Bytová otázka dělníků v Brně v letech na příkladu ulice Cejl

Masarykova univerzita Filosofická fakulta Historický ústav

Bytová otázka dělníků v Brně v letech 1890 – 1910 na příkladu ulice Cejl (Magisterská diplomová práce)

Martina Langrová

Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny.

V Brně 20.8.2006

_______________________ podpis 2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. L. Fasorovi, PhD za cenné podněty a připomínky.

3

Obsah Úvod …………………………………………………………………………………….….. 5 I. Charakteristika cílové skupiny ……………………………………………………….…... 9 II. Bytová otázka u továrních dělníků ………………………………………………….….. 13 II. 1 Pavlačové domy ……………………………………………………………………13 II. 2 Ceny bytů …………………………………………………………………………. 14 II. 3 Podnájemníci, nocleháři ……………………………………………………………18 II. 4 Vnější a vnitřní interiér činžovního domu a jeho bytu ……………………………. 19 II. 5 Důsledky špatných bytových poměrů ………………………………………….….. 23 III. Řešení bytové otázky v Brně …………………………………………………………... 26 III. 1 Zákony a instituce určené pro řešení bytové problematiky v Brně ……………..... 26 III. 2 Bytová problematika na moravském zemském sněmu …………………………… 31 III. 3 Dělnická otázka u moravských politických stran ………………………………… 37 III. 4 Rozpočet města Brna ……………………………………………………………... 42 IV. Činnost dělníků pro zlepšení své bytové situace ………………………………………. 46 IV. 1 Stávky ……………………………………………………………………………...46 IV. 2 Činnost politických stran …………………………………………………………. 47 IV. 3 Dělnické spolky v Brně …………………………………………………………... 49 Závěr ……………………………………………………………………………………….. 51 Seznam použité literatury a pramenů …………………………………………………….... 55 Seznam příloh ……………………………………………………………………………….57 1. Návrh zákona o stavbě levných dělnických bytů z roku 1892 ………………………..57 2. Zpráva o zřízení dělnických kolonií …………………………………………………. 57 3. Přehled stávek v brněnské oblasti ………………………………………………….… 59 4. Obrazová příloha …………………………………………………………………….. 60

4

Úvod Devatenácté století, které bylo ovlivněno hned na svém počátku průmyslovou revolucí, znamenalo pro většinu evropských mĕst rychlý růst průmyslu a hospodářství. Došlo k rozvoji nejprve manufakturního a pozdĕji továrního způsobu podnikaní, jež mělo za následek jednak vznik masy průmyslových dĕlníků, kteří se za účelem zajištĕní obživy stĕhovali do mĕst s nejvĕtší koncentrací průmyslu, a jednak vznik a rozvoj nájemního bydlení. Brno, které předevšim v druhé polovině 19. století procházelo konjunkturou, se muselo vypořádat jak s rychlým nárůstem počtu dĕlníků z venkova, tak i

s roustoucí

poptávkou po bytech s nízkým nájemným, dostupným pro socialně slabší vrstvy obyvatelstva.

Ve své diplomové práci se zamĕřím právĕ na bytovou situaci tĕchto chudých továrních dĕlníků a pokusím se zodpovĕdĕt otázky ze tří hlavních okruhů, tj. Jakým způsobem bydleli tito chudí dělníci a jak vypadal jejich každodenní život v jejich obydlí? Jak je podporovalo a snažilo se jim pomoci samo město Brno? A jakým způsobem se sami tovární dĕlníci starali o zlepšení svého postavení ve společnosti a zda vůbec pomoci města využívali? Pro stanovení závěrů budu vycházet ze vzorku sto padesáti dělníků, kteří ve velké většině patří do skupiny továrních dělníků a kteří se při sčítání obyvatelstva v letech 1890 a 1910 přihlásili k bydlišti na ulici Cejl. Především se zaměřím na jejich bytové podmínky a okolnosti, které pak následovaly působením těchto podmínek. Oblast ulice Cejl jsem si vybrala pro svůj projekt proto, že v 19. století patřil mezi velmi oblíbený cíl nově příchozích nebo migrujících dělníků. Do roku 1848 fungoval jako samostatná katastrální obec. Po revoluci v roce 1848 a po následných reformách vnitřní správy došlo ke splynutí Brna s jeho předměstími. Tehdejší Horní a Dolní Cejl společně s Josefovem, Zábrdovicemi, Malou novou a Velkou novou ulicí a dalšími vytvořily II. brněnský okres, který se stal v druhé polovině 19. století největším a nejpočetnějším městským okresem, čítající v roce 1890 1 064 domů a 39 734 obyvatel.1 Přičemž dnešní Cejl je od roku 1867 pokračovatelem Dolního Cejlu. Horní Cejl tvoří dnes ulice Francouzská a část ulice Příční.

Dělnictvo patří relativně k mladé sociální skupině. Tradičně jsou jeho dějiny spojeny s dějinami hospodářskými a sociálními, kde jsou zkoumány z několika hledisek. Většinou se

1

Viz Kol. aut., Dějepis města Brna II. Brno 1973, s. 27.

5

autoři zaměřují na určitý region, který zpracovávají podle své profesní orientace (demografie, etnografie, historie,… ) a podle dostupných archivních materiálů. Pro pochopení života a postavení brněnských dělníků, bydlících na ulici Cejl na konci 19. století, je potřeba zpracovat právní, archivní a literární prameny. V 80. letech 19. století se postavení dělnictva v důsledku vzestupu kapitalismu stále zhoršovalo, a proto si vyžadovalo zásahu státu. Proces vyřazování drobného řemeslnictva z trhu můžeme pozorovat již od 60. let 19. století. K jeho prohloubení přispěl i liberální živnostenský řád z roku 1859, který přinesl všem živnostem téměř absolutní svobodu, tj. naprostou volnost výroby a odbytu, a tím odstranil důležitou ochranu řemesel, která nemohla konkurovat produktivnější velkovýrobě.

Volná konkurence pak byla ještě v roce 1862

podpořena obchodním zákoníkem. Tyto procesy byly pro kapitalistickou výrobu zákonité. Průmysl potřeboval levnou pracovní sílu a zároveň podporoval, aby nabídka pracovní síly převyšovala poptávku. Vznikala tak rezervní místa nezaměstnaných, jejichž počet byl ještě v 60. letech 19. století, kdy u nás v podstatě vrcholila průmyslová revoluce, menší než v následujících letech. V 70. letech 19. století propukla hospodářská krize, která poškodila naše tradiční průmyslová odvětví a která také způsobila, že počet rezervních pracovních sil překročil pro společnost únosnou míru. Německá liberální vláda, která byla u moci až do roku 1879, zastávala stanovisko, že poměr mezi dělníkem a zaměstnavatelem je jejich soukromou záležitostí, do níž se nemá zasahovat. V podstatě až do druhé poloviny 80. let tak bylo jedinou složkou sociálního zákonodárství veřejné chudinství.2 Péče o chudinu spadala po celá staletí pod správu církve. V roce 1863 pak byla podle domovského zákona 3 tato povinnost předána k záležitostem domovské obce. Základ reformních snah Taaffovy vlády v oblasti sociálního zákonodárství pak tvořil zákon o živnostenské inspekci v roce 1882. V roce 1883 přijala říšská rada novelu živnostenského řádu, jíž byla např. stanovena pracovní doba na 11 hodin nebo vytvoření nocleháren, apod. Další novelou tohoto zákona v roce 1885 pak byla upravena bezpečnost práce. V letech 1887 a 1888 bylo uzákoněno úrazové a nemocenské pojištění u průmyslového dělnictva. Otázky sociálního zákonodárství byly pak dále zakotveny v dalších zákonech, jako např. zákon o postrku v roce 1871, protilucký zákon v roce 1873, zákon o pojištění invalidním 2

Viz čl. V. ř. zák. ob. č. 18/1862 ř. z., podle něhož přísluší obci v samostatné působnosti pečovat o chudé a o obecní dobročinné ústavy. Pouze pak v Čechách byl pak vydán chudinský zákon dne 3.12.1868, č. 59 čes. z. z. 3 Viz § 22-31 a 44 dom. zák. č. 105/1863 ř. z.

6

a starobním v roce 1907, zákon o bezplatném zprostředkování práce v roce 1903, apod. Vedle vydávání zákonů pak byly zřizovány instituce určené této problematice, např. Úřad pro statistiku práce, Komise pro zamezení pracovním úrazům, apod.

Vedle právních pramenů k sociálnímu zákonodárství máme pak k dipozici velké množství odborné literatury k tomuto tématu. Samotným vývojem sociálního zákonodárství se ve svých četných pracích zabýval Jan Janák4 či Miroslav Martínek.5 Postavení moravských dělníků v druhé polovině 19. století jako „třídy“ bylo oblíbeným tématem mnoha historiků v období komunismu. Jejich práce většinou zachycují podstatu tématu, ale bohužel se většinou neobejdou bez marxisticky zabarveného podtextu, proto je potřeba je brát trochu s nadhledem. Tomuto tématu se věnovali např. Jaroslav Purš, 6 Osvald Nevřiva, 7 Jiří Radimský, 8 Bedřich Šindelář, 9 atd. Politické pokusy dělníků na Moravě zkoumali např. Václav Peša, 10 František Jordán, 11 Slavomír Brodesser, 12 František Kravaček, 13 apod. Významné etnografické práce, zachycující samotný život dělníků v Brně, pak napsal Karel Fojtík14 nebo Oldřich Sirovátka.15 V současně době se výzkumem postavení dělniků v 19. století zabývají především Jiří Matějček16 a Jana Machačová, 17 kteří k této problematice vydávají mimo svých prací také 4

Viz např. Janák, Jan, Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1977. Týž, Z počátků moravského sociálního zákonodárství (Vznik instituce stravovacích stanic a jejich frekvence na jižní Moravě). ČMM 88, 1969, s. 50 - 72., Týž, Snahy o zavedení veřejnoprávního zprostředkování práce na Moravě a ve Slezsku před rokem 1918. SPFFBU C44, 1977, s. 97 – 116. Týž, Domovské právo ve starém Rakousku a v CSR. In: Pocta akademiku Václavu Vaníčkovi k 70. narozeninám. Praha 1975, s. 147 – 167. 5 Viz Martínek, Miroslav, Přehled vývoje rakouského zákonodárství v oblasti chudinství, zdravotnictví a sociální správy. Sborník k dějinám 19. a 20. století, 4, 1977, s. 63 – 85. Týž, Přehled vývoje sociálního zákonodárství v českých zemích v letech 1879 – 1918. Sborník k dějinám 19. a 20. století, 3, 1976, s- 13 – 44. 6 Viz Purš, Jaroslav, Postavení dělnictva v českých zemích za hospodářské krize v letech sedmdesátých (1873 – 1879). Sborník historický 19, 1972, s. 93 – 150. 7 Viz Nevřiva, Osvald, Sociální poměry brněnského dělnictva v letech 1850 – 1875. VVM 13, 1958. s. 119 –122. 8 Viz Radimský, Jiří, Brněnské dělnické sjezdy v letech 1880 – 1887. ČMM 69, 1950, s. 3 – 28. Týž, Zpráva o moravském dělnickém hnutí z roku 1884. Slezský sborník 48, 1950, s. 200 – 216. 9 Viz Šindelář, Bedřich, Přehled dějin dělnického hnutí na Moravě do hainfeldského sjezdu. ČMM 73, 1954, s. 3 – 56. 10 Viz Peša, Václav, Sjezd v Neudörflu a sociálně demokratické hnutí v Rakousku–Uhersku. ČMM 93, 1974, s. 33 – 46. 11 Viz Jordán, František, Radikální dělnické hnutí na Moravě. Sborník Matice moravské 79, 1960, s. 5 – 44. 12 Viz Brodesser, Slavomír, Dělnická otázka v politice moravských mladočechů. ČMM 74, 1955, s. 128 – 136. 13 Viz Kravaček, František, Křesťanský socialismus a dělnictvo na Moravě. ČMM 93, 1974, s. 146 – 151. 14 Viz Fojtík, Karel, Tři typy dělnického obydlí v Brně. Brno v minulosti a dnes 1, 1959, s. 23 – 40. Týž, Dům na předměstí. (Etnografická studie o životě obyvatel činžovního domu v Brně). Brno v minulosti a dnes 5, 1963, s. 45 – 68. Týž, Úloha tradice při formování brněnských předměstí. Etnografie dělnictva 8, Praha 1977, s. 187 198. 15 Viz Sirovátka, Oldřich a kol., Město pod Špilberkem. O lidové kultuře, tradicích a životě lidí v Brně a okolí. Brno 1993. 16 Viz např. Matějček, Jiří, Rozhovory s mlčenlivými svědky. Ústí nad Labem 1982. 17 Viz např. Machačová, Jana, Postavení dělnictva v průmyslových oblastech českých zemí 1848 – 1914. Slezský sborník 85, 1987, s. 244 – 254. Táž, Mzdové stávkové hnutí dělnictva v průmyslových oblastech českých zemí 1848 – 1914. Opava 1990.

7

Sborník k sociálním dějinám v 19. století. Vedle těchto dvou historiků se o sociální dějiny zajímá celá řada dalších autorů, kteří se snaží, podobně jako oba výše uvedení, o nové faktografické zpracování mnoha témat a o vytvoření nových metodologických a teoretických hledisek. Mimo právních a literárních pramenů samozřejmě musím k této problematice zařadit i archivní prameny, jež se sestávájí hlavně ze sčítacích operátů pro ulici Cejl, zhotovených každých deset let při sčítání obyvatelstva. Pro můj výzkum je především důležitý sčítací operát z roku 1910,18 který obsahuje podrobné informace nejen o samotných nájemnících bytů, tzn. o jejich jméně, rodinném stavu, povolání, náboženství a státní příslušnosti, ale také o velikosti obytného domu, o počtu místností každého bytu, o počtu sociálních zařízení, apod. V některých případech uvádím i některé údaje ze sčítacího operátu z roku 1890,19 které slouží jen pro srovnání. Vedle výsledků sčítání obyvatelstva pro zmapování bytové otázky z hlediska politického jsou podstatná zasedání moravského zemského sněmu, sebrané v každoročně vydávaném Sněmovním listu.20

18

Viz AMB, rkp. 3199 – 3203, Sčítací operát 1910, Zeile 1 – 125. Viz AMB, rkp. 2991 – 2992, Sčítací operát 1890, Zeile 1 – 125. 20 Viz MZA, Sněmovní list 1881 – 1910. Brno 1881 – 1910. 19

8

I. Charakteristika cílové skupiny Dělnictvo tvořilo na konci předminulého století sice relativně mladou, ale velmi početnou společenskou vrstvu. Za dělníka byli označováni všichni ti, kteří pracovali jako drobní řemeslníci, manufakturní dělníci, jejiž činnost byla založena hlavně na rukodělné výrobě, a tovární dělníci. Má práce je věnována poslední jmenované skupině, o níž můžeme získat podrobnější informace ze sčítacích operátů, především z roku 1910. Tyto výkazy, zhotovené při sčítání obyvatelstva a vyplněné samotnými nájemníky, obsahují různé názvy profesí, které dělníci v tu dobu zastávali. Pochopitelně se při rozvoji tovární velkovýroby rozšířila i paleta povolání v továrnách, proto se při práci se sčítacími operáty setkáme s nejrozličnějšími zaměstnáními, které se postupem času dále štěpily na své další podkategorie a získávaly trochu jiný význam ve své oblasti. Velkou skupinu v mé statistice zastávají obecně označení tovární dělníci a jejich další podskupiny, např. tovární pomocník, tovární mistr, apod. Vzhledem k tomu, že na ulici Cejl převažovaly hlavně textilní továrny, zaměřila jsem se dále na dělníky, pracující právě v těchto továrnách. K textilním dělníkům jsem zařadila i tkalce, nopířky, přadleny, apod. Vedle takto spezializovaných dělníků zde bydleli také dělníci strojírenští či dělníci, o jejichž samotném povolání ve sčítacích operátech nebyla zmínka. Do svého výzkumu jsem je ale zařadila, poněvadž se domnívám, s přihlédnutím na další informace, jako např. údaj o místě zaměstnání či o dalším upřesnění povolání, spojeného jednoznačně s prací ve větších továrnách.

Předmětem mé práce tedy jsou tyto profese: 1. tovární dělník, tovární dělnice (Fabrikarbeiter, Fabrikarbeiterin) 2. tovární mistr, tovární pomocník, tovární nádeník (Fabrikmeister, Fabrik Gehilfe, Fabrik Taglöhner) 3. dělník, dělnice, pomocník (Arbeiter, Arbeiterin, Gehilfe) 4. tkadlec, tkadlena a další specializované textilní obory (Weber, Weberin, Nopperin, Spinnarbeiter,…)

9

Struktura povolání dělníků, bydlících na ulici Cejl v roce 1910 60%

58%

50% 40% 30%

22,60%

20% 10,70%

10%

8,70%

0% Tovární dělníci

Tkalci

Dělníci

Tovární mistr, atd.

Z výše uvedeného grafu je patrná jasná nadpoloviční většina (58 %) pracujících, kteří byli označeni ve sčítacích operátech jako „tovární dělníci (Fabrikarbeiter).“ Společně se svými dalšími podskupinami (tovární mistr, tovární pomocník, …) tvoří přibližně 70 % celé vybrané cílové skupiny, což ve srovnání s údaji sčítacího operátu z roku 1890, kde tovární dělníci tvořili jen necelých 50 % této skupiny, znamená jasný nárůst obyvatelstva, pracujícího v továrnách na Cejlu. Pochopitelně tato čísla jsou nejen ovlivněna náhodností výběru cílové skupiny, ale především křehkým postavením továrních, hlavně textilních, dělníků. Jejich zaměstnání na určitém místě bylo často ovlivněno vnějšími faktory, např. ztráta dopravního spojení znamenala pro každou dělnickou rodinu stěhování, aby byli rodinní příslušníci blíže ke starému, nebo k nově nalezenému zaměstnání. Vedle těchto běžných životních změn bylo tovární obyvatelstvo více náchylnější na ekonomické změny a na výkyvy hospodářství na světovém trhu. Zajímavá je také věková struktura dělnického obyvatelstva, žijícího na ulici Cejl na počátku 20. století. Jeho průměrný věk byl v roce 1910 33,2 let (pro srovnání v roce 1890 33,1 let), přičemž nejmladšímu dělníku bylo pouhých 11 let (vypomáhal v továrně, jeho pozice nebyla blíže specifikována) a naopak nejstaršímu vysokých 79 let (podobně jako u nejmladšího zástupce jeho pracovní náplň nebyla dále rozvedena). Takto nižší průměrný věk je dán především tím, že vysoké procento mladých lidí se přibližně okolo 20. roku stěhovalo do Brna za prací, kde si později po získání trvalejšího zaměstnání hledali svého životního partnera, pokud se chtěli usazovat, nebo si sem přivedli svou již utvořenou rodinu či se k ní znovu navrátili po určité době na vesnici. 10

Věková struktura dělníků, bydlících na ulici Cejl v roce 1910 19%

0 - 19 let

30%

20 - 29 let 14%

30 - 39 let 40 - 49 let

21%

50 - 59 let

9%

60 - 69 let 70 - 79 let 0%

5% 2% 5%

10%

15%

20%

25%

30%

35%

Z grafu je zřetelné, že nejsilnější zastoupenou věkovou skupinou byli dělníci od nejmladších náctiletých až po padesátý rok věku. Nejnižší věková hranice u dětí byla stanovena živnostenským řádem na 10 let, přičemž děti do 14 let nesměli překročit devíti hodinovou pracovní dobu. Věkový limit při odchodu do penze nebyl nikterak stanoven, každá továrna ho určovala individuálně, proto se můžeme setkat s dělníky, kteří po 65. roku již buď užívají důchodu, nebo ještě pracují. Z hlediska pohlaví převažují v tomto vzorku muži (60,6 %) oproti ženám (39,4 %). Je to dáno tím, že ženy v této době většinou vykonávaly domácí práce či zaměstnání, které si nevyžadovalo strojní výrobu (častou profesí u žen na přelomu 19. a 20. století bylo rukavičkářství), a také tím, že ženy se postupem času stávaly nebezpečím pro muže, pracujících v továrnách, protože je jako levná pracovní síla nahrazovaly na jejich pozicích. Další důvody samozřejmě můžeme také hledat v živnostenském řádě, který omezoval délku pracovní doby u žen a tím snižoval jejich pracovní zajímavost, ale zároveň i v jejich časové vytíženosti, způsobené zastáváním několika rolí v rodině, tj. jak nositelky jakéhosi nízkého peněžního příjmu, tak vychovatelky svých děti a pečovatelky o chod domácnosti. Překvapivým zjištěním u této cílové skupiny je jejich obcovací jazyk. V roce 1910 bydlelo na ulici Cejl 60,6 % německy a 39,4 % česky mluvícího obyvatelstva. Ve srovnání s rokem 1890, kdy oba jazyky stály v rovnováze, je zde patrný nárůst. Ačkoliv se Brno v průběhu devatenáctého a na počátku dvacátého století nevyznačovalo z hlediska národnostní příslušnosti rozhodně žádnou českou většinou, je 11

zajímavé, že německá majorita panovala i v nejnižších společenských vrstvách, kde bych předpokládala jasný opak. Je nutno ovšem poznamenat, že průměr česky mluvích obyvatel, žijících na ulici Cejl, trochu převyšoval průměr II. brněnského okresu, kam tato lokalita spadala a kde se mluvilo česky v 31,8 %.21 Informace o rodinném stavu těchto dělníků zato nepřekračovaly předpokládané hranice. Svobodní dělníci představovali většinu, ačkoliv v roce 1910 (48 %) nebyla tak znatelná jako v roce 1890 (53 %).

rok 1890

rok 1910

Svobodní dělníci

53 %

48 %

Oddaní dělníci

39 %

41 %

Ovdovělí dělníci

8%

11 %

V otázce gramotnosti uvedli tito dělníci v roce v 98 % znalost čtení a psaní, jen ve třech případech byla zaevidována jen znalost čtení. Zajímavé je, že tato dvě zbylá procenta tvořily tři ženy. Důvody můžeme shledávat jak v jejich stáří (jedná se o ročníky 1837 a 1848), tak v jejich místě narození. Lidé z vesnice neovládali tak dobře schopnost čtení a psaní, poněvadž neměli takové možnosti jako obyvatelé města, přičemž ženy na obou místech nebyly příliš podporovány ve vzdělávání. Podobně jednoznačná je i oblast náboženství, kde se 96 % tohoto dělnictva hlásilo k římskokatolickému vyznání, 2 % k evangelickému vyznání a 2 % k židovskému vyznání.

21

Viz Kol. aut., Dějepis města Brna II. Brno 1973, s. 28.

12

II. Bytová otázka u továrních dělníků

II. 1 Pavlačové domy Průmyslová města vyrůstala převážně svými předměstími, kde se soustředila největší část dělníků přicházejících trvale do měst za zaměstnáním. Na rozdíl od městského centra, které bylo ještě v druhé polovině 19. století co do původu svých trvale usedlých obyvatel poměrně jednotné, sešlo se zde obyvatelstvo nejvíce rozmanité původem a tradicemi, a tedy zde také nejčastěji probíhal proces integrace. Především na předměstí v blízkosti továren vyrůstaly velké činžovní domy, které byly, vedle malých dělnických domků a chudých dělnických kolonií, typickými obydlími továrních dělníků ve většině našich průmyslových měst od poloviny 19. století. Počtem obyvatel připomínal velký činžovní dům vesnici. Platí to zejména o starých pavlačových domech, v nichž se na třech nebo na čtyřech podlažích v jednopokojových bytech směstnalo i více než sto rodin. Dělnické rodiny v nich žily stěsnány na malé ploše i po několika desítkách, odkázány na používání společných hygienických zařízení, bez dostatečného obytného prostoru jak doma, tak na ulici. Ulice ve všech těchto předměstských částech nebyly ani nijak upraveny. Otevřené kanály a žumpy byly semeništěm nemocí. Obdoby mezi vesnicí a činžovním domem jsou však jenom vnější. Ve skutečnosti byly mezi podmínkami pro utváření sousedských vztahů na vesnici a v pavlačovém domě velmi významné rozdíly. Podstatně se změnil charakter zaměstnání a tím také jeden ze základů vzájemných vztahů mezi obyvateli. Zemědělská práce na vesnici sjednocovala zájem většiny obyvatelu, nutila je hodnotit různé události z hlediska zemědělství jako společenské platformy a utužovala ponětí o vzájemné odkázanosti vesničanů. Naproti tomu pracovali obyvatelé jednotlivých bytů v činžovním domě v různých továrnách a zaměstnáních a pospolitý život v domě a styk se sousedy mohly uspokojit jen část jejich zájmů, a to ještě nikoliv nejdůležitější. Větší část zájmů byla spojena s továrnou a dílnou, v níž při 12 hodinové pracovní dobĕ strávili vĕtšinu dne. Těsnější navázání sousedských vztahů můžeme proto spatřovat zejména mezi dětmi a ženami, které často zůstávaly doma a vedly domácnost a tedy potřebovaly společnost ve své izolovanosti. Blízké sousedské vztahy ale také znamenaly jakousi vzájemnou sociální kontrolu, která někdy měla i negativní dopady, např. ztrátu soukromí. Ve druhé polovinĕ 19. století překáželo vytváření pevnějších sousedských vztahů mezi rodinami žijícími na stejné pavlači i jejich časté stěhování, které bylo podmínĕno 13

nedostatkem veřejných dopravních prostředků ve mĕstĕ a tím i nedostakem dopravních spojů pro dopravu dĕlníků po velmi dlouhé pracovní době domů. Stěhování dělníků si vynutila každá změna zaměstnání, přičemž platilo, že nejčastěji se stěhovaly rodiny nejméně kvalifikovaných delníků. Rodiny dělníků kvalifikovaných a zapracovaných na zvláštní práce v továrně a tím spíše rodiny živnostníků zůstávaly již v druhé polovině 19. století usazeny poměrně pevně. Samotní dělníci se pochopitelnĕ nestěhovali rádi, takže jejich obydlí se postupně, i když pomaleji, ustálilo. Při jeho stabilizaci spolupůsobila kromě zlepšení dopravy začátkem 20. století řada dalších činitelů, především zaměstnání ženy a dětí, které se svým místem zpravidla neshodovala se zaměstnáním mužovým, přátelství navázaná se spoluobyvateli, nouze o vhodné a levné malé byty a snad i určitá nechuť k stálému měnění bytu. Velký vliv na bytovou situaci v Brně měli i nově příchozí dělníci z venkova. Zčásti to byli svobodní, kteří ve městě hledali zaměstnaní a snad i pak partnera a ubytovaní, a zčásti to byli ženatí muži, kteři ponechali svou rodinu doma a snažili se co nejdříve si zabezpečit trvalé zaměstnání a najít vhodné ubytování pro rodinné příslušníky.

II. 2 Ceny bytů Nový příliv a migrace dělníků vyvolaly zvýšenou poptávku po levných bytech jako nedostatkovém zboží. Pronajímání bytů se vzhledem k bytové tísni stalo dalším cenným zdrojem příjmů a stavba nových činžovních domů velmi dobrou investicí kapitálu; bytové nouze špatně placených dělníků bylo také zneužíváno k soustavnému zvyšování nájemného, které bylo u menších bytů relativně značně vyšší než u bytů větších, obývané měšťanstvem, tak také ke snižování jejich kvality. Při tom byla největší nouze právě o ty malé, o jedné, nejvýše o dvou místnostech, které byly obývány většinou jenom dělníky a kterých se i v novějších domech stavělo poměrně méně. Protože pak dělníci neměli možnost výběru malého bytu a protože neměli dostatek prostředků na nájem většího, byly i tyto byty stále nejvíce přeplněny. Stavba vlastního obydlí pro dělnické obyvatelstvo obvykle také nepřipadala ze stejného důvodu v úvahu, proto byli odsouzeni k pronajímání bytů i za tak vysoké ceny. Nedostatek peněz, náchylnost ke změně zaměstnání, špatné dopravní spojení a další existencionální důvody nutily dělníky více k pronajímání než ke stavění svého domova. Podle

14

sčítání obyvatelstva v roce 1900 byl poměr mezi pronajímanými a vlastními byty ve srovnání s dalšími městy takový:22

město

počet bytů ve

počet obyv. bydl.

počet najatých

počet obyv. bydl.

vlast. domě

ve vlast.domě

bytů

v najatých bytech

Brno

1 103

6 192

19 367

86 869

Št.Hradec

2 340

12 254

27 872

106 849

Vídeň

14 699

77 493

330 329

1 457 400

Popularitu v pronajímání hlavně malých bytů můžeme sledovat i u mého vzorku továrních dělníků, kteří v 79 % případů obývali byty, sestávající se z kuchyně a jedné místnosti. Dále 19 % rodin bydlelo ve dvoupokových bytech a na zbylé 2 %, představující jednu rodinu, spadal byt složený z kuchyně, místnosti a malé předsíně. Ačkoliv tyto malé byty nevyhovovaly svým prostorem počtu obývajících (průměrně v bytě s kuchyní a s jednou místností žilo pět lidí),23 patřily mezi nejvyhledávanější. Dělníci se raději směstnávali na malém prostoru a platili méně, i když ve srovnání s růstem cen vícepokojových bytů vlastně přepláceli.

V roce 1910 platila vybraná skupina průměrně za: -

jednopokojový byt ………………. 234,64 K ročně.

-

dvoupokojový byt ……………….. 312,64 K ročně.

-

třípokojový byt …………………... 420,00 K ročně.

. Ve skutečnosti majitelé požadovali za jednopokojový byt nejčastěji přibližně 250 korun ročně a za dvoupokojový byt 300 korun ročně. Tento fakt jen dokazuje, že nájemné vícepokojových bytů nerostlo tak prudce a že rozdíl mezi jeho reálnými hodnotami větších bytů nebyl tak malý, jako se to projevovalo u činže jedno- a dvoupokojového bytu.

Zajímavé je také srovnání cen jednopokojových bytů českých a německých nájemníků: -

český nájemník ………………244,60 K ročně.

-

německý nájemník ………….. 224,68 K ročně.

22

Viz Horáček, Emil, Bytová otázka. Praha 1905, s. 6. Ve Vídni průměrně 4,40; ve Štýrském Hradci 3,91; v Brně 4,49. Dále viz Viz Horáček, Emil, Bytová otázka. Praha 1905, s. 7. 23

15

Tento menší rozdíl si lze vysvětlovat dvěma způsoby. Jedním důvodem může být samotná volba vzorku a jako druhý důvod lze brát možnou národnostní diskriminaci, která pod vlivem německého vedení města jistě probíhala. Pro srovnání v roce 1900 bylo v Brně:24 -

2 275 bytů s nájemným …... do 144 K ročně.

-

8 471 bytů ……………….. .145 – 240 K ročně.

-

4 137 bytů ………………... 241 – 360 K ročně.

-

7 982 bytů ……………...… 360 K a více ročně.

Více než polovina bytů v Brně stála přes 240 korun ročně a lze předpokládat, že většina z nich byla jednopokojových.

Při průměrném denním platu středně kvalifikovaného dělníka 2,5 až 4 korun (textilní dělníci vydělávali denně dokonce jen 1,7 K)25 bylo velmi obtížné pro mladou rodinu udržet si nějakou životní úroveň, poněvadž náklady na potraviny a nájem tvořily 80 % ze základních potřeb, jež byly nezbytné pro jejich existenci.

Zvýšená poptávka po právě malých a tedy i nejlevnějších bytech a vyhlídka na dobré zúročení vloženého kapitálu přivedly majitele domů k postupnému rozšiřování obytných budov, ke stavbě nových podlaží nad starými domy a zejména k přistavování nových křídel ke starému domu. Rozsáhlé budovy s malými byty byly zřizovány po celém obvodu prostorných zahrad, zbylé prostranství pak bylo změněno v dvůr. I velký činžovní dům tak zabíral v uliční frontě jenom docela malé místo a představu o jeho rozlehlosti dal teprve pohled do dvora. Výstavba těchto domů pokračovala v několika etapách a byla ukončena na sklonku století. Poté vznikaly nové byty jenom rozdělováním starších vícepokojových bytů na byty jednopokojové. Stavební ráz ulice se jimi nikterak nezměnil, podstatně se ale změnil její vnitřní charakter; i když se některé domy ještě v průběhu minulého století po přechodné proměně v činžovní dům po čase vrátily do původního stavu. K přeplňování malých dělnických bytů a k rozkvětu spekulace s nimi přispěla také ta okolnost, že v druhé polovině 19. století počet brněnského obyvatelstva prudce vzrostl – za

24

Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend I.,5.11.1907, s. 4. Jedná se o údaje zjištěné těsně před první světovou válkou. Viz Efmertová, Marcela C., České země v letech 1848 – 1918. Praha 1998, s. 268. 25

16

něco více než 40 let od roku 1857 do roku 1900 se zvětšil téměř na dvojnásobek, v následujícím desetiletí o dalších 15%.26 Podrobněji vyčísleno:27 -

rok 1869 ………………73 771 obyvatel

-

rok 1880 ………………82 660 obyvatel

-

rok 1890 ………………94 462 obyvatel

-

rok 1900 …………..…109 361 obyvatel

Bytový fond však rostl daleko pomaleji, od roku 1857 do roku 1900 se zvětšil jenom o málo více něž o 42%, v následujícím desetiletí přibylo sice domovních čísel o více než 15%, tedy poměrně více než byl přírůstek obyvatelstva, šlo však z velké části o menší stavby nikoliv o rozsáhlé činžovní domy.28 Počet bytů ve vnitřním Brně rostl ale takto:29 -

rok 1880 ……………………. 2 292 domů

-

rok 1890 ……………………. 2 663 domů

-

rok 1900 ……………………. 3 047 domů

-

rok 1910 ……………………. 3 523 domů

Ze 27, resp. 25 činžovní domů na Cejlu,30 které obývali vybraní tovární dělníci, bylo postaveno třináct do roku 1870. Do roku 1890 byly vybudovány průměrně čtyři domy v každém desetiletí čtyři. V letech 1901 – 1910 byly vystavěny tři takovéto domy, přičemž jen majitel jediného z nich využil ze zákona31 daných výhod a byl osvobozen na 12 let od placení některých daní.

26

Viz Fojtík, Karel, Tři typy dělnických obydlí v Brně. In: Brno v minulosti a dnes, 1, 1959, s. 29. Viz Kol. aut., Dějepis města Brna II. Brno 1973, s. 27. Srov. viz Kárníková, Ludmila, Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754 – 1914. Praha 1965, s. 226. 28 Viz Fojtík, Karel, Tři typy dělnických obydlí v Brně. In: Brno v minulosti a dnes, 1, 1959, s. 29. 29 Viz Šujan, František, Dějepis města Brna. Brno 1925, závěrečné tabulky. Srov. Kol. aut., Dějepis města Brna II. Brno 1973, s. 27. 30 Majitelé dvou domů neuvedli do sčítací operátu stáří budovy. 31 Jedná se o zákony o nově postavených rodinných dělnických domů z roku 1892 a 1902. Viz dále. 27

17

II. 3 Podnájemníci, nocleháři Vysoké ceny jedno- a dvoupokojových bytů působily na různé domácnosti různě. Na jedné straně byly nájemníci, kteří své byty využívali spíše jako útulky o jediné místnosti, obývané jednou, maximálně dvěma osobami, a na druhé straně jediná místnost zastávala funkci noclehárny pro čtyři až šest lidí, v mimořádných případech pro dvanáct lidí. Struktura obyvatelstva bytu na ulici Cejl v roce 1910 byla prakticky u všech dělníků stejná. Ve sčítacím operátu na prvním místě byl vždy uveden otec majetník (majitel, nájemce) bytu, jímž byl v drtivé většině otec rodiny, v menší míře matka rodiny nebo osoba, která neměla vůbec žádný příbuzenských vztah k rodině. Poté zde byli evidováni rodinní příslušníci majetníka (manžel, manželka, děti) a na konci byli zapisováni příbuzní nebo podnájemníci s nocleháři. Obecně platilo pro dělníky, pocházejících z Brna, že pokud byl ženatý, bydlel se svou rodinou, pokud byl svobodný, žil ještě společně s rodiči. Výjimkou byly ovdovělé dcery s dětmi a osiřelí vnuci, kteří se vraceli ke své rodině. Stejný trend se i objevoval u ovdovělých matek (méně často u ovdovělých otců), jež se stahovaly na stáří ke svým dětem.32 Dělníci přespolní se často ubytovávali u svých příbuzných nebo hledali místo k přespání u rodin jako podnájemníci či nocleháři. Podnájemníci a nocleháři, kteří sami pracovali jako tovární dělníci, se u dělnických rodin objevovali docela často, poněvadž svou účastí na hrazení nájemného pomáhali svým pronajímatelům platit vysoké nájemné bytu. Jejich přesný počet v celkovém úhrnu 150 vybraných dělníků je velice těžko určitelný, protože při sčítání lidu nebyli zapisováni tak striktně jako samotní nájemci bytu. V dělnických rodinách v roce 1910 žilo: -

12,7 % nocležníků ………...…15 mužů a 4 ženy

-

18 % podnájemníků ………….23 mužů a 4 ženy

Skutečný počet mohl být, zejména u nocležníků, vyšší. Drtivá většina z nich pocházela z okolních vesnic a měst u Brna (např. Račice, Ořechov, Slavkov, Boskovice,…). Podnájemníci byli v dělnických bytech často déle usazeni často i několik let a požívali dělníckého bytu jako svého náhradního domova. Nocleháři zde naopak hledali jen místo k přespání a možnosti teplé večeře, protože na víkendy se vraceli ke své rodině. Výběr nocležníka nebo podnájemníka nechávala chudá dělnická rodina zcela na náhodě. Pravděpodobně se jednalo o kolegy a přátele z továrny nebo jen o známé něčích 32

Viz Fojtík, Karel, Dům na předměstí. In Brno v minulosti a dnes, 5, 1963, s. 59.

18

známých. U dělníků, kteří žili v okolí Brna, často platilo, že se uchýlili jako podnájemníci či nocležníci k rodině, z níž alespoň jeden z členů pocházel ze stejné vesnice. Národnost, pohlaví, náboženství nebo obcovací jazyk asi také nebyl podstatným výběrovým kritériem, protože se zde objevovaly domácnosti, kde vedle sebe žili Čech s Němcem, žena s muži podnájemníky. Za hlavní předpoklad při selekci podnájemníka nebo nocležníka lze předpokládat jeho solventnost. Přítomnost podnájemníka, nocleháře nebo strávníka v těsném bytě měla ale i negativní dopady na život dělnické rodiny. Nocleháři se často střídali v užívání někdy jediné postele s rodinnými příslušníky, což znamenalo pro většinu rodin ztrátu soukromí a problémy v manželství, ale také především zvýšené riziko pro nákazu některou z těžkých nemocí. Hlavně z tohoto důvodu se proti přijímání noclehářů a strávníků do bytu stavěly úřady nejen u nás, ale také jinde. Dělníci ale neměli žádnou jinou možnost, pokud si chtěli zachovat svůj domov a mít peníze na nájemné, než přijímat do malého bytu nocleháře nebo podnájemníky, ačkoliv ti je omezovali v jejich pohodlí a soukromí.

II.4 Vnější a vnitřní interiér činžovního domu a jeho bytu Činžovní domy na ulici Cejl, obývané vybranou skupinou továrních dělníků, patřily ve většině případů ke starším budovám, jež jejich majitelé často získávali dědictvím nebo koupí. Byly převážně o dvou či třech patrech; počet bytů v nich byl individuální, jejich průměrný počet se přibližoval ke třiceti. Za extrémní příklad lze považovat dvoupatrový dům s číslem popisným Cejl 49, v jehož vnitřní prostoru bylo směsnáno 62 bytů s 262 osobami. Střecha domů byla pokryta střešní taškou, v menší míře pak břidlicí nebo šindelem. K hlavnímu stavebnímu materiálu patřily cihly, dřevo a hlína. Domy svým vzhledem do ulice příliš neprozrazovaly svou velikost. Byly orientovány spíše do dvora, který někdy tvořilo jakési nádvoří a sloužilo jako místo pro schůzky tamějších obyvatel. Pokud byl nějaký prostor i za samotných dvorem, většinou se zde rozkládala zahrada s užitkovými staveními, hnojiště, žumpa, která sem byla vedena, apod. Vzhledem k nevelkému množství pater a k druhu stavby uvnitř domu nestál žádný výtah. Vedle běžných patrových bytů se zde nacházely byty přízemní, suterénní a podkrovní, které sice svým stavem nepatřily k nejzdravějším, ale pro svou nízkou cenu k nejužívanějším. Jejich někdy až skoro havarijní podmínky zaznamenal anonymní autor ve studii o brněnských bytových poměrech, zjištěných při sčítání obyvatelstva v roce 1900, která byla otištěna ve výročních zprávách nemocenské pokladny. Autor se v ní zmiňuje, že „podle rozboru údajů o 19

bytových poměrech, pořízených při sčítání lidu v roce 1900, z 20 888 obývaných bytů, které byly v Brně v roce 1900, bylo jenom 11 252, tedy 53,6% bytů malých, o jedné nebo o dvou místnostech. Z nich bylo 343 bytů v suterénu, 90 bytů v podkroví. Překvapivě malý počet bytů umístěných v podkroví je v podstatě důsledkem ustanovení stavebního řádu, který od začátku století kladl zřizování obytných místností v podstřeší všemožné překážky. Byty v suterénu a v podkroví byly, jak usuzuje další autorův materiál, nejhorší ze všech. Ze všech zachycených malých bytů bylo o jedné místnosti 963 bytů, o dvou místnostech 9 798 bytů.“33

Byty v pavlačových domech mívaly jediný pokoj s kuchyní bez předsíně. Jenom menší část bytů měla pokoje dva nebo tři. V jednopokojových bytech bydleli na prostoru většinou dělníci, byty vícepokojové obývaly rodiny úředníků, obchodníků a samostatných řemeslníků. Z pavlače se vcházelo do úzké dlouhé místnosti. Ve většině případech byla dlážděna cihlami, které na rozdíl od podlahy palubové snášely lépe vlhkost. Nad dveřmi na pavlač býval často světlík, poněvadž v mnoha bytech neměla místnost ani okno. Z tohoto důvodu také dveře bývaly při pěkném počasí po celé měsíce od jara do podzimu otevřeny. Nejpodstatnějším místem každého bytu byla vždy kuchyně, která zastávala svým využitím několik funkcí. Sloužila nejen jako kuchyň a jídelna, ale jako prádelna, pracovna, místnost pro usazení návštěv, koupelna, apod. Ačkoliv kuchyň patřila k nejvyužívanějším prostorům celého dělnického bytu, nikterak neoplývala velikostí a nábytkem. Povětšinou byla zařízena velmi prostě a stroze, neměla dokonce ani svůj přívod vody. Tu si museli obyvatelé nosit v plechových kbelích od veřejného stojanu nebo zřídka od kohoutku na pavlači. Pro lépe situovanou rodinu nosily vodu od vzdálenejších stojanů dělnické děti. V přední části vstupní místnosti, v prostornějších bytech i v kuchyni, bývala postel pro podnájemníka nebo nocleháře. Ze vstupní místnosti se vcházelo do ložnice. Velká zalidněnost a stísněnost dělnického bytu nedovolila, aby se z ní vytvořila reprezentativní místnost, jak tomu bylo v druhé polovině 19. století v zámožnějších domácnostech na vesnici i v brněnském okolí. V dělnickém obydlí zůstala místností denně používanou, tudíž i poznamenanou všemi důsledky přelidněnosti bytu, a to i přesto, že jejímu vzhledu byla věnována velká pozornost. Palubovou podlahu drhla hospodyně nejméně jednou týdně, při množství uživatelů však bylo

33

Viz Fojtík, Karel, Tři typy dělnických obydlí v Brně. In: Brno v minulosti a dnes, 1, 1959, s.28.

20

nemožné udržet ji alespoň v relativní čistotě. Koberce nebyly obvyklé, i malá kobercová podložka před postelí byla spíše přepychem než pravidlem.34 V druhé polovině 19. století převládaly v ložnici městské kusy nábytku, ačkoliv v zařízení a výzdobě dělnického bytu ve městě doznívaly zvyklosti přinesené z vesnice. Podél stěn stály zpravidla dvě postele. Stěna za postelí byla chráněna rohoží. Na posteli spali rodiče, malé děti porůznu ve pokoji nebo i v kuchyni, nejmenší děti měly místo v kočárku nebo v kolébce. Obyčejně jediná skříň byla určena na uschování nejsvátečnějšího obleku, jiné kusy oděvu byly rozvěšeny na háku vedle dveří nebo na zdi. Na stěnách často visely obrazy svatých a na policích ležely některé z dekorativních předmětů, které v té době byly populární.

I když se nájemníci bytu snažili svůj domov všemožnými způsoby zvelebovat, nic se neměnilo na tom, že v závěru jejich boj s vlhkým, malým a nehygienickým místem, které se označovalo za jejich byt, vždy prohráli. Ve výsledku jejich domov vypadal jako tyto opravdu extrémní charakteristiky bytů, které zveřejnily v roce 1907 noviny Volksfreund:35 - Cejl 87: „Pokoj a kuchyň. Čtyři postele pro deset lidí. Vzduchový prostor na osobu 4,8 m3; *) vlhkost až ke stropu. Žádný vodovod; otevřený kanál; žumpa; nájem 17 korun a 12 haléřů. *) Podle přehledu moderního hygienika má být nejmenší vzduchový prostor na osobu 20 m3.“ - Cejl 47: „Pokoj a kuchyň. Dvě postele pro osm lidí, pod němi pro šest dětí. Vzduchový prostor na osobu 6,2 m3; zcela vlhký až ke stropu. Otevřený kanál. Nájem 17 korun. Vlastník bytu je kočí, který vydělává týdně 16 korun.“ - Cejl 77: „Pokoj a kuchyň. Dvě postele pro šest lidí. Vlhkost až do 2 metrů výšky bytu. Vzduchový prostor10,2 m. Záchod pro sedm rodin. Žádné vodovodní potrubí. Otevřený kanál. Žumpa. Vedle studny se nachází kanál, který silně zapáchá. Nájem 16 korun.“ - Cejl 5: „Pokoj bez předsíně. Dvě postele – osm osob. Pět nocležníků spí na zemi a platí 60 haléřů týdně. Vzduchový prostor na osobu 6,92 m3. Žádné vodovodní potrubí. Otevřený kanál. Žumpa. Ve dvoře chlévy. Hnůj. Smradlavý zápach. Tisíce much v létě. Nájem 10 korun 40 haléřů.“

34 35

Viz Fojtík, Karel, Dům na předměstí. In: Brno v minulosti a dnes, 5, 1963, s. 54. Srov. překl. viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend III., 12. 11. 1907, s. 4.

21

V tomto průzkumu bylo také zjištěno, že ani jeden byt nesplňoval onu předepsanou míru vzduchového prostoru 20 m3 na osobu. V mnoha případech polovinu či čtvrtinu stanovené normy, v jednom z bytů měl dokonce člověk k dispozici jen 3 m3.36 Skoro ve všech osmdesáti navštívených bytech bylo shledáno vysoké riziko onemocnění. Za nejpřeplnější byty byly shledány domy na ulicích Pekařská (Bäckergasse), Kopečná (Berggasse), Dornych (Dornichgasse), Polní (Feldgasse), Křenová (Kröna), Josefov (Josefstadt), Vídeňská (Wienergasse), atd.37 V roce 1909 se bytové poměry i přes veškerou snahu příslušných orgánů příliš nezlepšily. Podle zprávy nemocenské pokladny bylo zjištěno 141 nevyhovujících bytů, z nichž většina nesplňovala ani čvrtinu daného vzduchového prostoru 20 m3. V těchto bytech dohromady žilo 745 lidí, z toho 427 dětí, kteří se museli rozdělit o 246 postelí, tzn. tři osoby musely sdílet jedno lůžko.38

Takovéto už životu nebezpečné podmínky neexistovaly ve všech dělnických bytech na Cejlu. Na určitých místech této ulice funguje jakási pravidelnost ve střídání či ve stálém pobývání sociálních vrstev. Na začátku Cejlu, v blízkosti historického centra města, se nacházely byty zámožnějších lidí jako továrníků nebo továrních ředitelů. Poté následují střídavě byty dělníků, řemeslníků a úředníků. Za typicky dělnické pavlačové byty lze považovat v roce 1910 domy s čísly Cejl 19, Cejl 42, Cejl 49, Cejl 75, Cejl 77 a Cejl 83.

Z předchozích ukázek je patrno, že velmi slabým místem všech pavlačových domů bylo sociální zařízení a dodržování alespoň základních zásad hygieny. V tomto typu domu se zřídka kdy nacházely záchody v samotném domě, většinou fungovaly jako společné sociální zařízení pro více osob, umístěné někde na pavlači či ve dvoře. V průměru vycházel jeden záchod na čtyři byty, tj. v celkové statistice na 10 lidí. S přihlédnutím jen na domy s majoritou továrního dělnictva vyplouvají na povrchu trochu jiné údaje, např:

36

Jednalo se o přízemní jednopokojový byt na ulici Lackerwiese (Jircháře) 8/10, který nevlastnil ani kuchyni a od ostatních bytů byl oddělen jen prkennou zástěnou. Celá podlaha a okenní rámy byly prohnilé. Kromě devíti nájemníků zde žilo plno myší a štěnic. Nájemné stálo 12 korun. Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend III., 12. 11. 1907, s. 4. 37 Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend III., 12. 11. 1907, s. 4. 38 Viz Rechenschaftsbericht (Jahres-Bericht) 1909. Bezirks-Krankenkasse für den Stadt- und Landbezirk Brünn. Brno 1910, s. 83 – 89.

22

Počet záchodů v domě Počet obyvatel v domě

Průměr

Cejl 49

12

262

22

Cejl 77

7

107

15

Cejl 83

5

81

16

Nedostatečnost sociálního zařízení podtrhuje i skutečnost, že v pavlačových domech neexistovala umývárna. Jako koupelna sloužila v mnoha případech kuchyň v bytě, kam byla přinesena malá dřevěná vanička či velké vědro s ohřátou vodou, ve kterých se omývala postupně celá rodina. Při koupání členů chudé dělnické rodiny platila kvůli šetřivosti většinou pevná hierarchie, tzn. prvně si koupele užil otec, matka, starší osoby a až na konec přišly na řadu děti, na které často zbyla jen špinavá studená voda. V druhé polovině 19. století byly skoro všechny domy napojeny na veřejnou kanalizaci, které odváděla jejich odpadní splašky. Rychlé rozšiřování kanalizace a vodovodů bylo ze zákona 39 podporováno, aby se tak zlepšily hygienické podmínky v domech a zabránilo se tak šíření nemocí. Proto také 26 z 27 vybraných pavlačových domů na ulici Cejl v roce 1910 požívalo obou těchto vymožeností. Jen jeden dům číslo Cejl 30 vlastnil sice ještě žumpu, ale také devět záchodů pro dvanáct bytů, tj. pro 41 lidí, takže jeho úroveň ve srovnání s domem číslo Cejl 35, napojeným sice na kanalizaci, ale při počtu 26 bytů, tj. 104 lidí, na deset záchodů, rozhodně nestál na lepší úrovni z hlediska hygieny.

II. 5 Důsledky špatných bytových poměrů Důsledky špatné životní úrovně spojené s hrozivou bytovou situací u chudých dělníků se projevily v oblasti jak politické, tak společenské. Tíživá bytová situace chudých dělníků přesvědčila řadu politiků, aby se zasadili o vydávání zákonů, které jejich postavení měly zlepšit. Docházelo ke vzniku nových institucí, jež měly napomáhat dělníkům v jejich bídném stavu, bylo jim poskytováno různých úlev a subvencí, apod. Podrobněji se o těchto politických důsledcích zmíním dále. Společenské důsledky špatného stavu dělnických bytů můžeme spatřovat především v rozšiřování

39

nakažlivých

nemocí

mezi

Viz stavební zákon č. 63/1894.

23

dělnickým

obyvatelstvem,

v náchylnosti

k alkoholismu u dělníků, ve ztrátě soukromí v nejužším kruhu rodiny, ve špatné životní úrovni, v chudinství, apod. Z výše uvedených faktů o podnájemnících a nocležnících a o jejich sdílení prostor malého dělnického bytu lze usoudit, že místnosti bytu při jejich častém využívání rozhodně nelze považovat za hygienicky čisté prostředí. S přihlédnutím na nedodržování základních zásad hygieny u většiny dělnického obyvatelstva bylo toto místo ideálním pro vznik různých nakažlivých nemocí jako byl střevní katar, tuberkolóza, cholera, atd. Na počátku 20. století si vyžádaly tyto nemoci v Brně mnoho obětí:40

Počet smrtelných případů:

1902

1903

1904

1905

460

464

448

494

- střevní katar

104 (22%) 102 (21%) 102 (22%) 103 (20%)

- tuberkulóza

68 (14%)

- obě nemoci

172 (36%) 185 (38%) 172 (39%) 202 (38%)

88 (17%)

70 (17%)

97 (18%)

Při srovnání počtu úmrtí prvního a desátého zdravotního obvodu, tj. samo vnitřní město se skoro předměstkými čtvrtěmi, vychází, že uvnitř města v roce 1900 umřelo 13,81 % obyvatel a ve městských vzdálenějších obvodech byla úmrtnost vysoká 30,63 %, přičemž v dělnické čtvrtí okolo ulice Vídeňské (Wienergasse) zemřelo 1,5 krát více lidí než v ostatních městských čvtrtích.41 Špatné životní podmínky a pracovní vytíženost doháněly mnoho dělníků k alkoholismu, ve kterém se snažili utápět své každodenní starosti. Jejich realita vypadala každý den přibližně takto: „Četné rodiny, skládající se z otce, matky, 4 – 5dětí obojího pohlaví, často i z rodičů otce a matky, obývají jedinou světnici, v níž ve dne pro slamníky, narovnané na sebe není ani k hnutí, kde v noci panuje naprostá promiskuita, kde vzduch je vždycky nedýchatelný. Matka vidouc, že místnosti není možno dodat slušného vzhledu, vzdá se marné námahy. Děti hledí, jak by vyvázly odtud na potulky ulicemi s pochybnými kamarády. Otec hledá útočiště v hospodě; tu se otravuje alkoholem a reformuje společnost spolu s jinými svými druhy, kteří k takovému úkolu nejsou o nic víc připraveni než on. Když se vrátí, zmořem pitím a debatami, trýzní děti, bije ženu, která často též hledá zapomenutí v pití. Krátce, co by mělo být pod krbem, kolem něhož všichni nalézají klid a posílení po denní práci, stává se

40 41

Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend II., 8.11.1907, s. 4. Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend II., 8.11.1907, s. 4.

24

peklem, kam muž se nerad vrací, odkud žena se vzdaluje a děti utíkají, aby na ulici propadly zločinu a neřesti.“42 Z ukázky vyplývá, že neexistence pravého rodinného zázemí, způsobená nejen špatným bytovým stavem, měla vliv na propadávání nejen alkoholismu, ale i prostituci, zločinu, domácímu násilí a v neposlední řadě také promiskuitě manželského páru s osobami, které u nich přespávaly, čímž se zvyšovalo riziko nakažení a šíření pohlavních chorob. Lidé, propadlí alkoholismu, každoročně plnili ústavy pro choromyslné. Například v roce 1905 se léčilo v zemských blázincích na Moravě 986 alkoholiků a tím alespoň 500 rodinných příslušníků ztratilo živitele rodiny. Vedle hospitalizovaných pijanů se ve statistických výkazech z téhož roku uvádělo 6 114 notorických alkoholiků, žijících na Moravě, z nichž přes 55,5 % bylo ženatých, 50,6 % nádeníků a 17,6 % řemeslníků. V roce 1905 pak alkoholismus přivedl 3 400 rodin k bídě a chudobě.43 Špatná bytová situace se pochopitelně odrazila i na partnerských vztazích a vůbec na vztazích v rodině. Přijímání cizích lidí ničilo soukromí domova a deformovalo partnerské svazky. Dělnické rodiny ztrácely své životní hodnoty, jejich identita byla podlomena. Děti v chudých rodinách ztrácely vzory a naději v lepší budoucnost. Nezaměstnaní dělníci, žijící povětšinou v dělnických koloniích, 44 propadali ve své životní úrovni ještě níže. Jejich mizerie je doháněla k drobným krádežím a k nezákonným akcím. Vysoké ceny bytů pro některé dělníky představovaly naprosto neúnosnou částku a byli odkazáni na podporu a subvence jiných. Převážně starší dělníci, kteří byli bez práce nebo dokonce už v penzi, hledali útočiště v chudinských ústavech.45

42

Viz Bláha, Arnošt, Sociologie sedláka a dělníka. Příspěvek k sociologii společenských vrstev. Praha 1925, s. 41. 43 Viz Smyčka, Jan, Chudinství se stanoviska sociálně veřejného a sociálně lékařského. Praha 1909, s. 63. 44 Dělnické kolonie byly menší chudinské osady, které si dělníci stavěli ze všeho, co kde našli v okolí. Často stály za městem na odlehlých prostranstvích. 45 Jeden také například stál na ulici Cejl 73.

25

III. Řešení bytové otázky v Brně

III.1 Zákony a instituce určené pro řešení bytové problematiky v Brně Nedostatek levných bytů v Brně a také přeplněnost bytových prostor pro dělnické obyvatelstvo byly potvrzeny v početných výročních zprávách různých oborů (např. zprávy o zdravotnictví, zprávy živnostenských inspektorů, městského fyzikátu, nemocenské pokladny, atd.), které informovaly veřejnost o těchto palčivých problémech podle svého zaměření. Pro příklad mohu úvest orgány živnostenské inspekce, které zastávaly v systému rakouské sociální správy zvláštní význam. Jejich hlavním úkolem byl dozor nad dodržováním zakonných opatření při ochraně zdraví a života dělníků v zaměstnání, tzn. že tedy měly co nejčastěji kontrolovat mj. hygienické podmínky v továrnách, manufakturách a řemeslných dílnách, potažmo v dělnických bytech vystavěných zaměstnavatelem. Při shledání jakékoliv závady se měly zasadit, aby tyto nedostatky byly co nejdříve odstraněny, popřípadě při nesplnění jejich požadavků měly nahlásit provinilého zaměstnavatele příslušnému politickému úřadu. Ačkoliv živnostenští inspektoři každoročně přicházeli na nové nedostatky v továrnách a dělnických bytech, bídná úroveň bytové otázky se nikterak neměnila a veřejnost se buď ze své vlastní zkušenosti, nebo na stránkách novin dovídala pro danou dobu o nepříliš extrémních případech. Ve zprávě živnostenských inspektorů z roku 1901 byly zaznamenány např. tyto údaje: „Jedno řeznictví v Brně ubytovalo svých sedm pomocných dělníků v malém, podzemním, bez oken, na kanále stojícím prostoru o asi 30 m3, ve kterém se mělo vyspat na dvou postelích a na jedné ze tří částí postavené posteli. Toto ubytování již roku 1894 bylo obecní radou pokutováno.“46 Nebo ve zprávě z roku 1905 stálo: „Mistr zámečník nechal své učně i často na začátku roku ve volnu – proti větru a počasí chráněnou otevřenou střechu – spát na pričnách, které se nacházely na střešní konstrukci jako na jediné opoře.“47 I ve zdravotních zprávách městského fyzikátu se nacházely úryvky o městské bytové nouzy, například v roce 1900 bylo zjištěno následující: „Ve 348 případech bylo shledáno zdravotních nedostatků různého typu, tj. setkání se zapáchajícími a zdraví nevhodnými byty, ucpanou žumpou, malým počtem odpadů a zachodů, s otevřeným hnojštěm, nečistými dvory, apod. Ve 14 domech bylo označeno 80 bytů za neobyvatelné.“48 Zprávy z roku 1903 a 1905

46

Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend II., 8.11.1907, s. 4. Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend II., 8.11.1907, s. 4. 48 Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend II., 8.11.1907, s. 4.

47

26

referovaly velmi podobně, bytová situace podle nich stále nebyla odstraněna, ačkoliv několik bytů bylo jednoznačně určeno pro odstavení. Počet pro zdraví nevhodných přeplněných bytů v Brně stále rostl. Podle zdravotních zpráv městského fyzikátu byly nalezeny zdravotní nedostatky v oblastech:49 1902 1903 1904 1905 Zdrav. nevhodné studny, záchody, žumpy, dvory, struhy 72

124

125

94

Zdrav. nevhodné podnikové zařízení

11

15

15

26

Zdrav. Nevhodný chov prasat, koz a ptactva

28

34

41

24

Zdrav. závadná voda v domovních studních

61

15

21

8

Zdrav. nevhodné byty (přeplněnost)

15

28

39

45

Zdrav. nedostatky

22

11

11

2

Celkem

209

227

252

199

Přeplněnost bytů měla u dělníků velmi nepříznivé společenské a zdravotní důsledky. Bylo proto tak i v zájmu bezpečnosti zdraví bohatého měšťana, aby byly bytové podmínky dělnictva zlepšeny, zvláště když se nadto dělníci již organizovali a dožadovali se svého práva na lidský život. K tomuto účelu byl v Rakousku zákonem z 30. dubna 1870 zřízen v pravomoci obcí zdravotně policejní dozor, který zastávaly stat, země a obec a který měl zabezpečit odstraňování alespoň nejkřiklavějších hygienických závad a dbát, aby všechny byty odpovídaly aspoň minimálním hygienickým požadavkům, zejména pokud jde o cesty, náměstí, příslušenství bytů a domů, stoky, žumpy, apod. 50 Zachování podobných předpisů bylo v Brně sice nařízeno již novým stavebním řádem, vydaným pro město i předměstí společně v roce 1848 – všechny, i předměstské domy musely být opatřeny dobře vyzděnou, krytou a poklopem dobře opatřenou žumpou, záchody měly být pevně přikrývány, měly být vedeny pokud možno do kanálu a bez přísného dodržení těchto pokynů neměla být vrchností ani městským úřadem žádná stavba schválena a povolena k užívání. Avšak skutečné poměry, jaké byly i ve vnitřním městě ještě koncem 19.století, ukazují, že tohoto řádu nebylo příliš dbáno a že jeho dodržování ve starších domech nebylo nikým vyžadováno.51

49

Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend II., 8.11.1907, s. 4. § 2 zákona č. 68/1870 ř. z. Dále viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend IV., 15.11.1907, s. 5. Srov. Martínek, Miroslav, Přehled vývoje rakouského zákonodárství v oblasti chudinství, zdravotnictví a sociální správy. In: Sborník k dějinám 19. a 20. století 4, 1977, s. 72. 51 Viz Fojtík, Karel, Tři typy dělnických obydlí v Brně. In: Brno v minulosti a dnes, 1, 1959, s. 29. 50

27

K nápravě neuspokojivého stavu byli proto pověřeni stálým dozorem zvláště nad byty lékaři, kterým byl tento dozor přidělen jako součást jejich lékařské praxe. Měli si všímat především vzdušnosti, světlosti a suchosti bytu, dbát o odstraňování odpadků z veřejných míst, od továren, od hromadných dělnických ubytoven, apod.52 Je nutné si ale uvědomit, ze lékaři vedle své vlastní živnosti museli vykonávat ještě zdravotní službu pro chudinu a šetření bytové politiky ze zdravotního hlediska. Jejich povinnosti stále rostly, ale jejich plat zůstával stále stejný. Vzhledem k tomu, že se rozhodně nemohli zřeknout své soukromé praxe jako hlavního zdroje výdělku, je pochopitelné, že tyto zákonem přidělené povinnosti nechávali tak trochu stranou svého zájmu a kontroly jim pridělených domu vůbec neprováděli. Lékařský dozor byl proto doplněn dvěma bytovými inspektory,

53

kteří měli

kontrolovat nájemní domy, zjišťovat závady, přikazovat a kontrolovat jejich odstraňování. Tato inspekční služba, která se v jiných městech osvědčila, nebyla v Brně prakticky nikdy zavedena a o jejich činnosti nevíme prakticky nic, např. ve srovnání s Vídní. 54 Vedle bytových inspektorů měla být zákonem o zdravotnictví na Moravě z roku 188455 ustanovena zdravotní komise, sestávající se ze čtyř až osmi lékařů, zvolených z obecního výboru alespoň polovinou jeho členů, a z dalších osob se zdravotnictvím svázaných. Tato zdravotní komise se měla scházet minimálně jednou za měsíc a řešit aktuální problémy v tíživé bytové situaci. Ačkoliv tato zdravotní komise měla fungovat už od roku 1884, byla zřízena teprve roku 1907. Její dozorčí činnost se však minula účinkem, poněvadž lékaři svými zájmy, pevně spjatými se zájmy podnikatelů a majitelů činžovních domů, se snažili o co největší výnosnost své soukromé praxe.56 Kontrola bytových poměrů byla ministerskými nařízeními stanovena také obcím. Například dle cholerové instrukce ze dne 5. srpna 1886 byly obce povinovány provádět sanitární inspekce v silně obydlených a nečistých domech a odstraňovat zdraví škodlivé závady. Dle tuberkulozní instrukce z roku 1902 převzali obecní lékaři a zdravotníci povinnost prohlížet každý rok byty, které byly dělníkům předány od továrníka jako hromadné ubytovny, velké činžovní domy, v nichž žili nájemníci po stovkách a v označených domech, které ze zdravotního hlediska byly podezřelé, a závady měli oznamovat na městském fyzikátu.

52

Viz § 6 zákona č. 68/1870 ř. z. Ve Vídni působilo dokonce 24 těchto inspektorů, kteři byli pro tuto službu odborně vyškoleni. V Brně toto povolání zastávali nekvalifikovaní lidé. 54 Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend IV., 15.11.1907, s. 6. 55 Viz § 23 zdravotního zákona ze dne 10.2.1884. Dále viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend IV., 15.11.1907, s. 6. 56 Viz Volksfreund, Das Brünner Wohnungselend IV., 15.11.1907, s. 6. 53

28

Také živnostenské nařízení 57 mluvilo o tom, ze živnostník nesmí dát svým dělníkům žádné zdraví škodlivé byty. Mimo to v zákoně o sčítání lidu bylo určeno nepovinné vyšetřování bytové otázky. Zlepšení situace měl přinést také nový stavební zákon, vydaný v roce 1894,58 který měl zvýšit bezpečnost nájemníků bytů. Mimo jiné se zabýval otázkou podkrovních a suterénních bytů, které už po několik let byly nejproblémovějším místem velkých činžovních domů. Oba tyto dva typy bytů povoloval, ale přísně vytyčoval podmínky, které tyto prostory musí splňovat. Suterénní byty měly být dobře izolovány proti spodní vodě a měla být pomocí stanovení minimálních potřebných rozměrů zachována vzdušnost a světlost.59 Podkrovní byty mohly v domě existovat jen pod podmínkou, že byly dobře zabezpečeny proti požárům a celý dům, maximálně dvoupatrový, měl dobrou nosnou konstrukci.60 Vedle celkové prostornosti a vzdušnosti bytů prosazoval také zdravější hygienické zařízení, tzn. upravoval počet záchodů, řídící se počtem a rozsáhlostí bytů, kdy ke každým dvěma bytům měl být zřízen minimálně jeden záchod, jenž měl být prostorný a postavený na takovém místě, aby svým pachem nikterak neobtěžoval okolí. Stavební úřad pak měl dohlížet na to, aby každý dům, nově vystavěný v blízkosti veřejné kanalizace, měl záchod už splachovací.61 Kromě zlepšení hygienických podmínek stanovoval, aby v každém domě byla možnost zásobovat se pitnou vodou z veřejného vodovodu, nebo zdraví nezávadné veřejné studně, které se nalézala od místa bydliště maximálně 100 metrů.62 Ačkoliv se tento zákon snažil o zlepšení bytové situace, z dříve uvedených příkladů můžeme vidět, že v Brně se to ne zcela podařilo. Bez praktického výsledku tu zůstalo také nařízení zákona o stavbě dělnických nájemních domů,

63

kterým měla být zajištěna vyšší hygienická úroveň dělnického

bydlení.Tímto zákonem, vydaným v roce 1892,64 byla pro takové novostavby určena daňová úleva na domovní dani a přirážkách na 24 let. Tyto byty se nesměly nacházet pod úrovní ulice, minimální výměra u jednopokojového bytu musela být 15 m2, u dvoupokojového 40 m2.

57

Viz § 74, potažmo §133 a §137 zákona č. 117/1883 ř. z. Dále nařízení ministerstva obchodu č. 5/1884 ř. z. Srov. Martínek, Miroslav, Přehled vývoje rakouského zákonodárství v oblasti chudinství, zdravotnictví a sociální správy. In: Sborník k dějinám 19. a 20. století 4, 1977, s. 79. 58 Viz Stavební zákon pro zemské hlavní město Brno, král.hlavní město Olomouc, pro král. město Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská (daný zákonem ze dne 16. června 1894, č. 63 z .z.a změněný a doplněný zákonem ze dne 16. června 1914, č. 39 z. z.). Brno 1914. 59 Viz § 63 stavebního zákona č. 63/1894 z. z. 60 Viz § 75 a § 108 stavebního zákona č. 63/1894 z. z. 61 Viz § 80 stavebního zákona č. 63/1894 z. z. 62 Viz § 97 stavebního zákona č. 63/1894 z. z. 63 Viz příloha č. 1, s. 54. 64 Viz č. 37/1892 ř. z.

29

Nájemné z 1 m2 nesmělo převyšovat částku 1 zl. 75 kr., 1 zl. 15 kr. a 80 kr. dle velikosti místa co do počtu obyvatelstva.65 Přes snahu zákonodárců se tento zákon v praxi neosvědčil, a proto v roce 1902 byl prosazen další zákon,66 od něhož si všichni slibovali podstatné zvýšení úrovně dělnického bytu. Daňové úlevy spojené se stavbou nových dělnických obydlí byly na stejnou dobu zachovány. Prostor stanovený pro jednu místnost činil 16 až 25 m2, pro dvě místnosti 20 až 35 m2, pro tři a více místností 30 až 80 m2.67 Levnost těchto bytů byla zaručena tím, že celkový výtěžek nájemného nesměl převyšovat vložený kapitál stavebníka. Pouze u veřejně prospěšných institucí bylo povoleno, aby výtěžek byl více zúročen, přičemž každých deset let se toto zúročení přepočítavalo. V mezích tohoto zúročení bylo pak možno stanovit nájemné jednotlivých bytů. 68 Zároveň bylo zakázáno nájemníkům bytu přijímat podnájemníky a nocleháře, kteří nejvíce přelidňovali dělnické byty ve starých domech. Státní správa I. instance byla zplnomocněna tyto domy pak kontrolovat bytovými a obecními inspektory. Brno se také podílelo na nově utvářené akciové společnosti pro stavbu dělnických bytů podle tohoto zákona a vložilo částku 150 000 korun. S uskutečněním tohoto plánu se ale stále otálelo, až na konec předpokládaná částka na nákup akcií nebyla vůbec uvolněna. Ani ze strany spekulantů nebyl o stavbu takových domů velký zájem. Zákony z roku 1892 a 1902 byly slíbeny podstatné daňové úlevy, které se ale přesto nestaly lákadlem pro mnohé dělnické obyvatelstvo, už dost zatížené daňovými břemeny, a tak zůstaly bez odezvy. Pokud pak město samo přikročilo ke stavbě nájemních domů pro své dělníky, bylo bydlení v nich pro městské dělníky tak nevýhodné, že se jim vyhýbali. V domech, ve kterých vedle sebe žili dělníci a městští úředníci, byli všichni dělničtí nájemníci vystavování stálé podřízenosti a kontrole úředníkům, a tím i města. Správa domu byla svěřována městskému úředníku, který vedle správy domu vykonával služby donašeče a k podobným službám nutil ostatní, dělnické nájemníky. Pro dělníky bylo tedy prospěšnější nastěhovat se do domu, který sice nevyhovoval životnímu standartu z hlediska zdravotního, ale který jim umožňoval svobodu projevu. Počet bytů ostatně nijak nevystačoval a byty byly přidělovány protekčně.

65

Viz Horáček, Emil, Bytová otázka. Praha 1905, s. 54. Viz č. 144/1902 ř. z. 67 Rakouská nejvyšší zdravotní rada stanovila minimální požadavky co do prostornosti obytných místností takto: pro každou osobu přes 1 rok starou vzduchový prostor nejméně 10 m3 a plocha nejméně 4 m2. Viz Horáček, Emil, Bytová otázka. Praha 1905, s. 10. 68 Viz Horáček, Emil, Bytová otázka. Praha 1905, s. 54. 66

30

III. 2 Bytová problematika na moravském zemském sněmu Bytová otázka dělníků se samozřejmě dostala i na zasedání moravského zemského sněmu, kde byla předkládana z úst poslanců především sociálního odboru. Je nutné ovšem konstatovat, že na sněmovním zasedání nebyla řešena příliš často. V sociální oblasti se více dávalo přednost problémům chudinství a zdravotnictví. Moravští poslanci se často při hledání východisek ze špatné bytové situace dělníků nechali inspirovat zahraniční politikou. Vzory hledali v Anglii, Německu, Rakousku a Holandsku. Reformy, které se zde osvědčily, se pak snažili zavádět i u nás. Pro příklad lze uvést činnost rakouských socialistů, kteří ve svém volebním programu, ustanoveném pro nadcházející volby v roce 1897, měli pevně zakotvenu i bytovou otázku. Jejich prioritou v této oblasti bylo provést bytovou reformu, která by přispěla k zvýšení životního standartu obyvatelstva.69 Dále prosazovali požadavky dělníků na zlepšení pracovních podmínek, s čímž souviselo i zavedení instituce inspektorů jako kontrolorů stavu továren a dělnických bytů. Na počátku 20. století vystoupil s řešením bytové otázky poslanec socialistů Philippovich, který po zjištění alarmujícího počtu zdraví nevhodných bytů pro dělníky, 70 navrhl, aby bytová problematika byla zařazena do oblasti, o kterou se měl starat sám stát a který měl do ní aktivně zasahovat. Zdravotní inspekce v těchto obydlích měly být zesíleny a měly získat více pravomocí, pronájem nevyhovujících bytů měl být zakázán. Na jeho myšlenky navázal později další socialistický poslanec Emil von Fürth, který se zasadil o zlepšení bytové kontroly. 71 Oba poslanci se dále kromě stavu bytů zabývali i o zřizování nových staveb. Prosazovali stavbu širších silnic, větších travnatých ploch a více dětských hřišť. Hledali také řešení v otázce financování těchto projektů.72 Podobně se chovali i naši sociální demokraté, kteří postupovali podle stejných pravidel jako rakouská sociálně demokratická strana dělnická. Silněji než vliv rakouských reforem působila na řešení bytové otázky u nás opatření, která byla schválena v této věci v Německu. Zde můžeme hledat kořeny institucí, jako byly

69

…6d) Förderung aller Einrichtungen, welche eine angemessene Erhöhung der Lebenshaltung des Volkes ermöglichen, insbesondere der Konsumgenossenschaften, der Wohnungsreform, der Nahrungsmittelversorgung der groβen Städte. ….Dále viz Holleis, Eva, Die Sozialpolitische Partei. Sozialliberale Bestrebungen in Wien um 1900. Vídeň 1978, s. 45. 70 Viz Eugen von Philippovich, Wiener Wohnungsverhältnisse. Berlín 1894. 71 Viz Emil von Fürth, Wohnungsämter und Wohnungsinspektion. In: Schriften der österreichischen Gesellschaft für Arbeiterschutz, sešit 6, Vídeň 1905. 72 Viz dále Holleis, Eva, Die Sozialpolitische Partei. Sozialliberale Bestrebungen in Wien um 1900. Vídeň 1978, s. 71.

31

např. dělnické kolonie, 73 naturální stravovací stanice, zprostředkovatelny práce, robotárny, apod. Kromě zakládání těchto podpůrných organizací se Německo soustředilo na výstavbu dělnických obydlí. Za tím účelem v letech 1895 – 1904 poskytlo finanční podporu stavebním společnostem přes 16 milionů marek.74 O takové provázanosti státu a spolků se u nás jednalo v prvním desetiletí 20. století. V Anglii našli naši politici vzor pro zřizování nocleháren. Ta je zavedla, aby zamezila tuláctví a bezdomovství.75 Poskytování půjček určených zpočátku na jejich zakládání bylo pak v roce 1866 rozšířeno i na stavbu dělnických bytů vůbec. V roce 1890 byl vydán nový bytový zákon, jímž si o půjčky mohly zažádat i různé spolky a družstva. V roce 1900 byly upraveny i normy pro byty ze zdravotnického hlediska. Bylo určeno, že zdravotně závadné a neopravitelné domy měly být po provedení vyšetřovacího řízení zbořeny, aby dále svou existencí nenarušovaly okolí. Dohled nad stavem bytů vykonávali podobně jako v předešlých zemích bytoví inspektoři, o jejichž činnosti byla vždy vydávána podrobná zpráva.

Bytová problematika na moravském zemském sněmu byla probírána na několika úrovních. Na nejnižší úrovni se jednalo o povolování různých subvencí pro spolky, které se snažily oživit špatný stav dělnických bytů, nebo o informování o peticích, jimiž se obyvatelé měst snažili upozornit na tento problém. Na dalších úrovních se projednávaly interpelace a návrhy poslanců, kterými mělo dojít ke zlepšení této oblasti. Žádosti o subvence pro různá dělnická sdružení se objevovala každoročně na každém zasedání moravského zemského sněmu. Jednalo se vždy o dělnické spolky, které nejčastěji žádaly podporu pro dělníky a nezaměstnané a které byly většinou odměněny 200 až 300 korunami ročně. Na počátku 20. století se pak na sněmovním sezení začaly objevovat i požadavky spolků, jež chtěli zlepšit špatný stav dělnických obydlí výstavbou nového bydlení. Bylo tomu tak například v roce 1904, kdy spolek „Samostatnost“, zaměřený na výstavbu dělnických rodinných domů v Brně, si zažádal u moravského sněmu o subvenci. Ta mu byla

73

Počátkem 80. let 19. století se začalo uvažovat o tomto zvláštním druhu pracoven, které společně se stravovacími stanicemi měly sloužit nezaměstnaným dělníkům. Vzor pro tyto kolonie byla dělnická kolonie ve Wilhelmsdorfu u Bielefeldu v Německu, kterou založil pastor Bodelschwingh. Dále viz Janák, Jan, Příčiny vzniku předlitavské správy. Brno 1970, s. 152 – 155. 74 Viz Horáček, Emil, Bytová otázka. Praha 1905, s. 32. 75 Zřizování veřejných nocleháren bylo stanoveno zákony Labouring Classes Lodging-Houses Act v roce 1851, Common Lodging-Houses Act v roce 1853 a Labouring Classes Dweling Houses Act v roce 1866.

32

přislíbena ve výši 300 korun na rok 1905.76 V následujícím roce si tento spolek znovu požádal o podporu, která mu znovu byla přiřknuta ve stejné výši na léta 1906, 1907 a 1908.77 Stejně úspěšná byla žádost o subvenci všeobecně užitečného spolku na vystavění laciných bytů v Brně, kterou podal poslanec ryt. Wieser,78 nebo žádost podobného spolku, působícího v Šumperku, jež předal moravskému sněmu poslanec ryt. Tersch.79 V roce 1907 ze stejného důvodu obeslal moravský sněm spolek, zastávající bytovou reformu, „Zentralstelle für Wohnungsreform in Österreich“,80 nebo berounský spolek „Arbeiterbauverein, který se znovu orientoval na stavbu levných dělnických bytů.81 Ovšem ne všechny spolky, které se obrátily se svou prosbou na moravský zemský sněm, uspěly. Jako příklad lze uvést „Spolek pro stavbu laciných a zdravých obydlí“ v Brně, který požadoval bezúročnou půjčku 100 000 korun na stavbu nových domů. Moravský sněm sice subvenci zamítl, ale alespoň uznal ušlechtilý záměr spolku.82 V podobném smyslu dostával moravský zemský sněm i petice, jimiž podávajíci chtěli upozornit na svůj problém nebo získat znovu finanční podporu. V roce 1900 předal poslanec Rohrer (byl jeho ředitelem) sněmu petici brněnského spolku „Mährischer Gewerbeverein“, kterou žádali poskytnutí podpory skladnímu družstvu pro vnitřní zařízení bytů. 83 Podaný návrh byl během necelého měsíce přijat a spolek získal subvenci na tři roky 1000 korun na koupi nábytku.84 V roce 1904 se zase písemně zviditelnil spolek majitelů v Brně, jenž zásadně vystupoval proti dalšímu zvyšování zemských přirážek k domovní dani. 85 V roce 1910 upozornil poslanec Kulp moravský sněm peticí „Českého zemského spolku pro bytovou reformu na Moravě a ve Slezsku“, jenž žádal finanční podporu.86 V témže roce požadovali poslanci Jílek, Šrámek a Vykoukal subvenci pro spolek pro stavbu rodinných dělnických domků v Brně, Třebíči, Holešově, Znojmě, Bystřici pod Hostýnem, městě Slavkově a v Novém Jíčíně.87

Prvním závažnějším problémem, který se na sněmovním sezení v oblasti bytové problematiky dělníků řešil, byly dělnické kolonie. Zda podporovat či nepodporovat zakládání 76

Viz Sněmovní list, 1904, příl. 526. Viz Sněmovní list, 1905, s. 841. 78 Viz Sněmovní list, 1904, s. 568. 79 Viz Sněmovní list, 1904, s. 603. 80 Viz Sněmovní list, 1906 – 1907, s. 2154, příl. 601. 81 Viz Sněmovní list, 1906 – 1907, s. 335, příl. 346. 82 Viz Sněmovní list, 1907 – 1908, s. 320 – 321, příl. 317. 83 Viz Sněmovní list, 1899 – 1900, s. 311. 84 Viz Sněmovní list, 1899 – 1900, s. 749. 85 Viz Sněmovní list, 1904, s. 501. 86 Viz Sněmovní list, 1910, s. 294. 87 Viz Sněmovní list, 1910, s. 4187. 77

33

dělnických kolonií se probíralo na zasedání sněmu střídavě od 80. let 19. století. Na pátém zasedání moravského sněmu v lednu roku 1895 předložil návrh na zřízení dělnických kolonií poslanec Proskowetz,88 který upozorňoval na jejich nutnost a na jejich osvědčení v zahraničí, hlavně v Německu, a požadoval, aby jeho návrh byl odborně zhodnocen. 89 Především vyzdvihoval pozitivní účinky na snižování nezaměstnanosti a na pokles kriminality u chudších vrstev, které v těchto koloniích bydlely a které zde byly sice minimálně, ale dobře sociálně zajištěny. Dále zdůrazňoval, že dělnické kolonie ve spojení s naturálními stravovacími stanicemi tvořily ideální zázemí pro osoby, které potřebovaly jako nově příchozí do města nalézt práci a jakési přechodné ubytování.90 Na šestém zasedání sněmu v roce 1895 byl přednesen návrh na zřízení dělnických kolonií poslancem Rozkošným za odbor národo-hospodářský, který zakládání dělnických kolonií přenechal spolkům, s nimiž pak sněm měl vyjednávat o jejich finanční podpoře.91 Proti tomu návrhu se rezolutně postavil sám Proskowetz, jenž se obával, že takto postavený systém nebude fungovat a že dělnické kolonie nikdy zřízeny nebudou.92 Jeho strach se částečně už naplnil v roce 1900, kdy znovu interpeloval v této záležitosti u zemského hejtmana Felixe hr. Vettera z Lilie. Bylo mu ale znovu sděleno, že dělnické kolonie nemohou být zřízeny v zemské režii, protože k tomu nejsou finanční prostředky, a že tato věc byla svěřena do rukou spolků, jež se měly o vznik dělnických kolonií postarat. Také byl informován, že za celou dobu nebyl zřízen ani jeden spolek, který by tuto činnost vykonával, a že pro podporu tohoto návrhu rozeslal sněm instrukce pro zřizování dělnických kolonií institucím, jako např. c. k. místodržitelství, všem c. k. okresním hejtmanstvím, všem c. k. moravským soudním dvorům, c. k. státním zastupitelstvím, atd., aby rozšířily tuto myšlenku dále a aby případně pomohly spolkům při organizaci výstavby dělnických kolonií. Spolky, které touto agitací vznikly, neměly dostatek finančních prostředků k realizaci tohoto plánu, a kroky, které podnikly výše jmenované instituce, zůstaly

bez účinku.

Moravský sněm z tohoto důvodu odložil tuto záležitost do pozadí s vysvětlením, že je nutno

88

Německý liberální poslanec Emanuel Proskowetz svou myšlenku o zřízení dělnických koloní postavil na znalostech získaných během své návštěvy v Německu. Vedle bytové otázky u dělníků se velmi zajímal o sociální poklesky dělnictva. V 80. letech 19. století na moravském zemském sněmu několikrát přednesl své návrhy k vyřešení problému alkoholismu u dělníků. Viz např. Sněmovní list, 1885, s. 173, 292 – 293, 530 – 538. Tamtéž, 1887, s. 52, 487. Tamtéž, 1895, s. 828 – 829. 89 Viz Sněmovní list, 1895, s. 567. 90 Viz Sněmovní list, 1895, s. 653 – 658. 91 Viz příloha č. 2, s. 54. 92 Viz Sněmovní list, 1895 – 1896, s. 825 – 826, příl. 350, s. 677.

34

dát spolkům ještě více času na své konstituování.93 Časem se pak ustálil názor, že dělnické kolonie by stejně neučinily přítrž tuláctví a že účinnější bude zřizování robotáren. Proskowetz svůj návrh o zakládání dělnických kolonií spojoval s činností stravovacích stanic,94 které byly v roce 1885 nejprve zřízeny na zkoušku v okrese Mikulov a Hodonín a pak následně v roce 1887 schváleny zákonem. Úkolem těchto stravovacích stanic bylo poskytnout stravu a přístřeší chudým lidem, jenž cestovali do měst, aby zde nalezli zaměstnání. Tím, že se staraly i o nezaměstnané chudé dělníky, zamezovaly tuláctví a případnému nebezpečí pro společnost z jejich strany.95 Na přelomu 19. a 20. století se moravský zemský sněm začal podrobně zabývat otázkou dělnických bytů. V roce 1892 byl schválen zákon o stavbě nových dělnických bytů, 96 jež byly osvobozeny od placení „od domovní daně činžovní a 5%ové daně z čistého výnosu činžovního, osvobozeny též od placení veškerých přirážek zemských a okresních, jakož i od polovice obecních přirážek k dotčeným daním státním.“97 Tímto zákonem se poslanci snažili podpořit stavební ruch v oblasti dělnických domů, které by více vyhovovaly podmínkám nižších vrstev. V roce 1902 tento zákon byl trochu pozměněn, moravský sněm byl o tom informován nótou c. k. moravského místodržitelství, která mu přišla do rukou jako vládní předloha osnovy tohoto zákona. 98 Moravský sněm o něm dále jednal a později ho přijal v plném znění. Se stavbou nových domů souvisela i revize stavebního zákona z roku 1894, kterou navrhl poslanec Jelinek společně s ostatními (Fux, Singer, Rohrer, Wieser, Tersch, …).99 Jeho návrh byl podporován a dále se sním nakládalo podle jednacího řádu. Novým impulzem v bytové problematice se pak stala rezoluce dr. Johanna Jarolima, kterou vyzval c. k. vládu, aby se postarala o obnovení otázky levných dělnických bytů zřizováných na základě zákona z roku 1902 u příslušných politických a finančních úřadů. Jeho návrh se setkal se všeobecným souhlasem. Po debatě o tomto tématu s poslanci Votrubou, Heiterem a Fischer získal podporu celého sněmu.100 Požadavek stavby zdravých a levných se objevil i v návrhu poslance Fischera, jenž se zabýval otázkou financování těchto budov, 101 či poslanců Staňka (ze Želetavy), Mňuka, 93

Viz Sněmovní list, 1899 –1900, s. 695 – 696. Viz Sněmovní list, 1885, s. 413 – 414. 95 Srov. Janák, Jan, Z počátků moravského sociálního zákonodárství (Vznik instituce stravovacích stanic a jejich frekvence na jižní Moravě). ČMM 88, 1969, s. 50 – 72. 96 Viz Sněmovní list, 1892, s. 336 – 338. 97 Viz Sněmovní list, 1892, příl. 153, s. 273. 98 Viz Sněmovní list, 1901 – 1902, s. 865. 99 Viz Sněmovní list, 1901 – 1902, s. 671. 100 Viz Sněmovní list, 1908, s. 2931 – 2936. 101 Viz Sněmovní list, 1910, s. 5895. 94

35

Dostála a dalších, kteří prosazovali podporu dělnických domů nejen na venkově.102 Staněk upozorňoval na nedostatečnost zdravých a laciných bytů ve městech i na venkově a na nefunkčnost zákona z roku 1902. Navrhoval, aby c. k. vláda připravila osnovu nového zákona o levných a zdraví vhodných bytech, aby stát garantoval za hypotenční úvěr domů (stavěných dle předpisů zákona z roku 1902) a dělnických bytů až do výše 70 – 80% reálné hodnoty a aby také zajistil nejnižší úrokovou míru. Vláda pak podle něj měla umožnit spořitelnám, aby si utvořily svůj nový jednací řád, který by jim povoloval půjčovat do výše 1/3 jejich rezervního fondu půjčky na koupi dělnických domů do 75 % ceny domu a za úrokovou sazbu o 1% levněji než na jiné nemovitosti. Kromě těchto návrhů uložil zemskému výboru, aby tuto otázku dále studoval a poté předložil další plán o opatření levného úvěru.103 Na závěr také zdůraznil, že všechny výhody, které získá průmyslové dělnictvo, musí být poskytnuty i majitelům zemědělských usedlostí, jenž chtějí pro své dělníky bezplatné byty postavit. Svépomocné dělnické spolky, zřízené k podpoře stavby těchto bytů, měly získat státní i zemskou subvenci, aby mohly plnit svou funkci.104 Jeho návrh pak doplnil poslanec Svoboda, jenž chtěl, aby otázka dělnických bytů byla řešena „z hlediska moderního a hlavně zdravotního.“

105

Upozorňoval, že obecní

zastupitelstvo v Brně a sama vláda nemají pochopení pro reformu bytových záležitostí, a proto samotný sněm se musí postarat, aby celá věc byla nějakým způsobem řešena. Dále vysvětloval, že se sociálnímu odboru nejedná nejen o subvence, ale především o to, aby „dělníkům, kteří jsou na místě dělší dobu usazeni a po zbudování vlastních domků touží, poskytnut byl lacinější hypotekární úvěr, čímž by jim bylo umožněno snadněji domky stavěti a snadněji dluh spláceti. Připočítá-li se k hodnotě vystavěného domku drahé doposud úrokování, příjdou domky dělníkům přes příliš draho, takže příjmy dělníků na splácení nestačí.“ 106 K tomu navrhoval, aby při projednávání zákona o domovní dani byl zpracován zákon, jímž by se stát stal garantem těchto úvěrů.107 Návrhy poslanců Staňka a Svobody byly sněmem přijaty. V roce 1912 se k záležitosti subvencování dělnických spolků, zřízených pro podporu stavby levných dělnických bytů, vrátili poslanci Jílek a Vaněk. 108 Poslanec Jílek žádal prošetření činnosti těchto spolků a udělení dotací, poslanec Vaněk chtěl, aby zemský výbor 102

Viz Sněmovní list, 1910, s. 3743. Viz Sněmovní list, 1910, příl. 1348, s. 1405. 104 Viz Sněmovní list, 1910, s. 5686. 105 Viz Sněmovní list, 1910, s. 5686. 106 Viz Sněmovní list, 1910, s. 5687. 107 Viz Sněmovní list, 1910, s. 5687. 108 Viz Sněmovní list, 1912, s. 2047 - 2048. 103

36

„při udělování subvencí na zařizovací výlohy spolků a družstev pro stavbu zdravých a levných obydlí, počínal sobě s naprostou nestranností a v intencích sněmu podporoval všechny snahy, směřující k zlepšení bytových poměrů bez ohledu na politické rozdíly.“109 Jejich návrhy byly znovu přijaty, otázkou ale zůstává, zda opravdu poslanci dodržovali nestrannost při přerozdělování finančních prostředků. S přihlédnutím na velmi silný německý vliv v moravkých politických kruzích zde patrně neexistovala.

Bytová otázka, ačkoliv patřila k palčivým tématům doby, na moravském zemském sněmu nebyla ve srovnání například s chudinskými záležitosmi, které s ní úzce byly spojeny, příliš probírána. Na konci 19. století se jí okrajově zabývali němečtí liberálové, když se zajímali o možnosti, jak povznést dělnické obyvatelstvo. Na počátku 20. století se jí snažili řešit především sociální demokraté a mladočeši.

III. 3 Dělnická otázka u moravských politických stran Na Moravě do 90. let 19. století zastávaly zásadní postavení národní strana a německá liberální strana, které ve spojení se svými politickými frakcemi velkostatkářů utvářely každodenní politické dění. Na konci 19. století se ale dostávaly do popředí další politické strany, které se snažily pro svůj další rozvoj upevňovat a rozšiřovat svou voličskou základnu. Rostoucí síla dělnictva pro některé z nich představovala zajímavý element potencionálních voličů.

Německá liberální strana Němečtí liberálové reprezentovali německé centralisticky a liberálně smýšlející obyvatelstvo na Moravě. Díky svému honoračnímu charakteru, danému velkým podílem německým vyšších a středních měšťanských vrstev na spolkovém, samosprávném a hospodářském dění, si bez problému udrželi zásadní vliv v německém politickém prostředí na Moravě. Byli podporováni osobami z vyšších kruhů (továrníky, bankéři, velkostatkáři), jejich postavení ve spektru politických stran bylo proto opřeno o stabilně silnou voličskou základnu, kterou nepotřebovali rozšiřovat o dělnictvo. Na konci 19. století ale představovali nejsilnější moravskou stranu, která musela reagovat na viditelné problémy dělnictva.

109

Viz Sněmovní list, 1912, s. 2048.

37

Prvním jejich větším podnikem byl návrh na zřízení dělnické nemocenské a pensijní pokladny, jenž byl předložen Adolfem Löwem 110 a už dříve podpořen Johannem ryt. Chlumeckým za moravskou ústavověrnou šlechtu.111 Více se pak sociální reformě věnovali už výše zmínění poslanci německé liberální strany (Proskowetz, Wieser, Rohrer, Fux, Tersch, Singer, …), kteří na konci 19. století a na počátku 20. století tvořili převahu na moravském zemském sněmu. Němečtí liberálové si velmi dobře uvědomovali nutnost nějakého posunu v této oblasti, poněvadž rostoucí dělnické hnutí a sílící český nacionalismus je mohl ohrozit v jejich pozicích. Jejich cílem bylo zachování převahy německého obyvatelstva v Brně, což bylo v přímém rozporu s politikou českých stran na Moravě.

Národní strana na Moravě Staročeši si uchovávali své výsadní postavení mezi českými politickými stranami na Moravě za cenu všenárodní koalice. Kromě svého programu, který proklamoval mimo jiné moravskou zemskou autonomii spojenou s jazykovými a školskými požadavky, fedaralismus českých zemí a rovnoprávnost obou národů na Moravě, byli rozděleni na několik frakcí, jenž se postupně svým smýšlením od strany oddalovaly. Ačkoliv její voličskou základnu tvořili studenti, kněží, inteligence a nižší úředníci, tedy střední vrstva, národní strana byla natolik konzervativní, aby rozšířila svůj zájem na dělníky. Česká národní strana na Moravě ale měla také velký zájem udržet se politickém životě, a ačkoliv sociální problematika dělníků nepatřila k jejím hlavním programovým požadavkům, musela k ní zaujmout nějaké stanovisko. Aby úspěšně ničila svou opozici, jíž byla z výše uvedených informací především německá liberální strana, využívala k tomu i mimo jiné bytovou otázku u dělníků, když prostřednictvím poslanců Rozkošného a Bubely zmařila Proskowtzův návrh na zřízení dělnických kolonií.

Národní strana svobodomyslná (strana lidová) na Moravě Význam rostoucího dělnického hnutí si uvědomovali moravští mladočeši, kteří se jako liberální křídlo odpojili od staročechů a v roce 1891 založili svou stranu svobodomyslnou. Tato strana znovu fungovala jako všenárodní. Opírala se o střední a nižší vrstvy ve městě a na venkově (rolníky, řemeslníky, malovýrobce, nižší úředníky a inteligenci). Pro rozšíření své skupiny voličů pak pragmaticky zařadila do svého programu vedle agrárních 110 111

Viz Tagesbote aus Mähren und Schlesien, Die Arbeiter-Kranken- und Pensionscassa, 22.2.1883, s. 1. Viz Tagesbote aus Mähren und Schlesien, Die sozial-politische Reform, 31.1.1883, s. 1.

38

a živnostenských podmínek také dělnickou otázku. Mladočeši zintenzivněli své agitace mezi dělnictvem, které přesvědčovali o svých reformách. Svým jednáním na jedné straně chtěli oslabit vliv sociálních demokratů mezi dělníky a na straně druhé se snažili přesvědčit právě sociální demokracii pro svou nacionální politiku. Aby získali výsadní patronát nad dělnictvem, podporovali mladočeši různé dělnické akce. V lednu roku 1898 se například stali spoluzakladateli Politického klubu národního dělnictva československého v Brně a kontrolovali další postup národních sociálů. Ti se pak v roce 1901 vymanili, podobně jako další pokrokové hnutí, z mladočeského vlivu a osamostatnili se. Oslabení voličské základny a strach z trvalejšího spojení staročechů s katolickou stranou je přimělo k ostřejším antiklerikálním výpadům, které měly oslabit rostoucí katolický proud a tak přimět nekatolické frakce ke spolupráci s mladočeskou stranou. Ačkoliv v říšských a zemských volbách v letech 1901 a 1902 slavila lidová strana úspěchy, posílení katolíků, sociálních demokratů a samotných odstředivých frakcí uvnitř strany svědčilo o její celkové krizi. Po zemských volbách v roce 1906 byl rozkol moravských mladočechů definitivně potvrzen jejich odsunem do izolace a odchodem několika poslanců z klubu. Aby neztratila své politické pozice, došlo v roce 1909 ke splynutí lidové strany s pokrokáři. Její nový program si sice zachoval středostavovskou orientaci a sociálně reformní rysy, ale tentokrát se více zaobíral obranou českých živnostníků, obchodníků, drobných a středních podnikatelů jako o protiváhu vůči německému kapitálu. Dělnická otázka u lidové strany pokrokové ustoupila do pozadí a nebyla zvlášť v programu zohledněna. Dělníci byli počítáni k ekonomicky nižším vrstvám, jejichž postavení strana chtěla zlepšit. Moravští mladočeši se bytovou otázkou zabývali jen z čistě pragmatických důvodů. Z jejich strany, zastoupené poslancem Šíleným, vzešla v roce 1896 myšlenka na zřízení veřejných zprostředkovatelen práce, které měly společně se stravovacími stanicemi suplovat i ubytovnu pro chudé dělníky.112 K jejich dalším větším počinům patřil návrh poslanců Staňka ze Želetavy, Mňuka a Dostála o stavbě levných dělnických domů v roce 1910 či návrh pokrokáře Fischera na financování budov se zdravými a lacinými byty v témže roce. Síla mladočechů v prvním desetiletí 20. století slábla pod vlivem působení sociálních demokratů, proto museli reagovat na aktuální problémy dělníků té doby.

Sociálně demokratická dělnická strana na Moravě Za nejsilnější dělnickou stranu na Moravě lze jednoznačně považovat sociálně demokratickou stranu, která zejména v 90. letech 19. století představovala významné centrum 112

Viz Janák, J., Snahy o zavedení veřejnoprávního zprostředkování práce na Moravě a ve Slezsku před rokem 1918. SPFFBU C44, 1997, s. 97 – 116.

39

rakouské sociální demokracie. Brněnští předáci strany úzce spolupracovali se svými rakouskými kolegy a často přebírali jejich návrhy. Kontakty s českými sociálními demokraty byly zpočátku chladné. Sociálně demokratická strana se od počátku svého vzniku zajímala o dělnické obyvatelstvo. Stanovením svého programu, založeném na zlepšení pracovních a životních podmínek dělníků, a zakládáním nejrůznějších dělnických spolků se zasloužili o rychlý růst své voličské základny. Vztahy mezi předáky a voliči stály na vzájemné solidaritě a respektu, čímž strana přitahovala pozornost dalších lidí z nižších vrstev. Vedle plnění politického programu sociální demokraté pořádali různé akce (májové oslavy, představení v dělnických divadlech, apod.), které měli upevňovat u voličů i stranické ideové skupinové myšlení. Prvních politických úspěchů dosáhli sociální demokraté po volební reformě v roce 1897, která jim umožnila významné zastoupení v říšské radě, a později po moravském vyrovnání v roce 1906 získali křesla i na moravském zemském sněmu, i když již dříve měli své zástupce v říšské radě a obecním zastupitelstvu (jen němečtí poslanci sociální demokoracie). Po svém zviditelnění na politickém poli upadla sociální demokracie do vnitřní krize. Od přelomu 19. a 20. století sílily nacionální a separatistické tendence, které byly vystupňovány pražským vedením strany o úplnou nezávislost na vídeňském centru. K dosažení tohoto cíle bylo třeba získat na svou stranu také sociální demokracii na Moravě. Po konfliktu českých a německých sociálních demokratů po volbách do brněnského zastupitelstva v roce 1905 se spor přenesl i na moravskou odnož strany. Česká sociální demokracie zde ovšem narazila na odpor, který se zostřil v letech 1910 – 1911, kdy došlo k politické rozluce a k založení samostatné české sociálně demokratické dělnické strany v Rakousku. Sociální demokraté, ačkoliv získávali každými dalšími volbami na síle, do roku 1910 na sněmovním sezení nevystoupili s nějakou větší reformou bytové otázky. V roce 1907 sociální demokrat Ludwig Czech113 přednesl na zasedání brněnské obecní rady dlouhou řeč o brněnské bytové nouzi, která pak byla otisknuta na stránkách tiskového orgánu strany. Czech zde zdůrazňoval, že špatnou bytovou situaci nelze vyřešit ve stávající společnosti bohatých a chudých a že je třeba převést vše do rukou všech. Prosazoval, aby byly konečně vydány funkční zákony, které by zabraňovaly prohlubování problémů s ubytováním nejchudších vrstev, a aby bytový úřad začal fungovat jako centrála pro všechny úřady spojené s bytovou

113

V roce 1906 se zasazoval o osvobození od placení příplatku (Zinsheller) k činžovní dani pro nejchudší. Dále viz Volksfreund, Gemeinderatsitzung vom 10. April 1906, 13.4.1906, příl. č. 30.

40

agendou, jež mu měly být podřízené. Na konci své řeči pak vyzval všechny k boji proti bytové nouzi jako stále roustoucímu závažnému problému.114

Křesťansko-sociální strana na Moravě O postavení dělníků ve společnosti se zajímalo i křesťansko-sociální hnutí na Moravě, které zaznamenalo srovnatelně více úspěchů při jednání s dělnictvem, než tomu bylo v Čechách. Zpočátku poměrně nejúčinnější formou pronikání církevního vlivu do dělnického hnutí se staly spolky, k jejichž první zakladatelům patřili například František Sušil, Matěj Procházka, atd. Ačkoliv křesťanští sociálové slavili v počátku jisté úspěchy, tovární dělnictvo se jim podařilo získat na svou stranu jen v omezeném počtu. V roce 1885 začali proto vydávat křesťansko-sociální čtrnáctitýdeník „Dělník“, kterým se znovu pokusili rozšířit své řady o dělníky. Přes mimořádnou aktivitu redaktora tohoto tiskového orgánu Tomáše Jirouška jejich snaha zůstala znovu bez větších výsledků. Křesťanští sociálové nenašli podporu nejen u dělníků, ale také u samotných kněží, kteří tutu stranu považovali jen za nějakou odnož sociální demokracie a stavěli se proti ní. Zásadním předělem se tak stalo vydání encykliky „Rerum novarum“ papežem Lvem XIII. v roce 1891,

která oficiálně nařizovala kněžím podporovat zásady křesťanského

socialismu a dostat se blíže k dělnickému obyvatelstvu. Na Moravě koncem 90. let 19. století nastoupil do čela moravského křesťansko-sociálního hnutí Jan Šrámek, který se více zaměřil na materiální požadavky dělníků, čímž se zasadil o další obrat a úspěchy na poli jednání s dělníky. Křesťanští sociálové se prohlašovali za křídlo národní katolické strany na Moravě, ačkoliv formálně existovali jako strana od roku 1895. Obě strany fungovaly jako celek s určitým vymezením sféry vlivu a zájmů. Katolická strana národní se více orientovala na národně politické, jazykové a školské otázky, čímž přitahovala zejména bohatší střední vrstvy a inteligenci. Křesťanští sociálové zpočátku přenechávali vysokou politiku katolické straně a soustředili se více na zakládání masových nepolitických organizací a na formulování sociálního programu, který měl řešit hospodářské a sociální zájmy nižších vrstev (domácí a zemědělští dělníci, malí živnostníci, v menší míře tovární dělníci,…). Křesťanští sociálové společně s katolickou národní stranou patřili v prvním desetiletí také k silnějším politickým stranám. K bytové otázce se vyjádřili na sněmovním sezení jen zřídka. Ve sledovaném období do roku 1910 se na moravském sněmu vyjádřili jen jednou prostřednictvím poslance Šrámka. 114

Viz Volksfreund, Zur Brünner Wohnungsnot, 1.11.1907, s. 4 – 5.

41

Národně sociální strana na Moravě Kromě sociální demokracie se dělnická otázka více objevovala v programu moravské národně sociální strany, která sdružovala národně orientované dělníky, jenž nesouhlasili s postoji sociální demokratů v národnostní sféře požadavků. Do jednání moravského zemského sněmu do roku 1910 sice nezasáhli kvůli své neúčasti, ale vzhledem k jejich sociálně zaměřenému programu je třeba zde je zmínit. Národně sociální strana vznikla v roce 1898 a její organizační základnu tvořil soubor politických a nepolitických vzdělávacích, odborových, mládežnických a ženských spolků. Jako strana dělnická nalézala ohlas částečně mezi továrním dělnictvem a pak ve větší míře mezi malovýrobním dělnictvem, samostatnými živnostníky a zčásti mezi dělnickou a učňovskou mládeží. Její silnější podpoře ze strany továrních dělníků ji bránila především velmi silná pozice sociálních demokratů v továrních odborech. Program strany, navržený V. Klofáčem v roce 1898, nekladl takový důraz na historické státní právo, spíše zdůrazňoval radikalní řešení sociální otázky a věnoval větší pozornost zájmům malých živnostníků a rolníků. Prosazoval odstranění národního útlaku a obnovení českého státu, všeobecné hlasovací právo, zrovnoprávnění žen, antiklerikalismus, zpřístupnění vzdělání, hospodářské a sociální povznesení nižších vstev, atd. Na konci 19. století národně sociální strana se pro upevnění svých pozic spojila vůči sociální demokracii se stranou mladočechů. Její počáteční poměrně rychlý a úspěšný vzestup se projevil již v roce 1901, kdy dva její kandidáti byli zvoleni do říšské rady. Ztráta podpory ze strany lidovců a špatná organizace uvnitř strany uvedly národní sociály do izolace. Postupně ztráceli těžce vydobyté sympatie a kvůli své spíše negativistické politice se odsoudili k volebním neúspěchům, které se jim podařilo prolomit až v říšských volbách v roce 1911 a v zemských volbách v roce 1913 díky volebnímu kompromisu se staročechy.

III. 4 Rozpočet města Brna V průběhu 80. a 90. let 19. století ožil v Brně znovu stavební ruch, který byl utlumen v 70. letech hospodářskou krizí. V této době byly rychle budovány celé nové čtvrti, které svými hranicemi dosahovaly až k okolním vesnicím, jako byly Žabovřesky, Královo Pole, Husovice, Židenice, atd.115 S rychlým stavebním a populačním růstem souviselo i zkvalitnění

115

Proti spojování okolních obcí, převážně s českým obyvatelstvem, k Brnu brojili především němečtí političtí zástupci, kteří tak chtěli zachovat německý ráz města.

42

hygienických poměrů ve městě. V 80. letech se začala soustavně stavět kanalizace, která do té doby fungovala jen ve vnitřním městě.116 V jednotlivých ulicích vznikaly kanály, které ústily přímo do brněnských řek, z nichž se tak bohužel stávaly odpadové stoky, shromažďující zárodky různých nemocí. Od druhé poloviny 19. století bylo postupně zdokanalováno osvětlení města a započalo se s výstavbou vodovodů, které byly pak nahrazeny v roce 1910 novým vodovodem, jenž byl napojen na prameny v okolí Březové a poskytoval dostatečný přísun pitné vody. Od zřízení vodovodů bylo zavedeno v Brně i kropení silnic. Na přelomu 19. a 20. století bylo v Brně 80 % štěrkových a jen 20 % dlážděných silnic a město tak chtělo zabránit znečišťování prostředí a i šíření nemocí. V roce 1902 byla zřízena podle rakouského modelu spalovna odpadů, která měla usnadnit městu udržení jeho čistoty. Rychlý stavební růst si vyžadoval značných investic. Rozpočet města Brna se neustále zvyšoval. V roce 1851 stála správa obce přibližně 100 000 zlatých, roku 1900 však už přes 700 000 rakouských korun. Veškerá vydání v roce 1900 tak činila 3 717 959 korun a příjem dosahoval jen 3 529 174 korun. Rozpočtový schodek každým rokem rostl. V roce 1874 získalo Brno půjčku na 3 500 000 zlatých a roku 1890 se ještě vypůjčilo na stavbu vodovodu 7 miliónů zlatých. Do konce 19. století se tak město zadlužilo částkou přes 18 miliónů korun.117 Podrobněji vypadala situace takto:118

rok

celkové výdaje

celkové příjmy

1886

1 406 793 zl.

1 374 598 zl.

1890

1 775 912 zl.

1 547 476 zl.

1895

2 223 517 zl.

1 877 909 zl.

1901

7 182 943 K

5 747 339 K

1905

9 078 632 K

7 187 053 K

Z krátkého přehledu ročních rozpočtů města Brna je jasně vidět, že každoročně se jeho rozpočtový schodek zvyšoval. Během let 1901 – 1911 stoupl obecní dluh až na 53 515 643

116

Kanalizace existovala do roku 1850 jen ve vnitřním městě. Jedna její stoka ústila před Židovskou branou do strouhy Svratky, druhá vedla kolem Nové brány do Ponávky na Cejlu a třetí vedla do Ponávky kolem místodržitelství. Dále viz Kol. aut., Dějepis města Brna II. Brno 1973, s. 31. 117 Viz Kol. aut., Dějepis města Brna II. Brno 1973, s. 31. 118 Viz Österreichisches Städtebuch. Sv. V. – XIII., Vídeň 1893 – 1911.

43

korun, přičemž celý inventární majetek města se v roce 1912 odhadoval na 50 miliónů korun.119 Na budování různých veřejných staveb (kanalizace, vodovod, …) město uvolňovalo každým rokem mnoho peněz.120

rok

kanalizace

vodovod

příjmy

výdaje

příjmy

výdaje

1903

56 287 K

427 389 K

12 892 K

402 320 K

1904

50 240 K

297 507 K

2 003 K

231 227 K

1905

71 767 K

284 481 K

293 K

262 681 K

1906

57 200 K

322 332 K

2 825 K

153 948 K

Výdaje z těchto staveb byly sice kolísavé, ale ve srovnání s dalšími částkami, určenými na školství či chudinství, netvořily nejdražší položky rozpočtu. Město stále do těchto staveb investovalo, ačkoliv příjmy z nich nepokrývaly ani polovinu nákladů. Zajímavé je ale srovnání těchto staveb s ostatními stavebními počiny, které město podniklo. Například v roce 1906 vymezilo jen 300 000 korun na stavbu nových bytů, z čehož bylo 150 000 korun určeno na zbodování bytů dělnických .121 S přihlédnutím na miliónové částky, které věnovalo na stavbu různých škol či dobročinných ústavů a které si vydělalo na domovní dani, byla tato částka naprosto směšná. Během let 1904 – 1908 bylo postaveno na základě zákona z roku 1902 dvanáct domů s levnými, především dvoupokojovými byty:122

rok 1904 …………. 2 domy rok 1905 …………. 1 dům rok 1906 …………. 3 domy rok 1907 …….…… 4 domy rok 1908 …………. 2 domy

119

Viz Kol. aut., Dějepis města Brna II. Brno 1973, s. 62. Viz Österreichisches Städtebuch. Band V. – XIII., Vídeň 1893 – 1911. 121 Viz Rovnost, Nový dluh Brna, 17.4.1906, s. 1. 122 Viz Österreichisches Städtebuch. Band XIII., Vídeň 1911. 120

44

Každoročně se průměrně postavilo nebo přestavilo sto domů, lze tedy usuzovat, že ačkoliv bylo stavění těchto domů daňově zvýhodněno, této možnosti se velmi zřídka využívalo. Město vybralo každoročně vysoké částky na už zmíněné domovní daně. rok Daň z nájemného123

5%ní daň z výnosu od

celkem

(z činže)

daní osvobozených budov124

1903

607 630 K

395 341 K

1 002 971 K

1904

-

-

1 281 302 K

1905

2 749 116 K

50 808 K

2 799 924 K

1906

3 274 816 K

72 668 K

3 347 484 K

Výše domovní daně pochopitelně ovlivňovala i výši nájemného bytů v nich. Majitelé domů na každé zvýšení domovní daně samozřejmě reagovali zvýšením už tak vysokého nájemného bytů, čímž pak nejvíce poškozovali samotné obyvatele bytu. Přirážky k činžovní dani se stále zvyšovaly,125 v roce 1907 dokonce tvořily 82 %.126 Vysoké daňové zatížení obyvatelstva Brna v prvním desetiletí 20. století se už stávalo neúnosným. Město ale potřebovalo znovu naplnit svou pokladnu, prázdnou po zkonstruování různých modernizačních projektů města. Z výše uvedených informací je patrno, že Brno se snažilo na konci 19. století zlepšovat hygienické a zdravotní podmínky svého obyvatelstva. Investované peníze se mu ale nevracely hned, proto bylo nuceno je získávat pomocí příjmů z jiných daní. Zvyšování daní se dotklo hlavně chudšího obyvatelstva, mezi které patřilo i tovární dělnictvo, a tím nepřímo snižoval jeho životní úroveň, ačkoliv ji chtělo prvně povznést.

123

Překl. „Hauszinssteuer“. Překl. „5prozentigen Steuer vom Ertrage hauszinssteuerfreier Gebäude“. 125 Srov. viz Volksfreund, Die Höhe der Mietzinsumlage, 10.4.1906, s. 5. Tamtéž, Die neuen Steuern und der Familienhaushalt, 11.12.1906, s. 4 – 5. 126 V Praze to bylo 85 % a ve Vídni 53 %. Viz Jarolim, Johann, Zur Sanierung der Finanzen der österreichischen Gemeiden. Mit besonderer Berücksichtigung Brünns und Mährens. Brno 1908, s. 11. 124

45

IV. Činnost dělníků pro zlepšení své bytové situace Pokud chtěli tovární dělníci nějakým způsobem změnit svou špatnou bytovou situaci, mohli využít několika způsobů: -

snažit se více vydělat další prací,

-

přesvědčit v zastoupení svých politických předáků zákonodárce o svých požadavcích na politickém poli,

-

donutit pomocí stávek a nátlakem zákonodárce, aby vyšli vstříc jejich podmínkám.

První možnost řešení této otázky je sice logická, ale naprosto nereálná. Při jejich 11 hodinové pracovní době by stěží mohli pracovat ještě déle a více v dalším zaměstnáním, aby si pak mohli dovolit byt na lepší úrovni. Vzhledem k tomu, že bytová otázka nebyla individuálním problémem malé skupiny dělníků, ale záležitostí všech chudších vrstev, bylo nutné, aby změna přišla celoplošně pro všechny. Té mohli dosáhnout pomocí dalších dvou možnosti, přičemž druhá byla trochu zdlouhavá, ale výsledky v podobě zákonů jisté, a třetí zase rychlá s výsledky vrtkavými.

IV. 1 Stávky Stávky jako donucovací prostředek pro prosazení svých požadavků využívali textilní dělníci v Brně na konci 19. století hojně. 127 Ačkoliv mezi jejich hlavní podmínky patřilo zkrácení pracovní doby a zvýšení mezd, lze sem zařadit bytovou otázku, která byla nejen součástí podmínek pro zlepšení jejich živnotní úrovně, ale byla i ve vzájemné závislosti s hlavním bodem programu stávkujících, a to se snahou získat lepší peněžní ohodnocení. Velká vlna stávek v Brně proběhla hlavně v průběhu 80. a 90. let 19. století. První velká stávka vypukla 15. června 1885, jež rozpoutali brněnští textilní dělnici. Hned druhý den došlo k velkým bouřím na Cejlu a Josefově, při nichž došlo ke srážkám s policií a vojskem a k rozbíjení některých továren. Postupně se stávka rozšířila tak, že čtvrtého dne stávkovalo již 13 000 dělníků ze 62 závodů. Teprve v průběhu stávky byl vytvořen stávkový výbor a stanoveny společné požadavky dělnictva, tj. snížení pracovní doby a zvýšení mezd o 30 procent. Pak již stávka probíhala klidně a organizovaně. V důsledku slabé organizační struktury skončilo stávkové hnutí 23. června 1885 jen částečným úspěchem dělnictva. Továrníci přistoupili na snížení pracovní doby na 10 hodin a slíbili individuální zvýšení mezd. 127

Viz příloha č. 3, s. 55.

46

Sliby továrníků však nebyly po nástupu do práce většinou dodrženy. Padesát devět účastníků bylo postaveno před soud a padesát sedm z nich bylo odsouzeno do vězení a těžkého žaláře až do výše 18 měsíců. Textilní dělníci provedli ještě jednou stávku v červenci roku 1889, v níž se dožadovali stejných požadavků. Po třech týdnech si vydobyli dílčí zvýšení mezd. Další stávka, které předcházelo několik dílčích bojů, započala 2. května 1889 a znovu jejím cílem bylo dosažení výše uvedených bodů. Snahou brněnských textiláků bylo tentokrát získat na svou stranu textilní dělnictvo ostatních středisek tohoto průmyslového odvětví. Předáci hnutí proto objížděli tato centra a přesvědčovali tamnější dělníky o svých bodech programu. Stávka se tak měla stát celorakouskou stávkou textilního dělnictva. Celý protest trval 66 dní a textiláci v ní dosáhli znovu částečných úspěchů. Podnikatelé přistoupili na 10 a půl hodiny práce (v mnoha závodech se přitom už tak pracovalo) a přes zimu zkrátili pracovní dobu na 9 hodin. V pěti závodech pak dosáhli ještě zvýšení mezd. V roce 1905 propukla další stávka, do níž se zapojili mj. i textilní dělníci v Brně. Následující rok proběhla ve stejné intenzitě další stávka, jejíž základ tvořili, místo brněnských, boskovičtí dělníci. Výsledkem byl ústupek jen ve mzdě, která byla zvýšena o 3 – 12 %. Souhrně lze konstatovat, že ve srovnání s ostátními lokalitami, kde textilní zorganizovali stávková hnutí, patřilo Brněnsko k nejfrekventovanějším. Stávky na Brněnsku lze považovat také za nejintenzivnější a nejúspěšnější. Tato skutečnost souvisí pevným ukotvením textilního průmyslu na Moravě a s relativně stejnorodými pracovními a životními podmínkami dělníků.

IV. 2 Činnost politických stran Zájmy dělniků hájila především strana sociálně demokratická, která byla založena v roce 1878. Od svého vzniku si snažila upevnit své postavení i na Moravě a úzce spolupracovat s rakouskou sociálně demokratickou stranou. Bytová otázka patřila také k bodům, které sociální demokraté chtěli změnit. Byla zmíněna okrajově v rezoluci, která byla přijata všemi delegáty sjezdu moravsko-slezského dělnictva, který se konal v dubnu roku 1882 v Brně. Tato rezoluce byla navržena členy brněnského vedení E. Zachariášem a T. Indrou a vypracována komisí, složenou z J. Hybeše a brněnských delegátů J. Kyselky a J. Spurného a obsahovala požadavky na všeobecné a přímé volební právo, svobodu spolčování, shromažďování, koaliční a tiskovou, úpravu

47

živnostenského řádu, snížení pracovní doby, zákaz práce dětí, omezení práce žen a mladistvích, ustanovení živnostenských inspektorů,… . 128 Sociální demokraté chtěli především na konci 19. století prosadit zlepšení podmínek v továrnách a tím tak zajistit bezpečnost a zvýšení úrovně na pracovišti. Na počátku 20. století změnili po svých úspěších směr svých požadavků do oblasti politické, kde se zaměřili na prosazení všeobecného volebního práva. V roce 1903 zahájila moravská sociální demokracie kampaň pro rozšíření volebního práva do zemského sněmu a obcí, která měla dobrý ohlas mezi obyvatelstvem jak ve městě, tak i na venkově. Hnutí za všeobecné volební právo postupně sílilo. Brněnští dělníci v říjnu roku 1904 provedli obrovskou demonstraci a podpořeni sociálně demokratickou stranou hrozili vyhlášením generální stávky v případě, že sněm nepřistoupí na jejich podmínky. Na konci listopadu roku 1904 zasedal moravský zemský sněm naposledy, aniž by provedl volební opravy. Moravské hnutí za všeobecné volební právo se ovšem nerozpadlo a v roce 1905 ještě více pod vlivem ruské revoluce posílilo a projevovalo se různými demonstracemi nejen v Brně, ale i v Praze a Vídni. V roce 1906 vláda v čele s premierem Gautschem pod tlakem veřejnosti předložila návrh volební reformy, která byla potvrzena v lednu roku 1907 a s kterou bylo zavedeno všeobecné a rovné hlasovací právo. Jím byl odstraněn kuriální systém, avšak volební právo bylo jen formálně rovné Volební rovné aktivní právo bylo přiznáno všem mužům starším 24 let a volební právo pasivní mužům od 30 let.

O prosazení všeobecného hlasovacího práva se snažili nejen sociální demokraté, ale i ostatní moravské politické strany. Zajímavý postoj k všeobecnému a rovnému volebnímu právu měla strana křesťanskosociální. 129 V 90. letech 19. století vystupovala nekompromisně proti rovnému právu a navrhovala nesporné tzv. zájmové volební právo. Moravští křesťanští sociálové se ze strachu ze ztráty dělnických voličů zdůrazňovali svůj kladný přístup k oběma druhům volebního práva a jejich nutné zavedení. Díky této taktice se poté i dále udrželi v politice, když české strany katolické byly už mimo hru. Nutno ale připomenout, že cílem křesťanských sociálů nebylo zavedení volebního práva, ale především oslabení vlivu sociálních demokratů u dělníků, což se jim na počátku 20. století podařilo jen částečně.

128

Viz Šindelář, Bedřich a kol., Z dějin dělnického hnutí na Brněnsku. (Od nejstarších počátků do založení KSČ). Brno 1956, s. 61. 129 Viz Kraváček, František, „Křesťanský socialismus“ a dělnictvo na Moravě koncem 19. století a počátkem 20. století. ČMM 93, 1974, č. 1/2, s. 146 – 151.

48

Také moravští mladočechové si uvědomovali sílu dělnictva a snažili se je přesvědčit o svém programu. 130 Zvýšenou pozornost věnovali sociálnímu postavení českého dělnictva, které bylo podle nich utlačováno německým a židovským obyvatelstvem. Zlepšení jejich existenčních podmínek viděli ve změnách právního a společenského řádu. Zasazovali se o to, aby dělníkům bylo přiznáno právo shromažďovací a spolčovací, svoboda tisku nebo také všeobecné a přímé volební právo, zajímali se o stav pracovních vztahů na pracovišti a snažili se nalézt řešení pro stále závažnější sociální otázky, které viděli v hospodářském povznesení a zlepšení hmotného a mravního postavení střední vrstvy. Cílem strany mladočechů, podobně jako u křesťanských sociálů, bylo získat na svou stranu alespoň část dělníků a oslabit jak sociální demokraty, tak moravské staročechy. Ve skutečnosti jim nešlo příliš o řešení sociální otázky. Jejich výhodou se stal A. Stránký, který svou politickou orientací stál na pomezí mladočeských liberálů a sociálních reformátorů. Stránský v rámci svého zaměstnání v advokátní kanceláři byl v častém kontaktu s dělníky a znal jejich problémy. K požadavku všeobecného hlasovacího práva se mladočeši se hlásili už v roce 1893, aby se tak odlišili od staročechů. V roce 1896 dostali zástupci moravských mladočechů příležitost pro něj hlasovat, ale neučinili tak. Tím si vysloužili ostrou kritiku ze strany Josefa Hybeše a dalších sociálních demokratů. Jejich konání tak jen dokazuje, že jim ve skutečnosti nešlo příliš o řešení sociální otázky, ale zároveň si uvědomovali, že na své straně potřebují mít voliče z rodící se nejvlivnější skupiny. Požadavek všeobecného hlasovacího práva měli ve svém programu také národní sociálové, kteří si tím chtěli získat větší voličskou základnu. Jejich programová a organizační neujasněnost ale způsobila, že jejich politické působení na Moravě nedosáhlo větších úspěchů.

IV. 3 Dělnické spolky v Brně Morava patřila díky několika rozvinutým průmyslovým oblastem k zemím s poměrně aktivním brzy organizovaným dělnickým hnutím. Jejich základem se staly mimo jiné i dělnické spolky nejrůznějšího zaměření, které svou činností měly přilákat a soustřeďovat dělníky stejného zaměstnání a záliby a které pak měly rozšiřovat zájmy a

podporovat

politické smýšlení dělníků a jejich postavení ve společnosti.

130

Viz Brodesser, Slavomír, Dělnická otázka v politice moravských mladočechů. ČMM 93, 1974, č. 1/2, s. 128 – 136.

49

I když se dělnické hnutí na Moravě zpočátku opíralo zejména o nepolitické konzumní, spořitelní a podpůrné spolky, od poloviny 60. let 19. století vznikaly také spolky odborové a vzdělávací, které mnohdy suplovaly politickou činnost, a od 70. let 19. století byly zakládány i první dělnické politické spolky.131 Na konci 60. let 19. století spolkový život v Brně utvářeli především knihařští a textilní dělníci, kteří svou činností položili základy sociálně demokratických spolků, jako např. Dělnický vzdělávací a podpůrný spolek (Arbeiterbildungs- und Unterstützungsverein, zal. 1869); Dělnický vzdělávací spolek (Arbeiter-Bildungsverein, zal. 1870); Odborový spolek tkalců (Fachverein der Weber, zal. 1871); atd. Pro toto období je obzvláště důležité, že nově vznikající dělnické spolky nebyly konstituovány na národních principech. Platila zde národní tolerance, na jejímž základě se spolky odprostily od vlivu jak německé liberální strany, tak české národní strany. V roce 1973 tak došlo ke sjednocení textilního dělnictva bez ohledu na národní příslušnost v odborvé organizace „Odborový spolek manufakturních dělníků“ (Fachverein der Manufactur-, Fabriks- und Handarbeiter). Vedle typicky politických dělnických spolků se i hojně zakládaly spolky, jejichž úkolem byla podpora dělníků v jejich životě. Vznikaly tak spolky, které se staraly o nemocné a invalidní dělníky (např. Erste allgemeine Brünner Arbeiter Kranken- und Invalidenkassa, zal. 1869), nebo o ovdovělé ženy a sirotky dělníků.132 Na konci 19. století se ojevovaly také spolky, které upozorňovaly na tíživá aktuální témata v životě dělníků a snažily se je svou činností nejen na politickém poli řešit. K takovýmto spolkům patřily například organizace, zakládané z důvodu špatné bytové situace, jako např. spolek „Samostatnost“; „Mährischer Gewerbeverein“; „ Zentralstelle für Wohnungsreform in Österreich“; atd.

131

Viz Malíř, J., Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996, s. 174. Viz dále Radimský, J., Nejstarší spolky na Moravě s přihlédnutím ke spolkům dělnickým. ČMM 73, 1954, s. 108 – 119. 132

50

Závěr Na závěr si shrňme několik dříve uvedených informací, které se týkají bytové problematiky dělníků v Brně na konci 19. a na počátku 20. století. Postavení dělnického obyvatelstva, žijícího na ulici Cejl v době hospodářské konjuktury, bylo ovlivněno nastupující průmyslovou aglomerací a vysokou kulminací vnitřní i vnější migrace pracujících. Ulice Cejl jako průmyslová oblast shromažďovala vysoký počet lidí, pocházejících jak z venkova, tak z Brna, kteří zde hledali práci a ubytování. Z hlediska národnosti je zajímavé, že se zde usazovalo více Čechů v porovnání s průměrnými hodnotami brněnského obyvatelstva. Důvody můžeme vidět především už v samotné oblasti, kde se hustě soustřeďovala průmyslová centra hlavně s textilním zaměřením a přitahovala mnoho dělníků bez ohledu na národnost. Za zajímavou lze dále také považovat záležitost víry. Drtivá většina vybraného vzorku dělníků se totiž hlásila ke katolickému vyznání, ačkoliv význam církve na počátku 20. století postupně klesal. Manželské svazky, uzavíráné na tomto základě, pak přinejhorším jen z církevních důvodů byly pevné, poněvadž ani jeden z 150 sledovaných lidí nepatřil mezi rozvedené. Bytovou situaci především továrních dělníků, bydlících na ulici Cejl v Brně na přelomu 19. a 20. století, lze zhodnotit podle vybraného vzorku jako velice špatnou. Většina z nich bydlela v malých neútulných zdraví nevhodných bytech, které splňovaly jen základní hygienické podmínky. Důvodů pro totu situaci můžeme vidět několik. První lze spatřovat v nedostatku finančních prostředků pro pronájem většího bytu. Přestože velkou část svého života strávili v zaměstnání, nevydělávali dostatek peněz, jenž by jim zaručil alespoň o trochu lepší životní úroveň. Jejich nízký plat jim nedovoloval pořídit si větší byt, který by naplnil jejich základní životní potřeby, a proto se museli směstnávat ještě s dalšími cizími osobami v malých zdraví nevyhovujících často jednopokojových bytech. Druhým důvodem byla samotná cena bytů. Jedno- a dvoupokojové byty patřily kvůli svému nižšímu nájemnému mezi nejoblíbenější dělnická obydlí, ačkoliv svou prostorností nevyhovovaly počtu nájemníků. Průměrně žilo v jednopokojových bytech pět lidí, přičemž vzduchový prostor, vyhrazený na jednu osobu, zřídka kdy dosahoval 20 m3. Nižší cena těchto malých bytů byla spíše relativním pojmem, poněvadž ve srovnání s cenami větších bytů byla přemrštěně předraženou. V důsledku nízkého platu a vysokých cen bytů pak museli obyvatelé brát do svého bytu podnájemníky a nocleháře, kteří reprezentují třetí důvod pro špatný stav bydlení dělníků. 51

Přítomnost cizích osob narušovala nejen normální chod rodiny, ale také ohrožovala její členy i ze zdravotního hlediska. Časté střídaní cizích osob na tak malém prostoru, jako byl typický dělnický byt, zvyšoval riziko vzniku a přenosu nakažlivých chorob. Nezřídka podnájemníci a nocležníci sdíleli s nájemníky bytu i jejich postel, čímž zasahovali do jejich nejintimnějšího soukromí. Přesný počet těchto cizích osob nelze odhadnout, protože nebyli direktivně evidováni. Ze sčítacích operátů z roku 1910 víme, že tvořili 30 % vybraného vzorku. Ve skutečnosti jejich počet mohl být ale mnohem vyšší. Nelze také pevně stanovit, kolik rodin během svého života vystřídali a kolik rodinných členů jako nejčastější přenašeči nakazili nějakou chorobou. Nejasné je také, jakou měrou narušili svým pobytem rodinné zázemí dělníků a tím způsobili jeho disfunkčnost. Čtvrtým důvodem špatné úrovně dělnických bytů bylo jejich sociální zařízení, které mnohdy nevyhovovalo základním hygienickým a zdravotním požadavkům. Nedostatek toalet a zcela chybějící koupelny snižovaly obranyschopnost obyvatelů domu. Špatně kryté žumpy, hnojiště a skládky se stávaly semeništěm nemocí. Ačkoliv na konci 19. století se město snažilo v rámci rozvoje infrastruktury o rozšiřování kanalizace a vodovodů, mnoho domů si zachovalo svou špatnou úroveň, poněvadž jejich majitelé se příliš nestarali o jejich rekonstrukci. Pátý důvod lze nalézt v politické situaci na Moravě na přelomu 19. a 20. století. Město se v této době sice snažilo zlepšit životní úroveň obyvatel v rámci své modernizace, ale soustředilo se jen na určitou skupinu těchto lidí. Vzhledem k německému charakteru města se pochopitelně více podporovali němečtí obyvatelé. Němečtí liberálové jako jedna z nejvlivnějších stran na Moravě, se bránili jakémukoliv českému vlivu. Proto také jednoznačně odmítali spojování Brna s předměstskými obcemi, které byly svým původem převážně české. Ačkoliv spoluvytvořili velkorysý sociální systém pro brněnské obyvatelstvo, především v oblasti chudinství, využívala ho spíše jen jeho německá část, a to ještě jen ve vnitřním městě. Brněnská předměstí nebyla tak dobře finančně zabezpečena, a proto si nemohla dovolit uvolnit větší finanční částky pro rozvoj sociální péče. Němečtí liberálové nahlíželi na dělnictvo jen jako na pracující sílu a jeho potřeby odsouvalo, protože přece jen k jejich hlavním voličům nepatřilo. V rámci sociální péče se především snažili o zlepšení postavení německého chudého obyvatelstva. Na druhou stranu si ale také uvědomovali, že se z dělnictva stával postupně důležitý rozhodující politický element, jakýsi jazýček na vahách, který bylo dobré mít na své straně nebo ho alespoň neutralizovat.

52

Německá liberální strana

se svými návrhy v oblasti dělnického sociálního

zákonodárství přikláněla spíše k druhé možnosti. Prosazováním dělnických kolonií, stravovacích stanic a dalších podobných institucí chtěla dělnictvo uklidnit a izolovat, aby oddálila jeho mocenský růst. Na její obhajobu je ale nutno konstatovat, že patřila mezi první moravské politické strany, které se vůbec sociálním zákonodárstvím začaly zabývat a které svým jednáním alespoň trochu přispěly k posunu v této oblasti. Hlavním rivalem německé liberální strany byla česká strana národní, která se pokoušela zamezit růstu německého vlivu na Moravě. Dělnická otázka nepatřila k jejím hlavním programovým bodům. Nikterak se ji nesnažila řešit, spíše ji jen využívala proti německým liberálům, když odmítala jejich návrhy na řešení tohoto problému. Vzhledem k tomu, že sama na konci 19. století ztrácela na politické síle, nijak zvlášť do této oblasti nezasáhla. Významnost dělnické problematiky pro politický vzestup si ale velmi dobře uvědomovali mladočeši, kteří se z tohoto pragmatického důvodu této oblasti věnovali. Chtíc získat výsadní místo v moravském politickém životě, museli reagovat na špatnou bytovou situaci dělníků. Ve šlépějích německých liberálů se zasazovali o zřízení zprostředkovatelen práce a podporovali stavbu levných a zdraví vhodných bytů, ačkoliv z výše uvedených údajů vidíme, že k masovému stavebnímu ruchu těchto bytů rozhodně nedocházelo. Podobně pragmaticky postupovaly i katolické strany na Moravě, které na základě papežské encykliky Rerum novarum se obrátily k dělnickému hnutí, aby ho více připoutalo ke katolické víře a aby ho také využilo k upevnění své politické moci. Hlavní reprezentantkou potřeb dělníků se tak stala sociálně demokratická strana dělnická, která sama z dělnického hnutí vzešla. Na ni lze názorně vidět, na jaké úrovni bytová otázka dělníků stála. Do konce 19. století byla spíše přehlíženou, protože sociální demokraté se více zaměřovali na zlepšení pracovních podmínek. Z jejich strany to bylo logické, dělníci trávili většinu svého času v továrně a potřebovali reformy, které by jejich postavení zde zlepšily. Na počátku 20. století, kdy se sociální demokracie dostala na roveň vysoké politiky, se začala zajímat o mimopracovní život dělníků. Zasadila se o prosazení politických požadavků (např. boj za všeobecné volební právo) a také o další rozšíření sociálních reforem, do nichž patřila i bytová problematika dělníků. Sociální demokraté, podobně jako další menšinově zastoupené strany na moravské politické scéně, viděli mimo jiné řešení této otázky v jinak sestaveném městském rozpočtu. Rozpočet města Brna lze považovat za další důvod špatné bytové situace. Na přelomu 19. a 20. století město Brno investovalo do příliš drahých projektů, které měly oživit jeho 53

infrastrukturu. Stavba kanalizace, vodovodů či samotná úprava silnic znamenaly sice na jedné straně zlepšení životní úrovně obyvatelstva potažmo dělnictva, ale na druhé straně ho postavily před obrovský dluh, který svými daněmi muselo splácet. Městský rozpočet na počátku 20. století byl v oblasti sociálního zákonodárství více zaměřen na chudinství, školství a částečně zdravotnictví. Finanční podpora při stavbě dělnických bytů byla mizivá, daňového zvýhodnění dle zákonů z roku 1892 a 1902 majetníci využívali málo. Ačkoliv potřeba nových levných a zdraví vyhovujících dělnických bytů se populačním růstem brněnského obyvatelstva stále zvyšovala, město se stavbou nových domů otálelo a neprovedlo ani přerozdělení rozpočtu. Důvody v jeho jednání můžeme spatřovat především v tom, že do roku 1910 sociální demokracie a ostatní pro dělníky orientované strany neměly na vrcholných místech moravské politiky své zástupce, a proto mětský rozpočet svými položkami nebyl bytové otázce dělníků příliš nakloněn. Tovární dělníci, aby mohli změnit nejen svou bytovou situaci, měli jen omezené prostředky. Pomocí stávek a jednání jejich zástupců na politickém poli dosáhli pochopitelně jistých úspěchů. Otázkou zůstává, zda těchto úspěchů vůbec využívali. S přihlédnutím na bytovou problematiku je složité na ni odpovědět. Je nepopiratelné, že město nebo soukromé osoby několik dělnických domů, které vyhovovaly zákonem stanoveným podmínkám o stavbě dělnických bytů, v omezeném rozpočtu vystavěly. Ze strany dělnictva byly tyto domy přijímány zčásti mile a zčásti vlažně. Pokud se jednalo o byty městské, dělníci je přijímali spíše méně, protože se obávali zvýšené kontroly ze strany města. U ostatních domů, které byly vystavěny soukromou osobou, hrozilo stejné riziko, poněvadž město tím, že osvobodilo stavitele od placení daní, ho získalo také pod svůj vliv.

Souhrnně lze ale konstatovat, že se na přelomu 19. a 20. století postavení dělníků, žijících v Brně potažmo na ulici Cejl, rozhodně zlepšilo. Vedle jejich politických úspěchů došlo díky jejich aktivitě k posunu v sociálním a zdravotním zákonodárství, čímž ovlivnili nejen svůj život, ale i život obyvatel ostatních profesí.

54

Seznam použité literatury a pramenů


Bláha, Arnošt, Sociologie sedláka a dělníka. Příspěvek k sociologii společenských vrstev. Praha 1965.




Brodesser, Slavomír, Dělnická otázka v politice moravských mladočechů. ČMM 93, 1974, č. ½, s. 128 – 136.




Deutsch, Eduard, Beiträge zur Brünner Arbeiterfrage. Rundschau und Kritik über der Arbeiter in Brünn bereits bestehenden Einrichtungen. Brno 1869.




Efmertová, Marcela C., České země v letech 1848 – 1918. Praha 1998.




Fasora, Lukáš, Správa brněnských předměstí v letech 1885 – 1914 ve světle obecních rozpočtů. K rozhodovacím postupům a prioritám místních elit v komunální správě. In: Brno v minulosti a dnes 17, 2003, s. 143 – 163.




Fojtík, Karel, Dům na předměstí (Etnografická studie o životě obyvatel činžovního domu v Brně). In: Brno v minulosti a dnes 5, 1963, s. 45 – 68.




Fojtík, Karel, Tři typy dělnických obydlí v Brně. In: Brno v minulosti a dnes 1, 1959, s. 23 – 40.




Fojtík, Karel, Úloha tradice při formování brněnských předměstí. In: Etnografie dělnictva 8, 1977, s. 187 – 198.




Hácha, Emil a kol., Slovník veřejného práva československého. Brno 1929.




Holleis, Eva, Die sozialpolitische Partei. Sozialliberale Bestrebungen in Wien um 1900. Vídeň 1978.




Horáček, Emil, Bytová otázka. Brno 1905.




Janák, Jan, Příčiny vzniku předlitavské správy. Brno 1970.




Janák, Jan, Z počátků moravského sociálního zákonodárství (Vznik instituce stravovacích stanic a jejich frekvence na jižní Moravě). ČMM 88, 1969, s. 50 – 72.




Janák, Jan, Snahy o zavedení veřejnoprávního zprostředkování práce na Moravě a ve Slezsku před rokem 1918. SPFFBU C44, 1997, s. 97 – 116.




Jarolim, Johann, Zur Sanierung der Finanzen der österreichischen Gemeiden. Mit besonderer Berücksichtigung Brünns und Mährens. Brno 1908.




Kol. aut., Dějiny města Brna II. Brno 1973.




Kraváček, František, „Křesťanský socialismus“ a dělnictvo na Moravě koncem 19. století a počátkem 20. století. ČMM 93, 1974, č. ½, s. 146 – 151.




Machačová, Jana, Mzdové a stávkové hnutí dělnictva v průmyslových oblastech českých zemí 1848 – 1914. Opava 1990. 55




Malíř, Jiří, Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996.




Martínek, Miroslav, Přehled vývoje rakouského zákonodárství v oblasti chudinství, zdravotnictv a sociální správy. In: Sborník k dějinám 19. a 20. století 4, 1977.




Neudorflová, Marie L., České ženy v 19. století. Praha 1999.




Österreichisches Städtebuch. Sv. V. – XIII., Vídeň 1893 – 1911.




Radimský, Jiří, Nejstarší spolky na Moravě s přihlédnutím ke spolkům dělnickým. ČMM 73, 1954, s. 108 – 119.




Rechenschaftsbericht (Jahres-Bericht) 1909. Bezirks-Krankenkasse für den Stadt- und Landbezirk Brünn. Brno 1910.




Rozprýmová, Jitka, Migrace dělnictva z ulice Cejl a části ulice Josefov v letech 1890 – 1910. Práce k souborné zkoušce z historie, Brno 2005.




Smyčka, Jan, Chudinství se stanoviska sociálně veřejného a sociálně lékařského. Praha 1909.




Stavební zákon pro zemské hlavní město Brno, král. hlavní město Olomouc, pro král. město Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská (daný zákonem ze dne 16. června 1894, č. 63 z. z. a změněný a doplněný zákonem ze dne 16. června 1914, č. 39 z. z.). Brno 1914.




Šindelář, Bedřich a kol., Z dějin dělnického hnutí na Brněnsku (Od nejstarších počátků do založení KSČ). Brno 1956.




Šujan, František, Dějepis města Brna. Brno 1925.




Rovnost, 17.4.1906, MZK, Brno.




Tagesbote aus Mähren und Schlesien, 31.1.1883, 22.2.1883, MZK, Brno.




Volksfreund, 10.4.1906, 13.4.1906, 11.12.1906, 1.11.1907, 5.11.1907, 8.11.1907, 12.11.1907, 15.11.1907, MZK, Brno.




AMB, rkp. 2991 – 2992, Sčítací operát 1890, Zeile 1 – 125.




AMB, rkp. 3199 – 3203, Sčítací operát 1910, Zeile 1 – 125.




MZA, Sněmovní list 1881 – 1910. Brno 1881 – 1910.

56

Seznam příloh

1. Návrh zákona o stavbě levných dělnických bytech z roku 1892 (Viz Sněmovní list, 1892, příl. 153, s. 273.)

Zákon daný dne …………..……..

Platný pro markrabství moravské, kterýmž se propůjčují výhody pro nové stavby s byty dělnickými. S přisvědčením zemského sněmu Mého markrabství Moravského vidí se mi naříditi takto: §. 1. Nové stavby s byty dělnickými, které jsou naznačeny v zákoně ze dne 9. února 1892, čís. 37 ř. z., jsou na tutéž dobu, po kterou jim na základě jmenovaného zákona poskytnuto jest osvobození od domovní daně činžovní a od 5%ové daně z čistého výnosu činžovního, osvobozeny též od placení veškerých přirážek zemských a okresních, jakož i od polovice obecních přirážek k dotčeným daním státním. §. 2. Snešením obecního zastupitelstva může býti vysloveno, že v §. 1. stanovené osvobození od polovice přirážek obecních rozšíří se též další, potažmo na zbývající část oněch přirážek. §. 3. Jestliže výhody, poskytnuté zákonem ze dne 9. února 1892, čís. 37 ř. z., na základě §. 6 naznačeného zákona předčasně pominou, přestane touže dobou také osvobození od přirážek. §. 4. Zákon tento nabude platnosti toho dne, kterého bude vyhlášen. §. 5. Mým ministrům vnitra a financí jest uloženo, aby zákon tento potvrdili.

2. Zpráva o zřízení dělnických kolonií (Viz Sněmovní list, 1895 – 1896, příl. 350, s. 677.)

Zpráva Odboru národo-hospodářského o zprávě zemského výboru, týkající se založení dělnických kolonií na Moravě. V základě usnešení slavného sněmu ze dne 9. února 1895 konal zemský výbor vyšetřování v záležitosti zřízení dělnických kolonií na Moravě, za kterouž příčinou se obrátil na vládní úřady jednotlivých spolkových států německé říše a na ústřední představenstvo německých dělnických kolonií v Berlíně, na vládní radu kontonu Bernského ve Švýcarsku, na c. k. rakousko-uherská vyslanectva v Haagu a Brusselu a na cís. ruského státního radu, svobodného pána z Buxhördenů se žádostí, aby zaslali zemskému výboru potřebný materiál dělnických kolonií se týkající.

57

Jelikož hospodářské kolonie v Nizozemsku navštívil již v r. 1885 přísedící zemského výboru pan hrabě Belrupt, který tedy proskoumal zařízení kolonií těch, vyslal zemský výbor svého pána zpravodaje o těchto záležitostech do Německa a Švýcarska s nařízením, aby nynější zařízení tamních kolonií proskoumal. Na základě zkušeností v zemích těch nabytých a na základě zprávy, kterou pan dr. Koudela o svých cestách zemskému výboru podal, učinil zemský výbor slavnému sněmu následující návrhy: Slavný sněme račiž se usnésti: „1. Ku zřízení dvou dělnických kolonií pro mužské osoby na Moravě, každá pro 50 míst a založením, které by umožnilo rozšíření až na 150 míst, povoluje se z fondu zemská podpora jednou pro vždy ve výši po 20.000 zl., tedy 40.000 zl. ku správě těchto dělnických kolonií. 2. Zemský výbor se splnomocňuje, by tyto podpory udělil jednomu neb dvěma spolkům založeným za účelem zřízení takové dělnické kolonie, které by i přiměřenou organizaci všeobecného prokazování práce za svůj úkol si určily. 3. Tato podpora jednou pro vždy, jakož i první roční příspěvek vyplatí se v roce po otevření dotyčných dělnických kolonií následujícím a k tomu účelu se do dotyčného rozpočtu zemského fondu obnos 44.000 zl. vřadí. 4. Zemskému výboru se nařizuje, aby odesláním zástupce do správního výboru spolku na organisaci a správu kolonií přiměřeného vlivu měl, maje na zřeteli zkušenosti nabyté v dělnických koloniích v Německé říši.“ Odbor národo-hospodářský nepřipojuje se však úplně k návrhům zemského výboru, a sice z následujících důvodů. Odbor uznává za předčasné, aby se již napřed stanovilo, že mají býti dvěma spolkům, které by si obraly za účel zřízení dělnických kolonií, uděleny býti podpory po 20.000 zl. na založení, po 2000 zl. ročně po 10 roků na udržování těchto ústavů, neboť není doposud známo, zdali se takové spolky vůbec utvoří, a kdyby se utvořily, není známo za jakých podmínek a za jak vysokých subvencí by se uvolily, dělnické kolonie v život uvésti. Odbor národo-hospodářský tedy uznává za prospěšnější nechati zemskému výboru pro případ potřeby takového vyjednávání úplně volnou ruku jak ohledně vyjednávání vůbec tak také ohledně výše příspěvků na zařízení a na udržování kolonií a má za to, že bude dosti času, aby zemský výbor teprv po provedeném případném vyjednávání s dotýčnými spolky výši příspěvků i podmínky jich povolení slavnému sněmu navrhl, a činí proto návrh: Slavný sněme račiž se usnésti: „1. Zpráva zemského výboru o zřízení dělnických kolonií béře se na vědomí. 2. Zemskému výboru se ukládá, aby v pádu, že by se zařídily spolky, které by si obraly za účel zřízení kolonií dělnických na Moravě, s těmito spolky vyjednával a ohledně podporování jich aby svým časem slavnému sněmu příslušné návrhy učinil.“ E. Tersch, předseda.

Rozkošný, zpravodaj

58

3. Přehled stávek v brněnské oblasti (Viz Machačová, Jana, Mzdové a stávkové hnutí dělnictva v průmyslových oblastech českých zemí. Opava 1990, příl. č. 8, č. 22.)

Textilní dělníci rok

poč.

prostávk.

stáv.

dní

1894

6

1832

1895

4

1896

Kovodělníci %

poč.

prostávk.

stáv.

dní

63

1

285

459

1

3

6

1911

32

1897

2

746

1898

2

1899

Horníci poč.

prostávk.

stáv.

dní

10

-

-

-

34344

98

-

-

-

-

-

-

-

-

-

4

2

17184

93

1

528

3

1588

22

-

-

-

1

5445

76

10

736989

99

1

14

-

-

-

-

1900

2

138

1

-

-

-

1

9608

92

1901

5

2017

34

1

434

7

1

43

-

1902

1

344

30

-

-

-

1

822

70

1903

7

2267

931

1

180

7

-

-

-

1904

4

2354

88

2

280

10

-

-

-

1905

2

4236

5

8

10217

11

-

-

-

1906

3

10472

29

6

12300

34

1

1260

3

1907

5

70214

71

2

1044

1

1

45

-

1908

2

6601

32

3

234

1

-

-

-

1909

1

138

2

2

674

9

-

-

-

1910

1

2424

24

3

3284

33

1

198

2

59

%

%

60