PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. - 20. června 2014
LA VERNA – HORA STIGMAT SV. FRANTIŠKA Bratr František, „druhý Kristus“, se narodil v Assisi koncem roku 1181 v rodině Petra Bernardoneho, bohatého obchodníka s látkami, a Jany Pikiové. Pokřtěn byl v bazilice sv. Rufina a na křtu dostal jméno Jan. Když se ale později otec vrátil z Francie, rozhodl se, že mu změní jméno na Francesco (František). Chlapci se už v dětství dostalo křesťanského vzdělání u kněží v kostele sv. Jiří. Ovšem povahové rysy a tu nejlepší výchovu získal u matky, ženy velmi milé, ale současně náročné, horoucí křesťanky, která se zcela věnovala rodině. František byl plný života, vlídný, a upřímného srdce. Od otce se záhy naučil obchodnímu umění, jež dokázal velmi moudře a se ziskem uplatňovat. Upřednostňoval však bezstarostný a galantní život, společnost přátel, hostiny, výlety, večírky a zpěvy. Nikdy však nepoužíval vulgárních slov, ani se nedopouštěl neomaleností. Otci, který lamentoval nad lehkomyslností a velkodušností syna, matka odpovídala: „Uvidíš, že se František neztratí: tolik miluje Pána Boha a je tak dobrý!“ A vskutku, jeho osobnost se vyznačovala dobrotou a láskou. Proto u všech požíval náklonnosti a úcty; zvláště pak u jednoho, který když potkal mladíka, prostřel před ním svůj plášť a pozdravil ho slovy: „Pokoj a dobro“. Mladý František byl veselý, bezstarostný, plný snů a radosti ze života; nikdy však nezapomínal na chudé: když je potkal, s velkou vlídností jim velkoryse rozdával almužny. On, bohatý, vzdělaný a marnotratný mladík, brzy stanul v čele skupiny svých přátel. Byl prvním na hostinách, prim držel v soutěžích poezie, byl prvním v dětských představeních vlastních jeho době, ale především snil o tom, že se stane zdatným rytířem ve službách milované Assisi. V roce 1202 vzplanula mezi Assisi a Perugií ostrá válka. Ani ne dvacetiletý František se tak v rytířské zbroji octl mezi vojskem svého města. Ale na stráni Collestrada nedaleko Perugie upadl po krutém boji do zajetí a téměř rok strávil v perugijského vězení, (Nad hradbami). Život vězněných v ponurém žaláři plynul
velmi smutně; František, na rozdíl od ostatních, však zůstával klidný a plný důvěry; chlácholil roztrpčelé spoluvězně a zpíval a zpíval: „Vznešenou budoucnost před sebou mám, světem vším budu uctíván“. „Jsi blázen“, říkali mu druhové. František ale nebyl blázen; byl vnitřně přesvědčen, že jednoho dne se mu dostane zcela mimořádného úkolu! Po návratu z vězení se František roznemohl; byl to první dotek Milosti, která stále víc a víc přibližovala srdce mladíka k Bohu. František byl ještě v rekonvalescenci, když se jal pro sebe nezvykle uvažovat: hledal „něco“, co neznal. Pěšky či v sedle koně křižoval pole a obdivoval krásu přírody. Uchyloval se do jeskyní v Subasiu, aby se tam modlil. Přesto se nevzdával snu stát se rytířem. Proto se rozhodl odejít do daleké Puglie a bojovat v šiku proslulého vojevůdce Gualtiera z Brienne. Byly to doby, kdy bohatí městští mladíci, uchváceni četbou počinů krále Artura a Rytířů kulatého stolu, snili o tom, že i oni dokáží něco podobného. Po cestě do Spoleta však Františka zastavil nějaký „HLAS“: byl to důrazný hlas Pána, který jej vyzýval, aby se vrátil do Assisi, a tam čekal na další „příkazy“. František, zjevně ohromený, se tedy vrátil do rodného městečka. Už to nebyl on. Jeho myšlenky se stále více zaobíraly nebeskými „záležitostmi“. Často vyhledával samotu a modlitbu. Jednoho dne se rozhodl pozvat přátele k „večeři na rozloučenou“, a uprostřed hostiny oznámil, že se zasnoubil s nejvznešenější, nejbohatší a nejkrásnější dívkou Assisi. „Jak se jmenuje?“, ptali se ho společníci. „Jmenuje se paní Chudoba“, odvětil František. Nato syn Petra Bernardoneho mlčky opustil sál a zmizel. Bylo to zřejmě v tyto dny, co pěšky či v sedle svého oře křižoval louky v okolí Assisi, když tu jednoho dne narazil na odporného malomocného; byl zhnusen a snažil se utéci: malomocenství bylo v té době strašlivá a nakažlivá nemoc. Po několika chvílích váhání se však mladík zastavil, upřeně pohleděl na odpornou bytost, slezl z koně, dodal si odvahy, malomocného objal a políbil. To bylo jeho první vítězství: rozhodující pro celý jeho další život. Pochopil, že v nemocných a znetvořených údech malomocného chudáka je trpící Kristus. Od té chvíle začal František navštěvovala lazarety, vězněné, bránit utiskované, těšit sklíčené: spatřoval v nich odlesk ukřižovaného Krista. 2
V Závěti, kterou diktoval krátce před svou smrtí, říká: „ … a vše, co se mi zdálo hořkým, se proměnilo v sladkost duše i těla“. Právě v oněch dnech, kdy František neustále hledal samotu, octl se poblíž kostelíka sv. Damiána, jemuž pro jeho opuštěnost, hrozilo zhroucení. Bůh jej vyzval, aby do něj vstoupil. Zatímco se modlil u paty kříže, zaslechl třikrát Ježíšův hlas: „Františku, chceš-li konat mou vůli, musíš se zcela zříci sám sebe, a do budoucna pohrdat vším, co jsi dosud miloval. Jedině tak si zamiluješ pokoru, sebezapření a chudobu; a naopak shledáš hořkým a nesnesitelným to, co se ti kdysi zdálo sladkým, a co ti kdysi nahánělo strach a hrůzu, to ti nyní dá sílu a nevýslovnou radost“. Onen něžný Hlas, jenž pronikal tichem starobylého kostelíka sv. Damiána, vyzýval Františka, aby se vzdal své minulosti a zcela se spojil s Kristem. Krátce nato znovu zaznívá Ježíšův hlas: „Františku, jdi a oprav můj dům, který - jak vidíš, - se hroutí“. Byl to symbolický příkaz, který mladíka pověřoval velkolepým úkolem: obnovit základy Kristovy Církve, která byla tehdy drásána herezemi, nešvary a simonií. František si tento příkaz vyložil doslova, a vlastníma rukama se dal opravovat starobylý kostelík. Potřeboval však peníze. Aby je získal, vzal z otcova „krámu“ role drahocenných látek, odebral se do Foligna a tam je prodal i s koněm. Takto získané peníze pak přinesl knězi Silvestrovi, kustódovi kostelíka svatého Damiána, aby zajistil opravu: ten však odmítl, protože byl přesvědčen o tom, že peníze jsou nekalého původu, a také proto, že se bál hněvu mladíkova otce, Petra Bernardoneho. A vskutku, pár dní nato byl František předvolán otcem před soud biskupa Quida. Mladík svlékl své šaty, odevzdal je otci, zřekl se dědictví a zvolal: „Slyšte mě všichni; do této chvíle jsem za svého otce uznával Petra Bernardoneho, od nynějška budu s důvěrou opakovat: Otče náš, který jsi na nebesích!“ Tento krajní počin byl Františkovým „Zasnoubením“ s „Paní Chudobou“. Tím, že se zřekl majetku, nebyl už František ničím vázán. Bos, oděn do pytloviny, kterou mu přehodil biskupův zahradník, aby zahalil jeho nahotu, začal chodit ulicemi Assisi, a na náměstích i na stupních kostelů kázal pokání, pokoj, odpuštění a Boží království. Jeho spoluobčané ho však považovali za „blázna a šílence“, házeli po něm kamením a blátem. František se ale nehněval; s radostí přijímal urážky a děkoval Pánu za 3
tyto zkoušky, žehnal tomu, kdo ho pronásledoval a odpouštěl! Po krátkém pobytu u benediktinů u Santa Maria ve Valfabrica, dospěl František do Gubbia, kde jej přijal jeho přítel z vojny: rytíř Federico Spadalunga, který jej – jak praví kroniky – oděl do tuniky, která se následně stala „šatem“ františkánů (kutna ve tvaru kříže). Po návratu do Assisi, trávil Prosťáček čas opravou kostelíka sv. Damiána, hlásáním evangelia, vyzýváním všech, aby šli za Ježíšem, sloužil malomocným a dům od domu prosil ve jménu Páně o almužnu. Zpočátku nepřátelští obyvatelé Assisi, začali postupně odpovídat na jeho veselý pozdrav „Pán di děj pokoj“, a stále větší skupiny se zbožným zaujetí naslouchaly jeho kázáním. Františkovo evangelijní poselství začalo pronikat do srdcí jeho posluchačů, takže někteří se dokonce rozhodli následovat jeho příkladu, .. kráčet v jeho „šlépějích“. Prvními „společníky“ se stali Bernardo z Quintavalle, Pietro Cattani a Egidio. Tito prodali své jmění, oblékli prostou kutnu a přidali se k „Božímu bláznovi“. „Milníky“ jejich života se staly především tři úryvky evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno co máš, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi: pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, a ni peníze, ani dvoje šaty. Jestliže vás obyvatelé nějakého města nepřijmou, při odchodu si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim“ (Lk 9,3-4). „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho. Kdo však svůj život pro mne ztratí, zachrání si ho“ (Mt 16,24-25). Bernarda, Petra a Egidia pak následovali Sabbatino, Morico, Giovanni della Cappella, Filippo Lungo, Giovanni da San Costanzo, Barbaro, Bernardo z Vigilante, Angelo Tancredi, Silvestro; a dále: Leone, Rufino, Angelo z Rieti, Masseo, Illuminato, Ginepro, Leonardo, Elia, Pacifico, a mnoho, mnoho dalších. Když počet „bratří“ dosáhl jedenácti (či dvanácti), považoval František za nezbytné požádat papeže o schválení Řádu života, založeného na „evangelijní chudobě“ a schválení kázání. Tak „Kajícníci z Assisi“ (to byl totiž jejich původní název) vyrazili v roce 1210 z Rivotorto a dospěli do Říma, kde se setkali s papežem Inocencem III. Ten zpočátku váhal, ale po napomenutí ve snu nakonec s radostí a nadějí jejich požadavky schválil. 4
Jakmile dosáhl souhlasu k hlásání evangelia, zvolil si František jako nové místo přebývání kapli Porziuncolu, vyslal své první společníky po dvou na náboženskou misi po Itálii a Evropě. A jak žili tito „Kajícníci z Assisi“? Nic nevlastnili: na Pána složili svá srdce, své sny, touhy i naděje. Během dne pomáhali bez jakéhokoli nároku na odměnu každému, kdo o to požádal. Často pomáhali rolníkům v práci na polích a posluhovali nemocným v nemocnicích. Chodili dům od domu, zasévali do srdcí dobré semeno lásky, víry a pokoje. Lidé byli dojati a učili se milovat, odpouštět a žehnat životu. V tichu nocí se odebírali na osamělá místa (pustevny), tady meditovali evangelium a čerpali nové světlo a novou sílu. Byli skutečným „Vojem lásky“ za vítězství Krista. Čas plynul a počet Františkových společníků vzrůstal. V Assisi žila jedna dívka jménem Klára, dcera šlechtice Favaroneho z Offreduccia a Ortolany. Ve svém ctnostmi prozářeném mládí byla doslova uchvácena Františkovým kázáním a vroucně si přála setkat se s ním, připojit se k jeho následovníkům a zcela odevzdat svůj život Ježíši, velkému Králi! Roku 1212, den po Květné neděli, v noci z 27. na 28. března, Klára v doprovodu své chůvy Bony z Guelfuccio překročila práh Porziuncoly, kde ji s vědomím biskupa guida očekával František. Dívka odložila drahocenné šaty a šperky, oblékla drsnou tuniku a kolem pasu si uvázala hrubý provaz. Syn Petra Bernardoneho jí ostříhal plavé vlasy a hlavu jí pokryl černým závojem. Dívka současně složila sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, a uznala Františka za svého představeného. S Klárou z Assisi vznikl „druhý řád“, který František nazval „Řád chudých dam“, a své útočiště nalezly u sv. Damiána. Chudé, ale vědomy si, že jsou skutečné paní, neboť pravé panství je v duši; jsou vznešené a bohaté paní, protože jsou snoubenkami Ježíše, který je pánem, jemuž patří všechno. Jsou dámami hodnými nejvyššího respektu ze strany lidí i světa. František spolu s bratřími všemožně usiloval přinést všude „Slovo evangelia“. Vstupoval do měst, dvorců, procházel vesnicemi a všude vyzýval k lásce, odpuštění, pokoji a bratrství. Poté, co prošel území Umbrie a Lazia, dospěl do Toskánska, poté do Marche, Emilie, Benátska, Lombardie, … a pokračoval do Francie a Španělska, přičemž všude zanechával poklady svého slova a svých ctností. Měl však 5
„v zásuvce“ sen: dospět do islámských zemí, setkat se s „nevěřícími“ a dát jim poznat Ježíše! Po nemalých těžkostech se Františkovi podařilo dostat do Egypta. Předstoupil před sultána Malik-el-Kamila s nadějí, že ho obrátí. Jeho snahy však byly marné. Kromě osobního přátelství se sultánem však se mu dostalo i svolení, že může hlásat víru v Krista muslimům a dovolení navštívit posvátná místa Ježíšova života. Vrátil se odtud ještě více zapálen pro „Děťátko betlémské“ a pro „Ukřižovaného na Kalvárii“. Návštěva Božího Prosťáčka ve Svaté zemi nebyla marná. Později byla tato Svatá místa svěřena jeho bratřím, kteří je pečlivě, až k prolití krve, chránili před „nevěřícími“. Jen co se vrátil do vlasti a krátce si odpočinul, dal se František znovu do apoštolského života. Jednoho dne, když měl namířeno do Bevagna a procházel vesnicí Cannara, uviděl na pahorku ptactvo všech barev a všeho druhu, jako by se tu shromáždilo k nějaké mimořádné události. František, lnoucí láskou k těmto tvorům, nechal společníky na cestě: „Počkejte na mě – řekl jim – jdu se zeptat a podívat, co tito naši bratři dělají“. Jen co se k nim přiblížil, oslovil je s nesmírnou vlídností: „Bratři moji, ptáčci, chvalte Pána a velebte ho, milujte ho a služte mu s radostí. Projevujte mu velkou oddanost; učinil vás nejvznešenějšími ze všech tvorů; dal vám peří, aby vás zahalil, křídla k létání, dává vám přebývat ve vzdušné průzračnosti. Nesejete ani nesklízíte, a přece vám dává všechno, co k životu potřebujete“. Po těchto slovech ptáčci – každý po svém – projevovali jásavou radost, a František byl šťastný, že mohl být uprostřed těchto tvorů, procházel mezi nimi, svou tunikou jim čechral hlavičky a tělíčka; požehnal jim a jen co dokončil kříž, dovolil jim, aby odlétli. Vzlétli mu nad hlavu a švitoříce zamířili zpátky do svých hnízd. Tento příběh je pro nás všechny sladkou a důraznou připomínkou, abychom neustále chválili a velebili Dárce všeho dobra, a současně povzbuzením k naprosté důvěře v Boží Prozřetelnost. Nic se nemůže postavit do cesty Boží všemohoucnosti! Jednoho dne František přišel do města Gubbia, a s bolestí shledal, že obyvatelé jsou vyděšeni kvůli statnému a dravému vlkovi, který se potuluje v okolí a trhá zvířata a dokonce i lidi. Měl s těmito lidmi soucit a na Pánovo vnuknutí šel mu sám a bezbranný v ústrety. 6
Když se šelma objevila, poznamenal se křížem a vztáhl k němu ruce, řka: „Bratře vlku, pojď sem ke mně. Kristovým jménem ti přikazuji, abys nepůsobil zlo mně ani nikomu jinému“. A vlk k němu hned přiběhl. Lidé, kteří zpovzdálí slídili ve stromoví, ani nedýchali, když se František skláněl nad vyhladovělou šelmou a pravil: „Bratře vlku, způsobils v těchto končinách velké škody, když ses vrhal na Boží tvory a dokonce i na lidi, stvořené k Božímu obrazu. Za to zasluhuješ oprátku jako zločinec a vrah. Lidé na tebe nadávají a nenávidí tě. Ale já chci, bratře vlku, aby mezi nimi a tebou zavládl pokoj“. Vlk jako by jeho slovům rozuměl, sklonil hlavu a slavnostně vrtěl ocasem na znamení, že návrh přijímá. František však ještě upřesnil svůj požadavek a dodal: „Bratře vlku, protože chceš tento pokoj zachovat, slibuji ti, že den co den budeš od lidí této krajiny dostávat pokrm, abys žil, takže už nebudeš trpět hladem“. Vlk se postavil na nohy, pozvedl přední tlapu a na znamení důvěry ji položil světci do ruky. Ten ji s radostným úsměvem tiskl, za úžasu a slz přítomných. Od onoho dne zklidnělá šelma přicházela do domovů a dostávala hojnou potravu. Kolem roku 1221, když se Františkovo „Hnutí“ rozšířilo po celém katolickém světě, na pevném kmeni vypučel nový „výhonek“: „Třetí řád“, následující po Menších bratřích (první řád) a Klariskách (druhý řád). Tento umožňoval lidem obojího pohlaví, kteří nemohli opustit svět jako bratři či sestry, aby žili podle Řádu, který je těmto podobný. Tak touha po odříkání a dokonalosti, která panovala v srdcích tolika laiků, nacházela své uspokojení ve „Velkém řádu“. Někteří z Františkových nejbližších, jako kardinál Ugolino (Stoupenec řádu), velký dobrodinec hrabě Orgando z Chiusi, nesmírně přívětivá šlechtična Jacopa ze Settesoli, dobrotiví manželé Luchesovi z Poggibonsi, už začali nový život, aniž by opustili svět. Nazýval se „Sdružením kajícníků“, a následně pak „Třetí františkánský řád“. K jeho stoupencům patřilo (a patří) bez počtu laiků všech vrstev a stavů: kněží, biskupové a dokonce i knížata, králové a papežové. Tento záměr byl vskutku prozřetelnostní a ohromil svět, který evangelium zapomněl. Nastolil nový způsob života, vrátil důstojnost chudým a prostým; odzbrojil mstu a nenávist; do srdcí, myslí i jednání vnesl lásku. V roce 1223, poté, co dostal od papeže Honoria III. schválení Řádových pravidel (program života založený na evangeliu), František, jenž s vroucí něžností miloval 7
Ježíše, toužil oslavit v Grecciu vánoce zcela neobvyklým způsobem. Dal zavolat Jana Velitu, zámožného muže a věrného „terciáře“, a řekl mu: „Rád bych znovu prožil onu nebeskou noc: spatřil na vlastní oči Ježíška, jak se narodil v Betlémě ve stáji, chudičký a nuzný, jen z lásky k nám. Jdi do Greccia a najdi v lese mezi skalami vhodnou jeskyni; přines do ní jesle se slámou a přiveď tam volka a oslíka. S bratry i lidmi oslavíme příchod Božího Syna na zem“. V srdci Františka, zaníceném láskou ke Kristu, se tak zrodil první Betlém, který nás rok co rok dojímá, a dává nám zažít tajemství Lásky, která se o prvních vánocích stala pro nás člověkem. S velkým nadšením se vše připravilo k posvátné noci. Bratři, přišedší i ze vzdálených pousteven, vytvořili s rozžatými svícemi korunu kolem jeskyně. K nim se připojili mužové a ženy z blízkých osad. O půlnoci začala mše svatá, při níž František coby diakon, zpíval evangelium o Narození. Pak líbezným hlasem vyprávěl o velkém tajemství narození Spasitele. Když uložil Děťátko do jeskyně, všichni přítomní v úžasu patřili, jak ono Dítě ze dřeva oživlo a hýbalo se jako by bylo živé. Tímto zázrakem chtěl Ježíš odměnit horoucí Františkovu lásku, který tím, že postavil jesličky okouzlil milióny dětí a dal roztát ledovému nezájmu miliónů srdcí. V září roku 1224, v doprovodu několika nejvěrnějších bratří, František překročil práh pustevny ve Verně. Po celé dny byla jeho modlitba stále vroucnější, a podobala se úzkosti lásky. Uprostřed slz a vzdechů se hlasitě modlil: „Můj Pane, Ježíši Kriste, o dvě milosti tě ještě před smrtí prosím: tou první je, abych v duši i těle cítil onu trýzeň, kterous ty, nejsladší Ježíši snášel v hodinu svého krutého Utrpení; druhou pak, abych ve svém srdci cítil – nakolik je to možné – onu velkou lásku, jíž jsi ty, Synu Boží hořel natolik, že jsi pro nás, ubohé hříšníky, svobodně podstoupil bolestné mučednictví“. Mlčel a stál se zkříženýma rukama; jevil se jako stín zdrceného muže, stráveného posty a utrpením. V jeho tváři se však zračil jas žáru lásky, který jej v nitru stravoval. Nehybně patřil k východu, když tu znenadání se dokořán otevřelo nebe s velkým zábleskem, a jeho exstatickým očím se zjevil ohněm sršící okřídlený seraf a vtiskl mu obraz Ukřižovaného. Celá Verna se skvěla v oslnivém světle, jež osvěcovalo okolní hory, pahorky i údolí. František byl proklán; po celém těle cítil strašnou drásavou bolest a ztratil vědomí. Když se probral z vytržení, cítil, že jej proniká dvojí bolest, drásavá a příjemná; na rukou, nohou se objevily Kristovy hřeby, a v boku byla viditelná a krvácející rána Ukřižovaného mučedníka. „Mezi Tiberou a Arnem, na hrubém kameni, od Krista se mu dostává pečeti poslední co po dvě léta v údech svých nosí“ (Dante, Ráj, zpěv XI, verše 106-8). Na sklonku života bylo celé Františkovo tělo trýzněno stigmaty, skoro úplnou slepotou a závažnou nemocí žaludku, která mu dokonce nedovolovala ani se najíst. Jeho společníci, s úmyslem ulehčit mu v těžkých bolestech, jej zavedli do příbytku poblíž Klářina kláštera. Bylo to právě v zimě 1224-1225. Na tomto místě, kde zaslechl první povolání, složil Prosťáček svou úchvatnou Píseň stvoření (Canticus creaturarum, či „Zpěv o bratru Slunci“), který je nejstarší Písní italské literatury: Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane, tvé jsou chvály, sláva, čest a všecko požehnání; jen tobě patří, tys Nejvyšší, oslovit tě jménem žádný člověk hoden není. Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními, a především panem bratrem sluncem, jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ; krásný je a září velikou se skvěje, Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy; na nebi stvořils je jasné, jak drahokamy krásné. 8
Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr, skrze vzduch a mraky, jasno, všecka počasí, jimiž všem svým tvorům žíti dáváš. Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá. Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň, který poskytuješ našim nocím, a je krásný, radostný a mohutný a silný. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi, která dává život a jež vládne nade všemi a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy. Chválen buď, můj Pane, skrz ty, kdo z tvé lásky odpouštějí a snášejí nemoci a protivenství. Blažení jsou ti, kdo věrně v míru vytrvají, neboť ty je budeš korunovat v nebi. Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku – smrt těla, před níž žádný živý člověk kam utéci nemá. Běda těm, kdo zemrou ve smrtelných hříších! Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli konec zastih! Druhá smrt, smrt duše, nic jim zlého neudělá. Chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu a s velikou pokorou mu služte! Chvalozpěv stvoření je světcovou závětí; na prahu smrti je oslavou života; objetím ve chvíli loučení; melodií v hořkém trápení; je láskou, co přemáhá bolest; je základem našeho umění; je tajemstvím plnosti našeho křesťanství; tajemstvím naší nesmrtelnosti. Po tolikerých obětech, nastala pro bratra Františka hodina povolání; „smrt přijal se zpěvem na rtech“, napsal Tomáš z Celana, jeho první životopisec. Uvědomoval si blížící se konec a byl šťastný že umírá v milované Porziuncule. Dříve, než opustil tento svět, prosil všechny za odpuštění, žehnal duchovním synům a dcerám, žehnal milované a drahé Assisi. Pak se ponořil do hluboké modlitby: „Jen pojď, sestřičko smrti … Hle, už volá mě můj Pán..“. Bylo to večer, 3. října 1226. Průzračný horizont, bez jediného mráčku, jakoby čekal na Prosťáčkův poslední vzdech. Na tváři Apoštola Umbrie, jenž se sladkým úsměvem zvolna umíral se rozhostilo jemné světlo. Bolestné mlčení panující v srdcích všech přítomných, kteří se skláněli nad vybledlou tváří, aby spatřili poslední záblesk života, prolomil zpěv „bratří skřivanů“.Tak odešla jeho svatá duše. Jeden z bratří ji spatřil jako zářící hvězdu, vystupující k nebi. Jeho blažené tělo, tonoucí v jasu, a vydávající vůni lilií, spočívalo na holé zemi za úžasu přítomných a zbožných polibků prostých bratří. Jeho ostatky byly uloženy v kostele sv. Jiří; následně pak byly přeneseny do monumentálního náhrobku, který k jeho slávě zbudoval bratr Eliáš. Slavný hrob svatého patriarchy, „zcela serafínského co do vroucnosti“ je cílem poutí z celého světa. Poklekají tu milióny lidí všech vyznání i společenských vrstev, prosí o světlo a sílu, o oporu a pokoj. Tento hrob činí z Assisi JERUZALÉM ZÁPADU! PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, mše svatá u hrobu sv. Františka, Assisi, 8. června 2007 9
RADIABAT
VELUT STELLA FULGENS IN CALIGINE NOCTIS ET QUASI MANE EXPANSUM SUPER TENEBRAS Z Apoštolského listu papeže Jana Pavla II. u příležitosti 800. výročí narození sv. Františka z Assisi „Skvěl se jako zářivá hvězda v temnotě noci a jako jitřní světlo pronikající temnoty“: těmito slovy svatého Františka z Assisi představil Tomáš z Celana, který byl jeho první životopisec. V knize Kvítků sv. Františka čteme, že bratr Masseo, jeden z prvních Prosťáčkových společníků, se jednoho dne obrátil na světce s otázkou: „Proč jde za tebou celý svět?“ I po osmi staletích od narození sv. Františka si tato otázka uchovává celou svou aktuálnost. Ba dokonce se zdá, že je více oprávněná než tehdy. Nejenže se v těchto osmi staletích zvětšil zástup těch, kdo zblízka kráčeli ve šlépějích sv. Františka, když přijali za svou životní Řeholi, kterou vytvořil, ale vzrostl i obdiv a sympatie všech lidí, namísto toho, aby s postupem času upadly v zapomnění – jak tomu v případě lidských věcí bývá - , stále více se prohlubovaly a staly se všeobecně známými, takže zanechaly nesmazatelnou pečeť v křesťanské spiritualitě, v umění, poezii a téměř ve všech výrazech západní civilizace. Italský národ, který měl tu výsadu, že se v něm narodil, si ho zvolil za svého hlavního patrona, spolu se svou další velkou dcerou, Kateřinou Sienskou. Jeho věhlas pak překročil hranice Evropy, takže se na něj právem mohou aplikovat slova evangelia: „všude, kde bude hlásáno toto evangelium, bude se vyprávět i o tom, co vykonal“ (Mt 26,13). František se jeví jako muž obecné shody ve smyslu, že všichni, kdo poznali jeho životní sílu se shodují v tom, že příklad lidství, který uskutečnil, považují za zcela platný. Odtud vhodnost znovu si položit o tomto výročí prostou otázku bratra Masseo: proč jde celý svět za Františkem z Assisi? První odpověď na tuto otázku by se dala formulovat takto: lidé obdivují a milují světce z Assisi proto, že v něm vidí příkladným způsobem uskutečněno to, po čem sami nejvíce touží, aniž by toho kdy v životě mohli dosáhnout, totiž radost, svobodu, pokoj, harmonii a smír mezi lidmi i věcmi. 10
Ve všech viděl bratry A právě všechny tyto věci a ještě mnohé další se v jedinečném jase skví na životě prosťáčka z Assisi. Především radost. František je znám jako člověk dokonalé radosti. Během celého jeho života „jeho nejvyšším a zaníceným úsilím bylo mít a uchovat si duchovní radost“. Prameny vyprávějí, že často v sobě tento nával radosti nedokázal udržet a tehdy propukal v jásot na způsob potulných pěvců, s kousky dřeva představoval hráče na housle a francouzsky pěl chvály Bohu. Františkova radost vyvěrala z úžasu, s nímž ve své prostotě a nevinnosti svého srdce dokázal kontemplovat všechny věci i události; ale pramenila především z naděje, kterou nosil v srdci a která mu dala zvolat: „Dobro, jež očekávám je tak veliké, že jakékoli soužení je mi slastí“. František skoro nikdy neužíval slova svoboda, a přece celý jeho život byl ve skutečnosti mimořádným projevem evangelijní svobody. Všechny jeho postoje i jednání vypovídají o vnitřní svobodě a spontánnosti člověka, jehož nejvyšším zákonem byla láska a který byl zcela zakořeněn v Bohu. Františkova svoboda se však nestaví proti poslušnosti Církvi a dokonce „každému lidskému tvoru“, ale naopak právě z ní vyvěrá. V jedinečném světle se v něm skví původní ideál člověka, být svobodný a pánem světa, v poslušnosti Bohu. Tady tkví i mimořádně důvěrný vztah a poslušnost všech tvorů vůči prosťáčkovi, kdy ptáčci usedají, aby si vyslechli jeho kázání, vlk – podle známé legendy – na jeho slovo zkrotne, ba i samotný oheň se vůči němu zachová „zdvořile“, když zmírnil svůj žár. „Tím, že kráčel cestou poslušnosti a dokonalé podřízenosti Boží vůli – píše jeho první životopisec – zasloužil si tak velkou moc, že jej poslouchali tvorové“. Františkova svoboda pak byla především plodem jeho dobrovolné chudoby, která jej zbavila jakékoli pozemské chamtivosti a úzkosti, a učinila z něj jednoho těch, kdo – řečeno slovy apoštola – „nemají nic a přece jim patří všechno“ (2Kor 6,10). 11
Kromě toho, že byl mužem dokonalé radosti a svobody, zůstal František z Assisi v paměti lidstva jako světec pokoje a všeobecného bratrství. Nejhlubším kořenem Františkova pokoje je Bůh sám, k němuž se v modlitbě obrací těmito slovy: „Ty jsi mírností, tys jistotou, tys pokojem“. Tato nicméně nabyla lidské formy a výrazu v Ježíši Kristu, který se stal „naším pokojem“ (Ef 2,14); v něm – píše světec, cituje slova sv. Pavla – „v něm bylo smířeno s Bohem vše, co je na nebi i na zemi“. „Pán ti dej pokoj“, tak zněl Františkův pozdrav, kterým se na základě Božího zjevené obracel ke všem lidem1. Byl skutečně – jak říká evangelium – „činitelem pokoje“ (Mt 5,9); „veškerá podstata jeho slov směřovala k utišení nepřátelství a k pokládání základů nových svazků pokoje“. Vnesl pokoj mezi různé společenské vrstvy téhož města, které mezi sebou krvavě bojovaly, když svou modlitbou dal na útěk démony, působící nesváry; obnovil mír mezi městy; mezi kněžími a lidem, a také podle legendy, mezi lidmi a šelmami. Pokoj, podle Františka, přichází skrze odpuštění; proto když chtěl v Assisi nastolit pokoj mezi purkmistrem a biskupem, kteří se mezi sebou hádali, přidal ke své Písni na bratra slunce známá slova: „Buď chválen, Pane můj , za ty, kdo odpouštějí pro lásku tvou“. V žádném člověku František neviděl nepřítele, nýbrž ve všech viděl bratry. To jej vedlo k tomu, že překonal všechny překážky své doby a hlásal Kristovu lásku dokonce Saracénům, čímž dal vzejít duchu dialogu a ekumenizmu mezi lidmi různých kultur, ras a náboženství, což se jeví jako nejkrásnější vymoženost naší doby. František navíc rozšířil tento postoj všeobecného bratrství na všechno tvorstvo, a to i neživé: na slunce, měsíc, vodu, vítr, oheň, zemi, které nazval bratřími a sestrami, a vždy je zahrnoval citlivým respektem a něžností. Píše se o něm, že „všechny stvořené bytosti zahrnoval neslýchanou oddanou láskou, vyprávěl jim o Pánu a vybízel je, aby ho chválili“. Srv. Závěť, „Salutationem mihi Dominus revelavit, ut diceremus: Dominus det tibi pacem“. 12 1
S ohledem na tuto skutečnost a také proto, abych vyšel vstříc přání těch, kdo se v naší době právem starají o uchování lidského prostředí na zemi, vyhlásil jsem apoštolským listem ze dne 29. listopadu 1979, svatého Františka patronem všech příznivců ekologie. Františkovo jednání je však současně nejvýmluvnějším důkazem toho, že tvorové a prvky země se před neoprávněným a škodlivým ničením neuchrání, než tím, že budou nazírány v biblickém světle stvoření a vykoupení, jako stvoření, čili svěřené odpovědnosti, nikoli vrtochu člověka, a jež spolu s ním očekává, že bude „vysvobozeno z područí pomíjivosti, aby vstoupilo do slávy Božích synů“ (Řím 8,21).
Dospěl k radosti skrze utrpení Až doposud jsem uváděl některé věci, pro něž je celé lidstvo na Františka hrdé a nepřestává mu projevovat svůj obdiv: radost, svobodu, pokoj a všeobecné bratrství. Kdybychom však tady ustrnuli, nešlo by než o planý obdiv, který dnešnímu člověku říká málo či nic o tom, jak těchto dober dosáhnout. Bylo by to stejné, jako kdybychom chtěli sbírat plody, a pominuli přitom kmen a kořen stromu. Aby toto slavení Františkova výročí zanechalo skutečnou pečeť ve svědomí, je třeba sestoupit ke kořenu a odhalit, jakou cestou tyto nádherné plody v životě prosťáčka uzrály. Pokoj, radost, svoboda a láska se totiž ve Františkově srdci neoctly šťastnou náhodou či jako dar přírody, nýbrž vypěstovaly se díky rozhodnutí a dramatickému procesu, který on shrnuje do výrazu „činit pokání“, a který v úvodu své Závěti popisuje takto: „Pán udělil mně, Františkovi, abych takto začal s pokáním, protože dokud jsem byl ve svých hříších, zdálo se mi příliš krutým dívat se na malomocné; a sám pán mě k nim přivedl a měl jsem s nimi soucit. Když jsem pak od nich odcházel, to, co mi předtím bylo hořkostí, se změnilo v sladkost duše i těla. A pak jsem odešel ze světa“. „Činit pokání“ či „žít v pokání“ je výrazem, který se ve spisech světce nejvíce opakuje, a který nejlépe shrnuje celý jeho život i kázání. V jednom rozhodném okamžiku svého nového života, otevřel knihu evangelia a od Krista se mu dostalo slova, které poznamenalo zbytek jeho dní: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe“ (Mt 16,24; Lk 9,23). Sebezapření bylo cestou, díky níž František našel svůj „život“. Dospěl k radosti skrze utrpení, ke svobodě poslušností a naprostým sebezapřením, k lásce ke všem tvorům pak „nenávistí k sobě samému“, neboli, řečí evangelia - překonáním sobectví. Jednoho dne cestou bratru Lvovi vyložil, že pravá a dokonalá radost spočívá v přijetí jakéhokoli druhu utrpení a těžkostí z lásky ke Kristu“. „Žít v pokání“, pro Františka znamenalo uznat se vší závažností skutečnost hříchu, žít v neustálém pokání před Bohem a toto své vnitřní pokání a bolest konkrétně projevovat přísnou askezí, až do té míry, že před smrtí cítil potřebu prosit za odpuštění „bratra tělo“ za to, jak s ním za života tvrdě nakládal. 13
Celá tato cesta, po níž František kráčel, je v křesťanské řeči shrnuta do jednoho slova: kříž. František z Assisi byl a je pro Církev trvalým odkazem na ústřední místo kerygmatu kříže. Skoro bychom řekli, že Bůh chtěl použít Prosťáčka, aby znovu vysadil strom života „uprostřed náměstí“, totiž uvnitř Církve. Proto když jsem se v tomto jubilejním roce jeho narození odebral na pouť k hrobu světce, cítil jsem potřebu prosit jej těmito slovy: „Tajemství tvého bohatství se skrývá v kristově kříži … nauč nás, stejně jako apoštol Pavel naučil tebe, abychom „nekladli svou chloubu do ničeho jiného, než do kříže našeho Pána Ježíše Krista“. Ukřižovaný provázel Františka od začátku až do konce jeho nového života, a poznamenal ho dokonce i navenek ve Verně, kdy mu vtiskl svatá stigmata, a tak z něj učinil „živé zpřítomnění Ukřižovaného“. Vše u něj bylo po příkladu Krista ukřižovaného; i poslední pohnutkou jeho radikální chudoby bylo následování Ukřižovaného. Krátce před smrtí František shrnul svou mimořádnou duchovní zkušenost v prostém ale nesmírně hlubokém vyznání: „Znám Krista chudého a ukřižovaného!“ Vskutku, od chvíle svého obrácení, žil ve stavu trvalé stigmatizace. Když se znovu vrátíme k počáteční otázce: „Proč jde za tebou celý svět?, nyní víme, že odpověď je obsažena ve slovech Kristových: „Já až budu vyvýšen ze země, potáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). Ano, všichni lidé jsou přitahováni Františkem z Assisi, protože on, v následování svého božského Mistra, přijal, že bude „vyvýšen ze země“, totiž ukřižován, takže - podle slov apoštola - to už není on, kdo žije, ale v něm žije Kristus (Gal 2,20). Světu, jakým je ten náš, zaměřený všemi silami na překonání utrpení, a přitom bezvýsledně, ba zdá se jako by upadal do úzkosti tím hlubší, čím více se snaží vyloučit to, co považuje za prvořadé příčiny samotného utrpení, František z Assisi bez spousty slov, avšak s mimořádnou věrohodností svého života, připomíná křesťanskou cestu k tomuto cíli, která spočívá v překonání poslední příčiny utrpení a nespravedlnosti, kterou je hřích a především hřích sobectví, skrze účast na Kristově kříži. Tím, že v sobě člověk křižuje své staré „já“, překonává mrtvý bod individualizmu, který tíhne k podřizování všeho vlastnímu zájmu, a takřka láme kruh starobylosti a smrti a vstupuje do nového kruhu, jehož středem je Boha jeho obvodem všichni bratři. Stává se tak novým stvořením v Kristu. On, jenž z vlastní zkušenosti poznal mimořádnou plodnost, obsaženou v rozhodnutí „činit pokání“, ať vyprosí i nám, dnešním křesťanům, dar pochopit, že se nestaneme novými lidmi, kteří zakoušejí radost, svobodu a pokoj, než uznáním hříchu, který je v nás, přijetím cesty opravdové lítosti a pak přinášením „plodů hodných pokání“ (srv. Lk 3,8). 14
STIGMATA SV. FRANTIŠKA „Na hoře la Verna v Toskánsku, připomínka vtištění svatých stigmat, která pro úchvatnou Boží milost byla vtisknuta do rukou, nohou a do boku sv. Františka, zakladatele Řádu menších bratří“, - těchto pár souhrnných slov popisuje v Římském martyrologiu - u data 17. září. Psal se rok 1224, a svatý František chtěl prožít v tichu a samotě čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela. Světec z Assisi si totiž po příkladu svého Mistra a Pána zvykl uchylovat se do ústraní a pousteven, aby setrvávat na těchto místech v modlitbě a niterném spojení s Ježíšem. Věděl, že jakýkoli apoštolát by zůstal sterilní, pokud by se neopíral o duchovní růst vlastního vnitřního života. Mnoho míst Umbrie, Toskánska i Lazia se pyšní tím, že na nich během těchto častých uchýlení se do samoty, pobýval Prosťáček z Assisi. Jedním z těchto míst byla i la Verna a patřila nepochybně mezi světcovy nejoblíbenější. Už za časů Františkových byla nehostinnou a drsnou horou – „hrubou skálou“ řečeno slovy Danta Alighieriho – vypínající se k nebi v casentinském údolí. Vrchol hory tvoří z velké části strmá skála, vzbuzující dojem nepřístupné pevnosti. Legenda vypráví, že viditelná hluboká trhlina s ohromnými sesutými bloky, vznikla v důsledku zemětřesení, k němuž došlo po Ježíšově smrti na Golgotě, kdy se „roztrhly skály“ (Mt 27,51). Jak už jsem zmínil, toto místo bylo majetkem hraběte Orlanda z Chiusi, který jej věnoval sv. Františkovi, a jeho bratři tu pak postavili malou pustevnu. Veden Boží prozřetelností, uchýlil se František na toto místo, aby tu rozjímal o Ježíšově utrpení. A právě tehdy došlo k zázračné události. Modlil se těmito slovy: „Pane můj, Ježíši Kriste, o dvě věci tě ještě prosím dřív, než umřu: tou první je, abych ve své duši a na svém těle - nakolik je to možné - zakusil onu bolest, kterous ty, nejsladší Ježíši, snášel ve chvíli svého krutého umučení; druhou pak, abych ve svém srdci – nakolik je to možné – pocítil 15
onu nezměrnou lásku, kterous jsi hořel ty, Synáčku Boží,když jsi neváhal podstoupit pro nás, hříšníky, tolikeré utrpení“. Jeho modlitba nezůstala oslyšena. Byl uznán hodným přijmout na svém těle viditelná znamení Kristova utrpení. K zázraku došlo způsobem tak obdivuhodným, že pastýři a obyvatelé okolních osad vyprávěli bratřím, že asi hodinu viděli horu la Verna v plamenech, jati strachem, že jde o požár anebo, že vyšlo slunce dřív než obvykle. Svatý Bonaventura z Bagnoreggia tuto událost popsal takto: „Jednoho rána, před svátkem Povýšení Svatého Kříže, zatímco se modlil na úbočí hory, spatřil postavu serafína se šesti křídly, jasnými jako plápolající oheň, jenž sestupoval z nebeské výsosti: v okamžení se snesl až k Božímu muži. Tehdy se mezi jeho perutěmi objevil zjev ukřižovaného člověka, jenž měl ruce a nohy rozpřažené a přibité na kříž. Dvě křídla se zvedala nad jeho hlavou, dvě byla rozpřažena k letu a dvě zakrývala celé tělo. Při tomto pohledu byl jat hlubokým úžasem. Srdce mu současně zaplavovala radost i zármutek. Zakoušel radost, když viděl milý pohled Kristův, který na něm spočíval v postavě serafína. Ale právě tehdy z Božího zjevení konečně pochopil důvod, proč mu Boží prozřetelnost dopřála toto vidění, totiž, aby mu předem dala poznat, že on, přítel Kristův, bude zcela proměněn k viditelnému obrazu ukřižovaného Ježíše Krista; nikoli mučednictvím těla, ale ohněm ducha“ (Leg. Maj. I., 13,3). A byl to sám Ježíš, jenž Františkovi při zjevení objasnil význam tohoto zázraku: „“Víš, …, co jsem ti učinil?“ Dal jsem ti stigmata, která jsou znamením mého utrpení, protože jsi mým praporečníkem. A protože v den své smrti jsem sestoupil do pekel, a všechny duše, které jsem tam nalezl, jsem odtud v síle těchto mých stigmat vysvobodil; tak i tobě uděluji, že každoročně, v den tvé smrti se vydáš do očistce, a všechny duše tvých tří řádů, jakož i ostatních, kteří tě uctívali, a které tam najdeš, v síle těchto stigmat vyprostíš a uvedeš do slávy ráje, a tak mi budeš podobným ve smrti, jako jsi mi podobný za života“ (O svatých stigmatech sv. Františka a úvahách nad nimi, III. úvaha). A Bonaventura pokračuje, že když vidění zmizelo, zanechalo v srdci světce „obdivuhodný žár a stejně úchvatná znamení vyrytá na jeho těle. Hned totiž na jeho rukou, nohou se začaly ukazovat znamení po hřebech, jak je před chvílí viděli ve zjevu ukřižovaného člověka. Právě uprostřed nohou a rukou bylo vidět, že jsou přibity hřeby; hlavičky hřebů čněly na vnitřní straně dlaní a na horní straně nohou, zatímco špice vyčnívaly na straně opačné. Hlavičky v rukou a na nohou byly kulaté a černé; špice však byly protažené, zahnuté zpátky a jakoby znovu zatlučené, a vycházely ze samotného těla, vyčnívajíce nad zbytkem těla. Pravý bok byl proklán kopím a pokrytý rudou ranou, z níž často vytékala krev, zbrocujíc tuniku i obvazy“ (Leg. Maj., I., 13,3). 16
Pokud jde o rány Utrpení, první životopisec, abruzzský Tomáš z Celana, ve svém „Prvním životě svatého Františka“, říkal, že „bylo úžasné vidět uprostřed rukou a nohou (Prosťáčka z Assisi), nikoli otvory po hřebech, nýbrž samotné hřeby vytvořené z těla v odstínu železa a bok purpurově zbarvený krví. Stigmata mučednictví nenaháněla strach nikomu, naopak – dodávala vážnosti a ladu, jako černé kamínky v běloskvoucí dlažbě“ (II., 113). I přes obšírné popisy a souhrny, jakož i skutečnost, že stigmata měla mnoho očitých svědků, nelze přejít mlčením fakt, že kanonizační bula sv. Františka ze dne 19. července 1228 – „Mira circa nos“, vydaná tedy necelé dva roky po smrti světce, se o nich vůbec nezmiňuje. Po pravdě řečeno, už u některých jeho současníků se setkáváme s pochybnostmi i otevřeným popíráním stigmat, která brali jako výplod klamu a podvod. I sám Řehoř IX., jak patrno, ještě předtím, než přistoupil k Františkově kanonizaci, měl stran tohoto zázračného faktu pochybnosti. Zpravuje o tom sv. Bonaventura v kapitole své „Legendy major“, věnované „Zázračné moci Prosťáčkových stigmat“. Píše tu, že „papež Řehoř IX., blahé paměti, jemuž světec předpověděl zvolení na Petrův stolec, ještě před kanonizací praporečníka kříže (tedy sv. Františka), měl v srdci pochybnosti stran rány v jeho boku. A přece, jedné noci - jak v slzách vypráví sám slavný pontifex – se mu ve snu zjevil blahoslavený František, který jej s přísnou tváří pro tyto pochybnosti pokáral a pozvednuv pravé rámě, odhalil ránu a žádal jej, aby přinesl lahvičku, do níž měl zachytit krev, která vyvěrala a stékala z jeho boku. Papež ve vidění přinesl požadovanou lahvičku přinesl a viděl, jak se až po okraj naplnila lidskou krví. Od té chvíle vzplál k tomuto posvátnému divu velkou úctou k tomuto a vroucím zanícením, až do té míry, že nesnesl, když se někdo ve své pýše a domýšlivosti odvážil znevažovat skutečnost oněch zářivých znamení, aniž by ho přísně nenapomenul“ (Leg. Maj., II., 1,2).Tuto epizodu mistrně zvěčnil Giotto na freskách horní baziliky sv. Františka v Assisi. Církev, po zralé úvaze, v celkem devíti papežských bulách (počínaje Řehořem IX., přes Alexandra IV. až po Mikuláše III.), v letech 1237-1291 hájila Františkova stigmata, aniž by nicméně vyslovila definitivní výklad fenoménu, jehož geneze je nadpřirozená a vyvěrá z Lásky. Ne náhodou proto učitel Církve, sv. František Saleský, ve svém pojednání „Traktát o Boží lásce“ z roku 1616, dává stigmata světce z Assisi do vztahu se soucitnou láskou ukřižovaného Krista, a říká, že to byl právě on, kdo proměnil srdce Prosťáčka ve „druhého 17
Ukřižovaného“. Sv. Jan z Kříže dodává, že stigmata jsou zjevením, důsledkem rány lásky, a proto aby se staly zjevnými je zapotřebí nadpřirozeného zásahu. Církev uznala mimořádnost tohoto fenoménu, k němuž došlo v roce 1224, a chápe jej jako privilegované znamení, jež Kristus udělil svému pokornému služebníku z Assisi, a toto uznání projevila i v ohledu liturgickém, kdy tuto událost zařadila do kalendáře. Papež Benedikt XI., Boccasini z Trevisa, pak schválil františkánskému řádu i celému katolickému světu, aby se tato památka slavila každoročně dne 17. září. La Verna v Casentinu ve východním Toskánsku, severně od Arezza, je především místem víry a modlitby, úcty ke sv. Františkovi. Právě sem, na tento strmý a skalnatý útes se uchyloval k modlitbě a pokání. Tady, v září roku 1224 dostal stigmata. La Verna se od té chvíle stala místem ducha pohrouženého do mystického a úchvatného kontextu vytvořeného zčásti františkány, díky architektuře a umění konventu, ale především díky přírodnímu prostředí, výmluvnému od nepaměti totiž zcela zvláštní skalní útes, obklopený kouzelnou přírodou. Tvar Posvátného Kamene La Verny, jakýsi druh „zubu“ na apeninském hřebeni se jeví jako zcela jedinečný v celém casentinském údolí. Stačí se jen přiblížit, a před zrakem našeho úžasu vyvstává vrchol útesu, na němž byla vybudována františkánská svatyně, nesoucí název „Útes stigmat“. Tento skalnatý „zub“ se zcela vymyká prostředí nádherných bukových a jehličnatých lesů, tvořících jakoby lem svatyně, a provázejících meditativní krok poutníka. Snad nejkrásnější a nejprovozovanější je nepochybně výstup na Pennu, vrchol hory, z něhož se otvírá nezapomenutelný pohled na celý kraj Romagna. Hora Verna vstoupila do dějin velkých posvátných míst světa díky jednomu setkání, prodchnutému hlubokou lidskostí, zdvořilostí a duchovním společenstvím. Na jaře roku 1213 procházel svatý František spolu s frátrem Lvem krajem kolem Montefeltro, když tu u hradu sv. Lva zaslechl veselí právě probíhající slavnosti: zřejmě šlo o investituru nějakého rytíře. A to byla pro světce příležitost, jak se setkat s lidmi, promluvit s nimi o evangeliu, o lásce. Vydal se tedy vzhůru k hradu, na jehož nádvoří zřejmě probíhalo zápolení minestrelů. František vystoupil na zídku a jal se mluvit na téma své písně o lásce: Dobro, jež očekávám je tak velké, že jakékoli soužení je mi potěšením. Jeho slova byla tak zanícená, že uchvátil pohled i pozornost všech. Mezi posluchači byl hrabě z Chiusi v Casentinu, Orlando Catani. Jak ho tak poslouchal, cítil ve svém nitru potřebu promluvit si s tímto novým člověkem, otevřít mu své srdce a svěřit mu smýšlení své duše. Proto hned jak skončil kázání jej o to požádal. Františka to potěšilo, ale chtěl, aby napřed splnil své zdvořilostní a přátelské povinnosti. Pocti přátele, kteří tě pozvali na slavnost a poobědvej s nimi. Potom si promluvíme, jak budeš chtít. Setkání bylo intenzívní. Hrabě nalezl ve slovech Božího muže světlo, ale rozhovor mu dal spatřit alespoň odlesk Františkovy duše. Rozhodl se proto věnovat mu dar, který by se mu hodil k naplnění jeho touhy patřit zcela Bohu, jeho tíhnutí k samotě: „V Toskánsku vlastním horu, jmenuje se Vernia. Je na velmi odlehlém a nehostinném místě, naprosto ideální pro toho, kdo by chtěl konat pokání vzdálen od lidí, anebo touží po životě v samotě. Pokud se ti bude líbit, rád ji, Františku, pro spásu mé duše věnuji tobě a tvým druhům.“ Návrh se Františkovi líbil. Krátce nato 18
poslal dva ze svých druhů, aby se na místo šli podívat, a poté, co se přesvědčil, že hrabě mluvil pravdu, s velikou radostí horu přijal. Tak se la Verna stala jednou z pousteven, kde každoročně trávil delší čas v usebranosti a modlitbě. Nevíme kolikrát sem svatý František vystoupil. Víme však, že tu strávil čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela, na konci léta roku 1224. Právě tehdy byl zřejmě v la Verně naposled. Byl unavený a nemocný. Jako by pro něj začínala nová niterná pouť se svým Pánem. V la Verně, v nocích modlitby, samoty a vytržení, nachází odvahu k prosbě: zakusit trochu z oné lásky a bolesti, kterou Ježíš Kristus prožíval ve chvílích svého utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. A jeho modlitba byla vyslyšena. Kolem svátku Povýšení Svatého Kříže (14. září) dostává jeho tělo rány Ukřižovaného. Na rukou, nohou se tvoří výrustky ve tvaru hřebů. O ničem podobném se dějiny nezmiňují. Liturgie svátku Stigmat (17. září) na něj vztahuje slova sv. Pavla: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, ale ve mně žije Kristus… Já totiž na svém těle nosím Ježíšovy rány“ (Gal 2,20; 6,17). Po příjezdu od Chiusi della Verna, vítá poutníka stín gigantických buků, a socha sv. Františka, který žádá dítě, které jde na trh s hrdličkami, aby je pustilo na svobodu. Jen co překročíme práh železné brány, vystupujeme ke svatyni.
Non est in toto sanctior orbe mons Nápis nad původním vstupním portálem do svatyně: NA ZEMI NENÍ POSVÁTNĚJŠÍ HORY, NEŽ TATO.
Na hrubé skále mezi Tiberou a Arnem dostal od Krista znamení poslední, a po dvě léta je nosil na těle svém. Zvenku, napravo od oblouku čteme tříverší z Dantova Ráje, v němž Dante v několika řádcích vystihuje historicko-geografické vrstevnice La Verny. Skutečně se nacházíme mezi údolím Tibery a Arna, kde dva roky před smrtí (1226), na této hoře gigantických skal, byl František poznamenán Kristovými stigmaty (1224). 19
Tato malá kaplička, zvaná KAPLE PTÁČKŮ, se nachází na začátku posledního úseku stezky, vedoucí od Beccia (část Chiusi della Verna) ke svatyni. Byla vybudována v roce 1602 jako připomínka události, o níž čteme v Kvítcích sv. Františka: Když se František poprvé ubíral na horu La Verna, uvítal jej právě na tomto místě velký slet rozmanitých ptáčků, kteří máváním a tleskáním křídel všichni projevovali velikou radost. František tehdy řekl svým bratřím, že je to znamení Božího zalíbení: „našemu Pánu Ježíši Kristu se líbí, abychom přebývali na tomto pustém místě“.
EXTERIÉR BAZILIKY z roku 1509 s náměstím zvaným „ciferník“ kvůli slunečním hodinám, které se nacházejí na pravé stěně baziliky. 20
INTERIÉR BAZILIKY s majestátnými varhanami (1926, restaurovány a rozšířeny v letech 1951 a 1967: 90 rejstříků, 5700 píšťal; kromě provázení liturgie zaznívají každoročně v červenci a srpnu u příležitosti koncertů slavných světových varhaníků) a proslulou
smaltovanou keramikou Andrey della Robbia.
ZVĚSTOVÁNÍ (výška 2,10, šířka 2,14, 86 částí). Tento výjev je považován za vrcholné dílo A. della Robbia. Panna Maria, sedící nalevo v postoji hluboké pokory, napravo anděl Gabriel s přívětivým výrazem v tváři, uprostřed váza lilií a holubice symbolizující Ducha svatého. Nad andělem pak Věčný Otec obklopen hlavami šestí cherubů. Na podstavci pak čteme: „ECCIE ANCILLA DOMINI FIAT MIHI SECUNDUM VERBUM TUUM." (Hle, jsem služebnice Páně, staniž se mi podle tvého slova.). V letech 1400-1500 se zrodilo, rozvinulo i zaniklo velkolepé umělecké dílo rodu Della Robbia. Posvátné výjevy,obdivuhodně vytvořené ze smaltované keramiky, některé pak barvené, bohaté na detaily vzbuzují dojem jako by šlo o mramorové sochy. Výraz, který přivedla k dokonalosti hlava rodiny Lukáš, pokračoval u synovce Ondřeje a jeho syna Jana. Jednotlivé části byly nejprve vyrobeny v dílně a pak složeny do konečné podoby na místě.
NAROZENÍ (výška 2,20, šířka 1,70, 95 částí). Dole vlevo leží Ježíš na slámě a před ním klečí Panna Marie v úkonu klanění. Vpravo a vlevo je rozmístěno osm andělů ve skupinkách po dvou Dva z nich drží nápis „"GLORIA IN EXCELSIS DEO“. Nad nimi pak Věčný Otec obklopen hlavami šesti cherubů; mezi Ním a Synem pak Duch svatý – symbol holubice. Na podstavci je nápis: "VERBUM CARO FACTUM EST DE VIRGINE MARIA" (Z Panny Marie se Slovo stalo tělem).
21
KAPLE STIGMAT je mocnou a odvážnou stavbou, spočívající na nejvyšší hraně útesu vysokého kolem 60 metrů. Byla postavena v roce 1263 (v této části lesa, 39 let předtím (1224) dostal sv. František stigmata.
Interiér kaple stigmat je považován za srdce svatyně. Den co den v 15h se na toto místo odebírá z baziliky procesí františkánských bratří a poutníků, v upomínku stigmat sv. Františka, přičemž se čtou pojednání vyprávějící o této mimořádné události, k níž došlo v září roku 1224, kdy se světci, dlícímu v hluboké modlitbě, zjevil okřídlený seraf, a vtiskl mu znamení Kristova utrpení.
UKŘIŽOVÁNÍ (výška 5,65m, šířka 4,20m, obraz složen ze 720 částí). Dole vlevo klečí sv. František a vedle něj stojí Panna Maria-Matka bolestná. Na druhé straně pak vedle sv. Jana klečí sv. Jeroným a bije se kamením v prsa. Nad rameny kříže je znázorněn plačící měsíc a slunce; nad křížem pak pelikán, který si klove žílu, aby svou krví sytil mláďata: symbol Vykupitele, jenž pro spásu lidstva prolil svou Krev. Pod křížem čteme: "O VOS OMNES, QUI TRANSITIS PER VIAM, ATTENDITE ET VIDERE, SI EST DOLOR SICUT DOLOR MEUS". (Vy všichni, kteří kráčíte kolem, zastavte se a pohleďte, zda je vaše bolest jako bolest má). 22
Ještě před kaplí stigmat stojí kaple kříže, vybudovaná na místě, kde byla cela, kterou si dal sv. František postavit, když naposled vystoupil na la Vernu, nyní se tímto místem prochází. Ve výklenku nad oltářem je socha z pálené hlíny (r. 1866) znázorňující stigmatizovaného sv. Františka: na jedné straně má otevřenou knihu Utrpení našeho Pána, na druhé pak svého přítele jestřába, který ho noc co noc budil k modlitbě. Pokaždé však, když se světec roznemohl, byl velmi ohleduplný a svým hlasem ho tak brzy nebudil. PROCESÍ DO KAPLE STIGMAT prochází 75 metrů dlouhým koridorem, spojujícím baziliku s kaplí. Byl vybudován proto, aby bylo možné konat procesí i v zimě, kdy sníh dosahuje výšky až jednoho metru (svatyně leží ve výšce 1100m.n.m) Stěna koridoru od skály je pokryta 21 freskami, zachycujícími život sv. Františka, přičemž se zastavují zvláště u událostí, které se týkají la Verny. Namaloval je bratr Emanuel z Coma v roce 1670. Druhou stěnu tvoří 23 sloupů s okenicemi, které umožňují procesí i za těch nejtužších zim či sněžení.
Tradice vypráví, že jedné noci – ještě před vybudováním koridoru, museli kvůli chumelenici procesí vzdát (tehdy se procesí konalo v noci). Ráno však našli ve sněhu stopy lesní zvěře, která je v jejich pouti zastoupila. Proto se v roce 1578 začalo s budováním koridoru. Dokončen byl v roce 1582. 23
Asi v polovině koridoru se nacházejí dveře, jimiž lze vstoupit do nádherného lesa, a následně sestoupit vpravo po několika schůdcích do jeskyně vytvořené přírodním masívem, k loži svatého Františka. Tady, v této jeskynní a vlhké noře trávil světec celé noci na modlitbách, střídané krátkým odpočinkem. Na kámen jeho lůžka byla položena ochranná mříž, protože poutníci si odnášeli úlomky jako relikvii.
Sestoupíme-li po schodišti, které se nachází takřka naproti baziliky, napravo
se nám otvírá vstup do KAPLE SV. MAŘÍ MAGDALÉNY, postavené na místě, kde stála první cela sv. Františka (pustevna z chvojí). Na zadní stěně je ve výklenku socha sv. Magdalény. Kámen, který byl později vložen do oltáře, sloužil světci jako stůl na němž konzumoval skrovný pokrm. Jednoho dne, když se modlil, zjevil su mu Pán Ježíš, usadil se právě na tento kámen a rozmlouval se světcem. Proto byl po léta zdrojem veliké úcty a v roce 1719 zasazen do oltářní menzy. Jen co vyjdeme z kaple sv. Maří Magdalény a sestoupíme o něco níž, staneme v jednom z nejcharakterističtějších zákoutí hory, v jakémsi shluku skal, z nichž vyrůstají staleté buky – SASSO SPICCO, neboli rozštípnutý kámen. Sejdeme-li všech 89 schodů, tvořících dlouhé schodiště, nacházíme se uprostřed hrozivé a vlhké propasti. Mohutnou skálu 24
přesahuje až několik metrů mocný masiv. Zdá se, jako by byl odštípnutý a stojí vzpřímeně jen díky protiváze strany, kterou není vidět.
Dřevěný kříž, opřený o skálu, připomíná, jak rád na tomto místě svatý František rozjímal nad Kristovým utrpením. Celá příroda, se svými rozpukanými skálami, jakoby tu připomínala tragický okamžik smrti jeho milovaného Ježíše, kdy – jak říká evangelium – zemí otřásala silná zemětřesení.
25
Jen co vyjdeme z KAPLE KŘÍŽE (naproti kaple stigmat), můžeme sestoupit po schodech vpravo, které vedou do ORATOŘE SV. ANTONÍNA Z PADOVY. Ten pobýval na Verně na tomto místě krátce před svou smrtí, k níž došlo v roce 1231. Oltář v oratoři je z roku 1780, zatímco socha světce pochází z počátku roku 1900.
Z kaple Kříže lze po úzkém schodišti sestoupit pod kapli stigmat, podél skály, která byla svědkem zázraku. Tady si nechal v roce 1259 postavit celu sv. Bonaventura. Sedmý nástupce sv. Františka přišel do této tiché samoty Verny, aby tu hledal pokoj, který František hlásal ve svých kázáních a přál při každém svém pozdravu.
Na konci koridoru, jen co sejdeme pár schodů a vyjdeme ven, nacházíme se na nejkrajnější mezi ohromného útesu, na balkóně působícím až závrať, přestože je pevně zajištěn zábradlím. Před očima se otevírá nezapomenutelný pohled na rozlehlé panoráma lemované působivou siluetou Apuánských Alp. Tady František trávil hodiny hluboké meditace.
26
Ať ti Pán žehná a ochraňuje tě. Ať ti ukáže svou tvář a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí svůj pohled a dopřeje ti pokoje. Pán ti žehnej. Toto je text požehnání, které sv. František udělil svému společníku, bratru Lvovi, který procházel chvílemi duchovních těžkostí. Jde o originální pergamen, který se uchovává ve spodní bazilice v Assisi. Povšimněme si velkého písmene „Tau“ – Františkův zvyk takto podepisovat své listy.
Modlitba papeže Jana Pavla II. v kapli stigmat La Verna, pátek 17. září 1993
Svatý Františku, stigmatizovaný z La Verny, svět teskní po tobě, jako ikoně ukřižovaného Krista. Potřebuje tvé srdce, otevřené Bohu i člověku, tvé bosé a zraněné nohy, tvé probodené a vroucně prosící ruce. Teskní po tvém slabém hlase, ale silném mocí evangelia. Františku, pomoz dnešním lidem poznat zlo hříchu a hledat očištění od něj v pokání. Pomoz jim vymanit se ze samotných struktur hříchu, jež sužují současnou společnost. Oživ ve svědomí vládců naléhavost míru mezi státy a národy. Vštěpuj mladým svou životní svěžest, schopnou postavit se nástrahám tolikerých kultur smrti. Utiskovaným všemi druhy zloby, předej svou radost nad odpuštěním.Všem, kdo jsou sužováni utrpením, hladem a válkou, otevři znovu brány naděje. Amen. 27
Sequela, imitatio, conformatio Christi Z promluvy papeže Benedikta XVI. v La Verně, 13. května 2012
Rozjímat Kristův kříž! Vystoupili jsme jako poutníci na Sasso Spicco v La Verně, kde „dva roky před svou smrtí“ (Celano,Vita prima, III, 94) obdržel svatý František do svého těla otisk ran oslaveného Kristova utrpení. Jeho učednické putování jej přivedlo k tak hlubokému sjednocení s Pánem, že se mu dostalo i vnějších znamení svrchovaného skutku ukřižované lásky. Tato pouť začala v San Damiano, kde kontemploval Ukřižovaného myslí a srdcem. Neustálé rozjímání kříže na tomto posvátném místě bylo cestou posvěcení mnoha křesťanů, kteří sem během osmi století přicházeli pokleknout, aby se v mlčení a usebrání modlili. Oslavený Kristův kříž v sobě zahrnuje utrpení světa, ale především je hmatatelným znamením lásky, mírou Boží dobroty vůči člověku. Tady jsme také my voláni, abychom obnovili nadpřirozenou dimenzi života, pozvedli oči od toho, co je pomíjivé, opět se zcela svěřili Pánu srdcem svobodným a v dokonalé radosti a rozjímali Ukřižovaného, aby nás ranil svojí láskou. „Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane, tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení“ (Píseň bratra Slunce). Pouze nechá-li se osvítit světlem Boží lásky, může být člověk i celá příroda vykoupena a její krása bude moci konečně odrážet nádheru Kristovy tváře jako měsíc odráží slunce. Proud krve Ukřižovaného z oslaveného kříže znovu oživí suché kosti Adama, který je v nás, a každý objeví radost v cestě ke svatosti a bude stoupat vzhůru k Bohu. Z tohoto požehnaného místa se v modlitbě sjednocuji se všemi františkány a františkánkami tohoto kraje: „Klaníme se ti Kriste a dobrořečíme ti tady a ve všech kostelech světa, protože jsi svým svatým křížem vykoupil svět“. Uchváceni láskou Krista! Nelze vystoupit na La Vernu bez toho, abychom se nechali vést modlitbou „absorbeat“ svatého Františka: „Ať uchvátí, prosím, Pane, ohnivá a sladká moc tvé lásky mou duši skrze všechno, co je zde pod nebem, abych zemřel láskou k tvé lásce, jako tys zemřel z lásky k mé lásce“ (Modlitba absorbeat, 1). Rozjímání Ukřižovaného je úkonem mysli, ale nedovede se povznést vzhůru, nepomůže-li svojí mocí láska. Na tomto místě svatý Bonaventura z Bagnoregia, význačný syn svatého Františka koncipoval své Itinerarium mentis in Deum, aby ukázal cestu, kterou je třeba se vydat k vrcholkům setkání s Bohem. Tento velký Učitel církve nám sděluje svoji vlastní zkušenost a zve nás k modlitbě. Mysl 28
je třeba obrátit především k Pánovu utrpení, protože oběť kříže smazává náš hřích nedostatek, který může zaplnit jedině láska Boží: „Vybízím tedy čtenáře k nářku modlitby pro ukřižovaného, jehož krev nás omývá ze špíny neřestí“ – píše svatý Bonaventura (Itinerarium mentis in Deum, prol. 4). Aby naše modlitba byla účinná potřebuje slzy, tedy vnitřní účast, naši lásku, která odpovídá na Boží lásku. Potom je zapotřebí onoho admiratio - úžasu, který svatý Bonaventura nachází u pokorných evangelia, kteří jsou schopni žasnout nad spásonosným dílem Krista. Právě pokora je branou každé ctnosti. Nikoli intelektuální pýcha bádání, uzavřeného do sebe sama, nýbrž pokora může dosáhnout Boha, jak to vyjadřuje svatý Bonaventura známými slovy: „ať se člověk nedomnívá, že mu stačí četba bez pomazání, nazírání bez oddanosti, bádání bez úžasu, kritické zkoumání bez jásotu, úsilí bez spravedlnosti, vědění bez lásky, pochopení bez pokory, studium bez Boží milosti, zrcadlo mysli bez Bohem vnuknuté moudrosti“ (ibidem). Rozjímání Ukřižovaného je mimořádně účinné, protože nám umožňuje přejít od řádu věcí promýšlených k prožívané zkušenosti, od kýžené spásy do blažené vlasti. Svatý Bonaventura tvrdí: „Ten, kdo zcela obrátí svou tvář směrem k ukřižovanému Kristu... koná spolu s Ním paschu, tedy přechod“ (ibid., VII, 2). To je jádro zkušenosti z La Verna, zkušenosti, kterou zde učinil svatý Prosťáček z Assisi. Na této posvátné hoře prožíval svatý František hlubokou jednotu mezi sequela, imitatio a conformatio Christi, tedy následováním, napodobováním a připodobněním se Kristu. Také nám říká, že nestačí prohlásit se za křesťany, abychom křesťané byli, ba nestačí ani snaha konat dobré skutky. Je třeba se připodobnit Ježíši pozvolným a postupným úsilím o proměnu vlastního bytí k Pánovu obrazu, aby skrze božskou milost každý úd Jeho Těla, kterým je církev, vykazoval toto nezbytné připodobnění Hlavě, Kristu Pánu. Také tato cesta začíná, jak nás ve stopách velkého Augustina učí středověcí mistři, od poznání sebe sama, od pokory upřímně hledět do svého nitra.
Přinášejte Kristovu lásku! Kolik jen poutníků vystoupilo a vystoupí na tuto posvátnou horu rozjímat Boží lásku, aby se jí nechali uchvátit! Kolik jen poutníků sem vystupuje hledat Boha, jenž je pravým důvodem existence církve, která je mostem mezi Bohem a člověkem. A tady nacházejí také vás, syny a dcery svatého Františka. Pamatuje vždycky na to, že zasvěcený život má specifický úkol dosvědčovat slovem i příkladem života podle evangelních rad onen působivý příběh lásky Boha a lidstva prostupující dějinami. 29
Františkánský středověk zanechal nesmazatelné stopy v církvi vašeho kraje Arezzo. Opakované cesty Prosťáčka z Assisi a jeho přebývání ve vašem kraji jsou drahocenným pokladem. Událost v La Verna byla jedinečná a zásadní pro výjimečnost stigmat vtištěných serafínkému otci Františkovi, ale také kolektivní histori jeho bratří a vašeho lidu, který na Sasso Spicco dosud objevuje ústřední postavení Krista v životě věřícího. Montauto z Anghiari, Le Celle u Cortony, erem v Montecasale a v Cerbaiolo, ale i další menší místa toskánského františkánství nadále poznamenávají identitu aretinské, cortonské a biturgenské komunity.Mnohá světla osvítila tyto kraje jako např. svatá Markéta z Cortony, málo známá postava františkánské kajícnice, která sama mimořádně živě prožila charizma Prosťáčka z Assisi a spojila rozjímání Ukřižovaného s láskou vůči těm nejposlednějším. Láska k Bohu a k bližním nadále oživuje drahocenné dílo františkánů ve vašem církevním společenství. Přijetí slibů zachovávat evangelní rady je mistrovská cesta, jak žít Kristovu lásku. Na tomto posvátném místě prosím Pána, aby nadále posílal dělníky na svou vinici, a zejména mladým adresuji naléhavou výzvu, aby ten, kdo je povolán Bohem, velkoryse a odvážně odpověděl odevzdáním se zasvěcenému životu a služebnému kněžství. Vydal jsem se na pouť do La Verny jako Petrův nástupce a chtěl bych, aby každý z nás znovu vyslechl otázku, kterou Ježíš položil Petrovi: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde? ... Pas mé beránky“ (Jan 21, 15). Láska ke Kristu je základem života pastýře jakož i zasvěceného života; láska, která nemá strach z nasazení a námahy. Neste tuto lásku člověku naší doby často uzavřenému do svého individualismu a buďte znamením nezměrného Božího milosrdenství. Kněžská zbožnost učí kněze žít to, co slaví, rozdávat svůj život těm, které potkáváme a s nimiž sdílíme bolesti, a být vnímavými k jejich problémům a provázet je na cestě víry. Děkuji celé františkánské rodině i vám všem. Vytrvejte jako váš Svatý otec v napodobování Krista, aby ten, kdo vás potká, potkal svatého Františka a v setkání se svatým Františkem potkal Pána. 30
