Cesta 10 KØESANSKÝ ČASOPIS PRO DÌTI. cena 7 Kč

Cesta

10 2010

KØESANSKÝ ČASOPIS PRO DÌTI

cena 7 Kč

2

OBSAH

Modlitba ..................................................................3 První izraelští králové .............................................4 Jan Twardowski o modlitbì ...................................5 Co pro mì znamená církev ....................................6 Talíø polévky ............................................................7 Víte to? ....................................................................7 Komiks .....................................................................8 Toulky s Kuldou.................................................... 10 Podobenství.......................................................... 12 Soutìž o tøi knihy ................................................ 13 Kolik øečí znáš, tolikrát jsi človìkem .................. 14 Podzim .................................................................. 15 Písnička................................................................. 16

Vydavatel: Ústřední rada Církve československé husitské Adresa redakce: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: 220 398 107 Šéfredaktorka: Mgr. Jana Krajčiříková, e-mail: [email protected] Tisk: Grafotechna Print s. r. o. Distribuce: A.L.L. production s. r. o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: 840 306 090, e-mail: [email protected] Objednávky a reklamace vyřizujte, prosím, přímo s distributorem. Ilustrace: J. Oleš, P. Herold, H. Rokytová, V. Švejdová a archiv časopisu Cesta Registrováno pod číslem MK ČR E 8426 dne 2. 2. 2000

MODLITBA

Milý Pane Bože, včera jsem slyšela, jak se moje babička bavila se svou kamarádkou, která chodí do katolického kostela. Dìlaly si z toho trochu legraci, jak je to v každé církvi jiné. Když jsme potom byly s babičkou samy, vysvìtlovala mi, že døív vztahy mezi rùznými církvemi byly mnohem horší. I když všemu ještì nerozumím, jsem ráda, že už je ta doba pryč. Ty určitì taky, že? Vždy ty jsi nᚠBùh, jeden a stejný pro všechny. Amen.

3

4

PRVNÍ IZRAELŠTÍ KRÁLOVÉ

14. David a Bat-šeba O králi Davidovi bezesporu mùžeme øíci, že byl vìrný Bohu a snažil se plnit jeho vùli. I on však ve svém životì selhal. Bible o tom píše v 11. a 12. kapitole Druhé knihy Samuelovy. David mìl slabost pro krásné ženy. Jak bylo tehdy bìžné, mìl více než jednu manželku. Ani to mu však nestačilo. Jednoho večera, když si vyšel na støechu svého paláce, uvidìl v sousední zahradì koupající se krasavici. Ihned po ní zatoužil. Neodradilo jej ani to, že Bat-šeba, tak se ona žena jmenovala, byla manželkou jiného muže – vojáka Urijáše, jenž v té dobì bojoval v Davidovì vojsku proti Amónovcùm. Je tøeba ovšem také uvést, že ani Bat-šeba se Davidovì pøízni nebránila. David začal pøemýšlet, jak se Urijáše zbavit, aby se mohl s Bat-šebou sám oženit. Nakonec poslal veliteli vojska Jóabovi dopis, ve kterém jej žádal, aby Urijáše poslal bojovat na takové místo, kde bude určitì zabit. Jóab jeho pøíkaz splnil a Urijᚠskutečnì v bitvì padl. Když tato zpráva dorazila do Jeruzaléma, Bat-šeba dodržela povinnou smuteční lhùtu, potom se však okamžitì provdala za Davida, kterému brzy porodila syna. Davidovo jednání se Bohu rozhodnì nelíbilo. Poslal k nìmu proroka Nátana, jenž mu vyprávìl tento pøíbìh: „V jednom mìstì žili dva muži, jeden boháč a jeden chudák. Ten boháč mìl velká stáda skotu a ovcí, chudák jen jedinou ovečku, o kterou se pečlivì staral. Když pøišla k boháčovi návštìva, nechtìlo se mu zabíjet zvíøe ze svého stáda, a proto vzal chudákovi jeho jedinou ovečku, zabil ji a jídlo z ní pøedložil své návštìvì.“ Když to David slyšel, velmi ho to pobouøilo: „Ten človìk zaslouží za své jednání trest smrti. A tu ovečku by mìl nahradit čtyønásobnì!“

5 „Králi, pøesnì takhle jsi se ale zachoval ty sám,“ øekl mu na to Nátan. David uznal svou vinu a začal se kát. Bùh jej však pøesto potrestal. Dítì, které se narodilo Bat-šebì, vážnì onemocnìlo a zemøelo, i když se David usilovnì modlil a postil. Bat-šeba však pozdìji porodila další dítì, syna, který se jmenoval Šalomoun. Ano, to jméno jistì znáte, je to budoucí izraelský král, který proslul svou moudrostí a tím, že vystavìl Hospodinu chrám. Jana Krajčiøíková

JAN TWARDOWSKI O MODLITBÌ Chlapci a dìvčata, určitì jste zahlédli nìkoho, jak se modlí. Je to takové zvláštní. Modlitebník oslovuje kohosi, koho nevidí. Nìkdy pøed tím, koho nevidí, naøíká. Jindy napøahuje ruce, jako by se chtìl čehosi dotknout. Jednou jsem vidìl, jak se modlila dívka, která se pøipravovala na svatbu. Modlila se k neviditelnému Pánu Bohu tak soustøedìnì, že pøestala myslet na svou bílou sukni, na závoj, dokonce i na zlaté snubní prstýnky. Jak se dá poznat, že se kdosi dobøe modlí? Modlí se dobøe ten, který dlouho klečí a nesedí si na patách? Modlí se dobøe ten, kdo si myslí: mùj kamarád se pøi modlitbì nakrucuje a já ne? Anebo se modlí dobøe ten, kdo nedìlá grimasy, nezívá, nemyslí na to, co bude k obìdu? Kdo se dobøe modlí, to se pozná velice jednoduše. Dobøe se modlí, kdo se po modlitbì stane lepším, zdvoøilejším, kdo stále napøahuje levou i pravou ruku k pomoci druhým. Pøeložil Emil J. Havlíček

6

CO PRO MÌ ZNAMENÁ CÍRKEV

V církvi jsem doma Pokøtìna jsem byla brzy po narození. Rodiče mìli církev rádi. Obìtavì v ní pracovali, chodili na bohoslužby a biblické hodiny. Tak jsem rostla v církvi i já. V náboženství a nedìlní škole, pozdìji s biømovanci a mládeží jsem se seznamovala s Biblí a zbožností. Bylo mi tøináct let, když jsem prožila silnou zkušenost s modlitbou. Bydleli jsme ve venkovském domku společnì s babičkou. Spávala jsem v kuchyni, babička ve vedlejší svìtničce a rodiče v ložnici. Jednou v noci mì probudilo svìtlo u babičky a v polospánku jsem vnímala, že se dìje nìco dramatického. Rozrušené hlasy rodičù, spìšné kroky, slabý hlas babiččin. Maminka vbìhla do kuchynì a úplnì mì probudila naléhavou výzvou: „Helenko, modli se za babičku, ona nemùže umøít!“ Už nevím, jakými slovy jsem se modlila. Živì si však pamatuji, že jsem se modlila velmi upøímnì, se slzami jsem se celou bytostí upínala k Bohu. Po chvíli nastalo ticho. Maminka pøišla, objala mne a øekla: „Babička umøela.“ Uplynulo šedesát let. Celý život se pøesvìdčuji, že Bùh modlitby nejen slyší, ale i vyslyší. Má zkušenost mì čím dál pevnìji poutala k církvi. Studovala jsem bohosloví, sloužila jako duchovní. Poznala jsem bohatost a bezpečí života ve víøe. V církvi jsem prožila mnoho radosti i potìšení v bolesti a poznala øadu vìøících krásných lidí, kteøí mi osvìtlovali cestu k Bohu a Pánu Ježíši. S takovými lidmi je dobøe. V církvi jsem šastná. Helena Matušková

TALÍØ POLÉVKY

7

Jedna starší paní si v jídelnì se samoobsluhou koupila polévku. Kouøící talíø si zanesla ke stolku, kabelku si povìsila pod nìj a šla si ještì pro lžíci, na kterou zapomnìla. Když se vrátila, zjistila, že u stolku stojí tmavovlasý muž a lžící nabírá její polévku. „Typický cizinec; co ho to napadlo,“ pomyslela si. Vtlačila se vedle nìho, hnìvivì se na nìho podívala a také ponoøila lžíci do polévky. Žádný z nich nepromluvil ani slovo, ale po jídle muž pøinesl ještì pro oba kávu a zdvoøile se rozloučil. Žena udivenì podìkovala. Když chtìla odejít, svou kabelku nenašla. „Aha, zlodìj. Typické!“ Rozhlédla se. Muž mezitím zmizel. Ale pod vedlejším stolkem žena spatøila svou kabelku. A její talíø polévky na nìm už vychladl. Text neznámého autora pøeložil Z. S.

VÍTE TO? Nìkterá slova jsou si podobná. Dovedete je vysvìtlit? (Nejste-li si jistí, podívejte se na str. 14.)

Únor je... Úmor je... Úhor je... Úbor je... Úkor je... Lampion je... Žampion je... Šampion je... Šampon je... Kulomet je... Kamelot je... Kalumet je... Kelímek je... Z. S.

8

9

10

NA TOULKÁCH S KULDOU XII. Pan porybný zasahuje

Rozsáhlá louka byla v dolní části jakoby pøepažena hustým olšovým hájem. Ozval se odtamtud veselý flétnový hlas: „Dùdllídldù.“ Lucinka, nejmenší členka vodní záchranáøské výpravy, se cítila odstrčená, že si jí nikdo nevšímá, ale teď se mohla uplatnit. Zatahala velkého pražského bratrance Ríšu za tričko. „Slyšíš? To zpívá žluva, tajemný zlatý pták s černým pírkem na boku,“ sdìlovala mu. „V srpnu žluvy odlétají a opičí se po nich špačci.“ Ríša na ni nechápavì pohlédl a odbyl ji: „Prosím tì, co má nìjaká žluva co dìlat s velkou vodou...?!“ Lucinka si pro sebe tiše a lítostivì udìlala: „Dùdllídldù. Vždy je to hezký...“ Zraky všech, hospodáøù, starostky Panpeliškové i hostinského Pivoòky byly upøeny na otce Juráška. Pan porybný rozvážnì sestoupil ze silnice a kráčel pruhem nezatopené louky k místu, odkud se rozlévala záplava, na ramenì nesl bidlo s hákem a železné hrábì. Došel ke korytu potoka, jímž se teď plazil jen drobínek vody. Od Lužce se potok odnepamìti vinul loukou v pohledných zákrutech. Pan porybný shledal, že právì jeden takový zákrut ucpala povodeò vším, co pobrala cestou, a vytvoøila hotovou hráz, která mu sahala až do výše prsou. Strhnout tu záha naráz, jistì by ho pøíval vody povalil. Opatrnì odhrabal z vrcholu zátarasu tìžký balík nìjaké hmoty a odnášel jej k silnici, aby nezpùsobil další zácpu. „To je seno, které mi sebrala povodeò!“ vykøikl jeden z hospodáøù. „Vidíte, jak dobré mám seno, když zastavilo potok?“ Ze zaplavené louky se mezitím pøes zbylou ucpávku jako pøes splav pøelila první vlna vody a spìchala prázdným korytem k olšinì. „Sláva!“ volal houf lidí na silnici. „A žije pan porybný!“ Otec Jurášek se jen pousmál a upozornil dìti, že brzy pøijde jejich chvíle. Kuldovi, netrpìlivì poletujícímu sem a tam, to slíbil taky. Vrátil se

11 k ucpanému zákrutu, pomocí bidla s hákem vytahal ze záhati vzpøíčené latì a v náručí je také nesl k silnici. „To jsou plaòky z plotu, který mi sebrala velká voda!“ chlubil se jiný hospodáø. „Vidíte, jak dobré jsou to plaòky, když zarazily potok tak, že se rozlil po lukách!“ Voda teď pøepadala pøes zátaras mohutnìjším proudem, ale korytem jí poøád ještì neodtékalo tolik jako pùvodním potokem. „No ale do rybníka Okrouhlíčku by už snad mìla dorazit, aby kapøíci nelapali po vzduchu,“ zauvažoval Martin jako pravý syn porybného. „Co øíkáš, Kuldo?“ Kamarád kulový blesk se tam ochotnì letìl podívat pøes olšový hájek a po návratu dával bočním kroužením najevo, že do Okrouhlíku pøitéká vody zatím jen maloučko. Otec Jurášek se pustil hrábìmi do ucpávky, uvolnìné tak ze tøetiny. Ale co to z ní vyhrabával na bøeh? Zelené trsy s nìjakými bílými hlízami, byla jich celá hromádka. „To jsou moje brambory, voda mi jich vyorala dvì brázdy,“ nadšenì pištìl další hospodáø. „Podívejte, jak výborné mám brambory, když ucpaly potok. A jak jsou krásnì omyté!“ Voda rozlitá do šíøky po lukách maličko ustoupila z okrajù, jako kdyby zaváhala, pak se dala na ústup. Tu a tam rozvlnil hladinu høbet vìtší ryby, která odplouvala z mìlčiny a se Smejčilem to trhlo, užuž sahal do batohu pro skládací podbìráček. „Smejčile, já tì vidím!“ varoval ho porybný. „Smejčile, my tì vidíme!“ pøísným úøedním hlasem ho napomenula starostka Panpelišková. „Já vás taky vidím,“ zahuhlal si pro sebe. Všichni sledovali otce Juráška, jak se pomocí bidla s hákem pokouší pohnout s nìčím, co se vzpøíčilo v zákrutu potoka. Bylo to velké, hranaté a tìžké. Podaøilo se mu s tím pohnout jen trochu, ale i tak vyrazil do koryta mohutný vodní proud. Kulda vyletìl nad olšinu a radostným kroužením oznamoval, že do rybníka zvaného Okrouhlíček už pøitéká. Ladislav Muška (pokračování pøíštì)

12

PODOBENSTVÍ

O zlých vinaøích (Mk 12,1-12; Mt 21,33-45; L 20,9-19) V tomto podobenství se opìt vydáme na vinici. Pøíbìh najdeme v evangeliu Markovì, Matoušovì i Lukášovì. Jejich líčení se pøíliš neliší, i když určité rozdíly tu pozorný čtenáø najde, napøíklad v počtu služebníkù, které pán na vinici posílá. Ale od začátku. Toto podobenství øíká Ježíš poté, co se jej farizeové ptali, kdo mu dal moc uzdravovat nemocné a činit zázraky. Øekl jim: „Kdo dal moc køtít Janu Køtiteli – lidé nebo Bùh? Když mi odpovíte, odpovím vám i já na vaši otázku.“ Farizeové a zákoníci však odpovìdìli vyhýbavì. Ježíš jim øekl: „Jeden človìk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vybavil strážní vìží a lisem. Pak ji pronajal vinaøùm a odcestoval. Ve stanovený čas poslal své služebníky, aby od vinaøù vybrali domluvený podíl na úrodì. Vinaøi je však zbili a nic jim nedali. Pán tedy poslal jiné – a to nìkolikrát – vinaøi je však vždycky zbili či dokonce zabili. Nakonec poslal pán svého syna, protože doufal, že jemu vinaøi nic neudìlají. Ti si však øekli: Je to dìdic, když ho zabijeme, mùže být vinice naše! A skutečnì ho zabili. Ptám se vás: co udìlá pán s tìmito vinaøi? Pøijde, zahubí je a vinici dá jiným.“ Farizeové, když to slyšeli, dostali vztek, pochopili totiž, že Ježíš tímto podobenstvím míøí na nì. Je to alegorie, ve které farizeové pøedstavují ty zlé vinaøe. Nepoznali či nechtìli poznat posly (ony služebníky), které k nim Bùh (pán vinice) posílal. Zahnali je, tloukli či pøímo zabili. Jedním z tìchto „služebníkù“ byl i Jan Køtitel, o nìmž nechtìli veøejnì pøiznat, že je prorok. A Ježíš pøedpovídá, že se nakonec nezastaví ani pøed zabitím samotného syna majitele vinice – tedy vlastnì Syna Božího – Ježíše Krista. My, dnešní køesané, to už všechno z Bible dobøe známe. Pøesto si musíme dávat velký pozor, abychom se také, když k nám Bùh pošle své služebníky, nezachovali stejnì jako ti zlí vinaøi. Protože nakonec by nás Bùh potrestal – pøišel by, zahubil nás a „vinici“ – nᚠsvìt, dal jiným. Jana Krajčiøíková

SOUT̎ O TØI KNIHY

13

Máte, dìti, rády pouštìní drakù? Tuto zábavu si nejvíce užíváme právì na podzim, kdy hodnì fouká a bìhání za drakem nás navíc pøíjemnì zahøeje. A už však draky pouštíte či nikoliv, jistì mezi tìmito dvìma draky snadno najdete pìt rozdílù. Napište nám je do poloviny listopadu a ve vánočním čísle Cesty vylosujeme tøi z vás, kteøí od nás dostanou knížku.

Blahopøejeme výhercùm soutìže z čísla červen-červenec (správná odpovìď: Ararat, Mórija, Sinaj, Karmel, Tábor). Knížku od nás tentokrát dostanou: Karolína Uzlová a Klára Foffová z Kolína a Juditka a Táòa Federlovy z Prahy 4

14

KOLIK ØEČÍ ZNÁŠ, TOLIKRÁT JSI ČLOVÌKEM

Milí mladí čtenáøi, pøipadá vám toto okøídlené rčení spíše jako pøehnané tvrzení či snad dokonce jako žert? V dnešní dobì, bohužel často plné planých slibù a reklamních hesel všude kolem nás, lze tuto vaši nedùvìru pochopit. Pøesto vás mohu ujistit, že toto rčení je skutečnì pravdivé. Kdo zná po celý svùj život jen svùj rodný jazyk, je sice hoden chvály, zná-li jej dobøe, ale v širém svìtì se tìžko nakonec uplatní a prosadí. Zatímco døíve se v zamìstnání často vyžadovala znalost nìmčiny nebo pak zase ruštiny a nìkdejšího diplomatického jazyka – francouzštiny, v dnešní svobodné dobì, po vzniku Evropské unie, kam patøíme i my, je pøevažující obchodní i dorozumívací øečí hlavnì angličtina a do jisté míry už i španìlština. Proto dotyčné rčení nijak nepodceòujte a využijte naopak elánu svého mládí a dostatku času pro vaši lepší budoucnost a uplatnìní v životì. Nebudete toho určitì litovat už proto, že je dnes velká možnost kamkoliv cestovat a tím si zároveò znalost cizího jazyka, který jste se učili, ovìøit v praxi. Vaši rodiče budou jistì tuto vaši snahu po sebevzdìlávání podporovat a uvítají, když jim budete pøi společné dovolené v cizinì dìlat i spolehlivého „tlumočníka“. Jak jinak skončit než pøáním: Hodnì štìstí – Viel Glück – Much luck – Buena Suerte! K tomu vám dopomáhej Bùh! Dr. Karel Lachout

Správný význam slov ze str. 7: Únor je mìsíc. Úmor je vysílení. Úhor je ladem ležící pùda. Úbor je oblečení. Úkor je újma. Lampion je barevná papírová svítilna. Žampion je jedlá houba. Šampion je mistr. Šampon je mycí prostøedek na vlasy. Kulomet je zbraò. Kamelot je roznašeč novin. Kalumet je indiánská dýmka. Kelímek je nádobka.

PODZIM

15

Padá listí podzimní, táhnou černé mraky, do zimy je málo dní, jdeme pouštìt draky. Ten nejlepší vyletí až ke slunci do nebe a já, táto, vzpomínám vždycky jenom na tebe. Jak jsme spolu na pole vzali naši maminku a tam jsme si opékali brambory na ohýnku. Dneska už to v módì není, øekly dìti ze školky, že ze všeho nejlepší jsou usmažené hranolky! Mirka Žáková

16

KDO MÌ Z POUT MÝCH

1. Být jak strom, co plody nese, nejen listí pro krásu, být jak strom, co nepohne se, nebojí se nečasu.

3. Pramen žití nìkde najít, neznat, co je únava. tøeba sám, dál pravdu hájit, i když právì prohrává.

2. Být jak dùm na skále pevné, jako maják na moøi, s kterým ani pøíval nehne, když se na nìj oboøí. Ref.

4. Kdybych pronik’ do atomu, kdybych létal na Mìsíc, jako andìl mluvil k tomu, lásku nemìl, nejsem nic. Ref.

(Sloky se zpívají na melodii refrénu.)