BIVŠ. Studijní příručka pro prezenční studium. Ing. Tomáš Marek

BIVŠ

Studijní příručka pro prezenční studium Ing. Tomáš Marek

Praha 2011

RFF1- 2011 – BIVŠ- Ing. Marek

2


Obsah Kapitola 1. Analytická a plánovací činnost 1.1. Pozice podniku při podnikání 1.2. Analýzy vnějšího a vnitřního prostředí 1.3. Strategie a cíle, etapy plánování, zpětná vazba 1.4. Charakteristika finančního managementu 1.5. Otázky 1 Kapitola 2. Informace pro finanční řízení 2.1. Informace, účetnictví, principy rozpočtování 2.2. Finanční analýza dosavadního rozvoje a prognózy 2.3. Metody finanční analýzy 2.4. Cash-flow, formy jeho zjišťování 2.5. Otázky 2 Kapitola 3. Finanční zdroje podniku 3.1. Struktura finančních zdrojů v podniku 3.2. Nákladovost vlastního a cizího kapitálu 3.3. Řízení struktury kapitálu a její optimalizace 3.4. Úvěry bankovní a dodavatelské, výhody a rizika 3.5. Alternativní zdroje financování podniku 3.6. Peněžní a kapitálové trhy a jejich využití 3.7. Otázky 3 Kapitola 4. Finanční plánování 4.1. Přínosy a postupy při finančním plánování 4.2. Výstupy finančního plánování 4.3. Dlouhodobý finanční plán a jeho výstupy 4.4. Krátkodobý finanční plán a jeho výstupy 4.5. Plánování výnosů, nákladů a hospodářského výsledku 4.6. Projektové plánování a řízení 4.7. Otázky 4 Kapitola 5. Metody využívané v řízení firemních financí 5.1. Řízení investiční činnosti 5.2. Ekonomické vyhodnocení investičního projektu 5.3. Využívání controllingu 5.4. Řízení rizik (risk management) 5.5. Otázky 5 Seznam příloh Příloha č. 1 až 6 Literatura

5 5 8 12 16 18 19 19 26 29 30 32 33 33 36 38 44 46 50 53 54 54 58 60 60 63 65 69 70 70 71 73 74 77 78 79 92

3

RFF1- 2011 – BIVŠ- Ing. Marek Seznam vyobrazení (obr.): 1 – základní schéma vztahů v podniku ……………………………………………………. 6 2 – princip trojúhelníku v kruhu 3 – okruhy sběru informací 4 - schéma druhů podmínek podnikání 5 - schéma charakteristik umisťování podle produktu ……….…………………..11 6 – schéma finančních toků podniku 7 - postupové kroky strategického řízení 8 – přehled třídění a možných strategií ze SWOT analýzy 9 – základní vztahy a reakce na umístění produktu na trhu 10 - hlavní součásti finančního managementu ……………..……………….……..…17 11 – zapojení práce s informacemi do procesu podnikání 12 - varianty režimů využívání informačních zdrojů 13 – demonstrativní časové členění okruhů informací 14 – uspořádání hlavních informací z účetnictví do výkazů 15 – znázornění údajů zpracovaných výkazem zisku a ztrát ……………………22 16 - vstupy a výstupy výkazu zisku a ztrát 17 – schéma stupňů využití informací 18 - komplexní schéma přístupu k analytické činnosti 19 – vliv běhu času na spolehlivost informací 20 – orientační členění metod finanční analýzy ……………………………………....30 21 – strukturální schéma zdrojů financování 22 – rozvinuté schéma základního vztahu 23 – podnik se na trhu prezentuje produktem 24 – základní prvky rozvahy 25 - analýza nákladovosti kapitálu …………………..…..……………………….…….37 26 - charakteristiky kapitálu (pasiv) 27 – schéma zobrazení zlatého bilančního pravidla 28 – zobrazení konzervativního financování v rozvaze 29 – zobrazení agresivního financování v rozvaze 30 - varianty pari pravidla …………..……….……………………………………… …...…….41 31 – růstové pravidlo 32 – schéma funkce finanční páky 33 – hotovostní cyklus 34 – emise dluhopisů jako zdroj cizího kapitálu 35– finanční leasing.………………………………………………. ……………………………… 47 36 – burzy podle předmětu obchodování 37 – rozdělení certifikátů dle jejich zaměření 38 – pozice finančního plánu, jeho vstupy i výstupy 39 – schéma hlavních částí finančního plánu 40 – krátkodobý finanční management ……………………………………………………61 41 - metodika projektového plánování a řízení 42 - příklad kalkulačního listu projektu zakázky 43 – hlavní okruhy(druhy) podnikových investic 44 - dynamické metody hodnocení IP 45 – dvojí možný dopad rizika ………………………………………………………………….81 46 – souvztažnost poklesu efektivity a růstu rizik (a naopak) 47 – schéma postupu práce s riziky

4


Motto kurzu: „Každá věc, idea děj či stav, má svoji příčinu a velmi pravděpodobně i důsledek. Vše existuje a děje se v nějakých souvislostech. Účelem studia je poznávat tyto souvislosti a zasahovat do nich v zájmu dosažení žádoucího účinku.“ (Marek)

Kapitola 1. Analytická a plánovací činnost

1

Obsahem této části je vymezení základních faktorů působících v rámci podnikání, včetně jejich diferenciace a významu. Vedle vnějších vlivů vysvětlit význam vnitřního prostředí, zejména organizace a práce s informacemi. Důraz je položen na analytickou stránku procesů. Cíl: Student si osvojí základní pojmy a jejich vzájemné vztahy tak, aby pochopil praktickou stránku podnikání, význam trhu i nutnosti získávání informací pro dosažení racionálního postupu při vybavování podniku majetkem i kapitálem. Klíčová slova: kapitál, produkt, trh, zhodnocení, informace, mikrookolí, strategie, analýza.

1.1. Pozice podniku při podnikání 1.1.1. Řídící a komunikační struktury podniku Podnik je podle zákona „věc hromadná“, zpravidla právnická osoba a sestává se z lidí, věcí, různých vztahů, práv a závazků, kapitálového vybavení atd., a to vše v neustálém pohybu. Jako celek vše je podřizováno vytýčenému cíli jak v rovině dlouhodobé (strategické), tak operativní. Je tedy nutno vše řádně zorganizovat. Tím cílem je zhodnocování vloženého kapitálu, a to jak dosahováním zisku, tak zvyšováním hodnoty podniku jako takového. Přitom jde souběžně o nárůst hodnoty finanční i nefinanční. Organizační schéma firmy se bude lišit případ od případu podle velkosti, zaměření, stanovených cílů, rozmístění pracovišť v objektech atd. Je ovšem možno vysledovat zásady mající obecný význam, a i když lze některá pracoviště slučovat, nebylo by dobré jejich agendy zcela pominout. V praxi se setkáváme s tím, že malé firmy potřebu plnohodnotného záběru při řízení často podceňují. Vedení zapomíná na to, ani u malé firmy potřeba příslušných řídících činností nezaniká, pouze musí být řešeny sice s maximální úsporností, ale s plnou funkčností. Pro prvotní představu o organizaci lze konstatovat, že podnik má mít vrcholovou řídící část, útvary přenášející rozhodnutí, pokyny, pobídky a přijatá pravidla do sféry výkonu, dále výkonnou část, část zabezpečovací (vnitřní službu - logistiku) a část zajišťující kontrolu a zpětnou informační vazbu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsme vynechali obchodní pracoviště, ale to je zpravidla součástí vrcholové řídící části. Schematicky to lze zobrazit takto: 5


Vrcholová řídící část

Přenosový útvar 1

Útvar výkonný 1 Útvar výkonný 2

Útvary obchodu, expedice a logistiky

Přenosový útvar 2 ….

Útvar výkonný 3…

Útvar kontroly, zpětná vazba

výstupy Obr. 1 - Základní schéma vztahů v podniku

Přes důležitost organizační struktury podniku nesmíme zapomínat, že podnik jsou především lidé. Lidé rozhýbou stroje, lidé vytváří produkt (vývoj i realizace), lidé uzavírají smlouvy a nakládají s finančními prostředky. Bez kvalitních zaměstnanců a manažerů, bez koncepčnosti řízení lidských zdrojů, bychom to s podnikem příliš daleko nepřivedli. Současně s budováním organizační struktury je třeba věnovat značnou pozornost vytváření vnitropodnikových komunikačních cest přenosu sdělení (pokynů, příkazů, informací, hodnocení apod.). Komunikace musí být:  vertikální, tj. obrazně shora dolů (směrnice, pokyny, rozhodnutí, příkazy),  vertikální - nahoru (zpětná vazba, vyhodnocení akcí, kritické postřehy, sdělení o problémech, controlling, reporting).  horizontální – útvary na stejné úrovni jsou zpravidla nuceny (povinny) spolupracovat, protože na sebe tak či onak navazují, měly by svou práci a záměry koordinovat. Vedle kvalitní organizace a řídících procesů představují vhodně volené vnitropodnikové finanční nástroje významné posílení motivací pracovníků. Tyto nástroje však musí fungovat oboustranně – výhoda, když pracovník napomůže úspěchu a nevýhoda, když naopak pracovník selže. I sebelepší organizační schéma firmy by nebylo k ničemu, pokud by se je nepodařilo naplnit správnými lidmi. 1.1.2 Princip trojúhelníku v kruhu Základní smysl podnikání, naplňovaný dosahováním zisku a zvyšováním finanční i nefinanční hodnoty podniku, podléhá příčinným souvislostem. Určujícím místem pro dosažení cíle (úspěchu) je TRH. Tam tedy směřujeme. Na trh musíme přijít s nějakým produktem, a to takovým, který je v dané době (čase) poptáván, respektive zákazníci jsou ochotni jej přijmout 6


a tudíž i zaplatit. Místem vytváření produktu je PODNIK. Podnik tedy musí v daném čase splňovat podmínku schopnosti efektivně vytvořit produkt, který chce na trhu nabízet. Podnik se skládá z majetku a určitého okruhu práv a povinností. Majetek je třeba pořídit a udržovat v činnosti, práva a povinnosti sebou nesou finanční potřebu, případně též finanční nároky. Všechny tyto náležitosti je nutno profinancovat. K tomu slouží KAPITÁL.

PODNIK ČAS

KAPITÁL

TRH

Obr. 2 – princip trojúhelníku v kruhu

Všechna tři významová hlediska se nutně odehrávají v čase (zobrazení kruhem je zjednodušení, spíše by mělo jít o spirálu). Svůj čas zabere proces přípravy (kvalifikace, výrobní orientace, kvalita výrobku, fyzická či duševní úroveň atd.). Správný čas také nevznikne jen tak sám od sebe, je třeba získat potřebné informace a co nejlépe jich využít (v zápase o stádo laní stejně jako v zápase o místo na trhu). Podmínka správného místa je též snadno k pochopení. Samozřejmě, že i zjišťování, které místo je to správné, zabere svůj čas. Přitom nelze vyloučit, že na tom správném místě se nás (konkurentů) sejde více. Potom je důležité, zda budeme první nebo mezi několika prvními nebo v houfu opozdilců. Postavíme-li na první místo smyslu podnikání zvyšování tržní hodnoty podniku (bez ohledu na to, zda jej chceme někdy prodat), tak to ve svých důsledcích znamená, že finanční řízení podniku bylo orientováno na dlouhodobé vykazování atributů finančního zdraví: zhodnocování vloženého kapitálu tvorbou zisku solventnost – tedy bezproblémové splácení svých závazků vytvářet bezpečné předpoklady pro pokračování podnikání i v budoucnu. K těmto zásadním cílům pak můžeme přiřadit odvozené (a podmiňující) úkoly, jako jsou zejména: zajistit plánovaný hospodářský výsledek podniku dodržovat plánované limity nákladů u jednotlivých provozů i za celek včas zavádět nové (inovované) produkty racionalizovat skaldu a snižovat hodnotu zásob.

7


1.2. Analýzy vnějšího a vnitřního prostředí Předchozí jednoduché schéma v sobě obsahuje tři hlavní části procesu podnikání. Tyto okruhy jsou nejen vzájemně propojené, ale každý z nich obsahuje řadu dílčích vztahů, dějů a stavů, z nichž mnohé jsou ovlivnitelné chováním podniku. Nemálo je i těch, které jednotlivý podnik (podnikatel) přímo ovlivnit nemůže, i když se ho v té či oné míře dotýkají, případně dotýkat mohou. Protože nic nelze úspěšně provádět bez dostatečného spektra informací, je evidentní, že potřebujeme získávat informace o každém z uvedených okruhů jako takovém a souběžně též o existujících i možných budoucích vztazích mezi nimi.

Informační toky

Vlivy a vztahy

kapitál

Vlivy a vztahy

podnik

trh

Soustřeďování informací Obr. 3 – okruhy sběru informací

Prakticky to znamená, že potřebujeme znát situaci na trhu (tržní prostředí) a její vliv na možnou úspěšnost podniku. Naopak též možnosti vlivu podniku (jeho produktu) na situaci na trhu. Přiměřeně to platí o organizaci a vybavení podniku (známé vnitřní a vnější informace) a rovněž o kapitálu, kde jde o stanovení výše jeho potřeby a strukturálního členění. V neposlední řadě též o míru jeho dostupnosti a nákladovosti získání, případně i držby. Ve schématu neuvádíme přímý vztah mezi kapitálem a trhem, i když jej zcela nevylučujeme (např. dostupnost kapitálu může být přímo ovlivněna situací na trhu). Vycházíme však z předpokladu, že podstatná část vztahů se bude realizovat v souladu s výše uvedeným nákresem, tedy, že vztahy mezi kapitálem a trhem budou převážně „zprostředkovány“ podnikatelskými subjekty a vytvářenými produkty. Přitom platí, že čím více toho víme o vnějších podmínkách (subjektech a dění v okolí) a také o sobě samých, tím lépe. Sbírání informací by ovšem mělo být cílené a organizované. Chaos rozhodně není žádoucí. Při umisťování podniku hodnotíme vnější prostředí z hlediska ekonomického i geografického. Souhrnným ekonomickým pohledem je zpravidla „tržní potenciál území“, z hlediska geografického pak dostupnost (vybavenost) od potřebných nemovitostí, přes technickou i dopravní infrastrukturu, energie, vztah k životnímu prostředí až k místním zvyklostem, tradicím či kultuře.

8


Do vnějších podmínek zahrnujeme kvalitu a pozici mikrookolí a makrookolí podnik

mikrookolí makrookolí

Obr. 4 – schéma druhů podmínek podnikání

mikrookolí podniku: Mikrookolí podniku je mu „nejblíže“, má na něj bezprostřední a silný vliv, a jeho analyzování by mělo být naprostou samozřejmostí. Analýzu mikrookolí zaměřujeme především na:  nejvýznamnější podniky působící v odvětví (konkurenty) včetně klasifikace jejich významu,  výkonnost odvětví v němž podnikáme – od historie po výhled do budoucna,  citlivost odvětví na změny hospodářské situace,  citlivost odvětví na technologický rozvoj blízkých (substitučních) produktů,  intenzitu stávajícího konkurenčního prostředí a míru nebezpečí vstupu dalších konkurentů (i těch substitučních),  hlavní dodavatele pro dané odvětví – jejich kvalitu, pružnost a také vyjednávací sílu,  hlavní odběratele daného odvětví a jejich vyjednávací sílu,  demografické složení a nákupní priority případných koncových spotřebitelů. makrookolí podniku: Makrookolí vytváří společný a v podstatě jednotný rámec pro podnikání všem podnikatelským subjektům působícím na území daného státu (regionu). Možnost podniku jej ovlivnit je prakticky nulová. Z hlediska finančního řízení a rozhodování podniků je žádoucí sledovat zejména vývoj politického, legislativního a ekonomického okolí. Obecně uznávaná struktura makrookolí je tato:       

politické okolí na státní i regionální úrovni legislativní okolí ekonomické okolí sociální a demografické okolí technologické okolí environmentální okolí geografické okolí

9


Míra významu umístění podniku je individuální. S opatrností trváme na tom, že umístění je významné za všech okolností. Jen příčiny mohou být různé co do druhu a naléhavosti. Při konkrétním projektu se jistě mohou objevit i další hlediska pro úspěšné umístění.

Firma B Firma A

Firma C

Firma D

Obr. 5 - schéma charakteristik umisťování podle produktu

Komentář: Firma s produktem A nebo B nabízí svůj produkt v jednom místě (ve výrobně, provozovně) a je závislá na tom, že se zákazníci za produktem dostaví – rozdíl může být ve vzdálenosti. Jsou buď ze spádového regionu, nebo i zdaleka (třeba i ze zahraničí). To záleží na produktu. V případě firem s produkty C a D se předpokládá jejich transport za zákazníky – rovněž v rámci spádového regionu, nebo do více méně rozsáhlých teritorií. Úměrně k převažujícím charakteristikám bývá řešeno provozní vybavení, organizační uspořádání firmy i její kapitálové zázemí a vnitřní i vnější peněžní toky. U vnitřních podmínek musíme velmi zodpovědně prověřit vlastní kapitálové možnosti a to jak ve sféře vlastního kapitálu, tak kapitálu zápůjčního. Musíme střízlivě odhadnout (spočítat) jakou zátěž nám rozběhnutí firmy (pobočky) způsobí a to jak v intenzitě, tak v čase, kdy se může firma dostat do kladné obratové pozice a jaká je míra rizika, že dojde ke skluzům či zásadnímu selhání. I při největší pečlivosti přípravy nejsou při vstupu na trh „všechny karty na stole“ a to znamená, že určitá míra hazardu v tom vždy zůstane. V našich rukách je, aby byla co nejmenší. Integrální součástí a odrazem vnitřních i vnějších vztahů jsou i podnikové peněžní toky:

10


a) V rámci firmy – odpovídají organizaci firmy a strukturální podobě krátkodobého finančního plánu. Činnost jednotlivých útvarů je naplánována věcně a zastřešena finančním plánem (profinancována). Peníze nemusí doslovně obíhat po firmě, ale jednotliví řídící pracovníci by měli vědět kolik a na co mohou použít. Na druhé straně jak se mají podílet na výnosech firmy (přímo – pokud mají výstupy na trh, nepřímo – pokud dodávají následným pracovištím firmy). Ve vnitropodnikovém účetnictví lze tyto toky systémově zobrazovat až po metodu střediskového hospodaření. Vyššího stupně dosahují zejména u firem zahrnujících více závodů, či firem koncernového typu – mnohdy nadnárodního rozměru. Obecně platí, že čím je podnik větší, tím více je nutné tyto toky řešit a důsledněji plánovat. b) Mezi firmou a okolím – realizují se na vstupech a výstupech z firmy, převážně vůči odběratelům, státním orgánům a jiným subjektům oprávněným ze zákona nebo ze smluv. Obecně se zobrazují v cash-flow. Schéma ilustruje veškeré významné toky v podniku v reálných agregacích a to včetně využívání vlastního i cizího kapitálu.

Cizí

úroky

Daň z příjmů

investor (cizí)

náklady

výnosy

výkony

podnik

kapitál Finanční řízení

Finanční analýza

trh Účetní výkazy

reinvestice

Čistý zisk investor dividendy (vlastní)

Vnější informace

Obr. 6 Schéma finančních toků podniku

(zdroj: J. Sedláček Finanční analýza podniku)

11


1.3. Strategie a cíle, etapy plánování, zpětná vazba 1.3.1. Od záměru k realizaci Strategický přístup k budování a řízení podniku je jedním ze základních předpokladů pro úspěšné podnikání. V obecné rovině jsme si již definovali, že podnik je zřizován za účelem dosahování zisku a postrupného zvyšování jeho majetkové a tržní hodnoty. Toto je ovšem výchozí myšlenka. Na ni musí v konkrétních podnikatelských projektech navazovat to, čemu říkáme podnikatelský plán. Jeho účelem a náplní je prezentovat dostatečně konkrétně, srozumitelně, pravdivě a logicky představy zakladatelů podniku a budoucím zaměření a vývoji jejich podnikání – tedy nastínit koncepci dalšího výoje podniku. Protože již víme, že podnikatelská činnost se realizuje v rámci vnjějšího i vnitřního prostředí, která se snažíme důkladně poznávat a analyzovat, je evidentní, že i podnikatelský plán musí s těmito faktory počítat. Zde již můžeme hovořit o vytváření strategie, jejímž cílem je v reálném prostředí podnikatelské záměry prosazovat a rozvíjet. To je také základním cílem každé podnikatelské strategie i jejích dílčích součástí (technické, finanční, obchodní, personální atd.) Pokusíme se tuto důležitou záležitost zjednodušit pro lepší pochopení i zapamatování k využití v praxi:

výchozí záměr

analýzy prostředí

podnikatelský plán

možné strategie

finanční strategie

marketingová strategie

postupové cíle

volba strategie

střednědobý plán

střednědobý finanční management

krátkodobý plán a finanční management

controlling

zpětná vazba

Obr. 7 – základní postupy strategického řízení

12


Na první pohled je zřejmé, že i toto zjednodušené schéma obsahuje poměrně mnoho dílčích kroků. Každý z jinou barvou zvýrazněných kroků předpokládá rozhodnutí, jež by neměla být prováděna bez potřebných informací a dílčích hodnocení. To konečně potvrzují šipky od políčka „zpětná vazba“, které směřují k jednotlivým krokům podle možných zjištění v procesu controllingu. Připouštějí totiž vznik nutnosti přehodnotit vlivy prostředí a návazně třeba i podnikatelský plán atd. Blíže k jednotlivým krokům: Výchozí záměr – představuje první představy osob hodlajících podnikat (založit podnik, živnost) a tom co by chtěly dělat, kdy, kde, s jakým kapitálem, s jakými očekáváními apod. Analýzy prostředí – jak dříve uvedeno, jde především o seznámení se s vnějším prostředím (okolím), ale také s rozbor předpokládané formy a struktury budoucího podniku. V případě koupě již existující firmy pak analýza vnitřního prostředí vyhodnocuje vhodnost stávající podoby podniku pro záměry nových vlastníků. Podnikatelský plán – jak zmíněno, podnikatelský plán je již konkretizací záměru po vyhodnocení analýz prostředí. K tomu již patří návrh podoby, organizace a základních právních, technických i ekonomických parametrů – samozřejmě včetně finančních. Možné strategie – v drtivé většině případů budeme své možnosti a vlivy prostředí posuzovat ve vícero alternativách. Může ovšem také nastat situace, že od počátku má zadání jen jedno možné řešení. V běžných případech se vyplatí analyzovat dostupné možnosti a vybrat tu nejlepší. Volba strategie – pod pojmem nejlepší si můžeme představit takovou, která představuje náročnost a rizika úměrná k dosažitelným efektům, přičemž pravděpodobnost neúspěchu není odstrašující. Střízlivost a odpovědnost při volbě strategie je nezbytná. Nesmí být „přání otcem myšlenky“ a nesmí se na nic významného zapomenout. Postupové cíle – v podstatě součástí strategie je stanovení postupových cílů. Jde o záměr a určitou prognózu v jednom. Cíle je třeba stanovovat náročné, ale v daném prostředí a vlastních možnostech realizovatelné. Významnou roli hraje i znalost záměrů konkurence. Marketingová strategie – veškeré záměry podniku se realizují na trhu, bez realizace produktu na trhu není podnikání. Poznání tržního prostředí, míru vlastní závislosti, míru možnosti trh sami ovlivnit a též míru schopnosti vytvářet produkt v nezbytné kvalitě, atraktivnosti a efektivnosti vynakládání prostředků – to vše má vliv a musí být součástí tvorby marketingové strategie. Finanční strategie – má dva základní rozměry. První je dán tím, že podstatou podnikání je zhodnocování vložených prostředků, tedy dosahování zisku a navyšování hodnoty podniku. Druhý rozměr je dán potřebu dosahovat trvalé finanční stability, tedy schopnosti řádně a včas hradit své závazky. K tomu řádně a včas přidejme též – bez negativních dopadů do chodu a rozvoje podniku. Proto je třeba strategický přístup. Střednědobý plán – je vlastně aplikací stanovených strategií do chodu podniku. Promítá strategické záměry a přístupy, váže se k organizaci a informačním tokům v podniku, obsahuje

13


finanční plán, plán práce s riziky, marketing, technický i personální rozvoj atd. Podle charakteru podniku a produktů jej sestavujeme na 3 až 5 let (není závazné). Střednědobý finanční management – podstata finančního řízení je v řízení financí a současně v řízení financemi. Jde tedy o realizátora střednědobého plánu vždy s výhledem na několik let dopředu, k čemuž jsou nutné poznávací činnosti vně i uvnitř podniku. Hlídá zajištění finančních prostředků a podmínky pro jejich budoucí efektivní využívání. Časový horizont je rovněž několikaletý a vždy „klouzavý“ – výhledem dopředu. Krátkodobý plán a finanční management – je vlastní operativou podniku. Zajišťuje finanční stabilitu podniku a tedy i efektivnost využití. Musí mít rozvinuté řídící i kontrolní systémy, průběžné informace o dopadu jednotlivých rozhodnutí a činností na finanční a marketingovou pozici podniku. Controlling – jde o systém trvalého sběru informací o činnosti podniku jak uvnitř, tak v přímých vztazích vnějších. Zajišťuje dostatek věcných, pravdivých a včasných informací o chodu jednotlivých pracovišť podniku. Zpětná vazba – je systém zpětného přenosu informací „odzdola nahoru“, využívá informačních zdrojů z controllingu, běžných evidencí, výkazů i záznamů o výkonech, spotřebách, dopravních či skladových pohybech, personální operativně atd. Jmenovitě se vyžaduje při realizaci významnějších rozhodnutí. Rozlišujeme dvě základní charakteristiky v přístupu k vytváření strategií:

strategie diferenciace strategie snižování nákladů a cen

„Strategie diferenciace znamená poskytnout zákazníkovi produkt, který jej zaujme svou jedinečností, vysokou kvalitou, souvisejícími službami apod. a za který bude ochoten zaplatit vyšší cenu. Naopak strategie snižování nákladů a cen představuje snahu snížit co nejvíce náklady, a tedy i prodejní cenu, tím přilákat zákazníky a maximalizovat objem prodeje a zisk.“ 1.3.2. SWOT analýza Analytický systém zvaný zkráceně SWOT analýza (Strengths, Weaknesses, Opportunities, Threas) je často přiřazován do skupin finančních analýz. Jeho záběr je však mnohem širší a vyznačuje se především tím, že se fakticky jedná o komplexní analýzu podniku a jeho tržní pozice s následným formulováním strategií, kterými je možno využít zjištěných výhod k potlačení nežádoucích jevů působících jak uvnitř podniku, tak z vnějšího prostředí. Je to metoda velmi dobrá, protože formuluje systémový přístup ke všem zásadním okruhům možných výhod i nevýhod, které podnik provázejí, a to od získávání informací přes jejich utřídění, až po cílené využívání. Zpracování fakticky probíhá ve třech fázích: 14


1) Nejdříve analytickými metodami vyhledáme a vyhodnotíme: vnější faktory: příležitosti, hrozby vnitřní faktory: silné a slabé stránky, a to jak jejich existenci, tak váhu jednotlivých poznatků. 2) Poté získané poznatky utřídíme do dále uvedeného schématu (obr. 8). 3) Poslední fází je zapojení pozitivních zjištění do procesu potlačování toho, co se ukázalo být nežádoucí, formulujeme strategie – viz schéma na obr 8., dále příloha č. 3.

PŘÍLEŽITOSTI Eliminovat slabé stránky pomocí příležitostí

Využít silných stránek a příležitostí

SLABÉ STRÁNKY

SILNÉ STRÁNKY

Omezení dotčených činností, prevence

Využití silných stránek k eliminování hrozeb

HROZBY SWOT analýza ve strategii: Obr. 8 - přehled třídění a možných strategií ze SWOT analýzy Vnitřní faktory

Silné stránky (S): 1. 2. 3.

Vnější faktory Příležitosti (O):

SO strategie „VYUŽITÍ“ využití silných stránek ve prospěch příležitostí

WO strategie „HLEDÁNÍ“ Překonání slabé stránky využitím příležitosti

Hrozby (T):

ST strategie „KONFRONTACE“ Využití silné stránky k odvrácení ohrožení

WT strategie „VYHÝBÁNÍ“ Minimalizace slabé stránky a vyhnutí se ohrožení

1. 2. 3.

1. 2. 3.

Slabé stránky (W): 1. 2. 3 4.

S: Strengths W: Weaknesses O: Opportunities T: Threas

15


SWOT analýza rozhodně není jedinou analytickou metodou takto komplexně pojatou. Je logické, že se i v mnohých jiných analýzách dotýkáme jak vnějšího prostředí, tak vnitřních podmínek pro realizaci předpokládaných záměrů. Čím výstižněji dokážeme popsat oba okruhy, tím více se přiblížíme pravdivému poznání svých možností.

1.4. Charakteristika finančního managementu. Základem finančního managementu je efektivní řízení peněžních prostředků, vložených do podnikání, tj. jejich získávání a zhodnocování. Případný nedostatek peněžních prostředků signalizuje vážné problémy, neboť peněžní prostředky podniku umožňují založení, provoz a rozvoj podniku, zejména pak:  nákup dlouhodobého i oběžného majetku  nakupování řídící a výkonné práce  průběžnou úhradu všech druhů závazků  úhradu daní a poplatků  výplaty osobních důchodů vlastníků podniku (společníků, akcionářů). Finanční management v podniku je integrujícím článkem podnikového managementu jako celku. Úkolem finančního řízení je dosahovat primárního cíle prostřednictvím dílčích cílů – souladu věcných a peněžních toků. To s přihlédnutím k zájmům (ale také povinnostem) všech zúčastněných subjektů.

KAPITÁL

vlastní

PODNIK

TRH

cizí

Výsledek prodeje Změna potřeby kapitálu

Jiné vlivy a informace

Množina možných zákazníků

Trh prověřuje úroveň naší přípravy, tj. obchodní strategie, krátkodobého plánování a řídící činnosti. Dává nám signály k tomu, co máme učinit v reakci na dosažené výsledky. To platí pro všechny oblasti činnosti podniku, od využití technologií, přes objem a kvalitu lidské práce, hospodárnost v zacházení se zásobami a energiemi atd. Nesporně také pro opatření k optimalizaci množství a skladby kapitálu.

Obr. 9 – základní vztahy a reakce na umístění produktu na trhu

Ze schématu je zřejmé, že množství a skladba kapitálu prochází změnami podle potřeb podniku. Podstata je v tom, že v podniku se vytváří produkt, který musí být nákladově 16


racionální tak, aby dosažitelný výnos na trhu zajišťoval dostatečný zisk. Protože smyslem podnikání je zhodnocování vloženého kapitálu, je nezbytné z tohoto hlediska posuzovat složky a činnosti podniku, které na konečný efekt produktu mají a mohou mít vliv. Míra takového vlivu je rozličná, ale v zásadě lze říci, že na nákladovost produktů, mají vliv všechny. Rozlišujeme strategické a taktické finanční řízení. Cílem strategického řízení je zajistit tvorbu zisku a tím zhodnocovat vložený kapitál. Strategické řízení má proto tyto základní charakteristiky:  opírá se běžně více o zkušenost a intuici než o analýzu,  zaměřuje se na investování peněžních prostředků do dlouhodobého majetku,  musí respektovat faktory rizika a funkci času,  realizace výstupů je finančně, časově a organizačně náročnější, neboť zpravidla vyvolává významné změny v majetkové i kapitálové struktuře podniku,  chybné rozhodnutí mívá pro podnik vážné negativní důsledky. Cílem taktického řízení je především zajištění solventnosti podniku. Solventnost podniku znamená dlouhodobou schopnost podniku splácet své závazky ve stanovených termínech a hodnotách. Solventnost je: - jedním z atributů finančního zdraví podniku - předpokladem pro zajištění kontinuity podnikání - významným signálem pro subjekty spojené s podnikem - předpokladem pro silnou vyjednávací pozici v obchodních věcech.

1. FINANČNÍ PLÁNOVÁNÍ

2. FINANČNÍ ANALÝZA

FINANČNÍ MANAGEMENT 4. FINANČNÍ KONTROLA

3. FINANČNÍ ROZHODOVÁNÍ

Obr. 10 – hlavní součásti finančního managementu

Porovnáme -li výše uvedená schémata z obr. 8 a 9 se základními principy organizační struktury podniku (obr. 5), ukáže se jednoznačně priorita finančních pohledů na činnost firmy. Ta je již zdůrazněna definováním podstaty podnikání jako zhodnocování vloženého kapitálu. Nyní jsme ale již pokročili dále, od toho co od podnikání očekáváme k tomu, jak to zařídit. Schematické zobrazení základních součástí finančního managementu mnohé napovídá. Výchozím předpokladem je, že podnik nepracuje nahodile, ale podle schváleného finančního plánu (1). Víme, že míra úspěšnosti produktu se prověřuje na trhu. To znamená, 17


že tam dosažené výsledky se zpětně promítají do hospodaření podniku a měly by být analyzovány (2) jednak z pohledu naplnění vytýčených ekonomických úkolů, a také z hlediska pravděpodobného vývoje v dalším období. Je tedy třeba situaci analyzovat a přijmout potřebná rozhodnutí (3), jejichž naplňování a efekty podléhají kontrole (4). Přijímaná rozhodnutí mají vliv na produkci, na osoby, na hmotný i nehmotný majetek a na potřebu finančního majetku. To vše musí být manažerskými rozhodnutími (plánovacími i operativními) udržováno v optimální velikosti a struktuře. Musí být též zabezpečováno řádně profinancování, tedy kapitálové krytí. Finanční management tedy zajišťuje ve svých cílech optimální financování, tj. řídí finance. Toto financování je zcela účelové a nastavené na dosahování optimalizace objemu a struktury majetku podniku pro jeho efektivní využití k vytváření dobře prodejného produktu. Finanční management tak řídí financemi. Tím se celý proces uzavírá, respektive dostává do spirálového pohybu v čase. Uvedená schémata i komentář ukazují plnou oprávněnost rovnice.

FINANČNÍ ŘÍZENÍ

řízení financí

řízení financemi

Kontrolní otázky 1. část: rychle, krátce 1. Části SWOT analýzy: 2. Čím zhodnotíme kapitál 3. Komunikační směry v podniku 4. Co spojuje podnik s trhem 5. Cíle strategického řízení 6. Zpětná vazba je ….

18


Kapitola 2. Informace pro finanční řízení

2

Obsahem této části je vysvětlit nezbytnost soustavného získávání a zpracovávání informací o tržním prostředí i o chování vlastního podniku. Poukázat na hlavní informační zdroje a metodiku práce s nimi. Cíl: Student pochopí potřebu neustálého koloběhu informací a činností při kontaktu s trhem a také mimořádný význam řádně vedeného účetnictví pro řízení podniku. Klíčová slova: účetnictví, analýza, prostředí, cash-flow, rozvaha, náklady, výnosy, zisk, ztráta.

2.1. Informace, účetnictví, principy rozpočtování Ve schématu na obr. 10 se soustřeďujeme na vztah podniku a trhu. Tento vztah je, jak již bylo uvedeno, zprostředkován produktem podniku, jehož vytváření ovšem provází celá řada činností od získávání a zpracovávání informací, po procesy rozhodování a technologické i organizační přípravy. Samotná fáze přípravy je rovněž souborem více činností, od právní agendy, přes obchodní, finanční či personální – včetně nezbytné kompletace a vyladění.

PŘÍPRAVA

ZPRACOVÁNÍ INFORMACÍ

PRODUKT

ANALÝZA

TRH

DOSAŽENÝ EFEKT

INFORMACE (vnitřní, vnější)

Obr. 11 - Zapojení práce s informacemi do procesu podnikání. Pro využití jednotlivých informací, jejich bezpečnost i váhu je důležité, z jakých zdrojů pocházejí. Významné je i to, zda se jedná o informace o tom co se již stalo, nebo o budoucnosti.

 

 

Původ: Vnitřní informační zdroje – databáze okolních subjektů, zkušenosti pracovníků, kteří jsou v kontaktu s cizími subjekty, vnitřní komunikační systém „zpětné vazby“ Vnější informační zdroje – permanentní informační systém (média), literatura, PR publikace jiných firem či ústředních orgánů, poznatky externích odborných poradců apod. Zdroj: Primární informační zdroje – poznatky z přímého kontaktu s cílovým trhem Sekundární informační zdroje – již dříve zpracované údaje z výzkumů, statistik apod.

19


vvnitřnívnitřnív

nitřnívnější Informace

ZAPOJENÍ

průběžné systémové

pravidelné individuální

doplňkové

podniku

Informace vnitřní

REŽIM

získávání

ZDROJE

Využití v řízení

Primární zdroj

Sekundární zdroj Obr. 12 - varianty režimů využívání informačních zdrojů

Následně po vyhodnocení informací samotných můžeme přistupovat k jejich skutečnému využívání. Jen menší část informací lze účinně využívat ihned (přímo) bez dalšího zpracovávání, zařazování do sestav či rovnic a jejich zpracování a vyhodnocování získaných výsledků. Tato činnost je nesporně činností analytickou, a proto hovoříme o analýzách. Tam, kde pro možnost širšího zobecnění využíváme jako společného jmenovatele peněžní vyjádření, hovoříme o analýze finanční. Informace, které pro finanční analýzu (i další) můžeme využívat, členíme zejména na primární a sekundární, současně na externí a interní. Podle typu informace dále zejména na finanční a nefinanční. Podle bezprostředního zdroje je členíme na účetní a ostatní. Každá informace se tedy dá klasifikovat podle všech tří hledisek (např.: interní, finanční, účetní). Toto členění není samoúčelné, ale napomáhá nám se lépe orientovat ve významu informací a při porovnávání také udržovat srovnatelnost dat. Nezapomeneme, že zatímco informace o minulosti mohou být spolehlivé (ovšem nemusí), informace týkající se budoucnosti – byť blízké – jsou prakticky vždy jen v nějaké míře pravděpodobné. Nejspolehlivější informace o dosavadní situaci firmy získáváme z účetnictví. Informací je v současné době k dispozici v podstatě velmi mnoho. Ne všechny jsou věrohodné, využitelné a taky třeba vhodné ke zveřejnění. Důležité také je, do jaké míry jsou jednotlivé informace (např. z různých období) srovnatelné a použitelné do případných sestav. Získávané informace je třeba nejdříve očistit od balastu a utřídit ty, které můžeme považovat za využitelné. I takto prověřeným informacím zpravidla přiřazujeme míru jejich váhy a vypovídací schopnosti. Neměli bychom zapomínat, že některé nesprávné a nepravdivé informace mohou být „puštěny do oběhu“ vědomě, např. s úmyslem poškodit konkurenci.

20


Období: Informace zobrazující: minulost

budoucnost

různé evidence oficiální statistiky zjištěné stavy právní normy

podnikatelské prostředí expertní názory prognózy, výzkumy plány vlastní i cizí

Obr. 13 - demonstrativní časové členění okruhů informací

ÚČETNICTVÍ: Finanční informace jsou vyjadřovány v peněžních jednotkách a v drtivé většině případů pocházejí z účetnictví (zejména jde-li o finanční analýzu vlastního podniku). Účetnictví je zákonem regulovaný systém (metoda zaznamenávání údajů o hospodaření), poskytující ucelený soubor informací o podniku (přesněji „účetní jednotce“). Zejména se jedná o:  aktiva a pasiva (bilance)  strukturu majetku  strukturu kapitálu  náklady, výnosy a hospodářský výsledek  peněžní pohyby (toky).

CASH-FLOW MANAGEMENT

ROZVAHA

VÝSLEDOVKA

Obr. 14 – uspořádání hlavních informací z účetnictví do výkazů

Zpracovávání účetní evidence je postaveno na účetních dokladech (účtuje se vždy podle originálů) a upraveno metodicky zákonem. Obchodní společnosti a vybrané fyzické osoby jsou povinny vést podvojné účetnictví, většina fyzických osob (podnikatelů) vede jen některou z forem daňové evidence. 21


ztráta

zisk

Peněžní jednotky

výnosy

náklady

Vedle správnosti a úplnosti je významným faktorem využitelnosti účetnictví také včasnost jeho zpracovávání. Oprávnění finančních úřadů je v tomto smyslu poněkud omezené a může být uplatněno v podstatě jen tehdy, když zpoždění ve zpracování účetní evidence překročí některý ze zákonných termínů. Využitelnost účetnictví při řízení firmy se při větším zpoždění výrazně snižuje, naopak v důsledku nekomplexnosti pohledů (např. jen podle stavu účtu v bance či pokladny) může docházet k chybným rozhodnutím. Výkaz zisku a ztrát, nebo též výsledovka, podává obraz hospodaření za daňový (hospodářský) rok – zpravidla kalendářní. Z toho je zřejmé, že se nezabývá majetkem (to je doména rozvahy), ale pohyby v daném roce (měsíci, případně též kumulativně za několik měsíců roku, až 1 rok). Pohyby jsou v položkách nákladů a výnosů.

čas 1. měsíc

2. měsíc

3. měsíc

Obr. 15 – znázornění údajů zpracovaných výkazem zisku a ztrát

vstupy

Výkaz sám je členěn tak, aby obraz byl co nejsrozumitelnější. Jednotlivé části jsou vždy završeny kolonkou „výsledek hospodaření“ a to nejprve „provozní“, poté „finanční“, za „mimořádnou činnost“ a konečně „před zdaněním a po zdanění“.

NÁKLADY

VÝNOSY

výstupy

PROVOZNÍ VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ FINANČNÍ VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ MIMOŘÁDNÝ VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ SOUHRNNÉ POLOŽKY

Obr. 16 – vstupy a výstupy výkazu zisku a ztrát 22


Kategorie náklady a výnosy mají samozřejmě věcné opodstatnění. Aby však mohly být uznány (zejména náklady) z hlediska stanovení daně z příjmů, musí být v souladu s příslušnými ustanoveními zákona. Zákon o dani z příjmů již byl mnohokrát novelizován a dlužno říci, že je dost obtížné se v něm vyznat. Rozhodně lze jen doporučit, aby zejména v případě nákladů byla jejich daňové uznatelnosti věnována maximální pozornost. (O rozvaze a cash-flow blíže v dalších částech podle využití.) Dále získáváme informace z peněžních výkazů, které nejsou součástí účetnictví, ze smluv a různých projektů, z personální evidence firmy, z hmotných a výkonových evidencí, přehledů dodavatelů (faktických i potenciálních), z průzkumů trhu (možných odběratelů), z cenových relací surovin, energií, z vývoje daní a poplatků a legislativy vůbec, účelových databází, státních i oborových statistik atd. Bereme do úvahy také možnou omezenou platnost informací v čase. To se týká i vlastních databází, z nichž je třeba občas vyřazovat údaje, které jsou již zastaralé nebo dokonce neplatné. MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A STRATEGICKÉ MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ:

V současném rozvoji narůstá význam tzv. měkkých faktorů, které principiálně ovlivňují výkonnost podniku. Jde o kategorie, které jsou v našem povědomí ze studia problematiky marketingu, jako např.: vztahy se zákazníky a pozice na trhu kvalita produktů přizpůsobená požadavkům jednotlivých segmentů trhu schopnosti a kvalifikace zaměstnanců a jejich zainteresovanost na dlouhodobém rozvoji podniku pozitivní vliv podniku na společenské klima. V manažerském účetnictví se odpoutáváme od metodiky pouhého pořizování a prvotního zpracování informací (to nesnižuje jeho význam), a podřizujeme jejich výběr tomu, k čemu je potřebujeme, tedy jaké rozhodovací úlohy budeme řešit. Podnik ovšem musíme chápat ve všech jeho vnitřních i vnějších vazbách a to včetně hledisek sociálních i enviromentálních. Rozvoj strategického manažerského účetnictví je další kvalitativní kapitolou v rámci manažerského účetnictví ve standardní podobě. Zjednodušeně je možno říci, že protahuje jeho horizont z oblasti poznání skutečných stavů a krátkodobého plánu do sféry strategické. Náročnost ekonomického života nutně vede k tomu, že strategické plánování se stává nezbytností – ovšem nejen v otázce časového horizontu, ale též v otázce vymezení okruhu všech podstatných vlivů, které je třeba analyzovat a ve strategiích podchycovat.

23


účetnictví

manažerské účetnictví

evidence finančních hodnot a pohybů

údaje z účetnictví, nefinanční evidence statistiky

zpětná vazba, kontrola, operativní řízení

provozní plánování, krátkodobý management

strategické manažerské účetnictví manažerské účetnictví, měkké faktory, údaje pro strategie tvorba strategií, převody do provozního plánování a řízení

Obr. 17 - schéma stupňů využití informací

Od informací manažerského účetnictví tak očekáváme především: 1. silnou integrovanost hodnotových informací s věcnými parametry podnikatelského procesu (kvalita produktu, spokojenost, zákazníků, pozice zaměstnanců, tržní podíl apod.). 2. přihlédnutí k implicitním veličinám (ekonomické pojetí nákladů) – viz náklady kapitálu apod. 3. multidimenzionální charakter – např. vykazováním informací na bázi různého ocenění (historické ceny, reálné ceny, diskontované toky), případně ve vztahu k různým srovnatelným databázím (vývoj v čase ve vztahu k stanoveným hodnotám, ke konkurenci, k celkovému prostředí) 4. klouzavost – vykazování za delší časové úseky jak do minulosti, tak do budoucnosti 5. vizualizaci – zajištění moderních zobrazovacích systémů k nahrazení přílišného počtu číselných údajů. Strategie opíraná o strategické manažerské účetnictví je dobrým předpokladem pro kvalitní taktické a operativní řízení. Pro snazší orientaci můžeme klasifikovat dva krajní způsoby jak získat konkurenční výhodu. Jsou to již zmíněné:  strategie diferenciace (někdy doplněná o strategii specializace)  strategie snižování nákladů a cen. ZÁKLADNÍ PRINCIPY ROZPOČTOVÁNÍ: Problematiku rozpočtování obvykle zahrnujeme pod témata manažerského účetnictví. S rozpočtováním se ovšem setkáváme i v rámci investičního rozvoje, při sestavování zejména krátkodobých finančních plánů apod. I když dochází k účelovým modifikacím, základní podstata je společná. Úkolem je připravit činnost podniku v rovině efektivnosti a rentability. 24


A. Členění podniku na hospodářská střediska (HS): představuje rozdělení evidence podniku na jednotlivé útvary mohou se vytvářet ve všech oblastech podnikatelské činnosti samostatně hospodařící vnitropodnikový útvar, který sleduje své náklady a výnosy a zjišťuje výsledek hospodaření tyto informace jsou podkladem pro hodnocení hospodárnosti a efektivnosti jednotlivých výrobků, prací a služeb, dělají se cenová rozhodnutí, odměňování jednotlivých pracovníků apod. Při tvorbě HS by se měly uplatňovat tyto zásady jediný odpovědný vedoucí přesné měření vstupů a výstupů určení vnitropodnikových cen za výkony poskytnuté jiným střediskům Každé HS by mělo mít svůj název a organizační číslo. Počet a rozsah středisek závisí na konkrétních podmínkách, ve kterých účetní jednotka hospodaří. Ve výrobních podnicích se nejčastěji vyskytuje výrobní středisko zásobovací středisko správní středisko odbytové středisko Rozpočty hospodářských středisek pro posouzení úrovně hospodaření jednotlivých HS je třeba znát jaká výše nákladů a v jakém složení se pro příslušné období předpokládá proto se v každém HS sestavuje rozpočet tzn. stanoví se v něm předpokládané náklady a ocení se jeho výkony vychází se přitom z plánovaných odbytových úkolů podniku rozepsaných na jednotlivá HS B. Rozpočetnictví - je běžnou součástí manažerského účetnictví, je zaměřeno na budoucnost. Plní tyto hlavní úlohy: Stanoví v peněžním vyjádření úkoly do budoucna; Poskytuje informace pro sestavení předběžných kalkulací; Vytváří předpoklady pro běžnou kontrolu hospodaření středisek - údaje z rozpočetnictví (předpoklad) se porovnávají s údaji vnitropodnikového účetnictví (skutečnost). C. Rozpočtování přímých nákladů - týká se výrobních středisek. Podkladem pro jejich výpočet jsou technicko-hospodářské normy spotřeby přímého materiálu a přímých mezd, jednotky výkonu a plánovaný objem výroby. Vychází se z předběžné kalkulace.

25


D. Rozpočtování nepřímých nákladů - výrobního střediska je složitější, některá z nich závisí na délce období např. nájemné, odpisy DM atd. U některých režijních nákladů mohou být do určité míry podkladem THN tam, kde normy nemůžeme použít a ani nemůžeme použít plán musíme vycházet z údajů z min.let s přihlédnutím k očekávaným změnám v daném období. E. Rozpočtování výnosů výrobního střediska - bere v úvahu plánovaný objem výroby a vnitropodnikové ceny jednotlivých výkonů, které se stanoví na úrovni vlastních nákladů výroby podle předběžných kalkulací (neobsahují zisk). F. Metody sestavování rozpočtů Fa) Při sestavování rozpočtu můžeme použít 2 metody: rozpočtování od nulové báze - neváže se na výchozí období, ale předpokládá se, že v daném období činnost teprve začíná. indexová metoda - vychází se z rozpočtu min.období, který upravujeme podle dosažených výsledků s ohledem na očekávané změny. Fb) Složení celkového rozpočtu firmy se skládá z rozpočtu: provozní činnosti investic finančního.

2.2. Finanční analýza dosavadního rozvoje a prognózy „Finanční analýza představuje proces vyšetřování a vyvozování závěrů z výsledků finančního hospodaření minulých nebo budoucích období určité osoby včetně zjišťování jeho slabých a silných stránek, testováni jednotlivých finančních parametrů a ověřování jejich skutečné vypovídací schopnosti“ (P.M. „Studijní průvodce..“) Finanční zdraví podniku je funkcí jeho finančního řízení Finanční analýza posuzuje úroveň finančního řízení a reálnost jeho cílů. Postup při finanční analýze se nijak neliší od jiných analytických prací. V první řadě se stanoví účel analýzy. Následuje zjišťování a příprava vstupních dat. Poté přijde na řadu práce s těmito daty a to v základní podobě (komplexnost, verifikace, vypovídací hodnota apod.) a specializační kroky – navazující už na stanovený účel analýzy. Pak analýza vstupuje do finální fáze a to je formulace poznatků, závěry a případné návrhy na opatření. Finanční analýza zajišťuje zpětnou vazbu mezi předpokládaným účinkem minulých rozhodnutí a dosaženou skutečností. Zasahuje do všech oblastí podnikové ekonomiky. Identifikuje a následně analyzuje slabé a silné stránky podniku s akcentem na: odstranění příčin negativního vývoje ekonomických ukazatelů využití pozitivně se vyvíjejících ukazatelů programové využití obou předešlých procesů pro vytvoření nového nebo aktualizaci stávajícího finančního plánu. 26


informace

Pro organizaci a zpracovávání finančních analýz lze doporučit v podstatě jednotný systémový přístup:

Definování problému

způsob zpracování plán analýzy

návrh řešení sběr a třídění informací

vyhodnocení

čas

stanovení cíle druh

rozsah

rozhodnutí vložení do řídícího systému

náklady

ověření

realizace

zpětná vazba

Obr. 18 – komplexní schéma přístupu k analytické činnosti

Důvody provádění finanční analýzy mohou být různé. Například:  Podklady pro rozhodování vedení (managementu) podniku o provozních, investičních i personálních záležitostech,  Materiály pro banku při rozhodování o žádosti o poskytnutí úvěru,  K rozhodování o investicích do cenných papírů,  Rozhodování o fúzích či akvizicích,  K informování akcionářů, věřitelů či dodavatelů  Pro potřeby státních orgánů, vědeckých či statistických subjektů. Mezi základní zdroje informací pro finanční analýzu patří doklady účetní a zpracované účetní sestavy a výkazy. Dalšími podklady jsou smlouvy, nákladové kalkulace, dílčí podnikové plány a zprávy o jejich plnění, evidence zaměstnanců, jejich struktura a mzdové ohodnocení, evidence úrazů, nemocnosti apod. neméně účelné jsou konkrétní informace o ekonomickém postavení konkurence. V neposlední řadě to také budou řízené rozhovory s vybranými pracovníky podniku. PŘI PLÁNOVÁNÍ A PROGNÓZÁCH: Jestliže už víme, jak nakládat s informacemi v řídícím procesu, měli bychom si také objasnit, jak takové informace získáváme, které jsou ty pravé a jak to můžeme poznat. Prvotní by mělo být členění na informace o tom, co se již stalo a informace o tom, co lze očekávat (tedy co se nejspíše stane). Tato klasifikace je velmi závažná: 27

RFF1- 2011 – BIVŠ- Ing. Marek 100%

budoucnost Míra spolehlivosti

minulost 50 %

čas

balast Obr. 19 – vliv běhu času na spolehlivost informací

Informace z dějů a stavů minulých mohu být při řádně vedených dokladech o podniku spolehlivé – tedy ty vnitřní – ovšem s tím, že v běhu času zpravidla zastarávají. To vede k tomu, že původně spolehlivá informace (zobrazující skutečnost) může být s odstupem času už v té či oné míře zavádějící. Je to ovšem třeba posuzovat případ od případu. Na uvedený údaj totiž navazuje řada dalších (zejména ekonomických nebo právních) údajů a hledisek, které jsou v čase významově proměnlivé a bez nichž čísla o pouhých počtech výrobků ztrácí část svého významu. Pokud jde o budoucnost (a veškeré plánování a řízení je o budoucnosti), nemůžeme žádný údaj o podniku či tržním prostředí prohlásit za absolutně spolehlivý (platný). Do budoucnosti vstupujeme výhradně s vyšší či nižší pravděpodobností platnosti všech informací a návazně i propočtů či grafů a číselných řad z nich vytvořených. Čím dále dopředu, tím větší je možnost odchylného vývoje (horšího i lepšího). Tyto informace je dobré pro jistotu získávat z více různých pramenů a snažit se je „křížově“ porovnávat. POZNÁMKA: Prognóza se od analýzy dosavadních dějů liší zejména tím, že musí projektovat nejen výrobní a ekonomické činitele podniku, ale vlastně všechny podstatné vnější a vnitřní vlivy, které jsou pro budoucnost podniku významné. V tom je mnoho nejistot jak v získávání údajů, tak v jejich vyhodnocování. Informace pro analytickou, plánovací a řídící činnost nezískáváme nahodile. Podnik by měl mít stanovené postupy pro sběr, třídění a vyhodnocování informací. K tomu slouží systém zpětné vazby a také metodika controllingu (viz kapitola 5). Pro sběr informací o vnějším prostředí (mikro, makro okolí), buduje podnik zpravodajský systém, v němž využívá interních i externích spolupracovníků. Jeho účelem je zajistit plynulý přísun relevantních a použitelných informací, nezbytných pro úspěšné působení podniku na trhu (konkurence, dodavatelé, zákazníci atd.).

28


UŽIVATELÉ FINANČNÍ ANALÝZY: Uživatelů je celá řada, společným rysem je, že potřebují pro své rozhodování relevantní, pravdivé a včasné, úplné a podrobné informace. Můžeme je dělit na externí a interní. Mezi hlavní externí subjekty, které finanční analýzu využívají, lze zařadit: o banky nebo investory o dodavatele o odběratele o zaměstnance o konkurenční podniky o různé orgány státu. K interním subjektům pak patří: o vlastníci (společníci, akcionáři) podniku o manažeři podniku při řídící činnosti o kontrolní orgány podniku.

2.3. Metody finanční analýzy Finanční analýzu vždy zasazujeme do konkrétního času a prostoru (rozsahu záběru). Její program a postup je třeba pečlivě naplánovat. Pro sestavení plánu (obsahu) finanční analýzy je třeba určitých expertních dovedností a zkušeností. Ty jsou potřebné též k tomu, aby získané poznatky byly dobře utříděny a vyhodnoceny. Při vyhodnocování lze používat základní statistické veličiny (průměry, vážené průměry, mediány, směrodatné odchylky apod.). Tyto veličiny ovšem nejsou cílem, ale pomocným materiálem finanční analýzy, usnadňujícím srovnání vývoje v čase či průřezové srovnávání s jinými subjekty (máme-li o nich potřebné informace). Podle potřeby provádíme: hodnocení v časovém toku (horizontální analýza), hodnocení průřezové (analýza vertikální). Pokud hovoříme o analýze absolutních účetních ukazatelů, máme na mysli přímé zapojení účetních hodnot (zejména z rozvahy, výkazu zisku a ztráty a cash-flow), a to jak v čase, tak průřezově. Vedle toho pracujeme i s dalšími údaji, často již po předchozím statistickém zpracování. Hovoříme o relativních ukazatelích a jsou to podíly dvou absolutních ukazatelů – stavových, tokových, mezi kterými existují logické souvislosti. Číselná hodnota pak ukazuje hodnotu (množství) jednoho jevu připadající na jednotku jevu druhého. V případě souběhu tokových a stavových veličin v jednom poměrovém ukazateli se doporučuje:  vyjádřit stavový ukazatel jako aritmetický průměr alespoň z počátečního a koncového stavu,  při provádění finanční analýzy v kratším období než jeden rok tokový ukazatel upravit (přepočítat extrapolací) na hodnotu roční. 29


přímá (absolutní) metoda fin. analýzy

kombinací ukazatelů

údaje z evidencí ukazatele

využití modelů Obr. 20 - orientační členění metod finanční analýzy

Seznámíme se nyní s podstatou metody nazývané analýza paralelní soustavy poměrových ukazatelů. Paralelní soustava poměrových ukazatelů komplexně analyzuje výkonnost i finanční pozici podniku, resp. jejich vzájemné vazby, a proto je považována za jádro finanční analýzy. Poměrové ukazatele jsou podle svého zaměření uspořádány do pěti obecně akceptovaných skupin, které jsou vnímány jako rovnocenné – a proto paralelně seřazené: 1) Ukazatele výnosnosti (rentability) – vypovídají o schopnosti managementu tvořit zisk a zhodnocovat tak vložený kapitál. Postup poměřuje dosažený zisk k hodnotě jednotlivých druhů kapitálu zapojených do podnikání (kapitál celkem, vlastní kapitál) nebo k tržbám. 2) Ukazatele aktivity, jež měří: o využívání majetku (zejména dlouhodobého) ke generování tržeb, o dobu ve dnech, po kterou jsou peněžní prostředky podniku vázány v zásobách a pohledávkách, o dobu ve dnech, po kterou poskytují dodavatelé podniku obchodní úvěr. 3) Ukazatele likvidity – vyjadřují, kolik má podnik aktuálně likvidního majetku (zda vytváří podmínky k zajištění solventnosti), 4) Ukazatele finanční stability – posuzují zadluženost podniku, resp. míru zapojení vlastního nebo cizího kapitálu do podnikání. Hodnotí i schopnost podniku splácet cenu kapitálu. 5) Ukazatele tržní hodnoty – vyjadřují, jak trh (investoři, burza) hodnotí dosavadní činnost podniku, který má právní formu akciové společnosti, a jaký očekává jeho budoucí vývoj. Zjištěné hodnoty poměrových ukazatelů se interpretují především na základě: o porovnání hodnot analyzovaného období s hodnotami plánovanými, doporučenými nebo konkurenčními, o porovnání dynamiky vývoje hodnot s hodnotami plánovanými, doporučenými nebo konkurenčními.

2.4. Cash-flow, formy zjišťování, využití v řídícím a plánovacím procesu. Tabulka cash-flow není stanovena jako povinná pro účetní závěrku, přesto ji lze považovat za významný prvek v oblasti finančního řízení. 30


Cash-flow je metoda zobrazení reálných peněžních toků a v průřezových okamžicích ukazuje (jako jediná) rozsah finanční solventnosti firmy – tedy schopnost firmy platit své závazky. Princip je poměrně jasný. Oproti rozvaze zde nemluvíme o majetku a jeho krytí jako v rozvaze, ani jen o nákladech a výnosech jako ve výsledovce, ale o pohybech reálných peněz (finančních prostředků). Při základní podobě cash-flow platí: Vyjde-li nám ke konkrétnímu dni výsledek kladný, znamená to, že máme reálné peníze (v bance, v pokladně). Záporný cash-flow, tedy nevyrovnaný nějakou půjčkou, měl by nás varovat – je to, jako bychom měli záporný stav v hotovostní pokladně. Pokud tedy takový výsledek při zpracování dostaneme, znamená to, že jsme buď nezapsali nějaký příjem, a peníze jsme poté použili k platbě do výkazu zapsané, nebo, že naopak máme ve výkazu zapsanou platbu, kterou jsme ale ve skutečnosti neprovedli, protože na ni nebyla k dispozici hotovost. Existuje ještě další pojetí cash-flow, které kromě peněžních prostředků zahrnuje ještě „ekvivalenty“ (šeky, směnky, pokladniční poukázky, dluhopisy velkých bankovních institucí apod.). Je běžné, že výkaz cash-flow je členěn podle hlavních oblastí řízení na:  Hlavní výdělečnou (provozní) činnost peněžní příjmy a výdaje spojené s činností, daň z příjmů, úroky apod.  Investiční činnost nabývání a pozbývání dlouhodobých aktiv, poskytování úvěrů a půjček, leasing  Financování podniku změny ve výši kapitálu, příjmy z emisí, z darů, splátky úvěrů, výplaty dividend atd. Pokud jde o metody vykazování, rozeznáváme přímou a nepřímou: Přímá metoda – podstatou je vykazování hrubých peněžních toků, tj. skutečných příjmů a výdajů, které se uspořádají podle hlavních titulů. Problémem je, že bankovní operace zachycené na příslušných účtech neumožňují zjistit účel, pro který byly provedeny. Proto vedle tzv. čisté přímé metody používáme ještě nepravá přímá metoda, která spočívá v transformaci výnosově nákladových dat na příjmy a výdaje. Nepřímá metoda (příl.č. 1) – podstatou je, že vychází z docíleného výsledku hospodaření (zisk, ztráta), který se dále upravuje (korekce se dotýká nepeněžních operací, tj. nákladů, které nejsou výdaji, nebo výnosů, které nejsou příjmy v daném období, na druhé straně se tam již neobjeví změny stavu pohledávek či závazků).

ZISK Z VÝSLEDOVKY

PŘÍPOČTY A ODPOČTY

CASH - FLOW 31


Nepřímá metoda je obecně považována za snazší a nenáročnou na vstupy. Všímá si pouze těch peněžních toků z provozní činnosti, které jsou vykázány v netto bázi, a neobsahuje tedy žádné hrubé platby. Pro podnik je výhodná i proto, že externímu uživateli vyzradí o charakteru a struktuře peněžních toků podniku méně, než metoda přímá. Nejčastěji uváděným nedostatkem nepřímé metody je, že jsou vykazovány ve výkazu cash-flow i nepeněžní transakce.

Kontrolní otázky 2. část: rychle, krátce 7. Co zobrazuje účetnictví ? 8. Je přísun informací nutný ? 9. Co je zpravodajský systém? 10. Zdroje pro analýzu jsou? 11. Horizontální analýza je …..

POZNÁMKY:

32


3

Kapitola 3. Finanční zdroje podniku

Obsah: Tato část zahrnuje pravidla a principy vybavování podniku finančními zdroji se zvláštním zřetelem na možnosti, jejich skladbu, nákladovost, optimalizaci a míru rizikovosti. Cíl: Student si osvojí pojmy a principy hospodaření s kapitálem v podniku, zejména pak vztah kapitálu a majetku podniku v kontextu hlavního cíle podnikání. Klíčová slova: časová cena, rentabilita, zadluženost, optimalizace kapitálu, alternativní zdroje, kapitálový trh Zajištění finančních prostředků je jedním ze základních kamenů (nikoliv však jediným) rozhodování o investicích (rozvojových programech). Zejména tam, kde se jedná o navyšování či obnovu dlouhodobého majetku, jeví se potřeba zajištění i dlouhodobých finančních zdrojů. Podobnou situaci vytváří i profinancování trvalé části oběžného majetku (např. trvale opakujících se zásob nebo stále hladiny pohledávek). Zdroje mohou být interní – odpisy (účetní, daňové), nerozdělený zisk, dlouhodobé rezervy, trvalé úspory), nebo externí – emitované akcie či dluhopisy, dlouhodobé úvěry, státní dotace, finanční leasing a jiné. Přitom emitované akcie jsou externím zdrojem vlastního kapitálu.

3.1. Struktura a vztahy finančních zdrojů podniku a) Zdrojová funkce a pozice kapitálu Celkové zdroje financování Cizí zdroje

Vlastní zdroje

kapitálové

finanční

dluhopisy

samofinancování

věcné

zisk

odpisy

zálohy odběratelů

úvěry

rezervy

provozní obchodní

rezervy

finanční

Pozn.: schéma zdrojů není zcela identické s tříděním pasiv

leasing

finanční

krátkodobé dlouhodobé

dlouhodobé krátkodobé

Obr. 21 - strukturální schéma zdrojů financování

zdroj: Paták M.R., Podnikový fin. management upraveno

33


Z obr. 21 je zřejmé, že pojmy „vlastní zdroje“ a „cizí zdroje“ na jedné straně a pojmy „vlastní kapitál“ a „cizí kapitál“ z rozvahy, nejsou po formální stránce zcela identické. Většinu položek snadno přiřadíme: vlastní zdroj = vlastní kapitál, či cizí zdroj = cizí kapitál. Pozici ostatních, zdánlivě „nespárovaných“ položek si objasníme: a) odpisy: jsou obecně považovány za zdroj, ale samy o sobě žádnou peněžní hodnotu netvoří. Tvoří ale nárok na to, že jejich částka snižuje saldo výnosů a nákladů a tím zisk ke zdanění. Je také možno říci, že tržba ve stejné hodnotě zůstala podniku celá – nezatížená daní z příjmů. Faktickým zdrojem je tedy částka daně, která by jinak musela být odvedena státu. To je to, co podnik získává „navíc“, respektive mu nebylo odejmuto. V účetnictví ovšem kombinujeme skutečné i toky s evidencí a proto při snížení zisku o celou hodnotu odpisů můžeme po jeho zdanění částku odpisů zase přičíst. Oproti výsledovce se pak odpisy jeví jako zdroj v plné jejich hodnotě. V rozvaze je to „navíc“ obsaženo v krátkodobém finančním majetku. b) rezervy: jsou jak známo evidovány v cizím kapitálu. Nicméně jde pouze o budoucí závazky, tedy výdaje (podobné je to u existujících závazků z obchodního a neobchodního styku). Jenže, částka na rezervy se vytváří z nákladů (někdy uznatelných jindy neuznatelných) a snižuje zisk vykázaný ve výsledovce. O skutečný zdroj (navíc) k použití nejde, nýbrž jde o přesun z vlastních do cizích. Protože byly zúčtovány proti nákladům bez provedení výdaje, jsou rovněž obsaženy v krátkodobém finančním majetku. c) závazky - u závazků z obchodního a neobchodního styku to může být KFM (mzdy, odvody), ale také hmotný a nehmotný majetek, který jsme dosud nezaplatili, ale máme jej již ve vlastnictví. Dočasná držba je kapitálem, ale vzhledem, že účelovost je již předurčena a spotřebování je pouze o něco zpožděno, nejde o volný zdroj, ale vlastně o přesun (např. mzdy jsou zahrnuty v nákladech a snížily tak hospodářský výsledek, dokud platba neproběhne je částka „umístěna“ v cizích pasivech). c) leasing: v případě operativního leasingu jde o nájemné, a protože nepořizujeme majetek, tak o zdroji nemluvíme. U finančního leasingu dochází posléze k majetkovému převodu. Nicméně v době placení leasingových splátek nám předmět nepatří a proto není obsažen v aktivech. Z toho důvodu se nesplacená část leasingové ceny neobjevuje v cizích pasivech, ale pouze v podrozvahových účtech. Nicméně o zdroj v podstatě jde. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že všechny přímé či nepřímé zdroje (až na leasing) jsou v rozvaze obsaženy, nicméně podle souvislostí buď pod svým jménem, nebo skryté v jiných souborných položkách. b) Kapitál v podniku – vztah kapitálu a majetku, rozvaha.

kapitál zdroje

podnik produkt

trh prodej

Obr. 22 – rozvinuté schéma základního vztahu 34


Toto schéma již známe (nicméně se k němu budeme vracet). Říká nám též, že zhodnocení kapitálu dosahujeme na trhu pomocí prodeje našeho produktu vytvořeného v podniku. Od toho se také odvíjí základní vztahy mezi majetkem podniku (aktivy) a kapitálem (pasivy).

činnost podniku

VYNALOŽENÉ NÁKLADY PRODUKT

ZISK / ZTRÁTA DOSAŽENÉ VÝNOSY realizace na trhu

Obr. 23 – podnik se na trhu prezentuje produktem

Abychom zhodnocovali vložený kapitál, je nezbytné dosahovat vyšších výnosů, než jsou skutečné náklady, tzn., že výsledkem hospodaření musí být zisk. Kapitál zde vystupuje jako objekt zhodnocování a současně jako subjekt účasti na profinancování podniku (aktiv), tedy iniciátor celého procesu. Procesy spojené s touto činností sytematicky zobrazuje podnikové účetnictví a doprovázející soubor neúčetních (nefinančních) informací. Účetnictví je nesporně významným pomocníkem v procesu řízení, ale je třeba upozornit, že zobrazuje v prvé řadě minulost (je na vedení firmy, aby to nebyla jen minulost poměrně vzdálená). Považujeme za nezbytné upozornit, že jen účetní evidence pro řízení firmy zdaleka nepostačuje, ani když je zpracovávána řádně, průběžně a s minimálním zpožděním (téměř v reálném čase). Proto se v posledních letech rozvíjí metodika manažerského účetnictví. Roční účetní závěrka obsahuje velmi zajímavé tabulkové přehledy a to ROZVAHU a VÝKAZ ZISKU A ZTRÁTY. Další výkaz tzv. CASH-FLOW již povinnou součástí závěrky není, ale rozhodně se jedná o přehled velice užitečný. Závěrka pak obsahuje ještě stanovené komentáře, které dokreslují obraz firmy, ale pro náš výklad nejsou příliš významné, protože obdobné informace potřebujeme ve firmě průběžně. Rozvahu i výkaz zisku a ztráty si může firma dělat i během roku (zpravidla měsíčně, u menších firem rozvahu někdy jen kvartálně) a získávat průběžné vnitřní informace, které jsou opřené o účetnictví. Měly by být poměrně přesné a pravdivé. Slovo „poměrně“ zahrnuje fakt, že některé propočty a dopočty se měsíčně dělat nemohou nebo se musí dodělávat zpětně. Rozvaha. To slovo jakoby samo říkalo, že se jedná o dvě stránky (polohy) stavu firmy. Je tomu skutečně tak. Rozvaha zobrazuje na jedné straně majetek (aktiva) a na druhé straně jeho finanční krytí (pasiva). Klasické grafické provedení rozvahy tak i vypadá: 35


aktiva celkem

pasiva celkem

dlouhodobá aktiva

pasiva vlastní

oběžná aktiva

pasiva cizí

Obr. 24 – základní prvky rozvahy

Obecně platí, že celkový objem aktiv se rovná celkovému objemu pasiv, tzn. že všechny zdroje jsou umístěny v majetku podniku, nebo obráceně, že všechen majetek je profinancován. Dlouhodobá aktiva – jinak též „dlouhodobý majetek“, který může být hmotný, nehmotný a finanční. Do hmotného majetku patří nemovitosti a věci movité – ty podle vymezení stanoveného zákonem o dani z příjmů. Nehmotná aktiva to jsou především zakoupená práva nebo vlastní práva (software, zapůjčená autorská práva a licence, vlastní patenty atd.). Dlouhodobý finanční majetek představují cenné papíry (a jiné obdobné hodnoty) s dobou splatnosti delší než jeden rok. Oběžná aktiva. Název naznačuje, že jde o něco, co je druhově i objemově v pohybu. Jde především o zásoby, pohledávky a krátkodobý finanční majetek. Považuji za nutné se trochu zastavit u pohledávek. Dělí se na dlouhodobé, krátkodobé, před lhůtou a po lhůtě splatnosti. Podstatné ovšem je, že pohledávka je majetek. Je to totiž něco vašeho, co je dočasně (?) u někoho jiného a to v takovém stavu, že to po něm chcete. Proto pohledávka. A je také logické, že ta vaše pohledávka – to něco (zpravidla peníze, rozhodně vždy vyjádřeno v penězích) - musí být ve vaší firmě nějak kryto, tedy zatěžuje odpovídající část pasiv. Do oběžných aktiv patří též krátkodobý finanční majetek. Jde především o peníze v bance, v pokladně, obvyklé ceniny apod. mohou to být též krátkodobé cenné papíry či podíly. Podrobnější členění aktiv neuvádíme, ale konec konců je vidět na každém běžně dostupném formuláři.

3.2. Nákladovost vlastního a cizího kapitálu Pasiva: Rozlišují se vlastní a cizí. Vlastní pasiva – lze také říci vlastní kapitál – odpovídají rozdílu mezi celkovými aktivy a celkovými závazky (cizími pasivy). Vlastně zobrazují účetní hodnotu firmy. U vlastních pasiv stojí za zvláštní zmínku položky „hospodářský výsledek minulých let“ a „hospodářský výsledek běžného účetního období“. V těchto položkách se totiž rozvaha potkává s výkazem zisku a ztrát. Podrobné členění si můžeme snadno opatřit 36


v tabulkách i textech. Charakteristika obou druhů pasiv je zřejmá již z jejích názvů. Ještě poznámka – ve vlastních pasivech se položka „základní kapitál“ uvádí v upsané hodnotě. Pokud není splacený celý, získá obsah položka „pohledávka za upsaný základní kapitál“ v aktivech. Chybějící částka je tak „profinancována“ a víme, že ty prostředky nemáme k dispozici. cizí kapitál

rezervy

závazky

úvěry

časové rozlišení

Firmy většinou začínají s minimálním základním kapitálem (stanoveno zákonem). Při sestavování roční závěrky rozhodují vlastníci o využití čistého zisku. Měli by brát v úvahu případnou potřebu navyšování základního kapitálu. Toto jde činit dvěma způsoby – zapojením zisku nebo upsáním dalších částek (resp. emisí akcií). Firma se může dostat do situace, kdy u ní bude sledována „skladba a dostatečnost kapitálové vybavenosti“– například při žádostech o úvěr. Poměr cizích a vlastních pasiv je vždy zajímavý. Vysoká cizí pasiva nemusí automaticky znamenat, že je firma předlužená – pokud je její provoz efektivní a je schopna hradit úroky i splátky bez problémů. Jenže ono „předlužení“ může být chápáno i jinak. A sice tak, že pokud jste do firmy vložili jen málo svých peněz a fungujete téměř jen „na dluh“, je vaše existenční riziko relativně malé. V takových případech nemají banky moc chuti úvěrovat větší projekty, anebo inklinují k dodatečným zárukám – např. vyžadují od jednatelů, aby podepsali osobní směnky (a jiné). Banky rovněž sledují priority peněžních toků a to nejen v běžných (provozních) úhradách, ale zejména v hospodaření s neúvěrovými cizími pasivy. Problematiku nákladovosti u kapitálu bychom měli analyzovat a řešit ze tří hlavních úhlů pohledu:

KAPITÁL

NÁKLADOVOST POŘÍZENÍ

NÁKLADOVOST DRŽBY

ČASOVÁ HODNOTA

Obr. 25 – analýza nákladovosti kapitálu

Pořízení a držba kapitálu je prakticky vždy z hlediska podniku doprovázena nějakými náklady. To platí jak pro kapitál vlastní, tak pro kapitál cizí. 37


Obecně je známa teze, že vlastní kapitál je v podstatě dražší než kapitál cizí. Zde je potřeba vzít v úvahu, že základní kapitál vytvářejí vlastníci obchodních podílů či akcií s tím, že očekávají vyplácení „podílů na zisku“, a to pokud možno pravidelné. Vyplácená dividenda může být pro podnik větší zátěží než úrok placený bance – mj. proto, že úrok je nákladovou položkou, zatímco dividendy se vyplácejí ze zisku po zdanění (majitelé prioritních akcií mohou mít nárok na výplatu dividendy, i když se zisku v daném roce nedosáhne). Získávání vlastního kapitálu z ročních výsledků hospodaření (zisku) je rovněž nákladné – minimálně z časového hlediska a také kvůli dani z příjmů. Časová hodnota peněz – podstatou je matematická metoda sloužící k porovnání hodnoty dvou či více peněžních částek z různých časových období. Patří mezi obory finanční matematiky a umožňuje zjistit budoucí hodnotu úspor, výší úroků, splátky úvěru apod. Základním předpokladem teto metody je fakt, že jedna koruna (nebo jakákoli jiná peněžní jednotka) dnes má větší hodnotu než jedna koruna zítra. Odměnou za dočasné poskytnutí kapitálu jiné osobě je úrok. Právě výše tohoto úroku přímo ovlivňuje hodnotu peněz v čase. Úročení kapitálu vychází z předpokladu, že vlastník by jej mohl investovat jinde a mít z něj užitek, zohledňuje znehodnocení peněz v důsledku inflace a také určitou míru rizika, že částka nebude vrácena včas nebo v plné výši. To, že peníze mají časovou hodnotu, je celkem všeobecně známo. V obecném povědomí se to ale omezuje na inflaci a na nutnost platit úroky z půjček a úvěrů nebo emitovaných dluhopisů. Zpravidla se o časové hodnotě peněz hovoří jako o metodě, využívané k porovnávání peněžních částek ve vybraných časových obdobích. Ilustruje se hlavně na úrokové míře. Peníze na neúročených účtech, v pokladnách, vložené do neprodaných či nezaplacených produktů, jakoby časovou hodnotu neměly. Nevyužitá pracovní doba, odstavené stroje či dopravní prostředky, to jsou případy, kdy peníze přímo nevynakládáme, ale v každém případě přicházíme o jejich časovou hodnotu (také se hovoří o nevyužité příležitosti). Přitom je třeba, aby podniky přistupovaly k pořizování a držbě majetku velmi opatrně, vždy se seriozními propočty o tom, jak efektivně (a jakou dobu) jej budou moci využívat. Problém můžeme shrnout do pojmu „cena nevyužité příležitosti“. Rentabilita vloženého kapitálu je přímo závislá na míře optimalizace jeho skladby a zapojení v ekonomice podniku (tj. v efektivnosti procesu vytváření a prodeje produktu). Kontrolování těchto procesů je možné průběžně s využitím časových řad poměrně jednoduchých ukazatelů. Protože kapitál je bezprostředně propojen s majetkem firmy, ukazuje se potřeba analogicky přistupovat i k hospodaření s majetkem podniku.

3.3. Řízení struktury kapitálu a její optimalizace Produkt tvoříme využíváním majetku podniku. K pořizování majetku nezbytného pro efektivní vytváření produktu, je třeba zajistit příslušný kapitál. Objem a strukturu majetku i kapitálu je třeba průběžně optimalizovat. 38


Za významné považujeme časové členění kapitálu na dlouhodobý a krátkodobý, které však není zcela jednotné. Zejména pokud se jedná o úvěry, někteří autoři (a často i banky) užívají též termín „střednědobý“ – např. střednědobý úvěr. Při dvoupólovém členění je hranicí jeden rok, obdobně jako je tomu při účetním členění dlouhodobých a oběžných aktiv. Kategorizace podle typu pasiv vypadá takto: krátkodobý CIZÍ dlouhodobý

KAPITÁL VLASTNÍ

dlouhodobý

Obr. 26 – charakteristiky kapitálu (pasiv)

Financování podnikových investic by mělo být v procesu řízení plně odůvodněné co do účelu, objemu a času. Jelikož víme o časové hodnotě peněz, budeme brát v úvahu též cenu (náklady) pořízení a držby potřebných finančních prostředků a samozřejmě ji do všech kalkulací zahrneme. Můžeme konstatovat, že dostatečnost kapitálu se posuzuje zejména z hlediska: a) dosažení optimálnosti profinancování majetku b) míry finanční stability podniku c) míry rizikovosti zdrojů, resp. citlivosti na nestandardní situace v ekonomice podniku. d) Na to navazuje již zmíněná problematika kapitálové struktury. Samotný podíl vlastního kapitálu k cizímu toho ještě nemusí mnoho říct. Zlaté bilanční pravidlo pak říká, že dlouhodobý majetek by měl být financován z dlouhodobých zdrojů (to již víme). Zobrazit to lze takto:

aktiva celkem

pasiva celkem

dlouhodobý majetek

vlastní a cizí dloouhodobý kapitál

oběžný majetek

krátkodobý cizí kapitál

Obr. 27 - schéma zobrazení zlatého bilančního pravidla 39


Na druhé straně tzv. „zlaté pravidlo přiměřenosti“ též zvané „pravidlo vyrovnání rizika“ považuje za žádoucí, aby se objem cizího kapitálu nejvýše rovnal objemu vlastního kapitálu. Tento přístup je však často obchodně nepřijatelný. Proto se využívají analýzy dluhové zátěže, likvidity apod., jejichž cílem je rentabilita a finanční stabilita. Princip profinancování dlouhodobého majetku (viz zlaté bilanční pravidlo) jsme již uvedli. Je vhodné se ještě zmínit o jiných přístupech: a) Konzervativní financování:

aktiva celkem

pasiva celkem

dlouhodobý majetek

vlastní a cizí dlouhodobý kapitál

oběžný majetek krátkodobý cizí kapitál Obr. 28 – zobrazení konzervativního financování v rozvaze

Tato varianta kapitálového vybavení předpokládá profinancovat část oběžného majetku dlouhodobým kapitálem. Jde o část oběžného majetku, zpravidla zásoby (příp. jejich část), které se v podniku drží „hladinově“, tedy ve zhruba stejné výši, po delší dobu. Tato varianta je spíše dražší, ale na druhé straně snižuje riziko momentálního nedostatku kapitálu (potažmo zásob) a tím i neschopnosti plnit včas závazky. b) Agresivní financování:

aktiva celkem

pasiva celkem vlastní a cizí dlouhodobý kapitál

dlouhodobý majetek

oběžný majetek

krátkodobý cizí kapitál

Obr. 29 – zobrazení agresivního financování v rozvaze 40


Uvedený model je do jisté míry rizikový. Vychází z předpokladu, že podnik za dobu použití krátkodobého finančního zdroje vydělá dost peněz na jeho splacení, i když dlouhodobý majetek v cenové kalkulaci produktu i v odpisech sám tomuto nenapomáhá. V případě, že se to podaří, tak se bilance vyrovná na základní model. Pokud se to nepodaří, musí firma zajistit nový úvěr nebo jiné externí zdroje (přefinancovat dluh). Pari pravidlo doporučuje, aby podnik užíval nejvýše tolik vlastního kapitálu, kolik může vložit do dlouhodobého majetku – v ideálním případě méně, aby se vytvořil také prostor pro financování dlouhodobým cizím kapitálem. (viz zlaté bilanční pravidlo) Tato teze respektuje zásadu, aby dlouhodobý majetek byl profinancován z dlouhodobých zdrojů. Současně ale připomíná, že přiměřené využívání cizího kapitálu ve svých důsledcích snižuje náklady na zajištění potřebných zdrojů (zde dlouhodobých).

a) varianta základní vlastní kapitál

dlouhodobý majetek

vlastní kapitál

dlouhodobý majetek cizí dlouhodobý kapitál

b) varianta aktivní Obr. 30 – varianty pari pravidla

Růstové pravidlo doporučuje, aby tempo růstu investic nepředbíhalo tempo růstu tržeb. Porovnává, zda růst dlouhodobého majetku má přiměřenou odezvu i v dalších výkonech podniku. Požadavek je to správný – kapitál by neměl být investován do majetku, který nepřinese kýžený ekonomický efekt. Potvrzují to teze o návratnosti investic. V praxi je třeba brát v úvahu, že nárůst tržeb (výnosů) není zpravidla lineární a tempa se mohou vyrovnávat až v dlouhodobějším pohledu.

tržby

hodnota

majetek

čas

Obr. 31 – růstové pravidlo 41


Finanční páka. Název je odvozen od z fyziky známého jednoduchého stroje, a v daném případě směřuje k páce nerovnoramenné. Jde o to, zda v konkrétním podnikatelském záměru můžeme zvednout výnosnost vlastního kapitálu tím, že zapojíme kapitál cizí a to i v objemu větším, než je objem vlastního kapitálu, aniž by neúměrně vzrostlo riziko.

Přírůstek efektu využitím cizího kapitálu

Váha vlastního kapitálu

Kapitál:

vlastní

cizí

Obr. 32 – schéma funkce finanční páky

Existují názory (např. pravidlo vyrovnání rizika), podle nichž by velikost cizího kapitálu neměla převyšovat objem kapitálu vlastního (tedy 50 : 50). Myšlenka se opírá o obavy z rizikovosti vyššího poměru cizího kapitálu vůči vlastnímu. Podstata zmíněné obavy, tedy onoho rizika spočívá v tom, že finanční režim nastavený úvěrovou smlouvou neumožňuje žádnou pružnost v situaci, kdy na straně výnosové dojde (ať již z viny podniku – dlužníka nebo jeho odběratelů či jiných vlivů) k nežádoucím výkyvům, byť jen relativně krátkodobým. Vlastní kapitál přece jen poskytuje určitou míru pružnosti v čase a účelu použití. Povinnost hradit splátky a úrok v přesných termínech při velké převaze cizího kapitálu může výrazně ohrozit podnikový cash-flow, tedy solventnost podniku. Jde tedy o problém přiměřenosti, tj. aby riziko z užití cizího kapitálu nerostlo rychleji než progresivita přírůstku efektu – záleží tedy i na kvalitě projektu, prostředí a důslednosti v řízení finančních toků. Pracovní kapitál V této souvislosti si nejdříve více přiblížíme pojetí oběžného majetku. Je zřejmé, že se jedná o nezbytnou součást majetkové struktury podniku, bez níž by podnik nemohl vyvíjet žádnou činnost. Z toho rovněž vyplývá, že konkrétní složení a rozsah oběžného majetku přímo souvisí s charakterem podniku – jeho produktem a objemem výkonů. Za hlavní hlediska pro vymezení oběžného majetku považujeme  čas (dobu používání)  funkci  normativní určení. Podle běžně využívané metodiky se z hlediska času považuje za oběžný majetek takový, jehož užívání je krátkodobé – obecně nepřesahuje dobu jednoho roku, myšleno od vydání

42


peněžních prostředků na jeho pořízení do doby, kdy se vynaložené peníze po jeho užití vrátí zpět (uzavřený koloběh).

hotovost

zásoby materiálu

zásoby nedokončené výroby

zásoby výrobků

pohledávky

Obr. 33 – hotovostní cyklus

Z hlediska funkčního rozlišujeme u oběžného majetku: vnitřní funkce provozní funkce likvidní funkce rezervní funkce záruční funkce.

vnější funkce ekonomické funkce finanční funkce

.

Z normativní úpravy se za oběžný majetek považuje celkový majetek podniku snížený o dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek a dlouhodobý finanční majetek. Normativní členění je využíváno zejména pro účely účetní evidence, resp. aplikaci nástrojů v oblasti daňové (náklady, odpisy apod.) Struktura tak odpovídá položkám v příslušné části aktiv výkazu ROZVAHA. Řízení celkové potřeby oběžného majetku má přímý odraz v kapitálové potřebě, tedy kapitálovém krytí oběžného majetku. Významným ukazatelem v ekonomice podniku je průměrná doba vázanosti (obratu) oběžného majetku ve věcných formách oběžného majetku (dílčí pohled je třeba doba obratu zásob). Podobně se také sleduje průměrná denní potřeba (výdaj) celkového oběžného majetku (i zde se sledují dílčí údaje). Z výše uvedených hledisek se odvozují metody řízení skladby a velikosti jednotlivých položek oběžného majetku v zájmu optimalizace využití kapitálového krytí. Řídí se tedy stavy zásob, pohledávky a jejich inkaso a také stav krátkodobých peněžních prostředků. Obráceně lze konstatovat, že podnik musí mít k dispozici dostatek kapitálu, aby průběžnou potřebu oběžného majetku mohl plynule profinancovávat. Pracovní kapitál (někdy též čistý p.k.) představuje rozdíl mezi krátkodobými aktivy (KrA) a krátkodobými pasivy (KrP).

PK = KrA - KrP .

43


Pracovní kapitál se zjišťuje jako rozdíl a běžná likvidita podíl krátkodobých aktiv a krátkodobých pasiv. Vývoj těchto dvou pohledů na oběžná aktiva a krátkodobá pasiva nicméně nemusí a často nebývá jednotný. Někteří autoři přece jen pracovní kapitál dále klasifikují a to tak, že:  Pracovní kapitál - odpovídá oběžným aktivům  Čistý pracovní kapitál – odpovídá oběžným aktivům sníženým o hodnotu krátkodobých závazků  Nefinanční pracovní kapitál – odpovídá objemu zásob plus pohledávky. Problematiku obsaženou v této subkapitole můžeme shrnout takto: a) úkolem podniku je maximálně zhodnocovat vložený kapitál, b) výnosů dosahuje podnik výhradně realizací svých produktů na trhu, c) aby mohl být prodej ziskový, je nezbytné optimalizovat skladbu a užití aktiv (majetku) podniku d) tato aktiva musí být profinancována a to zpravidla nejen vlastními zdroji, e) optimalizace množství a skladby kapitálu je jednak faktorem finanční stability podniku a dále s ohledem na různou nákladovost a rizikovost jednotlivých druhů kapitálu, též dalším faktorem dosahování rentability činnosti podniku, f) podnik zhodnocuje vlastní kapitál, kapitál cizí využívá s maximální možnou efektivitou, čímž dále zvyšuje zhodnocení vloženého kapitálu – tedy vlastního, g) podnik musí za všech okolností dbát na finanční stabilitu a likviditu, střeží financování vlastního provozu.

3.4. Úvěry bankovní a dodavatelské, výhody a rizika Základní výhodou využívání úvěru je odložený výdaj na pořízení majetku a postupné splácení dluhu. Nejběžnějšími jsou termínované úvěry. Často se používají na rozvoj dlouhodobého majetku – těm pak říkáme úvěry investiční. Úvěry vyžadují určitý projekt, který má prokázat účelovost a zejména návratnost vypůjčených prostředků i s úroky požadovanými bankou. Logicky vzato, projekt by měl předjímat nejen návratnost, ale také další (přímé či odvozené) efekty pro subjekt, který si půjčuje (dlužníka). Přijetí úvěru dlužníkem (a jeho čerpání) jej staví do pozice existenční nutnosti dosahovat výsledků, které návratnost prostředků i splnění ostatních závazků zajistí. Proto je tak důležité, aby projekty, na které si podnik půjčuje, byly zpracovány seriózně s maximálním zajištěním proti neočekávaným událostem. Toho jsou si vědomy především 44


banky, a proto vyžadují k úvěrům nejen rozbory projektů, ale také uplatňují různé nástroje doplňkového jištění. Ručení jen výsledky projektu je zpravidla považováno za nedostačující, tedy příliš riskantní. V úvěrové smlouvě se stanovuje režim čerpání prostředků, režim splácení, záruky a zástavy, kontrolní mechanismy a sankce. Dlužník by měl při přípravě úvěrové smlouvy velmi bedlivě zvažovat všechna práva banky i své povinnosti. Banky se neostýchají např. hromadit zajišťovací instrumenty, přičemž který v případě neplnění využijí je zcela v jejich rukou. Dochází-li pak třeba k nuceným prodejům majetku, může to být i za zlomkové ceny oproti ceně dosažitelné v „mírové prodejní situaci“. Platí to i v případě nucených dražeb. Splácení úvěrů se děje jednak degresivně, tj. platby se snižují, protože při stejných splátkách je stále nižší vypočtená úroková zátěž. Zejména u dlouhodobějších úvěrů se může použít i splácení anuitní, kdy platby jsou stále stejné. Ovšem nevýhodou může být to, že banka úrok inkasuje vždy z nesplacené části jistiny a tudíž se vnitřní skladba platby mění – zpočátku ji tvoří téměř jen úrok a postupně se zvyšuje umořování jistiny úvěru. Hypoteční úvěry a hypoteční zástavní listy. Tyto úvěry patří k dlouhodobým (10 a více let) a jsou na ně zaměřeny speciální banky (nebo alespoň části bank). Zde probíhá dvojí režim. Banka při poskytnutí úvěru uzavře zástavní smlouvu na nemovitost dlužníka a souběžně vydá „hypoteční zástavní listy“, kterými si opatří dlouhodobé finanční zdroje. Dodavatelské úvěry jsou doplňkovým zdrojem, zpravidla krátkodobého až střednědobého financování. Může ovšem být docela úspěšně nahrazováno prodejem splátkovým s odloženým přechodem vlastnictví k dodanému předmětu na kupujícího (dlužníka). Z krátkodobých úvěrů si ještě připomeneme kontokorentní úvěr, který je bankou poskytován na překlenutí časového nesouladu mezi příjmy výdaji podniku, případně i k financování pohledávek a zásob. Úvěr je neúčelový, přičemž se předpokládá čerpání krátkodobé a opakované. Princip tohoto úvěru spočívá ve stanovení debetního limitu běžného účtu. Čerpání do výše limitu se děje automaticky, předkládáním platebních příkazů podnikem a stejně automaticky se děje splácení – nabíháním příjmů od obchodních partnerů na účet. To předpokládá, že alespoň část obratu podniku je přes takový účet vedena. Ve smlouvě se stanovuje maximální doba, v níž musí být debet účtu vždy vyrovnán, aby mohlo dojít k novému čerpání. Revolvingový úvěr se od kontokorentního poněkud liší. Jde o úvěr účelový, kdy b anka dohodnutým režimem vlastně reguluje úvěrovou zátěž (a tedy i případný stav zásob podniku). Provoz úvěru mívá zpravidla měsíční horizont a úvěr je podle pravidel stanovených v úvěrové smlouvě „obnovován“. I zde se předpokládá alespoň částečný tok obratu podniku přes příslušný účet u poskytující banky.

45


Eskontní úvěr se využívá pro krátkodobé financování potřeb podniků. V České republice není tak často využíván, neboť existují další úvěrové produkty, zejména kontokorentní úvěry, u kterých je získání jednodušší. Podstatou eskontního úvěru je odkup směnky obchodní bankou před lhůtou její splatnosti. Předmětem odkupu se tedy stává směnka za zboží, služby či jiné statky, která představuje nástroj platby mezi odběratelem a dodavatelem. Odběratel je nazýván emitentem směnky, dodavatel je nazýván remitentem.

3.5. Alternativní zdroje a jejich financování Emise dluhopisů. Jsou to cenné papíry, které podnik emituje, a které vyjadřují finanční závazek emitenta (vlastně dlužníka) podle režimu stanoveného zákonem a zejména emisními podmínkami, vůči držiteli dluhopisu. Splatnost je stanovena s přesným datováním. Rovněž „úrok“ se vyplácí (kupóny) v přesně stanovených termínech. Vlastnictví dluhopisu nezakládá žádná rozhodovací ani přímá majetková práva vůči podniku (majetku) emitenta. Dluhopisů je celá řada. Podstatné je, zda jsou či nejsou veřejně obchodovatelné. Jejich vydávání je schvalováno ČNB.

DLUHOPISY cizí kapitál další zdroje Obr. 34 – emise dluhopisů jako zdroj cizího kapitálu

Emitující podnik by měl zvážit, zda je jeho pozice natolik dobrá, že emise jeho dluhopisů může být úspěšná a podaří se ji na trhu dobře umístit. Význačná je také odlišná splatnost dluhopisů – na rozdíl od úvěrů se celá jistina vyplácí držitelům najednou. S tím je třeba ve finančním plánu a hospodaření podniku předem počítat, a to nejen z hlediska schopnosti dostát závazku, ale též z hlediska míry efektivity využití finančního majetku. Poznámka: Dluhopisů je vícero druhů, některé mají poněkud odlišný způsob vyplácení úroků (prémií apod.). Pro náš výklad jsou výše uvedené informace postačující. Finanční leasing – nejde sice o úvěr, ale režim z hlediska finančního je do jisté míry podobný. Oproti úvěru se pořizované předměty nestávají hned vlastnictvím investující firmy, na druhé straně celá úhrada leasingové společnosti je daňově uznatelná v nákladech. Cena konečného odkupu je zpravidla ekonomicky zanedbatelná. Zdánlivý protimluv použití výrazu pronájem a prodej v jedné definici si vysvětlíme tak, že zavedeme dva termíny (přívlastky), které se v této oblasti používají v zákonných ustanoveních. Jde o finanční a operativní leasing. 46


V obou případech se skutečně jedná o pronájem. Rozdíl je v tom, že v případě finančního leasingu je součástí smlouvy též ustanovení o převodu předmětu leasingu do vlastnictví nájemce (k přechodu vlastnictví dojde v době skončení trvání pronájmu), kdežto u operativního leasingu k převodu vlastnictví nedochází a po skončení trvání smlouvy se předmět vrací (ve stavu přiměřené amortizace) zpět do dispozice pronajímatele. Operativní leasing bývá na druhé straně obvykle spojen s poměrně rozsáhlými doprovodnými službami pro uživatele pronajaté věci (např. auta, reprodukční a výpočetní technika atd.).

výběr

leasingová smlouva

platba zálohy

dodání

přechod vlastnictví

převodní cena

úhrady splátek

Obr. 35 – finanční leasing

Pro podnikatele má ovšem značný (možná i rozhodující) význam daňová stránka leasingu, a to zejména v případě leasingu finančního. Ta je z pochopitelných důvodů upravena v zákoně o dani z příjmů. Z toho ovšem vyplývá, že tato „vlastnost“ finančního leasingu není objektivní, a je zcela závislá na tom, jaká úprava je v uvedeném zákoně momentálně zakotvena. Svou roli sehrává i skutečnost, že po dobu trvání leasingové smlouvy se nejedná o pořízení majetku do vlastnictví – tedy o přírůstek aktiv, což znamená, že ani pohledávka leasingové firmy za nesplacenou část smluvního závazku není součástí cizích pasiv. Jedná se o tzv. operace podrozvahové. V literatuře se často jako samostatná kategorie objevuje tzv. zpětný leasing. Ten název ale nelze brát doslovně. Zpětný leasing (back leasing) sestává ze dvou operací samostatných operací, provázaných pouze obchodním záměrem. Jde o to, že předmětem leasingu se nestává majetek koupený leasingovou společností od nějakého dodavatele, ale leasingová společnost odkoupí dotčený předmět od budoucího klienta a následně mu jej pronajme leasingovou smlouvou. Na tom leasingu nic zpětného není. Je celkem logické, že se oba kroky propojují, neboť by se jinak mohlo stát, že by leasingová společnost odkoupila již používaný předmět od potenciálního klienta a on by potom od dohody ustoupil. To slovo „back“ tedy znamená, že klient původně svůj předmět dostane zpět jako předmět leasingu. Nic více a nic méně. My si závěrem tohoto tématu připomeneme, že předmět leasing není po dobu existence leasingové smlouvy vlastnictvím podniku a tudíž jej v aktivech nenalezneme. Nesplacená část leasingu není úvěrem, a tudíž ji nenajdeme ani v pasivech. Přitom operativní leasing je 47


v podstatě běžným pronájmem, historicky se rozvinul do „pronájmu s outsorcingovou službou“ – velmi často se využívá u dopravních prostředků. Franšíza (franchising) - je odbytový systém, jehož prostřednictvím se uvádí na trh zboží a/nebo služby a/nebo technologie. Opírá se o úzkou a nepřetržitou spolupráci právně a finančně samostatných a nezávislých podnikatelů - franšízora a jeho franšízantů. Franšízor zaručuje svým franšízantům právo a zároveň jim ukládá povinnost provozovat obchodní činnost v souladu s jeho koncepcí. Obecně se jedná o model podnikání, kdy jsou práva používat obchodní značku a know-how společnosti poskytnuty jinému podnikatelskému subjektu, který si zaplatí licenci. Umožňuje podnikat bez zkušeností, bez dlouhého období pokusů a omylů apod. Franšízant dostává právo nejen používat ochrannou známku společnosti, od které si licenci koupil, ale i její marketingové postupy, receptury, účetní standardy a postupy, podporu a školení. Faktoring je metoda financování krátkodobých úvěrů poskytnutých při dodávkách zboží a služeb. Podstatou faktoringu je odkup krátkodobých pohledávek zpravidla bez postihu vůči původnímu věřiteli. Základem pro vztah je faktoringová smlouva, která stanoví práva a povinnosti obou stran. Cenou faktoringu je faktoringová provize (0,8 – 3% z pohledávky), která je tvořena rizikovou složkou a náklady souvisejícími se zpracování faktoringu. Odkup pohledávek provádí faktoringová společnost (banka) buď bez možnosti zpětného regresu na dodavatele, tzn. že riziko nezaplacení pohledávky přechází na faktoringovou společnost, nebo s možností zpětného regresu (riziko nezaplacení zůstává na dodavateli). Pohledávky, které jsou předmětem odkupu, musí obvykle splňovat následující podmínky: vznik pohledávky na základě dodavatelského nezajištěného úvěru existence možnosti podstoupení pohledávky splatnost pohledávek nesmí překročit 180 dní nesmí být s pohledávkou spojena práva dalších (třetích) osob pohledávka je za subjektem pro faktoringovou společnost akceptovatelnou bonitou a z přijatelné země Funkce faktoringu Funkce předfinancování (úvěrování): faktor proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek v okamžiku jejich odkupu. Opět faktor vyplatí 80 % pohledávky a zbývající část mu slouží jako záruka pro případ skonta, reklamací, úroků, provizí…. Funkce správy pohledávek a ostatních služeb: faktor na základě faktoringové smlouvy poskytuje dodavatelům pohledávek služby související s odkupovanými pohledávkami (účetnictví, statistika, výkaznictví…) Funkce garanční: faktoringová společnost musí v případě nezaplacení pohledávky sama provést proplacení pohledávky dodavateli ve formě garanční platby, která následuje

48


např.: ve lhůtě 90-120 dnů po termínu splatnosti (standardní faktoring), ve lhůtě 10-20 dnů po termínu splatnosti (nestandardní faktoring) Funkce informativní: faktoringová společnost poskytuje informace o finanční situaci dodavatele (odběratele), poradenství a administrativu Forfaiting - na rozdíl od faktoringu se jedná o větší pohledávky se střednědobou až dlouhodobou splatností. Odkupují se většinou pohledávky doložené fakturou a uznáním dluhu ve prospěch forfaitingové instituce, nebo pohledávky s dalšími dokumenty – směnky, bankovní záruky. Tyto dokumenty musí mít jednoznačně vyznačen závazek dlužníka zaplatit bez uplatnění námitky. Z hlediska samostatnosti těchto obchodů jsou podmínky stanoveny většinou dosti individuálně. Konstrukce poplatků a dalších nákladů je však obdobná jako u faktoringu. Tento druh financování pohledávek lze, opět po posouzení bankou, realizovat jak s tuzemským, tak se zahraničním odběratelem.

Tichý společník je osoba, která poskytuje podnikateli v rámci smlouvy o tichém společenství určitý vklad a podílí se jím na jeho podnikání, podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku (po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu) vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání Smlouvou o tichém společenství se zavazuje tichý společník poskytnout podnikateli určitý vklad a podílet se jím na jeho podnikání a podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu, je-li podnikatel povinen tento fond vytvářet, vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Ve smlouvě o tichém společenství musí být dohodnutý rozsah účasti tichého společníka na zisku a ztrátě stejný. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Předmětem vkladu může být určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání. Tichý společník je povinen předmět vkladu předat podnikateli nebo umožnit mu jeho využití při podnikání v době smluvené, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Nestanoví-li se smlouvou jinak, stává se podnikatel převzetím věci, s výjimkou nemovitých věcí, jejím vlastníkem. Je-li předmětem vkladu nemovitá věc, je podnikatel oprávněn k jejímu užívání po dobu trvání smlouvy. Je-li předmětem vkladu právo a smlouva nestanoví něco jiného, je podnikatel oprávněn po dobu trvání smlouvy k jeho výkonu. Tichý společník je oprávněn nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se podnikání, na němž se účastní, a je oprávněn požadovat stejnopis účetní závěrky. Pro určení podílu tichého společníka na výsledku podnikání je rozhodná účetní závěrka. Dotace je považována za externí vlastní zdroj financování. Dotující subjekt ji poskytuje na financování investičního nebo jiného záměru s cílem podpořit výstupy, které z projektu plynou. Cenou za poskytnutí dotace nebývá úrok či podíl na zisku, ale to, že se dotovaný subjekt zaváže provozovat nějakou veřejně prospěšnou, ekologickou či jinou předem 49


stanovenou činnost. V současné době jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů dotací strukturální fondy EU, které jsou zajímavé jak objemem poskytovaných peněžních prostředků, tak výší uznatelných nákladů, které je možno z dotace uhrazovat.

3.6. Peněžní a kapitálové trhy Kapitálový trh je místo, kde dochází ke směně kapitálu prostřednictvím cenných papírů a jejich derivátů. Můžeme o něm říci, také že je podmnožinou finančního trhu. Poznámka: FINANČNÍ TRH = obchodování s finančními prostředky Člení se: a) z hlediska času peněžní trh – krátkodobý (hotové peníze, krátkodobé vklady a úvěry, krátkodobé cenné papíry) kapitálový trh – dlouhodobý (dlouhodobé vklady a středně a dlouhodobé úvěry, dlouhodobé cenné papíry) devizový trh (valuty, devizy, zlato) b) z hlediska subjektů - bankovní trh (hotové peníze, vklady, úvěry) - trh cenných papírů: primární (první obchodování s cenným papírem v NC) sekundární (další obchodování v TC) - devizový trh (valuty, devizy, zlato) Emitenti, tedy státní a veřejné instituce, finanční instituce a podniky, vydávají cenné papíry a nabízejí je k prodeji na burze. Tímto způsobem získávají zdroje pro financování vlastní činnosti. Cenné papíry kupují investoři. Jsou to banky, podílové nebo penzijní fondy, pojišťovny i fyzické osoby, které tímto způsobem zhodnocují své volné peněžní prostředky. Kapitálový trh zabezpečuje pohyb střednědobého a dlouhodobého kapitálu (splatnost nad jeden rok). Burza je instituce, která organizuje trh s investičními nástroji. Prostřednictvím burzy lze nakupovat a prodávat různé investiční nástroje Je jednou ze základních součástí kapitálového trhu. Zvláštním typem burzy je plodinová burza, kde se obchoduje ve velkém se zemědělskými plodinami a potravinářskými produkty. Setkávají se zde emitenti a investoři. Emitenti získávají na burze finanční prostředky pro své podnikání, investoři mají možnost své volné finanční prostředky zhodnotit. Burza má podobu oboustranné aukce, kde o konečné ceně obchodovaného instrumentu rozhoduje stav nabídky a poptávky. Cena takto získaná se nazývá kurz. 50


Na burzách se uzavírají především pokud možno co nejvíce standardizované transakce, což vede k eliminaci nutnosti vyjednávání a s ním spojených nejistot, průtahů a nákladů.

PENĚŽNÍ BURZY

ZBOŽOVÉ SLUŽEB

Obr. 36 - burzy podle předmětu obchodování

Nejrozšířenější jsou burzy peněžní, pod které spadají burzy cenných papírů, devizové a burzy finančních derivátů. Nejslavnější burzou je New York Stock Exchange (NYSE) na Wall Street.

Investování může sloužit jednak jako dobrý způsob uchování hodnoty peněz a jednak jako zajímavý způsob výdělku.

Kromě klasických investičních nástrojů jako jsou akcie, fondy, komodity a dluhopisy může investor volit i z dalších možností. Největší část volných finančních prostředků leží v konzervativních bankovních produktech. Stále větší oblibu si však získávají moderní finanční produkty, jako např. certifikáty a warranty. Další investiční možnosti pak nabízejí zahraniční měny nebo alternativní investice. Kapitálové trhy nabízí řadu možností, kam investovat. Pokud investor zvolí standardní investiční nástroje, může své volné finanční prostředky umístit na burzu, která je ve vyspělých zemích nedílnou součástí tržního prostředí. Investor však může využít i mimoburzovního trhu. Základním předpokladem pro on-line obchodování je přístup na internet a prohlížeč, jehož prostřednictvím lze nakupovat nejen akcie, obligace či deriváty, ale i jiné investiční nástroje. Pokud se rozhodnete pro nákup akcií, je třeba počítat s možností kolísání hodnoty investice v čase. Pro snížení rizika ztráty slouží různé akciové strategie. Základem je princip diverzifikace. Certifikáty Nabízí investorům široké spektrum možností. Indexové, strategické, tematické, garantované či diskontové certifikáty získávají stále větší popularitu, o čemž svědčí neustále se zvyšující počet emisí, ale i objem obchodů s těmito cennými papíry.

51


Obr. 37 - rozdělení certifikátů dle jejich zaměření

Dluhopisy (obchodování) Jsou cenné papíry zpravidla obchodovatelné na burze cenných papírů. Na rozdíl od akcií, které lze na kapitálových trzích také koupit, není pro investora hlavním cílem a měřítkem výnos z pohybu kurzu dluhopisu, ale výše pravidelných úroků, k jejichž platbě se přímo v textu dluhopisu jeho vydavatel zavázal. Úroky jsou vypláceny až do konce platnosti dluhopisu. V tom okamžiku investor obdrží zpět i prostředky, které za dluhopis při jeho koupi zaplatil (tzv. cenu, chcete-li nominální hodnotu dluhopisu). Vydavatel se prostřednictvím dluhopisů obrací na kapitálovém trhu na investory, kteří jsou ochotni vložit do jeho cenných papírů své peněžní prostředky. Dluhopis je půjčkou, kterou poskytuje jeho nový majitel vydavateli. Dluhopisy nakupují nejčastěji tzv. institucionální investoři (banky, investiční společnosti, pojišťovny, penzijní fondy apod.). Ze zákona je mohou nabývat české i zahraniční právnické a fyzické osoby. I drobný investor si především u dluhopisů s nižšími nominálními hodnotami (do 10.000 Kč) přijde na své. Kolektivní investování patří v posledních letech mezi nejdynamičtěji se rozvíjející segmenty kapitálového trhu u nás.

Podílový fond je nástrojem, který se využívá k investičním operacím. Podílový fond je jakýmsi souborem majetku. Rozděluje se do několika kategorií, podle účelu, obsahu a dalších faktorů. Podílový fond nemá právní subjektivitu (na rozdíl od investičního fondu), je to tedy pouze jakýsi koš, který sdružuje aktiva. Je spravován investičními společnostmi, které řídí 52


jejich fungování. Základní jednotkou fondu je podílový list, držitel podílových listů (investor) se nazývá podílníkem fondu. Otevřený podílový fond má oproti jiným formám investování řadu vlastností, které umožňují jeho použití ve velmi širokém okruhu investorů. Důvody použití podílových fondů  Neomezené množství emitovaných podílových listů  Neomezená časová působnost fondu – fond se zakládá obvykle na dobu neurčitou  Profesionální správa majetku- investor nemusí sledovat vývoj trhů, protože se o jeho majetek stará profesionální správce  Volný vstup a výstup – podílník může kdykoliv do fondu vstoupit i vystoupit (nechat odkoupit podílové listy) za tržní cenu  Možnost diverzifikace rizik – fond obvykle obsahuje široké spektrum aktiv, tím pádem problémy spojené s jedním cenným papírem nemusí postihnout celou investici výrazným způsobem  Sdružovací efekt – díky velkému množství kapitálu fondu a investorů může i malý investor participovat na výnosech cenných papírů, které by díky omezenému jmění nemohl nakoupit. 

Kontrolní otázky 3. část: rychle a krátce 12. Co je rozvaha ? 13. Co tvoří vlastní kapitál ? 14. Jaké typy burz znáte? 15. Náklady na vlastní kapitál ….. 16. Krátkodobý bankovní úvěr je 17. Kdy vznikne zisk? 18. Co je finanční leasing? ?mm???luhopisdržbadrddluhoa kcie?

53


Kapitola 4. Finanční plánování

4

Obsah: Tato část seznamuje s problematikou tvorby finančního plánu a s faktory, které jej mohou ovlivňovat. Vše jako součást finančního řízení podniku. Důraz je kladen na řízení kapitálu a řízení kapitálem. Cíl: student si osvojí zásady tvorby finančního plánu a bude schopen řešit modelové případy. Klíčová slova: finanční plán, vlastní a cizí zdroje, daně, systematičnost, pružnost, strategie

4.1 Přínosy a postupy při finančním plánování Podnikatelský plán vychází ze střízlivého a maximálně doloženého posouzení reálnosti dosažení nastíněných (popřípadě už modifikovaných) záměrů. Je to tedy rozpracování námětu, který se opírá o výběr vhodného segmentu trhu a posouzení schopností zamýšlené činnosti v reálném tržním prostředí realizovat. Jako každý plán, má i tento význačný rozměr, a to časový. Stanovení horizontu plánu je do jisté míry individuální, ale dá se vysledovat z časových determinantů vyplývajících z investiční náročnosti projektu. Zejména z času potřebného k získání pozice v prodejní síti, z náročnosti vstupů, obrátkovosti zásob, míry závislosti na různých sezónách, z dosažitelné doby návratnosti vložených prostředků, z odhadu dlouhodobosti zájmu trhu (odběratelů) na komoditách, které hodláme produkovat, z míry zranitelnosti našeho postavení nástupem konkurence apod. Zajisté význačnou (ne-li hlavní) roli v těchto proporcionálních a časových úvahách hraje uvažovaná skladba kapitálového zajištění projektu zapracovaná do finančního plánu. 4.1.1 Přínosy finančního plánu Hlavní přínosy tvorby a využití finančního plánování vidíme zejména:  ve zpracování strategie a taktiky vedoucí k dosažení cíle podniku,  v pravidelném zpracovávání analýz vnějších i vnitřních podmínek pro podnikání a v preventivních reakcích podnikového managementu, tzn. v aktivním předcházení problémům,  v minimalizaci riskantního jednání managementu z neznalosti, tj. včasné odhalení případných negativních jevů v budoucnosti, které by vyplynuly z nereálných předpokladů budoucích výsledků,  v modelování dopadů současných rozhodnutí managementu do budoucna v číselném vyjádření,  v zajištění věcného a peněžního souladu dílčích podnikových plánů a podnikových činností,  v kvantifikaci hodnoty, struktury a doby splatnosti zdrojů kapitálu pro realizaci plánovaných věcných podnikových činností a prověření možností zajištění potenciálně chybějících zdrojů kapitálu,  v identifikaci a řízení rizika, vyplývajícího ze zapojení různých zdrojů kapitálu do podnikání (i ve vztahu ke skladbě majetku), 54


 ve vytvoření podmínek pro optimální využití instalovaných výrobních (provozních, výkonových) kapacit, v optimalizované kombinaci výrobních faktorů,  v minimalizaci komunikačních bariér uvnitř podniku,  v cílevědomém „kooperativním“ chování pracovníků podniku. Uvedený výčet potvrzuje naši tezi, že kapitál využívaný firmou se nachází v plánu i jeho realizaci ve dvojí pozici. Jde o: - Řízení kapitálu – tj. jeho velikosti, struktury, výnosnosti, časových změn apod. - Řízení kapitálem – tj. jeho využívání k optimálnímu profinancování majetku, při působení na plánovací procesy jak v oblasti financování (finanční plán), tak v oblasti výrobní, obchodní, personální atd. Obě tyto základní role se nerealizují odděleně, nýbrž současně a vyváženě. Lze říci, že jedna podmiňuje i kontroluje druhou. Změny kapitálu Informace vnitřní Informace vnější

Finanční plán Změny majetku kapitál výkony a finanční toky

Změny ostatní

Tržní realizace plánu Obr. 38 – pozice finančního plánu, jeho vstupy i výstupy

Schéma ilustruje řídící procesy v průběhu tvorby a uplatnění finančního plánu v činnosti firmy včetně tržní (obchodní) realizace a aplikace poznatků do informační základny firmy a to jak pro případ přípravy finančního plánu na další plánovací období, tak i pro případ zjištěné potřeby aktualizace (úprav) finančního plánu ještě v průběhu plánovacího období. Způsob řízení podnikových financí koresponduje s charakterem podniku, jeho organizační strukturou a systému finančních toků – vnitřních i vnějších. Rozhodovací procesy se opírají o podnikatelský plán a marketingové strategie. Řešíme účelnost financování a zdroje financování. Ve firmě je aplikace základních řídících materiálů do oblasti řízení financí úkolem finančního (ekonomického) útvaru, který kromě přípravy operativních (finančních) plánů, zajišťuje realizaci jednotlivých kroků manipulace s kapitálem, jeho aktuálním objemem a skladbou. Významnou stránkou procesu řízení financí je funkce kontrolní, spočívající v průběžném prověřování míry účelnosti využívání disponibilního kapitálu, resp. pořízeného majetku. K tomu slouží analytické nástroje a úkolem finančního útvaru (moderněji též útvaru controllingu) je tyto nástroje průběžně využívat a připravovat návrhy opatření k dosahování žádoucích efektů. To platí jak pro oblast běžné provozní činnosti, tak pro oblast investování a inovační procesy. 55


Dlužno připomenout, že jednotlivé řídící složky firmy by měly vždy postupovat koordinovaně, což v tomto případě znamená, že řízení financí rozhodně není samostatnou či samoúčelnou činností, ale slouží k zajišťování optimální skladby a časové provázanosti finančních zdrojů v zájmu hlavního cíle firmy, tj. úspěšné realizace produktů firmy na trhu. 4.1.2 Postupy při tvorbě finančního plánu Finanční plán je nástrojem řízení, který v sobě spojuje jak problematiku řízení financí, tak i řízení financemi. Vytváří se na základě dlouhodobější strategie i s využitím řady analytických poznatků o stavu a možnostech firmy, o situaci na trhu a ostatním vnějším prostředí. I při respektování odlišností jednotlivých podniků, jak z hlediska oboru, tak velikosti i umístění, můžeme formulovat zobecněné zásady, které je žádoucí respektovat. To vyžaduje vytvořit pro podnik závazný a pokud možno dlouhodobý metodický postup, který bude ony zásady uvádět do reality. Metodický postup finančního plánování zpravidla určuje zejména toto:  délku plánovacího období,  způsob finančního plánování,  harmonogram činností a odpovědnosti za zpracování finančního plánu,  strukturu výstupů finančního plánu,  termíny projednávání finančního plánu vrcholovým managementem,  způsob sledování a vyhodnocování plnění finančního plánu,  zásady podporování plnění plánu, motivační programy, prémiové ukazatele, ale i sankce za nedodržování pravidel a neplnění úkolů. Řídící procesy v podniku by se neměly dostávat do konfliktu s přijatým finančním plánem - je součástí celkového podnikatelského plánu. Je tedy nutno podstatné finanční (kapitálové, majetkové) kategorie a položky (peněžní toky), dopracovat do jednotlivých útvarů podniku (výroby, obchodu, personální politiky, dopravy atd.). Jde o to, že řízení podniku je jeden komplexní proces, který zahrnuje různé součásti a jejich vzájemné vazby . Již dříve jsme podstatu finančního řízení. Při úpravě pro řízení financí si potvrdíme, že řízení financí je součástí finančního řízení: FINANČNÍ ŘÍZENÍ

řízení financemi

řízení financí

Z toho je zřejmé, že koordinační a zastřešující funkce finančního plánu je projevem zejména oné druhé části. Také, že finanční řízení je řízení financí nadřazeno svojí koordinační funkcí. Finanční plán by měl ve svém obsahu sjednocovat záměry a parametry jednotlivých odvětvových částí podnikatelského plánu v zájmu jejich provázanosti a ekonomické optimalizace. 56


Je to dáno tím, že v konečném účtu je nezbytné zajistit nejen hladké financování provozu a rozvoje podniku, ale také (jak již bylo uvedeno) optimální využití disponibilního kapitálu a zhodnocení vlastního vloženého kapitálu. Finanční plán navazuje na vnitřní i vnější informace a analýzy. Systémově vychází z poznatků získávaných z účetnictví podniku. Je proto přirozené, že při zpracování se užívají hlavní výstupy v podobě

plánovaná rozvaha

plánovaný výkaz zisku a ztráty

finanční plán plánovaný výkaz cash-flow

další dílčí a nepeněžní úkoly

Obr. 39 – schéma hlavních částí finančního plánu

Při tvorbě finančního plánu uplatňujeme tyto zásady: Systematičnost: mohli bychom říci, že tuto zásadu je potřebné uplatňovat všeobecně. Zde máme na mysli jednak jednoznačnost záměru (pro jaký účel plánujeme) a k tomu vytvořený přístup (výběr hledisek, jejich váha, metoda finanční analýzy apod.). Dále pak návaznost nových údajů na údaje dosavadní a to jak v kvalitě, skladbě i sestavení – v prvé řadě jde o vazby na účetnictví, ale i na jiné metodiky evidencí v podniku povinně či subjektivně uplatňované. Periodičnost: plán je třeba sestavovat na jasně definovaná období s přiměřenou měrou srovnatelnosti. Základním předpokladem zpravidla je, aby zvolená období byla časově shodná (nemusí to platit za všech okolností, ale to už je dost výjimečná situace a nebudeme se jí nyní zabývat). Zapamatujeme si ovšem, že shodné období neznamená shodné podmínky a výsledky, pouze nám poskytuje jasnou základnu k provádění srovnání pro nás důležitých údajů. Pružnost: finanční plán musí být konstruován tak, aby byl schopen reagovat na měnící se podmínky – k čemuž během plánem zahrnutého období může dojít. Může jít o změny vnější (suroviny, zákony, počasí, konkurence atd.), ale také o změny vnitřní (potíže s technikou, obměna zaměstnanců, potřeba vynaložit prostředky na něco dříve než bylo předpokládáno apod.).

57


Klouzavost: pokud tvoříme plán například na jeden rok, nemůžeme s tvorbou dalšího plánu čekat, až se rok nachýlí ke konci. Podnik musí mít neustále určitou perspektivu i v čase. Již při sestavení finančního plánu je účelné k němu připojit určitý výhled a ten pak postupně zapojovat do finančního plánu – samozřejmě se zpřesněními podle vývoje obchodní situace. Aby bylo možné řízení opírat o finanční plán, je nezbytné, aby finanční plán byl sestavován obezřetně, tedy systematicky, aby zahrnoval všechny podstatné stránky, byl vytvářen v optimální periodičnosti, byl přiměřeně pružný a s režimem klouzavosti. Není to zrovna málo požadavků, nicméně finanční plán, který nebude zpracováván opravdu důkladně, může být pro podnik velmi nebezpečný. Již opakovaně hovoříme o potřebě zpětné vazby při všech řídících procesech. To samozřejmě platí i pro práci s finančním plánem. Zpětné informace buď aktuálnost a další použitelnost finančního plánu potvrdí, nebo evokují provedení úprav. Tyto signály se pak promítají do všech parametrů sestavování finančního plánu. V úvahu je třeba vzít i to, že zpravidla neexistuje jeden uzavřený finanční plán, ale že se skládá (respektive měl by skládat) z různých dílčích plánů. Je nabíledni, že zde musí být zajištěna přísná provázanost a koordinace, aby nemohlo dojít k odlišným postupům u některých pracovišť. Porušení této zásady se zdá být absurdní, ale zkušenosti jsou jiné. Metodiku finančního plánování si stanovuje každý podnik sám. Za typické metody můžeme považovat metodu intuitivní (zkušenosti, odhady), statistickou (extrapolace časových řad s korekcemi) či kauzální (hodnocení vstupních veličin, žádoucích veličin, výstupní údaje a kontrolní údaje). Osobně jsem přesvědčen, že nejčastěji budou tyto metody v určité míře kombinovány. Tvorba dlouhodobého finančního plánu navazuje na formulaci marketingové strategie pro firmu a konkrétní plánovací období (např. 3 až 5 let). Při dlouhodobějším finančním plánování můžeme s úspěchem využívat obdobných výkazů jako při zjišťování výsledků (dobře to zapadá do časových řad). Máme na mysli plánovaný výkaz zisku a ztráty, plánovanou rozvahu a plánovaný výkaz cash-flow. Význam má i plán daňového zatížení a pro investování i plán rozdělení výsledku hospodaření.

4.2. Výstupy finančního plánování Dlouhodobý finanční plán zpravidla zahrnuje:  Rozbor současné finanční situace  Plánovanou výsledovku, obsahující zejména: o plán tržeb a ostatních výnosů 58


o o o o o   o o o o o o o o  

plán nákladů, zejména provozních plán ostatních výdajů odpisy zisk před zdaněním a po zdanění způsob rozdělování zisku. Plán investičních výdajů Plánovanou rozvahu, obsahující zejména: u aktiv: růst hmotného a nehmotného dlouhodobého majetku potřebnou výši zásob finanční investice finanční majetek limity pohledávek u pasiv: tvorbu vlastního kapitálu dlouhodobé úvěry limity závazků, zejména z obchodního styku Plán operací finančního leasingu Plán peněžních toků

Dlouhodobý finanční plán podniku ovlivňuje krátkodobé rozhodování, které má ve svých důsledcích zabezpečit podniku dostatek hotovosti na zaplacení účtů a optimální uspořádání majetkových i kapitálových struktur. Krátkodobé finanční plány (až na výjimky plány dílčí) se opírají o zásady plánu celkového – dlouhodobého. Jde tedy o „prováděcí opatření“, kdy se stanovuje, jaké výsledky musí to či ono pracoviště (úsek, provozovna) mít, aby základní parametry finančního plánu mohly být dosaženy. Důraz je kladen na výsledovku, kde bude zajištěno podrobnější členění jak u nákladů, tak u výnosů. Ve vztahu k rozvaze jde zejména o profinancování oběžného majetku, pracovní kapitál, zajištění likvidity apod. Dále viz téma 5.1. Evidentně zde roste význam plánování cash-flow, přičemž mnohdy nepostačí časový rytmus čtvrtletní (ba ani měsíční), a pro hladký průběh provozního financování je třeba zpracovávat i vyložené operativní plány, týkající se zajištění každodenního provozu podniku. Jak již bylo ilustrováno obr. 28, využíváme plánované rozvahy, plánované výsledovky, plánovaného cash-flow, a to nejen v cílových hodnotách , ale též průběžných, stanovovaným podle zvolené metodiky v měsíčních, čtvrtletních, či jiných (ale skladebně vhodných) intervalech. Významný je též komentář, který zahrnuje jednak nefinanční ukazatele, ale také objasnění záměru a strategie, která k jeho naplnění směřuje.

59


Při vytváření sestav výstupů z finančního plánu – resp. jeho postupného naplňování – mějme na paměti analytickou stránku tohoto procesu, tzn. že získávané výstupy bude třeba porovnávat s plánovanými hodnotami, zjišťovat odchylky a vyhodnocovat jejich příčiny a formulovat opatření. Opatření mohu vést buď k nápravě nedostatků v plnění plánu, nebo též k aktualizaci plánu, pokud se vnější i vnitřní podmínky během platnosti plánu změnily. VÝSTUPY Z FINANČNÍHO PLÁNU JSOU NÁVODEM PRO OPERATIVNÍ MANAGEMENT !

4.3. Dlouhodobý plán a jeho výstupy Dlouhodobý finanční plán tvoří jádro finančního plánování, protože stanovuje strategii k dosažení finančních cílů podniku. Dlouhodobý finanční plán se v průběhu podnikání zpracovává posuvným způsobem tak, aby na počátku každého roku byla managementu podniku k dispozici perspektiva vývoje podniku v ucelené řadě na budoucí 3 až 5-ti leté období. Dlouhodobé finanční plánování se odehrává v rovině stanovení:  prognózy hodnoty tržeb a z ní vycházející hodnoty zisku  objemu a struktury dlouhodobého majetku  objemu a struktury dlouhodobého kapitálu. Doplníme si hlavní charakteristiky dlouhodobého finančního plánu:  řídící veličina – cíle podniku – zhodnotit vložený kapitál  úkol – podporovat zajištění dlouhodobého generování zisku  prostředek – investiční a inovační aktivity podniku  struktura výstupů – pro forma účetní výkazy + komentář s východisky  vyhodnocení – roční, příp. průběžné aktualizace POZNÁMKA: V zájmu racionálního rozhodování, zejména při hledání optimální struktury kapitálu v dlouhodobějším horizontu, byla formulována empirická pravidla. S těmi jsme se seznámili již v rámci kapitole č. 3. Vodítkem pro rozhodování nám za všech okolností bude zajišťování finanční stability podniku a co nejúčinnější využití pořízených aktiv při minimalizovaných nákladech na získání a držbu kapitálu.

4.4. Krátkodobý finanční management PLÁN:

Shrneme si hlavní charakteristiky krátkodobého finančního plánu: - jeho řídící veličina – relevantní roční část dlouhodobého finančního plánu - jeho úkol – podporovat zajištění solventnosti při potřebné výkonnosti firmy, - prostředky – plnění plánu výnosů, nákladů a hospodářského výsledku, řízení oběžného majetku, resp. peněžních toků 60


-

struktura výstupů – pro forma účetní výkazy + vnitropodnikové měsíční výkazy + platební kalendář + komentář vyhodnocování – měsíčně (i častěji), formou rozboru nebo reportingu

MANAGEMENT:

Krátkodobý finanční management (KFMAN) představuje vybraný soubor činností, v jehož rámci se přijímají rozhodnutí s přímými důsledky na dobu do jednoho roku. Za základní okruhy krátkodobého finančního managementu proto považujeme: 1) řízení likvidity a pracovního kapitálu 2) řízení krátkodobých aktiv a jejich jednotlivých složek (zásoby, pohledávky, finanční majetek) 3) řízení krátkodobých pasiv a jejich složek 4) sestavování krátkodobého finančního plánu a jeho aktualizace. Je zřejmé, že absolutní hranice odlišující rozhodování s horizontem důsledků do a nad jeden rok, neexistuje. Proto chápeme toto rozdělení jako orientační s tím, že možnost a míru pravděpodobnosti přesahu významu krátkodobých rozhodnutí (opatření) povedeme v patrnosti. Přesto můžeme zodpovědně prohlásit, že je určitá skupina finančních rozhodnutí, která mají dopady v prvé řadě krátkodobé (někdy i výhradně), a také jiná skupina, směřující k důsledkům dlouhodobým. Z bilančního hlediska je krátkodobý management zaměřen především na krátkodobá aktiva a krátkodobá pasiva, zejména pak na operace s nimi.

KFMAN stránka časová - horizontální krátkodobý finanční plán

podnikové struktury

Systémový management

KFMAN stránka průřezová - vertikální

Operativní Poznámka: kvůli přehlednosti není zvlášť vyznačována zpětná vazba, ani možnost management

aktualizace finančního plánu během období jeho platnosti.

Obr. 40 – krátkodobý finanční management 61


Schopnost hradit závazky, tedy platební schopnost (někdy pojmenovávaná jako solventnost) firmy je chápána jako její schopnost hradit k určeným termínům, v určené podobě a výši a na určeném místě, všechny svoje závazky. Tento stav je blízký pojmu dostačující běžné likvidity, i když k nesouladu dojít může a také i v podmínkách ČR dochází. KrA BL = --------------KrP (BL – běžná likvidita, KrA – krátkodobá aktiva, KrP – krátkodobá pasiva)

Může se totiž stát, že podnik vykazující vysokou míru běžné likvidity nemusí být vždy solventní a naopak podnik s relativně nízkou hodnotou likvidity nemusí mít se včasným plněním svých závazků (třeba dočasně) žádné problémy. Příčina onoho zdánlivého paradoxu může být v podstatě dvojí. Za prvé je to časovým skluzem mezi dobou potřebnou na přeměnu majetku podniku na prostředky použitelné k úhradě závazků a bezprostřední okamžitou potřebou těchto prostředků k provedení platby. Za druhé to může být rozdílem mezi fiktivní a reálnou hodnotou likvidity. Fiktivní hodnota představuje hodnotu čistě vypočtenou na základě příslušného vzorce. Reálna pak odpovídá skutečné likviditě. Rozdíl je způsoben tím, že čitatel tohoto ukazatele a tedy i konečná hodnota ukazatele je zvyšována o nadbytečné či nepotřebné zásoby materiálu, o neprodejné výrobky na skladě, o pohledávky po lhůtě splatnosti apod. Provést očištění ukazatele o nepoužitelné či momentálně nedobytné hodnoty vyžaduje mít značné znalosti o jejich skladbě. Existují i další metody, které ale zde nebudeme rozebírat. Méně riziková z výše uvedených hledisek je pohotová likvidita, kdy platí: KrA - Zás Kpo + KFM PL = ------------------------- = ------------------------KrP KrP (Zás – zásoby, Kpo – krátkodobé pohledávky, KFM – krátkodobý fin. majetek)

Ještě méně okamžitá likvidita:

OL = KFM / KrP .

Ukazatele likvidity mají jednu slabinu. Zatímco u zásob počítají jen s těmi postradatelnými, u krátkodobého finančního majetku takové členění chybí. Mohou pak být započítány peníze, o kterých firma ví, že je bude potřebovat v relativně krátké době na plnění jiných závazků (třeba na mzdy apod.). Zajištění schopnosti hradit závazky = finanční stabilita, solventnost. Řízení zásob. Jedná se o majetek držený v podniku buď za účelem prodeje (zboží, výrobky) nebo za účelem spotřeby ve výrobním procesu či poskytování služeb. 62


Rozlišujeme tři základní druhy zásob:  materiál, tj. suroviny, pomocné látky, náhradní díly, obaly – vše s krátkodobou lhůtou trvání (spotřeby),  zásoby vlastní výroby, tj. nedokončená výroba, polotovary vlastní výroby, výrobky a zvířata,  zboží, neboli majetek pořízený za účelem dalšího prodeje, popř. vlastní výrobky, jež byly aktivovány a předány do prodejen. Potřeba zásob vyplývá z časového nesouladu mezi nákupem a prodejem zboží nebo mezi dodávkou materiálu a jeho spotřebou či mezi dokončením výrobku a jeho prodejem. Může též vyplývat z technologického charakteru výroby či poskytovaných služeb. Řízení zásob je celý rejstřík činností od organizace provozu, přes vazby na dodavatele a smluvní odběratele až po logistiku. Minimalizace zásob může vést k růstu rizika (neplnění dodavatelem, náhlá potřeba). Z hlediska krátkodobého finančního managementu se jedná hlavně o regulaci výše a skladby zásob a volby vhodného financování.

4.5. Plánování výnosů, nákladů a hospodářského výsledku 4.5.1 Plánování výnosů Plánování výnosů bezprostředně souvisí se sestavováním obchodního plánu. Obchodní plán se odvozuje od reálné výrobní kapacity podniku, nicméně se nevyhneme konfrontaci s marketingovou pozicí podniku. To může vést jak k určité míře nevyužití kapacity (úkol k řešení), tak v potřebě dalších investic s cílem kapacity navýšit. Jistě na to má vliv, zda se jedná o plán krátkodobý a na jak dlouhou dobu (někdy i méně než jeden rok). Úkolem v dané věci je naplánovat hodnotu a strukturu tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb (zboží) v korelaci s výrobní kapacitou. Plánování lze rozdělit na dvě autonomní části: plánování tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb plánování ostatních výnosů. Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb představují u většiny podniků dominantní část výnosů. Podle charakteru produkce plánujeme tržby za prodej vlastních výrobků a služeb buď agregovaně (jako syntetickou položku), nebo detailně (podle druhů či skupin výrobků). U ostatních výnosů se může jednat zejména o: a) provozní výnosy:  tržby za prodej zboží (výrobce je někdo jiný)  změna stavu zásob vlastní produkce (pouze pří podstatných změnách objemu či změně sortimentu)  aktivace dlouhodobého majetku (v případě, že jej pořizujeme vlastními silami)  tržby z prodeje majetku (když se zbavujeme části majetku firmy) 63


 zúčtování rezerv a opravných položek  ostatní provozní výnosy (např. smluvní pokuty, úroky z prodlení či výnos z postoupených pohledávek, inventarizační rozdíly atd.) b) finanční výnosy:  výnosy vyplývající z vlastnictví dlouhodobého či krátkodobého finančního majetku (poku podnik takový majetek vlastní nebo hodlá získat)  výnosové úroky (pokud se předpokládá dočasné uložení volných finančních prostředků)  tržby z prodeje cenných papírů a podílů (mají-li být v daném období prodávány)  ostatní finanční výnosy (zde může jít např. o kurzové zisky). 4.5.2 Plánování nákladů Z objemu a struktury plánovaných výnosů lze různými metodami naplánovat spotřebu výrobních faktorů (výrobní, resp. provozní náklady) a další náklady nutné pro zabezpečení podnikových činností. Nezbytnou podmínkou reálného plánování nákladů je:  podrobné členění nákladů dle nákladových druhů  rozdělení nákladů podle závislosti na změně objemu a skladby výroby, tj. náklady variabilní a fixní  určení metody plánování variabilních nákladů. Variabilní náklady můžeme plánovat v zásadě dvěma metodami:  relací nákladových druhů k tržbám  individuálním plánováním nákladových druhů. Fixní náklady se plánují individuálně, a to po nákladových druzích, resp. jejich detailních položkách. Zde je třeba pracovní hodnoty prověřovat z hlediska jejich únosnosti a oprávněnosti. Hlediska jsou:  plánovaný objem výnosů (míra zatížení fixními náklady)  zda je podnik v období růstu, stagnace či útlumu (objem dlouhodobého majetku)  očekávané změny v cenách pořizování  plánované změny v majetkové struktuře podniku  plánované změny v kapitálu podniku  korelace s plánovanými analogickými položkami provozních a finančních výnosů. 4.5.3 Plánování hospodářského výsledku Výsledek hospodaření plánujeme jako rozdíl výnosů a nákladů, výstupem je výsledek před zdaněním. Ten je poté třeba upravit podle platné daňové legislativy (zejména zákona o daních z příjmů) na základ pro výpočet daně z příjmů a to včetně příslušné sazby daně z příjmů. Důležitou úpravu plánování hospodářského výsledku představuje i rozdíl účetních a daňových odpisů (pokud je výsledek kladný představuje přičitatelnou položku, je-li záporný tak odčitatelnou). Hodnota daně z příjmů se naplánuje vynásobením základu pro výpočet daně a sazby daně z příjmů. 64


Zisk po zdanění se naplánuje odečtením daně z příjmů od zisku před zdaněním. Plánování rozdělení zisku a jeho dopady do výše kapitálu podniku (postup podle právní formy podniku) zahrnují:  hodnotu zákonem určených přídělů do fondů (zvýšení kapitálu)  hodnotu čistého zisku k financování investic (zvýšení kapitálu)  hodnotu nerozděleného zisku běžného období (zvýšení kapitálu)  hodnotu dividend, tantiém, podílů na zisku (snížení kapitálu).

4.6. Projektové plánování a řízení Již kapitole 2 jsme se zabývali principy rozpočtování. Nyní můžeme navázat. Pro pochopení tématu je třeba si představit podnik jako komplex různých činností, jejichž skladba a rozsah se odvíjí od prvotního cíle vytvořit kvalitní produkt a výhodně jej prodávat na trhu. Celá problematika projektového plánování a řízení se nejlépe ilustruje u podniků, pracujících v jednotlivých zakázkách, jako jsou např. stavební firmy. Podnik se uchází o zakázky, propočítává podmínky, za nichž by byla rentabilní a vytváří (modifikuje) k realizaci zakázky organizaci, stal činnosti, časové i výkonové vytížení jednotlivých útvarů. Nicméně platí, že ani u dalších podniků tomu nemusí být jinak. Vycházejme z toho, že vytváření produktu zcela naslepo (tak říkajíc na sklad) není v současnosti nijak rozšířeno. Bez uzavřených dodavatelsko – odběratelských vztahů může probíhat v podstatě jen méně významný podíl produkce (řekněme rezerva pro „rychlé“ poptávky), ale i toto je pečlivě hlídáno a plánováno. Z uvedeného lze odvodit, že plán (zejména krátkodobý a do jisté míry i střednědobý) se odvíjí od objemů a struktury reálně umístitelných produktů, tedy, že vztahy k trhu mají „projektový charakter“. Tomu se také podřizuje celá metodika projektového plánování a řízení. každý projekt má jasně specifikovaný cíl

k dosažení cíle vedou určité (poznatelné) kroky

metodika projektového plánování a řízení

mezi těmito kroky existují určité (známé) závislosti

dosažení celkového cíle je podmíněno kvalitou všech kroků

Obr. 41 - metodika projektového plánování a řízení

v provedení plánovaných kroků mohou bránit překážky, k jejichž překonání plánujeme opatření

65


Všemi těmito aspekty projektu se naše metodika a pracovní postupy zabývají. Výsledkem je dobře promyšlený plán projektu, který minimalizuje rizika v průběhu projektu. Můžeme říci, že celkové projekty se skládají z dílčích kroků (u rozličných útvarů podniku), které působí směrem k uplatňování projektového řízení u každého dotčeného útvaru podniku. Pro úspěšnost metodiky projektového plánování a řízení je nutno zpracovat:  Kvalitní plán  Definici výchozích předpokladů (možnost jejich sledování)  Definici integračních bodů mezi částmi plánu  Nalezení a vyřešení vedlejších negativních efektů  Nalezení a řešení překážek, které brání realizaci potřebných kroků  Definici rizik, se kterými je třeba při realizaci projektu počítat  Interní prodej projektu (na základě široké diskuse cíle a řešení ve firmě)

V předchozím textu jsme se zmínili o tom, že plánování produktů má v podstatě ve všech případech charakter plánování zakázek. Z této premisy je žádoucí důsledně vycházet (vždy víme jaký produkt, kdy, kolik a pro jaké uplatnění máme vytvořit). Proto budeme klást prvotní důraz na kvalitu řízení zakázek. Základním cílem řízení zakázek (projektů) je jejich dokončení v plánovaném čase, rozpočtu a rozsahu. V každé společnosti probíhá několik zakázek, které soupeří o limitované zdroje. Je tedy nutné řídit celou množinu zakázek s ohledem na dostupné zdroje. Řešení musí pokrývat celý životní cyklus jednotlivých zakázek (případně etap) od jejich inicializace, plánování, sledování a řízení až po uzavření. Mezi nejčastější vnitřní nedostatky patří:  Neznáme vytížení zdrojů v budoucnosti  Důležité zdroje jsou přetíženy  Nemáme dostatečné informace o stavu zakázek (termín, finance)  Zakázky spolu zápasí o zdroje  Nedostatečně efektivně využíváme čas  Špatně sdílíme informace

Dokončení zakázky v plánovaném čase: Základem pro řízení splnění zakázky, nebo její etapy, v čase je vytvoření časového harmonogramu. Časový harmonogram obsahuje veškeré činnosti, které je nutné vykonat k úspěšnému předání zakázky, vazby mezi nimi a zdroje, které mají jednotlivé činnosti vykonávat. Podcenění plánování vede potom k řízení zakázky v oblasti, kterou hovorově nazýváme "šedá zóna" (neplánovaná operativa), se všemi důsledky (neznalost vytížení zdrojů, zbytečný pokles výkonu způsobený hromaděním otázek, předělávkami, neznalostí stavu zakázky a tedy i pravděpodobnosti splnění termínu. Časový plán se obvykle zpracovává i graficky, buď v podobě síťového grafu, nebo vícekriteriálních tabulek. Důležité je, aby 66


časový plán zahrnoval všechny podstatné činnosti a tudíž i všechny podstatné útvary podniku v rovině času i rozsahu výkonu a jeho pojmenování. Užitečné je pracovat s dílčími časovými rezervami k eliminaci předem nepostižitelných operativních rizik. Je ovšem třeba mít na zřeteli, že nadbytečné rezervy snižují výkonnost útvarů a tedy i efektivitu celého projektu. Rozpočet zakázky: Řízení rozpočtu zakázky je druhým základním parametrem. Řízení rozpočtu je založeno opět na údajích v plánu. Plán definuje jak očekávaný zisk zakázky, tak očekávané finanční toky (cash-flow). Plán může mít několik variant a samozřejmě obsahovat i údaje týkající odpracovaného času na zakázce, které jsou přepočítávány do finančního vyjádření. Obdobně to platí pro náklady podle jednotlivých druhů (osobní, materiálové, energetické atd.) Řízení rozpočtu zakázky potom znamená sledování základních stanovených parametrů (zisk, průtok, hrozící penále, Řízení rozpočtu přímo váže na údaje účetní evidence a jen podtrhuje důležitost vedení účetní evidence v „reálném čase“.

Zdroj: publikované nabídky fy CAPRICORNIS PRAHA 09/2011

Obr. 42 - příklad kalkulačního listu projektu zakázky 67


Lidské zdroje: Optimální a efektivní využití lidských zdrojů je základním požadavkem každé komerční organizace. Jejich využití je plánováno při vytváření detailních plánů jednotlivých zakázek a neustále aktualizováno podle vývoje v čase (pravidelné aktualizace stavu). Tyto informace by však úplně nepokrývaly plánované činnosti zdrojů, proto je možné řídit a plánovat i využití lidských zdrojů na procesech, plánovat využití na předpokládaných zakázkách, nebo na doposud detailně nenaplánovaných etapách zakázek. Úplné pokrytí vykonávaných činností přináší možnost řídit jednorázové, krátkodobé úkoly (mimo jiné řízení servisních činností). Řízení v našem názvosloví "termínovaných úkolů" je dalším krokem ke zvýšení efektivity společnosti založeném zvýšení disciplíny a efektivity dosahování cílů. Součástí řízení lidských zdrojů je i řízení jejich způsobilostí, řízení využití (výkazy práce, potvrzování odpracovaného času - vedoucí projektu, liniový vedoucí), workflow hodnocení výkonnosti a motivace. Portfolio zakázek: Prakticky v každé společnosti vždy současně probíhá více než jedna zakázka. Navíc, jsou zdroje využívány pro další aktivity, jako je vývoj nových produktů případně rozmanité interní procesy. Pokud dobře zvládáme řízení jednotlivých zakázek, je nutné dobře zvládnout i řízení celého portfolia. Z řízení jednotlivým zakázek máme dostatečné informace o změnách (každá zakázka se v čase dynamicky vyvíjí), o nárokovaných zdrojích. V řízení portfolia je základním úkolem nastavit priority zakázek tak, aby výkon celé organizace byl maximalizován. To je řešeno řízení priorit zakázek a jejich synchronizací na základě nejvytíženějších zdrojů. Druhým důležitým aspektem koordinace je finanční řízení. Na základě řízení jednotlivých zakázek v každém okamžiku známe predikovaný zisk jednotlivých zakázek, predikované cashflow. Pokud měříme důležité indikátory, jsme schopni včas podnikat nápravné kroky k tomu, aby bylo dosaženo co nejlepších výsledků. Portfolio zakázek má rozhodující význam při sestavování finančního plánu podniku, přičemž se zpravidla uplatňuje též koordinační funkce finančního plánu. Optimalizace a vytváření portfolia zakázek má význačný vliv na finanční stabilitu podniku a současně je jedním z nástrojů řízení a minimalizace rizik. Poznámka: v této subkapitole byly částečně využity podklady z internetově publikované nabídky fy CAPRICORNIS PRAHA (09/2011)

68


Kontrolní otázky 4. část: rychle a krátce 19. Systematičnost fin.plánu je .. 20. Co je pružnost finanč.plánu ?21. Co koordinuje fin. plán? 22. Dlouhodobý finanční plán…. 23. Plánovaná rozvaha ukazuje.. 24. Krátkodobý finanční plán.... 25. Výkazy fin. plánu jsou ? 26.Podstata projektového řízení

POZNÁMKY:

69


Kapitola 5. Řízení financí v rozvoji firmy

5

Obsah: téma vysvětluje postupy uplatňované při řízení investiční činnosti, zejména propojování finančního managementu s problematikou efektivnosti investic a omezování rizik spojených s podnikáním. Problematikou rizik se v širším záběru zabývá kurz v letním semestru. Cíl: student si osvojí základní principy přístupu k investiční činnosti, k jejímu řízení, vyhodnocování i ziskovosti. Klíčová slova: podniková investice , dynamická metoda, návratnost investic, controlling, riziko.

5.1. Řízení investiční činnosti Souhrnně vzato je investování chápáno jako vynakládání peněžních prostředků na obnovu, rozšíření nebo zhodnocení majetku. Realizací investičních projektů podnik vytváří předpoklady pro zvýšení rentability a maximalizaci své hodnoty. Je žádoucí, aby investiční projekty začaly přinášet příjmy co nejdříve, neboť musí uhradit výdaje na jejich pořízení a zhodnotit vložený kapitál.

hmotný majetek nehmotný majetek Podnikové investice

finanční majetek lidské zdroje

Obr. 43 – hlavní okruhy (druhy) podnikových investic

INOVACE PRODUKTU PODNIKU: Podnik, který má prosperovat musí prakticky neustále připravovat „novinky“. Někdy postačí kosmetické úpravy stávajícího výrobku, ale to spíše jen na udržení pozice. Skutečný krok kupředu je možný především nabídnutím nové kvality, probuzením nové vlny zájmu. Problém je v tom, že příprava zásadní inovace či zcela nového výrobku není ani levná, ani rychlá. Při těchto krocích musí být k dispozici řada informací, a to nejen o předpokládaném vývoji poptávky (čím vzdálenější horizont, tím obtížnější zjišťování). Problematika času a jeho efektivního využití se prolíná prakticky všemi okruhy našeho zájmu. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. Jednotlivé výrobky (služby) je potřeba čas od času inovovat. V krajním případě výrobek zcela stáhnout z prodeje a místo něj nabídnout jiný – obvykle tak či onak nahrazující některé (odběrateli žádané) funkce původního výrobku. Ale ani to nemusí vždy platit. Poptávka je sice 70


komoditně dost setrvačná, ale nikoli neměnná. K některým změnám pak může docházet téměř skokem. NAŠE HESLO JE: Čert a konkurence nikdy nespí! Takže, stejně jako my se snažíme získat informace o tom, co chystá konkurence, tak „ti druzí“ pasou po našich záměrech. Zabezpečování konkurenční výhody hodně záleží na míře odlišnosti (komparační výhoda), ale ta musí být směrována k tomu, aby oslovila dostatečné množství zákazníků a umožnila dosahovat přiměřenou prodejní cenu produktu. To vše v dostatečné době trvání kvůli návratnosti vložených prostředků. PLÁNOVÁNÍ INVESTIC: Při inovacích je třeba zohledňovat fakt, že dosavadní výrobek při přípravě stál nejspíš nemalé výdaje. Tyto výdaje se promítaly do ceny výrobku a měly by být prodejem plně nahrazeny. Teprve po nahrazení této „režie“ může výrobek na trhu přinášet podniku zisk. Takže čím déle výrobek vydrží na trhu obchodně aktivní, tím lépe. V době, kdy nás již konkurence dostihla je to ovšem dosti nejisté a zpravidla to vyžaduje nějaké další náklady (na reklamu, na face-lift inovace atd.). To nás logicky vede ke snaze získat opět předstih. Přijít s něčím, co ti druzí ještě nepřipravují a tím získat čas. Oni sice budou mít potom přípravu (vývoj) vlastního výrobku o něco snazší – už budou znát ten náš a míru zájmu o něj (chválu i kritiku), ovšem v civilizovaném světě jej nemohou jen tak okopírovat. V každém případě budou pozadu. To vše bereme v úvahu při rozhodování o délce setrvání výrobku v prodeji. Jistě, že informaci získáme z poklesu tržeb, náporu na snižování jeho prodejní ceny apod. Tak to chodí a je to vidět. Důležité je to, co vidět není, to jsou úvahy a prognózy na téma KDY bude ta správná doba výrobek stáhnout (případně zapojit do reklamní kampaně, v níž se připravuje cesta výrobku novému). Tyto úvahy a procesy lze zakreslovat do grafů obsahujících hodnoty nákladové, výnosové a samozřejmě časové. Ke křivce (resp. křivkám – zpravidla jde o 2 čáry) dosavadního výrobku pak v optimalizovaném čase můžeme (měli bychom) připojit křivku náběhu výrobku nového. Plánování investic je integrální součástí všech plánovacích procesů v podniku, navazuje na marketingové strategie a marketingové výzkumy i další analytické činnosti vně i uvnitř podniku.

5.2. Ekonomické vyhodnocení investičního projektu Při ekonomickém vyhodnocování investičního projektu postupujeme analogicky jako při finančním plánování. Konečně parametry investice se budou muset do finančního plánu 71


zapracovat. Plánujeme tedy hlavní položky (náklady, výnosy), jako je zisk, dopady inflace (jde o projekt v čase), peněžní toky s projektem spojené (včetně diskontování), propočty WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu), náklady vlastního kapitálu i cizího kapitálu. Neopomeneme kalkulaci rizika projektu. 5.2.1. Statické metody vyhodnocování investičních projektů Statické metody vyhodnocování jsou stále ještě dost rozšířené, a to zejména pro svoji jednoduchost. Základní nevýhodou těchto metod je nerespektování faktoru času, tedy časové hodnoty peněz. Tato nevýhoda se zvyšuje zejména: o s rostoucí výší výnosů a nákladů, jež investice vyvolá, o s rostoucí dobou životnosti investice, o s růstem rizika projektu. Lze je tedy doporučovat spíše jako nástroj předběžného hodnocení projektu, nebo u projektů, které mají z pohledu finanční stability relativně malý význam. Jde především o tyto dvě metody:  metoda výnosnosti investic (výhodnější je projekt s vyšší výnosností)  metoda doby návratnosti (nevýhodou je ignorace časového rozložení cash-flow a neřešení efektů po době návratnosti). 5.2.2. Dynamické metody hodnocení investičních projektů Dynamické metody hodnocení berou v úvahu faktor času a současně též faktor rizika. Mezi nejvýznamnější a nejrozšířenější patří:

dynamické metody hodnocení IP

metoda čisté současné hodnoty

metoda vnitřního výnosového procenta

metoda reálných opcí

Obr. 44 – dynamické metody hodnocení IP

Metoda čisté současné hodnoty je založena na příjmech a výdajích. Při stanovení čisté současné hodnoty (ČSH) se postupuje takto:  naplánují se příjmy a výdaje investičního projektu  stanoví se hodnota podnikové diskontní míry  převedou (diskontují) se výdaje a příjmy na jejich současnou hodnotu  vypočte se plánovaná ČSH projektu jako rozdíl ČSH příjmů a ČSH výdajů. Vypočtený údaj udává, o kolik se zvýší hodnota podniku v důsledku realizace projektu v peněžních jednotkách výpočtu. Projekt je akceptovatelný, pokud je jeho ČSH větší než nula. 72


Při ČSH rovné nule:  jsou plně uhrazeny náklady cizího kapitálu  je zajištěna výnosnost vlastního kapitálu požadovaná vlastníky  je akceptováno identifikované riziko projektu. Mezi hlavní výhody této metody patří, že respektuje faktory času a rizika, je všeobecně použitelná a umožňuje stanovit přínos projektu k hodnotě podniku. Metoda vnitřního výnosového procenta – vnitřní výnosové procento je definováno jako taková hodnota podnikové diskontní míry, při které je čistá současná hodnota projektu rovna nule. Při ekonomickém vyhodnocení projektu pomocí tohoto kritéria postupujeme takto: 1. hledáme takovou podnikovou diskontní sazbu, při níž je ČSH = 0. 2. vypočtenou hodnotu vnitřního výnosového procenta porovnáme s akceptačním kritériem, obvykle s podnikovou diskontní sazbou danou WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu). Projekt je akceptovatelný, je-li vnitřní výnosové procento vyšší než podniková diskontní míra. Metoda reálných opcí definuje analýzu reálných opcí jako „aplikaci teorie finančních opcí, rozhodovacích věd, podnikových financí a statistiky na hodnocení reálných či hmotných aktiv namísto finančních aktiv“. Zjednodušeně je možno říci, že tato metoda vychází z názoru, podle kterého čistá současná hodnota (ČSH) má tendenci podceňovat hodnotu investičních projektů, zejména projektů spojených s vysokou nejistotou a manažerskou flexibilitou. Metoda reálných opcí považuje vypočtenou hodnotu investičního projektu ČSH za základ, který je však třeba dále analyzovat a zpřesňovat přičtením hodnoty manažerské flexibility, jež je s projektem spojena. Platí: HODNOTA PROJEKTU = ČISTÁ SOUČASNÁ HODNOTA + HODNOTA FLEXIBILITY PROJEKTU.

FLEXIBILITA? Při podnikání je dobré události předvídat, to znamená řešit problémy dříve než nastanou, nebo alespoň být včas připraven na to, že nastanou.

5.3. Využívání controllingu Controlling je poměrně nová oblast metod řízení. Jde o zásadní změnu v přístupu k hodnocení ekonomické efektivnosti, rozborům a plánování oproti tradičním pojetím. Znamená, umět se podívat na realitu firmy nezaujatě a realisticky. Je založen na hledání úzkých míst (výrobní procesy, tržní pozice), oddělení naturální (objem) a hodnotové (cena) složky, hodnocení ekonomické efektivnosti a řízení pomocí sledování odchylek (signální mechanismy). 73


Uplatnění controllingu nutí učit se plánovat. Plánovat znamená sledovat správné jevy (veličiny, údaje ... ukazatele), umět je analyzovat a najít jejich vzájemné souvislosti, nastavit signální mechanismy pomocí mezí těchto jevů. Současně je reakcí na transformaci ekonomiky a umožňuje firmě správně fungovat v informační společnosti a v nabídkové ekonomice. Systematické využití controllingu minimalizuje zkreslení a zpřístupňuje dosažitelné podklady pro rozhodování v podmínkách nejistoty. Zajišťuje reálně využitelnou základnu pro nové motivační systémy. Je aparátem pro realizaci procesně orientovaných systémů řízení. Zásadním způsobem zjednodušuje život řídícím pracovníkům. Východiskem pro controlling je práce na projektu, který má za úkol zavést metody ekonomického řízení. Samozřejmě lze uvažovat o mnoha dalších formách, jako je vzdělávání, rozvoj metodiky, vytvoření či implementace nástrojů. Existuje řada specifických scénářů typu audit controllingu, analýza účelnosti a efektivnosti využívaných metod, podpora v dílčích oblastech (byť je otázka, jestli se stále jedná o "controlling"), např. nasazení nástrojů a zavedení takových metod práce, které umožní zefektivnit administrativu. Odborné firmy dokonce mají v nabídkách též "korespondenční kurzy controllingu". Nejedná se o povrchní akce, jsou určeny pro ty ekonomy, kteří opravdu potřebují ve svých organizacích řídit ekonomickou efektivnost. Typický controllingový projekt: 1) Zahájí se projekt rozvoje systému řízení. Provede se orientační analýza klíčových faktorů výkonnosti firmy. 2) Definují se výchozí předpoklady a nejdůležitější oblasti, ve kterých by zdokonalení metod sledování a plánování činností mělo přinést užitek. 3) Provede se hloubková analýza a optimalizace vybraných oblastí. 4) Definují se ukazatele pro účinné a pravdivé sledování a hodnocení výkonnosti jednotlivých organizačních celků a jednotlivců. Tady je možno vidět hlavní přínos - bez ohledu na zájmy a pohodlí toho kterého řídícího článku se vyberou takové veličiny, které smysluplně odrážejí skutečné nasazení, úspěšnost a účinnost práce každého spolupracovníka. Metody controllingu nejsou sice žádným převratným systémem, ale pomáhají firmám k nastolení účelnosti a systematičnosti v plánovacích a řídících procesech. Usnadňují následnou zpětnou vazbu, tedy průběžné prověřování plnění plánovaných úkolů a jejich reálnou odezvu v hospodaření a výsledcích podniku.

5.4. Řízení rizik (risk management). Význam poznání a řízení rizik Neustále se zrychlující procesy v oblasti tržních vztahů a celkového tržního prostředí přispívají značnou měrou k tomu, že prozíravě myslící představitelé společností staví problematiku rizik do popředí. Ukazuje se, že pro efektivní přežití na trhu je stále potřebnější 74


nejen o rizicích vědět, ale dokonce mít zpracovanou strategii řízení rizik. V tomto tématu máme na mysli všechny okruhy rizik, tedy jak rizika využitelná k urychlení rozvoje podniku, tak rizika rozvoj podniku (resp. i jeho existenci) bezvýhradně ohrožující.

RIZIKO

ZISK ZTRÁTA

Obr. 45 – dvojí možný dopad rizika

Neznalost či neschopnost se orientovat v problematice rizik, vzdaluje podnikové strategie a plány od reálné skutečnosti, a zpravidla dostává podnik do příkrého rozporu s jednou z význačných podmínek úspěšného podnikání: ŽÁDNÁ PŘEKVAPENÍ VE FIRMĚ! Opačná situace totiž může mít pro podnik přímo fatální důsledky. Dlužno připomenout, že pouhé vyhýbání se přímým negativním dopadům rizik (malérům) již nepostačuje. Jak již bylo zmíněno, co neuděláme my, nejspíš udělá konkurence. To samozřejmě platí i pro oblast nevyužitých příležitostí. Důsledkem pak bývá ztráta konkurenčních výhod a pád do šedi průměrných (až podprůměrných) účastníků trhu, při možném nárůstu rizik přímo ohrožujících podnik v jeho existenci. Co je tedy zapotřebí především?  Včasná identifikace klíčových firemních rizik.  Odhad pravděpodobnosti narůstajících rizik a význam následného dopadu na podnik, a to zejména dopadu finančního.  Stanovení priorit pro alokaci zdrojů a pro kontrolu i nastavení jasných kontrolních cílů. Již zmíněná rychlost nejrůznějších procesů často vede k tomu, že odpovědní si pracovníci neuvědomují v dodatečné míře význam časového faktoru při zjišťování neobvyklostí, odchylek od plánů, systémových i nesystémových zásahů do stávajícího tržního prostředí. Je prostou analogií, že se v rámci změn prostředí mění i nejrůznější rizika, a to jak co do skladby, pravděpodobnosti i míry možného dopadu na firmu. Riziko nedosažení plánovaných výnosů spolu s rizikem překročení plánovaných nákladů jsou základním mechanismem rizik v podnikání:

75


efektivita a riziko 12 peněžní hodnota

10 8 riziko

6

výnosy

4

náklady

2 0 měsíc 1

měsíc 2

měsíc 3

měsíc 4

Obr. 46 – souvztažnost poklesu efektivity a růstu rizik (a naopak)

To ostatní se již týká zejména konkrétních příčin rizik a jejich růstu (či poklesu), jejich klasifikace a také formulování pravidel a možností jejich prevence či eliminace. V rámci této subkapitoly si můžeme shrnout některé poznatky:  Riziko je důsledkem jevu, který je nejistý  Důsledky jevu, které jsou nejisté, mohou být chtěné, nebo nechtěné  Nejistoty a jejich důsledky by měly být pochopeny, aby mohly být správně řízeny. Proces řízení rizika Stručně řečeno, řízení rizik není nijak nové. Ve své podstatě navazuje na principy teorie her a systémově se objevilo s rozvojem pojišťovnictví již před mnoha lety. Metodiky řízení rizik se v průběhu let postupně rozvíjely v návaznosti na rostoucí míru významu poznání rizika a potřeby schopnosti se v rizikovém prostředí orientovat. Postupem doby se vytvořilo a aplikovalo nákladní schéma řízení rizika: IDENTIFIKACE RIZIKA

OHODNOCENÍ

ODEZVA

DOKUMENTACE

Obr. 47 – schéma postupu práce s riziky

Z hlediska organizace a postupu lze použít členění na:  Rozsah procesu  Tým  Analýza a kvantifikace  Úspěšná specifikace a kvantifikace  Výsledky

V obecném schématu analytické činnosti bychom uvedli: - definice problému a cíle - sestavení plánu postupu - sběr a zpracování informací - vyhodnocení - návrh řešení

76


Přístup k řízení rizika můžeme definovat jako: Realizaci souboru činností, prováděných jednotlivci nebo organizací, za účelem změnit reálné působení rizika, které vzniká v oblasti jejich podnikání. (volně podle Merny)

Resumé:

Řízení firemních financí je činnost náročná a odpovědná. Vyžaduje stálý přísun informací a systematickou trvalou aktivitu. Mělo by být organizováno tak, aby umožňovalo řešit problémy zpravidla ještě dříve, než nastanou.

.

(Philip Kotler: Marketing , management) „Jsou čtyři typy firem: ty, které předvídají, ty, které reagují na podněty ty, které se diví tomu, co se stalo ty které to ani nepostřehnou.“ (P. Kotler - uvedeno jako anonymní text)

Kontrolní otázky 5. část: rychle a krátce 27. Co je investice ? 28. Do čeho investujeme? 29. Návratnost investice je … 30. Dynamické hodnocení inv. je? 31. Controlling je součástí ….. 32. Příčiny rizik jsou? 33. Čím se liší nejistota a riziko. 34. Můžeme využít riziko k zisku? 35. Statické hodnocení inv. je?

POZNÁMKY

77


SEZNAM PŘÍLOH

SEZNAM PŘÍLOH: Schéma zjišťování cash flow nepřímou metodou

příloha č. 1

Spotřební přidaná hodnota

příloha č. 2

SWOT analýza ve strategii

příloha č. 3

Rezervy v cizích pasivech

příloha č. 4

Vybrané ekonomické výpočty a ukazatele

příloha č. 5

Zdroj: www.algoritmy.net (1.3.2011)

 diskontování  anuita  bod zvratu  cash flow  ukazatele ekonomické efektivnosti  ukazatele aktivity  ukazatele likvidity  ukazatele zadluženosti Globální pohled na finanční management

příloha č. 6

78


příloha č. 1 Schéma zjišťování cash flow nepřímou metodou

(Sedláček J.: Cash Flow)

Výsledek hospodaření firmy po zdanění

Úpravy o nepeněžní operace

Náklady, které nejsou současně výdaji

Výdaje, které nejsou současně náklady

Příjmy, které netvoří současně výnosy

Výnosy, které nejsou současně příjmy

Změny potřeby pracovního kapitálu

Přírůstek krátkodobých závazků

Přírůstek pohledávek a zásob

Cash flow I

Příjmy z prodeje stálých aktiv

Výdaje na pořízení stálých aktiv

Cash flow II

Úbytek dlouhodobého kapitálu

Přírůstek dlouhodobého kapitálu

Cash flow III

79


příloha č. 2 Spotřební přidaná hodnota: (pramen: P.Kotler: Marketing, management) Hodnota výrobku

Hodnota služeb

Hodnota personálu

Celková spotřební hodnota

+

Hodnota image Spotřební přidaná hodnota Peněžní cena

Časové náklady

Energetické náklady

Celková spotřební cena

-

Psychické náklady

Schéma dává přehledný obraz logického přístupu zákazníka k porovnávání věcně (účelově) podobných nabídek. Přesto se stává, že zákazník reaguje zdánlivě nelogicky a rozhodně jinak. Je totiž třeba brát v úvahu i některé z hlediska obchodní teorie iracionální vlivy na jeho rozhodování. Ty jsou do značné míry individuální, někdy skupinové, někdy etnické. Adam Smith: Hodnota produktu pro zákazníka je nepřímo úměrná množství potíží, které pořízení a užívání produktu sebou přináší. 80


příloha č. 3

SWOT analýza ve strategii: Vnitřní faktory

Silné stránky (S):

Slabé stránky (W):

1. 2. 3.

1. 2. 3 4.

Vnější faktory

S: Strengths W: Weaknesses O: Opportunities T: Threas

Příležitosti (O):

SO strategie „VYUŽITÍ“ využití silných stránek ve prospěch příležitostí

WO strategie „HLEDÁNÍ“ Překonání slabé stránky využitím příležitosti

Hrozby (T):

ST strategie „KONFRONTACE“ Využití silné stránky k odvrácení ohrožení

WT strategie „VYHÝBÁNÍ“ Minimalizace slabé stránky a vyhnutí se ohrožení

Hrozby

Slabá stránka Slabá stránka B

Slabá stránka C

o

o

1+

o

o

o

6+

o

+

+

4+

++

++

+

o

10+

o

o

o

o

5

Silná stránka E

o

Silná stránka C

5+

Silná stránka B

o

Silná stránka D

o

Příležitost A

++

+

++

o

++

Příležitost D

o

o

o

+

o

o

o

Příležitost C

++

o

++

+

+

o

o

Příležitost E

o

+

++

+

+

Příležitost B

++

o

++

+

o

Hrozba D

o

Hrozba B

o

Hrozba C

o

∑

5+

∑

o

o

o

Hrozba A o

2

o

o

o

o

o

o

o

4+

1+

5+ 15+

Slabá stránka E

Silná stránka Silná stránka A

Příležitosti

KONFRONTACE: Modelový příklad

Slabá stránka D

1. 2. 3.

Slabá stránka A

1. 2. 3.

o o

7

∑

∑

26+

10

o

o

o

o

0

o

o

o

o

4

1

0

2+

0

19

5

81


Rezervy (v cizích pasivech)

příloha č. 4

Odlišit rezervy a rezervní fondy. Rezervní fond je vytvářen z nerozděleného zisku. Rezervy jsou „nástrojem opatrnosti“. Vytvářejí se jimi zálohy na očekávané události, které povedou k odlivu finančních prostředků z podniku. Zatímco naplnění rezervního fondu je jen přesunem vlastních zdrojů aniž by to ovlivňovalo výsledek hospodaření, vytvoření rezervy probíhá vždy na úkor výsledku hospodaření. Čerpání rezervy naopak je operací, která zlepšuje výsledek hospodaření, resp. Kompenzuje náklady, vyvolané příslušnou událostí. Zatímco rezervní fond je součástí vlastních zdrojů firmy, rezervy jsou vedeny jako cizí pasivum. - Zákon o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů č. 593/1992 Sb. Dělení rezerv: - Rezervy podle zvláštních právních předpisů (daňové r.) - Rezerva na důchody a podobné závazky - Rezerva na daň z příjmů - Ostatní rezervy. Daňové rezervy: Bankovní (§5 zák. o rez.) V pojišťovnictví (§6 zák. o rez.) Na opravy hmotného majetku (§ 7 zák. o rez.) Na pěstební činnost (§9 zák. o rez.) Na odbahnění rybníků (§10, odst. 1 zák. o rez.) Na odstranění důlních škod a sanace pozemků… (§10, odst. 2 zák. o rez.) U povinných rezerv je od 1.1.2009 povinné deponování prostředků Rezerva je daňově účinná v době vytvoření. Při rozpouštění (užití či zúčtování) HV zvyšuje. Ostatní rezervy (účetní, nedaňové): (podle vnitřních směrnic podniku) - Účelové - Obecné Nejsou daňově účinné, snižují HV, ale ne základ daně. Analogicky je tomu při jejich užití.

82


Vybrané ekonomické výpočty a ukazatele

příloha č. 5

Diskontování Diskontování je způsob ohodnocení budoucí ceny peněz. Jednoduše řečeno, pokud investujeme a máme alternativní příležitost, jak peníze zhodnotit, tak nám diskontování odpoví na otázku, zda-li se daná investice vyplatí.

PV - present value - současná hodnota R - očekávaná částka v budoucnosti r - diskont - cena příležitosti (oppoturnity cost) t - čas

Příklad Mějme investiční příležitost, do které když vložíme 100Kč, tak za 2 roky dostaneme 115Kč, své peníze jsme alternativně schopni zhodnotit o 8% ročně. Je vhodné investovat?

Investice má pro nás současnou hodnotu 98.59Kč. Čili se 100Kč nevyplatí investovat. PROCVIČENÍ:

A. Zadejte si vlastní příklad: 1. vklad: 2. doba: 3. výnos: 4. alternativní zhodnocení: B. Provedení výpočtů:

C. vyhodnocení:

83

RFF1- 2011 – BIVŠ- Ing. Marek Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Anuita

Anuita Anuita je splátka úvěru, jejíž výše se v průběhu času nemění. Anuita se skládá ze dvou částí - splátky jistiny a úroků. Poměr mezi úroky a jistinou je nejvyšší na počátku splácení a postupně se snižuje. Pro výpočet anuity (splátky) se používá vzorec:

S – anuitní splátka U – půjčená částka q – q = 1 + úroková_míra n – počet období

Příklad Od banky si půjčíme 200 000Kč s úrokem 15% ročně na 5 let. Jakou budeme platit měsíční anuitní splátku? Počet období (měsíců):

Splácíme po měsících (rozpočítáme úrokovou míru):

Dosadíme do vzorce:

Měsíčně budeme splácet 4758Kč.

Zadejte si vlastní příklad:

84


Bod zvratu Bod zvratu určuje, kolik zboží musíme vyrobit, aby firma měla vyrovnané hospodaření. S tímto souvisí kritické využití výrobní kapacity, což je objem výroby v procentech v bodu zvratu.

BZ - bod zvratu F – fixní náklady Zmin – minimální zisk firmy p – cena výrobku b – variabilní náklady na jednotku

VKkrit - kritické využití výrobní kapacity

Příklad Firma vyrábí zboží, které prodává za 10 000Kč, fixní náklady jsou 20 000 000Kč a variabilní náklady jsou 1 000Kč/kus, linka má kapacitu 5000 kusů. Majitelé firmy požadují zisk minimálně 1 milion korun. Kolik výrobků musí firma vyrobit?

Firma musí vyrobit alespoň 2 334 kusů, linka bude využita na 46,68%.

Zadejte si vlastní příklad:

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Cash flow

85


Cash flow Cash flow (výkaz o peněžních tocích) udává, kolik má firma k dispozici peněz za dané období. Tento ukazatel je důležitý z toho důvodu, že se na rozdíl od výsledovky zabývá příjmy a výdaji, nikoliv výnosy a náklady.

Příklad Firma za účetní období měla tržby 1000Kč, nakoupila materiál za 500Kč, daň zaplatí v příštím účetním období (daň je 21%), odpisy byly 100Kč.

Alternativně:

Cash flow je 500Kč. Odpisy přičítáme, protože to je částka, kterou jsme již historicky investovali, nyní ji pouze odepisujeme (v daném období není vynaložena). Daň přičítáme, protože jsme ji státu ještě nezaplatili a tím pádem máme tyto finance také k dispozici.

Diskontovaný cash flow Pokud chceme zohlednit budoucí cenu peněz, tak použijeme tzv. diskontovany cash flow, který spočítáme jako

t - čas d - diskont (úrok, kterým bychom byli schopni hodnotit částku (cena příležitosti))

Příklad: Jaký bude diskontovaný cash flow firmy z předchozího příkladu (2. období podnikání) za předpokladu, že máme jinou možnost zhodnotit peníze o 10%?

Diskontovaný cash flow bude 413,22Kč.

86


Ukazatelé ekonomické efektivnosti Ukazatelé ekonomické efektivnosti slouží k porovnání jednotlivých firem, respektive toho, jak se svému majiteli vyplatí.

Net present value Net present value (Čistá současná hodnota, NPV) je kritérium, které hodnotí současnou cenu investice pomocí diskontovaných peněžních toků. Za předpokladu, že je cena vyšší než investiční náklady, tak se vyplatí investovat.

CFn – Cash Flow v n-tém období t – čas r – oppoturnity cost – cena příležitosti

Internal rate of return Internal rate return (Vnitřní výnosové procento, IRR) je taková cena příležitosti, při které je NPV projektu rovné nule.

CFn – Cash Flow v n-tém období t – čas

Roční ekvivalentní peněžní tok Slouží k porovnání projektů, které netrvají stejně dlouhou dobu. K tomuto využívá NPV a anuiního členu.

T – počet období r – oppoturnity cost – cena příležitosti NPV - Net present value – Čistá současná hodnota

Return on investment Return on investment (ROI) je metoda, která nezohledňuje časovou cenu peněz, ale je díky své jednoduchosti velmi populární.

87

RFF1- 2011 – BIVŠ- Ing. Marek Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé aktivity

Ukazatelé aktivity Ukazatelé aktivity jak již název napovídá, jsou metrikou, která meří, jak je firma aktivní v nakládání se svými prostředky.

Obrat aktiv Obrat aktiv měří, jak měří podnikatelskou aktivitu porovním tržeb a aktiv. Nízká hodnota ukazuje na nízkou aktivitu firmy.

Obrat dlouhodobého majetku Obrat dlouhodobého majetku měří, jak efektivně firma hospodaří s fixním majetkem.

Obrat zásob Obrat zásob udává počet obrátek zásob za sledované období.

Doba obratu zásob Doba obratu zásob je měřena ve dnech a vyšší hodnota vede obvykle ke zvýšení zisku.

Doba splatnosti pohledávek Doba splatnosti pohledávek udává, kolik dní je inkaso zadržováno v pohledávkách. Zájem je na co nejnižší hodnotě, standardní doba je 48 dní.

88

RFF1- 2011 – BIVŠ- Ing. Marek Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé likvidity

Ukazatelé likvidity Ukazatelé likvidity slouží k porovnání firem, respektive jejich schopnosti dostát svým finančním závazkům.

Běžná likvidita Určuje, jak je podnik schopen odstát svým krátokodobým závazkům, přesněji kolikrát je schopen své závazky splatit, kdyby zpeněžil veškerá oběžná aktiva. Běžné hodnoty jsou 1,6 – 2,5.

oběžná aktiva – suroviny, materiál, hotovost, pohledávky... krátkodobé závazky – závazky splatné do jednoho roku

Pohotová likvidita Pohotová likvidita je téměř ekvivalentní běžné likviditě. Rozdíl je v tom, že se zde vyloučí zásoby, jakožto nejhůře zpeněžitelná část aktiv. Optimální výše ukazatele je 1 – 1,5.

Hotovostní likvidita Hotovostní likvidita používá pouze peněžní prostředky pro měření likvidity, její optimální výše je 0,5 – 0,7.

peněžní prostředky – hotovost, šeky, účet, pokladna, krátkodobé cenné papíry

89

RFF1- 2011 – BIVŠ- Ing. Marek Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé zadluženosti

Ukazatelé zadluženosti Ukazatelé zadluženosti slouží k porovnání firem z hlediska velikosti cizího kapitálu. Majitelé firem upřednostňují vyšší zadluženost (cizí kapitál je levnější), věřitelé přirozeně preferují nižší zadluženost firmy (nižší riziko, že o své peníze přijdou).

Ukazatel věřitelského rizika Ukazatel věřitelského rizika poměřuje množství cizího kapitálu ku celkovým aktivům firmy.

Celkové cizí zdroje – krákodobé závazky + dlouhodobé závazky

Ukazatel úrokového krytí Ukazatel úrokového krytí značí schopnost firmy splácet úvěry. Hodnota ukazatele by nikdy neměla klesnout pod 6. Prahovou hodnotou je 1, což znamená, že každé snížení zisku bude znamenat ztrátu.

EBIT – zisk před úroky a zdaněním

90


příloha č. 6

Globální pohled na finanční management: Zdroj: Paták M.R.: Podnikový fin. management (rozšíření vlastní)

FINANČNÍ MANAGEMEMENT

Řízení rentability

sleduje výkazy

rozvaha

bilance zdrojů a majetku

Zdroje a jejich užití

Řízení solvence a likvidity

Finanční plán

sleduje krátkodobé a dlouhodobé příjmy a výdaje

zastřešuje a koordinuje

výroba

výsledovka

rozpočet výnosů nákladů, zisku a ztrát

Náklady Výnosy Zisk/ztráta

Podnikatelský plán

Plán příjmů a výdajů

Skutečnost příjmů a výdajů

obchod

investice Tok hotovosti výkaz cash-flow

lidské zdroje

Finanční analýza

91


LITERATURA

LITERATURA: (použitá i doporučená) Holečková J.: Finanční analýza firmy, ASPI 2008, ISBN 978-80-7357-392-8 Merna T., Al-Thani F. Risk management, Computer Press Brno 2007, ISBN 978-80-251-1547-3 Petera P./Šiman J. Financování podnikatelských subjektů C.H.Beck 2010, ISBN 978-80-7400-117-8 Sedláček Jar.: Cash flow Computer Press 2003, ISBN 80-7226-875-9 Šoljaková L.: Strategicky zaměřené manažerské účetnictví, Management press 2009, ISBN 978-80-7261-199-7 www.algoritmy.net (apod.) – příloha č. 5 R.S. Kaplan/D.P. Norton The Execution Premium 2008 Harvard BSP Corporation Merna T., Al-Thani F. Risk management, 2005, John Wiley & Sons Ltd.

Symboly u textu: Významná informace.

Je dobře si pamatovat.

Jde o peníze.

Směrování pozornosti. Obrázky (grafy, schémata), komentáře k nim a rámovaná hesla jsou významné všechny.

92

BIVŠ. Studijní příručka pro prezenční studium. Ing. Tomáš Marek

Recommend Documents