Budování státu sedím v cele předběžného zadržení, v mokrém a špinavém oblečení, zdi jsou pomalované obrázky, po podlaze se ke mně pomalu plazí pavouk a já si v duchu rekapituluji poslední dva týdny, během nichž jsem byla očitým svědkem toho, jak vzniká nový stát. Text: Foto:
Martina Babišová Martina Babišová a George Hooker
S
tejně jako tisíce Čechů jsem i já byla v Chorvatsku několikrát na letní dovolené. Nikdy by mě však nenapadlo, že do téhle balkánské země jednou pojedu se skupinou lidí, kteří se na jejím okraji rozhodli založit nový evropský ministát. Že kvůli tomu na dlouhé hodiny skončím v policejní cele a málem nestihnu sepsat své zážitky do této reportáže. Ale popořádku. O samozvané republice Liberland, již nedávno vyhlásil Vít Jedlička z Hradce Králové, jsem se poprvé doslechla koncem dubna. Už delší dobu jsem s kolegy hledala námět na dokumentární film a budování státu – nikoli odštěpením od jiného či rozpadem stávajícího, ale vytvořením od píky, a navíc v Evropě – nám přišlo velmi atraktivní. Kontaktovali jsme tedy prezidenta nového státu Víta Jedličku. Domluvili jsme se, že se staneme členy jeho plánovaného výsadku na zanedbané území o sedmi kilometrech čtverečních ležící na břehu Dunaje, které v místě tvoří přirozenou hranici mezi Chorvatskem a Srbskem. Odjezd skoro okamžitý. Šlo o první Jedličkovu návštěvu jeho republiky poté, co tam se svou partnerkou a přáteli 13. dubna zapíchl žlutočernou státní vlajku a prohlásil toto území nikoho, v diplomatické řeči terra nullius, Liberlandem. Výprava dostala název operace Exodus a měla za úkol dostat se do nové země a založit tam stálé osídlení. S českým ekonomem a regionálním politikem se do nového státu sjeli dobrovolníci a nadšenci z Česka, Švýcarska, Dánska a přijelo i pár Američanů, jeden dokonce přiletěl z New Yorku na otočku na čtyřiadvacet hodin.
Foto Jan HUsák
Marné pokusy První dny cesty s konvojem prezidenta Jedličky se nesly v poklidném duchu. Ještě před zamýšleným slavnostním vstupem na půdu „republiky“ se sešel k jednáním se zámožnými a vlivnými Chorvaty a Srby, kteří chtějí do jeho útvaru buď přímo investovat, nebo tomuto nápadu jinak napomoci. Někteří z nich podporu neváhali dokázat i činy.
Otec zakladatel Vít Jedlička se narodil 6. září 1983 v Hradci Králové, absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a pracuje jako analytik finančních trhů. V Hradci Králové se angažuje ve Straně svobodných občanů. Od 13. dubna je prezidentem Svobodné republiky Liberland.
Vítání občanů. Představitelé Liberlandu potvrzovali na srbském konzulátu novým občanům certifikáty o občanství. Žádosti o něj se podávají i na webových stránkách státu. Jediné stavení na území takzvané republiky Liberland.
Jeden se rozhodl přebrodit řeku, která mu sahala až ke krku, jen aby na území státu na chvíli pronikl. Jenže záhy začaly první komplikace. O vzniku Liberlandu psaly všechny nejdůležitější zpravodajské servery, a tak se Chorvatsko na průjezd nevítaných novodobých kolonizátorů přes své území dobře připravilo. Podle některých právních výkladů totiž při existenci jakéhokoli území nikoho stačí k vyhlášení státního útvaru danou oblast obsadit lidmi. A tomu se chorvatské úřady všemi prostředky snažily zabránit. Jakmile jsme dorazili do blízkosti území, dostaly naše pasy a občanské průkazy pořádně zabrat – museli jsme je ukazovat policistům a pohraničníkům několikrát denně, prakticky kdykoli jsme se pohnuli. Zkusili jsme se účel své cesty zakamuflovat historkou o tom, že natáčíme dokumentární film o chorvatské přírodě, ale nikdy nezabrala. Když nám dokumenty sebrali příslušníci chorvatské říční policie, aniž by uvedli důvod, zůstali jsme trčet na malé polorozpadlé bárce na pobřeží Dunaje a mohli pouze doufat, že dodrží slovo a do dvaceti minut se s nimi vrátí. Procházet se po vnější hranici Evropské unie bez dokumentů by nebyl ten nejlepší nápad. Přitom s naším pobytem zpočátku neměli policisté žádný problém, jenže pak se spojili s nadřízenými, a najednou nám zakázali naši loďku opustit. Někteří členové výpravy tyhle tahanice nakonec nevydrželi a pokusili se na území během posledního dubnového týdne dostat za každou cenu. Jeden český odvážlivec si tam byl zaběhat. Narazil však na plot, který od poslední Jedličkovy návštěvy nechala chorvatská policie postavit kolem celého území, což prezident žertem označil za něco jako sponzorský dar a pochvaloval si, jak už ochranu teritoria nemusí dávat budovat sám. Hranice mezi oběma bývalými republikami jugoslávské federace leží přesně v polovině řeky, a tak se Jedličkův výsadek často dostával do komické situace, kdy se s chorvatskými policisty na lodích naháněli a zaháněli, protože ani jedni nesměli překročit svou polovinu toku. Potíže se množily. Kolonisté si domluvili loď, jenže kapitán s ní kvůli výhrůžkám poli-
Spor o území Samozvaná republika Liberland má ležet na území zvaném Siga o rozloze zhruba sedmi kilometrů čtverečních v meandru Dunaje na hranici Chorvatska a Srbska. Ani jedna ze zemí o něj dosud nejevila valný zájem. Chorvatsko kvůli tomu, že své hranice odvozuje od historických katastrů obcí, v nichž není zaznamenáno. Srbsko kvůli tomu, že hranice odvozuje od řeky Dunaj, která však v minulosti změnila koryto, čímž vznikla Siga.
cie nepřiplul. Obstarali si tedy jinou, ale policie jejich záměr zase překazila. Dokonce všem lidem v nedaleké chorvatské vesnici, kde se výprava operace Exodus provizorně usídlila, zakázala půjčit kolonizátorům jakoukoli loď. Vedle Čechů, kteří přicestovali společně s Jedličkou a stali se hlavními organizátory záboru území u Dunaje v prezidentově družině, fungovala také organizovaná skupina Švýcarů, či spíše něco na způsob speciální „vojenské“ jednotky. Pár svalnatých mužů, z nichž někteří měli na rukou dvoje hodinky a u pasu nůž, s jasnými rozkazy a rychlým úsudkem, jejichž kroky řídí švýcarská společnost. Ta už několik týdnů shromažďuje peníze na vznik nového státu a Jedlička jí slíbil část území. Její akcionáři sedí doma, sem posílají jedince, kteří se fyzicky snaží začít s osídlením a podávají zprávy o vývoji. Skupinu vedl generální ředitel švýcarské bitcoinové banky, tedy finančního ústavu používajícího novou virtuální světovou měnu, mezi jejíž zastánce patří zatím především technologičtí nadšenci, internetový polosvět a drogoví dealeři. Bankovní ředitel, který do projektu investoval značné prostředky, má velký zájem o část ostrova na řece náležícího Liberlandu, a tak členové jeho týmu přeskočili všechny ploty, přebrodili se přes řeku, aby na území republiky strávili několik hodin a nafotili pár fotek své budoucí švýcarské kolonie. Proniknout na území se podařilo i další skupině, čítající tři Čechy. Trojice se nejdříve musela vypořádat s divokým prasetem, před nímž se zachraňovala na stromech, a po krátké honičce s chorvatskou policií kolem budoucí radnice se vzdala. Jeden z českých kolonistů mi řekl: „Pozdější zážitek s tajnými policisty, kteří na nás čekali s komandem za hranicí Liberlandu, byl nezapomenutelný, zuřivě hledali vlajku, museli jsme se svléknout do půl těla, aby se přesvědčili, že vlajku neschováváme. Pak nás postavili do řady jak na
popravu, museli jsme koukat na Dunaj a nemohli mluvit. Jednomu z nás nasadili i pouta. Po šesti hodinách v milé společnosti na pobočce kriminální policie v Duboševici, kde na nás střídavě řvali nebo něco pořád vypisovali, nás policejní eskortou doprovodili na hranice s Maďarskem. Prý ještě jednou, a máme to na tři roky v nějaké ‚kuče‘. Dostali jsme také pokutu za nelegální překročení hranic. Čímž ale Chorvaté uznávají, že území Liberlandu k Chorvatsku nepatří.“ Bude to jako Dubaj Chorvati už musí být na Čechy alergičtí. Nejenže si na dovolenou do Chorvatska vozíme řízky, okurky a kávu, teď si děláme i nároky na kus jejich země. Kdykoli se nějaké skupině dobrodruhů podařilo na území samozvaného státu proniknout, vždy je chorvatská policie odtáhla, jelikož cestou do Liberlandu nelegálně překročili hranice. Problém je v tom, že hranice mezi Srbskem a Chorvatskem nejsou – stejně jako samotné území Liberlandu – nikomu úplně jasné a podle různých dohod vedou různými místy. Každý na to má jiný názor, dokonce i chorvatští policisté si protiřečí. Někteří věří, že území na břehu řeky patří Chorvatsku, jiní, že patří Srbsku, další, že nepatří nikomu, a ještě další, že patří oběma. Stejný zmatek ohledně pobřeží panuje i na druhé straně Dunaje, v Srbsku. S tím rozdílem, že Srbům se nápad na Liberland líbí více. Vidí v tom něco jako Disneyland a doufají, že kuriozita přiláká do kraje turisty a s nimi i peníze. Jedlička a desítky lidí, jež s ním vyrazily kolonizovat údajnou zemi nikoho, však berou svůj záměr vážně a místo Disneylandu slibují vybudovat stát bez daní a byrokracie, který se jednou stane novým Hongkongem nebo Dubají. O jeho občanství prostřednictvím webových stránek Liberlandu už požádalo více než 300 000 lidí z celého světa. Na seznamu zájemců je podle Jedličky i „přes sto milionářů“,
a když „hlava státu“ sečetla, kolik každý nabídl přispět pro vybudování nového státu, dostal se k částce 20 miliard amerických dolarů. Na sedm kilometrů čtverečních to zní slibně. Lidé z nejrůznějších zemí se Liberlanďanem či Liberlanďankou chtějí stát z přesvědčení o správnosti libertariánských myšlenek, na nichž je nový stát založen, ale také kvůli nezaměstnanosti doma, nespokojenosti s režimem, v němž musí aktuálně žít, i z recese. Možnost nového začátku je pro ně vzrušující. Myšlenka, že by lidé platili politiky a úředníky podle toho, jak vykonávají svou práci, a ne jenom ze zvyku, zní jejich uším lákavě. Ze srbské strany Jako prezident nového státního útvaru, který dosud žádný stát světa neuznal, si však Jedlička nemohl dovolit žádné bondovské kousky na hranici, natož za hranicí práva. A protože chorvatská policie účinně bránila vstupu do Liberlandu, musel změnit plány a soustředit se na trasu po řece Dunaj ze srbské strany. Původní termín slavnostního vstupu na území a zahájení nové republiky, stanovený na 1. května tohoto roku, minul – a prezident stále nebyl ani o krok blíž. Se zásobou jídla s tříletou trvanlivostí se kolonizátoři usídlili v hospodě a hotelu na břehu řeky, kde Jedlička zřídil první liberlandský „konzulát“ v Srbsku. Z majitele hotelu se ze dne na den stal profesionální diplomat. Jeden den naléval polévky, druhý už byl konzulem.
Do srbského konzulátu se mezitím začala sjíždět média z celého světa – kromě Chorvatů a Srbů i zástupci tiskových agentur Reuters a AP a francouzských a polských novin. Všichni chtěli vědět, jak se chce prezident samozvané republiky dostat na její území. K tomu bylo potřeba v rámci mezinárodního práva získat povolení vstupu do mezinárodních vod a takový papír získat chvíli trvá. Oslavy nezávislosti tak byly odloženy na další víkend. Prezident Jedlička rozhodl, že bude průniky do Liberlandu a oslavy jeho založení organizovat každý týden, vždy v pátek, dokud republika nebude uznána dalšími státy. Jenže se mu to zase nepodařilo, a tak se párty přesunula na sobotu 8. května. Mezitím si prezidenta pozvali do chorvatské televize a na chorvatské ministerstvo zahraničí. Jen co si však Jedlička začal dělat naději, že by se mohl s úřady v Záhřebu nějak domluvit, začal se mu jeho plán hroutit jako domeček z karet. Když se vůdce kolonizátorů nevracel ke své družině, aby mohl dát pokyn k novému pokusu o vstup na liberlandskou půdu, věci se daly do pohybu samy. Pod velením první dámy lodě vypluly a, jak bylo domluveno, shromáždily se u srbského pobřeží. Srbská, teď už víceméně přátelská policie kolonizátory informovala, že přeplutí na opačný břeh se rovná překročení zákona. Jenže Srbové jasně řekli, že ať budou dělat cokoli, dobře to nedopadne. To stačilo k morálnímu rozpadu celé mise, a tak celá výprava zahájila ústup.
Jak se Zakládá stát Uznání státu je v dnešní praxi kombinací dvou přístupů ke státnosti, a to na základě konstitutivní nebo deklarativní teorie. Podle první z nich by Liberlandu ke vzniku stačilo uznání dalšími suverénními státy. Podle deklarativní teorie by musel splnit čtyři kritéria: mít funkční vládu, vymezené teritorium, stálé osídlení a schopnost navazovat vztahy s dalšími zeměmi. Liberland podle všeho usiluje o druhou možnost. Podobně se v minulosti pokoušely o vznik i jiné státy jako například v 50. letech dodnes neuznané Jižní Moluky v Tichomoří, jejichž exilová vláda sídlí v Nizozemsku. Nejmladším uznaným státem světa je Jižní Súdán, který vznikl odtržením od Súdánu v červenci 2011. Pramen: EU Observer
O tom, kde vězí prezident Jedlička, se jeho věrní dozvěděli, teprve když se vrátili na svůj „konzulát“. Na Jedličkovu přítelkyni tu čekala chorvatská televize s otázkou, jak se cítí poté, co byl její partner zatčen. Vyšlo najevo, že se Jedlička snažil opět vstoupit do Liberlandu suchou nohou z chorvatské strany, a tak jej nakonec policie zatkla. V neděli stanul před soudem, který jej na kauci propustil. Tak skončil už druhý pokus o vylodění se v Liberlandu. Konečně Jediný, kdo se snahy obsadit a nárokovat si území nové „republiky“ nevzdal, byla švýcarská skupina a dalším výsadkem si chtěla ověřit, jak se zachová chorvatská policie, až zjistí, že překročili hranice. S několika z nich jsme se v uplynulých dnech spřátelili, a tak nám nabídli, že můžeme vyrazit s nimi a cestu zdokumentovat. Po těch dvou týdnech zkoušení všeho možného i nemožného bylo nakonec neuvěřitelné, jak jednoduše jsme se do Liberlandu dostali – i když neoficiálně a bez prezidenta. Prostě jsme z chorvatské strany hranice vyrazili autem po menší a méně známé cestě až k hranicím nového státu, vběhli jsme do lesa a u potoka, který jsme museli překročit, na nás čekala stará bárka. Z klacků jsme vytvořili pádla a vstoupili do „země zaslíbené“. Na to, že se mělo jednat o území, které v létě pravidelně zaplavuje Dunaj, a proto o něj vlastně ani Chorvatsko se Srbskem nejeví valný zájem, bylo plné vzrostlých stromů a divoké zvěře. Několikrát jsme zahlédli majestátní jeleny a zaslechli divoká prasata. Panoval tu klid, který ostře kontrastoval se zmatečnou snahou posledních dní proniknout do téhle zarostlé krajiny. S klackem v jedné ruce a kamerou ve druhé jsme se brodili potoky a prodírali houštinami, až jsme se dostali k pobřeží.V plánu bylo proniknout až na ostrov ležící u pobřeží, který je součástí Liberlandu, ale jelikož byl proud řeky na naše drobné plavidlo příliš silný, rozhodli jsme se zůstat na pobřeží. „Lehnout na zeeeem!!!!!“ zahřměl za námi hlas. Během sekundy jsme se tiskli tváří k zemi
a o pár minut později už jsme lodí uháněli směrem k policejní stanici. Bylo jasné, že chorvatští policisté mají s narušiteli poklidného života na břehu Dunaje čím dál menší trpělivost, a tak jsem se rozhodla všechny paměťové karty schovat do spodního prádla – nenechám si přece vzít dvoutýdenní záznam pokusu o vznik nového ministátu v Evropě. I když jsme zkusili hrát hloupé turisty, kteří zabloudili v lese, důkladně nás prohledali. Zapsali si všechno, co u nás našli, do posledního centu. Po několika hodinách nás zavezli na místo, kde jsme měli přespat a vyčkat na soudní přelíčení, jež bylo stanoveno na následující dopoledne. Každého zvlášť zavřeli do malé cely s dírou v podlaze, což byl podle puchu z ní vycházejícího záchod. Sedla jsem si na malou postel, kde ještě leželo oblečení po předchozím obyvateli. Zdi byly pokreslené od podlahy ke stropu, některé hnědě vyvedené malůvky nenechávaly nikoho na pochybách, jakým médiem je autor nakreslil. Po zhruba deseti hodinách v cele nás policisté zavedli k soudu. Zástupce chorvatské spravedlnosti se vzhledem k okolnostem ukázal jako překvapivě příjemný muž. Vyprávěl nám vtipy, naléval colu, mně se chlubil lahví becherovky a pořád nabízel sušenky Party Mix. Nad policejním návrhem na třicet dní ve vězení mávl rukou a udělil nám pokutu ve výši 160 eur, tedy něco přes čtyři tisíce korun. K ní ještě přidal své soukromé vysvětlení, že má na celou situaci ohledně Liberlandu trochu jiný názor než policie. Z náprsní kapsy vytáhl vizitku Víta Jedličky, zmínil se, že tady prezident včera taky byl, a s úsměvem ukončil soudní líčení: „Moje děti se taky minulý týden pokusily dostat do Liberlandu.“ Odsouzením k pokutě pro mě mise po téměř dvou týdnech skončila, nezavršená záběry příjezdu prezidenta Víta Jedličky do jeho nové země. Když jsem však odjížděla, spřádala hlava státu bez území nové plány, jak s pomocí své mezinárodní družiny obsadit nehostinné břehy Dunaje kdesi mezi Chorvatskem a Srbskem.
Území samozvaného státu leží na březích Dunaje. Z chorvatské strany je možný přístup suchou nohou, ze srbské pouze lodí. Chorvatská říční policie svou část řeky neustále hlídá. Srbové jsou laxnější.
