Cesta 5 KØESANSKÝ ČASOPIS PRO DÌTI. cena 7 Kč

Cesta

5

2009

KØESANSKÝ ČASOPIS PRO DÌTI

cena 7 Kč

2

OBSAH

Modlitba ..................................................................3 První izraelští králové ............................................4 Poznáváme Ježíše ...................................................6 Podobenství.............................................................7 Mimozemšané v žabství. .......................................8 Princezna Mandarinka...............................................10 Beruška..................................................................11 Putujeme s Biblí ................................................... 12 Soutìž o tøi knihy ................................................ 14 Pozvánka ......................................................................15 Písnička................................................................. 16

Vydavatel: Ústřední rada Církve československé husitské Adresa redakce: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: 220 398 107 Šéfredaktorka: Mgr. Jana Krajčiříková, e-mail: [email protected] Tisk: Grafotechna Print s. r. o. Distribuce: A.L.L. production s. r. o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9, tel.: 234 092 851, e-mail: [email protected] Objednávky a reklamace vyřizujte, prosím, přímo s distributorem. Ilustrace: H. Rokytová, J. Kostelecký, R. Sco�, J. Krist a archiv časopisu Cesta Registrováno pod číslem MK ČR E 8426 dne 2. 2. 2000

MODLITBA

3

Maminka je nemocná Naše maminka je nemocná, Ježíši. Byla tvoje maminka také nìkdy nemocná? Když je maminka nemocná, je to moc zlé. Všude chybí. Chybí i tam, kde ji nepotøebujeme. Chybí nám pravý pokoj v domì, nìkdo, kdo nás má poøád rád a za kým mùžeme vždycky pøijít. Prosím, uzdrav naši maminku, Ježíši. Prosím, vzpomeò si na svou maminku a na to, jak jsi ji potøeboval. Bez maminky to nejde. Amen. Dietrich Mendt Pøel. Zdenìk Svoboda

4

PRVNÍ IZRAELŠTÍ KRÁLOVÉ 1. Narození Samuele

V minulém čísle jsme dokončili vyprávìní o posledním izraelském soudci, o Samsonovi. Jak se dokonce dvakrát praví v závìru knihy Soudcù (Sd 17,6 a 21,25), Izraelci v tìch dnech nemìli krále a „každý proto dìlal, co uznal za správné“ – jinými slovy: každý si dìlal, co chtìl. Znovu a znovu Boží lid podléhal pokušení a klanìl se místo Hospodinu rùzným modlám. Pøíkladem toho je muž jménem Míka, jenž si vystavìl svatyni, kde uctíval bùžky a zlatou sochu, a najal si dokonce jednoho lévijce (potomky Léviho Hospodin určil ke knìžské službì), aby mu v této svatyni dìlal knìze. Domníval se bláhovì, že to mu zajistí Hospodinovu pøízeò, ačkoliv Desatero uctívání jakýchkoliv model pøísnì zakazuje (17. kapitola knihy Soudcù). Je tedy zøejmé, že Izraelci potøebují krále, aby je vedl. O jejich zkušenostech s prvními králi – Saulem a Davidem – vypráví První a Druhá kniha Samuelova. V tomto a pøíštích číslech Cesty si tento pøíbìh pøiblížíme. Na jeho počátku se narodí chlapec jménem Samuel...

Byl jednou jeden muž, jmenoval se Elkána. Mìl dvì ženy, jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Chanu mìl Elkána radìji. Ona se však velmi trápila tím, že nemá žádné dìti. Penina se jí navíc kvùli tomu poøád posmívala. Øíkala jí: „Nemᚠžádné dìti, ale já je mám. Hospodin tì jistì nemá rád, a proto ti nedává žádné dítì.“ Elkána s Chanou byli velmi zbožní a každý rok chodili na pou do mìsta Sílo, kde stála Boží svatynì, aby se zde modlili. Ve svatyni byla uložena truhla úmluvy s deskami Desatera. Nejvyšším knìzem v této svatyni byl muž jménem Elí. Jednou pøišli znovu do svatynì a utrápená Chana padla na kolena a tiše a úpìnlivì se modlila: „Hospodine, nezapomínej na mne, prosím! Daruj mi dítì! Slibuji, že se o nìj budu dobøe starat. Každý den mu budu vyprávìt o tobì. Až trochu vyroste, stane se z nìj tvùj služebník, to ti slibuji!“ Chana se takto modlila velice dlouho. U dveøí do svatynì sedìl veleknìz Elí a pozoroval ji. Vidìl, jak tam leží na zemi, její ústa se pohybují, ale nerozumìl tomu, co øíká. Pomyslel si, že je asi opilá, a šel ji napomenout: „Že se nestydíš, opilá vejít do svatynì!“ Chana k nìmu zvedla uplakané oči: „Ach ne, nejsem opilá. Mìla jsem jen spoustu starostí a trápení. Teď jsem to v modlitbì všechno øekla Bohu.“ Elí zalitoval svého hnìvu a øekl jí: „Jdi klidnì domù, Bùh tvou modlitbu vyslyší a splní tvé pøání.“

5 Tak se také stalo – za rok se Chanì narodil syn. Chana si pøála, aby se jmenoval Samuel, protože toto jméno znamená Vyslyšel Bùh. Svìøila se svému muži se slibem, který dala Hospodinu, a Elkána øekl: „Udìlej, co považuješ za správné.“ Chana se o syna dobøe starala, jak slíbila. Když mu byly asi čtyøi nebo pìt let, pøivedla jej s sebou do svatynì k Elímu. Ten už se na Chanu nepamatoval. Ona mu však øekla: „Jsem ta žena, která se zde modlila, aby dostala dítì. Tohle je chlapec, kterého mi Bùh dal. Slíbila jsem Bohu, že se stane Božím služebníkem. Smí zùstat zde a pomáhat ti ve svatyni?“ Elímu se to velice líbilo a souhlasil. Od té doby žil Samuel ve svatyni. Rodiče jej každoročnì navštìvovali a matka mu vždy pøinesla nové pìkné šaty, vždy o nìco vìtší než ty, ze kterých už vyrostl. Jana Krajčiøíková

6

POZNÁVÁME JEŽÍŠE 14. - 15.

Část čtrnáctá 1. Kde zùstal dvanáctiletý Ježíš, když se s rodiči mìl vrátit domù z putování do Jeruzaléma? 2. Co se stalo, když se Ježíš plavil s učedníky pøes Genezaretské jezero a usnul na lodi? 3. Kam odvedli Pána Ježíše z Getsemanské zahrady? 4. Co udìlal Petr jednomu z vojákù, když chtìl ochránit Ježíše Krista? 5. Co øekl Pilát, aby ulehčil svému svìdomí, když dal Ježíše ukøižovat? (Nápovìda: ucho, bouøe, umýt ruce, Annáš, chrám)

Část patnáctá 1. Ježíš vzal tøi učedníky na horu a tam se jim ukázal v promìnìném tìle. Byli tam ještì dva muži, kteøí? 2. Co vidìly ženy v nedìli ráno u Ježíšova hrobu? 3. Kterému učedníkovi se øíká „nevìøící“, protože si chtìl sáhnout na rány Krista? 4. Jakým zpùsobem odešel Ježíš od svých učedníkù? 5. Když Ježíš zmizel v nebi, co uslyšeli učedníci od andìlù? (Nápovìda: Tomáš, Mojžíš, Eliáš, žehnání, oblaka, prázdný hrob, odvalený kámen, druhý pøíchod) Správné odpovìdi najdete na str. 14. Pøi sestavování „seriálu“ byla použita Bible a Bible v hádankách a odpovìdích. Marcela Šímová

PODOBENSTVÍ

7

3. O rozsévači Toto podobenství najdeme témìø ve stejném znìní u Matouše (13,1-9), Marka (4,1-9) i Lukáše (8,4-8). Je to jedno z prvních podobenství, které Ježíš vyslovil. Pøipojil k nìmu i výklad. Rozsévač je človìk, který na poli sije zrní, aby z nìj vyrostlo obilí. Dnes již mùžeme na poli vidìt jen traktory, døíve však rolníci museli skoro vše dìlat ručnì. Kráčeli mezi brázdami a snažili se rovnomìrnì rozhazovat zrno do pùdy. Vždy se pøitom stane, že nìkterá semena padnou mimo úrodnou zem. Ježíšovi posluchači polní práce dobøe znali, proto jim byl jistì jasný osud jednotlivých zrn. Ježíšùv výklad však ukazuje druhý, dùležitìjší ale pro mnohé zároveò skrytý význam jeho slov. Zde nejde o zrní, ale o slovo o Božím království. Jak tedy zní toto podobenství? Když rozsévač pracoval, nìkterá zrna padla podél cesty a pøiletìli ptáci, kteøí je sezobali. Jiná padla na skalnatou pùdu, kde nemìla dost zemì. Hned vzešla, protože nebyla hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je a bez poøádných koøenù uschla. Jiná zrna padla mezi trní, které je udusilo. Ta zrna, která padla do dobré zemì, pak dala užitek – nìkteré sto zrn, jiné šedesát, další tøicet. A zde je výklad: Podobenství ukazuje, jak lidé mohou naložit se zprávou o Božím království – tedy o Ježíši Kristu jako našem Spasiteli. Nìkteøí sice slyší, ale nechápou – to je zrno, zaseté podél cesty. Ten, kdo vše nadšenì pøijímá, ale není stálý, brzy na vše zapomene a pøi prvních pøekážkách se své víry zøíká, ten je jako zrno, které vzešlo na skále, ale brzy uschlo. Zrno zaseté do trní pøedstavuje ty lidi, kteøí sice slovo slyší, ale pro rùzné starosti a další vìci, které jsou pro nì dùležitìjší, na nìj zapomenou. Tìmi posledními v podobenství jsou pak ti, kteøí slovo slyší, rozumí mu a žijí podle nìj – jejich víra pøináší úrodu – nìkdy vìtší, nìkdy menší. Podobenstvím o rozsévači nám Pán Ježíš øíká, že jedinì ten, kdo je ve své víøe stálý a vytrvalý, pøináší pravé ovoce. Pomáhejme si v tom navzájem! Jana Krajčiøíková

8

MIMOZEMŠANÉ V ŽABSTVÍ

10. Jak se mluví s mimozemšany (závìrečná část) Lesní høeben nad údolím odčesal teprv pùlku slunce, druhou nechal svítit tím víc, ale paní redaktorka, slečna človìčice, už mluvila o nocích. Prý i noci tu musejí být krásné. „Když po teplém dni, jako je dnes, zùstane vlaho a rozvoní se tráva. Jistì sedáváte nad rybníčkem, pane spisovateli, mistøe, a s pohledem upøeným mezi hvìzdy promýšlíte svou pøíští knihu o mimozemšanech...“ „Uhodla jste,“ øekl mùj človìk. „Hledám slova té knihy mezi hvìzdami.“ Musel jsem se smát tichým žabím smíchem. Zapomnìl vám øíct, že pøi tom nìkdy usne a pak nehledá slova mezi hvìzdami, ale dýmku zapadlou v trávì. A stejnì je všecko úplnì jinak. Když denní svìtlo odejde spát, nastává žabí koncertní sezona, tehdy vyzpìvuji nejkrásnìjší trylky tak zvučným hlasem, že jej slyší i žabstvo bytující u øeky a pøipojuje se. Jen z nedorozumìní diví se mùj človìk: „Co ty žáby dneska tak kváčou, asi pøedpovídají d隝...“ Ale ani když jsem nejvíc rozezpívaný, nepøestávám dávat pozor. Každou noc totiž pøelétává nad mým žabstvím sova pálenka a ta má potmì dobrý zrak a slyší i myš. Je hezká s tou hedvábnou maskou na tváøi a i když loví hlavnì hraboše, co kdyby dostala chu na žabí stehýnko? Proto radši ustanu ve zpìvu a mizím pod leknínový list. V tmavé noci nìkdy dostávám návštìvu hned v páru, pruhovaného a rezavou. Jednou se u mého človìka stavìl hajný, aby posedìl pøi kávì, a vyprávìl, že jezevec s liškou žijí pospolu v kamenném splazu nahoøe v lese, v úplném skalním hradu, kde mají široce rozvìtvené nory. Liška sídlí o poschodí výš a jezevec na ni bručí, že mu dolù shazuje nečistotu, kterou on musí uklízet. Jako by ti dva vìdìli, kdy si mùj človìk peče kuøe, což je často, protože on pečené kuøe jídá ze všeho nejradši. A zamíøí k popelnici u vrat, kam spisovatel vyhazuje kostičky. Pøijdou spolu, ale rezavá je opatrnìjší, nikdy nezvedne víko popelnice jako první, vždycky čeká, až to udìlá pruhovaný. Zato pak tam plavnì vskočí a ukoøistí nejlepší kost ze stehýnka. Jenže tihle dva loví i živé tvory, tøebas slupnou i hlemýždì, a oba dobøe plavou, tak jsem vždy pøipraven vklouznout pod hladinu.

9 Stejnì opatrné jako já jsou srny. K ránu se chodívají napít vody k pøepadu z rybníčku a mezitím se rozhlížejí a nabírají vítr. Bývají tøi a mám je rád, protože jsou mírné. Nìkdy je vystøídají mufloni, divoké ovce s tmavou srstí a zakroucenými rohy, kterým se, jak tvrdil hajný, øíká touly. Pøivede je a zase odvede hlavní matka, protože tak to mají u nich zaøízeno. S nimi taky nemám potíže, protože spásají vonné bylinky na louce a my žáby nepatøíme k jejich potravì. Ovšem jednu noc se z louky ozývaly zvuky, jako když tudy pøejíždí tìžká vozba. A dupání a chrochtání a mlaskání. To sem zabìhlo celé stádo prasat divočákù. Ráno louka vypadala, divočáci vyrýpali a obrátili celé plásty drnù. Teď abys to šel urovnat, nabádal jsem svého človìka. Protože jak na téhle oraninì pøistanou ti tví mimozemšané? Však o tom právì hovoøí. „Louka, na kterou se spolu díváme, by pro pøistání letadla nebyla vyhovující. Ale mimozemšané mají tak dokonalé stroje, že se jim to snadno podaøí. Starost mi dìlá jiná vìc. Co když, paní redaktorko a slečno človìčice, budou ti mimozemšané černé rasy, jako kdyby se narodili v Africe? Jak je oslovíme?“ „Umím øíct svahilsky, což je nejrozšíøenìjší africký jazyk,“ hlásila návštìva, „umím øíct: Milostivá paní, støílejte na lva!“ „To je výborné,“ nadchl se mùj človìk. „Už vidím, paní redaktorko a slečno človìčice... Jak se jmenujete, Hana? Krásné jméno. Už vidím, Hano, že ty mimozemšany uvítáme a knížku o nich napíšeme spolu!“ „Krrre!“ vyslovil jsme hlasitì, a to je, jak už víte, u nás žab smích. „A co když ti mimozemšané budou žáby? A pøivítám je já. Takhle: Rekkekkekkeeeex...!“ Ladislav Muška

10

PRINCEZNA MANDARINKA

V jedné daleké zemi, až docela na jihu, žila princezna Mandarinka. Když dospìla a byla celá pìknì zbarvená do oranžova, rozhodla se, že se provdá. Mìla už dlouho dva nápadníky - prince Citrónka a prince Pomeranče, tak je oba pozvala na námluvy. Byli moc krásní, barevní a ona se pro jednoho z nich nemohla rozhodnout. Citrónek byl sytì žlutý a Pomeranč zase kulaoučký. Nakonec jim dala stejný úkol, který se dočetla v jedné pohádkové knížce. Mìli jí do druhého dne pøinést ten nejkrásnìjší dárek na svìtì. Princové celou noc nespali a vymýšleli, jak princeznu potìšit, až dostali nápad. Princ Citrónek pøinesl zrcátko, aby se Mandarinka mohla každý den prohlížet, jak je krásnì opálená - a druhý princ, Pomeranč, pøinesl mističku, do které si princeznička mohla pohodlnì kdykoliv sednout a odpočívat. Oba dárky se Mandarince líbily, a tak si marnì lámala hlavu, jaký jiný úkol pro své prince vymyslet, až na to pøišla. Zavedla je k malému kopečku a øekla: „Kdo se první skutálí dolù, toho si vezmu.“ Sama byla nedočkavá, jak to dopadne. A kdo myslíte, že vyhrál? No pøece princ Pomeranč. V citrusovém královstvíčku se konala taková svatba, jakou ještì nikdy nikdo nevidìl, a té vùnì! A co se stalo s princem Citrónkem? Kysele se zatváøil a vrátil se domù... Helena Osmíková

BERUŠKA

11

Divila se beruška, malá pinkalinka, že sluníčko nevyšlo, možná ještì spinká. Slunce, vyjdi nad kopečky, posvi mi na černé tečky. Nebudu ti vyčítat, jen si je chci spočítat. V noci se mi zdálo, že mám teček málo! A když slunce vychází, ani jedna neschází. Mirka Žáková

12

PUTUJEME S BIBLÍ

7. Antiochie V tomto a nìkolika pøíštích číslech Cesty se podíváme na nìkterá místa, jež navštívil na svých misijních cestách apoštol Pavel. Dočteme se o tom pøedevším v knize Skutkù apoštolských a v Pavlových listech. Prvním místem, o kterém si budeme vyprávìt, je Antiochie. Mìst tohoto jména bylo dokonce nìkolik. Zakládali je Seleukovci. V Bibli se dočteme o Antiochii Syrské a Pisidské. Obì mìsta leží na území dnešního Turecka. Syrská Antiochie (dnes se mìsto jmenuje Antakya) byla založena roku 300 pø. n. l. Seleukem I. Níkátorem, který byl jedním z nástupcù Alexandra Velikého. Učinil z ní sídlo Seleukovcù. Roku 64 pø. n. l. se Antiochie stala hlavním mìstem øímské provincie Sýrie. Až do pozdní antiky zùstala jedním z nejdùležitìjších a nejvìtších mìst øímské øíše, pozdìji po Konstantinopoli druhým nejvìtším mìstem východoøímského impéria. Byla zde založena jedna z prvních køesanských obcí, dokonce právì zde byli podle Skutkù apoštolù køesané poprvé označeni tímto jménem (Sk 11,26). Antiochie patøí mezi čtyøi patriarcháty starovìké církve. V 5. století se tento patriarchát stal støediskem Syrské pravoslavné církve, tzv. jakobitù. Je formálním sídlem jejich patriarchy, který však ve skutečnosti sídlí v syrském hlavním mìstì Damašku. Jako všude jinde v této oblasti se zde často bojovalo a ve mìstì se støídali vládcové – Peršané, Byzantská øíše, Arabové. Mìsto se svými masivními hradbami hrálo také významnou roli pøi køížových výpravách. Antiochie se stala centrem jednoho z køižáckých státečkù, antiochijského knížectví. Vrame se však k Bibli. První zmínku o Antiochii ve Skutcích najdeme ve zprávì o volbì sedmi jáhnù – diákonù, kteøí byli v prvotní církvi povìøeni službou u stolu. Jedním z nich byl Mikulᚠz Antiochie, pùvodem pohan, který pøistoupil k židovství (Sk 6,5). V 11. kapitole Skutkù pak čteme líčení o vzniku církve v Antiochii. Po ukamenování Štìpána nastalo v Jeruzalémì velké pronásledování køesanù. Mnozí z mìsta uprchli a nìkteøí také právì do Antiochie. Všude, kam pøišli, zvìstovali evangelium o Pánu Ježíši. Nejprve jen židùm, potom i pohanùm. Protože byla s nimi moc Boží, obrátilo se k Pánu velké množství lidí. Když se to dozvìdìli køesané v Jeruzalémì, poslali do Antiochie Bar-

13 nabáše, který zde začal pracovat a za čas si k sobì pøibral i Saula – Pavla z Tarsu. Ve Skutcích je také zmínka o velké obìtavosti køesanù v Antiochii, kteøí se rozhodli mezi sebou učinit sbírku na pomoc bratøím v Jeruzalémì v dobì velkého hladu (Sk 11,27-30). Když Barnabᚠs Pavlem sbírku donesli do Jeruzaléma, vrátili se zpìt do Antiochie, odkud je však Duch svatý vyslal na Kypr. Pøi svém putování došli i do Pisidské Antiochie, kde Pavel v synagoze kázal o Ježíši Kristu (13. kapitola Skutkù). Jeho slova nadšenì pøijímali pøedevším pohané. Židé, kterým byla určena jako prvním, Pavlovi a Barnabášovi spíše závidìli, že je tolik lidí poslouchá. Nakonec proti nim pobouøili vznešené lidi z mìsta, kteøí je vyhnali. Nicménì učedníci byli naplnìni Duchem svatým a radostí, že tolik jiných lidí získali pro Krista.

14

SOUT̎ O TØI KNIHY

Skrývačky V každé z tìchto vìt se skrývá jméno jednoho z Ježíšových učedníkù. Zkuste je najít. 1. 2. 3. 4. 5. 6.

Je lépe trpìt než zpùsobit utrpení jinému. Ty si pìknì odpočívᚠa on døe jako kùò. Všiml sis, že to své auto mᚠpoškozené? Mnì se o prázdninách líbí jak u bratra, tak u sestry. Nepùjdu ke švadlenì, sama to ušiji líp. Tady mᚠpìtikorunu a po bohoslužbì ji dᚠdo pokladničky.

Z. S. Svá øešení nám tentokrát mùžete posílat až do poloviny srpna – jména tøí výhercù knížky otiskneme v čísle srpen-záøí. Blahopøejeme výhercùm knihy, kteøí byli vylosováni v soutìži z bøeznového čísla (jistì jste všichni našli v kytici ukrytou včelu): Stanislav Novák z Kostelní Lhoty Láďa Žiga z Kojetína Honza Krist z Hovoran (autor obrázku)

Správné odpovìdi ze str. 6: Čtrnáctá část: 1. v chrámu; 2. propukla bouøe; kterou Ježíš po probuzení utišil; 3. k Annášovi, který byl tchánem veleknìze Kaifáše; 4. jednomu z vojákù usekl ucho; 5. umyl si ruce a øekl: já nejsem vinen krví tohoto človìka, je to vaše vìc) Patnáctá část: 1. Mojžíš a Eliáš; 2. odvalený kámen a prázdný hrob; 3. Tomáš; 4. žehnal jim a pomalu se vzdaloval, až zmizel v oblacích; 5. že pøijde tak, jak ho vidìli odcházet.

POZVÁNKA NA TÁBOR

15

Termín: 18. - 25. července 2009. Zamìøení: turisticko-pøírodovìdné a jazykovì-dramatické. Týden prožijeme v duchu „Putování s Noem“ a „Babylonského zmatení jazykù“. Budeme tedy objevovat okolní krajinu, poznávat živočišné druhy a rostliny, naučíme se vyrobit spoustu užitečných vìcí i uvaøit pokrm v kotli nad ohnìm a spoustu dalších dovedností. Všichni poznáme, kolika rùznými jazyky se na svìtì mluví a píše, a ještì si vytvoøíme vlastní. Zahrajeme si divadlo a kdo bude chtít, mùže se hravou formou zdokonalit v angličtinì. Ubytováni budeme ve zdìné budovì fary ve Voticích, spát tam budeme na karimatkách ve vlastních spacích pytlích v oddìlených místnostech. Zájemci mohou spát na velké zahradì v teepee nebo ve stanu. Hygienické zázemí a jídelna budou na faøe. Strava bude 5x dennì a bude zajištìn pitný režim. Celkem vás tam bude maximálnì 20 dìtí, takže se všichni dobøe seznámíme. Cena bude asi 1 000 Kč, upøesníme ji podle počtu pøihlášených. Rodiny, jejichž pøíjem je na hranici životního minima, mohou požádat o pøíspìvek obecní úøad v místì trvalého bydlištì. Dítì, které je zároveò s rodiči pojištìncem VZP, mùže od pojišovny dostat pøíspìvek 1 000 Kč. Cena nezahrnuje dopravu. Ta mùže být buď vlastní, nebo se mùže z určitého místa zorganizovat společnì, podle počtu zájemcù. Pøihlásit se mùžete všichni od 6 do 15 let na níže uvedený kontakt do 31. 5. 2009. Tábor poøádá Církev československá husitská. Kontakt: Mgr. Lenka Nováková, ÚÚR CČSH, Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, e-mail: [email protected], tel.: 220 398 112, 720 404 818

16

JE STÁLE PØÍTOMNÁ TVOJE SLÁVA