všech hypotéz. První

hypotéza

zněla:

,,Osoby

s pohybovým

postižením

potřebují

více

přizpůsobených podmínek k sociální turistice než osoby se smyslovým postižením.“ K této hypotéze se vztahuje otázka 4, 11, 12, 13, 18 a 19 a potvrzuje ji graf č. 11, 12, 13, 18 a 19. Z výsledků z těchto grafů je patrné, ţe hypotézu potvrzují. V odpovědích převládají moţnosti, které mají podstatný vliv na lepší podmínky v sociální turistice, kterými jsou bariérovost, nedostatečná přístupnost k sociálnímu zařízení, malá informovanost, ztíţená orientaci, organizované zájezdy s průvodcem, síť zázemí pro osoby se zdravotním postiţením, popř. povolení vjezdu vozíčkářům. Obdobu těchto odpovědí je moţné dohledat i u smyslových postiţení, i kdyţ v menší míře (odpovídalo jich méně). Některé z těchto faktorů pro turisty se smyslovým postiţením nejsou ale tak limitující jako u pohybového postiţení. Druhá hypotéza zněla: ,, Cestování osob s tělesným postižením je finančně nákladnější než cestování osob se smyslovým postižením.“ Vztahují se k ní otázky 4, 5, 6, 7, 8a, 8b, 8c, 8d, 9 a 16. Potvrzuje ji graf č. 6, 9 a 16. Zjištěné údaje v uvedených grafech poukazují na skutečnost, ţe osoby se zdravotním postiţením více cestují s rodinou či partnerem, s přáteli. Rovněţ délka pobytu v národním parku má spíše charakter krátkého nebo celodenního výletu. Nejvíce návštěv národních parků turisty se zdravotním postiţením směřuje spíše do Krkonoš, na Šumavu, do Českého Švýcarska, méně do Podyjí. Všechny tyto faktory spolu souvisejí. Aby mohli lidé s pohybovým postiţením cestovat s asistentem nebo sami, 77

potřebovali by více finančních prostředků, které dále nabízejí zaplacení organizovaného výletu, pokud by existovala taková nabídka. Turisté s pohybovým postiţením jsou v této souvislosti ve větší nevýhodě neţ osoby se smyslovým postiţením. Hypotéza byla potvrzena. Třetí hypotéza zněla: ,,Čím horší je mobilita osob se zdravotním postižením, tím jsou tyto osoby více motivovány k cestování.“ Této hypotézy se týkají otázky 4, 5, 6, 7, 8a, 8b, 8c, 8d, 9, 10, 13, 15, 17a a 17b. Potvrzuje ji graf č. 8a, 8b, 8c, 8d, 10 a 15. Z uvedených grafů moţno vysledovat, ţe lidé s horší mobilitou o cestování zájem mají. Svůj zájem potvrdili v otázkách týkajících se vzdálenosti cestování do českých národních parků. Na Šumavě potvrdili nejvíce vzdálenost do 30 km, v Českém Švýcarsku nejvíce vzdálenost 31 – 80 km a 81 – 150 km, v Krkonoších nejvíce nad 150 km a v Podyjí nejvíce vzdálenost 31 – 80 km. K cestování nejvíce tyto turisty láká odpočinek, pobyt ve zdravém prostředí, poznávání, nové záţitky a změna stereotypu. Jak je z grafů patrné, handicapovaní bez ohledu na své postiţení cíleně vyhledávají informace o lokalitách z různých zdrojů (informace od přátel, internet, tisk, telefon), které by rádi navštívili a snaţí se najít místo, které by pro ně nepředstavovalo nepřekonatelnou překáţku. Cestování je velkou motivací i z toho důvodu, ţe je pro tyto osoby vzácné, není ještě součástí jejich kaţdodenního ţivota. Z tohoto důvodu lze říci, ţe je hypotéza potvrzena. Čtvrtá hypotéza zněla: ,,Lidé s pohybovým, smyslovým a kombinovaným postižením mají více problémů s cestováním po národních parcích než lidé s jiným typem postižení.“ K hypotéze se vztahují otázky 4, 5, 6, 7, 9, 11, 12 a 13. Potvrzuje ji graf č. 9, 11 a 12. V hypotéze uvedená postiţení jsou pro tuto cílovou skupinu do jisté míry limitující. V odpovědích převládají faktory, které preferovaly krátký nebo celodenní výlet. I ty sebou přinášejí celou řadu problémů - plánování cesty s předstihem, organizaci výletu (zajištění dopravy, doprovod, zjištění moţnosti sociálních zařízení, atd.) či zajištění asistence, u smyslově postiţených i případného průvodce v tištěné nebo osobní podobě. Cestování jim znepříjemňuje bariérovost, nedostatečná informovanost, omezené finance, nedostatek bezbariérových WC, zhoršená orientace, případně obavy. Hypotéza byla potvrzena. Pátá hypotéza zněla: ,,Čím více je handicapovaný méně mobilní, tím více potřebuje znát připravenost dané lokality pro osoby se zdravotním postižením.“ Hypotézy se týkají otázky 4, 11, 13 a 15. Potvrzuje ji graf č. 11, 13 a 15. 78

Připravenost místa plánovaného výletu pro osoby se zdravotním postiţením je nesmírně důleţitá informace, zejména pro osoby s pohybovým postiţením (z hlediska bariérovosti, informovanosti, nabídky sluţeb, aby se člověk s postiţením dokázal na cestu dobře připravit). Kaţdé postiţení umoţňuje člověku určitou míru mobility a to se odráţí i v kritériích výběru cílové destinace. Proto znalost připravenosti či nepřipravenosti zvoleného regionu je podstatnou podmínkou k realizované cestě. Hypotéza byla potvrzena. Shrnutí Cestování osob se zdravotním postiţením je záleţitost, která řeší nejen volný čas, ale je nápomocná při začleňování těchto osob do společnosti. Tito lidé většinou necestují sami. Doprovází je rodinní příslušníci, partneři, přátelé či asistenti. Praktická část této práce zkoumá, jaké potřeby mají osoby se zdravotním postiţením při cestování po národních parcích, snaţí se je vymezit a zjistit skutečné moţnosti handicapovaných. Samotný výzkum se týkal sociální turistiky v Národních parcích Krkonoše, Šumava, České Švýcarsko a Podyjí. Jeho realizace se uskutečnila kvantitativní metodou statistickou technikou dotazníku. Byly stanoveny hypotézy, které byly potvrzeny.

79

Závěr V rámci diplomové práce se podařilo splnit její hlavní cíl – zjistit a vymezit potřeby osob se zdravotním postiţením v oblasti sociální turistiky a zjistit skutečné moţnosti této cílové skupiny v cestování po národních parcích v České republice. Byly zde popsány čtyři hlavní cílové skupiny – osoby se sluchovým, zrakovým, pohybovým a kombinovaným postiţením – v souvislosti s cestováním. Stručné představení českých národních parků a úroveň jejich připravenosti pro zdravotně postiţené, jejich blízké či doprovod, nebo seniory či rodiče s dětmi v kočárcích, pomáhá přiblíţit současnou situaci v těchto lokalitách. Je totiţ důleţité si uvědomit, ţe většina handicapovaných cestuje s doprovodem. Můţe to být partner, maminka s kočárkem, starší člověk v roli babičky či dědečka (senior). Ze získaných odpovědí z dotazníků je patrné, ţe lidé se zdravotním postiţením při cestování

musí

čelit

mnohým

překáţkám.

Byly

zmapovány

důvody

handicapovaných k cestování, četnost jejich výletů, způsob dopravy, jejich doprovod, motivace, ideální délka výletu, způsob získávání informací o cílové destinaci, ale i nepříjemnosti, které tyto turisty odrazují. Cenné jsou i získané poznatky srovnávající úroveň českých a zahraničních národních parků či doporučené aktivity vedoucí ke zpřístupnění národních parků, popřípadě návrhy konkrétních změn v přístupu národních parků vůči osobám se zdravotním postiţením. Oblast sociální turistiky představuje širokou cílovou skupinu osob se zdravotním postiţením. V rámci cestování však existují největší bariéry pro osoby s pohybovým postiţením, dále potom se smyslovým a kombinovaným postiţením. Z tohoto důvodu se práce orientuje na tuto cílovou skupinu. Bylo stanoveno pět hypotéz. První hypotéza předpokládá, ţe osoby s pohybovým postiţením potřebují více přizpůsobených podmínek k sociální turistice neţ osoby se smyslovým postiţením. Hypotézu potvrdily grafy 11, 12, 13, 18 a 19, které ukazují, ţe bariérovost, nedostatečná přístupnost k sociálnímu zařízení, malá informovanost, ztíţená orientace, nedostatek organizovaných zájezdů s průvodcem, síť zázemí pro osoby se zdravotním postiţením, popř. povolení vjezdu vozíčkářům, jsou více limitující pro osoby s pohybovým postiţením. Druhá hypotéza předpokládá, ţe cestování osob s pohybovým postiţením je finančně nákladnější neţ cestování osob se smyslovým postiţením. Potvrzují ji grafy 6, 80

9 a 16, které ukazují souvislosti vedoucí k větším finančním nárokům při cestování právě osob s tělesným postiţením. Týká se to zejména hrazení parkování či osobní asistence. Hypotéza byla potvrzena. Předpokladem třetí hypotézy je, ţe čím horší je mobilita osob se zdravotním postiţením, tím jsou tyto osoby více motivovány k cestování. Potvrzují ji grafy 8a, 8b, 8c, 8d, 10 a 15, kdy z odpovědí respondentů vyplývá, ţe tyto osoby výlety do přírody stále lákají, nachází v nich odpočinek, pobyt ve zdravém prostředí, poznávání, nové záţitky a změnu stereotypu i přes mnohé překáţky, kterým musí čelit. Čtvrtou hypotézu – lidé s pohybovým, smyslovým a kombinovaným postiţením mají více problémů s cestováním po národních parcích neţ lidé s jiným typem postiţení – potvrzují grafy 9, 11 a 12. Z výsledků odpovědí respondentů lze usuzovat, ţe tito turisté upřednostňují krátké a celodenní výlety. S tím souvisí plánování cesty s předstihem, organizace výletu (zajištění dopravy, doprovod, zjištění moţnosti sociálních zařízení, atd.) či zajištění asistence, u smyslově postiţených i případného průvodce v tištěné nebo osobní podobě. V častějším pobytu v přírodě jim brání bariérovost, obavy, nedostatek informací a finance. Nejvíce je omezuje špatná moţnost pohybu a špatná orientace v terénu. Tyto faktory jsou pro osoby s pohybovým, smyslovým a kombinovaným postiţením více limitující. S pátou hypotézou – čím více je handicapovaný méně mobilní, tím více potřebuje znát připravenost dané lokality pro osoby se zdravotním postiţením – nelze nesouhlasit. Potvrzují ji grafy 11, 13 a 15. Znalost připravenosti lokality je na místě zejména z hlediska bariérovosti, informovanosti, obav či nabídky sluţeb, aby se člověk s postiţením dokázal na cestu dobře připravit, ale i zváţit, zda pro něj bude vhodná. Míra mobility se odráţí v kritériích výběru cílové destinace. Proto znalost připravenosti či nepřipravenosti zvoleného regionu je podstatnou podmínkou k realizované cestě. Lze tedy konstatovat, ţe všechny stanovené hypotézy byly potvrzeny. Z uvedených grafů je moţné vyčíst celkový počet respondentů, pohlaví, jejich věk a místo bydliště, druh postiţení, četnost jejich cestování do přírody, doprovod, způsob dopravy, přijatelnou vzdálenost k cestování do národního parku, délku pobytu v národním parku, motivaci k cestování, důvody, které odrazují od cestování, omezení při pobytu v přírodě, kritéria při výběru cílové destinace, ideální délku výletu, způsob získávání informací o cílové lokalitě, jiţ navštívené národní parky, srovnání podmínek a sluţeb na území našich národních parků oproti ostatním lokalitám a porovnání českých

81

a zahraničních národních parků, vítané aktivity ke zpřístupnění národních parků a návrhy konkrétních změn v přístupu národních parků vůči handicapovaným. V závěru je nutné zdůraznit, ţe samotná práce není určena pouze k ukončení navazujícího magisterského studia a jeho obhájení. Lze ji vyuţít jako podklad k vlastnímu monitoringu v uvedených regionech, který mohou provádět jiţ některé organizace zabývající se touto problematikou. Můţe poslouţit i vedoucí práce PhDr. Mgr. Lucii Procházkové, Ph.D. při jejím pedagogickém působení na Masarykově univerzitě. Diplomová práce a studium speciální pedagogiky by měly přispět ke zkvalitnění práce autorky, která ji můţe vyuţít při své prezentaci či při psaní evropských projektů.

82

Resumé Sociální turistika osob se zdravotním postiţením pomáhá naplno aktivně proţít svůj ţivot a být součástí společenského dění. Cestováním si lidé rozšiřují své znalosti, vnímají navštívenou oblast všemi smysly, poznávají to, o čem kdy slyšeli nebo četli. Mnozí z nich jsou nuceni vyvinout velkou námahu, aby dosáhli vytčeného cíle. Nápomocni jim v tom budeme minimalizováním bariér, se kterými se v ţivotě setkávají, tedy i při cestování. Cestování po národních parcích se můţe na první pohled zdát pro tyto osoby nemoţné. Vyuţitím jejich zkušeností a zjištěním jejich potřeb v oblasti sociální turistiky lze národní parky zatraktivnit a více přiblíţit i pro osoby se zdravotním postiţením. Tato práce zjišťovala potřeby handicapovaných při cestování po národních parcích České republiky. Byl zvolen kvantitativní výzkum, ke kterému byla vyuţita metoda statistické techniky dotazníku. Tento dotazník byl některým respondentům předán osobně, jiným rozeslán elektronicky nebo prostřednictvím spolupráce s organizacemi, spolupracujícími s lidmi s postiţením po celé České republice. Vrácené a vyplněné dotazníky byly zpracovány do grafů. Stanovené hypotézy byly potvrzeny. Získaný materiál můţe být nápomocen ke zpracování projektů, prostřednictvím kterých by se daly získat finance na moţné úpravy či zmírnění bariér v národních parcích.

83

Summary Social tourism of handicapped persons helps to provide an active life-style and be part of a normal social life. Travel helps people to expand their knowledge base, sense the visited regions and get to know what they only read or heard about before. For many of them travel is a major struggle. We shall help handicapped individuals to minimize the occurance of barriers the surround them, including barriers on travel. Travel in national parks seems impossible for the handicapped persons in the first sight. However, utilizing their experience and determining their needs in the area of social tourism helps to make national parks more attractive and closer also for the handicapped individuals. The objective of this study was to determine needs of handicapped persons travelling in Czech national parks. A quantitative research was used, using questionnaires as statistical technique. The questionnaire was provide to the focus group in person or sent electronically directly or via cooperation with organizations that specialize in handicapped persons activities. Information from returned questionnaires were processed into summary statistics and displayed in charts. Pre-set hypotheses were confirmed. Obtained information can be used to prepare projects to raise finance to eliminate or reduce barriers in national parks.

84

Seznam použité literatury a jiných zdrojů Použité zdroje: GEIST, B. Psychologický slovník. 2. vydání. Praha : Vodnář, 2000. 425 s. ISBN 8086226-07-7. HARTL, P; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Vydání první (opravený dotisk 2004). Praha : Portál, 2004. 774 s. ISBN 80-7178-303-X. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu : 1. díl. 2. přeprac. a rozšiř. vyd. Praha : Septima, 1999. 396 s. ISBN 80-7216096-6. HUTAŘ, J. Sociálně právní minimum pro osoby se zdravotním postiţením. Praha : Národní rada osob se zdravotním postiţením, 2009.10. vyd. 241 s. ISBN 978-80-8718102-7. Integrativní speciální pedagogika : Integrace školní a sociální. Marie Vítková. 2. rozšiř. a přeprac. vyd. Brno : Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9. JESENSKÝ, J. Základy komprehenzivní pedagogiky. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 2000. 275 s. ISBN 80-7041-196-1. MÁRA, J. Nový Zéland : Návrat k protinoţcům. 1. vyd. Přerov : Jiří Mára, 2007. 167 s. ISBN 978-80-254-0688-5. MOJŢÍŠEK, J . Kaţdý problém má řešení : aneb Netradiční kompenzační prostředky. 1. vyd. Praha : Okamţik, 2007. 32 s. ISBN 978-80-86932-20-0. Nahlédnutí do ţivota beze zraku : aneb Jak se vyhnout diskriminaci lidí se zrakovým postiţením. Miroslav Michálek. 1. vyd. Praha : Okamţik, 2007. 48 s. ISBN 978-8086932-15-6. Nápadník – sborník informací a rad pro ţivot s postiţením. Brno: Liga vozíčkářů, 2010. NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním : Základy a předpoklady dobré poradenské praxe. 1. vyd. Praha : Portál, 2009. 272 s. ISBN 978-80-7367-509-7. Ottova encyklopedie A - Ţ. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. 1144 s. ISBN 80-7360-014-5. PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozšiř. vyd. Brno : Paido, 2010. 401 s. ISBN 978-80-7315-198-0.

85

Postiţený člověk v dějinách II : Texty k dějinám speciálně pedagogické teorie a praxi. Vybrané příspěvky z konferencí Postiţený člověk v proměnách času I a II. Tibor Vojtko. 1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 2007. 106 s. ISBN 978-80-7041-081-3. PROCHÁZKOVÁ, L. Podpora osob se zdravotním postiţením při integraci na trh práce. Brno : MSD, 2009. 172 s. ISBN 978-80-7392-094-4. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. aktual. vyd. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 80-7178-772-8. RENOTIÉROVÁ, M. Somatopedické minimum. Dotisk 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 87 s. ISBN 80-244-0532-6. RENOTIÉROVÁ, M. LUDÍKOVÁ, L. a kol. . Speciální pedagogika. 4. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 313 s. ISBN 80-244-1475-9. SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postiţením. 1. vyd. Praha : Portál, 2010. 160 s. ISBN 978-80-7367-691-9. SOVÁK, M. a kol. Defektologický slovník. 3. upr. vyd. Praha : Nakladatelství H&H, 2000. 418 s. ISBN 80-86022-76-5. TITZL, B. Postiţený člověk ve společnosti. Praha : Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, 2000. 250 s. ISBN 80-86039-90-0. VALENTA, J. Školské zákony a prováděcí předpisy s komentářem. 3. aktual. vyd. Olomouc : ANAG, 2007. 655 s. ISBN 978-80-7263-387-6. VALENTA, M.; MÜLLER, O. Psychopedie : teoretické základy a metodika. 3. aktual. A rozšiř. vyd. Praha : Parta, 2007. 386 s. ISBN 978-80-7320-099-2. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. rozšiř. a přeprac. vyd. Praha : Portál, 2004. 870 s. ISBN 80-7178-802-3. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. 2., rozšiř. a přeprac. vyd. Brno : Paido, 2006. 302 s. ISBN 80-7315-134-0.

Internetové zdroje: Aktuality SROP. [online]. NUTS2moravskoslezsko.cz, 2006 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z WWW: . Beskydy pro všechny. [online]. Projekt-beskydy.cz, 2008 [cit. 2011-02-14]. Dostupné z WWW: . ČÁKIOVÁ, Julie. Autoškoly pro ZP. [online]. Icm.cz, 13.6. 2006 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: . 86

Českým Švýcarskem na kolečkách. [online]. České Švýcarsko.cz, c2007 [cit. 2011-0217]. Dostupné z WWW: . DESATERO komunikace při doprovodu pacientů se zrakovým postiţením. [online]. Nrzp.cz, 2006 [cit. 2011-03-09]. Dostupné z WWW: . DESATERO pro komunikaci s pacienty se zrakovým postiţením. [online]. Nrzp.cz, 2006 [cit. 2011-03-09]. Dostupné z WWW: . DESATERO pro kontakt s nevidomým se psem. [online]. Nrzp.cz, Zdroj: www.sons.cz. 2006 [cit. 2011-03-09]. Dostupné z WWW: . DESARERO komunikace se sluchově postiţenými. [online]. Nrzp.cz, 2006 [cit. 2011-0309]. Dostupné z WWW: . DESATERO pro komunikaci se sluchově postiţenými (Kubertová). [online]. Nrzp.cz, 2006 [cit. 2011-03-09]. Dostupné z WWW: . Dostupná Šumava. [online]. Npsumava.cz, c2008 - 2011 [cit. 2011-03-13]. Dostupné z WWW: . Dotace a programy. [online]. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2007 [cit. 2011-0315]. Dostupné z WWW: . Dům Českého Švýcarska. [online]. České Švýcarsko.cz, c2007 [cit. 2011-03-14]. Dostupné z WWW: . Euroklíč ...konec bloudění. [online]. Eurokeycz.com, 2007 [cit. 2010-07-12]. Dostupné z WWW: . Euroklíč ...konec bloudění. [online]. Eurokeycz.com, 2007 [cit. 2010-07-12]. Dostupné z WWW: . HOUSEROVÁ, A. Historie zpřístupňování veřejné dopravy pro osoby se sníţenou schopností pohybu a orientace. [online]. Bez bariér.cz, 2006 [cit. 2010-06-16]. Dostupné z WWW: . Jakou loď pro vozíčkáře?. [online]. Hausbot-dovolena.cz, 2010 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: .

87

Ke staţení. [online]. Jedemetaky.cz, 2007 [cit. 2011-03-13]. Dostupné z WWW: . Krkonoše bez bariér. [online]. Svaztp.cz, c2005 [cit. 2011-03-14]. Dostupné z WWW: . Mezinárodní den osob se zdravotním postiţením. [online]. Informační centrum vlády.cz, 29.11.2010 [cit. 2011-03-06]. Dostupné z WWW: . Nová práva pro osoby s omezenou schopností pohybu. [online]. Helpnet.cz, 2007 [cit. 2010-06-08]. Dostupné z WWW: . Nový způsob posuzování invalidity od 1. ledna 2010. [online]. MPSV.cz, 20.11.2009. [cit. 2011-02-26]. Dostupné z WWW: . Odjezdy lodí. [online]. Dpmb.cz, 2010 [cit. 2010-6-08]. Dostupné z WWW: . Operační program přeshraniční spolupráce ČR - Rakousko. [online]. Jihočeský kraj, c2011 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z WWW: . Outdoor quide inspirace pro pobyt a pohyb v přírodě : časopis pro ţivot za dveřmi. [online]. Moravskoslezský kraj má jako první v ČR projekt bezbariérové turistiky. 21.2.2010, 2010, [cit. 2011-03-07]. Dostupný z WWW: . Podyjí. [online]. Bez bariér.cz, c17. února 2011 [cit. 2011-02-17]. Dostupné z WWW: . Právní předpisy pro sociální sluţby. [online]. MPSV.cz, 09.07.2009 [cit. 2011-03-06]. Dostupné z WWW: . Projekt: Cestujeme bez bariér na Šumavě/Bayerischer Wald. [online]. Trianoncechy.cz, 2010 [cit. 2011-02-14]. Dostupné z WWW: . Projekty Krkonoše pro všechny a Krkonoše bez bariér. [online]. Krkonoše.eu, 2009 [cit. 2011-02-16]. Dostupné z WWW: . Projekt ,,Šumava bez bariér - základy sociální turistiky v prostoru české a bavorské Šumavy". [online]. Trianoncechy.cz, 2009 [cit. 2011-02-14]. Dostupné z WWW: . 88

Realizované projekty. [online]. Kazuist.cz, 2008 [cit. 2011-02-14]. Dostupné z WWW: . Regionální operační programy. [online]. Ministersvo zdravotnictví České republiky, c2010 [cit. 2011-03-15]. Dostupné z WWW: . Seznam nainstalovaných ,,Eurozámků" v ČR. [online]. Nrzp.cz, 2007 [cit. 2010-07-12]. Dostupné z WWW: . Sociální observatoř : dostupnost regionu pro cestování osob se zdravotním postiţením [online]. Jedemetaky.cz, 2007 [cit. 2011-03-13]. Dostupné z WWW: . Správa národního parku Podyjí. [online]. Národní park Podyjí, 2007 [cit. 2011-02-17]. Dostupné z WWW: . Vyhláška č. 62/2007 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. [online]. MSMT.cz, 2006 [cit. 2011-03-06]. Dostupné z WWW: .

89

Seznam grafů Graf 1:

Pohlaví respondentů

Graf 2:

Věk respondentů

Graf 3:

Bydliště respondentů dle krajů

Graf 4:

Druh zdravotního postiţení

Graf 5:

Jak často chodíte/jezdíte do přírody?

Graf 6:

Do přírody chodíte/jezdíte nejčastěji:

Graf 7:

K výletům do přírody pouţíváte jako dopravní prostředek:

Graf 8a: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku Šumava je pro vás ještě přijatelná? Graf 8b: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku České Švýcarsko je pro vás ještě přijatelná? Graf 8c: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku Krkonoše je pro vás ještě přijatelná? Graf 8d: Jaká vzdálenost za výletem do národního parku Podyjí je pro vás ještě přijatelná? Graf 9:

Jakou délku pobytu v národním parku preferujete?

Graf 10: Co vás nejvíce láká na výletech do přírody? Graf 11: Co vás odrazuje, popřípadě co brání v ještě častějším pobytu v přírodě? Graf 12: Co vás nejvíc omezuje, kdyţ jste v přírodě? Graf 13: Podle čeho si vybíráte cíl výletu? Graf 14: Jaká je pro vás ideální délka vlastního výletu v národním parku? Graf 15: Jak získáváte informace o cílové destinaci? Graf 16: Jaké národní parky jste navštívil/a? Graf 17a: Zaregistroval/a jste jiné podmínky pro cestování či sluţby na území národních parků v ČR oproti ostatním lokalitám? České národní parky: Graf 17b: Zaregistroval/a jste jiné podmínky pro cestování či sluţby na území národních parků v ČR oproti ostatním lokalitám? Porovnání českých a zahraničních národních parků: Graf 18: Jaké aktivity vedoucí ke zpřístupnění národního parku byste nejvíce ocenil/a? Graf 19: Co byste navrhoval/a za konkrétní změny v přístupu národních parků vůči osobám se zdravotním postiţením? 90

Seznam příloh Příloha 1 – Dotazník Příloha 2 – Přehled národních parků ČR Příloha 3 – Pracovní verze mapky s rozmístěním bezbariérových tras na území KRNAP Příloha 4 – Krkonoše bez bariér Příloha 5 – Desatero zásad bezpečného chování při pohybu v horském terénu Příloha 6 – Labská stezka Příloha 7 – Mapka programu Dostupná Šumava Příloha 8 – Chalupská slať Příloha 9 – Travel manual Šumava pro všechny Příloha 10 – Českým Švýcarskem na kolečkách Příloha 11 – Doporučované výlety v Českém Švýcarsku Příloha 12 – Neupravené, autentické odpovědi ke grafu 18 Příloha 13 – Zpracovaná databáze z dotazníků ke grafům v tabulkách

91