CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc
Absolventská práce
Možnosti a bariéry osob po výkonu trestu odnětí svobody Téma práce: Možnosti a bariéry osob po výkonu trestu odnětí svobody
Alţběta Kosová Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská
Olomouc 2013
„Věznice jsou místa, která oslabují humanitu, ničí ušlechtilost lidské povahy, vykřesávají z lidských vztahů jen to nejhorší. Svým dopadem na sebepojetí, smysl pro spravedlnost a lidský soucit jsou stejně destruktivní pro vězně i jejich dozorce. Jsou to sociálně politické experimenty, které selhaly a dále šíří míru zla. Veřejnost se totiž o ně nezajímá a politici jich využívají, jen aby dokázali, že oni jsou vůči kriminalitě tvrdší než jejich oponenti.“ Phillip Zimbardo
„Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.“
………………………………………….
Mé poděkování patří vedoucí práce, Mgr. Vladislavě Závrské za trpělivost, flexibilitu, inspiraci a lidský přístup. Dále děkuji klientům a pracovníkům organizace Nová šance, bez kterých by nemohla tato práce vzniknout.
Obsah Úvod ............................................................................................................................... 7 1
Postpenitenciární problémy ..................................................................................... 9 1.1
Prizonizace........................................................................................................ 9
1.2
Ţivotní situace osob propuštěných z VTOS ................................................... 11
1.3
Faktory úspěšné reintegrace ........................................................................... 13
1.3.1 Osobnost pachatele ................................................................................... 13 2
Postpenitenciární péče v ČR .................................................................................. 16 2.1
Postpenitenciární péče .................................................................................... 16
2.2
Státní subjekty postpenitenciární péče ........................................................... 17
2.2.1 Obecní úřad obce s rozšířenou působností ............................................... 17 2.2.2 Úřad práce ................................................................................................. 18 2.2.3 Probační a mediační sluţba....................................................................... 19 2.3
Nestátní subjekty postpenitenciární péče ....................................................... 19
2.3.1 Za branou, o. s. Praha ............................................................................... 19 2.3.2 RUBIKON Centrum, o.s. .......................................................................... 20 2.3.3 Mezinárodní vězeňské společenství ......................................................... 20 2.3.4 Nová šance, o.s. ........................................................................................ 21 2.3.5 Ostatní neziskové organizace.................................................................... 21 3
Výzkumná část ....................................................................................................... 24 3.1
Formulace výzkumného problému a výzkumné otázky ................................. 24
3.2
Metodologie .................................................................................................... 24
3.3
Metoda tvorby dat ........................................................................................... 24
3.4
Popis výzkumného souboru ............................................................................ 25
3.5
Vstup do terénu a jeho reflexe ........................................................................ 25
3.6
Fixace a zpracování dat .................................................................................. 26
3.7
Etické hledisko výzkumu................................................................................ 27
3.8
Výsledky analýzy dat...................................................................................... 27
3.8.1 Informovanost a připravenost z VTOS ..................................................... 27 3.8.2 Pomoc po propuštění ................................................................................ 30 3.8.3 Bydlení ...................................................................................................... 32 3.8.4 Recidiva .................................................................................................... 33 3.8.5 Vztahy ....................................................................................................... 34 3.8.6 Zaměstnání ................................................................................................ 35 3.9 3.10
Shrnutí ............................................................................................................ 37 Diskuze ....................................................................................................... 38
Závěr ............................................................................................................................. 39 Seznam zkratek ............................................................................................................. 40 Bibliografické zdroje .................................................................................................... 41
Úvod Problematika lidí propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody je v současné době aktuálním a palčivým tématem, které musí naše společnost řešit. Vzhledem k vysokému počtu vězněných osob - dle aktuálních statistik Vězeňské sluţby je ke dni 17. 4. 2013 uvězněno celkem 16 238 osob (VSČR, 2012) - je nasnadě věnovat tomuto nepopulárnímu tématu pozornost, hledat optimální řešení a snaţit se eliminovat recidivní chování propuštěných vězňů. Sociální pracovníci pracují s touto cílovou skupinou jiţ ve výkonu trestu odnětí svobody, následně po propuštění mají moţnost pozitivně ovlivnit jejich zpětné začlenění jakoţto sociální kurátoři, pracovníci institucí jako je Probační a mediační sluţba ČR, Úřad práce či nestátní neziskové organizace primárně či sekundárně zaměřené na osoby po VTOS. Práce se snaţí osvětlit specifickou ţivotní situaci osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. Lidem propuštěným z VTOS chybí sociální a pracovní návyky, kvalifikace, často nemají sociální zázemí, bydlení, většina z nich je velmi zadluţena a dělá jim problém komunikace s formálními institucemi. Po propuštění pro ně nastane situace, kdy by měli všechny problémy řešit prakticky současně, coţ většinou není v jejich silách a společnost, která by jim měla být nápomocná, nemá s těmito osobami příliš pochopení. Cílem práce je pomocí kvalitativní empirické studie zjistit s jakými problémy se potýkali lidé po propuštění z VTOS a jaké moţnosti pomoci při řešení své situace vnímali. Pro hlubší vhled do tématu v teoretické části popisuji postpenitenciární problémy, systém postpenitenciární péče a subjekty, které ji v českém kontextu nabízejí. První kapitola je věnována postpenitenciárním problémům. Zde popisuji ţivotní situaci propuštěného a problematické oblasti, které se s tímto obdobím pojí. Dotýkám se zde tématu prizonizace a dalších faktorů, na kterých závisí úspěšnost zpětného návratu propuštěného do ţivota společnosti. V druhé kapitole popisuji systém postpenitenciání péče. Čím je specifická, komu je poskytována a jaké subjekty ji v České republice poskytují. Představuji zde státní i nestátní instituce a organizace, které pomáhají propuštěným v jejich reintegraci. Třetí kapitola je věnována výzkumu. Pro svůj výzkum jsem zvolila kvalitativní paradigma a metodu polostrukturovaného rozhovoru. Mou výzkumnou otázkou bylo zjistit, co vnímali lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jako překáţky při zpětném začlenění do společnosti a kdo jim v této situaci pomohl. Výzkum probíhal v období od ledna do března roku 2013 v organizaci Nová šance v Ostravě – Koblově. Klienty této organizace jsou muţi 7
propuštěni z VTOS a výzkumu se zúčastnilo celkem šest respondentů. Analýza dat proběhla formou otevřeného kódování. Limity práce uvádím v diskuzi a moţné vyuţití práce v závěru. Ve své práci se záměrně soustřeďuji na období po propuštění. I kdyţ je samozřejmě nemoţné oddělit samotný výkon trestu a s ním související penitenciární výchovu s následnou, postpenitenciární péči. Proto v některých částech práce zabíhám i do období výkonu trestu, protoţe dle mého soudu mají na resocializaci propuštěného vliv (prizonizace, osobnostní typ). V teoretické i výzkumné části se snaţím zaměřit na období po propuštění z VTOS.
8
1 Postpenitenciární problémy V této kapitole stručně nastiňuji vliv trestu odnětí svobody na ţivot odsouzeného. Popisuji ţivotní situaci člověka opouštějícího VTOS a pokouším se vymezit konkrétní problémy, které se s tímto stavem pojí. Chci tímto poukázat na problematické oblasti reintegrace propuštěného zpět do většinové společnosti. Trest odnětí svobody mění proţívání, uvaţování i chování vězně. Vězeňské prostředí má své vlastní normy a pravidla více či méně odlišné od obecně platných norem. Ve vězení jsou platné jiné vzorce chování. Způsoby chování získané na svobodě vyhasínají – nejsou zde potřebné, někdy jsou dokonce neţádoucí a spoluvězni sankciované. Adaptace na prostředí vězení zásadním způsobem mění hodnoty, normy i vzorce chování, a stává se překáţkou návratu trestaného člověka zpět do společnosti (Vágnerová, 2000, s. 422).
1.1 Prizonizace Proces adaptace na ţivot vězeňské subkultury je označován jako prizonizace. Svým způsobem znamená úspěšné „přeţití“ tradičního výkonu trestu odnětí svobody. Adaptace v tomto smyslu znamená přijetí subkulturních norem a pravidel, značně odlišných od obecně platných, dále osvojení si nových, z hlediska „přeţití“ výhodnějších vzorců chování a postupné vyhasínání adaptivního chování potřebného k ţivotu mimo věznici. Prizonizace je proces, který podstatně sniţuje, aţ anuluje pravděpodobnost reintegrace odsouzeného do společnosti po propuštění z výkonu trestu. Takto adaptovaný jedince má po delší době strávené ve vězení horší kriminální prognózu, tzn. vyšší pravděpodobnost recidivy kriminálního chování (Netík, Netíková, Hájek, 1997, s. 28). Pojem prizonizace se poprvé představil odborné penitenciární veřejnosti v roce 1940 v pojetí amerického sociologa, kriminologa a psychologa Donalda Clemmera. (Jůzl, Bargem, 2011, s. 21). Clemmer pracoval jako sociolog ve věznici v Chesteru v americkém státě Illionois a jeho závěry vychází z jeho studia muţské vězeňské subkultury ve třicátých letech. Tvrdí, ţe vězni mají společnou zkušenost nuceného uvěznění, a to je sjednocuje za společnou věc proti věznitelům. Fyzická blízkost, v níţ jsou nuceni ţít jeden vedle druhého, ničí veškeré soukromí. Kaţdodenní rutina je nutí ke konformismu a izolace omezuje jejich ţivot. Jde o kriminalizační proces, který jde proti nápravě nebo resocializaci. Vězeňské hodnoty se mohou přebírat v té či oné míře, záleţí na prioritách vězně, trvání, frekvenci a intenzitě jeho kontaktů s vězeňskou subkulturou. Jakmile je však vězeň přijme za svoje, stává se imunním vůči vlivům konvenčního hodnotového systému (Blatníková, 2004, s. 130). 9
Z psychologického hlediska lze v procesu prizonizace rozlišit dva aspekty: Institucionalizace -
označuje adaptaci na vysoce organizovaný způsob ţivota ve
vězení. Je spojena se ztrátou aktivity a iniciativy. Znamená především vnější orientaci ve specifických ţivotních podmínkách VTOS. Institucionalizaci podléhá více méně kaţdý odsouzený. Přijetím forem organizace vězeňského ţivota můţe být odsouzený zcela adaptován-je přizpůsobený-na podmínky VTOS. Ideologizace - projevuje se identifikací s kriminální subkulturou, patří sem např. i osvojení si specifického jazyka, tzv. kriminálního argotu. Představuje vnitřní přijetí subkulturních norem a pravidel, hodnot a postojů a také systému racionalizací (jako obranných mechanismů). Časté pouţívání obranných mechanismů má určité důsledky na rysy osobnosti a na její deformování. Mezi hodnoty, motivy a potřeby, které jsou vlivem prizonizace změněny, bude patřit mimo jiné to, aby jedinec zaţíval pocit příslušnosti k nějaké skupině, aby chování bylo důsledkem vlastního rozhodování a aby se uplatňovala potřeba bezpečí. Nevědomé mechanismy, které umoţňují zapomenout, představují potlačení a popření či vytěsnění určitého obsahu ve vědomí. Vězeňská realita se dá zkreslit, nebo se s ní smiřujeme. Nejlépe k tomu slouţí bagatelizace, racionalizace nebo intelektualizace. Významnou roli hraje i identifikace (převáţně negativní-ztotoţnění se s agresorem znamená, ţe agresor přestane vadit, a ţe souţití s ním je k vydrţení (Vágnerová, 2000, s. 422-423). I dlouhodobě uvěznění podstupují stupňovitý proces adaptace na vězeňské prostředí. Tvrzení, ţe odsouzení, kteří strávili ve vězení delší čas, jiţ měli dostatek času si vězeňské prostředí vyzkoušet je zaloţeno na domněnce, ţe tito lidé se nepotýkají se základními problémy vyplývajícími z institucionalizovaného – vězeňského - prostředí. Čím delší je doba uvěznění, tím je však intenzivnější dopad tohoto procesu. Z pohledu administrativy trestního systému a z krátkodobého hlediska je skutečností, ţe "institucionalizovaní" vězni mají tendenci způsobovat vedení méně problémů neţli "neinstitucionalizovaní".
Takové
přizpůsobení však jde proti základnímu záměru institutu trestu odnětí svobody - reintegraci. (Blatníková, 2004, s. 131). Obecně lze tedy konstatovat, ţe dlouhodobé uvěznění vlivem procesu prizonizace sniţuje, aţ znemoţňuje pravděpodobnost úspěšné reintegrace po propuštění. Působí negativně na formování sociálně ţádoucích vzorců chování, sniţuje účinnost resocializačních záměrů a postihuje i tzv. prosociální typ odsouzených (Blatníková, 2004, s. 130-131). 10
1.2 Životní situace osob propuštěných z VTOS Propuštění z VTOS je pro odsouzeného dlouho očekávaná, ale zároveň obávaná událost. V závislosti na délce strávené ve vězení se liší i průběh návratu ‚na svobodu‘. Tato situace je pro člověka zátěţová, protoţe vychází z institucionalizovaného prostředí, kde sám za sebe nemusel řešit téměř nic, do reálného ţivota, kde musí najednou řešit mnoho problémů najednou. Proces úspěšné adaptace na ţivot na svobodě je závislý od mnoha faktorů. Na ţivotní situaci propuštěných má vliv samotné uvěznění a s ním spojený proces prizonizace, podmínky do kterých se propuštěný vrací i jeho osobnostní předpoklady. Člověku ve VTOS se zásadním způsobem změní jeho sociální role. Ztrácí na určitou dobu většinu svých rolí, které měl na svobodě (pokud je vůbec kdy měl). Jeho vnucenou, aktuálně dominantní rolí je role trestaného, vyloučeného ze společnosti. V souvislosti s pobytem ve vězení ztrácí trestaný: zaměstnání, a tím i svou profesní roli; často se mu rozpadá manţelství, partnerství, resp. ho odmítne rodina, ztrácí i další sociální vztahy, tzn. je omezen či neschopen naplňovat své vztahové role; ztrácí své dovednosti, vědomosti a návyky (Vágnerová, 2000, s. 421). Všechny uvedené následky mohou po skončení výkonu trestu zásadním způsobem změnit ţivot člověka. Mohou jej změnit tak zásadně, ţe uţ nebude schopen začít znovu sám a bez podpory ţít normálním ţivotem. Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, ţe mnozí trestaní, zejména recidivisté, ţádoucí dovednosti a návyky nikdy neměli a na svobodě se chovají způsobem neúnosným v rodině i v zaměstnání. Čím déle trvá výkon trestu, tím je pravděpodobnější budoucí selhání ve většině sociálně důleţitých oblastí (profesní, partnerské, občanské atd.) (Vágnerová, 2000, s. 421). Pobyt ve VTOS představuje pro odsouzené také závaţné sociální stigma, kterého se jen těţko zbavují. Laická veřejnost je přesvědčena o jejich nenapravitelnosti a o tom, ţe si nezaslouţí ohledy a pomoc, neboť si za svou situaci mohou sami. Společnost je hodnotí negativně, automaticky je odsuzuje a velmi těţko získávají důvěru. Nálepka kriminálníka stěţuje reintegraci propuštěných a můţe proto dojít k fixaci neţádoucího chování a rozvoji celoţivotní kriminální kariéry (Ludínová, 2011, s. 14).
11
Pro mnohé propuštěné však nejsou postoje společnosti důleţité a jejich další chování nijak neovlivňují. Sociální situaci propuštěných zhoršují narušené vztahy s rodinou a přáteli a proto se orientují na kontakty s lidmi podobného postavení. Někteří propuštění akceptují svoji kariéru recidivisty jako celoţivotní ţivotní styl, jehoţ důsledkem je komplexní deprivace sociální i ekonomická (Ludínová, 2011, s. 14). Osoby propuštěné z VTOS provází kumulace problémů, které musí aktuálně po propuštění řešit. To, do jaké míry je zvládnou vyřešit, ovlivňuje jejich úspěšný návrat do společnosti. Kaţdá situace je specifická, obvykle se jedná o problémy, které Vágnerová (2000) shrnula do třech oblastí: Propuštěný často nemá sociální zázemí, nemá kam jít, nikdo na něj nečeká, nikam nepatří. Lepší perspektivu mají samozřejmě ti, jejichţ sociální zázemí se zachovalo. Riziko recidivy zvyšuje kontakt s bývalými spoluvězni, ale často neexistuje nikdo jiný, kdo by tyto lidi akceptoval či s nimi udrţoval sociální kontakt. Bývalým odsouzeným chybí finanční prostředky a motivace k práci. Tito lidé nebývají schopni unést zátěţ stereotypu a námahy, které pracovní poměr přináší. Další zátěţí je malá nabídka moţného zaměstnání, nezájem společnosti přijmout do pracovního poměru člověka, jeţ vyšel z vězení. Větší šanci mají ti, kteří nebyli tak dlouho vězněni a mají dosud zachované pracovní návyky, případně mají profesní kvalifikaci. Dlouhodobé omezení v uspokojování potřeb navozuje nereálná očekávání a motivaci k jejich bezodkladnému nasycení (propuštěný si chce rychle uţít všeho, co nebylo ve vězení moţné). Z toho vyplývá další riziko selhání, např. v důsledku nepřiměřené sexuální aktivity, abúzu alkoholu či návykových látek a pod jejich vlivem následné páchání násilností. Méně ohroţeni jsou lidé, kteří jsou trestáni poprvé a krátkodobě, jejichţ osobnost není aţ tak narušena (Vágnerová, 2000, s. 424 – 425). Přístup orientovaný na úkoly podle Navrátila (2001, s. 107) definuje osm problematických okruhů, které pokrývají většinu problémů řešených s klienty sociální práce. Hendrych (2012) definoval konkrétní problémy propuštěných vězňů zasazené do těchto okruhů. Jedná se o: Interpersonální konflikty a neuspokojení v sociálních vztazích – navázání kontaktu s rodinou a blízkými bývá po VTOS často velmi komplikované, moţné komplikace mohou vzniknout i v souvislosti s obecnou společenskou stigmatizací.
12
Problémy s formálními organizacemi – bývalí odsouzení často nevědí, kde konkrétně ţádat o pomoc, neumějí srozumitelně formulovat svou ţádost, často bývají neteční vůči úředníkům a nemají trpělivost při jednání s úřady. Potíţe v naplňování rolí – problematickým bodem zde můţe být například zpětné získání důvěry a obnovení vztahů u svých potomků, rodičů, partnera,… Problémy vznikající v souvislosti se sociálními změnami – zejména změny legislativy, které mění společenskou realitu – její aktuální neznalost můţe být významnou reintegrační bariérou. Reaktivní emocionální úzkosti a potíţe s chováním – vyplývající z kombinace osobnostních charakteristik a relativní sloţitostí reintegrace v podmínkách ČR. Neadekvátní zdroje – nezaměstnanost, vysoká míra zadluţenosti vyplývající z trestné činnosti či neuhrazených závazků před nástupem do VTOS (Hendrych, 2012, s. 66).
1.3 Faktory úspěšné reintegrace Podle Vágnerové (2000) představuje propuštění pro konkrétního jedince tím větší zátěţ, čím byl trest delší. Propuštěný můţe proţívat tzv. „krizi ze svobody“, která je jakýmsi traumatem z náhlé razantní změny prostředí. Také se domnívá, ţe k recidivě velmi často po dobu tzv. adaptační fáze. V tomto období si propuštěný zvyká na nové prostředí a to s většími nároky na jeho samostatnost, neţ byl vězení zvyklý. Toto období trvá individuálně dlouhou dobu, maximálně však dva roky. Na úspěšnosti zvládnutí adaptační fáze se podílí dvě skupiny faktorů: (Vágnerová, 2000, s. 424 - 425) 1. Osobnost propuštěného člověka - jeho schopnosti, zkušenosti, odolnost k zátěţi, motivace a kompetence, apod. 2. Objektivní faktory, tj. podmínky, do kterých se člověk vrací - bydlení, moţnost práce, zachované sociální vztahy apod. (Vágnerová, 2000, s. 425)
1.3.1 Osobnost pachatele Z hlediska funkce trestu, spočívající mimo jiné v dosaţení osobnostních změn, se dlouhodobý trest míjí účinkem. Dochází k postupnému vyhasínání sociálně ţádoucích vzorců chování a namísto nich se postupně zafixují vzorce nové. Dlouhodobé odnětí svobody je často jakýmsi pomalým procesem sociální deformace, jehoţ podstatou je absence většiny druhů sociálních interakcí (Karabec, Blatníková in Fisher, Škoda, 2009, s. 195). 13
Umístění ve vězení je drastická náhlá změna (je-li poprvé), jeţ můţe vyvolat váţnou psychickou poruchu. Na dospívajícího má uvěznění samozřejmě větší vliv neţ na dospělého. Dospívající ve vězení přijde o většinu vlivů, které k dozrání potřebuje. Na druhé straně je také vystaven mnoha vlivům, které jeho osobnost deformují (Matoušek, Kroftová, 1998, s. 165). Je zřejmé, ţe znalost osobnosti pachatele nezmírní důsledky trestního činu, který spáchal, můţe být však velice důleţitá z hlediska prevence i z hlediska resocializace a volby vhodných resocializačních nástrojů (Němec, 1993, s. 9). Ve VTOS se nacházejí jedinci, jejichţ společným jmenovatelem je vyšší či niţší míra asociálního či antisociálního chování, v jehoţ konečném důsledku TČ spáchali. Toto konstatování je zřejmě jediné, které lze vztáhnout na celou mnoţinu vězněných osob. Přesto je moţné alespoň stručně vymezit rámcovou typologii, kterou uvedl Netík a kolektiv (Netík a kol. in Hendrych, 2012, s. 61). Můţe ledacos vypovědět o moţnostech a limitech budoucího začlenění bývalých vězňů zpět do společnosti. Socializovaný typ Tito jedinci obvykle spácháním trestné činnosti epizodicky vybočili z dosavadní bezproblémové ţivotní cesty. Veškeré myšlenkové a emoční projevy mají v rámci norem a jsou schopni proţívat a pochopit vinu. Obvykle disponují sociálním zázemím. Pokud jim v tom nebudou bránit jiné bariéry, jsou schopni se začlenit bez větších problémů zpět do společnosti. Rizikem je však pro ně podlehnutí prizonizaci. Neurotický typ Delikty těchto jedinců mohou způsobou určité frustrace potřeb uznání, přehlíţení okolím či pocit izolace. Kriminální jednání bývá právě proto jistou formou protestu vůči svému okolí, tedy rodině a blízkým – nikoliv vůči společnosti. Zde je velice důleţitý indirektivní přístup, kterým jim bude neustále zdůrazňováno, ţe pozitivní změna je moţná. Šance na zařazení do společnosti není zcela nereálná. Nesocializovaný typ (typ defektně socializovaný) Tento typ je v celé vězeňské populaci zastoupen v největší míře. Jedná se aţ o 75% odsouzených (Smolík in Hendrych, 2012, s. 61). Jsou to jedinci s poruchou osobnosti. Struktura osobnosti těchto jednotlivců je charakteristická nepřizpůsobivými vzorci chování. Ty představují výrazné či extrémní odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a utváří vztahy k druhým. Díky tomu jedinec neuznává jakékoli
14
společenské normy, coţ můţe vést aţ k páchání trestné činnosti. Zde je prognóza úspěšné resocializace takřka nulová. Mentálně insuficientní (nedostačivý) typ Úroveň rozumových schopností a sociálních dovedností u jedinců tohoto typu je velmi nízká. Páchaná kriminální činnost pak obvykle odpovídá jejich rozumovým schopnostem. Trestná činnost je zaměřená na násilné a na sexuálně motivované trestné činy. Projevuje se u nich značná míra sugestibility, nekritického a bezděčného přejímání názorů jiných vězňů. Práce specialistů ve VTOS se musí zaměřit na jejich ochranu a zmírnění vlivů prizonizace. Deviantně socializovaný typ V podstatě se jedná o jedince, kteří si osvojili sociální normy velmi dobře, avšak tyto normy jsou v rozporu s normami většinové společnosti. Jsou to především lidé, kteří vyrostli v kriminálních subkulturách a převzali do svého chování a jednání sociální normy svých rodičů a významných blízkých. Zde je prognóza k úspěšné reintegraci mírně optimistická. Typ s masivní psychickou poruchou Tito jedinci zpravidla páchají násilné a brutálně provedené TČ, jejíţ motivace je často nejasná. Jedná se o pachatele s psychózou (poruchy efektivity, schizofrenie), jejichţ trestní odpovědnost je často velmi sporná. Právě pro tento typ byly zřízeny ústavy pro výkon zabezpečovací detence, ty plní roli psychiatrické léčebny a vězení. Zde jakékoliv etopedické působení není fakticky moţné (Hendrych, 2012, s. 61-62). Je patrné, ţe osobnostní typ člověka má vliv na úspěšnost jeho zpětného začlenění do společnosti. Nejvyšší pravděpodobnost zdárného návratu do ţivota společnosti můţeme předpokládat u socializovaného typu osobnosti odsouzeného. Dále rozlišujeme neurotický, nesocializovaný, mentálně insuficientní, deviantně socializovaný typ osobnosti a typ s masivní psychickou poruchou. .
15
2 Postpenitenciární péče v ČR V této kapitole popisuji systém postpenitenciární péče, čím se zabývá, co je jejím cílem a jaké má formy. Přibliţuji situaci v České republice a subjekty, které tuto péči poskytují. Jedná se jak o státní tak o nestátní organizace.
2.1 Postpenitenciární péče Postpenitenciární péče je zvláštní druh sociální péče a pomoci člověku, který prošel trestním řízením a výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody, či výkonem vazby. Je poskytována ze strany společnosti všem pachatelům, na bázi dobrovolnosti a bezplatně. Jde o sociální sluţby, usilující o maximální prevenci recidivy trestné činnosti a ochranu společnosti. Cílem je upevnění výsledků penitenciární péče, zabezpečení sociální adaptace, socializace a resocializace osob propuštěných z VTOS. Její obsah je vţdy určen politikou státu, ve které se odráţí i postoj k těmto jedincům a míra snahy společnosti o integraci bývalého odsouzeného do společnosti (Hloušková, 2007, s. 37). Rozlišuje se forma nucená a dobrovolná. Nucená má obvykle (zákonem) vymezená pravidla a podmínky své aplikace a do značné míry je pokračováním omezení klienta. Zatímco dobrovolná forma obvykle nemá přísná pravidla a její vyuţívání závisí na klientově svobodném rozhodnutí vyhledat pomoc, absolvovat ji, případně ji ukončit (Netík, Netíková, Hájek, 1997, s. 46). Důvody vzniku a potřebnosti postpenitenciární péče jsou následující: a) jedinec potřebuje odbornou pomoc při adaptaci na nové podmínky občanského ţivota a k integraci do společnosti b) první dny po propuštění na svobodu jsou obdobím sociální rekonvalescence c) proţívání krize v prvních dnech na svobodě d) v průběhu prvního roku je zvýšená šance recidivního chování e) bezradnost při řešení problémů, konfliktů, proţívání obav, úzkosti f) problémy s překonáváním stigmatu – nálepka kriminálníka g) sníţení hodnoty sama sebe, pesimismus z ţivotní reality, ztráta nebo obtíţné nalézání smyslu ţivota v kaţdodenní realitě h) běţný ţivot je náročnější na rozhodování a nesení důsledků za své chování i) heteronomní morálka – chování jedince závisí na vnější kontrole a nátlaku, na odměně či trestu 16
j) problematické navázání nových partnerských vztahů nebo obnovení dřívějších vztahů k) problémy se vztahy k dětem a rodičovskou rolí l) problémy s obnovením nebo vytvořením nových materiálních podmínek ţivota a profesionálního uplatnění (Hloušková, 2007, s. 37). Další důvody práce s cílovou skupinou propuštěných přibliţují tyto aspekty: Ekonomické hledisko, kdy se zaměstnávání osob s kriminální minulostí minimalizuje zatíţení systému sociálních dávek a sniţuje riziko recidivy. Budování bezpečné komunity, kdy bezpečí osob nespočívá ve vyloučení lidí s kriminální minulostí a v jejich izolaci, ale především ve schopnosti společnosti začleňovat je do běţného ţivota. Kaţdý si zaslouţí druhou šanci a tím, ţe se bude téma tabuizovat, se problém nevyřeší (Hasmanová, 2012, s. 35-36).
2.2 Státní subjekty postpenitenciární péče V rámci státních institucí České republiky nabízejí pomoc osobám po propuštění místně příslušný Obecní úřad obce s rozšířenou působností a Úřad práce. Ti poskytují pomoc převáţně finanční a poradenskou. Dále stát zřizuje Probační a mediační sluţbu ČR, která je zaměřená na práci s pachateli i oběťmi TČ.
2.2.1 Obecní úřad obce s rozšířenou působností Obecní úřad obce s rozšířenou působnosti zajišťuje osobě, které není poskytována ţádná sociální sluţba, a je v takové situaci, kdy by neposkytnutí okamţité pomoci ohrozilo její ţivot nebo zdraví, poskytnutí sociální sluţby nebo jiné formy pomoci, a to v nezbytném rozsahu. Místní příslušnost se řídí místem trvalého nebo hlášeného pobytu osoby (zákon č. 108. Sb., o sociálních sluţbách § 92a). Obecní úřad obce s rozšířenou působností zaměstnává specializovaného sociálního pracovníka, tzv. sociálního kurátora. Sociální kurátor poskytuje mimo jiné sluţby sociální péče osobám ve výkonu trestu odnětí svobody a je s nimi v průběţném kontaktu. Spolupracuje se sociálními pracovníky ve věznicích a před propuštěním zpravidla navštěvuje osoby ve výkonu trestu za účelem návaznosti péče a přípravy na propuštění. Pracuje s klientem ve všech fázích trestního řízení i po jeho skončení - na svobodě. Cílem je navázání vzájemného socio-terapeutického vztahu v zájmu působení na osobnost klienta tak, aby byly 17
upevněny, eventuelně vytvořeny jeho pozitivní vazby k okolí a nedocházelo k jeho sociální izolaci. Sociální kurátor pomáhá odsouzeným klientům řešit problémy v co největším předstihu před jejich propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody a tlumit vlivy vyplývající z izolace těchto lidí ve vězeních. Návštěva kurátora není po výstupu z vězení povinná (MPSV, nedatováno). Sociální kurátor spolupracuje s Vězeňskou sluţbou, místní samosprávou a poskytovateli sluţeb, Probační a mediační sluţbou, Úřadem práce a také se zdravotnickými organizacemi (Davidová, 2010, s. 20-26).
2.2.2 Úřad práce Úřad práce České republiky plní úkoly v těchto oblastech – zaměstnanosti; ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele; státní sociální podpory; dávky pro osoby se zdravotním postiţením; příspěvek na péči; inspekce poskytování sociálních sluţeb a pomoc v hmotné nouzi, v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti, zákonem o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, zákonem o státní sociální podpoře, zákonem o poskytování dávek osobám se zdravotním postiţením a o změně souvisejících zákonů, zákonem o sociálních sluţbách a zákonem o pomoci v hmotné nouzi (MPSV, 2012). V rámci sociální reformy se Úřad práce České republiky stal od 1. ledna 2012 jednotným místem pro výplatu všech nepojistných dávek sociální ochrany (MPSV, 2012). Osoby po výkonu trestu vyhledávají pomoc ÚP zejména kvůli řešení svého pracovního uplatnění a také za účelem vyřízení dávek sociálního zabezpečení. Tato skupina vyuţívá převáţně dávky, které řeší situaci hmotné nouze a to: a) příspěvek na ţivobytí b) doplatek na bydlení c) mimořádná okamţitá pomoc Posledně zmíněná dávka je určena pro osoby, které se ocitnou v situacích, které je nutné bezodkladně řešit. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi stanovuje šest takových situací. Jedna z nich řeší situaci osob ohroţených sociálním vyloučením. Konkrétně osob vracejících se z vězení, z dětského domova a z pěstounské péče po dosaţení zletilosti nebo po ukončení léčby chorobných závislostí. Dávku lze poskytnout aţ do výše 1000 Kč. V průběhu roku můţe být poskytnuta opakovaně, součet však nesmí překročit 4násobek částky ţivotního minima jednotlivce, tj. maximálně částku 13 640 Kč (MPSV, nedatováno).
18
2.2.3 Probační a mediační služba Činnost PMS je v České republice součástí systému práce s pachateli i oběťmi trestných činů od roku 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační sluţbě. Soustředí se na šest agend – mediace, obecně prospěšné práce, probace, parole, mládeţ a trest domácího vězení. Probací rozumíme výkon dohledu nad pachatelem, vykonávajícím alternativní tresty či trest podmínečného propuštění. V rámci probace je kladen důraz především na vyhodnocení moţných rizik opakování trestné činnosti, a na vytváření plánu probačního dohledu, v jehoţ rámci jsou rizika recidivy minimalizována. Pachateli je přidělen probační úředník, se kterým je v dlouhodobém pravidelném osobním kontaktu, kdy je vytvářen prostor pro postupné řešení zjištěných potřeb pachatele, zejména těmi, jeţ souvisí s jeho kriminálním chováním (např. závislost na omamných látkách, nízká pracovní dovednost, vysoká zadluţenost, neschopnost dostát finančním závazkům, atd.) a také umoţňuje provádět potřebnou kontrolu plnění soudem stanovených podmínek výkonu alternativního či podmínečného trestu (Matoušková, 2012, s. 37-38).
2.3 Nestátní subjekty postpenitenciární péče Nestátní neziskové organizace vyplňují mezeru v poskytování sluţeb, které nepokryjí státní instituce. Obecně lze říci, ţe propuštění vězni nejsou příliš populární cílovou skupinou, přesto je několik organizací, věnující se primárně této CS a to Za branou, o. s., RUBIKON Centrum, o. s., Mezinárodní vězeňské společenství a Nová šance, o. s. Faktickou pomoc těmto lidem však také poskytují organizace, zaměřené obecně na pomoc osobám v nouzi jako je Charita ČR, Naděje, Armáda spásy, aj. Propuštění vyuţívají převáţně sluţeb v oblasti zajištění základních ţivotních potřeb, bydlení a poradenství.
2.3.1 Za branou, o. s. Praha Posláním o. s. Za branou je odborně se zabývat problematikou občanů opouštějících VTOS s důrazem na osoby s vysokou motivací a reálnými schopnostmi k ţivotu na svobodě. Hlavní náplní práce jsou praktická témata jako zaměstnávání a ubytování. Nabízejí sluţby Sociální a právní poradenství a Sociální rehabilitace (Za Branou, o. s., 2010-2012). Historie tohoto sdruţení navazuje na projekt Pevný bod pod hlavičkou Arcidiecézní charity Praha, kde zakladatelé společně pomáhali propuštěným vězňům. Pracovníci se zaměřují jak na práci 19
s osobami ve výkonu trestu, tak na osoby, které se z VTOS vracejí a chtějí se zapojit zpět do společnosti. Sdruţení se zaměřuje také na další aspekty VTOS, zejména na vzájemnou komunikaci rodinných příslušníků a partnerů/partnerek odsouzených. Sdruţení vytvořilo také projekt Svépomocná skupina osob blízkým lidem ve vězení, který zahájil činnost na konci roku 2011. Cílem je podpořit vzájemnou komunikaci rodinných příslušníků a partnerů odsouzených. Dlouhodobým cílem je vytvoření stejně zaměřených skupin i v dalších městech ČR, především v oblastech s vysokou kriminalitou (Barochová, 2012, s. 33-35).
2.3.2 RUBIKON Centrum, o. s. Je nestátní nezisková organizace, fungující v ČR od roku 1994, působící v oblasti prevence kriminality. Do poloviny roku 2012 fungovala pod názvem Sdruţení pro probaci a mediaci v justici. Stěţejní sluţbou je Pracovní agentura Rubikon, která bezplatně poskytuje pracovní poradenství a zprostředkovává zaměstnání lidem se záznamem v trestním rejstříku. Ve věznicích organizace realizuje motivační programy, kurzy řešení zadluţenosti, rekvalifikační kurzy a dílny k posílení pracovních návyků. Klientům na svobodě nabízejí moţnost spolupráce s mentorem, vyškoleným laikem, který jim můţe pomoci např. s hledáním bydlení, práce, při jednání s úřady a zároveň dává klientovi psychickou podporu (Hasmanová, 2012, s. 35-36).
2.3.3 Mezinárodní vězeňské společenství Mezinárodní vězeňské společenství je křesťanské ekumenické sdruţení a je zastřešeno největší světovou křesťanskou organizací v oblasti vězeňství Prison Fellowship International (zaloţeno r. 1972), sdruţujících 120 zemí. MVS se soustřeďuje na širokou škálu pomoci. Od nejmenší, jakou je povzbuzení dopisem, návštěvou, nebo posláním oblečení a potravin do věznice, tak i na věci přesahující pomoc jednotlivci, jako jsou otázky vztahující se ke změnám forem trestu, k prevenci kriminality, efektivní práci s pachateli v době výkonu trestu, k pomoci rodinám odsouzených, zaměstnanosti jak odsouzených, tak propuštěných, prevenci bezdomovectví a upozorňovaní na nedostatečné ošetření péče po výstupu z výkonu trestu (Kabátová, 2012, s. 39-40).
20
2.3.4 Nová šance, o. s. Hlavní náplní činnosti tohoto sdruţení je resocializace muţů po výkonu trestu. Organizace funguje od r. 1998 v Ostravě – Koblově. Posláním této sluţby je poskytovat materiální a poradenskou pomoc muţům po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a v případě volné kapacity i muţům bez domova. Cílem je podpořit uţivatele v řešení jejich nepříznivé situace, na základě individuálního přístupu ho motivovat k nezávislosti na systému sociálních sluţeb, pomoci jim samostatně řešit jejich nepříznivou situaci a pomoci jim zařadit se do běţného prostředí. Organizace nabízí svým klientům přechodné ubytování ve společné ubytovně, materiální pomoc (šatstvo, jídlo) a základní poradenskou činnost (kontakt s úřady, zajištění nových dokladů, pojištění, pomoc při řešení zadluţenosti, atd.). Činnost sdruţení je vedena v duchu katolické víry, proto je zde kladen důraz na společný duchovní program (ranní motlitba, mše svatá, rozhovory na duchovní témata, duchovní obnova, poutní výlety, přednášky, příprava na křest), se kterým jsou uţivatelé seznámeni ještě před přijetím. Uţivatelé jsou přijímáni bez rozdílu náboţenského vyznání (Nová šance, o. s., 2010).
2.3.5 Ostatní neziskové organizace České nestátní neziskové organizace jako Charita ČR, Armáda spásy, Naděje, aj. jsou zaměřené na pomoc osobám v nouzi. U člověka propuštěného z vězení je typická kumulace problémů, vyhledává tedy pomoc ve více oblastech. Sluţeb těchto organizací můţe vyuţít především k zajištění bydlení (noclehárny, azylové domy,…). Dále můţe vyuţít nabídky sociálního poradenství, zaměřené např. na řešení dluhové problematiky. Můţe také vyuţít sluţby, zaměřené na pomoc se závislostmi na alkoholu či návykových látkách. Noclehárny Noclehárny poskytují ambulantní sluţby osobám bez přístřeší, které mají zájem o vyuţití hygienického zařízení a přenocování. Sluţba obsahuje tyto základní činnosti: a) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, b) poskytnutí přenocování (zákon č. 108. Sb., o sociálních sluţbách § 63). Azylové domy Azylové domy poskytují pobytové sluţby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení. Sluţba obsahuje tyto základní činnosti: 21
a) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, b) poskytnutí ubytování, c) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. (zákon č. 108. Sb., o sociálních sluţbách § 57). Azylové domy zpravidla nabízejí také moţnost uspokojení osobní hygieny (osprchování, vyprání a usušení prádla). Klient se musí podřídit řádu azylového domu, který si organizace sami určují. Určují si také poplatek za noc, zpravidla to bývá 10-40 Kč za noc. V azylových domech pracují sociální pracovníci, kteří při příchodu klienta zaloţí jeho registrační katru a poskytují mu radu ohledně řešení jeho sociální situace. Sdruţení azylových domů, o.s. v ČR zastřešuje osoby a organizace zabývající se lidmi bez přístřeší nebo lidmi ohroţenými ztrátou bydlení a vytváří pro ně odborné prostředí. Na jejich webových stránkách lze nalézt ucelenou databázi všech azylových zařízení v ČR. (Sdruţení azylových domů ČR, o. s., nedatováno) Domy na půl cesty Domy na půl cesty poskytují pobytové sluţby zpravidla pro osoby do 26 let věku, které po dosaţení zletilosti opouštějí školská zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, popřípadě pro osoby z jiných zařízení pro péči o děti a mládeţ, a pro osoby, které jsou propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranné léčby. Způsob poskytování sociálních sluţeb v těchto zařízeních je přizpůsoben specifickým potřebám těchto osob. Sluţba obsahuje tyto základní činnosti: a) poskytnutí ubytování, b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, c) sociálně terapeutické činnosti, d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záleţitostí (zákon č. 108. Sb., o sociálních sluţbách § 58). Pokud má člověk problém se závislostí (alkohol, nealkoholové drogy, automaty,…) můţe vyuţít sluţeb organizací orientujících se na tuto problematiku. Nabídka sluţeb je pestrá – poradny, kontaktní centrum, terénní programy, doléčovací centra, substituční programy, terapeutické komunity. Např. organizace SANANIM
má i konkrétní projekty pro osoby
opouštějící VTOS kdy pracují s osobami, které jsou před a bezprostředně po propuštění a mají zároveň problém se závislostí. Zaměřují se na motivaci a přípravu k zaměstnání a na změnu ţivotního stylu a sociální podporu (SANANIM o. s., 2007). 22
Obecně lze tedy říci, ţe propuštění mají v českém kontextu moţnosti, jak řešit svou situaci a to jak ze stran státních, tak nestátních subjektů. Přeci jen není této problematice věnována taková pozornost, jakou by si vzhledem ke své závaţnosti zaslouţila. Nicméně ne všichni propuštění jsou dostatečně motivovaní, aby svou situaci řešili. Jejich přístup je často rezignovaný a volí raději jednodušší cestu řešení své situace – recidivou zpět do vězení.
23
3 Výzkumná část V této části popisuji postup výzkumu, analýzu a interpretaci získaných dat.
3.1 Formulace výzkumného problému a výzkumné otázky V teoretické části své práce jsem nastínila problematické oblasti, související s ţivotní situací propuštěných vězňů a vymezila jsem konkrétní problematické okruhy. Popsala jsem systém postpenitenciární péče a moţnosti pomoci, které se této cílové skupině dostává v českém kontextu. Ve výzkumné části je mým cílem poukázat na konkrétní zkušenosti lidí, kteří prošli VTOS a momentálně ţijí na svobodě. Pomocí kvalitativní empirické studie zjišťuji jejich osobní zkušenost s propuštěním a návratem do ţivota společnosti. Zajímá mě, jak vnímali svou situaci, jaké oblasti ţivota povaţovali za problematické, zda se setkávali se stigmatem své kriminální minulosti, a zda toto stigma znesnadňovalo úspěšnou resocializaci. Zjišťuji jejich povědomí o moţnostech pomoci a do jaké míry těchto sluţeb vyuţili. Hlavní výzkumnou otázkou je, co vnímali lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jako překáţky při zpětném začlenění do společnosti a kdo jim v této situaci pomohl.
3.2 Metodologie Vzhledem k povaze tématu jsem zvolila kvalitativní paradigma. Kvalitativní paradigma dává respondentům moţnost vyjádřit se relativně bez omezení a vyzdvihnout témata, která pro ně mají význam.
3.3 Metoda tvorby dat Jako výzkumnou metodu jsem si zvolila polostrukturovaný rozhovor. Měla jsem připraveny okruhy a otázky, které mě v rámci výzkumu zajímaly. Okruhy byly tyto: 1. Jaké byly potřeby propuštěných po jejich propuštění z VTOS? 2. Jak byli informování a připravování na propuštění z VTOS? 3. Kdo jim v jejich situaci pomohl? 4. Nastaly situace, které je napadlo řešit trestnou činností?
24
Nechávala jsem respondentovi prostor, aby mluvil o tom, co vnímá jako důleţité, nicméně jsem se snaţila udrţovat rozhovor v daných oblastech. Pořadí otázek a témat se s kaţdým respondentem mohlo lišit, struktura ale byla zachována.
3.4 Popis výzkumného souboru Výzkum byl realizován mezi klienty občanského sdruţení Nová šance Ostrava. Organizace je zacílená právě na muţe propuštěné z VTOS. Díky vstřícnému přístupu pracovníků a klientů jsem měla moţnost ideálního prostředí a podmínek pro realizaci výzkumu. Výzkum byl realizován v období od ledna do března roku 2013. Pro výběr respondentů jsem zvolila metodu záměrného (účelového) výběru přes instituce (Miovský, 2006, s. 135). Jednotlivé respondenty jsem poté vybírala na základě toho, zda mají vlastní zkušenost s pobytem ve VTOS (ne všichni uţivatelé prošli VTOS) a před jak dlouhou dobou byli propuštěni, aby získaná data byla co nejaktuálnější. Zúčastněných respondentů bylo celkem šest. V rámci zachování anonymity pouţiji záměrně odlišná jména.
3.5 Vstup do terénu a jeho reflexe Prvním respondentem byl pan Ludvík. Pan Ludvík strávil osm let ve vězení s ostrahou a byl propuštěn na prezidentskou amnestii v lednu 2013. Pan Ludvík i přes určité rozpaky s rozhovorem souhlasil a já mohla uskutečnit svůj pilotní rozhovor. Pro začátek jsem se respondentovi představila, seznámila ho s účelem výzkumu a ujistila ho o anonymitě veškerých údajů. U tohoto respondenta jsem pozorovala jistou nesdílnost a fakt, ţe se mu o tomto tématu nemluví úplně lehce, sám také v průběhu rozhovoru sdělil, ţe straní lidí a nerad se baví o VTOS. Přesto po prvotní fázi rozhovoru, kdy jsem mu řekla také něco o sobě a ještě jednou mu ujasnila, proč jsem tam, otevřel a poskytl mi cenná data. Druhým respondentem byl pan Igor. Igor je původem z Turecka, v České republice ţije uţ 18 let, ve výkonu strávil 15 let. Nemá zde legální pobyt. Je to muţ velmi inteligentní, přemýšlející o smyslu svého trestu a své vině. Česky se domluví velmi dobře, takţe jsem nevnímala ţádnou jazykovou bariéru. Byl ochotný sdílet se mnou své zkušenosti, avšak zajímavé pro mě bylo, ţe o sobě nemluvil v první osobě, ale pouţíval zástupné slovo ‚člověk‘. Třetím respondentem byl mladý muţ Jan. Jan byl dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody, dohromady strávil za mříţemi 4 roky. Jan byl velmi komunikativní a neměl problém sdělovat i hodně osobní věci. Během rozhovoru se ale stávalo, ţe často zabředl do jednoho z témat a dlouze se o něm rozpovídal, neměl ale problém se po upozornění vrátit zpět k tématu. 25
Pan Petr byl čtvrtým respondentem. Strávil dohromady 18 měsíců za mříţemi, ale v organizaci se ocitl, protoţe primárně řešil situaci svého bydlení. Po svém propuštění (před několika lety) se vracel do svého bytu se dá říct, ţe je ho návrat z vězení byl bezproblémový. Problém nastal, aţ kdyţ se stal obětí realitních podvodů a o byt přišel. Petr dovedl formulovat své odpovědi jasně a rozhovor s ním probíhal velmi nenuceně. Pátým respondentem byl pan Libor. Prošel dvěma lety nepodmíněného trestu a na dalších pět let dostal podmíněný trest. Pan Libor dokázal mluvit o své situaci velmi otevřeně a rozhovor s ním byl konstruktivní. Na závěr také poznamenal, ţe nikdy o své zkušenosti z VTOS nehovořil, ale kdyţ ví, ţe to bude někomu slouţit k dobré věci, tak tuto bariéru překonal. Posledním, šestým respondentem, byl mladý muţ Oskar. Oskar strávil ve vězení dohromady 4 roky, ovšem nadvakrát. Oskar měl v minulosti problém se závislostí na návykových látkách a potýká se s určitými psychickými problémy, čímţ byla kvalita rozhovoru značně ovlivněna. Tento rozhovor byl pro mě náročný. Respondent formuloval své odpovědi chaoticky aţ scestně a neustále odbíhal od tématu. Rozhovory probíhaly v různých časových intervalech v závislosti na tom kterém respondentovi, přibliţně 15-55 minut. Myslím si, ţe se v rámci rozhovorů podařilo zodpovědět výzkumnou otázku. Uvědomuji si určité rezervy v mém vedení rozhovoru a to hlavně v určitých hodnotících reakcích. Někdy jsem v rámci rozhovoru měla pocit, ţe musím reagovat způsobem, abych respondentovi vyjádřila svůj názor, ale to právě můţe vést ke zkreslení a podsouvání svých domněnek respondentům. Snaţila jsem se volit a klást otázky takovým způsobem, kde respondenta neovlivňuji svými názory či pohledem na situaci. Byly ovšem momenty, kde si uvědomuji i tuto chybu. Nevěděla jsem si rady v situaci, kdy respondent se začínal hlouběji nořit do tématu a jeho odpovědi nabývaly podobu terapeutického rozhovoru. Nechala jsem jej dokončit myšlenku, kulantně jsem mu vysvětlila, ţe toto není předmětem výzkumu a toho, o čem si povídáme, ale nabídla jsem mu moţnost rozhovoru mimo výzkum. Respondenti reagovali bez problémů a navrátili se zpět k tématu. Spatřila jsem zde velkou potřebu respondentů sdílet své zkušenosti a pocity a zároveň určitou deprivaci v tomto směru.
3.6 Fixace a zpracování dat Rozhovory jsem nahrávala na diktafon. Respondentům jsem předem oznámila tuto skutečnost a ujistila jsem se, ţe s tímto nemají problém a ujistila také je, ţe záznam je čistě
26
pro účely mé práce a ţe budou po dokončení smazány. Dva respondenti byli prvotně zaskočeni, ale po vysvětlení uţ neměli s nahráváním problém. Tyto nahrávky jsem dále přepisovala do detailních transkripcí (Hendl, 2008, s. 208), která nadále slouţily ke kódování a analýze získaných dat.
3.7 Etické hledisko výzkumu Jelikoţ výzkum probíhal s lidmi, kteří mají za sebou kriminální minulost, musela jsem být při rozhovorech obezřetná. Přiznávám, ţe jsem zpočátku měla určitou obavu ze setkání s respondenty, kdyţ jsem předem nevěděla, co od nich můţu čekat a co vše se můţe stát. V tomto spatřuji velkou výhodu zázemí organizace a podpory ze strany pracovníků, díky nimţ jsem se cítila mnohem jistěji. Respondentům byla avizována má přítomnost uţ předem, ze strany vedení organizace. Nějakou dobu jsem tam pouze docházela, abych s nimi navázala určitý vztah a nebyla pro ně zcela anonymní. Asi po měsíci jsem realizovala výzkumné šetření. Respondentům jsem představila sebe, svá studia a motivaci pro tuto práci, záměr tohoto výzkumu a ujistila je o anonymitě rozhovorů a o vyuţití dat čistě pro účely této práce. Respondenti měli svobodnou moţnost na výzkumu participovat či jej odmítnout. Stanovila jsem si, ţe se nechci primárně zabývat, za co byli respondenti odsouzeni a rozebírat jejich minulost, ale opravdu se zaměřit na proces jejich resocializace. Vnímala jsem, ţe respondenti ocenili, ţe jsem přespříliš ‚nevyzvídala‘ a naopak kdyţ cítili potřebu zmínit se i o svém trestném činu, měli ten prostor.
3.8 Výsledky analýzy dat Pro analýzu rozhovorů jsem pouţila metodu otevřeného kódování a následně jsem kódy řadila do kategorií. Jednotlivé kategorie představují oblasti, které respondenti zvýznamnili vzhledem k otázce jejich zpětného začlenění se do ţivota společnosti. V rámci kategorie popisuji jednotlivé oblasti, které respondenti označili za problematické či stěţejní.
3.8.1 Informovanost a připravenost z VTOS V této kategorii se zmíním o tom, jak respondenti vnímali přípravu na návrat do společnosti ve VTOS. Co se týče pomoci ještě za pobytu ve výkonu trestu, respondenti se shodovali na tom, ţe se jim nedostávalo výrazné pomoci ze strany vězeňské sluţby. Většina respondentů prošla kratšími tresty odnětí svobody, a tak nebyla zařazena do výstupního oddělení (VO), coţ je specializované oddělení ve věznicích, které před propuštěním 27
připravuje dlouhodobě odsouzené na ţivot ve společnosti. Přesto někteří respondenti, kteří měli na pobyt ve VO nárok, vyjadřovali určitou pochybnost nad funkcí a efektivitou. „Ne tam mě nepřipravili na nic. Tam má byt třeba předvýstupní oddělení ale to vůbec mě na nic nepřipravili. Za tych osm let. To prostě. Nic ja jsem se na to ptal ale jako ţe na to nemam narok. Ale ze zákona na to mam narok.“ (Ludva) „Na půl roku pro ty, kteří mají malé tresty- 2, 3, 4 roky. Ale pokud člověk dlouhou dobu seděl tak tam můţe jít i 3 roky před ukončením VT, dokonce jsem znal i lidi, kteří měli 5 let do konce trestu a byli tam.“ (Igor) „Já jsem se připravil sám, mě nikdo nepřipravil. Anebo jak se blíţí konec trestu, musí si člověk sám uvědomit co chce a já jsem od začátku trestu věděl, co chci, co jsem udělal, litoval jsem svýho trestu.“(Petr) Respondenti uváděli, ţe se se sociálním pracovníkem ve věznicích setkali, ale byla to spíše informativní schůzka, kde sociální pracovník odsouzenému zprostředkoval kontakty na sociálního kurátora, ÚP, příp. jiné organizace. Sociální pracovník pomáhá vyřídit chybějící dokumenty, nejčastěji občanský průkaz, který vězňům často chybí. Sociální pracovník ve vězení má na starosti hodně odsouzených, nemá tudíţ kapacity věnovat se jim individuálně a dlouhodoběji. „No tak oni, sociální pracovnice tě vyloţeně nepřipraví. Tam jim vykládáš jak to s tebou je nebo není a oni ti většinou nic nedají, oni ti řeknou, ţe se máš spojit s kurátorem. (…) Tak oni ti akorát řeknou, ti dají adresu na sociálku, v tvym trvalým pobytu, na pracák a na kurátora.“ (Jan) „…tam jsme měli sociální pracovnice, takţe s nima jsem to tam konzultoval, dokonce před propuštěním se mi paní R. neozvala na poslední dopis (…) tak jsem poţádal paní sociální v tom kriminále, ať se jí ozve, jestli to ještě platí a tak.“ (Libor) „No ale oni to tam jako moc neřešijou, protoţe těch vězňů je tam hodně a mají hodně práce. Zas vyřídily mi tam občanku… Takţe oni tě spíš pošlou za těmi kurátory.“ (Jan) „No oni mi tam udělali občanku a já jsem ji ztratil, hned jak jsem vyšel. Hned jak jsem vyšel, jsem ji ztratil.“ (Oskar) Jako zdroj informací co a jak po propuštění dělat, respondenti uváděli také spoluodsouzené. Dalo by se to nazvat neformální přípravou na propuštění. Recidivisté totiţ uţ mají s propuštěním zkušenost a nemají problém podělit se s ostatními a poradit. Respondenti uváděli, ţe právě spoluodsouzení nebo známí z kriminální subkultury byli pro ně ti, u kterých našli cenný zdroj informací.
28
„No to jsem věděl, to jseM nějak nemusel zjišťovat někde na sociálce či tak, ono se to mezi těma odsouzenýma povídá. Co se dělá, kdyţ se člověk dostane ven, atd.“ (Libor) „Ne, to jsem nic neměl takého. To jsem si musel všechno prostě poptat se tych známých, co ještě znám některé.“ (Ludva) „no tak chlapi říkali co a jak. Ţe musím za kurátorem, na pracák, na sociálku… my jsme se tam o tom docela bavili no.“ (Oskar) Dále respondenti uváděli vězeňského či vazebního kaplana jako důleţitého člověka, který s nimi ve vězení řešil, co bude po propuštění. Do věznice docházejí kaplani z různých církví (Apoštolská církev, Církev adventistů sedmého dne, Církev bratrská; Československá církev husitská; Českobratrská církev evangelická; Křesťanské sbory; Pravoslavná církev; Řeckokatolická církev;
Římskokatolická církev; Slezská církev
augsburgského vyznání) (Vězeňská duchovenská péče, nedatováno). Většina respondentů se právě díky kaplana dostala do Nové šance. „Znám NŠ z výkonu trestu. Jelikoţ oni navštěvujou nebo dopisujou s některýma odsouzenýma, tak já jsem měl příleţitost se s nimi seznámit ve VT, přes hlavní kaplanku VS.“ (Igor) „Vlastně ve věznici jsem se seznámil s kaplanem J.H., který mi doporučil tady to místo.“ (Jan) „Ten J.H. docházel do vězení. Jako civilní osoba ze sboru Adventistů sedmého dne, tak do té věznice chodívá jako návštěva. Tam máš více církví – adventisti, církev bratrská, katolíci, ti fanatici-jehovisti a ja jsem se k tomu dostal přes bratránka, který mě dotáhl do té kaple, kde jsem se vlastně seznámil s tím J. H. A oni tam řeší různé věci, já jsem věřící, mám rád církev ale nemám rád katolíky, nebo jejich způsob modlení (Jan). Dotyčný kaplan pomohl respondentovi také sehnat práci: „A z tama jsem odešel na Šumavu, přes toho J.H., ten mi dohodil perfektní práci na bio farmě.“ (Jan) „Já jsem, dá se říct věřící, svým způsobem. A kdyţ sem byl ve vazbě, tak jsem docházel k místnímu vazebnímu kaplanovi. Tak jsem se bavil s tím kaplanem, ţe jsem mu povykládal své věci a jestli neví o nějaké moţnosti, na charitu tam bych nešel v ţádném případě. Ţe by to chtělo něco lepšího, třeba ubytovnu, no a kdyţ mi povykládal o NŠ tak jsem se toho hned chytil. Takţe ještě ten den, kdyţ jsme se o tom bavili, tak on zavolal řediteli, jestli by byl ochoten mě přijmout a od té doby jsem se tu tlačil a chtěl jsem udrţet kontakt, abych se tu dostal.“ (Libor)
29
Jeden respondent uvádí, ţe mu v prvních chvílích pomohl také duchovní, ale nebylo to ve vězení. Potkal náhodně faráře, který s ním sdílel jeho ţivotní situaci a poradil mu, kam se můţe obrátit. „Jsme se potkali nahodně na autobusaku v Hlučině, se mi představil tak jsme se spolu bavili nabidl mi tady toto. A od te doby jsem tady.“(Ludva)
3.8.2 Pomoc po propuštění Respondenti hovořili o organizacích a institucích, jejichţ pomoc vyuţili i o konkrétních lidech, kteří jim pomohli. Tuto kategorii třídím dále podle kódů, které respondenti při rozhovoru zvýznamnili. Jelikoţ výzkum byl realizován mezi klienty občanského sdruţení Nová šance, tak právě všichni vyuţili pomoc, která tato organizace nabízí (ubytování, strava, ergoterapie, kontakty s úřady). Někteří klienti se o existenci sdruţení dozvěděli uţ ve VTOS a bezprostředně po propuštění přijeli do NŠ, příp. se do ní dostali aţ později. „… vracel jsem se zpátky do Ostravy, a jelikoţ jsem o Nové šanci věděl z VT, tak jsem přijel tady.(…) No ze začátku mi pomohli, protoţe člověk neměl peníze, aby šel na ubytovnu, aby šel tam. (…)Tak jsem si přijel tady, a pomohli mi, ubytovali a pomohli mi taky, protoţe jsem nebyl nikdy na ÚP nebo sociálce, tak mi ukázali jak se dělá tohle a tohle.“ (Igor) „Tady jsem nastoupil ještě ten den, kdy mě pustili, to byl pátek.“ (Jan) „No já jsem měl ještě z dřívějška domluvené, ţe budu tady v Nové šanci, sem si dopisoval s paní R., takţe to jsem měl hodně dlouho dopředu domluvené. Asi nějaké tři roky. To jsme si vyměnili tak pět šest dopisů, jsem se vţdycky ozval, jak na tom jsem, v pohodě, ţe pořád počítám, ţe bych nastoupil na NŠ a ať mi odpoví, jestli to pořád platí a tak. (…) Pak jsem nastoupil tady a od té doby jsem tu.“ (Libor) Respondent Ludva se o existenci sdruţení dozvěděl aţ později, po propuštění vyuţíval pomoci od známých a přátel. „No a chodil sem po kamarádech, po známých aţ nakonec se mě ujal farář v Hlučíně a ten mi nabídl tady tu Novou šanci, ţe mě sem dovezl. Jinak mi nepomohl nikdo.“ (Ludva) Co se týče kontaktu s institucemi, respondenti uvedli, ţe pomoc z jejich strany se týkala poskytnutí informací a zprostředkování sociálních dávek. Respondenti navštívili sociálního kurátora hlavně za účelem dávky mimořádné okamţité pomoci. Kurátor jim dále pomohl vyplnit formuláře pro získání dalších dávek a zprostředkoval nabídku volných 30
pracovních míst. Respondenti navštívili kurátora jen jednou, jejich motivací je především dávka MOP. „…vyřídit MOP, dali mi jenom pět set. Někomu dávají 500 někomu tisíc.“(Oskar) „V pondělí jsem měl vlastně vyřízenou jak nástup na NŠ, tak kurátora, sociální i pracovní odbor (…) Kurátorka mi takţe mi pomohla jen v začátku, vyplnit ţádosti, na ty dávky a na jednorázovku.“ (Libor) „Nene, nikdo mě nedal. I kdyţ jsem měl podle mě, nebo co jsem slyšel, ţe jsem měl právo dostat 1000 Kč, ale jelikoţ jsem měl z VT, jsem šetřil, nějakých tisíc korun z peněz, které mi poslal přítel tak mě za celou dobu zůstalo 1000 Kč, a jelikoţ to bylo napsané, ţe jsem dostal tisíc korun, kdyţ mě pustili, tak mě nikdo nic nedal. (…) No já jsem si vyplnil nějaké formuláře a dal jsem potvrzení a čekal jsem aţ rozhodnou. A rozhodli rychle a dali mi nějaký příspěvek na bydlení a na ţivobytí.“ (Igor) „Sociálka ta mi pomohla jenom, ţe mi dala tisíc korun, to bylo čistě na jídlo.“ (Ludva) „Šel jsem tam jen jednou. To by byla zbytečná ztráta času. Jen pro ten tisíc korun abych nějak přeţil a pomohl mi urychlit dávky a dal mi ten papír s těma moţnýma prácemi, kde bych mohl nastoupit. Ale to bylo tak vše.“(Jan) „Ty tam musíš zajet, zaevidovat se na úřad, zajít si na sociálku, zajít za kurátorem a ten ti pomůţe řešit další situaci dál. Jenţe ani ten kurátor ti moc nepomůţe. Ani ten pracák. Oni tě vlastně zaevidujou, on ti da třeba okamţitou pomoc ten kurátor 1000 korun a řekne ti,mam tady par pracovnich mist a ty uţ si to oblítáváš, ale většinou ty pracovní míst, to je opsaný z pracáku nebo z netu, takţe ta pomoc je taková zvláštní.“ (Jan) Někteří z respondentů uvedli, ţe jim bezprostředně po propuštění pomohli známí, přátelé, rodina či bývalá partnerka. Respondenti našli u těchto lidí přechodné bydlení. „No a tak jsem se trajdal všude. Všude moţně. Po kamarádech, po známých“(Ludva) „No kdyţ mě pustili tak první den, jsem přišel prakticky v noci tak jsem nechtěl nikoho obtěţovat, tak jsem zkusil svoji bývalou přítelkyni, někdy kolem 1.hod v noci, tak to bylo bez problému, nechala mě přespat. Ráno jsem dorazil na NŠ, a dozvěděl jsem se od vrátného, ţe jsou na výletě, tak jsem ty čtyři dny zůstal u bývalé přítelkyně. Nedělala ţádné problémy, děti byly rády, protoţe spolu máme tři děti, děti byly rády, ţe tam jsem, úplně v klídečku.“ (Libor) „ Po prvním propuštění mi pomohla sestra starší. Měl jsem tam střechu nad hlavou, to bylo vyřešený. Strava u segry byla taky vyřešená.“ (Jan)
31
Respondentům, kteří byli podmínečně propuštěni, byl soudně nařízen probační dohled. Jak dokazuje výpověď respondenta Libora, probační úředník neplní jen kontrolní funkci, ale pomáhá propuštěnému s komplexním řešením jeho situace. „Jednou měsíčně docházím za svou probační. Tam jí sdělím nějaké své ţivotní směry, kdybych se třeba příp. stěhoval nebo si našel práci nebo něco. Aby ona o všem věděla. Kdybych měl nějaký konflikt se zákonem, s nějakýma spolubydlícíma, nebo takhle tak ji to musím vše oznámit. Ona potřebuje mít dokonalý přehled o mým ţivotem. (…) Tak první půlrok byl takový informativní. Zjišťovala co a jak. Dokonce tu byla i na návštěvě, zjišťovala jak to tu chodí, jak tady ţiju a teď jsme vlastně najeli do takového dalšího, ţe mi vlastně pomáhá, teď mi obstarává nabídku rekvalifikace.“(Libor)
3.8.3 Bydlení Na otázku jaká byla jejich stěţejní potřeba po propuštění, se respondenti shodli na tom, ţe pro ně bylo nejdůležitější mít zajištěné bydlení. Respondenti uváděli i různé aspekty bydlení, nejen mít vyřešenou základní potřebu bezpečí, ale taky mít pocit domova, zázemí. Vyjadřovali také potřebu soukromí a klidu a určité nezávislosti, které dosáhnou, aţ budou mít vlastní bydlení. „Bydlení! To je strašné bez toho bydlení. To je..chvilku vam pomuţou tam, chvilku vam pomuţou tam. Ale nikdo vas neveme na stalo. Ještě bez peněz kdyţ jste.“ (Ludva) „No střechu nad hlavou. Pokud nemáš kde bydlet tak to je šílený.(…) Střecha nad hlavou to je fakt nejdůleţitější věc. Bez té stravy… kdyţ se najíš třeba jednou denně to se ještě dá vydrţet ale ta střecha je fakt důleţitá.“ (Jan) „To bydlení. Já, i kdyţ jsem vlastně přišel v minulosti o dva byty, jo a prostě jsem se musel stěhovat z ubytovny na ubytovnu. A prostě jsem měl tu laťku nastavenou tak, ţe nikdy nebudu spát venku, pokud sám nebudu chtít. Tak jsem vystřídal asi šest ubytoven, jo ale nikdy jsem neskončil na ulici jako bezdomovec. I kdyţ oficiálně jsem bezdomovec.“ (Libor) „Jak jsem vám řekl, to je těţké. Hlavně ţe musíte vědět, kam se vrátíte, ţe máte domov, ţe nebudete na ulici. A vyjdete a budete venku na ulici a tak si řeknete, nebude to lepší tam ve vězení a tak se vrátí. Tam je aspoň nějaký luţko a třikrát denně stravovaní, ale aspoň aby měl něco a hlavně aby měl kde spát, mít střechu na hlavou.“(Igor) „Musím si pronajmout svůj byt a být nezávislý. To je základ“(Igor)
32
Respondent Petr měl otázku bydlení vyřešenou, bylo proto pro něj návrat na svobodu znatelně snazší. Později ale musel nastoupit do organizace NŠ, protoţe o svůj byt přišel kvůli realitním podvodům. „No, já jsem měl byt, který jsem po dobu výkonu trestu pronajímal, takţe kdyţ mě pustili, ten kamarád mi ho uvolnil.(…) Bohuţel jsem naběhl podvodníkům, oni mi můj byt nabídli do prodeje, jako dlouhodobému nájemníkovi. Já jsem bohuţel kontaktoval realitní kancelář a majitel té kanceláře to chtěl udělat mimo realitní kancelář a podvedl mě. A tak abych nebyl na ulici, jsem tady.“(Petr) Respondent Janovi pomohla po propuštění sestra a nechala jej u sebe bydlet. Po určitých neshodách musel odejít a ocitl se na ulici a svou zkušenost popisuje takto: „Bez střechy nad hlavou jsem byl loni v únoru a to jsem chodil po charitách spávat a to byly ty mrazy a tam tě nechají jen přespat, v 7 hodin večer tě tam vemou a v 7 ráno tě vykopnou takţe ty chodíš venku v těch mrazech celý den.(…) byl jsem na ulici tak měsíc a půl. A stačilo mi to. Přes léto mi to bylo jedno, vyspíš se kdekoli, ale přes zimu… To bylo nejhorší období.“ (Jan)
3.8.4 Recidiva Jednou z oblastí, které se respondenti dotkli, byla také recidiva. Respondentům byla poloţena otázka, zdali nastaly situace, při kterých je napadlo řešit je právě trestnou činností. Respondenti hovořili o okolnostech, které by snad mohli vést k opětovnému páchání TČ. Odpovědi respondentů byly různé. Někteří respondenti si ve VTOS uvědomili a ujasnili, ţe uţ nechtějí opakovat ţádnou TČ a do VTOS se nechtějí vracet. U dvou respondentů po prvním propuštění nastala situace, ţe TČ spáchali a do VTOS se dostali znovu. „Ne o sebe, u sebe jsem si jistý 100 procentně zákon neporuším, i kdybych byl na pokraji smrti, uţ jsem to porušil jednou a uţ to neporuším. Dneska ani neumím, nemůţu a nedovolím. Ani slovo nemůţu říct, abych se někoho dotkl a uráţel. To nesmím dopustit. A uţ vůbec nějaký TČ.“ (Igor) „No, vţdycky, nebo ne vţdycky, občas tě to přepadne, ţe si řekneš, ţe se tam máš tolikrát líp, ţe tam máš třeba střechu nad hlavou, teplou stravu… Občas na té ulici jsem o tom přemýšlel, ţe by mi bylo líp tam.“ (Jan) „No vyhodili mě z práce. Po třech měsících tak jsem šel tady do Ostravy. (…) Sbalil jsem nějakou holku, takovou hezkou blondynku. (…) Pak přišel nějaky ty vole … vzal si ji a ona šla s nim.. tak jsem byl z toho celej hotovej. Pak jsem byl na ulici ale mě bylo všechno tak jedno ţe jsem to měl úplně v píči. Tak mě jsem šel do basy. To jsem dostal za čorku no. No ale 33
ja jsem spiš schvalně něco ukradl, viš co. Jsem šel do kauflandu, tam byly nějaké rozbalené oplatky, tak jsem vzal ty oplatky rozbalené, pojedl jsem je…(…)za to mě zavřeli“ (Oskarhovoří o situaci po prvním propuštění) „No ne radši. Nechci. Jako myšlenky jsem měl. Ale jsem si říkal, nebudu dělat takove hlouposti. No prostě.. kdyţ jsem měl nervy.. kdyţ mam psychicke depky.. kdyţ mam sam na sebe nervy. Nebo depky na sebe, abych neohroţoval kolektiv, nebo lidi kolem mě nebo jak to mam říct... Společnost. Abych neohroţoval společnost. Tak jsem si to rozmyslel, bo jsem si řekl tak stejně se půjdu posadit zpátky… tak jsem se snaţil to vydrţet.“ (Oskar –hovoří o situaci po druhém propuštění) „Po osmi letech to byl šok. Jsem se jenom bal o to, abych se nedostal zpátky. No jako… Takové ţivoření kdyţ máte tisíc korun a máte s tím vydrţet celý měsíc. A ještě bez bydlení. Těţké to je. No bal jsem se, abych zas něco neudělal. A do té staré partyje, ve které jsem byl předtím, jsem se nechtěl vracet, abych se tam nedostal znovu.“ (Ludva) „No, s tím dodrţováním zákona to můţe být trošičku problém, protoţe člověk nemůţe znát úplně celý zákon dopodrobna. No ale prostě rozhodnutý uţ jsem hodně dlouho, prostě snaţit se dodrţet pravidla a snaţit se tam nedostat. Tím spíš těch 5 let co mi zbývá. Vlastně uţ jen 4,5. Nejsem si vědom takové věci (myšlenky na recidivu). Já prostě jdu furt vpřed a snaţím se vyhýbat těmto věcem. Vyhýbat se konfliktům, vyhýbat se místům, kde by mohlo ke konfliktu dojít. Tím nechci říci, ţe bych se stranil kolektivu.“ (Libor)
3.8.5 Vztahy Další oblastí, které respondenti přiloţili význam, byla oblast sociálních kontaktů. Někteří respondenti měli na svobodě někoho blízkého, který jim po propuštění pomohl. Objevovalo se také přerušení partnerského svazku během pobytu ve VTOS. Nebo naopak udrţovaní vztahu i po dobu VTOS. Objevovalo se také problematické navázání kontaktu, pravděpodobně souvisejícím se spáchaným TČ. „Jsem měl pouze přátele a nějaký známosti… Jinak mám tady syna, který je v pěstounské péči u příbuzných a jelikoţ moje situace ještě není jak má být tak jsem ještě nepoţádal soud, aby mi povolil styk s dítětem.“(Igor) „… mamina si myslela, ţe jsem taky frája, ţe mám 18 roků. Ţe se odstěhuje a nechala mi byt. Dojebany ţivot celkem. Teď tam za ni ani nejezdim, bo se se mnou nebavi a tak“(Oskar)
34
„Vazby jsem ţádné neměl… Jsem měl jen bývalou přítelkyni, ta mi teţ trošku pomohla. Ale teď má přítele. Ze začatku mi trošku pomohla, jinak nic.“(Ludva) „Ano, v té době ještě otec ţil, takţe jsem se měl kam vrátit.(…) Okolí, ti kteří mě znali, to tolerovali a přijali mě.” (Petr) „To mi pomohla ta bývalá přítelkyně, ţe jsem měl kde přespat ty první dny. To jsem vlastně neměl přístup k těm nárokovým penězům od kurátora sociálního, takţe mi pomohla i finančně, samozřejmě kdyţ jsem pak měl peníze tak jsem se revanšoval. Samozřejmě zůstali jsme kamarádi do dneška, i kdyţ ona si našla nového přítele, který ji pomáhá s dětmi. A zůstali jsme kamarádi i s manţelkou, se kterou jsme se nerozvedli, ale uţ 10 let nejsme spolu. Navštěvuji ji, ona mě ne protoţe neví, kde NŠ je.“ (Libor) „Po prvním propuštění mi pomohla sestra starší… Tam to bylo v pohodě, jenomţe ona měla takového blba, se kterým ţila a on mě neměl rád a přitom je to větší zmetek neţ já. (…) A pak jsme se kvůli němu pohádali a nestýkáme se. Ona uţ s ním sice není, ale nestýkáme se. (…) Zkoušel jsem ji kontaktovat, ale odezva ţádná. Ona se přestěhovala, ja nevim kam. A změnila tel. Číslo. (…) Jako byl bych rád, ale ted si to nemůţu dovolit, finančně.“(Jan) „Mám tři kamarádky, které jsou pro mě důleţitý, jedna je ze Stonavy, druhá z Orlová a ta třetí z Fulneku, ale bydlí v Brně. A s nima jsem prakticky pořád v kontaktu. Markéta, ta z toho Brna, to je pro mě nejlepší človíček, tu znám uţ 15 let, dopisovali jsme si, i kdyţ jsem seděl.(…) Tak na té mi tak jako záleţí nejvíc.“ (Jan) Respondent Petr se zmiňuje, ţe pro něj bylo sloţité odpoutat se od kontaktů z vězení. „Mno moc v pohodě ne, protoţe se seznámíte v base s lidmi a potom se od nich nejde otřepat. Oni měli ty problémy, neuměli je řešit, snaţili se o kontakty, ale někdy to bylo obtíţné se jich zbavit. Kdyţ byli inteligentní, pochopili, ale ne vţdy byli. Ani ne, tam pomoct moc nešlo, takţe šlo spíš o to se od nich odpoutat. (…)Ne, ne, tam třeba jeden byl dříve propuštěn neţ já a stejně čekal, aţ přijdu, aţ vylezu, aby se mi mohl nakvartýrovat do bytu. Myslím, ţe ten nebyl schopen ani na ten ÚP si dojít.” (Petr)
3.8.6 Zaměstnání Další oblastí, které respondenti vnímali za klíčovou, byla moţnost pracovat. Respondenti uváděli různá úskalí při hledání práce, hlavním problémem na který naráţeli, byl zápis v rejstříku trestů a s tím související nemožnost sehnat legální práci. Tím pádem jsou
35
nuceni pracovat ilegálně. To sebou nese mnohá rizika – nevyplacená mzda za práci, krátkodobé trvání, nejistá práce, pokuty, platba sociálního a zdravotního pojištění, atp. „Teď pracuju legálně, to je na smlouvu, ţe je to podporováno z EU a ÚP. Je to chráněné pracovní místo, tady vlastně díky organizaci. Pracujeme za minimální mzdu. Ale děkuju aspoň, ţe pracuji. A pro mě mám ještě další vyřizování, aţ budu mít hotovo doufám, ţe Bůh mi pomůţe najít lepší. Jelikoţ jsem pracoval hodně prací a umím poslouchat, a naučím se rychle jakoukoli práci. (…) Teď mám nějaké vyřizování nějaký papíry, abych byl legálně… aţ se to povyřizuje, tak jak jsem řekl, mám strach o práci, jak jsem řekl, jsem schopen pracovat jakoukoli práci a jestli budu mít příleţitosti, abych hledal všude. Ne pouze v Ostravě, nebo tady blíţ. Popřípadě celou ČR či zahraničí. “ (Igor) „Já na smlouvu, vţdycky jen na smlouvu, já načerno nepracuji. Já se toho bojím. Za to jsou vysoké pokutu, takţe vţdy nějakou smlouvu potřebuju.“ (Libor) „Nikdy jsem neměl, teď je to trošku jiné, protoţe nemám čistý rejstřík. Je to horší, uvidíme, jak to bude pokračovat dál.“(Libor) Respondenti také v této souvislosti zmiňují, ţe se setkali se stigmatizací na základě jejich kriminální minulosti. „A kdyţ jsem z té práce odcházel to uţ jsem psychicky neunesl, to na mě furt řval, ţe jsem bývalej kriminálník. Mě ta práce nevadí, mě spíš sere ten přístup těch lidí, ţe kdyţ se vrátiš z kriminalu, tak buď tě odsuzuje nebo s tebou vyorává. Ţe buď ti nezaplatí, nebo řekne víš nemůţu tě vzít, nemáš čistý rejstřík. S tím uţ jsem se setkal hodněkrát…“ (Jan) „Bohuţel, i kdyţ já jsem byl ve VT, a jsem citlivý a neumím lhát a spáchal jsem nějaký to a byl jsem nějakou dobu, ztratil jsem v ţivotě hodně a teď asi kvůli své citlivosti nesmím nikomu důvěřovat anebo říct ţe jsem byl ve VT. Neboť tu v ČR ten kdo byl ve VT, uţ je to pro lidi špatný člověk a tečka“ (Igor) „Zatím se nic nenaskytlo. A protoţe nemám čistý trestní rejstřík tak ten výběr je moc malej. Kdyţ mi ÚP nabídl rekvalifikaci na truhláře, tak jsem si ještě truhlařinu udělal.“ (Libor) „Ono zaměstnavatele nezajímá, za co člověk seděl. Coţ je chyba jako jo. Kdybych měl jít dělat do kanceláře s penězi něco, tak by je mělo v prvé řadě jestli člověk nekrade nebo není podvodník. Jestliţe člověk v pětačtyřiceti uletí a dostane se VT poprvé vlastně jako, to byl můj první VT. Za násilí vlastně jako. Kdyţ se člověk neovládne. A oni to ti zaměstnavatelé vůbec jako jich to nezajímá. Prostě uţ je tam škraloup a uţ je to nezajímá.“(Libor)
36
„No v práci legálně. Kdyţ tě někdo vezme tak na černo. A v tom je zas problém, protoţe kdyţ děláš načerno tak nemáš papír v ruce a nedostaneš peníze… takţe pak skončíš v takovém zařízení jako já.“(Jan) „Pak jsem si našel práci, s tím sem z tadyma odešel, ale ten člověk, u kterého jsem dělal, nebyl schopen za celou dobu mi vystavit smlouvu a nakonec mě ani nevyplatil – po dvouměsíční práci- a nastal problém. A to jsme pracovali od rána do večera, to jsme stavěli tady to obchodní centrum, dělali jsme tam sadrokartony.“ (Jan)
3.9 Shrnutí Ve výzkumné části mě zajímalo, jaké měli propuštění potřeby a co jim naopak bránilo k opětnému návratu do běţného ţivota společnosti. Do jaké míry byli informování z VTOS o svých moţnostech po propuštění a kdo jim poskytl faktickou pomoc po propuštění. Během analýzy dat jsem identifikovala 6 kategorií, kterým respondenti přiloţili význam vzhledem k otázce svého opětného začlenění se do společnosti. Jedná se o Informovanost a připravenost z VTOS, Pomoc po propuštění, Bydlení, Recidiva, Vztahy a Zaměstnání. Význam jednotlivých kategorií se můţe lišit v závislosti na tom kterém respondentovi. U kaţdého respondenta se kaţdá kategorie pojí s individuálními problémy a proţíváním dané situace. Co se týče informovanosti a připravenosti z VTOS, respondenti mají různý názor. Nikdo neprošel výstupním oddělením, které má za cíl právě přípravu na svobodu. Svou situaci konzultovali se sociálním pracovníkem, který je informoval o náleţitostech, které musí po propuštění vyřešit, tzn., zprostředkoval kontakt na sociálního kurátora a ÚP. Respondenti ale také zmínili určitou neformální přípravu ve VTOS a to ze stran svých spoluodsouzených, kteří uţ mají s propuštěním zkušenost. Někteří respondenti se setkali s vězeňským či vazebním kaplanem, který s nimi řešil mimo jiné i otázku co bude po propuštění a doporučil jim moţnosti pomoci, které mohou vyuţít. Další klíčovou oblastí byla faktická pomoc po propuštění. Respondenti zmínili významné druhé osoby, které jim bezprostředně pomohli (známí, přátelé, bývalá partnerka, sestra, otec) a také organizace, jejichţ pomoc vyuţili, a to převáţně občanské sdruţení Nová šance, kde byl výzkum realizován. Ze stran institucí získali pomoc v oblasti finanční (dávky) a zprostředkovatelské (nabídka zaměstnání, bydlení, poskytovatelů sluţeb). Jako důleţitou potřebu, kterou účastníci výzkumu zdůrazňovali, byla oblast bydlení. Respondenti se vyjadřovali nejen v kontextu zajištění bezpečného ţivotnímu prostoru, ale 37
vnímali jako důleţité zázemí, do kterého se vrací. Vyjadřovali potřebu klidu a soukromí. Účastníci výzkumu přikládají velký význam vlastnímu bydlení, kde budou moct sami za sebe rozhodovat a budou nezávislí. Další oblastí, která velmi souvisí s úspěšnou reintegrací, je opětovné páchání trestného činu – recidiva. Účastníci výzkumu zmiňují, ţe nastaly situace, kdy si pomysleli, ţe by nejjednodušším řešením bylo spáchat TČ a dostat se zpět do VTOS, kde budou mít zajištěny základní lidské potřeby (přístřeší, jídlo). Někteří respondenti si během VTOS dostatečně ujasnili, ţe chtějí ţít dle pravidel a zákon neporuší; některé v tom motivuje i fakt podmíněného propuštění. Dva respondenti po prvním propuštění trestný čin spáchali a do vězení se vrátili. Po druhém propuštění však hovoří o tom, ţe uţ si dávají pozor a snaţí se eliminovat situace, kdy by mohlo opět dojít k spáchání TČ. Jedná se především o situace, kdy dotyčný neovládá své emoce a jedná v afektu či pod vlivem alkoholu; nepříjemnosti pobytu na ulici či únava ze sloţitých procesů formálních náleţitostí. Účastníci výzkumu hovořili také o svých sociálních vztazích. Některým se podařilo v průběhu VTOS udrţet kontakty s blízkými a pro propuštění u nich nalezli krátkodobou pomoc a útočiště. Někteří respondenti také zmiňují, ţe během VTOS ukončili vztahy se svými partnerkami. Respondenti by chtěli pracovat na obnově či vzniku nových vztahů, momentálně to však z různých důvodů vidí jako problematické. Poslední kategorií, které respondenti přiloţili význam, je moţnost zaměstnání. Účastníci výzkumu se shodují na tom, jak je problematické najít si legální práci, kdyţ mají zápis v rejstříku trestů. Také hovoří o stigmatizaci ze strany společnosti, která je nálepkuje jako kriminálníka a na základě toho se k nim chová odlišně. Někteří respondenti vidí východisko v ilegální práci, která ale skýtá určitá rizika – nezaplacení mzdy, nejistota, pokuty.
3.10 Diskuze Jsme si vědoma, ţe jsem během výzkumu nemohla obsáhnout všechny problémy, která tato specifická ţivotní situace osobám po VTOS přináší. Uznávám, ţe téma je nastaveno široce a pro příště by se bylo lepší orientovat na specifičtější oblasti ţivota propuštěných. Vzhledem k tomu, ţe je tato práce mou první zkušenosti s kvalitativním výzkumem připouštím, ţe jeho kvalitu mohou ovlivnit právě mé nedostatečné dovednosti v této oblasti. Snaţila jsem se vyuţít své teoretické znalosti i své schopnosti na maximum.
38
Závěr Cílem práce bylo pomocí kvalitativního empirického šetření zjistit, s jakými problémy se potýkali lidé po propuštění z VTOS a jaké měli moţnosti při řešení své situace. Hlavní výzkumnou otázkou bylo, co vnímali lidé propuštění z VTOS jako překáţky při zpětném začlenění do společnosti a kdo jim v této situaci pomohl. Problematika osob propuštěných z VTOS, jak jsem se snaţila ji představit v části teoretické, tak i části výzkumné, je sloţitá a vyţaduje komplexní řešení. V této práci jsem nemohla obsáhnout vše, co tato problematika obsahuje. Koncentrovala jsem se především na situaci člověka od momentu propuštění z VTOS. V teoretické části jsem nastínila ţivotní situaci propuštěných vězňů; problematické okruhy; faktory, které ovlivňují úspěšnou reintegraci a moţnosti pomoci, které mohou tito lidé vyuţít. Ve výzkumné části jsem zjišťovala informace od lidí, kteří za sebou mají zkušenost s propuštěním z VTOS. Výzkum byl realizován metodou polostrukturovaných rozhovorů a analýza proběhla pomocí otevřeného kódování. Na základě analýzy dat jsem identifikovala šest oblastí, kterým respondenti přiloţili význam vzhledem k otázce jejich zpětného návratu do ţivota společnosti. Jednalo se o kategorie: Informovanost a připravenost z VTOS, Pomoc po propuštění, Bydlení, Recidiva, Vztahy a Zaměstnání. V rámci těchto kategorií respondenti uvedli své konkrétní zkušenosti a popsali bariéry, se kterými se setkali a také moţnosti pomoci, které vyuţili. Výsledky výzkumu mohou slouţit jako zdroj informací pro studenty či sociální pracovníky zabývající se touto CS. Výčet subjektů, věnující se této cílové skupině, shledávám za přínosný, právě pro studenty, kteří by měli zájem o praxi s touto CS.
39
Seznam zkratek CS – cílová skupina ČR – Česká republika MOP – dávka mimořádné okamţité pomoci MVS – Mezinárodní vězeňské společenství NŠ – občanské sdruţení Nová šance PMS – Probační a mediační sluţba ČR PP – podmínečné propuštění SP – sociální pracovník / sociální pracovnice TČ – trestný čin / trestná činnost ÚP – úřad práce VS – vězeňská sluţba ČR VT – výkon trestu VTOS – výkon trestu odnětí svobody
40
Bibliografické zdroje BAROCHOVÁ, E. (2012). Za branou: Co čeká člověka, který po odpykání trestu právě opouští vězení? Sociální práce/Sociálná práca, č. 2, s. 33-35 BLATNÍKOVÁ, Š. (2004). Dlouhodobé tresty odnětí svobody. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci DAVIDOVÁ, I., et al. (2010). Metodická příručka pro sociální kurátory a metodiky sociální prevence. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě FISCHER, S., ŠKODA J. (2009). Sociální patologie: analýza příčin a moţnosti ovlivňování závaţných sociálně patologických jevů. Praha: Grada GREPL, M., SEDLÁČKOVÁ, I. (2012). Průvodce pro výstup z vězení. Olomouc: Sdruţení Podané ruce HASMANOVÁ, L. (2012). Sdruţení pro probaci a mediaci v justici. Sociální práce/Sociálná práca, č. 2, s. 35-37 HENDL, J. (2008). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál. HENDRYCH, I. (2012). Moţný přínos teorií sociální práce pro klienty po výkonu trestu odnětí svobody. Sociální práce/Sociálná práca, č. 2, s. 59-69 HLOUŠKOVÁ, Z. (2007). Penitenciární a postpenitenciární péče. (Bakalářská práce) Brno: Masarykova univerzita JŮZL, M., BERGEL, M. (2011). Prizonizace a kontraprizonizace. České vězeňství, č. 4. KABÁTOVÁ, G. (2012). Mezinárodní vězeňské společenství. Sociální práce/Sociálná práca, č. 2, s. 39-41 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ A. (1998). Mládeţ a delikvence. Praha: Portál MATOUŠKOVÁ, A. (2012). Probační a mediační sluţba. Sociální práce/Sociálná práca, č. 2, s. 37-39 MIOVSKÝ, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada publishing, a.s. NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S. (1997). Psychologie v právu: úvod do forenzní psychologie. Praha: C. H. Beck NĚMEC, J. (1993). Psychopatie a kriminalita: (ţivot ze dne na den). Praha: Centurion
41
VÁGNEROVÁ, M. (2000). Psychologické problémy spojené s delikventním chováním a penitenciární péčí. In: Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál INTEGROVANÝ PORTÁL MPSV (2012): Důvod a způsob zaloţení povinného subjektu. [online]. Dostupné 7. 4. 2013 z http://portal.mpsv.cz/upcr/oup MPSV (nedatováno): Sociální kurátor [online]. Dostupné 11. 3. 2013 z http://www.mpsv.cz/files/clanky/7193/socialni_kurator.pdf MPSV (nedatováno): Pomoc v hmotné nouzi. [online]. Dostupné 15. 4. 2013 z http://www.mpsv.cz/cs/5 MPSV (2012): Všechny nepojistné sociální dávky vyplácí Úřad práce ČR. [online]. Dostupné 7. 4. 2013 z http://www.mpsv.cz/cs/11956 NOVÁ ŠANCE, o. s., (2010) [online] Dostupné 4. 4. 3013 z http://www.koblov.cz/ SANANIM
o.
s.
(2007)
[online]
Dostupné
7.
4.
2013
z
http://www.sananim.cz/projekty/prace-pro-zeny-po-vezeni.html SDRUŢENÍ AZYLOVÝCH DOMŮ V ČR, o. s. (nedatováno) [online]. Dostupné 11. 3. 2013 z http://www.azylovedomy.cz/poslani-a-cile-s-a-d/ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍCI. (nedatováno): Sekce sociálních kurátorů. [online] Dostupné 7. 4. 2013 z http://socialnipracovnici.cz/sekce-socialnich-kuratoru/ VĚZEŇSKÁ DUCHOVENSKÁ PÉČE (nedatováno) [online]. Dostupné 18. 4. 2013 z http://www.vdpcr.eu/webmaster.html VSČR
(2012):
Rychlá
fakta
[online].
Dostupné
22.
4.
2013
z
2013
z
http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/ ZA
BRANOU,
O.S.
(2010-2012)
[online].
Dostupné
18.
4.
http://www.zabranou.cz/ Zákon o sociálních sluţbách. Zákon č. 108/2006 Sb. v účinném znění ke dni 1. 1. 2012
42
