Hladomor na Ukrajině v letech

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Hladomor na Ukrajině v letech 1932 - 1933 (bakalářská diplomová práce)

Aleš Ziegler

Vedoucí práce: doc. PhDr. Vladimír Goněc, CSc.

Brno 5. 1. 2006

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl

všechnu použitou literaturu a prameny.

1

Obsah

I.

II.

1.

2.

3.

4.

III.

5.

1.

2.

3.

4.

5.

IV.

6. 1.

2.

3.

V.

4. 1.

2.

3.

Úvod

3. strana

Sovětská Ukrajina na počátku třicátých let 20. století

5. strana

Hladomor na Ukrajině v letech 1932 – 1933 Politika násilné kolektivizace

Od kolektivizace k velkému hladomoru

Míra postižení jednotlivých oblastí USSR

Národnostní menšiny na Ukrajině v letech 1932 – 1933 Situace ve zbytku SSSR v letech 1932 – 1933

Ohlas tragédie za hranicemi Sovětského svazu

Snaha o objektivní zpravodajství zahraničních žurnalistů

9. strana

9. strana

14. strana

18. strana

19. strana

22. strana 23. strana

23. strana

Reakce Západu

24. strana

Vzácný host Edouard Herriot

30. strana

Ukrajina 1932 – 1933 očima Arthura Koestlera

Západní badatelé a vědci popírající fakt hladomoru

Mystifikace Waltera Durantyho

Počet obětí velkého hladomoru

26. strana

31. strana

33. strana

36. strana

Verze současníků

36. strana

Stalinské odhady počtu sovětského obyvatelstva

38. strana

Jeden z možných výpočtů obětí velkého hladomoru

41. strana

Výzkumy vědců po druhé světové válce

Různé interpretace příčin a důsledků hladomoru 1932 – 1933 Sovětská interpretace událostí let 1932 – 1933

Interpretace hladomoru v emigračním prostředí

Spor o nacionální charakter tragédie

Závěr

39. strana

44. strana

44. strana

44. strana

46. strana

48. strana

Seznam literatury a pramenů

49. strana

2

Úvod Předložená bakalářská diplomová práce se zabývá problematikou ukrajinského

hladomoru z let 1932 – 1933. Vzhledem k velmi špatné dostupnosti adekvátních materiálů

v českém jazyce, z nichž by se k danému tématu daly čerpat potřebné informace, jsem byl nucen často pracovat s publikacemi a zdroji zahraničních autorů, zejména pak ukrajinských. V českém prostředí bohužel doposud neexistuje ucelené dílo, které by se k tragickým

událostem počátku třicátých let 20. století, jež zasáhly teritorium nejen sovětské Ukrajiny, vztahovalo.

Práce se skládá s pěti oddílů, jež se, s výjimkou prvního, dále rozdělují na jednotlivé

kapitoly. První oddíl představuje jakýsi vstup, ve kterém jsem se snažil popsat poměry panující na Ukrajině v předvečer násilné kolektivizace a následného hladomoru. Tato doba

se vyznačuje především upevněním moci Stalina, kterou začíná pomalu ale jistě využívat

v souladu se svými představami. Dochází k ukončení NEPu a postupnému prosazování dalekosáhlých a fatálních reforem v oblasti zemědělství a průmyslu. Je třeba podotknout, že se Stalin zpočátku neodvážil naplno demonstrovat své záměry, neboť se obával negativní

reakce. Teprve po získání převahy nad svými stranickými rivaly dosáhl kýženého cíle. Sliboval totiž, na rozdíl od Bucharina, jenž preferoval pomalejší tempo reforem, efektivní a hlavně rychlé řešení zaostalosti sovětského hospodářství, což se pochopitelně setkalo s lepší

odezvou. V prvním oddílu tedy popisuji první radikální zásahy nového diktátora do života Ukrajinců, jako byly např. první procesy s různými organizacemi a inteligencí, nebo útok na pravoslavnou církev.

Druhý oddíl tvoří ústřední část, v níž se věnuji průběhu kolektivizace zemědělství a

hladomoru, jejím přímým důsledkem. Obsahuje celkem pět kapitol. Jak jsem naznačil již o odstavec výše, Stalin slíbil vyřešit tíživou situaci Sovětského svazu rychlými a razantními

kroky. Uvědomoval si, že pokud má socialistický stát efektivně fungovat, je zapotřebí dostat

pod kontrolu prostředky, jež může využít ke svému prospěchu. Mám na mysli především několik milionů drobných rolníků, kteří představovali obrovský potenciál, avšak těžce

ovladatelný. Sovětské vedení proto přistoupilo k politice kolektivizace, jež vytvářela kolchozy, v nichž byl soustředěn zestátněný majetek i drobní rolníci, kteří do té doby

hospodařili samostatně. Vzniklo tak místo velkého množství malých hospodářství několik

tisíc lépe kontrolovatelných družstev. Zemědělské produkty, zejména pak obilí, tvořily

žádaný artikl, jenž SSSR vyvážel na Západ a za utržené peníze nakupoval moderní

3

průmyslové vybavení pro továrny. V rámci prvního pětiletého plánu totiž paralelně s kolektivizací

probíhal

proces

industrializace.

Zabavování

soukromého

majetku

pochopitelně vedlo k odmítavým reakcím prostých rolníků a otevřeným vzpourám, na jejichž pacifikaci bylo použito hrubé síly. Každodenní skutečností se stalo zatýkání, popravy

a deportace nepohodlných skupin obyvatel do nehostinných končin Sovětského svazu. To se týkalo především jedinců označených za kulaky, tedy bohaté sedláky, kteří údajně vykořisťovali chudé rolníky. Problém však nastal s definicí kulaka, později tak byli totiž

nazýváni všichni odpůrci komunistického režimu, kteří se bránili zestátnění. Horší úroda, nekompromisní rekvizice obilí a mnoho dalších opatření silně připomínající období

nevolnictví, jako např. zavedení vnitřního pasu a uzavření jednotlivých oblastí, mělo za

následek nedozírnou katastrofu v podobě hladomoru, o němž pojednávám právě v druhé kapitole tohoto oddílu. Pro lepší zmapování řádění hladu a jeho důsledků jsem zařadil další

kapitoly, které popisují například míru postižení jednotlivých oblastí, situaci národnostních menšin na území sovětské Ukrajiny atd.

Třetí oddíl zkoumá, zdali Západ disponoval dostatečnými informacemi o skutečném

dění v Sovětském svazu v letech 1932 – 33 a pokud ano, jaký k nim zaujímal postoj. Stalin se

totiž snažil všemi možnými prostředky fakt hladomoru popírat a zahraniční delegace přesvědčit o opaku. Smutnou skutečností je, že se mu to ve většině případů povedlo. Našlo

se jen pár novinářů, kteří světu zprostředkovali pravdivé informace pramenící z vlastních

zkušeností. Mezi žurnalisty se však vyskytli i jedinci, kteří se zaprodali totalitnímu režimu a

záměrně mystifikovali veřejnost na Západě, čímž se nechvalně proslavil především Walter Duranty.

Čtvrtý oddíl se zabývá velmi citlivým tématem, kterým bezesporu je počet obětí

velkého hladomoru. Názory na to, kolik lidí vlastně zahynulo v důsledku naprosto zvrácené politiky bolševiků, se totiž v průběhu času diametrálně odlišují. Záleží na tom, ze zdrojů které provenience totiž případný badatel vychází a z jaké doby pocházejí. Jiný pohled na věc

budou mít ukrajinští, ruští nebo západní vědci. A samozřejmě také záleží, zdali se jedná o údaje z období studené války či následné. V současnosti se naštěstí historici i demogrofové

snaží o objektivní badatelský přístup, podložený nově zveřejněnými dokumenty. I já jsem se snažil vytvořit syntézu a zmínit odhady a propočty všech stran, i když se osobně nejvíce přikláním k výsledkům profesora Kulčyckého.

Poslední oddíl uvádím dodatečně jako pohled na různé přístupy a interpretace

týkající se příčin a důsledku hladomoru 1932 – 1933. Existují v podstatě tři hlavní a to z dob Sovětského svazu, emigračního prostředí a postsovětské éry.

4

Sovětská Ukrajina na počátku třicátých let 20. století Proces ukrajinizace podrýval rovnováhu sil, která vznikla na počátku dvacátých let

mezi komunistickým režimem a ukrajinským nacionálním hnutím. Ztotožnění se některých ukrajinských komunistů s tímto trendem, vytvoření ukrajinského proletariátu, zvětšení počtu obyvatelstva v ukrajinských městech a aktivní kulturní i vědecká činnost staré i mladé ukrajinské elity představovala vážnou hrozbu pro kontrolu Moskvy nad USSR.

Komunisté v Moskvě mohli tento stav přehlížet, dokud byli sami zaneprázdněni

spory a boji ve straně o to, kdo po smrti Lenina zaujme vedoucí pozice v Kremlu. V sovětské historiografii z dob Chruščova a Gorbačova byla předčasná Leninova smrt považována za

velkou tragédii, jež měla neblahý vliv na osud všech národů SSSR. Hovořilo se dokonce o

tom, že pokud by Lenin zůstal na živu déle, zachránil by zemi od vlny teroru a násilí, která se naplno rozpoutala právě za Stalina. Tento názor, byť naprosto klamný, se bohužel mnohokrát objevil i v ukrajinské postkomunistické historiografii. Lenin nepovažoval ústupky uskutečněné komunistickou stranou ve prospěch drobných rolníků v období NEPu

za definitivní a už v roce 1922 vyzýval k ukončení této politiky. Blíž k pravdě má zřejmě

názor vyslovený americkým historikem Adamem Ulamem, který tvrdí, že pokud by Lenin žil déle, skončil by s NEPem mnohem dříve než Stalin, jenž byl nucen ještě několik let

upevňovat pozici v boji se svými stranickými kolegy. Koncem dvacátých let, tedy v době kdy byla rozdrcena opozice a upevněna moc Stalina, došlo k zásadní změně ve vnitřní politice

komunistické strany, která de facto znamenala návrat k metodám válečného komunismu.

Ztělesněním nového kurzu se stalo vyhlášení prvního pětiletého plánu v březnu 1929, jehož vykonání mělo radikálně přeměnit sovětskou společnost. Základními pilíři nově

budovaného socialismu se stala zrychlená industrializace, násilná kolektivizace vesnického hospodářství a kulturní revoluce.1

Výrazné omezení liberálního kurzu se nejprve projevilo v pronásledování staré

inteligence. Od května do července roku 1928 se v Moskvě odehrával proces s padesáti třemi

specialisty uhelného průmyslu na Donbasu, kteří údajně prováděli záškodnickou činnost

proti sovětskému systému a poškozovali tak záměrně státní hospodářství. Tuto aféru mělo na svědomí GPU, které ji od začátku až do konce připravilo za účelem svalit na většinou zahraniční specialisty vinu za neschopnost stranického vedení dosáhnout efektivních změn

v průmyslu. Celá záležitost, známá též pod názvem Šachtinský proces, položila základ 1

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 175.

5

k vystupňování atmosféry teroru. Stalin využil tento proces ke zdůvodnění vyostření

třídního boje, který byl podle jeho mínění potřeba pro rozvoj a budování socialismu. Zároveň se také snažil přesvědčit veřejnost o nutnosti posílit represivní politiku proti podobným „živlům“.2

Na Ukrajině mělo mít zostření třídního boje mimo jiné nacionální charakter.

Komunistickému vedení šlo o to, aby ukázalo na zrádcovství inteligence ukrajinského

národa. První obětí takto namířených útoků se stalo staré předrevoluční pokolení

ukrajinských intelektuálů. V červenci 1929 bylo mezi jejich řadami provedeno masové zatýkání a věznění. V březnu 1930 bylo čtyřicet pět z nich postaveno v Charkově před soud, kde si vyslechli obvinění ze členství v tajné organizaci Spolek osvobození Ukrajiny neboli

SVU (Spilka vyzvolenňa Ukrajiny). Odsouzeni byli známí vědci, učenci, spisovatelé a kulturní

činitelé. Z nejznámějších uvedu například Serhije Jefremova, Mychajla Slabčenka, Andreje

Nikovského či Ludmilu Staryckou – Čerňachivskou. Společně s nimi se na lavici obžalovaných octli mladí lidé, kteří patřili do organizace Spolku ukrajinské mládeže neboli

SUM (Spilka ukrajinskoji molodi), jež náležela do SVU. Podle sovětských dokumentů měla mít

údajně Spilka vyzvolenňa Ukrajiny i Spilka ukrajinskoji molodi zázemí ve všech větších městech Ukrajiny, přičemž si prý kladla za cíl přípravu ozbrojeného povstání, usilujícího o osvobození „buržoazní“ Ukrajiny. Mezi historiky panují spory o skutečné existenci či případné efektivnosti obou organizací. Většina se spíše přiklání k názoru, že celou záležitost

zinscenovaly sovětské trestné orgány, aby mohly obžalované na základě těchto „důkazů“

odsoudit. Jediné, co se nedá zpochybnit, je fakt, že většina zatčených a uvězněných byla protisovětsky orientována. Rozmezí uložených trestů se pohybovalo mezi dvěma až deseti lety, nezřídka se však stávalo, že byl odsouzenec po čase zlikvidován úplně.3

Represe stalinského režimu se bohužel nevyhnuly ani církvi. Během zmíněných

procesů se totiž „ukázala“ spojitost mezi SVU a vysokým klérem Ukrajinské autokefální

pravoslavné církve (UAPC). V letech 1930 – 1934 bylo zatčeno a uvězněno 24 z 34 episkopů

této církve, několik z nich dokonce zcela zmizelo bez jakéhokoliv soudu či vyšetřování. Masové represe se dotkly i řadových kněží. V lednu 1930 církev formálně sama zanikla, i

když přibližně tři sta jejích farností fungovalo nadále pod názvem Ukrajinská pravoslavná církev a to až do roku 1936.4

Protináboženská ofenziva z let 1929 – 1930 se vyvíjela ve dvou etapách. První, na jaře

a v létě 1929, se vyznačovala přitvrzením a znovuoživením protináboženských zákonů z let Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 280 – 281. Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 512 – 513. 4 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 177.

2

3

6

1918 – 1922. Osmého dubna 1929 byl přijat důležitý dekret, zdůrazňující kontrolu lokálních

úřadů nad životem farností a zavádějící nová omezení činnosti náboženských společenství.

26. srpna zavedla vláda nepřetržitý pětidenní pracovní týden, tedy pět dní práce a jeden den odpočinku, jenž rušil neděli jako volný den pro celou populaci. Toto opatření mělo napomoci

boji za vykořenění náboženství. Druhá etapa představovala přímou protináboženskou ofenzivu. V říjnu 1929 bylo nařízeno zabavování zvonů, které prý údajně bránily občanům

v právu na odpočinek. Kněží, zatíženi desetinásobně vyššími daněmi, byli postaveni na úroveň kulaků a zbaveni občanských práv, což znamenalo, že jim byly odepřeny

potravinové lístky, neměli nárok na lékařskou péči a často byli zatýkáni a následně posíláni do vyhnanství nebo přímo deportováni. Podle neúplných údajů bylo v roce 1930 rozkulačeno přes třináct tisíc služebníků církve. Je významnou skutečností, že kolem čtrnácti

procent rolnických povstání a vzpour zaznamenaných v roce 1930 mělo za následek zavření

kostela a konfiskaci zvonů. Protináboženská kampaň dosáhla svého vrcholu v zimě 1929 – 1930.5

V únoru 1931 začala probíhat další pravidelná vlna zatýkání. Tentokrát byli zatčení

obviněni ze členství v ilegální organizaci Ukrajinského nacionálního centra neboli UNC

(Ukrajinskyj nacionalnyj centr). Jednalo se především o emigranty, kteří se ve dvacátých letech

v dobré víře vrátili zpět na Ukrajinu. Obvinění se týkalo dvou někdejších hlavní politických představitelů UNR (Ukrajinska Narodna Respublika), jejího bývalého prezidenta Mychajla Hruševského a předsedu vlády Vsevoloda Holubovyče. Hruševského v březnu 1931 poslali do Moskvy bez možnosti návratu na Ukrajinu. V roce 1934 tam pak za záhadných okolností při banální operaci zemřel.6

Dalšími oběťmi se stali představitelé společenských nauk, kteří se ve svých pracích

z oblasti ukrajinské historie, kultury a hospodářství snažili aplikovat a rozvíjet marxistickou

teorii. Tak byla zničena celá marxistická škola ukrajinských historiků v čele s Matvijem Javorským, dále skupina marxistických teoretiků v čele s akademikem Vladimírem Juryncem a Semenem Semkovským.7

Ukrajinští komunisté přímo vedli nebo podporovali kampaně proti staré ukrajinské

inteligenci, která se nechtěla poddat ideologii. S rozsudkem pro činnost SVU vystoupil Mykola Skrypnyk, veřejným žalobcem během procesu byl Panas Ljubčenko. Jiný aktivista,

Andrij Chvylja, nesl bezprostřední odpovědnost za uvěznění a smrt mnoha ukrajinských

kulturních činitelů ve třicátých letech. Avšak samotné zatýkání, soudy a likvidace se Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1., s. 157 – 158. Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 177. 7 Ibid., s. 177.

5

6

7

odehrávaly pod přímým vedením Moskvy. Nicméně Kreml kritizoval Komunistickou stranu

Ukrajiny z přílišné tolerantnosti k ukrajinské nacionální úchylce. Boj proti nacionalismu měl mezi ukrajinskými komunisty za následek jejich razantní úbytek, neboť jich v roce 1933 bylo

dvakrát méně, než v roce předešlém. Útok byl veden proti hlavním představitelům politiky „ukrajinizace“, především proti samotnému Skrypnykovi, jenž byl prvního března sesazen z funkce národního komisaře pro vzdělání. Bezohledné zúčtování s elitou poukázalo na iluzi

nacionálních komunistů spojit loajalitu ke komunistickým ideálům se službou národním zájmům. Mnoho ukrajinských komunistů bylo dohnáno k sebevraždě, mimo jiné i Skrypnyk.

Formální konec tzv. „ukrajinizace“ představovalo listopadové plénum Komunistické strany Ukrajiny v roce 1934. Jestliže byl do té doby považován pro politiku strany jako hlavní hrozba ruský šovinismus, od listopadového pléna se jím stal ukrajinský nacionalismus.8

Tíha bolševického teroru doslova rozdrtila ukrajinskou kulturní elitu. Čistka nabyla

totálního charakteru. Z počtu 85 ukrajinských vědců z oblasti filologie bylo postiženo represemi 62, několik stovek kobzarů, kteří dorazili na svůj sjezd, bolševici uvěznili a posléze

všechny postříleli. Propuštěno z práce bylo několik tisíc učitelů. Na jejich místa pochopitelně nastupovali Rusové, což mělo za následek deukrajinizaci některých oblastí po všech stránkách.9

8 9

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 177. Ibid., s. 177 – 178.

8

Hladomor na Ukrajině v letech 1932 – 1933 Politika násilné kolektivizace Nejtěžším zločinem Stalina, kterého se dopustil na ukrajinském národu, bylo

vyvolání umělého hladomoru v letech 1932 – 1933. Jednou z mnoha příčin této národní

tragedie byly nadsazené a nereálné cíle, jichž se sovětské vedení snažilo dosáhnout během první pětiletky. Pro vykonání zadaného plánu bylo zapotřebí velkých investic a jejich nedostatek mělo kompenzovat kruté vykořisťování vesnického obyvatelstva. Hlavní problém sovětského hospodářství tehdy spočíval v naprostém nedostatku moderního

průmyslového vybavení velkých závodů, které se za valuty nakupovalo v zahraničí, přičemž nejdůležitější zdroj nezbytných finančních prostředků představoval export obilí.

Proto už v zimě 1927 – 1928 v Sovětském svazu vypukla obilní krize. V podmínkách

volného trhu neměli zemědělci zájem prodávat obilí státu, neboť se ceny za průmyslové

výrobky udržovaly na velmi vysoké úrovni. Cestu z této krize Stalin spatřoval v násilném

skupování obilí a uskutečnění částečné kolektivizace zemědělství, která měla proběhnout

během následujících tří až čtyř let. Kolektivní hospodářství, spadající pod přísný státní dozor, tak mělo do budoucna zajišťovat dostatek obilí určený na vývoz. V souladu s prvním pětiletým plánem měla tedy být do konce roku 1932 zkolektivizována většina orné půdy.10

V roce 1929 došlo na Západě k vážné ekonomické krizi, jež mimo jiné zapříčinila

prudký pokles cen obilí. Bolševický režim pochopitelně reagoval zvýšeným vývozem této suroviny, aby nedošlo k omezení nákupu moderního průmyslového zařízení pro továrny.

Na listopadovém plénu ústředního výboru Komunistické strany SSSR v roce 1929 se proto

rozhodlo o provedení úplné kolektivizace. Ukrajina jako stěžejní dodavatel obilí na trh zaujímala v těchto plánech zvláštní místo, neboť se měla stát příkladem kolektivního hospodářství. Kolektivizaci na Ukrajině Stalin plánoval završit koncem roku 1931 nebo počátkem roku následujícího. Místní vedení dokonce hodlalo tento termín ještě zkrátit. Ve stepních oblastech chtělo kolektivizaci dokončit do jarní setby roku 1930 a ve zbytku teritoria

Ukrajiny do podzimu téhož roku, což znamenalo během několika měsíců totálně přeměnit podobu dosavadního zemědělství.11

10 11

Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928 – 1941, s. 66. Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 178.

9

K tak rychlé změně se rolnické obyvatelstvo pochopitelně snažili přinutit násilím.

K uskutečnění požadované reformy však komunistická strana nejdříve nutně potřebovala

posílit svoji pozici na ukrajinském venkově, kde měla velmi slabé zastoupení. V roce 1929 zde bylo 25 tisíc členů strany na 25 milionů obyvatel, takže na 1000 rolníků připadal pouze

jeden komunista (v Rusku byl ukazatel samozřejmě vyšší). Komunistické vedení proto na počátku roku 1930 vyslalo z měst na venkov několik desítek tisíc ideologicky spolehlivých

pracovníků, většinou ruské národnosti, z velkých průmyslových závodů. Stejným směrem

zamířili také komsomolci, řadoví vojáci i mladší velitelé, kteří prošli speciálními kurzy, ve kterých se „dozvěděli“, jakým způsobem kolektivizaci provádět. Vyslanci z měst byli

pověřeni vedením nově vytvořených kolchozů, i když většina z nich neměla vůbec žádnou

představu ani zkušenost s vedením zemědělského hospodářství. Na jejich příjezd vesničané pochopitelně reagovali otevřeným rozčarováním a nespokojeností s ironickými slovy, že pokud dokáže dělník z továrny spravovat jejich hospodářství, tak že oni pro změnu zase

mohou klidně vést fabriku. Komunisté se ale řídili vlastní logikou. Jak prohlásil jeden z předních stalinských ekonomů Strumylin: „Zákony nás v ničem neomezují. Neexistuje pevnost, kterou by bolševici nedobyli.“12

Zrychlení tempa kolektivizace znamenalo faktické vyhlášení války vesničanům, kteří

nechtěli vstupovat do kolchozů, na něž se dívali s velkým despektem a nepochopením jako na nerozumný výmysl. I když se formálně předpokládal dobrovolný vstup do kolchozů,

rozhodnutí o tom, kolik je jich třeba vytvořit v té či oné oblasti a kolik do nich má vstoupit osob, záleželo na speciálních nařízeních poslaných shora. Na členských schůzích

jednotlivých vesnic byli místní obyvatelé nuceni odevzdávat své hlasy pod pohrůžkou represí. Pro přijetí rozhodnutí o provedení kolektivizace v konkrétní vesnici přitom stačilo

jen několik málo těchto hlasů. Běžným jevem se proto stávaly výhružky, pomluvy a

vydírání. Ten, kdo přesto nemínil do kolchozu vstoupit, byl přirovnáván k nepříteli sovětské vlády a zločinci. Administrace mlýnů těmto jedincům např. odmítala semlít zrno, jejich děti byly vylučovány ze škol, lékaři je nechtěli přijímat jako pacienty atd.13

Jedním z hlavních cílů kolektivizace se stala likvidace kulaků jako třídy. Zastoupení

sedláků a zejména pak středních rolníků bylo na Ukrajině poměrně hojné a jejich pozice

silná. Problém však nastal při definici kulaka, jelikož nebylo zcela zřejmé, koho za něj ještě považovat a koho už ne. Pod tento termín totiž spadali nejen bohatí sedláci (dá-li se tento termín vůbec použít), využívající námezdní pracovní sílu, ale i samostatně hospodařící 12 13

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 178. Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1., s. 135 – 136.

10

rolníci, jimž k obdělávání polí sloužila modernější technika, nebo měli prostě jen pokrytou střechu lepším materiálem, což prý dosvědčovalo příslušnost ke kulacké třídě. Co se týče

využívání námezdní síly, ne vždy se muselo jednat o majetné hospodáře disponující velkým

statkem, k jehož obhospodaření je zapotřebí více lidí. Jak ukazují nově zveřejněné studie,

velká část z těch, kteří potřebovali pomocníky na poli, byli váleční invalidé z první světové války a revoluce, vdovy nebo rodiny s malými dětmi. Bolševici však nakonec prohlásili bez rozdílu každého, kdo nechtěl dobrovolně vstoupit do kolchozu, za protistátního živla. Je pravda, že mezi nejprostšími obyvateli a především středními rolníky odpor proti

kolektivizaci sílil nejvíce, poněvadž tato skupina lidí po revoluci obdržela kousek půdy a

nepřála si o něj zase přijít. Likvidace kulaků jako třídy tak ve skutečnosti zasáhla mnohem více rodin, než se původně zamýšlelo. V roce 1929 se počet „kulackých“ hospodářství

na Ukrajině oficiálně odhadoval na 71,5 tisíc, do roku 1932 jich však na zmíněném území bylo zlikvidováno kolem 200 tisíc.14

Likvidace hospodářství probíhala různými způsoby. Takzvaní kontrarevoluční

kulačtí aktivisté, ve skutečnosti prostí zemědělci, kteří se bránili kolektivizaci všemi

možnými prostředky, byli většinou uvězněni nebo přímo zastřeleni. O rozsahu represe svědčí mimo jiné fakt, že v jedné kyjevské věznici popravili během zimy 1929 – 1930 každou noc kolem 70 až 120 lidí. Další kategorie, „opravdoví zámožní kulaci“, byli deportováni do

odlehlých částí Sovětského svazu, zejména na Sibiř. Zbytek musel opustit alespoň místo, ve kterém doposud žil. Mnoha postiženým se naštěstí podařilo utéct z vesnice do města a najít

si tam práci v průmyslovém odvětví, což mělo v prosinci 1932 (přesně 27. prosince) za následek zavedení tzv. vnitřních pasů, které fakticky bránily jakékoliv migraci obyvatel a

doslova přikovaly zemědělce k půdě bez možnosti úniku. Úřady totiž odmítaly rolníkům potřebné dokumenty vydat. Zavedení pasů a provádění důkladných kontrol na hranicích

jednotlivých sovětských republik a oblastí mělo bolševikům pomoci při „očištění“ města od kulaků, zločinců a jiných antisocialistických elementů. Rolníky, objevené v průmyslových

závodech během nejrůznějších prověrek a razií, vyvezli přímo do nehostinných končin SSSR.15

Do razií a rozkulačování na venkově se zapojovali již zmínění komunističtí aktivisté,

kteří tam byli vládou vysláni z měst, aby dohlíželi na „správný“ chod kolektivizace. Po čase se k nim přidalo i několik kolaborantů z řad vesnického obyvatelstva. Nezřídka se však

stávalo, že zrádcové na své aktivity doplatili, neboť zatímco se na jednom konci vesnice sami Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 503 – 505. Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932 – 1933), In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 100 – 104. 14 15

11

aktivně účastnili rozkulačování, na druhém konci byl jejich majetek vyvlastněn. Provedení

takovéto operace v jedné vesnici zabralo několik hodin. Kulakům dovolili vzít si s sebou pouze to, co mohli unést na sobě. Mnohdy špatně obuté a oblečené vesničany naložili do

dobytčích vagónů a přepravili do vzdálených míst – např. do Kazachstánu či na Sibiř. Pokud

se deportace odehrávala v zimních měsících, vyložili lidi z vagónů přímo na sníh a nechali je vlastnímu osudu. Bez jakýchkoliv nástrojů se odsouzenci na smrt snažili postavit alespoň

přístřeší, aby přežili. Za krátký čas na následky podchlazení a hladu umírali děti, nemocní a

lidé staršího věku. Úmrtnost byla velmi vysoká, podle přibližných propočtů zahynula asi

třetina deportovaných. Přeživší se octli v těžké situaci, poněvadž nesměli opustit své nucené obydlí a byli pod neustálým dohledem čekistů, přičemž museli těžce pracovat v sovětských

hospodářstvích, závodech těžkého průmyslu a uhelných dolech. Režim těchto speciálních

pracovníků se podobal nevolnictví ještě v jednom aspektu. Pokud se chtěla svobodná dívka

provdat za někoho nebo mládenec oženit s někým z těchto pracovníků, sám přešel či sama přešla na jejich úroveň, podle čehož se s ním či s ní zacházelo. Přesídlenci byli většinou velmi pracovití lidé, leckdo z nich paradoxně na novém místě dokonce dosáhl relativního „standardu“. V tom případě ho rozkulačili a deportovali podruhé.16

Kampaň proti kulakům měla za cíl především zbavit rolnickou populaci svého

přirozeného vedení, které by jako jediné bylo schopno vést efektivní odpor proti násilné

kolektivizaci. Avšak sovětská vláda neměla problémy pouze s ukrajinským etnikem. Stejně jako na Ukrajině, i na severním Kavkazu (zejména na Kubáni), kde byly tradice individuálního hospodaření velmi silné, kolektivizace narazila na výjimečně tuhý odpor.

Zdejší vesničané odmítali vstupovat do kolchozů a ničili majetek, jenž podléhal zestátnění. V mnoha případech došlo k otevřeným vzpourám, z nichž nejrozšířenějšími byly tzv. „babské vzpoury“, kdy se dav žen, ozbrojených kamením a klacky, snažil dostat do kolchozů

a odnést si odsud uschované zrno, krávy a koně. Mnohdy vzpoury přerostly v otevřené ozbrojené povstání, které zasáhlo celou oblast a svým charakterem a rozsahem připomínalo revoluční události z let 1917 – 1920. Na pacifikaci vlny nepokojů sovětské vojsko používalo

dokonce dělostřelectvo a tankové jednotky. V určitých krajích Ukrajiny a severního Kavkazu proti bouřím zasáhlo také letectvo. Například v Černihivské oblasti však armáda přešla na

stranu vzbouřenců a vyskytl se i případ, kdy povstalce řídil přímo velitel rudé armády.

Společný odpor proti kolektivizaci sjednotil bývalé nepřátele režimu a účastníky

Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932 – 1933), In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 117 – 120. 16

12

protisovětských partyzánských oddílů z dob revoluce. Celkový počet povstalců na Ukrajině, podle pozdějších propočtů, v roce 1930 činil zhruba 40 tisíc lidí.17

Odpor venkova přinutil Stalina na určitou dobu přibrzdit tempo znárodňování.

Druhého března roku 1930 se v novinách Pravda objevil vožďův článek Závrať z úspěchu,

v němž Stalin vystoupil s odsouzením některých nedopatření, ke kterým došlo během

provádění kolektivizace. Vinu však svalil na místní úřady, nikoliv na sovětskou vládu či sám na sebe. Tento projev byl špatně skrytým pokrytectvím, což prohlédli i tehdejší komunističtí aktivisté, když jeden z Dnipropetrovské oblasti napsal: „Vypadá to, že soudruh Stalin tenkrát

spokojeně spal a nic neslyšel, zakryl si oči a neviděl naše chyby.“18 S některými okresními

vedoucími činiteli, odpovědnými za ona „nedopatření“, byly následně zinscenovány soudní procesy. Rolníci mohli nyní „dobrovolně“ opouštět kolchozy.

Odchod s kolchozů se stal masovým jevem. Nejvyšší počet vystoupivších rolníků

pocházelo z Ukrajiny a severního Kavkazu. Ty, kteří zůstaly nadále ve státních družstvech, zlákali bolševici výhodami, zaručující jim osvobození od daní za domácí dobytek a různých

dalších poplatků. Už v září roku 1930 se obnovil útok na samostatně hospodařící rolníky formou nadměrného zvýšení daní. Proti organizátorům masových odchodů z kolchozů byl

navíc užit teror. Následkem těchto a mnoha dalších nevybíravých opatření podléhalo

kolektivizaci do konce roku 1932 opět téměř 70 procent venkovských hospodářství, které zaujímaly 80 procent celkové osevní plochy USSR.19

Vznik kolchozů vnesl naprostý chaos a dezorganizaci do zemědělské produkce.

Prostí rolníci nechtěli dobrovolně odevzdat dobytek do státních farem, a proto ho raději sami porazili, což ještě více prohloubilo problém s tažní silou, bez níž se nedalo orat. Zřízení tzv.

Strojně traktorových stanic (STS) v letech 1928 – 1930, původně jako technickou pomoc kolchozům, vykonávalo především politickou roli v provádění sociálně politické kontroly

nad vesnicí. Produkce traktorů v žádném případě neuspokojovala kladené požadavky.

V roce 1938 na jeden kolchoz připadal průměrně jeden traktor, přičemž stroje byly velmi špatné kvality a často se lámaly. V září 1932 například v Dnipropetrovské oblasti

nefungovalo kvůli různým poruchám 90 procent technického vybavení. Práce z donucení se pochopitelně projevovala nízkou produktivitou. Chaos se zesiloval neobratnou činností zbyrokratizovaného

vedení,

které

postrádalo

zkušenosti

s řízením

zemědělského

hospodářství a chybně rozhodovalo o tom, jak a co se má kde zaset. Od roku 1931 do roku Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 179. Bojko, Oleksandr; Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny, s. 79. 19 Ibid., s. 79 – 80. 17

18

13

1932 se v důsledku špatných rozhodnutí osevní plocha v SSSR zmenšila o 20 procent, přičemž ztráty na úrodě v roce 1931 činily 30 procent.20

K těmto nepořádkům se ještě přidalo sucho, jež v roce 1931 postihlo stepní oblasti.

Samo o sobě by jistě příčinou hladomoru nebylo, neboť v roce 1934 nastala stejná situace a hladem nikdo neumíral. Hladomor, který úmyslně vyvolal komunistický režim nejen na teritoriu Ukrajiny, naplno řádil v letech 1932 – 1933.

Od kolektivizace k velkému hladomoru Vlivem celkové dezorganizace, deportací nejproduktivnější skupiny výrobců z vesnic

a následkem pasivního i aktivního odporu proti kolektivizaci, nemohly kolchozy splnit požadované dodávky obilí státu. Bolševické vedení ale vyžadovalo stanovenou normu za

každou cenu. V roce 1930 byla na Ukrajině zabrána třetina zdejší úrody, což značně převyšovalo každoroční míru. Komunisté v tomto roce zabrali 27 procent veškeré úrody, z Ukrajiny však dodávky činily 38 procent. V roce 1931 Moskva přikázala vybrat stejné množství zrna jako před rokem, i když byla úroda o 20 procent nižší. Aby bylo možné splnit

požadované stanovy, poslal Stalin do vesnic vojsko a policii. Rekvizicemi byla zabrána nejen úroda, ale i polovina zásob osení, které si zemědělci schovávali na příští rok, což mělo za následek nedozírnou katastrofu.21

I když byly vlivem blížící se pohromy normy dodávek obilí z Ukrajiny v roce 1932

sníženy ze 7,7 na 6,2 miliónů tun, přesto uvedená cifra značně převyšovala reálné možnosti republiky. Celková úroda představovala 14,6 miliónů tun obilí, přičemž 40 procent ho bylo

ztraceno už během sklizně. Již v lednu 1932 v jednotlivých oblastech začal panovat hlad.

Ukrajina se kvůli vysilujícím dodávkám totálně vyčerpala, ale komunistická strana ani tehdy ze svých nároků neslevila a považovala tempo odevzdávání obilí za hanebně pomalé. Na

žádosti komunistů Kosiora, Čubara, Skrypnyka, Šlichtera, Ljubčenka a Petrovského, které

padly na třetí konferenci Komunistické strany Ukrajiny v červenci 1932, zvolnit tempo

kolektivizace a přehodnotit předimenzované obilní normy, prohlásil moskevský poslanec a

hlava Rady lidových komisařů SSSR Vjačeslav Molotov, že není možné dovolit si zakolísání a dělat ústupky, pokud se jedná o úkol zadaný stranou a sovětskými úřady.22

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 180. Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 269. 22 Ibid., s. 269 – 270. 20

21

14

Ukrajinské vedení se snažilo zmírnit dané stanovisko. Leckdo z nich, jako třeba

předseda ukrajinského úřadu Čubar, vrchní velitel kyjevského vojenského okruhu Jona Jakir

a první sekretář charkovského oblastního výboru strany, se obrátil bezprostředně k Stalinovi

s prosbou o povolení dodávek obilí hladovějícím. Tyto zoufalé pokusy však nedosáhly

žádného uspokojivého výsledku, pouze prohloubily nedůvěru Moskvy k místnímu vedení.

V lednu 1933 deník Pravda obvinil Ukrajinu z nesplnění státních dodávek obilí a její

představitele nařkl ze shovívavosti k třídnímu nepříteli.23

Ve stejném měsíci obsadil Pavlo Postyšev funkci druhého sekretáře Komunistické

strany Ukrajiny a zároveň se stal hlavou metropolitní (hlavním městem sovětské Ukrajiny byl do roku 1934 Charkov) stranické organizace. První sekretář Komunistické strany

Ukrajiny Stanislav Kosior, který v této funkci vystřídal Kaganoviče, byl zcela odsunut na

druhou kolej. Postyšev Kosiora otevřeně ignoroval a prohlašoval, že je odpovědný výhradně

Stalinovi a že veškeré zprávy bude podávat pouze jemu osobně. Na Ukrajinu se vrátil také Vsevolod Balyckyj, bývalý představitel zdejších čekistů (1924 – 1931), jenž měl zásadní podíl

na procesech s SVU (Spilka vyzvolenňa Ukrajiny) a UNC (Ukrajinskyj nacionalnyj centr) a který několik let velel OGPU v Moskvě. Opět ho určili představeným republikového GPU.

Postyšev a Balyckyj se stali hlavními vykonavateli velké čistky ukrajinské stranické elity. Během relativně krátkého časového úseku, přesně od 1. června 1932 do 1. října 1933, bylo

odstraněno 75 procent všech činovníků v místních radách a 80 procent sekretářů stranických

organizací. Na listopadovém plénu v roce 1933 dal Postyšev propuštěncům jasně na

srozuměnou, že je čeká zatčení, poprava, nebo v lepším případě deportace a internace v pracovních táborech. Perzekvovaní ukrajinští vůdcové byli nahrazováni desítkami tisíc stranických funkcionářů, poslaných na Ukrajinu z Ruska a jiných sovětských republik.24

Ústřední vedení si nechtělo přiznat, že přijalo nereálné plány. Za hlavního viníka

nevykonání dodávek bylo považováno venkovské obyvatelstvo, které údajně zuřivě

skrývalo obilí, kradlo ho z kolchozů, ničilo technické vybavení atd. Sedmého srpna 1932 Sovětský ústřední výkonný výbor neboli VCVK (Vsesojuznyj centralnyj vykonavčyj komitet) a

Rada lidových komisařů neboli RNK (Rada narodnych komisariv) SSSR schválily nařízení „O

ochraně majetku státních závodů, kolchozů i družstev a posílení společného socialistického vlastnictví“. V souladu s tímto zákonem se krádež kolchoznického majetku trestala

zastřelením, za polehčujících okolností uvězněním minimálně na deset let. Za krádež Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 510. Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932 – 1933), In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 115 – 116. 23 24

15

hodnou trestu se považoval i pokus přinést domů ze střeženého pole trochu obilí. V národním povědomí toto opatření utkvělo jako „zákon o pěti klasech“.25

Na podzim roku 1932 přijela do Charkova speciální výběrčí komise v čele

s Molotovem a Kaganovičem, která měla dohlížet na vykonání vůle Moskvy. Některé

vesnice, ale i celé oblasti byly zaneseny do černých listin, což pro ně v důsledku znamenalo zákaz volného pohybu jednotlivců a zastavení jakýchkoliv dodávek potravin. Pokud nemělo

obyvatelstvo v takto postižených lokalitách dostatečné zásoby jídla, masově umíralo hladem. Na provádění rekvizic bylo na vesnice vysíláno vojsko a policie, kterým v práci pomáhaly

úderné brigády zformované z místních aktivistů. Vybaveni dlouhými na jednom konci zaostřenými železnými tyčemi sloužícími jako sonda prohledávali domy, stodoly a dvory,

aby zabavili ukryté obilí. Zabavovali nejen množství potřebné pro vykonání plánu, ale jakékoliv zásoby jídla. Přivlastňovali si také nalezené peníze, nádobí nebo koberce, zkrátka vše cenné, na co během prohlídky narazili.26

Řádění aktivistů a stranických funkcionářů představovalo pro ukrajinskou vesnici

smrtelné nebezpečí, jaké neznalo ani z dob tatarských nebo tureckých nájezdů. Pro dokreslení zvrácenosti komunistické ideologie prováděné v praxi uvedu výrok jednoho

aktivisty, Lva Kopeleva, pozdějšího velmi známého ruského spisovatele v exilu, jenž popisuje své zkušenosti v knize Výchova pravověrného a na zmíněné excesy pohlíží tímto způsobem: „Slyšel jsem děti… jak se dusí a křikem kašlají. Viděl jsem, jak vypadají lidé: ustrašení,

prosící, plní nenávisti, tupě pasivní, vyhaslí zoufalstvím nebo zuřivě vybuchující napůl šílenou

odvážnou divokostí. (…) Bylo mi z toho, co jsem viděl a slyšel, zoufale zle. A ještě hůř z toho, že se toho účastním… Přesvědčoval jsem sám sebe, vysvětloval jsem si, že nemusím upadat do toho

oslabujícího smutku. Uskutečňovali jsme historickou nutnost. Dělali jsme naši revoluční povinnost. Získávali jsme obilí pro naši socialistickou vlast…“27

Komise Molotova vyvezla z Ukrajiny téměř všechny zásoby obilí, i když i to se

nezdálo dost pro vykonání plánu. Největších měřítek dosáhl hlad po skončení řádění speciální výběrčí komise, tedy na jaře a v létě roku 1933. Tehdy hromadně vymírali celé

vesnice - první umírali muži, po nich děti a nakonec ženy. Nejstrašnějším následkem hladomoru byla nepochybně smrt několika miliónů dětí. O rozsahu dětské úmrtnosti svědčí fakt, že v mnoha vesnicích byly před vypuknutím tragédie plné třídy školáků nejrůznějšího

Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928 – 1941, s. 153. Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX.–XX. stolitťa, s. 182. 27 Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 270. 25

26

16

věku, po letech 1932 – 1933 nebylo koho učit, spousta škol tehdy zanikla. Hlad přerval také veškeré morální zábrany, takže často docházelo k případům kanibalismu.28

Vesničané, jak jsem uvedl již výše, se pokoušeli zachránit útěkem do města, ale smrt

je dohnala i tam. Městské obyvatelstvo totiž samo trpělo nedostatkem jídla, i když na tom bylo pořád o mnoho lépe než uprchlíci. Navíc se obávalo jim poskytovat pomoc, neboť

všudypřítomná propaganda slibovala smrt každému, kdo by projevil solidaritu k třídnímu nepříteli. Svědkové tehdejších událostí popisují, že se hlad soustřeďoval výhradně na teritoriu Ukrajiny. Umírajícím ukrajinským rolníkům vojsko a policie nedovolili přecházet

do Ruska, kde nebyla situace tak vyostřená. Kdo se přesto odvážil překročit hranice, byl

nemilosrdně zastřelen. Dalo by se říct, že inkriminované teritorium nechal Stalin neprodyšně uzavřít. Stejně hermeticky nepropustné byly hranice Ukrajiny také na západě s Polskem a na jihu s Rumunskem.29

Sovětské vedení dlouhou dobu neučinilo nic pro to, aby ulehčilo situaci milionům

strádajících. Hromady obilí a brambor, soustředěné na železničních stanicích a připravené na odvoz do Ruska, hnilo jen tak. Strážci ale nikoho k nahromaděným zásobám nepustili. V některých případech se zoufalí lidé, kterým ještě zbyly síly, odhodlali proniknout do

nádražních sýpek a něco si odnést. Většinou se ale se zlou potázali, buď byli zastřeleni přímo na místě, nebo zatčeni a poté posláni do vězení. Vesnické aktivisty, kteří pomáhali provádět rekvizici obilí, ponechali bolševici svému osudu, takže umírali společně s ostatními.30

V dubnu 1933, kdy hlad řádil novou silou, přišlo nařízení o vydání jistého množství

strategických zásob potravin zbědovaným rolníkům. Stranickému vedení však očividně

nešlo o humánní cíle. Přede dveřmi byla totiž nová osevní sezóna a na vesnicích nebyl nikdo, kdo by zasel. Začátkem května 1933 se tedy představitelé kolchozů snažili zapojit do práce

každého, kdo vykazoval schopnost přežít. Aby kompenzovali nedostatek pracovní síly v takřka vymřelých vesnicích, posílali na setbu studenty, vojenské oddíly i obyvatele měst. Na „uvolněnou“ půdu Ukrajiny a severního Kavkazu se přestěhovali lidé z centrálních

oblastí Ruska, kterým úřady dávaly speciální potravinové příděly a dovolily jim nastěhovat se do opuštěných příbytků.31

Represe silně postihly zejména nejmladší a nejstarší věkové skupiny, dále pak muže

(ukazatel ztrát mezi nimi je 15 procent, mezi ženami pouze 7 procent). Shrneme-li proto

tragické události třicátých let, není možné se neztotožnit se slovy někdejšího aktivisty Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1., s. 148 – 149. Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, s. 272. 30 Ibid., s. 272 – 273. 31 Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932 – 1933), In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu, s. 116. 28

29

17

Bohdana Kravčenka: „Největším úspěchem Ukrajinců během těchto desetiletí bylo, že je jako národ přežili.“32

Míra postižení jednotlivých oblastí USSR Hladomor na Ukrajině v letech 1932 – 33 měl nejtěžší následky ve dvou oblastech –

Kyjevské a Charkovské. Úmrtnost se v nich roku 1933 prudce zvýšila. Méně strádaly příhraniční regiony – Vinnycká oblast a Moldavská sovětská republika. Vláda se tu po výběru obilí obávala vzít vesničanům i poslední zásoby jídla. Méně také trpěli rolníci

Černihivské oblasti, protože zde práci úřadům a nasazeným hlídkám ztěžovala relativní

„průchodnost“ hranic s Běloruskou sovětskou republikou. V těchto místech se totiž nacházely četné bažiny, husté lesy a houštiny, přes které hladoví lidé prchali do méně postižených částí Sovětského svazu. Kromě tohoto faktoru, Polesí strádajícím poskytovalo i

jistý druh obživy, neboť si v okolních lesích mohli vesničané nasbírat různé plody. Méně byla postižena hladem také Doněcká oblast, kde většina rolníků i jejich příbuzných pracovala v dolech. Jelikož představovali pro sovětský těžký průmysl nepostradatelnou sílu, bylo jim

umožněno stravování prostřednictvím potravinových lístků. Oděská i Dnipropetrovská oblast, stejně jako Kyjevská a Charkovská, neměly prostředky ani faktory, kterými by dokázaly zmírnit teror hladem, a proto trpěly více. Z celkového součtu byla tragédií nejvíce zasažena Kyjevská a Charkovská oblast, nejméně pak Doněcká a Černihivská.33

Demografická statistika dokazuje, že v roce 1936 byla úmrtnost ve všech oblastech,

kromě Doněcké, o poznání nižší, než v roce 1927. Uvedená skutečnost se vysvětluje tím, že

v době hladomoru umírali především lidé staršího věku, kteří za normálních okolností tvoří největší procento zemřelých. Podstatné snížení úmrtnosti lidí této věkové kategorie v letech

následujících po hladomoru bylo způsobeno celkovou stagnací úmrtnosti. V Doněcké oblasti byl vliv hladu na strukturu obyvatel slabší, neboť nejstarší věkové skupiny nezaznamenaly ve svých řadách tak prudký pokles. Úmrtnost po roce 1933 zde tedy zůstala na úrovni konce dvacátých let.34

V souvislosti s uvedenými fakty bych ještě rád upozornil na skutečnost, že tehdejší

teritorium sovětské Ukrajiny neodpovídalo dnešní podobě tohoto státu, jenž zahrnuje také

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX.–XX. stolitťa, s. 186. Kulčyckyj, V. Stanislav: Heohrafija holodu, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini, s. 513. 34 Ibid., s. 513. 32

33

18

oblasti Haliče a Zakarpatí. První oblast společně s částí Volyně patřila do roku 1939, kdy

došlo k její okupaci sovětskou armádou na základě paktu Molotov – Ribbentrop, Polsku.

Druhá uvedená oblast náležela v meziválečné době Československu. Žádná z nich proto

v letech 1932 – 33 hladem netrpěla. Její obyvatelé, převážně ukrajinského původu, se však snažili svým krajanům v Sovětském svazu všemožně pomáhat např. formou potravinových

zásilek, i když pomoc mnohdy do svého cíle nedorazila. Z dnešního hlediska je proto lehce paradoxní skutečnost, že má národní tragédie značný ohlas právě v Haliči, která hladem

postižena vůbec nebyla, což je do jisté míry způsobeno nacionalistickými tendencemi ukrajinského západu. Taktéž poloostrov Krym ve třicátých letech nenáležel k teritoriu sovětské Ukrajiny. K jeho administrativnímu přičlenění k Ukrajině došlo teprve až v polovině padesátých let (1954) v souvislosti s třísetletým výročím perejaslavské smlouvy, na základě níž Ruské impérium získalo území Ukrajiny východně od Dněpru.

Národnostní menšiny na Ukrajině v letech 1932 - 33 Je zřejmé, že Ukrajinci nebyli jedinou etnickou skupinou v rámci USSR, která trpěla

kolektivizací, hladem a represemi. Masově vymírali také židovské vesnice, němečtí protestanti, krymští Tataři, Rusové, Poláci atd. V předvečer masové kolektivizace existovalo

v USSR 25 národnostních okresů, z nichž bylo sedm německých (nacházely se v místech dnešní Chersonské, Oděské, Dnipropetrovské a Mykolajivské oblasti), tři bulharské (na

teritoriu dnešní Oděské a Dnipropetrovské oblasti), tři řecké (v Dnipropetrovské a Doněcké oblasti), tři židovské (v Dnipropetrovské a Chersonské oblasti), jeden polský (v Žytomirské

oblasti) a osm ruských (v Dnipropetrovské, Charkovské a Doněcké oblasti). Převážná většina

národnostních menšin na počátku třicátých let tedy žila spíše v jižní části sovětské Ukrajiny.35

Do kategorie národnostních menšin, které se soustřeďovaly převážně ve městech,

patřili zejména Židé. Na venkově jich dohromady žilo pouze 145 tisíc, což v té době

představovalo necelých devět procent veškeré židovské populace na území USSR. Případy hladovění byly potvrzeny ve všech třech židovských okresech, avšak počet obětí nebyl tak

fatální díky systému potravinových lístků, jenž fungoval ve městech a zmírňoval následky

tragédie této etnické skupiny. Židovské hospodářské kolonie na jihu Ukrajiny, jejíž obyvatele 35

Maročko, I. Vasyl: Nacionalni menšyny v roky holodomoru, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini, s. 527.

19

v roce 1934 bolševici deportovali daleko na východ, však likvidaci stejně neunikly.

Inteligenci přitom obvinili ze spolčování s ukrajinskými nacionalisty za účelem judajizace židovské mládeže, jež měla správně podléhat poruštění. Židovskou populaci nezachránil

dokonce ani fakt, že k ní přímo náleželi někteří vysocí funkcionáři Komunistické strany SSSR (např. L. Kaganovič). Úkol zněl jasně, vybrat veškeré obilí bez jakýchkoliv ohledů.36

Vyčlenit z celkové úmrtnosti v důsledku hladovění představitele národnostních

menšin, je dosti obtížné kvůli nedostatku relevantních údajů a archivních materiálů.

Přibližnou statistiku je možné vytvořit pomocí záznamů ze sčítání lidu v roce 1937, zejména pak z části, která zachycovala úmrtnost v jednotlivých oblastech Ukrajiny. Úmrtnost mezi

představiteli národnostních menšin, kteří žili na venkově, byla zpravidla mnohem vyšší, než ve městech. V roce 1933 například ve městech zemřelo 32,2 tisíc a na vesnici 52 tisíc obyvatel ruské národnosti. Výjimku tvořili Židé, o čemž se zmiňuji již o odstavec výše. Ve stejném

roce jich ve městech zemřelo 20 tisíc a na vesnici „jen“ 7 tisíc. Značné zastoupení měli

zejména ve městech Fastiv, Berdyčevo, Žytomir, Oděsa, Korosteň, Cherson, Kamjanec – Podilskyj atd.37

V archivních fondech státních orgánů vztahujících se k období hladomoru zatím

nebyly nalezeny zmínky o faktu masového hladovění v polských a českých vesnicích. Obyvatelé těchto lokalit se zabývali zejména pěstováním technických kultur – lnu, cukrové

řepy a chmele. Vyznačovali se přitom dobrou materiální základnou svých usedlostí, které měli vybavené hospodářskou technikou a zbezpečené dobytkem na práci i na chov. Tempo kolektivizace na Volyni, kde se soustřeďovali především polští i čeští drobní řemeslníci a

zemědělci, bylo ze všech oblastí nejpomalejší. Drobné kolchozy, které tam vznikaly, se

zpravidla spojovaly do jakýchsi svazů, jež měly internacionální složení. V lednu 1931, kdy proces kolektivizace pomalu dosahoval svého vrcholu, obyvatelé polských vesnic vůbec nepospíchali se vstupem do kolchozů. Polské rolníky, kteří projevovali naprostou pasivitu ke

kolektivizaci, později masově rozkulačili a vyvezli za hranice Ukrajiny. Přemisťovali je zejména z příhraničních pásem do vnitrozemí a východních oblastí. Převážná část Poláků a Čechů opustila Ukrajinu, někteří odešli do měst.38

Následkem nucené kolektivizace, politiky rozkulačování, násilného výběru obilí a

masových deportací přestaly existovat německé kolonie na jihu Ukrajiny. Jejich hospodářství

se vyznačovala dostatkem orné půdy, dobytka a stálostí ekonomického rozvoje.

V německých okresech žilo 145 tisíc Němců, zbytek se soustřeďoval v okolních smíšených Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 186. Maročko, I. Vasyl: Nacionalni menšyny v roky holodomoru, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini, s. 528. 38 Ibid., s. 528 – 529. 36

37

20

oblastech. Němci se na rozdíl od Poláků kolektivizaci nebránili a mnohdy ji dokonce

podporovali. V některých německých okresech byla kolektivizace dovršena již v roce 1930.

Samozřejmě se našli i tací, kteří do kolchozů vstoupit nechtěli. Na ty čekal stejný osud jako na rozkulačené rolníky. Nadsazené požadavky plánu a extrémní výběry obilí odstartovaly strádání hladem.39

Kolchozníci a drobní řemeslníci v německých okresech, kteří hladověli, se obraceli

s prosbou o pomoc k příbuzným v Německu a Americe. Podpora přicházela různými

cestami – nelegálně prostřednictvím zahraničních turistů a pracovníků, legálně například peněžními převody. Kreml tuto činnost nazýval „hitlerovskou pomocí hladovějícím

Němcům“. Obyvatelé německých vesnic, kteří v době hladomoru obdrželi pomoc ze

Západu, byli v roce 1934 a znovu pak v letech 1937 – 1938 deportování na Sibiř coby špióni,

sloužící ve prospěch cizí země, přičemž vedoucí představitele, učitele i studenty zdejších základních škol zavřeli pro údajnou spolupráci s nacisty.40

Konec politiky „tatarizace“ Krymu byl spojen s masovými represemi místní politické

elity a deportací 30 - 40 tisíc krymských Tatarů. V roce 1938 tatarský jazyk komunisté násilně

převedli na cyrilici. Na sklonku 30. let bylo provedeno masové zatýkání mezi Řeky, kteří žili u černomořského pobřeží. Jejich provinění údajně spočívalo v přípravě nacionálního

spiknutí s cílem ustanovit na jihu USSR řeckou republiku. Podobné obvinění později postihlo také Poláky, kteří byli masově zatýkáni, vězněni, popravováni a deportováni do

Kazachstánu a na Sibiř. Aby sovětské úřady navždy skoncovaly s národním obrozením etnických menšin, označil v dubnu 1938 ústřední výbor Komunistické strany SSSR vytváření národních škol a úřadů za škodlivé a bezúčelné.41

Represe proti národnostním menšinám byly v USSR těsně spjaty s terorem

zaměřeným proti Ukrajincům. Postyšev v roce 1936 vysvětloval, že čistky na Ukrajině probíhaly masověji, neboť nejvíce nepřátel režimu, dle jeho slov, produkovalo právě zdejší prostředí. Liberálnější kurs mohl být udržován pouze tak dlouho, dokud dokázalo místní

vedení činit odpor rusifikační politice Moskvy. Podobně, jako v době ukrajinské revoluce vedl každý příjezd a odjezd nového úřadu z Kyjeva k obnovení a likvidaci určité formy autonomie. Bezohledné zúčtování s „ukrajinizací“ pohřbilo poslední naděje národnostních menšin na prosazení svých práv.42

Maročko, I. Vasyl: Nacionalni menšyny v roky holodomoru, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini, s.530. Ibid., s. 531 – 532. 41 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 186. 42 Ibid., s. 187. 39

40

21

Situace ve zbytku SSSR v letech 1932 – 1933 Ukrajinské vědecké práce posledního desetiletí jsou v zahraničí téměř neznámé.

Místo nich se do popředí dostávají tvrzení politiků, kteří prohlašují, že v Rusku žádný hlad nebyl (pouze na Ukrajině) a stěžují si, že Rusové v letech hladomoru zabili 12 milionů

Ukrajinců. Čtyřnásobné zvýšení ztrát v důsledku hladomoru v USSR a ztotožnění

sovětského režimu s ruským národem, který se stejně tak zmítal v pavučině totalitarismu, vyvolává u vzdělanců a vědců na Západě i v samotném Rusku přání a snahu objektivně

prozkoumat to, co se na Ukrajině skutečně odehrálo a čím se ukrajinský hladomor odlišoval od celkového nedostatku potravin ve zbytku SSSR na počátku třicátých let.

Hladem netrpělo pouze teritorium Ukrajiny, ale také Povolží a Severní Kavkaz. Ve

dvou volžských krajích, které v současnosti zabírají pět oblastí s celkovou plochou 435 tisíc

čtverečních kilometrů, zemřelo podle propočtů moskevského historika V. Kondrašina v důsledku hladovění 366 tisíc lidí. Na Ukrajině, jejíž plocha do roku 1939 činila 450 tisíc

čtverečních kilometrů, hlady zemřelo přes tři miliony lidí, tedy o mnoho více. Povolžský

hladomor připomíná ten ukrajinský z roku 1932. V obou případech zabírali rolníkům

veškeré obilí, avšak díky tajným zásobám nedocházelo k tak vysokým ztrátám. V roce 1933

na Ukrajině sebrali úplně vše, prověřili a vymetli každou skulinku, přičemž nebrali pouze obilí, ale vše, co se hodilo.43

Na jaře roku 1932 na Ukrajině a Kubáni ti, kteří nedokázali dodat dostatečné

množství obilí pro vykonání státem daného plánu, tedy drtivá většina všech rolníků, byly veškeré zásoby jídla zkonfiskovány, čímž hlad de facto přerostl v hladomor. Konfiskace

v takovémto měřítku, které byly příčinou hladového teroru, se v jiných regionech SSSR nevyskytovaly. Stalinský totalitní režim tedy uskutečňoval masové represe nejen ze sociálnětřídního hlediska, ale i z nacionálního. Koneckonců to není v Sovětském svazu nic

ojedinělého, že se represe týká jednoho etnika či národa. Připomeňme masové deportace nacionálních menšin Poláků a Němců, které na Ukrajině začaly v roce 1934. Později se to

týkalo např. krymských Tatarů či kavkazských národů, zejména Čečenců za druhé světové války.44

Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku?, In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo 25. 10. 2005. 44 Ibid. 43

22

Ohlas tragédie za hranicemi Sovětského svazu Snaha o objektivní zpravodajství zahraničních žurnalistů Zprávy o hladomoru v sovětské Ukrajině nalezneme například v Manchester Guardian

a Daily Telegraph vydávaných ve Velké Británii, Le Matin a Le Figaro ve Francii, Neue

Zeuericher Zeitung v Německu, La Stampa v Itálii , Reichpost v Rakousku atd. Ve Spojených státech se noviny, které informovali o dění na Ukrajině jako třeba Christian Science Monitor,

New York Herald Tribune nebo židovské noviny Forwaerts, opíraly o svědectví ukrajinských emigrantů.45

Je třeba si uvědomit, že žurnalisté, kteří navštívili Sovětský svaz v letech 1932 - 33,

mohli kdykoliv riskovat ztrátu víza, a proto v honbě za fakty přistupovali ke kompromisům. Jejich materiály navíc často procházely cenzurou, takže dozvědět se skutečný stav věci bylo

mnohdy opravdu obtížné. Někteří novináři, jako například Malcolm Muggeridge, však tento

systém obcházeli a posílali zprávy diplomatickou poštou své země, která cenzuře nepodléhala.46

Do oblastí postižených hladomorem se dostávali buďto lidé, jež znali jazyk, což se

týkalo především komunistů ze západních zemí, kteří tam dočasně pracovali, nebo příbuzní rolníků, žijících ve zpustošených vesnicích.

Jedním z těch, kteří prahli po pravdě, byl bývalý tajemník Lloyd George a badatel

ruských dějin Gareth Jones. Stejně jako Muggeridge psal pro Manchester Guardian a na

Ukrajinu přicestoval z Moskvy, aniž by se kohokoliv ptal na povolení. Pěšky prošel vesnicemi Charkovské oblasti a podal svědectví o hrůzostrašných životních podmínkách

podvyživených lidí. 30. března 1933 vyšel jeho článek, v němž popisuje nezapomenutelné zážitky plné zbědovaných dětí s napuchlými břichy.47

Dalším žurnalistou, který se snažil podávat objektivní zprávy, byl korespondent

Associated Press Stanley Richardson, jenž citoval údaje poskytnuté bývalým prvním

tajemníkem Komunistické strany Běloruska Alexandrem Asatkinem. Ten mu dodal poměrně přesné počty obětí hladomoru na Ukrajině, materiály však skončily v rukou censora. I přesto ale na Západ pronikaly informace, týkající se nadměrně vysoké úmrtnosti a podvýživy v

Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 309. Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust, In: Reflex 2002, č. 46., s. 42. 47 Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu, In: Holod 1932 – 33 rokiv v Ukrajini, s. 480. 45 46

23

USSR, i když jen v omezené míře. Vyskytly se v několika denících, jmenovitě v New York American, Toronto Star a Toronto Evening Telegram.48

Zahraniční tisk musel čelit mnoha útokům. Sovětský deník Pravda například 20.

července 1933 obvinil rakouské noviny Reichpost z tvrzení, že miliony sovětských občanů

v oblasti Volhy, Ukrajiny a severního Kavkazu zemřelo následkem hladu. Tuto sprostou pomluvu a nehorázný výmysl stvořili podle Pravdy redaktoři Reichpostu, aby odvrátili

pozornost svých pracujících od vlastních problémů a těžké životní situace. Hlava VCVK M.

Kalinin prý odhalil politické podvodníky, kteří nabízejí pomoc obětem neexistujícího hladu na Ukrajině a naznačil, že pouze společnost, která dospěla do posledního stádia svého morálního úpadku, mohla vyplodit podobné nesmysly.49

V roce 1933 sovětské úřady novinářům ze Západu vstup na Ukrajinu a severní

Kavkaz zakázaly. Britská ambasáda informovala Londýn již 5. března o tom, že Tiskové

oddělení komisariátu pro zahraniční záležitosti všem korespondentům z ciziny doporučuje zůstat v Moskvě. Stalin ze všech sil bránil možnosti volného pohybu zahraničních žurnalistů v postižených částech USSR, kteří mohli ohrožovat jeho lživou propagandu. Tímto a mnoha

dalšími opatřeními je tedy na čas umlčel. Našli se ovšem tací, které nařízení nezastrašilo a o svých zkušenostech podali svědectví, jako například W.H. Chamberlain, jehož publikace

vyšla v roce 1934. Dokonce i západní autoři, považovaní za příznivce stalinského režimu, upozorňovali na nepravosti napáchané bolševiky. Například Maurice Hindus, jenž psal o kolektivizaci a podporovali ji, vyprávěl o lidské tragédii kulackých deportací, o krutosti stranických

pracovníků,

o

kolchoznického vedení atd.50

reakci

venkovského

obyvatelstva,

o

nekompetentnosti

Reakce Západu Existující informace bohatě postačovaly k vyvrácení jakýchkoliv pochybností. 28.

května 1934 byla ve Sněmovně reprezentantů USA k projednání předložena rezoluce

kongresmana Hamiltona Fishe jr., jež apelovala na americkou tradici, spočívající v ochraně lidských práv a vyjadřovala naději, že SSSR změní svůj kurs a využije americké pomoci k překonání krize. Rezoluci předali ministerstvu zahraničních věcí a přikázali ji uveřejnit. Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 309 – 310. Ibid., s. 310. 50 Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu, In: Holod 1932 – 33 rokiv v Ukrajini, s. 481. 48 49

24

Stejně jako v roce 1921, i když v menším měřítku, došlo k pokusu o zorganizování

humanitární pomoci postiženým oblastem, do jehož čela se postavil vídeňský arcibiskup a

kardinál Innitzer. Problém však spočíval v tom, že se bez souhlasu postižené země nemohl Červený kříž v podobné akci angažovat. Sovětské úřady, na rozdíl od počátku dvacátých let, kdy o pomoc přímo požádaly, pokračovaly v popírání hladomoru a dokonce útočily na tyto

návrhy zfalšovanými dopisy rolníků, které propozice údajně „pobuřovaly a urážely“.

V únoru roku 1933 noviny Izvestia např. zdůrazňovaly, že volžští Němci odmítají pomoc

humanitárních organizací utvořených v Německu.51

V západní části dnešní Ukrajiny, která tehdy patřila k území Polska, se o hladu dobře

vědělo. V červenci roku 1933 zřídili obyvatelé Lvova Ukrajinský centrální humanitární výbor,

který se

trpícím snažil

zajišťovat potřebnou

pomoc

formou nelegálních

potravinových zásilek. Ukrajinské emigrantské organizace na Západě se ze všech sil snažily

upozornit na fakt hladomoru své úřady. Ve Washingtonu je kupříkladu zcela přeplněn žádostmi o zásah v této záležitosti archiv ministerstva zahraničí USA. Nedostatek zájmu o

dané téma však prosby odsoudil k naprostému nezdaru. Ve zmíněném archivu se na druhou

stranu nachází spousta dopisů od různých vědců, novinářů i církevních činitelů, kteří pochybovali o věrohodnosti faktů, zmíněných ve svědectvích ruských emigrantů či

publikacích zahraničních reportérů typu Chamberlaina, který odhadoval počet zemřelých od čtyř milionů výše. Na tyto skutečnosti ministerstvo zahraničí USA reagovalo zdrženlivě.52

Když se zprávy o hladomoru staly v USA dost rozšířenými, kongresman Herman

Kopelman požádal oficiálně sovětské úřady o vysvětlení této skutečnosti, přičemž za nedlouho obdržel odpověď od lidového komisaře ministra zahraničí M. Litvinova: „Obdržel

jsem Váš dopis tento měsíc a chci Vám poděkovat za to, že jste si přečetl předloženou brožuru. Musím Vám říct, že existuje velké množství podobných brožur, přeplněných lží, kterou rozšiřují zahraniční

kontrarevoluční organizace. Jim nezbývá nic jiného, než falzifikovat informace a vyrábět nepravé dokumenty.“53 Sovětské velvyslanectví, nedávno otevřené ve Washingtonu, také tvrdilo, že

obyvatelstvo Ukrajiny vzrostlo během první pětiletky o dvě procenta za každý rok, přičemž Ukrajina měla nejnižší úmrtnost v rámci všech republik SSSR.

Spojené státy neměly do listopadu 1933 se Sovětským svazem žádné diplomatické

styky. Ministerstvo zahraničí USA mělo za úkol všemi možnými způsoby tyto vztahy navázat. Vzhledem k této politické strategii proto bylo téma hladomoru do jisté míry tabu.

Země, jejichž diplomaté působily v Moskvě déle, disponovaly informacemi přímo z první Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 311. Ibid., s. 311 – 312. 53 Ibid., s. 312. 51 52

25

ruky a byly mnohem lépe informovány o skutečných podmínkách na ukrajinské vesnici. Ať tak či onak, pravda na Západ pronikala, čemuž chtěly sovětské úřady zabránit. V sovětském

tisku se neobjevil ani náznak o tom, že by docházelo k nepravostem či pochybením. Mezi skutečností a jejím zobrazením ležela hluboká propast.

Překrucování a zamlžování faktů se stalo každodenním jevem. Deník Izvestia 26.

února opublikoval interview s korespondentem International News Service Lindesayem M. Parrottem, který prý na Ukrajině a Volze viděl dobře organizované kolchozy, dostatek obilí i

potravin. Parrott svému šéfovi a velvyslanectví oznámil, že ho citovali nesprávně. Ukázalo

se, že Parrott korespondentovi Izvestie pouze oznámil, že si nevšiml žádných známek hladu v době své cesty v roce 1934. Rozdíl interpretace je však patrný.54

Existovaly metody falzifikace ještě více vybrané. Jeden americký korespondent

v Moskvě popisuje následující případ: „Se záměrem uklidnit veřejné mínění na Západě, měla

americká komise, poslaná do těžebních oblastí, zjistit a případně dosvědčit, zdali v Sovětském svazu nedochází k nuceným pracím, při nichž jsou využíváni vězni v nelidských podmínkách. Nikoho tato

fraška nepobavila více než členy komise, skládající se z obchodníka, který žil v Moskvě dlouhou dobu a jehož obchody závisely na přízni úřadů, mladého amerického reportéra bez trvalé práce, ochotného

udělat cokoliv, jen aby se prosadil a tajemníka americko – sovětské obchodní komory, zaměstnance

organizace, vyznačující se velmi příznivými vztahy se sovětskými orgány. Jejich „zjištění“ posléze

putovaly k americkým korespondentům a do Spojených států.“55 Příliš se nelišily ani zprávy pozdějších komisí, které hledaly nucené práce v doněcké uhelné pánvi. Jeden z jejich členů, známý americký fotograf Jimmy Abbé celou situaci popisoval slovy: „Samozřejmě, že jsme

neviděli nucené práce v nelidských podmínkách, poněvadž jsme si před ní zakrývali oči, abychom nemuseli lhát…“56

Ukrajina 1932 – 33 očima Arthura Koestlera Arthur Koestler, známý anglický spisovatel a filozof maďarského původu, navštívil

Sovětský svaz v červenci roku 1932. Mladého žurnalistu, spisovatele a novopečeného člena komunistické strany zcela pohltilo upřímné nadšení. Ještě aby ne, vždyť se mu naskytla

jedinečná příležitost shlédnou nevšední zemi „světlých zítřků“, která neměla nikde ve světě obdoby.

Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 313. Ibid., s. 313 – 314. 56 Ibid., s. 314. 54 55

26

Je třeba poznamenat, že na počátku třicátých let byla popularita Sovětského svazu

mezi evropskými intelektuály výjimečně velká. Neobyčejně těžká krize, která postihla západní svět, nacistická hrozba v Německu atd., to vše přinutilo mnoho myslitelů obrátit pozornost na SSSR. Sovětská cesta rozvoje se zdála být jedinou alternativou také ohromnému davu nezaměstnaných. Stalinští propagandisté se vůbec neomezovali

v nadsázkách a líbivých lžích, vytvářejíce na Západě pozitivní image ideální země. Více nám k tomu poví sám Koestler: „Tenkrát jsem si vytvořil takový obraz Ruska, jaký mi ho dovolila

vytvořit sovětská propaganda. Heslo první pětiletky znělo jednoduše: dohnat a předehnat Západ,

přičemž s tímto úkolem si měl SSSR poradit ne za pět let, ale už za čtyři roky. Další heslo slibovalo: na hranicích přesednete na vlak, který jede do 21. století.“57

Cesta Koestlera do 21. století se tedy počala z ukrajinské Šepetivky. Zde čekalo na

naivního a nadšeného komunistu ze západní Evropy první setkání s neradostnými reáliemi

sovětského života. Koestler vzpomíná: „Jako reportér jsem přejížděl hranice téměř všech

evropských a několika asijských zemí, ale s tak důkladnými a přísnými kontrolami a prohlídkami jsem se nikde jinde nesetkal. Celníci rozbalili a pečlivě prohledávali veškeré zavazadla, přičemž naše věci

rozložili na špinavou zem. Pootvírali všechny krabičky, prohlíželi každou knížku, prověřili každý list papíru. Potom začali vše balit zpět do původního stavu, což trvalo téměř půl dne a dokud prohlídka

neskončila, nepustili nás zpět do vagónů. Naše kupé přitom také důkladně kontrolovali. Většina

pasažérů byla ruské národnosti. Všichni vezli hlavně jídlo. Po prohlídkách celníci na špinavé podlaze nashromáždili velké množství cukru, čaje, oleje, sádla a různého pečiva, zkrátka veškeré potraviny,

které našli. Pamatuji si, jak na mě zapůsobil výraz v obličejích celníků, kteří zabavovali tyto produkty. Byla v něm patrná závist a obrovská lačnost. Já sám jsem občas trpěl nedostatkem jídla, takže bych si nikdy určitě nespletl ten pohled, s jakým hladový člověk pozorně a lačně bere do rukou kousek salámu.“58

Téměř o hladu tedy v sovětské Ukrajině žili také státní zaměstnanci. Je ale zřejmé, že

problémy šepetivských celníků se nadaly srovnávat se strašným utrpením, které provázelo

ukrajinskou vesnici. O těchto faktech se brzo přesvědčil sám Arthur Koestler: „Vlak, kterým jsme uháněli napříč ukrajinskou stepí, se často zastavoval. Na každé stanici se shromáždil dav zbědovaných vesničanů, kteří se pokoušeli směnit prádlo a ikony za trochu chleba. Ženy nám do oken

podávaly malé děti, které vypadaly příšerně, ruky i nohy měly jako špejle, břicha nafouklá a velké hlavy

na tenkém krčku. Neuvědomiv si to, sám jsem se ocitnul v epicentru hladomoru, který zpustošil celé Dubyňanskyj, Mychajlo: „Porožneča j cholod industrializovanoho pečernoho stolitťa“… Ukrajina 1932 – 33 rokiv očyma Artura Kestlera, In: Dzerkalo tyžňa, 2003, č. 25., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/450/39177/), staženo 11. 10. 2005. 58 Ibid. 57

27

oblasti a zbavil života několik milionů lidí. Po té, co jsem shlédl tyto hrůzné skutečnosti, mi došlo, že se stala nějaká katastrofa, neměl jsem však ponětí ani o jejích příčinách, ani o jejích rozměrech.“59

Když se Koslter později dožadoval vysvětlení toho, co spatřil na železničních

stanicích, bylo mu sděleno, že se nejednalo o žádné ubožáky, ale o neposlušné bohaté kulaky, kteří činili odpor kolektivizaci a proto dostali, co zasloužili. Slova rolník a kulak se staly na počátku třicátých let synonymy.

Zvláštní místo v memoárech Koestlera zaujímá popis Charkova, tehdejšího hlavního

města sovětské Ukrajiny. Spisovatel popisuje velké město, poznamenané šílenstvím

stalinských pětiletek: „Všude panoval naprostý chaos a nepořádek. Najít v hlavním městě potřebnou

adresu bylo nemožné, neboť nový režim nechal všechny ulice přejmenovat. Starousedlíci je však

nazývali postaru. V otřískané tramvaji se mačkalo třikrát více lidí, než běžná norma dovolovala. Lidé doslova viseli v oknech a drali se i na střechu dopravního prostředku. Celé skupiny mladých lidí bez

domova se potloukaly na nádražích, tržnicích i v městské dopravě, čekajíce na svou příležitost. První jízda v charkovské tramvaji mě stála peněženku a krabičku cigaret.“60

Obyvatelé ukrajinského hlavního města se nacházeli pochopitelně v mnohem lepší

situaci, než lidé na vesnici, neboť jim vydatně pomáhal systém potravinových lístků (tzv.

chlebové kartičky), i když i tak se převážná většina občanů nacházela v nuzných

podmínkách. Chybělo to nejzákladnější, o čemž Koestler hovoří následovně: „V roce 1932 byly v Charkově ve volném prodeji pouze známky, mucholapky a prezervativy. Obchody, jež měly

zajišťovat potraviny zely prázdnotou. Zpráva o tom, že se v tom či onom obchodě něco objevilo, se šířila rychlostí blesku, přičemž lidé vše hned skoupili.“61

Koncem roku 1932 se v Charkově začali objevovat zbědovaní rolníci z okolních

vesnic, což neušlo pozornosti ani Artura Koestlera: „Rynek se rozprostíral na velkém volném

prostranství. Prodavači seděli v prachu a nabízeli svoje produkty, ležící na šátcích. Na prodej byly

rezavé hřebíky, rozervané oblečení, smetana, v níž se plácaly mouchy a kterou odměřovali lžící. Stařenky se hrbily nad jedním vejcem nebo trochou oschlého kozího sýra, stařečci s bosýma nohama zase měnili pár rozbitých bot za kousek černého chleba a trochu tabáku. Předmětem obchodu byly

dokonce podpatky a podešvi z bot, místo nichž si někteří přivazovali kus hadru. Naprostí zoufalci, kteří neměli co prodávat, zpívali alespoň ukrajinské písně. Většina lidí měla opuchlé ruce i nohy a nepřítomný výraz v obličeji…“62

Dubyňanskyj, Mychajlo: „Porožneča j cholod industrializovanoho pečernoho stolitťa“… Ukrajina 1932 – 33 rokiv očyma Artura Kestlera, In: Dzerkalo tyžňa, 2003, č. 25., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/450/39177/), staženo 11. 10. 2005. 60 Ibid. 61 Ibid. 62 Ibid. 59

28

V roce 1933 dosáhl ukrajinský hladomor svého vrcholu. Sovětské vedení nejenže se

nesnažilo pomoci trpícím, ale dokonce odmítalo uznat sám fakt hladu. Úsilí úplně vytěsnit tragédii venkova ze společenského povědomí otřásalo mladým spisovatelem: „Oficiálně

žádný hladomor neexistoval, zmiňovali se o něm pouze v náznacích jako o potížích na frontě kolektivizace. Slovo obtíže se stalo jedním z nejčastěji užívaných výrazů v sovětském žargonu, jehož

pomocí se katastrofa minimalizovala.“63 Koestler dále vzpomíná: „Každé ráno jsem v novinách četl

zprávy o vykonání a překročení plánu, o úsilí a entuziasmu mezi brigádami, o hrdinech práce, vyznamenaných četnými řády, o velkých závodech vybudovaných na Urale atd. Viděl jsem fotografie

usměvavé mládeže, která nese prapory či exotické Uzbeky, kteří s moudrým výrazem listovali slovníkem. Žádná zpráva o hladu, o tyfu nebo vesnicích, jež pomalu vymírají. Charkovské noviny

neinformovaly dokonce ani o nedostatku elektřiny v samotném Charkově. Žili jsme v jakémsi snu, noviny psaly o nějaké jiné zemi, vytvářely jinou realitu absolutně neidentickou s naším každodenním životem.“64

Co cítil Artur Koestler, když se místo zaslíbené země setkal s tvrdou realitou hladu a

totalitní lži. O tom, proč i nadále setrval v komunistických ideálech píše: „Krutá realita zasadila mé iluzi tvrdou ránu, avšak vše co mě znepokojovalo nebo udivovalo jsem dokázal potlačit či

zmírnit díky stranickému přesvědčení. Měl jsem oči, jež viděli, měl jsem ale také rozum, kterým jsem se snažil nějak si vše vysvětlit. Vnitřní cenzor je mnohem úspěšnější, než všichni hlídači poslaní shora… Naučil jsem se automaticky vše, co mě pobuřovalo, klást za vinu pozůstatku starých časů.“65

Snad jen díky tomu mohl Koestler v letech 1932 - 33 zůstat komunistou.

S komunistickou stranou i ideologií se Koestler definitivně rozešel v roce 1938.

Důvodem, který bezprostředně donutil spisovatele k tomuto kroku, se staly moskevské

procesy nad nepřáteli národa, k nimž docházelo v druhé polovině třicátých let. Je však téměř jisté, že důležitou roli v jeho duševní evoluci sehrála i návštěva sovětské Ukrajiny v letech 1932 – 33, kdy se poprvé nadšený komunista setkal s odvrácenou tváří totalitní ideologie

v praxi. Sovětský svaz Koestler opouštěl s těžkými pocity: „I když jsem si uchoval víru v komunismus, život v Rusku na mě udělal tísnivý dojem. Teprve nyní, když čekám na odjezd, si to musím přiznat.“66

Dubyňanskyj, Mychajlo: „Porožneča j cholod industrializovanoho pečernoho stolitťa“… Ukrajina 1932 – 33 rokiv očyma Artura Kestlera, In: Dzerkalo tyžňa, 2003, č. 25., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/450/39177/), staženo 11. 10. 2005. 64 Ibid. 65 Ibid. 66 Ibid.

63

29

Vzácný host Edouard Herriot Edouard Herriot, radikální francouzský politik, státní činitel a několikanásobný

ministerský předseda meziválečné Francie, navštívil SSSR v srpnu a září roku 1933. Na

Ukrajině se zdržel pět dní, z nichž polovina připadla na oficiální přijetí a bankety a druhá polovina na důkladně organizované a připravené exkurze. Samozřejmě, že po návratu do

vlasti nezbývalo Herriotovi nic jiného, než kategoricky odmítat lež tisku, referujícího o hladu v Sovětském svazu. Závěry známé a velmi vážené osobnosti měly značný vliv na veřejné mínění obyvatel v západní Evropě. Stalin měl všechny předpoklady považovat svět za naivní a používat tuto taktiku ve svůj prospěch také v pozdějších letech.67

Zajímavý je popis přípravy Kyjeva na příjezd Herriota. Den před jeho uskutečněním

přinutili komunisté místní obyvatele pracovat až do druhé hodiny noční, přičemž museli čistit a zametat ulice a zkrášlovat domy. Místa, kde se rozdělovalo jídlo, zavřely a fronty na

jídlo zakázali. Děti bez domova a žebráky kamsi zavřeli. Ve výlohách obchodů se objevilo

nebývalé množství jídla, avšak policie nekompromisně odháněla nebo rovnou zavřela každého, kdo by se chtěl jen přiblížit, aby se na tu krásu podíval. Hotel ve kterém měl

francouzský diplomat bydlet, vyzdobili koberci, vybavili moderním nábytkem a personálu opatřili nové slušivé uniformy. Vše se opakovalo i v Charkově.68

A jaké místa Herriot navštívil? V Charkově ho například provedli po vzorných

dětských domovech, navštívil muzeum Ševčenka a traktorový závod, to vše ve velmi rychlém sledu. Následovaly četné setkání se komunistickými funkcionáři a různé rauty

s vyšším stranickým vedením. Váženého hosta provázeli po ukázkových kolchozech plných dobře živených a ideologicky spolehlivých vesničanů, aby ukázali jak dobře prosperuje sovětské hospodářství. Dokonce i obyčejnou vesnici mohli zcela předělat kvůli této návštěvě.69

Jeden svědek vzpomíná na přípravu kolchozu „Říjnová revoluce“ v Brovarech blízko

Kyjeva před plánovaným příjezdem Herriota: „Speciální schůze oblastní stranické organizace

schválila přetvoření uvedeného kolchozu na tzv. potěmkinskou vesnici. Starého bolševika, inspektora

lidového komisariátu zemědělství dočasně ustanovili představeným a zkušené agronomy učinili členy kolchoznických brigád. Komunisté, komsomolci a aktivisté vše pečlivě vyčistili a umyli. Z kyjevského divadla přivezli nábytek a umístili ho v místním klubu. Jednu část domu přeměnili na jídelnu, stoly

ozdobily květinami a zabili několik kusů domácího dobytka, aby z něj připravili chutnou pečeni. Pivo Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 314. Ibid., s. 314. 69 Ibid., s. 314. 67 68

30

samozřejmě také nechybělo. Mrtvoly a umírající posbírali z cest i ulic a odvezli je pryč. Svolali celou vesnici na shromáždění, kde bylo všem sděleno, že zde budou natáčet film oděská filmová studia a je

proto nutné, aby ti co nebyli vybráni pro natáčení, zůstali doma a za žádných okolností nevycházeli. Vybraným „hercům“ dali nové oblečení přivezené z Kyjeva. Celé maškarádě velel představitel kyjevského oblastního výboru strany Šarapov, kterému pomáhal jakýsi Denysenko (lidem řekli, že je to

režisér). Nakonec organizátoři rozhodli, že bude lepší, když se Herriot setká s kolchozníky v jídelně.

Příštího dne se mělo vše odehrát podle plánu. Kolchozníci už seděli připravení v jídelně za stoly a hostili se. Jedli obrovské kusy masa a zapíjeli je pivem, každý se přitom pochopitelně snažil urvat co

nejvíce. Nervózní „režisér“ jim přikázal jíst pomaleji, aby je čestný host viděl jak si pochutnávají. V tom však zazvonil telefon z Kyjeva a návštěva byla odvolána, vše muselo být uvedeno do původního

stavu. Poté Šarapov rychle poděkoval zúčastněným za dobré vykonání svých rolí a Denysenko jim

přikázal svléknout zapůjčené kostýmy a vrátit je (kromě spodního prádla a ponožek). Lidé velmi naléhali, aby si nové šaty mohli ponechat a slibovali, že si na ně vydělají, vše ale bylo marné. Museli oblečení vrátit zpět do kyjevských obchodů, odkud bylo zapůjčeno.“70

Tyto potěmkinské vesnice vytvářely náležitý dojem na většinu cizinců, i když

málokterý z nich si mohl dovolit takové tvrzení jako George Bernard Shaw, který řekl:

„Neviděl jsem absolutně nikoho, kdo by trpěl nedostatkem jídla, ať už to byl starý či mladý člověk. Cožpak je něčím zevnitř vycpali?“71 Ostatně ten samý Shaw, pokud lze věřit sovětskému tisku, tvrdil, že v SSSR na rozdíl od Anglie existuje svoboda slova i svědomí. Fikci vytvořené

Stalinem podobně „naletěla“ většina tehdejší levicové inteligence, v níž figurovaly i tak známé osobnosti jako byl např. L. Feuchtwanger, H. Harbuss či R. Rolland.

Západní badatelé a vědci popírající fakt hladomoru Sir John Maynard, tehdejší přední britský expert na sovětské zemědělství, nabízel

svůj originální pohled na ztráty způsobené důsledkem kolektivizace: „Tyto obrazy jsou

žalostné, ale je třeba na ně nazírat v patřičné perspektivě a pamatovat na to, že bolševici vedli válku

proti třídnímu nepříteli a ne proti konkrétnímu státu.“72 Co se týká samotného hladomoru, zaujal následující stanovisko: „Jakékoliv porovnání s katastrofou z let 1921 – 1923 nepřichází v úvahu.“73

V tomto případě měl Maynard, který sám osobně navštívil Ukrajinu a severní Kavkaz Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 314 – 315. Ibid., s. 316. 72 Ibid., s. 316 – 317. 73 Ibid., s. 317. 70 71

31

v červnu a červenci 1933, na mysli to, že výskyt hladu na zmíněných územích na počátku

třicátých let v žádném ohledu nedosahoval rozměrů tragédie, která se udála o deset let dříve. Ještě mnohem podivnější byly výsledky výzkumu představitelů starší generace

západních sociologů Sidney a Beatrice Webbových, kteří ve své obsáhlé práci pohlíželi na

Sovětský svaz jako na vzor nové civilizace. Především bije do očí jejich celková nenávist k rolníkům, když poukazují na typické vady a nedostatky venkovského obyvatelstva, které

podle nich představovala dychtivost, lakota, prospěchářství nebo opilství a lajdáctví.

Webbovi úmyslně hovoří o přeměně těchto zaostalých elementů na družstevníky naplněné občanským duchem, kteří pracují podle daného plánu, aby společnou produkci rozdělili

spravedlivě mezi sebe. Kolektivizaci považují za nutnou, neboť prý kulaci nechtěli pracovat a demoralizovali vesničany. Bylo proto třeba je poslat na nucené práce. Nakonec došli k závěru, že v takovém případě mohly sovětské úřady sotva postupovat jinak.74

Entuziasmus těchto vědců působí poněkud nemístně, když například píší o tom, že

bylo masové rozkulačování naplánováno předem, komentujíce tuto skutečnost slovy: „Jak

silná musela být víra a rozhodná vůle lidí, kteří v zájmu obecného blaha přijali takové zásadní

rozhodnutí.“75 Slova, která by mohla být klidně přiřazena k Hitlerovi a jeho konečnému řešení

židovské otázky.

Mírný nedostatek jídla podle nich zapříčinili přímo zemědělci, kteří buďto odmítli na

jaře zasít obilí nebo na podzim sklidit úrodu. Píší o zodpovědnosti obyvatel za sabotáže,

když tvrdí, že schválně vymlacovali zrní z klasů nebo dokonce celý klas rovnou usekli za účelem jeho odcizení, čímž vědomě a hanebně rozkrádali kolektivní vlastnictví. Dostali se i k ukrajinským nacionalistům, které obvinili z agitace a propagandy mezi vesničany. Vrcholem vědecké analýzy se pak stala charakteristika stalinského „ždímání“ obilí

z Ukrajiny jako kampaně, která svými smělými záměry a energickým provedením odpovídá vedení kteréhokoliv úřadu v klidných časech.76

Co se týče zdrojů, Webbovi často odkazují na takzvané kompetentní svědky očitých

událostí. Jeden z nich například tvrdí, že si sovětský rolník přeje mít vlastní dům či pluh ne více, než by dělník v továrně chtěl mít vlastní turbínu, jedním slovem rozumová revoluce.

V otázce kolektivizace Webbovi záměrně citují komunistku Annu Louise Strong,

která tvrdila, že se vyhnanstvím kulaků zabývaly vesnické schůze chudých rolníků a

nádeníků, kteří úřady žádali o deportaci bohatých sedláků, odporujících znárodnění. „Schůze, jichž jsem byla přítomna, jsou mnohem důstojnější a zákonnější než mnohý soudní proces Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 317. Ibid., s. 317 – 318. 76 Ibid., s. 318. 74 75

32

v Americe,“77 vzpomíná Anna Louise Strong. Odvolávali se také na zpravodajství

korespondenta New York Times Waltera Durantyho.

Snadný život měli popírači existence hladomoru až do samého sklonku studené

války, za což mohli vděčit neprostupné informační blokádě mezi oběma tábory bipolárního

světa, dlouholeté sovětské dezinformační kampani a v neposlední řadě i nepochopitelné ignoranci západních médií, která se k tomuto tématu otáčela zády. Snad proto zapůsobila

dnes již legendární práce amerického historika Roberta Conquesta Harvest Of Sorrow, vydaná koncem osmdesátých let a odhalující tragédii období 1932 – 33 coby cílený útok proti

ukrajinské populaci, jako skutečná bouře. Ve stejné době byla již v proudu sovětská glasnosť a s ní zásadní průlom. Komunistická strana Ukrajiny pod veřejným tlakem v únoru 1990 konečně doznala, že na Ukrajině se skutečně odehrál hladomor vyvolaný stalinismem.78

Naposledy s prudkou kritikou Conquestovy knihy vystoupil profesor historie na

West Virginia University Mark Tauger, když ji označil za dílo plné chyb a nepřesností a

dodal, že jde o jeden z produktů studené války. Tauger přitom odkazuje na své předchozí studie, v nichž tvrdí, že hladomor byl ve skutečnosti důsledkem extrémní neúrody zapříčiněné celým komplexem přírodních katastrof. Toto tvrzení je však velmi problematické

a neodpovídá zcela pravdě. Rozpaky budí také jeho další argumenty, jimiž se snaží výpovědi očitých svědků smést se stolu jako subjektivní dojmy způsobené „posttraumatickým syndromem“, a pro seriózní výzkum tudíž „krajně nespolehlivé“.79

Mystifikace Waltera Durantyho Walter

Duranty

spolupracoval

se

sovětskými

úřady

ze

všech

západních

korespondentů nejtěsněji a těšil se různým privilegiím, mezi něž bezpochyby patřilo

poskytování rozhovorů samotným Stalinem. Ve stejné době byl přitom zahrnut přízní vlivných západních kruhů. Ještě v listopadu 1932 prohlašoval, že vyšší úmrtnost v důsledku

hladovění populace neexistuje. Až když se zprávy o hladomoru staly všeobecně rozšířenými

a známými na Západě, přešel k jiné taktice, používajíce opatrné výrazy jako nedostatek

potravin, oslabená imunita organizmu, podvýživa atd. Například v srpnu 1933 Duranty psal, že jakékoliv zprávy o hladu v Rusku jsou pouhým přeháněním, nadsázkou či zlostnou Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 318. Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust, In: Reflex 2002, č. 46., s. 42. 79 Ibid., s. 43. 77 78

33

propagandou. Na druhé straně však dokázal připustit, že nedostatek potravin, který v roce

1933 sužoval téměř všechny obyvatele SSSR, zejména pak ty v úrodných oblastech, tedy na Ukrajině, severním Kavkazu a Povolží, měl za následek výraznější úbytek populace. Když

zprávy o tom, co se v Sovětském svazu děje, pronikly na veřejnost, přiznal Duranty některé

„nedostatky“ v sovětském řízení a zároveň na omluvu dodal, že: „Nelze dělat omeletu, aniž byste předtím rozbili vejce.“80

V září 1933 se Duranty stal prvním zahraničním reportérem, kterého sovětské úřady

oficiálně pustily do oblastí postižených hladem. Následně prohlásil, že užívání slova hlad je

absolutně absurdní a jeho dřívější zprávy o počtu obětí byly přehnané. Ve svých reportážích z Kubáně popisuje typické obrazy dobře vykrmených nemluvňat a vypasený dobytek (tyto zprávy byly citovány Litvinovem v jeho odpovědi kongresmanovi Kopelmanovi).81

Z toho, že se Západ dozvěděl o údajném hladomoru, Duranty obvinil ruské

emigranty, které prý povzbudil nástup Hitlera k moci. Dále psal, že historky o hladu se tenkrát rozšířily do Berlína, Rigy, Vídně a jiných měst zásluhou nepřátel, kteří se snažili zvrátit uznání Sovětského svazu Spojenými státy americkými, zobrazujíce SSSR jako zemi nesvobody a útlaku.

O reputaci, jaké se Durantymu dostalo už na jaře 1933, svědčí zejména zpráva z

anglického velvyslanectví: „Je to člověk, kterému se Sovětský svaz snaží vyjít co možná nejvíce

vstříc, možná více, než jakémukoliv jinému korespondentovi.“82 Malcolm Muggeridge, Joseph

Alsop a mnozí další zkušení novináři považovali Durantyho za sprostého lháře. Muggeridge později prohlásil, že se ve své praxi s větším mystifikátorem mezi svými kolegy nesetkal.

V soukromých rozhovorech se však Duranty mnohdy vyjadřoval zcela jinak.

Například Eugenovi Lyonsovi řekl, že odhaduje počet obětí hladomoru na sedm milionů. Pro demonstraci rozporů mezi tím co Duranty věděl a co později psal ve svých zprávách do

USA, nám postačí informace, která se objevila v depeši anglického velvyslanectví v Moskvě z 30. září 1933: „Podle zpráv Durantyho se obyvatelstvo severního Kavkazu a Povolží v tomto roce

zmenšilo zhruba o tři miliony a obyvatelstvo Ukrajiny o čtyři až pět milionů… Pan Duranty považuje za možné, že v Sovětském Svazu zemřelo přímo či nepřímo v důsledku hladovění nejméně deset milionů lidí.“83 V stejné době však americký tisk dostával zcela odlišné informace.

Dokonce i po více než padesáti letech od tragédie, jejíž hrůzná fakta už dávno

vyplavala na povrch, New York Times připomíná jméno Durantyho jako držitele prestižní Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust, In: Reflex 2002, č. 46., s. 43. Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 319 82 Ibid., s. 319 – 320. 83 Ibid., s. 320. 80

81

34

Pulitzerovy ceny, kterou v roce 1932 dostal za nestranné a objektivní reportáže ze SSSR, pro

což existuje jednoduché vysvětlení. Jelikož zmíněný deník kdysi vyznamenal touto cenou

vlastního spolupracovníka, nepřeje si podrývat svou prestiž kritikou. Podobně ale píše také The Nation, který taktéž považuje reportáže Durantyho za velmi informativní a objektivní.84

Velká falsifikace bohužel nebyla dočasným nebo přechodným jevem, ale díky

Webbovým a jim podobným expertům se na Západě držela velmi dlouho a pronikala také do jiných sfér společenského života. V roce 1940 byl v Hollywoodu např. natočen film

Severní hvězda (North Star), který prezentoval sovětský kolchoz jako ukázkové hospodářství, čímž podporoval snahu samotných komunistů, usilujících o vytvoření dokonalé iluze. Je

jasné, že novináři, kteří pravdivě informovali o tragických událostech měli ztíženou situaci a

byli odsouváni do pozadí. Společnost jakoby o špatných zprávách ani nechtěla slyšet a bylo jí

příjemnější naslouchat líbivým lžím. Dalo by se říct, že tak významná událost unikla pozornosti naprosté většině západních intelektuálů a rusofilů, kteří nebyli ochotni přijmout očividná fakta.85

84 85

Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija, s. 511. Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 321.

35

Počet obětí velkého hladomoru Verze současníků Jako první o hladu v Sovětském svazu informoval anglický žurnalista Malcolm

Muggeridge. Koncem března 1933 se v novinách Manchester Guardian podělil se čtenáři o své zážitky a dojmy z cest po sovětské Ukrajině a severním Kavkazu. Jeho tři články popisovaly hrůzné scény hladovění venkovského obyvatelstva. Muggeridge dosvědčil masovou

úmrtnost, neurčil však konkrétní počty obětí. Koncem března se šokující zprávy Manchester

Guardian snažil dementovat korespondent New York Times v Moskvě Walter Duranty, jenž připustil, že Rusové trpí nedostatkem potravin, ale v žádném případě neumírají hlady.86

První odhad počtu zemřelých se v zahraničním tisku objevil v srpnu 1933. Tehdejší

noviny New York Herold Tribune opublikovaly materiály Ralfa Barnese, v kterých figurovala cifra jeden milion mrtvých v důsledku hladu. Konkurenční noviny New York Times byly donuceny na tuto skutečnost patřičně reagovat, což se projevilo naléháním na Durantyho,

jemuž za těchto okolností nezbývalo nic jiného, než potvrdit daný fakt. Z jeho poznámek

vyplývá (i když se o tom přímo nikde nezmiňuje), že počet zemřelých odhaduje na minimálně dva miliony lidí. Během velmi krátké doby se v těch samých novinách objevila

zpráva Frederica Berchella, která stanovila počet na čtyři miliony obětí. Mnozí historikové se

domnívají, že hodnotu dodatečně zvýšil sám Duranty, ale poněvadž se obával ztráty přízně sovětských úřadů, nechal nepříjemné oznámení na svém kolegovi.87

V důsledku nepříznivých zpráv, jež pronikly za hranice Sovětského svazu, byl

západním žurnalistům přístup do postižených regionů zakázán. Moskevský korespondent

Manchester Guardian William Chamberlain, který včas stihl navštívit postižené oblasti, své

informace zveřejnil v knize Russia’s Iron Age (1934), v níž otevřeně hovoří o utrpení šedesátimilionové populace, přičemž udává počet tři až čtyři miliony mrtvých následkem hladomoru.88

Zmíněné odhady počtu obětí velkého hladomoru však mají jeden velký nedostatek,

který spočívá v jejich relativnosti, neboť nejsou podloženy patřičnými dokumenty. Hlavní význam reportáží zahraničních žurnalistů tedy tkvěl zejména v informování širší veřejnosti na Západě o tom, že v SSSR není vše v pořádku.

Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 309; 319 – 320. Kulčyckyj, V. Stanislav: Versiji sučasnykiv holodu, In: Holod 1932 – 33 rokiv v Ukrajini, s. 481. 88 Ibid., s. 482. 86 87

36

Někteří autoři zveřejňovali informace údajně obdržené přímo od sovětských

pohlavárů. V knize Freda Billa, která se objevila v Londýně roku 1938, se například setkáme s následujícími fakty: „Zahraniční dělník v charkovském závodě se od místního odpovědného

pracovníka dozvěděl, že předseda VCVK (Vseukrajinskyj centralnyj vykonavčyj komitet) Hryhorij Petrovský připustil ztráty následkem hladomoru na Ukrajině v počtu přibližně pěti milionů lidí.“89

Novinářka Lucy Leng v knize vydané v New Yorku roku 1948 zase tvrdila, že nejmenovaný vysoký úředník na Ukrajině připustil šest milionů obětí.

V souvislosti s velkým hladomorem na počátku třicátých let bývá hojně citována

jedna pasáž z pamětí Winstona Churchilla, v níž se podle zažité a ne zcela správné interpretace mnoha novinářů i některých nepozorných historiků britský ministerský předseda ptá Stalina, zdali měl velké problémy s prováděním kolektivizace. Ten mu podle této verze na otázku klidně odpovídá slovy, že kolektivizaci padlo za oběť deset milionů životů. Pokud si však čtenář pozorně přečte odpovídající místo ve čtvrtém dílu Pamětí, dozví

se, že nebyla řeč o těch, kteří zemřeli bezprostředně vlivem tragických událostí let 1932 – 33.

Churchill doslova řekl: „Nebojoval jste s několika desítkami tisíc aristokratů nebo s velkými statkáři,

ale s miliony malých zemědělců.“90 Stalin mu pohotově odpověděl a upřesnil cifru: „ S deseti miliony… Bylo to něco strašného a trvalo to čtyři roky, ale bylo to nezbytné, abychom zabránili

pravidelnému hladovění obyvatel.“91 Na otázku, co se stalo s kulaky, Stalin reagoval následovně: „Některým z nich byl přidělen kus půdy pro individuální hospodaření v Tomské či Irkutské oblasti

nebo ještě dále na severu, ale velká většina z nic byla velmi neoblíbená a proto je zlikvidovala vlastní čeleď.“92

Z následujícího rozhovoru jasně vyplývá, že Stalin neměl na mysli ztráty způsobené

hladomorem, který se snažil všemožně tajit a popírat. Během noční besedy obou mužů, jež proběhla 16. srpna roku 1942 v Moskvě, Stalin mistrně svalil vinu za likvidaci mnoha milionů rolníků na nádeníky.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku?, In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo 25. 10. 2005. 90 Churchill, S. Winston: Druhá světová válka. Díl IV., Karta se obrací, s. 499. 91 Ibid., s. 499. 92 Ibid., s. 499. 89

37

Stalinské odhady počtu sovětského obyvatelstva Po vypjatých letech 1932 – 1933 byla demografická statistika přísně utajena. Funkci

informátora v otázce porodnosti, úmrtnosti i celkového počtu obyvatel SSSR svěřil Stalin

výhradně své osobě. V lednu roku 1934 vystoupil na XVII. sjezdu strany s důrazným prohlášením, že populace Sovětského svazu vzrostla na 168 milionů lidí. Uvedená verze byla

pro všechny přísně daná a nezpochybnitelná. Její původ byl zcela zřetelný, jednalo se o oficiální odhad Ústřední správy národně hospodářské evidence SSSR neboli CUNHO

(Centralne upravlinňa narodnohospodarskoho obliku), jenž byl k lednu 1933 stanoven na 165,7

mil. obyvatel, k němuž se dodal přirozený přírůstek, který tehdy údajně činil 2,5 milionu. Stalinovy cifry však mohly být akceptovány pouze zatvrzelými propagandisty. Čas plynul, státní statistiky ale ustrnuly na počtech uvedených k datu prvního ledna 1933.93

Stalin nemusel příliš lhát, když tvrdil, že se v zemi podstatně zvýšily ukazatele

přirozeného přírůstku. Jednalo se o krátkodobý jev způsobený náhlým snížením úmrtnosti v důsledku odeznívání hladomoru. Vysoký přirozený přírůstek prohloubil rozpor mezi údaji

budoucího součtu obyvatelstva a běžně falsifikovanými počty populace. V prosinci roku

1935 generální tajemník prohlásil: „Obyvatelstvo se počalo rozmnožovat nebývalou rychlostí a

porodnost tak převýšila úmrtnost. Nyní u nás každý rok čistý přírůstek obyvatelstva činí téměř tři miliony lidí. To znamená, že náš každoroční přírůstek představuje téměř celou populaci Finska.“94

Za vzorné provedení celosovětského sčítání obyvatelstva v lednu roku 1937 byl

náčelník CUNHO SSSR Ivan Kraval vyznamenán řádem Lenina. Nedlouho po té čerstvý držitel prestižního řádu poslal Stalinovi a Molotovovi první zprávy o výsledcích sčítání, v nichž se uvádělo, že počet obyvatel Sovětského svazu k 6. lednu 1937 činí 162 milionů lidí. To znamená, že v roce 1937 žilo na území SSSR o šest milionů méně lidí, než na počátku roku 1934, tedy za předpokladu, že budeme věřit falešným číslům uvedeným samotným

Stalinem. K tomuto rozdílu je pak ještě třeba přičíst onen senzační přírůstek za každý rok, který měl údajně činit tři miliony (od roku 1935).95

I. Kravala uvěznili a později zastřelili. V jeho stopách kráčeli téměř všichni tehdejší

statistici, kteří se na sčítání podíleli. Byl též zlikvidován celosvětově známý Demografický institut AV USSR. Sčítání lidu z roku 1937 bylo následně stornováno, přičemž jeho revizi Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku?, In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo 25. 10. 2005. 94 Ibid. 95 Kulčyckyj, V. Stanislav: Stalinskyj teror holodom i joho demohrafični naslidky, In: Holodomor 1932 – 1933 rokiv jak velyčezna trahedija ukrajinskoho narodu. Materialy Vseukrajinskoji naukovoji konferenciji, s. 24. 93

38

provedli již v roce 1939. Stalin kalkuloval s tím, že se ani po represivních akcích populace nepřestane rozmnožovat. Aby tento proces probíhal uspokojivým tempem, zakázal v červnu 1936 provádět potraty, což platilo až do roku 1955.96

Výzkumy vědců po druhé světové válce Když v roce 1966 začal nynější přední ukrajinský historik profesor Kulčyckyj

pracovat na své disertační práci, měl k dispozici několik periodik ze speciálního fondu

Institutu ekonomiky AV USSR. Zlomky demografické statistiky, které se v nich objevovaly, dávaly určitou naději, že pomohou vyplnit mezeru v údajích o počtu obyvatelstva mezi

sčítáním lidu v roce 1926 a 1939. Disponující částečnými informacemi o pohybu obyvatelstva, mohl Kulčyckyj vypočítat jeho pravděpodobnou hodnotu ve zmíněném mezidobí a porovnat ji z reálnou hodnotou sčítání v roce 1939. Rozdíl vykazoval ztráty.

Hladomor 1932 – 33 se od toho předešlého (1921 – 23) i následujícího (1946 – 47)

odlišuje především tím, že jím způsobené demografické následky lze díky odtajnění příslušných zdrojů celkem spolehlivě určit. K prvnímu sovětskému hladomoru došlo po

strašlivém krveprolití první světové války, následné bolševické revoluce a s ní spojené občanské války. Třetí hladomor v Sovětském svazu vznikl taktéž vlivem zničující světové války, tentokrát však již druhé v pořadí. V obou případech je velmi obtížné sestavit přibližný

odhad a zcela nemožné stanovit striktní počet obětí, jelikož neznáme přesnou příčinu úmrtí postižených (do výpočtu by mohly být omylem započítány například padlí z obou světových válek), dále se neví kolik lidí opustilo teritorium Ukrajiny, kolik jedinců naopak přišlo atd.

Profesor Stanislav Kulčyckyj, přední vědec na dané téma v celosvětovém měřítku, na

základě svých několikaletých propočtů stanovil ztráty obyvatel v důsledku hladomoru na

Ukrajině v rozmezí 3 až 3,5 milionu lidí. Tento údaj však odpovídá pouze roku 1933, ve

kterém dosáhla tragédie svých největších rozměrů. Jestliže k němu přičteme oběti z roku předešlého, přibližuje se konečná cifra ke čtyřem milionům.97

Pracovník Ruského výzkumného centra Harvardské univerzity Serhij Maksudov

došel k závěru, že demografický deficit způsobený hladem a represemi za období 1927 – 38

je 4,5 milionu lidí. Výsledky výpočtů zveřejnil v roce 1983 v ukrajinském žurnálu Sučasnisť, Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu, In: Holod 1932 – 1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv, s. 71 – 72. 97 Ibid., s. 77. 96

39

který tehdy vyšel v Mnichově. Pokud porovnáme toto číslo s celkovým počtem Ukrajinců v USSR, Polsku, Rumunsku a Československu, který činil koncem třicátých let zhruba 40

milionů lidí, je možné tvrdit, že meziválečný stalinský teror způsobil úbytek ukrajinského obyvatelstva o jednu desetinu, což doslova znamená smrt každého desátého Ukrajince.

Maksudov a Kulčyckyj na počátku devadesátých let spolupracovali na výzkumu, jehož prostřednictvím chtěli veřejnost seznámit s co možná nejobjektivnějšími výsledky.98

V tomto kontextu je třeba se zmínit o cenzurní diverzi Borise Urlanise, jednoho

z nejrespektovanějších poválečných sovětských demografů. V knize Problém dynamiky obyvatelstva v SSSR, vydané v roce 1974, vyčlenil jednu z kapitol analýze věrohodnosti

demografických prognóz. Mimo jiné zmínil údaj státního plánovacího úřadu SSSR z roku

1927 pro očekávaný počet obyvatel v roce 1933. Zkritizoval tento výpočet a formou nepatrné poznámky udal bez jakéhokoliv komentáře vlastní odhad, jenž měl ke konci roku 1933 činit

158 milionů. Cifra Urlanise je pro zajímavost o 10 milionů nižší než údaje Stalina, zveřejněné na XVII sjezdu strany.99

Pokud přejdeme od popisu ztrát obyvatelstva v mezidobí 1926 – 1939 k pokusům

určit konkrétní čísla obětí hladomoru 1932 – 33, zasluhují si pozornost údaje Volodymyra

Kubijovyče a Vasyla Hryška. Oba dva zveřejnili pouze konečné výsledky svých výzkumů, jejichž výpočty se od sebe podstatně liší. Kubijovyč uvádí 2,5 milionů a Hryško 4,8 mil obětí.

Rozdíl ve výpočtech obou zmíněných vědců zřejmě zapříčinil nedostatečný přístup k archivním materiálům. Pokud jsou však údaje ze sčítání obyvatelstva z roku 1926 věrohodné,

potom není možné výsledek výzkumu V. Kubijovyče zvyšovat třikrát či čtyřikrát, k čemuž často docházelo a stále dochází.100

Na závěr bych rád zmínil nejznámějšího badatele, jenž se zabýval důsledky

kolektivizace a hladomoru na Ukrajině. Je jím americký historik Robert Conquest, který svůj

pohled na průběh kolektivizace a počet obětí hladomoru na Ukrajině v letech 1932 – 33

podává v knize Harvest of Sorrow, jež se stala velmi populární a nejeden historik se na ni

v souvislosti s uvedeným tématem odvolává. Kniha je to bezpochyby výborná a kvalitní,

čtivou formou se snaží podat pravý obraz tragických událostí na Ukrajině počátkem třicátých let, avšak její určitou slabinou jsou právě propočty a výsledná čísla obětí

hladomoru, což je způsobeno především nedostupností adekvátních archivních pramenů. Maksudov, Serhij: Demohrafični vtraty naseleňa Ukrajiny v 1930 – 1938 rr., In: Ukrajinskyj istoričnyj žurnal, 1991, č. 1., s. 121 – 122. 99 Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku?, In: Dzerkalo tyžňa, 2002, č. 45., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo 25. 10. 2005. 100 Kulčyckyj, V. Stanislav; Maksudov, Serhij: Vtraty naseleňa Ukrajiny vid holodu 1933 r., In: Ukrajinskyj istoryčnyj žurnal, 1991, č. 2., s. 5. 98

40

Kniha totiž vyšla v 80. letech, tedy v době, kdy ještě například nebyly odtajněny údaje ze stornovaného sčítání lidu v roce 1937. Pozitivní odezvu měla publikace i na samotné Ukrajině, kde její překlad poprvé vyšel v roce 1993.

Demografickým následkům hladomoru Conquest ve své knize vyčlenil zvláštní

kapitolu, kterou nazval The Death Roll. V ní se po sledu porovnání nejrůznějších údajů dostává k celkovému počtu sedmi milionů obětí hladu v SSSR v letech 1932 – 33, z nichž pět milionů připadá na Ukrajinu, jeden milion na severní Kavkaz a na zbylá místa SSSR taktéž jeden milion.101 Conquest však sám upozorňuje na fakt, že jeho propočty mohou pochopitelně vykazovat odchylky, i když jsou pokusem stvořit z jednotlivých detailů

celkový obraz událostí. Maksudov, analyzujíce jeho propočty, došel k závěru, že Conquestův výsledek je nepatrně vyšší, než jaký byl skutečný počet obětí, s čímž souhlasí také profesor Kulčyckyj.

Jeden z možných výpočtu obětí velkého hladomoru Na počátku roku 1989 byla sovětská demografická statistika některým badatelům

zpřístupněna. Ředitel Centrálního státního archivu národního hospodářství SSSR V. Caplin

zveřejnil přehled demografických materiálů CUNHO SSSR, které se nacházely v jeho

depozitáři. Podle sčítání lidu v roce 1937 se na teritoriu USSR tehdy nacházelo 28 mil. 388 tisíc obyvatel. Podle sčítání lidu v roce 1926 počet obyvatel na stejném území činil 28 mil. 926

tisíc. Z obou statistik je tedy patrné, že za deset let došlo k úbytku obyvatel o 538 tisíc.

V následujících odstavcích budeme porovnávat jednotlivé údaje, týkající se přirozené porodnosti, úmrtnosti a upozorňovat na nesrovnalosti a výkyvy.102

Serhij Maksudov na základě zveřejněných tabulek, udávajících úmrtnost v letech

1925 – 1926, došel k závěru že počet neevidovaných dětských úmrtí bylo v roce 1933 minimálně 150 tisíc. Se stejným číslem operoval také v případě porodnosti, počet narozených

v kritickém roce proto snížil na 621 tisíc. Dále je třeba z výpočtů ztrát v důsledku hladu

vyloučit přirozenou úmrtnost za rok 1933. Nedopustíme se přílišné chyby, jestliže určíme přirozenou úmrtnost ve zmíněném roce na základě průměrné přirozené úmrtnosti

z předešlých let (přesně 1927 – 1930), která byla stanovena na zhruba 524 tisíc lidí. Pokud Conquest, Robert: The Harvest Of Sorrow, s. 299 – 307. Kulčyckyj, V. Stanislav: Stalinskyj teror holodom i joho demohrafični naslidky, In: Holodomor 1932 – 1933 rokiv jak velyčezna trahedija ukrajinskoho narodu. Materialy Vseukrajinskoji naukovoji konferenciji, s. 29.

101 102

41

vyjdeme ze zkorigované porodnosti pro rok 1933, jež mohla činit přibližně 621 tisíc lidí, vyjde nám přirozený přírůstek pro tento rok pouhých 97 tisíc jedinců, což je pětkrát nižší hodnota než v předešlých letech.103

Nyní disponujeme přibližnými údaji o přirozené úmrtnosti a porodnosti a známe

také celkové počty obyvatel z obou uvedených součtů. Porovnáním těchto veličin se postupně dobereme k pravděpodobným ukazatelům nepřirozené a nezvykle velké úmrtnosti v roce 1933.

Celkový přirozený přírůstek pro období 1927 – 1936 vykazuje 4 miliony 46 tisíc lidí.

Když k tomuto číslu přidáme rozdíl, který nám vyšel z porovnání součtu obyvatel v roce 1926 a 1937 (538 tisíc), dostaneme demografický deficit 4 miliony 581 tisíc lidí. Tato cifra

představuje nenormální úmrtnost pouze za předpokladu nulového salda migrační rovnováhy. Evidence mechanického pohybu obyvatelstva, kterou prováděli pracovníci

CUNHO SSSR, vykazuje pro Ukrajinu záporné saldo v hodnotě 1 milion 343 tisíc lidí. Odečtením záporného salda migrační rovnováhy od demografického deficitu dostaneme

údaj 3 miliony 238 tisíc lidí, který můžeme s drobnými odchylkami považovat za přímé

ztráty důsledkem hladomoru v roce 1933. Přesnost této cifry není pochopitelně zaručena, neboť musíme brát v potaz zkreslené údaje přirozené i nepřirozené migrace obyvatel.104

Hladomor na Ukrajině se zpravidla datuje dvěma roky a to sice 1932 a 1933. Z údajů

demografické statistiky je možné udělat závěr, že hlad v roce 1932 způsobil smrt 144 tisíc

lidí. Tento hlad byl následkem nadměrného výkupu obilí z úrody roku 1931 a zastavil se v létě 1932 s novou úrodou. Hlad v roce 1933 se stal opět v důsledku nadměrného výkupu či výběru obilí s úrody roku předešlého. Výběr obilí však tentokrát provázely konfiskace

veškerého cenného majetku a jídla. Převaha úmrtnosti nad porodností začala již v říjnu roku 1932. Zenit hladomoru připadá na červen 1933, kdy statistické úřady registrovaly desetkrát

větší úmrtnost, než jaká byla normálně. Dnes je však známo, že ve skutečnosti byla

zaregistrována sotva polovina případů úmrtí. Analýza statistických údajů ukazuje, že hlady v roce 1933 zemřelo přibližně 3 miliony 238 tisíc lidí.105

Kromě přímých ztrát v důsledku hladu, existují také nepřímé ztráty, zapříčiněné

úpadkem porodnosti. Cožpak není možné snížení přirozeného přírůstku obyvatelstva z 662 tisíc v roce 1927 k 97 tisícům v roce 1933 (bez započítání obětí hladu) a 88 tisíc v roce 1934

považovat za nepřímé důsledky hladomoru? Jestliže přímé ztráty v roce 1932 činily 144 tisíc Maksudov, Serhij: Demohrafični vtraty naseleňa Ukrajiny v 1930 – 1938 rr., In: Ukrajinskyj istoričnyj žurnal, 1991, č. 1., s. 123 – 124. 104 Kulčyckyj, V. Stanislav: Analiz demohrafičnoji statystyky, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini, s. 502 – 503. 105 Ibid., s. 503 – 504.

103

42

obětí, tak celkové ztráty pro tento rok, zahrnující nenarozené, odpovídají cifře 443 tisíc lidí.

Přímé i nepřímé ztráty let 1932 – 33 společně s demografickou ozvěnou roku 1934 tedy činí 4

miliony 649 tisíc lidí. Tyto údaje je třeba brát v úvahu, pokud jde o demografické následky

hladomoru. Avšak jestliže je řeč o mrtvých hladem na Ukrajině v roce 1933, je správné udávat pouze jednu cifru 3 mil. 238 tisíc lidí, nebo pokud bereme v úvahu nepřesnost statistiky rozmezí od 3 do 3,5 milionů obětí.106

Kulčyckyj, V. Stanislav; Maksudov, Serhij: Vtraty naseleňa Ukrajiny vid holodu 1933 r., In: Ukrajinskyj istoryčnyj žurnal, 1991, č. 2., s. 9 – 10.

106

43

Různé interpretace příčin a důsledků hladomoru 1932- 1933 Sovětská interpretace událostí let 1932 – 1933 Co se týče příčin vzniku hladomoru na Ukrajině v letech 1932 – 1933, existuje několik

zcela odlišných interpretací. První a současně nejstarší z nich úplně popírala existenci

hladomoru na území SSSR a pokud ji přeci jen připustila, tak pouze ve velmi omezené míře

jako důsledek neúrody a sucha. Miliony obětí z řad venkovského obyvatelstva byly podle ní jen výmyslem a mystifikací. Tímto úhlem pohledu nahlížela na danou problematiku sovětská historiografie a to až do konce fungování Sovětského svazu. Podobný názor sdíleli i

někteří západní intelektuálové levicového zaměření. Dokonce, i když sovětské úřady uznaly existenci hladomoru, na Západě vycházely knížky a články, jež označovaly ukrajinskou

genocidu za propagandu nacionalistů či důsledek nepříznivých přírodních podmínek. Nemá podle nich tudíž smysl v tomto směru hovořit o zlých úmyslech stranického vedení. Kromě

zjevných politických motivů existovaly ještě jiné důvody, které zapříčinily skepsi ohledně pravosti hladomoru na Ukrajině a to sice nedůvěra západních intelektuálů ke svědectvím

ukrajinských emigrantů. Stalinské zločiny byly totiž natolik krvavé, zrůdné a do té doby téměř nevídané, že se naprosto vymykaly normálnímu chápání tehdejších lidí. Na počátku

50. let uspořádala Harvardská univerzita vědecký projekt – sepsání vzpomínek běženců ze Sovětského svazu. Rukopisy jejich svědectví ukazují, že pokaždé, když interview dospělo

k tématu hladomoru ve třicátých letech, bylo přerušeno, neboť panovalo přesvědčení, že jsou nepravděpodobná. V době harvardského projektu vyšla řada odborných publikací,

napsaných na základě výpovědí a svědectví bývalých sovětských občanů, ale v žádné z nich se o hladomoru nehovořilo.107

Interpretace hladomoru v emigračním prostředí Druhá interpretace vzešla z prostředí ukrajinských emigrantů na Západě, kteří nejen

potvrzovali existenci hladomoru, ale prohlašovali, že hlad v třiatřicátém roce byl zorganizován speciálně pro Ukrajinu. Avšak k těmto tvrzením západní intelektuálové

nepřikládali váhu a považovali vyřčené názory za projev ukrajinského nacionalismu nebo 107

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 203.

44

přímo protisovětské nevraživosti. Obvinění z nacionalismu se dost zmírnilo v průběhu 80. let, kdy se daným tématem začali zabývat dva západní historikové neukrajinského původu – Robert Conquest a James Mace, kteří tezi o připraveném hladomoru namířeném proti

ukrajinskému obyvatelstvu na venkově potvrdili ve svých pracích. Vlivem uveřejněných dokumentárních materiálů, speciální komise amerického Kongresu v roce 1988 uznala fakt existence hladomoru a potvrdila, že se ukrajinský hladomor z let 1932 – 1933 svým charakterem i rozsahem rovnal holocaustu a genocidě etnické menšiny. K podobným závěrům došla v letech 1988 – 1990 také nezávislá Mezinárodní komise, složená

z celosvětově uznávaných právníků a specialistů v oboru práva. Následkem diskuzí Komise uznala za správné, že Stalin chtěl zasadit smrtelnou ránu ukrajinskému národu jako takovému.108

V interpretaci této skupiny autorů byl hlad 1932 – 1933, omezení „ukrajinizace“ a

zrození ruského centralismu hranou jedné politiky, zaměřené na přestavbu Sovětského

svazu v totalitního následníka ruského impéria. Zaměření hlavního úderu na Ukrajinu odborníci vysvětlují tím, že se zdejší obyvatelstvo jak svým množstvím, tak zarytým

odporem proti sovětskému režimu stalo hlavní překážkou pro obnovení ruského impéria v totalitní variantě. Venkovské obyvatelstvo v Rusku také povstalo proti komunistickému

režimu, rozdíl však spočíval v tom, že se bolševikům podařilo ihned si zajistit kontrolu nad centrálními oblastmi Ruska, zatímco ve stejné době na Ukrajině několikrát utrpěli porážku a

museli si ji znovu podmaňovat. Pokud by se Stalinovi nepodařilo zdolat „ukrajinizaci“ a zlomit hřbet ukrajinské vesnici, jeho kontrola nad Ukrajinou by byla velmi problematická.109

Avšak ve skutečnosti se hladomor neomezil pouze na teritorium Ukrajiny. Kromě ní

a Kubáně jím trpělo také obyvatelstvo Donu, Povolží a střední Asie. Zastánci názoru, že byl hlad následkem etnické genocidy toto tvrzení obhajují argumentem, že kromě Ukrajinců nejvíce trpěli ty skupiny obyvatel, které též způsobovaly vážné potíže ruským bolševikům,

tedy kozáci severního Kavkazu, Němci v Povolží a národy střední Asie. První za časů revoluce vytvořili své vlastní úřady a podporovali bělogvardějské hnutí, Němci v roce 1918

vítali příchod německé armády a ve středoasijských republikách existovalo silné basmacké hnutí. Ale zůstalo mnoho dalších nevysvětlených a nezodpovězených otázek, mezi nimiž dominuje pochybnost, proč hladomor 1932 – 1933 nezasáhl celé území USSR. Stalin byl přeci dost důsledným v provádění represivní politiky.110

Bojko, Oleksandr; Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny, s. 81 – 82. Palij, Oleksandr: Čomu vbyvaly Ukrajinu, In: Ukrajinska pravda 25. 11 2005, on-line text (http://www.pravda.com.ua/news/2005/11/25/36058.htm), staženo 29. 11. 2005. 110 Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 204.

108

109

45

Spor o nacionální charakter tragédie Třetí interpretaci uvádějí ruští postsovětští a někteří západní autoři. Oni uznávají fakt

existence velkého hladomoru i jeho umělý charakter, ale odmítají pojem „ukrajinského

hladomoru“ jako nacionalistický mýt. Hlad podle nich způsobila stalinská kolektivizace a

během jejího provádění ukrajinští vesničané masově umírali ne proto, že byli Ukrajinci, ale proto, že byli vesničany. Hladomor se podle nich neomezoval výhradně na ukrajinské

teritorium, nýbrž zasáhl všechny regiony, které představovaly tradiční žitnice ruského impéria i Sovětského svazu.

Avšak i tento úhel pohledu má své slabé místa. Faktem je, že hlad nepostihl centrálně

černozemní oblast, jedenu z hlavních obilních regionů v Rusku. Na druhé straně hladem trpěly oblasti na Ukrajině, které nebyly tak úrodné jako např. Volyň a Podolí. Očití svědci

potvrzují, že ukrajinsko ruské hranice hlídaly oddíly GPU, které zabraňovaly proniknutí ukrajinských obyvatel na ruské území, kde nebyl hlad tak vážný. Nepřímé stvrzení tohoto faktu najdeme v daných soupisech z roku 1939, největší ztráty mezi narozenými před rokem

1933 připadají na území Kyjevské, Čerkaské, Dnipropetrovské, Charkovské, Kirovohradské a

Vorošylovhradské oblasti. A naopak u příhraničních oblastech Ruska (Kurský, Voroněžský a další) a připojených oblastí západního Běloruska a západní Ukrajiny souvztažnost mezi různými věkovými kategoriemi nepřevyšuje normy.111

Spory, které se vedou okolo otázky proti komu byl zaměřený teror hladem, či proti

Ukrajincům nebo vesničanům, jsou do jisté míry neplodné. Argumentace každé ze stran má velmi zásadní nedostatek, neboť je postavena na umělém rozdělení Ukrajinců a vesničanů. Ve skutečnosti obě identity – i nacionální i sociální jsou velmi úzce spjaty mezi sebou. Jak výstižně poznamenal Volodymir Brovkin ve své recenzi na knížku Roberta Conquesta:

„Vesničané vzdorovali novému útoku na svoji vesnici, neboť to byl útok na jejich způsob života, na

jejich tradice, na jejich samotnou identitu. Jinými slovy se jednalo o útok na to, co jich činilo odlišnými od jiných vesničanů, na to co je činilo Ukrajinci. Když se vesničané z centrálních ruských oblastí

setkali se skupinami lidí, které byly poslány z Moskvy či Leningradu kvůli rekvizicím, nevnímali je jako cizince. Když se vesničané na Ukrajině střetli s takovými skupinami, považovali je za cizí útočníky. Vesnický odpor na Ukrajině v sobě nepopiratelně zahrnoval také nacionální cítění a charakter.“112

111 112

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 204. Ibid., s. 204 – 205.

46

Je jasné, že vytvoření vyvážené vědecké interpretace historie stalinizmu na Ukrajině

je úkolem příštích generací a bude ho možné realizovat do té míry, do jaké budou přístupné

patřičné materiály pojednávající o skutečných motivech Stalina a jeho prostředí (samozřejmě za podmínek, že se tyto dokumenty zachovaly). V každém případě by měly takovéto

interpretace odpovědět na otázku, zdali stalinské represe na Ukrajině vykazovaly zvláštní

nacionální rozměr? Jak ukrajinští, tak i západní historikové na základě jim dostupných

zdrojů došli ke shodě a závěru, že se na Ukrajině stalinismus nijak zvlášť neodlišuje od jiných republik SSSR. Neexistují také svědectví v dokumentech, že Stalin pociťoval předpojatost k Ukrajincům, i když se vyskytly zmínky o jeho charakteristické ukrajinofóbii

(tuto teorii zvláště podporoval akademik Sacharov). Neexistují však žádné jím podepsané dokumenty, dopisy ani články, v nichž by tento postoj byl zřejmý. Hlavní problém spočívá

v tom, že většina skutků sovětského totalitního systému po sobě nezanechala stopy na papíře. Vyvodit motivy z činnosti s jediným výsledkem, jako v případě hladomoru, je pro historiky úkolem velmi nevděčným a nelehkým až nebezpečným. Stejně tak se objevily

svědectví o antisemitismu Stalina, které mu však evidentně nepřekáželo v udržování blízkých styků s Kaganovičem. Nakonec není možné přehlédnout, že se ve dvacátých letech Stalin vyslovil pozitivně k „ukrajinizaci“ a v bitvě o vládu v Kremlu se opíral o jednotlivé

ukrajinské komunisty inklinující k nacionalismu. Vědečtí pracovníci zabývající se problémem Stalina a neruských národů SSSR se přiklánějí k názoru, že protirasistické předpojatosti byly charakteristické pro pozdního Stalina a do válečné doby se příliš neprojevily.113

113

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa, s. 205.

47

Závěr Ukrajinský hladomor 1932 – 1933 se řadí mezi bezpočet tragédií spadajících do

nešťastného 20. století. Je o to smutnější, že k němu nemuselo vůbec dojít, nebýt naprosto

nereálných a chybných požadavků komunistického vedení, kladených na prosté rolníky, od nichž se vyžadovala slepá poslušnost. Ukrajina měla tu smůlu, že se na jejím teritoriu

v krátkém časovém rozmezí odehrály hned hladomory tři. První, jemuž padlo za oběť také velmi velké množství lidí, nastal počátkem dvacátých let a byl přímým důsledkem první

světové války i následné občanské války. Třetí hladomor Ukrajinu postihl po druhé světové válce a taktéž byl jejím důsledkem. Ztráty však nedosahovaly takových rozměrů.

Právě hrubý zásah Stalina do svébytného života mnoha prostých lidí s cílem totálně

přeměnit dosavadní hospodářství měl fatální důsledky. Národní tragédie bývá datována

v rozmezí dvou let, i když v pravém slova smyslu by se o skutečném hladomoru mohlo hovořit až v roce 1933, kdy dosáhl svého vrcholu. Rok 1932 bývá zmiňován proto, že v něm

problém s nedostatkem potravin začal přerůstat únosnou mez a objevili se první mrtví. Pokud však oba roky porovnáme co do počtu obětí, rok 1933 hrozivě vede.

Celkem padlo za oběť násilné kolektivizaci a hladomoru jen na Ukrajině čtyři až pět

milionů obyvatel, což je neuvěřitelná cifra, srovnatelná s utrpením židovské populace za druhé světové války. Hladomor na Ukrajině bohužel zdaleka nedosahuje takového

povědomí jako holocaust. Koneckonců zkuste se někoho zeptat na následky kolektivizace v

Sovětském svazu na počátku třicátých let. Myslím, že bude jen málokdo vědět o téměř pěti

milionech mrtvých a to jen na Ukrajině, v celosovětském měřítku bylo obětí samozřejmě ještě mnohem více.

48

Seznam literatury a pramenů Bojko, Oleksandr; Goněc, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Jota, Brno 1997. Bullock, Alan: Hitler a Stalin. Paralelní životopisy. Mustang, Plzeň 1995. Conquest, Robert: The harvest of sorrow. Soviet Collectivization and the Terror-Famine. Arrow Books, London 1988.

Courtois, Stéphane: Černá kniha komunismu: zločiny, teror, represe. Díl 1. Paseka, Praha 1999.

Dubyňanskyj, Mychajlo: „Porožneča j cholod industrializovanoho pečernoho stolitťa“…

Ukrajina 1932 – 33 rokiv očyma Artura Kestlera, In: Dzerkalo tyžňa, 2003, č. 25., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/450/39177/), staženo 11. 10. 2005.

Hrycak, Jaroslav: Narys istoriji Ukrajiny. Formuvanňa modernoji ukrajinskoji naciji XIX–XX stolitťa. Heneza, Kyjiv 2000.

Churchill, S. Winston: Druhá světová válka. Díl IV., Karta se obrací. Lidové noviny, Praha 1994.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Trahična statystyka holodu, In: Holod 1932 – 1933 rokiv na Ukrajini: očyma istorikiv, movoju dokumentiv. Kyjiv 1990.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Stalinskyj teror holodom i joho demohrafični naslidky, In: Holodomor 1932 – 1933 rokiv jak velyčezna trahedija ukrajinskoho narodu. Materialy Vseukrajinskoji naukovoji konferenciji. Kyjiv 2003.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Analiz demohrafičnoji statystyky, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

49

Kulčyckyj, V. Stanislav: Heohrafija holodu, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

Kulčyckyj, S. V.: Versiji sučasnykiv holodu, In: Holod 1932 – 33 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

Kulčyckyj, V. Stanislav: Skilky nas zahynulo pid holodomoru 1933 roku?, In: Dzerkalo tyžňa,

2002, č. 45., on-line text (http://www.zn.kiev.ua/ie/show/420/36833/), staženo 25. 10. 2005.

Kulčyckyj, V. Stanislav; Maksudov, Serhij: Vtraty naseleňa Ukrajiny vid holodu 1933 r., In: Ukrajinskyj istoryčnyj žurnal, 1991, č. 2., s. 3 – 10.

Maksudov, Serhij: Demohrafični vtraty naseleňa Ukrajiny v 1930 – 1938 rr., In: Ukrajinskyj istoričnyj žurnal, 1991, č. 1., s. 121 – 127.

Maročko, I. Vasyl: Henocyd ukrajinskoho narodu (1932 – 1933), In: Holodomory v Ukrajini 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947. Zločyny proty narodu. Kyjiv 2000.

Maročko, I. Vasyl: Nacionalni menšyny v roky holodomoru, In: Holod 1932 – 1933 rokiv v Ukrajini. Naukova Dumka, Kyjiv 2003.

Palij, Oleksandr: Čomu vbyvaly Ukrajinu, In: Ukrajinska pravda 25. 11 2005, on-line text (http://www.pravda.com.ua/news/2005/11/25/36058.htm), staženo 29. 11. 2005. Subtelnyj, Orest: Ukrajina. Istorija. Lybiď, Kyjiv 1993. Svoboda, David: Zapomenutý ukrajinský holocaust, In: Reflex 2002, č. 46., s. 42 – 43. Tucker, C. Robert: Stalin. Revoluce shora 1928 – 1941. Dialog, Litvínov 1995.

50