Boj proti rasismu, xenofobii a extremismu. ve střední Evropě

Boj proti rasismu, xenofobii a extremismu

ve střední Evropě

1

OBSAH 1. ÚVOD 4 2. TERMINOLOGIE (DEFINICE EXTREMISMU) 4 3. SHRNUTÍ PODLE ZEMÍ 5 3.1. Maďarsko 5 3.1.1. Historický vývoj po roce 1989 5 3.1.2. Politické strany, organizované skupiny a neformální skupiny, které v současnosti vyvíjejí extrémní, xenofobní a rasistické aktivity 7 3.1.3. Témata extremistů 8 3.1.4. Nejvýznamnější události 10 3.1.5. Extremistické názory na současné standardní politické scéně 11 3.1.6. Přístup státu – dobré a špatné praktiky prevence extremistických, xenofobních a rasistických aktivit 12 3.1.7. Přístup státu – dobré a špatné praktiky potlačování extremistických, xenofobních a rasistických aktivit 13 3.1.8. Nestátní aktéři – úspěšné aktivity a ponaučení 14

2

3.1.9. Reakce občanské společnosti na násilí proti Romům 3.1.10. Demonstrace a další aktivity proti krajně pravicovým extremistům 3.1.11. Protiimigrantské aktivity a preventivní/represivní opatření proti nim 3.1.12. Situace obětí zločinů z nenávisti 3.2. Německo 3.2.1. Historický vývoj po roce 1989 3.2.2. Politické strany, organizované skupiny a neformální skupiny zapojené do extrémních, xenofobních a rasistických aktivit v Sasku (Německo) 3.2.3. Témata pravicových extremistů 3.2.4. Největší události 3.2.5. Extremistické názory v současných hlavních politických stranách 3.2.6. Přístup státu – příklady dobré a špatné praxe prevence extremistických, xenofobních a rasistických aktivit v Německu 3.2.7. Přístup státu – příklady dobré a špatné praxe potlačování extremistickým, xenofobních a rasistických aktivit v Německu 3.2.8. Nestátní aktéři – úspěšné aktivity a ponaučení 3.2.9. Příklady úspěšných projektů – případová studie 3.2.10. Ponaučení z chyb vycházející z projektů v oblasti extremismu, rasismu a xenofobie 3.2.11. Antiimigrantské aktivity extremistů a preventivní/ represivní opatření proti nim 3.2.12. Situace obětí zločinů z nenávisti 3.3. Česká republika 3.3.1. Historický vývoj po roce 1989 3.3.2. Politické strany, organizované a neformální skupiny zapojené do extremistických, xenofobních a rasistických aktivit 3.3.3. Témata pravicových extremistů 3.3.4. Nejvýznamnější události 3.3.5. Přístup státu – dobré a špatné praktiky prevence extremistických, xenofobních a rasistických aktivit v České republice 3.3.6. Přístup státu – dobré a špatné praktiky potlačování extremistických, xenofobních a rasistických aktivit v České republice 3.3.7. Nestátní aktéři – úspěšné aktivity a ponaučení 3.3.8. Spolupráce NNO a státu 3.3.9. Příklady dobré praxe 3.3.10. Pomoc obětem násilí z nenávisti - Mgr. Klára Kalibová 3.4. Situácia na Slovensku 3.4.1. Vývoj po roku 1989 3.4.2. Politické strany, organizované a neformálne zoskupenia vyvíjajúce extremistické, xenofóbne a rasistické aktivity 3.4.3. Témy extrémistov 3.4.4. Najdôležitejšie udalosti 3.4.5. Prejavy extrémizmu v štandardných politických stranách 3.4.6. Prístup štátu - Dobrá a zlá prax v prevencii a represii extrémizmu, xenofóbie a rasizmu 3.4.7. Mimovládne iniciatívy v oblasti extrémizmu 3.4.8. Prejavy extrémizmu proti migrantom 3.4.9. Situácia obetí trestných činov z nenávisti na Slovensku 4. VYHODNOCENÍ SEMINÁŘŮ A POSTOJŮ STUDENTŮ – CO SE POVEDLO A CO NE 4.1. Vyhodnocení seminářů v Německu 4.2. Vyhodnocení seminářů v České republice 4.3. Vyhodnocení seminářů v Maďarsku 5. ZÁVĚR

16 17 19 20 20 20 22 24 26 27 28 29 30 34 35 37 40 43 43 46 47 48 49 51 53 56 56 57 63 63 65 67 67 68 69 73 74 74 75 75 77 78 79

3

1. Úvod Tato publikace je společným dílem čtyř organizací, které se zabývají prevencí rasismu, xenofobie a extremismu ve střední Evropě – Kulturbüro Sachsen z Německa, Organizace pro pomoc uprchlíkům z České republiky, Foundation of Subjective Values z Maďarska a Nadácie Milana Šimečku ze Slovenska. Cílem této publikace je shrnout dobré a špatné zkušenosti v oblasti prevence a represe pravicového extremismu, xenofobie a rasismu a poskytnout tak návod na vhodné postupy, které by tomuto závažnému problému čelily. Nejvíce zajímavých nápadů a zkušeností jsme získali ze Saska, ale i z chyb a dobrých nápadů tří “učících se“ zemí, tedy z ČR, Slovenska a Maďarska vyplývají mnohá ponaučení. Jsme daleci toho, udělovat po jednoleté intenzivní práci na projektu komukoli lekce nebo rady z této složité oblasti, věříme však, že jsme svým dílem přispěli k tomu, že aspoň nebudou opakovány chyby ve všech čtyřech zkoumaných státech a že bude tomuto tématu věnována náležitá pozornost. Právě přehlížení extremistických postojů považujeme spolu s prosazováním se extremistických, rasistických a xenofobních názorů do hlavního společenského a politického myšlenkového proudu za velmi nebezpečný jev v našem středoevropském regionu a aktivitami projektu jsme se pokusili na tento problém upozornit a preventivními programy na školách mu předcházet. Rád bych poděkoval zejména kolegům z Kulturbüro Sachsen a Foundation of Subjective Values za podporu ve všech aktivitách projektu. Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům

2. Terminologie (definice extremismu) Když čtyři organizace ze čtyř zemí spolupracují na tak kontroverzních problémech jako je rasismus, xenofobie a extremismus, nikdo by se neměl divit, když nastane konflikt. Co těmito názvy tedy míníme? Rozumíme si vůbec, když diskutujeme o rasismu či extremismu? Všechny zúčastněné organizace se s těmito termíny setkávají v každodenní práci, ale někdy na velice rozdílné úrovni. Tyto rozdíly jsou pak důsledkem veřejného diskurzu, který probíhá v každé ze zainteresovaných zemí odlišně.

4

Nejméně problémů jsme měli se slovem „xenofobie“. Oxfordský slovník ho definuje jako „neopodstatněný strach z cizinců či cizích lidí nebo toho, co se zdá být cizí.“ S touto definicí můžeme souhlasit. Věci se začínají komplikovat, když se bavíme o rasismu. Ve snaze najít vhodnou definici, jsme narazili snad na stovky z nich, více či méně užitečných. Pro účely projektu jsme se však shodli na jednoduché definici, jež je v souladu s běžným užíváním slova rasismus na veřejnosti. V tomto pojetí je tedy rasismus diskriminace, násilné či slovní útoky proti lidem kvůli barvě jejich pleti, náboženskému vyznání, kultuře, národnosti či původu. Rozhodli jsme se zařadit nejen „biologické“ charakteristiky jako je barva pleti, ale také kulturní charakteristiky, tedy například náboženství, protože moderní formy rasismu (například antiislámský rasismus) jsou založeny na tomto principu. Vezme vybrané kulturní charakteristiky a prohlásí je za nezaměnitelné (arab = muslim = islamista). Této definici však schází několik podstatných aspektů, jakými jsou mocenský či institucionální rasismus. Školní semináře nám ukázaly, jak složité je vysvětlit všechny tyto aspekty tak mladým lidem v tak krátkém čase. Extremismus je velmi moderní a velice kontroverzní slovo. Ve střední Evropě momentálně dominuje veřejnému, politickému i mediálnímu diskurzu. Extremismus přichází z politické scény , kam si našel cestu z pořádkových složek, kde se takto popisovaly zločiny s rasistickými, xenofobními a dalšími důvody a trestné činy nebo jen projevy proti demokratickému pořádku státu. Ačkoliv je tento termín masivně kritizován ze strany ostatních sociologů a profesionálů v oblasti prevence tohoto fenoménu, většina politiků jej stejně používá. Důvodem může být to, že extremismus přináší jasné vymezení dvou věcí. Definuje totiž demokratickou většinu ve společnosti a odsunuje pachatele na její úplný okraj. Pachatele navíc označuje jasnými jmény – pravicový, levicový, environmentální či islamistický extremismus. Všichni političtí nepřátelé musí být označeni jako extremisté, čímž je omezeno jejich působení v rámci demokratické participace. Alternativní názvy pro extremismus se liší v závislosti na zemi. V České republice existuje velká snaha o to, aby byly zavedeny termíny „trestné činy / násilí z nenávisti“. Tato snaha byla úspěšná a velká část veřejnosti i média termíny již běžně používá. Jejich výhoda spočívá v tom, že se spíše než na pachatele zaměřuje na oběti těchto činů. V Německu se naopak diskuse ubírá k rozdílnosti. Přístupy či trestné činy by neměly být plošně označeny obecným termínem extremismus, ale tím, co ve skutečnosti opravdu jsou: rasismus, neonacismus, antisemitismus, antiromský rasismus, xenofobie, homofobie, sexismus, a další. Existuje však důvod, proč se partneři projektu a další neziskové organizace rozhodly stále používat termín extremismus. Tento termín je totiž ve společnosti i v politice velmi dobře chápán. Nic naplat, příklon k používání slova extremismus vyvolával při realizaci projektu zdaleka největší emoce.

3. SHRNUTÍ PODLE ZEMÍ 3.1. Maďarsko 3.1.1. Historický vývoj po roce 1989 Třicet tři let po revoluci v roce 1956 se Maďarsko opět stalo republikou 23. října 1989. Nenásilná změna režimu do velké míry závisela na diskusi u kulatého stolu mezi reformními komunisty (Miklós Németh – Gyula Horn) a opozičními organizacemi jako Duna-kör, MDF, Demokratikus Charta a FIDESZ. Mnoho rozhodnutí a zákonů bylo přijato ještě v roce 1988 právě s cílem pomoci změně režimu a role krajní pravice je v těchto výsledcích kritická. O rok později, tedy v roce 1990, se konaly volby, ve kterých většinou hlasů (41%) vyhrála konzervativní strana MDF (Maďarské demokratické fórum). Nejsilnější opoziční stranou se stala SZDSZ (Aliance svobodných liberálů), která získala téměř třetina všech hlasů (30%). Tato čísla byla dostačující k tomu, aby liberálové vytvořili novou vládu pod vedením Józsefa Antalla. Ten zemřel v roce 1993 a nahradil ho Péter Boross, který dovedl zemi k předčasným prezidentským volbám, které vyhrál liberální prezident Árpád Göncz. Tehdy rovněž vznikla první radikální strana MIÉP, vedená Istvánem Csurkou, a jejich týdeník - Maďarské fórum - se brzy stal centrem organizovaného pravicového extremismu. Jejich ideologie se opírala o radikální pravicové ideje z dvacátých až čtyřicátých let v Maďarsku (hungarismus), zásadní byla zejména revize státních hranic a boj proti „kosmopolitní židovské konspiraci“. Ideologie zahnovala i další směry, jako antikomunismus, společenské demagogie, anti-liberální ideály, ale ty už byly pro jejich každodenní existenci mnohem méně důležité. Sovětská armáda, čítající téměř 100 tisíc vojáků, opustila Maďarsko v letech 1990 – 1991, v následujících letech se pak Maďarsko přihlásilo k západoevropským strukturám Euroatlantické spolupráce, NATO a Evropské unii. Do NATO vstoupila země v roce 1999 a do Evropské unie o pět let později.

5

V tomto období zažívala mladá demokracie svou první masovou demonstraci, když řidiči taxislužeb dne 25. října 1990 zablokovali zemi poté, co vláda zvedla palivovou daň. Zastavili dopravu v celé Budapešti (mosty a hlavní dopravní tepny byly zablokovány zaparkovanými taxíky) a nezastavili se ani na venkově. Vláda se nakonec rozhodla ustoupit protestujícím a vysokou daň zrušila. Mnoho lidí tehdy čekalo, že liberálové tyto akce podpoří, ale nestalo se tak. Vláda Antalla, později Borosse, se mezitím potácela v problémech, jak vytvořit rozumně fungující parlamentní demokracii v tržní ekonomice a jak zvládnout veškeré politické, společenské a ekonomické krize vzniklé kolapsem komunistického systému. Masivní úpadek životního standardu vedl k obrovské ztrátě důvěry v politický systém. Přechod z komunismu na kapitalismus byl složitý proces. Mnoho lidí se stalo nezaměstnanými (propad cca 30% HDP) nebo jednoduše nenašli v novém systému uplatnění. Předchozí patriarchát státu se měnil, ale vláda si jeho části zachovala a nechtěla se všeho vzdát. Tresty pro zločince zůstaly poměrně malé, zdravotnictví a vzdělávání čekají na reformy dodnes, a poloprivátní penzijní systém a velká část Národní palivové společnosti byly reformovány nedávno. Většina státního majetku byla rozprodána v devadesátých letech. Korupce byla extrémně vysoká ještě před rokem 1989, ale i po revoluci zůstala na podobné úrovni. Zanedlouho bylo odkryto několik skandálů v souvislosti s nezákonným nakládáním státních peněz, ten největší byl zřejmě případ Tocsik, kdy v jenom případě dostala právnička odměnu téměř 800 miliónů forintů (tehdy 55 mil. USD) jako podíl na zisku z prodeje státního majetku. V roce 1994 obdržela MSZP Maďarská socialistická strana (bývalá vedoucí strana) ve volbách více než 50% hlasů a utvořila koalici s liberály (SZDSZ), čímž dohromady získali 72% mandátů. Ministerským předsedou se stal Gyula Horn, který v roce 1989 otevřel maďarsko-rakouské hranice, a tak pomohl mnohým východoněmeckým občanům uprchnout na Západ. Tato vláda tedy pokračovala v integraci do euroatlantických struktur a taktéž musela přestát hrozbu státního bankrotu. Horn zavedl několik ekonomických reform a agresivní privatizaci státních podniků a jejich přeměnu na mezinárodní společnosti (v očekávání zahraničních investic ve formě rekonstrukce, expanze a modernizace). Jeho ministr financí, Lajos Bokros, vedl velice přísnou politiku škrtů (nazývanou Bokrosův plán), která způsobila obrovský nárůst nezaměstnanosti a kriminality, drastické škrty v sociální oblasti pak vyústily v celospolečenské protesty. V parlamentních volbách v roce 1994 získal radikální MIÉP 85.000 hlasů (1,59%), což zdaleka nestačilo ke vstupu do parlamentu, jelikož hranice zvolitelnosti je v Maďarsku 5%. Strana se však začala zabývat novými tématy jako antiglobalismus a skepticismus ohledně EU a NATO, nicméně jejich hlas byl zakrátko marginalizován a se svými aktivitami mohli dosáhnout maximálně na voliče v hlavním městě, jelikož veškerá jejich témata nebyla pro voliče z venkova relevantní. Další parlamentní volby vyhrál tehdy pouze pětatřicetiletý konzervativec (ex-liberál) Viktor Orbán, a to v čele své strany FIDESZ (Unie pro mladé demokraty). Společně s MDF a FKGP započali s takzvanou občanskou politikou, kdy se zvyšujícím se HDP mohla vláda zvýšit podporu studentů a rodin s dětmi. Zatím získal vládnoucí FIDESZ kontrolu nad svými koaličními partnery, což vedlo k novému systému konzervativních sil, které měly jen jednu silnou stranu (FIDESZ) místo původních 3-4 formací. Nadvláda strany Viktora Orbána byla už natolik silná, aby mohla být vybudována jeho ikonická image, což byl jeden z důvodů, proč další volby v roce 2002 s rekordní účastí 72% voličů právě FIDESZ prohrál. Ve volbách v roce 1998 obdržel MIÉP dostatečný počet hlasů, aby mohl založit v maďarském parlamentu frakci. Počet jejich voličů se skoro ztrojnásobil na 250.000, což bylo dohromady 5,55% všech hlasů. Jejich role v tomto období byla stále marginalizována, nebyli totiž ani v opozici, jelikož v některých případech podporovali vládnoucí FIDESZ, ani ve vládě, jelikož jim nebyl nabídnut žádný post. Po čtyřech letech vlády FIDESZ se k moci dostala opět koalice MSZP-SZDSZ a jejím novým ministerským předsedou se stal Péter Medgyessy, který byl po dvou letech vedoucími stranami odvolán a v čele vlády stanul liberální kapitalista Ferenc Gyurcsány. V roce 2004 se Maďarsko stalo členem Evropské unie. O rok později se koalice nemohla shodnout na novém prezidentovi Maďarska, a tak využívajíc této situace, byl zvolen László Sólyom, silný kritik tehdejší socialisticko-liberální vlády. Zatímco v roce 2002 téměř stejný počet voličů (245.000) dal svůj hlas radikálům z MIÉP, bylo to dohromady pouze 4,37% voličů, strana se nedostala do parlamentu. Kvůli tomuto neúspěchu a špatné spolupráci se mnoho zejména mladých příznivců strany rozhodlo připojit se k nově vzniklé straně Jobbik. Ani v roce 2006 však MIÉP neměl dostatečný počet hlasů (119.000, tedy 2,20%), ale tentokrát už zformovali mandát spolu s Jobbikem. Poté, co v roce 2006 vyhrál Ferenc Guyrcsány parlamentní volby, pronesl řeč na sjezdu socialistické frakce, ve které

6

hovořil o tom, jakým způsobem lhal celému národu, aby volil právě socialisty. Naléhal taktéž na nový dialog s voliči, tato událost však byla velmi kontroverzní, jeho slova se dostala na veřejnost a proti Gyurcsánymu byly uspořádány masové protesty. Demonstranti dokonce zaútočili na budovu státní televize a podařilo se jim ji ovládnout, na podzim téhož roku pokračovaly nepokoje v ulicích Budapešti, kdy zasáhla policie a protesty potlačila. V tomto prostředí vláda nemohla dokončit své plány a se zvýšenou aktivitou opozice byla nucena v roce 2009 rezignovat (poté, co prohrála volby do Evropského parlamentu). V meziobdobí vlády technokrata Gordona Bajnaie, byla vydána pouze nezbytná makroekonomická rozhodnutí. V roce 2010 vyhrál volby opět Viktor Orbán, tentokrát s obrovskou většinou hlasů. Nová vláda se začala pouštět do velmi kontroverzních úkolů, vedoucích k mnoha debatám, především ohledně nové ústavy a zákonu o médiích. Zprávy o Maďarsku plnily přední stránky novin po celé Evropské unii, zatímco země unii předsedala ve druhé polovině roku. Maďarsko se začlenilo do misí OSN a NATO a poslalo armádu do Kosova, Iráku a Afghánistánu (včetně inženýrů a mediků, ovšem v posledním případě poslala taktéž bojové složky). Od roku 1989 zůstává Maďarsko velmi homogenní zemí, migrace je velmi nízká (2-3%) a téměř polovina nově příchozích jsou etničtí Maďaři ze sousedních států.

3.1.2. Politické strany, organizované skupiny a neformální skupiny, které v současnosti vyvíjejí extrémní, xenofobní a rasistické aktivity Seznam nemůže být z pochopitelných důvodů kompletní, vzhledem k tomu, že existuje mnoho uskupení, o kterých není zmínka, a mnoho formálních či neformálních uskupení na okraji extremistických aktivit. Následující skupiny existují v současné době a mají zřetelně extremistické názory (například protiruské, antisemitské, neonacistické). MIÉP Strana maďarské spravedlnosti a života byla založena skupinou politiků vyhozených z první vládnoucí strany v roce 1993. Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, jejich ideologie - zděděna z minulosti, inspirována radikály z dvacátých let minulého století a z let 1944-1945 - obsahovala silně antisemitské a nacionalistické nálady. Strana se v roce 1998 dostala do parlamentu, v roce 2002 z něj vypadla a již nikdy se nevrátila zpět. Její předseda, bývalý spisovatel István Csurka, vedl stranu takovým způsobem, že byla v mnoha případech považována spíše za „one man show“. Je proto možné, že za ztrátou tolika příznivců stojí skutečnost, že Csurka stárne a je - narozdíl od představitelů strany Jobbik čím dál nudnější. Maďarská garda a Nová maďarská garda Organizace byla založena v roce 2007 a zakázána v roce 2009, byť byla následně založena nová strana se stejnými členy. Mezi její hlavní aktivity patří demonstrace na vesnicích a ve městech obvykle proti „romským kriminálníkům“. Jejich uniformy a paramilitární pochody vyděsily mnoho lidí a kvůli jejich árpádovské symbolice jsou považováni za pravicové extremisty. Jobbik byl od začátku velkým příznivcem gardy, v roce 2008 však došlo vinou rozdělení gardy taktéž k rozdělení Jobbiku na závislé a nezávislé hnutí. Svědomí 88 Byť to členové organizace popírají, číslo 88 znamená v nacistické symbolice pozdrav heil Hitler (H jako osmé písmeno abecedy). Oficiální stanovisko organizace je takové, že byla založena na protest proti ničení maďarských vesnic v Rumunsku v roce 1988. Po letech v pasivitě se opět aktivizovala v roce 2002. Organizace je velmi aktivní v protestech proti socialistickým vládám, demonstrovala proti liberalizaci drog, členství v EU a také proti vyslání maďarské armády do Iráku a Afghánistánu. Vyjádřila veřejnou podporu Zündelovi, který byl v Německu uvězněn pro popírání holocaustu.

7

Blood and Honour Hungary Tato dobře známá mezinárodní neonacistická organizace fungovala taktéž v Maďarsku, do té doby než byla v letech 2005 – 2006 zakázána. Od té chvíle funguje organizace pod jiným názvem jako neoficiální hnutí. Kurucinfo Webová stránka kuruc.info (kuruc je jméno bojovníků za nezávislost z 18. století) je provozována na amerických serverech a jména autorů zpráv a článků zůstávají v anonymitě. Přestože je jasné, kdo za projektem stojí, stále nebyla přijata žádná opatření proti autorům či majitelům webu. Stránka funguje od roku 2004, kdy byl v referendu odmítnut návrh zákona o automatickém přidělení občanství všem Maďarům žijícím v zahraničí. Portál je jedním z nejdůležitějších stránek pravicových radikálů, sdílejících aktuální a relevantní zprávy, je však velmi provokativní a jeho jazyk je zřetelně rasistický. Hatvannégy Vármegye Ifjúsági Mozgalom Název organizace je odvozen od 64 oblastí historického Maďarska a hlavní aktivity jsou spojeny s maďarskými komunitami a historií přesahující dnešní státní hranice. Funguje od roku 2001 a velice úzce spolupracuje se stranou Jobbik. Bombagyár „Továrna na bomby“ byl portál, který vedl Tamáš Polgár, taktéž zvaný Tomcat, v letech 2004-2009. Polgár založil webovou stránku jako blog pro uživatele, kterým byl zakázán vstup na další stránky a fóra. Prodával rovněž trička s provokativními nápisy a měl obecně vyvinutý smysl pro to, aby zaujal pozornost médií. Uspořádal několik velmi provokativní akcí proti socialisticko-liberálním hodnotám a byl jedním z aktivních organizátorů útoků na pochod Gay Pride v roce 2008. Od doby, kdy ukončil práci s uvedeným blogem, věnuje se novému, ten má však méně aktivit a Polgár se obecně vytratil z krajně pravicové scény. Jeho poslední akcí byl pěstní souboj po soudním přelíčení s Elődem Novákem, poslancem Evropského parlamentu za stranu Jobbik. Magyar Nemzeti Arcvonal Organizace existuje od roku 1989 a je to opravdu hnutí pro Maďarsko, sledující ideologii Ference Szálasiho, který zemi vedl v letech 1944 – 1945 jako jeden z nejvěrnějších stoupenců Adolfa Hitlera. Zatímco v devadesátých letech bylo hnutí ještě poměrně pasivní, v posledních letech se začíná opět aktivizovat, například pořádáním koncertů, vojenských cvičení a vydáváním publikací.

3.1.3. Témata extremistů Témata extremistických skupin se v Maďarsku mění. Některá jsou velmi relevantní a je na ně kladen velký důraz (antiromské nálady, iredentismus, homofobie), jiná jsou poměrně slabá a ani extremisté se o ně tolik nezajímají (neonacismus nebo hnutí skinhead). Velké Maďarsko a křivda Trianonu Na začátku 20. století a po I. světové válce bylo Maďarsko multietnickou zemí. V mírovém procesu, který byl na zemi „uvalen“ (a který byl podepsán v Trianonském paláci ve Versailles), ztratila země dvě třetiny původního teritoria, ve kterém žila většina etnických Maďarů, což zemi naprosto šokovalo. Tato událost vedla k revizionistické politice a stala se také hlavním důvodem pro účast země ve II. světové válce, kde bojovalo na straně Osy za účelem získat zpět svá teritoria (Maďarsko opravdu získalo části Slovenska, Rumunska a Jugoslávie mezi lety 1938 a 1941 jako odměnu za pomoc Hitlerovi a Mussolinimu). Po roce 1945 bylo Maďarsko nuceno se těchto teritorií opět vzdát a během vlády komunistické strany bylo absolutně nepřipustitelné zpochybňovat nové hranice. Po roce 1989 se maďarské vlády držely zpátky jakýchkoli revizionistických úvah. Bylo podepsáno několik smluv s cílem zesílit hranice, ale snaha znovu spojit Maďary i přes hranice zůstávala stále ve vzduchu. Záleželo vždy na osobnosti jednotlivých politiků a na jejich schopnostech vytvořit dobré (či špatné) vztahy se sousedícími zeměmi ohledně „maďarské otázky“. Je pochopitelné, že extremisté s touto situací nikdy nesouhlasili a od začátku prosazovali revizionistický přístup. Téma je součástí snad všech politických hnutí, a tak není jednoduché určit extremistický a normální přístup; několik aspektů však

8

zřetelně poukazuje na radikály. Svádění situace na levicovou revoluci z roku 1918 a nástup komunistů k moci v roce 1919, zdůrazňující židovský původ komunistických vůdců, jsou taktiky podobné těm ve třicátých letech v nacistickém Německu. Zatímco bylo jasné, že Maďarsko tato teritoria ztratí, levicová vláda a 131 dní komunistické diktatury mohly ve výsledku části okupovaných území získat zpět. V současnosti jsou velice populární mapy zobrazující historické hranice země, nejenom mezi extremisty, ale také jako součást vlastenecké subkultury. Jsou běžně rozšířené, například jako nálepka na autech, extremisté je však nosí hlavně na oblečení. Trauma Trianonské smlouvy je mimochodem dílem i počáteční tragédií pro extremistickou ideologii, jelikož dle názoru extremistů je právě Trianonská smlouva strůjcem všech problémů země a dodnes ji nepovažují za vyřešenou. Romové v Maďarsku Etnické minority byly vždy cílem pravicových extremistů. Zhruba 400-600 tisíc lidí má v Maďarsku romský původ, přičemž většina z nich nemá základní vzdělání a následkem toho žijí v hluboké chudobě a v historicky formální i neformální segregaci, bez šance na vymanění se z tohoto bludného kruhu. Extremisté považují tyto lidi za „přirozené“ kriminálníky terorizující „opravdové“ Maďary (podle extremistů totiž Romové nejsou Maďaři), kritizují rovněž model velké rodiny s velkým počtem dětí. V minulých letech se odehrály dva skandály, které negativní image Romů jen podpořily. První byl případ zlynčovaného nevinného řidiče, kdy se dav domníval, že předtím najel autem do malého romského chlapce. Druhý z případů se stal v nočním klubu, kde gang romských výtržníků smrtelně zranil populárního házenkáře. Oba případy vzbudily obrovskou pozornost médií a přímo zvedly podporu protiromské politické strany o 2-3 procenta. Strana Jobbik tedy úspěšně změnila image nepřítele a svojí etnickou agendu od roku 2006 posunula od Židů k Romům. Romové jsou méně viditelní a mají méně obranných prostředků ze strany mezinárodní komunity, jako mají Židé po roce 1945. Předsudky vůči Romům jsou v maďarské společnosti na vzestupu, pravicoví extremisté velmi rádi říkají, že Romové jsou zločinci. V roce 2009, kdy bylo toto tvrzení stále ještě tabu, se konala v Miskolci tisková konference tehdejšího šéfa policie, během které poznamenal, že všichni Romové v sobě mají tak trochu zločince. Tato fráze je i dnes velmi silná v extremistické komunikaci. Útoky na pochody homosexuálů Po dvanácti letech poklidných pochodů musela budapešťská gay komunita čelit vážnému útoku na gay pride v roce 2007 a 2008. Extremisté po průvodu házeli vejce, rajčata, kameny, kouřové granáty a petardy a policie nemohla účastníky řádně ochránit. Od roku 2009 jsou proto ulice při průvodu uzavřené, což pochodu opět dodalo pocit bezpečnosti, zároveň s ním ale i pocity izolace vůči ostatní společnosti. Je zajímavé, že zatímco v západoevropských zemích patří právě mnoho LGBT politiků k extremistické komunitě, v Maďarsku je to stále nemožné. Antisemitismus Maďarsko má jednu z nejpočetnějších židovských komunit v Evropě. Nejen proto je místní pravicová extremistická scéna velmi protižidovská a Izrael je pro ně běžným cílem. Je to však také kontroverzní, jelikož v západní Evropě stále více přibývá protimuslimských nálad a stát Izrael je tak podporován ve svém boji proti „muslimskému terorismu“. Maďarsko nedávno zažilo skandál, kdy členka Evropského parlamentu Krisztina Morvai, mimo jiné známá členka Jobbiku, požádala o členství v Evropské alianci pro svobodu, zanedlouho musela své členství ukončit, jelikož jej Jobbik neschválil. Islamofobie Zatímco v západní Evropě je extrémně pravicová scéna silně islamofobní, v Maďarsku je kvůli tradičnímu antisemitismu a protiizraelským náladám situace odlišná – muslimské komunity se někdy dokonce stávají partnery extremistických akcí. V roce 2011, po Breivikových útocích v Norsku, rozběhla organizace Pax Hungarica rasistickou internetovou kampaň proti muslimům v Maďarsku, jejich názory jsou však v ideologii maďarských extremistů slabé. Vlajka Árpád Bíločervený pruhovaný prapor byl jedním z původních historických praporů Maďarska, používaný hlavně ve středověku, ale znovu zaveden hnutím Nyilas (extrémní radikálové během let 1944 – 1945, kteří spolupracovali s nacisty) a stal se též symbolem holocaustu v Maďarsku. Bíločervené pruhy se ještě jednou objevily na neonacistické demonstraci (v Den cti, organizován Blood and Honour Association) a od té doby se staly tradičním prvkem extremistických demonstrací a setkání. Kromě socialistů a liberálů byla konzervativní FIDESZ a prezident Sólyom proti tomu, aby se prapor používal při demonstracích a pokoušeli se jej zakázat i soudně. Nicméně, árpádský prapor je dnes stále legální a může být používán.

9

Strana Jobbik si ho dílem přivlastnila a v některých případech ho stále používá, především jako motiv pro etikety a oblečení jako svou nejsilnější symboliku právě krajně pravicové a extremistické skupiny. Dávná maďarská kultura Starodávná historie maďarských kmenů je velmi mlhavá a existuje několik teorií o původu Maďarů. Zatímco vědecké přístupy řeší tuto otázku opatrně, extremistické kroužky mají o velké maďarské kultuře a historii jasno. Nejdivočejší teorie hlásají, že Maďaři žili jako součást velkých starodávných kultur (Egypt, Jižní Amerika, Střední východ, někdy i Dálný východ) a ztratili vše kvůli židovské konspiraci nebo dokonce i vinou útoku mimozemšťanů. Speciální runové písmo je pro tuto subkulturu taktéž velmi důležité, stejně jako starodávná náboženství (šamanismus) a nomádský životní styl. Obvykle se s těmito projevy můžeme setkat na extremistických událostech (například Magyar Sziget). Samozřejmě ne každý, kdo má pozitivní přístup k dávné historii a kultuře je extremista, ale na druhou stranu tato náhoda není nepostřehnutelná.

3.1.4. Nejvýznamnější události Maďarský ostrov – Magyar Sziget Každý rok se na jednom z budapešťských ostrovů koná mezinárodní multikulturní festival zvaný „Sziget“ (maďarsky „ostrov“). Jako jeho protipól od roku 2002 organizuje Hnutí 64 žup (odkazující k „velkému Maďarsku“) tzv. Maďarský ostrovní festival, týden trvající akci zhruba 20-30 km od hlavního města. V minulých letech vystoupala účast až k desetitisícové hranici. Festivalu se účastní nacionalisté, příslušníci hnutí Skinheads a také mírné rock-and-rollové kapely, které tímto část svých příznivců šokují, vzhledem k tomu, že je událost považovaná za extremistickou. Skoro každý rok se na festivalu odehrál nějaký skandál: od krutostí páchaných na místním romském obyvatelstvu, po neschopnost organizátorů zaručit bezpečnost vokalistek jednoho z vystupujících umělců vzhledem k barvě jejich pleti. Média nejsou na festivalu vítána a novináři jsou víceméně terorizováni, protože podle mnohých účastníků pracují pro liberální tisk. Minulý rok na témže festivalu uvítal během koncertu skupiny SAGA lídr Britské nacionalistické strany publikum pozdravem „sieg heil“. Tato skupina je známá především jako oblíbená skupina norského masového vraha Breivika. Další skandál se odehrál během talk show, kdy Tyirityán, lídr paramilitaristického Betyársereg, otevřeně volal po střílení na jiná etnika. Případem se později zabývala Parlamentní komise pro národní bezpečnost. Den cti – 12. únor Ve stejný den jako bombardování Drážďan v roce 1944 byla Budapešť obklíčena nacistickými jednotkami a mnoho civilistů se snažilo dostat z města. Jejich posledním útočištěm se stal hrad v Budě, ale hlavně němečtí a částečně i maďarští vojáci byli postříleni sovětskými jednotkami v úzkých uličkách a později v lesích pod hradem. Tento den je mezi neonacisty nazýván Dnem cti a každý rok se k jeho příležitosti pořádají demonstrace a uctění památky. Obvykle se jej účastní skinheadi z Německa a dalších zemí a několik stovek lidí oblečených v uniformách salutují památce zabitých vojáků. Událost je pořádána organizací Blood and Honour: od té doby, co byla organizace formálně zakázána, vytvořili její členové neformální hnutí s názvem Pax Hungarica (viz. předchozí řádky). Pochody Maďarské gardy Jde o jednu z nejúspěšnějších organizovaných aktivit krajní pravice v Maďarsku. Garda byla založena stranou Jobbik v roce 2007 a o tři roky později byla zakázána Nejvyšším soudem: „Názory založené na etnicitě a rase vyjádřené na demonstracích a dalších akcích Maďarské gardy proti „cikánské zločinnosti“ v podstatě porušily základní principy práva na lidskou důstojnost. Maďarská garda […] povýšila diskriminaci na programovou agendu. Aby vyjádřila tuto skutečnost, uspořádala Maďarská garda zastrašující demonstrace k několika příležitostem.“ Po dobu své existence uspořádala několik opravdu nepřátelských kampaní proti Romům (pochody a demonstrace), převážně v malých městech a vesnicích. Příslušníci gardy prohlašovali, že pochody byly demonstracemi proti kriminalitě páchané Romy, což je v krajně pravicových kruzích často se objevující koncept. Jejich uniformy, způsob a forma pochodu a používané historické vlajky uvedly veřejnost v dojem, že se jedná o paramilitaristickou skupinu. Uspořádali rovněž několik cvičení a inaugurací, od jejich formálního rozpuštění však nebyli schopni skupinu znovu efektivně zorganizovat, i když pochody Gyöngyöspata byly organizovány právě skupinami z bývalé Maďarské gardy. V březnu 2011 v malé vesnici s názvem Gyöngyöspata začala krajně pravicová skupina Véderő (Obranné síly) hlídkovat

10

v ulicích proti zločincům. Její příslušníci byli pozváni místními obyvateli, kteří tvrdili, že Romové v jejich vesnici způsobují problémy a páchají zločiny. Maďarská vláda poněkud zaváhala s řešením situace, zatímco konflikt způsobil střety mezi místními Romy a extremisty a až 300 romských dětí a žen bylo evakuováno do Budapešti, což vláda posléze označila za provokaci. Po týdnech aktivity organizace konečně opustila vesnici, což se stalo poté, kdy vesnici v noci obklíčila policie a hlídkám zabránila dál působit, jelikož vláda schválila nový zákon proti „uniformovaným krajně pravicovým skupinám“. Později vydané občanské zprávy vládu kritizují za její nízkou a nejasnou reakci. Gyöngyöspata byla první velkou extremistickou akcí během vlády FIDESZ-KDNP a téměř všechny organizace byly do této situace zapleteny, což do určité míry způsobilo trauma ve vládní agendě. Starosta vesnice rezignoval a výsledkem celé události byla výhra Jobbiku v místních volbách a následný přísný systém sociálních dávek vytvořený novým starostou, což způsobilo problémy zejména místním Romům.

3.1.5. Extremistické názory na současné standardní politické scéně V současné době existuje v Maďarsku pět parlamentních stran. Vládnoucí FIDESZ a Křesťansko-demokratiční konzervativci, Socialistická strana (MSZP), krajně pravicový Jobbik a Politika může být jiná (LMP), nově utvořená, především ekologicky zaměřená strana. MSZP a LMP se snaží být v pozici obránců lidských práv a rasistickým akcím obě strany čelí s větší či menší mírou efektivity. Zatímco LMP je relativně novou formací, MSZP vládla Maďarsku po dvě volební období v letech 2002 – 2010. Socialisté tehdy nebyli schopni vyřešit mnoho společenských problémů a vzhledem k tomu, že se extrémně nepopulární ministerský předseda Ferenc Gyurcsány často účastnil antifašistických a lidskoprávních demonstrací, měla jeho účast na demonstrace samotné negativní efekt. Současná konzervativní vláda se snaží vytvořit bariéru mezi vládními stranami a krajní pravicí a tato snaha se během posledních osmi let nejevila jako příliš důležitá. Některé pořady v médiích podporují extremisty stejně jako konzervativce a obě strany byly s touto situací velmi spokojené. Zatímco FIDESZ a Viktor Orbán mají daleko k antisemitismu, reakce na protiromské nálady nejsou již tak efektivní ani zjevné. Jelikož vysoké procento neromských Maďarů zastává velmi negativní postoje k Romům, není ani překvapením, že protiromské výroky se objevují na obou stranách politické scény. FIDESZ se však snaží vyhnout rychlé reakci na toto téma, strana by totiž nerada ztratila voliče jen proto, že navenek chrání romské občany. Oproti tomu většina jejich příznivců se nepovažuje za členy antiromského hnutí, ačkoliv kritika, předsudky a stereotypní chování přinášejí plusové body v jejich každodenních politických životech. Bývalý člen parlamentu za stranu FIDESZ Oszkár Molnár například prohlásil, že romské ženy se během těhotenství bijí gumovým kladivem do břicha, aby se jejich dítě narodilo postižené a ony tak dostaly vyšší sociální dávky. Po této aféře přestal FIDESZ politika podporovat, ten přišel o členství ve straně pouze poté, co se jako nezávislý kandidát sám nominoval na starostu vesnice Edelény. Jobbik je zcela jasně protiromským hnutím a přízeň si získali především tím, že přislíbili „zjednat pořádek“ mezi Romy, snížit jejich sociální dávky a poskytnout etnicky rozděleným regionům přísnou ochranu. Stát jako takový nemůže situaci změnit, jelikož ta se týká půl miliónu obyvatel. Je zapotřebí desetiletí, aby se Romové integrovali do většinové společnosti: tato varianta je však finančně náročná a lidé nechtějí čekat. Zatímco se v zemi rozmáhají etnické rozpory, Jobbik poskytuje populistickou odpověď na obtížný problém, čímž si získává stále více příznivců.

11

3.1.6. Přístup státu – dobré a špatné praktiky prevence extremistických, xenofobních a rasistických aktivit Menšinové samovlády Základní kámen ochrany práv minorit byl v Maďarsku položen v roce 1993 Zákonem o právech národních a etnických minorit, který přiznává existenci třinácti menšinám: Arméncům, Bulharům, Chorvatům, Němcům, Řekům, Polákům, Romům, Rumunům, Rusínům, Srbům, Slovákům, Slovincům a Ukrajincům. Podmínkou pro uznání je existence příslušné minority na území Maďarska po dobu alespoň sta let. Všechny uznané menšiny mají právo na založení Menšinových samovlád (MSGs), které jim poskytují širokou kulturní autonomii a řídí primárně kulturní a vzdělávací aktivity. Předseda každé samovlády má taktéž právo vystupovat a účastnit se zasedání místní vlády. Zákon kromě jiného obsahuje zákaz asimilace, diskriminace a harašení a poskytuje rovněž kurzy minoritního jazyka v případě, že o ně projeví zájem více než osm dětí. Stát se zavazuje k podpoře kulturních aktivit minorit a místní orgány mají na starosti například vydávání oficiálních dokumentů či pojmenovávání ulic bilingvními jmény v oblastech, kde menšiny žijí. V místních samovládách je přibližně 5.000 Romů a 1.118 z 2.045 aktivních samovlád byly - podle místních voleb v roce 2006 - romské. V maďarské delegaci Evropského parlamentu jsou dva členové romského původu. Zákon o rovném zacházení – orgány rovného zacházení Zákon o rovném zacházení z roku 2003 taktéž obsahuje důležitou novelizaci maďarského práva, pojednávající o takzvané proceduře ‘actio popularis’, kdy jsou nevládní organizace schopné jednat jako žalující strany v případech, že jsou opatření vyhodnocena jako diskriminující, byť žádná individuální osoba jimi zatím nebyla ohrožena. Ačkoliv byla přijata důležitá opatření s cílem podpořit integraci Romů do společnosti, stále platí, že romské komunity čelí různým formám diskriminace v celé řadě oblastí, jako je vzdělávání, zaměstnání, ubytování a zdravotnictví. Romské samovlády neovlivňují životy obyčejných Romů tak, jak by měly a jejich neschopnost přinést změny se poté v očích veřejnosti obrací v nelegitimní snahu. Zákon o rovném zacházení byl zaveden Zákonen CXXV z roku 2003 o rovném zacházení a podpoře rovných příležitostí tak, jak je uvedeno ve Vládním dekretu č. 362/2004 (XII.26). Úřad zahájil v této věci činnost 1. února 2005 a jako nezávislá organizace ustavená maďarskou vládou přijímá a zabývá se individuálními a veřejnými stížnostmi ohledně nerovného zacházení a zavádí principy rovnosti a ne-diskriminace. Úřad spadá do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí, ale ani vláda ani ministerstvo jej nemůžou instruovat, pokud tento provádí svoje úkoly v rámci Zákona o rovném zacházení. Toto opatření má garantovat nezávislost úřadu na vládě. Úřad je veden prezidentem jmenovaným předsedou maďarské vlády. Zákon o rovném zacházení požaduje ustavení dozorčí rady, která úřadu asistuje v řešení otázek strategické důležitosti. Rada se skládá z expertů neobyčejných zkušeností a jejím cílem je prosadit právo na rovné zacházení. Šestičlenná rada byla jmenována předsedou vlády po dlouhých jednáních, během kterých nominoval neziskový sektor 24 kandidátů. Všichni členové jsou dobře známi v odborných kruzích jako opravdu nezávislí experti v této oblasti. Rada má společně s úřadem spolurozhodovací pravomoce, především pokud jde o návrhy vládních rozhodnutí a legislativu vztahující se k rovnému zacházení a zprávy obecně týkající se této otázky. Paragraf §174/B Tento paragraf je v trestním zákoníku od roku 1996 a trestá násilí proti jakékoliv etnické, rasové nebo náboženské skupině. Problém je v tom, že ho bylo zatím využito pouze v několika případech a naopak v naprosto jasných situací využit nebyl, na místě je tedy otázka, zdali opravdu chrání menšiny. Věc je o to problematičtější, že zákon byl použit proti Romům, kteří se ke konfliktům nechali vyprovokovat extremisty. Podrobněji v části „Zločiny z nenávisti“.

12

3.1.7. Přístup státu – dobré a špatné praktiky potlačování extremistických, xenofobních a rasistických aktivit Výtržnosti v roce 2006 Po Guyrcsányově řeči v roce 2006 (týkající se lží použitých během volební kampaně) se ulice maďarských měst zaplnily protestujícími. Zatímco během prvních dní zůstal stát v šoku, když vyšlo najevo, jakou sílu demonstrace měly (okupace budovy státní televize), v následujících dnech již zasáhly pořádkové složky a z demonstrací se staly bitvy mezi policií a pouličními výtržníky, z nichž mnoho bylo fotbalovými chuligány. Tento přístup byl poměrně účinný, policie se však v mnoha případech nezachovala korektně, což později vedlo k několika soudním jednáním, z nichž mnoho protestujících odešlo s přiznanými náhradami kvůli neoprávněnému zacházení policie. Po mnoha letech vyšetřovacího procesu byly zamítnuty stížnosti podané útočníky-demonstranty, a jak se procesy stále protahovaly, vzniklo přesvědčení, že výtržnosti vlastně nebyly úplně v nesouladu s právem. Tyto případy taktéž posílily image „špatné socialistické vlády“, což se v té době hodilo zejména FIDESZ a příznivcům extremistů z Jobbiku. Rozpuštění Maďarské gardy Jak již bylo zmíněno, Maďarská garda byla soudně rozpuštěna na základě trestního podání ze strany maďarského veřejného prokurátora, který v žalobě tvrdil, že se její aktivity liší od původního memoranda a tím vyvolávají strach mezi etnickými skupinami. Dalším argumentem bylo, že se garda pokouší převzít státní suverenitu v rámci „zjednání pořádku“. Případ byl několikrát odročen, až dne 16. prosince 2008 Metropolitní soud v Budapešti oficiálně organizaci “Magyar Gárda” rozpustil z důvodu aktivit porušujících lidská práva menšin. Organizace “Magyar Gárda” se proti rozsudku odvolala, ale soud první instance byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího soudu z roku 2010. Zákaz hlídkování v uniformách V roce 2011 byl přijat nový zákon jako reakce na incidenty ve městě Gyöngyöspata. Nyní je tedy zakázáno hlídkovat v uniformách za účelem zjednání pořádku a zastrašování obyvatel kvůli jejich původu. Trestní stíhání klíčových extremistů György Budaházy je jednou z emblematických postav maďarských pravicových extremistů. Je organizátorem ilegálních demonstrací uzavírání mostů namířených proti socialistické vládě v roce 2002 v Budapešti. V nadcházejících letech se jeho jméno objevilo v souvislosti se členstvím v organizaci Magyarok Nyilai (Šípy Maďarů), což byla teroristická skupina. Ta zorganizovala několik menších útoků na majetek vládních činitelů (Molotovovy koktejly), fyzický útok na konzervativního (dříve socialistického) politika a taktéž se přihlásila k útoku v obchodě s hudbou, kdy se její příznivci dali do konfliktu s personálem, který jim odmítl prodat lístek na nacionalistický koncert. Zaútočili taktéž na dva gay-bary. Policie zatkla Budaházyho v roce 2009, a ten následně strávil dva roky vězení. Nyní je v domácím vězení a prokáží-li se obvinění proti němu vznesená, mohl by dostat až doživotní trest. Během procesu se z něj krajní pravice snaží udělat mučedníka, který bojuje proti zkorumpovaným, kosmopolitním vládám. Již zmíněnou extremistickou a provokativní webovou stránku kuruc.info se úřady snažily několikrát zakázat. Stránka je však řízena ze Spojených států, kde je pojem svoboda slova chápán v mnohem širší rovině. Po několika neoficiálních pokusech se pár společností rozhodlo server uzavřít, ten se pokaždé dokázal přesunout na jiný. V roce 2011 zakázal Facebook jejich stránku fanoušků a stejně tak možnost sdílet obsah z jejich stránek, ale jak samotná webová stránka, tak fan page na Facebooku opět fungují. Sériové vraždy romských občanů Šest zavražděných obětí během devíti útoků v letech 2008-2009 se stalo šokující součástí moderních dějin Maďarska. Čtyři členové extremistické skupiny z venkova si systematicky vybírali své oběti a útočili na neznámé Romy (většinou si vybrali poslední romský dům v malých osadách, o kterých věděli, že v nich bydlí Romové). Kromě zavražděných obětí vážně zranili dalších pět osob a dalších 55 osob se kvůli těmto brutálním útokům dostalo do nebezpečí. Otec se synem byli zastřeleni, když se snažili utéct z hořícího domu a mladistvá dívka, která přežila poslední útok a byla svědkem vraždy své vlastní matky, se stala tragickým symbolem těchto akcí. V době útoků byli romští obyvatelé velmi traumatizováni, nikdo nevěděl, kdy a kde se odehraje další útok a kdo bude jejich příští obětí. V jednom případě se dokonce skupina neromského původu objevila v pomalu projíždějícím autě v 13

těchto osadách jako provokace, což vyústilo v pěstní souboj, po kterém bylo zadrženo několik místních Romů. Ti dodnes čelí vysokým trestům. Nehledě na množství detailů úřady neuznaly vážnost případu a jeho spojení s dalšími zvedlo mnoho dotazů (jeden z útočníků například pracoval pro bezpečnostní službu). Problematická byla taktéž klasifikace trestného činu jako „vražda“, i když za běžných podmínek by se hovořilo spíše o teroristických útocích, jelikož útočníci svými činy výrazně zhoršily vztahy mezi Romy a ostatními obyvateli.

3.1.8. Nestátní aktéři – úspěšné aktivity a ponaučení V Maďarsku existuje jen pár desítek organizací a expertů zabývajících se antidiskriminací a jen jejich část se účastní boje proti pravicovému extremismu. Jelikož většina z nich svou činnost vyvíjí již několikátým rokem, zmíníme jejich obecné aktivity. Všechny organizace představit nemůžeme, vždy se totiž najdou organizace, které provádějí dobrou práci jen lokální úrovni a jejich činnost má na pravicový extremismus menší dopad. Hudbou proti rasismu Zene a Rasszizmus Ellen - ZARE (Hudbou proti rasismu) je maďarské hnutí následující kroky britských uskupení Rock Against Racism (RAR) a Love Music Hate Rasism (LMHR). ZARE bylo založeno britskou ambasádou v Budapešti v roce 2009 a od té doby pracuje pro maďarskou neziskovou organizaci Subjektivní hodnoty. Cílem hnutí je vystupovat proti nebezpečným extremistickým myšlenkám jako je rasismus právě pomocí hudby a je volně otevřené pro lidi, kteří se chtějí připojit a vystoupit na obranu práv, rovnosti pro všechny a podpořit toleranci. V posledních dvou letech navštívily události ZARE stovky tisíc lidí, ke kampaním se také připojilo mnoho hudebníků. Platforma má velmi živou a oblíbenou webovou stránku a svoji stránku na Facebooku. Amnesty International Amnesty International je mezinárodní organizace zabývající se mnoha oblastmi problémů. Maďarská pobočka však v posledních letech opouští témata základny Guantanamo či afrických konfliktů a zaměřuje se čím dál více na problémy Romů v Maďarsku. Vydání Zprávy o zločinech z nenávisti a státní politice se ukázalo jako chytrý krok. Organizace se taktéž stala velmi aktivní v problematice LGBT a vytvořila si velmi silnou základnu aktivistů, převážně z řad studentů. Háttér Support Society for LGBT People Asociace byla založena v roce 1995 a jde o největší neziskovou organizaci zabývající se tematikou LBGT v Maďarsku. Funguje jako linka první pomoci, právnický servis, program prevence proti HIV/AIDS a jako archiv dokumentující vývoj hnutí LGBT v Maďarsku. Kromě hlavních aktivit se asociace Háttér taktéž pravidelně účastní výzkumných a vzdělávacích projektů a je aktivně zapojena v lobbistické činnosti propagující práva a zájmy LGBT komunity pomocí právních úprav. Háttér je zakládajícím členem maďarské LGBT aliance a aktivním členem ILGA-Europe. Společenství Menedék Název organizace v překladu znamená „útočiště“. Organizace byla založena v lednu roku 1995 jako občanská iniciativa a pomáhá uprchlíkům především v sociální oblasti. Jejím hlavním cílem je reprezentovat mezinárodní migranty ve většinové společnosti a propagovat společenskou a kulturní integraci uprchlíků a migrantů, kteří plánují v Maďarsku zůstat natrvalo, a to prostřednictvím cílených programů a projektů. Zvyšování povědomí o těchto tématech vyústilo v projekty jako „Sebeportrét uprchlíka“ nebo „Imigrantská Budapešť“. Použitím interkulturního přístupu se tyto projekty setkaly s velkou oblibou a úspěchem. Dalším důležitým realizovaným projektem byl program s názvem „Propagace integrace migrantů snížením diskriminace“, započatý v roce 2009 a jeho záměrem bylo najít, potrestat a snížit diskriminaci založenou na rase, etnicitě, barvě pleti, ekonomickém statutu, víře a ideologii, které právě migranti žijící v Maďarsku čelí. Aby bylo možné lépe monitorovat diskriminaci migrantů a lépe porozumět situacím, kterým čelí, založil Menedék monitoringovou síť za účasti neziskových organizací, úřadů a dalších sdružení, které do kontaktu s migranty pravidelně přicházejí. Účastníci sítě vypracovali zprávy o incidentech, které se mohly jevit jako diskriminující a tyto zprávy přeposlali sdružení Menedék, které se poté v rámci šetření a zjišťování faktů spojilo s příslušnými úřady. Během projektu poskytl Menedék v několika důležitých případech právní pomoc obětem diskriminace právě v souladu se Zákonem o rovném

14

zacházení. Projekt doprovázela informační kampaň a byly vydány publikace, které k problematice diskriminace migrantů přitáhly pozornost veřejnosti. Siť Jai Bhim Jde o komunitu spadající pod Buddhistickou církev v Maďarsku, která řídí několik škol na maďarském venkově, kde žijí převážně romští obyvatelé. Úspěšný projekt poskytl vzdělání stovkám romských dětí i jejich rodičům, vzhledem ke skutečnosti, že mnoho dospělých dříve svá studia nedokončilo. První a největší škola tohoto druhu se nachází v Sajókaze. Práce iniciativy Jai Bhim se v současnosti nachází v nejistotě, jelikož nový zákon o náboženství je nepovažuje za církev, a tak od státu nedostávají na vedení svých škol stejnou výši podpory jako školy náboženské. Athena Institute Posláním institutu je podle jejich webové stránky snaha povznést lidskou důstojnost a chránit nejohroženější komunity, stejně jako boj proti sociální exkluzi a vystupování pro představitelům extremistických názorů. Toho chtějí docílit ustavením silných iniciativ, které by formovaly veřejný diskurs. V širším kontextu by veřejné projevy institutu měly docílit, aby se porušování lidských práv v malé míře nevymklo z kontroly a nestalo se plnoprávným problémem bezpečnostní politiky. Athena Institute je nezávislá, nezisková a nestranická organizace, která nežádá ani nepřijímá finance od maďarské vlády. Institut je zavázán kvalitnímu výzkumu a analýze také proto, že se věnuje zvyšování povědomí veřejnosti s cílem zesílit nejhlubší lidské hodnoty. Na webové stránce institutu se pravidelně objevují popisy maďarských extremistických skupin a jejich činností a investigativní zprávy týkající se incidentů a jejich okolností (viz. webová stránka institutu, odkaz na konci studie). Nadace Artemisszió Nadace Artemisszió funguje od roku 1998 jako nezisková organizace s veřejným zájmem. Cílem nadace je povzbudit dialog a interakci mezi kulturně, etnicky a sociálně odlišnými skupinami a podporovat jejich vzájemné porozumění a společenskou a kulturní integraci znevýhodněných skupin. Posláním nadace je rovněž poskytnout příležitost společnosti, aby se účastnila aktivit posilujících vztahy mezi lidmi, komunikační dovednosti při řešení konfliktů a aby přispěla k šíření tolerance, vzájemného porozumění a spolupráce. Prioritou nadace je zařazení společensky znevýhodněných skupin – nezaměstnaní, lidé žijící na venkově, Romové a imigranti – do společnosti, zvýšení příležitostí a boj proti sociální exkluzi. Centrum pro nezávislou žurnalistiku a vzdělání pro novináře Centrum pro nezávislou žurnalistiku (CIJ) je nezisková a apolitická organizace, jejímž cílem je propagovat etickou žurnalistiku založenou na faktech a podporovat nezávislá média v Maďarsku. CIJ je jedinou organizací v zemi, která od roku 1995 nabízí kurzy žurnalistiky a mediálních studií na neziskové bázi. Za tu dobu prošly Centrem tisíce studentů médií i mediální profesionálové. Od r. 1995 do r. 2003 se CIJ zaměřovalo na základní žurnalistické kurzy, v posledních letech – podle měnících se požadavků – se Centrum zaměřilo speciálně na další vzdělávání profesionálních novinářů v oblasti posílení etiky a kvality žurnalistiky. V minulých letech tedy mělo Centrum následující priority: vzdělání manažerů a novinářů; multikulturalismus a diverzní reportáže; mezinárodní spolupráce a networking; seberegulace médií a otázky informační svobody. MEASZ a jejich Akademie demokracie Spolek maďarského odboje a antifašistů následuje tradice protifašistických hnutí z dob II. Světové války. S jejich vzpomínkovým programem a pouličními demonstracemi se stali rychle známými mezi antifašistickými hnutími, je však složité je spojit s jinými aktivisty kvůli jejich silně levicovému politickému přesvědčení. Jejich Akademie demokracie poskytují vzdělávání mladým lidem se zaměřením na lidská práva v oblasti jejich tolerance, a to ve spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi a aktivisty. Társaság a szabadságjogokért Maďarská unie občanských svobod (HCLU) je nezisková lidskoprávní organizace sídlící v Budapešti, založena v roce 1994. Podle jejich webové stránky představuje HCLU právní reformu a ochranu veřejného zájmu neziskových organizací v Maďarsku, fungující nezávisle na politických stranách, státu a dalších institucích. Cílem HCLU je propagovat základní práva a principy postulované Ústavou Maďarské republiky a mezinárodních konvencí. Dalšími cíly jsou vytvoření a

15

posilování občanské společnosti a právního státu v Maďarsku a středoevropském regionu. HCLU usiluje o vzdělávání občanů s důrazem na základní lidská práva a svobody a staví se proti přílišným zásahům a zneužívání moci autoritami. Organizace se intenzivně zabývá romskou otázkou, což ji také staví do opozice vůči extremistům. Méltóságot Mindenkinek Mozgalom (Důstojnost pro všechny) MMM byla založena v roce 2009 a hlavním cílem organizace je boj proti všem formám rasismu, přičemž se silně zaměřuje na romskou otázku. Instituce spravuje blog, který za dobu své existence vytvořil silnou internetovou platformu informující o důležitých a užitečných záležitostech. Kancelář právní ochrany pro národnostní a etnické menšiny (NEKI) Organizace byla založena v roce 1993 Nadací Jinakosti (Másság Alapítvány) s cílem chránit práva národnostních a etnických menšin – hlavně romské. Podle vlastní internetové stránky byla NEKI první profesionální neziskovou organizací v Maďarsku, která se specializovala na ochranu práv menšin. Ředitelka instituce, dr. Erika Muhi, je taktéž předsedkyní nadační rady. Hlavním účelem NEKI je poskytovat bezplatnou právní pomoc znevýhodněným Romům a nastolovat antidiskriminační strategická témata. Jako výsledek procesu strategického plánování rozšířila Nadace Másság v roce 2008 pole své působnosti a rozhodla se posuzovat případy týkající se diskriminace nejen podle etnického původu. Tak se NEKI začala zabývat případy týkající se diskriminace na základě romského původu, sexuální orientace, barvy pleti, věku a pohlaví. V návaznosti na vyšetřování stížností na diskriminující jednání a učinění patřičných právních kroků vydává NEKI také pravidelné publikace a informační brožury zaměřené na různá témata. Tzv. bílá brožura je vydávána každoročně a obsahuje stručný popis strategických případů a projektů, kterými se NEKI a Nadace Másság zabývá. Úplný seznam publikací je k dispozici v sekci „Dokumenty“. Během posledních deseti let iniciovala NEKI 250-300 případů v oblastech ubytování, sociálních jistot, zaměstnanosti, přístupu ke zboží a službám, vzdělání a prosazení práva. NEKI poskytla právní servis v případech soudního přelíčení a dalších úředních jednání, především maďarského úřadu pro rovnoprávnost, Úřadu pro rovné zacházení. Právní aktivity instituce zahrnují strategické soudní spory a bezplatnou právní pomoc. Případ je považován za strategický, je-li možné jej považovat za rozvíjející antidiskriminační právo nebo právní servis. Jednotlivé případy mohou spadat do této kategorie také v případech, kdy jde o větší počet obětí či závažné porušení zákona.

3.1.9. Reakce občanské společnosti na násilí proti Romům Přestože primární odpovědnost za netoleranci náleží jednotlivým státům, členské státy OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, angl. OSCE) včetně Maďarska uznávají, že občanská společnost hraje velmi důležitou roli v boji proti netoleranci, diskriminaci a propagaci vzájemného respektování a porozumění. Přesněji řečeno, státy se zavázaly ke „zjednodušování vývoje občanské společnosti s cílem pomoci obětem zločinů z nenávisti“. Mnoho neziskových organizací i soukromých osob je zapojeno do aktivit ve snaze čelit veřejným protiromským předsudkům a volá po větší iniciativě ze strany vlády právě pro její odpovědnost za útoky na Romy a vytváření prostředí, ve kterém se tyto útoky odehrály. Velmi důležitá událost se odehrála ještě před sériovými útoky z podnětu Maďarské gardy. Dne 18. prosince 2007 podepsalo více než 150 prominentních akademiků a veřejných osobností deklaraci vytvořenou Maďarskou unií občanských svobod odsuzující aktivity gardy, požadující učinění patřičných právních kroků Vrchního státního zástupce k rozpuštění organizace. Série útoků nakonec vedly 14. března 2009 k založení hnutí Důstojnost pro všechny (MMM), iniciovaného romskými a neromskými akademiky a aktivisty občanské společnosti, aby tak protestovali proti násilným manifestacím netolerance proti Romům a přitáhli pozornost veřejnosti a politiků k ohrožení společenské integrace a koherence kvůli protiromským náladám a akcím. 16. února 2009 napsalo pět lidskoprávních neziskových organizací dopis určený maďarskému prezidentovi, v němž konstatovali skutečnost, že Romové se stali obětními beránky všech současných ekonomických a bezpečnostních problémů. Dopis také vyzýval prezidenta, aby se otevřeně vyjádřil proti rasismu a nenávisti v Maďarsku. Dne 22. února 2009 následoval další otevřený dopis, tentokrát určený vládnímu dekretu č. 253/2009 (XI.18.), který měl vstoupit v účinnost 26. listopadu 2009. Dopis byl adresován prezidentovi Maďarska od hnutí Důstojnost pro všechny a jeho příznivců a vyzýval jej k veřejnému odsouzení násilí na Romech v den národního svátku, 15. března. Po vraždě v Tatárszentgyörgy dne 23. února svolal maďarský prezident vyšetřující úřady k okamžitému odhalení pachatelů a

16

informování veřejnosti o pokračování případu. Lidskoprávní organizace odsoudily toto stanovisko jako neadekvátní, protože se týkalo spíše obecných povinností úřadů a nepostavilo se nijak silně proti násilí páchanému na romských občanech. Organizace občanské společnosti uspořádaly na protest proti rasismu a násilí několik demonstrací. Dne 16. května 2009 uspořádala Maďarská demokratická charta (Magyar Demokratikus Charta) a Romské hnutí za občanské svobody (Roma Polgárjogi Mozgalom) poklidný protest v hlavním městě proti etnickému vyloučení a nenávisti v Maďarsku. Tehdejší ministr školství, primátor Budapešti, lídr Maďarské socialistické strany a tehdejší ministr zahraničí Péter Balázs se taktéž účastnili této demonstrace. Hnutí občanů proti krajní pravici (Civilek a Szélsőjobb Ellen Mozgalom) uspořádalo poklidný protest proti extremismu dne 15. srpna 2009 v Budapešti. Hnutí občanské společnosti také hrála důležitou roli v zahájení právních kroků ve věci boje proti zločinům z nenávisti a diskriminaci a obrany práv obětí. Dne 2. března 2009 podal poslanec Evropského parlamentu za Maďarsko a Úřad právní ochrany pro národnostní a etnické menšiny stížnost na Nezávislou policejní komisi proti policejním úředníkům zodpovědným za vyšetřování útoků z 23. února 2009 v Tatárszentgyörgy, namířeného proti romské rodině. Stížnost podala manželka muže a matka dítěte zabitých během tohoto útoku. Dne 25. června 2009 podaly čtyři lidskoprávní neziskové organizace stížnost Národní policii a Vrchnímu státnímu zástupci proti bloggerovi za šíření extremistických myšlenek a nenávisti proti Romům po internetu, poté, co 16. června zveřejnil své stanovisko ohledně Romů: „… měli by být podřízeni, vyhnáni z veřejného a kulturního života a jakákoliv zmínka o jejich etnickém původu musí být bez milosti eliminována. Jejich páteře musí být zlomeny“. V říjnu 2009 podal Maďarský helsinský výbor stížnost Úřadu pro rovné zacházení na starostu města Kiskunlacháza za opakované veřejné protiromské výroky poté, co se ve městě v listopadu 2008 odehrála tragická událost, při které byla znásilněna a zavražděna neromská dívka. Stížnost uváděla, že starostovy poznámky, spojující Romy s kriminalitou a násilím, vytvořily zastrašující a ofenzivní prostředí pro romské obyvatele města a sousedních usedlostí. Vzhledem k tomu, že zmíněné výroky byly několikrát prezentovány v celostátních médiích, uvedla stížnost, že zastrašování by mělo být analyzováno také na celostátní úrovni.

3.1.10. Demonstrace a další aktivity proti krajně pravicovým extremistům Tarka Magyar (barevní Maďaři) Jde o politicky nezávislou občanskou iniciativu – procesí začínající v budapešťském klubu Gödör a procházející podél Andrássyho ulice s cílem na Náměstí Hrdinů v říjnu 2008. Účastníci procesí odsoudili jakoukoliv formu a způsob násilí a exkluze. Konec procesí reprezentovala diverzita ve společnosti – účastníci zvedli kus barevného materiálu nad hlavy, což nejlépe ukázaly fotografie ze vzduchu. Pochod pro život Tento pochod - zahájený obvykle zapálením pochodně- má vzdát hold maďarským obětem holocaustu v Den památky holocaustu. Pochod pro život se koná od roku 2002 jako součást mezinárodního hnutí; prvního ročníku se účastnilo 4.500 osob, počet účastníků v průběhu let vzrostl až na nynějších 20.000. Demonstrace proti Maďarské gardě Vytvoření Maďarské gardy 25. srpna 2007 pronásledovalo demonstrace organizované antifašisty, levicovými aktivisty a romskými institucemi. V prosinci 2007 se v městě Tatárszentgyörgy konala děsivá demonstrace namířená proti Romům, pořádaná právě Maďarskou gardou, na kterou obhájci lidských práv a místní romští občané reagovali protidemonstracemi. V roce 2008 uspořádaly romské organizace další protidemonstraci, tentokrát v městě Nyírkáta. Noci v Gyöngyöspata Gyöngyöspatai Éjszakák (Noci v Gyöngyöspata; Gy.É.) je facebooková skupina založená v polovině roku 2011 jako odpověď na přítomnost extremistů v městě Gyönyöspata. Ti začali ve městě hlídkovat na začátku března a po měsíce terorizovali místní romskou komunitu čítající více než 450 lidí. Facebooková skupina byla založena jako komunikační kanál s cílem spojit všechny ty, co soucítí s romskými residenty v postižené oblasti. Její zřizovatelé jsou občané a lidskoprávní aktivisté, nezávislí na politických stranách. Hlavními aktivitami skupiny bylo organizování sjezdů příznivců tak, aby do města přijeli v kritické době během noci. Sjezdům předcházela jednání s místními romskými představiteli.

17

Skupina také ohlásila a uspořádala protest proti dubnové demonstraci Jobbiku ve městě Hejőszalonta. Ultrapravicová strana manifestaci ohlásila jako plán, jak skoncovat s „cikánským terorem a zločinností“ poté, co byla ve městě zavražděna neromská žena údajně romským občanem. Solidární demonstrace s místní romskou komunitou přitáhla stovky osob z hlavního města i ze sousedních měst a obcí, a podpořilo ji také několik významných neziskových organizací. Autoři Gy.É. ohlásili a uspořádali několik demonstrací před Ministerstvem vnitra Maďarské republiky, aby tak úřady upozornili na nutnost chránit romské obyvatele Gyöngyöspaty, a s ní spojenou potřebu domáhat se práva proti zločinům z nenávisti. V březnu, poté, co Obranná síla (ultrapravicová paramilitaristická skupina Véderő) uspořádala výcvikový tábor v Gyöngyöspatě, zorganizovala Gy.É. společenský víkend, během něhož účastníci zůstávali přes noc v romských komunitách, aby místním obyvatelům poskytli pomoc. Mnoho z residentů – především ženy a děti – na víkend město ze strachu před paramilitaristickou jednotkou opustili; policie zatkla několik příslušníků skupiny. Podpůrná akce však stejně proběhla a jejím programem bylo čištění ulic, malování plotů, vaření a hudba. Takto zůstali účastníci v Gyöngyöspatě tři dny. Dobrovolníci Gy.É. mají také internetovou stránku, na které jsou k dispozici informace z kritických měsíců a které byly přeloženy i do angličtiny, aby se klíčové informace lépe šířily. Viz http://gyongyospatasolidarity.wordpress.com/. Demonstrace za Nové divadlo Zatímco Jobbik neustále útočí na ředitele Národního divadla, kterého považuje za „liberálního gaye“, jedna demonstrace a protidemonstrace se uskutečnila na konci roku 2010 bez většího zájmu. Konkurz na ředitele Nového divadla vyhrál na konci roku 2011 György Dörner, známý svými neskrývanými sympatiemi k Jobbiku. Jelikož bylo jeho působení z profesionálního hlediska velmi slabé, bylo uspořádáno několik protestních akcí (proti němu a jeho budoucímu pracovnímu partnerovi, Istvánu Csurkovi, který ovšem nedlouho poté zemřel). Obě demonstrace proti Dörnerovi se uskutečnily za účasti několika stovek lidí. Jelikož si budapešťský primátor své rozhodnutí ohledně šéfa Nového divadla nerozmyslel, začal Dörner opravdu působit jako jeho ředitel. Druhá demonstrace se jasně vymezila i proti nacionalismu.

18

3.1.11. Protiimigrantské aktivity a preventivní/represivní opatření proti nim Po celé Evropě probíhají neustálé diskuze na téma imigrace, přičemž toto dilema je nejčastěji zjednodušováno na asimilaci nebo multikulturalismus. Po změně režimu v roce 1989 zažívá Maďarsko rostoucí míru tranzitní migrace; tato „přechodná“ role by mohla vysvětlovat, proč země stále zachovává poměrně pasivní politiku vůči imigraci. Vstup do Evropské unie nepřinesl dramatické změny v migračních trendech země; počet imigrantů v Maďarsku zůstává nízký, kolem 1,5 – 2 % celkové populace v zemi. 80-90 % imigrantů žijících v Maďarsku jsou Evropané, především etničtí Maďaři z Ukrajiny, Rumunska a Srbska, 10 – 15 % imigrantů pochází z Asie. Imigrace do Maďarska je řízena převážně nabídkou, sub-regionální pracovní migrací často založené na sezónních nebo dočasných pracích. Imigranti v Maďarsku mívají vyšší vzdělání než celková populace a větší část z nich v aktivním věku pro zaměstnání, ačkoliv trend sjednocení rodiny se staršími rodiči, kteří do Maďarska přijíždějí na důchod, se zdá být na vzestupu. Status etnických Maďarů žijících v sousedních zemích je stále předmětem debaty, maďarské vlády v letech 1990 a 2002 zdůrazňovaly, že by uvítaly, kdyby etničtí Maďaři zůstali ve svých rodných zemích. Neexistuje žádný aktivní program repatriace pro etnické „příbuzné“ tak jako v Německu. Maďarský imigrační a naturalizační systém je často kritizován pro svou lhostejnost vůči etnickým Maďarům, byť ti disponují určitými výhodami, stejně jako osoby s maďarskými předky v imigračním a naturalizačním procesu. Nejdiskutovanějším tématem je však demografický deficit a jeho následky na zvýšenou imigraci. Maďarsko je stárnoucí společností s negativní mírou porodnosti, expertní skupina proto navrhla povolení určité míry imigrace, která by zjednodušila potřeby pracovního trhu. Podle nejrůznějších studií se protiimigrační nálady ve společnosti mění z lehce netolerantních na nesnášenlivé. Mezi lety 1993 až 2007 se zdvojnásobil počet lidí, kteří by nedovolili vstup na území země jiným lidem než Maďarům. Přibližně 27% obyvatel by mohlo být považováno za proti-imigrantské, a skoro 88% obyvatel prohlásilo, že by země měla povolit vstup pouze bohatým Evropanům. (Výzkum „Postoje většiny k menšinám: klíčové poznatky z Eurobarometru a Evropského společenského výzkumu, Evropské monitoringové středisko pro boj proti rasismu a xenofobii, 2005). Je však pravda, že zatímco negativní postoje nahánějí strach, konkrétní akce či útoky jsou ojedinělé, možná kvůli velmi nízkému počtu migrantů. Také informace od mnoha dotazovatelů napovídají tomu, že policejní a legislativní složky málokdy řeší případy napadení imigrantů z důvodu možné rasové motivace. Usvědčení z obžaloby za podněcování nenávisti proti komunitě jsou vzácná, jelikož relevantní praxe Ústavního soudu vyžaduje, aby žalobce poukázal na přímé spojení mezi nenávistnou promluvou a násilným incidentem. Problémem je, že současné zákony upravující nenávistné a štvavé chování a diskurs poskytují „bezmeznou“ svobodu slova, což dává velké příležitosti šiřitelům rasistické propagandy. Zločiny z nenávisti proti imigrantům Hlavní cíle zločinů namířených proti imigrantům jsou ti, kteří se očividně odlišují svou etnicitou; z naší osobní zkušenosti to jsou převážně Afričané. Zatím útoky se dějí poměrně často, téměř žádný není oznámen, pokud se tedy nejedná o vážné zranění či smrt. Jeden z posledních činů se odehrál v roce 2005 v Budapešti, kdy osm skinů napadlo indického turistu, jehož bili a mlátili, než mu zachránil život jeho příbuzný, který autem najel do útočníků. Budapešť je pro turisty bezpečné místo i podle expertů a osobních názorů, extremisté útočí především na romské obyvatele, což je možná také případ onoho indického turisty, kterého si útočníci spletli s Romem. Potírání nenávisti v médiích a na internetu Extremisticky nacionalistická, protiromská a antisemitská internetová stránka kuruc.info byla v Maďarsku zrušena kvůli svému rasistickému obsahu. Stránka se však přesunula na server ve Spojených státech a pokračuje v činnosti. Bývalý předseda vlády přikázal tehdejšímu ministrovi spravedlnosti, aby přijal příslušná opatření k obraně ústavních hodnot a občanských svobod v Maďarsku. V roce 2008 vyzval parlamentní komisař pro práva národnostních a etnických menšin Maďarskou asociaci poskytovatelů obsahu (Magyar Tartalomszolgáltatók Egyesülete), aby ustanovila etické normy s cílem zabránit šíření nenávisti na internetu. Za vysílání programů s nenávistným obsahem týkajícího se Romů bylo také pokutováno několik televizních kanálů. Dne 1. července 2008 rozhodla Maďarská národní rada pro televizi a rozhlas, že pořad vysílaný na Echo TV byl založen na stereotypech, které mohly zesílit předsudky a „mohly vyvolat nenávist vůči romské menšině“, a proto tedy porušil Zákon o médiích.

19

3.1.12. Situace obětí zločinů z nenávisti V Maďarsku existuje jen velmi málo případů zločinů z nenávisti, protože jak již bylo zmíněno, vyšetřovací úřady odmítají klasifikovat některé případy jako zločiny z nenávisti, a taktéž mnoho obětí o svých zážitcích nikoho neinformuje. Tzv. Záznam zločinů z nenávisti spravovaný Institutem Athena poskytuje následující informace: během roku 2010 bylo v Maďarsku 55% oznámených a usvědčených případů motivováno rasismem, 26% antisemitismem, 16% homofobií a 3% protikřesťanskou nenávistí. V 74% případů nebylo žádné zranění, ve 23% naopak zranění způsobeno bylo a 3 % případů byla smrtelných. 27 % případů se stalo v Budapešti, 27 % v dalších velkých městech a 46 % na venkovských usedlostech. Během druhého čtvrtletí roku 2011 bylo v Maďarsku 62% oznámených a usvědčených případů motivováno rasismem, 25 % antisemitismem a 13% homofobií. 88 % zločinů bylo spácháno na venkově a 12 % v hlavním městě. Pomoc obětem Maďarsko nedisponuje příliš rozsáhlými službami pro oběti těchto trestných činů. Nadace Cordelia se zaměřuje na psychickou pomoc svým klientům, které tvoří uprchlíci a žadatelé o azyl s traumatickými zkušenostmi ze země svého původu. Helsinský výbor a TASZ jsou aktivní v právní pomoci a v mnoha aspektech pomáhá taktéž Asociace Háttér. Obecně se však obětem daří sehnat pomoc jen těžce, vzhledem k tomu, že spojení „zločin z nenávisti“ je v zemi stále ještě relativně neznámé. Policie, soudní moc a žalobci nejsou příliš ochotní co do vzdělávání a školení svého personálu zaměřené na tento fenomén, bez větších znalostí však nejsou schopni tyto otázky vyřešit. Je proto velmi důležité, aby občanské organizace zapojily tyto úřady do vzdělávacích projektů a aby úřady samy vytvořily příklady dobré praxe poukazující na efektivní řešení takových případů.

3.2. Německo 3.2.1. Historický vývoj po roce 1989 Rostoucí pravicový extremismus v Německu od roku 1989/901 Po změnách, které se odehrály na přelomu let 1989 a 1990 a v novém politickém systému vznikl prostor pro vytvoření krajně pravicových struktur na obou stranách někdejší německé hranice. Stranické struktuře krajní pravice dominovala NPD, počet členů této strany rostl a díky speciální strategii získala strana nové partnery zejména z neonacistické scény a dnes má zástupce ve dvou spolkových parlamentech (Sasko a Meklenbursko-Přední Pomořansko). Dvě další ultrapravicová seskupení, DVU a Die Republikaner (Republikáni), zůstala ve srovnání s NPD bez politického vlivu. Ačkoliv se mohla DVU v devadesátých letech dostat do čtyř spolkových parlamentů, například v roce 1998 se 13 % do parlamentu Sasko-Anhaltsko, ztratila strana moc okamžitě po volbách, a to kvůli interním šarvátkám a politické pasivitě. Významné aktivity DVU na veřejnosti byly velmi vzácné. Republikáni byli také úspěšní v devadesátých letech 20. století, a to zejména na obecní úrovni v BádenskuWürttembersku a Bavorsku. V první jmenované spolkové zemi měli své zástupce v místním parlamentu po dvě volební období (1992 – 2001). Od té doby jejich popularita neustále klesá – členové opouštějí stranu, která nemá žádné veřejné aktivity, zato mnoho vnitřních bojů a konfliktů. Všechny strany si byly vědomy vývoje situace, což v roce 2005 vedlo k takzvanému „Paktu pro Německo“, dohodě mezi DVU a NPD neposílat své kandidáty do stejných spolkových parlamentních voleb. Cílem bylo využít úplný potenciál krajně pravicových voličů, protože jinak by ani jedna strana neměla šanci se do parlamentu dostat ve stejné volbě. Republikáni se rozhodli neúčastnit se tohoto paktu, ačkoliv je za to mnoho jejich příznivců kritizovalo a ze strany poté odešlo. Mnoho sympatizantů pravicového extremismu doufalo, že tento pakt posílí scénu a přinese volební úspěch, a mnoho z nich poté vstoupilo do NPD. Pakt se zanedlouho rozpadl poté, co NPD poslala své kandidáty do voleb v Brandenbursku, což mělo

1 Tyto kapitoly jsou založeny na: Grjasnow, Maria (2011). Geschichte des organisierten Rechtsextremismus in Deutschland. In: Gefährliche Liebschaften 2011. „Rechtsextremismus“ im kleinen Grenzverkehr. Kulturbüro Sachsen, Heinrich-Böll-Stiftung, Weiterdenken – Heinrich Böll-Stiftung Sachsen. p. 72-88. (Ke stažení: www.gefaehrliche-liebschaften.info). Definice a vysvětlení termínu a událostí viz. další kapitoly, které popisují nejdůležitější aspekty vývoje podrobněji. 20

podle dohody náležet DVU. DVU je, narozdíl od finančními skandály zastřené NPD, ekonomicky velmi silná strana, což v roce 2010 vedlo ke sjednocení obou stran. Tato fúze však ještě nebyla oficiálně schválena. Na rostoucí pravicový extremismus reagoval stát na začátku devadesátých let represemi. Mnoho malých stran a organizací bylo zakázáno, což vedlo k nové vlně organizace celé scény. Členové zakázaných organizací vytvořili menší, místně či regionálně organizovaná „volná přátelství“. Podle principů „organizace bez organizace“ se představují jako malé nezávislé regionální jednotky. Ve skutečnosti však jde o přísně organizovanou militantní strukturu, která se jen schovává za svou masku a ideologicky nemá vůbec daleko k myšlenkám národního socialismu. Důležité aktivity zahrnují pochody a demonstrace. Mezi volnými přátelstvími a NPD existuje velmi úzký vztah od členství ve straně po otevřenou podporu veřejných akcí a volebních kampaní. Pro NPD je to součást strategie – takzvaný „boj za ulice“. Tato přátelství uspěla především ve venkovských regionech, kde si pravicoví extremisté zajistili hegemonii a vytvořili takzvané „no-go areas“ (místa, kam se nechodí). Činnost pravicových extremistů je zde tak silná a ovlivňuje každodenní život natolik, že lidé, kteří nespadají pod jejich ideologické názory, se snaží těmto oblastem vyhnout ze strachu z násilí neonacistů. Násilí není mířeno jen proti imigrantům, ale také proti homosexuálům, bezdomovcům a postižených lidem, nebo proti alternativní či také „neněmecké“ mládeži. Velké veřejné události jsou místem pro sbírání kontaktů a spolupráci různých skupin v celém hnutí. Jako příklad můžeme zmínit každoroční pochody ve Wunsiedelu konané na památku úmrtí Rudolfa Hesse2, nebo takzvané smuteční pochody v Drážďanech na památku obětí bombardování města spojeneckými silami v únoru 1945. Tyto události jsou důležité speciálně pro vytváření kontaktů a posilování ideologické soudržnosti na scéně. Každým rokem se akcí účastní tisíce členů strany nebo aktivistů v přátelství a dalších neonacistických organizací. Vývoj extrémně pravicových struktur po letech 1989 a 1990 šel ruku v ruce se silným zvýšením rasistického a krajně pravicového násilí, které bylo na začátku devadesátých let zaměřeno především proti imigrantům a azylantům. Na ty se sváděla špatná ekonomická situace Německa. Ještě jasněji řečeno, po změnách z let 1989 a 1990 se mnoho Němců obávalo, že ztratí společenský status, kterým se donedávna honosili, a tento strach začali převádět na žadatele o azyl. Statistiky z roku 1991 ukazují na 383 žhářských nebo bombových útoků na domy, ve kterých bydleli cizinci nebo azylanti.3 Například v Hoyerswerdě, Rostocku, Möllnu a Solingenu byla za přítomnosti stovek tleskajících účastníků zapálena ubytovací zařízení. Tyto útoky si vyžádaly několik desítek zraněných a mrtvých. Následující veřejná debata vedla k posílení azylové legislativy, což pro žadatele o azyl znamenalo, že získat v Německu azyl bude nemožné. Oficiální instituce nezvládly situaci, která zapříčinila ještě více veřejné agrese proti žadatelům o azyl. Účast tolika občanů a hanobení rasy žadatelů o azyl jenom poukázalo na to, jak hluboce je pravicový extremismus zakořeněn ve velké části německé společnosti. Násilí proti jednotlivcům bylo páchané jak na území bývalého východního Německa, tak i na území západního Německa a mnoho z akcí skončilo tragicky. Dne 31. března 1991 byl neonacisty v Drážďanech napaden Jorge Gomondai z Mozambiku, který zemřel v nemocnici poté, co ho útočníci vyhodili z jedoucí tramvaje. Je jedním ze 149 lidí, kteří zemřeli v letech 1990 - 2009 jako oběti násilí páchaného pravicovými extremisty.4 Specifika bývalého východního Německa Ve východním Německu se vyvíjející pravicový extremismus mohl chytit již existující infrastruktury. I když se východoněmecká vláda definovala jako antifašistická a popírala jakýkoliv pravicový extremismus, realita byla odlišná. Některá nakladatelství, hudební vydavatelství a distribuční společnosti přesídlily ze západu na východ, čímž vzniklo finančně silné podhoubí pro budoucí vývoj. Toho využili krajně pravicoví politici a specialisté na networking ze západu, kteří navázali kontakt a posilovali pravicový extremismus ve východní části země. Tyto počáteční podmínky umožnily NPD, DVU a Republikánům dostat se do parlamentů ve většině bývalých východoněmeckých spolkových zemí. Tento vývoj ukazuje na to, že rasismus a pravicový extremismu je ve společnosti již natolik rozšířený, že se tyto strany stávají přijatou volební alternativou.

2 Tato událost se stala již před pár lety, kvůli tvrdým protidemonstracím a občanským aktivitám již není relevantní. 3 Bundesamt für Verfassungsschutz: Verfassungsschutzbericht 1991 4 http://www.mut-gegen-rechte-gewalt.de/news/chronik-der-gewalt/149-todesopfer/

21

Hluboké kořeny pravicového extremismu ve východních zemích Německa by mohly být vysvětleny odlišným vývojem demokracie v obou částech Německa. Zatímco na západě byla doba padesátých a šedesátých let 20. století dobou „ekonomického zázraku“ a společensko politických debat, které položily základy participační demokracie aktivně spoluvytvářené občany, ve východní části země nebyl demokratický vývoj z let 1989-1990 následován zvýšením životního standardu a ekonomického růstu. Nezaměstnanost, strukturní změny ve vzdělávacím systému a chybějící infrastruktura v občanské společnosti vedla u mnoha lidí k sociální exkluzi. Mnoho lidí se stále bojí ztráty svého společenského statutu a následného života v nejistotě. Kromě oficiální ideologie neposkytlo východní Německo žádnou kritickou analýzu národního socialismu, což vedlo k nulovému popření totalitní ideologie. Kořeny demokratických hodnot jsou velmi vratké a tradice participace v rámci veřejného diskurzu stále chybí. „Testovací fáze“ demokracie v Německu proběhla v každé části země jinou rychlostí a jakákoliv analýza současné situace a postoje občanů k demokracii by tuto skutečnost měla brát v úvahu.

3.2.2. Politické strany, organizované skupiny a neformální skupiny zapojené do extrémních, xenofobních a rasistických aktivit v Sasku (Německo)5 Organizovaný pravicový extremismus Celkový počet členů ultrapravicových stran a organizací v Sasku je podle Úřadu pro obranu ústavy 2.670, jak je uvedeno ve výroční zprávě v roce 2010. Sdružují se v pravicových politických stranách, neonacistických a subkulturních přátelstvích a ve volných strukturách. Číslo je o trochu nižší než v roce 2009, což může být zdůvodněno ztrátou členů DVU (Deutsche Volksunion – Německá národní unie). Počet osob vyznávajících neonacistickou ideologii vzrostl. NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands – Národně demokratická strana Německa) NPD je nejdůležitější krajně pravicová strana a Sasko je středem jejích aktivit. Jenom v Sasku má strana 8.000 členů (a 6.800 v celém Německu), více než 120 mandátů v regionálních, místních a obecních parlamentech, 8 zástupců v saském parlamentu a v sídle stranických novin Deutsche Stimme (Hlas Německa) v saském městě Riesa. V žádné další z 16 spolkových republik nemá NPD tak silnou pozici a voličskou podporu, což může být ukázáno na případu z místních voleb v roce 2008. Strana má pobočky ve všech 13 saských regionech a získala mandáty ve všech 13 regionálních parlamentech a volební výsledky z roku 2008 byly čtyřikrát lepší než ty předchozí. Tato situace je však v Německu ojedinělá. NPD má svůj vlastní vzdělávací institut pro místní zástupce, který sídlí v Drážďanech a polovina jeho správní rady pochází ze Saska. V lednu 2012 se bývalý lídr saské NPD stal předsedou celé strany a nahradil tak Udo Voigta, který NPD vedl od roku 1996. Většina aktivit je iniciována a podporována osmi členy saského parlamentu. Ti mají moc a strukturální a finanční možnosti na to, aby stranu vedli. Vstup strany do parlamentu v roce 2004 ukazuje, nakolik se práce strany zkvalitňuje. Demokratické strany se však naučily bojovat s rasistickou a neonacistickou propagandou v parlamentu a trestat je příslušnými způsoby, je-li zapotřebí. JN (Junge Nationaldemokraten – Mladí národní demokraté) je mládežnická organizace NPD, která vytváří spojení mezi stranickými strukturami a nezávislými neonacistickými sympatizanty. Tito nezávislí aktivisté využívají právní nástroje JN ke koordinaci rasistických a násilných aktivit neonacistické scény v Sasku. NPD je nejviditelnější a nejdůležitější krajně pravicovou stranou v Sasku a snaží se sama sebe prezentovat jako vůdce všech rasistických, antiimigrantských a neonacistických skupin. S pomocí Mladých nacionalistů ukazuje na úspěch nezávislých seskupení, tzv. „svobodné moci“ (tvořeni neformálně organizovanými násilnickými neonacistickými aktivisty). Dvě další tradičně krajně pravicové strany (DVU a Republikáni) nemají v Sasku velkou moc. NPD a DVU se dohodly na spojení obou stran v roce 2011 a od té doby se NPD na internetových stránkách prezentuje jako NPD – die Volksunion (NPD – Lidová unie). Toto spojení však bylo soudem označeno za neplatné. 5 22

Založeno na Bringt, F.; Hanneforth, G. (2011): Fortschreibung der Konzeption des Kulturbüro Sachsen e.V. zum Projekt “Regionale Mobile Beratungsteams Sachsen – Demokratische Aktivität gegen rechtsextreme Dominanz und Gewalt (MBT Sachsen). Internes Dokument des Kulturbüro Sachsen e.V. (Grantová žádost organizace Kulturbüro Sachsen e.V. pro projekt mobilních poradenských týmů. Interní dokument.)

Další strany a politická uskupení Zatímco Republikáni a DVU ztratili v posledních letech na důležitosti, objevuje se řada dalších seskupení, která by ráda uspěla v nadcházejících místních volbách. Především to je Unie „Práce, Rodina, Vlast“ (Arbeit, Familie, Vaterland) bývalého poslance německého parlamentu za CDU Henryho Nitzsche. Podobně jako skupiny “Pro Sachsen” a “Pro Chemnitz”, snaží se i tato Unie získat přízeň populistickými a někdy otevřeně rasistickými výroky a antiimigrantskou propagandou. Jejich vývoj je prozatím velmi těžké předurčit. Pravicová subkultura a „přátelství“ Nejvyšší počet pravicových extremistů patří k takzvaným přátelstvím a strukturám „svobodné moci“. Dohromady takto existuje zhruba 1.350 osob, organizovaných v malých nezávislých skupinkách, které postupně vytvářejí ideologickou jednotu. Jejich cílem je vyhnout se jakýmkoli státním a policejním represím, proto používají princip „organizace bez organizace“. Tyto skupinky čítají malý počet osob, cca 40 – 50, a to bez oficiální organizační struktury, které jsou však schopny mobilizovat velký počet dalších osob, rychle a nečekaně. Jejich centrem jsou tři velká města v Sasku – Drážďany, Lipsko a Chemnitz. Existují i další regiony se silným zázemím Svobodné moci, většinou díky jednomu či několika velice aktivním jednotlivcům (např. region Geithain/Borna, Erzgebirge – Krušné hory). Nově se na scéně utvořili Autonomní nacionalisté. Jejich vzhled, styl oblékání a způsob akcí jsou inspirovány levicovými autonomními skupinami. Změny ve vizuální prezentaci znamenají, že jsou si vědomi toho, že pro většinu obyvatelstva přestanou být identifikováni jako pravicoví extremisté či neonacisté. O všech těchto skupinách může být řečeno, že míra jejich politické indoktrinace je velmi vysoká a že jsou schopni použít násilí v kontaktu se svými politickými oponenty či jakoukoliv jinou skupinou lidí, která se nehodí do jejich ideologie (imigranti, bezdomovci, homosexuálové, atd.). NSU V roce 2011 byla v Německu objevena pravicová teroristická skupina, která samu sebe nazývá NSU (National-Socialist Underground – National Sozialistischer Untergrund). Dne 4. listopadu 2011 dva členové (Uwe Bőhnhardt a Uwe Mundlos) spáchali sebevraždu, třetí člen Beate Zschäpe založila požár, který zničil všechny stopy. Tito tři teroristé přešli do ilegality v roce 1998 poté, co policie objevila jejich garáž s vlastnoručně vyrobenými bombami. V letech 1999-2011 bylo spácháno mnoho bankovních kráděží, kterými byly financovány teroristické aktivity – 8 vražd v restauraci vlastněné Turky a Řeky mezi lety 2000-2006 a vražda policistky. Další zločiny jim zatím nebyly prokázány. Existují však zde údaje a důkazy o tom, že policie a především zpravodajské služby (Bundes – und Landesamt für Verfassungsschutz) udělaly během vyšetřování mnoho chyb. Každý týden přicházejí nové informace, které znemožňují vytvoření závěrečné evaluace. Faktem je, že vyšetřovatelé odmítají přiznat rasistický podtext aktivit, které má tato skupina na svém kontě. Celý případ může mít dopad na základní důvěru v orgány činné v trestním řízení. Kompetence zpravodajských služeb jsou veřejně zpochyňovány a zkoumány příslušnými parlamenty v několika federálních státech.

23

3.2.3. Témata pravicových extremistů Předtím, než budeme mluvit o současných tématech a kampaních neonacistů a pravicových extremistů v Německu, je nutné připomenout si některé tradiční a dlouhodobé komponenty neonacistické ideologie. Zaměříme se především na NPD, jejichž ideologie patří k nejběžnějším mezi příznivci pravicového extremismu v Německu. Vzhledem k tomu, že cílem NPD je reprezentovat celou krajně pravicovou scénu, musela strana zakomponovat nové ideologické složky z neonacistického hnutí. Ideologie spojená s pravicovým extremismem6 Tradiční „revizionistická“ a nacionalistická ideologie byla obohacena o nová témata – společenské problémy (nezaměstnanost), antiglobalizace, otázky životního prostředí, imigrace, a podobně. Ale společný základ (nositel – viz obr. 1) pro tato nová témata je starý – nacionalismus a rasismus. NPD se snaží přesvědčit lidi, že naše společnost čelí velkým společenským problémům (ať je to pravda či nikoliv) a že řešením je obrana tzv. zájmů německého národa, který je definován podle rasy. Představitelé NPD „vědí“ dobře, kdo je zodpovědný za tyto problémy – imigranti, Židé, levicoví a liberální politici, a další. Když zůstaneme u obrázku pravicové ideologie, můžeme se podívat na první sloupec – nacionalismus. Podle této ideologie by se každá země měla skládat z jednoho homogenního národa s jednou silnou osobností vůdce. Každý vývoj ohrožující tuto homogenitu by měl být zastaven. Ti, kteří tomuto vývoji napomáhají, jsou podle NPD: „kapitalisté, komunisté, křesťané a islámský universalismus“.7 Druhý pilíř – rasismus a antisemitismus – ukazuje na jistou modernizaci zmíněné ideologie. „Tradiční“ antisemitismus dostává moderní oblek a ukazuje se jako tvrdý kritik státu Izrael. Staré rasistické názory jsou prezentovány se stejnou logikou, jen novým způsobem. NPD a další neonacistické ideologie nemluví otevřeně o rasách, ale o národech, etniku nebo kulturách. Ideologie etnopluralismu umožňuje stejný proces exkluze určitých společenských skupin na základě odlišné či nezměnitelné „kulturní identity“. Tato ideologie nerovnosti vede ve třetím pilíři k odmítnutí pluralitních parlamentních systémů, liberální demokracie a dalších podobných systémů jako jsou socialistické myšlenky či křesťanství. Všechny tyto systémy jsou postaveny na principu rovnosti lidí (před zákonem, ve společenských aspektech, před Bohem). Pravicově extremistická ideologie vyžaduje antipluralismus a absolutní podmanění myšlence národnostní komunity. Od roku 2000 má NPD novou strategii pro získávání příznivců, jde o tzv. Strategii čtyř pilířů. Těmi jsou: • Boj za ulice – s cílem ukázat se na veřejných místech při demonstracích, pochodech, koncertech a podobně. Cílem je získat nové příznivce, především radikální neonacisty. • Boj za hlavy – členové strany a dalších organizací jsou trénováni k promluvám k veřejnosti, obracení jiných akcí ve svůj prospěch, ke snaze být za každých okolností tvrdý na veřejnosti a rozšiřovat ideologii. • Boj za parlamenty – NPD doufá, že příští volby budou úspěšné. Je to dlouhodobá strategie, která začíná v místních obcích, kde by jednotliví členové měli získat popularitu a důvěru, což může straně přinést úspěch i v celostátních volbách. • Boj za organizovanou vůli – NPD nechce být sama a snaží se spojit všechny sympatizanty této ideologie, uvnitř či mimo stranu. Jejím cílem je hrát roli jediného obránce „německých zájmů.“ Nejenom NPD, ale všichni pravicoví extremisté a neonacistické struktury používají společenskou demagogii jako strategii pro svou politickou práci. Využívají současné společenské problémy a nabízejí svoje vlastní, radikální a populistická řešení. V posledních letech bylo zorganizováno mnoho kampaní, a to nejen NPD, ale i místními Svobodnými silami a strukturami přátelství.

6 Viz Friedemann Bringt, David Begrich (2011): Transformationsprozesse des (ost-)deutschen Neonazismus. In: Gefährliche Liebschaften 2011. „Rechtsextremismus“ im kleinen Grenzverkehr. Kulturbüro Sachsen, Heinrich-Böll-Stiftung, Weiterdenken – Heinrich-Böll-Stiftung Sachsen. p. 72-88. (Ke stažení: www.gefaehrliche-liebschaften.info). 7 Viz Virchow/Dornbusch: Die Weltanschauung der NPD. http://www.bpb.de/themen/BC4UZT,0,Die_Weltanschaung_der_NPD.html 24

Todesstrafe für Kinderschänder – Trest smrti za zneužití dítěte8 Organizátoři této kampaně se snaží využít negativního veřejného mínění, které obecně nenávidí osoby zneužívající nebo týrající děti. Mnoho lidi kampaň podporuje a souhlasí s jejími požadavky, aniž by si uvědomilo, že má neonacistické pozadí. Proto je kampaň tak úspěšná. Volkstodkampagne – Smrt národa Tato kampaň měla zdůraznit nízkou míru porodnosti v Německu a klesající německou populaci. Jako řešení nabízela zastavení imigrace a sociální dávky k dispozici pouze „krevním příslušníkům“ německého národa, zatímco ostatní cizinci a migranti již žijící v Německu by měli být okamžitě „posláni zpátky domů“. Takto by tedy měl být zachráněn „německý národ“. Völker zur Freiheit – Schluß mit der EU-Diktatur (“Národ pro svou svobodu – konec diktatury Evropské unie”) a “Raus aus dem Euro – Wir wollen nicht Zahlmeister Europas sein!” (“Pryč s eurem – nechceme platit celé Evropě!”) Tyto kampaně jsou reakcemi na finanční krizi z posledních let a diskuze ohledně peněžní pomoci dalším státům společné evropské měny. NPD zastává názor, že Německo je nuceno platit účty za ostatní země, protože ty nejsou schopny nebo nechtějí platit samy za sebe. Za tímto názorem je navíc skrytá představa, že německý národ je tímto způsobem trestán za svou nadřazenost. Toto jsou jen některé příklady širších kampaní. Strategií nicméně zůstává, že je nutné jednat na co nejvíce lokální úrovni a reagovat na každodenní problémy lidí a nabízet řešení problémů, která jsou vždy rasistická, antiimigrantská či podporují politiku práva a pořádku.

8 Německé slovo „Kinderschänder“ je těžké přeložit. Znamená pachatele sexuálních zločinů na dítěti. Tento termín však není technický a má negativní konotace z pohledu oběti. Jako takové je toto slovo odmítáno mnoha lidmi.

25

3.2.4. Největší události Jelikož je Sasko centrem neonacistických aktivit v celém Německu, největší neonacistické události se konají právě tady. Je to především každoroční „Trauermarsch“ (smuteční pochod), který se koná 13. února v Drážďanech. Pochod má připomenout památku obětí bombardování města spojeneckými silami 13. února 1945, které zničilo vekou část města a způsobilo smrt přibližně 25.000 osob. Od konce devadesátých let pochod organizuje hnutí Junge Landsmannschaft Ostdeutschland9 – JLO (Mládežnická teritoriální asociace východního Německa), která docílila toho, že je nyní tato událost považována za největší a nejdůležitější shromáždění neonacistů a dalších pravicových extremistů v Německu. V minulých letech se na akci sešlo několik tisícovek lidí a společně se dožadovali historického revizionismu. Bombardování v roce 1945, jeho význam ve vojenské logice, počet osob a vojenská a kulturní prominence Drážďan jsou tradiční otázky, ze kterých se během let stal tak trochu drážďanský mýtus. Místní komunita velmi trvá na zachování tohoto mýtu, a i to je možná důvod, proč jsou pochody tak oblíbené. Lokální politici odmítli aktivně zabránit neonacistům v jejich pochodu, protože dobře věděli, že obyvatelé Drážďan s organizátory a účastníky pochodu sdílejí určité názory. Jenom v posledních třech letech se místní politici rozhodli jednat aktivněji a účastnit se aktivit a demonstrací proti tomuto pochodu. Drážďany se tak stávají centrem nejen německé, ale i mezinárodní neonacistické scény, čemuž se snaží jeho odpůrci zabránit pořádáním protidemonstrací a celoněmecké a celoevropské „mobilizace“. Cílem „smutečního pochodu“ je snížit rozsah německých válečných zločinů a holocaustu srovnáváním s podobně závažným zločinem spáchaným spojeneckými silami. Příkladem této strategie je termín“bombový holocaust” (Bombenholocaust), používaný na bannerech10 a během veřejných proslovů11. Fest der Völker (Für ein Europa der Vaterländer) – Festival národů (Pro Evropu vlastí) Již čtyřikrát se konal tento mezinárodní hudební festival (2005, 2007, 2008, 2009) ve městech Jena, Altenburg a Pößneck. Organizátoři festivalu byli nuceni změnit místo konání kvůli nahlášeným protidemonstracím v původním místě festivalu. V roce 2010 byl festival organizátory zrušen ve velice krátkém předstihu. Festival národů je důležitou událostí pro mezinárodní networking mezi německými a evropskými neonacisty. Festivalu se zúčastnilo několik zahraničních hudebních skupin, například Verszerzödes (Maďarsko), Brigada 1238 (Španělsko), PWA (Estonsko), Strappo (Itálie), Before the War (Slovensko) and Nothung (Švédsko). Několik mezinárodních hostů bylo pozváno, aby na festivalu promluvili, mezi nimi Illés Zsolt („Elek“) z Maďarska, Stephen „Swiny“ Swinfen z Velké Británie nebo Michal Podolák a Tomáš Vandas z České republiky. Festival je ukázkou nového ideologického vývoje takzvané Nové pravice. Výše zmíněný etnopluralismus by mohl být identifikačním podnázvem celé akce. Etnopluralismus je základ, který poté umožňuje spolupráci mezi jednotlivými neonacistickými a pravicovými extremisty z různých zemí: Evropa by se měla skládat ze silných, homogenních národů. Pressefest des “Deutsche-Stimme-Verlages” – Festival vydavatelství Hlas Německa „Pressefest“ je událost podobná Festivalu národů, je však zaměřená pouze na německé aktivisty. Nabízí účast hudebních skupin, politických proslovů, informačních stánků, obchodů s knihami a oblečením, a podobě. Hlas Německa je měsíčník vydávaný NPD. Festival se koná každoročně od roku 2001 a největší návštěvnost měl v roce 2004 ve městě Mücka v Sasku a v roce 2006 v Drážďanech – Pappritz, kdy se na něj sjelo shodně kolem 7.000 návštěvníků. V roce 2010 se festival konal v saském Jänkendorfu za účasti přibližně 2.000 lidí, zatímco v roce 2011 se na stejném místě sešlo 1.400 účastníků. Antikriegstag in Dortmund – Dortmundský protiválečný den Dne 3. září 2011 se v Dortmundu konal 7. Den proti válce s účastní kolem 700 neonacistů z celého Německa. Událost spojuje demonstraci a hudební koncert – tento rok se jej účastnily německé „rechtsrock“ skupiny Oidoxie a Word of Anger. Podobně jako výše zmíněné události musí Den proti válce čelit rostoucímu počtu protidemonstrací, které se snaží události zastavit a účastníky zablokovat.

9 Viz také http://en.wikipedia.org/wiki/Junge_Landsmannschaft_Ostdeutschland. 10 Čeští neonacisté z Národního odporu ukázali v roce 2008 prapor, na kterém bylo napsáno: Spojený bombový holocaust německých a českých měst. 11 Jürgen Gansel, poslanec saského parlament, během plenárního zasedání parlamentu. Viz. http://www.zeit.de/2005/04/npdsachsen. 26

3.2.5. Extremistické názory v současných hlavních politických stranách Diskuze o extremismu Diskuze nebo diskurs neslouží jako příklad německého extremismu, ale ilustrují způsob, jakým se k těmto tématům ve společnosti přistupuje. Na teorii extremismu vytvořenou německými politology Backesem a Jesse odkazují politici, média, policie i další státní instituce. Tato lineární teorie vymezuje demokratický střed ve společnosti spolu se dvěma extremistickými konci – levicovým a pravicovým. Negativním rysem teorie, která má v patřičných kruzích stále větší vliv, je mnoho aktivit proti pravicovému extremismu kritizováno jako levicový extremismus. Tato skutečnost potom vede k situacím, že demonstrace proti událostem podobným těm v Drážďanech nebo Dortmundu jsou odsouzeny jako extremistické – nejen odpůrci extremistických akcí a účastníci těchto protidemonstraci, ale všichni demonstranti, kteří odmítají účastnit se oficiálních manifestačních akcí (organizovaných státem nebo místními úřady). Dalším příkladem je spolkový a saský grantový program poskytující finance na aktivity proti pravicovému extremismu. Aby instituce obdržely grant, musí podepsat dovětek zavazující je nejen k jednání v mezích demokracie, ale i k nutnosti přimět všechny své partnerské organizace, aby tento dovětek podepsaly.12 Podle této logiky nejsou rasismus, neonacismus, diskriminace či antiimigrační otázky problémem celé společnosti, ale jen některých extremistických individuálů na jejím okraji. Tato skutečnost všechny aktivity proti pravicovému extremismu do značné míry stěžuje. “Případ Sarazzin” Thilo Sarazzin je bývalý člen výkonné rady Deutsche Bundesbank a také bývalý senátor – finanční specialista za sociální demokraty (SPD) v Berlíně. V roce 2010 vydal knihu s názvem „Německo se zakazuje“, která představuje analýzu současné situace integrace imigrantů v Německu a možnou budoucnost země. Sarazzin v knize kritizuje muslimské imigranty a další marginalizované skupiny, například nezaměstnané. „Žádné další náboženství v Evropě si nenárokuje tolik požadavků. Žádná přistěhovalecká skupina kromě Muslimů není tak silně spojena s nároky na sociální dávky a zločinnost. Žádná skupina nedává na veřejnosti najevo svoje odlišnosti tak vehementně, a to především ve věci ženského oblečení. V žádném dalším náboženství není přechod k násilí, diktatuře a terorismu tak přirozený.“13 V dalším interview se Sarazzin jednoznačně přiklání k antisemitismu a rasismu, když tvrdí, že: „Všichni Židé mají společný určitý gen tak jako všichni Baskové mají společný určitý gen, který je odlišuje od ostatních lidí.“14 Za své názory byl tvrdě kritizován ze strany médií i dalších politiků, velká část veřejnosti s ním však souhlasila, protože podle nich konečně někdo nahlas vyslovil věci, které politická korektnost nedovoluje. Sarazzin byl pozván do několika německých měst, aby zde veřejně přečetl úryvky ze své knihy. V Drážďanech se této akce účastnilo na 4.000 osob, mezi kterými byly také organizované neonacistické skupiny. Průzkumy uvádějí, že se Sarazzinovými politickými názory souhlasí téměř polovina německé populace a až 18% by hlasovalo pro jeho stranu, v případě, že by nějakou založil.15 Tento případ dokazuje, jak často se rasistické, antisemitské, antiislámské či antiimigrantské názory objevují v německé společnosti, a to nejen na oněch extrémních okrajích.

12 Více informací viz http://aktionstaggegenbekenntniszwang.blogsport.de nebo Bohdálek, Miroslav/Nattke, Michael. (2011). Die Wirkmächtigkeit der Extremismusformel in Deutschland und Tschechien. In: Gefährliche Liebschaften 2011. „Rechtsextremismus“ im kleinen Grenzverkehr. Kulturbüro Sachsen, Heinrich-Böll-Stiftung, Weiterdenken – Heinrich-Böll-Stiftung Sachsen. p. 28-39. (Ke stažení: www.gefaehrliche-liebschaften.info). 13 http://www.bild.de/politik/2010/politik/spd-politiker-schreibt-in-seinem-neuen-buch-ueber-den-islam-13749562.bild.html. Anglická verze: http://en.wikipedia.org/wiki/Thilo_Sarrazin. 14 http://voices.washingtonpost.com/political-bookworm/2010/08/german_politicians_new_book_ab.html. 15 http://en.wikipedia.org/wiki/Thilo_Sarrazin.

27

3.2.6. Přístup státu – příklady dobré a špatné praxe prevence extremistických, xenofobních a rasistických aktivit v Německu Je složité psát o situaci v oblasti prevence extremistických, xenofobních a rasistických aktivit, protože přístup Německa jako státu je o trochu odlišnější. Před deseti lety začala v německé společnosti velká diskuze poté, co bylo spácháno několik antisemitských zločinů. Politická scéna byla přinucena k akci, což vedlo k rozhodnutí financovat programy neziskových organizací nebo obecních úřadů na lokální úrovni. Spolková vláda se rozhodla podporovat aktivity a projekty namířené proti pravicovému extremismu, antisemitismu a xenofobii a podporující demokracii a toleranci. První z nich, spolkový program “Jugend für Toleranz und Demokratie” (Mládež za toleranci a demokracii) probíhal v letech 2000– 2006 se třemi pilíři, CIVITAS, Entimon a Xenos. CIVITAS – iniciativa proti pravicovému extremismu v nových spolkových státech měla za cíl podporovat neziskové organizace v nových spolkových zemích Německa (bývalá NDR). V rámci tohoto programu začaly fungovat tzv. poradenské týmy proti pravicovému extremismu (MBT16) a poradenské týmy pro oběti pravicového extremismu a násilí (OBT). Entimon potom podporoval aktivity směřující k prevenci násilí a Xenos se zaměřil na prevenci a podporu tolerance především ve vzdělávacích institucích a na pracovištích. Do roku 2006 bylo podpořeno celkem 4.500 projektů celkovou částkou 192 miliónů eur. Od roku 2007 byl tento program nahrazen spolkovými programy “Vielfalt tut gut. Jugend für Vielfalt, Toleranz und Demokratie” (Diverzita je dobrá. Mládež za diverzitu, toleranci a demokracii) a “Kompetent für Demokratie – Beratungsnetzwerke gegen Rechtsextremismus” (kompetentní pro demokracii – poradní týmy proti pravicovému extremismu). Novinkou v přístupu první organizace bylo rozhodnutí vzdát se části svých odpovědností a rozhodovací moci. Přibližně v 90 regionech byly implementovány tzv. Local Action Plans (LAP, Místní akční plány), které se zaměřují na posílení demokratického rozvoje na místní úrovni. Každý LAP má vlastní dozorčí radu, která rozhoduje o financování menších projektů, které pracují na stejných cílech, jako LAP. Tato strategie přináší lepší a efektivnější rozhodování na více úrovních řízení. Na druhé straně mohou zástupci místních regionů v některých regionech představovat část problému.17 Druhým pilířem tohoto programu bylo poskytnutí financí 90 pilotním projektům, které se zaměřovaly na testování inovativních strategií v boji proti pravicovému extremismu a antisemitismu v Německu. Kompetent für Demokratie byl nový program podporující mobilní poradní týmy. Díky tomuto programu se mohly přihlásit nové spolkové státy a založit takzvané Mobilní intervenční týmy (MIT), jejichž úkolem bylo reagovat na „krizi“ způsobenou pravicovým extremismem, což však byla slabá stránka programu. Po této tzv. krizi by se měl Mobilní intervenční tým skládat z poradenských týmů proti pravicovému extremismu (MBT) a poradenských týmů pro oběti pravicového extremismu a násilí (OBT) a zástupců státu a regionálních institucí. Zkušenosti nicméně ukazují, že práce mobilního poradenství je zapotřebí nejen bezprostředně po násilném či žhářském útoku, ale neustále, což vedlo k rozdílným názorům na řízení situace v každém ze spolkových států. Oba dva programy ukončily svou činnost k závěru roku 2010. Od roku 2011 existuje společný spolkový program s názvem “Tolerant fördern – Kompetenz stärken” (Podpora tolerance – posílení kompetence). Od roku 2013 bude každoročně přiděleno 24 miliónů eur. Stejně jako předchozí programy je i tento založen na třech pilířích – místní akční plány, pilotní projekty, mobilní poradenství (MBT, OBT). V prvním pilíři mohou žádat o granty nejen již existující LAP, ale i nové regiony. Velkou příležitostí pro tento pilíř je již zmíněná vysoká míra subsidiarity, tedy přerozdělení rozhodovací moci do krajů. Místní neziskové organizace a další instituce v místní občanské společnosti mohou být součástí projektů, účastnit se vzniku LAP a rozhodovacího procesu ohledně financí. To s sebou přináší další hrozby. Místo několika dobře naplánovaných strategií jsou implementovány stovky malých projektů vytvořených neziskovými organizacemi, které sice dostanou finance za projekty, ale už ne na svou existenci. Slabou stránkou druhého pilíře (pilotních projektů) je nutnost použít alespoň 50% ze spolufinancování. Projekty by se měly zabývat jednou z těchto otázek – historický či současný antisemitismus, práce s mládeží sympatizující s krajně

16 Pro jasnější orientaci čtenáře, který chce zjistit více o poradenských týmech v německé literatuře, budu používat německou zkratku. 17 Více informací viz kapitola 4.

28

pravicovými idejemi, spolužití v integrující se společnosti a diverzita a rozdílnost v předškolních a školních institucích. Deklarovaným cílem třetího pilíře je nejen financovat již existující MIP, ale zaručit a rozvíjet profesionální kompetence poradců. Celý program je spojen s velkou kontroverzí způsobenou spolkovým Ministerstvem rodiny, seniorů, žen a mládeže, které program řídí. Všichni příjemci grantů jsou nuceni podepsat tzv. demokratickou deklaraci. Tím se přihlásí ke svobodnému demokratickému základu Německé spolkové republiky a zaručí, že to samé udělají i jejich projektoví partneři. Cílem této deklarace je disponovat nástrojem, který by zabránil tomu, aby se z „extremistických“ organizací nebo individuálů stali příjemci státních financí. Tato deklarace však čelí z několika důvodů masivnímu odporu ze strany neziskových organizací. Zaprvé poukazuje na evidentní nedůvěru vůči všem aktivistům pracujícím proti pravicovému extremismu, antisemitismu a rasismu po spoustu let, neuváženě rozšiřuje administrativní poplatky a všechny potenciální aktivity proti krajní pravici označí jako levicové extremisty. Všechny tyto důvody již negativně působí na práci v projektech. Ministerstvo stále odmítá zbavit se této deklarace, právě naopak – další státní a lokální autority přijaly deklaraci do svých finančních pravidel procedury. Na spolkové úrovni bychom měli zmínit program Spolkového ministerstva vnitra s názvem “Zusammenhalt durch Teilhabe” (Účastí za kohezi). Tento program je opět zaměřen na demokracii na místní úrovni a skládá se ze tří pilířů: podpora lidí v asociacích, municipalitách a regionálních organizacích, které slouží jako tzv. multiplikátor občanských sdružení; podpora občanských iniciativ na lokální úrovni; podpora modelového projektu posilujícího účast a zapojení.

3.2.7. Přístup státu – příklady dobré a špatné praxe potlačování extremistickým, xenofobních a rasistických aktivit v Německu Takzvaná demokratická deklarace zde byla zmíněna již několikrát, neziskové organizace však pro tuto deklaraci používají spíše pojem „extremistický dodatek“. Deklarace by měla být podepsána všemi organizacemi, které obdrží finanční částky od ministerstva na boj proti pravicovému extremismu a podporu demokracie. Jeho implementace byla nejviditelnějším výstupem teorie politického extremismu. Byla navržena a vypracována především německými politology Backesem a Jessem.18 Ačkoliv již v roce 1974 si slovo extremismus našlo cestu do slovníku německé akademické obce19, postupně byla definice termínu převzata dalšími státními institucemi a médii nejen v Německu. V současné době je hlavní státní politikou v přístupu k fenoménu politicky motivovaných zločinů v Evropě. Problém tohoto přístupu je evidentní nejen na teoretické úrovni. Má velice silné praktické následky, bohužel ne vždy jen pro pravicové extremisty, ale i pro jejich oponenty. Zde bychom chtěli nastínit některé příklady, abychom ukázali důsledky státního přístupu k potlačování takzvaného politického extremismu. Příklad 1 – Jsem levicový extremista, když jsem proti pravicovým extremistům? Dne 19. února 2011 se sešlo přibližně 20.000 osob na protest proti největší každoroční neonacistické demonstraci v Evropě. Za celý den proběhlo několik násilných konfliktů mezi demonstranty a policií. „Správné je, že by tu měl být široký demokratický konsenzus ohledně odmítnutí jakékoli formy násilí. Špatné je, že média často tyto lidi označí jako „levičáky“. Na základě společného odmítnutí pravicového extremismu naznačují média, že demonstranti na druhé straně názorového spektra sdílejí politickou orientaci. A tak jsou tisíce klidných a statečných občanů rázem podezřívány ze spolupráce s autonomními házeči kamenů a ze sympatií k nim.“20 Tato perspektiva byla potvrzena policejními složkami, které v příslušný den nasbíraly informace z mobilních telefonů v okolí Drážďan, ve snaze najít usvědčující důkazy proti „levicovým extremistům“ blokujícím neonacistickou demonstraci.

18 Viz především Backes, Uwe/Jesse, Eckhard. (1996). Politischer Extremismus in der Bundesrepublik Deutschland. Bonn. 19 Viz Bohdalek, Miroslav/Nattke, Michael. (2011). Die Wirkmächtigkeit der Extremismusformel in Deutschland und Tschechien. In. Gefährliche Liebschaften 2011. Berlin/Dresden. 20 Lamprecht, Harald. (2011). Die Extremistensekte. In: Confessio. Nr. 2. p. 14. 29

Příklad 2 – Neúčinné prohlášení Jestliže aktivity nejsou dost specifické, stávají se spíše kontraproduktivními. Tajemník saského ministerstva vnitra, Dr. Wilhelm, se v roce 2011 zúčastnil konference v Meißenu a napsal zprávu o události s názvem „Plavat proti extremismu“. S opravdovým rozhořčením musel konstatovat, že NPD měla tu drzost poslat do této soutěže své atlety, nezeptal se však na to, kde se vlastně stala chyba. V tomto případě by totiž musel uznat, že problém mohl tkvět v příliš vágním popisu extremismu v názvu akce.“21 Příklad 3 – Zakázat, všemi způsoby Před několika lety se město Limbach-Oberfrohna stalo nechvalně proslulým kvůli útokům neonacistů proti alternativní mládeži. „Mediální nátlak proti obecnímu úřadu sílil, a tak musel starosta rychle zareagovat. On a poslanec saského parlamentu Jan Hippoldt tedy založili asociaci, aby ukázali, že jsou v problému činní. Je ale dobře známo, že NPD jako demokraticky zvolená strana byla taktéž přizvaná k založení asociace. Stejně jako to, jak zbytečné se ukázaly snahy o vyřazení NPD ze založení této asociace, městské shromáždění vyřadilo i Levicovou stranu na popud místní organizace CDU. Hippoldt k tomu uvedl: „Na jedné straně jsem šťastný, že jsme demokratickými způsoby vyřadili nedemokratické a extremistické strany.“22 Příklad 4 – Nepociťuji žádný problém Oficiální politická strategie založená na rozdílu mezi pravicí a levicí často postrádá schopnost identifikovat opravdový problém a jeho možná řešení, což bylo možné rozpoznat během veřejné diskuze v malém městě v Sasku, kde „studenti, kteří se prezentují jako punk nebo hardcore, žádají svůj vlastní prostor, zatímco pravicově založená mládež se nemůže dostat dovnitř. Jeden ředitel místní školy situaci evidentně nepochopil a prohlásil, že by mladí lidé měli být schopni přejít tyto malé rozpory a především v těchto příležitostech překonat svůj vlastní stín a začít spolu zase mluvit. Jeden mladý muž poté diskuzi opustil. Ředitel školy se nezvládl vcítit do mladých lidí, jež se v minulosti stali oběťmi právě pravicově motivovaného násilí.“23

3.2.8. Nestátní aktéři – úspěšné aktivity a ponaučení V prosinci 2011 se jako součást tohoto projektu uskutečnil studijní výlet do Saska. Účastníci projektu z České republiky, Maďarska a Německa navštívili několik saských neziskových organizací činných na poli prevence, poradenství, a poskytování informací a vzdělání k demokratické kultuře a proti pravicovému extremismu. Tato kapitola využívá příležitost a představuje jednotlivé organizace čtenářům této publikace. Mobilní poradenské týmy – Kulturbüro Sachsen e.V. Mobilní poradenské týmy (MBT) jsou v Sasku součástí Kulturbüro Sachsen e.V., neziskové organizace s kancelářemi v Drážďanech, Lipsku a Chemnitzi. Po mnoho let bylo její motto: Pracovat pro demokratickou kulturu je pracovat proti pravicovému extremismu. Kromě některých kontroverzí spojených především s termínem pravicový extremismus, je motto velmi nápomocné ve vysvětlení práce mobilních poradenských týmů. MBT poskytují poradenství a podporu místním neziskovým organizacím, mládežnickým iniciativám, náboženským komunitám stejně jako místním vládám a saským podnikům. Cílem je posílit aktivní demokratickou občanskou společnost a poskytnout alternativu proti každodenním projevům rasismu a zažitým krajně pravicovým strukturám. Zaměření na oběti pravicových extremistů je počátečním bodem poradenské praxe a práce. V Sasku operují tři poradenské týmy složené ze dvou osob, vždy muže a ženy, s kancelářemi v Lipsku, Chemnitzi a Pirně (blízko Drážďan) a spadají pod administrativní region Sasko. Nejdůležitější cílem a také prostředkem je udělení moci lokálním protagonistům, neboli tzv. pomoc k sebepomoci. Poradenské týmy nemohou přislíbit vyřešení problémů lokálních komunit, mohou však nabídnout asistenci, která umožní místním neziskovým organizacím, municipalitám, představitelům vzdělávacích institucí, náboženských komunit, aby tímto způsobem řešily své vlastní starosti.

21 ibid 22 Grit Hanneforth během své promluvy na konferenci nadace Friedrich-Ebert-Stiftung 3. března, 2011. 23 Tato kapitola je založena na Bringt, Friedemann/Hanneforth, Grit/Nattke, Michael: Hinterm Horizont geht’s weiter. Prozesserfahrungen zur Aktivierung der „Älteren“ in einem Gemeinwesen. In: Projekt Horizont 21 (Ed.): “Demokratie hin oder her...” Erfahrungen mit Demokratieentwicklung im ländlichen Raum. published: Dresden. 30

Proces poradenství funguje ve čtyřech krocích: oznámení problému – analýza problému – vývoj strategických aktivit – realizace aktivit na místní úrovni. Pro úspěch tohoto procesu je naprosto nezbytný průběžný networking mezi lokálními protagonisty. Problém s násilnými neonacisty v místní škole nemůže být nikdy pouhým problémem školy. Další protagonisté, např. municipality, sportovní týmy, náboženské komunity, místní neziskové organizace, regionální vzdělávací instituce a další orgány, by měli být součástí této analýzy a řešení. Role MBT je zařídit a zorganizovat setkání, poskytnout informace o situaci neonacismu v regionu, nabídnout další vzdělání všem partnerům a přenést zkušenosti a know-how z jiných regionů. Poradenství obětem – Opferberatung RAA Sachsen e.V. Poradenství poskytované obětem pravicového a rasistického násilí je logickým vyústěním mobilního poradenství. Výchozím bodem pro MBT je zaměření se na oběti, pro ty je poradenství naopak širším vhledem do situace a prostředí, ve kterém musí oběť žít. RAA Sachsen e.V. je neziskovou organizací, která řídí tři poradenské týmy pro oběti pravicového a rasistického násilí v Sasku. Kromě uvedených míst působení (Drážďany, Chemnitz, Lipsko) jsou schopni navštívit klienty v jejich přirozeném prostředí. OBT se zaměřuje na podporu obětí násilí a další formy diskriminace (jako diskriminace na pracovišti) budou oznámeny a případy předány dalším organizacím. RAA podporuje své klienty během všech jejich těžkostí, které vyvstávají z násilného útoku. Mohou poskytnout klientovi právní informace, sehnat tlumočníka a doprovodit klienta na policii, na ostatní úřady a na soud. Část podpory je pomoc při žádosti o kompenzaci za ztráty. Ve snaze zpřístupnit tyto aktivity pro všechny cílové skupiny existují důležitá pravidla pro poradenství – za službu se neplatí, OBT týmy pracují exkluzivně na straně oběti a klienti mohou zůstat v anonymitě, jestliže o to požádají. Další důležitou součástí práce organizace je monitoring a sbírání dat o různých skupinách obětí. Aby oběti mohly služeb využívat, není nutné, aby případ oznamovaly na policii. Toto je jedním z důvodů, proč se OBT týmy dozvídají o daleko větším počtu případů než státní úřady. Prezentace nezávislých dat je velmi užitečné při snaze zvýšit povědomí veřejnosti. Poradenství RAA Sachsen je poskytnuto všem možným skupinám obětí, přesto stále existuje velký počet neoznámených případů, což může mít několik důvodů. Ne všichni vědí o této možnosti, nevěří policii ani nezávislým poradenským organizacím nebo jednoduše nechtějí útok oznámit. Pro příslušníky LGBT je například oznámení útoku spojeno s možnou sekundární viktimizací způsobenou vynuceným coming-outem. “Projektové dny” ve školách – Netzwerk für Demokratie und Courage (Společnost pro demokracii a odvahu) Společnost pro demokracii a odvahu (NDC) byla založena v roce 1999. Vytváří síť mládežnických organizací, vzdělávacích institucí, asociací a odhodlaných jednotlivců. Jde o neziskovou organizaci, která se specializuje na vzdělávání v oblasti demokracie, a to ve školách a vzdělávacích centrech. Hlavní metodou jejich práce jsou tzv. „projektové dny“, které se skládají z šesti školních hodin a které vedou vyškolení mladí dobrovolníci. NDC vytvořilo již více než 10 různých projektových dnů. Nejoblíbenější byly: Otevři šuplík! Na začátku byly předsudky: projektový den o diskriminaci, rasismu, migraci a odvážných činech; Lhostejnost nefunguje“: projektový den o odvážných činech proti netolerantním náladám a neonacistům; Co nám říkají Superman a Barbie: projektový den o pohlaví, diskriminaci a sexismu; Eurovize – je to na tobě!: projektový den o Evropě dneška a zítřka. Hlavní myšlenkou projektu je vyškolit mladé dobrovolníky, především studenty, kteří mohou lépe komunikovat se žáky na školách, protože patří do téměř stejné věkové skupiny. Každý rok vyškolí NDC okolo 200 dobrovolníků, kteří vedou více než 1.000 projektových dnů. Obsah seminářů/ projektových dnů je nastíněn v poslání celé instituce: „Podporujeme demokratickou kulturu, která nabízí všem, aby se jí aktivně účastnili. Snažíme se přimět lidi k tomu, aby se k diskriminaci neotáčeli zády. Místo toho zdůrazňujeme princip respektu ke každé osobě, bez ohledu na jeho nebo její národnost, barvu pleti, víru nebo pohlaví. Podporujeme emancipovanou a antirasistickou společnost tím, že posilujeme demokratické a otevřené postoje. Věříme, že motivace a schopnosti jednat v souladu s těmito principy je základem pro zhmotnění živé demokracie.”24

24 Oficiální webové stránky NDC: http://www.netzwerk-courage.de/web/40-1254.html, poslední přístup 30.ledna 2012.

31

Silnou stránkou celého projektu není jenom tzv. peer-to-peer pracovní proces. Tematické projektové dny jsou pravidelně vyhodnocovány a aktualizovány. Dobrovolníci se na tomto procesu také podílejí, protože to jsou oni, kteří vědí nejlépe, co funguje či nefunguje během každého z projektových dnů. Zapojte se pro komunitu – Aktion Zivilcourage Pirna Aktion Zivilcourage Pirna je nezisková organizace založena v roce 1997 v Pirně nedaleko Drážďan. Podnětem byl rostoucí počet násilných útoků páchaných proti mladým lidem (a páchané mladými lidmi) v Pirně a vysoké procento hlasů pro NPD ve volbách do regionu Saské Švýcarsko. AZP se od samého počátku snaží aktivně a pozitivně posilovat myšlenky demokracie, otevřenosti, odvahy, tolerance a plurality a čelit xenofobii, antisemitismu, diskriminaci, rasismu a násilí. Za posledních 15 let se z AZP stala profesionální organizace se čtyřmi zaměstnanci, 100 členy a dobrovolníky. Práce se soustředí především na mladé lidi, kterým by měla poskytnout know-how a ukázat možnosti a vyjádřit podporu jejich občanské iniciativě. Jak k tomu dodává AZP: „Naše aktivity se snaží umožnit zapojení se do občanských aktivit všem lidem, a to s cílem dodat demokracii zážitky. Podporujeme seberealizaci stejně, jako poskytujeme motivaci a podporu lidem, aby tak mohli dostát své zodpovědnosti a odvážně čelit diskriminaci a rasismu. Hlavní důraz naší práce klademe na mladé lidi a ty hráče, skupiny či strany, se kterými komunikují.”25 Aktivity organizace se soustředí do šesti hlavních oblastí: vzdělání, poradenství, práce s památkami, setkání, kultura, networking. Organizace a její práce patří mezi úspěšné projekty v Sasku. Je příkladem toho, že v každém velkém či malém městě lze dosáhnout dobrých výsledků, jestliže jsou splněny alespoň základní podmínky – aktivní mladí lidé, otevřená obec, přístup k financím a fungující předání know-how. Zapojte se pro komunitu II – AKuBiZ e.V. AKuBiZ26 e.V. je malá nezisková organizace pocházející ze stejného města a vycházející ze stejných podmínek jako výše zmíněná AZP. Jejím cílem je bojovat proti rasismu a antisemitismu, což jsou fenomény, které podle organizace nejsou pouze součástí programu NPD, ale vycházejí ze společnosti a jsou jí živeny. Aktivity organizace jsou rozděleny do několika oblastí: vzdělávání (projekty, semináře a workshopy s cílem poskytnout informace o rasismu a antisemitismu a nabídnout mladým lidem alternativu); kultura (výstavy, veřejná čtení knih nebo malé koncerty); sportovní akce (každoroční protirasistický amatérský fotbalový turnaj) a práce s památkami (5-6 každoročních návštěv památníků obětí národního socialismu). Organizace je taktéž zapojena do práce větších sítí, jako například Tolerant Saxony27 nebo AG Asylsuchende28. Všechny členské organizace AKuBiZ spolupracují dobrovolně, což bylo zdůrazněno v roce 2010, kdy instituce odmítla přijmout Saskou cenu pro demokracii (Sächsischer Demokratiepreis), spojenou s finanční částkou 10.000 euro. Důvodem pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že finanční odměna byla podmíněna nutností podepsat onu demokratickou deklaraci, která zde byla několikrát zmíněna: „Jako laureáti Saské ceny pro demokracii jsme nuceni podepsat takzvanou „proti-extremistickou“ deklaraci. Její obsah je však pochybný a zvedá vlnu kritiky. Jsme například nuceni kontrolovat všechny naše partnerské organizace, zdali také nejsou extremistické.”29 Podpůrné aktivity uprchlíků a migrantů – Der Sächsischer Flüchtlingsrat e.V. SFR je asociace neziskových organizací, iniciativ a individuálních aktivistů v Sasku, kteří se zavázali chránit žadatele o azyl a zajistit lidské podmínky pro jejich ubytování v Německu. SFR pracuje částečně pro zájmy uprchlíků a zajišťuje veřejnou kontrolu azylového procesu udělujícího právo na azyl. SFR vede několik různých projektů, jako je například mobilní poradenství pro uprchlíky v jejich dočasných ubytovacích zařízeních. Jejím hlavním cílem je zajistit rovné příležitosti pro žadatele o azyl se speciální potřebou ochrany, poskytnout informace o veškerých aspektech azylové procedury, sbírat informace týkající se současné situace a řešit problémy a podporu mezikulturních kompetencí státních zaměstnanců či zdravotních zařízení. Další projekt - Resque Plus (www. projekt-resque.de) – 25 Oficiální webové stránky AZP: http://www.aktion-zivilcourage.de/english.440/, as seen on January 30th 2012. 26 AKuBiZ je zkratka pro Alternativní kulturní a vzdělávací centrum. 27 Pro „Tolerantes Sachsen“ (Tolerantní Sasko) viz níže. 28 AG Asylsuchende (Pracovní skupina žadatelů o azyl) je pracovní skupina složená z různých partnerů (neziskové organizace, státní a regionální instituce) zabývající se situací azylantů v regionu. 29 Tisková zpráva AKuBiZ ze dne 9.listopadu 2010. Citováno: Bohdálek, M. / Nattke, M. (2011). Die Wirkmächtigkeit der Extremismusformel in Deutschland und Tschechien. In. Gefährliche Liebschaften 2011. Berlin – Dresden. P 28-39. 32

je zaměřen na podporu cizinců s povolením k pobytu a uprchlíků, s důrazem na jejich přístup na trh práce a nabízí poradenství a další vzdělávání pro cílovou skupinu, včetně zvyšování povědomí potenciálních zaměstnanců o problematice. Podpůrné aktivity uprchlíků a migrantů II – Der Ausländerrat Dresden e.V. Der Ausländerrat Dresden e.V. byl založen v roce 1990 a dnes je velmi známým sdružením migrantů žijících v oblasti Drážďan a Saska. Je to aliance 12 migrantských asociací a přibližně 60 jednotlivců. Jejich hlavním cílem je podporovat kulturní, společenskou a politickou integraci migrantů a posílit jejich sebereprezentaci. Mezinárodní centrum setkání (IBZ) v Heinrich-Zille-Straße 6 je domovem pro Poradenskou službu pro migranty, Mobilní poradenské projekty pro uprchlíky a práci mládeže. Centrum má k dispozici malou knihovnu, společenskou místnost, sportovní sál a další prostory pro výstavy a semináře. Aliance také organizuje každoroční festival Mezikulturních dnů a vede několik specifických projektů. Jeden z nich nese název “Grenzen überwinden” (Překonat hranice) – mezikulturní projekt týkající se témat jako migrace, stát se uprchlíkem a rasismus. Tento vzdělávací projekt je zaměřen na školy a nazí již zmíněné projektové dny pro žáky a studenty. Jejich posláním je inspirovat současnou mládež, žijící ve společnosti založené na migraci, k „překonání hranic“ – tedy aby přemýšleli kriticky nad rasismem a diskriminací a aktivně se zapojili do života občanské společnosti. Zahrada Eden – Internationale Gärten Dresden e.V. Asociace Internationale Gärten Dresden e.V. (Mezinárodní zahrady Drážďany) byla založena v lednu 2005 jako společná iniciativa migrantů a německých občanů sjednocených kolem myšlenky vytvořit oázu, místo pro „kultury“ v městském prostředí. Jejím cílem je otevřít komunitní zahradu, kde lidé z různých zemí pěstují ovoce a zeleninu a při té příležitosti se poznávají a vyměňují si zkušenosti. Tato zahrada se může stát místem pro nové iniciativy a pro sebeorganizaci všech účastníků. Zvaní jsou všichni ti, které jakýmkoliv způsobem zajímá zahradnictví – lidé, které baví pěstování rostlin, konzumace ovoce či zeleniny, poznávání nových lidí či jenom rádi sedí v klidu a užívají si pohledu na kvetoucí rostliny. Hlavní účelem projektu je však přimět k účasti migranty bez ohledu na jejich původ, víru, věk či společenský statut, a to především rodiny s dětmi a uprchlíky. Networking a lobbying – Tolerantes Sachsen Síť Tolerantes Sachsen (Tolerantní Německo) byla založena v roce 2002 a jako celosaská aliance má kolem 80 členských organizací. Jejími členy jsou iniciativy a organizace, které se zabývají rozvojem demokracie a vzděláváním po celé spolkové zemi. Aliance také slouží jako platforma pro místní iniciativy a asociace, které pracují speciálně na posílení demokratické a tolerantní kultury. Staví se proti neonacismu, antisemitismu a rasismu a proti všem formám xenofobie. Pracovní metody jejích členů jsou založeny na zjištění, že xenofobní nálady a projevy nejsou žádným minoritním fenoménem, ale že jsou naopak zakořeněny hluboko v naší společnosti. Síť podporuje rozvoj místních, regionálních, celosaských a celostátních strategií proti neonacismu, rasismu a xenofobii a snaží se posílit regionální protagonisty, partnery, iniciativy a místní sdružení s nabídkami vzdělávacích kurzů a seminářů. Síť si je vědoma své pozice jako silného protagonisty v občanské společnosti a důležitosti důvěryhodné a široké spolupráce, která umožňuje svým členům spolupracovat také se státními institucemi.

33

3.2.9. Příklady úspěšných projektů – případová studie V této kapitole30 nebudeme zkoumat individuální státní nebo lokální aktivity, vybrali jsme však případovou studii, v jejímž středu stojí malé město v severovýchodním Sasku. Tento příklad nám pomůže popsat komplikovaný stav, rámec, ve které fungují municipality a neziskové organizace, což může vést ke zlepšení sociální a politické situace v komunitě. Studie ukazují, že oficiální lokální politická scéna je často tím posledním potenciálním hráčem, který bojuje proti pravicovému extremismu. Tam, kde je dobrá spolupráce mezi jednotlivými místními organizacemi, je součástí i obecní úřad, byť je to v mnohých případech pouze výsledek silného nátlaku občanské společnosti. Dalším problémem je navíc zakořeněná tendence místních politických hráčů bagatelizovat problémy pravicového extremismu na úkor pozitivní image vlastní strany.31 Podívejme se tedy na situaci v Bernsdorfu. V roce 2000 vyvrcholily útoky pravicových extremistů vraždou. V reakci na tento čin pozvali členové městské rady a místní farnosti mobilní poradenský tým organizace Kulturbüro Sachsen e.V., aby se situaci pokusili pomoci. V rámci tohoto poradenského procesu byli do práce ve svých komunitách opětovně zapojeni mladí lidé, s cílem ukázat jim nové perspektivy a nalézt nové strategie proti otevřeně vystupujícím pravicovým extremistům. Od roku 2002 má centrum vlastního sociálně vzdělávacího pracovníka, který poskytuje poradenství a informace. Situace etnických německých repatriantů32 v Bernsdorfu byla současně označena za další problém, kterému je potřeba čelit. V letech 2005-2006 pro komunitu pracoval networker, který měl za úkol vytvářet a posilovat vztahy mezi jednotlivými organizacemi se zaměřením na práci mládeže a integraci etnických německých repatriantů do společnosti. Tato pracovní pozice byla financována spolkovým programem CIVITAS. Ve spolupráci s významnými politiky a individuálními občany, kteří vytvořili strategie pro obě oblasti, byly vytvořeny koordinační skupiny. Byl založen Senát mládeže a asociace etnických německých repatriantů. V roce 2007 byla tato komunitní organizace integrována do nového Vícegeneračního domu. Od té doby organizace vede stabilní počet setkání s cílem vytvářet nové kontakty a specifické projekty. V Bernsdorfu se tak konají pravidelná obchodní setkání u kulatého stolu, komunitní setkání u kulatého stolu pro protagonisty komunity a asociace zaměřené na plánování a poskytování vzájemné podpory; konají se také vzdělávací setkání pořádaná obecním úřadem. Rovněž mezikulturní pouliční festival a festival asociací se koná každý rok. Celkem dvě pracovní skupiny se ve městě věnují tématům „Dějiny města“ a „Turistika“, které nastartoval pilotní projekt „Aktivní ve vysokém věku“ probíhající v letech 2008 – 2009. Bernsdorf by vybrán nadací Amadeu-Antonio jako jedno z míst pro konání jejich projektu „Práva dětí v komunitě“, zaměřený na rozvoj práv dětí na středních školách. Od března 2009 do března 2012 byl tedy Bernsdorf jedním ze čtyř míst, kde byl realizován komunitní projekt s názvem „Horizont 21 – žít a učit se demokracii“. Jeho cílem bylo otestovat, jak je možno posílit a zlepšit demokratický život, učení a pracovní kulturu. V praxi měl projekt tři fáze. Po analýze a prezentaci portrétu města bylo v Bernsdorfu rozvinuto několik strategií, poté následovalo hledání takových lidí, kteří tyto projekty zrealizovali. Byly založeny dvě pracovní skupiny, které dohromady zformulovaly několik idejí, jak podporovat proces demokratizace v komunitě a jak do tohoto procesu efektivně zapojit mladé lidi. Tyto více či méně specifické nápady byly předány do rukou zodpovědných lidí, využita byla již existující výměna a participace ve strukturách (komunitní a vzdělávací kulaté stoly, městská rada). Koordinátor projektu měl za úkol zajistit hladký průběh všach naplánovaných aktivit. Silné a slabé stránky místních neziskových organizací jsou úzce spojeny s prostorem pro organizované neonacisty. Zkušenost z poradenské práce z posledních let ukazuje, že síla neonacistické struktury těží ze slabých demokratických kořenů v regionu. Studie poukazují na důležitost možností participace zlepšení směrem k větší demokratičnosti. Abychom tohoto cílu dosáhli, je nezbytné vytvořit výborně fungující síť v celé komunitě. V posledních několika letech můžeme vidět nepatrnou změnu ve veřejném společenském životě – lepší komunikační strukturu a rozvoj směrem od koexistence ke kooperaci. Mnoho institucí a asociací navíc rozpoznalo, jak významné 30 Tato kapitola je založena na portrétu města Bernnsdorf, který byl vypracován jako součást projektu Horizont 21 (www.horizont-21.de) a je ke stažení zde: http://www.horizont-21.de/de/sites/bernsdorf/aktuelles/gemeinwesenportrait-der-stadt-bernsdorf.html. 31 Roth, Roland (2006). Abschied von der Zivilgesellschaft. In: Forschungsjournal NSB, Issue 4, Year 2006, p. 13. 32 Viz http://en.wikipedia.org/wiki/Russians_in_Germany 34

je vymezení se proti pravicovému extremismu a obrana demokratických hodnot. Tyto snahy jsou ještě na začátku, i když účastníci vidí, že pouze pomocí spolupráce, transparentnosti a příležitosti politické participace je možné rasismus a xenofobii zastavit. Ne všechna města však mají tu možnost získat tolik peněz a zavést tolik komunitních projektů. Úkolem této kapitoly bylo podtrhnout důležitost otevřeného a inovativního přístupu starosty a celé městské rady.

3.2.10. Ponaučení z chyb vycházející z projektů v oblasti extremismu, rasismu a xenofobie V minulých kapitolách jsme představili jednotlivé programy organizací působících především v oblasti prevence fenoménů, jako rasismus, xenofobie a pravicový extremismus. V této kapitole shrneme některé obecné poznatky33 o způsobech, pomocí kterých společnost je nebo není schopna čelit těmto problémům, a kriticky zhodnotit34 programy tvořící rámec této práce, ačkoli v Německu samozřejmě existují i další aktivity, které však těmito programy nejsou finančně podporovány. Vnímání nedostatku demokracie v naší společnosti se v médiích zvedne krátce po jednotlivých incidentech. Toto vnímání se zaměřuje na fenomény zakotvení a rozšiřování účinků pravicového extremismu v demokratických institucích a v dalších skupinách v naší společnosti. Těmi mohou být mimo jiné: volební výsledky – v případech, kdy se krajně pravicové strany dostanou do parlamentu; útoky na osoby, které jsou vnímané jako cizinci, jinak vypadající či jinak přemýšlející; objevení skutečnosti, že neonacisté uspěli ve vytvoření zázemí v občanské společnosti, například organizováním soukromých hodin pro žáky, jako předseda místní historické společnosti nebo jako pořadatelé místních festivalů. Pozornost byla věnována především objevení krajně pravicové teroristické buňky „Národně socialistické podzemí“ (NSU), 33 Tato část je založena na Bringt, Friedemann/Hanneforth, Grit/Nattke, Michael (2012). Hinterm Horizont geht’s weiter. Prozesserfahrungen zur Aktivierung der „Älteren“ in einem Gemeinwesen. In: Projekt Horizont 21 (Ed.): “Demokratie hin oder her...” Erfahrungen mit Demokratieentwicklung im ländlichen Raum. Self-published: Dresden. 34 Tato část je založena na Roth, Roland: Abschied von der Zivilgesellschaft. In: Forschungsjournal NSB, Issue 4, 2006, p. 6-15. 35

která za posledních deset let spáchala 10 vražd. Co tedy následuje? Mediální masáž, šok, panika, beznaděj, a otázka: Co můžeme udělat? Každý takový incident – předtím, než se jej ujmou média – má svoji dlouhou historii. Tou je lhostejnost k lidským právům a zpochybňování našeho demokratického konsenzu. Je to historie otáčení se zády, mlčení, odsouvání a ignorování antidemokratických potenciálů, historie popírání rasisticky motivované diskriminace a násilí. Je to historie strachu a rozdělení demokratů v naší zemi. Z úst politiků všech demokratických stran se znovu a znovu volá po občanské odvaze. To však popisuje jen účel – nedívat se stranou, nemlčet, neignorovat a neodsouvat – a neříká nic o tom, jak toho docílit. Jelikož pravicový extremismus není jenom problém mládeže, je při pohledu na demografické trendy nezbytně nutné brát v úvahu jednu specifickou skupinu obyvatel – „dospělé“. Ti jenom zřídkakdy dostanou prostor v médiích během zpráv týkajících se extrémně pravicových incidentů. Pachateli a oběťmi násilných úroků jsou většinou mladí lidé. „Dospělí“ jsou starší 35 let, nepatří už do žádné z mladých kultur a jsou obecně považováni za „nositele naší společnosti“. Jak však ukazují výzkumy postojů, jsou to oni, kteří vytvářejí podhoubí pro agresivní chování, v našem případě pro pravicově motivované násilí. Studie ukazují, že s rostoucím věkem přibývá také počet těch, kteří schvalují násilí jako legitimní nástroj pro řešení konfliktních situací.35 Při pročítání novinových článků nám brzy začnou být jasné dvě věci. „Dospělí“ jsou přítomni skrze svou „neúčast“, mlčení a nicnedělání v dotyčných situacích. Politici a další vlivné osoby se vyjadřují pouze ke specifickým incidentům, a ani v těchto případech to nedělají zrovna často a jasně. Jen výjimečně vyjadřují politici či starostové v médiích soucit a solidaritu s oběťmi pravicového násilí. Jako příklad by mohla sloužit situace již použitá v kapitole č. 4. Během komunitního kulatého stolu požádali studenti, kteří se prezentují jako příznivci punku a hard coreu, o vlastní prostor, zatímco pravicově orientovaná mládež nebyla vůbec na akci vpuštěna. Jeden ředitel školy situaci zjevně nepochopil a prohlásil, že mladí lidé by se měli naučit přecházet tyto drobné konflikty a speciálně v těchto centrech by měli vyskočit z vlastního stínu a začít spolu opět mluvit. Jeden mladý účastník diskuzi opustil. Ředitel se nezvládl vžít do situace mladých lidí, kteří se v minulosti stali oběťmi pravicově motivovaného násilí. Jelikož v zemědělských oblastech se „dospělí“ stávají oběťmi těchto činů mnohem méně, neuvědomují si problémy mladých lidí. Neochota zvýšit povědomí o těchto problémech je něco, co by se mělo co nejdříve zlomit a změnit. Vlivem volebních výsledků se média zaměřují na skupinu osob popsanou jako mladí, nevzdělaní muži, ačkoliv hlubší analýza ukazuje na odlišné výsledky. Je užitečné podívat se na skupinu, která ve společnosti tvoří většinu, avšak raději se stahuje do ústraní v situacích, které poukazují na deficit demokracie. Školní vzdělávací metody nejsou pro tuto cílovou skupinu vhodné. Potřebujeme nalézt nové metody a způsoby, jak přimět tuto skupinu k účasti a spoluvytváření společenského prostředí stejně jako je přimět k tomu, aby se shromáždili a postavili se proti xenofobním idejím. Jedním z těchto nových způsobů by mohlo být komunitní organizování. V kapitole 4 jsme popsali spolkové programy podporující rozvoj demokracie a posilování občanské participace. Německý sociolog a politolog Roland Roth se zaměřil na analýzu těchto programů a jejich výstupy. Tyto programy vykazují některé koncepční nedostatky. „Výchozím bodem programů bylo přesvědčení, že ve východním Německu existuje silná demokratická společnost, která potřebuje pouze impulsy k aktivizaci. Tato představa však byla mylná, alespoň v několika spolkových zemích a regionech, a to nejen na východě Německa. Prostředí pravicových radikálů by již mohlo být považováno za součást většiny, budeme-li posuzovat xenofobii za jeden z jejích komponentů.“36 V tomto případě musíme vytvořit nové metody podpory občanské společnosti a nejen aplikovat metody již existující. Podle Rotha také existuje paralela k mezikulturnímu vzdělávání. Způsob, jakým by mohla být mezikulturní výchova

35 Viz Deutsche Zustände. Das entsicherte Jahrzehnt. http://www.uni-bielefeld.de/ikg/Handout_Fassung_Montag_1212.pdf (poslední přístup 28.01.2012), p.10. 36 Roth: str. 9.

36

zaváděna v západní části Německa, je kompletně odlišný, když se podíváme na východní část s 2% populace cizinců. Proto má Kulturbüro Sachsen e.V. dobrou zkušenost s předáváním know-how a výměnou zkušeností se zeměmi střední a východní Evropy (Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko). Stejně jako my kritizuje Roth důraz na politickou výchovu mladých lidí, i když tvoří pouhý zlomek občanské společnosti. Integrace skupiny, kterou zde nazýváme „dospělí“, v kontextu celoživotního vzdělávání v programech chybí. Politické vzdělávání má i další slabou stránku, podle Rotha má totiž politická výchova jasné limity svých účinků. Kdybychom se podívali na původ a vývoj politických kariér některých neonacistických straníků, viděli bychom, že politická výchova nemůže změnit všechno. „Ti, kteří si nejsou vědomi těchto limitů, podporují bezmoc a frustraci, tedy pocity, které jsou mnohem častější v politickém vzdělávání a sociálně pedagogické činnosti proti pravicovému extremismu.”37 Na konci svého textu shrnuje Ronald Roth několik doporučení pro udržitelnou práci proti pravicovému extremismu. 1) Role státu a veřejných institucí: Stát a veřejné instituce hrají důležitou roli nejen v potlačování pravicového extremismu, ale mohou podpořit vytvoření pravicově extremistických scén, aniž by to zamýšleli… na školách, kde je rozdílná demokratická školní kultura, je také mnohem méně pravicových extremistů.”38. 2) Korporátní občanství 3) Zapojení rodinné politiky: role rodiny ve smyslu vzdělávání k toleranci a demokratickým hodnotám je stále podceňována. Mělo by být podporováno mnohem více projektů, které nabízejí poradenství pro rodiče dětí působících na krajně pravicové scéně. 4) Cílené impulsy ve státní grantové politice: státní financování občanské společnosti by mělo být spojeno s impulsy podporujícími demokratické hodnoty a občanskou odvahu nejenom v těchto zmíněných programech, ale i v dalších grantových programech, jako je sport, dobrovolnická hasičská služba, a podobně. 5) Hledání politických diskuzí: takzvaný „boj proti pravicovému extremismu“ by neměl zůstávat v tomto hrdinském, ale marginalizovaném prostoru. Měl by se stát základní součástí veřejného diskurzu.

3.2.11. Antiimigrantské aktivity extremistů a preventivní/ represivní opatření proti nim V této kapitole se podíváme na situaci imigrantů v Německu. Na počátku nastíníme obecnou situaci s několika čísly a podíváme se blíže na Sasko a místní podmínky žadatelů o azyl a uprchlíků. Dále se zaměříme na postoj veřejnosti vůči migrantům a násilným útokům proti nim. Německo a jeho migranti Po rapidním přílivu cizinců do Německa v letech 1989 a 1993, kdy do země přišlo 5-7 miliónů osob, se toto číslo víceméně nemění. V roce 2010 žilo v Německu celkem 7,18 mil. cizinců, což je kolem 8,8% celé populace.39 Existuje zde však další, širší skupina osob započítaných do statistik, tzv. osoby s migračním původem. Tato skupina se skládá nejenom z cizinců, ale také z Němců, kteří své občanství získali později, nebo těch, kteří se již v Německu narodili, ale jejich rodiče jsou či byli cizinci. V roce 2010 žilo v Německu 15,7 mil. osob s migračním původem.40 Toto číslo se v posledních letech mírně zvyšuje. Nejpočetnější skupiny cizinců pocházejí z Turecka (24% všech cizinců), Itálie (7,7%), Polska (6,2%), Řecka (4,1%) a Chorvatska (3,3%). Kolem 36% všech cizinců pochází ze států Evropské unie. Největší komunity cizinců mají další společné rysy, zhruba 30% cizinců z Turecka, Itálie a Řecka se již narodilo v Německu a průměrná doba jejich pobytu je 25 let.41 Tyto specifické charakteristiky korespondují s důvody pro migraci, které představíme později.

37 Roth: str. 12. 38 Roth: str. 14. 39 Zdroj: Das Bundesamt in Zahlen 2010. Online: http://www.bamf.de/SharedDocs/Anlagen/DE/Publikationen/Broschueren/bundesamt-in-zahlen-2010.html. 40 Zdroj: Federal Statistical Office. Online: http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Navigation/Statistiken/ Bevoelkerung/MigrationIntegration/Migrationshintergrund/Migrationshintergrund.psml. 37

Situace ve východní části Německa, bývalé NDR, je dosti odlišná. Celkový počet cizinců v Sasku v roce 2009 byl 114.000, což je 2,7% celé populace. Sasko má největší počet cizinců ze všech východních států. Největší počet cizinců v celém Německu mají městské státy Berlín (13,7%), Hamburk (13,5%) a Brémy (12,6%).42 Rozdíl je také v původu cizinců žijících ve východní a západní části Německa. Největší skupinou cizinců v Sasku jsou Vietnamci (10,5%), Rusové (8,7 %), Ukrajinci (7,4%), Poláci (7%) a Turci (4,5%).43 Pouze 4,7% osob s migračním původem žije v nových spolkových státech Německa.44 Rozdíly v etnickém původu osob z řad migrantů ve východní a západní části Německa je spojen s důvodem jejich migrace. V bývalém západním Německu se velká část těchto osob skládá z tzv. gastarbeiterů (tedy sezónních pracovníků), jejich příbuzných a potomků. Během padesátých a šedesátých let 20. století podepsalo západní Německo bilaterální dohody o zaměstnanecké politice s Itálií, Řeckem a Tureckem a čtyřmi dalšími zeměmi. Tyto dohody umožnily nábor gastarbeiterů s cílem práce v průmyslovém sektoru na pozicích, které nevyžadovaly vysokou kvalifikaci. Sezónní pracovníci ve východním Německu (tzv. Vertragsarbeiter) poté pocházeli především z východního bloku, Vietnamu, Severní Koreje, Angoly, Mozambiku a Kuby.45 Situace žadatelů o azyl v Německu V souladu s růstem počtu cizinců v Německu dosáhl počet podaných žádostí o azyl svého vrcholu na začátku devadesátých let (1990 – 256.000 žádostí, 1991 – 438.000 žádostí a 1992 – 322.000 žádostí).46 Od té doby toto číslo stabilně klesá, nejnižší počet dosáhl v roce 2007, kdy žádost o azyl v celém Německu podalo pouhých 19.164 osob. Od té doby počet žádostí každým rokem mírně stoupá. V roce 2011 bylo v Německu podáno celkem 53.347 žádostí o azyl.47 Vývoj počtu žádostí o azyl zaujal pozornost médií a politiků. „Žadatelé o azyl pocházejí především z muslimských zemí jako je Afghánistán, Irák a Sýrie. … Tisíce Srbů se navíc snaží ukotvit v Německu tím, že požádají o azyl, 90% z nich je romského původu.“48 Podle ministra vnitra Friedricha podávají Srbové v Německu žádosti o azyl neopodstatněně, a ty by proto měly být co nejdříve plošně odmítnuty: „aby se zmenšila doba jejich neoprávněného pobytu v Německu na minimum, a aby tím tedy nezatěžovali veřejné rozpočty.“49 Počet kladných rozhodnutí je velmi stabilní za posledních deset let a pohybuje a kolem 1%. V roce 2011 bylo 55% žádostí odmítnuto úplně, zbytku byl udělen jiný statut (ochrana uprchlíka, strpění pobytu).50 Situace žadatelů o azyl v Sasku51 V roce 2010 byl počet žadatelů o azyl v Sasku 1.940. Žadatelé o azyl nemají právo si vybrat spolkovou zemi podle počtu obyvatel. Tábory pro příchozí žadatele o azyl mohou v Sasku kapacitně pojmout cca 500 osob. Po 1,5-3 měsících je žadatel o azyl poslán do společných ubytovacích zařízení, ale kvůli snižujícímu se počtu žadatelů bylo několik těchto zařízení uzavřeno. V roce 2011 jich bylo v celém Sasku jen 29. Za speciálních podmínek mají žadatelé možnost „decentralizovaného“ života, tedy možnost bydlení v soukromých bytech, toto rozhodnutí však závisí na místních úřadech. Kolem 60% žadatelů o azyl v Lipsku žije v soukromých bytech, nicméně, v Saském Švýcarsku je toto číslo nižší než 1%.52 11 ze 13 okrsků neposkytuje ve společných ubytovacích zařízeních žádné stravování a měsíčně platí každému žadateli o azyl 40 EUR v hotovosti.

41 Zdroj: Das Bundesamt in Zahlen 2010. Online: http://www.bamf.de/SharedDocs/Anlagen/DE/Publikationen/Broschueren/bundesamt-in-zahlen-2010.html. 42 Zdroj: Federal Statistical Office. Online: http://www.statistik-portal.de/Statistik-Portal/en/en_jb01_jahrtab2.asp. 43 Zdroj: Das Amt des sächsischen Ausländerbeauftragten. Online: http://www.landtag.sachsen.de/dokumente/sab/20110114-Statistik-Staaten_nach_hoechstem_Auslaenderanteil_in_Sachsen.pdf. 44 Čísla z roku 2008. Zdroj: Spolkový statistický úřad. Online: http://www.destatis.de/jetspeed/portal/cms/Sites/destatis/Internet/DE/Content/ Publikationen/Fachveroeffentlchungen/Bevoelkerung/MigrationIntegration/BevoelkerungMikrationsstatus5125203087004,property=file.pdf. 45 http://en.wikipedia.org/wiki/Gastarbeiter 46 Zdroj: Das Bundesamt in Zahlen 2010. Online: http://www.bamf.de/SharedDocs/Anlagen/DE/Publikationen/Broschueren/bundesamt-in-zahlen-2010.html. 47 Zdroj: Bundesamt für Migration und Flüchtlinge. Online: http://www.bamf.de/SharedDocs/Anlagen/DE/Downloads/Infothek/Statistik/statistik-anlage-teil-4-aktuelle-zahlen-zu-asyl.html. 48 Spiegel Online, 24.01.2012, http://www.spiegel.de/politik/deutschland/0,1518,810988,00.html. 49 Spiegel Online, 24.01.2012, http://www.spiegel.de/politik/deutschland/0,1518,810988,00.html. 50 Zdroj: Bundesamt für Migration und Flüchtlinge. Online: http://www.bamf.de/SharedDocs/Anlagen/DE/Downloads/Infothek/Statistik/statistik-anlage-teil-4-aktuelle-zahlen-zu-asyl.html. 51 Zdroj: http://www.nds-fluerat.org/wp-content/uploads/2011/03/webversion21.pdf. 52 V roce 2009, 36 % žadatelů o azyl žilo ve společných ubytovacích zařízeních v Německu. http://www.nds-fluerat.org/wp-content/uploads/2011/03/webversion21.pdf. 38

Násilí proti migrantům v Sasku RAA Sachsen (www.raa-sachsen.de) poskytuje poradenskou činnost obětem násilí motivovaného rasismem a pravicovým extremismem. Následující čísla pocházejí z oficiálních statistik RAA Sachsen za rok 2011 a byla zveřejněna v březnu 2012.53 V roce 2011 bylo zaznamenáno celkem 186 útoků (v roce 2010 - 239; v roce 2009 - 263) s 269 přímými oběťmi, část útoků byla spáchána ve dvou největších saských městech – v Drážďanech (40) a v Lipsku (36). Tyto výsledky se nezmění, ani kdybychom změřili počet útoků v porovnání s počtem občanů - Drážďany (7,7/100.000 občanů) a Lipsko (6,9/100.000 občanů). RAA Sachsen rozlišuje motivaci pachatelů podle následujících položek: rasismus, homofobie, antisemitismus, útoky proti politicky činným, proti nepravicovým nebo „alternativním“ lidem, proti postiženým lidem a sociálně znevýhodněným lidem. Nejen v roce 2011 mohly být identifikovány tři nejpočetnější cílové skupiny a motivace. Nejvíce ohroženou skupinou jsou mladí, alternativní, nepravicoví lidé (63 osob), následují oběti rasistických útoků (53 případů) a politicky aktivní osoby (23 případů). Další cílové skupiny (bezdomovci, LGBT, Židé) se stali oběťmi pouze v několika případech. Ve 39 případech nemohl být motiv identifikován.54 Nezávislé monitoringové instituce uvádějí 12 smrtelných obětí rasistického a pravicového násilí v Sasku od roku 1991. Velkou pozornost věnovala veřejnost případu mladé egyptské ženy, Marwa al-Sherbini, která byla ubodána k smrti během soudního procesu 1. července 2009 v Drážďanech. První zprávy tiskových agentur ve věci vraždy Marwy al-Sherbini informovaly německou veřejnost, že obviněný zavraždil svědkyni během soudního slyšení v Drážďanech. Důvodem byla hádka na dětském hřišti a fakt, že obětí byla muslimská žena, nebyl zmíněn. Nebylo také zmíněno, že ona hádka na dětském hřišti vyvrcholila tím, že obhájkyně ženu častovala nadávkami jako „islamistka“, „muslimská děvka“ či „teroristka“. Německý tisk o události informoval na zadních stranách a poté utichl. Několik dní poté se ozvaly tisíce rozhořčených Egypťanů, kteří vyšli do ulic na protest proti „islamofobii“ Němců. Islamofobní? My? … Nemyslím si, že vražda Marwy dokazuje islamofobii v Německu. Ale dokazuje nedostatek zájmu o realitu dnešní německé společnosti, a to je alarmující.“55 „Mladý muž musel zemřít, protože se některým lidem nelíbila barva jeho pleti.“56 Toto je zpráva o úmrtí devatenáctiletého Kamala Kilade z Lipska, který byl ubodán k smrti dvěma neonacisty 24. října 2010 v Lipsku. Ještě jednu smrtelnou oběť přinesl rok 2011 v Sasku - Andre K. byl bezdomovec žijící ve městě Oschatz v Sasku. Dne 27. května 2011 byl zbit třemi muži na vlakovém nádraží Oschatz a o tři dny později zemřel v nemocnici na následky svých zranění. Podle zjištění RAA Sachsen se stal obětí zločinu motivovaného pravicovým extremismem. Spolu s vraždou Marwy El-Sherbini v Drážďanech v roce 2009 a Kamala Kilade v Lipsku v roce 2010 je to již třetí vražda za poslední tři roky. Rasismus v Německu – sociologické studie V Německu existuje několik dlouhodobých sociologických studií, které se snaží identifikovat a popsat rasistické, xenofobní a pravicové postoje v německé společnosti. Jednou z nich je dlouhodobý, každoroční výzkum Institutu pro mezidisciplinární výzkum konfliktů a moci při univerzitě v Bielefeldu. Jeho výsledky jsou publikovány každý rok v knize zvané Deutsche Zustände (Německý stát, pozn. možno přeložit také jako Stav Německa). Tento výzkum je založen na teorii meziskupinového nepřátelství (gruppenbezogene Menschenfeindlichkeit). Minulý rok byly zveřejněny výsledky podobného výzkumu v devíti evropských zemích.57 Byla provedena analýza negativních postojů a předsudků vůči skupinám definovaným jako „odlišné“, „cizí“, „nenormální“ a kterým byl připisován podřadný společenský status. Předsudky vybrané pro výzkum byly: protiimigrantské postoje, rasismus, antisemitismus, protimuslimské postoje, sexismus a homofobie. Zde jsou příklady otázek z výzkumu Deutsche Zustände s velkým počtem pozitivních odpovědí z roku 2007: • Existuje důvod, proč jsou bílí lidé v pozici vládců světa - 12,7 % • V Německu žije příliš mnoho cizinců - 60 % • Muslimské přistěhovalectví by mělo být zakázáno - 29 % • Nově příchozí imigranti by se měli spokojit s méně právy - 52,8 %

53 Rechtsmotivierte und rassistische Angriffe in Sachsen 2011. http://www.raa-sachsen.de/images/Statistiken/statistik_2011.pdf (Pravicově a rsisticky motivované útoky v Sasku v roce 2011). 54 Zdroj těchto případů jsou měsíční interpelace Levicové strany v saském parlamentu. Odpověď se skládá ze seznamu trestných činů a dat, ale bez jasného vysvětlení motivů. 55 The Guardian. Online: http://www.guardian.co.uk/commentisfree/2009/jul/10/germany-murder-marwa-sherbini?INTCMP=SRCH. 56 Tödliche Realitäten. Der rassistische Mord an Marwa el-Sherbini. Self-published, Dresden 2011. 57 Viz Intolerance, předsudky, diskriminace. Evropská zpráva. Online: http://www.fes.de/cgi-bin/gbv.cgi?id=07908&ty=pdf.

39

Tato kvantitativní data spojená s kvalitativními informacemi (viz. případ Sarazzin ve shrnutí situace Německa) ukazují, že i přes relativně nízký volební úspěch pravicových extremistů nebo populistických stran v Německu existuje velký potenciál rasistických postojů ve společnosti, což se projevuje každodenním rasismem a schvalováním násilí proti osobám, které „vypadají jinak“.

3.2.12. Situace obětí zločinů z nenávisti V Sasku existuje několik nestátních organizací zabývajících se skutečnými nebo potenciálními oběťmi zločinů z nenávisti. Tato kapitola se nezaměřuje na organizace nejrůznějších minorit, ačkoliv jejich klienti rovněž jsou nebo by se mohli stát oběťmi zločinů z nenávisti. Naopak se zaměříme na práci a výsledky organizace Opferberatung RAA Sachsen, poradenského centra pro oběti pravicově a rasisticky motivovaných zločinů v Sasku.58 Definice pravicově a rasově motivovaného násilí poradenského centra RAA Sachsen je podobná oficiální definici politicky motivovaných zločinů tak, jak ji používá Spolková kriminální policie. Podle této definice je politicky motivovaný – pravicový - trestný čin „takový incident, především v situacích, kdy jeho okolnosti či postoj pachatele naznačují, že byl trestný čin na oběti spáchán kvůli jejím politickým názorům, národnosti, etnicitě, rase, barvě pleti, víře, původu, sexualitě, postižení nebo vzhledu či společenskému statutu.“59 Zaostřeno blíže na „okolnosti incidentu“ a „postoj pachatele“, tyto dvě fráze jsou pro RAA Saschen speciálně důležité. Kritéria měření postoje pachatele jsou: výroky před, během a po incidentu; oblečení a symboly, které nosí a účast pachatele na akcích pořádaných pravicově orientovanými skupinami. Okolnosti incidentu, které by podpořily pravicovou motivaci, jsou: čas a místo (tzn. 20. duben, prvomájové demonstrace); opakované útoky (např. brutalita, zneuctění, mučení); výběr oběti (útok není namířen proti určité osobě, ale proti skupině, kterou oběť v očích pachatele reprezentuje). Ačkoliv je terminologie odlišná, existuje mnoho podobností s definicí zločinu z nenávisti tak, jak je používána především mezinárodními organizacemi jako ODIHR.60 Ne všechny násilné incidenty nebo zločiny se však do statistik RAA Sachsen dostanou. Klíčové je, aby byl útok namířen fyzicky. Materiální škoda by byla brána na vědomí pouze ve specifických případech, jako jsou žhářské útoky nebo vážné škody s cílem přímo poškodit oběť. Toto jsou důležité podpůrné informace nutné pro pochopení statistických informací pocházejících z poradenských center RAA Sachsen. Kromě poradenství obětem útoků je důležitou součástí práce centra sběr dat pro organizaci, kterých může být využito především pro zvýšení povědomí veřejnosti a obhajování zájmů obětí. Následující čísla jsou oficiální statistiky RAA Saschen za rok 2011 a byly vydány v březnu 2012 (viz. poznámka 1). V roce 2011 bylo zaznamenáno 186 útoků (239 v roce 2010; 263 v roce 2009) s 269 přímými oběťmi. Většina z nich byla spáchána v největších saských městech – Drážďanech (40) a Lipsku (36). Tyto výsledky se nemění ani v poměru počet útoků co do počtu obyvatel – Drážďany (7,7/100.000 obyv.) a Lipsko (6,9/100.000 obyv.) Motivace pachatelů RAA Sachsen rozlišuje motivaci pachatelů v následujících termínech: rasismus, homofobie, antisemitismus, osoby politicky aktivní, nepravicoví nebo „alternativní“ lidé, postižení a sociálně znevýhodnění. Nejen v roce 2011 mohly být identifikovány tři největší cílové skupiny a motivace. Nejvíce ohrožená skupina jsou především mladí, alternativní, nepravicoví lidé (63 osob), následují oběti rasistických útoků (53 případů) a politicky aktivní osoby (23 případů). Další cílové skupiny (bezdomovci, LGBT, Židé) se stali oběťmi pouze v několika případech. Ve 39 případech nemohl být motiv identifikován. Způsoby útoků Podíváme-li se na nejvážnější prvky těchto zločinů, je jasné, že nejtypičtějším pravicově či rasisticky motivovaným zločinem je ublížení na zdraví / pokus o zabití (105 případů), následován nátlakem / hrozbami / pokusy o ublížení na zdraví (60 případů). V pěti případech šlo o vážnou škodu na majetku a ve třech případech o žhářský útok.

58 Následující text je založen na RAA Sachsen: Rechtsmotivierte und rassistische Angriffe in Sachsen 2011. http://www.raa-sachsen.de/images/Statistiken/statistik_2011.pdf (Pravicově a rasisticky motivované útoky v Sasku v roce 2011). 59 Bundesministerium des Inneren/Bundesministerium der Justiz (Eds): 2. Periodischer Sicherheitsbericht. Berlin 2006. p. 135. 60 Více informací o terminologii viz nadace „Připomenutí, Odpovědnost a Budoucnost“, In Iustitia o.s., Kulturbüro Sachsen e.V.: Zapomenuté oběti. Shrnutí. str. 9-11. http://kulturbuero-sachsen.de/dokumente/Forgotten_Victims.pdf. 40

Rok 2011 přinesl taktéž jednu smrtelnou oběť. Andre K. byl bezdomovec žijící ve městě Oschatz v Sasku. Dne 27. května 2011 byl zbit třemi muži na vlakovém nádraží Oschatz, zemřel o tři dny později v nemocnici na následky svých zranění. Podle zjištění RAA Sachsen se stal obětí zločinu motivovaného pravicovým extremismem. Spolu s vraždou Marwy El-Sherbini v Drážďanech v roce 2009 a Kamala Kilade v Lipsku v roce 2010 je to již třetí vražda za poslední tři roky. Rok 2010 byl výjimečný počtem 7 žhářských útoků. V září 2011 byl pachatel jednoho z nich odsouzen k 7 letům a 10 měsícům odnětí svobody za spáchání žhářského útoku na rodinný dům. Jeho motivem byla skutečnost, že se budova jevila jako alternativní obytný projekt – nebo alespoň tak ho pachatel viděl – tedy levicový a antifašistický. Ačkoliv je terminologie používaná RAA Sachsen a policejními či státními složkami velmi podobná, v metodologii se potom poměrně odlišují. V případech, kdy mohl být spáchán útok z politického přesvědčení, ale není možné tuto skutečnost jakkoli prokázat, odmítají státní instituce uznat motiv jako politicky motivovaný. Poradenská centra používají stejný princip v souvislosti se zločiny zabití a vraždy. Tyto případy by byly přijaty do statistiky, kdyby mohla být vyloučena politická motivace, oficiální statistiky RAA Sachsen mohou být změněny. Evaluace dat Ačkoliv statistická data nabízejí velmi důležitý základ pro analýzu situace skupin obětí v různých regionech v Sasku, mělo by se s nimi zacházet velice opatrně. Způsob sbírání dat nedovoluje žádné zobecnění nebo definitivní závěry. RAA Sachsen se o případech dozvídá z následujících zdrojů: oběti; spolupracující partneři a společnosti; policie; média; měsíční interpelace v saském parlamentu týkající se politicky motivovaných pravicových zločinů. Za posledních deset let se poradenským centrům RAA Sachsen podařilo vytvořit dobré kontakty a vztahy s nepravicovou a alternativní mládeží, politicky aktivními lidmi a oběťmi rasisticky motivovaného násilí. Na druhou stranu je velmi komplikované vytvořit si vztah se společensky znevýhodněnými či postiženými lidmi a oběťmi homofobie. Způsob sbírání dat tak znemožňuje porovnávat čísla mezi jednotlivými regiony Saska. Existuje sklon obětí, a to především obětí nepravicových a alternativních a obětí rasismu, k akceptaci své situace. Nevidí důvod, proč chodit na policii nebo dokonce do poradenských center a tyto útoky oznamovat. Oběti rasismu mluví o útocích proti své vlastní osobě jako o jednom z mnoha případů diskriminace a exkluze. Poradenství obětí61 Tři poradenská centra (v Chemnitzi, Drážďanech a Lipsku) podpořila 196 osob v roce 2011, z čehož 162 osob byly přímé oběti, ve zbylých případech se jednalo o příbuzné, svědky a podobně. Většina z nich (81) byli mladé lidé mezi 18 a 26 lety, tři z klientů byly děti mladší 13 let. Poskytnutím poradenství v těchto případech můžeme identifikovat stejnou cílovou skupinu jako ve statistikách všech oznámených případů. Většina klientů byli mladí lidé s nepravicovými politickými názory (69), následovaly oběti rasisticky motivovaných trestných činů (51) a politicky aktivní lidé (32). Přibližně 50% (78) klientů byly oběti fyzického násilí.

61 Viz kapitola 5.1

41

42

3.3. Česká republika 3.3.1. Historický vývoj po roce 1989 Vzhledem k přerušení určité tradice komunistickou érou, neměli pravicoví extremisté po roce 1989 téměř na co ve své činnosti navázat a v prvních porevolučních letech hledali inspiraci převážně v zahraničí. Ze zahraničí k nám přišla také ještě před revolucí inspirace hnutím skinheads. Nárůstu vlivu a počtu přívrženců rasistické odnože tohoto hnutí velmi přispěla tehdejší hudební scéna v čele s nejznámější kapelou Orlík. Fanoušci této skupiny však měli s politickým extremismem dnešní doby jen málo společného a označovali se spíše za subkulturu, nicméně na rozvoj rasistického myšlení a jeho legitimizaci prostřednictvím veřejných koncertů a prodejem hudebních nosičů nepochybně tato kapela vliv měla. Tato část pravicové scény sdružovala povětšinou pouze mladé lidi, jejichž společným jmenovatelem byl v počátcích převážně jen rasismus (či spíše jen „anticigánismus“ a „antivietnamismus“) a agresivita. Krajní pravici ovšem po revoluci nereprezentovalo a ani dnes nereprezentuje pouze hnutí skinheads (či přesněji jeho rasistická část). Mareš uvádí, že znovuzrození pravicového extremismu se po sametové revoluci opíralo o čtyři pilíře, kterými byly skupiny inspirující se ultrapravicí v západní Evropě, jednotlivci pokoušející se navázat na českou ultrapravicovou tradici před komunistickou érou, ultrapravicově naladěné osoby z exilu, a právě skinheadská subkultura. (Mareš, 2003: 180) Počátky krajní pravice po roce 1989 Téměř okamžitě po změně režimu se šance ovlivňovat politické dění chopily i krajně pravicové skupiny a nově nastolenou svobodu slova a projevu se snažily využít do poslední kapky. Celospolečenská situace byla ultrapravicovým myšlenkám částečně nakloněna svým prvotním odporem ke komunismu a obecně k levicově zaměřeným idejím i určitou tolerancí rasistického smýšlení. Vývoj extrémní pravice probíhal v tomto období (a částečně se tato struktura drží dodnes) na třech úrovních. Jednou úrovní byla politická hnutí, druhou neformální skupiny a třetí rasistická odnož hnutí skinheads. Tyto úrovně se ovšem mezi sebou často prolínaly a prolínají. Mezi nejvýraznější politické subjekty tohoto období patří jednoznačně politická strana Miroslava Sládka Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR – RSČ). Tato strana vznikla hned na počátku roku 1990 a po určitých obměnách, ale s mnohem menší podporou veřejnosti fungovala až do roku 2010. „Strana se od svého vzniku sama označovala za stranu ultrapravicovou a orientovala se mimo jiné i na hnutí skinheads, s jehož příslušníky dlouhodobě spolupracovala.“ (Charvát, 2007: 144) Sládkova strana získávala postupně své příznivce a ve volbách v roce 1992 získala v parlamentních volbách více než 6 procent hlasů a následně dokonce Miroslav Sládek kandidoval v prezidentských volbách. Nejvýznamnější neformální skupinou v počátcích formování krajní pravice byl okruh lidí okolo Týdeníku Politika, který zpracovával témata antikomunismu, antisemitismu a legitimity polistopadového režimu. Podle Michala Mazla byl nejznámějším časopisem extrémní pravice, na který bylo odkazováno ještě dlouho poté, co byla jeho distribuce z důvodu trestního stíhání vydavatelů v roce 1992 zastavena. (Mazel, 1998: 226) Přívrženci hnutí skinheads své aktivity realizovali na dvou úrovních, jako registrovaná sdružení či hnutí nebo jako volné neformální skupiny. Nejvýznamnějšími registrovanými subjekty byly Vlastenecká liga, Vlastenecká fronta a Národní front Castistů. Část rasistických skinheads ovšem odmítala pravidla systému do důsledků a nehodlala své aktivity jakýmkoliv způsobem institucionalizovat. Vzniklo tak několik neformálních skupin různých velikostí i zaměření, z nichž vyčnívala jediná: Bohemia Hammer Skins. „V českém prostředí byla tuzemská pobočka Bohemia Hammer Skins prvním úspěšným pokusem o vybudování celorepublikové neonacistické struktury a ačkoli v druhé polovině devadesátých let jako organizace působící navenek zanikla, řada jejích aktivistů se neonacismu nevzdala a dodnes je s neonacisty v kontaktu, často v prostředí tetovacích salonů, sběratelů militárií, ochranek nebo i v rámci organizovaného zločinu.“62 62

http://antifa.cz/nclanky.php?id=265&tab=mzdomova&slovo=bohemia hamer

43

Období dilematu mezi subkulturou a politikou Další období (1994 – 1998) se neslo ve znamení rostoucí síly nejvýraznějšího politického subjektu extrémní pravice SPR – RSČ. Jeho zástupci dále vystupovali hlavně rasisticky vůči romské menšině, ale také proti levici a vstupu ČR do mezinárodních struktur. Aktivity strany byly často skandální a přitahovaly mediální pozornost. Voličům se tato taktika zřejmě zamlouvala a v roce 1996 dosáhla tato strana svého největšího úspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny ziskem více než 8 procent hlasů. Žádný jiný ultrapravicový subjekt doposud tento úspěch nepřekonal. Od té doby už to však šlo s Miroslavem Sládkem a jeho stranou z kopce. Vnitrostranické boje, jeho výroky, které už působily spíše komicky63, i jeho trestní stíhání nejspíše stály stranu značnou část voličů a ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR v roce 1998 jich strana nezískala ani polovinu oproti roku 1996 a do parlamentu se nedostala. (Mareš, 2003: 198) Rozmach politicky aktivní krajní pravice ve formě SPR – RSČ měl za následek útlum aktivit registrovaných sdružení a všechny ostatní registrované subjekty se potýkaly s nezájmem veřejnosti a úbytkem přívrženců. Rozmach ovšem zažívaly neformální organizace. Po celé České republice se začaly rozšiřovat tzv. fanziny, což byly informační letáky nebo malé časopisy, informující o činnosti neonacistických hnutí a vyzývající k účasti na neonacistických akcích. Díky nedostatečné připravenosti policejních složek bylo pořádáno i velké množství koncertů tzv. white power music s účastí mnoha zahraničních kapel. Neonacisté „vyzráli“ na policii tím, že koncerty pořádali jako soukromé akce, často např. jako oslavy narozenin, a policie pak do prostor, kde koncert probíhal, neměla přístup. Podezření ze spáchání trestného činu však bylo často tak očividné, že bylo velmi zarážející, proč policie nic nepodnikla. Tyto koncerty byly důležitým aspektem v posilování a tmelení militantní extrémní pravice. Kromě již výše zmíněné organizace Bohemia Hammer Skins, vznikla v tomto období další zahraničím inspirovaná organizace Blood and Honour – Division Bohemia, která navázala na činnost Bohemia Hammer Skins. Začátek své kariéry odstartoval ještě další subjekt, který se na neonacistické scéně drží dodnes. Jeden z nejznámějších českých neonacistů Filip Vávra (v nedávné době na sebe upozornil například pozváním známého popírače holocaustu a aktivisty Ku-Klux-Klanu Davida Duka na přednášky do Prahy) založil Národní odpor, jednu z nejstálejších neonacistických organizací v České republice. Národní odpor měl od počátku vysoké politické ambice a několikrát se pokusil o registraci. S tím je spojen i počátek proměny image českých neonacistů. V rámci snahy o vlídnější vzezření a přiblížení se voličům, měli neonacisté shodit černé bombery a kanady a nechat si narůst vlasy. Filip Vávra tehdy snil o tom, jak budou chodit do parlamentu v oblecích, aby byli pro lidi přijatelnější. Za zmínku stojí i to, že v roce 1996 vnikla jako nástupce antifašistických aktivit různých anarchistických hnutí česká pobočka Antifašistické akce – pravděpodobně největší nepřítel českých pravicových extremistů. V novém tisíciletí V souvislosti s útlumem aktivit Sládkových republikánů se na scéně objevily nově vzniklé subjekty s politickými ambicemi Národní aliance, Vlastenecká fronta spolu s Vlasteneckou republikánskou stranou a Národně sociální blok, ovšem ve všech případech se jednalo o subjekty personálně i ideově propojené se subjekty, které již fungovaly dříve a byly pouze přejmenované či spojené v jeden. Největší politické ambice měl pravděpodobně Národně sociální blok, který vznikl spojením přívrženců nebo členů Vlastenecké republikánské strany, Národního odporu a Vlastenecké fronty. Ovšem ani tento subjekt neměl dlouhého trvání a v roce 2001 se rozpadl. (Charvát, 2007: 151 –153) Po opětovných neúspěších na politické scéně přišel útlum veškerých politických aktivit krajní pravice a extremisté se v tomto období většinou stáhli zpět do subkulturního prostředí a od politické činnosti se víceméně distancovali. Hlavní roli v subkulturním prostředí hrál Národní odpor. Vznikl ovšem i nový trend, který později docela dobře zakořenil v českém prostředí. Tímto trendem byl ze zahraničí a částečně i od levicových radikálů převzatý autonomní nacionalismus, spočívající v samostatně působících buňkách prostorově rozmístěných na celém území ČR bez jednotného vedení. Zajímavé z dnešního pohledu ovšem je, že v tomto „klidném“ období započaly svou činnost dva politické subjekty, které posléze hrály na poli krajní pravice velmi důležitou roli. Těmito subjekty byly Dělnická strana (vzniklá odštěpením části členů SPR-RSČ) a Národní strana.

63 Např.: Projev z 25. 7. 1996 v parlamentu ČR kdy se vyjádřil ve smyslu, že romské děti by měli být trestány hned od narození, jelikož už to je jejich největším zločinem.

44

Nabírání dechu české pravice Po útlumu politických aktivit krajní pravice v prvních letech nového tisíciletí se politické subjekty začínají opět připravovat na vstup na českou politickou scénu. V rámci přípravy na parlamentní volby v roce 2006 se snažila krajní pravice spojit síly a vzniká koalice z pěti politických stran a to Národní strany, Národního sjednocení, Dělnické strany, Republikánů Miroslava Sládka a Českého hnutí za národní jednotu. Tato koalice prvotně nazvaná Národní pětka se posléze přejmenovala na Národní síly, ovšem nedokázala udržet pohromadě ani do voleb roku 2006, ale Dělnická strana se dokázala i přes rozpuštění Nejvyšším správním soudem v roce 2010 udržet, i když s lehce pozměněným názvem, a nevalnými výsledky ve volbách, dodnes. Významným počinem na poli subkultury byl vznik Národního korporativismu, který po delší době dokázal alespoň částečně spojit neformální skupiny uvnitř pravicových extremistů a oficiálně registrované skupiny a pohromadě pořádat velké množství akcí. Nicméně ani toto sjednocení krajní pravice netrvalo dlouho a Národní korporativismus ukončil v roce 2008 svou činnost a svým členům doporučil zapojit se do struktur Dělnické strany nebo Autonomních nacionalistů. Velký význam měl v tomto období Národní odpor. Ten již od svého vzniku působí jako jedno z nejradikálnějších uskupení neonacistické scény a nikdy výrazně neusiloval o politické uznání právě z důvodu toho, že jeho praktiky a názory jsou daleko za snesitelností oficiální politické scény. Velké změny „V roce 2008 byl završen proces celkové kvalitativní proměny…zvyšující se vzdělaností úroveň samotných aktivistů… svou činnost vyvíjet v souladu s platnými zákony…patrná profesionalita a koncepčnost…názory prezentovali kultivovaným způsobem…výběrem aktuálních a palčivých společenských témat, která spojení s pravicově extremistickou scénou nemusí na první pohled evokovat.“ (Ministerstvo, 2009: 1-2) Těmito útržky se dá charakterizovat nejenom ta část krajní pravice, která usiluje o politickou činnost. Pravicoví extremisté již dávno nejsou poznat podle svého zjevu, symboliky, nebo plamenných proslovů plných rasismu a xenofobie. I když i zde platí, že výjimka potvrzuje pravidlo. V „supervolebním“ roce 2008 se stupňovaly aktivity jak politického spektra tak i toho subkulturního pravicových extremistů. Ve svých populistických snahách Dělnická strana začala „zasahovat“ do práva obyčejných lidí v lokalitách, kde hrozí sociální vyloučení a sociální problematika ji zavedla i na sídliště v Janově. Dne 4. října 2008 přijelo do Janova 12 členů Dělnické strany označených jako „ochranné sbory“ a svou přítomností vyvolali velmi emotivní reakci místních Romů. Celé soustředění Dělnické strany na Janov vyvrcholilo 17. listopadu 2008, kdy se po řádně ohlášeném shromáždění vydal dav přívrženců Dělnické strany směrem k janovskému sídlišti, kde se naprosto vymknul kontrole a vyvrcholil největším střetem s policií v novodobých dějinách pravicového extremismu. Tyto dvě události spolu se žhářským útokem ve Vítkově, kde čtveřice pravicových radikálů vhodila zápalné lahve do domu romské rodiny, nastartovaly obrovský mediální i politický zájem o tuto problematiku. Represivní orgány státu začaly proti přívržencům krajní pravice konečně zasahovat s adekvátní rozhodností a tvrdostí a spolu s lidskoprávními organizacemi i odsouzením ze strany veřejnosti se podařilo pravicové extremisty částečně vytlačit z veřejného prostoru. Na druhý pokus se také podařilo rozpustit na návrh Ministerstva vnitra Dělnickou stranu a dát tak alespoň symbolicky najevo odsouzení krajně pravicových ideologií a činů. Celkově se celá pravicová scéna už definitivně odklonila od skinheadské vizáže a nyní napodobuje celou škálu prvků levicových skupin od oblékání ve stylu Black Bloc, přes organizaci na bázi autonomie, až po konkrétní doslova okopírovanou symboliku na letácích, vlajkách, samolepkách nebo webových stránkách. Na začátku druhé dekády nového tisíciletí doznívají činy a nálada předchozích let. Pravicový extremismus sice stále přitahuje velkou pozornost médií, ale je znát, že priority jak vlády, tak jednotlivých ministerstev jsou už jiné. Vláda rozpočtové odpovědnosti šetří, kde se dá a bohužel se to projevuje i v boji proti pravicovému extremismu. Důkazem toho je například zrušení pracovní skupiny při MŠMT, která se věnovala novelizaci metodického pokynu týkajícího se problematiky spojené s pravicovým extremismem, nebo ukončení činnosti skupin Task Force pořádaných MVČR, kde odborníci z různých oblastí i sektorů diskutovali o aktuálních otázkách z této problematiky. Zatím poslední velkou mediální pozornost (únor 2012) přitáhla analýza militantní neonacistické scény, kterou vypracoval tým odborníků v čele s Miroslavem Marešem a která se snaží přiblížit jak aktuální počty těch aktivistů, kteří se projevují militantně, tak i střednědobý vývoj situace v této oblasti. „…lze se domnívat, že v ČR působí kolem 4.000 militantních

45

aktivistů a aktivistek…. Tvrdé jádro přesvědčených a systematicky aktivních osob může být tvořeno cca 400 lidmi…, přičemž hlavní ideové a strategické impulsy udává kolem 10 – 15 aktivistů…“ (Mareš, 2011: 4) Mareš v této studii dále mimo jiné uvádí, že v následujících pěti letech vzroste počet individuálních útoků na Romy, část neonacistického spektra se může uchýlit i k teroristickým praktikám a vybaví se legálně drženými střelnými zbraněmi. Nadále se bude inspirovat situací v zahraničí a to převážně v Německu, Rusku, Maďarsku nebo Itálii, klesne podpora oficiálním politickým subjektům, stoupne však počet spontánních demonstrací i účast na demonstracích, které budou pořádány lidmi mimo neonacistické struktury jako reakce na sociální a etnické napětí. (Mareš, 2011: 40 – 41) Současným velmi smutným trendem je také přebírání témat i rétoriky krajní pravice zavedenou politickou scénou. Nerad bych politicky činné osoby přirovnával k aktivistům Národního odporu, ale témata, výroky i předvolební kampaně v nedávné době naznačují, že politický diskurs se ubírá směrem k levnému populismu a radikálně vpravo a to nejen u těch, kteří na pravé straně politického spektra již dlouhodobě stáli. Průzkumy veřejného mínění nám sdělují, že česká společnost je výrazně protiromsky naladěná, xenofobní a netolerantní, a že většina lidí nevolí Dělnickou stranu ne proto, že by v jejich programu nenašli nic, co je jim blízké, ale proto, že její členové jsou obecně považováni za extremisty64. U zavedených politických stran, nebo i v nejbližším okruhu osob kolem prezidenta republiky ovšem přinejmenším kontroverzní výroky žádné obavy z extremistů nevyvolají a o to víc jsou nebezpečné.

3.3.2. Politické strany, organizované a neformální skupiny zapojené do extremistických, xenofobních a rasistických aktivit V současné době působí v ČR různé subjekty, které se dají označit za pravicově extremistické, významných je však pouze několik. Jedinou politickou stranou v této oblasti je Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS), která je nástupnickým subjektem rozpuštěné Dělnické strany, která se zase etablovala z odpadlých členů strany Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa (SPR-RSČ). Vznik Dělnické strany se datuje do konce roku 2002 a v počátcích své politické kariéry se strana snažila družit a spojovat ve volebních kláních s podobnými subjekty, ovšem nikdy s výraznějším úspěchem. Postupně si vybudovala vůdčí postavení mezi krajně pravicovými politickými subjekty a ještě před rozsudkem Nejvyššího správního soudu o jejím zrušení dosáhla svých největších volebních výsledků. Nedosáhla sice nikdy na výsledky srovnatelné se SPR-RSČ (v roce 1998 získala tato strana ve volbách do poslanecké sněmovny přes 8 procent), ale přesto mezi podobnými stranami byla v různých volbách v posledních letech nejúspěšnější. Největší zisk pro ni představovaly parlamentní volby v roce 2010, kdy obdržela už jako DSSS bezmála 60.000 hlasů (1.14%). Přesto se asi za jediný její volební úspěch dá považovat zisk 1,07% ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009, za který této straně náležel státní příspěvek. Dalším uskupením, které má dnes určitý význam na krajně pravicové scéně je Národní odpor. Toto neoficiální neinstitucionalizované sdružení existuje v ČR zhruba od roku 1999, kdy se odštěpilo od tehdy velmi významné mezinárodní organizace Blood and Honour a její české pobočky Blood and Honour Division Bohemia. I když význam Národního odporu postupně upadá, stále se dají některé jeho aktivity vypozorovat. Od svého počátku se Národní odpor profiloval jako militantní neonacistická organizace, která ovšem měla i politické ambice a jeden z jejích zakladatelů Filip Vávra snil o tom, jak budou chodit v oblecích do parlamentu. Mezi aktivity této skupiny patřilo v minulosti pořádání demonstrací, pochodů a white power koncertů ale také fyzická konfrontace svých skutečných nebo i domnělých odpůrců. V dnešní době se ovšem jejich činnost omezuje převážně jen na provozování internetových stránek, nebo účast na demonstracích ohlášených jinými subjekty. Druhým neoficiálním, ale v dnešní době nejvýraznějším neformálním subjektem jsou Autonomní nacionalisté. Ti přinesli do neonacistického prostředí novou image i strategii. Svojí volnou a neformální strukturou chtějí zajistit vyšší akceschopnost a mobilizaci jednotlivých buněk, které dnes fungují ve většině větších měst v ČR, ale také znesnadnit práci represivních složek. Zároveň odmítají již překonanou a hlavně veřejností odmítanou skinheadskou image, přednost 64

46

Zpráva z výzkumu „Zmapování postojů veřejnosti v České republice k pravicově extremistickým, rasistickým a xenofobním myšlenkám a jejich šiřitelům s ohledem na integraci menšin a cizinců.“ Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/ministerstvo-vnitra-zmapovalo-postojverejnosti-k-extremismu.aspx

dávají hlavně na demonstracích tzv. Black Bloc stylu a snaží se oslovit daleko širší spektrum veřejnosti. S tím souvisí i rozsah činností, kterým se věnují a oslovují jejich prostřednictvím veřejnost. Můžeme se tedy setkat s aktivitami, které jsou na první pohled užitečné a bohulibé, jako je například úklid lesa nebo podpora zvířecích útulků. Zajímavé a v krajně pravicové scéně často kontroverzní je přebírání symboliky, hudebních stylů nebo streetartové kultury, která byla donedávna doménou spíše levicově orientované mládeže. Změna image a jednání směrem k veřejnosti však v žádném případě neznamená změnu ideologickou. Pozornost médií přitáhly ještě další subjekty krajně pravicové scény, které ovšem nemají zásadní vliv na fungování neonacistického prostředí. První byla skupina White Justice, která byla policií i médii označena za teroristickou organizaci schopnou bombových útoků na strategické cíle, nebo únosů vysokých politiků a Židů65. Během vyšetřování se ovšem z teroristů vyklubali diletanti, kteří měli pouze silácké řeči na internetu a z policistů i médií příliš velcí horlivci, kteří se nechali pohltit morální panikou v době největšího zájmu veřejnosti o problematiku neonacismu. Od soudu tito „teroristi“ odešli se zatím nepravomocnými podmíněnými rozsudky a veřejně prospěšnými pracemi66. Druhá skupina je Resistance Women Unity (RWU). Její členky byly nedávno obviněny z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka67 za pořádání různých akcí a letákových kampaní. Tato výhradně ženská skupina vznikla jako podpora svých mužských protějšků a inspirovala se například u mezinárodní organizace Women for Aryan Unity nebo historické finské organizace Lotta Svärd, jejíž členky se v období druhé světové války staraly o zraněné německé vojáky (Bastl, Mareš, Smolík, Vejvodová, 2011). Jejich obecnou činností je jakákoliv podpora mužské části hnutí pomocí propagace, nebo podpory vězněných spřízněných duší. Další subjekty jsou pouze marginální a často nemají ani dlouhého trvání. Určitou výjimkou jsou různé webové stránky, které mají, díky umístění serveru v USA a tudíž nemožnosti českých orgánů je zablokovat, vcelku dlouhou životnost a slouží buďto k podpoře hnutí, k upozorňování na různé akce, nebo jako knihovny s ideologickými texty. K mobilizaci, podpoře, sdílení a ideové edukaci slouží samozřejmě i hojně využívané sociální sítě.

3.3.3. Témata pravicových extremistů Témata, na kterých se krajně pravicové subjekty profilují, jsou již řadu let konzistentní a procházejí jen nepatrným vývojem, který se projevuje spíše jen ve stylu komunikace těchto témat navenek. Představitelé krajní pravice obecně svou rétoriku spíše zmírnili co do formy (na veřejnosti se snaží dodržovat hranice právních norem), obsahově však zůstává prakticky stejná. Nosným tématem je dlouhodobě problematika menšin, zejména tedy romská problematika a hlavně aktivity DS a následně DSSS směřovaly v posledních letech téměř výhradně do oblastí etnického napětí mezi majoritou a romskou menšinou. Až úsměvně vyzníval na krajně pravicové demonstraci 1. května 2012 v Praze transparent Dělnické mládeže (mládežnické organizace DSSS) s nápisem 0% rasismu 100% identity. Rasistická tématika však doznala z úst pravicových radikálů určitých změn. „Novodobý rasismus části neonacistického hnutí se posunul směrem od biologického rasismu o nadřazenosti a podřazenosti ras, ke kulturnímu rasismu, jenž alespoň rétoricky opouští systém nadřazenosti a podřazenosti a zdůrazňuje neslučitelnost kultur a náboženských zvyklostí.“ (Bastl, Mareš, Smolík, Vejvodová, 2011: 174) Druhým velkým tématem je přistěhovalectví a multikulturalismus. Oba tyto fenomény dle pravicových extremistů ničí evropskou kulturu a identitu a existuje podle nich reálná hrozba, že evropské národy se ve svých zemích stanou v blízké době utlačovanými menšinami. Cílem radikálů je naopak tzv. Evropa národů, ve které by měly místo pouze národy původní - etnicky čisté nebo vzhledem k dnešní realitě spíše národy etnicky vyčištěné. Evropu lze však podle většiny z nich „vyčistit“ pouze pomocí války, která je označována jako RAHOWA (Racial Holy War – rasová svatá válka). Menšinám, ať už etnickým, národnostním, nebo i sexuálním a náboženským (tradiční je u neonacistů odpor vůči Židům – které považují za tajné vládce světa), je pak radikály připisována většina sociálních problémů společnosti od nezaměstnanosti, přes kriminalitu a zadlužení státu až po rozpad tradičních rodin. 65 66 67

Kroupa, Janek. 2009. „Čeští neonacisté chystali teror“. MF Dnes 5. 11. 2009: A/1. http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/teroriste-nebo-diletanti-white-justice-miri-pred-soud_228386.html http://zpravy.idnes.cz/policie-obvinila-15-zen-za-podporu-neonacismu-f3r-/krimi.aspx?c=A120213_132352_krimi_cen

47

V závěsu za těmito hlavními tématy se pak objevuje populistická kritika současné vlády, kapitalistického systému, Ameriky a její politiky nebo obecně globalizace.

3.3.4. Nejvýznamnější události V průběhu roku pořádají pravicoví radikálové pochody a demonstrace k různým příležitostem. Některé jsou reakcí na aktuální dění a jsou svolávány spontánně (například po zatýkání „kamarádů“), jiné se konají pravidelně u příležitosti různých výročí. Tradičně nejmasivnější bývají demonstrace 1. května, kdy si toto datum připomínají byť z různých důvodů subjekty z obou krajů politického spektra a často tak dochází mezi jednotlivými tábory i k násilným střetům. Dalším tradičním dnem je 17. listopad, který není v očích extremistů oslavou pádu komunismu ale kritikou polistopadového vývoje. Jednoznačně největší akcí pravicových radikálů v posledních letech byl pochod na Janov 17. listopadu 2008. Této akci předcházela událost, kdy Dělnická strana vyslala několik dní před 17. listopadem do Janova své hlídky, které se dostaly do konfliktu s místními Romy a tento konflikt byl nafilmován a vysílán všemi celostátními televizemi. To určitě velkou měrou přispělo k mobilizaci krajně pravicové scény a na následnou demonstraci jejích příznivců přijelo až nečekaně velké množství. Samotná ohlášená demonstrace ještě probíhala v mezích zákona, ale po demonstraci se dav vydal směrem z Litvínova na sídliště Janov s cílem konfrontovat místní obyvatele a výsledkem byl největší střet s policií za celou novodobou historii krajně pravicových hnutí. Velký milník v přístupu k neonacistům znamenal i žhářský útok čtyř radikálů na dům obývaný Romy ve Vítkově. V noci z 18. na 19. dubna 2009 zaútočili neonacisté na romskou rodinu a zranili její členy, včetně malé dívky, které přivodili rozsáhlé popáleniny. Tento čin byl opět výrazně medializován a dočkal se všeobecného veřejného odsouzení. Spolu s janovským pochodem tak přispěl k velkému zájmu o pravicový extremismus, k přitvrzení státní represe i všeobecnému odsouzení neonacistických myšlenek a činů. V poslední době se pravicoví radikálové připojují ke spontánním demonstracím, které jsou pořádány v sociálně vyloučených lokalitách a jsou namířené hlavně proti Romům a snaží se tak parazitovat na problémech těchto oblastí. Současně se snaží vystupovat i na demonstracích namířených proti současné vládě, které pořádají jiné subjekty, například odborové svazy. Snahu DSSS chopit se aktuálních příležitostí a současné nespokojenosti občanů a využít jí, jak se dá, ilustruje i „ukradení“ Holešovské výzvy. Tato iniciativa se v posledních měsících snaží o mobilizaci občanů proti současné vládě a získala si mnoho mediální pozornosti, ale občanské sdružení se stejným názvem si zaregistrovali právě lidé spojení s DSSS. Dle vyjádření představitelů původní Holešovské výzvy bude mít tento čin ještě právní dohru. Ministerstvo vnitra připravilo jako součást manuálu pro obce kalendář rizikových dní68, kdy hrozí demonstrace pravicových extremistů, s cílem pomoci obcím rozpoznat pravý účel nahlášených akcí. V tomto kalendáři je uvedeno celkem 38 dní, které mají význam pro pravicové radikály. Jsou mezi nimi například data prvního transportu plzeňských Židů do koncentračních táborů, jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem, výročí jeho narození i smrti, židovské svátky, nebo výročí narození i smrti Iana Stuarta – zpěváka neonacistické skupiny Screwdriver. Tradičně se také čeští extremisté účastní významných akcí v zahraničí, jako je výročí bombardování Drážďan 13. února nebo podobné akce například v Maďarsku.

68

48

www.mvcr.cz/soubor/manual-pro-obce-prezentace.aspx

3.3.5. Přístup státu – dobré a špatné praktiky prevence extremistických, xenofobních a rasistických aktivit v České republice Jedny z posledních obsáhlých dokumentů vydaných Ministerstvem vnitra ČR, které se týkají problematiky extremismu, jsou každoroční Zprávy o problematice extremismu na území České republiky a Strategie boje proti extremismu. Tyto dokumenty, představují plány a úkoly vlády v boji proti extremismu i postup a zhodnocení jejich plnění. Strategie je rozdělena do pěti pilířů: 1. Komunikací proti demagogii, 2. Vědomostí proti totalitářům, 3. Jednotná protiextremistická platforma, 4. Odbornost a imunita a 5. Efektivně a korektně proti násilí. Strategie ukládá úkoly Ministerstvu vnitra, Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvu spravedlnosti, Ministerstvu financí, Ministerstvu průmyslu a obchodu a Ministerstvu pro lidská práva a národnostní menšiny. Hlavními cíli strategie je účinný boj s extremistickou propagandou, zodpovědné informování veřejnosti o této problematice, včetně žáků a studentů, realizování komplexního výzkumu „Zmapování postojů veřejnosti v České republice k pravicově extremistickým, rasistickým a xenofobním myšlenkám a jejich šiřitelům s ohledem na integraci menšin a cizinců“ (výzkum byl zpracován v roce 2011), zabránění šíření extremistických myšlenek na internetu, vzdělání pedagogů v oblasti extremismu, vytvoření vzdělávacích materiálů, účinná prevence projevů extremismu, provázání spolupráce mezi jednotlivými složkami policie, městy a obcemi, vzdělávání velících policistů, policejních specialistů a pracovníků justice, zamezení infiltrace extremistů do řad policie, armády nebo vězeňské služby, důsledný monitoring projevů extremismu nebo bezproblémové zvládání extremistických akcí. (Strategie, 2009) Jak je z dokumentu patrné, odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR, který je za jeho přípravu zodpovědný, do něj zahrnul velmi širokou škálu různých činností, resortů i dalších subjektů z nestátního sektoru. V roce 2010 bylo vydané první vyhodnocení zadaných úkolů (jako součást Strategie boje proti extremismu v roce 2009) a vyznívá pro všechny zúčastněné velice pozitivně. Téměř všechny zadané úkoly se dle dokumentu podařilo splnit nebo se plní průběžně. Otevřeně se vyhodnocení úkolů přiznává pouze k nesplnění plné ratifikace Úmluvy o počítačové kriminalitě a dílčího úkolu MŠMT díky finanční krizi. (Strategie, 2010) Při osobním rozhovoru však zástupci Ministerstva vnitra přiznali více problémů, než v oficiální zprávě. Poslední Vyhodnocení koncepce boje proti extremismu zveřejněné v polovině roku 2011 žádné radikální změny nepřináší. V rámci první kapitoly Strategie věnované komunikaci s veřejností začala Bezpečnostní informační služba zveřejňovat velmi stručné čtvrtletní zprávy: Informace BIS o vývoji na extremistické scéně, byly dále školeny policejní týmy a nijak zvlášť nebyly aktualizovány informace na webu MVČR a dalších zainteresovaných státních institucí. V oblasti internetové kriminality k žádnému posunu nedošlo a možnosti zabránit šíření extremistických obsahů po internetu se stále rozbíjejí o široké vody svobody slova v USA. Problém umísťování serverů do USA a nemožnost jejich zrušení ovšem neřeší pouze Česká republika, ostatní země Evropy řeší tento problém s podobným výsledkem. Ve druhém pilíři strategie nazvaném Vědomostí proti totalitářům dostává logicky největší prostor resort školství. Ten se ve Strategii zavázal například k realizaci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, konání seminářů a konferencí, k určení jednoho pedagoga na škole jako „experta“, který se bude problematice extremismu systematicky věnovat, k novelizaci metodického pokynu proti násilí, xenofobii a rasismu, nebo ke zveřejňování příkladů dobré praxe. Datum splnění vytyčených cílů ovšem jasné není, všechny úkoly mají být totiž dle Strategie plněny průběžně. Tím pádem tolik očekávaný metodický pokyn proti násilí, xenofobii a rasismu ještě připravený není. Ministerstvu školství v této oblasti nesporně výrazně pomáhají fondy EU, jejichž cíle jsou částečně shodné a dají se tedy využít i v rámci plnění národní Strategie. V této oblasti hrají svou roli i neziskové organizace, které často doplňují nebo v některých oblastech přímo nahrazují za přispění národních nebo evropských dotačních titulů roli školy. Z naší zkušenosti plyne, že o vzdělávací programy na téma rasismus, xenofobie, multikulturní společnost nebo extremismus, realizované neziskovými organizacemi, je mezi školami velký zájem. Prevenci však není možné zúžit pouze na školní aktivity a samo ministerstvo si uvědomuje, že prevenci je nutné zaměřit na dvě klíčové oblasti, na zvýšení povědomí o myšlenkách a projevech extremismu a zvýšení společenské soudržnosti (Ministerstvo: 2011). Žáci, studenti i laická veřejnost by měli být schopni posoudit výroky a projevy extremistů a 49

prohlédnout stereotypy, generalizace a lži, které ve svých kampaních používají. To samo o sobě ještě nestačí. Veřejnost by měla rovněž ctít a dodržovat pozitivní demokratické hodnoty, ke kterým by výchovné a vzdělávací programy a kampaně měly obecně směřovat. Zahraniční zkušenosti říkají, že mnohem efektivnější jsou programy, které nejsou negativně ale pozitivně vymezeny. Nejsou proti něčemu, ale pro něco. Nabídka pozitivní volby má na mladé lidi větší vliv než zákazy a zdvižené ukazováčky. Ministerstvo vnitra si očividně uvědomuje řadu problémů spojených s prevencí extremismu, jako je naprostá nekoncepčnost, absence validních dat, nemožnost měření úspěšnosti některých projektů, nebo dublování projektů a soupeření jednotlivých subjektů o zdroje/granty. Ve svém materiálu Prevence v oblasti pravicového extremismu podrobuje tuto oblast celkem otevřené kritice a nabízí i příklady dobré praxe jako inspiraci ze zahraničí. Vedle zajímavých postupů německých státních institucí a orgánů jednotlivých spolkových zemí představuje tento materiál i projekty německých neziskových organizací, které nemají v ČR obdoby. Je to například projekt EXIT, který pomáhá neonacistům v opuštění extremistické scény, nebo mobilní poradenství - v Německu velmi rozšířené - jehož možné fungování v modifikované formě představil i Miroslav Mareš pod názvem MOPOPREX (MObilní POradenství PRoti EXtremismu). Po zhodnocení zkušeností ostatních evropských zemí se pak autoři materiálu obecně kloní spíše k lokálnímu řešení problémů a znalosti jednotlivých komunit, než k jednotné národní strategii, zvrácení poměru mezi informováním a formováním, kdy by se mladí lidé místo vstřebávání informací měli více pozitivně rozvíjet a k větší spolupráci mezi jednotlivými resorty a neziskovými organizacemi. Takové směřování lze samozřejmě hodnotit pozitivně, nicméně není zatím víc než papírem s vcelku obecnými prohlášeními a k jeho implementaci povede v době škrtů, šetření a jiných priorit pravděpodobně složitá cesta. Další pilíř Strategie řeší převážně zlepšování komunikace mezi ministerstvy a obcemi pomocí pořádání konzultačních dnů, kurzů nebo seminářů, uzavíráním koordinačních dohod mezi policií a obcí nebo metodickou podporou hlavně s výkladem a aplikací práva shromažďovacího. Poslední dva pilíře Strategie se věnují vzdělávání policistů a justičních pracovníků, zamezení infiltrace extremistů do ozbrojených složek, využívání nových policejních metod při zásazích proti extremistům a komunikaci se znalci v oboru. Na zhodnocení zatím poslední Koncepce boje proti extremismu, která si velkou část úkolů nese z minulého období, ale zadává i úkoly nové (např. projekt Úřadu vlády na informační kampaně, nebo katalog preventivních opatření MVČR), si budeme muset počkat asi do poloviny roku 2012. Task Force Speciální oblastí široké spolupráce je zřízení tzv. Task Force. Jedná se o skupiny odborníků, které se zabývají hledáním koncepčních řešení slabých míst v boji proti extremismu. Skupiny byly zřízeny celkem tři. Task Force A je spojena s prací MVČR, Policie ČR a zpravodajských služeb, Task Force B řeší právní otázky extremismu a Task Force C se zabývá spoluprací MVČR, Policie ČR, MŠMT, Úřadu vlády a neziskového sektoru. Skupiny neměly bohužel příliš dlouhého trvání a po několika zásadních neshodách mezi jednotlivými zástupci ministerstva a nestátních organizací byly zrušeny. Jiný model kontaktu a spolupráce státního sektoru a neziskových organizací je oboustranně žádán a zatím jej suplují nepravidelné semináře pořádané Ministerstvem vnitra ČR ad hoc k aktuálním problémům.

50

3.3.6. Přístup státu – dobré a špatné praktiky potlačování extremistických, xenofobních a rasistických aktivit v České republice Do boje proti pravicovému extremismu zasahuje velké množství aktérů od samotného státu a jeho orgánů, které mají v této problematice své výlučné a nenahraditelné postavení (např. díky monopolu na užívání násilí jako nástroje v boji proti pravicovému extremismu), přes jednotlivé neziskové organizace, které se na tuto problematiku zaměřují, neformální skupiny občanské společnosti, nebo v tomto směru výrazně aktivní jednotlivce či akademiky, až po média, která se výrazně podílejí na vnímání pravicového extremismu a jeho projevů širokou veřejností. Každý z těchto aktérů má ovšem na boj s pravicovým extremismem jiný pohled a jiný styl, se kterým k této problematice přistupuje. Obecně se dá říci, že jediná shoda mezi všemi aktéry panuje v tom, že proti pravicovému extremismu je nutné nějakým způsobem zasahovat, méně se již shodují v tom, jakým způsobem a jakými prostředky. Neziskové organizace například oproti neformálním subjektům občanské společnosti striktně odmítají použití násilí, oproti státním orgánům zase kladou větší důraz na prevenci než na represi, orgány státu (a zvláště pak represivní složky) někdy vytýkají neziskovému sektoru, že problémy zbytečně nafukují, neziskové organizace pak naopak obviňují státní orgány z bagatelizace problémů a nečinnosti. Neformální subjekty občanské společnosti, které nejčastěji vyrůstají (ne však vždy) z podhoubí levicově zaměřených skupin, stojí často v opozici vůči státu a současnému politicko-ekonomickému zřízení a stát je nezřídka považuje ve své vágní terminologii za extremisty. Zároveň od nich však čerpá informace, pokud se to zrovna hodí. A o tom všem se média stále ještě učí zodpovědně informovat. Stát je bezesporu hned v několika oblastech boje proti pravicovému extremismu hlavním a nezastupitelným aktérem. Nikdo jiný, žádná organizace, skupina či jednotlivec nemá legální právo použít vůči někomu jinému násilí. Nikdo jiný než orgány státu, nemá možnost schvalovat zákony a nikdo jiný kromě nezávislé soudní moci nemá právo uložit trest nebo zrušit politickou stranu. V tomto ohledu je role státu zcela nezastupitelná. Je ovšem otázkou, jestli těchto výlučných mechanismů dostatečně využívá, jestli je schopen smysluplného rozdělení úkolů a spolupráce mezi svými resorty a jestli v ostatních oblastech dává prostor ke spoluřešení problematiky i jiným subjektům, například z nestátního sektoru. V posledních zhruba třech letech jsme byli svědky, že státní orgány dokážou vůči představitelům krajní pravice zakročit tvrdě, a že své moci dokážou využít, pokud je k tomu politická vůle, nebo dostatečný tlak veřejnosti a médií. Nejobecnějším způsobem, jak může stát dát najevo, že se chce určitou oblastí zabývat (případně musí zabývat), je přijetí různých mezinárodních dohod a zavázání se k jejich plnění, nebo účast v mezinárodních skupinách, které danou problematiku řeší. Mezi nejvýznamnější akty v této oblasti patří například účast zástupců České republiky na Světové konferenci proti rasismu OSN, nebo činnost Evropské komise proti rasismu a intoleranci (ECRI). „Mezi další dokumenty, k jejichž naplňování se Česká republika zavázala či s jejichž zněním se ztotožňuje… patří např. mj. Listina základních práv a svobod (součást naší Ústavy), Všeobecná deklarace lidských práv, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod, Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Deklarace o právech příslušníků národnostních, náboženských, etnických a jazykových menšin, materiály Komise pro lidská práva (OSN), doporučení Vysokého komisaře pro lidská práva (OSN), a mnoho dalších dokumentů, které se k problematice rasismu, xenofobie a intolerance obsáhleji či částečně váží.“ (Horák, 2006: 18) Problémem těchto deklarací, úmluv a doporučení je na jedné straně jejich vysoké zobecnění, a na straně druhé jejich častá nezávaznost. Mnohé dokumenty totiž nezavazují státy k jejich naplňování, ale pouze doporučují. Stejné dokumenty přijala většina evropských zemí, a přesto v nich extrémně pravicové myšlenky nabývají na síle. Jedním z dalších mezinárodních dokumentů, který je nutné přijmout a který by mohl alespoň částečně řešit problematiku šíření neonacistických myšlenek na internetu, je Úmluva o počítačové kriminalitě, která byla Českou republikou podepsána již v roce 2005, ale do dnešního dne nebyly splněny podmínky pro její ratifikaci. Konkrétní právní nástroje v boji proti extremismu jsou rovněž zakotveny v našem právním řádu. Jedná se o úpravy, které řeší jednotlivé trestné činy spojené s extremismem. Nejčastějšími trestnými činy páchaným extremisty (a spojenými s extremismem) jsou již dlouhodobě založení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka

51

spolu s projevy sympatií k takovým hnutím a popíráním, zpochybňováním, schvalováním a ospravedlňováním genocidy (v roce 2010 souhrnně 111 trestných činů). Dalšími jsou hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení (43 trestných činů v roce 2010), násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci (43 trestných činů), úmyslné ublížení na zdraví (11 trestných činů), podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (15 trestných činů), v jednom případě šlo o trestný čin vraždy ve stádiu pokusu. Ve srovnání s předchozími třemi lety tak v celkových číslech vycházejí roky 2009 a 2010 z pohledu četnosti trestných činů nejhůře (Ministerstvo vnitra ČR 2011). Tyto statistiky Ministerstva vnitra jsou ovšem dlouhodobě kritizovány kvůli tomu, že uvádějí tuto trestnou činnost souhrnně jako extremistickou bez rozdělení na pravicový a levicový extremismus, neuvádějí motivaci pachatelů ani skladbu obětí těchto trestných činů. Z podstaty většiny uvedených trestných činů však čtenáři musí být jasné, kdo z kterého konce politického spektra tyto činy páchá. Oproti tomu se však většina expertů (Kalibová, Cakl, Mareš) shodují na tom, že právní úprava je v této oblasti dostatečná a průběžně se kosmeticky upravuje (viz. například úprava doby nutné k ohlášení shromáždění ze tří na pět dnů), jen je nutné ji důsledně využívat. Vzhledem k taktice, kterou volí pravicoví extremisté, je velmi důležitou legislativní oblastí právní úprava shromažďování. Tu řeší zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, a kvůli aktivitám a trikům pravicových extremistů doznal určitých úprav. Tou nejzásadnější je pravděpodobně prodloužení lhůty pro oznámení shromáždění. Podle staré úpravy, kdy byla tato lhůta tři dny, se často stávalo, že byly demonstrace či pochody nahlašovány v pátek. Úředníci pak neměli vlastně možnost toto ohlášení prozkoumat. V současné právní úpravě se třídenní lhůta změnila na pětidenní. Současně se (v rámci aktivit státu i neziskového sektoru) začalo s metodickou podporou úředníků na magistrátech a obecních úřadech, jež jim má být nápomocna například v rozpoznání skutečného účelu demonstrace oproti ohlášenému nebo při případném zákazu či rozpuštění shromáždění. Další vrásky na čele státnímu aparátu ovšem z pohledu práva shromažďovacího vykreslily události z Krupky ze dne 9. 4. 2011. Na protestní pochod DSSS tam totiž skupina jejich odpůrců zareagovala náboženským shromážděním, které nemusí být ohlašováno. Toto shromáždění však bylo policií rozehnáno a celé dění bude mít soudní dohru. Výrok soudu tedy určí, jak se v budoucnu bude k podobným střetům ohlášených pochodů a neohlášených náboženských shromáždění přistupovat. Příklady dobré praxe Mezi odbornou veřejností bývají nejkladněji hodnoceny represivní zásahy proti pravicovým extremistům, které byly součástí několika policejních akcí s názvem Power a Lotta a pokračují dodnes. Dalším, i když už méně jednoznačným krokem bylo rozpuštění Dělnické strany na základě návrhu vlády a následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tím méně jednoznačným máme na mysli to, že se tento krok nepovedl napoprvé a že i jeho důsledky nejsou jednoznačné. Dělnická strana už před rozhodnutím soudu avizovala, že pokud bude rozpuštěna, její členové jednoduše přejdou do jiného subjektu a tak se také stalo. V současnosti tedy na politické scéně existuje politická strana s názvem Dělnická strana sociální spravedlnosti, která je do jisté míry shodná s rozpuštěnou Dělnickou stranou a i její voličská základna je, co se týče velikosti, zhruba stejná. Můžeme však konstatovat, že vláda dala občanům najevo svůj nesouhlas s myšlenkami a postoji reprezentovanými Dělnickou stranou. Sami zástupci Ministerstva vnitra považují úspěšný zákaz Dělnické strany za největší úspěch státu v boji proti extremismu v poslední době. Dle jejich názoru je tím v pořadí dalším velkým úspěchem vytlačení extremistů z veřejného prostoru. Je nutné říci, že stát svou politiku vůči extremismu v posledních dvou letech opravdu přehodnotil a nechová se již k projevům ultrapravice tak netečně, jak tomu bylo dříve a za což byl často hlavně ze strany nevládního sektoru kritizován. Ovšem i když zástupci Ministerstva vnitra hodnotí spolupráci s neziskovým sektorem jako prioritní, nemohou neziskové organizace v této oblasti počítat s jednoduchým financováním svých projektů.

52

3.3.7. Nestátní aktéři – úspěšné aktivity a ponaučení Nestátní neziskové organizace (dále jen NNO) jsou výrazem organizované a institucionalizované činnosti občanské společnosti. Jsou oddělené od státního i tržního sektoru, zabývají se širokým spektrem činností a jejich cílem není dosažení zisku, ale řekněme obecného užitku. Své místo ve společnosti si začaly hledat po čtyřiceti letech komunistického režimu, kdy jejich existence v podobě, jak je známe dnes, nebyla možná, a jsou již neoddělitelnou součástí každodenní reality. I v oblasti boje proti extremismu mají své místo, které jako první v roce 1993 zaujalo Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST), které svým vznikem přímo reagovalo na násilí páchané neonacisty. Jak však bude patrné z následujících řádků, není jich mnoho, často své uplatnění ještě hledají a spolupráce mezi nimi samými nebo se státním sektorem není bezproblémová. Při zkoumání současných aktivit NNO v oblasti boje proti pravicovému extremismu jsme se potýkali s problémem konkrétní NNO vůbec najít. Při prvotním oslovení NNO jsem obeslal 26 organizací, které jsme buď přímo znali, nebo jsme se domnívali, že v dané oblasti pracují a požádali jsme je o vyplnění dotazníku. V dalších kolech jsme oslovili dalších 9 organizací na základě doporučení organizací již oslovených. Dvě další organizace, které nám potvrdily, že se touto tématikou zabývají, byly v průběhu psaní této práce v přerodu z neinstitucionalizovaných subjektů v registrovaná občanská sdružení. Dotazníky se nám na první pokus vrátily tři a po několikerém urgování se jich nakonec sešlo 10. I když organizací, které se bojem proti pravicovému extremismu zabývají, není jak je vidět mnoho, přesto je možné z dotazníků i rozhovorů vyčíst spoustu zajímavých poznatků. Vše, co jsme se dozvěděli od pracovníků NNO a dočetli z veřejně dostupných zdrojů, shrnujeme v následujících kapitolách. Oblasti činnosti NNO V boji proti extremismu mají NNO několik možností, na co své aktivity zaměřit. V podstatě se jedná o prevenci, informační nebo osvětovou činnost, monitoring, vzdělávání, přímé akce, následnou péči, nebo vzájemnou pomoc. Prevence Za preventivní činnost považujeme v této oblasti jakékoliv působení na mládež, ať už jde o přednášky nebo besedy na školách, tvorbu e-learningových materiálů nebo jiného cíleného působení, které mládež odrazuje od participace v pravicově extremistických strukturách nebo projevů sympatií k nim. V oblasti prevence nacházejí NNO největší uplatnění a v dotazníku se k této činnosti přihlásily téměř všechny organizace, přesto si zástupci NNO myslí, že je to nedostatečné. Je pravda, že i kdyby každá z organizací, které se prevenci extremismu věnují, uspořádala stejný počet přednášek jako Tolerance a občanská společnost, stále by nebylo možné touto aktivitou zasáhnout alespoň polovinu z téměř 4.200 základních škol v ČR. Často se hovoří o tom, jakým způsobem by měly být preventivní aktivity realizovány. Běžná forma přednášek, zdá se, už dávno nestačí a žáci daleko lépe reagují na interaktivní podněty a na využití moderních multimediálních technologií. Také obsah preventivních aktivit je velkou diskutovanou oblastí. Podle přísloví, že zakázané ovoce nejlépe chutná, je nutné přistupovat k žákům nedirektivně a nemyslet si, že pouhým výčtem extremistických organizací, nebo skupin a jejich činností a upozorněním, že to je to špatné, máme preventivní aktivitu splněnou. Z vlastní zkušenosti z besed se žáky základních škol víme, že je lepší vyhnout se konkrétním organizacím a odkazům na webové stránky, jelikož bychom docílili přesně opačného efektu. Důležité je rovněž být dostatečně argumentačně vybaveni a připraveni na to, že v každé třídě se najde někdo, kdo bude chtít živě diskutovat a stahovat ostatní na svou stranu. Zástupci NNO však nerealizují preventivní aktivity pouze „tváří v tvář“ žákům a studentům. Jinou formou práce může být vytváření podpůrných materiálů pro ty, kteří se pak do první linie postaví za ně. Dnes existuje několik metodických pomůcek, primárně určených učitelům, na jejichž zpracování se podíleli experti z NNO, akademici i pedagogové (např. Hrozby neonacismu – příležitosti demokracie vydané občanským sdružením ASI-milovaní, nebo kniha Nikolaje Demjančuka a Lucie Drotárové Vzdělání a extremismus) a problematika extremismu je zapracována i do e-learningových projektů jako je například CzechKid – projekt na podporu multikulturní výchovy vytvořený ve spolupráci Fakulty humanitních studií UK, neziskového sektoru a odborníků z akademické sféry, nebo projekt Jsme lidé jedné země – spojený s e-learningovým kurzem a metodikou pro žáky i učitele, relizovaný Organizací pro pomoc uprchlíkům.

53

Většina pracovníků neziskového sektoru nejsou pedagogové (zvlášť ne ti, kteří se zabývají problematikou extremismu), a proto je v tomto ohledu nutné nespoléhat se jen na vlastní vědomosti a znalost problematiky, ale také na rady a návrhy pedagogických pracovníků, protože neopatrnými formulacemi, nevhodným výběrem multimediálních ukázek, nebo neschopností vysvětlovat, můžeme napáchat preventivní činností více škody než užitku. Informační a osvětová činnost V průběhu posledních let jsme se setkali s několika mediálními kampaněmi, které měly za cíl upozornit na problém pravicového extremismu. Od obecně zaměřených kampaní společnosti Člověk v tísni, jako byly například „Be kind to your local nazi“, nebo „Neonácek, chcete ho?“, nebo i kampaň „Nedívej se černobíle“ Českého helsinského výboru, až po kampaně zaměřené na konkrétní oblasti s pravicovým extremismem spojené. Takovou kampaň s názvem „Víš, co nosíš?“ realizoval v minulém roce například opět Český helsinský výbor. Tato kampaň se zaměřila na aktuální trendy ve vizáži pravicových extremistů a upozorňovala na konkrétní módní značky, které si neonacisté oblíbili, nebo se přímo pojí s neonacistickou sférou. Tyto mediální kampaně pravidelně rozpoutávají vášnivé reakce nejen laické veřejnosti, ale i odborníků z řad neziskových organizací či médií. Nejvíce kritizovaným počinem byla kampaň Člověka v tísni „Neonácek, chcete ho?“, jejíž formu i obsah kritizovala jak média, tak i zástupci neziskových organizací. „Ta kampaň xenofobně – a v rozporu s českou realitou – v televizních spotech stigmatizovala všechny skinheady coby neonacisty, nadto nesvéprávné.“ (Vedral, 2009). V oblasti osvětové činnosti dle našeho názoru chybí místo, kde by se pravidelně, odborně a s podporou ověřených faktů dementovaly veškeré nepravdy a bludy, které pravicoví extremisté na svých akcích, v tiskovinách i na internetu šíří. Zatím pouze několik neziskových organizací (např. Romea, Člověk v tísni) publikuje na svých webech své pohledy na věc i komentáře k určitým kauzám. Určitou nadějí v této oblasti by mohl být projekt, který se nechává inspirovat projektem Netz gegen Nazis69 v sousedním Německu. Jeho ambicí je soustředit odborníky i veřejnost a jejich příspěvky na jednu webovou stránku, rozkrývat tak kampaně a výroky extremistů a upozorňovat veřejnost na zjednodušující, generalizující i vysloveně lživé propagandistické aktivity. Monitoring Částečně se monitoring projevů pravicového extremismu objevuje v různých mezinárodních dokumentech, které monitorují vývoj rasismu a xenofobie na území zúčastněných států. V realitě ČR se jedná hlavně o dva nástroje. Prvním je monitoring EUMC (European Union Monitoring Centre on Racism and Xenofobia), ve kterém vznikla Evropská informační síť pro oblast rasismu a xenofobie RAXEN, kterou v ČR koordinuje organizace Člověk v tísni ve spolupráci s dalšími NNO. Druhou podobnou aktivitou je monitoring nadnárodní sítě ENAR (European Network Against Racism). V této síti figuruje za českou republiku 6 neziskových organizací, které se společně podílejí na každoročním vydávání „stínových“ zpráv o stavu rasismu v ČR. (Horák, 2006: 40-44) V oblasti specifického monitoringu neonacistických akcí, projevů i konkrétních představitelů dnes kontinuálně působí de facto jediná nezisková organizace. Na tuto oblast není jednoduché sehnat finanční prostředky a tak zůstává Tolerance a občanská společnost (i v časech, kdy tuto činnost vykonává prakticky zadarmo) jedinou organizací (kromě neoficiální Antifašistické akce), která udržuje a doplňuje svůj archiv audiovizuálních materiálů o činech, skupinách i jedincích krajní pravice v ČR. Vzdělávání Vzdělávání v oblasti pravicového extremismu probíhá hlavně na úrovni státních zaměstnanců, jako jsou policisté, členové antikonfliktních týmů, úředníci státní správy a samospráv a učitelé. V této oblasti funguje velkou měrou spolupráce státu a neziskového sektoru a na školeních a vzdělávacích akcích se lektoři z řad neziskových organizací často podílejí. Chybí však dle našeho názoru jakékoliv systematické vzdělávání uvnitř neziskového sektoru. Zavedené a respektované neziskové organizace upozorňují na nedostatek odborníků a někdy až pohlížejí na některé aktivity jiných organizací s despektem, ale prostor pro odbornou diskusi mezi neziskovými organizacemi, kurzy nebo školení v této problematice zcela chybí. 69

54

www.netz-gegen-nazis.de

Přímé akce Přímé akce, jako jsou pochody nebo demonstrace, jsou až na výjimky doménou neformálních skupin občanské společnosti a neziskové organizace se k takovým akcím přidávají například vyjádřením podpory nebo spontánní účastí, případně pořádají akce na podporu svých cílových skupin. Počet akcí, které byly organizovány konkrétními neziskovými organizacemi, je tak daleko nižší, než počet akcí organizovaných neformálními subjekty. Neformální subjekty také často své akce nijak neohlašují, často jen spontánně narušují akce neonacistů. Za přímé akce se dají považovat i různé petice, z nichž ta nejnovější, týkající se prorůstání radikálních pravicových myšlenek do politiky, je petice za odvolání nového poradce premiéra Romana Jocha nebo Ladislava Bátory. Následná péče V oblasti následné péče o oběti neonacistických zločinů působí v ČR cíleně pouze jediná organizace. Ostatní subjekty, které poskytují obecnou právní a sociální pomoc obětem jakýchkoliv trestných činů, se samozřejmě s touto problematikou setkávají také, nicméně IN-Iustitia zůstává jedinou organizací, která se specializuje na oblast tzv. Hate Crime – zločinů z nenávisti. Tato oblast zahrnuje jistě poněkud širší problematiku, jelikož zločiny z nenávisti nepáchají pouze pravicoví extremisté, nicméně pravicový extremismus hraje v působení IN-Iustitia velkou roli. Jako ukázka jiného typu následné péče v oblasti pravicového extremismu nám může posloužit projekt EXIT německé neziskové organizace. Tato organizace napomáhá pravicovým radikálům, kteří se rozhodnou opustit extremistickou scénu, s přechodem do „normální“ společnosti. Pracuje tak nejen se samotnými extremisty, ale i s jejich rodinami nebo známými, a pomocí sociální i psychologické práce se snaží posilovat radikály v rozhodnutí tuto scénu opustit.70 Projekty tohoto typu v ČR žádné neexistují a podle Kalibové by předtím, než bude dostatečně zajištěna pomoc obětem extremistických trestných činů ani existovat neměly. Vzájemná podpora Vzájemnou podporou rozumíme v tomto případě vytváření sítí (networking). V České republice existují tři sítě, které alespoň částečně zasahují do problematiky pravicového extremismu. První je síť EUMC (European Union Monitoring Centre on Racism and Xenofobia), která spadá pod gesci Evropské Unie a v rámci projektu RAXEN monitoruje vývoj rasismu a xenofobie v zemích EU. Druhou podobnou sítí je ENAR (European Network Against Racism), třetí síť, která se od prvních dvou liší jak svou působností, která není omezená jen na EU, tak i svou převážně levicovou orientací, je UNITED for Intercultural Action, která sdružuje jak neziskové organizace, tak neformální skupiny71.

70 71

http://www.exit-deutschland.de http://www.fra.europa.eu/fraWebsite/networks/research/raxen/raxen_en.htm, http://www.unitedagainstracism.org/, www.enar-eu.org,

55

3.3.8. Spolupráce NNO a státu O spolupráci neziskového sektoru a státu by bylo možné diskutovat a psát do nekonečna. I když se stále vyvíjí, v některých ohledech se zlepšuje a v jiných zhoršuje, je několik oblastí, které se v diskusích objevují stále. Hlavní otázkou zůstává financování. V oblasti aktivit namířených proti pravicovému extremismu je tento problém o to palčivější, že neexistuje žádný oficiální dotační program, ve kterém by se mohly neziskové organizace o finanční podporu ucházet. Jediným programem realizovaným Úřadem vlády ČR byla v minulých letech Kampaň proti rasismu, která ovšem nebyla v roce 2010 vyhlášena. V praxi pak tento problém znamená, že neziskové organizace nejsou schopné, nebo nechtějí v oblasti pravicového extremismu postupovat kontinuálně a aktivity jsou rozkouskované podle finančních prostředků. Některé organizace nechtějí s Ministerstvem vnitra ČR, které má problematiku extremismu v téměř celé její šíři v gesci, spolupracovat a to z rozdílných důvodů. V některých případech nesouhlasí s pojetím protiextremistické politiky, případně se obávají, co by spolupráci řekla jejich cílová skupina. Přes všechny neshody nebo nedořešené otázky se spolupráce státu a neziskového sektoru v některých oblastech daří. Je to hlavně oblast vzdělávání státních úředníků a jiných zaměstnanců státu, ve které hraje spolupráce státu a neziskových organizací důležitou roli.

3.3.9. Příklady dobré praxe Není snadné některé z projektů vyzdvihnout a o jiných se nezmínit. Hodnocení je vždy subjektivní a to, že uvedeme pouze některé, neznamená, že ostatní nedělají svou práci dobře. Jako první uvedeme možná trochu netradiční příklad dobře fungující iniciativy V Ústí neonacisty nechceme. Iniciativa vznikla na základě hromadně rozeslaného emailu a odhodlání ústeckých občanů nenechat si líbit každoroční promenádu neonacistů jejich městem. Tato iniciativa spojuje celou řadu různých neziskových organizací, tržních subjektů, zástupců církví i jednotlivců, jejichž společným cílem je boj proti krajní pravici v Ústí nad Labem a okolí. Toto unikátní spojení lidí i organizací napříč sektory, politickými názory a náboženskými postoji či sociálním postavením pořádá každoročně několik kampaní spojených s aktivitami extremistů v jejich městě. „A udělali jsme vlastní alternativu připomenutí bombardování Ústí, která se jmenovala „Dej si práci, zastav nazi“. A ta spočívala v pořádání různých kulturních, sportovních, duchovních a církevních akcí. A slušnejm Ústečákům jsme dali možnost si to výročí připomenout.“ (Rozhovor 4) V Ústí nad Labem se iniciativě podařilo pozitivně zaujmout jak tamní vedení města, tak i místní média a spolupráce funguje velmi dobře. V kolotoči shánění peněz, grantů, výběrových řízení a zalepování děr v rozpočtech neziskových organizací tak byla tato iniciativa skvělým příkladem toho, že pro vyjádření názoru i konkrétní účinnou reakci na dění ve svém okolí není zapotřebí ani zázemí organizace ani finančních prostředků. Ve finanční nejistotě, která neziskovým organizacím brání plánovat činnost alespoň na několik málo let dopředu, bychom měli ocenit vytrvalost některých projektů, které běží navzdory nedostatku financí (většina projektů je realizována pouze v období „hojnosti“ a není tak zajištěna jakákoliv návaznost). Občanské sdružení Romea se dlouhodobě věnuje monitoringu krajní pravice i informování veřejnosti a vyvracení vysloveně lživých nebo různě pokroucených výroků a činů pravicových extremistů. Pravděpodobně největší archiv týkající se pravicového extremismu (snad kromě neformální Antifašistické akce) může nabídnout Tolerance a občanská společnost, která svou činnost vyvíjí bez ohledu na momentální finanční situaci. Ze vzdělávacích projektů bychom rádi vyzdvihli takové, které s cílovou skupinou pracují dlouhodobě, nabízí metodickou podporu učitelům, využívají multimediální formy výuky a jsou schopné „žít“ i po skončení financování projektu. Takovými projekty jsou například dva už výše zmíněné: Czechkid a Jsme lidé jedné země. Součástí obou projektů je e-learningová aplikace přístupná zdarma na internetu se kterou žáci zábavnou formou pracují a která je nutí reagovat na situace, se kterými se mohou setkat v běžném životě, tříbí jejich názory a posiluje kladné prodemokratické postoje. Součástí obou projektů je podpora učitelů, metodické příručky i pracovní sešity, což zaručuje, že učitelé mohou tyto produkty používat i v budoucnu. V neposlední řadě lze jako příklad dobré praxe označit působení organizace In-Iustitia, která jako jediná v ČR poskytuje systematickou pomoc obětem násilí z nenávisti (kam spadají hlavně trestné činy s extremistickým podtextem), metodicky pracuje s úředníky státní správy, zástupci policie i novináři a preventivně působí na školách. Vytrvale také 56

bojuje za nové pojmosloví v oblasti pravicového extremismu, jeho zpřesnění a odklonění se od vágnosti a neurčitosti a prosazuje koncept Hate Crime – násilí z nenávisti, které sice problematiku rozšiřuje nejen na projevy extremismu, ale zato výrazně zpřesňuje.

3.3.10. Pomoc obětem násilí z nenávisti Mgr. Klára Kalibová „Od napadení před rokem a půl nechodím ven. Jenom do práce a domů. Bojím se, v noci nespím. Celá situace se ještě zhoršila poté, co jednoho z útočníků zaměstnali ve stejné továrně. Nevím, jestli se mi podaří celou situaci zvládnout.“ - A. D., březen 2012 Oběťmi násilí z nenávisti jsou lidé, kteří byli napadeni z důvodu své barvy pleti, národnosti, etnicity, víry, sexuální orientace, zdravotního stavu, věku, příslušnosti k subkultuře nebo jiné sociální skupině. Pro vztah mezi útočníkem a napadeným je typické, že se v drtivé většině případů vzájemně neznají. Napadený symbolizuje v očích útočníka celou skupinu, vůči které má útočník předsudek, hlavní motivací k útoku je pak neindividulální a nekonkrétní zášť z důvodu nezměnitelné charakteristiky napadeného. Útoky z nenávisti nabývají různé podoby od verbálních nadávek a incidentů, přes obtěžování, vyhrožování a zastrašování, útoky na majetek, až po fyzická napadání, ublížení na zdraví, vraždy a teroristické útoky. Skutečný počet a charakter incidentů motivovaných nenávistí však nelze s jistotou přesně stanovit. Latence nenávistí motivované kriminality, která není pouze specifikem České republiky, je zdůvodňována obecnou obavou obětí z pomsty pachatele, nedůvěrou v systém trestní justice, špatné konkrétní zkušenosti poškozených s policií, obavy poškozených ze sekundární viktimizace během trestního procesu, ale také neochotou či neschopností orgánů činných v trestním řízení objasňovat nenávistný motiv.72

Trestná činnost z nenávisti z hlediska motivace Evidenčně statistický systém kriminality 2011

arabům muslimům

1%

němcům

22 %

11 %

slovákům bez vztahu polákům 0%

0%

ukrajincům 0% 0%

1% 1% 1% 1% 2% 28 %

vietnamcům černé rase žlutohnědé rase čechům židům

5%

6%

11 %

7%

57

V roce 2011 bylo v České republice spácháno a policií vyšetřováno 23873 trestných činů z nenávisti. Odhaduje se, že skutečný počet incidentů je až desetinásobně větší. Nejčastěji byly trestné činy motivovány nenávistí vůči Romům (28%), osobám bílé barvy pleti (11%) a židům (7%). Skladba jednotlivých trestných činů pak ukazuje, že Romové jsou nejčastějšími oběťmi fyzických útoků, z 21 trestných činů úmyslného ublížení na zdraví jich téměř 40% směřovalo právě vůči Romům, židovská komunita byla vystavena především útokům na majetek a verbálním útokům neadresného charakteru, tedy těm, které byly spáchány ve formě trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka (z 18 trestných činů vůči židům jich bylo 13 spácháno právě v této formě). Incidenty z nenávisti jsou v řadě případů pouze vrcholem dlouhotrvajícího interetnického napětí či diskriminace. Poskytovatelé služeb, orgány činné v trestním řízení, média a další společenští aktéři by tento širší kontext měli vnímat a pracovat s ním.

Motivace pachatele trestného činu ublížení na zdraví (§145,146). Evidenčně statistický systém kriminality 2011 5%

5%

ROMŮM

5%

BÍLÉ RASE

5%

NEVYPLNĚNO ČECHŮM ARABŮM

9%

ŽLUTOHNĚDÉ RASE 38 %

VIETNAMCŮM UKRAJINCŮM

14 %

19 %

Důsledky viktimizace74 násilím z nenávisti Viktimizace násilím z nenávisti způsobuje v osobní sféře oběti řadu specifických důsledků, některé z nich jsou typické právě pouze pro oběti trestné činnosti z nenávisti. • Zranění a způsobená bolest Fyzické útoky z nenávisti mohou nabývat různé podoby, bolest je spojena jednak přímo se způsobeným zraněním, jednak s léčením, v některých případech jsou oběti způsobeny trvalé následky. Fyzické útoky mohou být provedeny symbolickým způsobem, provází je zobrazení symbolů spojovaných s určitou ideologií (neonacistická, rasistická symbolika) přímo na těle oběti nebo v její blízkosti či užitím nástrojů spojených s určitým významem (oprátka-lynč). V některých případech jsou útoky z nenávisti extrémně brutální, a to zejména u tzv. pachatelů na misi, tedy těch pachatelů, kteří útokem realizují vyšší poslání ve prospěch „své“ společnosti. •

Psychické následky, akutní trauma a posttrauma

72 Pravděpodobně nejznámějším případem vraždy z nenávisti, která nebyla jako předsudečná vyšetřována, je případ Stephana Lawrence….. 73 Statistické přehledy kriminality s národnostní, rasistickou, náboženskou či podobnou pohnutkou za roky 2010 a 2011, Policejní prezidium České republiky, zasláno emailem 29.2.2012. pozn.aut. Evidenčně statistický systém kriminality používá poměrně nekorektní a nepřesné terminologii (bílá, černá, žlutohnědá rasa), která v této podobě byla převzata do grafického zobrazení. 74 Viktimizace je proces, během něhož se člověk stává obětí trestného činu. 58

Následky na psychice poškozených jsou jedním z pravidelných důsledků násilí z nenávisti. Projevují se jako akutní reakce na stres a/nebo ve formě posttraumatické stresové poruchy. Obvyklé jsou pocity viny, sebeobviňování, bezmoci, strachu, nespavost, ztráta chuti k jídlu, ztráta pocitu bezpečí, vtíravé vzpomínky na situaci, nedůvěra v sociální okolí, pomáhající i orgány činné v trestním řízení, pocity izolace a osamocení. Postttraumatická stresová porucha je porucha, která se rozvíjí po prožité traumatické události (trestný čin, živelná katastrofa, válka) a projevuje se opakováním prožitého, traumatickými sny, vyhýbání se místu či situaci, kdy k události došlo, i somatickými projevy. Rozvoj psychických poruch různé intenzity je u obětí násilí z nenávisti významně ovlivněn skutečností, že jsou napadány bezdůvodně, zástupně a pro skutečnost, kterou nejsou schopny žádným způsobem ovlivnit (barva pleti, národnost, zdravotní hendikep) nebo není možné po nich tuto změnu spravedlivě požadovat (víra, politické přesvědčení). Na rozdíl od obětí běžné kriminality také nemohou přijmout významnější bezpečnostní opatření, prakticky kdykoli mohou být znovu viktimizováni. • Sexuální útoky a nucený comming out Jednou z forem násilí z nenávisti jsou sexuální útoky, které zpravidla, nikoli však výlučně,75 směřují vůči gayům, lesbám, bisexuálům a transgender lidem (LGBT). Viktimizace v podobě sexuálního útoku má hluboce traumatizující důsledky pro soukromý, rodinný a sexuální život poškozených, v některých případech trvale poškozuje sexualitu viktimizovaných. Výzkumy potvrzují relativně časté homofobní útoky ze strany známých nebo rodinných příslušníků,76 tím je homofobní násilí vůči jiným skupinám násilí z nenávisti specifické. Útoky z nenávisti vůči LGBT lidem jsou v řadě případů provázeny nuceným vnějším coming outem – nedobrovolným procesem zveřejnění menšinové sexuální orientace. Kromě primární viktimizace samotným útokem tak dochází k viktimizaci sekundární zveřejněním sexuální orientace. Nucený coming out je pak prožíván v řadě případů prožíván. • Ekonomické důsledky a ztráta zaměstnání Negativní dopad trestné činnosti z nenávisti se projevuje i v ekonomické sféře poškozených. Mezi časté následky patří ztráta obydlí, movitého majetku, dokumentů a dalších dokladů (např. žhářský útok ve Vítkově, 2009), náklady na opravu poškozeného majetku, zvýšené náklady spojené s léčením, trvalými následky či dlouhodobou rekonvalescencí, ztráta zaměstnání či snížení příjmu v důsledku toho, že poškozený je v pracovní neschopnosti nebo zajišťuje návrat domácnosti do stavu před útokem, náklady na dopravu v případě, že poškozený se v důsledku trestného činu přestěhoval, výdaje spojené se zastupováním v řízení před soudy a jinými orgány. • Vliv na obvyklou činnost poškozených a sekundární viktimizace Bezprostředně po útoku z nenávisti se u poškozených objevují změny v obvyklém jednání, chování a trávení času. Hlavní motivací takové změny je snaha o prevenci další viktimizace násilím z nenávisti, která je však, jak již bylo uvedeno výše velmi obtížná. Pokud dojde k napadení ve veřejném prostoru, může viktimizace vést k omezení pohybu vně místa bydliště a pracoviště, omezení využívání veřejné dopravy, snížení frekvence aktivního trávení volného času na sportovištích či v kulturních zařízeních. V řadě případů poškození mění místo bydliště, zaměstnání či školu, aby se vyhnuli dalšímu kontaktu s útočníkem. Viktimizace má vliv na sociální jednání poškozeného, vnímání jeho role ve společnosti, vztah s přáteli, rodinou a partnery. Sekundární viktimizace je definována77 jako újma vznikající v důsledku reakcí formálních instancí sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí, např. druhotné psychické poškozování oběti tím, jak na událost reaguje nejbližší okolí, nebo traumatizující projednávání věci před soudem. V případech násilí z nenávisti se poškození zejména z některých skupin (Romové, iregulérní migranti) setkávají s nekorektním přístupem orgánů činných v trestním řízení nebo médií spekulujících o skutečném průběhu napadení, hodnověrnosti výpovědi poškozených nebo motivaci poškozených podat trestní oznámení. Nedůvěra, zpochybňování verze či zveřejňování konkrétních informací o průběhu viktimizace vede k druhotnému poškození obětí a ztěžuje proces vyrovnávání se s trestnou činností. Nekorektní přístup institucí může vést též v rámci dotčené komunity k posílení vědomí, že se „nevyplácí“ násilí z nenávisti oznamovat policii či jakýmkoli

75 Během války v Jugoslávii, resp. války v Bosně, docházelo k cílenému a masivnímu znásilňování bosenských muslimek (a v některých případech Chorvatek) srbskými vojáky. Systematické znásilňování jako projev genocidy byl konstatován Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) i mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu (ICTR). Např.: Prosecutor v Krstić (Judgement),ICTY-98 33-T, 2 August 2001; Prosecutor v Pauline Nyiramasuhuko (Amended Indictment), ICTR-97-21-I, 10 August 1999. 76 Dle výzkumů prováděných ve Spojených státech až 41% poškozených bylo verbálně, a až 8% fyzicky napadeno pro svoji sexuální orientaci v prostředí domova. Herek, G.M., Berill, K.T. (eds.). Hate Crimes. Confronting Violence Against Lesbians and Gay Men. Newbury Park: SAFE 77 Čírtková, L. Policejní psychologie. 2. rozšířené vydání. Praha: Portál, 2004. s.189. 59

způsobem řešit, neboť důsledky procesů, které provázejí objasňování trestné činnosti, jsou pro poškozeného mnohdy více traumatizující než samotné napadení. • Ohrožení komunity Individuální viktimizace násilím z nenávisti intenzivně ovlivňuje chování a jednání komunity k níž poškozený náleží. Informace o napadení z nenávisti ovlivňuje pocit bezpečí ohrožených komunit, může vést k masivní vnitřní i vnější migraci,78 uzavření a stažení komunity do sebe, přijetí vnitřní bezpečnostních opatření včetně sebeozbrojování, a další posilování strachu a obav. Obdobně rychlé a co do motivace objasněné vyšetřování trestné činnosti z nenávisti účinně působí k uvolnění pocitu nebezpečí a vnějšího ohrožení. Oprávněné zájmy obětí trestné činnosti z nenávisti a právo na objasňování nenávistné pohnutky Poškození násilím z nenávisti mají řadu zájmů. Následující stať se věnuje zájmům poškozeného v trestním řízení a lze je shrnout jako • zájem, aby byla šetřena práva a oprávněné zájmy poškozeného • zájem, aby kriminální jednání bylo objasněno a aby bylo objasněno v odpovídajícím čase • zájem, aby kriminální jednání bylo objasněno jako trestný čin • zájem, aby byly objasněny podstatné okolnosti trestného činu, včetně pohnutky pachatele (v případě trestné činnosti z nenávisti se jedná o jeden z klíčových zájmů poškozeného) • zájem, aby poškozený disponoval takovými opravnými prostředky, které umožní výše uvedené zájmy realizovat • zájem, aby se mohl poškozený skutečně aktivně podílet na objasňování trestné činnosti • zájem na přiznání nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy Poškozený je definován jako ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Poškozený je stranou v trestním řízení, jeho práva jsou však v české soudní praxi interpretována jako práva související s uplatněním nároku na náhradu škody. Domnívám se, že práva poškozeného je třeba vykládat širším způsobem a že v případě obětí trestné činnosti z nenávisti můžeme hovořit o právu poškozeného na objasňování pohnutky trestné činnosti. Zájem poškozeného na ochraně jeho důstojnosti, práv a oprávněných zájmů je realizován skrze jeho právo na informace (poučení poškozeného a nahlížení do spisu) o trestním řízení (§46, §65 tr.řádu) a o propuštění/uprchnutí pachatele z vazby nebo výkonu trestu (§44a tr.řádu), právo na ochranu před zveřejňováním informací o poškozeném (§8a an. tr.řádu), právo (náleží svědkovi) na utajení totožnosti a podoby (§ 55 odst. 2), právo vypovídat v nepřítomnosti obžalovaného (§209 tr.řádu), právo na uplatnění nároku na náhradu majetkové a nemajetkové újmy (§43), právo účastnit se na dokazování. Realizace zájmu poškozeného na tom, aby kriminální jednání, jemuž byl vystaven, bylo objasněno, je zajištěna skrze ustanovení trestního řádu upravujícího zahájení trestního řízení na základě vlastního podnětu poškozeného, ale také na základě vlastní činnosti policie (§ 158 tr. řádu) a povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat aktivně při obstarávání důkazních prostředků a objasňování trestné činnosti (§2 odst. 5). Poškozený přitom nezůstává pouze předmětem trestního řízení, ale z pozice strany je oprávněn do řízení aktivně vstupovat, zejména navrhovat, samostatně vyhledávat a provádět (se souhlasem soudu) důkazy. Podílení se na odhalování trestné činnosti není pouze právo poškozeného, ale přímo jeho povinnost vyplývající z §1 odst. 2 tr. řádu). Zájem poškozeného na objasňování jednání, v jehož důsledku mu vznikla újma, se prolíná se zájmem poškozeného na tom, aby toto jednání bylo objasněno jako trestný čin. Jedná se o subjektivně vnímaný zájem poškozeného, jemuž byla historicky odňata možnost aktivně se zapojovat do stíhání a trestání pachatele. Zájem poškozeného na objasnění jednání jako trestného činu lze vidět, nikoli však výlučně, ve spojitosti s nárokem na náhradu škody, který může být přiznán pouze v odsuzujícím rozsudku. Pokud k němu nedojde, je poškozený nucen uplatnit svůj nárok v občanskoprávním řízení, ve kterém může docházet k sekundární viktimizaci. Současné žalobní postavení poškozeného je interpretováno a judikováno jako velmi slabé, neumožňuje poškozenému přímo ovlivnit návrh a rozhodnutí o vině 78 Série incidentů z nenávisti v 90.tých letech směřujících vůči české romské populaci průkazně vedla k její emigraci. Obdobně též řada demonstrací v Litvínově-Janově, 2008, vedla k obnovení romské migrační vlny.

60

a trestu. Přitom z praxe vyplývá, že pro poškozené je jedním z důležitých momentů překonání viktimizace okamžik odsouzení obžalovaného k trestu, který považují za spravedlivý. Proto se domnívám, že současné pojetí zpasivňující poškozeného do role svědka oprávněného uplatnit nárok na náhradu škody je ve světle jeho skutečných potřeb vzniklých v příčinné souvislosti s jednáním pachatele nevyhovující a do budoucna neudržitelné. Zájem poškozeného na objasnění jednání jako jednání trestného není garantován dostatečně, poškozený nedisponuje dostatečnými opravnými prostředky. Může se totiž procesně bránit stížností, pouze v případě, kdy policejní orgán věc odloží (§159a odst. 6 a 7 tr. řádu), tedy ve věci již dále nekoná nikdo. V případě, že je věc odevzdávána k přestupkovému/kárnému řízení (§159a odst. 1 tr. řádu), opravný prostředek proti takovému odevzdání neexistuje. V přestupkovém řízení se zhoršuje postavení těch poškozených, kterým nevznikla majetková škoda (§ 72 písm. b) přestupkového zákona), nejsou totiž účastníky řízení, nemohou se na něm aktivně podílet ani se dozvědět jeho výsledek, byť se jich bezprostředně týká. Zájem poškozeného na tom, aby věc byla projednána v odpovídajícím čase, koresponduje se zájmy všech stran trestního řízení. Jedině takové trestní řízení, které umožní rozhodnout o vině, trestu a náhradě škody bezprostředně může přinést odpovídající zhojení újmy způsobené poškozenému trestným činem. Je prokázáno, že proces vyrovnávání se s trestným činem může být skutečně účinně nastartován až po skončení trestního řízení. Poškozený může délku trestního řízení ovlivnit podáním stížnosti proti průtahům v řízení (§§ 157a tr. řádu), pouze však v přípravném řízení. Proti průtahům v řízení před soudem je možné podat ústavní stížnost. Pro oblast trestných činů z nenávisti je pak klíčová možnost poškozeného ovlivnit prověřování pohnutky kriminálního jednání. Řada poškozených přitom uvádí, že za součást své viktimizace považují nenávistnou motivaci napadení, tedy jinými slovy, že považují za nezbytné, aby v odsuzujícím rozsudku bylo vyřčeno, že poškozený byl napaden z důvodu své barvy pleti, národnosti, víry, sexuální orientace či jiného podobného důvodu. Potřebou poškozených je slyšet, že za své napadení žádným způsobem nemohou a že byli napadeni pro to, kým jsou. V současné podobě může poškozený objasňování pohnutky ovlivnit pouze skrze svá obecná oprávnění na navrhování důkazů a skrze svou svědeckou výpověď. Na rozdíl od obviněného se nemůže ani zprostředkovaně účastnit veškerých úkonů v přípravném řízení (výslech obviněného, výslech ostatních svědků). Toto omezení významně oslabuje možnost poškozeného ovlivnit výsledek trestního řízení včetně výroku o náhradě škody. V praxi jsou též zájmy poškozeného policejním orgánem opomíjeny, když většina otázek směřuje k odhalení viny, nikoli prokázání škody. Přitom pokud není vznik a příčinná souvislost mezi jednáním a vznikem škody zkoumána od samého začátku, může dojít k nenávratné ztrátě výpovědi a ostatních důkazů. Z hlediska objasňování trestné činnosti z nenávisti je významným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) případ Angelova a Iliev proti Bulharsku.79 Podstatou případu byla rasisticky motivovaná vražda poškozeného Ilieva. Stěžovatelé namítali dva zásadní nedostatky. Nedostatek samotného vyšetřování, a zejména objasňování rasistického motivu, a nedostatek bulharské legislativy, který shledávali v absenci kvalifikovaných skutkových podstat aplikovatelných na trestné činy s rasistickou pohnutkou či v absenci obecné přitěžující okolnosti odůvodňující uložení vyššího trestu z téhož důvodu. ESLP poměrně jasně judikoval, že účinné vyšetřování může být pouze takové, které je vedeno bez diskriminace, jak ostatně požaduje ustanovení čl. 14 Úmluvy. Objasňování rasistického motivu je potom nedílnou součástí závazku státu vůči osobám, které jsou ohroženy rasisticky motivovaným násilím. Neobjasňování rasisticky motivovaného násilí by

79 Application No. 55523/00; Angelova a Iliev proti Bulharsku; Stěžovatelé jsou pozůstalí (matka a bratr) po Angelovi Ilievovi, který byl napaden sedmi útočníky v roce 1996. Útočníci jej zbili a pobodali. Svým zraněním po převozu do nemocnice podlehl. Útočníci byli zadrženi a vyslechnuti následujícího dne. Během vyšetřování bylo zjištěno, že útok byl rasisticky motivován, oběť byla napadena z důvodu své příslušnosti k romské národnosti. O měsíc později byli čtyři z útočníků obviněni z výtržnictví, jeden z útočníků byl obžalován z vraždy. Později bylo jeho obvinění překvalifikováno na trestný čin výtržnictví. Stěžovatelům bylo několikrát odmítnuto nahlédnout do spisu. Právní stěžovatelů se se spisem mohl poprvé seznámit až v roce 1999.

61

znamenalo zaslepený přístup ke specifické podstatě incidentů z nenávisti, které představují zásadní ohrožení základní lidských práv. Takový přístup by mohl sám o sobě založit porušení zákaz diskriminace předpokládaný čl. 14.80 Je tedy zřejmé, že tam, kde je poškozený přesvědčen o nenávistné motivaci útoku, je oprávněn se domáhat, aby orgány činné v trestním řízení tuto motivaci prokazovaly v průběhu celého řízení. Práva obětí v trestním řízení a zákon o obětech trestných činů Výše popsaná práva poškozených by od letošního roku (2012) měla být rozšířena zákonem o obětech trestných činů. Zákon má v budoucnu upravit právo některých obětí na bezplatnou bezprostřední a právní pomoc, poskytování peněžité pomoci a garanci kvality služeb poskytovaných obětem třetími osobami. Zákon zavádí kategorii tzv. zvlášť zranitelných obětí, tedy osob, jejichž viktimizace je vzhledem k jejich věku, postavení či způsobu provedení trestného činu zvlášť závažná a je nutné poskytnout těmto obětem zvýšenou péči. Mezi zvlášť zranitelné oběti budou dle návrhu zákona patřit i oběti trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na její věk, pohlaví, rasu, národnost, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní. Zvlášť zranitelné oběti budou mít dle návrhu zákona nárok na bezplatnou bezprostřední pomoc, poskytovanou okamžitě po spáchání trestného činu a zahrnující psychologické a sociální služby. V případě, že zvlášť zranitelná oběť osvědčí nedostatek finančních prostředků, bude mít nárok na bezplatnou právní pomoc v trestním řízení. Zákon definuje sekundární viktimizaci jako újmu, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, zdravotnických zařízení, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní, a upravuje ochranu před ní. Zvlášť zranitelná oběť má právo na to, aby bylo zabráněno jejímu kontaktu s pachatelem, pokud tento kontakt nebude nezbytně nutný pro vyšetřovací úkon. Dále má právo na takové vedení podání vysvětlení a výslechu, který bude respektovat její lidskou důstojnost a předcházet druhotné újmě. Podání vysvětlení a výslech má do budoucna vést osoba k tomu vyškolená. Oběť má právo výběru, zda výslech bude veden osobou stejného nebo opačného pohlaví. Výslech nesmí být opakován a musí být zabráněno i vizuálnímu kontaktu s pachatelem. Zákon upravuje systém poskytování služeb obětem trestné činnosti, včetně trestné činnosti z nenávisti. Předpokládá tři typy subjektů, které budou služby obětem poskytovat – akreditované subjekty, které prokáží svoji odbornost (nevládní organizace), Probační a mediační službu a advokáty. Zatímco první dva subjekty jsou schopny poskytovat obětem-oprávněným osobám (poškozeným) celý komplex služeb sahajících od psychologické, přes sociální až po právní intervenci, poslední subjekt (advokáti) jsou kompetentní pouze k poskytování právní pomoci. Poškození si budou moci poskytovatele pomoci vybrat ze seznamu členěného dle specializace a druhu poskytovaných služeb. Prostřednictvím systému akreditace bude stát garantovat kvalitu poskytovaných služeb. Zákon upraví peněžitou pomoc poskytovanou obětem. Oprávněnými žadateli jsou občané ČR, EU, cizinci s pobytem nad 90 dní, žadatelé o azyl a držitelé mezinárodní a doplňkové ochrany. Z okruhu oprávněných tak vypadávají například cizinci, kteří se obětí trestné činnosti stanou v souvislosti se svým přechodným pobytem pod 90 dní (turisté) nebo dokonce oběti trestné činnosti, jejíž součástí je i cílená deregularizace pobytu (zejména oběti obchodování s lidmi). Peněžitá pomoc je poskytována v paušálních částkách až 200.000,- za škodu na zdraví, resp. až 50.000,- za nemajetkovou újmu. Tato nemajetková újma je však poskytována pouze obětem trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a dětem, které se staly obětí trestného činu týrání svěřené osoby. Přes veškeré výše naznačené nedostatky bude zákon představovat zásadní zlepšení postavení obětí trestné činnosti, včetně obětí trestné činnosti z nenávisti.

80 Tamtéž … Failing to do so and treating racially induced violence and brutality on an equal footing with cases that have no racist overtones would be to turn a blind eye to the specific nature of acts that are particularly destructive of fundamental rights. A failure to make a distinction in the way in which situations that are essentially different are handled may constitute unjustified treatment irreconcilable with Article 14 of the Convention. Admittedly, proving racial motivation will often be extremely difficult in practice....

62

3.4. Situácia na Slovensku 3.4.1. Vývoj po roku 1989 Už krátko po zmene režimu začal na Slovensku silnieť nacionalizmus, ktorého spoločným menovateľom boli prevažne snahy o osamotenie slovenského národa. V prostredí rodiacej sa demokracie a slobody sa stretávame aj s prvými pokusmi o glorifikáciu kontroverzných historických osobností a udalostí, prevažne spojených s vojnovou Slovenskou republikou. Tento trend pokračoval až do rozdelenia Československa v roku 1993 a v tomto období sa začína vytvárať aj domáca extrémistická scéna. Rovnako sa objavujú prejavy antisemitizmu, či protimaďarské postoje. Pravicový extrémizmu začal na Slovensko prenikať najmä zo západu, z Česka a Nemecka, a to prostredníctvom hnutia skinheads. Stretávame sa s ním už koncom 80.-tych rokov, významný vplyv mala od počiatku najmä hudobná scéna, osobitne sa spomína skupina Orlík, ako aj niektoré ďalšie české kapely. Začiatkom 90.-tych rokov sa objavujú aj ďalšie hudobné zoskupenia, pričom dochádza k radikalizácii ich textov. Až kultový status má napríklad pieseň veľmi známej slovenskej punkovej skupiny Zóna A s názvom Cigánsky problém. Postupne dochádza aj k formovaniu základných ideologických línií slovenského extrémizmu, ktoré sa začínajú odlišovať od českej scény. V zásade možno na Slovensku sledovať tri hlavné prúdy: ultranacionalisticko-klérofašistický – inklinujúci k odkazu ľudáctva a vojnového štátu; neonacistický – charakteristický velebením Nemeckej ríše a národného socializmu; krídlo White Power – typický hlásaním rasovej nadradenosti. Medzi prvé organizácie, ktoré začali na Slovensku pôsobiť, možno zaradiť Národno-socialistické hnutie Európy, Klan Slovenských Rytierov, Slovenský národný front, Slovenský Úsvit, Slovenská národná liga, Slovenská Vlastenecká Organizácia – Garda. Mnohé z nich však postupne zanikli. V prvých rokoch dochádza aj k etablovaniu pobočiek zahraničných organizácií, najmä Blood and Honour či Hammer Skins. Prvé obdobie extrémistických hnutí bolo najviac ovplyvnené najmä hudobnou produkciou. Postupne začína vznikať domáce skupiny, ktoré otvorene šíria rasistické myšlienky a vyzývajú k násiliu. Osobitné postavenie medzi nimi mala skupina Krátky proces, či jej nasledovník Juden Mord, ktorá vydala album s názvom Arbeit macht frei a na obale použila obrázok koncetračného tábora Auschwitz. V 90.-tych rokoch sa extrémisti pravidelne stretávali na rôznych koncertoch a organizovali verejné podujatia najmä spojené s historickými udalosťami. K zmene dochádza až po roku 2000, kedy sa štátna moc začala problematikou prevencie a represie extrémizmu viac zaoberať. Odvtedy možno sledovať aj útlm v istých prejavoch extrémizmu na verejnosti.

63

Medzi typické prejavy pravicovo-extrémistických organizácií dnes patria: organizovanie násilných i nenásilných pochodov, prezentácia neonacistickej ideológie na internete, diskusie na rôznych extrémistických chatových fórach (zriadených zväčša na amerických serveroch), koncertovanie či obchodovanie na internete s predmetmi s extrémistickou tematikou. Súčasná vládna Koncepcia boja proti extrémizmu charakterizuje aktuálnu situáciu takto: „V súčasnej dobe sú pravicovo extrémistické skupiny organizované na diametrálne odlišnej úrovni v porovnaní so stavom z obdobia 90.-tych rokov. V uvedenom období išlo viac o náhodné zoskupenia bez trvalejšieho zamerania a štruktúry. Verejnosť vnímala takéto osoby skôr ako výtržníkov a bitkárov. V posledných rokoch nastala kvalitatívna zmena v aktivitách subjektov smerom k radikalizácii, k snahám o rozširovanie svojej členskej základne a vo vykonávaní aktivít, ktoré sú viac sofistikované. Pri manifestáciách a pochodoch sa prikláňajú k tzv. „black block“ štýlu (anonymita davu - všetci sú v čiernom oblečení) a stali sa lepšie organizovanými. Prechádza sa na princíp odporu bez vedenia, alebo tiež „leaderless resistance“. Stratégia „leaderless resistance“ sa začala v SR postupne presadzovať, rovnako ako v ČR, približne pred dvoma rokmi. Pri presadzovaní tejto stratégie bol prvým predstaviteľom Národný odpor Nitra. V ostatnom čase boli zaznamenané iniciatívy smerujúce k podpore takejto stratégie v rámci ultrapravice aj u ostatných, ako napr. Autonómny nacionalisti Považie a Národný odpor Čadca.“ Extrémisti sa doposiaľ pravidelne stretávajú pri príležitosti osláv rôznych historických udalostí národného významu, najkontroverznejšie sú vnímané ich každoročné aktivity pri príležitosti výročia vzniku vojnového Slovenského štátu, ktorý si pripomínajú vždy 14. marca. Predstavitelia týchto skupín si vehementne osvojujú udalosti a symboly národného dedičstva a pasujú sa do roly skutočných ochrancov národných hodnôt. Novou črtou vo vývoji extrémistického hnutia je silnejúci proticigánizmus. Ten bol na tejto scéne prítomný od začiatku, avšak až v posledných rokoch sa stal dominantným. Prejavuje sa to mnohými protestnými zhromaždeniami, ktoré sa konajú za nemalej podpory miestneho obyvateľstva. Ešte masovejšie rozšírený je protirómsky rasizmus na internete, kde sa s takýmito postojmi možno stretnúť denne a v masovej miere. Niektoré protirómske skupiny na sociálnych sieťach majú desiatky tisíc členov. Za najtypickejšie prejavy extrémizmu sa v súčasnosti považujú tieto: Demonštrácie a pochody V posledných rokoch začali pribúdať verejné prejavy sympatizovania s extrémistickými ideológiami. Vrcholom boli najmä pochody organizované v rokoch 2009 a 2010, ktoré sa ťažili z eskalácie napätia v rómsko-nerómskom spolužití. Prvý pochod proti rómskemu etniku sa konal 8. augusta 2009 v Šarišských Michaľanoch podľa vzoru českého Janova. Organizátormi týchto akcií boli predstavitelia Slovenskej pospolitosti, ktorí sa aj takýmto spôsobom usilovali uspieť v politickom boji. Tieto demonštrácie sa vyznačovali po prvýkrát aj masovou podporou miestneho obyvateľstva. Na protestných pochodoch a demonštráciách sa zúčastňujú aj zahraničný partneri slovenských „nacionalistov“. Ide najmä o osoby z prostredia pravicových extrémistov z ČR, Poľskej republiky, Maďarskej republiky a Srbskej republiky. Po roku 2010 tieto iniciatívy ochladli, ak sa aj organizujú, dostáva sa im omnoho menšej mediálnej pozornosti. Extrémistická hudobná produkcia Hudobná produkcia v rámci extrémistickej scény plní funkciu podpory a propagácie jednotlivých extrémistických ideologických prúdov. Ide o medzinárodný fenomén, ktorý je zameraný najmä na hudobný smer white power (WP). Vzhľadom na vývoj v potláčaní extrémizmu v posledných rokoch došlo k výraznému poklesu v počte domácich koncertov. Prívrženci extrémizmu sa vo väčšej miere zúčastňujú na koncertoch mimo Slovenska.

64

Internet Internet je dnes asi najdôležitejším nástrojom šírenia extrémistických názorov a ideológií. Na Slovensku existuje v súčasnosti niekoľko webových stránok, ktoré sú zamerané na rozširovanie ideológie pravicového extrémizmu. Zvyčajne obsahujú informácie súvisiace s popieraním holokaustu, politickým fašizmom, neonacistickou ideológiou, rasizmom, xenofóbiou, svätou vojnou Rahowa, či s nadvládou bielej rasy. Sú zväčša umiestnené na zahraničných serveroch, preto je možnosť ich zrušenia alebo sankcionovania obmedzená. V čoraz väčšej miere extrémisti využívajú aj sociálne siete. Osobitnou kapitolou sú početné protirómske skupiny a diskusie. Divácke násilie Vládna koncepcia konštatuje, že súčasný vývoj a stav trestnej činnosti páchanej pravicovými extrémistickými skupinami, pod ktoré patrí riešenie problematiky diváckeho násilia, má narastajúcu tendenciu. Ide najmä o pripravované protizákonné aktivity radikálnych fanúšikov (tzv. hooligans), ktorí pôsobia v štruktúrach samostatných futbalových divízií a skupín, ktoré nemajú vodcu, ale navonok vystupujú ako samostatná skupina. Problematika diváckeho násilia sa priamo prelína s problematikou pravicového extrémizmu, keďže členovia najrizikovejších futbalových divízií a skupín sa pravidelne zúčastňujú demonštrácií a pochodov organizovaných extrémistickými združeniami. Najznámejšie zoskupenia radikálnych fanúšikov sú tieto: Ultras Slovan Presburg, Ultras Spartak Trnava, Ultras Košice, Wallace Army a Felvidéky Harcosok.

3.4.2. Politické strany, organizované a neformálne zoskupenia vyvíjajúce extremistické, xenofóbne a rasistické aktivity Rozdelenie pravicových extrémistov na Slovensku Ako sme už uviedli vyššie, na Slovensku možno rozdeliť pravicovú extrémistickú scénu na tri hlavné prúdy: 1. ultranacionalisticko-klérofašistický prúd Je typický svojím nacionalizmom a hlásením sa ku kresťanským tradíciám. Prejavuje sa najmä verbálnou agresivitou voči menšinám – židovskej, maďarskej a čoraz častejšie najmä voči rómskej. Je preň charakteristické glorifikovanie vojnovej Slovenskej republiky a jej predstaviteľov. V súčasnosti tento prúd zastupuje najmä Slovenská pospolitosť, ktoré od roku 1995 bolo zaregistrované aj ako občianske združenie. V roku 2008 ho Ministerstvo vnútra zrušilo. Slovenská pospolitosť sa dlhodobo usiluje aj o prienik na politickú scénu. Z minulosti sú známe aj viaceré kontakty s Maticou slovenskou. Ďalšími subjektmi tohto krídla sú napríklad Nové slobodné Slovensko, Slovenská národná jednota, Jednota slovenskej mládeže, Slovenské hnutie obrody, Národná stráž, Spoločnosť Dr. Jozefa Tisu či Slovenská spoločnosť pre zachovanie tradícií. 2. neonacistický pruď Jeho hlavným rysom je velebenie nacistického Nemecka a jeho čelných predstaviteľov, ako aj popieranie a relativizovanie holokaustu. Cieľom týchto hnutí je nastolenie totality nacistického typu. Vyznačuje sa silným antisemitizmom. V Tento prúd reprezentuje najmä hnutie skínov na Slovensku a je známe svojimi násilnými fyzickými útokmi. Neonacisti majú svoje zázemie v mnohých väčších i menších mestách po celom Slovensku. Výrazným predstaviteľom tohto prúdu je napríklad Národný odpor. Patria sem aj zoskupenia Blood and Honour, Slovakia Hammer Skins a rôzne ďalšie. S neonacistami majú prepojenie aj niektoré mládežnícke politické organizácie ako napríklad Slovenská národná mládež.

65

3. prúd White Power Tento prúd hlása celkovú nadradenosť celej bielej rasy, čím sa odlišuje od neonacistického árijského poňatia rasizmu. Skupinu White Power reprezentujú napríklad Klan slovenských rytierov, Bojovníci keltského kríža alebo Biela slovenská jednota. Politické zoskupenia Extrémistické zoskupenia sa pokúšajú v posledný rokoch prenikať aj do politiky. Prvým zjavným pokusom o založenie politického subjektu bolo zaregistrovanie strany Slovenská pospolitosť – národná strana v januári 2005. Najvyšší súd SR však stranu už v marci 2006 rozpustil, pretože svojím programom porušila zákon o politických stranách a hnutiach. De facto bola strana zrušená kvôli svojej extrémistickej povahe, aj keď to súd takto explicitne neformuloval. Po rozpustení strany začali predstavitelia Slovenskej pospolitosti intenzívne spolupracovať so Slovenskou ľudovou stranou, ktorá sa považuje za nositeľku predvojnovej a vojnovej Hlinkovej slovenskej ľudovej strany. Za túto stranu následne kandidovali na popredných miestach viacerí predstavitelia pospolitosti do parlamentu, ako aj v obecných voľbách. Strana však získala v parlamentných voľbách iba 0,16%. Ďalšou snahou Slovenskej pospolitosti bolo založenie novej politickej strany s názvom Ľudová strana Naše Slovensko (ĽS NS) so snahou kandidovať v parlamentných voľbách v roku 2010. Vo voľbách získala strana podporu 1,33 % voličov, do parlamentu sa tak opäť nedostala. V predčasných voľbách v roku 2012 potom strana získala 1,58%. Možno teda povedať, že jej popularita mierne rastie, ale šance na jej úspešne preniknutie do parlamentu sú vzhľadom na 5%-né kvórum pomerne nízke. Hlavným predstaviteľom Slovenskej pospolitosti je učiteľ Marián Kotleba, ktorý je známy vystupovaním na rôznych verejných podujatiach, vrátane spomínaných osláv výročia vzniku Slovenského štátu, či protirómskych pochodoch. Opakovane sa dostáva aj do konfliktu so zákonom. Na verejnom zhromaždení v roku 2009 zakričal heslo ”Na stráž!”, ktoré je považované za propagáciu fašizmu. Okamžite bol zadržaný políciou a verejné zhromaždenie bolo rozpustené. V tom istom roku bol stíhaný aj za prečin hanobenia národa, rasy a presvedčenia kvôli svojmu predvolebnému letáku, v ktorom hlásal, že „odstráni nespravodlivé zvýhodňovanie nielen cigánskych parazitov.“ Prvostupňový aj druhostupňový súd však rozhodl o jeho nevinne. Extrémizmus na internete Významnú úlohu pri šírení extrémizmu a ideológie rasizmu a xenofóbie zohráva v súčasnosti internet. Svoje stránky má viacero z vyššie spomínaných organizácií. Najaktívnejšie spomedzi nich na internete pôsobí Slovenská pospolitosť – www.pospolitost.org. Z ďalších stránok bola v minulosti veľmi známa stránka Proti prúdu, ktorá však bola pred pár mesiacmi zrušená. Dnes hrá kľúčovú úlohu na poli extrémistických internetových médií stránka www.beo.sk, ktorá o sebe uvádza: „Beo.sk sa počas svojej existencie profiluje ako politicky nekorektný portál, výrazne ovplyvnený národoveckou paradigmou a rasovým realizmom.“ Veľmi nebezpečnou z hľadiska ideológie je Metapédia (http://sk.metapedia.org), ktorá sa užívateľom môže javiť ako seriózny zdroj informácií. Z ďalších stránok možno spomenúť ešte tieto: http://poznanie.wordpress.com/ http://neprisposobivi.sk/ http://hlavuhore.wordpress.com/

66

3.4.3. Témy extrémistov Témy, na ktoré sa zameriava pravicový extrémizmus na Slovensku závisia od konkrétneho prúdu. V odborných publikáciách sa uvádzajú tieto ideologické východiská jednotlivých extrémne pravicových hnutí: 1. unltranacionalistický pruď • príklon k ľudáctvu, myšlienkam a ideológii vojnového slovenského štátu ako slovenskej verzie fašizmu, snaha o rehabilitáciu jeho predstaviteľov; • silný odpor voči Maďarom, ktorých obviňujú zo snahy odtrhnúť južné územia Slovenska; • antisemitizmus absentuje alebo nie je tak zrejmý ako u ostatných prúdov; • dôraz na morálku a kresťanské hodnoty, ktoré podľa nich moderná kultúra ohrozuje a ničí; • odmietanie násilia ako riešenia problémov; • odmietanie Hitlera a nacizmu; • snaha o vstup do politiky. 2. neonacistický pruď • vzorom spoločenského zriadenia je národný socializmus; • obdiv k Nemeckej ríši, jej ideológii, armáde a predstaviteľom (Adolf Hitler, Rudol Hess); • radikálny antisemitizmus – za všetkými svetovými inštitúciami sú Židia, ktorí sú dôvodom väčšiny problémov na svete od ekonomiky, cez vojny, znečistené životné prostredie až po drogy; • obhajovanie Adolfa Hitlera a jeho politiky voči Židom počas 2. svetovej vojny; • popieranie holokaustu alebo zľahčovanie jeho rozsahu a významu; • ako riešenie situácie Rómov navrhujú sústrediť ich do pracovných či koncentračných táborov alebo vyviezť do Indie; • na najvyššom stupni vývoja je árijská rasa, ktorá je predurčená vládnuť ostatným; • silný vplyv severskej mytológie a symboliky – runy, severskí bohovia, odinizmus. 3. White Power • biela rasa je na najvyššom stupni vývoja zo všetkých ostatných; • ideálom je spoločenské zriadenie národného socializmu; • Európa by mala byť rasovo čistým územím; • očistenie Európy a Severnej Ameriky od iných rás a kultúr; • spôsobom ako to dosiahnuť je RAHOWA – rasová svätá vojny, ktorá očistí územia obývané bielou rasou od príslušníkov iných rás; • odmietanie kultúr, ktoré majú pôvod inde než v bielej rase a európskej civilizácii; • odpor voči homosexuálom; • všetky svetové vlády sú ovládané Židmi – tzv. Zionist Occupational Government (židovská okupačná vláda); • okrem iných rás je nepriateľom a terčom útokov aj tzv. white trash – biely odpad – anarchisti, užívatelia drog, bezdomovci, kriminálnici; • popieranie holokaustu.

3.4.4. Najdôležitejšie udalosti Slovenská extrémistická scéna okrem vyššie spomínaných prejavov na seba upozornila v posledných 20 rokoch aj niekoľkými obzvlášť nebezpečnými konaniami. Za zmienku stoja predovšetkým tri rasovo motivované vraždy, ktoré otriasli verejnosťou a prispeli aj k zintenzívneniu boja proti extrémizmu na Slovensku. 1. Mário Goral (+ 31. 7. 1995) Jeden z najbrutálnejších extrémistických činov sa stal pred 17 rokmi v Žiari nad Hronom, keď skupina približne 30 neonacistov napadla podnik, v ktorom sa zdržiavali Rómovia. Máriovi Goralovi sa nepodarilo pred nimi uniknúť, prenasledovali ho k jeho domu, kde na neho zaútočili kovovou tyčou, dýkou, bili ho a kopali. Následne ho jeden z páchateľov polial horľavinou a zapálil. Utrpel vážne popáleniny, ktorým o niekoľko dní podľahol v nemocnici. Po rôznych

67

prieťahoch bol jeden z neonacistov odsúdení za vraždu a výtržnosť na 7 a pol roka, ďalší dvaja páchatelia boli odsúdení na 27 a 8 mesiacov trestu odňatia slobody. Skutok nebol kvalifikovaný ako rasovo motivovaný, keďže v tom čase slovenský Trestný zákon takúto motiváciu ešte neobsahoval. 2. Anastázia Balážová (+ 22. 8. 2000) Rómsku rodinu Balážovcov surovo napadli traja muži v auguste 2000. Násilím vtrhli do ich domu a baseballovými palicami zaútočili na Anastáziu a jej dve dcéry. Pri útoku kričali proticigánske heslá. Matka na následky poranení o dva dni zomrela. Iba jeden z troch páchateľov bol odsúdený za vraždu s rasovým motívom na 7 rokov. Ďalší dvaja boli odsúdení za porušovanie domovej slobody. 3. Daniel Tupý (+ 4. 11. 2005) Mladého študenta Daniela napadli extrémisti na nábreží Dunaja v Bratislave. Pravdepodobne išlo o neonacistov, ktorý na študenta Filozofickej fakulty zaútočili nožom a inými zbraňami, taktiež ho kopali a bili. Zraneniam podľahol pri prevoze do nemocnice. Na protest proti tomuto činu sa zdvihla veľká vlna pobúrenia, v Bratislave sa konalo jedno z najväčších protestných zhromaždení od Novembra 1989. Aj napriek viacerým podozrivým osobám prípad nebol ani po 7 rokoch uzavretý a páchatelia potrestaní. Okrem najzávažnejších prípadov, ktoré skončili smrťou, na Slovensku došlo k mnohým ďalším fyzickým útokom na rôzne obete. Osobitne traumatizujúcim bol prípad útok na Hedvigu Malinovú. Motívom napadnutia bola jej maďarská národnosť. Prípad sa stal krátko po voľbách v roku 2006, keď bola zostavená vláda strán SMER - sociálna demokracia, Hnutie za demokratické Slovensko a Slovenská národná strana. Táto kauza bola výrazne spolitizovaná, minister vnútra krátko po čine obvinil Hedvigu Malinovú, že si útok vymyslela v snahe poškodiť slovenské záujmy. Hedviga je dodnes vyšetrovaná pre trestný čin krivej výpovede. Prípad sa nepodarilo uzavrieť ani takmer 6 rokov od jeho spáchania.

3.4.5. Prejavy extrémizmu v štandardných politických stranách Extrémistickými hnutiam sa napriek viacerým pokusom nepodarilo etablovať na oficiálnej politickej scéne v podobnom rozsahu ako napríklad v Maďarsku, či niektorých iných krajinách EU. Popularita politických zoskupení extrémistov je v zásade marginálna. Na druhej strane radikálne politické názory sú čoraz častejšie artikulované štandardnými politickými stranami. To môže byť následkom, ale i príčinou spomínanej nízkej popularity extrémistických politikov. Osobitné postavenie medzi štandardnými stranami má Slovenská národná strana, ktorá sa označuje za najstaršie politické zoskupenie na Slovensku. Už od zmeny režimu v roku 1989 predstavuje SNS radikálne pravicové krídlo slovenskej politiky. Programovo sa zameriava na všetky typické témy nacionalistických strán, vrátane negatívneho postoja k imigrácii alebo k registrovaným partnerstvám. Hlavnou agendou SNS však vždy boli protimaďarské a v súčasnosti aj protirómske témy. V období rokov 1994 - 1998 a 2006 – 2010 bola Slovenská národná strana vo vláde, čo možno považovať za veľké zlyhanie demokracie na Slovensku. Obzvlášť v druhom prípade, keď bola v koalícii so sociálnodemokratickou stranou SMER. Vplyv SNS však dlhodobo osciluje na hranici zvoliteľnosti, v posledných voľbách v marci 2012 sa nedostali do Národnej rady SR. Programovú orientáciu SNS možno demonštrovať niekoľkými príkladmi z jej predvolebného programu pred nedávnymi voľbami. Strana je podľa vlastných slov odhodladná brániť kresťanské hodnoty na kontinente tvrdým postojom proti politike multikulturalizmu, islamizácii Európy a liberálnej migračnej politike s neprimeraným zvýhodňovaním etnických neprispôsobivých skupín. O islame sú autori programu presvedčení, že chce zmeniť kultúrnu tvár Európy, strana preto jednoznačne hovorí nie islamizácii EÚ. Ako obranu proti niektorým formám multikulturalizmu, chce SNS iniciovať vytvorenie európskeho kultúrneho valu. Hrozivejší je však trend radikalizácie agendy ostatných politických strán na Slovensku, ktoré sú zväčša považované za štandardné demokratické subjekty, najmä v súvislosti s riešením rómskej problematiky. Čoraz častejšie jednotliví politici otvorene presadzujú rôzne represívne návrhy, ktoré možno rozčleniť do niekoľkých tém: zastavenie zneužívania sociálneho systému, podmieňovanie sociálnych dávok plnením povinností, likvidácia nelegálnych osád, prísnejšie

68

postihovanie kriminality v rómskych osadách, povinná predškolská výchova a podobne. Pozornosť sa venuje aj téme internátnych škôl, ktoré by mali byť síce dobrovoľné, avšak aktivisti opakovane upozorňujú na historickú skúsenosť so zlyhaním týchto modelov pri integrácii etnických skupín v iných krajinách. Okrem rómskej témy je citlivá aj problematika migrácie, napríklad bývalý minister vnútra, Daniel Lipšic, predstaviteľ Kresťanskodemokratického hnutia presadzoval, aby Slovensko prijímalo iba imigrantov z kultúrne a civilizačne blízkych krajín. Špecifikom Slovenska je aj skutočnosť, že s istou mierou extrémistických názorov sa stretávame aj u sociálnych demokratov, pričom strana SMER je v súčasnosti jedinou vládnou stranou. Okrem už spomínaných internátnych škôl sa napríklad nedávno súčasný slovenský premiér vyjadril: „Riešiť rómsky problém Slovensko nedokáže bez toho, aby na európskej úrovni presadilo isté ústupky z hľadiska rozsahu ľudských práv.“ Spoločnou črtou takýchto náznakov extrémizmu medzi štandardnými politickými stranami je, že zväčša nie sú oficiálnym stanoviskom strany, ale individuálnym názorom ich predstaviteľov. Strany však nemajú tendenciu tieto výroky korigovať a politici tak výrazne prispievajú k formovaniu negatívnej verejnej mienky na uvedené témy.

3.4.6. Prístup štátu - Dobrá a zlá prax v prevencii a represii extrémizmu, xenofóbie a rasizmu Koncepcie boja proti extrémizmu Výkonná moc na Slovensku sa začala seriózne zaoberať problematikou extrémizmu približne na prelome tisícročí. Najprv boli jednotlivé iniciatívy a opatrenia súčasťou iných, širších verejných politík ako napríklad predchádzanie všetkým formám diskriminácie a xenofóbie; potláčanie rasovo motivovanej trestnej činnosti a pod. V roku 2006 vláda SR po prvýkrat prijala samostatný komplexný materiál pod názvom Koncepcia boja proti extrémizmu na obdobie rokov 2006 2010, v ktorom sa zdôvodňuje jej vypracovanie takto: „Vytvorenie koncepcie boja proti extrémizmu formálne vyplynulo z Harmonogramu prípravy nových strategických, koncepčných, plánovacích, legislatívnych a ostatných dokumentov pre oblasť bezpečnosti a obrany Slovenskej republiky v rokoch 2005-2006, ktorý bol schválený uznesením vlády Slovenskej republiky č. 354/2005, ale de facto si ju vyžiadal aj vývoj v spoločnosti.“ Následne v roku 2011 bola prijatá druhá koncepcia, tentoraz na obdobie rokov 2011 – 2014, ktorá predstavuje základný strategický politický nástroj na prevenciu a potláčanie extrémizmu na Slovensku. Celkovo možno oceniť na slovenské pomery vysokú kvalitu tohto materiálu, ako aj pokrok oproti predošlej koncepcii spred piatich rokov. Prijatiu druhej koncepcie predchádzalo vyhodnotenie plnenia tej predošlej, z ktorej možno vyčítať aj hlavné doterajšie pozitíva a prínosy vládnych politík v uplynulom období. Správa o plnení úloh konštatovala okrem iného napríklad nasledovné: „Priority koncepcie boja proti extrémizmu na obdobie rokov 2007 - 2010 sa napĺňali aj formou rekodifikácie legislatívy, prostredníctvom kultúrnych podujatí, či odborných prednášok a seminárov. ... Koncepcia boja proti extrémizmu zjednotila subjekty, ktoré participujú na problematike extrémizmu a rasovo motivovanej trestnej činnosti a jej dôsledné napĺňanie poukázalo na potrebu zmeny chápania a nazerania na túto problematiku. ... Je však nevyhnutné, aby aktualizovaná verzia koncepcie boja proti extrémizmu prevzala realizáciu úloh ako vzdelávanie, ktoré sa javí ako kľúčová časť činnosti pri napĺňaní cieľov koncepcie boja proti extrémizmu. Nemožno opomenúť ani fakt, že extrémizmus sa stále vyvíja a naberá čoraz väčšiu dynamiku. Preto je potrebné, aby tak, ako sa vyvíja extrémizmus v spoločnosti, sa vyvíjali aj legislatívne opatrenia. Extrémizmus má živnú pôdu v nevedomosti a nedostatočnej informovanosti. Z toho dôvodu je žiaduce, aby aktualizovaná verzia koncepcie boja proti extrémizmu pokrývala aj oblasť informovania.“ Vláda však po prvom roku zrušila vypracovávanie každoročných správ o plnení koncepcie, čo sa negatívne prejavilo na možnosti vyhodnocovať dosahovanie cieľov. Napriek tomu možno za jeden z najväčších prínosov prvej koncepcie

69

považovať legislatívne zmeny, ktoré sa na jej základe uskutočnili. V roku 2009 bola prijatá novela Trestného zákona, ktorá napríklad zaviedla nový trestný čin prechovávania extrémistických materiálov a boli taktiež legislatívne definované pojmy extrémistická skupina, extrémistický materiál a osobitný extrémistický motív. Ďalšou zmenou, ktorú možno hodnotiť pozitívne, bolo zriadenie multidisciplinárnej integrovanej skupiny odborníkov zameranej na elimináciu rasovo motivovanej trestnej činnosti a extrémizmu, ktoré iniciovalo Prezídium Policajného zboru v roku 2007. Tieto inštitucionálne zmeny sa prejavili aj pri príprave aktuálnej koncepcie schválenej v roku 2011. Jedným z jej veľkých prínosov je snaha o zachytenie dynamiky vývoja v oblasti extrémizmu a precizovania definičného prístupu k tejto problematiky. V koncepcii sa uvádza: „V súčasnosti má OSCE (Organizácia pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe) a ODIHR (Úrad pre demokratické inštitúcie a ľudské práva), nový pohľad na extrémizmus ako na trestné činy z nenávisti (hate crime), ktorý sa dá opísať ako akýkoľvek trestný čin zameraný tak proti osobe, ako aj proti majetku, kde obeť alebo objekt trestného činu sú vybrané na základe ich skutočnej alebo domnelej príslušnosti, súvislosti, podpory, alebo členstva v určitej skupine, určenej podľa spoločnej charakteristiky ako rasa, národnosť alebo etnický pôvod, jazyk, vierovyznanie, sexuálna orientácia a podobne. Pri posudzovaní takýchto trestných činov je v popredí preukázanie motívu, ktorý má vykazovať predmetné znaky. Takto definované trestné činy môžu nahradiť doteraz zaužívaný pojem „rasovo motivovaný trestný čin“, ktorý je predsa len užšie vymedzený. Zároveň však trestný čin z nenávisti jasne pomenúva podstatu problému a je menej vágny ako pojem „extrémizmus“. Z tohto dôvodu je na zamyslenie, či by sa pojem „trestný čin z nenávisti“ nemal premietnuť do budúcej právnej úpravy Trestného zákona. Definícia pojmu „extrémizmus“ by mala obsahovať zoznam, resp. popis hrozieb, ktoré sú zároveň spojené s protiprávnym konaním. Pri absencii protiprávnosti takejto hrozby by zrejme nebolo účelné zaraďovať takéto správanie pod pojem extrémizmus (nastane konflikt so základným a ústavne garantovaným princípom, že každý môže konať to, čo mu nie je zákonom zakázané). Postoj či názor možno spájať s extrémizmom až v momente porušovania práv.“ Slovenská exekutíva dlhodobo (aj v spomínaných koncepciách) člení extrémizmus na tri základné skupiny: pravicovo orientovaný, ľavicovo orientovaný a nábožensky orientovaný. Počet prívržencov pravicového a ľavicového extrémizmu vláda SR odhaduje na 2000 osôb, pričom aktívnejší a organizovanejší sú pravicoví extrémisti. Tí sa združujú v subkultúrach, hnutiach, neregistrovaných organizáciách, občianskych združeniach i v politických stranách. Od polovice 90.-tych rokov 20. storočia sa pritom slovenskí pravicoví extrémisti usilujú prenikať aj do oficiálnej politickej sféry. Po viacerých neúspešných pokusoch o registráciu vlastnej politickej strany sa ako úspešná ukázala stratégia infiltrácie extrémistov, resp. ich sympatizantov do už zaregistrovaného subjektu. Problémy, ktoré boli identifikované na základe vyhodnotenia predchádzajúcej koncepcie boja proti extrémizmu na roky 2006 – 2010 schválenej uznesením vlády č. 368/2006 (je predmetom samostatného materiálu) možno rozdeliť do troch skupín, a to: • vzdelávanie, • právna úprava, • organizačno-personálne zabezpečenie. V oblasti Vzdelávania hodnotiaca správa konštatuje, že široká verejnosť nie je dostatočne informovaná a nemá vedomosti o subjektoch, ktoré sa podieľajú na riešení problematiky extrémizmu a rasovo motivovanej trestnej činnosti. Nízke povedomie verejnosti môže prispievať k sympatizovaniu s pravicovými extrémistami. Zároveň na Slovensku absentuje systematický prístup k celoživotnému vzdelávaniu profesijných skupín v tejto oblasti, čo sa prejavuje napríklad na používaní zastaraných pojmov a metód práce. V oblasti právnej úpravy správa upozorňuje, že súčasná legislatíva nie je dostatočná. Aj keď Trestný zákon obsahuje viacero paragrafov zaoberajúcich sa extrémizmom, absentuje už vyššie spomínaný prístup založený na komplexnom prístupe k trestným činom z nenávisti. Zároveň správa navrhuje sprísnenie postihov pre páchateľov trestných činov extrémizmu. Ďalším problémom sa javí preukazovanie úmyslu pri spáchaných trestných činoch, pričom jednou z príčin je nedostatočná odbornosť znalcov v tejto oblasti. V oblasti organizačno-personálneho zabezpečenia pretrváva problém nedostatočného technického vybavenia špecializovaných pracovísk, čo sťažuje najmä možnosti dokumentácie prejavov extrémizmu na verejnosti alebo na internete. 70

Nová vládna koncepcia sformulovala na základe hodnotiacej správe a popisu východiskové stavu aj konkrétne návrhy politík. Všeobecným cieľom koncepcie je eliminácia príčin, prejavov a následkov extrémizmu a rosovomotivovanej trestnej činnosti. Tento cieľ je podrobnejšie rozpracovaný n 5 čiastkových cieľov, 17 aktivít a 34 nástrojov. Trestná legislatíva v oblasti extrémizmu Ako už bolo spomenuté vyššie, v posledných rokoch došlo k viacerým novelám slovenského Trestného zákona, ktoré zaviedli pojem extrémizmu do právneho poriadku. Protiprávne konanie pravicových extrémistov a ich prívržencov možno v súčasnosti kvalifikovať najmä týmito skutkovými podstatami trestných činov uvedených v Trestnom zákone (zákon č. 300/2005 Z.z.): § 140 písm. d) – trestný čin spáchaný z osobitného motívu (v úmysle verejne podnecovať k násiliu alebo nenávisti voči skupine osôb alebo jednotlivcovi pre ich príslušnosť k niektorej rase, národu, národnosti, farbe pleti, etnickej skupine, pôvodu rodu alebo pre ich náboženské vyznanie ak je zámienkou pre vyhrážanie sa z predchádzajúcich dôvodov), § 140 písm. f) – trestný čin spáchaný z osobitného motívu (z národnostnej, etnickej alebo rasovej nenávisti alebo nenávisti z dôvodu farby pleti), § 144 – úkladná vražda, § 145 – vražda, §147 a 148 – zabitie, § 155 až 158 – ublíženie na zdraví, § 245 a 246 – poškodzovanie cudzej veci, § 359 - násilie proti skupine obyvateľov a proti jednotlivcovi, § 364 – výtržníctvo, § 418 – genocídium, § 421 a 422 – podpora a propagácia hnutí smerujúcich k potláčaniu práv a slobôd občanov, § 422a – výroba extrémistických materiálov, § 422b – rozširovanie extrémistických materiálov, § 422c – prechovávanie extrémistických materiálov, § 423 - hanobenie národa, rasy a presvedčenia, § 424 a 424a - podnecovanie k národnostnej, rasovej a etnickej nenávisti. Ako vidieť, ide o pomerne širokú skupinu rôznych konaní. Avšak aj vládna stratégia pripúšťa, že v budúcnosti bude potrebné túto úpravu ešte modifikovať a zaviesť do trestného práva trestné činy z nenávisti. Príklady dobrej praxe na úrovni štátnej správy a samosprávy V predošlej časti sme spomínali, že v roku 2007 bola z podnetu Prezídia Policajného zboru zriadená multidisciplinárna integrovaná skupina odborníkov zameraná na elimináciu rasovo motivovanej trestnej činnosti a extrémizmu. Tento krok možno jednoznačne hodnotiť pozitívne a existencia pracovnej skupiny sa osvedčila. V tejto skupine sú zastúpené ministerstvá vnútra; školstva; spravodlivosti; kultúry; práce, sociálnych vecí a rodiny; zdravotníctva; obrany; dopravy, pôšt a telekomunikácií a financií; ako aj Generálna prokuratúra, Slovenská informačná služba, Úrad vlády, Slovenské národné stredisko pre ľudské práva a viaceré mimovládne organizácie. Cieľom skupiny je: • navrhovať systémové opatrenia zamerané na ochranu občanov a spoločnosti pred protispoločenským konaním extrémisticky zameraných jednotlivcov, skupín a hnutí, • navrhnúť a realizovať v rámci platnej právnej úpravy vhodný efektívny spôsob vzájomnej výmeny informácií o prejavoch extrémizmu, • koordinovať činnosti spojené s prijímaním opatrení na elimináciu prejavov extrémizmu, • vzájomne si vymieňať informácie o nových formách, metódach a spôsoboch páchania rasovo motivovanej trestnej činnosti a extrémizmu, • vzájomne si poskytovať informácie a údaje z informačných systémov podľa platných noriem a všeobecne záväzných právnych predpisov, • pri riešení konkrétnych závažných prípadov v danej oblasti zriaďovať spoločné vyšetrovacie tímy, • spolupracovať pri prípravách a realizácii preventívnych projektov, • spolupracovať na výchovno-vzdelávacích programoch a školeniach pracovníkov subjektov zainteresovaných v boji proti extrémizmu, 71

•

spolupracovať pri vydávaní a distribúcii metodických publikácií zameraných na problematiku rasizmu, diskriminácie, xenofóbie a intolerancie a boja proti extrémizmu.

Ďalším pozitívnym príkladom na úrovni verejnej správy môže byť Konferencia o boji proti extrémizmu, ktorú zorganizovala v marci 2010 Vláda SR v rámci Predsedníctva Slovenskej republiky v Dekáde začleňovania rómskej populácie 2005-2015. Aj keď sa táto konferencia takmer vôbec napokon nezaoberala anticigánizmom a protirómskymi prejavmi, priniesla mnoho užitočných podnetov zo Slovenska a zo zahraničia všeobecne o fenoméne extrémizmu. Konferencia sformulovala závery a odporúčania, ktoré sa následne premietli do novej vládnej koncepcie boja proti extrémizmu. Za najvýznamnejšie odporúčania konferencie možno považovať tieto: • Potreba užšej spolupráce a angažovanosti médií pri prevencii extrémizmu, vrátane poskytnutia väčšieho priestoru pre menšiny a ich názory. • Potreba dôslednejšieho a komplexnejšieho prístupu k tvorbe a implementácii verejných politík, napríklad prostredníctvom vlastnej iniciatívy jednotlivých rezortov, súladu s ostatnými vládnymi strategickými dokumentmi, či prezícneho formulovania jednotlivých opatrení, vrátane zdrojov a indikátorov. • Potreba komplexného prístupu k definícii extrémizmu.

72

3.4.7. Mimovládne iniciatívy v oblasti extrémizmu Podobne ako v iných oblastiach plní občianska spoločnosť kľúčovú rolu aj pri prevencii a boji proti extrémizmu. Boli to práve mimovládne organizácie, ktoré dlhodobo upozorňovali na prejavy extrémizmu a potrebu účinných nástrojov na jeho elimináciu. Za posledných 10 rokov sa na Slovensku uskutočnilo mnoho projektov a aktivít v tejto oblasti, spomenieme preto aspoň niekoľko najvýznamnejších organizácií a iniciatív. Ľudia proti rasizmu Organizácia Ľudia proti rasizmu je asi najaktívnejšie združenie v boji proti extrémizmu na Slovensku. Od svojho vzniku v roku 2003 sa zaoberá najmä týmito aktivitami: • Expertízy a monitorovanie rasistických prejavov na Slovensku. • Bezplatná právna pomoc obetiam rasizmu, rasovo motivovaných útokov alebo akejkoľvek formy diskriminácie. • Kultúrne a športové podujatia zamerané na šírenie antirasistických myšlienéok či na prezentáciu odlišných kultúr a národností. • Vzdelávanie s ohľadom na otázky rasizmu, totalitných politických systémov či diskriminácie. • Eliminácia rasistických prejavov v športe. Misiou tejto organizácie je „„vytváranie tolerantnej, otvorenej a multikultúrnej spoločnosti, ktorá rešpektuje ľudské práva a individualitu každého človeka bez rozdielu pohlavia, rasy, národnosti, náboženstva, sexuálnej orientácie, veku, či vzdelania.“ V počiatkoch svojej existencie realizovali Ľudia proti rasizmu prvé výrazne kampane proti rasizmu a xenofóbii. Niektoré z nich boli natoľko kontroverzné, že vyvolali širokú spoločenskú diskusiu. Na túto tradíciu nadviazalo združenie po viacerých rokoch s kampaňou Syndróm Róm, ktorú spustilo v apríli 2012. Táto mimovládna organizácia vydala aj niekoľko zásadných publikácii ako napríklad Mýty a predsudky (2005); Rasistický extrémizmus v Slovenskej republike (2005) alebo Správa o prejavoch rasizmu, antisemitizmu, nacionalizmu, neonacizmu a ďalších typoch intolerancie na futbalových štadiónoch (2010). Združenie je veľmi aktívne aj v organizovanií verejných podujatí a protestov, ako bola napríklad masová demonštrácia po zavraždení Daniela Tupého v roku 2005. Nadácia otvorenej spoločnosti – Open Society Foundation Sorosova nadácia sa na Slovensku venuje téme extrémizmu už viac ako 5 rokov. Za tento čas sa stala jedným z kľúčových aktérov v tejto oblasti a iniciovala viacero dôležitých projektov a aktivít. Realizuje program Hate crimes – Extrémizmus, v rámci ktorého sa venuje aktivitám, ktorých cieľom je potláčanie prejavov intolerancie a nenávisti v spoločnosti. Zúčastňuje sa na tvorbe a implementácii politík, vytváraní priestoru pre expertnú ako aj celospoločenskú diskusiu. Zároveň spolupracuje a grantovo podporuje aj ďalšie organizácie. Nadácia otvorenej spoločnosti vydala v roku 2010 metodickú príručku Nemaj trému z extrému, ktorá poskytuje základné informácie o extrémizme, jeho druhoch a aktivitách extrémistických skupín na Slovensku. Je určená učiteľom ako pomôcka pri vzdelávaní. Nadácia opakovane podporila vznik správ o plnení bezpečnostnej politiky v oblasti extrémizmu. V roku 2011 realizovala výskum verejnej mienky o pravicovom extrémizme na Slovensku (v spolupráci s Centrom pre výskum etnicity a kultúry). V súčasnosti rozbieha projekt Vym@ž nenávisť, ktorý sa zameriava na kybernetický extrémizmus. Nadácia otvorenej spoločnosti v posledných dvoch rokoch začala novú tradíciu pod názvom projekt.nežná, ktorý je odpoveďou na rôzne verejné akcie organizované pravicovými extrémistami pri príležitosti vzniku vojnovej Slovenskej republiky (14. marec).

73

Dosť bolo ticha Dosť bolo ticha je asi najvýraznejšou pravidelnou kampaňou proti neonacizmu a pravicovému extrémizmu. Od roku 2012 sa táto kampaň koná každoročne v období výročia vzniku vojnovej Slovenskej republiky (14. marec). Podľa organizátorov je táto kampaň: „reakciou a kultúrnym protipólom proti naci(onali)stickým oslavám, kedy našimi ulicami pochodujú neonacisti a pohrobkovia slovakštátu a vzývajú hanebný režim, ktorý bral vlastným občanom základné ľudské práva aj životy. Súčasťou voľnej a apolitickej občianskej reakcie sú podujatia, kde na rozdiel od lacných hesiel vyjadrujeme prostredníctvom kultúry svoje NIE fašizácii Slovenska.“

3.4.8. Prejavy extrémizmu proti migrantom Problematike prejavov extrémizmu a rasovo motivovanej trestnej činnosti proti migrantom sa na Slovensku nevenuje takmer žiadna špecifická pozornosť. Migranti a cudzinci nie sú osobitne spomínaní v jednotlivých koncepciách, správach a analýzach. Získať relevantné údaje o výskyte rasovo motivovaných útokov proti cudzincom je takmer nemožné. Avšak organizácie, ktoré s migrantmi a utečencami pracujú, uvádzajú, že veľká časť ich klientov sa s rôznymi prejavmi xenofóbie stretla, niektorí opakovane. Zaujímavé sú však viaceré štúdie o postojoch verejnosti k rôznym menšinovým skupinám, vrátane cudzincov, ktoré vypovedajú aj o miere latentného rasizmu a xenofóbie na Slovensku. Napríklad reprezentatívny výskum agentúry FOCUS pre IOM – Medzinárodnú organizáciu pre migráciu, ktorý sa uskutočnil v roku 2009, odhalili tieto zistenia: • Takmer 45% respondentov je presvedčených, že „Slovensko je krajina Slovákov a tak by to malo zostať,” a “V našom meste / našej dedine by nemali žiť ľudia, ktorí sa kultúrne odlišujú. Spôsobilo by to samé problémy.“ • Vyše 50% ľudí si dokonca myslí, že „Ak sa cudzinci žijúci na Slovensku neprispôsobia Slovákom, mali by byť obmedzené ich práva.“ • 40% respondentov tiež uviedlo, že majú skôr zlé skúsenosti s cudzincami. Tento výskum ilustruje aj najrozšírenejšie mýty o cudzincoch a migrantoch na Slovensku, medzi ktoré možno zaradiť: • Na Slovensku žije vysoký počet cudzincov. • Cudzinec na Slovensku je utečenec. • Cudzinci sú ekonomickou záťažou pre štátny rozpočet. Štátny rozpočet sa môže dostať pod veľký tlak pre vyplácanie vysokých sociálnych dávok cudzincom. • Cudzinci berú pracovné miesta Slovákom. • Cudzinci rozširujú nebezpečné choroby. • Slovensko ako chudobná krajina je pre cudzincov stále len nezaujímavá a tranzitná, nie cieľová krajina. • Kriminalita cudzincov môže postupne narastať. Napriek spomínanému nedostatku údajov o prejavoch extrémizmu proti cudzincom a migrantom, situácia by sa mohla už čoskoro zmeniť. V súčasnosti sa rozbieha rozsiahly výskum o skúsenostiach migrantov s rôznymi formami diskriminácie, ktorý realizuje IOM – Medzinárodná organizácia pre migráciu. Výskum by mal zhromaždiť osobné skúsenosti niekoľkých stoviek cudzincov žijúcich na Slovensku a tým poskytnúť aj pomerne obsiahle a štruktúrované informácie aj o prejavoch nenávisti voči cudzincom.

3.4.9. Situácia obetí trestných činov z nenávisti na Slovensku Vo všeobecnosti možno povedať, že situácia obetí násilných trestných činov na Slovensku je komplikovaná. Existuje len veľmi málo podporných služieb pre týchto ľudí. Jednou zo špecializovaných organizácií je združenie Pomoc obetiam násilia, ktoré má viacero pobočiek po celom Slovensku. Každý rok rieši táto organizácia vyše 1000 prípadov, avšak vo svojich správach nespomína osobitne obete násilných činov z nenávisti, a preto možno predpokladať, že netvoria veľkú časť ich klientov. 74

Ako už bolo spomínané vyššie, problematike rasizmu a xenofóbie sa na Slovensku najviac venuje organizácia Ľudia proti rasizmu, ktorá poskytuje aj bezplatnú právnu pomoc. Na východnom Slovensku pôsobí organizácia Poradňa pre občianske a ľudské práva, ktorá sa zameriava najmä na prípady diskriminácie a rasovo motivovanej trestnej činnosti voči Rómom.

4. VYHODNOCENÍ SEMINÁŘŮ A POSTOJŮ STUDENTŮ – CO SE POVEDLO A CO NE 4.1. Vyhodnocení seminářů v Německu Důležitou částí tohoto projektu byly semináře pořádané na školách, určené žákům mezi 14-16 lety. V každé z účastnických zemí by mělo být uspořádáno celkem 20 seminářů. Do uzávěrky této publikace jsme stihli uspořádat polovinu seminářů v Sasku. Tato kapitola přináší některé výsledky našeho interního vyhodnocení. V Sasku jsme se zaměřili na dvě hlavní formy seminářů. Kratší forma trvá dvě vyučovací hodiny (1,5 h), delší 6 vyučovacích hodin (4,5 h). Minulý rok vypracovala KBS několik vzdělávacích modulů zaměřených na různé otázky, které jsme mohli zkombinovat podle přání a potřeb dotyčné cílové skupiny. Hlavními tématy jsou předsudky, diskriminace, migrace, rasismus a zkušenosti s rasismem nebo pravicovým extremismem v Sasku (organizace, symbolika, hudba). Všechna tato témata jsou připravena formou nejrůznějších metod (přednáška, malé pracovní skupiny, diskuze, audio / video, a podobně). Všichni partneři se na začátku projektu shodli na dvojím způsobu evaluace nebo získávání informací od účastníků. Tím prvním byl dotazní složený z deseti otevřených otázek, které nám měly umožnit získat informace o již existujících znalostech žáků a o jejich předsudcích před seminářem. Na seminářích v Sasku jsme v několika případech neměli dostatek času, aby žáci tyto dotazníky vyplnili, což nám nedovoluje žádné obecné připomínky. Následující poznámky nechť poskytnou čtenáři malý vhled do názorů žáků81: • • • • • • • • •

studenti si pravicový extremismus jasně spojují s rasismem, násilí proti cizincům a s (neo)-nacistickou symbolikou (hitlerovský pozdrav, skinheadi) většina žáků nezná žádnou další extrémně pravicovou organizaci, kromě NPD překvapivě pro nás, většina žáků uvádí, že nebylo zatím konfrontováno s pravicovým extremismem studenti cizí státní příslušnosti sami oznámili svou zkušenost s pravicovým nebo rasově motivovaným násilím naprostá většina studentů odsuzuje pravicový extremismus většina žáků popisuje Vietnamce jako nesympatické a na druhé straně barevné lidi jako sympatické názory jsou často velmi rozdílné; studenti nevidí žádnou spojitost mezi pravicově extremistickými idejemi a jejich vlastními názory naprostá většina žáků si je vědoma nelehké pozice cizinců v Německu a ráda by je více podpořila studenti mají stále mnoho přesudků o cizincích; cizinci jsou často vnímáni jako zločinci; několik studentů navrhlo, že by otevřeli německé hranice pouze kvalifikovaným cizincům.

Druhý způsob vyhodnocování proběhl po seminářích v podobě dotazníku se sedmi možnými odpověďmi, které mohly být ohodnoceny od jedné (nejlepší) do sedmi (nejhorší). Odpovědi jsme dostali od všech žáků, proto je můžeme více přiblížit. Nejlepší výsledky byly u otázek týkajících se interaktivity seminářů. Žáci uvedli, že jejich otázky byly zodpovězeny (1,84) a že měli dostatek prostoru k diskusi (2,22). Studenti taktéž ocenili dobrou známkou využití různých metod (přednáška,

81 Je zapotřebí zde zopakovat, že všechny tyto poznámky jsou založeny na malém počtu odpovědí a nemohou být tedy zobecněny.

75

audio /video atd.) (2,29). Další otázky nám měly ukázat, zdali jsou semináře pro studenty přínosné. Nemyslí si, že by se naučili něco užitečného pro jejich školní vzdělávací proces (2,95), semináře však proběhly v souladu s jejich zájmy (2,52) a očekáváními (2,67). Známka u otázky, zdali semináře stály za účast, byla poměrně nízká (2,76) ve srovnání s dalšími odpověďmi. V poslední otázce měli studenti napsat, co se jim na seminářích nejvíce líbilo. Odpovědi potvrdily výše zmíněné závěry – ocenili možnost pokládat otázky, diskutovat, dát najevo svůj názor a dozvědět se zajímavé informace. Počet seminářů a jejich různé nastavení nám nedovoluje podat obecné návrhy či doporučení. Semináře nám však rozhodně poskytly možnost otestovat nové přístupy a metody. Aby je mohli použít i ostatní, rozhodli jsme se představit interní kvalitativní analýzu jednoho z našich seminářů. Seminář se uskutečnil ve škole v Borně s 25 žáky mezi 14-16 lety a byl veden dvěmi přednášejícími (muž a žena, oba kolem 30 let). Témata semináře byla neonacismus, rasismus, migrace. Plánovaný program: 1. vyučovací hodina (45 minut) – představení, první dotazník 2. vyučovací hodina – tichá diskuze (co je neonacismus, kde jsem se s tím setkal / setkávám) 3. vyučovací hodina – interaktivní diskuze (neonacistická ideologie s praktickými příklady) 4. vyučovací hodina – interaktivní proces definice rasismu 5. vyučovací hodina – informativní hra o následcích rasismu ve společnosti 6. vyučovací hodina – možnosti občanské odvahy, vyhodnocení, druhý dotazník Po třetí vyučovací hodině se musí program kvůli některým složitostem změnit (vysvětlíme později). Téma rasismu bylo zrušeno. Místo toho jsme strávili více času s tématem prvky neonacistické ideologie a možnosti občanské odvahy. Zde jsme zvolili metodu krátkého filmu, po němž následovala diskuze. Zde jsou některé obecné poznámky: • Skupina byla příliš velká a školní třída příliš malá pro naše účely. Program měl být lépe připraven ve spolupráci se sociálním pracovním prostředím školy. • Studenti nebyli zvyklí pracovat v interaktivních nebo „volných“ seminářích. Příliš mnoho svobody a vlastní iniciativy pro ně bylo poněkud obtížné překonat. Sociální pracovník školy, který se účastnil prvních tří hodin, nicméně uvedl, že byl překvapen, jak aktivní žáci byli. • Plánovaný program byl příliš ambiciózní a kompaktní. Ačkoli jsme se snažili vzít v úvahu, že studenti nemohou porozumět tak složitým tématům, byli jsme překvapeni chybějícími znalostmi a kompetencemi žáků ohledně našich témat a metod. • Po třetí hodině již bylo jasné, že téma rasismu a především interaktivní hra bylo pro tuto skupinu a podmínky (velká skupina, malý prostor) příliš ambiciózní. To nás tedy vedlo ke změně plánu, což sice způsobilo několik nejasností, ale umožnilo nám to úspěšně zakončit seminář. Tento stručný vhled to naší interní evaluace jednoho ze seminářů by měl představit některé překážky, kterým jsme museli čelit. Bylo to však užitečné pro následující semináře a naučilo nás to se na semináře připravit s větší přesností, zejména pokud jde o cílovou skupinu a místo konání. Nicméně zdaleka nejdůležitějším výstupem seminářů pro nás bylo zjištění, že jednodenní semináře nemohou přinést změnu nezávisle na tom, jakou verzi (krátkou či dlouhou) použijeme, pokud témata antirasismu a antidiskriminace nebudou tvořit základní součást každodenního života na škole.

76

4.2. Vyhodnocení seminářů v České republice Součástí mezinárodního projektu Combating Racism, Xenophobia and Extremism in Central Europe, v rámci kterého vznikla i tato publikace, byly rovněž besedy na školách různého typu. Přestože nikdo z realizátorů projektu není příznivcem jednorázových besed, zvolili jsme tento formát hlavně z důvodu získání informací o tom, co o daném problému žáci a studenti vědí, jaké jsou jejich postoje a názory a které metody práce jsou účinné a zároveň pro žáky a studenty zajímavé. Tyto informace nám poslouží k přípravě dalších dlouhodobých vzdělávacích programů. Každý z účastníků besed vyplnil před samotnou besedou dotazník, který mapoval postoje a znalosti v oblasti extremismu a po besedě krátký evaluační dotazník, který nám měl dát vodítko k tomu, co žáky a studenty zaujalo a co je baví, jestli jim vyhovoval formát besedy, nebo jak se jim líbil výkon lektora. Celkem se besed zúčastnilo 21 tříd převážně 9. ročníků základních škol. Co se týče znalostí žáků základních škol o extremistických symbolech nebo skupinách, je dle našeho názoru pozitivní, že neznají většinou ani symboliku (až na nejznámější symboly jako je třeba hákový kříž) ani konkrétní extremistické skupiny. Vzhledem k tomu, že extremisté cílí svou propagandou na mladé lidi, je pozitivní, že drtivá většina zůstává vůči těmto snahám imunní. Nedá se ovšem říct, že jsou žáci imunní i vůči rasistickým a xenofobním názorům, které k nim však neproudí z extremistických skupin, ale bohužel z rodin a médií, jak sami přiznávají. V každé třídě a v každé besedě se žáci projevovali rasisticky, nebo spíše „anticigánsky“ i xenofobně. I když jsme se na besedách cíleně vyhýbali romské problematice, vždy na ni přišla řeč. Žáci nepovažují Romy za občany ČR a pohlížejí na ně jako na cizince. I když mají ve svém kolektivu romské žáky, v problematice Romů generalizují a používají paušalizující a populistické vyjadřování. Romy vidí jako kriminálníky a osoby, které nechtějí pracovat a zneužívají sociální dávky. Dle našeho názoru na školách dostatečně nefungují programy prevence rasismu a výchova k toleranci a současné mainstreamové odsuzování Romů tyto programy zcela zastiňuje. Co se týče xenofobního smýšlení, mají opět žáci postoje spíše naučené z rodinného prostředí a médií. V besedách jsme se snažili vyvracet zakořeněné mýty spojené s cizinci, a proto jsme nejdříve chtěli vědět, co si žáci o cizincích myslí. Zajímavé je, že žáci nemají reálnou představu o tom, kolik cizinců v ČR žije a nejčastěji tipují, že kolem dvaceti procent. Na přímou otázku, kdo se cizinců bojí nebo je nemá rád, se většinou ve třídách nikdo nepřihlásil. Otázku jsme tehdy modifikovali a ptali se, jaké jsou podle nich důvody k tomu, že někdo nemá rád cizince nebo se jich bojí. V odpovědích jasně převládala fráze, že cizinci berou Čechům práci (zmínili ji všechny třídy a většinou hned jako první důvod), dále zmiňovali terorismus, odlišné zvyky a náboženství a kriminalitu. V diskusi však bylo mnohem snazší vyvrátit tyto obavy

77

z cizinců, než se snažit pozměnit postoje žáků vůči Romům. V oblasti politického extremismu se však žáci nevyznají. Až na výjimky nerozlišují mezi pravicovým a levicovým extremismem, kromě Dělnické strany (sociální spravedlnosti) žádné jiné subjekty neznají a nevědí ani, co je cílem extremistů. S tímto pojmem si nejvíce spojují pojmy násilí, rasismus a nebezpečí. Hodnotí ho jasně negativně a za jeho projevy považují nejčastěji pořádání demonstrací a bitky s policií. Forma a obsah besed byl žáky hodnocen v evaluačních dotaznících pozitivně. Nejčastěji žáci kladně hodnotili fakt, že mohli o různých otázkách otevřeně diskutovat, a že se jim dostalo odpovědí na jejich otázky. Jak napovídají i pedagogické příručky, žáci oceňují multimediální prezentace, hry nebo video. K upoutání pozornosti k tématu nestačí jen působivý výklad, ten musí být doplněn právě využitím multimediálních prostředků. S kladným hodnocením jsme se však nespokojili a sami jsme na besedách cítili, že některá témata jsou pro žáky zbytečná a jiná by potřebovala zdůraznit. Z našich zkušeností vyplývá, že primárním problémem není politický extremismus, ale obecně rasistické a xenofobní naladění velké části české veřejnosti a preventivní programy by se neměly soustředit na extremismus jako takový, ale spíše na témata, která extremisté zneužívají ke svým účelům. Díky zkušenostem z pilotních besed připravíme dlouhodobý preventivní program pro žáky základních škol, který nebude zaměřen primárně na problematiku politického extremismu, ale bude dlouhodobě žáky ovlivňovat směrem k aktivnímu občanství, bude zdůrazňovat výhody demokratického systému oproti různým druhům totalitních či totalitárních režimů, a interaktivní, zábavnou a sebezkušenostní formou bude ovlivňovat jejich postoje vůči nejrůznějším, nejen etnickým minoritám. Budeme klást důraz i na kritické přijímání informací z médií a jejich vyhodnocování, ověřování a třídění.

4.3. Vyhodnocení seminářů v Maďarsku V roce 2011 a 2012 jsme uskutečnili 21 seminářů v jedenácti školách pro více než tři sta studentů ve věku od 14 do 18 let. Navštívili jsme především střední školy v kraji, kde jsou pravicová extremistická hnutí aktivnější a mají větší podporu u místních obyvatel. Severovýchodní regiony Maďarska jsou nejchudšími částmi země. Nezaměstnanost je zde relativně vysoká a průměrná úroveň vzdělání je nižší než v ostatních maďarských regionech. Zvolili jsme interaktivní formy seminářů, které jsou založeny na dramatických hrách a aktivních diskuzích mezi účastníky. Každý seminář trval 90 minut a věnoval se okruhům témat zaměřených na stereotypy, předsudky, přistěhovalectví a xenofobii. V začátcích jsme měli s učiteli i školami velmi pozitivní zkušenost. Je však pravda, že jsme navštívili pouze ty školy, které zareagovaly na naši nabídku. Z dřívějších projektů a seminářů máme zkušenosti i se školami, ve kterých tato témata učitelé ignorovali nebo byli dokonce rasističtí a ztěžovali nám naši práci. V současné době se však setkáváme pouze s lidmi, kteří nám pomáhají a podporují nás. Studenti měli obecně o problematiku zájem a na seminářích byli aktivní. Devadesát minut však není dlouhá doba, aby získalpodrobnější informace o problematice a aby mohlo dojít ke změně jejich názorů. Byla to však dostatečná doba na to, abychom si poslechli názory studentů a zjistili, jaké mají o těchto tématech povědomí. Většina studentů v regionu je o těchto otázkách velmi málo informována narozdíl od stejně starých studentů v Budapešti. Tato sociální témata v národních učebních osnovách kompletně chybí. Je pravda, že studenti by si tyto informace mohli vyhledávat sami, ale pouze malá část z nich čte zprávy na internetu nebo noviny, a ještě méně jich sleduje seriózní informační kanály. V rámci svých rolí studenti jednali velmi tolerantně, ale v následujících diskuzích jsme se setkali s mnoha argumenty, které již tak tolerantní nebyly. Je obvyklé, že počet přistěhovalců v zemi nadhodnocují, neznají rovněž rozdíl mezi uprchlíky a migranty a domnívají se, že cizinci zneužívají sociálního systému Maďarska. V osobní rovině mají k přistěhovalcům negativní přístup, na druhou stranu se na globální trendy dívají jako na příležitost studovat a pracovat v zahraničí. Studenti nebyli informovaní o aktuálních politických otázkách a měli pouze velmi základní znalost o extremistických hnutích, skupinách a aktivitách. Pro zvýšení efektivity těchto seminářů doporučujeme docházet do škol častěji, navštěvovat skupiny opakovaně a pokračovat v započaté práci. Během roku by bylo velmi užitečné mít přinejmenším osm až deset seminářů, které by se věnovaly jednotlivým dílčím tématům. Dále navrhujeme, aby byla při rozhovorech zachována neutralita. Studenti jsou více upřímní, když nezdůrazňujeme své názory, ale naopak je podněcujeme k diskuzi. Prostřednictvím her a aktivit ovlivňujeme jejich názory, ale v každém případě je lepší, když skupina studentů sama nalezene upřímné odpovědi na dané otázky.

78

5. ZÁVĚR Naše poznatky z realizační části projektu Boje s rasismem, xenofobií a extremismem ve Střední Evropě zahrnují jak pozitivní, tak i negativní zprávy. V prvé řadě přistěhovalci z České republiky, Maďarska a Slovenska nejsou v centru pravicových extrémistů z našich zemí. Existují odlišné důvody pro tyto závěry. Jeden důležitý z nich je, že imigranti reprezentují v České republice, Maďarsku a Slovensku pouze malé procento z celkové populace. Nejsou příliš vidět, jen zřídka jsou objektem veřejných debat, a proto zůstávají do značné míry stranou pozornosti extrémistů. Rovněž jsme zaznamenali, že studenti z přistěhovaleckého prostředí jsou velmi dobře přijímáni ve školních třídách. Čím déle žijí v hostitelské zemi, tím méně jsou patrné rozdíly mezi nimi a rodilými občany. Na druhou stranu jsou společností ve všech třech středoevropských zemích velmi negativně přijímáni studenti romského původu. Mohli jsme jasně vidět otevřené rasistické postoje mladých lidí proti Romům ve školních třídách, malé nebo žádné pochopení pro jejich původ a diskriminaci. Mnoho žáků se dokonce domnívalo, že Romové jsou cizinci. Dále jsme dospěli k názoru, že jednorázová přednáška o pravicovém extremismu je velmi užitečná, ale není dostatečná. Je zapotřebí více, a to nejméně 3 přednášky včetně témat o demokracii, lidských právech a kulturních odlišnostech. Je zapotřebí se poučit rovněž z historie, abychom lépe pochopili nebezpečí rasismu, extremismu a xenofobie. V neposlední řadě projekt přinesl vynikající příležitost porovnat dobré a špatné praktiky při prevenci a potlačování pravicového extremismu, rasismu a xenofobie v Německu, České republice, Maďarsku a na Slovensku. Preventivní programy s podporou mnoha institucí vybudované v Německu je důležité vytvořit rovněž ve středoevropských státech. Na druhou stranu úspěšný postup České republiky při potlačení pravicových extrémistů je též pozoruhodný. Proto doufáme, že tato kniha se stane užitečným nástrojem pro profesionály a tvůrce politik po celé Evropě.

79

Spolufinancováno programem Základních práv a občanství Evropské unie

ISBN 978-80-905255-0-4

80