Bulharsko Navštíveno: města Sofia a Plovdiv, pohoří Rodopi, Pirin, Rila a Vitoša Účastníci: Jindřich, Morek, Jakubáč, Vítek

Bulharsko 2011

20. 7. – 12. 8. 2011 Navštíveno: města Sofia a Plovdiv, pohoří Rodopi, Pirin, Rila a Vitoša Účastníci: Jindřich, Morek, Jakubáč, Vítek Obsah: Den 1. – Vlakem přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko .............................................................. 2 Den 2. – Sofie a cesta dál do Bulharska ..................................................................................... 2 Den 3. – Rodopi – konečně do hor! ........................................................................................... 3 Den 4. – První pohoštění a první zakufrování ............................................................................ 4 Den 5. – Prespanský hřeben a nepřízeň počasí .......................................................................... 5 Den 6. – Vzdálená Svoboda a Prespa ......................................................................................... 6 Den 7. – Stopem po Rodopech ................................................................................................... 7 Den 8. – Ze Smoljanu k jeskyním a rozdělení skupiny .............................................................. 8 Den 9. – Šťastné shledání ......................................................................................................... 10 Den 10. – V zajetí Melnických pyramid .................................................................................. 12 Den 11. – Nástup na Pirin ........................................................................................................ 14 Den 12. – Přes hory doly Pirinu ............................................................................................... 14 Den 13. – Krupobití .................................................................................................................. 16 Den 14. – Velký flám ............................................................................................................... 16 Den 15. – Probuzení, pyramidy, monastýr a ţízeň ................................................................... 18 Den 16. – Západní Rila ............................................................................................................ 19 Den 17. – Bivaky a déšť ........................................................................................................... 19 Den 18. – K Musale blíţ a blíţ! ............................................................................................... 20 Den 19. – Nejvyšší hora Rily, Bulharska i celého Balkánu ..................................................... 22 Den 20. – Velká očista ............................................................................................................. 22 Den 21. – Hoši, jde se do Vitoši! ............................................................................................. 23 Den 22. – Bez mapy přes Vitošu a noční bojovka v Sofii ....................................................... 25 Den 23. – Odjezd ze Sofie ........................................................................................................ 26 Den 24. – Letmá prohlídka Budapešti a definitivně domů ...................................................... 27 Ve psaní deníku se pravidelně střídal Vítek, Morek a Jindřich. Dodatky od Vítka a Jindřicha vepsané po příjezdu domů jsou odlišeny kurzívou.

1

20. 7. 2011, středa, den 1. – Vlakem přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko Po loňské uzbecko-tádţické výpravě (u někoho rumunské) jsme se letos v okleštěné sestavě rozhodli uspořádat čundr po Bulharsku. Morek uţ tu sice před 6 lety byl, ale vzal zavděk alespoň tomuto. Setňovci jeli do Indie, J-Jéčka také nemohli, tudíţ dál jeli jen Jindřich, Jakubáč a já. Kvůli časnému odjezdu nocujeme v Praze a krutě vstáváme ve 4:30. V EC Avala nakonec dobýváme i kupé sami pro sebe, protoţe týpek se v naší společnosti bál o svůj notebook, no a ani se mu nedivím. Ověnčeni lahváči, z nichţ jsem uţ dva stihl na hlaváku rozbít, zapadáme do sedaček a po tekuté snídani s vitamínem B pospáváme aţ do Brna, kde se přisyflovává dorůţova vyspaný Morek (ale bez peněz, jež měl vybrat, aby bylo na zpáteční jízdenku). Další události bych shrnul takto: květákové placky, pivo, opečené maso, pivo, řízek, pivo, sekaná, pivo. Po Bratislavě, Budapešti a maďarské placce dostáváme razítko do pasu a čeká nás placka srbská. Se Srbskem však přichází hlavně zpoţdění, deklarované jiţ tři dny před vyjetím vlaku – při nákupu jízdenek. V Bělehradě na nás však rychlík do Sofie nečekaně 50 minut počkal. Snědí Bulhaři vyčumovali ze všech oken a zdálo se, ţe se do toho vlaku alá Indie nemůţeme vejít. Nakonec končíme alespoň na chodbičce, s čímţ se však nechceme spokojit, jelikoţ vlastníme povinně zakoupené místenky. V našem kupé sedí však sedm Bulharů/ek, jeţ naše ţádosti o uvolnění míst zcela a úspěšně ignorují. Podobně se chovají i průvodčí, jeţ nás odmítají se slovy „moment“. Trvá to opravdu dlouho, ale tak po 45 minutách nám tři průvodčí místa vyjednávají. Bulhaři v kupé byli samozřejmě nasraní, zřejmě nechápali rozdíl mezi jízdenkou a místenkou. V kupé s námi zůstává ţena s děckem (muslimského vyznání) a my s očekáváním kudly v hrudi usínáme. Vítek

21. 7. 2011, čtvrtek, den 2. – Sofie a cesta dál do Bulharska Nechci mluvit za ostatní, ale minimálně já jsem se v přecpaném kupé vůbec nevyspal. Malé Turče mě přes noc kopalo do boku a i bez toho nebylo v kupéčku k hnutí. Po pár hodinách. Co se všichni probrali, jsme vybalili „zákusku“ – sekanou a poslední pivo (Březňák 14°). Sekaná uţ sice ztrácela původní vypečenou vůni, ale byla uţ potřeba sníst. Turkyně, která vypadala jako cikánka, se s námi dala překvapivě do přátelského hovoru. Mluvila o dítěti atd. Do Sofie jsme dorazili asi s dvouhodinovým zpoţděním. Nejprve jsme zjistili odjezdy do Plovdivu a pak vyrazili do víru velkoměsta. První úkol byla výměna peněz, coţ jsme totálně zkaňhali. Horší kurz v celém Bulharsku snad není. Nikdo si z toho nechtěl dělat vrásky na duši a tak jsme pokračovali v poznávání krás města. Postupně jsme zhlédli mešitu Banja Baši, nějaké lázně, sídlo bulharského prezidenta s románským kostelíkem na dvorku, sochu paní Sofie, chrám svaté Neděle a hlavně asi nejvelkolepější stavbu v Sofii – chrám Alexandra Něvského. Nestihli jsme jen ţidagogu, protoţe jsme chvátali na vlak. Na nádraţí dokoupil Jindřich a Jakubáč oběd (pivo Ariana 2,2l, chléb, sýr syrene, papriky a meloun) a já a Vítek jsme opatřili jízdenku. Tuleváky se nám podařilo odpálkovat. (Více o tulevácích viz http://xapatan.wz.cz/0507_bg/.diary.htm) Ve vlaku do Plovdivu provedl Jakubáč úţasný intelektuální výkon a navrhl uloţit batohy do úschovny. Před tím jsme lehce pojedli sladké pečivo (velké, výborné a levné, zakoupené v podchodu u nádraží) a na další prohlídku kulturních skvostů se mohlo jít nalehko. Oproti 2

Sofii vyniká Plovdiv především antickými památkami-Římský amfiteátr atd. Aby nebylo kultury málo a Jakubáč nestrádal, přidali jsme si ještě pár pamětihodností, náměstí Centralen, nějakou mešitu (Džumaja Džamija) atd. Krom toho jsme poseděli pod malou lezeckou stěnou a potkali několik smeček koček. V závěru prohlídky dostali všichni hlad a hlavně ţízeň. Šlo se tedy nakupovat do Billy. Krom jídla na cca týden jsme koupili i malou sváču (Kamenitza 2l). Cestou zpátky jsme ještě povečeřeli jeden Döner kebab v bufáči před nádraţím a zapili výtečnou Coffe colou. Vlak (moderní Desiro) jsme stihli jen taktak. Jeli jsme s ním jen pár okamţiků, neboť městečko Avsenovgrad leţelo nedaleko. Byla uţ tma, a tudíţ jsme akorát popošli pár set metrů za město k takové skládko-řece a tam rozbalili spacáky. Bylo vedro a nedalo se moc spát. Dlouhou chvíli před tím, neţ nás zmohla únava, jsme si krátili vedením oplzlých řečí. Morek

22. 7. 2011, pátek, den 3. – Rodopi – konečně do hor! Ač se v noci trochu honila oblaka, naše obavy byly liché a ráno nás ze spacáků vytáhlo slunko. Po chvíli lamentování a handrkování při rozdělování včera zakoupeného jídla, jsme si jej nakonec všichni svorně porovnali do batohů a mohlo se jít. Cestou potkáváme konopí a také hřbitov aut značky Lada Niva. Kdyţ uţ postupujeme hlavní ulicí, nevěříme vlastním očím: kaţdý druhý obchod totiţ prodává a půjčuje svatební šaty – ţe by v Bulharsku byly tak populární manţelské svazky? Konečně naráţíme na „normální“ krám – pekárnu a kousek dál na magacín a futrujeme do sebe téměř kilo bílého jogurtu, chleba, papriky a pivo (Šumensko 2l). Výčet potravin se můţe jevit jako docela divný, ale nakonec našim útrobám nijak neuškodil. Po této vydatné krmi jsme se jali rozebírat nad mapou další postup. Moţností bylo povícero, jakoţ i zajímavých cílů, ale cest a času nemnoho. Přiblíţení k Bačkovskému monastýru nám spadlo do klína samo. Vousatý chlapík s dodávkou se nám sám nabídl. Silnice se kroutila dolinou nad řekou. Pár psychopatických řidičů se našlo, předjíţděli dokonce i v tunelu. Jinak cesta proběhla v klidu a stačili jsme si při ní prohlednout fotky našeho řidiče ze zimního výstupu na Musalu a Vichren, kam jsme se také chystali. Na parkáči jsme zkoukli stánky, vodopád a duháky s jesetery v jezírku. U jednoho stánku měli dvě vycpané lišky se zástěrou držící v rukou vzduchovku, opravdu zajímavý kýč. Samotný monastýr byl pěkný i díky vousatým mnichům, jak z turistického prospektu. Vítek měl dvakrát konflikt s hlídači kvůli focení, jeţ bylo uvnitř zakázáno. Po chvíli dohadování, jak dále, se k nám přifařil „tulevák“, jenţ poradil cestu, ale nic nedostal. Brzy nacházíme odbočku k vodopádu, kam i scházíme. Jelikoţ travnatý plácek přímo vybízel ke konzumaci oběda a voda zase k očistě, tak jsme tyto věci provedli. Voda byla řádně studená. Po opětovném započetí pochodu naráţíme na mnohem větší vodopád – a nám se zdálo divné, ţe ty ostatní lidé chodí ještě někam dál – tak nic no. Cesta i nadále stoupala pozvolna, lemována prudkými svahy a bohuţel také odpadky. Sluneční výheň pekla o sto šest. Dále ve stínu mohutných stromů stál malý pravoslavný kostelík, nebo spíše kaplička. Zde jsme opět chvíli pokračovali v naší náboţensko-filozofické debatě. Pěšina brzy stoupala strměji, sevřena více a více skalními stěnami. Nakonec jsme postupovali vyschlým korytem potoka. Dolina nám připomínala Slovenský Ráj, včetně ţebříků, jichţ se tam několikero také vyskytlo. Za roklí stoupání stále pokračovalo a pěšina se nekonečně šněrovala stále vzhůru, bukovými a posléze borovými lesy, konce nemajíc. Pot 3

z nás jen lil. Ten lákal i jakési hmyzáky podobné našim ovádům, ale byli o dost větší a také velmi výdrţní, hlavně však otravní a jejich štípnutí opravdu bolelo. Při jedné zastávce jsme začali vymýšlet stupnici démonovitosti, kterou jsme však nakonec nedokončili a vydali se raději dále (Jindřich totiž odmítl uvést do kroniky konkrétní případy démonů-žen, které zastupovaly konkrétní úrovně démonství). Konečně jsme dosáhli sedla. Vysokou trávou vedla překvapivě docela solidní cesta. Dorazili jsme konečně k chatě, jeţ se však ukázala nebýt tou, kam bylo původně v plánu dojít. Po delším duţení a dohadování nad mapou, jenţ, jak zjišťujeme, je doopravdy nic moc, pokračujeme. Dále vedla dokonce panelka a značka jí kopírovala. Brzy nám však do oka padl přístřešek s ohništěm a travnatým pláckem. Shazujeme batohy a ukončujeme dnešní pochod. „Znárodňujeme“ všechny „osobáčky“ a tudíţ můţeme Morkovi zkonzumovat jeho chalvu. Pak sbíráme dřevo na oheň a pácháme nadvakrát večeři-Vítkovy rok prošlé bramborové nočky a trochu těstovin. Moje cesta s Morkem pro vodu vyzněla naprázdno. Morek si alespoň pohladil koně a při návratu jsme se ještě stačili zkekelit kopřivami a roštím, kdyţ jsme zkoušeli zkratku lesem. Nikdo netušil, ţe kekeláci, projíţdějící mezitím auty po panelce, mají v našich ţivotech ještě sehrát úlohu, ale to aţ druhý den. Pálíme na ohni i suché jalovce, coţ vzduch naplňujeme efektivními jiskrami, z jejichţ poletujícího popílku máme však špinavé batohy. Noční obloha nám nabízí krásnou podívanou, včetně zcela nad obzorem viditelného souhvězdí Štíra, jenţ v ČR nelze nikdy spatřit celé. Jinak je opravdu slušná kláda, takţe se raději uţ kufrujeme do spacáků. Jindřich

23. 7. 2011, sobota, den 4. – První pohoštění a první zakufrování V noci mě budí kroky a praskot ohně – Jakubáčovi protekl fluspytel silnou snůškou rosy. Ráno však slunce vše vysušuje, a tak po posnídání bulharského müsli a návštěvě bulharského dědka turbohovaďáka vyráţíme. Po cca 1 km doráţíme na chyţi Martsiganica, kde mají dva Bulhaři u auta diskotéku. Jsou to Ti, jeţ kolem nás včera projeli auty. Netrvá dlouho a zvou nás ke stolu a nalévají decáka vodky. Kromě vylitého Borka a Nikolaje je tu ještě „oldchool“ Toni, jeţ umí celkem dobře česky. Nikolaj je z hooligans Lokomotivu Plovdiv, nesnáší Slavii a miluje Baník, ale hlavně je to nácek. Číslo 88 na dresu, na zádech vytetovaná německá orlice a nápis „Gott mit uns“. Děs. Jindřich se ho zeptal, jestli má rád Turky, čímţ si u něj totálně zavařil a od té doby byli „friends“ všichni krom něj. Dostáváme sýry kaškaval (ţlutá měkká cihla) i syrene (slaný balkánský), který je v kombinaci s melounem výborný. Pijeme rakiji (nejvíc Jindřich), Bulharům náš rum příliš nechutná. Uţ uţ to vypadá, ţe nás zvou i na grilovaná kuřata, ale Bořek nás nakonec s citem vykýblovává pryč, začeţ jsme rádi, protoţe Nikolaj začínal mít po několika deckách stále víc přihnuto. Na cestu dostáváme ještě cca 1kg sýrů a Jakubáč od nácka bratrský polibek a telefonní číslo. Kráčíme po travnaté louce, připadáme si jak na rozpálené savaně a uţíváme si prvních výhledů. Kdyţ uţ se konečně blíţíme k silnici, kterou hledáme, pošle nás strejka opačným směrem. Zřejmě se bál, ţe mu vlezeme na pozemek, protoţe se později ukázalo, ţe jsme šli dobře. Naše cesta totiţ skončila uprostřed svahu v lomu na mramor a dál nepokračovala. Pod námi zela obrovská dolina řeky Sušica a na druhé straně údolí leţela horská ves Mostovo, kamţ jsme měli namířeno. Kdyţ se Jinulka dostatečně opálil, vydali jsme se na sračko-sestup sutí a habrovým pralesem. Stálo nás to pár škrábanců, ale cesta do Mostova se notně zkrátila. Sestupujeme do údolí a šplháme do vsi, skalním mostem v mapě byl zřejmě myšlen jen přírodní můstek přes potok. Ve vsi chcíp pes a tak se s Morkem nalehko vydáváme do výše poloţených partií obce, abychom sehnali chleba a pivo. Na prašné návsi je zavřený krám a 4

pod stříškou několik oţralých strejců. Jeden z nich nám přinesl chleba zadarmo a my se mohli vydat s nejmladším z vejpitků k němu dom, kamţ nás zval na jídlo. O dalších padruzích zřejmě nechtěl vůbec slyšet, snad abychom ho zas aţ tak moc nevyţrali. Ve skrovném domečku, který byl jeho chatou, nám pod novinami rozbalil tři mísy s osmahlým masem a různou zeleninou a k tomu zvláštní bramborový salát. Navíc nám do zablešeného kelímku nalil pivo Ariana, a tak jsme se slušně nadlábli. Po tomto občerstvení jsme si prohlédli domek, jeţ sestával z několika pokojů a vypadal jako turistická ubytovna. Na závěr nám bodrý Bulhar předvedl svou zahrádku a turečák, obdaroval nás dvoulitrovkou piva Šumensko a my se mohli spokojeně vrátit ke zbytku, jenž zatím lemřil u studánky, popíjel gumu, větral dolní končetiny a pozorovali eskadry much jež okupovaly jejich ponožky. Krám nahoře ve vsi mezitím otevřeli, a tak jsme se vrátili dokoupit tři chleby, u nichţ se později prokázalo, ţe bychom s nimi mohli i zatloukat kolíky. K tomu jednu tlačenku„krávu“, 2l piva a sedmičku jakési pálenky, jeţ vypadala jako víno (ochucená rakije vonící jako mošt). Odvoz se domluvit nepodařilo, ale prý má jet autobus. Nechtěli jsme věřit, ale opravdu se do této zapomenuté vsi asi za 20 minut přikodrcal rozhrkaný mikrobus značky GAZ. Řidič nás odváţí zpět nad Mostovo, ve vsi Vrata nám kupuje sušenky a víceméně jako maršutka nás vyhazuje někde nad vsí Belentaš. Domluva s ním nebyla jednoduchá, a tak příliš netušíme, kde jsme, ale za 10 leva bylo vyvezené výše do hor dobré. Někde tu měla být jakási archeologická zajímavost, ale peče na to nejen Jakubáč, takţe jdem kempit. Po Morkově pohádce o Kuzmu Kuzmoviči a vydatném rizotu uléháme poprvé do stanu, protoţe to vypadá na nějakou tu noční přeháňku. Vítek

24. 7. 2011, neděle, den 5. – Prespanský hřeben a nepřízeň počasí Aniţ by to nikdo z nás tušil, čekal nás velmi krušný den. Ráno vše ještě vypadalo růţově, sluníčko svítilo a všem bylo hej. K snídani nám zbylo celkem dost nazi-sýra a k němu chléb, který jsme dostali v Mostově zadarmo. Ten se nicméně ukázal být měkčí, než ty zakoupené. Zabalili jsme stan a batohy a vyrazili na cestu. Bukovým lesem jsme seběhli po svahu dolů na prašnou cestu. Zde si to směrem vzhůru štrádoval komplet, který uměl mluvit anglicky a my se vydali na Sinyau skalu. U ní Jakubáč a Jindřich vepřil a zbytek sviţně vyběhl na vrchol kamenité skalky. Další naše kroky vedly dál po prašné cestě a červené značce. U pičky v zatáčce jsme našli mloka, který se chvíli schovával, ale po minutce se osmělil a nechal se vyfotit. Ač to nebylo vůči němu zcela ohleduplné, tak jsme ţlab pod picí rourou vyuţili k umytí nohou. Po několika kilometrech odbočila značka z hlavní silnice na vedlejší. Nyní se dostáváme do kritického úseku, o němţ byla řeč v úvodu. Zpočátku to vypadalo na malou přeháňku. Před ní jsme se ukryli pod skalní převis a poobědvali zde úplně poslední zbytek nazi-sýra. Po menším šlofíku to začalo vypadat, ţe se počasí zlepšuje. Vyšli jsme tudíţ opět na cestu. Netušili jsme, ţe šlo pouze a první vlnu. Před dalším deštěm nás ukryl přepychový posed s výhledem na hromady (jde o plochy na lákání vepřů). Déšť se opět lehce utišil a my se tak mohli kochat rozmanitostí horského počasí. Na hromady před námi svítilo sluníčko a vedlejší údolí bylo plné mlhy a navíc překryté bouřkovými mraky. I tentokrát déšť ustal a my netušíce nadcházejících peripetií pokračovali…

5

Nikoho asi nepřekvapí, ţe se znovu rozpršelo. Stan nebylo kde postavit a tak nezbylo neţ sádlit dál a dál. Všichni byli jiţ naţmach mokří a jen Morek stále věřil v existenci bezejmenné chaty zaznamenané v mapě. Aţ k večeru jsme došli na loučku, na níţ dopadaly poslední sluneční paprsky tohoto dne. Uţ to vypadalo, ţe budeme spát zde, ale Morek se vydal na menší průzkum a po několika minutách narazil na posekanou louku a seník, který mylně pokládal za onu chatu. Vrátil se tedy pro ostatní, kteří byli jiţ notně zkleslí na duchu. Na louce nebyl nakonec jen seník, ale velká chata. Navíc nebyla zamčená a tak jsme jí mohli trochu prošmejdit. Oheň jsme nakonec rozdělali venku a usušili u něj „zvlhlé svršky i spodky“. Spát jsme šli aţ pozdě večer. Postele nám bylo stydno pouţít a tak jsme se rozloţili v chodbičce. Vítek se údajně šel mýt, ale nebylo to na něm poznat (pouze se odzapkoval). Zajímavé byly i Morkovy boty alá Přemysl Oráč, jenž si zhotovil z pytlů, které nalezl v chatě. Morek

25. 7. 2011, pondělí, den 6. – Vzdálená Svoboda a Prespa Noc v chodbě opuštěné chaty byla klidná. Brzké ranní vstávání za kuropění se nám jaksi nezdařilo. I poté, co jsme se vykopali z náručí spacáků, to nebylo lepší, jelikoţ bylo třeba ještě dosušiti včera promoklé svršky. K snídani se jedla nutela a tvrdý chleba z Mostova. Konečně vycházíme vstříc novým dobrodruţstvím. Cestou je několik pěkných výhledů. Nejdříve postupujeme celkem rychle, neb spíše klesáme, neţ stoupáme. Vše se po chvíli obrací. Slunce do nás pere o sto šest, takţe naše potní ţlázy konají své dílo. Konečně dosahujeme prašné silnice, kde dáváme na kamenech veget. Po ní pokračujeme dále do kopce. U nově opravené studánky, která měla okolo dokonce i květinové záhony, pácháme částečnou očistu našich tělesných schránek. Jak je zde téměř pravidlem, kaţdá studánka je věnována či postavena nějakému mrtvému-snad pro spásu jeho duše či podobně. Mladík, jemuţ byla věnována tato, podle fotky vypadal, trochu paradoxně, jako velekněz nějaké satanské sekty, coţ nám moc nevadilo, hlavně ţe tam byla voda. Pavla zde stačila ještě znečistit jakási potvora, snad mnohonoţka. Zajímavé bylo, ţe flek vystříklé látky na Jakubáčově dlani postupně měnil barvy – hnědá, fialová a tak. Značka se odpojila v těchto místech od silnice a vedla převáţně lesem, bez velkých převýšení. Cestou překračujeme ještě několik pramenů, neţ přicházíme do bezlesých partií. Otvírají se zde opravdu pěkné výhledy po okolních kopcích. U další studánky dáváme gumu a veget. Podle mapy tu má být nedaleko křiţovatka tří červených značek. Jak jsme si tu jiţ zvykli, mapa a realita jsou věci dosti odlišné. Chvíli se dohadujeme a pak se dáváme překvapivě po zelené, jenţ v mapě vůbec není. Ta nás provází dalšími místy s pěknými výhledy. Vysoký kopec s vysílačem námi zůstává nakonec nepřekonán. Další přestávka proběhla naproti salaši, jeţ se zdála aţ na pár ovcí a osla opuštěná. Byl to však mylný dojem. Za chvíli se totiţ probouzí tři psi a běţí nám zuřivě štěkajíc v ústrety. Připravujeme šutráky a vyčkáváme. Z hromady prken, igelitů a plechů, jeţ jsou pravděpodobně příbytkem, se nakonec vynořuje i bača. Toho moc nezajímáme, a místo aby psa krotil, posílá je za námi. Ti na nás ale nakonec stejně pečou. My pokračujeme dále, doufajíc v chyţi (chatu) Svoboda, kde bychom rádi spáchali oběd. Jelikoţ milá chyţa byla stále v nedohlednu a my jsme byli jiţ utahaní a hladoví jako vlci, dáváme oběd u opuštěné chaty, která pro jistotu v mapě vůbec není. Oběd moc vydatný není, trocha taveného sýra k betonovému chlebu z Mostova zapíjíme nezbytnou gumou. Takto občerstveni pokračujeme dále. Brzy potkáváme strejku na koni, jenţ nám radí 6

cestu i ukazuje, kde jsou okolní státy a hlavně Sovětský Sajuz, coţ uţ je trochu mimo, i kdyţ pro nás pochopitelné (pro mě popravdě moc ne). Kdyţ doráţíme k silnici, opět dumáme, kudy dál. Brzy však jiţ neohroţeně pokračujeme novou asfaltkou z fondů EU k našemu cíli. Cesta je dlouhá a nezáţivná, ale konečně dosahujeme chaty Svoboda, kde nás však čeká zklamání. Byl to poměrně velký areál, ale nikde nikdo a po hodné chvilce vylezl rozespalý strejka, jenţ nám řekl, ţe jídlo a pivo nemá. Dýňová semínka a jedny malé sušenky Borovec (ovšem velmi dobré) z vlastních zásob, hlad (jenţ jsme mezitím stačili opět dostat) rozhodně nezahnaly, ba právě naopak… Rodinka, která přijela autem, má plný kufr jídla. My jen tiše slintáme a čekáme, zda nám z toho něco náhodou nekápne. Jelikoţ nekáplo, nezbylo neţ táhnout zase o dům dál. Sice jsme ještě přemlouvali k výstupu na blízký kopec, kde jsme tušili snad nějakou kapličku a výhled, ale motivací nikdo nehýřil, a tak z toho sešlo. Nejdříve tu byla cesta rozjeţděná lesáky, pak chvíle tápání v sedle a další nekonečná a nezáţivná cesta lesem bez výhledů, kterou jsme si metli velmi slušným tempem. Vyprávíme si i o jednom vlašimském zmrzlináři, jenţ by z nás radost jistě neměl. Konečně doráţíme k chatě Prespa, kde vidíme první turisty s bágly v Rodopech. Po dohodě s chatařem stavíme na loučce nedaleko chyţe palátku (stan) a nakupujeme zaslouţené pivo (4x0.5l Astika). Bulharští kolegové spáchali oheň, tak se jim tam po dohodě sockujeme s kotlíkem a vaříme větve. Beton chleba si před přikusováním namáčíme, čímţ se stává mnohem lépe konzumovatelnějším. Sousedé dělají luxusní špízy, ale ani tentokráte se nad námi neustrnou, tudíţ alespoň s Morkem vaříme nakuřované kafe a čaj se zbytkem rumu, zatímco zbytek výpravy vztyčuje stan. Pak uţ jen debatujeme u ohně a pozorujeme hvězdy, neţ nás zima zaţene do spacáků. Jindřich

26. 7. 2011, úterý, den 7. – Stopem po Rodopech Dnes to s naším ranním vypravováním nebylo o moc lepší neţ včera - sice jsme si lehce přivstali, ale vyrazili jsme aţ někdy k půl desáté. Kráčíme lesem a objevujeme komerčnější rodopská místa plná chat. Velkému pomníku (napaměť bojů protitureckým okupantům) na kopci se nechtěně vyhýbáme, a tak se k němu zacházkou vracíme. Ona stavba, Jakubáčem nazývaná betonový penis, za moc ale nestojí a tak raděj pokračujem. Zrovna kdyţ jsme u odpočívadla, začíná pěkně pršet. Prudký slejvák a pěkná zima se nepochopitelně střídá se závany slunečního svitu. Hrajeme kartičky, pojídáme poprvé už mírně jetý kekel chleba a začínáme stopovat přímo z přístřešku. Skupina dělníků nás nejprve nebere, po pár minutách se však vrací s nabídkou a náleţitou předraţenou cenou – odmítáme. Po poradě nad mapou se, vzhledem k nevyzpytatelnému počasí a velké zajíţďce, nakonec rozhodujeme vynechat obrovské skalní mosty Čudnite Mostove a pojedeme rovnou na Smoljan. Déšť na chvíli ustává a my vyráţíme z přístřešku za lepším místem na stop. Zrovna kdyţ zase leje, chytá Vítek s Jakubáčem auto alespoň na hlavní křiţovatku. Dál se ale nedaří, a tak je Morek s Jindřichem brzy pěšky dohánějí. Okolo vládne hustá mlha znesnadňující stopování, stejně jako další silné přeháňky. Schováváme se ke strejkovi do přístřešku pro ovce, abychom smrděli ještě víc neţ doteď. Chvíli dokonce posedáváme v malé komůrce s postelemi, jeţ je hned vedle přístřešku. Po spekulacích nad mapou vyráţíme pěšky směr Roţeň a dál stopujem. U studánky objevujeme igelitku s brýlemi, noţem a svačinou, naštěstí 7

se ale domlouváme na nemorálnosti pozření jakékoli části tohoto zavazadla a necháváme ho být. Vítek s Jakubáčem brzy chytají stop. Stačí sjet pár metrů níţe a šílené počasí je fuč. Dobrou náladu způsobenou sluníčkem přerušil horkou chvilkou náš řidič, jeţ zvedl za jízdy telefon a jaksi zapomněl na zatáčku. I na mokrém písku to ale naštěstí vybral, a tak jsme zdárně dorazili do Roţenu. Čekáme na J+M a po poradě nad mapou stopujeme dál směr Studenec. Teď má zas štěstí J+M a zbytek dlouho zevlí. Vezeme se Jakubáčem nadvakrát, ale nakonec chytáme výborného stopa aţ do Studence. Týpek výborně speakuje, dává nám všemoţné tipy a nakonec nás vyváţí aţ pod sjezdovku na Sněţance. Zapadáme do komerčního, převáţně zimního komplexu „Castle“ na Kamenitzu (pivo 0,5l) a ochutnáváme bulharskou musaku – výborná. Na dorazivší Jindřicha a Morka zbyla jiţ jen čorba, ale téţ jí vzali zavděk. S místem na spaní je to nic moc, a tak se ještě dnes drápeme k vrcholu Sněţanky (1926 m) – po sjezdovce, jak nám bylo porazeno. Na vrcholu chvíli zevlíme dohadujíc se, kolik měří vysílač zde stojící, a pak uţ hledáme místo na stan. Nakonec scházíme o něco níţe a před ulehnutím vaříme místo večeře jiţ jen čaj na vařiči, čímţ konečně upouštíme jednu z přeplněných bomb. Vítek Útrapy Jindřicha a Morka: Náš stop od ovčince úspěšný není a já s Morkem pochodujeme aţ na odbočku na hvězdárnu, neţ se nám na poslední dva kiláky daří stopnout dţíp. Při dalším stopu z Roţenu jezdí aut více, ale také to chvíli trvá, neţ se pakujeme do dodávky. Bohuţel jedeme jen na další křiţovatku. Tam uţ je situace lepší a další dodávka nás hází do Pamporova. Zde se vydáváme zakoupit večeři a pivo. S překvapením zjišťujeme, ţe menší krámek je levnější, neţ jakýsi malý supermarket. Jinak jakýsi týpek vlastnící hospodu, krám a ubytovnu neustále tvrdí, ţe oni náš „friends“. My se vracíme dolů na křiţovatku a zkoušíme stop. Aut jezdí docela dost, ale nakonec to musíme do Studence vysupět do kopce pěšky. Tam v šíleném kekel-hotelu „Castle“ nacházíme druhou část výpravy, jeţ tu baští a popíjí. Jindřich

27. 7. 2011, středa, den 8. – Ze Smoljanu k jeskyním a rozdělení skupiny Ač jsme velcí vepři, vstávali jsme časně. Pokusili jsme se vstávat snad v šest, ale jaksi to nevyšlo a vykopali jsme se aţ dýl. K zakusce (snídani) jsme si dali marmeládu a chleba. Ze Sneţanky vedla cesta přímo dolů, pravděpodobně po sjezdovce. Cestou jsme minuli stádečko koní, kteří naštěstí nekradli. Dole u vleku jsme zhotovili několik fotografií s vyuţitím zdejší techniky a pak pokračovali ke Třem Smoljanským jezerům. Ta nás moc nezaujala, či nás dokonce vyloţeně zklamala. Byly to spíš zarostlé louţe a kolem nich pár rybářů a hromada odpadků. Cesta do Smoljanu vedla dál serpentinami po silnici, kolem které jsme očekávali další ještě krásnější jezírka, neţ byla ta první. Bylo to ale opět jen několik zarostlých louţí. Kolem panovalo hnusné vedro. Do Smoljanu jsme se doplouţili někdy krátce před polednem. Koupili jsme si něco k jídlu a hlavně k pití, nechyběl ani meloun, který jsme koupili přímo z auta (vraku). Pak jsme se rozhodli jet autobusem dál. Dle Vítkových informací, které získal od jednoho řidiče autobusu, to mělo jet ve dvanáct. Samozřejmě to nejelo (myslím že jel, ale nezastavil nám). Další měl jet 8

aţ ve tři. Jeden pán nám nabídl odvoz svojí Ladou za 50 leva. Zdálo se nám to moc a tak jsme šli stopovat. Ještě předtím vyfotil Jakubáč Katce lékárnu. Samotný stop byl dost naprd. Ve Smoljanu jsme s Jindřichem tvrdli více neţ hodinu. První auto chytil Jakubáč a Vítek. Mě a Jindřicha vzali nějací mladíci do vsi Široka Laka, která rozhodně stála pro svou lidovou architekturu za vidění. Odtud jsme jeli do Tešelu. Pak ale nastal problém. Špatně jsem si zapsal trasu na stop a místo k Jagodinské jeskyni jsme jeli k Ďábelskému hrdlu. Mě se to nezdálo, ale když to měl More takhle zapsané, tak jsem neprotestoval... Bylo nám divné, ţe tam kluci nejsou a ţe by tam měli být, ale řekli jsme si, ţe jsou asi na prohlídce. A tak jsme na ně čekali, pozorujíc ruch kol jeskyně. Poslechli jsme si hru na místní lidový nástroj, jenž připomínal dudy. Když jsme se kluků nemohli dočkat a nadešel čas poslední prohlídky, narychlo jsme zakoupili vstupenky a i s bágly se vydali do nitra skal dlouhým tunelem. Jeskyně byla pěkná, s několika vytesanými postavami, nejlepší byl pořádnej satanáš. Na konci nás čekala cesta kole vodopádu, jímž se z povrchu řítila voda do jeskyně. Při pohledu z povrchu se voda opravdu ztrácela v ďáblově hrdle, odkud stoupaly závoje mlhy a vodní tříště, jež v člověku asociovaly pekelný dým valící se z bran inferna. Jináč s bágly se dvakrát pohodlně v jeskyni nepohybovalo a místy člověk zůstal viset v úzké chodbě. Výklad průvodce byl bohužel jen v bulharštině. Venku na nás čekali prodavači medu a cetek, ale bohužel stále ne druhá část naší výpravy.(doplnil Jindřich) Kdyţ nám došlo, ţe jsme trochu jinde, pokusili jsme se zkontaktovat druhou grupu. Neţ nám Jakubáč napsal, ţe se sejdeme v Trigradu, tak jsme stihli dostopovat zpět do Tešelu. Tak jsme se teda otočili zase zpátky přes Hrdlo do Trigradu. Čekali jsme tam několik hodin, vypili nějakou tu Zagorku (pivo), dali si něco k jídlu, prohlídli si obec atd. Večer nám Vítek napsal, ţe se sejdeme aţ druhý den u Ďábelského hrdla. Koupili jsme něco málo k večeři a sešli kousek pod Trigrad. U silnice jsme na pěšince rozbili tábor, povečeřeli chléb, kekel salám a feferonky. Pozdě večer jsme zalehli a usnuli. Morek Osudy Vítka a Jakubáče: Ve Smoljanu byl stop celkem rychlý a řidič nás dovezl aţ na křiţovatku před Devinem. Jinak jsme se od něj nedozvěděli nic moc zajímavého, pouze jsme za jízdy pozorovali Široku Laku a při výstupu jsme obdrţeli gratis půllitrovku minerálky. Byl opravdu hicák a my si šli prohlédnout skalní útvar „Slona“, stojící poblíţ silnice. Tento skalní můstek je však dost zarostlý, a vůbec jsme od něj čekali více. Pokračujeme ve stopu směr Jagodina. Mladý bulharský pár nám velmi brzy zastavuje a dobře mluví anglicky, takţe cesta krásně uběhne. Vystupujeme v Tešelu, netrvá dlouho a jeden místní nás cpe do své dodávky. Projíţdíme úţasnou soutěskou Buynovsko Zhrdlo, která by určitě stála i za projití pěšky. Vysoké skalní stěny, neustále mosty, tunely a navrch vyhýbání s náklaďákem v místech, kde projede standardně jedno auto. Vystupujeme na odbočce k jeskyni, je od ní ani ne jeden kilometr. Blíţí se poslední prohlídka a tak jdeme obhlídnout situaci. Lístky nám zatím nechtějí prodat a bágly si zatím máme strčit nad jakýsi balkónek nad kasou, kam můţe lézt kaţdý. Hlídání kamerami příliš nevěříme a tak jdeme schovat bágly do roští. Vzhledem k tomu, jaká kosa panuje u zamříţovaného vchodu do jeskyně, na sebe navlíkáme téměř vše, co máme. U vchodu si vyslýcháme záţivný výklad v bulharštině a s řadou pouzder oblečených jak na opalovačku zapadáme do jeskyně. V prvním dómu stojí vánoční stromeček, lehce zvláštní na pokraji srpna. Dále posloucháme výklad a při průvodcových hláškách se 9

snaţíme smát s davem. Můj první pokus o fotku končí průvodcovým připomenutím „no picture“, a tak odteď fotí jen Jakubáč. Jeskyně je opravdu pěkná, 45ti minutová prohlídka mi kvůli zimě bohatě stačila. Z pěkné krápníkové výzdoby bych vyzdvihl obrovský stalagmit přímo nad jednou z chodeb, dva stalagmity symbolizující Cyrila a Metoděje a jakési „perly“, bezpečně uzavřené před návštěvníky ve skleněné skřínce. Po výlezu z jeskyně zjišťujeme, ţe Morek trošku nepobral cíl cesty, a tak dáváme v restauraci zmrzku, na starodávném mostě svačino-večeři a jdeme zpátky na křiţovatku. Do Jagodiny jdeme sami s tím, ţe se s J+M setkáme zítra v Tešelu. Tam totiž oni dojeli zpět z Ďábelského Hrdla ještě dříve, než jsme se s nimi dohodli na dalším postupu. První auto jedoucí nahoru do Jagodiny nám zastavuje. Postarší pár nemůţe pochopit, ţe půjdeme ke Grlu pěšky a ţe budeme spát venku. Ve vsi je jednoduchá mešita a pár socialistických budov. V restauraci/krámu mají na podlaze vydláţděný srp a kladivo. Kupujeme Zagorku (1,5 l), točíme vodu a rozhodujeme se ještě pro výšlap na vyhlídku nad soutěskou. Děda v autě nám říká, ţe k Orlímu Oku, všude zde propagovanému, dnes jiţ těţko dojdeme, ale vyhlídka Sveti Ilja je celkem blízko. Šílený krpál zvládáme za cca hodinu. Nová vyhlídka se zábradlím zde trčí přímo nad propastí, celkem hnus, ale výhled je nádherný. Po pár fotkách scházíme zpět a kousek nad vsí rozbíjíme tábor, poprvé v Bulharsku v oddělené dvoučlenné sestavě. Morek s Jindřichem nakonec nocují někde u Ďábelského Hrdla, protože zase zazmatkovali a jeli opět zpátky. Vítek

28. 7. 2011, čtvrtek, den 9. – Šťastné shledání Díky včerejším zmatkům a nedorozuměním na stopu jsme noc trávili s Morkem mezi Trigradem a Ďábelským hrdlem sami. K ránu teplo opravdu nebylo, ale krásně zářily hvězdy. Přímo nad hlavou nám oblohou běţel bájný okřídlený kůň Pegas a vedle něj seděla spoutána na svém trůně domýšlivá a pyšná královna Kasiopea. Pod Beranem mocně zářila planeta Jupiter. Po celkem brzkém probuzení snídáme Kyslé mlijako (bílý jogurt) a balíme krám. Zjišťujeme, ţe jsme spali přímo na červené značce, po níţ se měla dovalit druhá půlka. K jeskyni to byl uţ jen kousek. Tam obsazujeme altánek u lanovky a dosušujeme věci smáčené ranní rosou. Jinak i zde byla pěkná zima. Brzy dorazila i druhá skupina, jenţ nocovala za Jagodinou. Přivstali si, tudíţ přesun zvládli rychle. U jeskyně se nic moc neděje, ač je devět a mají začít prohlídky. Jen tak mimochodem, za 4 Leva na hlavu, podle jiných cestopisů to není tak dlouho co býval vstup zadarmo – holt pokrok nezastavíš… Pavel s Vítkem se přeci jen nakonec dočkali. Po jejich návratu z lůna skal vepříme dále a nikam se nám moc nechce. Podlepujeme mapy a plánujeme přesun do Pirinu. Nakonec se i zvedáme a pochodujeme po silnici, abychom jsme si prohlédli další část soutěsky. Kousek za tunelem začínáme zkoušet stop. Tentokráte vytahujeme stopařského ţolíka já s Morkem. Brzy nám staví zelená dodávka a hází nás do Tešelu. Strejka prodávající na křiţovatce z nás asi nechápe-zjevujeme se tam jiţ po čtvrté. Následuje průzkum hráze nedaleké přehrady. Sice se tam asi nesmí, ale kaţdému je to evidentně ukradené, stejně jako zákaz rybolovu. Místní pytláci tahají na vlasci pořádné trojháky a zkouší podsekávat, ale úspěch jim to jaksi nepřináší… Vyhlíţíme neustále druhou skupinu. Morek při bedlivém pozorování silnice, sedíc při tom na zábradlí, stačil upadnout do říše snů. Překulení dopředu stačil ještě 10

instinktivně zabránit, ale následnému pádu vzad jiţ ne. Skončilo to krkolomným skoro výmykem a morkovým řádně sedřeným ramenem. Druhá skupina si na rozdíl od nás vytáhla Černého Petra a zastavila káru aţ za hodnou chvíli a poslední tři kiláky si jako bonus dali pěškobusem. Hned vyráţíme na Morkem předem objevenou skoropláţičku. Voda má celkem ucházející teplotu, tedy alespoň podle Jindřichovy stupnice, jenţ se liší od stupnic ostatních. S radostí pácháme tak touţebně očekávanou očistu našich těl i svršků. Sušíme a nikam se nám jako obvykle nechce, coţ stejně nakonec nevychází a my musíme zvednout kotvy. Na křiţovatce dohadujeme plán a zvedáme palce. Já s Morkem máme opět štěstí na své straně a brzy dřepíme v káře směr Dospat. Tam po menších nedorozuměních pochopíme, ţe dále se dá jet po dvou různých silnicích, ale my se nacházíme zrovna na té méně frekventované. Po kilometrovém pochodu přes střed města, kolem mešity a školy doráţíme na tu správnou. Opět netrvá dlouho a jiţ se pohodlně vezeme aţ do Goce Dolčev přímo k autobusáku, kde jest sraz. Kupujeme si večeři, neb máme jiţ řádný hlad, a zapíjíme jí mokem Pirinsko (2,5 l). Prohlíţíme okolí, zdejší omšelou synagogu a pozorujeme pouliční ruch či chodíme pro špendlíky. Daří se nám i vyignorovat stále stejného taxikáře, jenţ občas dotírá. Pak uţ jen poleháváme ve velmi skromném parčíku na lavičkách, neboť po druhé skupině není ani vidu ani slechu. Uţ skoro spíme a na město jiţ padla deka noci pošitá hvězdami. Konečně doráţí i Pavel s Vítkem. Jejich osudy byli poněkud barvitější neţ ty naše, takţe nakonec ještě volají poslednímu řidiči, aby mu vrátili pytel zásuvek a podobného příslušenství, jenţ jim omylem nacpal při výstupu z auta. Po úspěšném vrácení jiţ společně vyráţíme skrze střed města, kde to docela ještě ţije, hledat nocleh. Vybíráme ještě v bankomatu peníze na zítřejší nákup zásob pro přechod Pirinu. Na okraji města u jakési zahrádkářské kolonie, či co to vlastně bylo, uléháme pod širákem. Jindřich Dodatek: Morka při čekání v parčíku stačil dvakrát během minuty pokálet pták, z čehoţ radost opravdu neměl. Jináč se podle Morka ve městě nacházelo mnoho pohledných slečen. Bohuţel se zde vyskytovali i nějací bratři Nikolaje z Plovdivu, neb na zdech se tu objevovali nacistické symboly, nápisy v azbuce jako Adolf Hitler a podobně. Osudy Vítka a Jakubče z Tešelu do Goce Delčev: Brzy po odjezdu J+M stopujeme Kamaz vezoucí hafl dřeva. Celkem záţitek se s tím svézt, ale tak prvních 15 minut, pak uţ je to dost nuda, jelikoţ nás předjíţděla všechna auta a do kopce jsme jeli jako šnek. Mladý Bulhar nás vyhazuje kousek za Dospatem, kdesi u motorestu. Jdeme na pivo (Pirinsko 0,5l) a kdyţ vidíme řidiče dávajícího si salát, dostáváme i hlad. Dáváme si jeden klasický šopák a jeden vylepšený gothajem a kaškavalem. Po nákupu nastala veselá scénka, to kdyţ hospodský vylezl z restaurantu na zahrádku a tvrdil o mně, ţe umím bulharsky, protoţe jsem uměl říct „da“ a „dva piva“. Probíráme s Bulhary naší cestu, šéf restaurantu se ještě nechává vyfotit u svého krámku a my jdeme znovu na stop. Skoro nic ale nejezdí. Nakonec nám staví dva týpci v dodávce, jimţ skoro nerozumíme a vyhazují nás na okraji vsi Salovska. S dalším stopem to ale vypadá bledě, nikdo nestaví a noc na krku. Nakonec se rozhodujeme přejít vesnici a za ní přespat. Cestou však máme štěstí a jiţ téměř za tmy nám zastavuje týpek, jenţ se přestavuje jako Vitalij. Bere nás zpátky na začátek vesnice a zve nás do kavárny na 11

kafe. Ptá se, jestli jsem jedli, a přestoţe nic nechceme, přináší Jakubáčovi čorbu-drštkovou polévku. Kdyţ vidí, ţe mu chutná, nechá přinést i mně. K tomu chleba a jogurtovou voducelkem jsem se zaplácl. Pak pokračujeme dále, řidič 2x staví a zdá se, ţe do Goce Delčev ani nedojedeme. Jinak týpek jezdí pracovat do Španělska, coţ je z Bulharska přes celou Evropu 3 000 km-celkem štreka. Nakonec zdárně doráţíme na autobusák do Goce Delčev. Ještě jsme obdarováni pytlíkem, jeţ Jakubáč drţel celou cestu na klíně. Nevěřili jsme vlastním očím, kdyţ jsme z pytle vyndali zásuvky a vypínače. Jelikoţ jsme dostali na Vitalije číslo, jdeme na vrátnici zjistit, jak mu vysvětlíme zásuvku a vypínač. Vrátný nechápe a ukazuje nám, k čemu slouţí vypínač a zásuvka-zřejmě vypadáme hodně neandrtálsky. „Kontakt“ a „tuč“ nakonec zdárně doručujeme zpět, i kdyţ Vitalij přes telefon opravdu nechápal… Vítek

29. 7. 2011, pátek, den 10. – V zajetí Melnických pyramid Z garáţe, vedle které jsme si večer lehli, se vyklubal seník. Vstávání opět nič moč, nicméně po návštěvě dvou venčitelů jdeme zpět do města. V sámošce kupujeme pivo (Ariana, 2,2l) a jdem do většího supermarketu na týdenní nákup. Jakubáč se dobrovolně neúčastní, protoţe se distancoval od Morkových nákupních návyků. Stejně jako minule nakupujem cca za 80 leva, nicméně nám toho plno chybí. Müsli, vločky, arabské gumy, černý čaj a další se rozhodujeme dokoupit aţ v Melniku, protoţe zdejší Billa je fakt daleko. Po poradě s jedním ze strejků se vydáváme ulicí ven z města, směr Dobrotino a dále Melnik. Cestou objevujem další supermarket, kupujem hegeš párky k obědu, ale hlavně lahvičku hnědavého cosi. Domnívajíc se, ţe jde o kakaový nápoj, všichni ochutnáváme. Chuť bych přirovnal k louhu z hnoje, zkrátka jako blíţe nepopsatelnou. Jak později zjišťujeme, jedná se o tradiční bulharský nápoj „boza nevrokop“, jež se vyrábí fermentací zapečené mouky, jí se často s pečivem a obsahuje kolem 1 % alkohol). Jindřich prohrává hru o nejrychlejší nasazení batohu, a tak musí tento kekel osobně znehodnotit. Nacházíme hlavní silnici a stop vychází na jedničku. Do pěti minut stopujeme s Jakubáčem týpka s plyňákem, Jindřich s Morkem se vezou nákladním keplem. Náš řidič jede jak magor, v zatáčkách jede v protisměru a předjíţdění na jakémkoli místě mu nedělá problém. Jsme tedy rádi, kdyţ nás vyhazuje kus za Dobrotinem u partyzánského pomníku. Další stop na sebe nenechá dlouho čekat. Vezeme se prostornou dodávkou, jejíţ řidič rozváţí námi tolik oblíbené arabské gumy. Cesta pirinskými lesy trvá opravdu dlouho, silnice je občas dost kekel, ale na hodně místech dělají nový povrch. Po menším nedorozumění a předčasném výstupu v Gorno Spančevo se nakonec vezeme aţ do Hӑrsovo. Na Melnik však nic nejezdí, ukazatel je podivně přeškrábaný a navíc se ţene déšť. Kdyţ okolo projedou J+M a vydávají se druhým směrem, uţ fakt nevíme, kudy stopovat. Nakonec nám zastavuje úplně stejně zmatená bulharská rodinka, i kdyţ původně se jim nechtělo nás do jejich auta násilně namačkávat. Jedeme horší, ale kratší cestou, a tak jsme v Melniku první. Cestou jsme si celkem dobře zaspeakovali a hlavně se vyhli poměrně vydatné přeháňce. V Melniku panuje šílený hic a dusno. Po rychlém setkání se zbytkem se rozvalujem pod stromem na lavičkách. Přeţíráme se melounem (10 kg), dáváme nabít baterky do foťáku k týpkovi do „Art centra“ a zjišťujem, ţe v monastýru Roţeň je otevřeno aţ do večera. Nakupujeme v magazinu alespoň něco málo z chybějícího, Morek v suvenýrech magnetku a všichni pohledy. Většina výpravy ráda sepisuje pozdravy svým blízkým, pouze Jakubáč neztrácí svou tvář a vše chce opisovat. Po koupi zmrzliny uţ nemůţeme vymyslet, čím 12

zaplácnout čas, abychom nemuseli uţ nikam jít, a tak vyráţíme směr Roţenský monastýr. Nikoliv však celá výprava, protoţe moje maličkost je po několika úvodních zdrţeních trošku pozadu a jaksi neodbočuje. Naráţím na slibované Melnické pyramidy, ale cestu dál jaksi najít nemohu – vţdy končí někde v roští nebo se stává vyschlým korytem. Motám se v tomto bludišti asi hodinu v přesvědčení, ţe ţádnou hlavní odbočku jsem přeci neminul. Nakonec mi nezbývá, neţ připustit svou chybu a vrátit se zpět do Melniku, kde se po optání vydávám konečně správnou, a dokonce značenou cestou. Objevují se výraznější a hezčí pískovcové skalní pyramidy. Cesty jsou značně poničené erozí a rozdíl od periodických vodních koryt je často neznatelný, nicméně značka mě jiţ ujišťuje ve správnosti cesty. Přichází sms, ţe kluci počkají nahoře v monastýru, a tak funím do kopce, pozorujíc snášející se soumrak. První skupina mezitím potkala i dvojici želv, z čehož jedna byla zbabělá a nechtěla vylézt z ochrany svého krunýře. Brzy se otvírají nádherné výhledy na vrcholky pískovcových pyramid. Do Roţenského monastýru je to jiţ nedaleko, a tak se zde za slušného šera konečně scházíme. Monastýr má nenapodobitelnou atmosféru, vše tu nádherně voní a člověk má pocit jakéhosi klidu na duši. Obdélníkový „dvorek“ je obehnán čtyřmi křídly, v nichţ lze nakouknout do dvou místností, v jedné z nich i do velké pece. Pěstují zde víno. Po prohlídce areálu a pozorování kočky honící netopýra nám jeden z mnichů nakonec i otevírá nádherně vyzdobený klášterní kostel plný fresek. Zajímavý je jeden svatý s koňskou hlavou a další s Jindřichovou anorektickou postavou. Protoţe jsme přišli opravdu pozdě, je monastýr téměř prázdný, a tak si atmošku opravdu náleţitě uţíváme. Nebyli jsme ani sprdnuti za náleţité oblečení, respektive neoblečení. Nakonec nabíráme vodu nad korýtkem plným všemoţných mincí a vyráţíme hledat místo na spaní, mnich za námi vrata zaklapnuvše. Začíná krápat. Scházíme pod lehce zchátralý kostel a na louce nad vsí Roţen stavíme za sílícího deště stan. Déšť nakonec ustává a od Roţenu přichází český komplet (pouzdro s ucpávkou), jeţ po menším poklábosení s námi staví stan hned vedle. Po minulých zkušenostech se vstáváním Jakubáč ustanovuje funkci vstávače, který bude mít za úkol ráno všechny vytáhnout ze spacáků. Máme skluz v deníku, a tak dlouho do večera dopisuji, no a pak uţ konečně hajdy na kutě. Vítek Osudy Jindřicha a Morka při cestě do Melniku: Sledujeme, jak Vítek s Pavlem dřepíc v káře ještě zajíţdí k benzině naproti, a dál stopujeme. Odtamtud se zrovna pomaličku vykodrcává velký náklaďák, snad značky GAZ, či podobné. Chlápek se na nás zazubí zlatými zuby a zastaví. Batohy končí mezi nábytkem na korbě a my v kabině. Má ale sedadlo jen pro jednoho, takţe moc pohodlné to není. Náklaďák funí do kopců plných serpentin maximálně čtyřicítkou, a tak se můţeme dívat kolem. Strach, aby nám batohy nevypadly, je neopodstatněný. Ty se tam totiţ zaklínily a nešly z korby vůbec vyndat, kdyţ nás týpek vyhodil na křiţovatce kus za první vesnicí po cestě. Místo nevypadá nijak nadějně, ale brzy frčíme v stříbrném Opelu, za jehoţ volantem sedí postarší Bulharka. Jede sice místy aţ moc opatrně, ale hází nás aţ do Vranji. U plechové boudy prodávají strejkové cibuli a česnek. Je děsné vedro, ţádný stín a všichni jedou po hlavní, ale nakonec také nečekáme tak dlouho. Chlápek nám radí delší cestu, ale po hlavnější silnici, kudy jezdí na Melnik více aut. Druhá skupinka, kterou míjíme, kouká fakt divně, kamţeto zase jedeme. Brzy začíná silná přeháňka, a tak nás typ vyhazuje před mostem, kde se dá stopovat v suchu. Brzy se páskujeme do Audiny, kde předtím museli kvůli nám přendat bedny s rajčaty do kufru a my se uvnitř zmáčkli s dalšími třemi pasaţéry. Chlapec uměl anglicky a tak jsme trochu pohovořili. 13

30. 7. 2011, sobota, den 11. – Nástup na Pirin Jelikoţ jsme se na pochodu chtěli vyhnout vedru, šli jsme do sebe a vstali v šest ráno. Podařilo se nám vypravit se zhruba za hodinu a půl. Rozloučili jsme se s českým kompletem a vyrazili dolů do Roţenu. Tato vesnička se od mé poslední návštěvy hodně změnila. Patrně především díky EU tu vyrostly veřejně záchodky a řada domů získala novou fasádu. V novém kohoutku jsme dobrali vodu a vydali se vzhůru do Pirinu. Cestou jsme minuli broskvový sad. Ač jsme zde byli jen o čtyři dny dříve neţ onehdá před 6 lety, nebyli broskve ani zdaleka zralé. Kousek za Roţenem jsme nezapomněli navštívit ani hrob německých letců, kteří to zde asi naprali do úbočí hory. K polednímu se začalo oteplovat a cesta se stávala více a více strmou. To vedla k častým zastávkám a hlavně k nezbytnému pití gumy a sušení zadků. První turista, kterého jsme při výstupu potkali, byl nějaký Slovák, který šel Pirin sólo, navíc jako dovolenkář bez stanu a spacáku. Řekl nám, co a jak šel a taky tvrdil, ţe celou cestu není ţádná voda. To se ukázalo jako zavádějící. Pramínek, který zobrazovala mapa, jsme našli. Přehlédnout snad ani nešel, po cestě vytvářel desítky metrů dlouhý potůček. Hned nad ním jsem poobědvali chléb, cibuli a roztavený sýr Kaškaval. K chatě Pirin jsme se dostali aţ pozdě odpoledne. Ještě před ní jsme skákli na pár piv, k nimţ jsme si dali na přilepšenou oříšky. Nikomu se dál nechtělo, ale démon zahálky nás nepřemohl. Došli jsme nakonec ještě cca 1 km za chatu Pirin a utábořili se u ohniště. K večeru jsme uvařili rizoto alá Podravka a Jakubáč uvařil nic moc (spíše nic) chutný čaj z třezalky perforované. Stan jsme nechtěli stavět a tak jsme se rozvalili jen tak u ohně. Jakubáč se snaţil přes noc udrţovat oheň, aby mu nebyla zima. Morek

31. 7. 2011, neděle, den 12. – Přes hory doly Pirinu Včerejší brzké ranní vstávání se celkem osvědčilo, takţe ho praktikujeme znova. Tentokráte je budičem Morek. Vylézat ze spacáků se opravdu nikomu nechce, neb venku panuje vlezlá zima. Pavel rozdmýchává oheň, jenţ za noci čtyřikrát křísil, tudíţ se po chvíli lemření také vykopáváme. Vaříme čaj, Morek jde k říčce pro vodu na uhašení ohně, pak uţ zvedáme krovky a hurá vstříc horám! Pochodujeme dolinou stále vzhůru a před námi rostou první štíty Pirinu. Malá zastávka u hezké tůňky s vodopádem a jde se dále. Sledujeme červenou a zelenou značku, jeţ spolu vedou zároveň. U roztroušených kostí z krávy činíme další přestávku. Morek se nadšeně nechává vyfotit s rohatou kraví lebkou. Při dalším pochodu potkáváme dvakrát po sobě stáda krav s telaty, jeţ hlídali bačové a jejich věrní psí pomocníci. Okolní scenérie byla moc hezká, rozervané skalní štíty, mrazové sruby, moře balvanů, mezi tím občas tráva či kleč. Připomíná nám to slovenské Vysoké Tatry či rumunský Retezat. Další zastávka proběhla u moře balvanů – zatímco nám kravky cinkaly zvonci na rozloučenou, my popili naší oblíbenou arabskou gumu při dlouhé poradě nad mapou. Měníme plán a místo červené volíme postup po zelené značce, jenţ odbočuje a stoupá nad jezero, odkud se nám 14

otevřely krásné výhledy na další vrcholy, jeţ obkličovaly dolinu s jezery. Scházíme tam nejdříve kamenným polem a pak pěšinkou. Vyskytovalo se tam docela dost turistů a jednodeňáků, kteří na sebe často halekali z kopce na kopec či k jezeru, coţ nám nešlo moc pod nos. V jezeře myjeme nohy, a kdyţ není zrovna zataţeno a nefouká vítr, sluníme se, konzumujíce k tomu oběd. Zákuskem se stávají gumové zuby, jeţ trochu chutnají jako maršmelouny a klasické gumáky dohromady. Poté ostatní spí a já píši deník. Kdyţ si chci zdřímnout konečně i já, všichni se zvedají k odchodu. No nic, patláme se opalovacím krémem, přičemţ se Jakubáč odmítá namazat Vítkovým, neb prý smrdí. Doţíráme zubogumáky a vyráţíme směr největší a nejhlubší jezero Pirinu, Popovo. Naše cesta vede po kamenech a skalách dál kolem jezera, kde jsou další, ale menší jezera. Za pěkným vodopádem stezka ještě chvíli pokračuje a pak končí v potoce nad dalším vodopádem. Nechce se nám jako obvykle vracet a tudíţ se jak blbci drápeme klečí a pak po šutrech jezerem. Naráţíme na další stezku, ale i ta se nám po několika desítkách metrů nezdá. Morek, Vítek a později i já se drápeme do svahu. Jakubáč to obchází pohodlnější cestou. Nakonec nacházíme dokonce i dvě značky, zelenou a ţlutou, po nichţ stoupáme na hřeben zarostlý klečí. Po hodné době nás napadne podívat se do mapy. Chvíli do toho čumíme jak vejři, neţ nám dochází, ţe jsme špatně určili polohu a pěkně si zašli. Jezero, jenţ bylo námi povaţováno za Ţelezná Vrata, bylo ve skutečnosti jiţ ono zmíněné největší a nejhlubší Popovo. Tak to nevyšlo, vracíme se asi tři kiláky a lezeme po ţluté, tentokráte na správný hřeben. Je to šichta a jsme lehce demoralizovaní. Ve třech čtvrtinách stoupání dáváme pauzu a sušenky. Závěrečný výstup do sedla Samodivska Porta není uţ tak hrozný. Otvírají se z něj pěkné vyhlídky na Goljamo Valjaviški jezero a další menší Valjavišská. Údolí je sevřeno horami Malak Poleţan (2 822 m), špicí Samodivského Vrchu (2 730 m), Momin Dvorem (2 875 m) a Valjaviški Čukarem (2 664 m). Scházíme k jezerům, kde se popásají kravky, docela dlouho cestou. Do výstupu na modrou značku, coţ je opět do kopce, se překvapivě po dnešku nikomu jaksi nechce, takţe zakládáme tábor ve výšce zhruba 2 200-2 300 metrů. Stavíme stan, Jakubáč rozdělává oheň z kleče. Morek tentokrát řekl, ţe na to peče. Zkusil akorát nahřát a ohnout polovinu trekové hůlky, jež jsme našli po cestě, místo toho jí ale zlomil. Špice okolních hor olizují poslední paprsky slunce. Jak se dalo čekat, slušně se ochlazuje. Vaříme na dvakrát šlichtu z těstovin, pokaţdé trošku jinak kořeněnou, přičemţ druhá várka je o trochu lepší. Po té následuje vařba čaje, který tentokrát sladíme medem, čímţ nám více chutná neţ včera. Kdyţ uţ se vůkol rozhostila tma a na obloze mezi oblaky problikávalo pár hvězd, dole pod námi se v dálce zjevilo světlo, jeţ se pomalu začalo přibliţovat. Po chvíli dohadování, kdoţe to můţe být v tuto noční hodinu a po zkušenostech z Roháčů, raději zhášíme náš skromný oheň. Jen tak mimochodem – ten jsme krmili klečí, které tu bylo poskrovnu, a tudíţ jsme si vypomáhali suchými kravinci, jimiţ byla louka přímo poseta a nebylo málem kam postavit stan. Světlo se stále blíţilo a ukázalo se, ţe je jich více. Zalézáme do stanu a světla jiţ tápou nedaleko, ale nakonec odchází dolů. Pravděpodobně to byli nějací turisté, co je však vedlo jíti v tak pokročilou noční hodinu takto vysoko do hor, nám zůstalo utajeno. Jindřich

15

1. 8. 2011, pondělí, den 13. – Krupobití Dnes se budíček posunul na sedmou, protoţe jsme neměli v plánu tak dlouho cestu. Vstávač Jindřich neumoţnil ani půlhodinové protáhnutí spánku navrhované Jakubáčem. Stejně dobře si vedl i dnešní poháněč Vítek, který nedopustil další zprznění této funkce Jindřichem, kvůli čemuţ byla včera funkce honiče přejmenována. Po medové snídani čekáme, aţ Morek předá Jindřichovi toaletní štafetu, a pak uţ stoupáme po modré k hřebeni. Krátkou zelenou odbočku, na níţ se napojujeme, brzy ztrácíme a tak šplháme víceméně proti vrstevnicím, neb značenou cestu jsme prostě nenašli. Nahoře na chvíli vylézá slunéčko a my netušíme, jak si s námi počasí zahrává. Vylézáme na vrchol Prevalski Čukar (2604 m) a Jindřich pokořuje svůj rumunský výškový rekord. Někde na vrcholu Goljamata Strana (2644) nám počasí začíná ukazovat svou odvrácenou tvář. Z nevinné mlhy se klubou hustá oblaka a začínají padat kroupy. Nasazujeme outdorovinky a pokračujeme, kroupy či déšť nás provázejí víceméně celou cestu. Kdyţ nám neklouţou boty na šutrech kamenných moří, zmítáme se v louţích a nánosech krup. Pár hozených tlam (Vítek) naštěstí není příliš váţných. V sedle Glaviška porta náš šílený výšlap zakončujeme prudkým sestupem kamenným mořem. Několik bláznů šplhá proti nám na hřeben, na krupobití nehledě. Není čas na remcání, a tak v těch největších syflech stavíme stan. Velmi slušně prochcaní se převlékáme do suchého a lemříme ve spacácích. I přes karimatky cítíme vrstvu ledového nánosu pod stanem. Asi po dvou hodinách spánku vylézáme ven sušit věci po ustanuvším dešti. Jen co vše rozloţíme a rozděláme oheň, začíná zas kišat. Naštěstí je to jen přeháňka a tak můţem uvařit brr kaši z jezírkových korýšů. Po tomto opoţděném teplém obědu se snaţíme usušit, co se dá. Jednak na občas vykuknuvším sluníčku, jednak u ohně. Počasí bylo k večeru jiţ spíše zamračené a my stále jen sušili a sušili. Nálada však uţ byla dobrá a tak Morek s chutí předvedl několik scének, ve kterých vţdy zahrával několik postav. Většina věcí byla jiţ v pozdním odpoledni suchá, ale přesto moţnost pokračovat ještě dnes k chatě Vichren nakonec nevyuţíváme. Stačíme ještě pohovořit s postarším českým párem, přičemž ženské polovičce se nahoru evidentně moc nechce, ale mužská na ni nedá za a tak musí za skuhrání šplhat nakonec vzhůru. Vítek

2. 8. 2011, úterý, den 14. – Velký flám Vstávání máme uţ celkem zvládnuté, takţe ranní melodie v 6:00 nikoho nerozhodila. Jindřich byl dokonce tak chtivý vstávat, ţe se pokusil ze stanu vylézt ještě ve spacáku. I letmý pohled ze stanu stačil k tomu, aby bylo všem jasné, ţe sluníčko hned tak nevyleze. Nezbývalo neţ se obléct a moc nevepřit. To ostatně nebylo ani dost dobře moţné, neboť Jakubáč vzal úlohu honiče opravdu váţně a neustále hlásil čas do odchodu. Poslední si zabalil Morek a ostatní se mu za to hloupě posmívali. Celou cestu jsme klesali a klesali, aţ jsem doklesali k chyţi Vichren. U ní byla velká spousta Čechů a Slováků. Hodně času nám zabralo pouzdření pohledem a hlavně přemítáním, co dělat dál. Z našich úvah nás vyrušila vůně trávy. Nějaký buřtík si totiţ baštil pár metrů pod námi a ani mu nevadilo, ţe tak činí zcela veřejně. Opomenut nemůţe být ještě potlučený a kulhající pes. Nakonec jsme se kvůli nepříliš jistému počasí vyprdli na výstup na Vichren (a tudíž i na skalnatý hřeben Končeto) a rozhodli se pokračovat dál po ţluté k chyţi „Bembeřice“ a pak 16

z Pirinu do Rily. Ještě před Bembeřicí jsme odbočili k borovici Bajkuševata Mura, největší borovici Pirinu, u níţ jsme pořídili skupinové foto. Kousek za ní se nachází pomník tří svářečů (ve skutečnosti tří bulharských horolezců). Pár metrů nad kempem nás zastavil jeden extra chytrej strejka a radil nám, co a jak jít, pít atd. U kempu jsem chvíli bzíkali a nakonec jsme došli k chatě a dali si pivo (4 x Zagorka 0,5l). V tu chvíli jsme byli více méně rozhodnutí vynechat definitivně Vichren a jet dál. Ještě neţ jsme vyrazili na stop, tak jsme si dali oběd-kekel chléb a syrene. Stop ze začátku moc nejel. První jel opět Jakubáč a Vítek, vzali je nějací Češi ve Felicii. My dva jsme museli počkat na nějaký bulharský pár. Ten nás vzal přes Bansko aţ do Razlogu. Bansko, nebo minimálně to, co jsme z něj viděli, bylo tvořeno jen a jen novými hotely a dalšími rekreačními středisky. Vyhodili nás v centru Razlogu a my si tak mohli skočit na malou svačinku. Tehdy prvně jsem ochutnal Devinskou minerálku. Museli jsme jít ještě několik kilometrů za Razlog, po právě stavěné silnici, abychom mohli zase začít stopovat. Trvalo to na zdejší poměry strašně dlouho, neţ nám zastavil plně naloţený Kamaz. Jindřich jiţ dlouho touţil svézt se tímto strojem, ale po 40 kilometrech ho to přešlo. Jel totiţ jak šnek, ale zase nás dovezl aţ do Blageovgradu. Tam nám za pár minut nám zastavil mladý Francouz, kterého jsme viděli dopoledne pod Vichrenem. Dovezl nás k odbočce na Kočerinovo. Moc se nám omlouval, ţe nás nemůţe vzít dál. Prý ho v Sofii čekají kamarádi. Na odbočce jsme stáli jen pár minut, neţ nám zastavili dva mladí čičmundové, kteří nás vzali k odbočce na Stob. Do něj jsme uţ došli pěšky. Cestou jsem ještě zcizili pár klasů kukuřice a viděli pravé kočovné cikány, jak se drkotají s vozy po silnici někam dál. Na návsi ve Stobu na nás uţ čekal Vítek a málem pokálený Jakubáč. Koupili jsme pivo a něco malého k tomu a rozvegetili se pod sochou partyzána. Měli jsme v plánu nakoupit na špízy a vypadnout za humna. Vše se ale nakonec vyvinulo zcela jinak. Jakýsi bodrý důchodce mě zatáhl do sklepa a tam mi dal tašku plnou zeleniny. Říkal něco o tom, ţe nás zve na večeři a na přespání. Na chvíli odešel a my zatím dopíjeli pivo pod sochou partyzána. Kdyţ se vrátil, vzal nás k sobě domů a kalba mohla začít. Nejdřív se pařilo na zahradě. Byla vskutku moc pěkná a útulná. Před slunečním ţárem jí stínilo víno a všude rostla zelenina a ovoce. Dědeček (Štefan) nám ukázal svoji dílnu, palírnu, zásoby rakije, psa, ţenu… k jídlu toho bylo opravdu dost: zapékaná cuketa, šopský salát, brambory s rýţí, blumy, hrušky, chléb, sýr. K pití byla hlavně rakije. Za celý večer jsme jí v šesti stáhli skoro 2 litry a navíc to byla skoro 50 % pálenka. Překvapivě dobře jsme si rozuměli. Hlavně Jakubáč padl dědečkovi do oka. Mluvilo se o všem moţném. Dědeček vyprávěl hlavně o práci a o rodině. Kdy večer pokročil, přesunuli jsme se dovnitř k televizi. Společně jsme se dívali především na hudební pořady. Zvláštní bylo, ţe Bulhaři říkají folk něčemu, co je spíše mega pouzdrózní popík. Nejlepší byla ale Štefanova žena (bábuška), která u toho rovnou začala pařit. Hovor šel dál a my uţ cítili, ţe jsme pod vlivem etanolu. Třetí lahvinku jsme uţ nedopili, ale je to moţná líp. To by asi poblil turečák nejen Vítek (dle jeho vyjádření ho nepoblil, ale prý se trefil do díry). Pozdě večer se starý pár odebral spát a my mýt. Před usnutím jsme sledovali různé večerní pořad. Nejvíc se nám líbil ten o vaření. Morek

17

3. 8. 2011, středa, den 15. – Probuzení, pyramidy, monastýr a žízeň Kolem osmé jsme se začali navraceti z říše snů a umělých rájů zpět do ţivota. Štefan se svou druţkou byl jiţ dávno na nohou. Na kaţdém členu muţstva se různě projevily následky včerejšího večerního popíjení rakije, jíţ Štefan tak rád naléval. Naši hostitelé pokračovali v tom, v čem včera započali a pozvali nás ještě na snídani. Nejdříve tedy na koflík moc dobrého kafe, jenţ chutnal i mě, ač jinak tomuto moku neholduji. Následovaly dvě hromady pokrájených rajčat a hora chleba. Později přišla na stůl ještě vejce natvrdo. Sklidili jsme po sobě místnost, kde jsem nocleţili, a vydali se bez báglů, jenţ nám střeţili naši hostitelé, ke Stobským pyramidám. Slunce připékalo, tudíţ se po včerejšku nešlo nejlépe. Za kostelem nás překvapila brána se vstupem: dvě leva na hlavu. Paní pokladní běţela před námi do budky, aby o ty prachy náhodou nepřišla. Zdálo se nám, ţe zdejší pyramidy jsou dosti podobné těm melnickým, akorát ţe útvary jsou více koncentrované k sobě a člověk si je zde můţe také prohlédnout z větší blízkosti. Přišlo mi také, ale třebas se mýlím, ţe zde bylo dost útvarů velmi podobných slavným Kokořínským pokličkám. Díky vedru jsme se producírovali vysvlečeni do půl těla, coţ moţná trochu pohoršovalo ostatní návštěvníky, kteří se sem začali pomalu trousiti. Po návratu do „alkoholického domu“, jak Pavel nazval naše ubytování, vyráţíme na rychlý nákup, neb zdejší magacín má opravdu levno. Poté se srdečně loučíme s bábuškou a obtěţkáni igelitkami s nákupem míříme za doprovodu Štefana na autobus. Bereme si na něj ještě adresu. Na nedalekou křiţovatku mezitím přijíţdí fialový autobus, jenţ se ukáţe býti tím správným. Loučíme se Štefanem – dlouho na něj, bábušku a na jejich nezištnou pohostinnost nezapomeneme. Uvnitř v autobuse se rázem ocitáme v trošku jiném světě. Vezou se tam totiţ snad jen samí turisté a snad nejvíce jich je z Asie. Všichni navonění, naţehlení a mezi ně vpadneme my. Naše opálené, zarostlé obličeje a hadry jiţ značně vyuzené sušením nad ohněm, tam jaksi nepasují. Turistka, vedle níţ jsem se usadil já, se tvářila, jako kdyby snědla celý citrón. No co, zase jsme byli za humusáky, ostatně jak je u nás jiţ obvyklé. Jinak autobus stál tři leva pro jednoho. V Rile byla půl hodinová přestávka, jíţ jsme vyuţili k oblezení lokomobilu, hasičského auta a vypití jednoho Pirinska. Také se tu potuloval jeden mudžáhidín (ve skutečnosti zřejmě pravoslavný mnich). U monastýru (klášteru) se všechen cestující substrát vysypal. My míříme nejdříve na sladké koblíţky a pak na nákup zbylého proviantu pro cestu do hor. Nutno říci, že v místní pekárně mají výborný chleba. Obědváme po našem způsobu: všichni z jednoho koryta, za doprovodu udivených a nechápavých pohledů návštěvníků nedaleké restaurace, kteří se tam spořádaně a kulturně sytili vybranou krmí… Pak po dvojicích vyráţíme na prohlídku kláštera. Stavba jest to opravdu nádherná a velká, ale díky mase všudypřítomných turistů na mě nedýchl takovou atmosférou klidu a vznešenosti jako Roţenský. Za zmínku stojí dvojí vstupné do klášterních muzeí (domácí 1 lev, cizinci 5 leva). Následuje nakupování cetek. Největší nákup učinil Vítek, jenţ za dvanáct leváků pořídil údajně ručně pletené papuče z nějaké spešl vlny (údajně Merino). Do kopců se nám moc nechce, ale tak jako tak musíme. Rozhodujeme se pouţít delší, ale dle mapy mírnější nástup po červené. Ač se nám nechtělo, nakonec si to do kopce sádlíme velmi slušným tempem. U stromu, který měl bezva větve pro oběšení, dáváme pauzu. Nikdo těch pěkných větví vyuţít nechtěl, takţe se zvedáme a opět hurá do kopce. Zásadní otázkou se ukáţe býti to, ţe dohromady máme uţ jen 1,5 litru vody. Pramen ţádný po cestě není a tak šlapeme a šlapeme. Vysoká tráva je pěkný hnus. Voda stále nikde, všichni toho máme uţ opravdu dost, ale rubeme dále. V dálce slyšíme tichounké cinkání zvonců, konečně přicházíme do sedla se salašemi. Bačové zahání psy a ukazují nám kus pod svah, kde vyvěrá pramen. Rychle nabíráme vodu z trubky od ţlabů a poprvé na vařiči pácháme večeři z rýţe a 18

zeleniny, včetně Morkovi kukuřice. Na hory padla uţ deka noci a také slušná klendra, tudíţ stavíme stan. Bohuţel je zde také mnoho bobků od krav, koní a ovcí, ale nikam se nám uţ opravdu nechce. Hvězd je k vidění jen nemnoho, honí se docela oblačnost. My doufáme, ţe se počasí do rána vylepší a my si budeme moc vychutnati krásné výhledy na Rilu. Jinak jsem ještě zapomněl zaznamenat, ţe smolař Morek zapomněl v autobuse šátek a brýle. Nebyla to však první věc na tomto čundru první věc: hned první den nechal ve vlaku čepici. Za zmínku stojí ještě fresky a nástěnné malby v monastýru: Mnohé totiţ vyobrazovaly svaté ničící a propichující různé démony a satanáše – inu „svatá válka“ je holt „svatá“… Jindřich

4. 8. 2011, čtvrtek, den 16. – Západní Rila Dnes se budíček posunul na sedmou hodinu. Po posnídání čerstvého chleba se Stobu pozorujeme, jak bača se psy vyhání na pastvu kozy a ovce, a pak uţ si to štrádujeme po hřebeni Černi Rid k severu. Cestou se projevuje prokletost slunečních brýlí, to kdyţ z nich ztrácím jedno sklíčko. Kousek se vracíme a v rojnici ho hledáme, ale bezvýsledně. Poté se Jindřich ještě musí vracet pro svůj fotící kepl, který naštěstí nachází. Značení je zmatené, spolu s červenou vede i ţlutá, a v nové mapě, jeţ nám ukazuje komplet Poláků, dokonce některé značení není vůbec. Zalézáme za skálu, kde jest výhled na Urdini ezera, a dáváme oběd. Chceme chvíli povepřit, a tak hrajeme Prší na pravidla. Můţeme být rádi, ţe tu nebyl nikdo další, jinak by nás asi odvedli ve svěrací kazajce. Jdeme se nalehko podívat na Vazov Vrh (2669 m) a dál na vyhlídku na Sedmero jezer (Sedmte ezera), jeţ jsou opravdu nádherná. Všude je celkem hafl lidí a cestou zpět míjíme velkou skupinu Čechů a Slováků. Kolem sněhových polí se vracíme pro batohy, nabíráme vodu a pokračujeme po hlavní hřebenovce, protoţe jsme dneska jiţ příliš zaháleli. Cestou potkáváme kobylu v opravdu jiţ pokročilém stádiu březosti a kocháme se výhledem na Rilský monastýr, leţící hluboko v údolí směrem na jih. Přes tři vrcholy docházíme aţ k velikému stoupáku na Elin vrh (2654 m). Jediný Vítek není líný jak prase a jde se podívat na vyhlídku na Elinska ezera, která je vlastně vrcholem hory Maljovica (2729 m). Dál se po hřebeni jít nedá, neboť je tvořen pouze skalami, a tak sestupujeme k jezerům a dále do doliny k potoku, kde se rozhodujeme zakempit. Je tu ohniště, kamenný stůl a voda, tudíţ náročný výstup na Orlovec necháváme na zítra. Na kvalitním ohništi vaříme větve, maţeme voskem boty a přestoţe jsme se celkem rozmýšleli, stavíme stan. Vítek

5. 8. 2011, pátek, den 17. – Bivaky a déšť Na úlohu vstáváče jsem rezignoval a tak se vstávalo o poznání později. Jako vysvětlení jsem pouţil tu příšernou noční bouřku, která byla tak strašná, ţe jí Vítek odmítl zapsat do kroniky. Blýskalo se, hřmělo a vytrvale pršelo. Moc se v tom nečase spát nedalo (nebylo ani slyšet vlastního slova). Ale zpátky k ránu. Vstali jsme aţ kdoví kdy a vyšli, aţ kdyţ bylo sluníčko opravdu vysoko.

19

Cesta vedla náročným skalním úsekem vzhůru k bivaku Orlovec. U něj jsme povegetili, pořešili mapu, pogumili a Vítek se po… do místního turečáku. Vyšli jsme si také nalehko na malý výlet k pomníčku ve skalnatém sedýlku. Na další pochod jsme vyrazili s obavami, ţe cesta dále nevede, či ţe se na ní zabijeme. V mapě totiž sice byla modrá značka, ale v terénu (kamenném moři a suti) byla vidět jen sporadicky. Jak jsme později zjistili, už by se zde asi vůbec nemělo chodit. Naštěstí se nám podařilo objevit muţíky, kteří nás bezpečně zavedli aţ na červenou značku (podotknul bych, že cesta zas tak bezpečná nebyla a já hodil jednu slušnou kasu a málem si rozsekal foťák – Jindřich – souhlas, bylo to hodně o držku - Vítek). Po červené značce jsme dále pokračovali k bivaku Strašnoto ezero. Jiţ cestou bylo jasné, ţe počasí nic moc nebude. Mírně krápalo, hnala se mlha a bylo zataţeno. Dorazili jsme k bivaku, vpadli do něj a vyrušili zde usazený pár a rozhodli se zde poobědvat. Netrvalo dlouho a spustil se déšť. Pršelo a pršelo a nám se rázem nikam nechtělo. Rozsadili jsme se na postele a usnuli. K večeru se obloha mírně projasnila, my vypadli na chvíli ven a nad skalami jsme spatřili nádhernou duhu. Kolem bivaku pobíhala fena a Jakubáč o ní tvrdil, ţe jde o vlka. K večeři jsme uvařili těstoviny po Boloňsku a malý zbytek jsme nasypali feně, která byla tak hladová a nedočkavá, že chtěla Jakubáče hryznout, když jí jídlo nasypával příliš dlouho. Kdyţ šel Jakubáč mýt kotlík, pokusil se napravit pošramocenou pověst přírodozpytce tím, ţe ulovil ţábronoţku. Pak se opět strhl déšť, ke kterému se navíc přidaly malé krupky a bylo tedy jasno, že dnes už nikam nepůjdeme. Ještě předtím dala paní feně paštiku, kterou jsem jí původně chtěl dát já, ale zbytek výpravy mi to zakázal s tím, že jí tu někdo nechal pro lidi. Po večeři uvařil Jakubáč kafe a čaj. Se spolubydlícími jsme se vůbec nebavili a tak jsme se museli zabavit sami. Hráli jsme „Česko“, vyhrál Jakubáč a v druhé hře Jindřich. Spát jsme šli v deset hodin a budík jsme nařídili na pět ráno. Morek

6. 8. 2011, sobota, den 18. – K Musale blíž a blíž! V noci nás Jakubáč probudil, kdyţ lezl fotit noční oblohu, jinak se nic zvláštního nedělo. Budík, zazvonivší nám v pět, byl přeřízen na šestou. V onu hodinu jsem jako „vstávač“ usoudil, ţe venku jest nevlídno (na základě zamlženého okna) a tudíţ se bude spáti dále. Vítkovi to však nedalo a vylezl ven. Vrátil se s tím, ţe se vstává, jelikoţ venku je azúro, coţ pravda tak úplně nebyla a skály nad jezerem tonuly v mlhách (kdyby nebyli ostatní tak líní a pomalí, tu krásně čistou oblohu by viděli :)). Nicméně jsme se neochotně vykopli ze spacáků, dojedli zbytek marmošky z kilový piksly a vyrazili do kopců. Podle mapy nemělo být stoupání příliš dlouhé, coţ tak úplně neplatilo. Místy bylo na skály přiděláno zrezlé ocelové lano pro lepší přidrţení, ale přišlo nám, ţe je skoro spíše pro zlost. Za Popokapski prevalem uţ se scházelo podle stejnojmenných jezer. Následovaly louky, jeţ promáčely naše boty. Klesáme stále dolů aţ k bivaku Kobilino Braniště. Zrovna se odtamtud pakovala skupina Bulharů. Kolem se popásali kravky a koníci. Po prohlídce bivaku, jenţ pojme tak dvacet spáčů, jsme pogumovali. Morek se při tom pokoušel kamarádit s jednou krávou. Tahal ji za rohy a podobně. Nebohé dobytče se mu za to odvděčilo tím, ţe mu poslintalo kraťasy a aby to nebylo přihlíţejícímu Vítkovi líto, tak jemu batoh (kráva měla 20

zřejmě chuť na sůl, které bylo na našem oblečení a batožině dostatek). Poté Jakubáč s Vítkem ještě stačili prozkoumat hořák z plynového vařiče, jenţ někdo vyhodil do ohniště. Jen tak mimochodem, byla to spíš hromada odpadků, neţ ohniště. Hořák se nakonec nehodil a tak jsme po červené vyrazili vzhůru mezi kleče. Nasadili jsme přímo vraţedné tempo a na vrcholu jsme supěli jako parní lokomotivy. Dole pod námi se rozprostírala Vodnivrašská jezera a nad nimi se tyčil Vodní vrch (2683 m). Na jeho vrchol značka nevedla, jen ho traverzovala a posléze sestupovala do údolí. Níţe mezi klečemi nebyla cesta tolik znatelná. Kousek za potůčkem, od kterého se balila skupina Čechů, jsme zdlábli krmnou dávku (KD) – 120 gramů sušenek na hlavu a umyli si nohy. Zábavu nám k tomu obstarala paní, jeţ si namočila nohu uklouznutím při přechodu potoka. Vynadala za to manţelovi, i kdyţ si za to mohla úplně sama svojí nešikovností. Dle výrazů, jichţ uţila se zcela jistě a nepochybně jednalo o „ultradémona“ – chudák chlap. Poté jsme se jiţ nezdrţovali a vyrazili do mírného svahu mezi kleče k Ribným jezerům. Počasí se netvářilo dvakrát přívětivě. U oněch jezer, jenţ měla jen tak mimochodem betonové hráze a byla poloprázdná, stála dost kekelácká chata pamatující mnohem lepší časy a pár lepenkových, nelibě vyhlíţejících „tesco“ baráků pro ubytování. Elektřinu si areál vyráběl sám díky malé vodní elektrárně, ležící pod největším jezerem. Vyskytovalo se zde i několik kolegů rybářů, coţ nasvědčovalo tomu, ţe v jezerech, nejen podle jména, nějaké ty ryby opravdu asi plavou. Potkáváme zde i Bulhary od bivaku Kobilino Braniště a téţ český pár, s nímţ si vyměňujeme zkušenosti, jelikoţ kráčí od Musaly. Po delší odmlce si dáváme pivo. Bohuţel se jednalo o nemístní plechovkový Tuborg a ještě ke všemu pěkně mastný (3,5 leva). Kdyţ nám začne být zima, vydáváme se vzhůru do sedla. Z dálky i podle mapy vypadal výstup kekelózněji, ale skutečnost se tentokráte ukázala býti milosrdnější a cesta k pomníku v sedle nebyla hrozná. Morek dole u chaty nezklamal a u chaty se bratříčkoval s kočkou, jak má ve zvyku. Ze sedla měla traverzem pokračovat červená značka. Vedla tam jen modrá, ale zdálo se to být správným směrem, tak jsme jí zkusili. Pro zpestření cesty se strhla ještě bitva šiškami z klečí. Po delší době se zcela záhadně a odnikud zjevila i červená, jenţ nás dovedla vrchem přes skály do travnatého sedla. Odtamtud se šlo jiţ většinou po rovince a tak jsme valili dál jedna báseň. Celkem během krátké chvíle uráţíme slušnou vzdálenost. Potkali jsme i další skupinku Čechů, které zde opravdu není náhoda potkat. Sestupujeme do plochého travnatého sedla, kde se bača popásal krávy a vyvěral tu pramen. Chvíli jsme se dohadovali nad mapou, kdeţe se to přesně nacházíme a zda to uţ nezakempíme. Usoudili jsme totiţ, ţe uţ jsme dorazili na druhou stranu mapy, coţ bylo vytyčeno jako náš dnešní cíl. Nakonec proběhlo přehlasování Jakubáče, takţe jen dobíráme vodu a pokračujeme ještě kousek do kopce, kde bude jistě lepší místo na spaní a blízké dřevo. To se nakonec k velké Jakubáčovi radosti našlo aţ docela daleko v sedle pod vrcholem Kovač. Vše kolem zahalila mlha a my se vydáváme na dřevo. Oheň z klečí tentokráte moc nehoří, ba spíše čadí, ale přesto na něm vaříme šlichtu z rejţe. Následoval obvyklý čaj a kafe. Mezitím bača stačil prohnat stádo kravek. Několik z nich silně zaujal náš stan, naštěstí ale ne natolik, aby jej začaly ţrát a podobně. Brzy seběhly spolu s ostatními někam do údolí, tonoucího v cárech mlhy a snášejícího se soumraku. Jindřich

21

7. 8. 2011, neděle, den 19. – Nejvyšší hora Rily, Bulharska i celého Balkánu Budíček v 6:00 opět neklapl a tak vstáváme opět za lehce podmračeného počasí. Jakubáč jebe Morka, ať donese to sluníčko, kvůli kterému jsme sem včera od pramene šli. Vyráţíme, jiţ potřetí potkáváme téhoţ baču a traverzem obcházíme vrchol Kovač (2634 m) Doráţíme k potoku, kde je mnoho zajímavých muţiků i jiných kamenných staveb, pročeţ se rozhodujeme zde vytvořit také nějaký architektonický skvost. Stavíme oblouk, i kdyţ trochu menší, neţ jsme původně zamýšleli, přesto jsme na naše dílo hrdí. Pokračujeme v cestě a kocháme se výhledy na dominantní Musalu a přehradu Beli Iskӑr. V sedle Dţanka dáváme oběd a rozhodujeme se o dalším postupu. Kdyţ klapne počásko, jakoţe je zatím ucházející, zdoláme Musalu ještě dnes i bez doplnění vody. To nám totiž trochu činilo starosti, neb voda po cestě nebyla a my bychom pro ni muselií slézat dolů, což by možná znamenalo vystoupit na vrchol až následující den. Šplháme na vrchol Ovčarec (2768 m), za nímţ v sedle očekáváme odbočku k prameni. Není však k nalezení, a tak pokračujeme přes Goljam a Malak Bliznak (2779 a 2777 m) do sedla Preslapa, lidí přibývajíc. Na Musalu je to jiţ co by kamenem dohodil, avšak ještě téměř 200 výškových metrů. Cestou se během odpočinkových pauz asi 3x míjíme s dvojicí Bulharek, jeţ se vysmívají Morkovi, patrně pro jeho vizáţ. Konečně doráţíme na vrchol Musaly. Lidí je tu jak naseto a tudíţ i zapouzdříno. Oblaka se honí zejména po východním úbočí hory, nicméně výhled se postupně lehce zhoršuje. Kupujeme překvapivě levné pivo (Šumensko 0,5l za 2 leva), vepříme a oslavujeme Jindřichův výškový rekord. Po sérii vrcholových fotek jiţ nezbývá, neţ vyrazit. Původně jsme si hráli s myšlenkou jet dolů lanovkou, ale vede sem jen jakási nákladní, navíc z jiného směru. Tak, jak na vrcholu mnoho Čechů nebylo, cestou dolů jich potkáváme nepočítaně. U Ledenoto ezera zapadáme do bivaku-chaty, kde v bufíku dáváme jedním z Čechů doporučovaný čaj. Pěknou kamenitou pěšinkou scházíme kolem Musalenski ezer k chatě Musala. Jsou zde 3 budovy – jedna zřícenina bez střechy, jedna fungl nová chata a jedna dřevěná chyţa. Pokračujeme ještě kousek pod chatu a v údolí u potoka kempíme. Nutné praní nakonec necháváme na zítra, vaříme větve a čaj na vařiči a pro mnoţství dotěrných komárů ještě za světla zalézáme do stanu. Po kartičkách na H ještě debatujeme nad mapou, co dál. Z návrhů Vitoša, Soluň a řecká moře či prohlídka Bělehradu zatím nepadá konkrétní závěr, a tak uvidíme zítra. Místo pro stan je opravdu dost kekelné, pod zády mám 10-ti centimetrový hrb, a tak dlouho nemůţu usnout. V dálce slyším dunění a v zápětí cítím slabý otřes země, po hodině se situace opakuje. Snad slabé zemětřesení? Bůhví, kaţdopádně ostatní si ničeho podobného nevšimli… Vítek

8. 8. 2011, pondělí, den 20. – Velká očista Času bylo dost, smradu ještě víc, vody dostatek. Souhra těchto faktorů nám umoţňovala provést v pořadí druhou asanaci. Čekali jsme na sluníčko a tak jsme vstávali dle úvahy. Nejdříve jsme se začali trousit k Musalské bystřině. Vít, Morek a Jakubáč se veledůkladně umyli. Pouze zimomřivý Jindřich se omyl jen symbolicky, ale pro něj dostatečně. Další na řadě bylo naše ošacení, které smrdělo tak, ţe by šlo pouţívat jako dávidlo. Kolem poledne jsme se rozhodli, ţe si začneme nezřízeně uţívat a uvařili jsme si teplý oběd – těstoviny alá musaka. Intenzivně jsme se věnovali lemření, válení, krémování bot a opalování. 22

Kdyţ uţ bylo veškeré oblečení suché, vyrazili jsme dolů do Borovce. Cesta vedla nejdříve klečí a bolševníky aţ k silnici z chaty Musala. Zajímavé bylo značení stezky tvořené igelitovými pruhy. Po cestě se šlo dost špatně. Byla vysypána kameny, které nebyly ještě ujeţděné, takţe se o ně pořád zakopávalo. Navíc byla úplně nekonečná a monotónní, jak to ovšem při nástupech nebo sestupech v horách bývá. Posledních pár kilometrů nás naštěstí vzali nějací lesáci Gazíkem. V Borovci jsme potkali skupinu čtyř Čechů, kteří se tvářili lehce tvarohovitě. Poţádali nás o pomoc s cestou přes Rilu – chtěli přejít k monastýru za dva dny. Snad to nakonec nějak zvládli. V marketu jsme si dali Arianu (2,2l) a někdo i zmrzlinu. Rozhodili jsme se do párů a šli na stop. Moc to nejelo, ale do večera jsme se dokázali dostat do Samokova. Nutno uznat, ţe toho bylo k vidění dost: mešita, bysty, památníky, děla, jakási socha. Dvou slečen jsme se zeptali na nějakou typickou restauraci. O jedné z nich se Jakubáč zmínil v tom smyslu, ţe má prdel jako štýrský valach. Právě ona nás zavedla do restaurace, která patřila asi nějaké její známé. Pivo bylo drahé a tak nezbylo, neţ sušit hubu. První chod tvořil tarator – mě osobně chutnal a i Jindřich, který okurky nejí, ho dojedl. Hlavní jídlo si dal kaţdý jiné. Mě a Vítka trochu zklamalo mnoţství, ale jinak to šlo. Jakubáč si dal kebabče a Jindřich kjufte. Celkově to vyšlo na 45 Leva, pět jsme nechali jako dýţko. Mladé opálené dítě, které se vytrvale snaţilo ţebrat, jsme se snaţili vyignorovat. Po večeři jsme vyrazili k mešitě a na Ledeniku. Krám, kde ji prodávali, měl ale uţ zavřeno a tak jsme pokračovali do Billy. Cestou na trţnici kluci koupili velmi levné broskve (50 fufníků kg). V Bille jsme dokoupili jídlo do Vitoši a něco malého na večer a ráno. I zde byla malá ţebrota, která si vydělávala sklízením nákupních košíků. I my jí dali něco málo vydělat. Pár minut jsme pochodovali městem aţ na okraj. Zapadli jsme k lesíku a začali se chystat ke spánku: na ţízeň jsme dali meloun, někdo zaloţil kešku a mohlo se ulehnout pod širák. Hmyz nás ale nakonec donutil postavit vnitřní stan a spát v něm. Morek Dodatek: Kebabče a kjufte způsobuje plynatost a smrdutost.

9. 8. 2011, úterý, den 21. – Hoši, jde se do Vitoši! Vstávání jsme i tentokráte ponechali víceméně náhodě a tudíţ jsme z ulit spacáků vylezli těsně před osmou. K snídani jsme si dovolili luxus v podobě jiţ včera naloţených ovesných vloček s mlékem, rozinkami a vanilkovým cukrem. Krmě to byla velmi výţivná a ač se Morek obával, abychom jí vůbec snědli, problém ji zdlábnout nám to věru nečinilo. Zapití jsme provedli 0,6 litrovou Ledenikou. Pakujeme se a kol nedalekého pomníku slavné a hrdinné Rudé Armádě vyráţíme zpět na hlavní silnici. V našich plánech máme již totiž jasno – na posledních pár dní vyrazíme do malého pohoří Vitoša, ležícího u hlavního města. Aut jezdí celkem dost a tak se Pavel s Vítkem brzy vezou o dům dál. Já s Morkem mámě štěstí zhruba po čtvrt hodince. Dodávka Gaz, či co to bylo za značku, měla podlahu úplně od oleje a mezi dveřmi byla snad čtyřcentimetrová škvíra, ale hlavně ţe se frčelo. Lesákům jsme stěţí porozuměli, ţe nás vyhodí na nejbliţší křiţovatce, ale nakonec se vezeme docela daleko 23

do jakési vesnice. Tam nám stačí kousíček popojít a uţ před námi brzdí Dacia. Týpek se snaţí i bavit a háţe nás do Dupnice, těsně před hlavní E 79 na Sofii, kde se setkáváme se svými „padrugy“, jenţ si mysleli, ţe je chceme dobrat. Neotálíme a vyráţíme k blízké benzínce. Vedro uţ je slušné, tudíţ si hrdla před dalším stopem chladíme svorně zmrzlinou. Vítek s Pavlem mají štěstí a hned u benzínky odchytávají chlápka s dodávkou, který rozváţí dorty a frčí dál. Já s Morkem máme protentokrát smůlu. Nejdříve máváme ve stínu na nájezdu, pak i rovnou na hlavním tahu. Auta jsou jako zakletá a vůbec nikdo nám nechce zastavit. Je uţ poledne a my pořád tvrdneme na tomtéţ místě. Přesouváme se zpět do stínu, jelikoţ nám ţhavé slunce začíná lézt docela na mozek. Jsme dost demoralizovaní a uţ skoro nedoufáme, takţe si málem nevšímáme Toyoty, jenţ brzdí docela daleko za námi. Sláva! Týpek mluví i anglicky a hází nás aţ na odbočku k Bosneku. Po chvíli chůze shazujeme batohy v prvním stínu. Silnice je sice pěkná, ale v našem směru se ještě nehnulo ani kolo, i kdyţ v protisměru alespoň něco projelo. Věštíme svorně další stopovací horor, ale ten se naštěstí nekoná. První auto, které jelo naším směrem, totiţ zastavilo. Chlápek bydlí v Bosneku, kde vyhazuje cement a projíţdí s námi jak s pány vesnicí, ukazuje nám kostel a ponornou řeku Strumu, kde však není ani kapka vody (snad jen bývá na jaře). Háţe nás aţ ke vchodu do jeskyně Dudlata. Naši by se zde měli jiţ nacházet, ale nikde nikdo. Brzy je nalézáme vegetit v nedalekém přístřešku. Pojídáme zaslouţený oběd a vyráţíme na průzkum jeskyně. Vchod je zamříţovaný, ale zámek utrţený. Dolů vede opravdu malá štěrbina. Jiný vchod jiţ nenacházíme, tudíţ se vydáváme dovnitř onou malou dírou. Chodba se sice hned rozšiřuje, ale následuje ještě menší otvor. Opravdu to není pro ţádné tlouštíky, ale prolézt se daří všem – asi na tom nejsem se svou tloušťkou ještě nejhůře =) (je to dacháč). Dále uţ je takový skromný dóm. Krápníky vyobrazené na ceduli před jeskyní se zde ovšem vůbec nenachází – no alespoň ţe v jeskyni panovalo o dost příjemnější klima. Venku ale všechny zase zalehlo dusivé vedro. Po této speologické vloţce se dáváme silnicí k vesnici Chujpetrovo. Vítek s Pavlem mají opět kliku a vezou se Fiatem. Já s Morkem jako tradičně nikoliv, tudíţ si to v tom hnusném vedru oddupáváme po silnici celé. Cestou se alespoň osvěţujeme v potoce, jenţ měl zcela vyschlé koryto, ale blíţe k vesnici uţ voda byla. Chůze po silnici byl v tom vedru pěkný hnus. Konečně ve vesnici. Tam nás v zastávce uţ očekává Jakubáč a pivo, zatímco Vít bloumá kdesi po okolí hledajíc cestu do hor, protože mapu nemáme. Nikam se nám vůbec nechce, ale po zakoupení dalšího piva, vysockování tuţky pro psaní deníku a doplnění vody z kohoutu se vydáváme vstříc Vitoše. Moc daleko však naštěstí nejdeme a kus za vsí nalézáme na moc pěkný plácek s ohništěm. Nedaleko teče říčka a najednou je rozhodnuto: pro dnešek konec. Vitoša se dá projít za den, takţe nám to jde akorát do noty – to jsme ale ovšem netušili, co nás mělo čekat následující den… Morek a já se myjeme. Pokoušíme se spáchat lepší večeři nacpáním hafl zeleniny do pytlíkové polévky a později smaţením další zeleniny zvlášť, neţ ji přidáme do brr kaše. Ještě předtím vaří Pavel chutný mátový čaj, jenţ se naučil v Rumunském Banátu od Maštalířů. Hrajeme i naše oblíbené „Prší na pravidla“, jenţ bych nazval spíše „Prší retard“, jelikoţ některá námi vymyšlená pravidla jsou docela ujetá. Pak uţ se jen povalujeme, a jelikoţ se jako tradičně ochladilo, moc rádi lezeme do spacáků, z kterých pokukujeme po hvězdách a Perseidách, jejichţ čas se uţ blíţil. Já viděl houby, ale kdyţ jsem se později v noci probudil, během chvíle jich nebeskou báň protíná pět a já se mohu spokojeně oddat spánku. Jindřich

24

10. 8. 2011, středa, den 22. – Bez mapy přes Vitošu a noční bojovka v Sofii Ranní budík nařízený na šestou se po zataţeném počasí bez námitků odkládá. Na déšť to ale zatím nevypadá, přestoţe mi to včera místní Bulhar tvrdil. Vyráţíme proti proudu známé Bulharské řeky Strumy, jeţ je zde pouhým potůčkem, a hned po několika krocích objevujeme na cestě mumifikovaného mloka. Jakubáč se rozhoduje státi zooteroristou a vyvézt toto bulharské přírodní bohatství za hranice, načeţ jej ukládá do Morkovy pixly od marmelády k větkongům. Pokračujeme výše a brzy Strumu překračujeme, přestoţe jsme chtěli jíti na druhou stranu – avšak jiná cesta tady nevede. Pozvolna v serpentinách stoupáme aţ k travnatým loukám, všude plno malin a hub. Panuje příjemná teplota, avšak dosti vlhký vzduch a mlha znepříjemňují výstup. Ceduli oznamující zákaz vstupu kvůli zóně chráněných vod úspěšně ignorujeme a přicházíme k chajdě, kde zřejmě bydlí jakýsi správce. Po chvíli dohadování se jdem zeptat na cestu. Majitel nesouměrné dogy nám říká cosi o potoku a směru cesty. Domnívajíc se, ţe mu rozumíme, obcházíme chatu a cestu brzy ztrácíme. Pochod vysokou trávou, všudypřítomnými jalovci a kamennými moři je dosti náročný a my jen doufáme, ţe nepřijde déšť. Dnes jsme si to ale opravdu vybrali se vším všudy. V mlze jen tušíme hřeben a po vrstevnici kráčíme zesilujícím deštěm neznámo kam. Konečně nacházíme místo pro stan. Zákon schválnosti však dnes platil bez vyjímky a po zapíchnutí posledního kolíku přestává pršet. Mlha se částečně rozpouští a my v údolí pod námi vidíme seník! Neváháme a balíme naskrz mokrý stan, do kterého jsme ani nevlezli. Sestupujeme směrem k boudě, ale déšť i mlha se vrací. Seník nakonec nacházíme, ale leţí v oboře a tak kráčíme k nedaleké chatě. Sice jsme konečně našli cestu, ale boty i jiné svršky jiţ máme mokré na kost. Před chatou stojí motorka a tak se jdem zeptat na cestu. Chlápka jsme zřejmě vyrušili z Orfeova objetí, ale on nám ochotně vysvětluje, kde jsme. Do Sofie je to mrtě daleko, nejblíţ máme k jakési vesnici Kladnitsa, a tudíţ jsme šli úplně jinudy, neţ jsme zamýšleli. Toto jest totiţ pohádka o tom, jak frajeři šli bez mapy do hor. Z výstupu na Cerni vrh jiţ určitě nic nebude. Muţík nás zve ještě dovnitř, ţe zde můţeme pojíst. Ţdímeme ponoţky, zapadáme do cimry a vybalujeme chléb, syrenu a papriky. K tomu dostáváme gratis jakýsi párek, rajče, papriku a oplatky („vafle“). Za zmínku stojí myslivecký kalendář na zdi, na kterém bylo mimo jiné logo vlašimského Sellieru a Bellotu, a proto se hned Jindřich pochlubil, ţe tam pracuje. Po obědě a menším pohovoru s chatařem nezbývá, neţ zalézt do mokrých bot a vydat se dolů do vsi – měla by to být hodina cesty. Cestou se opět rozpršelo, a tak se schováváme pod stanovou plachtu. Při následném vepřingu v nedalekém turistickém přístřešku jsme se lehce hecli a dopili cca litr nalezené bulharské Coca-Coly, prostě humusáci. Na limonádu Clever už si ale nikdo netroufl. Při další cestě nás opět zastihuje déšť a nás uţ to pod plachtou opravdu nebaví. Naštěstí jsme jiţ téměř ve vsi Kladnitsa, a tak před dalším deštěm stačíme zapadnout do místního restaurantu. Podle chlapíků na zastávce má jet za 50 minut bus do Sofie, a tak si s klidem můţeme objednat první točené pivo v Bulharsku – Arianu. K jídlu objednáváme 4x Bob čorba s uzeninou (po 2,70 leva). K tomuto pokrmu by ideálně byly třeba 3 ruce, poněvadţ klobása byla v polévce vcelku a dostali jsme jak příbor, tak lţíci. Po tomto celkem vydatném pokrmu objednáváme ještě 3 kafe, jen Morek si dává rum. Na nápojáku sice psali 5 cl, ale přinesli mu decáka, a to za pohádkovou cenu 2 leva. Autobus (nebo spíš mikrobus) však jiţ čeká, a tak se do něj za vytrvalého deště hrneme. Není naštěstí příliš plný, a tak snad nikomu nevadí náš smrad a velké batohy. Do busu sice mírně teče, ale my se při pohledu na venkovní vodní smršť a pouliční oceány cítíme opravdu lépe, neţ nahoře na hřebeni, respektive pod hřebenem, 25

protoţe na hřeben jsme vůbec nedošli. Autobus si dosti zajíţdí a do Sofie to trvá celkem dlouho (bylo to 30-40 km), ale i při výstupu stále lije a lije. Vyzjišťujeme tramvaj na nádraţí a nastupujeme do ţelezného tetra-packu, lístek stojíc jeden lev na osobu. Ochotná Bulharka nám i ukazuje, jak si ho štípnout v lehce archaickém stojku (nicméně v Plzni nebo Hradci Králové stále mají podobné). Jeden z Bulharů se se mnou dává do řeči, vypráví o praţském Starém městě a tramvaji číslo 22, ale hlavně radí, kde máme vystoupit. V nádraţní hale jsme se po menším váhání rozhodli plnit funkci megasocek a zalézáme na plošinku za vyvýšenou kavárnou. Rozvalujeme se na karimatkách a sušíme věci, kavárník občas jen blbě čučí, ale nic se neděje, a tak si dovolujeme stále více. Do plastového demiţonu, jenţ slouţí jako zachytávač dešťové vody kapající ze stropu, slévá Jakubáč uvařené těstoviny a tak se můţem i v klídku nadlábnout. Za zmínku stojí i nákup piva v nádraţní Bille: Ne všechny druhy tu mají v lednici, a tak jsem si poţadované Balkansko dal vychladit sám a vyzvedl jej při příštím nákupu. Jak si tak vepříme na naší plošince u sušícího se stanu, v nádraţní hale začíná panovat čím dál tím větší ticho. Skrýváme se do poslední chvíle, v půl 1 však přichází benga i na nás a vykýblovávají nás z haly ven – opět se otevře zas v 5 hodin ráno. Vyráţíme hledat místo na spaní a netušíme, jaký to bude oser. Dlouho se motáme kolem nádraţí, ale jsou tu jen hnusná rumiště a nikde nic kloudného. Depo, ve kterém před šesti lety squatoval Morek se Setňovci, tu uţ nestojí, a tak hledáme dál. Za rozbořeným plotem je rozblácená cesta, jeţ nás dovádí aţ k jakési vrátnici se závorou. Problém je, ţe jsme přišli jaksi z druhé strany, tedy zevnitř areálu, který vrátnice střeţí. Rozhodujeme se raděj vylézt přes plot na ulici a děláme dobře. Kdyţ přelézám jako třetí, uţ mě olizuje světlo hlídačovy baterky. Jindřich mě nervózně popohání – není se co divit, baterka je stále blíţ… Jakubáč ztrácí lahev s vodou, já čepici a všichni se rychlým krokem vzdalujeme. Na druhé straně hlavní silnice prolézáme dětské hřiště a pak jiţ konečně, po hodině a půl, nacházíme místo na spaní. Opět za rozbořeným plotem, ale tentokrát je tu pěkná skládka pod špendlíkovníkem. Největší bordel odkopeme, pokládáme igelit a ve 02:00 konečně můţeme zalehnout. Vítek

11. 8. 2011, čtvrtek, den 23. – Odjezd ze Sofie Válet se v odpadcích a navíc před lidmi se nikomu moc nechtělo, a tak jsme nevyspalí vstali lehce před sedmou, sbalili se a oklikou vyrazili na nádraţí. Jakubáč nás hned po ránu popoháněl na klacek napíchnutou plastovou hlavou panenky, jež byla skoro celá pokrytá zelenou plísní. Cestou jsme míjeli hřbitov a šli ulicí, kde sídlilo hafl kamenických krámků na tesání náhrobků. Koupili jsme lehkou snídani v malé pekárničce a na autobusovém nádraţí jsme se pokusili sehnat vodu. Jakubáčovi to chvilku trvalo, poněvadţ ho vţdy z veřejných záchodků vykázali. Na snídani jsme se posadili na lavičky v přednádraţí a kromě sebe jsme nakrmili i místní vrabčáky. Vlak měl jet aţ poměrně zadlouho, tak nebylo nutné chvátat. Po snídani jsme se přesunuli na nádraţí a rozvepřili se tam. První jsem šel nakupovat já a Jakubáč. Zaměřili jsme se především na alkohol, chalvu a sýry. Jakubáč si ještě navrch koupil zhruba paletu gum. V druhé vlně šel Vítek a Jindřich. Ti nakupovali zhruba to samé, jen s tím rozdílem, ţe Vítek vše hned u pokladny rozbíjel. Kdyţ jsem si balil batoh, zjistil jsem, ţe nemohu najít mobil. Naposledy jsem ho měl včera nahoře na nádraţí. Nejdřív jsem se šel podívat tam, ale 26

pochopitelně tam nebyl. Pak jsem se vrátil aţ na skládku, kde jsme spali. Ani tam, ani cestou zpět jsem ho nenašel. Byl zkrátka v pr… Jakubáč mě prozváněl, hned jak jsem zjistil jeho ztrátu, ale uţ tehdy byl nedostupný. V třetí vlně nakupování se dokoupilo pití a jídlo na cestu. Vlak odjíţděl aţ ve 12:15 hod., tudíţ později oproti původnímu plánu. Naštěstí se nám podařilo získat celé kupé jen pro sebe a mohli jsme se tam zařídit jako doma. V Bělehradě jsme byli o nějakou tu minutku déle (spíš o více minutek), ale vlak nám neujel. Jen nezbyl čas na vaření. Dopustili jsme se tedy menšího porušení dopravních předpisů a uvařili nenápadně v kupé. Chlazená zelenina dokázala větve výrazně vylepšit. Někde cestou do Budapešti si k nám přisedli dva srbští mladíci, kteří jeli na festival. Asi jsme vypadali, ţe nemáme trávení úplně v pořádku a podělili se s námi o Stoličnoju, coţ byl nějaký likér na ţaludek. Ve vedlejších kupé se dost kalilo a druhý den to bylo všude dost vidět. Po nějaké době uţ nemohli ti dva Srbové ten puch vydrţet a vymluvili se na to, ţe v jiném kupé u kamarádů je volno. Pozdě večer jsme se rozvalili po kupé a snaţili se spát. Často nás ale rušili nějací pánové kvůli pasům. Morek Dodatek: Vyzkoušeli jsme další různé druhy piv: – Efes dark (turecké) – nic moc – Efes light – Vítek rozbil u pokladny – Stolichno – dobrý – pšeničná Kamenitza – výborná

12. 8. 2011, pátek, den 24. – Letmá prohlídka Budapešti a definitivně domů Při poslední kontrole pasů nás celník „na férovku“ poţádal o to, abychom otevřeli okno, neţ nám zkontroloval pasy – důvod netřeba rozpitvávat. Pak uţ nastal klid a celou cestu do Budapešti jsme prochrněli. Světe div se, ani jsme neměli zpoţdění. Po chvíli hledání Pavel objevuje Katku. Přináší nám nejen sebe, nýbrţ i čerstvou snídani – chleba s pekelně pálivou klobásou, a to jsme měli kaţdý jen kousek. Na zapití přišlo vhod ještě celkem dobré místní pivo. Jináč se na nádraţí pohybovalo docela dost týpků a typkyň u nichţ nebylo vůbec těţké uhodnout, ţe mají namířeno na ten megafesťák, o němţ mluvili včera Srbové. Po oboustranné výměně záţitků o pobytu v cizí zemi vyměňujeme patnáct éček za forinty. Bágly ponecháváme napospas skříním v úschovně a po krátkém Katčině proškolení o zdejším metru se vydáváme do víru velkoměsta. Pavel se samozřejmě věnuje Kateřině. My se přesunujeme místním „krtkem“ na zastávku, jeţ se podle mapky měla jmenovat Moskevská tér, ve skutečnosti to byl jiný hegešvároš tér. Přesné jméno si nikdo z nás překvapivě nezapamatoval. Jináč co se týká zastávek, skoro kaţdé jméno končilo na tér, neb je to ve zdejší řeči náměstí. Po výstupu vyráţíme do kopce, kde se rozkládá Stará Buda. Obcházíme zdejší památky aţ k národní galerii. Památky jsou pěkné a Budapešť na mou osobu působí úplně opačným dojmem neţ loni, kdy to byl pěknej kekel (viz deník z Fagaraše 2010). Okolo lanovky scházíme k Dunaji přes známý Szecényho most, na kterém dováděl v jednom z filmů i slavný agent 007 James Bond, a míříme ke katedrále Svatého Štefana. Tam uţ nás nevybíravě tlačí čas, takţe lezeme do podzemí na Deák Ferenc tér. Kupujeme za 500 trdelník a Morek si všímá, ţe ve stánku mají novou příchuť gumy a to zázvorovou, nedá mu to a kupuje ji pro Jakubáče. Jak se později ve vlaku ukáţe, Jakubáč zázvor nesnáší… Na nádraţí ještě nastávají menší zmatky s hledáním Pavla, ale do odjezdu se ho daří nalézt i s nákupem jídla na cestu a 27

navíc ještě zabíráme zcela volné kupéčko. Ještě abych se zmínil o místním metru – jen tak mimochodem je to nejstarší metro v Evropě, je celkem hezké a podobá se tomu praţskému, dokonce zde jezdily i staré sovětské soupravy, ale nátěr byl nic moc. Jízdu načerno bych zde opravdu nedoporučoval, jelikoţ a protoţe se metro revizory přímo hemţí a u výlezu jich není problém potkat sedm najednou. Ve vlaku dáváme maďarského lahváče, jenţ nás příjemně překvapuje svou chutí, ač byl nejlevnější a poté aţ na Slovač pospáváme. Vydatný oběd do sebe soukáme za nevraţivých pohledů jedné paní z uličky, jeţ si dle výrazu v tváři zcela jistě myslela něco o vagabundech. V Břeclavi si k nám přisedá chlápek, jehoţ manţelka s námi však odmítá sdílet společné kupé, neb prý jsme po dlouhé cestě a raději přijala dobrovolně vyhnanství v uličce. Řekla to taktně, ale bylo zcela evidentně vidět, ţe nás má za humusáky co páchnou na deset honů, coţ bylo ostatně pravda… S lístkem to nakonec dopadá také více neţ dobře. Skládáme společné zbylé české koruny, ale průvodčí by nám nesměl započítat poplatek za prodej jízdenky ve vlaku, coţ bohuţel musí, ale nakonec to šikovně udělal a nám zbylo ještě pár drobáků na pivo. Morek vystupuje v Perníkově a výměnou za něj dostáváme opět něco k popití. Němci, jenţ si přisedli, se také tváří, jako kdyby jim uletěly včely, a důvody k tomu není třeba rozebírat. V Praze se nic zvláštního neděje. Za vybrané prachy kupujeme další pivo a lístek aţ do Vlašimi, kam se přesouváme celkem plným rychlíkem a osobákem. Z nádraţí rovnou zapadáme naproti „Na Raketu“ dát si pořádné domácí pivo a tlačenku. Chvíli se hecujeme, ale pak přeci jen uskutečňujeme plán pojatý uţ dávno a do pasu si kaţdý dáváme naše gumácké razítko, a to na patnáctou stránku, neb patnáctého července je den gumových medvídků. Pak uţ se jen pomalu couráme domů s pocitem, ţe je to za zasejc za námi. Sice píši za sebe, ale myslím si, ţe i ostatní k tomu nebudou mít výhrad – musím napsat, ţe Bulharsko nás nezklamalo a je to moc krásná země, oplývající spoustou přírodních a kulturních památek a zajímavostí. Nestačili jsme je samozřejmě za ty více neţ tři týdny poznat všechny. Bulharsko má samozřejmě i své stinné stránky, ostatně jako všechny ostatní státy. Lidé se k nám chovali přátelsky a mnohdy i velmi pohostinně. Jako Češi jsme byli přijímáni kladně. Domluvit se zde dá dobře tzv. gurmánštinou, jeţ funguje celkem spolehlivě. Pro někoho, jako jsem třebas já, můţe být problém azbuka. Jak jsem zjistil, člověku opravdu nestačí naučit se jen pár písmem, tak jako jsem to praktikoval já, ale do příště se určitě polepším =). Jindřich

28