vydává Farnost sv. Václava v Letohradě
Ročník XVIII leden 2009 číslo 1 Zimní večer Když sníh padá ze šíra, zvon zní dlouho v podvečeru, prostřen je v hebkém šeru, dům se mnohým otvírá. Leckdo stane u brány po všech cestách v temném světě. Strom milosti zlatě kvete ze šťáv země, z chladné tmy. Poutník vchází do vrat mdle; práh je hořem zkamenělý. Zatřpytí se v jasné běli chléb a víno na stole.
Georg Trakl překlad Ludvík Kundera
Úvodem Co si přejeme do nového roku? Před 20-ti lety jsme pozvedli hlavy, jednali jsme spolu slušně, ochotně jsme začali pracovat pro svobodnou a otevřenou společnost. I kdyby to jiní vzdali, my nemůžeme. Děkujeme Vám, kteří jste přispěli do Tříkrálové sbírky i Vám, kteří jste koledovali. Vybralo se přes 154.000 Kč (přesné číslo uvedeme příště), více než vloni. Myslíme na lidi v Izraeli. Jsme hrdí na pana ministra Karla Schwarzenberga. Proč vyplul Krištof Kolumbus na svých kocábkách na západ víme. Proč se vydali mudrci z východu do Judska? O co jim šlo? Chudých a nadaných kloučků měli doma dost. /v ODMOCNĚNÁ SLAVNOST Nejstarším svátkem křesťanů je slavnost Zjevení Páně. Jak to, že ve srovnání s Vánocemi, Velikonocemi a Letnicemi má tento den - 6. leden, primát? Jsou mudrci od Východu tak důležití? Ovšemže ne. Hloubka je jinde. Mezi prvními křesťany nebyli jen otroci a prosťáčci, ale též intelektuálové. Byli do hloubi duše zasaženi skutečností, že Bůh se projevil odhalením svého intimního života člověku. Vždyť tohle my lidé vyjevujeme jen zřídka a dobrým přátelům! A tohle začali křesťané oslavovat. Tato pravda jim učarovala. Bůh není vznešený samotář, narcis, sobec. Dává se v trojičném společenství! Řecký název svátku se dá dobře přeložit „Bůh vypráví o sobě“. Kdo můžeš chápat, chápej! A dětem ponechejme tři Krále i „černého vzadu“. Jan Rybář Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj lidem; Bůh v nich má zalíbení. Lk 2,14
Foto: Petr Brož
Ty Betléme v zemi judské, z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele. Mt 2,6
B
udiž pochváleni všichni, kterým se daří překonávat vlastní hloupost. Přeji vám, aby se to podařilo i vám a nezničila vás hloupost jiných. Budiž pochváleni všichni, kteří se uzdravili z vlastních bludů. Přeji vám, aby se to podařilo i vám, a cizí bludy vás nezdolaly. Budiž pochváleni všichni, kteří svému životu dali sílu ideálů. Přeji vám, aby se to podařilo i vám a nemuseli jste je později zatracovat. Michal Černík Nevnucuj se a nebudeš odehnán, ale ani se nedrž příliš zpátky, aby se na tebe nezapomnělo. Kniha Ježíše Siracha 13,10 Člověk nepozná nic, co nemiluje, a čím hlubší a úplnější má být poznání, tím pevnější a živější musí být láska, ano vášeň. J. W. Goethe Každá velká láska je dcerou velkého poznání. Leonardo da Vinci Pomstychtivost je hloupá a nenávist ještě hloupější. Elie Wiesel
O KOČCE, TŘECH KRÁLÍCH A POZDRAVU Na klíně mně přede kocourek, neví, že můj vztah k němu je hlubší než jeho ke mně. My připouštíme, že Boží přátelství k nám je mnohem větší než vůbec tušíme. Vánoční poezie je krásná, ale k životu nestačí. Do postýlek naších děti naštěstí nefuní dobytek a pastýřům, natož asiatům, bychom možná nedovolili naše děti okukovat. Do vnitřního života Marie dcery Jáchymovy trochu nahlížíme: … mocné sesadil, ponížené povýšil, hladové nasytil … Čím žili mudrci od východu? Co je přivedlo k výpravě do okupovaného Judska? Co měli z toho, že viděli malého kloučka? Netušili, že jednou řekne: „Kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“. My už známe i následující Ježíšova slova: „Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Srov. Mt 10,40-42) Nemusíme do betléma. Pokaždé, když někoho pozdravíme - i malé děcko, má to svou cenu. Pokud v druhém navíc vidíme Ježíšova bratra, cena našeho pozdravu se zvětšuje. Ne že bychom snad měli nějakou zásluhu, ne že by „někde“ narůstalo naše konto, to v nás roste poznání krásy božího království, to v nás – roste povědomí našeho povýšení na královské dcery a syny. Tak se dostáváme na novou úroveň nahlížení a způsobu života. Betlémský klouček nás rychle přerostl, odkrývá nám netušené věci. Kdož ví, zda mudrci od východu znali něco z hebrejské bible? A nakolik by jejich slovům mohli porozumět? Nám pomalu dochází jejich význam - díky Ježíšovu vyučování. Ze všech titulů Mesiáše si Ježíš vybral „Boží otrok“ (překlad boží služebník“ je nepřesný). Už jeho matka řekla andělovi: „jsem otrokyně boží“. Věděla, že Bůh není otrokář a že procovat pro boží věc je velikou ctí. Otrok je ten, který pracuje zdarma. Děti dobrých rodičů až později objevují, že péče jejich rodičů není samozřejmostí. S vděčností řekneme: „Bůh nám nezištně slouží“. Ale slyšíme-li: „Bůh je naším otrokem“ – to je šokující. Ale o Ježíšovi to je pravda. Až k otrocké službě mytí nohou (Žid nemohl požádat židovského otroka, aby mu umyl nohy), až k potupné smrti otroků (římský občan nemohl být ukřižován). Mít někoho, kdo nás má rád víc než nejlepší rodiče, má pro nás naprosto zásadní význam. Mění to naše postavení. Netušili jsme, že máme pro Boha takovou cenu. Ovlivňuje nás to. Jestli nám Bůh „otročí“, pak se i my pokoušíme otročit své ženě, svým dětem a možná ještě někomu. „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. Exupéry by řekl: jednáme spolu na úrovni vyslanců. /v
Ve sblížení lidí je podivná hráz, přes kterou žádná vášeň nepřekročí, i když se srdce dává napospas, i když se v očích utápějí oči. I věrnost, kterou roky vyzkouší, kdy každá chvilka společná je drahá, i přátelství, kdy v poutech rozkoší se nezmítáme – tady nepomáhá. Jen blázen chtěl by překročit tu mez a zalkl by se steskem ve své pýše… Teď chápeš už, proč pod tvou rukou dnes mé srdce bije tak tiše, tak tiše.
Anna Achmatovová Z ROZHOVORU S KARLEM SCHWARZENBERGEM
Jste zřejmě jediným politikem, který vyslovil pochopení pro vojenské akce Izraele. Dost odvážné gesto. Uvědomme si jednu věc: Hamas od konce příměří 19. prosince prudce zvýšil množství raket odpalovaných na Izrael. To už není akceptovatelné. Hamas se tím znemožnil i jako seriózní politický partner. Vědomě zahodil klíč k řešení problému. A zahazuje ho i tehdy, když v hustě obydlených oblastech umísťuje vědomě své základny a skladiště zbraní. I proto teď umírají v Gaze civilisté. A proč jsem jako jeden z mála vyslovil pochopení pro akci Izraele? Jsem příliš stár na to, abych kalkuloval, zda si svými stanovisky zvýším, či snížím popularitu. Dopřávám si proto luxusu - říkat pravdu. Kam jsme se dostali, že k vyslovení prosté pravdy je potřeba odvahy? Jen doufám, že tak daleko ještě nejsme. Vytkl vám už někdo z politiků vaše slova? Ne. Jako jediný český politik kromě toho asi pamatujete pomoc Československa právě vzniknuvšímu Izraeli v roce 1948, bez níž by tento stát nepřežil. Ovlivnily i tyto vazby vaše nynější vyjádření? Vůbec první izraelské velvyslanectví ve světě vzniklo v domě mých rodičů ve Voršilské 10. Pamatuji se, jak naším barákem procházeli velmi opálení chlapi v takových těch jejich battledressech. Ten dům si pak od nás pronajali. Je to jen můj dojem, že od konfliktu dávají politici ruce pryč a omezují se na nepříliš účinné výzvy ke složení zbraní? Nebyl bych tak kritický. Jde o letitý a velmi složitý problém. I já mám pochyby, zda vojenské akce Izraele povedou k nějakému výsledku. Partyzánské oddíly Hamasu mají podporu obyvatelstva. Bombardováním zničíte skladiště zbraní či podzemní tunely. Nezničíte ale podporu lidí Hamasu. Naopak - s rostoucí bídou sílí i jejich sympatie k radikálům. Svrhnout jeho vládu může Izrael jen tehdy, když do pásma Gazy vpochodu2
IZRAEL DNES z článku Dana Drápala Neslyšel jsem o jediné demonstraci proti Palestincům, po léta ostřelujícím izraelské město Sderot, ležící nedaleko Gazy. A vida, sotva se Izraelci začnou bránit, hned v mnoha městech proti němu demonstrují! Neslyšel jsem, že by se Rada bezpečnosti sešla po jakémkoli útoku na Izrael. Jakmile se ale začne Izrael bránit, Rada bezpečnosti se sejde hned. Mnozí politici mluví o potřebě vyváženosti. Jaká je ale vyváženost mezi agresorem a obětí? Jaká je vyváženost mezi útokem a obranou? Prostí lidé mohou být věci neznalí, ale politici dobře vědí, že Hamás odmítá příměří s Izraelem, odmítá uznat právo Izraele na existenci a nijak se netají tím, že na Izrael chce a bude útočit. Jakápak zde vyváženost? Mluví se o přiměřenosti či nepřiměřenosti reakcí. Od žádného politika jsem ale neslyšel, jak by měla vypadat „přiměřená“ reakce Izraele, která by zastavila bombardování jeho území. Izrael tuto válku nechce. Ví, že proti němu bude veřejné mínění, ví, že média budou přinášet pouze obrázky mrtvých Palestinců, ale nikoli mrtvých Izraelců, ví, že bude odsuzován, ví, že bude velice těžké tuto válku vyhrát, ví, že na tom může ekonomicky vykrvácet. Jenže si uvědomuje, že bojuje o holé přežití, a především, že mu Západ nijak nepomůže. … je armáda - to by byla ale velmi krvavá akce a my bychom se ocitli tam, kde už jsme byli před několika léty. Česko si pro nadcházející předsednictví EU vytklo jako jednu z priorit vztahy mezi Izraelem a Unií. Můžete alespoň naznačit svoje první kroky? Byl bych moc rád, aby to pomohlo i Palestincům. Budu se snažit prosazovat politiku, která by vedla k míru a která bude k prospěchu i Evropské unii. Nebudu podporovat jednu, druhou či nějakou třetí stranu. Má role bude hlavně moderátorská, chcete-li zprostředkovatelská. Chci se radit se státy, které mají v tomto regionu vliv - s Paříží, Madridem a Londýnem. Budu dělat vše pro to, abych zmírnil utrpení lidí v této oblasti. A ten váš plán? Mám konkrétní představu. Dříve ji ale musím projednat s těmi, jichž se týká. Dost jednoznačně jste se ale už vyjádřil... Nadchází tedy konec lavírování Unie vůči Blízkému východu? Jako český ministr zahraničí se mohu přece jen volněji vyjadřovat než jako šéf diplomacie předsedající země Evropské unie. Moje hlavní role pak bude spočívat především v dosažení společného stanoviska. Od ledna tedy počítám s tím, že budu muset být ve vyjádřeních opatrnější. LN, 30.12.2008
24. MALÉ SYMPOSION PROF. VLADIMÍRA SMÉKALA - TENTOKRÁT O VŮLI Když se rozhodujeme a vyvíjíme úsilí, abychom dosáhli svého cíle nebo splnili úkol, který nám byl uložen nebo který jsme si dali sami – uskutečňuje se akt vůle. Slovo ‚vůle‘ je odvozeno od slovesa ‚volit‘. Vůle je tedy nejen volbou naší cesty, ale také důvodem k přijetí určité ideje nebo k uskutečnění rozhodnutí. Je to proces často bolestný, spojený s hledáním, váháním, překonáváním únavy a nechuti. ‚Zvůle‘ v souladu s odvozením slova je pak špatná volba, rozhodnutí se pro zlo. Současnému člověku často chybí vůle k naději a vůle k oběti či k sebekáznění. Vůli většinou umíme vynakládat jen na to, co odpovídá našim touhám po slasti, slávě, moci a majetku. Filosof A. Schopenhauer má na mysli právě tuto závislost naší vůle na touhách, když konstatuje: „Člověk nemůže chtít, co chce, ale může dělat, co chce“. Rabi Nachman klade otázku, zda chceme opravdu chtít. O to, abychom uvedli do souladu svou vůli s všelidským požadavkem zachovat a podporovat kvalitu bytí, musíme usilovat neustále obnovovaným úsilím. Když se v Otčenáši modlíme „Buď vůle tvá …“ – vyjadřujeme tím prosbu, aby dějiny vesmíru i lidstva probíhaly v souladu s Božím plánem, který lidská posedlost po ovládání všeho dění často narušuje. Vůle ve svém základním významu se týká toho, jak projevujeme, kým skutečně jsme – nebo jinak řečeno – jak vnášíme duchovní ideál dobra do svého jednání. Vůle je tedy podstatnou složkou našeho charakteru. Řešením je nejen rozvíjení vůle k pozitivní akci, ale také kultivace celé osobnosti k sebevládě, k sebeomezování a k odmítnutí zla. Je nezbytné, abychom se učili rozpoznávat dobro a abychom v sobě pěstovali sílu to dobré podporovat. Svobodu vůle v tomto smyslu chápeme jako svobodu volby dobrých cílů a dobrých prostředků k jejich dosahování. Bože, Tys mi dal fyzickou, emoční a duchovní vůli abych překonával mnohé překážky, které stojí přede mnou. Kolikrát jen jsem se octl v situaci, kterou jsem považoval za neřešitelnou, beznadějnou, ale vytrval jsem a objevil taková tvořivá řešení, jimiž bylo možné situaci překonat a zvládnout. A Tys mne vždy znovu a znovu posiloval. Teď vím, že Ty mne nikdy nezklameš. Rabi Nachman z Braclavi „Rozhodování a odpovědnost jsou jedinečnými formami vědomí u člověka, který směřuje k seberealizaci, integraci a zralosti… Rollo May Někdy se člověk vymlouvá na Boží vůli, aby zakryl nedostatek té vlastní. Pavel Kossoryn Nepřekonatelné překážky si mnohdy jen vymýšlíme, abychom omluvili, že nám chybí vůle. Francois De La Rochefoucauld
…„široký příkop mezi našimi vnějšími a vnitřními silami je jednou z nejzávažnějších a nejhlubších příčin individuálního a kolektivního zla, které postihuje naši civilizaci a vážně ohrožuje její budoucnost“. R. Assagioli Vpřed nás nevede vysvětlení, ale naše vůle jít dál. …Víra není touha, víra je vůle. Touhy jsou vždy něčím, co má být vyplněno. Vůle je síla. Vůle mění prostor kolem nás. K tomu je však zapotřebí touhy. Paolo Coelho Naše těla jsou zahrady, jež ošetřuje naše vůle - zahradník. Ta rozhoduje o tom, co z nich vyroste. William Shakespeare Vůli se nelze naučit. Latinské přísloví Kdo hodně chce, vhodnou cestu najde. Nepálské přísloví 3
Vůle se dá definovat jako vlastnost, na níž můžeme pracovat. Já ji však vnímám jako něco, co nám pomáhá ubírat se kupředu cestou, jejíž mapu nám kreslí sám život a musím přiznat, že není vždy snadná, ba naopak je plná překážek, ale stále nacházíme světlé body, kterých se můžeme přidržet. Někteří z nás z této stezky sejdou, aby si ulehčili svou pouť, když však posléze zjistí, že jsou na tom mnohem hůř, potřebují opravdu silnou vůli k tomu, aby se navrátili zpět. Proto se musíme snažit, abychom ze své cesty nikdy nesešli a pomocí své vůle překonali všechny překážky! Vnučka Lada Skotnicová, 13 let. P. F. 2009
Vladimír a Ema Smékalovi
K rukám pana redaktora Leden je měsíc odesílání předplatných na noviny, doplatků na topení, záloh na elektřinu, další topnou sezónu,výdajů za školní zimní prázdniny, lanovky a taky měsíc dobrých předsevzetí. Letošní leden je navíc doplněn novinovými titulky o špatných prognózách vývoje bankovnictví, zhroucení kapitalismu a globální krizi hospodářství. My, drobní střádalové, kteří jsme až dosud pojem Wall Street znali pouze z Rudého Práva jako sídlo všeho zla amerického imperialismu, najednou máme starosti, obvykle provázející jen Strýčka Sama s cylindrem s páskou z hvězd a pruhů na hlavě. Nepatřím mezi fanynky Ameriky, nedomnívám se, že je to země neomezených možností. Naopak, občas si opakuji slova Voskovce a Wericha: „co se vypůjčilo, to se vrací, vraťte nám civilizaci“. Přesto nálada občanů USA nepůsobí tak tísnivě, jako to vypadá dle titulků naších novin. Nedávno jsem měla možnost procházet se po Páté Avenue, mluvit s mnohými Američany ze středních vrstev i o té jejich a v důsledku toho i naší peněžní krizi. Generalizovat osobní poznání na celek je nesprávné, ale o určité pozorování bych se přece jen chtěla podělit. Mnozí z těch, jejichž rozhovory jsem vyslechla, konstatovali, že přišli již o statisíce, že jejich penze, uložená do akcií se drasticky sníží. Ale nikdo si nezoufal, neříkal „žijeme v té nejhorší době“ a nikdo neproklínal vládu, ba ani ten Wall Street. Vyjma těch nejchudších. Ale ti nadávají vždycky a všude. A také ti lidé nečekají na pomoc od státu! Předpokládají, že za to, že „jednou jsi dole
a podruhé nahoře“ si mohou lidé sami, že žili na dluh a někdy a někdo to musí vždycky zaplatit. Na Georga Bushe lidé tam hubovali proto, že snížil prestiž Američanů ve světě, že začal válku v Iráku, ale konstatovali, že si ho sami zvolili. Snad i proto se za ten krach hospodářství také cítí odpovědni. Současně ale věří, že po čase se z toho zase sami dostanou. Do Baracka Obamy nevkládají naděje proto, že by zvýšil úroky jejich vkladů, ale proto, že si jeho zvolením sami sobě dokázali, že jsou „zase Američané“, kteří se vracejí k zásadám, ze kterých jejich stát vzešel. Jsi schopný, prosadíš se, máš úspěch a my tě bez předsudků k barvě tvé pleti zvolíme. Jejich uspokojení ze zvolení Obamy se neváže k představě záchránce, ale k tomu, že oni sami, občané Ameriky se zlepšili a změnili. Před 40 lety začal boj za práva menšin, ze zálohy někdo zastřelil Martina Luthera Kinga, ale ted, “po necelém půlstoletí jsme již jiní“. Vracíme se k ideálům, ke kořenům, k naplnění naší ústavy. Jsme bez předsudků, dokázali jsme sebe sama změnit. Mně se ten jejich optimismus – i přesto, že přišli o statisíce dolarů - velice líbil. Věří sami sobě, kdežto my si myslíme, že za všechno špatné může ten druhý. Natahujeme ruku pro pomoc a současně těm, kteří by to měli vyřešit nadáváme. Je leden, měsíc dobrých předsevzetí. Tak si mezi ně zapišme vyšší osobní odpovědnost za vlastní život i případný neúspěch. Tím větší bude naše spokojenost, dosáhneme-li opaku, tedy úspěchu. Jiřina Šiklová, Rozhlas, 14.12.08
KATOLICKÁ PROSBA KARLU ČAPKOVI O ODPUŠTĚNÍ Ze všech většinou smutných osmičkových výročí zbylo na závěr roku 2008 poslední – jedno z nejsmutnějších. Výročí umírání a smrti Karla Čapka. Česká televize po řadu let na Boží hod večer ukazovala ve zprávách hlouček lidí, který na vyšehradském hřbitově u Čapkova náhrobku ve tvaru božích muk (podle názvu jeho prvotiny) vzpomíná na hořkost Vánoc roku 1938. Pak se zpráva přestala objevovat a z obecné pozornosti motiv Čapkovy vánoční smrti zmizel. Až pomine letošní výročí, zmizí jistě zase. Ale to ničemu nevadí. Některé akty, které se odehrávají mimo kamery a ví o nich jen hlouček lidí, mají metafyzický dosah pro celý národ či lidstvo. Takovýmto aktem je i připomínání, že Karel Čapek skonal na Boží hod Vánoční a že technicky vzato umřel na zápal plic – ale ve skutečnosti na žal po zániku Československé republiky a na bolest z novinářského štvaní na svou osobu a na hodnoty, o kterých celý život psal. Štvanice na Karla Čapka se na podzim 1938 účastnili různí lidé. Bylo mezi nimi spousta ctižádostivé chátry, která se za druhé republiky prostě drala nahoru, na místa elity prvorepublikové. Byli mezi nimi čeští „národní“, protiněmečtí fašisté i proněmečtí agitátoři.
Ale byli mezi nimi i přední literáti katolické orientace, jejichž odedávná nelibost vůči Čapkovi měla své ideové důvody a svou logiku. Katolíci ještě za dob rozkvětu Československé republiky vyčítali Čapkovi, že hlásá relativismus hodnot ve stylu „každý má svou pravdu“; že hledí na katolicismus se shovívavou bohorovností toho, kdo „ví lépe“; a hlavně, že dal své umění tak bezvýhradně do služeb Masarykova ideového konceptu, který oni pokládali za nepevný a nerealistický základ česk(oslovensk) ého státu. Když pak nastal Mnichov – neměli žádnou radost. Měli hořký pocit satisfakce, že došlo na jejich slova. A o to více se vrhli na Karla Čapka coby spoluviníka katastrofy. Jakub Deml a Jaroslav Durych, Václav Renč a Zdeněk Kalista, Oldřich Králík a Timotheus Vodička, spisovatelé a vědci prvořadého významu, jali se po Mnichovu rozebírat Čapkovo dílo, hledajíce v něm „ideové chyby“, jež dovedly národ na scestí. Činili tak se vší ostrostí a vyhroceností, jaké byli schopni právě coby skvělí literáti. A tím pomohli dovést zlomeného Čapka do předčasného hrobu. Literární život Karla Čapka započal knihou Boží muka – a symbolicky skončil na „božích mukách“ této štvanice. 4
Co se dá učinit po sedmdesáti letech od těchto smutných událostí, kromě připomínání fakt? Něco málo přece. Je možné a je třeba poprosit o odpuštění. Poprosit Karla Čapka jménem katolické větve národní kultury. Kvůli Karlu Čapkovi samému – ale ještě více kvůli uzdravení paměti národa, kvůli smíření jeho ideových „stran“. Kvůli víře, že nepatrné symbolické akty mohou mít metafyzický dosah. Prosba může zaznít například takto: Vážený pane Karle Čapku, chtěl bych Vás zde, na stránkách druhdy Vašeho listu, poprosit o odpuštění křivd, jichž se Vám dostalo od českých katolických spisovatelů. Ne o odpuštění toho, že s Vámi vedli spory – ale toho, že vůči Vám nebyli ani slušní, ani spravedliví. Nebyli slušní, kdyžtě se na Vás nejvíce vrhli tehdy, když Vám bylo nejhůře a kdy by křesťanštější bylo se člověka napa-
daného zastat. A nebyli spravedliví, kdyžtě Vašemu dílu vyčítali, že je málo křesťanské. Všímali si pohoršeně toho, že nepřijímáte římskokatolickou církev za jedinou držitelku pravdy. Avšak nevšimli si toho, jak hluboce je Vaše pojetí člověka křesťanské. Nedocenili, jak přesně popisujete limity lidské přirozenosti, která chce zpupně překonat sebe samu, kdyžtě si osobuje roli Boha-stvořitele v R. U. R. nebo kdyžtě se chce domoci nesmrtelnosti ve Věci Makropulos. Nenašli porozumění pro to, jak odhalujete v podloží všeho zločinu věc tak prostou a teologickou, jako je hřích – konkrétně hřích cizoložství a hřích lakoty v Hordubalovi. Nebylo jim dost, když jste se občas, tiše a skromně, zmínil o vlastní zbožnosti; nebyla pro ně důvěryhodná tato Vaše zbožnost, která si nelibuje ve velkých gestech a prohlášeních a která se nevejde do církevních formulí, ale která tím neméně spoluvytváří podloží celého Vašeho života a tvorby. Nerozpoznali ve Vás člověka náboženského, svého spojence v zápasu o to, aby literatura i celý národní život byly založeny na křesťanské etice a tradici, byť její konkrétní projevy mohou být tak různé. Vážený pane Karle Čapku, čeští katolíci Vaší doby se proti Vám provinili. Jejich duchovním potomkům je to líto. Prosí Vás tímto o odpuštění. M. C. Putna, literární historik, LN 27.12. 2008
DEMOKRACIE, NEBO AUTOKRACIE? „Dlouho byla považována demokracie za nevyhnutelnost,“ napsala Madeleine Albrightová nedávno do The Los Angeles Times, „ale tato doba je pryč. Dnes už nejde o souboj kapitalismu s komunismem, nýbrž o boj mezi demokracií a autokracií.“ První otázka zní: Jsme schopní ještě takovýto souboj vyhrát, jako ho demokratický svět vyhrál nad fašismem a komunismem? Návrat dějin Demokracie potřebuje spolupráci, ta je namáhavá a drahá (stojí čas), a to je právě to, čeho se v naší civilizaci pozvolna nedostává. Ve staré Evropě převážně kvůli únavě. V nových zemích Evropské unie z nezvyku: komunisté odnaučili většinu lidí podílet se na správě věcí veřejných a naučili ji touto činností pohrdat jako něčím nečestným. Rychlost je nejpřitažlivějším fenoménem 21. století. Čeho nedosáhneme rychle, to nás nezajímá nebo je zastaralé. Debata o demokracii je pro mladé lidi stará zpráva, protože něco o tom již kdysi slyšeli a chtějí slyšet něco úplně nového. Po velmi krátké době má moderní člověk chuť se angažovat v něčem úplně jiném. Členství ve straně je něco, co je v rozporu s novou projektující se mentalitou. A podobně je tomu i s manželstvími: málokteré již vydrží na celý život. Motorem dynamické společnosti je změna: fascinace změnou. Důsledek je ale vážný: přibývá rodin s jedním dítětem, tedy dětí, které nemají zkušenost s výhodností spolupráce. Z takovýchto dětí se stávají malí diktátoři a velcí sobci, protože veškerou svou výkonnost jsou schopní a ochotní proměnit jen v osobní pracovní úspěch, tedy v individuální výkon a finanční ohodnocení. A ti druzí, neúspěšní, propadají do pasivity a agonie. Současně střední třída na Západě mizí: malá část se vyšplhává mezi úspěšné, zbytek propadá dolů, mezi nízkopříjmové kategorie. U nás zase střední třída prakticky vůbec nevznikla. Profesor Manfred G. Schmidt z univerzity v Heidelbergu vidí ohrožení v tom, že demokracie v globalizované společnosti je současně moc rychlá i moc pomalá. Říká: „Moc rychlá je proto, že volební období, a tudíž vládnutí je příliš krátké, a moc pomalá, protože vynucené krátkodobé úspěchy znemožňují věnovat se důležitým a nutným projektům, které vyžadují mnohem delší čas.“ A poslední špatná zpráva, která se týká demokracie, přišla z Nepálu a z Palestiny: v obou zemích se podařilo prosadit svobodné volby, ale lidé si v nich zvolili – svobodně – radikály. Demokracie tam legitimovala terorismus. Der Spiegel to komentoval slovy: Nenastal „konec dějin“, jak proklamoval Francis Fukuyama v roce 1992, tedy šťastné vyřešení všech problémů díky demokracii, ale naopak „návrat dějin“, kdy se společenství štěpí, atomizují a jsou agresivnější.
Demokratura Na přitažlivosti získávají autokratické režimy, tedy demokratura: Putinové a komunističtí miliardáři. Už i indický ministr hospodářství, který se donedávna chlubil tím, že je šťastný, protože může žít v největší demokracii světa (Indie má bezmála miliardu lidí), si prý občas přeje, aby i u nich vládl čínský nekomplikovaný a rychlý rozhodovací proces. O teroru samozřejmě nehovoří, ten zamlčuje. Nebezpečí, které z této úvahy vyplývá, by se dalo shrnout do věty: Žijeme v době, kdy se začíná věřit tomu, že se počítá jen to, co se vyplácí, a to okamžitě, bez ohledu na principy, na kterých naše civilizace stojí. Opět vítězí rychlost. Režimy v Moskvě či v Pekingu neprotestují proti tomu, když vládci v Dárfúru nechají
zemřít 300 000 lidí a v Barmě je při poklidných demonstracích utlučena řada mnichů, anebo když tato země odmítá rozdělovat pomoc při katastrofě, při níž zahynulo bezmála 70 000 obyvatel. Strategické zájmy jsou čím dál důležitější, protože pomáhají otevírat cesty k surovinám, kterých je stále méně, a to je jeden z hlavních důvodů, které umožňují přežívat diktaturám. Ale navíc: z Asie a Afriky nezaznívají dnes hlasy, které by volaly po dělbě moci a svobodě slova. Naopak na oblibě v těchto zemích nabývá čínský model: 5
otevřený hospodářský systém, ale uzavřený, rigidní systém politický s jednou stranou či silnou vojenskou juntou. Osobní štěstí už dávno v těchto zemích není spojeno s volbami, svobodou slova a shromažďování, ale pouze s hospodářským úspěchem. Šťastnými mohou být lidé jen tehdy, když sami demokracii budují a demokratické instituce vytvářejí, a to se bohužel hlavně ve střední Evropě moc neděje. Demokratura vyhovuje zdeptaným a líným lidem, proto po ní zase volají. A vládnoucí elitě jednoduchý model řízení, v němž nefunguje dělba moci, samozřejmě vyhovuje. Veřejnoprávní média mají dbát ve zpravodajství a publicistice na dodržování žurnalistických standardů a dělbu rolí ve společnosti. Politik politiku dělá a analytik ji rozebírá, politik má moc a justice a univerzity mají autoritu. Veřejnoprávní média mají tuto dělbu rolí ctít a podporovat či u nás budovat. Analytik pokládá základní otázky, kterým se každý politik vyhýbá, jako například: Jaké bude mít jednání dotyčného politika následky, komu doopravdy prospěje a jak?, a tím demaskuje líbivá slova politiků: pomáhá občanům vytvořit si samostatný názor. Otevírá jim jiné pohledy na kroky politiků, předestírá jim jiné možnosti výkladu (vytváří možné paralelní konstrukce dějů) a učí je, že každá skutečnost má i odvrácenou tvář, která je méně líbivá. Také bychom mohli říci: Střet dvou politiků je jen střetem dvou ideologií, které maskují podstatu. Item Učinit demokracii opět přitažlivou (a autokracii zavrženíhodnou, jako se to podařilo s fašismem a komunismem) by znamenalo přesvědčit většinu o užitečnosti pevné hierarchie hodnot a vypůjčeným institucím v nových i některých starých zemích Evropské unie dát pevný, byť třeba pozměněný obsah. Zatím, jak říkají kritici, Evropská unie nepěstuje demokracii, nýbrž „government of governments, by governments, and for governments“. To by ale asi způsobilo revoluci v EU a zapřičinilo úplné vítězství všech sametových revolucí v nových zemích EU, které nepochybně nevyvolá námi tolik obdivovaná rychlost ani krása. Krása a revolta se podle Alberta Camuse totiž řídí společným pravidlem: zpochybňují skutečnost a zároveň jí vtiskují jednotu. A pevná hierarchie hodnot je předpokladem ke vzniku autorit, a tudíž i jednoty. Otázka je, jestli právě té jednoty jsme ještě schopní, jestli po ní umíme toužit, když jsme propadli rychlosti, jestli vítězství dáme ještě někdy vůbec šanci. Jestli chceme, aby pokračovalo The American Century. Jestli jsme schopní znovu získat autoritu v Asii. Nezodpovíme-li si tyto otázky, pak za nimi, jak říkají Hispánci, začíná zona peligrosa. Schválně to píši španělsky, aby bylo jasné, že dnes už při hledání odpovědi nehraje rasa, národnost, rodina a jazyk žádný blok. Karel Hvížďala, A2 č. 47/2008
Promítání a přednáška – Yosemitský sen 20.1. v 17 h. - SC Nový Dvůr
JEDNÁNÍ FARNÍ RADY 10.12. 2008 Naší hlavní starostí je v šíření zprávy o Boží péči o každého člověka. Všechno ostatní je až druhotné. I bohoslužba. Natož péče o památky. Máme jich u nás více než nutně potřebujeme. Letos nás čeká oprava krytiny zvonice na náměstí, druhá etapa v opravě dveří sv. Václava, oprava varhan a střech kaple a ambitů na Kopečku. Na tyto akce požádá pan farář o granty. - Chceme „Kopeček“ více využívat pro kulturní akce, aby nebyl jen krásnou kulisou Letohradu. Na letošní rok chystáme několik výstav a uměleckých pořadů. Jednání FR navštívil ředitel neziskové organizace DIVADLO pan Tomáš Langer. Nabídl nám pomoc s propagací „Kopečka“ a hned navrhl uspořádání recitálu pánů Alfréda Strejčka a Štěpána Raka o Karlu IV., spojeného s výstavou fotografií Jindřicha Štreita v ambitech kaple na Kopečku. Dohodli jsme datum - 13. června. - K oživení zájmu o „Kopeček“ připravíme skládačku s fotografiemi kaple na Kopečku a ambitů, s textem o Janu Nepomuckém a o historii kaple. Objednáme si papírový model Kaple a ambitů, který si děti mohou složit a slepit. - Byli bychom rádi, kdyby se úroveň Kopečkové pouti zlepšila. Přidáme se k panu Langrovi, který nabízí městu, aby na náměstí byly stánky s lidovými řemesly – jak jsme je zažili při loňských oslavách města na nádvoří zámku. - Na léto chystáme do orlického kostela výstavu goblénů paní Evy Brodské. - Do místnosti pro katechetku na faře zařídíme internetové spojení. - Příští jednání FR 15.1.v 19 h. na faře. zapsala: Marcela Náhlíková
Hasičský ples 24.1. ve 20 h. - Orlovna
Život Boží křtem přijali
AKTUALITY Jako každoročně nabízíme BESEDY SE SNOUBENCI A NOVOMANŽELY (víra není podmínkou) od 11. ledna každou neděli v 19 h. na faře Téma: - k čemu je manželství dobré - rozdíly mezi mužem a ženou, čím se můžeme navzájem obdarovat - zamilovanost a láska - umění komunikace - pravidla soužití (odpuštění, řešení sporů, hádek …) - soužití s rodiči (pravidla, výhody a úskalí) - hospodaření s penězi - trávení volného času - výchova dětí - obsah manželského slibu - poslání manželů - příprava na svatební obřad Příprava dětí, které přijmou na jaře pozvání ke Stolu Páně, je každou středu na Kunčicích při bohoslužbě pro děti v 17.30 hod. Ekumenickou bohoslužbu budeme slavit v neděli 18.1. v 17 h. – evangelický kostel Místní pobočka České křesťanské akademie v Letohradě vás zve na přednášku Michala Broučka: „Galapágy, Bolívie, Peru“, s promítáním a výstavou fotografií. Pátek 16.1.v 19 h. v evangelickém kostele.
Výstava prací žáků LSG 26.1. - vstupní hala knihovny Charitní ples 7.2. v 19.30 h. - Orlovna PODĚKOVÁNÍ Pane Josefe Kaplane ze Šedivce, děkujeme Vám za věrnou kostelnickou službu vašemu kostelu po víc jak půl století. Samozřejmě také děkujeme Vám, paní Kaplanová. Ať Vám Pán Bůh odplatí za všechnu Vaši starost a pečlivost. Přicházeli jsme do otevřeného a čistého kostela, vše bylo připravené. Jenže nic se neudělá samo. Vzít si takový úvazek vyžaduje velikou ochotu, obětavost a věrnost. Kostelník zná, co je třeba k bohoslužbě, bdí nad dobrým stavem kostela a vnitřního zařízení. V šedivském kostele je řada věcí, které pan Kaplan díky své šikovnosti vlastnoručně vyrobil. Milí Kaplanovi, přejeme Vám vše dobré a hodně zdraví. Boží přízeň nás všechny věrně provází. Václav Vacek, farář
14.12. Matěj Urban
Ke vzkříšení jsme vyprovodili 12.12. Františka Barneta 65 let 23.12. Marii Mikyskovou 82 let 30.12. Jiřinu Motyčkovou 85 let Poděkování V orlickém kostele už máme krásné lavice. Děkujeme panu Arch. Aleši Brotánkovi za návrh, panu Pavlu Taclovi za výrobu a velikou pomoc a všem, kteří penězi přispěli k jejich pořízení. Děkujeme všem, kteří pomáhali přípravou kostelů a betlémů na Vánoce, zpěvákům, muzikantům, v neposlední řadě paní katechetce Janě Skalické. Děkujeme panu Františku Vaníčkovi ml. za pomoc při zajišťování opravy letohradských varhan. Děkujeme všem, kteří nás a jiné v minulém roce potěšili nebo komukoliv pomohli. Za farnost Václav Vacek, farář 6
KŘÍŽEM KRÁŽEM ANEB PROFESE V OKRESE Tak nazvali žamberečtí skauti svůj program na hradě Litice pro vlčata a světlušky. A protože nás takové věci zajímají, vydali jsme se my, letohradské světlušky spolu s našimi vlčaty, 22. 11. směr Litice a neodradil nás ani čerstvě napadaný sníh. Na hradě nás po náročném výstupu přivítal klíčník, který nás uvedl na nádvoří. Tam už na nás čekala z balkónu shlížející princezna Eržika. Přivítala nás, seznámila nás se svými dvořany a koneckonců i s ostatními návštěvníky. Byla tam vlčata a světlušky z Chocně, Červené Vody, Žamberka a dalších zákoutí našeho okresu. Po úvodních zahřívacích kolech kolem různých řemesel a profesí jsme se konečně vydali křížem krážem hradem a zkoušeli jsme si, co bychom museli dělat a umět, kdybychom byli třeba šoféři, četníci, ranhojiči, listonošové a tak podobně. Všechny profese jsme si vyzkoušeli a za odměnu jsme od princezny dostali poklad. A i když nám byla občas pěkná zima, tak jsme si to užili a plni dojmů jsme se klouzali už skoro za tmy dolů na vlak. Jana Faltejsková BOŽÍMU PŘÁTELSTVÍ KRIZE NEHROZÍ, CÍRKVI ANO V církvi se dost mluví o preevangelizaci chceme-li někomu něco ukázat, potřebujeme si získat jeho sympatie. Máme mít otevřené dveře, aby kdokoliv mohl nahlédnout, případně vejít. V naši farnosti nejsme uzavřenou společností. Žijeme uprostřed ostatních, podporujeme život obce, snažíme se poctivě pracovat, mít dobré vztahy s druhými, pečovat o své rodiny, pomáhat podle možností jiným. Kostely máme otevřené, pro širokou veřejnost pořádáme koncerty, přednášky a různé slavnosti, setkáváme se při svatbách, pohřbech, při akcích pro děti, mládež, staré lidi, při pomoci nemocným, potřebným atd. I Okénko nabízí širokou nabídku informací. Snad tedy preevangelizaci mnoho nezanedbáváme. Potřebujeme se ale více vzdělávat v porozumění Bohu. Nejsme křesťany jen pro sebe. Tomu, kdo může důvěřovat Bohu, se žije lehčeji. Na nic není sám. Ví o ceně, kterou pro Boha máme. Samozřejmě chvíli trvá, než k tomu člověk dojde. Tak to je s každým pěkným vztahem, musíme s tím druhým jít společně kus cesty, abychom se poznali a ověřili si spolehlivost a přátelství druhého. Ukázat někomu, jak se lze spřátelit s Bohem, kterého nemůžeme vidět ani slyšet, není úplně jednoduché. I porozumění člověku dá nějakou práci a vyžaduje určitou dovednost. Jako pečujeme o své vztahy s lidmi, tak potřebujeme pečovat o osobní vztah s Bohem. Své děti nemůžeme vychovávat tak, jak jsme byli vychováváni my. Ani v náboženství. Žijí v jiných poměrech. A máme být připraveni obhájit důvody své naděje, kdyby se na nás někdo obrátil. /v
Poznání Pluje-li li život po proudu a smrt proti proudu – nemůžem poznat ústí. Pluje-li život proti proudu a smrt po proudu –
Pod promrzlou střechou nepočítám mrtvolné dny u prázdného stolu, knihy přísloví a žalmů čítám, čítám moudré listy apoštolů. Jak dychtivě každé slovo loví… Sníh. Roj modrých hvězd se v nebi tísní. V bibli rudým listem javorovým založila jsem si Píseň písní. Anna Achmatovová
nemůžem poznat pramen.
Vladimír Holan
SMUTEK A KRÁSA Občas mi lidé říkají, že jsem smutný, že mé filmy byly smutné a že i tyto sloupky jsou smutné.Něco na tom asi bude, od dětství jsem často nad stavem světa plakával, bál se o rodiče, bědoval nad nespravedlnostmi života a trpěl umíráním milovaných lidí. To, že jednou všichni umřeme, mi už tehdy, ale i teď připadalo a připadá smutné. Vždycky jsem tvrdil, že život je sice smutný, ale taky krásný. Někdy může být, naší vinou, jen smutný a nemusí být krásný. Má-li být ale krásný, bývá často i smutný. Smutek se rád snoubí s krásou a ta člověka motivuje k radosti. Vzpomínám na natáčení filmu Respice finem – pamatuj na konec. Byl o stařenkách, které samy dožívají poslední dny svého života v chaloupkách Orlických hor. Jedna sedí ve své světnici, v upracovaných rukách drží bibli a mudruje: .. Bože, za těch osumdesát pět roků, říkám si, kde ty léta jsou! To máte dýlku a člověk to všecko vydržal. Jsem jako hrábě suchá, pořád stejná, co jsem se jenom napracovala. A víte, že se za to modlím, vám řeknu, aby se to už skončilo, protože když tu nikoho nemám, tak to je hrozný. To když člověku je špatně a teď nemáte nikoho ve stavení a kampak se máte obrátit? A to jsem ještě od vesnice, kdybych byla ve vesnici, tak vylezu ven a třeba po čtyřech někam pudu. Dneska jsem za celou dlouhou boží noc ani nesedřímla. A už jsem si nevěděla rady, tak jsem se obula do bačkor, vzala jsem si svetr a šálu a šla jsem pod okno, se koukat. Pak mi bylo zima, tak jsem zase šla domu a vlezla do peřin. No a takhle já to dělám. A právě když by člověk chtěl umřít, tak ta smrt nepřijde a přijde pro takový lidi, který tu jsou ještě tak strašně potřeba. No, copak se mnou už, musím ale čekat, až ta chvíle přijde, až ta moje svíce dohoří…. Ve výpovědi té severovýchodočeské vrásčité venkovské stařenky je obdivuhodná schopnost formulovat myšlenky, ze kterých vyzařuje moudrost, statečnost i pokora, tedy vlastnosti, jejichž výsadním nositelem může být jen člověk. Pokud divák po takovém filmu uroní slzu, měla by být nejen ze smutného údělu člověka na tomto světě, ale také z radostného dojetí nad krásou lidství. Jan Špáta
VÁNOČNÍ EPILOG ANEB ZE ŽIVOTA ZVÍŘAT O Vánocích člověk obyčejně dobrovolně nebo nedobrovolně více kouká na televizi. Pyšné princezny, Popelky a Mrazíci už ničím nepřekvapí, ale také neurazí. Letošní Vánoce ale byly pro mne v tomto směru hodně zvláštní… Na jedné návštěvě jsme přes satelit sledovali americkou reality show, ve které moderátor vybral dvě asi 18-20leté dívky, které zbožňovaly rybí hamburgery (to byla podmínka), dokázaly jich spořádat několik denně, protože jsou opravdu úžasné a rozhodně by se jich nikdy v životě nevzdaly, ovšem o jejich přípravě nemají potuchy. A v tom bylo jádro pudla. Holky byly dopraveny do země původu ryb, kde musely v rybárně ulovené ryby vykuchat, naporcovat, umlít a vyrobit z nich hamburger. Dělaly to s velkým odporem a sebezapřením, až jsem je litovala, nejspíš je nikdy nenapadlo, odkud a jak se bere maso. Při pojídání oblíbené lahůdky měly v hlavě asi jediné: „To je mrtě hustý!!“ Tak holky si takhle před zraky diváků vyrobily vlastní hamburgery. Ptáte se, co je na tom divného? Vždyť se ledasčemu přiučily… Divné na tom je jediné – ten pořad nebyl vhodný pro děti do 12ti let. Neříkám, že kuchání ryb je pěkná podívaná nebo podívaná pro každého. (Jedna stará paní mi vyprávěla, že vždy, když zabíjeli husu, tři dny pak nemluvila, jak ji to sebralo. A u nás doma když se zabí- Foto: Dr. Vojtěch Sapara jel zajc (králík), taky jsem se raději schovala. A to se u nás zajci zabíjeli rychle a bezbolestně oproti sousedům, jejichž ušáci vždy dlouho a hlasitě kvičeli.) Ale Bůh nám dal každého pohybujícího se živočicha za pokrm (Gn 9, 3a), aby zabezpečil náš život, s tím nic nenaděláme. Jde o to, že v Americe děti do 12ti let nesmějí vidět, jak holka uřízne mrtvé rybě hlavu, ale na jiném TV kanále mohou vidět, jak – dovedeno do krajnosti – uřízne hlavu člověk člověku. Za některé filmy se scénami krutého násilí na lidech (nemyslím válečné) získávají jejich tvůrci různá prestižní ocenění… Tak tohle mi při7
JSEM VDĚČNÝ Za partnera, který noc co noc pomačká peřiny, protože to znamená, že není venku s někým jiným. Za daně, které musím platit, protože to znamená, že mám stálé zaměstnání. Za šaty, které jsou mi trochu těsné, protože to znamená, že mám co jíst. Za trávník, který je třeba kosit, okna, která je potřeba umývat a okapy, které je třeba opravovat, protože to znamená, že bydlím ve svém domě. Za nepořádek, který musím uklízet po oslavě, protože to znamená, že jsem obklopen přáteli. Za všecky stížnosti, které poslouchám na vládu, protože to znamená, že máme svobodu projevu. Za volné parkovací místo, které je až na konci parkoviště, protože to znamená, že mohu chodit. Za vysoký účet, který platím po večeři s blízkými, protože to znamená, že jsem štědrý a že mám někoho rád. Za únavu a bolavé svaly na konci dne, protože to znamená, že jsem byl schopný těžce pracovat. Za otravný budík, který musím ráno vypnout, protože to znamená, že jsem ještě naživu. A nakonec za e-mail, protože to znamená, že mám přátele, kteří na mě myslí. / z internetu šlo divné – jakási dvojí morálka nebo dvojí měřítko… Potvrdil mi to i bratr, který mi vyprávěl o jiném pořadu na satelitu, ve kterém tým odborníků vyhledává v indických ulicích zubožené toulavé psy. Vykrmí je, vyléčí z prašiviny, někteří podstoupí i různé operace. Část psů ale zůstává útočná, (člověk se ani nediví, kdoví co prožili). Odborníci u nich konstatují zvýšený práh agresivity, velkou nebezpečnost svému okolí a nemožnost jejich nápravy. Tyto nenapravitelné psy – asi 20 % - pak usmrcují. Pořad končil tím, jak lékař aplikuje psovi smrtící injekci. V tomhle smutném příběhu tým odborníků se vší vážností vlastně napodobuje počítačovou realitu a tvrdí, že je pravdivá. (Vymysleli si, že půjdou zachraňovat prašivé psy, a pokud se nebudou chovat podle daných pravidel, nechají se chcípnout, a pořídí se jiní psi. To vše pro diváka.) Regulérně rozhodují o bytí či nebytí tvora na základě určitých znaků. Selekce. Zatím se jedná „jen“ o zvířata. A to vše dozajista sledují i děti… M
VZÍT SI ZPĚT SVÉ KOMPETENCE MUDr. Jan Hnízdil (50) mi vyšel naproti z Centra komplexní péče, na konci ulice nad Dobřichovicemi, a jeho první slovo po pozdravu bylo: „Nebudeme spěchat.“ Druhá věta směrem k mému udýchanému nestíhání zněla: „Kdo dojde až sem k nám, je v podstatě zdráv.“ Najednou jsem zjistil, že jsem vilovou čtvrtí došel do lesa, jehličí dva metry od lavičky za plotem, před sebou bylinkový čaj a možnost se tváří v tvář od našeho známého provokujícího lékaře a publicisty dozvědět, proč je právě les pro jeho práci tak důležitý. Otec tří dětí, podruhé ženatý, si oblékl mikinu a ještě po západu slunce mi za krásného říjnového podvečera s nevinným úsměvem lidí, kteří si vzali něco do hlavy, tvrdošíjně opakoval varování před manipulacemi dnešní „šílené“ medicíny. Z vaší letos vydané knížky Jak léčit nemoc šílené medicíny si už ani nepamatuji, jak dlouho tu jste? V dobřichovickém centru pracuji už čtvrtým rokem. Do té doby jsem fungoval v kolosu Všeobecné fakultní nemocnice, kde mě práce neuspokojovala. Přicházeli pacienti s tělesnými obtížemi, poskytoval jsem péči a oni se vraceli. Ne a ne se uzdravit – a já nevěděl proč. Náhodou jsem tehdy potkal Jiřího Šavlíka, zakladatele české psychosomatiky: „Pane doktore, co je to vlastně psychosomatika?“ On mi řekl: „Vážený pane kolego, zatímco všichni doktoři okolo léčí choroby, já radím lidem, co mají dělat, aby se uzdravili.“ Moc se mi to zalíbilo. Od té doby jsme se začali společně starat o pacienty, publikovat a přednášet. A já jsem si začal s lidmi povídat. O tom, jací jsou, jak žijí, jaké mají starosti i radosti. Najednou se mi rozsvítilo v hlavě a dokázal jsem jejich tělesný problém – bolesti hlavy, zad, žaludku – zasadit do souvislostí, najít jeho příčinu i řešení. Protože nemoc je ukazovákem, který naznačuje člověku nejprve varování – pozor, děláš v životě chybu, změň svůj způsob chování, zacházej se sebou a se svým životem jinak – a současně je naznačením směru. Pokud to člověk pochopí a změnu udělá, tak se uzdraví. Komplexní přístup je určený lidem, kteří pochopili, že to jsou oni, kdo odpovídají za svoje zdraví, a jsou ochotni a schopni tu tíhu sami nést. Jejich zakázka je: nechci se léčit, chci poradit, co mohu sám udělat. Přichází jich stále víc. Je tu podzim se svou obvyklou melancholií, nechci říkat rovnou depresí, jaká je na ni vaše rada? Nechci, aby moji ordinaci opouštěli pacienti s diagnózou. Naopak, já se snažím najít klíč k jejich životnímu příběhu a tedy i k zdravotní poruše, tělesné či duševní. Stejný názor mám i na deprese. Existuje významné hnutí antipsychiatrů, kteří odmítají psychiatrické choroby jako samostatné jednotky. Tvrdí,
že i vážné psychické obtíže jako deprese jsou určitou životní strategií člověka v podmínkách, které nejsou k životu. A podívejte se, jak obrovský je u nás nárůst úzkostných a depresivních poruch v situaci, kdy biologická medicína zaplavila trh léky na tyto potíže. Jak je to možné? Nikdy v historii lidé tak početně a kvalifikovaně nestonali jako teď. Vývoj dává za pravdu antipsychiatrům. Nárůst duševních obtíží je odrazem stavu současné společnosti, člověk však může být zdravý jenom ve zdravých poměrech. Což mi ale teď trochu nejde dohromady s tím, že říkáte, že každý je odpovědný za sebe... Často se seznámím s pacienty a zjistím, že si nechali vymýt mozky a vzali si hypotéky. Dneska u nás lidé dluží finančním institucím jeden a čtvrt bilionu. Nejsou schopni je splácet, o to víc musejí pracovat a nemohou si odpočinout. Tělo začne situaci řešit za ně a nějakou nemocí je chce zastavit. Před časem byl u mne podnikatel – pět let jej vyšetřují – proč mu hučí v uších a má úporné bolesti hlavy. Nálezy negativní, léky nepomáhají. Po pár minutách v ordinaci se svěřil, že šel před pěti lety do rizikového projektu a prodělal několik milionů. Přišly soudy, exekuce, obstavená konta, pracuje do úmoru, rozpadá se mu manželství, obrovský stres,
z nějž není východisko. Aby zoufalou situaci ještě chvíli ustál, dal jsem mu antidepresiva. Nějaký čas se bude cítit lépe, ale pak se sesype úplně. Jak ale mohu ovlivnit příčinu? Nechal se zmanipulovat, sedl na lep konzumnímu životu a teď sklízí plody. Přesto, s podzimními plískanicemi na nás sedne takový divný pocit... Určitě víc lidí přichází na podzim. Přírodní cykly tu ale byly vždycky a lidem nikdy tolik nevadily jako teď. Při dnešním stresu stačí nevelká změna počasí a je z ní poslední kapka. Je ale mnohem jednodušší nehledat chybu u sebe a svést to na nepřízeň počasí.. Stejně se mi nechce věřit, že 90% věcí si 8
naše tělo srovná samo. Naprostá většina zdravotních obtíží je skutečně o tom, že tělo vydává signál: člověče, zvolni, zastav se, zamysli se, děláš v životě chybu – ve vztazích, v pohybu, ve stravování. Jde vždycky o informaci. Současný medicínsko-farmaceutický komplex to zastírá a tvrdí lidem, že za svoji nemoc nemohou. Onemocněli a nemají se o nic starat, mají jít do nemocnic, do lékárny, kde bude o ně postaráno. Vypadá to lákavě. Doktor objektivně odhalí můj problém a pak mě ho zbaví. Já nemusím nic, dostanu prášky a zase budu zdráv. To je fatální omyl! Výzkumy ukazují, že potíže mnoha lidí jsou ztělesněním, somatizací, neřešené životní situace. Pokud ten stav trvá delší dobu, tělo začne tu situaci řešit za ně. Jak? Bolí je hlava – „mají toho plnou hlavu – až nad hlavu“, „má hlavu k prasknutí“, „hlava se mu z toho zatočí“; bolí ho záda – „naložil si toho víc než unese“, „čím víc vůl táhne, tím víc mu nakládají“; bolí ho u srdce – „leží mu to na srdci“, „má zlomené srdce“, „puklo mu z toho srdce“. A vědci přicházejí s úžasnými objevy, že člověku může puknout srdce ze žalu. To ale věděla už moje babička. Jako by tu ožívala starozákonní moudrost... Kolega Šavlík říká, že věda není nic jiného než složité klopotné a nesmírně nákladné potvrzování pravdy lidových přísloví. Proto s lidmi v ordinaci vůbec nemluvím latinsky, ale řeknu: „Nemůžete něco nebo někoho strávit.“ Mám v péči několik pacientů, kteří se léta neúspěšně léčili se syndromem dráždivého tračníku, když si pak s tím člověkem povídám, zjistím, že žije životem, který je k doslova k po... A máte výsledky? To nezáleží jenom na mně. Zájem musí být na obou stranách. Takže se ptám: chcete se léčit, nebo uzdravit? Všichni se chtějí uzdravit. Tak se posadíme a budeme si povídat o tom, jak žijete. Tam budeme hledat řešení a je na vás, jak budete pracovat sám na sobě, na svém chování, na svých vztazích v rodině, k blízkým. Pokud je ochota, je šance se uzdravit. Protože jde o medicínu dialogu, poznáváme se navzájem. Přitom je vždycky riziko, že se člověk na sebe může dozvědět věci, které nechce. Někdy se stane, že pacient poví: „Pane doktore, vy máte pravdu, já stůňu z toho, jak žiju, ale já jinak žít ani nemůžu, ani neumím. Dejte mi radši ty prášky.“ Používáte přirovnání, z nichž mám pocit, že se to někdy nedá ani vydržet. Obávám se, že současná společenská situace je skutečně pastí. Společnost je nemocná. Často to vídám na dětech. Výsledkem rozhovoru s desetiletou dívkou, kterou trápí úporné bolesti hlavy a přivedla ji vyděšená matka podnikatelka, byl návrh řešení: „Maminku mám moc ráda, chtěla bych s ní ale být častěji, povídat si, jezdit na výlety do přírody,
držet se s ní za ruku.“ Tahle společnost, to je naše rodina. Když vidíte psychopatické chování politiků, ptáte se, co s tím? My jsme jejich pacienty – trpícími. Důsledky jejich chování vidím v ordinaci každý den. A teď mi povězte vy, jak se má člověk v takových podmínkách udržet zdravý? Zdraví je schopnost zvládat složité životní situace, udržovat se v tělesné, duševní a sociální pohodě. Ve chvíli, kdy tuto vůli začne ztrácet, je mu z toho ne- volno. Kdy už nemůže věci zvládat, je z toho nemocný. Mnoho lidí už v současných podmínkách skutečně dál nemůže. Když ono je tak těžké něco s tím udělat... Mrzí mne, že je dnes tak málo slyšet církev, leda v souvislostech restitucí nebo sporů o chrám sv. Víta. V tak existenciální situaci bych od církví očekával, že budou mnohem aktivněji varovat před brutálním vymýváním mozků a novou totalitou. A tou hrozbou podle mne není jen návrat komunismu. Totalitní je ze svojí podstaty i vláda neviditelné ruky trhu. Ideologie sice odlišná, následky nikoliv. Inu, proto jsem přece přišel za vámi jako za autoritou... …současně řešení odkládáme a bojíme se ho. Problém současné doby nemá ani technické, ani finanční řešení. Jedinou šancí je změna způsobu myšlení a chování. Návrat k elementární mezilidské slušnosti, k ekologii a přirozenému spoluprožívání. Čekáte tedy od církví impulz ke skromnosti? Už není na co čekat. Spasit se můžeme jen my sami. I jedinec může hodně ovlivnit. Je potřeba si vzít zpátky od farmaceutickomedicínského komplexu zase svou kompetenci, zodpovědnost sám za sebe. Nejcennější lék totiž nosíme každý u sebe. Jsou to samoúzdravné schopnosti. Ty je potřeba mobilizovat a podporovat, ne problém okamžitě potlačit práškem. Současná biologická medicína takový pojem vůbec nezná, hned dostanete analgetikum. Bolest nevolá po doktorech, ale po odpočinku a uklidnění. To je ale proti současnému systému. Akcie zdravotnických firem se obchodují na burze, a teď si představte, že by se lidé začali uzdravovat. To by byl konec celého systému pojišťoven, ministerstev, farmaceutických firem. Výdělky musejí stoupat, tak se dělají nemoci z problémů běžného života. Když moji babičku bolelo koleno, tak věděla, že je utahaná, má si odpočinout a dát si na něj obklad. Za pár dní byla v pohodě. Dneska se člověk se stejným problémem dostane na rentgen a zjistí mu artrózu. Což není nemoc, ale obraz toho, jak jsme staří a jak své klouby zatěžujeme. Mohu tedy předejít třeba operaci kyčle? Jednoznačně. Protože devastace kyčle nespadla z nebe. Tělo má obranné mechanismy. Prvním z nich je únava. Člověk se
musí v první řadě zamyslet a zjistit, z čeho je unavený. A odpočinout si. Pokud to neudělá, dalším signálem je bolest. Je to naše červená kontrolka, jako v autě. Kdysi dávno jsme jeli s kamarádem a najednou se nám na palubní desce rozsvítila. Mě nenapadlo nic lepšího, než vzít žvýkačku a tu kontrolku zalepit. Jedeme dál a po deseti kilometrech stojíme se zadřeným motorem. Oprava stála 40 tisíc. S bolestí kyčle je to stejné. Když se zalepí analgetikem a „jede“ se dál, člověk
Foto: Zdeněk Habr
skončí se zničenými klouby, podobně jako my s tím motorem. Pak jej čeká veliká oprava – endoprotéza. Přesto nic naplat, stejně naše civilizace nabízí nejdelší průměrnou délku života. Ale to hodnotíte jen kvantitativní parametry. Tady jde o to, jak se lidi cítí, jak jsou spokojeni. Dnes třeba žijí do osmdesáti, ale za cenu útrap, napojeni na hadičky. Jsou udržováni ve stavu, který už není k životu, ale jsou tu déle. Anebo pak dožívají v zoufalých situacích v domovech důchodců, v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Seniorů je hodně, a společnost na to není uchystaná. To určitě neznamená, že by se seniorům neměla poskytovat kvalitní medicínská péče. Stejně tak důležitá je ale podpora psychická, sociální, komunitní a hospicová. Za děsivý projev bezradnosti moderní technologické medicíny považuji úvahy o legalizaci euthanazie. Problém, který způsobil rychlý rozvoj techniky, bez vazby na morálku, se má vyřešit řešit zase technicky. Jak tedy přirozeně stárnout? Pro mnoho lidí je normální proces stárnutí obrovským stresem. Vznikl už vědecký obor anti-aging medicína, medicína proti stárnutí. Tedy ne lidem pomoci vyrovnat se s něčím, co je naprosto přirozené, ale vnutit jim prášky, udělat ze stárnutí nemoc. Moje babička by řekla: lidská hloupost je nekonečná, vždyť přece proti věku není léku. Má smysl chodit na preventivní vyšetření? Všeho s mírou. Pokud se člověk cítí dobře, měl by doktora vyhledávat co nejméně. Podstatný je pocit zdraví a pohody. Ve chvíli, kdy jej začne člověk ztrácet a objeví se 9
nějaké signály nemoci, měl by se nejdřív sám zamyslet, co tělo hlásí – a jsem si jistý, že pokud to udělá, přijde na to. Teprve když si neví rady, je na místě zajít k doktorovi, ale k takovému, ke kterému mám důvěru a zná mne. Jinak hrozí, že příčina obtíží zůstane utajena a léčení z rozpaků způsobí jen další potíže. Nepodceňuji prohlídky a možnosti včasné diagnostiky nádorových onemocnění, když se objeví nevysvětlitelné hubnutí, teplota, únava. Jde však o komplexní pohled na rakovinu. Současná medicína ji považuje za útok zvenčí a používá stejný jazyk o terorismu. Zákeřné buňky číhají, napadají organismus, metastázují. Všimněte si, že čím víc je zbraní proti terorismu, tím víc je teroristů – a čím víc je léků proti rakovině, tím víc je nemocných. Není to divné? Není to moralismus, že budou uzdraveni jen ti, kdo na sobě pracují? Tvrdí se, že krize zdravotnictví je způsobena nedostatkem peněz, ale jde o důsledek toho, jak se medicína dělá. Rozdělila si člověka jako stroj na jednotlivé součástky, ale atomizace ji zavedla do obrovských potíží. Z celého systému zmizel člověk v souvislostech života. Doslova přitom platí, že člověk stůně tak, jak žije. Jestliže nežije mravně, nechová se slušně k sobě a k bližním, nemůže být zdravý. Ale Bůh se smilovává a Ježíš odpouští. To je přece začarovaný kruh, jsem ve stresu, pohádal jsem se s manželkou, dostanu rakovinu... Také hledám. Doufal jsem, že mi poradíte. Nemám žádné formální náboženství a nevěřím v jednotného Boha. Tady to je můj chrám (rozmáchne rukou k lesu). Děsí mne, když se mluví o člověku a životním prostředí. Člověk je přece také životní prostředí. Jestliže vyhodím odpadky do lesa nebo znečistím potok, nepoškodím tím „životní prostředí“, ale sám sebe. Všechno, co je proti přírodě, je proti přirozenosti, je proti nám. Pokud se budou lidé chovat laskavě k přírodě, chovají se laskavě sami k sobě. To je pro mne „Boží“. Proto chodím do lesa a v něm čerpám sílu, to je pro mne chrám Páně. Dneska jsem tu seděl a pět metrů ode mne byla srnka. Dívali jsme se na sebe dlouhé minuty. Najednou se vyřítila skupina mladíků na čtyřkolkách a bylo po klidu. Tvrdí, že na to mají právo, jiná taková banda tvrdí, že má právo jezdit na skútrech po vodních plochách. Dokonce se odvolávají k Evropskému soudu. Jejich právo ale končí tam, kde začíná právo té srnky nebo toho pstruha. Co tedy považujete za nejdůležitější? Snažím se lidi varovat. Vyzývám je, ať si vezmou zpět svůj život a kompetenci v péči o zdraví. Pokud to neudělají a budou spoléhat na medicínu, nemusí to dopadnout dobře. Jan Mamula (redakčně zkráceno) Český bratr č.15/2008
RODINA TAKOVÁ NORMÁLNÍ ŽÁRLIVOST Po letech praxe v manželské poradně mohu prohlásit, že s vysloveně patologickou žárlivostí psycholog nehne. Pro partnera je nejjistější rozchod, pro žárlivce je určitou nadějí psychiatrická léčba. Jaké případy tedy mají šanci na úspěch? Obavy ze ztráty milované osoby, které se projevují jako žárlivost, mají mnoho tváří a působí s rozličnou intenzitou. Velmi rozdílný může být i obsah lásky, jež je takto ohrožena. Vysloveně patologická žárlivost je doprovázena bludem o nevěře protějšku – a z definice bludu vyplývá, že je nevyvratitelný. Patologické rysy však dokáže mít i reaktivní žárlivost nastupující ve chvíli, kdy k nevěře prokazatelně došlo. Žárlivci se zhroutil svět natolik, že i po letech považuje tuto událost za tragedii prvního řádu. Neustále se k ní vrací, a to i v situacích, kdy je zjevné, že opakování nevěry je nemožné nebo silně nepravděpodobné. Možností nápravy takového vztahu jsou velmi malé. Výjimečně se však zdařit může. Co je ještě normální? Situační žárlivost, která se objevuje ve chvílích, jež konkrétně ohrožují vztah nebo jeho vývoj, můžeme označit za normální. Je běžné žárlit, když protějšek sdělí, že jeho srdce patří jinému, když je přistižen v intimní situaci a nebo v situaci, která se tak jeví, eventuálně po nálezu podezřelých indicií, například vzkazů zapomenutých v oblečení určenému k vyprání či náhodně objevených v mobilu. Na rozdíl od utkvělé představy se mylné přesvědčení o nevěře vysvětlit a vyvrátit dá. Pokud jsou partneři schopni spolu hovořit, stačí mnohdy pár minut. Racionální argumentaci žárlící partner posléze přijme a jeho žárlivost pomine. S případnou pomocí psychologa tomu bývá i tehdy, kdy k nevěře sice došlo, ale již skončila. Zvýšená nejistota s občasnými poryvy žárlivosti může přetrvávat týdny, výjimečně i měsíce. Po roce se dotyčný už k inkriminované situaci zpravidla nevrací. Pokud ano, pak zcela výjimečně a s jistým nadhledem. Ke zklidnění a zkvalitnění manželství mnohdy pomáhá, když žárlící osoba pochopí (třeba za pomoci psychologa), jak funguje mechanismus takzvaného SOS mimomanželského vztahu. Jím totiž partner říká: Všímej si mě, než bude pozdě! K rozpoznání normální žárlivosti od rizikovějších forem můžeme využít následující vodítko: Méně žárliví chápou žárlivost spíše jako známku osobní nejistoty, žárlivější jako známku opravdové lásky. Jak zvládnout záchvat žárlivosti Američtí psychologové Glen White a Paul Mullen vytvořili jakési desatero, s jehož pomocí lze zvládnout běžnou situační žárli-
vost a obnovit důvěru v partnerském vztahu. Přidávám k němu pár praktických postřehů ze své poradenské praxe. 1. Zpochybnit iracionální přesvědčení a domněnky. Hned v prvním bodě se ukáže zásadní rozdíl mezi normálním a patologickým žárlením. Patologický žárlivec s vámi bude diskutovat jakkoli dlouho, s velkou chutí a zaujetím pro věc. Nenechá se ale přesvědčit. Maximum, jehož lze dosáhnout, je „ano, ale…“ . 2. Zlepšit komunikační schopnosti. Normální je o problémech hovořit ve vhodný čas, na vhodném místě a s vhodnými lidmi, tedy s těmi, jichž se situace týká. Patologický žárlivec se svým problémem zaobírá neustále a je schopen o něm hovořit prakticky kdekoli a s kýmkoli, samozřejmě včetně vlastních nezletilých dětí. Naprosto přitom nebere ohled na to, co jsou či nejsou schopny vnímat a pochopit. Ať už jdete společně kamkoli, nikdy si nemůžete být jisti, že toto téma nenastolí. Často přitom používá vulgárních nebo alespoň šťavnatých slov. I „normální žárlivec“ může udělat komunikační chybu a zachovat se nevhodně. Je ale schopen si ji uvědomit a v rámci možností se ji snaží napravit. 3. Vyjasnit si, jak vypadá přijatelné a nepřijatelné projednávání tématu. Normální je pochopit, že vyříkávání problému má své meze a že při hledání řešení nelze druhou stranu opakovaně urážet. Vysilující opakované celonoční debaty, při nichž partneři odcházejí do práce nevyspalí, o běžném žárlení rozhodně nesvědčí. Základním rysem patologického žárlivce je i to, že v rozhovoru se svým protějškem využívá taktiku biče a cukru – urážky a odprošování se střídají v rychlém tempu. Foto: ing. Miroslav Rýgl
4. Žárlící partner nesmí ztrácet sebeúctu. Normální žárlící člověk pochopí, že „lépe je mít na hlavě parohy než máslo“, jak pravil Vladislav Vančura. Scestný je naopak přístup „nic než věrnost nemá smysl, neboť bez ní je život pouhým živořením“. Patologický žárlivec nevnímá, jak se sám svým chováním degraduje. Není mu trapné promlouvat k manželce jako opilý námořník k prostitutce nejhoršího ražení. 5. Vyřešit osobní a vztahové problémy, které patří k žárlivosti. Normální je uvědomit si, že nutkavé žárlivecké úvahy nemají smysl a že manželství, má-li být spokojené, nelze vnímat černobíle. Co vedlo k nevěře či k žárlivosti? Nezůstá10
vají v partnerství jiné nevyřešené problémy, k nimž je vhodné obrátit pozornost? Patologický žárlivec takového pohledu není schopen. Subjektivně nevnímá jiný problém kromě žárlení. 6. Přeformulovat význam žárlivosti a tím poskytnout příznivější a méně negativní interpretace této vášně. Například zkusit žárlivost chápat jako projev lásky. Pokud je žárlení bezdůvodné, jsou postižení partneři ochotni takové přeznačkování akceptovat pod podmínkou, že se žárlivecké ataky už nebudou opakovat. Jestliže sám žárlivec přeznačkování ochotně přijme a začne bagatelizovat své minulé chování, nelze ovšem zaručit, že k opakování takových scén nedojde. 7. Rozvinout nové strategie zvládajícího chování. Situačně žárlící, který je motivován svůj problém řešit, se může naučit celé řadě nových forem chování. Jako test lze použít požadavek prostorového oddělení: Když pocítíte v přítomnosti svého partnera žárlivost a zároveň budete chtít svá podezření řešit, odejděte z místnosti. Běžte si zaběhat, projeďte se na kole až do únavy, běžte uklidit sklep… Situační žárlivec je obvykle skutečně schopen pochopit, že jedinou možnou prevencí žárliveckého konfliktu je dočasně nebýt s partnerem ve stejné místnosti. Patologický žárlivec to možná akceptuje slovně, ale rozhodně to neudělá. 8. Zvýšit symetrii moci a rozhodování. V rámci terapie situační žárlivosti je třeba podporovat otevřené manželství, v němž část volného času tráví každý zvlášť (má například vlastní koníčky, přátele). Patologickému žárlivci vyhovuje „být stále spolu“ a sám zaujímat rozhodovací pozici. 9. Zvýšit vzájemnou kontrolu nad tím, jakou rychlostí se partneři stávají závislými na sobě navzájem. Přes urážky, výhrůžky, fyzickou agresi je patologický žárlivec na svém protějšku závislý. Představa samostatného života se v jeho mysli rovná katastrofě. Normální člověk přinejmenším připustí, že žít chvíli sám, například obklopen jen svými oblíbenými knihami, hudbou, počítačem atd., má něco do sebe. 10. Specifikovat signály, které každému z partnerů ukazují, v jakém stadiu vztahu se druhý nachází. Například žárlící požaduje návrat vztahu na sentimentálně-romantickou úroveň, zatímco jeho protějšek je ochoten ke vzájemnému přizpůsobení se a pro udržení vztahu vidí i jisté racionální důvody. Dobrým testem je postoj k extrémně vyostřenému výroku „jsem s tebou jen kvůli dětem“. V sentimentálně-romantickém milování je něco podobného zcela nepřijatelné. Ve fázi vzájemné adaptace to lze přijmout (přestože ve skutečnosti „jen kvůli dětem“ v manželství setrvává jen málokdo, obvykle mívá ještě jinou motivaci). Tomáš Novák, Psychologie dnes 11/08
Z ROZHOVORU S VALTREM KOMÁRKEM:
a ti lidé se dostávají k penězovodům, včetně penězovodu z Evropské unie. Pro všechny mladé ambiciózní lidi je to jasný vzkaz, že Nepřipadá vám uplynulé století jako politika je nejlepší prostředek k oslnivé karidoba zmařených nadějí? Nadšení z prv- éře a současně že oslnivá kariéra v jakémní republiky skončilo válkou, poválečné koli oboru není možná bez politiky. Jenže to budování procesy 50. let, nadějná 60. léta všechno nevyplývá ani tak z nějaké ubohosti převálcovala normalizace, o smyslu same- současných českých politiků, ty problémy tové revoluce už zapochyboval i Václav jsou daleko hlubší. Žijeme v konzumní společnosti. Náboženství tu ztratilo vliv, spotřeHavel… ba se stala základní hodnotou Já bych řekl, že to bylo naproa žene ekonomický boom. sto výjimečné století, přeBožstvo konzumní společdevším proto, že lidstvo se nosti mění na zboží všechno v něm octlo strašně blízko – umění, sport, nakonec i tu totální zkáze lidskosti. Opravpolitiku. Morální hodnoty du moc nechybělo a Hitler se odsouvají do pozadí, provyhrál. Kdyby měl trochu tože vadí spotřebě. Původní inteligentnější politiku. On si poslání politiky, tedy realive velmi krátké době podrobil zace demokracie, ustupuje. celou Evropu a nová germánTaky třeba zmizela smysluská civilizace by znamenala plnost systému odměňovádegeneraci lidstva, s tím šílení. Tady fotbalista, hokejista ným rasismem, s tím masomůže vydělávat stamiliony, vým vražděním. Dnes to tak Foto: Ondřej Němec stejně tak nějaký pětatřicetinevypadá, ale bylo to strašně reálné. Na Ukrajině Němce vítali chle- letý manažer v bance. A daleko vzdělanější bem a solí jako spasitele, byli demolova- a poctivější učitel nebo chirurg má jen dvacet ní a nechtěli bolševismus. Ale ten dobrý tisíc, protože prostě stát na něj nemá peníze. muž Hitler je hned začal věšet, pro něj to Nebo nějakej knihovník, to je už úplnej troubyli untermensch, podlidé. To století ukázalo ba, ten musí dělat za čtrnáct tisíc. Já bych se dvě věci: Že lidstvo je schopno sebezkázy. rád zeptal těch nažehlených rádobyliberálů: A zároveň že je schopno obrovského vzepětí Prosím vás, jak si můžete myslet, že bude lidskosti, aby zkáze zabránilo. Tahle historic- fungovat společnost, kde už neexistuje vazba ká naděje převažuje nad těmi miliony zmaře- mezi odměnou, kvalifikací a výkonem? A nepřipadáte si někdy se svými názory ných životů. A dnešní frustrace? To jsou jen bolístky, spíš ztráta iluzí než nadějí. Protože o zušlechťování člověka jako Don Quijote? nejde o život. Do KSČ jste vstoupil v 16ti letech a strá- Tak Don Quijote na tom byl líp, protože měl vil v ní 44 let. Když to trochu přeženu, svého Sancho Panzu, kdežto já tu musím sám zemřete jednou s Internacionálou na luxovat a občas si i vyprat. Já vím, že ideje rtech, nebo jste nakonec dospěl k poznání, je třeba snést z nebe na zem. Pravdu a lásže svět je prostě takový, jaký je, a člověk se ku tady prodával Václav Havel na každém rohu a stejně nezvítězila. Přitom je to vlastně s tím musí smířit? No, nebude to Internacionála, spíš Dvořá- tak jednoduché: Lidi by měli být víc lidmi. kovo Largo, s čím jednou odejdu… Ale ta A neměli by se se vším smiřovat. My jsme myšlenka, kterou mi předestíráte a která mě si třeba na tu nerovnost v odměňování úplně pronásleduje od mládí, je pravdivá, jen tro- zvykli, jako by to bylo manažerovo právo, chu změnila tvar. Původně byla jednoduchá: mít víc než chirurg. Právě teď zažíváme globální finančproti špatnostem tohoto světa vybuduje svět nový. Dneska bych to už nebral jako vzpou- ní krizi, způsobenou právě touhou po co ru proti špatnostem světa, spíš jako úsilí nejvyšším zisku. Nejde vlastně spíš o krizi o neustálé duchovní povznesení člověka. morálky než ekonomie? Dneska je pro mě daleko důležitější než boj Máte z velké části pravdu, protože ekonomiproti imperialismu snaha o to, aby lidé četli, ka není nic odlidštěného, to jsou vztahy lidí chodili do divadla, zkrátka posilovali v sobě na trhu. Pokud člověk vyrábí a prodává kvalidskou dimenzi. Protože špatnost světa je litní zboží, je vše v pořádku. Ale jakmile se jenom odrazem lidské špatnosti a lepší svět chce bez ohledu na kvalitu za každou cenu bude odrazem kultivace člověka. Kdybych obohatit, přestává systém fungovat. Několik si fandil, pasoval bych se na rytíře dobré set bankovních lídrů může ve své nenasynaděje. Protože nic jiného než naději stejně tnosti připravit miliony lidí o práci. Ale to ukazuje na nutnost korekce této společnosti, nemáme. Když jsme u těch lidských špatností, protože systém se vymkl kontrole. Rozhodně nezdá se vám, že politika se stala hlav- nemám na mysli nějaký návrat k socialismu, ně výnosným byznysem? Bez ohledu na ale demokracie by znovu měla nabýt kontroly nad ekonomikou. Státy nesmějí být kontnějaké ideje? Je to tak, jak to říkáte. Politika se stala zvlášt- rolovány velkými korporacemi, ale voliči. Za dva roky vám bude 80. Přinesl vám ním obchodem s mocí. A jakmile získáte moc, udělujete místa, od ministrů po radní, váš věk nějaké důležité poznání? 11
KATOLICISMUS MORAVSKÝ A ČESKÝ O moravském katolicismu se nikde v Katolických novinách nedočteme, je to ledovcová řeka, která teče pod povrchem, ale je široká a silná. Katolickými novinami se nesmíme nechat zmást, neboť, jak známo, je píší pražští intelektuálové pro moravské katolíky a na Moravě se ví, že život je jinde. Na Moravě se ostatně kupuje spíše Světlo, které více odráží duši národa. Moravská církev je široká jako je široká moravská zem. Pravda, víra na Moravě je občas smíchaná s pověrami, občas trochu s pohanstvím a je schopna do sebe vstřebat různé proudy a směry, fokolaríny, charismatiky, nejroztodivnější eucharistická bratrstva, Mariinu legii, Opus Dei, skrytou církev, neokatechumenát, a biskupský sbor, kněžstvo i všechen vykoupený lid se neproblematicky skryje v její náruči. Český katolicismus je zásadovější, ostřejší, vyhrocenější, připraven se bít za svou věc a zemřít mučednickou smrtí s praporem v ruce. Moravský katolík je připraven též zemřít mučednickou smrtí, ale nedělá kolem toho tolik povyku a nezve k této příležitosti kameramany. Pražští kněží mluví o ďáblu opatrně, spíše zdůrazňují motiv pokušení, a že když se budeme postit, najednou v hladu pocítíme své vnitřní démony a že to jsou vlastně konec konců ti ďáblové našeho nevědomí a tak dále a tak podobně. V Praze se hodně mluví o Freudovi a Jungovi, individuaci, numinóznu a religionistické psychologii. Pro moravského kněze je naopak ďábel neprobleMyslím, že jo. Například to, že se pachtíme za málo smysluplnými věcmi. Mluvím o sobě. V Prognostickém ústavu nebo předtím ve Státní plánovací komisi jsem byl až chorobně pracovitý. Dělal jsem denně 1214 hodin, porada střídala poradu, těšilo mě, když jsem se blýsknul, třeba svou pamětí. Měl jsem úspěch a byl jsem suverén. A reálný efekt té práce? Já byl třeba u projekce desítek závodů, to byly stovky porad a jednání – a ty závody jsou dnes v ruinách. Život by se neměl takhle hloupě promrhávat. Je škoda každého dne. A když je člověku tolik, co mně, je krásné dýchat, projít se v přírodě, v tomhle věku už to není samozřejmé. Těch dobrých věcí je tolik a některých se tvrdě držím – jednou týdně například chodím do divadla. Pořád hodně čtu. A v mém věku se pochopitelně zabývám i myšlenkou: Kéž by se mi podařilo šťastně zemřít. Ona existuje šťastná smrt? Klidná, s životem smířená a nebolestná smrt je štěstí. Já viděl tolik trpení a bolestného umírání. Vlastně závidím těm hluboce věřícím křesťanům, já bohužel tuhle kotvu nemám. Ale zatím bych ještě rád důstojně žil, jsem rád za každý den. No, kdyby mi to někdo říkal ve čtyřiceti, pomyslel bych si: Koukněte se na toho blbečka, von je rád, že žije! Alena Plavcová, Pátek LN 1/09
maticky skutečnou osobou s kopytem a rohy, a pokud jej farář v kázání prezentuje tak jak jsme zvyklí, věřící mu nevzrušeně naslouchají. V Praze by možná kněze odmítajícího podávat svaté přijímání na ruku postavili mimo službu. Na Moravě faráři podávat na ruku odmítají, známý farář mi dokonce svěřil svěží postřeh, že povodně na Moravě v roce 97 časově odpovídaly zavedení podávání na ruku. V Praze by s takovou myšlenkou neuspěl. Když se slepý rakouský poutník umyl v naší lechovické studánce a po návratu do Rakouska viděl, nedělá se kolem toho žádný humbuk, vždyť takové věci se dějí a patří do řádu světa, spolu s anděly, vílami a zjeveními mrtvých. V Praze by se taková věc nemohla stát, neboť v Čechách již víly nežijí. Když se na Turzovce zjevila místnímu hajnému Panna Maria, český katolík se ptá „jak je to možné?“, zatímco moravský katolík se ptá „co chtěla?“ Když náš tehdy čtyřiaosmdesátiletý farník pan K. se s dovolením postavil po mši svaté k ambonu a líčil všem přítomným v lavicích svůj sen, ve kterém se ocitl v kostele, viděl světlo a Pannu Marii, které je náš kostel zasvěcen, nikdo se nesmál a nikdo ho nepodezříval z exhibicionismu. Takhle to přece v životě chodí, pan K. jen popsal co viděl, neboť popisoval prostou všední věc a šli jsme domů a všichni si to pamatujeme. U nás na Moravě jsou věci na svých místech a svět je ještě plný toho co je za-zrakem. Na pouť do moravských Žarošic vypraví každá z okolních obcí svou sochu Panny Marie. V kostele se jednou sešlo 46 mariánských soch! Jsou vidět procesí, kde čtyři muži nesou sochu s blikající svatozáří na jakési desce, za nimi mašíruje pátý se zahradním kolečkem, na kterém veze autobaterii, která lunapark napájí. Takovéto pestré obrazy duchovního života v Čechách nevidět. V Praze začínají křesťané pomalu objevovat kouzlo tradice a poklady minulosti našich zbožných předků. Oprašují se staré zpěvy a hymny, které se pak s velkou slávou zpívají při mši svaté. Na Moravě se tyto hymny rovněž zpívají při mši svaté, ovšem stále ještě jako součást denního života. V Praze tradici objevují, na Moravě se z ní ještě nevyšlo. Pražští katolíci volí buď ODS, zelené, lidovce nebo ČSSD a faráři před volbami opatrně nabádají, aby volili moudře. Na Moravě se faráři nepotřebují obtěžovat: víra v tradici, v Boha a v lidoveckou partaj tvoří pevný monolit, nezávislý na tom, co se v Praze děje. Politická orientace je otázkou víry, ne rozumářství a je naprosto nezávislá na konkrétních krocích konkrétních stran. Politika se ostatně řeší dole ve sklepě. Pražský katolík je zaujatý touhou po aggiornamentu, má zájem dělat věci moderně
a liturgii přiblížit člověku dneška, vymýšlí kytarové mše, nové nápěvy a snaží se věci zpestřit a ozvláštnit a liturgické texty upravit na moderní češtinu. Moravští katolíci se nadále modlí Synu svému rač nás poroučeti, k Synu svému rač nás přivésti, aniž by již přesně věděli co to znamená, ale záleží snad na tom? Po druhém Vatikánu byl na Moravě prudký opor k přesunu oltářů doprostřed, lidé byli zvyklí jinak a tradicionalisté se radovali a poukazovali na lidový instinkt a sensus fidei. Když ovšem někteří tradicionalisté dneška oltáře přesouvají zpět, naráží na tentýž odpor, lidé si totiž na nové rozložení již zvykli. Samozřejmě že nejde o teologii, jde o to, aby v kostele byly věci na svých místech. Ze stejných důvodů věřící na Moravě
Foto: Roland Lipták
těžko odpouští výměnu kaplanů po roce nebo dvou. Když si už pomalu začínají zvykat, přijde zase někdo jiný a tak pořád dokola. Člověk pak v neděli ráno neví do čeho jde. Řád věcí chce tentýž kostel, téhož kněze, tutéž hodinu a své místo v lavici. Co byste chtěli pořád vymýšlet? V Praze se pomalu přestává pohřbívat, na Moravě se při vynášení rakve ve dveřích domu rakev třikrát pozvedne, jak se sluší a patří, aby duchové byli spokojeni. Povinností kněze je dům, rakev a později i hrob okouřit a řádně vykropit. Nebožtík pak ještě občas někoho navštíví ve snu nebo k večeru na cestě, ale taková setkání nestojí za řeč o nic víc než setkání se živým. Není zde smělce, který by manželství uzavřel v květnu. V nejmenované vesničce na Moravě jsem měl předposlední dubnovou sobotu čtyři svatby, poslední dubnovou sobotu šest svateb, v celém květnu nula svateb a první červnovou sobotu šest svateb. Pražského katolíka by zajímalo proč. Odpověď je jednoduchá, v květnu se manželství zkrátka a dobře uzavírat nemá a všichni to ví a včetně farního úřadu se to všeobecně respektuje. Prostě nemá. V Praze se přemýšlí o tom, zda by se v konsekračních slovech mělo změnit „vydává za všechny“ na „vydává za mnohé“ a reflektuje se, jak by se posunul teologický význam celé věci a jaký by to mělo vliv na hermeneutiku. Na Moravě se přemýšlí o tom, jakou by měla dechovka zahrát po konsekračních slo-
vech fanfáru, někteří kněží totiž i na Moravě fanfáru odmítají, obvykle se ale na poutích hraje. Pokud někdo na Moravě tuší, že před nedávnem proběhl plenární sněm, jeho závěry nejsou známy a impakt na liturgii nulový. Na jaře probíhá výkrop polí a svatoblažejské požehnání se uděluje dvěma zkříženými svícemi. Na podzim se do kostela přináší z vděčnosti obilí, kukuřice, dýně a výpěstky vinic a zahrad. Po bohoslužbách se plodiny tajemně kladou mimo kostel k sochám světců, což je nevysvětlitelné, nebo alespoň ne v mantinelech katolické teologie. Pražskému zpovědníku penitenti ze široka otevírají své nitro, jedná se spíše o dlouhý a hluboký rozhovor, pocity jsou důležitější než skutky a celá liturgie svátosti smíření je běh na dlouhou trať, okolnosti hříchu jsou široce rozebírány, včetně počasí a kolik osmin oblohy bylo pokryto mraky. Na Moravě chceme slyšet hlavně hříchy, stručně a jasně, skutky, ne pocity, a svátost delší než tři minuty je považována za exces. Copak nevidíte tu frontu? Legendární korpulentní moravský kněz byl znám, jak častokráte vyběhl ze zpovědnice a na čekající had kajícníků křičel „Hříchy, hříchy! nic než hříchy! Omáčka mě nezajímá!“ Křehcí pražští penitenti by zřejmě nápor nevydrželi, na Moravě, jak již bylo vzpomenuto, měl neustále dlouhou frontu zájemců o odpuštění. Marek Orko Vácha
K přípravě na bohoslužby o nedělích a svátcích sobota 17.1. 18 h. Lukavice neděle 18.1. 2. v mezidobí 7.15 h. Letohrad 1 Sam 3,3-b-10.19 8.45 h. Mistrovice Ž 40 10.15 h. Orlice 1 Kor 6,13c-20 J 1,35-42 sobota 24.1. 18 h. Mistrovice neděle 25.1. 3. v mezidobí 7.15 h. Letohrad Jon 3,1-5.10 8.45 h. Lukavice Ž 25 10.15 h. Orlice 1 Kor 7,29-31 Mk 1,14-20 sobota 31.2. 18 h. Lukavice neděle 1.2. 4. v mezidobí 7.15 h. Letohrad Dt 18,15-20 8.45 h. Mistrovice Ž 95 10.15 h. Orlice 1 Kor 7,32-35 Mk 1,21b-28 sobota 7.2. 18 h. Mistrovice neděle 10.3. 5. v mezidobí 7.15 h. Letohrad Job 7,1-4.6-7 8.45 h. Lukavice Ž 147 10.15 h. Orlice 1 Kor 9,16-23 Mk 1,29-39
Okénko do farnosti - Vydavatel Farnost sv. Václava v Letohradě Adresa redakce: Václavské náměstí 57, 561 51 Letohrad • Redakce: Iva Marková, Miloslava Šejvlová, Václav Vacek, jazyková úprava Jana Kalousková, e-mail:
[email protected] • digitální podobu naleznete na www.letohrad.farnost.cz Rejstříkové č. MK ČR E 12797 • Sazba: JPG, Tisk: Grantis s.r.o. tel. 465 525 741
